74 Somatoskopie práce. Určování některých znaků je jednodušší, a proto u začátečníků postupujeme od nácviku zjišťování těchto charakteristik až po složitá náročná schémata, kterých používáme jen při velmi podrobných popisech osoby. I. Popisné znaky na hlavě Tvar mozkovny v normě vertikální. Pro označení se používají typy S. Sergiho (1918), které jsou uvedeny v kraniologické části (str. 151); tvar lebky eliptický, oválný, pětiúhelníkový, romboidní, sfenoidní, sféroidní a birsoidní. Vzhledem k vlasové pokrývce je nutno u většiny probantů tvar mozkovny pal-povat. Kromě normálních tvarů se setkáme i s patologickými případy, jako je např. čtyřhranná hlava (caput quadratum), vzniklá při rachitíde nadměrným vytvořením tubera frontalia a parietalia, nebo lebka loďkovitá (skafokefalní), u které došlo předčasným srůstem sagitálního švu k protažení ve směru předozadním (viz kraniologie). Klenutí temene z profilu: 1. ploché, 2. středně klenuté, 3. velmi klenuté. Tvar týlu z profilu: 1. protažený, 2. klenutý, 3. střední, 4. vysoký, 5. velmi vysoký. Výška hlavy z profilu: 1. velmi nízká, 2. nízká, 3. střední, 4. vysoká, 5. velmi vysoká. Celkový tvar hlavy zpředu: INejčastější obrysy „fyziognomického " obličeje*, se kterými se setkáváme u bílého plemene, jsou: 1. zašpičatělý, 2. oválný, 3. kulatý, 4. čtyřhranný, 5. pětiúhelníkový (obr. 18). 1. zašpiča- 2. oválný 3. kulatý 4. čtyř- 5. pětiúhel-tělý hranný níkový Obr. 18. Základní typy obličeje (Orig.) Téměř všechny učebnice antropologie uvádějí třídění tvaru obličeje podle H. Pochová, která rozlišuje 10 typů (obr. 19): 1. eliptický — největší šířka je přibližně v krajině jařmových kostí 2. oválný — zužující se k bradě * Naproti tomu „morfologický" obličej nebere v úvahu čelo, ale jen tu část, která je podložena kostní obličejovou částí lebky. Výška a šířka obličeje 75 3. oválný — zužující se k temeni 4. kulatý — krátký obličej s rovnoměrně zaokrouhlenou jak horní, tak dolní částí 5. obdélníkový 6. čtvercový — od obdélníkového se liší menší relativní výškou 7. romboidní — je charakterizován zúžením jak horní, tak i dolní části; největší šířka je v krajině jařmových kostí vi. vii. vm. ix. x Obr. 19. Schéma obrysu obličeje podle H. Pôchové 8. trapezoidní — liší se od obdélníkového tím, že brada vystupuje dopředu, přičemž dostaneme kontury připomínající pětiúhelník; vyznačuje se značným rozšířením dolních partií obličeje 9. obráceně trapezoidní — brada opět vystupuje dopředu, největší rozšíření je však v horní části hlavy 10. pětiúhelníkový Vzájemný poměr výšky a šířky obličeje 1. velmi 2. úzká 3. střední úzká Obr. 20. Šířka obličeje (Orig.) Výšku obličeje udáváme při somatoskopickém pozorování velmi vysokou, vysokou, střední, nízkou a velmi nízkou vzhledem k poměrům celé hlavy a hlavně ve vztahu k šířce obličeje. Šířku obličeje hodnotíme podobným způsobem relativně k jeho výšce jako velmi úzkou, úzkou, střední, širokou a velmi širokou (obr. 20). 