ALPSKO-KARPATSKÁ OBLAST Poloha, povrch, stavba a nerostné suroviny Barbora KLÍMOVÁ, Jan CECH, Jakub KAMINSKÝ, Denisa SEDLÁROVÁ, Simona LUKÁČEKOVÁ, Radka STAŇKOVÁ - Jižní část střední Evropy (i část ČR) Alpy (rozloha: 315 000 km2) ‐ Oblouk horské soustavy dlouhý 1200 km - okrajové body: průsmyk Col di Cadibona (Itálie) – údolí Dunaje u Vídně) Karpaty (rozloha 530 000 km2) - Horský oblouk měří 1500 km (okrajové body: Bratislava– Niš v Srbsku Poloha Povrch Stavba Alpy - Na nerostné suroviny spíše chudé - Nejvíce na světě – magnezit, dále sůl kamenná, grafit, kaolín, živce, sádrovce - V horských oblastech – těžba dřeva - Okolí Vídně – ropa, zemní plyn Karpaty - V krasových oblastech hlavně vápence - Černé uhlí, železná ruda, na pobřeží ČM ropa - Alpská a Karpatská oblast má rozdílné prvky reliéfu, proto se charakteristika zaměřuje na obě oblasti zvlášť Alpy - Geomorfologický vývoj od miocénu - Od konce pliocénu dochází k vyzdvihnutí Alp minimálně o 1 000 m - Díky tomu vznikají zlomy a pukliny a tvoří se hluboká údolí - Pozvolný zdvih Alp sledujeme i v dnešní době – 4-8 mm za rok - Vliv na reliéf mělo i čtvrtohorní zalednění Karpaty - Převažuje kerné pohoří modelované řekami a svahovými - Charakteristické jsou zbytky zarovnaných povrchů v různých nadmořských výškách, dále hřbety, horská pásma, pánve, kotliny a brázdy - Pro Karpaty je výrazně rozšířený krasový reliéf (vápencový a dolomitový) zejména v maďarsko-slovenském pohraničí (např. Slovenský kras) Nerostné suroviny Obr. 3: Švýcarské Alpy Obr. 2: Krasový reliéf v Slovenském krasu Alpy - Patří mezi mladá pásmová pohoří - Vyznačují se příkrovovou stavbou - Vyvinuly se na místě, kde v druhohorách existovalo geosynklinální moře - Jsou tvořeny třemi hlavními skupinami příkrovů: - Helvetské příkrovy: oblast francouzských Předalp a v severní část švýcarských Alp – druhohorní vápence - Penninské příkrovy: italská část Západních Alp a jižní část švýcarských Alp - Východoalpské/Austrijské příkrovy: Východní Alpy – Rakousko a jih Švýcarska – silně metamorfované horniny (břidlice a ruly) - S vývojem Alp souvisí i vývoj pohoří Jura – tvořeno druhohorními sedimenty – jurskými vápenci - Na severu Itálie se nachází Pádská nížina – zde se v pliocénu nacházel mořský záliv - pliocenní písky, jíly a fluviální a glacifluviální nánosy a usazeniny Karpaty - Patří mezi pásmové pohoří - Stejně jako Alpy – vznik v druhohorním geosynklinálním moři - Karpatská horská soustava se vyznačuje obloukovitým průběhem - K poslednímu vrásnění došlo v oblasti Jižních Karpat (tzv. valašská fáze) - Jsou tvořené třemi hlavními pásmy: - Vnější pásmo (flyšové): složené z křídových písků, jílů a slepenců - Centrální pásmo: tvořené metamorfovanými horninami a hlubinnými vyvřelinami - Vnitřní pásmo: složené z neogenních povrchových vyvřelin - Karpaty dělíme na Západní, Východní a Jižní - Tektonika celé horské soustavy Karpat je velmi složitá – nejčastěji se uznává příkrovová stavba - V pleistocénu jsme mohli v nejvyšších partiích nalézt horské ledovce – v mnohem menším rozsahu než v Alpách ZDROJE KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019) Nerostné suroviny - Studijnísvět (2019): nerostné suroviny jihovýchodní Evropy, https://studijni-svet.cz/jihovychodni-evropa-otazka-ze-zemepisu/ (29.3.2019) - Studijnísvět (2019): nerostné suroviny Alpských zemí, https://studijni-svet.cz/alpske-zeme-otazka-ze-zemepisu/ (29.3.2019) Obrázek 2 – e-Slovensko.cz (2019): Krasový reliéf v Slovenském krasu, https://www.e-slovensko.cz/atrakce/2442-narodni-park-slovensky-kras/ (22.3.2019) Obrázek 3 – MINUTEX (2018): Švýcarské Alpy, http://www.minutex.cz/dovolena/svycarsko/ (22.3.2019) Obr. 1 Vymezení Alpsko-Karpatské oblasti v Evropě ALPSKO-KARPATSKÁ OBLAST Podnebí a vodstvo Barbora KLÍMOVÁ, Jan CECH, Jakub KAMINSKÝ, Denisa SEDLÁROVÁ, Simona LUKÁČEKOVÁ, Radka STAŇKOVÁ Podnebí Alpy - rozhraní mezi vlivy oceánskými, kontinentálními a mezi vlivy boreálními, středomořskými - Dle Köppena: Cfb (mírně teplo, vlhké podnebí z. Evropy), Dfb (chladné a vlhké boreální podnebí) a EH a EF (podnebí horské sněhové a mrazové) - Značné rozdíly teplot na severních a jižních svazích (8-10krát více tepla než s. svahy) - V kotlinách a horských údolích jsou v zimě časté inverze teplot - Absolutní min. teplot kotliny – krasová sníženina Gstettner Alm v pohoří Dürrenstein - -52,6 °C (1878 m, dolnorakouské vápencové Alpy) - Výskyt fénu rychlé změny a rozdíly teplot - Lednové průměrné teploty: většinou záporné (vrcholové polohy hor -10 až -15°C ), kladné jen Pádská nížina s okolím velkých italských jezer, pobřeží a j. svahy francouzských západních Alp a sníženiny Rhôny-Saôny - V silně členitém alpském reliéfu jsou velké rozdíly v regionálním rozložení srážek - Směrem k východu, ale také do nitra pohoří srážek ubývá - Max. roční úhrny: návětrné svahy Západních Alp (3000-3500 mm) - Min. roční úhrny: mezihorské kotliny ve srážkovém stínu (500 – 700 mm) - Srážková max.: letní měsíce (jen Jižní Alpy a Západní Alpy: podzim) Karpaty - Kontinentálnější podnebí než Alpy (menší množství srážek, větší amplitudy teplot) - Celá oblast záporné průměrné lednové teploty - Absolutní min. teplota: Vígľaš u Zvolena -41,0 °C (Západní Karpaty) - Absolutní max. teploty: Ion Sion 44,5 °C (Rumunsko) - Množství srážek roste s nadmořskou výškou a klesá směrem od západu k východu - Min. roční úhrn srážek: delta Dunaje a Dobrudž (Rumunsko) – 350-400 mm - Max. roční úhrny: horská pásma Karpat (Západní Karpaty 1200 – 1700 mm) - Ročního chod srážek: největší část karpatské podoblasti středoevropský typ s letním maximem (červen) - J. část Panonské pánve a Dolnodunajská nížina mediteránní vliv s dvěma max.: jarním v květnu a slabším podzimním v říjnu Obr. 4: Klimadiagram stanice Innsbruck v alpské oblasti Obr. 5: Klimadiagram stanice Poprad v karpatské oblasti Vodstvo - Z největší části povodí Černého moře (Dunaj) - Dále rozvodí tří moří: Severního (Rýn), Středozemního (Rhôna), Jaderského (Pád) Dunaj - druhý největší tokem Evropy, odvádí vodu z 90 % území alpskokarpatské oblasti - Vzniká soutokem Brege a Brigach v Schwarzwaldu (D) - Má několik režimů odtoku: - Pluvionivální: od pramene k Ulmu – maxima v dubnu a květnu (voda ze sněhu a deště) - Alpský: Ulm až Bratislava (popř. Budapešť)– nejvíce vody z alpských přítoků – maxima červen a červenec - Pluvionivální: Dolní tok od Bratislavy – jarní maxima – vliv karpatských přítoků - Odlišný režim průtoků zajišťuje vyrovnaný odtok během roku (výjimku tvoří vytrvalé deště a rychle tající sníh) - Další řeky: Inn, Enns, Rába, Dráva, Sáva, Váh, Hron, Tisa, Maruše, Morava, Prut, Alpské ledovce - V pleistocénu 79 % celkové plochy pohoří, dnes nepatrný zbytek, rychlý ústup - Největší ledovec: Aletschský (Bernské Alpy) Jezera - Alpská oblast: glaciálního původu (karová i morénová): Ženevské, Bodamské - Zmírňují podnebí – výrazné snížení teplotních rozdílů, nezamrzají - Karpaty: glaciálního původu jen plošně malá - Vulkanické: Sv. Anny (Východní Karpaty) - Jezera na pokleslých krách (největší jezera) - Balaton, Neziderské, Velence - Stepní (mělká, Fehér tó), lagunová (pobřeží ČM), říčního původu ZDROJE KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019) Obrázek 4 – Bernhard Muhr (2018): Klimadiagram stanice Innsbruck, http://www.klimadiagramme.de/Europa/innsbruck.html (20.3.2019) Obrázek 5 – Bernhard Muhr (2018): Klimadiagram stanice Poprad, http://www.klimadiagramme.de/Europa/poprad.html (20.3.2019) Obrázek 6 - WISCONSIN UNIVERZITY (2019): Odtokové režimy Dunaje, https://nelson.wisc.edu/sage/data-and- models/riverdata/world_map_large.php?oldx=3204&oldy=469&qual=256&newxy=?308,275 Obr. 6: Režimy odtoku Dunaje na vybraných stanicích v různých oblastech toku Obr. 7: Mapa významnějších řek v Alpsko-Karpatské oblasti ALPSKO-KARPATSKÁ OBLAST Půdy, rostlinstvo, vývoj a ochrana přírody Barbora KLÍMOVÁ, Jan CECH, Jakub KAMINSKÝ, Denisa SEDLÁROVÁ, Simona LUKÁČEKOVÁ, Radka STAŇKOVÁ - Rozšíření půd je v oblasti AlpskoKarpatské velmi rozmanité a pestré Alpy - Vápencové oblasti převážně rendziny (vápenatky), které ve velehorských oblastech přechází v litosoly (nevyvinuté kamenité půdy) - Krystalinická pásma pokryta především litosoly, rankery, podzoly a kambisoly (hnědé lesní půdy) - Podhůří je pokryto luvisoly (ilimerizované půdy) - V údolních nivách se vyskytují vápnité nebo nasycené fluvisoly (nivní půdy), rubefikované luvisoly (červenice) a gleje - V deltách řek můžeme nalézt glejové solčanky Karpaty - V Dolnodunajské nížině a Vídeňské pánvi velmi úrodné černozemě - V maďarském Alföldu převládají typické nebo vápnité feozemě a v středním potisí se setkáváme s slanými půdy solanci - V rumunské a bulharské části nalézáme na sprašovém podkladu vápenité černozemě, ve vyšších oblastech feozemě a v údolní nivě Dunaje vápnité fluvisoly - Ve flyšovém pásmu převládají nenasycené kambisoly - Centrální Karpaty jsou typické pro kambisoly a rendziny - Na neovulkanických horninách jsou nejvíce zastoupeny nasycené a rubefikované kambisoly - Východní část Karpat je pokryta sopečnými půdami (humózní andosoly) Půdy - Negativní vliv na ochranu přírody má turistický ruch v Alpách - Převážně přírodu nejvíce poškozují různé infrastruktury, které umožňují velkokapacitní přepravu obyvatel i do vyšších poloh - V současné době je v Alpách zasaženo imisemi v různé míře 50 % lesů ve výšce 900 – 1300 m n. m. - Karpatské území je kvůli své pozdější kolonizaci zasaženo méně, ale i zde je vysoce rozvinut cestovní ruch (např. Vysoké Tatry) - V nížinách dochází převážně k regulování řek, kvůli zemědělskému využití a v důsledku těchto činů k záplavám a stržkové erozi - Ochrana přírody má převážně v Alpách dlouhou tradici - Celkově se na území vyskytuje 49 národních parků - Největší národní park: Delta Dunării (5800 km2) , Rumunsko - Důležité místo pro odpočinek tažného ptactva - Nejstarší národní park: Švýcarský národní park (1914) , Švýcarsko - Typická velehorská fauna i flora Obr. 10: Švýcarský národní park - Hansueli Krapf Alpy - Součástí středoevropské provincie eurosibiřské podoblasti Holoarktidy, jsou zde velké rozdíly v závislosti na nadmořské výšce, na expozici a příkrosti svahů - Nadmořská výška nám ovlivňuje délku vegetačního období, čím jsme výše, tím je kratší - Rozmezí je od 8 měsíců po 6 týdnů - V Alpách najdeme převážně jehličnany (smrk, borovice, jedle) - V nižších polohách pak listnaté stromy (buky, různé typy dubu) a křovité porosty. - Horní hranice lesa se pohybuje od 1500 m n.m. (rakouské Alpy) až po 2200 – 2500 m n.m. v Tatrách. - Ve vyšších polohách se vyskytují především byliny rodů Lomikáren, Hořec a Prvosenka Karpaty - Součástí ponticko-panonské provincie eurosibiřské podoblasti Holoarktidy - Ve vyšších polohách opět najdeme převážně jehličnany (smrk, borovice, jedle místy i modřín) - V nižších polohách opět listnaté stromy (buky, různé typy dubu) a křovité porosty. - Buky tvoří na Slovensku a Rumunsku přes 30 % všech lesních porostů - Rostlinstvem kultivované na zemědělskou půdu je převážně pelyněk heřmánek a kostřava vyskytující se převážně v Maďarsku. Obr. 11: Delta Dunării – hnízdící ptactvo Vývoj a ochrana přírody Rostlinstvo Obr. 8: Půdní profil andosolů Obr. 9: Hořec alpský ZDROJE KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019) Obrázek 8 – MENDELU (2019): Půdní profil andosolů, http://web2.mendelu.cz/af_291_projekty2/vseo/files/216/14592.jpg (19.3.2019) Obrázek 9 – CELYSVET (2019): Hořec alpský, http://www.celysvet.cz/galerie/foto-13146-horec-alpsky (28.3.2019) Obrázek 10 – WIKIPEDIA (2019) Hansueli Krapf, https://es.wikipedia.org/wiki/Parque_nacional_suizo#/media/File:Swiss_National_Park_023.JPG (20.3.2019) Obrázek 11 – KLUB300 (2011): Delta Dunării, www.klub300.cz (20.3.2019) Apeninská oblast Barbora Špinarová, Vojtěch Kubík, Vojtěch Kroupa, Tomáš Chovanec, Zdeněk Harca, Ondřej Jandáček Barbora Špinarová Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU Email: 460765@mail.muni.cz Website: http://www.geogr.muni.cz Contact Král, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. GIANLUCA STORANI (2019): Il gruppo del Gran Sasso d‘Italia da Macerata, https://www.giast.com/photography/gruppo-del-gran-sasso-macerata/ (15. 3. 2019) TOPSIMAGES (2019): Italy geology map, https://www.topsimages.com/images/italygeology-map-a2.html (15. 3. 2019) WORLDATLAS (2019): Italy, https://www.worldatlas.com/webimage/countrys/europe/it.htm (15. 3. 2019) References Apeninská oblast tvoří nejmladší část alpskohimalájské vrásné soustavy. Apeniny se začaly formovat v neogénu v podobě tvorby příkrovů, v té době však ještě samotný poloostrov neexistoval, ten dostal dnešní podobu až v kvartéru. Apeninský poloostrov je známý svou zemětřesnou aktivitou. Ta je způsobena subdukcí, kdy se africká litosférická deska podsouvá pod eurasijskou, což evokuje vznik zemětřesných vln a vulkanické činnosti. Mezi nejznámější dosud činné sopky patří Etna, jež se vyvrásnila ve třetihorách, Vesuv (čtvrtohory) nebo Stromboli, která se nachází na Liparských ostrovech nedaleko Sicílie. Stavba Antiapenin Tyrhénský tvoří západní předpolí Apenin a nachází se mezi Tyrhénským mořem a Apeninami. Je tvořen hornatinami, pahorkatinami a kotlinami různého původu. Hřbety se většinou pohybují od 500 do 1000 m nad mořem, nejvyšší hora dosahuje výšky 1500 m. Směrem na jih se krajina mění na sopečné masivy či kalderová jezera. Zde se také nachází sopka Vesuv, což je stratovulkán, který na bázi dosahuje až 75 km a v jejímž středu vyrostl druhý sopečný kužel. Antiapenin Jaderský je ve východním předpolí Apenin a je to nezvrásněná vápencová oblast složená z druhohorních a třetihorních vápenců. Je zde po Pádské nížině nejrozsáhlejší nížina poloostrova, současně je tu také nejrozsáhlejší italské krasové území a nejsušší oblast Itálie, kde ročně nespadne více než 300 mm srážek. Členění příčné Reliéf Apeninského poloostrova je velmi proměnlivý, od hor přes vrchoviny, pahorkatiny až po pobřežní nížiny, jež tvoří úzké lemy. Celý poloostrov lze příčně rozdělit na Apeniny severní, střední a jižní a podélně na západní a východní předpolí – Antiapenin Tyrhénský a Antiapenin Jaderský. Samostatnou jednotku pak tvoří ostrovy Sicílie, Sardínie a Korsika. Povrch Největším italským ostrovem je ostrov Sicílie, který je od pevniny oddělen Messinskou úžinou, jež je v nejužším místě jen 3,5 km široká a 100 m hluboká. Je tvořena vápenci, jeř vytváří hornatý charakter reliéfu. Celému ostrovu kraluje masiv Etny, která dosahuje výšky přes 3000 m a je stále činná, většinou vyvěrá z bočních kráterů. Sídla se vyhýbají údolím a jsou položena vysoko v horách. Součástí jsou také Liparské ostrovy, kde nejznámější jsou ostrovy Vulcano nebo Stromboli. Sardinie je zbytek rozlámané pevniny Tyrrhenis a je proto tvořena metamorfovanými horninami. Reliéf má hornatý charakter. Korsika geologicky navazuje na Sardinii, avšak severní část už je tvořena mladšími horninami jako jsou vápence a břidlice. Osu ostrova tvoří žulové velehorské masivy s výškou až 2700 m. Tyto masivy byly v minulosti modelovány ledovcem, proto jsou zde přítomné kary nebo trogy. Zvětráváním potom vznikly tvary jako dutiny nebo tafone. Součástí ostrovo je také Toskánské souostroví, z čehož nejznámější je ostrov Elba. Ostrovy Co se týče nerostných surovin, většina je dovážena, neboť Itálie tvoří jen malé zásoby. Významná jsou zde naleziště soli, síry a mramoru (dříve i rtuti). Dochází zde také k těžbě zemního plynu a ropy, v menší míře také rud zinku, olova stříbra nebo azbestu. Nerostné suroviny Severní Apeniny sahají na jih až po oblast řeky Tibery. Jsou zde přítomné až dvoutisícimetrové horské hřbety, které mají asymetrický charakter a jsou tvořeny převážně jílovci, slínovci nebo pískovci. Nejvyšší vrcholy mají glaciální reliéf, vyskytují se zde jezírka a kary. Oblast je také náchylná k častým sesuvům. Střední Apeniny mají jižní omezení na tocích Sangro a Volturno. Tato část Apenin má složitou geologickou stavbu, nacházejí se zde jak mezihorské pánve, tak náhorní plošiny. Skalnaté hřebeny jsou tvořeny vápenci, na nichž jsou vyvinuty krasové jevy v podobě škrapů, závrtů nebo poljů. Nachází se tu také nejvyšší vápencové pohoří Gran Sasso d‘Italia s nejvyšší horou Corno Grande. Jižní Apeniny nejsou tvořeny souvislými horskými pásmy, nýbrž izolovanými horskými masivy oddělenými sníženinami a kotlinami. Sever této oblasti je tvořen vápenci a dolomity, avšak jih je už tvořeny mladšími metamorfovanými horninami, které dříve tvořily samostatnou pevninu Tyrrhenis. Členění podélné Obr. 3 Ostrovy Apeninského poloostrova Obr. 2 Reliéf Apeninského p. s vyznačeným příčným členěním Obr. 1 Geologická stavba Apeninského poloostrova Apeninská oblast Vojtěch Kubík Masarykova Universita Učo: 460740 Kontakt WIKIPEDIA (2019): Apeniny (15. 3. 2019) WIKIPEDIA (2019): Lago di bossiano (15.3.2019) https://cs.wikipedia.org/wiki/Bracciano_(jezero) WORLD MAPS OF KÖPPEN (2019): SCALE (15. 3. 2019)HTTP://KOEPPEN-GEIGER.VU-WIEN.AC.AT/PRESENT.HTM WIKIPEDIA (2019): River of Italy (15. 3. 