Nová Evropa: Stanovisko slovanské

Napsal Tomáš Garrigue Masaryk


Nákladem Gustava Dubského v Praze

1920





PŘEDMLUVA K VYDÁNÍ ČESKÉMU

Vydání francouzské a anglické bylo vytisknuto jako rukopis a nebylo
dáno na knižní trh. Ke zprávě
v předmluvě k tomu vydání dodávám, že část původního rukopisu, jak
teď vidím, byla vytisknuta
v "Československém Deníku", vycházejícím v Rusku a na Sibiři (čís. z
16. dubna 1918 a násl.).
Měl jsem jistou pochybnost, mám-li knihu uveřejnit, maje nyní tak
odpovědné postavení.
Rozhodl jsem se pro uveřejnění, protože se kniha přece jen dostává
na veřejnost; a mimo to, kniha
má význam jako historický dokument. Je sou- stavnějším zpracováním
těch politických zásad, jež
tvořily program naší zahraniční propagandy.
Dnes formuloval bych některé podrobnosti jinak, ale v zásadních.
věcech řekl bych totéž.
Vidím, že spis prozrazuje neklid války a revoluční propagandy, ale
přece jen v míře neveliké; v celku
neztratil jsem svého vědeckého klidu a jsem jist také tím, že jsem
vůči svým politickým odpůrcům
a nepřátelům a proti nim přes všecky rozličné hrůzy vyhnanství
zůstal odpůrcem a nepřítelem
slušným a spravedlivým.

V Praze, 5. ledna 1920.
T. G. M.


PŘEDMLUVA
K ANGLICKÉMU A FRANCOUZSKÉMU VYDÁNÍ.

Tato kniha má dlouhou historii. Byla původně napsána loni v
Petrohradě, za neklidu revolučního.
Šlo mi o to, objasnit našim vojákům zásadní problémy války; jim
kniha byla věnována.
Odevzdal jsem rukopis ruské tiskárně; ale domnívám se, že teď kniha
na Rusi vyjít nemohla.
Mezitím musil jsem odejet na Západ; na cestě Sibiří a Tichým Oceánem
zpracoval jsem část svého
rukopisu v tuto knížku, kterou teď předkládám politické veřejnosti.
Psal jsem, nemaje k disposici
skoro žádné literatury; jen při poslední revisi ruko- pisu mohl jsem
tu a tam použít literatury americké.
Opakuji však, že mi šlo o objasnění zásadních problémů válkou
rozvířených.

Washington, v říjnu 1918.
T. G. M.








OBSAH

Str.
Předmluva k vydání českému......5
Předmluva k vydání anglickému a francouzskému..7
Věnování............17

A. HISTORICKÝ VÝZNAM VÁLKY.

I. Válka světovou.........25
1. Consensus gentium proti Němcům. Lidstvo se víc sjednocuje ve své
organisaci.

II. Pangermánský plán světového panství: Berlín-Bagdad............26
2. Válka se dala očekávat.
3. Pangermanism filosofií politického vývoje německého národa.
4. Theorie pangermanismu odpovídá politickému vývoji Němců.
"Centrální Evropa neboli Berlin-
Bagdad" ("Berlín-Kahýra").
5. Odkud hrozí Německu větší nebezpečí: Z Anglie či z Ruska?
6. Průběh války se shoduje s pangermánským plánem. Vojenská a
politická situace.
7. Hlavní argumenty pangermanismu: Německo potřebuje bezpečných
hranic, území a chleba. Svými
vojenskými ctnostmi a svou kulturou Němci zasluhují být vůdci Evropy
a lidstva. Pangermánský
imperialism je pokračováním římského. Pangermánský materialism a
mysticism. Pangermánská
nenávist Slovanů a jiných národů.

III. Plán Spojenců: Demokratická organisace Evropy a lidstva. -
Demokracie proti theokracii...42
8a.Spojenci vymezují své válečné cíle v notě presidentu Wilsonovi.
8b. Čtrnáct bodů Wilsnových.
9. Rozpor mezi Centrálními Mocnostmi a Spojenci je rozporem mezi
theokratickým monarchismem a
demokracií; ideál Pruska-Rakouska a ideál Ameriky.

IV. Německý "Drang nach Osten". Prusko a Rakousko. - Pangermanism a
Východní otázka.- Pangermanism
s hlediska světového...........52
10. Němci po věky zatlačovali Slovany na východ.
Rozdíl a shoda mezi Pruskem a Rakouskem: oběma je společná idea
císařství, dobývajícího
východu.
11. Válka pokusem rozřešit dávnou Východní otázku. Německá
"Centrální Evropa" a "Berlin-Bagdad"
zastíněny světovou otázkou: organisace nejenom světa Starého, ale
také Nového, Pangermanism a
Amerikanism.

V. Německý "Drang nach Osten" a Pásmo malých národů....57
12. Pásmo malých národů mezi Němci a Rusy. Politický a ethnografický
rozdíl mezi Východem a Zá-
padem. Pangermanism využívá tohoto rozdílu ke svému prospěchu.

B. NÁRODNOSTNÍ PRINCIP.

VI. Národnostní cit a idea...........63
13a. Národnost od XVIII. století. Politickou, státotvornou a
sociální sílou. Princip národnosti je úplně
moderní.
13b. Národnost a jazyk. Národnost v literatuře, vědě a filosofii, v
umění, mravech a právech, ve státě
a politice. Princip národnostní, vlastenectví. Vývoj národů:
plemena, národnosti, kmeny atd. Jeden
Adam či víc? Otázka rasy (plemena). Směšování ras a změna národního
charakteru. Původnost
národů.
14. Národnost a stát. V Evropě je mnohem víc národů než států: státy
národnostně smíšené. Státy byly
vytvořeny dobýváním. Národ a stát: Goethe a Bismarck. Národnost je
demokratická, stát aristo-
kratický. Stát vznikl z theokracie a je v základě dynastický. Vznik
moderního, demokratického
státu Princip národnostní silou demokratickou.
Rozdíl mezi státy Spojenců a Centrálních Mocností.

VII. Právo národů na sebeurčení.......................74
15. Národnostní cit a idea a národnostní právo. Právo národů na
sebeurčení vyplývá z mravní hodnoty hu-
manitního principu. Z uznání hodnoty lidské osobnosti vyplývá uznání
národů a společenských kolek-
tivit vůbec. Rovnost jazyků před zákonem. Středověké hodnocení
dynastického státu: demokracie
proti theokracii. Spojenci ve své odpovědi presidentu Wilsonovi činí
z otázek národních otázky
mezinárodní; přestávají být pouze "vnitřními", záležitostmi států.
Pangermáni pro stát protinárodní:
Vilém pro Jehovu, ne pro Ježíše. Demokratický stát spočívá na
mravním, lidském základě, ne na
základě božském, náboženském. A přece demokratická politika "sub
specie aeternitatis".

VIII. Problém malých národů a států; federace malých
národ................81
16. Relativnost velikosti. Dějiny učí, že se malé státy tvořily
vedle států velkých. Německý imperialism
dějiny zavrhly.
17. Malé státy a národy vyvíjejí intensivnější kulturní činnost:
autonomisace proti centralisaci.
18. Malí národové prý se musí spojit ve větší stát; příkladem je prý
Rakousko. Pravá povaha fede-
race: federace předpokládá svobodu. Federace je provedení principu
associace; problém malého ná-
roda a "malého člověka".

IX. Národnost a mezinárodnost........................90
19. Princip národnosti neodporuje vývoji mezinárodnosti. Moderní
internacionoalism.

X. Politická samostatnost a národní autonomie....93
20. Význam a hodnota politické nezávislosti. Odnárodňování je
kulturní ztrátou. Národní autonomie
(územní - osobní) dostačuje jen v některých případech.

XI. Radikální rekonstrukce Evropy na národnostním základě? Národní
minority...........95
21. Problém smíšených států: národnostní menšiny. Přestěhování
menšin? Demokratické pravidlo pro
rozsah národnostních menšin. (Nedostatky demokratické statistiky.)

XII. Každá národní otázka problémem zvláštním...99
22. Rozmanitost a bohatý obsah národních otázek.

XIII. Marxism a národnost...........100
23. Marx nepochopil problému národnosti. Národnost a socialism se
navzájem nevylučují.
24. Marxisté podávají nesprávný výklad války; je to válka
kapitalistická? imperialistická? koloniální?
marxistická? menšina marxistická.

C. VÝCHODNÍ OTÁZKA.

XIV. Program Spojenců v podstatě programem reorganisace Východní
Evropy..............l09
25. Národnostní otázky naléhavé jen na východě.
26. Národnostní otázky v Rakousku, Prusku, Rusku a na Balkáně (v
Turecku): civilisovaní a kdysi ne-
závislí národové jsou utlačováni.

