1. Proměny brněnské antropologie
Historie antropologického zkoumání má v Brně poměrně dlouhou tradicí a podobně
jako jiné obory i antropologie ve své historii procházela nejen úspěšnými, ale také méně
šťastnými obdobími svého vývoje. Některá období byla spojená s nebývalým rozkvětem a
snahou vypořádat se s novými výzvami, jiná byla naopak velmi neúspěšná až tragická, kdy
brněnské antropologii hrozil celkový zánik. Přesto se podařilo odborníkům a zájemcům brněnskou
antropologii udržet při životě, a dnes můžeme směle tvrdit, že v nastupující nové
generaci antropologů se začínají psát nové dějiny brněnské antropologie, která slibně navazuje
na své zakladatele z dob dávno zapomenutých.
Cílem následujícího textu je snaha stručně popsat vývoj oboru antropologie na Přírodovědecké
fakultě Masarykovy univerzity od jejího vzniku až po současnou, stále více diferencovanou,
moderní vědní disciplínu. Cesta to bude spletitá, neboť po obnovení antropologického
ústavu se postupně zformovalo několik směrů, které navázali na tradice předválečného
antropologického ústavu. Proto čtenář v následujících odstavcích nalezne přehledný a výstižný
popis jednotlivých období vývoje antropologického ústavu doplněný o historii menších
antropologických pracovišť, která se v průběhu let v Brně vytvořila. Na konci našeho putování
tak vznikne obraz o tom, jak se brněnská antropologie vyvíjela a jak se postavila k novým
výzvám dnešní celosvětově propojené lidské společnosti.
Následující pasáže můžeme rozdělit do několika částí. Nejdříve se zastavíme u vzniku
a vývoji Antropologického ústavu a jeho zakladatelů, poté se seznámíme s antropologickými
pracovišti, která vznikla mimo Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, a na konci
našeho putování si řekneme pár slov o současném směřování brněnské antropologie. Snad si
každý čtenář v této krátké stati nalezne to své a mnoho údajů, novinek a dalších inspirací přispěje
k hlubšímu poznání vědy zkoumající člověka, kulturu a společnost.
Při tvorbě tohoto textu bylo využíváno nepřeberné množství pramenů z archivu Ústavu
antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, odborné literatury a dalších
zdrojů. Tvorba tohoto textu byla podpořena z prostředků Masarykovy univerzity, konkrétně
z Fondu rozvoje Masarykovy univerzity MUNI/FR/0263/2014 „Kapitoly z dějin antropologie“
uvolněných pro tyto účely na rok 2014.
1. 1 Antropologie jako věda o člověku, kultuře a společnosti
Jako první použili termín „antropologie“ humanisté 16. století, kteří ji definovali jako
vědu o lidské přirozenosti. Samotný výraz antropologie je tvořen dvěma slovy řeckého původu:
ό άνθρωπος (ántropos, „člověk“) a ό λόγος (lógos, „slovo, řeč, nauka“). Definovat a vysvětlit,
čím se antropologie zabývá, je od jejího vzniku velmi složité, neboť šíře jejího zájmu
se pohybuje od zkoumání lidského těla až po uměleckou tvorbu. Proto je dodnes vědecká definice
antropologie nejednotná. I přes existující nepřeberné množství vědeckých přístupů a
metod, které se nějakým způsobem zabývají člověkem, kulturou a společností, existuje jednotící
předmět jejich zájmu – člověk a jeho svět. A právě tou jednotící vědeckou koncepcí, kte-
rá všechny tyto přístupy spojuje, představuje antropologie. Dnes můžeme antropologii považovat
za holistickou, interdisciplinární a komparativní vědu o lidské odlišnosti a rozmanitosti,
která se snaží vědecký hodnověrným způsobem popsat a vysvětlit různé formy biologické,
kulturní a sociální existence člověka. 1
1. 2 Předmět a disciplíny antropologického výzkumu
Dnešní antropologický výzkum vychází z modelu obecné antropologie. Podle této
koncepce se zájem antropologů nesoustřeďuje pouze na výzkum biologické variability lidského
organismu v historickém čase a geografickém prostoru, ale také na výzkum rozmanitosti
kultury, která představuje základní atribut lidské existence. 2
Podle tohoto modelu můžeme
vědeckou antropologii rozdělit na čtyři základní odvětví, která představují čtyři dimenze lidské
existence a specifiku lidského rodu: 3
(1) Fyzická antropologie zabývající se výzkumem biologické variability lidských populací
v čase a prostoru; předmětem jejího zájmu je komplexní studium růstu, vývoje a
funkce lidského organismu v rámci různých rasových, etnických, kulturních a sociálních
skupin;
(2) archeologická antropologie studující hmotné prameny, které představují doklady cílevědomé
lidské práce. Zabývá se studiem rozmanitostí lidských kultur v časové perspektivě
(„kulturní antropologie minulosti“);
(3) sociokulturní antropologie se zabývá studiem lidského chování a myšlení, které sdílí
členové určité společnosti. Náplní sociální a kulturní antropologie je výzkum variability
lidských kultur a společností v čase a prostoru, tzn. studium světa „těch druhých“;
(4) lingvistická antropologie studuje lidský jazyk a komunikaci v kontextu kultury a společnosti.
Hlavní důraz při tom klade na způsob užívání jazyka a jeho mnohačetné vlivy
na lidské chování a prožívání.
Zvláštní místo zaujímá v systému antropologických disciplín aplikovaná antropologie, která
by nebyla možná bez čtyř základních antropologických podoborů. Tento „pátý element“ není
ničím jiným než uměním aplikovat poznatky získané v oblasti teoretické antropologie v praxi.
2. Kořeny a počátky české antropologie
Téměř do poloviny devatenáctého století nelze v českomoravském prostředí hovořit o
samostatném antropologickém oboru. Přesto lze v českých zemích prokázat dávný zájem o
studium člověka. Významným impulzem pro rozvoj antropologického myšlení bylo založení
Karlovy univerzity v roce 1348, kde se studenti seznamovali s díly antických myslitelů (Aristoteles,
Hippokrates, Galén) a s výkladem arabských učenců (Avicena, Averroes). S nástupem
renesance se začal prosazovat vědecký přístup a mnoho učenců se začalo „antropologicky“
zabývat studiem lidských bytostí. Za první antropologický spis ve střední Evropě se považuje
pojednání Aphorismorum Metoposcopicorum libellus unus (1584) od Tadeáše Hájka
z Hájku (1525-1600) 4
, ve kterém popisuje průběh kožních vrásek v obličeji člověka. Podrobné
studium lidského organismu v tomto období bylo spojeno s pitvou. Ta však byla až do
sedmnáctého století zakázaná a mnoho poznatků o lidské anatomii bylo přejímáno od jiných
autorů. První veřejnou pitvu v Praze provedl v roce 1600 Jan Jesenský (Johannes Jessenius,
1556-1621) 5
a položil tím základy české anatomické školy. Antropologické myšlení se postupně
začalo rozvíjet nejen v souvislosti s rozvojem anatomie, ale také ve snaze popsat fyzické
znaky člověka a jeho variabilitu. K průkopníkům české antropologie proto můžeme zařadit
Václava Staňka (1804-1871), který pod vlivem frenologie vydal spis o lebosloví a připravil
k tisku anatomický atlas, a Karla Slavoje Amerlinga (1807-1884), jehož snahou bylo
vytvoření antropologicko-statistické komise, která by soustředila široký materiál o tělesném
stavu obyvatelstva. Cílem této komise mělo být vytvoření přehledu o výskytu jednotlivých
typů a talentů pro různá odvětví vědy, umění i společenské funkce. Nejvýznamnější osobností
před vznikem samostatného oboru antropologie byl bezesporu Jan Evangelista Purkyně
(1787-1869) 6
, který se zabýval variabilitou tělesných znaků a vlivem prostředí na člověka.
Vedle fyziologických objevů věnoval pozornost studiu kraniologie, antropometrii a fylogenetickému
vývoji člověka. Purkyně je také autorem první antropologické sbírky, kterou vytvořil
v rámci svého fyziologického ústavu v Praze. K rozvoji antropologie přispívali především
jeho žáci. Purkyňův žák a asistent Eduard Grégr (1827-1907) obohatil antropologické myšlení
spisem o „lebozpytu“ starých Slovanů, která se stala první kraniologickou studií
v Čechách. 7
Vedle pražského vědeckého spolku se na rozvoji antropologie podíleli i další
osobnosti přírodních věd. Patrně tou nejdůležitější osobnosti druhé poloviny 19. století, nepočítáme-li
Charlese Darwina, se stal brněnský opat a botanik Johann Gregor Mendel (1822-
1884) 8
, který přispěl k vývoji biologického myšlení objevem zákonů dědičnosti, a tím ovlivnil
nastupující generaci přírodovědců. 9
Rozvoj evolučního myšlení spojený s Darwinovou teorií ovlivnil téměř všechny vědecké
obory. Ve vědách zabývajících se člověkem se evoluční myšlenka rychle ujala a ihned
se projevila v zájmu studia lidské prehistorie a variability. Na nové výzvy reagovali především
moravští badatelé Jindřich Wankel (1821-1897), Karel Maška (1851-1916) a Martin
Kříž (1841-1916) 10
, kteří hledali doklady existence pleistocenního člověka. Postupně prozkoumali
jeskyně Moravského krasu, u Štramberku, podíleli se na výzkumech stanic
v Předmostí a dalších lokalitách. V devadesátých letech devatenáctého století se do popředí
dostaly osobnosti pražských antropologů Jindřicha Matiegky (1862-1941) 11
a Lubora Nie-
derleho (1865-1944) 12
, kteří, na rozdíl od moravských badatelů, začali připravovat univerzitní
půdu pro samostatný vědní obor antropologie. Za podpory Tomáše Garriguea Masaryka
(1850-1937) se Luboru Niederlemu podařilo vytvořit v rámci Českého muzea v Praze antropologickou
sekci, odkud byl jen krůček k ustavení samostatné antropologie na Karlově univerzitě.
Příchodem antropologie jako komplexního vědního oboru na univerzitní půdu se otevřela
nová kapitola dějin antropologie v českých zemích umožňující vznik dalších institucionálně
podpořených antropologických pracovišť. 13
V počátečních letech dvacátého století se postupně ustavila dvě základní antropologická
centra v českých zemích – Praha a Brno. V této době antropologie jako samostatný vědecký
obor teprve vznikala a byla úzce propojena s archeologií a etnografii (národopisem). Postupně
se však začíná osamostatňovat a vzniká samostatný obor zaměřený zprvu jen na antropometrii.
