Ekologie mokřadů (10)
Mokřady a člověk


Mokřady jsou často považovány za biotopy méněcenné a nebezpečné, které by bylo záhodno vysušit. V
lidském povědomí snad stále ještě přetrvává strach z vodníků, bludiček a podobných nadpřirozených
bytostí s vazbou na mokřady J. „Praktici“ považují mokřady za semeniště nemocí, komárů a pijavic.
Došlo to tak daleko, že dnes máme vyasfaltované nebo vybetonované všechny plochy v dosahu, kde by
se bahno mohlo objevit – kdyby ovšem napršelo L. Bohužel ani sucho nás zatím nepoučilo!

Toto Vám může připadat úsměvné, fakt ale je, že když se začnete věnovat mokřadům, pro mnoho lidí se
stanete nepochopitelnými podivíny . Zvláště mokřady s hlubší vrstvou bahna jsou pro lidi „fuj“ a u
některých jeden krok v bahně po kotníky (v holínkách samozřejmě) vzbuzuje hysterický záchvat.

Děti netrpí předsudky jako dospělí, a tak i jejich seznamování s mokřady probíhá většinou hladce J.
Metodami tzv. citizen science se mohou zapojit přímo do výzkumu a přitom získat cenné zkušenosti
(platí to samozřejmě i pro dospělé).
http://www.swanerecocenter.org
http://ekolbrno.ibot.cas.cz/2016/06/20/netlake-citizen-science-zebetin/

Všimněte si, jak rády děti běhají v kalužích a patlají se v blátě! A jakou nelibost to vzbuzuje u
rodičů, zvláště maminek, či ve školce nebo škole u učitelů, hlavně učitelek . To je možná jeden ze
zásadních zdrojů všech problémů! Jak jsme zjistili během několika exkurzí na mokřady pro děti z
brněnských ZŠ a MŠ, nesmí si žáci z hygienických důvodů odnést s sebou žádné vzorky přírodnin k
bližšímu prozkoumání. Pouze mezinárodní lesní MŠ nic takového neřešila a učitelky dokonce poskytly
dětem PET lahve, aby si mohly do školky odnést vzorky vodních rostlin .

Střetávání člověka a mokřadů znamená na jedné straně jejich ničení, na straně druhé využívání.
Paradoxně k ničení často dochází tam, kde je mokřadů málo, v typicky mokřadních oblastech jsou lidé
na mokřadech závislí (potraviny, přístřeší, oděv). Mokřady jsou produkčně významným ekosystémem. I
v podmínkách střední Evropy poskytují mokřady důležité produkty (ryby, dřevo, léčiva, píce), jde
však jen o zlomek z celkového objemu zemědělské výroby.

K ničení mokřadů a jejich bioty bohužel neustále dochází i u nás, někdy z neznalosti (chybí
dostatečná osvěta např. u lidí z provozu – rybáři, zemědělci), někdy z hlouposti (některé lidi holt
nepoučíte – viz např. krmení labutí a kachen zcela nevhodnou potravou a celoročně) a někdy zůstává
rozum stát do té míry, že nelze nalézt vůbec žádné vysvětlení.

U nás jsou nejdůležitějšími mokřady rybníky. Rybníkářství zde má dlouhou tradici a podepsalo se na
tváři krajiny.

O rybnících už jsme si něco řekli v 1. a 6. kapitole, ale stále to není dost . Divili byste se,
kolik základních věcí o rybnících a rybničním hospodaření uniká i odborníkům na některé složky
mokřadní biodiverzity!

Vývoj rybníkářství u nás
• první rybníky písemně doloženy z 11. století
• větší rozvoj ve 14. stol za vlády Karla IV (Dokesko – Máchovo jezero)
• 16. stol. = „zlatý věk“ českého rybníkářství; velké rybniční soustavy v j. Čechách (Š. Netolický,
J. Krčín, M. Ruthard)
• 17.–19. stol. – úpadek, řada rybničních soustav zrušena, hl. v úrodných oblastech (pěstování
cukrové řepy), konec 19.–20. stol. obnova
• na rušení se mohlo podílet i klima, např. během 19. století i dvacetileté období sucha, rybníky
měly málo vody a zarůstaly

Česká republika patří celosvětově k zemím s největším počtem rybníků, a to i přesto, že odhadem ca
2/3 rozlohy rybníků v 17.–19. století z různých důvodů zanikly nebo byly zrušeny (např.
vydrancování během válek a ponechání bez obnovy, vlivy klimatu a nedostatek vody, rušení klášterů
na konci 18. století a s tím nižší poptávka po rybách, jež jsou vyhledávaným postním pokrmem, změny
v zemědělské výrobě a průmyslu – mnoho rybníků, např. na jižní Moravě, bylo vypuštěno a použito
jako pole. Leckde na to v terénu ještě dnes upozorňují zbytky hrází, anebo fakt, že se na daném
místě ve větší míře opakovaně objevuje voda. Historickými rybníky se v posledních letech zabývá tým
odborníků kolem dr. Renaty Pavelkové z PřF UP v Olomouci (viz publikace v Isu k této kapitole).
Většina našich rybníků byla zřízena a dosud se používá k chovu kapra (Cyprinus carpio) a dalších
druhů ryb s podobnými ekologickými nároky (např. štika, sumec, candát, lín, amur,…). Mnohé
hospodářské praktiky se v produkčním rybářství za několik staletí prakticky nezměnily, avšak
intenzita hospodaření se zvýšila. K zemím, kde se podobně jako v ČR zachovalo velké množství
rybníků, patří Francie (hlavně Alsasko a okolí Lyonu) a některé oblasti Německa (např. Oberlausitz
– Horní Lužice) a Polska (zejména okolí Wroclavi a Opole). V menší míře najdeme rybníky např. v
Rakousku, Maďarsku, na Slovensku, Ukrajině, v Bulharsku, Rusku i jinde. Mimo Evropu, včetně
tropických oblastí, je chov ryb v rybnících rozvinut např. v řadě oblastí Afriky a Asie, celkově
tam však chov ryb vypadá jinak než u nás (jiné druhy ryb, jiný systém chovu, někde např. chov ryb
ve spojení s pěstováním rýže).

