Encyklopedie biologicko-socio-kulturní antropologie (se zaměřením na českou antropologii)

   Projekt Encyklopedie biologicko-socio-kulturní antropologie (se zaměřením na českou
   antropologii) vznikl v souvislosti s edicí Panoráma biologické a sociokulturní antropologie
   (od roku 2000) a publikací Brněnská antropologie v českém a mezinárodním kontextu (se
   zaměřením na Katedru antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity) (2003--2004).
   Tyto práce, jichž se účastní řada českých antropologů a jiných odborníků, kromě jiného
   zdůraznily známý fakt, že světová i česká biologicko-socio-kulturní antropologie prošla v
   posledních desetiletích četnými proměnami v pramenné základně, empirii i teorii, a že by proto
   bylo užitečné podrobit oborové pojmosloví ucelené reflexi v rámci encyklopedického zpracování,
   které by kromě uvedení a přehodnocení tradičních znalostí zahrnulo všechny význačnější
   inovace. Zejména ty inovace a nové orientace (antropologie smrti, antropologie sexuality,
   antropologie města, antropologie občanské společnosti, filozofická antropologie, ...), jež z
   dnešní antropologie činí transdiscliplinární vědu propojující biologické, medicínské, sociální
   a kulturologické výzkumy a poznání biologických, sociálních a kulturních struktur člověka i
   společnosti v celém kontinuu vývoje i budoucího směřování.

   Encyklopedie biologicko-socio-kulturní antropologie obsahuje informace o dějinách oboru,
   starších i nejnovějších teoriích a pojmech, významných osobnostech a institucích, lokalitách,
   výzkumech ... Doplňující název (se zaměřením na českou antropologii) vyjadřuje koncepci širšího
   záběru a podrobnějšího rozpracování specificky české tematiky, týkající se zejména nalezišť,
   institucí a osob. Na konci Encyklopedie je zařazena výběrová bibliografie tematicky
   rozčleněná, která poslouží k hlubšímu studiu dané problematiky.

   Hesla jsou řazena abecedně; rozhoduje abecední pořadí souvislé řady písmen tučně vytištěného
   názvu hesla. Při stejném znění názvu jsou nejprve řazena hesla věcná, potom hesla, jejichž
   název je vlastním jménem, a nakonec hesla biografická. K délce hlásek a k jiným diakritickým
   znaménkům, jako jsou háčky, kroužky, přehlásky, se nepřihlíží (s výjimkou písmen české abecedy
   č, ř, š, ž). Liší-li se však dva názvy hesel pouze diakritickým znaménkem, jsou řazena nejprve
   slova bez znamének a pak teprve slova se znaménkem (například a, á, ä, â, aa; e, é, e, e; l,
   ľ, ł). Předložky v názvech hesel, popřípadě členy v názvech cizojazyčných (jakož i pomlčky,
   apostrofy a mezery v čínských či arabských jménech a pojmech) nemají vliv na abecední řazení.
   U hesel definovaných z hlediska určitého oboru následuje za tučně vytištěným názvem hesla
   oborové označení standardním písmem v hranatých závorkách (například: autoregulace
   [fyziologie], ...; kultura [antropologie], ...; kultura [archeologie], ...; naleziště
   [archeologie]); při stejném znění názvu dvou či více hesel jsou hesla řazena podle abecedního
   pořadí oborového označení v hranatých závorkách (například kultura [antropologie], kultura
   [archeologie]). Hesla složená z adjektiv a substantiv jsou uváděna v duchu české tradice,
   zpravidla nejdříve adjektivum a pak substantivum; inverzní postavení takového hesla se v
   encyklopedii uvádí s odkazem (například antropologie biologicko-socio-kulturní, viz
   biologicko-socio-kulturní antropologie). Kurzívou jsou vyznačeny názvy časopisů a knižních
   děl, dále odborné cizojazyčné názvy, případně důležitější fakta. Pokud dílo nebylo přeloženo
   do češtiny, pak je kurzívou psán originální název díla v původním jazyce a v závorce je
   standardním písmem uveden pracovní překlad názvu díla. Jména a pojmy uvnitř hesel opatřená
   znakem * znamenají odkaz na jejich existenci v encyklopedii.

   Encyklopedie je určena nejen specialistům a studentům antropologie, ale i odborníkům a
   studentům "příbuzných" disciplín -- archeologie, biologie, ekonomie, etnologie, historie,
   lingvistiky, mediálních studií, medicíny, politologie, právních věd, psychologie,
   religionistiky, sociologie ...

   

   Editor:

   Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.

   Autoři:

   Doc. RNDr. Pavel Bláha, CSc. (hesla z antropometrie)

   Prof. MUDr. Pavel Bravený, CSc. (hesla z fyziologie)

   Doc. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D. (antropologické teorie, lingvistická antropologie, rasismus,
   hesla představitelů hlavních antropologických teorií, hesla představitelů rasistických teorií)

   Doc. RNDr. Petr Bureš, Ph.D. (botanika, archeobotanika, dějiny vědy aj.)

   Doc. PhDr. Miloš Čižmář, CSc.

   RNDr. Miluše Dobisíková

   RNDr. Marta Dočkalová, Ph.D.

   Ing. Marie Dohnalová, CSc. (hesla z oboru občanský sektor)

   Prof. MUDr. Milan Dokládal, CSc.

   Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D. (hesla z osteometrie)

   Prof. RNDr. Jiří Gaisler, DrSc.

   RNDr. Ladislava Horáčková, Ph.D. (hesla z paleopatologie, a z "anatomie pro antropology")

   RNDr. Martina Hrnčířová

   Mgr. Jiří Kala

   Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

   Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc.

   Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr.

   Prof. RNDr. Stanislav Komenda, DrSc. (hesla z biometrie)

   Doc. PhDr. Jaromír Kovárník, CSc. (hesla z archeologie)

   RNDr. Miroslav Králík, Ph.D. (pojmy z dermatoglyfiky a paleodermatoglyfiky)

   Doc. RNDr. Josef Krátoška, CSc.

   RNDr. Pavlína Lesová

   Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.

   Mgr. Tomáš Mořkovský

   PhDr. Karel Müller, Ph.D.

   Prof. RNDr. Rudolf Musil, DrSc.

   MUDr. Marie Nováková, Ph.D. (hesla z fyziologie)

   Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc.

   Prof. MUDr. Libor Páč, CSc. (hesla z "anatomie pro antropology")

   RNDr. Jana Petrásková

   Doc. PhDr. Zdeněk Pinc

   Doc. RNDr. Miroslav Prokopec, DrSc. (hesla z dějin antropologie)

   RNDr. Miroslava Přidalová, Ph.D. (pojmy z funkční antropologie)

   Prof. RNDr. Jiřina Relichová, CSc.

   Prof. RNDr. Jarmila Riegerová, CSc. (pojmy z funkční antropologie)

   Doc. PhDr. Jiří Sedlák, CSc.

   RNDr. Petr Sedlak, Ph.D.

   PhDr. Jaroslav Skupnik, Ph.D.

   RNDr. Taťána Sodzawiczná

   Doc. PhDr. Ludmila Sochorová, CSc.

   Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc. (filozofická antropologie)

   Doc. RNDr. Milan Stloukal, DrSc.

   Prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc. (pojmy z paleopatologie)

   Doc. PhDr. Jiří A. Svoboda, DrSc.

   Mgr. Iveta Šámalová

   RNDr. Vladimír Šedivý, CSc. (hesla z ergonomie)

   Doc. RNDr. Božena Škvařilová, CSc.

   Prof. RNDr. Zbyněk Šmahel, CSc.

   Doc. RNDr. Jan Šteigl, CSc.

   Doc. PhDr. Irena Štěpánová, CSc.

   Doc. RNDr. Milan Thurzo, CSc.

   Prof. PhDr. Josef Unger, CSc. (pojmy z archeologické antropologie, pohřební rity a rituály,
   hlavní archeologické kultury = kultura lineární, kultura šňůrová, kultura únětická atd)

   RNDr. Petra Urbanová

   RNDr. Blanka Vacková, CSc.

   Mgr. Alena Vachunková

   Doc. RNDr. Václav Vančata, CSc.

   Mgr. Marina Vančatová

   Prof. RNDr. Jaromír Vaňhara, CSc.

   MUDr. Lenka Vargová, Ph.D. (pojmy z paleopatologie)

   RNDr. Petr Velemínský, Ph.D.

   Doc. PhDr. František Vrhel, CSc.

   Mgr. Taťána Vymazalová

   Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.

   ***

   

   a-, latinská i řecká předpona označující "opak, zápor, chybění".

   aberace, odchylka. (Ladislava Horáčková)

   aberace chromozomální,  narušení chromozomů (například jejich zlomy) zjistitelné při
   cytogenetickém vyšetření. Prokazují se u některých vrozených chorob nebo nádorů. (Ladislava
   Horáčková)

   Abraham (žil pravděpodobně v 18. století př. n. l.), první a nejvýznamnější z biblických
   praotců neboli *patriarchů; otec Izáka a děd Jákoba (Gn 12--25). Původně se jmenoval Abram
   (hebrejsky "otec [je] vznešený"). Pocházel snad ze slavného jihomezopotamského města *Uru,
   odkud vyšel s otcem Terachem do Charránu a postupně poznal takřka celý tehdejší kulturní svět
   Úrodného půlměsíce. Utvrdil se ve víře v jediného Boha -- tak byla dokončena jeho dlouhá a
   podivuhodná cesta k nové víře, která by nikdy nevznikla bez překonání mnohobožství a bez
   poznání tradice hlavních starověkých kultur *Předního východu. Nakonec se vydal se ženou
   *Sárou a synovcem *Lotem na Hospodinův pokyn do země zaslíbené. Byl dlouho bezdětný. Jeho
   první syn z egyptské otrokyně Hagar, Izmael, byl i s matkou vyhnán, když se Sárou zplodil
   druhého syna Izáka -- dědice zaslíbení. Když Hospodin uzavřel s Abramem smlouvu *obřízky,
   změnil mu jméno na Abraham, vykládané jako "otec množství" (Gn 17,5--14). Jeho víru pak Bůh
   vyzkoušel příkazem k obětování Izáka. Když Abraham prokázal, že uposlechne, směl místo syna
   obětovat berana. Podle *Starého zákona (Gn 25,7n) zemřel Abraham ve věku stopětasedmdesáti let
   a byl pohřben v jeskyni Makpela poblíž Chebrónu. Abrahama chovají v úctě jak *židé, tak i
   *křesťané a *muslimové. Kromě údajů v *bibli nejsou Abrahamovy životní osudy doloženy, takže
   jejich historické pozadí a přesnější datování zůstávají nejisté. (Blahoslav Hruška -- Jaroslav
   Malina)

   abraze, obroušení -- například zubů. (Ladislava Horáčková)

   absces, hlíza, ohraničená dutina vyplněná hnisem. (Ladislava Horáčková)

   Absolon Karel (16. 6. 1887, Boskovice -- 6. 10. 1960, Brno), český archeolog, geograf
   a paleoantropolog, profesor Univerzity Karlovy v Praze. Prováděl speleologické průzkumy
   v Moravském krasu a na Balkáně a vedl archeologické výzkumy na moravských paleolitických
   nalezištích (Dolní Věstonice, Předmostí, jeskyně Moravského krasu aj.). Významně tak přispěl
   k rozvoji českého paleolitického a paleoantropologického bádání i ve světovém měřítku.
   V pavilonu Morava na dnešním brněnském výstavišti shromáždil v rámci výstavy soudobé kultury
   v roce 1928 nebývalé množství nálezů z nejranějších období lidských dějin. Výstava zanikla
   v důsledku událostí II. světové války; na tyto tradice navázal v poválečném období antropolog,
   etnolog a muzeolog Jan *Jelínek. (Jaroslav Malina)

   absolutismus, termín dnes nemá přesný význam, často je užíván jako synonymum tyranie a
   *despotismu; poprvé se objevil ve francouzštině kolem roku 1796, v angličtině a němčině kolem
   roku 1830. Volně se užívá k označení vlád, uskutečňujících výkon moci bez kontroly
   zastupitelských institucí a omezení ústavou. V souvislosti se snahou raných moderních států
   organizovat společnost na základě poznání sociální skutečnosti hovoříme o tzv. osvícenském
   absolutismu. (Jaroslav Malina)

   absolutní chudoba, chudoba pod hranicí definovanou životně důležitými minimálními potřebami.
   (Marie Dohnalová)

   abstrakce, tvorba pojmů, při níž se odhlížením od odlišnosti a zvláštnosti jedinečných jevů
   zjišťují a fixují jejich obecné, podstatné vlastnosti a vztahy; rovněž výsledky tohoto procesu
   -- pojmy a *teorie. (Jaroslav Malina)

   Abtova-Lettererova-Siweho nemoc, perakutní, blesková a většinou rychle smrtící varianta
   histiocytózy postihující děti do dvou let. (Ladislava Horáčková)

   ad sanctos, u hrobů svatých mučedníků; oblíbené místo pohřbu křesťanů ve starověku i
   středověku. (Josef Unger)

   Adam (hebrejské adam  znamená "člověk", přeneseně "lidský rod"); podle starozákonní knihy
   Genesis  první člověk, muž stvořený Bohem v *ráji. V 1. Mojžíšově knize (Gn 1,27) je uvedeno,
   že Bůh stvořil člověka "jako muže a ženu"; v 2. Mojžíšově knize (Gn 2,7) se sbližují významy
   adam  a adamah -- "hlína", "země" -- a zdůrazňuje se, že člověk je "prach ze země", a dále, ve
   druhém příběhu stvoření, se pak význam tohoto slova zužuje. Aby první člověk nebyl sám, dává
   mu Bůh pomocnici, která byla utvořena z jeho (Adamova) žebra. Nazývá se iššá, "mužena" (=
   žena), neboť je vzata z iš, "muže". Adam se pak stává vlastním jménem prvního člověka (Gn
   3,17). Bůh postavil Adama a jeho ženu *Evu do zahrady v *Edenu. Adam následuje Evu
   v neposlušnosti: přestupují zákaz, ochutnávají ovoce ze stromu poznání. Proto je Bůh vyhání ze
   zahrady Eden a trestá: budou těžce a v potu tváře pracovat, poznají trápení a smrt -- je tak
   vyjádřen úděl člověka. (Jaroslav Malina)

   adamantinom, ameloblastom. Většinou nezhoubný nádor čelisti vycházející ze základů zubní
   tkáně. Patří mezi dysontogenetické tumory. (Ladislava Horáčková)

   adamité, středověcí sektáři, žijící zpravidla v komunách na odlehlých místech, praktikující
   obnažování a uvolněné sexuální chování, jež naplňovalo jejich náboženské představy o návratu
   do *ráje, k přirozenému lidství, osvobozujícímu člověka duševně i tělesně. V českých zemích se
   hnutí adamitů šířilo počátkem 15. století, vrcholilo za husitské revoluce. Nejvýznamnější
   pospolitost adamitů na tvrzi Ostrov u Hamru nad Nežárkou zničil Jan Žižka v roce 1421.
   (Jaroslav Malina)

   adaptace, přizpůsobení organismu dlouhodobě změněným podmínkám. V evoluční biologii tělesný
   znak, fyziologický proces nebo způsob chování zvětšující pravděpodobnost, že organismus
   přežije a bude se rozmnožovat; přizpůsobení se určitým podmínkám vnějšího nebo vnitřního
   prostředí. V neodarwinistickém pojetí evoluce to vždy znamená přizpůsobení dědičné, tedy
   selekci geneticky nejvhodnějších, nejvíce přizpůsobených jedinců. Ve skutečnosti jsou mnohé
   adaptace také na úrovni chování a sociální struktury nebo jako "vedlejší produkt" některých
   již existujících adaptací (například brachiace gibonů je původně potravní adaptací).
   V poslední době se zjišťuje, že celá řada adaptací se realizuje a vzniká až v průběhu
   ontogeneze na základě vlastností přiměřených pro tento účel. Skutečné přizpůsobení pak je
   ovlivňováno celou řadou dalších nedědičných nebo i vnějších faktorů a za určitých podmínek se
   daný jedinec, vhodně geneticky vybavený, vůbec nemusí přizpůsobit. Příkladem je ontogenetické
   formování lidské *bipedie, která vzniká a formuje se během prvních šesti let života člověka.
   Takto se také adaptuje struktura funkce lidského mozku; tento proces však probíhá mnohem déle.
   Je třeba zdůraznit, že základní axiom neodarwinismu o nutnosti dědičnosti adaptivních změn je
   pravdivý, ale jeho neodarwinistický výklad je příliš zjednodušující. (Jaroslav Malina -- Václav
   Vančata)

   adaptace vývojová, viz vývojová adaptace.

   adaptivní radiace, evoluční proces velkého ekologického rozsahu, jakási hyperdisperze, ve
   smyslu jak geologického, tak evolučního časového měřítka, který však nemusí nezbytně probíhat
   na velkých geografických územích. Dochází ke spontánní diverzifikaci z ancestrálních skupin a
   zaplnění dostupného ekologického prostoru. Vznikají nové životní formy a skupina získává "nový
   ekologický image". Působením přírodního výběru se skupiny adaptují k novým ekologickým
   podmínkám, ať už lokálně nebo prostřednictvím kolonizace. Ve skupině se objevují *specialisté
   a *generalisté. (Václav Vančata)

   adaptivní zóna, určitý klastr, množina ekosystémů, kterou obsazuje určitá systematická
   skupina. U *primátů to jsou dnes například lesní a lesostepní formace tropického a
   subtropického pásu. Vznik rozsáhlých otevřených lesostepních a stepních ekosystémů na konci
   miocénu vedl k vzniku nové adaptivní zóny pro úzkonosé opice, kterou pak obsadila nově vzniklá
   životní forma paviánovitých primátů -- v současné době reprezentovaná paviány a dželadami.
   Jednalo se o poměrně velké, sociálně žijící, pravděpodobně všežravé pozemní primáty. (Václav
   Vančata)

   adenohypofýza, přední lalok podvěsku mozkového -- hypofýzy. (Ladislava Horáčková)

   adenokarcinom, zhoubný nádor vyrůstající ze žlázového epitelu. (Ladislava Horáčková)

   adenom,  nezhoubný  nádor vyrůstající ze žlázového epitelu. (Ladislava Horáčková)

   adheze, srůst, slepení. (Ladislava Horáčková)

   adolescence, období dospívání od puberty do dospělosti. (Ladislava Horáčková)

   advaita ("nedvojnost"), monistické učení, podle něhož jedinou pravou skutečnost tvoří
   jednotný, celistvý a nedílný kosmický princip, zatímco mnohost všech jevů fenomenálního světa
   způsobuje "kosmická iluze, vidina" (májá) a prohlédnout jejich přízračný, pomíjivý charakter
   umožní jen síla "pravého poznání" (džňána). Proti filozofickému monismu stojí "dualismus"
   (dvaita), uznávající reálnou existenci jak "individuální duše" (*átman), tak "univerzální
   duchovní podstaty" (*brahma). (Jan Filipský)

   aedicula (z latinského aedis, "chrám"), antický hrobový okrsek čtvercového půdorysu s jedním
   vstupem, v němž pohřbívali příslušníci jedné rodiny. (Josef Unger)

   Aeneis, název nejvýznamnějšího *Vergiliova básnického díla o Aeneovi jako praotci Římanů,
   kteří tak byli jeho prostřednictvím pokrevně spojeni s trójskými vystěhovalci. Aeneis byla
   zveřejněna teprve po Vergiliově smrti roku 19 př. n. l. Ačkoli se mu nepodařilo tuto skladbu
   dokončit a přál si, aby byla zničena, byla Aeneis  z popudu císaře *Augusta zachována a stala
   se římským národním eposem. (Marie Pardyová)

   Afalou-Bou-Rummel, Alžírsko. Skalní převis, zkoumaný v letech 1928--1930. Vrstva 3 (kapsien)
   představovala kompaktní, červeně zbarvenou polohu kostí ("bone bed"). Nalezené zbytky a
   fragmenty náležejí více než padesáti jedincům, a to 26 mužům, 14 ženám a 6 dětem. Tento
   nálezový soubor se stal (spolu s nálezy z otevřené lokality Mechta) základem pro definici
   pozdně paleolitických populací mechtoidního typu v severní Africe. (Jiří A. Svoboda)

   afinní příbuzní, příbuzní, jejichž příbuzenský vztah je ustanoven na základě manželské vazby
   či manželských vazeb. (Jaroslav Skupnik)

   Afrodíté, řecká bohyně krásy a smyslné lásky (latinsky Venus). V jejím kultu se projevují
   četné souvislosti s předovýchodními bohyněmi plodnosti a do Řecka pronikl její kult patrně již
   v mykénské době. V řecké mytologii byla Afrodíté pokládána za dceru Dia a bohyně deště Diony,
   podle Hésióda se zrodila z mořské pěny oplodněné séměm z genitálií vykleštěného Úrana
   (Afrodíté Anadyomené). *Homér ji líčí jako nevěrnou manželku boha Héfaista, kterého klamala s
   Aréem a také s dalšími smrtelníky. Do jejího průvodu patří Charitky a její a Aréův syn *Erós.
   Afrodíté byla uctívána jako bohyně jara a přírodních sil. Tyto funkce vyjadřovala její epiteta
   Úrania (Nebeská) a Pandémos (v Attice: společná všemu lidu, lidová). V kyperském Pafu, v Efesu
   a v Korintu byl její kult spjat s chrámovou prostitucí. V maloasijském Knidu se nacházela její
   nejslavnější socha, vrcholné dílo *Práxitelovo. Ten pro vystižení obrazu bohyně použil jako
   model svou milenku, hetéru *Frýné. Afrodíté Pandémos byla patronkou athénských hetér, které o
   jejím svátku (čtvrtý den každého měsíce) odevzdávaly do jejího chrámu desátek ze svého
   výdělku. Velké úctě se Afrodíté těšila rovněž v Římě, kde byla uctívána jako Venuše, matka
   Aeneova a pramáti římského národa Venus Genetrix. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Afrodítos, mužská nebo obojpohlavní verze bohyně Afrodíty vyjadřující všemocnou plodivou sílu.
   O jeho uctívání se zmiňuje pozdně antický autor Macrobius v excerptech ze starších antických
   autorů, z nichž sestavil své dílo Saturnálie (latinsky Saturnalia). U nich našel informace, že
   toto božstvo bylo na Kypru uctíváno v mužské podobě a postoji, s chlupatým tělem a žezlem, ale
   oděno v ženský šat. Podle básníků je označován: "Afrodítos ať již muž nebo žena -- životadárný,
   noc ozařující princip." (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   afrodiziakum, drogy či medikamenty, které zvyšují sexuální touhu a aktivitu. Afrodiziacký
   účinek mají sexuální hormony, alkaloid yohimbin nebo látky, které zvyšují prokrvení genitálu
   (sildenafil -- populární medikament Viagra). (Jaroslav Zvěřina)

   agapé, "láska", výraz v řeckém znění Nového zákona označující *lásku dávající a sloužící, jež
   se nutně nezakládá na shodě milujícího a milovaného, ani na obdivu. (Marie Pardyová)

   Agassiz (Jean) Louis (Rodolphe) (28. 5. 1807, Môtier, Švýcarsko -- 14. 12. 1873, Cambridge,
   Massachusetts, USA), americký přírodovědec švýcarského původu; významný oponent *Darwinovy
   evoluční teorie. Agassiz vystudoval medicínu na univerzitě v Erlangenu, kde jej ovlivnili
   významní představitelé německé Naturphilosophie Lorenz  Oken a Johann von Döllinger. V letech
   1831 až 1832 byl žákem Georgese *Cuviera, jehož učení o kataklyzmatech a klasifikace organismů
   Agassize silně oslovily. Ve spisech Étude sur les glaciers (1840) a Systeme glaciare (1847)
   uveřejnil hypotézu o existenci univerzální doby ledové. V roce 1846 odjel do Spojených států
   amerických, kde se o dva roky později stal řádným profesorem na Harvardově univerzitě. Podílel
   se na vybudování Muzea komparativní zoologie na Harvardově univerzitě (1860) a byl
   zakládajícím členem National Academy of Sciences. Působil rovněž v rámci Smithsonian
   Institution. Vychoval řadu předních amerických přírodovědců (Alpheus Hyatt, William Healey
   Dall, David Starr Jordan, Nathaniel Shaler nebo Edward S. Morse). Agassiz byl nejvýznamnějším
   americkým vědcem, který odmítl Darwinovy teze vyjádřené v knize O původu druhů na základě své
   vlastní teorie o glaciálech. (Ivo T. Budil -- Jaroslav Malina)

   ageism, anglický termín (vytvořený obdobně jako "rasismus" nebo "sexismus") vyjadřující
   diskriminaci nebo předsudky proti někomu na základě (vyššího) věku, zvláště proti seniorům.
   (Marie Dohnalová)

   ageneze, vrozené nevyvinutí orgánu nebo části těla. (Ladislava Horáčková)

   agonistické chování, viz chování, agonistické.

   ahrensburgien, pozdně paleolitická kultura v severozápadní části Evropy (viz okruh industrií
   s hroty s řapem). (Jiří A. Svoboda)

   Ahura Mazda, Ormuzd, Pán Moudrosti, původně staré íránské božstvo, posléze v *Avestě nejvyšší
   bůh mazdaismu. Byl tvůrcem země, rostlin a dráhy, po níž se pohybují slunce, měsíc a hvězdy.
   Jeho protivníkem v dualistickém střetávání dobra a pravdy se zlem a lží byl *Angra Mainju.
   (Jaroslav Malina)

   Achaimenovci, perská dynastie, první velká dynastie starého Íránu; odvozovala svůj původ od
   Achaimena, jenž měl být otec Teispův a děd Kýra I. První vládci dynastie Teispes (asi 675--640
   př. n. l.), Kýros I. a Kambýses I., ovládali jen nevelké území, a to ještě v závislosti na
   Médech. Kýros II. se roku 550 př. n. l. z médského područí vymanil, poté dobyl Babylon, větší
   část Malé Asie i další území a vytvořil mocnou říši. Jeho nástupce Kambýsés II. připojil
   Egypt. Po jeho smrti se ujal vlády Dáreios I., pocházející z vedlejší achaimenovské větve. Po
   potlačení několika povstání svou moc upevnil a snažil se rozšířit říši; neúspěšně skončily
   jeho snahy ovládnout Řecko a skytská území. Jeho nástupci, zejména Xerxes I., Artaxerxes I. a
   Dáreios II., udrželi celistvost říše, avšak jejich pokusy o ovládnutí Řecka byly rovněž
   neúspěšné. Posledního vládce dynastie Dáreia III. porazil *Alexandr Makedonský a achaimenovská
   říše skončila; byla pestrým etnickým, hospodářským a politickým konglomerátem přísně centrálně
   řízeným, ale s dostatečným prostorem pro rozvíjení místních tradic a multikulturní
   obohacování. (Jaroslav Malina)

   Achájové, u *Homéra označení používané pro Řeky bojující před *Trójou. Spolu s dalšími názvy
   Danaové a Argejští vyjadřuje pojmenování pro mykénské Řeky z 2. poloviny 2. tisíciletí př. n.
   l. (Marie Pardyová)

   acheiropoiéton ("vytvořené bez doteku lidské ruky"), označení pro starobylé idoly řeckých
   bohů. Poté, co se prosadilo *křesťanství, přešla tato tradice i na údajné portréty *Ježíše
   Krista, Panny Marie, případně dalších svatých. Křesťanským acheiropoiétům se připisovala
   zázračná ochranná moc. (Marie Pardyová)

   acheuléen (podle lokality Saint-Acheul, předměstí Amiensu, Francie), téměř celosvětová kultura
   starého a středního *paleolitu, zaujímající celé území Afriky, západní polovinu Evropy a
   západní i jižní Asii (takzvaná Moviusova linie); na východ od těchto oblastí proniká jen
   ojediněle (například pěstní klíny z Ting-cchunu a z dalších lokalit Číny i jižní Koreje).
   Počátek je v Africe a na Předním východě datován před 1,4 milionu let (Omo v Etiopii, Ubeidija
   v Izraeli), v Evropě kolem 0,6 až 0,5 milionu let (Cagny a Abeville v údolí Sommy ve Francii,
   Boxgrove v Anglii) a jeho tradice mizí někdy kolem 0,1 milionu let. Klasické francouzské
   členění jej dělí na starší, střední, mladší a pozdní (epiacheulskou) fázi, přičemž před
   vlastní acheuléen se předsouval abbevillien (dnes považovaný za starý acheuléen).
   Charakteristickým nástrojem je pěstní klín, jehož tvar se během vývoje geometricky precizuje a
   technika plošného opracování jeho povrchu se zjemňuje; v závěrečných fázích výroby se
   předpokládá užití měkkého otloukače ze dřeva či parohu. Ve Středomoří a v Indii provázejí
   pěstní klíny rovněž typické sekáče a podivuhodné, do tvaru koule opracované polyedry,
   respektive sféroidy (Afrika, Přední východ). K univerzálním typům patří drasadla, zoubkované
   nástroje a určitý podíl mladopaleolitických typů (škrabadla a rydla). V závěru vývoje (mladý
   acheuléen) přistupuje levalloiská technika a nápadně se zvyšuje podíl čepelí. Na území střední
   Evropy představuje nejstarší soubor acheuléenu, již s plně vyvinutou levalloiskou technikou,
   industrie z Markkleebergu v Německu, datovaná stratigraficky do přechodu mezi
   svrchněholsteinským (dömnitzkým) teplým obdobím a sálským zaledněním (asi 0,3 milionu let).
   Během následných zalednění (0,3 až 0,1 milionu let) se na území Německa a Čech předpokládá
   plynulý vývoj acheulských industrií. Český acheuléen, vyhledávající přednostně zdroje
   křemenců, se na Moravě šíře neprojevil (Určice?, Kadov?). Naproti tomu zásah severnější větve
   acheuléenu, který využívá kvalitní pazourky Středoevropské nížiny, lze postihnout ve Slezsku
   (Bohuslavice, Polanka nad Odrou). Tvůrci kultury jsou *Homo erectus a *Homo heidelbergensis,
   respektive archaický *Homo sapiens. (Jiří A. Svoboda)

   Achilleus (latinsky Achilles), syn Pélea, krále Myrmidonů v Thessalii, podle *Homérovy *Íliady
   nejkrásnější, nejstatečnější a nejrychlejší z řeckých hrdinů v *trójské válce. Jeho osud byl
   předurčen věštbou žít buď dlouho a bez slávy a nebo slavně, ale krátce. Od své matky, mořské
   bohyně *Thetis dostal do vínku nezranitelnost omezenou pouze v případě jediného místa na svém
   těle, jímž byla pata, za niž ho matka přidržovala, když ho jako novorozence natírala ambrózií
   a zakalovala v ohni. Achilleovým vychovatelem se stal moudrý kentaur *Cheirón. Když dospěl,
   nepodařilo se Thetidě uchránit ho před trójskou válkou. Devět let Achilleus udatně bojoval
   v čele achájského vojska, než mu *Agamemnón ze závisti odňal jeho oblíbenou zajatkyni
   Bríseovnu. Achilleus se přestal zúčastňovat bitev a Trójané začali vítězit. Teprve po smrti
   přítele Patrokla se Achilleus vrátil na bitevní pole a v souboji porazil hlavního trójského
   hrdinu *Hektora. Sám brzy poté padl šípem Paridovým, jejž mu Apollo pomohl nasměrovat přímo do
   zranitelné "Achilleovy" paty. Jeden z Achilleových soubojů zachytil kolem roku 525 př. n. l.
   na attické černofigurové amfoře malíř Exékiás: Achilleus zabíjí v souboji Penthesileiu,
   královnu Amazonek, jež v trójské válce pomáhala Trójanům a pobila mnoho Řeků; dramatičnost
   výjevu je založena na tom, že v okamžiku, kdy ji Achilleus kopím zasadil smrtelnou ránu,
   vzplanul k ní láskou. (Marie Pardyová)

   Achnaton, viz Amenhotep IV.

   achondroplasie, útlumová porucha enchondrální osifikace, kdy je porušen růst kostí do délky,
   kosti končetin jsou nápadně krátké a deformované. Kosti s osifikací endesmální (ploché kosti
   lebky a klíční kost) však mají normální velikost. Touto chorobou byl postižen například
   Egypťan Seneb a měl tudíž trpasličí vzrůst; takto byl zpodoben spolu se ženou a dětmi
   normálního vzrůstu na vápencovém sousoší (kolem roku 2500 př. n. l., 4. dynastie, malovaný
   vápenec, výška 34 cm, naleziště: Gíza, Egypt, uloženo: Egyptské muzeum [JE 51 280], Káhira,
   Egypt). Toto dílo představuje typickou ukázku rodinného sousoší Staré říše plného vzájemné
   úcty a lásky. Seneb dosáhl v době vrcholné éry stavitelů pyramid i významného společenského
   postavení. Byl správcem palácové tkalcovny a zastával důležité kněžské funkce. Senebova
   manželka Senetites byla dvorní dámou a kněžkou bohyň Hathory a Neity. (Ladislava Horáčková --
   Jaroslav Malina -- Břetislav Vachala)

   AIDS, získané selhání imunity způsobené zejména pohlavně předávaným virem HIV. (Ladislava
   Horáčková)

   Aiello Leslie (...--...), britská evoluční antropoložka; spoluautorka významné monografie An
   Introduction to Human Evolutionary Anatomy (Aiello -- Dean 1990). V současné době je
   profesorkou na Katedře antropologie University College London a děkankou UCL Graduate School.
   Původně se zabývala srovnávací a funkční morfologií, v současné době se zaměřuje zejména na
   otázky *evoluční antropologie, *životní historie, evoluce mozku, kognitivních procesů, evoluce
   a adaptace postkraniálního skeletu raných *homininů. Proslula zvláště formulací a rozvíjením
   teorie o vztahu procesu zvětšování mozku, zkracování tenkého střeva a zvyšování podílu
   živočišné potravy ve stravě raných homininů (Aiello -- Wheeler 1995, The Expensive Tissue
   Hypotheses). Leslie Aiello se věnuje také popularizaci evoluční antropologie, byla odbornou
   konzultantkou několika seriálů BBC věnovaných evoluci *hominidů. V posledních letech je
   pravidelně editorkou nebo spolueditorkou mezinárodního časopisu Journal of Human Evolution.

   Aiolové, jeden z původních kmenů, které žily v achájském Řecku. Po vpádu Dórů se Aiolové
   přestěhovali na severořecké ostrovy (Lesbos) a přilehlé pobřeží Malé Asie. Aiolští básníci
   archaického období *Sapfó a *Alkáios vytvořili originální dílo a řadí se mezi zakladatele
   řecké lyriky. (Marie Pardyová)

   Aisin Gioro Pchu-i (... 1906--... 1967), v letech 1909--1911 byl jako Süan-tchung posledním císařem
   dynastie *Čching i *Podnebesí, v letech 1932--1945 byl formálním představitelem *Mandžukua,
   státu založeného Japonci v severovýchodní Číně. (Jaroslav Malina)

   Ajjúbovci, dynastie kurdského původu vládnoucí v letech 1171 až 1250 v Egyptě, Sýrii, severní
   Mezopotámii a v letech 1174 až 1229 v Jemenu. Zakladatelem dynastie byl Saláhuddín Júsuf Ajjúb
   (Saladin). Ajjúbovci bojovali s křižáky v Palestině a Sýrii. V letech 1220 a 1249 až 1250
   odrazili útoky na Egypt, který se stal centrem jejich moci. Roku 1229 postoupili křižákům
   Jeruzalém, Nazaret a Betlém. Po roce 1238 došlo k poklesu vlivu egyptského vládce
   v periferních državách. Za křížové výpravy v letech 1249 až 1250 zemřel sultán Ajjúb. Vládu
   převzal velitel mamlúckých gard. *Mongolové ovládli ajjúbovské državy v severní Sýrii a
   Mezopotámii. V syrském Hamá vládli Ajjúbovci jako vazalové mamlúckých sultánů do roku 1342.
   (Jaroslav Oliverius)

   Ajmarové, viz Aymarové.

   Akadémia, filozofická škola založená kolem roku 387 př. n. l. *Platónem. Jméno dostala podle
   athénského předměstí, jež bylo zasvěceno héroovi Akadémovi. (Marie Pardyová)

   Akademie Ťi-sia, jakási vysoká škola (kde působili tvůrci a stoupenci různých filozofických,
   etických a státoprávních učení), první instituce tohoto druhu ve starověké Číně, zřízená v
   hlavním čchiském městě Lin-c' panovníkem Kchang-kungem (404--379 př. n. l.). (Jaroslav Malina)

   Akkad, dosud neobjevené hlavní město takzvané staroakkadské říše (24.--23. století př. n. l.)
   ve střední *Mezopotámii, založené Sargonem Akkadským, ležící pravděpodobně poblíž Bagdádu u
   starověkého Sipparu. Po zániku akkadské říše název severní Babylonie. (Blahoslav Hruška)

   akrobrachycephalie, také turricephalie -- deformace lebky způsobená předčasným srůstem
   věnčitého švu. Samostatně se vyskytuje zřídka, většinou pouze jako součást jiných syndromů.
   Neurokranium je omezeno v růstu do délky, zatímco laterálním směrem roste normálně. (Ladislava
   Horáčková)

   akromegalie, nadměrná velikost okrajových (akrálních) částí těla v důsledku nadprodukce
   růstového hormonu v dospělosti. (Ladislava Horáčková)

   akropole, v Řecku návrší, jehož přirozená poloha umožňovala obranu, která se dala umocnit
   výstavbou hradeb. Jako akropole se označují opevněná sídliště mykénského období (Mykény,
   Tíryns, Akropolis v Athénách). (Marie Pardyová)

   Akropolis, asi 60 metrů vysoký pahorek ve středu Athén, v mykénském období se zde nacházelo
   opevněné sídlo, z něhož se zachovaly zbytky zdí a královského paláce s *megarem. V historickém
   Řecku se Akropolis stala kultovním okrskem s chrámy ochranných božstev, především patronky
   města *Pallas Athény. Název jejího archaického chrámu Hekatompedon naznačuje, že byl dlouhý
   sto stop. Po zpustošení Akropole Peršany roku 480 př. n. l. byla Akropolis ve 2. polovině 5.
   století př. n. l. za *Periklea vyzdobena novými monumentálními stavbami: Mnésiklés
   vyprojektoval vstupní bránu Propylaje, *Kallikratés chrámek Athény Níky a dominantou Akropole
   se stal *Iktínem a Kallikratem postavený velký dórský chrám *Athény Parthenón, jehož
   sochařskou výzdobu řídil *Feidiás. Završil ji tím, že do cely chrámu umístil asi dvanáct metrů
   vysokou sochu Athény ze zlata a slonoviny. Starý chrám Athény Poliás se složitým půdorysem byl
   nahrazen iónským chrámem Erechtheion, známým takzvanou předsíní *karyatid. (Marie Pardyová)

   aktinomykom, zánětlivé ložisko u aktinomykózy. (Ladislava Horáčková)

   aktinomykóza, zánětlivé onemocnění způsobené mikroorganismem Actinomyces israeli. (Ladislava
   Horáčková)

   aktivní transport [fyziologicky],  na energii závislý  pohyb nějaké látky přes polopropustnou
   membránovou strukturu pomocí specifických molekul (nosičů). (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   akulturace, kulturní změna způsobená přímým a dlouhotrvajícím stykem mezi společnostmi;
   přijetí cizí kultury nebo jejích částí a jednotlivých prvků. Předpokládá asymetrický vztah
   mezi oběma kulturami, tedy ovládající a ovládané. O akulturaci se diskutuje v případě vztahů
   moderních lidí a neandertálců, prvních zemědělců a posledních lovců, kolonizátorů a domorodých
   populací. Projev akulturace v archeologickém záznamu však dosud nebyl souhrnně analyzován.
   (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   akutní, prudce, rychle probíhající. Akutní onemocnění vzniká náhle, jeho příznaky jsou
   výrazné. (Ladislava Horáčková)

   alabastr, průsvitná odrůda sádrovce těžená u egyptské lokality Alabastron. Existuje v bílé
   nebo narůžovělé barvě. Používal se po celé období starého Egypta a antiky. Nově byl pro
   uměleckou tvorbu objeven opět koncem středověku. (Jaroslav Malina)

   alegorie,  obrazné zpodobení abstraktního pojmu nebo představy. K jeho realizaci slouží
   především personifikace doplněné atributy. Alegorie jsou úzce spjaty se svým kulturním
   prostředím. Mimo ně se stávají obtížně srozumitelné. (Jaroslav Malina)

   Alexandr Makedonský, viz Alexandros III. Veliký.

   Alexandrie, řecky Alexandreia, přístavní město v nilské deltě založené roku 332 př. n. l.
   *Alexandrem Makedonským a přístavní hrází spojené s majákem na ostrově Faru. Moderní
   urbanistický celek vyprojektoval rhodský stavitel Deinokratés. Po Alexandrově smrti sem jeden
   z Alexandrových velitelů *Ptolemaios dopravil jeho tělesné pozůstatky a z Alexandrie vytvořil
   centrum své říše. Za vlády Ptolemaiovců se Alexandrie stala hlavním městem Egypta a
   nejvýznamnějším společenským a kulturním střediskem helénistického světa. Proslulá byla
   vědecká instituce Múseion, jež se rozvíjela při chrámu Múz, a rozsáhlá knihovna, v níž byly
   shromážděny výsledky řecké vědecké i literární tvorby. Zatímco výsledky alexandrijské vědy
   (matematiky, geometrie, astronomie, mechaniky, hydrauliky a medicíny) a literární tvorby
   (kultivovaná žánrová, především bukolická poezie) jsou relativně známy, o alexandrijském
   výtvarném umění postrádáme přesnou představu, neboť doklady byly rozptýleny. Neznáme je z
   autentického prostředí, kde by bylo možné lépe poznat jejich specifiku. Rozsáhlejší
   archeologický odkryv zde totiž nebyl možný, protože na tomto místě bez přetržky žijí lidé. K
   přesnějšímu poznání alexandrijské školy, která zřejmě významně ovlivnila římské umění na
   začátku období principátu, by mohl výrazně přispět výzkum rozsáhlého helénistického pohřebiště
   zahájený francouzskými archeology v roce 1999 v souvislosti se stavbou dálničního obchvatu.
   Předpokládá se, že aspoň částečně zpřístupní památky a fakta skrývající se většinou pod
   souvislým osídlením centra města od *helénismu do současnosti, kde kvůli zástavbě nebylo možné
   provádět výzkumy. (Marie Pardyová)

   alexandrijská knihovna, největší antická knihovna vybudovaná za Ptolemaia I. Sótéra (323--285
   př. n. l.) a jeho nástupce Ptolemaia II. Filadelfa (285--246 př. n. l.). Vlastnila prý sedm set
   tisíc svitků. Roku 47 př. n. l. během občanské války mezi Caesarem a Pompeiem byla z velké
   části zničena. Jako náhradu později věnoval Marcus Antonius *Kleopatře druhou největší
   helénistickou knihovnu z Pergamu o dvou stech tisících svitků. Za náboženských bouří roku 389
   byla alexandrijská knihovna rozbořena z popudu fanatického biskupa Theofila. Byla však
   vybudována znovu a věda se v ní pěstovala až do obsazení Alexandrie Araby roku 643. (Marie
   Pardyová)

   Alexandros III. Veliký, též Alexandr Makedonský (356--323 př. n. l.), latinsky Alexander, syn
   makedonského krále *Filippa II. a jeho ženy *Olympiady. O jeho výchovu a vzdělání pečoval
   *Aristotelés. Po smrti svého otce nastoupil roku 336 př. n. l. na makedonský trůn, zajistil si
   poslušnost Řeků a roku 334 př. n. l. zahájil tažení proti Peršanům a završil je posléze
   výpravou do Indie. Po náhlé smrti roku 323 se jeho říše rozpadla na menší celky. Jeho velitelé
   si je mezi sebou rozdělili a vládli v nich jako králové. Alexandrovými výboji se *řecká
   civilizace rozšířila do rozsáhlých území a stala se univerzální kulturou celého helénistického
   světa. (Marie Pardyová)

   algoritmus, přesně definovaný postup řešení problému z jisté třídy úloh, umožňující zcela
   mechanické provádění. (Jaroslav Malina)

   Alí (vládl v letech 656--661), bratranec *Muhammadův a manžel jeho dcery Fátimy, čtvrtý z
   takzvaných pravověrných *chalífů. Vlády se ujal po zavraždění chalífy Uthmána v roce 656,
   které rozpoutalo první občanskou válku v dějinách *islámu. Alí musel čelit opozici
   pomstychtivých stoupenců zavražděného chalífy a nakonec byl v roce 661 sám zavražděn.
   (Jaroslav Oliverius)

   alimentární zákazy, ...

   Alkáios (asi 630/620 př. n. l. až začátek 6. století př. n. l.) z Mytilény na Lesbu, řecký
   lyrický básník, společně se *Sapfou je představitelem aiolské lyriky. Z jeho tvorby se
   zachovaly zlomky básní, mezi nimi i začátek básně věnovaný Sapfě. Pověst o jeho lásce k Sapfě
   je pozdějším výmyslem. (Marie Pardyová)

   Alkmaion (6. století př. n. l. -- 5. století př. n. l.) z Krótónu, řecký filozof a lékař, žák
   *Pythagorův. Pythagorejskou představu harmonie světa přenesl na lidský organismus. Zdraví se
   udržuje rovnováhou vlhkosti a sucha, chladu a tepla, kyselého a sladkého i ostatních sil,
   převaha jedné z těchto sil působí nemoc. Kromě humánní lékařské praxe prováděl Alkmaion také
   pitvy na zvířatech. Při zkoumání důsledků poranění hlavy vyvodil souvislost mezi duševním
   výkonem a činností mozku. Oči podle něho vidí prostřednictvím vody, ale také ohně v nich
   obsaženého, a jsou stejně jako jiné smysly spojeny pomocí zvláštních drah (poroi) s mozkem,
   který považoval za ústřední orgán lidského těla a sídlo duše. Činnost mozku -- myšlení -- je
   podle Alkmaiona to, co principiálně odlišuje člověka od jiných živých bytostí, které sice
   vnímají, ale nechápou. Také sperma je podle něho součástí mozku a o pohlaví plodu rozhoduje
   převaha mužského či ženského semene. Duši považoval za nesmrtelnou a její stálý pohyb
   srovnával s pohybem Slunce a jiných nebeských těles. Vedle pythagorejské filozofické školy se
   díky Alkmaionovi etablovala v jeho působišti Krótónu počátkem 5. století př. n. l. také
   významná škola lékařská. (Petr Bureš)

   alleröd, teplejší výkyv pozdního *glaciálu, provázený šířením lesa, před 12 000--11 500 lety.
   (Jiří A. Svoboda)

   alopatrie, migrace jedinců určitého pohlaví nebo určité věkové kategorie mimo teritorium
   skupiny, kde se narodili, a ve kterém daná skupina žije; většinou jsou alopatričtí buď samci
   nebo samice, jež migrují v období puberty nebo adolescence mimo skupinu. (Václav Vančata)

   Altamira, jeskyně u Torrelavegy, Španělsko; klasické naleziště více než 150
   mladopaleolitických jeskynních maleb a rytin (zejména bizonů) převážně z *magdalénienu, z doby
   kolem roku 13 500 B. P. Bylo objeveno v letech 1868--1875 (Marcelino de Sautuola) jako první
   lokalita s mladopaleolitickým uměním, jehož pravost však byla vědecky uznána až v roce 1902.
   (Jiří A. Svoboda)

   Altamura, Itálie, jeskynní naleziště kosterních pozůstatků archaického hominida (1993), zřejmě
   předchůdce neandertálců. (Jiří A. Svoboda)

   alterace, změna, poškození tkání například při zánětu (od mírného zasažení -- dystrofie až po
   rozpad -- nekrózu). (Ladislava Horáčková)

   altruismus, nezištnost, nesobeckost; jednání obětující i vlastní zájem ve prospěch druhých
   (protikladem je *egoismus); objevuje se mezi morálními zásadami od starověkých dob, jako
   termín jej do etiky zavedl francouzský filozof August *Comte (1798--1857). (Marie Dohnalová)

   amarnské umění, označení pro egyptské umění Achnatonovy doby (1372--1358 př. n. l.) vycházející
   z moderního názvu lokality -- Tell el-Amarna, poblíž které se nacházelo nové hlavní město
   Egypta Achetaton vybudované faraonem-reformátorem *Achnatonem. Památky z Tell el-Amarny
   dokládají úsilí o změnu v egyptském výtvarném vnímání. Jsou velmi realistické, uvolněné,
   bezprostřední a otevřenější i k erotické tematice; v malířství se projev blíží impresionismu.
   Portrétní umění charakterizuje snaha o zachycení konkrétních individuálních rysů nevyhýbající
   se ani panovníkovi a členům jeho rodiny. Dá se říci, že amarnská doba představuje v egyptském
   umění ovládaném konvencí a řádem nejuvolněnější etapu jeho vývoje. (Břetislav Vachala)

   Amor, viz  Erós.

   Amor a Psýché, viz  Erós, Psýché.

   Amazonky, bojovné ženy; objevují se již v antických bájích: mytický kmen bojovných žen,
   jejichž sídlo Řekové kladli na pobřeží Černého moře k řece Thermodontu. Jejich jméno se mylně
   vykládalo jako "bezprsé", protože si prý uřezávaly pravý prs, aby jim nebránil při střelbě z
   luku, který byl kromě sekyr jejich hlavní zbraní. Amazonky si vládly a bojovaly samy, muže
   mezi sebou trpěly jen kvůli zachování rodu. Zapojily se do *trójské války. Pomoc Trójanům
   přivedla královna Penthesileia, posléze v boji usmrcená *Achilleem. Odvetnou výpravu Amazonek
   do Athén odrazil Théseus. Od počátku evropských objevných cest byla hledána území obývaná
   Amazonkami. Podle jedné z raných zpráv o jejich existenci v pralesní Brazílii byla pojmenována
   nejen řeka Amazonka, ale i její povodí jako Amazonie. V 18. a v 19. století si označení
   Amazonek vysloužily i ženské vojenské oddíly panovníků Abomejské říše (dnes v republice
   Benin). (Josef Kandert -- Jaroslav Malina)

   ambit, křížová chodba, kvadratura, čtvercový klenutý ochoz kolem rajského dvora v klášterní
   budově. (Josef Unger)

   amélie,  úplný defekt (nevyvinutí) jedné nebo několika končetin. (Ladislava Horáčková)

   ameloblastom, viz adamantinom. (Ladislava Horáčková)

   Amenhotep IV. -- Achnaton, egyptský panovník 18. dynastie (vládl v letech 1372--1354 př. n. l.);
   jedna z nejzajímavějších, ale také nejkontroverznějších osobností světových dějin. Provedl
   rozsáhlou reformu náboženství, státní správy a umění. Zavedl uctívání jediného slunečního boha
   Atona, ztělesňujícího život, světlo a lásku a v souladu se svým učením sám sebe považoval
   současně za otce i matku všech lidí. Již za vlády svého otce, Amenhotepa III., vzrůstala
   důležitost slunečního boha, který byl zpodobňován zprvu tradičním způsobem -- jako muž se
   sokolí hlavou ozdobenou slunečním kotoučem. Na počátku vlády Amenhotepa IV. však byla tato
   ikonografie v návaznosti na zavedení uctívání jediného boha Atona radikálně nahrazena novým
   způsobem zobrazování -- slunečním kotoučem s paprsky zakončenými v podobě rukou, které se
   dotýkají krále a jeho rodiny, podávají jim symboly života a moci a přijímají jejich obětiny.
   Krátce po nastoupení vlády se Amenhotep IV. rozhodl zpřetrhat všechna pouta s tradičním
   hlavním náboženským centrem Egypta a jeho bohem Amonem a vybudovat úplně nové město, které
   mělo být zasvěceno výhradně novému náboženství. Jediný uctívaný bůh Aton byl nazýván bohem
   životodárného světla. V noci byl Aton nepřítomný, tehdy on stejně jako všichni zemřelí i živí
   spali. Zemřelí nebyli na "nádherném západě", tedy v podsvětí, a ani jejich hrobky nebyly
   situovány na západní straně, ale na straně východní, kde vychází slunce. "Zmrtvýchvstání"
   zemřelých se odehrávalo ráno, při východu Atona. Aton sám představoval "čas, ve kterém člověk
   žije". Zemřelí byli tudíž stále přítomni u Atona a krále v chrámu, kde se oni (nebo jejich ba
   -- "duše") živili denními obětmi, nežili ve svých hrobkách, ale na zemi mezi živými. Hrobky jim
   sloužily pouze k nočnímu odpočinku. Mumifikace mrtvých však přetrvávala, protože v noci se ba 
   vracelo do těla, kde zůstávalo až do svítání.

   V této době si Amenhotep IV. změnil jméno na Achnaton, které znamená "ten, který jedná ve
   jménu Atona". Nově založené město, dnes známé pod jménem El Amarna, bylo nazváno Achetaton
   "obzor Atonův" -- tedy místo, kde se Aton projevuje a jedná prostřednictvím svého syna -- krále.
   Jakmile se Achnaton usadil ve svém novém sídelním městě, uskutečnila se ještě větší
   radikalizace náboženské reformy. Bylo přísně zakázáno uctívání tradičních bohů a zahájena
   kampaň na odstranění jejich jmen a obrazů z památek, namířená především proti Amonovi. Příjmy
   velkých Amonových chrámů byly, k velké nelibosti Amonových kněží (kteří Achnatona pro jeho
   reformy nenáviděli), převedeny na kult Atonův. Za 18. dynastie před amarnským údobím spěl
   vývoj k osobnějšímu vztahu mezi různými božstvy a jejich vyznavači a stoupenci. Toto směřování
   bylo přerušeno v okamžiku, kdy Achnaton vyhlásil vládu jednoho boha, jehož mohl uctívat jen
   jeho syn (tedy Achnaton), zatímco ostatní individuální, osobní zbožnost musela být zaměřena na
   samotného panovníka. Osobní zbožnost byla totožná s naprostou loajalitou vůči Achnatonovi.
   Amarnská elita, zcela závislá na Achnatonovi, byla nucena ve svých soukromých domech udržovat
   malé svatyně s oltáři a stélami s vyobrazením posvátné královské rodiny, jež nahradily staré
   domácí svatyně místních bohů. Je však pravděpodobné, že většina prostých lidí i nadále
   v každodenním životě tajně vyznávala své vlastní tradiční, často místní bohy.

   Achnatonova naprostá uzurpace osobní zbožnosti vážně zkompromitovala důvěryhodnost dogmatu o
   božství krále, proto po skončení amarnského období ztratil král ústřední postavení, jež do té
   doby v životě egyptské společnosti zaujímal. Král již nebyl božím zástupcem na zemi
   vykonávajícím jeho vůli, nyní bůh odhaloval svou vůli každému člověku nezprostředkovaně a
   zasahoval přímo do událostí každodenního života a do dějin země. Přestože amarnská epizoda
   trvala sotva dvacet let, její vliv na náboženskou a kulturní historii Egypta byl obrovský. Po
   náhlé smrti nenáviděného krále a ničení všech dostupných památek na dobu jeho panování se země
   rychle vrátila k tradičnímu, polyteistickému náboženství, které však nemohlo být úplně stejné
   jako v době před Achnatonem. Některé změny jsou patrné zejména v úpravě hrobek elity, která
   byla vždy spolehlivým ukazatelem měnících se náboženských názorů; nejnápadnější byl vývoj
   v jejich architektuře. Objevily se volně stojící hrobky, které ve všech základních aspektech
   připomínaly chrámy. Hrobka se stala soukromým zádušním chrámem svého majitele, jehož pohřební
   kult splynul s kultem boha *Usira. Tento bůh, jehož uctívání Achnaton také zakázal, byl nyní
   všeobecně považován za noční podobu boha *Rea a jeho role v záležitostech spojených se smrtí a
   pohřbem ve srovnání s dobou předcházející amarnskému období dramaticky vzrostla. V hrobkách
   majetných vrstev byl na střeše centrální kaple umístěn sluneční symbol -- *pyramida, jež byla
   kdysi výsadou králů a jejíž *pyramidion zpravidla nesl scény uctívání bohů Rea a Usira. Sochy,
   které bývaly dříve umisťovány v chrámech se nyní objevily v soukromých hrobkách včetně soch
   různých bohů a zemřelého. Jako reakce na Achnatonovu naprostou monopolizaci pohřebního kultu
   měli nyní majitelé hrobek své vlastní chrámy, kde si sami uctívali své bohy, bez intervence
   krále, jehož role tak byla minimalizována.

   Achnatonova reforma se však netýkala jen víry, ale i architektury, umění a státní správy.
   Nejstarší vyobrazení zachycují Amenhotepa IV. ještě v tradičním stylu, ale nedlouho po nástupu
   na trůn se král nechal zpodobovat realisticky se štíhlým, protáhlým obličejem, špičatou bradou
   a tlustými rty, s dlouhým krkem, téměř ženskými prsy, kulatým, vystupujícím břichem, širokými
   boky, tučnými stehny a dlouhýma, protáhlýma nohama. Není pochyb o tom, že neobvyklý způsob,
   jakým Achnaton nechával portrétovat sebe i celou rodinu (a do určité míry i ostatní lidi),
   odráží alespoň do určité míry královu skutečnou fyzickou podobu. Nápisy ukazují, že to byl sám
   král, kdo instruoval umělce v tomto novém stylu. Změny se týkaly nejen lidských postav, ale i
   způsobu jejich vzájemných vztahů. Scény s královskou rodinou zachytily intimitu, jakou do té
   doby nebylo možno vidět ani na výjevech v soukromých hrobkách, natož v královském umění.
   Členové královské rodiny se líbali a objímali pod blahodárnými paprsky Atona, jehož láska
   prostupovala vším jeho stvořením. Dalším charakteristickým rysem amarnského stylu byl
   neobyčejný smysl pro pohyb, celková "uvolněnost" a svoboda výrazů, která měla trvalý vliv na
   egyptské umění ještě staletí po konci amarnského období.

   V kontextu realistického zpodobování osob amarnské periody je zajímavá hypotéza kanadské
   badatelky Alwyn L. Burridgeové, která podle fyzických znaků na Achnatonových vyobrazeních a
   zachovaných sochách zvažuje nově diagnózu předpokládaného Achnatonova onemocnění. Původní
   diagnóza, stanovená britským antropologem a egyptologem Graftonem Elliotem *Smithem,
   Fröhlichova adiposogenitální dystrofie, kombinace obezity a zakrnělého pohlavního ústrojí u
   muže, jejíž příčina je pravděpodobně v porušení oblasti části mezimozku -- hypotalamu, však
   neodpovídá ve dvou základních skutečnostech: většina postižených Fröhlichovým syndromem je
   mentálně retardovaná a jedním z charakteristických rysů tohoto postižení je impotence.
   Achnaton však zjevně netrpěl žádným uvedeným nedostatkem (měl například šest dcer a syna
   Tutanchamona), proto je dnes právem tato teorie odmítána, zatímco hypotéza A. L. Burridgeové o
   postižení *Marfanovým syndromem je pokládána za důvodnou. U Marfanova syndromu je postižena
   pojivová tkáň (zejména kostní), struktury oka a kardiovaskulárního systému. Postižení jedinci
   se vyznačují štíhlou postavou, gracilními kostmi, protáhlými končetinami se štíhlými
   "pavoučími" prsty na rukou i na nohou (takzvaná arachnodaktylie). Hlava bývá dolichocefalní,
   obličej relativně úzký s vysokým patrem. Páteř nese řadu anomálií, zejména nápadně vyjádřené
   *kyfózy, často se u ní vyskytuje poloobratel (hemivertebra) a skolióza. Charakteristické rysy
   Marfanova syndromu doplňuje například nálevkovitý tvar hrudníku, široká pánev, nadměrná
   pohyblivost (hypermobilita) kloubů, nerovnoměrné rozložení podkožního tuku, svalová
   *hypoplázie a další. Udává se, že Marfanův syndrom je způsoben anomálním genem, který se
   v populaci vyskytuje 1: 10 000 a není provázen mentálními nebo reprodukčními defekty. Pro
   ilustraci lze uvést, že stejný syndrom byl diagnostikován například u amerického prezidenta
   Abrahama Lincolna (1809--1865). Ve spojení s tím, co víme o životě "krále-reformátora" z prací
   egyptologů by diagnóza Marfanova syndromu vysvětlovala přinejmenším to, že král (a jeho
   potomci) mohl náhle zemřít v souvislosti se slabým kardiovaskulárním systémem a že vzhledem ke
   keratokonu (abnormálnímu vyklenutému středu oční rohovky, způsobujícímu astigmatismus),
   patrnému na řadě králových vyobrazeních, byl "téměř slepý po většinu svého dospělého života".
   Podle egyptologa Nicholase Reevese by tato diagnóza vysvětlovala mnohé z Achnatonova života:
   jeho lpění na Atonovi, možná jediném božstvu, jehož paprsky byl schopen rozeznat, výjimečné
   fyzické důvěrnosti uvnitř královské rodiny zachycené v amarnském umění, všude zdůrazňovaný
   smysl pro dotyk, faraonova fyzická slabost, vyjádřená častým použitím hole nebo berly (stejně
   jako enormní počet holí v hrobce jeho syna Tutanchamona). Úctu a obdiv k slunečnímu bohu
   Atonovi, ale i ke své manželce *Nefertiti, zřejmě faktické spoluvládkyni (viz sexualita,
   erotika a manželství ve starověkém Egyptě), vyjádřil Achnaton i v básni: "(...) Zřídilo jsi vše
   pro svého syna, jenž z tebe vzešel, / krále Horního a Dolního Egypta, jenž žije pravdou, /
   Pána Obou zemí Nefercheprurea Vaenrea, / syna Reova, jenž žije pravdou; / a pro milovanou
   Velkou manželku krále, / Paní Obou zemí Nefernefruaton Nefertiti, / jež žije a je mladá / na
   věky věků." Reevesova diagnóza by také objasňovala časnou a dosud nevysvětlenou Tutanchamonovu
   smrt a kosterní deformace -- nacházené u nemocných Marfanovým syndromem --, patrné u jednoho
   z plodů pohřbených s mladičkým králem. Další neověřenou hypotézou je názor, že prvním
   nositelem Marfanova syndromu v rodině by mohl být Achnatonův děd Juja. Nejpřesvědčivější důkaz
   by však mohla v budoucnu přinést pouze analýza DNA pozůstatků Achnatona a jeho rodinných
   příslušníků. (Ladislava Horáčková -- Jaroslav Malina -- Břetislav Vachala)

   Amor, viz  Erós.

   ampallang, název indonéského původu, označuje tyčinku opatřenou kuličkami, jež se již v
   pubertě aplikuje příčnou perforací do *penisu a je v průběhu dalších let vyměňována za větší.
   Je uváděn v líčeních cestovatelů již od 15. století. U Dajaků na Borneu má působit jako
   ochrana proti somatickým důsledkům duševního onemocnění *koro. V některých interpretacích bývá
   takto "vylepšený" penis považován za atraktivnější pro sexuální uspokojení ženy. (František
   Vrhel)

   amputace, přerušení a odstranění periferně uložené části těla, například kosti u končetiny.
   (Ladislava Horáčková)

   Amud ("Sloup"), Izrael. Antropologické nálezy jsou datovány pomocí *TL mezi 55--47 tisíc let.
   Byl zde objeven skelet mladého neandertálského muže Amud 1 (asi 25 let), s kompletní lebkou a
   fragmentárním postkraniálním skeletem, dále Amud 7 -- pohřeb desetiměsíčního dítěte, a další
   kosterní fragmenty, rovněž náležející převážně dětem. (Jiří A. Svoboda)

   anální, řitní.

   analogie, obdoba, podobnost, shoda mezi netotožnými objekty nebo jevy zjišťovaná na základě
   jejich vzájemně podobných příznaků nebo některých společných charakteristik. Též souhrn metod,
   které archeologie používá k rekonstrukci minulých společností (*etnoarcheologie,
   *experimentální archeologie). (Jaroslav Malina)

   analytická archeologie, ...

   analýza, myšlenkové nebo faktické rozkládání celku na základní součásti. (Jaroslav Malina)

   anamnéza, předchorobí. Součást vyšetřování, při němž se lékař dotazuje pacienta na onemocnění
   v jeho rodině, na jeho dosavadní onemocnění a jejich léčbu, na pracovní a sociální poměry.
   Anamnéza může v mnoha případech přispět ke správné diagnóze. (Ladislava Horáčková)

   Anastasis, viz Poslední soud.

   Anatomické muzeum profesora Karla Žlábka, výukové a muzejní zařízení *Anatomického ústavu
   Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Anatomické muzeum představuje pro Anatomický
   ústav LF MU jeho základní součást a je vybaveno nejen základními výukovými preparáty, ale i
   preparáty zvláštními, které umožní zájemcům podrobněji se seznámit s morfologií. Před úkolem
   vybudovat anatomické muzeum stál v roce 1919 první přednosta Anatomického ústavu Lékařské
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně, profesor MUDr. et MVDr. h. c. Otomar Völker, když
   budoval Anatomický ústav v provizorní budově nové fakulty -- v bývalých zeměbraneckých
   kasárnách na Úvoze 73 (dnešní budova Vysokého učení technického). Anatomický ústav byl
   relativně malý a tomu svou rozlohou odpovídalo také anatomické muzeum. Anatomický ústav během
   II. světové války prakticky zanikl a také jeho anatomické muzeum mělo podobný osud. Sbírky
   byly převezeny do pražské německé lékařské fakulty anatomického ústavu profesora Gössera, kde
   byly zaevidovány a uloženy v depozitáři. Po válce byly Lékařské fakultě Masarykovy univerzity
   přiděleny nové budovy na Komenského náměstí 2 a na Joštově ulici 10 (bývalé budovy německé
   techniky). V uvolněné místnosti provizorní pitevny na Komenského náměstí bylo během
   prázdninového období instalováno na podnět profesora MUDr. et RNDr. Karla *Žlábka  nové
   anatomické muzeum. Základem muzea se staly nepoškozené původní preparáty z muzea ústavu
   profesora Völkera, které profesor Žlábek převezl z Prahy zpět do Brna. Profesor Žlábek věnoval
   budování ústavu i anatomického muzea značné úsilí a se svými spolupracovníky zhotovil velké
   množství nových preparátů. Tím muzeum podstatně rozšířil a vytvořil základ pro bohatou a
   moderní sbírku anatomických preparátů, která je plně srovnatelná s jinými evropskými
   anatomickými muzei. V současné době je zde vystaveno více než 600 exponátů a preparáty jsou
   nadále průběžně doplňovány a rozšiřovány. Součástí expozice jsou i paleopatologické nálezy
   z výzkumů *Oddělení lékařské antropologie. Sbírky anatomického muzea jsou rozděleny podle
   jednotlivých systémů, orientace v muzeálních sbírkách je proto snadná a studenti při
   samostudiu a při kontrole získaných poznatků naleznou potřebné informace. Anatomické muzeum
   slouží především výuce anatomie pro studenty Lékařské fakulty MU, studentům antropologie
   Přírodovědecké fakulty MU a odborníkům z klinické praxe. Anatomický ústav dává možnost
   seznámit se s bohatými sbírkami svého muzea také studentům jiných vysokých škol. Rovněž
   studenti středních škol mají možnost si v rámci organizovaných exkurzí doplnit vědomosti
   potřebné nejen při maturitě, ale také při přijímacích zkouškách na vysokou školu. Anatomické
   muzeum tak navštíví ročně stovky zájemců o medicínu z Česka i ze zahraničí. Zásluhy Karla
   Žlábka o obnovení a vybudování nového anatomického muzea byly oceněny v roce 1992 při oslavách
   90. výročí jeho narození, kdy bylo anatomické muzeum přejmenováno na Anatomické muzeum
   profesora Karla Žlábka. (Libor Páč)

   Anatomický ústav Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, univerzitní
   vědecko-pedagogické pracoviště. Ve druhé polovině 19. století sílily v české veřejnosti snahy
   o otevření druhé české univerzity a intenzivně se připravovaly nové učitelské kádry, především
   na Univerzitě Karlově v Praze. Boje o zřízení univerzity byly úspěšně završeny až po vzniku
   Československé republiky, kdy byla v roce 1919 v Brně otevřena *Masarykova univerzita a
   v jejím rámci Lékařská fakulta. Jedním z prvních učitelů na Anatomickém ústavu byl anatom
   Otomar Völker (1871--1955). Profesor Völker vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy
   v Praze, kde se již během studia aktivně zajímal o morfologii a pracoval na Anatomickém ústavu
   profesora Janošíka. Lékařskou fakultu však po promoci roku 1896 opustil, aby se věnoval
   praktické medicíně. Na výzvu profesora Janošíka se vrátil na Anatomický ústav LF UK a v roce
   1905 se habilitoval pro obor normální a srovnávací anatomie. V roce 1911 byl jmenován
   mimořádným profesorem a současně byl pověřen výukou anatomie domácích zvířat na Vysokých
   školách technických v Praze. Jeho pedagogické působení přerušila I. světová válka, kterou
   prožil jako vojenský chirurg. Po skončení války se v roce 1918 vrátil na pražský anatomický
   ústav. V roce 1919, kdy byla v Brně otevřena Masarykova univerzita a Vysoká škola
   zvěrolékařská, byl Otomar Völker jmenován řádným profesorem a současně byl pověřen vedením
   anatomických ústavů obou škol. Ústav pro normální anatomii (kde byl rovněž umístěn Anatomický
   ústav Vysoké školy veterinární) byl provizorně umístěn v bývalých kasárnách na Údolní 73 (dnes
   č. 53). Profesor Völker se na úkor vlastní vědecké práce plně věnoval studentům Lékařské
   fakulty Masarykovy univerzity a Vysoké školy zvěrolékařské, položil solidní základy oběma
   ústavům a materiálně je vybavil (pitevní cvičení byla zahájena již koncem ledna 1920). V
   březnu 1939 odešel do penze a ústav převzal jeho žák profesor Karel Hora (1901--1942). Profesor
   Hora se však ve vedení ústavu neměl čas projevit. Záhy byly totiž české vysoké školy zavřeny,
   Hora byl pro odbojovou činnost zatčen a v roce 1942 v Mauthausenu popraven. Po skončení II.
   světové války bylo celoživotní dílo profesora Völkera v troskách. Profesor Hora zahynul
   v koncentračním táboře a Anatomický ústav Lékařské fakulty Masarykovy univerzity prakticky
   neexistoval. Profesor Völker se po zahájení obnovené činnosti Lékařské fakulty ve svých
   čtyřiasedmdesáti letech vrátil na pracoviště, aby se podílel na organizaci výuky. Současně byl
   pověřen výkonem funkce děkana fakulty, avšak jeho vysoký věk a zdravotní stav již plné
   zapojení do práce neumožňovaly. Na žádost vedení brněnské Lékařské fakulty přišel v roce 1945
   na Anatomický ústav pražský profesor Karel *Žlábek a profesor Völker po nástupu nového
   přednosty odešel definitivně do výslužby. Profesor MUDr. et RNDr. Karel Žlábek byl v Brně
   pověřen vedením prakticky neexistujících ústavů anatomie a histologie a embryologie; oba
   ústavy bylo nutno budovat znovu. Po skončení války se teoretické ústavy navíc nemohly vrátit
   do původní budovy. Profesor Josef Podlaha (tehdejší děkan Lékařské fakulty MU) po dohodě
   s vedením Vysokého učení technického vyměnil budovy na Úvoze za budovy bývalé německé
   techniky. Pro Anatomický ústav si profesor Žlábek vybral přízemí v budově na Komenského
   náměstí 2 (v té době byly místnosti obsazeny československou armádou a ještě v červenci nebyl
   budoucí areál ústavu uvolněn). Profesor Žlábek se v počátku svého působení v Brně soustředil
   na přednáškovou činnost pro obrovské množství zájemců z přerušených předválečných ročníků a na
   zkoušení rigoróz. Během srpna a září opustila armáda prostory na Komenského náměstí a uvolněné
   místnosti mohly být postupně zabírány pro Anatomický ústav. Jako první byla zřízena studovna a
   provizorní pitevna, ve které studenti pitvali do konce letního semestru v roce 1946. Všechny
   místnosti bylo nutno adaptovat, aby vyhovovaly potřebám ústavu a aby mohl být od zimního
   semestru 1946/1947 zahájen provoz v definitivních pitevnách. V uvolněné místnosti provizorní
   pitevny bylo instalováno *Anatomické muzeum. Současně s tím byly zprovozněny pomocné místnosti
   (kreslírna, fotokomora, laboratoře, operační sál, místnost pro laboratorní zvířata, ossarium,
   macerace, dílna). Významným přínosem ústavu bylo obnovení knihovny, do níž byly navráceny
   knihy původního ústavu, které byly přes válku uloženy v depozitáři Univerzitní knihovny.
   Adaptace ústavu se vlekly pro poválečný nedostatek stavebního materiálu a byly ukončeny až na
   jaře 1947. V té době se nově vybudovaný Anatomický ústav skutečně osamostatnil. Současně s
   obnovením Anatomického ústavu budoval profesor Žlábek i nový Ústav histologie a embryologie.
   Žlábkovy přednostenské povinnosti na histologii skončily až na jaře 1953, kdy do vedení ústavu
   nastoupil docent Karel Mazanec. Znovuzřízení obou ústavů a výuka všech morfologických předmětů
   si vyžádaly mimořádné úsilí a všechen čas profesora Žlábka. V relativně krátké době se mu přes
   řadu potíží podařilo z obou ústavů vybudovat příkladná pedagogická a vědecká centra. Profesor
   Žlábek plánoval v rámci Anatomického ústavu také založení Antropologického oddělení, což se mu
   však v té době nepodařilo. V poválečném období se kromě jiných úkolů objevila také naléhavá
   potřeba zajistit pro stovky posluchačů vhodnou studijní literaturu. Žlábkovy publikace Přehled
   anatomie člověka, Úvod do topografické anatomie, Pitevní cvičení, Histologie a Embryologie se
   staly významnými učebnicemi pro generace studentů. Karel Žlábek stál v čele Anatomického
   ústavu do svých 60. narozenin v roce 1962, kdy předal ústav profesoru Přemyslu Poláčkovi.
   Profesor Poláček (1921--1980) vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a v
   roce 1951 nastoupil na Anatomický ústav Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové, kde se v
   roce 1960 habilitoval. V roce 1961 přešel na Anatomický ústav brněnské Lékařské fakulty a v
   roce 1962 byl pověřen jeho vedením. K rozvoji Anatomického ústavu přispěl především položením
   základů laboratoře elektronové mikroskopie a vybudováním muzea rentgenové anatomie. Pro svou
   politickou činnost v letech 1968 a 1969 byl v roce 1970 zbaven vedení ústavu a 28. března 1972
   byl nucen ve svých jedenapadesáti letech Anatomický ústav opustit. Až do své předčasné smrti v
   roce 1980 pracoval na Patologicko-anatomickém ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity
   jako technický pracovník se zákazem publikační činnosti. V roce 1970 převzal vedení
   Anatomického ústavu profesor MUDr. Lubomír Malinovský, DrSc. (1931--1997) (po absolvování
   Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně v roce 1956 se stal odborným asistentem na
   Anatomickém ústavu). Profesor Malinovský stál v čele ústavu dvacet let. Vybudoval moderní
   oddělení elektronové mikroskopie, napsal kompletní učební texty anatomie a ústav se pod jeho
   vedením v přijatelně možné míře rozvíjel, mimo jiné i díky jeho silnému politickému postavení.
   V roce 1970 bylo na jeho návrh zřízeno v rámci Anatomického ústavu *Oddělení lékařské
   antropologie pod vedením docenta MUDr. Milana *Dokládala, CSc. Profesor Malinovský se po roce
   1989 stal pro fakultu z politických důvodů nepřijatelný a v roce 1990 byl zbaven vedení
   ústavu. V roce 1991 odešel do důchodu a několik dalších let pokračoval ve výzkumné práci na
   univerzitě v Římě. Vedení Anatomického ústavu převzal v roce 1990 profesor MUDr. Libor *Páč,
   CSc. Anatomický ústav byl po celou dobu své existence umístěn v provizorních, a proto
   nevyhovujících prostorách. Ústav profesora Völkera byl na přechodnou dobu dvaceti let umístěn
   do kasáren, ústav profesora Žlábka byl v letech 1945--1998 v nevyhovujících podmínkách bývalé
   německé techniky na Komenského náměstí 2. V roce 1998 se Anatomický ústav přestěhoval do
   Bohunic, do areálu bývalého Výzkumného ústavu zdravotnické techniky, kde do roku 2001 sídlil
   další tři roky ve svízelných provizorních podmínkách. V září roku 2001 byl otevřen zcela nový,
   moderní ústav, který svou koncepcí a vybavením plně odpovídá novému století a tisíciletí. Je
   současně první moderní součástí nově budovaného Univerzitního kampusu Masarykovy univerzity,
   který má být vybudován do roku 2008. Kontakt: Anatomický ústav Lékařské fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, Kamenice 3, 625 00 Brno, telefon: 549 491 332,
   www.med.muni.cz/anatomie/indexhtml. (Libor Páč)

   anděl, z řeckého angellos (obecně "posel", "zvěstovatel"), ještě ve 4. století byl posel boží
   znázorňován jako vousatý muž v krátkém cestovním oděvu, teprve na přelomu 4. a 5. století se
   začíná formovat nový typ obrazu, v němž je anděl chápán jako bezpohlavní idealizovaná bytost
   formálně navazující na vzor pohanské bohyně vítězství Victorie. (Jaroslav Malina)

   anděl Gabriel a Panna Marie, viz  Zvěstování.

   androgeny, mužské (samčí) pohlavní hormony. Nejdůležitější je *testosteron a jeho deriváty
   dihydrotestosteron a androsteron. Produkují je zejména mužské pohlavní žlázy, varlata.
   Androgenní účinky mají také anabolika, zneužívaná k podpoře růstu svalové hmoty v kulturistice
   a jiných sportovních odvětvích. (Jaroslav Zvěřina)

   androgynie, pohlavní obojetnost; androgynní, nesoucí znaky ženského i mužského pohlaví.
   Například faraon *Amenhotep IV. (Achnaton) (kolem 1359--1342 př. n. l.) se v souladu se svým
   učením, v němž sám sebe považoval současně za otce i matku všech lidí, nechával v prvních
   letech své vlády zobrazovat nahý, jakoby oboupohlavní bytost, s mužskou tváří a s širokými
   ženskými hýžděmi a plnými stehny a prsy, avšak bez mužských genitálií. Zaměnitelné pojmy jsou
   *hermafroditismus, *bisexualita. (Jaroslav Malina)

   Androméda, v řecké mytologii byla dcerou aithiopského krále Kéfea. Před obětováním mořské
   nestvůře ji zachránil *Perseus a Androméda se stala jeho ženou. Protože Androméda pocházela z
   Aithiopie (Etiopie), představovali si ji v antice se snědou pletí. (Marie Pardyová)

   andrón, ve starověkém Řecku část domu určená pro muže, obvykle nejreprezentativnější místnost
   v přízemí, od 4. století př. n. l. často zdobená luxusní mozaikovou dlažbou. (Marie Pardyová)

   anémie, chudokrevnost. Onemocnění, při němž je v krvi sníženo množství krevního barviva --
   hemoglobinu a červených krvinek -- erytrocytů. (Ladislava Horáčková)

   anencephalia, vrozená porucha vývoje nervového systému, kdy nedojde k normálnímu rozvoji
   mozku. Na lebce je vytvořena pouze její obličejová část a spodina lební. (Ladislava Horáčková)

   anestézie,  znecitlivění. (Ladislava Horáčková)

   aneurysma, výduť, rozšíření. (Ladislava Horáčková)

   Anheier Helmut K. (narozen ... 1954 v Německu), politolog a sociolog, zakladatel Centre for
   Civil Society (Centrum pro občanskou společnost) na London School of Economics a jeho ředitel
   v letech 1998--2002; od roku 2002 profesor a ředitel Center for Civil Society, School of Public
   Policy and Social Research, University of California, Los Angeles, USA (podrobnější informace:
   http://www.sppsr.ucla.edu/ccs/default.cfm). Zabývá se zejména problematikou občanského a
   neziskového sektoru; svými výzkumy a organizační činností na mezinárodním poli uvedl tuto
   problematiku na dráhu vědecké disciplíny -- obor *"občanská společnost/občanský sektor". Hlavní
   díla: Anheier, Helmut K., ed. (1999): When Things Go Wrong: Organizational Failures and
   Breakdowns. Thousand Oaks (California): Sage; Anheier, Helmut K. -- Ben-Ner, A. (2002) The
   Study of Nonprofit Enterprise: Theories and Approaches. New York: Kluwer/Plenum Academic
   Publishers; Anheier, Helmut K. -- Kendall, Jeremy, ed. (2001): The Third Sector at the
   Crossroads. London: Routledge; Anheier, Helmut K. -- Salamon, Lester M. (1999): Nástup
   neziskového sektoru: Mezinárodní srovnání. Praha: Agnes (překlad anglického originálu The
   Emerging Sector Revisited [A Summary], 1998); Anheier, Helmut K. -- Seibel, W., ed. (1990): The
   Third Sector: Comparative Studies of Non-Profit Organisations. Berlin -- New York: DeGruyter;
   Anheier, Helmut K. -- Seibel, W. (2001): The Nonprofit Sector in Germany. Manchester:
   Manchester University Press. (Marie Dohnalová)

   Angra Mainju, Ahriman, "Zlá mysl", v *Avestě  a mazdaismu zosobněný princip zla, lži a
   temnoty, vystupující jako protivník *Ahura Mazdy. (Jaroslav Malina)

   Ani, egyptský autor oblíbeného naučení z přelomu 15. a 14. století př. n. l. Ve svém díle
   uvádí rozličné životní situace a současně i poučení, jak se správně zachovat. (Břetislav
   Vachala)

   anikonický, nezobrazující podobu figurální formou. Anikonismus je součástí náboženského kultu
   v židovství, raném *křesťanství, v byzantském ikonoklasmu v letech 626 až 843 a *islámu, kde
   to, co je předmětem víry, nesmí být zobrazeno v konkrétní obrazové podobě. Anikonická
   náboženství preferují abstraktní symboly, ornament. V raném křesťanství byl anikonismus
   prosazován z ideologických důvodů jako kontrast k pohanství a jeho výrazné idololatrii ("úctě
   k obrazům, sochám bohů"). Vznik obrazového projevu a prvních náboženských motivů v raném
   křesťanství byl výsledkem vzájemné symbiózy s antickým světem a antickým životním stylem. Je
   tedy jedním z výsledků postupné romanizace křesťanství. Církevní představitelé, kteří obrazy
   striktně odmítali, změnili své stanovisko teprve v průběhu 4. století, kdy vznikla potřeba
   dekorace nových a nákladných staveb kostelů. Byzantský ikonoklasmus byl veden myšlenkou
   návratu k ideálům původního křesťanství. Sepětí víry a obrazů však již bylo tak silné, že
   východní církev slaví od roku 843 návrat k obrazům jako vítězství ortodoxie. (Jaroslav Malina
   -- Marie Pardyová)

   animatismus, víra ve všeobecné oduševnění přírody objevující se zřejmě jako prvotní projev
   náboženských představ v nejranějších obdobích *prehistorie (*paleolit i pozdější období).
   (Jaroslav Malina)

   animismus, 1. [etnologicky] víra v existenci nadpřirozených sil a bytostí, které jsou přítomny
   ve všech jevech a předmětech tohoto světa i světa nadpřirozeného a které mohou přímo i nepřímo
   ovlivňovat život a osud člověka. Britský sociokulturní antropolog Edward Burnett *Tylor
   soudil, že animismus byl nejranější formou náboženství. 2. [filozoficky] názor na duši jako
   hlavní životní princip; 3. okultistická teorie vysvětlující určité jevy mimořádnými
   schopnostmi žijících osob. (Jaroslav Malina)

   ankylosis, viz ankylóza.

   ankylóza, ankylosis, ztuhnutí kloubu vazivovou přeměnou kloubních struktur nebo jejich
   srůstem. (Ladislava Horáčková)

   anniversarium (z latiny),  výroční vzpomínková slavnost. V katolickém prostředí seznam osob,
   za něž měly být každoročně slouženy mše. (Josef Unger)

   anogenitální krajina, oblast vnějších pohlavních orgánů a anální oblast, která se u samic
   nehumánních primátů v maximální fázi ovulačního cyklu často specificky zabarvuje nebo se
   výrazně zvětšuje. Podobná oblast signalizující ovulaci u žen druhu *Homo sapiens neexistuje.
   (Václav Vančata)

   anomálie, odchylka od normy, která způsobuje poruchu funkce. (Ladislava Horáčková)

   anomie, pojem, který zavedl do sociologie Émile *Durkheim. V jeho pojetí šlo o situaci, v níž
   se jedinec přestává přizpůsobovat sociálním normám. (Marie Dohnalová)

   anorgasmie, neschopnost dosáhnout *orgasmu, doprovázená často nedostatkem prožitků rozkoše při
   pohlavním styku. Není totožná s *frigiditou ani s *impotencí. (Jaroslav Zvěřina)

   Antalovičová Katarína (17. 2. 1980, Šala), Mgr., antropoložka. V současnosti je doktorskou
   studentkou na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá
   se společností starověké Číny. Kontakt: Mgr. Katarína Antalovičová, Katedra antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 492
   693, e-mail: 151563@mail.muni.cz. (Jaroslav Malina)

   Anterós, "Protiláska", syn bohyně *Afrodíty, mladší bratr a protiklad *Erótův. Tato představa
   se vytvořila v mladších řeckých bájích v době, kdy se fenomén lásky začal analyzovat
   z filozofického hlediska. Ve výtvarném umění je doložen záhy poté; k nejstarším dokladům patří
   dvě Dúridovy číše ze začátku 5. století př. n. l. (Marie Pardyová)

   Anthropoidea, viz vyšší primáti.

   Anthropologie, český oborový časopis s mezinárodním autorským zázemím a kreditem. Byl založen
   Jindřichem *Matiegkou a Alešem *Hrdličkou v roce 1923. Zvláštní zřetel k slovanským národům a
   k slovanským zemím měl odlišovat nový český časopis od základního programu, kterým se řídil
   časopis založený a řízený Hrdličkou ve Spojených státech s názvem American Journal of Physical
   Anthropology, který v době vydání prvního čísla Anthropologie vstupoval již do 6. ročníku.
   Matiegka redigoval 19 ročníků časopisu (od roku 1935 spolu s Jiřím *Malým) až do jeho
   zastavení za okupace roku 1941. Jeho znovuvydávání obnovil až Jan *Jelínek v roce 1962 v Brně.
   V současné době je šéfredaktorkou časopisu Anthropologie (s podtitulem International Journal
   of the Science of Man) Marta *Dočkalová. Kontakt: RNDr. Marta Dočkalová, Ph.D., Moravské
   zemské muzeum, Ústav Anthropos, Zelný trh 6, 659 37 Brno, telefon a fax: 542 219 511, e-mail:
   anthropologie@mzm.cz. (Jaroslav Malina)

   Anthropos, viz Ústav Anthropos Moravského zemského muzea.

   antické civilizace, antika, to nejsou jen dvě velké civilizace -- řecká a římská, které
   vytvořily základy evropské kultury a životního stylu. Do širšího rámce antiky se volně
   začleňuje i kulturní období rané Egeidy, jež předcházelo vlastní starořecké civilizaci. Ve 3.
   až 2. tisíciletí př. n. l. se rozvinuly kultura *kykladská na ostrovech, *mínojská na Krétě a
   *mykénská v pevninském Řecku. Největší originalitou a tvůrčím potenciálem se vyznačovala
   mínojská Kréta. Stala se inspirací pro Mykéňany, kteří byli, jak se zjistilo rozluštěním
   jejich písma, prvními příslušníky řeckého etnika ve východním Středomoří. Na jih Balkánu
   přišli ze severu v rámci migračních posunů na začátku 2. tisíciletí př. n. l. K periferním
   kulturám antického světa se řadí i *Etruskové, jejichž zvyklosti, kultura a mentalita ukazují
   na četné souvislosti s předoasijským prostředím. Splynutí Etrusků s římským světem v mnoha
   ohledech pozitivně ovlivnilo jeho civilizaci. Řekové uvědomělým antropocentrismem, kritickým
   abstraktním myšlením i výtvarným uměním a slovesnou tvorbou vymezili systém základních
   duchovních hodnot, z nějž *euroamerická civilizace čerpá. Tyto hodnoty se uchovaly a byly
   předány následnému evropskému vývoji prostřednictvím a zásluhou Římanů. Římské myšlení nebylo
   tak originální jako řecké, proto je role Říma zčásti zprostředkovatelská. Kromě vlastního
   římského a italického vkladu se posléze stala významným přínosem romanizace rozsáhlých území
   tehdejšího světa. Při ní se jako civilizační prvek uplatnila jednotící role vyspělé kultury a
   funkční organizace správy rozsáhlého impéria. Na římský univerzalismus efektivně navázalo i
   rané křesťanství. Vzniklo sice jako efemérní sekta, jež se odštěpila od palestinského
   židovství, ale významným náboženským hnutím se stalo v antickém světě a svou podobu si
   vytvářelo v přímém kontaktu s antickým způsobem života. Proto si postupně osvojilo mnohé z
   římských organizačních principů, podle nichž byla vybudována církevní hierarchie. Po zániku
   *Římské říše se pak křesťanství stalo nositelem a udržovatelem těch antických tradic, které
   byly integrovány do jeho systému. Tyto nejvýznamnější vlivy se v rozhodující míře podílely na
   utváření charakteru antické civilizace. Patří k nejlépe prostudovaným obdobím dějin a kultury.
   To, co o ní víme, je nejen výsledkem literárně tradovaných informací. Obecný význam pojmu
   antika začaly od renesance dotvářet i výsledky vykopávek a novodobých archeologických výzkumů.
   Vnímání znovu nalezených památek a soustavné studium fakt, která z nich vyplývají, ovlivnilo v
   jednotlivých vývojových etapách rovněž utváření moderní kultury, a to více než kterékoli jiné
   období lidských dějin. (Marie Pardyová)

   antické památky, zachovaly se buď in situ, tj. na místě nálezu nebo byly přeneseny do muzeí.
   Malá trvanlivost materiálů způsobila, že se nezachovaly doklady antického deskového malířství,
   které bylo velmi ceněno. Naopak k nejodolnějším druhům uměleckých předmětů patří keramika a
   řecké malované vázy. Na mnoha památkách, zejména sochařských lze pozorovat jejich existenci
   v čase, protože i v antice byly opravovány, restaurovány, případně upravovány k pozdějšímu
   opětovnému použití v jiném kontextu. Tak se v pozdní antice přepracovávaly císařské portréty
   (ať již sošné nebo na monumentálních reliéfech k potřebě nově zvolených císařů). Některé
   slavné památky byly rekonstruovány nejen po stavební stránce, ale musela být restaurována i
   jejich sochařská výzdoba. Díky tomu se v posledních letech zjistilo, že podoba a hlavně sloh
   reliéfů na takových monumentálních stavbách jako je například athénský *Parthenón nebo Ara
   Pacis v Římě neodpovídá jen době jejich vzniku, ale nese rovněž stopy po často i několikerých
   opravách zvětráním poškozeného povrchu v průběhu římské doby a pozdní antiky. Podařilo se lépe
   poznat jednotlivé slohové vrstvy, jejichž odlišnost dříve způsobovala určitý zmatek ve snaze o
   přesnou stylovou analýzu těchto klíčových dokladů své doby. Dochování památek také závisí na
   nejrůznějších aspektech lidského přístupu k nim v průběhu historické doby jejich existence. Na
   ničení se často podepsaly náboženské, utilitární i strategické důvody pozdějších generací.
   Z devadesáti dvou metóp Parthenónu se zachovala pouze pětina, ostatní byly zničeny fanatickými
   křesťany. Zachovaly se jen ty, které byly použitelné pro křesťanskou interpretaci -- s
   tematikou kentauromachie na severní straně chrámu, protože křesťané *Kentaury považovali za
   pekelné démony a chápali jako vítězství nad silami zla a metópa u jihozápadního rohu s motivem
   dvou bohyní zachovaných bez hlav, v nichž však lze rozpoznat Athénu oznamující Afrodítě
   porážku Trójanů. Tento obraz byl ve středověku nazírán jako *Navštívení. (Marie Pardyová)

   Antigona, dcera thébského krále *Oidipa z krvesmilného svazku s jeho matkou *Iokastou, hrdinka
   Sofoklovy stejnojmenné tragédie. Sofoklés z ní vytvořil jednu z nejdramatičtějších postav
   řecké mytologie a ukázal na ní konflikt přirozené morálky a lidmi stanovených zákonů, jejichž
   důsledky mohou být i velmi nelidské. Antigona je ušlechtilou postavou a vzniklé tragédie své
   rodiny a příbuzných řeší podle svého svědomí a citu bez ohledu na vlastní prospěch a pohodlí.
   Když její slepý otec Oidipús odchází do vyhnanství, Antigona jej doprovází, aby mu pomáhala
   snášet osud. Později při bratrovražedném konfliktu o moc nad Thébami zahynou oba Oidipovi
   synové, Antigona se postaví svému strýci Kreóntovi a hrstkou hlíny alespoň symbolicky poskytne
   nárok na pohřeb i svému bratrovi Polyneikovi, jemuž jako nepříteli Thébané tento nárok
   odepřeli. Tím Antigona porušila zákon vládce Kreónta, ale zachovala se podle zásad morálky a
   zbožnosti. Kreón Antigonu odsoudí k smrti. Jeho syn Haimón a zároveň Antigonin snoubenec
   Antigonu brání, vysvětluje otci, že neporušila zákony bohů a varuje ho, aby nespravedlivě
   neproléval další krev. Když i lid odmítne Antigonu popravit, Kreón rozhodne, aby byla zaživa
   zazděna v hrobce. Teprve až mu věštec Teirésiás oznámí hněv bohů, Kreón zařídí pohřeb
   Polyneikovi a jde osvobodit Antigonu. Ta se mezitím v hrobce oběsila. Ačkoli obětovala život,
   dosáhla morálního vítězství. Kreóntova nespravedlnost je potrestána sebevraždou Haimóna,
   kterého ze žalu následovala i jeho matka a Kreóntova žena. Mocný vládce se tak změní
   v ubožáka, prosícího bohy, aby ho zbavili života, který není schopen unést. (Marie Pardyová)

   antikvární předmět, starobylá nebo stará věc, mající zbožní hodnotu (zpravidla vzhledem k
   uměleckým kvalitám, vzácnosti a pamětihodnosti), a označovaná z tohoto hlediska. (Jaroslav
   Malina)

   antikvita, cenná jemná a vzácná stará věc. (Jaroslav Malina)

   antrakóza, usazování uhelného prachu (sazí) v plících, které bývají modročerně zbarvené.
   (Ladislava Horáčková)

   antropofagie, viz kanibalismus.

   antropofyty, viz hemerofilní rostliny.

   antropochorie, typ rozšiřování rostlin vlivem činnosti člověka; například s osivem či dovozem
   textilních a jiných surovin se k nám spolu s druhy užitkovými mohou dostávat nechtěně i jejich
   plevely. Plody rostlin, konzumované zvířaty, popřípadě člověkem, i se semeny, mohou být
   posléze šířeny výkaly (= endozoochorie); jindy se plody zachycují pomocí háčků či lepkavosti
   na srsti zvířat, oděvech lidí či dokonce i na boty nebo pneumatiky aut (= epizoochorie). (Petr
   Bureš)

   antropologická kultura, kulturu můžeme chápat realisticky, jako nadosobní ideu, slaběji jako
   duchovní dědictví či tradici, nebo naopak nominalisticky jako soubor vnějších projevů, kterými
   je zcela určena -- soubor činností, výtvorů a idejí (například pro A. L. *Kroebera je kultura
   výtvorem společnosti o extrasomatickém charakteru, předávaným jinými prostředky, než je
   dědičnost). Jednotlivé kultury mohou být vymezeny jako formální pomůcka třídění (A. L.
   Kroeber: pomáhá nám uspořádat velké množství faktů do přehledného pořádku), organicisticky (O.
   Spengler: kultury jsou organismy) či funkcionálně (B. *Malinowski: kultura je instrumentálním
   aparátem). Je-li pojata jako soubor konvencí, norem a vzorů, lze i ty interpretovat jako
   transcendentální hodnoty nebo jako sociální fakta. (Pojem kultury má obdobu v pojmu slohu v
   dějinách umění, v některých historických pojmech a druhu v biologii. I zde jejich pojetí
   kolísá. Tak C. *Linnéovi je druh neměnnou jednotkou, charakterizovanou plně vnějšími
   vlastnostmi, G. *Cuvierovi je už vyšší anatomickou jednotou, zatímco dnes se druh chápe jako
   proměnná a měnící se populace. I zde může metodologie vést k ontologickým závěrům a naopak.)
   Antropologické definice kultury je možno rozdělit na sedm typů: a) Definice zdůrazňující
   sociální dědictví: kulturou je každý sociálně zděděný element v životě člověka, ať materiální
   či duchovní (E. *Sapir). b) Definice zdůrazňující naučené chování: kultura je sociologický
   pojem pro naučené chování (R. *Benedictová). c) Definice zdůrazňující ideje: kultura je jistá
   asociace komplexu idejí (C. *Wissler). d) Definice zdůrazňující standardizované chování:
   kultura se skládá z více nebo méně standardizovaných idejí, postojů a zvyků (M. Jahn). e)
   Definice zdůrazňující superorganický přístup: kulturu tvoří superbiologický nebo
   extrasomatický soubor událostí (L. A. *White). f) Definice zdůrazňující jméno třídy, věci nebo
   události: kultura je slovo, kterým označujeme třídu fenoménů, věcí nebo událostí (L. A.
   White). (Jaroslav Malina)

   Antropologická společnost, dobrovolná organizace sdružující vědecké, pedagogické a odborné
   pracovníky oboru antropologie, studenty, doktorandy a zájemce z řad odborníků příbuzných
   oborů, kteří projeví o činnost společnosti zájem; založena Vojtěchem *Sukem a Jindřichem
   Antonínem *Valšíkem 23. ledna 1947. Stala se první vědeckou společností na území
   Československa, která si dala za úkol soustředit veškeré bádání o člověku. Umožnila přednášet
   výsledky výzkumů, vést odborné diskuse na různá antropologická témata, navázat zahraniční
   kontakty, podporovat mladé badatele v oboru a popularizovat antropologické poznatky na
   veřejnosti. Vytváření a profilování společnosti je spjato, vedle obou zakladatelů, se jmény
   zejména těchto osobností: geograf, archeolog a antropolog Karel *Absolon, antropolog Vojtěch
   *Fetter, historický geograf Bohuslav Horák, zoolog Sergej Hrabě, antropolog Jaroslav *Suchý
   a anatom Karel *Žlábek; z mladší generace se na rozvoji společnosti podíleli Jan *Beneš, Pavel
   *Bláha, Miluše *Dobisíková, Milan *Dokládal, Karel *Hajniš, Antonín Holomek, Ladislava
   *Horáčková, Jan *Jelínek, Bohumil Jurášek, Anna *Lorencová, Vladimír *Novotný, Vladimír V.
   Novotný, Vladimír Pilát, Miroslav *Prokopec, Jarmila *Riegerová, Petr *Sedlak, Milan
   *Stloukal, Jan *Šteigl, Svatava Titlbachová, Blanka *Vacková, Helena Zlámalová a další.
   Společnost, která měla asi 150--180 členů z řad antropologů, ale též pracovníků příbuzných
   oborů, zejména etnografie, archeologie, anatomie, sociologie, geografie, z Brna a později i
   z dalších míst republiky včetně Slovenska vyvíjela všestrannou činnost: pořádala pravidelné
   měsíční přednáškové schůze s vědeckým programem, popularizační přednášky pro veřejnost,
   diskusní večery, podílela se na organizaci několika sjezdů a konferencí s mezinárodní účastí
   a vydávala vlastní časopis *Zprávy antropologické společnosti. Při Antropologické společnosti
   byl zřízen akademický odbor, který umožnil věkově mladším členům seznamovat se se základy
   vědecké práce a její prezentací. V roce 1961 se Antropologická společnost stala jednou ze
   sekcí Československé biologické společnosti při Československé akademii věd a o několik let
   později -- v roce 1964 byla transformována v celostátní Československou společnost
   antropologickou při Československé akademii věd. Obdobně na Slovensku vznikla Slovenská
   spoločnosť antropologická při Slovenské akademii věd (SAV), která byla rovněž součástí
   Československé společnosti antropologické. V procesu dělení České a Slovenské Federativní
   Republiky do dvou států -- České republiky a Slovenské republiky (1. 1. 1993) -- byla ustavena
   Česká společnost antropologická (ČSA) se sídlem v Praze, jejíž stanovy byly schváleny valnou
   hromadou dne 9. 12. 1992. Činnost rozvíjí na území České republiky prostřednictvím svých
   poboček v Praze, Brně a Olomouci, přičemž pobočky mohou vznikat i v jiných městech ČR.
   Předsedou ČSA je Pavel Bláha, předsedou pražské pobočky je Miroslav Prokopec, předsedkyní
   brněnské pobočky je Ladislava Horáčková, předsedou olomoucké pobočky je Jan Šteigl. Společnost
   uděluje i čestné členství našim i zahraničním badatelům. Od roku 1947 bylo uděleno více než 70
   antropologům, z toho 33 zahraničním. Ve spolupráci s městem Humpolec uděluje ČSA významným
   našim a zahraničním antropologům *Pamětní medaili dr. Aleše Hrdličky za zásluhy o rozvoj oboru
   a *Cenu dr. Aleše Hrdličky za antropologii posluchačům vysokých škol a absolventům
   magisterského a doktorského studijního programu v oboru antropologie za původní práce se
   zásadním teoretickým nebo praktickým přínosem. V současné době má společnost více než 190
   řádných členů, především z řad mladší generace. Kontakty: Sídlo hlavního výboru: Česká
   společnost antropologická, Viničná 7, 128 44 Praha 2; www.anthropol.cz. (Pavel Bláha --
   Ladislava Horáčková -- Miroslav Prokopec)

   Antropologické oddělení Národního muzea v Praze, nejmladší součást Přírodovědeckého muzea,
   odborné složky Národního muzea. Od svého založení 1. října 1967 shromáždilo oddělení více než
   25 000 kosterních nálezů a pozůstatků z žárových hrobů získaných převážně z archeologických
   výzkumů na území bývalé ČSSR, později České republiky. Vytvořilo tak jednu z největších
   osteologických sbírek v Evropě, která je stále rozšiřována. Pro sbírky byl v roce 2001
   vybudován nový moderní depozitář, který umožňuje soustředění nálezů a jejich soustavné vědecké
   zpracování v širokém kontextu. Výsledky práce oddělení jsou publikovány v domácím i
   zahraničním odborném tisku a nezřídka ovlivňují vývoj nejen naší, ale i světové antropologie;
   k nejvýznamnějším patří: studie o určování věku dětí na základě délky dlouhých kostí končetin
   (Stloukal, Milan -- Hanáková, Hana: Die Länge der Längsknochen altslawischer Bevölkerungenunter
   besonderer Berücksichtigung von Waschstumsfragen. Homo, roč. 29, 1978, č. 1, s. 53--69); podíl
   Milana *Stloukala na doporučení evropských antropologů při řešení otázky určování věku a
   pohlaví (Ferembach, Denise -- Schwidetzky, Ilse -- Stloukal, Milan et al.: Recommendations for
   Age and Sex Diagnoses of Skeletons. Journal of Human Evolution, roč. 9, 1980, s. 517--549);
   první česká osteologická příručka pro antropology (Stloukal, Milan -- Dobisíková, Miluše --
   Kuželka, Vítězslav -- Stránská, Petra -- Velemínský, Petr -- Vyhnánek, Luboš -- Zvára, Karel:
   Antropologie: Příručka pro studium kostry. Praha: Národní muzeum v Praze, 1999; s podporou GA
   ČR 206/96/1140). Ve spolupráci s *Českou společností antropologickou (ČSA) jsou v muzeu
   pravidelně pořádána Sympozia profesora Jiřího Malého, kde dostávají prostor především
   začínající antropologové. S ČSA se Národní muzeum podílí také na organizování světových
   kongresů dedikovaných Aleši *Hrdličkovi. Vědecká práce oddělení je podporována přijatými
   grantovými projekty GA ČR nebo GA MK ČR a opírá se o spolupráci s našimi i zahraničními
   institucemi: z českých -- *Archeologický ústav AV ČR Praha a Brno, *Katedra antropologie a
   genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, *Katedra antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, *Moravské zemské muzeum, Muzeum hlavního
   města Prahy, *Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, památkové ústavy na území Čech i Moravy, Středočeské muzeum Roztoky aj.; ze
   zahraničních -- Johann Wolfgang Goethe-Universität, Frankfurt am Main (Spolková republika
   Německo), Katedra antropológie Prírodovedeckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě
   (Slovenská republika), Slovenské národné múzeum (Slovenská republika), Université Bordeaux
   (Francie), University of Bradford (Velká Británie), University of Southampton (Velká Británie)
   aj. Originály vzácných kosterních nálezů studují v Národním muzeu badatelé z celého světa.
   Antropologické oddělení je i výukovým pracovištěm (přednášky, vedení diplomových a
   disertačních prací) pro Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
   Předdiplomní praxi zde konají i studenti vyšší odborné školy informačních služeb -- oboru muzea
   a galerie, v níž se na výuce podílejí též pracovníci oddělení. Součástí práce je výstavní,
   vzdělávací a osvětová činnost pro širokou veřejnost. Kromě vytvoření první trvalé
   antropologické expozice v Národním muzeu -- "Antropologie (lidské kosti vyprávějí ...)" -- a
   podílu na akcích jiných složek Národního muzea či jiných muzeí, pořádalo Antropologické
   oddělení tři velké výstavy, které byly reinstalovány v mnoha dalších českých a zahraničních
   muzeích ("Člověk před tisícem let", "Člověk proti nemocem", "Mezi Saharou a tropickými
   pralesy").

