VYUČOVÁNÍ Etapy vyučovacího procesu ▪ počáteční diagnóza ▪ projektování, plánování, stanovení cílů ▪ regulace učení (korigování plánu, reflexe) VYUČOVACÍ JEDNOTKA - Fáze výuky: ▪ motivace (vhodný stimul – naladění žáků na výuku, nejlépe probuzení zájmu o učivo) ▪ opakování (upevňování již naučeného učiva; nezbytné zejména, když probírané učivo navazuje na předchozí) ▪ expozice (proces seznamování se s novým učivem – výklad, dialog, demonstrace jevů, zápis učiva, aj.) VYUČOVACÍ JEDNOTKA ▪ fixace (proces upevňování nově získaných vědomostí a dovedností prostřednictvím cvičení, opakování, testování, aby se předešlo zapomínání; uvádí se, že během 8 hodin zapomínáme až polovinu získaných poznatků) ▪ diagnóza (reflexe popřípadě sebereflexe toho, co se žáci ve skutečnosti naučili; slouží také k hodnocení žáků) ▪ aplikace (využití získaných vědomostí a dovedností pro samostatné řešení úkolů či v praktických činnostech) VYUČOVACÍ JEDNOTKA Fáze výuky shrnutí: - motivace - opakování - expozice - fixace - diagnóza - aplikace Výše uvedené pořadí jednotlivých fází výuky není nijak závazné a jednotlivé fáze se mohou i prolínat. VÝUKOVÉ (VYUČOVACÍ) METODY - Klasifikace metod:  Metody z hlediska pramene poznání a typu poznatků – aspekt didaktický (slovní, názorně demonstrační a praktické metody)  Metody z hlediska aktivity a samostatnosti žáků – aspekt psychologický (sdělovací metody, metody samostatné práce, aj.)  Charakteristika metod z hlediska myšlenkových operací – aspekt logický (postup induktivní, deduktivní, srovnávací, aj.)  Varianty metod z hlediska fází výchovně vzdělávacího procesu – aspekt procesuální (metody motivační, expoziční, fixační, diagnostické, aplikační)  Varianty metod z hlediska výukových forem a prostředků – aspekt organizační (kombinace metod s výukovými formami a pomůckami)  Aktivizující metody (diskuse, situační metody, didaktické hry, aj.) (Maňák 1996 In Skalková 2007) SLOVNÍ METODY Monologické metody:  Vysvětlování: Postupný, účelný a výstižný výklad, ve kterém se učitel zaměřuje zejména na objasňování vztahů a zákonitostí.  Přednáška: Přednáška je způsob předávání poznatků prostřednictvím jazykově a logicky připraveného a prezentovaného projevu.  Vyprávění: citově podbarvený způsob verbálního zprostředkovávání poznatků  Instruktáž: teoretický (slovní nebo písemný) přenos poznatků, který předchází praktické činnosti (Kalhous, Obst 2009 s. 317) SLOVNÍ METODY Dialogické metody (metody založené na přímé interakci učitele a žáků):  Rozhovor: Jev se osvětluje prostřednictvím formy otázek a odpovědí (užívá se při seznámení s učivem, při upevňování vědomostí, při kontrole získaných vědomostí)  Dialog: je to rozvinutější forma, než samotný rozhovor – dochází ke komunikaci učitele a žáka navzájem (předmět dialogu by měl být pro žáky zajímavý;  Diskuse: vzájemná diskuse, do které jsou zapojeni (pokud možno) všichni členové skupiny.  Brainstorming (burza nápadů): Podpora tvořivosti při hledání nových řešení problémů prostřednictvím spontánních nápadů, které jsou zapisovány a podněcují tak další myšlenky. Teprve po pauze se nápady analyzují a hledá se jejich racionální základ. METODY NÁZORNÉ, DEMONSTRAČNÍ  Metody demonstrační mají ve vyučování (zejména přírodních věd) obrovské uplatnění. Mohou sloužit k jasnému objasnění daného jevu či k zřetelné vizualizaci nějakého objektu.  