I. Vývoj představ o povaze hmoty 1.1 Vývoj představ o povaze světla 1.1.1 Newtonovy představy Isaac Newton (obr. 1) objevil zákon gravitace. Podle tohoto zákona jsou tělesa přitahována silou, která je úměrná hmotnostem těles a nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti (obr.2). Dále jsou známy Newtonovy zákony o síle: Podle prvního zákona (zákon o setrvačnosti) těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu dokud není tento stav nuceno změnit působením vnější síly. Podle druhého (zákon o síle) je zrychlení jež uvádí těleso do pohybu úměrné působící síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa. Podle třetího (zákon akce a reakce) je každá akce (působení síly) provázena reakcí, která má stejnou velikost ale opačný směr. Tyto zákony jsou předmětem klasické mechaniky a nebudeme je tedy rozebírat. Obr. 2. Zákon gravitace Obr. 1. Isaac Newton Méně je známo, že Newton se také zabýval studiem světla. Používal k tomu různé hranoly a již ve svých 23 létech zjistil, že světlo se dá rozložit na barevné spektrum (obr. 3). Dále zjistil, že světelné spektrum se dá zase spojit použitím druhého hranolu. Vymezením se dá získat světlo určité barvy. Newton si představoval světlo jako proud částic různé velikosti. Jestliže narážejí v hranolu na částice stejné hmotnosti, pak nejméně se budou odrážet částice s největší hmotnosti. 1.1.2 Světlo jako vlnění Vlnové vlastnosti světla studoval Thomas Young na začátku 19. století (obr. 4). Popíšeme jeho klasický experiment, v němž světlo prochází dvěma štěrbinami (obr. 5). Průchod světla dvěma štěrbinami by měl dát na stínítku součet osvětlení od jednotlivých štěrbin (vpravo); místo toho se však pozoruje interferenční obrazec (obr. 6). Tento obrazec lze vysvětlit za předpokladu, že se světlo šíří ve formě vlnoploch (jako vlny na hladině rybníka), tj. v každém bodě kde světlo vnikne dochází ke vzniku nové vlnoplochy. Obr. 3. Isaac Newton se zabýval také studiem světla Obr. 4. Thomas Young 1 Amplituda vlny v prostoru a čase se pak dá popsat goniometrickou funkcí (stejně jako šíření vln po hladině v určitém směru), kdy amplitudu označíme A, její maximální hodnotu Ao, ω označíme úhlovou frekvenci, která je 6.28 x větší než kmitočet, t je čas: Obr. 5. Průchod světla dvěma štěrbinami by měl dát na stínítku součet osvětlení od jednotlivých štěrbin (vpravo) A=Ao sin(ω.t+∆x), ∆x je fázový posun, který souvisí s počátkem měření a může být nenulový. Pro dvě štěrbiny se dá výsledná amplituda v určitém bodě stínítka spočítat jakou součet takových funkcí pro jednu i druhou štěrbinu (fázový posun vyjadřuje zpoždění vln z jedné štěrbiny oproti druhé): A=Ao.( sin(ω.t) + sin(ω.t+∆α) ) = 2.Ao sin(ω.t+ ∆α/2).cos(∆α/2) Obr. 6 Interference světla ze dvou štěrbin Tento výraz bude nulový pro ∆α=(2.n+1). π. Zde ∆α = 2.π.∆x / λ , kde λ je vlnová délka a ∆x je délkový posun. Jestliže je tedy délkový posun roven polovině vlnové délky (nebo lichým násobkům), dojde k vyrušení amplitudy. Pozorovaná intenzita bude také nulová. Průběh intenzity bude tedy záviset na vzdálenosti stínítka od štěrbin a nulová intenzita může být pozorována i ve středu – mezi oběma štěrbinami, kde by dle prvního obrázku (obr.5) mělo být maximum. 1.1.3 Maxwellovy rovnice Ve druhé polovině 19. století je už známá řada zákonů, jež se týkají elektřiny a magnetismu. Je to např. Coulombův zákon: F = oπε4 1 2 . r Qq , vyjadřující sílu F, působící na nabitou částici s nábojem q, nacházející se ve vzdálenosti r od jiné částice s nábojem Q. Biot-Savartův zákon udává intenzitu magnetického pole vodiče, kterým protéká proud (obr.7) a Faradayův zákon magnetické indukce udává závislost elektromotorické síly indukované ve vodivé smyčce na časové změně magnetické indukce (obr. 8). Obr. 7. Biot-Savartův zákon - I je intenzita proudu, ds je element vodiče ve směru proudu, r je průvodič (vektor od elementu ds k bodu, v němž intenzitu magnetického pole B určujeme) 2 Obr. 8 Faradayův zákon – elektromotorická síla vytvořená podél smyčky se rovná časové změně magnetické indukce∫∫ ⋅=⋅ dA dt d ld nBE r Tyto zákony se Maxwellovi podařilo brilantně zobecnit a dospěl k soustavě rovnic, které popisovaly elektromagnetické jevy (obr. 9). Předpověděl, že nejen elektrický náboj může při pohybu indukovat magnetické pole, ale také naopak že změna magnetického pole může indukovat pole elektrické. Z uvedených rovnic vyšla jako řešení funkce popisující elektromagnetickou vlnu (střídání elektrického a magnetického pole) a její časová závislost. Z této funkce bylo možné spočítat rychlost šíření této vlny jako: oo µε . 1 = c Rychlost šíření vyšla velmi přesně rovna rychlosti světla ve vakuu. Z toho Maxwell vyvodil, že světlo je elektromagnetické vlnění (obr. 9). V současné době víme, že existuje celá řada druhů elektromagnetického vlnění (obr.10). Obr. 9 Soustava Maxwellových rovnic - ∇x znamená operátor rotace a ∇. znamená operátor divergence Obr. 10 Druhy elektromagnetického vlnění, vlevo je uvedena vlnová délka 1.1.4 Záření absolutně černého tělesa Koncem 19. století bylo známo, že zahřáté těleso vyzařuje elektromagnetické záření. Aby bylo možné změřit emitované záření přesněji, bylo požito uzavřené nádoby s úzkým hrdlem takovým, aby nepropouštělo vnější záření dovnitř. Takové těleso bylo označeno jako černé, tj. neodrážející. Byly stanoveny spektra pro různé teploty (obr. 11) a bylo zjištěno, že Obr. 11 Spektra záření černého tělesa pro 3 různé teploty 3 maximum intenzity závisí na teplotě a to nepřímo úměrně – tento posouvací zákon byl objeven Wienem. Existovaly také empirické formule pro popis spekter při malých vlnových délkách (exponenciální formule) a velkých vlnových délkách (lineární závislost). Planck si s těmito rovnicemi pohrál a nalezl jejich zobecnění. Exponenciální člen ve jmenovateli lze skutečně pro velké a malé vlnové délky upravit na exponenciální a lineární závislosti. Dalším krokem bylo hledání vhodné interpretace takové rovnice. To bylo obtížné, neboť podle klasických představ měly být uprostřed tělesa malé oscilátory, které měly se zvyšující se teplotou kmitat více a více. Planckovu rovnici však bylo možné odvodit pouze za předpokladu, že tyto oscilátory nemohou mít libovolnou energii nýbrž, že ji mění po skocích. Změna energie se děje po kvantech daných určitou konstantou (Plancková konstanta h): ∆E = h.ν. Tímto Planck vlastně zavedl kvantovou teorii. Planck presentoval svoji teorii Berlínské fyzikální společnosti v prosinci 1900. Ačkoliv měl oscilátory kvantované aby odvodil svoji rovnici, emitované světlo už považoval za elektromagnetickou vlnu. Jak byl blízko pojmu kvanta světla! Pojem foton však jím zaveden nebyl – to se stalo o něco později v teorii fotoefektu. 1.1.5 Einsteinová teorie fotoefektu Světlo dopadající na kovovou folii vyráží z této folie elektrony (obr.12). Umístíme-li do blízkosti folie druhou elektrodu, bude obvodem na obr. 12 proudit elektrický proud. Experimentálně bylo zjištěno, že velikost proudu závisí na intenzitě světla (obr. 13) a nezávisí na napětí; pouze v závěrném směru lze proud blokovat při V= -Vo. Jestliže měníme vlnovou délku (barvu světla), mění se velikost závěrného napětí, ale proud zůstává při dané intenzitě přibližně stejný (obr. 14). elektrony měří se proud I A světlo napětí V Obr.12. Fotoefekt – modře elektrony nad folií, na kterou dopadá světlo. Měří se proud mezi folií a druhou elektrodou při určitém napětí. Obr. 13. Závislost proudu fotoefektu na napětí pro různé intenzity světla Obr. 14 Závislost proudu fotoefektu na napětí pro různé vlnové délky světla 4 Tyto jevy neodpovídaly klasickým představám, neboť si vědci představovali elektrony ve folii jako oscilátory, které je nutno rozkmitat aby se utrhly a oddělily se od povrchu. Pak by k tomuto rozkmitání měla pomoci větší intenzita světla, tj. energie by měla být tím větší, čím je větší intenzita. Elektrony by měly být emitovány s určitým zpožděním – až po rozkmitání – a proud by měl narůstat s časem. Elektrony by měly být emitovány pro libovolnou vlnovou délku. To se ovšem nepozorovalo. Souvislost energie elektronů s frekvencí světla vysvětlil Einstein kvantovou povahou světla a zavedl pojem foton. Foton má energii hc/λ, která se spotřebovává na výstupní práci elektronů (φ) a jejich kinetickou energii: Ek = hc/λ - φ Tím se vysvětluje závislost energie elektronů na barvě světla a také existence prahu pro malé frekvence; neexistuje žádné časové zpoždění mezi osvitem a objevením se elektronů. Za vysvětlení fotoefektu obdržel Einstein v roce 1921 Nobelovu cenu. 1.6 De Brogliova teorie Podobně jako se fotonu přisuzují korpuskulární vlastnosti a určité vlnové délce se přisuzuje energie E=h.c/λ a impuls p=h/λ lze částici s energií E a hybností p přisoudit určitou vlnovou délku podle vzorce: λ=h/mv. Této vlnové délce se říká de Brogliová vlnová délka. 1.2 Teorie relativity Začátkem 20. století se vedly diskuse o šíření světla, o kterém se vědělo jakou má rychlost z Maxwellových rovnic. Předpokládalo se, že podobně jako vlny na vodě nebo zvuk ve vzduchu se světlo šíří v tzv. éteru, který je v klidu vůči určité jedné soustavě souřadnic. To by znamenalo, že lze určit absolutní klid a také např. absolutní rychlost Země vůči této soustavě klidu. Byly činěny pokusy o určení rychlosti světla ve vakuu ve směru pohybu Země a proti směru tohoto pohybu (Michelsonův interferometrický pokus). Výsledek byl ovšem negativní – neexistuje éter ani absolutně klidná soustava. Světlo má vůči všem soustavám rychlost danou Maxwellovými rovnicemi. Einstein ukázal, že rovnocennost všech inerciálních soustav (těch, které se vůči sobě pohybují rovnoměrně) a stálost rychlosti světa vede k Lorenzově transformaci pro souřadnice a čas, tj. že čas se transformuje v závislosti na souřadnicích a naopak souřadnice v závislosti na čase. Platí vzorec pro tzv. dilataci času: ott = 2 2 1 1 c v − , kde t je čas v soustavě pohybující se vůči vztažné soustavě rychlostí v. Pro rychlost tělesa, jež se pohybuje v pohybující se soustavě platí vzorec pro skládání rychlostí: vA = 2 . 1 c vv vv B B + + , kde v je rychlost soustav vůči sobě, vB je rychlost tělesa vůči soustavě B a vA je rychlost tělesa vůči soustavě A. Tento vzorec lze použít pro výpočet hybnosti v dynamice těles při pružných nebo nepružných srážkách. Uvažováním pružné srážky dvou stejných těles dospějeme k závěru, že hmotnost tělesa nemůže být konstantní, ale že závisí na rychlosti: m = 2 2 1 c v mo − , 5 kde mo je klidová hmotnost tělesa. Tento vzorec je široce používaný v radiační fyzice i technice. Z této rovnice pro celkovou hmotnost tělesa lze dospět k obecně známé rovnici mezi energii a hmotností částice: E = m.c2 , kde ovšem m je celková hmotnost částice. Klidová hmotnost je mo a „klidová energie“ je tedy rovná: Eo=mo.c2 . 1.3. Atom 1.3.1 Primitivní představy o atomu Pojem atom zavedl Demokritos, představitel jedné řecké filosofické školy, zhruba 400 let př.n.l. Existenci atomu měl zdůvodněnou tím, že není možné neustále dělit látku do nekonečna na menší a menší částečky. Proto musí existovat nějaká nejmenší částice. Atomy různých látek se podle Demokrita liší tvarem a velikostí. Teprve počátkem 19.stol. se tuto primitivní představu podařilo lépe zdůvodnit. Dalton kombinoval poměry chemických látek při vzájemných chemických reakcích a zjistil, že aby látky zreagovaly, musí být v určitém poměru. Dalton vysvětluje svá pozorování existencí atomů a dospívá k závěru, že: 1)Všechny látky jsou tvořeny atomy 2) Atomy nevznikají ani nezanikají chem. reakcí 3) Atomy se vážou v poměru celých čísel 4) Různé atomy mají různé hmotnosti Při formulaci těchto pravidel mu bezpochyby pomohl zákon zachování hmoty formulovaný již v roce 1785 Antoinem Lavoisierem. 1.3.2 Thomsonův model atomu. Představa atomu jako chemicky dále nedělitelné entity tím byla vlastně zformulována a platí doposud. Koncem 19. století došlo k řadě důležitých objevů. Bylo objeveno roentgenovo záření (Röntgen, 1885), byla objevena přírodní radioaktivita (Becquerel, 1886), byly objeveny další prvky – radium a polonium. Intenzivně pokračovalo studium elektromagnetických jevů. V roce 1897 studoval Thomson katodové záření v plynech. Toto záření bylo možné ovlivnit jak elektrickým, tak magnetickým polem a bylo možné pro nositele tohoto záření vypočítat poměrně přesně poměr náboje a hmotnosti (e/m). Thomson ze svých experimentů usoudil, že se jedná o nový druh částic, nazval je elektrony a vyjádřil hypotézu, že elektrony vznikají z atomů – tedy že jsou původně jejich součástí. Představoval si, že atomy jsou tvořené kladně nabitým jádrem a záporným oblakem elektronů. Odhadl rozměr atomů na 10-11 m. Náboj elektronu určil o několik let později Millikan v experimentech, v nichž sledoval pod mikroskopem pohyb nabitých olejových kapek v elektrickém poli kondenzátoru. Napětí mohl měnit a tím se měnila rychlost a směr pohybu kapek (obr. 15). Náboj kapek měnil tím, že je ozařoval. Zjistil, že pohyb kapek se mění nespojitě - vždy o určitou hodnotu, která odpovídal změně náboje o 1.6 10-19 C. Tento náboj označil jako elementární – dále nedělitelný. 1.3.3. Rutherfordův model atomu. V roce 1911 zkoumal Rutherford průlet částic α tenkou zlatou folií. O těchto částicích již věděl jakou mají hmotnost i náboj a dokázal si spočítat na základě Coulombova zákona, jak by měly tyto částice interagovat s jádry atomů, o kterých se domníval, že tvoří vnitřní část atomů (dle Obr. 15 Millikanův experiment 6 Thomsonova modelu). Částice by se měly vychylovat ze své dráhy. Frakce vychýlených částic by měla odpovídat geometrickému průřezu jádra jehož poloměr odhadoval na 10-11 m. Závěry jeho pokusů však byly ohromující – téměř žádné částice se nevychylovaly, avšak ty, které se vychýlily, byly rozptyleny na velké úhly – jako by narážely na něco malého ale těžkého. Rutherford z tohoto pozorování učinil závěr, že atomy obsahují malé (10-15 m) jádro, které obsahuje prakticky všechnu hmotu atomu. Vznikl „planetární model atomu“, v němž je ve středu kladně nabité jádro a kolem obíhají elektrony. V jádře je koncentrována téměř veškerá hmota atomu (obr.16). Tento model ovšem odporoval tehdy již známé skutečnosti, že totiž elektron pohybující se po zakřivené dráze vyzařuje a ztrácí energii. Představa planetárního atomu byla proto neudržitelná. 1.3.4. Bohrův model atomu. Bohr využívá kvantového přístupu, který už dříve zavedli Planck a Einstein a vnáší do teorie atomu předpoklad, že elektron se nemůže pohybovat po libovolné dráze kolem jádra (jako planety) a mít libovolnou energii, ale že může mít jen určité hotnoty energie. Existují stacionární stavy elektronu, kdy energii neztrácí ani nepřijímá a při přechodu mezi těmito stavy (s energií E1 a E2) může energii přijmout nebo ztratit. Tato energie se vyzáří (nebo absorbuje) ve formě elektromagnetického záření. Obr.16 Rutherfordův model atomu 21 EEhv −= kde h je Plancková konstanta a ν je frekvence vyzářeného světla. V Bohrově modelu atomu se předpokládá, že moment hybnosti elektronu (L) může nabývat pouze celočíselných násobků Planckovy kostanty: π2 nh L = Tento předpoklad je v souladu s de Brogliovou teorií, v níž se přisuzuje elektronu také vlnová délka, jež se rovná h/mv. Pak jsou celočíselné násobky L vlastně dány požadavkem, aby byl obvod dráhy elektronu celočíselným násobkem jeho vlnové délky: π2 nh mvr = Z rovnosti odstředivé síly a přitažlivé síly plyne: 2 2 mv kZe r = a tudíž: mkZe hn r 22 22 4π = kde Zmnr /10x529,0 210− = a pro rychlost platí: 16 2 10x19,2 2 − == ms n Z nh kZe v π 22 4222 2 2 2 1 KE hn meZk mv π ==Kinetická energie se rovná: 7 neboli 22 4222 2 hn meZk En π −= eVnZ JnZEn 22 218 /6,13 ,/10x18,2 2 −= = − Energetické hladiny jsou závislé na hlavním kvantovém čísle n a atomovém čísle Z. První hladina v atomu vodíku má tedy úroveň -13.6 eV. 1.4. Jádro atomu Existenci jádra atomu postuloval už Thomson a jeho velikost ukázal Rutherford (1911). Kromě protonů jsou v jádře přítomny též neutrony, které byly objeveny Chadwickem v roce 1932 (objev popsán v další kapitole). Jádro atomu je soustava částic protonů a neutronů, která je popisována vhodnými modely. Isotop je charakterizován určitým atomovým číslem Z (počtem protonů v jádře nebo též protonovým číslem) a hmotnostním číslem A (počtem nukleonů v jádře, též někdy nukleonovým číslem nebo relativní atomovou hmotností). Prvek je charakterizován pouze hodnotou Z. Jádra se stejným Z ale různým hmotnostním číslem A se nazývají izotopy; při stejném N=A-Z jsou to izotony; při stejném A, ale různém Z jsou to izochory. 1.4.1 Kapkový model jádra. Když si představíme jádro jak kapku tekutiny, můžeme z této představy odvodit poměrně přesnou formuli pro hmotnost (a tedy i hmotnostní defekt) jádra. Hmotnostní defekt je rozdíl mezi očekávanou hmotností jádra (1.67*10-27 A, kde A je atomové číslo) a skutečnou hmotností. Hmotnostní defekt bude zřejmě záviset na počtu částic, tj. bude obsahovat člen úměrný A, dále na povrchu kapky je nutno počítat s povrchovým napětím a nutno proto korigovat výsledek o člen úměrný A2/3 (je-li poloměr úměrný A1/3 ). Dále bude v jádře působit Coulombická repulse, kdy interakce bude existovat mezi všemi dvojicemi protonů (tj. Coulombický člen bude úměrný Z2 ), vzdálenost mezi nimi odhadneme dle poloměru jádra na A1/3 . Coulombický člen bude dán potenciální energií jednoho protonu v poli (potenciálu) druhého protonu a bude tudíž úměrný 1/A1/3 . Celkově pro Coulombický člen platí, že je úměrný Z2 /A1/3 . Poslední člen, který se uvažuje je tzv. Pauliho člen, který představuje korekci na rozdílný počet protonů a neutronů. V úvahu se zde bere skutečnost, že nejstabilnější jsou jádra se stejným počtem obou. Tento člen je tedy úměrný (A-2Z) a vzhledem ke zvětšující se disproporci mezi počtem protonů a neutronů pro rostoucí A, se poslední člen předpokládá nepřímo úměrný A. Takto jsme dospěli k semiempirické Weizsaeckerově formuli: Obr. 17. Vazebná energie jádra (odpovídá hmotnostnímu defektu) 8 V této rovnici jsou uvedeny číselné hodnoty pro jednotlivé členy. Vzhledem k tomu, že se energie dále liší pro lichá a sudá jádra, předpovídá tato rovnice spíše průměrnou hodnotu pro sudé a sousední liché jádro. Z průběhu vazebné energie (viz. obr. 17) je vidět, že největší hodnoty nabývá vazebná energie uprostřed periodické soustavy. Je tedy možný rozpad jader těžších za zisku energie (např. 235 U), ale také syntéza jader lehčích (např. d+t). 1.4.2 Slupkový model jádra. Tento model vychází ze skutečnosti, že některá jádra jsou mimořádně stabilní (mají velkou vazebnou energii). Tak např. velmi stabilní je jádro helia při Z=2 a A=2, jádro kyslíku při Z=8 a A=16, vápníku při Z=20 a A=20. Tzv. magickými čísly jsou tato: 2, 8, 20, 28, 50, 82. Stabilitu je vidět např. u vápníku, kdy při přechodu od Z=20, A=20 přidáváním neutronů vidíme, že vazebná energie nejprve klesá a posléze vzroste při N=28, kde se jádro stává opět stabilní (obr. 18). Výpočtem lze získat jednotlivé stavy jádra pro daný počet částic (obr. 19). Jádro v základním stavu může být stabilní a při přechodu mezi energetickými stavy pak vyzařuje patřičnou energii. Na obrázku (obr. 20) vidíme systém stavů v jádře niklu, které vznikne rozpadem 60 Co. Obr. 18. Závislost vazebné energie na hmotnostním čísle pro jádro vápníku. Obr. 20. Systém vzbuzených stavů v jádře niklu po rozpadu 60 Co. Obr. 19. Slupkový model jádra při 74 protonech a 110 neutronech (Wolfram). Jádra se mohou přeměňovat při tzv. jaderných reakcích, které mohou být vyvolány buď přírodními zdroji záření nebo umělými svazky částic. První takovou reakci uskutečnil Rutherford (1919) když zkoumal dolet částic α v různých plynech. Nedovedl si vysvětlit, proč v dusíku je dolet 4x větší. Nakonec to vysvětlil vznikem jiných částic – protonů, které jsou 4x lehčí. Reakci lze zapsat takto: 14 N + α → 17 O + p. Částice α umožnily objev dalších reakcí, které vedly k objevu neutronu a také k objevu umělé radioaktivity. Byly to tyto reakce: 9 Be + α → 12 C + n (objev neutronu – Chadwick 1932) 27 Al + α → 30 P + n (P je radioaktivní – Joliotovi 1934, umělá radiace) 30 P → 30 Si + e+ Působení záření γ může rovněž docházet k jaderným reakcím. Tak např. pro energii vyšší než 2.2 MeV dochází k fotodesintegraci: 2 H + γ → 1 H + n 9 II. Přírodní zdroje ionizujícího záření V této kapitole se budeme zabývat zdroji a vlastnostmi záření. Předpokládá se znalost základních vlastností hmoty jako je stavba atomů, atomového jádra a molekul. Tyto základní informace lze nalézt ve skriptech (Hrazdira a Mornstein, 1999). Pro doplnění poznatků lze doporučit knihu Klener V., 2000. 2. 1. Objev radioaktivního záření V listopadu 1895, na Universitě ve Wurzburgu, zkoumal Wilhelm Roentgen světélkující fluorescenční stínítko. Fluorescence v něm byla indukovaná katodovými paprsky, jež vznikaly po dopadu elektronů na antikatodu ve vakuové trubici (obr. 21). Zjistil, že fluorescence nemizí ani při zaclonění trubice černým papírem a usoudil, že se jedná o neviditelné záření nazvané později paprsky X (Roentgenovy paprsky). Když vložil Roentgen mezi lampu a stínítko ruku, uviděl ke svému velkému překvapení kosti prstů. Během dvou měsíců publikoval pečlivý popis výsledků svého výzkumu. Roentgen obdržel za svůj objev v roce 1901 Nobelovu cenu. Katodové trubice byly vlastně prvními jednoduchými urychlovači elektronů (viz urychlovače částic v kap. 1.3.1.). Přirozenou radioaktivitu objevil v roce 1896 francouzský fyzik Antoine Henri Becquerel. Becquerel znal práce Roentgena, což vedlo k tomu, že v prosinci 1895 “vyfotil” ruku své ženy tak, že ji umístil do svazku paprsků X. Na fotografické desce se objevil nezapomenutelný obraz kostí s prstýnkem (obr.22). Becquerel se zabýval zkoumáním solí uranu, které nejprve exponoval na slunci, poté zabalil do černého papíru a na fotografických deskách pak obdržel obraz krystalků uranu. Domníval se, že sluneční paprsky indukují v uranu záření. Koncem února 1896 bylo nad Paříži zataženo, Becqurel nemohl své krystalky osvítit a po zabalení do černého papíru očekával pouze slabý obraz. Jaké však bylo jeho překvapení, když obrazy krystalků byly jasné. To znamenalo, že uran emituje záření bez vnějšího zdroje energie. Becquerel takto objevil přirozenou radioaktivitu. Přirozenou radioaktivitu začali intenzívně studovat Pierre a Marie Curie (obr. 23). Po chemické extrakci uranu z uranové rudy, Marie zjistila, že zbytek rudy je více radioaktivní než samotný uran. Dospěla Obr. 21. Roentgenovo záření vzniká v rentgence při dopadu elektronů na anodu nebo antikatodu. Většinou anoda slouží pro vytvoření elektrického pole a do lampy se vkládá další elektroda – antikatoda pro dopad elektronů, kde se tvoří záření. Dole je anoda, nahoře katoda, uprostřed antikatoda odkud vychází záření. Schéma lampy je zobrazeno na horním obrázku, dole je reálná Roentgenová lampa (historický exemplář). Obr. 22. 10 tak k závěru, že ruda obsahuje další prvek - také radioaktivní. To vedlo k objevům prvků polonia a radia. Manželé Curie obdrželi v roce 1903 Nobelovu cenu za jejich práce o radioaktivitě. Na počest Marie Curiovi byl název “curie” zvolen za jednotku aktivity. Marie Curie získala jako první na světě další Nobelovu cenu v roce 1911. Zbytek života věnovala studiu radia a jeho použití při léčbě rakoviny. Záření vždy bylo a je součástí životního prostředí člověka. Existuje celá řada zd a urychlovače přírodě se setkáváme se 3 druhy radioaktivního rozpadu: rozpadem alfa, beta a gama. Rozpad K přírodnímu pozadí dále podstatně přispívá kosmické záření, které se dále dělí na galakti .2. α-záření zek rychle letících jader helia, tj. částic, ho odstínění stačí li rní ozáření, ale spíše možnost vnitřní rojů radioaktivního záření a lze je dělit z různých hledisek. Nejčastěji se používá dělení na přírodní a antropogenní zdroje. Mezi přírodní zdroje patří zejména terestriální záření, které vzniká většinou z rozpadových řad a kosmické záření. Člověk vytvořil mnoho zdrojů záření: od Roentgenovy lampy, přes reaktory až po terapeutické ozařovače. V praxi se záření používá v řadě oblastí lidské činnosti jako např. v energetice, výzkumu, medicíně, apod. Popíšeme stručně nejčastější zdroje ionizujícího záření. Obr. 23. eMarie Curi V em se rozumí přeměna prvků na jiné prvky a s ní spojená emise záření. Budeme hovořit o α-, β- a γ-záření. Na přírodní radioaktivitě pocházející ze zemských hornin se nejvíce podílejí isotopy rozpadových řad - uranové a thoriové. Atomová hmotnost isotopu v řadě se dá vyjádřit vztahem 4n+2, kde n je kladné číslo. Podobně pro thoriovou řadu platí, že atomová hmotnost je dána jako 4n; pro aktiniovou 4n+3. Atomovou hmotnost 4n+1 mají isotopy v umělé neptuniové řadě. cké a sluneční. Oba tyto typy záření mají pro člověka význam, proto se o nich zmíníme. Existují také radionuklidy, které jsou součástí lidského těla a ozařují organismus zevnitř. Patří mezi ně např. draslík 40 K a 14 C. Jejich příspěvek k celkovému ozáření člověka je však malý (<10%). 2 α-záření je sva které obsahují 4 nukleony (2 protony a 2 neutrony). Jádro emitující α-částici sníží tedy své atomové číslo o 2 a nukleonové číslo o 4 jednotky. Hmotnost jedné částice je 4x1.67x10-27 kg. Energie částic α-záření nabývá pouze určitých diskrétních hodnot, jež jsou pro různé α-zářiče v rozmezí 4-7 MeV (mluvíme o tzv. čárovém spektru). Čárové spektrum je dáno kvantovým charakterem přechodů jader. α-záření je málo pronikavé a k je st papíru. Ve tkáni má doběh několik desítek mikrometrů. Ztráty energie α-částice při průchodu hmotou lze popsat v závislosti na energii pomocí Bethe-Blochovy formule (obr. 24). Částice α ztrácej energii v prostředí ionizacemi a excitacemi. Dolet částic je dobře definován a závisí na jejich počáteční energii a materiálu. U tohoto druhu záření není nebezpečné exte kontaminace, kdy se radioaktivní izotop může zabudovat do organismu a ozařovat jej po celý život. Poločas rozpadu souvisí s energií - čím je větší energie α-částic, tím je kratší poločas. Tak např. pro í Obr. 24. Ionizační ztráty energie částice v závislosti na její energii (vypočteno dle Bethe-Blochovy formule) 239 Pu je energie 5.1 MeV a poločas 24 tis. let, pro 241 Am je energie 5.5 MeV a poločas rozpadu je 433 let. 11 Důležitým isotopem emitujícím α-záření je radon (226 Ra). Tento prvek vzniká při rozpadu radia v rámci tzv. uran-radiové rozpadové řady a sám dále emituje α−záření, stejně jako jeho dceřiné produkty (viz obr. 25). Radon je za normálních podmínek v plynném stavu a často se s ním setkáváme v uranových dolech, nevhodně postavených domcích, jeskyních a také ve vodě, která protéká uranovými rudami. Záření radonu působí při vdechování na plícní buňky a způsobuje s určitou pravděpodobností rakovinu. Vznik rakoviny plic byl prokázán jak u horníků pracujících v uranových dolech, tak u osob žijících v domcích se zvýšenou koncentrací radonu. Příspěvek radonu k celkovému radiačnímu pozadí závisí silně na lokalitě. V průměru se uvádí hodnota přibližně 2mSv/rok. Obr. 25. Rozpad radia na radon a částici alfa. 2.3. β-záření β-záření je tvořeno rychlými elektrony (β-) nebo pozitrony (β+). Hmotnost elektronů nebo pozitronů je asi 2000x menší ve srovnání s hmotností nukleonu. Energetické spektrum β-záření je spojité vzhledem k tomu, že při β-rozpadu vznikají 3 částice (např. neutron se rozpadá βrozpadem na proton, elektron a antineutrino). Přestože je celková uvolněná energie přesně určená energetickými hladinami v jádře, rozdělí se neutron na 3 částice a každá z nich pak může odnášet libovolnou energii. Maximální energie elektronů se může pohybovat v rozsahu od desítek keV (např. 3 H má energii elektronů 19 keV) až po MeV (např. 32 P má energii 1.7 MeV). β-záření je pronikavější než α-částice. K jeho odstínění je zapotřebí tlustší vrstva např. z plexiskla (8-10 mm). β-záření ztrácí energii v prostředí rovněž prostřednictvím ionizací a excitací atomů a molekul a pro výpočet ionizačních ztrát lze přibližně rovněž použít Bethe-Blochovu rovnici. Elektrony jsou však značně lehčí v porovnání s α-částicem a ztrácejí tak méně energie na jednotku dráhy. Proto mají také podstatně větší dolet. Při průchodu elektronů hmotným prostředím dochází často k rozptylu elektronů a jejich dráha je proto značně klikatá. Elektrony mohou ztrácet svou energii také emisí tzv. brzdného záření, jehož výtěžek závisí na energii elektronu a na atomovém čísle prostředí. Pro přírodní zdroje β-záření činí ztráty brzdným zářením pouze malou část celkových ztrát. Kladně nabité pozitrony jsou antičástice k elektronům a po zabrždění v látkovém prostředí dochází proto k anihilaci pozitronu s elektronem. Vzniklé záření se nazývá anihilační a má energii 511 keV (rovnou klidové hmotnosti elektronu). Positron formuje v přítomnosti elektronu exotický atom zvaný positronium (obr. 26). Atom positronia je podobný atomu vodíku, ale má 1000x menší hmotnost. Jeho zvláštností je, že s určitou pravděpodobností dochází k jeho anihilaci, kdy se celá klidová hmotnost obou částic mění na energii fotonů. Doba života je v oblasti nanosekund, 1 gram uvolní energii rovnou 25 kilotunám TNT. Positronium lze využít ke studiu materiálů, kdy se využívá tzv. předčasné anihilace positronu, který je součástí positronia při kolisi s elektronem (obr.27). Je-li positronium uvězněno v určitém materiálu, pravd. předčasné anihilace závisí na velikosti póru (pro větší je menší). Obr. 26. Positronium ve srovnání s atomem vodíku (proton a elektron) Obr. 27. Studium materiálů pomocí positronia. Dopadem positronia na povrch dutiny může dojít k předčasné anihilaci. 12 2.4. γ-záření γ-záření je vlastně elektromagnetické záření o velmi krátké vlnové délce. Vzniká v důsledku přechodu vzbuzeného stavu jádra na nižší energetickou hladinu. Vzbuzené jádro může vzniknout po některém jiném rozpadu. Tak např. 60 Co se rozpadá na 60 Ni β-rozpadem, přičemž uvolněná energie činí 0.3 MeV. Jádro niklu však zůstane ve vzbuzeném stavu a vyzařuje dva kvanta γ s energiemi 1.17 a 1.33 MeV. Jak vidíme, spektrum γ-záření je čárové, jeho energie se pohybuje od zlomku keV do několika MeV. Pohlcování γ-záření hmotou se děje prostřednictvím třech hlavních jevů: fotoefektu, Comptonova jevu a materializace fotonů. Při fotoefektu je předána veškerá energie fotonu na elektron, který je nejenom uvolněn z atomu či molekuly, ale má také určitou kinetickou energii. Comptonův jev je vlastně rozptyl, při kterém se sníží energie fotonu a rozdíl energií počátečního a výsledného kvanta se předá elektronu (obr. 28). Při materializaci dochází ke vzniku elektronpozitronového páru. Při tomto procesu musí být energie fotonu dostatečně velká (>1 MeV) a dochází k němu pouze v blízkosti jádra atomu, neboť to vyžadují zákony zachování energie a hybnosti. Absorpci fotonů hmotou lze popsat pomocí exponenciálního zákona, tj. na jednotku délky je pravděpodobnost absorpce konstantní a závisí na energii fotonů a na vlastnostech látky. Platí tedy, že Obr. 29. Exponenciální zákon absorpce pro gamma-záření (na rozdíl od určitého doletu pro těžké částice). Obr. 28. Comptonův jev na molekule vody. Energie počátečního fotonu E se spočte jako součin Planckovy konstanty a frekvence daného záření: E=h.ν . I/Io=exp(-x/L), kde I a Io jsou konečná a počáteční intenzita γ-záření, x je tloušťka látky a L je polovrstva absorpce (obr. 29). Vidíme, že γ-záření vlastně nelze zcela odstínit. V rámci radiační ochrany je však důležité snížit intenzitu pod úroveň přírodního pozadí. Při energiích do 1 MeV je vhodným absorpčním materiálem olovo nebo uran. Je tomu tak proto, že absorpce γ-záření fotoefektem je silnější pro větší Z prostředí. Vzhledem k vysoké pronikavosti γ-záření je u γ-zářičů velké nebezpečí vnějšího ozáření. Přírodní pozadí od terestriálního γ-záření závisí na přítomnosti radioaktivních hornin a činí přibližně 0.3-1 mSv/rok. Energie emise i absorpce je kvantována – stejný prvek by měl γ-záření také pohlcovat tak jak to je u atomů. To nebylo pozorováno vzhledem k posunu čar způsobenému odrazem jádra. V krystalové mřížce při nízké teplotě se však možné kmity kvantují a energie se pak může předat celé mřížce – posun je pak zanedbatelný. Rozladění zdroje a detektoru lze pozorovat při různých jevech – např. Dopplerův jev (posun čár v důsledku pohybu zdroje) lze detekovat už při cm/s. Lze detekovat gravitační posun čar způsobený rozdílem potenciálů pro rozdíl výšek 21 m. 13 2.5. Kosmické záření Existují dva podstatně odlišné druhy kosmického záření a sice sluneční a galaktické. 2.5.1 Sluneční záření má směrový charakter a je tvořeno elektromagnetickým zářením a protony. Jeho intenzita je závislá na sluneční aktivitě a může prudce a nečekaně narůstat v okamžiku slunečních erupcí (obr. 30). Slunce prochází určitými cykly s periodou 11 let, v jejichž průběhu se mění řada parametrů. Při tzv. “solárním maximu” je na slunečním povrchu pozorováno nejvíce skvrn, množství erupcí a výronů hmoty do prostoru. Sluneční erupce vedou k emisi rychlých protonů, které zesilují tzv. sluneční vítr a způsobují záři na severní polokouli. Tato záře se ze Země jeví jako závěs na nebi jenž světelkuje červeně a zeleně. (obr. 31). Částice slunečního záření mohou přerušit komunikaci prostřednictvím rádia, mohou vést k ozáření posádky letadla dávkou srovnatelnou s lékařským vyšetřením a mohou způsobit smrtelné ozáření posádky kosmické lodi. Země je chráněná před tímto zářením atmosférou. Pro předpověď slunečních erupcí existují modely, které však nejsou zcela spolehlivé. Aktivita Slunce je monitorována družicemi. Obr. 30. Jedna z největších slunečních erupcí zachycená Skylabem v roce 1973. 2.5.2 Galaktické záření Z hlubin vesmíru k nám přichází galaktické záření a to ze všech stran. Obsahuje částice celého spektra periodické soustavy prvků, přičemž existují maxima výskytu pro některé prvky. Částice dosahují velmi vysokých energií (až 1017 eV), které doposud nebyly dosaženy v pozemských urychlovačích. Při dopadu do zemské atmosféry interagují částice galaktického záření s atomy a vzniká velký počet sekundárních částic. Galaktické záření má také své maximum a minimum, které souvisí se slunečním cyklem. To proto, poněvadž sluneční záření vyvolává magnetické pole ve Sluneční soustavě, které potom ovlivňuje galaktické záření. Toto pole má maximální účinnost ve slunečním maximu, kdy je tedy nejslabší příspěvek od galaktického záření. Galaktické záření přispívá k radiační zátěži cestujících a zejména pak posádek v letadlech. Tak např. ve výšce 10,000 m je dávková rychlost přibližně 50 mSv/rok; na povrchu Země činí pouze 1-3 mSv/rok. Sluneční záření neohrožuje cestující v letadlech, protože má malou energii. Pouze při velkých erupcích může být jeho příspěvek na vysokých letových hladinách v řádu 0.1 mSv/hod. Obr. 31. Polární záře nad Severní Dakotou 21.listopadu 2002 Kosmické záření produkuje při dopadu do zemské atmosféry sekundární částice, z nichž některé doletí až na povrch Země. Jak primární, tak sekundární záření je pohlcováno atmosférou, a proto má jeho intenzita maximum v určité výšce (zhruba 20 km), která však závisí na zeměpisné šířce. Na zemském povrchu činí příspěvek tzv. tvrdé složky sekundárního kosmického záření k radiačnímu pozadí zruba 0.5 mSv/rok. Je tvořena převážně miony, které mají poločas rozpadu 2.10-6 s a mohou tak při své rychlosti urazit v atmosféře dráhu i několika desítek kilometrů. Miony dosahují rychlosti blízké rychlosti světla a doba letu se pro ně prodlužuje v důsledku dilatace času. Rozpadem mionů vznikají záporné i kladné elektrony, které tvoří tzv. měkkou složku kosmického záření. Lze ji odstínit vrstvou olova o tloušťce 10 cm. Tvrdá složka kosmického záření může proniknout i metrovou vrstvou olova a lze ji pozorovat i pod zemí a pod hladinou moře. 14 III. Zdroje záření vytvořené člověkem Člověk vytvořil mohutné zdroje záření, které mohou být použity pro účely radiobiologického výzkumu. Z druhé strany je však třeba se před těmito zdroji chránit. Ve výzkumu se používají urychlovače - největší přístroje, které kdy člověk stvořil; v průmyslu se zdroje záření používají pro řadu účelů, např. pro defektoskopii; v energetice zaujímají významné místo jaderné elektrárny; v medicíně se zářením provádí diagnostika a léčí se zhoubné nádory. Podáme jenom stručný přehled těchto zdrojů záření a jejich základních vlastností důležitých z radiobiologického hlediska. 