174 Vesmír 96, březen 2017 www.vesmir.cz 175
malakologie —
Mezi takové trpaslíky patří i plži
rodu vrkoč (Vertigo). Ačkoli jejich schránky
dosahují velikosti jen kolem 2 mm, jsou tito
živočichové v mnoha ohledech pozoruhodní
a vymykají se celé řadě ekologických a biogeografických
zákonitostí.
Vrkoči jsou pravděpodobně rozšířeni
pouze na severní polokouli a nejvíc druhů
(65) nalezneme v Severní Americe. V Evropě
je vrkočů o poznání méně, jen 15 druhů,
z toho 10 je známo z našeho území. Vrkoči
žijí poměrně krátce, jen 1–3 roky. Vyskytují
se nejčastěji při povrchu půdy v rostlinném
opadu, na spadaném tlejícím dřevě
nebo v suti, méně druhů tráví svůj život na
stéblech nebo listech bylin (obr. 1). Pokud
se chce člověk s vrkočem v přírodě setkat,
musí se obvykle doslova ponořit do vegetace
a pátrat s pohledem zaostřeným co nejblíže
k zemi (případně využít některou ze speciálních
vzorkovacích technik – např. prosívání
rostlinného opadu).
Kromě nenápadnosti dané nepatrnou velikostí
je vrkočům vlastní taky značná záliba
ve vzácných a ostrůvkovitě roztroušených
biotopech. Z toho důvodu jsou hned čtyři
druhy celoevropsky chráněné (obr. 2A–D).
Najdeme mezi nimi také několik glaciálních
reliktů, tedy druhů, které byly ve střední
Evropě plošně rozšířené v klimaticky příznivých
obdobích poslední doby ledové (viselského
glaciálu), případně v počáteční fázi
doby poledové (holocénu). S oteplováním
klimatu se uchýlily na sever, do boreální
a arktické zóny, některé však setrvaly ve
středoevropských pohořích, popřípadě na
izolovaných stanovištích poněkud drsnějšího
a chladnějšího mikroklimatu.
Takovými stanovišti jsou např. rašeliniště,
která představují doslova ráj pro glaciálně
reliktní plže (obr. 3). Všechny evropské
druhy vrkočů, které lze na základě fosilních
dokladů považovat za reliktní, nalezneme
na rašeliništích. Tři z nich jsou na ně výskytem
zcela vázané a nikde jinde se s nimi
nesetkáme. Jde o vrkoče Geyerova (Vertigo
geyeri, obr. 2B), vrkoče bezzubého (V. genesii,
obr. 2C) a vrkoče rašelinného (V. lilljeborgi,
obr. 2G). Pokud některého z nich v přírodě
objevíme, je více než pravděpodobné, že
máme co do činění s mimořádně cennou
lokalitou dlouhodobě stabilních podmínek.
Teprve nedávno začali čeští malakologové
(odborníci zabývající se měkkýši) na
rašeliništích více bádat a ukázalo se, že
četné populace vzácných reliktů přežívají
i u nás, především na rašeliništích Českomoravské
vrchoviny a Šumavy. Pro vrkoče
Geyerova tím vzrostl počet známých lokalit
za posledních šest let z 1 na 30, pro vrkoče
rašelinného z 0 na 10. Vrkoč rašelinný je
navíc unikátní i z ekologického hlediska, ale
o tom až za chvíli.
Proč se tito drobní měkkýši „vyžívají“
v chladném a nehostinném prostředí
rašelinišť, které připomíná severskou tajgu
a tundru? Nejdůležitějším předpokladem
k odolnosti vůči chladu je pro plže drobná
velikost. Ta představuje také velmi nízký
objem vody v těle, a tedy i malou pravděpodobnost
zmrznutí tkání a odolnost vůči déletrvajícímu
podchlazení. Proto čím dále na
sever se vypravíme, tím více v plžích společenstvech
přibývá vrkočů, a to jak druhů,
tak jedinců. Vrkoči proto svým rozšířením
odporují celosvětovému fenoménu latitudinálního
gradientu diverzity (Vesmír 77, 677,
1998/12), který se projevuje jako pokles počtu
živočišných a rostlinných druhů směrem od
rovníku k pólům. Zatímco ve Skandinávii se
vyskytují všechny evropské druhy vrkočů,
směrem k jihu jich postupně ubývá. Kdo
zná Rapoportovo pravidlo, jistě správně
uhodne, že vrkoči se rozhodli porušit i tuto
biogeografickou zákonitost, podle níž se
areály rozšíření druhů zpravidla směrem
na sever zvětšují, takže tropické druhy jsou
obvykle ty s nejmenšími areály, zatímco
severské mají areály plošně rozsáhlejší. U vrkočů
však druhy zasahující do jižní Evropy
nalezneme i na severu, a naopak několik
druhů je vázáno výhradně na oblast Skandinávie
(obr. 2E a F). Uvedené trendy nejsou
žádným výstřelkem evropských vrkočů, ale
platí i ve společenstvech suchozemských
plžů Severní Ameriky.
Netradiční jsou i stanovištní nároky některých
vrkočů. Jednou z nejuniverzálnějších
vlastností suchozemských plžů je jejich
záliba ve stanovištích bohatých na vápník,
která přímo vyplývá z potřeby dostatku
uhličitanu vápenatého na stavbu schránky.