76 Somatoskopie Krajina čelní Výška cela: 1. malá, 2. střední, 3. velká. Hodnotíme relativně vzhledem k obličejové části (obr. 21a). malá střední velká Obr. 21a. Výška cela (Všechny fotografie ke kapitole „Somatoskopie" jsou z archívu katedry antropologie) malá střední Obr. 21b. Šířka čela ťelká nejsou vyznačena vyznačena silně vyznačena Obr. 22. Tubera frontalia u mužů Krajina čelní 77 Šířka čela: 1. malá, 2. střední, 3. velká. Hodnotíme relativně vzhledem k obličejové části a k výšce čela (obr. 21b). Profil čela: 1. ubíhavé, 2. klenuté, 3. kolmé. Tubera frontalia: 1. nejsou vyznačena, 2. vyznačena, 3. silně vyznačena (obr. 22). Arcus superciliares: 1. ploché, 2. střední, 3. silně vytvořené (obr. 23). Glabella: 1. plochá, 2. střední, 3. vyklenutá (obr. 24). Lineae temporales: 1. neznatelné, 2. středně vyznačené, 3. silně vyznačené. ploché střední Obr. 23. Arcus superciliares u mužů silně vytvořené plochá střední vyklenutá Obr. 24. Glabella u mužů Krajina nosní Z antropologického hlediska je na nose velmi mnoho znaků s velkou variační šíří, které jsou pro některé obory antropologie důležité. Anatomické poměry této krajiny jsou uvedeny na obr. 25. Krajina nosní 79 i s o M 1 'C O .M u > S o ä cd - >*« T5>55 Výška nosu: 1. malá, 2. střední, 3. velká. Tímto údajem rozumíme výšku celého nosu od bodu nasion k subnasale a hodnotíme ji relativně k jeho šířce i k výšce obličeje (obr. 26). Šířka nosu: 1. malá, 2. střední, 3. velká. Jde opět o relativní vztah k výšce nosu. Šířku nosu pozorujeme v místě největší šířky nosních křidélek (obr. 27). konkávni rovný konvexní vlnitý Obr. 28. Profil hřbetu nosu ■ úzký střední široký Obr 29. Šířka hřbetu losu nu ........._. užší než kostěná stejně široká jako část a hrot kostěná část a hrot Obr. 30. Chrupavčitá část nosu ■ malá střední velká Obr. 31. Velikost hrotu nosu Profil hřbetu nosu: nejjednodušší třídění tohoto znaku je 1. konkávni, 2. rovný, 3. konvexní. Poměry bývají často velmi složité, zejména u nosů konvexních, kde se může dále rozeznávat jednoduchý oblouk, vlnitost nebo hrbol (obr. 28). 80 Somatoskopie Šířka hřbetu nosu: 1. úzká, 2. střední, 3. široká (obr. 29). Kostěná část nosu: 1. úzká, 2. střední, 3. široká. Chrupavčitá část nosu: 1. užší než kostěná část a hrot, 2. stejně široká jako kostěná část a hrot nebo proti hrotu o něco širší (obr. 30), 3. širší než kostěná část a hrot, proti oběma těmto partiím vyčnívá do stran. oploštělý zaoblený ostrý Obr. 32. Tvar hrotu nosu rozdvojený nahoru vodorovně Obr. 33. Směr hrotu nosu dolů úzká střední široká Obr. 34. Šířka kořene nosu střední vysoká Obr. 35. Výška kořene nosu Krajina nosní 81 Velikost hrotu nosu: 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 31). Tvar hrotu nosu: 1. oploštělý, 2. zaoblený, 3. hranatý, 4. ostrý, 5. rozdvojený (obr. 32 a 37). Směr hrotu nosu: 1. nahoru, 2. vodorovně, 3. dolů (obr. 33). šířka kořene nosu: 1. úzká, 2. střední, 3. široká (obr. 34). plynulý mírně prohloubený se zářezem Obr. 36. Přechod čela ve hřbet nosu Obr. 37. Tvar hrotu nosu 1. oploštělý, 2. zaoblený, 3. hranatý, 4. ostrý Nasazení nosních křidélek 1. daleko vzadu, 4. středně, 2. a 3. vpředu Dolní okraj křidélek 1. a 3. ve výši septa, 2. pod septem, 4. nad septem (Podle J. Weningera) ve výši septa mírně pod septem nad septem Obr. 38. Dolní okraj křidélek 82 Sojnatoskopie Výška kořene nosu: 1. nízká, 2. střední, 3. vysoká (obr. 35). Přechod čela ve hřbet nosu: 1. plynulý (linie čela přechází bezprostředně v linii