   Počátky sbírky kosterních nálezů jsou spjaty s počátky Národního muzea, jež náleží do začátku
   19. století, do doby ustavování Vlasteneckého musea. Od prvního sídla v klášteře Minoritů u
   Svatého Jakuba na Starém Městě pražském však uplynulo více než sedmdesát let, než byla
   postavena podle návrhu Josefa Schultze dnešní neorenesanční budova. Mezi prvními sbírkovými
   předměty byla sice staroegyptská mumie ženy a sarkofág s hieroglyfy z 16. století př. n. l.,
   avšak vznikající nový vědní obor, antropologie, neměl mezi předpokládanými sbírkovými
   skupinami místo. Jedním z prvních, kteří shromažďovali kosterní materiál, byl Václav Krolmus
   z Archeologického sboru při Českém museu a od něho pocházejí i první kostrové nálezy a
   především základ kraniologické sbírky významného podporovatele antropologie Jana Evangelisty
   *Purkyně. Ze studia této sbírky pochází naše první kraniologická práce s názvem "O lebkách
   člověčích a slovanských zvláště" z roku 1858 od Eduarda Grégra. Dalším důkazem, že
   antropologické nálezy v muzeu byly a pracovalo se s nimi, je i Hellichova práce z roku 1899
   "Prehistorické lebky v Čechách ze sbírky Musea království Českého". Antropologickému materiálu
   však nemohla být věnována dostatečná odborná péče, protože antropolog v muzeu nebyl a přes
   veškerou snahu Lubora *Niederleho se nepodařilo zřízení antropologického oddělení prosadit
   (1889). Skelety z prvních sbírek jsou dnes zčásti v *Hrdličkově muzeu člověka, většinou však
   není známo, co se s nimi stalo. Mezi válkami byly kosterní pozůstatky z archeologických
   výzkumů pravěkého oddělení Národního muzea shromažďovány v Antropologickém ústavu založeném
   Jindřichem *Matiegkou. I z tohoto materiálu se zachovala jen malá část. Po II. světové válce
   nastal prudký rozvoj archeologie a s tím souvisel i vznik velkých antropologických souborů.
   Protože neexistovalo v muzeu antropologické oddělení, byly deponovány buď na pražské
   univerzitě jako jediném antropologickém pracovišti, nebo si Archeologický ústav (v Praze i
   Brně) byl nucen pro ně vytvořit vlastní depozitáře. Tento stav byl neudržitelný, a proto
   v roce 1952 podnikl Emanuel *Vlček pokus o zřízení antropologického oddělení v Národním muzeu,
   bohužel, nezdařený. Úspěchu bylo dosaženo teprve v roce 1967; Emanuel Vlček se stal prvním
   vedoucím oddělení a posléze se k němu připojili další odborní spolupracovníci, Milan Stloukal
   a Hana Hanáková (rozená Palečková). V roce 1984 se oddělení rozdělilo na Antropologický
   referát se zaměřením na výzkum historických osobností, jehož vedoucím zůstal Emanuel Vlček a
   Antropologické oddělení, které se zabývá výzkumem kosterních pozůstatků datovaných od neolitu
   po současnost. Prvním vedoucím se stal Milan Stloukal, k němuž přešla i Hana Hanáková. Ta
   vedla oddělení poté, co se Milan Stloukal stal generálním ředitelem Národního muzea (1990), po
   jejím odchodu do důchodu (1991) převzala vedení oddělení Miluše *Dobisíková, v roce 2004 byl
   vedením pracoviště pověřen Petr *Velemínský. Antropologický referát zanikl odchodem Emanuela
   Vlčka do důchodu. V současné době má oddělení čtyři odborné pracovníky (Miluše Dobisíková,
   Vítězslav Kuželka, Milan Stloukal, Petr Velemínský) a čtyři technické síly. Ve sbírkovém fondu
   Antropologického oddělení jsou zastoupena všechna prehistorická a protohistorická období:
   paleolit, mezolit, neolit, eneolit, doba bronzová, doba železná, raně slovanské období (6.--7.
   století n. l.). Největší část sbírek pochází ze slovanského období a především z raně
   středověkých pohřebišť v 8.--10. století. K nejvýznamnějším sbírkovým předmětům oddělení náleží
   pozůstatky, představující nejstarší fylogenetický doklad vývoje primátů a člověka na území
   Čech a Slovenska, pozůstatky opic z přelomu třetihor a čtvrtohor. Mezi nejcennější sbírkové
   předměty lze počítat přírodní travertinový výlitek mozkovny neandertálského člověka se zbytky
   lebečních kostí, pocházející z otevřeného sídliště na travertinové kupě "Hrádok" v Gánovcích u
   Popradu. K významným přírůstkům patří i pozůstatky předchůdce moderního člověka nalezené blíže
   Koněprus nebo fragmenty kostry objevené v roce 1887 v jeskyni sv. Prokopa v Prokopském údolí v
   Praze 5-Hlubočepech. Z období mezolitu jsou ve sbírce uloženy čtyři dětské kostry, nalezené u
   obce Obříství (okres Mělník). Součástí sbírkového souboru je i jedinečný soubor 47 recentních
   lebek Chalcha -- Mongolů z pohřebišť na lokalitách Ulánbátar, Charcharin a Šartolgoj, kosterní
   pozůstatky z pohřebišť v egyptské Núbii nebo sbírka odlitků posmrtných masek, lebek a rukou
   význačných osobností či sbírka obličejových odlitků různých etnických plemen. Ve sbírkovém
   fondu oddělení je i cenná sbírka patologických nálezů z Jedličkovy sbírky, která pochází
   z 19.--20. století. Jde o cenný srovnávací materiál, protože jsou zde většinou podchycena
   základní demografická data postižených osob, diagnóza a průběh choroby. Z rozsáhlých
   antropologických sbírek je vystavena pouze malá část. Antropologická expozice, nazvaná
   "Antropologie (lidské kosti vyprávějí ...)" je umístěna ve druhém patře hlavní budovy Národního
   muzea. Ve čtyřech oddílech je zde ukázán metodický postup antropologického výzkumu včetně
   ukázek patologických nálezů na kostře. Tato expozice se těší velkému zájmu návštěvníků,
   především škol různých stupňů včetně vysokých. Kontakt: Antropologické oddělení, Národní
   muzeum, Václavské náměstí 68, 115 79 Praha 1, www.nm.cz, e-mail: miluse.dobisikova@nm.cz;
   petr.veleminsky@nm.cz. (Miluše Dobisíková)

   Antropologický seminář Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v
   Brně, dvouhodinový odborný seminář pro studenty oboru antropologie i širší akademickou
   veřejnost probíhající každý týden od školního roku 1994/1995 dosud. O aktuální problematice
   oboru přednášejí a diskutují naši i zahraniční odborníci: Luboš Bělka, Josef Bláha, Pavel
   Bláha, Silvia Bodoríková, Jaroslav Brůžek, Ivo T. Budil, Marta Dočkalová, Marie Dohnalová,
   Milan Dokládal, Miloš Dokulil, Jan Filipský, Vladimír Goš, Ladislava Horáčková, Blahoslav
   Hruška, Jan Jelínek, Josef Kandert, Bohuslav Klíma, Josef Kolmaš, Stanislav Komárek, Olga
   Lomová, Dušan Lužný, Jakub Maršálek, Jiří Mihola, Rudolf Musil, Lucie Olivová, Marie Pardyová,
   Rudolf Pečman, Miroslav Prokopec, Miroslava Přidalová, Jiří Sedlák, Michal Slivka, Olga
   Soffer, Jiří Svoboda, Ondrej Šedo, Miloš Štědroň, Tatiana Štefanovičová, Radomír Tichý,
   Břetislav Vachala, Václav Vančata, Marina Vančatová, Lenka Vargová, Jelizaveta Veselovskaja,
   Yvetta Vrublová, Jaroslav Zvěřina aj. Součástí semináře jsou též prezentace prací studentů
   bakalářského, magisterského a doktorského studijního programu oboru antropologie. Garantem
   semináře je Jaroslav *Malina. (Jaroslav Malina)

   Antropologický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, univerzitní
   vědecko-pedagogické pracoviště celostní (biologicko-socio-kulturní) antropologie založené
   v letech 1923--1927 profesorem antropologie a etnologie MUDr. et PhDr. Vojtěchem *Sukem, DrSc.
   Antropologický ústav postupně vznikal v rámci *Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně ve školním roce 1923/1924 a toto "formativní stadium" trvalo do roku 1927, kdy byl
   definitivně ustaven. Inventář ústavu byl zpočátku na různých místech Přírodovědecké fakulty
   a teprve koncem roku 1926 byl přemisťován do budovy uvolněné na Kounicově ulici 38, kterou
   Masarykova univerzita získala po bývalé Obchodní akademii. Zde byl Antropologický ústav
   oficiálně otevřen v roce 1927. Samostatný ústav měl posluchárny pro sto studentů, rozsáhlé
   knihovny, tři laboratoře, osteologické sbírky, sbírky preparátů ze srovnávací anatomie,
   chovnou stanici pro pokusná zvířata, pracovny pro vědecké pracovníky. V této budově byl
   umístěn po dobu dvanácti let -- do roku 1939, kdy byly české vysoké školy násilně uzavřeny
   německou okupační správou. Za II. světové války byl vybombardován, ale profesorem Sukem po
   osvobození opět obnoven. Na přelomu 40. a 50. let zde byla pod vedením Vojtěcha Suka
   a Jindřicha Antonína *Valšíka provedena řada originálních a neopakovatelných antropologických
   výzkumů, z nichž vzešly i cenné publikace: výzkumy řeckých dětí, které se v důsledku občanské
   války uchýlily v roce 1947/1948 do Československa, Lužických Srbů nebo takzvaných Moravců na
   Hlučínsku aj. Po odchodu Vojtěcha Suka do důchodu (1949) a po "vytěsnění" jeho nástupce
   docenta MUDr. et RNDr. Jindřicha Antonína Valšíka do Bratislavy (1953) byl Antropologický
   ústav v padesátých letech administrativně připojen k Zoologickému ústavu Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jeho původní celostní zaměření studia a výzkumu na
   interdisciplinární sepětí antropologie biologické a socio-kulturní bylo z ideologických důvodů
   (poznatky zejména socio-kulturní antropologie narušovaly základní axiomy historického
   materialismu) zredukováno na pouhou antropologii fyzickou. Antropologický ústav zůstal bez
   kvalifikovaného vedoucího a s jediným odborným asistentem (Annou Lorencovou) a byl za těchto
   okolností přiřazen jako oddělení ke Katedře zoologie, ta pak byla přejmenována na Katedru
   zoologie a antropologie. Vedoucí oddělení se stala Anna Lorencová, která se v roce 1966
   habilitovala v oboru antropologie (téma habilitační práce: Antropologické poznatky o nálezech
   deformovaných lebek z tzv. doby stěhování národů na území Moravy). V roce 1961 byl do oddělení
   přijat antropolog Jan Beneš. Oddělení mělo tedy dva vědecko-pedagogické pracovníky -- Annu
   *Lorencovou a Jana *Beneše, tehdy ve funkci asistenta. Dalšími členkami oddělení byly Vlasta
   Hejtmánková (zaměstnankyně Katedry prehistorie Filozofické fakulty brněnské univerzity
   podílející se na zpracování kosterního materiálu z archeologických výzkumů této katedry)
   a Marta Šebestová, které vykonávaly preparátorské a laborantské práce. V roce 1968, v době
   určitého ideologického uvolnění, vyzval vedoucí Katedry zoologie a antropologie profesor
   Stanislav Obr tehdejší vedení "Antropologického ústavu", aby podalo návrh na ustavení Katedry
   antropologie. Ale nestalo se tak. V roce 1969 byl v rámci normalizace ústav přeměněn v jedno
   z oddělení Katedry biologie živočichů a člověka Přírodovědecké fakulty brněnské univerzity.
   Antropologické oddělení sídlilo zpočátku v bývalém poválečném Antropologickém ústavu -- ve dvou
   patrech budovy na Janáčkově náměstí; v roce 1979 bylo přemístěno do stísněných prostor
   v areálu Přírodovědecké fakulty na Kotlářské ulici, kde setrvalo až do roku 1992. Oddělení
   antropologie si nicméně uchovalo vysoký odborný kredit v pedagogické i vědecko-výzkumné
   činnosti. Učitelé přednášeli antropologii (zahrnovala vývoj člověka, biologii a ekologii
   člověka) studentům odborné biologie, učitelské biologie a archeologie (adepty archeologie
   vyučovali osteologii a užití antropologických metod při zpracování kosterního materiálu). Až
   do poloviny 70. let 20. století vychovávali rovněž studenty odborné biologie se specializací
   antropologie; tehdy zakončili studium Karel Čechovský, Tomáš Dacík, Hana Eliášová, Ladislava
   Horáčková, Marie Řezníčková a další. V mezidobí, kdy nebylo možné vychovávat nové antropology,
   vedli pracovníci oddělení diplomové práce studentů učitelských kombinací. Po více než
   desetileté přetržce bylo studium antropologické specializace v rámci odborné biologie umožněno
   až v roce 1989 Evě Drozdové, v roce 1990 Petru Vobořilovi, Vladimíru Sládkovi, Miriam Zimulové
   a Lence Dohnalíkové, v roce 1991 Markétě Svenssonové (rozené Vlasákové). Poslední studentky
   tohoto zaměření, Marcela Dofková a Martina Gonyševová (rozená Lázničková), nastoupily v roce
   1992. Vědecko-výzkumnou činnost zaměřili pracovníci Oddělení antropologie na studium fosilních
   populací i živého člověka. Anna Lorencová zkoumala slovanské populace z Pohanska u Břeclavi,
   Znojma-Hradiště, Těšetic a dalších lokalit. Kromě studia dávných populací se věnovala rovněž
   problematice živého člověka, byla soudní znalkyní v oboru antropologie a zpracovávala posudky
   v paternitních sporech. Spolu s Janem Benešem se věnovali studiu dvojčat a izolátů. Jan Beneš
   se zaměřil na studium živého člověka a lidskou evoluci, dermatoglyfiku, variabilitu
   a adaptabilitu minorit (romské etnikum, vietnamští studenti pobývající v tehdejším
   Československu). Všichni pracovníci oddělení se podíleli na výzkumech československé populace
   pořádaných u příležitosti spartakiád. Nelze přehlédnout ani jejich úspěšné zapojení do
   Mezinárodního biologického programu, jakož i pokusy o aplikace v průmyslové antropologii.
   Obnova Sukova Antropologického ústavu započala v roce 1990 z iniciativy antropologa Jana
   Beneše, tehdy odborného asistenta Oddělení antropologie Katedry biologie živočichů a člověka
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, což se podařilo v roce 1993, kdy byla
   ustavena *Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. (Jaroslav
   Malina)

   Antropologický ústav Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, viz Katedra
   antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

   antropologie, multidisciplinární věda zabývající se biologickými a socio-kulturními
   strukturami člověka v celém kontinuu jeho vývoje i budoucího směřování. Počátky antropologie
   sahají do starověku. Za "prvního antropologa" bývá označován *Aristotelés, jenž ve svých
   spisech shromáždil poznatky tehdejší doby o člověku. Aristotelovi je rovněž připisováno první
   užití termínu "anthropologie" -- v etickém spisu Etika Nikomachova, i když v poněkud odlišném
   smyslu, než se objevoval později a než je používán dnes. Latinská forma tohoto slova se
   objevuje mnohem později, až v 16. století -- název "anthropologie" měl tehdy omezený význam:
   označoval tělesnou stavbu člověka. Tohoto označení použil ve své práci o anatomii a fyziologii
   Anthropologium de hominis dignitate Magnus Hundt v roce 1501. Právě s rozvíjením anatomie je
   další rozvoj antropologie (především fyzické) úzce spjat. Jako samostatný vědní obor ji v 18.
   století utvářeli přírodovědci -- Francouzi Georges Louis Leclerc de *Buffon (1707--1788),
   Georges Léopold de *Cuvier (1769--1832) a Étienne Geoffroy de *Saint-Hilaire (1772--1848),
   Holanďan Pieter Camper (1722--1789), Němec Johann Friedrich *Blumenbach (1752--1840) a další.
   V průběhu 19. století byly položeny základy antropologie jako moderní celostní
   biologicko-socio-kulturní vědy zkoumající biologické, sociální a kulturní struktury člověka
   i společnosti v celém kontinuu vývoje. Základy spočívaly kromě jiného na jedné
   z nejvýznamnějších teorií moderní biologie, teorie evoluce organismů přírodním výběrem, kterou
   vytvořil anglický přírodovědec, biolog a geolog Charles Robert D. *Darwin (1809--1882)
   a anglický přírodovědec a evoluční biolog, paralelní objevitel darwinovských evolučně
   selekčních principů a zakladatel zoogeografie Alfred Russel *Wallace (1823--1913). Linii
   biologické antropologie rozpracovali a obohatili na základě nových výzkumů ve 20. století
   význační přírodovědci: švýcarský zoolog, antropolog a myslitel Adolf *Portmann (1897--1982),
   rakouský zoolog a ornitolog, jeden ze zakladatelů moderní etologie Konrad *Lorenz (1903--1989),
   rakouský biolog a specialista na etologii člověka Irenäus *Eibl-Eibesfeldt (narozen 1928),
   americký entomolog a zakladatel sociobiologie Edward Osborne *Wilson (narozen 1929) a další.
   V linii socio-kulturní antropologie se stal v 19. století dominujícím paradigmatem
   *evolucionismus, jenž byl sice založen na biologické inspiraci, avšak na linii vedoucí spíše
   k Jeanu-Baptisteovi de *Lamarckovi (1744--1829) než k Charlesi Darwinovi. Jednotlivé stupně
   vývoje lidského jedince byly považovány za analogii vývoje celého lidstva, vývoj byl chápán
   jako progresivní proces (pokrok); například jeden z nejvýznamnějších představitelů
   evolucionismu americký etnolog Lewis Henry *Morgan (1818--1881) v dějinách lidské společnosti
   rozlišil sedm stadií od nižšího stupně divošství až po civilizaci. V závěru 19. a v první
   polovině 20. století se prosadil *difuzionismus, vysvětlující rozvíjení kultur nikoli jejich
   samostatným vývojem, ale migrací a dalšími formami šíření etnik, objevů a vynálezů; aktivní
   role šiřitelů vzdělanosti a kultury bývala spojována s některými vybranými etniky, což pak
   vedlo i k zneužití při rasistickém výkladu dějin. Hlavními představiteli difuzionismu jsou
   německý etnolog Leo *Frobenius (1873--1939), německý přírodovědec, zakladatel geografické
   antropologie Friedrich *Ratzel (1844--1904) a australský anatom a socio-kulturní antropolog
   Grafton Elliot *Smith (1871--1937). Od dvacátých let 20. století se uplatňoval
   *funkcionalismus, reagující na evolucionismus a difuzionismus, zařazující sociální a kulturní
   jevy do širšího kontextu a zjišťující, jaké plní funkce nebo jaké hrají role. Společnost
   a kultura jsou vnímány jako komplexní fungující systémy seberegulujících se částí, které na
   sebe navzájem působí a jsou pochopitelné jedině v souvislosti s celkovou konfigurací.
   Zakladatelskými osobnostmi funkcionalismu v antropologii jsou britští socio-kulturní
   antropologové Bronislaw *Malinowski (1884--1942) a Alfred Reginald *Radcliffe-Brown
   (1881--1955). Od poloviny 20. století se jako paradigma v socio-kulturní antropologii
   a etnologii prosadil *strukturalismus, uvažující kulturu (a společnost) jako soubor znakových
   systémů určovaných skrytými univerzálními strukturami. Ty mají samy charakter systémů a změna
   jednoho prvku v systému vede k změnám dalších prvků. Strukturalismus studuje i charakter
   změny, kterou lze předvídat, a její pravidla. Ve srovnání s evolucionismem a difuzionismem
   vyzvedává strukturalismus vztahy před prvky daného systému, a proto přístup synchronní před
   přístupem diachronním. Zakladatelem a hlavním představitelem strukturální antropologie je
   francouzský socio-kulturní antropolog a etnolog Claude *Lévi-Strauss (narozen 1908). (V tomto
   pojetí se socio-kulturní antropologie stala inspirací i pro jiné vědy, například pro
   historiografii, v níž se v posledních letech ujímá takzvaná *historická antropologie,  která
   studuje každodennost lidského bytí; jedním z nejvýznamnějších představitelů tohoto směru je
   německý historik Richard van *Dülmen.) Rovněž v českých zemích vzniká antropologie v průběhu
   19. století. Institucionálně -- v rámci vysokoškolských kateder na Univerzitě Karlově v Praze
   a na Masarykově univerzitě v Brně -- byla ukotvena v 10. a 20. letech 20. století;
   k zakladatelským osobnostem patří Jan Evangelista *Purkyně (1787--1869), Tomáš Garrigue
   *Masaryk (1850--1937), Jindřich *Matiegka (1862--1941), Lubor *Niederle (1865--1944), Aleš
   *Hrdlička (1869--1943), Vojtěch *Suk (1879--1967) aj., na Moravě se zasloužili zejména Jindřich
   *Wankel (1821--1897), Martin *Kříž (1841--1916), Karel Jaroslav *Maška (1851--1916), Jan *Knies
   (1860--1937), Inocenc Ladislav *Červinka (1869--1952), Karel *Absolon (1887--1960) a další,
   zejména díky antropologicko-archeologickým výzkumům paleolitických i mladších pravěkých
   lokalit (Býčí skála, Dolní Věstonice, Pekárna, Předmostí, Šipka aj.), jež zaznamenaly světový
   ohlas. Za německé okupace byl v důsledku uzavření vysokých škol rozvoj české antropologie
   přerušen. Za komunistického režimu v letech 1948--1989 ovládla českou vědu marxistická doktrína
   a uplatnění paradigmatu historického materialismu vyrůstajícího kromě jiného z již překonaného
   evolucionismu. Tomu odporovaly metody a poznatky zejména socio-kulturní antropologie, jež byla
   proto potlačena. Antropologie byla redukována převážně jen na svou biologickou linii.
   K rozvoji antropologie v její celostní biologicko-socio-kulturní podobě došlo až po listopadu
   1989, kdy se k tradičním vysokoškolským pracovištím (*Katedra antropologie a genetiky člověka
   Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, *Katedra antropologie Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně, *Katedra antropologie a zdravovědy Pedagogické fakulty
   Univerzity Palackého v Olomouci) připojují pracoviště nová: *Katedra antropologie Fakulty
   filozofické Západočeské univerzity v Plzni, *Katedra obecné antropologie Fakulty humanitních
   studií Univerzity Karlovy v Praze, *Katedra funkční antropologie a fyziologie Fakulty tělesné
   kultury Univerzity Palackého v Olomouci; specifické subdisciplíny antropologie se realizují
   rovněž v rámci různých kateder -- například na *Katedře oboru Občanský sektor Fakulty
   humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze "antropologie občanské společnosti".

   Dnes se světová antropologie dělí na biologickou/fyzickou, kulturní, sociální
   (socio-kulturní), filozofickou s mnoha subdisciplínami (*antropologie sexuality, *antropologie
   smrti, *antropologie umění atd.). Biologická antropologie zahrnuje paleoantropologii
   a historickou antropologii (studují zejména vznik a vývoj člověka, tělesnou stavbu,
   demografické ukazatele dřívějších populací z kosterních pozůstatků), etnickou antropologii
   (studuje původ, tělesný vzhled a variabilitu morfologických a fyziologických znaků lidských
   plemen, různých pospolitostí a antropologických typů), auxologii (zabývá se růstem
   a ontogenezí), klinickou antropologii (studuje odchylky tělesných znaků nemocných jedinců od
   normy), forenzní antropologii (určování věku, pohlaví a dalších znaků u neznámých kosterních
   pozůstatků, zjišťování otcovství), ergonomickou antropologii (aplikace v průmyslu), sportovní
   a funkční antropologii, kinantropologii (studuje oblast lidského pohybu vztahující se
   k rozměrům, tvaru, proporcím, složení těla, stabilitě a prediktabilitě ontogenetického vývoje,
   biologickému věku a výživě; aplikace funkční antropologie v tělesné výchově a sportu je
   svázána i s obory společenskovědními). Další tři základní směry antropologie (filozofická,
   sociální, kulturní) jsou spjaty jednak s biologickou antropologií, tedy s přírodovědou,
   a jednak se společenskými vědami, zejména s archeologií, etnologií, sociologií, jazykovědou
   atd. Filozofická antropologie se zabývá člověkem jako celkem, hledá jeho podstatu, smysl
   a perspektivy. V současné době studuje zejména problém lidské svobody, vztah mezi člověkem
   a přírodou, problematiku transkulturní komunikace mezi různými národy a civilizacemi
   v postmoderní době, význam jedinečnosti lidské osoby. Počátky filozofické antropologie sahají
   do antiky, jako samostatnou disciplínu ji ve 20. století formovali zejména němečtí filozofové
   a sociologové Otto Friedrich Bollnow (1903--1991), Arnold Gehlen (1904--1976), Karl Löwith
   (1897--1973), Helmuth Plessner (1892--1985), Max Scheler (1874--1928) a další badatelé; u nás ji
   rozvíjejí zejména Stanislav *Komárek, Zdeněk *Neubauer, Zdeněk *Pinc a Jan *Sokol na
   Univerzitě Karlově v Praze, Stanislav *Komenda na Univerzitě Palackého v Olomouci, Ivo *Budil
   na Západočeské univerzitě v Plzni, Jaroslav *Malina a Vladimír *Novotný na Masarykově
   univerzitě v Brně. Socio-kulturní antropologie  studuje sociální struktury a kulturní vzorce,
   jejich původ, proměny, současný stav a perspektivy. Někdy bývají jako samostatné větve
   oddělovány antropologie kulturní (zejména v USA; zde se tradičně zdůrazňují kulturní entity --
   soubor norem, vzorců chování) a sociální (zejména ve Velké Británii; zde se tradičně
   zdůrazňují sociální entity -- vztahy, perzistence). Tyto disciplíny se zaměřují zvláště na
   uzavřené pospolitosti takzvaných "přírodních národů" a v tomto pojetí se jejich výzkumné pole
   do značné míry překrývá s *etnologií. Kulturní a sociální entity jsou však natolik propojeny,
   že jejich oddělování působí metodologické i explanační obtíže, zatímco omezování se na
   "přírodní národy" zužuje ontologické základy disciplíny a dosahované výsledky. Na *Katedře
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně je proto pojem
   "socio-kulturní antropologie" užíván pro disciplínu, která v mezioborové spolupráci
   s biologickou antropologií (odhalující biologické struktury) zkoumá socio-kulturní struktury
   v celém kontinuu jejich vývoje i možného budoucího směřování. Antropologie je tedy chápána
   jako interdisciplinární věda, která studuje lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy Homo
   habilis, Homo erectus, Homo sapiens. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce, všímá si i jeho
   četných seskupení (etnické skupiny, populace) a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo.
   Antropologii je definována jako věda celostní, socio-kulturní i biologickou, integrující
   výzkumy a poznatky přírodních a společenských věd. Pomocí syntézy obou pohledů se pokouší
   vysvětlit celistvost lidských bytostí a lidskou zkušenost z hlediska biologického
   a socio-kulturního ve všech časových údobích a na všech místech, kde probíhal vývoj našich
   předků. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci druhu Homo sapiens, přesahuje svým rozsahem
   tento cíl. Zkoumá hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné lidoopy, zkoumá
   prostředí, ve kterém náš vývoj probíhal, a zároveň se studiem chování pokouší odhadnout naše
   budoucí konání v ekosystému Země. Při výzkumu raných etap se opírá zvláště o *archeologickou
   antropologii, etnologii, lingvistiku, později pak o historii, sociologii a filozofickou
   antropologii. Toto pojetí se více přibližuje přirozenému světu a rozšiřuje možnosti aplikace
   výsledků. (Jaroslav Malina)

   antropologie aplikovaná, viz aplikovaná antropologie.

   antropologie archeologická, viz archeologická antropologie.

   antropologie auxologická, viz auxologická antropologie.

   antropologie biologická, viz biologická antropologie.

   antropologie biologicko-socio-kulturní, viz biologicko-socio-kulturní antropologie.

   antropologie dialektická, viz dialektická antropologie.

   antropologie difuzionistická, viz difuzionistická antropologie.

   antropologie ekologická, viz ekologická antropologie.

   antropologie ekonomická, viz ekonomická antropologie.

   antropologie ergonomická, viz ergonomická antropologie.

   antropologie etnická, viz etnická antropologie.

   antropologie evolucionistická, viz evolucionistická antropologie.

   antropologie feministická, viz feministická antropologie.

   antropologie filozofická, viz filozofická antropologie.

   antropologie forenzní, viz forenzní antropologie.

   antropologie funkcionalistická, viz funkcionalistická antropologie.

   antropologie funkční, viz funkční antropologie.

   antropologie fyzická, viz biologická antropologie, fyzická antropologie.

   antropologie historická, viz historická antropologie.

   antropologie integrální, viz integrální antropologie.

   antropologie kinantropologická, viz funkční antropologie, kinantropologická antropologie.

   antropologie klinická, viz klinická antropologie.

   antropologie kognitivní, viz kognitivní antropologie.

   antropologie kritická, viz kritická antropologie.

   antropologie kulturní, viz socio-kulturní antropologie.

   antropologie lingvistická, viz lingvistická antropologie.

   antropologie města, subdisciplína antropologie zabývající se socio-kulturními aspekty
   současných městských společností. (Jaroslav Malina)

   antropologie migracionistická, viz migracionistická antropologie.

   antropologie neodifuzionistická, viz neodifuzionistická antropologie.

   antropologie neoevolucionistická, viz neoevolucionistická antropologie.

   antropologie občanské společnosti, subdisciplína antropologie zabývající se srovnávacím
   výzkumem vzniku, vývoje, fungování a směřování občanské společnosti a jejích institucí; Nový
   transdisciplinární obor využívá teorií a poznatků společenských i přírodních věd, o to
   složitější je otázka pojmosloví. Jeho ústředními pojmy jsou "občanská společnost" a "občanský
   sektor", pojmy s mnoha vzájemnými průniky. Pojmem občanská společnost označujeme společnost
   lidí, kteří jsou si rovni před zákonem. Tento pojem se ve společenských vědách pod vlivem
   přirozeněprávních teorií objevuje od 18. století. Tradičně bývá ztotožňován s vládou práva,
   kdy občané dodržují abstraktní pravidla při střetávání každodenních zájmů. Na Západě je dnes
   všeobecně považována za záruku svobody a demokracie. Její členové se vyznačují nejen občanským
   partnerstvím, ale také rozvinutými obchodními dovednostmi. Mezi její hlavní formy se většinou
   řadí politická veřejnost a tržní hospodářství. Občanská společnost není pouhou společností
   občanů, není ani protikladem národní společnosti. Vzniká v procesu modernizace a označuje
   společenské a ekonomické uspořádání, zásady a instituce mimo rámec státu. Je sférou
   společenské autonomní samoorganizace mimo sféru politické moci. Občanská společnost stojí
   v distinkci vůči státu, to znamená, že má mimopolitický statut, má nicméně politickou
   relevanci. Zájmy a priority vycházející z prostředí občanské společnosti jsou pro politickou
   sféru normativní, závazné. Žádná vláda nemůže v demokraciích vládnout střednědobě v rozporu
   s veřejným míněním, od kterého požadujeme nezávislost, které se vytváří v mimopolitické
   občanské společnosti, tedy mimo sféru politické moci a nemělo by být politickou mocí
   zprostředkováno. Pojmem občanský sektor rozumíme institucionalizované vyjádření života
   občanské společnosti. Řadíme sem všechny ekonomické instituce, které jsou
   institucionalizované, neziskové, nestátní a dobrovolné (nadace, spolky, obecně prospěšné
   společnosti, účelová zařízení církví, družstva aj.); tyto instituce jsou právnickou osobou,
   a tudíž mají svá práva i povinnosti. O občanském sektoru lze mluvit jen tam, kde se organizuje
   na pozadí rovnostářské a vysoce individualizované společnosti, nezávisle na tradičních
   strukturách příbuzenských, místních, stavovských nebo církevních. Občanský sektor tak pokrývá
   to, co chtějí jednotliví lidé sami od sebe společně dělat, a to v zájmu společnosti a druhých.
   Viz Centre for Civil Society, Centrum pro výzkum neziskového sektoru, Katedra oboru Občanský
   sektor Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, občanská společnost, občanský
   sektor. (Marie Dohnalová -- Jaroslav Malina)

   antropologie obecná, viz obecná antropologie.

   antropologie politická, viz politická antropologie.

   antropologie postmoderní, viz postmoderní antropologie.

   antropologie poststrukturální, viz poststrukturální antropologie.

   antropologie práva, 191, 200, subdisciplína antropologie zabývající se srovnávacím výzkumem
   vzniku, vývoje, fungování a směřování právních systémů a institucí. (Jaroslav Malina)

   antropologie psychologická, viz psychologická antropologie.

   antropologie sexuality, subdisciplína biologicko-socio-kulturní antropologie zabývající se
   sexuálním dimorfismem, srovnávacím výzkumem způsobů a vzorců sexuálního a erotického chování
   (celibát, heterosexualita, homosexualita, pederastie, promiskuita, prostituce, transsexualita,
   transvestitismus aj.), rituálů (sexuální mutilace aj.) a institucí (svatba, manželství aj.).
   Snaží se prozkoumat, zda a v jakém smyslu tento komplex představuje půdorys, na jehož základě
   lze popsat celou kulturu v jejích specifických profilech i v aspektech, jež na první pohled
   s tématem sexuality nesouvisí vůbec, nebo souvisí jen málo. V transkulturním vyústění se
   zaměřuje na hlavní trendy problematiky v historické posloupnosti v rámci všech společenství
   světa od prehistorie až do současnosti. Ukazuje danosti a zvláštnosti v sexuálním a erotickém
   chování podle sociálního zařazení, věku, pohlaví a zejména etnicity, náboženské nebo kulturní
   příslušnosti a na tomto základě diskutuje a předkládá koncepty chování a respektování
   zjištěných daností a zvláštností při prolínání a střetávání různých kultur a etnik v současném
   globalizujícím se světě, zvláště pak vztahy euroamerické civilizace vůči jiným civilizacím a
   kulturám.

   Historie antropologického přístupu. Tematické počátky oboru, který se bude později pokládat za
   antropologii sexuality, emancipovanou v USA od počátku šedesátých let dvacátého století v
   samostatnou antropologickou subdisciplínu nebo "oficiálně koncedovaný výzkum", sahají, zhruba
   řečeno, do poslední třetiny devatenáctého století. Tehdy se objevují díla pro něž je
   samozřejmostí kulturní relativismus (jakkoliv spíše intuitivně chápaný) nebo metodičtěji
   řečeno transkulturální horizont. Jako doklad uveďme Henryho Havelocka Ellise (1859--1939) a
   jeho impresivně rozsáhlé studie o pohlavní psychologii (The New Spirit, 1890; Man and Woman,
   1894; Studies in the Psychology of Sex, 1896--1928; česky Pohlavní psychologie, 1937), Paola
   Mantegazzu a jeho "trilogii lásky" (Trilogia dell'amore, sestávající ze tří spisů: Fisiologia
   dell'amore, Igiene dell'amore a transkulturálně pojatého Gli amori degli uomini, přeloženého
   roku 1894 do češtiny pod názvem O láskách lidských), a alespoň ještě Hermanna Heinricha Plosse
   (Das Weib in der Natur- und Völkerkunde, 1884) a Maxe Bartelse (jenž od druhého vydání v roce
   1887 Plossovo dílo systematicky doplňuje) s jejich detailně zkoumanou ženou. Možná však, že
   dobovým dokladem nejkrystaličtějším je monumentální dílo Das Sexualleben unserer Zeit (1908)
   jiného velikána rodící se kulturní sexuologie Iwana Blocha (1872--1922). Východiskem je mu
   polemika s Richardem von Krafft-Ebingem o sexuální patologii: "Musíme mít na zřeteli nikoli
   jednostranně nemocného člověka, nýbrž člověka vůbec, tj. jak člověka civilizovaného, tak i
   člověka pralesního." Je vhodné dodat, že Bloch myslím právem odmítá Krafft-Ebingovu ideu
   degenerace, na níž je založena jeho "psychopathia sexualis", opřená pouze o klinické
   zkušenosti, přičemž pozorování se omezovalo na morbidní jevy u jedinců s nenormálním pohlavním
   životem. Odtud snad vize povahy těchto anomálií, popisovaných jako "stigmata degenerace". Iwan
   Bloch naproti tomu zdůrazňuje, že "(...) poslední příčinou všech sexuálních perverzí, úchylek,
   nenormálností a nerozumností je potřeba a touha po rozmanitosti sexuálních vztahů, nazřená
   jako specifický rys lidského rodu" (anglická verze: Bloch 1937, s. 466--467). V roce 1930 Otto
   Flake (Flake 1966) ve své monografii o Sadovi napsal k chemii duše, že pojem perverze nás
   nesmí svést k pohledu na sadismus a masochismus jako prvky, jež by snad u normálního člověka
   chyběly. Právě chemie duše zná dobře oba sklony jako prafenomény lidského chování. Stejně jako
   prostituce jsou i sexuální perverze hluboce zakořeněny v lidské povaze, jsou čímsi
   všudypřítomným, rozptýleným po celém světě mezi nejrůznějšími etnickými skupinami, jak v
   komunitách primitivních, tak i civilizovaných, končí svůj plaidoyer Iwan Bloch. Pro nás je
   důležité připomenout, že v kontextu rodící se akademické etnologie sexualita figuruje mezi
   tématy, jako jsou promiskuita a regulace incestu, manželství, zrání, zejména pak jako součást
   studia iniciací a genitálních "mutilací", případně sexuálních "úchylek" (naznačené souvislosti
   a kontexty lze možná nejlépe pozorovat v klasickém díle Westermarckově, 1922). O mnoho let
   později Paul Okami a Laura Pendletonová (Okami -- Pendleton 1994) uvedou, že v antropologii má
   sexualita, dodejme "původně", postavení nemanželského dítěte studia manželství, reprodukce a
   příbuzenských vztahů. Tato a jim podobná témata a studia byla antropology chápána buď jako
   relevantní pro pochopení sociokulturní evoluce nebo "interesantní", protože v takzvaných
   primitivních kulturách se mohly vyskytovat kuriózní sexuální obyčeje (takové zaměření
   nalezneme i v nejnovější literatuře, například Talalaj -- Talalaj 1994). "Interesantnost"
   zkoumání lidské sexuality možná dokonce ovlivnila prapočátky moderní antropologie sexuality,
   jež byly nesporně často neseny zájmem o podivuhodné, bizarní, neobvyklé, ba teratologické
   (Friedman 1981; Jahoda 1999). Dokladem nejklasičtějším zdají se být Kapitoly o přírodě Plinia
   Staršího, z nichž uvádíme alespoň jeden citát: "V sousedství Nasamonů sídlí Machlyové, kteří
   jsou obojího pohlaví a stýkají se spolu střídavě; Aristotelés dodává, že mají pravý prs
   mužský, levý ženský" (Plinius 1974, s. 66--67). V zpětném pohledu mají data shromážděná
   v uvedených "průkopnických" pracích, data získaná z rozmanitých zdrojů (cestovatelé,
   misionáři, vládní úředníci, naturalisté) charakter spíše anekdotický, jsouce vytržena z
   kontextů a namnoze krajně nespolehlivá. Přesto však lze říci, že tato zakladatelská díla
   podněcovala představy o tom, jak jsou rozličné stránky lidské sexuality utvářeny, uspořádány,
   strukturovány oním jevem, jejž antropologové obvykle nazývají kulturou. V průběhu dvacátých
   let dvacátého století dochází v antropologii k výraznějším reorientacím. Spekulace o původu a
   vývoji kultur či kulturních jevů nebo prvků ustupují empirismu a náročnějším kritériím
   terénního výzkumu a popisu exotických kultur. Součástí těchto proměn se do značné míry náhodně
   stává studium sexu. Ve druhé polovině dvacátých let Bronislaw Malinowski publikuje dvě práce o
   sexualitě obyvatel Trobriandových ostrovů, melanéské společnosti v jihozápadním Pacifiku.
   Terénní výzkum, na němž obě práce věnované sexu byly založeny, proběhl v letech první světové
   války. V první z nich, nazvané Sex and Repression in Savage Society (1927), se Malinowski
   střetl s Freudovou hypotézou týkající se univerzálnosti oidipovského komplexu. Srovnávaje
   psychosexuální vývoj v jedné evropské subkultuře, již Freud použil k formulaci svého konceptu,
   s psychosexuálním vývojem Trobrianďanů, Malinowski dospěl k názoru, že Freudův oidipovský
   komplex není univerzální. Navzdory této kritice, netající se ostatně svými sympatiemi vůči
   psychoanalýze, nebyl zmíněný komplex odmítnut většinou badatelů, nemluvě o ortodoxních
   freudistech (zejména velice známý a kulturně všestranný Ernest Jones, polemizující
   s Malinowským ve dvacátých letech; viz speciálně Jones 1924). Malinowskému přesto náleží
   priorita užití srovnávacího materiálu i metody zkoumání vztahů sexuality k jiným stránkam
   lidské kultury (srovnej i úvahy Melforda Spiroa [1982] a Annette B. Weinerové v úvodu
   k třetímu vydání Malinowského The Sexual Life [Malinowski 1987]). V této souvislosti je
   zajímavé, že právě reakce Ernesta Jonese na Malinowského, nepočítáme-li "Mistrovo" dílo o
   totemu a tabu, znamenají počátek "programové" psychoanalytické antropologie (termín
   "psychoanalytická antropologie" použije poprvé Géza Róheim roku 1915; její autentická podoba,
   tedy činnost opřená o terénní výzkumy, se objevuje právě s Róheimem na přelomu dvacátých a
   třicátých let), jež zůstává dodneška vyhraněnou, ne však vždy jasnou subdisciplínou
   antropologie s výraznými tradičními vztahy ke klasické psychologické antropologii na jedné
   straně a transkulturální psychiatrii na straně druhé. Proměny psychoanalytické antropologie
   možná výmluvně dokumentují takové soubory studií, jaké nedávno otiskl časopis ĽHomme (svazek
   149, 1999). -- Podrobnější popis sexuální kultury (nejen ovšem ve smyslu erotiky jakožto
   kultury pohlavního života) Trobriandových ostrovů nacházíme zjevně v nejklasičtějším díle
   antropologie sexuality -- Sexual Life of Savages in North-Western Melanesia (1929). Význam
   tohoto vskutku exemplárního pokusu, prologovaného samotným Henrym Havelockem Ellisem, lze
   spatřovat v trojím ohledu: v akcentu na nativní jazyk, jenž otevírá celistvé, koherentní
   pochopení "lokální ontologie sexuality", řečeno slovy Gilberta Herdta (1999); v zjednávání
   cesty k holistickým zřetelům studia kultury právě díky různým projevům sexuality; a nakonec
   v zjištění, že každá kultura vlastní patrně jedinečnou konfiguraci hodnot, představ a vzorců
   chování, v nichž jsou zapuštěny, "kontextovány" konkrétní formy sexuality. Dílo se tedy stalo
   prototypem deskriptivních přístupů k sexualitě (k sexuálnímu chování i k sexuálním postojům)
   zkoumané v odpovídajícím kulturním kontextu. Takto otevřelo kulturně antropologické studium
   sexuality vlastně dvojí typ výzkumu: deskriptivní a srovnávací. První z nich je často nazýván
   etnografií sexu: jde o popis sexuálních projevů a praktik v rámci jedné kultury, subkultury či
   segmentu jednoho jediného společenství, obvykle vzdáleného, exotického. Právě od etnografie
   sexu lze očekávat základní data o sexualitě v cizích kulturách. Naproti tomu pohled
   komparativní může být kvalifikován jako etnologie sexu, jež srovnává alespoň dvě odlišné
   kultury, většinou však více kultur, případně hledá "sexuální" charakteristiky kulturních
   areálů nebo makroareálů. V této souvislosti můžeme poukázat na výraznost etnologického studia
   sexuality v Polynésii. Je důležité podtrhnout, že základním předmětem studia etnologie sexu je
   zkoumání kulturních variací, rozmanitosti a rozsahu forem sexuálního chování, tedy meze či
   míry, v níž kultura ovlivňuje biologický potenciál, potenciál lidských populací. V této
   souvislosti bude asi vhodné rozlišit inventář sexuálních obyčejů na jedné straně a hledání
   univerzálních základů lidské sexuality na straně druhé, případně si položit otázku, jak je
   tento základ "aktualizován" v jednotlivých společenstvích. -- Definic lidské sexuality existuje
   velké množství. Pro základní orientaci uveďme "středně rozsáhlou" definici Suzanne G.
   Frayserové (1999, s. 2): "Lidská sexualita, to je systém sestávající z biologických,
   sociálních, kulturních a psychologických atributů, které se navzájem překrývají a prolínají,
   produkujíce sexuální vzrušení nebo orgasmus, a které, ač nikoli nutně, jsou spjaty
   s reprodukcí." Naproti tomu sexuální kultura bývá zpravidla definována striktněji: jde o
   komplex vzorců, jež tvarují, strukturují a kontrolují veškeré projevy sexuality, a to od
   narození do smrti u všech členů společenství. K tomu je vhodné dodat, že každá sexuální
   kultura je jištěna v dvojím ohledu, jsouc jednak zakotvena v možnostech a omezeních
   biologického dědictví, jednak vázána vnitřní soudržností a logikou (pokud něco takového
   existuje) dané kultury jako celku. Například v případě jedné kultury může být bezprostředně
   spjata s náboženskými představami (Unwin 1934), takže náboženství a sexuální chování lze
   obtížně oddělit, v jiných kulturách jsou sexuální záležitosti vázány spíše na představy o
   "technologii" či na folklorní koncepce přírodních "věd", a tak je obtížné odlišit sexuální
   kulturu od spekulací o tom, jak je vesmír jako celek zachováván a jak jako celek funguje. To
   může být důvod, proč sexuální obyčeje, jsou-li izolovány od svých kulturních kontextů, mohou
   ztrácet význam, nebo alespoň doznávat značných deformací. -- Tyto úvahy nás vedou k obecným
   úskalím studia sexuality, na něž řada badatelů nejednou upozorňovala. Ještě na počátku
   devadesátých let minulého století bylo na konferenci věnované vývoji a sexualitě (Cascais,
   Portugalsko, 1993) konstatováno, že oblast studia lidské sexuality zůstává konceptuálně
   nerozvinuta. Shrňme tedy s Margaretou Meadovou problematiku bádání o sexualitě do tří bodů:
   privátnost, nepřímost; spontánní deformovatelnost; předpojatost (Mead 1961). S Gilbertem
   Herdtem lze dodat (Herdt 1999, s. 27) úskalí nonprediktivnosti sexuálních identit, úskalí
   (generalizovatelné) kulturní translability sexuálních kategorií exotických kultur, včetně
   důvodů a výkladů výskytu toho či onoho jevu. Tak cunnilingus je díky určité misogynii a
   strachu z menstruační krve, respektive příslušného znečištění, v Melanésii neznám. V obecné
   rovině jde o projekci do celku, do celkové matrice sexuálních praktik. Gilbert Herdt, proslulý
   svým zkoumáním novoguinejských Sambijů, odmítá používat termín "homosexuální" v případě
   rituálního fellatia, rituálních felací starších sambijských mužů chlapci, neboť toto počínání,
   založené na víře v rozhodující vliv inseminace na pohlavní růst, v přechod k mužství a
   heterosexuálnímu manželství, akcentuje reprodukční poslání, ať už je chápeme symbolicky nebo
   biologicky. Snad bychom mohli toto shrnutí metodických úskalí uzavřít jedním Herdtovým
   konstatováním (Herdt 1999, s. 27) o tom, že sexualita, již začínáme opět objevovat, není ani
   ryze produkt kultury, ani výsledek individuálních snah a instinktů, puzení a mocenských
   vztahů; ukazuje se, že obraz je složitější, zvláště bereme-li v úvahu strukturu sexuality
   vnímanou z perspektivy průběhu celého života. Jestliže jsme naznačili, že antropologii
   sexuality charakterizuje směřování srovnávací, univerzalistické, pak bude vhodné alespoň lehce
   připomenout typy komparativních studií, pochopitelně "exoticky" a "transkulturálně"
   založených. První z nich, uvedený již v souvislosti s Malinowského průkopnickým dílem,
   implikuje přímé srovnání dvou nebo několika málo kultur. Obecnost hypotézy či teorie je ve
   skutečnosti "testována" způsobem konfrontačním, kontrastivním. Jiný typ "testování" hypotéz
   zahrnuje složitější metodu, v níž figuruje větší množství kulturních jednotek, kultur.
   Kulturní rysy nebo vzorce jsou rozčleněny na takzvané proměnné, mezi nimiž se hledá vytčená
   korelace, opřená o statistickou "regulárnost" (například v časopisu Ethnology byl kdysi
   zkoumán vztah mezi pitím a bitím manželky u více než padesáti kultur světa), přičemž obvyklým
   nástrojem je multivariační analýza. Takový přístup předpokládá výrazné množství kultur (nebo
   jejich parametrů), kódování nebo kvantifikaci dat, použití statistických testů je v takovém
   případě samozřejmostí. Příkladem tohoto typu studia může být zjišťování
   přítomnosti/nepřítomnosti iniciačních rituálů jako součásti socializace mladých mužů. Hypotéza
   spočívala v předpokladu, že zde může být negativní korelace mezi mužskými iniciacemi,
   iniciačními rituály a důrazem na ideály mužství během rané socializace chlapců, naopak se
   očekávala pozitivní korelace mezi mužskými iniciacemi a nevýraznou ranou socializací chlapců.
   Pomocnou proměnnou či konceptem byla v tomto případě identita mužství. Hypotéza směřovala k
   vysvětlení mužských iniciačních rituálů, tedy impresivní sociální zkušenosti fungující jako
   kompenzační mechanismus ambivalencí rané mužské identity. Právě tato hypotéza byla statisticky
   prokázána (Whiting -- Kluckhohn -- Anthony 1958). Podobný, poněkud novější příklad tohoto
   přístupu zjistil pozitivní korelaci mezi indexy vysoké sexuální úzkosti na jedné straně a
   mužskou homosexualitou a segregací či izolací chlapců i dívek nebo rituály dospělosti na
   straně druhé (Minturn -- Grosse -- Haider 1969). Standardním příkladem může být také studie Gwen
   J. Broudeové a Sarah Greenové (Broude -- Green 1976), jež kóduje horizont sexuality do dvaceti
   postojů a praktik na vzorku 186 společenství světa. Podstatné pro charakteristiku
   statistických přístupů jsou vedle přesně vymezeného univerza i striktně ohlašované, explicitní
   definice. Konečně třetí typ srovnávacích studií, v antropologii sexuality tradičně
   nejobvyklejší, pracuje rovněž s velkým množstvím kultur, srovnávaje však v nich spíše
   intuitivně (v modernější terminologii řečeno "mnohostranná případová analýza") různé podobné
   prvky. Cílem tohoto typu výzkumu je získat ideu rozsahu variací mezi kulturami. To je de facto
   případ pionýrského sexuologa Henryho Havelocka Ellise, který se o mnohostrannou případovou
   analýzu pokouší v době před vznikem korpusu spolehlivých etnologických dat. Převratným dílem
   tohoto druhu jsou vzorce sexuálního chování Clellana S. Forda a Franka A. Beache z roku 1951,
   bezprostředně navazující na Fordovu práci o lidské reprodukci z poloviny čtyřicátých let a
   pokoušející se o vytvoření jakési matrice rozmanitosti forem sexuálního chování,
   "excerpovaného" ze 190 etnických skupin celého světa. Jejich základní propozice zní velice
   relativisticky: "Výsledky naší transkulturální perspektivy podtrhují tu důležitou skutečnost,
   že členové žádné komunity nemohou být s jistotou pokládáni za představitele lidské rasy
   jakožto celku" (Ford -- Beach 1951, s. 250).

   Lidská přirozenost a její sexuální potenciál. Všechna známá lidská společenství předpokládají,
   že plně socializovaní dospělí jedinci mají nejen schopnost se sexuálně vzrušit, nýbrž i
   schopnost heterosexuálního pohlavního styku. Jde nepochybně o základní složku lidské
   přirozenosti. Nicméně kulturní očekávání úrovně sexuálního vzrušení a naplnění jsou velice
   proměnlivá. Například v kulturách Polynésie byl erotismus vždy výrazným kulturním tématem, a
   to od dob předkřesťanských až do současnosti. Vývoj sexuality -- a platí to o obou pohlavích --
   se normativně vzato jeví jako překotnější a ranější ve srovnání s tím, co se považuje za
   obvyklé v euroamerickém kulturním okruhu. Brzký a rychlý vývoj byl podněcován a upevňován
   rodičovskými socializačními praktikami. V Polynésii dokonce existoval jakýsi druh kočovné
   společnosti Arioi, jež nabízela veřejná divadelní představení zdůrazňující permisivní styl
   života. Příslušníci této společnosti se nesměli ženit či vdávat, také výchova dětí byla
   zakázána. Některá z těchto přesvědčení a postojů přežila dokonce přijetí křesťanství. Na
   Cookových ostrovech, speciálně na ostrově Mangaia (Marshall -- Suggs 1971), se u mladých
   dospělých jedinců očekává neobyčejná sexuální zdatnost: potence je vrcholně kladnou hodnotou.
   Je však pravda, že manželství a rodinný život, které následují po nespoutaném a vysoce
   aktivním období sexuálních projevů, přinášejí jak rychlý pokles sexuální apetence, tak i
   vlastní činnosti. Mangaiané předpokládají, že takový "úpadek" libida náleží k vnitřní povaze
   lidské sexuality. Zcela jiná očekávání můžeme najít v případě Abchazanů z Kavkazu (Benet
   1974), proslulých svou neobyčejnou dlouhověkostí. Sexuální zájmy a vzrušení vnímají jako
   potenciál, který se rozvíjí jen velice zvolna, podobně jako je tomu s rukodělnými dovednostmi
   nebo intelektuálními schopnostmi; jejich ubývání po rozkvětu je snad ještě pomalejší. Mluví se
   o tom, že abchazské manželské dvojice si dopřávají sexuálních rozkoší do devadesáti, některé
   dokonce po dosažení sta let. Vůdčí "životní filozofií" pozdního věku je přesvědčení o tom, že
   člověk má dělat vše, co dělal v plném rozvoji sil, pouze celková suma aktivity se postupně
   s rostoucím věkem snižuje a energie poklesává. -- Jiným kontrastem, kontrastem vůči vysoce
   "libidinózním" kulturám Polynésie mohou být Danijové z Nové Guineje, kteří jsou pokládáni za
   společenství produkující nízkou úroveň sexuální energie u dospělé populace (Heider 1976).
   Danijské etnikum se vyznačuje rázným postojem k životu i agresivitou, nicméně během dospělého
   života lze pozorovat spíše malý zájem o sexualitu včetně vnějších projevů mimo oblast
   reprodukčních zájmů. Obě pohlaví respektují dlouhá údobí sexuální abstinence po narození
   potomka, a nutno dodat, že rozmíšky motivované cizoložstvím nebo jinými projevy sankcionované
   sexuality jsou u Danijů neobyčejně vzácné; ostatně v žádné oblasti jejich kultury neobjevíme
   mnoho erotických projevů ani symbolů. Je zajímavé připomenout, že případ Danijů, ač vzácný,
   není zcela ojedinělý: v ostrovním Pacifiku nacházíme Mentaweije ze Sumatry, na jejichž
   rozsáhlé a dlouhodobé pohlavní zdrženlivosti upozornil v roce 1928 Edwin Meyer Loeb. Považuji
   za důležité zdůraznit, že v danijských datech se vrací Melanésie, která zpochybňuje  některé
   univerzalistické představy `a la oidipovský komplex: tentokrát jde o zpochybnění klasické
   freudistické představy, že člověk se obecně vyznačuje vrozenou vysokou hladinou sexuální
   energie, jež musí doznat, ať už přímo nebo nepřímo, svého vyjádření či naplnění. Jinými slovy,
   autor průzkumu danijského etnika Karl Heider vlastně vznáší otázku, zda může být sexuální
   energie určována sociálními nebo kulturními okolnostmi, tedy otázku oprávněnosti
   relativistického hlediska, jež ostatně danijský materiál podporuje. Dokonce ani tak známí
   relativisté jako John Gagnon a William Simon (Gagnon -- Simon 1973) nejdou tak daleko, že by
   snad postulovali existenci společenství, jež by se jako celek vyznačovalo nízkou sexuální
   energií. Používajíce termínu "sexualita" jak ve smyslu aktivity, tak i citovosti, uvádějí
   kultury s vysokou citovostí či zájmem o sex, leč s nízkou aktivitou (to je případ irské
   komunity studované Johnem C. Messengerem [Messenger 1971]), a na opačném konci spektra kultury
   s vysokou sexuální aktivitou, leč nízkou citovostí a zájmem o sex (rozličné kultury Oceánie),
   ale ironické je, že pokud uvažují o společenstvích jako celcích, vycházejí mlčky z předpokladu
   o pankulturně dané úrovni sexuální energie. -- V určitém kontrastu k Danijům stojí bolivijští
   Sirionó, pralesní nomádi, kteří žijí v neobyčejně drsném a nehostinném prostředí. Pro Sirionó
   je ukojení hladu a pohlavního pudu základní životní starostí. Jídlo není samozřejmostí, jeho
   získávání představuje nejednou vypjaté úsilí i bolestnou zkušenost, zato sex je dostupný vždy,
   nebudí nepříjemné asociace, je tudíž v lidském životě nejvyšším dobrem. Allan R. Holmberg,
   přibližující strohost sirionóského životního způsobu, o tom píše: "Představa nějaké romantické
   lásky je Sirionům cizí. Sex, stejně jako hlad, je pudem, který musí být uspokojen. (...) Výraz
   šečúbi, ,mám rád` ,miluji` je používán nerozčleněně k pojmenování všeho, co je potěšující:
   potrava, ozdoba na krk či žena, s níž mluvčí spí. (...) Pohlavní akt sám neboli čúki čúki jeví
   spíše násilnický a rychlý průběh, líbání ve vlastním slova smyslu není jeho běžnou součástí"
   (Holmberg 1969, s. 161). Příklady, jež byly uvedeny, dokládají různé tematizace, různé
   kulturní specifikace libida jakožto bytostné složky lidské přirozenosti. Uveďme v této
   souvislosti některé podoby socializace sexuality. Paul H. Gebhard ve svém "a summary
   statement" ke sborníku Human Sexual Behavior (1971, s. 206--217) o prepubertální sexuální
   činnosti říká, že pravděpodobně všechny děti jsou schopné prožívat sexuální vzrušení a některé
   mohou dosáhnout i orgasmu. Avšak jen malý zlomek se oddává masturbaci či nějaké sociosexuální
   činnosti před příchodem puberty. Výskyt prepubertálních sexuálních zážitků kolísá podle povahy
   společnosti, závisí do značné míry na postoji dospělých. V permisivních kulturách může
   dosahovat sta procent, jako například na Markézách nebo u Basongjů, ale dokonce i
   v společenstvích restriktivních (tradiční Spojené státy americké) dobrá polovina chlapců a
   téměř polovina dívek přiznává jakési sociosexuální hraní. Ontogenetickou "posloupnost" uvádějí
   Ford a Beach (1951, s. 188), kteří konstatují, že sexuální hry nejprve implikují autogenitální
   stimulace a vzájemné masturbace s týmž nebo opačným pohlavím a že s rostoucím věkem lze
   pozorovat stále více pokusů o heterosexuální soulož. V době puberty jsou projevy sexuality u
   starších dětí v převážné míře založeny na převzetí dospělé formy heterosexuálního pohlavního
   styku. Tak v trobriandské kultuře, jak ji popsal Bronislaw Malinowski, se děti učí o pohlavním
   styku z přímého pozorování svých rodičů, a dokonce ještě před probuzením libida rodiče
   podněcují mládež k jakýmsi předstíraným sexuálním hrátkám. Dospívání a raná fáze dospělosti
   jsou obdobím milostných záležitostí a pohlavních experimentů. Postupně se však vztahy
   stabilizují, prodlužují a vyúsťují do manželství. Existuje tu tedy tlak na ranou pohlavní
   zralost a rozvinutí heterosexuálních styků. V této souvislosti je vhodné připomenout, že řada
   etnických skupin nejen podporuje a stimuluje sexuální experimentování během dospívání, ale
   dokonce poskytuje formální rámce předmanželským zkušenostem. U tradičně založených Kikujů
   z Keni (Kenyatta 1953) mohou právě mladí dospělí příslušníci obou pohlaví spolu přebývat ve
   speciálních "ložnicích". Mohou se oddávat sexuálním radovánkám, nicméně jsou zapovězeny jak
   úplné immissio penis během soulože, tak i vzájemná masturbace. Od ženy vstupující do
   manželství se očekává panenství a existuje i formální procedura přezkoumání, zda skutečně
   pannou je. Pastorální Masajové, rovněž z Keni, podobným způsobem podporují předmanželské
   heterosexuální styky, dokonce ještě před příchodem puberty. Předmanželská těhotenství jsou
   však velice přísně trestána. Může se ovšem stát, že se mladá neprovdaná žena nebrání
   těhotenství s mužem, jehož miluje, aby se tímto způsobem vyhnula zasnoubení s někým, s nímž
   nemá hlubší vztah. Podobně indičtí Murijové (Elwin 1947; 1968) považují heterosexuální ukojení
   za zdroj neobyčejného potěšení a zásadní stránku lidské existence. Předpokládají, že sexuální
   přitažlivost se začíná pociťovat mezi šestým a sedmým rokem, a tak jsou chlapci a dívky
   v tomto věku "vysíláni" k společnému životu ve speciálních vesnických "noclehárnách". Na
   dalších pět nebo šest let, po nichž následuje manželství, žijí chlapci a dívky v "sexuální
   blízkosti". Murijové mají dva styly tohoto způsobu života: v takzvaných tradičních
   noclehárnách se hoši a děvčata párují do vyhraněných spojení, jež vlastně napodobují normální
   manželské soužití, naproti tomu v takzvaných moderních noclehárnách jsou trvalejší svazky
   zakázány. Přesto však jsou oba "styly" chápány jako příprava na manželský život. Stejně jako
   v případě Kikujů je coitus perfectus spíše nedoporučován, zejména jde-li o dívky nedospěvší
   dosud k menarche. Není to míněno ani tak jako ochrana panenství, spíše jako ochrana před
   otěhotněním; ostatně Murijové tradičně soudí, že početí lze blokovat vhodným mentálním
   postojem. V případě některých skupin původních obyvatel Austrálie "Austrálců", u Arantů ze
   střední části kontinentu (Spencer -- Gillen 1927) a u Tiwijů z Melvillova ostrova (Goodale
   1971), se předpokládá, že k normálnímu pohlavnímu vývoji dívek dochází jen tehdy, jsou-li
   sexuálně drážděny muži ještě před příchodem menarche. Každá dívka je "provdána" za mnohem
   staršího "manžela" dávno předtím, než dosáhne pohlavní zralosti. "Její" muž ji uvádí do
   sexuálního života postupně. Austrálci se rovněž domnívají, že v průběhu dospělosti je žena
   "energetizována" a zainteresována na sexu jen v míře své heterosexuální aktivity. Úbytek
   energie a zájmu o sex, jenž se objevuje na počátku menopauzy, je připisován pohlavnímu
   zanedbávání, neboť starší muži se starají pouze o dívky a mladší ženy. Na druhé straně se u
   mužů očekává mnohem vytrvalejší zájem o sexuální potěšení než u žen, neboť v souladu se svou
   přirozeností nevyžadují žádné zvláštní pozornosti, aby si udrželi svůj pohlavní pud na vysoké
   energetické hladině. Zatímco některé kultury obklopují sex pocity potěšení a pohody, jiné se
   spíše vyznačují postoji negativními. Ostatně křesťanské pomysly spojující sexualitu s hříchem,
   hanbou či vinou, jsou dostatečné známé. Příkladem studie, jež odhaluje společenské důsledky
   přísné křesťanské morálky, může být již zmíněná práce Johna C. Messengera (1971), věnovaná
   rurální irské komunitě v Inis Beag, v níž prakticky vše, co by mělo nějakou sexuální konotaci,
   je odmítáno a popíráno veřejně a případné projevy libida a pohlavnosti jsou obestřeny
   spikleneckým mlčením. Bylo by samozřejmě omylem domnívat se, že negativní vize sexu náleží jen
   křesťanské tradici. Kupříkladu manuské etnikum z oblasti Papua-Nová Guinea v jihozápadním
   Pacifiku (Mead 1930; 1956) se projevovalo mnohem negativněji vůči sexu před příchodem
   křesťanství, tedy před dobou, kdy vyměnilo "nové životy za staré". V tradiční kultuře je
   v souloži spatřováno jak cosi neblahého, tak cosi ponižujícího. Zvláště ženy shledávaly koitus
   čímsi fatálně neblahým, čímsi, co je nutno podstoupit, mají-li mít děti. Cizoložství bylo
   pokládáno za děsivý zločin, jenž mohl být trestán nadpřirozenými silami. Rovněž v jiných
   oblastech Papuy-Nové Guineje, například u Wogeů (Hogbin 1970) nebo u některých skupin Mae-Engů
   z novoguinejského náhoří (Lindenbaum 1972), muži spíše sex nenávidí, neboť si myslí, že je
   ženy mohou kontaminovat. V tradičních představách yapských ostrovanů z Mikronésie (Schneider
   1955) orgasmus muže jednoznačně oslabuje, vystavuje je nebezpečným a vážným onemocněním. Něco
   podobného lze najít v indické, speciálně ájurvédské (doslova "vědění vysokého věku") tradici.
   V některých kulturách je manželská kohabitace poznamenána útočností, dokonce určitým násilím.
   Tak u keňských Gusijů (LeVine 1959; LeVine -- LeVine 1966) je soulož prodchnuta duchem násilí,
   ne-li "znásilněním": žena vzdoruje a muž musí tento odpor překonat, což se neobejde bez
   bolesti a ponižování. Muži připouštějí, že rezistentní postoj a výkřiky bolesti posilují
   stupeň jejich vzrušení během soulože. I když se ostrované z mikronéského Truku (Swartz 1958)
   neprojevují v průběhu soulože vysloveně agresivně, pokládají za nejerotičtější formu
   pohlavního styku striking, ("narážení"), což je něco na způsob provokace, něco na způsob
   odkládaného vybití, při němž je plná vaginální penetrace provedena těsně před orgasmem; mírná
   bolest je považována za běžnou součást milostné předehry. Stejně jako Austrálci, i ostrované
   z Truku soudí, že soulož kladně ovlivňuje růst dívčích ňader a urychluje příchod menarche.
   Naproti tomu chlapci mají být uváděni do sexu staršími zkušenými ženami. Přestože na Truku
   pokládají sexualitu za organickou složku lidské přirozenosti a možný zdroj značného
   uspokojení, není tomu tak v případě sexu manželského. Manželé a manželky se musí chovat
   zdrženlivě a uhlazeně, neboť manželství, to je především vztah vzájemné úcty: sexuální rozkoš
   na jedné straně a hluboký respekt na straně druhé jsou tam veličinami protikladnými. Příklady
   by bylo možno jistě rozhojnit, ale je zjevné, že šlo spíše o naznačení, jakými způsoby kultury
   definují, jakými způsoby kultury konceptualizují sexuální složku lidské přirozenosti. Jsou to
   především určité vztahy a souvislosti, jež lze pokládat za relevantní. Uveďme ještě, že mezi
   vzdělanou elitou klasického Řecka (Winkler 1990) byl erotismus spjat se snahou o určitou
   filozofickou vytříbenost. Idealizované mužské tělo bylo uctíváno, "citovost" mezi muži byla
   pokládána za dokonalejší než heterosexuální láska a rozkoš. Zkrátka každá kultura, ať už
   explicitně nebo implicitně, specifikuje, vymezuje jedinečnou konfiguraci kvalit, jež trasují,
   podbarvují či zabarvují projevy sexuality. Některé z nich, například úroveň pohlavního pudu,
   tón a hlas, stejně jako socializační praktiky jsou docela konkrétní, jiné, spjaté se
   "spiritualitou", se zdokonalením, seberealizací, mohou být dosti abstraktní, vysoce
   intelektualizované, dokonce záhadné, mystické. Do druhé, abstraktnější oblasti může spadat i
   tradice postojů ke vztahu sexuality a lásky, jejichž zkoumání, studium, "beletrizace" se
   v euroamerickém kulturním okruhu stalo neobyčejně impresivní (Fischer 1966; Schulz 1999).
   Položme si otázku, co je to láska. Obecněji vzato, lze mluvit o kulturním konstruktu (viz
   názor Ericha Fromma [Fromm 1966], podle něhož člověk do skutečné lásky "neupadá", nýbrž ji
   vytváří). Méně obecněji je snad možno lásku charakterizovat jako kuriózní a obtížně
   vysvětlitelný mix (jak pro "účastníky", tak pro "pozorovatele") citovosti a sexuálnosti
   obvykle mezi dvěma jedinci, zpravidla opačného pohlaví. Dramatičtěji je láska to, o čem se
   nejčastěji píše v krásné literatuře. Španělský filozof José Ortega y Gasset píše ve svých
   "studiích o lásce" v této souvislosti o "láskách", což má zdůrazňovat "průběhovost": "Lásky
   (amores) jsou více či méně dobrodružné příběhy, které se zběhnou mezi muži a ženami" (Ortega y
   Gasset 1936). Podat kanoničtější vymezení lásky je nanejvýše obtížné; lze ji spíše možná
   "trasovat" různými manifestacemi, různými stopami. Toto jemné multidimenzionální kontinuum se
   totiž zpěčuje jakémukoliv určení i jakémukoliv jednoduchému, jednoznačnému třídění.
   Řekneme-li, že láska je pozitivní citový vztah k lidem, zvířatům, věcem, idejím, jevům, sobě
   samému, upadneme do citové jednorozměrnosti, nemluvě o přílišné šíři objektního obsazení.
   Řekneme-li, že láska má různé podoby -- pohlavní, citovou, pasionální, estetickou, kurtoazní `a
   la Provence --, hrozí nám monadické a přitom fragmentární kategorizace. -- Nicméně v nekonečně
   rozsáhlé literatuře k tématu lze asi odhalit řadu přístupů k definici lásky, jež jsou založeny
   na (1) povaze objektu, k němuž je láska vztahována, ať již jde o jsoucno životné či neživotné,
   božské či lidské, ženské či mužské, nebo nakonec o jsoucno heterosexuální či homosexuální; (2)
   typu pocitu, ideje nebo postoje, jež motivují zkušenost; (3) emocionální, estetické morální
   kvalitě zkušenosti samé, sahající od nejelementárnější formy tělesné touhy přes zjemnělé
   podoby lidské citovosti a uctívání až po nejčistší výraz lásky jako boží milosti; (4)
   citových, morálních a duchovních efektech, jež láska vykonává na všechny součásti milostného
   vztahu. Za zmínku možná stojí, že v univerzálním kontextu lze hojnost konceptů lásky redukovat
   na tři dosti široké kategorie registrující citovou, morální a duchovní povahu zkušenosti: (a)
   karnální lásku, vyrůstající z erotické touhy potěšit se, vlastnit či jinak dosáhnout objektu
   lásky nebo ctnosti k uspokojení vlastní rozkoše; tomu odpovídají takové termíny jako erós,
   amor či káma; (b) druhou kategorii mohou zastupovat koncepty přátelské lásky, implikující
   zpravidla altruismus; tomu odpovídají výrazy jako filia, delicio či sneha/prijata; (c) nakonec
   jde o lásku božskou, viz agape, caritas či karuna nebo prema či hesed. Pochopitelně žádná
   klasifikace není samospasitelná, sotva vyřeší dokonce základní otázky: Jsou láska a touha
   synonymními či rovnocennými zkušenostmi? Je touha pouze prvkem lásky, prvkem konstitutivním?
   Jaký je vztah touhy k různým podobám lásky? Od ryze tělesné po éterickou? Je zkušenost lásky,
   milostná zkušenost pouze či primárně emocionální ve svém základním půdorysu? Přijmeme-li, že
   většina forem lásky, ne-li všechny, zahrnuje silný emocionální prvek, co si počneme
   s milostnými vztahy, v nichž je citový obsah zanedbatelný nebo podřízený jinému zkušenostnímu
   činiteli? Uveďme zkušenost mystického spojení, splynutí s Bohem či s božským absolutnem jako
   ve Védántě. Neméně kardinální otázkou je problém postavení milostného citu, jeho možné
   autonomie: Je milostný cit "sublimací" touhy po genitálním spojení, exponentem sexuálního
   impulzu? Nebo je v zásadě veličinou svébytnou, nezávislou na uvedeném impulzu? Obě stanoviska
   jsou v literatuře hojně zastoupena, přinejmenším od dob Alberta Molla. Mezi "separatisty"
   patří autoři jako Edward Spranger, José Ortega y Gasset, Charlotte Bühlerová, Sanford Bell a
   kdysi skandálně proslulý Otto Weininger. Vizi sublimační zastupuje zjevně nejvýrazněji
   klasická psychoanalýza. Vraťme se však k možným stopám, jejich souvislostem, jejich větvení.
   Začněme stopou emocionálnosti, jež může být manifestací dobových teorií citovosti. Láska je
   v tomto smyslu primárně citovým děním směrovaným k objektu, jímž může být cokoliv, ale
   doufejme, že nejčastěji je to krásná žena. Zvláštním případem této stopy může být
   stendhalovská krystalizace, tedy soubor bludů nebo snad "idealizace" (?), které si
   představujme jako opravdové a nepochybné ve vztahu k milované bytosti. Lze také říci, že
   v případě krystalizace jde o představu idealizující, činící z objektu, k němuž směřuje, pouhou
   projekci subjektu. Dodejme ještě, že Stendhal nezapře vliv senzualistických koncepcí (Antoine
   Louis Claude Destutt de Tracy, Claude Adrien Helvétius). Prostě základem lidské bytosti je
   senzibilita. -- Poněkud jinou podobu citovosti předkládají evropští romantikové a
   sentimentalisté. Nejpronikavější je v tomto ohledu Goethův Werther, vzrušený a současně
   inhibovaný milenec, přeplněný nesaturovaným citem. Jinou, možná zajímavější stopou je touha,
   tedy láska jako touha: concupiscibile circa bonum, řečeno s Josém Ortegou y Gassetem.
   Obecněji, v této stopě se láska může jevit jako expozitura pudu, libida, chtíče, erótu. Tak
   pro Arthura Schopenhauera je láska individualizovaný pohlavní pud. Subjekt je pouhým
   exponentem nadosobních směřování lidského rodu či jeho ducha. Také pro Sigmunda Freuda, jak
   nepřímo naznačeno, je láska duševním korelátem libida: "O lásce totiž mluvíváme tehdy, když
   stavíme do popředí stránku sexuálních hnutí" (Freud 1997c, s. 279); pro Michela Foucaulta
   (Foucault 1984, s. 359) je moderní formulí právě touha. U Platóna je láska nazírána jako touha
   plodit v kráse, čímž se dostáváme ke stopě estetické; tomuto pojetí odpovídá i výrok Lorenza
   I. de Medici: "L'amore é un'appetito di bellezza." "Zkoumání" vztahu lásky a touhy však
   korunuje nepřekonatelný Jacques Lacan. Shrňme jeho spíše rozptýlené výroky: mluvit o lásce
   nemá žádný smysl (natož o ní psát; nebásnil už Petrarca o tom, že je milostný cit
   nepopsatelný?), respektive je nemožné říci o lásce cokoliv smysluplného. V okamžiku, kdy o ní
   začneme mluvit, propadáme se do imbecility. Přesto však o ní Lacan nejednou ve svých
   seminářích mluví, chápaje ji, podle své základní "ontologické matrice", jako čistě imaginární
   jev nebo přesněji jako jev imaginárního řádu. Především: láska se vyznačuje autoerotickou,
   narcistní strukturou. Zásadní Lacanův přínos je dlužno, zdá se mi, spatřovat ve zkoumání
   vztahu lásky a touhy, v jejich hře opoziční i splývavé. Jakožto jev imaginární náleží láska do
   okruhu ega, zatímco touha je spjata s řádem symbolickým, s oblastí tohoto druhého. Láska je
   Lacanovi metaforou, touha naproti tomu je mu metonymií. Prvky splývavosti pak odkazují na to,
   že oba jevy jsou si blízké v tom smyslu, že jsou neukojitelné; uspořádání lásky jako přání být
   milován je identické s uspořádáním touhy, v níž subjekt chce být objektem touhy druhého (Lacan
   1966; 1973; 1991). Pro nás je však důležité sledovat antropologii lásky, pokud něco takového
   existuje. Zdá se mi, že jde -- alespoň primárně vzato -- o hledání a zkoumání univerzálního
   vzorce, vlastně o zachování transkulturálního pohledu, implikujícího otázky jako: Existuje
   láska v primitivní společnosti jakožto její každodenní součást, je láska banální zkušeností
   archaických pospolitostí? Není to spíše "novinka" euroamerického kulturního okruhu, speciálně
   jeho romantického dědictví, jeho descartovské emancipace subjektu, jeho psychizace persony
   v křesťanských zpovědích, jak soudí Michel Foucault? Víme, co je transkulturálně vzato
   subjekt, můžeme věřit "pomyslům" typu les appartenances Luciena Lévy-Bruhla (1938)? Jde
   nepochybně o důležitou otázku sahající k Marcelu Maussovi, otázku v nedávných letech
   relevantně zkoumanou zejména psychoanalytickou antropologií. -- V etnologické literatuře je
   vskutku již několik desítek let možno pozorovat zájem o to, zda existuje láska u primitivních
   komunit, tedy zda ji můžeme chápat jako univerzální kategorii lidského společenství, včetně
   lásky romantické (jež stala se ostatně prototypem). Již samotné vymezení představuje problém:
   jak odlišit romantickou lásku od emocionality, tohoto "sémantického gesta" libida, jak ji
   odlišit od vroucnosti, od vášně, těchto difuzních dynamických veličin. Nejvýmluvnějším
   případem pokusu prokázat všudypřítomnost lásky, dokonce lásky "romantické", je zjevně práce
   Helen Harrisové (Harris 1995), která zkoumá, respektive reinterpretuje Marshallova zjištění o
   sexuálním chování obyvatel na ostrově Mangaia, hledajíc projevy či doklady takové kulturní
   signatury lásky, jež specifikuje mangaiaskou verzi romantické lásky. Helen Harrisová shledává
   celkem sedm složek (intimita, citová závislost, nutkavé myšlení, výlučnost, idealizace,
   přeuspořádání motivační hierarchie, péče), jež mají konstituovat univerzální vzorec romantické
   lásky, ovšem nejen na Mangaii, ale i ve Spojených státech amerických. Kontrast je dán,
   podtrhuje Harrisová, spíše akcenty: zatímco polynéský způsob podtrhuje sexuální stránku,
   přístup severoamerický sex spíše zastírá. -- Na opačném konci stojí autoři jako Robert Endleman
   (1989), kteří dospívají k názoru, že romantická láska vně euroamerického kulturního okruhu je
   jevem neobyčejně vzácným. Klasikem tohoto pohledu je Denis de Rougemont (1978). Reinterpretaci
   dvanácti kultur, kterou Endleman provedl, vrcholí ve zjištění, že pouze v jednom, dvou
   případech lze snad mluvit o něčem, co by se mohlo blížit "romantické lásce" v západním
   pohledu. Připuštěnou výjimkou jsou novoguinejští Gebusijové. Endleman pokračuje v tom smyslu,
   že láska je cosi vytvořeného, univerzální je naproti tomu pouze vášeň. Zdá se však, že
   převažuje stanovisko kompromisní v ohledu obecných dispozic k romantické lásce (již je možno
   v tomto případě pojmout jako zvláštní případ sebetranscendence), romantická láska je možná
   univerzální, avšak její reálné podoby jsou artikulovány kulturou (Lindholm 1995). Jinými
   slovy, problém, následujíce Plotnicova (Plotnicov 1995), můžeme shrnout do tří otázek: (1) lze
   romantickou lásku, transkulturálně vzato, poznat a přesně vymezit, (2) můžeme si být jisti, že
   existence lásky v exotice není výrazem západní difuze a (3) je láska biologicky předurčena,
   anebo je spíše indukována kulturou? Je na místě vrátit se k naší základní linii a připomenout,
   že tematizace libida je nepochybně jedním ze zásadních objektů antropologie sexuality. Jaký
   lze tedy přijmout závěr ze zkoumání této tematizace u různých etnik světa? Zdá se, že
   rozhodující jsou hlediska, jež najdeme například u Williama Davenporta (1987), podle nějž
   neexistuje cosi jako "lidská sexualita". Jeho klíčový argument naznačuje, že každý "sexuální
   akt" je současně kulturním aktem. Jacques Lacan kdysi napsal: "il n'y a pas de rapport sexuel"
   (Lacan 1991, s. 134), čímž jistě nemínil, že sexuální styky neexistují, ale spíše to, že
   neexistuje bezprostřednost a symetrie v heterosexuálním vztahu: veškerá sexualita je
   poznamenána signifikací. Jakožto lidské bytosti se nemůžeme chovat vně významu, významy naší
   činnosti i našeho myšlení jsou nám dány kulturou. Takže bez ohledu na zjevnou komparabilitu
   sexuálních aktivit v rozmanitých kulturách světa bude příslušný význam vždy poznamenán
   historií, tradicí, specifičností dané kultury, což do značné míry vylučuje možnost striktní
   srovnatelnosti. Na druhé straně: i když asi nelze popírat historický a specifický charakter té
   či oné sexuální zkušenosti, těch či oněch sexuálních norem, můžeme si položit otázku, jak jsou
   kultury jedinečné, zda se některé stránky sexuální kultury jeví více, jiné méně specifickými.
   Ve skutečnosti narážíme na základní metodický problém zkoumání sexuality. Michel Foucault sice
   napsal: "Nepostačí říci, že subjekt je konstituován v symbolickém systému. Není to totiž hra
   symbolů, v níž je subjekt vytvářen, jsa vytvářen v reálných praktikách -- historicky
   analyzovatelných praktikách" (Foucault 1984, citováno podle: Suggs -- Miracle 1999, s. 46).
   Přesto však, jak nepřestávají připomínat různí badatelé (například Friedl 1975; 1994; Herdt
   1984), v oblasti výzkumu transkulturní sexuality je právě ona "hra symbolů" to jediné, co máme
   k dispozici.

   Kulturní definice mužství a ženství. Kulturní rozdíly mezi muži a ženami byly odedávna
   důležitým tématem etnologie, avšak toto téma se vztahovalo především k takovým záležitostem
   jako dělba práce, etika, rovnost pohlaví, "matriarchát", temperament, osobní odlišnosti a
   rozdílné socializace chlapců a dívek (přechodové rituály, viz například Bettelheim 1962). Není
   asi přehnané z těchto témat usoudit, že každá kultura je ve skutečnosti složena minimálně ze
   dvou subkultur: mužské a ženské, respektive slovy Evy Věšínové, ze sociálního bytí mužského a
   sociálního bytí ženského (Věšínová 1999, s. 21--33). Je pravda, že značné množství etnologické
   literatury "portrétuje" mužskou složku jako představitelku celkové a jediné "univerzální"
   kultury. Část oněch "dvoupohlavních" subkultur, jež má relevanci pro sexuologická studia, se
   týká kulturních specifikací pohlaví. Kulturně deklarované ideály mužství a ženství nejsou bez
   významu již proto, že jsou součástí vědomých cílů socializace, obzvláště rané. Moderní
   antropologie sexuality polemizuje s onou obecnou tendencí chápat gender ("sociální pohlaví") a
   pohlaví jako polarizované kategorie, v nichž je pohlavní orientace pojímána jako homosexualita
   versus heterosexualita, "genderová" identita pak jako ženství versus mužství. Kulturní
   odlišnosti a variabilita uspořádání naznačují, že jde spíše o kontinua; mužství a ženství, to
   jsou především kulturní konstrukce implikující rozplývavé, "rozmyté" množiny atributů různých
   rovin -- psychické, kulturní, sociální, biologické. Tedy: ač je kontrast biologicky založen,
   fenotypické pohlaví je koneckonců trojího druhu: mužské, ženské a androgynní (hermafroditské).
   Blízkost nebo vzdálenost mužství a ženství může kolísat podle kultur, tradic, vrstev, epoch,
   dobových mód. Mluvíme-li o homosexualitě, heterosexualitě nebo bisexualitě, máme zpravidla na
   mysli prvky behaviorální. Hranice mohou být někdy rozplývavé, jak ukazují například
   Lancasterovy studie homosexuality z Nicaraguy: podle nich je aktivní partner chápán jako
   heterosexuál, méně jako bisexuál, pasivní partner naproti tomu vždy jako homosexuál (Lancaster
   1995). -- Základní antropologický přínos lze shledávat především v pokusech o univerzální
   matrice nebo škály vzájemného vztahu i jednotlivých podob mužství a ženství. Nejproslulejší je
   v tomto ohledu patrně klasický pokus Margarety Meadové (Mead 1935). Schematicky řečeno,
   matrice Meadové vychází z modální euroamerické představy o aktivním muži oproti pasivní,
   submisivní ženě. Na exotickém materiálu Nové Guineje Margaret Meadová zakládá úplnou
   permutaci: pasivní, zženštilý muž a korespondující osobnostní struktura ženy u Arapešů; opační
   jsou Mundugumorové s mužskou i ženskou aktivní, agresivní osobností; "zbývající" Tchambuliové
   jsou ve srovnání s Euroameričany "uspořádáni opačně": dominantní neosobní žena na jedné a
   emocionálně závislý muž na straně druhé. V každém případě lze říci, že ať už je matrice
   Meadové jakkoliv umělá, její kulturně relativistické směřování je příkladné: mužství a ženství
   se jeví být veličinami jak kulturně vázanými, tak i kulturně proměnlivými. V novějších
   pohledech na mužství a ženství (nerad to přiznávám) vděčíme za mnohé feminismu, například za
   pokusy o univerzální distinkce. Tak podle Sherry B. Ortnerové stojí žena blíže přírodě (Ortner
   1979); podle M. Kay Martinové a Barbary Voorhiesové je základní rozdíl mezi mužem a ženou dán
   stupněm agresivity (Martin -- Voorhies 1978); podle Michelle Z. Rosaldové je základní opozicí
   veřejné/domácí, avšak tato opozice určuje nikoli kulturní stereotypy či asymetrie v hodnocení
   pohlaví, ty jsou spíše jejich příčinou (Rosaldo 1979). Jejich pohledy dosti přesvědčivě
   sugerují, že onen konvenční model, založený zejména na biologii, lze sotva považovat za platný
   a že pohlaví ("sex" i sociální pohlaví, gender, kulturní normy) jsou odlišnými kategoriemi,
   jež spolu sice souvisí, ale tento vztah není nijak izomorfní; gender je symbolickou, prostě
   kulturní kategorií. Je vhodné podtrhnout, že dokonce i nejzavilejší tradicionalisté
   připouštějí tvrzení, podle něhož mužství a ženství jakožto principy nejsou polaritami
   inherentními, jakýmisi oddálenými protiklady, ale spíše čímsi souvislým. Musíme však
   připomenout, že antropologicky vzato je kulturní sklon odlišovat a polarizovat pohlavní role
   faktem rekurentním. Naprostá většina kultur světa zdůrazňuje, dokonce nejednou přehání
   biologické potenciály jasným definováním, normováním pohlavních úloh a vymezováním
   "náležitého" chování mužů na jedné straně a žen na druhé, ať už protikladného nebo sbíhavého.
   Dokonce i tam, kde lze mluvit o existenci třetího pohlaví (například "berdache" u Prérijních
   indiánů), jsou výrazně odlišeny konvenční mužské a ženské typy. V této souvislosti připomeňme,
   že nechybějí generalizující pokusy, jež se pokoušejí hledat korelace mezi jevy intersexuálními
   a stupni vypracování kontrastu mezi mužstvím a ženstvím. -- V tradičních výkladech mužství a
   ženství můžeme zjevně rozlišit tři základní: (1) marxistické, nověji feministické, jež jsou
   založeny na idiomatice konfliktu a vykořisťování (klasikem je Friedrich Engels a rovněž August
   Bebel [1909]; moderní úvratí pak Andrea Dworkinová a její epochální dílo Intercourse,
   "Soulož", nová edice 1995 [Dworkin 1995]), (2) biologizující, například Lionel Tiger společně
   s Robinem Foxem (Tiger -- Fox 1971), u nichž je distinkce výrazem evolučních tlaků, a nakonec
   (3) výklad, jejž předkládá standardní verze psychoanalýzy. Freudova interpretace pohlavní
   odlišnosti je založena na zjištění existence rysů kvalifikovatelných jako ženské a odlišných
   od rysů kvalifikovatelných jako mužské. Nějakou přesnější definici Sigmund Freud odmítá. Jeden
   ze základních problémů či protikladů tkví v asymetrii naznačených dvou množin rysů:
   paradigmatické je pro Freuda pouze mužství, existuje pouze jedno libido, jež je mužské, a tak
   je psychický vývoj dívek nejprve totožný s vývojem chlapců; to, co diverguje, je feminita
   (odchylná, odvozená). Freud ji chápe jako cosi mysteriózního, jako neprozkoumanou oblast
   (Freud 1990). Neřekla snad o mnoho let později Julia Kristeva (1977), že "žena, to se nedá
   definovat"?, neřekl snad, rovněž o něco později, Jacques Lacan (Lacan 1973, s. 68), že "il n'y
   a pas La femme"?, Žena neexistuje, přičemž užitím velkého písmene ve členu určitém "La" chtěl
   zjevně naznačit, že žena, či spíše Žena postrádá univerzálnosti. Vraťme se však ještě na
   okamžik k Freudovi, jemuž na rozdíl od mužství, jež je dáno, je ženství záhadou. Přiznejme mu
   však alespoň částečné smíření, ne-li smíšení mužství a ženství, totiž konstituční bisexualitu
   (Freud 1990, s. 32, 349, poznámka 20): "Pohlavnost je biologickou skutečností, která, ač má
   pro duševní život mimořádný význam, je psychologicky těžko postižitelná. Jsme zvyklí říkat
   ,každý člověk projevuje jak mužská, tak i ženská pudová hnutí, potřeby, vlastnosti`, ale
   charakter mužského a ženského může sice stanovit anatomie, ale nikoli psychologie." Vraťme se
   však k etnologii. David Gilmore (1990) má zjevně pravdu, když konstatuje, že "záhada mužství"
   (o ženství se již v tomto smyslu mluvilo) musí být hledána v kultuře. Koneckonců jsou to
   transkulturní variace, jež skýtají nejvýraznější pohled na ono splývavé kontinuum, na jehož
   jednom konci najdeme "machisty" z Andalusie a Truku , na druhém pak zženštilé Tahiťany (Levy
   [1973, s. 133] píše, že "zženštilost je obecně přijímána jako normální typus mužské
   osobnosti") a plaché, ostýchavé Semaije z Malajsie. -- Není přehnané říci, že s dlouhodobým
   zájmem etnologů o mužství a ženství souvisí také to, co se tradičně nazývá sexuální či
   genitální mutilace. Nejznámější mutilací (je zjevné, že termín "mutilace" konotuje určitý
   etnocentrismus) je obřízka (cirkumcise), jež se vyskytuje nejen v kulturách, v nichž je patrná
   judaistická a islámská tradice, ale také mezi Austrálci, sporadicky rovněž v subsaharské
   Africe a Americe. V každé z těchto kultur je oprávnění praktiky odlišné: náboženské,
   hygienické, estetické, sociologické. Nicméně všude se zdá být tato praktika dokladem
   skutečnosti, že obřezaný jedinec podstoupil rituál potvrzující jeho zralost, posilující jeho
   mužství, zkrášlující jeho mužnost. Existují i jiné praktiky mutilace či "úpravy" penisu. Ve
   staré Polynésii se chlapci podrobovali  (v některých společenstvích se tak děje dodnes)
   superincisi, což je podélný řez vedený dorzální částí předkožky. Pokud existoval nějaký
   religiózní důvod pro takovou praktiku, upadl v zapomnění. Dnes je superincise nazírána jako
   kosmetická modifikace, ale přesto zůstává naprostou nezbytností jakožto doklad připravenosti
   pro skutečný heterosexuální styk (Danielsson 1956; Suggs 1966). Na některých místech
   Austrálie, kde je obřízka puncem první fáze přechodu od statusu mladistvého ke statusu
   dospělému, existuje ještě další fáze, vyznačující se radikálnější operací, subincisí, jež
   znamená rozříznutí centrální části penisu až po uretru. Je vhodné dodat, že s tímto zásahem
   není spjata žádná explicitní ideologie, změna statusu je však nápadná, neboť pouze muž
   podrobivší se subincisi se může zúčastnit důležitých posvátných rituálů. Součástí těchto
   rituálů je odkapávání krve z otevřené močové roury; krev je považována za posvátnou a
   symbolicky spojována s mystickými silami plození a regenerace (Meggit 1962; 1964). Jiná,
   neméně "drastická" operace spadající do oblasti či kategorie mužských sexuálních modifikací je
   praktikována mezi některými skupinami Dajaků na Borneu; je však známa i z předkolumbovské
   Ameriky. Operace je dobrovolná a jde při ní o příčnou perforaci pohlavního údu a vložení
   jakési dřevěné nebo kovové tyčinky, ampallangu, jejíž nepatrně přečnívající okraje jsou
   zjemněny kulovitými knoflíky. O ampallangu se zmiňují různí cestovatelé, počínaje snad
   patnáctým stoletím. De Pauw ve století osmnáctém mluvil o "bizarním způsobu, jímž se
   infibulovali obyvatelé ostrova Capul", ležícího mezi Marianami a Filipínami (citováno podle:
   Erlich 1986, s. 258). Není bez zajímavosti, že jedna z interpretací fenoménu ampallang jej
   staví do blízkosti jedné z nejzvláštnějších etnopsychiatrických kuriozit, jíž je duševní
   choroba koro, zjištěná právě u některých populací ostrovní jihovýchodní Asie. Vyznačuje se
   přeludy genitální hyperinvoluce (retrakce penisu), jsouc doprovázena pocity smrtelné úzkosti.
   Ampallang figuruje jako blokátor, jako "prevence" proti somatickým důsledkům onemocnění koro
   (Brown 1993). Ženskou analogii kora uvádí John W. Edwards (1984): jde o případy přeludů
   vyschnutí prsou, retrakce prsních bradavek, atrofie labií a jejich ústupu do vaginy. Jiné
   interpretace této praktiky sugerují, že nositel této tyčinky či "špendlíku" je s to poskytnout
   ženě vyšší sexuální uspokojení (což nezní právě nejpřesvědčivěji). Mezi Dajaky je to spíš
   oblíbené téma než realita, ale v každém případě je eventuální operace dokladem mužného
   odhodlání. Jakožto "komplementární" rituál pánské obřízky praktikují některé africké kultury
   obřad takzvané dámské obřízky. Nevýstižný název označuje v zásadě klitoridektomii. V méně
   razantní formě implikuje tato operace odstranění prepucia, "konečku" klitorisu, radikálnější
   formy pak zahrnují odstranění nejen celého klitorisu, ale i částí labia minora. Mezi některými
   skupinami v Somálsku následuje po odstranění poštěváčku (operace je zpravidla pokládána za
   jakýsi obřad čistoty před vstupem do manželství) svorkování nebo sešití labia maiora, přičemž
   se ponechá pouze malý otvor umožňující odchod moči a menstruační krve. Tato operace se nazývá
   infibulace. Tradovanou infibulační specialitu předkládají amazonští Conibové (možná některá
   další etnika v povodí Ucayali). Rafael Karsten (1964, s. 192) o tom píše: "Podle sdělení
   některých cestovatelů staré ženy, provádějící operaci obřízky, nejen potírají krvácející
   partie, ale vzápětí vkládají do dívčiny vaginy hliněný penis, jenž svým rozměrem odpovídá
   penisu muže, s nímž je dívka zasnoubena." Následuje sešití trasované právě objemem hliněného
   dilda. Součástí manželského obřadu je částečné znovuotevření vaginy novomanželem, takže
   pohlavní styk lze provádět vcelku normálně. Teprve v době porodu je pochva plně otevřena, po
   něm je žena opět infibulována. V některých oblastech nativní Austrálie a Afriky jsou mladé
   ženy nuceny podrobit se chirurgickému rozšíření vaginálního otvoru, eventuálně protržení
   panenské blány, čímž je dívka náležitě připravena k snubnosti. Některé skupiny Austrálců
   odírají vnitřní stěny vagin dívek, jež dosud nedostaly menstruaci, dokud nenastane krvácení, o
   němž se předpokládá, že přinese menarche (Hosken 1979). Připomíná se tím introcise jako určitý
   protipól infibulace: je umělým rozšiřováním (dívčí) vaginy, v nativní Austrálii prováděným
   nejlépe bumerangem. Opírajíce se o Clifforda Bishopa a Jane Hobdenovou (Bishop -- Hobden 2001,
   s. 40--41), mohli bychom načrtnout jakousi deskriptivní typologii ženských sexuálních
   modifikací: odstranění předkožky klitorisu (případně "štěpení" klitorisu), klitoridektomii a
   infibulaci, jež má dvě základní podoby: sunnitskou a faraonskou, zejména ve východní Africe
   (obr. 2). Sugesce Egypta není náhodná. Jak známo již Hérodotos zmiňuje obřízku, byť jen
   mužskou, spatřuje v ní sice ignorování smyslu pro krásu, oceňuje však smysl pro hygienu.
   Obecněji: spekulace o původu sexuálních modifikací ve starém Egyptě, ať už mužských nebo
   ženských, není úplně svévolná. Mužským "analogonem" v případě faraonské infibulace není ovšem
   "pouhá" obřízka, nýbrž patrně "oloupání" celého penisu, eventuálně skrota a vnitřních stran
   stehen, nebo dokonce podbřišku, což se provádí v některých částech Arábie v přítomnosti
   potenciální manželky. Jiné typologie, zjevně autoritativnější, rozšířenější, rozlišují
   klitoridektomii (sunnu), excizi a infibulaci. První se míní odstranění předkožky klitorisu,
   pro něž se v muslimských zemích používá termínu "sunna"; excizí se rozumí odstranění
   předkožky, klitorisu, částečné nebo úplné odstranění malých stydkých pysků; infibulací pak
   odstranění předkožky, klitorisu, velkých i malých pysků, sešití vulvy až na malý otvor
   (Koso-Thomas 1987). Právě tato typologie se stala základem klasifikace užívané Světovou
   zdravotnickou organizací. Chirurgické proměny genitálií mohou, ale nemusí být součástí
   rozsáhlejších rituálů dospívání, jež, sociálně vzato, znamenají dosažení dospělosti. Ve
   skutečnosti většina rituálů přechodu se nesoustřeďuje na pohlavní orgány či jiné tělesné prvky
   jakožto "nové" nebo nově vytvořené znaky pohlaví. Je asi důležité mít na zřeteli, že všechny
   kultury vlastní určitá pravidla či vzorce socializace, odlišné pro chlapce a dívky, a že
   přechodové obřady či iniciace představují ústrojnou složku těchto socializačních vzorců. Je
   nesporné, že přechodové rituály obsahují symbolické a didaktické prvky úzce spjaté se
   základními rysy ženství a mužství a v souladu s tím jsou v dané kultuře definovány. Je tedy
   nesporné, že mužství a ženství bývá chápáno ve dvou navzájem se různě ovlivňujících rovinách --
   symbolické a somatické, jak dokládají asi nejlépe psychoanalytické výklady modifikací ženských
   pohlavních orgánů. Například Michel Erlich soudí, že "úspěch plodného heterosexuálního spojení
   prochází odstraněním archaických pozůstatků bisexuality" (Erlich 1986, s. 11). U afrických
   Dogonů vlastní žena mužskou duši sídlící v klitorisu; u muže pak sídlí ženská duše
   v předkožce, a proto je jedinec před iniciací androgynní. Předkožka je něco jako chlapcovo
   vaginální, ženské dvojče; podobně klitoris je cosi jako dívčino chlapecké dvojče (Bishop --
   Husain -- Vitebsky 2001, s. 173). A tak, ať už reálně nebo symbolicky, stojí v centru
   přechodových rituálů destrukce mužských "stigmat" u ženy a ženských u muže. V tomto smyslu lze
   chápat excizi klitorisu nebo jeho části jako operaci "feminizace". Naproti tomu operace
   infibulace, jež by se mohla jevit jako případ "hyperfeminizace", značí paradoxně téměř zničení
   ženského pohlavního orgánu. Již citovaný Erlich podtrhuje tuto kontradikci a odvolávaje se na
   Devereuxovu falizaci vulvy (viz i Vrhel 2001), shledává v infibulaci nikoli jednoduchou
   supresi ženského pohlaví, ale spíše fantasmatickou maskulinizaci, substituci konkávnosti vulvy
   oblastí celkově konvexní, evokující fantasmatický penis. Z transkulturálního hlediska je
   mužství a ženství souvislou škálou, jejíž konkrétní, normativní (tedy závazné) rozčlenění
   podléhá konvencím. Zatímco některé kultury akcentují blízkost, dokonce skoro stejnost mužského
   a ženského živlu (klasickým příkladem mohu být Arapešové, zkoumaní Margaretou Meadovou), jiní
   spíše zdůrazňují antagonismus mezi pohlavími, doložitelný řadou melanéských etnických skupin
   (Kelly 1976). Pojetí Etorů, kteří kladou sexuální vztahy a čarodějnictví do bezprostřední
   blízkosti, představuje okrajový jev. V metarovině jde nejčastěji o feministické interpretace
   mužství a ženství, přechodových rituálů, mutilací, jež nejednou akcentují kontrast,
   antagonismus, proměny mocenských osnov. Dobrým příkladem může být to, co píše María A.
   González de Chávez Fernández: "Rozebíráme-li pečlivě mužské a ženské iniciační rituály, jeví
   se spíše nepodobné, ba naopak jako dva protilehlé extrémy jedné explikační linie. Na jedné
   straně vyjadřuje mužský rituál vyváznutí z moci žen, rezignaci na Matku a také závist ženského
   těla (v aktu subincise). Na druhé straně ženský rituál mutilace funguje jako kontrola tohoto
   potentního, žádoucího a záviděníhodného těla" (González de Chávez Fernández 1998, s. 87).
   Obecněji řečeno: je zjevné, že často jsou atributy přechodových obřadů spjaty se sexuálním
   chováním a reprodukcí, vztahujíce se rovněž k možným podobám dělby práce podle pohlaví. Ačkoli
   většina kultur světa "stanoví" na základě různých socializačních nebo inkulturačních vzorců
   zřetelný rozdíl mezi muži a ženami, existují společenství, v nichž sociálně-pohlavní
   dichotomie není ve všech takříkajíc individuálních případech ostrá. Tak mezi sibiřskými Čukči,
   v některých nativních kulturách Severní Ameriky, v několika dalších, rozptýlených na různých
   místech světa, existovaly -- před příchodem modernizace -- skupiny osob, jež mohly být pokládány
   v souladu s našimi termíny za mužské transvestity (jako takoví byli sociálně přijati a
   uznáváni). V Severní Americe se v těchto případech používalo v antropologické literatuře
   termínu berdache s kolísavými charakteristikami od etnika k etniku (obr. 3). U Navahů (Hill
   1935) značí muže ve smyslu biologickém, jenž přejímá krátce po pubertě zvyklosti a zájmy čistě
   ženské: věnuje se ryze ženským pracím, používá ženské způsoby řečového projevu. V některých
   situacích, zejména v případech zprostředkovávání sporů, byl berdache pokládán téměř za
   posvátného; dokonce jeho pohlavní život mohl být jak heterosexuální, tak homosexuální.
   Obecněji vzato však u Navahů byl berdache pokládán spíše za ženu než za muže. U Vraních
   indiánů je berdache obvykle "odhalen" v raném dětství v důsledku zájmu o ženskou společnost a
   činnosti. Jako dospělí byli tito lidé vcelku tolerování, ač nikoli bez jisté ambivalence. Mezi
   indiány Winnebago (Lurie 1953) byl berdache vnímán jako velice přičinlivá a velice aktivní
   "žena"; také váleční zajatci byli často zatlačováni do role berdacheů a jednalo se s nimi jako
   s opovrženíhodnými existencemi. Rovněž Mohavští indiáni (Devereux 1937) vlastnili vyhraněnou
   sociální kategorii jak u mužských, tak u ženských "transvestitů"; možná dokonce existovaly
   určité iniciační praktiky podporující, sociálně vzato, vznik "dospělého transvestita".
   V dospělosti mohou mohavští berdacheové předstírat menstruaci, těhotenství, porod.
   Předpokládalo se, že jak mužští, tak ženští berdacheové jevili spíše homosexuální preference.
   -- Berdache jako institucionalizovaný status v nativní Severní Americe byl zjištěn u sto
   třinácti společenství. Je zajímavé, že zatímco raní badatelé (například Devereux 1937, Kroeber
   1940) popisovali fenomén "berdache" spíše v termínech izolace a úchylnosti, novější pohledy,
   zejména feministické (Blackwood 1984, Callender -- Kochems 1983), spatřují v berdache a jiných
   "transformovaných" statusech nedílnou součást celého kulturního uspořádání sexuality a modelů
   mužství a ženství. V soudobé, ne právě zanedbatelné literatuře je berdache pojímán jako
   generický termín k označení spektra institucionalizovaných rolí implikujících proměny v
   "žánru" mužství. I když se termín používal i pro ženské podoby berdache, přišli někteří autoři
   s termíny novými: například Walter L. Williams (1986) s termínem amazonka (viz rovněž Fulton --
   Anderson 1992). Claude Courouve (1982) píše, že na počátku devatenáctého století se bardache
   stává "berdache", jako by se původní zřetel k homosexualitě stíral, a ten označuje indiána,
   který se obléká jako žena, přijímá ženské role, někdy také menší kněžské nebo magické funkce.
   Jiní autoři navrhují termín muž-žena; ostatně Will Roscoe (1996) uvádí jakýsi přehled názvů
   pro berdache: "transvestita", "homosexuál", "hermafrodit", "sodomita", "inverz", "zženštilec",
   "zženštilý", "amazonka", "berbička", "transsexuál". Robert Fulton a Steven W. Anderson (1992)
   vcelku vtipně podotýkají, že muž-žena nebyl/a jen třetím rodem, nýbrž i prostředníkem mezi
   lidmi a božstvy, čímž naznačují zásadní souvislosti se šamanismem. Rozsáhlá literatura byla
   věnována také genezi uvedené problematiky. Klasikem je nepochybně James G. Frazer, jenž ve své
   Zlaté ratolesti spatřoval původ třetího rodu v uctívání dvoupohlavních, androgynních božstev.
   Homosexuální motivaci akcentuje naproti tomu Georges Devereux (1937), v androgynismu,
   transvestitismu ve směřování ke "coincidentia oppositorum" spatřuje původ Hermann Baumann
   (1955), sociální základy rolí a statusů podtrhuje Harriet Whiteheadová (Whitehead 1981).
   Podotkněme na závěr, že k sekularizaci berdacheství dochází po kontaktu s "bílou" civilizací.
   Následujíce Clifforda Bishopa a Pierse Vitebskyho (Bishop -- Vitebsky 2001, s. 508--509; viz i
   Roscoe 1996, Williams 1986) můžeme dodat, že vytváření nového obrazu či přehodnocování obrazu
   berdacheství je úzce spjato s "Gay Right Movement" v Severní Americe. Zmínili jsme letmo
   souvislosti se šamanismem. V případě čukčského transvestitismu (Bogoraz 1907; shrnutí Broude
   1994 -- v hesle "transvestitismus") se více zdůrazňovala zprostředkovávací složka pohlavní
   inverze. Obrat byl připisován posedlosti duchy a připsaná role byla právě rolí spirituálního
   média ("psychopompnost"). Kategorii mužského transvestity najdeme rovněž na soudobém Sulawesi,
   Celebesu v Indonésii; muži bývají odborníky na genealogie a tradiční historie, kdysi také
   působili jako sultánovi poradci. Kulturní stereotypy ve smyslu pohlavních preferencí
   neexistovaly, vnější projevy mužských transvestitů byly vysoce feminizovány, někdy jim byl
   připisován minimální, nebo dokonce nulový pohlavní zájem. Pozoruhodným případem, příkladem
   kultury, v níž hraje mužský transvestita poloinstitucionalizovanou roli v komunitě, může být
   klasické Tahiti (francouzská Polynésie [Levy 1973]). Tahitská kultura klade značný důraz na
   heterosexuální potěšení, snažíc se minimalizovat omezení předmanželských sexuálních styků.
   Nicméně, snad jako důsledek kombinace rodinného uspořádání a socializačních praktik, může být
   mužská pohlavní identita ("gender identity") shledána poněkud difuzní. V mnoha tahitských
   komunitách žije svobodný mužský transvestita, většinou homosexuálně zaměřený; je sociálně
   akceptován, maje definovanou roli, komunita však obvykle oficiálně uznává jednu takovou roli.
   Historické doklady naznačují, že mužský transvestitismus ("maahuu") byl jak na Tahiti, tak i
   na Havaji před příchodem Evropanů nápadným jevem. Psychokulturní výklady statutu a role těchto
   maahuů sugerují, že maahuu je výrazem záporného modelu pohlavnosti, modelu, jehož se mají muži
   vystříhat, neboť podtrhuje jejich slabou pohlavní identitu, jejich "žánrovou" difuznost. Něco
   podobného registruje Unni Wikan (Wikan 1977) na ománském materiálu ("xanithové"), analogií
   jsou indičtí "hidžrové" (Nanda 1990), kteří se nepokládají za ženy ani muže
   ("intersexuálové"?), ač užívají ženských jmen a oděvů (Opler 1965). Jak mužští, tak i ženští
   transvestité, ať už s homosexuálními preferencemi nebo bez nich, jsou dobře známí mezi
   městskými Filipínci křesťanského vyznání (Hart 1965). Jsou pokládáni za "úchylné", nikoli bez
   určité dávky humoru. Podobnou situaci můžeme pozorovat u afrických Balů (Merriam 1971):
   balaský transvestita je kulturně kategorizován jako homosexuál, i když jenom potenciálně.
   Zajímavější možná je, že bývá charakterizován jako typ člověka s masochistickým založením.
   Uvedené příklady naznačují určitou kulturní toleranci vůči transvestitismu, avšak na rozdíl od
   jiných společenství zde transvestité nemají institucionalizované role a statusy. Nověji se
   objevuje termín třetí pohlaví (gender); studují se přechody a posuny, "rozplývavosti"
   (transgendering), jež jsou přinejmenším příležitostně spjaty s homosexuálními projevy. Dodejme
   ještě, že podle Clifforda Bishopa a Jane Hobdenové (Bishop -- Hobden 2001, s. 16) je
   transsexualita jevem spíše vzácným: jeden případ na sto tisíc u mužů, na sto třicet tisíc u
   žen. Na značném území Papuy-Nové Guineje nacházíme kultury, v nichž si muži periodicky
   přivozují krvácení řeznými ranami do penisu či odíráním vnitřních částí nosu. Cílem tohoto
   rituálního krvácení je purifikace a v některých melanéských kulturách je obřad pokládán za
   předstírání menstruace. Rituál vychází z představy, že také ženy, "organicky znečištěné", se
   periodicky tohoto znečištění zbavují právě menstruací. Ježto muži nemenstruují, mohou se
   očistit jen tak, že si sami způsobí krvácení. Díváme-li se na toto počínání z hlediska
   pohlavní identity, zrcadlí napodobování biologicky daných ženských projevů, přibližování muže
   k sociálním úlohám ženy. Daryl Keith Feil spatřuje v obřadech krvácení "kritický index
   antagonismu mezi muži a ženami" a pokračuje v tom smyslu, že symbolicky jde o přerušení
   kontaktů, osvobození se od matky a jejích příbuzných (Feil 1987, s. 168--172). Jiným případem
   mužské imitace ženského reprodukčního cyklu může být kuváda, jež se v různých podobách
   vyskytuje v tradiční nativní Jižní Americe. Kdysi snad existovala i v Evropě, například u
   Basků. Kuváda implikuje rituální napodobování části porodu manželem rodičky. Na některých
   místech Melanésie se udržovala představa, že také muž může otěhotnět, mužské těhotenství však
   bylo pokládáno za nebezpečnou chorobu, někdy se smrtelnými důsledky. Vyskytují se nikoli
   nezajímavé pokusy o testování možných vnitřních korelací mezi kuvádou a mužským otěhotněním
   (Meigs 1976, Munroe -- Munroe 1975, Munroe -- Munroe -- Whiting 1973). Klasickým příkladem
   psychoanalytického ("transferenčního") výkladu kuvády mohou být práce Reikovy (Reik 1928).
   Nejpodrobnější a patrně nejautoritativnější studie a práce vztahující se k identitě a
   konstituci mužství uveřejnil Gilbert Herdt (Herdt 1981, 1982, 1984, 1994, 1997, 1999), jemuž
   náleží zásluha o zpochybnění stability sexuální identity. Empiricky vzato, Herdt vychází
   především ze svých výzkumů u novoguinejských Sambijů, jež můžeme v souvislosti s naším tématem
   shrnout následujícím způsobem: muži a ženy se vyznačují odlišným založením. Je přijatou
   představou, že zatímco ženy dosahují zralosti naprosto přirozeně, muži dosahují mužství
   pozvolna a na základě pečlivě artikulovaného procesu intenzivní socializace, zahrnujícího
   náročnou sérii iniciací. Sambijové rozlišují šest fází takové iniciace: v první fázi, k níž
   dochází ve věku mezi sedmi až deseti lety, jsou chlapci odebráni svým matkám. Sambijové a
   některá další společenství východní části novoguinejského náhoří se vyznačují nápadnou
   závislostí, blízkostí chlapců a jejich matek. Příznačné je v této souvislosti i velice dlouhé
   tabu sexuálního styku po porodu; někteří Herdtovi informátoři uváděli jako svou primární
   vzpomínku sání mateřských ňader. Již tato první fáze vštěpuje smysl pro válečnického ducha,
   pro agresivitu, dokonce nepřátelství vůči matce. Fáze pozdější pokračují v tomto duchu, jejich
   základním prvkem je v každém případě akcent na antagonismus mezi mužstvím a ženstvím. Je třeba
   podtrhnout, že rozhodujícím momentem této tvorby mužství je homosexuální zkušenost, zkušenost
   "inseminace", konkrétněji řečeno, představa o důležitosti polykání spermatu zralých mužů na
   základě orálního kontaktu, tedy cosi jako rituální felace, nacházející svůj odraz i
   v sambijských mýtech, jež spatřují v mužích ploditele celého lidstva a v homosexuální felaci
   "mechanismus" lidské reprodukce. To by znamenalo, že se popírají reprodukční schopnosti žen,
   jsouce substituovány homosexuálními akty mužů. Je pravidlem, že každý dospívající muž stráví
   řadu let, nejednou více než deset, v těsném homosexuálním vztahu se svým mužským mentorem.
   Teprve po této letité době se muži žení, mají děti, sami se stávají mentory. Vypjatost
   závazné, normované homosexuální zkušenosti, jež ve dvou různých rolích provází člověka
   (vázaného souběžně heterosexuálním vztahem) alespoň polovinu života, je čímsi neobvyklým,
   čímsi, co instauruje otázku stability pohlavní identity. Nejde však jen o Sambije. Dalo by se
   dokonce říci, že rituální homosexualita ("RH"), jak to píší anglosaští autoři, je jedním
   z nejpříznačnějších rysů melanéského kulturního areálu (Bleibtreu-Ehrenburg 1980; Héritier
   1996; Kon 1998). Obecněji: dosah melanéských kulturních materiálií je v antropologii sexuality
   už od dob Bronislawa Malinowského téměř fatální. Připomeňme ještě, že tradiční kultura Kiwaijů
   spatřuje ve spermatu substanci symbolizující životadárné síly vesmíru. Jaký je smysl
   "inseminačních" obřadů, ať už orálních nebo análních, obřadů praktikovaných Sambiji, Etory či
   Baruji? Výklady dosti kolísají. Někteří autoři mluví o kontrole porodnosti regulací jinošské
   sexuální energie, jiní se více orientují na akcentování mužské solidarity, další podtrhují
   osvobození chlapců z mateřského područí. Jiné explikace směřují k nalezení souvislostí
   takříkajíc kosmologických. Připomeňme nakonec, že mužská homosexualita je v některých
   kulturách institucionalizována. Tak předkoloniální Azandové ze Súdánu měli formu manželství
   muže s mužem: příslušníci takzvaných svobodných válečníků, jednoho ze dvou formálních
   válečnických věkových stupňů, si vybírali jinochy za mužské manželky, dokonce se v rámci
   takové aliance počítalo s věnem. "Chlapec-žena" obstarával veškeré domácí práce a byl rovněž
   sexuálním partnerem (praktikování interfemorální soulože). Očekávalo se striktní zachovávání
   věrnosti; chlapec-žena mohl svého manžela dokonce zažalovat, pokud zjistil nevěru. Když
   "svobodný válečník" postoupil do vyššího stupně "ženatých válečníků", odmítl zpravidla
   chlapeckého partnera a vzal si dívku, s níž byl léta zasnouben; ale mohl si svého původního
   společníka ponechat, stýkat se s ním však mohl jen mimo oblast komunity nebo si jej brát na
   válečná tažení (Evans-Pritchard 1970). -- Jak naznačeno, nejvýraznějším případem mužské
   "bisexuality" jsou patrně Sambijové na Nové Guineji. Jejich kultura sdílí se sousedními
   etnickými skupinami (například s Kiwaiji nebo se společenstvím Marind-animů) víru, že mužské
   semeno je čímsi víc než příspěvkem k lidské prokreaci. Zatímco sambijské ženy zrají bez
   zvláštních zásahů, sambijští muži se nemohou stát silnými, nepřijímají-li v době svého mládí
   konstantně "spermatické infuze". Víme již, že tu existuje genitální "inseminační" vztah mezi
   iniciovaným chlapcem a jeho "učitelem". Kdyby psychologové nebo antropologové chtěli uvažovat
   o přítomnosti nevědomých homosexuálních motivací, museli by zjevně vzít nejprve v úvahu
   "nativní koncepci" individuální psychologie. Etnologická data odhalují jen skutečnost, že
   vzorce bisexuálního chování mezi muži jsou v některých kulturách, v souladu s vlastními
   standardy, pokládány za normální. Je nepochybné, že každá kultura, nepřestáváme to opakovat,
   je pravděpodobně jedinečnou konfigurací představ o rozdílech nebo podobách mužství a ženství
   (Gilmore 1990) a sexuálních potenciálů, představ, jež mají značný vliv na chování svých
   nositelů. Právě tyto transkulturálně obtížně souměřitelné koncepty znesnadňují obecnější a
   přesnější klasifikaci rozmanitých projevů lidské sexuality. Stejně jako ostatní humanitní
   obory, tak i antropologie vychází ve svých konceptualizacích z evropské tradice. Ta v oblasti
   kategorizace lidské sexuality uplatňuje striktní představu dualismu, který je v obecnější
   rovině projevem jakési přirozené podstaty obsažené v povaze všech věcí a jevů. Již nějakou
   dobu užíváme v etnologickém popisu termíny, jejichž význam je nám zřejmý díky jejich
   předpokládané existenci ve struktuře jakýchsi binárních opozic (muž/žena;
   homosexuální/heterosexuální; příroda/kultura). Užíváním těchto termínů se dostáváme do určité
   terminologické pasti. Předpoklad univerzality a objektivity zmíněných kategorií i jejich
   konceptuálních rámců nás vede k jejich mylné aplikaci při popisu odlišných kultur, jejich
   projevů a idejí. Jak ukázal Gilbert Herdt na svých studiích sexuálního života Sambijů nemusí
   se například chování, které je námi označováno jako projev homosexuality (v tomto případě
   sexuální styk dvou mužů), odrážet v existenci nativní koncepce homosexuality. Sambijští muži
   nejsou homosexuální, nejsou totiž ani heterosexuální, žádný takový koncept v jejich kultuře
   není myslitelný. Již v zárodku celé naší koncepce homosexuality se objevuje ona terminologická
   past, totiž předpoklad, že homosexualita je protipól heterosexuality. Jako projev určité
   deviace je její existence myslitelná pouze v kombinaci s existujícím normativním konceptem
   heterosexuality. -- Popis či transkulturní komparace jednotlivých projevů lidské sexuality
   proto vyžaduje především detailní studium nativních konceptů a řekněme zvýšenou ostražitost
   při používání vlastních etnocentrických projekcí. Naneštěstí pro moderní antropologii jsou
   často unikátní popisy sexuality mimoevropských komunit do značné míry zkreslené a žalostně
   chudé na informace nezbytně potřebné k pochopení nativních konceptů pozorovaných jevů. --
   Přesto se antropologie může pokusit o klasifikaci, která sice bude do značné míry jen
   orientační, nicméně nám umožní přístup k daleko pestřejšímu spektru jevů, než jaké nám
   dovoluje postihnout onen striktní dualismus. Máme tím na mysli zejména zavedení termínů jako
   třetí sex a třetí gender, které by měly napomoci zmapovat právě onu zónu "rozplývavostí",
   někdy trochu zjednodušeně kladenou kamsi mezi "objektivně" dané póly binárních opozic. Při
   této klasifikaci víceméně jen zdůrazníme určité rozličné aspekty lidské sexuality, které
   považujeme za užitečné vnímat a rozlišovat. -- Termínem třetí sex se antropologie snaží
   klasifikovat fyzickou podobu jedince, která v sobě zahrnuje kombinaci tělesných znaků, jinak
   příslušejících pouze jedné z běžných podob fyzického pohlaví (muž nebo žena). V evropské
   interpretaci se jedná o různé podoby hermafroditismu způsobené biologickými nedostatky a
   genetickými poruchami. Klasickým příkladem je takzvaný deficit 5-alfa reduktázy, což je
   nepřítomnost specifického enzymu, který jinak v embryonálním vývoji aktivuje sexuální
   diferenciaci a vytvoření mužských genitálií. Jedinec, který je geneticky muž, pak vizuálně
   působí jako žena a může být za ženu pokládán. V období puberty může dojít k sekundárnímu
   procesu anatomické diferenciace díky přítomnosti jiných specifických hormonů, což může
   kulturní kategorizaci dotyčného jedince ještě více zkomplikovat. Naše civilizace se s tímto
   jevem vypořádává jako s biologicky podmíněnou deviací a nenabízí žádnou kulturní kategorii
   (kromě zmíněné deviace), která by mohla takového jedince zahrnout. Souvisí to s naší
   představou objektivní hranice mezi jevy přírodními a kulturními a jejich vzájemné
   podmíněnosti. Objektivně vzato neexistují více než dvě fyzické podoby pohlaví (muž a žena),
   vše ostatní jsou pouze odchylky způsobené biologickou nedostatečností; proto není třeba ani
   žádný pozitivní kulturní koncept odrážející jejich svébytnou existenci. Gilbert Herdt (1997,
   s.47) však dokazuje, že v jiných kulturách tento koncept může existovat. U Sambijů je takový
   jedinec zařazen do kulturně přítomné kategorie třetího sexu a nazýván kwolu-aatmwol (turning
   into a man). -- Termín třetí gender se používá ke klasifikaci konceptů kulturních či sociálních
   forem pohlaví rozpoznávající jiné kategorie, než v Evropě obecně přijímané mužství a ženství.
   Konceptuální problémy vyrůstají z našeho přesvědčení, že kromě těchto kulturních kategorií
   existují pouze formy jakési transformace, přechodová stadia směřující z jedné ideální formy do
   druhé. Jejich svébytnost je chápána jako pouhý projev nedostatečné přináležitosti ani k jedné
   z plnohodnotných kategorií. Často jsou pak velmi rozdílné a kulturně specifické koncepce
   souhrnně označovány jako projevy transsexuality (což je vzhledem k jejich často výlučně
   sociální povaze zcela zavádějící), v lepším případě jako transgender. Níže zmíněné kulturní
   kategorie jako berdache, hidžra (Marková 1993, 2001) a maahuu však dokládají existenci zcela
   specifických nativních koncepcí pozitivně rozpoznávajících svébytné formy sociálního pohlaví.
   -- Problematický je v této souvislosti i pojem homosexuality. Transkulturní použití konceptu
   homosexuality bývá velmi často zcela neoprávněné. Homosexualita v našem pojetí obsahuje dva
   aspekty: behaviorální a emocionální, přičemž onen emocionální aspekt je obtížně definovatelný.
   I v naší kultuře, která koncept homosexuality vynalezla, je velmi těžké označit přesnou podobu
   a hranice silné emocionální vazby mezi osobami stejného pohlaví jakožto homosexuální vztah.
   Bylo by snad záhodno rozlišovat mezi homosexualitou (projevující se jak behaviorálně, tak
   emocionálně) a jakousi homofilií (silným citovým vztahem mezi osobami stejného pohlaví),
   stejně jako mezi pedofilií (sexuálním zneužitím dítěte) a pederastií (láskou k dětem). Jakožto
   projevy homosexuality v jiných kulturách bývají často označovány projevy pouze behaviorální
   bez skutečné existence odpovídajícího konceptu homosexuality v dané kultuře, ale také mylné
   interpretace emocionálních, příbuzenských, ekonomických, mocenských a jiných specifických
   vazeb mezi příslušníky stejného genderu. Sexuální a emocionální vztahy mezi osobami stejného
   genderu mohou být v konkrétní kulturní tradici pouze projevem přirozeně věkově strukturovaného
   vývoje sexuálních vztahů (jako v případě Sambijů). Mohou vzniknout transformací genderu
   jednoho z partnerů či díky přítomnosti specifické sociální role přijaté jedním z partnerů,
   která svému nositeli ukládá jedinečnou konfiguraci představ a pravidel chování (jako v případě
   šamana-léčitele u Čukčů). Označit pak například vztah mohavského válečníka (představujícího
   v nativním pojetí gender kategorii muže) a berdache (zosobňující kategorii třetího genderu)
   jako homosexuální je vzhledem k nativní konceptualizaci tří genderů těžko přijatelné.

