ALPSKO-KARPATSKÁ OBLAST
Poloha, povrch, stavba a nerostné suroviny
Barbora KLÍMOVÁ, Jan CECH, Jakub KAMINSKÝ, Denisa SEDLÁROVÁ, Simona LUKÁČEKOVÁ, Radka STAŇKOVÁ
- Jižní část střední Evropy (i část ČR)
Alpy (rozloha: 315 000 km2)
‐ Oblouk horské soustavy dlouhý 1200 km
- okrajové body: průsmyk Col di Cadibona (Itálie) – údolí Dunaje u Vídně)
Karpaty (rozloha 530 000 km2)
- Horský oblouk měří 1500 km (okrajové body: Bratislava– Niš v Srbsku
Poloha
Povrch
Stavba
Alpy
- Na nerostné suroviny spíše chudé
- Nejvíce na světě – magnezit, dále sůl kamenná, grafit, kaolín, živce, sádrovce
- V horských oblastech – těžba dřeva
- Okolí Vídně – ropa, zemní plyn
Karpaty
- V krasových oblastech hlavně vápence
- Černé uhlí, železná ruda, na pobřeží ČM ropa
- Alpská a Karpatská oblast má rozdílné prvky reliéfu, proto se charakteristika
zaměřuje na obě oblasti zvlášť
Alpy
- Geomorfologický vývoj od miocénu
- Od konce pliocénu dochází k vyzdvihnutí Alp minimálně o 1 000 m
- Díky tomu vznikají zlomy a pukliny a tvoří se hluboká údolí
- Pozvolný zdvih Alp sledujeme i v dnešní době – 4-8 mm za rok
- Vliv na reliéf mělo i čtvrtohorní zalednění
Karpaty
- Převažuje kerné pohoří modelované řekami a svahovými
- Charakteristické jsou zbytky zarovnaných povrchů v různých nadmořských
výškách, dále hřbety, horská pásma, pánve, kotliny a brázdy
- Pro Karpaty je výrazně rozšířený krasový reliéf (vápencový a dolomitový)
zejména v maďarsko-slovenském pohraničí (např. Slovenský kras)
Nerostné suroviny
Obr. 3: Švýcarské Alpy
Obr. 2: Krasový reliéf v Slovenském krasu
Alpy
- Patří mezi mladá pásmová pohoří
- Vyznačují se příkrovovou stavbou
- Vyvinuly se na místě, kde v druhohorách existovalo geosynklinální moře
- Jsou tvořeny třemi hlavními skupinami příkrovů:
- Helvetské příkrovy: oblast francouzských Předalp a v severní část
švýcarských Alp – druhohorní vápence
- Penninské příkrovy: italská část Západních Alp a jižní část švýcarských
Alp
- Východoalpské/Austrijské příkrovy: Východní Alpy – Rakousko a jih
Švýcarska – silně metamorfované horniny (břidlice a ruly)
- S vývojem Alp souvisí i vývoj pohoří Jura – tvořeno druhohorními sedimenty –
jurskými vápenci
- Na severu Itálie se nachází Pádská nížina – zde se v pliocénu nacházel mořský
záliv - pliocenní písky, jíly a fluviální a glacifluviální nánosy a usazeniny
Karpaty
- Patří mezi pásmové pohoří
- Stejně jako Alpy – vznik v druhohorním geosynklinálním moři
- Karpatská horská soustava se vyznačuje obloukovitým průběhem
- K poslednímu vrásnění došlo v oblasti Jižních Karpat (tzv. valašská fáze)
- Jsou tvořené třemi hlavními pásmy:
- Vnější pásmo (flyšové): složené z křídových písků, jílů a slepenců
- Centrální pásmo: tvořené metamorfovanými horninami a hlubinnými
vyvřelinami
- Vnitřní pásmo: složené z neogenních povrchových vyvřelin
- Karpaty dělíme na Západní, Východní a Jižní
- Tektonika celé horské soustavy Karpat je velmi složitá – nejčastěji se uznává
příkrovová stavba
- V pleistocénu jsme mohli v nejvyšších partiích nalézt horské ledovce – v
mnohem menším rozsahu než v Alpách
ZDROJE
KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019)
Nerostné suroviny - Studijnísvět (2019): nerostné suroviny jihovýchodní Evropy, https://studijni-svet.cz/jihovychodni-evropa-otazka-ze-zemepisu/ (29.3.2019)
- Studijnísvět (2019): nerostné suroviny Alpských zemí, https://studijni-svet.cz/alpske-zeme-otazka-ze-zemepisu/ (29.3.2019)
Obrázek 2 – e-Slovensko.cz (2019): Krasový reliéf v Slovenském krasu, https://www.e-slovensko.cz/atrakce/2442-narodni-park-slovensky-kras/ (22.3.2019)
Obrázek 3 – MINUTEX (2018): Švýcarské Alpy, http://www.minutex.cz/dovolena/svycarsko/ (22.3.2019)
Obr. 1 Vymezení Alpsko-Karpatské oblasti v Evropě
ALPSKO-KARPATSKÁ OBLAST
Podnebí a vodstvo
Barbora KLÍMOVÁ, Jan CECH, Jakub KAMINSKÝ, Denisa SEDLÁROVÁ, Simona LUKÁČEKOVÁ, Radka STAŇKOVÁ
Podnebí
Alpy
- rozhraní mezi vlivy oceánskými, kontinentálními a mezi vlivy boreálními, středomořskými
- Dle Köppena: Cfb (mírně teplo, vlhké podnebí z. Evropy), Dfb (chladné a vlhké boreální podnebí) a EH a EF (podnebí
horské sněhové a mrazové)
- Značné rozdíly teplot na severních a jižních svazích (8-10krát více tepla než s. svahy)
- V kotlinách a horských údolích jsou v zimě časté inverze teplot
- Absolutní min. teplot kotliny – krasová sníženina Gstettner Alm v pohoří Dürrenstein - -52,6 °C (1878 m,
dolnorakouské vápencové Alpy)
- Výskyt fénu rychlé změny a rozdíly teplot
- Lednové průměrné teploty: většinou záporné (vrcholové polohy hor -10 až -15°C ), kladné jen Pádská nížina s okolím
velkých italských jezer, pobřeží a j. svahy francouzských západních Alp a sníženiny Rhôny-Saôny
- V silně členitém alpském reliéfu jsou velké rozdíly v regionálním rozložení srážek
- Směrem k východu, ale také do nitra pohoří srážek ubývá
- Max. roční úhrny: návětrné svahy Západních Alp (3000-3500 mm)
- Min. roční úhrny: mezihorské kotliny ve srážkovém stínu (500 – 700 mm)
- Srážková max.: letní měsíce (jen Jižní Alpy a Západní Alpy: podzim)
Karpaty
- Kontinentálnější podnebí než Alpy (menší množství srážek, větší amplitudy teplot)
- Celá oblast záporné průměrné lednové teploty
- Absolutní min. teplota: Vígľaš u Zvolena -41,0 °C (Západní Karpaty)
- Absolutní max. teploty: Ion Sion 44,5 °C (Rumunsko)
- Množství srážek roste s nadmořskou výškou a klesá směrem od západu k východu
- Min. roční úhrn srážek: delta Dunaje a Dobrudž (Rumunsko) – 350-400 mm
- Max. roční úhrny: horská pásma Karpat (Západní Karpaty 1200 – 1700 mm)
- Ročního chod srážek: největší část karpatské podoblasti středoevropský typ s letním maximem (červen)
- J. část Panonské pánve a Dolnodunajská nížina mediteránní vliv s dvěma max.: jarním v květnu a slabším
podzimním v říjnu
Obr. 4: Klimadiagram stanice Innsbruck v
alpské oblasti
Obr. 5: Klimadiagram stanice Poprad v
karpatské oblasti
Vodstvo
- Z největší části povodí Černého moře (Dunaj)
- Dále rozvodí tří moří: Severního (Rýn), Středozemního (Rhôna),
Jaderského (Pád)
Dunaj
- druhý největší tokem Evropy, odvádí vodu z 90 % území alpskokarpatské
oblasti
- Vzniká soutokem Brege a Brigach v Schwarzwaldu (D)
- Má několik režimů odtoku:
- Pluvionivální: od pramene k Ulmu – maxima v dubnu a květnu
(voda ze sněhu a deště)
- Alpský: Ulm až Bratislava (popř. Budapešť)– nejvíce vody z
alpských přítoků – maxima červen a červenec
- Pluvionivální: Dolní tok od Bratislavy – jarní maxima – vliv
karpatských přítoků
- Odlišný režim průtoků zajišťuje vyrovnaný odtok během roku
(výjimku tvoří vytrvalé deště a rychle tající sníh)
- Další řeky: Inn, Enns, Rába, Dráva, Sáva, Váh, Hron, Tisa, Maruše,
Morava, Prut,
Alpské ledovce
- V pleistocénu 79 % celkové plochy pohoří, dnes nepatrný zbytek,
rychlý ústup
- Největší ledovec: Aletschský (Bernské Alpy)
Jezera
- Alpská oblast: glaciálního původu (karová i morénová): Ženevské,
Bodamské
- Zmírňují podnebí – výrazné snížení teplotních rozdílů, nezamrzají
- Karpaty: glaciálního původu jen plošně malá
- Vulkanické: Sv. Anny (Východní Karpaty)
- Jezera na pokleslých krách (největší jezera) - Balaton, Neziderské,
Velence
- Stepní (mělká, Fehér tó), lagunová (pobřeží ČM), říčního původu
ZDROJE
KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019)
Obrázek 4 – Bernhard Muhr (2018): Klimadiagram stanice Innsbruck, http://www.klimadiagramme.de/Europa/innsbruck.html (20.3.2019)
Obrázek 5 – Bernhard Muhr (2018): Klimadiagram stanice Poprad, http://www.klimadiagramme.de/Europa/poprad.html (20.3.2019)
Obrázek 6 - WISCONSIN UNIVERZITY (2019): Odtokové režimy Dunaje, https://nelson.wisc.edu/sage/data-and-
models/riverdata/world_map_large.php?oldx=3204&oldy=469&qual=256&newxy=?308,275
Obr. 6: Režimy odtoku Dunaje na vybraných stanicích v různých oblastech toku
Obr. 7: Mapa významnějších řek v Alpsko-Karpatské oblasti
ALPSKO-KARPATSKÁ OBLAST
Půdy, rostlinstvo, vývoj a ochrana přírody
Barbora KLÍMOVÁ, Jan CECH, Jakub KAMINSKÝ, Denisa SEDLÁROVÁ, Simona LUKÁČEKOVÁ, Radka STAŇKOVÁ
- Rozšíření půd je v oblasti AlpskoKarpatské
velmi rozmanité a pestré
Alpy
- Vápencové oblasti převážně rendziny
(vápenatky), které ve velehorských
oblastech přechází v litosoly (nevyvinuté
kamenité půdy)
- Krystalinická pásma pokryta především
litosoly, rankery, podzoly a kambisoly
(hnědé lesní půdy)
- Podhůří je pokryto luvisoly
(ilimerizované půdy)
- V údolních nivách se vyskytují vápnité
nebo nasycené fluvisoly (nivní půdy),
rubefikované luvisoly (červenice) a gleje
- V deltách řek můžeme nalézt glejové
solčanky
Karpaty
- V Dolnodunajské nížině a Vídeňské
pánvi velmi úrodné černozemě
- V maďarském Alföldu převládají typické
nebo vápnité feozemě a v středním potisí
se setkáváme s slanými půdy solanci
- V rumunské a bulharské části nalézáme
na sprašovém podkladu vápenité
černozemě, ve vyšších oblastech
feozemě a v údolní nivě Dunaje vápnité
fluvisoly
- Ve flyšovém pásmu převládají
nenasycené kambisoly
- Centrální Karpaty jsou typické pro
kambisoly a rendziny
- Na neovulkanických horninách jsou
nejvíce zastoupeny nasycené a
rubefikované kambisoly
- Východní část Karpat je pokryta
sopečnými půdami (humózní andosoly)
Půdy
- Negativní vliv na ochranu přírody má turistický ruch v Alpách
- Převážně přírodu nejvíce poškozují různé infrastruktury, které umožňují
velkokapacitní přepravu obyvatel i do vyšších poloh
- V současné době je v Alpách zasaženo imisemi v různé míře 50 % lesů
ve výšce 900 – 1300 m n. m.
- Karpatské území je kvůli své pozdější kolonizaci zasaženo méně, ale i
zde je vysoce rozvinut cestovní ruch (např. Vysoké Tatry)
- V nížinách dochází převážně k regulování řek, kvůli zemědělskému
využití a v důsledku těchto činů k záplavám a stržkové erozi
- Ochrana přírody má převážně v Alpách dlouhou tradici
- Celkově se na území vyskytuje 49 národních parků
- Největší národní park: Delta Dunării (5800 km2) , Rumunsko
- Důležité místo pro odpočinek tažného ptactva
- Nejstarší národní park: Švýcarský národní park (1914) , Švýcarsko
- Typická velehorská fauna i flora
Obr. 10: Švýcarský národní park - Hansueli Krapf
Alpy
- Součástí středoevropské provincie eurosibiřské podoblasti Holoarktidy, jsou zde
velké rozdíly v závislosti na nadmořské výšce, na expozici a příkrosti svahů
- Nadmořská výška nám ovlivňuje délku vegetačního období, čím jsme výše, tím je
kratší
- Rozmezí je od 8 měsíců po 6 týdnů
- V Alpách najdeme převážně jehličnany (smrk, borovice, jedle)
- V nižších polohách pak listnaté stromy (buky, různé typy dubu) a křovité porosty.
- Horní hranice lesa se pohybuje od 1500 m n.m. (rakouské Alpy) až po 2200 – 2500
m n.m. v Tatrách.
- Ve vyšších polohách se vyskytují především byliny rodů Lomikáren, Hořec a
Prvosenka
Karpaty
- Součástí ponticko-panonské provincie eurosibiřské podoblasti Holoarktidy
- Ve vyšších polohách opět najdeme převážně jehličnany (smrk, borovice, jedle místy
i modřín)
- V nižších polohách opět listnaté stromy (buky, různé typy dubu) a křovité porosty.
- Buky tvoří na Slovensku a Rumunsku přes 30 % všech lesních porostů
- Rostlinstvem kultivované na zemědělskou půdu je převážně pelyněk heřmánek a
kostřava vyskytující se převážně v Maďarsku. Obr. 11: Delta Dunării – hnízdící ptactvo
Vývoj a ochrana přírody
Rostlinstvo
Obr. 8: Půdní profil andosolů
Obr. 9: Hořec alpský
ZDROJE
KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019)
Obrázek 8 – MENDELU (2019): Půdní profil andosolů, http://web2.mendelu.cz/af_291_projekty2/vseo/files/216/14592.jpg (19.3.2019)
Obrázek 9 – CELYSVET (2019): Hořec alpský, http://www.celysvet.cz/galerie/foto-13146-horec-alpsky (28.3.2019)
Obrázek 10 – WIKIPEDIA (2019) Hansueli Krapf, https://es.wikipedia.org/wiki/Parque_nacional_suizo#/media/File:Swiss_National_Park_023.JPG (20.3.2019)
Obrázek 11 – KLUB300 (2011): Delta Dunării, www.klub300.cz (20.3.2019)
Apeninská oblast
Barbora Špinarová, Vojtěch Kubík, Vojtěch Kroupa, Tomáš Chovanec, Zdeněk Harca, Ondřej Jandáček
Barbora Špinarová
Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU
Email: 460765@mail.muni.cz
Website: http://www.geogr.muni.cz
Contact
Král, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s.
GIANLUCA STORANI (2019): Il gruppo del Gran Sasso d‘Italia da Macerata,
https://www.giast.com/photography/gruppo-del-gran-sasso-macerata/ (15. 3. 2019)
TOPSIMAGES (2019): Italy geology map, https://www.topsimages.com/images/italygeology-map-a2.html
(15. 3. 2019)
WORLDATLAS (2019): Italy,
https://www.worldatlas.com/webimage/countrys/europe/it.htm (15. 3. 2019)
References
Apeninská oblast tvoří nejmladší část alpskohimalájské
vrásné soustavy. Apeniny se začaly
formovat v neogénu v podobě tvorby příkrovů, v té
době však ještě samotný poloostrov neexistoval, ten
dostal dnešní podobu až v kvartéru.
Apeninský poloostrov je známý svou zemětřesnou
aktivitou. Ta je způsobena subdukcí, kdy se africká
litosférická deska podsouvá pod eurasijskou, což
evokuje vznik zemětřesných vln a vulkanické
činnosti. Mezi nejznámější dosud činné sopky patří
Etna, jež se vyvrásnila ve třetihorách, Vesuv
(čtvrtohory) nebo Stromboli, která se nachází na
Liparských ostrovech nedaleko Sicílie.
Stavba
Antiapenin Tyrhénský tvoří západní předpolí Apenin
a nachází se mezi Tyrhénským mořem a Apeninami.
Je tvořen hornatinami, pahorkatinami a kotlinami
různého původu. Hřbety se většinou pohybují od
500 do 1000 m nad mořem, nejvyšší hora dosahuje
výšky 1500 m. Směrem na jih se krajina mění na
sopečné masivy či kalderová jezera. Zde se také
nachází sopka Vesuv, což je stratovulkán, který na
bázi dosahuje až 75 km a v jejímž středu vyrostl
druhý sopečný kužel.
Antiapenin Jaderský je ve východním předpolí
Apenin a je to nezvrásněná vápencová oblast
složená z druhohorních a třetihorních vápenců. Je
zde po Pádské nížině nejrozsáhlejší nížina
poloostrova, současně je tu také nejrozsáhlejší
italské krasové území a nejsušší oblast Itálie, kde
ročně nespadne více než 300 mm srážek.
Členění příčné
Reliéf Apeninského poloostrova je velmi proměnlivý,
od hor přes vrchoviny, pahorkatiny až po pobřežní
nížiny, jež tvoří úzké lemy.
Celý poloostrov lze příčně rozdělit na Apeniny
severní, střední a jižní a podélně na západní a
východní předpolí – Antiapenin Tyrhénský a
Antiapenin Jaderský. Samostatnou jednotku pak
tvoří ostrovy Sicílie, Sardínie a Korsika.
Povrch
Největším italským ostrovem je ostrov Sicílie, který
je od pevniny oddělen Messinskou úžinou, jež je v
nejužším místě jen 3,5 km široká a 100 m hluboká.
Je tvořena vápenci, jeř vytváří hornatý charakter
reliéfu. Celému ostrovu kraluje masiv Etny, která
dosahuje výšky přes 3000 m a je stále činná,
většinou vyvěrá z bočních kráterů. Sídla se vyhýbají
údolím a jsou položena vysoko v horách. Součástí
jsou také Liparské ostrovy, kde nejznámější jsou
ostrovy Vulcano nebo Stromboli.
Sardinie je zbytek rozlámané pevniny Tyrrhenis a je
proto tvořena metamorfovanými horninami. Reliéf
má hornatý charakter.
Korsika geologicky navazuje na Sardinii, avšak
severní část už je tvořena mladšími horninami jako
jsou vápence a břidlice. Osu ostrova tvoří žulové
velehorské masivy s výškou až 2700 m. Tyto masivy
byly v minulosti modelovány ledovcem, proto jsou
zde přítomné kary nebo trogy. Zvětráváním potom
vznikly tvary jako dutiny nebo tafone. Součástí
ostrovo je také Toskánské souostroví, z čehož
nejznámější je ostrov Elba.
Ostrovy
Co se týče nerostných surovin, většina je dovážena,
neboť Itálie tvoří jen malé zásoby. Významná jsou
zde naleziště soli, síry a mramoru (dříve i rtuti).
Dochází zde také k těžbě zemního plynu a ropy, v
menší míře také rud zinku, olova stříbra nebo
azbestu.
Nerostné suroviny
Severní Apeniny sahají na jih až po oblast řeky
Tibery. Jsou zde přítomné až dvoutisícimetrové
horské hřbety, které mají asymetrický charakter a
jsou tvořeny převážně jílovci, slínovci nebo pískovci.
Nejvyšší vrcholy mají glaciální reliéf, vyskytují se zde
jezírka a kary. Oblast je také náchylná k častým
sesuvům.
Střední Apeniny mají jižní omezení na tocích Sangro
a Volturno. Tato část Apenin má složitou
geologickou stavbu, nacházejí se zde jak mezihorské
pánve, tak náhorní plošiny. Skalnaté hřebeny jsou
tvořeny vápenci, na nichž jsou vyvinuty krasové jevy
v podobě škrapů, závrtů nebo poljů. Nachází se tu
také nejvyšší vápencové pohoří Gran Sasso d‘Italia s
nejvyšší horou Corno Grande.
Jižní Apeniny nejsou tvořeny souvislými horskými
pásmy, nýbrž izolovanými horskými masivy
oddělenými sníženinami a kotlinami. Sever této
oblasti je tvořen vápenci a dolomity, avšak jih je už
tvořeny mladšími metamorfovanými horninami,
které dříve tvořily samostatnou pevninu Tyrrhenis.
Členění podélné
Obr. 3 Ostrovy Apeninského poloostrova
Obr. 2 Reliéf Apeninského p. s vyznačeným příčným členěním
Obr. 1 Geologická stavba Apeninského poloostrova
Apeninská oblast
Vojtěch Kubík
Masarykova
Universita
Učo: 460740
Kontakt
WIKIPEDIA (2019): Apeniny (15. 3. 2019)
WIKIPEDIA (2019): Lago di bossiano (15.3.2019) https://cs.wikipedia.org/wiki/Bracciano_(jezero)
WORLD MAPS OF KÖPPEN (2019): SCALE (15. 3. 2019)HTTP://KOEPPEN-GEIGER.VU-WIEN.AC.AT/PRESENT.HTM
WIKIPEDIA (2019): River of Italy (15. 3. 2019) https://en.wikipedia.org/wiki/Lake_Trasimeno
Zdroje:
Klimatické podmínky Apeninské oblasti jsou ovlivněné
především polohou při Středozemním moři. Podle,
kterého jsou přímo pojmenované kategorie Koppenovi
klimatické klasifikace.
Při pobřeží se nachází pásmo středomořského teplého
klimatu s horkými léty
nejteplejší měsíc přes 22 °C, teplota nejstudenějšího
měsíce není záporná. Letní měsíce jsou teplé a suché,
zimní měsíce deštivě přechodně může i sněžit.