3.1. Urychlovače Urychlovače jsou zařízení, která udělují vysokou rychlost subatomovým částicím jako jsou protony, elektrony a další elementární částice nebo také ionty, tj. jádra různých atomů. Tyto částice získají urychlením vysokou energii a jsou vyvedeny na terčík, kde kolidují s jádry atomů, jež jsou v terčíku obsaženy. Z interakcí vznikají další částice, které jsou zachyceny v detektorech. Z informace poskytnuté detektory fyzikové vyvozují vlastnosti hmoty. Čím je větší energie částic, tím detailnější informace o hmotě lze získat. Proto je snaha stále zvyšovat energii urychlovačů a stavět větší a větší zařízení. Urychlovače se používají také v průmyslu např. pro implantaci iontů (povrchovou úpravu materiálů), ve výzkumu jiném než fyzikálním (např. radiobiologickém nebo biologickém), pro radioterapii a produkci isotopů vhodných pro diagnostiku. Urychlovače se dělí na dvě velké kategorie: lineární a kruhové. U lineárních urychlovačů vzrůstá energie částic na výstupu s jejich délkou. V kruhových urychlovačích se částice pohybují po kruhové dráze a mnohokrát oběhnou urychlovač než získají potřebnou energii a dopadnou na terčík. 3.1.1. Lineární urychlovače Tyto urychlovače jsou tvořeny dlouhou trubicí s dostatečně vysokým vakuem, v nichž je na jedné straně zdroj částic a na straně druhé se nachází terčík. Nedílnou součástí urychlovače je zdroj vysokého napětí (např. Van de Graaffův generátor). Napětí je přivedeno na elektrody urychlovače. Částice procházejí potenciálovým rozdílem mezi elektrodami a nabývají na rychlosti a energii. Nejjednoduššími a nejrozšířenějšími urychlovacími zařízeními jsou vlastně obrazovky televizních přijímačů, monitory počítačů nebo elektronové mikroskopy. Jsou to katodové trubice, v nichž se urychlují elektrony. Zdrojem elektronů je žhavené vlákno. Přivedením vysokého napětí dochází k urychlení na energii několika desítek keV. Elektrony jsou vychýleny a rozprostřeny po celé obrazovce kde po dopadu budí světlo. První lineární urychlovače s vysokým napětím byly konstruovány ve dvacátých létech minulého století. Sestávaly ze dvou elektrod umístěných do vakuové trubice, mezi kterými byl potenciálový rozdíl 100 kV. Tyto urychlovače byly nazvány podle svých autorů Cockcroft-Waltonovy generátory. V současné době se nejčastěji setkáváme s van de Graaffovým lineárním urychlovačem. V tomto urychlovači se náboj nanáší pomocí výboje na izolační pás, kterým je přenášen na terminál s vysokým napětím. Potenciál na terminálu se zvyšuje dokud se proud přenášený pásem nevyrovná se zpětným proudem z terminálu. Kvůli úniku náboje se obvykle terminál i trubice vkládají do nádrže s izolujícím plynem. Napětí se do urychlovací trubice přivádí po částech, na několik elektrod. Jako zdroj iontů se Obr. 32. Princip tandemového urychlovače. Záporně nabité ionty z uzemněného iontového zdroje jsou urychovány směrem ke středu, kde se nachází terminál s vysokým napětím. Tam se změní náboj iontů průchodem přes tenkou folii. Elektrický náboj se přenáší na páse. Vysoké napětí (5 MV) je izolováno od země izolujícím plynem, který je navíc pod tlakem. 15 používá vhodný plyn umístěný do elektrického výboje. Velikost proudu ve van de Graaffově generátoru může činit několik mikroamper. Moderní van de Graaffův generátor je znázorněn na obr. 32, kde je napětí přiváděno doprostřed generátoru, zatímco oba konce jsou uzemněny. Záporně nabité ionty jsou urychlovány od zdroje směrem ke středu trubice. Tam je tenká folie nebo tenká vrstva plynu v níž se ionty zbaví několika elektronů a jejich náboj se změní ze záporného na kladný. To umožní další urychlení iontu v druhé polovině trubice. Tento tzv. tandemový urychlovač může udělit iontům dvojnásobnou energii ve srovnání s jednostupňovým zařízením. Van de Graaffovy urychlovače jsou v současné době dostupné komerční přístroje, u nichž se napětí pohybuje v rozmezí 1-25 MV. Používají se při analýze materiálu, hmotové spektrometrii apod. Jeden z největších van de Graaffových generátorů se používá již mnoho let v Daresbury (Velká Británie). Jeho urychlovací trubice je dlouhá 42 m a jeho terminál ve středu trubice udrží potenciál až 20 MV (obr. 33). Lineární urychlovače s opakovaným urychlením. Urychlení v lineárním urychlovači se může uskutečnit v jednom kroku nebo opakovaně tak, že se v trubici nachází více cylindrických elektrod, na které je přiváděno vhodné časově závislé napětí. Tento urychlovač zkonstruoval norský fyzik Rolf Wideröe. Jestliže použijeme vysokofrekvenční zdroj napětí o stálé frekvenci a přivedeme toto napětí na sérii elektrod umístěných podél lineárního urychlovače, můžeme dosáhnout opakovaného urychlení ve štěrbinách mezi elektrodami. Elektrody se však musí postupně prodlužovat, protože částice letí čím dál, tím rychleji (mluvíme o lineárním vysokofrekvenčním urychlovači). Poněkud odlišnou konstrukci použil později Luis Walter Alvarez, který vytvořil uvnitř cylindrických dutin stojatou vlnu nesoucí urychlované částice. Vývoj radarových systémů v průběhu druhé světové války vedl ke zdokonalení konstrukce vlnovodičů, které byly použity pro konstrukci urychlovačů. V těchto urychlovačích se elektromagnetické vlny šíří rychlostí světla, což umožňuje urychlování elektronů, jež se také pohybují takto rychle. Elektrony jsou neseny elektromagnetickou vlnou jako surfař na vlně v moři. V současné době existuje pro vědecké účely zhruba 130 lineárních urychlovačů pro elektrony a positrony a 50 pro ionty včetně protonů. Největší energie dosahují elektrony ve SLACu (Stanford Linear Accelerator Centre) (obr. 34). V Los Alamos je protonový lineární urychlovač na jehož výstupu mají protony energii 800 MeV. Tento 800 m dlouhý urychlovač je jádrem LAMPFu (Los Alamos Meson Physics Facility). Lineární urychlovače se často používají jako injektory pro kruhové urychlovače. Tisíce lineárních urychlovačů se používá v nemocnicích pro radioterapii nádorů. Obr. 33. Tandemový urychlovač v Daresbury (Velká Británie). Obr. 34. Lineární urychlovač ve Stanfordu byl zkonstruován Burtonem Richterem a je 3 km dlouhý. Energie elektronů zde dosáhla v roce 1976 20 GeV. 3.1.2. Kruhové urychlovače Kruhové urychlovače využívají magnetické pole pro zakřivení dráhy částice. První kruhový urychlovač sestrojil r. 1931 Lawrence a nazval jej cyklotronem. V Evropě byl první cyklotron 16 sestrojen v Paříži v roce 1938. Cyklotron má poměrně jednoduchou konstrukci. Je tvořen vakuovou komorou cylindrického tvaru, v jejímž středu se nachází iontový zdroj, z něhož jsou emitovány částice pro urychlení. Schéma je znázorněno na obr. 35. Částice se pohybují po spirálovité dráze (černá čára uvnitř červených duant) a jejich rychlost se zvyšuje průletem mezi duantami (červeně), což jsou elektrody s vysokofrekvenčním napětím (červená krabice), které je ovšem uvnitř duantu odstíněno a nepůsobí nijak na částice. Používá se konstantní magnetické pole o indukci B, jež směřuje kolmo na dráhu částice (nástavce magnetu jsou znázorněny šedě). Po dosažení okraje urychlovací komory je rychlost částice největší a její dráha je odkloněná tzv. deflektorem do výstupního kanálu, který vede k terčíku. Pro cyklotron lze napsat jednoduché rovnice, které vysvětlí jeho funkci. Částice jsou přitahovány střídavě k jedné a druhé elektrodě, na níž se pravidelně mění napětí. Aby stále docházelo k urychlování, musí částice se Z elementárními náboji obíhat se stejnou úhlovou rychlostí ve všech fázích urychlovacího procesu. Síla (F), která na částici působí je rovna F=e.(v × B), (1) kde v je vektor rychlosti částice, B je vektor magnetické indukce a e je elementární náboj. Tato síla se musí rovnat odstředivé síle F = m.a, (2) kde m je hmotnost částice a a je vektor zrychlení a lze je napsat jako součin poloměru r Obr. 35. Schéma cyklotronu. Uvnitř cylindrické komory (není znázorněna) se nachází iontový zdroj, který produkuje částice, a půlkruhové elektrody - duanty (červeně), na které je přivedeno vysokofrekvenční urychlovací napětí (červená krabice). , čtverce úhlové rychlosti ω2 a jednotkového vektoru v radiálním směru. V cyklotronech je magnetické pole kolmé na pohyb částice a lze tedy psát: m.v.ω=e.v.B, protože v=r.ω. Po zkrácení v dostaneme: ω = eB/m. (3) Vidíme, že úhlová rychlost je tedy konstantní a nezávisí na poloměru nebo na rychlosti částice. Pro maximální rychlost dostaneme při poloměru urychlovače R: vmax=R.e.B/m. (4) Výstupní rychlost a tedy i energie roste s poloměrem urychlovače a s intenzitou magnetického pole. 3.1.2.1. Synchrocyklotron Funkce cyklotronu má své omezení zejména v tom, že hmotnost částice závisí na její rychlosti dle relativistického vztahu m=mo√1/(1-β2 ), kde β=v/c a c je rychlost světla ve vakuu. Pro v→c dostaneme m→∞. Proto rovnice (3) platí pouze pro nižší rychlosti. Tento problém lze řešit snížením frekvence elektrického pole přiváděného na duanty v průběhu každého urychlovacího cyklu (V.I. Veksler a E.M.McMillan, 1944). Takovému urychlovači se pak říká synchrocyklotron. Pro ilustraci je na obr. 36 uveden synchrocyklotron v Upsale (Švédsko). Je zřejmé, že takový přístroj nemůže pracovat spojitě, neboť snižováním frekvence lze vyhovět podmínce (3) jen pro ionty, které vstoupily do komory současně. Proto dostáváme na výstupu synchrocyklotronu shluky iontů s maximální energií. Přitom nezáleží příliš na tom, jak rychle se frekvence mění. Platí zde totiž princip fázové stability, který vede k tomu, že opožděné ionty dohánějí urychlovaný shluk a ionty s předstihem se urychlují Obr. 36. Cyklotron v Upsale (Švédsko) byl postaven po válce (1950) a urychluje protony na energii 185 MeV. Vakuová komora je vidět pod magnetem (žlutý) vážícím 600 tun. Výstupní kanály směřují dopředu. Urychlovač byl v roce 1986 přestavěn na cyklotron se sektorovou fokusací. 17 méně. Největší synchrocyklotron se nachází v Gatčině nedaleko Petrohradu a urychluje protony na 1 GeV. Železné póly magnetu mají v průměru 6 m, celý urychlovač váží 10 000 tun. Používá se pro experimenty v oblasti jaderné fyziky a pro medicínské aplikace. 3.1.2.2. Isochronní cyklotron Druhá možnost jak kompensovat přírůstek hmotnosti při rostoucí rychlosti je zesílení intenzity magnetického pole pro větší poloměr dráhy. To však vede k rozostření (defokusaci) svazku v horizontálním směru. V roce 1960 se objevil nový princip fokusace částic, který spočívá v modulaci magnetického pole v úhlovém směru vložením železných sektorů do mezery v nástavcích magnetu. Tento druh cyklotronu se nazývá isochronní cyklotron, protože frekvence urychlovacího pole je zde konstantní. V současné době je v provozu řada těchto zařízení, která nahradila synchrocyklotrony a mohou urychlovat prakticky libovolný typ iontů (např. cyklotron v Bloomingtonu, Indiana; v Faure, Jižní Afrika; v Osace, Japonsko; ve Vancoovru, Kanada). Cyklotrony se používají pro výzkum v oblasti jaderné fyziky, pro výrobu radionuklidů v medicíně i průmyslu. Jedním způsobem využití izotopů je positronová emisní tomografie (PET). 3.1.2.3. Mikrotron a betatron Cyklotron může v principu urychlovat také elektrony, avšak relativistický nárůst jejich hmotnosti vede k tomu, že podmínka (3) přestává být splněná už pro malé energie. Variantou cyklotronu určenou pro elektrony je mikrotron, v němž je urychlovací štěrbina umístěná na okraj dráhy elektronů. Urychlení elektronů při jednom průchodu štěrbinou se volí tak, aby se doba oběhu v kolmém magnetickém poli prodloužila o celý násobek urychlovací frekvence. Pro dosažení energie elektronů v řádu desítek až stovek MeV se používá betatron. V betatronu jsou elektrony urychlovány změnou toku magnetické indukce podle Faradayova zákona. Elektrony obíhají ve vakuové kruhové trubici a jejich dráha se zakřivuje stejným magnetickým polem, kterým jsou i urychlovány. Pro dosažení stability je nutné, aby magnetická indukce uvnitř dráhy byla silnější než na jejím obvodu. V betatronech lze dosáhnout energie elektronů až stovek MeV. Při vyšších energiích dochází ke ztrátám způsobeným brzdným zářením. 3.1.2.4. Synchrotrony se slabou fokusací V principu neexistuje limit pro maximální energii isochronního cyklotronu. Konstrukce velkého magnetu je však velmi nákladná. Proto se pro nejvyšší energie používá trubice s rovnými úseky, které jsou sestaveny do kruhu a v jejichž spojích se svazek ohýbá ze směru jednoho úseku do směru dalšího úseku pomocí elektromagnetu v němž se v průběhu urychlovacího cyklu zvětšuje intenzita magnetického pole. Problémem kruhových urychlovačů jsou značné příčné kmity částic. Proto je nutné potlačit tyto kmity. První synchrotrony řešily tento problém tzv. slabou fokusací, tj. vytvořením gradientu pole směrem od středu k okraji. Takovým přístrojem byl Cosmotron v Brookhavenu postavený v roce 1952 (urychloval protony na 3 GeV), Bevatron v Lawrence Berkeley Laboratory, USA (6 GeV), synchrofazotron v Dubně, Rusko (10 GeV). V těchto urychlovačích se pole mění z 0.02 T (tesla) až do 1.5 T pro maximální energii. Doba cyklu činí méně než sekundu a počet částic v pulsu je 1011 . Synchrotrony se slabou fokusací musely mít dostatečně velkou trubici s ohledem na kmity částic. Synchrotron v Dubně je poslední ještě fungující s poloměrem 28 m a váhou magnetu 36 tis. tun. 3.1.2.5. Synchrotrony se silnou fokusací V roce 1952 E.D.Courant, M.S.Livingston a H.S.Snyder navrhli princip silné fokusace. V magnetech, které ohýbají svazek se střídá orientace radiálního gradientu, což vede při vhodné konstrukci k zaostření svazku do další trubice. Díky silné fokusaci lze použít při stejných výstupních energiích a intenzitách podstatně menší trubice i magnety. První synchrotron se silnou fokusací byl postaven v roce 1954 na Cornelově universitě, Ithaca, USA. Pro počáteční urychlení 18 byl použit van de Graaffův urychlovač na 2 MeV. Po vstřiknutí částic do synchrotronu byla síla pole 0.002 T, urychlení probíhalo za 0.01 sekundy a výsledná intenzita pole byla 1.35 T. V roce 1958 byl v Bonnu uveden do provozu první elektronový synchrotron na energii 500 MeV. Další elektronové synchrotrony byly postaveny v Hamburgu (6 GeV), Cambridge (6 GeV) a v Tokiu (1.3 GeV). Doposud se používají protonové synchrotrony v Ženevě (CERN - evropská organizace pro jaderný výzkum, 28 GeV) a v Brookhavenu (33 GeV), které byly postaveny záhy po objevení principu silné fokusace. V dalším vývoji došlo k oddělení magnetů ohýbajících svazek a magnetů (kvadrupolových čoček) určených pro fokusaci svazku obr. 37. Tyto čočky "zaostří" svazek částic do středu urychlovací trubice nehledě na energii částic (obr. 38). Jeden z největších urychlovacích komplexů na světě se nachází ve Švýcarsku, blízko Ženevy (obr. 39), kde má laboratoř CERN. Tato laboratoř je příkladem mezinárodní spolupráce, na které se účastní 20 členských zemí. Zkoumá se zde stavba hmoty a její silové působení. Zvýšení intensity magnetického pole lze dosáhnout použitím supravodivé technologie. Supravodivé magnety byly použity v několika malých "kompaktních" cyklotronech (East Lansing, USA). Pole těchto urychlovačů činí 5 T a poloměr magnetů 1.5-2 m. Maximální energie iontů činí 160 MeV. Pro velké urychlovače byly supravodivé magnety použity poprvé ve Fermiho laboratoři (Fermilab) u Chicaga. Tevatron - jak se urychlovač nazývá - urychluje protony na 1 TeV. Supravodívé magnety produkují pole až 5 T (obr. 40). Obr. 39 Schéma urychlovacího komplexu v CERNu (Ženeva). Prvním urychlovačem byl synchrocyklotron postavený v roce 1954, paralelně s protonovým synchrotronem (PS). Tento urychlovač v současné době zásobuje ostatní zařízení částicemi. Obr. 38 Kvadrupolové čočky slouží k udržení svazku uvnitř urychlovací trubice (žlutě). Obr. 37. Protonový synchrotron v CERNu urychluje částice na 450 GeV. Ohýbající magnety jsou červené, fokusující modré. Obr. 40. Tevatron ve Fermilabu. Injektor je vpředu (3.2 km obvod) a produkuje částice s energii 150 GeV. Tyto částice jsou injikovány do Tevatronu - supravodivého protonového synchrotronu, který je schopen urychlovat protony a v opačném směru antiprotony (tzv. collider). 19 Komplex urychlovačů v CERNu zahrnuje tzv. protonový supersynchrotron, který je kruhovým zařízením o průměru 6 km a je umístěn pod zemí (obr. 41). Toto zařízení urychluje protony a v poslední době také antiprotony v opačném směru. Slouží tak jako roton-antiproton „collider“. Na tomto n s pro zak y p urychlovači byly objeveny částice W a Z, které jsou nositeli slabé interakce. Lze zde rovněž urychlovat ionty olova na energii 170 GeV/nukleon. To je největší energie dosažená ve světě. Pro urychlování elektronů slouží LEP s tunelem dlouhým 27 km. Vnitřek tunelu je na obr. 42. Tento urychlovač v částic (obr. 43) a nazvaným LHC (large hadron collider). však bude nahrazen ovým zařízením yvinutým na bázi upravodivých magnetů řivení dráh Obr. 42 Největším urychlovačem je LEP (large electron-positron collider), jenž má obvod 27 km a jeho komora je umístěna 100 m pod zemí. Na obrázku je Obr. 41. V roce 1970 byla započata konstrukce protonového supersynchrotronu s poloměrem 6 km. Za výsledky získané na tomto urychlovači byla udělena Nobelova cena. vnitřek komory. Obr. 43 LHC (large hadron collider) – umožní sledovat kolise protonproton při energiích 7 TeV. Pole supravodivých magnetů bude mít intensitu 8.3 T při teplotě 1.9 K. hlazení bude zajištěno supratekutýmC héliem pro 30 tis tun materiálu na vzdálenost 27 km. Provoz má být zahájen v roce 2006. 20 3.2. Jaderná energie 3.2.1.Jaderné zbraně Koncem 30-tých let minulého století si mnozí vědci uvědomovali možnost řetězové jaderné reakce, při které se uvolní obrovská energie. V této době byl v Německu u moci Hitler a vědělo se, že němečtí vědci provádějí experimenty s cílem vyrobit jadernou bombu. Na popud maďarského fyzika E. Tellera napsal proto A. Einstein dopis F.D. Roosveltovi, americkému presidentovi, v němž ho upozorňuje na možnost vývoje mimořádně silné zbraně. Rozhodnutí o projektu „Manhattan“ bylo přijato v prosinci 1941, kdy pod vedením R. Oppenheimera začal v Los Alamos vývoj atomové bomby. Za účelem konstrukce bomby byly postaveny továrny na výrobu uranu 235 U (Oak Ridge) a uvedeny do provozu v září 1944. Cílem projektu Manhattan bylo vyrobit atomovou bombu dříve než Němci. Že byl tento projekt úspěšný bylo prodemonstrováno 16. čevence 1945 v poušti Nového Mexika s názvem Trinity, jihovýchodně od Los Alamos (obr. 44). President Truman se právě účastnil konference v Postupimi. Večer druhého dne konference mu byla telegraficky zaslána zpráva o úspěšném testu. Atomová bomba byla ke konci 2. světové války použita dvakrát, v Hirošimě (6.8.1945) a v Nagasaki (9.8.1945). Obr. 44 Pozemní atomový výbuch je provázen vznikem typického hřibu. Obr. 45. Při podzemním hlouben kráter o průměru 3.2.2. Termojaderné zbraně Po válce došlo k rozpoutání „studené války“, tj závodů ve zbrojení. Rusové vyzkoušeli atomovou bombu již v roce 1949. Informace pro její konstrukci získali od špiona K. Fuchse. To vedlo vládu USA k pevnému rozhodnutí vyvinout silnější vodíkovou bombu, tzv. Hbombu. Ta byla poprvé vyzkoušena v říjnu 1952 na Marshalových ostrovech. Po válce začal také výzkum možností mírového využití atomové energie. Mluvilo se o dolování, přetváření Země, budování přístavů, „kopání“ kanálů nebo tunelů, atd. V Nevadě byl proveden test s podzemním výbuchem v hloubce kolem 200 m. Bomba měla sílu 100 ktun, byla odpálena 6. července 1962 a v důsledku jejího výbuchu vznikl kráter průměrem 400 m a hluboký 100 m (obr. 45). V té době vznikaly plány na rozšíření Panamského průplavu. S časem se však ukázalo, že problémy s kontaminací jsou nepřekonatelné. 3.2.3. Jaderné reaktory a jaderné elektrárny Využití atomové energie pro výrobu elektřiny začalo také hned po válce. Už v roce 1951 byl v Idahu sestrojen experimentální reaktor, který zásoboval elektřinou 4 žárovky o výkonu 21 150 W. První reaktor, který produkoval dostatek energie pro celé město (BORAX III) byl vyvinut v Aragonské národní laboratoři v Chicagu a spuštěn do provozu v roce 1955. 3.2.3.1. Palivový cyklus Palivový cyklus je obecně známý pojem pro kroky potřebné k tomu, aby se přeměnila syrová uranová ruda na jaderné palivo. Uran je poměrně hojný prvek v zemské kůře. Existuje několik typů uranové rudy: uranit, gummit, carnotit, uranofan (USA, ČR, Zaire). Obsah uranu se liší dosti podstatně od 0.05% až do 12%. V těchto rudách tedy uran není koncentrován, a proto je potřeba těžit dosti velký objem horniny. Ten činil v roce 1997 celkově 35 tis. tun, z toho nejvíce v Kanadě (12 tis. tun). Uran se těží několika způsoby podle uložení (povrchová těžba, doly). Po vytěžení se uranová ruda mele, přidá se louh, který rozpustí uran. Výsledná kapalina se dále zpracovává tak, aby se uran koncentroval a extrahoval. Přírodní uran sestává z 99.28% 238 U a pouze 0.71% 235 U. Vzhledem k tomu, že se 238 U jednoduše neštěpí, je nutné přírodní uran obohatit o 235 U. Obohacení lze provést např. tak, že se nechá plyn UF6 difundovat přes membrány s malými otvory, kde těžší isotop uranu difunduje trochu pomaleji. Obohacený uran se konvertuje na UO2, který se vkládá do zirkoniových trubic. ís 3.2.3.2. Štěpná reakce Je to jaderná reakce, při které je neutron absorbován jádrem 235 U, 233 U nebo 239 Pu načež dojede spontánně k rozštěpení vzniklého jádra na dva fragmenty a uvolní se několik dalších neutronů (obr. 46). U uvedených isotopů je vazebná energie jádra tak malá, že po zachycení neutronu jádro není stabilní a rozpadá se. Štěpení zde probíhá nezávisle na kinetické energii neutronu a má velkou pravděpodobnost ve srovnání s absorpcí. U isotopu 238 U schází pro rozštěpení energie zhruba 1 MeV, a proto lze štěpení dosáhnout při energii neutronu nad 1 MeV. Štěpení je statistický proces, při kterém jak atomové č lo, tak hmotnost nabývají různých hodnot kolem střední hodnoty, která činí zhruba 95 pro lehčí fragment a 135 pro těžší. Také počet neutronů se může lišit od nuly do 6 i více a jejich kinetická energie se pohybuje od 0.5 MeV do více než 4 MeV (nejpravděpodobnější je energie 0.75 MeV, průměr činí 2 MeV). Uvolněná energie činí zhruba 180 MeV a dělí se mezi fragmenty (165 MeV), γ-záření (7 MeV), energii neutronů (5 MeV) a dále Obr. 46 Štěpení jádra uranu na dva fragmenty a několik dalších neutronů. Obr. 47. Principiální schéma jaderné elektrárny. „Kontejnment“ je nádoba, v níž se nachází reaktor s parními generátory. V reaktoru se nachází palivo, moderátor a regulační tyče. Teplo vznikající při štěpení paliva ohřívá vodu, která pohání turbíny. 22 α-částice, neutrina atd. Neutrony vzniklé po štěpení je potřeba zpomalit, aby se zvýšil účinný průřez pro další štěpení. Pro vyvolání řetězové reakce musí z uvolněných neutronů více než jeden způsobit další štěpení. Toho lze dosáhnout při dostatečně hmotnosti (kritické hmotnosti) štěpného materiálu. Ta činí 16 kg pro 233 U, 52 kg pro 235 U a 10 kg pro 239 Pu. 3.2.3.3. Jaderný reaktor Jaderný reaktor sestává z reaktorové nádoby, v níž jsou umístěny palivové tyče s uranem obohaceným o 235 U tak, aby vytvářely nadkritickou soustavu (obr. 47). Mezi nimi je umístěn moderátor, který zpomaluje neutrony a regulační tyče, které nedovolují rozběhnutí řetězové reakce. Regulační tyče obsahují materiál, který dobře absorbuje neutrony jako je kadmium nebo bór. Materiálem vhodným pro zpomalování neutronů může být grafit, lehká nebo těžká voda. Voda může zároveň sloužit pro chlazení reaktoru. Povytažením tyčí dojde ke spuštění reakce a voda se začne ohřívat. Nádoba je většinou pod tlakem a přehřátá kapalina je vedena k turbínám, kde se tepelná energie mění na elektrickou. To je ve zkratce princip jaderné elektrárny. Existují jaderné elektrárny různých typů. Nejčastěji se setkáváme s tzv. lehkovodním reaktorem, tj. reaktorem chlazeným vodou a to buď vodou zahřátou na bod varu (tzv. BWR neboli boiling water reactor čili varný reaktor) nebo párou pod vysokým tlakem (PWR neboli pressurized water reactor čili tlakovodní reaktor). Voda slouží zároveň jako moderátor neutronů. První druh reaktoru je levnější, neboť je často jednookruhový, tj. voda přímo žene turbíny, ale nákladnější za provozu, protože voda na turbínách je kontaminovaná. Druhý systém vyžaduje tlakové potrubí, jehož problémem je těsnost a to za poměrně nepříznivých podmínek. Časem mohou vznikat praskliny potrubí na čemž má podíl silná radiace. Dále existují tzv. rychlé reaktory, ve kterých jsou neutrony produkované při jaderné reakci využity pro vytváření dalšího paliva a to zejména reakcí s 238 U, kdy transmutací vzniká 239 Pu. U těchto reaktorů je jádro tvořeno 235 U a kolem tohoto jádra je rozmístěn 238 U; nepoužívá se moderátor. Jaderná energie se v současné době ve světě široce využívá. Celkový podíl na světové produkci energie je znázorněn v grafu (obr. 48). Nejvíce jaderné energie je vyrobeno v USA. Největší podíl má jaderná energie na celkové energetické produkci ve Francii (obr. 48). 3.2.3.4. Jaderná energetika v České republice V České republice existují dvě jaderné elektrárny: Dukovany nedaleko Brna a Temelín. Uspořádání jaderné elektrárny v Temelíně (JETE) je následující. Jaderná elektrárna je rozdělena do tří oddělených okruhů. Primárního, to je jaderný reaktor, hlavní cirkulační čerpadla, potrubí primárního okruhu, parogenerátory, systémy chlazení a čištění, systémy transportu a manipulace s jaderným palivem. Patří zde všechna zařízení, ve kterých se mohou vyskytovat radioaktivní látky a kde poškození těsnosti by mohlo vést k úniku těchto látek do okolí. Většina těchto zařízení je umístěna uvnitř hermetické obálky (kontejmentu), který je vyroben z předpjatého betonu s vnitřní ocelovou výstelkou, která má tloušťku 8 mm a má dvě základní funkce: Obr. 48. Podíl některých zemí na celosvětové produkci jaderné energie. Je zřejmé, že nejvíce jaderné energie vyprodukují USA, pak Francie a na třetím místě je Japonsko. V histogramu dole je vidět jaké procento celkové produkce energie činí v dané zemi jaderná energie. 23 chránit okolí elektrárny před následky případné provozní havárie a naopak zase chránit vnitřní zařízení před vnějšími vlivy (pád letadla). Této úloze odpovídá mohutná železobetonová konstrukce kontejmentu, vysoká 56 m o vnitřním průměru 45 m. Shora vše uzavírá kulový vrchlík. Stěny jsou silné 1,2 m a jsou vyplněny potrubím z umělé hmoty, kterým jsou protažena ocelová lana, předepnuta na 1000 tun. Sekundární okruh tvoří systémy parního potrubí přivádějící páru z parogenerátoru o teplotě 278,5 °C a tlaku 6,3 MPa, systémy úpravy napájecí vody, turbosoustrojí a systémy přepouštěcích stanic. Třetím okruhem se chladí kondenzátory turbín. Z tohoto systému jsou nejviditelnější, a tím i nejkontroverznější, 155 m vysoké chladící věže, které, ať chceme, či ne, tvoří dominantu elektrárny a z estetického hlediska nejsou zrovna přínosem pro vzhled krajiny. Pro upřesnění: k jednomu výrobnímu bloku (reaktorovna + strojovna s turbínou) přináležejí dvě věže. Každá má patní průměr 130,7 m (fotbalové hřiště má asi 120 m), průměr v koruně 82,6 m, tloušťka stěny je 18 - 90 cm. 3.2.3.5.Problematika vyhořelého paliva Jaderné elektrárny nemají za normálního provozu podstatný vliv na životní prostředí v jejich okolí a produkují velmi čistou energii. Negativní stránkou těchto elektráren je možnost nehody, a také problém s ukládáním vyhořelého paliva. Zhruba každých 18 měsíců je nutno obnovit 1/3 jaderného paliva, které se již částečně vyčerpalo a jaderná reakce se udrží pouze při hodně zvednutých regulačních tyčích. Palivové články se v jaderném reaktoru stanou horké a silně radioaktivní. Pobyt po dobu 10 s ve vzdálenosti 1 m od článku by byl smrtelný. Každá výměna paliva rektoru s výkonem 1000 MW vede k odpadu, jehož váha zhruba činí 30 tun a aktivita 5 mil Ci. Kromě toho, tento odpad produkuje 1.5 MW tepla. Vyhořelé palivo je ukládáno do bazénů, kde zůstává několik měsíců až desítky let. Pak se pravděpodobně bude ukládat do hlubinných úložišť. Množství tohoto odpadu je v současné době jenom v USA 42 tis. tun a doba potřebná na to, aby se jeho aktivita dostala na úroveň původní uranové rudy (tj. přírodního pozadí) bude činit 3 mil. let. V ČR se řeší problematika jaderného paliva následujícím způsobem. Vláda schválila dne 15. 5. 2002 dokument nazvaný Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem v ČR. Koncepce navrhuje dlouhodobou strategii státu v uvedené oblasti. Koncepce doporučuje pokračovat v dosavadní praxi ukládání nízko a středně aktivních odpadů do stávajících přípovrchových úložišť (Richard u Litoměřic, Bratrství u Jáchymova a Dukovany) provozovaných SÚRAO. Pro vysoceaktivní odpady a vyhořelé jaderné palivo bude podle tohoto vládního dokumentu připravováno hlubinné úložiště, jehož zprovoznění se předpokládá kolem roku 2065. Až do té doby bude vyhořelé palivo z jaderných elektráren skladováno v transportně-skladovacích kontejnerech umístěných v samostatných skladech vybudovaných přímo v areálech obou jaderných elektráren. Koncepce dále říká, že bude dále sledován a podporován rozvoj nových technologií, které by v budoucnosti mohly umožnit využití vyhořelého jaderného paliva například v novém typu jaderných reaktorů. Koncepce připomíná, že veškeré náklady na vyřazování jaderných zařízení a ukládání radioaktivních odpadů nesou provozovatelé těchto zařízení a původci radioaktivních odpadů. Stát prostřednictvím SÚRAO kontroluje a řídí tvorbu zdrojů vytvářených na specielních vázaných účtech u bank či na jaderném účtu tak, aby byl zajištěn dostatek finančních prostředků na výše uvedené činnosti. 24 IV. Rozdělení energie deponované zářením na mikroskopické úrovni 4.1. Mikrodosimetrie 4.1.1 Vydělování energie jako diskrétní a nahodilý proces Maximum 22 eV Elektron s počáteční energií 20 keV ztrácí v první srážce nejčastěji 22 eV, střední ztráta energie je 60 eV. Na obrázku je rozdělení energie při jednom aktu předání energie hmotě (při průchodu tenkou folií). Depozice energie se může uskutečňovat ve formě jednotlivých ionizací a excitací, které jsou však často korelovány – vznikají shluky neboli klastry ionizací a excitací (anglicky spurs nebo blobs). Střední hodnota 60 eV eV Při ozáření buněčné kultury dávkou D nejsou všechny buňky postiženy stejně, neboť dochází ke fluktuacím absorbované energie. Tyto fluktuace vyplývají z kvantové povahy depozice energie. Uvažujme tedy malý objemový element a průchod částic tímto elementem (obr. 49). Nechť n je střední počet částic prošedších tímto elementem. Pak pravděpodobnost, že jím projde právě m částic bude: . .. .. .. . . událostí předání energie o velikosti εο... . ... ... . m částic P(m)=nm exp(-n) /m! dle Poissonova rozdělení. Hodnota m bude tedy náhodná veličina. délka l Pro jednu částici bude počet událostí předání energie rovněž náhodnou veličinou. Při určité hodnotě LPE bude střední počet události Obr. 49. Elementární objem, přes který prochází částice, v expandované části je znázorněna struktura stopy částice. ν=LPE*l/εο , avšak přesný počet bude opět fluktuovat kolem střední hodnoty. 4.1.2 Sdělená energie Při ozáření určitého objemového elementu lze definovat řadu fyzikálních veličin. Probereme nejdůležitější. Sdělená energie: ε = Σεin – Σεex + ΣQ, kde první člen je součet energií všech částic na vstupu, druhý člen je součet energií částic na výstupu a poslední člen je rozdíl součtů všech energií uvolněných a všech energií spotřebovaných v přeměnách jader (podle Einsteinovy formule). Jednotlivé lokální události předání energie se označují jako „energy deposition events“, česky budeme říkat události (akty) předání energie. Každá taková událost však může sestávat z více interakcí, tj z více ionizací nebo excitací. Ionizace a excitace jsou v aktech předání energie korelovány, tj vznikají blízko sebe v klastrech. Po ozáření pracujeme tedy v mikroobjemech s počáteční distribucí ionizací a excitací – u každé máme souřadnice a velikost předané energie. Pro jednu částici se tato distribuce označuje stopa částice (angl. „track“). 25 4.1.3 Lineální energie Je definována jako y = ε/lav, kde ε je energie sdělená v jednom průchodu částice mikroobjemu ∆V, lav je střední délka tohoto mikroobjemu. Tato veličina je mikroskopickým analogem LPE – je to energie na jednotku délky. Pokud je LPE konstantní podél mikroobjemu, pak bude platit, že ε=LPE . l délkabude pro všechny události stejná. Pokud ovšem bude mít mikroobjem nepravidelný tvar, pak dostaneme distribuci hodnot ε, která bude odpovídat distribuci délek tzv. chord. Pro sféru dostaneme tuto distribuci ve tvaru: f(l) = l/ (2.r2). r 4.1.4 Distribuce lineální energie v kouli pro hustě ionizující částice Distribuce chord pro kouli je tedy popsána trojúhleníkem: Distribuce délek je: f(l)= l/(2.r2), kde platí že y=ε/lav=LPE.l/lav . Dosazením dostaneme: f(l).dl= y/LPE.lav/(2r2).dl=f(y).dy, kde pro kouli platí lav=4/3.r a dy=LPE.dl/lav . Z toho plyne: f(y)= 8/9.y/LPE2 f=1/r l=2.r je max. hodnota f Toto je frekvenční distribuce y; dávková distribuce udávající rozdělení dávky na frakce s lineální energii y bude: d(y)= y.f(y)/yF délka chordy Na obr.50 a 51 jsou zobrazeny distribuce lineální energie v kouli pro těžké částice (α-záření) a pro řídce ionizující záření (γ-záření). Obr. 50. Experimentální distribuce lineální energie v kouli pro hustě ionizující částice. Tato distribuce byla změřena pro částice alfa s energií 5,3 MeV. Čárkovaně je znázorněna teoretická trojúhelníková distribuce. Experimentální body jsou vyznačeny tečkami. Plná čára znázorňuje vliv stragglingu. Obr. 51. Dávková distribuce lineální energie v kouli pro γ záření. Distribuce d(y) pro záření γ-60 Co pro sféru s průměrem 1 µm, resp. 8 µm (vyšší křivka). 