nosu), 2. mírně prohloubený, 3. zářez (obr. 36). Nasazení nosních křidélek se vztahuje k celkové hloubce nosu, kterou tvoří projektivní vodorovná vzdálenost hrotu od zadního okraje křidélka; bývá 1. daleko vzadu, 2. středně, 3. vpředu (obr. 37). krátké střední dlouhé Obr. 39. Délka nosních otvorů 4 5 6 Obr. 40. Tvar nosních otvorů (Schéma podle P. Topinarda) Dolní okraj křidélek ve vztahu k septu: 1. ve výši septa, 2. pod septem, 3. nad septem (obr. 37 a 38). Délka nosních otvorů: 1. krátké, 2. střední, 3. dlouhé (obr. 39). Šířka nosních otvorů: 1. malá, 2. střední, 3. velká. Směr nosních otvorů: rovnoběžný, 2. sbíhavý, 3. příčně položený. Tvar nosních otvorů: 1. podlouhlý, 2. oválný, 3. kulatý, 4. trojúhelníkový, 5. fazolovitý. (Jde o tvary obvyklé u bělochů.) Krajina rtů a brady 83 Na obr. 40 je připojeno schéma tvaru nosních otvorů podle P. Topinarda, které má 6 modifikací a platí vlastně pro všechny rasy. Výška septa: 1. malá, 2. střední, 3. velká. Šířka septa: 1. malá, 2. střední, 3. velká. A í J \ 3 (Orig. V. Fetter) 1. rovnoběžné 2. rozbíhavé Obr. 41. Tvar septa 3. bikonkávní Tvar septa: 1. rovnoběžné, 2. rozbíhavé, 3. bikonkávní (obr. 41). U znaků nosní krajiny se vyskytují asymetrie daleko častěji než v jiných částech obličeje. Zaznamenává se jejich výskyt a současně se k nim připojuje i anamnestické zjištění, zda pocházejí od úrazu nebo zda jsou vrozené. Krajina rtů a brady Výška horního rtu: 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 42). Jde o kožní ret, tj. vzdálenost od báze septa k hornímu okraji červené části rtu. malá střední velká Obr. 42. Výška horního rtu rovný konkávni konvexní Obr. 43. Profil horního rtu 86 Somatoskopie tenký silný Obr. 52. Výška červené části horního rtu tenký silný střední masitý střední masitý Obr. 53. Výška červené části dolního rtu 1. obloukovitý 2. lukovitý (Orig. V. Fetter) 3. s rovnými stranami 4. s konkávními 5. s konvexními stranami Obr. 54. Obrys červené části horního rtu Krajina rtů a brady 87 Profil horního rtu: 1. rovný, 2. konkávni, 3. konvexní (obr. 43). Šířka filtra: 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 44). Hloubka filtra: 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 45). Tvar filtra: 1. obdélníkové, 2. trojúhelníkové, 3. kapkovité, 4. bikonkávní (obr. 46 a 47). Obr. 55. Obrys červené části horního rtu i. obloukovitý, 2. lukovitý, 3. s rovnými stranami, 4. s konkávními stranami, 5. s konvexními stranami Výška dolního rtu: 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 48). Jde o kožní ret, tj. vzdálenost od dolního okraje červené části rtu až k bradové rýze. Profil dolního rtu: 1. rovný, 2. konkávni, 3. konvexní (obr. 49). Tloušťka rtů (jde o červenou část obou rtů dohromady): rty jsou tenké, 2. střední, 3. silné, 4. masité (obr. 50). Šířka rtů (jde o červené části obou rtů dohromady): 1. úzké, 2. střední, 3. široké (obr. 51). Výška červené části horního rtu: ret je 1. tenký, 2. střední, 3. silný, 4. masitý (obr. 52). Výška červené části dolního rtu: ret je 1. tenký, 2. střední, 3. silný, 4. masitý (obr. 53). Obrys červené části horního rtu: 1. obloukovitý, 2. lukovitý, 3. s rovnými stranami, 4. s konkávními stranami, 5. s konvexními stranami (obr. 54 a 55). Krajina rtů a brady 89 88 Somatoshopie - IT - lli65vž5SS« í*ÔÍ#5ďiäi! ■ Í obloukovitý zvlněný zvlněný, líčením upravený na obloukovitý Obr. 56. Obrys červené časti dolního rtu 1 rovna 2 konkávni __. j konvexní 4 lomená Obr. 57. Linie úst (Orig. V. Fetter) konvexní jj ■ ■ 1* .