První přednášky z antropologie se uskutečnily v roce 1908, kdy se stal profesorem
Karlovy univerzity Jindřich Matiegka, kterému se s pomoci Aleše Hrdličky podařilo v roce
1911 zřídit Antropologický ústav v Praze. Spolupráce obou antropologů se stala významným
mezníkem při formování české antropologické tradice. Hrdličkovo renomé se stalo zárukou,
že jeho rady a dary budou vhodně a správně využívány. Samotný Jindřich Matiegka přispěl
k založení oborového časopisu Anthropologie, Antropologické knihovny a Muzea člověka.
Samostatná antropologie se stále více etablovala na univerzitní půdě nejen díky Matiegkovu
přičínění, ale také zásluhou jeho spolupracovníků. Prvním asistentem profesora Jindřicha Matiegky
se stal v roce 1914 Vojtěch Suk (1879-1967) a po jeho odchodu do Brna v roce 1923
na jeho místo nastoupil Jiří Malý (1899-1950) 14
, jehož práce se zabývaly problematikou
lidských plemen a rovnocennosti lidských ras. V roce 1934 byl jmenován profesorem a jako
nástupce Jindřicha Matiegky se ujal vedení antropologického ústavu. Mezi jeho předválečnou
činnost patřilo mimo jiné zpracování a popis kosterních nálezů z Dolních Věstonic. 15
Druhým antropologickým centrem v Českých zemích se stalo Brno. Mnoho pozdějších
antropologických pracovníků bylo připravováno na nové působiště již před první světovou
válkou. Pozdější profesoři a odborní pracovníci nejen antropologie, ale i biologie a dalších
oborů, byli habilitováni na Karlově univerzitě nebo na brněnské české technice. Řada
těchto vědeckých pracovníků se stala základem profesorského sboru nové univerzity. Ve
školním roce 1919/1920 zahájila svou činnost lékařská a právnická fakulta a v roce 1920 také
přírodovědecká. V plném rozsahu se výuka rozjela až v akademickém roce 1920/1921. Spolu
se vnikem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity vzniká potřeba využít nashromážděného
antropologického a archeologického materiálů z Moravy. Proto již v roce 1923 přichází
do Brna asistent profesora Jindřicha Matiegky Vojtěch Suk, který stojí u samotných
základů brněnské antropologické tradice. 16
3. Ústav anthropologický Přírodovědecké fakulty Masarykovy university
(1923-1939)
Počátky antropologie jako vědecko-pedagogického pracoviště v Brně úzce souvisí se
vznikem Masarykovy univerzity. Druhá česká univerzita byla založena krátce po vzniku československého
státu a ihned po jejím založení začala výuka na nových fakultách. 17
Jednou
z nově zřízených fakult byla také fakulta přírodovědecká, kde výuka probíhala již od podzimu
1920 a od akademického roku 1921/1922 probíhala výuka v plném rozsahu. Studenti se již
v této době mohli zapisovat nejen na zoologické, botanické, chemické či fyzikální přednášky,
ale také mohli vyslechnout několik přednášek z antropologie a národopisu. Avšak počátky
samostatného vědeckého oboru studujícího člověka a jeho svět jsou spojeny až s příchodem
Vojtěcha Suka na Masarykovu univerzitu. 18
První přednášky z antropologie probíhaly na Přírodovědecké fakultě prakticky od jejího
založení. V roce 1923 byl do Brna pozván Vojtěch Suk s cílem vybudovat nové antropologické
centrum v Československu. Ihned po svém příchodu na Masarykovu univerzitu začal
s budováním nového ústavu, který koncipoval podle nového pojetí antropologie. Ačkoliv byl
Vojtěch Suk odchovancem pražské antropologie, nově založený ústav od pražské školy
v lecčems odlišoval. 19
Vojtěch Suk (vlastním jménem Vojtěch Jan Antonín Maria Schück), se narodil 18.
září 1879 v zámožné, německo-české pražské rodině. Obecné a střední školy vychodil
v Praze, kde také začal studovat na vysoké škole. Své odborné znalosti prohluboval Vojtěch
Suk již před válkou na Univerzitě v Curychu a Bologni, kde studoval na přírodovědecké a na
lékařské fakultě. Na obou univerzitách působil jako vědecký pracovník, a dokonce se stal
asistentem profesora Fabia Frassetta (1876-1953) 20
v Bologni. Odborné anatomické znalosti
získal u profesora Georga Rugeho (1852-1919) 21
na lékařské fakultě v Curychu. Odborné
antropologické znalosti čerpal u Rudolfa Martina (1864-1925) 22
v Curychu a Mnichově. Po
návratu ze studijních cest působil Vojtěch Suk jako asistent Antropologického ústavu v Praze
(1914-1915, 1918-1922) u profesora Jindřicha Matiegky a v Pedologickém ústavu hlavního
města Prahy. Během první světové války se jako zajatec dostal do Afriky, kde sbíral pro Aleše
Hrdličku (1869-1943) 23
etnologický materiál. V průběhu studia a vědecké práce nabyl přesvědčení,
že k řádnému studiu antropologie, jako skutečné vědy o člověku, je nezbytné i úplné
lékařské vzdělání, což odpovídá jeho snaze propojit antropologické poznatky s klinickou medicínou.
V roce 1919 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze na základě
spisu Chrup školní mládeže pražské s hlediska anthropologického a v roce 1922 dokončil
lékařská studia doktorátem na téže univerzitě. 24
Během svého studia a vědecké činnosti procestoval Vojtěch Suk mnoho zemí a kontinentů.
V letech 1910 až 1912 cestoval po různých místech Itálie (hlavně po Apeninách), Istrii
a Dalmácii, v letech 1913 a 1914 putoval po Natalu, Zululandu a zemi Grikvů v Africe a ocitl
se až na jižním okraji stepi Kalahari, poté cestoval po rovníkové Africe a na pobřeží Somálska.
Ve 20. a 30. letech 20. století procestoval Podkarpatskou Rus, kde působil nejen jako
antropolog, ale i jako zástupce obvodního lékaře. V letech 1926 a 1927 pobýval v Kanadě na
severním pobřeží Labradoru mezi místními indiány a Eskymáky a v roce 1937 navštívil Tripolitanii
a Sardinii. Od roku 1923 pravidelně navštěvoval Velkou Británii, kde studoval antropologické
sbírky a při té příležitosti se účastnil různých antropologických sjezdů, kde referoval
o svých výzkumech a poznatcích ze tří navštívených světadílů. 25
Již v roce 1921 dostal Vojtěch Suk nabídku, aby přednášel na nově vzniklé Přírodovědecké
fakultě v Brně. Této možnosti však nevyužil a až po prosbě prof. Jindřicha Matiegky se
v roce 1923 vypravil do Brna, kam byl na návrh profesora zoologie Jana Zavřela (1879-1946)
26
povolán jako mimořádný profesor antropologie a etnologie. Řádným profesorem se stal o
několik let později (1929), když se habilitoval v oboru antropologie a etnologie. První přednášky
z antropologie byly zahájeny ve školním roce 1923/1924 čtyřmi cykly:
(1) Somatologie člověka pro kandidáty profesury;
(2) Vybrané kapitoly ze srovnávací anatomie primátů;
(3) Původ člověka a lidstva;
(4) Vývoj školního dítěte.
Spolu s výukou začal Vojtěch Suk shromažďovat sbírkový a knihovní fond, laboratorní
a přístrojové vybavení pro budoucí antropologický ústav. Výuka antropologie zprvu
probíhala v budově na Kounicově ulici 63, protože nový antropologický ústav se teprve formoval
a hledal vhodné prostory pro svou činnost. Teprve koncem roku 1926 byly veškeré
nashromážděné sbírky a knihovna přemísťovány do nových prostor v budově uvolněné po
bývalé obchodní akademii na Kounicově ulici 38. Pro budoucí antropologický ústav byly vyčleněny
místnosti ve druhém patře. 27
Zde byl v roce 1927 otevřen rozlehlý a moderní Antropologický
ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, který zde sídlil až do roku
1940. Na vzniku Ústavu se podíleli také spolupracovníci a žáci Vojtěcha Suka: Jan Pavelčík,
František Rozprým, Vlastimil Vrtiš a Jindřich Valšík. 28
„Antropologický ústav Masarykovy university byl po předchozím několikaletém provizoriu
založen v roce 1927 na podkladě moderních názorů na úkoly antropologie… Jest to
dnes druhý ústav v republice, neb Karlova universita v Praze má již od mnoha let velký ústav
Antropologický, založený a vybudovaný profesorem Jindřichem Matiegkou… Antropologický
ústav má rozsáhlé sbírky, které obsahují sbírky srovnávací anatomie, preparátů pro názorné
vyučování anatomie člověka, …dále sbírky odlitků význačných diluviálních nálezů a sbírky
osteologické a sbírky diagramů a diapozitivů. Laboratoř má dvě oddělení: antropometrické a
osteometrické, a biologické, které umožňuje antropo-hematologické a sérologické práce…
Dále zařízení k maceraci a místnost s klecemi pro pokusná zvířata, místnost pro pokročilé
studenty. Přednáškový sál je pro sto posluchačů…, malá posluchárna je i cvičebnou pro začátečníky…
Ústavní knihovna obsahuje několik sérií časopisů a příručky pro antropologii, etnologii,
etnografii a pomocné vědy přírodovědné a lékařské… K ústavu náleží pracovna ředitele,
pokoj pro asistenta a moderně vybavena temná komora… Ústav slouží jako učiliště somatologie
člověka pro studenty přírodovědecké fakulty a jako pracovní místo pro domácí antropologii…
Instrumentář ústavu je uzpůsoben potřebám vědeckých expedic.“ 29
Bohaté zkušenosti i získaný materiál z výzkumných cest využil Vojtěch Suk nejen při
zakládání nového ústavu, ale také při jeho pedagogickém a vědecko-výzkumném rozvoji, který
se stal moderní vědecko-výzkumnou institucí, respektovanou u nás i ve světě. Jako uznávaný
představitel československé antropologie prohloubil dosavadní bohaté mezinárodní kontakty
a navázal mnoho nových. Jedno z nevýznamnějších odborných přátelství jej pojilo
s Alešem Hrdličkou, se kterým spolupracoval již ve válečném období, a který svými návštěvami
v Brně pomohl k etablování brněnské antropologie. Vojtěch Suk se angažoval
v projektech souvisejících s Hrdličkovým dílem ve prospěch české i světové antropologie a
přispěl k založení Muzea člověka v prostorách Antropologického ústavu Karlovy univerzity
v roce 1937. 30
Všechen svůj čas věnoval ve prospěch antropologického ústavu a plně se věnoval
svým žáků, se kterými se podílel na novém nadčasovém pojetí antropologie jako vědy o
člověku. Místo tradiční antropometrie a osteometrie, která byla doménou pražského ústavu,
založil směr označovaný jako antropobiologie. Člověka viděl nejen jako výsledek působení
genů, ale v celé složitosti působení vrozených dispozic, činitelů sociálního a přírodního prostředí.
