Původní objev vanadu (1801, A. M. del Rio, prvek nazval erythronium, protože působením kyseliny dával sůl červené barvy) byl zpochybněn (H. V. Collet-Descotils minerál chybně označil za zásaditý chroman olovnatý) a jeho autor ho odvolal. Prvek byl znovu „objeven“ ve švédských rudách o čtvrt století později (1830, N. G. Sefström, prvek pojmenoval podle skandinávské bohyně krásy Vanadis).
Vanad je na Zemi dosti rozšířeným prvkem (136 ppm). Vyskytuje se ve více než šedesáti minerálech (patronit VS4, vanadinit 3Pb3(VO4)2.PbCl2, karnotit K(UO2)VO4.3/2H2O) a je obsažen také v ropě. Je biogenním prvkem (zajímavá je schopnost některých bezobratlých mořských živočichů kumulovat vanad v krvi na koncentraci 106 až 107× vyšší než je v mořské vodě, v níž žijí).
Vanad je stříbrolesklý kov s nejvyšším bod tání z prvků první přechodné řady. Krystaluje v prostorově centrované kubické mřížce. Čistý kov je relativně měkký, tvrdost a křehkost způsobuje přítomnost nečistot.
Nejvyšším oxidačním stupněm vanadu je +V, možné jsou všechny nižší hodnoty až po -I. Za běžných podmínek jsou nejstálejší sloučeniny VIV (ion vanadylový(2+) VO2+ je považován za nejstabilnější víceatomový kation), zatímco sloučeniny VIII a VII mají redukční vlastnosti. Pouze vanadičnany jsou diamagnetické a většinou bezbarvé, sloučeniny s nižším oxidačním stavem kovu jsou paramagnetické a rozmanitě zbarvené. Vyšší oxidační stavy jsou stabilizovány elektronegativními ligandy (fluor stabilizuje oxidační stupně +V a +IV, zatímco jodidy jsou známy jen pro oxidační stavy +II a +III). Vazby ve sloučeninách jsou více či méně polární, s klesajícím oxidačním stupněm kovu roste jejich iontový charakter. V oxidačních stavech +II a +III jsou známy soli kationtů Vn+ (modrofialové kamence MIVIII(SO4)2.12H2O).
Vanad se snadno pasivuje a v kompaktní formě je odolný vůči působení většiny kyselin s výjimkou kyseliny fluorovodíkové. Za horka se rozpouští i v silně oxidujících kyselinách a v taveninách alkalických hydroxidů. Za zvýšené teploty v kyslíku shoří na oxid V2O5. S uhlíkem, borem a dusíkem tvoří intersticiální sloučeniny (tvrdé, obtížně tavitelné látky s vysokou elektrickou vodivostí). Značně rozsáhlá je chemie polyvanadičnanů. Podobnost s prvky 15. skupiny je jen formální a pouze v nejvyšším oxidačním stavu +V.
Příprava vanadu je několikastupňový proces. Pražením rudy s uhličitanem nebo s chloridem sodným (850 °C) vzniká metavanadičnan sodný NaVO3, který se z taveniny vyluhuje vodou. Okyselením výluhu na pH 2 až 3 kyselinou sírovou se získá „červený koláč“ polyvanadičnanů, které tavením (700 °C) převedou na oxid vanadičný. Ferrovanad obsahující 35 až 95 % vanadu se průmyslově získává redukcí oxidu vanadičného ferrosiliciem v elektrické peci
Odpadní oxid křemičitý se přísadou oxidu vápenatého převede do strusky
Čistý vanad je obtížné připravit pro jeho reaktivitu při vysokých teplotách, kdy se kromě s kyslíkem a dusíkem slučuje i s uhlíkem (na karbid V4C3; nelze proto použít redukce koksem). Van Arkel - de Boerova metoda čištění kovu není pro vanad ideální pro malou těkavost jodidu vanadnatého
Ferrovanad se používá k výrobě slitin a k odstraňování kyslíku a dusíku při výrobě oceli (karbid V4C3 zjemňuje zrnitou strukturu pružinových a rychlořezných ocelí).