26 4.1.5 Specifická energie Definice: z=ε/m, kde ε je sdělená energie a m je hmotnost mikroobjemu. Jednotkou je J/kg, název Gray. Pro specifickou energii platí, že (1) z je definována pouze pro konečné oblasti (mikroobjemy), hodnoty se mění nespojitě v čase a prostoru, nelze ji tedy připsat rychlost změny, (2) z nelze předpovědět, pravděpodobnost určité hodnoty však určit lze. Zatímco lineální energie se vztahuje k jednomu průchodu částice, specifická energie se vztahuje k dávce D. Pro některé účely je však vhodné zavést také specifickou energii pro jeden průchod částice. Pak bude platit: z=lav.y/m Pro kouli dostaneme: z=a.y/(2r)2 , kde a=0.2 pro keV, µm a Gy. 4.1.5.1. Frekvenční a dávková distribuce specifické energie při jednom průchodu částice mikroobjemem Uvažujme nejprve jeden průchod částice mikroobjemem V. Pak rozdělení spec. energie z budeme označovat f1(z). Pro kouli platí, že f1(z)=2.z/a2, kde a je maximální z pro průchod částice středem koule, tj. a=LPE.2r. Známe-li funkci f1(z), můžeme spočítat střední hodnotu z jako: zF=∫z.f1(z).dz Pro distribuci frakce dávky d1(z) s jednoprůchodovou spec. energii z platí: d1(z)=z.f1(z)/zF a střední hodnota: zD=∫z.d1(z).dz = 1/zF. ∫z2f1(z).dz Střední hodnoty jsou pro některé druhy záření uveden v Tabulce 1. Tabulka 1. Střední hodnoty spekter specifické (měrné) energie pro jeden průchod částice a pro různé sféry a různé druhy záření 27 4.1.5.2. Distribuce specifické energie f(z,D) Funcke f(z,D) popisuje fluktuace energie v mikroobjemech při dávce D. Tyto fluktuace budou tím větší, čím: a) bude menší dávka - pro malé dávky bude f(z,D) blízká f1(z); s rostoucí dávkou nabývají distribuce f(z,D) Gaussova rozdělení se střední hodnotou blízkou dávce D b) pro velké LPE jsou fluktuace větší a naopak c) s rostoucím průměrem mikroobjemu se f(z,D) přibližuje normálnímu rozdělení se střední hodnotou D Vztah mezi f1(z) a f(z,D) Nechť fn(z) je rozdělení spec. energie z při n-aktech (průchodech částice) přes mikroobjem. Pak lze psát: f(z,D) = Σ h(n).fn(z), kde h(n) je Poissonovo rozdělení (vzhledem k nezávislosti částic na sobě). Poissonovo rozdělení při střední hodnotě počtu částic m=σ.F, (průřez krát fluence) lze psát ve tvaru: h(n) = exp(-m) mn/n!. Funkce fn(z) lze vypočítat z funkce f1(z) pomocí konvolučních integrálů: fn(z)=∫f1(w).fn-1(z-w).dw Zapisuje se také: fn(z)=f1(z)*fn-1(z). Pro velmi malou dávku bude: f(z,D)=exp(-m).(f0(z) + m/1!.f1(z) + m2/2!.f2(z) + ...) = (1-m).fo(z)+m.f1(z) Z tohoto vztahu je zřejmé, co nutno dosadit za funkci: fo(z)=δ(z), je Diraková delta funkce: δ=0 pro z≠0 a integrál ∫δ(z).dz=1. Pro výpočet fm(z) se použije Laplaceovy transformace. Nalezněme nejprve obraz funkce f1(z): Tato funkce se dá pro sféru napsat jako: kde p=x+i.y je komplexní proměnná. Podle Laplaceovy teorie se m-násobná konvoluce dá zapsat jako m-tá mocnina Laplaceova obrazu, tj.: 28 Abychom nalezli funkci fm(z), musíme tedy spočítat zpětnou transf ormaci m-té mocniny funkce F1(p): Tento integrál lze upravit na: w 0 kde w a x lze vybrat tak, aby byl výpočet dostatečně přesný: w=20/(m-1), x=1/m. Lze ukázat, že funkce f(z,D) má důležitou vlastnost: která umožňuje tabelovat funkce fm(z) pro a=√2. V paměti počítače lze např. uchovat hodnoty fm(z) pro zi=z1,z2,…z30 při m=2, 3,.. 500 v rozmezí hodnot zmin až zmax, kde zmin=(0.57-0.74/m).m. √2, zmax= (0.75+0.5/√2).m. √2 (empiricky zjištěné hodnoty). Takto spočtená funkce f(z,D) dává: ∫f(z,D)=1 s přesností 1% Příklady výpočtu f(z,D) následují na obr. 52-53. Obr. 52. Funkce fm(z) pro m=1, 2, 3, 4, 8, 16 při střední hodnotě absorbované energie a=√2. Pro výpočet funkcí pro konkrétní částice lze použít výše zmíněné transformační rovnice. Je vidět, že pro m=1 je funkce trojúhelníková, pro vyšší hodnoty m se rozdělení rozšiřuje a posouvá doprava. Obr. 53. Závislost tvaru f(z,D) na hodnotách dávky, LPE=LET a poloměru koule (čísla v závorkách). Pro větší dávku se rozdělení rozšiřuje a posouvá k vyšším z (šířka se však zvětší méně, tj rozdělení se blíží Dirakově delta funkci pro vysoké hodnoty dávky. Pro větší LET se rozdělení rozšíří, tj. fluktuace energie narostou. 29 4.2. Struktura stopy částice 4.2.1. Vizualizace stopy částice. Výpočty podle funkce f(z,D) předpokládají, že stopa částice je nekonečně tenká a LPE se předává rovnoměrně podél ní. Ve skutečnosti má stopa určitou strukturu. Na obr. 54 je vidět stopy částic uhlíku s energiemi 400 a 0.7 nohem tlustší stopu. Jednotlivé akty předání pozorovat a MeV/u. Je vidět, že pomalejší částice má m energie lze t všechny procesy jako 4.2.2.Distribuce lokální dávky ve stopě částice Pokud budeme uvažovat malý objem v určité zdálenosti od osy topy částice, můžeme v tomto objemu změřit průměrnou řes řadu částic, Obr. 54. Iont uhlíku ve speciálním plynu, který umožňuje vizualizaci. Energie 400 MeV/n vlevo, 0.7 MeV/n vpravo o například v bublinové nebo mlžné komoře – ve formě malých bublinek, které se hromadí podél stopy. V bublinové komoře, která je plněná tekutým vodíkem, vznikají bubliny tam, kde se iont nebo elektron-iontový pár stane kondenzačním centrem přehřáté kapaliny. Bublinky lemují dráhy částic, které jsou takto vizualizovány. Podobně lze stopy částic pozorovat v jaderných emulzích, kde průchod částice způsobuje zčernání zrnek emulze. I zde můžeme pozorovat rozdíly mezi tenkými a tlustými stopami částic. Kromě toho lze stopy částic modelovat MC výpočty, při nichž se pružné a nepružné rozptyly, interakce částic modelují tak, že je jim přiřazená určitá pravděpodobnost. Počítá se distribuce bodů v prostoru v nichž vznikají sekundární částice, přiřazují se jim směr a rychlost (energie).Obr. 55. Vypočtené stopy protonů a iontů uhlíku s energiemi 0.2, 1 a 10 MeV/u ve vodě. Energie sekundárních částic je odlišena barevně – od 10 do 1000 eV. v s dávku. V praxi to musíme provést integrací p jímž vymezíme dráhu v malém válcovém prostoru a kolem tohoto válce „roztáhneme prostor“ snížením tlaku tkáňekvivalentního plynu, ve kterém umístíme měřící komůrku (ta bude představovat mikroobjem). Obr. 56. Závislost střední lokální dávky na příčné vzdálenosti od osy stop modely, které závislost popisují (Katz, Chatterjee), a také výsledek MC výpoč y částice. Křivky představují různé tu. 30 Závislost dávky na vzdálenosti od osy stopy částice lze popsat více modely (obr. 56). Popis zde dále uvedený má výhodu v tom, že lokální dávku lze integrovat přes průřez stopy a jako výsledek dostaneme hodnotu LPE částice. Střední lokální dávku popíšeme odlišnými funkcemi pro jádro stopy (oblast několika nanometrů) a polostín (penumbra) tvořený δ-elektrony (obr. 57): Obr. 57 D(x) = 8.2x104.(1-k).LPE pro xrmin Jádro stopy Polostín kde D(x) je v cGy, x je vzdálenost od středu stopy částice v nm, k je frakce LPE předávané δ−elektrony (pro rmin=1 nm to činí 0.45), E je energie na nukleon částice v MeV/nukleon, Ze je efektivní náboj částice: Ze = Zo(1-exp(-125.β.Zo 2/3)) (korigovaný na záchyt elektronů při letu částice), Zo je náboj částice, rmin je rozměr jádra stopy částice: rmin ≈ 1 nm, rmax je maximální dolet δ-elektronů (rozměr stopy částice) v nm: Obr. 58r rmax = 40.E1.75. Integrál této funkce přes průřez stopy musí dát LPE: ∫ D(x) . ρ . 2πx.dx = LPE. Jádro stopy se výrazně liší od δ-elektronů hustotou ionizace a tím i biologickým účinkem. Rozlišujeme proto energii vydělenou stopou částice z1 a energii vydělenou δ-elektrony – z2. Platí, že z1=(1-k)*z, z2=k.z Část z této energie se předává ve srážkách, kterých se neúčastní jádro stopy. Označme tuto část předávané energie Fg a zkusme ji určit (viz obr. 58). Frakce energie (nebo dávky) δ-elektronů, která se přenese cylindrickému objemu velikosti r z celkové energie (dávky) těmito elektrony přenášené bude zhruba rovna (obr. 59) : r rmax ∫1/x2.2πx.dx / ∫1/x2.2πx.dx = ln(r/rmin)/ln(rmax/rmin) rmin rmin a frakce komplementární bude ln(rmax/r)/ln(rmax/rmin). 31 Přesnější výpočet dává hodnotu zhruba poloviční; zároveň kvůli asymptotickým vlastnostem je vhodnější přičíst r do čitatele prvního zlomku (pak bude pro velké objemy Fg=0): Fg=0.5 ln((rmax+r)/r)/ln(rmax/rmin) Obr. 59 r Část dávky předávaná stopou čistě ve formě jen δ-elektronů bude zg = z2.Fg a komplementární část dávky bude: zd = z1+z2.(1-Fg). Tato frakce dávky bude fluktuovat zhruba stejně jako jádro stopy (viz obr.59), zatímco první části dávky bude velmi podobná co do vlastností γ-záření. Funkce f(z,D) pak bude mít první člen sestávající z pravděpodobnosti, že přes objem neprojde ani jedna částice (exp(-n)) a Dirakovy delta funkce: ∞ f(z,D) = e-n.δ(z-zg) + Σ P(m).fm(zd) 1 Dosazením za P(m) a fm z dříve uvedených rovnic dostaneme algoritmus pro výpočet f(z, D) funkce. Tento algoritmus lze uplatnit v řadě případů při výpočtech radiobiologických účinků. 32 V.Radiační chemie Energie vydělená částicemi hmotě se většinou mění na kinetickou energii elektronů, které vytvářejí klastry ionizací a excitací (obr. 60, 61). Energie na jeden akt je nejčastěji 22 eV, v průměru pak 60 eV. To je tzv. fyzikální stadium účinku záření. Po předání energie se začínají odvíjet fyzikálněchemické procesy spočívající v interakcích radikálů a jejich další přeměně. Vzhledem k tomu, že buňky a tkáně, kterými se budeme zabývat, obsahují z velké části vodu, budeme se věnovat radiační chemii vody a dále se zastavíme u působení radikálů na organické molekuly, zejména DNA, které představuje hlavní terč pro účinek záření v buňce. Obr. 60. Řídce ionizující záření vytváří různě veliké shluky ionizací a excitací (spurs, blobs), krátké stopy. 5.1. Radiolýza vody Radiolýza vody vede ke vzniku radikálů, které jsou dále reaktivní a produkují další silně reaktivní produkty schopné vyvolávat oxidační poškození. Radiolýza vody byla studována už velmi dávno – od objevu radioaktivity. Výzkumníci, kteří se první zabývali účinkem záření na vodu (včetně Becqerela) zjistili, že radiová emenace (radon) rozkládá vodu na vodík a kyslík. To bylo vysvětlováno disociací molekul vody na jednotlivé atomy. Další studie s vodou bez kyslíku vedly ke stanovení produkce H2 a H2O2, který byl přisuzován reakci primárních radikálů H• a OH• . Rozklad peroxidu pak vysvětluje vznik kyslíku. Účinek záření na biologické molekuly umístěné ve vodním prostředí je obvykle podstatně vyšší v přítomnosti kyslíku než v anaerobních podmínkách. To bylo přisuzováno vzniku hydroperoxyradikálů HO2 • , jež vznikají v reakci atomů vodíku s molekulárním kyslíkem. Obr. 61. Hustě ionizující záření vytváří stopy ionizací a excitací s postranními stopami pocházejícími od d-elektronů. 5.1.1. První představy o radiolýze vody Na základě výše uvedeného máme tedy následující rovnice pro radiolýzu: 1) Excitovaná molekula vody se štěpí na vodíkový a hydroxylový radikál H2O* → H• + OH• 2) Interakce radikálů vedou ke vzniku peroxidu vodíku a vodíku OH• + OH• → H2O2 H• + H• → H2 3) Rozklad peroxidu objasňuje vznik kyslíku 2.H2O2 → 2.H2O + O2 4) Interakce vodíkového radikálu s molekulárním kyslíkem objasňuje vyšší účinek v přítomnosti kyslíku, protože hydroperoxyradikál je velmi reaktivní H• + O2 → HO2 • 33 Tato přímočará teorie radiolýzy vody setrvala pak až do počátku 60-tých let 20. století, kdy se objevily nové zdroje záření (LINAC) a při vysokých dávkových rychlostech bylo možné měřit konstanty produkce radikálů. Bylo zjištěno, že tyto konstanty neodpovídají uvedeným rovnicím. 5.1.2. Objev hydratovaného elektronu V roce 1962 Hart a Boag objevili při pulsní radiolýze vody hydratovaný elektron (e- aq). Ozařování čisté vody krátkými pulsy elektronů z LINACu generovalo velmi silný a široký absorpční pás s maximem na 720 nm, který byl přisouzen (eaq) (obr. 62). Možnost vzniku stabilizovaného elektronu ve vodě postuloval v roce 1950 Platzmann na základě teoretických studií. Poprvé byl experimentálně pozorován při studiu radiolýzy halogenových iontů UV světlem. Volný elektron (tzv. suchý) existuje ve vodě pouze velmi krátkou dobu (ps) Obr. 62. Absorpční spektra produktů radiolýzy vody – vlevo jsou to radikály HO2 • a OH• , vpravo je to hydratovaný elektron (e- aq). 5.1.3. Vlastnosti hydratovaného elektronu Interakce hydratovaného elektronu: Existenci hydratovaného elektronu lze prokázat jeho reakcemi. Tak např. zánik hydratovaných elektronů je urychlován přítomností produktů jež reagují s elektrony jako je H+, O2, N2O. Reakce s N2O je důkazem přítomnosti elektronů, neboť jiné produkty s N2O tak intenzivně nereagují (hydratované elektrony se dají kvantitativně stanovit podle N2): N2O + e- + H+ → N2 + OH• Podle soudobých představ rychlé sekundární elektrony ztrácejí energii sérií interakcí dokud se nestanou termálními elektrony, tj. jejich energie je srovnatelná s tepelným pohybem. To nastane za zhruba 10-11 s. Tyto tepelné elektrony interagují se sousedními molekulami vody dielektricky. Hydratovaný elektron si představujeme jako elektron uprostřed malé dutinky ve vodě obklopen vrstvou orientovaných vodních molekul (dipólů) s kladným nábojem uvnitř (obr. 63). Tato struktura má vzbuzené stavy; není přesně definovaná – má široké maximum absorpce. - + - - + ++ - +++ Z chemického pohledu je hydratovaný elektron aniontem k H atomu: e- + H+ → H• eaq je nejsilnější redukční činidlo s redukčním potenciálem - 2.9 V při pH 7.0, eaq je konvertován na O2 - za přítomnosti O2 Obr. 63. Hydratovaný elektron 34 Struktura vytvořená kolem hydratovaného elektronu vytváří kladný elektrický potenciál v místě elektronu. To znamená (z hlediska kvantové mechaniky), že elektron může v tomto potenciálu nabývat pouze určitých energetických stavů – podobně jako v atomu vodíku. Může být také excitován a může pohlcovat světlo. To je pozorováno při pulsní radiolýze. Výsledné spektrum je dosti široké což lze vysvětlit rychle se měnícím okolím elektronu – molekuly vody se rychle v hydratačním obalu zaměňují. Vlastnosti hydratovaného elektronu jsou shrnuty v následující tabulce: Absorpční maximum: 715 nm Extinkční koeficient při 715 nm: 18 500 mol-1 dm3 cm-1 Difúzní konstanta: 4.9 10-9 m2 s-1 Redukční potenciál: -2.9 V Poločas života v čisté neutrální vodě: 2.1 10-4 s G-hodnota: 2.7 5.1.4. Soudobé představy o radiolýze vody Primární interakce záření s vodou vedou ke vzniku ionizované vody (H2O+), excitovaných molekul vody (H2O*) a rychlých elektronů : 1) H2O (excitace) → H2O* 2) H2O (ionizace) → H2O+ + e- 3) Zpomalující se elektrony Další osud těchto produktů během přibližně 10-11s je následující: Obr. 64. Schéma radiolýzy vody Elektrony Elektrony jsou zpomalovány a mohou následně interagovat: 1) interakce s vodou: e- + H2O → H2O- → H• + OH- 2) interakce s vodou za vzniku hydratovaného elektronu 3) interakce s H+ za vzniku H Hydratovaný elektron je relativně stabilní a jeho interakce s vodou je málo pravděpodobná (střední doba života je 2.10-4s) H2O+ iont je nestabilní a rozpadá se za 10-13 s na OH• a proton H+, který interaguje s molekulou okolní vody a vzniká OH• radikál a H3O+ H2O+ + H2O → OH· + H3O+ 35 Následná sekundární reakce je e + H3O+ → H· + H2O Excitovaná molekula H2O* se rozpadá a vzniká nevelké množství radikálů H• H2O* → H· + OH· kromě toho může H2O* disociovat za vzniku p, eaq a OH• 5.1.5. Radiolýza vody v přítomnosti kyslíku Za přítomnosti kyslíku musíme přidat tyto reakce: eaq + O2 → O2 H• + O2 → HO2 • Kyslík nereaguje s OH• radikály. Výše uvedené rovnice jsou vázané, neboť dochází k disociaci HO2 • ↔ O2 - + H+ Vzniklé primární produkty jsou nestabilní a mění se na molekuly: 2HO2 • + 2H2O → 3H2O2 + O2 O2 - + O2 -+ 2H+ → H2O2 + O2 V roztocích obsahujících kyslík je zvýšená produkce peroxidu vodíku a kyslík se částečně regeneruje. Peroxid vodíku může reakcí s hydratovaným elektronem zvyšovat produkci reaktivních OH• radikálů: eaq + H2O2 → OH• + OHTabulka 2 Nejdůležitější sekundární reakce při radiolýze vody (i s kyslíkem) s reakčními konstantami. 36 5.1.6. Rekombinace v klastrech a stopách Vznik sekundárních produktů se kvantitativně daří vysvětlit za předpokladu rychlých reakcí, které probíhají v klastrech nebo stopách, kde je dostatečně vysoká koncentrace primárních produktů. V klastru je zhruba 2-5 ionizovaných nebo excitovaných vodních molekul a jeho rozměr je několik nm. Během 10-11 -10-10 s aktivní produkty reagují tak jak bylo popsáno, ztratí svou energii a difundují do okolí. Uvnitř klastru nebo stopy částice dochází k rekombinaci: 1-5 nm Obr. 65. H• + H• → H2 H· + OH· → H2O OH· + OH· → H2O2 OH· + H2O2 → HO2 · + H2O Na obr. 65 jsou zeleně molekuly prostředí, červeně a modře jsou znázorněny různé typy radikálů. Shluk může dosahovat 1-5 nm. 5.1.7. Pravděpodobnost vzniku produktů radiolýzy ihned po ozáření: G [počet/100 eV] Pravděpodobnosti vzniku jednotlivých produktů radiolýzy vody před reakcemi v klastrech. Typické hodnoty jsou uvedeny v tabulce 3a. Kromě těchto produktů vzniká ještě H+ a OH- , což však nemá velký význam, neboť tyto ionty jsou ve vodě přítomny ve velkém množství. Hodnoty G po proběhnutí reakcí v klastrech jsou uvedeny v tabulce 3b. Tabulka 3a Produkce prvotních radikálů (G hodnoty) Radiation G(H2+H2O2) G(e-aq) G(H) G(OH) x-rays, electrons 0.1-20 MeV 0 4.78 0.62 5.6 Tabulka 3b Hodnoty G po proběhnutí reakcí v klastrech Radiation G(-H2O) G(H2+H2O2) G(e-aq) G(H) G(OH) x-rays, electrons 0.1- 20 MeV 4.08 pH 3-13 1.13 2.63 0.55 2.72 12 MeV alpha 2.84 pH 7 2.19 0.42 0.27 0.54 Polonium alpha, 3 MeV 3.62 pH 0.46 3.02 0 0.60 0.50 Jak je z tabulky vidět, pravděpodobnosti vzniku jednotlivých produktů radiolýzy vody závisí na pH a na LET záření. 5.1.8. Výsledek radiolýzy vody V čisté vodě ozářené řídce ionizujícím zářením prakticky nenastává dekompozice, neboť radikály reagují s molekulárními produkty za vzniku vody: H2O2 + H• → H2O + OH• H2 + OH• → H2O + H• 37 V přítomnosti kyslíku vzniká určité množství peroxidu. Pro vysoké LET – je více molekulárních produktů a termální dekompozice peroxidu dává kyslík. Proto může např. v reaktorech, kde vzniká velká hustota toku neutronů a tím i odražených protonů a těžších fragmentů, docházet k produkci směsi vodík + kyslík, což je nebezpečné. Aby se předešlo nebezpečí, je vodík katalyticky vázán. 5.1.9. Teorie reakcí ve sférických shlucích radikálů Prvotní ionizace a excitace vznikají v klastrech (řídce ionizující záření) nebo ve stopách (těžké částice). Vzhledem ke krátké době vzniku prvotních radikálů 10-11 s budou také tyto radikály na počátku v klastrech a stopách. Základní vlastnosti těchto klastrů lze získat řešením klasické časově závislé difúzní rovnice pro izolovaný klastr s předpokladem kompetice mezi 3 reakcemi: 1) bimolekulární reakce primárních radikálů vzniklých radiolýzou 2) reakce radikálů s vychytávači 3) difúze primárních radikálů do vnějšího media, kde mohou rekombinovat a reagovat s různými dalšími molekulami Předpokládá se dále gaussovské (zvonkovité) rozdělení radikálů v radiálním směru (v difúzní teorii se tato geometrie nazývá „bodovým zdrojem“). Určitá frakce radikálů reaguje mezi sebou v klastru a vytvoří se tak molekuly; ostatní uniknou do okolního prostředí, kde už probíhají homogenní reakce. Na obr. 66 jsou různou barvou zobrazeny různé typy radikálů ve shluku (klastru). S časem radikály vzájemně reagují a mizí a také se rozplývají do okolí. Obr. 66. Klastr radikálů 5.1.10. Ve stopách po částicích vznikají cylindrické shluky radikálů Hustě ionizující záření se modeluje jako „cylindrický klastr“ (obr. 67). Tato geometrie odpovídá cylindrickému zdroji radikálů. Analýza vede k závěru, že produkce molekul rekombinací radikálů bude vyšší než pro řídce ionizující záření. To souvisí s hustotou prvotních radikálu ve stopě, které mají malou šanci ze stopy difundovat bez interakce s jiným radikálem. Ve stopách částic je vyšší také produkce peroxidu vodíku, který se uvolňuje kyslík. Reálná situace je komplikovanější vzhledem k překryvu klastrů a stop vzhledem k různým interakčním konstantám primárních reakcí. Proto jsou používány počítače pro realistickou simulaci celého procesu. 5.1.11. Reakce vodních radikálů s dalšími látkami Po termalizaci počátečních produktů vytvořených v prvotních reakcích za přibližně 10-11s začíná další – chemické stádium účinku záření. Chemické reakce probíhají v blízkosti klastrů nebo stop částic a jsou tedy nehomogenní, tj. koncentrace nejsou uniformni. Podle přítomnosti další látek ve vodním roztoku nastává velký počet reakcí, z nichž většina nemá velký význam. Obr. 67. Cylindr s radikály S časem se radikály rozplynou do okolí (vpravo). 1. Hydratovaný elektron reaguje s: ionty kovů (Cd2+, Cu+, Fe2+), nenasycenými alifatickými sloučeninami (acetylén, acetaldehyd, tetranitrometan), halogenovanými uhlovodíky (chloroform), aromatickými sloučeninami (benzofenon, nitrobenzen), sloučeninami jež obsahují síru (cysteine, cystamine) a s bázemi nukleových kyselin (purin, thymin, uracil); 2. OH• reaguje rychle s oxidovatelnými ionty (Br-, CNS-, I-. Fe(CN)6 4-) a organickými sloučeninami s různou strukturou (alkoholy, akrylamide, formiát, etylacetát, nitrometan, 38 pyridin, benzen, anilin, fenol), sloučeninami obsahujícími síru (cystin, cysteamin), aromatickými aminokyselinami (fenylalanin, tyrosin, tryptofan) a různými dalšími biologickými molekulami (ribósa, thymin, uracil, glukóza). 3. Reakce H· a HO2 · jsou podobné jako u OH• ale obvykle pomalejší. 5.1.12. Frickeho dosimetrie Radiolytická oxidace iontů Fe2+ na Fe3+ se používala od roku 1930 pro měření absorbované dávky (tzv. Frickeho dosimetrie). Frickeho dosimetr sestává z roztoku 1mM Fe2+ při pH 0.46. Konverze iontů Fe2+ na Fe3+ se měří spektrofotometricky. Konverzní faktor je G=15.5 pro záření s nízkým LET. Vzhledem k závislosti G na LET záření má tento druh dosimetrie omezené použití. Je to však důležitý nástroj pro zkoumání kinetiky vychytávání radikálů (scavengers). Konverze Fe2+ → Fe3+ může nastat působením radikálů HO2 •, OH•, a H2O2. Lze ukázat, že v přítomnosti kyslíku každý vzniklý radikál H• vede k přeměně 3 iontů Fe2+, OH• radikále vede k přeměně 1 Fe2+ a H2O2 vede k přeměně 2 iontů Fe2+. V anaerobních podmínkách se mění počet přeměněných iontů Fe2+ u H• radikálů ze 3 na 1. Takto lze spočítat ze známé produkce radikálů hodnotu G Frickeho dosimetru. Pomocí oxidace iontů železa lze studovat vychytávání radikálů, tj roli tzv. nepřímého účinku záření, roli kyslíku, kompetici vychytávání apod. 5.1.13. Reakce produktů radiolýzy vody s biologickými molekulami Existuje řada reakcí produktů radiolýzy vody s biologicky důležitými molekulami: 1) Oddělení vodíku: R-H + H•→ R• +H2 R-H + OH•→ R• +H2O 2) Disociace: R-NH3 + + eaq - → R• + NH3 R-NH2 + H• → R• + NH3 3) Sloučení radikálu s molekulou: R1-CH=CH-R2 + OH•→ R1CHOH-CH•-R2 5.1.14. Osud radikálů biomolekul Radikály biologických molekul mohou rekombinovat nebo mohou být fixovány na nevratná poškození (bude probráno podrobně později): 1) Restituční procesy (probíhají za účasti endogenních sloučenin obsahující S-H skupinu, tzv. thiolů): R• + H • → RH R+ + e- → RH 2) Fixace radikálu kyslíkem: R• + O2 → RO2 • Takto fixovaný radikál se už neúčastní restitučních procesů. 3) Vznik poškození biomolekuly způsobeného radikálem (R• nebo RO2 •) 39 5.1.15. Reakce s vychytávači radikálů Důležité jsou reakce s vychytávači radikálů (látkami, které zmenšují účinek záření zneškodňováním radikálů). Jsou to: 1) Alkoholy: OH• + CH3CH2OH → CH3C•HOH + H2O, kde vzniknuvší alkoholový radikál je daleko méně reaktivní. 2) Cystein a cysteamin: obsahují sulfidivý můstek ve skupině -CH2SH, který reaguje s OH radikálem podobně jako u alkoholů: OH• + -CH2SH → -C•HSH + H2O, Tyto látky jsou v radiobiologii velmi dobře známy jako protektivní činidla. 5.1.16 Přímý a nepřímý účinek záření Produkty radiolýzy jsou velmi reaktivní radikály. Proto je zřejmé, že u látek rozpuštěných ve vodě bude působení záření dvojí (obr. 68): 1) přímý účinek poškozením molekuly dané látky nepřímý účinek přímý účinek Nin/No2) nepřímý účinek působením vodního radikálu U přímého účinku je frakce inaktivovaných molekul v roztoku dána dávkou a nezávisí na koncentraci (každá molekula má určitou pravděpodobnost zásahu). Naopak při nepřímém účinku záření se radikály vychytávají na přítomné látce a čím bude její koncentrace nižší, tím více jich připadne na jednu molekulu a účinek bude větší. Proto frakce inaktivovaných molekul látky v důsledku nepřímého účinku záření roste s klesající koncentrací látky. koncentrace Obr. 68. Přímý a nepřímý účinek v závislosti na koncentraci ozařované látky 5.2. Radiolýza biologických molekul Radiolýza biologických molekul je často velmi komplexní proces. Např. ozáření vodního roztoku glycinu (nejjednodušší aminokyselina) vede ke vzniku mnoha produktů včetně NH3, H2, CO2, CHOCO2H, HCHO, CH2NH2. Informace o produktech nám poskytují zejména dvě metodiky: 1) Pulsní radiolýza při pokojové teplotě dává informaci o prvotních i sekundárních produktech 2) Elektronová paramagnetická resonance (EPR) ozařovaných krystalů, prášků a zmražených roztoků dává informaci o časných stádiích První metoda vede k optickým spektrům a kinetice, která pomáhá identifikovat přechodné produkty. Reakce OH• radikálů se zkoumá přidáním N2O tak, aby roztok byl saturován – tím se eaq - mění na OH• . Naopak hydratované elektrony jsou preferovány přidáním t-butanolu, který konvertuje OH• na relativně nereaktivní alkoholové radikály. 5.3. Radiační efekty v plynech Radiolýza plynů může vést ke vzniku iontů, excitovaných molekul a volných radikálů. Existuje řada technik pro jejich měření včetně měření toku iontů, hmotnostní spektrometrie, pulsní radiolýzy, izotopové značení apod. Často pozorujeme vznik excitovaných molekul: M → M* a nepřímou excitaci neutralizací iontového páru: M → M+ + e- → M* 40 Excitační energie může být přenesena na jinou molekulu: M* + m → M+ m* což se nazývá „kolisí druhého řádu“. Alternativně může být excitační energie emitována jako optická fluorescence M → M + světlo nebo může být ztracena kolisí s jinou molekulou. Excitované molekuly se mohou rozpadat na radikály: M* → A• + B• nebo na molekulární produkty: M* → C + D 5.3.1. Radiolýza kyslíku Molekulární kyslík byl vždy středem zájmu vzhledem k jeho důležitosti v radiobiologii a vzhledem k reakcím v atmosféře. Byly identifikovány následující primární reakce: O2 → O2 + + eO2 → O+ + O· + eO2 → 2 O· O2 → O2* Rekombinace elektronů s ionty vede ke vzniku kyslíkových atomů O2 + + e- → 2O· O+ + e- → O· Záchyt elektronu generuje ionty O2 - : O2 + e- → O2 - Reakcí O· + O2 + M → O3 + M vzniká ozon. Zde M je jiná molekula kyslíku nebo stěny nádoby, která funguje jako třetí těleso, aby byla zachována energie a hybnost. 5.4. Radiolýza alkoholů a některých sacharidů Radiolýza alifatických alkoholů vede k oddělení vodíkového atomu z hydroxylové skupiny. Např. radiolýzou glukózy vznikají produkty znázorněné na obr. 69. Odtržení vodíku může nastat pro CH(OH) a CH2OH místa. Řada reakcí nastává u polysacharidů. Praktickými následky jsou křehnutí papíru, celulosová vlákna a plasty ztrácejí pevnost ovoce a zelenina měknou kvůli degradaci pektinu. 5.5. Radiolýza proteinů Proteiny obsahují mnoho reaktivních míst pro radiolýzu. 1) eaq - reaguje s histidinem, cystinem, asparaginem, argininem a aromatickými minokyselinami, tryptofanem tyrosinem a fenylalaninem. Obr. 69. Radiolýza glukózy. Radikály vznikají na různých pozicích uhlíku. 2) OH• radikál reaguje se všemi aminokyselinami v místě peptidové vazby a s některými dalšími funkčními skupinami, např. indolovou skupinou tryptofanu; velmi reaktivní jsou také SH a SS skupiny v aminokyselinách obsahujících síru. 41 3) H• radikál reaguje s alifatickými aminokyselinami mnohem pomaleji než OH• , výjimku představují aromatické aminokyseliny a ty, které obsahují síru. Interakce záření s proteiny není z hlediska osudu ozářené buňky důležitá, neboť v buňce je velký počet molekul proteinů a mohou být v případě potřeby syntetizovány. Daleko důležitější je osud unikátních molekul – takovou molekulou je DNA. 5.6. Radiolýza DNA DNA je z hlediska biologického účinku záření zdaleka nejdůležitější molekula. Ionizující záření deponuje svou energii jednak v samotné molekule DNA (přímý účinek), ale také v rozpouštědle (vodě) a dalších rozpuštěných molekulách (nepřímý účinek), což velmi komplikuje situaci i v dobře definovaných roztocích. V buňce to představuje velmi těžko řešitelný problém. Reakční konstanty pro jednotlivé báze jsou uvedeny v tabulce 4. Tabulka 4. Pro jednotlivé báze jsou reakční konstanty vodních radikálů následující Z tabulky je vidět, že reakční konstanty jsou poměrně velké pro OH radikály a pro hydratované elektrony. Nepřímý účinek záření na DNA, tj působení radikálů se projevuje až do vysokých koncentrací DNA. Reaktivitu jednotlivých radikálů lze celkem snadno určit tak, že necháme vychytávat jinou látkou ostatní radikály. Bylo zjištěno, že oproti očekávání založeného na reakčních konstantách z předchozí tabulky je nejúčinnější OH• radikál, následuje (eaq) a na posledním místě je H• . Konstanty reakčních rychlostí jsou: OH• + DNA ...... 3.108 mols-1 H• + DNA ...... 8.107 eaq+ DNA .... 1,4.108 OH radikál se při své difúzní konstantě může pohybovat jen velmi omezeně – střední vzdálenost difúze lze odhadnout na 3,5 nm (pro porovnání má DNA příčný rozměr 2.2 nm a vzdálenost bazí je 0.34 nm). Oproti očekávání je role hydratovaných elektronů při poškození DNA zářením podstatně menší. To lze ukázat přidáním N2O k roztoku DNA. Molekuly N2O kvantitativně transformují hydratované elektrony na OH• radikály a počet poškozených DNA molekul ve stejném poměru vzroste. Ačkoli je produkce a reaktivita H• radikálů nízká, nelze ji zanedbat. To ukazuje následující experiment: Je-li anoxický roztok DNA saturován vodíkem, poškození DNA zářením se nemění (i když lze předpokládat interakci OH• radikálů s vodíkem a měly by vznikat H• radikály). Lze soudit, že účinek H• radikálů je stejný jako účinek OH• radikálů. 42 Je-li však použitá směs vodíku a kyslíku v poměru 1:10, poškození je redukováno 10x. To lze vysvětlit tak, že H2 reaguje s OH• radikály a vznikají H• radikály – v nepřítomnosti kyslíku zřejmě způsobují stejné poškození jako OH•. Kyslík z druhé strany chrání před H• radikály, takže poškození vzniká pouze působením OH• radikálů. 5.6.1.Radiolýza DNA – typy poškození Rozlišujeme následující typy poškození DNA (obr. 70): 1) jednoduché zlomy DNA (SSB) 2) dvojité zlomy DNA (DSB) 3) poškození báze 4) ztráta báze 5) lokální denaturace 6) intramolekulární crosslinky 7) intermolekulární crosslinky Tyto typy poškození se vzájemně nevylučují a často vznikají společně (např. zlomy mohou být doprovázeny poškozením bazí, oblastmi lokální denaturace apod.). Četnost vzniku těchto poškození závisí na podmínkách experimentu; velmi zhruba vzniká v buňce 1 SSB na 100 eV (tj. G= 1), produkce DSB je o řád nižší (1 DSB na 1000- 2000 eV, G=0.05). Poškozených bazí je více než SSB. V roztoku vše závisí na koncentraci. Dávkové závislosti mohou být často nelineární a nelze tedy hodnotu G vůbec udat. Za nejdůležitější jsou považovány zlomy DNA. lokální denaturace ztráta báze poškození báze jednoduchý zlom dvojitý zlom intramolekulární crosslink intermolekulární crosslink Obr. 70. Poškození DNA 1) jednoduché zlomy DNA – jsou zlomy mezi cukrem a fosfátovou skupinou v jednom etězci. Mechanismus vzniku SSB: zřejm interagují z 20% přímo s cukrem v DNA a z 80% s bázemi, kde rozrušují dvojné vazby a způsobují vznik radikálů bazí. Tyto radikály se často přenášejí do 4-té polohy na pentoze, což uvolní fosfátovou skupinu. 2) dvojité zlomy DN ř ě existuje více mechanismů; OH radikály A – dva SSB proti sobě, m 5.6.2. Zlomy DNA nikají z radikálů pentózy. echanismus může být různý. V roztoku to mohou být dva náhodně vzniklé SSB proti sobě; v buňce to je spíše důsledek přímého průchodu částice v blízkosti obou řetězců DNA, kdy v okolí stopy vzniká řada radikálů, které zasáhnou oba řetězce. Zlomy DNA vz V principu může radikál vznikat na libovolném atomu uhlíku avšak radikály na prvním a druhém uhlíku vznikají málo vzhledem k tomu, že tyto pozice jsou ukryty v malém žlábku DNA. Jednoduché zlomy DNA vznikají většinou z které tam můžou vzniknout buď přímo nebo přenesením radikálu báze do 4-té pozice pentózy. Obr. 71. OH• radikál interaguje s poly(U) a dojde k jeho zachycení na uracilu, kde se zruší dvojná vazba a vznikne radikál. Ten se přenese na 4-tou pozici pentózy v jiném místě řetězce a vzápětí vzniká zlom radikálů na 4-té nebo 5-té pozici pentózy, 43 Na obr. 71 je znázorněna interakce OH• radikálu s molekulou DNA a vznik radikálu. Radikál posléze interaguje uvnitř poly(U) řetězce a přenese se na pentózu na 4-tý uhlík. Tato pozice je nejcitlivější z hlediska vzniku zlomu DNA. Zlomy DNA jsou velmi důležité pro biologický účinek záření. 5.6.3. Měření zlomů DNA prokázat sedimentačními technikami.SSB a DSB se dají snadno Tato jednoduchá metoda ým prostředím, což ovšem způsobuje není bez komplikací, neboť velká molekula DNA je velmi fragilní a zlomy lze nadělat manipulací. To vymezuje použitelnost této technologie na větší dávky záření – takové, které jsou při ozařování buňky mimo fyziologickou oblast. Pro měření SSB se DNA denaturuje alkalick vznik dodatečných zlomů, které nejsou detekovány, jestliže se denaturuje např. teplem. Tyto dodatečné zlomy, které vznikají z některých typů poškození bazí se nazývají „alkali labile sites“ (als), tj. místa nestálá v zásaditém prostředí. Počet těchto zlomů je asi 30% z celkového počtu SSB. Prakticky lze měření provést v gradientu sacharózy (5-20% gradient), kde na jeho povrch se umístí DNA značená izotopem v alkalickém prostředí. Po centrifugaci rozkapeme gradient na frakce a změříme aktivitu v jednotlivých frakcích např. v β-spektrometru. Tím dostaneme rozdělení aktivity podél gradientu. Kalibrací stanovíme pro danou molekulární hmotnost DNA polohu v gradientu. Z rozdělení pak můžeme spočítat střední molekulární hmotnost. Lze snadno prokázat, že střední molekulární hmotnost klesá s rostoucí dávkou záření jak pro roztoky tak v buňkách. Další metodou měření SSB a DSB je elektroforéza. Jednoduché je použít kruhovou DNA, která má velkou pohyblivost v elektrickém poli. Vznikem SSB dojde k relaxaci a pohyblivost se podstatně zmenší. Vnesení DSB do kruhové molekuly vede ke vzniku molekuly lineární a k další změně pohyblivosti. Tyto tři formy DNA se dají snadno oddělit sedimentací nebo elektroforézou (viz obr. 72). Další metodou je „unwinding technika“, lední metodou pro měření která využívá řízené denaturace DNA v zásaditém prostředí, kdy při přesně stanoveném pH a změřené době dojde k oddělení určitého úseku dvoušroubovice. Čím více bude zlomů v DNA, tím rychleji dojde k úplné denaturaci všech molek DNA použitím vhodné barvičky. Tato metoda je citlivější než sedimentační technika a umožňuje pracovat s dávkami blízkými „fyziologickým“. Metoda vyžaduje pečlivou kalibraci. Pos ul. Měří se nakonec frakce dvojřetězové DSB, o které se zmíníme, je pulsní elektroforéza, do které byly vkládány velké naděje. U pulsní elektroforézy se střídá elektrické pole pod určitým tupým úhlem a lze programově řídit jak velikost pole, tak úhel a dobu pulsů napětí. Molekuly DNA se v gelu nejprve orientují a teprve poté se začnou pohybovat. Při změně orientace - - - - - - - - - - - - - - - - -- Směr pole se mění Molekula DNA se proplétá v pórech, kde je tažená Při reorientaci se část nábo silou je nevyužije Obr. 72. Tři formy původně kruhové DNA po Obr. 73. Princip pulsní elektroforézy ozáření 44 napětí dochází k re-orientaci, která zabere určitý čas, jenž je větší pro větší molekuly. Rozhodující pro výsledek, tj. polohu molekuly na gelu, je proto rychlost reorientace a nikoliv pohyblivost. Tímto způsobem lze oddělit šetrně velké molekuly až několik Mbp (celý genom E. coli). Na obr. 73 je zobrazen princip pulsní elektroforézy – měnící se elektrické pole, ve kterém dochází opakovaně k reorientaci molekul DNA. Doba reorientace je větší pro delší molekulu. 