„… moderní antropologie není jen pouhou osteometrií, kraniometrií, kefalometrií a
antropometrií, nýbrž v plném slova smyslu biologií člověka i lidstva se zvláštním zřetelem
k otázce o původu člověka, tvoření a zanikání plemen, postavení člověka v přírodě, významu
plemen a celé budoucnosti lidstva s hlediska přírodovědeckého.“ 31
Díky svému úsilí při budování nového pracoviště byl v roce 1932 jmenován děkanem
Přírodovědecké fakulty. V této pozici se zasloužil o zachování její existence a samostatnosti,
neboť počátkem 30. let hrozil této fakultě z úsporných důvodů zánik. 32
Třicátá léta byla pro
Vojtěcha Suka zlomová. Stále více se začal uzavírat do sebe a většinu svého volného času
věnoval rozvoji brněnského ústavu a cestování. Jedním z důvodu bylo očekávání jmenování
vedoucím pražského antropologického ústavu po odchodu Jindřicha Matiegky na odpočinek
v roce 1934, které mu bylo slíbeno již při odchodu do Brna. K tomu však nedošlo a Vojtěch
Suk zůstal vedoucím brněnského ústavu. Na pražský ústav zanevřel a často se dostal do sporů
o pojetí antropologie vyučované v Praze. Na konci třicátých let podnikl několik studijních
cest do Středozemí (severní Afrika, Itálie), avšak se zhoršující se mezinárodní situaci
v Evropě, jeho studijní cesty skončily. 33
4. Válečné období a poválečná obnova ústavu
(1939-1950)
S nástupem Adolfa Hitlera k moci a šířením nacionalistických režimů v Evropě se
Vojtěch Suk čím dál častěji ostře vymezoval vůči rasismu a propojování vědeckých poznatků
s politikou. Svůj odpor vůči rasismu a různým rasovým teoriím shrnul v knize Divoši ve
střední Evropě. Mythus rasistů o nás. Napsal Homo ferus, příslušník středoevropských divochů
(1938). V této knize na základě vědecky podložených důkazů podkopával rasistické teorie
a teorie nadřazenosti jedné skupiny lidí nad druhou. Byl přesvědčen, že nacismus není v právu
a nemá pravdu. Toto své přesvědčení proto zdůrazňoval při každé vhodné příležitosti. Spolu
se svými spolupracovníky, žáky a dalšími odborníky se tak postavil na stranu vědecké obce
odmítající rasové teorie a rasismus. Sukův protirasistický postoj se postupem času stupňoval a
s blížící se hrozbou války se staly jeho názory nebezpečnou hrou, která ohrožovala nejen jeho
kariéru, ale také jeho život. K vyhrocení situace došlo po příchodu německé armády v březnu
1939 a zejména pak po uzavření českých vysokých škol na podzim téhož roku. Vojtěch Suk
se snažil ještě v listopadu 1939 zachránit část svých sbírek z cest, aby nebyly poničeny, ale
německá revize mu zakázala se čehokoliv dotýkat. Brzy nato se dostal do hledáčku brněnského
gestapa, kde byl několikrát vyslýchán pro anonymní udání o jeho údajném židovském původu.
V lednu 1940 proto odchází z Brna do Dvora Králové, kde začíná pracovat jako lékař
v Okresní nemocnici. Ve svém novém působišti se snaží pokračovat ve své antropologické
práci, především na učebnici, která měla představovat jeho vrcholné dílo obecné antropologie.
Materiál pro knihu sbíral od dvacátých let a zahrnoval téměř vše, co souviselo s člověkem,
anatomií, fyziologií, biologií, fylogenezi, sociálním prostředím různých kultur, vztahy člověka
a okolního prostředí. 34
V létě 1940 byl brněnský antropologický ústav uzavřen a vystěhován z budovy na
Kounicově ulici (z budovy se stala ubytovna a ozdravovna pro brněnskou zbrojovku). Část
sbírek byla uskladněna v areálu fakulty na Kotlářské ulici, ale větší části byly rozvezeny do
soukromých domů, kde měly přečkat válku. Přesto byla část sbírek během válečných let rozkradena
a v průběhu bojů o Brno na jaře 1945 byla poškozená a poničená. Samotná budova na
Kounicově ulici, kde sídlil antropologický a geografický ústav byla 20. listopadu 1944 zničena
při americkém náletu na Brno. Z budovy tehdy zbyly pouze obvodové zdi a suť. Po skončení
války se proto začaly hledat nové prostory a antropologický ústav se znovu budoval. 35
Vojtěch Suk se do Brna vrátil v srpnu 1945 a při obnově antropologického ústavu mu
pomáhal Jindřich Valšík (1903-1977), který se podílel na vzniku antropologického ústavu již
ve dvacátých letech. Společně s dalšími spolupracovníky a studenty se pustili do obnovy ústavu
a v prvním poválečném roce obnovili přednášky antropologie, etnologie, somatologie a
sociální antropologie. V roce 1947 byla z popudu vedení ústavu založena Antropologická
společnost v Brně sdružující zkušené odborníky i nastupující generací mladých antropologů.
Kromě pedagogické činnosti se věnoval Vojtěch Suk také své vědecké práci. Vrátil se k práci
na učebnici s názvem Nauka o člověku (neboli Kniha o člověku a lidstvu), na které nemohl
kvůli válce pracovat, avšak většina poznatků již byla zastaralá a hlavně neodpovídala tehdejším
oficiálním názorům. 36
Obnovený antropologický ústav se zapojil do vědeckého života a na přelomu čtyřicátých
a padesátých let provedl řadu originálních a neopakovatelných výzkumů. V letech 1947 a
1948 proběhlo v rámci ústavu několik „medicínských a přírodozpytných“ výzkumů Lužických
Srbů, řeckých dětí, které se uchýlili do Československa v důsledku občasné války, Moravců
na Hlučínsku a dalších. Na většině těchto výzkumů se aktivně podílel sám Vojtěch Suk
a většina tehdejších pracovníků brněnského antropologického ústavu. V roce 1949 byl Vojtěch
Suk penzionován a na jeho místo nastoupil Jindřich Valšík, který pokračoval v jeho koncepci
celostní antropologie. Vojtěch Suk ještě nějaký čas příležitostně přednášel na Přírodovědecké
fakultě (rasy a rasismus, somatologie a antropologie) a na Vysokém učení technickém
a Pedagogické fakultě založil obor plastické anatomie. V roce 1951 se vrátil k profesi
lékaře a jako obvodní lékař pracoval v příměstských obcích v okolí Brna. Přestože již nepracoval
v akademickém prostředí, stále sledoval odbornou literaturu a dění ve svém oboru a
zapojoval se do aktuálních diskuzí. S postupujícími změnami ve světě se stále více přestával
orientovat, začal trpět samotou a pocity opuštění. Po delší nemoci profesor MUDr. Et PhDr.
Vojtěch Suk, DrSc. 8. března 1967 umírá. 37
Nejvýznamnějším přínosem Vojtěcha Suka české, resp. československé antropologii
bylo prosazování celostní antropologie, která se nezaměřuje pouze na poznatky biologické,
ale vhodně je doplňuje kulturními a sociálními prvky. Celostní pojetí antropologie se stalo pro
brněnský ústav charakteristické a odlišovalo jej o pražské antropologie zaměřené pouze na
biologickou stránku člověka. Sukovu koncepci celostní antropologie můžeme rozdělit do tří
hlavních okruhů:
(1) Lidská variabilita. Předmětem zájmu byla lidská variabilita z různých úhlů pohledu.
Problematická byla především taxonomie. Díky moderním fyziologickým přístupům
studoval sérologii a patologii lidských plemen (ras). S narůstajícím rasismem odmítal rasové
teorie, které nadřazovaly jednu skupinu obyvatel nad druhou.
(2) Etnologie a etnografie. Předmětem zájmu byly různé etnické skupiny, které studoval
z patologického, sociálního, kulturního nebo výživového úhlu pohledu. Jeho snahou
bylo obohacení biologické antropologie o funkční pohledy.
(3) Škola a zdraví. Zvláštní pozornost věnoval Vojtěch Suk školní zdravotní péči
zaměřené na venkovské školy, zdravotní status dětí, organizaci letních kolonií a jejich přínosů
pro zdraví dítěte a jeho fyzického vývoje.
Z dalších vědeckých zájmů lze jmenovat studium izolovaných lidských skupin (antropometrické
i kulturně antropologické výzkumy Istro-Rumunů, Huculů, Eskymáků), analýzy
kosterních ostatků (například páni z Kunštátu), lékařská činnost mezi domorodci a další. Záběr
činnosti Vojtěcha Suka, resp. antropologického ústavu, byl velmi široký a vedle vědecky
orientovaných výzkumů přispěl také k rozvoji populárně naučné literatury (popularizace antropologie,
zprávy z cest a cestopisy, novinové příspěvky a další).
5. Úpadek brněnské antropologie a hrozba zániku
(1950-1990)
S odchodem zakladatele antropologického ústavu v roce 1949 jakoby začal upadat
také jeho předválečný věhlas. Nadějně se rozvíjející koncepce antropologie jako „biologie
člověka“, která se nesoustředí pouze na fyzické znaky lidského těla, ale také na společenský a
kulturní rozměr lidstva, nepřispěly společenské změny, ke kterým došlo po komunistickém
puči v únoru 1948. Avšak i přes narůstající orientaci na sovětskou materialistickou doktrínu
ve společenských i přírodovědných vědách, se dařilo antropologickému ústavu držet krok
s celosvětovým vývojem. Tomuto směřování brněnské antropologie napomáhal také nástupce
ve vedení ústavu Jindřich Antonín Valšík, který prosazoval Sukovu ideu předválečného
ústavu.
Nástupce Vojtěcha Suka ve vedení brněnského antropologického ústavu se narodil 25.
srpna 1903 v Praze. Obecnou a střední školu absolvoval v Praze, kde byl také v roce 1920
zapsán jako posluchač Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Pracoval v laboratořích
zoologického a antropologického ústavu a od roku 1922 se věnoval studiu medicíny. Doktorát
z antropologie získal v roce 1930. Zprvu pracoval jako lékař v nemocnici a poté jako školní
lékař hlavního města Prahy. Antropologii se věnoval pod vedením Jindřicha Matiegky. V roce
1938 se habilitoval u Vojtěcha Suka v Brně. Své výzkumné zájmy zaměřil Jindřich Valšík na
pedoantropologii 38
, humánní genetiku a další antropologické disciplíny. Jeho pojetí antropologie
bylo silně ovlivněno pražskou školou v době, kdy zde působil Vojtěch Suk, a také prací
na fyziologickém ústavu a v Československém ústavu pro národní eugeniku. Po druhé světové
válce přesídlil Jindřich Valšík do Brna, kde byl pověřen vedením školní zdravotní služby při
Městském zdravotním úřadu. Současně spolupracoval s Vojtěchem Sukem, se kterým se podílel
na obnově antropologického ústavu. Stal se asistentem profesora Suka a zapojil se do vědeckovýzkumných
projektů ústavu. Po odchodu Vojtěcha Suka do penze v roce 1949, očekával
Jindřich Valšík jmenování řádným vedoucím ústavu. K tomu nedošlo a byl jmenován
pouze jako jeho externí vedoucí, pověřený jeho vedením. Dařilo se mu skloubit práci vedoucího
antropologického ústavu s prací školního lékaře a v roce 1953 očekával jmenování řádným
profesorem i vedoucím antropologického ústavu. Nestalo se tak a v lednu 1954 odešel na
Přírodovědeckou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Zde se stal zprvu přednostou
antropologického oddělení, z kterého později vybudoval Katedru antropologie a genetiky.