V nejjižnějších oblastech může být klima
charakterizováno i jako suché stepní.
V horských oblastech a Pádské nížině je klima
začleněno do kategorie Vlhké subtropické, které je
vymezené stejnými teplotami ovšem srážky během
roku jsou rozloženy rovnoměrně. V nejvyšších polohách
Apenin se nachází i pásma subpolárního oceánického
klimatu který předpokládá průměrnou teplotu
nejchladnějšího měsíce pod bodem mrazu
Klimatické podmínky
V Apeninské části Itálie oproti Alpské mnoho
jezer nenalezneme. Největší jezerem,
tektonického původu je Trasimenské jezero
s rozlohou 128km2 a průměrnou hloubkou 6 m.
toto jezero se náchází mezi Římem a Florencií.
Dalšími významnějšími jezery jsou Lago di
Bolsana a Lago di Bracciano, jež jsou obě
sopečného původu a obě leží severně nedaleko
od Říma.
V horské části poloostrova se sporadicky
nacházejí menší jezera krasového a
ledovcového původu.
JezeraSrážky
Nejdelší a suverénně nejvodnatější řekou Apeninské
oblasti je řeka Pád, která tuto oblast odděluje od
Alpsko-karpatské oblasti. Měří 650 km a při ústí do
Jaderského moře činní průměrný průtok 1500 m3.
Obecně právě pravé přítoky pádu tvoří nejhustší sít
řek v Apeninské oblasti. Nejvýznamnějšími z nich
jsou Tanaro, Trebia a Taro. Další významnou řekou
severních Apenin je řeka Reno s délkou 212km a
průtokem necelých 100m3.
Do Ligurského moře se pak vlévají řeka Arno a do
Tyrhénského řeky Volturno a Tybera.
Nejvýznamnější z nich je řeka Tybera měří 400 km a
průměrný průtok činí 260m3.
.
Barbora Špinarová, Vojtěch Kubík, Vojtěch Kroupa, Tomáš Chovanec, Zdeněk Harca, Ondřej Jandáček
V rámci Apeninské části Evropy jsou poměrně velké
rozdíly v množství spadených srážek. Nejdeštivější je
oblast kolem Janovského zálivu a severní části
Apeninského pohoří. Velmi deštivá je také oblast
Kalábrie nacházející se na jihu apeninského
poloostrova, spadne zde zhruba 1000-1600 mm
srážek. Obecně více srážek spadne na západním
pobřeží, díky většímu množství srážek přicházejících
v západním proudění od středozemního moře.
Vlivem návětří větší množství těchto srážek spadne
v horách a při západním pobřeží. Východní pobřeží
tak leží v určitém srážkovém stínu. Množství srážek
na středomořských ostrovech je taktéž nižší, v těchto
oblastech se roční úhrny pohybují kolem 400–700
mm.
Říční síť
Lago Trasimeno
Lago di Bracciano
Apeninská oblast
Vojtěch Kroupa
Masarykova
Universita
Učo: 460593
Kontakt
TRAVELMAG (2019): Fauna a flóra v Itálii (15. 3. 2019) https://www.travelmag.cz/fauna-a-flora-v-italii/
MAHALO (2019): Fauna a flóra v Itálii (15. 3. 2019) https://www.mahalo.cz/italie/informace-o-italii/fauna-a-flora-italie.html
BOTANY (2019): Viola canina (15. 3. 2019) https://botany.cz/cs/viola-canina/
MYSLIVOST-LOVECTVÍ (2019): Žlutý mák (15. 3. 2019) http://www.myslivost-lovectvi.cz/fotografie//38470/
HAVLIS (2019): Rododendron (15. 3. 2019) https://www.havlis.cz/karta.php?kytkaid=1519
Zdroje:
Na severu země a ve vnitrozemí můžeme
najít typická evropská společenstva. V
nízkých polohách se vyskytují spíše
teplomilné listnaté lesy, které s narůstající
výškou přechází do smíšených a
jehličnatých. Nad pásmem lesa se vyskytují
kleče a rododendrony, ještě výše pak
zejména trávy, mechy, lišejníky a alpské
byliny. Na jihu země a na pobřeží se
nachází typicky středomořská flóra. Kromě
běžných dubů, topolů, kaštanů a borovic se
hojně vyskytují také cypřiše, oleandry, cedry,
palmy a také hojné háje olivovníků.
Na pobřeží a v údolích řek se nachází
typicky teplomilná vegetace. Z jehličnanů
převládají pinie a borovice, které už jen
zřídka tvoří souvislejší porosty. Z listnatých
stromů převládají středomořské druhy dubů,
javorů a dále habr, jasan a kaštan.
Flóra
Na severu Itálie se vyskytují půdní regiony,
kde převládá především půdní typ
kambisoly. Ten má však zastoupení ve
všech půdních regionech a je tedy
nejrozšířenějším půdním typem. Další
zastoupení zde mají leptosoly, luvisoly,
feozemě, kalcisoly, vertisoly a další.
Na Korsice bychom našli jako převažující
půdní typ leptosoly, kambisoly, umbrisoly,
andosoly a luvisoly.
Na Sicílii jsou nejčastějším půdním typem
taká kambisoly.
Půdy
Macchie je obecný název pro typický středomořský stále zelený keř, tvořící pichlavý porost, mající
v podrostu mnoho vonných bylin. Jsou to silně pryskyřičnaté rostliny, keře jsou vzájemně
propletené, rostliny jsou houževnaté, většinou porostlé trny. Pro tyto souvislé středomořské
porosty vznikl na Korsice obecný název macchia a jako pojmenování této rostliny se rozšířil do
dalších jazyků. Je to jediné slovo z korsičtiny, jež proniklo do světa.
Složení a růst macchie se různí podle polohy, klimatu a nadmořské výšky. Ve vlhčím prostředí
dosahují výšky až 4 m, ve vyšších oblastech, zejména na severních svazích, na skalnatém a
kamenitém podkladě se daří přízemním a zakrslým tvarům.
Barbora Špinarová, Vojtěch Kubík, Vojtěch Kroupa, Tomáš Chovanec, Zdeněk Harca, Ondřej Jandáček
Macchie
Klima v Itálii je velmi rozmanité. V
jednotlivých regionech se klima může lišit
od subtropického na jihu až po subarktické
na vrcholech Alp. S tím samozřejmě souvisí
i rozmanitost flóry, která je zde také velmi
pestrá, ale původní typ vegetace byl
prakticky zcela vyhuben. Intenzivní
hospodaření způsobilo téměř úplné
vymýcení lesů. Ty dnes pokrývají přibližně
22 % rozlohy.
Žlutý mákRododendron
Violka psí
ATLANTSKÁ FRANCIE
Stavba, povrch a nerostné bohatství
Filip Hermann, Martina Mikulíková, Lenka Podhrázká, Václav Posledník
Petra Sukeníková, Lucie Tejessyová
1. Král, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s.
2. Jirásek, J. (2010): Sbírky Geologického pavilonu VŠB-TU Ostrava,
http://geologie.vsb.cz/loziska/loziska/energsur/%C4%8Dern%C3%A9%20uhl%C3%AD.html (21. 3. 2019)
3. Wikiwand.com (2019): Armoricý masiv, https://www.wikiwand.com/cs/Armorick%C3%BD_masiv (21. 3. 2019)
Zdroje
Hlavní úlohu zde sehrálo hercynské vrásnění na
konci prvohor. Díky pozdějším kerným pohybům,
byla atlantská Francie rozdělena do 4 strukturních
jednotek: Armorický masiv, Centrální masiv,
Pařížská pánev a Akvitánská pánev.
Masivy jsou vyzdvižené hornaté části bývalého
hercynského pohoří, kde nalezneme horniny
především před druhohorního stáří. Naopak pánve
jsou pokleslé části, které byly zatopeny mořem či
zaplaveny jezery, kde se ukládaly sedimenty (2H,
3H i 4H stáří).
Na tomto území se objevuje mnoho morfologických
struktur. Například na Bretaňském poloostrově
najdeme velké množství vrásových a zlomových
struktur nebo úkazy překocených vrás a příkrovů v
oblasti pohoří. Tektonickými pohyby v miocénu
doprovázené sopečnou činností vznikly vývěry a
termální prameny (oblast lázeňských středisek).
Geologická stavba
Povrch
Armorický masiv se rozprostírá v Z části Francie a
je složen z části metamorfovanými horninami
(ruly, svory), dále i sedimenty (jílovce, slepence,
vápence).
Centrální masiv se nachází ve středu vymezené
atlantské Francie. Hlavní geologickou složkou jsou
zde hlubinné vyvřeliny (žuly), druhou složkou jsou
metamorfované horniny (ruly, svory, amfibolity),
dále i klastické sedimenty. Například jurské
sedimenty tvoří vápencové plošiny v této oblasti.
Pařížskou pánev tvoří druhohorní a třetihorní
sedimenty (jílovce, slínovce, pískovce, vápence).
Na křídovém povrchu se vyskytují tzv. sluňáky
(zbytek odolné kůry).
Akvitánská pánev zaujímá téměř celé povodí
Garonny. Převládají zde třetihorní sedimenty
(vápence, slínovce, písky a jíly).
Geologické jednotky
Tzv. „velká uhelná brázda“ protíná celý centrální
masiv, kde se v karbonských sedimentech nachází
velké pánve černého uhlí.
Kromě zásob karbonského uhlí se zde nachází i
podstatné množství vápence, který vznikal
především v druhohorách. Akumulace vápence
vytváří krasové fenomény (jeskyně s bohatou
krápníkovou výzdobou, mohutné vyvěračky,
závrty).
Nerostné suroviny
Čtyři základní velké morfostrukturní jednotky
atlantské Francie podmiňují rozdíly tvarů reliéfu.
Pro Armorický masiv je charakteristický pahorkatý
reliéf se zvlněnými plošinami, do kterých si řeky
zařízly údolí. Tento reliéf je výsledkem dlouhodobé
denudace a výsledný zarovnaný povrch byl rozrušen
tektonickými pohyby a rozpadl se na kry. Pobřeží
Bretaňského poloostrova je neobyčejně členité se
skalnatými a příkrými abrazními sruby.
Centrální masiv jako celek je vysočinou s příkrými
a výraznými svahy, ale uvnitř se rozpadl na řadu
vrchovin, horských hřbetů, masivů, pánví a kotlin.
Najdeme zde reliéf krystalinika, třetihorních pánví,
vulkanický reliéf i krasový.
Význačnou složkou reliéfu Pařížské pánve jsou
kuesty. Řeka Seina se pod Paříží prodírá
vyvýšenou krajinou v zaklesnutých meandrech.
Střídání propustných a nepropustných sedimentů
(jílovce a slínovce) Pařížské pánve se projevuje
zřetelně v suchosti nebo vlhkosti krajiny.
V Akvitánské pánvi se kuesty nevytvořily, jelikož je
převážně tvořena měkkými a nezpevněnými
třetihorními sedimenty. V této oblasti jsou
pozoruhodná vějířovitě uspořádaná asymetrická
říční údolí s příkrými svahy. Dále můžeme vidět i
písčité nánosy nakupené řekami.
Obr. 6 Černé uhlí
(převzato: Jirásek, 2010)
Obr. 2 Geologická stavba atlantské Francie
(převzato: Král, 1999)
REPLACE THIS BOX WITH
YOUR ORGANIZATION’S
HIGH RESOLUTION LOGO
Obr. 1 Čtyři strukturní jednotky
(převzato: Wikiwand.com, 2019)
Obr. 3 Západní Bretaň (Armorický masiv)
(převzato: Wikiwand.com, 2019)
Obr. 4 Francouzské středohoří (Centrální masiv)
(převzato: Wikiwand.com, 2019)
Obr. 5 Paříž (Pařížská pánev)
(převzato: Wikiwand.com, 2019)
ATLANTSKÁ FRANCIE
Podnebí a vodstvo
Filip Hermann, Martina Mikulíková, Lenka Podhrázká, Václav Posledník
Petra Sukeníková, Lucie Tejessyová
1. Král, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s.
2. La.climatologie.free.fr (2019): Precipitations and floodings, http://la.climatologie.free.fr/inondation/flood1(24. 3. 2019)
3. Najbrt.cz (2017): Masarykova univerzita, https://www.najbrt.cz/detail/muni (17. 3. 2019)
4. About-france.com (2018) : France rivers map, https://about-france.com/geo/france-rivers-map.htm(25. 3. 2019)
5. Meteo.fr (2019): Temperature, http://www.meteo.fr/meteonet/temps/france/clim/c3.htm(24. 3. 2019)
Zdroje
Podnebí je ovlivněno především polohou při
pobřeží Atlantského oceánu, kde převládá západní
proudění vzduchu. Jedná se o podnebí s výraznými
oceánskými rysy, které však směrem na východ
rychle slábnou.
Podle Köppenovy klasifikace spadá tento region do
mírně teplého, vlhkého podnebného pásma typu
Cfb s teplými léty.
Charakteristika podnebí
Nížinné řeky se řadí k typu s oceánickým
pluviálním režimem. Mají poměrně vyrovnaný
odtok během roku, ale v závislosti na srážkách mají
nejvyšší průtoky v zimních měsících a nejnižší v
letních měsících.
Horské řeky Centrálního masivu mají režim
pluvionivální nebo niválně pluviální. V obou
případech má křivka průtoků dvě maxima, jedno na
podzim podmíněné srážkami a nižším výparem,
druhé na jaře způsobené táním sněhu. Nízká hladina
je vyvolávána v létě velkým výparem a v zimě
vázáním srážek ve sněhové pokrývce.
Teploty vzduchu
Na množství srážek májí vliv tvary reliéfu,
především efekt návětrných a závětrných svahů.
Rozpětí srážek činí od méně než 500 mm v oblasti
jižně od Paříže až po více než 2000 mm v
nejvyšších pohořích Centrálního masivu.
Velké rozdíly jsou v režimu srážek. Zatímco v
oceánské oblasti je nejvíce srážek na rozhraní
podzimu a zimy a méně na jaře a v létě, tak v
severovýchodní Francii, kde se již vyskytují
kontinentální vlivy, se přesouvají maxima srážek na
letní a minima na zimní měsíce.
Srážky
Seina (780 km) pramení na Plateau de Langres,
protéká pařížskou pánví a vlévá se nálevkou do
Seinského zálivu Lamanšského průlivu. Pařížská
pánev je významným rezervoárem podzemní vody.
Dopravně důležitý je zejména dolní tok pod Paříží.
Loira (1 010 km) pramení v Cevennách, teče zhruba
k S Centrálním masivem, ale na okraji Pařížské
pánve u Orléansu se obrací k Z a ústí do Atlantského
oceánu. Nad Orléansem se ztrácí část vody v
ponorech do vápencové plošiny a pod Orléansem
jsou vývěry. V širokém údolí dolního toku Loiry je
řečiště obklopeno vysokými hrázemi, které chrání
krajinu před velkými záplavami při povodních.
Garonna (650 km) pramení v Pyrenejích na
španělském území, po výstupu z hor protéká
Akvitánskou pánví a ústí rozsáhlou nálevkou do
biskajského zálivu Atlatnského oceánu. Velké
výkyvy vodnosti způsobují často povodně z
dešťových přívalů i z tání sněhu v horách.
Nejvýznamnější řeky
Atlantská Francie má mnoho jezer různého původu,
většinou jsou to však vodní nádrže malých rozměrů.
V sopečných pohořích Centrálního masivu jsou
jezera kráterová např. Bouchie, Pavin a maarová
např. Lac dIsarles okrouhlého tvaru, zatímco jezera
hrazená lávovými proudy např. Chambon,
Aydat mají půdorys nepravidelný.
Podstatně rozsáhlejší jsou jezera lagunová
v pobřežních oblastech. Patří k nim např. celá řada
jezer hrazených pásmem písečných přesypů při
pobřeží Biskajského zálivu. Na močálovitém
pobřeží vznikají jezera zanášením zálivů nánosy a
zarůstáním vegetací (největší tohoto druhu je jezero
Lac de Grandlieu na J od nálevkovitého ústí Loiry,
jež mění svou rozlohu od 40 do 60 km2 ). Také
v Pařížské pánvi jsou místy na nepropustných
sedimentech jezera a močály.
Jezera
Průměrné lednové teploty vzduchu jsou téměř všude
kladné, přičemž nejvyšších hodnot dosahují na v
jižním cípu regionu na pobřeží Atlantského oceánu,
a to až 8 C. Hodnoty pod nulou se vyskytují jen v
horách Centrálního masivu a na rozvodí Seiny a
Saôny na východě regionu.
Průměrné červencové teploty přesahující 20 C se
vyskytují jen v jižní, vnitrozemské části regionu v
údolí Rhôny a v části Akvitánské nížiny. Naopak na
pobřeží Bretaňského poloostrova dosahují jen kolem
16 C.
Charakteristika vodstva
Obr. 3 Řeky ve Francii
(převzato: About-france.com, 2018)
Obr. 1 Roční srážkové úhrny ve Francii
(převzato: La.climatologie.free.fr, 2019)
Podnebí
Podnebí v Akvitánské pánvi v létě dominuje Azorská
tlaková výše s jasným teplým počasím a častými
bouřkami. V zimě je naopak charakteristický
průchod tlakových níží s velkým množstvím srážek.
Pro podnebí Centrálního masivu je důležitá hlavně
nadmořská výška a tvary reliéfu. Léto zde bývá
chladné a zima poměrně mírná. Srážek sice přibývá s
nadmořskou výškou, ale na západních, návětrných
svazích spadne i více než dvojnásobek srážek než na
východních, závětrných svazích.
Obr. 2 Roční teploty vzduchu ve Francii
(převzato: Meteo.fr, 2019)
ATLANTSKÁ FRANCIE
Rostlinstvo, půdy, vývoj a ochrana přírody
Filip Hermann, Martina Mikulíková, Lenka Podhrázká, Václav Posledník
Petra Sukeníková, Lucie Tejessyová
1. EUROPIAN COMMISSION, EUROPEAN SOIL BUREAU NETWORK (2005): Soil Atlas of Europe. Office for Official Publications of the
EuropeanCommunities, 128 s. https://esdac.jrc.ec.europa.eu/Projects/Soil_Atlas/Download/Atlas.pdf (21. 3. 2019)
2. TRAVELMAG.CZ (2014): Fauna a flóra ve Francii. https://www.travelmag.cz/fauna-a-flora-ve-francii/ (21. 3. 2019)
3. FRANCE.FR (2019): Ochrana přírody. http://ee.france.fr/cs/priroda-ve-francii/list/regionalni-a-narodni-prirodni-parky (21. 3.2019)
4. LULJAK, P. (2017): Orlosup Bradatý. https://www.megapixel.cz/foto/343989 (21. 3. 2019)
5. CHMIEL, E. (2018): Střevíčník pantoflíček. https://www.nacestu.cz/clanky-obsah/strevicnik-pantoflicek (21. 3. 2019)
6. WIKIPEDIE (2019a): Národní park Cévennes. https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_C%C3%A9vennes (21. 3. 2019)
7. WIKIPEDIE (2019b): Regional nature parks of France. https://en.wikipedia.org/wiki/Regional_nature_parks_of_France (21. 3. 2019)
8. WIKIPEDIE (2019c): Národní park Pyreneje. https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_Pyreneje (21. 3. 2019)
Zdroje
Nejčastějším půdním typem ve Francii jsou
kambizemě. V humidnějším podnebí rovinaté
Pařížské pánve se nacházejí převážně luvizemě a
hnědozemě. V Centrálním masivu a na západním
pobřeží v Akvitánii se dají díky vysokým srážkám
najít rozsáhlé oblasti s podzoly. V Centrálním
masivu se nacházejí také andosoly, které jsou
vázané na vulkanické podloží. V říčních údolích se
vyskytují fluvizemě. Posledním více rozšířeným
typem půd jsou litozemě a rendziny, nacházející se
hlavně v jižní části Francie.
Půdy
Ve Francii se nachází celkem deset národních parků,
z toho však 3 leží v zámořských územích (Reunion,
Guadeloupe a Francouzská Guyana) a 5 v Alpách. V
atlantské Francii se tedy dají nalézt jen dva národní
parky – Cévennes v Centrálním masivu a Pyreneje.
NP Cévennes byl vyhlášen v roce 1970 a jde o jediný
francouzský národní park, který je trvale obydlený i
v 1. zóně. V oblasti se nachází 24 endemitických
rostlin, včetně střevíčníku pantoflíčka nebo švihlíku
letního.
NP Pyreneje, založený roku 1967, na hranicích se
Španělskem navazuje na Národní park Ordesa y
Monte Perdido. Zahrnuje nejvyšší hory
francouzských Pyrenejí a nacházejí se v něm
endemické druhy jako lilie pyrenejská, orlíček
pyrenejský nebo hvězdnice pyrenejská.
Fauna
Malé množství národních parků je ve Francii
vynahrazeno vysokým množstvím regionálních
přírodních parků. Je jich celkem 53 a rozkládají se na
ploše přes 7 milionů hektarů s více než 3 miliony
obyvatel. Jsou zřizovány od roku 1968, kdy byl
založen park Scarpe-Escaut na hranicích s Belgií.
Regionální přírodní parky slouží k ochraně krajiny a
vyhlašují se v hustě obydlených oblastech, kde by
měly přispívat k symbióze lidí a přírody. Správy
regionálních národních parků vytvářejí plány pro
udržitelný rozvoj oblasti, hospodárné využití
přírodních zdrojů a ohleduplné rozšiřování
osidlování.
Regionální přírodní parky
Francouzská krajina je nerovnoměrně obydlená,
přesto je velmi silně ovlivněna lidskou činností.
Většina původních lesů byla vykácena a půda byla
využita pro zemědělskou činnost. Zalesněno je v
současnosti pouze 28 % země, druhová skladba lesů
je však díky dobrému hospodaření původní.
Krajina
Atlantské Francii dominuje klasická středoevropská
fauna s červenou i černou zvěří, množstvím
hlodavců a menšími šelmami. Vyskytuje se zde přes
500 druhů ptáků, jak vodních, tak i dravců a pěvců.
Ve vyšších polohách převážně Centrálního masivu je
možné najít i zvířata alpinská – vlky, rysi,
kozorožce, kamzíky, muflony, orly nebo orlosupy. V
Pyrenejích pak žije několik zástupců medvěda
hnědého, který je však v těchto končinách kriticky
ohrožený. V moři na pobřeží se vyskytuje typická
fauna, včetně delfínů, tuleňů a velryb.