XV. Rozčlenění Rakouska hlavním cílem války. "Idea státu
Rakouského"..............114
27. Rakousko státem umělým: dynastickým, imperialistickým a
militaristickým: "Idea státu Rakouské-
ho": středověká negace moderní ideje státu a národnosti.
28. Rakousko je prý schopno života.
29. Rakousko zmenšené?
30. Rakousko jako protiváha Německa? Rakouský katolicism. Vnitřní
harmonie Německa a Rakouska.
31. Dosáhli Čechové své kultury pomocí Rakouska?
32. Co bude s německými provinciemi Rakouska?
33: Maďaři rakušanství úplně dostihli.

XVI. Pruské Německo: kultura vnějšího pořádku a militaristického
materialismu.........125
34. Prusko a východní otázka: předmět pruské útočnosti.
35. Pruská otázka: podstata pruství. Německo a Prusko: Goethe či
Bismarck? Pruský kult státu.
Pruský monarchism, bismarckism, macchiavellism.
36. Německá filosofie, věda a kultura vůbec. Jejich scholasticism.
37. Moderní německá theologie: německo-pruský jesuitism.
38. Německá pořádnost.

XVII. Reorganisace Východní Evropy a Rusko.....136
39. Carské Rusko bylo ještě politicky i kulturně ve stadiu
extensivnosti: příčina jeho úpadku. Problé-
my národnostní v Rusku: jak se liší od národnostních poměrů
západních. Poláci, Finové a baltské
provincie.
40. Problém maloruský (ukrajinský).
41. Pangermánské směřování do Asie seslabeným Ruskem. Cesta z
Berlína do Bagdádu nejen Caři-
hradem, ale i Oděssou. Potřeba silného Ruska pro Evropu a lidstvo.

XVIII. Bez kritiky Spojenců............144
42. Potřeba kulturní synthese, ne převaha jednoho národa a jeho
kultury nad druhým. Začíná doba nová.
43. Různé národní kultury a měřítko lidství. (Pro domo).

XIX. Význam československého státu pro osvobození Evropy..148
44. Zeměpisné a dějinné položení Čech a česko-slovenského národa:
Čechy a Slovensko překážkou
na cestě Berlín-Bagdad.
45a. Čechy nezávislé od sedmého století; sjednocení s Rakouskem a
Uherskem 1526 v personální unii.
Habsburgové centralisovali a germanisovali proti svým slibům. Odpor
Čechů a Uhrů. Obrození
česko-slovenského národa. Revoluce roku 1848. Rakousko smlouvá mír s
Maďary: dualism z r.
1867. Čechové pokračují ve svém boji proti Rakousku-Uhersku za
nezávislost.
45b. Čechové a Slováci za války 1914 na straně Spojenců proti
Rakousku-Uhersku a Německu. Habs-
burgové sesazeni českou Zahraniční Národní Radou. Československé
armády uznány Spojenci.
Spojenci uznali Národní Radu a práva Čechů a Slováků na nezávislý
stát. Odpor Rakouska a Německa.
46. Národní autonomie a federalisace Čechům nestačí: historické
právo Čech tvořit samostatný státní
útvar. Slováci mají právo být spojeni s Čechy. Slovenský jazyk a
maďarisace.
47. Kulturní význam československého národa. Česká reformace
zahájila nové protitheokratické ob-
dobí v Evropě. Potlačení české národní kultury Habsburgy. Obrození
české a slovenské na konci
osmnáctého století.
48a. Československý stát soběstačný co do území, obyvatelstva,
surovin a financí. Otázka německých,
polských a maďarských menšin. Možnost spojení maďarsko-slovenského
státu s Jugoslavií.
48b. Malorusové uherští přejí si být spojeni s československým
státem.
48c. Hospodářství a finanční síla československých zemí.
48d. Československý stát republikou.

XX. Československý stát, Polsko a Jugoslavie......178
49. Úzká vzájemná pospolitost mezi otázkou česko-slovenskou a
polskou.
50. Vztah otázky jihoslovanské k otázce československé a polské.

XXI. Slovanská barriera proti pangermanismu......183
51. Osvobozené státy nebudou nárazníkové. Nejen barriera slovanská,
ale také latinská (Rumuni, Ita-
lové atd.).

XXII. Pangermanism a panslavism - germanism a latinismů..185
52. Válka není jenom konfliktem světa germánského a slovanského;
panslavism, germanism a latinism.


D: BOJ DO KONCE.

XXIII. Nutnost provést válku do konce v zájmu trvalého míru: problém
války..............191
53. Demokracie nevylučuje defensivy, Rozdíl mezi válkou útočnou a
obrannou. Pacifism Tolstého
není správný. Demokracie neznamená nedostatek energie. Problém
války. Militarism. Pruský mili-
tarism překonán válkou. Milice.

XXIV. Kdo je odpověden za válku?..........194
54a. Mravní soud a historický výklad války.
54b. Rakousko-Uhersko a Německo odpovědno. Vina Rakouska-Uherska.

E. NOVÁ EVROPA.

XXV. Demokratický mír a jeho podmínky. (Résumé.).....205
55. Podstata pravé demokracie a obecné zásady demokratického míru.
56. Jednotlivé body pro mírovou konferenci.
57. Demokracie "sub specie aeternitatis". Caesar či Ježíš?






VĚNOVÁNÍ.

Bratři, čeští, slovenští vojáci!
Věnuji tuto práci Vám, Vám, kteří jste vstou- pili do
spojeneckých armád na Rusi a ve Francii, v Americe a Anglii, v
Italii a všude, kde jste jako volní občané mohli projevit své
protirakouské smýšlení a odhodlání, bojovat za svobodu a
nezávislost našeho národa. Věnuji spisek také Vám, kteří musíte
bojovat pro Rakousko z donucení. Věnuji ho především památce
Vás, kteří jste v řadách rakouské armády a mimo ni projevili
vůli k národní nezávislosti a svoje mužné odhodlání spečetili
svou mučednickou smrtí; Vy jste se mně stali vzorem, Váš
příklad, Váš program činu rozhodl mne a přivedl v tábor
odhodlaných, nesmiřitelných nepřátel habsburského Rakouska.
Vojna nás všechny překvapila nepřipravenými. Neočekával jsem
evropskou válku, ale později než 1914; důkazem tomu je fakt, že
jsem v létě 1914. Navazoval styky, jimiž jsem se chtěl pokusit
o smíření Srbů a Bulharů pro případ nečekané konflagrance.
Vypovězení války stihlo mne v Německu, cdk'ud jsem pomšlel na
cestu do Paříže a Londýna, abych si zabezpečil pomoc pro svůj
pokus smiřovací. Nevěřil jsem ve válku ani po jejím vypovězení;
myslil jsem, že císař Vilém se spokojí hrozbou a že státníci
znepřátelených mocností se
dohodnou. To očekávání zakládal jsem na odhadu, co válka bude
znamenat, jak pronikavě zasáhne do osudů všech národů a
lidstva; byl jsem dost naivní věřit, že monarchové a jich
ministři se probudí tou hroznou odpovědností, která padá na
každého kdo k rozpoutání aneb zamezení války mohl přispět.
Začátkem srpna 1914 vrátil jsem se do Prahy. Politický život
byl zastaven, nemohlo být žádných veřejných, ani soukromých
schůzí, tajná policie vedla usílený dozor nad všemi veřejnými
činiteli, každý musili jsme jednat o své újmě. Avšak, ačkoli
veřejné projevy nebyly možny, přece bylo se samého počátku v
Praze ustálené veřejné mínění, sympathie každého uvědomělého
Čecha byla na straně Srbska, Ruska a spojenců. Na mne osobně
učinily nejhlubší dojem projevy protirakouského smýšlení v
řadách českých pluků; přicházely brzy zprávy o těžkém
potrestání, dokonce o trestech smrti a decimování; zároveň na
Moravě civilní správa zahájila svou katanskou činnost, byli
trestáni na hrdle lidé, u kterých se našly proklamace ruského
generalissima. Cítil jsem, že nemůžeme a nesmíme my poslancové
a officiální vůdcové lidu zůstat nečinnými, že se musíme
rozhodnout; ostatníě mluvím jen za sebe. Dost dlouho jsem se
podle staršího programu Palackého natrápil, usmířit Rakousko s
námi a přetvořit je v demokratické soustátí; vypovězení války
udělalo z politického problému problém svědomí. Vynasnažil jsem
se ještě seznat pravé smýšlení a plány officiálního Rakouska a
dvora, hleděl jsem seznat smýšlení našeho lidu a pokusil jsem
se dvojím zájezdem do Holandska dovědět se o plánech spojenců;
cesta do Holandska dala mi příležitost pozorovat Německo a
seznat smýšlení některých vlivných a informovaných kruhů.
Nerozhodl jsem se v ročilení a na slepo.
Vykládám zde náš národní program, jak pojímáme válku, její
význam a co od ní čekáme - úplnou nezávislost našeho národa a
obnovení státu českých zemí se Slovenskem. Domáháme se
rozčlenění Rakousko-Uherska. Tento náš program není pouze
negativní, naopak je positivní; naše samostatnost má býti částí
politické a sociální organisace celé Evropy a lidstva. Otázka
Čech a Slovenska je otázkou světovou.
Podávají se tu jen hlavní obrysy příští Evropy; k tomu
uskrovnění jsem nutkán nedostatkem literatury; zbaven knihovny,
stále na cestách po všech spojeneckých zemích a zaneprázdněn
návalem praktických úkolů, pracuji bez potřebného literárního
aparátu.
Brožurka má svou historii. Napsal jsem ji v Petrohradě po prvé
návštěvě v Kyjevě jedním tahem, ale neměl jsem tolik času,
abych ji pozorně prokorrigoval. Vypukla prvá bolševická
revoluce a znemožnila mi práci; po čase zasedl jsem k revisi,
vypukla revoluce druhá. Den, kdy jsem se dal do práce, pod mými
okny houkal bolševistický broněvik a kolem mého bytu se
rozzuřil nejprudší boj. Na radu přátel odejel jsem do Moskvy,
abych tam, získal několik nerušených chvil, avšak právě v
Moskvě dostal jsem se do střediska pouličních
bojů. Z Moskvy jsem se dostal do Kyjeva, právě když prohlášena
Ukrajinská republika - nově neklid a neočekávané úkoly
praktické. Ale teď stůj co stůj připravím brožurku k tisku,
snad ji později budu moci doplnit.
Prožívám události na Rusi od minulého května; přirozeně tyto
události nutí každého myslícího člověka pověřit své politické
přesvědčení; kdo znají mé různé práce z posledních let,
nenaleznou žádné změny základních názorů, ale byl jsem válkou
doveden k tomu, formulovat své názory určitěji. V těchto svých
pracích probíral jsem zejména otázky a problémy národnosti,
státu, demokracie a socialismu, naposled jsem se snažil
pochopit Rusko -- odkazuji na tyto práce pro obšírnější
zdůvodnění přednesených zde národů.