V Bratislavě se věnoval rozvíjení vědeckého odkazu Vojtěcha Suka a podílel se na mnoha
výzkumných projektech. Bratislavskou antropologii Jindřich Valšík aktivně rozvíjel až do své
smrti 10. února 1977. 39
Jindřich Valšík byl iniciátorem a účastníkem mnoha významných výzkumů. Při svém
působení v Brně se podílel na studiu Lužických Srbů (Varnsdorf), řeckých dětí (Mikulov),
Moravců na Hlučínsku (Dolní Benešov) a mnoha dalších. Vedle terénních výzkumů se účastnil
mnoha studijních cest (1933-1934 Černá Hora, 1963 a 1969 Rumunsko, 1965 a 1967 Núbie)
a různých antropologických kongresů doma i v zahraničí. Významná byla také jeho spol-
ková činnost, která se odrazila v založení Antropologické společnosti v roce 1947. Primárním
cílem společnosti bylo sdružovat nejen vědecké pracovníky, ale také začínající generaci mladých
antropologů, kteří se budou učit od svých starších kolegů. Jedním z cílů společnosti byla
také popularizace vědy a přednášky laické veřejnosti. V pedagogické oblasti se Jindřich Valšík
věnoval antropologii, anatomii, paleoantropologii, genetice a speciálním antropologickým
disciplínám. Ve svém výzkumu poměrně často přesahoval čistě antropologická témata a antropologii
pojímal široce po vzoru Vojtěcha Suka. Podle něj se z antropologie měla stát dynamická
věda, jejíž těžiště tkví nejen v poznání minulosti člověka, ale především ve výzkumu
současných populací, jehož výsledky lze prakticky využít. Podle něj musí být člověk chápan
komplexně, a proto antropologie stojí na rozhraní přírodních, lékařských a společenských věd.
Každý antropolog by tak měl mít široký rozhled a mimo znalostí fyzické antropologie se musí
dobře orientovat i v kulturní antropologii. 40
Odchodem Jindřicha Valšíka začátkem roku 1954 do Bratislavy ztratil antropologický
ústav erudované vědecké vedení. Původní ústav se zmenšil a jako antropologické oddělení
bylo přičleněno ke Katedře zoologie na tehdejším Zoologickém ústavu Přírodovědecké fakulty
MU. Také původní Sukova koncepce antropologie spočívající ve studiu a výzkumu
v podobě interdisciplinárního sepětí biologické a sociokulturní antropologie byla
z ideologických důvodů omezována na pouhou biologickou antropologii. Původní antropologický
ústav zůstal bez kvalifikovaného vedení a jediným odborným pracovníkem ústavu zůstala
Anna Lorencová, která se stala vedoucím antropologického oddělení pozdější Katedry
zoologie a antropologie Přírodovědecké fakulty MU. 41
Anna Lorencová se narodila 5. března 1921v Poličce. V roce 1950 absolvovala pod
vedením Vojtěcha Suka a Jindřicha Valšíka obor antropologie na Antropologickém ústavu
v Brně rigorózní prací Příspěvek k poznání morfologie kštice Lužických Srbů a v roce 1966 se
habilitovala ve stejném oboru prací Antropologické poznatky o nálezech deformovaných lebek
z tzv. doby stěhování národů na území Moravy. Od šedesátých let do svého odchodu do penze
v roce 1986 působila jako vedoucí Oddělení antropologie Katedry zoologie a antropologie
Přírodovědecké fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Ve své vědecko-výzkumné praxi se
věnovala především studiu vymřelých populací i živého člověka. Zkoumala slovanské populace
z Pohanska, Znojma – Hradiště, Těšetic a dalších lokalit, věnovala se studiu dvojčat a
izolátů (izolované skupiny obyvatel, menšiny), byla soudní znalkyní v oboru antropologie a
zpracovávala posudky v paternitních sporech. Ve své pedagogické činnosti se věnovala výuce
biologické antropologie a přes vzrůstající ideologický tlak se snažila stále uchovávat původní
Sukovo pojetí celostní antropologie. Pod jejím vedením se dařilo vychovávat nastupující generací
mladých antropologů. V roce 1961 byl do antropologického oddělení přijat jako její
asistent Jan Beneš, který se spolu s ní stal čelním představitelem brněnské antropologie. Jan
Beneš se narodil 6. května 1935v Hradečné. Po absolvování znojemského gymnázia se stal
posluchačem biologie na Přírodovědecké fakultě v Brně (1956 až 1961). V roce 1968 získal
doktorát z antropologie v Praze. V letech 1961 až 1990 působil jako asistent a odborný asistent
na antropologickém oddělení katedry zoologie v Brně. Habilitovat se v tomto oboru mu
ale bylo umožněno až v roce 1991 (práce Homo sapiens sapiens: Hominizace ve světle biologických,
behaviorálních a sociokulturních adaptací). Jan Beneš se ve své vědecké činnosti
zaměřil především na studium živé populace. Jeho velkým přínosem byly studie variability a
adaptability národnostních menšin v Evropě, zejména pak Cikánů/Romů a vietnamských studentů.
Podílel se také na výzkumu tělesné charakteristiky průmyslové populace
v Československu, věnoval se studiu dvojčat, dermatoglyfice, zabýval se ekologií člověka a
řešil bioekologické a kulturní otázky spojené s evolucí moderního člověka. 42
Počátkem šedesátých let 20. století se ustavilo odborné vedení antropologického oddělení,
které se pod silným tlakem komunistické ideologie snažilo udržet původní koncepci celostní
antropologie. V době uvolněné atmosféry ve druhé polovině šedesátých let se naskytla
možnost obnovy samostatného antropologického ústavu, ke kterému v roce 1968 vyzýval také
tehdejší vedoucí Katedry zoologie a antropologie. Na možnost podání návrhu na zřízení samostatné
katedry antropologie vedení antropologického oddělení nereagovalo a svou šanci
zcela promarnilo. Promarněná šance se v následujících letech stala pro vývoj brněnské antropologie
osudnou. V roce 1969 bylo antropologické oddělení v rámci normalizace přeměněno
na jedno z oddělení Katedry biologie živočichů a člověka Přírodovědecké fakulty. Neutěšené
postavení antropologů se stále více zhoršovalo, což se projevovalo také v neustálém stěhování
a zmenšování prostor oddělení. Původní poválečné sídlo na Janáčkově náměstí se stále více
zmenšovalo a nakonec bylo v roce 1979 přemístěno do stísněných prostor v areálu Přírodovědecké
fakulty na Kotlářské ulici, kde setrvalo až do roku 1992. Zmenšování antropologického
oddělení a jeho přemísťování se odrazilo také ve sbírkách původního ústavu. Mnoho exponátů,
knihovního fondu, instrumentáře a přístrojů bylo vyřazeno, zničeno nebo rozprodáno.
Přesto se podařilo, díky snaze tehdejších pracovníků, zachránit ty nejcennější sbírkové předměty,
nástroje a odborné publikace. 43
Přes pokračující nevoli tehdejšího vedení a ideologického tlaku si antropologické oddělení
zachovávalo vysokou obornou, pedagogickou a vědeckovýzkumnou úroveň. Pracovníci
přednášeli antropologii (zahrnující fylogenezi, biologii a ekologii člověka) posluchačům
odborné biologie a učitelské biologie. Pro archeology, se kterými úzce spolupracovali, pořádali
kurzy z osteometrie a základní antropologické metodiky. V tomto období se podařilo antropologickému
oddělení vychovat studenty biologie se specializací na antropologii. Mezi
absolventy patřili Tomáš Dacík, Hana Eliášová, Ladislava Horáčková a další. Po menším mezidobí,
kdy oddělení nemohlo vychovávat „nové antropology“ zakončili v rámci systematické
biologie studium Eva Drozdová (1989), Vladimír Sládek (1990), Petr Vobořil (1990), Miriam
Zimulová (1990) a další.
V období normalizace se vědeckovýzkumná činnost antropologického oddělení zaměřila
na studium vymřelých populací i živého člověka. Kromě studia slovanských populací
z Pohanska u Břeclavi, Znojma – Hradiště a dalších lokalit, se předmětem zájmu stalo studium
dvojčat, izolátů, variabilita a adaptabilita etnických menšin, lidská evoluce, dermatoglyfika
a mnoho dalších. Antropologické oddělení se podílelo na výzkumech československé populace
pořádaných u příležitosti spartakiády a v rámci Mezinárodního biologického programu
se zapojili do studia průmyslové populace (Malina 2004,35-36).
V roce 1986 odešla Anna Lorencová do penze a na její místo nastoupil Martin Hajn.
Antropologické oddělení se neustále zmenšovalo a na rok 1990 se připravovala jeho úplná
likvidace. V roce 1990 odchází z vedení oddělení Martin Hajn a na jeho místo nastupuje Vladimír
Novotný (*1939). Ve stejnou dobu přichází na oddělení archeolog Jaroslav Malina
(*1945) a na uvolněné místo asistenta v roce 1992 nastupuje Eva Drozdová (*1967).
Z původního antropologického ústavu, který byl několikrát stěhován, se podařilo zachránit
pouze část knihovny a antropometrický instrumentář. Ačkoliv na tehdejší fakultě panovala
ideologická intolerance vůči antropologům, podařilo se udržet kontinuitu ve výuce i výzkumu
člověka a jeho populací. V nových podmínkách po listopadu 1989 proto mohla být antropologie
obnovena a navázat na původní Sukovu koncepci interdisciplinárního oboru. 44
6. Návrat ke kořenům – rozvoj antropologie ve svobodném prostředí
(1990-2014)
Spolu se změnou společenských poměrů v listopadu 1989 se měnil také vztah tehdejší
akademické obce k brněnské antropologii. Ačkoliv se na rok 1990 připravovala celková likvidace
antropologického oddělení na Katedře biologie živočichů a člověka a přes osobní i
politickou nevraživost některých členů tehdejší akademické obce vůči antropologii jako vědní
disciplíně, podařilo se na brněnské univerzitě zachovat kontinuitu zkoumání člověka a jeho
populací.