Národní parky
Obr. 4 Národní park Cévennes
(převzato: Wikipedie, 2019a)
Obr. 1 Půdní mapa Francie
(převzato: EuropeanCommission,
European Soil Bureau Network , 2005)
Flóra
Do atlantské Francie zasahuje okrajově také
středomořská oblast. Pro tu jsou z dřevin typické
hlavně cedry, cypřiše nebo citrusy.
Nejrozsáhlejší oblast by měly pokrývat smíšené lesy,
které jsou však z velké části vykácené. Pro ty jsou
typické borovice, duby a buky.
Ve vyšších nadmořských výškách v Centrálním
masivu a Pyrenejích se listnaté stromy vytrácejí a v
převážně jehličnatých lesích rostou dominantně
smrky, jedle a modříny.
Obr. 2 Ohrožený střevíčník pantoflíček
(převzato: Chmiel.e, 2008)
Obr. 3 Orlosup bradatý
(převzato: Luljak, P., 2017)
Obr. 5 Regionální přírodní parky (zeleně), národní parky
(červeně) a mořské přírodní parky (modře) ve Francii
(převzato: Wikipedie, 2019b)
Obr. 6 Národní park Pyreneje
(převzato: Wikipedie, 2019c)
BALKÁNSKÁ OBLAST
Stav a, povr h a erost é surovi y
Jan Ch trý, Jiří Kouřil, Kateři a Prokešová,
Simona Sroková, Marika Kaňová, Lucie V tlačilová
Balká ský poloostrov patří k ej ladší částe evropské pevniny. Je součástí třetihor í alpsko-hi álajské vrás é
zó , jejíž dvě větve se zde stýkají a to větev:
- di ársko-ře ká (dinaridy a helenidy)
- větev alká ská (balkanidy)
O ě větve se dotýkají na výz a é tekto i ké linii jizvě , oz ačova é jako zó a Vardaru pro íhá té ěř pří očaře
od Soluňského zálivu apříč Makedo ií a Srbskem až k Bělehradu. Celá zó a je harakterizova á výsk t
ultra azi ký h hornin a hlu i ý h v vřeli .
Stavba
Tato horská soustava je tvoře a předevší Di árský i
horami. Pro tuto oblast je harakteristi ké po řeží
dal atského typu. Ostrovy jsou protaže ve s ěru
horský h páse na pev i ě a mezi sebou jsou odděle
úzký i průliv . Tento ráz po řeží je zapříči ě
čtvrtohor í i tekto i ký i poklesy. Ve v ější horský h
pás e h líže k po řeží ůže e ajít Di árský kras
s t pi ký krasový reliéfe . Rozkládá se na ploše
55 600 km2, předevší na v soký h ploši á h. Jen
v Chorvatsku a Bos ě a Her egovi ě je z á o okolo
2 500 jesk í. Nejdelší jesk ě se a hází na úze í
Slovinska. azývá se Postojnska jama a elková délka
chodeb zde či í 15 km.
Nejv šší horou oblasti je Jezerski vrh (2 694 m. n. m.)
Povrch
Sú pří ý pokračová í Již í h vápe ový h
Alp, od i hž je edělí žád á hor i ová
hra i e. Na JV zasahují až k dol í u Dri u a
al á ské úze í a k sr ské Metohijské kotli ě,
kde aopak tvoří výraz é zlo ové o eze í tzv.
pećská linie. Dinaridy tvoří soustava
příkrovový h ker, su utý h přes se e s ěre
od Pa o ské pá ve k Jaderské u oři. Dělí se
na starší v itř í a ladší v ější dinaridy.
Dinaridy
Tato horská soustava je ej ižší. Podo ě jako před hozí oblasti byla sil ě ovliv ě a zlo ový i zdvihy a poklesy.
Je ož é zde také alézt zbytky zarov a ý h povr hů. V sa ot é pohoří Stara planina je íst rozvinut kras.
Lze zde ajít předevší krasové jesk ě a propasti. V předpolí tě hto hor po líž ěsta Belogradčík se a házejí
skal í ěsta. Pohoří Stara planina tvoří také dunajsko-egejské rozvodí.
Nejv šší horou oblasti je Botev (2 376 m. n. m.)
Nerost é surovi y
Balká ská oblast je po ěr ě hor até úze í. Ačkoliv
a solut í výšk nejsou nijak závrat é, horské oblasti zde
v ikají relativ í čle itostí a příkrostí svahů. Uvádí se, že
jen 20% Balká ské oblasti tvoří roviny a íži . Prů ěr á
ad ořská výška Balká ského poloostrova je 540 m. Na
základě geologie a geomorfologie je ož é rozlišit čt ři
základ í celky:
1. Di árská horská soustava
2. Al á sko-ře ká horská soustava
3. Trá ko- akedo ská horská soustava
4. Horská soustava Staré planiny
Di árská horská soustava Nejv šší část této horské soustavy se azývá rilskorodopská.
Zde leží ejv šší pohoří Balká ského poloostrova
Rila a o té ěř stej ě v soký Pirin. Tato oblast je jedna
z ej ohatší h na gla iál í reliéf. Je ož é zde alézt asi
190 karů a přes 300 gla iál í h jezer.
Nejv šší horou oblasti je Musala v pohoří Rila (2 925 m. n.
m.).
O rázek : Geomorfologicko-geografi ké čle ě í povr hu
podle Krále
Zdroje:
Te t : Král, V. . F zi ká geografie Evrop . Praha: A ade ia. s.
Kara ović & Nikolić (2016): Balkan mining summary overview,
http://energylawgroup.eu/itrfile/_1_/b20b398ef906a6c4c46f111b0dbca36d/Balka
n%20Mining%20Summary%20Overview%20.pdf (20. 3. 2019)
O rázek : Natural Earth (2013): Large scale raster data,
https://www.naturalearthdata.com/downloads/ 6. . , úprava podle V. Král
O rázek : http://www.plovdivtrips.com/ (2) http://www.orangesmile.com/
O rázek : https://www.postojnska-jama.eu/ (2)
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/b
Horská soustava Staré pla i y
Al á sko-ře ká horská soustava
Al á sko-ře kou horskou soustavu je ož é rozdělit na
v itř í a v ější. Ve v itř í pásu se a házejí jedny
z ejv šší h pohoří elého poloostrova, apř. Šar planina a
Olymp. Nejvýz a ější pohoří v ějšího pás a je
Pindos, který dosahuje výšek přes 2 500 m. n. m. Po řeží
Jó ského oře je v této oblasti taktéž le ová o ostrovy
vz iklý i zatope í horský h hř etů.
Nejv šší horou oblasti je Mytikas v pohoří Olymp (2 917 m.
n. m.).
Trá ko- akedo ská horská soustava
Nej ohatší na erost é suroviny je západ í část
Balká ského poloostrova, předevší pak V itř í
dinaridy. Oblast je ohatá předevší na arev é
kovy. Výz a á jsou ložiska ědi, zinku a olovo,
s i iž jsou často těže a drahé kovy (zlato a
stří ro . V srbsko- horvatšti ě se této oblasti říká
Rudne planine. V ěkterý h částe h Balká u je
ož é také ajít ložiska uhlí (Slovinsko, Čer á hora)
V sever í Al á ii se a házejí ložiska hro ový h
rud.O rázek : Nejv šší hora Balká u Musala (2 925 m. n. m.) (1),
Kaňo řek Tar v Čer é Hoře
O rázek :
Krasová
jesk ě
Postojnska
jama (1),
Skal í ěsta
po líž
Belogradčíku
(2)
BalkanidyHelenidy
Navazují a dinaridy a
prostírají se až a Pelopo és a
pokračují i a ostrove h v
Egejské oři. Dělí se a řadu
tekto i ký h páse , jež se
seskupují v helenidy v itř í a
v ější. Rozhra í ezi o ě a
pro íhá apříč Al á ií po
horský h pás e h Pindu.
Su ou se opač ý s ěre ež
jednotky dinaridy a helenidy.
Jsou pří ý pokračová í
Karpat. Dělí se a tři podél é
zó : zó u Před alká u, zó u
Staré pla i y a zó u
Strednogorie, která pokračuje
a JV i a ture ké úze í.
Ze ětřese í
Celý Balká ský poloostrov je dosud tektonicky
euklid ě ou o lastí. Tato část evropské pevniny
patří k seizmicky ejaktiv ější oblastem.
Ze ětřes á či ost se soustřeďuje zej é a na okolí
Egejského oře a na po řeží Jaderského oře.
Postihuje však také v itroze ské oblasti, zej é a
podél výz a ý h zlo ový h li ií.
Vulkanismus
Vulkanismus se projevoval ěhe čtvrtohor, jde
předevší o tzv. jihoegejský sopeč ý oblouk,
spojují í ostrovy Milos, Santorini, Kos a rada
e ší h ostrovů. Ostrov Santorini je jen vrcholem
ohut ého zatope ého stratovulká u s kalderou.
Na ostat í h ostrovech tohoto oblouku jsou
solfatary nebo horské prameny.
Pro kontinentalitu itř ího Balká ského poloostrova je
t pi ká šší roč í amplituda teplot. Hor até oblasti
Bosny a Hercegoviny, Čer é Hory, Al á ie a Makedonie
se z ačují led o ý i teplotami i pod bodem mrazu.
Podo é teploty, a ještě ýraz ě ižší minima jsou
v ulharský h pohoří h Rila a Stará planina. Pří ořské
oblasti Chorvatska, Al á ie, Čer é hory a elká část
Ře ka zaz a e á ají ír ější teplot í rozdíl
o eá ského charakteru, v Ře ku jsou o e ě ej šší
maxima. Za o e ě teplejší lze po ažo at i íži ou část
Chorvatska, Bulharska a již ího Rumunska.
Teploty
BALKÁNSKÁ OBLAST
Podne í a vodstvo
Jan Ch trý, Jiří Kouřil, Kateři a Prokešo á,
Simona Sroko á, Marika Kaňo á, Lucie V tlačilo á
Oblast Balká ského poloostrova á oproti ji ý středo ořský oblastem rozlič é klima, které je sil ě o li ě o
orografií. Hor até části poloostrova se a házejí až velmi lízko u oří, a tak se pře ládají í západ í proudě í
ko ti e tál ího vzduchu z Pa o ské pá e a Vý hodoe ropské roviny zasta í teprve po prů hodu z ač é části
o lastí. To je hla í dů od, proč na ětši ě úze í Balká u pře ažuje klima ír ého pásu s ko ti e tál í
charakterem. Do pásu su tropi kého pak spadají pře áž ě pří ořské okraje hor u Jadra ského oře, jadra ské
ostrovy, egejská oblast a ětši a poloostrova Pelopo és.
Podne í
O rázek : Köppe -Geigero a klasifika e pod e í a Balká ě.
Srážk jsou šeo e ě při áše se erozápad í i ětr a v tomto s ěru
také postup ě u ý ají. Gradient po iťuje zej é a po řeží Jadra ského
oře – oblast Boky kotorské je ejdešti ější íste v E ropě (5317
mm/rok), i další ísta na západě a v horský h oblastech Čer é Hory,
Bosny a Chorvatska jsou srážko ě dat á, apř. Rijeka (3709 mm) nebo
Durmitor (2049 mm). Za ariérou pohoří srážek z ač ě u ý á, a tak
ěkterá ísta trpí nedostatkem láh . Např. v Ře ku kontrastuje západ ě
polože é Korfu (1200 mm) se Solu í (486 mm) a Athé a i (384 mm),
ý hod ě od pohoří Pindos.
Srážky
O rázek : Rozlože í prů ěr ý h teplot čer e i le o a led u pra o a Balká ě.
O rázek : V prahlé M ké a Pelopo ésu
ko trastu s dešti ou Bokou Kotorskou a
po řeží Jadra u Čer é Hoře . Mír é, ale i
pří ořské kli a Čer ého oře u Sozopolu v
Bulharsku ; drs é, ýško ě pod í ě é kli a
e trál ího asi u hor Prokletije Al á ii .
1
2
3
4
Balká ský poloostrov spadá do čt ř ú oří: Čer ého, Jaderského, Egejského a Jó ského oře.
Roz odí Čer ého a Jadra ského oře pro íhá po hla í hře e i Di árský h hor až po
Se eroal á ské Alpy a jeho hranice je k ůli čet ý kraso ý je ů v oblasti často ejas á.
H drografi ký uzel, kde se střetá ají hranice ú oří, je vrchol Drimanjska skala západ ě od Kosova
polje. Z Kosova na jih tedy íhá i roz odí Čer ého a Egejského oře, ol ě pak pokračuje hra i í
Egejského a Jó ského, přede ší po hře e u Pindosu.
Vodstvo
O rázek : Klimadiagramy ra ý h sta i , rozprostře ý h
po Balkánském poloostro ě.
Na Balkáně se rozlišuje pět typi ký h podo lastí ví e v Král, 999 :
) Podo last vlast ího středo ořského pod e í
) Podo last středo ořského pod e í pře hod ého typu
) Podo last čer o ořského pod e í
) Podo last horský h a velehorský h páse s pře hod ý pod e í ezi
středoze í a ír ý středoevropský
5) V itroze ská podo last
Balká ské řek ají obvykle plu ál ě- i ál í apáje í. Větši u úze í
od odňuje Dunaj, ej ětší řeka v oblasti, s ýz a ý i přítok jako Sá a,
Velika Morava nebo Iskăr. Veškerou vodu, stékají í zej é a ze se er í h
ú očí již ě polože ý h horstev, s ádí do Čer ého oře. Průtoko ý reži
tě hto řek je podo ý středoe ropský řeká , s maximem na jaře.
Naopak editerá í řek ají maxima v zi ě a na podzim. Do oře
Jadra ského ústí pouze ěkolik řek, apř. Neretva a Drin. V kraso é oblasti
Di árský h hor se sk tují také po or é řek s ohatý podze í
odtokem apř. Tre iš ji a), případ ě i ý ěr s povahou gejzírů. T pi ké
jsou také hlu oké kaňo , zej é a řek Tara a Morača. Trá komakedonskou
horskou soustavu od odňují řek jako Vardar, Struma nebo
Marica. Ře ký ý ěžek je šeo e ě ejsušší o lastí, kde jsou ěkteré
toky estálé, tzv. epizodi ké.
Řeky
Jezera na Balká ě jsou růz ý h ge ezí. Mezi ej ětší patří tekto i ké O hridské a Prespa ské
jezero na al á sko-makedonsko-ře ký h hra i í h a krasovo-tekto i ké Skadarské jezero na
čer ohorsko-al á ský h hra i í h. Další ětší jezera v Makedonii a se er í Ře ku jsou
pře áž ě tekto i kého pů odu apř. Vegoritida, Voiviida a Trichonida). Na po řeží Čer ého
oře e istují jezera hraze á písčitý i valy li a o á , apř. Burgasko a Varensko.
Jezera
3
2
1
O rázek : Neret a protékají í kraso ou o lastí Di árský h hor , čer ohorská Tara kaňo u
hlu oké až k , průtoko ě dat ý Du aj sr ské árod í parku Djerdap.
Zdroje:
Te t : Král, V. . Fyzi ká geografie Evropy. Praha: Academia. 348 s.
O rázek : Veteri är edizi is he U i ersität Wien (2019) [KML layer and legend]. World Maps Of Köppe -Geiger
Climate Classification. Retrieved from http://koeppen-geiger.vu-wien.ac.at/alps.htm.
O rázek : World Survey of Climatology, Vol. . O r. a I Král, V. . Fyzi ká geografie Evropy.
Praha: Academia. 348 s.
O rázek : Ja Ch trý
O rázek : Mühr, B. (2018). Klimadiagramme weltweit. Retrieved from http://klimadiagramme.de/
O rázek : http:// .ou al . z, http:// iki edia.org/, http:// .rdestefa o.it/
O rázek : https://i . p. o /herzego i a.tra el, Ja Ch trý, http://a out-eastern-europe.com
O rázek : Skadarské jezero
hor até prostředí Al á ie ,
O hridské jezero z akedo ské
strany (2), jezero Trichonida v
se er í Ře ku .
1 2
3
Nejdelší řeky úsekově a největší
jezera na Balkáně:
Řeka Jezero
Dunaj (2857 km) Skadarské
km2)
Sá a k
[Drá a částeč ě]
O hridské
km2)
Drina (486 km) Prespa ské (275
km2)
BALKÁNSKÁ OBLAST
Rostliny, půdy, vývoj a ochrana krajiny
Jan Ch trý, Jiří Kouřil, Kateři a Prokešová,
Simona Sroková, Marika Kaňová, Lucie V tlačilová
V Balká ské oblasti se stýkají dvě odliš é f togeografi ké jednotky: v itroze í poloostrova patří ke středoevropské
provincii eurosi iřské podoblasti, pří ořské části ke středo ořské podoblasti Holarktidy.
Rostlinstvo
Půdy
Zaují á horské a podhorské o lasti du ajského
povodí ývalé Jugoslávie, velkou část
Makedo ie a té ěř vše h horské o lasti
Bulharska. Třeti u tohoto úze í za írají les í
porost , jeji hž sklad a se liší v závislosti a
ad ořské výš e.
Středoevropská provi ie
Theth je ejvětší árod í park v Al á ii s
gla iál í i tvary reliéfu a pozůstatk či osti
čtvrtohor í h ledv ů.
Mavrovo je ejvětší árod í park v Makedonii v
pra e é oblasti řek Radika s přehrad í
jezerem.
Pelister je vr holová oblast hrásťového pohoří
Baba v Makedonii, a házejí í se v ad ořské
výš e 2600 m.
Prespa – ře ký árod í park okolí jezera Malá
Prespa odděle ého písčitý i áplava i od
hlav ího Prespa ského jezera. Po řež í rákosi
jsou výz a ý h ízdiště ptactva.
Olympos – ejv šší a áj ý horský masiv Ře ka s
alpí ský gla iál í reliéfe na vápe í h, s
řadou e de i ký h druhů.
Pirin je druhé ejv šší pohoří v Bulharsku s
ostrý i žulový i a ra orový i štít vz iklý i
či ostí čtvrtohor í h ledov ů.
Vitoša je ohut á hrásť hlu i ý h v vřeli . Ve
vr holové oblasti jsou rašeli iště.
Rozlože í půd í h t pů na Balká ské poloostrově je závislé na litologi ký h a
geo orfologi ký h pod í ká h.
V Di árské horské soustavě jsou na vápe ový h ploši á h vyvinuty ka e ité rendziny
pře házejí í v litosoly a dále ru efikova é kambisoly (terra rossa). Ve v itroze ský h
pás e h jsou rozšíře ru efikova é kambisoly a luvisoly.
V Al á sko-ře ké horské soustavě jsou větši ou půd ka e ité. Nejví e jsou rozšíře
ru efikova é luvisoly a litosoly, v ejv šší h vápe ový h pohoří h váp ité regosoly
(skeletovité ev vi uté půd . V za okře ý h oblastech jsou vyvinuty fluvisoly i gleje.
V pohoří Trá ko- akedo ské soustavy tvoří půd í kryt ejčastějí kambisoly a luvisoly. V
pá ví h a kotli á h jsou t pi ké t avé vertisoly.
V horské soustavě Staré planiny jsou v ižší h polohá h rozšíře ejví e ru efikova é
luvisoly a e as e é kambisoly.
Obr. 1: Smrk omorika.
Zdroje:
Te t : KRÁL, V. . F zi ká geografie Evrop . A ade ia, Praha,. s.
Obr 1: ECOLOGY BLOG (2010): Short Definition of Ecological Footprint, https://ecobubamarica.wordpress.com/ (23. 3. 2019)
O r. : CIAO. z : Plitvi ká jezera s ávštěvou ter ál í h láz í, https://www.ciao.cz/detail-zajezdu/plitvicka-jezera-s-navstevou-termalnich-lazni/201179a (23. 3. 2019)
O r. : HEDVABNASTEZKA. z : Prokleté hor – Národ í park Tethi, https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/evropa/albanie/21594-proklete-hory-narodni-park-thethi/ (23. 3. 2019)
Obr. 4: UCASTNICI.cz (2019): NP Pelister Národ í park Makedo ie a Ohridské “ oře“, https://www.ucastnici.cz/makedonie-np-pelister-4/foto (23. 3. 2019)
O r. : STOPLUSJEDNICKA. z : Dříve do ov ohů, d es árod í park: Báj ý ře ký Ol p, https://www.stoplusjednicka.cz/drive-domov-bohu-dnes-narodni-park-bajny-recky-olymp (23. 2019)
Obr. 6: ZITRAJEDU.cz (2019): Bulharsko - Pohodový týde - Rila a Pirin - stře ha Balká u – bus, http://www.zitrajedu.cz/zajezd/452507/ (23. 3. 2019)
Již í část poloostrova je starou kultur í o lastí s
osídle í ve stálý h sídle h trvají í asi čt ři tisí iletí.
S rozvíjejí í se ze ědělství a pasteve tví souvisel
r hlý ú tek les í plochy, který ěl za ásledek
zr hle í eroz ě-de udač í h pro esů, ož ělo za
ásledek degradaci a odnos půd . Intenzita tě hto
pro esů je ovliv ě a i čle itý reliéfe , střídá í
o do í dešťů a sucha a a tropoge í půso e í .
Přestože je příroda Balká ského ostrova výji eč á, její
ochrana zde e á dlouhou tradici. Prv í árod í park
na tomto úze í byl zříze v roce 1934 v ulharské
pohoří Vitoša. Teprve v 60. a 70. letech je udová a síť
árod í h parků s nevelkou rozlohou. Jed á se
apříklad o árod í parky:
Plitvička jezera – 16 jezer s vodopád , kaskáda i v
Chorvatsku. V okolí se a hází list até lesy s vzá ou
flórou i zvíře ou.
Durmitor – Čer ohorský vápe ový masiv s gla iál í i
tvary reliéfu a jezery, součas ě s krasový i jevy.
Obr. 5: Národ í park Olympos.
Obr. 3:
S aragdová
řeka v NP
Teth.
Středoze í podo last
Zde původ í du ové les l té ěř z iče těž ou, pastvou i
požár a les v Ře ku zaují ají je % úze í. Les se převáž ě
v sk tují ve vlhčí h částe h ze ě. Šíří se zde druhot á křovitá
vegeta e t pu italské a hie jejíž hlav í složkou je vavří , rta,
olea dr e o rohov ík.