5.6.4. Výsledky měření zlomů DNA pulsní elektroforézou a jejich interpretace. Byly měřeny např. zlomy indukované zářením u E. coli nebo B. subtilis na celých genomech, kterými jsou kruhové molekuly DNA. Výsledek elektroforézy vypadal takto – určitá linie odpovídala původní DNA (zůstala na původním místě vzhledem k ukotvení na buněčné struktury), další maximum odpovídalo jednořetězové DNA. Třetí maximum bylo široké a odpovídalo molekulám rozbitým na drobnější kousky. Jednoduše lze odvodit, že při náhodném vzniku DSB v molekule DNA musí mezi množstvím DNA v jednotlivých oblastech elektroforeogramu platit určité vztahy. Pro řídce ionizující záření bude při středním počtu zlomů Experimentální rozdělení Teoretické rozdělení vzdálenost ve směru pole Obr. 74. Výsledek pulsní elektroforézy ozářených baktérií M1 M2 M3 M3 M2 M1 n=a.D pravděpodobnost, že k žádnému nedošlo exp(-n) a pravděpodobnost že došlo právě k jednomu bude n exp(-n) Zbytek do 1 bude připadat na spojitou část rozdělení v pravé části obr. 74. Množství DNA pod maximy lze určit integrací a porovnat s rovnicemi. Pro hustě ionizující záření lze použít f(z, D) funkci a pro dané z deponované v molekule vypočítat počet zlomů. Velikosti maxim a tvar spojitého spektra vpravo pro hustě ionizující záření by se měly lišit. Experimentální výsledky však příliš neodpovídají teoretickým předpovědím, což odráží celou řadu problému při vyhodnocování těchto experimentů. 5.6.5. Radiolýza DNA – vliv kyslíku OER=D2/D1 =4.2/1.2= =3.5 D1 D2 Kyslík obvykle zvětšuje účinek záření a to jak na úrovni molekulární, tak na úrovni buněk a tkání. Mluví se o tzv. kyslíkovém efektu, který je jedním z nejlépe prozkoumaných a nejuniversálnějších radiobiologických fenoménů. Pro hodnocení účinku v přítomnosti kyslíku v porovnání s anoxickými podmínkami se zavádí se poměr dávek v kyslíku a v anoxii pro stejné poškození DNA – tzv. kyslíkový poměr (KP) anglicky oxygen enhancement ratio (OER). Hodnota OER pro SSB při γ-ozáření byla odhadnuta na 5.4, pro DSB 3.5 (viz obr.75). Obr. 75. Definice kyslíkového poměru – červeně jsou znázorněny dávky pro určitý efekt (10 zlomů). Poměr dávek je hodnota OER. 45 Jak již bylo uvedeno, kyslík může zvyšovat produkci OH• radikálů avšak tento příspěvek je malý. Nejdůležitější je role kyslíku při fixaci radikálů DNA. Vzhledem k vysokému obsahu kyslíku ve vodě a vzhledem k vysoké reakční rychlosti s těmito radikály je i velmi malá koncentrace kyslíku dostatečná pro 100% účinek záření. Proto se musí experimenty, v nichž se zkoumá anoxie velmi pečlivě provádět – tak, aby byla koncentrace kyslíku skutečně nulová. Dvojité zlomy DNA vznikají odlišným mechanismem v roztoku a v buňkách (obr. 76). V roztoku dochází k formování DSB jako dvou SSB s odstupem 6-8 nukleotidů. To předpokládá dostatečně velkou produkci SSB, aby takový jev byl dostatečně pravděpodobný a důsledkem pak je kvadratická závislost počtu zlomů na dávce. V buňkách je vznik DSB 1000x méně pravděpodobný jednak proto, poněvadž příspěvek nepřímého účinku záření je menší, jsou zde také přítomné látky vychytávající radikály a konformace DNA v chromatinu je jiná. Dávkové závislosti počtu DSB v buňkách jsou většinou lineární. Obr. 76. Kyslíkový poměr v roztoku. Dávkové závislosti vzniku DSB jsou kvadratické, neboť DSB vznikají ze dvou SSB. Hodnota OER je zde menší než 2. 5.6.6. Radiolýza DNA – vliv LPE Jak vidíme z obr. 77, produkce SSB, DSB a i dalších poškození DNA se mění v závislosti na tom, jaký druh záření použijeme. Proto není možné vysvětlit účinek záření na buňku pouze úvahami o energii deponované v citlivém objemu (jádře) buňky. Pro větší hodnoty LPE záření se mění distribuce specifické energie z v jádrech buněk a část buněk bude proto pociťovat větší než průměrnou hodnotu z. Co je však důležité, že s růstem LPE produkce DSB nejprve roste a posléze klesá. Tyto závislosti lze objasnit jestliže zvážíme charakter vydělení energie (mikrodosimetrické aspekty a strukturu stopy částice). Pro jednoduché zlomy není třeba tolik energie jako pro dvojité, a proto jejich produkce padá s růstem LPE. U dvojitých zlomů se pravděpodobnost vydělení dostatečné energie v rozmezí molekuly (2 nm) nejprve zvětšuje až do několika set keV/µm. Na obr. 78 jsou znázorněny teoretické křivky spočtené na základě teoretických představ o vydělení energie v molekule DNA. K jejich interpretaci se vrátíme později. Obr.78. Teoretické křivky: 1 –produkce SSB, 2 – produkce přímých DSB 3 – produkce poškození bazí 4–produkce tzv.komplexních poškození Obr. 77. Experimentální závislosti produkce SSB a DSB v závislosti na LET záření 46 5.6.7. Ostatní poškození DNA Poškození bazí a ztráta bazí se ané oblasti pozoruje jako úbytek absorbance při 265nm, což je poněkud hrubá metoda. Byly popsány určité typy poškození bazí (např. u thyminu 30 druhů změn) (obr. 79); jejich biologické následky však nejsou známy a nepřičítá se jím velký význam. Poškození bazí se v buňce reparuje excizní reparací, čímž se tato poškození mění na SSB. Proto lze po určité době pozorovat nárůst počtu SSB po ozáření. Denaturov způsobují aopak při malých dávkách určitý í, a proto n nárůst absorbance při 265 nm. Tyto oblasti lze prokázat na denaturačních křivkách nebo pomocí enzymů specifických pro single-strandovou DNA. Denaturace provází většinu z uvedených typů poškozen je hodnota G poměrné velká. Crosslinky – nejsou dobře prokoumány. Intramolekulární ěnám v denaturačních křivkách a zvyšují rychlost .6.8. Výpočet produkce zlomů DNA po ozáření DNA, Obr. 80 Povrchy molekuly – van der na DNA. Modeluje se pohyb radikálů v 3D prostoru Obr. 79. Typy poškození bazí OH• radikálem. Jsou znázorněna místa citlivá k OH• radikálům a změny, které nastávají. z crossliky vedou k podstatným zm sedimentace. Crosslinky s proteiny způsobují obtížnou extrakci z buněk – toho lze využít při fixaci DNA. 5 Modelování DNA – existují modely struktury které umožňují stanovit přístupná místa. Je několik přístupů – lze určit tzv. Van der Waalsův povrch a „dostupný povrch“ (nemusí být shodné) (obr. 80). Waalsův a „dostupný povrch“. Obr. 81. Modelování působení OH radikálu (převzato z práce M. Běgusové) a jejich interakce s DNA (obr. 81). 47 5.6.8.1. Závislost pravděpodobnosti vzniku zlomu na složení DNA Byl ozařován fragment DNA a analyzována produkce zlomů v daném místě. Analýza byla provedena na akrylamidovém gelu podobně jako sekvenování. Podle délky řetězce DNA bylo možné přesně stanovit, ve kterém místě (na kterém nukleotidu) došlo ke vzniku zlomu. Na obr. 82 vidíme experimentální a teoretickou pravd. vzniku SSB Obr. 82. Pravděpodobnosti vzniku zlomu závisí na složení DNA– v blízkosti TTG, TTC jsou minima. Křivka představuje teoretický výpočet. (práce M. Běgusové) 5.6.8.2. Vznik zlomů DNA v komplexu s proteinem K modelování byl použit komplex DNA s lac represorem (odpovídající vazebná sekvence). Na obr. 83 je část řetězce DNA v komplexu s lac represorem (modře), jsou zde znázorněny atomy vodíku v polohách H4 a H5 (zelenou a fialovou barvou). Je zřejmé, že pouze část atomů je přístupná pro interakci s OH radikály (obr. 84) Obr. 83. Struktura fragmentu DNA se lacI represorem. (práce M. Běgusové) Obr. 84. Vznik zlomů DNA v komplexu s proteinem – vznik zlomů pro DNA s represorem. Je vidět, že model docela dobře popisuje experimentální výsledky. (práce M. Běgusové) 5.6.9. Poškození DNA působením UV-záření UV záření se dělí na A, B a C. UV-A záření způsobuje vznik SSB zlomů DNA, které – jak uvidíme později se rychle reparují, a proto UVA záření nezpůsobuje přímo závažná poškození buněk. UV-B a UV-C záření způsobují vznik dimerů a 6-4 fotoproduktů (obr. 85). Kovalentní vazba vzniká mezi sousedními pyrimidiny, nejčastěji jsou to thyminy. Oba typy poškození mohou způsobovat špatné párování při replikaci nebo zastavení replikace. Protože na Zemi žijeme v přítomnosti UV-záření, vyvinula se řada systémů pro reparaci poškození způsobených tímto zářením. Obr. 85. Vznik pyrimidinového dimeru a 6-4 fotoproduktu působením UV-záření. 48 VI. Reparace DNA po ozáření DNA je na rozdíl od proteinů, lipidů a sacharidů unikátní molekula v buňce. Molekuly, kterých je mnoho se mohou při poškození prostě zaměnit. Udržet DNA v originálním stavu je pro buňku jedna z hlavních úloh. Proto existuje řada reparačních systémů DNA. DNA je relativně stabilní sloučenina, je však vystavena mnoha poškozujícím vlivům: 1) Teplota – denaturace, deaminace bazí, ztráta bazí glykosylickou hydrolýzou 2) UV záření – vznikají pyrimidinové dimery, 6-4 fotoprodukty 3) Ionizující záření – poškození bazí, jejich fragmentace, zlomy 4) Chemické modifikace – velký počet Reparace byla první prozkoumána u E.coli s různými mutacemi při působení UV záření. Proto probereme první UV-poškození a související reparační procesy u baktérií. 6.1. Základní systémy reparace 6.1.1. Fotoreaktivace – prokaryotní i eukaryotní buňky První systém reparace se nazývá fotoreaktivace. Uskutečňuje se působením jednoho enzymu, DNAfotoliázy (obr. 86). Tento enzym štěpí dimery. Energie pro štěpení kovalentní vazby cyklobutanového kruhu se čerpá pohlcením světla (370 nm) chromofory. Vlastnosti fotoliázy E. coli: (1) phr gen, 54 kd, monomer, (2) izolován – modrá barva, absorbuje při 380 nm, (3) obsahuje chromofory FADH2 a pterin, (4) reparuje pyrimidinové dimery rychlostí 25/min/molekulu, (5) stimuluje ABC nukleázu. Vazba PL (fotoliázy) na DNA je (1) velmi selektivní – váže se na dimery, (2) nezávislá na formě DNA (relaxovaná supercoiled, ssDNA apod), (3) rozpoznává cyklobutanový kruh (2 kovalentní vazby), jiné dimery nepozná, (4) PL asociuje s 6-7 páry bazí v okolí dimeru, zapadá do menšího žlábku DNA. Mechanismus reparace je následující: (1) aktivuje se enzym přes pohlcení světla oběma chromofory, (2) FADH2 (flavin) je excitován a předává elektron dimeru, čímž zruší příčnou vazbu, (3) role druhého chromoforu je pravděpodobně zaplnění místa po odevzdaném elektronu v molekule flavinu Obr. 86. Fotoreaktivace thyminových dimerů Fotoreaktivace byla nalezena u mnoha organismů včetně ryb, plazů ale nebyla nalezena u savců. U člověka existuje gen CRY, jenž je sekvenčně podobný fotoliáze, není však schopen fotoreaktivace (uplatnění při nastavení denních rytmů). 6.1.2. Nukleotidová excisní reparace (NER) V 60. létech se podařilo vydělit mutanty E.coli citlivé k UV-záření. Nyní víme, že u těchto kmenů byla zablokována reparace DNA nukleotidovou excisní cestou (obr. 87). Excisní reparace dimerů se uskutečňuje působením uvrABC systému. Při nalezení dimeru uvrAAB proteinem dochází k odpojení uvrA proteinu a k připojení uvrC. Tento kompex štípne páteř DNA v blízkosti dimeru. Část řetězce je odstraněna uvrD proteinem – helikázou II Obr. 87. Citlivost uvrkmenů E. coli k UV-záření a různým mutagenům 49 (obr. 88). UvrA protein má 2810 bp, je to ATPaza, funguje v dimeru a disponuje vazebnou aktivitou k DNA. Poznání substrátu souvisí s deformací helikální struktury DNA. Dimer odtáčí helix o 19-20 stupňů a vytváří přehyb o velikosti 27 st., který zasahuje do velkého žlábku do vzdále-nosti přibližně 0.26 nm. Uvr B protein má 2019 bp, neváže se k DNA samostatně, pouze spolu s uvrA, nemá ATPázovou aktivitu. UvrC protein má 1764 bp, váže se k uvrB na DNA (1 i více molekul) a způsobuje excisi. Naštípnutí je současné na obou místech, nikoliv postupné. Štěpí 8-mou fosfodiesterickou vazbu ve směru 5‘ od poškození a 4-tou nebo 5-tou ve směru 3‘, což dává 12-13. mer Genu uvrC odpovídá u člověka ERCC1 gen, u kvasinek RAD10 gen, uvrD genu (helikáze) odpovídá ERCC2 u člověka a RAD3 u kvasinek. U člověka je excizní reparační systém složitější – 4 geny (XPC, DDB, XPA, RPA) se mohou vázat k DNA. Genu uvrB odpovídají dva geny XPB a XPD, které jsou oba potřebné pro vznik pre-incizního stavu. Pro incisi jsou potřebné dva geny XPG a XPF – pro každou zvlášť – místo uvrC u E.coli. Celý kompex disociuje s 24-32 oligonukleotidem, mezeru zaplní pol δ nebo ε a ligáza LIG1 Obr. 88. Excisní reparace dimerů se uskutečňuje působením uvrABC systému. Komplex uvrAuvrB skenuje DNA a vyhledává dimery. Při jejich nalezení dochází k odpojení uvrA proteinu (ATP závislá reakce) a k připojení uvrC. Tento kompex (urvBuvrC) štípne páteř DNA v blízkosti dimeru. Část řetězce je odstraněna uvrD proteinem – helikázou II za dodání energie z ATP. Další proces se uskuteční jako prostá syntéza polymerázou a ligázou. 6.1.3. Excisní reparace poškozených bazí (BER) Dochází k odstranění poškozených bazí (nikoliv nukleotidů), kdy se nejprve hydrolyzuje N-glykosylická vazba mezi deoxyribozou a cukrem a pak se odstraní báze DNA glykosylázou (obr.89). Vzniká AP místo (apurinové nebo apyrimidinové), které se opraví endonukleázou (štípe páteř DNA v blízkosti AP místa) a dRpázou (deoxyribofosfodiesterazou). Vloží se nukleotid polymerázou a páteř se spojí ligázou. DNA glykosylázy: (1) malé molekuly 20-30 kD, velmi specifické (např. uracil, hypoxantin, 3metyladenin, hydroxymetyluracil apod), záření vyvolává např. 4,6-diamino-5-FAPY (formamidopyrimidin), který odstraňuje enzym genu fpg (30 KD). Hydroxymethyluracil vzniká rovněž působením záření nebo jiných oxidačních činidel AP endonukleázy:(1) štípou fosfodiesterickou vazbu 3‘ nebo 5‘ od AP místa (podle toho existují 4 druhy endonukleáz a štípou buď na 3‘ straně nebo 5‘ straně od AP a vzniká 3‘OH + 5‘PO4, 3‘PO4 + 5‘OH). Obr. 89. Excizní reparace bazí (standardní schéma). 50 (2) jsou různé druhy endonukleáz, např. endo IV – mutanti citliví k alkylujícím činidlům (mitomycin C, bleomycin), endo V – degraduje DNA s uracilem, u člověka existují také AP endonukleázy 6.1.4. Excisní reparace poškozených bazí u člověka (obr.90) U člověka existují 3 odlišné glykosylázy pro oxidativní poškození a čtvrtá pro alkylované puriny. Další 4 mohou odstranit uracil z DNA (např. UNG glykosyláza je homologická Ung enzymu E.coli, asociuje se s replikační vidlicí a odstraňuje chybně vložený uracil naproti adeninu). SMUG1 je unikátní pro vyšší eukaryoty a odstraňuje uracil vzniklý po deaminaci cytosinu v DNA). Byla nalezena pouze 1 endonukleáza pro AP místa (APE1). Delece tohoto genu způsobuje embryonální letalitu u myší. Na obr. 91 je znázorněna reparace residua po deaminaci 5methylcytosinu– thyminu. Obr. 90. Excizní reparace bazí u člověka. Nejprve se hydrolyzuje Nglykosylická vazba mezi deoxyribozou a cukrem a pak se odstraní báze DNA glykosylazou. Endonukleáza štípe páteř DNA v blízkosti AP místa. Vloží se nukleotid polymerázou a páteř se spojí ligázou. Obr. 91. Reparace residua po deaminaci 5-methylcytosinu – thyminu. TDG gylkosyláza odstraní thymin a přivolá APE1 nukleázu, ta očistí okraj a přivolá POL β, ta vsadí cytosin a přivolá LIG3-XRCC1 komplex. 6.1.5. SOS reparace V 60-tých létech byli izolováni mutanti E. coli citliví k UV-světlu. Nejzajímavější byli mutanti uvrA a recA, u nich u obou byla citlivost k UV podstatně větší než u buněk standardního (divokého) kmene. Ukázalo se, že existuje dvojitý mutant uvrA recA, jehož citlivost je ještě daleko vyšší, u kterého existuje pouze fotoreaktivace, tj. reparace závislá na světle. Existence dvou typů mutovaných buněk se zvýšenou citlivostí k UV záření nezávislých na sobě svědčila o existenci dvou reparačních systémů. Skutečně bylo zjištěno, že existuje NER reparace, kterou jsme již probrali a SOS reparace, o které se nyní zmíníme. Oba tyto reparační systémy jsou velmi efektivní při reparaci UV poškození, ale i zlomů DNA po působení ionizujícího záření. S uvrA recA Wild type uvr rec Dávka Obr. 92. Přežití fágových částic po ozáření nositele (baktérií) 6.1.5.1.W-reaktivace fágových částic Při ozáření bakteriofága dochází kú jeho poškození a ztrátě funkce. Čím je větší dávka, tím méně fágových částic přežívá (je schopno infikovat bakterii). Jestliže však bakterie předtím ozáříme, přežije více fágových částic – tomu se říká W-reaktivace (Weigle) (obr. 92). Tento jev byl první, který svědčil o existenci jistého inducibilního reparačního systému u baktérií. 51 6.1.5.2.SOS systém u E. coli SOS systém u E. coli je inducibilní enzymatický systém, který je odpovědný za reparaci, mutagenezi a další funkce. Základ regulace spočívá na lexA a recA proteinech. Za normálních okolností je v buňkách určitá bazální úroveň těchto proteinů, kdy lexA represor ve formě dimerů nasedá na operátory řady genů včetně recA a sebe sama a blokuje syntézu těchto genů (obr.93 nahoře). Koncensuální sekvence pro vazbu lexA proteinu je sekvence 5‘-CTGN10-CAG-3‘, tzv. „SOS box“. Vznikem poškození DNA dochází k vazbě recA proteinu na ssDNA a dále k asociaci s lexA proteinem, který se tímto štěpí (často se mluví o , včetně recA, který pak má ještě další funkce – nasedá na DNA a chrání jí v průběhu reparace, způsobuje rekombinaci (obr. 93 dole). Jakmile je poškození reparováno, klesne úroveň proteázy, lexA protein nasedne na operátorová místa a zablokuje syntézu. Obr. 93. recA-proteáze), hydrolýza lexA odblokuje syntézu řady genů .1.5.3. SOS (postreplikativní) reparace v průběhu replikace – na e dochází ke zředění a poškoz .1.6. Mismatch reparace loženém nukleotidu oprava děje tzv. „mismatch repair“ s využitím vyštěpení řetězce za pomocí helikázy (uvrD). 6 SOS systém umožňuje reparaci DNA poškození se polymeráza zastaví, disociuje od DNA a syntéza je inicializována ve vzdálenosti 1000 bp dál podél řetězce, zanechávajíce mezeru s poškozenou bazí (nebo dimerem) (obr. 94). RecA protein se váže k ssDNA a má schopnost přenést do této mezery řetězec ze sesterského duplexu (chromatidy), který má nepoškozený templát. Tento „crossing over“ zanechává malé gapy, které se uzavřou polymerázou a ligázou. Poškození se neodstraní – pouz ení čeká na další reparaci (pokud je možná). Obr. 94. Schéma postreplikativní reparace. 6 Po replikaci se při chybně v genů mutHLS (obr. 95). mutH se váže na GATC sekvenci s metylovaným A – tím se pozná starý řetězec DNA, mutS se váže na nespárované místo. MutL spojí mutH a mutS a dojde k 52 Obr. 95. pr Mismatch reparace. V nově syntetizovaném řetězci máme nesprávnou bázi. Starý řetězec pozná mutH otein podle metylovaného adeninu v sekvence GATC, přitáhne mutL a mutS se váže na nespárované místo. Řetězec se degraduje a resyntetizuje. .2. Reparace zlomů DNA ačních systémů 6 6.2.1. Stručný přehled repar SSB se většinou reparují velmi rychle s využitím stejných reparačních systémů jak BER nebo t se reparuje ligázou, část s použitím excizníNER. Existují však různé typy SSB – čás reparace a zbývající poškození těžšího kalibru indukují SOS-reparaci. DSB se reparují pomocí rekombinace, což u E.coli při 1 genomu na buňku není možné. Replikace u bakterií však probíhá synchronně a doba zdvojení může být kratší než je doba replikace – pak je na buňku více genomů (např. 6-8 kopií). Pak je možná rekombinace. U savčích buněk se reparují DSB prostým spojením konců. To vyžaduje enzymy, které konce rozpoznají a dotáhnou je k sobě. Reparace nevyžaduje homologii a nazývá se nehomologní spojování konců (NHEJ- nonhomologous end-joining). Pro tuto reparaci je důležitý protein Ku. Je to heterodimer podjednotek Ku70 a Ku80. Defekt této reparace vede ke vzniku translokací. Dalším typem reparace DSB u savčích buněk je homologní rekombinační reparace. Tato reparace probíhá na sesterských chromatidách (G2 fáze cyklu) nebo s pomocí homolo EJ reparace) edná se o proces, při kterém se podrží pohromadě konce vzniklého DSB, očistí se a spojí se race nepotřebuje homologní DNA, a ek – spojení konců XRCC ý gního chromosomu – v G1 fázi to předpokládá hledání tohoto homologa v jádře, což je málo pravděpodobné, proto se předpokládá, že v G1 probíhá pouze NHEJ. Další možnost je u chromosomů s duplikovanou sekvencí. 6.2.2. Nehomologní spojování konců (NH J opět dohromady, byť se ztrátou informace. Tento typ repa proto může probíhat i v G1 fázi buněčného cyklu. Dá se zdůvodnit tím, že genom u savčích buněk obsahuje obrovské množství redundantní informace a ztráta této informace v oblastech nekódující DNA nemusí být pro buňku kritickou. U diferencovaných buněk s omezenou potřebou replikace se tak může jednat o přiměřený způsob opravy DNA. Proteiny, které se účastní: (1)DNA ligáza IV – kooperuje s XRCC4 na spojení konců po jejich patřičném opracováni; (2) XRCC4 - analog LIF1 genu u kvasin 5 – analog HDF2 u kvasinek – označuje se nyní jako Ku80 – spolupracuje s Ku70 nasedá na konce a spojuje je; (3) XRCC6 – analog HDF1, označuje se Ku 70, je velmi hojn 53 tvoří heterodimer s Ku80, nasedá na konce a rozplétá je částečně; (4) XRCC7 – DNA protein kináza – aktivuje Artemis; (5) ARTEMIS – nukleáza regulovaná PKcs, připravuje konce pro ligázu. Mechanismus reparace: Oba zlomy jsou podrženy pohromadě v tzv. synapsi následujícím způsobem (obr. 96): (1) Ku proteiny nasednou na konce zlomů a interagují mezi sebou e u savčích buněk xistují dva dobře dokumentované procesy – SDSA (synthesis dependent strand annealing) a SA (single-strand annealing). V prvním případě (obr. 97 vlevo) dochází k invazi řetězce 7. vpravo). Zlom vede k obnažení omolo logní DNA, tedy i v G1 fázi, kde se ovšem livosti chromatinu). Obr. 96. Nehomologní spojování zlomů DNA (NHEJ) reparace (tj. drží konce u sebe); (2) Ku přivolají protein kinázu PKcs, která se asociuje s ARTEMIS endonukleázou a aktivuje ji, aby očistila konce (ořezala jednořetězcové zbytky); (3) Po očištění se konce spojí – účastní se DNA ligáza IV a XRCC4 protein. 6.2.3.Rekombinační reparac E S DNA jednoho konce zlomu do homologní Obr. 97. Rekombinační reparace oblasti druhé molekuly DNA a vytvořený Dloop (odchlípení) se naváže do oblasti zlomu. Podle tohoto úseku se potom syntetizuje úsek DNA v místě zlomu. Podobně se ve druhé molekule syntetizuje chybějící část řetězce. Poté dojde k oddělení obou molekul. Tento typ reparace probíhá teoreticky bez ztráty informace. Druhý proces (SSA) probíhá tam, kdy zlom vznikl mezi dvěma homologními úseky DNA (obr. 9 h gních sekvencí, které se na sebe navážou a dojde ke spojení DNA, která je o úsek mezi homologiemi kratší. Rekombinační reparace může nastat tam, kde je k dispozici homo těžko hledá homolog (vzhledem k malé pohyb 54 6.3. Hierarchie reparace zlomů u baktérií 6.3.1. Schéma reparace zlomů DNA Prvotní zlomy DNA (DNA sites) se mohou zčásti reparovat velmi rychle DNA ligázou (obr. 98). Tato poškození mohou částečně představovat a částečně z nich vznikají (např. excizní reparací BER z poškozených bazí) jednoduché zlomy (SSB1). Zlomy jsou převážně reparovány enzymy excizní reparace (polA polymerázou). Část těchto zlomů se transformuje na SSB2, což jsou dlouhé mezery v DNA(gapy). K této transformaci dochází působením recBCD nukleázy kvůli poškození konců, nebo z jiných příčin, jestliže na zlom narazí replikační mechanismus. Tyto gapy pokud nejsou chráněny recA proteinem, se transformují na DSB (DSB enzymatického původu) a jsou letální u kmene E. coli recA. Proto je označujeme také jako metastabilní stavy (MS). DSB jsou letální u buněk standardního kmene (wild type). Obr. 98. Schéma vzniku a reparace zlomů DNA u baktérií po ozáření V přítomnosti kyslíku se ve srovnání s anoxii podstatně liší spektrum poškození (obr. 99). Tento rozdíl je zachycen na dalším schématu. MN a MO jsou radikály DNA, v nepřítomnosti kyslíku se MO prostě „reparují“ na fyzikálně-chemické úrovni pomocí endogenních molekul obsahujících SH skupinu (thiolů). Z prvotních zlomů (Nγ) se část reparuje, jak v přítomnosti kyslíku, tak bez něho (p1) a vznikají zlomy, které jsou reparovány enzymy excizní reparace. Část těchto zlomů je nereparovatelná excizní reparací (NSSB1ir) a vyžaduje indukci SOS systému. SOS systém je posledním reparačním systémem, který je indukován SSB1,ir a také části SSB1,r – pokud se nestihly reparovat rychlým typem polA-závislé reparace. Obr. 99. Schéma reparačních procesů v anoxii a za přítomnosti kyslíku 55 6.3.2. Model reparace zlomů u E.coli Nyní si schéma zjednodušíme a připustíme existenci dvou (hlavních) reparačních systémů – rychlé (excizní) reparace a pomalé (SOS reparace). Množství zlomů označíme NSSB1,ir - pro zlomy nereparabilní rychlou (F-fast) reparací, NSSB1,r – reparabilní zlomy v anoxických podmínkách s indexem N a za přítomnosti kyslíku s indexem O. Existence nereparabilních zlomů je zřejmá. Hypotézou modelu je nezávislost NSSB1,ir na přítomnosti kyslíku. Takovými poškozeními mohou být např. komplexní zlomy doprovázené poškozením báze (bazí). Nechť redukce zlomů a pomalou je S. Pak dostaneme pro počet zlomů zbylých po reparaci (pom parace je schopna reparovat i Nssb1,ir). Obr. 100. Zjedno určitého dušené schéma reparace, S-switch a F-switch znamená přepínače, které můžeme vypínat reparačně defektního kmene bakterií. Typy poškození jsou popsány v textu.použitím reparovaných rychlou reparací je F alá re Zkusíme využít experimentálních výsledků, abychom stanovili parametry modelu (předpokládáme, že 37% buněk hyne jestliže je v populaci v průměru 1 letální událost – nereparovaný zlom -na buňku): S N SF N N irSSBrSSB let 11 + ⋅ = Pro kyslíkový poměr pak dostaneme: 6.3.2.1. Určení parametrů modelu Zkusíme spočítat parametry podle naměřených údajů pro reparačně defektní buňky. OER pro mutanty E.coli s defektem excizní reparace, tj. polA1- kmen, je největší ze všech mutantů (pro polA1 kmen by mělo platit, že F=1): Střední letální dávka, která odpovídá počtu nereparovaných DSB pro recA kmen je podle tohoto modelu: 4.60.049pol A 3.40.01Wild type 1.80.062rec A OERN letKmen irSSBrSSB N irSSBrSSB NFN NFN OER 11 11 / /0 + + = irSSBrSSB N irSSBrSSB pol NN NN OER 11 11 0 6,4 + + == 56 irSSB rec rSSBrecAlet NFNN 11 /062,0 0 , +== Kyslíkový poměr pro recA buňky je pouze 1,8 a platí tedy: irSSB rec rSSB N irSSB rec rSSB rec NFN NFN OER 11 11 / / 8,1 0 + + == Odtud plyne, že počet zlomů nereparovatelných rychlou reparací u buněk recA souvisí jednoznačně s objemem rychlé reparace: 1 026,01 − ⋅= rec rec irSSB F F N Vzhledem k tomu, že recA buňky mají excizní reparaci v pořádku, je F rec »1. Proto bude produkce zlomu blízká Nssb1,ir=0.026 Gy-1genom-1. Dále pak pro buňky recA platí: ( )029,030 0 1 −⋅= SSB rec NF033,0/0 1 =rec rSSB FN Pro polA máme podobně: ( )0 120 SSB pol NS ⋅= Jestliže dosadíme pro N 0 SSB1=2.2 10-12 cGy-1.D-1 = 0.66 Gy-1 genom-1 (ve shodě s mnoha experimentálními výsledky) pak dostaneme pro F rec =18.9 a S pol =13.2. Pro počet letálních zlomů a OER buněk standardního (divokého) kmene platí (experimentální hodnoty jsou dosazeny) : irSSB wt rSSB N irSSB wt rSSB wt NFN NFN OER 11 11 / / 4,3 0 + + == wt rSSB wtwt rSSB wtlet S N SF N N 11 0 , 01,0 + ⋅ == Z těchto rovnic lze vypočítat: Fwt=3.6 a Swt=21.2 Výsledky výpočtů jsou tedy: 13.21pol A 21.23.6wild type 118.9rec A SFKmen 57 Je vidět, že rychlá (excizní) reparace je u recA kmene efektivnější, než u standardního kmene při stejných podmínkách kultivace. Pomalá reparace u polA kmene je naopak méně efektivní ve srovnání se standardním kmenem. 6.3.2.2. Parametry modelu pro kmeny E. coli defektni v uvr endonukleáze. Pro buňky uvrA, tj defektní v nukleotidové excizní reparaci budou přispívat k letálnímu efektu pyrimidinové dimery vzniknuvší po ozáření. Jejich příspěvek při ozáření γ-zářením je 0.042 Gy-1genom-1. PD mají vlastnosti velmi podobné Nssb1,ir, protože jsou nezávislé na kyslíku. Reparovat se budou pomalou reparací, při které však bude jejich počet zřeďován, ale nebudou odstraněny. Bude platit: ( ) ( )uvrwt PDirSSB wt rSSB N uvrwt PDirSSB wt rSSB wt QSNNFN QSNNFN OER // // 11 11 0 ⋅++ ⋅++ =uvr PD wt irSSB wtrec rSSB uvrlet Q N S N SF N N ++= ,1 0 , 1 Z hodnoty OER=2 dostaneme Swt/Quvr=2.1 – tedy reparace PD je zhruba 2x méně efektivní než u ostatních zlomů na vstupu pomalé, tj. SOS reparace. Počet Nlet,uvr pak vychází 0.014, což je ve shodě s experimentem. Podobně pro dvojitý mutant recAuvrA máme: PDirSSB recN PDirSSB recO ur NNFN NNFN OER rSSB rSSB ++ ++ = 11 11 / / PDirSSBrec rSSB urlet NN F N N ++= 1 1 0 , Tyto hodnoty můžeme spočítat: Nlet,ur=0.1 Gy-1genom-1, OER ur =1.35, což je ve shodě s experimentem. 6.3.2.3. Parametry modelu v závislosti na podmínkách kultivace. Podobně lze na základě modelu analyzovat i jiné kmeny E. coli. Je však třeba mít na paměti, že model je jednoduchý a odráží pouze určité aspekty reparace. Zajímavé je porovnat citlivost a kyslíkový efekt buněk standardního kmene pěstovaných v různých podmínkách (různě bohatá půda). Pro tyto různé podmínky se bude lišit poměr příspěvků obou hlavních reparačních systémů (vzhledem k tomu, že SOS reparace je závislá na energii a tedy podmínkách růstu). Předpokládejme, že hodnoty F a S pro oba reparační systémy jsou ve vztahu: (F-1).(S-1)b=K. Toto je empirická formule, která má tu vlastnost, že pro větší rychlost SOS reparace se zmenšuje objem polA-závislé reparace a naopak. Pokud se F nebo S blíží 1, objem opačné reparace se rychlé zvětšuje. Koeficienty b a K lze určit z experimentu a činí: b=0.7 K=21.5. Čím méně vydatné bude médium, tím větší bude citlivost buněk (více nereparovaných zlomů) a tím bude menší kyslíkový poměr. 58 VII Cytogenetická úroveň účinku záření na buňku 7.1. Příprava a pozorování preparátů 7.1.1.Fixace a barvení buněk Buňky se oddělí od média pomocí centrifugy (obr.101), fixují se na mikroskopické sklíčko obvykle použitím metanolu a kyseliny octové (obr. 102), barví se různým způsobem (viz dále) a prohlížejí se pod mikroskopem (obr. 103). Obr. 102. Mikroskopické sklíčko Obr. 103. Mikroskop Obr. 101. Centrifuga 7.1.2. Klasické barvení mitotických chromosomů Mitotické chromosomy lze snadno obarvit např. Giemsou (obr. 104). Výsledkem jsou tmavé (G-pruhy) a světlé pruhy (R-pruhy), které jsou charakteristické pro daný chromosom (lze jej odlišit, poznat). Světlejší pruhy odpovídají euchromatinu tmavé heterochromatinu. Chromosomy se dělí podle velikosti, podle polohy centromery a podle pruhů. Karyotyp člověka sestává ze 46 chromosomů (viz obr. 105). Chromosom 11 Obr. 105. Světlejší pruhy odpovídají euchromatinu tmavé heterochromatinu. Chromosomy se dělí podle velikosti, podle polohy centromery a podle pruhů. Obr. 104. Mitotický chromosom 11 s G- a Rpruhy. R-pruhy jsou světlejší a odpovídají euchromatinu na interfázních chromosomech. 59 7.1.3. Barvení chromosomů FISH technikou V 80-tých létech 20. století byla zavedena tzv. FISH technika neboli technika fluorescenční in situ hybridizace (obr.106). Je založena na schopnosti DNA rozdělit se na dva komplementární řetězce a opět se spojit, přičemž pro toto spojení je potřebný vysoký stupeň homologie (stejný kód obou spojovaných řetězců). Pro obarvení části DNA lze použít značenou sondu (fragment CChhrroommoossoommoovváá DDNNAA Obr. 106. Princip FISH techniky TT GG AA CC T A AA CC TT GG A T AA CC TT GG A T TT GG AA CC T A DDeennaattuurraaccee DDNNAA pprroobbaa ((ssoonnddaa)) AA CC TT GG A T TT GG AA CC T A AA CC TT GG A T HHyybbrriiddiizzaaccee DNA konjugovaný s fluorochromem – na obrázku červeně), který necháme nasednout na genomovou DNA předem připravenou tak, aby řetězce byly odděleny od sebe. Sonda si najde své komplementární místo a nasedne na něj. Tak přinese fluorochrom právě do místa, které nás zajímá. Přítomnost fluorochromu se pak zkoumá ve fluorescenčním mikroskopu. 7.1.3.1. Denaturace DNA, druhy sond, hybridizace Denaturace se provádí obvykle jak u chromosomové DNA na preparátu, tak u sondy, která se použije pro hybridizaci. K oddělení řetězců dochází při zvýšené teplotě obvykle ještě v přítomnosti formamidu (obr. 107). Různé typy DNA sond jsou uvedeny na obr. 108. Obr. 108. a)Sondy specifické pro určité geny (sekvence) b)Sondy pro repretitivní sekvence v okolí centromer c)Sondy specifické pro telomery d)"Paintingové" sondy pro celé chromosomy Obr. 107. Denaturace a renaturace DNA 60 77..11..33..22.. PPoozzoorroovváánníí ssiiggnnáálluu ppoodd mmiikkrroosskkooppeemm Mikroskopování je v dnešní době velmi náročnou technologií. Velmi rozšířenou je fluorescenční mikroskopie, která má velmi výhodný poměr signál/šum. Princip fluorescenční mikroskopie je znázorněn na obr. 109. Fluorochrom je excitován určitou vlnovou délkou a emituje světlo o jiné vlnové délce. Proto lze světlo zdroje zablokovat bariérovým filtrem. V nepřítomnosti signálu je tak pozadí zcela tmavé. Často se využívá několika fluorochromů, jež umožňují obarvit více struktur. Pozorování pak může být sekvenční, kdy postupně přepínáme jednotlivé filtry, nebo můžeme pozorovat více barev najednou použitím dvoj- nebo trojcestného filtru (excitačního i bariérového). Obraz většinou snímáme použitím kamery vybavené chlazením. Takto se může obraz snímat delší dobu (do 30s). Obr. 109. Princip fluorescenčního mikroskopu. Je zobrazena cesta světla a jednotlivé filtry. 7.2. Chromosomy Genom je v eukaryotických buňkách rozdělen na několik částí, které se nacházejí v tzv. chromosomech. Chromosom se liší stupněm kondenzace mezi interfází a mitózou, kdy jsou kondenzovanější a tvoří útvary podobající se písmenku X. V mitóze jsou chromosomy dobře viditelné i v klasickém mikroskopu, ale zejména po obarvení (viz předchozí kapitola). Chromosom obsahuje nejen určitý úsek DNA, ale také proteiny a RNA. Struktura chromosomů a její funkční aspekty jsou v současnosti předmětem intenzívního výzkumu. 7.2.1.Významné sekvence na chromosomech Na chromosomech rozlišujeme několik významných míst – jsou to centromery, telomery a počátky replikace (obr. 110). Centromery jsou identifikovatelné jako místa konstrikce, v nichž jsou chromatidy spojeny k sobě, jsou odpovědné za segregaci chromosomových teritorií (CT), jsou fixovány na určité místo v CT a mají určitou sekvenci. Tyto sekvence mohou být stejné nebo podobné pro více CT. Telomery. Při replikaci nastává problém na konci lineárních molekul DNA, který se řeší speciálními sekvencemi (tandem GGGTTA – až 10 kbp), kde se váže enzym telomeráza, tj. enzym, který funguje v komplexu s krátkým úsekem RNA, podle kterého syntetizuje (jako reverzní transkriptáza) malé úseky DNA na koncích chromosomů. Těmto koncům chromosomů se říká telomery. Obr. 110. Centromery, telomery a počátky replikace. Počátky replikace obsahují specifické sekvence pro iniciaci replikace a je jich velký počet, takže doba replikace celého genomu trvá řádově několik hodin. 61 7.2.2.Chromosomová teritoria (CT) Již počátkem 20. století se někteří badatelé (Boveri, Rabl) domnívali, že chromosomy v interfázi si zachovávají svou identitu podobně jako v mitóze. První experimenty, které však vedly k závěru, že chromosomy se nacházejí v jádře v podobě ohraničených domén, byly až pokusy T. Cremera v létech 1982-1984. Zavedení FISH podstatně urychlilo poznání chromosomů jak v mitóze, tak v interfázi. Na obr. 111 vidíme chromosomy 1-6 obarvené různými barvami v tzv. multicolor FISH. Zřetelně je vidět oddělené prostorové útvary (teritoria). Chromosomová teritoria se nepromíchávají jak se původně myslelo. Velké chromosomy se nacházejí spíše na okraji jádra. Obr. 111. Chromosomová teritoria obarvená multicolor FISH. Chromosom 1 je červený, 2 je zelený, 3 je modrý. 7.2.3. Pohyblivost chromatinu Dlouhou dobu nebylo jasné, zda se chromatin v jádře pohybuje a jak rychle. První náznaky toho, že je chromatin v jádře poměrně stabilní byla pozorování dceřiných buněk pomocí FISH, kdy těsně po rozdělení měly tyto buňky přibližně stejnou nebo podobnou strukturu. Obarvení chromatinu in vivo pomocí GFP proteinu vyřešilo otázku pohyblivosti chromatinu. Bylo vcelku jednoznačně stanoveno, že pohyblivost genetických lokusů i celých chromosomových teritorií je malá. Při vizualizaci jednotlivých genů dospěla Bickmorová k závěru, že se tyto geny pohybují difúzním pohybem, ale jejich difúze je omezená poloměrem zhruba 0.5 µm. Velikost difúzního koeficientu se lišila podle polohy genů – u membrány nebo v blízkosti jadérka byla pohyblivost nejmenší. T. Cremer zkoumal pohyblivost teritorií obarvených tzv. „scratch technikou“, kdy se buňky mechanicky poškodí a do média se přidají prekursory syntézy DNA konjugované s Cy3 (obr. 112). Jádra buněk byla vizualizována pomocí konstruktu s expresí H2b-GFP. Pohyblivost CT byla jen malá. Obr. 112. Pohyblivost chromosomových teritorií byla zkoumána T. Cremerem pomocí „scratch techniky“ a H2b-GFP Obr. 113. H2B+GFP a nascentní mRNA (BrUTP) + Cy3 ukazuje, že mRNA se nachází mezi chromatinem vizualizovaným pomoci GFP. 7.2.4. Vnitřní struktura chromosomových teritorií První model interfázního jádra navržený Cremerem spočíval v představě, že syntéza mRNA probíhá na povrchu chromosomových teritorií (CT) zatímco uvnitř jsou uschovány sekvence, které transkripci nepotřebují (utlumené geny a nekódující sekvence). Tato představa byla vyvrácena v experimentech Verschure, která ukázala, že i uvnitř CT dochází k transkripci (obr. 113). 