V nových svobodných podmínkách se prosadila ve vedení tehdejšího antropologického
oddělení idea obnovy původního Sukova ústavu, který by ve svém směřování navázal na
jeho vědecký odkaz. S obnovou samostatného antropologického ústavu se začalo v roce 1990
z iniciativy antropologa Jana Beneše (1935-1998), tehdy odborného asistenta Oddělení antropologie
Katedry biologie živočichů a člověka. V roce 1991 mu byla umožněna habilitace a
v roce 1992 se stal profesorem antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity.
Pro vznik samostatného ústavu bylo důležité přijetí odborných vědeckých pracovníků,
kteří se stali základem pedagogického i vědeckého sboru. Na budoucí ústav přicházejí archeologové,
antropologové, filozofové a další. Jádrem ústavu se stává archeolog a kulturní antropolog
Jaroslav Malina (1990), morfolog Vladimír Novotný (1991), antropoložka Eva
Drozdová (1992), filozof Jan Kučera (1993-1995) a archeolog a sociokulturní antropolog
Josef Unger (1996). Dosavadní výhradně fyzická (biologická) antropologie je z iniciativy
zakladatelů ústavu antropologie postupně obohacována o nové myšlenkové trendy a aspekty
kulturní, sociální a behaviorální antropologie s cílem dosáhnout viditelného přesahu
z vědeckého světa do světa přirozeně lidského. Nová koncepce antropologie navazující na
Sukův vědecký odkaz se stala nosnou linií obnoveného ústavu, který byl v roce 1993 založen
jako Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty MU. 45
Po svém vzniku se katedra opět stěhovala, tentokrát do uvolněných prostor po Katedře
geologie v areálu Přírodovědecké fakulty na Kotlářské ulici. Dislokace obnoveného ústavu
byla nutností nejen z důvodu široké mezinárodní spolupráce ve výzkumu, ale především rozšiřující
se pedagogickou činností. Na té se podíleli čeští odborníci a také specialisté ze zahraničí,
kteří pro studenty i z jiných než českých univerzit, pořádali několikadenní semináře. To
vše si vyžadovalo moderní vybavení a větší prostor. Nově získané prostory představovaly
určité provizorium do doby, než se bude moci katedra přemístit do adekvátních prostor podobných
těm, které jí byly odňaty. Poslední velké stěhování prodělala katedra v roce 1998,
kdy nalezla nové útočiště v univerzitním areálu na Vinařské ulici v brněnských Pisárkách.
Větší prostory se staly impulzem k dalšímu rozvoji pedagogické a vědeckovýzkumného zaměření
katedry v duchu celostní antropologie. 46
Bohatá pravěká naleziště na Moravě a tradiční zájem brněnské antropologie o zkoumání
lidských skupin s přesahem do kulturní a společenské oblasti, kulturně antropologické
vzdělání členů katedry a mezinárodní spolupráce vymezily základní vědeckovýzkumný směr
obnoveného Sukova antropologického ústavu: 47
(1) Zkoumání procesů spjatých s evolucí lidského rodu a vývojem jeho sociokulturních
struktur;
(2) studium adaptability a variability lidských struktur biologických, behaviorálních (komunikace)
a sociokulturních v minulosti a přítomnosti;
(3) tvorba, rozvoj a ověřování nových metodických postupů nezbytných při identifikaci
kosterních a jiných pozůstatků.
Tato koncepce antropologie se začala profilovat jako vědní obor, který v sobě spojuje
nejen biologii člověka, ale také jeho sociokulturní dimenzi. Obnovený ústav prosazoval toto
pojetí antropologie v univerzitním i veřejném prostředí. K prosazení celostní antropologie
napomáhaly také mnohé kontakty s evropskými a zámořskými univerzitami a díky této spolupráci
se podařilo na Přírodovědecké fakultě vytvořit mezinárodně uznávané středisko biologických
a kulturních studií.
Úspěšně nastartovaný rozvoj Katedry antropologie byl postižen nenahraditelnou ztrátou
dne 2. listopadu 1998, kdy po těžké nemoci zemřel její zakladatel profesor RNDr. Jan
Beneš, DrSc. Na jeho místo v roce 1999 nastoupil jeho blízký spolupracovník, archeolog a
sociokulturní antropolog Jaroslav Malina, který se svými kolegy pokračoval v rozvíjení antropologie
jako multidisciplinární a integrální vědy zkoumající člověka v celém kontinuu dosavadního
vývoje i možného budoucího směřování. Jaroslav Malina se narodil 11. dubna
1945 ve Vrdech. Původně studoval archeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity
(1967). V roce 1993 se habilitoval v antropologii (práce Experimentální metody a jejich aplikace
v antropologii a příbuzných disciplínách) a v roce 1995 se stal profesorem. Spolu
s Janem Benešem a Vladimírem Novotným se podílel na znovuobnovení Katedry antropologie.
Vedoucím antropologické katedry byl v letech 1999 až 2005, v roce 2006 se stal prvním
ředitelem Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Ve funkci
ředitele byl do roku 2010 a od té doby působí na ústavu jako zástupce ředitele (Malina 2004,
53; Malina 2011). Ve své vědeckovýzkumné činnosti se zabývá tématy z oblasti experimentální,
sociokulturní a filozofické antropologie a archeologie, petroarcheologie a filozofie vědy.
Na ústavu přednáší o antropologii sexuality, starověku, etnicitě a vede antropologický seminář.
Antropologický seminář založil Jan Beneš a jeho nosnou ideou bylo prosazení nového
směřování brněnské antropologie, která se snažila propojit biologickou, behaviorální a sociokulturní
stránku člověka.
Od svého obnovení Katedra antropologie nabízela programy, které přesahovaly nejen
její hranice, ale také hranice Přírodovědné fakulty, ba dokonce celé Masarykovy univerzity.
Viditelným výsledkem těchto přesahů se stala humanologie, založená Vladimírem Novotným
s cílem „polidšťovat člověka“. Jaroslav Malina na tuto koncepci navázal v antropologickém
semináři, ve kterém po celý akademický rok přednášejí významní domácí i zahraniční odborníci
o novinkách v oboru antropologie v širším kontextu vědy, umění a kultury. 48
Úspěšně se rozvíjející Katedra antropologie přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
v mnohém navázala na odkaz Vojtěch Suka. Z katedry se stalo erudované pracoviště,
jehož význam překračoval hranice České republiky. V prvních letech nového tisíciletí však
katedra čelila nové výzvě. V souvislosti s reorganizací biologické sekce Přírodovědecké fakulty
se rýsovala možnost obnovy samostatného antropologického ústavu, který by patřil
k jednomu z největších v rámci fakulty. Pracovníci tehdejší katedry se této možnosti chytili a
svou aktivní činností prosadili vznik samostatného Ústavu antropologie v roce 2006. Nově
ustavený ústav se stal jedním ze tří velkých biologických ústavu Přírodovědecké fakulty. Prvním
ředitelem nového Ústavu byl jmenován Jaroslav Malina, který v této funkci působil až do
roku 2010.
Od poloviny roku 2010 je ředitelem Ústavu antropologie profesor Jiří Svoboda. Narodil
2. září 1953 v Praze, kde také studoval archeologii. Ve své vědecké činnosti se zabývá
problematikou paleolitu v celé jeho šíři. Zájem o moravský paleolit se odrazil v terénních výzkumech,
ve kterých navázal na výzkumy svých předchůdců v Dolních Věstonicích, Předmostí
u Přerova, Ostravě-Petřkovicích a jeskyních Moravského krasu. Nové výzkumy otevřel
na Stránské skále u Brna a v pískovcových převisech severních Čech. Zúčastnil se mnoha
paleoantropologických, archeologických a etnografických expedic a studijních cest
v zahraničí, směřovaných především na oblast Předního východu, severní Asie (Sibiř) a severní
Afriky. V Dolních Věstonicích založil Středisko pro paleolit a paleoetnologii při Archeologickém
ústavu Akademie věd ČR v Brně, jehož je vedoucím. 49
Dnešní Ústav antropologie představuje pracoviště, kde se prosazuje moderně koncipovaná
celostní antropologie, která představuje multidisciplinární vědu zabývající se biologickými
a sociokulturními strukturami člověka. Ačkoliv vychází z biologických oborů, vlastní
náplní se výrazně odlišuje od kterékoliv biologické disciplíny, neboť ji přesahuje svým sociokulturním
obsahem s humanologickým posláním. 50
Vědeckovýzkumná činnost ústavu je dnes
strukturována do tří oddělení:
Oddělení biologické antropologie (vedoucí Petra Urbanová) se zabývá studiem variability
člověka v čase a prostoru. Svou pozornost zaměřuje zejména na kosterní antropologii,
antropologii živého člověka, forenzní a sportovní antropologii. V rámci biologického oddělení
funguje Laboratoř morfologie a forenzní antropologie (LaMorFa) vybavená moderními přístroji
pro záznam tvaru (skenery, digitizéry, 3D tiskárna). Laboratoř se zaměřuje na moderní
zobrazovací techniky a rozvíjí postupy virtuální antropologie. Oddělení biologické antropologie
provádí standardní antropologické analýzy kosterních ostatků zahrnující odhad pohlaví,
dožitého věku, výšky postavy a populační příslušnosti. Spravuje rozsáhlou sbírku ortodontických
modelů chrupu a početnou sbírku osteologického materiálu z historických období
s různou populační příslušností.
Oddělení sociokulturní antropologie (vedoucí Jaroslav Malina) se zabývá holistickým
a srovnávacím výzkumem vývoje, struktury a fungování sociokulturních systémů v čase
a prostoru. Zabývá se problematikou vzniku, vývoje a fungování sociokulturních systémů a
jejich stálosti v dynamické rovnováze v důsledku ekonomických, politických, kulturních, příbuzenských,
náboženských a jiných vazeb mezi hlavními částmi společnosti. Zjišťuje, pomocí
kterých specifických mechanismů jsou kontrolovány skupinové zájmy, tak, aby nenarušily
stabilitu celkového sociokulturního uspořádání. V rámci oddělení probíhal v letech 2000 až
2014 školní antropologicko-archeologický výzkum slovanského pohřebiště v Divákách u
Hustopečí. Členové oddělení přispívají k rozvoji antropologie sexuality, antropologie smrti a
k problematice základů oboru a antropologického pojmosloví.
Oddělení paleoantropologie (vedoucí Jiří Svoboda) se zabývá fyzickou evolucí člověka
v širším kontextu vývoje klimatu, krajiny, lidského chování, sociálních struktur, technologií
a myšlení. Široce pojaté zaměření těží z nálezů anatomicky moderních lidí na Moravě a
z dlouhodobých výzkumů v oblasti Dolních Věstonic a Pavlova, Předmostí u Přerova a dalších
lokalit. Výzkum oddělení je prováděn ve spolupráci s dolnověstonickým pracovištěm
Akademie věd ČR.