Krajina poblíž Lázní Bohdaneč na Pardubicku byla v době 2. vojenského mapování (1836–1852) plná
rybníků. Většina z nich zanikla kvůli rozvoji průmyslu a těžby již ve 2. polovině 19. století,
včetně největšího rybníka Velká Čeperka (jeho malá část zasahuje do mapy – bod 6).

Tentýž výřez z mapy jako na předchozím slajdu, pouze se zobrazením současné situace (turistická
mapa). Z rybníků se zachovaly pouze Bohdanečský (1, dnes NPR, velká rozloha rákosin a méně otevřené
vody) a Pohránovský (= Jezero; 5). Zcela zanikly rybníky Rozkoš (3), Semtín (4) a Velká Čeperka
(6), plochu rybníka Oplatil (2) dnes pokrývá zčásti les, zčásti soustava zaplavených pískoven.

Podobných příkladů bychom v ČR našli spoustu. Řada rybníků zanikla např. i na jižní Moravě. Některé
menší rybníky jsou v současnosti obnovovány, ale kvůli suchu často trpí nedostatkem vody. Nelze
vyloučit, že jednou z příčin zániku těchto rybníků v minulosti byla právě suchá období (viz
příspěvek Elleder et al. ve sborníku Rybníky 2019, který máte v ISu v literatuře k bloku 10).
Budovat či obnovovat rybníky má totiž smysl tehdy, když je vody nadbytek, a ne v době, kdy je jí
nedostatek i pro již existující rybníky.

Rybníky byly budovány za účelem chovu ryb, které se staly důležitým zdrojem příjmu šlechtických
rodů, ale také církví a později i bohatých měšťanů. Cenná společenstva rostlin a živočichů se na
nich vytvořila jaksi „mimochodem“. Při stavbě rybníků zanikly bažiny, rašeliniště a podobné mokré
biotopy.

Často se zapomíná na to, že rybníky vznikly v rámci ekonomických aktivit, doplňkově např. jako
ochrana před povodněmi, ale že o rostlinná a živočišná společenstva se v dávných dobách nikdo
nezajímal (pokud nebyla vyhodnocená jako škodlivá pro ryby; pokud ano, byla tendence je hubit,
ovšem prostředky používané např. v 16. století nebyly naštěstí natolik účinné, aby populace
mokřadních rostlin a živočichů zcela vyhubily). I přesto se z rybníků za staletí vyvinuly unikátní
biotopy. Intenzita hospodaření byla ovšem až do 60. let 20. století výrazně nižší než dnes. V
současnosti se intenzita hospodaření obrací už i proti chovu ryb samotnému, např. v horkých létech
se v hypertrofních rybnících pomnožují sinice, jejichž následným úhynem a rozkladem vznikají
nebezpečné kyslíkové deficity. Přesto není vhodným řešením chov ryb zcela vyloučit, jak si někteří
biologové a ochranáři představují. Už proto, že ryby do vody patří, ač část odborné veřejnosti si
to zřejmě nemyslí.
Při stavbě rybníků byly zničeny biotopy, které dnes považujeme z přírodovědného hlediska za cenné.
To by dnes bylo nemyslitelné. Samozřejmě dnes těchto cenných biotopů máme již jen málo a musíme je
chránit. Je ale dobré si uvědomit, že dědictví po předcích – rybníky, nás něco stálo, a že ochranu
zasluhují i rybníky. Je to levnější a rozumnější řešení než je zničit a za pár let stavět nové.
Navíc je pravděpodobné, že biodiverzita velmi starých rybníků je vyšší než biodiverzita rybníků
vybudovaných teprve nedávno.

O podobě vegetace na rybnících v 19. století toho mnoho nevíme, v historických pramenech jsou
hlavně návody na hubení rybničních „plevelů“. Od 2. poloviny 19. století postupně zaváděna cílená
opatření na zvýšení produkce ryb (krmení ryb, hnojení, vápnění – J. Šusta na Třeboňsku). Na začátku
20. století byla i přesto většina rybníků oligo-mezotrofních až mezotrofních, čemuž odpovídalo
druhové složení vegetace.

Samozřejmě v rybnících tehdy zřejmě rostly druhy běžné i dnes jako rákos (o těchto velkých a
nápadných druzích se ostatně rybářská literatura zmiňuje) a dále druhy dobře známé, které jsou však
dnes podstatně vzácnější, např. lekníny (zejména Nymphaea candida rostoucí v olig-mezotrofních a
dystrofních vodách). Ale o spoustě druhů, jako jsou drobné mokřadní jednoletky, nemáme šanci se
cokoli dozvědět, protože z rybářského hlediska nebyly významné a nevyužívaly se ani v lidové
medicíně. Ještě práce z 1. poloviny 20. století, např. z Třeboňska a Českobudějovicka, uvádějí
celou škálu druhů, které dnes již na letněných rybnících nenajdeme. Zároveň si však autoři již v té
době stěžují, že oproti minulosti byla vegetace ochuzena – určitá intenzifikace hospodaření totiž
začala již od 2. poloviny 19. století.