62 7.3. Chromosomální aberace 7.3.1. Numerické aberace Genom obsahuje 46 chromosomů, 22 párů autosomů a 1 pár pohlavních chromosomů buď XX nebo XY. Euploidní sada chromosomů jich má 23. Polyploidie je pojem, který se vztahuje k násobku euploidního počtu. U člověka je diploidní sada 46 chromosomů, triploidní 69 atd. Polyploidie vzniká v důsledku poruch meiozy apod. Vede ke smrti jedince. Aneuploidie je jakýkoliv počet chromosomů, který není násobkem euploidní sady. Monosomie – je přítomný pouze 1 chromosom z dvojice. Člověk s monosomií by měl 45 chromosomů. Trisomie – jsou přítomny 3 chromosomy určitého typu, u člověka – 47 chromosomů. Všechny autosomální monosomie a trisomie s výjimkou trisomie 13, 18 a 21 vedou ke spontánním potratům. Uvedené trisomie mají za následek těžké poškození organismu (deformity končetin, nervového systému, srdce a mentální retardaci). Trisomie 13 a 18 vede ke smrti brzo po narození. Trisomie 21 je jediná autosomální trisomie, při níž se člověk dožívá dospělého věku. Pravděpodobnost trisomie silně závisí na věku matky – pro 20-letou je četnost 0.05%, pro více než 40-letou je to 3%. Aneuploidie pohlavních chromosomů jsou četnější, monosomie X je slučitelná s životem. Monosomie X – Turnerův syndrom – malý vzrůst, záhyby kůže na krku, nedostatečný sexuální vývoj, vyvíjí se recesivní onemocnění vázaná na X chromosom, neboť chybí druhá kopie X chromosomu, která by maskovala účinek chybných alel přítomných v genech. XXY – Klinefelterův syndrom – muži s nedostatečným sexuálním vývojem, sníženým intelektem. Počet X chromosomů může být i větší – nemoc je pak výraznější. XYY syndrom – tento karyotyp byl objeven u vězňů. Výskyt je asi 0.1% v normální populací, ale u vězňů je to 4.5 %. U tohoto onemocnění pozorujeme sklon k násilí, nižší intelekt. XXX syndrom – klinicky normální, vyšší četnost mentálních retardací a sterility. Více X chromosomů – výraznější manifestace onemocnění. 7.3.2. Strukturální aberace Jsou důsledkem zlomu a následného špatného spojení chromosomů nebo ztráty fragmentu (části chromosomu). Aberace může nastat spontánně při replikaci a může být indukovaná chemicky, ionizujícím zářením a UV zářením. Důsledky vzniku aberace závisí na tom, jak je rozsáhlá, kde na chromosomu a kde ve tkání vznikne. Inverse – rotace zlomeného chromosomového fragmentu a spojení v obrácené poloze Duplikace – chromosomální segment je opakován Translokace – transfer části chromosomu na nehomologní jiný chromosom. Reciproká translokace – bez ztráty genetického materiálu (může a nemusí mít fenotypický projev), může se přenášet z generace na generaci. V meioze může dojít k duplikacím nebo delecím, což vede ke spontánním potratům. Robertsonová translokace – zlom krátkých ramínek dvou chromosomů s následným Obr. 114. Delece, duplikace a inverse Obr. 114. Vznik translokace mezi chromosomy 4 a 20 63 spojením velkých ramínek a ztrátou fragmentů malých. U chromosomů 14 a 21 - Downův syndrom Delece – segment chromosomu je ztracen. Pouze malé delece jsou tolerovány (Cri-du-chat syndrom – delece malé části chromosomu 5) Obr. 115. Různé typy chromosomálních aberací (terminální delece, intersticiální delece, Robertsonová translokace, paracentrická inverse, reciproká translokace, pericentrická inverse, inserce, kruhový chromosom a isochromosom). 7.4. Vznik aberací po ozáření 7.4.1. Detekce aberací (standardní experiment) Standardní experiment sestává z následujících kroků: 1) izolace lymfocytů (odběr od donora, centrifugace a separace na ficolu, příprava na ozařování 2) resuspendování buněk do média, stimulace k dělení, kultivace 48-72 h, zastavení cyklu colcemidem, hypotonický roztok, fixace kyselinou octovou a metanolem, kapání na vymražené sklíčko, BUdR – lze odlišit první mitózu (světlá a tmavá část chromatidy) 3) barvení (Giemsa nebo FISH) pozorování pod mikroskopem, vyhledání mitóz a jejich vyhodnocení. Na obr. 116 vidíme typickou aberaci indukova zář ntr nou ik (chromosome se dvěma centromerami). Obr. 116. Na obrázku je příklad aberace ypické pro ozáření – dicentrik se dvěma párt y fragmentů ením – dicentrický chromosom neboli dice 64 7.4.2. Mechanismy vzniku výměn Záření indukuje všechny možné typy aberací; nejčastěji sledované a také nejvýznamnější jsou ro mechanismy A a C dostáváme kvadratické us B lost. Dávkové závislosti se proto dají nejlépe popsat lineárněonenta mizí postupně pro záření s vyšším LET. 7.4.4. Kinetika vzniku a lních aberací v krvi berace vznikají velmi krátce po ozáření, což lze prokázat tzv. PCC technikou. Tato technika jí. výměnné aberace. Dicentriky jsou nejčastěji sledované klasickou technikou a translokace jsou snadno detekovatelné FISH technikou (obr. 117). Tyto aberace mohou zřejmě vzniknout (A) nehomologním spojením konců DSB při NHEJ reparaci (takto mohou vzniknout i složitější výměny – viz obr. 117 A vpravo), ale také při chybné rekombinační reparaci (B) a nebo může ze dvou poškození (nemusí to být DSB) vzniknout rekombinační reparací výměnná aberace (C). 7.4.3.Dávkové závislos Obr.117. Mechanismy vzniku výměnných aberací u savčích buněk. NHEJ reparací (A), rekombinační reparací (B) a reciprokou výměnou ze dvou poškození (C) ti. P závislosti na dávce, pro mechanism dostaneme lineární závis kvadratickou funkcí X = aD+bD2 kde kvadratická komp Obr.118. Lineárně-kvadratická dávková závislost frekvence aberací na buňku. Vpravo je opět schématicky znázorněn mechanismus vysvětlující lineární kvadratickou komponentu.a časové závislosti poklesu počtu chromosomá A spočívá ve fúzi mitotické buňky s G1-buňkou, v níž chromosomy předčasně zkondenzu Aberace v lymfocytech v krvi s časem mizí. Pokles počtu dicentriků je daleko rychlejší než 65 pokles počtu translokací. Časové závislosti počtu dicentriků (D) a translokací (GT) v krvi jsou uvedeny na obr. 119. .4.5. Komplexní přestavby. elmi komplexní přestavby .4.6. Intrachromosomální aberace. dování uvnitř chromosomů (dříve to nebylo možné). lutoniem mají v krvi aberace v lymfoc 7 Po ozáření často vznikají v chromosomů. Dříve je nebylo možné pozorovat, nyní se dají zachytit pomocí FISH techniky. Tyto změny nejsou slučitelné s dalším životem buňky. 7 Multicolor FISH se dá použít pro ban Bylo zjištěno, že radiace zanechává dlouhodobě změny v podobě stabilních intrachromosomálních aberací (mechanismy viz obr. 121). Pracovníci ozáření před mnoha lety při práci s p ytech – více než polovina lymfocytů nese přestavby (>6 Mb). Počty těchto přestaveb korelují s dávkou na kostní dřeň. Tyto aberace lze registrovat po dlouhé době, mají nízké pozadí a metoda má velkou citlivost pro hustě ionizující záření. Obr. 119. Pokles počtu dicentriků je poměrně Obr. 121. Kromě typických translokací (a) může po ozáření docházet také k celé řadě vnitrochromosomových změn: - pericentromerické inverse (b), - paracentromerické inverse (c) - intersticiální delece (d) Obr. 120. Komplexní přestavba chromosomů. Šipkami jsou ukázány změny rychlý, což ztěžuje jejich detekci po delší době po ozáření. Tím je ztížena tzv. biologická dosimetrie, která využívá počítání dicentriků ke stanovení dávky v případech, kdy dojde k ozáření člověka nečekaně takže dávka není dokumentována dosimetrem. Pokles počtu translokací je menší a lze je detekovat i dlouhou dobu (roky) po ozáření. Určitou nevýhodou je zde možnost vzniku klonů dělením lymfocytů jež nesou danou aberaci. Tyto klony je třeba z analýzy vyloučit. 66 Na obr.122 je použito 6 fluorochromů (DAPI, FITC, Gold, Texas Red, Cy5 a Aqua). Složený obraz se dále analyzuje tak, aby jednotlivé oblasti byly lépe rozlišitelné (přiřazují se pseudobarvy). 7.4.7. Multicolor FISH detekuje intra- i interchromosomální přestavby Obr. 122. Multicolor FISH pro zobrazení změn uvnitř chromosomů. Je zde použito 6 fluorochromů (zleva doprava): DAPI, FITC, Gold, Texas Red, Cy5 a Aqua. Superpozice těchto fluorochromů je zobrazena na předposledním obrázku a poslední obrázek ukazuje přiřazení pseudobarev. V krvi pracovníků s plutoniem (závod Maják v dřívějším SSSR) byly detekovány komplexní přestavby spočívající v inter- a současně intrachromosomálních výměnách. U řady těchto pracovníků došlo ke vzniku nádorů na plících nebo kostí. Pro porovnání byla sledována také skupina pracovníků „na reaktoru“, u kterých bylo zjištěno značné ozáření γ-zářením. Pracovníci s Pu (hustě ionizující záření) nesou v krvi intra-chromosomové přestavby, zatímco pracovníci na reaktoru (ozáření γ-zářením) nesou interchromosomové přestavby. Vidíme, že v kontrole prakticky nejsou detekovány intra- chromosomové přestavby. Obr. 123. Intra- a interchromosomální přestavby v krvi pracovníků s plutoniem (nahoře) a pracovníků s γ-zářením (dole). Úplně dole je kontrola 7.4.8.Biologická dosimetrie Cytogenetická analýza lymfocytů je od počátku 70. let používána pro účely biologické dosimetrie. Je standardizována – existují kalibrační křivky počtu dicentriků na dávce pro různé doby od ozáření. Předpokládá se souvislost s nádory. Kromě záření jsou však aberace indukovány širokým spektrem jiných klastogenů. FISH technika očividně rozšířila možnosti detekce různých druhů aberací, jednak o stabilní aberace, což umožňuje biologickou dosimetrii i po dlouhé době po ozáření a jednak o intrachromosomové aberace, které jsou typické pro hustě ionizující záření. Problémy – závislost pozadí na věku, individuální citlivost k ozáření, vznik klonů, které je nutno detekovat a vyloučit. 67 VIII. Vznik bodových mutací po ozáření 8.1.Přímé a zpětné mutace u baktérií 8.1.1. Úvod U přímých mutací dochází ke ztrátě funkčního proteinu v důsledku změny genetického kódu. Tyto mutace lze detekovat na vhodných půdách (obr. 124), např. mutace lac+ → lac- lze detekovat na půdě s tetrazoliem, mutace v lacI genu (což je represor lac systému) lze detekovat na půdě s X-galem, což je substrát pro β-galaktosidázu. Defekt v lacI genu vede ke vzniku konstitutivní mutace a syntéze galaktosidázy i bez přítomnosti laktózy. X-gal způsobuje modré zbarvení mutovaných buněk. Tato metoda je vhodná pro detekci malého počtu mutací, neboť modré kolonie jsou vidět na pozadí velkého počtu bílých kolonií. Při pozorování pod mikroskopem lze detekovat několik mutovaných kolonií na 105 normálních (bílých) kolonií. U zpětných mutací se používají půdy, na kterých původní buňky nerostou (např. pro bakterie s defektem v syntéze histidinu se použije minimální půda bez histidinu. Protože pro fixaci mutací je potřeba, aby se buňky alespoň několikrát podělily, přidává se nepatrné množství aminokyseliny. Obr. 124. Mutace lze na vhodných půdách barevně odlišit. 8.1.2. Detekce mutací po ozáření. Buňky po ozáření mohou přežívat nebo hynout, mohou nebo nemusí nést mutace. My umíme detekovat přežívající buňky (tj. měřit frakci přežívajících buněk) a detekovat mutace v těchto buňkách. Obvykle se stanovuje přežití S(D) = N(D)/No a současně počet mutantů v závislosti na dávce M(D) = Nm(D)/No Normováním pak dostaneme četnost mutací na přežívající buňku Nm(D)/N(D) = M(D)/S(D) V případě zpětných mutací (reversí) musíme od hodnoty M(D) odečíst pozadí (Mo), které může být dosti velké. U přímých mutací je pozadí většinou zanedbatelné. 8.1.3. Tvar křivek Nm/N (D) pro přímé mutace v lacZ genu Přežití je u bakterií velmi často dáno exponenciální křivkou přežití: S(D) = exp(-w.D) Jestliže bude frekvence indukovaných mutací proporcionální velikosti absorbované dávky (mutace vznikají proporcionálně počtu poškození), pak: Pm(D) = a.D Frakce vzniklých mutací pak bude: Nm(D)/No = aD.exp(-wD) 68 Pokud pro vznik mutace musí dojít k interakci dvou poškození, bude závislost Pm(D) de tato závislost lineárně-kvadratická. Nm(D)/No = (aD kvadratická. V obecnějším případě bu +bD2).exp(-wD) odívejme se, jak vypadají experimentální závislosti. Na .1.4. Vznik zpětných mutací po ozáření ě, kde původní kmen na misku v ávislo ekvenci GGG něk TA 102 a to proto, že ěřeny po přidání malého množství histidin P obr. 125 je křivka přežití (stupnice vpravo), která se velmi podobá exponenciální závislosti a závislost frekvence indukovaných mutací na dávce (stupnice vlevo) odpovídající spíše kvadratické funkci. Kvadratickou závislost lze interpretovat tak, že pro vznik mutace jsou potřebná dvě poškození. Předpokládejme, že při reparaci nebo replikaci dojde ke vzniku jednořetězové DNA s poškozením. Pravděpodobnost takové události bude zřejmě úměrná dávce. Přes poškozenou matrici neprojde normální replikační nebo reparační mechanismus a je nutná indukce SOS systému spojeného s indukcí umuC a umuD proteinů, které společně s polC tvoří kompex umožňující syntézu na poškozené matrici (viz dále). 8 Zpětné mutace lze detekovat snadno na půd neroste. Abychom mohli spočítat frekvenci indukovaných mutací (tj. normovat počty mutací na přežívající buňku), musíme přesně změřit křivku přežití. Na obr. 126 vidíme křivku přežití pro buňky Salmonella typhimurium s defektem v syntéze histidinu (jedná se o systém tzv. Amesových kmenů, kde je známá molekulární údálost, která vede k reverzi). Vidíme, že v rozsahu 7 řádů je křivka přežití blízká exponenciální funkci. Počty reverzí z sti na dávce sledují křivku s maximem. Na obrázku 127 vidíme, že počty revertantů závisí na typu molekulární události, která vede k reverzi: TA 98 – frameshift TA 100 – mutace v s TA 102 – mutace v sekvenci TAA Nejvíce mutací zřejmě vzniká u bu oxidační činidla, ke kterým ionizující záření patří způsobují častěji poškození TAA. Křivky byly nam u na misky (křížky) nebo na miskách bez histidinu (kolečka). Vidíme typické křivky s maximem dobře popsatelné dříve uvedenými rovnicemi. Počty indukovaných reverzí jsou nejmenší u TA98 a největší u TA102. Obr.125. Kvadratická závislost četnosti vzniku přímých lac mutací u E.coli (γ- záření) Obr. 127. Závislosti počtu mutací na dávce záření pro reverze indukované u buněk Salmonella typhimurium Obr. 126. Křivka přežití pro buňky Salmonella 69 8.2. Mechanismy vzniku mutací u baktérií 8.2.1. SOS systém zahrnuje geny vém zení DNA ionizujícím zářením UmuD vytváří dimer a .2.2. Vznik mutací u reparačně defektních kmenů bakterií u bakterií defektních v určitých mutátory - umuC a umuD. Tyto geny mají ve s promotoru sekvenci potřebnou pro vazbu lexA represoru a indukují se proto společně s dalšími geny SOS systému (viz. obr. 127a). Produkty těchto genů se vážou s polymerázou pol III, čímž vzniká komplex, jenž umožňuje projít replikační vidlici přes poškození. Proto je SOS indukovaná reparace mutagenní. Na obrázku je znázorněno poškození DNA UV zářením, ale stejně funguje SOS indukce a indukce genů umuC a D i při poško váže se k jedné molekule umuC. Tento komplex se pak váže s polymerázou III. Obr. 127a. Indukce genů umuC a umuD při poškození DNA 8 Bude zajímavé zjistit, jaká je radiačně indukovaná reparace typech reparace. U polAkmene se SSB nereparují rychlým typem reparace a velký počet těchto zlomů musí zvládat pomalá, inducibilní SOS reparace, která je mutagenní. Proto je tento kmen daleko citlivější ve srovnání s buňkami standardního kmene (obr. 128). Mutageneze je daleko vyšší než u „wild type“ buněk. To lze zřejmě vysvětlit zvýšenou pravděpodobností indukce mutagenní SOS reparace. LexAObr. 128. PolA defektní kmen E.coli v porovnání s buňkami „wild type“. buňky mají defekt v indukci SOS systém Mutageneze je zde podstatně zeslabená. Citlivo něk vůči záření je větší (chybí pomalý typ reparac u. st bu e). Frekvence indukovaných mutací pro 100 Gy dosahuje 6.10-4 na přežívající buňku, což je 50x méně než pro stejné dávky záření u polA kmene (3.10 -3 ). Z obrázku je vidět, že i při malých počtech mutovaných buněk lze přímé mutace snadno detekovat. Obr. 129. LexA defektní kmen E.coli v porovnání s buňkami „wild type“. 70 71 .2.3. Role RecBCD nuleázy při vzniku mutací káza a nukleáza. RecBCD degraduje DNA homologní DNA. .2.4.RecBCD nukleáza při reparaci poškození DNA. ujme kruhovou DNA s řadou χ- 8 Dalším zajímavým enzymem je RecBCD heli počínaje DSB až po tzv. χ-sekvenci. Zde se překlopí na druhý řetězec a první se začne obalovat recA proteinem. Ten působí jako proteáza na lexA protein a spouští se SOS systém. Proto je role recBCD dvojí – jednak eliminuje poškození degradací té části řetězce, kde se nacházejí a zablokují tak replikaci a jednak spouští SOS systém. RecBCD nukleáza indukuje také rekombinaci. Řetězec obalen recA proteinem se váže na Obr. 130. Mechanismus působení RecBCD nukleázy po vzniku DSB Obr. 131. Mechanismus působení RecBCD nukleázy po vzniku DSB včetně rekombinace. 8 Uvaž sekvencí na obou řetězcích (obr. 132 a). Nechť nyní dojde k poškození DNA (obr. 132 b). Jestliže replikační reparace narazí na poškození DNA, dojde k jejímu rozpadu. Je-li poškození pouze na jednom řetězci DNA, druhý řetězec se může spojit a zůstane nám volný konec DNA s poškozením na konci. RecBCD degraduje poškozenou DNA až do χsekvence, kde vznikne recA obalené vlákno, které se přichytí na již replikovanou část DNA a replikace se obnoví. Takto se buňka efektivně zbavila poškození a replikace může pokračovat. Obr. 132. Účast RecBCD nukleázy při reparaci DNA 8.2. ření a mutageneze indu ře Jak jsme viděli, RecBCD nukleáza průběhu replikace. Poškození vedou pouze ke hlým typem reparace. .3. Detekce bodových mutací u savčích buněk ace. Jsou to např. utace v genu HPRT (hypoxantin guanin fosforibosyltransferaza), ří ěk te ukleosidu trifluorothymidin (TFT). Buňky bez mutace nevytvářejí kolonie na půdě 5. Citlivost recBC mutantů k ozá kovaná v těchto buňkách zá ním. se účastní reparace poškození DNA u baktérií, přičemž tato reparace probíhá v zpomalení replikace. Bez RecBCD nukleázy se část těchto poškození může reparovat SOS inducibilní reparací, která bude při ozáření indukována i bez RecBCD enzymu, a část jich způsobí letální události jako obecně každý zlom reparovaný SOS reparací. Citlivost recBCkmene je podstatně vyšší než u buněk standardního kmene, ale menší ve srovnání s lexA nebo recA kmenem (obr. 133, vlevo). Mutageneze je u recBCbuněk podstatně vyšší (o 2 řády) než u lexA kmene a je srovnatelná s buňkami polA-, u nichž však byla pozorována kvadratická závislost na dávce. Lineární dávková závislost je zřejmě dána tím, že se většinou jedná o poškození jednoho řetězce DNA nereparovatelná ryc Obr.133. Přežití a mutageneze u buněk recBC- 8 U savčích buněk lze rovněž detekovat bodové mut m který odpovídá za rezistenci k 6-thioguaninu. Mutované kolonie rostou na půdě s 6-thioguaninem, zatímco původní buňky nerostou. Dávková závislost frekvence indukovaných mutací je na obr. 134, ze kterého je vidět určitou nelinearitu v oblasti malých dávek záření (pod 1 Gy). Tato nelinearita mizí pro větší hustoty ionizace a již pro hodnoty LPE kolem 20 keV/µm je dávková závislost lineární. Mutace v HPRT genu byly podrobeny zverubné analýze, při které bylo zjištěno, že většina jich představuje delece (45% buněk má deletovaný jeden exon, 30% nese totální deleci celého genu). Podobně působením α-záření dochází rovněž většinou k delecím. U buněk xrs-5 s defektem Ku proteinu je spektrum indukovaných mutací trochu jiné (43% buněk nese deletovaný exon ale jen 14% má totální deleci). V současné době se často používá další test – detekce p lymfomu (Mouse Lymphoma Forward Mutation Assay). U tohoto analog n Obr. 134. Frekvence indukovaných mutací v závislosti na dávce pro HPRT gen u savčích buněk. mých mutací u bun stu se používá toxický obsahujícíc TFT. Předpokládá se, že kolonie vyrůstají z mutovaných buněk – buď spontánně nebo v důsleku působení zkoumaného faktoru (záření). Tento test určuje zda mutace nebo chromosomální delece nastala v tk lokusu L5178Y tk+/- buněk. Tyto buňky mají jednu funkční kopii genu pro thymidin kinazu (TK), což je enzym jehož aktivita je kritická pro syntézu DNA. Po ozáření jsou vypěstovány kolonie a je stanovena jejich velikost. U malých kolonii se předpokládá že jsou důsledkem chromosomálního poškození, zatímco velké kolonie jsou výsledkem mutagenní události v tk lokusu. 72 8.4. Transformace buněk po ozáření .4.1. Schéma experimentu ěk, které se rozdělí o jednotlivých buňkách na misky. Za normálních čase konfluentní populaci 8.4.2.Detekce transformantů po ozáření rekvence indukovaných transforman a ů záření. Bylo zjištěno, t transformantů roste s dávkou. Genetická účinnost 8 Připraví se kultura embryonálních bun p podmínek tyto buňky vytvoří po a dále už nerostou, protože reagují na tzv. kontaktní inhibici růstu. Po ozáření však pozorujeme vznik ohnisek větší hustoty růstu buněk. Tato ohniska lze snadno obarvit a spočítat. Z těchto ohnisek vzniká po injekci buněk do organismu isogenní myši nádor. Jsou to tedy buňky nádorové, které rostou nekontrolovaně neboť ztratily schopnost kontaktní inhibice. Vhodné buňky lze připravit i z určitých tkání – např. z kůže (epidermální fibroblasty). Obr. 135. Schéma experimentu Obr. 136. Dávkové závislos transformace buněk. F tů byla měřena po ozáření z různých podmínek a pro řadu různých typ že poče transformace buněk roste prudce pro větší hodnoty LPE záření a také v přítomnosti pomotorů nádorového růstu jako je např. TPA (forbol ester). TPA jako promotor nádorové transformace potencuje vznik transformantů (obr. 136). Je třeba zdůraznit, že četnost vzniku transformantů je velmi vysoká (dosahuje 1-6.10-3 – viz obr. 136), což lze těžko vysvětlit nějakým jednoduchým způsobem. Přímé mutace vznikají s četností v řádu 1-6.10-5 (viz předchozí kapitola) a jsou tedy o 2 řády méně četné. Spekuluje se o poškození genů – mutátorů, ale toto vysvětlení je těžko akceptovatelné. ti 73 IX. Letální účinky záření 9.1. Přežití buněk 9.1.1. Experimentální stanovení přežití Přežitím se v radiobiologii rozumí schopnost buňky vytvořit kolonii. Klasický radiobiologický experiment sestává z následujících kroků: 1) Pěstování buněk, jejich příprava pro radiační experiment (vybere se exponenciální nebo logaritmická fáze růstu, buňky lze synchronizovat hladověním apod). Pro sledování kyslíkového efektu se volí speciální postupy. 2) Ozáření buněk se může provést v suspenzi nebo na povrchu pevného média. Pozornost nutno věnovat správné dosimetrii. Pro tvrdé γ−záření, které je obvykle k dispozici (terapeutický ozařovač) není dávka na povrchu maximální (viz křivky hloubkových dávek obr. 138). 3) Vysetí buněk se provede na pevnou půdu (agar). Zde je nutno věnovat patřičnou pozornost správnému ředění suspenze tak, abychom si nekontaminovali roztoky s nižší koncentrací buněk suspenzí z vyšších koncentrací. Inkubace buněk se provede v termostatu a to do nárůstu kolonií (obr. 137) Obr. 137. Kolonie bakterií. 4) Počítání kolonií a vyhodnocení experimentu. Kolonie se dříve počítaly ručně; v současné době se používá analýza obrazu, kdy se kolonie nacházejí postupným prahováním. Z obr. 137 je vidět, že si počítač poradí i s překrývajícícmi se koloniemi. 5) Znázornění počtu přežívajících buněk (S) v závislosti na dávce (D) v semilogaritmickém grafu (obr. 138). 9.1.2. Křivka přežití Křivka přežití se obvykle zobrazuje v semilogaritmickém měřítku, kdy na ose x je dávka (D) a na ose y je logaritmus přežití (S – survival). Křivka má obvykle exponenciální část charakterizovanou určitým sklonem; tuto část lze popsat funkcí: S = m.exp(-α.D) v níž je α sklon a platí: α=1/Do kde Do je tzv. střední letální dávka. Hodnota m se nazývá extrapolační číslo. Pro D=0 je dle rovnice S=m. Oblast dávek D=rmin). ( ) 2/0 2/0 minminmin l l 〈〈 −= ⎥ ⎦ ⎢ ⎣ ⎟ ⎠ ⎜ ⎝ ∆ x xx rrrπ ,1arccos 1 2 000 ⎥ ⎤ ⎢ ⎡ ⎟ ⎞ ⎜ ⎛ −−− − xxxk xy π Obr. 152. S částice (žlutě)topa a DNA (zelen Červeně jeě). zobrazeno jádro stopy. 84 10.4.1.1. Odvození rovnic pro jádro stopy hel α (viz obr. 153) je dán funkcí arccos(xo/rmin) a výseč odpovídající dvojnásobnému úhlu uhé rovnici shora. Od této frakce se musí odečíst k energii deponované v DNA Kromě jádra stopy částice přispívá k energii deponované v DNA také „polostín“ (angl. ř , je frakce energie předávaná δ-elektrony (l je zde šířka je zde šířka DNA, rmin je poloměr jádra stopy, k je frakce energie předávaná δ-elektrony Ú α je normována na celkový kruh 2π ve dr frakce energie přenášené jádrem stopy, která odpovídá trojúhelníku ABC. l je zde šířka DNA, rmin je poloměr jádra stopy (přibližně platí, že l/2>=rmin). xo = x-l/2 2/ arccos.2. 2 1 arccos 0 = x α 0 min 0 1 min l−= =∆ xx r x y r π ,1 minmin 2 ⎟⎟ ⎠ ⎜⎜ ⎝ −=∆ rr y π 1 2 00 ⎞⎛ xx Obr. 153. Jádro stopy částice jako válec (červeně) a DNA jako hranol (zeleně). Frakce energie přenášené jádrem stopy, která je deponována v DNA, se spočítá jako část červené plochy uvnitř zelené normovaná na celkovou plochu kruhu. xo = x-l/2 je výška v rovnoramenném trojúhelníku, který se pro výpočet také použije. 10.4.2. Vklad δ-elektronů „penumbra“). Rovnice pro tento vklad jsou následující: ( ) 2/ 40 1 40 2 75.1 E arctg −⎟ ⎞ ⎜ ⎛ ⋅ min min 75.1 lrxpro r E n x x k xy +> ⋅ ⋅ ⎟ ⎠ ⎜ ⎝⋅ = l l π δ ( ) ,2/ 40 11 40 min min 75.1 2 min 2 75.1 rlxpro r E n x r arctg x E arctg x kl xy +< ⋅ ⋅ −⎟⎟ ⎠ ⎞ ⎜⎜ ⎝ ⎛ −− ⎟ ⎟ ⎠ ⎞ ⎜ ⎜ ⎝ ⎛ ⋅ ⋅ = lπ δ ( ) ,2/0 max l+>=∆ rxproxy kka DNA, rmin je poloměr jádra stopy l =40 E 1.75 nm)(přibližně platí, že l/2>=rm a rin max 85 86 )( 22 uxr += )/( 1 . 1 22 xuarctgdu xux =∫ + , Lyw n ef ⋅ ⋅ 20 ⋅ = l ε 2 20 1 ⎟ ⎟ ⎟ ⎞ ⎜ ⎜ ⎜ ⎛ −⋅= ⋅ ⋅ ⋅ − Lyw DSB ef egn ε l ⎠⎝ ( ) ( ) dxe L LN Ly dDSB ef 2 2 0 9 0 1 1 105.2 ⎟ ⎟ ⎟ ⎠ ⎞ ⎜ ⎜ ⎜ ⎝ −∫⋅= ⋅⋅ −∞ − ε l 0.4.2.1. Odvození rovnic pro δ-elektrony okální dávka je úměrná 1/r2, kde a integraci je třeba provádět od dají polovinu celko ostaneme normováním na celkovou energii δ-elek gruje /x2.2πxdx, což dá logaritmus a meze se volí od r do r . l je zde šířka DNA, r je třední počet zlomů dostaneme jako: hledem různým možným orientacím olekuly a stopy částice (zhruba 3/2.l), y.L je frakce energie stopy deponované v DNA, εo je nergie na jeden akt předání a w je pravděpodobnost vzniku zlomu na jeden akt, tj. 60 eV Podobně pro dvojité zlomy dostaneme: kde čtverec je zde proto, že DSB vzniká jestliže na obou řetězcích vznikne SSB a tyto události jsou nezávislé. 1 L umin=0 do umax. dxe L LN w Lyw SSB ef 2 0 9 0 1 12 1 105 ⎛ ⎟ ⎟ ⎟ ⎠ ⎞ ⎜ ⎜ ⎜ ⎝ ⎛ −⋅∫⋅⋅= ⋅ ⋅ ⋅⋅⋅ −∞ − ε l 22 maxmax xru −= 75.1 max .40 Er = je maximální dolet δ-elektronů. Integrací dostaneme funkci arctg Obr. 154. Polostín stopy částice (žlutě) a DNA (zeleně). x je parametr srážky Meze integrace (0 až u vého integrálu. Člen ve jmenovali tronů ve stopě, kde se inte max) nám d 1 min max min poloměr jádra stopy, k je frakce energie předávaná δ-elektrony, rmax=40 E1.75 (nm) 10.4.2.2. Odvození rovnic pro produkci SSB a DSB zářením S kde leff je efektivní rozměr DNA, který je větší než l vz m e (w=1). Skutečný počet SSB může být 1 nebo 2 (na obou řetězcích): ,12 20 1 ⎟ ⎟ ⎟ ⎞ ⎜ ⎜ ⎜ ⎛ −⋅= ⋅ ⋅ ⋅ − Lyw SSB ef en ε l ⎠⎝ g je geometrický faktor menší než 1, který zohledňuje pravděpodobnost ásahu druhého řetězce byl-li zasažen první (z g =0,4). a x a musíme je proto integrovat přes stopu částice. elné stndardními metodami) a dDSB (přímé DSB) na dnotku dávky (Gy-1) a na dalton dostaneme: Předchozí veličiny jsou závislé n ro střední počet SSB1 (SSB detekovatP je 87 ,, 22 2 33 3 1SSB za N qp q qp q NaeS + + ⋅ + ⋅== ⋅− dDSB ( ) ( ) ( ) ( ) ( ) ( )dzzfzz dzzfzELRG F F Ra 1 0 1 0 , ,,,, 1 ⋅∫= ∫⋅ ∞ − − z ELRD 1 0 ,, = ezG 1−= zEL, ∞ ⋅ ( ) ( ) ( ) ( ) ( ) ( )[ ] ( ) ( ) ( ) ( ) inin i x L a nq xe x xx qnE qa xF σ µ σ µ ωφµµ ⋅⋅⋅ ⎭ ⎬ ⎫ ⎩ ⎨ ⎧ +−−⋅= ⋅⋅−= ⋅⋅−+⋅= = − − 24 ! ,11 2 1/ 3 2 ,/105.01 ,,1 2 12 1 1 22.0 1 0 1 ll l Formul apř. poškození bazí je častější, než vznik SSB, proto w (počet poškození na 60 eV) musí být větší. Vznik zlomu a poškození báze na dnom řetězci lze spočítat, jestliže zmenšíme leff na l/2 (jedná se o jeden řetězec) a zvětšíme . Komplexní poškození jednoho řetězce je hlavním adeptem na poškození nereparabilní chlou reparací (SSB1ir) 0.4.3.Výpočet poškození DNA v závislosti na LPE ení DNA v závislosti na LPE edeného modelu na obr. 155. ce tzv. komplexních poškození (SSB1+poškození áze, tj. dvě nezávislé události na stejném řetězci DNA, leff e je odhadem pro SSB1, které se obvykle měří po ozáření a přímé dDSB, které představují hlavní příspěvek k DSB pro částice s vyšším LPE. Výpočet jiných typů poškození je možný, jestliže zvážíme jejich povahu. Tak n a je w ry in x L aEq µωσ =−⋅⋅=⋅= ,116,/194 1 42.3 ii q ii q ω ωφ − ⋅ − ∑−= −−∞ , 1 1, 1 ll F a−1 D 1 Produkce poškoz záření je spočtena podle uv Počet SSB na jednotku dávky s růstem LPE klesá, stejně jako počet poškozených bazí. Produkce DSB nejprve roste a posléze klesá. Na obr. 155 je křivka 1 – produkce SSB1, 2 – produkce přímých dDSB, 3 – produkce poškození bazí (výpočet proveden jako pro SSB, pouze w větší), 4-produk b bude rovna l/2 a w bude větší). 10.5. Odvození rovnic pro přežití bakteriálních buněk Pro přežití bude zřejmě platit (viz model reparace u baktérií): kde a je střední počet letálních události a křivka přežití j koeficientem e dána exponenciální křivkou s a. V této funkci však musí figurovat z, tj. speci kterou buňka cítí. Jestliže G(z) b Obr.155. Na obrázku jsou teoretické křivky produkce poškození DNA fická energie, neboť to je energie, ude pravděpodobnost inaktivace buněk při specifické energii z, pak sensitivitu (1/Do) můžeme psát jako: Další výpočet lze učinit podle Gubina zjednodušeným způsobem (viz rovnice). Zde koeficient a Výpočet integrálu s f(z,D) funkcí je možné napsat ve formě integrálu s f1(z) funkcí. 10.5.1. Praktický výpočet přežití buněk závisí na L a energii záření a dosazuje se z předešlého výpočtu. µ je zde frakce energie předávaná oblastí stopy kolem jádra s rozměrem citlivého objemu je geom. průřez citlivé oblasti (pro baktérie je to přibližně 1 µm2) (závisí mírně na energii), σin XI Přežití a mutageneze při ozáření buněk hustě ionizujícím zářením 11.1. Přežití a indukce přímých mutací hustě ionizujícím zářením u baktérií 11.1.1. Vznik přímých mutací po ozáření γ-zářením a urychlenými částicemi Křivka přežití a frekvence indukovaných mutací v lacZ lokusu E.coli v závislosti na dávce pro γ-záření 137 Cs je pro srovnání uvedena na obr. 145. Je zřejmé, že křivka přežití je exponenciální zatímco frekvence indukovaných mutací roste s dávkou kvadraticky. V tomto experimentu byly stanoveny mutace v lacZ genu pomocí pěstování baktérií na půdě s tetrazoliem. Na dalším obrázku (obr. 146) jsou uveden křivky přežití a mutageneze pro těžké ionty (helium s třemi hodnotami LPE a ionty uhlíku se dvěma hodnotami LPE). Křivky přežití zůstávají exponenciální, ale účinnost iontů helia je větší ve srovnání s γ-zářením. Je zajímavé, že také závislosti Nm/N(D) zůstávají kvadratickými až do vysokých hodnot LPE (72 keV/µm). Pro ionty uhlíku se mutageneze snižuje. Obr.146. Četnost vzniku mutací u E.coli pro hustě ionizující záření. Obr. 145. Křivka přežití a četnost vzniku přímých lac mutací u E.coli (γ-záření). 11.1.2. Relativní účinnost různých druhů záření. Letální účinek hustě ionizujícího záření je evidentně větší ve srovnání s γ-zářením (obr. 147) a až pro hodnoty LPE nad 100 keV/µm se snižuje. To nelze vysvětlit fluktuacemi energie v citlivém objemu buněk, ale spíše větší produkcí zlomů DNA (DSB) účinkem hustší ionizace (viz kapitola X). U mutageneze dochází rovněž nejprve k růstu účinnosti záření při zvyšování LPE a posléze k poklesu, ale maximum se objevuje při menších hodnotách LPE (obr. 148). Pokles lze vysvětlit tím, že pro těžké částice buňky hynou Obr. 148. Relativní genetická účinnost hustě ionizujícího záření v závislosti na LPE. Obr. 147. Radiosensitiva buněk (1/Do) v závislosti na LPE záření. 88 průchodem částice přes genom buňky, tj. v přežívajících buňkách nevznikají mutace. Nárůst může souviset s charakterem poškození DNA, která vedou k mutacím. Pravděpodobně jsou to poškození komplexního typu, která vedou spíše k mutacím než k letálním událostem. 11.1.3. Závislost citlivosti buněk a mutageneze na LPE u polAkmene E.coli Vznik mutací by mohlo objasnit chování reparačně defektních kmenů E.coli na které se nyní rovněž podíváme. Zajímavé jsou buňky polA, ve kterých se indukuje SOS reparace podobně jako u buněk „wild type“. Na obr. 149 je citlivost polA defektního kmene k různým typům záření. Vidíme, že citlivost se prakticky nemění což lze vysvětlit velkým příspěvkem SSB k letálním událostem (chybí rychlý typ reparace). Mutageneze vzrůstá pro těžké nabité částice a prochází přes maximum při 10 keV/µm (obr. 150). Chování je zde podobné jako u buněk standardního kmene. Obr. 149. Citlivost a mutageneze polA kmene E.coli pro hustě ionizující záření Obr. 150. Závislost citlivosti buněk polAa relativní genetické účinnosti na LPE 11.1.4. Závislost citlivosti buněk a mutageneze na LPE u lexAkmene E.coli lexA- buňky mají defekt v indukci SOS systému. Mutageneze je zde podstatně zeslabená. Citlivost buněk vůči záření je větší (chybí pomalý typ reparace). Frekvence indukovaných mutací pro 100 Gy dosahuje 6.10-4 na přežívající buňku, což je 50x méně než pro stejné dávky u polA kmene (3.10 -3 ). Z obr. 151 je vidět, že i při malých počtech mutovaných buněk lze přímé mutace snadno detekovat. Citlivost těchto buněk klesá (obr. 152). U těchto buněk se SO se moc nemění nebo spíše klesá s růstem LPE (podobně jako u polA kmene). Mutageneze výrazně S reparace neúčastní mutageneze, a proto je produkce mutací malá, a ani vyšší hodnoty LPE záření ji nezvyšují. To nelze vysvětlit žádným známým mechanismem. Pravděpodobně i rychlý typ reparace zlomů DNA za účasti enzymů excisní reparace jako je polA není zcela bezchybný a může určité typy poškození DNA interpretovat jako přítomnost jiné báze v řetězci kde je prováděná oprava. Obr. 152. Závislost citlivosti buněk lexAa relativní genetické účinnosti na LPEObr.151. Citlivost a mutageneze lexA kmene E.coli pro hustě ionizující záření 89 11.2. Indukce reverzí u baktérií zářením s vysokou hustotou ionizace Zpětné mutace lze detekovat snadno na půdě, kde původní kmen neroste. Abychom mohli spočítat frekvenci indukovaných mutací (tj. normovat počty mutací na přežívající buňku, musíme přesně změřit křivku přežití. Na obr. 126 (viz kap. 7) je uvedena křivka přežití pro buňky Salmonella typhimurium s defektem v syntéze histidinu (jedná se o systém tzv. Amesových kmenů, kde je známá molekulární událost, která vede k reverzi). Počty reverzí na přežívající buňku v závislosti na dávce jsou uvedeny na obr. 153. Křivky odpovídají různým druhům záření – γ-záření, deuterium (5 a 12 keV/µm), helium (22 a 83 keV/µm). Na obr. 154 je závislost relativní genetické účinnosti na LPE záření. Je zajímavé, že genetická účinnost dále klesá u buněk TA 98, kde je mutagenní událostí frameshift. U kmene TA 102, kde pozorujeme relativně velkou mutagenezi pro γ-záření se genetická účinnost dále zvyšuje pro těžké ionty s růstem LPE záření. Je obtížné hledat zde vysvětlení na úrovni poškození DNA. Každopádně se zdá, že poškození vedoucí k reverzím u TA102 a TA100 se liší svou podstatou od poškození, jež indukují reverze u TA98. Obr. 154. Relativní mutageneze u buněk Salmonella typhimurium pro těžké ionty. Obr. 153. Dávkové závislosti Nm/N v log-log měřítku pro TA102 kmen ozářený různými druhy záření. Indukci přímých mutací i reverzí u baktérií lze popsat lineárně kvadratickou závislostí do poměrně vysokých hodnot LPE a normováním lze tedy docela jednoznačně stanovit hodnoty relativní genetické účinnosti, které nejsou funkcí dávky. Těžké částice s vysokým LPE indukují mutace s větší účinnosti u buněk standardního kmene a polA mutanta, s menší účinnosti u lexA kmene s defektem indukce SOS systému. U zpětných mutací byly zjištěny rozdíly mezi účinností záření v závislosti na genetické změně – pro změnu v kodonu TAA je mutageneze nejvyšší, pro GGG menší a pro frameshifty nejmenší. Těžké nabité částice s vysokým LPE jsou efektivnější pro mutace v TAA kodonu a relativně méně efektivní pro frameshift mutace. Kvadratické závislosti na dávce lze vysvětlit nezbytností indukce SOS systému pro vznik mutací. Podíváme se nyní blíže na indukci SOS samotnou. 