2019) https://en.wikipedia.org/wiki/Lake_Trasimeno Zdroje: Klimatické podmínky Apeninské oblasti jsou ovlivněné především polohou při Středozemním moři. Podle, kterého jsou přímo pojmenované kategorie Koppenovi klimatické klasifikace. Při pobřeží se nachází pásmo středomořského teplého klimatu s horkými léty nejteplejší měsíc přes 22 °C, teplota nejstudenějšího měsíce není záporná. Letní měsíce jsou teplé a suché, zimní měsíce deštivě přechodně může i sněžit. V nejjižnějších oblastech může být klima charakterizováno i jako suché stepní. V horských oblastech a Pádské nížině je klima začleněno do kategorie Vlhké subtropické, které je vymezené stejnými teplotami ovšem srážky během roku jsou rozloženy rovnoměrně. V nejvyšších polohách Apenin se nachází i pásma subpolárního oceánického klimatu který předpokládá průměrnou teplotu nejchladnějšího měsíce pod bodem mrazu Klimatické podmínky V Apeninské části Itálie oproti Alpské mnoho jezer nenalezneme. Největší jezerem, tektonického původu je Trasimenské jezero s rozlohou 128km2 a průměrnou hloubkou 6 m. toto jezero se náchází mezi Římem a Florencií. Dalšími významnějšími jezery jsou Lago di Bolsana a Lago di Bracciano, jež jsou obě sopečného původu a obě leží severně nedaleko od Říma. V horské části poloostrova se sporadicky nacházejí menší jezera krasového a ledovcového původu. JezeraSrážky Nejdelší a suverénně nejvodnatější řekou Apeninské oblasti je řeka Pád, která tuto oblast odděluje od Alpsko-karpatské oblasti. Měří 650 km a při ústí do Jaderského moře činní průměrný průtok 1500 m3. Obecně právě pravé přítoky pádu tvoří nejhustší sít řek v Apeninské oblasti. Nejvýznamnějšími z nich jsou Tanaro, Trebia a Taro. Další významnou řekou severních Apenin je řeka Reno s délkou 212km a průtokem necelých 100m3. Do Ligurského moře se pak vlévají řeka Arno a do Tyrhénského řeky Volturno a Tybera. Nejvýznamnější z nich je řeka Tybera měří 400 km a průměrný průtok činí 260m3. . Barbora Špinarová, Vojtěch Kubík, Vojtěch Kroupa, Tomáš Chovanec, Zdeněk Harca, Ondřej Jandáček V rámci Apeninské části Evropy jsou poměrně velké rozdíly v množství spadených srážek. Nejdeštivější je oblast kolem Janovského zálivu a severní části Apeninského pohoří. Velmi deštivá je také oblast Kalábrie nacházející se na jihu apeninského poloostrova, spadne zde zhruba 1000-1600 mm srážek. Obecně více srážek spadne na západním pobřeží, díky většímu množství srážek přicházejících v západním proudění od středozemního moře. Vlivem návětří větší množství těchto srážek spadne v horách a při západním pobřeží. Východní pobřeží tak leží v určitém srážkovém stínu. Množství srážek na středomořských ostrovech je taktéž nižší, v těchto oblastech se roční úhrny pohybují kolem 400–700 mm. Říční síť Lago Trasimeno Lago di Bracciano Apeninská oblast Vojtěch Kroupa Masarykova Universita Učo: 460593 Kontakt TRAVELMAG (2019): Fauna a flóra v Itálii (15. 3. 2019) https://www.travelmag.cz/fauna-a-flora-v-italii/ MAHALO (2019): Fauna a flóra v Itálii (15. 3. 2019) https://www.mahalo.cz/italie/informace-o-italii/fauna-a-flora-italie.html BOTANY (2019): Viola canina (15. 3. 2019) https://botany.cz/cs/viola-canina/ MYSLIVOST-LOVECTVÍ (2019): Žlutý mák (15. 3. 2019) http://www.myslivost-lovectvi.cz/fotografie//38470/ HAVLIS (2019): Rododendron (15. 3. 2019) https://www.havlis.cz/karta.php?kytkaid=1519 Zdroje: Na severu země a ve vnitrozemí můžeme najít typická evropská společenstva. V nízkých polohách se vyskytují spíše teplomilné listnaté lesy, které s narůstající výškou přechází do smíšených a jehličnatých. Nad pásmem lesa se vyskytují kleče a rododendrony, ještě výše pak zejména trávy, mechy, lišejníky a alpské byliny. Na jihu země a na pobřeží se nachází typicky středomořská flóra. Kromě běžných dubů, topolů, kaštanů a borovic se hojně vyskytují také cypřiše, oleandry, cedry, palmy a také hojné háje olivovníků. Na pobřeží a v údolích řek se nachází typicky teplomilná vegetace. Z jehličnanů převládají pinie a borovice, které už jen zřídka tvoří souvislejší porosty. Z listnatých stromů převládají středomořské druhy dubů, javorů a dále habr, jasan a kaštan. Flóra Na severu Itálie se vyskytují půdní regiony, kde převládá především půdní typ kambisoly. Ten má však zastoupení ve všech půdních regionech a je tedy nejrozšířenějším půdním typem. Další zastoupení zde mají leptosoly, luvisoly, feozemě, kalcisoly, vertisoly a další. Na Korsice bychom našli jako převažující půdní typ leptosoly, kambisoly, umbrisoly, andosoly a luvisoly. Na Sicílii jsou nejčastějším půdním typem taká kambisoly. Půdy Macchie je obecný název pro typický středomořský stále zelený keř, tvořící pichlavý porost, mající v podrostu mnoho vonných bylin. Jsou to silně pryskyřičnaté rostliny, keře jsou vzájemně propletené, rostliny jsou houževnaté, většinou porostlé trny. Pro tyto souvislé středomořské porosty vznikl na Korsice obecný název macchia a jako pojmenování této rostliny se rozšířil do dalších jazyků. Je to jediné slovo z korsičtiny, jež proniklo do světa. Složení a růst macchie se různí podle polohy, klimatu a nadmořské výšky. Ve vlhčím prostředí dosahují výšky až 4 m, ve vyšších oblastech, zejména na severních svazích, na skalnatém a kamenitém podkladě se daří přízemním a zakrslým tvarům. Barbora Špinarová, Vojtěch Kubík, Vojtěch Kroupa, Tomáš Chovanec, Zdeněk Harca, Ondřej Jandáček Macchie Klima v Itálii je velmi rozmanité. V jednotlivých regionech se klima může lišit od subtropického na jihu až po subarktické na vrcholech Alp. S tím samozřejmě souvisí i rozmanitost flóry, která je zde také velmi pestrá, ale původní typ vegetace byl prakticky zcela vyhuben. Intenzivní hospodaření způsobilo téměř úplné vymýcení lesů. Ty dnes pokrývají přibližně 22 % rozlohy. Žlutý mákRododendron Violka psí ATLANTSKÁ FRANCIE Stavba, povrch a nerostné bohatství Filip Hermann, Martina Mikulíková, Lenka Podhrázká, Václav Posledník Petra Sukeníková, Lucie Tejessyová 1. Král, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. 2. Jirásek, J. (2010): Sbírky Geologického pavilonu VŠB-TU Ostrava, http://geologie.vsb.cz/loziska/loziska/energsur/%C4%8Dern%C3%A9%20uhl%C3%AD.html (21. 3. 2019) 3. Wikiwand.com (2019): Armoricý masiv, https://www.wikiwand.com/cs/Armorick%C3%BD_masiv (21. 3. 2019) Zdroje Hlavní úlohu zde sehrálo hercynské vrásnění na konci prvohor. Díky pozdějším kerným pohybům, byla atlantská Francie rozdělena do 4 strukturních jednotek: Armorický masiv, Centrální masiv, Pařížská pánev a Akvitánská pánev. Masivy jsou vyzdvižené hornaté části bývalého hercynského pohoří, kde nalezneme horniny především před druhohorního stáří. Naopak pánve jsou pokleslé části, které byly zatopeny mořem či zaplaveny jezery, kde se ukládaly sedimenty (2H, 3H i 4H stáří). Na tomto území se objevuje mnoho morfologických struktur. Například na Bretaňském poloostrově najdeme velké množství vrásových a zlomových struktur nebo úkazy překocených vrás a příkrovů v oblasti pohoří. Tektonickými pohyby v miocénu doprovázené sopečnou činností vznikly vývěry a termální prameny (oblast lázeňských středisek). Geologická stavba Povrch Armorický masiv se rozprostírá v Z části Francie a je složen z části metamorfovanými horninami (ruly, svory), dále i sedimenty (jílovce, slepence, vápence). Centrální masiv se nachází ve středu vymezené atlantské Francie. Hlavní geologickou složkou jsou zde hlubinné vyvřeliny (žuly), druhou složkou jsou metamorfované horniny (ruly, svory, amfibolity), dále i klastické sedimenty. Například jurské sedimenty tvoří vápencové plošiny v této oblasti. Pařížskou pánev tvoří druhohorní a třetihorní sedimenty (jílovce, slínovce, pískovce, vápence). Na křídovém povrchu se vyskytují tzv. sluňáky (zbytek odolné kůry). Akvitánská pánev zaujímá téměř celé povodí Garonny. Převládají zde třetihorní sedimenty (vápence, slínovce, písky a jíly). Geologické jednotky Tzv. „velká uhelná brázda“ protíná celý centrální masiv, kde se v karbonských sedimentech nachází velké pánve černého uhlí. Kromě zásob karbonského uhlí se zde nachází i podstatné množství vápence, který vznikal především v druhohorách. Akumulace vápence vytváří krasové fenomény (jeskyně s bohatou krápníkovou výzdobou, mohutné vyvěračky, závrty). Nerostné suroviny Čtyři základní velké morfostrukturní jednotky atlantské Francie podmiňují rozdíly tvarů reliéfu. Pro Armorický masiv je charakteristický pahorkatý reliéf se zvlněnými plošinami, do kterých si řeky zařízly údolí. Tento reliéf je výsledkem dlouhodobé denudace a výsledný zarovnaný povrch byl rozrušen tektonickými pohyby a rozpadl se na kry. Pobřeží Bretaňského poloostrova je neobyčejně členité se skalnatými a příkrými abrazními sruby. Centrální masiv jako celek je vysočinou s příkrými a výraznými svahy, ale uvnitř se rozpadl na řadu vrchovin, horských hřbetů, masivů, pánví a kotlin. Najdeme zde reliéf krystalinika, třetihorních pánví, vulkanický reliéf i krasový. Význačnou složkou reliéfu Pařížské pánve jsou kuesty. Řeka Seina se pod Paříží prodírá vyvýšenou krajinou v zaklesnutých meandrech. Střídání propustných a nepropustných sedimentů (jílovce a slínovce) Pařížské pánve se projevuje zřetelně v suchosti nebo vlhkosti krajiny. V Akvitánské pánvi se kuesty nevytvořily, jelikož je převážně tvořena měkkými a nezpevněnými třetihorními sedimenty. V této oblasti jsou pozoruhodná vějířovitě uspořádaná asymetrická říční údolí s příkrými svahy. Dále můžeme vidět i písčité nánosy nakupené řekami. Obr. 6 Černé uhlí (převzato: Jirásek, 2010) Obr. 2 Geologická stavba atlantské Francie (převzato: Král, 1999) REPLACE THIS BOX WITH YOUR ORGANIZATION’S HIGH RESOLUTION LOGO Obr. 1 Čtyři strukturní jednotky (převzato: Wikiwand.com, 2019) Obr. 3 Západní Bretaň (Armorický masiv) (převzato: Wikiwand.com, 2019) Obr. 4 Francouzské středohoří (Centrální masiv) (převzato: Wikiwand.com, 2019) Obr. 5 Paříž (Pařížská pánev) (převzato: Wikiwand.com, 2019) ATLANTSKÁ FRANCIE Podnebí a vodstvo Filip Hermann, Martina Mikulíková, Lenka Podhrázká, Václav Posledník Petra Sukeníková, Lucie Tejessyová 1. Král, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. 2. La.climatologie.free.fr (2019): Precipitations and floodings, http://la.climatologie.free.fr/inondation/flood1(24. 3. 2019) 3. Najbrt.cz (2017): Masarykova univerzita, https://www.najbrt.cz/detail/muni (17. 3. 2019) 4. About-france.com (2018) : France rivers map, https://about-france.com/geo/france-rivers-map.htm(25. 3. 2019) 5. Meteo.fr (2019): Temperature, http://www.meteo.fr/meteonet/temps/france/clim/c3.htm(24. 3. 2019) Zdroje Podnebí je ovlivněno především polohou při pobřeží Atlantského oceánu, kde převládá západní proudění vzduchu. Jedná se o podnebí s výraznými oceánskými rysy, které však směrem na východ rychle slábnou. Podle Köppenovy klasifikace spadá tento region do mírně teplého, vlhkého podnebného pásma typu Cfb s teplými léty. Charakteristika podnebí Nížinné řeky se řadí k typu s oceánickým pluviálním režimem. Mají poměrně vyrovnaný odtok během roku, ale v závislosti na srážkách mají nejvyšší průtoky v zimních měsících a nejnižší v letních měsících. Horské řeky Centrálního masivu mají režim pluvionivální nebo niválně pluviální. V obou případech má křivka průtoků dvě maxima, jedno na podzim podmíněné srážkami a nižším výparem, druhé na jaře způsobené táním sněhu. Nízká hladina je vyvolávána v létě velkým výparem a v zimě vázáním srážek ve sněhové pokrývce. Teploty vzduchu Na množství srážek májí vliv tvary reliéfu, především efekt návětrných a závětrných svahů. Rozpětí srážek činí od méně než 500 mm v oblasti jižně od Paříže až po více než 2000 mm v nejvyšších pohořích Centrálního masivu. Velké rozdíly jsou v režimu srážek. Zatímco v oceánské oblasti je nejvíce srážek na rozhraní podzimu a zimy a méně na jaře a v létě, tak v severovýchodní Francii, kde se již vyskytují kontinentální vlivy, se přesouvají maxima srážek na letní a minima na zimní měsíce. Srážky Seina (780 km) pramení na Plateau de Langres, protéká pařížskou pánví a vlévá se nálevkou do Seinského zálivu Lamanšského průlivu. Pařížská pánev je významným rezervoárem podzemní vody. Dopravně důležitý je zejména dolní tok pod Paříží. Loira (1 010 km) pramení v Cevennách, teče zhruba k S Centrálním masivem, ale na okraji Pařížské pánve u Orléansu se obrací k Z a ústí do Atlantského oceánu. Nad Orléansem se ztrácí část vody v ponorech do vápencové plošiny a pod Orléansem jsou vývěry. V širokém údolí dolního toku Loiry je řečiště obklopeno vysokými hrázemi, které chrání krajinu před velkými záplavami při povodních. Garonna (650 km) pramení v Pyrenejích na španělském území, po výstupu z hor protéká Akvitánskou pánví a ústí rozsáhlou nálevkou do biskajského zálivu Atlatnského oceánu. Velké výkyvy vodnosti způsobují často povodně z dešťových přívalů i z tání sněhu v horách. Nejvýznamnější řeky Atlantská Francie má mnoho jezer různého původu, většinou jsou to však vodní nádrže malých rozměrů. V sopečných pohořích Centrálního masivu jsou jezera kráterová např. Bouchie, Pavin a maarová např. Lac dIsarles okrouhlého tvaru, zatímco jezera hrazená lávovými proudy např. Chambon, Aydat mají půdorys nepravidelný. Podstatně rozsáhlejší jsou jezera lagunová v pobřežních oblastech. Patří k nim např. celá řada jezer hrazených pásmem písečných přesypů při pobřeží Biskajského zálivu. Na močálovitém pobřeží vznikají jezera zanášením zálivů nánosy a zarůstáním vegetací (největší tohoto druhu je jezero Lac de Grandlieu na J od nálevkovitého ústí Loiry, jež mění svou rozlohu od 40 do 60 km2 ). Také v Pařížské pánvi jsou místy na nepropustných sedimentech jezera a močály. Jezera Průměrné lednové teploty vzduchu jsou téměř všude kladné, přičemž nejvyšších hodnot dosahují na v jižním cípu regionu na pobřeží Atlantského oceánu, a to až 8 C. Hodnoty pod nulou se vyskytují jen v horách Centrálního masivu a na rozvodí Seiny a Saôny na východě regionu. Průměrné červencové teploty přesahující 20 C se vyskytují jen v jižní, vnitrozemské části regionu v údolí Rhôny a v části Akvitánské nížiny. Naopak na pobřeží Bretaňského poloostrova dosahují jen kolem 16 C. Charakteristika vodstva Obr. 3 Řeky ve Francii (převzato: About-france.com, 2018) Obr. 1 Roční srážkové úhrny ve Francii (převzato: La.climatologie.free.fr, 2019) Podnebí Podnebí v Akvitánské pánvi v létě dominuje Azorská tlaková výše s jasným teplým počasím a častými bouřkami. V zimě je naopak charakteristický průchod tlakových níží s velkým množstvím srážek. Pro podnebí Centrálního masivu je důležitá hlavně nadmořská výška a tvary reliéfu. Léto zde bývá chladné a zima poměrně mírná. Srážek sice přibývá s nadmořskou výškou, ale na západních, návětrných svazích spadne i více než dvojnásobek srážek než na východních, závětrných svazích. Obr. 2 Roční teploty vzduchu ve Francii (převzato: Meteo.fr, 2019) ATLANTSKÁ FRANCIE Rostlinstvo, půdy, vývoj a ochrana přírody Filip Hermann, Martina Mikulíková, Lenka Podhrázká, Václav Posledník Petra Sukeníková, Lucie Tejessyová 1. EUROPIAN COMMISSION, EUROPEAN SOIL BUREAU NETWORK (2005): Soil Atlas of Europe. Office for Official Publications of the EuropeanCommunities, 128 s. https://esdac.jrc.ec.europa.eu/Projects/Soil_Atlas/Download/Atlas.pdf (21. 3. 2019) 2. TRAVELMAG.CZ (2014): Fauna a flóra ve Francii. https://www.travelmag.cz/fauna-a-flora-ve-francii/ (21. 3. 2019) 3. FRANCE.FR (2019): Ochrana přírody. http://ee.france.fr/cs/priroda-ve-francii/list/regionalni-a-narodni-prirodni-parky (21. 3.2019) 4. LULJAK, P. (2017): Orlosup Bradatý. https://www.megapixel.cz/foto/343989 (21. 3. 2019) 5. CHMIEL, E. (2018): Střevíčník pantoflíček. https://www.nacestu.cz/clanky-obsah/strevicnik-pantoflicek (21. 3. 2019) 6. WIKIPEDIE (2019a): Národní park Cévennes. https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_C%C3%A9vennes (21. 3. 2019) 7. WIKIPEDIE (2019b): Regional nature parks of France. https://en.wikipedia.org/wiki/Regional_nature_parks_of_France (21. 3. 2019) 8. WIKIPEDIE (2019c): Národní park Pyreneje. https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_Pyreneje (21. 3. 2019) Zdroje Nejčastějším půdním typem ve Francii jsou kambizemě. V humidnějším podnebí rovinaté Pařížské pánve se nacházejí převážně luvizemě a hnědozemě. V Centrálním masivu a na západním pobřeží v Akvitánii se dají díky vysokým srážkám najít rozsáhlé oblasti s podzoly. V Centrálním masivu se nacházejí také andosoly, které jsou vázané na vulkanické podloží. V říčních údolích se vyskytují fluvizemě. Posledním více rozšířeným typem půd jsou litozemě a rendziny, nacházející se hlavně v jižní části Francie. Půdy Ve Francii se nachází celkem deset národních parků, z toho však 3 leží v zámořských územích (Reunion, Guadeloupe a Francouzská Guyana) a 5 v Alpách. V atlantské Francii se tedy dají nalézt jen dva národní parky – Cévennes v Centrálním masivu a Pyreneje. NP Cévennes byl vyhlášen v roce 1970 a jde o jediný francouzský národní park, který je trvale obydlený i v 1. zóně. V oblasti se nachází 24 endemitických rostlin, včetně střevíčníku pantoflíčka nebo švihlíku letního. NP Pyreneje, založený roku 1967, na hranicích se Španělskem navazuje na Národní park Ordesa y Monte Perdido. Zahrnuje nejvyšší hory francouzských Pyrenejí a nacházejí se v něm endemické druhy jako lilie pyrenejská, orlíček pyrenejský nebo hvězdnice pyrenejská. Fauna Malé množství národních parků je ve Francii vynahrazeno vysokým množstvím regionálních přírodních parků. Je jich celkem 53 a rozkládají se na ploše přes 7 milionů hektarů s více než 3 miliony obyvatel. Jsou zřizovány od roku 1968, kdy byl založen park Scarpe-Escaut na hranicích s Belgií. Regionální přírodní parky slouží k ochraně krajiny a vyhlašují se v hustě obydlených oblastech, kde by měly přispívat k symbióze lidí a přírody. Správy regionálních národních parků vytvářejí plány pro udržitelný rozvoj oblasti, hospodárné využití přírodních zdrojů a ohleduplné rozšiřování osidlování. Regionální přírodní parky Francouzská krajina je nerovnoměrně obydlená, přesto je velmi silně ovlivněna lidskou činností. Většina původních lesů byla vykácena a půda byla využita pro zemědělskou činnost. Zalesněno je v současnosti pouze 28 % země, druhová skladba lesů je však díky dobrému hospodaření původní. Krajina Atlantské Francii dominuje klasická středoevropská fauna s červenou i černou zvěří, množstvím hlodavců a menšími šelmami. Vyskytuje se zde přes 500 druhů ptáků, jak vodních, tak i dravců a pěvců. Ve vyšších polohách převážně Centrálního masivu je možné najít i zvířata alpinská – vlky, rysi, kozorožce, kamzíky, muflony, orly nebo orlosupy. V Pyrenejích pak žije několik zástupců medvěda hnědého, který je však v těchto končinách kriticky ohrožený. V moři na pobřeží se vyskytuje typická fauna, včetně delfínů, tuleňů