Činnost jednotlivých oddělení je úzce provázána a prohlubuje tradiční zájem brněnské
antropologie o zkoumání lidských populací a etnických skupin z biologické, sociální a kulturní
perspektivy (rozdíly i univerzálie). Zvláštní pozornost je věnována adaptabilitě a variabilitě
lidských struktur biologických, behaviorálních a sociokulturních v celém kontinuu. Cílem
tohoto výzkumu je studium hlavních adaptačních trendů člověka v environmentálním a sociálním
kontextu, jejich mikro- a makroevoluční rozměr, dopady na morfologickou a behaviorální
variabilitu člověka. Praktické aplikace získaných poznatků nacházejí svůj odraz
v biomedicínských oborech, soudnictví, průmyslu a společenských vědách. Tomuto zaměření
odpovídají výchozí teoretické koncepce, metodologické postupy, technické a laboratorní zázemí
i charakter výstupů a jejich aplikace. K rozvoji celostní antropologie přispívá také publikační
činnost ústavu. Od roku 2010 vychází oborový časopis Anthropologia Integra: Časopis
pro obecnou antropologii a příbuzné obory, který je koncipovaný jako mezinárodně recenzované
periodikum publikující výsledky vědeckého výzkumu, originální metody, eseje, recenze
a zprávy z oblasti obecné antropologie. V roce 2013 byla k tomuto časopisu přiřazena edice
monografií. Od roku 2000 vznikají v rámci edice Panoráma biologické a sociokulturní antropologie
modulové učební texty mapující současný stav antropologického poznání. Na tuto
edicí navázal v roce 2009 Antropologický slovník (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění)
aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk a od roku 2011 tři oborové internetové encyklopedie:
Encyklopedie antropologie: První mezinárodní internetová encyklopedie antropologie,
Encyklopedie sexuality, erotiky a lásky všech kultur světa a Člověk-Auto-Encyklopedie.
51
V současnosti Ústav antropologie nabízí studium v tříletém bakalářském studijním
programu Antropologie, v dvouletém navazujícím magisterském studijním programu Antropologie
se směry Fyzická antropologie a Sociokulturní antropologie a ve čtyřletém doktorském
studijním programu Biologie, obor Antropologie. Pravidelnou výuku akreditovaných
programů zajišťují interní pedagogové ústavu (stav v akademickém roce 2014/2015): Martin
Čuta (*1979), Miroslav Králík (*1973), Jaroslav Malina (*1945), Tomáš Mořkovský (*1977),
Robin Pěnička (*1984), Sandra Sázelová (*1983), Jiří Svoboda (*1953), Josef Unger (*1944),
Petra Urbanová (*1978) a Václav Vančata (*1952). Výuku obecných povinných předmětů
biologického, chemického a medicínského zaměření ústav uskutečňuje ve spolupráci s dalšími
pracovišti Masarykovy univerzity. Poznatky nejnovějších trendů antropologických specializací
a příbuzných oborů rozšiřují přizvaní odborníci z jiných pracovišť z České republiky i ze
zahraničí, kteří přednášejí zejména v rámci antropologického semináře. Výuku obohacují také
další odborníci prostřednictvím specializovaných workshopů v rámci výukových projektů a
mezinárodních výměnných pobytů.
7. Rozvoj antropologie v Brně
Kromě univerzitního Sukova antropologického ústavu se v Brně etablovala další,
neméně významná, antropologická pracoviště. Ačkoliv vznikla mimo Masarykovu univerzitu,
stále s ni byli jejich pracovníci v úzkém spojení, neboť většina z nich byla absolventy brněnské
antropologie. Mezi nejvýznamnější pracoviště jistě patří antropologické oddělení Moravského
zemského muzea a Antropologická společnost. Po listopadových změnách v roce 1989,
ale především s novými výzkumnými problémy, začala vznikat menší antropologická pracoviště
také v univerzitním prostředí mimo Přírodovědeckou fakultu. Odborníci z těchto pracovišť
vycházeli z různých antropologických oborů, ale vždy se zabývali tím nejdůležitějším
předmětem zájmu, a to člověkem a jeho světem.
7. 1 Moravské zemské muzeum
Mezi jednu z nejstarších brněnských institucí zabývající se studiem člověka a jeho
kultury patří Moravské zemské muzeum založené již v roce v 1817. U jeho zrodu stáli Christian
Carl André (1763-1831, moravský osvícenec, národohospodář a novinář), hrabě Josef
Auersperg (1767-1829, právník), Antonín Bedřich Mitrovský (1770-1842, právník a zemský
hejtman) a hrabě Hugo-František Salm-Reifferscheidt (1776-1836, podnikatel). Snahou muzea
bylo již od svého založení zkoumat a sbírat nejen přírodovědné poznatky, ale především
se snažilo o popis a zachování lidové kultury (etnografie a etnologie). Vedle lidové kultury se
„antropologické“ bádání zaměřilo na studium „předpotopní“ zvířeny a květeny a v neposlední
řadě i na člověka a jeho svět. Pro studium vymřelého světa se stalo území tím pravým Eldorádem,
neboť již od poloviny 19. století působilo v Brně mnoho významných archeologů (například
Jindřich Wankel, A. Makowski, Jan Knies a další). Avšak světového věhlasu dosáhlo
Moravské muzeum s nástupem Karla Absolona (1887-1960) 52
, který ve dvacátých a třicátých
letech 20. století provedl bezpočet archeologických, paleontologických a paleoantropologických
výzkumů. Díky jeho výzkumům paleolitických stanic (Býčí skála, jeskyně Pekárna,
Dolní Věstonice, Stránská skála u Brna, jeskyně Šipka u Štramberka ad.) se do muzea dostal
pramenný materiál světového významu, obsahující četné antropologické nálezy (kosterní pozůstatky
neandertálce a moderního člověka). Slibně nastartovaný výzkum paleolitu na Moravě
přerušila druhá světová válka, kdy se dostal Karel Absolon v nemilost tehdejších úřadů. Po
válce se snažil navázat na své výzkumy a obklopil se spolupracovníky, kteří v jeho výzkumech
evoluce paleolitického člověka a jeho kultury pokračovali. Nejvýznamnější se po válce
staly především výzkumné projekty antropologa Jana Jelínka (1926-2004) 53
, které byly zaměřeny
nejen na lokality v tehdejším Československu, ale i jinde ve světě (Austrálie, severní
Afrika). Jan Jelínek měl velmi široký záběr vědecko-výzkumné činnosti a díky své intenzivní
badatelské, organizátorské, muzeologické a osvětové činnosti, se stal významnou osobností u
nás i ve světě, který napomohl k rozvoji celostní, v duchu Sukova odkazu, antropologie. 54
V rámci Moravského zemského muzea se antropologické výzkumy rozvíjejí díky činnosti
Ústava Anthropos, jehož součástí je výstavní pavilon v Brně-Pisárkách. Počátky ústavu
jsou spojeny s působením Karla Absolona, kterému se v roce 1928 mu podařilo shromáždit
nesmírné množství nálezů dokládajících život raných populací člověka. Tato výstava se stala
základem nejen samotného ústavu, ale také pozdějšího výstavního pavilonu Anthropos. Pavilon
zanikl v průběhu událostí druhé světové války a na jeho obnově se po skončení války podílel
nejen samotný Karel Absolon, ale především Jan Jelínek, kterému se podařilo v roce
1950 založit Ústav Anthropos při Moravském zemském muzeu. Náplní ústavu bylo studium
evoluce člověka a samozřejmě výstavní činnost. V roce 1958 byla zahájena výstavba pavilonu
v Pisárkách a v roce 1962 v něm byla otevřena první výstava. Od roku 1964 byla v pavilonu
instalována stálá expozice podle koncepce Jana Jelínka O původu a vývoji člověka a počátcích
jeho kultury, která obsahovala nálezy z celého světa dokumentující vývoj člověka a jeho kultury
v paleolitickém a mezolitickém období s analogiemi z prostředí společností neznajících
písmo. Ve své době představovala tato výstava jeden z nejvýznamnějších muzeologických
projektů celostní antropologie ve světovém měřítku. Jelínkova expozice byla renovována
v roce 1980 a v roce 2006. Po celkové rekonstrukci budovy pavilonu i expozic v roce 2006
byla expozice odhalena pod názvem Příběh lidského rodu, na jejíž koncepci se podíleli Zbyněk
Šmahel a Marta Dočkalová. 55
V současné době vede Ústav Anthropos archeolog Martin Oliva (*1951), jeho zástupkyní
byla dlouhou dobu antropoložka Marta Dočkalová (*1948), v současné době je jeho
zástupcem archeolog Petr Neruda (*1970). Dnešní ústav tvoří Archeologické pracoviště, Antropologické
pracoviště, Paleontologické pracoviště a Pavilon Anthropos. Od roku 1962 vydává
Ústav Anthropos oborový časopis Anthropologie: International Journal of the Science of
Man, který navazuje na předválečné ročníky.
7. 2 Antropologická společnost
Česká antropologie se formovala od poloviny devatenáctého století, ale teprve na počátku
dvacátého století se stala univerzitním oborem (1911 v Praze, 1923 v Brně). Díky aktivitám
Jindřicha Matiegky a Aleše Hrdličky vycházel od roku 1923 oborový časopis Anthropologie.
Přes veškerou snahu věnovanou rozvoji antropologie, se však představitelům prvorepublikové
antropologie nepodařilo založit antropologickou společnost, která by sdružovala
československé odborníky. K založení vlastní odborné společnosti proto došlo až po skončení
druhé světové válce. Na založení společnosti se aktivně podíleli brněnští antropologové, především
Vojtěch Suk a Jindřich Valšík. Antropologická společnost byla založena 23. ledna
1947 v Brně a stala se první vědeckou společností na území tehdejšího Československa, která
si dala za cíl soustředit veškeré badání o člověku. Vznik společnosti umožnil odborníkům
přednášet výsledky svých výzkumů, vést odborné diskuze na různá antropologická témata,
navázat zahraniční kontakty, podporovat mladé badatele v oboru a popularizovat poznatky o
výzkumu člověka na veřejnosti. Společnost primárně sdružovala antropology, členy se však
stali také pracovníci příbuzných oborů, zejména etnografie, archeologie, anatomie, sociologie,
geografie a sociologie, prvně z Brna a později z celého Československa. Společnost vyvíjela
všestrannou činnost od pravidelných přednáškových schůzí s vědeckým programem, přes popularizační
přednášky veřejnosti až po organizování několika antropologických sjezdů
s mezinárodní účasti. Od roku 1948 společnost vydává vlastní časopis Zprávy antropologické
společnosti (dnes Česká antropologie), ve kterém jsou zveřejňovány původní práce
z antropologie a příbuzných oborů, souborné referáty, zprávy o československých a zahraničních
institucí a zejména zprávy o životě společnosti. 56
Postupným nabýváním na významu a rozšiřováním členské základny se Antropologická
společnost integrovala do vědeckých struktur tehdejšího Československa. V roce 1961 se
stala jednou ze sekcí Československé biologické společnosti Československé akademie věd a
v roce 1964 byla přeměněna v celostátní Československou společnost antropologickou
v rámci ČSAV. Vznik a profilování společnosti byl spjat, vedle zakladatelů Vojtěcha Suka a
Jindřicha Valšíka, především s Karlem Absolonem (archeolog, paleontolog), Vojtěchem Fetterem
(1905-1971, antropolog), Bohuslavem Horákem (1881-1960, historický geograf),
Sergějem Hrabětem (1899-1984, zoolog), Jaroslavem Suchým (1926-1975, antropolog) a
Karlem Žlábkem (1902-1983, lékař a anatom). Na jejich práci navázali Jan Beneš (1935-
1998), Pavel Bláha (*1943), Miluše Dobisíková (*1943), Milan Dokládal (1928-2004), Karel
Hajniš (1930-2010), Ladislava Horáčková (*1949), Jan Jelínek (1926-2004), Anna Lorencová
(*1921), Vladimír Novotný (*1939), Miroslav Prokopec (*1923), Jarmila Riegrová (*1943),
Petr Sedlak (*1969), Milan Stloukal (*1931), Svatava Titlbachová (*1923) a další.