11.3. Indukce SOS systému zářením SOS systém lze zkoumat podle indukce jednotlivých genů s regulací lexA represorem nebo také s využitím indukce profága λ, který má vlastní represor (lambda represor), jenž je součástí SOS systému. Zvláštností λ-represoru je jeho schopnost indukovat profága rychleji, než buňka zahyne, tj. při vážném ohrožení buňky (poškození DNA), dojde ještě na poslední chvíli k indukci profága, který se pomnoží a lyzuje buňku. 90 11.3.1. SOS chromotest Ve speciálně upravených kmenech E.coli (nesoucích konstrukt s lacZ genem pod kontrolou lexA promotoru) lze sledovat indukci SOS systému měřením množství β-galaktosidázy pomocí vhodného substrátu (ONPG) a fotometrie. Na obr.155 vidíme indukci SOS v závislosti na dávce pro různé druhy záření. Rostoucí křivky představuji koncentrace β-galaktosidázy, klesající křivky jsou kontrolní a představují koncentrace fosfatázy. Je zřejmé, že indukce je nejsilnější t také podle indukce profága λ, který je u tzv. lysogenních kmenů obností pro ionty helia. Počáteční sklony závislostí z obr. 155 normovány na γ-záření (SOSIP je tzv. SOS induction potency) jsou zobrazeny na obr. 156 v závislosti na LPE záření. Vidíme, že indukce SOS je nejefektivnější pro LPE kolem 20-50 keV/µm. Obr. 156. Závislosti indukce SOS na LPE záření. Obr. 155. Dávkové závislosti indukce SOS systému ionizujícím zářením (měřeno SOS chromotestem). 11.3.2. Indukce λ fága SOS systém lze zkouma zabudován do genomu a nachází se pod kontrolou SOS systému. Při poškození DNA dochází k jeho indukci a pomnožení. Na obr.157 je citlivost kontrolní a lysogenní populace buněk a indukce profága zářením. Křivka prochází přes maximum, neboť počet fágových částic na misku je pro velké dávky snižován letálním účinkem záření. Jak lze očekávat, profág je indukován s daleko větší pravděpod u buněk s defektem polA enzymu. Na obr. 158 jsou stejné závislosti porovnány pro buňky standardního kmene a polA. Je z nich vidět, že indukce profága je větší na jednotku dávky u polA kmene E.coli než u standardního kmene a to v přibližně stejném poměru jako je redukováno přežití. Obr. 157. Křivky přežití normální a lysogenní kultury E.coli a indukce profága v závislosti na dávce. Obr. 158. Porovnání standardního emkmene a isogenního kmene s defekt v polA . 91 11.3.3. Indukce profága λ hustě ionizujícím zářením í SOS systému zářením je potřebná pro přežití 1.4. Přežití a mutageneze savčích buněk po ozáření hustě ionizujícím zářením 1.4.1. Přežití savčích buněk v závislosti na LPE záření hustoty ionizace, což je v souladu Ionty helia indukují fága efektivněji pro standardn kmen, ale stejně efektivně pro polA defektní mutovaný kmen, kde je však indukce SOS i tak velká (obr. 159). Tyto poznatky jsou ve shodě s výsledky získanými SOS chromotestem. Indukce buněk, ale vede ke vzniku mutací a ke kvadratické závislosti četnosti mutageneze na dávce. Poškození, která indukují SOS jsou produkována s větší četností zářením s vyšším LPE (v oblasti 20- 50 keV/µm), což znamená, že jsou to komplexnější typy poškození, jež vyžadují větší vydělení energie pro svůj vznik. Obr. 159. Indukce profága λ hustě ionizujícím záření. 1 1 Citlivost savčích buněk vůči záření narůstá pro vyšších s dříve zdůvodněnou představou, že letální události jsou u savčích buněk odvozeny od DSB. Produkce DSB pro vyšší LPE se zvětšuje, a proto roste také citlivost (obr. 160). Pro hodně velké LPE nastává opět pokles citlivosti (to je na obrázku patrné v oblasti 88-166 keV/µm). Pokles citlivosti buněk lze vysvětlit fluktuacemi energie – viz kap. IV). Růst citlivosti buněk vůči záření v oblasti 0,3-88 keV/µm není možné vysvětlit mikrodosimetrií. Je zřejmé, že dříve popsaný model inaktivace savčích buněk nazvaný jako „dual radiation action theory“ (kapitola 10.3) a rozvíjený zejména Rossim a Kellererem nemůže v principu tyto výsledky vysvětlit. Také model Katz formě a poměrně dobrý popis křivek přežití je proto umožněn pouze zavedením dodatečných (nemodelových) předpokladů o závislosti pravděpodobnosti režimu „ion kill mode“ na LPE záření. Tyto předpoklady ovšem činí z modelu bezcenný ryze matematický popis. Rozumný popis přežití savčích buněk v závislosti na LPE záření se objevuje v práci Gunthera a Schultze, kteří modelují vznik poškození DNA mikrodosimetrickými metodami a dále do své teorie zahrnují fluktuace energie v citlivém objemu savčích buněk. Popis tohoto modelu je však poměrně složitý a model neřeší biofyzikálním způsobem vznik poškození DNA (pravděpodobnost vzniku SSB nebo DSB je v závislosti na absorbovane specifické energii popsána formální funkcí se 3 parametry). Proto tento model nedoznal velkého uplatnění a nebudeme jej podrobněji popisovat. Obr. 160. Přežití T1 buněk (lidské buňky ledvin) při ozáření částicemi s různou hustotou ionizace: 1-166 keV/µm, 2-110 keV/µm, 3-88 keV/µm, 4-61 keV/µm, 5-25 keV/µm, 6-20 keV/µm, 7-5,6 keV/µm, 8-0,3 keV/µm e neobsahuje popis vzniku poškození DNA v žádné 92 Závislosti přežití na LPE záření byly studovány v mnoha pracech. V některých autoři použili stejné částice, a aby dosáhli větších hodnot LPE, snižovali jejich energii, jindy naopak zvyšovyli LPE výběrem vhodného iontu. V další kapitole jsou uvedené také výsledky přežití a mutageneze pro velmi těžké ionty končící uranem. 11.4.2. Vznik chromosomových aberací a bodových mutací po ozáření u savčích buněk V kapitole VII jsme se zabývali vznikem a osudem chromosomových přestaveb. Tyto přestavby vznikají několika mechanismy, z nichž nejčastější je zřejmě chybné spojení konců chromosomů při NHEJ reparaci. Vyšší hustota ionizace vede k markantnímu zvýšení účinnosti indukce aberací (obr. 161). Na obrázku jsou uvedeny závislosti počtu dicentriků/buňku na dávce pro různé druhy záření (γ-záření, X-záření, neutrony, α-částice). Vidíme, že stejný efekt jako řídce ionizující záření (γ-záření nebo X-záření) zde působí 20-30x nižší dávky α-záření. Proto jsou neutrony a α-částice považovány ze zdravotního hlediska za velmi nebezpečné druhy záření. U savčích buněk lze rovněž detekovat bodové mutace (např. mutace v genu HPRT), který odpovídá za rezistenci k 6-thioguaninu (kap. 7.2). ozáře ěžkými onty s různou hodnotou LPE. Detekované závislosti sou složité, a proto je uvedeme v další kapitolce kde e zároveň pokusíme o jejich interpretaci. Vznik těchto mutací byl detekován po ní t i j s 11.4.3. Transformace buněk hustě ionizujícím z Ú ěžkých nabitých částic je podstatně větší ve s z Obr. 161. Dávkové závislosti indukce dicentrických aberací pro různé hodnoty LPE záření. Obr. 162. Četnost transformace buněk v závislosti na dávce záření pro různé LPE. ářením činnost t rovnání s X-zářením, zejména v oblasti malých dávek áření (obr. 162). Lineárně-kvadratická závislost přechází na lineární. 93 XII. Matematické modely mutagenního účinku záření s vysokým LPE 12.1. Indukce mutací a přežití baktérií po ozáření částicemi s velmi vysokým LPE V tabulce 5 jsou uvedena souhrnná data o indukci mutací různými druhy záření. Jsou popsány charakteristiky záření a uvedeny účinné průřezy pro indukci mutací. Tyto experimenty byly provedeny v Berkeley na Bevalacu (Fe, Ne ionty), Dubně na urychlovači U400 (D, He, C), Darmstadtu (B. subtilis) a některé také u nás v Řeži u Prahy na cyklotronu (lacI mutace na svazcích He a D) Tab.5. Fyzikální parametry těžkých iontů , které byly použity v experimentech, experimentální účinné průřezy indukce mutací (σm) mutagenní účinnosti na částici (MPE), získané z poměrů σm a konstanty indukce mutací αm pro X nebo γ-záření 94 Vznik mutací u baktérií po ozáření můžeme matematicky popsat na základě představ o struktuře stopy částice. Zavedeme k tomu účelu mutagenní účinnost γ-záření jako koeficient ve vztahu m=αm.D, a mutagenní účinnost záření s daným LET jako koeficient ve vztahu m=σmF. ( ) ( ) DFm FDm m mi α σ γ = = Poměr těchto účinností označíme MPE=σm/αm Veličina MPE se snadno určí z experimentu a pokusíme se tedy o její výpočet. Zavedeme ještě důležitý vztah mezi dávkou δ-elektronů Dδ a fluencí částic F. Budeme předpokládat, že frakce energie deponovaná elektrony bude fδ. Pak platí: FLETfD FLETD ×××= ××= ∞ δδ 16.0 16.0 Spočteme frakci fδ na základě modelu struktury stopy částice. Strukturu stopy lze popsat několika modely různých autorů (Chatterjee, Kudrasov, Kiefer a Katz), přičemž se tyto modely liší jednak úbytkem energie v závislosti na vzdálenosti od osy stopy a jednak odhadem pro dolet δ-elektronů. Přesto vedou tyto modely k velmi podobným odhadům pro závislost fδ(E). Stopa je popsána v modelu Kudryashova (resp. Kiefera a Straatena) funkcemi: 95 22 bβ δ 2 1 000125.0 Z D eff ××=206.1 2 1 bE Z D n eff ×≈δ Závislosti fδ(E) jsou uvedeny na obr. 162. Obr. 162. Výsledky Monte Carlo výpočtů frakce energie deponované těžkými ionty v nepřímých zásazích (fδ) ve sférických objektech (rs=0,3µm). Funkce fδ (Εn) je spočtena na základě modelů Kudriashova, Chetterjeeho, Katze a Kiefera. Závislost fδ(E) byla spočtena Monte Carlo ale lze ji snadno popsat empirickou funkcí: kde c=rδ/rs rδ=0.0616.E1.7 je aproximace Kiefera a Straatena pro dolet elektronů ve stopě částice. Na obr. 163 je znázorněna závislost uvedené funkce na velikosti citlivého objemu rs. Vidíme, že pro větší rs je frakce fδ menší. Křivky spočtené na základě semiempirické formule jsou proloženy experimentálními body. V tabulce 6 jsou uvedeny kromě účinných průřezů pro indukci mutací také hodnoty MPE, které mají důležitou vlastnost. Jestliže je relativní biologická účinnost těžkých částic stejná jako je účinnost γ-záření, tj. mi=mγ, pak dosazením za dávku dostaneme: Obr. 163. Závislost frakce energie deponované v nepřímých zásazích na energii částice pro různé velikosti citlivého objemu. ( ) ( ) ( )n Cc Bc ED ec eAf × + ×−×= − − log log 1 / / δ MPE = 0.16. L, tj. MPE bude lineárně růst s LPE částic. Pro velmi těžké částice, které zabijí buňku průchodem přes její citlivou strukturu a jejichž mutageneze prostřednictvím δ-elektronu je stejná jako u γzáření dostaneme: Obr. 164. Mutagenní efektivita částic jako funkce LET pro lac1mutace v E. coli (O,) lac Z mutace v E.coli HfrH( ), jeho reverse v S. thyphimurium TA 102 (∇) a v B. subtilis HA 101 spores (◊). MPE = 0.16. fδ . L Na obr. 164 jsou uvedeny hodnoty MPE pro různé LPE. Je vidět, že MPE nesouvisí jednoznačně s LPE částic. Jestliže však vyneseme MPE v závislosti na fδ.LPE, dostaneme zřetelnou korelaci; nejlepší pro model Kudryashova a Kiefera (obr. 165). Závislosti MPE na LET pak vytvářejí sérii křivek (obr. 166). Na tomto obrázku vidíme závislostni MPE na LPE a ické Obr. 165. Závislosti MPE na frakci LPE odpovídající nepřímým srážkám. Obr. 166. Závislost MPE na LPE pro různé ionty (Z je nad křivkou) 96 Pro oblast LPE do přibližně 100keV/µm je zřejmě lepší veličinou pro popis mutagenního účinku L.(1-fδ) a to z toho důvodu, že částice nezabíjejí buňky, přes které projdou a naopak nejvíce mutagenních události vzniká v těchto případech. MPE lze pak popsat jako nelineární funkci veličiny L.(1-fδ). Na obr. 167 je vidět, že tato funkce je jednoznačná. Obr. 167. Mutagenní účinnost na částici (MPE) urychlených těžkých iontů pro LPE<100 keV/µm jako funkce omezeného LPE (LET(1-fδ)) . 12.2. Model mutagenního účinku záření s různou hustotou ionizace pro savčí buňky ět budeme rozlivat přímý a nepřímý zásah citlivého objemu. U savčích buněk je hustota chromatinu menší a nerovnoměrná, o čemž svědčí skutečnost, že některé částice mohou projít jádrem buňky a nezpůsobit žádný efekt. To budeme modelovat otvory v jádře. Průchod částice otvorem bude rovněž považován za nepřímý zásah. Pokud bude energie částice dostatečná, může být citlivý objem zasažen δ−elektrony. Obr. 168. Přímý a nepřímý zásah u bakteriálních buněk (vlevo) a u savčích buněk s velkými rozdíly v hustotě chromatinu (otvory modelují místa v jádře s malou hustotou genetického materiálu). Nepřímé zásahy jsou zde dvojího typu. Znázorníme si situaci kdy částice prošla otvorem a její δ-elektrony zasáhly genetický materiál buňky (obr. 169). Frakce energie deponovaná v citlivém objemu pak bude závislá na energii částice. Na obr.170 jsou tyto závislosti pro různé modely popisující stopu částice. Obr. 170. Frakce energie deponovaná v citlivém materiálu buněk při průchodu otvorem o průměru 0.1-0.3 µm fx. Obr. 169. Modelování situace, kdy částice prošla otvorem a zasáhla citlivé struktury svými δ-elektrony. 97 Výpočet fx byl proveden za předpokladu existence spojité jaderné hmoty kolem jednoho otvoru metodou Monte Carlo, užitím různých modelů popisujících strukturu stopy částice. Pro účely dalších výpočtů byla závislost fx(E) popsána funkcí: cwx Rqpro r q af <⎟ ⎠ ⎞ ⎜ ⎝ ⎛ += 1ln c c wx Rqpro r R af >⎟ ⎠ ⎞ ⎜ ⎝ ⎛ += 1ln 7.1 .077.0 Eq = g x A fLET D ∞ = 16,0 δ kde je poloměr buněčného jádra (6 µm), r je poloměr otvorů (0.1 µm), aw je fitovaný arametr a rovná se aw=0.062. Závislost fx(E) je podobná pro různé modely stopy částice činný průřez pro inaktivaci bude složen ze dvou komponent, neboť částice může inaktivovat ebo projde otvorem a její δk řežití pro ionty helia s LPE = 20 keV/µm, která je exponenciální, můžeme psát: V t -elektronů rovna: V těchto rovnicích je dávka pocházející od δ-elektronů rovna: ádné mutace tak nevzniknou. í úměrný dávce indukované δkde αm,d je konstanta indukce m k definici účinného průřezu pro indukci mutací: p=σ/Ag mů kde σi je počítáno z p a Rc p (Chatterjee , 1973; Kudryashov, 1973; Kiefer and Straaten, 1976) 2.2.1. Model letálního účinku záření pro velmi vysoké LPE1 Ú buňku buď tak, že projde citlivou oblastí (mimo otvory) n elektrony způsobí inaktivaci. První komponenta bude pro velmi těžké částice rovná geometrickému průřezu citlivé části jádra Asen. Druhá komponenta bude dána pravděpodobností, že částice projde otvorem (průřez všech otvorů na jádře je Ag-Asen) a pravděpodobností, že buňka zahyne působením dávky Dδ. ))(1)((,, δσσσ DSAAA sengseninsisenii −−+=+= řivku pVzhledem k tomu, že pro δ-elektrony bereme ))exp(1()( δδασ DAAA sengseni −−×−+= ěchto rovnicích je dávka pocházející od δ Částice procházející sensitivní části jádra buňku zabije a ž Naopak, částice procházející přes otvor způsobí vznik mutac elektrony. Jestliže pro záření s nízkým LPE (ionty helia) bude frekvence indukovaných mutací m(D), pak pro velmi vysoké LPE bude pravděpodobnost indukce mutace v buňce ozářené δ-elektrony jedné částice: ( ) ( )( ) insinsiins AADmDp /,σδδ −= ( ) ( ) insinsiinsm AADD /,,p utací pro nízké LPE. Vzhledem žeme psát: σα δδδ −= ins xm ins A fLET A iginsiins xmm AA fLET σ α δ= ∞16,0, σ ασ δ −− = ∞16.0 , , ředešlé rovnice. 98 Experimentální účinný průřez inaktivace buněk v závislosti na LPE je znázorněn na obr. 171. 2.2.2. Model letálního účinku záření pro střední LPE 2.2.3. Vznik mutací u savčích buněk po ozáření různými druhy záření – model ři průchodu Teoretické křivky jsou zobrazeny pro velmi vysoké LPE a jak je vidět, dobře odpovídají experimentu. Obr. 171. Účinný průřez inaktivace pro V79 buňky ozářené různými těžkými ionty je zobrazen v závislosti na LET, ( ∞LET ). Experimentální data jsou porovnána s křivkou vy očít nou sp a použitím předchozích rovnic pro ∞LET >500 keV/µm. (○ = ionty He a Kr, □ = C a Xe, ◊ = U, obrácený trojúhelník, Ne). Byly použitAr, ∆ y následující parametry: konstanta inaktivace pro nízké LPE (α = 0,67 Gy-1 ), plocha jádra σ =100 µm2 ; účinný průřez citlivých částí jádra σ = 35µm2 . fx hodnoty byly vypočítány z výše uvedených rovnic. 1 Pro střední hodnoty LPE je dříve rozpracovaná teorie neplatná. Buňky mohou přežít přímý zásah do citlivé části jádra a produkce mutací v těchto buňkách předčí mutace indukované δ-elektrony. Proto v této oblasti LPE může být popis pomocí LET∆=LET (1-fx) vhodnější, než použití celkového LET∞. Omezíme se na popis konstant inaktivace a indukce mutací (α a αm) lineárními závislostmi. Pak můžeme celkem snadno popsat závislosti účinného průřezu inaktivace a indukce mutací na LPE (obr. 172). Na obrázku jsou experimentální data porovnána s teoretickými křivkami vypočítanými z výše uvedených rovnic. Obr. 172. Účinný průřez inaktivace pro V79 buňky ozářené různými těžkými ionty je zobrazen v závislosti na LET, ( ∞LET ). 1 mutagenního účinku záření Snadno lze spočítat mutagenezi pro velmi těžké ionty, kdy částice p citlivou strukturou inaktivuje buňku a mutace vznikají pouze při průchodu otvorem. V oblasti středních hodnot LPE je nutno model doplnit podobně jako u letálních účinků záření – zde vznikají mutace také při průchodu částice citlivým objemem, protože nenastává letální efekt se 100% účinností (obr. 173). Obr. 173. Účinný průřez mutageneze pro buňky V79 ozářené různými těžkými ionty je zobrazen v závislosti na LET, ( ∞LET ). Jsou uvedena experimentální data odlišných la oří: Kranert (○ = ionty O a Au, □ = Ne a Pb, ◊ = Ni, ∆ U, obrácený trjúhelník, Ti). Byly použit borat y následující parametry: mutagenní konstanta pro nízké LET α = 2x10-5 Gy-1 ; η = 0,2mm. L0 = 20keV/µm. 99 XIII. Účinek záření na tkáně 13. 1. Pokrok v radiační terapii v průběhu 20. století 13.1.1. Léčebná terapie na začátku 20. století Prakticky od objevu radioaktivního záření je toto záření využíváno k léčbě nádorových onemocnění. První úspěšná léčba byla uskutečněna u 49-leté pacientky s basaliomem kůže na nose (obr. 174). Pacientka byla ozařována ve více než 100 frakcích, v průběhu 9 měsíců. Poté žila ještě 30 let. Vespod je pacient, u něhož byl vyléčen spinocelulární karcinom. Mnoho pacientů v té době žaslo nad blahodárným vlivem záření. Nutno zdůraznit, že bez ozařování by většina z nich beznadějně zemřela. Na začátku 20. století byla terapie zářením prováděná velmi jednoduchým způsobem. Na obrázku 175 je Riederová terapeutická místnost v Mnichově – současně bylo ozařováno několik pacientů. Terapie byla doprovázena jiskrami, praskáním a kouřem, ale byla účinná. Obr. 174. První pacienti léčení ionizujícím zářením. Obr.175. Ozařovna začátku 20. století. 13.1.2. Léčebná terapie na začátku 21. století V průběhu 20. století zaznamenala léčebná terapii zářením velký pokrok. Na obr. 176 je ozařovna s lineárním urychlovačem. Schéma urychlovače je vpravo, kde vidíme, že elektrony produkované v elektronovém dělu jsou urychleny elektromagnetickou vlnou, jejich dráha je zakřivena magnetem a dopadnou na terčík, kde produkují X-záření. Svazek fotonů je kolimován do ozařovaného prostoru. Celý systém může kolem pacienta rotovat a svazek se dá směrovat na tentýž bod z různých směrů. To umožňuje podstatné šetření zdravých tkání při zachování dostatečné dávky v nádoru. Na obr. 177 vidíme soudobé plánování léčby pomocí CT kdy v příčném řezu je vidět nádor (červeně) v prsu pacientky. Ozařování je voleno s využitím klínu (vlevo), který mění intenzitu napříč svazkem. Jsou použita dvě protilehlá tangenciální radiační pole (6 MV) s klínem (zobrazeno je pouze jedno), která dodají téměř homogenní dávku uvnitř prsu. Izodozy ilustrují homogenitu pole napříč tkání. Výsledkem je homogenní prozáření oblasti kolem nádoru při šetření zdravých tkání – plic, srdce a kůže na povrchu. Obr. 176. Terapie pomocí lineárního urychlovače (vlevo) a jeho schéma (vpravo) Obr.177. Transaxiální pohled na CT obraz, který ilustruje typický ozařovací plán pro rakovinu prsu (vlevo). Radiační pole jsou tvarována tak, aby byla minimální dávka absorbovaná v plících a v srdci (vpravo). 100 Léčebná terapie zářením je příkladem úspěšné aplikace pokročilé fyziky při léčbě lidských onemocnění, jež vede ke zlepšení kvality a délky života a v mnoha případech dokonce k vyléčení pacientů jinak ohrožených na životě. Co způsobuje záření rakovinným buňkám? Zhoubné onemocnění je charakterizováno neomezeným dělením buněk, které narušuje okolní orgány a tkáně a ohrožuje pacienta na životě. Cílem léčebné terapie zářením je proto aplikace takové dávky do cílového objemu, která sterilizuje rakovinné buňky a to při přijatelném poškození okolní zdravé tkáně. Některé faktory napomáhají tomuto léčebnému cíli, jiné zhoršují situaci a výsledek léčby. K první skupině faktorů patří např. skutečnost, že nádor sestává z dělicích se buněk, které jsou zčásti v M-fázi buněčného cyklu a jsou tedy citlivé k záření. Normální tkáň se dělí málo a je tedy obvykle rezistentnější. Naopak u nádorů je zhoršené zásobení kyslíkem a část buněk může být v hypoxii, která snižuje účinek záření. 13.2. Kvantitativní popis účinku záření na tkáň 13.2.1. Terapeutický poměr Studium účinku záření na tkáně je důležité z toho důvodu, že vysoké procento lidské populace onemocní v průběhu života zhoubným nádorem (asi 20-25%) a z toho zhruba 60% lidí je ozařováno masivními dávkami ionizujícího záření s cílem odstranit nádor nebo alespoň zmírnit potíže (paliativní ozařování). Na obr.178 vidíme schématicky závislosti pravděpodobností vyléčení nádoru na dávce a pravděpodobnosti vzniku poškození zdravé tkáně. Poměr dávek se nazývá „terapeutické poměr“ a je příznivý, jestliže se křivka pro nádor nachází vlevo od křivky pro zdravou tkáň. To však vždy nenastává. Při terapii je nezbytné stanovit dávku záření (přesnou hodnotu) a to tak, aby tato dávka byla optimální. Proto je od počátku existence radioterapie snaha zavést kvantitativní modely účinku záření, které by umožňovaly tuto hodnotu spočítat. Obr.178. Definice „terapeutického poměru“ . 13.2.3. Strandqvistovy grafy Ozařování se používá k léčbě nádorů už od počátku 20. století. Úspěšnost se postupně zlepšovala od zvládnutí povrchově se šířících nádorů ve 20-tých a 30-tých létech přes nádory hrtanu, úst a nosu ve 30-tých létech až po hlouběji uložené nádory, když se začaly používat kobaltové ozařovače v 50-tých a 60-tých létech. Standardní frakcionační schémata byla 5 frakcí za týden po dobu 5-7 týdnů. Změny ve frakcionaci, o které se terapeuti pokoušeli směřovaly jednak k hyperfrakcionaci (HF) – větší počet menších frakcí a také k akcelerované frakcionaci (AF) – zkrácení celkové doby ozařování při použití větší dávky na frakci. Oba tyto režimy mohou mít význam z čistě praktického hlediska (např. je třeba urychlit ozařování kvůli špatnému zdravotnímu stavu). Jak již bylo uvedeno, zvyšování dávky je limitováno poškozením zdravé tkáně. Z druhé strany, příliš malá dávka nezlikviduje nádor, který ve většině případů ohrožuje život pacienta. Už ve 30-tých létech bylo zjištěno, že při frakcionované léčebné terapii odpovídá dávce 20 Gy v jedné frakci zhruba 40-45 Gy ve 12 dnech, a to je dále ekvivalentní 50 Gy ve 101 třech týdnech. V roce 1944 se objevuje Strandqvistová monografie, v níž jsou uvedeny výsledky léčby 280 pacientů s rakovinou kůže. Na základě těchto údajů autor sestrojil tzv. isoefektní křivky, tj. závislosti dávky nutné pro dosažení toleranční reakce tkáně na době frakcionované léčebné terapie. Ukázalo se, že tyto závislosti lze vystihnout v dvojitém logaritmické měřítku přímkou, tedy rovnicí: ln (D) = κ.ln(T) + η kde κ a ν jsou konstanty. Strandqvist proto zobrazil své klinické údaje v grafu, v němž na svislou osu nanášel logaritmus celkové dávky a na horizontální osu logaritmus celkové doby ozařování. Tyto grafy se nazývají Strandqvistovy grafy a grafy odrážejí obecnou zákonitost růstu celkové dávky, která způsobuje určitou reakci tkáně, s růstem doby ozařování T v kvantitativním tvaru. Jelikož Strandqvist předpokládá, že linie odpovídající různým reakcím tkáně jsou paralelní, parametr h se dá pak chápat jako míru poškození tkáně. Strandqvist dospěl k hodnotě sklonu κ=0,22 pro různé typy poškození kůže, a také pro nádor (spinocelulární karcinom kůže). Později se ukázalo, že sklon κ se liší pro kůži a pro karcinom kůže (výsledky mnoha autorů shrnul Cohen ve své disertaci): κk=0,33 a κr=0,22. Aby bylo možné určit dávku při změně frakcionačního režimu, zavedl Ellis (1969) empirické funkční závislosti. Ellis předpokládal, že rozdíl ve sklonech pro nádor a zdravou tkáň je dán existencí homeostatických zpětnovazebních regulačních mechanismů u normálních tkání, které neexistují u nádoru. Proto se normální tkáň zotavuje rychleji než nádor a frakcionovaná terapie je výhodnější nežli jednorázové ozáření. Druhý základní Ellisův předpoklad se týká buněčné reparace, která probíhá uvnitř buněk po každém ozáření a je ukončena během několika hodin. Podle Ellise se buňky kůže a karcinomu kůže neliší svými reparačními schopnostmi, neboť jsou stejného původu. Vzhledem k tomu, že u nádoru nedochází k repopulaci, je nárůst dávky v grafu důsledkem zvyšování počtu frakcí, po každé z nichž proběhne buněčná reparace. Stejnou závislost na počtu frakcí lze očekávat pro normální tkáň, která se navíc zotavuje repopulací. Pro kůži tedy můžeme psát: ln (D) = κk.ln(T) + ηk a pro karcinom kůže: ln (D) = κr.ln(T) + ηr Pro nádor je podstatný počet frakcí N a nikoli doba ozařování T. Protože platí přibližně, že N je úměrné T (5 frakcí v týdnu o stejné velikosti), můžeme v rovnici pro nádor T zaměnit za N. Pro kůži pak můžeme psát, že sklon je součtem dvou příspěvků, z nichž první je stejný jako u nádoru, tj. κk = ν + τ kde ν=κr představuje buněčnou reparaci; druhý sčítanec představuje příspěvek repopulace. Po dosazení parametrů z Cohenovy disertace ν = 0,24 a τ = 0,11 dospěl Ellis k výsledným rovnicím. 13.2.4. NSD koncepce 11.024.0 .TN D NSD = Výsledné rovnice definují tzv. nominální standardní dávku (NSD) pro zdravou tkáň jako: 24.0 N D NSTD =a tzv. nominální standardní dávku na nádor (NSTD) : Tyto rovnice definují dávku pro daný frakcionační režim a danou hodnotu NSD (NSTD), která odpovídá určitému stupni poškození tkáně (event. pravděpodobnosti vyléčení nádoru). Význam tohoto výsledku byl obrovský, o čemž svědčilo využívání uvedených rovnic 102 v praxi po dlouhou dobu po celém světě. Ellis navrhl zavést pro NSD jednotku 1 ret (roentgen equivallent therapy) a pro NSTD jednotku 1 ren (roentgen equivallent neoplasma). Ellis značně rozšířil možnosti využití uvedených rovnic zavedením dalšího předpokladu, že totiž míra poškození kůže je dána rozsahem poškození pojivové tkáně; pojivová tkáň je pak podle Ellise kritickou tkáni pro poškození zářením prakticky všech částí těla s výjimkou některých citlivých orgánů. Hodnota NSD a NSTD závisí na lokalizaci, velikosti nádoru, technice ozařování apod. V učebnicích radioterapie se často uváděly hodnoty NSD v retech pro toleranci tkáně za určitých podmínek. 13.2.5. TDF faktor V roce 1973 zavádějí Orton a Ellis tzv. TDF faktor pro výpočet toleranční dávky u neregulárních frakcionačních režimů. Jestliže totiž dojde ke změně frakcionačního režimu, např. v polovině ozařování, vzniká problém, jakou dávkou lze pacienta doozařovat. Orton a Ellis zavádějí pojem tzv. parciální tolerance: PT = NSD*n/N, kde NSD odpovídá zadané reakci, n je již aplikovaný počet frakcí a N je celkový počet frakcí odpovídající úplnému režimu. Jestliže zavedeme dávku na frakci d a dobu mezi frakcemi t, můžeme parciální toleranci psát ve tvaru (dosazením z Ellisovy rovnice): 169,0538,1538,0 ..).( −− = tdNSDnPT Parciální tolerance se mohou sčítat až do celkové maximální hodnoty PT=NSD. Vzhledem k linearitě vztahu pro PT na počtu aplikovaných frakcí n, Orton a Ellis zavádějí tvz. TDF faktor jako: 3169,0538,1 10... −− = tdnTDF TDF faktor lze počítat i pro neúplné frakcionační režimy a sčítat v případě aplikace dvou různých režimů. Celková dávka pak musí být taková, aby finální hodnota TDF nepřekročila určitou mez. 13.2.6. Cohenův model Rozvoj radiobiologie vedl k pokusům zavést radiobiologické výsledky do radioterapie. Jako první s o to pokusil Cohen v roce 1968. Jeho model je založen na předpokladu, že makroskopická reakce tkání je způsobena vyhubením určité populace kmenových buněk. Čím menší je přežití kmenových buněk, tím silnější bude reakce. Předpokládá se, že reakce odpovídá minimálnímu množství kmenových buněk, které máme ve tkáni těsně po skončení terapie. Přežití buněk po ukončení terapie je podle modelu důsledek dvou protichůdných procesů – letálního účinku záření na jednotlivé buňky a zotavení na úrovni tkáně – repopulace. Letální účinek záření je popsán křivkou přežití s ramenem, která zároveň v sobě zahrnuje buněčnou reparaci. Repopulace se uskutečňuje mezi jednotlivými frakcemi dávky podle logistické křivky. Normální tkáň se může plně zotavit pouze v tom případě, jestliže počet buněčných dělení nepřekročil kritickou mez. Po vyčerpání této vitální kapacity tkáně další zotavení už neprobíhá. Model bere do úvahy objemový faktor (tj. závislost účinku frakcionované terapie na velikosti ozářeného objemu nebo velikosti pole). 2 .. ybya dt dy −= Cohen bere víceterčovou formuli pro popis přežití (později lineárně-kvadratickou). Repopulace je popsána diferenciální rovnicí: 103 kde y je množství buněk, a, b jsou parametry určující rychlost růstu a počet buněk v rovnovážném stavu (po dosažení maximální hustoty). Výsledné přežití je v Cohenově modelu dáno vztahem: ∏ − = −−+ = 1 1 1 ).exp().( .N i iiii i N taScS cS S kde Si je přežívající frakce po i-té frakci záření, tj. dávce di, a je rychlost růstu, ti je interval mezi frakcemi a ci je mez růstu po i-té frakci. Tato mez je rovna 1 při vyčerpání růstových možností nebo eG.S1.S2…Si pro i-tou frakci G je maximální možný počet buněčných cyklů. Možnosti Cohenova modelu jsou následující. Optimalizací lze určit parametry a model lze pak využít v klinické praxi. Vzhledem k tomu, že parametry jsou získány z experimentálních, či klinických dat, lze považovat předpovězenou dávku za interpolovanou nebo extrapolovanou hodnotu. Radiobiologická interpretace umožňuje zavádět korekce na různé faktory jako např. LPE záření, dávkovou rychlost, kyslíkový efekt apod. 13.2.7. NSD koncepce a přežití kmenových buněk Experimenty na tkáních ukázaly (např. Hornseyová), že určité poškození tkáně (definované např. jako LD50 v 5 dnech) odpovídá určité hladině přežití kmenových buněk (S=0.01 pro tenké střevo). Hladina přežívajících buněk pro LD50 byla stejná pro několik různých režimů frakcionace a také při ozáření v anoxii. Podobná souvislost byla nalezena také pro kůži a u krvetvorné tkáně. Vzhledem k tomu, že NSD koncepce popisuje účinnost frakcionovaného ozařování a týká se především makroskopické reakce kůže, logickým důsledkem bylo hledání vztahu mezi NSD a přežitím kmenových buněk ve tkáni. Pro kůži se tedy můžeme pokusit o nalezení vztahu mezi přežitím kmenových buněk a makroskopickou reakcí popsanou NSD. Budeme předpokládat, že určité přežití SN po N frakcích bude korelovat s NSD a bude závislé na D, N a T. V obecném případě na dávkách v jednotlivých frakcích di a intervalech mezi frakcemi ti. Pak lze formálně psát: ∏= = N i iiiiiN tdStdS 1 ),(),( kde Si je frakce kmenových buněk přežívající v době ti po i-té frakci ve srovnání s přežitím před i-tou frakcí. Rovnici lze přepsat do tvaru: ∑= −=− N i iiiiiN tdStdS 1 ),(ln),(ln Jak jsme viděli, TDF lze rovněž psát jako součet: ∑= = N i iTDFTDF 1 kde 169.0538.1. === − βγβγ atdTDF iii 104 iiii TDFtdS .),(ln α=− Protože rovnice pro přežití i TDF jsou identické svým tvarem i obsahem (popisují poškození stejných kmenových buněk) a protože veličiny TDFi a TDFj jsou nezávislé pro libovolnou kombinaci i a j, lze dojít k závěru, že v té oblasti, kde platí uvedené rovnice, bude také platit: kde α je nějaký parametr. Pro libovolnou frakci záření lze pak psát: βγ α − − = td etdS .. ),( Parametry γ a β mají dříve uvedené hodnoty. Rovnice popisuje přežití kmenových buněk ozářených dávkou d v době t po tomto ozáření. Hodnota S(d,t) nezávisí na indexu i, což nám dává možnost hledat vztah mezi přežitím ve tkáni a přežitím „in vitro“. Pro obecný případ, kdy koeficienty NSD formule jsou ν a τ, dostaneme pro γ a β následující vztahy: τν γ −− = 1 1 γτ τν τ β . 1 = −− = Pro nádorovou tkáň tedy dostaneme γ=1.315 a β=0. Dostáváme tedy rovnici pro přežití buněk ve tvaru: γ α d edS . )( − = který popisuje křivku přežití s ramenem a odpovídá docela dobře experimentálním výsledkům (přinejmenším stejně jako lineárně kvadratická formule). Tuto křivku navrhnul Hugget pro popis přežití buněk a ukázal, že parametry γ=1.48 a γ=1.36 odpovídají dobře okysličené a anoxické kultuře buněk. 13.2.8. Popis přežití kmenových buněk tkáně Z uvedeného se dá soudit, že reakci nádorové tkáně na ozáření by bylo možné popsat opakovaným použitím stejné křivky přežití (viz obr.179). Výsledné přežití pak bude: γ α dN N edS .. )( − = Křivka přežití však může silně záviset na podmínkách ozařování a také na fázi buněčného cyklu (viz obr. 180). Proto může být koeficient v exponentu rovnice různý pro různé typy nádorů (a reálně vzato může se měnit v průběhu ozařování). Obr.179. Křivka přežití (A) a přežití ve tkáni (B) při frakcionovaném ozařování. Obr. 180. Křivky přežití pro různé fáze buněčného cyklu. Pro zdravou tkáň máme složitější rovnici s časovou závislosti, která však nepopisuje repopulaci buněk ve tkáni vhodným způsobem. Proto byly zkoušeny jiné způsoby popisu zotavení tkáně v průběhu léčby zářením. Kmenové buňky se dělí exponenciálně – jako buňky v kultuře – avšak toto dělení nastává s určitým zpožděním, které je způsobeno zpětnovazební regulací tohoto dělení. 105 Pro terapii trvající T dnů bude počet kmenových buněk větší v poměru daném vztahem: ).( / oTT DT eSS − = β ( )0 .. )( TTedS dN NIT −+= − β γ α kde SD by bylo přežití po aplikaci frakcionovaného ozařování bez repopulace. Jestliže použijeme rovnici pro přežití a dosadíme repopulaci, dostáváme jednoduché formule pro popis účinku záření na tkáň: tato rovnice platí pro T>To, kde To je doba zpoždění repopulace. Pro zjednodušení můžeme rovnici logaritmovat a zavést veličinu závislou na reakci tkáně (DFT): ).(. oo TTdNDFT −−= βγ pro T8 Gy). Manifestace je rychlejší ve srovnání s dřeňovou formou (10min – 48 h), latentní fáze trvá 3-5 dnů a následuje manifestace onemocnění. Podstatou této formy je úhyn kmenových buněk střevního epitelu denudace střevní sliznice, eliminace funkční bariéry bránící vstupu mikrobů do těla a ztrátám tekutin. Nejvíce je postiženo tenké střevo. Dochází ke zpomalení nebo zastavení obměny epitelu krypt. Při lokálním ozáření dochází později ke vzniku atrofie, fibrotizace a vředů. Výsledek závisí na dávce a jejím rozložení v čase. Klinické projevy splývají s projevy dřeňového syndromu, neexistují specifické projevy. odpovídajíGIS. Při mikroskopickém vyšetření lze ve stolici nalézt tzv. zánětlivé buňky. 