^'^ ::;'ü konkávni lomena Obr. 58. Linie úst Obry, červené Mstí dolního rtu: 1. obloukovitý, 2 zvlněný (obr. LinTeúst (závisí na vývinu tuberculum laUi sup^or.s): 1. rovna, 2. koukal, 3. konvexní, 4. lomená, 5. esovitá (obr. 57 a 58). nad linií úst Obr. 59. Koutky úst pod linií úst chybí střední Obr. 60. Mentolabiální rýha hluboká úzká střední široká Obr. 61. Šířka brady 3 4 kulatý prohloubený Obr. 62. Tvar brady Koutky úst (vzhledem k linii úst): 1. v rovině, 2. nad linií úst, 3. pod linií úst (obr. 59). Bradová rýha (mentolabiální): 1. chybí, 2. mělká, 3. střední, 4. hluboká (obr. 60). Krajina očí 91 90 Somatoskopie hranatý kulatý -■ *' w jj Obr. 63. Tvar brady 1. vystupující širo- Z. vystupuj^ kým oválem úzkým oválem 2. vystupující 3. rovny Obr. 64. Profil brady vystupující vystupujíc! okým oválem úzkým oválem Obr. 65. Profil brady rovny chybí slabě vyznačen Obr. 66. Důlek na bradě eliptický prohloubený 4. ustupující ustupující silně vyznačen Šířka brady: 1. úzká, 2. střední, 3. široká (obr. 61). Výška brady: 1. malá, 2. střední, 3. vysoká. Tvar brady: 1. hranatý, 2. eliptický, 3. kulatý, 4. prohloubený (obr. 62 a 63). Profil brady: 1. vystupující širokým oválem, 2. vystupující úzkým oválem, 3. rovný, 4. ustupující (obr. 64 a 65). Důlek na bradě: 1. chybí, 2. slabě vyznačen, 3. silně vyznačen (obr. 66). Krajina očí šířka obočí (ve směru kolmém na délku): 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 67). Hustota obočí: 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 68). Vzdálenost obočí (od mediánní roviny): 1. obočí srostlé, 2. malá vzdálenost, 3. střední vzdálenost, 4. velká vzdálenost (obr. 69). Kvalita obočí: jednotlivé chloupky jsou 1. rovné, 2. obloukovité, 3. kudrnaté (obr. 70). Tvar obočí: 1. přímé, 2. obloukovité, 3. lomené (obr. 71 a 72). Délka řas: 1. krátké, 2. střední, 3. dlouhé. Hustota řas: 1. malá, 2. střední, 3. velká. Tvar řas: 1. rovné, 2. mírně prohnuté, 3. silně prohnuté. Postavení oční štěrbiny: 1. rovná, 2. vnější koutek níže, 3. vnější koutek výše (obr. 73 a 74). Způsob zjišťování postavení oční štěrbiny je uveden na obr. 75. 2 2 Obr. 67. Šířka obočí 1. malá, 2. střední, 3. velká Obr. 68. Hustota obočí 1. malá, 2. střední, 3. velká Somatoskopie ■ i 4 Obr. 69. Vzdálenost obočí 1. srostlé, 2. malá vzdálenost 3. střední vzdálenost, 4. velká vzdálenost Obr. 70. Kvalita obočí (jednotlivé ebloupky) I. rovné, 2. obloukovité, 3. kudrnaté Obr. 71. Tvar obočí 2. přímé, 2. obloukovité, 3. lomené Obr. 72. Tvar obočí 1. přímé, 2. obloukovité, 3. lomené (Orig. S. Titlbachová) Krajina očí 93 ——<®>— 2 Obr. 73. Postavení oční štěrbiny I. rovná, 2. vnější koutek níže, 3. vnější koutek výše (Orig. S. Titlbachová) Obr. 74. Postavení oční štěrbiny i.rovná, 2. vnější koutek níže, 3. vnější koutek výše Obr. 75. Měření postavení oční štěrbiny podle M. Godyckého Obr. 76. Tvar oční štěrbiny 1. vřetenovítý, 2. polovřetenovitý, 3. mandlovitý, 