   Kulturní teorie reprodukce. Položme si nejprve otázku, do jaké míry je (teorie) reprodukce
   spjata se sexuálním chováním, v němž dlužno spatřovat základní východisko, ne-li objekt
   antropologie sexuality. Provizorně lze konstatovat, že nativní představy o početí mohou být
   inkorporovány v míře, jíž se promítají do konkrétního chování, řekněme "participativního", jak
   je tomu v tradiční tamilské kultuře. Druhá otázka, neméně důležitá, se týká vztahu sexuality a
   reprodukce (Reiss 1986). Koneckonců není třeba "jít do exotiky", uvážíme-li, že jedno
   z klasických evropských pojednání o lásce a sexu, Schopenhauerova metafyzika pohlavní lásky,
   je výslovně opřena o představu rozhodující úlohy reprodukce nebo "ducha rodu". Není přehnané
   říci, že každá kultura má svou, ať už implicitně nebo explicitně přijatou "teorii" reprodukce,
   obvykle konzistentní s představami o sexuálním potenciálu a mužství/ženství. Nativní teorie
   reprodukce jsou oněmi základy, na nichž většinou spočívají kulturní praktiky spojené s
   "ovlivňováním" procesů plození. Každá kultura tedy vlastní určitý inventář postupů, jejichž
   posláním je získání kontroly nad početím, těhotenstvím a porodem. Je vhodné připomenout, že
   moderní národní i folklorní kultury žijící v rámci euroamerického kulturního okruhu musí být
   nepochybně vnímány jako speciální případy, protože jsou příliš proniknuty zjištěními z oblasti
   lidské reprodukce. Raní antropologové byli neobyčejně udiveni, když zjistili, že mezi četnými
   etnickými skupinami nativní Austrálie vládne představa, podle níž mužům nepřísluší biologická
   role v početí (obr. 4). Jak se dozvěděli, počátek těhotenství je dán vstupem "dětského ducha"
   do matčina lůna; duch nicméně vstoupil do dělohy díky duševní mohutnosti jejího manžela: byl
   to on, jenž svým sněním (dreaming) způsobil otěhotnění; vlastní soulož je nejspíše pouhým
   otevíráním cesty pro vstoupení ducha do ženského těla (Montagu 1937). Charles Mountford (1981)
   se pokusil o jakousi klasifikaci, když rozlišil (ponecháme-li stranou nespecifikované případy)
   osm kategorií vstupů "duchů", respektive odpovídajících způsobů pronikání: pod nehtem palce u
   ruky, pod nehtem palce u nohy, žaludkem, slabinami, nohou, pupkem, ústy, a nakonec s potravou.
   Tato situace odpovídá pochopitelně nativní Austrálii. Dnes jsou si Austrálci vědomi vztahu
   spermatu a početí, někteří dokonce popírají, že by kdy věřili v nulovou biologickou úlohu
   otce. Na druhé straně někteří etnologové připouštějí, že problém je ve způsobech výkladu:
   v tomto smyslu je představa o "dětském duchu" nebo "duchu dítěte" pouze nativním výkladem
   životního principu, nikoli "materialistickým viděním" substance zárodku; tento jemný rozdíl
   nohl raným etnologům uniknout. O něco později Bronislaw Malinowski (1929) nachází srovnatelné
   představy v trobriandské kultuře, dnes, v soudobé společnosti na Trobriandových ostrovech
   pochopitelně odmítané: jejich "koncepční" představa spočívala v tom, že k početí došlo
   vstoupením ducha do těla pohlavně zralé ženy hlavou. Duch byl vlastně oživujícím principem,
   duší zesnulé osoby, jež si po fyzické smrti těla a určitém období stráveném ve světě duchů
   přála znovuzrození, a to právě prostřednictvím ženy náležející k stejnému subklanu jako její
   někdejší matka. V matčině děloze byl zárodek vyživován krví, odtud příčina absence menstruace.
   Trobriandská představa nevylučovala případy panenského otěhotnění (virgin birth); některé
   z nich lze i doložit, vcelku však byly neobyčejně vzácné. Před početím je třeba "otevřít"
   reprodukční ústrojí ženy pohlavním stykem, má-li vzniknout dostatečný prostor pro růst
   zárodku. Je vhodné dodat, že trobriandské klany jsou matrilineární, takže v souladu
   s odpovídající představou reprodukce je každý subklan nezávislý a sebeperpetuující
   prostřednictvím duchů, kteří "oživují" jeho členy. Trobrianďané, stejně jako jiná
   společenství, která tolerovala raný pohlavní styk, nebo k němu dokonce vybízela, potvrzují
   onen známý fakt vzácnosti raných otěhotnění před příchodem sekundárních pohlavních znaků. Zdá
   se mi však vhodnější připomenout, že badatelé kolem Trobrianďanů "navrstvili" polemiku o
   "panenském početí", kterou někdy v polovině šedesátých let minulého století otevřel Edmund R.
   Leach (1967). Z repliky Rodneye Needhama (1969) je zjevné, že z hlediska početí u Trobrianďanů
   existuje dvojí pojetí: jednak klasické podle Bronislawa Malinowského (muž není progenitor;
   toto hledisko je připisováno mužům a platí spíše ve formálních situacích), jednak
   "reinterpretační", dokládající, že mužovo sémě koaguluje s menstruační krví a takto
   spoluvytváří plod. Needham také připomíná, že "dogma o neposkvrněném početí může být jako
   ortodoxní přijímáno mezi křesťany už asi tisíc šest set let" (Needham 1969, s. 458). Na
   sklonku devadesátých let minulého století vzplála polemika o neposkvrněném početí mezi Andréem
   van Dokkumem (Dokkum 1997; 2000) a Markem S. Moskem (Mosko 1998). Protagonisty jsou opět
   Trobrianďané, východiskem polemiky je však spíše než Bronislaw Malinowski (1929) Annette B.
   Weinerová (Weiner 1988), která předkládá "dvoufázovou" verzi početí; v první fázi, jež je
   čistě koncepční, vstupuje do ženy duch předka z její vlastní matrilinie, v druhé fázi pak jde
   o formování, vyživování. Trobrianďané věří, že tato fáze těhotenství, "postkoncepční", je
   rozhodující právě pro růst plodu, odtud důležitost opakovaného pohlavního styku; otcův
   "příspěvek" je tedy nezbytnou podmínkou růstu. André van Dokkum (Dokkum 2000, s. 429--430) se
   snaží ukázat, že "dvoufázová" představa není prosta paradoxů: dvoufázovou teorii Weinerové lze
   především redukovat na výrok "ženy počínají pouze na základě vstupu duchů", což vrací debatu
   na počátek. Máme-li však pochopit krach dvoufázové teorie početí, musíme se podívat na
   pozoruhodné časové upořádání: nejprve početí, poté soulož. Tato "fáze" polemiky končí nejspíš
   otázkou: budou ti, kteří odmítají víru v neposkvrněné početí, náchylní spíše věřit v obrácený
   temporální řád? V East Bay, jiné melanéské kultuře (Davenport 1965), je lidská reprodukce
   připodobňována k zemědělství. Panuje tam víra, že k početí je nezbytný výron semene, jakmile
   však dojde k otěhotnění, není žádoucí další výron semene, protože by způsobil další početí.
   Otěhotnění se počítá od okamžiku, kdy žena jeví neklamné fyzické příznaky jiného stavu, není
   ani nutně podmíněno vynecháním menstruace. I když je substance zárodku odvozena ze semene,
   výživa a prostředí matčiny dělohy vykonávají přímý vliv na zárodek, a tak se dítě může podobat
   jednomu nebo oběma biologickým rodičům. Značné množství nativních "teorií" reprodukce
   připisuje početí právě smíšení krve a spermatu. Jedna z nich, zastávaná tradičně Ašanty
   z Ghany, tvrdí, že menstruační výměsky a krev jsou základem krve potomka, zatímco sperma se
   stává duší, oživujícím prvkem dítěte. Jiné podoby tohoto pohledu připisují stejnou kontinuitu
   menstruačním výtokům, sperma se prý naproti tomu vyvíjí v maso, svaly nebo kosti. Často jsou
   nativní teorie jak doslovnými výklady představy o procesu oplodnění, tak i metaforami, jež lze
   vztáhnout k některým rysům sociální organizace. Například v East Bay místní představy spíše
   posilují mužskou převahu, v trobriandské kultuře, jak naznačeno, jde nejspíše o kulturní
   koncept partenogenetické reinkarnace spjaté s matrilineární descendencí, podobné pojetí je u
   Ašantů. V tomto smyslu se nativní teorie reprodukce zdají být metaforami sociologických
   činitelů ustavujících legitimitu. -- Často jsou tyto teorie explicitní, pokud jde o období
   větší či menší ženské plodnosti. Pro obyvatele East Bay je doba nejvyšší pravděpodobnosti
   zhruba uprostřed periody, naproti tomu u Havasupaijských indiánů, také u Navahů, se soudí, že
   početí bude bezprostřední, dojde-li k souloži během menstruace. Keňští Kikujové se domnívají,
   že nejpříhodnější doba pro oplodnění je bezprostředně po menstruaci, Masajové soudí, že
   několik dní po ní. Pokud jde o mužskou dispozici plodnosti, uveďme alespoň Mangaiany, kteří
   kdysi věřili, že když muž dělí své semeno mezi několik žen, snižuje tím svou potenci. Podobně
   v East Bay se domnívají, že míra potence je přímo úměrná pohlavní zdrženlivosti. Objevuje se
   tam poněkud kuriózní představa, že žena neotěhotní, neporodí, jestliže byla oplodněna několika
   muži. Součástí studia nativních představ o reprodukci může být nepochybně také studium
   potratů, především spontánních. V této souvislosti je na místě připomenout průkopnickou práci
   Georgese Devereuxe (1955) o potratu v primitivní společnosti. Jistě nepřekvapí celá řada
   omezení ukládaných těhotným ženám -- od těch, jež sledují praktické, somatické cíle, až po
   možné následky mystické. Souvislost početí a smrti je zjevná, stejně jako různé vazby
   totemické, známé zejména z nativní Austrálie. Z klasické Indie pocházejí různé reprodukční
   kosmologie, jež se mohou promítat do ideologií sexuálního chování, do sexuálního života:
   "subjekt" je nejčastěji pouhým ztělesněním nadčasových kosmických principů, pouhým exponentem
   supraindividuálních proudů, jak to ostatně můžeme pozorovat ve výkladu Schopenhauerově.

   Sexuální kodexy a praktiky. V každé kultuře existuje určité množství objektů, činností,
   symbolů, signálů, rčení a vyprávění i gest, jež slouží k pojmenování erotických, reprodukčních
   nebo pohlavních významů, ať už v sociálním nebo biologickém ohledu. Významy mohou zahrnovat
   jak zjevné a univerzální "ikony" jako genitálie, předměty ve tvaru pohlavních orgánů, činnosti
   naznačující kohabitaci, tak i kulturně specifické symboly, jimiž mohou být podle pohlaví
   diferencované způsoby oblékání a krášlení, a dokonce ezoterické znaky, srozumitelné jen
   omezeným skupinám. Celkový soubor takovýchto znaků a projevů lze podle některých autorů,
   například Igora S. Kona nebo Williama H. Davenporta, nazvat erotickým kodexem (podle prvního),
   případně sexuálním kodexem kultury (podle druhého), pokud se pohybujeme v rámci jedné kultury.
   Je zjevné, že některé kultury mají rozsáhlejší "katalog" těchto výrazů než kultury jiné;
   v některých je sexuální kodex ve srovnání s jinými veřejnější, což zjevně může souviset se
   známou typologií, či spíše dichotomií sexuálních kodexů a přeneseně rozlišením celých kultur
   na restriktivní a permisivní. Doklady vztahující se k sexuálním kodexům jsou volně rozptýleny
   v mnoha etnografických pracích, zejména v monografiích, žádné systematické studium, včetně
   studia erotického kódu naší kultury, dosud neexistuje. Přesto lze důležitost studia sexuálních
   kodexů sotva podceňovat: neexistuje společenství, v němž by chování jeho příslušníků nebylo
   konstantně ovlivňováno sexuálním kódem nebo jeho prvky. To je možná nejzřetelnější v projevech
   cudnosti (například Duerr 1988--1997; Stephens 1966), etiketě správného oblékání a v celé řadě
   situací respektujících společenské konvence. Navzdory složitosti a pestrosti sexuálních kodexů
   bude vhodné některé prvky přiblížit. Pro všechny kultury nepochybně platí, že pohled na
   pohlavní orgány je potenciálně erotický, což vyžaduje, aby dospělí členové dané kultury
   respektovali určité formy "cudnosti", zvláště jde-li o smíšenou společnost. Dokonce i v těch
   kulturách, kde příslušníci obou pohlaví chodí zcela nazí (nativní Austrálie), existuje určitá
   etiketa cudnosti. Tak se muži nikdy přímo nedívají na ženské pohlavní partie, sedící žena si
   zase zakrývá oblast mons veneris patou. V naprosté většině kultur světa jsou dámská ňadra
   pokládána muži za erotická (obr. 4), ač v tropických oblastech si ženy horní polovinu těla
   vždy nezahalují. Existují však výjimky: na Mangaii nejsou ženská prsa považována muži za
   sexuálně vzrušující. U žen bývá zahalována větší část těla než u mužů, extrémem jsou, jak
   známo, některé islámské sekty, jejichž ženy si zakrývají závojem i oči (Bouhdiba 1975; Murphy
   1964). Mužské genitální pokrývky či penilní pouzdra nezahalují v některých kulturách skrotum,
   a dokonce v některých halí pouze předkožku. Nejednou však jsou pouzdra na penis opticky
   přitažlivá, dokonce oslnivě nápadná, takže na jedné straně mají sice zakrývat (a zakrývají),
   ale na druhé straně mají vlastně přitahovat pozornost (a přitahují) (obr. 5). Tato řekněme
   dvojakost je příznačná pro nejednu kulturu. Tendenci "zakrývat, ale zdůraznit; tlumit, ale
   vlastně navodit pozornost" (řečeno slovy Williama H. Davenporta [1987]) prozrazuje tradice
   módy v euroamerickém kulturním okruhu, nemluvě o tradicích krásné literatury. Osobní krášlení
   a ozdoby jsou obecným rysem všech kultur, dokonce i těch, jež to popírají; všude jsou
   genderovým ukazatelem, neboť muži a ženy užívají odlišné způsoby zdobení (obr. 4--6). Stejně
   jako je móda parauměleckou formou v euroamerickém kulturním okruhu, tak v některých kmenových
   tradicích je malování těla a obličeje při slavnostních či rituálních příležitostech pokusem o
   uměleckou podobu, jež může v některých případech mnohé napovědět o společenském postavení
   svého nositele. I když oděv, účes, ozdobení těla jsou pouze pomíjivými projevy (a v tomto
   smyslu jsou jen jinou podobou toho, co se na Západě skrývá pod pojmem módy a její bytostně
   pomíjivé "struktury" -- Lipovetsky 1987), existuje řada forem nebo projevů "trvalejší" povahy:
   tetování, skarifikace, barvení a broušení zubů, deformace lebky, tvarování nohou, máme-li
   uvést několik příkladů, jež rovněž mohou leccos vypovědět jak o genderu, tak o společenském
   postavení. Některé z těchto forem jsou vysloveně sexuální a náleží spíše do jedné kategorie se
   sexuálními mutilacemi nebo modifikacemi. Nejznámějším případem jsou zřejmě hotentotské
   zástěrky, tedy uměle vytvarována labia minora mladých dívek. V souvislosti s tímto ne právě
   obvyklým jevem rozlišil kdysi Felix Bryk (1928) na africkém materiálu "dvojí vaginální typ":
   jeden bez klitorisu -- vagina ankleitoridica u pasteveckých kmenů -- a vagina hypertelica -- typ
   vyznačující se neobyčejně prodlouženými labii. Z moderní etnopsychiatrie je známo, že
   "falický" charakter vnějších ženských genitálií byl sugerován na základě "expandovaných"
   morfologických modifikací, vyskytujících se obvykle ve střední a jižní Africe, rovněž
   v Mikronésii. Někteří autoři hledali původ "hotentotské" zástěrky právě v západním Pacifiku
   (například Lagercrantz 1937). Obtížněji lokalizovatelné mohou být folklorní a mytologické
   kontexty, leč motiv "Afrodíty s penisem", rozpracovaný Gézou Róheimem (1945), naznačuje těsnou
   souvislost s "falizací", s "hotentotskou zástěrkou" a ovšem s celkovou "konstrukcí" ženství.
   Paralelně praktikují některá etnika Amazonie zavěšování závaží chlapcům na skrota, takže
   v dospělosti jim visí až téměř ke kolenům; v týchž kulturách chodí ženy totálně depilovány.
   V East Bay nosí dívky drobné obrázkové tatuáže, v dospělosti obvykle na vnitřní straně stehen.
   Tyto tatuáže byly stejně pečlivě zahalovány jako genitální oblast, jsouce určeny jen manželům
   nebo milencům, a když se muži bavili o sexu a erotice, byly právě řeči o ženském tetování
   pokládány za eroticky vzrušující. -- Mnohé kultury provozují úkony nebo používají formule
   obecně známé jako milostná magie, jejímž cílem je navodit láskyplné pocity v žádoucích
   objektech. Většinou byly tyto úkony prováděny potají, neboť je pospolitost netolerovala,
   pokládajíc je za čarodějnictví. Na Trobriandových ostrovech je základním posláním milostné
   magie zvýšení pohlavní přitažlivosti "provozovatele" odpovídajícího rituálu. Milostná magie
   tam není nikdy pokládána za zpronevěru, zatímco v East Bay je chápána jako nemístný vpád do
   osobní celistvosti. -- Další složkou sexuálních kodexů může být erotické umění. Všeobecně
   známou podobou tohoto typu umění jsou indické skulptury, spojované s posvátnými mýty a
   teologickými představami. Dále lze uvést některé styly takzvaných primitivních skulptur
   Polynésie a Melanésie, jež vyjadřují jak erotické, tak i mystické pomysly, užívajíce vysloveně
   genitální symbolizace. Patří sem i sexuálně explicitní taneční formy z Tahiti nebo Havaje,
   odrážející nepochybně kulturní hodnoty oněch společenství, nebo proslulá mochická keramiku ze
   starého Peru a některé objekty z předkolumbovského Mexika, jejichž plný smysl nám dosud uniká.
   Nejnápadnější složku sexuálního kodexu nacházíme v slovesném umění. Každá kultura má svůj
   sexuální jazyk, který se projevuje v různých řečových obratech, kontextech, humoru, škádlení,
   narážkách, snad "soudoběji" řečeno v "harassmentu"; v různých podobách narativního folkloru,
   samozřejmě rovněž v estetických útvarech jazyka -- v poezii, próze, dramatu a jiných žánrech,
   jež si ta či ona kultura vypracovala. Jako celek je sexuální kodex systémem symbolů, jež
   patrně nejvýmluvněji demonstrují hodnotové orientace osob náležejících k dané kultuře, je
   prostředkem, jímž jsou sdělovány jemnosti "sexuálního étosu". Zde se patrně otevírají závratné
   možnosti jak deskriptivního, tak srovnávacího studia sexuálních kodexů nejen proto, že bylo
   dosud tak málo vykonáno, ale i proto (zejména), že sexuální kodexy zahrnují systémy
   singulárních symbolů nápadně vyjadřujících ideje a hodnoty, které možná tvoří nejspecifičtější
   obsah sexuální kultury. Jestliže byla v předchozích oddílech věnována pozornost těm stránkám
   kultury, jež mohou dávat smysl sexualitě a jež regulují její projevy, její behaviorální
   podoby, je na čase přistoupit k "jádru", k vlastní specifice antropologie sexuality,
   k praktikám, k sexualitě v nejužším slova smyslu: k heterosexuální souloži, eventuálně dalším
   způsobům sexuálního "vybití". Transkulturálně zaměřené údaje o koitu a jiných formách
   sexuálního naplnění nejsou bohužel zrovna přehojné, a proto není překvapující, že lze rozlišit
   jen několik málo pankulturních specik a odlišností, a i ty mohou být sporné. Poznatky
   z kultur, jež mají kladný vztah k předmanželskému pohlavnímu styku, naznačují, že nejranější
   věk, kdy začíná být soulož "provozována", představuje desátý až jedenáctý rok, avšak ani tehdy
   nemusí docházet k plné penetraci nebo orgasmu. Věk nejintenzivnějších sexuálních zájmů a
   činností spadá asi mezi dvacátý a třicátý rok života: toto věkové rozpětí představuje jakousi
   biologickou konstantu, již kultura příliš měnit nemůže. Na druhé straně nacházíme množství
   dokladů, jak kulturní vlivy, dokonce i v naší vlastní společnosti, mohou potlačit, posunout,
   rozšířit limitující věk "koitálního" chování. Tak Abchazané se domnívají, že odkládání plného
   sexuálního života vede k prodloužení pohlavní aktivity. Ženy v dnešní Abcházii se vdávají ve
   věku kolem dvaceti let, ale dříve k tomu docházelo v pozdějším věku. Vyšší věk mužů
   vstupujících do manželství a velké věkové rozdíly partnerů mají patrně vliv na menší plodnost,
   Abchazané však udržují své sexuální zájmy a pokračují v pohlavních stycích do hluboce pozdního
   věku, mnohem vyššího než u kteréhokoliv jiného, v současnosti známého etnika. V jedné
   srovnávací studii (Nag 1969), jež mapovala frekvence soulože u skupiny ve věku od dvaceti do
   třiceti let, se uvádí frekvence 5krát týdně u navažských respondentů, 2,4krát u skupiny
   kalkatských muslimů a 1,9krát u kalkatských hinduistů. Méně obsáhlá data z East Bay pro
   stejnou věkovou skupinu jsou srovnatelná, pouze nepatrně vyšší než u Navahů, zatímco data od
   Balů z Konga uvádějí vyšší průměrnou frekvenci než v East Bay. Pro srovnání: v předmanželských
   příbytcích u již zmíněných Murijů, kde existuje značná volnost, dokonce podpora potěšení ze
   soulože (účastníci jsou ovšem mladší dvaceti let), je frekvence jednou až dvakrát týdně. O
   společenství, jakým jsou například Danijové, známí velice nízkou hladinou libidinózní energie
   a děsem ze sexuálního styku se ženami, bohužel žádnou statistiku četnosti pohlavních styků
   nemáme. Uvedená frekvenční data se ve vypracování a rozsahu nemohou měřit s daty takového
   Alfreda C. Kinseye a jeho týmu (Kinsey -- Pomeroy -- Martin 1948; Kinsey -- Pomeroy -- Martin --
   Gebhard 1953) nebo Williama H. Masterse a Virginie E. Johnsonové (Masters -- Johnson 1966);
   připomínají spíše postupy Shere Hiteové (Hite 1978). Významní transkulturální průkopníci
   Clellan Ford a Frank Beach se přesto o určité shrnutí pokusili. Také data týkající se milostné
   předehry jsou vcelku skromná (Broude 1994; Davenport 1987; Ford -- Beach 1951, Pondělíček --
   Pondělíčková-Mašlová 1971), avšak snad dostatečná k naznačení kulturních odlišností. Z údajů
   vyplývá, že jen málokterá skupina nezná milostnou předehru před koitem, u žádné skupiny
   neslouží předehra jako substituce soulože. "Petting" je zjevně doménou euroamerického
   kulturního okruhu, určitý náběh k pettingu projevují skupiny, jež mají ve zvyku (například za
   podmínek mimomanželských styků) provozovat jakýsi pseudokoitus. Rozpětí milostné předehry může
   být značné: zatímco u Lepčů nebo Kwomů muž i žena začínají se stykem zpravidla ihned, bez
   přípravy a předchozího objímání (což je spíše výjimečné), v jiných kulturách, například na
   Ponape, na Trobriandových ostrovech, mohou sexuální radovánky před koitem trvat celé hodiny.
   Gwen J. Broude (1994) konstatuje, že z 39 společenství, o nichž máme informace o milostné
   předehře, 53,8% vykazuje delší prekoitální činnost; něco málo přes 10% má nepříliš
   vypracovanou milostnou předehru, zatímco ve zbývajících 24,9% nelze vcelku o milostné předehře
   mluvit. Vzorce a podoby milostné předehry koexistují s jinými postoji a obyčeji. Lze říci, že
   ta společenství, jež mají vypracovanou milostnou předehru, umožňují zpravidla svým mužským
   příslušníkům vybrat si partnerku pro manželství, zatímco ve společenstvích, kde milostná
   předehra není výrazným prvkem sexuálního chování, je výběr manželky obvykle přenechán třetí
   straně. Manželovy sexuální "aféry" jsou tolerovány spíše tam, kde milostná předehra není.
   Shrňme: vypracovaná, diferencovaná milostná předehra se objevuje tam, kde je manželství
   svobodnou volbou (pokud někde něco takového existuje), vyžadující mužovu loajalitu; je rovněž
   pravda, že kultury s vytříbenějším kódem milostné předehry bývají shovívavější vůči
   homosexualitě, kdežto opak je pravdou tam, kde je milostná předehra minimální. Je možné
   postoupit o krok dál a položit si poněkud spekulativní otázku po vztahu vypracované, dlouhé,
   rafinované milostné předehry a (romantické) lásky. K vlastním sexuálním technikám, k takzvaným
   figurae veneris (nebo prostě k polohám při souloži) nejprve podotkněme, že je-li milostná
   předehra adjektivem, je heterosexuální koitus substantivem celé antropologie sexuality (a
   nejen jí), protože je, transkulturálně vzato, jediným "podstatným" prvkem sexuálního chování.
   Začněme tím, že ve většině kultur světa je preferovanou polohou poloha "tváří v tvář", žena na
   zádech, dole. Alternativní možností, rovněž hojně zmiňovanou (zvláště pro Afriku), je poloha
   tváří v tvář, avšak na boku; ta je často uváděna jako varianta, jako alternativa klasické
   polohy "misionářské" (Priest 2001), dokonce doporučována tam, kde spí více rodinných
   příslušníků pohromadě, a rovněž v případě pokročilejšího stupně těhotenství. Naproti tomu
   například v East Bay se dává přednost poloze zezadu, zejména při kontaktech cizoložných.
   Cirkumstanciálem je obvykle prales, avšak cirkumstanciálem mohou být i ideály ženské krásy.
   Obecněji lze snad říci, že to, co lidé pokládají za krásné, chápou také jako přirozené. Ze
   shrnutí Clellana Forda a Franka Beache (1951) je možno zjistit, že masivnější tělesná stavba
   je velebena u Namů, na Pukapuka nebo u Sirionó, v kontrastu s tím se preferuje štíhlost u
   Navahů a Ilů, širokou pánev a široké boky vyznávají Čukčové a Kwakiutlové z amerického
   severozápadu (Britská Kolumbie), úzkou pánev a široké boky Jakuti, co největší stydké pysky
   mají v oblibě na Ponape, na Truku, na Markézách, nemluvě pochopitelně o klasické hotentotské
   zástěrce; velký klitoris se zdá být specialitou erotické tradice Velikonočního ostrova,
   není-li to ovšem pouhá tradice etnologická. Dlouhá visící ňadra si považují v Africe, pevné
   polokruhovité prsy na ostrově Manus, velké prsy "vůbec" jsou zbožňovány na Aloru, u Apačů a
   Hopijů, ale také na Lesu. Je téměř zbytečné dodávat, že existují rozmanité, obvykle
   antropometricky založené pokusy o klasifikaci dámských ňader. Podobně je tomu v případě vulvy:
   odkažme v této souvislosti na průkopnickou, vpravdě "archeovulvologickou" studii Miroslava
   Vernera (1974), vycházející z důkladného rozboru núbijských petroglyfů. Připomeňme nakonec, že
   na Trobriandových ostrovech začíná "vyhledávaná" poloha přidřepnutím muže k partnerce, již si
   k sobě přitáhne, pomáhaje jí obemknout nohama své boky, přidržuje jí pak stehna rukama
   zespodu; někdy však žena obemkne muže stehny a zvrátí se dozadu, opíraje se o lokty. Pokusme
   se nyní, ve stopách Edgara Gregersena (1983), o generalizaci "venušiných figur", vycházející
   ze tří dimenzí: z polohy těla rozlišené ve čtyřech podobách -- vleže, vsedě, vstoje, vkleče;
   z postavení partnerů -- tváří v tvář a zezadu; ze zřetele "dominance" -- muž nahoře a žena dole
   nebo naopak; připočítat lze ještě "neutrální" polohu na boku. Orálně genitální počínání je
   dobře známo ze všech vyšších civilizací, rovněž z různých míst Oceánie a Afriky. Z velmi sporé
   informace, jež je k dispozici, lze usoudit, že kontakt úst a penisu je obvyklejší než kontakt
   úst a vulvy. Od dob Alfreda C. Kinseye (přinejmenším) je známo, že orální sex je nápadnější u
   vzdělaných vrstev. V souladu s výzkumy je možno říci, že felace je od padesátých let minulého
   století čímsi běžným. Kontakt úst a penisu je někdy konceptualizován do dvou podob: první je
   klasická felace, v níž aktivně působí ten, kdo užívá úst; druhou je irrumace, při níž partner,
   jehož penis je stimulován, "přiráží" do partnerových úst. Pokud vím, v případě kontaktu úst
   s vulvou analogické rozlišení neexistuje. Diferenciace označení se může ubírat různými
   cestami: tak na Tuamotu rozlišují deset názvů pro klitoris (Bishop -- Hobden 2001, s. 34).
   Kombinace felace a cunnilingu, tedy takzvaná poloha 69  (obr. 8), je podle pramenů velice
   limitovaná, přičemž určitou výjimkou jsou mochické artefakty a některé objekty z jiných
   vysokých kultur. Dodejme ještě, že poloha šedesát devět bývala součástí sexuální výchovy na
   Mangaii. -- Touha po soukromí, základní cirkumstanciální prvek, je často uváděna, ale u mnoha
   kmenových i rurálních pospolitostí je úplné soukromí nedostižným ideálem. I když je představa
   o soukromí kulturně vázána, souvisejíc nepochybně s pojetím osobnosti, stále se vracejí zmínky
   o zvědavých dětech, jimž je vštěpována ignorance pohlavní činnosti rodičů. Na druhé straně se
   však přiznává, že takové pozorování je nutnou součástí socializace. To ostatně není příliš
   daleko od zákazu přímého pohledu na odhalené genitálie, který se uplatňuje v těch kulturách,
   kde "vzorce cudnosti" nepočítají se zakrýváním pohlavních orgánů oděvem. V některých kulturách
   Melanésie se soulož mezi manžely odbývá nikoli v příbytcích, ale zpravidla mimo vesnici
   v zahradních přístřešcích: jen tam si dvojice vychutnává samotu. Podobně je tomu v East Bay,
   kde je počáteční styk manželů komplikován důsledky rané výchovy namířené proti kontaktům
   s opačným pohlavím. Až poté, co si manželé založí vlastní zahradu, získají vlastní pozemek,
   otevírá se jim prostor pro "vypracování" sexuálního styku. Etnologická literatura se zmiňuje o
   tom, že muži mají zpravidla větší sexuální apetenci než ženy. Výjimky najdeme například u
   novoguinejských Sianů a některých skupin Indie, kde, jak se soudí, je ztráta semene čímsi
   oslabujícím, nebo dokonce čímsi nebezpečným. Najdeme také opakovaná sdělení, že ženy mají
   potíže s dosažením orgasmu, že jej málokdy prožívají. U některých etnik, například u Arapešů,
   možnost ženského orgasmu zcela popírají (Mead 1935). Zdá se, že transkulturální variabilita
   ženského orgasmu je přímo závratná: na jedné straně máme "anorgasmické", právě zmíněné horské
   Arapeše, na druhé straně mangaiaské, "multiplex orgiastické" ženy dosahující prakticky během
   každého koitu vrcholu (dobře podloženého klitorálním drážděním), a ne jen jednoho. Tato
   variabilita jen potvrzuje a rámuje složitost a neurčitost ženského orgasmu, jak ji dokládá
   přinejmenším od dob Freudových neobyčejně rozsáhlá a disparátní literatura věnovaná tomuto
   polozáhadnému a poloatraktivnímu fenoménu. Jak píše Igor S. Kon (Kon 1997, s. 186), je-li
   ženský orgasmus jevem nikoli fyziologickým, nýbrž psychologickým (nelokalizovatelným
   jednoznačně do jednoho nebo více "tělových bodů"), pak bude zřejmě nesnadné rozlišit prožitek
   orgasmu od jeho reality, pokud má takové rozlišení nějaký smysl. Snad nepřeháním, řeknu-li, že
   základní složitost je dána křížením, míšením, překrýváním, nedůsledností dvou "konceptuálních"
   řádů. Na jedné straně jde o standardní "hmatatelné" představy o možném lokusu/možných lokusech
   (vagina, klitoris, bod "G", eventuálně jejich kombinace), na druhé straně figuruje množství
   hledisek, ne vždy prostých "wishful thinking", evolučně i obecně biologických, historických,
   etických, antropologických nebo sociokulturních, klinických, psychologických, dokonce
   feministických, paternalistických (pokud jsou paternalisté vůbec schopni takovou "komoditu"
   připustit) a vysloveně machistických. Klasické je rozlišení "vaginálního" versus
   "klitorálního" orgasmu. Jak známo, vaginální orgasmus je spjat s tradiční freudistickou
   představou o transferenci z klitorisu na vaginu jakožto projevu zralosti ženy. Akcent na
   vaginální orgasmus najdeme (nikoli neopodstatněně) i u neofreudistů: "Navzdory malému počtu
   nervových zakončení je vaginální orgasmus možný, protože femininní pohlavní identita, nevědomá
   i vědomá, umožňuje kathexi vaginy jakožto orgánu sexuální receptivity. Přenosová teorie tak
   zůstává v platnosti, jsou-li do uvažování zahrnuty i nevědomé faktory ženské sexuality," píší
   G. a R. Blanckovi (Blanckovi 1993, s. 151) ve své práci o teorii a praxi ego-psychologie.
   Klitorální akcent je naproti tomu patrný nejen u antiadaptacionistů, jakými jsou Stephen Jay
   Gould (1995) a Donald Symons (1979), pro něž je lokusem ženského orgasmu klitoris, tento
   "homolog" penisu, nýbrž u celé řady klinických autorů a rovněž feministek. Pokusem o
   kompromis, pokusem přinášejícím jakousi rovnováhu, pokusem rozlišujícím mezi "klitorálně
   orientovanými ženami" a "ženami orientovanými vaginálně" je asi nejrozsáhlejší dílo o ženském
   orgasmu, jehož autorem je americký psycholog Seymour Fisher (1973), který však nepřestává
   zdůrazňovat vztah orgasmu a osobnostní struktury. Konečně "kulturologicky" zaměření autoři,
   jejichž eminentním představitelem může být Simone de Beauvoirová (Beauvoirová 1966), stojí
   v blízkosti Igora S. Kona (1988) důrazem na difuznost dámského klimaxu. Zdá se mi, že možná
   nejvýstižněji to vyjádřil Edward Dengrove (1973, s. 933): "U obou pohlaví orgasmus implikuje,
   zasahuje celé tělo, ale v případě ženy není lokalizován v genitální oblasti v tom stupni, jako
   je tomu u muže, jsa prožitkem poněkud difuzním (...)"... a pokračuje: "Svou schopností prožívat
   orgasmus je zřejmě lidská samička raritou mezi savci (...) ale její orgasmická aktivita má smysl
   pouze pro její uspokojení (tedy "komodita", "artefakt"? -- poznámka F. V.), nikoli pro její
   biologické funkce. Pro muže je to něco jiného: každá ejakulace je aktem reprodukce." Valná
   část informací o masturbaci v mimoevropských společenstvích má spíše anekdotický charakter a
   ta část, jež má nádech autenticity, se zpravidla vztahuje k mužům. Kupříkladu Kgtala Tswanové
   z někdejšího Bečuánska (Botswany) masturbaci u mužů bez ohledu na věk velice odsuzují, jsou
   však tolerantnější vůči ženám, odpouštějíce dokonce i masturbujícím ženám vdaným s vědomím, že
   jsou zřejmě zanedbávány nebo odloučeny od svých manželů na dlouhou dobu. Z jednoho přehledu,
   jenž se opírá o anketu provedenou mezi mladými muži v Africe, můžeme seznat, že ve všech
   etnických subkulturách je masturbace vcelku odsuzována, neboť prý oslabuje tělo i ducha,
   dokonce může přivodit neštěstí. Přesto však asi 40% mužů potvrdilo zkušenost s onanií
   v nějakém období svého života, asi 20% přiznalo, že ji provozuje stále. Je zajímavé, že
   křesťané se hlásí k masturbaci mnohem častěji než muslimové. Mladí muži z vesnických oblastí
   byli ochotnější mluvit o onanii nežli muži z města. Naproti tomu jen nepatrné procento žen ve
   vzorku potvrdilo provozování masturbace, vaginální i klitorální (Hanry 1970). Naznačená data
   jsou velmi zajímavá, potvrzují některá zjištění Alfreda Kinseye: religiózní příslušnost a
   další stránky sociálního zázemí mohou bezprostředně ovlivňovat sexuální aktivity. Balové
   z Konga jsou vůči onanii shovívaví, a to pro obě pohlaví, toleruje se i vzájemná masturbace
   mezi hochy, o nichž se soudí, že se vyskytuje poměrně často. Také mangaiaská kultura jeví
   známky snášenlivosti vůči masturbaci jak hochů, tak dívek, zhruba do desátého roku života, kdy
   se chlapci podrobují superincisi. Po ní je masturbace spíše odmítána a doporučován
   heterosexuální koitus. Postoj v East Bay je dosti podobný: masturbace je u chlapců pokládána
   za normální, na rozdíl od dívek, u nichž se s potřebou pohlavního naplnění nepočítá. Po
   uzavření sňatku je však onanie pokládána za cosi směšného, za projev nezralosti. Ve výčtu
   prvků sexuálního chování uveďme nakonec tak říkajíc jeho úvrať, jíž je nekrofilie, zahrnující
   jednak sexuální přitažlivost mrtvol, jednak pohlavní styk s nimi. Alfred C. Kinsey, podle
   jednoho ze svých spolupracovníků, Wardella B. Pomeroye, tvrdil (navzdory obrovským zkušenostem
   ze sexuálních či spíše sexuologických výzkumů), že se nikdy nesetkal s případem, jenž by byl
   kvalifikovatelný jako skutečná nekrofilie. Také antropologové (Gregersen 1983) se jen extrémně
   vzácně zmiňují o nekrofilii, pokud však o ní mluví, je vždy spjata s muži. Nejstarší zmínky
   najdeme snad u Hérodota: mrtvoly krásných žen nebyly ve starém Egyptě předávány bezprostředně
   po smrti balzamovačům právě ze strachu ze sexuálního zneužití. Avšak alespoň jedna společnost,
   Luové z východní Afriky, pěstuje určitý typ ritualizované nekrofilie: Duch mladé dívky, jež
   zemřela jako panna, je pokládán za vysoce nebezpečného, a má-li být pacifikován, musí být
   povolán někdo zvnějšku, aby mrtvolu defloroval. Bellacoolové z Britské Kolumbie údajně
   pokládali za přijatelné, když muž z hlubokého zármutku obcoval s mrtvolou své manželky.
   "Funerální" nekrofilie je rovněž známa na Pukapuka -- nejrozsáhlejší anekdotické zmínky najdeme
   u Ronalda M. Berndta (1962), pro novoguinejské Káinanty je nekrofilie aktem potěšující agrese,
   aktem prováděným na zabitých ženách nepřítele.

   Závěry. Tento nástin nepředstavuje jedinou možnost rozčlenění oblasti zvané antropologie
   sexuality. Záměrně se orientoval na kulturně relativistická východiska ve snaze podtrhnout, že
   (1) sexuální kultury jsou velice proměnlivé ve svých ideologiích a hodnotách i ve způsobech
   jejich integrace do "zbytku" kontextů příslušné kultury, že (2) sexuální kultura představuje
   bezprostřední milieu sexuality, důležité pro její určení a zvnějšňování jak jednotlivci, tak
   skupinami, a že (3) sexuální kultury jako představitelné celky pronikavě ovlivňují sexuální
   chování. Ne náhodou jsme se snažili zdůraznit interkulturní variace v ideářích a hodnotách,
   neboť jsou nejen místem, kde je sexuální kultura vytvářena, nýbrž i místem badatelům
   nejpřístupnějším. Jak víme, skutečné sexuální chování lze zkoumat spíše jen nepřímo. Pro
   srovnávací účely lze "ideář" sexuální kultury shrnout do tří oblastí nebo rozsáhlejších témat:
   (1) ideje definující lidskou sexualitu v obecném smyslu slova, (2) specifikace, jež delimitují
   mužství a ženství a (3) explanace nebo jednodušeji nativní představy o početí. Celek těchto
   oblastí snad skýtá cosi jako subjektivní model jak socializace mladistvých, tak chování
   dospělých. Projevy sexuality předpokládají partnerství a skupinovost, specifikujíce sociální
   či institucionální kontexty; ty trasují prostředky donucování, vymáhání standardů nebo norem
   sexuálního chování. Ve většině společenství je to manželství, jež představuje ústřední a
   nejnápadnější institucionální kontext sexuality. Výklad je snad možno uzavřít konstatováním,
   že sexuální kultura zahrnuje dva druhy kontextů, dva druhy prostředí, v nichž se sexualita
   proměňuje: zatímco jedno prostředí je povahy ideační a normativní, je druhé charakteru
   sociálního a regulativního. Závěrem už jen připomeňme, že skutečnost sexuality je pro člověka
   dané kultury potvrzením jeho domněnky o sexualitě, jinými slovy: realita sexu je vlastně jeho
   kulturou. Celostně, z hlediska vědy i umění, je tato problematika rozvíjena v rámci projektu
   *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně -- *Kruh prstenu:
   Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné
   literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této
   knihy. (František Vrhel -- Jaroslav Malina)

   antropologie smrti, subdisciplína biologicko-sociokulturní antropologie zabývající se
   teoretickými základy, východisky a srovnávacím výzkumem způsobů a vzorců chování, jimiž se
   jednotlivé kultury vyrovnávají se smrtí. Zaměřuje se na dějiny smrti specifické pro danou
   kulturu, na obrazy smrti a zádušní kult, představy o posmrtném životě a pojmy vztahující se
   k nesmrtelnosti, na způsoby umírání, rituály truchlení a formy pohřbívání (kremace, inhumace,
   milodary, pohřební stavby a pohřebiště aj.), na všechno, co v rámci jedné určité kultury
   v užším smyslu souvisí se smrtí, umíráním a nesmrtelností. Snaží se prozkoumat, zda a v jakém
   smyslu tento komplex představuje půdorys, na jehož základě lze popsat celou kulturu v jejích
   specifických profilech i v aspektech, jež na první pohled s tématem smrti nesouvisí vůbec,
   nebo souvisí jen málo. V transkulturním vyústění se zaměřuje na hlavní trendy problematiky v
   historické posloupnosti v rámci všech společenství světa od prehistorie až do současnosti.
   Ukazuje danosti a zvláštnosti v pohřebním ritu podle sociálního zařazení, věku, pohlaví a
   zejména etnicity, náboženské nebo kulturní příslušnosti a na tomto základě diskutuje a
   předkládá koncepty chování a respektování zjištěných daností a zvláštností při prolínání a
   střetávání různých kultur a etnik v současném globalizujícím se světě, zvláště pak vztahy
   euroamerické civilizace vůči jiným civilizacím a kulturám.  Celostně, z hlediska vědy i umění,
   je tato problematika rozvíjena v rámci projektu *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně -- Antropologie smrti: Transkulturní výzkum umírání, smrti,
   pohřebních ritů a rituálů. Viz Smrt a pohřeb ... (Jaroslav Malina -- Josef Unger).

   antropologie sociální, viz socio-kulturní antropologie.

   antropologie socio-kulturní, viz socio-kulturní antropologie.

   antropologie strukturální, viz strukturální antropologie.

   antropologie sportovní, viz funkční antropologie, sportovní antropologie.

   antropologie symbolická, viz symbolická antropologie.

   antropologie tělovýchovná, viz funkční antropologie, tělovýchovná antropologie.

   antropologie teoretická, viz teoretická antropologie.

   antropologie umění, subdisciplína antropologie zabývající se transkulturním výzkumem umělecké
   tvořivosti v oblastech hudby, tance, divadla, malířství, sochařství aj. Rozvinut je zvláště
   transkulturní výzkum objektů z okruhu výtvarného a užitého umění (který lze sledovat již od
   mladopaleolitických dob), kam se řadí materiální objekty, jako jsou plastiky a sochy, reliéfy,
   rytiny, malby, ozdoby, šperky, ceremoniální artefakty a zbraně, keramika, košíkářské nebo
   textilní výrobky, ale i zdobení a estetické projevy lidského těla; soustředí se nejen na
   materiály a výrobní techniky, ale především na symbolické významy, které jsou spjaty s vírou,
   náboženstvím a dalšími funkcemi. Ukazuje se například, že v mnoha společnostech takzvaných
   přírodních národů a zřejmě i pospolitostí prehistorických nejsou umělci uznáváni jako výluční
   tvůrci ani nejsou jejich díla chápána jako součást vyšší kultury; umělecká tvorba je často
   spíše kolektivní než individuální a je spjata s větším počtem tvůrců; rozlišení mezi funkcí a
   estetickou hodnotou nemusí mít žádný význam; rozlišení mezi uměním a řemeslem nemusí být
   podstatné; pojetí kreativity a inovace se může v různých kulturách lišit. Například
   paleolitické umění se v současné teorii vyhraňuje jako fenomén veskrze funkční, jako účelná
   součást společenských aktivit své doby -- a právě pro tuto účelnost se nezřídka zpochybňuje
   sama oprávněnost pojmu "umění" v paleolitických společnostech. Pokoušíme-li se proto umění v
   různých kulturách definovat, vyvstává tu i problém jeho postradatelnosti ve společnosti jedné
   a jeho účelnosti ve společnosti jiné -- tedy problém vzniku umění, případně jeho úpadku či
   přechodného zániku. S tím také souvisí zkoumání evolučních, respektive biologických kořenů
   umění a jeho provázanosti s mechanismy smyslového vnímání modalit okolního prostředí (symetrie
   tvarů, barevná harmonie) a jejich adaptivních významů v původním prostředí našich předků
   (rytmika tlukotu srdce matky, varovná zbarvení jedovatých živočichů apod.). (Jaroslav Malina)

   antropologie urbánní, viz antropologie města.

   antropometrické body, mezinárodně dohodnuté body na lebce nebo hlavě a těle živého člověka,
   používané k antropologickým výzkumům. (Eva Drozdová)

   antropometrické nástroje,  pro speciální měření lidského těla i kosterních pozůstatků člověka
   bylo vytvořeno mnoho specializovaných antropometrických nástrojů. Specializovaným výrobcem
   těchto nástrojů je firma Siber Hegner Maschinen AG, Wiesenstrasse 8, Zürich, CH 8022 ve
   Švýcarsku. Většinu měření lze provést i měřidly vyrobeným pro technické účely. (Eva Drozdová)

   antropometrie, vědecká metoda měření lidského těla vyvíjející se souběžně s *osteometrií. Její
   největší výhodou je standardizace používaných bodů, rozměrů a nástrojů, což zajišťuje
   reprodukovatelnost i srovnatelnost různých antropometrických výzkumů lidských populací,
   studovaných badateli na celém světě. K sjednocení metodik a používaných nástrojů došlo na
   sjezdu v Monaku (1906) a Ženevě (1912). Učebnice Rudolfa Martina Lehrbuch der Anthropologie
   z let 1914, 1928 ad. obsahuje popis jednotlivých tělesných rozměrů pod standardními čísly,
   kterými je možno v odborných publikacích tyto rozměry označit. V USA vyšlo několik vydání
   knihy Aleše *Hrdličky Anthropometry, respektive Practical Anthropometry s popisem
   antropologických technik snímání měr na lidském těle a na kostře. Vznik a vývoj antropometrie
   souvisí se zájmem o tvar lebky a četnými pokusy o matematické vyjádření jejího tvaru. V 18. a
   19. století se koncentrovala především na metrický popis lebky. Zájem o antropometrii vzrostl
   zejména proto, že byla považována za prostředek, jak zjistit příbuznost mezi lidskými
   skupinami a vztah lidí a lidoopů. V této době se antropologové zaměřili na rasové teorie a
   snažili se najít rozdíl mezi jednotlivými etnickými skupinami, "rasami". Snažili se skládat
   "rasy" do vzestupného systému, který by měl na nejspodnější úrovni formu, nejvíce podobnou
   lidoopům. I když takováto schémata byla populární a byla přijímána jako nezvratný fakt, je
   nutné zdůraznit, že někteří badatelé je kritizovali, například James Cowles Prichard
   (1786--1848) v roce 1813 odmítl všechny názory, že černoši jsou spojovacím článkem s opicemi.
   Hlavním důvodem, proč byla velikosti a tvaru lebky věnována tak velká pozornost, byl
   předpoklad, že tvar lebky je anatomickým znakem, který je nejméně proměnlivý, a proto vhodný
   k měření starobylosti. Protože v lebce je uložen mozek, tvar hlavy a její obrys byly
   považovány za znaky vyspělosti mozku a za míru jeho kvality. Domněnka, že charakter člověka a
   jeho inteligenci ukazuje morfologie jeho lebky má velmi dlouhou historii. Studium těchto znaků
   se dostalo mezi vědecké disciplíny na počátku 19. století zásluhou rakouského lékaře a
   psychologa Franze Josefa *Galla (1758--1828) a jeho spolupracovníka Johanna Caspara Spurzheima
   (1775--1880). Jejich práce položily základ *frenologii, velmi populární vědě v 19. století,
   která zkoumala a zaznamenávala obrys lebky a vytvářela mapu schopností a nadání jednotlivce.
   Frenologie přežila do konce 19. století, kdy pomalu zanikla; v dnešní době je považována za
   přežitou, nevědeckou disciplínu, i když se můžeme s jejím praktikováním různými šarlatány
   setkat i v současnosti. V roce 1842 švédský badatel Anders Adolf Retzius (1796--1874) vytvořil
   nový index popisující obecný tvar lebky a její kapacity. Dělil maximální šířku její délkou a
   obdržel tak dodnes užívaný, známý délkošířkový index lebky. Podle tvaru obličeje spolu
   s hodnotou délkošířkového indexu se Retziovi podařilo rozdělit Evropany do čtyř skupin.
   Délkošířkový index byl populární dlouhou dobu a byl aplikován ve studiích o variabilitě
   člověka do poloviny 20. století (dnes se stále používá, ale nikoli ke klasifikaci příslušnosti
   k "rase" nebo k hodnocení schopností člověka, nýbrž popisuje pouze proměnu tvaru lebky
   v čase). Francouzský neurochirurg, anatom, patolog a histolog Pierre Paul *Broca (1824--1880)
   vytvořil srovnávací kraniologické studie, aby podpořil myšlenku o spojování tvaru lebky
   s určitým typem chování. Věřil, že změřený tvar lebky je nejlepším indikátorem kvality mozku.
   Broca spojil kraniologii a studium mozku proto, že se domníval, že nejzákladnějším znakem při
   studiu ras je právě mozek. Vycházel z představy, že rozdíly mezi rasami se projevují v chování
   lidí a tak mozek hraje v rasové typologii významnou roli. Broca si dával záležet na přesnosti
   měření. Nezastavil se u numerického popisu, ale vypracoval z něho celou historii nebo dokonce
   sociální postavení skupiny, kterou studoval. Převedl rozměry lebky na celou škálu indexů a
   z nich chybně odvozoval (jak bylo později prokázáno) charakteristiky jako jsou sociální
   postavení nebo psychické vlastnosti těchto dávno zemřelých lidí. Broca je i přes některé
   chybné názory a teorie zakladatelem antropometrie. Zkonstruoval antropologický instrumentář,
   definoval kraniometrické body na lebce a rozměry lebky. Tyto techniky jsou platné dosud, i
   když v jiných souvislostech. Používají se k zachycení a popisu tvaru lebky, nikoli pro
   zjištění inteligence nebo sociálního postavení studovaného člověka nebo na podporu přežitých
   rasových teorií. Výsledky jeho obsáhlého díla publikoval Paul Topinard (1830--1912) v roce
   1885. S rozvojem antropometrie byly do antropologie zavedeny statistické metody. Francouzský
   matematik a astronom Lambert Quetelet (1796--1874) vytvořil množství statistických postupů,
   jejichž prostřednictvím vyjadřoval variabilitu člověka. Jeho hojné používání průměrů způsobilo
   vznik teorie o "průměrném člověku".

   Antropometrie však nebyla používána jen pro studium rasových rozdílů mezi lidmi. Byla také
   užívána jako standardní identifikační metoda v kriminalistice. Byly vytvářeny práce
   pojednávající o fyzickém zjevu odsouzených. Z nich plynulo, že kriminální činy páchají fyzicky
   specifičtí lidé. Příznivci této teorie byli ovlivněni zejména pracemi italského lékaře Cesare
   Lombrosa (1836--1909), který vypracoval teorii o rozeném zločinci (vrozené zločinecké vlohy).
   Ve svých publikacích uvádí Lombroso seznam tzv. abnormalit -- jako například ustupující čelo,
   velké uši, hranatou a ustupující bradu, široké lícní kosti, levorukost, špatný čich a chuť,
   exhibicionismus, který se projevoval zálibou v tetování. Osoba, která měla minimálně pět z
   těchto znaků byla podle Lombrosa potenciálním zločineckým typem. Na přelomu 19. a 20. století
   (i později) byly kriminální antropometrie a obecná somatologie široce užívány. Bylo studováno
   mnoho probandů, aby mohl být nalezen vztah mezi chováním a fyzickým vzhledem. Lombrosovy
   teorie nebyly nikdy potvrzeny. Tuto myšlenku se čas od času snaží někdo obnovit, a i když je
   jasné, že je nesmyslná, nikdy docela nezanikla. Dalším ze slavných vědců, který se zapsal do
   dějin antropologie, byl britský matematik Francis Galton (1822--1911), bratranec Charlese
   *Darwina. Galton jako matematik aplikoval Queteletovy teorie a objevil biometriku. Galton
   studoval dědičnost některých znaků u dvojčat a jejich rodin. Vytvořil postupy pro porovnávání
   jedinců a vzorků z určité populace. Jako první vytvořil test pro testování inteligence a spolu
   se svým slavným žákem Karlem Pearsonem (1857--1936) vytvořili koncepci na zlepšení kvality
   lidské populace, tedy koncept eugeniky. Pearson se zapsal do dějin antropologie především
   zavedením statistických postupů do antropologie. Na počátku 20. století podrobil Brocovu
   metodiku revizi Rudolf *Martin (1864--1925), který rovněž zdokonalil Brocou vytvořený
   antropologický instrumentář. Martin započal tradici periodického vydávání souhrnných,
   mezinárodně platných, antropologických příruček. Jeho základním dílem je Lehrbuch der
   Anthropologie in systematischen Darstellung, jehož první vydání vyšlo v roce 1914 a druhé
   vydání po jeho smrti 1928. V roce 1957 doplnil Martinovu učebnici Karl Saller a poslední
   vydání revidované Rainerem Knussmannem začalo postupně vycházet v nakladatelství Gustava
   Fischera od roku 1988 pod názvem Anthropologie: Handbuch der vergleichenden Biologie des
   Menschen. Kromě této německy psané příručky, vyšlo mnoho dalších prací, věnovaných
   antropometrii a sjednocení její metodiky. Za všechny jmenujme, Practical Anthropometry Aleše
   Hrdličky vydanou v roce 1920, nebo Pratique Anthropologique Georgese Oliviera, jejíž
   francouzské vydání vyšlo v roce 1960 a anglický překlad (Practical Anthropology) byl
   publikován v roce 1969. Rovněž v českých zemích má antropometrie bohatou tradici související
   se vznikem a rozvíjením oboru *antropologie. S tím souvisí vydávání učebnic a příruček
   antropologie, antropometrie a osteometrie. V roce 1967 vyšla pod redakcí Vojtěcha *Fettera a
   za spolupráce Miroslava *Prokopce, Jaroslava *Suchého, Svatavy Titlbachové, Heleny Malé,
   Vladimíra V. Novotného, Zdeňka Pavlíka, Milana *Stloukala a Chrudoše Troníčka souborná
   učebnice Antropologie (Praha: Academia) zahrnující všechna pole biologické antropologie. V
   poslední době byla oblast antropometrie a osteometrie obohacena o řadu prací: Dokládal, Milan
   (1999): Morfologie spálených kostí: Význam pro identifikaci osob. Brno: Masarykova univerzita
   v Brně; Drozdová, Eva (2003): Základy osteometrie. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 18. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA; Stloukal, Milan -- Dobisíková, Miluše -- Kuželka, Vítězslav -- Stránská, Petra --
   Velemínský, Petr -- Vyhnánek, Luboš -- Zvára, Karel (1999): Antropologie: Příručka pro studium
   kostry. Praha: Národní muzeum v Praze. I když má antropometrie jako vědecká metoda dlouhou
   tradici a v minulosti byla zneužita k nevědeckým účelům, její význam nadále trvá. Bez
   antropometrických technik se neobejdou antropologové, ať studují populace vymřelé nebo
   recentní. Používají antropometrických technik k zachycení tvaru těla člověka a jeho
   variability. Antropometrii však už dnes nikdo z vědců nepoužívá ke směšování fyzických a
   psychických vlastností člověka a k hodnocení jeho kvality, jak tomu bylo v dobách jejího
   vzniku. Antropometrické postupy jsou neustále zdokonalovány a přepracovávány. Noví autoři
   definují nové rozměry nebo přepracovávají a zjednodušují metodiky již v minulosti definované.
   Používají se nejnovější statistické postupy k vyhodnocení rozměrů. Antropometrie je tedy
   metodou, která má dlouhou historii a svůj význam pro vědu neztratí ani v budoucnosti. (Eva
   Drozdová -- Jaroslav Malina)

   antropomorfismus, ...

   antropozoonóza, infekční onemocnění zvířat, s možným přenosem na člověka. (Ladislava
   Horáčková)

   anulus fibrosus, fibrózní prstenec v meziobratlové ploténce obklopující nucleus pulposus.

   Anup, egyptský bůh zemřelých a mumifikace a ochránce pohřebišť. Nejčastěji byl znázorňován
   v podobě ležícího šakala. Jedním z center jeho uctívání byla oblast Mennoferu. (Břetislav
   Vachala)

   apartheid (nizozemsky oddělování), doktrína  a na ní založená politika nejkrajnější rasové
   diskriminace nebělošského obyvatelstva Jihoafrické republiky; definitivně ukončena v roce
   1993. (Jaroslav Malina)

   aplázie, nevyvinutí, chybění orgánu. (Ladislava Horáčková)

   aplikovaná antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se užitím antropologických
   teorií, metod a výsledků k řízení a ovlivňování kulturních změn. (Jaroslav Malina)

   apofýza, kostní výrůstek s vlastním osifikačním jádrem, na který se upíná šlacha svalu.
   (Ladislava Horáčková)

   Apollón (latinsky Apollo), syn nejvyššího boha Dia (*Zeus) a bohyně *Létó, bratr *Artemidy. V
   řeckém pantheonu byl Apollón bohem světla a slunce (měl epiteton "Foibos" -- zářící), byl
   garantem harmonie a božského pořádku, ochráncem před nemocemi a epidemiemi a patronem tvůrčí,
   múzické činnosti. Byl také neomylným věštcem, jeho nejvýznamnější svatyně byly zároveň
   proslulými věštírnami -- Delfy v Řecku a Didymy u Miléta na maloasijském pobřeží. Apollón byl v
   antice synonymem krásy, byl zobrazován jako krásný mladý bůh s lukem a šípy, byl mu zasvěcen
   vavřín. V Římě si ho jako své ochranné božstvo vybral *Augustus a na Palatinu mu postavil
   chrám, v němž byly uchovávány náboženské spisy, mezi nimi i Sibyllské knihy. Z apollinského
   typu dokonalé a idealizované mladistvé krásy se vyvinul i první ikonografický typ pro
   znázorňování Krista, který vznikl v pozdní antice. (Marie Pardyová)

   apomorfní znaky, znaky odvozené, nově vzniklé v dané skupině potomků. (Václav Vančata)

   apoštolové, z řeckého apostolos, "vyslanec", v křesťanském smyslu dvanáct učedníků Kristových,
   kteří měli šířit jeho učení. Byli to: Šimon, zvaný Petr, Ondřej, Jakub starší, Jan, Filip,
   Bartoloměj, Matouš, Tomáš, Jakub mladší, Juda Tadeáš, Šimon a Jidáš, kterého nahradil Matěj.
   Mezi apoštoly bývá pro své zásluhy o šíření evangelia mezi pohany zařazován i sv. Pavel
   (Šavel), jemuž se říká apoštol národů. Později byl na Východě jako třináctý apoštol uctíván
   císař *Konstantinus, který křesťanství pozvedl na úroveň státního náboženství. (Marie
   Pardyová)

   apotropaický ("odvracející zlo"), ochranný symbol působící magickou silou. Jedním z
   nejstarších motivů tohoto druhu jsou dvě reliéfní lvice na Lví bráně v Mykénách ze 13. století
   př. n. l. V dalším řeckém vývoji se nejznámějším ochranným symbolem pro svou ohyzdnost a
   schopnost usmrcovat stala hlava Gorgony, takzvané Gorgoneion, v menší míře se uplatňoval také
   *falus jako symbol plodnosti a prosperity. (Marie Pardyová)

   apozice, růst přikládáním nových vrstev ke starým. (Ladislava Horáčková)

   apriorní, předem daný, předem stanovený, nezávislý na zkušenosti. (Jaroslav Malina)

   aproximace (přiblížení nebo přibližnost), zjednodušení teorie či problému zanedbáním malých
   faktorů; někdy se lze k řešení původního problému libovolně přiblížit postupnými aproximacemi.
   (Jaroslav Malina)

   aproximální, při popisu zubu označení pro sousední plochy korunek. (Ladislava Horáčková)

   arabský svět, dějiny Arabů jsou do vzniku islámu, to znamená do první čtvrtiny 7. století n.
   l., spjaty převážně s Arabským poloostrovem. Toto rozsáhlé území pokrývají z větší části
   pouště, ale navzdory tomu zde jeho obyvatelé nacházeli vhodné podmínky nejen k nomádskému, ale
   i k usedlému způsobu života. V centrální a severní části Arabského poloostrova zaslouží zmínku
   hornatý Hidžáz, protkaný různými směry mnoha údolími, a dále na východ náhorní planina Nadždu.
   Hidžázem a Nadždem procházely karavanní cesty z jižní Arábie do Palestiny nebo k Perskému
   zálivu a do jižní Mezopotámie. Podél karavanních cest, v údolích a na místech s dostatkem
   vláhy vznikaly oázy a města. V zemědělských oblastech se pěstovaly hlavně datlové palmy,
   pšenice a ječmen. V jihozápadní části Arabského poloostrova, v dnešním Jemenu, se díky
   přírodním a klimatickým podmínkám vytvořily předpoklady k intenzivnímu zemědělství a vzniku
   velkých centralizovaných států, z nichž nejmocnější byla Sabejská říše (zhruba od 8. do 1.
   století př. n. l.). Již v předislámské době Arabové pronikali do pouští a stepí mezi Sýrií na
   západě a Mezopotámií na východě a zakládali tam útvary, které plnily úlohu nárazníkových států
   mezi Římany a Parthy a později mezi Byzancí a sásánovskou Persií. V římské epoše vynikla
   především Palmyra ve východní Sýrii, vazalský stát Říma, která dosáhla největšího rozkvětu ve
   3. století n. l. za vlády královny Zenobie. V 5. století vzniklo v Híře na dolním Eufratu
   knížectví Lachmovců, spojenců sásánovské Persie, a od téže doby hájili východní hranici
   Byzance syrští Ghassánovci. Třebaže většinu obyvatel Arabského poloostrova tvořili nomádi,
   měly pro jeho hospodářský život velký význam hidžázské oázy a města. K největším oázám patřily
   Jathrib (pozdější Medína; asi 370 kilometrů severně od Mekky) a Tá'if (asi 80 kilometrů
   jihovýchodně od Mekky) s bohatou produkcí datlí, obilovin, zeleniny a ovoce. Mekka ležela na
   karavanní cestě z jižní Arábie do Palestiny a za svou prosperitu děkovala především obchodu.
   Na její půdě stála také starobylá pohanská svatyně ka'ba, cíl každoročních náboženských poutí.
   Zde začal Muhammad kolem roku 610 hlásat novou víru, která dala dějinám Arabů mocný impuls a
   nový směr -- *islám. Rozhodujícím mezníkem při vzniku islámu byl rok 622, kdy Muhammad
   přesídlil z Mekky do Jathribu (Medíny) a vytvořil tam základy politické, společenské
   a vojenské organizace islámské obce. Po jeho smrti roku 632 se již jeho prvním nástupcům
   (chalífům; 632--661) podařilo nejen sjednotit ve jménu nového náboženství celý Arabský
   poloostrov, ale i obrátit islámské výboje daleko za jeho hranice. Ty směřovaly nejprve proti
   byzantským državám. Do roku 647 obsadili muslimové Palestinu a Sýrii až k maloasijské hranici,
   dobyli Egypt a ovládli severní Libyi. Zároveň se obrátili i proti Íránu. Sásánovská říše se
   pod jejich náporem zhroutila a roku 651 byl v jejich moci celý *Írán. V roce 661 se vlády
   ujali Umajjovci (661--750) a těžiště říše se přesunulo z Medíny do Damašku. Umajjovcům se
   podařilo navzdory mnoha vnitřním konfliktům a otřesům vybudovat centralizovaný stát a jednotný
   ekonomický systém. Islámské výboje pokračovaly i v umajjovské epoše. Na východě pronikli
   muslimové do Střední Asie a k poříčí Indu, do roku 710 dobyli celou severní Afriku a v první
   polovině 8. století ovládli kromě severních oblastí Pyrenejský poloostrov. Po svržení
   umajjovské dynastie roku 750 se chalífského titulu zmocnili Abbásovci z Muhammadova rodu
   Hášimovců. Sídelním městem se stal Bagdád, ležící v těsné blízkosti íránského regionu. Dlouhá
   epocha abbásovského chalífátu (750--1258) je dobou největšího rozkvětu arabsko-islámské
   civilizace, ale i postupného rozpadu politické jednoty říše. Již v roce 756 se osamostatnilo
   muslimské Španělsko pod vládou umajjovského emíra, v severní Africe se dostaly k moci lokální
   dynastie a také ve východních oblastech vznikly samostatné politické útvary. Od 9. století se
   z chalífovy suverenity vymanil Egypt pod vládou několika dynastií, z nichž nejvýznamnější byli
   Fátimovci (909--1171) a Ajjúbovci (1169--1250). Úpadek chalífské moci se projevil i v centru
   říše; chalífové se stávali loutkami v rukou velitelů tureckých gard. V roce 945 obsadili
   Bagdád íránští Bújovci (932 až 1055), roku 1055 je vystřídali turečtí Seldžukovci, kteří
   vládli v Sýrii do roku 1117 a v Iráku do roku 1194. Na konci 11. století zasáhly do oblasti
   Sýrie a Palestiny křižácké výpravy. Výrazného úspěchu v boji proti křižákům dosáhl Saláhaddín
   z dynastie Ajjúbovců, který roku 1187 dobyl Jeruzalém. Po pádu Ajjúbovců roku 1250 se v Káhiře
   zmocnili vlády velitelé tureckých oddílů (takzvaní mamlúci) a tak zahájili dlouhou epochu
   mamlúckých dynastií v Egyptě a Sýrii (1250--1517). Od 11. století prožívalo postupný politický
   úpadek muslimské panství ve Španělsku. Tlak křesťanské reconquisty neustále sílil, ve 13.
   století padla Córdoba a Sevilla, a nakonec se do roku 1492 udržela jen dynastie Nasrovců
   v Granadě. Do politického, sociálně-ekonomického a kulturního vývoje takřka celé východní
   poloviny islámského světa zasáhl ve 13. století ničivý mongolský vpád. Mongolové pronikli do
   Střední Asie a Íránu a roku 1258 dobyli a vyplenili Bagdád. Toto datum znamená konec
   abbásovské epochy a faktický pád chalífátu. Mongolové se pak zmocnili Sýrie, ale v Palestině
   utrpěli těžkou porážku od egyptských mamlúků, ustoupili a vyklidili celou Sýrii. Od 14.
   století začala prosazovat expanzivní politiku nová vznikající velmoc -- stát osmanských Turků.
   Roku 1453 dobyl sultán Mehmet Fatih Cařihrad a v letech 1516 až 1517 se sultán Selim I.
   zmocnil Sýrie a Egypta a učinil tak konec vládě mamlúků. Všechna území arabského Východu i
   severní Afriky kromě Maroka se dostala pod nadvládu Osmanské říše. Od počátku 19. století se
   arabský svět stává sférou zájmů a vlivu evropských velmocí. V roce 1798 přichází do Egypta
   Napoleonův expediční sbor, od roku 1882 je Egypt pod faktickou nadvládou Británie, v období
   let 1831--1912 obsazuje Francie Alžírsko, Tunisko a Maroko a v letech 1911--1912 Itálie dobývá
   Libyi. V jižní a východní části Arabského poloostrova uplatňuje svůj mocenský vliv Británie.
   Arabské země, které zůstaly v rámci Osmanské říše (Sýrie, Libanon, Palestina, Zajordánsko,
   Irák), jsou po první světové válce svěřeny do mandátní správy Británie a Francie. V
   meziválečném období sílí snahy o vymanění z koloniální nadvlády; formální samostatnost
   získávají Egypt, Irák, na Arabském poloostrově vzniká Saúdskoarabské království, ale většina
   arabských zemí získává politickou nezávislost až po druhé světové válce. Současný arabský svět
   tvoří -- s výjimkou Palestiny -- samostatné národní státy, které charakterizuje rozdílná úroveň
   ekonomického a sociálního vývoje, politických institucí a státního zřízení. Stále však působí
   jednotící faktory, které udržují vědomí sounáležitosti a solidarity: společná minulost, odkaz
   arabsko-islámské kultury a civilizace a společný spisovný arabský jazyk. (Jaroslav Oliverius)

   Arago, Caune de ľArago, Tautavel, Francie, jeskyně v západních Pyrenejích se
   středopleistocenní výplní, s nálezy fauny, kamenné industrie starého paleolitu a kosterních
   pozůstatků archaických *hominidů; stáří je mezi 200 000--400 000 lety. (Jiří A. Svoboda)

   arachnodaktylie, jeden ze symptomů Marfanova syndromu. Postižení jedinci se vyznačují, mimo
   jiné, štíhlou postavou, gracilními kostmi, protáhlými končetinami se štíhlými "pavoučími"
   prsty na rukou i na nohou. (Ladislava Horáčková)

   Araukáni, vlastním jménem Ché ("Lidé"), bojovní jihoameričtí Indiáni, dnes žijící na území
   dvou latinskoamerických republik Argentiny a Chile (celkem asi 65 000 osob); nejpočetnější
   jsou Mapučové. (Josef Kandert) (Josef Kandert)

   arcibiskup, metropolita, biskup hlavního města církevní provincie, nadřízený biskupů. (Josef
   Unger)

   arcosolium (též arkosolium), zaklenutý výklenek, v jehož spodní části je místo pro uložení
   těla zemřelého. (Josef Unger)

   Ardipithecus ramidus, ardipiték starobylý, zatím nejstarší rod hominidů, definovaný v roce
   1995 T. Whitem, G. Suwou a B. Asfawem na základě nálezů z údolí řeky Awaš v Etiopii. Žil
   v období od 5,8 do 4,4 milionu let a byl to poměrně malý *hominin, který měl ještě výrazné
   starobylé znaky na zubech i kostře; některé z těchto znaků byly podobné znakům šimpanzů.
   Nálezy jsou poměrně hojné, ale velmi fragmentární. Pocházejí ze dvou nalezišť z Etiopie:
   Middle Awash (4,4 milionu let) a Kaddaba (5,75 milionu let). Ardipiték měl poměrně dlouhé
   stoličky s nízkou korunkou a tenkou sklovinou. Stavba horní končetiny měla ještě některé znaky
   velmi podobné šimpanzům. Přesto měl již dvojnohý typ chůze, i když velmi odlišný od chůze
   lidské. Prokazuje to jak člověku podobná poloha týlního otvoru, tak stavba nohy. Tento druh
   vážil do 30 kg. Ardipiték, stejně jako *sahelantrop, byl od našich běžných představ o předcích
   člověka velmi vzdálený. (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Ardvisúra Anáhitá, v íránské mytologii bohyně plodnosti, vody, úrody, zdaru, ženské božstvo
   mazdaismu. V *Avestě  byla spojována s vodami, láskou a válečnictvím. V řecké mytologii byla
   ztotožňována s Artemidou nebo s Afrodítou. (Jaroslav Malina) (Jaroslav Malina)

   Arendtová Hannah (14. 10. 1906, Hannover, Německo -- 4. 12. 1975, New York, USA), německá
   filozofka. Ve dvaadvaceti letech získala doktorát z filozofie na univerzitě v Heidelbergu, kde
   byl jejím učitelem Martin *Heidegger. Po příchodu nacistů k moci emigrovala do Francie, po
   jejíž okupaci v roce 1941 odešla do Spojených států amerických. Působila jako profesorka na
   řadě amerických univerzit (University of Princeton, Columbia University, University of
   Chicago, University of Berkeley, New School for Social Research). Zabývala se především
   politickou teorií a věnovala se problematice fenomenologie, totalitarismu, holocaustu a údělu
   židovství v moderní době. (Ivo T. Budil -- Jaroslav Malina)

   Arene Candide, Itálie. V roce 1942 byl v této rozlehlé jeskyni odkryt mimořádně bohatý pohřeb
   muže ve stáří kolem 18 let, označený jako knížecí (Il Principe). Je vysypán barvivem, hlava je
   obklopena stovkami provrtaných mušlí (Ciprea sp.) a jeleních špičáků. Dále se našly přívěsky
   z mamutoviny, čtyři náčelnické hole a 23 cm dlouhá kamenná čepel. Nově získané datum je 23 440
   let. (Jiří A. Svoboda)

   Arés, řecký bůh kruté války, v Římě uctíván jako Mars. Podle řeckých představ byl synem Dia
   (viz Zeus) a *Héry a záletným milencem *Afrodíty. Rovněž byl považován za praotce *Amazonek. V
   boji nebyl neporazitelný, často však nad ním vítězila *Athéna, která byla patronkou moudře
   vedené války. V militaristicky založeném Římě byl Mars druhým nejdůležitějším bohem po
   Jupiterovi a byl uctíván jako praotec Římanů, protože s vestálkou Rheou Silvií zplodil
   dvojčata Romula a Rema. (Marie Pardyová)

   Aréta ("ctnost, dokonalost"), manželka fajáckého krále *Alkinóa, známého z Homérovy Odysseie.
   (Marie Pardyová)

   archaický sloh, sloh výtvarných památek řeckého umění 7. a 6. století př. n. l. Raný řecký
   výtvarný projev je ovlivňován podněty z Předního východu a zejména z Egypta, ale přesto
   nepostrádá výraznou osobitost a rychlý pokrok. V této době se konstituují oba stavební řády
   dórský a iónský, vzniká kamenný chrám, rodí se monumentální plastika, z technických
   i hieratických příčin dosud strnulá, a rozvíjí se vázové malířství. K překonání konvencí
   archaické tvorby dochází v období řecko-perských válek, uvolnění je projevem nastupující
   klasiky. (Marie Pardyová)

   archaičtí lidé, předchůdci moderního člověka (Homo habilis, viz, Homo erectus, viz,
   hypotetický Homo antecessor, viz, Homo heidelbergensis, viz, Homo neanderthalensis, viz).
   (Jiří A. Svoboda)

   archeobotanika, vědní obor studující rostlinné *makrozbytky v kulturních vrstvách pravěkých a
   středověkých sídlišť a pohřebišť a výplních archeologických objektů (studní, jímek, vodovodů,
   sklepů apod.). Z rozboru nalezených makrozkytků lze odvodit hlavní užitkové rostliny
   (obilniny, luštěniny, ovoce, zelenina, koření, technické plodiny), které byly na lokalitě
   pěstovány, sbírány nebo na ni byly importovány. Lze podle nich sledovat procesy domestikace
   hlavních druhů obilnin a luštěnin v průběhu pravěku a zprostředkovaně i vývoj archaických
   zemědělských systémů. Někdy lze také sledovat poměr mezi pěstovanými a sbíranými rostlinami v
   prostředí konkrétní lokality. Na základě přítomných makrozbytků lze také rekonstruovat
   nejbližší vegetační okolí lokality (zastoupení polí, luk, rumišť, podmáčených stanovišť, lesů,
   křovin apod.). (Petr Bureš)

   archeofyty, rostliny v daném území zdomácnělé, avšak nepůvodní, zavlečené do území člověkem ve
   starověku či středověku; za středověko-novověký předěl je ve fytogeografii považován rok 1492.
   (Petr Bureš)

   archeologická antropologie, subdisciplína antropologie rekonstruující lidskou minulost na
   základě archeologických pramenů pomocí specifických metod biologické antropologie,
   *etnoarcheologie, *experimentální archeologie aj. Termín tedy označuje něco jiného než
   fyzickou antropologii ve službách archeologie, zaměřenou na popis a analýzu kosterního
   materiálu nalezeného při archeologických výzkumech, tedy obor, který má již své pevné místo a
   neoddiskutovatelnou potřebnost v metodách zaměřených na poznání minulosti archeologickými
   metodami. Archeologickou antropologii můžeme chápat jako součást historické antropologie,
   která pojímá dějiny způsobem vnímání samotných aktérů, tedy konkrétních lidí, ale která se
   orientuje, především z důvodů kvantity písemných pramenů, na počátek novověku. Archeologická
   antropologie nebude moci kopírovat *historickou antropologii v pojetí tlumočeném Richardem van
   *Dülmenem. Archeologická antropologie se zaměřuje na rekonstrukci života konkrétních lidí či
   malých definovaných skupin v minulosti na základě archeologických pramenů, které mají jiný
   charakter než prameny písemné a jejich interpretace vyžaduje jiné metody. Vychází z toho, že
   smyslem archeologického bádání není jen objevení památek, jejich exkavace, deskripce a
   chronologické zařazení, ale rekonstrukce života konkrétních lidí v minulosti. Stejným dechem
   je však třeba dodat, že tato rekonstrukce musí být provedena na základě znalosti a kritické
   analýzy pramenů. Konkrétní naplnění tohoto badatelského směru -- intenzivně rozvíjeného se jeví
   ve třech rovinách (na základě zkušeností z programu Katedry antropologie Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně --viz):

   1. Jako nosné se jeví studium vztahu člověka a artefaktu, protože zatím se běžně studuje
   artefakt v archeologickém kontextu především z hlediska typologického a chronologického, což
   je dáno vzděláním většiny archeologů. K studiu vztahu lidského těla a artefaktu je však kromě
   archeologických znalostí zapotřebí i znalost anatomie, v některých případech i anatomie
   vývojové, čímž dochází k propojení fyzické (biologické) antropologie a archeologie. Například
   na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně byl studován vztah
   prstu a prstenu v době hradištní, vztah chodidla, obuvi a ostruhy, vztah meče a ruky, vztah
   velkomoravské sekery a ruky, vztah lukostřelce k nátepní destičce v kultuře zvoncovitých
   pohárů. Výsledky jsou zajímavé, neboť například ukázaly, že ne všechny prsteny nalézané
   v hrobech, mohli nosit pohřbení. Podařilo se také určit přibližný věk nositelů ostruh, takže
   v případě, že kostra v hrobu s dětskými ostruhami se nedochovala, je možné určit přibližné
   stáří dítěte. U mečů se podařilo doložit důvod prodloužení rukojeti od 13. století i
   skutečnost, že používání meče se neobrazilo na svalovém reliéfu horní končetiny. Jako další
   artefakty ke zkoumání se nabízí srpy, břitvy, náramky, nánožníky nebo jehlice (obzvláště ty
   dlouhé z mladší doby bronzové).

   2. Další oblastí ke zkoumání se jeví rekonstrukce života na základě archeologických výzkumů.
   Jako příklad možno uvést soustavně archeologicky prozkoumaný hrad v Lelekovicích existující ve
   druhé polovině 14. století. Výsledky byly zpracovány tak aby na rekonstruované podobě hradu,
   který během půlstaletí prodělal tři výrazné stavební proměny, byl popsán život jeho obyvatel.
   Je pravdou, že podstatným způsobem mohlo být využito i písemných pramenů.

   3. Za třetí oblast zájmu archeologické antropologie lze považovat rekonstrukci života
   konkrétních lidí na základě kosterních pozůstatků a hrobové výbavy. Nemusí se jednat jen o
   osoby identifikovatelné v písemných pramenech, ale i o osoby bezejmenné. Za východisko je
   možno považovat poznatek, že kosterní pozůstatky obsahují informace o konkrétním člověku a
   artefakty informace o tvůrci a uživateli. V tomto smyslu jsou zpracovány osudy konkrétních
   lidí pohřbených v době hradištní u Morkůvek či Divák na jižní Moravě.

   Je samozřejmé, že v obou posledně uvedených oblastech výzkumu je třeba dávat pozor na to, aby
   nebyla překročena únosná mez vědecky podložené rekonstrukce a stále zřetelně oddělovat
   dokumentovanou skutečnost od interpretace. (Jaroslav Malina -- Josef Unger)

   archeologická epistemologie, odvětví *teoretické archeologie (na hranici s filozofií
   historie), zabývající se zjišťováním možností, hranic a úskalí archeologického poznání.
   (Jaroslav Malina)

   archeologická hermeneutika, systém výzkumných operací, týkajících se dešifrování starých
   kulturních významů věcí a komplexů a uvedení těchto objektů do souvislosti s jinými myšlenkami
   a poznatky o historických událostech a procesech. (Jaroslav Malina)

   archeologická kultura, soubor prvků hmotné *frakce kultury, vyskytující se v archeologickém
   materiálu a zastoupený tak rozsáhlou a svéráznou škálou typů, tak těsně vzájemně spojených
   (teritoriálně i chronologicky, stylisticky, společným výskytem nebo kovariací), že tento
   soubor může být chápán jako výsledek *archeologizace *dílčí kultury.

   Proto lze vidět shody mezi archeologickou kulturou a *etnografickou kulturou nebo *historickou
   kulturou. *Etnická kultura nebo *etnikum (etnos) se s ní přímo neshodují, přestože v praxi se
   s ní mohou shodovat, avšak nikoli nevyhnutelně a nikoli pravidelně; shody je nutné zjišťovat v
   každém případě zvlášť na základě syntézy informace z různých druhů pramenů. Archeologické
   kultury se rozpadají na nižší entity, které jsou nazývány subkultura (užívají se i termíny typ
   a facie, které však mají v archeologii ještě i jiné významy) nebo naopak skládají vyšší entity
   -- skupina kultur, kulturní okruh (facie kulturního okruhu), komplex kultur, technokomplex,
   *civilizace (Jaroslav Malina).

   archeologická systematika, systematika archeologického materiálu. Skládá se ze dvou hlavních
   částí: a) systematika archeologických pramenů (památek a jejich obsahu), b) systematika staré
   materiální kultury. Tato druhá část se dotýká kulturní systematiky věcí (nauky o věcech) a je
   jejím bezprostředním pokračováním. Zakládá se na vlastnostech, které jsou schopny stanovit
   funkční určení, kulturní (nebo etnokulturní) příslušnost a s ní spojené chronologické a
   teritoriální údaje.

   Základní potíž archeologické systematiky, zvláště nauky o věcech, spočívá v tom, že systém,
   vnitřně, organicky vlastní kulturnímu materiálu (pro něj přirozený) je polytetický a nikoliv
   monotetický a není mu adekvátní klasifikace v úzkém smyslu, ale *typologie. Typologii je však
   cizí (a je pro ni nesprávné v samotné formulaci) úkol obsáhnout a vzít na vědomí všechen
   materiál (protože typologie nemá síť okének, ale roztroušená ohniska); je jí cizí také možnost
   vzájemného vylučování okének a jednoznačnost kritérií, avšak bez toho nelze vytvořit
   systematiku, schopnou fungování. Proto pro systematiku, schopnou fungování. Proto pro
   systematiku archeologové musí vyhledávat umělou klasifikaci, která by byla co nejbližší k
   nejpoužívanější a k nejvíce polyfunkční typologii. Samotný tento rozdíl úloh nebyl rozpoznán.
   Proto tedy archeologická systematika dosud zůstává vzdálena té ukončenosti, jakou se vyznačuje
   biologická systematika. (Jaroslav Malina)

   archeologická tafonomie, teoretické zkoumání procesů *archeologizace, tj. zákonů stárnutí,
   chátrání, rozpadání prvků kultury v závislosti na místních podmínkách, materiálu, pozici v
   kultuře atd. Odvětví *teoretické archeologie, využívající empirické výsledky *etnoarcheologie
   a *archeologie čerstvých nalezišť a zaměřené na vypracování metodiky výzkumů. (Jaroslav
   Malina)

   archeologická teorie, teorie odrážející určité vzájemně spojené zákonitosti (nebo jednu
   zákonitost) zlomku skutečnosti, který má být archeologicky zkoumán (patří k předmětu
   archeologie). (Jaroslav Malina)

   archeologické exponáty, materiální starožitnosti, nacházející se ve sbírkách a muzeích, a to
   jak na výstavách (v expozici), tak i ve fondech. Muzeologové oddělují vzácné, unikátní nálezy
   od běžných, reprezentativní, typické, průkazné od nereprezentativních, atypických, atraktivní,
   přitažlivé pro oko návštěvníka od nudných a nezajímavých a nakonec drahocenné v materiálním
   smyslu od těch, které v současném světě z hlediska tržní hodnoty mají zanedbatelnou cenu. Pro
   archeologii je důležitější jiná muzejní klasifikace, totiž podle stupně spolehlivosti
   informace, kterou obsahují. Podle něho se rozlišují originály, rekonstrukce, kopie, padělky
   atd. Z hlediska spolehlivosti, pravosti se často spokojujeme s hrubým dělením všech objektů na
   originály a padělky. Ty první jsou prý vhodné jako prameny, ty druhé nikoliv. Ve skutečnosti
   však je podstatných rozdílů víc a hodnocení vhodnosti je citlivější a složitější. Jednu
   skupinu tvoří staré padělky (věci vytvořené ještě v minulosti, které se pouze podobají
   legálním a správně vyrobeným, avšak ve skutečnosti jsou udělány jinak, z jiných materiálů) a
   druhou pak nové falzifikáty (jakoby starožitnosti), úpravy a opravy (pozměnění částí
   skutečných starožitností), podvrhy (tajné přemístění věcí, současných nebo starých, a jejich
   přidání ke komplexům, v nichž původně nebyly), mystifikace (jakékoli lživé údaje o nálezech).
   Je to dosti široká škála. První z uvedených kategorií sama poskytuje současnému badateli cenné
   údaje o historické minulosti (proč dávali pozůstalí nebožtíkovi do hrobu sekerky z měkkých
   hornin nebo jen kopie z hlíny? atd.), druhá představuje přechod k bezděčným chybám. (Jaroslav
   Malina)

   archeologické nálezy a objevy, nález (v archeologii) -- archeologický objekt, získaný v terénu
   -- při exkavaci a prospekci. Termín má dva významy -- širší (používaný zřídka a pouze v obecných
   výkladech) a úzký (převládá, zvláště v konkrétních kontextech). V širším smyslu je nálezem
   vše, co bylo získáno v terénu (včetně staveb, stop atd.). V úzkém významu to jsou pouze
   přenosné předměty, které dříve měly svoje samostatné funkční určení (spony, závěsky, sekery
   atd.) a také přenosné a lehce oddělitelné prvky a dokonce části věcí (hlavice sloupu, střepy
   atd.). Je to třídění pramenů ve shodě s podmínkami jejich nalezení; obvykle se uvažují tři
   základní druhy: *nálezy, *stavby, *památníky a k nim se přičleňuje jedna pomocná, leč nadmíru
   důležitá kategorie -- *uloženiny. (Jaroslav Malina)

   archeologické objekty (archeologický materiál), označení archeologických pramenů ve stadiu
   prvotního popisu a hodnocení. Nejprve jsou zjišťovány a popisovány bezprostředně pozorovatelné
   významné vlastnosti, které lze určit takřka na první pohled, bez složitých rozborů. Takovou
   nejdůležitější vlastností je materiál (surovina, látka), z něhož se objekty skládají nebo jsou
   vyrobeny. Pak samozřejmě rozměry, hmotnost, barva, charakter povrchu. Ale mnohé z těchto
   vlastností jsou z valné části určovány právě materiálem a na něm také závisejí četné odvozené
   zvláštnosti objektů, které se už ovšem přímo neprojevují: funkce, kulturní příslušnost, doba a
   mnohé jiné. Ve starožitnických dobách archeologie, v 17. a 18. století, byla posloupnost
   nálezů podle druhů surovin libovolná. Sběratelé kladli obvykle na prvá místa památky
   nejvzácnější nebo naopak nejpočetnější. Ve dvacátých letech 19. století však dánský archeolog
   Christian Jürgensen Thomsen rozmetal dosavadní "pořádek-nepořádek" vytvořením technologického
   systému podle materiálu: nálezy z doby kamenné, bronzové a železné. Na jeho základě se zvolna
   ustavilo schéma odpovídající časové posloupnosti zavádění jednotlivých surovin do kulturního
   používání: 1. pazourek a jiné tvrdé horniny a minerály vhodné ke štípání, 2. kámen (měkčí
   horniny, které se dají dobře vrtat a brousit), 3. kost a parohy, 4. keramika, 5. kov -- měď a
   její slitiny (bronz, mosaz aj.), vzácné kovy (zlato, stříbro), železo, 6. dřevo, 7. ostatní
   organické látky (kůže, tkaniny aj.). Obě poslední místa nejsou odrazem časového postavení --
   vždyť dřevo a kůže se užívají odjakživa -- nýbrž toho, že jen málokdy mezi archeologickými
   nálezy figurují, nedochovaly se. A z týchž důvodů se k nim někdy přesouvají i kosti a parohy.
   Často se naopak na první či poslední místa zařazují ty předměty, kterých je mnoho (keramika)
   nebo nejlépe charakterizují zkoumanou dobu, kulturu, památník (třeba kovové artefakty).
   (Jaroslav Malina)

   archeologické památky, označení *archeologických pramenů, chceme-li je nějak srovnávat a
   spojovat se současnou kulturou a životem. Obvykle nám připomínají jakousi dobu, místo a
   kulturu. K rozdělení památek z tohoto hlediska slouží klasifikace podle časové a kulturní
   příslušnosti: neolitické, antické, slovanské památky. Tato klasifikace je už velmi vzdálena od
   bezprostředního pozorování a má takřka zcela odvozený ráz. (Jaroslav Malina)

   archeologické pozůstatky, věcné pozůstatky, které byly podrobeny procesu *archeologizace.
   Podle stupně porušenosti se dělí na tři skupiny: celé předměty, zlomky (fragmenty), stopy.

   S celými artefakty se při vykopávkách setkáváme málokdy, na sídlištích zřídka, v hrobech o
   něco častěji. A pak, výraz "celý" má v archeologii osobitý význam. Neznamená totiž "zcela
   nepoškozený", "absolutně nepoškozený", nýbrž pouze "nerozbitý". Celistvost je pojem relativní:
   během stárnutí se totiž nevyhnutelně ztrácejí některé detaily a vztahy. Archeologové považují
   starý předmět za celý, není-li značně porušen jeho vnější tvar a vnitřní struktura a je-li
   rozčleněn na jednotlivé části.