14.2.5. Neurovaskulární syndrom Dochází k němu po expozici velmi vysokými dávkami – 30 Gy a více (vojenské operace, nehody v jaderných zařízeních). Při výbuchu jaderné zbraně se lidé vystavení takto vysokým dávkám nacházejí v zóně letální z hlediska tlakových a teplotních účinků. Prodromální fáze nastupuje za několik minut, latence do 2 dnů nebo úplně chybí, manifestní fáze provázená smrtí. Mechanismy souvisí s poškozením cév a CNS. Cévní složka se manifestuje po 30Gy, CNS – po dávkách nad 100 Gy. Typický je úbytek endoteliálních buněk – zvýšení propustnosti kapilár – únik plazmy do intersticia – pokles krevního tlaku, edém, krvácení do mozku končící smrtí. Poškození CNS – demyelinizace a perivaskulární edém, nekróza. V průběhu manifestní fáze při dávkách nad 100 Gy se pozoruje zhoršování vědomí, následované bezvědomím a smrtí. 14.3. Stochastické účinky záření na organismy 14.3.1. Radiační karcinogeneze Zdroji informace jsou zde experimentální zvířata, experimenty s transformací buněk a ozářené populace lidí (v uranových dolech, v domcích s radonem, po bombardování Hirošimy a Nagasaki, po Černobylu, po dalších radiačních nehodách). Zhoubné nádory jsou charakterizovány: - transformaci buněk, které nereagují na kontrolní mechanismy regulující růst - schopností invazivního růstu - tvorbou metastáz Vznik nádorů – uznávaná je tzv. klonální teorie, kdy nádor vzniká z jediné buňky, jež změní své genetické vlastnosti tak, že má růstovou výhodu a vytvoří klon. V něm dojde k další mutaci atd. tak, až se odblokují reakce na okolní kontrolní signály a dojde k nekontrolovanému dělení. Ve prospěch jednobuněčné teorie svědčí – podobnost nádorových buněk co se týče enzymatické a genetické výbavy, přítomnost imunoglobulinů. V průběhu progrese nádoru dochází ke vzniku dalších subklonů s odlišnou genetickou výbavou. 14.3.2. Radiační karcinogeneze u zvířat Už v roce 1930 byla prokázána možnost indukce leukémie u myší zářením, v roce 1958 Upton publikoval dávkové závislosti indukce myeloidní a lymfoidní leukémie. Obecnými zákonitostmi jsou: velká spontánní inicidence, dávkové závislosti strmé na začátku pro malé dávky a poté se zakřivující, maximum podstatně menší než 100%. Dávkové závislosti jsou určeny pro relativně vysoké dávky ve srovnání s potřebami radiační ochrany (1-100 mSv). Nejnižší použité dávky jsou přibližně 400 mGy a výsledky nasvědčují lineární 117 závislosti pravděpodobnosti vzniku nádorů na dávce. Doba latence je u zvířat poměrně krátká - jsou to měsíce až roky, u lidí 2-5 let pro leukémie a 35-40 let pro solidní tumory. 14.3.3. Epidemiologické studie Výsledky epidemiologických studií jsou zpracovány ve zprávě UNSCEAR 2001. Závěr této zprávy je takový, že objem dat se od poslední zprávy (UNSCEAR 1994) rozšířil, zejména přibyly další případy úmrtí ve skupinách z Hirošimy a Nagasaki (odhad činí 421 dodatečných úmrtím následky ozáření, 334 na solidní nádory, 87 na leukémii). Vyšší statistická přesnost umožnila trochu upřesnit také závěry o závislostech dávka-účinek. Výsledky studií ukazují, že data jsou konzistentní s lineárními (solidní nádory) nebo lineárně-kvadratickými (leukémie) UZ(ED) závislostmi účinku záření na dávce, UZ(D) (na obr. 200,201). V poslední zprávě UNSCEAR je také učiněn závěr, že epidemiologická data sama o sobě neumožní odpovědět na otázku, zda existuje prahová dávka v UZ(D) závislosti; UZ(D) data pro leukémii jsou konzistentní s existencí prahu v oblasti malých dávek záření. Byl potvrzen závěr dřívější zprávy o účinku vnitřního ozáření dětí radioaktivním jodem a vznikem rakoviny štítné žlázy (Černobyl). Odhad rizika je však komplikován nedostatečně určenou dávkou. Také výsledky dalších studií z území bývalého Sovětského svazu (Maják, řeka Teča) jsou nedostatečné pro upřesnění UZ(D) závislostí. Celkové riziko vzniku solidního nádoru na 1 Sv činí 11% s chybou zhruba 2x (6-22%) a 1% pro leukémie. Při snížení dávky na 0,1 Sv bude podle lineárně-kvadratického modelu riziko vzniku leukémie 20x menší. Obr. 200. Dávkové závislosti incidence solidních nádorů u obyvatel Hirošimy a Nagasaki. Pro malé dávky je vidět, že experimentální data jsou v souladu s lineární závislosti. Obr. 201 Dávkové závislosti incidence leukémií u obyvatel Hirošimy a Nagasaki. Pro malé dávky je vidět, že experimentální data odpovídají spíše lineárně-kvadratické závislosti nebo závislosti s prahem do zhruba 0.2 Sv. Epidemiologické studie jsou pro radiační ochranu velmi cenné, avšak neumožňují stanovit přesně riziko pro velmi nízké dávky záření (pod 20 cSv) vzhledem k vysoké spontánní incidenci zhoubných onemocnění a nízké statistické spolehlivosti závěrů. 118 14.3.4. Radiační riziko a další rizika jímž je člověk vystaven V tabulkách jsou uvedeny rizika, kterým je člověk v životě vystaven (počty úmrtí a zkrácení života). Radiační riziko je nutno nastavit v tomto kontextu tak, aby bylo podstatně menší ve srovnání s běžnými riziky. Tab. 10. Počty úmrtí za rok na milión lidí Tab.9. Odhad zkrácení života pro určitou profesi Pro práci se zářením jsou stanoveny limitní dávky, které nesmějí být překročeny. Mají za cíl vyloučení deterministických účinků a omezení stochastických na nezbytné minimum. Práce musí být plánována tak, aby její prospěšnost pro lidstvo převýšila možný negativní vliv na zdraví pracovníka nebo obyvatelstvo. Při práci s ionizujícím zářením se řídíme následujícími limity. Kardiovaskulární choroby 4780 Rakovina 1700 Autonehody 220 Domácí úrazy 150 Zabití 100 Oheň 30 Utopení 30 Otrava 13 Radiace 9 Letecké nehody 8 Elektřina 6 Zabití bleskem 1 Kousnutí zvířetem nebo hmyzem 1 Průmysl Zkrácení života (ve dnech) Hornictví 328 Stavebnictví 302 Zemědělství 277 Radiační dávka 5cSv/rok 250 Přeprava/Služby 164 Státní služba 55 Tab. 11. Limity pro ozáření V zaměstnání Mimo zaměstnání Celé tělo 50 mSv/rok 1 mSv/rok Kůže Končetiny Jiné orgány 500 mSv/rok N/A Oční čočka 150 mSv/rok N/A 14.3.5. Výpočet dávek v radiační ochraně Pro výpočet biologického účinku se zavádějí jednak radiační váhové faktory, které se liší pro různé druhy záření, jednak tkáňové váhové faktory, které se liší pro různé tkáně. Faktorem se násobí dávka jako fyzikálně změřená veličina a výsledná veličina se pak nazývá ekvivalentní resp. efektivní dávka (tab. 12). Tyto dva postupy lze také kombinovat. Tab.12. Radiační a tkáňové váhové faktory Radiační váhové faktory pro stanovení ekvivalentní dávky α-záření 20 β-záření 1 γ a X-paprsky 1 neutrony, termální, rychlé 2.5 (10-20) těžké ionty >20 Tkáňové váhové faktory pro stanovení efektivní dávky močový měchýř 0.05 pohlavní orgány 0.20 kost 0.01 játra 0.05 kostní dřeň 0.12 plíce 0.12 prso 0.05 kůže 0.01 tlusté střevo 0.12 žaludek 0.12 jícen 0.05 všechno ostatní 0.05 štítná žláza 0.05 celé tělo 1.00 119 XV. Žhavá témata současnosti v oblasti radiační biofyziky 15.1. Nové, principiálně důležité výsledky 15.1.1. Resonanční charakter přenosu energie ionizujícího záření na molekuly DNA v oblasti malých energií sekundárních elektronů Fyzikální procesy přenosu energie ve vodě nebo vodním roztoku DNA jsou poměrně dobře prostudovány. Na základě znalosti účinný navrženy počítačové programy založené na Monte-Carlo metodě pro detailní výpočet vzniku ionizací a excitací molekul ve vodě, přenos energie na DNA jednak přímo a jednak prostřednictvím radikálů a nakonec pro výpočet poškození DNA (přehled v disertaci Běgusová M., 1999). Tyto modely umožnily vysvětlit závislosti vzniku zlomů DNA v závislosti na struktuře DNA (na posloupnosti nukleotidů), na její konformaci a event. na přítomnosti proteinů v DNA molekule. Ve zmíněných programech se procesy simulují do určité energetické úrovně elektronů (např. 20 eV) a předpokládá se, že pod touto úrovní už elektron nemůže s DNA interagovat tak, aby způsobil vznik zlomu (pod prahem ionizace). Tento předpoklad se však ukázal být nesprávný. V řadě prací kanadské skupiny, pod vedením L. Sanche, se dokazuje, že energie elektronu potřebná pro indukci DNA zlomu (SSB i DSB), může být podstatně menší, než se doposud předpokládalo (2-20 eV). Tento jev spočívá v resonanční absorpci elektronu molekulou DNA (obr. 202). Absorpce vede k nestabilnímu stavu molekuly, který může s určitou pravděpodobností způsobit vznik zlomu. Autoři ukazují, že vzhledem k početnosti sekundárních elektronů s energii 1-20 eV (5.10 ch průřezů pro různé fyzikální reakce byly 4 na MeV), může uvedený mechanismus indukce zlomů DNA konkurovat známým procesům excitace, ionizace nebo interakce molekuly DNA s radikály. Zajímavý je resonanční průběh závislosti indukce zlomů DNA na energii elektronů, který je spojován se zachycením elektronu k molekule DNA. Obr. 202 Resonanční záchyt elektronů na molekule DNA a její poškození vznikem DSB (A), SSB (B) a ztrátou spiralizace (C). Nejúčinnější jsou elektrony s energií 10 eV. 120 15.1.2. Struktura genomu není náhodná i“ nebo „terčíku“ pro účinek záření je znám už přinejm oloha chromosomů v jádře buňky V několika pracích byly měřeny v jádrech buněk radiální vzdálenosti fluorescenčních d středu jádra. Byly sestrojeny grafy distribucí těchto Význam struktury „citlivé oblast enším půl století. Je zřejmé, že ty genetické elementy, které mají k sobě blízko, mohou zřejmě interagovat daleko častěji než vzdálené elementy. Dlouhou dobu se však předpokládalo, že molekuly DNA (chromosomy) plavou v jádře buňky asi jako „nudle v polévce“ a celé jádro si lidé představovali jako „sáček“ naplněný touto „nudlovou polévkou“. Zavedení FISH techniky v 80-tých létech jasně ukázalo, že v jádře existují tzv. chromosomová teritoria, tj. že jednotlivé chromosomy zaujímají prostor, který je podstatně menší ve srovnání s jádrem buňky. Zároveň se však zjistilo, že polohy teritorií jsou velmi variabilní, a proto se nadále předpokládalo, že jednotlivé lokusy jsou v jádře umístěny více či méně náhodně. Teprve přesná měření ukázala význam geometrie jádra pro odhad účinků záření. 0 5 10 15 20 25 30 Membrane-to-domain[%] 0 10 20 30 40 Content of G-bands Center-to-domain[%] 50 60 70 80 90 100 Lymphoblasts (Boyle et al., 2001) Granulocytes Go-lymphocytes HT-29 cells 19 22 16 17 20 21 1 9 14 5 12 7 18 11 10 2 8 15 4 6 3 13 19 22 16 17 20 21 9 1 14 5 12 7 18 11 10 15 2 8 4 6 3 13 0 20 40 60 80 0.0 0.5 1.0 1.5 2.0 2.5 3.0 xav = 67.8±1.5 chromosome 8 lym Center-to-domain distance [%] 0 20 40 60 80 100 Probabilitydensity[x10-2] chromosome 3 lym xav =72.2±1.3 0.0 0.5 1.0 1.5 2.0 2.5 3.0 3.5 chromosome 17 lym romosome 19 lym xav = 65.5±1.8xav =53.7±2.3 h vzdáleností na obsahu G pruhů pro G0-lymfocyty (černé trojúhelníky) A B Obr. 203 Umístění chromosomových teritorií v jádře lidských buněk. (A) Radiální distribuce čtyř chromosomových teritorií v trojrozměrně fixovaných jádrech lidských G0-lymfocytů. Pro každý chromosom jsou uvedeny průměrné hodnoty a jejich standardní odchylky. (B) Závislost trojrozměrných radiálníc a HT-29 buňky (bíle kruhy). Pro porovnání jsou uvedeny výsledky na dvourozměrně fixovaných lymfoblastech (černé body) a dřívější výsledky na dvourozměrně fixovaných granulocytech (bílé kruhy). ch P středů chromosomových teritorií o 121 vzdáleností pro 22 chromosomů (obr. 203 A). Chromosomy 16, 19 a 22 byly nalezeny blízko u středu jádra. Nejvíce na okraji byly umístěny chromosomy 3, 4, 8 a 18 (obr. 203 B). Na grafech (obr. 203 B) je znázorněna závislost průměrné 3D vzdálenosti středů chromosomových teritorií na obsahu G-pruhů u lidských G0-lymfocytů a u buněčné linie HT-29. Pro porovnání jsou zde také uvedeny grafy, které vyjadřují závislost 2D vzdáleností středů chromosomových teritorií od jaderné membrány u lidských granulocytů a lymfoblastů. Poměr mezi obsahem R a G pruhů (R/G obsah) pravděpodobně ovlivňuje umístění chromosomů. Vzdálenosti chromosomů od středu jádra v G0-lymfocytech, granulocytech, HT-29 buňkách a lymfoblastech byly přibližně úměrné obsahu G pruhů. Některé rozdíly v distribucích radiálních vzdáleností, které byly publikovány pro různé buněčné typy, mohou být zapříčiněny zejména způsobem měření vzdáleností v jádře nebo normováním, které se používá v různých laboratořích. Paralelní měření polohy jednotlivých chromosomů v G0lymfocytech a buňkách HT-29 naznačuje, že by umístění většiny chromosomů v buněčném jádře mohlo být podobné pro oba buněčné typy (obr. 203 B). Pouze v případě umístění chromosomu 5 byl v těchto dvou buněčných typech nalezen rozdíl větší než 10 %R (R je poloměr jádra buňky). V jádrech granulocytů se chromosom 16 nacházel mnohem blíže k jaderné membráně, než tomu bylo u G0-lymfocytů a HT-29 buněk. Jak vyplývá z výše popsaných zákonitostí, genetické elementy (geny, centromery, chromosomy) se nacházejí přednostně v určité vzdálenosti od středu jádra, ve sférických vrstvách, které se mohou zcela překrývat (např. pro geny ABL a BCR), nebo mohou být vzájemně velmi vzdáleny (např. gen c-MYC a BCR). Uvnitř těchto vrstev je rozložení elementů v převážné většině případů náhodné. Pro odhad pravděpodobnosti interakce po ozáření dvou elementů je proto důležité zjistit hladiny (radiální vzdálenosti), na kterých se nacházejí a prověřit, zda jsou v rámci dané hladiny jejich polohy náhodné. Pro elementy náhodně se vyskytující uvnitř určité radiální vrstvy lze použít hustotu pravděpodobnosti výskytu (viz obr. 203 A) normovanou na jednotku objemu (funkce ψ) pro výpočet pravděpodobnosti interakce mezi oběma elementy. Příklad takového výpočtu je uveden pro chromosomy 8, 9 a 22 na obr. 204. Pravděpodobnost vzájemné interakce pro chromosomy 9 a 22 se rovná R9,22=2.1, zatímco pro chromosomy 8 a 22 je uvedená pravděpodobnost R8,22=0.5. Tyto rozdíly jsou způsobeny pouze odlišnou polohou odpovídajících vrstev jednotlivých chromosomů. 122 Párování heterologních genetických elementů Mezi genetickými elementy může docházet ke vzniku vázaných stavů, které se projevují neúměrně vysokým počtem případů, kdy se heterologní genetické oblasti párují dohromady (angl. tethering) v malé prostorové vzdálenosti. Tento efekt byl studován pro ABL a BCR geny v lidských Tlymfocytech. Výsledek experimentů je uveden na obr. 204. Pro Go-lymfocyty bylo naměřeno podstatně více případů, kdy geny ABL a BCR jsou blízko (<0.5 µm), než by se dalo čekat z teoretického výpočtu založeného na Monte Carlo simulaci (obr. 205). Pro srovnání vidíme, že u stimulovaných lymfocytů experimentální údaje dobře odpovídají teorii. Vzhledem k tomu, že měření bylo provedeno v 2D projekci, skutečný nárůst počtu vázaných stavů oproti případu, kdy jsou geny blízko u sebe náhodně, je nutno vypočítat jako poměr ploch (A2-A1)/A3, což v našem případě činí 7.3±1.5. Docházíme tedy k závěru, že pravděpodobnost interakce mezi chromosomy 9 a 22 by měla být alespoň 2.1x7.3, což je 15.3x větší v porovnání s náhodným rozdělením. Jak bude uvedeno dále, experimentálním měřením bylo zjištěno, že uvedená hodnota je 11x větší, což je v souladu s výše vypočítaným odhadem. Frakční jaderný objem , ν 0.0 0.2 0.4 0.6 0.8 1.0 Hustotapravděpodobnostiinterakce 0 2 4 6 8 10 ψ8 (ν)xψ22 (ν) ψ9 (ν)xψ22 (ν) Obr. 204 Závislost hustoty pravděpodobnosti interakce mezi chromosomy 9 a 22 (8 a 22) na frakčním jaderném objemu. Celková pravděpodobnost interakce se vypočte jako integrál pod zobrazenou křivkou: červená plocha pro chromosomy 9 a 22 (modrá plocha pro chromosomy 8 a 22). Pravděpodobnost interakce je normována na případ, kdy se oba chromosomy nacházejí zcela náhodně v celém objemu jádra (plocha pod čerchovanou přímkou se rovná 1). Otázka existence vázaných stavů je velmi důležitá, a proto byla zkoumána v dalších experimentech při použití 3D fixace. Bylo zjištěno, že v ojedinělých případech lze najít vazbu mezi genetickými elementy, která se projevuje atypickým úhlovým rozdělením (rozdělením úhlů element-střed jádra-element), jež neodpovídá funkci sinus. V těchto případech se také setkáváme s atypickým rozdělením vzájemných vzdáleností mezi genetickými elementy, kdy je upřednostněna určitá vzdálenost. 123 Také pro 3D vzdálenosti mezi geny ABL a BCR v Go-lymfocytech byl nalezen posun k menším hodnotám (obr. 205). Z hlediska vzniku CML je však důležitá distribuce těchto vzdáleností v kritické buněčné populaci, tj. v buňkách CD34+ . Tyto buňky lze separovat z kostní dřeně nebo z mobilizované krve. Předběžné experimenty ukázaly, že skutečně v buňkách CD34+ jsou vzdálenosti mezi ABL a BCR menší, než by odpovídalo radiálním distribucím. Minimální vzdálenost ABL-BCR [µm] 0.0 0.5 1.0 1.5 2.0 2.5 3.0 3.5 4.0 4.5 5.0 Pravděpodobnost 0.00 0.01 0.02 0.03 Pravděpodobnost 0.00 0.01 0.02 0.03 0.04 a Stimulované lymfocyty b Go-lymfocyty 0.0 0.3 0.7 1.0 0.000 0.005 0.010 0.015 0.020 0.025 A2 A3 2D 3D A1 c Obr. 205 Distribuce minimálních 2D vzdáleností mezi geny ABL a BCR (ABm) ve stimulovaných (a) a nestimulovaných (b) lidských lymfocytech. Teoretická závislost pravděpodobnosti na ABm (plná čára) byla počítána pomocí modelu jak pro 2D projekce, tak pro 3D vzdálenosti. Počáteční část distribuce do 1 µm je znázorněna na obr. 205 c, kde tmavě modrá oblast znázorňuje plochu pod experimentální distribucí ABm pro hodnoty ABm <0.5 µm (A2). Světle modrá oblast na obr.205 b znázorňuje plochu pod teoretickou křivkou ve 2D (A1) a šrafovaná oblast ve 3D prostoru (A3). Jak vidíme, počet jader Go-lymfocytů s ABm<0.5 µm je podstatně vyšší (2x), než je teoretická předpověď. Obr. 206 Vazba (tethering) mezi geny RET a H4 u buněk štítné žlázy. Geny RET a H4 jsou odděleny poměrně velkou molekulární vzdáleností a v jádře se nacházejí daleko od sebe (A). Ve 30% případů se však RET a H4 nacházejí poblíž (B-D). Na obr. E je mitóza, kde je vidět, že v kondenzovaném stavu jsou oba geny také blízko u sebe. 124 Výměny vznikají tedy zejména tam, kde jsou dané chromosomové oblasti blízko u sebe buď v důsledku stejných radiálních distribucí, nebo v důsledku vazby (tethering). Vazba mezi určitými genetickými strukturami (tethering) již dříve (Kozubek S. et al., 1997) pro c-MYC a IGH lokusy (obr. 207). V dalších pracích byla taková vazba prokázána pro geny ABL a BCR v Go lymfocytech měřením 2D i 3D vzdáleností. Na tyto naše výsledky navázali další autoři, kteří sledovali geny RET a H4 v buňkách štítné žlázy (Nikiforova et al., 2000) a prokázali, že vznik nádorů štítné žlázy po Černobylu je právě důsledkem RET/H4 aberace, a ta vzniká proto, poněvadž existuje vazba mezi těmito geny (obr. 206, 208). Prostorová blízkost dvou genetických oblastí podstatně zvyšuje pravděpodobnost jejich interakce po ozáření. Výrazně se to projevuje pro hustě ionizující záření, kde výměnné aberace vznikají mezi blízko se nacházejícími chromosomy. Pro takové dvojice chromosomů (např. 9 a 22 nebo 14 a 18) nacházíme aberace také u často se vyskytujících zhoubných onemocnění krvetvorby. To v menší míře platí také pro gamma záření, kde formování aberací trvá delší dobu a vzájemně tak může interagovat více chromosomových dvojic. Obr. 207 Vazba mezi geny c-MYC a IGH byla prokázána pro dva typy buněk . Na obrázku jsou distribuce vzájemných vzdálenosti mezi oběma geny (Kozubek S. et al., 1997). Obr. 208 Vazba mezi geny RET a H4 byla prokázána na základě podobného rozdělení v práci Nikiforové Prostorové uspořádání chromosomů a vazba genetických elementů mohou tedy významně ovlivnit indukci genetických poškození zářením. Pro zhodnocení tohoto vlivu je však nutný přesný výpočet. 125 15.1.3. Geometrie genomu v jádře se mění účinkem záření Dalším zajímavým aspektem je kinetika vzájemného prostorového uspořádání kritických genů po ozáření v jádře buňky. Vizualizace genetických struktur umožňuje zkoumat také tuto otázku experimentálně. Byl studován vliv ionizujícího záření na změny ve struktuře chromatinu vyššího řádu v interfázních jádrech buněčných linií ML-1 a U-937. 2D vzdálenosti centromer 8, 9 a 17 a genu TP53 od těžiště jádra a vzdálenosti mezi homologními signály byly měřeny v časových intervalech 2 h a 5 h po ozáření. Dvě hodiny po ozáření bylo zjištěno zmenšení vzdáleností signálů genetické oblasti od těžiště jádra a zmenšení vzdáleností mezi homologními signály. V časo-vém intervalu 5 hodin po ozáření byl sledován zpětný posun vzdáleností signálů centromer 8, 9 a 17 a genu TP53 od těžiště jádra a vzdáleností mezi homologními signály do původní pozice před ozářením (tab.12). Posuny vzdáleností pro centromery 8 a 9 v buňkách U-937 a jejich návrat do původní pozice po ozáření jsou uvedeny na obr. 209. 0 1 2 3 4 5 90 93 96 99 102 105 0 1 2 3 4 5 VzdálenostNN(%) 87 90 93 96 99 102 0 1 2 3 4 5 65 67 69 71 73 75 0 1 2 3 4 5 VzdálenostCN(%) 62 64 66 68 70 72 Časový interval po ozáření [h] Centromera 8 U-937 Centromera 9 U-937 Centromera 8 U-937 Centromera 9 U-937 Obr. 209 Zmenšení vzdáleností centromer 8 a 9 od těžiště jádra (tmavě modrá) a zmenšení vzájemných vzdáleností mezi homologními signály centromer 8 a 9 (červená) v buňkách U-937 po ozáření. 0 50 100 150 200 0.000 0.005 0.010 0.015 0.020 0 50 100 150 200 0.000 0.005 0.010 0.015 0.020 Centromere-to-centromere distances Centromere17 Gene-to-genedistances TP53gene Distancein%ofradiusDistancein%ofradius Probability Probability Obr.210 Rozdělení vzdáleností mezi dvěma genetickými lokusy (centromerami 17 a geny TP53) v jádrech buněk ML-1 v kontrole (červeně) a po ozáření dávkou 5 Gy (žlutě). Exp. distribuce odpovídají teoretickým křivkám spočteným za předpokladu náhodného rozložení genetických oblastí ve sférické hladině. Ozáření buněk tedy vede ke změnám ve struktuře jádra vyššího řádu. Homologní genetické struktury se k sobě přibližují, což bylo v literatuře interpretováno jako důsledek rekombinační reparace s využitím druhé kopie genetického materiálu jako templátu. Ukázalo se, že pohyb homologů k sobě je důsledkem pohybu chromatinu směrem ke středu jádra (zřejmě jako následek rozvolnění chromatinu 126 při reparaci). Sférické hladiny pro jednotlivé struktury se tedy posouvají směrem ke středu jádra. Rozložení genetických lokusů uvnitř sférických hladin však zůstává náhodné (obr. 210), což vyvrací výše uvedený mechanismus rekombinační reparace. Tabulka 12. Topografické parametry odlišných genetických úseků v interfázních jádrech buněčných linií ML-1 a U-937 určených po ozáření Ozářené buňky Genetický úsek (buněčný typ) Topografický parametr Kontrola [%] 2 h [%] 5h [%] CN8 69.6 ± 0.7 64.4 ± 0.7* 69.3 ± 0.6 Centromera 8 (U-937) N N8 8 98.7 ± 1.2 90.4 ± 1.1* 97.4 ± 1.0 CN9 73.5 ± 1.2 66.6 ± 0.7* 73.5 ± 0.6 Centromera 9 (U-937) 99NN 101.1 ± 3.0 92.5 ± 1.7* 102.1 ± 1.7 CP 47.5 ± 0.6 43.1 ± 1.1* 45.5 ± 0.8 TP53 (ML-1) PP 66.4 ± 0.9 63.5 ± 1.6 65.4 ± 1.2 CN17 59.3 ± 0.8 55.6 ± 1.4* 63.2 ± 1.3 Centromera 17 (ML-1) N N17 17 84.5 ± 1.1 78.2 ± 1.7* 90.5 ± 1.6 CP - průměrná vzdálenost genu TP53 od těžiště jádra; PP - průměrná vzdálenost mezi dvěma homologními geny TP53; CN8 - průměrná vzdálenost centromery 8 od těžiště jádra; N N8 8 - průměrná vzdálenost mezi dvěma homologními centromerami 8; CN9 - průměrná vzdálenost centromery 9 od těžiště jádra; N N9 9 průměrná vzdálenost mezi dvěma homologními centromerami 9; CN17 - průměrná vzdálenost centromery 17 od těžiště jádra; N N17 17 - průměrná vzdálenost mezi dvěma homologními centromerami 17 (vzdálenosti jsou uvedeny v % lokálního poloměru, R); *statisticky významné rozdíly při p<0.05. Pohyb genetické struktury v jádře po ozáření byl očekáván v souvislosti s reparačními procesy, nebyl však znám charakter tohoto pohybu, jeho kinetika a způsob detekce. Změna geometrie genomu po ozáření znamená, že event. další záření již působí na změněnou strukturu, která může vykazovat odlišnou citlivost. Pohyb chromatinu po ozáření – ať už je důsledkem reparačních procesů nebo jiných mechanismů – může ovlivnit pravděpodobnost vzniku aberací a tím i zhoubných onemocnění. Znamená podstatnou komplikaci při modelování účinků záření matematickými prostředky. 127 15.1.4 Genová exprese je indukována malými dávkami záření (první výsledky získané metodou DNA-čipů) Změny exprese genů jsou známy již více než deset let a za tuto dobu se podařilo trochu nahlédnout do vzájemných vazeb mezi jednotlivými geny. Tak např. indukce TP53 způsobuje celou kaskádu indukce dalších genů, jako jsou GADD45, CDKN1A, MDM2, BAX, MCL1, BCLX. Tyto geny se uplatňují při regulaci buněčného cyklu a u zhoubných onemocnění nacházíme mutace v těchto genech. Kromě genů ovlivňujících buněčné přežití N, MYC, HRAS apod., které nemají přímý vliv na letální účinek záření. Uvedené studie však byly provedeny užitím relativně vysokých dávek záření. Použitím techniky DNA-čipů u buněk ML-1, které jsou p53 pozitivní, byla zkoumána indukce genů v oblasti dávek 2-50 cGy (Amundson). Byla prokázána indukce celé řady genů, včetně genů CDKN1A, GADD45, MDM2, ATF3 a BAX, které byly detailněji studovány (obr. 211, 212). Indukce v oblasti nízkých dávek měla poněkud jinou kinetiku ve srovnání s vysokými dávkami záření. Dávková závislost vykazovala v některých případech linearitu, jindy konkávní závislost, někdy i s lokálním maximem v oblasti dávek kolem 0.5 Gy. Současné pokroky v chápání molekulárních u byly studovány také další geny, jako jsou FOS, JU dálostí, které následují po ozáření buněk a vedou Obr. 211 DNA čipy (A). Na čipu je zeleně znázorněna exprese genu rovná kontrolní hodnotě a červeně jsou zobrazeny zářením indukované geny. Relativní indukce dávkou 50 cGy pro různé geny je znázorněna dole (B). Obr. 212 Dávkové závislosti indukce některých genů po ozáření. Je vidět, že i dávky pod 10 cGy silně indukují expresi MDM2 a ATF3. k poškození DNA, reparaci, apoptóze a zpoždění buněčného cyklu, mohou znamenat nové cesty pro usměrnění účinků záření. Nabízejí se možnosti zvýšení citlivosti k ionizujícímu záření - např. inaktivací genu RAS nebo jiných genů odpovědných za 128 rozpoznávání poškození DNA a jejich reparaci. Jestliže se při léčbě zhoubných nemocí zářením uplatňuje apoptóza, lze uvažovat o její podpoře. Naopak, ve zdravé tkáni je nutno apoptózu potlačit. Toho lze docílit např. blokováním některých genů, jako je např. růstový faktor TGFβ. Podobně, zpoždění buněčného cyklu v G2-fázi lze eliminovat a tím rovněž zvýšit citlivost buněk, zejména v liniích s mutovaným p53 proteinem, které ztratily kontrolu přechodu G1/S (tzv. G1-checkpoint). V této oblasti bylo zatím publikováno poměrně málo prací; oblast je však velmi perspek 5.2. Nově objevené účinky záření 5.2.1 Záření poškozuje také přímo nezasažené buňky (bystander efekt) považ také pro transformaci buněk (Sawant et al., 2001). tivní, zejména z hlediska pochopení mechanismů a možného ovlivnění účinků záření. 1 1 Dlouhou dobu se v radiobiologii ovalo za platné tvrzení, že genetické účinky záření vyžadují, aby byla molekula DNA zasažena zářením nebo radikálem, který záření vytvořilo. V současné době se však již nahromadily experimentální výsledky v dostatečné míře na to, aby bylo možné učinit závěr, že při ozáření buněk částicemi jsou poškozeny také ty buňky, které nejsou přímo zasaženy. Tento jev se nazývá „bystander effect“ (BE) a lze jej nejlépe demonstrovat v experimentech s α-zářením, kde se ukazuje, že zářením jsou postiženy také buňky, přes které neprošla částice. BE byl pozorován pro různé účinky záření: letální účinky, chromosomové aberace, mutace, genetickou nestabilitu a genovou expresi, a Pro výzkum BE byl s výhodou použit mikrosvazek záření. Při ozáření 10% buněk ionty hélia (8 částicemi) pozorovali autoři stejnou frekvenci transformovaných buněk jako při rovnoměrném ozáření celé populace stejnou průměrnou fluencí (obr. 213). Spektrum mutací pro BE buňky je jiné, nežli podobné spektrum pro přímo zasažené buňky (obr. 214). To naznačuje, že také mechanismy mohou být v obou případech odlišné. Obr. 213 Bystander efekt. Závislost počtu transformovaných buněk na fluenci při ozáření 10% buněk mikrosvazkem nebo při rovnoměrném ozáření celé populace. 129 BE lze zkoumat v podstatě 3 metodami: (i) ozáření buněk nízkými dávkami záření (tak, aby velká část buněk nebyla přímo zasažena), (ii) ozáření vybraných buněk mikrosvazkem a (iii) působení na buňky médiem z ozářené kultury. Zkoumání mechanismu BE ukázalo, že pro vznik BE je důležitá komunikace mezi buňkami – při použití látek, jež rozrušují komunikační kanálky, dochází k vymizení BE. Existují tedy přinejmenším dva typy přenosu signálu pro BE – přes komunikační kanálky a přes medium. Zdá se, že bylo vyjasněno, jaký je vztah mezi BE a genetickou nestabilitou (GN). V experimentech Lynga se ukázalo, že apoptóza může být indukovaná nejenom mediem z ozářených buněk, ale také médiem z potomstva těchto ozářených buněk, ve kterých docházelo ke GN. Znamená to, že mechanismus BE je shodný s mechanismem GN a přenos signálu pro BE mezi buňkami je shodný s přenosem signálu do dalších generací jednou ozářené buňky. BE znamená, že riziko odhadnuté na základě extrapolace z oblastí vysokých dávek směrem k velmi nízkým dávkám může být velmi podhodnoceno. Pro záření s nízkým LET, BE nejvíce přispívá k účinkům záření při velmi nízkých dávkách (pod 0.1 Gy), pro vysoké LET nelze závislost na dávce definovat, protože už průchod jediné částic vyvolává plný efekt. Byly učiněny odhady BE pro plícní buňky ozářené inhalací dceřiných produktů radonu. Autoři došli k závěru, že poměr mezi frekvencemi indukovaných zhoubných onemocnění plic pro obyvatele domů se zvýšenou koncentrací radonu (nízké dávky) a horníky z uranových dolů (vysoké dávky), který činí 2.4-4, odpovídá téměř nulovému BE, tj. minimálnímu počtu buněk v okolí každé buňky zasažené α-částicí. Skutečnost, že se BE u nádorů plic vzniklých při inhalaci radonu neuplatňuje, lze možná přičíst na vrub tomu, že při prolongovaném ozařování částicemi s vysokým LET se ionizující záření uplatňuje jako iniciační i jako promoční faktor. Obr. 214 Spektrum mutací v exonech HPRT genu se liší pro bystander buňky (B) a přímo zasažené buňky(C). Spektrum pro spontánní mutace je na obrázku (A) a liší se od obou předchozích spekter. To naznačuje, že také mechanismy mohou být odlišné. 130 „Bystander efekt“ byl potvrzen v mnoha pracích, mechanismus není znám; předpokládá se přenos reaktivních kyslíkových nebo dusíkových radikálů. BE souvisí s GN a možná má stejnou příčinu. BE má velký význam z praktického hlediska, neboť vede k nelinearitě závislostí na dávce a v důsledku BE mohou být současné odhady radiačního rizika podceněny. 15.2.2. Nelinearita křivky přežití v oblasti velmi malých dávek záření a adaptivní reakce buňky na ozáření V posledním desetiletí byly vyvinuty přesné metody měření klonogenního přežití buněk po ozáření v oblasti velmi nízkých dávek záření. Jednotlivé buňky jsou po ozáření rozděleny do vhodných komůrek nebo do gelu a poté je sledována každá buňka zvlášť. Takto se zpracuje dostatečně velký počet bu přežití. V poslední době se začaly používat také počítačem řízené mikroskopy, umožňující opakované snímání a porovnávání obrazu v potřebných intervalech po ozáření. Příklad křivky přežití získané těmito moderními prostředky je uveden na obr. 215. Pro X-záření je na křivce přežití patrná oblast zvýšené citlivosti (hypersensitivity, HS) pro dávky zhruba do 0.2 Gy. HS byla naměřena pro řadu buněčných typů). Úsilí o vyjasnění mechanismu HS v oblasti malých dávek záření vedlo ke snahám modifikovat křivku přežití použitím různých druhů záření, použitím chemických modifikátorů (zejména inhibitorů reparačních enzymů) a přítomností mezibuněčných kontaktů (ozařování v mikrokoloniích). Výsledky ukázaly, že látky, které ovlivňují reparaci (např. 3-aminobenzamid), mohou zmenšit nárůst rezistence v oblasti 0.2-1 Gy. Autoři tyto výsledky interpretují tak, že nárůst rezistence na křivce přežití (viz obr. 215) je způsoben indukcí reparace (nikoli hypersensitivní subpopulací buněk). To by vysvětlovalo také dlouhou dobu známý jev adaptivní reakce buňky něk tak, aby bylo možné statisticky vyhodnotit jejich Obr.215 Křivka přežití v oblasti velmi nízkých dávek záření pro X-záření. Pro dávky pod 20 cGy je patrná oblast hypersesintivity. 131 na ozáření, při kterém buňky vykazovaly snížený cytogenetický účinek záření po předběžném ozáření malou dávkou. Tento jev se rovněž interpretuje jako indukce reparačního mechanismu. Z hlediska radioterapie je zajímavé zjištění, že při frakcionovaném ozařování s intervalem 8 h, docházelo k opakování HS oblasti na křivce přežití a aplikace 3x0,4 Gy za den bylo účinnější než aplikace 1,2 Gy denně po dobu 5 dnů. Byl zkoumán také vztah HS k BE tím, že byly srovnávány buněčné linie s výrazným/nevýrazným BE a výraznou/nevýraznou HS. Bylo zjištěno, že buňky s výrazným BE nevykazovaly HS, a naopak. Možné vysvětlení je, že signál indukovaný v buňkách při velmi malých dávkách, jenž vede k letálnímu efektu (HS), zůstane uvnitř buňky, a proto je tak účinný. Jestliže jej buňka propustí ven, její citlivost se zmenší, ale poškodí se buňky v okolí. Hypersensitivita v oblasti malých dávek záření znamená silnou nelinearitu na křivce přežití a následně může znamenat také nelinearitu jiných účinek záření, jako je transformace, mutageneze, GN apod. To se dá očekávat zejména s ohledem na předpokládaný mechanismus HS, kterým je indukce reparačních procesů. 15.2.3. Vznik chromosomových aberací po ozáření neodpovídá molekulárním hmotnostem chromosomů Značná pozornost byla věnována vztahu mezi strukturou chromatinu vyššího řádu a vznikem aberací. Byly provedeny experimenty na lymfocytech ozářených neutrony a γ-zářením. V těchto experimentech byly sledovány výměnné aberace ve velkých skupinách chromosomů. Paralelně byly hledány strukturální charakteristiky, které by korelovaly s četností výměnných aberací. Indukce výměnných aberací hustě ionizujícím zářením Bylo prokázáno, že výměnné aberace v lymfocytech ozářených rychlými neutrony vznikají s velmi vysokou frekvencí jen mezi specifickými chromosomy. Detekce výměnných aberací mezi 10 vybranými chromosomy lidských lymfocytů ozařovaných třemi dávkami rychlých neutronů s průměrnou energií 7MeV byla prováděna pomocí opakované duální FISH techniky. Při každé hybridizaci byly hodnoceny rozdílné páry chromosomů. Definované pozice metafázních chromosomů byly uloženy na hard disk a automaticky nahrávány po každé ze šesti úspěšných rehybridizací. Touto cestou bylo získáno šest rozdílných obrazů stejných metafázních chromosomů. Srovnávání těchto obrazů umožnilo identifikovat výměny pro chromosomy HSA 1, 2, 3, 4, 8, 9, 12, 14, 18 a 22. Frekvence těchto výměn nevykazovala žádnou korelaci s molekulární hmotností interagujících chromosomů. Nejvýznamnější byly výměnné aberace mezi chromosomy HSA 14/18, 9/22, 14/8, 18/8, 8/3, 1/14, 1/8, 3/8, a 3/14. Tyto výsledky jasně ukazují, že výměnné aberace postihují stejné chromosomy, které podléhají translokacím u často se vyskytujících forem lymfomů a leukémií. Vysoká frekvence 132 výměnných aberací souvisí s prostorovou blízkostí chromosomů v jádře. To je pravděpodobně jeden z hlavních důvodů vzniku specifických translokací vedoucích k maligní transformaci buněk. Tabulka 13. Počet výměn mezi páry chromosomů ve vybrané skupině (N ) a počet těchto výměn počítaných podle modelu lineární úměrnosti (N ) pro vybrané dvojice chromosomů ij 10 ij 10,th 0.5 Gy 1 Gy 1.5 GyDvojice Chromosomů N ij 10 N ij 10,th p N ij 10 N ij 10,th p N ij 10 N ij 10,th P 1/8 4 0.43 <10-4 6 1.01 <10-4 9 2.01 <10-4 1/14 2 0.34 <10-2 4 0.69 <10-3 11 1.58 <10-6 3/8 2 0.35 <10-2 2 0.82 - 12 1.62 <10-6 3/14 1 0.25 - 4 0.58 <10-3 5 1.15 <10-3 3/18 1 0.19 - 1 0.45 - 4 0.89 <10-2 4/12 1 0.29 - 1 0.69 - 6 1.38 <10-3 8/14 2 0.18 <10-2 5 0.42 <10-5 8 0.84 <10-6 8/18 1 0.14 - 2 0.33 <10-2 7 0.65 <10-6 9/22 0 0.11 - 4 0.24 <10-4 6 0.55 <10-6 14/18 5 0.11 <10-6 5 0.25 <10-6 16 0.51 <10-6 p - statistická významnost rozdílů. Byly porovnány frekvence indukovaných aberací zjištěné experimentálně (při opakovaných hybridizacích metafázních buněk lidských lymfocytů ozářených neutrony) s hodnotami vypočtenými podle lineárního modelu (modelu, ve kterém se předpokládá proporcionalita mezi molekulární hmotností a pravděpodobností indukce aberace). Po ozáření dávkou 1.5 Gy byl pozorován pro HSA 8, 14, 18 a 22 mnohem větší počet výměnných aberací, než je teoretická předpověď počítaná podle molekulární hmotnosti chromosomů. Také po ozáření menší dávkou neutronů byl pozorován větší počet aberací pro chromosomy HSA 14 a 22, než je teoretická předpověď. Statisticky významné nebyly rozdíly mezi teoretickou a experimentální hodnotou výměnných aberací pro chromosomy HSA 8 a 18 po ozáření menší dávkou neutronů. Nejvýznamnější výsledky jsou shrnuty v tab. 13. Nejvyšší frekvence výměnných aberací byla pozorována pro chromosomy HSA 14 a 18 po dávce 1.5 Gy (f14,18=0.036±0.009). 