V procesu dělení Československa na přelomu let 1992 a 1993 se rozdělila také původní
společnost a v roce 1993 vznikla Česká společnost antropologická se sídlem v Praze. Od
svého založení rozvíjí společnost svou činnost na území celé České republiky prostřednictvím
svých poboček v Praze, Brně a Olomouci, přičemž nové pobočky mohou vznikat i v jiných
městech ČR. V současné době (2014) je předsedou společnosti Pavel Bláha, předsedou pražské
pobočky je Patrik Mottl, olomoucké pobočky Miroslava Přidalová a brněnské pobočky
Lenka Vargová. Cílem České společnosti antropologické je odborný a vědecký rozvoj oboru,
přispívá k vytváření koncepce antropologie, k organizaci vědeckého výzkumu a koordinaci
vědecké spolupráce členů. Podporuje výuku nových adeptů a rozvoj jejich vědeckých schopností.
Popularizuje nové vědecké poznatky a napomáhá k šíření poznatků o člověku mezi
laickou veřejnost. Svým vědeckým a popularizačním působením v mnoha aspektech navazuje
na původní ideu Antropologické společnosti. 57
7. 3 Univerzitní antropologická pracoviště
Kromě antropologického ústavu v rámci Přírodovědné fakulty Masarykovy univerzity,
vznikla na univerzitní půdě menší pracoviště věnující se studiu člověka a jeho kultury. Z těch
větších lze jmenovat Oddělení lékařské antropologie v rámci Anatomického ústavu Lékařské
fakulty Masarykovy univerzity a Laboratoř biologické a molekulární antropologie v rámci
Oddělení genetiky a molekulární biologie Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity. Sociálně orientovaná antropologie se ustavila v rámci sociologie
na Fakultě sociálních studií a menší pracoviště působí také na Pedagogické fakultě a
Fakultě sportovních studií.
7. 3. 1 Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy
univerzity
Antropologické oddělení při anatomickém ústavu Lékařské fakulty bylo založeno
v roce 1970 z iniciativy tehdejších přednostů anatomického ústavu Karla Žlábka (1902-1983)
a Lubomíra Malinovského (1931-1997). Vzorem pro založení ústavu byla podobná pracoviště
na několika anatomických ústavech v zahraničí (Německo, Polsko, Francie). Cílem oddělení
bylo rozvíjet medicínskou tématiku v antropologickém výzkumu, být konzultačním centrem
pro antropologii klinickým oborům a také se podílet na výuce mediků. Vedoucím oddělení se
stal Milan Dokládal (1928-2004). Od roku 1960 působil v rámci Anatomického ústavu Vladimír
Novotný (*1939), který se specializoval na primatologii a na metodologii identifikace
kostrových nálezů neznámého původu. Výzkumná činnost Oddělení lékařské antropologie
probíhá v rámci projektů, jejichž hlavním cílem je zjistit na základě standardní antropologické
analýzy a paleopatologického vyšetření všechny dostupné informace o tělesných vlastnostech
a zdravotním stavu středověkých a novověkých obyvatel Moravy. Vědeckovýzkumnou práci
oddělení můžeme rozdělit do několika okruhů: (1) antropologická analýza osteologických
souborů, (2) paleopatologické studie zahrnující kazuistiku, (3) sledování zdravotního stavu
populací, (4) morfologie pohybového aparátu. Z tohoto hlediska byly provedeny rozbory kosterních
ostatků z období stěhování národů z Libivé u Břeclavi, ze slovanského pohřebiště
v Olomouci-Nemilanech, z kostnice ve Křtinách, z chrámu sv. Petra a Pavla v Brně, ze zrušeného
Městského hřbitova v Brně, z hromadného hrobu vojáků padlých v bitvě u Slavkova a
bitvy u Znojma a dalších. 58
S aktuálními výsledky osteologických a paleopatologických výzkumů jsou studenti
medicíny a antropologie seznamování průběžně v rámci výuky anatomie. Oddělení dlouhodobě
spolupracuje s řadou našich i zahraničních antropologických, archeologických a lékařských
pracovišť. V současné době je vedoucím Oddělení lékařské antropologie antropoložka Ladislava
Horáčková (*1949), která na místo nastoupila v roce 1995, po odchodu Milana Dokládala
do penze.
7. 3. 2 Laboratoř biologické a molekulární antropologie Oddělení genetiky a molekulární
biologie Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univer-
zity
Laboratoř biologické a molekulární antropologie 59
vznikla v roce 2008 jako jedno
z pracovišť Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. U
jejího zrodu stála Eva Drozdová (*1967), která v roce 2007 opustila Ústav antropologie Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity. Laboratoř zaměřuje svou činnost na výzkum v
oblasti biologických znaků lidských populací. Pracovníci laboratoře se podíleli na výzkumu
slovanského pohřebiště Pohansko u Břeclavi, antropologické analýze kosterních ostatků
šlechtické rodiny Ditrichsteinů z mikulovské hrobky, šlechtické rodiny Larisch-Mönnichů
z Fryštátu či analýze kosterních ostatků z doby stěhování národů ze Žůráně u Brna.
V současné době se pracovníci laboratoře zaměřují především na problematiku aDNA, molekulární
antropologie a propojení antropologických metod s metodami molekulární biologie
(sérologie, genetické výzkumy, molekulárně biologické příčiny nemocí).
S aktuálními výsledky svých výzkumů seznamují pracovníci laboratoře průběžně studenty
Přírodovědecké fakulty v rámci studijního programu Molekulární biologie a genetika,
směr Antropogenetika a v rámci specializovaných přednášek pro antropology.
7. 3. 3 Menší antropologická pracoviště
Výuka a vědeckovýzkumná práce v antropologii probíhá na Masarykově univerzitě
také v rámci studijních programů a oborů humanitně orientovaných fakult. Již od roku 2004
se na Fakultě sociálních studií ustanovil v rámci sociologie studijní obor Sociální antropologie
60
, který studentům nabízí teoretickou přípravu pro studium proměn kulturních systémů a sociálních
procesů, prostřednictvím kterých se lidské společnosti vztahují k realitě a zvýznamňují
tento svět. Ve svém vědeckovýzkumném bádaní se zaměřují na problematiku takových
fenoménů, jako jsou migrace, etnické vztahy a konflikty, urbánní antropologii, příbuzenství,
rodina a sociální sítě 21. století, materiální kultura či na formování a reprodukce komunit a
hnutí. Aktivně zde působí spolek Anonymních antropologů, který svou činností přispívá
k šíření „antropologických“ myšlenek v akademickém prostředí. Vedoucí oboru Sociální antropologie
Katedry sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity je Irena Kašparová
(*1974).
S výukou antropologických předmětů se dále setkáváme na Pedagogické fakultě Masarykovy
univerzity, kde probíhá výuka antropologie a dalších příbuzných témat v rámci Katedry
občanské společnosti a Sociální pedagogiky. Na Fakultě sportovních studií probíhá výuka
kinantropologie (analýza pohybu) pro budoucí trenéry a sportovce. S antropologickými
pracovišti Přírodovědecké fakulty spolupracují archeologové z Filozofické fakulty, kteří jsou
proškolování v humánní osteologii a základních antropologických metodách odhadu pohlaví a
věku. S rozvojem virtuální antropologie (moderní zobrazovací techniky, 3D techniky, vícerozměrné
statistiky) se ke spolupráci s antropologickými pracovišti připojují také odborníci
z Fakulty informatiky Masarykovy univerzity.
Ve svém širokém zájmu, který celostní antropologie má, se postupně každá fakulta
Masarykovy univerzity nějakým způsobem s antropologií setkává. To představuje pro budoucí
vývoj antropologie velké výzvy, které umožní budoucí generaci antropologů nalézt své
místo v rychle se měnícím světě člověka, kultury a společnosti.
8. Brněnská antropologie včera a dnes
Antropologické myšlení zapustilo v Brně silné kořeny a to nejen na půdě Masarykovy
univerzity. Již od založení antropologického ústavu v roce 1923 se posluchači i vyučující zaměřili
na ohromný vědecký potenciál, který Morava nabízí. První generace antropologů našla
uplatnění nejen na akademické půdě, kde se věnovala výchově nových odborníků, ale zejména
v terénním výzkumu. Spojení antropologie a archeologie přispělo k tomu, že se Morava
stala významným centrem studia archaického člověka a jeho kultury. Vedle „otců zakladatelů“
moravské archeologie proto můžeme směle zařadit i první nesmělé „otce zakladatelé“
moderní brněnské antropologie.
Založení a rozvoj brněnské antropologie je však nesporně spojen s pražským prostředím
a zakladatelem vědecké antropologie v českých zemích Jindřichem Matiegkou. Jeho pojetí
antropologie jako celostní vědy zkoumající člověka a jeho svět se v osobě jeho žáka, Vojtěcha
Suka, dostalo do Brna, kde se mu dostalo neskutečné podpory. Pro město Brno a Masarykovu
univerzitu znamenal příchod Vojtěcha Suka v roce 1923 neskutečný vědecký i společenský
potenciál. Díky jeho působení se z brněnské Alma Mater stalo jedno
z nejvýznamnějších středisek předválečné evropské antropologie. Přestože se Vojtěch Suk ve
svém výzkumu zabýval především biologickou stránkou lidské existence, neupíral roli a význam
kultuře a společnosti, která se podle něj podílela na celostním obrazu člověka a jeho
existence. Proto můžeme označit Vojtěch Suka za jedno z prvních propagátorů Boasovy myšlenky
obecné antropologie v českém prostředí. Vojtěch Suk představuje významnou osobnost
v dějinách české antropologie, a to nejen svými vědeckými pracemi, organizační činnosti a
společenským postavením, ale především snahou prokázat mylné předsudky různých rasistických
teorií. Na nepřeberném množství materiálu (od fyzických znaků, přes sérologii až po
dědičné vlastnosti) demonstroval mylné představy tehdy bujících eugenických hnutí, lidových
rasových teorií a cílených politicky orientovaných rasistických skupin. Tímto svým bojem
proti nesmyslným mýtům se připojil k antropologům, jako byli Franz Boas a Aleš Hrdlička,
kteří stále více poukazovali na to, že rasové dělení lidstva je nesmyslné a není nikterak vědecky
opodstatněné. Česká antropologie se tak stala jedním z vůdčích hlasů ve světě bojujících
proti rasismu.