Žáci vedeni k jasnému názoru. Důraz na názorné, demonstrační vyučovací metody má tradici už u Jana Amose Komenského. Ačkoli současná vývojová psychologie poněkud koriguje nadšení z univerzálního prospěchu demonstračních a názorných metod, které díky realistické povaze objasňování jevů a vztahů mohou do jisté míry brzdit rozvoj abstraktního myšlení u dospívajících, nicméně zaujímají stále tyto metody ve vyučování nenahraditelné místo.  Názornosti se dosahuje především prostřednictvím didaktických pomůcek, prostředků (viz Didaktické prostředky). METODY PRAKTICKÝCH ČINNOSTÍ  Ukazuje se, že velmi vhodný způsob, jak objasnit daný jev je, když se žákovi umožní, aby si názor vytvořil sám prostřednictvím samostatné (popř. skupinové) práce např. s danou pomůckou.  Pomocí metody praktických činností získává žák velice efektivně příslušné vědomosti, ale také dovednosti.  Mezi metody praktické činnosti můžeme zařadit například: laboratorní práce, ostatní praktické činnosti (pěstitelské, chovatelské, pohybové, výtvarné, zdravotnické, technické, kuchařské, aj.).  Mezi nezastupitelné metody při přípravě žáků (učňů či studentů) na zaměstnání je učení praxí. AKTIVIZAČNÍ VÝUKOVÉ METODY  Samotná aktivizace žáků by neměla být samoúčelná, ale vždy podřízená výukovým cílům. Mezi aktivizační vyučovací metody můžeme (vedle některých výše uvedených – např. diskuse, dialog, aj.) AKTIVIZAČNÍ VÝUKOVÉ METODY  heuristické: Učební úlohy jsou zkonstruovány tak, aby představovaly rozpor – obtíž, což vyžaduje samostatné řešení spočívající v jednotlivých krocích, jimiž se žák (na základě již poznaného) dostává postupně k řešení problému (podle Bloomovy taxonomie se jedná o úroveň aplikace).  výzkumné: Žáci hledají samostatně řešení daného problémového úkolu na základě praktických zkušeností a aplikací dříve získaných poznatků – posun v intelektuálních schopnostech žáků.  hra: Správně didakticky připravená hra má velký didaktický význam zejména u dětí předškolního věku.  situační: Problém se řeší zpravidla skupinově prostřednictvím výběru nejvhodnějšího z nabídnutých řešení. Konfrontují se názory, postoje, vědomosti a dovednosti aktérů AKTIVIZAČNÍ VÝUKOVÉ METODY  inscenační: využívají se prvky dramatické výchovy, jednotliví žáci rozhodují ve vybraných nebo přiřazených rolích  televizní výuku: Didakticky korektně a obratně zpracovaný výukový pořad, může umožnit efektivní získávání poznatků.  výuka podporovaná počítačem: Počítač, projektor a interaktivní tabule jsou dnes běžnými didaktickými pomůckami. Žáci se dnes učí jednak prostřednictvím počítačů ale i práci s počítači. UČENÍ Z TEXTU  Jednou z povinností učitele je, aby naučil žáky, jak pracovat s učebnicí nebo obecně s psaným textem (celá řada využitelných textů pro výuku je dnes dostupná na internetu).  Učitel by měl vézt žáky k čím dál větší samostatnosti při práci s učebnicí.  Žáci si postupně osvojují schopnost porozumět obsahu učebnice (nejen textu, ale také obrázkům, mapám, schématům, grafům a diagramům), učí se z textu, kriticky text hodnotí, vybírají z textu podstatné informace (provádějí konspektování popř. excerpování)  konspektování: pořizování si výpisků z části dané knihy  excerpování: pořizování si výpisků z celé knihy LITERATURA  KALHOUS, Z., OBST, O. a kol. Školní didaktika. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-253-X.  PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2003. ISBN 80- 7178-772-8.  SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. Praha : Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1821-7.