Sušší o lasti pokrývá frygana, která roste do v šší h ad ořský h
výšek. T pi ká je apříklad leva dule, ateřídouška e o
roz arý . Šíří se vžd zele é les du u pýřitého a es í ového.
SUBMEDITERÁNNÍ OBLAST
Zde a hie zaují ají ísto je a dal atský h ostrove h a v
úzké íži é pruhu a po řeží, azývá ši ljak, jed á se o -5
v soké porost du u šípáku s pří ěsí tvrdolistý h a tr itý h
keřů.
Smrk omorika
Je třetihor í relikt, vzá ý e de i ký druh se
štíhlou korunou, který roste v západosr ský h
horá h. (Obr. 1)
Se dále dělí a provi ii su editerá í a
eu editerá í.
EUMEDITERÁNNÍ PROVINCIE
Jed á se o ejteplejší část, patří se střed í
Ře ko, jó ské i egejské ostrov .
Vývoj a o hra a kraji y
Obr. 2: Národ í
park Plitvička
jezera.
Obr. 4: NP
Pelister.
Obr. 6: Národ í park Vitoša.
GEOMORFOLOGICKÁ STAVBA A VÝVOJ
BRITSKÝCH OSTROVŮ
Beneš Jan, Burianová Veronika, Jirásek Lukáš, Karmazínová Lucie, Kohoutová Dagmar, Vránová Tereza
• výrazně vymezená jednotka – součástí jsou dva největší evropské ostrovy (Velká Británie a Irsko) a řada souostroví (Vnější Hebridy, Vnitřní
Hebridy, Shetlandy a Orkneje)
• od evropského kontinentu jsou odděleny Lamanšským průlivem (The Channel)
• hlavní ostrov má díky svému protáhlému tvaru severojižním směrem velmi rozdílné podnebí i rostlinstvo
POVRCH
Zdroje:
KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (12.5..2019)
COVINGTON TRAVEL (2018): The Legend of the Giant’s Causeway, https://www.covingtontravel.com/2016/02/the-legend-of-the-giants-causeway/ (10.3.2019)
BBC (2019): Lake District up for UNESCO World Heritage status, https://www.bbc.com/news/uk-england-cumbria-35753390 (10.3.2019)
MOUNTAIN WALKS (2019): The Devil’s Kitchen, Snowdonia, https://www.mountain-walks.co.uk/devils-kitchen-snowdonia/ (10.3.2019)
GETMAPPING (2019): Online GIS: Mendip Hills AONB, https://www.getmapping.com/case-studies/online-gis-mendip-hills-aonb (10.3.2019)
• společný vývoj s evropskou pevninou
• nejstarší pás přeměněných hornin je při pobřeží severozápadního Skotska a Vnějších Hebridách
• kaledonské vrásnění → deska krystalických břidlic byla přesunuta přes erijskou platformu →
tzv. moinské nasunutí (Moine thrust), tektonické poruchy od SV k JZ
o Jihoskotská vrchovina, Cumbrian Mountains, údolí Glen More s jezery (Loch Ness),
kaledonský průplav, Kambrické hory, ostrov Man, Wicklow v Irsku
• hercynské vrásnění → Dartmoor, Bodmin Moor, Pennine Chain, Brecon Beacons, Black
Mountains, vrásy jižního Irska
• nížinné části složeny z druhohorních a třetihorních sedimentů (pískovce, vápence, bílá křída)
• alpinské vrásnění → obnovení tektonických pohybů či sopečné činnosti (Giant Causeway)
• čtvrtohorní zalednění – ledovce se šíří jak ze Skandinávie, tak ze skotských pohoří → doloženy
tři doby ledové – anglia (halštrovská), wolston (salská) a devens (viselská)
STAVBA
Obr. 1: Giant Causeway
POVRCH
• centrální ostrov Velká Británie dělíme na část vysočinou (highlands) na severu a západě a na část nížinnou (lowlands) na jihu a východě
VYSOČINY (HIGHLANDS) NÍŽINY (LOWLANDS)
• Britská pohoří mají příkré svahy, zaoblené nebo zarovnané vrcholy
s pozůstatky náhorních plošin = třetihorní zarovnané povrchy
• typické glaciální tvary ve skotských pohořích – korytovitá a visutá
údolí, drumliny a eratické balvany, ledovcové rýhy a ohlazy,
transfluenční sedla, fjordy, hory jsou dále prostoupeny hlubokými
údolími a soutěskami (glen) s hojnými jezery
• Skotská vysočina – nejvyšší z vysočin, Severozápadní vysočinu a
Grampiany dělí údolí Glen More (Ben Nevis – 1 343 m)
• hřbet Pennin (Cross Fell 893 m) – „páteř Anglie“, asymetrický
hřbet s příkrými západními svahy
• nejsou rovinou – povrch rozčleněn na kuesty, plošiny, roviny a
pahorkatiny, široké údolní sníženiny
• Fen District – jednotvárná nížina složená z holecenních mořských
siltů a rašelin, ke snížení povrchu došlo těžbou rašeliny, větrnou
erozí a odvodněním
• Mendip Hills – krasová plošina zcela bez povrchových toků
• Londýnská pánev – říční štěrkopískové nánosy uspořádané do 9
terasových stupňů
• Weald – denudací vzniklá antiklinální struktura, kuestové hřbety
North Downs a South Downs
Obr. 2: Lake District s výraznou glaciální modelací Obr. 3: Snowdonia, součást Cambrian Mountains (Wales) Obr. 4: Mendip Hills
IRSKO
• nížinný reliéf v nitru ostrova, směrem k pobřeží se reliéf zvedá a tvoří nevysoká pohoří (většinou nepřesáhnou 100 m. n. m.)
• Slieve League – nejvyšší klif Britských ostrovů
• Irská nížina – krasové oblasti v karbonských vápencích
NEROSTNÉ SUROVINY
• ropa a zemní plyn – Severní moře, v menší míře Irské moře
• černé uhlí – hlavně oblast Pennine Chain
KLIMA A VODSTVO BRITSKÝCH OSTROVŮ
Beneš Jan, Burianová Veronika, Jirásek Lukáš, Karmazínová Lucie, Kohoutová Dagmar, Vránová Tereza
KLIMA
VODSTVO
Nejvýraznější oceánské klima v Evropě –
vysunutá poloha do Atlantského oceánu
Převládá západní proudění, putující cyklonální
a anticyklonální systémy
Vysoká vlhkost a oblačnost, mírné zimy,
chladná léta
Podobnější skandinávskému pobřeží, než
střední Evropě
Dle Köppena: mírně teplé deštné podnebí
mírného pásma (Cfb, Skotská vysočina – Dfb až
Dfc)
Celoročně převládají vzdušné proudy
mořského původu
Průchod tlakových níží: větrné bouře
• Skotsko: 160 km/h
• Shetlandy: nárazy až 280 km/h
Častý výskyt mlh:
• Venkov: 20 dní a méně
• Města: 30-50 dní
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Velmi nízká amplituda měsíčních teplot
během roku
• Nejchladnější SZ pobřeží Skotska (leden 4,5
°C; červenec 13 °C)
• Nejteplejší J a JZ Velké Británie a Irska (leden
5-7 °C; červenec 17 °C)
• Absolutní minima: -7 °C na pobřežích, -20 °C
ve vnitrozemských horských oblastech
(Nejnižší naměřená teplota: Braemar (340
m. n. m.) -27,2 °C (11. 2. 1995), inverzní
situace)
• Absolutní maxima: 30 – 35 °C, vzdušné
proudy ze S Afriky (Nejvyšší naměřená
teplota: Tonbridge (Kent) 38,1 °C (22. 7.
1868)
Vegetační období (průměrná měsíční teplota
vyšší než 6 °C):
• Skotská vysočina, Snowdonia: 4 měsíce
• Ostatní hornaté oblasti: 5 - 6 měsíců
• Nížiny: 7 - 8 Měsíců o JZ pobřeží Irska,
Walesu a Cornwallu: 9 - 12 měsíců
MĚSÍČNÍ AMPLITUDA A VEGETAČNÍ OBDOBÍ
Sezónní rozložení srážek:
• Na Z mírně převládají srážky na
rozhraní podzim – zima
• Na V mírně převládají srážky v létě
Roční srážkové průměry:
• Londýn a okolí: ±500 mm
(Minimum – Londýn-Southend:
487 mm (průměr za období 1926-
1960)
• Horské oblasti Skotska: ± 5 000
mm (Maximum – Sprinkling Tarn:
6 530 mm (průměr za období
1931-1960)
Počet dní se sněhovou pokrývkou:
• Skotská vysočina: více než 30 dní
• Wales a S Irsko: méně než 20 dní
• JZ Anglie: méně než 5 dní
SRÁŽKY
Hustá a rozvětvená říční síť, avšak řeky krátké
• Hlavní rysy v předčtvrtohorní době, četné změny v průběhu
pleistocenního zalednění
• Stará říční údolí zanesena sedimenty či prohloubena ledovci,
nová vytvořena ledovcem či tavnými vodami
Říční režim: Atlantský
• Řeky napájeny především dešťovými srážkami, maximální stavy
v zimě, minimální v létě
Velká část řek ústí do moře estuárem – častokrát jeden společný
estuár pro více řek
• Nejvýznamnější tok: Temže (239 km, 9 950 km2) - Povodí
estuáru má rozlohu 15 300 km2
• Další významné řeky: Trent, Tyne, Severn
Irsko: řeka Shannon má atypickou a nevyrovnanou spádovou
křivku (před estuárem: 30 m na 25 km, vodní elektrárna, el.
energie pro téměř celé Irsko)
ŘÍČNÍ SÍŤ
Britské ostrovy jsou bohaté jezery, ledovcového či tektonického
původu :
• Lough Neagh, 396 km2, Severní Irsko
• Loch Lomond, 70 km2; Loch Ness, 56 km2, 229 m; soutěsky
Skotské Vysočiny
• Oblast Lake District a hory ve Walesu
• V nížinných oblastech přírodní jezera nejsou, občasné jsou
zatopené jámy po těžbě rašeliny a štěrkopísků
Velké zásoby podzemní vody ve druhohorních s třetihorních
sedimentech nížinné Anglie:
• Triasové pískovce, křídové pískovce a zejména v bílé psací křídě
(celkem denně desítky až stovky milionů hektolitrů vyčerpáno)
• Dochází však k rychlejšímu vyčerpání, než se voda doplňuje –
pronikání brakické vody prosakováním ze Severního moře
JEZERA
PODZEMNÍ VODY
Zdroje:
KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019)
ROSTLINSTVO, PŮDY A OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY
VELKÉ BRITÁNIE
Beneš Jan, Burianová Veronika, Jirásek Lukáš, Karmazínová Lucie, Kohoutová Dagmar, Vránová Tereza
• Součástí atlantské provincie eurosibiřské podoblasti
Holarktidy.
• Patří do pásma opadavých listnatých lesů (hlavně
dubových).
• Rozloha lesních porostů je nejmenší v celé Evropě (ve
Velké Británii jen 7 % celkové rozlohy na lesní porosty,
v Irsku 2,5 %).
• V nížinné Anglii se zachovaly velké lesní komplexy,
protože zde byly královské lovecké rezervace (např.:
New Forest, Forest of Dean…).
• Horní hranice lesa je relativně nízká (500–600 m n.m.)
• U atlantského pobřeží klesá až k mořské hladině.
• Nad horní hranicí lesa jsou křovité a bylinné
porosty vřesovišť a rašelinišť, travnaté porosty
smilky a metlice.
• Ve vrcholových oblastech skotských pohoří (přes 900
m n. m.) je arktoalpínská vegetace (blízká horským
oblastem Skandinávie).
• V Irsku rašeliniště pokrývají 15 %.
• Lesy nejsou většího rozsahu – remízky nebo lesní pásy
na mezích, na nepřístupných svazích.
• Lesy jižního Irska jsou stále zelené na rozdíl od
opadavých lesů.
• Díky vysokým zimním teplotám se v Irsku daří i
středomořským druhům (např.: planika, vavřín, myrta,
orchideje, kapraďorosty…)
ROSTLINSTVO
Obr. 2: Skotské vřesoviště
• Díky vlhkému podnebí převládají mezi půdními typy
podzoly, gleje, luvisoly.
• Ve skotských pohořích jsou rozdíly v půdním krytu
podle nadmořské výšky i podle polohy na vlhčím
západním pobřeží Atlantského oceánu a sušším
východním pobřeží Severního moře.
• V Irsku se půdy vyznačují nadbytečnou vlhkostí a
mělkou hladinou podzemní vody.
PŮDA
Odlesňování na úkor zemědělství.
• Začátek v době keltské.
• Na přelomu 12. a 13. století většina lesů v nížinné Anglii
přeměněna na zemědělskou půdu.
• Anglie pociťovala nedostatek lesů a dřeva od 15.století.
• V 16.století s rozvojem chovu ovcí se měnila orná půda na
pastviny.
• Od 17. století zalesňování.
• Od 17.století byly močálovité oblasti vysoušeny (Fen District je
dnes nejdůležitější zemědělskou oblastí).
• V 18.století se budovaly krajinné parky a zahrady (tzv. anglické
parky).
• Skotská vysočina byla dlouho v přírodním stavu.
• Státní ochrana přírody ve Velké Británii vznikla až v roce 1949.
• Ve Velké Británii se rozlišují národní parky, národní lesní parky,
území výjimečné krajinné hodnoty, zelené pásy, chráněná pobřeží a
další menší maloplošné rezervace.
• V Irsku se rozlišují velkoplošná chráněná území jako krajinné nebo
lesní rezervace.
VÝVOJ A OCHRANA PŘÍRODY
Ben Nevis – Glen Coe
• Nejvyšší horská skupina Skotské vysočiny a zároveň celých
Britských ostrovů.
• Středohorský reliéf s glaciálními tvary, hlubokými údolími
s jezery a zálivy fjordového typu.
• Bylinné, travnaté a mechovo-lišejníkové porosty s rašeliništi.
Cairngorms, Lake District, Yorkshire Dales, Peak District, Snowdonia,
Exmoor, Dartmoor, Burren, Killarney
CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ
Obr. 4: Lake District
Obr. 1: Skotská krajina
Obr. 3: Irský les
Zdroje:
KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (12.5..2019)
ALESJECMEN.CZ (2011): Atmosféra Skotska, http://www.alesjecmen.cz/gallery/displayimage.php?album=45&pid=512 (10.3.2019)
VEGA TOUR s.r.o. (2018): Skotsko velký okruh, https://ckvegatour.cz/velka-britanie/skotsko/skotsko-velky-okruh (10.3.2019)
IRISHEXAMINER.COM (2016): Ireland has great woodland but has the lowest forest cover of all European countries,
https://www.irishexaminer.com/lifestyle/outdoors/donal-hickey/ireland-has-great-woodland-but-has-the-lowest-forest-cover-of-all-european-countries-389700.html (10.3.2019)
MOUNTAINHIKES.CO.UK (2019): Ben Nevis Hiking Weekend & Glencoe – August Bank Holiday, https://www.mountainhikes.co.uk/tours/ben-nevis-hiking-weekend/ (10.3.2019)
HERCYNSKÁ STŘEDNÍ EVROPA
Stavba, povrch, nerostné suroviny
Samuel BARÁNEK, 474496
Michaela ODEHNALOVÁ, 474017
Masarykova Univerzita, Brno
Jaro, 2019
Vypracovali 1. Geografický portál Zeměpis (2019): Hercynská střední Evropa [online]. [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z:
<http://www.zemepis.com/fgsevropy.php>
2. Czechtrack tour guides (2019): Krkonoše [online]. [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: <http://www.czechtrack.cz/snezka-
krkonose>
3. Sancy (2019): Massif du Sancy [online]. [cit. 12. 3. 2019]. Dostupné z: <https://www.sancy.com/destination/toutes-les-
communes/le-mont-dore/puy-de-sancy/>
4. KRÁL,Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha:Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2.
5. Ivana von den DRIESCH, v.d. I. (2007): Porúří – země tisíce ohňů [online]. [cit. 17. 3. 2019]. Dostupné z:
<https://www.tyden.cz/rubriky/relax/cestovani/poruri-zeme-tisice-ohnu_7618.html>
6. DTZ, Stoermer (2015): Pověstmi opředené pohoří Harzu (foto) [online]. [cit. 17. 3. 2019]. Dostupné z:
<https://www.novinky.cz/cestovani/evropa-a-stredomori/nemecko/364673-povestmi-opredene-pohori-harzu.html>
Zdroje
• Pařížská pánev - pokleslá část hercynské vrásné zóny
se zakrytým starým horninovým podkladem
druhohorními a třetihorními sedimenty
• vysoké abrazné sruby zvané falaise.
• Akvitánská (Garonnská) pánev - na syneklýze od
počátku křídy několikrát zaplavené mořem
• v neogénu a pleistocénu se na vytvořené nížině
uložily říční sedimenty, které vytvořily na úpatí
Pyrenejí šterkovité náplavové kužely.
• v S a SV části pánve vystupují na povrch jurské a
křídové vápence
• Středoevropská nížina - pokleslé území, v němž je
starý předhercynský podklad zakryt souvrstvími
mladších sedimentů
• čtvrtohorní nánosy výsledkem činnosti
pleistocénního skandinávského ledovce
• reliéf Středoevropské nížiny výsledkem
geomorfologických procesů spojených s postupy,
ústupy a táním skandinávského ledovce v
pleistocénu
• skandinávský ledovec postupoval od S k J a v
rozšíření glaciálních tvarů reliéfu je nápadná
pásmovitost v pruzích
Hercynské nížiny
• Český masiv - ze Středoevropských vysočin nejsložitější
stavbu
• zvrásněné struktury v něm vystupují na plošně
rozlehlých vrchovinách, zpestřených i exfoliačními
klenbami žulových hlubinných těles
• hlavními pohořími Českého masivu jsou:
• Durynský les
• Smrčiny - žulová klenba
• Český les
• Šumava - budována silně přeměněnými krystalickými
horninami, v pleistocénu zaledněna
• Novohradské hory
• Českomoravská vrchovina - budována přeměněnými
krystalickými horninami proniknutými rozsáhlými
tělesy hlubinných vyvřelin
• Krušné hory - asymetrická klenba s prudkým
zlomovým svahem na české straně a pozvolným
spádem na saské straně
• Doupovské hory - troska stratovulkánu s kalderou
• České středohoří - soubor rozrušených lávových
příkrovů, sopečných pňů, kup a kuželů
• Děčínská vrchovina - pískovcové skalní útvary, stolové
hory
• Šluknovská pahorkatina - žulový masiv
• Lužické hory - krystalinikum a na okrajích pískovce
• Žitavská pánev
• Jizerské hory - žulový masiv, kerná stavba
• Krkonoše - krystalické a žulové pohoří; pozůstatky po
zalednění jsou jezera na polské straně a kary
na straně české
• Broumovská vrchovina - pískovcové skalní útvary
• Orlické hory - asymetrická klenba porušená zlomy,
budovány krystalickými horninami
• Králický Sněžník - krystalické horniny, místy s
vložkami vápenců a křemenců
• Rychlebské hory
• Zlatohorská vrchovina
Geomorfologie
• Armorický masiv - pahorkovitý reliéf, jehož zarovnaný
povrch byl vyklenut do tří plochých kleneb
• pobřeží Bretaňského poloostrova velmi členité skalnaté
s příkrými abrazními sruby, drobnými
skalnatými ostrůvky a zátokami riasového typu.
• Hornorýnské pohoří - patří tam Pfälzer Wald, Haardt,
Vogézy (nad 1 400 m), Schwarzwald (1 500
m), Odenwald a Spessart
• Vogézy a Schwarzwald - jednotně vyzdvižená klenba,
ve které v ose největšího vyklenutí došlo k
prolomu a zaklesnutí Hornorýnské nížiny podél
zlomů
• Dolnorýnská pohoří - vyklenuta stupňovitě v pozdních
třetihorách a Rýn tekoucí již dnešním směrem je
prorazil úzkým antecedentním údolím
• patří sem pohoří Ardeny, Hunsrück,
Taunus, Westerwalda Süderbergland
• na zlomech oddělujících jednotlivé kry se vylily
mladé vulkanity
• Švábsko-franská stupňovina - v povodí řek Mohanu a
Neckaru a jejími hlavními pohořími Švábská a Franská
Alba
• pás kuest a krasové území se suchými údolími,
závrty, ponornými toky a krasovými jeskyněmi
• při průtoku touto oblastí ztrácí Dunaj krasovým
podzemím více než polovinu své vody ve prospěch
Rýna
• Středoněmecké hornatina – patří tady Harz, sopečné
pohoří Rhön a vulkán Vogelsberg
• Harz má hrásťovitou stavbu, budován starými
krystalickými horninami
• podhůří v Durynské pánvi je sádrovcový kras
Geomorfologie
• S okraj Porýnské břidličné vrchoviny (od S Francie
přes Belgii do Porúří) = subvariská předhlubeň černé
uhlí
• J okraj Porýnská břidličná vrchovina = sárskolotrinská
karbonská pánev se slojemi černého uhlí
• Povodí Rýna,Vesery, Sály = permské pískovce a
arkózy obsahující místy ložiska solí a sádrovce,
pískovce, vápence
• Český masiv – jezerní písčitojílovité sedimenty
permokrabonu se slojemi černého uhlí
• Německo - ložiska nerostů a černého uhlí (Porúří),
hnědé uhlí (1. místo na světě), zemní plyn
• Česká republika – černé, hnědé uhlí, zemní plyn
• Polsko – síra, písek, jantar
Nerostné suroviny
• Centrální masiv - příkrými a výraznými zlomovými
svahy na J aV a povolnými až nenápadnými na S a Z
• uspořádání následkem vyklenutí v třetihorách a
čtvrtohorách, kdy horotvorné tlaky přicházely od
Alp naV a Pyrenejí na J
• podél hlubokých zlomů výlev láv a vznik sopečného
reliéfu ve střední části masivu v kraji Auvergne
• nad lávovou tabulí se vypínají pleistocénní
stratovulkány sopečných pohoří
• krystalinická část Centrálního masivu plošinná a
tvoří ji zarovnané povrchy vyzdvižené do různé
nadmořské výšky, často stupňovitě uspořádané
• Na J Centrálního masivu tabule zkrasovělých
jurských vápenců Les Grands Causses.