2. pol. 20. stol. – silná intenzifikace rybničního hospodaření, ale i dalších odvětví zemědělské
výroby a oborů lidské činnosti vůbec (včetně vědeckého bádání a psaní publikací). Všude byla snaha
po větší produkci – trvá dosud. Není dost dobře možné nařídit, aby se nějaké odvětví, např.
produkční rybářství, vrátilo o 100 let zpět, změnit by se musela celá společnost!

Začátek tohoto všeho byl samozřejmě již v průmyslové revoluci 18. a 19. století. Pro rybniční
hospodaření byla ve 2. polovině 19. století objevena řada postupů, které se používají dodnes:
hnojení, vápnění, přikrmování ryb. Letnění, na které se během úpadku hospodaření jaksi zapomnělo,
zažívalo zpočátku renesanci, ale později od něj začalo být upouštěno, protože ostatní metody
zúrodňování rybníků je nahradily – alespoň zdánlivě. Dlouhodobé neletnění totiž přispívá ke
kumulaci organického sedimentu, který by se při letnění mineralizoval. V něm pak probíhají
anaerobní procesy a vznikají i látky toxické pro vodní organismy, což pro celkový stav rybníka
včetně rybí obsádky není optimální.
Samozřejmě se změnilo nejen rybniční hospodaření – naopak, pokud je srovnáme s jinými odvětvími
lidské činnosti, stále ještě zahrnuje mnoho postupů ze starých dob. Práce s živými organismy
(naštěstí!) nedovoluje takový stupeň mechanizace, jako např. v průmyslu. Dokud společnost nezmění
své priority směrem k menšímu výkonu a produktivitě, nepomohou ani různá „chytrá“ řešení – nové
technologie totiž zpravila vyžadují energii, suroviny atd., byť se na první pohled tváří úsporně.

Intenzifikace využití krajiny a její důsledky
• na rybnících zvýšené dávky hnojiv, včetně umělých, a vápna, kapro-kachní systém hospodaření,
vyhrnování rybníků pomocí těžké techniky (deponie), vysoké rybí obsádky, redukce letnění
ß
• eutrofizace vod (i v důsledku jiných vlivů, např. atmosférické spady dusíku, splachy živin z
polí, v posledních letech i uvolňování fosforu ze sedimentu při vysokých letních teplotách a přítok
vody z ČOV bez technologií k zachycování fosforu), změna chemismu substrátu, ústup citlivých druhů,
ruderalizace litorálu

Rybniční hospodaření je samozřejmě první věc, která nás v souvislosti s eutrofizací vody v
rybnících napadne. Je vidět – např. kopky hnoje na rybnících. Jenže jsou i další zdroje
eutrofizace, které tolik vidět nejsou, a samozřejmě nejde jen o rybníky. S eutrofizací se dnes
potýkají i skandinávská jezera. Všude, kde je velká kumulace lidí, kde probíhá jakékoli zemědělské
hospodaření či průmyslová výroba, rekreace apod., dochází k eutrofizaci. I když dnes již máme síť
ČOV, většina z nich není zařízena na zachytávání fosforu. Fosfor na straně jedné mizí z polí, na
straně druhé se usazuje v sedimentech vodních nádrží a v teplých obdobích roku přispívá k tvorbě
sinicových vodních květů.

Rybník Zalužický (ČB) vznikl oddělením protáhlé zátoky velkého rybníka Bezdrev ca před 50 lety.
Chová se jako uzavřený systém a biodiverzita i kvalita vody je nižší než v Bezdrevu. Letecké snímky
zachycují rybník v letech 2006 (1. foto) a 2018 (2. foto) přibližně ve stejném období roku (léto;
viz stav vegetace a polí). Na novějším snímku je patrný velmi masivní rozvoj sinic; v Bezdrevu k
němu nedochází zřejmě kvůli větší hloubce a nižší teplotě vody.

Pozor, data vložená u ortofotomap Seznamem nemusí být správná – a jsem přesvědčena, že u některých
zde stažených map je chybný měsíc, někde i rok.

Rybník Dehtář (ČB) je v posledních letech předmětem intenzivního výzkumu. Zřejmě zde probíhá
progresivní eutrofizace, příčinou může být vedle hospodaření a splachů i uvolňování živin ze
sedimentu a přítok vody z ČOV dokončené v roce 2019. Letecké snímky z let 2006 (1. foto) a 2017 (2.
foto; sinicový vodní květ se nyní objevuje téměř každoročně).

Tady jsem si zcela jistá, že jde o rok 2018; v roce 2017 byl totiž celý rybník na nízké vodě.

Odpovědí na zhoršující se biologickou hodnotu rybníků byla omezení ze strany orgánů ochrany přírody
– bohužel často bez znalosti hospodaření a celkové místní situace na rybnících, a proto neúčinná
nebo dokonce škodlivá pro některé složky biotopu (střet i mezi odborníky na studium různých skupin
organismů, hl. botanikové a ornitologové).