   Zlomky, tj. kousky, úlomky, třísky, střepy naopak dominují. Někdy se zachovají všechny a pak
   rekonstrukce původního předmětu nečiní potíže. Častěji však něco chybí a je třeba vybírat z
   několika možných verzí sestavení jednu, která je nejpravděpodobnější.

   Stopy jsou v podobě deformovaných pozůstatků: spečených slitků, strusky, popela, usazenin,
   prachu; *otisků a *značek. Klasifikaci podle zachovalosti uplatníme nejen při odhalování
   archeologických pramenů v terénu, ale i později -- při volbě patřičných způsobů jejich obnovy
   (restaurace, viz). (Jaroslav Malina)

   archeologické prameny, archeologický pramen, starý věcný pramen, věc, v jejímž případě
   informace o jejích funkcích, vztazích, blízkých příbuzných věcech zanikla nebo je značně
   poškozena a lze ji obtížně rekonstruovat (rekonstrukce vyžaduje zvláštní systém metodických
   prostředků).

   Základní specifikum archeologických pramenů spočívá v tom, že nit jejich chápání je přerušena
   dvakrát -- v tradicích (přerušení mezi vzdálenou minulostí a naší dobou) a v objektivaci
   (zpředmětnění) (přetržka mezi světem věcí a světem myšlenek, jimiž operuje věda). Toto dvojí
   přerušení vyvolává značné obtíže v poznávání a nutnost vyčlenit tyto prameny do zvláštní
   kategorie, kterou se zabývá speciální věda -- *archeologie.

   Je to jeden ze základních pojmů archeologie, ze kterého se vyvozuje pojetí předmětu a objektu
   a cílů této vědecké disciplíny. Zajišťuje pro archeologii hlavní zdroj fakt.

   Tento pojem má v archeologické praxi šest synonym, existuje tedy sedm příbuzných pojmů, které
   odrážejí jeden jev ze sedmi různých pohledů, tak jak si to různé úseky minulé a současné
   archeologické práce vyžadovaly a vyžadují; roviny zkoumání a používání jsou různé, a proto
   hranice pojmů nejsou zcela totožné: 1. *archeologické objekty (archeologický materiál), 2.
   *materiální starožitnosti, 3. *archeologické pozůstatky, 4. *archeologické památky, 5.
   *archeologické exponáty, 6. *archeologické nálezy a objevy, 7. *archeologické prameny.
   Archeologické prameny představují staré věcné prameny, věci, v jejíchž případě informace o
   jejích funkcích, vztazích, blízkých příbuzných věcech zanikla nebo je značně poškozena a lze
   ji obtížně rekonstruovat (rekonstrukce vyžaduje zvláštní systém metodických prostředků).
   Základní specifikum archeologických pramenů spočívá v tom, že nit jejich chápání je přerušena
   dvakrát -- v tradicích (přerušení mezi vzdálenou minulostí a naší dobou) a ve zpředmětnění
   (přetržka mezi světem věcí a světem myšlenek, jimiž operuje věda). Toto dvojí přerušení
   vyvolává značné obtíže v poznávání a nutnost vyčlenit tyto prameny do zvláštní kategorie,
   kterou se zabývá speciální věda -- *archeologie. Archeologické prameny jsou jedním ze
   základních pojmů archeologie. Zajišťuje pro archeologii hlavní zdroj faktů, popisuje, jak je v
   hmotných pramenech zakódována informace o životě a činnosti lidí a o čem mohou vypovídat.
   Způsob kódování informace v pramenech je podmíněn tím, jak, proč, za jakým účelem vznikaly,
   získávaly svůj obsah, který určitým způsobem přeměnily a konzervovaly. V jedněch podmínkách
   vznikaly jedny prameny, v jiných jiné. Každá taková skupina pramenů uchovává o minulosti něco
   zvláštního, leč "nesdělí" to dřív, dokud ji k tomu "nepřinutíme" specifickými metodami.
   Vykopeme-li dílnu, "rozpovídá" se nejpodrobněji o rozvoji řemesla, chrám nás poučí o stavu
   náboženství a chlév o chovu dobytka. Jde jistě o správné předpoklady, které nás také obvykle
   bezprostředně napadnou. Jenže tak jednoduché to není. Tyto pozůstatky mohou prozradit mnohem
   víc -- o dalších aktivitách a jevech kultury: kostel promlouvá nejen o náboženství, ale i o
   stavebním mistrovství, architektuře, řemeslech, výtvarném umění atd. Proto se archeologické
   prameny dělí podle druhů činnosti: obývání, uchovávání, budování, pobývání. Obývání je
   nejrozsáhlejším, takřka všeobjímajícím typem činnosti. Zahrnuje jednotlivé operace všech
   ostatních druhů. Zůstávají po něm bohaté hmotné (materiální) pozůstatky soustředěné na jednom
   místě: tábory sběračů a lovců, sídliště zemědělců, hradiště, města. Tato sídla můžeme dále
   podrobněji členit: tábory na jeskynní či pod širým nebem, hradiště na nížinná a výšinná atd.
   Obývání je jedinou činností, po které zůstává *kulturní vrstva. Uchovávání zahrnuje speciálně
   vybrané části kulturního majetku a cenných věcí včetně těl nebožtíků a zvířat. Z nich byly
   vytvářeny hroby, pohřebiště, poklady, oběti, skládky. Budování (s výjimkou budování na místech
   obývání a uchovávání) je činnost, jejímž výsledkem jsou jednotlivé stavby: vojensko-obranné,
   zavlažovací, důlní, dopravní, kulturní, kultovní. Obvykle se po nich dochovávají příkopy,
   doly, náspy, kamenné nebo dřevěné konstrukce, skalní malby a rytiny. Pobývání zanechává málo
   materiálních stop. Jsou roztroušeny na různých místech, která lidé navštěvovali nebo jimi
   procházeli či projížděli: lovecké revíry, bojiště, pole, cesty, obětiště. Další kritérium
   představují způsoby, jakými archeologické prameny opouštějí živou kulturu a přecházejí do
   kultury mrtvé -- v zásadě existují čtyři: katastrofický, speciální, normální, anomální.
   Katastroficky: Sopečný popel pohltí město, voda z řeky přelije vesnici, loď se potopí za
   prudké bouře -- to způsobí, že všechno, co existovalo za života a uchránilo se, přechází do
   archeologického památníku a dál už záleží na podmínkách a době uložení, kolik toho přetrvá do
   vykopávek. Speciálně: Sami lidé nebo okolnosti vyřazují některé věci i jejich soubory a stavby
   za hranice živého používání, kde se uchovávají a práchnivějí v závislosti na čase, přírodních
   podmínkách a své odolnosti. Přechodné lovecké a hornické tábory, hroby, depoty, bojiště jsou
   příkladem takového vyřazování. Normálně: Na místě nebo v blízkosti osídlení a práce vyhazovali
   lidé výrobní odpad, zbytky jídla, rozlámané a opotřebované předměty po ukončení jejich
   životního cyklu. My pak nacházíme sídliště s kulturními vrstvami a různými hospodářskými
   jámami, rozvaliny měst, smetiště, kostnice, dílny atd. Anomálně: Lidé ztráceli věci, které se
   ještě daly používat. Najdeme je ojediněle na cestách, u přívozů atd. Dění, které nastává od
   okamžiku, kdy artefakty, monumenty a ekofakty sklouznou do mrtvé kultury, až do chvíle, kdy je
   objevíme, nazýváme archeologizací. Nyní lze sestrojit síť souřadnic, v níž naleznou své místo
   a skupinovou příslušnost všechny základní kategorie monumentů; vytvoříme tak klasifikaci podle
   druhů lidské činnosti, které podmiňují jejich vznik, a zároveň podle způsobů archeologizace,
   jež se odrážejí v jejich povaze a ve stupni dochovalosti. (Jaroslav Malina)

   archeologické údaje, soubor informací, získaných z řady archeologických pramenů zpracováním.
   (Jaroslav Malina)

   archeologický materiál, soubor archeologických objektů, zkoumaný v určitém kontextu bez (nebo
   před) jejich vyčlenění jako masa. Podle obsahu je tento pojem shodný s pojmem *"archeologické
   pozůstatky". (Jaroslav Malina)

   archeologický objekt, vyčleněný předmět, spadající do sféry *archeologie. Nejobecnější
   označení v situaci primárního prozkoumání (před specializací, interpretací atd.), využívající
   obecný vědecký termín "objekt" a oborovou specifikaci "archeologický". (Jaroslav Malina)

   archeologický záznam, soubor archeologických předmětů, objektů a nálezových okolností vzájemně
   provázaný v prostoru a čase a jejich širší kontext (chronologický, stratigrafický,
   environmentální, sociální aj.). (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   archeologie, věda vyhledávající a zkoumající *archeologické prameny za účelem získání z těchto
   pramenů informace o vzdálené minulost pro antropologii, historii a jiné vědy. Při získávání
   této informace mění archeologické prameny z potenciálně historických pramenů (předpramenů) ve
   vlastní historické prameny.

   Archeologie se však neomezuje úzce úkoly pramenné povahy (preparováním pramenů) -- vždyť sama z
   nich získává informaci o minulosti, poskytuje archeologickým faktům historickou interpretaci.
   Ale to ještě není historie nebo antropologie, protože archeologické informace bez použití
   jiných druhů pramenů zůstávají jednostranné a neumožňují spolehlivě odhalovat
   příčinně-důsledkové vztahy a rekonstruovat kulturně historický proces. Pro tyto účely je nutno
   provést syntézu informací z různých druhů pramenů a tímto se zabývá historie nebo
   antropologie.

   Archeologie bere do úvahy zákonitosti kulturně historického procesu, ale její vlastní
   specifické zákonitosti (které jsou obsaženy v základu jejích prací a činí ji vědou) -- jsou
   zákonitosti konfrontace myšlenek s jejich realizací ve světě věcí a zákony archeologizace
   (přeměny živé kultury na mrtvou a pak už dávno zaniklou).

   Tyto zákonitosti jsou odhalovány teoretickou archeologií za pomoci empirických výzkumů v
   oblasti etnoarcheologie a experimentální archeologie.

   Termín "archeologie (archeologický)" se často vyskytuje ve spojení s jinými termíny
   (prehistorická archeologie, archeologie Nového světa, deskriptivní archeologie atd.), které
   pojem archeologie zužují či zpřesňují podle určitých hledisek. V zásadě se uplatňují čtyři
   hlediska: 1. Podle času (prehistorická archeologie, protohistorická archeologie, středověká
   archeologie, industriální archeologie). 2. Podle místa (archeologie Starého světa, archeologie
   Nového světa, archeologie Orientu). 3. Podle entit a jevů, které jsou sledovány (sociální
   archeologie, archeologie techniky, slovanská archeologie, islámská archeologie, eskymácká
   archeologie). 4. Podle místa a poslání v řetězci archeologické výzkumné procedury
   (deskriptivní archeologie, zooarcheologie nebo archeozoologie, archeobotanika,
   petroarcheologie, etnoarcheologie, archeologická tafonomie, experimentální archeologie,
   archeologická hermeneutika, archeologická epistemologie, archeologická antropologie,
   historická archeologie, teoretická archeologie aj.).

   Prvá tři hlediska odrážejí různá zúžení předmětu archeologie a stojí jakoby vně archeologie.
   Tato hlediska se mohou ještě kombinovat a propojovat: klasická archeologie (čas a prostor),
   starokřesťanská archeologie (čas, místo, ideje) atd. Čtvrté hledisko je zásadně jiné povahy,
   označuje totiž různé úseky, metody a prostředky, kterými archeologie popisuje a vyšetřuje
   (například deskriptivní archeologie), vysvětluje (například archeologická hermeneutika,
   archeologická antropologie) svůj objekt. Dále pak testuje (například experimentální
   archeologie) a kriticky hodnotí možnosti archeologických pramenů a úskalí archeologického
   poznání (archeologická epistemologie). Mnohé z těchto procedur se vyvinuly ve složité obory.
   (Jaroslav Malina)

   archeologie analytická, viz analytická archeologie.

   archeologie čerstvých nalezišť, archeologie čerstvých památníků: *exkavace osad a jiných
   objektů, které byly nedávno opuštěny tvůrci, majiteli, obyvateli, kteří ještě žijí a od nichž
   se lze mnoho dozvědět o skutečném významu stop a pozůstatků; patří sem výzkum hřbitovů se
   zachovanými archivy, podrobně popsanými pomníky atd. Toto vše umožňuje zjišťovat zákonitosti
   *archeologizace. Odvětví *archeologie na hranici s *etnografií, příbuzné *etnoarcheologii.
   (Jaroslav Malina)

   archeologie deskriptivní, viz deskriptivní archeologie.

   archeologie nová, viz nová archeologie.

   archeologie probíhajícího, viz etnoarcheologie.

   archeologie teoretická, viz teoretická archeologie.

   archeologizace, proces transformace věcné frakce kultury, v místech živelného uložení poté, co
   přestala být běžně používána. K transformaci dochází vlivem destrukčního působení přírodních
   sil (tlaku, větru, spodních vod, střídání teplot atd.) a aktivity pozdějšího obyvatelstva.
   (Jaroslav Malina)

   archeologizovaná kultura, soubor prvků materiální kultury, který zůstane po procesu její
   *archeologizace -- tj. po zániku jedněch jejích složek a po transformaci části druhých složek --
   během doby mezi uložením a nalezením. (Jaroslav Malina)

   archeozoologie, věda zabývající se výzkumem kosterních pozůstatků fauny z archeologických
   nalezišť, zohledňující projevy výběru zvířat, záměrných modifikací kostí a dalších
   zpracovatelských technologií. (Jaroslav Malina)

   archetyp, původní podoba, vzor. Originální myšlenka nebo dílo -- protiklad plagiátu a
   napodobenin. (Jaroslav Malina)

   Archiv Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně,  obsahuje (1)
   více než 200 ročníkových, bakalářských, diplomových, rigorózních, disertačních a habilitačních
   prací z oboru antropologie z celého období existence *Antropologického ústavu Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v letech 1923--1953 i z 50. až 80. let 20. století, ale zejména z
   údobí po obnovení Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty(viz) v roce 1993; (2) separáty
   týkající se antropologie; (3) materiály z pozůstalosti Jana *Beneše (fotografická a písemná
   dokumentace výzkumu "Dermatoglyfika a fyzický charakter Cikánů v Československu"; záznamy
   z měření výzkumu dvojčat, podklady a rukopis knihy "Člověk"; separáty týkající se biologie
   dětí a dorostu; eseje, přípravy na přednášky, fotografická dokumentace aj.); Jaroslava Dvořáka
   (práce geologické, časopisy a monografie týkající se široké škály problémů antropologie,
   geologie, archeologie aj.); Vojtěcha *Suka (obrazová dokumentace [ve formě černobílých a
   kolorovaných diapozitivů, fotografií a negativů na skleněných deskách] týkající se Sukových
   vědeckých expedic do Afriky, na Labradorský poloostrov a na Podkarpatskou Rus; obrazová
   dokumentace k výuce paleoantropologie [lokality, paleolitické umění, nálezy], fyzické
   antropologie [deformace, malformace, patologie] a primatologie; obrazová dokumentace
   etnologického charakteru z Afriky, Austrálie a Oceánie, z území někdejšího Československa
   [Valašsko, Podkarpatská Rus] aj.); Chrudoše Troníčka (korespondence, podklady studií, separáty
   článků aj.); Jindřicha Antonína *Valšíka (soudně znalecké posudky zabývající se především
   paternitními spory aj.), (4) dary Anny *Lorencové (dokumentace k výzkumům: metrická a
   prostorová charakteristika industriální populace Moravy; pohřebiště Lužice u Hodonína, Nový
   Šaldorf, Sedlešovice, Velatice, Znojmo-Hradiště; uměle deformované lebky z moravských lokalit;
   evoluční a fyziologické adaptace lidských populací; výzkum kosterních pozůstatků pánů
   z Kralic);  (5) materiály související s chodem Katedry antropologie (kontakty se zahraničními
   univerzitami, granty apod.) a s badatelskou prací jejích současných členů -- Evy *Drozdové,
   Miroslava *Králíka, Jaroslava *Maliny, Vladimíra *Novotného, Josefa *Ungera. V současné době
   je archiv přístupný jak studentům a zaměstnancům katedry, tak odborné i širší veřejnosti.
   Vybrané archiválie jsou studentům a zaměstnancům katedry zapůjčovány až na dobu jednoho týdne
   s možností prodloužení výpůjčky na základě individuální domluvy. Ostatním zájemcům jsou
   materiály půjčovány prezenčně s možností kopírování, popřípadě skenování za režijní poplatek.
   Kontakt: Mgr. Tomáš Mořkovský: telefon: 549 492 679, tmorkovsky@email.cz, Mgr. Jiří Kala:
   kalajir@seznam.cz. (Jiří Kala -- Tomáš Mořkovský)

   Aristotelés ze Stageiry v Makedonii (384--322 př. n. l.), řecký filozof a polyhistor.
   Aristotelés je nejen jedním z nejvýznamnějších filozofů antiky, ale také ho lze považovat za
   polyhistora a zakladatele několika disciplín, zejména přírodovědných; bývá označován i za
   "prvního antropologa", neboť ve svých spisech shromáždil poznatky tehdejší doby o člověku.
   Aristotelovi je rovněž připisováno první užití termínu "anthropologie" -- v etickém spisu Etika
   Nikomachova, i když v poněkud odlišném smyslu, než se objevoval později a než je používán
   dnes. Jeho dílo tzv. Corpus Aristotelicum, uspořádané podle oborů jeho následníky, obsahuje
   spisy: logické, ontologické -- tj. metafyzické (pojednávající o základech jsoucna; název
   metafyzika je odvozen od toho, že pořadatel Aristotelova díla Aristoníkos z Rhodu je zařadil
   za spisy fyzikální, přírodně filozofické a přírodovědecké). Další Aristotelovy spisy se týkají
   etiky, politiky a slovesného umění (Poetika a Rétorika). Aristotelés ve svém bádání přešel od
   spekulativní filozofie platónského typu k empirické vědě a vytvořil základy formální logiky.
   Odmítl Platónovu teorii anamnéze (kdy vše je odrazem určité ideální ideje v nadsvětí a
   uvědomování si podstaty spočívá v rozvzpomínání si na ideální stav) a zdůraznil význam
   smyslového poznání. Ke vzniku věcí je podle aristotelské teorie třeba čtyř faktorů: látky,
   tvaru, účelu a hybné příčiny. Za příčinu pohybu vyhlásil tzv. prvního hybatele [Boha] (to
   próton kinún akínetón). Jeho estetika je založena na principu "tvůrčího napodobování",
   mimésis. S maximální přesností a pečlivostí se věnoval zkoumání rozmanitých entit okolního
   světa a všeho živého: člověkem počínaje přes další živočichy; podle Aristotela se od nich
   člověk, jehož označil jako to zóon polítikon, odlišuje svou přirozeností a schopností rozvoje
   společenského života. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Árjové, označení pro předky nositelů indoíránských jazyků. Obývali společné území, užívali
   indoíránštinu a tvořili jistou kulturní jednotu, jak dokládají například jména bohů doložená
   později ve védském a avestském jazyce. Lokalizace pravlasti je sporná, snad šlo o stepní
   oblasti jižního Ruska, kde se vydělovaly jednotlivé kmeny Árjů a odkud postupně asi od prvních
   století 2. tisíciletí př. n. l. přesídlovaly do Íránu (Médové, Peršané) a Indie (Árjové
   védští, viz) a i do jiných oblastí (například skytské a další kmeny). Árjové jsou předky
   dnešních národů, národností a kmenů Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Indie a Šrí Lanky
   mluvících jazyky indické a íránské větve indoevropské jazykové rodiny. Starší označení Árijci
   bylo vzhledem k neblahým souvislostem s rasismem a jeho zneužitím zvláště za 2. světové války
   nahrazeno termínem Árjové. (Jaroslav Malina)

   Árjové védští, příslušníci indoevropských kmenů, kteří kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.
   pronikli z jihoruských stepí přes Afghánistán do Indie. Postupně si podmanili původní
   obyvatelstvo a stali se nositeli védské kultury. (Jaroslav Malina)

   arkosoliový hrob, též *výklenkový hrob (německy Nischengrab), viz arcosolium. (Josef Unger)

   aromatiace, chemický proces, kterým se z většiny androgenních hormonů tvoří v organismu hlavní
   ženský hormon -- estrogen. Enzym, který proces reguluje, se nazývá aromatáza. (Jaroslav
   Zvěřina)

   ars morendi,  umění umírat. Křesťanská poučení o přípravě na smrt v 17. a 18. století často
   vydávaná tiskem. Obsahují obvykle znázornění boje mezi andělem a ďáblem o duši zemřelého.
   (Josef Unger)

   artefakt,

   1. [archeologie], hmotný objekt, vytvořený člověkem v souladu s normami *kultury. Doslova:
   něco "uměle" (arte-) "vytvořené" (-factum). Pojem je formován následujícími vlastnostmi: a)
   materiálnost, věcnost, b) umělost (zhotovení lidskou prací, výrobou), c) kulturní normativnost
   (konvenčnost a podřízenost vzhledu předmětu systému norem kultury). V archeologii se tento
   termín objevil ve 20. století v souvislosti s rostoucí specializací archeologie, jejím
   oddělením od čistě humanitních věd a s nutností vypracovat vlastní základní pojmy. Přísně
   řečeno, artefakt není čistě archeologický pojem, je vhodný pro jakékoli zkoumání hmotné
   kultury (etnologie, etnografie, historie materiální kultury, historie techniky, dějiny umění
   atd.), avšak je používán převážně archeology. Používá se pro označení věcných kulturních
   objektů, v praxi -- s dostatečným omezením: jsou tak označovány pouze typické nástroje, zbraně
   a ozdoby, ale nikoli stavby, polotovary, výrobní odpad atd. To znamená, že je-li v teorii
   rozšířeno široké používání termínu (v podstatě tak může být označen jakýkoli vlastní
   archeologický, kulturní objekt), je v praxi rozšířen úzký smysl (přenosný uměle vytvořený
   předmět mající samostatné funkční určení). Artefakty třídíme, respektive seskupujeme, do
   kategorií, tříd, typů a variant. Výroba či vytváření artefaktů se uskutečňuje podle modů a
   typů, což jsou normy (standardy) platné pro celé společenství. Artefakty (věci) a *stavby
   (objekty) tvoří *nálezový soubor či *inventář. Spolu s uloženinami (ty obvykle tvoří jakýsi
   "obal") se mohou seskupovat do polouzavřených komplexů nebo *uzavřených komplexů (anglicky
   "assemblage", německy "sicherer Fund" nebo "geschlossener Fund", rusky "zamknutyj kompleks"
   nebo jen "kompleks"; v češtině se často užívají termíny "nálezový celek" nebo "uzavřený
   nálezový celek"). Kromě toho existují ještě *"izolované nálezy" a *"ojedinělé nálezy".
   (Jaroslav Malina).

   2. (medicína), uměle vzniklá struktura, nález. V medicíně se tento pojem používá zejména
   v rentgenologii a histologii. (Ladislava Horáčková)

   Artemis, dcera Dia (viz Zeus) a bohyně *Létó, sestra *Apollónova. Byla uctívána jako bohyně
   lovu, zvěře, plodnosti, ale také měsíčního svitu. V pevninském Řecku si ji představovali jako
   mladistvou panenskou bohyni spíše chlapeckého vzezření. Od tohoto pojetí se lišil kult
   Artemidy efeské, v němž se zachovala původní charakteristika předoasijských ženských božstev
   plodnosti. V Římě bývala ztotožňována s Dianou. (Marie Pardyová)

   arterioskleróza, tvrdnutí stěn tepen, často synonymum pro aterosklerózu, která je její
   nejčastější příčinou. (Ladislava Horáčková)

   artha ("bohatství, prospěch, majetek"), v hinduistické etice jeden z účelů lidského života,
   jehož naplňování tvoří hlavní smysl politiky, umění vládnout a hospodářské vědy a jehož
   dosažení je nejenom právem, ale i náboženskou povinností každého jednotlivce. Snaha o získání
   hmotných statků, úspěchu a blahobytu, jak ji vyjadřoval pojem artha, představuje součást
   čtveřice hlavních životních cílů člověka, mezi něž patří též plnění náboženských povinností a
   společenských závazků (dharma, viz), uspokojování tělesných žádostí (káma, viz) a snaha
   o dosažení vysvobození z koloběhu převtělování (mókša, viz). S naukou o čtyřech účelech života
   souvisí též představa o čtyřech životních stadiích (ášrama, viz). (Jan Filipský)

   arthritis, viz artritida.

   arthritis uratica, viz dna.

   arthrosis, viz artróza.

   artritida, arthritis, zánět kloubu. (Ladislava Horáčková)

   artro-, označuje kloub. (Ladislava Horáčková)

   artróza,  arthrosis, nezánětlivé, degenerativní onemocnění kloubů. (Ladislava Horáčková)

   asasínové, nejradikálnější odnož ší'tské sekty ismá'ílije. Zasahovala do dění na *Blízkém
   východě teroristickými akcemi, zejména za křižáckých válek v 11. století. Název je odvozen
   z arabského hašíšíjún -- poživači hašíše, kterým se teroristé odhodlávali k zásahům proti
   nepohodlným osobnostem. (Jaroslav Malina)

   aseptický, bez přítomnosti mikroorganismů. (Ladislava Horáčková)

   asimilace, situace, kdy většinová populace vstřebá, nebo pohltí, menšinu a ta převezme hodnoty
   a normy dominantní kultury. (Jaroslav Malina)

   asimilace atlasu, vrozený stav, při němž došlo ke srůstu atlasu s bází lební. (Ladislava
   Horáčková)

   Astarte, zvaná též Athtart, Aštart, bohyně úrody a pohlavního života; významná bohyně
   západosemitského panteonu. Její ikonografie je proměnlivá, neboť se časem stala sběrným typem
   vegetativních bohyní: jejím emblémovitým zvířetem může být kráva nebo kočkovitá šelma;
   v lidské podobě bývala zobrazována převážně nahá, se zdůrazněnými ženskými znaky. Později
   v antickém okruhu byla ztotožňována s řeckou bohyní *Dioné a posléze s *Afrodítou. (Blahoslav
   Hruška)

   Ašikaga, vojenský rod, který v Japonsku fakticky vládl po téměř dvě stě padesát let
   (1338--1573), od roku 1338, kdy se stal Takaudži z rodu Ašikaga šógunem. Založil tak šógunát
   Ašikaga, nazývaný také Muromači podle paláce v Kjótu, kde bylo od roku 1378 sídlo šógunátu.
   (Klára Macúchová)

   aške hakíkí, arabsky "pravá láska" -- láska k bohu. (Jaroslav Oliverius)

   aške madžází, arabsky "láska pozemská" -- láska mezi mužem a ženou. (Jaroslav Oliverius)

   Ašóka (273--232 př. n. l.), vládce z dynastie Maurjů, zakladatel prvního indického impéria.
   Svými výboji říši postupně rozšířil takřka na celý subkontinent. Po přijetí *buddhismu zavrhl
   válčení a vyhlásil edikty (zachované na kamenných sloupech a skalních nápisech; jsou
   nejstarším indickým historickým pramenem) mírového soužití a péče o obyvatelstvo. Zasloužil se
   o dobře fungující hospodářství, rozkvět řemesel a umění i o šíření buddhismu mimo Indii. (Jan
   Filipský)

   ášrama, označení čtveřice stadií, jimiž by v ideálním případě měl projít každý "dvojzrozený"
   hinduista (tj. příslušník tří nejvyšších stavů či kast). Tradice požadovala, aby každý splatil
   svůj dluh bohům (přinášením obětí), svatým mudrcům (studiem posvátných písem) a předkům
   (zplozením mužského potomstva) a za tímto účelem měl strávit část svého života jako student
   (brahmačárin, viz), hospodář a otec rodiny (grhastha, viz), lesní poustevník (vánaprastha,
   viz) a poutník v bezdomoví (sannjásin). Někdy se výrazu ášrama či ášram používá rovněž jako
   pojmenování lesního útulku či poustevny, do něhož se uchyluje hospodář ve zralém věku, kdy je
   obdařen vnuky a dosáhl třetího životního stadia. (Jan Filipský)

   Aštoret, viz Astarté.

   Aššur, 1.: hlavní město asyrské říše ve 2. tisíciletí př. n. l. v severní Mezopotámii. 2.:
   nejvyšší "národní" bůh asyrského panteonu. (Blahoslav Hruška)

   ašvamédha, oběť koně, původně indoevropský zemědělský rituál, určený k oslavě plodnosti, z
   něhož se postupně vyvinul obřad stvrzující výsostné postavení vykonavatele oběti nad ostatními
   panovníky. V jejím průběhu byl vypuštěn na svobodu kůň, doprovázený ozbrojenou družinou, jenž
   se mohl po dobu jednoho roku volně pohybovat, kdekoli se mu zamanulo. Pokud zabloudil na cizí
   území, musel se jeho vládce podrobit nadvládě toho, komu kůň patřil; jinak se o volný pohyb
   koně postaral vojenský doprovod. Po roce se kůň vrátil ke svému pánovi a byl obětován. (Jan
   Filipský)

   Atapuerca, Španělsko, krasový systém s několika významnými lokalitami středního pleistocénu
   (například závrt Gran Dolina, jeskyně Sima de los Huesos), naleziště dvou forem rodu Homo,
   Homo erectus a Homo heidelbergensis, naleziště fauny, kamenných industrií starého paleolitu.
   (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   atavismus, objevení se znaku, který se normálně u organismu nevyskytuje, avšak lze se s ním
   setkat u jeho méně či více vzdálených předků. (Petr Bureš)

   Ateliér tělového designu Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně,
   vysokoškolské vědecko-pedagogické pracoviště. Vznikl roku 1999 pod vedením docentky Mgr. Jany
   Prekové. Je to interdisciplinární ateliér vznikající organicky v kontextu současné vizuálně a
   tělesně orientované společnosti. Reaguje na sociálně-politické klima, na orientaci nových
   vědních, uměleckých a filozofických oborů. Sleduje systém používání těla jako objektu image.
   Pracuje s jevy jako artificializace těla (estetická medicína), diktát tvarového kánonu, módní
   průmysl apod., které vstupují do hry o užívání těla jako spotřebního zboží. Studuje intervenci
   kultu uměle vytvořených osobností do společenského a osobního života, vznik nových rituálů a
   měnící se strukturu osobního prostoru jedince. Učí se dešifrovat řeč svádění politické moci,
   médií a reklamy. Dotýká se možností virtuální reality, které proměňují nazírání na tělesnost.
   Zabývá se i vývojem "gender situace" v historickém a antropologickém kontextu, reflektuje nově
   vznikající vztahy a souvislosti. Tělo je zde subjektem i objektem umělecké tvorby. Lidské tělo
   jako současně předmět (objekt) i prostředek (subjekt) uměleckého výrazu (ať jeho artificiální
   metamorfóza nebo proměny ve společenských interakcích) bylo již vícekrát představeno jako
   pendant k fyzické a socio-kulturní antropologii, někdy i překvapivými prostředky. Tělový
   design se představuje jako postmoderní rhizomatická struktura či metaforicky jako "plamen",
   který někdy hřeje, někdy pálí, jako česká verze světového body-artu. Vladimír *Novotný zde
   působí jako obsahový konzultant v oboru antropologie. (Vladimír Novotný)

   atérien (podle lokality Bir il-Ater, Alžírsko), severoafrická přechodná kultura
   charakterizovaná hroty na širokých úštěpech s typickým řapem. Technologie je
   středopaleolitická, částečně levalloiská, v typologii jsou zastoupena drasadla, škrabadla
   i listovité hroty. V tradičním francouzském pojetí se v zemích Maghrebu datuje na sklonek
   středního paleolitu s přežíváním až do mladého paleolitu v eurasijském pojetí (30 000 až 20
   000 let); americko-polské výzkumy v Egyptě však počátek atérienu kladou již do posledního
   interglaciálu (110/100 000 let až 43/40 000 let). (Jiří A. Svoboda)

   aterom,  tukovité usazeniny kašovité konzistence například v kůži a podkoží, ale zejména ve
   stěně tepen, kde zužují jejich průsvit. Jsou charakteristické pro aterosklerózu. (Ladislava
   Horáčková)

   ateroskleróza, onemocnění tepen ("kornatění"), při němž se v jejich stěnách ukládají tukové
   látky ve formě ateromu, který může zvápenatět. Tepna je tím poškozována, ztrácí pružnost a
   dochází k jejímu postupnému zužování až obliteraci  s následnou nedokrevností -- ischémií 
   příslušné části organismu. (Ladislava Horáčková)

   Atharvavéd ("znalost magických průpovědí"), jedna z védských sbírek (viz védy), jež obsahuje
   kouzla, zaříkání, magické formule a zaklínadla, schopné ovládnout druhé, odvrátit zlo, vyvolat
   léčebné účinky, přinést blaho, přivodit zhoubu nepřátel, soků v lásce, démonů a nepříznivých
   sil. Atharvavéd tvoří 731 hymnů zhruba o 6 000 verších, z nichž asi sedmina je převzata
   z *Rgvédu. (Jan Filipský)

   Athéna Parthenos, viz Pallas Athéna, viz Feidiás.

   Athény, hlavní město *Attiky stejně jako novodobé Řecké republiky. Kolébka demokracie, která
   zde byla dovršena v 2. polovině 5. století př. n. l. za *Periklea; v té době v Athénách
   kulminoval rozvoj kultury, rozvíjely se dramatická tvorba, filozofie a výtvarné umění, jež
   dalo vzniknout stavebním a sochařským památkám, které pro nás dodnes představují vrchol
   lidského snažení i schopností. Na prosperitu Athén a rozvoj řemesel mělo rovněž vliv spojení
   Athén s mořem a mezinárodním obchodem prostřednictvím přístavu v Peiraieu (dnešní Pireos).
   (Marie Pardyová)

   atlas, první krční obratel. (Ladislava Horáčková)

   átman ("dech, individuální já"), v indickém myšlení vnitřní duchovní podstata jednotlivce, jež
   podle učení *upanišad tvoří součást neměnného a všepronikajícího vesmírného jsoucna, zvaného
   *brahma. Tělo, smysly, mysl a intelekt jsou jen vnějšími slupkami, proměnlivými projevy
   přírody, jež netvoří trvalou podstatu já. (Jan Filipský)

   atresia, viz  atrézie.

   atrézie, atresia, vrozené zúžení či nevyvinutí tělních otvorů a trubicovitých orgánů,
   například zevního zvukovodu. (Ladislava Horáčková)

   atribut, 1. typická vlastnost, znak; 2. v archeologii logicky neredukovatelná vlastnost
   *artefaktu či systému, která vystupuje jako nezávisle proměnná; 3. ve výtvarném umění předmět,
   který definuje danou postavu nebo personifikaci či alegorii. (Jaroslav Malina)

   atrofie,  zmenšení normálně vyvinutého orgánu, na němž se podílí úbytek jeho buněk nebo
   zmenšení jejich velikosti. (Ladislava Horáčková)

   Attika, poloostrov vybíhající do Egejského moře ve středním Řecku (a stejnojmenná řecká obec).
   V Attice, kde se řecké obyvatelstvo usadilo v průběhu 2. tisíciletí př. n. l. a vybudovalo zde
   opevněná výšinná sídliště mykénského typu (například athénská Akropolis, viz), se koncem
   tohoto období soustředilo i původní obyvatelstvo z přilehlých oblastí Peloponnésu a vytvořilo
   zde novou kmenovou organizaci v podobě čtyř praiónských fýl. Část obyvatel se pak přestěhovala
   do Malé Asie. Podle mýtu se jednotlivé attické obce sjednotily pod vedením Théseovým, jejich
   centrem se staly *Athény a vyvíjely se jako jedna z nejprogresivnějších oblastí Řecka, centrum
   řemesel a umění a v 5. století př. n. l. se staly nositelem řecké demokracie. (Marie Pardyová)

   Atum, egyptský bůh stvořitel. Byl znázorňován v lidské podobě s dvojitou korunou krále Horního
   a Dolního Egypta na hlavě. V héliopolské kosmogonii považován za prabožstvo, které zplodilo
   další generaci bohů a stálo v čele božího Devatera. Později byl Atum ztotožňován se
   zapadajícím sluncem. (Břetislav Vachala)

   Augustinus, Aurelius A. (354--430), nejvýznamnější latinský církevní spisovatel. Původně pohan
   a učitel rétoriky. Pro křesťanství ho získal milánský biskup *Ambrosius, od něhož se dal
   pokřtít roku 387. Poté zastával nižší kněžské funkce a od roku 395 se stal biskupem v
   severoafrickém městě Hippo Regius (dnešní Bône v Tunisku). Kromě teologických spisů mají
   význam jeho dvě díla O boží obci (De civitate Dei) a Vyznání (Confessiones). První spis napsal
   pod dojmem vyplenění Říma Vizigóty roku 410. Hájí v něm křesťanství proti obvinění, že
   způsobilo zkázu římské říše a rozvíjí zde svou filozofii dějin, v jejichž vývoji spatřuje
   neustálý zápas dobra se zlem do doby, než bude ustaveno království boží. Augustinus dokázal
   zdůvodnit, proč mají být v systému křesťanských hodnot uchovány i výsledky, k nimž dospěla
   kultura pohanského světa. Ve Vyznáních, první autobiografii v dějinách, velmi upřímně líčí
   svou životní cestu a přerod antického vzdělance ve věřícího křesťana. Jeho myšlenky o boží
   obci ovlivnily celý středověk, zatímco Vyznání měla vliv i na renesanční myslitele Danta
   a Petrarcu, ale též na *Rousseaua a další osobnosti evropské kultury. (Jaroslav Malina -- Marie
   Pardyová)

   Augustus, Octavianus A. (63 př. n. l.--14 n. l.), první římský císař, vládl od roku 27 př. n.
   l. Do vysoké politiky se dostal jako dědic a adoptivní syn Gaia Iulia *Caesara. Po vítězství
   nad Antoniem a Kleopatrou u Aktia roku 31 př. n. l. se stal jediným vládcem Říma a Řím ovládl
   celé Středomoří. Augustus se vzdal mimořádné pravomoci a vystupoval nadále jako princeps
   (první občan), který však ve svých rukou soustředil všechny nejvyšší státní hodnosti. Augustus
   preferoval jezdce, snažil se o obnovu tradičních římských ctností a upevnění manželských
   svazků, které měly zabránit rozkladu rodiny. Zavedl státní kult Apollóna jako svého ochranného
   boha. Upevnil mír a prosperitu říše, pozornost věnoval literatuře a umění, které se staly
   důležitým a velmi účinným nástrojem jeho politické propagandy. Výtvarné umění Augustovy doby
   navázalo na vzor řecké klasiky 5. století př. n. l. Její dokonalá forma stojí na počátku
   postupně se utvářející syntézy s obsahem, který od výtvarných památek očekávali Římané.
   Augustus neměl přímého mužského potomka, proto byl nucen adoptovat syna *Tiberia z prvního
   manželství své ženy Livie s Tiberiem Claudiem Neronem. Z tohoto důvodu se první dynastie
   římských císařů vládnoucí v letech 27 př. n. l. až 68 n. l. označuje jako julsko-claudiovská.
   (Marie Pardyová)

   aurignacien (podle malé jeskyně Aurignac, Haute-Garonne, Francie, prokopané E. Lartetem již v
   roce 1860), panevropská kultura mladého paleolitu definovaná H. Breuilem a E. Cartailhacem v
   roce 1906. Sahá od Pyrenejského poloostrova přes Francii a Německo do Rumunska, s ojedinělým
   výskytem na Balkáně a v Rusku (Kostěnki I/II--III), avšak s dalším centrem na Předním východě
   (levantinský aurignacien). Ojedinělé lokality dosahují stáří 40 000 let (severní Španělsko,
   Bulharsko?), naprostá většina dat se soustřeďuje kolem období tvorby pleniglaciální půdy
   (denekamp) před 30 000 lety a v některých regionech pak vývoj pokračuje až ke glaciálnímu
   maximu kolem roku 20 000. Jde o první typickou mladopaleolitickou kulturu založenou na výrobě
   čepelí z charakteristických jader s přední hranou, avšak čepele bývají kratší a podíl úštěpů i
   masivních úlomků může na jednotlivých lokalitách a v regionech vzrůstat. Klasické členění
   provedl D. Peyrony v Dordogni (hlavně na základě výzkumu v La Ferrassie) do fází I--IV,
   případně ještě V (tato fáze, od typického aurignacienu již podstatně odlišná, leží
   v Laugerie-Haute nad gravettienem). Typologicky vykazuje aurignacien proměnlivou strukturu v
   měnícím se poměru škrabadel a rydel a v zastoupení charakteristických typů se zvláštním
   chronologickým nebo regionálním významem (přetrvávání moustéroidních prvků, na Moravě také
   szeletoidních složek, ve Francii čepelek Dufour). Spojujícím prvkem jsou aurignacké typy
   masivních (vysokých) škrabadel a rydel vyrobených v obou případech vícenásobnými, velmi
   jemnými a pravidelnými (kanelovanými) údery; zvláště příznačné je, že tyto dva vyhraněné typy
   zde dokonce mohou morfologicky přecházet jeden v druhý. Kostěnou industrii reprezentují hroty
   s rozštěpenou bází, ve Francii typické pro fázi I (na Moravě chybí, ale vyskytují se již v
   jeskyni Dzeravá skala v Malých Karpatech, v maďarských a chorvatských jeskyních v kontextu
   staršího aurignacienu), hroty mladečského typu s oválným i plochým průřezem, ve Francii
   charakteristické pro fáze II--IV (na Moravě Mladeč, Slatinice, Hluchov), a hroty s kruhovým
   průřezem, spíše ve fázích III--IV; průvodním nástrojem jsou šídla. Poprvé se objevuje
   reprezentativní umění, a to prakticky ve všech svých formách (řezby, rytiny, malby v
   jeskyních). Tvůrcem této kultury je moderní člověk, Homo sapiens sapiens. Různí autoři
   vyčleňují z aurignacienu samostatné regionální skupiny, facie a typy (olševien s typickými
   kostěnými hroty, kremsien s hroty typu Krems a čepelkami Dufour, pomoravský či míškovický typ
   s prvky szeletienu). (Jiří A. Svoboda)

   australopiték, viz Australopithecus.

   Australopithecus, australopiték, archaický rod hominidů, který se vyvíjel mezi 4 až 1 milionem
   let. Vykazuje značnou druhovou variabilitu forem gracilních (Australopithecus anamensis,
   Australopithecus afarensis, Australopithecus africanus) a robustních, jinak zvaných parantropů
   (Paranthropus/Australopithecus aethiopicus, robustus, boisei); v závěru vývoje byl současný
   s prvními zástupci rodu Homo. Australopitéci měli všechny podstatné znaky, které předpokládáme
   u předků člověka, i když mnohé z nich byly na počátku svého vývoje. Některé znaky odrážejí
   adaptace typické pouze pro rané *homininy. Australopitéci byli plně a nepochybně přizpůsobeni
   k bipední lokomoci, i když jejich *bipedie  se v mnohém lišila od chůze dnešního člověka.
   Nejspíš se podobala chůzi dvou až tříletého dítěte, kterému se australopitéci také podobali
   proporcemi svého těla a končetin. Lebka nejstarších australopitéků měla ještě mnohé starobylé
   znaky, například velmi dlouhé "šimpanzoidní" čelisti, mírně přečnívající špičáky i ještě
   poměrně dlouhé stoličky. Později se čelisti zkracují, stoličky se zkracují v předozadním směru
   a zvyšují a špičáky zmenšují, zejména u podrodu Paranthropus. Mnoho člověku podobných znaků
   lze nalézt na kostře končetin a trupu, nepochybně ovlivněných přizpůsobením k dvojnohé chůzi,
   typickému znaku všech australopitéků. Měli nízkou a širokou pánev, dokonce relativně širší,
   než má rod *Homo. Nalézáme již prodloužené dolní končetiny, stehenní kost však byla relativně
   kratší než u rodu Homo. Také kosti nohy byly dobře přizpůsobené k chůzi po dvou, ale stále s
   některými starobylými strukturami připomínajícími nohu lidoopů. Horní končetina australopitéků
   byla ještě poměrně dlouhá a robustní. Ruka byla již poměrně podobná rodu Homo. (Jiří A.
   Svoboda -- Václav Vančata)

   Australopithecus aethiopicus, australopiték etiopský, nejstarší východoafrický druh robustních
   australopitéků -- žil před 2,7 až 2,4 milionu let. Má zároveň znaky typické pro robustní
   australopitéky, ale také mnoho znaků značně podobných afarským australopitékům: je to
   například silně prognátní obličej s dlouhými čelistmi, nízké dlouhé neurokranium a malá
   mozková kapacita mezi 400 až 450 cm^3. Lze předpokládat, že pohlavní rozdíly byly poměrně
   velké, protože robustní kosti, zřejmě samčí, ukazují na jedince s hmotností výrazně
   přesahující 50 kg. Někteří odborníci zpochybňují jejich zařazení do robustních australopitéků
   (například Wolpoff 1999) a tvrdí, že "robustní" znaky vznikly paralelně. (Václav Vančata)

   Australopithecus afarensis, australopiték afarský, archaický druh australopitéků, který
   definovali v roce 1978 D. C. Johanson, T. White a Y. Coppens podle nálezů z Afaru a Hadaru
   v Etiopii. Stáří 3,6 až 2,8 milionu let; samec 150 cm, 52 kg; samice 104 cm, 29 kg. Nejvíce
   nálezů pochází z Etiopie, Keni a také z Tanzanie. Existují velmi dobré informace o všech
   částech skeletu tohoto druhu, lebky i zubů, o velikosti mozku, manipulačních schopnostech ruky
   a biomechanických vlastnostech končetin a trupu, variabilitě a rozdílech mezi pohlavími a také
   o ekologických parametrech lokalit, v nichž byl tento druh nalezen. Afarští australopitéci již
   nemají archaické znaky na zubech a lebce typické pro *Australopithecus anamensis, což je
   zvlášť patrné na morfologii špičáků, zubů třenových a stoliček, stále se však poměrně často
   vyskytuje diastema. Liší se také stavba dolní čelisti. Nejdůležitější a nejpodrobnější
   informace o afarských australopitécích pocházejí z Etiopie, především z lokality Hadar. Výzkum
   fosilních nálezů z této oblasti nám zatím poskytl doklady o různých částech skeletu několika
   set jedinců, kteří žili v období téměř půl milionu let (3,5--3 miliony let). Nález velmi dobře
   zachovalého skeletu Al 288, známého pod názvem Lucy, způsobil revoluci v paleoantropologii.
   Analýzy tohoto skeletu však nepochybně prokázaly, že archaičtí australopitéci byli výkonně
   bipední, mohli však také příležitostně šplhat na stromy. Nejstarší zástupce skupiny
   reprezentují nálezy z etiopského naleziště Fejej staré nejméně 4,2 milionu let, které
   prokazují paralelní evoluci obou druhů starobylých australopitéků. Významné jsou nálezy řady
   stop dvou jedinců z Tanzanie z naleziště Laetoli, které prokázaly, že chůze afarských
   australopitéků byla výkonná, avšak v mnohém jasně odlišná od chůze lidské. Afarští
   australopitéci byli úspěšným druhem, který se vyvíjel více než jeden milion let, a
   pravděpodobně byl přímým předkem linie vedoucí k rodu *Homo. (Jiří A. Svoboda -- Václav
   Vančata)

   Australopithecus africanus, australopiték africký, klasický druh gracilního australopitéka,
   popsaný již v roce 1925 Raymondem Dartem podle lebky z Taungu v Jižní Africe. Stáří 3 až 2,2
   milionu let; samec 137 cm, 48 kg; samice 114 cm, 30 kg. Můžeme u něj již nalézt všechny
   základní znaky, které nalézáme u robustních australopitéků, ale ještě v nerozvinuté podobě
   (Conroy 1997). V některých znacích, jako jsou stavba obličeje, absence kostěných hřebenů,
   lebeční žilní splavy, se Australopithecus africanus dosti podobá rodu *Homo, zřejmě se ale
   jedná o paralelně vzniklé znaky. Některé analýzy kostry trupu a končetin naznačují, že
   gracilní australopitéci mohli být méně specializovaní než mladší robustní australopitéci.
   Nejnovější nálezy ukazují, že se starší gracilní australopitéci od robustních příbuzných
   příliš nelišili. Lebka samce z naleziště Sterkfontein (Jihoafrická republika) -- nález Stw 505
   (Mr. Ples) naznačuje, že pohlavní rozdíly byly relativně velké. Objem mozkovny byl malý, od
   430 do 510 cm^3. Je téměř jisté, že gracilní australopitéci neměli nějakou složitější
   materiální kulturu a už vůbec ne kulturu osteodontokeratickou, tedy starobylou kulturu
   tvořenou částmi skeletu nebo rohy a parohy zvířat, jak tvrdil jejich objevitel profesor
   Raymond Dart. (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Australopithecus anamensis, časově zatím nejstarší druh australopitéků, který definovala
   v roce 1995 Mary Leakeyová podle kosterních pozůstatků z Kanapi a Allia Bay v Keni. Stáří 4,2
   až 3,9 milionu let; samec 155 cm, 59 kg; samice 130 cm, 33 kg. Nálezy většinou pocházejí
   z okolí jezera Turkana. Tento druh archaických australopitéků byl svojí velikostí těla
   pravděpodobně největším zástupcem rodu Australopithecus. V mnoha znacích je velmi podobný
   afarským australopitékům. Některé znaky na zubech a lebce však byly ještě podobné
   *ardipitékům. Podle současných názorů tento starobylý druh australopitéků vznikl a vyvíjel se
   nezávisle na druhu *Australopithecus afarensis. (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Australopithecus bahrelghazali, australopiték středoafrický, nález přední části mandibuly
   archaického australopitéka ze střední Afriky (Čad) starý 3,2--3,0 milionu let. Významný nález
   prokazuje nade vši pochybnost, že archaičtí australopitéci nežili jen ve východní Africe,
   respektive (vzhledem k více než 3 miliony let starým nálezům ze Sterkfonteinu v Jihoafrické
   republice) pouze v oblasti Velkého riftového údolí. (Václav Vančata)

   Australopithecus boisei, australopiték východoafrický, obýval východní Afriku v období od 2,4
   do nejméně 1,4 milionu let. Vzhledem k mohutným dolním čelistem, obrovským stoličkám, velkým
   třenovým zubům a také mohutným jařmovým obloukům i výrazným kostěným hřebenům bývají někdy
   označováni jako hyperrobustní australopitéci. Obličej je z profilu výrazně vertikální, velmi
   široký a plochý. Stavbou těla i velikostí byli tito australopitéci podobní druhu
   *Australopithecus robustus. Podobně jako u jihoafrických robustních australopitéků i tento
   druh má poměrně velký mozek a postavu srovnatelnou s gracilními australopitéky. To opět
   potvrzuje tendenci zvětšování mozku u robustních australopitéků obecně. Podobně zase extrémní
   velikost čelistí, zubů třenových a zejména stoliček potvrzuje tendenci k výrazné megadoncii a
   neproporčnímu zvětšování čelistí, zejména mandibuly, u celé skupiny robustních australopitéků.
   Tito robustní australopitéci žili nejméně půl milionu let společně s *Homo erectus. (Václav
   Vančata)

   Australopithecus garhi, australopiték dlouhonohý, nález lebky, postkraniálního skeletu a
   množství paleontologického materiálu z lokality Bouri v Etiopii. Žil před 2,6 milionu let ve
   východní Africe a byl pravděpodobně nejbližším předkem rodu *Homo. Od ostatních australopitéků
   se výrazně odlišuje stavbou těla podobnou rodu Homo a také dalšími znaky skeletu a chování. U
   druhu Australopithecus garhi existují ještě některé starobylé znaky na lebce, například
   poměrně dlouhé čelisti, velké zuby třenové a stoličky i velké špičáky a relativně malý mozek --
   450--500 cm^3. Zatímco není pochyb o tom, že tento druh měl dlouhé stehenní kosti a celé dolní
   končetiny, velikost mozku a jeho variabilita je zatím prakticky neznámá, protože jediná
   zachovaná mozkovna je fragmentární a neúplná. Horní končetina má některé starobylé znaky a je
   stále ještě poměrně dlouhá, a to kosti předloktí i humerus. Australopithecus garhi byl prvním
   nepochybným výrobcem kamenných nástrojů, jimiž například prokazatelně odřezával maso od kostí.
   Je otázkou, zda by tento druh neměl být spíše klasifikován jako druh rodu Homo. (Václav
   Vančata)

   Australopithecus robustus, australopiték robustní, žil výhradně v jižní Africe zhruba v období
   od 2,2 do 1,5 milionu let. Pro tento druh australopitéků byly typické mohutné čelisti, malé
   řezáky a špičáky a značně velké stoličky se silnou sklovinou. Měl velké, vpředu posazené
   jařmové oblouky a plochý, poměrně vertikální obličej se dvěma zřetelnými zpevňujícími
   kostěnými pilíři. Třenové zuby a zejména stoličky jsou neproporcionálně velké, takzvané
   megadontní, a mají neobyčejně silnou sklovinu. Ve srovnání se stoličkami jsou řezáky velmi
   malé. Čelisti jsou při porovnání s ostatními zástupci *homininů robustní a velké. Mozek je
   vzhledem k druhu *Australopithecus africanus relativně i absolutně větší, velikost postavy i
   proporce byly podobné gracilním australopitékům. To prokazuje zvětšování mozku v evoluci
   robustních australopitéků. Skelet končetin i trupu se podobá gracilním australopitékům.
   Velikostní i tvarové rozdíly mezi samci a samicemi byly, podobně jako u gracilních
   australopitéků, zřejmě větší, než se předpokládalo. Samice byly menší, měly méně robustní
   čelisti a na lebce neměly výrazné kostěné hřebeny jako samci. (Václav Vančata)

   autentika, potvrzení o pravosti ostatků stvrzené církevním hodnostářem. Vkládá se do oltářní
   mensy při svěcení. (Josef Unger)

   autismus (z řeckého autos, "sám"), uzavření se do vnitřního psychického světa. (Jaroslav
   Malina)

   autoerotismus, sexuální koncentrace na vlastní tělo, sebeláska. Mívá různé formy, zahrnuje
   autoerotické fantazie a sny, jakož i *onanování (masturbaci) i deviantní nebo sebezničující
   negativní projevy. (Jaroslav Zvěřina)

   autochtonní obyvatelstvo, původní obyvatelstvo sídlící delší dobu v daném prostoru. (Josef
   Unger)

   autoimunní onemocnění, nemoc zaviněná působením imunitního systému proti vlastním tkáním.
   (Ladislava Horáčková)

   Autonomní oblast Tibet, v jihozápadní Číně (1,22 milionu km^2), hlavní město La-sa (Lhasa).
   (Josef Kolmaš)

   Autonomní oblast Vnitřní Mongolsko, v severní Číně (1,183 milionu km^2), hlavní město
   Chu-che-chao-tche. (Josef Kolmaš)

   autorita, vliv osoby či názoru, obvykle vyplývající ze zprostředkování kvalitních hodnot či
   norem; rozlišuje se autorita přirozená a autorita formální. (Jaroslav Malina)

   autoregulace [fyziologicky], samořízení; autonomní řízení na tkáňové úrovni, nezávislé na
   nadřazeném řízení látkovém a nervovém. (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   autotrofie, způsob výživy organismu z minerálních látek. (Petr Bureš)

   auxologická antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se růstem a ontogenezí.
   (Jaroslav Malina)

   avantgarda, etapa ve vývoji moderního evropského umění, následující po období moderny. Je
   spjatá s aktivitou nových uměleckých skupin a hnutí prvních tří, čtyř desetiletí 20. století,
   uplatňující se obvykle v oblasti výtvarného umění a literatury, dále zejména dramatu, hudby,
   architektury a filmu. K nejvýznamnějším avantgardním proudům, směrům a tendencím patří
   abstraktivismus, dadaismus, expresionismus, futurismus, konstruktivismus, kubismus,
   *funkcionalismus a *surrealismus. Součástí avantgardy se stal český funkcionalismus, poetismus
   a surrealismus, česká proletářská poezie a slovenský nadrealismus. Charakteristickými rysy
   umělecké avantgardy v oblasti postojové se staly společenská revolta, levicová politická
   orientace, kolektivismus, dále pak antitradicionalismus a modernismus, projevující se jako
   vůle experimentovat v oblasti formy i obsahu. (Jaroslav Malina)

   avantgardní umění, viz avantgarda.

   Averroes, arabsky Ibn Rušd Abú-l-Valíd Muhammad Ibn Ahmad Ibn Muhammad (1126--1198),
   nejvýznamnější filozof muslimského Španělska, lékař a právník. Komentoval a rozvíjel učení
   Aristotela. V polemice proti al-Ghazzalímu obhajoval rozumové poznání ve věcech víry.
   Inspiroval teorii dvojí pravdy: rozumová činnost není spojena s jednotlivcem, nýbrž
   s nadindividuálním rozumem. Svět nebyl Bohem stvořen z ničeho, ale z věčné hmoty.

   Avesta, sbírka posvátných knih zoroastrismu, jejíž konečná redakce byla provedena za
   *Sasánovců. Nejstarší a nejdůležitější částí jsou hymny (gáthy), připisované samému
   *Zarathuštrovi. (Jaroslav Malina)

   Avicenna (celým jménem Abú Alí al Husain ben Abdaláh Ibn Síná, 980, Afšaná u Buchary -- 1037,
   Hamadám), perský lékař a filozof, autor více než 165 děl. V knize Al-Kánún fi t-tibb (Kánon
   medicíny) shrnul znalosti řeckých a arabských lékařů. Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10.
   století a stalo se vedle spisů Galenových nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Spis
   vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých předností je, že při
   popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy úvod anatomicko-fyziologický a
   že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady. Lidskou duši chápe Avicena jako
   substanciální formu těla, která je nehmotná a nesmrtelná. Uznává posmrtný život pouze v čistě
   duševním, nikoli ve fyzickém smyslu; odmítá vzkříšení těla. (Petr Bureš)

   avunkulát, blízký a zvláště pevný vztah mezi chlapcem (mužem) a bratrem jeho matky. (Jaroslav
   Skupnik)

   avunkulokalita, zvyk, kdy se manželský pár po svatbě nastěhuje k bratrovi ženichovy matky.
   (Jaroslav Skupnik)

   axiální, osový (například skelet). (Ladislava Horáčková)

   axila, axilla, podpažní jamka. (Ladislava Horáčková)

   axiologie, nauka o hodnotách a hodnocení. (Marie Dohnalová)

   axiom, tvrzení deduktivního systému, jež bylo přijato bez důkazu. (Jaroslav Malina)

   Aymarové (Ajmarové), obyvatelé náhorní planiny Bolívie a Peru; jádrem jejich území je okolí
   jezera Titicaca. Současný počet se odhaduje na 1,4 milionu. Jejich předkové v 5. století př.
   n. l. až v 10. století n. l. vytvořili vyspělou *Tíwanackou říši a položili základy kultury a
   civilizace v širší andské oblasti, podíleli se na vzniku *Incké říše. (Oldřich Kašpar)

   aymarská deformace, deformace hlavy bandážováním. (Ladislava Horáčková)

   azilien (podle jeskyně Mas d'Azil, Ariege, Francie), pozdně paleolitická kultura svou
   podstatou západoevropská, avšak název byl někdy (a to nikoli zcela neoprávněně) aplikován i na
   industrie střední Evropy. Definoval ji Edouard Piette již v roce 1889. Objevuje se počínaje
   oscilací alleröd. Typické jsou drobné hroty s obloukovitým otupeným bokem, čepelky s otupeným
   bokem, krátká škrabadla a charakteristické mikrolity, jako jsou segmenty a trapezy; rydla jsou
   spíše vzácná. Pro kostěnou industrii jsou typické krátké, jednořadé i dvouřadé harpuny. Pro
   azilské umění jsou typické oblázky pokryté geometrickými vzory, a to rytými nebo malovanými
   červeným barvivem (Mas d'Azil, Rochedane). (Jiří A. Svoboda)

   Aztékové,  viz Mexikové.

   Babylon, hlavní město starobabylonské říše (18.--16. století př. n. l.) a od 7. století př. n.
   l. metropole jižní Mezopotámie. Nachází se asi 90 km jižně od dnešního Bagdádu. (Blahoslav
   Hruška)

   Baer Karl Ernst von (1792--1876), ruský embryolog německého původu. Jako první v díle Epistola
   de ovi mammalium et hominis genesi popsal vajíčka savců; je proto považován za zakladatele
   moderní reprodukční medicíny. (Jaroslav Zvěřina)

   bakchanálie, mystéria konaná k uctění boha *Dionýsa (Bakcha), jež se na rozdíl od starých
   slavností Dionýsova kultu rozšířila až v helénistické a římské době, zejména po Malé Asii, ale
   i na Balkáně a v Itálii. Byla provázena bujným veselím a extatickými obřady, jejichž
   vyvrcholením bylo odhalení falu zakrytého plody v košíku. Přeneseně se termínu užívá
   k označení výstředního hýření, nezřídka s erotickým obsahem. (Marie Pardyová)

   Bakchos, viz Dionýsos.

   balzamování, způsob uchování mrtvoly napouštěním látkami, jež zamezují vzniku hnilobných
   bakterií. (Josef Unger)

   baptisterium, budova v níž se křtilo; křtitelnice. (Josef Unger)

   bariérový efekt, nápadné nahromadění předmětů v určité vzdálenosti od předpokládaného středu
   obydlí, které může indikovat stěnu. (Jiří A. Svoboda)

   baroko, epocha ve vývoji evropského umění a současně umělecký sloh, který se začal vyvíjet od
   poloviny 16. století v Itálii a Španělsku, a to v době, kdy renesanční ideály začaly být
   opouštěny a byly nahrazovány ideály protireformačního katolicismu, jehož nejhorlivějšími
   šiřiteli se stali jezuité (řád založen v roce 1534). Konec baroka spadá do poloviny 18.
   století, kdy se již silně uplatňovaly nové tendence prosazované *osvícenstvím. Významným
   proudem zasahujícím do tohoto období se stal manýrismus,  současnými historiky umění chápaný
   ovšem spíše jako samostatné období evropského uměleckého vývoje. Ve své závěrečné vývojové
   fázi baroko přešlo v rokoko. Baroko si z předchozí *renesance uchovává touhu po poznání a
   smyslovou naléhavost, přináší však pocity nejistoty, marnosti, vědomí pomíjivosti pozemského
   bytí a strach ze smrti, jitřený dobovými válkami, násilnostmi a nepokoji. Upíná se ke
   křesťanskému Bohu a nadpozemské věčnosti (ráji), katolickou víru povyšuje nad rozum. Je
   prostoupeno mysticismem a citovou exaltovaností. Barokní umění se zakládá na bohaté (často
   nespoutané a chaotické) obrazotvornosti, orientuje se na alegorie a symboly, jež mají vyslovit
   nevyslovitelná tajemství života. Je pro ně charakteristická silná expresivnost výrazu,
   rozmanitost a dynamika forem, rozpornost obsahu, je plné kontrastů od naturalistického líčení
   pekelných muk až po osvobozující mystická vytržení. Rozlišovat je třeba mezi okázalým,
   oslňujícím panským (oficiálním) barokem (monumentální paláce a církevní stavby, sochy a
   obrazy) a skromným lidovým barokem (lidová tvorba -- píseň, lidová slovesnost, malby na skle,
   nábytek, keramika, vesnická architektura, kapličky, boží muka, kroje). (Jaroslav Malina)

   Bartošíková Zita (7. 9. 1975, Bílovec), Mgr., Ph.D., antropoložka, absolventka magisterského a
   doktorského studijního programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Obydlí a sídliště v paleolitu:
   Archeologické nálezy a jejich experimentální testování (1999), vedoucí práce: Prof. PhDr.
   Jaroslav Malina, DrSc.; disertační práce: Analýza sídliště Pavlov I: Jihovýchodní okraj
   (2003), školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Kontakt: zita.bartosikova@post.cz. (Zita
   Bartošíková)

   basreliéf, ... (Petr Bureš)

   Bat-šeba, viz Betsabé.

   bazilika, královská síň, reprezentativní sál v helénistických královských palácích. Jako
   samostatná halová stavba členěná vnitřními řadami sloupů se v římském světě objevuje začátkem
   2. století př. n. l. V římských bazilikách zasedaly úřady a soudní tribunály. Tento typ stavby
   jako vzor pro chrámovou architekturu převzalo z antiky křesťanství. (Jaroslav Malina)

   beccamortinus, profesionální pohřební podnikatel ve středověké Florencii. (Josef Unger)

   Bečov, Čechy, zdroj charakteristických bělavých křemenců na Písečném vrchu, využívaný počínaje
   starým paleolitem přes několik fází středního paleolitu (acheuléen, moustérien) až po paleolit
   mladý (aurignacien, magdalénien). (Jiří A. Svoboda)

   Bédeilhac, Ariege, Francie. Monumentální centrální chodba, značně poškozená za 2. světové
   války. V roce 1907 byly objeveny paleolitické malby, o dvacet let později i modelace v hlíně.
   Dnes je umění dochováno v bočních galeriích a plazivkách. Malby, rytiny, četná erotická
   témata. (Jiří A. Svoboda)

   behaviorismus, psychologická škola vzniklá ve Spojených státech ve 20. století, jež studovala
   chování (anglicky behavior) subjektů pomocí objektivních metod; zakladatelskou osobností je
   John Broadus Watson. (Marie Dohnalová)

   Bechtěrevova nemoc, spondylarthritis ankylopoetica, chronické zánětlivé systémové onemocnění
   pojivových tkání nejasné etiologie. Nemoc postihuje především křížokyčelní klouby a páteř. V
   terminálním stadiu choroby vzniká úplná ankylóza páteře v podobě ,,bambusové tyče". (Ladislava
   Horáčková)

   bejel, treponarid, nevenerická forma syfilis. (Ladislava Horáčková)

   Bell Daniel (1919), americký sociolog. Ve 30. a 40. letech se aktivně podílel na levicovém
   hnutí, v poslední době patří k představitelům neokonzervatismu. Jako jeden z prvních zdůvodnil
   a rozvinul koncepci postindustriální společnosti v souvislosti s novou úlohou vědy, informací
   a vědění. Z díla: The End of Ideology (Konec ideologie), The Coming of Postindustrial Society
   (Příchod postindustriální společnosti). (Marie Dohnalová)

   Belon Pierre (1517, Soultiére -- 1564, Paris), francouzský zoolog a cestovatel.
   V diplomatických službách kardinála de Tournon procestoval Evropu, ostrovy Středozemního moře,
   Blízký východ a Egypt; byl prvním, kdo vstoupil do nitra Velké pyramidy. Vedle děl
   cestopisných proslul přírodovědnými spisy o rybách a o ptácích. V díle ĽHistoire de la Nature
   des Oyseaux z roku 1555 si jako jeden z prvních všímá analogií mezi kostrou ptáků a kostrou
   lidskou; je proto pokládán za zakladatele srovnávací anatomie. (Petr Bureš)

   Benedictová Ruth Fulton (1887--1948), americká kulturní antropoložka, studentka a posléze
   spolupracovnice Franze *Boase, autorka slavného dělení kultur na apollónský a dionýský typ.
   Propracovala koncept integrovanosti kultury a zabývala se vlivem kulturních vzorců na chování
   jedinců: každý jedinec nese charakteristiku obecných kulturních rysů a jedná podle kulturních
   vzorců své společnosti. Mezi její nejvýznamnéjší díla patří Patterns of Culture (1934) a The
   Chrysanthemum and the Sword (1946). (Jaroslav Skupnik)

   benediktini, členové řádu založeného sv. Benediktem z Nursie (480--543). (Josef Unger)

   Beneš Jan (6. 5. 1935, Hradečná -- 2. 11. 1998, Brno), profesor RNDr., DrSc., biologický
   antropolog, esejista, autor literatury faktu, profesor a vedoucí Katedry antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1993--1998); spoluzřizovatel a
   místopředseda Správní rady Nadace Universitas Masarykiana (1993--1998). Po absolvování gymnázia
   ve Znojmě vystudoval v letech 1956 až 1961 biologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy
   univerzity v Brně, doktorát a kandidaturu věd získal na Univerzitě Karlově v Praze v roce
   1968. V letech 1961--1990 působil jako asistent a odborný asistent na Oddělení antropologie
   Katedry zoologie a antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Teprve
   v roce 1991 mu byla umožněna habilitace (habilitační práce: Homo sapiens sapiens: Hominizace
   ve světle biologických, behaviorálních a sociokulturních adaptací), v roce 1992 byl jmenován
   profesorem antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a v roce 1993 získal
   vědeckou hodnost DrSc. Stal se postupně proděkanem Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity, členem vědeckých rad fakulty i univerzity, místopředsedou Správní rady *Nadace
   Universitas Masarykiana, zástupcem šéfredaktora *Univerzitních novin, členem redakční rady
   mezinárodního časopisu *Anthropologie, místopředsedou brněnské pobočky *České společnosti
   antropologické, dlouholetým koordinátorem programů Tempus a Socrates na Přírodovědecké fakultě
   Masarykovy univerzity. V rámci své rozsáhlé pedagogické, vědecko-výzkumné i společenské
   činnosti snad největší úsilí věnoval znovuobnovení samostatné *Katedry antropologie na
   Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, což se mu podařilo v roce 1993. Po
   ustavení katedry v uvedeném roce byl jmenován jejím vedoucím. Se svými spolupracovníky
   Jaroslavem *Malinou a Vladimírem *Novotným akreditoval magisterské a doktorské studium a
   založil samostatný obor antropologie, orientovaný podle "sukovské tradice" i podle nových
   idejí, zejména anglo-americké antropologie, na antropologii celostní -- biologickou a
   socio-kulturní, k čemuž jej, kromě zmíněného, inspirovaly jeho pobyty na Harvardově univerzitě
   v USA (1990) a Cambridgeské univerzitě ve Velké Británii (1992). Přednášel studentům
   specializace antropologie i biologům o evoluci a ekologii člověka, o evolučních teoriích a
   učil je metodice studia variability současné populace. Byl sice školením i svým
   vědecko-pedagogickým zaměřením biologickým antropologem, ale zároveň přesvědčeným stoupencem
   celostního zkoumání člověka v sepětí biologické a socio-kulturní antropologie, jak to
   vyplývalo ze "sukovské tradice", z jeho znalosti moderní světové antropologie (již v 70.
   letech budily výsledky jeho práce uznání zahraničních antropologů) i z diskusí, které v hloubi
   předlistopadových časů vedl se svým kolegou archeologem a socio-kulturním antropologem
   Jaroslavem Malinou. Ve vědecké práci se zaměřil zejména na studium živé populace. Velkým
   přínosem byly jeho studie variability a adaptability národnostních menšin v Evropě, zejména
   Cikánů (Romů) a dále vietnamských studentů. V rámci Mezinárodního biologického programu se
   podílel na rozsáhlém výzkumu tělesné charakteristiky průmyslové populace v Československu.
   Věnoval se též výzkumu dvojčat a dermatoglyfice. V posledním období se zabýval ekologií
   člověka a řešil bioekologické a kulturní otázky spojené s evolucí Homo sapiens sapiens. O
   těchto tématech publikoval kolem dvou set studií v našich a zahraničních časopisech a několik
   knih -- Homo sapiens sapiens: Hominizace ve světle biologických, behaviorálních a
   sociokulturních adaptací (Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1989), Člověk (Praha: Mladá
   fronta, 1994). Věnoval se též vědecko-naučné literatuře a beletrii -- Tajemství pana Dawsona
   (Brno: Blok, 1975), Opředeni mocným kouzlem (Ostrava: Profil, 1984). Nejlepším dokladem
   Benešova transdisciplinárního rozvažování je jeho opus magnum Člověk z roku 1994, za nějž
   obdržel prestižní Cenu Josefa Hlávky za rok 1995 udělenou společně Nadací Český literární fond
   a Nadací "Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových"; v témže roce získal i Cenu Nadace
   Universitas Masarykiana jako "ocenění invenčního díla v oblasti vědy, umění a kultury, které
   otevřelo nové prostory, přispělo k vytváření inspirujících vazeb mezi různými vědeckými
   disciplínami i mezi vědou a uměním a přitažlivě zprostředkovalo poznání široké veřejnosti".
   (Jaroslav Malina)

   Benettova zlomenina, šikmá zlomenina báze prvního metakarpu. (Ladislava Horáčková)

   benigní nádor,  nezhoubný, roste neinvazivně v místě vzniku, na okolní tkáně působí tlakem.
   (Ladislava Horáčková)

   Bentham Jeremy (15. 2. 1748, Houndsditch, Londýn, Anglie -- 6. 6. 1832, Londýn, Anglie),
   anglický právník, sociální myslitel a etik; zakladatel utilitarismu. Soudil, že morálka může
   být vyjádřena jako souhrn radostí a utrpení vznikajících v důsledku jakéhokoli jednání -- je
   proto třeba hledat takové modely jednání a chování, které jsou schopny zajistit pro co nejvíce
   lidí co největší potěšení s co nejmenšími útrapami. (Ivo T. Budil -- Jaroslav Malina)

   berdache, slovo je odvozeno z italského bardassa či bardascia, bylo zavedeno Francouzi v době
   kolonizace Ameriky ve smyslu "pasivní homosexuál". V etnologii se tímto termínem označuje
   zpravidla jedinec, jenž se rozhodl pro ženskou roli a postavení (oděv, chování). Jinými slovy
   lze mluvit o institucionalizovaném *transvestitismu, známém zejména z nativní Severní Ameriky,
   nalezneme jej také u Paleosibiřanů, Dajaků a u jihoamerických Puelchů. (František Vrhel)

   berla (nebo též pedum), odznak pastýřského poslání biskupa nebo opata, součást jeho výbavy.
   Během středověku získala v západní církvi podobu hole s typickým spirálovým zakřivením v horní
   části. (Josef Unger)

   Betsabé (hebrejsky "dcera přísahy"), manželka chetejského vojáka Urijáše a milenka izraelského
   krále Davida. David poslal Urijáše do nejtužšího boje, aby zahynul; po jeho smrti pojal
   Betsabé za ženu a zplodil s ní Šalomouna. (Jaroslav Malina)

   bezdomovství,  ekvivalent cizích výrazů homelessnes (anglicky), sans-abrisme (francouzsky),
   Obdachlosigkeit (německy). Český právní řád zná slovo bezdomovec ve významu osoby bez státní
   příslušnosti, nikoliv člověka vyloučeného ze společnosti. I. a V. Hradečtí užívají slovo
   bezdomovec ve významu člověk, který nemá domov (který nebydlí). (Marie Dohnalová)

   Bhagavadgíta ("Zpěv Vznešeného"), zkráceně též Gíta, nábožensko-filozofická báseň, tvořící
   jednu z epizod staroindického eposu *Mahábhárata. Sestává z 18 zpěvů (kapitoly 25--42 VI. knihy
   -- Bhíšmaparvanu), které zachycují rozmluvu mezi jedním z hlavních hrdinů eposu, pánduovským
   princem *Ardžunou, a jeho vozatajem *Kršnou, jenž se mu dává poznat jako vtělení nejvyššího
   pána všehomíra. Gíta nabádá k nezištnému konání činů, jež člověku ukládá odvěký řád a jeho
   společenská povinnost (dharma, viz), nabádá k pěstování vnitřní sebekázně a jako nejvyšší
   ideál vyzdvihuje cestu láskyplné oddanosti bohu, označované pojmem *bhaktimárga. (Jan
   Filipský)

   bhakti ("láska, oddanost"), bezvýhradné sebeodevzdání vyznavače osobnímu bohu, výraz naprosté
   víry a oddanosti, projevované v mysli, ve slovech i v činech, jehož výsledkem je boží milost,
   která vede ke konečnému vysvobození (viz mókša). (Jan Filipský)

   bhaktimárga,  cesta lásky a oddanosti, podle *Bhagavadgíty vůbec nejjistější prostředek, jak
   se vymanit z pout opětovných zrození a zániků, jak dosáhnout nejvýš blaženého stavu, prostého
   všech neduhů, přiblížit se bohu, dospět k jeho podstatě a posléze v něm spočinout. (Jan
   Filipský)

   Bible (řecky biblia, "knihy"), Písmo, Písmo svaté, základní spis judaismu a křesťanství;
   soubor kanonizovaných knih, považovaných za inspirované Bohem, v němž je uloženo lidské
   svědectví o Božím slově. Biblický kánon tvoří dvě části: *Starý zákon, který je biblí judaistů
   i křesťanů, a *Nový zákon, který je specificky křesťanskou částí bible. Obsahem bible je zvěst
   o jediném Bohu, který stvořil svět, přislíbil lidem odpuštění hříchu a osvobození, povolal
   svůj vyvolený lid, vyváděl ho z otroctví a ze zajetí, dával mu své Slovo a -- v novozákonním
   pojetí -- se ke všem lidem sklonil v *Ježíši Kristu, který je Pán a Spasitel. (Jaroslav Malina)

   bilateralita (oboustrannost), rovnoprávnost dědických nároků a statusových postavení
   odvozovaných od matčiny a otcovy příbuzenské linie. (Jaroslav Skupnik)

   bilharzióza, schistosomiáza, parazitární onemocnění způsobené motolicemi. Larvy, které žijí ve
   vodě (mezihostitelem jsou plži) mají schopnost pronikat kůží a dozrávat v dospělé červy
   v krevním oběhu některých orgánů. Nejčastěji je postiženo močové a trávicí ústrojí. Paraziti
   způsobují opakovaná krvácení, vedoucí k anémii a vyčerpání organismu. (Ladislava Horáčková)

   bilokalita, usídlení manželského páru po svatbě buď v rodině nevěsty, nebo ženicha. (Jaroslav
   Skupnik)

   Bílí Hunové (Hefthalité), hunský svaz obývající stepi jižně od Altaje. V 6. století n. l.
   podnikli několik vpádů do severozápadní Indie. (Jaroslav Malina)

   bilirubin, žlučové barvivo oranžově červené barvy. (Ladislava Horáčková)

   Bilsborough Alan, anglický paleoantropolog a evoluční antropolog, profesor a prorektor
   University of Durham ve Velké Británii. Více než 25 let působil na University of Cambridge a
   přes 10 let byl vedoucím Katedry antropologie na univerzitě v Durhamu, jež je největší
   katedrou antropologie v Evropě. Je autorem pozoruhodné učebnice Human Evolution (poslední
   vydání 1995, London: Blackie Academic and Professional). Kromě organizační činnosti se dlouhá
   léta věnuje paleoantropologii -- zejména evoluci raných forem rodu *Homo a otázkám fylogeneze
   *homininů. Spolupracuje s profesorem Bernardem Woodem (George Washington University v USA) na
   problematice kraniální diverzity raných homininů.

   Bílý Boris (4. 5. 1923--14. 2. 2004), docent MUDr., CSc., docent stomatologie. Pracoval ve
   funkci přednosty protetického oddělení 1. Stomatologické kliniky Lékařské fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Vedle odborné a pedagogické činnosti v oboru stomatologie (protetika,
   implantologie) se aktivně věnoval dentální antropologii u recentních i historických populací.
   Zabýval se studiem patologických změn chrupu a žvýkacího aparátu u dětí i dospělých na
   kostrových pozůstatcích z moravských pohřebišť (13.--17. století), diagnózou a interpretací
   dentálních onemocnění v paleodemografickém rámci, podílel se na zpracování tabulek pro
   klasifikaci abraze zubů a spolupracoval s profesorem Emanuelem *Vlčkem na výzkumech českých
   králů. Jeho studie významným způsobem přispěly k rozvoji oboru. (Libor Páč)

   Bilzingsleben, Německo, středopleistocenní naleziště travertinů, sídliště archaických
   evropských hominidů (lebeční fragmenty), fauna, otisky flóry a drobnotvaré industrie starého
   paleolitu; stáří asi 350 000 let. (Jiří A. Svoboda)

   Binford Lewis R. (1929), americký archeolog, profesor na univerzitě v Albuquerque a poté
   v Dallasu. Teoretik a kritik základních archeologických metod a konceptů. Vedl
   etnoarcheologické výzkumy v Arktidě a Austrálii a provedl kritickou revizi řady klasických
   nalezišť, zejména starého a středního paleolitu (Olduvai, Čou-kchou-tien, Torralba, Ambrona --
   viz). (Jaroslav Malina -- Václav Vančata)

   biologická antropologie, subdisciplína antropologie zkoumající vznik a vývoj rodu Homo, jeho
   biologickou variabilitu, podobnosti a rozdíly ve vztahu k ostatním biologickým druhům, zejména
   našim nejbližším příbuzným -- *primátům (Primates). Výzkumné metody tohoto odvětví pocházejí z
   obecné biologie, zejména však z genetiky, zoologie a v poslední době z biochemie a molekulární
   biologie. (Jaroslav Malina)

   biologická evoluce (z latinského evolvere, "rozvinout se, vyvinout se"), dlouhodobý, proces
   probíhající spontánně v průběhu geologického vývoje Země, během něhož nejprve vznikají
   archaické živé systémy a posléze živé systémy s genetickým systémem nukleových kyselin, které
   se dále vyvíjejí. Evoluce je nevratná, probíhá pouze jedním směrem -- od předka k potomkům.
   Evoluce zahrnuje vznik a vymírání druhů i vyšších systematických jednotek. Základním
   předpokladem evoluce je reprodukce a dědičnost, základním mechanismem pak přírodní výběr.
   Evoluce zahrnuje změny na všech úrovních -- od genotypu až po fenotyp a jeho projevy. Změny na
   úrovni molekulární (například mutace DNA, změny enzymů), buněčné, na úrovni organismů i
   populací a společenstev. Biologická evoluce probíhá na dvou fylogenetických úrovních:
   mikroevoluce a makroevoluce. Mikroevoluce zahrnuje změny vnitrodruhové a speciaci, které
   zpravidla probíhají v relativně krátkém časovém úseku.  Makroevoluce zahrnuje různé dlouhodobé
   procesy včetně změn na vyšších taxononomických úrovních a základní evoluční systémové změny.
   (Václav Vančata

   Biologická sekce Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, jedna z pěti sekcí
   (Biologická sekce -- vedoucí doc. RNDr. Jan Helešic, Ph.D., Fyzikální sekce -- vedoucí prof.
   RNDr. Václav Holý, CSc., Chemická sekce -- vedoucí prof. RNDr. Milan Potáček, CSc., Matematická
   sekce -- vedoucí doc. RNDr. Josef Janyška, CSc., Sekce věd o Zemi -- vedoucí prof. RNDr. Jiří
   Kalvoda, CSc.) ve struktuře Přírodovědecké fakulty sdružující fakultní pracoviště příbuzného
   pedagogicko-vědeckého zaměření. Biologickou sekci tvoří (v roce 2004): Centrum biostatistiky
   a analýz (vedoucí doc. RNDr. Ladislav Dušek, Dr.), Česká sbírka mikroorganismů (vedoucí RNDr.
   Ivo Sedláček, CSc.), *Katedra antropologie (vedoucí prof. PhDr. Jaroslav *Malina, DrSc.),
   Katedra botaniky (vedoucí doc. RNDr. Milan Chytrý, Ph.D.), Katedra fyziologie a anatomie
   rostlin (vedoucí doc. RNDr. Jan Helešic, Ph.D.), Katedra genetiky a molekulární biologie
   (vedoucí prof. RNDr. Jiří Doškař, CSc.), Katedra mikrobiologie (vedoucí doc. RNDr. Zdeněk
   Hubálek, DrSc.), Katedra srovnávací fyziologie živočichů a obecné zoologie (prof. RNDr.
   Vladimír Šimek, CSc.), Katedra zoologie a ekologie (prof. RNDr. Jaromír Vaňhara, CSc.),
   Laboratoř funkční genomiky a proteomiky (vedoucí doc. RNDr. Jiří Fajkus, CSc.), Pracoviště
   výzkumu genomu (vedoucí prof. RNDr. Jiřina Relichová, CSc. [viz]), Pracovní skupina
   Biodiverzita (vedoucí prof. RNDr. Jaromír Vaňhara, CSc. [viz]). Tato struktura existuje od
   polistopadových dob, ale teprve od roku 2000, zejména zásluhou děkana prof. RNDr. Jana
   *Slováka, DrSc., byly prosazeny a zakotveny změny směřující k modulárně pojatým studijním
   programům a k ekonomické autonomii sekcí fakulty s velkou zodpovědností vedoucích sekcí,
   výrazné změně v postavení kateder a zrovnoprávnění jiných pracovišť s ekonomickou autonomií
   (zejména výzkumné záměry), vytvoření stabilní personální práce na sekcích atd. Prvním vedoucím
   nové Biologické sekce byl děkanem jmenován zoolog profesor RNDr. Jaromír *Vaňhara, CSc., a
   v radě sekce řešící zásadní pedagogické, vědecko-výzkumné, personální a ekonomické otázky
   zasedli vedoucí kateder a pracovišť sekce. Za invenčního vedení profesora Jaromíra Vaňhary (1.
   7. 2000--30. 6. 2002), jeho zástupkyně pro pedagogickou činnost RNDr. Boženy Koubkové, Ph.D.,
   a garanta studijního programu Biologie docenta RNDr. Jana Šmardy, CSc., se Biologická sekce
   stala ve většině ukazatelů (počty studentů všech tří studijních programů, grantů, publikací
   atd.) jednou z nejvýznamnějších a nejprogresivnějších sekcí fakulty. Tento trend pokračuje
   i za vedení hydrobiologa docenta RNDr. Jana *Helešice, Ph.D., zástupkyně pro pedagogickou
   činnost RNDr. Boženy Koubkové, Ph.D., a garantky studijního programu profesorky RNDr. Jiřiny
   Relichové, CSc. Jan Helešic se ujal vedení sekce 1. 2. 2003, po krátkém intermezzu
   parazitologa docenta RNDr. Milana *Gelnara, CSc. (1. 7. 2002--31. 1. 2003), který 1. února 2003
   přešel z místa vedoucího sekce do funkce děkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně. Korektní vedení Biologické sekce Jaromírem Vaňharou a jeho pokračovateli vedlo též
   k obroušení některých přetrvávajících resentimentů minulosti, k nastolení dělného prostředí
   a intenzivní spolupráce. V tomto integrovaném prostředí se postupně ukazuje, která pracoviště
   by měla svá propojení ještě více zintenzivnit a prolnout -- zejména v podmínkách Univerzitního
   kampusu v Bohunicích, jež tyto tendence podpoří i materiálně. V diskusi, která započala v roce
   2004, se ukazuje, že by se Biologická sekce Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v blízké budoucnosti mohla restrukturovat do organických celků Antropologického ústavu,
   Botanicko-zoologického ústavu a Geneticko-mikrobiologického ústavu. (Jaroslav Malina)

   biologicko-socio-kulturní antropologie, multidisciplinární věda zabývající se biologickými a
   socio-kulturními strukturami člověka v celém kontinuu jeho vývoje i budoucího směřování (viz
   antropologie). (Jaroslav Malina)

   biologie sexuality, sexualita je základní vlastností každé lidské bytosti; bez ní by existence
   lidského druhu na Zemi byla nemyslitelná. Sexuální podstata lidí a jejich *sexuální chování
   mají tedy prastaré biologické kořeny. Někteří odborníci zabývající se lidským chováním
   přijímají s velkými výhradami skutečnost, že lidská psychika a společenská kultura jsou
   významným způsobem spoluurčeny biologicky: ať již přímo geneticky nebo prostřednictvím hormonů
   a vlastností formovaných epigeneticky, zevními vlivy. Existují přesvědčivé důkazy, že značná
   část lidského sociálního chování má genetický základ. Jak praví klasik sociobiologie Edward
   Osborne *Wilson: "Intelekt nebyl zkonstruován proto, aby porozuměl atomům, nebo dokonce sobě
   samému, ale na podporu přežití lidských genů." Moderní biologické vědy popírají často
   tradovanou představu o člověku jako sociálně a kulturně determinované bytosti, zcela
   emancipované od svého živočišného základu. Biologie se pustila do celostní syntézy
   biologických a psychosociálních vlivů. Výsledkem byla exploze etologických poznatků a konečně
   dnes již dosti ucelená disciplína, kterou můžeme nazvat "sociobiologie". Klasiky této
   disciplíny jsou "otcové-zakladatelé moderní etologie" -- například rakouský zoolog a etolog
   Konrad Lorenz (1903--1989) nebo anglický zoolog a etolog nizozemského původu Nikolaas Tinbergen
   (1907--1988). Soudobými reprezentanty sociobiologického paradigmatu jsou například Edward O.
   Wilson (Sociobiology, 1975), Richard Dawkins (Selfish Gene, 1976), Donald Symons (Evolution of
   Human Sexuality, 1979) nebo Desmond Morris (The Naked Ape, 1967, Lidský živočich, 1997).
   Biologické motivační zdroje jsou v oblasti lidské sexuality jistě primární, podléhají však
   výrazné kulturní a psychosociální modifikaci. Víme, že některé biologické vlastnosti lidské
   sexuality se uplatňují transkulturálně po celou známou historii lidstva. Patří k nim vyšší
   sexuální aktivita mužů, jejich vyšší agresivita a sociální dominance. Zasluhuje si též
   pozornosti, že mužská sexualita je mnohem zranitelnější než sexualita ženská. K základním a
   stálým charakteristikám lidského sexu patří párový charakter sexuálního chování, ale také
   obvykle nízká erotická atraktivita objektu stejného pohlaví a objektů sexuálně nezralých.
   Větší část fylogeneze sexuálního chování lidí proběhla někdy před dvěma až třemi miliony let,
   tedy v době, kdy naši předkové žili v rozptýlených populacích lovců-sběračů. Na daném stupni
   poznání nedovedeme jednoznačně říci, zda lidský druh dnes již vyčerpal všechny možnosti
   geneticky podmíněného vývoje. Každý živočišný druh má schopnost učit se, která je dána
   prenatálně naprogramovanou strukturou mozku. Tyto vrozené dispozice způsobují, že každý
   jedinec je připraven naučit se některým specifickým činnostem na základě specifických podnětů.
   Jiné podněty jsou vyloučeny, další jsou třeba zcela neutrální. Zdá se, že podobné dispozice
   zakládají též některé sexuální pochody. Připomeňme kupříkladu specifický signální vliv
   druhotných sexuálních znaků nebo zvláštního sociálního učení, které produkuje sexuální
   orientaci, zamilovanost a erotickou fascinaci. Aby byla situace ještě komplikovanější,
   uplatňují se epigenetické mechanismy se zvláštní naléhavostí v určitých obdobích ontogeneze,
   které bývají nazývány "kritickými". Kritické období pro utváření základních sexuálních
   vlastností, sexuální orientace a sexuální identifikace bylo s jistotou lokalizováno do druhého
   trimestru prenatálního vývoje. Kritickým obdobím pro naučení se schopnosti intimní dotykové a
   hmatové komunikace jsou nepochybně prvé měsíce a roky života. Člověk je ve srovnání se
   subhumánními savci stvořením poměrně málo reprodukčně výkonným. Lidská reprodukce je
   charakterizována základními danostmi: pozdní sexuální zrání, nízká plodnost, dlouhá gestace,
   vysoká nitroděložní úmrtnost, poměrně malý plod, dlouhá rodičovská péče, dlouhá laktace,
   dlouhé intervaly mezi porody, nízký celkový reprodukční výkon, dlouhý postreprodukční život
   žen. Mnoho z těchto faktů je prostým důsledkem toho, že člověk je veliký, poměrně dlouho
   žijící a pomalu rostoucí savec. Základní sociální jednotkou lidské sexuality je pár, dvojice
   muže a ženy. Z evolučního hlediska se zdá dobře pochopitelné, že u vyšších savců, a tedy také
   u člověka, se v sexuálním chování zřetelně uplatňuje nevybíravý zájem u samců a vybíravá
   pasivita u samic. Samečci jsou tak málo selektivní, že často dokáží kopulovat i s objekty,
   které samičku sotva připomínají. U lidského druhu, podobně jako u jiných vyšších savců, platí,
   že rodičovská investice samečků je nekonečně menší než tatáž investice samiček. Obrovský
   biologický rozdíl mezi pohlavími existuje v produkci gamet. Zatímco muž produkuje miliony
   spermií denně, žena má za celý svůj život k dispozici jen několik stovek zralých, a tedy
   oplodnění schopných vajíček. Teoretická reprodukční kapacita muže jde do tisíců, kapacita ženy
   pouze do desítek potomků. Že se z této kapacity realizuje v praxi jen nepatrný zlomek, je věc
   jiná. Lidský druh má biologickou tendenci k navazování poměrně dlouhých sexuálních párových
   vztahů, které mají poskytnout podmínky k zdárnému vývoji dětí, jež jsou dosti dlouho po porodu
   nesamostatné. Biologicky však náš druh není disponován k vytváření párů doživotních. Zdá se,
   že pravdu mají ti, kteří u člověka nacházejí zřetelné biologické vlohy k sexuálnímu chování
   typu "sukcesivní monogamie". Ontogenezi lidské sexuality znázorňuje následující schéma:

                                      Ontogeneze lidské sexuality

   

                                      Chromozomální pohlaví (45XX, 46XY)

   

                                      Fetální gonády (vaječníky, varlata)

   

                                      Fetální hormony (androgeny +/--)

   

   Sexuálně dimorfní                                                        Sexuálně dimorfní
   CNS          

   tělo a genitál

   

                                      Tělesný vzhled

                                       při narození

   

                                                                                     Vlivy
   sociálního a kulturního

                                                                                    
   prostředí                                 

   

   Dětská

   sexuální identifikace

   (děvče -- chlapec)

   

   

   

                                      Hormonální puberta

   

   

   Erotizace                                                                    Sekundární
   pohlavní znaky

   (sexuální orientace)

   

   

                                      Dospělá sexuální identifikace

                                      (žena -- muž)

   

   Jak je z tohoto schématu zřejmé, k dospělému sexuálnímu subjektu se směřuje postupně, po
   etapách a složitou interakcí různých biopsychosociálních vlivů.

   Tělesně pohlavní vývoj. Vytváří základní anatomické a funkční předpoklady k sexuální
   diferenciaci myšlení, cítění a chování. Hlavními determinujícími faktory biologických základů
   lidské sexuality jsou geny, gonády a hormony. Sexuální dimorfismus je natolik základní a
   zjevnou vlastností člověka, že o jeho podstatě v praxi málo uvažujeme. Základem pro sexuální
   dimorfismus lidí je vliv pohlavních chromozomů na utváření původně nediferencované primární
   gonády. Diferenciace vnitřních a zevních pohlavních orgánů podléhá dobře definované regulaci
   hormonální, jak bude popsáno níže. Je známo, že kromě 44 autosomních chromozomů genetický
   materiál člověka obsahuje ještě dva chromozomy pohlavní. Pro mužské pohlaví je typický genotyp
   46XY, pro ženské pohlaví 46XX. Moderní genetika má dnes již také dosti určitou představu o
   tom, jak pohlavní chromozomy souvisejí s vývojem gonád. Vývoj varlat ovlivňuje především
   "Testis Determining Factor" (TDF), lokalizovaný na Y chromozomu. Příslušná sekvence DNA je
   dnes definována na molekulární úrovni. Na Y chromozomu byly též stanoveny geny, jež chrání
   před některými nádory varlat, a geny regulující spermiogenezi. Geny důležité pro maskulinní
   diferenciaci individua jsou však též na chromozomu X a na autosomních chromozomech.
   Předpokládá se existence autosomních genů zodpovědných za diferenciaci primárních zárodečných
   buněk. Jak bylo řečeno, genetické vlivy určují mužský nebo ženský vývoj původně pohlavně
   neurčité zárodečné žlázy. Tato nediferencovaná zárodečná gonáda je ještě ve druhém měsíci
   vývoje pouhým shlukem buněk. Jsou zde však již přítomny primární gonocyty, tedy prvotní,
   sexuálně dosud nediferencované pohlavní buňky. Při vývoji varlete se uvnitř gonády utvoří
   pruhy, které jsou základem semenotvorných kanálků. Ve varleti vznikají Leydigovy buňky,
   produkující testosteron. Vývoj vaječníků probíhá tak, že buňky gonád se organizují do
   nepravidelných pruhů obsahujících zárodečné i podpůrné buňky. V ovariu dívky před pubertou je
   obsaženo asi 400 000 oocytů, tedy primárních zárodečných buněk, jichž v průběhu života ubývá,
   až vývoj dospěje ke stavu, kdy v klimakteriu nejsou folikuly žádné. Jen asi 400 oocytů je
   v průběhu života uvolněno při ovulacích jako vajíčka schopná oplodnění. Hlavním určujícím
   faktorem sexuální diferenciace v nitroděložním vývoji jsou mužské pohlavní hormony --
   androgeny, z nichž nejvýznamnějším je testosteron. Androgeny, produkované varlaty zárodku
   mužského pohlaví, mají určující vliv na mužský vývoj jedince. Nejsou-li tyto hormony přítomny,
   pak se zárodek vyvíjí žensky. Tento efekt mužského pohlavního hormonu se do značné míry týká
   též vývoje centrálního nervového systému a těch jeho struktur, které ovlivňují sexuální
   chování. Pro dobrý funkční stav genitálu je nezbytné správné nervově-cévní zásobení.
   Podstatnou roli v tomto směru však hrají periferní účinky pohlavních hormonů. Jejich produkce
   v gonádách podléhá známým zpětnovazebním regulacím v ose hypothalamus -- hypofýza -- gonády.
   Zatímco funkce této osy u mužů nepodléhá periodickým změnám, u žen funguje v reprodukčně
   aktivním období od puberty až do přechodu periodický měsíční (menstruační) cyklus. Hlavními
   sexuálními hormony u žen jsou estrogeny a gestageny. Gestageny jsou významné zejména pro
   přípravu děložní sliznice na uhnízdění oplodněného vajíčka. Estrogeny mají výrazný vliv na
   stav celého zevního genitálu, včetně poševní sliznice. Ovlivňují též pružnost pokožky, povahu
   ochlupení a velikost prsů. Tyto účinky jsou narušeny, pokud je v organismu ženy estrogenu
   nedostatek; tak tomu je po chirurgickém odnětí vaječníků nebo po zániku jejich hormonální
   funkce v klimakteriu. K hlavním projevům nedostatku estrogenů u ženy patří snížený tonus
   pokožky, tkáně prsů a genitálu, jakož i snížená výživa poševní sliznice s úbytkem vlhkosti při
   pohlavním vzrušení. Hlavními pohlavními hormony u muže jsou androgeny. Nejvýznamnější z nich
   je testosteron, produkovaný zejména některými buňkami varlat. Odnětí varlat způsobí u muže
   vždy výrazný pokles hladiny testosteronu. Mužský organismus má v případě kastrace jen
   nedostatečné možnosti kompenzovat snížené hladiny androgenů z jiných zdrojů. Kastrace muže
   vede proto vždy k snížení objemu prostaty a měchýřkových žláz s útlumem produkce jejich
   odměsků. Někdy se výrazně snižuje růst vousů. Také sexuální aktivita muže zřetelně klesá.
   Přísně hormonálně dependentní však nejsou jednoduché sexuální reakce. Překrvení genitálu,
   projevující se u mužů erekcí a u žen lubrikací, je zprostředkováno především nervovými
   regulacemi. Tyto reakce, včetně pocitového vyvrcholení, mohou probíhat i bez přítomnosti
   pohlavních hormonů, tedy u dětí před pubertou a u dospělých jedinců obou pohlaví po kastraci.
   Pravdou však je, že pohlavní hormony svým účinkem snižují reakční práh sexuálních reakcí,
   zlepšují trofiku pohlavních orgánů a zvyšují sexuální spontaneitu lidí. Sexuální reakce
   genitálu. Tělesným korelátem pocitu sexuálního vzrušení je u obou pohlaví zejména tumescence
   genitálu. Mimogenitální sexuální reakce sice také známe, ty však nejsou (s výjimkou zduření
   prsních bradavek) nijak sexuálně specifické a jednotné. Tumescence genitálu ženy se projeví
   zduřením topořivých těles poštěváčku a velkých stydkých pysků. Při zvýšeném prokrvení sliznice
   pochvy dochází k produkci lubrikační tekutiny -- převážně transsudací tekutiny z cévního
   systému. U muže při tumescenci dochází k zvýšenému plnění topořivých těles penisu. Stupňující
   se tuhost párových kavernózních těles vede k plné erekci. Zatímco kavernózní tělesa penisu
   jsou při erekci pevná a tuhá, houbovitá tělesa a žalud zůstávají houbovitě měkké. Periferním
   doprovodem emoce orgasmu jsou u obou pohlaví především různě intenzivní kontrakce svalů
   pánevního dna. U ženy vedou tyto kontrakce k vytvoření "orgastického prstence", který svírá
   spodní třetinu pochvy. U muže vedou svalové kontrakce k vypuzení semenné tekutiny z močové
   trubice v závěrečné části ejakulačního děje. Významné jsou sekreční reakce. Hlavním zdrojem
   sexuálních sekretů u ženy je již popsaná lubrikace. Důležité jsou také odměšky žlázek močové
   trubice a odměšky bartholinských žláz. Zatímco ejakulace u mužů je děj všeobecně známý, menší
   pozornost se věnuje orgastickým expulzím u žen. Jde o sekret uretrálních žláz smíšený s močí
   (takzvaná "ženská ejakulace"), nebo expulzi lubrikační tekutiny z pochvy. Tyto ženské
   orgastické expulze se vyskytují někdy v životě nejméně u třetiny žen. Jen u několika procent
   žen je tomu častěji. Pokud je známo, nemají žádný podstatný fyziologický význam ani pro
   reprodukci ani pro sexuální chování. Mohou být významné tam, kde jsou projevem zvláště
   vydatného pocitového vyvrcholení. Výskyt orgastických expulzí je totiž častější při opravdu
   vydatně prožitém pocitovém vyvrcholení. Sexuální reakce lidí a čichové podněty. V lidské
   sexualitě je ze všech smyslů snad nejméně prozkoumaným čich, což je zvláštní, neboť k erotice
   různé vůně a pachy patří od nepaměti. Sexualita má s čichovými vjemy mnoho společného. Není
   sporu o tom, že podle pachu je do jisté míry možné rozpoznat fázi menstruačního cyklu ženy.
   Objímání a tanec v intimním kontaktu jsou důležitými namlouvacími rituály. Zpocení, a tedy
   příslušně páchnoucí muži jsou ženami shledáváni v nejrůznějších situacích velmi "sexy"
   ("mužné" sporty a podobně). Záliba mužů v ženách s velikými prsy je sotva myslitelná bez
   představy příslušných pachových vjemů ze žlázek dobře vyvinutých prsů. Snížení zájmu o sex u
   starších lidí je provázeno oslabením jejich čichových schopností; stoupající záliba nových
   generací v orálním sexu bývá někdy interpretována jako potřeba nalézt na vymydleném a hygienou
   odparfémovaném těle poslední zbytky individuálního pachu. Dobře doložený je vliv produkce
   pachových látek na chování hmyzu. Pro tyto látky se koncem padesátých let minulého století
   vžilo označení ektohormony nebo "externí hormony". Tento název byl později nahrazen dnes
   běžným termínem "feromony". Etologové rozlišují feromony signální (způsobují bezprostřední
   změny v chování) a feromony základní (vyvolávají hormonální změny v organismu). Snad
   nejvýznamnější dosud známou sexuálně signální látkou u lidí je androstenon. Je zajímavé, že se
   uplatňuje u obou pohlaví. Může působit již v podprahových koncentracích. Z exogenních parfémů
   se podobné účinky přisuzují pižmovým odměskům některých zvířat (cibetky, norci) a také
   některým rostlinným parfémům. Zejména pižmo je od pradávna považováno za pravý erotický pach a
   za svého druhu afrodiziakum. Hlavními zdroji toho, čemu u lidí říkáme feromony, jsou potní a
   jiné žlázy pokožky. Je důležité vědět, že sekrety našich kožních žlázek nepáchnou, dokud
   nedojde k jejich rozkladu bakteriemi. Zdá se, že individuální pachy vznikají složitým
   ovlivněním metabolismu exkrementů kožních žlázek bakteriemi. Ty se pak svým složením a účinkem
   liší jak podle hormonálních poměrů, tak podle tělesné hygieny, diety a životního prostředí.
   Muži přitom produkují pach zpravidla silnější než ženy. Pachové látky lze nalézt i v jiných
   sekretech, jistěže také v moči. Zevní genitál je zdrojem dalších pachových podnětů (pochva,
   penis). Ani polibek není "jen tak nějaký polibek". Kromě dotekových podnětů se při něm vždy
   vyměňují také podněty pachové, a dokonce i chuťové. (Jaroslav Zvěřina)

   biometrie, vědní obor, jehož název byl etymologicky utvořen v analogii s pojmy psychometrie,
   ekonometrie, edukometrie a nově také třeba politometrie. Původní obsah těchto pojmů měl
   zachycovat oblast činností souvisejících s měřením a kvantifikací v psychologii, ekonomii,
   pedagogice a politologii -- poměrně rychle se však transferem přenesl tak, že těžiště těchto
   metrických oborů dnes zahrnuje především metody matematické a zejména statistické analýzy
   problémů vznikajících v psychologii etc. Vedle metod statistického popisu a redukce naměřených
   dat (při zachování pokud možno veškeré relevantní informace obsažené v datech) jsou
   uplatňovány zejména metody statistické indukce, umožňující kontrolovat rizika omylu, jež nutně
   doprovázejí zobecňování nálezů učiněných ve výběrech (samples) na celou referenční populaci,
   z níž byly výběry (náhodně) vzaty. (Stanislav Komenda)

   biothanatus,  sebevrah. (Josef Unger)

   bipedie, dvojnohá chůze, která je nejen spojená s častým výskytem bipední lokomoce a postojů
   v lokomočním repertoáru, ale také s řadou zásadních změn ve stavbě těla a chování homininů ve
   srovnání s lidoopy. Předpokládá se, že jako taková je unikátní pouze pro podčeleď *Homininae,
   a vznikla tedy nejméně před 6 miliony let. Je to jediný typ lokomoce, který se mláďata (děti)
   homininů učí několik let. To je spolu s nezralou nervovou soustavou činí po dlouhou dobu
   prakticky bezmocné a odkázané na rodičovskou péči a ochranu skupiny. (Václav Vančata)

   birituální pohřebiště, pohřebiště obsahující žárové i kostrové hroby. (Josef Unger)

   bisexualita, sexuální náklonnost k oběma pohlavím. Vzhledem ke složitým kombinacím tělesných a
   psychických odchylek od biologické a společenské normy nebývá tento pojem používán jednotně; v
   českém prostředí se jím označuje praktikování heterosexuálních i homosexuálních styků jedním
   subjektem. (Jaroslav Zvěřina)

   Bláha Pavel (20. 11. 1943, Červený Újezd u Písku), docent RNDr., CSc., biologický antropolog,
   docent *Katedry antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v
   Praze, zástupce vedoucího katedry. V letech 1961--1966 studoval na Přírodovědecké fakultě UK v
   Praze obor biologie a chemie se specializací v antropologii. V roce 1970 získal titul RNDr., v
   roce 1989 titul CSc. V letech 1995--1996 vedl blokovou výuku fyzické antropologie na *Katedře
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se v roce 1997 také
   habilitoval.V období 1968--1974 pracoval jako odborník-antropolog na Kriminalistickém ústavu
   Federálního ministerstva vnitra. V roce 1974 musel odejít pro údajnou politickou nezpůsobilost
   (v roce 1991 byl plně mimosoudně rehabilitován). V oboru počal znovu pracovat od roku 1976 do
   roku 1998 v Ústavu sportovní medicíny Ministerstva zdravotnictví v Praze (původně Oddělení
   zdravotního zajištění vrcholového sportu a poté Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport).
   Od roku 1994 působí na Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty
   Univerzity Karlovy v Praze. V odborné práci se zabývá především růstovou a vývojovou
   antropologií, variabilitou české populace a vypracováním podkladů pro vytvoření programů
   automatického hodnocení antropologických dat. Dvaadvacet let pracoval v oblasti funkční a
   sportovní antropologie. V letech 1980 až 1988 byl členem Zdravotnické rady Ústředního výboru
   ČSTV a předsedou komise sportovní antropologie. V této souvislosti organizoval a vedl řadu
   odborných seminářů a četné antropologické výzkumy zaměřené na vývoj současného člověka (1980,
   1985, 1990, 1991, 1995--1996, 1997--1999, 1999--2000, 2001). Hlavním přínosem výše uvedených
   výzkumů, díky dlouhodobému sledování tělesného rozvoje naší populace širokého věkového rozpětí
   (od narození do 70 let), bylo vypracování reprezentativních referenčních standard širokého
   spektra tělesných parametrů, které byly kompletně publikovány. Tyto studie umožňují kvalitně
   monitorovat tělesný rozvoj a jeho změny -- jak jednotlivců, tak celých skupin probandů. Na
   základě uvedených výzkumů byl vypracován program automatického hodnocení antropologických dat
   ANTROPO (první verze vytvořená již v roce 1978 byla postupně inovovaná, v současné době je
   poslední verze 7). Kromě antropologie mají získaná data široké uplatnění například v
   pediatrii, endokrinologii, plastické chirurgii, stomatochirurgii, obezitologii, výživě,
   ergonomii atd. Rovněž slouží jako materiál pro srovnání s jinými populacemi. V oblasti
   sportovní a funkční antropologie se věnoval vypracování optimálních typů tělesné stavby pro
   jednotlivé druhy sportů nebo herní disciplíny. Od roku 1989 řeší fenomén dětské obezity v
   integrálním pojetí (z hlediska antropometrického, biochemického, endokrinologického,
   genetického a klinického). Je hlavním řešitelem již třetího grantu týkajícího se dětské
   obezity. Jako člen European Childhood Obesity Group je zapojen do řešení problematiky dětské
   obezity rovněž na mezinárodním poli. Jeho odbornou činnost prokazuje i aktivní účast na deseti
   výzkumných grantech (ve třech hlavním řešitelem). Kromě problematiky dětské obezity se
   významně podílel na organizaci a provedení VI. Celostátního výzkumu dětí a mládeže 2001. Je
   členem deseti našich a zahraničních vědeckých společností. Mimo jiné je koordinátorem EUROBIO
   (The European Association of University Departments and Faculties of Biology) pro Českou
   republiku. Od roku 1998 je předsedou *České společnosti antropologické. V roce 2002 byl zvolen
   členy European Anthropological Association (EAA) do koncilu EAA za Českou republiku. Od roku
   1975 byl předsedou šesti organizačních výborů kongresů a sympozií, a to našich i s mezinárodní
   účastí (mimo jiné IV. mezinárodního kongresu dr. Aleše Hrdličky v roce 1999 a 12. Workshopu
   ECOG v roce 2002); v roce 2003 byl prezidentem organizačního výboru "International
   Anthropological Congress -- Anthropology and Society", věnovaného 60. výročí úmrtí dr. Aleše
   Hrdličky, který se konal ve dnech 22.--24. května 2003 v Praze; v řadě dalších byl členem
   organizačních výborů. Pravidelně se aktivně účastní našich a zahraničních vědeckých
   konferencí, a to nejen antropologických. Jeho publikační činnost je rozsáhlá v našem i
   mezinárodním měřítku. Důraz klade na časné monografické publikování komplexních výsledků
   provedených výzkumů (13 monografií, vybrané kapitoly v šesti učebních textech, 11 příruček,
   grafů a tabulek, více než 150 dalších publikací v časopisech a sbornících našich a
   zahraničních, v polovině z nich je prvním autorem. Za zásluhy o českou antropologii mu byla
   udělena v roce 1995 Pamětní medaile dr. Aleše *Hrdličky. Kontakt: Doc. RNDr. Pavel Bláha,
   CSc., Katedra antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v
   Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, e-mail: blaha@natur.cuni.cz. (Pavel Bláha)

   -blastom, koncovka názvů nádorů složených z nezralých buněk. Například osteoblastom,
   chondroblastom a podobně. (Ladislava Horáčková)

   blastomykóza,  blastomycosis, torulóza, kryptokokóza, onemocnění způsobené parazitujícími
   houbami (Blastomyces), žijícími v půdě a pronikajícími do organismu vdechnutím. (Ladislava
   Horáčková)

   blastomycosis, viz  blastomykóza.