V Kyjevě, 15. ledna 1918

Tomáš Garrigue Masaryk.

"Československý deník" v Praze, l6. dubna 1918. Čís. 62.

-------


HISTORICKÝ VÝZNAM VÁLKY


I. Válka světovou.

l: Do očí bije, zamyslíš-li se o válce, její  světovost. Celý
svět, - doslova celý svět trpí již čtvrtý rok válkou způsobenou
napadením  Srbska Rakousko-Uherskem, podporovaným Německem.
Celý svět se rozestoupil na dva tábory - s Rakouskem a Německem
jde jen Turecko a Bulharsko a papežská kurie, všechny ostatní
státy jsou na straně Spojenců; neutrálními zůstaly jen některé
státy malé, a v těch většina občanstva je na straně Spojenců:
proti Německu a Rakousku vyslovilo se takto celé lidstvo!
Jestliže consensns gentium se přijímal jako argument pro
jsoucnost Boží, tento consensus člověčenstva má jistě velký
mravní význam - vox populorum vox Dei.
Statistikové nám říkají, že počet lidí ve válce padlých,
raněných, zajatých a pohřešovaných obnáší 25 milionů; ti, kteří
přežili hrůzy války, ty miliony vojáků a jejich rodiny, a tudíž
všichni národové a lidstvo, budou přemýšlet o této válce a
jejich příčinách; miliony a miliony přemýšlejí v okamžiku, kdy
toto píši, o válce a o situaci národů a lidstva, jako já. Není
možno, aby ty ohromné oběti na životech, zdraví, statcích, byly
přineseny nadarmo, není možná, aby posavadní organisace států a
národů, z niž tato válka pošla, zůstala nezměněna, aby
odpovědní státníci, politikové, vůdcové stran, jednotlivci, aby
národové, aby lidstvo nepočalo myslit o politice doopravdy a
bezohledně.
Válka sama a její následky sblížily lidstvo: člověčenstvo je
dnes organisovanou jednotkou - mezinárodnost, mnohem intimnější
než kdy byla, je způsobena touto válkou; a zároveň se všude
upevňuje demokratický názor na společnost - pád carismu je jen
jedním z nečekaněch následků války. - '
Jednotná organisace všech národů světa, celého člověčenstva, je
počátkem nové doby, doby, v níž národové a celé lidstvo vědomě
budou pokračovat ve svém vývoji.


II. Pangermanský plán světového panstvi: Berlín-Bagdad.

2. Moderní historik prý má podávat historii budoucnosti a
moderní politik má předvídat vývoj událostí, - předvídání je
měřítkem vědecké přesnosti.

Shledal jsem si za vojny několik autorů, kteří ve formě románu
nebo politického pojednání válku předpověděli; ale všecky ty
tak zvané předpovědi vystihly skutečný vývoj velmi nedokonale.
Podobně předvídal jsem válku také já. Od ruské revoluce 1905
revidoval jsem svá studia o Rusku a snažil jsem se pochopit
problém Ruska v jeho významu pro Evropu; do jaké míry se mi to
podařilo; o tom dává svědectví můj spis o Rusku.
V souvislosti s tím snaži1 jsem se vniknouti v jihoslovanský a
balkánský problém - a právě odtud čekal jsem tuto válku,
pravda, později než vypukla, a ne tak ohromnou. Na jaře roku
1914, před sarajevským atentátem, jsem podnikal kroky k
usmíření Srbů a Bulharů, proto že jsem se obával nepřátelství
Bulharska proti Srbsku v budoucí válce. Mé prostředkování se mi
na straně srbské dařilo, - je to zajímavý důkaz, že odpovědní
politikové srbští byli přístupni rozumným kompromissům, jak to
ostatně dokázali za napjetí s Rakouskem po okupaci. Vzpomínám
svého prostředkování mezi ministrem Pašičem a hrabětem
Berchtoldem.
Mé předvídáni, nebo skromněji a lépe řečeno, očekávání války
zakládalo se také na pečlivém pozorování Rakousko-Uherska a
Německa, a na stopování pangermanistického hnutí a jeho
historické a politické literatury.

Pangermanism podle jména označuje sjednocení Němců nebo v
širším smyslu Germánů vůbec; podobně užívá se termínu:
panslavism, panskandinavism, a j. Dnes pangermanism je předně
filosofií dějin, dějin německého národa a celého lidstva; je to
pokus, soustavným studiem historického vývoje a stavu Německa a
ostatních zemí určit místo německého národa mezi národy v
historickém vývoji; zároveň pangermanismem rozumíme politické
úsilí a hnutí založené na pangermanistické theorii.
Veliká francouzská revoluce a následující reakce a restaurace,
pak revoluce menší, jakožto pokračování revoluce veliké,
obracely pozornost nejširších vrstev na protivy a boj starého a
nového režimu a živily theorie a pokusy o lepší, co možná
definitivní reorganisaci států, národů Evropy a lidstva; v té
době vzniká uvědomělý socialism.
Theoreticky doba nalézá svůj výraz v nové, vědecké
historiografii. Filosfie dějin pěstuje se u všech národů, kvete
historie, oekonomika, a vůbec všechny společenské vědy;
ustaluje se sociologie jako soubor všech těchto speciálních
pokusů, jako věda o lidské společnosti a jejím vývoji. Zároveň
se politika prohlubuje vědecky.
Němci záhy stáli v popředí tohoto theoretického i praktického
hnutí; filosofie dějin, počínajíc Herderem, a s ní historie
stávají se přímo národními obory; německá filosofie po Kantovi
je podstatně historickou (Fichte, Schelling, Hegel atd.).
Socialism a speciálně marxism je po výtce historický, se svou
určitou filosofií dějin; evolucionism
(darwinism) sesiluje tento zvláštní historism. Němci vynikaji
také ve všech speciálních společenských
vědách, v oekonomice, a zejména ve státní vědě a v studiu
práva.
Nejen vědy společenské, i vědy přírodní věnují se studiu stavu
německého národa. Biologie, na příklad spekuluje o správné a
laciné výživě jednotlivce a mass, o podmínkách síly a zdraví
národa; chemie slouží témuž cíli a usiluje o zdokonalení
hmotného podkladu národního bytu vůbec.
Na tomto širokém vědeckém a filosofickém podkladě organisoval
se v poslední době pangermanism jako filosofie a politika
německého národa; Lagarde je jeho čelný filosofický a
theologický representant, Treitschke jeho historik, císař Vilém
jeho politik. Organisoval se celý systém theoretického a
praktického pangermanismu: spolky a společnosti rozšiřující
učení publikací spisů, map, časopisů a revuí, letáků atd.
Stopoval jsem toto hnutí pečlivě; to mne přivedlo v osobní i
písemný styk s některými vynikajícími ngermanisty, s
Constantinem Frantzem a Lagardem samým; poznání pangermanismu,
hnutí a literatury, mne vedlo k očekávání této války.