a velryb. Národní parky Obr. 4 Národní park Cévennes (převzato: Wikipedie, 2019a) Obr. 1 Půdní mapa Francie (převzato: EuropeanCommission, European Soil Bureau Network , 2005) Flóra Do atlantské Francie zasahuje okrajově také středomořská oblast. Pro tu jsou z dřevin typické hlavně cedry, cypřiše nebo citrusy. Nejrozsáhlejší oblast by měly pokrývat smíšené lesy, které jsou však z velké části vykácené. Pro ty jsou typické borovice, duby a buky. Ve vyšších nadmořských výškách v Centrálním masivu a Pyrenejích se listnaté stromy vytrácejí a v převážně jehličnatých lesích rostou dominantně smrky, jedle a modříny. Obr. 2 Ohrožený střevíčník pantoflíček (převzato: Chmiel.e, 2008) Obr. 3 Orlosup bradatý (převzato: Luljak, P., 2017) Obr. 5 Regionální přírodní parky (zeleně), národní parky (červeně) a mořské přírodní parky (modře) ve Francii (převzato: Wikipedie, 2019b) Obr. 6 Národní park Pyreneje (převzato: Wikipedie, 2019c) BALKÁNSKÁ OBLAST Stav a, povr h a erost é surovi y Jan Ch trý, Jiří Kouřil, Kateři a Prokešová, Simona Sroková, Marika Kaňová, Lucie V tlačilová Balká ský poloostrov patří k ej ladší částe evropské pevniny. Je součástí třetihor í alpsko-hi álajské vrás é zó , jejíž dvě větve se zde stýkají a to větev: - di ársko-ře ká (dinaridy a helenidy) - větev alká ská (balkanidy) O ě větve se dotýkají na výz a é tekto i ké linii jizvě , oz ačova é jako zó a Vardaru pro íhá té ěř pří očaře od Soluňského zálivu apříč Makedo ií a Srbskem až k Bělehradu. Celá zó a je harakterizova á výsk t ultra azi ký h hornin a hlu i ý h v vřeli . Stavba Tato horská soustava je tvoře a předevší Di árský i horami. Pro tuto oblast je harakteristi ké po řeží dal atského typu. Ostrovy jsou protaže ve s ěru horský h páse na pev i ě a mezi sebou jsou odděle úzký i průliv . Tento ráz po řeží je zapříči ě čtvrtohor í i tekto i ký i poklesy. Ve v ější horský h pás e h líže k po řeží ůže e ajít Di árský kras s t pi ký krasový reliéfe . Rozkládá se na ploše 55 600 km2, předevší na v soký h ploši á h. Jen v Chorvatsku a Bos ě a Her egovi ě je z á o okolo 2 500 jesk í. Nejdelší jesk ě se a hází na úze í Slovinska. azývá se Postojnska jama a elková délka chodeb zde či í 15 km. Nejv šší horou oblasti je Jezerski vrh (2 694 m. n. m.) Povrch Sú pří ý pokračová í Již í h vápe ový h Alp, od i hž je edělí žád á hor i ová hra i e. Na JV zasahují až k dol í u Dri u a al á ské úze í a k sr ské Metohijské kotli ě, kde aopak tvoří výraz é zlo ové o eze í tzv. pećská linie. Dinaridy tvoří soustava příkrovový h ker, su utý h přes se e s ěre od Pa o ské pá ve k Jaderské u oři. Dělí se na starší v itř í a ladší v ější dinaridy. Dinaridy Tato horská soustava je ej ižší. Podo ě jako před hozí oblasti byla sil ě ovliv ě a zlo ový i zdvihy a poklesy. Je ož é zde také alézt zbytky zarov a ý h povr hů. V sa ot é pohoří Stara planina je íst rozvinut kras. Lze zde ajít předevší krasové jesk ě a propasti. V předpolí tě hto hor po líž ěsta Belogradčík se a házejí skal í ěsta. Pohoří Stara planina tvoří také dunajsko-egejské rozvodí. Nejv šší horou oblasti je Botev (2 376 m. n. m.) Nerost é surovi y Balká ská oblast je po ěr ě hor até úze í. Ačkoliv a solut í výšk nejsou nijak závrat é, horské oblasti zde v ikají relativ í čle itostí a příkrostí svahů. Uvádí se, že jen 20% Balká ské oblasti tvoří roviny a íži . Prů ěr á ad ořská výška Balká ského poloostrova je 540 m. Na základě geologie a geomorfologie je ož é rozlišit čt ři základ í celky: 1. Di árská horská soustava 2. Al á sko-ře ká horská soustava 3. Trá ko- akedo ská horská soustava 4. Horská soustava Staré planiny Di árská horská soustava Nejv šší část této horské soustavy se azývá rilskorodopská. Zde leží ejv šší pohoří Balká ského poloostrova Rila a o té ěř stej ě v soký Pirin. Tato oblast je jedna z ej ohatší h na gla iál í reliéf. Je ož é zde alézt asi 190 karů a přes 300 gla iál í h jezer. Nejv šší horou oblasti je Musala v pohoří Rila (2 925 m. n. m.). O rázek : Geomorfologicko-geografi ké čle ě í povr hu podle Krále Zdroje: Te t : Král, V. . F zi ká geografie Evrop . Praha: A ade ia. s. Kara ović & Nikolić (2016): Balkan mining summary overview, http://energylawgroup.eu/itrfile/_1_/b20b398ef906a6c4c46f111b0dbca36d/Balka n%20Mining%20Summary%20Overview%20.pdf (20. 3. 2019) O rázek : Natural Earth (2013): Large scale raster data, https://www.naturalearthdata.com/downloads/ 6. . , úprava podle V. Král O rázek : http://www.plovdivtrips.com/ (2) http://www.orangesmile.com/ O rázek : https://www.postojnska-jama.eu/ (2) https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/b Horská soustava Staré pla i y Al á sko-ře ká horská soustava Al á sko-ře kou horskou soustavu je ož é rozdělit na v itř í a v ější. Ve v itř í pásu se a házejí jedny z ejv šší h pohoří elého poloostrova, apř. Šar planina a Olymp. Nejvýz a ější pohoří v ějšího pás a je Pindos, který dosahuje výšek přes 2 500 m. n. m. Po řeží Jó ského oře je v této oblasti taktéž le ová o ostrovy vz iklý i zatope í horský h hř etů. Nejv šší horou oblasti je Mytikas v pohoří Olymp (2 917 m. n. m.). Trá ko- akedo ská horská soustava Nej ohatší na erost é suroviny je západ í část Balká ského poloostrova, předevší pak V itř í dinaridy. Oblast je ohatá předevší na arev é kovy. Výz a á jsou ložiska ědi, zinku a olovo, s i iž jsou často těže a drahé kovy (zlato a stří ro . V srbsko- horvatšti ě se této oblasti říká Rudne planine. V ěkterý h částe h Balká u je ož é také ajít ložiska uhlí (Slovinsko, Čer á hora) V sever í Al á ii se a házejí ložiska hro ový h rud.O rázek : Nejv šší hora Balká u Musala (2 925 m. n. m.) (1), Kaňo řek Tar v Čer é Hoře O rázek : Krasová jesk ě Postojnska jama (1), Skal í ěsta po líž Belogradčíku (2) BalkanidyHelenidy Navazují a dinaridy a prostírají se až a Pelopo és a pokračují i a ostrove h v Egejské oři. Dělí se a řadu tekto i ký h páse , jež se seskupují v helenidy v itř í a v ější. Rozhra í ezi o ě a pro íhá apříč Al á ií po horský h pás e h Pindu. Su ou se opač ý s ěre ež jednotky dinaridy a helenidy. Jsou pří ý pokračová í Karpat. Dělí se a tři podél é zó : zó u Před alká u, zó u Staré pla i y a zó u Strednogorie, která pokračuje a JV i a ture ké úze í. Ze ětřese í Celý Balká ský poloostrov je dosud tektonicky euklid ě ou o lastí. Tato část evropské pevniny patří k seizmicky ejaktiv ější oblastem. Ze ětřes á či ost se soustřeďuje zej é a na okolí Egejského oře a na po řeží Jaderského oře. Postihuje však také v itroze ské oblasti, zej é a podél výz a ý h zlo ový h li ií. Vulkanismus Vulkanismus se projevoval ěhe čtvrtohor, jde předevší o tzv. jihoegejský sopeč ý oblouk, spojují í ostrovy Milos, Santorini, Kos a rada e ší h ostrovů. Ostrov Santorini je jen vrcholem ohut ého zatope ého stratovulká u s kalderou. Na ostat í h ostrovech tohoto oblouku jsou solfatary nebo horské prameny. Pro kontinentalitu itř ího Balká ského poloostrova je t pi ká šší roč í amplituda teplot. Hor até oblasti Bosny a Hercegoviny, Čer é Hory, Al á ie a Makedonie se z ačují led o ý i teplotami i pod bodem mrazu. Podo é teploty, a ještě ýraz ě ižší minima jsou v ulharský h pohoří h Rila a Stará planina. Pří ořské oblasti Chorvatska, Al á ie, Čer é hory a elká část Ře ka zaz a e á ají ír ější teplot í rozdíl o eá ského charakteru, v Ře ku jsou o e ě ej šší maxima. Za o e ě teplejší lze po ažo at i íži ou část Chorvatska, Bulharska a již ího Rumunska. Teploty BALKÁNSKÁ OBLAST Podne í a vodstvo Jan Ch trý, Jiří Kouřil, Kateři a Prokešo á, Simona Sroko á, Marika Kaňo á, Lucie V tlačilo á Oblast Balká ského poloostrova á oproti ji ý středo ořský oblastem rozlič é klima, které je sil ě o li ě o orografií. Hor até části poloostrova se a házejí až velmi lízko u oří, a tak se pře ládají í západ í proudě í ko ti e tál ího vzduchu z Pa o ské pá e a Vý hodoe ropské roviny zasta í teprve po prů hodu z ač é části o lastí. To je hla í dů od, proč na ětši ě úze í Balká u pře ažuje klima ír ého pásu s ko ti e tál í charakterem. Do pásu su tropi kého pak spadají pře áž ě pří ořské okraje hor u Jadra ského oře, jadra ské ostrovy, egejská oblast a ětši a poloostrova Pelopo és. Podne í O rázek : Köppe -Geigero a klasifika e pod e í a Balká ě. Srážk jsou šeo e ě při áše se erozápad í i ětr a v tomto s ěru také postup ě u ý ají. Gradient po iťuje zej é a po řeží Jadra ského oře – oblast Boky kotorské je ejdešti ější íste v E ropě (5317 mm/rok), i další ísta na západě a v horský h oblastech Čer é Hory, Bosny a Chorvatska jsou srážko ě dat á, apř. Rijeka (3709 mm) nebo Durmitor (2049 mm). Za ariérou pohoří srážek z ač ě u ý á, a tak ěkterá ísta trpí nedostatkem láh . Např. v Ře ku kontrastuje západ ě polože é Korfu (1200 mm) se Solu í (486 mm) a Athé a i (384 mm), ý hod ě od pohoří Pindos. Srážky O rázek : Rozlože í prů ěr ý h teplot čer e i le o a led u pra o a Balká ě. O rázek : V prahlé M ké a Pelopo ésu ko trastu s dešti ou Bokou Kotorskou a po řeží Jadra u Čer é Hoře . Mír é, ale i pří ořské kli a Čer ého oře u Sozopolu v Bulharsku ; drs é, ýško ě pod í ě é kli a e trál ího asi u hor Prokletije Al á ii . 1 2 3 4 Balká ský poloostrov spadá do čt ř ú oří: Čer ého, Jaderského, Egejského a Jó ského oře. Roz odí Čer ého a Jadra ského oře pro íhá po hla í hře e i Di árský h hor až po Se eroal á ské Alpy a jeho hranice je k ůli čet ý kraso ý je ů v oblasti často ejas á. H drografi ký uzel, kde se střetá ají hranice ú oří, je vrchol Drimanjska skala západ ě od Kosova polje. Z Kosova na jih tedy íhá i roz odí Čer ého a Egejského oře, ol ě pak pokračuje hra i í Egejského a Jó ského, přede ší po hře e u Pindosu. Vodstvo O rázek : Klimadiagramy ra ý h sta i , rozprostře ý h po Balkánském poloostro ě. Na Balkáně se rozlišuje pět typi ký h podo lastí ví e v Král, 999 : ) Podo last vlast ího středo ořského pod e í ) Podo last středo ořského pod e í pře hod ého typu ) Podo last čer o ořského pod e í ) Podo last horský h a velehorský h páse s pře hod ý pod e í ezi středoze í a ír ý středoevropský 5) V itroze ská podo last Balká ské řek ají obvykle plu ál ě- i ál í apáje í. Větši u úze í od odňuje Dunaj, ej ětší řeka v oblasti, s ýz a ý i přítok jako Sá a, Velika Morava nebo Iskăr. Veškerou vodu, stékají í zej é a ze se er í h ú očí již ě polože ý h horstev, s ádí do Čer ého oře. Průtoko ý reži tě hto řek je podo ý středoe ropský řeká , s maximem na jaře. Naopak editerá í řek ají maxima v zi ě a na podzim. Do oře Jadra ského ústí pouze ěkolik řek, apř. Neretva a Drin. V kraso é oblasti Di árský h hor se sk tují také po or é řek s ohatý podze í odtokem apř. Tre iš ji a), případ ě i ý ěr s povahou gejzírů. T pi ké jsou také hlu oké kaňo , zej é a řek Tara a Morača. Trá komakedonskou horskou soustavu od odňují řek jako Vardar, Struma nebo Marica. Ře ký ý ěžek je šeo e ě ejsušší o lastí, kde jsou ěkteré toky estálé, tzv. epizodi ké. Řeky Jezera na Balká ě jsou růz ý h ge ezí. Mezi ej ětší patří tekto i ké O hridské a Prespa ské jezero na al á sko-makedonsko-ře ký h hra i í h a krasovo-tekto i ké Skadarské jezero na čer ohorsko-al á ský h hra i í h. Další ětší jezera v Makedonii a se er í Ře ku jsou pře áž ě tekto i kého pů odu apř. Vegoritida, Voiviida a Trichonida). Na po řeží Čer ého oře e istují jezera hraze á písčitý i valy li a o á , apř. Burgasko a Varensko. Jezera 3 2 1 O rázek : Neret a protékají í kraso ou o lastí Di árský h hor , čer ohorská Tara kaňo u hlu oké až k , průtoko ě dat ý Du aj sr ské árod í parku Djerdap. Zdroje: Te t : Král, V. . Fyzi ká geografie Evropy. Praha: Academia. 348 s. O rázek : Veteri är edizi is he U i ersität Wien (2019) [KML layer and legend]. World Maps Of Köppe -Geiger Climate Classification. Retrieved from http://koeppen-geiger.vu-wien.ac.at/alps.htm. O rázek : World Survey of Climatology, Vol. . O r. a I Král, V. . Fyzi ká geografie Evropy. Praha: Academia. 348 s. O rázek : Ja Ch trý O rázek : Mühr, B. (2018). Klimadiagramme weltweit. Retrieved from http://klimadiagramme.de/ O rázek : http:// .ou al . z, http:// iki edia.org/, http:// .rdestefa o.it/ O rázek : https://i . p. o /herzego i a.tra el, Ja Ch trý, http://a out-eastern-europe.com O rázek : Skadarské jezero hor até prostředí Al á ie , O hridské jezero z akedo ské strany (2), jezero Trichonida v se er í Ře ku . 1 2 3 Nejdelší řeky úsekově a největší jezera na Balkáně: Řeka Jezero Dunaj (2857 km) Skadarské km2) Sá a k [Drá a částeč ě] O hridské km2) Drina (486 km) Prespa ské (275 km2) BALKÁNSKÁ OBLAST Rostliny, půdy, vývoj a ochrana krajiny Jan Ch trý, Jiří Kouřil, Kateři a Prokešová, Simona Sroková, Marika Kaňová, Lucie V tlačilová V Balká ské oblasti se stýkají dvě odliš é f togeografi ké jednotky: v itroze í poloostrova patří ke středoevropské provincii eurosi iřské podoblasti, pří ořské části ke středo ořské podoblasti Holarktidy. Rostlinstvo Půdy Zaují á horské a podhorské o lasti du ajského povodí ývalé Jugoslávie, velkou část Makedo ie a té ěř vše h horské o lasti Bulharska. Třeti u tohoto úze í za írají les í porost , jeji hž sklad a se liší v závislosti a ad ořské výš e. Středoevropská provi ie Theth je ejvětší árod í park v Al á ii s gla iál í i tvary reliéfu a pozůstatk či osti čtvrtohor í h ledv ů. Mavrovo je ejvětší árod í park v Makedonii v pra e é oblasti řek Radika s přehrad í jezerem. Pelister je vr holová oblast hrásťového pohoří Baba v Makedonii, a házejí í se v ad ořské výš e 2600 m. Prespa – ře ký árod í park okolí jezera Malá Prespa odděle ého písčitý i áplava i od hlav ího Prespa ského jezera. Po řež í rákosi jsou výz a ý h ízdiště ptactva. Olympos – ejv šší a áj ý horský masiv Ře ka s alpí ský gla iál í reliéfe na vápe í h, s řadou e de i ký h druhů. Pirin je druhé ejv šší pohoří v Bulharsku s ostrý i žulový i a ra orový i štít vz iklý i či ostí čtvrtohor í h ledov ů. Vitoša je ohut á hrásť hlu i ý h v vřeli . Ve vr holové oblasti jsou rašeli iště. Rozlože í půd í h t pů na Balká ské poloostrově je závislé na litologi ký h a geo orfologi ký h pod í ká h. V Di árské horské soustavě jsou na vápe ový h ploši á h vyvinuty ka e ité rendziny pře házejí í v litosoly a dále ru efikova é kambisoly (terra rossa). Ve v itroze ský h pás e h jsou rozšíře ru efikova é kambisoly a luvisoly. V Al á sko-ře ké horské soustavě jsou větši ou půd ka e ité. Nejví e jsou rozšíře ru efikova é luvisoly a litosoly, v ejv šší h vápe ový h pohoří h váp ité regosoly (skeletovité ev vi uté půd . V za okře ý h oblastech jsou vyvinuty fluvisoly i gleje. V pohoří Trá ko- akedo ské soustavy tvoří půd í kryt ejčastějí kambisoly a luvisoly. V pá ví h a kotli á h jsou t pi ké t avé vertisoly. V horské soustavě Staré planiny jsou v ižší h polohá h rozšíře ejví e ru efikova é luvisoly a e as e é kambisoly. Obr. 1: Smrk omorika. Zdroje: Te t : KRÁL, V. . F zi ká geografie Evrop . A ade ia, Praha,. s. Obr 1: ECOLOGY BLOG (2010): Short Definition of Ecological Footprint, https://ecobubamarica.wordpress.com/ (23. 3. 2019) O r. : CIAO. z : Plitvi ká jezera s ávštěvou ter ál í h láz í, https://www.ciao.cz/detail-zajezdu/plitvicka-jezera-s-navstevou-termalnich-lazni/201179a (23. 3. 2019) O r. : HEDVABNASTEZKA. z : Prokleté hor – Národ í park Tethi, https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/evropa/albanie/21594-proklete-hory-narodni-park-thethi/ (23. 3. 2019) Obr. 4: UCASTNICI.cz (2019): NP Pelister Národ í park Makedo ie a Ohridské “ oře“, https://www.ucastnici.cz/makedonie-np-pelister-4/foto (23. 3. 2019) O r. : STOPLUSJEDNICKA. z : Dříve do ov ohů, d es árod í park: Báj ý ře ký Ol p, https://www.stoplusjednicka.cz/drive-domov-bohu-dnes-narodni-park-bajny-recky-olymp (23. 2019) Obr. 6: ZITRAJEDU.cz (2019): Bulharsko - Pohodový týde - Rila a Pirin - stře ha Balká u – bus, http://www.zitrajedu.cz/zajezd/452507/ (23. 3. 