   Blízký východ, viz Přední východ.

   Bloch Iwan (1872--1922), německý dermatovenerolog a sexuolog; průkopník moderní sexuologie.
   Věnoval se zejména transkulturálnímu studiu prostituce, sexuální morálky a pohlavně přenosných
   onemocnění. V monumentálním díle Sexual Life in Our Time (1907) položil základy moderní
   sexuologie jako vědy. Spolu s Magnusem *Hirschfeldem, Albertem *Mollem a dalšími lékaři
   založil v roce 1913 Lékařskou společnost pro sexuologii a eugeniku, první sexuologickou
   společnost světa, a v roce 1914 začal vydávat tiskový orgán této společnosti -- Zeitschrift für
   Sexualwissenschaft. Z jeho rozsáhlého projektu Comprehensive Handbook of Sexology in
   Monographs byly publikovány první a třetí svazek nazvaný Prostitution (1912 a 1925).
   (František Vrhel)

   Blumenbach Johann Friedrich (11. 5. 1752, Gotha, Německo -- 22. 1. 1840, Göttingen, Německo),
   německý lékař, antropolog a fyziolog; jeden ze zakladatelů rasové klasifikace lidstva a
   moderní vědecké antropologie. Studia lékařství, která zahájil v Jeně, ukončil na univerzitě
   v Göttingenu v roce 1775 obhajobou studie De generis humani varietate, jež je pokládána za
   základní dílo rasového členění lidstva. Blumenbach rozlišil pět ras zahrnujících rasu
   kavkazskou, mongolskou, malajskou, etiopskou a americkou. Získal celoevropskou proslulost a
   byl členem řady předních západních vědeckých společností. Jeho nejrozsáhlejším dílem jsou
   Collectionis suae craniorum diversarum gentium illustratae decades (1790--1828). Blumenbachovým
   přítelem byl Johann Wolfgang von Goethe; mezi jeho žáky náležel Alexander von Humboldt. (Ivo
   T. Budil -- Jaroslav Malina)

   Boas Franz (1858--1942), americký antropolog a etnolog německého původu; zakladatel americké
   antropologické školy, který se přistěhoval do USA roku 1887; přednášel na Columbijské
   univerzitě. Obecně se zajímal o kmeny obývající severozápadní pobřeží Severní Ameriky, ve
   svých výzkumech se soustředil na Inuity a kmen Kwakiutlů. Publikoval řadu knih, mezi nimi
   General Anthropology (1907), Race, Language and Culture (1948), Kwakiutl Ethnography (1967).
   (František Vrhel)

   bobule (bacca), dužnatý plod s nezdřevnatělým povrchem (oplodím), vznikající z jednoho nebo
   více plodolistů, obvykle s více semeny. (Petr Bureš)

   Bodde Derk (1909--2003), americký sinolog, překladatel *Feng Jou-lanových Dějin čínské
   filozofie. (Jaroslav Malina)

   bod G, G-spot, Gräfenbergův bod, nazván podle německého gynekologa Ernsta Gräfenberga, který
   ho ve 40. letech 20. století objevil. Jde o mimořádně citlivou erogenní zónu na přední stěně
   pochvy, podél močové trubice. Tato erogenní zóna, jejíž stimulací lze dosáhnout mnohočetných
   orgasmů, není u všech žen plně vyvinuta. (Jaroslav Zvěřina)

   bódhi ("probuzení"), pojem, používaný především v *buddhismu pro označení stavu vnitřního
   procitnutí (méně vhodně též osvícení), konečného a neomylného poznání absolutní pravdy. (Jan
   Filipský)

   Bodin Jean (1529 nebo 1530, Angers, Francie -- červen 1596, Laon, Francie), francouzský
   právník, historik, filozof a politický myslitel. Jeho teorie o vlivu geografických a
   klimatických podmínek na lidské zvyky, morální pravidla a instituce představovalo spojovací
   článek mezi středověkým učením o klimatech a novověkými Montesquieuovými tezemi. V roce 1571
   vstoupil do služeb vévody z Anjou a v letech 1576 až 1577 se jako delegát Třetího stavu
   účastnil zasedání generálních stavů v Blois. Bodin byl židovského původu a celý svůj život
   prožil v období náboženských a občanských nepokojů, a proto nepřekvapí, že jeho politické
   myšlení odráží jak hlubokou touhu po obnovení integrity politické společnosti, tak i
   náboženské hledání osobní jistoty. Základním dílem jeho politické teorie je Les six livres de
   la République (Šest knih o republice, 1576), jež bývá vyzdvihována pro svou definici
   svrchovanosti jako neohraničené a nedělitelné moci tvořit obecné zákony, která nepřipouští
   možnost poddaných se proti těmto zákonům bránit. Bodinovo myšlení tvoří jeden ze základních
   ideologických pilířů monarchického absolutismu a představuje významné impulsy k formulaci
   sekulárního a utilitárního pojmu svrchovanosti v jeho dnešním chápání. Roku 1580 uveřejnil
   příručku určenou vyšetřovatelům čarodějnictví (De la démonomanie des sorciers). Bodin, který
   byl umírněným stoupencem galikanismu a královské autority, přivítal v roce 1594 příchod
   Jindřicha IV. k moci. (Ivo T. Budil -- Jaroslav Malina)

   Boesch Christopher, primatolog švýcarského původu; patří mezi nejvýraznější osobnosti ve
   výzkumu šimpanzů, v poslední době se objevují i jeho pozoruhodné práce týkající se vzniku a
   evoluce *hominidů. Působí na Primatologickém ústavu Maxe Plancka v Lipsku, který
   spoluzakládal. Proslul zejména výzkumem "nástrojového" a loveckého chování šimpanzů
   hornoguinejských (Pan troglodytes verus) v pralese Tayi (Pobřeží Slonoviny). Jeho výzkum
   probíhal dlouhodobě a plánovitě, bez zjednodušujících popularizací, a proto jsou jeho výsledky
   -- na rozdíl od mnoha jiných projektů, které v počátcích silně ovlivnila snaha po co
   nejrychlejších výsledcích -- korektní a reprezentativní. Je spoluautorem monografie Chimpanzees
   of the Tayi Forest (2000), která kromě výsledků mnohaletého výzkumu v pralese Tayi obsahuje i
   zajímavé pohledy na evoluci hominidů. (Václav Vančata)

   bohatý sloh, přechodná fáze ve vývoji řeckého klasického umění (v letech 420/410 až 390/380
   př. n. l.) mezi velkou klasikou 5. století př. n. l. a pozdní klasikou 4. století př. n. l.
   Začátek jeho projevu spadá do období *peloponnéské války. Vznešené umění velké klasiky bylo
   zaměřeno na ideál muže. V bohatém slohu se již objevilo pochopení ženské estetiky. Větší
   soustředění na ženské tělo vedlo umělce k pochopení dualismu modelace těla a draperie. Bohatý
   sloh byl pojmenován právě podle dekorativně ztvárněných draperií vytvářejících efektní a
   dynamický záhybový systém. Na začátku 4. století př. n. l. se bohatý sloh vyvíjí do polohy
   dekorativního artismu. Tato přechodná fáze umožnila řeckým umělcům doplnit klasickou estetiku
   o náměty intimnějšího obsahu a zaměřit pozornost na výraznější senzualismus, jenž se stal
   estetickým námětem rozvíjeným v umění pozdní klasiky 4. století př. n. l. takovými osobnostmi
   jako byli například *Práxitelés, *Skopás, Leocharés a Lyssippos. (Marie Pardyová)

   bohunicien (podle lokality Červený kopec v Brně-Bohunicích), bohunicien je typicky moravskou
   přechodnou skupinou rozšířenou v širším okolí rohovcových zdrojů na Stránské skále a
   křemencových zdrojů u Ondratic s určitými paralelami v Čechách (Hradsko) i ve Slezsku (spodní
   vrstva v Dzierzysławi). Překvapující analogie existují na Předním východě (Boker Tachtít), na
   Balkáně a na Ukrajině (Kulyčivka) i ve střední a severní Asii (Kara Bom, Šuej-tung-kou), aniž
   by však někde pokryly souvislejší území. Industrie bohunicienu lze členit do dvou fází: prvá
   spadá do soliflukčních poloh ukládaných za chladného podnebí v závěru spodního würmského
   pleniglaciálu (před více než 40 000 lety), druhá je zhruba současná s následným oteplením a
   tvorbou interpleniglaciální půdy (asi před 38 000 lety, hengelo). Industrie jsou vyráběny
   levallois-leptolitickou (bohunickou) technikou z rohovců typu Stránská skála a z křemenců.
   Zahrnují nástroje středopaleolitické (drasadla, hroty, zvlášť typické v Ondraticích) i
   mladopaleolitické (škrabadla, především plochá na úštěpech a širokých čepelích; s výjimkou
   Bohunic převažují nad rydly). Listovité hroty, obvykle vyrobené z jiných surovin, jsou v
   přímém okolí Stránské skály vzácné, směrem k periferii kultury jejich počet stoupá (Líšeň,
   Bohunice, Ořechov), nedosahuje však vysokého zastoupení platného v szeletienu. Bohunicien
   zřejmě provázejí i charakteristické jerzmanowické hroty a ojedinělé chatelperronské hroty.
   Fyzický vzhled tvůrce této přechodné kultury není znám, teoreticky to mohli být jak moderní
   lidé (vztah k Přednímu východu), tak poslední neandertálci. (Jiří A. Svoboda)

   Bohunová Martina (2. 8. 1976, Brno), Mgr., Ph.D., antropoložka, absolventka magisterského
   a doktorského studijního programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Hroby vojáků z bitvy u Slavkova roku
   1805 (1999), vedoucí: Prof. PhDr. Josef Unger, CSc.; disertační práce: Válečný pohřební ritus
   (2003), školitel: Prof. PhDr. Josef Unger, CSc. V současnosti pracuje v oboru klinická
   diagnostika. Kontakt: Mgr. Martina Bohunová, Ph.D., Firma Laboserv, Hudcova 70, 621 00 Brno,
   e-mail: martinax@yahoo.com. (Martina Bohunová)

   Boker Tachtít, Izrael, sídliště a dílny z přechodného období mezi středním a mladým
   paleolitem, s charakteristickou levallois-leptolitickou technologií; stáří přesahuje 40 000
   let. (Jiří A. Svoboda)

   bölling, teplejší výkyv pozdního glaciálu před 13 000 až 12 400 lety.

   bön, název původního náboženství Tibeťanů (založeného na vnitroasijském animismu a šamanismu)
   před přijetím buddhismu; bönismus. V Tibetu dosud rozšířeno. (Josef Kolmaš)

   Bonnet Charles (13. 3. 1720, Geneva -- 20. 5. 1793, Geneva), švýcarský botanik, zoolog a
   filozof; objevitel partenogeneze u mšic dovádí teorii preformismu ke krajnosti založené na
   absurdní krabičkové teorii (německy Einschachtelungstheorie, francouzsky emboîtement), jejíž
   podstatou bylo tvrzení, že každý ženský organismus má ve svém vajíčku zárodky všech svých
   budoucích potomků. Všichni lidé byli podle této představy stvořeni jako do sebe zasunuté
   krabičky již v těle Evině. Počet těchto zárodků v Evině ovariu činil asi 200 milionů. Konec
   lidstva prý nastane až se tato zásoba vyčerpá. Základem těchto Bonnetových teorií byla právě
   pozorování partenogeneze u mšic. V určitých směrech si však asi uvědomoval absurdnost této
   představy. Vyjádřil to především tvrzením, že spíše než hmotnou, mají tyto zárodky podstatu
   duchovní. Musel rovněž připustit, že i v jiných částech těla než v ovariu se tyto zárodky
   nacházejí, jinak by nedokázal vysvětlit výsledky svých regeneračních pokusů. Jeho teorie do
   sebe vložených zárodků má i zajímavý aspekt fylogenetický, neboť podle Bonneta nejsou tyto
   zárodky stejné, ale jejich vzhled a podstata se postupně zdokonalují. Zastává dříve než
   *Cuvier představu o katastrofách, při nichž byla většina forem života zničena a z přeživších
   zárodků povstal nový život. Podobně jako *Buffon se domníval, že v přírodě neexistují ostré
   hranice mezi druhy. Představuje si řadu přírodních bytostí uspořádanou v "une échelle des
   etres naturels" (žebřík přírody), který pokračuje od nejjednodušších anorganických elementů
   přes říši minerálů, rostlin a zvířat až k člověku. (Petr Bureš)

   Borelli Giovanni Alfonso (Giovanni Francesco Antonio Alonso, 28. 1. 1608, Naples -- 31. 12.
   1679, Roma), italský přírodovědec a lékař. Redukcionistickým principem vysvětlil pohyby
   v lidském těle výhradně na mechanických principech. Na principech galileovské fyziky objasnil
   takto ve své monografii z roku 1685 De motu animalium například pohyby končetin, srdce,
   záchvaty, spasmy, pohyby ženských a mužských pohlavních orgánů. Na nákresech zde uvádí
   schémata jednoduchých strojů -- modelů končetin či jiných částí kosterní a pohybové soustavy.
   Stal se tak zakladatelem směru nazývaného iatromatematika, která navazovala na tzv.
   *Descartovu iatrofyziku. Dále tyto představy rozvíjeli například německý přírodovědec
   Friedrich Hoffmann (1660--1742) ve svém díle Medicina rationalis systematica z roku 1738 či
   francouzský filozof a lékař Julien Offroy de La Mettrie (1709--1751) v díle Ľhomme machine
   (Člověk stroj), jež vyšlo roku 1747. (Petr Bureš)

   Bortel Roman (25. 6. 1977, Hranice), RNDr., antropolog, absolvent magisterského studijního
   programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Diplomová práce: Antropologický rozbor pohřebiště Uherské Hradiště-Sady
   (10--13. století n. l.)  (2001), vedoucí práce: Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D. V současnosti
   dokončuje doktorské studium na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Předmětem disertační práce je antropologie hudby, školitel: Prof. PhDr.
   Jaroslav Malina, DrSc. Kontakt: Mgr. Roman Bortel, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 492 693, e-mail:
   gaston@post.cz. (Roman Bortel)

   Bosinski Gerhard (1937), německý archeolog, profesor univerzity v Kolíně nad Rýnem. Přední
   specialista na paleolit, zakladatel paleolitického pracoviště Římsko-germánského muzea
   v Monrepos u Neuwiedu. Vedl výzkumy zejména v Porýní (Gönnersdorf), ale také v Gruzii
   (Dmanisi, viz). (Jiří A. Svoboda)

   Bouchalová Marie (9. 12. 1927, Uherský Brod), docentka MUDr., CSc., lékařka. Studium na
   Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně absolvovala v roce 1953. Pracovala na Ústavu
   sociálního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se v roce 1975
   habilitovala. Po dobu dvaceti let vedla Oddělení sociální pediatrie Výzkumného ústavu
   pediatrického v Brně; zabývala se zejména problematikou sociální pediatrie. V šedesátých
   letech zorganizovala rozsáhlý longitudinální výzkum tělesného a psychického vývoje dětí
   Jihomoravského kraje. Výzkum byl ukončen v roce 1987 významnou monografií Vývoj během dětství
   a jeho ovlivnění. (Libor Páč)

   Bouchardovy uzly,  výrazné osteofyty na dorzální straně kloubních ploch u proximálních
   mezičlánkových kloubů ruky. (Ladislava Horáčková)

   Boveri Theodor Heinrich (12. 10. 1862 Bamberg -- 15. 10. 1915 Würzburg), ...

   (Petr Bureš)

   bovinní, původem z hovězího dobytka. (Ladislava Horáčková)

   Boxgrove, Anglie, v současné době zkoumané sídliště *acheuléenu, datované před více než 500
   000 let. Byla zde objevena lidská tibie a také lidský dolní řezák. (Jiří A. Svoboda)

   boží muka, architektonický objekt (umístěný obvykle ve volné krajině) ve tvaru sloupu či
   pilíře se skříňkou pro obraz, reliéf či sošku.

   božstvo chthonické,  záhrobní nebo podsvětní božstvo. (Josef Unger)

   B. P. (anglicky Before Present), zkratka za radiokarbonovým datem uvádějící stáří lokality
   před současností, konvenčně počítanou od roku 1950. Úplná citace data vyžaduje uvést rovněž
   zkratku laboratoře, číslo vzorku a odchylku. (Jiří A. Svoboda)

   brahma (střední rod, nesklonné), původně název magické síly zvuku či mluveného slova,
   v *upanišadách a pozdější ortodoxní tradici označení svrchovaného jsoucna, nejvyššího
   duchovního principu, jenž je věčný a bez konce, vším proniká, nepodléhá změně a představuje
   čisté vědomí, které prostupuje každého jednotlivce jako jeho vnitřní já (átman, viz). (Jan
   Filipský)

   Brahma,  v mladších védských textech personifikace neosobní vesmírné podstaty (brahma),
   později postava stvořitele, jenž spolu s *Višnuem v roli udržovatele světa a *Šivou jako jeho
   ničitelem tvoří hinduistickou božskou trojici (trimúrti). (Jan Filipský)

   brahmačarja ("svaté putování"), v tradičním indickém učení o čtyřech životních stadiích
   (ášrama, viz) označení přípravného období, trvajícího zhruba dvanáct let, jež měl kastovní
   hinduista strávit v domě a pod dohledem učitele studiem posvátných písem a podrobovat se
   přitom přísné kázni, jež zahrnovala dodržování naprosté cudnosti. (Jan Filipský)

   bráhman, označení nejvyššího ze čtyř stavů hinduistické společnosti, kasty kněží, obětníků a
   tradičních nositelů vzdělání. (Jan Filipský)

   brandeum, kontaktní relikvie. Jednalo se často o kousky textilu, které se dostaly do kontaktu
   s relikvií (při pohřbu, v hrobě aj.). (Josef Unger)

   Bravený Pavel (25. 1. 1931, Brno), profesor MUDr., CSc., fyziolog, žák a spolupracovník prof.
   Vladislava Kruty. Habilitoval se pro obor lékařské fyziologie v roce 1969, v letech 1972 až
   1989 vědecký pracovník, 1982 až 1986 působil jako profesor na Lékařské fakultě v Kuvajtu. Od
   roku 1990 profesor a vedoucí Fyziologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v
   Brně (do roku 1995), proděkan, děkan, předseda Akademického senátu Lékařské fakulty Masarykovy
   univerzity (1989--1992), prorektor Masarykovy univerzity pro vědeckovýzkumnou činnost (v letech
   1992--1998). Ve svém oboru, fyziologii srdce, publikoval více než 170 odborných prací a dvě
   monografie. Zabývá se též historiografií oboru a ve spoluautorství se Zdeňkem Francem
   publikoval knižní portréty dvou významných osobností české fyziologie: Edward Babák (1997),
   Vladimír Kruta (2000). Je autorem více než sta popularizačních a příležitostných článků. Pro
   edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal (s Marií Novákovou) 29. svazek
   Fyziologie krevního oběhu (čtení pro posluchače antropologie a jiné). Rovněž je činný
   výtvarně, představil se na pěti samostatných výstavách. Čestný člen České lékařské společnosti
   J. E. Purkyně, Československé kardiologické společnosti, České fyziologické společnosti
   (jejímž byl v letech 1969--1972 vědeckým sekretářem), laureát Ceny Nadace Universitas
   Masarykiana pro rok 1996. Kontakt: Prof. MUDr. Pavel Bravený, CSc., Fyziologický ústav
   Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Komenského náměstí 2, 662 43 Brno, e-mail:
   braveny@med.muni.cz. (Jaroslav Malina)

   Brno-Francouzská ulice (v archeologické terminologii Brno 2), Česká republika, naleziště
   mladopaleolitického rituálního hrobu muže s unikátními milodary: mužská plastika z mamutoviny,
   kotoučky, dekorativní předměty z téže suroviny, z měkkých kamenů a terciérních měkkýších
   schránek a zejména dva kamenné disky. Plastika mužské postavy se zobrazením falu představuje
   námět v paleolitickém umění zcela nezvyklý a jistě nějak související s osobou zemřelého.
   Kotoučky jsou zase ozdoby, snad nášivky na oděvu, které mohly mít symbolický význam.
   Gravettská klasifikace a datování hrobu se opírá jednak o antropologickou podobnost vůči
   jihomoravské populaci (ve své době vedla k vymezení takzvaného brněnského typu), jednak o
   celkové bohatství výbavy; tuto klasifikaci podporují především oba kamenné disky, zatímco
   plastika muže námětem a částečně i provedením má analogie spíše v aurignacienu jižního Německa
   a ostatní předměty přímé analogie nemají. V kontextu sídelní archeologie brněnské kotliny
   gravettien postrádá své zázemí, neboť jde o typicky aurignackou oblast; obě kultury byly na
   Moravě částečně souběžné. (Jiří A. Svoboda)

   Broca Pierre Paul (1824--1880), francouzský neurochirurg, anatom, patolog a histolog, lékař
   jehož největší zálibou byla antropologie. Je zakladatelem *antropometrie. Zkonstruoval
   antropologický instrumentář, definoval kraniometrické body na lebce a rozměry lebky. Tyto
   techniky jsou platné dosud. Na jeho popud byla založena v roce 1859 "Société d'Anthropologie
   de Paris" a od roku 1860 vydával Bulletins et Mémoires de la Société d'Anthropologie de Paris.
   V roce 1867 založil Laboratoire d'Anthropologie. V roce 1867 ministerstvem povoleny přednášky
   na nově založené Ecole Pratique de Hautes Etudes. Jeho spolupracovníky byli Paul Topinard
   (1830--1912) a Louis Manouvrier (1850--1927). Broca náleží k těm několika antropologům, kterým
   byl postaven pomník. Stojí na malém náměstí západně od École de Médicine v blízkosti bulváru
   St. Germain. (Eva Drozdová)

   Brodieho absces, speciální typ chronického zánětu kostí. Zánětlivé ložisko je zpravidla
   lokalizováno uvnitř spongiózy v okolí metafýz dlouhých kostí končetin. (Ladislava Horáčková)

   bronchogenní karcinom, rakovina plic, zhoubný nádor vycházející z průdušek. Významným
   faktorem, který přispívá k jeho vzniku, je kouření. (Ladislava Horáčková)

   bronchopneumonie, zánět průdušek a současně i plic. (Ladislava Horáčková)

   Brouk Bohuslav (1912--1978), český psycholog, sociolog, psychoanalytický estetik a esejista;
   spoluzakladatel Surrealistické skupiny v roce 1934 v Československé republice. Po roce 1948
   emigroval a žil v Austrálii a ve Velké Británii. Vydal řadu objevných prací věnovaných
   problematice lidské sexuality a erotiky: Psychoanalytická sexuologie (1933), Autosexualismus a
   psychoeroticismus (1935), O smrti, lásce a žárlivosti (1936), Patologie životní zdatnosti
   (1937) aj. (Jaroslav Malina)

   bubony,  zánětlivě zduřelé mízní uzliny při dýmějovém moru. (Ladislava Horáčková)

   buddha, doslova "osvícená či probuzená bytost", spočívající již v nirváně, vysvobozená z
   koloběhu reinkarnací. (Josef Kolmaš)

   Buddha ("Probuzený"), čestný titul, pod nímž je znám indický mudrc z rodu Šákjů, vlastním
   jménem Siddhártha Gautama (563--483 př. n. l.), od okamžiku, kdy v místě zvaném Bódhgaja, pod
   rozložitou smokvoní, duchovně procitl, prozřel podstatu strastného bytí a nalezl cestu
   k vysvobození, označovanou jako *buddhismus. (Josef Kolmaš)

   buddhismus, náboženské a filozofické učení, jehož zakladatelem byl indický princ Gautama,
   později zvaný *Buddha. Kolem počátku našeho letopočtu se z Indie přes Střední Asii šířil do
   Číny a postupně na celý Dálný východ, kde zásadním způsobem ovlivnil další vývoj životní
   filozofie a kultury. (Josef Kolmaš)

   buddhovství, cíl každého buddhisty, který spočívá ve "vysvobození se" ze *sansáry cestou
   morálního očištění a v konečném spočinutí v nirváně. (Josef Kolmaš)

   Budil Ivo T. (8. 8. 1965, Praha), docent RNDr., Ph.D., antropolog, vedoucí Katedry
   antropologie Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni a děkan této fakulty
   (od roku 1999). Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, disertační
   práci obhájil v roce 1994 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 2001 se habilitoval
   v oboru Sociologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Působil na univerzitách
   v Aix-en-Provence, Lyonu a na Johns Hopkins University v Baltimoru. V letech 1996 až 1998 byl
   viceprezidentem mezinárodní organizace Language Origins Society a v roce 2002 byl zvolen
   viceprezidentem Společnosti pro vědu a umění. Od roku 1998 stojí v čele *Katedry sociální a
   kulturní antropologie (od 1. 1. 2004 Katedry antropologie) Fakulty filozofické Západočeské
   univerzity v Plzni. V letech 1999 a 2002 byl zvolen děkanem Fakulty humanitních studií
   Západočeské univerzity v Plzni. Člen vědeckých rad Západočeské univerzity, Filozofické fakulty
   a Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, Fakulty humanitních studií Univerzity
   Pardubice, Pedagogické fakulty Západočeské univerzity, Etnologického ústavu Akademie věd České
   republiky a Orientálního ústavu Akademie věd České republiky. Od roku 2002 člen odborné komise
   pro společenské vědy Rady pro výzkum a vývoj. Kromě řady odborných studií a statí je autorem
   knih Mýtus, jazyk a kulturní antropologie (Praha: Triton, 1992, 1995, 1998, 2003), Za obzor
   Západu (Praha: Triton, 2001) a Od prvotního jazyka k rase (Praha: Academia, 2002). Je
   nositelem Ceny Josefa Hlávky za rok 2001. Původně se věnoval v rámci biologické antropologie
   problematice vzniku artikulované řeči a vývoje jazykové kompetence u fosilních předků
   moderního člověka (Evolution of Vocal Communication. Evidence from Palaeolaryngology. In:
   Bichakjian, B. H. -- Chernigovskaya, T. -- Kendom, A. -- Möller, A. [ed.]: Becoming Loquens. More
   Studies in Language Origins. Frankfurt am Main: Peter Lang, Europäischer Verlag der
   Wissenschaften, str. 15--47, 2000; A Functional Reconstruction of the Supralaryngeal Vocal
   Tract of Fossil Hominid from Petralona. In: Wind, J. -- Jonker, A. -- Allott, R. -- Rolfe, L.
   [ed.]: Studies in Language Origins 3. Amsterdam and Philadelphia: John Benjamins Publishing
   Company, Vol. 3, str. 1--19, 1994; Functional Reconstruction of the Supralaryngeal Vocal Tract
   of Fossil Human. Human Evolution, Vol. 9 [1]: 35--52; 1994), od počátku devadesátých let pak
   rovněž vybraným otázkám indoevropeistiky především v oblasti srovnávacího náboženství (Proměny
   primordiálního jazyka a vznik moderní indoevropeistiky. In: Holubová, Markéta -- Petráňová
   Lydia -- Woitsch, Jiří [ed.]: Česká etnologie 2000. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České
   republiky, str. 61--75, 2002; Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Plzeň: Fakulta
   humanitních studií Západočeské univerzity, 171 str., 2000; Mýty a bohové Indoevropanů (překlad
   francouzského originálu Georges Dumézil, Mythes et Dieux des Indoeuropéens, Flammarion, 1992.
   Praha: Oikoymenh, 263 str., 1997), od druhé poloviny devadesátých let se zabývá především
   konstituováním a proměnami moderního antropologického myšlení (William Robertson-Smith: Od
   kritické teologie k sociální antropologii. Cargo -- časopis pro sociální a kulturní
   antropologii, Vol. 4 [3, 4], str. 198--219, 2000; Karl Haushofer, geopolitika a nacismus.
   Střední Evropa, Vol. 16 [98], str. 73--84, Vol. 16 [99], str. 101--112, 2000; Giambattista Vico
   and Poetic Logic as Deep Structure of History. Proceedings of University of West Bohemia, Vol.
   2, str. 183--195, 1998; Mircea Eliade a "věčný návrat fašismu". Kritika a kontext, 3 [1], str.
   68--71, 1998), otázkami kontaktů mezi různými kulturními a civilizačními okruhy, globalizace a
   modernizace (Západní vojenská tradice v komparativní perspektivě. In: Waisová Šárka, a
   kolektiv, ed., Bezpečnost a Strategie, Východiska -- Stav -- Perspektivy, str. 61--74. Plzeň:
   Aleš Čeněk, 2003; Střet kultur a vzpoura proti modernitě. In: Budil, Ivo T., a kolektiv: Střet
   civilizací? Dominance Západu, nebo dialog světových kultur, Praha: Evropský literární klub,
   str. 115--131, 2002; "Orientální renesance" a vznik moderní antropologie. In: Budil, Ivo [ed.],
   Antropologické symposium I. Plzeň: Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni,
   2001) a srovnávací teorií totalitarismu (Politicheskaya antropologiya i religiya. In:
   Pecherskaya, Nataliya A., ed., Nauka i vera: Materialy nauchnyh seminarov, str. 24--32.
   Sankt-Peterburg: Vysshaya religiozno-filosofskaya shkola, 2003; Úvahy o povaze a původu
   totalitarismu. In: Budil, Ivo -- Škanderová, Ivona -- Jantschová, Jana, ed., Transformace české
   a slovenské společnosti na prahu nového milénia a její úloha v současném globálním světě.
   Sborník vybraných příspěvků 21. světového kongresu Společnosti pro vědy a umění v Plzni, str.
   85--91. Plzeň: Aleš Čeněk, 2003; Ideologické zdroje moderního totalitarismu. Střední Evropa,
   Vol. 17 [104--105], str. 157--170, 2001; The Ideological Sources of Modern Totalitarianism: An
   Anthropological Perspective. Proceedings of University of West Bohemia, Vol. 4 [section 2 --
   social sciences], str. 33--43, 2001). Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie napsal 26. svazek Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta
   (2005). Kontakt: Doc. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., Katedra antropologie Fakulty filozofické
   Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18, 306 14 Plzeň, telefon: 377 635 300, fax: 377 635
   302, e-mail: budil@ksa.zcu.cz. (Ivo T. Budil)

   Buffon Georges Louis Leclerc, Comte de (7. 9. 1707, Montbard, Francie -- 16. 4. 1788, Paříž,
   Francie), francouzský přírodovědec a matematik. V Paříži náležel mezi přední představitele
   *osvícenství a přátelil se s Voltairem. Již v sedmadvaceti letech se stal členem Académie
   française. Ve svém nejrozsáhlejším díle Histoire naturelle, générale et particuliere
   (1749--1788) shrnul ve třiceti šesti svazcích veškeré přírodovědecké poznatky své doby. Ve
   spise Les époques de la nature (1778) se zabýval vznikem sluneční soustavy, jejíž stáří odhadl
   na 75 000 let. Buffonovy úvahy o proměnlivosti a změnách druhů ovlivnily pozdější evoluční
   teorii, zejména tvůrce evoluční teorie Jeana Baptistu *Lamarcka a Charlese *Darwina. (Jaroslav
   Malina)

   bukální, tvářový, směrem ke tváři. (Ladislava Horáčková)

   bulla, kovová pečeť. (Josef Unger)

   Burnett James, lord Monboddo (říjen 1714, Monboddo, Skotsko -- 26. 5. 1799, ...), skotský právník
   a průkopník antropologie. Burnettovy spisy Of the Origin and Progress of Language (6 svazků,
   1774--1792) a Antient Metaphysics (6 svazků, 1779--1799) předznamenaly mnohé přírodovědecké
   koncepce devatenáctého století, včetně Darwinovy evoluční teorie. (Ivo T. Budil -- Jaroslav
   Malina)

   busta (bysta), sochařské dílo zobrazující lidskou hlavu s poprsím. (Josef Unger)

   bustuarius latro, nadávka znamenající vylupovač hrobů. (Josef Unger)

   bustum, typ žárového hrobu v němž byl nebožtík spálen přímo na místě. (Josef Unger)

   Býčí skála, Habrůvka, okres Blansko, největší jeskynní sídliště ve střední části Moravského
   krasu. Jde o fosilní výtok Jedovnického potoka (výška 306 m n. m.), který dříve než se objeví
   v Býčí skále, protéká rozsáhlým systémem, počínaje Rudickým propadáním. Paleolitické osídlení
   Býčí skály je soustředěno v takzvané Jižní odbočce hlavní jeskynní chodby. Zatímco Jindřich
   Wankel jako první badatel popisuje jedinou kulturní vrstvu, "od uhlí velmi černou", Karel
   Absolon a další badatelé později popsali profil členěný do dvou paleolitických vrstev, který
   vyvolal několik interpretací. Zatímco svrchní poloha jednoznačně náleží magdalénienu, spodní
   kladl Josef Bayer do moustérienu, Karel Absolon a Karel Valoch do takzvaného preaurignacienu a
   naposledy Krzystof Sobczyk a Jiří Svoboda ji považují za magdalénskou dílnu. Poslední
   interpretace se zdá být nejpravděpodobnější již proto, že zdánlivá archaičnost industrie je
   ovlivněna místní surovinou (rohovce typu Býčí skála) a většími rozměry artefaktů, a to spíše
   než rozdíly v technologickém procesu (viz též obdobná situace v Pekárně, vrstva i). V rámci
   svrchní, nesporně magdalénské vrstvy, tvoří nejnápadnější nálezy početné břidlicové oblázky,
   některé použité jako retušéry, s ornamentálními a někdy i figurálními rytinami. V Jižní
   odbočce je rovněž letmo černě načrtnutá, částečně zasintrovaná kresba cervida, kterou Martin
   *Oliva považuje za paleolitickou. (Jiří A. Svoboda)

   Byzanc, vžité označení pro Východořímskou říši (395--1453). Je odvozeno od původního řeckého
   názvu hlavního města Byzantion, které vzniklo kolem roku 600 př. n. l. jako řecká kolonie při
   vstupu do Černomoří. Termín Byzanc, Byzantská říše je neologismus zavedený v 18. století
   francouzskými osvícenci. Sami Byzantinci se považovali za dědice Římanů a řecky si říkali
   *"Rómaioi". (Marie Pardyová)

   Cabanis Pierre-Jean-Georges (5. 6. 1757, Cosnac, Francie -- 5. 5. 1808, Rueil-Malmaison,
   Francie), francouzský lékař, fyziolog; veřejný činitel v údobí Francouzské revoluce. Již během
   studií medicíny se seznámil díky svým zájmům o literaturu a politiku s předními představiteli
   francouzského osvícenství. V roce 1789 uveřejnil spis Observations sur les hôpitaux
   propagující rozsáhlé reformy francouzského zdravotnictví. V roce 1795 se stal profesorem
   hygieny a roku 1799 právní medicíny a dějin lékařství. Jako Mirabeauův spolupracovník se
   aktivně zapojil do veřejného dění po vypuknutí Francouzské revoluce. Podporoval nástup
   Napoleona k moci a byl členem výboru pěti set a senátu; v posledních letech života se však
   stáhl do ústraní. Na půdě Francouzského institutu patřil mezi přední reprezentanty
   ideologického hnutí. Cabanisovy materialistické teze o souvislosti mezi fyziologickými a
   mentálními dispozicemi, formulované ve spise Rapports du physique et du moral de ľhomme
   (1802), ovlivnily pozdější autory rasové teorie. (Ivo T. Budil)

   Caesar, Gaius Iulius C. (100--44 př. n. l.), římský vojevůdce a diktátor období pozdní
   republiky. Roku 60 př. n. l. člen prvního triumvirátu (spolu s Crassem a Pompeiem). Pokořitel
   Gallie, autor Zápisků o válce gallské a Zápisků o válce občanské, v občanské válce vítěz nad
   *Pompeiem, diktátor. Zavražděn republikánskými spiklenci 15. března (o březnových Idách) roku
   44 př. n. l. Caesar byl geniální vojevůdce a Suetoniem byl považován za nejinteligentnějšího
   ze všech Římanů. Jeho jméno se stalo částí oficiální titulatury římských císařů, počínaje jeho
   dědicem a adoptivním synem Octavianem *Augustem. (Marie Pardyová)

   calculus, kámen. (Ladislava Horáčková)

   callus, viz kalus.

   canalis sacralis apertus, stav, kdy všechny křížové obratle nemají uzavřené oblouky.
   (Ladislava Horáčková)

   capsien (podle lokality Capsa, dnes Gafsa, Tunisko), pozdně paleolitická kultura lemující
   severní pobřeží Afriky. Typologicky je charakterizována hroty s obloukovitým otupeným bokem,
   čepelkami s otupeným bokem, geometrickými mikrolity (segmenty, trojúhelníky, trapezy), četnými
   rydly a bohatě (až archaicky) retušovanými škrabadly, drasadly a čepelemi. Provází je
   artefakty ze skořápek pštrosích vajec, zejména vrtané přívěsky a perly, stylisticky jednoduché
   rytiny na kamenných deskách a skalních blocích, ojediněle i kamenné skulptury a maska z lidské
   lebky. (Jiří A. Svoboda)

   caput natiforme, deformovaná lebka, kdy v důsledku porušené osifikace dochází k výraznému
   bujení osteoidní tkáně v temenních a zejména čelních hrbolech. Hrboly bývají často ve střední
   rovině odděleny hlubokou rýhou, takže čelo připomíná hýždě (nates). Stav se vyskytuje
   například u křivice. (Ladislava Horáčková)

   caput quadratum, čtyřhranný tvar lebky vznikající v důsledku porušené osifikace (například u
   křivice). Tvar hlavy je dán plošným ztluštěním zejména čelních a temenních hrbolů. (Ladislava
   Horáčková)

   caraté, viz pinta.

   Cargo, časopis zaměřený na socio-kulturní antropologii; původně vznikl v okruhu studentů
   *Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, později se profiloval jako
   jediný český/slovenský odborný časopis zacílený na kulturní a sociální antropologii, a ze
   studentského časopisu se transformoval ve standardní odborné periodikum. Nulté číslo vyšlo
   roku 1998, více méně pravidelně vychází od roku 1999 (z finančních a organizačních důvodů se
   uvažuje o přechodu na on-line verzi). Texty jsou publikovány v češtině, slovenštině a
   angličtině. Přináší původní články, glosy, recenze, debaty a též překladové články z
   angličtiny, francouzštiny a ruštiny. Kontakt: Jakub Plášek (šéfredaktor), Cargo, Občanské
   sdružení, V Domcích 3/27, 162 00 Praha 6; Příspěvky a objednávky na adrese: Cargo Publishers,
   o. s., P. O. Box 222, 110 01 Praha 1, gsm: 605 160 924, fax: 274 868 197, e-mail:
   cargo.redakc@email.cz. (Jaroslav Skupnik)

   caries, 1. zubní kaz. 2. "kostižer" (například u tuberkulózy kostí). (Ladislava Horáčková)

   caries sicca, "suchý kostižer", syfilitická gummata  na plochých kostech. (Ladislava
   Horáčková)

   Carnuntum, rozsáhlý římský vojenský tábor a později i civilní město na pravém břehu Dunaje
   naproti Děvínu. Stal se opěrným bodem římského limitu na okraji provincie Noricum. Dnes se
   nalézá na katastru tří obcí v Rakousku: Petronell, Hainburg a Bad Deutsch Altenburg. V
   Carnuntu byl roku 193 provolán za císaře tamní vojenský velitel *Septimius Severus, roku 308
   sem Diocletianus svolal schůzku vládnoucích císařů. V Carnuntu se postupně vytvořil i obrovský
   potenciál řemeslné a umělecké činnosti. Většina římských provinciálních produktů pocházejících
   z nálezů na jižní Moravě a především v Mušově vznikla právě zde. (Marie Pardyová)

   Castillo (El), Kantabrie, Španělsko. Rozlehlá a členitá podzemní prostora, s bohatou
   krápníkovou výzdobou, rozptýlenými malbami, geometrickými symboly a řadami bodů. Malby byly
   objeveny v roce 1903. V témže kuželovitém kopci (El Castillo) leží rovněž jeskyně Las Monedas,
   Las Chimenas a La Pasiega. (Jiří A. Svoboda)

   castrum doloris, hrad smutku, katafalk pro smuteční a pohřební obřady, ozdobně upravené lešení
   pro rakev. (Josef Unger)

   Çatal Hüyük, Turecko, archeologická lokalita (7250 až 6150 př. n. l.) na pahorku o rozloze asi
   12 hektarů s neolitickým souvrstvím a osídlením městského typu: hustá zástavba obytných domů a
   kultovních staveb s nástěnnými malbami, reliéfy a s nálezy volných plastik vyjadřuje
   v udivující syntéze harmonickou jednotu projevu architektonického, malířského a sochařského.
   Rytiny, reliéfy a plastiky (dominuje zpodobení Matky-Země) souvisely se složitým rituálem,
   spojeným se základními body lidské existence: sexualitou, zrozením, smrtí, znovuožitím.
   (Jaroslav Malina)

   celibát, zřeknutí se ženy, manželství. Toto ustanovení se postupně stalo platné pro křesťanské
   kněze. Celibát se prosazoval již v raném křesťanství, ale obecně nebyl dodržován ještě dlouho
   do středověku. Ve východní církvi byla tato povinnost zmírněna od roku 692. Po schizmatu mezi
   východní a západní církví se na Východě celibát dodržoval jen v klášterech. Závaznost celibátu
   pro duchovní římskokatolické církve byla potvrzena roku 1139 II. lateránským koncilem a v
   letech 1545 až 1563 II. tridentským koncilem. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   cementom, "kostní ostrůvky", okrouhlá depozita bezbuněčné cementové hmoty protkaná vazivem,
   mohou se vytvořit například v čelistech. (Ladislava Horáčková)

   Cena dr. Aleše Hrdličky, ocenění udělované *Českou společností antropologickou v Praze,
   *Katedrou antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a
   Městem Humpolcem posluchačům vysokých škol a absolventům magisterského a doktorského
   studijního programu v oboru antropologie za původní práce se zásadním teoretickým nebo
   praktickým přínosem. Návrh na vypsání soutěže o Cenu dr. Aleše Hrdličky vzešel od profesora
   Jindřicha Antonína *Valšíka během Hrdličkova kongresu v roce 1969; autor měl na mysli způsob,
   kterým by se vědecký odkaz Aleše *Hrdličky nadále připomínal a obnovoval zejména těmi, kteří
   si zvolili za obor svého studia či zájmu antropologii; soutěž by kromě podpory mladé vědecké
   generace též přispívala k dobrému jménu a propagaci Humpolce -- Hrdličkova rodiště. Na základě
   tohoto návrhu vypsal tehdejší Městský národní výbor v Humpolci spolu s Ministerstvem školství
   a Čs. společností antropologickou první ročník soutěže o "Cenu dr. Aleše Hrdličky" v roce
   1974. Vypracováním statutu byl pověřen Jindřich Antonín Valšík, který se stal prvním předsedou
   Vědecké rady soutěže. Cena obsahovala umělecky provedený diplom a finanční ohodnocení
   odstupňované od 1. do 3. ceny. Ve vědecké radě zasedali kromě antropologů zástupce Městské
   rady a Muzejní rady Muzea dr. Aleše Hrdličky v Humpolci. První ceny byly uděleny v roce 1975.
   Ceny dr. Aleše Hrdličky byly původně udělovány též v kategorii prací vzešlých ze Studentské
   vědecké a odborné činnosti. V současné době je pro Cenu dr. Aleše Hrdličky směrodatný její
   statut z roku 2002 a interní pravidla s bodovými hodnotícími kritérii vypracovaná na Katedře
   antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Statut Ceny
   Dr. Aleše Hrdličky (Vyhláška Města Humpolec č.  4/02/ZM): Zastupitelstvo Města Humpolec pod
   usnesením č. 509  (31. zasedání ZM ze dne 24. 4. 2002) v souladu se zákonem 128/2000 Sb. o
   obcích (obecní zřízení) v platném znění vydává tuto místní obecně závaznou vyhlášku města
   Humpolec: Článek l -- Základní ustanovení. Město Humpolec v zájmu propagace díla a myšlenek dr.
   Aleše Hrdličky vyhlašuje  ve  spolupráci s Českou společností antropologickou v Praze a
   Katedrou antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze
   soutěž o Cenu dr. Aleše Hrdličky. Cena dr. Aleše Hrdličky se uděluje studentům vysokých škol,
   absolventům magisterského a doktorandského studia v oboru antropologie, do soutěže mohou být
   přihlášeny i práce autorských kolektivů. Účastnit soutěže se mohou studenti a absolventi
   vysokých škol z České republiky i ostatních států světa. Článek 2 -- Pravidla soutěže. 1.
   Vyhodnocení soutěže se koná ve dvouletých cyklech. 2. Soutěž je vyhlášena ve dvou kategoriích:
   jedna kategorie se týká prací studentů a absolventů magisterského studia a kategorie druhá je
   vyhlášena pro práce studentů a absolventů doktorandského studia. 3. Přihlášeny do soutěže
   mohou být práce nejpozději do tří let po jejích obhajobě. 4. Práce do soutěže přihlašují školy
   a pracoviště, kde práce vznikly nebo autoři sami. Termín pro podání prací je 31. 10. daného
   roku. 5. Soutěž se uskuteční pouze v případě, že jsou přihlášeny minimálně 4 práce v každé
   kategorii. Jestliže nebude splněn požadovaný počet prací, soutěž se nekoná a všechny
   přihlášené práce postupují automaticky do dalšího ročníku soutěže. 6. Práce musí být zaslány
   doporučeně nebo doručeny osobně na Katedru antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2. Ke každé práci musí být
   přiloženy přihlášky do soutěže, která obsahuje jméno a příjmení autora práce (nebo členů
   autorského kolektivu), datum narození, přesná adresa trvalého pobytu, název a adresa vysoké
   školy, kde práce vznikly, jméno vedoucího práce a případného konzultanta. Dále musí být
   přiloženo potvrzení o obhajobě včetně jejího termínu. 7. Práce do soutěže je zasílána v jazyce
   českém nebo anglickém ve dvou výtiscích, práce se po ukončení soutěže nevrací a po jednom
   výtisku jsou uloženy na Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty
   Univerzity Karlovy v Praze a v Muzeu dr. Aleše Hrdličky v Humpolci. Článek 3 -- Vyhodnocení
   soutěže. 1. Soutěž řídí Česká společnost antropologická, která jmenuje sedmičlennou hodnotící
   komisí. Členem komise je vždy zástupce Města Humpolec. Členy komise nesmí být vedoucí
   přihlášených prací ani konzultanti. 2. Oponentní řízení a vyhlášení výsledků soutěže musí
   proběhnout do konce dubna následujícího roku a předseda komise je povinen o výsledku
   výběrového řízení písemně informovat výbor České společnosti antropologické v Praze a Městský
   úřad v Humpolci. 3. Udělení ceny se potvrzuje diplomem, který společně vydává Česká společnost
   antropologická v Praze, Katedra antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty
   Univerzity Karlovy v Praze a Město Humpolec. Z přihlášených prací se v každé kategorií
   vyhodnotí pouze jedna práce, s kterou je spojeno finanční ohodnocení ve výši 15 tisíc Kč. 4.
   Schválení výsledků soutěže podléhá schválení Zastupitelstvem města Humpolec. Město Humpolec na
   své náklady zajistí slavností předání Cen dr. Aleše Hrdličky za účasti zástupců České
   společnosti antropologické v Praze a zástupců Katedry antropologie a genetiky člověka
   Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Článek 4 -- Závěrečná ustanovení. Město
   Humpolec schválí ve výdajové části rozpočtu částku 30 tisíc Kč a Katedra antropologie a
   genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze částku 10 tisíc Kč.
   Prostředky katedry budou s časovým předstihem zaslány na příjmový účet Města Humpolec a Město
   Humpolec vyplatí v hotovosti jednorázově cenu kandidátům ve výši 15 tisíc Kč  pro  každou
   kategorii. Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 24. 4. 2002, nabytím účinnosti této vyhlášky
   pozbývá platnost místní obecně závazná vyhláška č. 7/95/MZ a 6/99/MZ. Interní pravidla České
   společnosti antropologické pro udílení Ceny dr. Aleše Hrdličky: 1. Cena se uděluje absolventům
   vysokých škol -- magisterského nebo doktorandského studia za původní diplomovou nebo disertační
   práci s antropologickou tematikou, konstrukci pomůcek a přístrojů nebo přínosnou aplikaci
   nových technologií pro antropologii. 2. Práce jsou do soutěže přijímány do tří let po obhájení
   na školitelské instituci, přihlášku podává do soutěže pracoviště, kde byla práce vedena nebo
   autor sám. 3. Soutěž je organizována podle Statutu Ceny dr. Aleše Hrdličky za antropologii
   každé dva roky za podmínek, že jsou v každé kategorii přihlášeny a do soutěže přijaty nejméně
   čtyři práce. 4. Hodnotící kritéria: prokázání příslušných teoretických znalostí v oboru;
   prokázání znalostí metod vědecké práce v oboru; způsobilost využívat poznatky tvůrčím
   způsobem; cíle práce, jejich vymezení; vhodnost zvoleného řešení pro deklarované cíle;
   původnost výsledků a jejich využitelnost; objektivita interpretace zjištěných skutečností;
   úroveň formálního zpracování soutěžní práce; návaznost ve výzkumu (granty) a v ostatní
   publikační činnosti autora. 5. Každé z kritérií má specifický koeficient závažnosti a je
   hodnoceno 1--3 body. Hodnocení provádí tříčlenná komise, jmenovaná Hlavním výborem České
   společnosti antropologické (jeden člen je vždy zástupcem Města Humpolce). Členem komise nesmí
   být žádný z vedoucích a konzultantů přihlášených prací. 6. Všeobecná pravidla -- viz Statut
   ceny dr. Aleše Hrdličky. (Pamětní medaile a Cena dr. Aleše Hrdličky [bez data]. Humpolec:
   Vydal Městský úřad v Humpolci. Publikace obsahuje "Statut Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky",
   "Statut Ceny dr. Aleše Hrdličky za antropologii" a "Seznam osob a institucí, kterým byla
   udělena Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky" [s dodatkem do roku 2003].) (Miroslav Prokopec)

   Centre for Civil Society   (Centrum pro občanskou společnost), britské vysokoškolské
   pracoviště při London School of Economics v Londýně, které se věnuje výzkumu a výuce předmětů
   *Občanská společnost a *Neziskový sektor. Zakladatelem a dlouholetým ředitelem byl Helmut K.
   *Anheier, jehož vědeckopedagogické a organizační aktivity výrazně obohatily problematiku
   uvedených oborů a podnítily vznik obdobně zaměřených pracovišť jinde na světě -- rovněž v České
   republice (například viz Centrum pro výzkum neziskového sektoru, Katedra oboru Občanský sektor
   Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze). Kontakt: telefon: +44 (0)20 7955
   7375/7205, fax:+44 (0)20 7955 6039, e-mail: ccs@lse.ac.uk, www.lse.ac.uk/ccs. (Marie
   Dohnalová)

   centrifugální efekt, výskyt velkých předmětů na periferii sídliště, který se interpretuje jako
   důsledek opakovaného vyklízení centrálního prostoru. (Jiří A. Svoboda)

   Centrum pro občanskou společnost, viz Centre for Civil Society.

   Centrum pro výzkum neziskového sektoru (zkratka CVNS), společné pracoviště Katedry veřejné
   ekonomie Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně a brněnského institutu
   rozvoje občanské společnosti Trialog. Vzniklo na jaře roku 2003 a prolnuly se v něm odborné
   znalosti a praktické zkušenosti jak z akademického, tak neziskového prostředí. Posláním CVNS
   je systematické zkoumání ekonomiky *neziskových organizací v České republice a iniciování
   odborné i veřejné diskuse o společenském a hospodářském významu *občanské společnosti. K
   uskutečnění svého poslání bude CVNS: systematicky a trvale zkoumat stav a rozvoj neziskového
   sektoru; vytvářet na základě zjištěných dat analytické a syntetické materiály a publikovat je
   pro potřeby neziskového, veřejného a podnikatelského sektoru, pro akademické bádání a výuku, a
   pro mezinárodní srovnání; vytvářet a publikovat vlastní diskusní dokumenty, veřejněpolitické
   studie a strategické návrhy a iniciovat tak fundovanou veřejnou a politickou debatu o
   neziskovém sektoru a občanské společnosti; organizovat konference a sympozia s cílem rozvíjet
   relevantní otázky, a podporovat dialog mezi teorií a praxí; provádět nejen vlastní výzkumnou a
   analytickou činnost, ale také přijímat zakázky od veřejných, podnikatelských a neziskových
   institucí; spolupracovat se stejnými a obdobnými pracovišti u nás i v zahraničí. Výzkumný tým
   CVNS tvoří Ing. Vladimír Hyánek, Ph.D., PhDr. Miroslav Pospíšil, Ing. Tomáš Rosenmayer a Mgr.
   Simona Škarabelová, Ph.D. Ředitel CVNS: PhDr. Miroslav Pospíšil. Kontakt: Centrum pro výzkum
   neziskového sektoru TRIALOG, Orlí 20, 602 00 Brno, telefon: 542 210 075, fax: 542 221 502,
   e-mail: cvns@trialog-brno.cz, www.e-cvns.cz. (Marie Dohnalová)

   cévní mozková příhoda, mozková mrtvice,  postižení určitého okrsku mozkové tkáně vlivem
   neprůchodnosti cév s následnou ischémií (mozkový infarkt) nebo poruchy celistvosti cévní stěny
   s následným krvácením do mozkové tkáně. Projevy jsou rozmanité -- od dočasných poruch hybnosti
   a řeči až po bezvědomí, ochrnutí a smrt. (Ladislava Horáčková)

   cch'šanská kultura, neolitická kultura (6500--4900 př. n. l.) ve střední a severní Číně (v
   provinciích Che-nan, Che-pej a Šan-si). (Jaroslav Malina)

   ciborium,  přístřešek na čtyřech sloupech nad oltářem, relikviářem nebo náhrobkem. (Josef
   Unger)

   Cicero, Marcus Tullius C. (106--43 př. n. l.), římský politik, právník, řečník a spisovatel.
   Jako konzul v roce 63 př. n. l. potlačil Catilinovo spiknutí. Proslul jako odpovědný a
   svědomitý úředník hájící neochvějně veřejné zájmy, stejně jako zájmy jednotlivců na soudě. V
   době prvního triumvirátu se musel stáhnout z veřejného života a věnoval se filozofii a
   obhajobám svých klientů. (Marie Pardyová)

   Cimbůrková Petra (13. 7. 1980, Pelhřimov), Mgr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Antropologický rozbor kosterního materiálu
   z krypty kostela svatého Mikuláše ve Znojmě (2004), vedoucí práce: Doc. RNDr. Eva Drozdová,
   Ph.D. V současné době je doktorskou studentkou na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se sociokulturní antropologií. Současně pracuje na
   doktorském projektu, který se týká pohřebních ritů a rituálů v krásné literatuře a ve
   výtvarném umění českého kulturního okruhu (s analogiemi v mezinárodním kontextu), školitel:
   Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Kontakt: Mgr. Petra Cimbůrková, Katedra antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 728 586
   050, e-mail: komtes@centrum.cz. (Petra Cimbůrková)

   cimiterium (též coemeterium), hřbitov. (Josef Unger)

   církev (z řeckého kýriaké, "sbor Páně"), organizované společenství věřících. Termín se používá
   většinou v souvislosti s židovskou a křesťanskou církví. Další řecké označení pro církev --
   ekklésia, původně shromáždění lidu, v raném křesťanství označovalo jednotlivé náboženské obce.
   V České republice se podle Zákona č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví
   a náboženských společností církví nebo náboženskou společností rozumí dobrovolné sdružení osob
   stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady.
   (Marie Dohnalová -- Jaroslav Malina)

   církevní Otcové, latinsky patres ecclesiastici, křesťanští teologové a spisovatelé od konce 1.
   do konce 6. století, které katolická církev uznala za pravověrné. Jejich studiem se zabývá
   patristika -- nejcelistvější vydání těchto studií představuje řecká a latinská řada Patrologie,
   které v 19. století pořídil J.-P. Migne. (Marie Pardyová)

   cirkumcise, viz obřízka.

   cisterciáci, reformovaná větev benediktinského řádu nazvaná podle kláštera v Citeaux u Dijonu
   ve Francii. Založil jej opat Robert, druhým zakladatelem se stal sv. Bernard, od roku 1135
   opat v Clairvaux. (Josef Unger)

   civilizace, 1. souhrnný pojem pro hmotné a duchovní projevy společnosti; označuje původně
   proces vzniku městských a občanských společností, které se neopírají o rodová privilegia,
   místní tradice a sdílené náboženství; později i souhrn návyků, schopností, institucí a
   pravidel, jež takovou společnost charakterizují, někdy také výsledek tohoto procesu -- určitou
   civilizaci. Každá civilizace je v zásadě otevřená, tj. přístupná každému, kdo se přizpůsobí
   jejím pravidlům, bez ohledu na to, odkud pochází a jaké má přesvědčení; 2. V etnologické
   klasifikaci Lewise Henryho Morgana -- nejvyšší stupeň vývoje společnosti, následující po
   divošství a barbarství. (Jaroslav Malina -- Jan Sokol)

   cizelování (z francouzštiny), závěrečná úprava, povrchové zpracování uměleckých předmětů
   litých z kovu, zejména z bronzu. Cizelování se provádí broušením zvláště uzpůsobenými nástroji
   (punci, pilníky, rydly apod.), které nejen odstraňují stopy lití, ale hlavně zjemňují povrch
   odlitku. (Jaroslav Malina)

   Clark Howell Francis (1925), americký paleoantropolog, emeritní profesor antropologie na
   Kalifornské univerzitě v Berkeley. Jeden ze zakladatelů výzkumu lidských počátků v Africe.
   (Václav Vančata)

   cloviská kultura, nejstarší průkazná paleoindiánská kultura v Severní Americe, datovaná před
   11 500 až 11 000 let. Charakteristické jsou protáhlé bifaciální hroty s negativem úderu při
   bázi (anglicky fluted points), který usnadňuje vsazení do násady. Stopy vsazení a upevnění
   pomocí šlach jsou traseologicky prokazatelné. Na jihozápadě USA se hroty typu Clovis ještě
   vyskytují spolu s posledními mamuty. (Jiří A. Svoboda)

   CNS,  centrální nervová soustava. (Ladislava Horáčková)

   Codmanův trojúhelník, vyzdvižený okraj nádorového ložiska způsobený lamelární periostózou
   vyvolanou zánětem okolních měkkých tkání. (Ladislava Horáčková)

   collegium funeraticum, pohřební bratrstvo zajišťující pohřby svých členů. (Josef Unger)

   Collesova zlomenina, příčná zlomenina distálního konce radia, vzniká při pádu na dlaň.
   (Ladislava Horáčková)

   Colombo Matteo Realdo (1516 Cremona -- 1559 Roma) ...

   (Petr Bureš)

   columbarium (holubník), v antickém Římě místnost nebo náhrobek s výklenky (loculi) pro uložení
   popelnic. (Josef Unger)

   Combarelles (Les), Dordogne, Francie. Na stěnách hadovité jeskynní chodby jsou od roku 1901
   dešifrovány a dokumentovány četné rytiny zvířat (především koně a bizoni, dále mamuti, sobi,
   šelmy, antropomorfní témata) v magdalénském stylu.

   Comte Auguste (1798--1857), francouzský filozof, zakladatel pozitivismu, průkopník sociologie;
   podle Comta vývoj lidstva prošel třemi stadii: teologické, metafyzické, pozitivní. (Jaroslav
   Malina)

   condylomata lata, ploché papule s macerovaným povrchem -- vyskytují se například u syfilis.
   (Ladislava Horáčková)

   confessio, doznání, přiznání; místo pro uložení ostatků světce. (Josef Unger)

   Conroy Glenn C., americký anatom a paleoantropolog, profesor Washington University v Saint
   Louis (USA). Zabývá se jak fosilními nehumánními primáty, tak evolucí raných homininů a rodu
   *Homo. Zvláštní pozornost věnuje období od 15 do 5 milionů let, tedy období formování a
   diferenciace *hominidů a vzniku *homininů. Mezi další významné studie patří analýzy
   oligocenních antropoidních primátů z egyptského Fajúmu, studie středně miocenního hominoida
   rodu Otavipithecus, studie nálezu archaického Homo sapiens z Bodo a také řada velmi zajímavých
   studií lebek *australopitéků. Patří mezi průkopníky moderních metod v paleoantropologii, jako
   jeden z prvních začal efektivně využívat CT tomografie a dalších analogických metod. Jeho tým,
   který zahrnuje především odborníky z Rakouska a Švýcarska, provádí kvalifikovanou revizi
   velikosti mozku fosilních primátů, zejména homininů. Publikoval desítky vynikajících vědeckých
   prací s tematikou evoluce primátů a paleoantropologie, napsal dvě zásadní učebnice Primate
   Evolution (1990) a Reconstructing Human Origins (1997). Je vynikajícím a uznávaným pedagogem a
   získal na Washington University i mimo ni řadu ocenění za výuku i uvedené učebnice. (Václav
   Vančata)

   coolidge efekt, fenomén, který způsobuje oslabování účinku sexuálních podnětů při opakované
   prezentaci. Demonstrován bývá na samečcích hlodavců: když se samečkovi pustí do klece samička,
   uskuteční s ní určitý počet kopulací, aby o ni posléze ztratil zájem. Je-li původní samička
   nahrazena jinou, sameček se opět aktivuje k dalším kopulacím. (Jaroslav Zvěřina)

   Coppens Yves (1934), francouzský paleontolog a paleoantropolog, jeden z průkopníků výzkumu
   raných *homininů, profesor College de France. Pracoval zejména v Čadu a Etiopii, v posledních
   letech se věnoval hlavně organizační práci. Inicioval výzkumy v Etiopii v lokalitě Omo, která
   byla počátečním katalyzátorem současných rozsáhlých a velmi plodných paleoantropologických
   výzkumů v Etiopii, spoluorganizoval také první expedici na světoznámou lokalitu Afar, kde pak
   výzkum převzali američtí a etiopští paleoantropologové. Vychoval celou řadu francouzských
   paleontologů a paleoantropologů, mezi nejznámější patří Brigitte Senut a jeho spolupracovník
   Martin Pickford. Je autorem několika monografií a editorem mnoha sborníků. Mezi jeho
   nejznámější teorie patří tzv. East Side Story, tedy paleontologická hypotéza, podle níž se
   *lidoopové vyvíjeli na západ od Velkého riftového údolí a *homininé v oblasti tohoto údolí a
   na východ od něj. (Václav Vančata)

   cor pulmonale, izolované zvětšení -- hypertrofie pravé komory srdeční při dlouhodobých
   poruchách průtoku krve plícemi. (Ladislava Horáčková)

   Cosquer, Provence, Francie. Jeskynní systém, v současnosti ústící pod hladinou Středozemního
   moře. Malby a rytiny v gravettském stylu, otisky rukou (28--26 tisíc let). (Jiří A. Svoboda)

   Cougnac, Lot, Francie. Podzemní sály charakterizované jemnou krápníkovou výzdobou, do níž jsou
   vsazeny malby v gravettském stylu: kozorožci, megaceros, mamut, symboly, černá magie (25--20
   tisíc let). Objeveno 1949. (Jiří A. Svoboda)

   Courtet Victor Alexandre (21. 7. 1813, ĽIsle-sur-la-Sorgue, Francie -- 4. 9. 1867,
   Lamotte-Faucon, Francie), francouzský etnolog, rasový teoretik a veřejný činitel. V roce 1830
   až 1831 se v Paříži sblížil saint-simonismem. Saint-Simonova scientistická vize organické
   společnosti ovlivnila Courtetovy názory na vztahy mezi lidskými rasami a populacemi a jeho
   úsilí o vytvoření pozitivní politické vědy vycházející z etnologie a antropologie (Science
   politique, fondée sur la science de ľhomme ou étude des races humaines sous le rapport
   philosophique, historique et social, 1838). Koncem čtyřicátých let devatenáctého století se
   podílel ve funkci zástupce tajemníka na činnosti Pařížské etnologické společnosti. V letech
   1843 až 1862 řídil výstavbu hydraulických děl v rodném departamentu Vaucluse na jihu Francie a
   nepříliš úspěšně se pokoušel o vstup do politického života. Mnohé Courtetovy teze o "přirozené
   hierarchii ras" předznamenaly dílo Arthura de *Gobineaua a dalších rasových teoretiků druhé
   poloviny devatenáctého století. (Ivo T. Budil)

   coxa valga, vbočení kyčlí, kdy distální část dolní končetiny směřuje, oproti normálnímu
   postavení, laterálně. (Ladislava Horáčková)

   coxa vara, vybočení kyčlí, kdy distální část dolní končetiny směřuje, oproti normálnímu
   postavení, mediálně. (Ladislava Horáčková)

   craniorhachischisis, anencephalie  kombinovaná s rozštěpem páteřního kanálu. (Ladislava
   Horáčková)

   craniostenosis, viz kraniostenóza.

   craniosynostosis, viz kraniosynostóza.

   cremo (z latiny), spalovati, upalovati. (Josef Unger)

   creswellien (podle jeskyní Creswell Crag, Derbyshire, Anglie), pozdně paleolitická kultura
   rozšířená na Britských ostrovech, celkovým typologickým spektrem i datováním paralelní
   azilienem. Odlišuje se zejména drobnými hroty s bočním vrubem, připomínajícími spíše tradici
   hamburgienu. (Jiří A. Svoboda)

   cribra orbitalia, usura orbitae, hyperostosis spongiosa orbitae, kostní destrukce a novotvorba
   v přední části stropu očnice ve formě malých okrsků s pórovitou, houbovitou nebo trámčitou
   strukturou. (Ladislava Horáčková)

   Cro-Magnon, Francie. Pod tímto nevelkým převisem v Les Eyzies došlo v roce 1868 k nálezu pěti
   lidských koster, které se staly základem pro vymezení "kromaňonce". Uprostřed skupiny ležel
   tzv. stařec (1), muž kolem 45--50 let, provázený dvěma dospělými muži (3, 4), ženou (2) a
   jedním dosud nenarozeným dítětem. Mezi jednotlivými kostrami byly nalezeny četné zbytky
   barviva, na 300 provrtaných mušlí, provrtané zvířecí zuby a závěsek z mamutoviny. (Jiří A.
   Svoboda)

   cromer, komplex interglaciálních období před 0,8 až 0,5 milionem let. (Jiří A. Svoboda)

   CT, zkratka počítačové (computerové) tomografie. Rentgenologické vyšetření založené na
   zobrazování určité oblasti těla v průřezových vrstvách. (Ladislava Horáčková)

   cubicula, komora v katakombách, v níž byli pohřbíváni příslušníci jedné rodiny. (Josef Unger)

   Cuculcán, mayský výraz pro boha-kulturního hrdinu *Quetzalcóatla. (Oldřich Kašpar)

   cunnilingus, dráždění ženského pohlavního orgánu ústy a jazykem, respektive sání za účelem
   orgasmu. (František Vrhel)

   Cussac, Francie. V roce 2000 došlo k objevu nové jeskyně, kde pozůstatky lidských skeletů leží
   uvnitř dómu ozdobeného parietálním uměním. Kostry ležely volně na povrchu, soustředěny byly
   v přirozených prohlubních a medvědích hnízdech. Předběžný odhad je 5 jedinců: 4 dospělí a 1
   adolescent. Parietální umění stylisticky odpovídá horizontu gravettských jeskyní ve Francii a
   prvé datování, přímo z lidské kosti, by tomu odpovídalo (25 120 B. P.). (Jiří A. Svoboda)

   Cuvier Georges Léopold Chrétien Frédéric Dagobert (23. 8. 1769, Mömpelgard, dnes Montbéliard,
   Francie -- 13. 5. 1832, ...), francouzský anatom, paleontolog, geolog a veřejný činitel.
   Vystudoval ve Stuttgartu, od roku 1795 působil v Musée National d'Histoire Naturelle, byl
   tajemníkem Akademie věd a kancléřem Pařížské univerzity. Cuvier byl průkopníkem srovnávací
   anatomie a významně rozšířil linnéovskou zoologickou klasifikaci sloučením tříd do čtyř kmenů
   (fyla). Společně s Alexandrem Brongniartem provedl geologický průzkum Pařížské pánve a položil
   základy biostratigrafie. Studoval fosilie a uveřejnil první vědecký popis pterodaktyla. Byl
   odpůrcem Lamarckovy evoluční teorie, kterou se snažil nahradit teorií kataklyzmat,
   gigantických přírodních katastrof periodicky postihujících zemský povrch. Navzdory svému
   protestantskému původu hrál význačnou úlohu v politickém životě Francie za direktoria,
   císařství i během restaurace. Zemřel v důsledku epidemie cholery těsně před svým jmenováním do
   funkce ministra vnitra. Cuvier ovlivnil amerického přírodovědce švýcarského původu Louise
   *Agassize a britského paleontologa Richarda Owena. (Ivo T. Budil -- Jaroslav Malina)

   Cuzco, hlavní město incké říše. Snad založeno v 11. století Manco Capakem poblíž řeky Urubamby
   v nadmořské výšce 3 468 metrů; dnes hlavní město departamentu Cuzco v Peru. (Oldřich Kašpar)

   CVNS, viz Centrum pro výzkum neziskového sektoru.

   cysta, dutina uvnitř tkání s vlastní výstelkou vyplněná tekutou nebo tužší hmotou, která je
   produktem této výstelky či orgánu, v němž se cysta nachází. (Ladislava Horáčková)

   cysta multikamerální, cysta rozdělená vazivovými přepážkami na několik menších dutin.
   (Ladislava Horáčková)

   cysta ovariální, cysta vytvořená ve vaječníku. (Ladislava Horáčková)

   cysta unikamerální, cysta tvořená jedinou dutinou. (Ladislava Horáčková)

   cystadenom, nádor žlázového původu charakteru cysty. (Ladislava Horáčková)

   Čankajšek (Ťiang Ťie-š', 1887--1975), po *Sunjatsenovi  vedoucí činitel Kuo-min-tangu a jeho
   vojenských sil. V letech 1932--1975 prezident Čínské republiky (od roku 1949 na Tchaj-wanu).
   (Jaroslav Malina)

   Čan-kuo ("Válčící státy") (480--222 nebo 475--221 př. n. l.), období v dějinách Číny
   předcházející vzniku čchinské říše, kdy formálně panovala dynastie *Čou, fakticky však o moc
   nad celou Čínou soupeřila regionální království. Vyznačovalo se četnými diplomatickými
   jednáními i válečnými konflikty mezi nejsilnějšími čínskými státy usilujícími o sjednocení
   celého *Podnebesí. (Jaroslav Malina)

   Čapek Josef (1887--1945), český malíř, grafik, ilustrátor, karikaturista, spisovatel, výtvarný
   kritik, vedoucí osobnost a teoretik skupiny Tvrdošíjných. Bratr a v raném období spoluautor
   Karla Čapka. Ve výtvarné tvorbě reagoval na podněty moderního světového umění -- nejvýraznější
   byla kubistická lekce, proti zastáncům ortodoxnosti kubistů však hájil právo na domácí a
   osobní modifikaci, aby tvorba vyrůstala "z našeho bytí, z našich citových a rozumových
   vztahů". Od roku 1928 se výrazně inspiroval světem dětí. S blížícím se nebezpečím fašismu
   nabýval v jeho díle na dramatičnosti silný protifašistický akcentem. Již 1. 9. 1939 byl zatčen
   a bez soudu nastoupil cestu po koncentračních táborech, která skončila v Bergen Belsenu. Od
   mládí se též zajímal o umění zámořských národů. V letech 1910 až 1911 studoval africké a
   oceánské sbírky v pařížském muzeu Trocadéro (dnešní Musée de l'Homme) a po letech svoje
   záznamy použil při psaní knihy Umění přírodních národů; škoda, že tato kniha nevyšla ještě
   před 1. světovou válkou, znamenala by asi světový primát: v roce 1938 již byla dávno překonána
   lepšími pracemi německými (E. von Sydow) a francouzskými (Carl Kjersmeier). (Josef Kandert --
   Jaroslav Malina)

   Čechovský Karel (12. 4. 1952, Zastávka u Brna--27. 5. 1994, Brno), RNDr., antropolog. Studium
   na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity absolvoval v letech 1970--1975, obor odborná
   biologie, specializace antropologie. Po absolutoriu pracoval na Katedře tělovýchovného
   lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, zabýval se antropometrií a sledováním
   růstových změn u vrcholových sportovců. Rigorózum obhájil v roce 1980 na Univerzitě Karlově
   v Praze. (Ladislava Horáčková)

   Čen žen ("Pravý člověk"), pojem z taoistické mystické filozofie označující lidskou bytost s
   nadpřirozenými vlastnostmi a schopnostmi včetně dlouhověkosti, nebo dokonce nesmrtelnosti.
   (Jaroslav Malina)

   čepel (anglicky blade, francouzsky lame, německy Klinge), úštěp, jehož délka nejméně dvakrát
   převyšuje šířku, typický zejména pro mladý paleolit. Výroba vyžaduje charakteristický tvar
   připraveného jádra (čepelová technika, viz též mladopaleolitická technika). (Jiří A. Svoboda)

   čepel s otupeným bokem (anglicky backed blade, francouzsky lame `a  dos, německy
   Rückenmesser), charakteristický nástroj, jehož hrana je otupena strmou retuší. Může být
   tvarován i do hrotu. Typický pro chatelperronien, gravettien a magdalénien. (Jiří A. Svoboda)

   černá smrt, označení pro dýmějový mor. (Ladislava Horáčková)

   Červený kopec, Bohunice, Brno-město, Červený kopec v Brně-Bohunicích představuje nejúplnější
   sled pleistocenních fluviálních sedimentů, spraší a půdních komplexů (PK I--XII) ve střední
   Evropě. Ojedinělé stopy lidské přítomnosti (pravděpodobné artefakty) spadají až do starých půd
   o několik cyklů předcházejících hranici Matuyama/Brunhes, do půdy v úrovni této
   paleomagnetické hranice (PK X) a do středopleistocenní půdy označené jako PK Va. Hlavní
   osídlení ovšem náleží počátku würmského interpleniglaciálu (bohunicien). Podle Karla Valocha
   ležela industrie spolu s uhlíky na bázi interpleniglaciální půdy. Protože datování C 14 (před
   více než 40 000 lety) je poněkud starší, než se předpokládá pro počátek tvorby
   interpleniglaciálních půd, je pravděpodobné, že zde půdotvorný proces postihl starší, zřejmě
   sprašový horizont. Pozdější stratigrafická pozorování skutečně dokumentovala horizont
   přemístěných sprašových hlín s uhlíky, datovanými před 36 000 let, a to ještě stále v podloží
   téže půdy. Pylová analýza rekonstruuje v této fázi tundru s naprostou převahou (trpasličí?)
   vrby. Kamenná industrie je založena na principu levallois-leptolitických technologií a využívá
   rohovec ze Stránské skály (vzdálené asi 7 km). Některé listovité hroty a typická drasadla jsou
   však vyrobeny z rohovců typu Krumlovský les a z křídových rohovců, které byly dostupné v
   říčních štěrcích přímo v okolí lokality nebo donášené z primárních zdrojů v bořitovské a
   krumlovské exploatační oblasti. Malé, surovinově specializované dílny dokládají, že i tyto
   suroviny se opracovávaly na místě. Pro industrii z rohovců typu Stránská skála je
   charakteristické, že levalloiské hroty, jednoduchá drasadla, vruby a zoubkované nástroje
   převažují. V rámci bohunicienu je neobvyklé, že rydla převažují nad škrabadly. Tato škrabadla
   jsou plochá, někdy vyrobená na širších úštěpech, a jen výjimečně již dosahují vysokých
   aurignacoidních tvarů. Starý antropologický nález Brno 1 pochází rovněž z prostoru Červeného
   kopce, avšak jeho přesná poloha není známa. Víme jen, že v okolí se nacházela také glaciální
   fauna. Při úpatí Červeného kopce v Brně (Vídeňská a Kamenná ulice) leží rovněž menší lokality
   epigravettienu (první z nich je datována před 14 500 let). (Jiří A. Svoboda)

   Červinka Inocenc Ladislav (1. 2. 1869, Břest--3. 10. 1952, Brno), český archeolog, původním
   povoláním geometr, vrchní rada Státního archeologického ústavu, organizátor a popularizátor
   moravské prehistorie, v roce 1903 začal vydávat první moravský archeologický časopis Pravěk.
   Navrhl pojem szeletien jako označení jedné z mladopaleolitických kultur (1927). (Jaroslav
   Malina)

   Česká antropologie (ISSN-0862-5085), časopis *České společnosti antropologické, vycházející od
   roku 1994 a navazující na *Zprávy Antropologické společnosti (1947--1994). Šéfredaktorkou je
   Jarmila *Riegerová. Kontakt: Prof. RNDr. Jarmila Riegerová, CSc., Katedra funkční antropologie
   a fyziologie Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého, třída Míru 115, 771 11 Olomouc,
   telefon: 585 636 150, fax: 585 422 532, e-mail: riegerov@ftknw.upol.cz. (Jarmila Riegerová)

   Česká Lípa, Čechy, velký pískovcový skalní převis s několikanásobným osídlením mezolitu,
   nálezy ohnišť, kamenné a kostěné industrie, fauny, organických zbytků a lidského zubu. V okolí
   jsou necelé dvě desítky menších převisů s mezolitickým osídlením (Heřmánky, Máselník, Strážník
   a další). (Jiří A. Svoboda)

   Česká společnost antropologická (zkratka ČSA), viz Antropologická společnost.

   Český egyptologický ústav Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře, Český (někdejší Československý)
   egyptologický ústav Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře byl založen v roce 1958 jako
   samostatné vědecké pracoviště zkoumající vývoj staroegyptské společnosti a její kulturní
   odkaz. Jeho prvním ředitelem byl až do své smrti v roce 1960 zakladatel české egyptologie
   František Lexa. Založení tohoto ústavu mělo pro obor velký význam, neboť umožnilo našim
   egyptologům na jedné straně provádět v Egyptě vlastní archeologické výzkumy a získávat z nich
   původní pramenný materiál a na druhé straně se přímo zapojit do proudu světové egyptologie.
   Prvním úkolem ústavu byla účast na mezinárodní akci UNESCO, organizované na záchranu a
   dokumentaci núbijských památek ohrožených stoupajícími vodami Nilu v souvislosti se stavbou
   Vysoké asuánské přehrady. V letech 1961--1965 se uskutečnilo pět československých výprav, které
   provedly archeologický, epigrafický, etnografický a antropologický průzkum dvou svěřených
   rozlehlých koncesních oblastí v Dolní Núbii. Tuto práci Egypt ocenil podílem na hodnotných
   archeologických nálezech, který obohatil sbírky Národního muzea v Praze. Hlavním terénním
   pracovištěm ústavu se hned od počátku stal Abúsír -- významné královské pohřebiště z doby 5.
   dynastie (2465--2325 př. n. l.), které je součástí proslulého pyramidového pole (vyhlášeného
   UNESCO jako součást Světového kulturního a přírodního dědictví lidstva). Během dlouhodobého
   komplexního multidisciplinárního výzkumu lokality se podařilo odkrýt největší dochovanou
   nekrálovskou hrobku (typu mastaby) vezíra Ptahšepsese, pyramidové komplexy královny Chentkaus
   II. a panovníka Raneferefa a rozlehlé hřbitovy členů královské rodiny, vysokých úředníků,
   hodnostářů a kněží. Překvapivé jsou i objevy důmyslných šachtových hrobů hodnostáře
   Udžahorresneta a Iufaa z počátku první perské nadvlády (od 525 př. n. l.). Cílem terénní práce
   českých egyptologů je nejen prozkoumání a publikování objevených objektů, ale také jejich
   účinná konzervace a záchrana pro budoucnost. Práce na pražském pracovišti ústavu se
   soustřeďuje na zpracování všech objevených stavebních památek a nálezů z nich a na přípravu
   publikací. Průběžně jsou také zpracovávány egyptské nálezy uložené ve veřejných sbírkách a
   muzeích po celé České republice. Významná je rovněž pedagogická činnost na Filozofické fakultě
   Univerzity Karlovy i mimo ni. Velký význam má projekt Českého národního egyptologického centra
   (2000--2004), které se spolupodílí na organizování základního archeologického výzkumu v
   Egyptské arabské republice a pořádání výstav a mezinárodních egyptologických konferencí v
   Praze. Kontakt: Český egyptologický ústav Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře, Celetná 20, 110
   00 Praha 1; ředitel: Doc. PhDr. Břetislav *Vachala, CSc., telefon: 224 491 397, e-mail:
   bretislav.vachala@ff.cuni.cz. (Břetislav Vachala)

   Český lid, nejstarší český odborný etnografický časopis, vycházející (s přestávkami) od roku
   1891, původně pod redakcí Čeňka Zíbrta a Lubora *Niederla, později pouze pod vedením
   Zíbrtovým. Od roku 2001 vychází pod podvojným názvem Český lid -- Etnologický časopis. Časopis
   zprostředkovával vedle odborných studií s etnografickou, folkloristickou, případně i
   archeologickou, literárněvědnou a uměnovědnou tematikou, i kontakty se zahraničím a přinášel
   obsáhlé a fundované bibliografické přehledy domácí i cizí. Nyní uveřejňuje teoretické a
   materiálové studie, zprávy a recenze z etnografie, folkloristiky a socio-kulturní
   antropologie. Kontakt: Zdeněk Hanzl (odpovědný redaktor), Český lid (redakce), Na Florenci 3,
   110 00 Praha 1; distribuce pro Českou a Slovenskou republiku Academia, Langerova 61, 120 00
   Praha 2, telefon: 224 941 976, fax: 224 941 982 a Etnologicky ústav AV ČR, Na Florenci 3, 110
   00 Praha 1, telefon: 222 828 610, fax: 222 828 511. (Jaroslav Malina)

   Čchang-čcheng ("Dlouhá zeď") (viz též Wan-Ii čchang-čcheng a Velká čínská zeď), staročínský
   název (z období dynastie Chan) soustavy hraničních opevnění proti kočovníkům na severu a
   severozápadě *Podnebesí, jejíž první varianta byla postavena v době vlády *Prvního
   svrchovaného císaře Čchinů; později byla opravována, přestavována i různě přesouvána,
   naposledy a nejdůkladněji v období *dynastie Ming v 15. a 16. století. (Jaroslav Malina)

   Čchang-ťiang ("Dlouhá řeka"), též Jang-c'-ťiang, řeka ve střední Číně (dlouhá 6 300
   kilometrů), pramenící na severovýchodě Tibetské náhorní plošiny a ústící do Východočínského
   moře u Šanghaje; vedle *Žluté řeky od pravěkých druhá životodárná osa čínské kultury a
   civilizace. (Jaroslav Malina)

   čchi ("duch, energie"), jehož prostřednictvím se projevuje kosmická energie *li, uvádějící
   látku v pohyb a kombinací principů *jin a jang dává vzniknout a fungovat celému světu.
   (Jaroslav Malina)

   Čchin, asi 9. století až 221 př. n. l., starověký čínský stát (v dnešních provinciích Šen-si,
   Kan-su a S'-čchuan v severozápadní Číně), který vyšel vítězně z bojů o hegemonii nad Čínou.
   Celé Číně Čchinové vládli v letech 221 až 207 př. n. l.; v Západním světě byl z termínu Čchin
   odvozen název pro Čínu a její obyvatele. (Jaroslav Malina)

   Čchin (221--207 př. n. l.), dynastie, jejímž zakladatelem byl *První svrchovaný císař Čchinů.

   Čching (1616--1911), poslední dynastie v Číně mandžuského původu, která od roku 1644 vládla
   celé Číně. (Jaroslav Malina)

   Čchin Š' chuang-ti ("První svrchovaný císař Čchinů") (24. 11. 260 až 18. 7. 210 př. n. l.),
   rodovým jménem Jing, osobním jménem Čeng, tedy Jing Čeng, byl zván též Čao Čeng podle státu
   Čao, kde byli jeho rodiče rukojmími, nebo Lü Čeng podle svého údajného otce Lü Pu-weje; v
   letech 246--221 př. n. l. byl čchinským králem, v letech 221--210 př. n. l. se stal Prvním
   svrchovaným císařem Čchinů. (Jaroslav Malina)

   Čchin-tien ("Palác císařova ducha"), zvláštní stavba v staročínských záhrobních sídlech, kde
   prodléval jakýsi duchovní dvojník zemřelého panovníka a kde se mu pravidelně dostávalo jídla,
   pití a jiných potřeb. (Jaroslav Malina)

   Čchüan-žung, viz Žungové.

   čchüťialingská kultura, neolitická kultura na středním toku *Dlouhé řeky -- Čchang-ťiangu;
   z jejího prostředí pocházejí doklady pěstování falických kultů. (Jaroslav Malina)

   Čingischán (Temüdžin, 1206--1227), vůdce kmene Mongolů, zakladatel jejich světové říše.
   (Jaroslav Malina)

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   Čína (viz též Čínská lidová republika, Čínská republika), název "Čína" odvozuje většina
   evropských národů podle jména dynastie Čchin, jež v roce 221 před n. l. poprvé sjednotila
   jednotlivé státní útvary na tehdejším čínském území zhruba v rozloze dnešní východní Číny.
   Ruský název pro Čínu, "Kitaj", je odvozen z označení pro nechanské obyvatelstvo oblastí
   dnešního čínského severovýchodu a částečně severu, Čchi-tanů (Kitan), s nimiž se Rusové při
   svých sibiřských výpravách dostávali do styku. Číňané sami označují svou zemi jako Čung-kuo,
   "Říše středu", nebo Čung-chua, "Civilizace středu". Tento název se stal i součástí oficiálního
   označení Čínské lidové republiky (Čung-chua žen-min kung-che-kuo) (obr. 1--2). Čína (Čínská
   lidová republika, ČLR) zaujímá rozsáhlou oblast ve východní části asijského kontinentu.
   Prostírá se mezi 53^o a 20^o severní zeměpisné šířky a 73^o a 135^o východní zeměpisné délky a
   má plochu asi 9,6 milionu km^2 (zhruba 122krát větší než je plocha České republiky).
   Vzdálenost vzdušnou čarou mezi nejsevernějším a nejjižnějším bodem Číny je přes 5 500 km a
   mezi nejvýchodnějším a nejzápadnějším bodem asi 5 000 km, což odpovídá časovému rozdílu více
   než 4 hodiny. V porovnání s Evropou odpovídá zeměpisná šířka nejsevernějších výběžků Číny
   zhruba německému pobřeží, zeměpisná šířka střední Číny jižní části Středozemního moře,
   nejjižnější pevninský pruh jižním okrajům Sahary a ostrůvky v Jihočínském moři zhruba
   Guinejskému zálivu. K pevninské části ČLR patří na 5 000 ostrovů, z nichž největšími jsou
   Tchaj-wan (36 tisíc km^2; dnes samostatná Republika Čína), Chaj-nan (34 tisíce km^2) a řada
   menších ostrovů a ostrůvků v okrajových mořích (Žlutém, Východočínském a Jihočínském) Tichého
   oceánu. Délka pevninských hranic je přes 20 tisíc km. Čína hraničí na východě, severovýchodě a
   severozápadě se Severní Koreou (KLDR) a Ruskou federací, na severu s Mongolskem, na západě a
   jihozápadě s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Afghánistánem a Pákistánem, na jihu s
   Indií, Nepálem, Bhútánem, Myanmou (Barma), Laosem a Vietnamem. Čína byla po tisíciletí hlavním
   kulturním centrem Dálného východu, které od starověkých dob ve 3. tisíciletí př. n. l. sami
   Číňané označovali jako Podnebesí či Zemi středu, a vymezovali se tak vůči okolnímu světu
   "barbarů" jako svět civilizace. Jako politická a kulturní jednotka se však formovala po velmi
   dlouhou dobu -- pro její dotvoření byla zásadní vláda dynastie Chan (206 př. n. l.--220 n. l.),
   která pod svojí kontrolou sjednotila zhruba oblast dnešní vlastní Číny. První lidé se na území
   Číny, v okolí dnešního města Lan-tchienu u Si-anu, objevili již před 900 000 lety ve starší
   době kamenné (paleolitu). Nevznikli však na půdě Podnebesí, přišli postupně ze západu a
   jihozápadu ve stadiu Homo erectus, jeho starší vývojová stadia Australopithecus a Homo habilis
   proběhla totiž v jediné světové kolébce vzniku člověka -- v jižní a východní Africe. Nicméně
   v Číně se pak vytvořilo významné hominizační středisko a během paleolitu (900 000 až 10 000
   let př. n. l.) nastal relativně samostatný vývoj od stadia Homo erectus až k Homo sapiens.
   Došlo k objevu a rozvíjení základních kulturních vymožeností: obydlí, oděvu z kůže, ohně,
   nástrojů ze dřeva, kostí a štípaného kamene, malířského a sochařského umění; obživa byla
   založena na lovu zvěře a sběru rostlin. Obdobný životní styl pokračoval i v následující
   střední době kamenné (mezolitu), 10 000 až 6 000 let př. n. l., přičemž lidé prohloubili své
   poznatky o dění v přírodě, zvláště v rostlinné říši. V mladší době kamenné -- neolitu (8./6. až
   3. tisíciletí př. n. l.) -- obyvatelé sprašových vysočin kolem středního a horního toku Žluté
   řeky dospěli k objevu zemědělství a chovu zvířat a rozvíjeli nové vynálezy, které souvisely
   s usedlým způsobem života: stavbu pevných domů a stálých vesnic, výrobu efektivnějších
   nástrojů broušením a vrtáním kamene, hrnčířství, tkalcovství aj. Čína tak patří k několika
   světovým oblastem původního vzniku zemědělství. Podél středního a horního toku Žluté řeky na
   čínském severozápadě žili v 5. až 4. tisíciletí př. n. l. lidé kultury Jang-šao. Na polích
   získávaných žďářením a obdělávaných ručním způsobem pěstovali proso, čínské zelí a moruše,
   chovali prasata, možná i krávy, ovce, kozy a koně a vytvářeli krásnou malovanou keramiku (obr.
   2). Podobně žili v severní Číně příslušníci poněkud mladší kultury Ma-ťia-jao. Nové
   archeologické nálezy z posledních let ukazují, že neolitický způsob života se rozvíjel i
   v jiných oblastech Číny, snad dokonce i v údobích předcházejících dosud nejlépe prozkoumané
   jangšaoské kultuře. V jihočínských provinciích Fu-ťien, Kuang-si, Kuang-tung, Kuej-čou a
   Ťiang-si žili lidé neolitickým způsobem života v době 8000--7000 let př. n. l. (později zde na
   středním toku Dlouhé řeky -- Čchang-ťiangu -- rozkvétala čchüťialingská kultura, z jejíhož
   prostředí pocházejí doklady pěstování falických kultů), v severovýchodních provinciích kolem
   řeky Liao zemědělci singlungwaské kultury (6500--5000 př. n. l.) a sinleaské kultury (5000--3000
   př. n. l.) pěstovali rýži; další neolitické lokality z období 6500--4900 př. n. l. byly
   objeveny ve střední a severní Číně (v provinciích Che-nan, Che-pej a Šan-si -- pchejlikangská
   kultura a cch'šanská kultura) i podél pobřeží. (V souvislosti s časným datováním některých
   nově objevených neolitických kultur je třeba poznamenat, že jeho relevantnost je stále ještě
   předmětem odborné diskuse a expertiz, zatímco časové ukotvení dlouhodobě zkoumané jangšaoské
   kultury je nezpochybnitelné.) Zdá se, že nejdynamičtější vývoj pokračoval v povodí Žluté řeky.
   Na jejím dolním toku vznikla koncem 4. tisíciletí př. n. l., patrně pod částečným vlivem
   jangšaoské kultury, kultura lungšanská. Lidé lungšanské kultury se úspěšně rozvíjeli a
   postupně se rozšířili do severovýchodní, střední a jižní Číny. Na starém sídelním území
   docházelo k přelidnění, a proto byli nuceni sestoupit do obávaného, často zaplavovaného údolí
   Žluté řeky, bažinatou zemi odvodnit a založit nová pole. To byly rozsáhlé a složité práce,
   které mohly zvládnout pouze velké a dobře spravované pospolitosti -- tak se vytvářely podmínky
   pro vznik prvních států. Tvůrci obou neolitických kultur, moderními historiky někdy nazývaní
   Prótočíňané (Prvotní Číňané, Předčíňané), byli zřejmě předky dnešních Číňanů. Někteří vědci
   předpokládají, že tvůrci lungšanské kultury pocházeli z kmenů, které jsou ve starých čínských
   pramenech známy pod názvem Sia. Celé 3. tisíciletí př. n. l. lze označit jako dobu
   protohistorickou, neboť je zčásti osvětlena písemnými prameny, i když až z mladších dob.
   V rámci lungšanské kultury vzrůstal počet obyvatel (rozsáhlá sídliště) a vznikala sociální
   nerovnost (značné rozdíly v úpravě hrobů a bohatství milodarů). Pro pozdější staročínskou
   historiografii je to doba legendárně dokonalých vládců a tvůrců zásadních civilizačních hodnot
   a vymožeností. Období vlády těchto panovníků, a dokonce i sama jejich existence jsou možná jen
   spekulacemi starověkých historiků, avšak společenské dění a kulturní činy s nimi spojované
   jsou realitou ověřenou archeologickými prameny. Tak měli postupně vládnout: Fu-si, též Pao-si,
   první mytický císař Tchaj-chao (2842--2738 př. n. l.), jenž bývá dáván do spojitosti s bohyní
   Nü-wa, údajnou stvořitelkou lidstva (v tomto spojení jsou považováni za klasické ochránce
   manželství a jsou často zobrazováni s hadími ocasy) (obr. 3), Šen-nung -- Božský rolník
   (2737--2697 př. n. l.) (obr. 4), Chuang-ti -- Žlutý císař (2696--2598 př. n. l.) (obr. 5), s nímž
   je spojováno mnoho velkých činů, ale také autorství nejstarší příručky o správném vedení
   sexuálního a erotického života, Pět císařů (2597--2206 př. n. l.), Jao (2333--2234 př. n. l.),
   Šun (2233--2184 př. n. l.), Veliký Jü (2183--2177 př. n. l.), první císař pololegendární
   dynastie Sia, kterému je připisováno provedení velkých odvodňovacích prací. Počátkem 2.
   tisíciletí př. n. l. objevili Číňané metalurgii bronzu. Z tohoto kovu zhotovovali nástroje,
   zbraně a zejména nádherné reliéfně zdobené rituální nádoby (obr. 6). V polovině 2. tisíciletí
   př. n. l. (nebo možná o několik století dříve) vynalezli písmo, kterého užívali k zapisování
   věšteb i k stručnému zaznamenávání politických událostí na kosti, želví krunýře a stěny
   bronzových nádob (obr. 7). Teprve na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. se utvářely první
   varianty historických spisů: Kniha písní (Š'-ťing) a Kniha proměn (I-ťing), které obsahují i
   první pokusy o zpracování milostných témat. Dějiny 2. tisíciletí př. n. l. jsou proto známy
   jen zlomkovitě a uváděná data jsou pouze přibližná. V průběhu 2. tisíciletí a první poloviny
   1. tisíciletí př. n. l. vznikaly základy učení o přísném hierarchickém uspořádání společnosti
   na vrcholu s císařem (ti) jako bohem na zemi. Nebesa (Tchien), zosobnění všech pozemských i
   mimozemských sil a veškerého osudu světa a vesmíru, propůjčovala císaři, Synu nebes
   (Tchien-c'), vládu v Podnebesí (Tchien-sia) nebo v Zemi středu (Čung-kuo) Nebeským mandátem
   (Tchien-ming). V raných feudálních dobách císař zemi spravoval prostřednictvím údělných
   vládců, kteří zpravidla usilovali o nezávislost a byli nositeli odstředivých tendencí. Když si
   panovník nepočínal podle vůle Nebes, mohl mu být nebeský mandát odňat (ke-ming). Rozsah staré
   Číny se tehdy omezoval zhruba na oblasti dnešní střední, severozápadní a severovýchodní Číny.
   Podle tradice panovaly v Číně ve starověku postupně dynastie Sia (2183--1752 př. n. l.), Šang
   (1751--1045/1028 př. n. l.) a Čou (1027--256 př. n. l.). První dynastie ještě nevládly
   jednotnému čínskému státu, spíše představovaly nejvyšší autoritu mezi četnými menšími
   državami. Za panování dynastie Šang, v údobí let 1398 až 1028 př. n. l. (po přesídlení do
   An-jangu) označované názvem Jin, byl v aristokratických vrstvách rozvinut kult předků, jenž
   legitimoval jejich privilegované postavení ve společnosti, a složitý pohřební rituál,
   provázený v hrobech vládců a vysokých hodnostářů početnými lidskými oběťmi. Kolem roku 1045
   nebo 1028 př. n. l. přemohli Šangy jejich západní sousedé Čouové. Ti pak na troskách šangského
   státu vybudovali mohutnou říši, která ovládala značnou část severní Číny. Čouští králové
   rozdělili dobytá území do mnoha lenních států, v nichž vládli potomci čouského královského
   klanu, popřípadě klany spojenecké. Autorita čouských vládců se opírala o teorii Mandátu Nebes
   (Tchien-ming), podle níž Nebesa dala zakladatelům čouské dynastie na základě jejich ctnosti
   pověření vládnout nad Podnebesím. Stejně ctnostně měli jednat i jejich potomci; jinak hrozilo,
   že Nebesa dynastii mandát odejmou. Faktickou moc nad severní Čínou si ale Čouové udrželi pouze
   do roku 771 př. n. l. Toto období se podle polohy čouského hlavního města označuje jako
   Západní Čou (1045--771 př. n. l.). Roku 771 př. n. l. západní barbaři dobyli hlavní město a
   svrhli krále Jou-wanga. Jeho nástupce přesunul své sídlo na východ, k dnešnímu Luo-jangu
   v provincii Che-nan. Od té doby je čouská dynastie dále označována jako Východní Čou (770--256
   př. n. l.). Období Východní Čou se čínských dějinách dále tradičně dělí na dobu Letopisů
   (770--453 př. n. l.) a Válčících států (453--221 př. n. l.). Skutečná moc čouských panovníků se
   zhroutila a jednotlivé lenní státy se pustily do bojů o hegemonii a později vládu nad celou
   Čínou. Ve stále krutějších bojích byla postupně zlikvidována stará aristokracie a její úlohu
   ve správě státu převzala nová vrstva úředníků. Právě těchto pět století bylo klíčových pro
   zformování byrokratického modelu čínského státu. Důsledkem politických a společenských změn
   byl i neméně bouřlivý rozvoj čínského myšlení a kultury. Doba Válčícich státu je zlatým věkem
   čínské filozofie, kdy vznikly všechny hlavní filozofické školy. Přestože tyto státy bezohledně
   soupeřily o moc a svrchovanost nad ostatními, dělo se to v rámci všečínského pocitu
   sounáležitosti. Tradiční název své země -- Podnebesí nebo Země středu -- Číňané odvozovali
   z prastaré kosmogonické představy o uspořádání světa a vesmíru. Domnívali se, že svět má tvar
   čtverce, kdežto nebe že je kruhové. Podnebesí bylo uprostřed světa a klenula se nad ním mocná
   Nebesa -- zdroj řádu a pořádku. Země, které Podnebesí obklopovaly, se nacházely v rozích
   čtvercového světa, mimo blahodárné působení Nebes. V těchto zemích nefungovalo nic jako
   v Podnebesí. Nestřídala se tam roční období, nepohybovala se nebeská tělesa. V ničem nevládla
   spořádanost, všechno tam bylo horší než v Podnebesí. Podobně pohlíželi starověcí Číňané i na
   lid žijící v těch strašných končinách. Byli to podle nich "barbaři čtyř světových stran" s
   odlišným způsobem obživy, odlišným chováním i jazykem. Číňanům se jevili jako násilníci, kteří
   se se stády dobytka potulovali po své nehostinné zemi, zatímco v Číně se i v Období válčících
   států vedly sice zápasy o moc, ale hlavně spolu "(...) soupeřily stovky škol a filozofických
   směrů", jak říká se ve starých čínských pramenech. Osobitou kulturou mezi válčícími státy
   vynikal jihočínský stát Čchu. Politickou stabilitou, budovanou na legistickém základě,
   hospodářskou silou a vojenskou mocí se vyznačoval stát Čchin na severozápadě Číny. Díky tomuto
   zázemí panovník státu Čchin Jing Čeng (260--210 př. n. l.) také Čínu poprvé skutečně sjednotil.
   Roku 221 př. n. l. dokončil vítězné tažení proti soupeřům a sám sebe prohlásil za Prvního
   svrchovaného císaře Čchinů (Čchin Š'chuang-ti). Proslul jako sjednotitel říše, budovatel
   Dlouhé zdi a rozsáhlého záhrobního sídla u Lin-tchungu poblíž Si-anu, jež bylo z větší části
   zapuštěno pod zemí a vybaveno obrovským množstvím milodarů (obr. 8--10). Dynastie Čchin, kterou
   Čchin Š'chuang-ti založil, však neměla dlouhého trvání. Krátce po jeho smrti, v roce 210 př.
   n. l., se vlády zmocnil Liou Pang, muž prostého původu, a založil dynastii Chan (206 př. n.
   l.--220 n. l.). Za panování této dynastie, která převzala centralizovaný byrokratický systém
   Čchinů a dále jej upevnila, vzniklo obrovské impérium a vliv Číny se začal šířit do okolí.
   Ideologií jednotného státu se za Chanů stalo konfuciánství, jedno z mnoha etických učení, jež
   vznikla ještě za dynastie Čou (obr. 11). Konfuciánství odvozovalo uspořádání společnosti z
   modelu patriarchální rodiny a každému člověku přisuzovalo určité postavení v hierarchii
   rodinných (a společenských) vztahů, a to v závislosti na jeho příbuzenském poměru k ostatním,
   na věku a pohlaví. Konfuciánské učení, kanonizované za dynastie Chan, zůstalo s určitými
   obměnami určující ideologií čínské společnosti až do konce 19. století. Na počátku 3. století
   n. l., po pádu dynastie Chan, se Čína opět rozdělila. Na jejím území vznikaly a zanikaly
   krátkodobé dynastie a válčily mezi sebou různé menší státy, jež usilovaly o ovládnutí co
   největšího území. Bylo to období krvavých válek, ale také období neobyčejného myšlenkového
   kvasu a kulturního rozmachu. Bouřlivý rozvoj prodělaly zejména filozofie, estetika, literatura
   a výtvarné umění. Na významu v této době nabývá taoismus, filozofické učení sahající svými
   počátky až do doby Čou, stejně jako konfuciánství, dále buddhismus, který přichází do Číny
   z Indie dvěma cestami: severní -- přes Střední Asii a jižní -- po moři kolem Jihovýchodní Asie.
   Dynastie Suej (581--618) na konci 6. století vojenskou silou znovu vytvořila jednotný čínský
   stát. Imperiální velikost země však plně obnovila až následující dynastie Tchang (618--907),
   jejíž zakladatel pocházel ze severního aristokratického rodu, spřízněného s kočovníky.
   Tchangové se hlásili k odkazu dynastie Chan a podle jejího vzoru vytvořili centrálně
   spravovanou říši. Za vlády Tchangů proběhl proces, v němž s konečnou platností upadla
   společenská prestiž dědičné aristokracie a její místo zaujala vrstva vzdělaných státních
   úředníků, kteří své schopnosti museli osvědčovat u státních zkoušek. Hlavním předmětem studia
   ke zkouškám byly konfuciánské spisy, kanonizované již za Chanů. Navzdory preferování
   konfuciánství při správě říše se tchangská kultura vyznačovala pluralismem a kosmopolitními
   rysy -- s podporou dvora vzkvétal za Tchangů také taoismus a svého vrcholu dosáhl v Číně
   buddhismus. V roce 755, na vrcholu slávy tchangské říše, propuklo povstání, při kterém se
   oblíbenec císaře Süan-cunga a jeho favoritky Jang Kuej-fej, generál turkického původu An
   Lu-šan, pokusil zmocnit trůnu. Povstání bylo sice záhy potlačeno, tchangská říše se však již
   nikdy zcela nevzpamatovala z následků ničivé války. Po pádu dynastie Tchang následovalo krátké
   období roztříštěnosti, z něj zhruba po padesáti letech vítězně vyšel Čao Kuang-jin, vojenský
   vládce jednoho z menších států na severu Číny, a roku 960 založil dynastii Sung. Nastalo
   období prosperity, v němž podle názoru některých odborníků čínská civilizace dospěla k svému
   zenitu, a to navzdory tomu, že čínský stát za Sungů byl ze severu neustále ohrožován kočovníky
   a nedokázal své zájmy uhájit vojenskou silou. Sever ovládli Kitanové a po nich Čurčeni. Za
   dynastie Sung dochází k nebývalému rozvoji technologií, výroby, obchodu a peněžnictví,
   vzkvétají velká města, rozvíjí se systém vzdělání, budovaný z iniciativy státu i na základě
   soukromých snah, značného rozšíření dosahuje knihtisk. Ideologií čínského státu zůstává i
   nadále konfuciánství, které ovšem prodělává výrazné změny, a vzniká takzvané neokonfuciánství.
   Nová konfuciánská ortodoxie potvrzuje podřízené postavení ženy a upevňuje patriarchální
   hierarchii v rodině. Od 30. let 13. století Čínu okupovali Mongolové, kteří roku 1279 porazili
   jižní Sungy a vyhlásili vlastní dynastii Jüan (1260/1279--1368). Mongolský vpád přinesl utrpení
   milionům čínských obyvatel a znamenal ponížení pro jejich národní hrdost. Svědectví Marka
   Pola, který pobýval v Číně právě za dynastie Jüan, čínských písemných pramenů i
   archeologických nálezů však dokládá, že i za mongolské nadvlády se v Číně rozvíjel obchod a
   řemesla, vzkvétala města a vznikala pozoruhodná umělecká díla. Mongolové byli po necelých sto
   letech vlády poraženi čínskými povstalci, jejichž vůdce Ču Jüan-čang založil novou dynastii --
   Ming (1368--1644). Mingové se hlásili k odkazu velkých říší Chan a Tchang a pokusili se obnovit
   jejich slávu. Za vlády císařů dynastie Ming došlo k další centralizaci moci. Následky přílišné
   autokracie se po čase negativně projevily zejména na vývoji čínského hospodářství a
   zahraničního obchodu, rozbujela se byrokratizace a korupce a celý systém se stal nepružný.
   Navzdory tomuto vývoji, z dlouhodobého hlediska nepříznivému, dynastie Ming přinesla další
   rozkvět měst a městské kultury, z níž zejména na sklonku dynastie vyrůstají nekonformní
   myšlenkové proudy namířené proti neokonfuciánství, jež se mezitím proměnilo v rigidní systém
   předpisů a zákazů. Tyto proudy přinášejí mimo jiné také nový pohled na ženu, někteří myslitelé
   ji kladou naroveň muži; v literatuře nabývá obliby téma romantické lásky. Neefektivní způsob
   správy země, korupce a mocenský boj u dvora vedly k obecné nespokojenosti a na sklonku
   dynastie Ming propukala živelná rolnická povstání. Na jejich potlačení Mingové pozvali vojska
   sousedních kočovníků -- Mandžuů. Mandžuové však využili situace, dobyli mingské hlavní město,
   zakrátko se zmocnili celé země a založili vlastní dynastii Čching, která vládla Číně až do
   pádu císařství v roce 1911. Mandžuové beze zbytku převzali mingské instituce a přejímali
   čínskou kulturu, včetně jazyka. Ve snaze zachovat silný, autokratický stát nekompromisně
   potlačovali neortodoxní myšlenkové proudy. Literatura z této doby však dokládá, že nekonformní
   názory v různé formě existovaly a vyvíjely se navzdory státní moci. Je zřejmé, že pod povrchem
   bigotní konfuciánské společnosti nazrávalo oslabení alespoň některých rysů tradiční morálky a
   patriarchálního uspořádání rodiny. Během 19. století do Číny stále intenzivněji pronikají
   západní mocnosti. Čínská společnost se ocitá ve vleklé krizi, na niž inteligence reaguje
   snahou nalézt nové, životodárné impulzy na Západě. Pokusy o reformu císařství v 90. letech 19.
   století však ztroskotaly. V roce 1911 po takzvané Sinchajské revoluci byla dynastie Čching
   svržena a krátce po vyhlášení Čínské republiky 12. února 1912 poslední čchingský císař
   Süan-tchung abdikoval. V republikánské Číně bylo konfuciánství, ideologie císařství a tradiční
   společnosti, vystaveno nemilosrdné kritice a čínská inteligence se pokoušela do země zavést
   nejrůznější myšlenkové proudy a ideologické systémy převzaté ze Západu a z Japonska. Čínská
   republika se musela potýkat s řadou problémů: zaostalé hospodářství, sociální problémy,
   neadekvátní systém institucí, vysoký stupeň negramotnosti a především neustálé pokusy různých
   generálů a samozvaných místních vládců o vytvoření vlastních držav v regionech, případně o
   uchvácení moci v celé zemi. Po krvavém puči roku 1927 se do čela čínské vlády dostal generál
   Čankajšek. Ve městech proti němu v ilegalitě působila komunistická opozice, která zároveň na
   venkově budovala takzvané "sovětské oblasti", chráněné vlastní pravidelnou armádou. Situaci
   Čínské republiky začal záhy komplikovat tlak Japonska, které se snažilo násilím rozšířit svůj
   vliv v Číně; roku 1931 iniciovalo odtržení Mandžuska a vytvoření loutkového státu Mandžukuo a
   roku 1937 Čínu otevřeně napadlo. Válka proti japonské agresi načas otupila ostří vnitřního
   mocenského zápasu a zejména boje mezi vládou a komunisty, kteří mezitím ovládli sever země. Po
   porážce Japonska a skončení druhé světové války se válka mezi vládou a komunisty znovu naplno
   rozhořela a roku 1949 z ní vítězně vyšli komunisté, kteří založili Čínskou lidovou republiku.
   Čankajšek se svými věrnými odešel na Tchaj-wan, kde vznikl nezávislý stát, formálně však
   deklarující nárok na celou Čínu. Po Čankajškově smrti, zvláště od konce 80. let 20. století,
   prochází autokratický režim na Tchaj-wanu demokratickými změnami. (Olga Lomová -- Jaroslav
   Malina)

   

   

   

   

   

   

   

   

   Čína (Čínská lidová republika, ČLR), zaujímá rozsáhlou oblast ve východní části asijského
   kontinentu. Prostírá se mezi 53^o a 20^o severní zeměpisné šířky a 73^o a 135^o východní
   zeměpisné délky a má plochu asi 9,6 milionu km^2. K pevninské části ČLR patří na 5000 ostrovů,
   z nichž největšími jsou Tchaj-wan (dnes samostatná Republika Čína), Chaj-nan a řada menších
   ostrovů a ostrůvků v okrajových mořích Tichého oceánu. Čína hraničí na východě, severovýchodě
   a severozápadě s Koreou (KLDR) a Ruskou federací, na severu s Mongolskem, na západě a
   jihozápadě s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Afghánistánem a Pákistánem, na jihu s
   Indií, Nepálem, Bhútánem, Myanmou, Laosem a Vietnamem. Celková délka pevninských hranic Číny
   je přes 20 tisíc km.