• Malopolská vysočina - vyzdvižená ker druhohorních
sedimentů - pískovců, vápenců či sádrovců
• v některých jejích částech lokálně vyvinut kras
• výjimkou Svatokřížské hory, kde na povrch vystupují
předhercynské horniny
Český masiv
Obr. 1: Nejvyšší vrchol Centrálního masivu Puy de Sancy (1 886 m n. m.)
Obr. 3: Nejvyšší vrchol Českého masivu Sněžka (1 603 m n. m.)
Obr. 4: Těžební oblast nerostných surovin v Porúří, Německo
Obr. 2: Pohled z vrcholu Große Zeterklippe v pohoří Harz
HERCYNSKÁ STŘEDNÍ EVROPA
Podnebí a vodstvo
Tereza MIČOLOVÁ, 474202
Masarykova Univerzita, Brno
Jaro, 2019
Vypracovala 1. Geografický portál Zeměpis (2019): Hercynská střední Evropa [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z:
http://www.zemepis.com/fgsevropy.php
2. KRÁL,Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha:Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2.
Zdroje obrázků
1. Gnosis (2019): Počasí v Evropě [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: https://magazin.gnosis.cz/pocasi-v-evrope/
2. Wikipedia (2019): Labe [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Labe#/media/File:Labe-pr%C5%AFtok.png
3. Wikipedia (2018):Visla [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Visla#/media/File:Karte_Weichsel.jpg
4. Wikipedia (2018): Müritz [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCritz#/media/File:Mueritz.png
5. Tixik (2019): Śniardwy [online]. [cit. 18. 3. 2019]. Dostupné z: http://www.tixik.cz/foto-jezero-%C5%9Aniardwy-2365576.htm
Zdroje
Do Hercynské Střední Evropy řadíme oblast střední a
část západní Evropy. Tuto oblast ovlivňuje teplé
podnebí, které se vyznačuje střetem vlhkého
oceánského klimatu s přechodných a kontinentálním
klimatem. Zemí, které se nachází směrem na západ od
řeky Visly je typické svým mírně studeným (boreálním)
chladným a vlhkým podnebím. Směrem od západu na
východ klesají průměrné roční teploty vzduchu a
vrůstají roční amplitudy teplot. V létě jsou západní nížiny,
které ovlivňuje oceánské klima chladnější než oblast
východu, který je naopak ovlivňován kontinentálním
klimatem. Teplotní rozdíly ovšem nejsou tak výrazné
jako v zimě. V zimě se kontinentální vliv projevuje
výrazněji a lednové izotermy mají skoro poledníkový
průběh.
Podnebí
V nížinné Francii nalezneme lagunová jezera na pobřeží
Biskajského zálivu (Lac de Cazaux, Étang de Biscarosse) a
dále jezera na nepropustných sedimentech Pařížské pánve.
Ve Středoevropské nížině je nejvíce jezer na území
posledního zalednění. Jedná se tedy o jezera ledovcového
původu, vzniklá vyplněním prohlubní v morénové krajině,
údolních rýh podledovcových toků (jezera rynnowe) nebo
ve sníženinách vzniklých po roztání čoček mrtvého ledu
(oczki nebo soly). Největšími jezery jsou Müritz (115 km2)
v Meklenburské jezerní plošině, Śniardwy (114
km2) a Mamry v Mazurské jezerní plošině a Łebsko (72
km2) v polských Pomořanech. Na území staršího zalednění
jsou jezera vzácnější, nalezneme zde např.
jezero Steinhuder Meer u Hannoveru.
Ve Středoevropské nížině zaujímají velké plochy i močály a
rašeliniště, a to především v oblasti viselského zalednění;
směrem k jihu jich ubývá.
Srážky
Nížinné toky Francie mají oceánský dešťový režim a
poměrně vyrovnaný odtok během roku. Nejvyšší
průtoky jsou vykazovány v zimních měsících a nejnižší v
letních. Hlavními řekami nížinné Francie jsou Adour (335
km), Garonna (650 km), Loira (1 010 km) a Seina (780
km). Řeky Středoevropské nížiny s výjimkou Rýna mají
středoevropský režim - jsou napájeny deštěm a tajícím
sněhem, a proto se nejvyšší vodní stavy vyskytují
v jarních měsících a nejnižší vodní stavy v létě, kdy je
největší výpar, nebo začátkem podzimu. K povodňovým
situacím dochází při letních lijavcích, náhlém tání sněhu
a na pobřeží Severního moře také při silném dmutí
a při silných severozápadních větrech. Přechod od
oceánických podmínek na západě ke kontinentálním na
východě ilustruje doba zamrzání řek (v povodí Rýna
řeky nezamrzají, v povodí Odry již 10 až 20 dní v roce, a
v povodí Bugu a Narewu 60 až 80 dní v roce). Hlavní
řekami této oblasti jsou Šelda, Mása (925 km)
a Rýn (1 320 km), které ústí do Severního moře
společnou deltou, Emže, Vezera (se zdrojnicí Werra 724
km), Labe (1 165 km), Odra (854 km) a Visla (1 047 km).
Řeky
Pro Hercynskou Střední oblast je typický jev, že pod
západu k východu ubývá množství srážek – a to od
hodnoty 1 500 mm za rok v kraji Les Landes u
Biskajského zálivu po hodnotu 450 mm ve východní
části nížin. Oceánský chod srážek se vyznačuje poměrně
pravidelným průběhem. V západní Francii je maximální
hodnota srážek dosahována na rozhraní podzimu a zimy.
Naopak ve středoevropské nížině, která je ovlivněna
kontinentálním klimatem, je více či méně výrazné
maximum úhrnu srážek koncem léta a začátkem
podzimu. Kontinentální vliv se projevuje svým
maximálním úhrnem srážek právě v letních měsících.
Jezera
Obrázek 1: Průměrná teplota ve Střední Evropě v lednu 2019
Obrázek 2: Mapa toku řeky Labe
Místo Leden Červenec
Biarritz 7,5°C 21°C
Paříž 3,5°C 19°C
Zeeland 3°C 17,5°C
Hamburk 0°C 17,5°C
Poznaň -2,5°C 18,5°C
Białystok -5°C 18,5°C
Tabulka 1: Průměrné teploty vzduchu ve vybraných městech
za měsíce leden a červenec
Zdroj: Geografický portál Zeměpis (2019)
Zdroj: Gnosis.cz (2019)
Zdroj:Wikipedia, org (2007)
Obrázek 3: Povodí řekyVisly
Zdroj::Wikipedia. org (2008)
Obrázek 3: Lokalizace jezara Müritz
Zdroj:Wikipedia. org (2008)
Obrázek 4: Jezero Śniardwy při západu slunce
Zdroj::Tixik.cz (2019)
HERCYNSKÁ STŘEDNÍ EVROPA
Geologie, půdy, životní prostředí
Samuel BARÁNEK, 474496
Jaroslav BELZA, 433564
Michaela ODEHNALOVÁ, 474017
Masarykova Univerzita, Brno
Jaro, 2019
Vypracovali
1. Geografický portál Zeměpis (2019): Hercynská střední Evropa [online]. [cit. 12.3.2019]. Dostupné z: http://www.zemepis.com/fgsevropy.php
2. Wikimedia (2007a): Gliederung derVarisziden in Mitteleuropa [online]. [cit. 12.3.2019]. Dostupné z:
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gliederung_der_Varisziden_in_Mitteleuropa.jpg#filelinks
3. Wikimedia (2007b): Foret deTronçais [online]. [cit. 18.3.2019]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Foretdetroncais1.JPG
4. Soil Atlas of Europe, European Soil Bureau Network European Commission, 2005, 128 pp
Office for Official Publications of the European Communities, L-2995 Luxembourg.
5. KRÁL,Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha:Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2.
6. DELTA PROGRAMME COMMISSIONER (2019): Ijlsemeer Region Delta Decision [online]. [cit. 18.3.2019]. Dostupné z:
https://english.deltacommissaris.nl/delta-programme/delta-decisions/ijsselmeer-region-delta-decision
7. SPRÁVA KRKONOŠSKÉHO NÁRODNÍHO PARKU (2012): Fotogalerie – krajina [online]. [cit. 18.3.2019]. Dostupné z:
https://www.krnap.cz/fotogalerie/133/
Zdroje
PorýnskáVysočina – kambisoly (hnědé půdy)
• Porýnská břidličná vrchovina – nenasycené kamenité kambisoly a glejové kambisoly s příměsí glejových luvisolů i podzolů
• Horské oblasti Vogéz, Schwarzwaldu, Odenwaldu a Spessartu - glejové kambisoly s příměsí glejových luvisolů i podzolů, nenasycené kambisoly zde
v nižších polohách přecházejí v úrodnější kambisoly nasycené
• NaVápencích Franské Alby – rubefikované luvisoly se přidružují k rendzinám, luvisoly
• Triasové vápence Švábsko-franské stupňoviny a Lotrinské plošiny – rendziny a luvisoly, na triasových pískovcích pravé podzoly, místy rankery
• Hornorýnská nížina – na sprašovém substrátu luvisoly, v údolí Rýna i jeho přítoků luvisoly s nasycenými histosoly a fluvisoly, příp. gleji
Česká vysočina – kambisoly, ve vyšších horských polohách kamenité kambisoly, s příměsí pravých podzolů a rankerů
• Česká tabule – na spraších nejčastěji luvisoly
• Levostranné středočeské Polabí – ilimerizované černozemě
• Pískovcové substráty Českolipska – pravé a glejové podzoly
• Pardubická pánev – kambické arenosoly
• Jihočeské pánve – glejové luvisoly, kambisoly, nenasycené gleje
Malopolská vysočina – pestrý soubor půdních typů, kambisoly, luvisoly, rendziny, podzoly, podzoluvisoly
Středoevropská nížina – půdy podzolového typu
• Z dolního toku Labe, Z část Šlevicka-Holštýnska, Dolní Sasko,V část Nizozemska, S Belgie – humózní podzoly s příměsí glejových podzolů až glejů
• Polská část SEN – slabě vyvinuté podzoly, pravé podzoly, luvisoly, glejové luvisoly
• Pobřeží Severního moře – vápnité regosoly (pásmo písečných přesypů), vápnité a nasycené fluvisoly (přílivovo-odlivové plošiny), nenasycené
Histosoly
• Delta Rýna a Maasy – nasycené fluvisoly
• Úpatí Středoevropskcýh vysočin (porýnská břidličná vrchovina až úpatí České vysočiny ve Slezsku) – luvisoly, v předpolí Harzu přecházejí
v černozemě
• Braunschweig, Magdeburg, Halle – úrodné černozemní půdy (nejzápadnější výskyt těchto půd v Evropě)
• Dolní Lužice a Braniborsko – nenasycené kambisoly, histosoly, gleje
• Pobřežní oblastech Německa,V část Jutského poloostrova, dánské ostrovy – luvisoly, nasycené kambisoly
Půdy
• Ve stavbě hercynských pohoří hlavně - variské (hercynské) vrásnění
koncem prvohor, později kerné nebo epeirogenetické pohyby
• Variské vrásnění - dvě větve, rozcházejí se v Centrálním masivu,
armorickou vytvářející Armorický masiv a variskou vytvářející
pohoří Středoevropské vysočiny
• v Armorickém a Centrálním masivu převládají předhercynské
horniny, ve Středoevropských vysočinách vystupují jak staré
předhercynské a hercynské horniny, tak i nezvrásněné horniny
mladší tvořící pokryv předhercynského podkladu.
• Předhercynský podklad (tzv. Grundgebirge) - vystupuje na povrch
ve Středoevropských vysočinách v
• Porýnské břidličné vrchovině ve formě devonských břidlic a drobů
prostoupených vápenci a křemenci
• při severním okraji se protírá od severní Francie přes Belgii do
Porúří pásmo subvariské předhlubně s asi 4 000 m mocnými
karbonskými sedimenty se slojemi černého uhlí
• Českém masivu hlavně v jeho jižní polovině, tzv. moldanubiku, dále
předhercynské horniny nalezneme i v barrandienu a na
severozápadním (Krušné hory) a severním okraji (Góry Sowie)
• Svatokřížských horách (součást Malopolské vysočiny), hlavně
prvohorní břidlice, pískovce a křemence
• Pokryv předhercynského podkladu (tzv. Deckgebirge) - již během
permu byla hercynská pohoří silně denudována a zarovnána
• ve druhohorách byla místně zatápěna mořem a překrytá jeho
sedimenty
• jižní Německo takhle zasaženo několikrát a vytvořila se zde tři
souvrství triasových sedimentů - Buntsandstein (pestrý
pískovec), Muschelkalk (lasturnatý vápenec) a Keuper (jílovce s
pískovci)
• Najdeme zde i jurské vápence, budující na rýnsko-dunajském
rozvodí rozsáhlé krasové oblasti Švábské a Franské Alby
• v Českém masivu pohercynské (křídové) horniny zejména
v České tabuli
• nezvrásněné druhohorní sedimenty pokrývají i Malopolskou
vysočinu
Geologie
• Alpínské orogeneze - během třetihor došlo k rozlámání
denudovaných horstev a jejich vyzdvižení podél stávajících
oživených zlomů nebo podél zlomů nových
• zlomy měly tři základní směry, a to krušnohorský
(variský), sudetský (hercynský) a rýnský
• v souvislosti s alpínskou orogenezí docházelo i k vulkanismu,
např. v Centrálním masivu, Eifelu, Vogelsbergu, Rhönu a Českém
masivu
• v třetihorách došlo ke vzniku příkopové propadliny Hornorýnské
nížiny mezi Vogézami a Schwarzwaldem, široká cca 30 až 40 km a
dlouhá 300 km
• zaplňována mořskými, jezerními a říčními sedimenty a spraší
• jižním pokračováním Hornorýnské nížiny Rhônský příkop,
oddělující Centrální masiv od Alp
• v předpolí Švýcarského Jury vyplněn glaciálními, fluvioglaciálními
a fluviálními sedimenty
Obr. 2: Geologické dělení hercynidů
Zdroj: Wikimedia.org (2007a)
Orogeneze
Obr. 1: Typická krajina luvisolů v Evropě, dobře odvodněné krajiny
Zdroj: ESBN (2005)
Obr. 3: Typická krajina kambisolů v Evropě, zemědělské oblasti
Zdroj: ESBN (2005)
Obr. 4: Část 30 km dlouhé hráze jezera Ijselmeer
Zdroj: Delta Commissioner (2019)
Od 14. stol. začaly v deltě Rýna vznikat poldry, nové plochy zemědělské
půdy vzniklé vysušováním wattů a jezer. Protože poldry leží pod
hladinou moře, není zde přirozený spád vody a je ji nutno čerpat např.
větrnými mlýny. Ve 30. letech 20. stol. byl mořský
záliv Zuiderzee zahrazen přes 30 km dlouhou hrází a přeměněn v
jezero IJselmeer, které je postupně přeměňováno právě v poldry. Od
konce 60. let 20. stol. se začal realizovat projekt Deltaplan, který měl
funkci ochrannou a v deltě Rýna byly mezi jednotlivými ostrovy
vybudovány obří hráze s propustmi, aby se zamezilo pronikání vody při
vysokých přílivech do vnitrozemí.
V Hercynské Evropě se nachází celkem 73 národních parků, tedy více
než v celých Spojených státech amerických dohromady.
Krajinné zajímavosti
V Hercynských nížinách nalezneme rostlinné druhy od mediteránních
(Akvitánská pánev) přes atlantské (Pařížská pánev, nížinné oblasti
Belgie, Nizozemska a Německa) po středoevropské. Lesy se zde
vyskytují listnaté a smíšené, z druhů jsou nejvíce zastoupeny duby, buky
a borovice. V Hercinských pohořích pak rostou do výšky přibližně 700
m n.m. převážně duby, buky a borovice, výše a na zastíněných svazích
pak smrky a jedle. Horní hranice lesa dosahuje přibližně 1200 m n.m.
Obecně se dá říci, že zde je již dlouhou dobu narušována biodiverzita
člověkem, který si krajinu přetvořil k obrazu svému. Míra zalesnění je
zde velmi nízká, přestože v posledních letech se zvyšuje. V lesích jsou
zde po několik staletí vysazovány smrkové monokultury, případně
borovice s příměsí modřínu, a proto jsou zdejší porosty poměrně
náchylné k poškození.
Rostlinstvo
Obr. 6: Dubový les v centrální Francii.
Zdroj: Wikimedia (2007b)
Obr. 5: Malá Mumlava v Krkonošském národním parku.
Zdroj: KRNAP (2012)
IBERSKÁ OBLAST
Jan Hakl, Daniel Lengal
Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU
hakl@mail.muni.cz, lengal@mail.muni.cz
http://www.geogr.muni.cz
Kontakt:
KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 348 s.
ISBN 8020006842.
ENACADEMIC.COM (2019): Muhalcén from Alcazaba [online]. [cit. 15. 3. 2019].
Dostupné z: http://enacademic.com/dic.nsf/enwiki/439709
GRUIL.COM (2019): Topographical map of Spain [online]. [cit. 15. 3. 2019]. Dostupné
z: https://www.gruil.com/topographical-map-of-spain-the-2nd-country-in-the-eu-with-
the.html
Zdroje:
Iberský poloostrov je jasně vymezená fyzickogeografická
jednotka, avšak stavba této oblasti je velmi složitá a
geologický vývoj dílčích oblastí byl značně odlišný.
Západní a centrální část poloostrova v minulosti
nejvýznamněji ovlivnilo hercynské vrásnění, naproti tomu
formování severovýchodní a jihovýchodní části mělo původ
ve vrásnění alpínském. Nejstarší strukturní jednotkou
Iberského poloostrova je galicijský masiv (též zvaný jako
iberský masiv), který tvoří prakticky celou západní část
poloostrova. Jih a sever oblasti tvoří alpínské vrásné
struktury, jejichž předhlubně vyplňují třetihorní sedimenty.
Centrální a východní části tvoří pokryv z druhohorních a
mladotřetihorních sedimentů.
Stavba
Nerostné suroviny
Mezi nejčastější povrchové tvary na území Iberského poloostrova patří náhorní plošiny a
vysoká pohoří. To ostatně reflektuje i průměrná nadmořská výška celého poloostrova, která
dosahuje 640 m. Pobřeží je s výjimkou severozápadní části přilehlé k Atlantiku poměrně
málo členité, především hornatého a skalnatého charakteru. Členitá část pobřeží u Atlantiku
je tvořena zálivy zvanými ría, které pronikají do vnitrozemí a často se větví. Jde o zatopená
říční údolí. Tento typ pobřeží se označuje jako riasové. Největší část poloostrova zaujímá
náhorní plošina Jižní a Severní Meseta, severozápad pak tvoří Galicijský masiv a severní
část Kantaberské pohoří, jemuž sousedí Pyreneje. V severojižním směru se táhne Centrální
masív, následovaný Sierrou Morenou. Z jihu na východ se táhne Bétický masív,
severovýchodní část tvoří Iberský masív a na jihu se nachází Sierra Nevada s nejvyšší horou
Iberského poloostrova, kterou je Muhlacén (3 478 m n. m.). Nížiny můžeme nalézt při
východním pobřeží poloostrova nebo podél řek Guadalquivir a Ebro.
Povrch
Na poloostrově je nerostných surovin poměrně dost. V
oblasti Mesety se sice příliš mnoho přírodních zdrojů
nenachází, nicméně okrajová horská pásma a tektonické
pánve obsahují poměrně velké množství nalezišť
energetických surovin i rud kovů. Z energetických surovin
můžeme jmenovat černé uhlí, jehož naleziště se nacházejí v
Kantaberských horách a v oblasti Sierra Morena. Jeho těžba
však postupně klesá. Z rud se v Iberské oblasti nachází
železná ruda (např. Pyrit) v Kantaberském pohoří, na severu
horského pásma Sierra Morena a okolí Sierra Nevady, měď
na západních svazích Sierra Moreny, v Sierre Nevadě a na
východních svazích Iberských koldiler, olovo v Sierra
Morena a Sierra Nevadě, zinek a cín na severozápadě
poloostrova Galicijský masív, rtuť na severním úpatí Sierry
Moreny poblíž města Almadín (Španělsko na 3. místě
v těžbě). Z nerud můžeme jmenovat např. sůl, která se těží
poblíž Cádizu a Alicante). Obr. 1: Hlavní strukturní jednotky Iberského poloostrova. 1 – Iberský masiv, 2 –
třetihorní sedimenty v předhlubních alpínských pohoří, 3 – druhohorní sedimenty na
vrásnozlomových strukturách, 4 – mladotřetihorní vyvřeliny, 5 – alpínské vrásné
struktury, 6 – mladotřetihorní sedimenty.
Obr. 2: Muhalcén (3 478 m n. m.) Obr. 3: Topografie Iberského poloostrova
Valentýna Bílková, Kryštof Hübner, Jan Hakl, Daniel Lengal, Jan Kotas, Anna Zhořová
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
IBERSKÁ OBLAST
Valentýna Bílková, Jan Hakl, Kryštof Hübner, Jan Kotas, Daniel Lengal, Anna Zhořová
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
<V. Bílková, K. Hybner>
<Masarykova Univerzita>
Email: 461159@mail.muni.cz, 451001@mail.muni.cz
Website: www.muni.cz
Kontakt
1. Is.muni.cz (2019)
2. Nelson Institute (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z:
<https://nelson.wisc.edu/sage/data-and-models/riverdata/>
3. Aemet.es (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: <http://www.aemet.es/documentos/es/conocermas/publicaciones/Atlas-climatologico/Atlas.pdf>
4. Flugzentrale.cz (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: <https://flugzentrale.de/cs/1001/blog/Evropa/nejv%C4%9Bt%C5%A1%C3%AD-a-
nejkr%C3%A1sn%C4%9Bj%C5%A1%C3%AD-jezera-ve-%C5%A0pan%C4%9Blsku>
5. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z:
<https://cs.wikipedia.org/wiki/Hydrologie_Pyrenejsk%C3%A9ho_poloostrova?veaction=edit&section=1>
6. Odmaturuj.cz (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: <https://www.odmaturuj.cz/zemepis/staty-apeninskeho-a-pyrenejskeho-poloostrova/>
Zdroje
Iberská oblast leží v subtropickém podnebném
pásu. Velký vliv na podnebí Iberské oblasti májí
na západě Atlantský oceán a na východě
Středozemní moře.. Dále je podnebí Iberské
oblasti také ovlivňováno teplým severním
atlantickým proudem a Islandskou tlakovou níží.