2019) Již í část poloostrova je starou kultur í o lastí s osídle í ve stálý h sídle h trvají í asi čt ři tisí iletí. S rozvíjejí í se ze ědělství a pasteve tví souvisel r hlý ú tek les í plochy, který ěl za ásledek zr hle í eroz ě-de udač í h pro esů, ož ělo za ásledek degradaci a odnos půd . Intenzita tě hto pro esů je ovliv ě a i čle itý reliéfe , střídá í o do í dešťů a sucha a a tropoge í půso e í . Přestože je příroda Balká ského ostrova výji eč á, její ochrana zde e á dlouhou tradici. Prv í árod í park na tomto úze í byl zříze v roce 1934 v ulharské pohoří Vitoša. Teprve v 60. a 70. letech je udová a síť árod í h parků s nevelkou rozlohou. Jed á se apříklad o árod í parky: Plitvička jezera – 16 jezer s vodopád , kaskáda i v Chorvatsku. V okolí se a hází list até lesy s vzá ou flórou i zvíře ou. Durmitor – Čer ohorský vápe ový masiv s gla iál í i tvary reliéfu a jezery, součas ě s krasový i jevy. Obr. 5: Národ í park Olympos. Obr. 3: S aragdová řeka v NP Teth. Středoze í podo last Zde původ í du ové les l té ěř z iče těž ou, pastvou i požár a les v Ře ku zaují ají je % úze í. Les se převáž ě v sk tují ve vlhčí h částe h ze ě. Šíří se zde druhot á křovitá vegeta e t pu italské a hie jejíž hlav í složkou je vavří , rta, olea dr e o rohov ík. Sušší o lasti pokrývá frygana, která roste do v šší h ad ořský h výšek. T pi ká je apříklad leva dule, ateřídouška e o roz arý . Šíří se vžd zele é les du u pýřitého a es í ového. SUBMEDITERÁNNÍ OBLAST Zde a hie zaují ají ísto je a dal atský h ostrove h a v úzké íži é pruhu a po řeží, azývá ši ljak, jed á se o -5 v soké porost du u šípáku s pří ěsí tvrdolistý h a tr itý h keřů. Smrk omorika Je třetihor í relikt, vzá ý e de i ký druh se štíhlou korunou, který roste v západosr ský h horá h. (Obr. 1) Se dále dělí a provi ii su editerá í a eu editerá í. EUMEDITERÁNNÍ PROVINCIE Jed á se o ejteplejší část, patří se střed í Ře ko, jó ské i egejské ostrov . Vývoj a o hra a kraji y Obr. 2: Národ í park Plitvička jezera. Obr. 4: NP Pelister. Obr. 6: Národ í park Vitoša. GEOMORFOLOGICKÁ STAVBA A VÝVOJ BRITSKÝCH OSTROVŮ Beneš Jan, Burianová Veronika, Jirásek Lukáš, Karmazínová Lucie, Kohoutová Dagmar, Vránová Tereza • výrazně vymezená jednotka – součástí jsou dva největší evropské ostrovy (Velká Británie a Irsko) a řada souostroví (Vnější Hebridy, Vnitřní Hebridy, Shetlandy a Orkneje) • od evropského kontinentu jsou odděleny Lamanšským průlivem (The Channel) • hlavní ostrov má díky svému protáhlému tvaru severojižním směrem velmi rozdílné podnebí i rostlinstvo POVRCH Zdroje: KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (12.5..2019) COVINGTON TRAVEL (2018): The Legend of the Giant’s Causeway, https://www.covingtontravel.com/2016/02/the-legend-of-the-giants-causeway/ (10.3.2019) BBC (2019): Lake District up for UNESCO World Heritage status, https://www.bbc.com/news/uk-england-cumbria-35753390 (10.3.2019) MOUNTAIN WALKS (2019): The Devil’s Kitchen, Snowdonia, https://www.mountain-walks.co.uk/devils-kitchen-snowdonia/ (10.3.2019) GETMAPPING (2019): Online GIS: Mendip Hills AONB, https://www.getmapping.com/case-studies/online-gis-mendip-hills-aonb (10.3.2019) • společný vývoj s evropskou pevninou • nejstarší pás přeměněných hornin je při pobřeží severozápadního Skotska a Vnějších Hebridách • kaledonské vrásnění → deska krystalických břidlic byla přesunuta přes erijskou platformu → tzv. moinské nasunutí (Moine thrust), tektonické poruchy od SV k JZ o Jihoskotská vrchovina, Cumbrian Mountains, údolí Glen More s jezery (Loch Ness), kaledonský průplav, Kambrické hory, ostrov Man, Wicklow v Irsku • hercynské vrásnění → Dartmoor, Bodmin Moor, Pennine Chain, Brecon Beacons, Black Mountains, vrásy jižního Irska • nížinné části složeny z druhohorních a třetihorních sedimentů (pískovce, vápence, bílá křída) • alpinské vrásnění → obnovení tektonických pohybů či sopečné činnosti (Giant Causeway) • čtvrtohorní zalednění – ledovce se šíří jak ze Skandinávie, tak ze skotských pohoří → doloženy tři doby ledové – anglia (halštrovská), wolston (salská) a devens (viselská) STAVBA Obr. 1: Giant Causeway POVRCH • centrální ostrov Velká Británie dělíme na část vysočinou (highlands) na severu a západě a na část nížinnou (lowlands) na jihu a východě VYSOČINY (HIGHLANDS) NÍŽINY (LOWLANDS) • Britská pohoří mají příkré svahy, zaoblené nebo zarovnané vrcholy s pozůstatky náhorních plošin = třetihorní zarovnané povrchy • typické glaciální tvary ve skotských pohořích – korytovitá a visutá údolí, drumliny a eratické balvany, ledovcové rýhy a ohlazy, transfluenční sedla, fjordy, hory jsou dále prostoupeny hlubokými údolími a soutěskami (glen) s hojnými jezery • Skotská vysočina – nejvyšší z vysočin, Severozápadní vysočinu a Grampiany dělí údolí Glen More (Ben Nevis – 1 343 m) • hřbet Pennin (Cross Fell 893 m) – „páteř Anglie“, asymetrický hřbet s příkrými západními svahy • nejsou rovinou – povrch rozčleněn na kuesty, plošiny, roviny a pahorkatiny, široké údolní sníženiny • Fen District – jednotvárná nížina složená z holecenních mořských siltů a rašelin, ke snížení povrchu došlo těžbou rašeliny, větrnou erozí a odvodněním • Mendip Hills – krasová plošina zcela bez povrchových toků • Londýnská pánev – říční štěrkopískové nánosy uspořádané do 9 terasových stupňů • Weald – denudací vzniklá antiklinální struktura, kuestové hřbety North Downs a South Downs Obr. 2: Lake District s výraznou glaciální modelací Obr. 3: Snowdonia, součást Cambrian Mountains (Wales) Obr. 4: Mendip Hills IRSKO • nížinný reliéf v nitru ostrova, směrem k pobřeží se reliéf zvedá a tvoří nevysoká pohoří (většinou nepřesáhnou 100 m. n. m.) • Slieve League – nejvyšší klif Britských ostrovů • Irská nížina – krasové oblasti v karbonských vápencích NEROSTNÉ SUROVINY • ropa a zemní plyn – Severní moře, v menší míře Irské moře • černé uhlí – hlavně oblast Pennine Chain KLIMA A VODSTVO BRITSKÝCH OSTROVŮ Beneš Jan, Burianová Veronika, Jirásek Lukáš, Karmazínová Lucie, Kohoutová Dagmar, Vránová Tereza KLIMA VODSTVO Nejvýraznější oceánské klima v Evropě – vysunutá poloha do Atlantského oceánu Převládá západní proudění, putující cyklonální a anticyklonální systémy Vysoká vlhkost a oblačnost, mírné zimy, chladná léta Podobnější skandinávskému pobřeží, než střední Evropě Dle Köppena: mírně teplé deštné podnebí mírného pásma (Cfb, Skotská vysočina – Dfb až Dfc) Celoročně převládají vzdušné proudy mořského původu Průchod tlakových níží: větrné bouře • Skotsko: 160 km/h • Shetlandy: nárazy až 280 km/h Častý výskyt mlh: • Venkov: 20 dní a méně • Města: 30-50 dní ZÁKLADNÍ INFORMACE Velmi nízká amplituda měsíčních teplot během roku • Nejchladnější SZ pobřeží Skotska (leden 4,5 °C; červenec 13 °C) • Nejteplejší J a JZ Velké Británie a Irska (leden 5-7 °C; červenec 17 °C) • Absolutní minima: -7 °C na pobřežích, -20 °C ve vnitrozemských horských oblastech (Nejnižší naměřená teplota: Braemar (340 m. n. m.) -27,2 °C (11. 2. 1995), inverzní situace) • Absolutní maxima: 30 – 35 °C, vzdušné proudy ze S Afriky (Nejvyšší naměřená teplota: Tonbridge (Kent) 38,1 °C (22. 7. 1868) Vegetační období (průměrná měsíční teplota vyšší než 6 °C): • Skotská vysočina, Snowdonia: 4 měsíce • Ostatní hornaté oblasti: 5 - 6 měsíců • Nížiny: 7 - 8 Měsíců o JZ pobřeží Irska, Walesu a Cornwallu: 9 - 12 měsíců MĚSÍČNÍ AMPLITUDA A VEGETAČNÍ OBDOBÍ Sezónní rozložení srážek: • Na Z mírně převládají srážky na rozhraní podzim – zima • Na V mírně převládají srážky v létě Roční srážkové průměry: • Londýn a okolí: ±500 mm (Minimum – Londýn-Southend: 487 mm (průměr za období 1926- 1960) • Horské oblasti Skotska: ± 5 000 mm (Maximum – Sprinkling Tarn: 6 530 mm (průměr za období 1931-1960) Počet dní se sněhovou pokrývkou: • Skotská vysočina: více než 30 dní • Wales a S Irsko: méně než 20 dní • JZ Anglie: méně než 5 dní SRÁŽKY Hustá a rozvětvená říční síť, avšak řeky krátké • Hlavní rysy v předčtvrtohorní době, četné změny v průběhu pleistocenního zalednění • Stará říční údolí zanesena sedimenty či prohloubena ledovci, nová vytvořena ledovcem či tavnými vodami Říční režim: Atlantský • Řeky napájeny především dešťovými srážkami, maximální stavy v zimě, minimální v létě Velká část řek ústí do moře estuárem – častokrát jeden společný estuár pro více řek • Nejvýznamnější tok: Temže (239 km, 9 950 km2) - Povodí estuáru má rozlohu 15 300 km2 • Další významné řeky: Trent, Tyne, Severn Irsko: řeka Shannon má atypickou a nevyrovnanou spádovou křivku (před estuárem: 30 m na 25 km, vodní elektrárna, el. energie pro téměř celé Irsko) ŘÍČNÍ SÍŤ Britské ostrovy jsou bohaté jezery, ledovcového či tektonického původu : • Lough Neagh, 396 km2, Severní Irsko • Loch Lomond, 70 km2; Loch Ness, 56 km2, 229 m; soutěsky Skotské Vysočiny • Oblast Lake District a hory ve Walesu • V nížinných oblastech přírodní jezera nejsou, občasné jsou zatopené jámy po těžbě rašeliny a štěrkopísků Velké zásoby podzemní vody ve druhohorních s třetihorních sedimentech nížinné Anglie: • Triasové pískovce, křídové pískovce a zejména v bílé psací křídě (celkem denně desítky až stovky milionů hektolitrů vyčerpáno) • Dochází však k rychlejšímu vyčerpání, než se voda doplňuje – pronikání brakické vody prosakováním ze Severního moře JEZERA PODZEMNÍ VODY Zdroje: KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019) ROSTLINSTVO, PŮDY A OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY VELKÉ BRITÁNIE Beneš Jan, Burianová Veronika, Jirásek Lukáš, Karmazínová Lucie, Kohoutová Dagmar, Vránová Tereza • Součástí atlantské provincie eurosibiřské podoblasti Holarktidy. • Patří do pásma opadavých listnatých lesů (hlavně dubových). • Rozloha lesních porostů je nejmenší v celé Evropě (ve Velké Británii jen 7 % celkové rozlohy na lesní porosty, v Irsku 2,5 %). • V nížinné Anglii se zachovaly velké lesní komplexy, protože zde byly královské lovecké rezervace (např.: New Forest, Forest of Dean…). • Horní hranice lesa je relativně nízká (500–600 m n.m.) • U atlantského pobřeží klesá až k mořské hladině. • Nad horní hranicí lesa jsou křovité a bylinné porosty vřesovišť a rašelinišť, travnaté porosty smilky a metlice. • Ve vrcholových oblastech skotských pohoří (přes 900 m n. m.) je arktoalpínská vegetace (blízká horským oblastem Skandinávie). • V Irsku rašeliniště pokrývají 15 %. • Lesy nejsou většího rozsahu – remízky nebo lesní pásy na mezích, na nepřístupných svazích. • Lesy jižního Irska jsou stále zelené na rozdíl od opadavých lesů. • Díky vysokým zimním teplotám se v Irsku daří i středomořským druhům (např.: planika, vavřín, myrta, orchideje, kapraďorosty…) ROSTLINSTVO Obr. 2: Skotské vřesoviště • Díky vlhkému podnebí převládají mezi půdními typy podzoly, gleje, luvisoly. • Ve skotských pohořích jsou rozdíly v půdním krytu podle nadmořské výšky i podle polohy na vlhčím západním pobřeží Atlantského oceánu a sušším východním pobřeží Severního moře. • V Irsku se půdy vyznačují nadbytečnou vlhkostí a mělkou hladinou podzemní vody. PŮDA Odlesňování na úkor zemědělství. • Začátek v době keltské. • Na přelomu 12. a 13. století většina lesů v nížinné Anglii přeměněna na zemědělskou půdu. • Anglie pociťovala nedostatek lesů a dřeva od 15.století. • V 16.století s rozvojem chovu ovcí se měnila orná půda na pastviny. • Od 17. století zalesňování. • Od 17.století byly močálovité oblasti vysoušeny (Fen District je dnes nejdůležitější zemědělskou oblastí). • V 18.století se budovaly krajinné parky a zahrady (tzv. anglické parky). • Skotská vysočina byla dlouho v přírodním stavu. • Státní ochrana přírody ve Velké Británii vznikla až v roce 1949. • Ve Velké Británii se rozlišují národní parky, národní lesní parky, území výjimečné krajinné hodnoty, zelené pásy, chráněná pobřeží a další menší maloplošné rezervace. • V Irsku se rozlišují velkoplošná chráněná území jako krajinné nebo lesní rezervace. VÝVOJ A OCHRANA PŘÍRODY Ben Nevis – Glen Coe • Nejvyšší horská skupina Skotské vysočiny a zároveň celých Britských ostrovů. • Středohorský reliéf s glaciálními tvary, hlubokými údolími s jezery a zálivy fjordového typu. • Bylinné, travnaté a mechovo-lišejníkové porosty s rašeliništi. Cairngorms, Lake District, Yorkshire Dales, Peak District, Snowdonia, Exmoor, Dartmoor, Burren, Killarney CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ Obr. 4: Lake District Obr. 1: Skotská krajina Obr. 3: Irský les Zdroje: KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (12.5..2019) ALESJECMEN.CZ (2011): Atmosféra Skotska, http://www.alesjecmen.cz/gallery/displayimage.php?album=45&pid=512 (10.3.2019) VEGA TOUR s.r.o. (2018): Skotsko velký okruh, https://ckvegatour.cz/velka-britanie/skotsko/skotsko-velky-okruh (10.3.2019) IRISHEXAMINER.COM (2016): Ireland has great woodland but has the lowest forest cover of all European countries, https://www.irishexaminer.com/lifestyle/outdoors/donal-hickey/ireland-has-great-woodland-but-has-the-lowest-forest-cover-of-all-european-countries-389700.html (10.3.2019) MOUNTAINHIKES.CO.UK (2019): Ben Nevis Hiking Weekend & Glencoe – August Bank Holiday, https://www.mountainhikes.co.uk/tours/ben-nevis-hiking-weekend/ (10.3.2019) HERCYNSKÁ STŘEDNÍ EVROPA Stavba, povrch, nerostné suroviny Samuel BARÁNEK, 474496 Michaela ODEHNALOVÁ, 474017 Masarykova Univerzita, Brno Jaro, 2019 Vypracovali 1. Geografický portál Zeměpis (2019): Hercynská střední Evropa [online]. [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: 2. Czechtrack tour guides (2019): Krkonoše [online]. [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: 3. Sancy (2019): Massif du Sancy [online]. [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: 4. KRÁL,Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha:Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2. 5. Ivana von den DRIESCH, v.d. I. (2007): Porúří – země tisíce ohňů [online]. [cit. 17. 3. 2019]. Dostupné z: 6. DTZ, Stoermer (2015): Pověstmi opředené pohoří Harzu (foto) [online]. [cit. 17. 3. 2019]. Dostupné z: Zdroje • Pařížská pánev - pokleslá část hercynské vrásné zóny se zakrytým starým horninovým podkladem druhohorními a třetihorními sedimenty • vysoké abrazné sruby zvané falaise. • Akvitánská (Garonnská) pánev - na syneklýze od počátku křídy několikrát zaplavené mořem • v neogénu a pleistocénu se na vytvořené nížině uložily říční sedimenty, které vytvořily na úpatí Pyrenejí šterkovité náplavové kužely. • v S a SV části pánve vystupují na povrch jurské a křídové vápence • Středoevropská nížina - pokleslé území, v němž je starý předhercynský podklad zakryt souvrstvími mladších sedimentů • čtvrtohorní nánosy výsledkem činnosti pleistocénního skandinávského ledovce • reliéf Středoevropské nížiny výsledkem geomorfologických procesů spojených s postupy, ústupy a táním skandinávského ledovce v pleistocénu • skandinávský ledovec postupoval od S k J a v rozšíření glaciálních tvarů reliéfu je nápadná pásmovitost v pruzích Hercynské nížiny • Český masiv - ze Středoevropských vysočin nejsložitější stavbu • zvrásněné struktury v něm vystupují na plošně rozlehlých vrchovinách, zpestřených i exfoliačními klenbami žulových hlubinných těles • hlavními pohořími Českého masivu jsou: • Durynský les • Smrčiny - žulová klenba • Český les • Šumava - budována silně přeměněnými krystalickými horninami, v pleistocénu zaledněna • Novohradské hory • Českomoravská vrchovina - budována přeměněnými krystalickými horninami proniknutými rozsáhlými tělesy hlubinných vyvřelin • Krušné hory - asymetrická klenba s prudkým zlomovým svahem na české straně a pozvolným spádem na saské straně • Doupovské hory - troska stratovulkánu s kalderou • České středohoří - soubor rozrušených lávových příkrovů, sopečných pňů, kup a kuželů • Děčínská vrchovina - pískovcové skalní útvary, stolové hory • Šluknovská pahorkatina - žulový masiv • Lužické hory - krystalinikum a na okrajích pískovce • Žitavská pánev • Jizerské hory - žulový masiv, kerná stavba • Krkonoše - krystalické a žulové pohoří; pozůstatky po zalednění jsou jezera na polské straně a kary na straně české • Broumovská vrchovina - pískovcové skalní útvary • Orlické hory - asymetrická klenba porušená zlomy, budovány krystalickými horninami • Králický Sněžník - krystalické horniny, místy s vložkami vápenců a křemenců • Rychlebské hory • Zlatohorská vrchovina Geomorfologie • Armorický masiv - pahorkovitý reliéf, jehož zarovnaný povrch byl vyklenut do tří plochých kleneb • pobřeží Bretaňského poloostrova velmi členité skalnaté s příkrými abrazními sruby, drobnými skalnatými ostrůvky a zátokami riasového typu. • Hornorýnské pohoří - patří tam Pfälzer Wald, Haardt, Vogézy (nad 1 400 m), Schwarzwald (1 500 m), Odenwald a Spessart • Vogézy a Schwarzwald - jednotně vyzdvižená klenba, ve které v ose největšího vyklenutí došlo k prolomu a zaklesnutí Hornorýnské nížiny podél zlomů • Dolnorýnská pohoří - vyklenuta stupňovitě v pozdních třetihorách a Rýn tekoucí již dnešním směrem je prorazil úzkým antecedentním údolím • patří sem pohoří Ardeny, Hunsrück, Taunus, Westerwalda Süderbergland • na zlomech oddělujících jednotlivé kry se vylily mladé vulkanity • Švábsko-franská stupňovina - v povodí řek Mohanu a Neckaru a jejími hlavními pohořími Švábská a Franská Alba • pás kuest a krasové území se suchými údolími, závrty, ponornými toky a krasovými jeskyněmi • při průtoku touto oblastí ztrácí Dunaj krasovým podzemím více než polovinu své vody ve prospěch Rýna • Středoněmecké hornatina – patří tady Harz, sopečné pohoří Rhön a vulkán Vogelsberg • Harz má hrásťovitou stavbu, budován starými krystalickými horninami • podhůří v Durynské pánvi je sádrovcový kras Geomorfologie • S okraj Porýnské břidličné vrchoviny (od S Francie přes Belgii do Porúří) = subvariská předhlubeň černé uhlí • J okraj Porýnská břidličná vrchovina = sárskolotrinská karbonská pánev se slojemi černého uhlí • Povodí Rýna,Vesery, Sály = permské pískovce a arkózy obsahující místy ložiska solí a sádrovce, pískovce, vápence • Český masiv – jezerní písčitojílovité sedimenty permokrabonu se slojemi černého uhlí • Německo - ložiska nerostů a černého uhlí (Porúří), hnědé uhlí (1. místo na světě), zemní plyn • Česká republika – černé, hnědé uhlí, zemní plyn • Polsko – síra, písek, jantar Nerostné suroviny • Centrální masiv - příkrými a výraznými zlomovými svahy na J aV a povolnými až nenápadnými na S a Z • uspořádání následkem vyklenutí v třetihorách a čtvrtohorách, kdy horotvorné tlaky přicházely od Alp naV a Pyrenejí na J • podél hlubokých zlomů výlev láv a vznik sopečného reliéfu ve střední části masivu v kraji Auvergne • nad lávovou tabulí se vypínají pleistocénní stratovulkány sopečných pohoří • krystalinická část Centrálního masivu plošinná a tvoří ji zarovnané povrchy vyzdvižené do různé nadmořské výšky, často stupňovitě uspořádané • Na J Centrálního masivu tabule zkrasovělých jurských vápenců Les Grands Causses. • Malopolská vysočina - vyzdvižená ker druhohorních sedimentů - pískovců, vápenců či sádrovců • v některých jejích částech lokálně vyvinut kras • výjimkou Svatokřížské hory, kde na povrch vystupují předhercynské horniny Český masiv Obr. 1: Nejvyšší vrchol Centrálního masivu Puy de Sancy (1 886 m n. m.) Obr. 3: Nejvyšší vrchol Českého masivu Sněžka (1 603 m n. m.) Obr. 4: Těžební oblast nerostných surovin v Porúří, Německo Obr. 2: Pohled z vrcholu Große Zeterklippe v pohoří Harz HERCYNSKÁ STŘEDNÍ EVROPA Podnebí a vodstvo Tereza MIČOLOVÁ, 474202 Masarykova Univerzita, Brno Jaro, 2019 Vypracovala 1. Geografický portál Zeměpis (2019): Hercynská střední Evropa [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: http://www.zemepis.com/fgsevropy.php 2. KRÁL,Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha:Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2. Zdroje obrázků 1. Gnosis (2019): Počasí v Evropě [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: https://magazin.gnosis.cz/pocasi-v-evrope/ 2. Wikipedia (2019): Labe [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Labe#/media/File:Labe-pr%C5%AFtok.png 3. Wikipedia (2018):Visla [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Visla#/media/File:Karte_Weichsel.jpg 