Bylo mi divno, jak málo se pangermanismem zabývali Angličané a
Francouzi; své krajany upozorňoval jsem na hrozící nebezpečí
hlánky a přednáškami. Chystal jsem se napsat přehled
pangermanismu a analogických hnutí a směrů u jiných národů -
válka mne předešla. Za války, nemaje své knihovny a rukopisů,
zabavených rakouskou
policií, mohl jsem jen zhruba a více z paměti na věc
upozornit.*)

4. Pangermanism hned se samého počátku nebyl pouze theorií a
politickým ideálem, nýbrž také výrazem politického vývoje
německého národa. V 18. století Němci,jako jiní národové v
Evropě; cítili již silně národně; úsilí o sjednocení četných
německých států a státečků bylo legitimní, stejně jako úsilí
Italů a jiných národů po sjednocení.
Problém stával se těžším, když se jednalo o sjednocení s částmi
národa, žijícími v neněmeckých
státech. Tu vznikal především těžký problém poměru Německa,
vedeného Pruskem, k Rakousku;
upravení tohoto poměru bylo vyžadováno staletým vývojem,
zejména od dob reformace a anti

*) V londýnském týdeníku "The New Europe", Oct. 1916
a násl. probral jsem celé pangermánské hnutí podrobněji;
všeobecný přehled je v knize prof. Ch. Andlera "Les Origines du
Pangermanisme" (1800-1888) a "Le Pangermanisme Continental sous
Guillaume II. (1888-1914), 2. vyd. 1915. Prof. Andler správně
počíná histiorii pangermanismu v l8tém století (Dietrich von
Bülow, 1757-1807).

reformace, když se Rusko stalo představitelem protestantismu,
Rakousko katolicismu a antireformace. Mimo Rakousko a Uhersko
jsou Němci ještě ve Švýcarsku; na Rusku jsou německé kolonie v
baltických provinciích: z dob rytířských řádů a Hansy; emigrací
vznikaly německé kolonie v novější době na ruském východě, v
Polsku, ve Spojených Státech, v Jižni Americe a v Africe. Po
sjednocení Německa 1870 Bismarck zahájil (1884)
koloniální politiku, sahající do Afriky, Asie a Australasie.
Energická industrialisace Německa po 1870 svazovala s Německem
netoliko kolonie, nýbrž i ostatní země; Spojené Státy, Rusko;
Anglie a Indie, Rakousko-Uhersko, Italie, Holandsko, Švýcary,
Brazilie, Argentina dostaly se s Německem, do intimního spojení
obchodního - německá "penetration pacifique", jak se teď říká,
byla všude velmi účinná. Němci nalezali pro svou industrii
dostatek odbytu a dovedli si zaopatřiti nutné suroviny a
polotovary cizích zemí; císař Vilém dal výraz skutečnému stavu
věci, když Němce odkazoval na moře.
Úspěšná industralisace a světová tržba suggerovaly světové
panství a sesilovaly takto tradiční ideu německého imperialismu
římského císařství; poražením Napoleona III. Prusko obnovilo
středověké imperium, Rakouskem 1806 zrušené; Zoll-verein a Bund
byly přechodem k industrialisaci a k imperialismu.
Ještě za války jsem našel dosti politických lidí, kteří
pangermanism odbývali pokrčením ramen a úsměškem - "utopism",
"studentská professorská politika". Bismarck upravil po 1866
nesnadný poměr k Rakousku. Docílil toho, že Rakousko po porážce
bylo odstraněno z Německa bez ztráty území a za nicotný
poplatek; šetřil takto osobní ambice Františka Josefa a
připoutal si Rakousko jako oddaného spojence. Maďaři, přijati
na milost se-
slabenými Habsburky a získáni přetvořením Rakouska v
dualistické Ralkousko-Uhersko, po 1867 přilnuli k Německu -
Prusko mělo takto 50millionovou říši ke své disposici; také
Lagarde určil poměr Rakouska k Německu jako kolonie Německa.
Němci v Rakousku stali se nejradikálnějšími pangermanisty;
Bismarck byl chytrý dost, že se jich zříkal ("Herbstzeitlose"),
ale pangermanskou studentskou deputaci z Rakouska nabádal, aby
se učili slovanským jazykům, chtějí-li slovanské národy
opanovat.
Okupací Bosny a Hercegoviny odkázáno Rakousko-Uhersko na Balkán
a císař Vilém zahájil aktivní politiku turkofilskou, pokračuje
v politice Bedřicha Velikého; po Řecku Rumunsko, Bulharsko,
Albanie, ba i Černá Hora zaopatřeny německými dynastiemi a
princeznami. Turecké vojsko obdrželo pruské instruktory a t. p.
Rakousko-
Uhersko stalo se Německu "mostem" na Balkán a do bližší Asie a
Afriky.
Trojspolek svázal nejen Rakousko-Uhersko s Německem, nýbrž
odzbrojil i italskou irredentu, - Lagarde a pangermáni důrazně
obhajovali Terst a Adrii pro Německo. Němečtí kapitalisté
zároveň velmi dovedně, bez velkých investicí, okupovali značnou
část italských bank, němečtí professoři, učitelé a massa
menších turistů byli v Italii účinnými agitátory pro Německo.
Starší vliv anglický byl do značné míry paralysován.
Tento skutečný vývoj Německa a jeho politického vlivu v Evropě
a v celém světě blížil se ideálům pangermánského imperialismu;
ustálil se zejména pojem Centrální Evropy pod německým vedením,
- Německo, Rakousko-Uhersko, Balkán a Turecko. Tato Centrální
Evropa, obsahující Turecko, přirozeně se přičleňovala k Asii a
k Africe, v níž získány značné kolonie; pangermánští
spisovatelé mluví; proto o doplnění Centrální
Evropy Centrální Afrikou. Rakouský pangermán ustálil heslový
program: Berlín-Bagdad, kteréžto heslo by se dalo docela dobře
nahradit heslem: Berlín-Kairo. Z Berlína do Bagdadu cesta vede
přes Prahu, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Sofii, Cafihrad; do
Kaira vede táž dráha, a kratší, přes Prahu, Vídeň, Terst a
Soluň, mořem k uezskému
kanálu, k italskému a francouzskému pobřeží africkému.
K hlavnímu jádru Centrální Evropy pangermáni připojují ještě
země Skandinavské, Holandsko a Belgii (Antverpy!) a Švýcary;
tyto země zdrženlivější pangermáni chtěli by připojiti k Říši
ve volné formě federace, nebo i oekonomické unie. Důrazněji
však přisvojují si slovanské a jiné pohraniční země na západě
Ruska, Ruské Polsko a Ukrajinu, baltické provincie a Litvu. Z
Berlína do Bagdadu lze také: přes Varšavu, Kyjev, Oděsu a
Trapezunt. Pangermáni vzpomínají starých germánských Varjagů a
jejich pochodu na Cařihrad a odkazují na příklad německé Hansy.
Heslově pangermáni často mluví o mořích :
Baltickém, Černém, Egejském, Červeném a o Perském zálivu; plán
vyznačuje se také řekami: Rýn, Dunaj, Visla, Dněpr, a kanály
spojujícími tyto řeky a umožňujícími německým lodím dopravu ze
Severního a Baltického moře do moře Černého a Aegejského. Za
války se přetřásají velmi pilně potřebná kanálová spojení a
zdůrazňují se některé lokální ambice a potřeby (jako Mnichov-
Bagdad, Hamburg-Bagdad a t. p.).

5. Politický hrot pangemánského úsilí obrací se na tři světové
strany - na západ; na jih, na východ; proti Francii a Anglii,
proti Italii a Balkánu, proti Rusku. Proti Italii, zejména od
trojspolku: nápor byl slabší: pangermáni spokojovali se spolkem
s Italií, zabezpečujícím Terst a Adrii; proti Francii po
přičlenění Alsasko-Lotrinska také se dělaly menší požadavky,
více se obracela rozhořčenost proti francouzské politice
revanche a hrozilo se definitivním zlomením Francie. Francii
mnozí pangermáni pokládali za quantité negligleable, že je již
malá (40 milionů proti 68) a že bude relativně stále menší, že
je, jako románští národové vůbec, degenerovaná, že svou roli
již dohrála. Za to ukazovali pangermáni na Belgii a Hollandsko
(kolonie vých.-indické); novému kursu hodil by se belgický břeh
kanálu,je k němu z Německa blíže než přes severní Francii a k
tomu Flámové, jako
Hollanďané, reklamováni jakožto kmen německý. O Antverpách a
jejich významu pro Němce je celá pangermánská literatura.
V popředí diskussí a plánů stály však Anglie a Rusko.
Industriální rozpjetí, budováni velikého loďstva k opanování
moří, koloniální politika v Africe a naposled v Asii a
Australii a zjevný plán Berlín-Bagdad vedly Německo proti
Anglii. S Ruskem Prusko až do Bismarcka bylo ve výhodném
přátelství; ale týž Bismarck, připojiv k Německu Rakousko a tím
Balkán, a ještě více Vilém se svou tureckou a asijskou
politikou pořád
více a více Rusku se odcizovali. Výsledek byl, že Anglie se
dohodla s Ruskem, a vznikla čtyř-dohoda.
Mezi pangermány vznikl dvojí směr; jedni prohlašovali Rusko za
nebezpečnějšího nepřítele Němců - druzí Angličany; proti Rusku
vystupovali zejména baltičtí Němci, jako Schiemann, Rohrbach a
j., proti Anglii hrabě Reventlov a přívrženci, Bismarckovu
politiku vůči Rusku hájil professor Hoetzsch a mnozí
konservativci, Rohrbach nabízel proti Rusku ruku Angličanům.
Odpůrcové Ruska ukazují na velikost Ruska a jeho ohromného
počtu obyvatelstva v nedaleké budoucnosti a usuzují z toho, že
Rusko je pravým nebezpečím Německa; Anglie je odloučena mořem,
nesousedí přímo s Německem, v Evropě je malá, její síla spočívá
v loďstvu, Německu proto nemůže být nebezpečna; Německo bude
míti loďstvo, čelící Anglii. Jeho armáda, doplněná armádou
Rakousko- Uherska, balkánských států a Turecka, po případě i
Italie, dovede čelit Rusku i Francii.