4. polomandlovitý U bílého plemene většinou leží vnější koutek nepatrně výše než vnitřní, postavení oční štěrbiny pak činí dojem horizontální. U mongolských skupin je vnější koutek nápadně položen výše než vnitřní, přičemž se do jisté míry uplatňuje i epikantus. Tvar oční štěrbiny: 1. vřetenovitý, 2. polovřetenovitý, 3. mandlovitý, 4. polomandlovitý (obr. 76 a 77). Velikost oční štěrbiny znamená vzdálenost mezi oběma víčky při pohledu upřeném do dálky. Rozeznává se 1. úzká, 2. střední, 3. široká (obr- 78). U mongolských skupin se vyskytuje úzká, u negerských široká. Podle J. J. Roginského se s věkem oční štěrbina zužuje. V místě přechodu tenké kůže víček v ostatní kůži je na víčkách brázda zvaná na horním víčku sulcus orbitalis superior a na dolním sulcus orbitalis inferior. 94 Somatoskopie Tvar dolního víčka je málo variabilní. Horní víčko má naopak ve své stavbě různé zvláštnosti, které pak dodávají celé oční krajině charakteristický vzhled. Záhyby na horním víčku. V některých případech je kůže na horním víčku natažená a netvoří záhyby. Většinou se však skládá do příčných záhybů, které jsou trojího druhu: 1. vrchní, orbitální, který je položen nad sulcus orbitalis superior; 2. střední, palpebrální, ležící pod sulcus orbitalis superior; 3. dolní, tarzální, u dolního okraje víčka. Tyto tři typy záhybů není možno vždy lehko od sebe rozlišit, a proto je při vyšetřování často nutno spokojit se pouze určením velikosti tohoto záhybu a jeho délky. Tarzální záhyb se většinou zvětšuje s věkem a bývá více vytvořen u vnějšího očního koutku, přes který může i viset a zakrývat ho (obr. 79). Jeden z důležitých znaků, kterého si na horním víčku všímáme, je tak zvaná mongolská řasa (plica mongolica) neboli epikantus. Je to kožní záhyb u vnitřního očního koutku, který ve větší nebo menší míře překrývá slznou jahůdku {ca-runcula lacrimalis). Určuje se nejen jeho výskyt nebo chybění, ale i stupeň jeho vytvoření. 1 1 2 2 3 3 Obr. 78. Velikost oční štěrbiny 1. úzká, 2. střední, 3. široká Obr. 77. Tvar oční štěrbiny 1. vřetenovitý, 2. polovřetenovitý, 3. polomandlovitý Při srovnávání údajů o výskytu epikantu a o stupni jeho vytvoření u různých skupin obyvatelstva je nutno velmi přísně dbát na to, aby jejich věkové rozvrstvení bylo stejné. Tento znak podléhá totiž velkým změnám během věku, vyskytuje se často u dětí a v průběhu ontogenetického rozvoje se zmenšuje nebo i mizí. Tak např. J. J. Roginskij udává, že u 20—251etých Korejců byl zaznamenán v 92%, Rýhy a vrásky 95 u 26—391etých v 77%, u 40—501etých v 36% a u těch, kteří byli starší 50 let, se vyskytoval již jen v 15%. Stejně tak je známo, že se epikantus vyskytuje u dětí těch populací, u kterých v dospělosti není nikdy zaznamenán. U žen je poněkud častější než u mužů téže věkové skupiny. S největším výskytem tohoto znaku se setkáváme v centrální, východní a severní Asii, kde se i u dospělého obyvatelstva vyskytuje ve více než 60%. Není u ruského obyvatelstva, u Kazaku je ve 25%, u po-volžských Tatarů v 5 — 7%. Chybí u Evropanů, Austrálců, Melanésanů, u obyvatelstva Indie a Afriky s výjimkou Křováků. J. J. Roginskij upozorňuje na to, že v těch skupinách obyvatelstva, kde se epikantus vyskytuje, je silná