133 Teoretická předpověď pro tyto chromosomy činí (f14,18 th =0.0012). Po dávce 1.5 Gy je frekvence výměnných aberací pro další páry chromosomů, jež jsou uvedeny v tabulce 13 (1/8, 1/14, 3/8, 3/14, 3/18, 4/12, 8/14, 8/18, 9/22), rovněž významně vyšší. Vzhledem k nízkému počtu pozorovaných aberací nebylo možné prokázat statistickou významnost frekvence výměn pro dvojice chromosomů 3/8, 3/18 a 4/12. Na druhé straně jsme, v rozporu s očekáváním, nepozorovali žádné výměnné aberace mezi některými většími chromosomy (např. 3/4, 3/2, 4/2). Indukce výměnných aberací řídce ionizujícím zářením Výsledky, podobné jako v předchozí kapitole, byly získány pro γ-záření. Sada zkoumaných chromosomů zahrnovala 11 chromosomů (HSA 1, 2-4, 7-11, 21 a 22); opakovaná hybridizace byla prováděna podobným způsobem jako v předchozích experimentech (obr. 216). Závěry z této práce potvrdily v zásadě předchozí výsledky. Bylo zjištěno, že nejvíce výměnných aberací vzniká pro ty dvojice chromosomů, které nacházíme často translokované u zhoubných onemocnění krvetvorby. Tak např. zvýšený počet výměn byl nalezen u HSA 3 a 21, HSA 4 a 11, HSA 22 a 9, HSA 22 a 21. Translokace t(3;21) nacházíme u CML, t(4;11) u pre-B-ALL nebo ALL, t(22;9) u CML a ALL a t(22;21) u Ewingova sarcomu. Na rozdíl od neutronů nebyl však vliv struktury na vznik výměnných aberací u řídce ionizujícího záření tak výrazný - četnosti vzniku aberací byly mnohem blíže k očekáváním, jež jsme vypočítali podle hmotnosti jednotlivých chromosomů. Tento jev lze přičíst na vrub odlišnému prostorovému rozložení zlomů vyvolaných řídce a hustě ionizujícím zářením. Při průchodu sekundární částice odražené neutrony rozhraním mezi dvěma chromosomy mohou s poměrně velkou pravděpodobností vzniknout zlomy na obou teritoriích a vzápětí interagovat za vzniku výměnné aberace. V případě řídce ionizujícího záření jsou zlomy rozloženy v prostoru náhodně a musí čekat mnohem delší dobu na svého "partnera", aby mohlo k interakci dojít. 134 Obr. 216. Opakovaná hybridizace téže mitózy lidského lymfocytu ozářeného dávkou 3Gy γ-záření. Lze pozorovat dicentrickou aberaci mezi chromosomem 2 a 3 (2.a 3. hybridizace); translokaci mezi chromosomem 7 a neidentifikovaným chromosomem. FISH technika je velmi vhodným prostředkem pro studium vzniku aberací po ozáření. Ukazuje, že některé dvojice chromosomů mohou tvořit výměnné aberace s vyšší četností, než se dá čekat z jejich molekulární hmotnosti. Jsou to právě ty dvojice, jež se často vyskytují také u zhoubných onemocnění. 15.3. Příspěvek nových výsledků k řešení starých problémů 15.3.1. Genetická nestabilita - příčina nebo průvodní jev zhoubných nádorových onemocnění? Genetická nestabilita genomu (GN) je dlouho diskutovaným jevem, kterému mnozí autoři přikládají velký význam v onkogenezi. Proto se tímto jevem budeme blíže zabývat. Normální buňka má k dispozici systém pro udržení stability, tj. pro zajištění přesné duplikace genetického materiálu a jeho rozdělení do dceřiných buněk. Tento systém zahrnuje několik set genů. U zhoubných onemocnění se pozorují změny v primární struktuře genomu; obvykle tím více, čím agresivnější je nádor. Často se pozoruje tzv. aneuploidie, tj. odlišný počet chromosomů. Tyto skutečnosti odpovídají "teorii somatických mutací", jež byla navržena německým embryologem Boverim již v roce 1914. GN může být způsobena defekty v celé řadě genů. Tyto defekty můžeme pozorovat např. jako chromosomové aberace. 135 Vznik zhoubných onemocnění lze popsat na základě GN zhruba takto: 1) Dojde k iniciaci v jedné buňce, která se částečně vymkne růstové kontrole a stane se geneticky nestabilní. 2) V expandující populaci buněk dochází ke genetickým změnám, které jsou většinou eliminovány (vzhledem k metabolickým nevýhodám, které znamená vyřazení určitých genů), avšak s určitou frekvencí mohou vzniknout mutace s dodatečnou výhodou pro růst a šíření nádorové populace. 3) Proběhne postupná, evoluční selekce klonů buněk, které jsou více a více abnormální jak geneticky, tak biologicky, až nakonec nádor svého hostitele usmrtí. GN zvyšuje přizpůsobivost buněk a vysvětluje tak celou řadu jevů, jako je invaze maligních buněk do cizí tkáně, adaptace novým podmínkám v této tkáni, vytváření si krevního zásobení v nádoru, klamání imunitního systému apod. GN vysvětluje také mnohotvárnost nádorových onemocnění a vznik rezistence k chemoterapii. Ionizující záření indukuje genetickou nestabilitu (přehled viz Morgan 1996), a to jak záření s nízkým lineárním přenosem energie (LPE), tak s vysokým LPE (α-částice). GN se pozoruje po několik generacích od ozáření, kdy se fixuje poškození tzv. mutatorového genu. Zastánci mechanismu radiační onkogeneze, který je založený na GN, tedy předpokládají, že onkogeneze spočívá v indukci mutace (v mutatorovém genu), která vede k mutačnímu fenotypu buňky (Hall 2001). To vysvětluje také vysokou četnost indukce transformovaných buněk po ozáření, která je daleko vyšší, než by odpovídalo četnosti indukce mutace v jednom lokusu jako iniciační události. Teorie GN, jako základní fenomén onkogeneze, má však svá slabá místa, zejména při vysvětlení iniciace zhoubného onemocnění. U řady zhoubných onemocnění je v současné době známa genetická změna, která je příčinou vzniku nádoru a může se často vyskytovat u pacienta jako jediná genetická změna - např. translokace genů ABL/BCR u chronické myeloidní leukémie (CML). To je silným argumentem ve prospěch tvrzení, že iniciační událost zde musela být specifickou genetickou změnou. Podpůrná fáze (angl. promotion) pak nevyžadovala další změny genomu. U CML se také vyvíjí GN v průběhu onemocnění a vznikají sekundární aberace, ale tento proces je poměrně pomalý (několik let). Logickým vysvětlením je tedy to, že prvotní genetická změna je příčinou GN. Jestliže by byla GN prvotní, dalo by se čekat, že v maligní populaci buněk budou přítomny další genetické změny - ať už mající pozitivní efekt z hlediska proliferace nebo indiferentní. Jak se zdá, toto pozorování je v rozporu s teorii radiační onkogeneze jako důsledku GN. Kromě toho byly translokace ABL/BCR nalezeny v buňkách bezprostředně po ozáření (Ito et a., 1995). V poslední době byla GN pozorována také v buňkách jako důsledek BE (Seymour and Mothersill, 1997, Watson et al., 2000, viz také kapitola o BE). Jako příčinu BE i GN se nejčastěji zmiňují reaktivní kyslíkové nebo dusíkové radikály (přesněji „reactive oxygen or nitrogen species“). GN je mnoha autory považována za prvotní příčinu zhoubných onemocnění, a to jak po ozáření, tak obecně. Zdá se však, že tento závěr nemusí být - vzhledem k uniformitě maligních klonů v některých případech - pravdivý. Spíše se nabízí vysvětlení, že iniciace je událost ve specifickém lokusu, což ovšem nevylučuje celou řadu takových událostí v ozářené populaci, které se však neuplatní. In vitro vzniká zřejmě GN ve velké části populace porušením některého z genů mutatorového typu. 136 15.3.2. Individuální radiosensitivita Existuje několik studií, ze kterých lze usuzovat na možnost stanovení individuální sensitivity k ozáření. To by samozřejmě mělo význam pro radiační ochranu. Bylo zjištěno, že citlivost chromosomů k indukci aberací je větší pro řadu případů osob, u kterých je také zvýšená pravděpodobnost onkogeneze; kromě toho mohou mít vyšší výskyt aberací v periferní krvi také pacienti se solidními nádory. Navržený mechanismus spočívá v poškození kritických genů (např. genů odpovědných za reparaci). Problémem zde zůstává otázka rozptylu měření – např. pro pacienty se zhoubným onemocněním je střední hodnota výskytu aberací podstatně vyšší než u zdravé populace, nicméně rozptyl je tak velký, že u konkrétního člověka nelze říci, ke které skupině patří. Zkoumání tohoto rozptylu pro metodu počítání mikrojader a počítání aberací v metafázi ukázalo, že intraindividuální variabilita (opakované měření u stejného člověka) je podobná jako interindividuální (měření u různých jedinců). Bylo proto doporučeno činit závěry až po opakovaném stanovení těchto veličin u téhož člověka. Individuální radiosensitivita by se mohla stát důležitým vodítkem pro výběr zaměstnanců pro práci se zářením. Je však nutné dopracovat metody detekce sensitivních jedinců. 15.3.4. Biologická dosimetrie Za relativně nejlepší metodu pro biologickou dosimetrii je považována metoda analýzy dicentriků užitím fluorescenčního +Giemsa barvení (FPG) tak, aby se detekovaly pouze první mitózy. Mnoho pokusů bylo učiněno s FISH technikou (fluorescenční in situ hybridizace), která umožňuje detekovat translokace (viz obr.16), tj. aberace, které jsou daleko stabilnější než dicentriky, a to by FISH techniku předurčovalo k detekci ozáření v minulosti. Bohužel, výsledky epidemiologických studií ukázaly na řadu problémů, spojených s takový měřením (např. možnost vzniku a pomnožení klonů nesoucích aberaci, které mohou vést k nesprávným odhadům, viz obr. 217). Moderní, vysoce průchodné technologie umožňující screening exprese velkého počtu genů vedly k návrhu nového systému pro biologickou dosimetrii – cílem bylo definovat systém genů, podle jejichž exprese by se stanovila dávka (celotělová) a doba ozáření. Autoři zjistili, že nejsilnější byla odpověď genu DDB2, který kóduje p48 podjednotku XPE proteinu odpovědného za UV sensitivitu. Indukce DDB2 a CDKN1A je lineární s dávkou v rozsahu 0,2-2 Gy při měření 24 a 48 h po ozáření. Naopak pro 72 h vykazovaly dávkové závislosti silné nelinearity s lokálním maximem kolem 0.5 Gy. 137 Biologická dosimetrie je obohacena dalšími technikami; jejich použití však není standardizováno a má řadu úskalí. Proto je využití těchto technik v praxi zatím velmi omezeno. Obr. 217 Poměr mezi počtem dicentriků určených standardní metodou biologické dosimetrie a počtem translokací detekovaných delší dobu po ozáření v závislosti na dávce záření pro osoby ozářené při radiační nehodě. Je zřejmé, že obě metody si příliš neodpovídají. 15.3.5. Pravděpodobný mechanismus (radiační) onkogeneze Vznik zhoubných onemocnění (onkogeneze) je vícestupňový proces, který se uskutečňuje na buněčné úrovni a jehož základem je změna DNA kódu (genetická změna). Jednotlivý stupeň představuje: (i) změnu uvnitř jednotlivé buňky a (ii) následný vznik klonu změněných buněk, který je terčem pro další stupeň procesu. Nelze vyloučit, že některé stupně onkogeneze jsou však způsobeny změnou exprese genu(ů) bez genetické změny (tzv. epigenetický mechanismus onkogeneze). Jednotlivé stupně onkogeneze nejsou přesně známy; naše znalosti se však v poslední době enormně rozšířily a jejich objem narůstá doslova každým dnem. Jednou z etap, která významně přispěla k pochopení onkogeneze, bylo období identifikace onkogenů a tumor-supresorových genů (viz např. Rabbitts 1994). Mechanismus působení onkogenů může být různý: mohou přispívat ke vstupu buněk do buněčného cyklu, inhibovat apoptósu (programovanu buněčnou smrt) nebo měnit povrchové vlastnosti buněk a přispívat tak ke vzniku metastáz. Tumor-supresorové geny naopak blokují cestu ke vzniku zhoubných onemocnění, např. tím, že navodí apoptózu buňky při vážném poškození genomu. Ukázalo se, že aktivace onkogenu nebo inaktivace tumor-supresorového genu může vést ke vzniku zhoubného nádoru. Tyto změny jsou následkem poškození genomu, které lze v některých případech pozorovat cytogenetickými metodami, zejména jako delece, 138 translokace nebo inverse. Delece je typickým příkladem genetické změny, která může vést k vyřazení tumor-supresorového genu z funkce. Naopak translokace a inverse se uplatňují při aktivaci onkogenů. Aktivace se uskutečňuje tak, že daný onkogen (nebo jeho část) se v důsledku genetické změny ocitne v blízkosti jiných genetických elementů, ať už na stejném nebo jiném chromosomu, které způsobují jeho intenzívní expresi. Existuje celá řada příkladů: aktivace c-MYC genu u Burkittova lymfomu přenesením do blízkosti IGH genu (IGH je intenzívně transkribován, neboť zabezpečuje imunitní odpověď buněk); c-ABL gen se aktivuje u CML po t(9;22) translokaci; BCL2 gen se rovněž aktivuje přenesením do blízkosti IGH atd. Je zřejmé, že vícestupňový charakter onkogeneze souvisí právě s překonáním vícenásobných bariér, kterými se organismus jistí proti jejímu vzniku. Poškození tumorsupresorových genů nebo aktivace onkogenů jsou v tomto procesu nejdůležitější. Nepřímým potvrzením hypotézy o rozhodující roli genetických poškození při vzniku zhoubných onemocnění je korelace mezi mutageny a kancerogeny. Rozsáhlými testy bylo ověřeno, že látky, které působí mutagenně, tj. poškozují DNA buněk, jsou také účinnými kancerogeny a naopak. Onkogeneze zahrnuje kromě genetických změn také pomnožení jednotlivých buněčných populací, které v důsledku genetických změn mohou měnit své vlastnosti (rychlost dělení, povrchové vlastnosti, způsob růstu apod). Jednou z nejdůležitějších změn, které jsou pozorovány, je genetická nestabilita nádorových populací. Dochází v nich s vysokou četností k dalším genetickým změnám, které již nevyžadují působení kancerogenů. Z toho plyne, že řada vnějších faktorů může ovlivnit tyto procesy. Klasicky se rozlišují následující fáze onkogeneze: iniciace, podpůrná fáze a progrese. Pojmy iniciace a podpůrná fáze byly zavedeny na základě výsledků experimentů, ve kterých působení jednoho agens (např. záření) bylo nedostatečné při určitých dávkách pro vyvolání nádoru, zatímco v kombinaci s dalším agens (které samostatně nádor nevyvolávalo) vedlo k měřitelné úrovni onkogeneze. Synergické působení záření jako iniciačního agens a specifického promočního činidla bylo zjištěno pro řadu různých buněčných systémů a tkání. Další výzkumy však ukázaly, že některá promoční činidla také vyvolávají poškození DNA, zejména prostřednictvím indukce volných radikálů, a také chromosomové aberace. Zdá se tedy, že procesy iniciace a podpůrná fáze nelze vždy přesně oddělit, a že celý proces onkogeneze je tím více spojen s kumulací poškození DNA. Tomu odpovídá také skutečnost, že záření a také některé chemické kancerogeny jsou účinné také v jedné dávce, jestliže je dostatečně vysoká nebo při opakované aplikaci, a mohou tedy "zastoupit" promoční činidlo. Na druhé straně, iniciace vždy nestačí na vyvolání zhoubného onemocnění, neboť existují 139 látky, které mohou potlačit maligní fenotyp buňky, která je geneticky již změněná (např. retinová kyselina u akutní promyelocytické leukémie). Pod pojmem progrese se obvykle myslí nabytí agresivity (malignity) u již existujícího nádoru v důsledku genetické nestability; mezní formou progrese je konverze benigního charakteru nádoru na maligní. O záření je známo, že může přispět k progresi nádoru (urychlit jeho vývoj). Uvedené dělení vývojových stupňů onkogeneze nemá obecnou platnost a přesné vymezení. Jednotlivé fáze nelze přiřadit všem druhům zhoubných nádorů. Málo je známo o úloze tzv epigenetických faktorů v onkogenezi. Těmito faktory se někdy mylně rozumí vlivy prostředí (dieta, životní styl, stresy apod). V odborné literatuře se pod pojmem epigenetické faktory rozumí vymezené jevy, ve kterých je exprese genů ovlivněna dědičně jinak než změnou genomu. Je to (i) metylace DNA, (ii) acytylace histonů, (iii) struktura chromatinu a (iv) lokální kontrola exprese genů. Tyto faktory spolu souvisí a víme, že metylace DNA (deacetylace histonů, kondenzace chromatinu) vede k inaktivaci genů uvnitř změněné oblasti a může vést také k vyřazení tumor-supresorového genu z činnosti a přispět tak ke vzniku zhoubného onemocnění. Charakter metylace genomu se může přenášet z buňky do jejího potomstva při dělení, což umožňuje vznik klonu. Nakupení epigenetických změn s časem se tak jeví možným mechanismem evoluce nádoru. Vzhledem k argumentaci uvedené výše je však zřejmé, že základní příčinou vzniku nádorů je (alespoň v drtivé většině případů) genetická změna, tj aktivace onkogenů nebo inaktivace tumor-supresorových genů. Epigenetické faktory mohou přispět nejspíše ve stádiu podpůrné fáze a progrese. Období hledání jednotlivých onkogenů a postupné zkoumání mechanismů jejich působení se však stalo minulostí, lze říci minulým stoletím. Biologická revoluce postoupila nevídaným tempem kupředu. 15.4. Perspektivy dalšího výzkumu - technologie nového tisíciletí S nástupem nového století (a také tisíciletí) bychom očekávali další důležitou etapu; ta skutečně přišla a s nečekaným rozmachem. Bylo dokončeno sekvenování lidského genomu (určení posloupnosti nukleotidů ve všech chromosomech). Byly stanoveny sekvence prakticky všech genů a už v průběhu sekvenace bylo možné dosažené výsledky využít pro hledání nových onkogenů (s překvapením bylo zjištěno, že celkový počet genů je pouze 30- 40, 000). Význam znalosti primární struktury všech genů se však vynořil teprve v okamžiku, kdy přišla na scénu robotika na mikroskopické úrovni, která otevřela cestu k výzkumu 140 velkého počtu molekul současně. Vznik technologie DNA-čipů nebo „DNA-microarrays“ umožňuje na malém prostoru zkoumat prakticky současně všechny lidské geny, jejich varianty, jejich poškození a funkci. V kostce řečeno, funkce genomu v konkrétní buněčné populaci se touto metodou dá přenést na jedno sklíčko. V čem spočívá metoda DNA-čipů? Populárně vysvětleno se DNA sekvence mnoha genů nanesou na jedno sklíčko do matice např. 100x100 bodů, v každém bodě je nanesena robotem DNA pouze jednoho genu. Taková sklíčka (DNA čipy) se pak prodávají, takže si je laboratoře mohou koupit. Z buněk se dá izolovat látka, která po nanesení na sklíčko způsobí barevnou reakci v místě každé tečky, a to tím silnější, čím více je exprimovaný (používaný) gen, jehož DNA v daném bodě je. Vyhodnocení sklíčka se provádí skenerem v automatickém režimu a výsledkem je obrovské množství údajů o buňce. Tento soubor může být v určitém smyslu vyčerpávající (úplný) a tvoří tedy profil buňky nebo tkáně ("signature"). Uvedené úspěchy společně s rozvojem proteomiky a bioinformatiky jsou velmi nadějné. Rozbíhají se nové projekty, jako je např. „Cancer Genome Anatomy Project“, které si kladou za cíl identifikovat molekulární podstatu různých zhoubných onemocnění. Další velmi důležitou technologií jsou vizualizační techniky optické mikroskopie, které rovněž prodělávají prudký vývoj. Ještě jsme nestačili zužitkovat výhody „standardní“ konfokální mikroskopie, když se objevují nečekané cesty ke zvýšení rozlišení pod optickou mez (0.2-0.3 µm), jako je dvoufotonová mikroskopie, spektrální mikroskopie nebo mikroskopie založená na stojaté vlně. Kromě toho, zvyšování výkonu výpočetní techniky vedlo k vývoji nových digitálních přístupů v optické mikroskopii. Na rozdíl od elektronové mikroskopie má optická mikroskopie řadu výhod. Kromě relativně nízké pořizovací ceny je to zejména snadná manipulace s biologickým objektem. Bouřlivý vývoj zaznamenaly metody přípravy biologických vzorků pro pozorování. Pro ilustraci uvedeme tzv. FISH techniku, která umožňuje zviditelnit v jádře buňky jednotlivé geny a chromosomy při prostorovém zachování struktury jádra. V současnosti existují technologie umožňující pozorovat strukturální detaily in vivo - v živé buňce. Co se dá očekávat v oblasti onkologie? Kromě identifikace poškození genů je očividně důležité vědět, jak tato poškození buňku ovlivňují, tj. které geny se v důsledku poškození „zapínají“ a které „vypínají“. Poznání těchto následných změn by nám pak mohlo umožnit identifikaci místa vhodného pro ovlivnění procesu onkogeneze – navržení léčby. První výsledky ukazují, že změny funkce genů v nádorech jsou velmi široké, tj. velký počet genů mění svou expresi. Tak např. u akutní promyelocytické leukémie vzniká v důsledku translokace PML/RARα genů a následně působením tzv. fúzního proteinu dochází k aktivaci 141 genů chromosomu X (Xq28 band), 16 (16q24.1-3), a naopak utlumení genů na q-ramínku chromosomu 22, v okolí centromery chromosomu 17 a na chromosomu 19 (19p13.3- 19p13.2). Seznam konkrétních genů je velmi dlouhý. DNA-čipy umožní dále sledovat kinetiku těchto změn a jejich ovlivnění léčebnými prostředky. Mechanismy interakce jednotlivých proteinů jsou předmětem proteomiky. Vizualizační techniky pak mohou přispět vyjasněním prostorových vztahů mezi interagujícími molekulami, které jsou důležité z toho důvodu, že reakce v jádře buňky silně závisí na prostorovém uspořádání. 142 XVI Další literatura Amundson S.A., Do K.T., Fornace A.J 1999, Induction of stress genes by low doses of gamma rays. Radiat.Res. 152, p.225-231. Bauchinger M., Schmid E., and Braselman H. 2001, Time-course of translocation and dicentric frequencies in a radiation accident case. . Int. J. Radiat. Biol. 77, 553- 557. Bauchinger M., Schmid E., Zitzelsbereger H., Braselman H., and Nahrstedt U. 1993 Radiation-induced chromosome aberrations analysed by two-colour fluorescence in situ hybridization with composite whole chromosome-specific DNA probes and a pancentromeric DNA probe. Nomenclatures. Int. J. Radiat. Biol. 64, 179-184. Bártová E., Kozubek S., Kozubek M., et al. (2000a). The influence of the cell cycle, differentiation and irradiation on the nuclear location of the abl, bcr and c-myc genes in human leukemic cells. Leukemia Research 24: 233-241. Bártová, E., Kozubek, S., Jirsová, P., Kozubek, M., Lukášová, E., Skalníková, M., Cafourková, A., Koutná, I., Paseková, R. (2001) Higher-order chromatin structure of human granulocytes. Chromosoma, 110, 360- 370. Běgusová M. DNA radiolysis. Experimental study and theoretical modelling of the effects of DNA structure and ligands. PhD thesis, Université d’Orléans, 1999. Beninson D., Lloyd D.C., Natarajan A.T., Obe G., Preston R.J., and Sasaki M.,1986, Biological Dosimetry: Chromosomal Aberration Analysis for Dose Assessment. Technical Reports Series no. 260, IAEA, Vienna. Boudaiffa B., Cloutier P., Hunting D., Huels M.A. and Sanche L. 2000 Resonant formation of DNA strand breaks by extremely low energy electrons. Science 287, p.1658-1660. Boudaiffa B., Hunting D. Cloutier P., Huels M.A. Sanche L. Induction of single and double strand breaks in plasmid DNA by 100 to 1500 eV electrons. Int.J.Radiat.Biol. 76, p.1209-1221, 2000b. Boveri TH. , 1914 Zur Frage der Entstehung maligner Tumoren, Jena, Germany. Boyle S., Gilchrist S., Bridger J.M., et al. (2001). The spatial organization of human chromosomes within the nuclei of normal and emerin-mutant cells. Hum. Mol. Genet. 10, 211-219. Cafourková A., Lukášová E., Kozubek S., et al. (2001). Eschange aberrations induced with gamma-rays among 11 chromosomes of human lymphocytes. Int.J.Radiat.Biol., 77, 419-429. Cheng K.C., Lawrence A.L. 1993 Genomic instability and tumor progression: Mechnistic considerations. Adv.Cancer.Research 60, p.121-156. Curtis SB., Luebeck EG, Hazelton WS, Moolgavkar SH. 2001, The role of promotion in carcinogenesis from protracted high-LET exposure. Physica Medica 17, p.157-160. el Deiry W.S., Tokino T., Velculescu V.E., Levy D.B., Parsons R., Trent J.M., Lin D., Mercer W.E., Kinzler K.W., and Vogelstein B.,1993, WAF1, a potential mediator of p53 tumour suppression. Cell 75, 817-825. Hollander M.C., Alamo I., Jackman J., McBride O.W., and Fornace A.J. Jr., 1993, Sequence conservation and DNA damage-responsiveness of the mammalian gadd45 gene. J. Biol. Chem., 268, 24385-24393. Ikushima T., 1987, Chromosomal responses to ionising radiation reminiscent of an adaptive response in cultured Chinese hamster cells. Mutation Research , 180, 215-221. Ito T. 1995, Induction of BCR-ABL fusion genes by in vivo X-irradiation. Jpn.J.Cancer Res. 84, p.105-110. Jirsová P., Bártová E., Kozubek S., Kozubek M., Lukášová E., Cafourková A., Koutná I., Skalníková M. Nuclear distribution of the centromeric heterochromatin and the p53 gene of human leukemic cell lines after irradiation. Radiation Research, 155, 311-319, 2001 Kastan M.B., Zhan Q., el-Deiry W.S., Carrier F., Jacks T., Walsh W.V., Plunkett B.S., Vogelstein B.,and Fornace A.J. Jr., 1992, A mammalian cell cycle checkpoint utilizing p53 and GADD45 is defective in ataxia telangiectasia. Cell 71, 587-597. 143 Kellerer A.M. and H. H. Rossi, A generalized formulation of dual radiation action. Radiat. Res. 75, 471–488 (1978). Kozubek S., Lukášová E., Rýznar L., et al. (1997) Distribution of ABL and BCR genes in cell nuclei of normal and irradiated lymphocytes. Blood 89: 4537-4545. Kozubek S., Lukášová E., Rýznar L., et al. (1999a) The topological organization of chromosomes 9 and 22 in cell nuclei has a determinative role in the induction of t(9,22) translocations and in the pathogenesis of t(9,22) leukemias. Chromosoma 108: 426-435. Kozubek S., Lukášová E., Jirsová P., et al. (2002) 3D Structure of the human genome: Order in randomness. Chromosoma (in press). Lambin P., Marples B., Ferth B., Malaise E.P., Joiner M.C. 1993, Low dose radiation response of human tumour cell lines of different intrinsic radiosensitivity. In B.R. Paliwal, T.J. Kinsella and J.F. Fowler (eds), Prediction of Response in Radiotherapy: Radiosensitivity and Repopulation (New York: Institute of Physics), pp. 311-319. Little MP, Wakeford R. 2001 Dec. The bystander effect in C3H 10T cells and radon-induced lung cancer: Radiat Res; 156(6):695-9. Lucas J.N., Awa A., Straume T., Poggensee M., Kodama Y., Nakano M., Ohtaki K., Weier D., Pinkel and Littlefield G., 1992 Rapid translocation frequency analysis in humans decades after exposure to ionising radiation. Int. J. Radiat. Biol. 62, 53-63. Lukášová E., Kozubek S., Kozubek M., et al. (1999). Chromosomes participating in translocations typical of malignant haemoblastosis are also involved in exchange aberrations induced by fast neutrons. Radiat. Res. 151, p.375-384. Lyng FM., Seymour CB. and Mothersill C Initiation of apoptosis in cells exposed to medium from the progeny of irradiated cells: A possible mechanism for bystander-induced genomic instability? Radiat.Res., 157, p.365-370, 2002 Marples B. and Joiner M.C. 1993, The response of Chinese hamster V79 cells to low radiation doses: evidence of enhanced sensitivity of the whole cell population. Radiation Research, 133, 41-51. Marples B. and Joiner M.C. 1995, The elimination of lowdose hypersensitivity in V79-379A cells by pretreatment with X-rays or hydrogen peroxide. Radiation Research, 141, 160-169. Marples B., Joiner M.C. Modifiaction of survival by DNA repair modifiers: a probable explanation for the phenomenon of increased radioresistance. Int.J.Radiat.Biol. 76, p.305-312, 2000 Marples B., Lambin P., Skov K., and Joiner M.C., 1997, Low dose hyper-sensitivity and increased radioresistance in mammalian cells. International Journal of Radiation Biology, 71, 721-735. Miyashita T., Krajewski S., Krajewska M., Wang H.G., Lin H.K., Liebermann D.A., Hoffman B., and Reed J.C., 1994, Tumor suppresor p53 is a regulator of bcl-2 and bax gene expression in vitro and in vivo. Oncogene 9, 1799-1805. Morgan W.F. et al., 1996 Genomic instagility induced by ionizing radiation. Radiat.Res. 146, p.247-258. Mothersill C., Seymour C.B. and Joiner M.C. 2002 Relationship between radiation-induced low-dose hypersensitivity and the bystander effect. Radiat.Res. 157, p.526-532. Muckerheide J. Low level radiation health effects: Compiling the data. Radiation, Science, and Health, Inc., http://cnts.wpi.edu/rsh/data_docs/execsum98.html. Natarajan A.T., Santos S.J., Darroudi F., Hadjidikova V., Vermeulen S., ChatterjeeS., Berg M.V.D., Grigorova M., Sakomoto-Hojo E.T., and Curado M.P. 1998, 137 Cs-induced chromosome aberrations analyzed by fluorescence in situ hybrization: eight years follow up of the Goiania radiation accident victims. Mutat. Res. 400, 299-312. Nikiforova M.N., Stringer J.R., Blough R., et al. (2000). Proximity of chromosomal loci that participate in radiation-induced rearrangements in human cells. Science 290: 138-142. Nowell P.C. 1976 The clonal evolution of tumor cell populations. Science 194, p.23-28, 144 Olivieri G., Bodycote J., and Wolff S. 1984, Adaptive response of human lymphocytes to low concentrations of radioactive thymidine. Science, 223, 594-597. Parshad R., Price F.M., Bohr V.A., Cowans K.H., Zujeweski J.A., and Sanford K.K. 1996, Deficient DNA repair capacity, a predisposing factor in a breast cancer. Br. J. Cancer 74, 1-5. Pawliuk, R. Eaves C. and R. K. Humphries, Evidence of both ontogeny and transplant dose-regulated expansion of hematopoietic stem cells in vivo. Blood 88, 2852–2858 (1996). Podesta, M. Piaggio, G., Frassoni, F., Pitto, A, Zikos, P., Sessarego, M. Abate, M., Teresa, V.L., Berisso G. and A. Bacigalupo, The assessment of the hematopoietic reservoir after immunosuppressive therapy or bone marrow transplantation in severe aplastic anemia. Blood 91, 1959–1965 (1998). Prased A.V., Mohan N., Chandrasekar B., and Meltz M.L., 1995, Induction of transcription of „immediate early genes“ by low-dose ionizing radiation. Radiation Research, 143, 263-272. Pressl S., Romm H., Ganguly B.B., Stephan G., 2000, Experience with FISH-detected translocations as an indicator in retrospective dose reconstruction . Radiat. Prot. Dosim. 88, 45-49. Prise K.M., Belyakov O.V., Folkard M., and Michael B.D., 1998, Studies of bystander effects in human fibroblasts using a charged particle microbeam. Int. J.Rradiat. Biol. 74, 793-798. Radivoyevitch T. and D. G. Hoel, Biologically-based risk estimation for radiation-induced chronic myeloid leukemia. Radiat. Environ. Biophys. 39, 153–159 (2000). Radivoyevitch T., Kozubek S., Sachs R.K., (2001). Biologically based risk estimation for radiation-induced CML. Inferences from BCR and ABL geometric distributions. Radiat. Environ Biophys. 40, 1-9. Radivoyevitch T., Kozubek S., Sachs R.K., (2002). The Risk of Chronic Myeloid Leukemia: Can the DoseResponse Curve be U-Shaped? Radiat. Res. 157: 106-109. Roberts, A.W., DeLuca, E., Begley, C.G., Basser, R., Grigg A.P. and D. Metcalf, Broad inter-individual variations in circulating progenitor cell numbers induced by granulocyte colony-stimulating factor therapy. Stem Cells 13, 512–516 (1995). Roberts S.A., Spreadborough A.R., Bulman B., Barber J.B.P., Evans D.G.R. and Scott D. 1999, Heritability of cellular radiosensitivity: A marker of low-penetrance predisposition genes in a breast cancer? Am. J.Hum. Genet. 65, 784-794. Samson L. and Schwartz L.J. 1980, Evidence for an adaptive DNA repair pathway in CHO cells and human skin fibroblasts cell lines. Nature (London), 287, 861-863. Sawant SG, Randers-Pehrson G, Geard CR, Brenner DJ, Hall EJ. 2001 Mar. The bystander effect in radiation oncogenesis: I. Transformation in C3H 10T1/2 cells in vitro can be initiated in the unirradiated neighbors of irradiated cells. Radiat Res; 155 (3):397-401. Scott D., Barber J.B.P., Spreadborough A.R., Burill W., and Roberts S.A., 1999, Increased chromosomal radiosensitivity in breast cancer patients: A comparison of two assays. . Int. J. Radiat. Biol. 75, 1-10. Selleri, C., Maciejewski, J.P., De Rosa, G., Raiola, A. Risitano, A.M. Picardi, M., Pezzullo, L. Luciano, L., Ricci P. and B. Rotoli, Longlasting decrease of marrow and circulating long-term culture initiating cells after allogeneic bone marrow transplant. Bone Marrow Transplant. 23, 1029–1037 (1999). Selvakumaran M., Lin H.-K., Miyashita T., Wang H.G., Krajewski S., Reed J.C., Hoffman B., and Liebermann D.A., 1994, Immediate early upregulation of bax expression by p53 but not TGFβ1: A paradigm for distinct apoptic pathways. Oncogene, 9, 1791-1798. Seymour C.B., and Mothersil C., 2000, Relative contribution of bystander and targeted cell killingto the lowdose region of the radiation dose-responsse curve. Radiat. Res. 153, 508-511. Shadley J.D. 1994, Chromosomal adaptive response in human lymphocytes . Radiation Research, 138, S9-12. Short S.C., Kelly J., Mayes C.R., Woodcock M., and Joiner M.C., 2001, Low-dose hypersensitivity after fractionated low-dose irradiation in vitro. Int. J. radiat. Biol., 77, 655-664. Singh B., Arrand J.E., Joiner M.C. 1994, Hypersensitive response of normal human lung epithelial cells at low radiation doses. International Journal of Radiation Biology, 65, 457-464. 145 Terzoudi G.I., Jung T., Ham J., Vrouvas J., Margaritis K., Donta-Bakoymanni C., Makropoulus V., Angelakis P.H., and Pantelias G.E. 2000, Increased G2 chromosomal radiosensitivity in cancer patients : The role of cdkl/cyclinB activity levelin the mechanism involved. . Int. J. Radiat. Biol. 76, 607-615. Thomas A., and White E.,1998, Suppression of the p300-dependent mdm2 negative-feedback loop induces the p53 apoptic function. Genes Dev., 12, 1975-1985. Tucker J.D., Lee D.A. and Moore D.H., 1995, Validation of chromosome painting. II A detailed analysis of aberrations folowing high doses of ionozing radiation in vitro. Int. J. Radiat. Biol. 67, 19-28. Tucker J.D., Ramsey M.J., Lee A.D. and Minkler J.L. 1993, Validation of chromosome paining as a biodosimeter in human peripheral lymphocytes following acute exposure to ionising radiation in vitro. Int. J. Radiat. Biol. 64, 27-37. Ward J.F. 1995 Radiation mutagenesis: The initial DNA lesions responsible. Radiat.Res. 142, p.362-368.. Wolff S. 1992, Faila Memorial Lecture: Is radiation all bad? The search for adaptation. Radiation Research, 131, 117-123. Wouters B.G. and Skargard L.D., 1994, The response of a human tumour cell line to low radiation doses: evidence of enhanced sensitivity. Radiation Research, 138, S76-80. Wouters B.G. and Skargard L.D., 1997, Low dose radiation sensitivity and induced radioresistance to cell killing in HT-29 cells is distinct from the “adaptive response“ and cannot be explained by a subpopulation of sensitive cells. Radiation Research, 148, 435-442. Youngblom J.H., Wiencke J.K., and Wolff S. 1989, Inhibition of the adaptive response of human lymphocytes to very low doses of ionising radiation by the protein synthesis inhibitor cycloheximide. Mutation Research, 227, 257-261. Zhan Q., Bae I., Fornace A.J. Jr., and Creig R.W., 1997, Induction of Bcl-2 family member Mcl-1 as an early response to DNA damage. Oncogene, 14, 1031-1039. Zhan Q., Fan S., Bae I., Guillouf C., Liebermann D.A., O Ćońnor and Fornace A.J., 1994, Induction of BAX by genotoxic stress in human cells correlates with normal p53 status and apoptosis. Oncogene, 9, 3743-3751. Zhou H, Randers-Pehrson G, Waldren CA, Vannais D, Hall EJ, Hei TK. 2000 Feb, Induction of a bystander mutagenic effect of alpha particles in mammalian cells. Proc Natl Acad Sci USA 29;97(5):2099-104 146