   Administrativně se země dělí na 23 provincií (včetně Tchaj-wanu!), 5 národnostních autonomních
   oblastí (Čuangská AO Kuang-si, Chuejská AO Ning-sia, AO Tibet, Ujgurská AO Sin-ťiang, AO
   Vnitřní Mongolsko), 2 zvláštní administrativní oblasti (Hongkong, Macao) a 4 města pod přímou
   ústřední správou (Čchung-čching, Peking, Šanghaj, Tiencin).

   Velká rozloha Číny, nestejná vzdálenost od moře a velké rozdíly v nadmořské výšce způsobují
   neobyčejnou rozmanitost přírodních podmínek, stejně jako se na povrchu území odráží jeho
   tektonická stavba a dlouhodobě se utvářející geologické podloží. Svéráznost geologických
   oblastí nachází své vyjádření také v existenci celé řady mineralogických pásem. V Číně se
   nalézají bohatá ložiska černého uhlí, ropy, železné rudy, barevných a vzácných kovů ad.

   Reliéf čínského povrchu, rozložení a směry hlavních horských pásem a s tím související
   klimatické podmínky určují i rozložení a celkový charakter čínské říční sítě, která je v
   celkovém součtu mimořádně dlouhá, avšak její hustota je značně nerovnoměrná. Převážná část
   území je odvodňována do okrajových moří Tichého oceánu. Typické pro téměř všechny čínské řeky
   je prudké kolísání vodního stavu v průběhu roku.

   Význam čínských řek pro život veškerého obyvatelstva je zcela mimořádný -- mají významnou úlohu
   v dopravě, při umělém zavlažování, podél řek je osídlení nejhustší a leží při nich také
   největší čínská města. Nejdelšími a nejvýznamnějšími čínskými řekami jsou Čchang-ťiang (Dlouhá
   řeka, nazývaná též Jang-c'-ťiang), Chuang-che (Žlutá řeka), Chuaj-che, Chej-lung-ťiang (Amur),
   Liao-che, Si-ťiang (na svém dolním toku známá jako Ču-ťiang, Perlová řeka), Cangpo
   (Brahmaputra) v Tibetu, Lan-cchang-ťiang (Mekong) a Nu-ťiang (Salvin) v jihozápadní Číně ad.

   Čína má též velké množství sladkovodních jezer -- Čching-chaj-chu (Kökönúr), Pcho-jang-chu,
   Tung-tching-chu, Sing-kchaj-chu (Chanka) ad. Její východní a jihovýchodní pobřeží omývají tři
   okrajová moře Tichého oceánu -- Žluté moře (Chuang-chaj), Východní moře (Tung-chaj) a Jižní
   moře (Nan-chaj).

   Důsledkem obrovské rozlohy a velké nesourodosti půdního reliéfu je i značně diferencované
   podnebí a nestejné množství dešťových srážek.

   Na rozlehlém území východní Asie, relativně izolovaném mořem, horami a pouštěmi, se již od
   nepaměti vytvářelo úzké historické, sociální a kulturní společenství lidu nejrůznějších ras a
   plemen. Toto společenství, vznikající převážně násilným podmaňováním i přirozeným asimilováním
   rodů, kmenů a etnických skupin, bylo již od 3. století př. n. l. postupně organizováno v
   jednotný centralizovaný státní útvar, který se v chodu dějin tu rozpadal, tu opět znovu
   sjednocoval, který však dokázal vtisknout celé oblasti určitou jednotu hmotné a duchovní
   civilizace a kultury. Úloha jednotícího a určujícího elementu v tomto dlouhodobém procesu
   připadla lidu Chan (vlastním Číňanům), a to i přesto, že nejednou v dějinách měly vládu nad
   tímto prostorem ve svých rukou národy a dynastické rody nechanské (nečínské), jako kupříkladu
   rozmanité prototurkické a prototibetské národy za dob rozdělení Číny za tzv. Jižních a
   Severních dynastií (420--589), tunguzští Kitani (Liao, 907--1125) a Džürdženi (Ťin, 1114--1234)
   za doby Sung (10.--13. století), Mongolové za dynastie Jüan (1271--1368) a Mandžuové za dynastie
   Čching (1644--1911). Asimilační schopnost Chanů, zpravidla převyšujících civilizační úroveň
   svých podmanitelů, byla však taková, že cizí vládnoucí rody i s celou aparaturou jejich
   vojenské a administrativní moci Chanům vždy dříve či později podléhaly a přejímaly společenské
   a ideové soustavy vytvořené Chany.

   Chanské obyvatelstvo v důsledku militaristických výbojů a kolonizování dobytých území ovšem
   také pronikalo do míst původně osídlených jinými plemeny, mísilo se s nimi a souvislými pruhy
   svého osídlení narušovalo kompaktní sídliště nechanských etnických celků. Přitom nepochybně
   docházelo k vzájemnému přejímání řady zvyků, praktik a idejí vytvořených na obou stranách.
   Soužití různých etnik chanské kulturní oblasti se tedy vyvíjelo po staletí a se střídavými
   šancemi a situace vytvořená tímto složitým historickým procesem -- Pax Sinica -- vedla ve svých
   konečných důsledcích k tomu, že z Číny se během staletí stal typický mnohonárodní, respektive
   mnohonárodnostní stát, že její obyvatelstvo představuje dnes velmi pestrou mozaiku, pokud jde
   o jeho antropologickou charakteristiku, etnické složení, sociální strukturu a jazykové,
   kulturní, náboženské a jiné zvláštnosti.

   Jako mnohonárodní stát v jeho nynějších hranicích se Čína zkonstituovala teprve ke konci 18.
   století, a to jednak v důsledku postupné absorpce někdejších státních útvarů Čuangů, Mongolů,
   Tibeťanů, Ujgurů a dalších, jednak jako výsledek dobyvatelských válek čchingských císařů.
   Nechanské obyvatelstvo bylo v průběhu těchto akcí vystaveno buďto úplné likvidaci, nebo
   násilné kolonizaci a postupné dobrovolné či nedobrovolné asimilaci, tj. sinizaci čínskými
   dobyvateli. Takto získaná nová území bývala osídlována přistěhovalci z čínského vnitrozemí,
   kteří se na nově získaných teritoriích poměrně rychle zabydleli a záhy také zmocnili klíčových
   pozic v místní administrativě, obchodu atd. a kteří pokračování své přítomnosti na těchto
   územích zabezpečovali praktikováním smíšených sňatků.

   Kdykoli se dnes v Číně hovoří o jejích národech a národnostech, vždy se o každém či každé z
   nich -- ať jakkoli početně velkém či malém -- mluví jako o min-cu, respektive -cu, "lid, národ,
   národnost" (druhého tvaru se užívá ve složeninách doplněných o čínské označení dotyčného
   etnika, kupříkladu Chan-cu, "chanský národ, Chanové", Cang-cu, "tibetský národ, Tibeťané",
   Meng-ku-cu, "mongolský národ, Mongoli" apod. Jediný rozdíl v označení obyvatelstva ČLR je v
   tom, že první jsou nazýváni "národ Chan, Chanové" (Chan-cu), kdežto ostatní jsou jako celek
   označováni hromadným, nevědeckým termínem, či spíše opisem, "málo četné národy" -- šao-šu
   min-cu.

   Chanové patří k mongoloidnímu lidskému plemeni a na rozsáhlých prostorách severovýchodní,
   severní, východní, jižní a střední části východní Asie, kde žijí v kompaktních celcích, jsou
   autochtonními obyvateli. V současné době tvoří na takto vymezeném teritoriu zhruba 92 %
   veškeré tamní populace (v roce 1990 přibližně 1 259 milionů). Chanové jsou jediným národem na
   světě s tak dlouhým a nepřetržitým historickým vývojem na jednom území, se společnými
   bioantropologickými rysy, s jedním společným písmem a jazykem a výraznou kulturou, převyšující
   okolní národy. Kromě vlastní ČLR a Tchaj-wanu žijí Chanové ve větších celcích také v
   Indonésii, Malajsii, Singapuru, Thajsku, Koreji, Vietnamu, Austrálii a v USA.

   Do skupiny "menšinových národů" ČLR patří z početnějších nechanských etnik rasově a
   antropologicky odlišní Čuangové (15,5 milionu), Mandžuové (8,8 milionu), Chuejové (8,6
   milionu), Miaové (7,4 milionu), Ujguři (7,2 milionu), Iové (6,6 milionu), Tchuťiaové (5,7
   milionu), Mongoli (4,8 milionu), Tibeťané (4,6 milionu) a dalších 47 oficiálně uznávaných
   národů a národnostních skupin různé etnické příbuznosti.

   Čína patří mezi oblasti prvotního formování současného člověka a nejstarší centra světové
   civilizace. Za kolébku svébytné čínské civilizace je označován střední a dolní tok Žluté řeky
   s prvními státními útvary na čínském území. První lidé se zde objevili v období paleolitu před
   900 000 lety. Nevznikli však na půdě dnešní Číny, přišli postupně ze západu ve stadiu Homo
   erectus, když jeho starší vývojová stadia -- archaičtí hominini -- proběhla v jediné světové
   kolébce vzniku člověka, v jižní a východní Africe. V okolí dnešního města Lan-tchienu a
   vesnice Kung-wang-lingu u Si-anu na severozápadě Číny žil Homo erectus (Homo lantianensis),
   který dosud zůstává "prvním čínským člověkem". Později, před půl milionem let, obýval
   vápencové návrší u města Čou-kchou-tienu poblíž Pekingu Homo erectus, známý pod označením
   Sinanthropus pekinensis  (Čínský člověk z Pekingu). V Číně se pak vytvořilo významné
   hominizační středisko a během paleolitu nastal relativně samostatný vývoj od stadia Homo
   erectus až k Homo sapiens sapiens. Došlo k objevu a rozvíjení základních kulturních
   vymožeností: obydlí, oděvu z kůže, ohně, nástrojů ze dřeva, kostí a štípaného kamene,
   malířského a sochařského umění; obživa byla založena na lovu zvěře a sběru rostlin. V období
   40 000 až 10 000 př. n. l. se v oblasti Číny se rozšířily populace lidí anatomicky moderního
   typu (Homo sapiens sapiens), z nichž některé si uchovaly charakteristické znaky z předchozích
   dob (malý vzrůst, poměrně plochý obličej), jiné se příliš nelišily od tehdejších evropských
   lidí. V mezolitu (10 000 až 8/6 000 let př. n. l.) se lidé na území Číny pomocí nástrojů z
   kamene, kosti a dřeva stále živili lovem a sběrem rostlin, přičemž prohlubovali své poznatky o
   dění v přírodě. V neolitu ( 8/6. až 3. tisíciletí př. n. l.) obyvatelé sprašových vysočin
   kolem středního a horního toku Žluté řeky dospěli k objevu zemědělství a chovu zvířat a
   rozvíjeli nové vynálezy, které souvisely s usedlým způsobem života: stavbu pevných domů a
   stálých vesnic, výrobu efektivnějších nástrojů broušením a vrtáním kamene, hrnčířství,
   tkalcovství aj. Čína tak patří k několika světovým oblastem původního vzniku zemědělství. V 7.
   až 4. tisíciletí př. n. l. podél středního a horního toku Žluté řeky žili lidé jangšaoské
   kultury. Na polích (získávaných žďářením a obdělávaných ručním způsobem) pěstovali proso,
   čínské zelí a moruše, chovali prasata a možná i krávy, ovce, kozy a koně a vytvářeli krásnou
   malovanou keramiku. Archeologické nálezy z posledních let ukazují, že neolitický způsob života
   se rozvíjel i v jiných oblastech Číny, snad dokonce i v údobích předcházejících dosud nejlépe
   prozkoumané jangšaoské kultuře. V jihočínských provinciích Fu-ťien, Kuang-si, Kuang-tung,
   Kuej-čou a Ťiang-si totiž žili lidé neolitickým způsobem života již v době 8000--7000 let př.
   n. l. (později zde na středním toku Dlouhé řeky -- Čchang-ťiangu [Jang-c'] -- rozkvétala
   čchüťialingská kultura, z jejíhož prostředí pocházejí doklady existence falických kultů),
   v severovýchodních provinciích kolem řeky Liao zemědělci singlungwaské kultury (6500--5000 př.
   n. l.) a sinleaské kultury (5000--3000 př. n. l.) pěstovali rýži; další neolitické lokality
   z období 6500--4900 př. n. l. byly objeveny ve střední a severní Číně (v provinciích Che-nan,
   Che-pej a Šan-si -- pchejlikangská kultura a cch'šanská kultura) i podél pobřeží. Zdá se tedy,
   že v neolitu se v Číně vytvářejí přinejmenším dvě kulturní centra, jejichž odlišnost
   pozorujeme dodnes. První tvoří jižní oblast zhruba podél Dlouhé řeky, Jang-c'. Zde se již
   v 8.--7. tisíciletí př. n. l. objevily zemědělské kultury, pro něž bylo základem obživy
   pěstování rýže. Rýže zůstala základní plodinou této oblasti do současné doby. Jiná byla
   situace, jak již řečeno, v suchých sprašových rovinách a pahorkatinách u Žluté řeky
   (Chuang-che) na severu. Tam jsou počátky zemědělství zhruba v 6. (možná už v 7.) tisíciletí
   př. n. l. spojeny s prosem, které je velmi dobře přizpůsobeno místním suchým podmínkám. (V
   souvislosti s časným datováním některých nově objevených neolitických kultur je třeba
   poznamenat, že jeho relevantnost je stále ještě předmětem odborné diskuse a expertiz, zatímco
   časové ukotvení dlouhodobě zkoumané jangšaoské kultury je nezpochybnitelné.) Koncem 4. až 2.
   tisíciletí př. n. l. na dolním toku Žluté řeky (patrně pod částečným vlivem jangšaoské
   kultury) vznikla lungšanská kultura. Lidé lungšanské kultury se dynamicky rozvíjeli a postupně
   se rozšířili do severovýchodní, střední a jižní Číny. Na starém sídelním území docházelo k
   přelidnění, a proto byli lidé nuceni sestoupit do obávaného, často zaplavovaného údolí Žluté
   řeky, bažinatou zemi odvodnit a založit nová pole. To byly velké a složité práce, které mohly
   zvládnout pouze velké a dobře spravované pospolitosti -- tak se vytvářely podmínky pro vznik
   prvních států. Tvůrci obou neolitických kultur, nazývaní někdy moderními historiky Prótočíňané
   (Prvotní Číňané, Předčíňané), byli zřejmě předky dnešních Číňanů. Někteří vědci předpokládají,
   že tvůrci lungšanské kultury pocházeli z kmenů, které jsou ve starých čínských pramenech známy
   pod názvem Sia.

   Po legendární dynastii Sia a polohistorické Šang/Jin nastoupila již plně historická dynastie
   Čou (Západní, 11. století--771 př. n. l.; Východní, 770--249 př. n. l.), pro niž byl příznačný
   nebývalý myšlenkový kvas (taoismus, konfucianismus, legismus). Při utváření čínské státnosti
   měly rozhodující vliv starověký sjednotitelský stát Čchin (221--206 př. n. l.) a zejména po něm
   následující dynastie Chan (206 př. n. l. --220 n. l.). Chanové (Západní či Dřívější, 206 př. n.
   l.--8. n. l. i Východní či Pozdější, 25--220) téměř na půl tisíciletí vytvořili z Číny pevný
   politický, ekonomický a kulturní celek, který se vyvinul v regionální východoasijskou velmoc.
   Za Chanů byl navázán styk se "Západními zeměmi" (Čang Čchien), provozován s nimi obchod po
   tzv. "hedvábné cestě", v roce 134 př. n. l. byl zaveden systém státních zkoušek (zrušený až v
   roce 1904), do země pronikl buddhismus, byl vynalezen papír (Cchaj Lun) atd. V těch dobách
   vytvořené tradice se staly základem čínských národních tradic, jež zemi ovlivňovaly prakticky
   až do 20. století.

   Rozpad impéria Chan byl vystřídán obdobím čtyřsetletého rozdrobení země -- období Tří říší
   (220--280), dynastie Ťin (265--420), období Jižních a Severních dynastií (420--589) -- než byla
   země znovu sjednocena v období Suej (581--618). Po něm pak následovaly éry velkého všestranného
   rozmachu za domácích dynastických rodů Tchang (618--907), Sung (960--1279) a Ming (1368--1644). V
   téže době ovšem byla země či aspoň některé její části nejednou i dlouhodobě ovládnuty
   nomádskými kmeny Kitanů (dynastie Liao, 907--1125), Džürčenů (dynastie Ťin, 1115--1234), Mongolů
   (dynastie Jüan, 1271--1368) a v poslední fázi existence císařství Mandžuů (dynastie Čching,
   1644--1911). Za Mongolů pobýval v Číně Marco Polo, za Mingů uskutečněny výboje do sousedních
   zemí, rozvíjena námořní doprava (Čeng Che), u čínských břehů přistáli první Portugalci (Macao,
   1557) a byla zahájena činnost evropských misionářů v zemi. Za Čchingů doznala říše největšího
   územního rozmachu, byly vedeny tři "opiové války", podepsány první nerovnoprávné smlouvy s
   cizími mocnostmi, vedeny války s Francií a Japonskem a pád dynastie Čching předznamenalo
   proticizinecké povstání "boxerů" I-che-tchuan (1898--1901).

   Probuzený nacionalismus v 19. století vedl k Sinchajské revoluci (1911), z níž vzešla v Číně
   první republika na asijském kontinentu (Čínská republika, 1912--1949 a její pokračování na
   Tchaj-wanu). Poslední mandžuský císař Pchu-i abdikoval a následovala diktatura Jüan Š'-kchaje
   (1912--1916) a po jeho smrti vznik regionálních militaristických klik, které ovládaly zemi do
   roku 1928. V roce 1921 byla založena Komunistická strana Číny, v letech 1926--1927 veden
   sjednocovací Severní pochod Čankajškovy Národní revoluční armády a na jeho závěr vytvořena
   ústřední čínská vláda se sídlem v Nankingu (leden 1931). Po japonském záboru čínského
   Severovýchodu a vytvoření loutkového projaponského státu Man-čou-kuo (1932--1945) byla zahájena
   japonská válka proti Číně (1937--1945). Poválečné jednání mezi Kuomintangem a Komunistickou
   stranou Číny o vytvoření koaliční vlády skončilo neúspěchem a tak byl po vítězných ofenzívách
   Čínské lidové osvobozenecké armády v Pekingu 1. října 1949 vyhlášen vznik ČLR.

   Další vývoj ČLR výrazně poznamenaly vnitropolitické i zahraničně politické změny, zejména
   "hnutí sta květů" (1956), "velký skok" a lidové komuny (1958--1960), povstání v Tibetu (1959),
   "kulturní revoluce" (1966--1976), "kritika Lin Piaa a Konfucia" (1974--1975) a další. V roce
   1979 postupně zemřeli tři přední činitelé nového čínského státu vrchní velitel armády Ču Te,
   premiér Čou En-laj a předseda Mao Ce-tung. 80. léta 20. století jsou v Číně považována za
   počátek nového obratu v historii země, spojovaného s ekonomickými reformami Teng Siao-pchinga
   a jeho politikou "otevírání se světu".

   Národním jazykem Chanů a zároveň státním jazykem ČLR je čínština (čung-kuo-chua, chan-jü). Ta
   genealogicky přísluší do rodiny čínsko-tibetských jazyků, charakterizované jednoslabičností
   morfémů a tónovým rozlišováním homonym. Čínština se vyznačuje množstvím dialektů, mnohdy
   navzájem nesrozumitelných. Pekingským nářečím hovoří dvě třetiny populace.

   Čínské písmo (znaky) je logografické -- znaky představují pojmy a jejich výslovnost si třeba
   osvojit. Vzniklo z obrázkového písma piktografického (nejstarší nápisy na věštebných želvích
   krunýřích a kostech pocházejí z 2. tisíciletí př. n. l. Znaky se tradičně psávaly shora dolů a
   zprava doleva. Abeceda pinyin (pchin-jin), sloužící k zápisu znaků modifikovanou latinskou
   abecedou, byla úředně zavedena v roce 1957.

   Filozofie. -- Na úsvitu čínských dějin se setkáváme ještě s původními šamanskými kulty a s
   tradicí uctívání předků. V dalším vývoji pak již náboženské názory v Číně splývají s
   autochtonními filozofickými koncepcemi, které si všímaly převážně jen otázek praktické etiky a
   morálky a téměř úplně opomíjely jakoukoli metafyziku.

   Nejvýznamnějšími ze staročínských filozofických učení jsou domácí taoismus a konfucianismus a
   z Indie převzatý buddhismus, souhrnně nazývaná "tři nauky" (san-ťiao).

   Název taoismus (tao-ťiao) je odvozen od slova tao, "cesta". Za legendárního zakladatele tohoto
   původního čínského nábožensko-filozofického učení je považován Lao-c' ("Starý Mistr", kolem
   570--490 př. n. l.), údajný autor Knihy o tau a ctnosti (Tao te ťing). Cestou (tao) se rozumí
   prapodstata i konečný smysl všech věcí, ctností (te) pak individuální přirozenost věcí.
   Filozofickým jádrem taoismu je zásada wu-wej ("ne-činění"), tj. nezasahování do daného stavu
   věcí. Taoistickou ideologii rozvinuli myslitelé Čuang-c' (380--320 př. n. l.), Chuej Š'
   (350--269 př. n. l.) a Kung-sun Lung (kolem 284--259 př. n. l.).

   Konfucianismus (žu-ťiao) se stal v Číně všeobecně přijímanou soustavou morálních a etických
   norem a hodnot, jakož i praktickou státovědou. Jeho základem je učení myslitele Konfucia (asi
   551--497 př. n. l.), jehož myšlenky se staly páteří čínského byrokratického státu. Podstatou
   Konfuciovy etiky je žen ("humanita"), mravní princip určující vztahy v rodině i ve
   společnosti. Konfuciovy výroky byly po jeho smrti sebrány jeho žáky do knihy "Vybraná rčení"
   (Lun-jü). Pro formování raného konfuciánství a jeho rozšíření měl velký význam filozof Mencius
   (Meng-c', asi 372--289 př. n. l.), principy všeobecné lásky do něho vnesl filozof Mo Ti (Mo-c',
   asi 479--400 př. n. l.).

   Evidentně v reakci na konfucicánské zdůrazňování ctnosti, humanity, dobra, všeobecné lásky
   atd. vznikla škola legistů (fa-ťia), soustřeďující se výhradně na státoprávní otázky a
   hlásající princip vládnutí, opírající se o propracovaný systém drakonických zákonů.
   Představitelem těchto teorií byl filozof Chan Fej (280--233 př. n. l.).

   Zformování konfuciánství do jeho systemizované podoby je dílem filozofa Tung Čung-šua (asi
   179--104 př. n. l.) a kritikem jeho metafyziky z materialistických pozic byl Wang Čchung (asi
   29--100), autor "Kritických pojednání" (Lun-cheng). K obrodě konfuciánství, obohaceného již
   některými idejemi z buddhismu a taoismu, se zasloužil sungský filozof Ču Si (1130--1200),
   hlavní představitel tzv. neokonfuciánství. Za dynastie Ming se jako čelný konfuciánec projevil
   Wang Jang-ming (1472--1528) a v moderní době vystupovali jako konfuciánští reformátoři Kchang
   Jou-wej (1858-1927) a Liang Čchi-čchao (1873--1939).

   Náboženství. -- Indický buddhismus (fo-ťiao) v pozdějších stoletích výrazně poznamenal veškerý
   náboženský a kulturní život Číny. Podle tradice byl uveden do země v 1. století n. l. a měl v
   zemi řadu významných center. Za dynastií Suej a Tchang (6.--10. století) dosáhl v zemi svého
   největšího rozkvětu. Za dynastie Sung (10. --13. století) docházelo ke splývání buddhistického
   myšlení s konfuciánstvím a taoismem a za poslední, mandžuské dynastie Čching (17.--začátek 20.
   století) zažil velký rozvoj tibetský buddhismus, rozšířený také v Mongolsku, tehdy součásti
   Čínské říše.

   Z dalších náboženských vyznání rozšířených v Číně jsou to především islám a křesťanství
   nejrůznějších denominací.

   Islám se dostal do Číny v polovině 7. století a je rozšířen hlavně mezi Chueji, Ujgury,
   Kazachy a dalšími nechanskými menšinovými národy čínského Severozápadu.

   První kontakty s nestoriánským křesťanstvím prožila Čína v 7. století. Ve 13. století dorazili
   do jüanské Číny první představitelé římsko-katolické víry, ale hlavní zásluhu na trvalejším
   uvedení katolictví do Číny mají až v 17. století jezuitští misionáři v čele s Italem Matteo
   Riccim (1552--1610). Pravoslaví se etablovalo v Pekingu po uzavření rusko-čínské Něrčinské
   dohody v roce 1689. Protestantství se dostalo poprvé do Číny až počátkem 19. století.

   Čínská literatura je jednou z nejstarších a největších světových literatur. V ohledu obsahovém
   je pro ni charakteristická výrazně společenská funkce a v ohledu jazykovém nápadný protiklad
   mezi literaturou klasickou, psanou klasickým jazykem wen-jen, a literaturou v hovorovém jazyce
   paj-chua. Historická délka vývoje čínského písemnictví, jakož i žánrové a obsahové jeho
   bohatství jsou ovšem tak obsáhlé, že zde nedovolují poskytnout více než pouhý stručný jeho
   přehled s poukázáním na jména nejvýznamnějších tvůrců a jejich díla.

   Nejstarší dochované literární texty pocházejí z 10.--6. století př. n. l. a jsou to lidové
   zpěvy klasické Knihy písní Š'-ťing, dále základní taoistický traktát Kniha o tao a ctnosti
   Tao-te-ťing a konfuciánští "klasici" -- Pět kanonických knih Wu-ťing a Čtyři posvátné knihy
   S'-šu. Z druhé poloviny 1. tisíciletí pocházejí Dějiny států Kuo-jü a spisy filozofů Mo Tiho,
   Čuang-c'ho, Mencia, Chan Feje ad.

   V polovině 4. století př. n. l. vzniká na jihu Číny písemnictví zvané čchu-cch', básnický žánr
   poměrně volné formy, jehož nejvýznamnějším představitelem je Čchü Jüan (asi 340--278 př. n.
   l.).

   Za Chanů vytvářeli svá díla Ťia I, S'-ma Siang-žu, S'-ma Čchien, autor Zápisků historika
   Š'-ťi, Pan Ku, autor Dějin Chanů Chan-šu. V období Jižních a Severních dynastií se proslavil
   zejména "básník polí" Tchao Čchien alias Tchao Jüan-ming (365--427).

   Doba Tchang je považována za "zlatou dobu" čínské poezie. Tehdy vytvářeli svá nesmrtelná díla
   básníci Wang Wej, Li Po, Tu Fu, Po Ťü-i a novelisté Jüan Čen, Po Sing-ťien ad. V tomto období
   vzniká také tvorba v běžné hovorové řeči, tlumočená lidovým masám vyprávěči (ukázkou jsou
   buddhistické legendy promíšené zpěvy, pien-wen).

   Za Sungů nastal rozkvět básní cch', vzniklých původně z lidových písní. Poezii, životopisné a
   historické próze se věnovali Ou-jang Siou, S'-ma Kuang, Su Tung-pcho, básnířka Li Čching-čao
   aj. Za mongolské dynastie Jüan se nejvíce rozvíjelo dramatické umění (Kuan Chan-čching, Wang
   Š'-fu).

   V epoše Ming vznikla mistrovská díla Luo Kuan-čungova, Š' Naj-anova, Wu Čcheng-enova a za
   Čchingů díla Pchu Sung-lingova, Wu Ťing-c'ho, Cchao Süe-čchinova, Chuang Cun-sienova, Wu
   Wu-jaova, Kchang Jou-wejova, Wang Kuo-wejova a mnoha dalších.

   Mocným impulzem pro rozvoj čínské literatury ve 20. století se stalo Hnutí 4. května (Wu-s'
   jün-tung) roku 1919. Jeho stoupenci odmítli používat nadále psaný jazyk wen-jen a do vší
   literární tvorby zaváděli hovorový jazyk paj-chua. Předními tvůrci této a pozdější doby byli
   Lu Sün, Čou Cuo-žen, Sü Ti-šan, Jie Šeng-tchao, Mao Tun, Lao Še, básnířka Ping Sin, Kuo
   Mo-žuo, Jü Ta-fu, Tchien Chan, Wen I-tuo, Chung Šen, Sü Č'-mo, Pa Ťin, Cchao Jü, Čao Šu-li,
   Čou Li-po, Aj Čching a mnozí další až do současnosti.

   První povědomí o Číně (Sina, Terra Sinarum apod.) sahá v Evropě hluboko do antiky a je
   spojováno s provozováním obchodu po tzv. "hedvábné cestě". V 8. století n. l. prohloubili
   poznání Číny nestoriánští mniši, kteří nějaký čas působili v tchangské Číně. Později přinesli
   do Evropy další zprávy o této zemi arabští kupci a cestovatelé Sulajmán at-Tádžir a Ibn Waht
   (9. století) a ve 13. století zejména Benátčan Marco Polo (1254--1324), autor slavného
   cestopisu Milión. Ve 14. století obohatili západní znalosti o Číně další italští misionáři
   Giovanni Marignolli a Odorico de Pordenone a další arabský cestovatel Ibn Battúta. Ve
   stoletích 16.--18. se o poznání Číny a o šíření poznatků o ní v Evropě nejvíce zasloužili
   jezuitští misionáři v čele s Matteo Riccim (1552--1610), zakladatelem jezuitského misijního
   díla v Číně. V rámci této všestranně rozvíjené činnosti se mezi příslušníky několika
   evropských národů vyznamenalo i osm Čechů, Moravanů a Slezanů (v 18. století například Karel
   Slavíček, Florián Bahr, Jan Walter, Ignác Sichelbart). Titíž misionáři se stali i zakladateli
   evropské sinologie, která později doznala velkého rozmachu zejména ve Francii, Rusku, Německu,
   Anglii (u nás až od první poloviny 20. století). (Josef Kolmaš -- Jaroslav Malina)

   čínská hudba, jedna z nejstarších hudebních kultur s různorodými hudebními projevy (díky
   rozloze území, vlivům sousedních oblastí). O nejstarších údobích jsme informováni díky četným
   archeologickým nálezům, které svědčí o tom, že se už na sklonku paleolitu, před více než
   deseti tisíci lety, užívaly kostěné flétny. V neolitických dobách, kdy vznikla keramická
   technologie, přibyly hliněné okaríny. Z doby dynastií Šang (16.--11. století př. n. l.) a Čou
   (1027--256 př. n. l.) pocházejí soubory litofonů a bronzových zvonů -- *čung a *kche-po. Již v
   období Čou můžeme hudbu rozdělit na rituální -- ja-jüe  ("vznešená, kultivovaná hudba"), a
   su-jüe, která zahrnovala vše ostatní včetně lidové hudby. Orchestry rituální hudby měly přesně
   určené uspořádání. Z doby Východních Čou (770--256 př. n. l.) známe již velmi propracovanou
   hudební teorii, systém dvanácti standardních tónových výšek š'-er lü-lü a systém pěti
   základních tónů pentatoniky (kung, šang, ťüe, č', jü). Pět tónů bylo brzy rozšířeno o další
   dva. Z filozofických škol doby Válčících států (480--222 nebo 475--221 př. n. l.) si hudby
   nejvíce považovali konfuciáni, jejichž učení mělo po většinu dějin Číny na společnost největší
   vliv. Zdůrazňovali především její kultivační a výchovnou funkci a stavěli se proti jejímu
   vnímání pouze jako smyslového prožitku. Hudba byla považována za reakci lidského nitra na
   vnější svět a měla zrcadlit společenskou realitu. V době Chan (206 př. n. l.--220 n. l.) byl
   zřízen úřad Jüe-fu, jehož hlavní úlohou bylo rovněž sbírání lidových písní. Příchod *buddhismu
   do Číny znamenal rozvoj některých vokálních i vokálně instrumentálních forem spjatých s
   recitováním súter. V období Suej (581/589--618) a zejména za kosmopolitně zaměřených Tchangů
   (618--907) zažívá vzestup jen-jüe, "dvorská světská hudba", která plní zábavnou funkci. Na
   dvoře je mnoho hudebních ansámblů z ciziny. Hudebníky zaměstnávají též vyšší hodnostáři a
   rozvíjející se třída obchodníků. V ansámblech se uplatňují nástroje jako loutna -- *pchi-pcha,
   ústní varhánky -- *šeng, citera -- *čeng a další. Pětadvacet notovaných zápisů skladeb z této
   doby bylo roku 1905 objeveno v Tun-chuangu v čínské provincii Kan-su. V dobách Sung (960--1279)
   a Jüan (1271--1368) dochází k významnému rozvoji měst a obchodu, vznikají a rozvíjí se hudební
   formy spjaté s vypravěčstvím (šuo-čchang), a jinými jevištními formami (například
   ču-kung-tiao, nan-si, ca-ťü). Hudba spjatá s jevištěm zažívá rozmach zejména v době Jüan. V
   období Ming (1368--1644) a Čching (1644--1911) se zdokonaluje instrumentální hudba, objevují se
   rozmanité školy různých nástrojů, kde je tradice učitelem žákovi předávána ústně. Za dynastie
   Čching se rozšiřuje použití notace. Vznikají operní formy jako například kchun-čchü a později,
   na přelomu 18. a 19. století, ťing-ťü (Pekingská opera či zpěvohra). Myšlenky Májového hnutí z
   roku 1919 zasáhly i hudbu. Vedle tradičního repertoáru vzniká množství nových skladeb
   inspirovaných západními vzory i čínskou tradicí, například tvorba skladatele Liou Tchien-chua
   (1895--1932). Po vzniku *Čínské lidové republiky byly v hojné míře zakládány konzervatoře, kde
   se vyučuje také západní vážná hudba. Po Kulturní revoluci (1966--1976), kdy byly konzervatoře
   uzavřeny a hudba stagnovala, začala do Číny úspěšně pronikat i západní populární hudba.
   (Václav Laifr -- Jaroslav Malina)

   Čínská lidová republika (Čung-chua žen-min kung-che-kuo, ČLR), vyhlášená 1. října 1949.
   (Jaroslav Malina)

   Čínská republika, stát založený po pádu mandžuské dynastie *Čching roku 1911. V roce 1949
   převzali moc v Číně komunisté. Představitelé poražené vlády se uchýlili na Tchaj-wan a dodnes
   se považují za jediné legitimní pokračovatele někdejší republiky. (Jaroslav Malina)

   Čínská zeď, viz  Čchang-čcheng.

   čínské malířství, součást výtvarné kultury jedné z nejstarších světových civilizací. Vyvíjelo
   se velmi záhy (nejstarší nálezy pocházejí ze 7./6. tisíciletí př. n. l.) a jeho charakter se
   některými rysy odlišoval (například obrazovou podobou písma, svitkovými typy obrazů,
   zvláštními motivy a symboly) od malířství jiných kulturních oblastí, především evropské.
   Čínské malířství souvisí se vznikem a vývojem písma (pomineme-li jeho prehistorické kořeny,
   viz dále), za jeho původní podobu je považována *kaligrafie (v čínštině je pro malování a
   psaní týž znak). S kaligrafickým písmem bylo těsně spjato štětcové malířství, které proto vždy
   mělo zčásti povahu ideogramu. Práce štětcem byla na rozdíl od japonského tušového malířství
   téměř mytizována, jak o tom svědčí citlivé rozlišování štětcových tahů (tah polosuchým
   štětcem, zvaný "létající běl", tah plným štětcem, úder štětcem, taženost stopy), vlastností
   papíru (struktura, zabarvení, rozpíjivost), hodnoty tuše (sytost, průsvitnost při rozmývání a
   valérovém odstupňování). Přestože základním výrazovým prostředkem čínského malířství je
   lineární rytmus, nedosáhla grafika v Číně nikdy významu, protože nebyla založena na práci
   štětcem. Tradiční čínské obrazy byly malovány hlavně tuší, barvy plnily roli spíše doplňkovou,
   podložkou bylo hedvábí nebo hedvábný papír, oblíbená byla malířská výzdoba vějířů. Vedle
   štětců bylo k malbě používáno i dřívek, papírových proužků a prstů. Malířství a kaligrafie
   byly znakem gramotnosti, vzdělání a kultury a na rozdíl od evropského vývoje nadřazovány
   architektuře, sochařství a uměleckým řemeslům. Jiné filozofické a společenské pojetí života a
   umění v Číně vedlo k tomu, že autory malířských děl byli jen v malé míře malíři z povolání;
   malování se věnovali a výtvarný vkus udávali císaři, státníci, vysocí úředníci, filozofové a
   básníci. Jejich spisy se staly kritériem umělecké dokonalosti. Malíř Sie Che, který se jako
   jeden z prvních soustavně věnoval výtvarné kritice, vyhlásil koncem 5. století n. l. slavných
   Šest pravidel, jež předznamenala další vývoj čínského malířství: inspirace životem,
   kaligrafická výstavba osnovy, vystižení podstatných tvarových rysů, souvislost barvy s
   charakterem námětu, souvztažnost kompozičních prvků, následování příkladu starých mistrů.
   Čínské malířství se vázalo k smyslové podobě zobrazované skutečnosti, její citové odezvě a
   myšlenkovému pochopení, úzce tedy souviselo s hudbou, poezií a filozofií a tvořilo základ
   takzvaného literátského malířství. Hlavní malířské druhy, horizontální svitky (japonsky
   "makimono") nebo vertikální svitky (japonsky "kakemono") na papírovém či hedvábném podkladu
   neměly jen funkci ozdobnou, sloužily spíše jako podnět k příležitostné meditaci a kontemplaci.
   Cílem téměř metrových nebo i mnohametrových svitků nebyla nápodoba zrakového vjemu, byly
   komponovány a zpracovávány jinak než evropské umění: svou zkratkovou povahou snad mohou
   připomínat náčrt, ale nejde o letmý dojem, nýbrž o výsledek dlouhého a soustředěného
   pozorování skutečnosti směřujícího k pochopení podstaty a k dosažení moudrosti. Od konce 19.
   století se čínské malířství vyrovnává s vlivy evropského a amerického umění. Východní
   kaligrafie naopak ovlivnila některé proudy abstraktního malířství 20. století, například dílo
   německého malíře Hanse Hartunga (1904--1989) a amerického malíře Marka Tobeye (1890--1976).
   (Jaroslav Malina)

   čínské písmo, vzniklo zhruba v polovině 2. tisíciletí př. n. l. (nebo o několik století dříve)
   a ve své reformované podobě provedené v době *Prvního svrchovaného císaře Čchinů v hlavních
   rysech přetrvalo až dodnes (viz též ta-čuan, siao-čuan, li-šu). (Jaroslav Malina)

   Čínsko-japonská válka (1894--1895), v jejím důsledku přišla poražená Čína o ostrov *Tchaj-wan a
   svá výlučná práva v Koreji. (Jaroslav Malina)

   čimúská kultura, chimúská kultura, archeologická kultura ovlivněná *močickou kulturou -- snad i
   při vytváření figurální keramiky se sexuální tematikou a spojená s raným státním útvarem Čimor
   existujícím na severním pobřeží Peru v období 1200 až 1465. Byla založena na vyspělém
   zemědělství a metalurgii bronzu, mědi, stříbra a zlata i vyspělém stavitelství, které se
   uplatnilo zejména v hlavním městě Chan-chan. Čimuové expandovali na jih až do oblasti dnešní
   Limy. Byli nejmocnějšími protivníky Inků, jimž podlehli kolem roku 1465. (Oldřich Kašpar)

   Čižmář Miloš (17. 12. 1945, Brno), docent PhDr., CSc., archeolog, ředitel Ústavu archeologické
   památkové péče Brno. V roce 1969 absolvoval studium prehistorie na Filozofické fakultě
   Masarykovy univerzity v Brně obhájením diplomové práce Laténská pohřebiště na Moravě. V letech
   1969--1972 pracoval jako archeolog v Okresním muzeu v Prostějově, roku 1973 nastoupil do
   Archeologického ústavu ČSAV v Praze, kde se podílel na systematickém výzkumu keltského oppida
   Závist. V roce 1977 přešel do Archeologického ústavu v Brně, kde se do roku 1983 intenzivně
   účastnil zabezpečování rozsáhlých záchranných výzkumů na stavbě vodního díla Nové Mlýny a
   trasy dálnice Brno -- Holubice. V roce 1983 obhájil kandidátskou práci Pozdně laténské osídlení
   Závisti. Od téhož roku až do roku 1993 prováděl každoročně terénní systematický výzkum
   keltského oppida Staré Hradisko, v letech 1983--1988 uskutečnil výzkum púchovského hradiska
   Požaha u Jičiny a ve stejném období i odkryv celého keltského sídliště v Bořitově. V letech
   1991--1993 byl řešitelem grantového projektu GA AV ČR "Závěr keltského osídlení na Moravě", v
   letech 1992--1993 byl spoluřešitelem mezinárodního německo-českého projektu "Keltisches Gold",
   v současné době je řešitelem projektu zaměřeného na problematiku počátku středoevropských
   oppid. Publikoval na 200 menších či větších prací v našich i zahraničních odborných časopisech
   a je spoluautorem publikace Pravěké dějiny Moravy (Brno 1993). Aktivně se účastnil řady
   mezinárodních vědeckých konferencí (Francie, Německo, Polsko, Rakousko). Byl zvolen
   dopisujícím členem Německého archeologického ústavu. Ve své odborné činnosti se především
   zaměřil na poznání časně laténského období, zejména na problematiku keltských pohřebišť a na
   studium pozdně laténského období, pro které získal výše uvedenými terénními výzkumy nové
   hodnotné prameny. Intenzivně se též věnuje evidenci a dokumentaci hradišť a mohylníků na
   Moravě a ve Slezsku; v tomto směru řešil tři projekty Ministerstva kultury ČR a zpracoval
   Encyklopedii moravských a slezských hradišť. Od roku 1993 pracuje v Ústavu archeologické
   památkové péče Brno, kde vykonává funkci ředitele. Současně rediguje časopis Pravěk a jeho
   materiálovou řadu Supplementa. Přednáší na Slezské univerzitě v Opavě a na Filozofické fakultě
   Masarykovy univerzity v Brně, kde se roku 2000 habilitoval. Kontakt: Doc. PhDr. Miloš Čižmář,
   CSc., Ústav archeologické památkové péče Brno, Kaloudova 30, 614 00 Brno, e-mail:
   cizmar@uapp.cz. (Miloš Čižmář)

   Čou-kchou-tien, město asi čtyřicet kilometrů jihozápadně od Pekingu v Číně, u něhož bylo
   nejprve objeveno sídliště Homo erectus z doby před 550 000 až 300 000 lety a poté, v v Horní
   jeskyni, byly odkryty i podstatně mladší pohřby anatomicky moderního člověka. (Jaroslav Malina
   -- Jiří A. Svoboda)

   ČSA, Česká společnost antropologická, viz Antropologická společnost.

   Čtyři posvátné knihy (S'-šu), totiž Velké učení (Ta-süe), Učení o středním (Čung-jung),
   Konfuciovy hovory (Lun-jü), Mencius (Meng-c'). (Jaroslav Malina)

   čtyři prvky, čtyři elementární složky veškerých jevů vnějšího a vnitřního (člověkova) světa --
   země, voda, oheň, vzduch. (Josef Kolmaš)

   Čuang-c' ("Mistr Čuang"), též Čuang Čou (asi 380--asi 320 př. n. l.), proslulý taoistický
   filozof, pokračovatel v díle zakladatele *taoismu Mistra *Lao-c'. (Jaroslav Malina)

   Čung-chua žen-min kung-che-kuo, oficiální název *Čínské lidové republiky.

   Čung-jung, viz Čtyři posvátné knihy.

   Čung-kuo ("Říše středu", "Země středu"), čínský název pro vlastní zemi, domněle ležící
   uprostřed světa, odvozený ze starých kosmogonických představ o uspořádání světa a vesmíru. Ve
   starověkých dobách se Číňané domnívali, že svět má tvar čtverce, kdežto nebe že je kruhové.
   Podnebesí (Tchien-sia, viz), tedy vlastní Čína, bylo uprostřed světa a klenula se nad ním
   mocná Nebesa (Tchien) -- zdroj řádu a pořádku. Země, které Podnebesí obklopovaly, se nacházely
   v rozích čtvercového světa, mimo blahodárné působení Nebes. V těchto zemích nefungovalo nic
   jako v Zemi středu. Nestřídala se tam roční období, nepohybovala se nebeská tělesa. V ničem
   nevládla spořádanost, všechno tam bylo horší než v Podnebesí. Podobně pohlíželi Číňané i na
   lid, který v těch strašných končinách žil. Byli to "barbaři čtyř světových stran", kteří se od
   nich lišili způsobem obživy, chováním i jazykem. Vymezovali se tak zejména proti kočovníkům,
   kteří se jim jevili jako násilníci potulující se se stády dobytka po své nehostinné zemi a čas
   od času pustošící a loupící v kvetoucích čínských vesnicích a městech. Podobné "sebestředné"
   ideje byly ovšem vlastní snad všem významnějším civilizacím starověku. Navíc ze srovnávacích
   výzkumů termínu "čung-kuo" ve starověkých čínských textech vyplývá, že jeho výklad zdaleka
   není tak jednoznačný, jak bývá i v odborné literatuře tradováno. Spojení "Čung-kuo" znamená
   totiž nikoli jen "Země středu", ale také "Střední území" ve smyslu centra uvnitř toho, co se
   považovalo za Čínu (tj. kulturního okruhu vymezujícího se proti okolním kočovníkům); často se
   objevuje i ve významu "Hlavní město", dokonce je z textů zřejmé, že toto "Čung-kuo" se mohlo
   přesunout z místa na místo, tak jak se lokalizace hlavního města měnila v průběhu historie. K
   ztotožnění "Čung-kuo" s celou Čínou došlo až v období dynastie *Chan (206 př. n. l. až 220 n.
   l.). (Jaroslav Malina)

   ču-Sia ("všichni Sia"), staročínské označení obyvatel *Podnebesí. (Jaroslav Malina)

   Čuta Martin (18. 1. 1979, Brno), Mgr., antropolog, absolvent magisterského studijního programu
   oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně. Diplomová práce: Antropologie českých baseballistů (2004), vedoucí práce: RNDr.
   Vladimír Šedivý, CSc. V současnosti je doktorským studentem na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se antropologií živého člověka a
   sportovní antropologií. Současně pracuje na Oddělení preventivní a sociální pediatrie Lékařské
   fakulty MU. Kontakt: Mgr. Martin Čuta, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 607 756 325, e-mail: 39803@mail.muni.cz.

   Dacík Tomáš (28. 3. 1949, Uherský Brod), RNDr., antropolog, absolvent Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v letech 1971--1976, obor odborná biologie, specializace antropologie.
   V současné době se zabývá forenzní antropologií. Kontakt: ... (Tomáš Dacík)

   daimonion, božská síla, jiskra, vnitřní hlas, specifická schopnost, která je vlastní určitým
   výjimečným jedincům. Je známo ze spojení se Sókratem. Podle *Platóna *Sókratés věřil, že ho
   životem vede jakýsi božský hlas v něm skrytý. Za daimonion se pokládala i příčina Sókratova
   charismatického vyzařování na jeho současníky a žáky. Nicméně to asi bylo příčinou, proč byl
   nakonec Sókratés obžalován ze zavádění nových božstev. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   dalajlama, mongolsko (dalaj, "oceán")-tibetský (lama, "nejvyšší") titul čelného představitele
   školy Gelugpa, duchovní a světská hlava *Tibetu, s tradičním sídlem ve Lhase. Dalajlamové jsou
   považováni za pozemské převtělence bódhisattvy Avalókitéšvary.

   dar, finanční podpora, dotace, dar organizaci či jednotlivci k převzetí, provozování
   dobročinných aktivit. (Marie Dohnalová)

   dárce, jednotlivci či organizace, jež nezištně něco poskytují. (Marie Dohnalová)

   dárcovství, představuje jednu z možných podob dobročinnosti. Může mít formu materiální (věcné
   dary), finanční (peněžní dary) anebo časovou (darování času prostřednictvím dobrovolnické
   práce, rady nebo pomoci). (Marie Dohnalová)

   Darlingova nemoc, viz  histoplazmóza.

   darování, právní vztah založený dohodou, kterou se dárce, aniž měl právní povinnost, zavazuje,
   že bezúplatně poskytne majetkové plnění (prospěch) obdarovanému, který dar přijímá. O darování
   nejde například u přátelské úsluhy nebo společenské konvence. (Marie Dohnalová)

   Dart Raymond Arthur (4. 2. 1893, Toowong, Brisbane, Queensland, Austrálie -- 22. 11. 1988,
   Johannesburg, Jihoafrická republika), britský antropolog a lékař; profesor anatomie na
   Witwatersrandské univerzitě v Johannesburgu. V letech 1924 až 1925 popsal nález lebky z Taungu
   jakožto spojovací či chybějící článek (missing link) ve vývoji člověka a označil jej názvem
   Australopithecus africanus. Australopitéky považoval za uživatele i výrobce prvních nástrojů
   a kromě kamenných artefaktů jim přisoudil také takzvanou osteodontokeratickou industrii
   (domnělé nástroje z kostí, zubů a parohů). Při formulování dnes již překonané teorie
   osteodontokeratické kultury byl významně ovlivněn teoriemi etologa Konrada Lorenze, nositele
   Nobelovy ceny, o agresivní podstatě člověka. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   Darwin Charles Robert (12. 2. 1809, Shrewsbury, Anglie -- 19. 4. 1882, Londýn, Anglie),
   anglický přírodovědec, biolog a geolog. Autor jedné z nejvýznamnějších teorií moderní
   biologie, teorie evoluce organismů přírodním výběrem. Podle historiků přírodních věd bylo
   zveřejnění této teorie v roce 1859 prvním a nejdůležitějším mezníkem ve vývoji biologie
   (darwinismus). Bouřlivé pozitivní i negativní ohlasy na jeho teorii totiž výrazně stimulovaly
   nové směry bádání v biologii. Významným podnětem pro jeho pojetí evoluce byla pozorování,
   která prováděl v letech 1831--1836 během cesty kolem světa na lodi Beagle. Podrobně je popsal v
   cestopisu A Naturalist' Voyage Round the World (1860, česky vyšlo pod názvem Cesta
   přírodozpytcova kolem světa, I--II, 1912, a Cesta kolem světa, 1955). Velký vliv na Darwinovy
   vědecké názory měla díla Principles of Geology a Elements of Geology Charlese *Lyella, který v
   historické koncepci vývoje neživé přírody usiloval o to, aby se geologické procesy probíhající
   v minulosti vysvětlovaly na základě pozorování současných změn zemského povrchu. Pozorování,
   která Darwin za své cesty kolem světa učinil, mu poskytla dostatek důkazů o správnosti
   Lyellovy koncepce a přiměla ho zaujmout kritické stanovisko k tehdy obecně přijímaným názorům
   na existenci života na Zemi, které vycházely z křesťanské teorie Stvoření. Neobyčejný význam
   mělo i jeho studium původu člověka přírodním výběrem, které vzbudilo odpor konzervativních
   představitelů církve i tehdejší viktoriánské společnosti. Přesto však jeho analýza možného
   původu lidské linie v Africe a také fakt, že člověk má s lidoopy společného předka, patří
   spolu s popisem mechanismů přírodního výběru k Darwinovým nejvýznamnějším objevům. Zabýval se
   i studiem geologie a paleontologie. Mezi jeho nejvýznamnější vědecké práce patří například On
   the Origin of Species by Means of Natural Selection, or, the Preservation of Favoured Races in
   the Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním výběrem, 1859), The Variation of Animals and
   Plants under Domestication (Proměnlivost živočichů a rostlin vlivem domestikace, 1868) a The
   Descent of Man, and Selection in Relation to Sex (Původ člověka a pohlavní výběr, 1871). Tato
   díla se stala základem moderní biologie. Autor řady studií z oblasti botaniky, zoologie a také
   z geologie -- například Structure and Distribution of Coral Reefs (Stavba a rozšíření
   korálových útesů, 1842), A Monograph of Subclass Cirripedia (Monografie podtřídy svijonožců,
   1851), Insectivorous Plants (Masožravé rostliny, 1875). (Jaroslav Malina -- Václav Vančata)

   Daunou Pierre Claude François (18. 8. 1761, Boulogne-sur-Mer, Francie -- 20. 6. 1840, Paříž,
   Francie), francouzský historik a politik. Původně příslušník řádu oratoriánů, který se po
   propuknutí Francouzské revoluce připojil k girondistům a vystupoval proti popravě Ludvíka XVI.
   V době teroru byl vězněn, poté byl politicky činný během direktoria a císařství. Aktivně se
   podílel na založení a aktivitách Institut de France. V letech 1819 až 1830 byl profesorem
   historie a etiky na College de France. K nejvýznamnějším Daunouovým dílům náleží
   šestnáctisvazkový přehled Histoire littéraire de France. (Ivo T. Budil)

   de-, latinská předpona s významem "od, z, dolů".

   Dederíja,  Sýrie. V roce 1993 objevila japonsko-syrská expedice v této jeskyni skelet
   neandertálského dítěte, asi dvouletého, v anatomické poloze. Industrie náleží *moustérienu
   typu Tabun B. (Jiří A. Svoboda)

   dědictví kulturní, viz kulturní dědictví.

   dedukce, typ úsudku a metoda zkoumání, při níž se z premis (předpokladů) použitím určitých
   pravidel dospívá k novému tvrzení -- závěru, důsledku; zpravidla představuje přechod od
   obecného ke zvláštnímu. (Jaroslav Malina)

   deficience, nedostatek. (Ladislava Horáčková)

   deformace, chorobná změna tvaru, znetvoření. (Ladislava Horáčková)

   degenerace, zvrhnutí, úbytek až ztráta specializované funkce buněk, tkáně či orgánu a
   organismu. Výsledek působení řady faktorů (onemocnění, stárnutí, obrušování, porucha prokrvení
   a podobně). Často je provázena úbytkem funkční tkáně v daném orgánu a jeho nahrazováním
   nadměrným množstvím vaziva nebo ukládáním tuku či vápníku. Změněný orgán není schopen plné
   funkce, zejména při zvýšeném zatížení. (Ladislava Horáčková)

   degenerativní onemocnění, nemoc způsobená degenerací, nikoliv jinou specifickou příčinou,
   například zánětem. (Ladislava Horáčková)

   dějiny, viz historie.

   dekadence, "úpadek", evropský myšlenkový a umělecký směr konce 19. století, vycházející
   zejména z filozofie Friedricha Nietzscheho a Arthura Schopenhauera. Střediskem dekadence se
   stala Paříž, kde v roce 1884 byla publikována "bible dekadence" (román Na ruby francouzského
   prozaika Jorise-Karla Huysmanse) a kde v letech 1886 až 1889 vycházela revue La décadence.
   Její zastánci považovali soudobou společnost za úpadkovou a obraceli se do minulosti a lidské
   psychiky. Ve výtvarném umění je charakteristické spojení a inspirace literaturou; vynikli
   zejména anglický malíř, grafik a ilustrátor Aubrey Vincent Beardsley nebo německý malíř,
   sochař, grafik a architekt Franz von Stuck. V Čechách bylo centrum dekadence kolem časopisu
   Moderní revue a z literátů byli jejími stoupenci Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic,
   Stanislav Kostka Neumann aj.; v oblasti výtvarného umění byli idejemi dekadence alespoň zčásti
   ovlivněni František Kupka, Josef Váchal, Max Švabinský aj. Z dekadence vyrůstaly další
   evropské umělecké a literární směry konce 19. a počátku 20. století: *expresionismus,
   *impresionismus, lartpourlartismus, novoromantismus, *preraffaelismus, *symbolismus. (Jaroslav
   Malina)

   dekalcifikace, úbytek vápníku (kalcia) z tkání či orgánů, zejména kostí. (Ladislava Horáčková)

   dekapitace, oddělení hlavy například setnutím. (Ladislava Horáčková)

   Deklarace práv člověka a občana, politický manifest přijatý francouzským Ústavodárným
   shromážděním 26. 8. 1789. Vyhlašovala suverenitu národa a zakládala přirozená práva člověka a
   občana: rovnost před zákonem, svobodu projevu, vyznání, vlastnictví atd. Tato deklarace
   vycházela z *Montesquieuových a *Rousseauových názorů a byla inspirována deklaracemi a
   ústavami států americké Unie; byla zahrnuta do francouzské ústavy 1789 a posléze inspirovala
   svobodomyslná hnutí v Evropě i na jiných kontinentech. (Marie Dohnalová)

   dekomprese, 1. snížení atmosférického tlaku, 2. odstranění tlaku na určitý orgán. (Ladislava
   Horáčková)

   Delfy, lokalita ve středním Řecku na úpatí Parnassu. Nacházel se zde okrsek zasvěcený
   Apollónovi s nejvýznamnější řeckou věštírnou. Její sláva kulminovala v 8. až 6. století př. n.
   l., kdy tamní kněží ovlivňovali svými radami historii jednotlivců i celých států. (Marie
   Pardyová)

   Démétér ("bohyně matka"), řecká bohyně plodnosti země a rolnictví. Se svým rodným bratrem a
   nejvyšším bohem Diem měla dceru Koré-Persefonu, kterou unesl *Hádés. Démétér dosáhla toho, že
   ji Hádés musí na dvě třetiny roku, odpovídající vegetačnímu období, pustit zpět na zem a pouze
   jednu třetinu roku, kdy příroda odpočívá, dlí v podsvětí. (Marie Pardyová)

   demografická reprodukce, přirozená obnova populace s vyloučením migrace, tedy přirozená měna
   obyvatelstva v uzavřené populaci, kdy se bere v úvahu pouze proces rození a vymírání
   (porodnost a úmrtnost).

   Kalibová, Květa -- Pavlík, Zdeněk -- Vodáková, Alena (1993): Demografie (nejen) pro demografy.
   Praha: Sociologické nakladatelství Slon, s. 27.

   demografie, obor zkoumající porodnost, úmrtnost, věkové rozložení, zastoupení pohlaví a
   velikost populací.

   demografie, věda o obyvatelstvu, především o jeho struktuře a rozvoji. Základními veličinami
   demografie jsou: velikost populace, věková struktura, porodnost, úmrtnost, migrace.

   Jandourek, Jan (2001): Sociologický slovník. Praha: Portál, s. 55--56.

   demografie historická, viz historická demografie.

   demografie regionální,  viz regionální demografie.

   demografie, obor zkoumající porodnost, úmrtnost, věkové rozložení, zastoupení pohlaví a
   velikost populací. (Jaroslav Malina)

   demokracie, vláda lidu (původně starořecké označení politických zřízení městských států,
   zejména Athén v 6. až 4. století př. n. l.); společenský systém založený na principu podřízení
   menšiny většině a zároveň na uznání rovnosti, svobod a politických práv občanů; součástí
   moderní demokracie jsou svoboda projevu, vyznání, spolčování, princip suverenity lidu (moc
   vychází z vůle lidu), tvorba vůle lidu se uskutečňuje všeobecnými volbami. Termín tedy
   zpravidla označuje politický princip založený na účasti lidu na řízení společnosti, podřízení
   se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. Demokracie však není jen označením
   politického systému, nýbrž je spjata s hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání
   (tolerance, ochota ke kompromisům). Na základě způsobu vlády lidu se rozlišuje demokracie
   přímá a zastupitelská. Vznik demokracie je spjat s rozvíjením řecké civilizace a s osobností
   politika a státníka *Kleisthena. Řekové dokázali ocenit materiální vyspělost svých
   předoasijských sousedů a zároveň si v konfrontaci s nimi uvědomovali svou odlišnost, svobodu a
   nezávislost. V Řecku se nikdy neuplatnily despotické vlády orientálního typu. Přechod od
   rodového zřízení k rozvinutému městskému státu se uskutečnil poměrně rychle a ve vyspělejších
   obcích se kromě rodové aristokracie, která vlastnila značnou část půdy, prosadila i vrstva
   obchodníků a řemeslníků, jež byla zárukou pokroku a prosperity. V Athénách se na začátku 6.
   století př. n. l. Solónovy reformy staly obranou před tím, aby občané přicházeli o svou osobní
   svobodu kvůli chudobě a zadlužování. Otevřenost vůči všemu novému charakterizovala i projevy
   řeckého ducha. Oblast náboženství a myšlení nespoutával východní fatalismus, ale řecká
   zvídavost, vynalézavost a schopnost překonávat překážky, jak ji charakterizuje odysseovský
   archetyp, se odrazila v racionálním vztahu k realitě okolního světa a ve snaze vytvořit
   ucelený systém poznání, jaký od 6. století př. n. l. začala stavět řecká filozofie. Všechny
   tyto aspekty můžeme považovat za příznivé faktory pro rozvoj individuálního, občanského
   myšlení, jež motivovalo počátky a rozvoj demokracie v klasickém Řecku. (Marie Dohnalová --
   Jaroslav Malina)

   Démosthenés (384--322 př. n. l.), nejslavnější antický řečník, athénský politik 4. století.
   Bojoval proti rozpínavostí Makedonie; ve svých řečech, Filippikách, vystupoval proti
   makedonskému králi Filippovi II. (Marie Pardyová)

   démotické písmo, řecky "lidové", kurzivní písmo, které vzniklo dalším zjednodušováním
   staroegyptského hieratického písma kolem roku 750 př. n. l. (Břetislav Vachala)

   demytologizace, ...

   dentoalveolární, týkající se zubů a zubních lůžek. (Ladislava Horáčková)

   depigmentace kůže,  ztráta kožního barviva. (Ladislava Horáčková)

   deratizace, hubení škodlivých hlodavců. (Ladislava Horáčková)

   dermatologie, kožní lékařství. Zabývá se výzkumem, diagnózou, prevencí a léčbou kožních
   chorob. (Ladislava Horáčková)

   Derrida Jacques (1930), francouzský filozof, vycházející ze strukturalismu, fenomenologie a
   Heideggerovy ontologie; nové pohledy na jazyk, mluvu, písmo. (Jaroslav Malina)

   Descartes René (31. 3. 1596, La Haye -- 11. 2. 1650, Stockholm), francouzský filozof,
   matematik, fyzik a fyziolog; představitel novověkého racionalismu, dualista; hlásal, že
   pochybovat lze o všem, ne však o pochybujícím subjektu. ("Cogito, ergo sum -- Myslím, tedy
   jsem.") Lidskou bytost chápe jako svéprávný, nezávislý a samostatný subjekt. Jeho
   gnozeologický princip vychází z dualismu subjekt (vědomí sebe sama) a objekt (věc, předmět,
   skutečnost stojící mimo objekt). V přírodovědném spisu Regulae z roku 1628 uvádí, že všechny
   zvířecí, jakož i podvědomé pohyby lidské (například reflexivní pohyby při bolestivém podnětu)
   jsou kontrolovány podvědomým mechanismem, automatismem živých tvorů. Roku 1632 sepsal spis
   Traité de ľhomme, ale ze strachu před inkvizicí která roku 1633 odsoudila italského badatele
   Galilea Galileiho, se bál spis za svého života zveřejnit. V tomto traktátu, který vyšel až
   roku 1662 pod názvem De homine (O člověku), navrhl Descartes model člověka jako stroje
   (machine de terre, "zemský stroj"), který sestává z fyzického těla (res extensa, "věc
   rozprostraněná") a racionální a nesmrtelné duše (res cogitas, "věc myslící"). Tento stroj byl
   původně stvořen Bohem, ale od té doby pracuje samostatně na základě zákonů mechaniky. Zvířata
   jsou pouze stroje, zatímco člověk má navíc myslící duši (její sídlo klade do šišinky mozkové).
   Nervový systém přirovnává k hydraulickému systému trubek, naplněných jemnou látkou -- Spiritus.
   Pomocí hydrauliky nervového "potrubí" tak podle něho jsou směrem k mozku přiváděny vjemy a
   automaticky odváděny jim adekvátní pokyny k pohybu. Tak vznikla jedna z prvních intuitivních
   představ reflexního oblouku. (Petr Bureš -- Jaroslav Malina)

   descendence, kulturně definovaný vztah mezi potomky a předky či předkem; na základě pravidel
   descendence je jedinec po narození afiliován do určité descendenční skupiny a získává určitá
   práva a povinnosti; můžeme rozlišit descendenční skupiny (a k nim se vztahující descendenční
   pravidla a typy descendence) patrilineární, matrilineární, bilineární a kognatické (či
   bilaterální). (Jaroslav Skupnik)

   deskriptivní archeologie, systém operací, týkajících se překladu z "jazyka věcí" do
   přirozeného (slovního) jazyka nebo do jeho obecného vědeckého dialektu. Omezuje se na popis
   současného stavu archeologického materiálu. (Jaroslav Malina)

   despotismus, od konce 18. století se v západních jazycích tento termín zaměňuje s *tyranií.
   Jako označení vlád s neomezenou mocí byla tato slova spojována s výrazy *absolutismus,
   diktatura (v moderním slova smyslu) a totalitarismus, nebo jimi nahrazována. Termín
   despotismus však byl po dvě tisíciletí naplňován rozličným obsahem. Původní význam mu vtiskl
   *Aristotelés, jiné užití se mu pak dostalo v raně novověkém politickém myšlení (například Jean
   *Bodin, Thomas *Hobbes, John *Locke), jiné nacházíme v 18. století u Charlese *Montesquieua a
   konečně i politické myšlení 19. a 20. století (například Alexis de *Tocqueville, John Stuart
   *Mill, Karl *Marx) nalezlo pro tento termín jiné použití. Toto slovo však téměř vždy
   vyvolávalo pejorativní asociace. (Jaroslav Malina)

   destička identifikační, viz identifikační destička.

   determinismus, filozofické učení o univerzální podmíněnosti a příčinnosti jevů v přírodě a též
   ve společnosti; je protikladem *indeterminismu. (Jaroslav Malina)

   Deutschländerova zlomenina, únavová zlomenina. Vzniká zpravidla na těle II.--V. metatarzální
   kosti. Je projevem opakovaného neúměrného zatížení nohy. (Ladislava Horáčková)

   deviantní subkultura, *subkultura, jejíž členové se hlásí ke zcela jiným hodnotám než většina
   společnosti. (Marie Dohnalová)

   devocionální výbava, předměty spojené s provozováním náboženského kultu (růžence, medailky
   aj.). (Josef Unger).

   DeVore Irwin (1939), americký primatolog (jeden ze zakladatelů moderní primatologie, profesor
   Harvardské univerzity) a etnoarcheolog. V padesátých a šedesátých letech minulého století se
   zabýval chováním paviánů a publikoval klíčovou monografii Primate Behaviour (1965). Od počátku
   sedmdesátých let se věnuje výhradně sociokulturní antropologii a etnoarcheologii: nejznámější
   jsou jeho práce o jihoafrických Sanech, které ve své době měly zásadní význam pro zformování
   hypotézy lovce-sběrače v evoluci člověka jako protikladu hypotézy člověka-lovce. (Václav
   Vančata)

   de Waal Frans B. M., americký primatolog holandského původu, snad nejznámější představitel
   utrechtské primatologické školy. Svými pracemi výrazně ovlivnil evoluční antropologii. Věnuje
   se především výzkumu sociálního, sexuálního a agonistického chování primátů. Je jedním
   z prvních badatelů, který se začal zabývat usmiřováním a zpětnovazebným významem různých forem
   agonistického chování, včetně příčin vzniku agrese ve skupině. V poslední době se zabývá i
   evolučně antropologickou problematikou, zejména sociálními aspekty evoluce člověka. Publikoval
   několik desítek teoreticky zásadních vědeckých prací a mnoho dalších studií, které se zabývají
   konkrétními problémy etologie lidoopů. Vedle mnoha vědeckých článků byla výsledkem také
   monografie Chimpanzee Politics (1982), která předběhla svou dobu a dočkala se uznání až
   v průběhu 90. let, kdy byla s jistými úpravami vydána znovu. V osmdesátých letech se zabýval
   problematikou usmiřování a agonistického chování u různých druhů opic a šimpanzů. V roce 1989
   publikoval teoreticky velmi významnou knihu Peacemaking among Primates, která přináší nový
   pohled na sociální a agonistické chování primátů a jejich význam pro formování sociálního
   chování. Analýzou původu morality a spravedlnosti v evoluci člověka se pak zabývá jeho
   monografie Good Natured: The Origins of Right and Wrong in Humans and Other Animals (1996).
   Již od osmdesátých let se začal hlouběji zabývat životem bonobů, zejména jejich sexuálním
   chováním. K problematice bonobů a jejich srovnání se šimpanzi publikoval monografie Bonobo:
   The Forgotten Ape (1997) a The Ape and the Sushi Master (2001). Stále více se zajímá o
   problematiku evoluce *hominidů a z tohoto důvodu se stal také editorem sborníku Tree of
   Origin: What Primate Behaviour Can Tell Us about Human Social Evolution (2001). (Václav
   Vančata)

   Dewey John (1859--1952), zakladatel "chicagské školy pragmatismu", autor filozofických,
   logických, psychologických, sociologických aj. spisů. (Jaroslav Malina)

   dextrarum iunctio "spojení pravic", obřad, jenž v Římě symbolizoval uzavření sňatku. (Marie
   Pardyová)

   dezinfekce, postup ničící všechny choroboplodné zárodky. (Ladislava Horáčková)

   dezintegrace kulturní, viz kulturní dezintegrace.

   dharma ("to, co drží" anebo "to, čeho je třeba se držet"), morálka, zákon, řád, povinnost
   v indickém kulturním kontextu. Objektivně představuje odvěký vesmírný pořádek, věčný zákon,
   jímž se řídí veškeré děje, v subjektivním smyslu souhrn povinností, které je třeba plnit, aby
   svět žil v souladu s tímto zákonem.

   dharmašástry (nebo též dharmasútry), zákoníky, učebnice hinduistického práva, texty
   sanskrtského písemnictví, jež kodifikují příkazy a zápovědi posvátného zákona (dharma, viz).
   (Jan Filipský)

   diabetes mellitus, cukrovka, úplavice cukrová. Onemocnění způsobené nedostatkem hormonu
   slinivky břišní -- inzulinu nebo jeho malou účinností. (Ladislava Horáčková)

   diafýza, diaphysis, střední část (tělo) dlouhé kosti. (Ladislava Horáčková)

   diagnóza, rozeznání nemoci a její pojmenování. (Ladislava Horáčková)

   diachronie, zkoumání jevů a jejich vývojových změn, vznikajících v průběhu času. (Ladislava
   Horáčková)

   diakon, klerik nižšího svěcení. (Josef Unger)

   diakonie, zájmové sdružení křesťanských (zvláště evangelických) církví a organizací v České
   republice, které pracují v oblasti diakonie (služby pro všechny, kteří potřebují pomoc).
   (Marie Dohnalová)

   dialektická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii postmoderní doby (zčásti
   inspirovaný marxismem), který na základě srovnání kultury preliterárních společností s moderní
   industriální společností kriticky analyzuje a hodnotí některé jevy západní společnosti:
   nadměrná byrokratizace, odcizení člověka, sociální manipulace. (Jaroslav Malina)

   dialektika, původně umění hledat pravdu dialogem, později (zejména u Hegela nebo Marxe)
   filozofické učení o nejobecnějších zákonitostech pohybu a vývoje hmotného i duchovního světa,
   za jejichž zdroj se považuje jednota a střetání protikladů; dialektika je zde protikladná
   metafyzice ve smyslu antidialektického myšlení. (Jaroslav Malina)

   diarthrósis, členitost, článkovitost těla. Je výraznější u mužů, zatímco ženské tělo
   charakterizují splývající obliny. V pojetí klasické řecké *kalokagathie členitost určovala
   estetickou převahu mužského těla nad ženským. (Marie Pardyová)

   Diderot Denis (1713--1784), francouzský filozof a spisovatel, představitel osvícenství, vůdčí
   osobnost projektu Encyclopédie (Racionálního slovníku věd, umění a řemesel); zabýval se též
   teorií umění, problematikou společnosti a mravnosti, jejíž očistu spatřuje v návratu
   k instinktivnímu chování. (Jaroslav Malina)

   dies irae, den hněvu. Patetický hymnus Thomase di Calana z 13. století, přepracovaný v 15.
   století Felixem Haemerleinem. Od konce 14. století součástí rekviem. Evokuje téma konce Světa
   navazující na evangelium sv. Marka (Mk 13, 24--27). (Josef Unger)

   Dieterleinová Germain (1903--...), francouzská afrikanistka; vůdčí osobnost francouzské
   afrikanistiky a sociální antropologie vůbec. Od roku 1940, spolu s Marcelem Griaulem,
   prováděla výzkumy kmene Dogonů, o nichž publikovala řadu studií, mezi nimi společně s M.
   Griaulem Le Renard pâle (1965). (Josef Kandert)

   diferenciální diagnóza, postup při stanovení konečné diagnózy výběrem z několika nemocí se
   stejnými nebo podobnými příznaky. (Ladislava Horáčková)

   diffarreatio, nejobtížnější druh rozvodu v antickém Římě. Docházelo k němu jen velmi zřídka,
   když se rozcházeli manželé, kteří uzavřeli nejobřadnější typ sňatku spojený s přísahou státním
   bohům. Diffarreatio vlastně spočívalo v prokletí toho z manželů, jenž rozvod způsobil. (Marie
   Pardyová)

   difuze, proces šíření nové myšlenky nebo koncepce v širším prostoru, mezi jedinci či
   skupinami. Jejím důsledkem se může stát *akulturace. (Jaroslav Malina)

   difuzionismus, paradigma v *socio-kulturní antropologii a *etnologii v závěru 19. a v první
   polovině 20. století vysvětlující rozvíjení kultur nikoli jejich samostatným vývojem, ale
   migrací a dalšími formami šíření etnik, objevů a vynálezů; aktivní role šiřitelů vzdělanosti a
   kultury bývala spojována s některými vybranými etniky, což vedlo i k zneužití k rasistickému
   výkladu dějin. Hlavními představiteli difuzionismu jsou německý etnolog Leo *Frobenius,
   německý přírodovědec, zakladatel geografické antropologie Friedrich *Ratzel a australský
   anatom a socio-kulturní antropolog Grafton Elliot *Smith. (Jaroslav Malina)

   difuzionistická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii, jehož základním paradigmatem
   je *difuzionismus. (Jaroslav Malina)

   dílčí kultura (anglicky a culture), systém vzájemně sladěných norem a jejich realizací v
   jednání, věcech, idejích a v tělesném vzhledu lidí, mající jeden a tentýž hlavní smysl, jeden
   a tentýž význam (hodnotu) pro určitou pospolitost lidí a podstatně se lišící od jiných
   obdobných systémů, jichž se přidržují jiné pospolitosti lidí. Dílčí kultura je časově i
   prostorově omezena, přestože není vždy výrazně ohraničena (nezřídka jsou hranice nejasné, ale
   vždy existují). Dílčí kultura zpravidla zahrnuje veliké společenství lidí, je rozšířena na
   značném území a zaujímá výrazný časový úsek.

   V existenci dílčích kultur je vyjádřena diskrétnost kultury. Základem tohoto fenoménu jsou dvě
   okolnosti: různorodost komplexu lidstva z hlediska hustoty, jeho seskupení do různých
   společenství (s tím jsou spojeny rozdíly v hustotě kontaktů a vzájemných vztahů, výskyt pásem
   izolace a odcizení); konvenčnost a svoboda výběru mnoha složek kultury, rozsáhlé možnosti pro
   různá konstruktivní řešení stejných úloh, pro různé provedení a realizaci stejných funkcí pro
   různou symbolizaci (s tím je spojena náhodnost a neopakovatelnost mnoha forem kultury,
   vzájemná souvislost jejich a areálu se sítí kontaktů, s reálnými skupinami: kontaktujících
   lidí). Mohou to být kontakty hospodářské nebo kultovní, svatební nebo válečné, intenzivní, ale
   krátkodobé, nebo slabé, avšak velmi dlouhodobé a posílené shodou pokud jde o podmínky života.
   Protože kultura je stabilní, může dílčí kultura dlouho uchovávat ucelenost i po rozpadu sítě
   kontaktů, v níž vznikla -- potom se na existenci dílčí kultury projevují nikoli aktuální
   kontakty, nýbrž kontakty minulosti. (Jaroslav Malina)

   dildo, umělý penis; může sloužit jako pomocný nástroj pro rozšíření vaginy (při porodu); bývá
   používán při pohlavním styku mezi ženami, například v lesbickém kontaktu nebo k uspokojení a
   uvolnění sexuálního napětí v harémech nebo ve společenstvích s převažujícím počtem žen; často
   slouží jako prostředek sebeukájení. Existují rozmanité varianty "nástroje rozkoše", jenž je
   znám od pravěku, kdy k uspokojení posloužily dřevěné klacky nebo nalezené plody, až do dnešní
   doby s bohatou nabídkou vibrátorů, Venušiných kuliček, pohotovostních articles de voyage
   (cestovních potřeb) a dalších jiných ladie's friends. Ke zhotovování umělých penisů sloužily
   nejrozmanitější materiály: vosk, kůže, dřevo, rohovina, želvovina, guma, sklo (skleněná
   varianta naplněná teplou vodou se těšila oblibě v době italské renesance). (František Vrhel)

   Dilthey Wilhelm (1833--1911), německý psycholog, filozof, představitel tzv. filozofie života a
   duchovních věd; odmítal použití metod přírodních věd v duchovědách. (Jaroslav Malina)

   dimorfnost (dimorfismus) sexuální, existence dvou forem vlastností a funkcí, odvislých od
   příslušnosti jedinců k ženskému nebo mužskému pohlaví. Týká se jak tělesných vlastností, tak
   sexuální identifikace, sexuální role nebo sexuálního chování, které mohou být ženské nebo
   mužské. (Jaroslav Zvěřina)

   Diogenés ze Sinópy (asi 400--323 př. n. l.) řecký filozof kynické orientace. Proslul svérázným,
   zemitým, nicméně logickým uvažováním a jednoduchým způsobem života hédonistického povaleče.

   Dioné, řecká bohyně deště a pramenů, podle *Homéra s ní *Zeus zplodil *Afrodítu. (Marie
   Pardyová)

   Dionýsos nebo-li Bakchos, řecký bůh vína, syn Dia a jeho pozemské milenky *Semelé. Když ho
   prosila, aby se ukázal ve své božské vznešenosti, zjevil se jí s blesky, které ji sežehly.
   Předčasně narozeného Dionýsa donosil ve svém stehně. Pak ho poslal s Hermem k nymfám, které ho
   spolu se Silénem vychovaly. Dionýsos byl ochráncem vinařství a vegetace jako takové. V lidech
   jeho dary podporovaly družnost a zábavu, podněcovaly lásku a uvolňovaly tvůrčí schopnosti a
   pokud byly užívány s mírou, osvěžovaly ducha i tělo. Z attických kultovních průvodů k poctě
   Dionýsa se vyvinuly oba dramatické útvary: tragédie i komedie. (Marie Pardyová)

   Dioskúrové, synové *Lédy, z nichž jeden *Kastór byl smrtelný, druhý *Polydeukés, Diův syn,
   nesmrtelný. Vynikali odvahou, statečností, silou a vzájemnou bratrskou láskou. Když Kastór
   zemřel, vymohl si Polydeukés u Dia, že budou oba střídavě pobývat jeden den v podsvětí u Háda
   a druhý na Olympu s ostatními bohy. (Marie Pardyová)

   diploe, spongióza  plochých lebečních kostí. (Ladislava Horáčková)

   diptych, dvě dřevěné nebo slonovinové destičky spojené dohromady. Jejich vnitřní strany byly
   pokryty vrstvičkou vosku sloužící k napsání pověření nebo kratších vzkazů. Diptych byl v
   antice podobně jako svitek symbolem intelektuální literární činnosti. V evropském středověku
   se takto označoval dvoukřídlý oltář nebo obraz. (Jaroslav Malina)

   discus intervertebralis, meziobratlová ploténka. (Ladislava Horáčková)

   DISH, Diffuse Idiopathic Skeletal Hyperostosis, označení pro soubor degenerativně
   produktivních změn na pohybovém aparátu nejednotné etiologie. Zahrnuje zvláštní druh
   spondylózy páteře označovaný jako Forestierova nemoc, osifikaci úponů některých vazů a šlach
   na určitých predilekčních místech. (Ladislava Horáčková)

   diskriminace, činnost usilující o to, aby byla členům určité skupiny odepřena šance na
   postavení, prostředky nebo požitky, k nimž mají ostatní přístup. (Marie Dohnalová)

   dislokace, posunutí, přemístění (například úlomků zlomeniny). (Ladislava Horáčková)

   disperze, na rozdíl od *migrace představuje proces  obecnějšího charakteru. Je to proces
   menšího ekologického rozsahu, rozšíření se organismů, populací nebo skupin organismů, při němž
   daná živočišná skupina proniká do všech dostupných sousedních ekosystémů, případně i nově
   obsazuje ekosystémy dříve daným typem organismu neobývané. Disperze je jedním ze základních
   ekologických mechanismů procesu kolonizace; nemusí mít dlouhotrvající následky, záleží na tom,
   zda dojde k alopatrické speciaci nebo k jiným analogickým procesům. (Václav Vančata)

   distální, u končetin nebo jejich částí směr dále od připojení k trupu. (Ladislava Horáčková)

   distribuce, šíření surovin a artefaktů v prostoru, ať již přímým donosem, náhodnou výměnou či
   specializovaným obchodem. (Jaroslav Malina)

   distribuční oblast, prostor, v němž lze v daném období doložit systematickou distribuci
   (nejčastěji kamenné) suroviny či artefaktu. (Jaroslav Malina)

   dithyrambos, původně kultovní hymnus k poctě *Dionýsa doprovázený hrou na píšťalu.
   Konstituoval se jako druh sborové lyriky. Dithyramby skládali téměř všichni básníci 6. a 5.
   století př. n. l. Podle tradice se z dithyrambů vyvinula tragédie. (Marie Pardyová)

   Dlouhá řeka, viz  Čchang-ťiang.

   Dlouhá zeď, viz  Čchang-čcheng.

   Dlouhý pochod (říjen 1934 až říjen 1935), přesun komunistických sil z tzv. sovětských oblastí
   v jižní a jihozápadní Číně do Jen-anu v provincii Šen-si, který se pak na dalších deset let
   stal jejich opěrným bodem. (Josef Kolmaš)

   Dmanisi, Gruzie, významné staropaleolitické naleziště s bohatými doklady fauny, kamennou
   industrií, které poskytlo jedinečné kosterní pozůstatky (lebky, čelisti a zuby) nejméně 4
   jedinců druhu Homo ergaster. Jeho stáří je odhadováno asi na 1,85 milionu let. Jedná se zřejmě
   o jedny z nejvýznamnějších paleoantropologických nálezů za několik posledních desetiletí.
   (Jiří A. Svoboda)

   dna, pakostnice, arthritis uratica, metabolické kloubní onemocnění způsobené poruchou
   metabolismu a vylučování močové kyseliny, která v lidském organismu vzniká převážně jako
   konečný produkt odbourávání nukleových kyselin. Močová kyselina se v podobě drobných krystalků
   ukládá do kloubů i dalších vnitřních orgánů a poškozuje je. (Ladislava Horáčková)

   DNA, kyselina deoxyribonukleová, jedna z nukleových kyselin, obsažená v jádru buněk. Její
   dlouhá polynukleotidová vlákna se splétají ve dvojitou šroubovici a jsou základním nositelem
   genetických informací živých organismů. (Jiřina Relichová)

   doba bronzová, označení období následujícího po *době kamenné, kdy lidé vynalezli zpracování
   bronzu a začali jej užívat k výrobě základních nástrojů, zbraní a jiných artefaktů; například
   v Číně nastala počátkem 2. tisíciletí př. n. l. a trvala přibližně do poloviny 1. tisíciletí
   př. n. l., kdy byl bronz při zhotovování pracovních i výrobních nástrojů a zbraní nahrazován
   železem. (Jaroslav Malina)

   doba historická, období lidské minulosti osvětlené převážně písemnými prameny, přestože
   archeologické prameny zůstávají nadále významným zdrojem poznatků. (Jaroslav Malina)

   doba kamenná, nejdelší a nejstarší období lidské minulosti, kdy k výrobě důležitých nástrojů,
   zbraní a dalších artefaktů sloužil kámen (tato doba se dělí na paleolit -- viz, mezolit -- viz a
   neolit -- viz). (Jaroslav Malina)

   doba merovejská, období vlády franské královské dynastie nazvané podle panovníka Merovecha
   (448--457). Konec vlády Merovejců učinil Pippin Krátký roku 751, když sesadil posledního krále
   Childericha III. Merovejská kultura z doby od 6. do poloviny 8. století se částečně kryje s
   dobou stěhování národů (konec 4. až přelom 6. a 7. století). (Josef Unger)

   doba prehistorická, období lidské minulosti osvětlené pouze archeologickými (hmotnými)
   prameny; z globálního hlediska začíná zhruba před 3 miliony let ve východní a jižní Africe a
   končí objevem písma před více než 5 tisíci lety na Předním východě a v Egyptě (v jiných
   oblastech naší planety počíná a končí později). (Jaroslav Malina)

   doba protohistorická, období lidské minulosti osvětlené archeologickými a zčásti již písemnými
   prameny. (Jaroslav Malina)

   doba železná, označení období následujícího po *době bronzové, kdy se začalo k výrobě
   základních nástrojů a zbraní užívat železo, v Číně k tomu došlo v polovině 1. tisíciletí př.
   n. l., v období *Válčících států. (Jaroslav Malina)

   Dobisíková Miluše (11. 3. 1943, Náchod), RNDr., antropoložka, absolventka Přírodovědecké
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze, obor biologie, specializace antropologie. Zaměstnána
   v Národním muzeu v Praze a na Soudně lékařském oddělení Fakultní nemocnice Bulovka. Je
   spoluautorkou příručky Antropologie: Příručka pro studium kostry (1999) a učebnice Soudní
   lékařství (1999). Soudní znalec v oboru zdravotnictví, specializace forenzní antropologie a
   sérologie. Kontakt: RNDr. Miluše Dobisíková, Antropologické oddělení, Národní muzeum,
   Václavské náměstí 68, 115 79 Praha 1, e-mail: miluse.dobisikova@nm.cz. (Miluše Dobisíková)

   dobročinná organizace (anglicky charitable organization),  korporace, fond nebo nadace
   zorganizovaná a fungující výlučně pro náboženské, charitativní, vědecké a literární či jiné
   kulturní účely. (Marie Dohnalová)

   dobročinnost (řecky filanthropia, latinsky philanthropia, anglicky philantrophy), láska k
   člověku, bližnímu, projevená činem. Jedna ze dvou nejvýznamnějších zásad křesťanské víry. Její
   formulací je paralela obsažená v Janově evangeliu, kde se Kristus připodobňuje k Dobrému
   pastýři. V obrazovém umění byla také tímto symbolem láska k bližnímu vyjadřována. Dnes
   zahrnuje koncept dobrovolného poskytování všeobecného blaha jednotlivci či celými skupinami.
   (Jaroslav Malina)

   Dobrý pastýř, obrazový motiv často užívaný v raně křesťanském umění, kde je symbolem
   křesťanské filantropie, lásky k bližnímu; ikonografickou předlohou pro něj byl antický Hermés
   Krioforos, nesoucí obětního beránka. Vychází z podobenství, které podle Janova evangelia (10.
   kapitola) užil Kristus, když se přirovnal k Dobrému pastýři, který dá za své ovce život.
   (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   docenti oboru antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1989--2004),
   *Beneš, Jan, *Bláha, Pavel, *Drozdová, Eva, *Jelínek, Jan, *Kolmaš, Josef, *Malina, Jaroslav,
   *Novotný, Vladimír, *Riegerová, Jarmila, *Svoboda, Jiří A., *Unger, Josef, *Vančata, Václav*.

   Dočkalová Marta (26. 6. 1948, Kroměříž), RNDr., Ph.D., antropoložka, kurátorka a
   šéfredaktorka. Disertační práce: Skalka u Velimi: Antropologická a sociokulturní studie
   unikátního naleziště z doby bronzové (2002), školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.
   Dlouhodobě působí v Moravském zemském muzeu v Brně, kde v Ústavu *Anthropos vede pracoviště
   antropologie. Od roku 1996 je šéfredaktorkou mezinárodního časopisu *Anthropologie:
   International Journal of the Science of Man. Zabývá se populační biologií prvních usedlých
   zemědělců mladší doby kamenné a pohřebním ritem doby bronzové. Kontakt: Ústav Anthropos,
   Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno, telefon: 542 321 205, e-mail:
   mdockalova@mzm.cz. (Jaroslav Malina)

   dogmatismus, strnulé, neměnné myšlení; ve starořecké filozofii byl opakem dogmatismu
   skepticismus. (Jaroslav Malina)

   Dohnalová Marie (30. 6. 1955, Vimperk), Ing., CSc., ekonomka, socioložka, vedoucí Katedry
   oboru Občanský sektor Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (FHS UK) v Praze,
   předsedkyně Společnosti pro podporu univerzitních aktivit, členka redakčních rad časopisu
   Grantis -- měsíčník neziskového sektoru, časopisu Univerzitní noviny -- List Nadace Universitas
   Masarykiana a Společnosti pro podporu univerzitních aktivit, členka Akademického senátu UK a
   grantové agentury UK, členka komise pro státní závěrečnou zkoušku v bakalářském, magisterském
   a doktorském studijním programu oboru antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy
   univerzity v Brně. Zabývá se sociálně-ekonomickou problematikou, v poslední době zejména
   problematikou občanského sektoru. Publikovala více než 40 statí nebo recenzí; v poslední době
   uveřejňuje zejména v časopisech Grantis -- měsíčník neziskového sektoru, Sociální práce,
   Speciální pedagogika, Univerzitní noviny -- List Nadace Universitas Masarykiana a Společnosti
   pro podporu univerzitních aktivit články týkající se nestátních neziskových organizací a
   problematiky občanské společnosti. Editovala sborník Občanský sektor: Studie a souvislosti
   (2002), publikovala skripta Občanský sektor: Příklady pomoci vybraným sociálním skupinám a
   monografii Antropologie občanské společnosti: Analýzy a interpretace s přihlédnutím k
   výsledkům vědeckovýzkumného a pedagogického zaměření Katedry oboru Občanský sektor FHS UK v
   Praze (2004; předložena jako habilitační práce). Pro edici *Panoráma biologické a
   sociokulturní antropologie* napsala (s Jaroslavem Malinou a Karlem Müllerem) 17. svazek
   Občanská společnost: Minulost -- současnost -- budoucnost (2003). V současné době přednáší: Úvod
   do studia občanského sektoru, Nestátní neziskové organizace, Veřejná ekonomie, Sociální
   ekonomie (na Katedře oboru Občanský sektor FHS UK v Praze), Antropologie občanské společnosti
   (na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně). Připravila
   dvouletý magisterský studijní program Občanský sektor jako jediný takový v České republice.
   Kontakt: Doc. Ing. Marie Dohnalová, CSc., Katedra oboru občanský sektor Fakulty humanitních
   studií Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 158 00 Praha 5, telefon: 251 620 283, 774 306
   306, e-mail: marie.dohnalova@fhs.cuni.cz. (Marie Dohnalová)

   Dokládal Milan (1. 9. 1928, Brno -- 30. 9. 2004, Brno), emeritní profesor, MUDr., CSc., a
   emeritní vedoucí *Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. Studoval Lékařskou fakultu v Brně (MUDr. 1953) a antropologii na
   Přírodovědecké fakultě v Brně u Vojtěcha *Suka a Jindřicha Antonína *Valšíka. Kandidátem
   biologických věd -- obor antropologie -- se stal v roce 1959, habilitace pro obor antropologie
   v roce 1965, profesor anatomie v roce 1990. Po celý život pracoval na *Anatomickém ústavu
   Lékařské fakulty v Brně, kde prošel prakticky všemi učitelskými funkcemi: asistent, odborný
   asistent, docent, zástupce přednosty ústavu, profesor. Jeho učiteli antropologie byli profesor
   MUDr. et PhDr. Vojtěch Suk, DrSc., profesor MUDr. et RNDr. Jindřich Antonín Valšík, DrSc.,
   učitelem anatomie profesor MUDr. et RNDr. Karel *Žlábek. Mnoho získal též spoluprací
   s profesorem Karlem *Absolonem. Vyučoval anatomii pro posluchače lékařství, po několik let
   přednášel antropologii pro posluchače archeologie a etnografie Filozofické fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně a pro posluchače biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského
   v Bratislavě. Byl též pravidelným hostujícím profesorem anatomie a antropologie na několika
   zahraničních ústavech, zejména v Německu, Polsku a Rakousku. Je soudním znalcem pro obor
   zdravotnictví -- identifikace osob. Je autorem více než 300 odborných publikací (z toho 150
   původních), několika učebních textů -- skript anatomie --, spoluautorem celostátní učebnice
   topografické anatomie pro stomatology a podílel se na překladu třídílného atlasu anatomie
   člověka profesora Sinělnikova z ruštiny do češtiny. Na Lékařské fakultě v Brně byl po více než
   třicet let šéfredaktorem fakultního vědeckého časopisu Scripta medica i řady monografií Acta
   Facultatis Medicae Universitatis Masarykianae Brunensis. Výzkumně pracoval v oboru fyzické
   antropologie a anatomie, zejména na problematice růstu a vývoji mládeže (především romské),
   tělesných vlastností dospělého obyvatelstva českých zemí, dentální antropologie a hlavně
   osteologie, často s ohledem na klinické využití morfologických poznatků. Řada publikací je
   z dějin české i evropské anatomie, antropologie i medicíny. Působil a přednášel na mnoha
   pracovištích v Evropě (mimo jiné jako hostující profesor na Sorbonně v Paříži) i v zámoří
   (přednášky na osmi univerzitách ve Spojených státech amerických, v Austrálii a v Jižní
   Africe). Pravidelně se zúčastňoval antropologických a anatomických kongresů, konferencí a
   sympozií v naší republice i v zahraničí. Působil v redakčních radách několika časopisů. Je
   čestným, respektive dopisujícím členem řady domácích i zahraničních vědeckých společností.
   Získal několik medailí a uznání českých i zahraničních vědeckých společností a univerzit. Za
   monografii Morfologie spálených kostí: Význam pro identifikaci osob (Brno: Masarykova
   univerzita v Brně, 1999) obdržel v roce 2000 Cenu rektora Masarykovy univerzity za vynikající
   tvůrčí čin. Patří k zakládajícím členům a budovatelům *Antropologické společnosti v Brně a
   Československé, respektive *České společnosti antropologické, byl dlouholetým členem výborů
   těchto společností. V roce 1953 převzal po profesoru Jindřichu Valšíkovi vydávání *Zpráv
   (Zpravodaje) Antropologické společnosti a v této funkci setrval čtyřicet pět let: vydal
   čtyřicet pět ročníků. Je autorem několika Bibliografií československé antropologie, podílel se
   na organizaci antropologických a anatomických sjezdů doma i v zahraničí a vydal sborníky
   z těchto akcí. Kontakt: Prof. MUDr. Milan Dokládal, CSc., Oddělení lékařské antropologie
   Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Kamenice 3, 625 00 Brno;
   Šmejkalova 100, 616 00 Brno, telefon: 549 259 803. (Milan Dokládal)

   dokonalý, šlechetný člověk, viz  ťün-c'.