Jako zakladatel brněnské antropologie se Vojtěch Suk podílel na vzniku Antropologického
ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v letech 1923 až 1927, ze kterého
se stalo jedno z významných evropských pracovišť. Pro rozvoj Masarykovy univerzity
bylo významné jeho působení ve funkci děkana Přírodovědecké fakulty a také aktivita, která
odvrátila zánik této fakulty. Slibně rozběhlou práci však přerušil začátek druhé světové války
a uzavření českých vysokých škol na podzim 1939. Na předválečnou činnost antropologického
ústavu se navazovalo po skončení války v roce 1945 a již v prvním akademickém roce po
válce byla výuka antropologie obnovená. Na obnově ústavu se vedle Vojtěcha Suka podíleli
jeho žáci a spolupracovníci, zejména jeho nástupce Jindřich Valšík. Spolu v roce 1947 založili
Antropologickou společnost, která se stala organizací sdružující téměř veškeré antropology
v Československu a jejíž snahou bylo odborně vzdělávat mladé odborníky a prostřednictvím
populárně naučných přednášek i laickou veřejnost.
Slibně započatý poválečný vývoj brněnské antropologie byl po únorovém komunistickém
převratu v roce 1948 a orientací vědecké obce na Sovětský svaz, postupně omezován.
V roce 1953 odešel Jindřich Valšík do Bratislavy a brněnský antropologický ústav byl přičleněn
k Zoologickému ústavu. De facto se tak připravovala jeho likvidace, kterému zabránilo
zejména úsilí tehdejších pracovníků antropologického ústavu. Původní celostní zaměření, tedy
vedle fyzické stránky i sociokulturní pohled na člověka, bylo z ideologických důvodů redukováno
na popis a charakteristiku tělesné stavby minulých populací člověka. Jistou naději
v obnovu samostatného ústavu přinesl rok 1968, kdy se uvolnily společenské poměry. Bohužel
této situace tehdejší vedení „antropologického ústavu“ nevyužilo a antropologie přežívala
jen jako jedno z oddělení tehdejší katedry zoologie. Novou naději pro rozvoj celostního pojetí
studia člověka a kultury znamenal příchod Jana Beneše, který se původně soustředil na evoluční
proměny anatomicky moderního člověka. Přestože se připravovala celková likvidace
antropologie v Brně, podařilo se v období normalizace vychovat mnoho odborníků, kteří dnes
představují jádro české antropologické obce.
Nový impulz pro rozvoj vědeckého potenciálu znamenala změna společenských poměrů
na konci roku 1989. S pádem komunistického režimu se obnovila snaha osamostatnit antropologii
a navázat na odkaz Vojtěcha Suka. Tyto snahy byly korunovány v roce 1993 založením
samostatné Katedry antropologie, která se v roce 2006 proměnila v Ústav antropologie
Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Na vzniku samostatných institucí má nesmírný
podíl Jan Beneš a Jaroslav Malina, kteří koncipovali ústav v duchu prvorepublikového
Sukova Antropologického ústavu. Cílem dnešního ústavu je tak studium člověka v jeho biologické,
kulturní a sociální dimenzi s humanologickým posláním.
Brněnská antropologie prošla během svého vývoje úspěšnými etapami, ale také krkolomnými
a neúspěšnými obdobími, kdy jí hrozil faktický zánik. Přesto se z těchto nezdarů
zvedla a dnes tvoří moderní antropologické pracoviště. V budoucnu jistě svůj potenciál dále
rozvine a přispěje k porozumění společnosti, lidských vztahů a podstatě člověka v rychle se
měnícím vzájemně propojeném světě.
9. Poznámky
1 Budil 2003, 11; Eriksen 2008, 13
2 (Soukup 2011, 15)
3 (Soukup 2011, 56; Soukup 2014, 24-26)
4 Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600)
5 Jan Jesenský (1556-1621)
6 Jan Evangelista Purkyně (1787-1869)
7 (Grégr 1858)
8 Johann Gregor Mendel (1822-1884)
9 Pilařová 2005, 21-24
10 Jindřich Wankel (1821-1897), Karel Maška (1851-1916), Martin kříž (1841-1916)
11 Jindřich Matiegka (1862-1941)
12 Lubor Niederle (1865-1944)
13 (Pilařová 2005, 25-28)
14 Jiří Malý (1899-1950)
15 (Pilařová 2005, 28-33)
16 Malina 2004, 25; Pilařová 2005, 33-34)
17 Zákon o založení MU, 28. 1. 1919
18 (Malina 2004, 25; Pilařová 2004, 79).
19 (Red. 1949, 2; Novotný 1994, 14; Malina 2004, 25; Pilařová 2005, 80).
20 Fabio Frassetto (1876-1953)
21 Georg Ruge (1852-1919)
22 Rudolf Martin (1864-1925)
23 Aleš Hrdlička (1869-1943)
24 (Novotný 1994, 13-14; Malina 2004, 26; Pilařová 2005, 46-53, 66-74)
25 (Red. 1949, 3; Novotný 1994, 14; Malina 2004, 27-28; Pilařová 2005, 58-66, 91-100, 130).
26 Jan Zavřel (1879-1946)
27 (Stodůlka 2014, 20)
28 (Pilařová 2005, 80).
29 (Suk 1931a, 71-72)
30 (Malina 2004, 29)
31 (Suk 1931b, 1504).
32 (Pilařová 2005, 129-130)
33 (Pilařová 2005, 100-139).
34 (Red. 1949, 3; Pilařová 1999, 32-33; Pilařová 2005, 140-145).
35 (Pilařová 2005, 146-149; Stodůlka 2014, 52).
36 (Pilařová 2005, 146-149).
37 (Malina 2004, 34; Pilařová 2005, 149, 151-158).
38 pedoantropologie
39 (Malina 2004, 34; Vymazalová 2004, 21-24).
40 (Vymazalová 2004, 24-28).
41 (Malina 2004, 34).
42 (Malina 2004, 34; Malina 2011).
43 (Beneš 1994, 12; Malina 2004, 34-35).
44 (Beneš 1994, 12; Malina 2004, 36).
45 (Beneš 1995, 14; Malina 2004, 49).
46 (Beneš 1995, 14; Malina 2004, 50-51).
47 (Beneš 1995, 14)
48 (Novorný 1995, 27-30; Malina 2004, 56-57).
49 (Sázelová 2014, 69).
50 (Malina 2004, 145).
51 odkazy na encyklopedie
52 Karel Absolon (1887-1960)
53 Jan Jelínek (1926-2004)
54 (Malina 2004, 39-41).
55 (Malina 2004, 137-138; + mzm – anthropos, odkaz
56 (Malina 2004, 41-42).
57 (Malina 2011; + antrop.společnost, odkaz
58 (Malina 2004, 37; Horáčková 2011). + odkaz na oddělení LA
59 odkaz na laboratoř, Drozdová
60 odkaz na soci. Antr.
10. Prameny, zdroje a citovaná literatury
Archiv Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty
Beneš, Jan (1994): Sukův Antropologický ústav MU jako Katedra antropologie na Přírodovědecké
fakultě MU. Univerzitní noviny I, č. 7-8, s. 12-13.
Beneš, Jan (1995): Sukův Antropologický ústav MU jako Katedra antropologie na Přírodovědecké
fakultě MU. In.: Novotný, Vladimír – Drozdová, Eva (ed.): Soudobá česká antropologie,
s. 13-15.
Budil, Ivo T. (2003): Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, 488 s.
Eriksen, Thomas Hylland (2008): Sociální a kulturní antropologie. Praha: Portál, 408 s.
Grégr, Eduard (1858): O lebkách člověčich vůbec a o slovanských zvláště. Živa roč. 6, č. 4, s.
223-242.
Hájek z Hájku, Tadeáš (1584): Aphorismorum Metoposcopicorum libellum unus. Frankfurt:
Andreas Wecheli, 79 s.
Horáčková, Ladislava (2011): Oddělení lékařské antropologie. In.: Malina, Jaroslav (2011):
Encyklopedie antropologie. Brno: Masarykova univerzita, nestránkováno.
Malina, Jaroslav (2004): Antropologie. Brněnská antropologie v českém a mezinárodním kontextu
(se zaměřením na Katedru antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
v Brně). Folia Historica 73, 319 s.
Malina, Jaroslav (2011): Encyklopedie antropologie, 2. výd. Brno: Masarykova univerzita.
Mendel, Georg Johann (1866): Versuche über Pflantenhybriden. Verhandlungen des Naturforschenden
Verains in Brünn 4, s. 3-47.
Novotný, Vladimír (1994): Profesor Vojtěch suk a nová antropologie. Univerzitní noviny I, č.
7-8, s. 13-15.
Novotný, Vladimír (1995): Humanologické aktivity antropologického ústavu Masarykovy
univerzity. In.: Novotný, Vladimír – Drozdová, Eva (ed.): Soudobá česká antropologie, s. 27-
30.
Pilařová, Radka (1999): Vojtěch Suk: život a dílo. Brno: nepublikovaná diplomová práce MU.
Pilařová, Radka (2005): Vojtěch Suk: život a dílo v kontextu české a světové antropologie.
Brno: nepublikovaná dizertační práce MU.
Red. (1949): Prof. V. Suk, 1879-1949. Zprávy anthropologické společnosti 2, 1-2, s. 1-5.
Sázelová, Sandra (2014): Jiří A. Svoboda. Anthropologia Integra 5, č. 1, s. 69-70.
Soukup, Václav (2011): Antropologie. Teorie člověka a kultury. Praha: Portál, 744 s.
Soukup, Martin (2014): Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. Praha: Karolinum,
170 s.
Stodůlka, Filip (2014): Geografický ústav Masarykovy univerzity v době mezi světovými válkami.
Brno: nepublikovaná bakalářská práce MU, 57 s.
Suk, Vojtěch (1931a): Anthropological Institute, Masaryk University, Brno, Czechoslovakia.
Anthropologie IX, č. 1, s. 69-73.
Suk, Vojtěch (1931b): Antropologie, anatomie a patologie. Časopis lékařů českých 70, č. 44,
s. 1503-1505.
Vymazalová, Taťána (2004): Život a dílo profesora J. A. Valšíka. Brno: nepublikovaná diplomová
práce MU.