4. Wikipedia (2018): Müritz [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCritz#/media/File:Mueritz.png 5. Tixik (2019): Śniardwy [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: http://www.tixik.cz/foto-jezero-%C5%9Aniardwy-2365576.htm Zdroje Do Hercynské Střední Evropy řadíme oblast střední a část západní Evropy. Tuto oblast ovlivňuje teplé podnebí, které se vyznačuje střetem vlhkého oceánského klimatu s přechodných a kontinentálním klimatem. Zemí, které se nachází směrem na západ od řeky Visly je typické svým mírně studeným (boreálním) chladným a vlhkým podnebím. Směrem od západu na východ klesají průměrné roční teploty vzduchu a vrůstají roční amplitudy teplot. V létě jsou západní nížiny, které ovlivňuje oceánské klima chladnější než oblast východu, který je naopak ovlivňován kontinentálním klimatem. Teplotní rozdíly ovšem nejsou tak výrazné jako v zimě. V zimě se kontinentální vliv projevuje výrazněji a lednové izotermy mají skoro poledníkový průběh. Podnebí V nížinné Francii nalezneme lagunová jezera na pobřeží Biskajského zálivu (Lac de Cazaux, Étang de Biscarosse) a dále jezera na nepropustných sedimentech Pařížské pánve. Ve Středoevropské nížině je nejvíce jezer na území posledního zalednění. Jedná se tedy o jezera ledovcového původu, vzniklá vyplněním prohlubní v morénové krajině, údolních rýh podledovcových toků (jezera rynnowe) nebo ve sníženinách vzniklých po roztání čoček mrtvého ledu (oczki nebo soly). Největšími jezery jsou Müritz (115 km2) v Meklenburské jezerní plošině, Śniardwy (114 km2) a Mamry v Mazurské jezerní plošině a Łebsko (72 km2) v polských Pomořanech. Na území staršího zalednění jsou jezera vzácnější, nalezneme zde např. jezero Steinhuder Meer u Hannoveru. Ve Středoevropské nížině zaujímají velké plochy i močály a rašeliniště, a to především v oblasti viselského zalednění; směrem k jihu jich ubývá. Srážky Nížinné toky Francie mají oceánský dešťový režim a poměrně vyrovnaný odtok během roku. Nejvyšší průtoky jsou vykazovány v zimních měsících a nejnižší v letních. Hlavními řekami nížinné Francie jsou Adour (335 km), Garonna (650 km), Loira (1 010 km) a Seina (780 km). Řeky Středoevropské nížiny s výjimkou Rýna mají středoevropský režim - jsou napájeny deštěm a tajícím sněhem, a proto se nejvyšší vodní stavy vyskytují v jarních měsících a nejnižší vodní stavy v létě, kdy je největší výpar, nebo začátkem podzimu. K povodňovým situacím dochází při letních lijavcích, náhlém tání sněhu a na pobřeží Severního moře také při silném dmutí a při silných severozápadních větrech. Přechod od oceánických podmínek na západě ke kontinentálním na východě ilustruje doba zamrzání řek (v povodí Rýna řeky nezamrzají, v povodí Odry již 10 až 20 dní v roce, a v povodí Bugu a Narewu 60 až 80 dní v roce). Hlavní řekami této oblasti jsou Šelda, Mása (925 km) a Rýn (1 320 km), které ústí do Severního moře společnou deltou, Emže, Vezera (se zdrojnicí Werra 724 km), Labe (1 165 km), Odra (854 km) a Visla (1 047 km). Řeky Pro Hercynskou Střední oblast je typický jev, že pod západu k východu ubývá množství srážek – a to od hodnoty 1 500 mm za rok v kraji Les Landes u Biskajského zálivu po hodnotu 450 mm ve východní části nížin. Oceánský chod srážek se vyznačuje poměrně pravidelným průběhem. V západní Francii je maximální hodnota srážek dosahována na rozhraní podzimu a zimy. Naopak ve středoevropské nížině, která je ovlivněna kontinentálním klimatem, je více či méně výrazné maximum úhrnu srážek koncem léta a začátkem podzimu. Kontinentální vliv se projevuje svým maximálním úhrnem srážek právě v letních měsících. Jezera Obrázek 1: Průměrná teplota ve Střední Evropě v lednu 2019 Obrázek 2: Mapa toku řeky Labe Místo Leden Červenec Biarritz 7,5°C 21°C Paříž 3,5°C 19°C Zeeland 3°C 17,5°C Hamburk 0°C 17,5°C Poznaň -2,5°C 18,5°C Białystok -5°C 18,5°C Tabulka 1: Průměrné teploty vzduchu ve vybraných městech za měsíce leden a červenec Zdroj: Geografický portál Zeměpis (2019) Zdroj: Gnosis.cz (2019) Zdroj:Wikipedia, org (2007) Obrázek 3: Povodí řekyVisly Zdroj::Wikipedia. org (2008) Obrázek 3: Lokalizace jezara Müritz Zdroj:Wikipedia. org (2008) Obrázek 4: Jezero Śniardwy při západu slunce Zdroj::Tixik.cz (2019) HERCYNSKÁ STŘEDNÍ EVROPA Geologie, půdy, životní prostředí Samuel BARÁNEK, 474496 Jaroslav BELZA, 433564 Michaela ODEHNALOVÁ, 474017 Masarykova Univerzita, Brno Jaro, 2019 Vypracovali 1. Geografický portál Zeměpis (2019): Hercynská střední Evropa [online]. [cit. 12.3.2019]. Dostupné z: http://www.zemepis.com/fgsevropy.php 2. Wikimedia (2007a): Gliederung derVarisziden in Mitteleuropa [online]. [cit. 12.3.2019]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gliederung_der_Varisziden_in_Mitteleuropa.jpg#filelinks 3. Wikimedia (2007b): Foret deTronçais [online]. [cit. 18.3.2019]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Foretdetroncais1.JPG 4. Soil Atlas of Europe, European Soil Bureau Network European Commission, 2005, 128 pp Office for Official Publications of the European Communities, L-2995 Luxembourg. 5. KRÁL,Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha:Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2. 6. DELTA PROGRAMME COMMISSIONER (2019): Ijlsemeer Region Delta Decision [online]. [cit. 18.3.2019]. Dostupné z: https://english.deltacommissaris.nl/delta-programme/delta-decisions/ijsselmeer-region-delta-decision 7. SPRÁVA KRKONOŠSKÉHO NÁRODNÍHO PARKU (2012): Fotogalerie – krajina [online]. [cit. 18.3.2019]. Dostupné z: https://www.krnap.cz/fotogalerie/133/ Zdroje PorýnskáVysočina – kambisoly (hnědé půdy) • Porýnská břidličná vrchovina – nenasycené kamenité kambisoly a glejové kambisoly s příměsí glejových luvisolů i podzolů • Horské oblasti Vogéz, Schwarzwaldu, Odenwaldu a Spessartu - glejové kambisoly s příměsí glejových luvisolů i podzolů, nenasycené kambisoly zde v nižších polohách přecházejí v úrodnější kambisoly nasycené • NaVápencích Franské Alby – rubefikované luvisoly se přidružují k rendzinám, luvisoly • Triasové vápence Švábsko-franské stupňoviny a Lotrinské plošiny – rendziny a luvisoly, na triasových pískovcích pravé podzoly, místy rankery • Hornorýnská nížina – na sprašovém substrátu luvisoly, v údolí Rýna i jeho přítoků luvisoly s nasycenými histosoly a fluvisoly, příp. gleji Česká vysočina – kambisoly, ve vyšších horských polohách kamenité kambisoly, s příměsí pravých podzolů a rankerů • Česká tabule – na spraších nejčastěji luvisoly • Levostranné středočeské Polabí – ilimerizované černozemě • Pískovcové substráty Českolipska – pravé a glejové podzoly • Pardubická pánev – kambické arenosoly • Jihočeské pánve – glejové luvisoly, kambisoly, nenasycené gleje Malopolská vysočina – pestrý soubor půdních typů, kambisoly, luvisoly, rendziny, podzoly, podzoluvisoly Středoevropská nížina – půdy podzolového typu • Z dolního toku Labe, Z část Šlevicka-Holštýnska, Dolní Sasko,V část Nizozemska, S Belgie – humózní podzoly s příměsí glejových podzolů až glejů • Polská část SEN – slabě vyvinuté podzoly, pravé podzoly, luvisoly, glejové luvisoly • Pobřeží Severního moře – vápnité regosoly (pásmo písečných přesypů), vápnité a nasycené fluvisoly (přílivovo-odlivové plošiny), nenasycené Histosoly • Delta Rýna a Maasy – nasycené fluvisoly • Úpatí Středoevropskcýh vysočin (porýnská břidličná vrchovina až úpatí České vysočiny ve Slezsku) – luvisoly, v předpolí Harzu přecházejí v černozemě • Braunschweig, Magdeburg, Halle – úrodné černozemní půdy (nejzápadnější výskyt těchto půd v Evropě) • Dolní Lužice a Braniborsko – nenasycené kambisoly, histosoly, gleje • Pobřežní oblastech Německa,V část Jutského poloostrova, dánské ostrovy – luvisoly, nasycené kambisoly Půdy • Ve stavbě hercynských pohoří hlavně - variské (hercynské) vrásnění koncem prvohor, později kerné nebo epeirogenetické pohyby • Variské vrásnění - dvě větve, rozcházejí se v Centrálním masivu, armorickou vytvářející Armorický masiv a variskou vytvářející pohoří Středoevropské vysočiny • v Armorickém a Centrálním masivu převládají předhercynské horniny, ve Středoevropských vysočinách vystupují jak staré předhercynské a hercynské horniny, tak i nezvrásněné horniny mladší tvořící pokryv předhercynského podkladu. • Předhercynský podklad (tzv. Grundgebirge) - vystupuje na povrch ve Středoevropských vysočinách v • Porýnské břidličné vrchovině ve formě devonských břidlic a drobů prostoupených vápenci a křemenci • při severním okraji se protírá od severní Francie přes Belgii do Porúří pásmo subvariské předhlubně s asi 4 000 m mocnými karbonskými sedimenty se slojemi černého uhlí • Českém masivu hlavně v jeho jižní polovině, tzv. moldanubiku, dále předhercynské horniny nalezneme i v barrandienu a na severozápadním (Krušné hory) a severním okraji (Góry Sowie) • Svatokřížských horách (součást Malopolské vysočiny), hlavně prvohorní břidlice, pískovce a křemence • Pokryv předhercynského podkladu (tzv. Deckgebirge) - již během permu byla hercynská pohoří silně denudována a zarovnána • ve druhohorách byla místně zatápěna mořem a překrytá jeho sedimenty • jižní Německo takhle zasaženo několikrát a vytvořila se zde tři souvrství triasových sedimentů - Buntsandstein (pestrý pískovec), Muschelkalk (lasturnatý vápenec) a Keuper (jílovce s pískovci) • Najdeme zde i jurské vápence, budující na rýnsko-dunajském rozvodí rozsáhlé krasové oblasti Švábské a Franské Alby • v Českém masivu pohercynské (křídové) horniny zejména v České tabuli • nezvrásněné druhohorní sedimenty pokrývají i Malopolskou vysočinu Geologie • Alpínské orogeneze - během třetihor došlo k rozlámání denudovaných horstev a jejich vyzdvižení podél stávajících oživených zlomů nebo podél zlomů nových • zlomy měly tři základní směry, a to krušnohorský (variský), sudetský (hercynský) a rýnský • v souvislosti s alpínskou orogenezí docházelo i k vulkanismu, např. v Centrálním masivu, Eifelu, Vogelsbergu, Rhönu a Českém masivu • v třetihorách došlo ke vzniku příkopové propadliny Hornorýnské nížiny mezi Vogézami a Schwarzwaldem, široká cca 30 až 40 km a dlouhá 300 km • zaplňována mořskými, jezerními a říčními sedimenty a spraší • jižním pokračováním Hornorýnské nížiny Rhônský příkop, oddělující Centrální masiv od Alp • v předpolí Švýcarského Jury vyplněn glaciálními, fluvioglaciálními a fluviálními sedimenty Obr. 2: Geologické dělení hercynidů Zdroj: Wikimedia.org (2007a) Orogeneze Obr. 1: Typická krajina luvisolů v Evropě, dobře odvodněné krajiny Zdroj: ESBN (2005) Obr. 3: Typická krajina kambisolů v Evropě, zemědělské oblasti Zdroj: ESBN (2005) Obr. 4: Část 30 km dlouhé hráze jezera Ijselmeer Zdroj: Delta Commissioner (2019) Od 14. stol. začaly v deltě Rýna vznikat poldry, nové plochy zemědělské půdy vzniklé vysušováním wattů a jezer. Protože poldry leží pod hladinou moře, není zde přirozený spád vody a je ji nutno čerpat např. větrnými mlýny. Ve 30. letech 20. stol. byl mořský záliv Zuiderzee zahrazen přes 30 km dlouhou hrází a přeměněn v jezero IJselmeer, které je postupně přeměňováno právě v poldry. Od konce 60. let 20. stol. se začal realizovat projekt Deltaplan, který měl funkci ochrannou a v deltě Rýna byly mezi jednotlivými ostrovy vybudovány obří hráze s propustmi, aby se zamezilo pronikání vody při vysokých přílivech do vnitrozemí. V Hercynské Evropě se nachází celkem 73 národních parků, tedy více než v celých Spojených státech amerických dohromady. Krajinné zajímavosti V Hercynských nížinách nalezneme rostlinné druhy od mediteránních (Akvitánská pánev) přes atlantské (Pařížská pánev, nížinné oblasti Belgie, Nizozemska a Německa) po středoevropské. Lesy se zde vyskytují listnaté a smíšené, z druhů jsou nejvíce zastoupeny duby, buky a borovice. V Hercinských pohořích pak rostou do výšky přibližně 700 m n.m. převážně duby, buky a borovice, výše a na zastíněných svazích pak smrky a jedle. Horní hranice lesa dosahuje přibližně 1200 m n.m. Obecně se dá říci, že zde je již dlouhou dobu narušována biodiverzita člověkem, který si krajinu přetvořil k obrazu svému. Míra zalesnění je zde velmi nízká, přestože v posledních letech se zvyšuje. V lesích jsou zde po několik staletí vysazovány smrkové monokultury, případně borovice s příměsí modřínu, a proto jsou zdejší porosty poměrně náchylné k poškození. Rostlinstvo Obr. 6: Dubový les v centrální Francii. Zdroj: Wikimedia (2007b) Obr. 5: Malá Mumlava v Krkonošském národním parku. Zdroj: KRNAP (2012) IBERSKÁ OBLAST Jan Hakl, Daniel Lengal Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU hakl@mail.muni.cz, lengal@mail.muni.cz http://www.geogr.muni.cz Kontakt: KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 8020006842. ENACADEMIC.COM (2019): Muhalcén from Alcazaba [online]. [cit. 15. 3. 2019]. Dostupné z: http://enacademic.com/dic.nsf/enwiki/439709 GRUIL.COM (2019): Topographical map of Spain [online]. [cit. 15. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.gruil.com/topographical-map-of-spain-the-2nd-country-in-the-eu-with- the.html Zdroje: Iberský poloostrov je jasně vymezená fyzickogeografická jednotka, avšak stavba této oblasti je velmi složitá a geologický vývoj dílčích oblastí byl značně odlišný. Západní a centrální část poloostrova v minulosti nejvýznamněji ovlivnilo hercynské vrásnění, naproti tomu formování severovýchodní a jihovýchodní části mělo původ ve vrásnění alpínském. Nejstarší strukturní jednotkou Iberského poloostrova je galicijský masiv (též zvaný jako iberský masiv), který tvoří prakticky celou západní část poloostrova. Jih a sever oblasti tvoří alpínské vrásné struktury, jejichž předhlubně vyplňují třetihorní sedimenty. Centrální a východní části tvoří pokryv z druhohorních a mladotřetihorních sedimentů. Stavba Nerostné suroviny Mezi nejčastější povrchové tvary na území Iberského poloostrova patří náhorní plošiny a vysoká pohoří. To ostatně reflektuje i průměrná nadmořská výška celého poloostrova, která dosahuje 640 m. Pobřeží je s výjimkou severozápadní části přilehlé k Atlantiku poměrně málo členité, především hornatého a skalnatého charakteru. Členitá část pobřeží u Atlantiku je tvořena zálivy zvanými ría, které pronikají do vnitrozemí a často se větví. Jde o zatopená říční údolí. Tento typ pobřeží se označuje jako riasové. Největší část poloostrova zaujímá náhorní plošina Jižní a Severní Meseta, severozápad pak tvoří Galicijský masiv a severní část Kantaberské pohoří, jemuž sousedí Pyreneje. V severojižním směru se táhne Centrální masív, následovaný Sierrou Morenou. Z jihu na východ se táhne Bétický masív, severovýchodní část tvoří Iberský masív a na jihu se nachází Sierra Nevada s nejvyšší horou Iberského poloostrova, kterou je Muhlacén (3 478 m n. m.). Nížiny můžeme nalézt při východním pobřeží poloostrova nebo podél řek Guadalquivir a Ebro. Povrch Na poloostrově je nerostných surovin poměrně dost. V oblasti Mesety se sice příliš mnoho přírodních zdrojů nenachází, nicméně okrajová horská pásma a tektonické pánve obsahují poměrně velké množství nalezišť energetických surovin i rud kovů. Z energetických surovin můžeme jmenovat černé uhlí, jehož naleziště se nacházejí v Kantaberských horách a v oblasti Sierra Morena. Jeho těžba však postupně klesá. Z rud se v Iberské oblasti nachází železná ruda (např. Pyrit) v Kantaberském pohoří, na severu horského pásma Sierra Morena a okolí Sierra Nevady, měď na západních svazích Sierra Moreny, v Sierre Nevadě a na východních svazích Iberských koldiler, olovo v Sierra Morena a Sierra Nevadě, zinek a cín na severozápadě poloostrova Galicijský masív, rtuť na severním úpatí Sierry Moreny poblíž města Almadín (Španělsko na 3. místě v těžbě). Z nerud můžeme jmenovat např. sůl, která se těží poblíž Cádizu a Alicante). Obr. 1: Hlavní strukturní jednotky Iberského poloostrova. 1 – Iberský masiv, 2 – třetihorní sedimenty v předhlubních alpínských pohoří, 3 – druhohorní sedimenty na vrásnozlomových strukturách, 4 – mladotřetihorní vyvřeliny, 5 – alpínské vrásné struktury, 6 – mladotřetihorní sedimenty. Obr. 2: Muhalcén (3 478 m n. m.) Obr. 3: Topografie Iberského poloostrova Valentýna Bílková, Kryštof Hübner, Jan Hakl, Daniel Lengal, Jan Kotas, Anna Zhořová Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta IBERSKÁ OBLAST Valentýna Bílková, Jan Hakl, Kryštof Hübner, Jan Kotas, Daniel Lengal, Anna Zhořová Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta Email: 461159@mail.muni.cz, 451001@mail.muni.cz Website: www.muni.cz Kontakt 1. Is.muni.cz (2019) 2. Nelson Institute (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: 3. Aemet.es (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: 4. Flugzentrale.cz (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: 5. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: 6. Odmaturuj.cz (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: Zdroje Iberská oblast leží v subtropickém podnebném pásu. Velký vliv na podnebí Iberské oblasti májí na západě Atlantský oceán a na východě Středozemní moře.. Dále je podnebí Iberské oblasti také ovlivňováno teplým severním atlantickým proudem a Islandskou tlakovou níží. Jedná se o poměrně teplý poloostrov s celkově vyrovnanou teplotní amplitudou. Nicméně klimaticky se od sebe odlišují vnitrozemské oblasti od pobřežních oblastí. Vnitrozemské oblasti mají díky své poloze vyšší teplotní amplitudu, tedy v těchto oblastech je větší rozdíl mezi teplotami v zimě a v létě. Tímto faktorem jsou ovlivněny i srážky. Podnebí Nejdelší řekou Iberské oblasti je Tajo (portugalsky Teju), nicméně řekou s největším povodím je Ebro. Dále se zde nacházejí řeky Guadalquivir, Douro, Júcar, Miňo, Segura a Guadina. Všechny vyjmenované patří do řek 1. řádu. Dle zdroje vodnosti se většina řek této oblasti řadí do Středomořského typu tzv. „fiumare.