Chránit biotopy, společenstva a druhy je samozřejmě nutné, ale je třeba zvolit takovou cestu, která
má šanci na úspěch. Zatímco např. u pralesních rezervací je nezbytný bezzásahový režim, u biotopů,
jež vznikly činností člověka, je nezbytné zachovat určitý typ managementu. Někdy ovšem není možné
provádět stejný management jako v době, kdy tyto biotopy vznikly – buď proto, že to dnes již nikdo
neumí, neumožňuje to současná vlastnická struktura, management by byl zcela nerentabilní a musel by
být dotován, anebo se změnily podmínky v krajině do té míry, že managementové postupy staré několik
staletí by byly neúčinné. Ochránci přírody bohužel ne vždy chápou, že nelze jen nařizovat či
zakazovat – je třeba znát podmínky a realističnost toho, co se požaduje nebo zakazuje. Celkově to
pak vyvolává u hospodařících subjektů nedůvěru a nařízení vesměs nejsou dodržována (někdy to
skutečně nejde – např. napustit rybník v období, kdy panuje sucho).
Rybniční hospodaření je příkladem managementu, kde by patrně bylo možné intenzitu hospodaření mírně
snížit (např. omezit hnojení, protože živin je v rybnících zpravidla dost; tím by se zčásti omezily
náklady za vstupy a snížila by se i pravděpodobnost kyslíkových deficitů, které jsou v posledních
horkých letech časté), aniž by to mělo podstatný vliv na rentabilitu. Výraznější omezení (s
patřičnými kompenzacemi) jsou pak na místě v přírodních rezervacích. Výrazné a plošné omezení
hospodaření je nereálné – i rybník, který „nevydělává“, se musí udržovat (hráz, funkčnost
bezpečnostního přepadu, regulace průtoku vody, apod.), což je nutné z něčeho zaplatit. Není reálné
využít všechny rybníky k rekreaci, mj. po vyloučení rybí obsádky silně zarůstají vodními makrofyty,
která se musí odstranit (= další náklady). Osobně vidím jako velmi důležitou osvětu mezi rybáři i
veřejností. Rybí obsádky lze snížit (ovšem postupně – nezapomeňme na odolná makrofyta, která číhají
na příležitost, aby zarostla celý rybník! ), ale veřejnost by měla vědět, že se to pak zákonitě
promítne v ceně rybího masa. Jinými slovy, když si řekneme, že chceme čistší vodu v rybnících,
chceme vyšší biodiverzitu a nevadí nám zaplatit za ryby třeba 2x vyšší cenu, může se to podařit .

Novos_001
Rybník Novosedelský Dolní s porostem plavínu (Nymphoides peltata) – příklad plůdkového rybníka s
hnojením organickými hnojivy. Plavín je teplomilný druh, jemuž vyšší obsah živin ve vodě nevadí,
vyžaduje však částečné letnění.
© K. Š.

U ohrožených druhů rostlin se velmi často předpokládá, že jsou ohroženy eutrofií – a pro některé
vodní a mokřadní rostliny to skutečně platí. Je ale nutno rozlišovat, druh od druhu jsou nároky
jiné. Zpravidla pro druhy, které jsou teplomilné a v Evropě se vyskytují hlavně na Balkáně,
Maďarsku, apod., platí to, že preferují živinami bohatší stanoviště a tyto živiny dovedou využít ke
zvětšení své biomasy/zrychlení růstu. To ale neplatí pro druhy s centrem výskytu v chladných
oblastech, z nichž některé jsou u nás glaciálními relikty, např. stulík malý (Nuphar pumila) či
leknín bělostný (Nymphaea candida). Na lokalitách těchto druhů by se hnojit skutečně nemělo.

Allah_001
Odbahňování rybníka Aloch IV v Bořím lese – co se stalo potom?
© K. Š.

Odbahňování rybníků je ze strany biologů a ochranářů často považováno za jedno z „velkých zel“.
Pokud zrovna probíhá, anebo je rybník krátce po odbahnění, asi se nikomu z nás líbit nebude. Ale
nezapomeňme na velkou regenerační schopnost mokřadů (zejména těch eutrofních) a také na skutečnost,
že v sedimentech se skrývá velké množství živin, které některým druhům vadí, vedou k rozvoji
sinicových vodních květů, apod. Ve skutečnosti nemusí být problém ani tak odbahnění samotné, jako
to, co se stane se sedimentem. Nevhodné je uložení sedimentu podél pobřeží ve formě tzv. deponií,
na nichž se pak rozrůstají porosty nitrofilních druhů, např. kopřiv. Ideální by bylo tyto živinami
bohaté sedimenty odvézt a zpracovat, např. na substráty pro zahradnické, zemědělské využití;
ostatně, kvůli splachům v rybnících končí velké množství ornice. Sedimenty ale nesmějí být
kontaminované cizorodými látkami. Není-li možné zajistit odvoz, anebo i z ochranářských důvodů,
někdy se z bahna zformují ostrůvky, vhodné např. pro hnízdění ptáků.
Dále je nutné zachovat povlovný tvar břehů, který umožňuje růst litorální vegetace, a umožnit
obnovu rostlinných druhů z půdní semenné banky (stačí, když v rybníce zůstane malé množství bahna
se semennou bankou).