6. Vznik a vývoj války se úplně pangermánskou politikou.
Rakousko-Uhersko, jakožto německá avantgarda na Balkáně, vrhlo
se na malé Srbsko a provokovalo tím Rusko; Německo "musilo" jít
se svým spojencem; Turecko a Bulharsko se připojily a německá
Centrální Evropa byla vojensky zorganisována. Poražení Ruska a
Srbska přenechávalo se Rakousku, Německo chtělo s největší
rychtostí porazit Francii, dříve než by se Anglie vojensky
připravila, proto také vtrhli do Belgie. Válečného vystoupení
Anglie Němci nečekali a v tom se mýlili, jak se také mýlili v
posuzování Francie --- chtěli být v Paříži za několik neděl;
mýlili se také ohledně vojenské síly
Ruska, v rakouské armádě a jejích vůdcích se také mýlili, a
neočekávali, že Amerika se přípojí ke
spojencům. Ale přes to pangermánský plán zatím uskutečněn.
Dnes německá Centrální Evropa vypadá takto: Německo má 68
mlionů obyvatel; k tomu disponuje Rakousko-Uherskem (51),
Bulharskem (5 1/2) a Tureckem (21), --- 146 milionů. Už toto
číslo stačí, aby Berlín mohl čelit Rusku, největšímu státu
Evropy; má sice Rusko o 30 milionů obyvatel více, ale
nedostatek železnic a silnic, řídkost obyvatelstva na ohromném
territoriu a konečně zaostalost v oekonomickém, finančním a
kulturním ohledu dává Centrální Evropě rozhodnou převahu.
Převahu nejen proti Rusku, nýbrž i proti Francii.
Německo okupovalo ještě Belgii (6 1/2), severní Francii (6),
Srbsko (5), Černou Horu (1/2); v Rusku drží baltické provincie,
Polsko s Litvou, a Ukrajinu -- asi 60 milionů. Německo tedy
disponuje 224 miliony lidí. Kde nemůže užít sil vojenských,
vykořisťuje síly finanční a hospodářské. Mimo to vykořisťuje
Finsko a do značné míry také Rusko. Rusko, strategicky
seslabeno revolucí, uzavřelo zhoubný a nečestný mír -
Schiemannové a Rohrbachové dosáhli zatím svého cíle, Reventlov
tím silněji doufá, že dosáhne svého cíle také. Německo se svou
Centrální Evropou má od samého počátku váky výhodu centralisace
a jednotné organisace všech sil; k tomu Německo strategicky
politicky (plán a cíl vojny) bylo připraveno, kdežto Spojenci
připraveni nebyli, nedovedli své roztroušené síly spojit a
neměli jasného a jednotného plánu.
Odtud počáteční strategická výhoda Německo-Rakouska. Německo-
Rakousko mělo a má určitý, právě pangermány podrobně
vypracovaný plán; od Viléma až k důstojníkům a vojákům každý
kombattant směřuje k témuž cíli, ví, zač bojuje - taková
připravenost programová je velikou vojenskou silou. Rozumí se,
že Němci musili měnit své strategické plány a methody, je
pravda, že při vši prozíravosti také mnohého nevěděli,
nepoznali, nedovedli, přesto pangermanism jim valně napomáhal;
proti spojencům, kteří byli jeden od druhého odloučeni, užívali
s výhodou taktiky Horatia Cocla.
Kontinentální Rusko zatím seslabeno, - přijde na řadu námořská
Anglie, - tam ukazuje směřování k mořím, - Baltickému, Černému,
Jaderskému, Egejskému, Červenému, Perskému. Spojenci dnes
disponují: Anglie 45 miliony, Canada7, Australie 7, Francie 48,
Alžír 2, Italie 36, dothromady l37 miliony. Pokud běži o
vojenskou
moc, německá Certrální Evropa je dnes silnější než Spojenci
evropští; avšak připojení Ameriky má po
eliminaci Ruska rozhodující význam vojensky i oekonomicky.
Pangermáni nepochybují o síle a zdatnosti Spojených Států;
čelní jejich autoři zdůrazňují americké nebezpečí Evropě a
hledí naivním Evropanům namluvit, že německá Centrální Evropa,
je nutnou protiváhou Spojených Států Severoamerických a vůdcem
Spojeněch Států Evropských.

7. Právo ku své z chvatné politice pangermáni dovozují
několikerým způsobem - v podstatě však
je to právo pěstní. Němci se boji hladu. Ukazují na rychlý
vzrůst svého obyvatelstva. Do roku 1845 Francie měla
více obyvatel než Německo; od té doby Němci rychle rostou,
kdežto Francouzové se téměř nerozmnožují. Tím samo sebou
odstraňováno francouzské nebezpečí, za to vzniká nebezpečí
ruské: 1789 Francie byla nejlidnatější stát (Francie 26
milionů, Turecko 23, Rakousko 19, Anglie 17, Prusko 6, Polsko
9, Rusko 20, v Asii 5), a to vysvětluje veliký vliv a sílu
Francie. Německo je dnes mnohem šilnější Francie a jednotlivých
z padních národů, - musí však čeliti příliš mnoha nepřátelům.
Kolem roku 2000 bude obraz Evropy asi takový: Rakousko-
Uhersko 84 (54 a 30), Itálie 58, Anglie 145, Francie 84, Rusko
400 (s Asií 500), Spoj. Státy 1195, Německo 165. Ne-li Evropa,
tož Německo mohlo by se stát kozáckým a proto je vlastním
nebezpečím Rusko. A proto musí Německo seslabit Rusko a co
možno okupovat ruskou půdu pro své rostoucí obyvatelstvo. Na
západě Německo potřebuje Antverp, potřebuje kraje Briey, vůbec
potřebuje půdy, chleba, surovin, přístavů! S brutální naivností
pangermáni zapomínají, že také jiní národové potřebují chleba,
-- nouze nezná příkazu, prohlašuje Beth-
mann-Iollweg pangermánskou jurisprudenci.
Stejné kvality je argument strategický: geografické položení
Němců, obklopených se tří stran nepřátelskými národy, vyžaduje
rektifikace hranic, tedy také zabrání neněmeckého území; na
politický a strategický význam centrálního položení, na úsilí z
centra (na rozdíl od úsilí s periferie a t. p.) upozornil
pangermány Ratzel. Vůbec nejen geografie, nýbrž i geologie atd.
rozhodují o právu: území geologicky podobné německému patří -
Němcům. A němečtí geografové už systemisují zvláštní vědu:
geopolitiku.
Němci, pangermáni dokazují, jsou nejlepšími vojáky světa,
pruský militarism je vzorný; Němec je od přírody voják -
vojenství a válka jsou však Bohem ustanovený řád společenský,
jak dokázal Moltke, Němcům proto právem náleží prvenství.
Darwinův přírodní zákon o přetrvání způsobilého opravňuje
pruský militarism; Nietzsche Němcům dal jediné a hlavní
přikázání - vůli k moci, vůli k síle, vůli k vítězství!
Němci, podle pangermánů mají prvenství v industrii a technice;
vedle úspěchů vojenských mají úspěchy a přímo prvenství ve
vědě, školství, filosofii, hudbě a umění - Němci svou kulturou
mají, právo, ba přímo povinnost ovládat svět, Němci jsou jedním
slovem Herrenvolk, jediný absolutní Herrenvolk! Německo, čteme
doslova, stane se spasitelem Evropy a lidstva. Němci
pangermánským plánem
dovršují jen svůj historický vývoj: Prusko roku 1871,
sjednotivši Němce, pokračuje v budování ně-
meckého imperia středověku; již říše Karla Velikého,
pokračování římského imperia, vytvořila politický pojem
Centrální Evropy -- prusko-německý imperialism a militarism je
dovršením světové římské ideje, Berlín je čtvrtým Římem, po
Římě, Byzanci, Moskvě . . .
Pangermáni, jak vidno, věří v hmotu a sílu, v techniku; ne
Herder a Schiller, ani Kant, nýbrž Hegel, Feuerbach, Büchner
("Kraft und Stoff"), Schoppenhauer, Hartmann a Nietzsche stali
se vůdci popruštělých Němců. Tento materialism docela dobře se
spojuje s nacionální a rasovou mystikou, kterou pangermáni
čerpají z Franoouze Gobineau, z Nietzsche, Schoppenhauera,
Hartmanna a j.; Lagarde Němcům předpisuje i své zvláštní, vyšší
ná-
boženství a Vilém věří ve své a svého děda mesiášství -
zakladatel pruského císařství, loutka Bismarckova, je Vilémovi
poslancem božím. Pangermánští materialisté přijímají toto
sacrilegium docela spokojeně, nerozčilují se jím ani
marxističtí materialisté pana Scheidemanna... Pangermáni vědomě
udržují a šíří nepřátelství
a nenávist k sousedním národům, zejména k Slovanům; obzvláště
Čechové, pro své zvláštní postavení světové, jsou Němcům trnem
v oku. V pangermánské literatuře hrozí se Čechům, stejně
Polákům, vyhubením a násilnou germanisací. Je znám projev
Mommsenův, že Němci mají Čechům přerážet tvrdé lebky, Lagarde a
jiní vůdcové pangermanismu mluví stejně brutálně. Pangermáni
převrátili historii a sociologii v zoologii a mechaniku - je to
v souhlase se zastrašovací taktikou, praktikovanou v této,
válce.