“ To znamená, že v zimním období je říčních korytech hodně vody a v letním období v korytech není téměř žádný průtok. Velký vliv na vodnost řek má i nadmořská výška. V nejvyšších polohách se uplatňuje voda z tajícího sněhu. Srážky V Iberské oblasti jsou výrazné teplotní rozdíly, a to nejen díky nadmořské výšce, ale také díky vzdálenosti od moře. Pobřežní oblasti jako například město Porto má výrazně menší teplotní amplitudu nežli vnitrozemské město Madrid. Tedy ve vnitrozemských oblastech jsou mnohem větší teplotní rozdíly mezi létem a zimou. Samotné teplotní rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou výraznější v zimním období. Směrem k jižní části oblasti neroste jen teplota, ale také globální záření. Trvání slunečního svitu na jihu Španělska je 150 h v lednu a 350 – 400 h v červnu. Teplota Pobřeží Iberské oblasti je málo členité a z východní části ho omílá Středozemní moře a z východní části Atlantský oceán. Nejvýznamnější je Gibraltarský průliv, který odděluje Evropu a Afriku. Dále jsou zde významné zálivy, a to Biskajský a Cádizský. Právě do Cádizského zálivu ústí několik významných řek, např. Guadalquivir. V Iberské oblasti se nachází velký počet menších jezer. Největší jezero je ledovcového původu a nachází se ve Španělsku, v Katalánsku a nazývá se Lago de Sanabria. Zajímavostí je, že ve Španělsku se také nachází Mar Menor, které je největší vnitrozemské slané jezero v Evropě. Dále se zde nachází i několik vodních nádrží, které vznikají nejčastěji v přírodních rezervacích. Řeky Nejvíce srážek v této oblasti spadne v zimním období. Opět zde hraje velkou roli kontinentalita a oceanita. V oblastech, které se nacházejí na pobřeží spadne téměř třikrát více srážek než ve vnitrozemských oblastech. Například v pobřežním městě Portu byl roční úhrn srážek 1 260 mm a ve vnitrozemském městě Madrid 439 mm. Dalším faktorem je nadmořská výška. V horských oblastech s vyšší nadmořskou výškou například v Pyrenejích spadne větší množství srážek než v níže položených oblastech. Vodstvo Obr 6. Odtokový režim řeky Guadalquivir. Tab. 1. Základní informace o největších řekách Iberské oblasti. Obr. 1. Mapa průměrných teplot Iberské oblasti. Obr. 2. Srážková mapa Iberské oblasti. Řeka Délka (km) Plocha povodí (km²) Ústí Ebro 910 83 093 Středozemní m. Júcar 498 21 579 Středozemní m. Segura 325 1 952 Středozemní m. Miño 310 22 500 Atlantský oc. Douro 897 97 290 Atlantský oc. Tajo 1007 80 000 Atlantský oc. Guadina 744 60 361 Atlantský oc. Guadalquivir 657 56 978 Atlantský oc. Obr 3. Odtokový režim řeky Douro. Obr 4. Odtokový režim řeky Ebro. Obr 5. Odtokový režim řeky Tajo. IBERSKÁ OBLAST Valentýna Bílková, Jan Hakl, Kryštof Hybner, Jan Kotas, Daniel Lengal, Anna Zhořová Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta Email: 470077@mail.muni.cz, 451134@mail.muni.cz Website: www.muni.cz Kontakt 1. Is.muni.cz (2019) 2. KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 8020006842. 3. Odmaturuj.cz (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://www.odmaturuj.cz/zemepis/staty-apeninskeho-a-pyrenejskeho-poloostrova/ 4. ESDAC (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://esdac.jrc.ec.europa.eu/ 5. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pyrenejsk%C3%BD_poloostrov 6. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Coat_of_arms_of_Madrid 7. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Las_Médulas 8. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Altamira Zdroje Výskyt půd na Iberském poloostrově je závislý na klimatu a geologické stavbě. Můžeme vidět, že nejvíce rozšířenými půdami poloostrova jsou vápnité kambisoly. V oblasti La Mancha a v jižní části Iberské Kordillery se vyskytují vápnité regosoly. Ve vyšších nadmořských výškách jsou společně s vápenitými půdami i rendziny a litosoly. V aridních oblastech se vyskytují sádrovcové xerosoly a v oblasti Madridu se nacházejí vertické luvisoly. Ve vlhčích částech regionu, kde je dostatek srážek, jsou humózní kambisoly a rankery. V zamokřených oblastech, zejména v povodí velkých řek, jsou pseudogeleje a kyselé gleje, ale také fluvisoly. V močálovité oblasti Las Marimas jsou glejové solončaky. Glejové solončaky jsou i v aridních oblastech řeky Ebro. Půdy Krajinu La Mancha proslavil román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Zde hlavní hrdina románů bojoval s větrnými mlýny, o kterých si myslel, že jsou obry. V jeskyni Altamira lze spatřit nástěnné malby, především s motivy zvířat (zubr, kůň či divoké prase), které jsou datovány do doby magdalénien. V UNESCO jsou zapsáné bývalé zlaté doly z dob starověkého Říma. Zdejší krajina je narušena činností člověka, který se pokoušel těžit zlato povrchovou metodou. Došlo tedy k drastickým změnám v okolní krajině. V znaku města Madrid je vyobrazen medvěd hnědý s planikou drobnolistou. V roce 1755 došlo k zemětřesení 200 km od portugalské pevniny a následné vlny tsunami a požáry usmrtily v Lisabonu až 60 000 lidí. Ochrana krajiny Nelze s přesností odpověď, jestli někdy v centrální části poloostrova existovaly souvislé lesní porosty. Zdejší výskyt stepí v suchých oblastech může být podmíněno odlesňováním v dávné historii. K odlesňování docházelo již od doby bronzové, kdy bylo potřebné získat zemědělskou půdu a odlesňování pokračovalo po celou historii. V době reconquisty (14. a 15. stol.) došlo k vykácení celé oblasti Staré Kastilie. Současný výskyt lesních porostů v sušších oblastech je sporadický a lesy jsou tvořeny převážně borovicemi a eukalyptem. Velký problém pro celý region je eroze půdy. Ta souvisí se slabým lesním pokryvem. Oblast je sužována poklesem hladiny podzemní vody, a tím vrůstá zasolování půdy. Vývoj krajiny Vzhledem k jižní poloze vybraného území je tato oblast častým cílem migračních druhů živočichů (např. čáp bílý). Z pole ptáků je vhodné zmínit také hojně rozšířené dravce, konkrétně se zde vyskytuje sup hnědý a orlosup bradatý, jehož místní název quebrantahueros (=kostilam) odkazuje ke specifickému způsobu výživy. Živí se kostmi, které nechává padat z výše na skály. Mezi další ptačí zástupce patří plameňáci, kteří v oblasti Andalusie tvoří největší evropská hnízdiště svého druhu. V oblasti Pyrenejského poloostrova je významný výskyt endemitních druhů. Z živočišného hlediska lze zmínit rysa iberského (Lynx pardinus), který žije v jihozápadním cípu. V současné době je zde posledních cca 400 jedinců, ohrožený je zejména nedostatkem potravy, živí se pouze jediným druhem králíka. Dalším endemitem je kozoroh iberský (Capra pyrenaica), který obývá jihovýchodní část území. Makak magot (Macaca sylvanus) je jediným druhem opice, který se přirozeně vyskytuje na území evropského kontinentu. Fauna Iberskou oblast lze dělit do tří vegetačních pásem. Plochy středoevropské vegetace jsou charakterictické souvislými lesy (převažují duby a buky, dále borovice a jedle) a loukami. Vzhledem k severní až severozápadní poloze na Pyrenejském poloostrově je zde hojný výskyt srážek, tudíž vysoká druhová rozmanitost. Středomořská vegetace je typická pro jih, východ a vnitrozemí. Rostou zde teplomilné oleandry, cedry a olivovníky. Z bylin lze nalézt rozmarýn, levandule a tymián. Jedná se o sušší oblasti s charakteristickými křovinnými porosty, tzv. Maquis. Oblast subtropické vegetace se vyskytuje na Kanárských ostrovech, zde rostou hlavně palmy, opuncie, borovice a jalovce. Z hlediska endemitních druhů jsou přítomny vavřínové lesy na Azorách, nebo planika drobnolistá (tzv. jahodový strom), který je znázorněn v erbu města Madrid. Flora Druh Početnost Orlosup bradatý 200 Medvěd hnědý 250 Tuleň středomořský 400 Rys iberský 400 Tetřev cantabricus 625 Čáp černý 940 Iberská oblast je dlouhodobě zasažená erozí půdy a v poslední době i znečištěním, které je podmíněné industrializací regionu. Proto je nezbytné, aby některé oblasti byly chráněné. K nejchráněnějším oblastem patří národní parky. V Pyrenejích je to PN de Ordesa y Monte Perdido, který je charakteristický vápencovitými stěnami a hlubokými roklemi a vodopády. V Kantaberském pohoří je Picos de Europa, kde se nachází velehorský kras s jeskyněmi a propastmi. Vápencové oblasti jsou chráněné i v Portugalsku například Arrábida nebo nekrasový NP je Serra da Estrela. Poměrně odlišný ráz krajiny, než výše zmíněné NP, má španělský NP Doñana, který chrání močálovitou krajinu při ústí řeky Guadalquivir. Zajímavosti Obr. 1: Rys iberský s kořistí Obr. 2: Plody planiky drobnolisté Tab. 1: Kriticky ohrožené druhy živočichů oblasti. Obr. 2. Srážková mapa Iberské oblasti. Obr. 3: Region La Mancha s větrnými mlýny. Obr. 4: Znak města Madrid Obr. 5: Jeskynní malba v Altamiře. Obr. 6: Národní park Ordesa y Monte Perdido KRYMSKO-KAVKAZSKÁ OBLAST Jan Vintr, Tomáš Zikl Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU Email: 460584@mail.muni.cz; 467429@mail.muni.cz http://www.geogr.muni.cz Kontakt: KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 8020006842. Obr. 1: http://www.klimadiagramme.de/Europa/Plots/jalta.gif Obr. 2: http://www.klimadiagramme.de/Europa/Plots/kerc.gif Obr. 3: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/4/4b/Tepeoba_Theodosia_Crimea.jpg/1365px- Tepeoba_Theodosia_Crimea.jpg Obr. 4: KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 8020006842. Zdroje: Krymské hory se skládají z silně zvrásněných a rozlámaných jílovitých břidlic a křemitých pískovců v druhohorách. Na nich se uložila vrstva vápenců. Ve třetihorách se zde usadily slínovce, pískovce, vápence. Krymské hory se dělí na tři pásma – hlavní, vnitřní, vnější. HLAVNÍ: • náhorní plošiny ve výšce cca 1100 – 1500 m., příkré svahy, směrem k východu se výška hor snižuje • časté sesuvy • vyvinuté nejrůznější krasové tvary reliéfu – jeskyně Kyzyl-koba VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ: jsou zde kuesty, šikmo uložené vrstvy. Jsou zde vyvinuté nejrůznější krasové tvary reliéfu. Stavba Nerostné suroviny Krymské hory mají velmi mírné podnebí vlivem Černého moře i polohy mezi 44-45°s.š. Vzhledem k hornatému reliéfu jsou zde však značné rozdíly mezi jižním pobřeží hlavního pásma, chráněným od severu hradbou hor, a ostatními částmi horské oblasti. Köppen klade na j. svahy hor rozhraní dvou klimatických oblastí, a to oblast stepního podnebí BSk a oblast středomořského etéziového podnebí se suchým létem Csa. Oceánický vliv nejvyšší na jz. pobřeží poloostrova v okolí Sevastopole – roční amplituda kolem 19 °C – na východ kontinentalita zřetelně vzrůstá, na Kerčském poloostrově amplituda až 26 °C. Lednové teploty v Krymských horách: jižní pobřeží: 3 až 5,5 °C vrcholy hlavního pásma: -4 až -5 °C severní úpatí v z. části: 1 °C severní úpatí ve v. části: -2 °C Červencové teploty v Krymských horách: 20-24 °C, na vrcholech nižší Srážky: Stepní Krym: 300-500 mm V horách až: 1000-1200 mm, velká akumulace sněhu, zásobárna vody J. a jz. pobřeží Krymu: středomořský režim s max. srážek v zimě, zbytek Krymu a Kerčský poloostrov kontinentální chod srážek s letním max. srážek. Značný podíl srážek v podobě lijavců na Krymu, jinak převládá suché, jasné, slunečné počasí a velký počet hodin slunečního svitu. Podnebí Kerčský poloostrov se skládá z oligocenních jílů (majkopské souvrství), které obsahují ložiska zemního plynu a ropy. Nad těmito jíly jsou ještě neogenní vápence, slínovce, pískovce. Je zde pahorkatina. Nacházejí se zde bahenní sopky – sopka Džau-tepe. Dana Popová, Michaela Štefková, Jan Vintr, Klára Volfová, Tomáš Zikl Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta Vodstvo Krymské hory, bohaté srážkami, jsou důležitou zásobárnou povrchových i podzemních vod. Velmi krátké řeky slouží k zavlažování suchých stepních oblast. Nejdelší řeka Salhir (232 km, 4010 km2), pramení v hlavním pásu Krymských hor krasovými vývěry a ústí jen v létech bohatých srážkami do zálivu Syvaš Azovského moře, většinou však na dolním toku vysychá. Obr. 1: Klimadiagram Jalty – jižní pobřeží Krymu Obr. 2: Klimadiagram Kerče – Kerčský polostrov Obr. 3: Krymské hory Obr. 4: Krymsko-kavkazská oblast KRYMSKO-KAVKAZSKÁ OBLAST Jan Vintr, Tomáš Zikl Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU Email: 460584@mail.muni.cz; 467429@mail.muni.cz http://www.geogr.muni.cz Kontakt: Obr. 1: http://eusoils.jrc.ec.europa.eu/projects/soil_atlas/Download.cfm Obr. 2: http://www.globalbioclimatics.org/form/maps.htm ESDAC (2005): Soil atlas of Europe. Dostupné z : Zdroje: Půdní typy jsou na Krymu a v kavkazském regionu poměrně odlišné. Na Krymu nalezneme vysoce úrodné půdy. Na Krymu se vyskytují zejména velmi úrodné černozemě a kambizemě. Černozěmě mají hluboký tmavý povrchový horizont, který je velmi úrodný a obsahuje mnoho organické hmoty. Pod ním se vyskytuje horizont bohatý na sloučeniny vápníku. Je to typický půdní typ stepních oblastí. Patří mezi nejhojněji využívané typy půdy a je velmi úrodná. Na severu poloostrova nalezneme velmi podobné kaštanozemě a phaeozemě. Na jihu Krymského poloostrova můžeme nalézt i kambizemě, dobře známý půdní typ střední Evropy. Je to mladá půda s nepříliš dobře vyvinutým půdním materiálem. Často se vyskytuje v lesích. Může být také velmi dobře zemědělsky využívána. V kavkazském regionu nalezneme celou řadu půdních typů jako např. umbrisoly, kambizemě a kalcisoly. Umbrisoly jsou kyselé tmavé půdy bohaté na organický materiál. Kalcisoly jsou půdy bohaté na uhličitan vápenatý vyskytující se v suchých oblastech. Půdy Jak vidíme na dolní mapce, v regionu jsou v zásadě tři hlavní bioregiony. Na severu dominuje dněpersko-krymský a donský bioregion. Na jihu Krymu už nacházíme orokrymský bioregion s vysokým zastoupením lesních porostů. Více na jihu je pak příbřežní region. V oblasti Kavkazu se nachází kavkazský region, který je zastoupen třemi velmi málo lišícími se typy. Na Kavkaze se nachází velké množství endemických druhů rostlin i zvířat. Mezi nimi např. kavkazský mlok, kavkazská jeskynní žába, tetřívek kavkazský, Levhart perský, mnoho druhů pavouků, hlodavců. Známý je kavkazský pastevecký pes plemeno psa vyšlechtěné v této oblasti pro potřebu ochrany stád zejména ovcí před divokou zvěří. Na Kavkaze se vyskytují téměř všechny druhy velkých savců známých i ze zbytku Evropy. Bioklimatické regiony a fauna Dana Popová, Michaela Štefková, Adam Pavelka, Jan Vintr, Klára Volfová, Tomáš Zikl Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta Obr. 1: Nejběžnější půdy Krymu a Kavkazu Obr. 2: Klimatické regiony kavkazské oblasti Obr. 3: Levhart perský Obr. 4: Krymsko-kavkazská oblast Obr. 4: Kavkazský pastevecký pes Obr. 5: Kachna bělohlavá Obr. 6: Tetřívek kavkazský SKANDINÁVSKÁ OBLAST Ondřej Baran, Dominik Blanarsch, Monika Kölblová, Jiří Vašek Daniel Bačovský, Michael Zelený, Veronika Valíková Přírodovědecká fakulta MU, Brno 2019 Skandinávská oblast se nachází na severu Evropy. Samotné pojmenování Skandinávie je obrazem osídlování, různými národy a výraz Skandinávie není jediný, který se pro tuto oblast používá. Severskými národy je nazývaná Norden (Sever), pojem Skandinávie je používán zejména Středoevropany. Kromě označení Skandinávská oblast, se také používá odborné pojmenování Fennoskandinávie (oblast baltského štítu). Do skandinávské oblasti řadíme státy Norsko, Švédsko, Finsko, dále Faerské ostrovy (autonomní součásti Dánska), Island a část Ruské federace (Karelská republika). Obecné informace a geologie Obecný úvod Vymezení území Do skandinávské oblasti patří země skandinávského poloostrova, tedy Norsko, Švédsko a Finsko. Kromě tohoto území, zde řadíme Kolský poloostrov (celá Murmanská oblast), Karelskou republiku a také část Ruské federace (po řeku Něvu a dolní tok řeky Oněgy). Hranice mezi Baltským a Bílým mořem je vymezena třemi pevninskými šíjemi, které prochází mezi Ladožským a Oněžským jezerem. Skandinávská oblast to není jen pevnina řádí se zde také severoatlantské a polární ostrovy, kterými jsou Faerské ostrovy, Island, Svalbard (Špicberky) a Země Františka Josefa. Skandinávská oblast zaujímá plochu o velikosti 1 390 000 km2 a největší vzdálenost mezi dvěma body je 1800 km (Bergen-Oněga). Fennoskandinávie – zahrnuje Finsko, Karelskou republiku a poloostrov Kola, oblast baltského štítu. Použité zdroje: [1] KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. ACADEMIA, Praha, 348 s. [2] Zemepis.com (2019): Fyzická geografie Skandinávie, http://www.zemepis.com/fgskand.php (5.4. 