Populace kriticky ohroženého druhu Gnaphalium luteo-album se zvětšila, nově se ve větším počtu
objevila i kriticky ohrožená Dichostylis micheliana (= Cyperus michelianus); oba druhy přežívaly v
semenné bance rybníka Aloch IV pod sedimentem a vytrvalou vegetací.
Další ochrana je však problematická kvůli nedostatku vody v rybníce Þ nová sukcese vytrvalých druhů

Odbahnění na rybníce Aloch IV mělo nakonec skvělý výsledek – obnovily se populace dvou kriticky
ohrožených druhů z půdní semenné banky, která se uchovala pod sedimentem a vytrvalou vegetací.
Bohužel ale příznivý stav netrval dlouho. Bylo by potřeba rybník napustit vodou a v pravidelných
intervalech letnit. Rybník však trpí nedostatkem vody a v podstatě není jak jej napustit, zejména v
posledních suchých letech. Brzy tudíž rybník opět zarostl vytrvalou vegetací.

http://www.watermaster.fi
I když odbahňování vypadá drasticky, často je to jediný účinný způsob, jak zachránit mokřad před
zazemněním, snížit jeho trofii apod. Moderní technika umožňuje relativně citlivé odbahnění ve vodě
i na souši, ale je nákladná.

Ve vodě se používají např. tzv. sací bagry – velmi časté u nás na rybnících před výlovy, kdy je
potřeba vysát nadbytek bahna z loviště (= nejhlubší část rybníka, kde zůstává voda i při vypuštění
rybníka a před výlovem se v něm soustředí ryby). Při celoplošném odbahnění je jejich použití spíše
vzácné – zejména proto, že s tekutým bahnem, které je potřeba někde uložit, se hůře manipuluje (při
výlovu se transportuje do nějaké odlehlejší zátoky pouze dočasně).

• toky – narovnávání, prohlubování koryta, stavba přehrad (snaha omezit povodně, získat zdroj vodní
energie atd.) Þ omezení přirozené dynamiky toků a migrace ryb, změna zonality, šíření invazních
druhů – Reynoutria spp., Aster novi-belgii, Echinocystis lobata, Helianthus tuberosus
• porosty rákosin, ostřic, mokré louky – převod na ornou půdu (kde v deštivém období stejně stojí
voda) Þ zmenšení retenční kapacity území, eroze
• jezera (Šumava, S a Z Evropa) – acidifikace (vliv kyselých dešťů) a eutrofizace Þ snížení
vitality, případně vymizení citlivých druhů (např. populace šídlatek – Isoëtes spp. – v šumavských
jezerech se přestaly obnovovat, v posledních letech zlepšení, ale problémem může být klima)

Populace šídlatek v Šumavských jezerech byly ohroženy zvláště toxickým hliníkem, který se uvolňoval
z podloží vlivem kyselých dešťů. V posledních ca 10 letech se situace zlepšuje, takže v jednom z
jezer už je dokonce možná obnova šídlatkových populací. Šídlatky jsou ovšem rostliny chladných
jezer, a tak by je mohlo poškodit i oteplování vody v souvislosti s klimatickou změnou.

Tok řeky Moravy poblíž Týnce (BV) dnes (narovnaný tok, několik mrtvých ramen = odříznuté meandry) a
na mapě 2. voj. mapování (tok přirozeně meandruje)

Rozdíl v charakteru toku je velmi markantní, přičemž nejde jen o vzhled, ale hlavně o fungování
toku. Narovnaným tokem se rychleji šíří povodňová vlna, přirozené rozlivy v lužních lesích se tvoří
vzácně, rychleji se šíří invazní druhy, netvoří se nová říční ramena apod.

19_Bidention_Cernohorske rameno u Tynce_zari 2007
Mrtvé rameno v dolním Pomoraví zarostlé invazními druhy – Echinocystis lobata a Bidens frondosa
© K. Š.

Mokřady patří k nejohroženějším ekosystémům, proto jsou chráněny národními zákony i mezinárodními
úmluvami (Ramsarská úmluva, Natura 2000). Jejich rozumné využití je však nejen vhodné, ale i
potřebné. Často zabraňuje zániku mokřadu (rybníky), produkty mokřadů jsou ekologické (stavební
materiál, předměty denní potřeby, energie, hnojivo, kořenové čistírny odpadních vod). Širší využití
mokřadů k produkci potravin by napomohlo zvládnout problém výživy lidstva.

Příklady využití mokřadů k produkci potravin, průmyslových surovin apod.
• v současnosti pěstování rýže (Oryza sativa), místy lotosu (Nelumbo nucifera) – jedlé oddenky,
semena, Sagittaria latifolia (wapato; jedlé hlízy)
• z našich druhů jsou poživatelné např. Butomus umbellatus, Sagittaria sagittifolia, Alisma
plantago-aquatica, orobince, rákos (oddenky), Trapa natans („vodní ořech“)
• nejvyšším obsahem bílkovin se údajně vyznačují okřehky (Lemna spp.), uplatnění ve výživě brání
vysoký obsah kyseliny šťavelové
• léčivé rostliny – Acorus calamus, Drosera rotundifolia, Iris pseudacorus, Epilobium parviflorum,
Menyanthes trifoliata aj.; širšímu využití často brání vzácný výskyt těchto rostlin

Nemusíte si pamatovat vše, ale alespoň 2–3 druhy byste měli vědět ke zkoušce (název – stačí i
český/slovenský + k čemu se druh používá). Nejprve si ale prolistujte další slajdy – tam jsou
některé příklady i s obrázky, takže se Vám možná budou lépe pamatovat.