   Dolní Věstonice, okres Břeclav, jedna z nejvýznamnějších paleolitických lokalit ve světovém
   měřítku. Lokalita I: Sídliště Dolní Věstonice I je spolu s Pavlovem I unikátní svou
   komplexností, zahrnující doklady osídlení, lovu, pohřbívání i umění, avšak při jeho
   interpretaci se projeví skutečnost, že bylo zkoumáno téměř nepřetržitě po více než 70 let pod
   zorným úhlem různých koncepcí a za použití různých metod. Nejprve (1924--1938) tu pracoval
   Karel Absolon, během války (1939--1942) Assien Bohmers, po válce pak krátce skupina Karla
   Žebery (1945--1946), v letech 1947--1952, 1966, 1971--1979 Bohuslav Klíma a naposledy (1990 a
   1993) Jiří Svoboda. K. Absolon zveřejnil monograficky pouze tři první výkopové sezony: 1924,
   1925 a 1926 a kolektiv K. Žebery doplnil zprávu převážně kvartérně-geologického významu.
   Monografická zpracování výzkumu v letech 1947--1952, mamutí skládky, střední a svrchní části
   stanice předložil teprve B. Klíma, který celkovou situaci uzavřel i přehlednou vědecko-naučnou
   publikací. Jako celek tato lokalita poskytla kruhové a oválné půdorysy obydlí (některé s
   kruhem kamenů nebo mamutích kostí), ohniště a pece, zbytky fauny včetně skládek mamutích
   kostí, kamenné a kostěné nástroje, ozdobné předměty, keramické figurky a další umělecké
   předměty, hrob ženy (DV 3), dětský hrob (DV 4) a několik dalších lidských kosterních
   pozůstatků (například kalvy DV 1 a 2). Spolu s Pavlovem I poskytla tato lokalita nejstarší
   doklady keramiky a otisky textilu. Prostorově lze sídliště členit na spodní, střední, svrchní
   a nevyšší část; B. Klíma považuje na základě stratigrafie spodní část za nejstarší. V roce
   1990 byla provedena série sond podél sídliště s cílem získat nová data C 14, která vyšší stáří
   pro spodní část potvrdila (31 000--27 000 let oproti datům kolem 25 000 let ve střední a
   nejvyšší části). Nejstarší data z Dolních Věstonic se však týkají převážně uhlíkatých poloh či
   ohnišť, zatím bez průvodních archeologických artefaktů. Ve střední části stanice rozlišil B.
   Klíma tři fáze osídlení. V nejmladší fázi tvořila tato část stanice samostatnou sídelní
   jednotku na čele větší sprašové kry, která se v terénu jevila jako zdvižený stupeň s
   dominantou velkého vápencového kamene. Centrální koncentrace (na vysunutém čele v holocénu
   přemístěné došky) je tvořena polohami uhlíků, do červena vypálené spraše a spálených kostí.
   Uvnitř se seskupovalo několik ohnišť a na obvodu mísovitá zahloubení a jamky. Při okrajích
   sesuté došky se nálezy soustřeďovaly ve dvou okrscích. Prvý obsahoval hojnou štípanou
   industrii, zvířecí kosti (mamut) a drobné modelace z hlíny: koně, mamuta, rosomáka, nosorožce,
   sovu a medvěda (chybí člověk a lev). V druhém okrsku, který byl rámcově podobný, převažovaly
   naopak plastiky člověka: čtyři plastiky ženy, dvě plastiky hybridních lidských bytostí a
   zobrazení muže, provázené lvem, medvědem, sovou a liškou. V okolí velkého balvanu výše po
   svahu se uhlíkaté kulturní vrstvy dochovaly v podobě menších došků a vnitřní souvislost byla
   porušena. Nejvýše po svahu se rozkládalo menší souvislé popeliště a skládka mamutích kostí.
   Stopy osídlení jsou rozptýleny také kolem menších, do podloží zahloubených ohnišť. Zajímavou
   situaci -- snad konstrukci jednoduché zástěny -- vytvářejí dva velké mamutí femury ležící v
   prostoru dvou ohnišť a provázené mamutími žebry. Svrchní část stanice tvoří velká sprašová kra
   posunutá nanejvýš 40 m po svahu, kde se zabořila do mocnějších sprašových vrstev. V této části
   stanice prozkoumal již K. Absolon velké popeliště a v jeho středu byla v roce 1925 objevena i
   slavná plastika Věstonické venuše. Na základě nových výzkumů i původní dokumentace K. Absolona
   vymezil B. Klíma v tomto prostoru až pět sídelních celků. Nejnápadnější je západní objekt,
   který podle dokumentace K. Absolona tvořila čočka kulturní vrstvy s ohništěm uprostřed,
   kruhovitě vymezená lemem větších kostí mamutů. Mohlo by se tedy jednat o prvé obydlí z
   mamutích kostí na našem území. V letech 1948--1950 zkoumal B. Klíma jinou čočku kulturní
   vrstvy, až 40 cm mocnou, uloženou v mísovité prohlubni o rozměrech 15x9 m (1. sídelní celek).
   V menších prohlubních uvnitř leželo pět ohnišť, zpravidla obklopených několika plochými
   kameny; rovněž celý obvod čočky místy lemovalo nízké hrazení z kamenů. U středního ohniště se
   nápadně soustřeďovala štípaná industrie, hrudky barviva a pálené hlíny. Z téhož objektu
   pochází i série hrotů z mamutoviny. Při západním okraji 1. celku ležela v mělké prohlubni
   kostra ženy na pravém boku (DV 3), a to v tak skrčené poloze, že se někdy uvažovalo o
   druhotném pohřbu již částečně vyhnilého těla. Mrtvou chránily dvě mamutí lopatky, k nimž se
   připojovala polovina mamutí pánve; na lopatce překrývající lebku byly zespodu vyryty svazky
   rovnoběžných rýh. Kosti pokrývá krusta červeného barviva, v těsné blízkosti leželo několik
   řezáků lední lišky a kamenných artefaktů. Podél protilehlého břehu terénní rýhy, v pleistocénu
   zavodněné, se v délce 45 m a šířce až 12 m táhla největší skládka mamutích kostí (jeden z
   Absolonových "kjökkenmöddingů"). Nalezené stoličky mohou pocházet až z 85 jedinců, zatímco
   ostatní kosti nasvědčují počtu 40 mamutů. Většinou ležely kosti volně, pouze některé skupiny
   žeber, obratlů a karpálních či tarsálních kostí zachovávaly anatomickou polohu. Ojediněle se
   na skládku dostaly i kosti koně, vlka, soba a zajíce. Sídelní celek označený jako druhý byl v
   letech 1951--1952 prozkoumán při břehu v horní části zavodněné rýhy. Byl zahlouben do svahu až
   do hloubky 80 cm. Vykopaný materiál, zpevněný kameny a utěsněný jílem, tvoří zídku obloukovitě
   obepínající vnitřní prostor o průměru 6 m. V zídce se zachovalo šest jamek po kůlech,
   utěsněných kameny, a tři menší jamky ležely v centrální části objektu. Směrem po svahu je
   patrný náznak vchodu. Celou situaci překrývala vrstva mamutích kostí a kamenů, zřejmě
   destrukce nadzemní stavby. Pod jejím příkrovem leželo uprostřed kulturní vrstvy zahloubené
   ohniště, obklopené ze tří stran ochranným hlinitým tělesem. Jistě umožňovalo zvýšit žár, jak o
   tom svědčí vysoký stupeň vypálení výplně. Při proplavení získal B. Klíma z těchto míst 2 200
   hrudek vypálené hlíny, včetně různých modelací a zlomků zvířecích plastik. V nejvyšší části
   stanice prozkoumal B. Klíma zvláštní otopné zařízení, které svou důmyslnou stavbou dále
   přispělo k poznání vytápěcích technik. Bylo budováno z jílu promíseného sutí. Kostní popel ve
   výplni zahloubení ukazoval, že se zde topilo mamutími kostmi. Od vstupu se rozbíhaly dva úzké
   žlábky zajišťující přívod vzduchu. Popeliště v okolí vzniklo nejspíše opakovaným vybíráním
   popela. Mezi zlomky hliněných plastik ležela i hlavička se čtyřmi otvory, která nápadně
   připomíná temeno Věstonické venuše. Celkový sled lovné zvěře uvádí R. Musil v tomto pořadí:
   mamut (menší mamutí skládky jsou ovšem započítány), liška, zajíc, vlk, kůň a sob. Tento poměr
   se v různých částech lokality obměňuje: v prostoru skládek dominuje přirozeně mamut nápadněji,
   zatímco v sídlištním prostředí ustupuje spolu s koněm až za menší savce. Antropologické nálezy
   zahrnují vedle hrobu ženy DV 3 ještě dvě kalvy dospělých jedinců, snad upravené jako číše (DV
   1, 2), zbytky dětského hrobu, částečně spálené (DV 4) a ojedinělé lidské kosti, mezi nimiž
   zasluhuje zvláštní pozornost provrtaný řezák. Většina kamenné industrie je vyrobena z
   pazourku, menší část z radiolaritu. Moravské rohovce a křemen dosáhly vyššího podílu právě ve
   spodní části lokality a rovněž typologicky se spodní část liší několika aurignacoidními typy.
   B. Klíma (1963, 1969, 1981) typologicky popsal industrii z dvou sídelních celků ve svrchní a
   nejvyšší části sídliště, z mamutí skládky a vzorky původně zpracované A. Bohmersem ze střední
   části. Rydla si zachovávají zastoupení mezi 30--40 %, podíl škrabadel je nižší (12--18 %) a
   aurignacoidní typy chybí. Poměrně početné (8--26 %) jsou mikrolity s otupeným bokem, mezi nimiž
   jsou zvláště nápadné pilky (5--7 %). Mezi kostěnými nástroji jsou nejčastější šídla a
   mamutovinové hroty s kruhovým průřezem. Charakteristické jsou lopatkovité nástroje z mamutích
   kostí, ojediněle i z mamutoviny a bohatě zdobené, kyje z mamutích kostí, zahrocená mamutí
   žebra, hladidla a parohové kopáče. V umění Dolních Věstonic bezesporu dominuje slavná
   Věstonická venuše, jejíž tvar simulují další ženská torza, modelovaná z hlíny i řezaná v
   mamutovině. Antropomorfní motivy postupně přecházejí až do typických zkratek; výjimečná je
   řezba ženské hlavičky, jeden z prvních známých portrétů. Umění doplňuje zoomorfní tematika,
   především ve vypálené hlíně. Lokalita II: Lokalita Dolní Věstonice II tvoří jedno ze
   sprašových návrší při úpatí Pavlovských vrchů, které se ve výšce 240 m n. m. zvedá nad řekou
   Dyjí. Spraš dosahuje maximální mocnosti na samém úpatí, kde se těžila pro výrobu cihel. Známá
   cihelna, otevřená kdysi při východním okraji obce, přitahovala pozornost vědců od počátku
   století a postupně se stala klíčovým profilem svrchního pleistocénu střední Evropy; přitom
   ještě starší sedimenty jsou uloženy v podloží. V roce 1985 byla nad opuštěnou cihelnou
   zahájena těžba spraše pro stavbu násypů spodní nádrže na řece Dyji. Tato těžba v následujících
   třech letech postupně odkryla téměř úplné paleolitické sídliště. Na rozdíl od lokality I tedy
   bylo možné provést jediný souvislý odkryv velmi rozsáhlé plochy toutéž metodou, i když se tak
   stalo v podmínkách záchranného výzkumu, a tedy v určité časové tísni. Ukázalo se, že stopy
   osídlení jsou poněkud méně intenzivní ve srovnání s lokalitou I či s Pavlovem I a také umění
   je zastoupeno jen velmi skromně, ale zato poskytla lokalita II jedinečný soubor lidských
   fosilií, a to jak rituálně pohřbených koster, tak drobných kosterních zlomků a zubů volně
   rozptýlených v kulturní vrstvě. Výsledky byly nejprve publikovány v sérii článků ohlašujících
   objevy hrobů, unikátně dochované dřevo, archeologické rozbory sídliště i jeho jednotlivých
   částí a posléze i ve dvou monografiích. Jedno z ohnišť na západním svahu poskytlo britským
   paleobotanikům první známé přímé doklady o přípravě rostlinné potravy. Metoda výzkumu a
   soustavný odběr vzorků pro datování metodou C 14 z jednotlivých sídelních celků umožnil
   poměrně dobrou představu o chronologickém vývoji velkého gravettského sídliště. Nejstarší je
   spodní část lokality v okolí cihelny, kde je osídlení radiometricky datováno před 29 000--28
   000 B. P. Podobně jako na lokalitě I však i tady odpovídá většina těchto starých dat pouze
   uhlíkatým čočkám a vrstvám, bez přímého archeologického kontextu. Výše na severním svahu byly
   prozkoumány tři svérázné sídlení celky s vlastními ohništi; industrie z celku A má vyšší podíl
   křídových rohovců, radiolaritu a některé archaické rysy v typologii; industrie z celku B
   představuje standardní gravettskou industrii s rydly, hrotitými čepelemi a mikročepelemi,
   avšak vyrobenou z rohovce typu Krumlovský les; industrie z celku C je výrazně mikrolitická.
   Datum z této výškové úrovně lokality dosahuje 27 600 B. P. Celek LP/1--4, výše na severním
   svahu, je opět o něco mladší (26 390 B. P.); má už standardní gravettskou strukturu, jak pokud
   jde o suroviny (pazourek provázený radiolaritem), tak o typologii, v níž se vyhraňuje výskytem
   retušovaných čepelí a hrotitých čepelí a absencí mikrolitů. Nejucelenější soubor nálezů byl
   získán ze tří velkých sídelních areálů rozložených na temeni lokality a na jejím západním
   svahu, z nichž každý se skládá z jednotlivých sídelních celků. Hlavní etapě osídlení náleží
   horizont vzájemně se respektujících sídelních celků, které vznikly zhruba před 27 000 lety (v
   industrii obvykle převládají rydla a čepelky s otupeným bokem). Časově následuje trojhrob s
   datem 26 600 B. P. Poslední fáze, charakterizovaná sídelním celkem s hrobem muže, je datována
   před 25 500 let (je patrný nárůst čepelek s otupeným bokem, zejména mikrolitických). Prvý z
   velkých areálů (A) je oválný, protažený v severojižním směru po hřebeni návrší. B. Klíma jej
   dále dělí do tří velkých úseků, z nichž každý zahrnuje síť ohnišť. Jednotlivé sídelní celky
   nebylo v tomto prostoru možné rozlišit. V jižní (svrchní) části ležel známý trojhrob DV 13--15,
   níže po svahu pak zlomky lidské kalvy DV 11--12. Další areál (B) je rovněž oválný a sklání se
   od východu k západu. V tomto prostoru bylo kolem ohnišť možné vyčlenit čtyři až pět sídelních
   celků. Jeden z nich je nápadný svým zahloubením, další prakticky pravidelným kruhem jamek
   kolem centrálního ohniště. Ve spodní části byla provedena detailní prostorová analýza,
   zaměřená na studium rozložení artefaktů mezi centrem a periferií. Třetí areál (C) leží již na
   západním svahu a zahrnoval mimo jiné i onen sídelní celek s pohřbem muže DV 16. V přilehlé
   zavodněné úžlabině, asi 150 m od západního okraje osídlení, se rozkládala skládka mamutích
   kostí. Dvě data C 14 ukazují, že byla současná s hlavním osídlením lokality II. Výše po svahu
   leží povrchové lokality IIa a IIb. Lokalita III: Zřejmě menší lokalita v trati Rajny
   představuje soubor volně rozmístěných sídelních celků, vzniklých zřejmě ve značných časových
   odstupech. Již B. Klíma překvapivě doložil při povrchovém průzkumu nejvyšší části lokality
   předgravettské (aurignacké) osídlení a níže, při záchranných odkryvech vyvolaných terasováním
   prudkého svahu také několik útržků gravettské vrstvy. Nové výzkumy v letech 1993--1995 odkryly
   ve spodní části lokality sídelní celek s centrálním ohništěm a shlukem kostí, kamenných
   artefaktů a terciérních měkkýšů, datovaný k roku 24 500 B. P. Jde tedy v rámci regionu o
   poměrně mladé osídlení, což podtrhuje i přítomnost atypického hrotu s bočním vrubem. Poněkud
   výše výzkum odkryl dvě polohy, předgravettskou a gravettskou, v přímé superpozici; mladší
   z vrstev je datována k roku 26 000. Lokality IV a V Mezolitická sídliště lemují původní tok
   řeky Dyje, a to v poloze Písky a Zadní písky (lokalita IV), kde byly artefakty získávány
   sběrem i při výzkumu slovanského pohřebiště, a v bývalé štěrkovně (lokalita V), kde byl v
   rámci záchranného výzkumu zachycen malý objekt s mezolitickou industrií. (Jiří A. Svoboda)

   domácnost, ekonomicky kooperující rezidenční jednotka, velmi často (ne však výlučně) založená
   na příbuzenských vztazích. (Jaroslav Skupnik)

   dominance (primatologie), nadřízenost nebo nadřazenost určitých jedinců v sociální struktuře.
   Dominance je dána celou řadou faktorů: od nadprůměrné velikosti těla či rozhodnosti chování a
   rychlé reakce až po faktory hormonální a genetické. Dominance je dána typem *hierarchie  ve
   skupině, případně i charakterem vnějšího prostředí. Může mít dlouhodobý charakter, nebo se
   může měnit podle momentální situace ve skupině. Vysoce postavení, dominantní jedinci mají vždy
   určité výhody a vysloveně podřízenými členy dané skupiny se stávají za normálních okolností
   zcela výjimečně. (Václav Vančata)

   dominát, druhá forma politického systému římského císařství časově splývající s pozdní
   antikou. Dominát je naplněním římské absolutní monarchie. Císař měl oficiální titul dominus et
   deus, to znamená, že již za svého života byl uctíván jako bůh. V jeho rukou byly soustředěny
   všechny moci -- byl nejvyšším zákonodárcem, soudcem a vojenským velitelem. Tyto změny zavedl
   císař *Diocletianus (284--305) a dovršil je císař *Konstantinus (306--337). (Marie Pardyová)

   dominikáni, členové žebravého řádu založeného sv. Dominikem (1170--1221); byli zaměřeni
   především na kazatelskou činnost. (Josef Unger)

   Domostroj, soubor rad pro život, hospodaření a společenskou etiketu reflektující život
   bojarstva a kupectva v Novgorodu na počátku 16. století. Konečná redakce bývá připisována
   moskevskému protopopu Silvestrovi. Domostroj petrifikuje stav středověké ruské společnosti,
   která byla ostře patriarchální -- úloha ženy byla potlačena. Domostroj byl později chápán jako
   nástroj konzervativních sil a v 19. století byl hlavním terčem útoku revolučních kruhů z řad
   takzvaných revolučních demokratů. Pozdní uplatňování domostrojovských zásad popisují mimo jiné
   dramata Alexandra N. Ostrovského (1823--1886). (Ivo Pospíšil)

   donace ("darování"), pojem římského práva soukromého i pozdějšího práva kanonického. V
   dějinách katolické církve se mluví o dvou donacích: o donaci Konstantina Velikého (Donatio
   Constantini) a donaci franského krále Pipina III. Krátkého (Donatio Pipini). V prvním případě
   měl císař darovat papeži Silvestrovi moc císařskou, věčné panství nad Římem a Itálií a právo
   nejvyššího soudce. Později se prokázalo, že donační listina je podvrh. V druhém případě Pipin
   postoupil papeži Štěpánovi II. jako Svatopetrské dědictví území exarchátu ravennského a
   Pentapole. (Jaroslav Malina)

   Dórové, řecký kmen, který do Řecka přišel na sklonku 2. tisíciletí př. n. l. Vpád Dórů byl
   prudký a násilný. Prošli Řeckem ze severu, unikla jim pouze Attika, která ležela stranou přímé
   cesty na Peloponnésos. Tam se Dórové usadili a kolonizovali dále Krétu a ze vzdálenějších
   ostrovů Rhodos a některé lokality na maloasijském pobřeží (Knidos). (Marie Pardyová)

   dórský sloh, sloh stavebních památek, který se v průběhu 7. a 6. století př. n. l. vyvinul v
   oblastech Řecka, jež byly osídleny Dóry. Je pro něj typická abstrakce a schematizace
   jednotlivých architektonických článků, ale i působivá monumentalita, která z něj učinila
   nejčastěji používaný stavební sloh. (Marie Pardyová)

   dorzální, hřbetní, zadní. (Ladislava Horáčková)

   Douglasová Mary (1921),

   drasadlo (anglicky side-scraper, francouzsky racloir, německy Schaber), jednoduchý úštěpový
   nástroj s jednou či více retušovanými hranami. Drasadla se klasifikují podle polohy hran
   (boční, příčné, úhlové, dvojité) či typu retuší (s okrajovými, plošnými či stupňovitými
   retušemi, typ Quina). Typické zejména pro starý a střední paleolit. (Jiří A. Svoboda)

   drobnotvaré industrie, paralelně s acheuléenem se na všech kontinentech Starého světa
   (východní Afrika, Čína, jižní Evropa, zejména pak za takzvanou Moviusovou linií) objevují
   staropaleolitické industrie malých rozměrů (průměrná šířka artefaktů nepřesahuje 3 cm),
   vyráběných jednoduchým štípáním (bez přípravy jádra) z lokálních surovin, nejčastěji z
   křemene. Typologicky se člení do skupin souvisle retušovaných úštěpů ("drasadla"), vrubů a
   zoubkovaných nástrojů a takzvaných "mladopaleolitických typů" (jednoduchá škrabadla a rydla);
   ojedinělé jsou některé typy hrotů (typ Tayac a Quinson). Průvodní industrie bývá větších
   rozměrů a je vyrobena z hrubozrnnějších hornin (sekáče, ojediněle i hrubé pěstní klíny).
   Předpokládá se rovněž industrie ze štípaných kostí, případně ze dřeva (Bilzingsleben). Tvůrcem
   drobnotvarých industrií je v Asii Homo erectus, v Evropě předchůdci neandertálců. Ve střední
   Evropě se industrie tohoto typu objevují vždy v teplých obdobích (Vértésszölös,
   Bilzingsleben). Na Moravě o jejich přítomnosti svědčí jen ojedinělé drobné artefakty v půdních
   komplexech sprašových souvrství (Růženin dvůr, Červený kopec). (Jiří A. Svoboda)

   Drozdová Eva (6. 12. 1967, Brno), docentka RNDr., Ph.D., biologická antropoložka a
   paleoantropoložka, docentka Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně a zástupkyně vedoucího katedry, soudní znalkyně v oboru identifikace neznámých
   kosterních pozůstatků. V roce 1992 absolvovala obor Systematická biologie a ekologie se
   zaměřením na antropologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1992
   pracuje (v různých funkcích) na *Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně; RNDr. (1997), Ph.D. (1997 -- Antropologická studie staroslovanského
   obyvatelstva sídelního komplexu Břeclav-Pohansko. Antropometrická studie), habilitace v oboru
   antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně (2003 -- Antropologický
   rozbor některých členů knížecí rodiny Dietrichsteinů, pohřbených v jejich rodinné hrobce
   v Mikulově na Moravě). Zabývá se studiem lidského kosterního materiálu z různých lokalit a
   období. Zpracovala unikátní nálezy paleolitických lidských kosterních pozůstatků z Dolních
   Věstonic, Předmostí u Přerova a lidských zubů z mezolitických vrstev v severních Čechách i
   kosterní pozůstatky z dalších lokalit: populace lidu kultury zvoncových pohárů z Brna-Líšně,
   slovanská populace z Pohanska u Břeclavi, středověký soubor z nádvoří zámku ve Slavkově u
   Brna; středověké nálezy z Olomouce, Žďáru nad Sázavou, Znojma, novověká populace pohřbená na
   Dominikánském náměstí v Brně; ze současnosti jsou to kosterní pozůstatky ruských vojáků
   nalezených v Nikolčicích-Novém Dvoře. Od roku 2000 provádí výzkum kosterních pozůstatků členů
   rodiny Dietrichsteinů v Mikulově na Moravě. V roce 2000 se podílela na výzkumu rodiny
   Šternberků pohřbených v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Šternberku na Moravě. Jejích
   terénních výzkumů se pravidelně účastní studenti antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně v rámci své letní praxe. V současnosti zpracovává (v rámci grantu
   GA ČR) antropologický materiál z výzkumu pohřebiště lidu kultury zvoncových pohárů z Hoštic.
   Na výzkumných projektech spolupracuje s týmem Erika Trinkause (University of St. Louis, USA),
   s členy Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě
   (Slovenská republika), zaměstnanci Laboratoře antropologické rekonstrukce Ruské akademie věd
   v Moskvě (Rusko) a Laboratoire d'Anthropologie Université de Bordeaux I (Francie). Dále
   spolupracuje s našimi institucemi antropologickými i archeologickými. Pro edici *Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie napsala 18. svazek Základy osteometrie. Kontakt: Doc.
   RNDr. Eva Drozdová, Ph.D., Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v
   Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 493 800, e-mail: drozdova@sci.muni.cz. (Eva
   Drozdová)

   druh (latinsky species, řecky eidos), základní jednotka biologické systematiky, taxonomie a
   také základní jednotka pro zkoumání evoluce a fylogenetického vývoje. Druh teoreticky vymezuje
   reprodukčně izolovanou, přirozenou entitu (skupinu) žijících nebo vymřelých organismů. Druh má
   definici dané charakteristiky morfologické, genetické, biochemické, ekologické, etologické
   atd. Pro jakoukoliv definici druhu je zásadně důležitý holotypus (holotyp), tedy původní
   exemplář, na jehož základě byl daný druh popsán. Druh lze definovat různým způsobem podle
   toho, zda pracujeme pouze s žijícími organismy nebo s paleontologickým či smíšeným materiálem.
   Nejčastěji se používá druh biologický, který je prakticky totožný s taxonem, nebo druh
   fylogenetický neboli paleontologický. Každý druh biologický, agamospecies, i druh
   fylogenetický musí být přísně definován také jako druh taxonomický. Evoluční biologové a
   paleontologové využívají také druh evoluční (chronospecies -- je tvořen souborem následných
   populací téhož druhu a vyvíjí se a mění v čase). Proces vzniku druhů se označuje jako
   speciace. Taxonomicky definovaný druh (species) je v biologické taxonomii označován jako
   taxon. Každá taxonomická kategorie v linnéovské (Linné, Carl) hierarchické klasifikaci
   organismů musí svým vymezením striktně respektovat pravidla zoologické a botanické
   nomenklatury. Kategorie druhu tedy zahrnuje všechny taxony na klasifikační úrovni druhu,
   například poddruh (subspecies) a další. Název druhu podléhá ustanovením a doporučením
   nomenklatorických pravidel. Druh se označuje dvouslovným latinským (případně i řeckým) názvem
   označujícím rod (začíná velkým písmenem) a druh (binominální nomenklatura, binomen), u kterého
   je uvedeno jméno autora názvu (kdo jej poprvé popsal) a rok popisu, například Homo sapiens
   Linnaeus, 1758 (člověk rozumný, jehož Carl Linné popsal v roce 1758). Ve vymezení druhu jako
   taxonu je naprosto nezbytný odkaz na holotypus, názvový typ (konkrétního jedince) svého
   nominálního taxonu. (Václav Vančata)

   druhotné pohřby, zvláštní kategorie zacházení s lidskými pozůstatky; šlo především o významné
   osobností: světce nebo příslušníky společenské špičky. Těchto případů by bylo možno uvést
   mnoho, například složité přesuny mrtvoly krále Václava IV., nebo přesuny v rámci úprav
   pohřebních míst panovníků, ať již v Praze (Čechy), v Rakousku a v jiných zemích. Za těchto
   okolností měly translace především politický a ideologický podtext. Například přenesení
   pozůstatků významného státníka Fridricha Viléma Haugwitze a jeho manželky Hedviky Terezie
   Frankenbergové z hrobky ve farním kostele do hrobky v kapucínském klášteře v Náměšti nad
   Oslavou (Morava) popisuje náměšťský rektor Jan Michael Breyn k 19. únoru 1768 takto:
   "Vyzdvihli je oba z krufty a vynesli na krchov, tam nechali přes noc, však ale lidé, sedláci,
   vartovati museli, 40 osob. Ráno dali je zase do kostela. Říkali jsme nad nimi Laudes a Gloria
   patri. Potom byla zpívaná mše. Potom je vezli oba na saních až ke kostelu kapucínskému. Tam
   jsme zůstali s nimi stát. Na to vyšli všichni kapucíni ven k nám s křížem a pan děkan dělal
   německé exhortaci, že jim veze poklad. Třebický kvardian jemu zase odpovídal latinsky, dlouho.
   Děkan jemu odvedl klíče od truhly, kapucíni je přijali. Hned bylo kázání německy a uložili je
   oba do jejich hrobu, který hned u oltáře se spatřuje. Na to bylo hned requiem. Po requiem
   Missa votiva, kondukt a officium toliko sami kapucíni drželi až do konce N B. Na cestě když je
   vezli, zpíval se žalm: Laudate dominum de coelis, ostatní za ním všechny. Byl jsem při tom.
   Rektor" (Hodeček 2003, s. 35). Je z toho patrné, že i v pozdním baroku dávala šlechta přednost
   pohřbu v klášteře před pohřbem ve farním kostele. Na Balkáně jsou druhotné pohřby doloženy i
   ve venkovském prostředí jako projev piety a úcty. Specifickým případem druhotného pohřbu jsou
   *relikviáře (Josef Unger)

   dřevoryt, grafická technika tisku z výšky zvaná též xylografie. Vyvinul ji kolem roku 1771
   Thomas Bewick. V modelaci a stínování je bohatší než *dřevořez. Matrice se tvoří z příčného
   řezu dřeva (zimostráz) odrytím netisknoucích ploch rydly. (Jaroslav Malina)

   dřevořez, technika tisku z výšky používaná v Číně již od konce 7. století, v Evropě od konce
   14. století. Matrice vzniká z podélného řezu dřeva (hruška, ořech aj.) odřezáním netisknoucích
   ploch nožíky a dlátky. (Jaroslav Malina)

   dřevotisk, druh deskotisku. (Jaroslav Malina)

   Dubois Eugene (28. 1. 1858 Eisden -- 16. 12. 1940 de Bedlaer) holandský anatom a geolog.
   Objevitel fosílie "jávského člověka" Homo erectus. (Petr Bureš)

   Dülmen Richard van (1937--2004), německý historik, profesor univerzity v Saarbrückenu
   v Německu. Přední představitel *historické antropologie. Autor knih: Kultura a každodenní
   život v raném novověku, 1999; Divadlo hrůzy, 2001; Historická antropologie: Vývoj, problémy,
   úkoly, 2002; Bezectní lidé: O katech, děvkách a mlynářích, 2003. (Josef Unger)

   Dumuzi, sumerský bůh plodnosti z města Uruku, mládenec a božský pastýř, ženich bohyně *Inanny
   (Ištary) v rituálním a kultovním posvátném sňatku. (Blahoslav Hruška)

   Dunant Jean Henry (1828--1910), švýcarský obchodník, humanista; inicioval v Ženevě vznik
   Mezinárodního výboru pro pomoc raněným (předchůdce Mezinárodního výboru Červeného kříže 1863);
   spolu s F. Passym dostal 1901 první Nobelovu cenu za mír. (Jaroslav Malina)

   duolokalita, zvyk, podle něhož oba novomanželé žijí ještě nějakou dobu po svatbě u svých
   původních rodin. (Jaroslav Skupnik)

   Dušek Ladislav (2. 6. 1967, Chrudim), docent RNDr., Dr., vedoucí Centra biostatistiky a analýz
   Přírodovědecké a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vysokoškolská studia
   absolvoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde se též v roce 2003
   habilitoval (název habilitační práce: Analýza rizik v biologických systémech pod vlivem
   stresových faktorů). Zabývá se modelováním chování biologických populací pod vlivem stresu,
   ekofyziologickými principy v hodnocení rizik v reálných ekosystémech, biodiverzitou,
   stabilitou a strukturou biologických populací, aplikací statistických metod v biologii a
   chemii, matematickým modelováním a vícerozměrnou statistickou analýzou v ekotoxikologii a
   klinické onkologii, prediktivní onkologií, mikrobiální ekologií a ekotoxikologií,
   experimentální designem; tato problematika tvoří základ jeho vědecko-výzkumné a pedagogické
   činnosti. Podílel se jako významný spoluautor nebo prezentoval více než 90 příspěvků na
   zahraničních konferencích (8 zvaných přednášek) a více než 100 prezentací na domácích
   konferencích (10 zvaných). Citační index SCI zahrnuje přes 115 položek, z toho 32 citací jako
   hlavní autor. Byl úspěšným řešitelem nebo spoluřešitelem 9 grantů základního výzkumu a je
   autorem více než 210 výzkumných zpráv. V oblasti hodnocení prediktivní onkologie a onkologické
   prevence je garantem tří projektů Ministerstva zdravotnictví ČR a pro proces hodnocení kvality
   v onkologii byl jmenován jedním ze zástupců ČR v komisi expertů Evropské unie. Mezi současné
   hlavní směry jeho výzkumu patří hodnocení fyziologie a cytokinetiky populací nádorových buněk,
   prediktivní onkologie a medicína a vývoj ekofyziologických testů v hodnocení ekologických
   rizik. Je spoluautorem a autorem deseti monografií a učebnic, celkem publikoval přes 50
   zahraničních prací a více než 55 domácích publikací. Pro edici *Panoráma biologické a
   sociokulturní antropologie napsal 28. svazek Biostatistika pro antropology (2004). Kontakt:
   Doc. RNDr. Ladislav Dušek, Dr., Centrum biostatistiky a analýz Přírodovědecké a Lékařské
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Kamenice 3, 625 00 Brno; telefon: 602 758 054, e-mail:
   dusek@cba.muni.cz. (Ladislav Dušek)

   dvojhroby a vícehroby, hroby s více pohřbenými jedinci; patří k zvláštnostem pohřebního ritu.
   Na pravěkých i časně středověkých pohřebištích ji byla věnována již náležitá vědecká pozornost
   (obr. 128). Rozlišujeme současné pohřbení více jedinců do jednoho hrobu od dodatečného
   pohřbení a také horizontální uložení těl v hrobě (vedle sebe) od vertikálního (nad sebou).
   Z Trevíru (Trier, Německo) je znám případ, kdy do honosného sarkofágu z konce 3. století byl
   nejdříve pohřben muž a o několik let později i jeho manželka Albane. Nakonec jsou známy i
   dvojité sarkofágy. Dvojhroby jsou známy již z pohřebišť doby římské. Například ve Velkých
   Hostěrádkách (Morava) jeden žárový hrob obsahoval pozůstatky dospělé osoby a dítěte. Kromě
   toho se objevují i společné hroby, kde do větších jam byly uloženy různě rozházené pozůstatky
   spálených kostí více osob (Přešťovice u Strakonic v Čechách). Lépe identifikovatelné a tudíž i
   častější jsou dvojhroby i vícehroby hroby na takzvaných kostrových pohřebištích z doby
   stěhování národů, kde se ostatky mužů, žen i dětí nacházejí v různých kombinacích. Poměrně
   časté je uložení vertikální. Podle zákoníku Lex salica pohřbívání dvou mrtvých do jedné jámy
   se považovalo za pohanu a bývalo trestáno. Jednalo se však spíše o zákaz využití cizího hrobu
   než o pohřeb do rodinného hrobu. Vedle toho jsou známy i dvojhroby horizontální. U Avarů v
   Maďarsku se dvojhroby nebo hroby s ještě více pohřbenými vyskytují celkem vzácně (1--2 %), ale
   jejich větší počet je znám z doby před koncem 8. století. Jeden z pohřbených v tomto případě
   představuje hlavní osobu. Problematikou avarských dvojhrobů a vícehrobů na území dnešního
   Rakouska se speciálně zabývala Silke Greffen-Petersová (1992). Zjistila, že jen výjimečně by
   bylo možné uvažovat o zabití ženy pohřbené v hrobě muže (obr. 129). Dvojhroby a vícehroby se
   na rakouských pohřebištích vyskytují v jednom až dvanácti procentech. Převažuje pohřeb ženy s
   dítětem, méně častý je již pohřeb muže s dítětem, ale poměrně častý je i pohřeb muže a ženy. Z
   rozboru těchto hrobů lze vyčíst celou řadu poznatků o rodinných i dalších společenských
   vztazích. Pohřeb dvou jedinců do jedné urny je doložen i na žárovém slovanském pohřebišti v
   Potvoricích a Čakajovcích na Slovensku. Také na žárovém pohřebišti ze 7. století v Prützke
   v Braniborsku se v jedné popelnici našly spálené pozůstatky muže (zemřel patrně násilnou
   smrtí) spolu se spálenými kostmi mladé ženy. Podobně i na dalších pohřebištích s žárovými
   hroby se nacházejí v jednom hrobě pozůstatky muže a ženy (Stará Břeclav na Moravě, Bohnice
   v Čechách). Může se jednat o vzácný doklad pohřbu ženy, která dobrovolně či nedobrovolně
   následovala muže. Na středohradištních pohřebištích lze dvojhroby a vícehroby vysvětlit
   většinou příbuzenstvím a stejnou dobou úmrtí. Zvláštní jsou společné pohřby mužů a žen,
   přičemž žena byla někdy do staršího mužského hrobu pohřbena dodatečně. Tyto hroby jsou někdy
   interpretovány jako doklady mileneckých nebo manželských svazků. Ve známém příběhu Isoldy
   Zlatovlasé a Tristana však Isolda naříká: "Běda, milý, nesplní se má touha zemřít v tvém
   objetí, být pochována v tvé rakvi" (Ohler 2001, s. 228). Tato touha se však splnila abatyši
   Heloise, jež byla roku 1163 pohřbena do hrobu své dávné lásky (a manžela) filozofa Abélarda ve
   francouzském klášteře Paracletu a do společného hrobu se dostala, byť především v lidové
   tradici, i celá řada nešťastně zemřelých milenců, ať se již jednalo o Romea a Julii, Guiscarda
   a Ghismondu v Salernu, Girolama a Salvestru ve Florencii nebo Guardastagna s manželkou v
   Provenci. Do společného hrobu se muž se ženou mohli dostat i jinak, jak o tom svědčí příběh z
   6. století zaznamenaný Řehořem z Toursu, v němž vystupuje jistý velmož Rauching: "Rauching měl
   tenkráte mezi svým služebnictvem muže a děvče, a jak se často stává, vzpláli ti dva k sobě
   láskou. A když ta náklonnost trvala již dva roky či více, spojili se a vyhledali útočiště
   v kostele. Jak se to Rauching dověděl, obrátil se na kněze toho místa a žádal, aby mu jeho
   otroky okamžitě vydal, že jim odpouští. (...) Kněz uvěřil dobromyslně slibu prohnaného člověka a
   vydal mu oba s podmínkou, že nebudou trestáni. Rauching je přijal, poděkoval a odešel domů. A
   hned rozkázal skácet strom, osekat větve, a kmen stromu, na koncích klínem rozštípnutý,
   poručil vydlabat. Potom dal vykopat jámu do hloubky tří či čtyř stop a uložil do ní tu
   schránku. A tam jako mrtvou poručil zavřít děvče a otroka strčil za ní. Nato uzavřel příkrov,
   jámu zasypal zemí a oba tak zaživa pohřbil. (...) Jak to oznámili knězi, rychle přiběhl, zle
   Rauchingovi vyčinil, ale jen s obtížemi dosáhl, aby byli vykopáni. Otroka sice vytáhli ještě
   živého, děvče však již našel zadušené"  (Řehoř z Toursu 1986, s. 235). V dolnorýnském klášteře
   Elten se našla dřevěná rakev, v níž ve spodu byl pohřben asi čtyřicetiletý muž na břiše. Nad
   ním, opět na břiše, spočívaly ostatky asi třicetileté ženy s lebkou roztříštěnou ostrým
   předmětem. Podle kombinace s písemnými prameny se asi jedná o doklad rodinné tragédie z roku
   962. Dvojhroby nejsou na pohřebištích raně středověkých Čech žádnou výjimkou, zato trojhroby
   jsou vzácné. Vyskytují se v prostředí různých sociálních skupin, a to v kombinaci jedinců
   různého věku i pohlaví. Zvláště těsná vazba je patrná na pohřbu dvou mužů, kteří zemřeli
   násilnou smrtí a byli pohřbeni na Pražském hradě někdy v období od konce 9. do počátku 11.
   století Dlaně a prsty pravé a levé ruky těchto jedinců, u nichž není vyloučeno blízké
   příbuzenství (otec, syn), byly ve vzájemném dotyku a jsou zřejmě gestem sounáležitosti ve
   sdílení vzájemného osudu (obr. 130). Příkladem problematičnosti interpretace trojhrobu může
   být hrob 14 na pohřebišti z 9. a 10. století v Brandýsku v Čechách. Vzájemný vztah muže
   uloženého do hrobu s nožem i vědrem a ženy s dítětem, jejichž lebky se našly v oddělené
   poloze, lze interpretovat jako současný pohřeb tří jedinců, z nichž dva byli dekapitováni.
   Vzhledem k různé úrovni uložení kosterních pozůstatků není možno ani vyloučit dodatečný pohřeb
   muže (obr. 131). (Josef Unger)

   dvojitý původ, unilineární příbuzenský původ v obou liniích; člověk zdědí určitá práva a
   povinnosti *patrilineárně a jiná *matrilineárně. (Jaroslav Skupnik)

   dvůr rajský, viz rajský dvůr.

   dynastie (ve starém Egyptě), označení panovnického rodu a zároveň i období, v němž ve starém
   Egyptě vládl. Egyptologové převzali rozdělení egyptských dějin do 30 dynastií, jež zavedl kněz
   *Manéthó ze Sebennytu. (Břetislav Vachala)

   dynastie I (viz též Čoson), korejská dynastie, vládnoucí v letech 1392--1910. (Miriam
   Löwensteinová)

   dynastie Korjo, korejská dynastie, vládnoucí v letech 918--1392. (Miriam Löwensteinová)

   dynastie v dějinách Číny, období čínské minulosti začínající legendárními vládci počátkem 3.
   tisíciletí př. n. l. a končící pádem dynastie *Čching v roce 1911. (Jaroslav Malina)

   dysgenika, z řeckého dys, "zeslabený, vadný, porušený" a genos, "rod", opak *eugeniky;
   vyjadřuje zhoršování dědičného základu a vývoje populace. (Jiřina Relichová)

   dysontogenetický nádor, viz  hamartom.

   dysontogeneze, porucha zárodečného vývoje organismu. Může vést ke vzniku vrozené vývojové
   vady. (Ladislava Horáčková)

   dysostosis, viz dysostóza.

   dysostóza, dysostosis, obecné označení pro poruchu vývoje kostí. (Ladislava Horáčková)

   dysplázie, porucha vývoje a růstu těla nebo různých orgánů. Někdy se tak označují histologické
   změny, které mohou předcházet vzniku nádoru. (Ladislava Horáčková)

   dysrafismus, vývojové vady nervového systému, poruchy uzavírání nervové trubice. (Ladislava
   Horáčková)

   dystrofie, porucha výživy či látkové výměny buňky, tkáně nebo orgánu například nedostatkem
   kyslíku a živin, zánětem. Trvá-li stav déle, může vyústit až k zániku buněk -- nekróze.
   (Ladislava Horáčková)

   Džebel Sahaba, Núbie. Lokalita 117 je pohřebiště s celkovým počtem 59 koster. Všichni jedinci
   leží na levém boku, v poloskrčené poloze, s hlavou k východu a tváří k jihu. V hrobech bylo
   nalezeno celkem 110 kamenných artefaktů, z toho 97 úštěpů zaseklých přímo v kostech a lebkách
   24 jedinců. Přihlédneme-li rovněž k frakturám kostí a zářezům na kostech končetin, evokuje
   celá lokalita představu násilných úmrtí. Typologicky odpovídá tato industrie qadanu, který je
   obvykle datován před 12 tisíc let.

   Džimmu (asi 711--685 př. n. l.), legendární zakladatel císařské dynastie v Japonsku. Jeho osoba
   měla symbolizovat nebeský původ císařské moci. (Klára Macúchová)

   džinismus, heterodoxní nábožensko-filozofický systém, pro který se podle přízviska jeho
   posledního historického hlasatele a reformátora Vardhamány Mahávíry (540--468 př. n. l.) --
   Džina ("vítěz") -- ustálil název džinismus; vyznačuje se, obdobně jako *buddhismus, odporem k
   bráhmanskému obětnictví, kastovním přehradám a slepé víře v autoritu *védů. Džinistické učení
   klade důraz na mravný, ukázněný a naprosto nenásilný způsob života umožňující oproštění duše
   od tíživého nánosu nepříznivé *karmy, vysvobození z koloběhu životů a návratu k původní
   blaženosti. Pro laické vyznavače je dosažení nejvyššího stavu čistého vědění, síly a klidu
   označovaného pojmem nirvána téměř nemožné; k tomu vede výhradně cesta odříkání, umrtvování
   těla, studia a rozjímání, jaké umožňuje jen řádová disciplína, odvržení všech světských pout a
   majetku, včetně oděvu. Zejména v otázce odívání, ale i v některých dalších otázkách výkladu
   původního Mahávírova učení došlo někdy mezi léty 79--82 n. l. uvnitř džinistické obce k
   roztržce a jejímu rozdělení na tradicionalisticky zaměřenou sektu digambarů ("oděných
   světovými stranami"), předepisující svým mnichům povinnou nahotu, a liberálnější švétámbary
   ("bíle oděné"), kteří svým členům dovolovali vlastnit trojdílné roucho a připouštěli i vstup
   žen do řádu. Pokud se mniškou rozhodla stát vdaná žena, její manžel byl považován za vdovce a
   mohl se znovu oženit. K tomu, aby příslušník mnišského řádu dostál svému hlavnímu poslání, a
   to zdokonalovat sebe i jiné s cílem zbavit duši karmické zátěže, mu má dopomáhat plnění patera
   velkých slibů (neubližovat živým tvorům, nelhat, nebrat, co nebylo dáno, zachovávat naprostou
   pohlavní zdrženlivost, vystříhat se světského majetku), z nichž u každého musí dbát na pět
   zásad opatrnosti (paňčabhávaná) a vždy dodržovat tři "ostražitosti" (gupti) -- bezpodmínečně
   ovládat svou mysl, řeč a tělo. Má-li přísně dodržovat celibát, musí se zejména vystříhat
   vyprávění o ženách, jež by v něm mohla roznítit touhu, uvažování o půvabech žen, jakož i o
   rozkoších, jež snad dříve se ženami zakusil, pohlavně vzrušujících nápojů a výživných či
   příliš kořeněných jídel, stejně jako zženštilého pěstování svého těla. Pokud se setká s osobou
   opačného pohlaví, neměl by na ni hledět, hovořit s ní smí jen je-li tázán či táže-li se na
   cestu, případně v souvislosti s přijímáním almužny a dotknout se jí smí jen pokud ji tak může
   uchránit před vážnější újmou. U laických vyznavačů džinistického náboženství tvoří obdobu
   "velkého" mnišského slibu naprosté pohlavní zdrženlivosti "menší" slib varovat se pohlavních
   výstředností. Ten od věřícího vyžaduje, aby se spokojil svou manželkou, nesváděl jiné ženy,
   ani k takové činnosti nevedl nikoho jiného. K prohřeškům proti tomuto slibu patří dohazování
   sňatků, nepřirozené ukájení pohlavního pudu, zalíbení v dvojsmyslných a chlípných řečech,
   přílišná vášnivost i ve styku s vlastní manželkou a styk s nevěstkami. (Jan Filipský)

   džňánamárga,  cesta poznání (v indickém kulturním kontextu), využití intuitivního postižení
   jediného, všezahrnujícího jsoucna, kromě něhož neexistuje nic jiného, k odstranění závislosti
   já na hmotné přírodě, na tělesnosti (nejá) a ke konečnému vysvobození. (Jan Filipský)

   Džoser, egyptský panovník vládnoucí v období kolem roku 2650 př. n. l.; druhý vládce 3.
   dynastie. Podle Turínského seznamu králů vládl 19 let, podle Manéthóna 29 let. Jeho obrovská
   posmrtná rezidence, kterou představuje rozsáhlý stavební komplex stupňovité pyramidy
   v Sakkáře, je považována za důležitý mezník ve vývoji světové architektury. Autorem projektu
   Džoserovy pyramidy, kde bylo vůbec poprvé použito kamene v monumentálním měřítku, byl
   pravděpodobně jeho syn Imhotep; tento slavný mudrc, stavitel a lékař byl později zbožštěn a
   uctíván jako bůh lékařství a ochránce písařů. (Břetislav Vachala)

   Džürdženi, též Džürdžedi (čínsky Nü-čen), tunguzský kmen v severovýchodní Číně, kde si
   založili svůj stát Ťin ("Zlatý", 1115--1234). V roce 1127 vytlačili *Sungy ze severní poloviny
   země na jih a tím ukončili období *Severních Sungů. (Josef Kolmaš)

   eburnizace,  zrcadlově lesklé obroušení kloubních ploch (vzhledem podobné slonovině) 
   v důsledku artrotických změn kloubu. (Ladislava Horáčková)

   Eden, místní jméno přesně zeměpisně neurčené. "Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na
   východě" (Gn 2,8). Eden je blažené sídlo, *ráj, z něhož byli *Adam a Eva pro svou neposlušnost
   vyhnáni. (Jaroslav Malina)

   Edo, původní název dnešního Tokia, město přebudované koncem 16. století, kdy se stalo sídelním
   městem *šógunů z rodu *Tokugawa, vyrostlo v největší japonské administrativní centrum; období
   tokugavského *šógunátu se proto nazývá také dobou Edo. (Klára Macúchová)

   eem, poslední interglaciál, zhruba před 100 000 lety. (Jiří A. Svoboda)

   Efesos, řecké město na pobřeží Malé Asie od 11. století př. n. l. osídlené Ióny. Významné
   středisko iónské kultury, místo styku řecké civilizace s východními kulturami. To se
   projevovalo v kultu tamní bohyně Artemidy a při vzniku řecké vědy v osobě filozofa Hérakleita
   z Efesu a dalších. Město mělo důležité postavení i v době římské, vznikla zde jedna z
   nejstarších křesťanských obcí. V Efesu žil podle legendy svatý Jan, který pečoval o Pannu
   Marii, kázal zde apoštol svatý Pavel a křesťanům v Efesu je adresován i jeden z jeho listů. V
   chrámu Panny Marie se roku 431 konal církevní koncil, jenž ji uznal za Bohorodičku.
   Nejvýznamnější církevní stavbou se stal velký chrám svatého Jana. Archeologický výzkum Efesu
   od roku 1894 provádí Rakouská archeologická škola, s níž před 1. světovou válkou těsně
   spolupracoval i brněnský profesor architektury na Německé technice a archeolog Joseph Dell.
   (Marie Pardyová)

   Effertzova doktrína, teorie, podle které je muž vybaven limitovaným počtem ejakulací nebo
   limitovaným objemem celoživotně produkovaného ejakulátu. Pokud tento limit vyčerpá, končí jeho
   sexuální aktivita. Podle této doktríny se předpokládalo, že muži, kteří začínají sexuálně žít
   brzy a jsou hodně sexuálně aktivní, končí se sexem dříve než ti, kteří se celý život
   "šetřili". Všechny výzkumy však ukazují pravý opak: lidé, kteří začínají sexuálně žít dříve a
   jsou celoživotně sexuálně aktivní, mají větší šanci na dobrou sexuální aktivitu i v pokročilém
   věku. (Jaroslav Zvěřina)

   egalitářství (primatologie), stav sociální struktury, v němž se minimálně uplatňuje
   mechanismus dominance a podřízenosti a kde základem sociální struktury je schopnost udržovat
   pozitivní sociální vztahy, mimo jiné i po konfliktních situacích. Egalitářské varianty
   sociálních struktur jsou velmi vzácné, v čisté formě existuje snad pouze u makaka
   tonkeánského. (Václav Vančata)

   Egeis, oblast ostrovů v Egejském moři, ohnisko rané kultury řeckého světa, která se zde
   vytvořila ve 3. tisíciletí př. n. l. pod vlivem *Předního východu. (Marie Pardyová)

   egejská civilizace, civilizace Egeidy v době bronzové. Patří k ní *kykladská kultura na
   řeckých ostrovech ve 3. tisíciletí př. n. l., *mínojská civilizace na Krétě v 1. polovině 2.
   tisíciletí př. n. l. a *mykénská kultura na řecké pevnině ve 2. polovině 2. tisíciletí př. n.
   l. Egejská civilizace zanikla v průběhu 13. a 12. století př. n. l. příchodem nových obyvatel
   do Řecka a podlehla zejména ničivému vpádu *Dórů. (Marie Pardyová)

   egoismus, jednání sobecky zaměřené na prosazení vlastního zájmu či prospěchu i na úkor
   druhých. (Jaroslav Malina)

   egyptština, samostatná větev mezi afroasijskými jazyky, která má pět vývojových stupňů (v
   období od 4. tisíciletí př. n. l. do 1. tisíciletí n. l.). (Břetislav Vachala)

   Ehringsdorf, Německo, středopleistocenní travertinová lokalita, sídliště archaických
   evropských hominidů (lebeční fragmenty), fauna a industrie středního paleolitu; stáří asi 220
   000 let. (Jiří A. Svoboda)

   echinokokóza, hydatidóza, parazitární onemocnění způsobené měchožilem zhoubným. Požitím jeho
   vajíček se může u člověka vyvinout larvální stadium měchožila se vznikem patologických dutin
   (boubelí) obsahujících larvy (zejména v játrech). (Ladislava Horáčková)

   Eibl-Eibesfeldt Irenäus (15. 6. 1928, Vídeň), rakouský biolog, specialista na etologii
   člověka, dlouholetý pracovník etologického ústavu v Seewiesenu v Bavorsku. Rozšířil
   rozvažování o člověku o nové aspekty vyplývající z vědeckého poznání ve 20. století. Hlavní
   díla: Liebe und Hass, 1971; Krieg und Frieden aus der Sicht der Verhaltensforschung, 1975; Die
   Biologie des menschlichen Verhaltens, 1984 a další. (Stanislav Komárek)

   ejakulace (latinsky ejaculatio), vystříknutí ejakulátu (spermatu) z mužské močové trubice,
   obvykle při *intromisi penisu; u primátů může být ejakulát hustší konzistence a ejakulace
   spermatu je časově mnohem rychlejší (obvykle 5--10 sekund po počátku kopulace), než je tomu u
   člověka. Setkáme se i s termínem ženská ejakulace, čímž je míněno vypuzení sekretu při
   orgasmu. Za jeho možné zdroje jsou považovány periuretrální a parauretrální žlázy ("ženská
   prostata"), slizniční žlázy předsíně, nebo dokonce děloha. (Václav Vančata -- Jaroslav Zvěřina)

   ejakulát, semenná tekutina, vypuzovaná při ejakulaci z močové trubice. Ejakulát zdravého
   mladého muže tvoří bělavá hmota o objemu v průměru tři mililitry (2,0--12,0 ml) a zpravidla
   více než 40 milionů spermií v každém mililitru. Při vypuzení z močové trubice má ejakulát
   rosolovitou konzistenci. Ke zkapalnění dochází do dvaceti minut. (Jaroslav Zvěřina)

   ekdosis ("vyvdání"), řecký název pro svatbu. (Marie Pardyová)

   ekklésia, viz církev.

   ekofakt [archeologicky], označení přirozených pozůstatků (kosti lidí a zvířat, fosilní půdy,
   zkameněliny, pyl, usazeniny apod.), jež archeologie a další disciplíny užívají k rekonstrukci
   přírodního prostředí, ve kterém probíhala činnost dávných lidí (viz též přírodní materiální
   pozůstatky). (Jaroslav Malina)

   ekologická antropologie, směr v antropologii (rozvíjený od druhé poloviny 20. století)
   zabývající se výzkumem kultur jako adaptivních systémů v rámci přírodního prostředí. (Jaroslav
   Malina)

   ekologická nika, ekologický prostor, v němž daný organismus žije. Ekologická nika má tři
   základní rozměry -- potravní, prostorový a časový. Z hlediska zásadních předurčení či požadavků
   musí primáti v ekosystému přežít, najíst se, rozmnožit se a dovést své potomky až k hranici
   reprodukčního cyklu, aby předali své geny dalším generacím. V každé z těchto činností se daný
   rozměr niky uplatňuje přímo či nepřímo. Například sežere-li samec všechno, hladová samice
   nebude ochotná kopulovat, bude menší šance na úspěšné oplodnění, mládě bude mít méně potravy,
   bude menší, slabší atd. Bude-li samec spát, když je samice aktivní, nerozmnoží se. Naopak
   rovnoměrné rozložení potravních zdrojů mezi pohlavími může danou skupinu zvýhodnit. (Václav
   Vančata)

   ekologie, obor zkoumající vzájemný vztah organismu, sociální skupiny a prostředí (včetně
   fyzikálního prostředí). (Václav Vančata)

   ekologie kulturní, viz kulturní ekologie.

   ekonomická antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se srovnávacím výzkumem vzniku,
   vývoje, fungování a směřování ekonomických systémů. (Jaroslav Malina)

   ekonomie, společenská věda, zkoumající ekonomické chování člověka, fungování trhu, alokaci
   omezených výrobních zdrojů mezi alternativní použití, růst a rozdělování národního produktu a
   vztahy mezi hlavními ekonomickými agregáty (národní produkt, spotřeba, investice, peněžní
   zásoba aj.). Pozitivní ekonomie se zabývá popisem a vysvětlováním probíhajících ekonomických
   procesů; normativní ekonomie se zabývá jejich hodnocením z hlediska ekonomické efektivnosti
   (blahobytu) a v širším pojetí spojuje efektivní fungování ekonomiky s problematikou sociální a
   etickou. (Marie Dohnalová)

   ekonomika, systém, ve kterém se uskutečňují hospodářské procesy, tj. procesy výroby, směny,
   rozdělování, spotřeby, investování aj. vymezené hranicemi státu. (Marie Dohnalová)

   ektoderm, zevní zárodečný list u časné fáze lidského zárodku. Vznikají z něj například nervový
   systém, zubní sklovina, výstelka ústní dutiny, pokožka. (Ladislava Horáčková)

   ektohormony, látky podobné hormonům, vylučované navenek tak, aby ovlivňovaly jiné příslušníky
   stejného druhu, zpravidla opačného pohlaví. Jde o málo používaný výraz. Dnes je pro tyto
   působky častější označení feromony. (Jaroslav Zvěřina)

   ektopický, nalézající se mimo své obvyklé místo (například zub). (Ladislava Horáčková)

   elephantiasis, značné zduření či otok. 1. viz lepra, 2. viz filarióza. (Ladislava Horáčková)

   Eliášová Hana (23. 3. 1951, Opava), RNDr., antropoložka, absolventka Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně v letech 1969--1974, obor Odborná biologie, specializace
   antropologie. Nyní zaměstnána na Kriminalistickém ústavu v Praze. Zabývá se forenzní
   antropologií, osteologií, trichologií, fotokomparací, superprojekcí a faciální rekonstrukcí.
   Faciální 3D rekonstrukce prezentovala na mezinárodních kongresech a sympoziích v Itálii
   (Bari), Istanbulu. Na I. mezinárodní konferenci v Postupimi o rekonstrukci měkkých částí
   obličeje byla zvolena za Českou republiku členkou mezinárodního výboru. Je soudní znalkyní
   v oboru Kriminalistika se specializací forenzní antropologie. Je členkou *České společnosti
   antropologické. Kontakt: RNDr. Hana Eliášová, Kriminalistický ústav Praha, Bartolomějská 10,
   120 00 Praha 2; e-mail: hanaeliasova@atlas.cz. (Hana Eliášová)

   elixír nesmrtelnosti, taoistický termín vycházející ze spekulace o možnosti vytvořit
   prostředek, který člověku zajistí nesmrtelnost, případně dlouhověkost; v Číně je víra v
   možnost jeho vytvoření spjata s *taoismem, druhým nejvlivnějším filozofickým učením čínského
   starověku. Taoismus, na rozdíl od *konfucianismu nebo *legismu, se příliš nezajímal o
   mezilidské vztahy a nepředepisoval ani zásady morálky. Ve svém dalším vývoji absorboval mimo
   jiné řadu starších náboženských představ a praktik, označovaných někdy jako šamanské, a stále
   více se soustřeďoval na hledání cest k dosažení nesmrtelnosti, nebo alespoň dlouhověkosti a
   životní vitality, včetně vitality sexuální. Vzhledem k světovému názoru, který pojímal nebe,
   zemi a lidstvo jako propojený systém, v němž je každá z těchto tří oblastí jenom další dimenzí
   druhých dvou, a také vzhledem k poznatku, že lidské tělo je replikou makrokosmu v miniatuře,
   bylo docela logickým vyústěním, že se v Číně vyvinula dlouhá tradice alchymie -- proměnit
   obyčejné ve vzácné. Zatímco cílem alchymistů v jiných kulturně historických oblastech světa
   bylo zejména získání bohatství výrobou zlata z obyčejných kovů, v Číně (a do určité míry také
   v Indii) byly cíle alchymie častěji "duchovní". Je sice pravda, že nejranější formy čínské
   alchymie zahrnovaly i pokusy o výrobu zlata, ale to bylo prostředkem, jak se stát nikoli
   bohatým, nýbrž nesmrtelným, zlato bylo totiž považováno za jediný nezničitelný a trvalý
   element v přírodě a vládla domněnka, že strávení zlata v dostatečném množství může učinit
   trvalým také život člověka. Historik S'-ma Čchien v Zápiscích historika uvádí, že jedním
   z prvních učenců, jenž znal tajemství nesmrtelnosti, byl taoistický filozof Cou Jen, který žil
   ve 3. století př. n. l. Při líčení pobytu jistého Li Šao-jüna na císařském dvoře dynastie
   Západních Chan přibližně kolem roku 133 př. n. l. naznačuje způsob, jak byla tehdy tajemství
   nesmrtelnosti vykládána. Li Šao-jün, který občas udivoval okolí svými znalostmi osob i věcí
   z minulosti vzdálené i několik století, při jedné audienci chanskému císaři tajuplně sdělil:
   "Musíte přinést oběť Peci a potom můžete učinit, aby (duchové) byli přítomni. Poté, co
   (duchové) prokáží svou přítomnost, prášek rumělky může být proměněn ve zlato. Když je toto
   zlato hotové, může se ho použít na nádoby pro nápoje a pokrmy, což zvětší délku Vašeho života.
   Když délka Vašeho života vzroste, může být poskytnuta audience Nesmrtelným z (ostrova)
   Pcheng-laj uprostřed oceánu. Když jim bylo uděleno slyšení, obětováním Nebesům a Zemi se
   stanete nesmrtelným." Tato procedura se nazývala waj-tan ("vnější alchymie"). Druhá forma
   čínské alchymie, známá jako nej-tan ("vnitřní alchymie"), sdílela cíl nesmrtelnosti, ale
   pokoušela se ho dosáhnout transformováním prvků obsažených v lidském těle. Vnitřní alchymie
   byla integrální součástí mnoha různých lékařských praktik a byla také úzce spjata s teorií i
   praxí tradiční čínské medicíny. K dlouhověkosti a nesmrtelnosti se tedy ve staré Číně mělo
   dospět prostřednictvím uměle vyrobeného zlata a tajuplných magických rituálů a obětí. Bylo to
   chytře vymyšleno. Rituály byly přece velice komplikovanou věcí, spojenou s tolika neznámými
   veličinami, a dokonce s nadpřirozenem. A tak bylo možné případné neúspěchy (dnes víme, že
   neúspěchem skončily všechny pokusy) svést nikoli na tvůrce preparátu, nýbrž na chybné jednání
   obětníka. Z hledání preparátů dlouhověkosti a nesmrtelnosti i uchování nebo vzbuzení sexuální
   apetence se stal postupně docela výnosný obor. Například učenec Ke Chung ve své taoistické
   přírodovědné encyklopedii z počátku 4. století n. l. Mistr objímající prostotu (Pao-pchu-c'),
   jak také zněla jeho přezdívka, uvádí desítky nejrůznějších elixírů nesmrtelnosti a celou
   jedenáctou kapitolu věnoval lékopisu Nesmrtelných. Z Ke Chungova popisu vyplývá, že se
   používaly minerální a rostlinné preparáty. Z minerálních látek to byly nefrit, slída nebo
   realgar (sulfid arzenitý). Z rostlin byly při přípravě elixírů užívány sezam, moruše, bodlák,
   tuřín a mnohé další. Ke Chung uvádí, že jistý Tu C'-wej pojídal chřest, což mu umožňovalo
   uspokojovat osmdesát konkubín a zplodit s nimi sto třicet synů. Navíc dokázal ujít tři sta li
   (asi 150 kilometrů) denně; v chodeckém výkonu ho překonal Čao Tchou-c', který po dvacetiletém
   užívání skořice byl schopen urazit v jednom zátahu až 500 li. Z moderních lékařských,
   botanických a chemických rozborů preparátů uváděných v čínských spisech vyplynulo, že se za
   nimi skrývá nikoli elixír nesmrtelnosti, ale buď zcela neškodné látky, nebo drogy
   s posilujícími či halucinogenními účinky, anebo jedy. Slída ublížit nemusí a také nefrit je
   téměř neškodný. Zato realgar (sulfid arzenitý) mohl podlehnout přeměně (při výrobě elixíru se
   směs často zahřívala, nebo dokonce žíhala) na oxid arzenitý, který je prudce jedovatý.
   Škodlivost některých elixírů ostatně odhalili již osvícenější čínští učenci. Čeng Jin ve svém
   spisu z 9. století n. l. uvádí, že připravil pětatřicet tehdy běžně užívaných elixírů a o řadě
   z nich experimentálně zjistil, že jsou jedovaté, někdy dokonce smrtelně. A v historických
   pramenech jsou doloženy i praktické důsledky. V letech 820 až 859 zahynulo v důsledku užívání
   prostředků údajně prodlužujících život a léčících neduhy či sexuální nedostatečnost nejméně
   šest císařů. První v řadě obětí byl císař Sien-cung (vládl 806--820): používání takzvaného
   zlatého elixíru z něho učinilo krutou a psychicky nevyrovnanou osobnost. Vězení se plnila
   oběťmi jeho nevypočitatelné zášti. Nakonec se stal pro své okolí natolik nebezpečný, že jej
   sloužící zavraždili. Po takových a podobných zkušenostech není divu, že se občas nalezli
   panovníci, kteří se k otázce dlouhověkosti, nesmrtelnosti a sexuální vitality postavili přece
   jen rozumněji. Například císař Wen-cung (vládl 827--840), poté co obdržel elixír nesmrtelnosti,
   uzavřel jej do nefritové skříňky. Přitom ironicky prohlásil, že se ještě příliš těší rozkošemi
   pozemského světa, než aby chtěl odletět okamžitě na Nebesa, a že po elixíru sáhne teprve
   tehdy, až se bude chystat zemřít. Touha po elixíru se čas od času objevovala i v pozdějších
   staletích. Za mingského císaře Ťia-ťinga (vládl 1522--1566), jednoho z nejzanícenějších taoistů
   na čínském trůně, dosáhla dokonce jednoho ze svých vrcholů. Prostředek k dosažení
   nesmrtelnosti byl na jeho dvoře obohacen o nový předpis: vytvářel se z menstruační krve panen
   (za tímto účelem byly do paláce vybírány panny z celé říše) a byl užíván nikoli jako nápoj,
   nýbrž v podobě kuliček, respektive pilulek (chung-wan). Čínská víra v možnost dosažení
   nesmrtelnosti je starší než taoismus a neomezuje se jen na taoisty. Teprve taoismus však
   z různých metod a technik zaměřených na získání věčného života vytvořil propracovaný systém.
   Základním východiskem tohoto systému je vzájemný vztah mikrokosmického těla a makrokosmického
   vesmíru. Adept se musí ztotožnit s "prvotním dechem" (jüan-čchi), který odpovídá
   životodárnému, nerozlišenému tao na počátku stvoření. Musí udržet životně důležité tělesné
   esence "dechu" (čchi), "životní síly" (ťing) a "ducha" (šen) a zvrátit postupné vyčerpávání
   těchto podstat, jež jinak nakonec vede k smrti. Obrácení procesu stárnutí se dosáhne celou
   řadou metod a technik. Při meditačních a vizualizačních cvičeních je třeba se soustředit na
   tao nebo na mocné astrální bohy, sídlící v nebi a v těle; bohy lze vzývat i terapeutickými a
   posilovacími pohyby. Dechové techniky vedou k tak pomalému a mělkému dýchání, že i peříčko
   položené na nos zůstane nehybné. Očistu dechu a těla posiluje vhodná strava, včetně požívání
   potravy spjaté s dlouhým životem, jako jsou určité houby nebo semínka a míza borovice.
   Sexuální techniky jsou zaměřeny na kontrolu orgasmu, o němž se tvrdí, že způsobuje ničivé
   vyčerpání životních esencí. Taoistické praktiky zaměřené na získání nesmrtelnosti
   předpokládaly splynutí očištěných a zdokonalených tělesných esencí -- například sexuálních
   tekutin, slin, ducha a čchi -- ve "Svatý zárodek" čili "Zárodek nesmrtelnosti" (nazývaný též
   "Červené dítě"), jenž byl vyživován v břiše adepta, kde se při správné výživě a prováděním
   daných úkonů vyvinul ve zdokonalené tělo, nesmrtelné "skutečné" já; to pak nahradilo adeptovo
   staré já podléhající zkáze. Rakve těch, kdo dosáhli nesmrtelnosti, se naleznou prázdné,
   s výjimkou nemnoha pozůstatků a památek, třeba sandálu nebo hole. Nesmrtelní mají tělo hladké
   jako led, sněhobílou pokožku a podivné rysy, jako třeba čtvercové oční panenky a dlouhé uši;
   žijí v odlehlých, těžko přístupných horách a jeskyních nebo na bájných místech, jako je
   Pcheng-laj, jeden z Ostrovů nesmrtelných ve Východním moři. Jako mistři času i prostoru
   procházejí se mezi hvězdami a planetami a nepoznáni příležitostně navštěvují i Zemi, aby
   udělovali nesmrtelnost smrtelníkům, kteří si to zaslouží. Nad tímto počínáním, kromě jiných
   božstev, bděla nejvyšší bohyně taoistického panteonu, Královna Matka západu (Si-wang-mu) --
   Královna nesmrtelných. Je jednou z nejrozšířenějších a nejoblíbenějších postav mezi
   nesmrtelnými. Taoisté ji považovali za prvopočáteční dech Nejvyššího Jin -- za božskou milenku
   a učitelku lidských bytostí pátrajících po nesmrtelnosti. Královna nesmrtelných žila v pohoří
   Kchun-lun, v místě spojujícím nebe a zemi, oplývajícím nalezišti zázračného nefritu, kouzelném
   i děsivém území za západními hranicemi čínské civilizace, oplývajícím radovánkami, krásou i
   nebezpečím. Byla zobrazována s levhartím ocasem a tygřími zuby, též s rozcuchanými vlasy a
   výraznou pokrývkou hlavy; sloužili jí nefritoví mládenci a dívky a doprovázely ji kouzelné
   bytosti jako devítiocasá liška, fénix, trojnohý pták a zajíc z Měsíce. Královna Matka západu
   byla uctívána po více než dva tisíce let jak v elitních, tak lidových kultech. V lidových
   představách je nejslavnější její pěstování broskví nesmrtelnosti, které dozrávají jednou za
   tři tisíce let; slouží nesmrtelným jako závěrečný chod nebeských hodovních slavností,
   zahrnujících takové lahůdky jako medvědí tlapy nebo dračí játra. Otázky dlouhověkosti a
   nesmrtelnosti byly vskutku problémem, který starou čínskou společnost a zejména vládce hluboce
   zajímal -- této vizi podlehl například sjednotitel Číny *První svrchovaný císař Čchinů a s
   jejím řešením nakonec spojoval všechny své plány a naděje. (Jaroslav Malina)

   Ellis Henry Havelock (1859--1939), britský lékař, sexuolog. Nejproslulejší průkopník globálního
   zkoumání (zejména transkulturálně orientovaného) lidské sexuality, jehož výsledky publikoval
   v řadě studií a knižních monografií: The New Spirit (1890), Man and Woman (1894), Studies in
   the Psychology of Sex (1896--1928), česky Pohlavní psychologie (Praha 1937). (Jaroslav Zvěřina)

   elogium (z řeckého elogeion), oslavný nápis vytesaný pod sochou nebo na náhrobku či sarkofágu.
   (Josef Unger)

   emblém, způsob znakového zobrazení, komponovaného z obrazu a textu do jednoho celku. Má různé
   vývojové podoby (barokní emblematika, epigram, alegorický obraz aj.). (Jaroslav Malina)

   emfyzém, nahromadění vzduchu v tkáních. (Ladislava Horáčková)

   emfyzém plic,  rozedma plic, zvýšené množství vzduchu v plicích při současném úbytku a
   poškození vlastní plicní tkáně. (Ladislava Horáčková)

   Empedoklés (asi 493--433 př. n. l.), řecký filozof, básník a lékař klasického období. Pocházel
   z Akragantu na Sicílii (dnešní Agrigento). Navazoval na učení svých předchůdců, zejména
   Hérakleita, elejské a *pýthagorejské školy. Za základ světa považoval čtyři prvky, či živly:
   oheň, vzduch, vodu a zemi. Veškeré dění vysvětloval jako slučování a rozlučování těchto prvků
   v různých kvantitativních poměrech. Zdroj těchto změn není obsažen v samotných prvcích, ale
   způsobují jej dvě vnější protikladné síly: "Láska" (Fíliá) prvky spojuje a "Svár" (Neikos) je
   rozděluje. Působením Lásky se prvky spojují v dokonalou jednotu, při jednoznačné převaze Sváru
   jsou úplně rozděleny. Zdrojem vývoje, vzniku a zániku všech živých bytostí jsou přechodná
   stadia, kdy postupně nabývá převahu buď Láska nebo Svár, protože okamžik, kdy jsou
   v rovnováze, je nepatrný a přechodný. Empedoklés vytvořil jednu z variant orfického učení o
   nesmrtelnosti a materiální povaze duší, jež jim umožňuje převtělení. Převtělovat se musí
   každý, kdo podlehl sváru a poskvrnil se vraždou nebo křivou přísahou. Empedoklés své učení
   vyložil v básních O přírodě (Peri fyseós) a Očišťování (Katharmoi). Zachovaly se z nich jen
   fragmenty. Podle pozdějších legend se Empedoklés rozhodl odejít ze života skokem do kráteru
   Etny. Pravděpodobně však zemřel zcela prozaicky, patrně někde na Poloponnésu za svého pobytu v
   Řecku. (Marie Pardyová)

   empirie (zkušenost), souhrn poznatků, zejména poznatků získaných smysly, a souhrn prakticky
   osvojených znalostí a dovedností. (Jaroslav Malina)

   empirismus, filozofický směr považující smyslovou zkušenost za základ a východisko poznání;
   opakem je racionalismus. (Jaroslav Malina)

   encefalizace, proces relativního i absolutního zvětšování mozku v evoluci. U *homininů je
   vzhledem k zvýšenému významu například učení, nástrojové činnosti a komunikace zvláště
   důležitá. V mnoha případech je však encefalizace homininů interpretována nesprávně, a dokonce
   i opředena nejrůznějšími mýty, které vyplývají z přeceňování kvantitativních velikostních změn
   mozku. Výzkumy šimpanzů a miocenních dryopitéků ukazují, že encefalizace měla zásadní význam
   až v evoluci rodu *Homo, nikoliv však u jeho předků. (Václav Vančata)

   encisium, násilný potrat způsobený třetí osobou. (Josef Unger)

   endemie, výskyt infekčního onemocnění na určitém ohraničeném území bez časového omezení.
   (Ladislava Horáčková)

   endo-, řecká předpona s významem "uvnitř, vnitřní".

   endoarcheologická teorie, odvětví obecné teorie *archeologie, zaměřené na poznávání samotných
   hmotných (materiálních) památek jako pramenů informací o historické minulosti, na poznávání
   jejich fungování jako takových pramenů. Ústředním článkem endoarcheologických výzkumů musí být
   teorie zařazování archeologických údajů do kulturně-historického procesu; zaměřuje badatele na
   úzce zaostřené teorie, zajišťující uspořádání materiálu (teorie archeologické klasifikace a
   typologie), funkční určení (teorie zpředmětňování a archeologizace), historickou rekonstrukci
   průběhu událostí (teorie situační rekonstrukce, teorie střídání kultur) atd. (Jaroslav Malina)

   endogamie, pravidlo výběru manželského partnera vyžadující, aby jedinec vstoupil v manželství
   s osobou přináležející do stejné (nejčastěji příbuzenské) skupiny jako on sám či ona sama.
   (Jaroslav Skupnik)

   endokrinní, týkající se vnitřní sekrece látek (například hormonů) důležitých pro organismus.
   (Ladislava Horáčková)

   endokrinologie, nauka o žlázách s vnitřní sekrecí a jejich poruchách. Protože pohlavní žlázy
   jsou významnými endokrinními systémy, patří endokrinologie sexuality k nejvýznamnějším úsekům
   této disciplíny. (Jaroslav Zvěřina)

   endorfiny (endogenní opioidy), v lidském těle vznikající látky, které se svým účinkem podobají
   opiátům a působí na stejná cílová místa v mozkové tkáni jako morfium a jeho deriváty. Jde o
   látky složené z různých aminokyselin (polypeptidy). Mají vztah k prožívání pozitivních emocí
   (také sexuálního vzrušení a orgasmu), účinně tlumí vnímání bolesti. (Jaroslav Zvěřina)

   endoskop, pevný nebo  ohebný přístroj se zdrojem studeného světla a se speciálními vlákny,
   schopnými přenosu optických signálů. Slouží k prohlížení vnitřních tělesných dutin nebo dutých
   orgánů, za pomoci endoskopu se provádějí i některé chirurgické zákroky. (Ladislava Horáčková)

   endoskopie, metoda umožňující prohlédnutí vnitřních tělesných dutin nebo dutých orgánů.
   (Ladislava Horáčková)

   endostální osteoskleróza,  viz  spongioskleróza.

   Endymión, v řecké mytologii krásný mladík, do něhož se zamilovala bohyně měsíce *Seléné.
   Endymión byl odsouzen k věčnému spánku, a tak ho Seléné navštěvovala v noci v jeskyni pod
   horou Latmos v maloasijské Kárii a marně se ho pokoušela probudit svým polibkem. Výtvarné
   umění: Kalmakov, Nikolaj Konstantinovič, Artemis a spící Endymión, 1917, obraz. (Jaroslav
   Malina -- Marie Pardyová)

   Endymion a Seléné, viz Endymion, Seléné.

   engyésis ("závazek, dohoda"), označení pro svatební dohodu mezi ženichem a otcem nevěsty v
   antickém Řecku. (Marie Pardyová)

   enkolpion, náprsní schránka s relikvií ve tvaru kříže nebo medailonu. Od 11. až 12. století
   v západní církvi především biskupská insignie, ve východní církvi i nadále laický ochranný
   předmět. (Josef Unger)

   enkulturace, proces učení, jímž si člověk v dětství a dospívání osvojuje kulturu, hodnoty a
   normy dané společnosti. (Jaroslav Skupnik)

   Enki, sumersky "pán země"; akkadsky Ea, "živoucí"; řecky Aos. V sumersko-akkadské mytologii
   bůh moudrosti a magie, vládce podzemního sladkovodního oceánu Abzu, dárce hojnosti vod, bůh
   plodnosti. Byl jedním z nejvyšších mezopotamského panteonu, v němž bývá uváděn na třetím nebo
   čtvrtém místě. Jeho otcem byl *An, matkou Nammu. Enkimu je věnována řada mýtů. Jeho sexuální
   život a vše, co z toho povstalo zachycuje zejména sumerský mýtus Enki a Ninchursanga -- bývá
   interpretován jako příběh o nastolení zákazu incestu, vzniku exogamie a vytvoření podmínek pro
   rozvoj lidské společnosti a civilizace. Líčení začíná na "panenském a čistém" ostrově Dilmunu
   před vznikem civilizace. Ze spojení Enkiho a Ninsikilly (střídavě je nazývána Nintu,
   Damgalnunna, *Ninchursanga), jeho dcery a zároveň manželky, se zrodila bohyně Ninsar, s ní
   zplodil Enki bohyni Ninkurru, s ní dále zplodil bohyni Uttu. Tehdy zasáhla bohyně Nintu a
   varovala Uttu před Enkiho sexuální nenasytností. Enkimu se podařilo k Uttu dostat
   v přestrojení za zahradníka. Ninchursanga však zabránila Uttu v početí a z Enkiho sémě
   vyrostlo osm rostlin. Když je Enki spatřil, snědl je a onemocněl. Ninchursanga ho proklela a
   skryla se. Na Enlilovu žádost a pod příslibem odměny se vydala Ninchursangu hledat liška.
   Přivedla ji k nemocnému Enkimu, jemuž Ninchursanga porodila osm bohů, kteří vyléčili jeho osm
   nemocí. (Blahoslav Hruška)

   Enki a Ninchursanga, viz Enki, Ninchursanga.

   enkulturace, ...

   Enlil, sumersky "pán vítr"; akkadsky rovněž Enlil nebo Ellil; řecky Illinos; v
   sumersko-akkadské mytologii druhý nejvyšší bůh panteonu po bohu *Anovi, svém otci, jehož svým
   významem zatlačil v průběhu času do pozadí. Nejvyšší vládce země, které se zmocnil jako svého
   panství, když se bohové dělili o vládu nad celým světem. Podle některých sumerských mýtů je
   Enlil pokládán za organizátora světa a stvořitele člověka, v jiných jsou vylíčeny jeho
   sexuální a erotické vztahy k bohyním Ninlil a Sud. Po milování s mladičkou bohyní Ninlil,
   která právě dospěla, a stal se tak nečistým, byl vyhnán shromážděním bohů ze svého města
   Nippuru. Ninlil, která již nosila ve svém lůně Enlilova syna Su'ena, se vydala za ním. Enlil,
   zřejmě v obavách před dalším znečištěním a dalším hněvem bohů, se jí snaží vyhnout. Teprve
   když se dovídá, že je těhotná, miluje se s ní znovu a plodí boha Nergala. Situace se ještě
   dvakrát opakovala a zplodil s Ninlilou ještě bohy Ninazua a Enbilulua. S bohyní Sud se oženil
   a zplodil s ní dceru Nisabu-Ašnan, bohyni písařství a personifikaci obilí. (Blahoslav Hruška)

   Enlil a Ninlil, viz Enlil, Ninlil.

   entezopatie,  zkostnatění vazů a šlach v místě jejich připojení ke kostem. (Ladislava
   Horáčková)

   entoderm, vnitřní zárodečný list u časné fáze lidského zárodku. Vzniká z něho například
   výstelka a žlázy většiny trávicího, dýchacího a části močového ústrojí. (Ladislava Horáčková)

   eolity, "kameny z dob červánků lidstva", domnělé artefakty z nejstaršího paleolitu, vzniklé
   přírodními procesy (tlaky v ledovcových sedimentech, mořský příboj atd.). (Jaroslav Malina)

   eosinofilní granulom, jedna z forem histiocytózy. (Ladislava Horáčková)

   epicidium, též epicendium nebo epicedium, smuteční řeč za mrtvé a též seznam zemřelých za něž
   měly být konány výroční modlitby; viz nekrologium. (Josef Unger)

   epidemie,  hromadný výskyt infekční nemoci na určitém území v určitých časových obdobích.
   (Ladislava Horáčková)

   epidermoidní, podobající se pokožce (epidermis), mající podobnou histologickou stavbu, včetně
   možného rohovatění. (Ladislava Horáčková)

   epifýza, 1. koncová část dlouhých kostí. U rostoucích kostí je oddělena od střední části --
   diafýzy růstovou chrupavkou. 2. šišinka (glandula pinealis, epiphysis cerebri), část
   mezimozku. (Ladislava Horáčková)

   epifyzeolýza, odloučení epifýzy od diafýzy v místě růstové chrupavky u rostoucích kostí.
   (Ladislava Horáčková)

   epigenetické mechanismy, kromě přesně geneticky určených procesů existují ve vývoji jedince
   také jevy, které se formují na základě vrozených dispozic, avšak jsou ovlivňovány zevními
   vlivy. Některé projevy v sexuálním chování jsou například závislé nejen na správné genetické
   informaci, ale také na zevních vlivech (kontakt s matkou, citové vztahy nejbližšího okolí
   v dětství a podobně). (Jaroslav Zvěřina)

   epigenetisté, přírodovědci 17 a 18. století, kteří vysvětlovali ontogenetický vývoj organismu
   jako postupný proces vzniku a diferenciace podoby, tvarů a vlastností jedince, tedy způsobem
   opačným než jakým chápali ontogenezi tzv. *preformisté. Zastánci epigenetismu byli například
   William *Harvey (v díle Exercitationes de generatione animalium), René *Descartes (v díle De
   Homine et formato foetu), Peter Ludwig Moreau de Maupertuis (v díle Venus physique) nebo John
   Toberville Needham (v díle Observations on the generation, composition and decomposition of
   animal and vegetable substances). (Petr Bureš)

   Epigonos z Pergamu (2. století př. n. l.), řecký sochař. Podle údajů u Plinia Staršího jsou mu
   přisuzovány dvě vrcholná helénistická díla -- plastiky poražených Galatů (Galů, Keltů),
   Umírající Gal a Gal zabíjející na útěku svou manželku i sebe. Vznikla na objednávku králů
   Attala I. a Eumena II. (197--159 př. n. l.) jako votivní dary pro pergamskou akropoli a jejich
   kopie byly věnovány i do Athén. V římském světě se rozšířily prostřednictvím kopií. (Jaroslav
   Malina -- Marie Pardyová)

   epigram ("nápis"), krátká básnička, třebas jen dvojverší složené elegickým distichem. V antice
   existovaly nápisné epigramy a epigramy knižní, jejichž autory byli významní literáti. Epigramy
   byly velmi oblíbené, obsahovaly sentence nejrůznějšího obsahu. Jsou sebrány ve sbírce
   *Anthologia Palatina graeca. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   epigravettien, kultura mladého a pozdního paleolitu navazující na gravettien zhruba po roce 20
   000, charakteristická zejména mikrolity, trojúhelníkovými, drobnými hroty, čepelkami a
   mikrolity s otupeným bokem (viz středoevropský epigravettien, středomořský epigravettien).
   (Jiří A. Svoboda)

   Epiktétos z Hierapole ve Frýgii (55--135), významný stoický filozof. V mládí se dostal do Říma
   jako otrok Neronova propuštěnce Epafrodíta. Zde naslouchal učení stoika Musonia Rufa a po
   propuštění na svobodu se i on stal učitelem filozofie. Při vypovídání filozofů z Itálie za
   Domitiana v letech 89 až 92 odešel do Níkopole v řeckém Epeiru, kde se stal známým učitelem.
   Jeho myšlenky zachytil písemně jeden z jeho posluchačů Arriános z Nikomédie a nazval je
   Rozpravy (Diatribai) a Rukověť (Encheiridion). Podle Epiktétova učení má člověk rozpoznat
   věci, které nemůže ovlivnit. Ty se dějí z boží prozřetelnosti a nelze se proti nim bouřit.
   Stoická etika je tedy zdůvodněním pasivity vůči světovému dění. (Marie Pardyová)

   epikúrejská filozofie, viz Epikúros.

   Epikúros (341--270 př. n. l.), řecký filizof; nejvýznamnější řecký materialistický filozof doby
   helénismu. Roku 306 př. n. l. založil v Athénách svou školu v domě se zahradou, po níž se
   škola nazývala Képos. Epikúrovo učení se zachovalo pouze ve zlomcích, v 10. knize spisu
   Diogena Laertia o filozofech, ale zejména prostřednictvím Lucretiovy básně O přírodě (De rerum
   natura). Epikúros přijal atomistické učení, ale připustil nahodilost pohybu atomů. Cílem
   poznání je duševní klid (ataraxia) a štěstí (eudaimonia). Epikúros odmítal zasahování bohů do
   chodu světa. Snažil se vysvětlovat kosmické jevy působící lidskou bázeň, protože ji pokládal
   za pramen náboženské víry. V praktické etice považuje za nejvyšší hodnotu člověka slast
   (hédoné), kterou chápe nikoli jako prostopášnost, ale stav klidu v těle i na duši. K jeho
   dosažení se musí člověk vzdát veřejného života. Tato etika je opakem kolektivní občanské etiky
   řecké polis a zdůvodňuje nový postoj člověka v helénistické době, pro nějž je typický
   individualismus, kosmopolitismus, důraz na soukromí a duševní klid. Epikúrova filozofie
   ovlivnila tu část římské společnosti, která se zřekla boje o politickou moc. (Marie Pardyová)

   epilepsie, padoucnice, skupina poruch mozku, projevujících se opakovanými záchvaty --například
   poruchami vědomí a vnímání, křečemi, vegetativními projevy a psychickými příznaky. (Ladislava
   Horáčková)

   epimagdalénien, v období allerödu (kolem 11 500 před současností) představuje epimagdalénien v
   některých oblastech středoevropských vrchovin kontinuitu magdalénského vývoje do pozdního
   paleolitu (Fürsteiner Gruppe ve Švýcarsku, typ Lhota v jižních Čechách) a řada drobných
   souborů z českých a moravských jeskyní. Typologicky je charakterizován nástupem krátkých
   škrabadel a rydel (Kůlna) a mikročepelemi s otupeným bokem (Kůlna a Barová jeskyně v Moravském
   krasu, Jeskyně Tří volů a Dolní jeskyně v Českém krasu). (Jiří A. Svoboda)

   epistemologie archeologická, viz archeologická epistemologie.

   epitaf, památník, kamenná nebo dřevěná deska zasazená do zdi kostela na památku zemřelého,
   který bývá zobrazen klečící pod křížem; obraz je většinou doplněn o zpodobení dalších členů
   rodiny. (Josef Unger)

   epiteliom, nádor z epitelu blíže neurčený, popřípadě jiný název pro karcinom. (Ladislava
   Horáčková)

   Epos o Gilgamešovi (Ša nagba imuru, doslova Toho, jenž vše zřel, kolem roku 2000 př. n. l.),
   babylonský epos, nejstarší epos světové literatury, z doby kolem roku 2000 př. n. l. V prologu
   a čtyřech částech, zapsaných v nejmladší, takzvané ninivské verzi na dvanácti hliněných
   tabulkách, jsou vylíčeny osudy sumerského panovníka Gilgameše, ze dvou třetin boha a z jedné
   třetiny člověka tvrdě vládnoucího obyvatelům jihomezopotamského města Uruku. Uručtí žádají
   bohy o pomoc a ti vytvoří polodivokého člověka Enkidua, obdařeného velkou silou, jenž pak žije
   se zvířaty a chrání je před lovci. Ti mu přivádějí nevěstku, aby dokonala přeměnu Enkidua
   v člověka. Enkidu zápasí vítězně s Gilgamešem, ale ze soků se stanou přátelé. Společně
   v libanonských horách zničí krutého obra Chuvavu. Po návratu do Uruku vzplane ke Gilgamešovi
   láskou bohyně Ištar, ten ji odmítá a obviňuje ji z přelétavosti. Za trest přichází na zemi
   nebeský býk, kterého oba přátelé zabijí, Enkidu však urazí bohyni, přivolá tím její kletbu a
   umírá. Po smrti přítele Gilgameš hledá tajemství věčného života, aby se nakonec v rozhovoru
   s duší Enkidua dověděl o pochmurnosti posmrtného života. (Blahoslav Hruška)

   eradikace, vymýcení určité choroby. Například eradikace neštovic očkováním. (Ladislava
   Horáčková)

   Erasistratos (304 -- 250 př. n. l.), ... (Petr Bureš)

   erastos ("milující"), řecké označení pro staršího muže v pederastické dvojici, který byl
   aktivní ve výběru mladšího partnera. (Jaroslav Malina)

   Erech, biblický název pro sumerské město *Uruk.

   erekce, zvětšení a ztuhnutí penisu jako reakce na pohlavní vzrušení. Protože podobné cévní
   reakce probíhají také v jiných orgánech, můžeme hovořit o erekci prsních bradavek nebo o
   erekci poštěváčku či stydkých pysků. (Jaroslav Zvěřina)

   ergonomická antropologie, subdisciplína antropologie  zabývající se užitím antropologických
   metod při navrhování vhodných nástrojů, strojů a zařízení s využitím v průmyslu a v dalších
   sférách života. (Jaroslav Malina)

   ergosterol, steroidní látka obsažená v rostlinách, z níž vlivem ultrafialového záření vzniká
   vitamin D[2]. (Ladislava Horáčková)

   ergotismus, chronická otrava námelovými alkaloidy, které jsou obsaženy v námelu (Secale
   cornutum). Námel se vyskytuje na žitných zrnech napadených parazitickou houbou paličkovicí
   nachovou (Claviceps purpurea) a s kontaminovanými zrny se může dostat do potravin. Ergotismus
   se projevuje mimo jiné zúžením periferních cév, v těžších případech s následnou gangrénou.
   Dříve se pro tento stav užíval název "oheň svatého Antonína". (Ladislava Horáčková)

   Erínye, ve starém Řecku bohyně pomsty a kletby. Zrodily se s prvním zločinem na světě, při
   němž tekla krev. Proto pronásledovaly vrahy, lupiče, křivopřísežníky a rušitele společenských
   a rodinných svazků. Své oběti nenechaly na pokoji a mučily je na zemi i v podsvětí, neboť
   všude měly stejnou moc, před níž se museli mít na pozoru i sami bohové. V mýtu o Orestovi,
   kterého Erínye pronásledovaly poté, co zabil svou matku *Klytaimnéstru a jejího milence
   *Aigistha, aby pomstil smrt svého otce *Agamemnóna, je nakonec podle Aischylova podání
   usmířila Athéna (viz Pallas Athéna). V moderním pojetí bývají jako Erínye označovány kruté a
   zlostné ženy typu fúrií, jak se ostatně jejich označení vžilo v římském prostředí. (Jaroslav
   Malina -- Marie Pardyová)

   Er-li-tchou, vesnice poblíž města Jen-š' v provincii Che-nan, kde bylo v roce 1959 objeveno
   vícevrstevné sídliště o rozloze 10 000 čtverečních kilometrů, obývané od konce 3. tisíciletí
   do 14. století př. n. l. Osídlení je stratigraficky uskupeno do čtyř výrazných kulturních
   vrstev, přičemž třetí vrstva možná představuje poslední město dynastie *Sia a čtvrtá sídelní
   město prvního panovníka dynastie *Šang Čcheng Tchanga. (Jaroslav Malina)

   erogenní, erotogenní, místa na těle, jejichž dráždění vyvolává erotické vzrušení. Nejsou u
   všech lidí totožné a v průběhu života doznává vnímavost vůči sexuálním podnětům proměny.
   (Jaroslav Zvěřina)

   eromenos ("milovaný"), řecké označení pro mladíka, který je v pederastickém páru objektem
   lásky staršího muže. (Jaroslav Malina)

   erós, *láska.

   Erós, řecký bůh lásky, syn *Afrodíty a *Aréa (latinsky *Amor, Cupido). U Hesióda podle
   starších představ Erós představoval počáteční a všeoživující sílu pocházející z Chaosu, čímž
   se poukazovalo na všemocnou sílu lásky. V otevřeném systému řeckých náboženských představ s
   původem a podstatou Eróta manipulují filozofové, jak se to odráží například v názorech
   účastníků Platónova Symposia. Podstata Eróta a lásky jako takové získává filozofickou dimenzi
   na rozdíl od běžných představ, které se v té době ustálily ve výtvarném umění, kde je Erós
   zpodobován jako půvabný chlapec, jenž ještě nedosáhl dospělosti. V helénistické době se Erós
   mění na hravé nezbedné dítě a Afrodíté bývá obklopena celým hejnem "Erótků" (v renesanci se
   pro ně vžil název putti). Erós byl pokládán za mocné božstvo, které podle nevyzpytatelné vůle
   svými šípy zasahuje smrtelníky i bohy a přináší jim buď potěšení nebo utrpení. I Erós byl
   bezmocný vůči lásce, tak se stalo, že se proti vůli své matky Afrodíty zamiloval do krásné
   dívky *Psýché, což přivodilo četné komplikace. Metafyzické spojení Eróta a Psýché (Lásky a
   Duše) se však odrazilo ve filozoficko-náboženských systémech pohanské antiky i v křesťanství.
   Výtvarné umění: Canova, Antonio, Amor a Psýché, 1786--1793, mramor. (Jaroslav Malina -- Marie
   Pardyová)

   Erotická revue, časopis vycházející v letech 1930--1933, zaměřený na vydávání textů a ilustrací
   se sexuální a erotickou tematikou. Založil jej a redigoval Jindřich *Štyrský, který v té době
   rovněž založil *Edici 69 s obdobným tematickým zaměřením; oba tyto tiskové orgány
   představovaly hlavní a zejména explicitně definovanou platformu zabývající se počátkem 30. let
   20. století v tehdejším Československu texty a výtvarnými díly o erotice a sexu; autorsky se
   v časopisu uplatňovali především tvůrci z okruhu Surrealistické skupiny v ČSR. Časopis měl tři
   ročníky: první sestával ze čtyř čísel, která vyšla v rozmezí října 1930 až května 1931, druhý
   a třetí byl publikován jako ročenka v květnu 1932 a v dubnu 1933. Byl však omezen na úzký
   čtenářský okruh -- v tiráži 1. ročníku bylo uvedeno: "Soukromý tisk vydaný Jindřichem Štyrským
   pro kruh přátel a sběratelů v říjnu 1930 -- květnu 1931, v Praze, ve 150 číslovaných výtiscích,
   z nichž 120 je na domácím Simili Japanu a 30 na Van Gelderu. Jelikož je vyhrazen jen
   subskribentům, nesmí býti veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován
   nebo zařazen do veřejných knihoven." Byla to formulace prozíravě reagující na tehdejší
   společenské klima a pojetí "mravnosti" v zákonech, neboť například nedlouho před založením
   časopisu cenzura z mravnostních důvodů tvrdě postihla první český překlad díla francouzského
   básníka Lautréamonta Zpěvy Maldororovy a v polovině třicátých let byly na několika místech
   zabaveny i pasáže ze Zapomenutého světla Jakuba Demla. Dnes patří Erotická revue k vzácným
   bibliofiliím; reedice všech tří ročníků byla vydána v roce 2001 v pražském nakladatelství
   Torst. (Jaroslav Malina)

   erotik, člověk libující si v erotice. (Jaroslav Zvěřina)

   erotika, jevy související se sexuální aktivitou, cítěním, prožitky, pohlavní láskou; je
   duchovním rozměrem sexuality, sublimací smyslnosti, zjemnělé kulturou, a zároveň zdrojem
   inspirace, což se promítá mimo jiné do umělecké tvorby. Někdy je obecně chápána jako "kultura
   sexuálního života". Například vztah Sumeřanů a Babylóňanů k erotice a pohlavnímu životu byl
   bezprostřední a otevřený. Styk mužů s ženami patřil ke znakům dospělosti a "civilizace".
   V eposu o Gilgamešovi byl divoch Enkidu "polidštěn" milováním s uruckou prostitutkou. Projevy
   erotického chování (polibky, hlazení a soulož) patřily dokonce mezi "božské moci" (sumersky
   me), tvořící "řád světa". Pohlavní orgány muže (penis erectus) a ženy (vulva) označovaly
   v klínovém písmu jako determinativy odlišné rody vlastních jmen. Předehra před pohlavním
   spojením (koupání, vonění a strojení "nevěsty") bylo v některých chrámových obřadech
   (například při takzvaném posvátném sňatku) významnou součástí kultovního života. Pečetítka,
   sošky a vzácněji i reliéfy s erotickými scénami objímajících se a souložících párů byly
   objeveny nejen v obytných domech, ale převážně v chrámových komplexech ve městech Uru,
   Nippuru, Aššuru, Ninive a dalších. Patří sem i reliéfy a plastiky "nahých bohyň"
   v jednoznačných autoerotických pozicích a scény s pedofilními, homosexuálními a pederastickými
   motivy. S erotikou se setkáváme i v sumerských a akkadských literárních skladbách, zvláště při
   namlouvání a svádění nedospělých a dospělých božských párů (Enlil a Ninlil, Enki a
   Ninchursanga). Jakýmsi vzorem či modelem dívky, milenky i zkušené ženy byla bohyně Inanna.
   Často střídala a opouštěla své partnery a dokázala se mstít celé zemi, když byla ve spánku
   zneuctěna (například v eposu Inanna a Šukaletuda). Základním projevem erotického chování byl
   polibek (sumersky ne-su-ub, akkadsky našáqu) na "malé, nezkušené" nebo naopak na "zralé a
   plné" rty, předcházející hlazení a pohlavnímu spojení. Ženský klín i penis byly "čistými,
   sladkými a medovými" částmi těla, dokonce "zdobenými polodrahokamy" (například v mýtu o
   sestupu Inanny do podsvětí). Z hlediska mezopotamské kosmogonie je zajímavé, že erotické
   jednání bohů i lidí bylo možné jenom v pozemské sféře a nikoli na nebi. Takzvaná erotická
   omina (věštění) dokládají i polibky na pohlavní orgány, stehna, lýtka a chodidla a také
   onanii. Zcela ojedinělým dokladem erotiky jsou mezopotamská "milostná kouzla", sloužící
   k posílení mužské potence a k odstranění frigidity žen pomocí afrodiziak (nápoje, masti,
   potírání olejem) a erotických či sexuálních náhražek ("kameny lásky", umělé faly). Součástí
   takových "kouzel", která prováděli léčitelé, byla i zaříkávání s vulgárními pornografickými
   obraty. Erotický poměr mezi mužem a ženou označovala v biblických textech Starého zákona celá
   řada výrazů, doklady o sexuálním milování jsou však poměrně vzácné (Př 5, 19; 7, 18), stejně
   jako doklady o sexuálním chování ("žádost" 1 Kr 9, 19; 2 Pa 8, 6) a nezávazné lásce (Oz 8, 9;
   Ez 23, 5; Jr 4, 30). Láska byla podstatnou charakteristikou osobnosti Boha, který často
   vystupuje a jedná jako muž, dvořící se alegorické dívce nebo nevěstě. Chválu milované,
   milostnou touhu, líčení krás i místo námluv obsahuje Píseň Šalomounova (Píseň písní), patřící
   ke skvostům milostné poezie starého Předního východu. (Jaroslav Malina)

   erotismus, sklon k erotičnosti. (Jaroslav Zvěřina)

   erotogenní, viz erogenní.

   erotomanie, nadměrné vystupňování sexuálních zájmů nebo pudů. (Jaroslav Zvěřina)

   eroze, oděrka. (Ladislava Horáčková)

   erudice, odborné vzdělání, učenost, znalost, zběhlost. (Jaroslav Malina)

   erupce, 1. prořezání (zubu), 2. vyražení se (například kožní vyrážky). (Ladislava Horáčková)

   erytrocyt, červená krvinka. (Ladislava Horáčková)

   eschatologie (z řeckého eschate, "poslední věci"). Představy o konci světa anebo události,
   které doprovázejí Poslední soud. (Josef Unger)

   esovitá záušnice, šperk kruhového tvaru z bronzu nebo ze stříbra vyrobený z drátu, jehož konec
   byl roztepán do tvaru esovité kličky; častý šperk žen v 10.--13. století. (Josef Unger)

   ESR (Electronic Spin Resonance), fyzikální datovací metoda. (Jiří A. Svoboda)

   estetika, nauka o krásnu, o povaze estetického osvojování světa člověkem. (Jaroslav Malina)

   estrální cyklus (estrus, říje), cyklický výskyt období sexuální aktivity samiček, který
   signalizuje příchod ovulace. Estrální cyklus samiček aktivuje sexuální chování samečků. Mimo
   tato období není sexuální chování aktivováno. Podobnou periodicitu (závislou na ovulaci)
   lidská sexualita nevykazuje. (Václav Vančata)

   estrogeny, ženské pohlavní hormony, tvořené převážně ve vaječnících. (Ladislava Horáčková)

   etatismus, snaha o rozšíření a posílení státní moci; přesvědčení o prospěšnosti aktivního
   zasahování státu do hospodářského a politického života společnosti. (Marie Dohnalová)

   etážové pohřbívání, kladení hrobů postupně nad sebe v důsledku omezeného místa na kostelním
   hřbitově. (Josef Unger)

   etický relativismus, metodologická zásada výkladu morálky založená na tvrzení, že morální
   představy a pojmy mají jen relativní a konvenční charakter. (Jaroslav Malina)

   etika, filosofická nauka o správném jednání; filozofické názory na mravnost, na původ a
   podstatu morálního vědomí a jednání; zdroj mravnosti byl spatřován v Bohu (teologická etika),
   v přírodě a přirozenosti člověka (naturalistická etika), v apriorním principu (I. Kant, G. W.
   F. Hegel), v autoritě (aprobativní etika); dělí se na empirickou (deskriptivní) a normativní
   (preskriptivní). Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, snaží se etika
   najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, případně ji zdůvodnit. Morální
   pravidla různých tradičních kultur jsou si v mnohém blízká. Většinou vyžadují od každého
   člověka jistá omezení (nezabiješ, nepokradeš, zákaz incestu, lži, různá omezení sexuální,
   stravy apod.), jež jsou zdůvodněna nábožensky. V současné civilizaci, kde spolu žijí lidé,
   kteří se k žádné tradiční kultuře nehlásí, je společné založení mravních pravidel velmi
   aktuálním problémem také proto, že omezující pravidla tradiční morálky zpravidla platila pouze
   vůči příslušníkům vlastní skupiny, kmene atd. (Jaroslav Malina -- Jan Sokol)

   etiologie, 1. příčina nemoci; 2. věda, zabývající se příčinami nemocí. (Ladislava Horáčková)

   etnicita, kulturní hodnoty a normy, které odlišují členy určité skupiny od jiných lidí. Za
   etnickou skupinu považujeme takovou, jejíž členové sdílejí pocit společné kulturní identity,
   která je odlišuje od jiných skupin v jejich okolí. Prakticky ve všech společnostech jsou
   etnické odlišnosti spojeny s mocenskými a majetkovými rozdíly. Tyto rozdíly bývají zvláště
   výrazné tam, kde je etnická hranice podmíněna rasově. (Jaroslav Malina)

   etnická antropologie, subdisciplína antropologie studující původ, tělesný vzhled a variabilitu
   morfologických a fyziologických znaků lidských plemen, různých pospolitostí a antropologických
   typů. (Jaroslav Malina)

   etnická kultura, soubor prvků kultury jednoho *etnika (etnosu). Neshoduje se vždy s
   *etnografickou kulturou a nevytváří vždy samostatnou kulturu jako ucelený a všezahrnující
   systém. V případech, kdy k tomu nedochází, není archeologicky bezprostředně zjišťována.
   (Jaroslav Malina)

   etnická menšina, skupina lidí, která tvoří v dané společnosti menšinu a bývá znevýhodněna pro
   své fyzické nebo kulturní vlastnosti, jimiž se liší od většinové populace. (Jaroslav Malina)

   etnikum (etnos), stabilní seskupení lidí, které se vyznačuje jednotností některých reálných
   příznaků, odrážející se ve společenském vědomí (nejen těchto lidí samých, ale i jejich
   sousedů) jako jednota historických osudů v rámci jednotného sociálního organismu nebo v
   souvislosti s ním.

   Sjednocujícími a poznávacími rysy mohou být: jazyk, náboženství, rasa aj., avšak v
   demografické praxi je určujícím znakem etnické sebeuvědomění, formálně vyjadřované ve vlastním
   názvu a reálně objektivizované v sociálních poměrech, politických akcích, kulturních
   preferencích, v ideologických deklaracích atd. V etnickém vědomí (a sebeuvědomění) se odráží
   korelace kulturních příznaků individua s jeho sociálním postavením, vztahy a možnostmi.
   Společenské vědomí staví na místo etnických vlastností hned jeden z objektivních
   sjednocujících faktorů, hned zase jiný a chápe tuto jednotu zpravidla ve formě přesvědčení o
   společném původu. Proto tedy různé objektivní faktory -- hned jeden, hned druhý, každý
   samostatně i v různých kombinacích -- mohou být diagnostickými příznaky etnosu. Důležitým je
   to, jakou reálnou solidaritu společnost očekává od lidí, vyznačujících se danou vlastností
   nebo danými vlastnostmi.

   Přitom máme na zřeteli nikoli jakoukoli solidaritu (vždyť existuje třídní, profesionální,
   věková atd.), ale takovou, která je zaměřena na vytvoření, podporu, obrození (nebo zachování
   možností obrození) sociálního organismu -- samostatné společnosti, která je schopna samostatně
   existovat a zajišťovat stálou výrobu na určité úrovni, chránit před živelnými pohromami sebe i
   svoji reprodukci. Etnos -- na jedné straně je to odraz sociálního organismu (existujícího nebo
   zaniklého) v kultuře (včetně jazyka a vědomí) a somatice lidí, na straně druhé jde o sociální
   organismus v tendenci i potenci. Dokud odraz (etnos) nevznikl, sociální organismus se ještě
   nestal etnosociálním, když sociální organismus zanikl, je jeho otisk (etnos) pouze etnikosem
   (podle Jurije Vasiljeviče Bromleje), se zánikem tendence a potence vytvoření sociálního
   organismu už etnos neexistuje.