korelace mezi jeho rozvojem a nízkým kořenem nosu. Obr. 79. Záhyby horního víčka 1. horní víčko bez krycího záhybu, 2. naznačený krycí záhyb, 3. laterální krycí záhyb, 4. značně vyvinutý laterální krycí záhyb Rýhy a vrásky na obličeji mají svůj podklad nejen ve vzájemném vztahu muskulatury, podkožního tuku a kůže, ale některé jsou vyznačeny již v zárodečných stadiích. Na základě embryologických výzkumů a studia jednovaječných dvojčat je možno usuzovat na jejich dědičný charakter. Velký význam pro jejich tvoření má i vývoj elastických vláken v kůži. Obr. 80.Nasolabiálnírýha Obr. 81. Dlouhé a hluboké rýhy nasolabiální a mentomalární Obr. 82. Rýha pod bradov 96 Somatoskopie Mezi nejvýznačnější, u nichž se zaznamenává při popisu osoby nejen jejich chybění, ale i stupeň rozvoje, patří nosoretní rýha (nasolabiální) (obr. 80 a 81), která se táhne od nosních křidélek šikmo dolů kolem ústních koutků. Bradová (mentální) rýha je většinou konvexní a leží na rozhraní dolního rtu a brady. U některých lidí se nachází mentomalární rýha (obr. 81), která přechází z tváře do krajiny brady a je patrná zejména z profilu. Rýha pod bradou leží na rozhraní brady a podbradku (obr. 82). Vrásky na čele. V. V. Bunak rozeznává 5 stupňů vytvoření těchto vrásek: 1. Vrásky úplně chybějí. 2. Jedna nebo dvě nehluboké vrásky zaujímají ne více než třetinu délky čela. 3. Dvě hlubší vrásky zaujímají přes polovinu čela. 4. Dvě hluboké vrásky se táhnou přes celé čelo. Kromě toho se slabě objevují další příčné vrásky a vertikální vrásky nad kořenem nosu. 5. Velké množství příčných i podélných vrásek na celém čele. Poměry vrásčitosti kůže na čele jsou velmi složité a značně individuální. Vrásky mohou být rovnoběžné nepřerušované nebo přerušované, mohou být vlnité a někdy asymetricky uspořádané. Nad kořenem nosním může být jedna, dvě nebo celý soubor vrásek. Počet rýh a vrásek i jejich hloubka je v přímé závislosti na věku jedince. U dítěte nebo u mladého člověka do 20 let můžeme pozorovat hlavně náznaky těch rýh, které mají genetický podklad. Vc třetím decenniu života se začínají objevovat vrásky na čele, kolem očí, zdůrazňují se nasolabiální rýhy. Ve čtvrtém decenniu se objevují vrásky kolem uší, v pátém decenniu dochází k prohlubování u všech rýh. Pro šesté decennium jsou charakteristické vrásky na horním rtu a začínají se objevovat i na nose. S přibývajícím věkem dochází k vrásčitosti kůže celého obličeje včetně tváří. V každé populaci se najdou jedinci, kteří mají větší sklon k tvoření vrásek, a naopak jiní, u nichž zůstává kůže velmi dlouho napjatá. Kromě toho jsou známy celé skupiny, které se vyznačují bezvrásčitostí, nebo naopak skupiny, u nichž se objevuje sklon k velké vrásčitosti kůže dokonce i na těle v poměrně mladém věku. Ušní boltec U člověka se ušní boltec vyznačuje celou řadou charakteristik, které jsou důležité jak z hlediska fylogenetického, tak i geneticky. Dále jsou pro svou variabilitu a individuální zvláštnosti dobrým vodítkem při popisu osoby a identifikačních pracích v kriminalistice. Délka boltce je přibHžně stejná jako výška nosu, jeho horní okraj leží v rovině kořene nosu, dolní v rovině spina nasalis ant. Podklad tvoří cartilago auriculae; Ušní boltec 