Rýže (Oryza sativa) tvoří hlavní složku výživy u velké části lidské populace

Rýže je nejen významnou potravinou, ale rýžová pole a rybníčky, z nichž se do nich dopouští
předehřátá voda, jsou zároveň významnými biotopy mnoha druhů mokřadních rostlin (ty ovšem v
rýžových polích vystupují jako plevele, viz např. Nowak et al. 2013 v ISu, literatura k bloku 6).

http://botany.cs.tamu.edu/FLORA/pic1/lotusrt.jpg
Lotos (Nelumbo nucifera) s jedlými oddenky a semeny, konzervované lze koupit i u nás

V posledních letech lze koupit i u nás, často v obchodech s potravinami vietnamských prodejců.
Semena bývají vařená a balená v ochranné atmosféře, chuť je mdle nasládlá. Oddenky jsem zatím
nejedla, ale také jsem je někde viděla .

Dva v Americe rostoucí druhy čeledi Lemnaceae (= Araceae), Wolffia columbiana a W. borelalis,
využil nadšený badatel W. P. Armstrong v kuchyni J

Na první fotce je z drobniček (Wolffia) připravena pomazánka na chleba.

Puškvorec (Acorus calamus) je účinný při léčbě žaludečních potíží a používá se i do bylinných
likérů
puskvorec cisty O upraveny

Kvůli použití v likérech (i podomácku připravených – stačí naložit oddenek do slivovice nebo jiného
destilátu) byl puškvorec velmi často sázen na rybnících, místy i na sádkách. Lze jej pěstovat i na
zahradě v mělkém bazénku,

• rákos, orobinec, mařice (Cladium mariscus), Scirpus spp. – stébla využívána jako stavební
materiál (sev. Německo, Británie – střešní krytiny; Indie, J. Amerika – domy a jejich části, lodě,
předměty denní potřeby)
• vysoké ostřice v minulosti využívány jako stelivo, porosty obnažených den k pastvě dobytka,
některá makrofyta jako krmivo
• makrofyta lze použít jako hnojivo (např. Chara spp. – vysoký obsah Ca)
• letněné rybníky se dříve osévaly (obiloviny, košťáloviny aj.), odtěžený sediment lze po úpravě
použít jako zahradní zeminu
• využití rašeliny a slatiny (balneologie, palivo, izolační materiál)
• čištění odpadních vod – kořenové čistírny (rákos, orobinec), makrofyta – Lemnaceae, Ceratophyllum
aj.

U vysokých ostřic, konkrétně u Carex gracilis, bylo doloženo i zkrmování (asi v mladém stavu, kdy
listy ještě nejsou tvrdé). V rybářství se zase používala pro vytírání ryb v mělkých rybníčcích
„hnízda“ z kořenových systémů ostřic (nejčastěji z trsnatých vysokých ostřic).
Krmivo – např. okřehky se používaly (a leckde dosud používají) pro krmení domácích husí a kachen.

sadky Dobris_2008-06-22_zahradka
© KŠ
„Zahrádka“ na dně vypuštěné sádky – Dobříš.

Přímo v sádce jsou vysázeny okurky (vpravo) a rajčata (vlevo nahoře), v nádobě papriky. V sádkách
se více drží teplý vzduch než v okolí, není zde totiž vliv větru, takže pěstování teplomilných
plodin v sádce je výhodné hlavně v chladnějších oblastech.

http://botany.cs.tamu.edu/FLORA/hdwimages1/hdw018414.jpg
Příprava orobince pro průmyslové zpracování (jez. Patzcuaro, Mexiko)

Existují doklady o tom, že v 60.–70. letech 20. století se orobinec sklízel i na našich rybnících a
zpracovával se ve speciálním výrobním družstvu v Městci Králové. Úpadek nastal zřejmě s rozvojem
plastových výrobků, které tehdy byly považovány za moderní alternativu přírodních materiálů.

Výrobky ze skřípince (Schoenoplectus lacustris) – Indie (Jain et al. 2005); skřípinec se zde i
pěstuje
http://www.botanickafotogalerie.cz/highslide/images/large/165/Schoenoplectus_lacustris1.jpg

Fotka skřípince vpravo dole je jen pro ilustraci a nepochází z Indie, nýbrž od nás z Břeclavska .
Každopádně skřípinec je u nás dnes už dost vzácný a velké porosty najdeme poměrně zřídka. Takže
budete-li chtít vyzkoušet pletení podobných věcí jako vidíte na fotografii, doporučuji pro tento
účel spíše listy orobince nebo sítinu rozkladitou (Juncus effusus).

Plavidla obyvatel okolí jez. Titicaca (Peru) se vyrábějí z druhu Scirpus californicus (tzv. totora
nebo tatora)
www.museum.upenn.edu/expedition

Cladium mariscus se hojně vyskytuje v atlantické části Evropy a místy se využívá k výrobě střešních
krytin. Obrázek domu je z Dorsetu v jižní Anglii.
en.wikipedia.org/wiki/thatching

Pokud jste cestovali po Británii nebo třeba i po severním Německu (např. ostrov Sylt), určitě jste
se s podobnými domy setkali. V těchto končinách mařice pilovitá (Cladium mariscus) roste hojně. U
nás byla zřejmě vždy vzácná, dnes jsou v Polabí jen poslední populace. Střešní krytiny lze ovšem
vytvořit i z rákosu, který se donedávna používal např. pro podbití stropů v domech před jejich
omítnutím.