2019). [3] Obr. 1 Vymezení Fennoskandinávie (převzato z: https://wn.com/Fennoscandia, 2019). [4] Obr. 2 Granit „Rapakivi“ s načervenalými živci (převzato z: https://www.sandatlas.org/rapakivi-rotten-stone/, 2019). [5] Obr. 3 Rauky na švédském ostrově Gotland (převzato z: http://imagebank.sweden.se/, 2019). Stát Hlavní město Rozloha (km2) Počet obyvatel Finsko Helsinky 337 030 5 542 517 Faerské ostrovy Torshávn 1396 49 692 Island Reykjavík 103 000 340 566 Švédsko Stockholm 449 964 10 053 135 Norsko Oslo 324 220 5 400 916 Karelská republika Petrozavodsk 172 400 697 521 Geologie Skandinávská oblast je nejstarší součástí evropské pevniny. Podklad je tvořen horninami vzniklými již v prvních obdobích vývoje Země. Celou Fennoskandinávii je možné rozdělit na dvě hlavní jednotky – Baltský štít (prahorní a starohorní horninový podklad) a Skandy, které jsou nasunuty na Baltský štít. Baltský štít je tvořen soubory metamorfovaných hornin (ruly, granulity, migmatity, svory), proniknutých hlubinnými vyvřelinami (žuly, granodiority). Oblast je charakteristická výskytem vzácné červené žuly „rapakivi“. Skandy jsou dnes zbytkem mohutné horské soustavy vzniklé uprostřed prvohor kaledonským vrásněním. Na Baltský štít byly nasunuty směrem z východu a jihovýchodu. Hlavní tektonické linie probíhají směrem SV – JZ. Jejich souvislý průběh je porušen mnoha příčnými zdvihy i poklesy. Skandy se staly po kaledonském vrásnění trvale souší a jejich povrch byl dlouhodobě vystaven denudaci. Čtvrtohorní období je novou významnou etapou ve vývoji Skandinávské oblasti. Ve Skandách vznikaly během pleistocenního ochlazení ledovce, postupně spojené v souvislý ledovcový štít. Pod tlakem ledovce se velké části Fennoskandinávie ponořily pod mořskou hladinu a až během Holocénu se pevnina znovu etapovitě zvedala. Došlo k velké změně průběhu břežní čáry hlavně v oblasti mělkého Baltského moře. Z rozšíření mořských a jezerních sedimentů a příslušných teras vyplývá, že se zde vystřídalo několik mořských a jezerních stádií, než dosáhlo moře dnešního tvaru. Peirogenetické zdvihy v současnosti pokračují s největším rozsahem v Botnickém zálivu (1 m za 100 let). Při srovnání historických a současných topografických map zjišťujeme zvětšování rozlohy ostrovů a vynořování některých nových. Obr. 2 Granit „Rapakivi“ s načervenalými živci. Obr. 3 Rauky na švédském ostrově Gotland. Obr. 1 Vymezení Fennoskandinávie. Tab. 1 Základní charakteristiky států Skandinávské oblasti. SKANDINÁVSKÁ OBLAST Ondřej Baran, Dominik Blanarsch, Monika Kölblová, Jiří Vašek Daniel Bačovský, Michael Zelený, Veronika Valíková Přírodovědecká fakulta MU, Brno 2019 Tato oblast se nachází na pomezí dvou chladných klimatických pásem: boreálního a subpolárního. Dle klimatického členění W. Köppena spadá území do více klimatických oblastí. Pobřeží j. Švédska a j. Norska patří do mírně teplého a zároveň vlhkého podnebí (Cfb). Dále směrem na S následuje oblast vlhkého boreálního podnebí (Dfb). Od 60. rovnoběžky dále na sever se rozkládá oblast vlhkého boreálního podnebí (Dfc), což odpovídá rozšíření tajgy. Severní pobřeží Kolského poloostrova, okraj severního Norska a část Skand spadá do oblasti subpolárního tundrového podnebí (E). V cirkulaci atmosféry převládají hlavně západní větry. Častým jevem jsou i cyklony, které přináší v zimě teplý vzduch a v létě směrem od moře spíše ochlazení. Pásmo Skand tvoří v rámci tohoto území určité klimatické rozhraní. Norsko je typické oceánickým podnebím, které působí až daleko na sever. Oproti tomu Švédsko a Finsko je na přechodu ke kontinentálnímu podnebí. Podnebí a vodstvo Tab. 1 Klimatické údaje naměřené na vybraných stanicích Skandinávské oblasti. Klimatické pásma a cirkulace atmosféry Průměrné teploty Průměrné lednové teploty vzduchu sahají od 3 °C (na pobřeží) až do – 17 °C (ve vnitrozemí). Teploty tedy směrem k V do vnitrozemí, ale i směrem k S rychle klesají. Průměrné červencové teploty vzduchu ve středním a j. Švédsku i v j. Finsku vystoupají na 17 °C. Načež na severním pobřeží dosahují pouze 9 °C. Ve velehorských polohách jsou teploty ještě nižší. Teploty vzduchu jsou tedy ve v. částech až dvojnásobné oproti norskému pobřeží. Rozložení a režim srážek Značné rozdíly jsou v této oblasti také v rozložení srážek. Největší vliv má na toto rozložení vzdálenost od Atlantského oceánu a také nadmořská výška. Díky proudění z. větrů se výrazně uplatňuje orografický vliv Skand. Svahy Skand patří k nejdeštivějším místům v Evropě. Norské pobřeží (Nordfjord) a oblast s. polárního kruhu dosahují ročně v průměru přes 4000 mm, ale i vnitrozemí s. Švédska má přes 2000 mm. Horská údolí a kotliny naopak spadají do oblastí ,,dešťových stínů‘‘. Srážek z principu ubývá od JZ (pobřeží Kattegatu) k S a SV (Laponsko). Režim srážek je taktéž velmi rozdílný. Na norském pobřeží jsou srážky převážně na podzim a v zimě. Směrem k V přibývá letních srážek (Finsko), zatímco zimní měsíce jsou suché. Délka trvání sněhové pokrývky závisí hlavně na nadmořské výšce a na zeměpisné šířce. Na nejvyšších vrcholech se sníh udržuje přes celé léto. Název stanice Nadmořská výška [m n.m.] Průměrná roční teplota [°C] Průměrné množství ročních srážek [mm] Lokalita Petrohrad 4 4,2 559 Rusko (Finský záliv) Kem 10 0,8 425 Rusko (Bílé moře) Tromsø 24 3,3 994 Norsko (severní pobřeží) Bergen 44 7,8 1 958 Norsko (jihozápadní pobřeží) Karasjok 135 -2 340 Norsko (severní vnitrozemí) Sveg 360 1,8 557 Švédsko (střední vnitrozemí) Říční síť a režim řek Skandinávská oblast říční síť je z hydrologického hlediska velmi hustá a řeky jsou celoročně dobře zásobeny vodou. Nachází se zde i velké množství jezer různých rozměrů, také močály i rašeliniště. Řeky mají nevyrovnaný spád a tvoří peřeje a vodopády. V nížinách mají zklikatěný průběh. Řeky slouží v této oblasti také pro energetické využití. Ve Skandinávské oblasti rozlišujeme čtyři typy říčního režimu: 1. Řeky napájené dešťovou vodou (pobřeží jz. a j. Norska a jz. Švédska), 2. Řeky napájené převážně sněhovou vodou (s. Švédsko a Finsko), 3. Řeky smíšeného sněhovo-dešťového napájení (stř. Švédsko, j. Finsko a Karélie) a 4. Řeky s významným podílem napájení z ledovcových vod (malé plochy u horských ledovců). Norské řeky tekoucí do Atlantského oceánu jsou kratší a mají malé povodí. Jsou však bohaté na vodopády, kaskády a peřeje. Najdeme zde nejvyšší vodopády Evropy – Vettisfoss (241 m). Řeky tekoucí z v. a jv. svahů Skand mají největší spád (norská ř. Glomma, švédská ř. Klarälv-Götaälv). Švédské řeky jsou velmi vodnaté s množstvím vodopádů a protékají mnohými jezery, které řeky současně regulují (ř. Dalälv, Umeälv, Luleälv). Finské řeky jsou nepravidelné. Protékají plošným terénem a mají bažinatá rozvodí (ř. Kemijoki, Vuoksi, Kymijoki). Tyto řeky současně odvodňují Finskou jezerní plošinu. Jezera a ledovce Jezera jsou v této oblasti početná i rozlehlá. Vznikly jak pozůstatkem čtvrtohorního zalednění, tak i dalšími způsoby (tektonicky). Velká jezera vznikala v tektonických sníženinách a modelována byla následně ledovcem. Jsou to jezera Ladožské a Oněžské, která spojuje řeka Svir. Stejný původ mají i švédská jezera Vänern, Vättern, Mälaren a finská Saimma a Päijänne. Finská i karelská jezera jsou mělká a jejich půdorys znázorňuje směr pohybu ledovce. Největší počet jezer ledovcového původu pak najdeme ve vlastních Skandách. Ledovce najdeme pouze ve vrcholových oblastech Skand převážně na návětrných západních svazích. Celková plocha čítá asi 5000 km2. Tyto ledovce tzv. ,,norského typu‘‘ nebo ,,fjeldové ledovce‘‘ tvoří ledové čapky či štíty a vytvářejí často splazy táhnoucí se až do údolí. V severním Švédsku mají horské vrcholy ledovce o celkové rozloze 329 km2. Obr. 1 Sognefjord, nejdelší fjord ležící v Norsku. Obr. 2 Největší evropský pevninský ledovec Jostedalsbreen-Norsko. Největší jezera Skandinávské oblasti Název Lokalita Rozloha [km2 ] Max. hloubka [m] Ladožské Rusko 18 130 225 Oněžské Rusko 9 750 121 Vänern Švédsko 5 440 98 Saimaa Finsko 4 380 82 Vättern Švédsko 1 890 119 Mälaren Švédsko 1 140 Päijänne Finsko 1 065 93 Tab. 2 Seznam 7 největších jezer Skandinávské oblasti. Použité zdroje: [1] KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. ACADEMIA, Praha, 348 s. [2] Wikipedia (2019): Fjord, https://en.wikipedia.org/wiki/Fjord (19.3. 2019). [3] Zemepis.com (2019): Fyzická geografie Skandinávie, http://www.zemepis.com/fgskand.php (19.3. 2019). [4] Obr. 1 Sognefjord, nejdelší fjord ležící v Norsku (převzato z: https://www.fjordtravel.no/tour-cruise-norway/fjordcruise-packages-sognefjord-balestrand-oslo-bergen/). [5] Obr. 2 Největší evropský pevninský ledovec Jostedalsbreen-Norsko (převzato z: http://odcestovat.cz/destinace/evropa/norsko/jostedalsbreen/). SKANDINÁVSKÁ OBLAST Ondřej Baran, Dominik Blanarsch, Monika Kölblová, Jiří Vašek Daniel Bačovský, Michael Zelený, Veronika Valíková Přírodovědecká fakulta MU, Brno 2019 Oblast patří k eusibiřské i k arktické podoblasti Holarktidy. Fauna i flóra je chudá v důsledku čtvrtohorního zalednění. Skandinávské oblasti mají největší rozlohu lesů v Evropě. Ve skandinávské literatuře se nepoužívá označení tundra a tajga, proto se bude využívat obojí označení. Arktický pás odpovídá ruskému pásu tundry. Zaujímá v Norsku pouze nejzazší okraje poloostrovů a pobřeží ostrovů. Vyskytuje se zde skalnatá tundra pokrytá kamenitou sutí. Vegetačně zde patří lišejníky a to dutohlávka sobí (Cladonia rangiferina), mechy a byliny i polokeře plazivého nebo polštářovitého vzrůstu. Místa, kde je vyvinut půdní pokryv, tam je tundra podmáčená a pokrytá rašeliníkem (Sphagum), křovitými formami břízy (Betula pubescens) a vrby (Salix glauca). Na dlouhodobě zmrzlé půdě se vykytují kopečkovitá rašeliniště a palsy. Subarktický pás odpovídá ruské lesotundře. Rozšířen je v nitru Kolského poloostrova, v norských krajích Troms a Finnmark a v s. části finského Laponska. Charakteristické jsou porosty břízy (Betula pubescens). Pás boreálních jehličnatých lesů je velmi široký, zaujímá celou Karélii téměř až k Finskému zálivu, do středního Švédska po tzv. limes norrlandicus i do jižního Norska. Odpovídá ruské tajze. Převažují buď borovice (Pinus silvestris) nebo smrk (Picea abies). Smrk je především kontinentální. Až 30% plochy zaujímají močály s rašeliništi a mechorosty. Bylinný podrost představují brusnice (Vaccinium), klikvy (Oxycoccus) a šťavele (Oxalis). Pás severoevropských smíšených lesů zaujímá pouze pobřeží Finska, střední a jižní Švédsko a pás podhůří jižního Norska. Převládají jehličnany, dále jsou zastoupeny opadavé listnaté stromy především břízy (Betula) olše (Alnus), jeřáby (Sorbus), vrby (Salix) a topoly (Populus). Směrem k jihu je příměs listnáčů bohatší a druhově pestřejší. Pás evropských opadavých listnatých lesů zasahuje pouze na poloostrov Skane a na úzký pruh při pobřeží dánských úžin a fjordů jz. Norska až k přístavu Alesund. Charakteristické jsou vždyzelené rostliny jako tis (Taxus baccata), břečťan (Hedera helix) a cesmína (Ilex aquifolium). Druhově bohaté jsou jako lesy ve střední a západní Evropě. Rostlinstvo, půdy a ochrana krajiny Obr. 1 Vegetační pásy Skandinávie. Rostlinstvo Vývoj a ochrana krajiny Skandinávská oblast má poměrně nejlépe zachovaný původní ráz krajiny v Evropě i s patrnými vlivy hospodaření člověka. Ovlivnění je zejména v porostech, kde pastva sobů ovlivňuje tundru a tvoří se tak „pseudotundra“ a člověk ovlivňuje pás severoevropských smíšených lesů a pás opadavých listnatých lesů hlavně kvůli osídlení a zemědělství. Dříve také docházelo ke změnám původní krajiny díky vodohospodářským úpravám což se hlavně týkalo jezer. Skandinávský region je na předních místech v péči o životní prostředí, ale jeho území zasahuje dálkový přenos škodlivin v ovzduší a kyselých dešťů. V oblasti je vybudována rozsáhlá soustava velkoplošných přírodních rezervací. Půdy Podzol je nejrozšířenějším půdním typem dané oblasti. Podzoly se nacházejí pod jehličnatými lesy, vřesovišti, borůvčím či acidofilními doubravami. Těžce rozložitelný opad se vlivem klimatických podmínek (vlhké a chladné klima) hromadí ve formě surového humusu, ze kterého se postupně tvoří organické sloučeniny. Vzniklé organické sloučeniny postupně uvolňují ionty železa a hliníku. Albický (eluviální) horizont postupně přechází ve spodický horizont (iluviální). Zrnitost je lehčí a skeletovitější. Reakce velmi kyselá a sorpční schopnosti špatné. Limitujícím faktorem je nízká úrodnost, vysoká acidita. Jsou mělké a nacházejí se na starém horninovém podkladu nebo na glaciálních sedimentech. Především pravé podzoly jsou rozšířeny souvisle od atlantského pobřeží až k pobřeží Bílého moře a j. Švédska po severní mys v Norsku. Rozdíly najdeme především v příměsích a podílu jiných půdních typů. Nejčastěji se pravé podzoly vyskytují současně s nenasycenými histosoly, což jsou rašelinné půdy. Ve vrcholových oblastech Skand se střídají litosoly (kamenité půdy) s nasycenými nebo kryogenními regosoly (pararendzina), histosoly či pravými podzoly. Nejhodnotnější půdy se ve Skandinávské oblasti nacházejí v nížinných oblastech středního a jižního Švédska a jihozápadního Finska, díky půdnímu typu kambisol. Další zajímavosti Skandinávské oblasti jsou domovem mnoha divokých druhů zvířat. Najdeme zde losy, vlky, rysy ale více na severu i lední medvědy a velryby. Obr. 2 Půdní typ podzol. Obr. 3 Jotunheimen, Norsko. Použité zdroje: [1] KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. ACADEMIA, Praha, 348 s. [2] VOPRAVIL, J. A KOL. (2010): Půda a její hodnocení v ČR. Díl I. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, Praha, 148 s. [3] Obr. 1 Vegetační pásy Skandinávie. (převzato z: http://www.bodilelmhagen.se/index.html, 2019). [4] Obr. 2 Půdní typ podzol. (převzato z: https://www.isric.org/explore/world-soil-distribution/podzols, 2019). [5] Obr. 3 Jotunheimen, Norsko. (převzato z: https://www.lonelyplanet.com/travel-tips-and-articles/europes-best-national-parks/40625c8c-8a11-5710-a052-1479d276c0c4, 2019). Fyzickogeografická charakteristika Uralu – stavba, povrch, nerostné suroviny Jan Bořil, B-GK KART, Přírodovědecká fakulta, Masarykova Univerzita, Brno, 2019 1. NASA (2015): The Ural Mountains, https://earthobservatory.nasa.gov/images/87198/the-ural-mountains (17.03.2019) 2. Freeworldmaps.net (2019): Ural Mountains Map, http://www.freeworldmaps.net/russia/ural-mountains/map.html (17.03.2019) 3. Univerzita Palackého (2011): Fyzickogeografické regiony, http://geo-evropa.upol.cz/fg-regiony/ (17.03.2019) 4. Hellofriendproject.ru (2019): Ural Mountains, http://justfunfacts.com/wp-content/uploads/2016/10/ural-mountains.jpg (17.03.2019) 5. CitiesTips (2019): Magnitogorsk Iron & Steel Works Magnitogorsk, http://www.citiestips.com/view/MagnitogorskIronSteelWorks-444320 (17.03.2019) 6. Wikipedia (2019): Mounta Nardonaya, https://en.wikipedia.org/wiki/Mount_Narodnaya (17.03.2019) 7. KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia. Praha. 350 s Zdroje Ural je nejrozsáhlejší evropskou horskou soustavou – měří 2300 km. Jeho šířka variuje mezi 50 až 150 km. Tvoří východní hranici mezi Evropou a Asií, celý se tak nachází na území Ruské Federace a částečně zasahuje do Kazachstánu. Jeho nejvyšší hora je hora Narodnaya s 1895 m n. m. I z této relativně nízké nadmořské výšky můžeme usuzovat, že Ural není zrovna nejvyšším pohořím. To značí mj. relativně velké stáří. Na jeho území se rozkládají všechny různé druhu povrchu – od tundry, přes tajgu a smíšené lesy až po polopoušť. Klima je významně ovlivněno kontinentalitou, vysokou nadmořskou výškou a vysokou zeměpisnou šířkou. Název pohoří Ural vychází z turkického názvu Ural-tau (ural ve významu hora, tau ve významu pás). Úvod Uralská soustava vznikla v prvohorách na místě rozsáhlé uralsko-tanšanské geosynklinální mořské pánve, jež se rozprostírala na V od ruské platformy (Král, XX). Vrásné pohyby můžeme datovat již do starohor, ale hlavní vrásnění nastalo až koncem prvohor při hercynském vrásnění, kdy největšího rozvoje dosáhly v karbonu. Vrásy na Z straně pohoří jasně naznačují směr horotvorného tlaku. V permu již docházelo k denudaci pohoří, jejíž produkty se ukládaly v tzv. Předuralí (Uralská předhlubeň). Geologická stavba Půdní typy a jejich rozšířenost na Urale ovlivňuje především klima, a proto se vyznačují výraznou výškovou stupňovitostí. Půdy, zejména ve vysokých nadmořských výškách, jsou značně kamenité a vytváří kamenitá pole. Půdy Horská pásma na Uralu se obecně vyznačují poledníkovým průběhum. Za horský reliéf lze považovat zejména v centrálních částech soustavy, v ostatních místech mluvíme spíše o pahorkatém až mírně zvlněném povrchu. Povrch je často zarovnán mohutným zvětrávanými kůrami, které slouží jako ložiska nerostných surovin i vzácných prvků. Povrch Pásmo Nerostné suroviny Uralská předhlubeň Ropa, plyn, uhlí Centrální uralské antiklinorium Nikl, chrom, platina Magnitogorsko-nižnětagislké synklinorium Železné a měděné rudy Východouralské antiklinorium Zlato, drahokamy Zauralské synklinorium Uhlí Obrázek 1: Topografická mapa Uralu Obrázek 2. Satelitní snímek hřebenů ve střední části Uralu Tabulka 1: Tabulka nerostných surovin a kde se těží REPLACE THIS BOX WITH YOUR ORGANIZATION’S HIGH RESOLUTION LOGO REPLACE THIS BOX WITH YOUR ORGANIZATION’S HIGH RESOLUTION LOGO Orografické pásmo Charakteristika Paj-Choj 300km délka, 100km šířka, vrcholky nad 400 m Zapolární Ural 170x80 km, horské hřebty a masivy nad 1000 m n. m., glaciální modelace Polární Ural 200x20 km, hřebeny nad 1400 m n. m., ledovce a sněžníky Připolární Ural 250x120 km, nejvyšší vrcholy (Narodnaja, 1895 m n. m.), velehorský alpinský reliéf Severní Ural 500x110 km, 700 – 1000 m n. m. Střední Ural 450 km dlouhý úsek, reliéf do 800 m n. m., slabé rozčlenění, stáčení k východu Jižní Ural 600x150 m, tektonicky vyzdvižen, paralelní hřbety oddělené řekami, na okrajích zvlněné plošiny Mugodžary 200 km, nízké pahorky do 600 m n. m., tyčí se nad okolní pediplén Pohřbený pediplén byl koncem druho- a třetihor znovu rozlámán a erozně-denudačními pohyby obnažen, případně znovu vymodelován novou říční síť. Až v tomto období se Ural vymodeloval do Uralu, který známe dnes. Ural má významnou pásmovitou stavbu, od západu k východu rozlišujeme pět základnch pásem: uralská předhlubeň, centrální uralské antiklinorium, magnitogorsko-nižnětagislké synklinorium, východouralské antiklinorium a zauralské synklinorium. (Král, XX) V tabulce níže lze nalézt přehled nerostných surovin. Lze rozlišit dva typy říční sítě – podélná údolí paralelní s pásmem, která jsou velmi široká, a příčná, velmi těsná údolí. V pleistocénu byly svahy S Uralu pokryty ledovcem, který plynule navazoval na pevninský ledovec na úpatí. Ledovec vymodeloval zejména oblast Připolární Ural, který dodnes, i přes nevelkou výšku, připomíná alpský reliéf. V severních částech Uralu se dodnes vyskytuje i permafrost, na úplném severu může být permafrost až 400 m silný. V Uralu rozlišujeme osm základních orografických jednotek Tabulka 2: Tabulka orografických pásem a jejich charakteristikí Obrázek 5: Orografické členění Uralu Orografické pásmo Půdy Paj-Choj Histosoly, kryogenní půdy, podzoly (Za/Při)Polární Ural Kryogenní půdy, litosoly Severní Ural Kryogenní půdy, podzoluvisoly Střední Ural Nenasycené fluvisoly a histosoly, greyzemě, podobné S Uralu Jižní Ural Litosoly, regosoly, greyzemě až černozemě Tabulka 3: Tabulka orografický pásem a jejich půd Obrázek 3: Poloha Uralu v rámci Evropy Obrázek 4: Typický obrázek Uralu Obrázek 6: Hora Narodnaya Obrázek 7: Zpracování železa v Magnitorgorsku Fyzickogeografická charakteristika Uralu – vodstvo, podnebí, rostlinstvo, živ. prostředí Jan Bořil, B-GK KART, Přírodovědecká fakulta, Masarykova Univerzita, Brno, 2019 1. Wikipedia (2019): Mugodžary, http://www.wikiwand.com/cs/Mugod%C5%BEary (24.03.2019) 2. The Free – Freedom (2016): The Rivers of Ural, http://volnomuvolya.com/river_of_the_ural.html (24.03.2019) 3. ShareCast (2019): Eurasia Mining's Ural operations to commence with specially formed contractor, https://www.sharecast.com/news/aim-bulletin/eurasia-mining-uralmining-operations-to-commence-with-specially-formed-contractor--3711936.html (24.03.2019) 4. VortexMag (2019): Ural Mountains: The Border between Europe and Asia, https://www.vortexmag.net/en/ural-mountains-the-border-between-europe-and-asia/ (24.03.2019) 5. KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia. Praha. 