97 ÍľpaCvkuUPaVka' která ZhrUba °dp0VÍdá — W- ^«ze lalůček nemá Schéma ušního boltce s uvedením názvů jednotlivých částí kter vana při vyšetřování pozornost, je na obr. 83. ' e veno- Fossa trianuularis Anthelix Obr. 83. Schéma ušního boltce (Orig přilehlý odstávající Obr. 84. Boltec středně vysoko nízko Obr. 85. Umístění boltce na hlavě 98 Somatoskopie Ušni boltec oválný hranatý zakulacený Obr. 86. Celkový tvar obrysu boltce rovinná konkávni konvexní Obr. 87. Plocha boltce plochý středně silně modelovaný Obr. 88. Reliéf ucha úzký střední široký Obr. 89. Šířka helixu rovnoměrné nepravidelné Obr. 90. Způsob zavinutí helixu slabé střední silné Obr. 91. Zavinutí helixu Obr. 92. Různé způsoby vytvoření Darwinova hrbolku (Podle G. Schwalbeho) Obr. 93. Velké tuberculu Darwini 100 Somatoskopie Ušní boltec 101 plochý střední silně modelovaný Obr. 94. Reliéf anthelixu malá střední velká Obr. 95. Velikost tragu plochý zakulacený hrotitý Obr. 96. Tvar tragu jednohrbolový dvojhrbolový Obr. 97. Tragus plochý zaoblený hrotitý Obr. 98. Tvar antitragu s okraji rovno- s okraji rozbí-běžnými havými Obr. 99. Incisura intertragica mělká střední hluboká Obr. 100. Hloubka incisura intertragica malá střední velká Obr. 101. Šířka incisura intertragica tenký tlustý Obr. 102b. Tloušťka lalůčku hladký s jednou rýhou s více rýhami Obr. 103. Lalůček Obr. 104. Postavení lalůčku Ušní boltec 103 přirostlý méně než 1/2 volná více než 1/2 volná Obr. 105. Dolní okraj lalůčku Naklonění osy boltce (rozumí se spojnice bodů otobasion superius a oto-basion inferius při hlavě fixované ve frankfurtské horizontále): 1. vertikální postavení osy, 2. nakloněna dozadu, 3. nakloněna dopředu. Celkový tvar obrysu boltce: 1. oválný, 2. hranatý, 3. zakulacený (obr. 86). Plocha boltce: 1. rovinná, 2. konkávni, 3. konvexní (obr. 87). Tloušťka boltce vzadu: boltec je 1. slabý, 2. střední, 3. tlustý. Reliéf: 1. plochý, 2. střední, 3. silně modelovaný (hluboký) (obr. 88). Šířka helixu: 1. úzký, 2. střední, 3. široký (obr. 89). Způsob zavinutí helixu: 1. rovnoměrné, 2. nepravidelné (obr. 90). Zavinutí helixu: 1. slabé, 2. střední, 3. silné (obr. 91). Darwinův hrbolek: 1. makakové ucho, 2. cerkopitekové ucho, 3. silně zašpičatělý hrbolek, 4. zaoblený hrbolek, 5. hrbolek naznačen, 6. Darwinův hrbolek chybí (obr. 92 a 93). Výskyt Darwinova hrbolku nebývá symetrický, určujeme ho proto na obou boltcích. Reliéf anthelixu: 1. plochý, 2. střední, 3. silně modelovaný (obr. 94). Velikost tragu: 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 95). Tvar tragu: 1. plochý, 2. zakulacený, 3. hrotitý (obr. 96). Hrboly na tragu: tragus je 1. jednohrbolový, 2. dvouhrbolový (obr. 97). Velikost antitragu: antitragus je 1. malý, 2. střední, 3. velký. Tvar antitragu: 1. plochý, 2. zaoblený, 3. hrotitý (obr. 98). Incisura intertragica: 1. okraje rovnoběžné, tvar písmene U; 2. okraje rozbíhavé, tvar písmene V (obr. 99). Hloubka incisura intertragica: 1. mělká, 2. střední, 3. hluboká (obr. 100). Šířka incisura intertragica: 1. malá, 2. střední, 3. velká (obr. 101). Velikost lalůčku: lalůček je 1. malý, 2. střední, 3. velký (obr. 102a). Tloušťka lalůčku: lalůček je 1. tenký, 2. střední, 3. tlustý (obr. 102b). Rýhy a vrásky na lalůčku: 1. lalůček je hladký, 2. má jednu rýhu, 3. má více rýh, event. je vrásčitý (obr. 103). 