V poslední době se stále více rozšiřuje pěstování vodních a mokřadních rostlin pro okrasu v
zahradních jezírkách, často spolu s rybami. Další rostliny jsou využívány akvaristy. Úskalím této
záliby je šíření nepůvodních druhů (např. Pistia stratioides, Eichhornia crassipes, Egeria densa,
Elodea spp., Hydrilla verticillata, Myriophyllum aquaticum, z ryb slunečnice pestrá aj.; z Eurasie
na jiné kontinenty např. Myriophyllum spicatum, Najas minor Ceratophyllum demersum, Potamogeton
crispus, Lythrum salicaria, kapr obecný – S. Amerika, Austrálie) a okrasných kultivarů (např. různé
kultivary Nymphaea alba) do přírody. K šíření nepůvodních druhů však přispívá i dovoz rybích násad
ze zahraničí (Lindernia dubia, z ryb střevlička východní – Pseudorasbora parva). Je možné i
spontánní šíření v rámci jednoho kontinentu – jakmile zmizí např. klimatické bariéry (důsledek
globální změny klimatu)

Opět byste si měli ke zkoušce zapamatovat alespoň nějaké nepůvodní druhy, které se šíří u nás/v
Evropě, a také vědět, že Evropa/Eurasie „poskytla“ nepůvodní druhy jiným kontinentům. O kousek dál
budete mít několik příkladů i s obrázky.

http://www.haarstrang.de/stichli.htm
Akvaristice se věnuje řada jednotlivců i zájmových sdružení

V zásadě jde o fajn zábavu, která rozvíjí vztah člověka k přírodě. Jen je potřeba rozvíjet osvětu,
vysvětlovat, že není vhodné přebytky rybiček a akvarijních rostlin odnášet do přírody, protože se z
nich mohou stát invazní organismy. Je dobré spolupracovat s veřejností dlouhodobě, např. ve formě
tzv. citizen science aktivit, jež jsou vhodné pro děti i dospělé. Příklad viz článek v časopise
Botanika z roku 2017 (literatura k bloku 10).

Výstavba zahradních jezírek se těší vzrůstající oblibě

Opět záliba celkem chvályhodná, i když může být nebezpečná pro původní mokřadní druhy, a to dokonce
více než akvaristika. V jezírkách se totiž pěstují vesměs druhy, které jsou u nás původní. V čem je
tedy problém? Neznáme původ těchto populací, rostliny totiž lidé obvykle nakoupí ve
specializovaných zahradnictvích a dá se předpokládat, že materiál pochází z jiných zemí Evropy,
např. z Holandska. Nemusí to nic znamenat v případě, že jde o druhy snadno šiřitelné a dá se tudíž
čekat, že populace napříč Evropou se se přirozeně mísí, např. prostřednictvím ornitochorního
dálkového přenosu diaspor. U makrofyt, která se šíří špatně, např. u stulíků a leknínů, lze ovšem
čekat, že populace jsou izolované a geneticky rozdílné. Genotypy z jiných částí areálu mohou tudíž
naše původní populace ohrožovat. Patrně největší problém je v tom, že úroveň našich znalostí je
stále natolik nedostatečná, že nedokážeme předpovědět, co všechno se může stát.

Nepůvodní invazní druhy vod  – Eichhornia crassipes a střevlička východní (Pseudorasbora parva)

U tokozelky nadmuté/vodního hyacintu (Eichhornia crassipes) se uvádí, že nesnáší mrazivé zimy a že
její invaze u nás zatím nehrozí. To se ovšem může brzy změnit. Naproti tomu střevlička východní je
již pravidelnou součástí naší ichtyofauny, přičemž zejména v plůdkových rybnících občas převažuje
početností i biomasou nad chovanými druhy ryb. V provozních podmínkách je prakticky nemožné
střevličku kvůli jejímu drobnému vzrůstu účinně omezovat.

Lindernia dubia je severoamerický druh obnažených den, u nás se řadu let šířila jen mírně, zdá se
však, že brzy můžeme očekávat invazi.

Dlouho bylo známo jen několik málo lokalit v rybích sádkách a na řece Lužnici u soutoku s Nežárkou.
I když druh měl možnost se šířit, zdálo se, že kvůli jeho dost velkým nárokům na teplotu z
přenášených diaspor mnoho populací nevzniká. To se ale v posledních několika letech změnilo. Např.
na řece Otavě existují populace severně od Písku a možná i dále (tam zatím nikdo nehledal). Druh se
objevil i v rybníce Bezdrev – jde o první nález z rybníka, dosud se zdálo, že kvůli zkrácenému
letnění tam nemá tento druh šanci se uchytit. Ovšem v posledních letech rybníky trpí nedostatkem
vody kvůli epizodám letních veder a kvůli dlouhodobému suchu.
Mohlo by se zdát, že tato nízká rostlina nemůže ničemu škodit. Možná, že to tak skutečně je. V
současnosti však nevíme, zda se nekříží s u nás původní kriticky ohroženou puštičkou rozprostřenou
(Lindernia procumbens). Pokud by tato možnost existovala, znamenalo by to pro populace L.
procumbens značné nebezpečí.

Sever Ameriky trpí invazemi nepůvodních druhů mnohem více než např. Evropa. Boj s těmito druhy je
zde proto také mnohem více propracovaný než u nás.
Here are some zebra mussels trying to hitch a ride; www.iisgcp.org/catalog/downlds_09/invasion.pdf.