III. Plán Spojenců: Demokratická organisace Evropy a lidstva. -
Demokracie proti theokracii.

8a. Spojenci, nepřipraveni na rakousko-německý útok, byli v
defensivě, jak vojensky, tak politicky; trvalo delší dobu nežli
se sjednotili na společném programu. S počátku jednotliví
státníci a vlády prohlašovali své názory a plány; přirozeně
kladli důraz na to, že byli napadeni, odsuzovali pruský
militarism, hájili zásady demokratické a žádali svobodu pro
všechny národy, veliké i malé, a slibovali reorganisaci Evropy.
31. října 1916 cisař Vilém napsal list, v němž svým způsobem v
důvěře v svého Boha si od Bethmann-Hollwega vyžaudje návrh
mírových podmínek; Německý kancléř 12. prosince 1916 podal
americkému chargé d'affaires v Berlíně německý návrh,
oznamující, že centrální mocnosti jsou ochotny vejít v mírové
jednání. Návrh neobsahuje žádného určitějšího plánu, je to více
rozkaz zpupného vítěze, než npravdový návrh na mír.
Na to vystoupil president Wilson. Jak známo, nabídl své
prostředkování hned 3. srpna 1914, ale nebylo přijato; po
návrhu Bethmann-Hollwegově obrátil se Wilson (20. prosince
1916) na anglickou vládu, jak výslovně praví, spontanně, nikoli
na podnět německý. Žádá, aby všichni bojující národové podali
své mírové návrhy konkretněji, všeobecná pravidla nestačí; sám
zdůrazňuje právo menších a slabších národů (peoples) a malých
států.
Spojenci odpověděli (30. prosince 1916) na notu německého
kancléře a odmítli ji právem; dne 10. ledna 1917 odpověděli
presidentu Wilsonovi. Spojenci v této odpovědi zásadně proti
pruskému militarismu hájí Evropy ve jménu humanity a
civilisace, zdůrazňují právo malých národů na sebeurčení, jak
to již dříve učinili angličtí a francouzští ministři a
politikové.
Jednotlivé politické požadavky jsou: Belgie, Srbsko a Černá
Hora musí být Němci restaurovány, okupovaná území Francie,
Ruska Rumunska musí být vyklizena a dána spravedlivá náhrada.
Území a provincie, v minulosti odňaté spojencům násilím a proti
vůli obyvatelstva, mají být vrácena; to se musí v prvé řadě
vykládat jako řešení otázky alsasko-lotrinské, ale platí také
pro Dány v Šlesviku.
Na východě bude sjednocena a osvobozena Polska. Také národnosti
Rakousko-Uherska musí být osvobozeny od cizí nadvlády: Italové,
Rumuni; Jihoslované, Čechoslováci, Poláci, Rusíni. Turecké
panství v Evropě přestane, neboť je cizí západní civilisaci;
národy, podčiněné krvavému tyranství Turků, budou osvobozeny.
Spojenci takto usilují o reorganisaci východní Evropy a Evropy
vůbec; národnosti musí být re-
spektovány a svoboda oekonomického vývoje plně zabezpečena všem
národům, velikým i malým. Mezi-
národní úmluvy budou garantovat suchozemské a přímořské hranice
proti nespravedlivým útokům.
Spojenci příjímají v zásadě utoření ligy národů. 8b. Brzy po
obdržení spojenecké noty president Wilson ve jménu amerického
lidu vyhlásil (dne 5. dubna 1917) Německu válku. Od té doby,
jak se vyslovil, a již před tím formuloval všeobecné podmínky
míru.
President Wilson velmi účinně interpretuje vedoucí zásady
americké demkracie: Zásady, v nichž Amerika byla vychována
(Inauguralní řeč 5. března 1917) jsou zásady osvobozeného
člověčenstva;
hlavní zásada míru je skutečná rovnost národů (nations) a že
vlády mají všecku svou oprávněnou moc od souhlasu ovládaných,
anebo, jak to formuluje v poslání Rusku (9. června 1917) žádný
národ (people) nesmí být donucen pod suverenitu, pod kterou si
žít nepřeje.
V podstatě Wilson opisuje jen znamenitou řeč Lincolna na
Národním Hřbitově 1863, 19. listopadu: "Že tito mrtví nezemřeli
nadarmo a že národ s pomocí boží znova se narodí k svobodě, a
že vláda z lidu, lidem a pro lid nezmizí se světa."
A Lincoln i Wilson v podstatě opakují jen zásady americké
Deklarace Nezávislosti (4. července 1776). Podrobněji Wilson
formuloval podmínky míru v kongresse 8. ledna 1918 - rok po
notě Spojenců; návrh obsahuje 14 požadavků.
1. Mírové vyjednávání musí se díti otevřeně, bez tajných
mezinárodních úmluv; diplomacie musí jednat veřejně.
2. Naprostá svoboda plavby na moři vně teritoriálního obvodu.
3. Odstranění pokud možno všech hospodářských přehrad.
4. Všeobecné odzbrojení..
5. Uspořádání a rozdělení kolonií; musí být brán stejný ohled
na zájmy obyvatel, jako na zájmy států,
které si na kolonie osobují právo.
6. Evakuace všeho ruského územi; Rusko samo si upraví své
politické zřízení a obdrží k tomu, pokud třeba, všelikou pomoc.
"Způsob, jakým bratrské národy budou zacházeti s Ruskem, bude
razhodující zkouškou dobré vůle."
7. Belgie musí být vyprázdněna a restaurována.
8. Francouzské území musí být vyklizeno a restaurováno, a
bezpráví, spáchané na Francii 1871 Pruskem v otázce alsasko-
lotrinské musí být napraveno.
9. Italské hranice buďtež upraveny podle jasně známých
národnostních hranic.
10. Národům (peoples) Rakousko-Uherska, jejichž místo mezi
národy (nations) si přejeme vidět zabezpečené a zajištěné, musí
být dána nejsvobodnější možnost autonomního vývoje.
11. Rumunsko, Srbsko a Černá Hora musí být vyklizeny a
okupovaná území restaurována; Srbsko musí mít svobodný a
zajištěný přístup k moři. Vzájemné vztahy balkánských států
mají být upraveny ve shodě s historicky danými politickými a
národnostními zásadami; politická a hospodářská nezávislost a
územní integrita balkánských států budiž zabezpečena
mezinárodními úmluvami.
12. Turecku budiž zaručena integrita území; ale ostatním
národům (nationalities) pod tureckou vládou budiž zajištěna
bezpečnost života a autonomní vývoj bez jakéhokoli vnějšího
zasahování. Dardanely mají trvale být otevřeny lodím a obchodu
všech národů za mezinárodních záruk.
13. Budiž zřízen polský stát, obsahující území, obydlená
nesporně polským, obyvatelstvem; svobodný a jistý přístup k
moři buď zabezpečen, politická a hospodářská nezávislost a
integrita území budiž mezinárodně zaručena.
14. Budiž zřízen všeobecný svaz národů, zabezpečující hmotnou a
politickou nezávislost a územní integritu stejnou, mírou
velkých i malých států. President Wilson ve všeobecných
zásadách je úplně shodný s notou Spojenců; v podrobnostech jsou
rozdíly, zejména v názoru na Rakousko- Uhersko, na Balkán a
Turecko; zde president Wilson je mnohem konservativnější než
Spojenci. Avšak přiblížil se jim v některých pozdějších pro-
jevech. V řeči ke Kongresu 11. února 1918 zdůraznil zásadu, že
územní změny musí být učiněny jen v zájmu obyvatel, nikoli
nepřátelských států; a všem jasně vymezeným (well-defined)
národnostním tužbám má být poskytnuto největší uspokojení,
pokud by nezavedly nové a neprodloužily staré prvky bojů a
protiv, ohrožujících mír Evropy a lidstva.