S tím souvisí vysoká druhová bohatost
plžů v krasových oblastech, na vápnitých
Vrkoči – malí,
ale výjimeční
Když svým přátelům prozradíte, že se jako zoolog zabýváte „šneky“,
následuje obvykle lehce překvapený výraz a otázka, jestli se ti vaši šneci
dají jíst, případně jak se zbavit šnečích škůdců na zahrádce. Představa
šneka, tedy suchozemského plže, obvykle rozměrově odpovídá dobře
známému hlemýždi zahradnímu (Helix pomatia). Málokdo však ví, že
značná část druhů suchozemských plžů dorůstá pouhých 1–5 mm.
text Veronika Horsáková, Michal Horsák, snímky Michal Horsák
1. Většina druhů vrkočů žije
při povrchu půdy na rozkládající se
rostlinné hmotě, kterou se živí, některé
druhy vylézají za příznivého počasí na
vegetaci. Na snímku nahoře vrkoč útlý
(Vertigo angustior), dole vrkoč Geyerův
(V. geyeri).
skálách či v suťových lesích. Přesto se však
mezi plži najdou podivíni, kteří vyhledávají
kyselá, na vápník chudá stanoviště.
V Evropě je známo pět takových druhů a dva
z nich patří opět mezi vrkoče. Nejenže jsou
schopny přežít v kyselých podmínkách,
ale dokonce se na ně přímo specializují
a stanovištím bohatým na vápník se zdaleka
vyhýbají.
Jedním z nich je dříve zmíněný glaciální
relikt, vrkoč rašelinný, obývající extrémně
podmáčená, někdy i přeplavovaná rašeliniště
chudá vápníkem. Druh je plošně rozšířený
v severní Evropě, zatímco v Evropě střední
je jeho výskyt extrémně vzácný a ostrůvkovitý.
Většina jeho známých středoevropských
populací se soustřeďuje na území
České republiky, což by mohlo do jisté míry
poukazovat na píli a bystrost českých malakologů.
Tím však nemáme v úmyslu vzácnost
vrkoče rašelinného ve střední Evropě
nijak zpochybňovat. Za posledních 15 let
našich průzkumů jsme navštívili desítky
lokalit ekologicky potenciálně umožňujících
výskyt vrkoče rašelinného, ale mimo
naše území jsme uspěli jen na jedné lokalitě
v Alpách.
Druhým kyselomilným vrkočem je vrkoč
nordický (V. ronnebyensis, obr. 2H), jehož
rozšíření je ještě omezenější než rozšíření
vrkoče rašelinného. Zasahuje ze severu
Evropy do severního Polska a dále je znám
z jedné jediné lokality na jižní Šumavě, kde
pravděpodobně přežívá na samém okraji své
klimatické tolerance.
Bohužel stanovišť, na kterých žijí vzácné
a ohrožené druhy vrkočů, v důsledku
lidských zásahů do přírody stále ubývá.
Z ochranářského i ekologického hlediska si
však vrkoči zaslouží stejnou pozornost jako
nápadnější a pro lidské oko daleko atraktivnější
skupiny živočichů, jakými jsou brouci,
motýli nebo obratlovci. Vždyť vrkoči nás
v mnoha ohledech stále překvapují a znovu
utvrzují v tom, že žádná pravidla neplatí bez
výjimek. Jejich výskyt může napovědět, kde
se nacházejí přírodovědně nejhodnotnější
místa, na kterých panují stálé podmínky
po stovky až tisíce let. Byla by proto škoda,
abychom byli k vrkočům lhostejní jen kvůli
jejich drobné velikosti. Vždyť i malý princ
správně věděl, že „co je důležité, je očím
neviditelné.“  l
2. A) Vrkoč útlý (Vertigo
angustior), B) vrkoč Geyerův
(V. geyeri), C) vrkoč bezzubý
(V. genesii), D) vrkoč
bažinný (V. moulinsiana) –
druhy chráněné evropskou
legislativou uvedené v příloze
II. směrnice o stanovištích
(92/43/EHS); E) vrkoč polární
(V. extima), F) vrkoč sprašový
(V. parcedentata) – chladnomilné
druhy žijící v Evropě výhradně ve
Skandinávii; G) vrkoč rašelinný
(V. lilljeborgi), H) vrkoč nordický
(V. ronnebyensis) – kyselomilné
druhy s těžištěm rozšíření
v severní Evropě. Oku laika
mohou vrkoči připadat velmi
podobní, v praxi se však dají
poměrně dobře a spolehlivě určit
na základě velikosti, celkového
tvaru a povrchu ulity, tvaru ústí
a přítomnosti a počtu zoubků
nebo jiných struktur v ústí.
3. Rašeliniště sycená podzemní
vodou bohatou na vápník (tzv. slatiniště)
jsou oblíbeným biotopem ohrožených
a glaciálně reliktních vrkočů. Největší
plochy zachovalých rašelinišť, a tedy
i největší koncentrace reliktních druhů
plžů se nacházejí ve Skandinávii
a středoevropských pohořích. Na
snímku přírodní rezervace Solendet ve
středním Norsku, kde na vápnitějších
plochách žije vrkoč bezzubý (Vertigo
genesii) a na kyselejších vrkoč rašelinný
(V. lilljeborgi).
Mgr. Veronika Horsáková
(*1987) je studentkou doktorského studia
oboru ekologie a odbornou pracovnicí
v Ústavu botaniky a zoologie Masarykovy
univerzity. Ve svém
výzkumu se
věnuje ekologii
společenstev
suchozemských
měkkýšů se
zaměřením na
prameništní
mokřady a reliktní
druhy plžů.
Prof. RNDr. Michal Horsák,
Ph.D., (*1975) vystudoval zoologii
na Přírodovědecké fakultě Masarykovy
univerzity v Brně. V Ústavu
botaniky a zoologie
téže fakulty se věnuje
zejména výzkumu
kontinentálních
měkkýšů mírného
pásu, ekologii
společenstev
a kvartérní
paleoekologii.
A
E F G H
B C D