Samozřejmě netuším, zda lidé veškerá opatření dodržují a zda vlastně tato opatření jsou jen
doporučení, anebo povinností, která se kontroluje. Každopádně už to, že jsou lidé informováni, je
velmi důležité.

Hrušky
Nejen invazní druhy dovedou využít vlivu člověka ve svůj prospěch… J
© K. Š.

Toto je příklad nezdolnosti rostlin – některé druhy dovedou vyklíčit i na umělých substrátech. Zde
je mezi semenáči mokřadní druh pryskyřník lítý (Ranunculus sceleratus).

Mokřady a klimatická změna – shrnutí
•Eutrofizace – uvolňování fosforu ze sedimentu při vysokých teplotách, zahušťování vodného roztoku
při absenci srážek a větším výparu za vysokých teplot
•Vysychání rybníků a jezer a šíření rákosin a porostů makrofyt i v zónách, kde běžně nebývají
(zrychlené zazemňování, někde dlouhodobá absence vody)
•Změna interakcí mezi organismy (nové nepůvodní druhy, které mohou narušit existující trofické
vztahy)
•Ohrožení některých druhů a vegetačních typů suchem, změnou distribuce srážek a průběhu teplot
během roku (např. druhů vyžadujících stratifikaci chladem pro klíčení)

Toto všechno jsem již na různých místech této i některých předchozích kapitol zmiňovala, tady jen
pro přehlednost, ať máte základní údaje pohromadě na jednom místě. V podstatě všechny zmíněné jevy
lze již pozorovat i u nás, i když zatím nejsme schopni odhadnout jejich reálný dopad v budoucnu. O
stále častějším sinicovém vodním květu v souvislosti s eutrofizací jsem se již zmiňovala u rybníků
a jejich obhospodařování, ale zdaleka nejde jen o rybníky, jak uvidíte dále. Vysychání rybníků
nastává v oblastech, kde jsou soustavy malých rybníků na málo vodnatých přítocích. Před několika
lety jsem se dostala do na severní Písecko, jižní Pelhřimovsko a jižní Benešovsko, kde takové
rybníky místy převažovaly. Problém však již začínají mít i velké jihočeské rybníky na větších
potocích.
Nepůvodní druhy se prokazatelně šíří (např. z rostlin např. Lindernia dubia, Elodea nuttallii,
Lemna turionifera, z živočichů se stálé více šíří např. karas stříbřitý – Carassius gibelio), zatím
ale nevíme, jak velký bude jejich celkový dopad na vodní a mokřadní ekosystémy.
Suchem mohou být ohroženy např. drobné mokřadní jednoletky – mohou uschnout dříve, než se jim
podaří dokončit vývoj. Zčásti to lze již pozorovat u puchýřky útlé (Coleanthus subtilis). Ta sice
na jedné straně profituje z mírných zim a možnosti vyklíčit v teplém podzimním počasí, přezimovat a
vývoj dokončit na jaře. Rostliny, které však na jaře teprve klíčí (např. po jarním výlovu rybníka)
bývají drobnější, mají méně květonosných stébel, tedy i méně květů a plodů.

Přehradní nádrž Hněvkovice (ČB) v letech 2006 (1. foto) a 2017 (2. foto), v roce 2018 je vidět
výrazný sinicový vodní květ. Eutrofizace může souviset nejen s klimatickou změnou, ale i se
vzrůstajícím podílem odlesněných ploch. Je ovšem pravděpodobné, že k tomu došlo kvůli šíření
kůrovce či působení vichřic.

Jde opět o snímky ze stejného období roku, z léta. Podobná situace se v posledních letech objevuje
na řadě dalších přehradních nádrží.

Rybník Návesný u Hluboké nad Vltavou (ČB) – jižní cíp téměř bez vegetace v roce 2006 a zarostlý
porostem orobinců (T. angustifolia, T. latifolia) v roce 2017 (porost je vidět již na snímku z r.
2012). Šíření rákosin napomáhá častý nedostatek vody.

Zde je pár ukázek rybníků, které trpí nedostatkem vody, což vedlo k expanzi rákosin (proklikejte si
přes prezentaci snímky z různých let a porovnejte rozlohy rákosin). Na velkých rybnících bez
litorální vegetace by to byl důvod k radosti, ovšem na malých rybnících mohou tyto procesy vést až
k zániku rybníků.

Rybník Velký Pištínský u Pištína (ČB) – v jižní části se mezi lety 2011 a 2015 výrazně rozšířila
vegetace rákosin. I tento rybník totiž trpí nedostatkem vody. Kromě rákosu zde v některých letech
bývají velké plochy kamyšníku (Bolboschoenus sp.).

Rybník Mlázovský na Písecku – ještě v roce 2011 plný vody, v roce 2015 zřejmě po výlovu bez vody,
ale nedotekl. Po deštích v roce 2017 jsou na místě porostů obnaženého dna zapojené rákosiny.


Nejen mapové zdroje umožňují rekonstruovat změny v krajině – někdy napoví i umění, zejména krásná
literatura (např. L. Stehlík: Země zamyšlená), výtvarná díla (obrazy krajinářů – A. Chitussi, A.
Slavíček a další).
Antonín Chitussi: Partie z Troje u Prahy
Antonín Chittussi - Z údolí Doubravky - Partie z Doubravky za soumraku
Antonín Chitussi: Partie z Doubravky za soumraku

Rašeliniště u Člunku (1886)
Antonín Chitussi: Rašeliniště u Člunku
Antonín Chitussi: Močál u Člunku