350 s 6. Glaciers and clima in the recent past (2019): Polar Urals Glaciers Indicate Modern and Last Millennium Climate Variations in the Russian Subarctic, http://paleoglaciology.org/regions/PolarUrals/GlaciersAndClimate/ (24.03.2019) Zdroje Ural je nejrozsáhlejší evropskou horskou soustavou – měří 2300 km. Jeho šířka variuje mezi 50 – 150 km. Tvoří východní hranici mezi Evropou a Asií, celý se tak nachází na území Ruské Federace a částečně zasahuje do Kazachstánu. Jeho nejvyšší hora je hora Narodnaya s 1895 m n. m. I z této relativně nízké nadmořské výšky můžeme usuzovat, že Ural není zrovna nejvyšším pohořím. To značí mj. relativně velké stáří. Na jeho území se rozkládají všechny různé druhu povrchu – od tundry, přes tajgu a smíšené lesy až po polopoušť. Klima je významně ovlivněno kontinentalitou, vysokou nadmořskou výškou a vysokou zeměpisnou šířkou. Název pohoří Ural vychází z turkického názvu Ural-tau (ural ve významu hora, tau ve významu pás). Úvod Kvůli značné pásmové roztažnosti se podnebí v jednotlivých částech Ural výrazně liší. Jsou zastoupeny všechny vegetační pásy od tundry na severu po polopoušť na jihu. Oproti okolním rovinám se vyznačuje především výrazně vlhčím a chladnějším klimatem. Západní návětrné svahy jsou obyčejně vlhčí než východní (mají až 3x více srážek). Samotné pohoří představuje bariéru pro prouděné z Atlantiku. Lokálně hraje velkou roli také inverze. Zimy bývají na Urale studené a drsné. Na Polárním Urale začíná zima již v říjnu, kdy se vytváří první souvislý sníh. Za polárním kruhem dosahují taploty v průměru okolo -20 až -22 °C, absolutní minima klesají až k -50 °C. Souvislá sněhová pokrývka se udržuje až do konce dubna, ale sníh mizí až do června, v horách dokonce nemizí nikdy. Čím jižněji po hřebenu postupujeme, tím se zima zkracuje. Léto bývá chladné a krátké, na severu bývají průměrné teploty okolo 8 °C, na jihu však až okolo 25 °C (Mugodžary). I srážkové úhrny se velmi liší od severu na jih – zatímco v tundře spadne jen okolo 300 mm/rok, v Připolárním Uralu až 1400 mm a na jižním okraji Mugodžar jen 200 mm/rok. Podnebí Pásmová rozlehlost Uralu se projevuje i na rozdílných hydrologických podmínkách. Na severu je nedostatek tepla a nadbytek srážek (tundra i tajga), na jihu je naopak nadbytek tepla a nedostatek srážek (step, polopoušť). Řeky na západních svazích jsou 2x a 3x vodnatější než na východu, zejména z důvodu ná/závětrnosti svahů. Řeky odtékají do povodí Barentsova, Karského a Kaspického moře. Jsou napájeny zejména z tajícího sněhu (40 – 80 % ročního průtoku). Z toho i vyplývá, že řeky mají typicky výrazné maximum průtoku na jaře a minimum koncem zimy. Současné zalednění Uralu je malé, ledovce málokdy přesahují 1 km2. Ledovcové splazy končí v Připolárním Uralu ve 1200 m, v Polárním Uralu již ve 400 m n. m. V poslední době však ledovce ustupují. Celkový počet jezer je přes 6000, většinou jsou menších rozměrů a mají glaciální původ. Vodstvo REPLACE THIS BOX WITH YOUR ORGANIZATION’S HIGH RESOLUTION LOGO REPLACE THIS BOX WITH YOUR ORGANIZATION’S HIGH RESOLUTION LOGO Ural protíná celou řadu vegetačních pásem. Poněvadž hory nejsou příliš vysoké, je počet výškových stupňů omezen na dva až čtyři. Od západu k východu také vzrůstá kontinentalita podnebí. Obecně lze však říci, že téměř celý Ural pokrývá lesní vegetace. Rostlinstvo Orografické pásmo Charakteristika Paj-Choj Tundra, ve spodní části spíše močálovitá, v horní zase kamenitá (Za/Při)Polární Ural Převážná část těchto vysokých pásem je bezlesá, v nižších polohách se střídá tundra s tajgou. Lesy tvoří smrk s příměsí jedle a modřínu. Severní Ural Zalesněn hustou smrkovou tajgou, bříza až druhotná Střední Ural Převážně smrkovo-jedlové porosty, kopce jsou příliš malé na to, aby vystupovala nad hranici lesa Jižní Ural Horní hranice lesa sahá do 1100 m n. m., rostlinný k je velmi různorodý, střídají se listnaté a jehličnaté lesy Mugodžary Převážnou většina zabírá step, z většiny je hospodářsky obdělávaná kvůli úrodné černozemi. Obr. 7: Krajina Mugodžar Obr. 1: Řeka Uralu a) Vischera, b) Ilych Celá oblast Uralu je výrazně poznamenaná těžebním, metalurgickým a chemickým průmyslem. Těžba nerostných surovin je prováděna převážně povrchově, což vedlo k vytvoření i několika kilometrových lomů. Těžbou zlata byly zničeny mnohé údolní nivy a řeky. Mnohé uralské řeky trpí znečištěním. Kvůli průmyslu je často kvalita ovzduší velmi znepokojivá, zejména co se týče smogu nebo koncentrace prachu. Krom toho se v poslední době objevuje problém příliš velké těžby dřeva. Mnohé studie spolehlivě ukázaly na souvislost mezi nemocnou populací a nedostatečnou kvalitou životního prostředí. V Sovětském svazu i současném Rusku je bohužel zlepšení v nedohlednu – např. aktivisté Greenpeace často končí ve vězení. Ochrana krajiny Obr. 2: Zničená krajina Uralu Obr. 3: Průměrné teploty v a) lednu, b) červenci Obr. 4: Krajina severního Uralu 1) < -24 °C 2) -17 - -24 °C 3) > -17 °C 1) < 10 °C 2) 10 - 14 °C 3) 14 - 18 °C 4) 18 – 22 °C 5) >22 °C Obr. 5: Ural v zimě Obr. 6: Zbytky ledovců na Uralu Východoevropská rovina Petr Breuer, Radim Ilčík, Irena Ivičičová, Ondřej Kovář, Jiří Válek Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta 1. ZEMEPIS (2019): Regionální geografie – Evropa - Fyzická geografie Evropy - Fyzická geografie Východní Evropy online. Citováno dne 24.3. 2019. Dostupné na WWW: 2. WIKIPEDIA (2019a): Žigulovské hory. Citováno dne 24.3. 2019. Dostupné na WWW: 3. WIKIPEDIA (2019b): Jantar. Citováno dne 24.3. 2019. Dostupné na WWW: 4. FEHRPLAY (2019): Strategické suroviny Ruské federace – ropa. Citováno dne 24.3. 2019. Dostupné na WWW: Zdroje: Geologická stavba Povrch je na území velmi jednotvárný. Převážně rovinatou krajinu doplňují místy zvlněný reliéf, a to například ve Středoruské, Valdajské a Povolžské vrchovině. Nejvyšší bod se nachází v blízkosti ruského města Samara, konkrétně v Žigulovských horách a nese název Bezymjannaja, jeho nadmořská výška je 381 m n. m. Samotné Žigulovské hory byly vyvrásněny před sedmi miliony lety, jsou tvořeny převážně vápencem. Porost tvoří borová a javorová lesostep. V horách roste množství hub, zvláště holubinek. Vyskytují se zde typicky stepní druhy (vlha pestrá, kudlanka nábožná, endemický druh mateřídoušky), ale také los evropský. Velká část pohoří je vyhlášena rezervací. Centrem oblasti je město Žiguljovsk. Zdejší scenérie vyhledávali mnozí umělci, např. Ivan Ajvazovskij. Podle hor je pojmenován automobil i pivo. Žiguli jsou vyhledávány milovníky záhad, neboť zde bývají hlášeny četné paranormální jevy. Podle pověstí se v horách skrývá vchod do podsvětí. Povrch Základem geologické stavby Východoevropské roviny je Východoevropský kraton, který vznikl kolizí těchto tří segmentů: Fennoskandie, Sarmatie a Volgo-Uralie, tyto segmenty poté tvořily kontinent Baltica. Východoevropská rovina je velmi starou a stabilní součástí evropské pevniny a nazýváme ji ruská (východoevropská) platforma. V její stavbě lze rozlišit krystalický podklad (tzv. fundament) a sedimentární obal. • Fundament je tvořen předprvohorními žulami (granitoidy) a metamorfovanými horninami (ruly, migmatity), které vystupují na povrch v oblasti baltského štítu, který je součástí Fennoskandie. • Sedimentární obal tvoří různě mocné série mořských, jezerních a kontinentálních uloženin prvohorního až čtvrtohorního stáří, jež nebyly nikdy zvrásněny a tvoří tak zhruba vodorovně uspořádané vrstvy. Obrázek 1: Geologická stavba Východoevropské roviny Obrázek 2: Žigulovské hory REPLACE THIS BOX WITH YOUR ORGANIZATION’S HIGH RESOLUTION LOGO REPLACE THIS BOX WITH YOUR ORGANIZATION’S HIGH RESOLUTION LOGO Nerostné suroviny Východoevropská rovina je poměrně bohatá na nerostné suroviny, a to zejména na ty energetické, ale i např. na železnou rudu a další suroviny (viz. výčet níže): • Ve zvrásněných pásmem velké ložiska páskovaných železných rud. • Hořlavé břidlice a bauxit (např. v Estonsku). • Velká ložiska uhlí, manganu v Doněcké pánvi. • Velká naleziště evaporitů (např. sádrovec). • Ropa na hranici s uralem. • Fosfáty, rašelina • Produkce jantaru v Pobaltí Obrázek 3: Výrobky z jantaru Obrázek 4: Ropa těžená u Uralu Východoevropská rovina Petr Breuer, Radim Ilčík, Irena Ivičičová, Ondřej Kovář, Jiří Válek Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta Zdroje KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019) Obr. č. 5: WIKIPEDIA (2019): Köppenova klasifikace podnebí, https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B6ppenova_klasifikace_podneb%C3%AD (9.5. 2019) Obr. č. 6: Fotky a Foto (2019): Fotka Ladožského jezera, https://fotky-foto.cz/fotobanka/ladozske-jezero-rusko(4-124474608)/ (9.5. 2019) Tabulka č. 1: převzato z KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019) Obrovská rozlehlost Východoevropské roviny způsobuje, že reliéf má na klima pouze zanedbatelné vliv. Od západu na východ výrazně narůstá kontinentalita. W. Köppen rozlišuje 4 základní podnebné oblasti, které se dají dále dělit: Sněhová (E): oblasti na severu, převládá studený arktický vzduch, dá se rozlišit na podnebí věčného mrazu (EF) a podnebí tundrové (ET), Boreální (D): největší část mírného pásu, převládá kontinentální vzduch, dá se dělit na podnebí studené a vlhké zimy, s letními teplotami 12-17 °C (Dfc) a studené a vlhké zimy (Dfb) s alespoň 4 měsíci s průměrnou teplotou vyšší než 10 °C Stepní (BSk): oblasti černomořské nížiny, nižíny Krymu, dolní Povolží, Kubáňsko-azovské nížiny a středního povodí řeky Ural, amplituda teplot roste od Z na V, průměrné zimní teploty jsou -2 až -15 °C a letní 21 až 24 °C Pouštní (BWk): část Kaspické nížiny, nejsušší část Evropy, silně kontinentální podnebí, zimní teploty se pohybují od -30 až -40 °C a letní zase od 40 až 45 °C. Srážky postupně ubývají směrem na východ. Nejvyšší jsou kolem Finského zálivu. Průměrně se tu pohybují od 600 do 800 mm ročně. Naopak v Kaspické nížině průměr klesá pod 200 mm. Oblasti J a JV rovinou jsou postihovány periodickými obdobími sucha. Podnebí Jezera Východoevropské roviny jsou soustředěna v oblastech s dostatkem srážek. Hodně jezer je soustředěno v sz. oblasti posledního vandalského zalednění. Na jihu je málo jezer, hlavně z důvodu záporné bilance. Podle genetického hlediska rozlišujeme několik typů jezer. Největší jsou jezera glaciálně-tektonická. Ta leží na rozhraní ruské platformy a Skandinávské oblasti. Patři mezi ně Ladožské a Oněžské jezero. Ladožské je největší jezero v Evropě (18 130 km²). Je odváděno řekou Něvou do Finského zálivu. Oněžské jezero je protáhlé a je členěno v zálivy a poloostrovy. Glaciální jezera jsou lokalizována v oblasti vandalského zalednění. Vyplňují prohlubně glaciálního původu. Největší vyplňují sníženiny v místech někdejších ledových jazyků. Patří mezi ně Čudské jezero (3 600 km²), jezero Ilmen‘ a Bílé jezero. Krasová jezera vyplňují prohlubně krasového reliéfu. Rozšířená jsou ve Vysokém Zavolží, Permské oblasti a Baškortostanu. Mohou být sezónní. Dá se mezi ně řadit i slaná jezera Kaspické nížiny, jež vznikla vyluhováním solných pňů. Další typy jezer jsou nivní, sufózní a termokrasová. V rozložení a kvalitě podzemní vody je vidět značná pásmovitost. Obecně platí, že od S na J klesá hladina pozdzemní vody do větších hloubek. Jsou více mineralizované a mají méně organických látek. Nejkvalitnější jsou vody artézské. Významné zásoby se nachází v Petrohradské a moskevské oblasti. Řeky na periferních oblastech ústí do moří. Centrální části však dominuje bezodtoková oblast největší evropské řeky Volhy, ústící do Kaspického moře. Řeky na severu mají dostatek vody, díky kladné vláhové bilanci. Jarní povodně jsou vzácné, protože sníh taje pomalu. Na jihu jsou řeky vývojově starší. Bilance je zde záporná, proto řeky mohou i vyschnout. Řeky Východoevropské roviny patří převážně do volžského a ruského kontinentálního typu říčních systémů. Hlavní zdroj vody je tání sněhu, méně pak dešťová voda. Při jarních povodních odteče až 50 % celkového odtoku. Jinak jsou stavy nízké. Mezi největší řeky patří: Volha, Don, Dněpr, Severní Dvina, Pečora a Západní Dvina. Vodstvo Jezera Obr. č. 5: Podnebí Evropy podle Köppena Tab. č. 1: Přehled největších řek Východoevropské roviny . . Řeka Délka (km) Povodí (km²) Volha 3690 1 380 000 Dněpr 2285 503 000 Don 1970 442 500 Pečora 1790 326 900 Západní Dvina 1020 85 100 Severní Dvina 750 360 000 Obr. č. 6: Ladožské jezero Východoevropská rovina Petr Breuer, Radim Ilčík, Irena Ivičičová, Ondřej Kovář, Jiří Válek Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta Zdroje Obr. č. 7: Depositphotos (2019) Typická černozem na Ukrajině, https://depositphotos.com/127672148/stock-photo-ukrainian-landscape-villageamong-fields.html (10.5.2019) Půdy v této oblasti závisí hlavně na podnebí a rostlinném krytu. Vzhledem k malé výškové členitosti má reliéf jen druhořadý význam a vliv podzemní vody se příliš neuplatňuje. Zpravidla se půdní typy mění se zeměpisnou šířku, tedy od severu k jihu. Většinu území tvoří půdy, které obsahují spraš. Nejvíce na severu území (v tundře), kde se nachází trvale zamrzlá půda se vyskytují zejména kryosoly, částí zasahují i do tajgy. Postupem na jih se postupně přidávají glejové podzoly v zamokřených místech tajgy, ještě jižněji lze nalézt drnopodzolové půdy. Ve smíšených lesích ve střední části území a Pobaltí se vyskytuje směs podzolů a luvisolů, někde se vyskytují i šedé lesní půdy. Na karbonátových podkladech, zejména v Estonsku lze nalézt i rendziny. Od Ukrajiny až po jižní úpatí Uralu lze nalézt velmi úrodné černozemě. V místech které nebyly tolik ovlivněné člověkem se vyskytují luvisoly a hnědé půdy, vzácně lze zde objevit i „ostrůvky“ solonců. Ve stepi, která zaujímá okraje Kaspické nížiny a pobřeží Černého moře lze očekávat kaštanozemě, které jsou velmi podobné černozemím, mohou být rozděleny na vápnité i ilimerizované. V nejsušší Kaspické nížině se nachází slané půdy (solonce) a pouštní půdy (xerosoly). Půdy Přírodní zdroje Východoevropské roviny jsou již od pradávna využívána člověkem, proto se podmínky na tomto rozsáhlém území změnily. Mezi největší změny patří změna lesního hospodářství a zemědělství. Rozsah změn roste od severu k jihu což souvisí se hustotou osídlení, tím pádem roste i tímto směrem podíl orné půdy, který dosahuje v lesostepním pásmu až 80% celkové plochy. Tajga je málo porušena, na listnatých a smíšených lesích jsou změny větší. V 19. století probíhalo rozsáhlé odlesnění, zejména na Ukrajině a středním Povolží, to zapříčinilo růst erozních procesů. Prašné bouře odnášely úrodnou půdu pryč. Tyto problémy ještě urychlil vliv komunismu, konkrétně výstavba velkých vodních děl a průmyslu. Vodní nádrže měli původně prostředí pomoci, naopak ale způsobily mnoho problémů, které nebyly předpovídány. Dalším problémem je těžba nerostných surovin, díky kterým vznikají antropogenní změny reliéfu, viz obrázek č. 3. V těchto oblastech se vyskytují i elektrárny, které značně znečišťují ovzduší. Známou katastrofou je výbuch Černobylu, kde uniklo až 50 tun radioaktivních látek. Ochrana přírody je typická chráněnými územími – zapovědníky. V těchto chráněných oblastech je zakázáno využívání přírodních zdrojů, některé z nich jsou zaměřeny na záchranu ohrožených druhů. V posledních letech vznikali i národní parky. Rostlinstvo se stejně jako půdy liší postupem od severu k jihu. Tundru lze rozdělit na mecho-lišejníkovou, kde se rostou kromě mechů a lišejníku i vytrvalé byliny. V teplejších částech tundry se už začínají objevovat první keře, zejména zakrslé vrby a břízy, proto ji lze nazvat jako křovitou. Přechodný pás okolo polárního kruhu – lesotundra se vyznačuje už větším počtem stromů, nicméně zde spíše převažují byliny a keře. Dalším pásmem porostou jsou lesy, které se ve své severnější části nazývají tajga, která je typická velkým množstvím smrků doprovázených častým výskytem močálů, mezi smrky lze občas objevit nějakou tu břízu. Dalším postupem na jih se čím dál více přidávají listnaté stromy, hlavně bud, lípa, jasan a javor. Dalším přechodným pásmem je lesostep, kterou doprovází už méně srážek a stromy se vyskytují spíše podél vodních formací. Velkou měrou jsou zde zastoupeny byliny a velká část je obdělávána člověkem (až 60%). Ve stepích a polopouštích rostou výhradně byliny, výjimku tvoří např. delta Volhy, která se jeví jako oáza života v této suché oblasti. Zvířectvo se pyšní velkou rozmanitostí. Pro sever sou typičtí sobi, polární lišky a zajíci, postupem na jih se přidávají medvědi, vlci, losi, divočáci, jeleni. Ve stepích na jihu nalezneme hlavně hlodavce, delta Volhy je domovem pro mnoho druhů ptáků a hmyzu. Fauna a flóra Vývoj a ochrana krajiny Obr. č. 7: Typická černozem na Ukrajině Obr. č. 8: Vlk eurasijský. . . Obr. č. 9: Těžba nerostných surovin poblíž Voroněže roku 2018. Obr. č. 8: WIKIPEDIA (2019): Vlk eurasijský, https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlk_eurasijsk%C3%BD (10.5.2019) Obr. č. 9: MAXAR - Digital Globe (2019): Těžba nerostných surovin, https://www.digitalglobe.com/ (10.5.2019) KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019)