Jedná se o poměrně teplý poloostrov s celkově
vyrovnanou teplotní amplitudou. Nicméně
klimaticky se od sebe odlišují vnitrozemské
oblasti od pobřežních oblastí. Vnitrozemské
oblasti mají díky své poloze vyšší teplotní
amplitudu, tedy v těchto oblastech je větší rozdíl
mezi teplotami v zimě a v létě. Tímto faktorem
jsou ovlivněny i srážky.
Podnebí
Nejdelší řekou Iberské oblasti je Tajo
(portugalsky Teju), nicméně řekou s největším
povodím je Ebro. Dále se zde nacházejí řeky
Guadalquivir, Douro, Júcar, Miňo, Segura a
Guadina. Všechny vyjmenované patří do řek
1. řádu. Dle zdroje vodnosti se většina řek této
oblasti řadí do Středomořského typu tzv.
„fiumare.“ To znamená, že v zimním období je
říčních korytech hodně vody a v letním období v
korytech není téměř žádný průtok. Velký vliv na
vodnost řek má i nadmořská výška. V nejvyšších
polohách se uplatňuje voda z tajícího sněhu.
Srážky
V Iberské oblasti jsou výrazné teplotní rozdíly, a
to nejen díky nadmořské výšce, ale také díky
vzdálenosti od moře. Pobřežní oblasti jako
například město Porto má výrazně menší teplotní
amplitudu nežli vnitrozemské město Madrid.
Tedy ve vnitrozemských oblastech jsou mnohem
větší teplotní rozdíly mezi létem a zimou.
Samotné teplotní rozdíly mezi jednotlivými
oblastmi jsou výraznější v zimním období.
Směrem k jižní části oblasti neroste jen teplota,
ale také globální záření. Trvání slunečního svitu
na jihu Španělska je 150 h v lednu a 350 – 400 h
v červnu.
Teplota
Pobřeží Iberské oblasti je málo členité a z
východní části ho omílá Středozemní moře a z
východní části Atlantský oceán. Nejvýznamnější
je Gibraltarský průliv, který odděluje Evropu a
Afriku. Dále jsou zde významné zálivy, a to
Biskajský a Cádizský. Právě do Cádizského
zálivu ústí několik významných řek, např.
Guadalquivir. V Iberské oblasti se nachází velký
počet menších jezer. Největší jezero je
ledovcového původu a nachází se ve Španělsku,
v Katalánsku a nazývá se Lago de Sanabria.
Zajímavostí je, že ve Španělsku se také nachází
Mar Menor, které je největší vnitrozemské slané
jezero v Evropě. Dále se zde nachází i několik
vodních nádrží, které vznikají nejčastěji v
přírodních rezervacích.
Řeky
Nejvíce srážek v této oblasti spadne v zimním
období. Opět zde hraje velkou roli kontinentalita
a oceanita. V oblastech, které se nacházejí na
pobřeží spadne téměř třikrát více srážek než ve
vnitrozemských oblastech. Například v
pobřežním městě Portu byl roční úhrn srážek 1
260 mm a ve vnitrozemském městě Madrid 439
mm. Dalším faktorem je nadmořská výška. V
horských oblastech s vyšší nadmořskou výškou
například v Pyrenejích spadne větší množství
srážek než v níže položených oblastech.
Vodstvo
Obr 6. Odtokový režim řeky Guadalquivir.
Tab. 1. Základní informace o největších řekách Iberské oblasti.
Obr. 1. Mapa průměrných teplot Iberské oblasti.
Obr. 2. Srážková mapa Iberské oblasti.
Řeka
Délka
(km)
Plocha
povodí (km²)
Ústí
Ebro 910 83 093 Středozemní m.
Júcar 498 21 579 Středozemní m.
Segura 325 1 952 Středozemní m.
Miño 310 22 500 Atlantský oc.
Douro 897 97 290 Atlantský oc.
Tajo 1007 80 000 Atlantský oc.
Guadina 744 60 361 Atlantský oc.
Guadalquivir 657 56 978 Atlantský oc.
Obr 3. Odtokový režim řeky Douro. Obr 4. Odtokový režim řeky Ebro.
Obr 5. Odtokový režim řeky Tajo.
IBERSKÁ OBLAST
Valentýna Bílková, Jan Hakl, Kryštof Hybner, Jan Kotas, Daniel Lengal, Anna Zhořová
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
<A. Zhořová, J. Kotas>
<Masarykova univerzita>
Email: 470077@mail.muni.cz, 451134@mail.muni.cz
Website: www.muni.cz
Kontakt
1. Is.muni.cz (2019)
2. KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 8020006842.
3. Odmaturuj.cz (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://www.odmaturuj.cz/zemepis/staty-apeninskeho-a-pyrenejskeho-poloostrova/
4. ESDAC (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://esdac.jrc.ec.europa.eu/
5. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pyrenejsk%C3%BD_poloostrov
6. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Coat_of_arms_of_Madrid
7. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Las_Médulas
8. Wikipedia.com (2019) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Altamira
Zdroje
Výskyt půd na Iberském poloostrově je závislý na
klimatu a geologické stavbě. Můžeme vidět, že
nejvíce rozšířenými půdami poloostrova jsou
vápnité kambisoly. V oblasti La Mancha a v jižní části
Iberské Kordillery se vyskytují vápnité regosoly. Ve
vyšších nadmořských výškách jsou společně s
vápenitými půdami i rendziny a litosoly.
V aridních oblastech se vyskytují sádrovcové
xerosoly a v oblasti Madridu se nacházejí vertické
luvisoly.
Ve vlhčích částech regionu, kde je dostatek srážek,
jsou humózní kambisoly a rankery. V zamokřených
oblastech, zejména v povodí velkých řek, jsou
pseudogeleje a kyselé gleje, ale také fluvisoly.
V močálovité oblasti Las Marimas jsou glejové
solončaky. Glejové solončaky jsou i v aridních
oblastech řeky Ebro.
Půdy
Krajinu La Mancha proslavil román Důmyslný rytíř
Don Quijote de la Mancha. Zde hlavní hrdina
románů bojoval s větrnými mlýny, o kterých si
myslel, že jsou obry.
V jeskyni Altamira lze spatřit nástěnné malby,
především s motivy zvířat (zubr, kůň či divoké
prase), které jsou datovány do doby magdalénien.
V UNESCO jsou zapsáné bývalé zlaté doly z dob
starověkého Říma. Zdejší krajina je narušena
činností člověka, který se pokoušel těžit zlato
povrchovou metodou. Došlo tedy k drastickým
změnám v okolní krajině.
V znaku města Madrid je vyobrazen medvěd hnědý
s planikou drobnolistou.
V roce 1755 došlo k zemětřesení 200 km od
portugalské pevniny a následné vlny tsunami a
požáry usmrtily v Lisabonu až 60 000 lidí.
Ochrana krajiny
Nelze s přesností odpověď, jestli někdy v centrální
části poloostrova existovaly souvislé lesní porosty.
Zdejší výskyt stepí v suchých oblastech může být
podmíněno odlesňováním v dávné historii. K
odlesňování docházelo již od doby bronzové, kdy
bylo potřebné získat zemědělskou půdu a
odlesňování pokračovalo po celou historii. V době
reconquisty (14. a 15. stol.) došlo k vykácení celé
oblasti Staré Kastilie. Současný výskyt lesních
porostů v sušších oblastech je sporadický a lesy jsou
tvořeny převážně borovicemi a eukalyptem.
Velký problém pro celý region je eroze půdy. Ta
souvisí se slabým lesním pokryvem. Oblast je
sužována poklesem hladiny podzemní vody, a tím
vrůstá zasolování půdy.
Vývoj krajiny
Vzhledem k jižní poloze vybraného území je tato
oblast častým cílem migračních druhů živočichů
(např. čáp bílý). Z pole ptáků je vhodné zmínit také
hojně rozšířené dravce, konkrétně se zde vyskytuje
sup hnědý a orlosup bradatý, jehož místní název
quebrantahueros (=kostilam) odkazuje ke
specifickému způsobu výživy. Živí se kostmi, které
nechává padat z výše na skály. Mezi další ptačí
zástupce patří plameňáci, kteří v oblasti Andalusie
tvoří největší evropská hnízdiště svého druhu.
V oblasti Pyrenejského poloostrova je významný
výskyt endemitních druhů. Z živočišného hlediska
lze zmínit rysa iberského (Lynx pardinus), který žije
v jihozápadním cípu. V současné době je zde
posledních cca 400 jedinců, ohrožený je zejména
nedostatkem potravy, živí se pouze jediným druhem
králíka. Dalším endemitem je kozoroh iberský
(Capra pyrenaica), který obývá jihovýchodní část
území. Makak magot (Macaca sylvanus) je jediným
druhem opice, který se přirozeně vyskytuje na
území evropského kontinentu.
Fauna
Iberskou oblast lze dělit do tří vegetačních pásem.
Plochy středoevropské vegetace jsou
charakterictické souvislými lesy (převažují duby a
buky, dále borovice a jedle) a loukami. Vzhledem
k severní až severozápadní poloze na Pyrenejském
poloostrově je zde hojný výskyt srážek, tudíž vysoká
druhová rozmanitost.
Středomořská vegetace je typická pro jih, východ a
vnitrozemí. Rostou zde teplomilné oleandry, cedry a
olivovníky. Z bylin lze nalézt rozmarýn, levandule a
tymián. Jedná se o sušší oblasti s charakteristickými
křovinnými porosty, tzv. Maquis.
Oblast subtropické vegetace se vyskytuje na
Kanárských ostrovech, zde rostou hlavně palmy,
opuncie, borovice a jalovce.
Z hlediska endemitních druhů jsou přítomny
vavřínové lesy na Azorách, nebo planika drobnolistá
(tzv. jahodový strom), který je znázorněn v erbu
města Madrid.
Flora
Druh Početnost
Orlosup bradatý 200
Medvěd hnědý 250
Tuleň středomořský 400
Rys iberský 400
Tetřev cantabricus 625
Čáp černý 940
Iberská oblast je dlouhodobě zasažená erozí půdy a
v poslední době i znečištěním, které je podmíněné
industrializací regionu. Proto je nezbytné, aby
některé oblasti byly chráněné. K nejchráněnějším
oblastem patří národní parky. V Pyrenejích je to PN
de Ordesa y Monte Perdido, který je
charakteristický vápencovitými stěnami a hlubokými
roklemi a vodopády. V Kantaberském pohoří je
Picos de Europa, kde se nachází velehorský kras s
jeskyněmi a propastmi. Vápencové oblasti jsou
chráněné i v Portugalsku například Arrábida nebo
nekrasový NP je Serra da Estrela. Poměrně odlišný
ráz krajiny, než výše zmíněné NP, má španělský NP
Doñana, který chrání močálovitou krajinu při ústí
řeky Guadalquivir.
Zajímavosti
Obr. 1: Rys iberský s kořistí Obr. 2: Plody planiky drobnolisté
Tab. 1: Kriticky ohrožené druhy živočichů oblasti.
Obr. 2. Srážková mapa Iberské oblasti.
Obr. 3: Region La Mancha s větrnými mlýny.
Obr. 4: Znak města Madrid Obr. 5: Jeskynní malba v Altamiře.
Obr. 6: Národní park Ordesa y Monte Perdido
KRYMSKO-KAVKAZSKÁ OBLAST
Jan Vintr, Tomáš Zikl
Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU
Email: 460584@mail.muni.cz; 467429@mail.muni.cz
http://www.geogr.muni.cz
Kontakt:
KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 8020006842.
Obr. 1: http://www.klimadiagramme.de/Europa/Plots/jalta.gif
Obr. 2: http://www.klimadiagramme.de/Europa/Plots/kerc.gif
Obr. 3: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/4/4b/Tepeoba_Theodosia_Crimea.jpg/1365px-
Tepeoba_Theodosia_Crimea.jpg
Obr. 4: KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 8020006842.
Zdroje:
Krymské hory se skládají z silně zvrásněných a
rozlámaných jílovitých břidlic a křemitých pískovců
v druhohorách. Na nich se uložila vrstva vápenců. Ve
třetihorách se zde usadily slínovce, pískovce, vápence.
Krymské hory se dělí na tři pásma – hlavní, vnitřní, vnější.
HLAVNÍ:
• náhorní plošiny ve výšce cca 1100 – 1500 m., příkré
svahy, směrem k východu se výška hor snižuje
• časté sesuvy
• vyvinuté nejrůznější krasové tvary reliéfu – jeskyně
Kyzyl-koba
VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ: jsou zde kuesty, šikmo uložené
vrstvy. Jsou zde vyvinuté nejrůznější krasové tvary reliéfu.
Stavba
Nerostné suroviny
Krymské hory mají velmi mírné podnebí vlivem Černého moře i polohy mezi 44-45°s.š.
Vzhledem k hornatému reliéfu jsou zde však značné rozdíly mezi jižním pobřeží hlavního
pásma, chráněným od severu hradbou hor, a ostatními částmi horské oblasti.
Köppen klade na j. svahy hor rozhraní dvou klimatických oblastí, a to oblast stepního
podnebí BSk a oblast středomořského etéziového podnebí se suchým létem Csa.
Oceánický vliv nejvyšší na jz. pobřeží poloostrova v okolí Sevastopole – roční amplituda
kolem 19 °C – na východ kontinentalita zřetelně vzrůstá, na Kerčském poloostrově
amplituda až 26 °C.
Lednové teploty v Krymských horách:
jižní pobřeží: 3 až 5,5 °C
vrcholy hlavního pásma: -4 až -5 °C
severní úpatí v z. části: 1 °C
severní úpatí ve v. části: -2 °C
Červencové teploty v Krymských horách:
20-24 °C, na vrcholech nižší
Srážky:
Stepní Krym: 300-500 mm
V horách až: 1000-1200 mm, velká akumulace sněhu, zásobárna vody
J. a jz. pobřeží Krymu: středomořský režim s max. srážek v zimě, zbytek Krymu a Kerčský
poloostrov kontinentální chod srážek s letním max. srážek.
Značný podíl srážek v podobě lijavců na Krymu, jinak převládá suché, jasné, slunečné
počasí a velký počet hodin slunečního svitu.
Podnebí
Kerčský poloostrov se skládá z oligocenních jílů
(majkopské souvrství), které obsahují ložiska zemního
plynu a ropy. Nad těmito jíly jsou ještě neogenní vápence,
slínovce, pískovce. Je zde pahorkatina. Nacházejí se zde
bahenní sopky – sopka Džau-tepe.
Dana Popová, Michaela Štefková, Jan Vintr, Klára Volfová, Tomáš Zikl
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
Vodstvo
Krymské hory, bohaté srážkami, jsou důležitou zásobárnou povrchových i podzemních
vod.
Velmi krátké řeky slouží k zavlažování suchých stepních oblast.
Nejdelší řeka Salhir (232 km, 4010 km2), pramení v hlavním pásu Krymských hor
krasovými vývěry a ústí jen v létech bohatých srážkami do zálivu Syvaš Azovského moře,
většinou však na dolním toku vysychá.
Obr. 1: Klimadiagram Jalty – jižní pobřeží Krymu Obr. 2: Klimadiagram Kerče – Kerčský polostrov
Obr. 3: Krymské hory
Obr. 4: Krymsko-kavkazská oblast
KRYMSKO-KAVKAZSKÁ OBLAST
Jan Vintr, Tomáš Zikl
Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU
Email: 460584@mail.muni.cz; 467429@mail.muni.cz
http://www.geogr.muni.cz
Kontakt:
Obr. 1: http://eusoils.jrc.ec.europa.eu/projects/soil_atlas/Download.cfm
Obr. 2: http://www.globalbioclimatics.org/form/maps.htm
ESDAC (2005): Soil atlas of Europe. Dostupné z : <https://esdac.jrc.ec.europa.eu/content/soil-atlas-europe>
Zdroje:
Půdní typy jsou na Krymu a v kavkazském regionu
poměrně odlišné. Na Krymu nalezneme vysoce úrodné
půdy. Na Krymu se vyskytují zejména velmi úrodné
černozemě a kambizemě. Černozěmě mají hluboký
tmavý povrchový horizont, který je velmi úrodný a
obsahuje mnoho organické hmoty. Pod ním se vyskytuje
horizont bohatý na sloučeniny vápníku. Je to typický
půdní typ stepních oblastí. Patří mezi nejhojněji
využívané typy půdy a je velmi úrodná. Na severu
poloostrova nalezneme velmi podobné kaštanozemě a
phaeozemě. Na jihu Krymského poloostrova můžeme
nalézt i kambizemě, dobře známý půdní typ střední
Evropy. Je to mladá půda s nepříliš dobře vyvinutým
půdním materiálem. Často se vyskytuje v lesích. Může
být také velmi dobře zemědělsky využívána. V
kavkazském regionu nalezneme celou řadu půdních typů
jako např. umbrisoly, kambizemě a kalcisoly. Umbrisoly
jsou kyselé tmavé půdy bohaté na organický materiál.
Kalcisoly jsou půdy bohaté na uhličitan vápenatý
vyskytující se v suchých oblastech.
Půdy
Jak vidíme na dolní mapce, v regionu jsou v zásadě tři hlavní bioregiony. Na severu
dominuje dněpersko-krymský a donský bioregion. Na jihu Krymu už nacházíme
orokrymský bioregion s vysokým zastoupením lesních porostů. Více na jihu je pak
příbřežní region. V oblasti Kavkazu se nachází kavkazský region, který je zastoupen
třemi velmi málo lišícími se typy. Na Kavkaze se nachází velké množství endemických
druhů rostlin i zvířat. Mezi nimi např. kavkazský mlok, kavkazská jeskynní žába,
tetřívek kavkazský, Levhart perský, mnoho druhů pavouků, hlodavců. Známý je
kavkazský pastevecký pes plemeno psa vyšlechtěné v této oblasti pro potřebu ochrany
stád zejména ovcí před divokou zvěří. Na Kavkaze se vyskytují téměř všechny druhy
velkých savců známých i ze zbytku Evropy.
Bioklimatické regiony a fauna
Dana Popová, Michaela Štefková, Adam Pavelka, Jan Vintr, Klára Volfová, Tomáš Zikl
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
Obr. 1: Nejběžnější půdy Krymu a Kavkazu
Obr. 2: Klimatické regiony kavkazské oblasti
Obr. 3: Levhart perský
Obr. 4: Krymsko-kavkazská oblast Obr. 4: Kavkazský pastevecký pes
Obr. 5: Kachna bělohlavá
Obr. 6: Tetřívek kavkazský
SKANDINÁVSKÁ OBLAST
Ondřej Baran, Dominik Blanarsch, Monika Kölblová, Jiří Vašek
Daniel Bačovský, Michael Zelený, Veronika Valíková
Přírodovědecká fakulta MU, Brno 2019
Skandinávská oblast se nachází na severu Evropy. Samotné
pojmenování Skandinávie je obrazem osídlování, různými národy a výraz
Skandinávie není jediný, který se pro tuto oblast používá. Severskými
národy je nazývaná Norden (Sever), pojem Skandinávie je používán
zejména Středoevropany. Kromě označení Skandinávská oblast, se také
používá odborné pojmenování Fennoskandinávie (oblast baltského
štítu). Do skandinávské oblasti řadíme státy Norsko, Švédsko, Finsko,
dále Faerské ostrovy (autonomní součásti Dánska), Island a část Ruské
federace (Karelská republika).
Obecné informace a geologie
Obecný úvod
Vymezení území
Do skandinávské oblasti patří země skandinávského poloostrova, tedy Norsko,
Švédsko a Finsko. Kromě tohoto území, zde řadíme Kolský poloostrov (celá
Murmanská oblast), Karelskou republiku a také část Ruské federace (po řeku
Něvu a dolní tok řeky Oněgy). Hranice mezi Baltským a Bílým mořem je
vymezena třemi pevninskými šíjemi, které prochází mezi Ladožským a Oněžským
jezerem. Skandinávská oblast to není jen pevnina řádí se zde také
severoatlantské a polární ostrovy, kterými jsou Faerské ostrovy, Island, Svalbard
(Špicberky) a Země Františka Josefa. Skandinávská oblast zaujímá plochu o
velikosti 1 390 000 km2 a největší vzdálenost mezi dvěma body je 1800 km
(Bergen-Oněga).
Fennoskandinávie – zahrnuje Finsko, Karelskou republiku a poloostrov Kola,
oblast baltského štítu.
Použité zdroje:
[1] KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. ACADEMIA, Praha, 348 s.
[2] Zemepis.com (2019): Fyzická geografie Skandinávie, http://www.zemepis.com/fgskand.php (5.4. 2019).
[3] Obr. 1 Vymezení Fennoskandinávie (převzato z: https://wn.com/Fennoscandia, 2019).
[4] Obr. 2 Granit „Rapakivi“ s načervenalými živci (převzato z: https://www.sandatlas.org/rapakivi-rotten-stone/, 2019).
[5] Obr. 3 Rauky na švédském ostrově Gotland (převzato z: http://imagebank.sweden.se/, 2019).
Stát Hlavní město Rozloha (km2) Počet obyvatel
Finsko Helsinky 337 030 5 542 517
Faerské ostrovy Torshávn 1396 49 692
Island Reykjavík 103 000 340 566
Švédsko Stockholm 449 964 10 053 135
Norsko Oslo 324 220 5 400 916
Karelská republika Petrozavodsk 172 400 697 521
Geologie
Skandinávská oblast je nejstarší součástí evropské pevniny. Podklad je tvořen
horninami vzniklými již v prvních obdobích vývoje Země. Celou Fennoskandinávii je
možné rozdělit na dvě hlavní jednotky – Baltský štít (prahorní a starohorní horninový
podklad) a Skandy, které jsou nasunuty na Baltský štít.
Baltský štít je tvořen soubory metamorfovaných hornin (ruly, granulity, migmatity,
svory), proniknutých hlubinnými vyvřelinami (žuly, granodiority). Oblast je
charakteristická výskytem vzácné červené žuly „rapakivi“.
Skandy jsou dnes zbytkem mohutné horské soustavy vzniklé uprostřed prvohor
kaledonským vrásněním. Na Baltský štít byly nasunuty směrem z východu a
jihovýchodu. Hlavní tektonické linie probíhají směrem SV – JZ. Jejich souvislý průběh
je porušen mnoha příčnými zdvihy i poklesy. Skandy se staly po kaledonském
vrásnění trvale souší a jejich povrch byl dlouhodobě vystaven denudaci.