President Wilson (4. prosince 1917 v řeči ke Kongressu)
připustil, že Amerika nechtěla seslabit (impair) a předělávat
(rearrange) Rakousko-Uherskou říši, ale vláda ústy sekretáře
Lansinga prohlásila zájem o národnostní tužby Čechoslováků a
Jihoslovanů, a později doplnila neurčitý text proti rakouským a
německým výkladům v určitější smysl, že tím míněna je
samostatnost těchto národů.*)
President Wilson je si vědom, že integrita Rakousko-Uherska
znamená vítězství německé. Už proto, že by ta integrita
znemožnila vlastní italský a polský program presidentův; a
president Wilson sám velmi dobře prohlédl, že Německo,
kontrolujíc Rakousko-Uhersko a tím Balkán a Turecko, usku

*) prohlášení Lansingovo ze dne 29. května 1918 zní:
"Státní-sekretář chce prohlásit, že vláda Spnjených Států s
velikým zájmem sledovala kongres utlačených národností Rakousko-
uherských, konaný v Římě v dubnu, a že národnostní aspirace
Čechoslováků a Jihoslovanů po svobodě se těší opravdové
sympathii této vlády."
Lanisingovo prohlášení ze dne 28. června 1918: "Když vláda
Spojených Států (29. května) vydala své prohlášení ve příčině
národnostních aspirací Čechoslováků a Jihoslovanů, hleděli
úředníci a přívrženci Německa a Rakouska zkřiviti a zkomoliti
jeho zřejmý výklad. Aby nebylo nedorozumění ve přičině významu
tohoto prohlášení, státní sekretář dnes připojil oznámení, že
vláda Spojených Států stojí na stanovisku úplného osvobození
všech větví slovanského plemene zpod německé a rakouské
nadvlády."

teční pangermánský plán Berlín-Bagdad, čímž celý svět bude
znepokojen a mír znemožněn. *) Že Rakousko-Uhersko je pouhým
vasalem Berlína, president Wilson objasnil v téže řeči, ve
které mluvil o jeho integritě; myslil-li president Wilson, že
Rakousko se pokusí to vasalství se sebe setřást, tož se té
myšlenky vzdal - Rakousko to vasalství přijímá stále více.
President Wilson neváhal změnit svých čtrnáct mírových bodů.
Vláda Spojených Států, následujíc Francii, Italii a Velkou
Britanii uznala Čechoslováky za národ belligerentní, a
Československou Národní Radu za vládu "de facto", nadanou
nejvyšší autoritou ve vojenských a politických záležitostech,
týkajících se Čechoslováků; a ve své odpověďi Rakousku-Uhersku
president Wilson sám zdůrazňuje tuto změnu svých čtrnácti
podmínek, když radí vlá

*) "Pohlédněte na mapu Evropy nyní. Německo nám opět vnucuje
jednání a mír. A o čem mluví? Mluví o Belgii, mluví o severní
Francii, mluví a Alsasku-Lotrinsku. To jsou ovšem svrchovaně
zajímavé věci pro nás i pro ně, - ale oni zamlčuji, oč se
vlastně jedná. Vezměte mapu a pohlédněte na ni. Německo má
naprostou kontrolu Rakouska-Uherska, částečnou kontrolu
Balkánských států, kontrolu Turecka; kontrolu Malé Asie. Vidě1
jsem onehdy mapu, na níž celá ta věc byla vytištěna v patřičné
černi a čerň ta se prostírala po celé délce od Hamburku k
Bagdadu - velká hmota německé moci, položená v srdci světa.
Může-li Německo to udržet, bude jeho moc rušit klid světa,
pokud to bude držet."
President Wilson v adresse ke Kongressu Federace Paláce v
Buffalo 12. listopadu 1917.

dě rakousko-uherské, aby vyjednávala s Čechoslováky a
Jihoslovany. V dopise, který odpovídal na přímou otázku,
presilent Wilson vysvětlil, že, jeho třetí bod neznamená volný
obchod - není pochyby, že jeho čtrnácte bodů vyjadřuje pouze
všeobecné zásady tím, že připouští konkrétnější a konečné
definice a změny, stejně jako budou změněny a definovány
podmínky Spojenců na rozhodující mírové konferenci.

9. Spojenci a president Wilson nepodávají politický plán do
všech podrobností vypracovaný. Těžiště jejich návrhů leží v
rozhodném prohlášení politického programu demokratického. Mezi
politikou Spojenců a Centrálních mocností je rozdíl zásadní.
Spojenci jsou státy demokratické a republikánské, odvozující
právo vlády z vůle lidu, jsou státy vzniklé z revoluce;
Francie, země Velké Revoluce a prohlášení práv člověckých;
Anglie, vzor parlamentárního režimu a králství, podřízeným
vládě většiny; Italie protipapežská, bojující za sjed-
nocení národa, přijala také zásady parlamentarismu; staré Rusko
nehodilo se do tohoto spolku, ale Rusko svrhlo cara a usiluje o
republiku dokonce již sociální; Spoj. Státy, prvá veliká
demokracie a republika, která organisovala politickou svobodu
na základě svobody církevní a náboženské, vzor revoluční
Francii a evropské demokracii vůbec.
Ke spojencům se přimykají jiné republikánské a demokratické
státy. Státy, neutrální většinou jsou na straně Spojenců; v
Norsku, Dánsku - i ve Švédsku, ve Švýcarsku a j. - značná část
demokracie přijímá jejich zásady.
Naproti tomu centrální Evropa jsou státy monarchistické a
militaristické; monarchism tento je v podstatě středověký;
theokratický, Prusko-Německo se svou ideou pruského králství z
boží milosti obnovilo středověké císařství; Rakusko-Uhersko,
stát docela umělý, držený dynastií a armádou,
protidemokratický, protinárodní, klerikální, jesuitský, stejně
jako Prusko drží ideu středověkého imperia. Oba státy proti
vůli lidu staví fikci božské vůle a vydávají se za její
hlasatele. Turecko, theokracie mohamedánská stejně je
protinárodní, proti-
demokratická, středověká a k tomu nekulturní a barbarská;
Bulharsko, vedené rakousko-německým
parvenuem, jemuž každý prostředek je dobrý, hodí se dobře do
spolku Hohenzollerů a Habsburků. Římský pontifex, už dávno
vedený jesuitismem, pracuje pro Rakousko a Prusko: Rakousko je
poslední veliký katolický stát, a Vilémovo luteránské Německo,
aby si udrželo Rakousko, obětuje Římu a svému katolickému
centru své protestantské vůdcovství. Jesuitism, machiavellism
je politika a diplomacie Říma, Pruska i Rakouska. Centrální
moci spojily se netoliko zeměpisnou polohou zemí, nýbrž vnitřní
duchovní příbuzností.
Proti sobě stojí v světovém boji mocnosti středověkého
theokratického monarchismu, absolutismu nedemokratického a
nenárodního a státy konstituční, demokratické, repulikánské,
uznávající právo všech národů, nejen velikých, nýbrž i malých,
na státní samostatnost. Proti sobě stojí, jak řekl císař Vilém,
idea pruská a americká; je to boj světla a tmy, práva a násilí;
středověku a pokroku, minulosti a budoucnosti: německý císař s
pangermány prohlašuje, že moc tvoří právo - Amerika s Lincolnem
věří, že právo tvoří moc. Amerika vstoupila do války s
demokratickěm ideálem bojovat ne pro výboj, nýbrž pro princip.

4. Německý "Drang nach Osten", Prusko a Rakousko. Pangermanism
a Východní otázka. - Pangermanism s hlediska světového.

10. Německo ve svých začátcích (za Karla Velikého) bylo
německým jen po Labe a Saalu; ostatní východní část; původně
slovanská, byla postupem věků germanisována a kolonisována
násilím. Treitschke určuje smysl německé historie jakožto
kolonisační. Císařství organisovalo na okrajinách říše t. zv.
marky; na východě a na jihovýchodě takovými periferními markami
byly Braniborsko a Rakousko. Toto na jihu, ono na severu.
Braniborsko bylo sloučeno s Pruskem a Prusko germanisováno
církevními rytířskými řády; přijalo později reformaci a stalo
se vůdcem Německa, proti Rakousku.
Rakousko svým jménem znamená "Východní říši"; Habsburkové
dlouho drželi německé císařství
a užívali říše pro své rodinné cíle. Středověké císařství se ve
své idei opíralo o universální církev.
Římské imperium přeměněno v theokratický katolicism a
Habsburkové, zejména po spojení se Španělskem, sloužili církvi;
země inkvisice a země násilné protireformace tvořily celek, v
němž slunko nezapadalo.
Rakousko, když se 1526 spojilo s neněmeckými Čechy a Uhrami v
unii, seslabilo svou posici v říši;
Prusko, národně jednolitější, sílilo a zjevně se domáhalo
prvenství v Německu proti Rakousku. Reformací byl rozdíl a
antagonism sesílen, - Prusko se stalo vůdcem německého
protestantismu, Rakousko německého katolicismu. Přes tyto
rozdíly oba soupeřové měli mnoho společného: původ oba měli těž
původ z církve a oba měli týž politický cíl, germanisovat
východ; Rakousko a Prusko, Hohenzolerové a Habsburkové,
representují
zvláštní rozdělení politické práce. Proto se přes všecek
antagonism soupeřové konečně dohodli. Rakousko v touze,
napodobit Napoleona a sjednotit monarchii násilnou saustavou
centralisační, vzdalo se vůdcovství v Německém, císař ství r.
1806. Když Prusko mocí zbraně r. 1866 vypudilo svého soupeře z
Bundu, nahrazujícího Rakousku dřívější císařství, mohlo bez
jakéhokoli rakouského protestu r. 1871 císařství obnovit.
Bismarck to zosnoval tak, že František Josef resignovaně snášel
porážku u Hradce Králové a posunul hranice své říše na Balkán.
Bismarck by snad za celý Balkán nebyl dal kosti jediného
pomořanského granátníka, ale Vilém tuto politiku korrigoval, a
Rakousko se stalo Prsku mostem do Asie a Afriky svou balkánskou
a jaderskou oblastí.*)