104 Somatoskopie Postaveni lalůčku vzhledem k rovině celého boltce: 1. pod rovinou boltce, 2. v rovině, 3. středně vyčnívající do stran, 4. silně vyčnívající do stran (obr. 104). Dolní okraj lalůčku: 1. přirostlý, 2. méně než polovina volná, 3. více než polovina volná (obr. 105). Vlasy a vousy Barva vlasů: Stejně tak jako u barvy očí můžeme použít pro orientační určení barvy vlasů tři stupně: 1. světlé, 2. střední, 3. tmavé. Rutilní vlasy nezařazujeme do žádné z těchto skupin, ale stavíme je zcela mimo. Pro bližší určení můžeme používat slovní výrazy: blond, světle hnědé, hnědé, kaštanové, černohnědé, černé, rudé. U šedivých vlasů se snažíme, pokud je to možné, určit původní barvu a současně poznamenáváme, z kolika procent jsou zešedivělé. K objektivnímu určení barvy vlasů slouží různé vzorníky. Pokud jsou barevně natištěné na kartonu, nedávají tak přesné výsledky jako ty vzorníky, které jsou zhotoveny z umělých vlasů a u kterých můžeme příslušný pramének přímo položit do kštice vyšetřovaného. Tímto způsobem můžeme přesně na denním světle zjistit barevný odstín vlasů. Určujeme ho v tom místě, kde jsou vlasy nejméně vystaveny vlivům slunce apod., tj. na temeni poblíže vlasového víru po rozhrnutí vrchních vrstev, kde se barva vlasů jeví nejstá-lejší. Jestliže jsou ve kštici zastoupeny vlasy různých odstínů a liší-li se vlasy z temene a vlasy nad čelem o větší počet barevných stupňů, musíme tuto okolnost poznamenat. U nás nej používanější vzorkovnici pro určování barvy vlasů je tabulka Fischerova-Sallcrova, která má celkem 30 vzorků umělých vlasů, z nichž 24 je od nej světlejších (A) až k nejtmavším (Y) a 6 rutilních je označeno římskými číslicemi I—VI. V barvě vlasů existují určité geografické rozdíly. Pro většinu Udstva jsou cha-rakteiistické tmavé vlasy, zvláště pro obyvatele, kteří žijí mezi oběma obratníky. Světlé vlasy se vyskytují spíše na severu, okolo 75% ve Skandinávii. Tab. 2 Přehled některých výzkumů pigmentace vlasů u dospělých v ČSSR Původ Autor Věk Muži Ženy světlé /o střední o/ /o tmavé /o světlé /o střední °/ /o tmavé % Brumovsko Suchý 20—59 17,0 42,0 41,0 _ _ _ Spartakiáda Fetter 25—39 12,4 66,7 20,9 13,0 68,3 18,7 Čeští učitelé Suchý 20—50 5,2 22,9 71,9 7,6 28,5 63,9 Vlasy a vousy 105 Hranice vlasů nad čelem: 1. rovná, 2. konvexní oblouk, 3. konkávni oblouk 4. srdčitá (obr. 106). a) Bez špičky nad čelem, b) se špičkou nad čelem. Směr růstu vlasů: 1. dozadu, 2. do stran, 3. dopředu. konvexní oblouk konkávni oblouk Obr. 106. Hranice vlasů nad čelem srdčitá Obr. 107. Vlasový vír levotočivý (vlevo) a pravotočivý (vpravo) Vlasový vír: Umístění 1. uprostřed, 2. vpravo, 3. vlevo. Někdy bývají víry dva. Směr růstu vlasů: 1. pravotočivý, 2. levotočivý (obr. 107). Typy lysin: 1. typ skráňový (marginální alopecie), 2. typ čelní, 3. typ tonzu-rový (v místě vlasového víru), 4. celková plešatost (obr. 108). Vousy: 1. velmi slabě vytvořené na tvářích pod uchem a na dolní části brady; 2. slabě vytvořené — vyskytují se ne příliš hustě na tvářích pod uchem a na bradě; 3. střední — celistvý pokryv vousů, ale s oslabením v dolní části obli-