Čtvrtohorní období je novou významnou etapou ve vývoji Skandinávské oblasti. Ve
Skandách vznikaly během pleistocenního ochlazení ledovce, postupně spojené v
souvislý ledovcový štít. Pod tlakem ledovce se velké části Fennoskandinávie ponořily
pod mořskou hladinu a až během Holocénu se pevnina znovu etapovitě zvedala.
Došlo k velké změně průběhu břežní čáry hlavně v oblasti mělkého Baltského moře.
Z rozšíření mořských a jezerních sedimentů a příslušných teras vyplývá, že se zde
vystřídalo několik mořských a jezerních stádií, než dosáhlo moře dnešního tvaru.
Peirogenetické zdvihy v současnosti pokračují s největším rozsahem v Botnickém
zálivu (1 m za 100 let). Při srovnání historických a současných topografických map
zjišťujeme zvětšování rozlohy ostrovů a vynořování některých nových.
Obr. 2 Granit „Rapakivi“ s načervenalými živci.
Obr. 3 Rauky na švédském ostrově Gotland.
Obr. 1 Vymezení Fennoskandinávie.
Tab. 1 Základní charakteristiky států Skandinávské oblasti.
SKANDINÁVSKÁ OBLAST
Ondřej Baran, Dominik Blanarsch, Monika Kölblová, Jiří Vašek
Daniel Bačovský, Michael Zelený, Veronika Valíková
Přírodovědecká fakulta MU, Brno 2019
Tato oblast se nachází na pomezí dvou chladných klimatických pásem:
boreálního a subpolárního. Dle klimatického členění W. Köppena spadá
území do více klimatických oblastí. Pobřeží j. Švédska a j. Norska patří do
mírně teplého a zároveň vlhkého podnebí (Cfb). Dále směrem na S
následuje oblast vlhkého boreálního podnebí (Dfb). Od 60. rovnoběžky
dále na sever se rozkládá oblast vlhkého boreálního podnebí (Dfc), což
odpovídá rozšíření tajgy. Severní pobřeží Kolského poloostrova, okraj
severního Norska a část Skand spadá do oblasti subpolárního
tundrového podnebí (E).
V cirkulaci atmosféry převládají hlavně západní větry. Častým jevem
jsou i cyklony, které přináší v zimě teplý vzduch a v létě směrem od moře
spíše ochlazení. Pásmo Skand tvoří v rámci tohoto území určité
klimatické rozhraní. Norsko je typické oceánickým podnebím, které
působí až daleko na sever. Oproti tomu Švédsko a Finsko je na přechodu
ke kontinentálnímu podnebí.
Podnebí a vodstvo
Tab. 1 Klimatické údaje naměřené na vybraných stanicích Skandinávské oblasti.
Klimatické pásma a cirkulace atmosféry
Průměrné teploty
Průměrné lednové teploty vzduchu sahají od 3 °C (na pobřeží) až do
– 17 °C (ve vnitrozemí). Teploty tedy směrem k V do vnitrozemí,
ale i směrem k S rychle klesají. Průměrné červencové teploty vzduchu
ve středním a j. Švédsku i v j. Finsku vystoupají na 17 °C. Načež na
severním pobřeží dosahují pouze 9 °C. Ve velehorských polohách jsou
teploty ještě nižší. Teploty vzduchu jsou tedy ve v. částech až
dvojnásobné oproti norskému pobřeží.
Rozložení a režim srážek
Značné rozdíly jsou v této oblasti také v rozložení srážek. Největší vliv má na toto
rozložení vzdálenost od Atlantského oceánu a také nadmořská výška. Díky
proudění z. větrů se výrazně uplatňuje orografický vliv Skand. Svahy Skand patří
k nejdeštivějším místům v Evropě. Norské pobřeží (Nordfjord) a oblast s.
polárního kruhu dosahují ročně v průměru přes 4000 mm, ale i vnitrozemí s.
Švédska má přes 2000 mm. Horská údolí a kotliny naopak spadají do oblastí
,,dešťových stínů‘‘. Srážek z principu ubývá od JZ (pobřeží Kattegatu) k S a SV
(Laponsko).
Režim srážek je taktéž velmi rozdílný. Na norském pobřeží jsou srážky převážně
na podzim a v zimě. Směrem k V přibývá letních srážek (Finsko), zatímco zimní
měsíce jsou suché. Délka trvání sněhové pokrývky závisí hlavně na nadmořské
výšce a na zeměpisné šířce. Na nejvyšších vrcholech se sníh udržuje přes celé
léto.
Název stanice
Nadmořská
výška [m n.m.]
Průměrná roční
teplota [°C]
Průměrné množství
ročních srážek [mm]
Lokalita
Petrohrad 4 4,2 559 Rusko (Finský záliv)
Kem 10 0,8 425 Rusko (Bílé moře)
Tromsø 24 3,3 994 Norsko (severní pobřeží)
Bergen 44 7,8 1 958 Norsko (jihozápadní pobřeží)
Karasjok 135 -2 340 Norsko (severní vnitrozemí)
Sveg 360 1,8 557 Švédsko (střední vnitrozemí)
Říční síť a režim řek
Skandinávská oblast říční síť je z hydrologického hlediska velmi
hustá a řeky jsou celoročně dobře zásobeny vodou. Nachází se
zde i velké množství jezer různých rozměrů, také močály
i rašeliniště. Řeky mají nevyrovnaný spád a tvoří peřeje
a vodopády. V nížinách mají zklikatěný průběh. Řeky slouží v této
oblasti také pro energetické využití.
Ve Skandinávské oblasti rozlišujeme čtyři typy říčního režimu: 1.
Řeky napájené dešťovou vodou (pobřeží jz. a j. Norska a jz.
Švédska), 2. Řeky napájené převážně sněhovou vodou (s.
Švédsko a Finsko), 3. Řeky smíšeného sněhovo-dešťového
napájení (stř. Švédsko, j. Finsko a Karélie) a 4. Řeky s významným
podílem napájení z ledovcových vod (malé plochy u horských
ledovců).
Norské řeky tekoucí do Atlantského oceánu jsou kratší a mají
malé povodí. Jsou však bohaté na vodopády, kaskády a peřeje.
Najdeme zde nejvyšší vodopády Evropy – Vettisfoss (241 m).
Řeky tekoucí z v. a jv. svahů Skand mají největší spád (norská ř.
Glomma, švédská ř. Klarälv-Götaälv). Švédské řeky jsou velmi
vodnaté s množstvím vodopádů a protékají mnohými jezery, které
řeky současně regulují (ř. Dalälv, Umeälv, Luleälv). Finské řeky
jsou nepravidelné. Protékají plošným terénem a mají bažinatá
rozvodí (ř. Kemijoki, Vuoksi, Kymijoki). Tyto řeky současně
odvodňují Finskou jezerní plošinu.
Jezera a ledovce
Jezera jsou v této oblasti početná
i rozlehlá. Vznikly jak pozůstatkem
čtvrtohorního zalednění, tak i dalšími
způsoby (tektonicky). Velká jezera
vznikala v tektonických sníženinách
a modelována byla následně
ledovcem. Jsou to jezera Ladožské
a Oněžské, která spojuje řeka Svir.
Stejný původ mají i švédská jezera
Vänern, Vättern, Mälaren a finská
Saimma a Päijänne. Finská i karelská
jezera jsou mělká a jejich půdorys
znázorňuje směr pohybu ledovce.
Největší počet jezer ledovcového
původu pak najdeme ve vlastních
Skandách.
Ledovce najdeme pouze ve
vrcholových oblastech Skand převážně
na návětrných západních svazích.
Celková plocha čítá asi 5000 km2. Tyto
ledovce tzv. ,,norského typu‘‘ nebo
,,fjeldové ledovce‘‘ tvoří ledové čapky
či štíty a vytvářejí často splazy
táhnoucí se až do údolí. V severním
Švédsku mají horské vrcholy ledovce
o celkové rozloze 329 km2.
Obr. 1 Sognefjord, nejdelší fjord ležící v Norsku.
Obr. 2 Největší evropský pevninský ledovec Jostedalsbreen-Norsko.
Největší jezera Skandinávské oblasti
Název Lokalita Rozloha [km2
] Max. hloubka [m]
Ladožské Rusko 18 130 225
Oněžské Rusko 9 750 121
Vänern Švédsko 5 440 98
Saimaa Finsko 4 380 82
Vättern Švédsko 1 890 119
Mälaren Švédsko 1 140 Päijänne
Finsko 1 065 93
Tab. 2 Seznam 7 největších jezer Skandinávské oblasti.
Použité zdroje:
[1] KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. ACADEMIA, Praha, 348 s.
[2] Wikipedia (2019): Fjord, https://en.wikipedia.org/wiki/Fjord (19.3. 2019).
[3] Zemepis.com (2019): Fyzická geografie Skandinávie, http://www.zemepis.com/fgskand.php (19.3. 2019).
[4] Obr. 1 Sognefjord, nejdelší fjord ležící v Norsku (převzato z: https://www.fjordtravel.no/tour-cruise-norway/fjordcruise-packages-sognefjord-balestrand-oslo-bergen/).
[5] Obr. 2 Největší evropský pevninský ledovec Jostedalsbreen-Norsko (převzato z: http://odcestovat.cz/destinace/evropa/norsko/jostedalsbreen/).
SKANDINÁVSKÁ OBLAST
Ondřej Baran, Dominik Blanarsch, Monika Kölblová, Jiří Vašek
Daniel Bačovský, Michael Zelený, Veronika Valíková
Přírodovědecká fakulta MU, Brno 2019
Oblast patří k eusibiřské i k arktické podoblasti Holarktidy. Fauna i flóra je chudá
v důsledku čtvrtohorního zalednění. Skandinávské oblasti mají největší rozlohu lesů
v Evropě. Ve skandinávské literatuře se nepoužívá označení tundra a tajga, proto se
bude využívat obojí označení.
Arktický pás odpovídá ruskému pásu tundry. Zaujímá v Norsku pouze nejzazší okraje
poloostrovů a pobřeží ostrovů. Vyskytuje se zde skalnatá tundra pokrytá kamenitou
sutí. Vegetačně zde patří lišejníky a to dutohlávka sobí (Cladonia rangiferina), mechy
a byliny i polokeře plazivého nebo polštářovitého vzrůstu. Místa, kde je vyvinut půdní
pokryv, tam je tundra podmáčená a pokrytá rašeliníkem (Sphagum), křovitými
formami břízy (Betula pubescens) a vrby (Salix glauca). Na dlouhodobě zmrzlé půdě
se vykytují kopečkovitá rašeliniště a palsy.
Subarktický pás odpovídá ruské lesotundře. Rozšířen je v nitru Kolského poloostrova,
v norských krajích Troms a Finnmark a v s. části finského Laponska. Charakteristické
jsou porosty břízy (Betula pubescens).
Pás boreálních jehličnatých lesů je velmi široký, zaujímá celou Karélii téměř až
k Finskému zálivu, do středního Švédska po tzv. limes norrlandicus i do jižního
Norska. Odpovídá ruské tajze. Převažují buď borovice (Pinus silvestris) nebo smrk
(Picea abies). Smrk je především kontinentální. Až 30% plochy zaujímají močály
s rašeliništi a mechorosty. Bylinný podrost představují brusnice (Vaccinium), klikvy
(Oxycoccus) a šťavele (Oxalis).
Pás severoevropských smíšených lesů zaujímá pouze pobřeží Finska, střední a jižní
Švédsko a pás podhůří jižního Norska. Převládají jehličnany, dále jsou zastoupeny
opadavé listnaté stromy především břízy (Betula) olše (Alnus), jeřáby (Sorbus), vrby
(Salix) a topoly (Populus). Směrem k jihu je příměs listnáčů bohatší a druhově
pestřejší.
Pás evropských opadavých listnatých lesů zasahuje pouze na poloostrov Skane a na
úzký pruh při pobřeží dánských úžin a fjordů jz. Norska až k přístavu Alesund.
Charakteristické jsou vždyzelené rostliny jako tis (Taxus baccata), břečťan (Hedera
helix) a cesmína (Ilex aquifolium). Druhově bohaté jsou jako lesy ve střední a západní
Evropě.
Rostlinstvo, půdy a ochrana krajiny
Obr. 1 Vegetační pásy Skandinávie.
Rostlinstvo
Vývoj a ochrana krajiny
Skandinávská oblast má poměrně nejlépe zachovaný
původní ráz krajiny v Evropě
i s patrnými vlivy hospodaření člověka. Ovlivnění je
zejména v porostech, kde pastva sobů ovlivňuje
tundru a tvoří se tak „pseudotundra“ a člověk
ovlivňuje pás severoevropských smíšených lesů a pás
opadavých listnatých lesů hlavně kvůli osídlení
a zemědělství. Dříve také docházelo ke změnám
původní krajiny díky vodohospodářským úpravám což
se hlavně týkalo jezer. Skandinávský region je na
předních místech v péči o životní prostředí, ale jeho
území zasahuje dálkový přenos škodlivin v ovzduší
a kyselých dešťů. V oblasti je vybudována rozsáhlá
soustava velkoplošných přírodních rezervací.
Půdy
Podzol je nejrozšířenějším půdním typem dané oblasti. Podzoly se nacházejí pod
jehličnatými lesy, vřesovišti, borůvčím či acidofilními doubravami. Těžce
rozložitelný opad se vlivem klimatických podmínek (vlhké a chladné klima)
hromadí ve formě surového humusu, ze kterého se postupně tvoří organické
sloučeniny. Vzniklé organické sloučeniny postupně uvolňují ionty železa a hliníku.
Albický (eluviální) horizont postupně přechází ve spodický horizont (iluviální).
Zrnitost je lehčí a skeletovitější. Reakce velmi kyselá a sorpční schopnosti špatné.
Limitujícím faktorem je nízká úrodnost, vysoká acidita. Jsou mělké a nacházejí se
na starém horninovém podkladu nebo na glaciálních sedimentech.
Především pravé podzoly jsou rozšířeny souvisle od atlantského pobřeží až
k pobřeží Bílého moře a j. Švédska po severní mys v Norsku. Rozdíly najdeme
především v příměsích a podílu jiných půdních typů. Nejčastěji se pravé podzoly
vyskytují současně s nenasycenými histosoly, což jsou rašelinné půdy. Ve
vrcholových oblastech Skand se střídají litosoly (kamenité půdy) s nasycenými
nebo kryogenními regosoly (pararendzina), histosoly či pravými podzoly.
Nejhodnotnější půdy se ve Skandinávské oblasti nacházejí v nížinných oblastech
středního a jižního Švédska a jihozápadního Finska, díky půdnímu typu kambisol.
Další zajímavosti
Skandinávské oblasti jsou domovem
mnoha divokých druhů zvířat.
Najdeme zde losy, vlky, rysy ale více
na severu i lední medvědy a velryby.
Obr. 2 Půdní typ podzol.
Obr. 3 Jotunheimen, Norsko.
Použité zdroje:
[1] KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. ACADEMIA, Praha, 348 s.
[2] VOPRAVIL, J. A KOL. (2010): Půda a její hodnocení v ČR. Díl I. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, Praha, 148 s.
[3] Obr. 1 Vegetační pásy Skandinávie. (převzato z: http://www.bodilelmhagen.se/index.html, 2019).
[4] Obr. 2 Půdní typ podzol. (převzato z: https://www.isric.org/explore/world-soil-distribution/podzols, 2019).
[5] Obr. 3 Jotunheimen, Norsko. (převzato z: https://www.lonelyplanet.com/travel-tips-and-articles/europes-best-national-parks/40625c8c-8a11-5710-a052-1479d276c0c4, 2019).
Fyzickogeografická charakteristika Uralu – stavba, povrch, nerostné suroviny
Jan Bořil,
B-GK KART, Přírodovědecká fakulta, Masarykova Univerzita, Brno, 2019
1. NASA (2015): The Ural Mountains, https://earthobservatory.nasa.gov/images/87198/the-ural-mountains (17.03.2019)
2. Freeworldmaps.net (2019): Ural Mountains Map, http://www.freeworldmaps.net/russia/ural-mountains/map.html (17.03.2019)
3. Univerzita Palackého (2011): Fyzickogeografické regiony, http://geo-evropa.upol.cz/fg-regiony/ (17.03.2019)
4. Hellofriendproject.ru (2019): Ural Mountains, http://justfunfacts.com/wp-content/uploads/2016/10/ural-mountains.jpg (17.03.2019)
5. CitiesTips (2019): Magnitogorsk Iron & Steel Works Magnitogorsk, http://www.citiestips.com/view/MagnitogorskIronSteelWorks-444320 (17.03.2019)
6. Wikipedia (2019): Mounta Nardonaya, https://en.wikipedia.org/wiki/Mount_Narodnaya (17.03.2019)
7. KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia. Praha. 350 s
Zdroje
Ural je nejrozsáhlejší evropskou horskou soustavou – měří 2300 km. Jeho šířka variuje mezi 50
až 150 km. Tvoří východní hranici mezi Evropou a Asií, celý se tak nachází na území Ruské
Federace a částečně zasahuje do Kazachstánu. Jeho nejvyšší hora je hora Narodnaya s 1895 m
n. m. I z této relativně nízké nadmořské výšky můžeme usuzovat, že Ural není zrovna
nejvyšším pohořím. To značí mj. relativně velké stáří. Na jeho území se rozkládají všechny
různé druhu povrchu – od tundry, přes tajgu a smíšené lesy až po polopoušť. Klima je
významně ovlivněno kontinentalitou, vysokou nadmořskou výškou a vysokou zeměpisnou
šířkou.
Název pohoří Ural vychází z turkického názvu Ural-tau (ural ve významu hora, tau ve významu
pás).
Úvod
Uralská soustava vznikla v prvohorách na místě rozsáhlé uralsko-tanšanské geosynklinální
mořské pánve, jež se rozprostírala na V od ruské platformy (Král, XX). Vrásné pohyby můžeme
datovat již do starohor, ale hlavní vrásnění nastalo až koncem prvohor při hercynském
vrásnění, kdy největšího rozvoje dosáhly v karbonu. Vrásy na Z straně pohoří jasně naznačují
směr horotvorného tlaku. V permu již docházelo k denudaci pohoří, jejíž produkty se ukládaly
v tzv. Předuralí (Uralská předhlubeň).
Geologická stavba
Půdní typy a jejich rozšířenost na Urale ovlivňuje především klima, a
proto se vyznačují výraznou výškovou stupňovitostí. Půdy, zejména ve
vysokých nadmořských výškách, jsou značně kamenité a vytváří
kamenitá pole.
Půdy
Horská pásma na Uralu se obecně vyznačují poledníkovým průběhum. Za horský reliéf lze
považovat zejména v centrálních částech soustavy, v ostatních místech mluvíme spíše o
pahorkatém až mírně zvlněném povrchu. Povrch je často zarovnán mohutným zvětrávanými
kůrami, které slouží jako ložiska nerostných surovin i vzácných prvků.
Povrch
Pásmo Nerostné suroviny
Uralská předhlubeň Ropa, plyn, uhlí
Centrální uralské
antiklinorium
Nikl, chrom, platina
Magnitogorsko-nižnětagislké
synklinorium
Železné a měděné rudy
Východouralské
antiklinorium
Zlato, drahokamy
Zauralské synklinorium Uhlí
Obrázek 1: Topografická mapa Uralu Obrázek 2. Satelitní snímek hřebenů ve střední části Uralu
Tabulka 1: Tabulka nerostných surovin a kde se těží
REPLACE THIS BOX WITH
YOUR ORGANIZATION’S
HIGH RESOLUTION LOGO
REPLACE THIS BOX WITH
YOUR ORGANIZATION’S
HIGH RESOLUTION LOGO
Orografické pásmo Charakteristika
Paj-Choj
300km délka, 100km šířka,
vrcholky nad 400 m
Zapolární Ural
170x80 km, horské hřebty a
masivy nad 1000 m n. m.,
glaciální modelace
Polární Ural
200x20 km, hřebeny nad
1400 m n. m., ledovce a
sněžníky
Připolární Ural
250x120 km, nejvyšší vrcholy
(Narodnaja, 1895 m n. m.),
velehorský alpinský reliéf
Severní Ural
500x110 km, 700 – 1000 m n.
m.
Střední Ural
450 km dlouhý úsek, reliéf do
800 m n. m., slabé rozčlenění,
stáčení k východu
Jižní Ural
600x150 m, tektonicky
vyzdvižen, paralelní hřbety
oddělené řekami, na okrajích
zvlněné plošiny
Mugodžary
200 km, nízké pahorky do
600 m n. m., tyčí se nad
okolní pediplén
Pohřbený pediplén byl koncem druho- a třetihor znovu rozlámán a
erozně-denudačními pohyby obnažen, případně znovu vymodelován
novou říční síť. Až v tomto období se Ural vymodeloval do Uralu, který
známe dnes. Ural má významnou pásmovitou stavbu, od západu k
východu rozlišujeme pět základnch pásem: uralská předhlubeň, centrální
uralské antiklinorium, magnitogorsko-nižnětagislké synklinorium,
východouralské antiklinorium a zauralské synklinorium. (Král, XX) V
tabulce níže lze nalézt přehled nerostných surovin.