*) Německý název "Drang nach Osten" není zeměpisně zcela
přresný; tento tlak ve skutečnosti směřuje na jihovýchod nebo
na východ a jih. Při podrobějším studiu musili bychom německý
tlak na východ srovnávat s podobnými pohyby jiných národů: s
francouzským tlakem do Německa, s italským na Balkán, se
švédským do Finska a severního Německa, s polským do Ruska s
českým do Haliče atd. Bezpochyby tu jde o historický jev
obecnější povahy. Tento tlak na východ musili bychom zajistě
také srovnat s dřívějším stěhováním národů
z východu na západ na počátku středověku; a konečně moderní
vystěhovalectví a asídlování americké pevniny, Afriky a
Australie musilo by býti předmětem (důkladného studia stěhování
a usazování národů.

11. V historické perspektivě může se na německý "Drang nach
Osten" hledět jako na pokus řešit starou východní otázku. Po
Řecích v Evropě, Asii a Africe, po Římu, po říši Byzantské, po
Francích a německo-římském císařství, po křížových výpravách a
po Benátkách obnovilo Prusko imperium a šlo dále za úkolem,
spojit Evropu s Asií a Afrikou, a zorganisovat starý svět pod
jedinou vládou.
Světové poměry jsou dnes ovšem jiné než byly ve starověku a ve
středověku; Asie dříve byla Evropě to, co dnes zoveme Blízký
Východ. Dálný Východ nebyl v nijakém spojení s Blízkým
Východem, který byl rasově příbuzný s Evropou. Turecké a
mongolské vpády rušily vývoj Asie, ale nebyly s to, změnit
daných rasových příbuzností a
spojení s Evropou: Indie, mlhavý sen Alexandra Velikého, byla
připojena k Anglii a z části k Francii, jako se stala i
Australie částí britského imperia. Persie a Malá Asie znovu
nabývají své svobody, jak Turecké císařství krok za krokem
ztrácí moc a životnost; Anglie, Francie a Rusko staly se
skutečnými vládci Asie. Afrika, ode dávna v těsném spojení s
Asii také se stala částí Francie a Velké Britanie.
Německý plán "Berlín-Bagdad" je tedy poku sem vytlačit tři jiné
národy z Asie. Ale situace v Asii byla pozměna vývojem Japonska
a Číny; k evropské Asii přistoupila Asie mongolská - a oba tyto
civilisované národy východní spojily se s asijskými národy
evropskými. V téže době na západě vzrostla velká republika
americká a Kanada se stává důležitým státem: Nový svět vznikl
na americké pevnině. Proto myšlenka Pruského císařství není v
souladu s dnešními poměry, je zastaralá a překonaná. Středověké
císařství bylo velkým pokusem, sjednotit všecko známé lidstvo v
theokracii; Všeněmci se sice honosí, že navazují na středověkou
myšlenku, ale jejich cíle
jsou užší, protože jsou německo-nacionální a po výtce
hospodářské - hospodářské v ryze materialistickém smysle. Při
vší své velikosti myšlenka všeněmeckého světového panství je
úzká, malá, pruská dynastická autokracie a militarism pohltily
středověkou myšlenku duchového katolicismu. Někteří Všeněmci
začínají chápat rozdíl mezi německou Střední Evropou a světovou
organisaci, jak ji pojímají Spojenci a Amerika. Velebí německou
Střední Evropu, rozkládající se do Asie a Afriky, jako spásu
proti hrozící amerikanisaci. Nemohou
pochopit, že amerikanisace není pouze vnější, mechanická, ale
niterná, duchová - víra v politické zásady Prohlášení
Nezávislosti, víra v principy svobody a rovnosti, v principy
humanitní, ve sjednocenou organisaci všeho člověčenstva, nikoli
pouze v jednotu částí Starého Světa, výkořisťovanou Německem
pod rouškou kultury. A president Wilson, hlásající americké
zásady, není jen obyčejným presidentem, voleným každá čtyři
léta - jemu jako odborníku ve vědách politických a v historii
dostalo se velkého historického úkolu, formu-
lovat politické zásady Nového Světa, kterými bude rozřešena
netoliko stará otázka Východní; nýbrž  všecky-politické
problémy. Nejedná se už o to, jak organisovat Starý Svět -dnes
se jedná o to, jak organisovat Svět Starý a Nový, celé lidstvo.


V. Německý "Drang nach Osten" a pásmo malých národů.

12. Politicky a ethnograficky je Evropa organisována podivným
zplůsobem. Pro celý vývoj Evropy a pro pochopení této války je
velmi důležito uvědomit si význam zvláštního pásma menších a
malých národů, rozprostírajících se mezi Západem a Východem,
určitěji mezi Němci a Rusy. Od severu, od Laponska na jih do
Řecka sousedí jeden s druhým, řada menších a malých národů:
Laponci, Finové, Švédové, Norové s Dány, Estonci, Lotyši,
Litevci, Poláci, Lužičané, Čechové se Slováky, Maďaři,
Jihoslované (Srbochovati a Slovinci), Rumuni, Albánci, Bulhaři,
Turci, Řekové. (Tento počet se zvětší, budou-li se počítat na
př. Kašubové, Ukrajinci a j. za národ zvláštní.)
Na západ od tohoto pásma jsou národové větší (Němci,
Francouzové, Italové, Angličané, Španělové); malých je málo
(Holanďané, Portugalci), ale několik zlomků a ostatků národů
kdysi větších (Baskové, Bretonci, Irové, Skotové, Welšové,
Islanďané). Na východě (v Rusku) je mnoho malých národů; mimo
uvedené národy na západních okrajinách, jsou četní malí
národové na Kavkaze a na okrajinách k Asii a severu. Střed
Ruska je zalidněn jedním a to největším národem.
Nápor Němců na východ a jih obrací se proti tomuto pásmu malých
národů. Prusko má z něho části a Prusové sami původně byli
neněmecký národ toho pásma. Rakousko-Uhersko je složeno z osmi
národů tohoto pásma a tlačí se v něm dále na jih, jak Prusko se
v něm tlačí, a to právě v této válce, na východ a na jih.
Většina válek posledních století odehrála se v tomto pásmu
anebo má v něm svůj původ; toto pásmo, do něhož se ze západu
tlačili Němci, z východu Rusové a Turci, bylo a je pásmem
politického nebezpečí, nebezpečí pro mír Evropy, - národové
velicí ohrožují tyto národy malé, bránící svou samostatnost.
Nápor Němců na západ byl mnohem slabší. Národové na západ od
Němců byli chráněni i svou
početností, zeměpisnou polohou a kulturou. Francie až do roku
1845 byla lidnatější než Německo a byla
vůbec politicky silnější; také Italové odolali Němcům. Do
Anglie měli Němci daleko a přes jiné národy; Španělsko a
nynější Belgie spojeny byly s Rakouskem jen dočasně. Pohled na
ethnografickou mapu Evropy uka-
zuje tuto situaci: ethnografické hranice mezi Němci, Francouzy
a Italy jsou ostré a určité, kdežto na východě jsou
ethnografické hranice neurčité a spletité, - národnosti jsou
promíšeny; německý nápor na východ je vyznačen mnoha německými
koloniemi, vraženými jako tvrze do cizího území.
Západ je nejen ethnograficky, nýbrž i politicky rozdílný od
východu. Na západě jsou větší národy a větší státy (malé jsou
jen Holandsko, Belgie, Portugalsko); na východě jsou malé
státy, tvořené z částí malých národů (Rumunsko, Srbsko, Černá
Hora, Bulharsko, Řecko) a vedle nich je Rakousko- Uhersko a
Turecko, utvořené z mnohých malých národů a kdysi nezávislých
států. Rusko obsahuje veliký počet takových malých národů a
bývalých nezávislých států, ale na rozdil od Rakousko- Uherska
a Turecka má velilkou převahu t. zv. národa panujícího.