----ľU/.uiiiu5ii venii|e možnostem
zmeny osobnosti, zkoumá pohyb v čase, charakterizuje osobnost jako proces utváření svých vlastních činů. Tento důraz je v souladu s principy filozofie procesu, jejíž základy položil N. Whitehead.
V soudobých teoriích osobnosti se často poukazuje na biologickou, psychosociální a duchovní dimenzi osobnosti. Tato triáda koresponduje s třemi světy našeho života - (1) se světem přírody a věcí, (2) se světem lidské mysli a lidských vztahů a (3) se světem kultury. Zde lze spatřovat paralelu s koncepcí trialismu, kterou ve své filozofii postuluje K. R. Popper (1984). Trialismus je branou k přijetí spirituality jako zvláštní dimenze osobnosti i jako prostředí pro duchovní růst osobnosti.
Tuto ideu trojdimenzionálnosti osoby rozvinul rovněž V. E. Frankl (1994) v systému logoterapie. Jde za rámec pouhého epistemologického rozlišení a postuluje tuto trojdimenzionálnost jako ontologickou teorii lidské osoby a jako heuristicky plodné východisko pro uznání úlohy smyslu (jenž je součástí duchové vrstvy) v regulaci lidského prožívání a jednání. Osobnost je zde chápána jako složitý celek, jenž se utváří v životních vztazích individua ze tri zdrojů -(1) tělesnosti poskytující genetický a fenotypický deterministický rámec, (2) psýché, která je nositelem rodových zkušeností a váže jedince sociálními pouty k lidskému společenství, a (3) duchovnosti, kterou se člověk otvírá říši hodnot a smyslu. Trialistické pojetí osobnosti podle logoteorie ukazuje tabulka č. 1.
Tabulka č. 1: Dimenzionální ontológie člověka a světa
3. Pouze člověk	Svoboda zaujetí, duchovní (noetická) vrstva	DUCH Stanovisko k danosti	(Noosféra)
2. Člověk, zvíře	Značně ovladatelná psychosociální vrstva	PSÝCHÉ Částečná závislost na danostech	(Psycho-a sociosféra)
1. Člověk, zvíře, rostlina	Málo ovladatelná biologicko-fyzikální vrstva	TÉLO Závislost na daném	(Biosféra)
Osobnost není tělo, ale v tělesnosti člověka se vyjevují mnohé její zvláštnosti a stav těla má vliv na mnohé její potenciály a dispozice.
Osobnost nelze redukovat ani na její psychosociální dimenzi, i když se v sociálních vztazích utváří ve značném rozsahu svých dispozic a rozhodujícím způsobem se projevuje. Osobnost je výrazem skutečného lidství a svou osob-
nostností' se člověk zásadně odlišuje od živočichů. V populárních textech o osobnosti psa nebo kočky je termín ,osobnosť jen metaforou, která má zvýraznit význam individuálnosti těchto domácích mazlíčků.
Duchovní dimenzí svého bytí osobnost překračuje (transcenduje) svou každodennost a otvírá se formování takových charakteristik jako je láska, odpovědnost a prozíravost, moudrost, uměřenost, ušlechtilost. Přijmeme-li předpoklad, že v duchovní říši jsou i hodnoty negativní, může se i na této úrovni utváření osobnost stát pyšnou, zpupnou, sobeckou a zlovolnou.
Kdybychom si chtěli pro rozlišení více biologicky a více sociálně podmíněných stránek osobnosti vypůjčit pojmy z biologie, mohli bychom hovořit o genotypu a fenotypu osobnosti, nebo o intragenních a extragenních stránkách osobnosti. Klasik ruské psychologie přelomu 19. a 20. stol. A. F. Lazurskij rozlišoval endopsychiku a exopsychiku jako dvě roviny osobnosti. První charakterizoval jako tu stránku osobnosti, v níž se realizuje vnitřní potenciál osobnosti (zvláštnosti psychických procesů poznávacích, citových a volních), druhou rozuměl vztahy k jednotlivým oblastem skutečnosti od vztahů k sobě až po vztahy k hodnotám (rozlišil 15 kategorií vztahů).
K zamyšlení
Pokuste se odpovídat na otázky, které byly formulovány již ve 2. stol. po Kristu: Kdo jsme byli? Čím jsme se stali? Odkud jsme? Odkud jsme sem byli vrženi? Kam spějeme? Odkud máme čekat vykoupeni?
Clemens Alexandrijský (f asi 216)
V rámci filozofických definicí osobnosti představují zvláštní skupinu definice fenomenologické, které ztotožňují osobnost s jejím chováním, maskou, jevovou podobou, zevnějškem. Jejich jádrem je názor, že osobnost je to, co člověk dělá, jak se chová.
Procesuálni důraz vyplývající z Adlerovy individuální psychologie tvrdi, že „ Osobnost není něco, co máme, nebo co jsme. Je to, co děláme, jsme-li ve společnosti jiných. Je to činnost, nikoliv vlastnost. Není to stojatá voda, ale tekoucí potok. " (H. W. Hepner, 1939).
Za hranice fenomenologického pojetí míří vtipný výrok lorda G. Byrona, který během jednoho večírku na otázku, co je osobnost, odpověděl: ,, Osobnost -to je pravda o masce. "