Lze rozlišit dva typy říční sítě – podélná údolí paralelní s pásmem, která
jsou velmi široká, a příčná, velmi těsná údolí. V pleistocénu byly svahy S
Uralu pokryty ledovcem, který plynule navazoval na pevninský ledovec
na úpatí. Ledovec vymodeloval zejména oblast Připolární Ural, který
dodnes, i přes nevelkou výšku, připomíná alpský reliéf. V severních
částech Uralu se dodnes vyskytuje i permafrost, na úplném severu může
být permafrost až 400 m silný. V Uralu rozlišujeme osm základních
orografických jednotek
Tabulka 2: Tabulka orografických pásem a jejich charakteristikí
Obrázek 5: Orografické členění Uralu
Orografické pásmo Půdy
Paj-Choj
Histosoly, kryogenní půdy,
podzoly
(Za/Při)Polární Ural Kryogenní půdy, litosoly
Severní Ural
Kryogenní půdy,
podzoluvisoly
Střední Ural
Nenasycené fluvisoly a
histosoly, greyzemě, podobné
S Uralu
Jižní Ural
Litosoly, regosoly, greyzemě
až černozemě
Tabulka 3: Tabulka orografický pásem a jejich půd
Obrázek 3: Poloha Uralu v rámci Evropy
Obrázek 4: Typický obrázek Uralu
Obrázek 6: Hora Narodnaya Obrázek 7: Zpracování železa v Magnitorgorsku
Fyzickogeografická charakteristika Uralu – vodstvo, podnebí, rostlinstvo, živ. prostředí
Jan Bořil,
B-GK KART, Přírodovědecká fakulta, Masarykova Univerzita, Brno, 2019
1. Wikipedia (2019): Mugodžary, http://www.wikiwand.com/cs/Mugod%C5%BEary (24.03.2019)
2. The Free – Freedom (2016): The Rivers of Ural, http://volnomuvolya.com/river_of_the_ural.html (24.03.2019)
3. ShareCast (2019): Eurasia Mining's Ural operations to commence with specially formed contractor, https://www.sharecast.com/news/aim-bulletin/eurasia-mining-uralmining-operations-to-commence-with-specially-formed-contractor--3711936.html
(24.03.2019)
4. VortexMag (2019): Ural Mountains: The Border between Europe and Asia, https://www.vortexmag.net/en/ural-mountains-the-border-between-europe-and-asia/
(24.03.2019)
5. KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia. Praha. 350 s
6. Glaciers and clima in the recent past (2019): Polar Urals Glaciers Indicate Modern and Last Millennium Climate Variations in the Russian Subarctic,
http://paleoglaciology.org/regions/PolarUrals/GlaciersAndClimate/ (24.03.2019)
Zdroje
Ural je nejrozsáhlejší evropskou horskou soustavou – měří 2300 km. Jeho šířka variuje mezi 50
– 150 km. Tvoří východní hranici mezi Evropou a Asií, celý se tak nachází na území Ruské
Federace a částečně zasahuje do Kazachstánu. Jeho nejvyšší hora je hora Narodnaya s 1895 m
n. m. I z této relativně nízké nadmořské výšky můžeme usuzovat, že Ural není zrovna
nejvyšším pohořím. To značí mj. relativně velké stáří. Na jeho území se rozkládají všechny
různé druhu povrchu – od tundry, přes tajgu a smíšené lesy až po polopoušť. Klima je
významně ovlivněno kontinentalitou, vysokou nadmořskou výškou a vysokou zeměpisnou
šířkou.
Název pohoří Ural vychází z turkického názvu Ural-tau (ural ve významu hora, tau ve významu
pás).
Úvod
Kvůli značné pásmové roztažnosti se podnebí v jednotlivých částech Ural výrazně liší. Jsou
zastoupeny všechny vegetační pásy od tundry na severu po polopoušť na jihu. Oproti okolním
rovinám se vyznačuje především výrazně vlhčím a chladnějším klimatem. Západní návětrné
svahy jsou obyčejně vlhčí než východní (mají až 3x více srážek). Samotné pohoří představuje
bariéru pro prouděné z Atlantiku. Lokálně hraje velkou roli také inverze.
Zimy bývají na Urale studené a drsné. Na Polárním Urale začíná zima již v říjnu, kdy se vytváří
první souvislý sníh. Za polárním kruhem dosahují taploty v průměru okolo -20 až -22 °C,
absolutní minima klesají až k -50 °C. Souvislá sněhová pokrývka se udržuje až do konce dubna,
ale sníh mizí až do června, v horách dokonce nemizí nikdy. Čím jižněji po hřebenu
postupujeme, tím se zima zkracuje.
Léto bývá chladné a krátké, na severu bývají průměrné teploty okolo 8 °C, na jihu však až
okolo 25 °C (Mugodžary). I srážkové úhrny se velmi liší od severu na jih – zatímco v tundře
spadne jen okolo 300 mm/rok, v Připolárním Uralu až 1400 mm a na jižním okraji Mugodžar
jen 200 mm/rok.
Podnebí
Pásmová rozlehlost Uralu se projevuje i na
rozdílných hydrologických podmínkách. Na severu
je nedostatek tepla a nadbytek srážek (tundra i
tajga), na jihu je naopak nadbytek tepla a
nedostatek srážek (step, polopoušť). Řeky na
západních svazích jsou 2x a 3x vodnatější než na
východu, zejména z důvodu ná/závětrnosti svahů.
Řeky odtékají do povodí Barentsova, Karského a
Kaspického moře. Jsou napájeny zejména z tajícího
sněhu (40 – 80 % ročního průtoku). Z toho i
vyplývá, že řeky mají typicky výrazné maximum
průtoku na jaře a minimum koncem zimy.
Současné zalednění Uralu je malé, ledovce
málokdy přesahují 1 km2. Ledovcové splazy končí v
Připolárním Uralu ve 1200 m, v Polárním Uralu již
ve 400 m n. m. V poslední době však ledovce
ustupují. Celkový počet jezer je přes 6000,
většinou jsou menších rozměrů a mají glaciální
původ.
Vodstvo
REPLACE THIS BOX WITH
YOUR ORGANIZATION’S
HIGH RESOLUTION LOGO
REPLACE THIS BOX WITH
YOUR ORGANIZATION’S
HIGH RESOLUTION LOGO
Ural protíná celou řadu vegetačních pásem. Poněvadž hory nejsou příliš vysoké, je počet
výškových stupňů omezen na dva až čtyři. Od západu k východu také vzrůstá kontinentalita
podnebí. Obecně lze však říci, že téměř celý Ural pokrývá lesní vegetace.
Rostlinstvo
Orografické pásmo Charakteristika
Paj-Choj
Tundra, ve spodní části spíše
močálovitá, v horní zase
kamenitá
(Za/Při)Polární Ural
Převážná část těchto
vysokých pásem je bezlesá, v
nižších polohách se střídá
tundra s tajgou. Lesy tvoří
smrk s příměsí jedle a
modřínu.
Severní Ural
Zalesněn hustou smrkovou
tajgou, bříza až druhotná
Střední Ural
Převážně smrkovo-jedlové
porosty, kopce jsou příliš
malé na to, aby vystupovala
nad hranici lesa
Jižní Ural
Horní hranice lesa sahá do
1100 m n. m., rostlinný k je
velmi různorodý, střídají se
listnaté a jehličnaté lesy
Mugodžary
Převážnou většina zabírá
step, z většiny je hospodářsky
obdělávaná kvůli úrodné
černozemi.
Obr. 7: Krajina Mugodžar
Obr. 1: Řeka Uralu a) Vischera, b) Ilych
Celá oblast Uralu je výrazně poznamenaná těžebním, metalurgickým a chemickým
průmyslem. Těžba nerostných surovin je prováděna převážně povrchově, což vedlo k vytvoření
i několika kilometrových lomů. Těžbou zlata byly zničeny mnohé údolní nivy a řeky. Mnohé
uralské řeky trpí znečištěním. Kvůli průmyslu je často kvalita ovzduší velmi znepokojivá,
zejména co se týče smogu nebo koncentrace prachu. Krom toho se v poslední době objevuje
problém příliš velké těžby dřeva. Mnohé studie spolehlivě ukázaly na souvislost mezi
nemocnou populací a nedostatečnou kvalitou životního prostředí. V Sovětském svazu i
současném Rusku je bohužel zlepšení v nedohlednu – např. aktivisté Greenpeace často končí
ve vězení.
Ochrana krajiny
Obr. 2: Zničená krajina Uralu
Obr. 3: Průměrné teploty v a) lednu, b) červenci
Obr. 4: Krajina severního Uralu
1) < -24 °C
2) -17 - -24 °C
3) > -17 °C
1) < 10 °C
2) 10 - 14 °C
3) 14 - 18 °C
4) 18 – 22 °C
5) >22 °C
Obr. 5: Ural v zimě
Obr. 6: Zbytky ledovců na Uralu
Východoevropská rovina
Petr Breuer, Radim Ilčík, Irena Ivičičová, Ondřej Kovář, Jiří Válek
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
1. ZEMEPIS (2019): Regionální geografie – Evropa - Fyzická geografie Evropy - Fyzická geografie Východní Evropy online. Citováno dne 24.3. 2019. Dostupné na WWW: <http://www.zemepis.com/fgvevropy.php>
2. WIKIPEDIA (2019a): Žigulovské hory. Citováno dne 24.3. 2019. Dostupné na WWW: <https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDigulovsk%C3%A9_hory>
3. WIKIPEDIA (2019b): Jantar. Citováno dne 24.3. 2019. Dostupné na WWW: <https://cs.wikipedia.org/wiki/Jantar>
4. FEHRPLAY (2019): Strategické suroviny Ruské federace – ropa. Citováno dne 24.3. 2019. Dostupné na WWW: <https://cs.fehrplay.com/biznes/4819-strategicheskoe-prirodnoe-syre-rf-neft-yurals.html>
Zdroje:
Geologická stavba
Povrch je na území velmi jednotvárný. Převážně rovinatou
krajinu doplňují místy zvlněný reliéf, a to například ve
Středoruské, Valdajské a Povolžské vrchovině. Nejvyšší bod se
nachází v blízkosti ruského města Samara, konkrétně v
Žigulovských horách a nese název Bezymjannaja, jeho
nadmořská výška je 381 m n. m. Samotné Žigulovské hory
byly vyvrásněny před sedmi miliony lety, jsou tvořeny
převážně vápencem. Porost tvoří borová a javorová lesostep.
V horách roste množství hub, zvláště holubinek. Vyskytují se
zde typicky stepní druhy (vlha pestrá, kudlanka
nábožná, endemický druh mateřídoušky), ale také los
evropský. Velká část pohoří je vyhlášena rezervací. Centrem
oblasti je město Žiguljovsk. Zdejší scenérie vyhledávali mnozí
umělci, např. Ivan Ajvazovskij. Podle hor je
pojmenován automobil i pivo. Žiguli jsou vyhledávány
milovníky záhad, neboť zde bývají hlášeny četné paranormální
jevy. Podle pověstí se v horách skrývá vchod do podsvětí.
Povrch
Základem geologické stavby Východoevropské roviny je
Východoevropský kraton, který vznikl kolizí těchto tří segmentů:
Fennoskandie, Sarmatie a Volgo-Uralie, tyto segmenty poté
tvořily kontinent Baltica.
Východoevropská rovina je velmi starou a stabilní součástí
evropské pevniny a nazýváme ji ruská (východoevropská)
platforma. V její stavbě lze rozlišit krystalický podklad (tzv.
fundament) a sedimentární obal.
• Fundament je tvořen předprvohorními žulami (granitoidy) a
metamorfovanými horninami (ruly, migmatity), které
vystupují na povrch v oblasti baltského štítu, který je součástí
Fennoskandie.
• Sedimentární obal tvoří různě mocné série mořských,
jezerních a kontinentálních uloženin prvohorního až
čtvrtohorního stáří, jež nebyly nikdy zvrásněny a tvoří
tak zhruba vodorovně uspořádané vrstvy.
Obrázek 1: Geologická stavba Východoevropské roviny
Obrázek 2: Žigulovské hory
REPLACE THIS BOX WITH
YOUR ORGANIZATION’S
HIGH RESOLUTION LOGO
REPLACE THIS BOX WITH
YOUR ORGANIZATION’S
HIGH RESOLUTION LOGO
Nerostné suroviny
Východoevropská rovina je poměrně bohatá na nerostné
suroviny, a to zejména na ty energetické, ale i např. na železnou
rudu a další suroviny (viz. výčet níže):
• Ve zvrásněných pásmem velké ložiska páskovaných železných
rud.
• Hořlavé břidlice a bauxit (např. v Estonsku).
• Velká ložiska uhlí, manganu v Doněcké pánvi.
• Velká naleziště evaporitů (např. sádrovec).
• Ropa na hranici s uralem.
• Fosfáty, rašelina
• Produkce jantaru v Pobaltí
Obrázek 3: Výrobky z jantaru
Obrázek 4: Ropa těžená u Uralu
Východoevropská rovina
Petr Breuer, Radim Ilčík, Irena Ivičičová, Ondřej Kovář, Jiří Válek
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
Zdroje
KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019)
Obr. č. 5: WIKIPEDIA (2019): Köppenova klasifikace podnebí, https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B6ppenova_klasifikace_podneb%C3%AD (9.5. 2019)
Obr. č. 6: Fotky a Foto (2019): Fotka Ladožského jezera, https://fotky-foto.cz/fotobanka/ladozske-jezero-rusko(4-124474608)/ (9.5. 2019)
Tabulka č. 1: převzato z KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019)
Obrovská rozlehlost Východoevropské roviny způsobuje, že reliéf má na klima
pouze zanedbatelné vliv. Od západu na východ výrazně narůstá kontinentalita.
W. Köppen rozlišuje 4 základní podnebné oblasti, které se dají dále dělit:
Sněhová (E): oblasti na severu, převládá studený arktický vzduch, dá se
rozlišit na podnebí věčného mrazu (EF) a podnebí tundrové (ET),
Boreální (D): největší část mírného pásu, převládá kontinentální vzduch, dá se
dělit na podnebí studené a vlhké zimy, s letními teplotami 12-17 °C (Dfc) a
studené a vlhké zimy (Dfb) s alespoň 4 měsíci s průměrnou teplotou vyšší než
10 °C
Stepní (BSk): oblasti černomořské nížiny, nižíny Krymu, dolní Povolží,
Kubáňsko-azovské nížiny a středního povodí řeky Ural, amplituda teplot roste
od Z na V, průměrné zimní teploty jsou -2 až -15 °C a letní 21 až 24 °C
Pouštní (BWk): část Kaspické nížiny, nejsušší část Evropy, silně kontinentální
podnebí, zimní teploty se pohybují od -30 až -40 °C a letní zase od 40 až 45 °C.
Srážky postupně ubývají směrem na východ. Nejvyšší jsou kolem Finského
zálivu. Průměrně se tu pohybují od 600 do 800 mm ročně. Naopak v Kaspické
nížině průměr klesá pod 200 mm. Oblasti J a JV rovinou jsou postihovány
periodickými obdobími sucha.
Podnebí
Jezera Východoevropské roviny jsou soustředěna v oblastech s dostatkem
srážek. Hodně jezer je soustředěno v sz. oblasti posledního vandalského
zalednění. Na jihu je málo jezer, hlavně z důvodu záporné bilance.
Podle genetického hlediska rozlišujeme několik typů jezer. Největší jsou jezera
glaciálně-tektonická. Ta leží na rozhraní ruské platformy a Skandinávské
oblasti. Patři mezi ně Ladožské a Oněžské jezero. Ladožské je největší jezero v
Evropě (18 130 km²). Je odváděno řekou Něvou do Finského zálivu. Oněžské
jezero je protáhlé a je členěno v zálivy a poloostrovy.
Glaciální jezera jsou lokalizována v oblasti vandalského zalednění. Vyplňují
prohlubně glaciálního původu. Největší vyplňují sníženiny v místech
někdejších ledových jazyků. Patří mezi ně Čudské jezero (3 600 km²), jezero
Ilmen‘ a Bílé jezero.
Krasová jezera vyplňují prohlubně krasového reliéfu. Rozšířená jsou ve
Vysokém Zavolží, Permské oblasti a Baškortostanu. Mohou být sezónní. Dá se
mezi ně řadit i slaná jezera Kaspické nížiny, jež vznikla vyluhováním solných
pňů.
Další typy jezer jsou nivní, sufózní a termokrasová.
V rozložení a kvalitě podzemní vody je vidět značná pásmovitost. Obecně platí,
že od S na J klesá hladina pozdzemní vody do větších hloubek. Jsou více
mineralizované a mají méně organických látek. Nejkvalitnější jsou vody
artézské. Významné zásoby se nachází v Petrohradské a moskevské oblasti.
Řeky na periferních oblastech ústí do moří. Centrální části však dominuje
bezodtoková oblast největší evropské řeky Volhy, ústící do Kaspického moře.
Řeky na severu mají dostatek vody, díky kladné vláhové bilanci. Jarní povodně
jsou vzácné, protože sníh taje pomalu. Na jihu jsou řeky vývojově starší.
Bilance je zde záporná, proto řeky mohou i vyschnout.
Řeky Východoevropské roviny patří převážně do volžského a ruského
kontinentálního typu říčních systémů. Hlavní zdroj vody je tání sněhu, méně
pak dešťová voda. Při jarních povodních odteče až 50 % celkového odtoku.
Jinak jsou stavy nízké.
Mezi největší řeky patří: Volha, Don, Dněpr, Severní Dvina, Pečora a Západní
Dvina.
Vodstvo Jezera
Obr. č. 5: Podnebí Evropy podle Köppena
Tab. č. 1: Přehled největších řek Východoevropské roviny
.
.
Řeka Délka (km) Povodí (km²)
Volha 3690 1 380 000
Dněpr 2285 503 000
Don 1970 442 500
Pečora 1790 326 900
Západní Dvina 1020 85 100
Severní Dvina 750 360 000
Obr. č. 6: Ladožské jezero
Východoevropská rovina
Petr Breuer, Radim Ilčík, Irena Ivičičová, Ondřej Kovář, Jiří Válek
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
Zdroje
Obr. č. 7: Depositphotos (2019) Typická černozem na Ukrajině,
https://depositphotos.com/127672148/stock-photo-ukrainian-landscape-villageamong-fields.html
(10.5.2019)
Půdy v této oblasti závisí hlavně na podnebí a rostlinném krytu. Vzhledem k
malé výškové členitosti má reliéf jen druhořadý význam a vliv podzemní vody
se příliš neuplatňuje. Zpravidla se půdní typy mění se zeměpisnou šířku, tedy
od severu k jihu. Většinu území tvoří půdy, které obsahují spraš.
Nejvíce na severu území (v tundře), kde se nachází trvale zamrzlá půda se
vyskytují zejména kryosoly, částí zasahují i do tajgy. Postupem na jih se
postupně přidávají glejové podzoly v zamokřených místech tajgy, ještě jižněji
lze nalézt drnopodzolové půdy. Ve smíšených lesích ve střední části území a
Pobaltí se vyskytuje směs podzolů a luvisolů, někde se vyskytují i šedé lesní
půdy. Na karbonátových podkladech, zejména v Estonsku lze nalézt i rendziny.
Od Ukrajiny až po jižní úpatí Uralu lze nalézt velmi úrodné černozemě. V
místech které nebyly tolik ovlivněné člověkem se vyskytují luvisoly a hnědé
půdy, vzácně lze zde objevit i „ostrůvky“ solonců. Ve stepi, která zaujímá
okraje Kaspické nížiny a pobřeží Černého moře lze očekávat kaštanozemě,
které jsou velmi podobné černozemím, mohou být rozděleny na vápnité i
ilimerizované. V nejsušší Kaspické nížině se nachází slané půdy (solonce) a
pouštní půdy (xerosoly).
Půdy
Přírodní zdroje Východoevropské roviny jsou již od pradávna využívána
člověkem, proto se podmínky na tomto rozsáhlém území změnily. Mezi
největší změny patří změna lesního hospodářství a zemědělství. Rozsah změn
roste od severu k jihu což souvisí se hustotou osídlení, tím pádem roste i
tímto směrem podíl orné půdy, který dosahuje v lesostepním pásmu až 80%
celkové plochy. Tajga je málo porušena, na listnatých a smíšených lesích jsou
změny větší.
V 19. století probíhalo rozsáhlé odlesnění, zejména na Ukrajině a středním
Povolží, to zapříčinilo růst erozních procesů. Prašné bouře odnášely úrodnou
půdu pryč. Tyto problémy ještě urychlil vliv komunismu, konkrétně výstavba
velkých vodních děl a průmyslu. Vodní nádrže měli původně prostředí
pomoci, naopak ale způsobily mnoho problémů, které nebyly předpovídány.
Dalším problémem je těžba nerostných surovin, díky kterým vznikají
antropogenní změny reliéfu, viz obrázek č. 3. V těchto oblastech se vyskytují i
elektrárny, které značně znečišťují ovzduší. Známou katastrofou je výbuch
Černobylu, kde uniklo až 50 tun radioaktivních látek.
Ochrana přírody je typická chráněnými územími – zapovědníky. V těchto
chráněných oblastech je zakázáno využívání přírodních zdrojů, některé z nich
jsou zaměřeny na záchranu ohrožených druhů. V posledních letech vznikali i
národní parky.
Rostlinstvo se stejně jako půdy liší postupem od severu k jihu. Tundru lze
rozdělit na mecho-lišejníkovou, kde se rostou kromě mechů a lišejníku i
vytrvalé byliny. V teplejších částech tundry se už začínají objevovat první keře,
zejména zakrslé vrby a břízy, proto ji lze nazvat jako křovitou. Přechodný pás
okolo polárního kruhu – lesotundra se vyznačuje už větším počtem stromů,
nicméně zde spíše převažují byliny a keře. Dalším pásmem porostou jsou lesy,
které se ve své severnější části nazývají tajga, která je typická velkým
množstvím smrků doprovázených častým výskytem močálů, mezi smrky lze
občas objevit nějakou tu břízu. Dalším postupem na jih se čím dál více
přidávají listnaté stromy, hlavně bud, lípa, jasan a javor. Dalším přechodným
pásmem je lesostep, kterou doprovází už méně srážek a stromy se vyskytují
spíše podél vodních formací. Velkou měrou jsou zde zastoupeny byliny a velká
část je obdělávána člověkem (až 60%). Ve stepích a polopouštích rostou
výhradně byliny, výjimku tvoří např. delta Volhy, která se jeví jako oáza života v
této suché oblasti.
Zvířectvo se pyšní velkou rozmanitostí. Pro sever sou typičtí sobi, polární lišky
a zajíci, postupem na jih se přidávají medvědi, vlci, losi, divočáci, jeleni. Ve
stepích na jihu nalezneme hlavně hlodavce, delta Volhy je domovem pro
mnoho druhů ptáků a hmyzu.
Fauna a flóra Vývoj a ochrana krajiny
Obr. č. 7: Typická černozem na Ukrajině Obr. č. 8: Vlk eurasijský.
.
.
Obr. č. 9: Těžba nerostných surovin poblíž Voroněže roku 2018.
Obr. č. 8: WIKIPEDIA (2019): Vlk eurasijský, https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlk_eurasijsk%C3%BD (10.5.2019)
Obr. č. 9: MAXAR - Digital Globe (2019): Těžba nerostných surovin, https://www.digitalglobe.com/ (10.5.2019)
KRÁL, V. (1999): Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 348 s. (26.3.2019)