   Vztah etnosu k těm či oněm zvláštnostem *materiální kultury není závazný a pravidelný.
   (Jaroslav Malina)

   etnoarcheologie (archeologie probíhajícího; anglicky action archaeology, etnoarchaelogy),
   zkoumání s pomocí etnografických (etnologických) prostředků pro potřeby archeologie těch prvků
   živé kultury, které se časem stanou archeologickými; sledování jejich zákonitých souvislostí s
   jinými, pomíjivějšími složkami živé kultury. Umožňuje to zjišťovat zákony "zpředmětňování" a
   *archeologizace. Odvětví etnografie na hranici s archeologií. (Jaroslav Malina)

   etnobotanika, vědní obor studující rostliny z hlediska jejich využití člověkem, v širším slova
   smyslu jakékoli vztahy mezi člověkem a rostlinami v časové škále od pravěku a antických
   civilizací až po biotechnologie moderních plodin. Etnobotanika se zabývá také jmenoslovím,
   morfologickou terminologií, či množstvím rozlišovaných druhů různými *kulturami a *etniky,
   například *přírodními národy. (Petr Bureš)

   etnocentrismus, ...

   etnografická kultura, *dílčí kultura, přístupná pozorování etnografů. Podle typů kontaktů,
   které byly základem pro její vytvoření, se etnografické kultury dělí na hospodářsko-kulturní
   typy a historicko-etnografická společenství. Základem hospodářsko-kulturních typů je shoda
   hospodářství a každodenního života spojená s kontakty v podmínkách jednoty přírodního
   prostředí a celkovou úrovní vývoje. Základem historicko-etnografických společenství jsou
   dlouhodobé intenzivní kontakty a příbuznost, hmotná část může být zajištěna archeologicky. Od
   etnografické kultury se v zásadě liší *etnická kultura, založená na zvláštní jednotě
   historických osudů. (Jaroslav Malina)

   etnografie nová, viz nová etnografie.

   etnografie řeči, ...

   etnologie, věda zabývající se rozdílností a podobností lidských kultur, studiem lokálních
   variant univerzálních struktur lidského myšlení a chování. (Jaroslav Skupnik -- František
   Vrhel)

   etnos, viz etnikum.

   etologie, věda, která se zabývá chováním živočichů, jakási "psychologie zvířat". Analyzuje
   zejména vztahy vrozených a naučených faktorů v motivačních a komunikačních strukturách
   jednotlivých živočišných druhů. (Jaroslav Zvěřina)

   étos, mravními normami ražené celkové jednání jednotlivce nebo skupiny (například étos
   určitého povolání), utvářející se zvyky, učením, konsenzem nebo zákonem; v sociokulturní
   antropologii se pojem étos používá často ve významu všeprostupujícího dominantního
   integrujícího principu, který vystupuje jako duch kmene nebo národa. (Jiří Sedlák)

   etruská civilizace, první významná starověká civilizace, která vznikla ještě před Římem na
   území Itálie. Etruskové zkulturnili a asanovali území, na nichž se usadili, a rozvinuli zde
   zemědělství. Jejich výtvarný názor byl od počátku ovlivněn řeckou formou, kterou se snažili
   napodobovat. Sami směřovali k dynamismu a konkrétnosti a byl jim cizí řecký cit pro míru a
   harmonii. V tom se projevuje jistá provinciální neohrabanost, ale zároveň také specifika a
   svébytnost etruského výrazu. Etruská civilizace, architektura a náboženské představy v mnohém
   ovlivnily ranou římskou kulturu zejména v době, kdy v 6. století př. n. l. Řím do městské
   podoby přetvářeli králové z etruské dynastie Tarquiniovců. (Marie Pardyová)

   Etruskové (řecky Tyrrhénoi, latinsky Tusci, vlastním jménem Rasenna), národ žijící ve střední
   Itálii v dnešní Toskáně. Vznikl smísením zřejmě několika vln imigrantů z Blízkého východu s
   místním obyvatelstvem Apeninského poloostrova a vytvořil první významnou civilizaci na italské
   půdě, která později splynula s Římany. Etruskové představují neindoevropské reziduum, jejich
   jazyk se nedaří rozluštit, ačkoli texty jsou čitelné díky tomu, že abecedu převzali od Řeků
   usazených v kampánských Kúmách. Dějinám Etrusků se věnoval císař Claudius (41--54) ve svém
   řecky psaném díle Tyrrhénika, které se bohužel nezachovalo. (Marie Pardyová)

   EU, viz Evropská unie.

   eugenika, z řeckého eu, "kladný, dobrý, správný" a genos, "rod" = "dobře narozený", směr
   genetiky usilující o zlepšení dědičných vlastností člověka řízenou cestou (zmnožení kladných a
   redukce záporných vloh člověka). Konstituovala se koncem 19. století. Tyto snahy nepřinesly
   žádanou účinnost, ale eugenika byla zneužita rasismem a zejména nacistickými pokusy na lidech
   za 2. světové války. Opakem je *dysgenika. (Jiřina Relichová)

   eucharistie, z řečtiny "díkůvzdání", hlavní část křesťanské mše spjatá se symbolickou proměnou
   chleba a vína a jeho požitím. Slaví se na památku poslední večeře Krista s apoštoly. (Marie
   Pardyová)

   Eunomia ("Oddannost"), družka bohyně *Afrodíty, jedna z personifikací vlastností provázejících
   *lásku. (Marie Pardyová)

   eunuch, muž bez pohlavních žláz, nejčastěji po kastraci, kleštěnec. Počátky tohoto aktu (či
   operace) spadají do období starověku; někteří antičtí autoři označují za jeho původkyni
   slavnou královnu Semírámis, manželku asyrského krále Šamší-Adada V. (vládl 823--811 př. n. l.),
   ale z jiných pramenů je zřejmé, že kastrace mužů byla prováděna již přinejmenším ve 3.
   tisíciletí př. n. l. Motivy byly různé: trest, pomsta, religiózně-asketické důvody, léčebné
   účinky. Kastrováni byli poražení nepřátelé nebo strážci harémů, kastrace byla zakotvena jako
   trest v zákonodárství mezopotamských civilizací, Persie, Indie, Číny a dalších zemí.
   Například v Indii, v hinduistickém Manuově zákoníku, jehož dochovaná podoba vznikla mezi 2.
   stoletím př. n. l. a 2. stoletím n. l., byla kastrace trestem za různé přestupky členů nižší
   staroindické *varny, zejména za důvěrný styk s bráhmanskou ženou. Takto postižený muž se stal
   vyvržencem z lidské společnosti. Nicméně ve starověké Asýrii, Babylónii, Persii, Indii nebo
   v Číně kastráti či eunuši nezřídka dosáhli významných hodností. Na dvoře babylónského krále
   Chammurapiho (1792--1750 př. n. l.) byli eunuši osobními služebníky panovníka, mohli adoptovat
   děti; dva paragrafy (§ 192, § 193) Chammurapiho zákoníku upravují práva a povinnosti dítěte,
   které osvojil eunuch. V asyrské říši (rovněž v Persii, Číně, Indii nebo v antickém Římě)
   zastávali eunuši důležité funkce ve správě státu. Panovníci si je cenili hlavně proto, že
   nebyli vázáni rodinnými svazky, a byli tedy oddáni pouze svému králi. Společenský status
   eunuchů byl však považován za ponižující. Úděl eunucha -- na jedné straně opovrhovaného a
   sexuálně hendikepovaného, na straně druhé mocného muže -- vyústil u řady z nich v touhu po
   uplatnění moci za každou cenu. Jejich vládychtivost a intriky vedly často k vraždě panovníka
   nebo právoplatného dědice trůnu. Příkladem takového neblahého vlivu je počínání eunucha
   Bagoase, který v roce 335 př. n. l. dosadil na perský trůn Dáreia III. Také v islámském světě
   se eunuši dostávali do obdobného podvojného postavení -- zavrhovaných i privilegovaných.
   Přestože Prorok Muhammad kastraci neschvaloval, docházelo k ní relativně běžně; eunuši
   vykonávali funkce strážců harémů, různých relikvií nebo symbolů dynastie a státu. Například
   v Indii se v době vlády islámské mughalské dynastie stávali někteří eunuši oblíbenci vladařů a
   velmožů a nezřídka zastávali vysoké funkce i ve státním aparátu. Tuto situaci i vlastní
   odsudky chování eunuchů (nepochybně odrážející široce sdílené názory tehdejší evropské
   společnosti) zaznamenal italský cestovatel Nicolao Manucci, jenž v Indii pobýval mezi léty
   1653--1708: "Králové, princové, královny a princezny chovají k těmto lidem velkou důvěru. (...)
   Všechny přední osobnosti mají ve svých službách eunuchy a všichni ostatní úředníci, sluhové a
   otroci musí těmto eunuchům skládat účty z veškerého svého konání. (...) K vlastnostem těchto
   živočichů (eunuchů) patří extrémní chtivost po zlatě, stříbře, diamantech a perlách (...)
   Zdráhají se vydávat peníze i tehdy, je-li to nutné, rádi přijímají, neradi dávají. Nicméně jim
   záleží na pěkném oblečení. Mluví neslušně a potrpí si na hloupé historky. (...) Jsou to paviáni,
   nestoudní, prostopášní paviáni." Vykleštění muži představovali neobyčejně významný fenomén
   zejména v Číně -- nejpozději od doby dynastie Čou (1027--256 př. n. l.) až do pádu poslední
   dynastie Čching v roce 1911, tedy po dobu nejméně tří tisíciletí. Pravidelnou součástí dvora
   se stali poté, co císař dynastie Chan Kuang-wu-ti (vládl 25--57 n. l.) rozhodl, aby všichni
   mužští sluhové sloužící dvorním dámám byli vykastrováni. K tomuto účelu zřízený císařský
   kastrovací přístřešek stával hned za zdmi paláce. Někteří chlapci a muži se nechali vykleštit
   dobrovolně, aby si zajistili živobytí u dvora, jiné prodali rodiče nebo obchodníci s dětmi. Po
   zotavení obdrželi doklad o provedení kastrace a odcházeli pracovat do paláce -- jako pomocníci
   v kuchyni, metaři, hudebníci, herci nebo loutkáři, starší a zkušenější prověřovali všechno, co
   bylo dodáno pro královskou rodinu, od císařových konkubín až po oděvy nebo potraviny.
   Nejstarší a nejschopnější pečovali o úřední císařskou pečeť a císaři je rovněž zaměstnávali
   jako zvláštní důvěrníky a rádce. Vliv eunuchů dosáhl vrcholu v období dynastií Tchang a Ming,
   kdy jejich počet přesáhl deset tisíc. Za poslední dynastie Čching počet eunuchů klesal a
   v době pádu dynastie v roce 1911 jich zůstalo už jen něco přes tisíc. Mnozí eunuši sloužili
   svému vladaři věrně a podporovali jeho politiku, mnozí se angažovali ve prospěch odpůrců
   panovníka a někteří usilovali o neomezenou moc i za cenu intrik a zločinů (například eunuch
   Čao Kao tímto způsobem přivedl v roce 207 př. n. l. k pádu mocnou dynastii Čchin [viz] možná
   v podvědomé či vědomé reakci na potupný akt kastrace). Kastrace byla totiž kromě jiného vážným
   porušením konfuciánského předpisu synovské oddanosti, protože tělo bylo považováno za dar
   rodičů. Bylo důležité, aby každý byl po smrti pohřben kompletní, a proto chovali eunuchové své
   mumifikované pohlavní orgány v zapečetěném vaku nebo pouzdru. Vykleštění bylo od starověkých
   dob rovněž jedním z nejtvrdších a nejpotupnějších trestů; byl jím například postižen slavný
   historik starověku *S'-ma Čchien. Eunuši se uplatnili rovněž v kultu -- například v oblasti
   starověkého Předního východu jako zpěváci, hudebníci nebo prostituti; prostituce byla ve staré
   Mezopotámii spojena především s kultem bohyně Ištary (Inanny). V evropských dějinách je
   kastrace známa z antického Řecka a Říma, v raně křesťanských dobách se jí podrobovali někteří
   stoupenci nového náboženství především z asketicko-religiózních důvodů a později i z příčin
   uměleckých. Kastrace z uměleckých důvodů za účelem uchování hlasových rejstříků, které
   přirozenou cestou odstraňuje u mužů mutace, se v evropské hudbě začala využívat až od poloviny
   16. století. Platí to samozřejmě hlavně pro střední a západní Evropu, zatímco v jihovýchodní
   Evropě existovaly oblasti, v nichž se od konce starověku spojovaly vlivy Orientu, Asie a
   Afriky. Pakliže jsou doloženy nejstarší kastrace ve staré Babylónii a na Blízkém východě, je
   možné, že umění kastrátů znala liturgická hudba v Byzanci. Každopádně se kastráti jako
   instance oficiálně objevili až po roce 1556 v aktech ferrarského a mantovského dvora v Itálii.
   Oba severoitalské dvory považujeme za místa koncentrace uměleckých experimentů již po roce
   1500. O Ferraře to platí plnou měrou v hudbě, Mantova se takto proslavila za Vincenza Gonzagy,
   pozdějšího mecenáše Claudia Monteverdiho (1567--1643) a dalších skladatelů. Tak jako
   v mantovské kapele existoval (i když ne oficiálně) židovský skladatel (Salomone Rossi),
   obdobně sem pronikali kastráti. Průnik kastrátů na papežský dvůr znamenal, že se tato instance
   nadlouho uchytila v životě Itálie a jiných zemí, které v ní viděly umělecký vzor. Zprvu byli
   příchozí kastráti hlavně ze Španělska a Francie, od 17. století byli "evirati" takřka výhradně
   italského původu. Protože se kastráti stali neodmyslitelnou součástí italské opery, byli i
   tam, kam se rozšířila -- tedy ve Vídni, Drážďanech, v Paříži a v Londýně. Jejich umění
   vyvrcholilo v 18. století. Pro Georga Friedricha Händla (1685--1759) zpívali například tito
   proslavení kastráti v době rozkvětu italské opery v Londýně -- N. Grimaldi-Nicolini, F.
   Bernardi-Senesino, Giovani Carestini, G. Majorano-Caffarelli a zejména nejslavnější z nich
   Carlo Broschi-Farinelli. Ve Francii se kastráti trvale neprosadili, protože tam existovala
   silná estetická kritika této virtuozity jako něčeho nepřirozeného. To byl také důvod, proč byl
   Christoph Willibald Gluck (1714--1787) nucen nahradit pro Paříž v reformně pojaté opeře Orfeus
   a Eurydika kastráta G. Guadagniho tenoristou. Ve druhé polovině 18. století kastrátů ubývalo
   především proto, že se zmenšoval jejich repertoár. Opera buffa, která vítězně dobývala
   evropská jeviště a vedla k větší demokratizaci a zlidovění divadla, jim příležitosti nedávala.
   Jejich party převzaly od 19. století zpěvačky altového a kontraaltového zabarvení hlasu.
   Giacomo Meyerbeer (1791--1864) ještě sice komponoval svou proslavenou operu Il crociato in
   Egitto (Křižák v Egyptě) (1824) pro kastráta G. B. Vellutiho, ale to již bylo jasné, že
   kastráti jsou jen ojedinělými výjimkami a že jejich éra minula. Za posledního papežského
   kastráta působícího v kapele se tedy považuje Alessandro Moreschi (1858--1922). Oživení zájmu o
   studium techniky zpěvu kastrátů přineslo podrobné studium operních praktik a dějin hudby 17. a
   18. století. Umění kastrátů se blížilo i umění diskantistů a falzetistů, kteří po staletí
   nahrazovali ženské hlasy, ve vokálních souborech nepřípustné. Teprve liberální aristokratická
   kultura Itálie povýšila idol zpívající ženy na stejnou, ba i na vyšší úroveň a odstranila tak
   starý předsudek, sahající až do raného křesťanství (... Taceat mulier in ecclesia). Od 60. do
   90. let 20. století vzrůstá počet odborníků obnovujících staré vokální praktiky. Zlomovým
   okamžikem se pak stává rok 1995, kdy režisér Gérard Corbiau natáčí koprodukční film Farinelli
   -- Il Castrato o slavném zpěvákovi Händlovy doby a využívá pro výsledný zvuk smíchání
   kontratenoru s ženským hlasem. Zpěv kastrátů měl velký, především technický význam pro
   melodickou invenci, fakturu a sonické podoby žánru opera seria a odtud působil mnohostranně
   v hudbě, zejména v evropských metropolích. (Jaroslav Malina)

   euroamerická kulturní oblast, základní pojem, jímž historici kultury a umění vymezují jedno ze
   světových vývojově iniciačních, dodnes existujících a rozvíjejících se kulturních center. V
   tomto případě jde ovšem o označení nepříliš šťastné, nepřesné a zavádějící, zejména v
   geografickém slova smyslu. Daný pojem je výsledkem úsilí integrovat do jednoho celku značně
   odstředivé a disparátní jevy a tendence; současně však vyjadřuje rozpory i dynamiku vývojových
   procesů, které se v "euroamerické kulturní oblasti" prosazovaly. Lze je vnímat také jako
   (slovní a pojmový) monument civilizace budované na evropském kontinentě, svědectví úspěchů,
   omylů a předsudků, které tuto oblast potkaly a provázejí rovněž na sklonku 20. a počátkem 21.
   století. Euroamerická kulturní oblast nepatří ani k nejstarším, ani k zakladatelským kulturním
   oblastem lidského světa, jakými jsou například Mezopotámie, Čína, Indie a Egypt anebo
   předkolumbovská Amerika. Po celá staletí byl počátek "euroamerické kulturní oblasti" spatřován
   v kultuře starověkého Řecka. Poprvé tuto tezi soustavně prosazovala -- ponecháme-li stranou (ve
   vztahu k staré řecké kultuře) epigonskou kulturu starého Říma -- "kulturní politika" renesance.
   Středověk totiž na starou řečtinu a řeckou kulturu poněkud "zapomněl". Znal a -- pokud tomu
   nebránily ideové (náboženské) překážky -- i uctíval latinskou kulturu Říma, kde se také usadil
   papež a nejvyšší instituce křesťanské církve. Středověk vnímal kulturu antického Říma zásluhou
   církve -- kulturního hegemona rané fáze tohoto období -- jako kulturu originální a zakládající.
   Církev totiž ve své organizaci uchovala četné prvky převzaté ze společenského systému Římské
   říše a na Západě se považovala za legitimního pokračovatele jejích tradic. Nejen uměnovědné a
   estetické myšlení renesance, ale také jiné humanitní disciplíny začaly ve 14. a 15. století
   hledat původní zdroje evropské (a podle tehdejšího evropocentrického myšlení i světové)
   kultury v starořecké civilizaci. Latinská kultura a literatura přestala být jediným zdrojem
   poznání. Začaly se studovat staré řecké rukopisy, z nichž se pak přímo pořizovaly překlady
   (tak tomu bylo také u Bible a jejího řecky psaného Nového zákona) do novodobých národních
   jazyků. V následujících staletích další zásadní posun pro poznání zdrojů evropské kultury
   přinášela archeologie a jazykověda. Podle toho, jak byla postupně odkrývána významná střediska
   nejstarších starověkých kultur a odhalována tajemství do té doby němých starověkých písem a
   jazyků (například z oblasti sumerské, babylonské, chetitské, staroegyptské, krétské), měnil se
   obraz dějin a současně byly odstraňovány předsudky, které se o evropských dějinách díky
   nepříliš rozvinuté historiografii do té doby tradovaly. Postupně se měnila také znalost
   starověkého Řecka a Říma jako ohnisek evropské civilizace. (Jaroslav Malina -- Ivo Pospíšil)

   Európé, v řecké mytologii dcera Agenóra, krále foinického města Tyru ve východním Středomoří.
   *Zeus ji unesl v podobě sličného býka. Európé mu dovolila, aby ji zavezl přes moře na Západ.
   Projížďka byla delší než původně myslela, protože nejvyšší bůh Zeus nedělal nikdy nic
   polovičatě a měl vždy svoje přesné záměry. V tomto případě si zažertoval i na účet pravidla,
   které si stanovili pozemšťané, aby vymezili míru svých a božích kompetencí -- quod licet Iovi,
   non licet bovi, "co je dovoleno bohu, není dovolenu volu". Záměrně s ní však nezamířil na
   kontinent, jenž měl být po ní pojmenován, ale jejich společné dobrodružství se naplnilo na
   Krétě. To ostatně odpovídá i skutečnosti, že první významná kultura do Řecka přišla právě
   odtud a kromě toho i obyvatelstvo, které na začátku 3. tisíciletí př. n. l. osídlilo Kykladské
   ostrovy a Krétu, bylo původem z Malé Asie. Európa Diovi na Krétě porodila tři syny Mínóa,
   Rhadamantya a Sarpedónta. Zeus ji za její přízeň zaopatřil tím, že ji provdal za krétského
   krále Asterióna a pojmenoval po ní kontinent, který se měl stát důležitější než Kréta. V další
   generaci se dva z Európiných synů stali králi -- *Mínós získal trůn v Knóssu a panství nad sto
   obcemi. Kromě toho vybudoval velké loďstvo, které se stalo zdrojem prosperity Kréty i její
   účinnou ochranou. Druhý Sarpedónt se stal králem v maloasijské Lýkii. (Jeho stejnojmenný vnuk
   byl účastníkem trójské války a vyznamenal se statečným bojem na straně Trójanů. Zeus ho měl
   nejraději ze svých pozemských potomků a když se utkal s Patroklem, byl by rád změnil osud, aby
   mu zachránil život. Proti osudu však byl i on bezmocný, a tak aspoň zachránil Sarpedóntovo
   tělo z rukou nepřátel. Padlého Sarpedónta unesli z bojiště Thanatos a Hypnos, jak to ukazuje
   výjev na Eufroniově kratéru [viz Eufronios] uložený v Metropolitním muzeu v New Yorku.)
   Poslední z Európiných synů Rhadamantys byl neobyčejně moudrý a spravedlivý, ale nezískal
   království; spolu s Mínóem se po smrti stal soudcem duší v podsvětí. (Jaroslav Malina -- Marie
   Pardyová)

   European Union, viz Evropská unie.

   Eurydiké, manželka bájného pěvce *Orfea. Když zemřela, truchlil pro ni tolik, že se ji vydal
   hledat do podsvětí a svým kouzelným zpěvem si vyprosil její návrat. Cestou z podsvětí se však
   nesměl ohlédnout, což nevydržel a *Hermés odvedl Eurydičin stín zpět do Hádovy říše. (Marie
   Pardyová)

   eutanazie, úmyslné usmrcení jiné, zejména nemocné osoby na její žádost nebo ze soucitu;
   trestní právo České republiky považuje eutanazii za vraždu. Povolena v Nizozemí aj. (Jiří
   Sedlák)

   Eva (hebrejské chavvá, patrně odvozenina slovesa chajá, "žíti", tedy "život dávající"), podle
   druhé kapitoly stvoření v *Genesis je to jméno, jež dává *Adam po vyhnání z *ráje (*Eden)
   ženě, kterou Bůh stvořil z jeho žebra, aby byla mužovi družkou: "Člověk svou ženu pojmenoval
   Eva, protože se stala matkou všech živých" (Gn 3,20). Eva se stala matkou Kaina, Ábela a Šéta
   (Gn 4,1.2.25). O původním významu Eva-Chavva existují různé hypotézy, z nichž žádná nedosáhla
   obecného přijetí. Stvoření ženy ze žebra se někdy vysvětluje podle sumerské mytologie, která
   zná rovněž představu prvotního ráje (sumersky Dilmun): zde sexuálně přelétavý bůh *Enki okusil
   osm rostlin, jež vyrostly z jeho sémě, v důsledku čehož nad ním bohyně *Ninchursanga vyslovila
   kletbu smrti. Enki onemocněl a jedním z jeho chorých orgánů bylo i žebro. K uzdravení Enkiho
   žebra byla stvořena bohyně Ninti, tj. "Paní žebra". Podle sumerologa Samuela Kramera sumerský
   výrat ti znamená jak "žebro", tak i "dávat život". Jméno bohyně Ninti může proto znamenat
   "Paní, která dává život", nebo "Paní žebra". Tuto sumerskou literární předlohu prý sledoval i
   biblický text. V křesťanském, novozákonním učení se o Evě zmiňuje svatý Pavel (2. list
   Korintským 11,3,14) v souvislosti s tím, že byla podvedena hadem-satanem. Zdůvodňuje tím, proč
   má být v křesťanském společenství žena "poddanou" muži. (Blahoslav Hruška -- Jaroslav Malina)

   evangelium, z řeckého euangelion, "dobrá zpráva"; v helénistických říších se tak eufemisticky
   označovala zpráva o příjezdu panovníka. V křesťanství představuje evangelium zvěst o příchodu
   *Ježíše Krista, jeho skutcích a smrti, která se stala zárukou vykoupení pro ty, jež v ni
   uvěří. Tato zvěst byla rovněž chápána eschatologicky jako předstupeň ke změně světového řádu.
   Mezi evangelia se původně řadily i legendy o Ježíšově dětství, životě a zázracích. Katolickou
   církví byla za pravá uznána jen čtyři evangelia (Markovo, Matoušovo, Lukášovo a Janovo), která
   se stala součástí *Nového zákona. Ze čtyř kanonických evangelií jsou první tři (Matoušovo,
   Markovo a Lukášovo) pro vzájemné shody označována jako synoptická a čtvrté, Janovo evangelium
   jako teologické. Za podvržená (apokryfní) se považují evangelia o Kristově dětství, jejichž
   charakter je blízký legendám. Nejstarší z nich je Prótoevangelium Jakubovo, Arabské evangelium
   o dětství (text se zachoval v arabské a syrské verzi), Latinské evangelium o dětství,
   Pseudomatoušovo evangelium a spisy O narození Panny Marie, o jejím životě a Legenda o Josefu
   stolaři. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Evans-Pritchard Edward Evan (1902--1973),

   evoluce (vývoj), 1. proces, při  němž dochází k postupným změnám (směřujícím často k
   složitější a dokonalejší formě); vývoj je základním principem dialektiky (Jaroslav Malina). 2.
   postupný vývoj genofondu organismů, daný selekčními tlaky prostředí a směřující k vyšší
   účinnosti funkcí. (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   evoluce biologická, viz biologická evoluce.

   evoluce socio-kulturní, viz socio-kulturní evoluce.

   evoluce sociokulturní, viz sociokulturní evoluce.

   evolucionismus, paradigma dominující v socio-kulturní antropologii a sociologii 19. století.
   Byl založen na biologické inspiraci, linii vedoucí spíše k Jeanu-Baptisteovi de *Lamarckovi
   než k Charlesi *Darwinovi. Jednotlivé stupně vývoje lidského jedince byly považovány za
   analogii vývoje celého lidstva, vývoj byl chápán jako progresivní proces (pokrok); například
   americký etnolog Lewis Henry *Morgan v dějinách lidské společnosti rozlišil sedm stadií od
   nižšího stupně divošství až po civilizaci. Jeho pojetí se stalo paradigmatem socio-kulturní
   antropologie, zejména druhé poloviny 19. století; navázal na ně Bedřich Engels a marxistická
   etnografie. Hlavní dílo: Pravěká společnost. (Jaroslav Malina)

   evolucionistická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii, jehož základním
   paradigmatem je *evolucionismus. (Jaroslav Malina)

   evoluční faktory, specifické faktory, jejichž působení vyvolává adaptivní změny, které se
   prostřednictvím přírodního výběru a reprodukce fixují v genetické struktuře dané populace nebo
   i biologického druhu (species), například mutace, přírodní výběr, migrace, kolonizace,
   *adaptivní a *exaptivní radiace. Mezi nejdůležitější evoluční faktory a zároveň i mechanismy
   patří jednoznačně *přírodní výběr. (Václav Vančata)

   evoluční typologie, 1. Systém typů, uspořádaných podle jejich genetických vztahů, seřazených
   do typologických řad a spojených do genealogických stromů. 2. Odvětví, zabývající se takovým
   uspořádáním. Soubor metodických postupů a operací takového uspořádávání se často nazývá
   "typologická metoda", což není vhodné (zužuje význam slova "typologie"), lépe je používat
   "evolučně-typologická metodika". (Jaroslav Malina)

   evoluční univerzálie, ...

   Ewingův sarkom, druh zhoubného kostního nádoru. (Ladislava Horáčková)

   exacerbace, nové vzplanutí chronické choroby, která není dostatečně zhojena nebo jejíž příčina
   trvá. (Ladislava Horáčková)

   exaptace, termín označující proces vzniku znaku, který nemá v dané situaci bezprostředně
   adaptivní význam. Znak vzniká nahodile, ale později může nabýt adaptivního významu. Vysoká
   frekvence takových znaků může být udržována například skupinovou nebo sexuální selekcí. Může
   se jednat například o různé varianty tvaru parohů nebo rohů. Někteří autoři označují určité
   exaptivní znaky jako preadaptace. (Václav Vančata)

   exaptivní radiace, dlouhotrvající evoluční proces velkého rozsahu. Jedná se o diverzifikaci,
   rozrůzňování skupiny prostřednictvím fenotypového a behaviorálního potenciálu skupiny, který
   spontánně vzniká v průběhu procesu kolonizace. Velký význam mohou mít relativně rychlé nebo
   neobvykle rozsáhlé změny abiotického prostředí, klimatu či geologických podmínek, které
   vznikají nezávisle na živých organismech. (Václav Vančata)

   exartikulace, odstranění končetiny nebo její části oddělením v kloubu. (Ladislava Horáčková)

   excerebrace, odstranění mozku (například při mumifikaci). (Ladislava Horáčková)

   exedra, samostatná nevelká budova na polokruhovém půdorysu s kamennou lavicí, případně s
   polokupolí, zdobená sochami a malbami souvisejícími s antickým hrobem. (Josef Unger)

   exenterace, otevření mrtvoly. (Josef Unger)

   exhumace, vyzvednutí pohřbeného těla. (Josef Unger)

   exo-, řecká předpona s významem "zevně, vnější".

   exogamie, pravidlo výběru manželského partnera vyžadující, aby jedinec vstoupil do manželství
   s osobou nepatřící do stejné (nejčastěji příbuzenské) skupiny jako on sám či ona sama.
   (Jaroslav Skupnik)

   exostóza, povrchový výrůstek na kostech tvořený pojivovou tkání (obvykle kostí nebo vazivem).
   Nejčastěji se vyskytuje v místě mechanického dráždění periostu. Může působit obtíže
   stlačováním okolních struktur. (Ladislava Horáčková)

   experiment (pokus), způsob vědeckého zkoumání skutečnosti a způsob ověřování pravdivosti
   našich soudů, hypotéz a teorií; experiment byl a je základním nástrojem přírodovědy a
   techniky, záhy vstoupil též do psychologie, medicíny a dalších věd a v poslední době se
   rozšiřuje do dalších společenských věd včetně historických. (Jaroslav Malina)

   experimentální archeologie, metoda archeologické analogie postavená na co nejpřesnější moderní
   rekonstrukci minulých výrobních postupů a sociokulturních situací. (Jaroslav Malina)

   expertiza archeologičnosti, identifikace *archeologických objektů jako starých a ověření
   jejich pravosti. (Jaroslav Malina)

   exploatace, termín zahrnující všechny formy získávání (nejčastěji kamenné) suroviny v místech
   jejích zdrojů (sběr, vylamování z masivu, doly). (Jiří A. Svoboda)

   exploatační oblast [archeologie], geografická oblast v okruhu několika kilometrů od
   lokalizovaného výchozu nebo v místech soustředění rozptýlených (nejčastěji kamenných) surovin,
   kde dochází k nápadné koncentraci více či méně specializovaných dílenských industrií. (Jiří A.
   Svoboda)

   exponáty archeologické, viz archeologické exponáty.

   expresionismus (latinsky expressio, "výraz"), v širším pojetí umělecká tendence směřující k
   intenzivnímu a subjektivnímu emocionálnímu výrazu, v užším slova smyslu moderní umělecký směr
   1. čtvrtiny 20. století, který se projevil v literatuře, divadelním, výtvarném umění a hudbě.
   V opozici proti popisnosti *naturalismu a povrchní líbivosti, nedostatku niterné účasti
   *impresionismu zdůrazňoval bezprostřední, naléhavé subjektivní prožitky, což v německé
   idealistické filozofii odpovídá tendenci pronikání od jevu k podstatě. V expresionistických
   dílech převládají stavy hrůzyplné úzkosti, zoufalé bolesti, násilné smyslnosti, ale objevují
   se též situace exaltovaně optimistické. Expresionističtí umělci ve vypjatých gestech
   zachycovali chaotický, deformovaný svět, jehož krize vyvrcholila v 1. světové válce, a přitom
   toužili po jeho zlidštění, přeměně, což promítali do svých vnitřních vizí. Část své inspirace
   expresionisté čerpali z *fauvismu; oběma směrům společné je vášnivé, nadsazené užití barvy,
   expresionismus se však od dekorativního a půvabného fauvismu liší temnějšími barvami,
   deformacemi a silnějšími lineárními efekty. Expresionismus se nejdříve projevil v malířství: v
   tvorbě drážďanské skupiny Die Brücke ("Most", 1905--1913), jejíž název symbolizuje spojovník
   moderních uměleckých snah -- členy skupiny byli Ludwig Kirchner (1880--1938), Emil Nolde
   (1867--1956), Karl Schmidt-Rottluff (1884--1976), a později v tvorbě mnichovského sdružení Der
   blaue Reiter ("Modrý jezdec", 1912--1914), k němuž kromě jiných patřili Vasilij Kandinskij
   (1886--1944), Paul Klee (1879--1940) a Frank Marc (1880--1916). Kromě těchto dvou skupin bylo
   mnoho nezávislých či volně přidružených umělců. Nejvýraznějšími postavami mezi nimi byli
   německý malíř a grafik Max Beckmann (1884--1950), který dal ve svém díle průchod pobouření nad
   brutalitou, znehodnocením všedního života, znemravněním ženy, a Oskar Kokoschka (1886--1980),
   rodem Rakušan, jehož obrazy dokumentují jiné duševní rozpoložení; milenci z jeho obrazu Bouře
   (1914) alegoricky zpodobují spoutané přírodní síly a divokou moc lásky. V expresionismu byl
   nepochybně velmi důležitý vliv norského malíře a grafika Edvarda Muncha (1863--1944), jehož
   dílo se stalo symbolem tohoto směru. Usiloval o vyjádření skrytých vášní lidského nitra,
   úzkosti ze života i smrti. Slavný cyklus obrazů Vlys života, vrcholící dílem Tanec života
   (1899--1900) Munch označil za poemu o lásce, životě a smrti. Jeho výtvarné dílo je spjato s
   literaturou, podněty nacházel u dekadentního polského spisovatele Stanisława Przybyszewského
   (1868--1927) a švédského naturalisty Augusta Strindberga (1849--1912). V literatuře, zejména v
   letech 1910--1920 ("expresionistické desetiletí"), tento směr reprezentovali Johannes Robert
   Becher (1881--1958), Gottfried Ben (1886--1956) a Georg Trakl (1887--1914). Jeho orientaci i
   duchovní klima vyjádřil název nejvýznamnější antologie expresionistické tvorby Soumrak lidstva
   (1920). Do české literatury vstoupil expresionismus až po první světové válce zásluhou
   programu Literární skupiny -- dramatik Lev Blatný (1894--1930), literární kritik František Götz
   (1894--1974), básník Josef Chaloupka (1898--1928), prozaik Čestmír Jeřábek (1893--1981). Vliv
   expresionismu je dále patrný v próze Ladislava Klímy (1878--1928), Richarda Weinera
   (1884--1937), divadelní hře Josefa Čapka a Karla Čapka Ze života hmyzu (1921) a románu
   Vladislava Vančury (1891--1942) Pole orná a válečná (1925). (Jaroslav Malina)

   expulze, vypuzení, zpravidla tekutiny; například semenné tekutiny při ejakulaci.

   extáze, stav vytržení. (Ladislava Horáčková)

   extra muros, mimo areál obklopený hradbami. (Josef Unger)

   extrakce, 1. vynětí, odstranění, vytržení (zubu), 2. vyluhování (bylin). (Ladislava Horáčková)

   exudace, souhrn projevů sdružených s lokálním překrvením tkání při zánětu, jejichž výsledkem
   je tvorba exudátu. (Ladislava Horáčková)

   exudát,  výpotek,  tekutina s různým obsahem bílkovin unikající při zánětu z poškozených cév.
   (Ladislava Horáčková)

   fa ("zákon", "právo"), základní pojem *legismu. (Jaroslav Malina)

   fabliaux, rozverný středověký a renesanční příběh erotického zabarvení. (Jaroslav Malina)

   facies, tvář, obličej, plocha. (Ladislava Horáčková)

   facies leontina,  lví tvář, deformace obličeje například u lepry nebo Pagetovy choroby.
   (Ladislava Horáčková)

   fajáns, majolika -- nádoby, plastiky, ozdoby a jiné předměty z jemné porézní keramické hmoty
   opatřené neprůhlednou bílou olovnato-cíničitou glazurou, někdy obarvenou kysličníky kovů,
   zdobené malbou nebo plasticky. Byla vynalezena v Mezopotámii a Egyptě v 5. tisíciletí př. n.
   l., později se vyráběla v Persii a v Egejské oblasti, přes španělský ostrov Mallorku (odtud
   odvozen název majolika) se dostala ve 14. a 15. století do Itálie, kde její výroba vzkvétala
   zejména ve Faenze (odtud odvozen název fajáns). (Jaroslav Malina)

   faksimile, věrná kopie listiny, pečeti, podpisu, malby, sochy a podobně, vytvořená ve stejném
   měřítku grafickými reprodukčními technikami v jediném exempláři nebo v malém nákladu.

   faksimilní tisk (latinsky fac simile, "učiň podobným"), pokud možno věrná reprodukce obrazu,
   kresby nebo nějaké tiskoviny, provedená některou z rozmnožovacích technik. (Jaroslav Malina)

   falangitida, phalangitis, zánětlivé postižení diafýzy článků prstů. (Ladislava Horáčková)

   falický, vztahující se k falu (představa, symbol, motiv). (Jaroslav Zvěřina)

   falopletyzmografické vyšetření (PPG vyšetření), psychofyziologické vyšetření sexuálních reakcí
   muže, při kterém se hodnotí erotický účinek různých podnětů podle velikosti cévních reakcí při
   jejich působení. V základní podobě se používá k objektivnímu stanovení sexuální orientace
   (heterosexuální či homosexuální, pedofilní a podobně). (Jaroslav Zvěřina)

   falus (řecky fallos, latinsky phallus, penis) pohlavní úd, starodávný symbol plodnosti.
   (Jaroslav Zvěřina)

   familiární, rodinný, vyskytující se v rodině -- například nemoc. (Ladislava Horáčková)

   faraon, hebrejský a řecký tvar egyptského slova per aa, "velký dům", které zpočátku označovalo
   královský palác a později i samotného panovníka. (Břetislav Vachala)

   Fárs, oblast Íránu zahrnující jihozápad země; pořečtěním slova Fárs vznikl termín Persis,
   užívaný pak pro označení celého Íránu. (Jaroslav Malina)

   fa-ťia ("legismus", "legisté"), politicko-filozofické a státoprávní učení (a jeho tvůrci a
   stoupenci) vzniklé v průběhu 4. století př. n. l. a zdůrazňující jako základ uspořádání a
   řízení společnosti přesně definované a přísně uplatňované zákony. (Jaroslav Malina)

   fauna, společenstvo živočichů nacházející se v určitém prostoru a časovém horizontu. (Jiří A.
   Svoboda)

   fauresmith (podle stejnojmenné lokality v Oranžsku), jihoafrická kultura datovaná před 60 000
   až 40 000 let. Typické jsou malé pěstní klíny, sekáče (anglicky cleaver) a moustérské hroty v
   doprovodu levalloiské techniky. (Jiří A. Svoboda)

   fauvismus (francouzsky fauve, "šelma, divoké zvíře"), evropský malířský směr konce 19. a
   počátku 20. století, který byl součástí širší tendence *expresionismu. Název "fauves", původně
   opovržlivé, fauvisty však záhy akceptované označení křiklavých, temperamentních obrazů
   vystihuje nespoutanost tohoto směru, jeho odpor proti konvenci a pronikavost výrazu. Důraz na
   instinktivní, bezprostřední projev se odrazil i v příklonu k původnímu, "barbarskému" umění
   etnických národů. Základem fauvismu je svobodné a intenzivní použití barev, jejichž účinkem
   bývají povýšeny docela všední náměty. V nadšení pro barvu, barevné nadsázce, ale i rozpětí a
   vzájemných vztazích barev a jejich plošném zpracování fauvisté čerpali inspiraci mimo jiné u
   impresionistů, u Paula Gauguina (1848--1903), Vincenta van Gogha (1853--1890) a Paula Cézanna
   (1839--1906). Vůdčí osobností tohoto směru se stal francouzský malíř Henri Matisse (1869--1954),
   který se uvedl výstavou na pařížském Podzimním salonu v roce 1905, dalšími významnými
   představiteli byli Francouzi André Derain (1880--1954), Raoul Dufy (1877--1953), Georges Rouault
   (1871--1958), Maurice Vlaminck (1876--1958) nebo belgický malíř Fernand Khnopff (1858--1921).
   Zatímco někteří fauvisté měli sklon k sebedramatizování, Henri Matisse usiloval o harmonii
   mezi emocionálním výrazem a dekorativní kompozicí, ve svých Poznámkách malíře (Notes d'un
   peintre, 1908) uvedl: "Mým snem je umění rovnováhy, čistoty, klidu ...". Častými náměty jeho děl
   jsou krásné ženy, interiéry, květiny. Matissovo malířské dílo doprovázela bohatá činnost
   kreslíře, dekoratéra, ilustrátora a sochaře. Ilustroval díla Charlese Baudelaira (1821--1867),
   Jamese Joyce (1882--1941), Stéphana Mallarmé (1842--1898), Pierra Reverdya (1889--1960) a Pierra
   de Ronsarda (1524--1585). Fauvisté se na základě podobných názorů sdružili náhodou a nakrátko a
   dále šli vlastní cestou, jen Matisse silou své osobnosti udržoval a obrozoval fauvismus i po
   2. světové válce. Fauvismus, třebaže silně přetvářen v konfrontaci s expresionismem a
   *kubismem, měl podnětný vliv na díla pozdějších abstraktních malířů. (Jaroslav Malina)

   federmesser, pozdně paleolitická skupina (kultura obloukovitých nožíků), varianta azilienu
   rozšířená v severní části Německa a v Polsku, s ojedinělými zásahy do Čech. (Jiří A. Svoboda)

   Feidiás (asi 490 až po 430 př. n. l.), nejvýznamnější řecký sochař; dovršitel velké klasiky.
   Narodil se a působil v Athénách, pro něž vytvořil svá stěžejní díla, především sochy bohů
   (Athéna Prómachos, Athéna Lémnia, Athéna Parthenos). Podle Plútarcha řídil a navrhl sochařskou
   výzdobu *Parthenónu, jejíž sevřený program i forma jsou samy o sobě důkazem činnosti
   geniálního umělce. Protože byl blízkým spolupracovníkem *Periklovým, byl postižen averzí,
   která se vůči němu rozšířila a obžalován ve vykonstruovaném procesu. Feidia v té době
   vykoupili občané peloponnéské Élidy a svěřili mu vytvoření kolosální kultovní sochy Dia ze
   zlata a slonoviny pro chrám v Olympii. Feidiás se tohoto úkolu zhostil tak, že toto dílo bylo
   ve starověku pokládáno za div světa a podle tehdejšího mínění lidé, kteří neměli možnost je v
   životě spatřit, se nemohli pokládat za šťastné. Na rozdíl od ostatních umělců klasického
   období byl Feidiův styl specifický svým ušlechtilým humanismem. S dokonalou formou se u něj
   propojovala i pro člověka velmi přijatelná etická charakteristika. To bylo určitě výsledkem
   Feidiovy vlastní vnímavosti, ale snad tady působil i vliv Sókrata (nejen filozofa, ale původně
   také sochaře), který prosazoval, že charakter osobnosti má být patrný z jejího obličeje.
   (Marie Pardyová)

   felace, sexuální dráždění mužského pohlavního orgánu ústy a jazykem, respektive sání za účelem
   ejakulace. V dnešní době je přinejmenším stejně četná jako *cunnilingus, což v době *Kinseyovy
   zprávy ještě nebylo. Převahu felace nad cunnilingem lze přičítat rostoucí sexuální iniciativě
   ženy. (Jaroslav Zvěřina)

   feminismus, hnutí usilující o dosažení politické, ekonomické a sociální rovnosti žen s muži,
   prosazování práv a zájmů žen; vzniklo v druhé polovině 19. století. (Marie Dohnalová)

   feministická antropologie, paradigma v socio-kulturní antropologii přehodnocující z "ženského
   pohledu" některá tradiční antropologická paradigmata, založená na údajně jednostranné "mužské
   interpretaci". (Jaroslav Malina)

   fenestella, okénko, kterým je možno nahlížet do krypty. (Josef Unger)

   feng, jedna z mnoha rituálních obětí prováděných ve starověké Číně, jež měla sloužit k
   ovlivňování nadpřirozených sil. (Jaroslav Malina)

   Feng-i, blíže neurčený čínský bůh, pravděpodobně bůh vod. (Jaroslav Malina)

   Féničané, též Foiničané, řecký název pro semitské etnikum obývající Kanaán (úzký pruh úrodného
   pobřeží jihozápadní Asie), kam přišli kolem roku 1700 př. n. l. ze severní Arábie; někdy však
   považováni za původní obyvatelstvo této oblasti východního Středomoří. Sídlili v městských
   státech (Akko, Berytos, Byblos, Sidón, Tyros aj.). Prosluli rozvojem specializovaných řemesel
   a námořního obchodu po celém Středomoří. Féničané ještě před Řeky kolonizovali Středomoří,
   roku 814 př. n. l. založili na severoafrickém pobřeží Kartágo. Počátkem 1. tisíciletí př. n.
   l. vytvořili hláskové písmo, které od nich začátkem 8. století př. n. l. převzali Řekové a
   rozšířili je svou kolonizací dál v západním Středomoří do dosahu Etrusků a Římanů. (Blahoslav
   Hruška)

   fenotyp [fyziologicky], soubor vnějších znaků a vlastností organismu. (Pavel Bravený -- Marie
   Nováková)

   Ferguson Adam (20. 6. 1723, Logierait, Perthshire, Skotsko --22. 2. 1816, St. Andrews, Fife,
   Skotsko), skotský filozof a teoretik společnosti. Ve svém Pojednání o historii občanské
   společnosti (1767) sledoval vývoj lidského myšlení od barbarství k civilizované společnosti.
   Tento spis představuje jeden z prvotních zdrojů našich současných představ o moderní občanské
   společnosti. (Jaroslav Malina)

   Ferrassie (La), Dordogne, Francie, mohutný skalní převis s komplexním souvrstvím středního a
   mladého paleolitu. Významné jsou neandertálské kostry, zřejmě rituálně uložené, a jednoduché
   rytiny na vápencových blocích z počátku mladého paleolitu (aurignacien, viz). (Jiří A.
   Svoboda)

   fetální, plodové (pohlavní žlázy, pohlavní hormony), v nitroděložním vývoji se u lidského
   zárodku do šestého měsíce těhotenství poměrně významně účastní na vývoji fetální hormony,
   zejména mužské. (Jaroslav Zvěřina)

   fetišismus, ...

   Fetter Vojtěch (7. 4. 1905, Kutná Hora--26. 9. 1971, Praha), český antropolog, profesor
   Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se hlavně auxologií, je
   spoluautorem originální metody pro diagnostikování dětských kraniosynostóz (předčasné srůstání
   lebečních kostí). Zorganizoval, zpracoval a publikoval výsledky celostátního antropologického
   výzkumu českých a slovenských dětí a mládeže v letech 1951, 1961, 1971. V roce 1955 založil
   antropologickou sekci Společnosti Národního muzea v Praze a svolal první celostátní sjezd
   československých antropologů do Starého Smokovce. Byl prvním předsedou Čs. společnosti
   antropologické při ČSAV. Z díla: Anthropologie (se spoluautory). (Miroslav Prokopec)

   fetus, (lidský) plod. Lidský organismus od počátku 3. měsíce po oplození až do porodu.
   (Ladislava Horáčková)

   fibroleiomyom, nezhoubný nádor dělohy vyrůstající z hladké svaloviny a vaziva. (Ladislava
   Horáčková)

   fibrom, nezhoubný nádor vyrůstající z vazivových buněk. (Ladislava Horáčková)

   fibróza, chorobné zmnožení vazivové tkáně v různých orgánech. (Ladislava Horáčková)

   fibrózní,  vazivový. (Ladislava Horáčková)

   fiesta, označení pro slavnost lokálního významu, nejvíce se blíží českému pojmu "vesnické
   hody" a je spojena s uctěním světce, jemuž je zasvěcen místní kostel. Do Latinské Ameriky byl
   tento křesťanský obřad (zvyk) přenesen z "mateřských koloniálních zemí", tj. ze Španělska a
   z Portugalska. Literární popis takové španělské slavnosti zanechal Ernest Hemingway. (Jaroslav
   Malina)

   figurae veneris, decentní označení tradičních poloh při souloži. (František Vrhel)

   figurální tumba, tumba se sochařsky provedenou figurou umístěnou na víku. (Josef Unger)

   Fichte Johann Gottlieb (1762--1813), německý subjektivní idealista; podstatu "já" vidí v činu,
   kterým se vytváří vnější svět ve shodě s morálním zákonem. (Jiří Sedlák)

   fikh, islámská právní věda. (Jaroslav Malina)

   fíkový list, pětidílný list *smokvoně, podle biblické legendy oděv *Adama a Evy. (Petr Bureš)

   fíky, plodenství (nepravý plod vzniklý přeměnou a zdužnatěním celého květenství) *smokvoně, je
   hruškovitého tvaru. (Petr Bureš)

   filarióza, onemocnění vlasovcem (Filaria bancrofti) ucpávající mízní cévy, čímž periferně od
   uzávěru vzniká zduření (viz elefantiáza). (Ladislava Horáčková)

   filanthropia, viz dobročinnost.

   Filemón a Baukis (latinsky Philemon a Baucis), prostí staří manželé, kteří se stali
   personifikací trvalosti věrné manželské lásky. Ze svých skrovných zásob pohostili dva
   pocestné, v jejichž podobě putovali světem bohové *Zeus a *Hermés, bezprostředně před tím
   odehnaní od prahu domů v bohaté vesnici. Své božské návštěvníky rozpoznali teprve až podle
   džbánu, z něhož stále nevysychala nepatrná zásoba vína. Bohové poslali na nehodné obyvatele
   vesnice příval vody, který je smetl a obydlí Filemóna a Baukidy za odměnu proměnili v chrám.
   Oběma slíbili splnit jejich přání. Ti požádali, aby jim bylo dopřáno pečovat o chrám a aby
   mohli zemřít ve stejnou dobu. Když tato chvíle nastala, změnili se oba ve stromy chránící
   vstup do chrámu. (Marie Pardyová)

   filiace, kulturně definovaný vztah mezi rodičem a dítětem. (Jaroslav Skupnik)

   Filippos II. Makedonský, makedonský král v letech 359 až 336 př. n. l. Pozvedl panství i
   bohatství Makedonie a roku 336 př. n. l. porazil v bitvě u Chairóneie řeckou koalici a
   Makedonie tak získala hegemonii nad Řeckem. Filippos měl v plánu zahájit tažení proti
   Peršanům, zabránila mu v tom však násilná smrt; tento záměr uskutečnil až jeho syn
   *Alexandros. (Marie Pardyová)

   filopatrie, opak *alopatrie, případ, kdy jedinci určitého pohlaví nebo určité věkové kategorie
   zůstávají, obvykle po celý život, na teritoriu skupiny, kde se narodili a ve kterém daná
   skupina žije; filopatričtí mohou být jak samci, tak i samice. (Václav Vančata)

   filozofická antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se člověkem jako celkem,
   hledáním jeho podstaty, smyslu a perspektiv ve světě. V současné době studuje zejména problém
   lidské svobody, vztah mezi člověkem a přírodou, problematiku transkulturní komunikace mezi
   různými národy a civilizacemi v postmoderní době, význam jedinečnosti lidské osoby. Počátky
   filozofické antropologie sahají do antiky, jako samostatnou disciplínu ji ve 20. století
   formovali zejména němečtí filozofové a sociologové Otto Friedrich Bollnow (1903--1991), Arnold
   Gehlen (1904--1976), Karl Löwith (1897--1973), Helmuth Plessner (1892--1985), Max Scheler
   (1874--1928) a další badatelé; u nás ji rozvíjejí zejména Stanislav *Komárek, Zdeněk *Neubauer,
   Zdeněk *Pinc a Jan *Sokol na Univerzitě Karlově v Praze, Stanislav *Komenda na Univerzitě
   Palackého v Olomouci, Ivo *Budil na Západočeské univerzitě v Plzni, Jaroslav *Malina a
   Vladimír *Novotný na Masarykově univerzitě v Brně. (Jaroslav Malina)

   filozofie (řecky "láska k moudrosti"), uvažování (též věda) o všeobecných zákonitostech vývoje
   a uspořádání světa, společnosti a myšlení a také o místu člověka ve světě, přesahující rámec
   speciálních věd. (Jaroslav Malina)

   fission-fusion sociální struktura, viz sociální struktura, fission-fusion.

   fissura, též fisura, rýha, trhlina, jemné nalomení, prasklina (například ploché kosti).
   (Ladislava Horáčková)

   fistula, píštěl. Abnormální kanálek, tvořící spojení mezi patologickou dutinou a jejím
   povrchem. Vzniká nejčastěji jako následek zánětu, nádoru či úrazu. (Ladislava Horáčková)

   flagelantství, sebemrskačství, okázalý projev pokání. (Ladislava Horáčková)

   flamen, flaminové bylo starobylé kolegium patnácti obětníků v antickém Římě. Praktický význam
   měli tři flaminové hlavních bohů Iuppitera, Marta a Quirina. Flaminové museli zachovávat
   přísné rituální předpisy týkající se života (obdobně jako například kasta bráhmanů [viz] v
   Indii). (Marie Pardyová)

   Fleagle John, americký primatolog a paleoprimatolog. Působí na Department of Anatomy, State
   University of New York (SUNY) v USA, kde pracuje řada dalších význačných primatologů a
   antropologů: například Jack Stern, Randy Sussman a William Jungers. Věnoval se především
   výzkumu lokomoce a chování gibonů a hulmanů v jihovýchodní Asii, od 80. let 20. století se
   zabývá fylogenezí vyšších primátů, paleoprimatologií a evoluční antropologií. Spolu s Russem
   Tuttlem patří k prvním význačným badatelům, kteří se již v sedmdesátých letech začali zabývat
   evoluční antropologií, zejména využitím poznatků o žijících primátech pro řešení otázek
   evoluce primátů. Vedle desítek odborných statí je autorem vynikající učebnice Primate
   Adaptation and Evolution (1988, 1998) a zakládajícím editorem časopisu Evolutionary
   Anthropology, který je nejvýznamnějším přehledným časopisem publikujícím v oblasti evoluční
   antropologie a primatologie. Byl také editorem nebo spolueditorem několika znamenitých
   sborníků z oblasti primatologie a evoluce primátů. (Václav Vančata)

   flexe, ohyb. Pohyb, při kterém se zmenšuje kloubní úhel. (Ladislava Horáčková)

   flóra, rostlinstvo nacházející se v určitém prostoru a časovém horizontu. (Jiří A. Svoboda)

   Foiničané, viz Féničané.

   fokální, ložiskový. Fokální infekce jsou lokalizovány v určitém ložisku, z něhož mohou při
   snížené obranyschopnosti organismu vzplanout celková infekční onemocnění (fokálním ložiskem
   mohou být například zuby s váčky). (Ladislava Horáčková)

   fokomélie, vrozený defekt končetin, při němž ruce či nohy, připomínající ploutve, nasedají
   zdánlivě přímo na trup. Ve skutečnosti je však přítomna rudimentární kostra jejich
   proximálních částí. (Ladislava Horáčková)

   Foley Robert, anglický evoluční antropolog. Působí na University of Cambridge v Cambridge ve
   Velké Británii, je ředitelem Leverhulme Centre for Human Evolutionary Studies, lektorem
   evoluční antropologie Katedry antropologie, členem King's College a ředitelem pro studia. Je
   autorem několika knih: Humans before Humanity: An Evolutionary Perspective (1995, česky Lidé
   před člověkem, Praha: Argo, 1999), Apeman (Caird, R. -- Foley, R. A. 1994) aj. Nejznámější z
   jeho knižních publikací je Another Unique Species: Patterns of Human Evolutionary Ecology
   (1987), která se zabývá evolucí adaptivního chování a morfologií v lidské evoluci s ohledem na
   ekologii a socioekologii fosilních populací, mikroevolučními procesy v rámci makroevolučních
   změn a vznikem lidských specifických rysů s ohledem na lidskou evoluční ekologii, sociální
   evoluci, ekologii komunit a biogeografii. V poslední době se stále více věnuje evoluci
   anatomicky moderního člověka, biogeografii a diverzitě lidských populací ve vztahu ke
   genetickým, archeologickým a paleoantropologickým dokladům. Patří mezi nejznámější a nejlepší
   evoluční antropology. (Václav Vančata)

   Folia Historica, edice Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, založená v roce
   1997 Rudolfem *Musilem, věnovaná historii oborů etablovaných na této fakultě; dosud vyšly
   svazky o osobnostech zde působících (sv. 1--67) a o oborech Biochemie (sv. 68), Pleistocén (sv.
   69), Botanika (sv. 70), Mineralogie (sv. 71), Zoologie (sv. 72), Antropologie (sv. 73, v roce
   2004). (Jaroslav Malina)

   folikuly vaječníku (ovaria), útvar ve vaječnících, který je složen z oocytu (vajíčka) a
   podpůrných buněk. Při ovulaci se jeden z folikulů zvětší (dozraje) a po jeho prasknutí je
   vajíčko vypuzeno do vejcovodu. (Jaroslav Zvěřina)

   folkloristika, vědní disciplina, zabývající se slovesným, hudebním a tanečním folklorem, jeho
   funkcemi, předpoklady a podmínkami vývoje, strukturou folklorních žánrů, jejich formami i
   způsobem tradování a interpretace, a to ve spolupráci s etnografií (etnologií), literární
   vědou, muzikologií, historií i sociologií a dalšími společenskovědními disciplinami.

   folsomská kultura, paleoindiánská kultura v Severní Americe následující po kultuře cloviské,
   datovaná před 10 900 až 10 200 let. Typické hroty se poněkud zkracují, zatímco "kanálek"
   (provedený charakteristickým negativním úderem ze směru báze) se zvětšuje tak, že zabírá
   většinu plochy hrotu a mohl sloužit nejen k upevnění, ale i jako krevní rýha (anglicky
   channel). V průvodní industrii převládají krátká škrabadla, drasadla a zobce, nápadné je
   chybění čepelí a rydel. Dominujícím lovným zvířetem se stává bizon. (Jiří A. Svoboda)

   fontanella, lupínek, vazivová ploténka mezi lebečními kostmi. Velká -- fontanella major -- se
   nalézá mezi čelní a temenními kostmi novorozenců a batolat. Osifikuje okolo dvou let věku
   dítěte. (Ladislava Horáčková)

   Font-de-Gaume, Dordogne, Francie. Systém podzemních chodeb a vertikálních puklin, zkoumaný od
   roku 1901. Účelná kombinace rytiny, polychromní malby a přirozené plasticity jeskynních stěn.
   Tematicky převládají bizoni, koně a sobi (ojedinělá scéna soba a jeho samice), převážně v
   magdalénském stylu. (Jiří A. Svoboda)

   foramen transversarium atlantis, otvor v příčném výběžku prvního krčního obratle, kterým
   prochází tepna (arteria vertebralis). (Ladislava Horáčková)

   foramina nutricia, výživné kanálky v kostech. (Ladislava Horáčková) (Ladislava Horáčková)

   foramina parietalia permagna, enormně rozšířené temenní otvory pro žilní spojky. (Ladislava
   Horáčková)

   Forel Auguste Henri (1868--1935), švýcarský neurolog a psychiatr; průkopník moderní sexuologie.
   Vedle studia lidské sexuality se zabýval hypnózou a bojem proti alkoholismu. Jako první v
   historii moderní medicíny indikoval terapeutickou kastraci u neklidného, mentálně defektního
   psychiatrického pacienta. (Jaroslav Zvěřina)

   Forestierova choroba, ankylozující hyperostóza. Pro onemocnění je typický vznik masivního
   pruhu z novotvořené kostní tkáně na anterolaterální straně postižených obratlových těl, který
   připomíná stékající vosk. Obratle tak bývají spojeny do různě velkých bloků. (Ladislava
   Horáčková)

   forenzní, soudní, mající vztah k právu. (Ladislava Horáčková)

   forenzní antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se určováním věku, pohlaví a
   dalších znaků u neznámých kosterních pozůstatků, zjišťováním otcovství apod. (Jaroslav Malina)

   Fórum dárců, vzniklo v České republice jako nezisková iniciativa dárců v říjnu 1995 a v
   červenci 1997 se stalo registrovaným občanským sdružením. Cílem Fóra dárců je mapovat
   financování neziskového sektoru z nadačních a zahraničních zdrojů, analyzovat vývoj nadačního
   sektoru, spoluvytvářet vysokou úroveň procesů grantování (jejich otevřenost a průhlednost) a
   podporovat vznikající dárce -- především nadace -- v jejich roli správců majetku. Fórum dárců
   přispívá k rozvoji *filantropie v České republice, a to ve všech jejích formách (podnikové,
   institucionální). Sdružuje především české nadace, spolupracuje se zahraničními organizacemi
   udělujícími granty a vytváří podmínky pro vstup individuálních dárců. V rámci Fóra dárců se
   profilovala *Asociace nadací s vlastním programem. Fórum dárců je členem prestižního
   nadnárodního uskupení Worldwide Initiatives for Grantmaker Support (WINGS), zúčastňuje se
   mezinárodních konferencí a předává svým členům kontakty a informace o aktuálních trendech a
   problematice dárcovství ve světovém měřítku. Fórum dárců vydalo v roce 2001 Adresář nadací v
   České republice a v roce 2003 Adresář nadačních fondů v České republice. Kontakt: Fórum dárců,
   Palác Lucerna, 5. patro, Štěpánská 61, 116 02 Praha 1, telefon: 224 215 385, telefon/fax: 224
   216 544, www.donorsforum.cz. (Marie Dohnalová)

   fosilie, pozůstatek organismu (či jeho stopa), datovaný do geologické minulosti (tedy obvykle
   více než 10 000 let). (Jiří A. Svoboda)

   Fournierův zub, viz Moonův molár.

   Foucault Michel (1926--1984), francouzský filozof, historik, teoretik vědy a kultury; profesor
   na College de France. Zavedl pojem epistémé jako výraz dominantní struktury vztahů, která řídí
   formy vědění v dané době; dějiny vědění chápal jako diskontinuitní (viz knihu Archéologie du
   savoir). Zkoumal otázky vývoje vůle k vědění a vývoje moderního pojmu subjektu a
   individuality. Analyzoval systém trestního práva a fenomén sexuality; z původně zamýšlených
   šestisvazkových dějin sexuality publikoval tři svazky (předčasně zemřel na onemocnění AIDS):
   Histoire de la sexualité I: La volonté de savoir (Gallimard, Paris 1976), Histoire de la
   sexualité II: L'usage des plaisirs (Gallimard, Paris 1984); Histoire de la sexualité III: Le
   souci de soi (Gallimard, Paris 1984); česky vyšel první svazek: Dějiny sexuality I: Vůle k
   vědění (Herrman & synové, Praha 1999). (František Vrhel)

   Foz Coa, Portugalsko. Systém lokalit s parietálním uměním v otevřeném terénu, lemujících údolí
   říčky Coa. Rytiny koní, kozorožců aj., datované do gravettienu, solutréenu a magdalénienu.
   (Jiří A. Svoboda)

   frakce kultury, část kultury (také část dílčí kultury, viz), vymezovaná na základě kritéria,
   které je vůči sociálnímu organismu jako systému jakoby vnější, náhodné (například na základě
   materiálu, látky: v kultuře -- hmotná frakce, v archeologické kultuře -- keramika). (Jaroslav
   Malina)

   fraktura, viz zlomenina.

   framboesie, viz yaws.

   franciska, vrhací sekera mírně esovitě prohnutého tvaru; byla rozšířená především v 5.--8.
   století u germánských Franků. (Josef Unger)

   frankfurtská horizontála, je označena podle dohody o této rovině z Frankfurtu nad Mohanem
   uzavřené v roce 1884. Někdy je rovněž v německy psané literatuře označována jako tzv. oční --
   ušní rovina (Ohr -- Augen Ebene). Podle definice probíhá oběma porii a oběma orbitalii (v praxi
   postupujeme tak, že do jedné roviny postavíme horní okraj meatus acusticus externus a dolní
   okraj očnice). (Eva Drozdová)

   frátrie, organizační jednotka rodového zřízení vzniklá rozdělením původního *rodu na další
   rody spojené příbuzenskými, ekonomickými, obrannými nebo kulturními zájmy. (Jaroslav Malina)

   frenologie, teorie a disciplína vzniklá na počátku devatenáctého století, jejíž zakladatel
   Franz Joseph *Gall se pokusil jejím prostřednictvím ustavit materialistický výklad lidského
   myšlení. Gallův název kranioskopie nahradil Johann Christoph Spurzheim pojmem frenologie. Byla
   založená na domněnce o vztahu mezi morfologií lebky a duševními schopnostmi, vycházející z
   předpokladu, že v kůře koncového mozku existují centra různých vlastností -- například nadání
   pro matematiku nebo výtvarné umění, smysl pro spravedlnost apod., která se tvarově projevují
   na mozkovně. Přestože výzkumy a výsledky Galla a jeho stoupenců byly pochybné, stala se
   frenologie v průběhu 19. století módní záležitostí. Jistě k tomu přispěla její poměrně snadná
   sdělnost, každý ji bez námahy porozuměl, každý si mohl nahmatat na hlavě hrbolky ukazující
   vynikající vlastnosti a na druhého stačilo přitom jen pohlédnout a hned bylo zřejmé, s kým
   "máte tu čest". Když například kapitán Beaglu Robert Fitzroy uviděl mladičkého Charlese
   *Darwina s jeho kulatou lebkou a bambulkovitým nosem, rázem ho odmítl vzít na svou loď. Byl
   nadšeným zastáncem frenologické teorie, a tak okamžitě ocenil Darwina jako neschopného člověka
   mdlého rozumu a Darwinovu strýci, který byl ve společnosti velmi váženým člověkem, dalo hodně
   práce, než kapitána přiměl, aby své rozhodnutí změnil a Darwina na cestu kolem světa vzal.
   Podle stoupenců frenologie byly tedy intelektuální schopnosti a psychické a morální vlastnosti
   člověka spojeny s konkrétními anatomicky lokalizovatelnými oblastmi lidského mozku, jež lze
   identifikovat na vnějším povrchu lebky. Největšího rozšíření dosáhla frenologie mezi odbornou
   i laickou veřejností ve Francii, Velké Británii a Spojených státech amerických, kde vznikla
   řada frenologických společností. Od třicátých let devatenáctého století byla frenologie
   podrobena stále sílící kritice a postupně byla vytlačena mimo rámec oficiální vědy. Původní
   Gallovu intuici potvrdil francouzský anatom a antropolog Paul *Broca, který v roce 1861
   objevil v mozku řečové centrum, základní frenologické teze však byly vyvráceny. (Ivo T. Budil
   -- Jaroslav Malina)

   freska, italsky al fresco, technika nástěnné malby anorganickými pigmenty na čerstvou vápennou
   omítku, při níž dochází ke spojení krystalků uhličitanu vápenatého se zrnky pigmentů. (Marie
   Pardyová)

   Freud Sigmund (1856--1939), rakouský neurolog a psychiatr; pocházel z moravské židovské rodiny,
   po záboru Rakouska Německem opustil Vídeň a uchýlil se do britského exilu. Je zakladatelem
   významné psychoterapeutické školy a psychoanalýzy jako konceptu vývoje osobnosti a způsobu
   terapie duševních poruch. Léčbu založil zejména na technice volných asociací, výkladu snů a
   sexuálních podmíněností -- například z příběhu *Oidipa vytvořil model pro pochopení podvědomých
   incestních závislostí a komplexů, kterými je ohrožena lidská psychika. Jeho dílo shrnuté
   v řadě knižních publikací (například Totem a tabu; Tři úvahy o sexuální teorii; Úvod do
   psychoanalýzy; Výklad snů) hluboce ovlivnilo vývoj psychologie, ale i filozofie, literatury,
   umění (zejména surrealismus) a dalších oborů ve 20. století. (František Vrhel)

   Frobenius Leo (29. 6. 1873--9. 8. 1938), německý socio-kulturní antropolog, etnolog a
   afrikanista; zakladatel německé afrikanistiky a význačný představitel školy kulturních okruhů,
   stoupenec *difuzionismu. Uskutečnil výzkumné expedice do Afriky. Publikoval několik knih, mezi
   nimi Der Ursprung der afrikanischen Kulturen (1898), Und Afrika sprach (1912--1913), Atlantis
   (1921--1930), Erlebte Erdteile (1925--1930, kde přetiskl řadu starších studií) a
   Kulturgeschichte Afrikas (1933). (Jaroslav Malina)

   Fröhlichova adiposogenitální dystrofie, kombinace obezity a zakrnělého pohlavního ústrojí u
   muže, příčina je pravděpodobně v porušených oblastech hypotalamu (část mezimozku). (Ladislava
   Horáčková)

   frotáž, otisk, který se snímá z nápisů a reliéfů v kameni. (Jaroslav Malina)

   FSH (folikuly stimulující hormon), látka, produkovaná podvěskem mozkovým (adenohypofýzou,
   viz), která svým účinkem podporuje růst folikulů (v době narození děvčátka jejich počet
   dosahuje asi 300 000, dozraje jich asi 400) a ovulační děj. (Jaroslav Zvěřina)

   Fu Chao (žila na přelomu 13. a 12. století př. n. l), manželka mocného šangského krále *Wu
   Tinga, jenž pro ni zbudoval na královském pohřebišti u *An-jangu hrobku vybavenou s okázalou
   nádherou. (Jaroslav Malina)

   fulminantní, velmi prudce, superakutně probíhající, s dramatickými příznaky. (Ladislava
   Horáčková)

   fundátor, zakladatel církevní instituce, který ji materiálně zajistil (ve středověku především
   pozemkovým majetkem). (Josef Unger)

   funerální insignie, odznaky společenského postavení zemřelého ukládané do hrobu. (Josef Unger)

   fungi, houby, mykofyta. (Ladislava Horáčková)

   funkcionalismus, paradigma v socio-kulturní antropologii, etnologii a sociologii, reagující na
   *evolucionismus a *difuzionismus, zařazující sociální a kulturní jevy do širšího kontextu a
   zjišťující, jaké plní funkce nebo jaké hrají role. Společnost a kultura jsou vnímány jako
   komplexní fungující systémy seberegulujících se částí, které na sebe navzájem působí a jsou
   pochopitelné jedině v souvislosti s celkovou konfigurací. Zakladatelskými osobnostmi v
   socio-kulturní antropologii a etnologii jsou britští socio-kulturní antropologové Bronislaw
   *Malinowski (1884--1942) a Alfred Reginald *Radcliffe-Brown (1881--1955). (Jaroslav Malina)

   funkcionalistická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii, jehož základním
   paradigmatem je *funkcionalismus. (Jaroslav Malina)

   funkční antropologie, relativně mladá subdisciplína *fyzické antropologie; její náplň lze
   odvodit z prací Jana Evangelisty *Purkyně, který v roce 1828 na univerzitě ve Wrocłavi ve své
   přednášce "Antropologie jako vstupní nauka veškeré fyziologie" položil mimořádný důraz na
   spojení morfologie a funkce organismu. Současná funkční antropologie je v tomto smyslu
   zaměřena na studium vztahů mezi morfologickou a funkční variabilitou člověka. Studuje oblast
   lidského pohybu vztahující se k rozměrům, tvaru, proporcím, složení těla, stabilitě a
   prediktabilitě ontogenetického vývoje, biologickému věku a výživě. Aplikace funkční
   antropologie v tělesné výchově a sportu je svázána i s obory společenskovědními. Názvu funkční
   antropologie předcházelo označení oboru tělovýchovná antropologie či sportovní antropologie.
   (Jarmila Riegerová)

   Fu-si, též Pao-si (2842--2738 př. n. l.), první mytický císař Tchaj-chao v počátcích čínského
   starověku. (Jaroslav Malina)

   futurismus, umělecký směr, který se projevuje především v literatuře a výtvarném umění. Jeho
   cílem je směřování k budoucí společnosti vyspělé vědy a technologie a protestuje proti vžitým
   uměleckým konvencím (passéismu). Zakladatelem futurismu byl italský básník a dramatik Filippo
   Tommaso Marinetti (1876--1944), autor Manifestu futurismu (1909) a básnické sbírky Osvobozená
   slova (1919). V Rusku jej svérázně rozvíjeli Vladimir Majakovskij (1893--1930), Velimir
   Chlebnikov (1885--1922) a Alexej Kručonych (1886--1968). (Jaroslav Malina)

   fylogeneze, historický vývoj druhu od výchozích jednobuněčných forem života; zobecněný soubor
   základních evolučních trendů a relací systematických jednotek v konkrétním prostoru a čase
   (starší formulace: historický vývoj organismů na Zemi). Fylogeneze vysvětluje vznik, vývoj a
   případně i zánik jednotlivých skupin organismů a základní průběh evolučních procesů důležitých
   pro danou skupinu v průběhu biologické evoluce této skupiny s ohledem na konkrétní časové
   období a region, v němž evoluce skupiny probíhala. Při zkoumání fylogenetických procesů
   zdůrazňují jednotlivé školy dva aspekty fylogeneze: 1. Existence určitých evolučních trendů a
   změn v čase; 2. Fylogenetické relace mezi jednotlivými taxony, zejména rody a druhy, kdy je
   otázka časových změn sekundární. První přístup tedy klade důraz na změny anagenetické, lépe
   graduální či postupné, druhý upřednostňuje studium změn systematické struktury dané skupiny
   jako takové, bez ohledu na časové měřítko. Termín fylogeneze poprvé použil německý
   přírodovědec Ernst Heinrich Haeckel (1834--1919) roku 1866. Fylogeneze, zejména na úrovni
   druhové, má řadu vazeb na ontogenezi, individuální vývoj jedince. Některé ze vztahů objasňuje
   takzvaný biogenetický zákon, i když moderní biologie prokázala jeho omezenou platnost. Pro
   objasnění fylogeneze mají velký význam výsledky paleontologických a morfologických studií -- ať
   už z oblasti srovnávací anatomie či embryologie. Stále důležitější však jsou i studie
   genetické, biochemické a fyziologické. V současné době existují dvě základní koncepce studia
   fylogeneze a z ní vyplývající systematiky organismů: 1. systematika evoluční (gradualismus),
   která zdůrazňuje, že fylogenetické procesy probíhají v konkrétním prostoru a čase; zde však
   převládá subjektivní vymezení kritérií vztahů jednotlivých taxonů, 2. systematika
   fylogenetická (kladistika zaměřená na vyjádření příbuzenských vztahů), která je založena na
   metodologicky přesném definování vztahů mezi taxony a jejich fylogenetickými relacemi bez
   ohledu na časové měřítko fylogeneze. Moderní fylogenetická systematika využívá k rekonstrukci
   fylogeneze specializovaných počítačových programů a snaží se přitom zohlednit i časový aspekt.
   (Václav Vančata)

   fylogeneze sexuality, lidská sexualita je produktem dlouhého vývojového procesu, který začal
   před několika miliony let u předchůdců dnešního druhu *Homo sapiens. (Jaroslav Zvěřina)

   fyzická antropologie, viz biologická antropologie.

   fyzická osoba, každá lidská bytost, která má práva a povinnosti (tato způsobilost vzniká
   narozením a zaniká smrtí). (Marie Dohnalová)

   fyziognomie, teorie a nauka založená na domněnce, že tvar hlavy a rysy obličeje odrážejí
   psychické vlastnosti a schopnosti člověka. Zakladatelem je Johann Caspar *Lavater, avšak
   kořeny tohoto způsobu uvažování lze sledovat od antiky. Antičtí Řekové se domnívali, že lidské
   myšlení, cítění a chování souvisí s morfologií těla a jeho fyziologickými funkcemi. Soudili,
   že v lidském těle kolují čtyři hlavní šťávy: červená krev -- sanguis, žlutá žluč -- cholé,
   bělavá tekutina -- flegma a černá žluč, zřejmě sražená krev -- melancholé. Lékař Hippokratés
   (460--380 př. n. l.) soudil, že převaha jedné z nich a jejich vzájemný poměr určuje schopnosti
   a typ chování člověka. Převaha žluči předurčovala rychlé a prudké reakce cholerika, schopného
   často a silně vzplanout a bezprostředně se zaujmout pro věc i myšlenku. Převaha krve u
   sangviniků znamenala sice pomalejší, ale zato trvalejší reakce, hlubší zájem a soustředění.
   Černá žluč, sražená krev byla příčinou slabých pocitů a chabých reakcí poněkud zasmušilých,
   někdy trochu romantických melancholiků. Lidé s převahou bělavého slizu jsou flegmatici,
   reagují pomalu, jako by se dobře ovládali, ale nemusejí to dělat, nemají proč, nic je příliš
   nevzruší, bývají neteční a někdy až povrchní. Toto členění jako nejhrubší klasifikaci typů
   lidské osobnosti používají psychologové dodnes. Hippokratés totiž pravdivě vystihl a správně
   popsal základní způsoby lidských reakcí, i když vycházel ze zcela mylných předpokladů o
   šťávách v lidském těle a o jejich fyziologických účincích. Hippokratova teorie je tedy
   případem správného popisu pravdivého jevu, ovšem se zcela chybně vystiženými příčinami.
   Naproti tomu domněnky Aristotela (384--322 př. n. l.) o souvislosti lidského naturelu s
   vnějšími znaky na hlavě -- například husté tvrdé vlasy považoval za znamení bázlivosti, velká
   široká ústa naopak za výraz nebojácnosti -- byly zcela pochybné ve všech směrech. Špatně
   formuloval problém, špatně popsal závěry a špatně vystihl příčiny. Aristotelovy domněnky dále
   rozvedl německý dominikánský teolog, filozof a přírodovědec Albert Veliký (kolem 1200--1280).
   Vytvořil celou nauku o tom, jak určité vnější znaky na lidském těle určují lidské schopnosti.
   Například tvrdil, že lidé s nepoddajnými vlasy bývají hloupí a zlí, ale mívají přitom velké
   hudební nadání. Stejnými problémy se zabýval španělský lékař a renesanční myslitel Juan Huarte
   de San Juan (kolem 1529--1588). Husté, silné a ježaté černé vlasy považoval za doklad velké
   představivosti nebo velké bystrosti ducha. Měkké jemné vlasy pokládal za znak dobré paměti bez
   dalších schopností. Nejenže se obě poslední teorie navzájem liší, ale každá sama o sobě
   obsahuje několik rozporů. Vždyť například dobrá paměť je základem dalších psychických
   schopností, "bystrosti ducha". A říct o člověku s hudebním nadáním, že je hloupý, je
   nesmyslné. Souběžně s fyziognomii a na obdobných základech jako fyziognomie se od konce 18.
   století rozvíjela *frenologie, jejímž zakladatelem byl Franz Josef *Gall. O celistvější a
   ucelenější typologii, vycházející však z podobných předpokladů o vztahu mezi vnějšími
   fyzickými a psychickými vlastnostmi, se pokusil v průběhu první poloviny 20. století německý
   psychiatr Ernst Kretschmer (1888--1964) (viz například: Kretschmer, E.: Körperbau und
   Charakter: Untersuchungen zum Konstitutionsproblem und zur Lehre von den Temperamenten. Berlin
   1944). Nevzal za fyzickou charakteristiku člověka anatomii lebky, ale pokusil se jako
   Hippokratés o ucelenější pohled. Za fyzickou charakteristiku psychických vlastností považoval
   celkovou stavbu lidského těla. Vcelku správně popsal různé typy lidské postavy i lidských
   povah a schopností, ale předpoklad vzájemné souvislosti a přiřazení neodpovídají skutečnosti.
   Zřejmou a dosti závažnou námitkou je fakt, že člověk může své schopnosti své schopnosti značně
   rozvinout a přitom vůbec nezměnit svou postavu, a naopak, může svou postavu změnit k nepoznání
   a ve schopnostech ustrnout. A konečně ještě silnějším argumentem proti Kretschmerově typologii
   jsou velice běžné případy, kdy lidé se stejnou postavou mají schopnosti naprosto
   nesouměřitelné. Například Jindřich, jedno z trojčat, je doslova k nerozeznání od amerického
   kosmonauta Neila Armstronga. Přitom tato trojčata, Jindřich, Václav a Jana, mají skoro stejné
   schopnosti i povahové rysy, ale navzájem si nejsou vůbec podobná. Jindřich se podobá
   Armstrongovi nejen obličejovými rysy, ale i stavbou a držením těla a působí dojmem
   vyrovnanosti a klidu. Václav je mnohem drobnější postavy, typický astenický typ s úzkými
   rameny, popelavou pletí, hlavou na vytáhlém krku, s bázlivým těkavým výrazem v šedozelených
   skelných očích. Jana je růžolící nervní bytůstka s neustálým výrazem štěstí a spokojenosti v
   pomněnkově modrých očích. (Stejné mají jen IQ: 30.) Obdobně tak Baruj Benecerraf, Jean Dausset
   a George Snell, kteří získali v roce 1980 Nobelovu cenu za základní objevy v imunogenetice,
   jsou fyzicky zcela odlišní a podle Kretschmerovy klasifikace by patřili do různých tříd.
   Lavater, Gall i Kretschmer vycházeli při zkoumání psychofyzických schopností a vlastností
   člověka z konkrétních šetření a racionálních předpokladů. Docházeli při svých šetřeních ke
   korektním výsledkům, metody i výsledky jejich deskripce a typologie jsou v podstatě
   východiskem i dnešních šetření antropologie, antropometrie, biometrie, ergonometrie nebo
   osteometrie. Chyby se dopustili při snaze obecněji a šířeji interpretovat výsledky svých
   zkoumání jednak na celou lidskou populaci a jednak v nesprávných souvislostech. Jejich výzkumy
   stavby lidského těla jsou pozitivním přínosem, nesprávně jsou stanoveny souvislosti této
   stavby s psychofyzickými schopnostmi a vlastnostmi člověka. (Jaroslav Malina)

   gabaj, člen předsednictva *chevra kadiša. (Josef Unger)

   Gaia, Gé, řecká bohyně země, dárkyně života. Podle mýtu vznikla bezprostředně z počátečního
   chaosu a symbolizuje všemocnou plodivou sílu nově se rodícího světa. Ve spánku zrodila *Úrana,
   nebe, který se stal jejím partnerem pro další utváření podoby světa i protikladem
   v archetypálním pojetí mateřských a otcovských vlastností. Země a Nebe spolu vytvořili svět,
   přírodu (Úranos oplodňoval Gáiu životodárným deštěm), aby do něj mohli posléze přivést i živé
   tvory. První z nich, storucí obři Hekatoncheirové, měli jen částečně lidskou podobu podobně
   jako divocí obři *Kyklópové (kruhoocí), kteří přišli na svět po nich. Byla jim společná
   obrovská síla potřebná k dalšímu přetváření světa (charakterizující v povědomí Řeků intenzitu
   přírodních a živelných procesů a jevů). Nejdokonalejšími potomky Gáie a Úrana byli *Titánové
   (šest potomků mužského a šest ženského pohlaví), kteří měli dále řídit osud světa. Úranos,
   jemuž se mezitím podařilo ovládnout svět, nenáviděl svoje potomstvo: Hekatoncheiry a Kyklópy
   pro jejich obludnost, a proto je uvěznil v nitru země. Na rozdíl od něho Gáia své potomky
   milovala přirozeným mateřským instinktem a lásce k nim dala přednost před partnerstvím.
   Přemluvila Titány, aby Úrana zbavili vlády. Bohabojnou bázeň vůči otci v sobě přemohl až
   nejmladší z nich, Kronos. Lstí připravil Úrana o jeho mužství a sám se zmocnil vlády nad
   světem. Z krve zmrzačeného Úrana, která kanula na zem, Gáia porodila další pokolení obrů
   podobných Titánům, Giganty (odráží se v tom antické přesvědčení, že sperma je vlastně
   koncentrovanou krví). V následující generaci se zopakovala situace nesouladu mezi vládnoucím
   Kronem a jeho potomstvem, které Kronos, poučen záhubou svého otce, pro jistotu ihned po
   narození polykal. Tomuto osudu unikl jen nejmladší *Zeus, jejž jeho matka Rheia skryla na
   Krétě a Kronovi poskytla jen kámen zabalený do plenek. Když Zeus dorostl a porazil otce,
   vyzvala Gáia Giganty, aby se zúčastnili obrany jejího svrženého syna. Z lítého zápasu
   (Gigantomachie) vyšla vítězně nová generace olympských bohů v čele s Diem, jež dotvořila
   uspořádání světa a nastolila kosmos, uspořádaný, tj. krásný svět. Pramenem řeckých představ
   vztahujících se k počátkům a utváření světa (kosmogonie) jsou homérské eposy a Hésiodův spis
   Theogonia. (Marie Pardyová)

   Gaia a Úranos, viz Gaia, Úranos, Úranos a Gaia.

   Gaisler Jiří (3. 7. 1934, Praha), profesor RNDr., DrSc., zoolog, emeritní profesor Katedry
   zoologie a ekologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Přednášel zoologii
   obratlovců, ekologii živočichů, evoluční biologii a primatologii, dosud přednáší etologii,
   mammaliologii a chiropterologii. Výzkumně se zabývá zejména systematikou, ekologií a chováním
   netopýrů a drobných zemních savců a publikoval více než 170 původních vědeckých prací tohoto
   zaměření. Je členem Komise pro přežití druhů Mezinárodní unie pro ochranu přírody (Gland,
   Švýcarsko), členem Poradního sboru Mezinárodní organizace pro ochranu netopýrů (Austin, USA) a
   místopředsedou České zoologické společnosti (Praha). Je nositelem Ceny rektora Masarykovy
   univerzity za vynikající tvůrčí čin -- za dílo Savci (tato kniha byla přeložena do
   francouzštiny, němčiny, polštiny a finštiny), Ceny města Brna a dalších ocenění. Pro edici
   *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 3. svazek Primatologie pro
   antropology (2000). Kontakt: Prof. RNDr. Jiří Gaisler, DrSc., Katedra zoologie a ekologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Kotlářská 2, 611 37 Brno, e-mail:
   gaisler@sci.muni.cz. (Jiří Gaisler)

   Gajómart (Kajúmars), první člověk podle íránské mytologie. (Jaroslav Malina)

   Galateia (i Galateia), mořská nymfa a dcera boha Nérea. Svou krásou okouzlila nejen Faunova
   syna Ákida, ale také nevzhledného jednookého obra *Polyféma. Ten ze žárlivosti hodil po obou
   milencích balvan, jímž byl zasažen *Ákis a zahynul. Galatei se podařilo skrýt do mořských vln.
   V novověku byla jako "krásná Galathea" pojmenována Pygmalionova oživlá socha ve stejnojmenné
   operetě Franze von Suppé. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Galdikas Biruté (1946), kanadská primatoložka litevského původu, jedna ze zakladatelek (spolu
   s Jane Goodallovou [viz] a Dian Fosseyovou) moderní biologie velkých lidoopů. V současné době
   je profesorkou antropologie na Simon Frazer University ve Vancouveru v Kanadě a zároveň je
   prezidentkou Orangutan Foundation International. Již 25 let pracuje v indonéském Národním
   parku Tanjung Puting na Borneu, kde se zabývá chováním, ekologií a v poslední době především
   reintrodukcí kaptivovaných nebo pytláky ulovených orangutanů zpět do přírody. Vedle desítek
   vědeckých článků napsala také monografii Reflection of Eden: My Years with the Orangutans in
   Borneo (1995) a spolu s Nancy Briggsovou knihu Orangutan Odyssey (1999). (Václav Vančata)

   Galenos (129 Pergamon -- ca. 216), ... (Petr Bureš)

   Galerie na chodbě Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   zřízena na chodbě katedry v roce 1998 zejména pro instalace výstav uměleckých artefaktů, jež
   souvisejí s rozsáhlým vědecko-uměleckým projektem iniciovaným Jaroslavem *Malinou a
   spolupracovníky v 90. letech minulého století -- *Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality,
   erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění
   a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Kromě toho je galerie
   otevřena výsledkům dlouholeté spolupráce *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně* a Ateliéru tělového designu Fakulty výtvarných umění Vysokého
   učení technického v Brně i pro jiné aktivity.

   Galeta Patrik (12. 8. 1974, Havířov), Mgr., antropolog, absolvent magisterského studijního
   programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Diplomová práce: Metody úpravy velikostní složky osteometrických dat
   a jejich použitelnost v antropologických analýzách (2002), vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav
   Malina, DrSc. V současné době odborný asistent *Katedry antropologie Fakulty filozofické
   Západočeské univerzity v Plzni. Kontakt: Mgr. Patrik Galeta, Katedra antropologie Fakulty
   humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18, 306 14 Plzeň, e-mail:
   galeta@sci.muni.cz. (Patrik Galeta)

   Gall Franz Josef  (9. 3. 1758, Tiefenbronn u Badenu, Rakousko -- 22. 8. 1828, Paříž, Francie),
   rakouský lékař a psycholog; zakladatel *frenologie, pseudonauky o vztahu mezi morfologií lebky
   a duševními schopnostmi člověka. Jeho nauka se původně měla nazývat "orgánologie", ale na
   návrh svého spolupracovníka Johanna Caspara Spurzheima ji nakonec (v roce 1798)pojmenoval
   "frenologie" (viz například: Gall, F. J. -- Spurzheim, J. S.: Anatomie und Physiologie des
   Nervensystems im Allgemeinen, und des Gehirnes insbesondere mit Beobachtungen über die
   Möglichkeit, die Anlagen mehrerer Geistes- und Gemüthseigenschaften aus dem Baue des Kopfes
   der Menschen und der Tiere zu erkennen. Paris 1910). Provozoval ve Vídni soukromou praxi, kde
   podle morfologie lebky určoval schopnosti svých pacientů. Když byl císařským dekretem z Vídně
   vykázán, vydal se na přednáškové turné do Německa, Dánska, Holandska a dalších zemí. Roku 1807
   se usadil natrvalo v Paříži a v roce 1819 obdržel francouzské občanství. Navzdory
   rezervovanosti ze strany oficiálních míst a akademických kruhů získal značnou proslulost mezi
   širší vzdělanou veřejností a ovlivnil frenologické hnutí ve Velké Británii a Spojených státech
   amerických. Gall byl intuitivně přesvědčen, že střediska citů, vlastností a schopností jsou
   rozložena v mozku na různých místech. Zevrubně zkoumal anatomii lebky a vlastnosti jedinců a
   našel tak v mozku, veden intuicí a přáním, centra různých vlastností a schopností, například
   centrum oddanosti, poslušnosti, krvežíznivosti, muzikálnosti nebo matematických schopností.
   Vycházel z vcelku správného předpokladu. V mozku skutečně existují centra různých
   psychofyzických funkcí, i když v poněkud jiném smyslu. Například nadání pro matematiku znamená
   vhodné prolnutí určitých schopností, kombinačního myšlení, vysoké schopnosti abstrakce a
   schopnosti vytváření abstraktních představ, a přitom jednotlivé z těchto schopností jsou v
   určité míře potřebné i pro jiné obory činnosti. Ale zcela špatně si Gall určil směr svých
   výzkumů od samého začátku: vlastnosti mozku člověka se v tvaru jeho lebky neodrážejí.
   (Jaroslav Malina)

   Galton Francis (1822--1911), britský matematik, bratranec Charlese Darwina. Aplikoval
   Queteletovy teorie a objevil biometriku. Galton studoval dědičnost některých znaků u dvojčat a
   jejich rodin, je jedním z průkopníků deramtoglyfiky. Vytvořil postupy pro porovnávání jedinců
   a vzorků z určité populace. Jako první vytvořil test pro testování inteligence. Založil
   v Londýně Galtonovu laboratoř. Je nazýván "a Victorian genius". (Eva Drozdová)

   Gamble Clive (1951), britský antropologicky orientovaný archeolog, profesor na univerzitě
   v Southamptonu. Specialista na střední a svrchní paleolit. Zaměřuje se na teorie lidské
   kolonizace Starého světa, strukturu paleolitického osídlení a společnosti. Vedl a
   interpretoval výzkumy mladopaleolitických lokalit v řeckém Épeiru, je autorem řady
   syntetických prací o paleolitu Evropy a organizátorem konferencí. Je autorem či spoluautorem
   několika monografií zabývajících se evolucí člověka. Za zmínku stojí zejména originální kniha
   Timewalkers: The Prehistory of Global Colonisation (London: Penguin Books, 1995). (Václav
   Vančata)

   gameta, zralá zárodečná buňka, která je vybavena haploidním (polovičním) počtem chromozomů.
   Lidský genotyp je 46 XY, lidské vajíčko má genotyp 23 X, lidská spermie pak 23 X, nebo Y.
   (Jaroslav Zvěřina)

   gangréna, sněť, odumření -- nekróza tkáně, druhotně změněné působením zevních faktorů
   (vysycháním, hnilobou, působením některých bakterií). (Ladislava Horáčková)

   Gánovce, Slovensko, travertinová kupa z posledního interglaciálu, naleziště drobnotvaré
   industrie středního paleolitu, fauny a otisků flóry a výlitku mozku neandertálce; stáří
   přesahuje 100 000 let. (Jiří A. Svoboda)

   Ganymédés, sličný syn trójského krále Tróa a jeho manželky Kallirhoy. Nejvyšší bůh Zeus v něm
   nalezl zalíbení a vzal ho k sobě na Olymp, kde se stal číšníkem bohů; podle verze pozdějších
   bájí Zeus Ganyméda nechal na Olymp unést svým orlem, respektive ho v podobě orla unesl sám.
   Vztah Dia a Ganyméda je chápán jako archetyp homosexuální nebo pederastické lásky, symbol
   lásky mezi starším a mladším mužem; v pozdější neoplatonské a křesťanské interpretaci byl
   tento motiv chápán alegoricky: jako podobenství o uchvácení lidských duší Bohem, jako obraz
   extatického nanebevzetí duše. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Gardnerův syndrom, dědičné onemocnění charakterizované četnými polypy v tlustém střevě
   s vysokým rizikem zhoubného zvratu. Přítomny jsou i změny na kostech. (Ladislava Horáčková)

   Gargas, Hautes-Pyrenées, Francie. Rozsáhlá jeskyně, od roku 1911 proslavená malbami i
   rytinami, automatickými kresbami prsty v jeskynní hlíně ("makarony") a především velkým počtem
   otisků rukou. V současné době se datuje do gravettienu (27 tisíc let). (Jiří A. Svoboda)

   gastroenteritida, akutní zánět žaludku a střeva způsobený infekcí nebo dietní chybou.
   (Ladislava Horáčková)

   gastrointestinální, týkající se žaludku a střeva, většinou ve významu "trávicí ústrojí".
   (Ladislava Horáčková)

   Gaucherova nemoc, dědičné onemocnění s poruchou metabolismu lipidů. Buňky střádající tuk se
   hromadí v některých orgánech, například ve slezině nebo v nervovém systému. V kostech
   resorbují takzvané Gaucherovy buňky kostní trámečky, k nimž naléhají, takže dochází k
   osteoporóze, v těžších případech k destrukci celých úseků dřeně. (Ladislava Horáčková)

   Geertz Clifford (1926),

   Geissenklösterle, Německo, jeskyně s několikanásobným paleolitickým osídlením; významný je
   zejména aurignacien (s charakteristickými řezbami zvířat v mamutovině) a nadložní *gravettien.
   (Jiří A. Svoboda)

   gejša, japonsky "umělec, umělkyně". Prvními gejši se stávali v 17. století muži, teprve
   později se systém gejš stal doménou žen. Kolem roku 1700 byla zábava s gejšami především
   součástí zábavních čtvrtí s nevěstinci, později se vyvinula ve více méně uznávané umění. Gejši
   existují v Japonsku dodnes, jejich profese je určena především pro pobavení bohaté klientely,
   jsou to ovšem kultivované "bavičky", sběhlé v konverzaci, hře na hudební nástroje, v tradičním
   tanci a zpěvu. (Klára Macúchová)

   Gelugpa (Dge-lugs-pa), škola tibetského buddhismu, založená koncem 14. století Congkhapou
   (Bcong-kha-pa). Od 17. století úzce spolupracovala s Mandžuy. (Josef Kolmaš)

   gemma, reliéfně řezaný polodrahokam. Existuje buď ve formě vypouklého reliéfu jako *kamej nebo
   vyhloubeného reliéfu jako *intaglie. (Jaroslav Malina)

   gender, termín pocházející z americké sociokulturní antropologie; označuje "sociální pohlaví"
   -- dané kulturními normami, na rozdíl od pohlaví (sexu, viz) -- daného biologicky (souhrnem
   anatomických, morfologických a fyziologických znaků). (František Vrhel)

   generalisté, 1. jeden ze sociokulturních přístupů k empirickému konceptu *občanské
   společnosti. Generalisté pojem občanské společnosti ztotožňují s pojmem demokracie s tím, že
   lépe vystihuje kulturní, sociální a ekonomické předpoklady fungující *demokracie. Poukazují na
   to, že občanská společnost je v západní tradici tvořena nejen politicky činnou autonomní
   veřejností, jež se původně emancipovala ve sféře směny a výroby zboží, ale také zodpovědnou a
   kontrolovatelnou politickou mocí. K hlavním formám občanské společnosti (demokracie) tedy řadí
   nejen trh a politickou veřejnost, ale také sféru politické moci. Specifické vztahy mezi těmito
   třemi komponentami, které jsou výsledkem několik staletí trvajícího vývoje západních
   společností, tvoří podstatu a "záhadu" moderní občanské společnosti. (Karel Müller); 2.
   morfologicky málo specializovaná skupina. Díky tomu byla schopná překonávat kvalitativní i
   kvantitativní změny v ekosystémech, aniž by v ní muselo docházet k nějakým významným
   adaptivním změnám nebo výraznému vymírání uvnitř skupiny. Adaptivní strategie generalistů
   obsahuje celou řadu "riskantních" prvků. Ve vhodných podmínkách je pro ně typická disperze a
   kolonizace. Adaptace chováním představuje jeden z typických rysů jejich adaptivní strategie.
   Typickými představiteli jsou makakové a *hominidé obecně, zvláště pak rod *Homo. (Václav
   Vančata)

   generalizace (zevšeobecňování), poznávací proces, při němž z dílčích případů usuzujeme na
   obecně platné zákonitosti. (Jaroslav Malina)

   Genesis (řecky "zrození"), první kniha Mojžíšova, začátek Bible, kde se líčí stvoření světa a
   člověka Bohem. (Jaroslav Malina)

   genofond, soubor genů všech členů jisté populace. (Jiřina Relichová)

   genom, soubor všech genů jedince umístěných v buněčném jádře. (Jiřina Relichová)

   genotyp [fyziologicky], genetická matrice pro daný *fenotyp. (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   geoarcheologie, soubor metod převzatý z prostředí věd o zemi a aplikovaných v archeologii.
   (Jiří A. Svoboda)

   geody,  pseudocysty. Nepravé nebo rozpadové dutiny, připomínající cysty, avšak bez vlastní
   výstelky, uložené v subchondrální vrstvě kosti, které vznikly v důsledku destrukce kostních
   trámců při artróze kloubu. Jejich stěnu tvoří jen okolní tkáň, jejímž poškozením geoda
   vznikla. (Ladislava Horáčková)

   geometrický sloh, první období vývoje řeckého výtvarného umění v 9. a 8. století př. n. l. Je
   to doba nových a velmi skromných počátků umělecké tvorby v Řecku po zániku *mykénské kultury.
   Vychází z abstrakce, která redukuje tvary na jednoduchý geometrický ornament a ten, uspořádaný
   v pásech, tvoří výzdobu keramiky. Zároveň ukazuje na nový řecký cit pro abstraktní myšlení,
   jenž se postupně stal základem řeckého poznání. V polovině 8. století př. n. l. se mezi náměty
   umělecké tvorby začínají objevovat zvířecí i lidské figury redukované do schematických tvarů.
   Současně se podobné náměty objevují i v drobné, většinou bronzové plastice. V této době
   vznikly také první sochy bohů vyrobené většinou z nahrubo otesaných kusů dřeva (viz
   acheiropoiéton). (Marie Pardyová)

   germinální buňky, zárodečné buňky. Jako germinální tkáň pohlavních žláz se označují nejen tyto
   zárodečné buňky, ale také jejich podpůrný aparát. Ve varlatech jsou to stočené kanálky, ve
   vaječnících pak zárodečné folikuly. (Jaroslav Zvěřina)

   gestace, těhotenství (u ženy cca 270 dní, které uplynou od oplození do porodu). (Jaroslav
   Zvěřina)

   gestageny, hormony, které svým účinkem zejména podporují těhotenství, kdy je jejich hladina
   podstatně zvýšená. Hlavním reprezentantem těchto ženských pohlavních hormonů je progesteron.
   (Jaroslav Zvěřina)

   G-G rubbing, forma "homosexuálního" kontaktu mezi samicemi, která se vyskytuje pouze u
   šimpanzů bonobo. Samice se k sobě otočí břichem (v tzv. misionářské pozici) a třou se
   genitáliemi. Dorzo-dorzální nebo jiná pozice je méně častá. Ukazuje se, že G-G rubbing je
   formou sociosexuálního chování, jež u bonobů zřejmě částečně nahrazuje grooming a částečně
   funguje jako forma postkonfliktního chování. Podle všeho je analogický k heterosexuálním
   kontaktům mimo říji. (Václav Vančata)

   gibbus,  hrb, abnormální kyfotické zakřivení páteře. (Ladislava Horáčková)

   gibon (Hylobates), rodový název pro malého jihoasijského lidoopa. (Václav Vančata)

   gigantismus, obří vzrůst v důsledku nadprodukce růstového hormonu v dětství. (Ladislava
   Horáčková)

   Gilgameš (počátek 3. tisíciletí př. n. l.), pololegendární sumerský panovník (ze dvou třetin
   bůh, z třetiny člověk) v městě Uruku v jižní Mezopotámii a hlavní hrdina *Eposu o Gilgamešovi.
   (Blahoslav Hruška)

   giri, sociální povinnosti, závazná norma chování v japonské společnosti, v opozici k nindžó,
   které zahrnuje všechny lidské city, lásku, lítost, sympatie, smutek. Povinnost giri ukládá
   jedinci jednat v souladu s požadavky společenství, s potřebami ostatních členů komunity, i
   když to odporuje nindžó, citům. V době feudální představovalo giri především povinnost
   válečníků splácet pánovi dokonalou službou, třeba za cenu vlastního života. Norma giri je
   platná do značné míry v Japonsku dodnes, zavazuje zachovávat ve vztazích reciprocitu, tedy
   vracet a oplácet to, čeho se komu dostalo. Zanedbat pravidlo reciprocity znamená ztratit
   důvěru, čest i eventuální podporu ostatních. (Klára Macúchová)

   gisant, plastické zobrazení lidské postavy situované na tumbě nebo náhrobníku. (Josef Unger)

   glaciál, ledová doba, období ovlivněné tvorbou a postupem ledovců (u nás fennoskandinávského
   ledovce na severu a alpského ledovce na jihu); projevuje se rámcově studeným a suchým klimatem
   a rozšířením bezlesých stepí a tunder, zahrnuje však rovněž teplejší výkyvy s větším
   rozšířením dřevin. V našich podmínkách je charakteristická zejména eolická sedimentace (tvorba
   spraší). (Jiří A. Svoboda)

   glans penis, žalud, kornoutovitě rozšířené zakončení houbovitého tělesa penisu. Jedná se o
   jedno z topořivých těles, kterým prochází močová trubice, vyúsťující na glans penis.
   V ochablém stavu je žalud pokryt kožní duplikaturou -- předkožkou (rezervní kožní řasa pro
   erekci), která je uchycena na glans penis pomocí uzdičky. (Jaroslav Zvěřina)

   glazura, sklovitý kryt keramického střepu. Hlavní druhy glazur podle složení jsou: olovnaté,
   ciničité, solné, živcové a hlinité. (Jaroslav Malina)

   globalistika, vědecká disciplina zkoumající globální problémy týkající se životních zájmů
   velké skupiny států nebo celé Země a ohrožující lidstvo (ekologické problémy aj.). (Jiří
   Sedlák)

   globalizace, jedno z nejaktuálnějších a nejkontroverznějších témat současné sociální vědy.
   Není možné je vystihnout jedním principem či definicí. Globalizace souvisí s tezí, jak říká
   anglický sociolog Anthony Giddens, že dnes všichni žijeme v jednom světě. Souvisí
   s průmyslovou a vědeckotechnickou revolucí, jejímž důsledkem je mimo jiné fakt, že prostor již
   není rozhodujícím faktorem při formování sociální reality (tzv. časoprostorové rozpojení).
   Sociální vztahy, současné problémy a rizika, i například naše vlastní očekávání dnes mají
   většinou globální povahu. Globalizace není pouhým průvodním, bezvýznamným jevem našeho života.
   Je posunem v našich životních poměrech jako takových. Je to způsob, jakým dnes žijeme. (Marie
   Dohnalová)

   globin,  bílkovinná součást (například krevního barviva). (Ladislava Horáčková)

   Gluckman Max G. (1911--1975),

   glyptotéka, název pro sochařskou sbírku z řeckého glyptó ("sochám, tesám") a théké ("schránka,
   místo, kde se uchovávají určité předměty"). V názvu jej mají například Glyptotéka v Mnichově
   nebo Ny Carlsbergova glyptotéka v Kodani. (Marie Pardyová)

   gnathopalatoschisis, rozštěp tvrdého patra a horní čelisti. (Ladislava Horáčková)

   Gobineau Joseph Arthur de (14. 7. 1816, Paříž, Francie --13. 10. 1882, Turín, Itálie),
   francouzský myslitel, diplomat a spisovatel; jeden z průkopníků moderní rasové teorie.
   Pocházel ze staré aristokratické normanské rodiny, která se usadila ve čtrnáctém století
   v Guyenne a jejíž osudy Gobineau vylíčil v románu Histoire d'Ottar Jarl et de sa descendance
   (1879). Jeho otec byl důstojníkem královské gardy a dědeček členem parlamentu v Bordeaux.
   Gobineau prožil mládí v Paříži a ve dvanácti letech odešel studovat do švýcarského města
   Bienne, kde se naučil německy. Po návratu do Francie pobýval v Bretani, kam se jeho otec
   přestěhoval po odchodu do výslužby v důsledku revoluce z roku 1830. V letech 1833 až 1848 žil
   v Paříži. Přispíval do Journal des Débats a sblížil se s malíři Arym a Henrim Schefferem a
   především významným liberálním myslitelem a politikem Alexisem de *Tocquevillem, který v roce
   1848, kdy zastával funkci ministra zahraničí, postavil Gobineaua do čela své ministerské
   kanceláře. Tocquevillův nástupce v úřadu generál de La Hitte, dávný přítel Gobineauova otce
   z královské gardy, jmenoval Gobineaua tajemníkem vyslanectví v Bernu. Následovaly diplomatické
   posty v Hannoveru a Frankfurtu, kde se Gobineau seznámil s Bismarckem a baronem von
   Prockeshem, bývalým rakouským velvyslancem v Turecku, s nímž G udržoval dlouholetou
   korespondenci. V tomto údobí vznikalo Gobineauovo nejznámější dílo Essai sur ľinégalité des
   races humaines (1853--1856). Roku 1854 se stal prvním tajemníkem velvyslanectví v Persii, kde
   setrval do roku 1858. Využil při této příležitosti znalosti perštiny, kterou si osvojil již
   před svým dvacátým rokem, a navštívil Konstantinopol, Arménii, Egypt a Perský záliv. Své
   zkušenosti shrnul v knize Trois ans en Asie (1859). Spis Voyage `a Terre-Neuve (1861) těžil
   z mise, kterou vykonal v souvislosti s jednáním o právech rybolovu na pobřeží Newfoundlandu.
   V roce 1861 byl jmenován velvyslancem v Teheránu a během cesty do svého působiště poznal
   Rusko. Zdá se, že se zapojil jako reprezentant Francie do "velké hry" mezi Ruskem,
   rozšiřujícím své panství ve střední Asii, a Velkou Británií o získání dominantního vlivu
   v oblasti. Francouzské úřady však neměly pro tuto iniciativu velké pochopení a Gobineau byl
   roku 1864 namísto očekávaného povýšení do čela ambasády v Konstantinopoli přidělen na
   relativně druhořadé diplomatické místo do Athén, kde strávil čtyři roky. Ve zmíněném období
   vydal odborná pojednání Traité des inscriptions cunéiformes: Histoire des Perses a Religions
   et les philosophies de ľAsie centrale a básnickou sbírku Aphroessa a věnoval se sochařství.
   V roce 1868 odešel jako vyslanec do Brazílie; v Rio de Janeiro se sblížil s císařem Pedrem
   II., který znal a obdivoval Gobineauovy spisy a jehož Gobineau doprovázel během cest po Evropě
   v letech 1871, 1876 a 1877. Pohnuté události prusko-francouzské války roku 1870 prožil na svém
   zámku v Trye, který zakoupil v roce 1857. Působil jako starosta obce Trye a člen generální
   rady departamentu Oise za kanton Chaumont-en-Vexin. Po vyhlášení příměří odmítl nabídku
   kandidovat do parlamentu za město Beauvais. Thiersova vláda ho jmenovala v roce 1872
   velvyslancem ve Švédsku. Během pěti let strávených ve Stockholmu připravil k vydání knihy
   Amadis, Renaissance, Pleiades a Nouvelles Asiatiques. Koncem života trpěl finanční nouzí a
   oční chorobou, byl nucen prodat sídlo v Trye a usadil se v Římě. Na jaře 1882 navštívil již
   vážně nemocný Gobineau v Bayreuthu Richarda Wagnera, s nímž jej pojil vzájemný obdiv. Zemřel
   13. října téhož roku v italském Turíně během práce na básnické skladbě Amadis. (Ivo T. Budil)

   Goldbergová Monika (29. 9. 1975, Brno), RNDr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu a rigorózního řízení v oboru antropologie na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Sexuální dimorfismus
   mandibuly (2000); vedoucí práce: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc.; rigorózní práce: Genetika
   v kardiologii (2003). V současnosti asistentka Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se zejména genetikou multifaktoriálních onemocnění. Je
   členkou České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. Kontakt: RNDr. Monika
   Goldbergová, Ústav patologické fyziologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   Komenského náměstí 2, 662 43 Brno, telefon: 549 493 859, e-mail: goldberg@med.muni.cz. (Monika
   Goldbergová)

   Gomora, hebrejsky Amora, město v údolí Jordánu poblíž Mrtvého moře; jedno z měst takzvané
   Pentapole -- Pětiměstí (Gomora, Sodoma, Adma, Sebójím, Soár) (Gn 13,10; 14,2). Podle Starého
   zákona (Gn 19) byla *Gomora, *Sodoma a další města této oblasti zničena zemětřesením a ohnivým
   deštěm za hříchy svých obyvatel. (Jaroslav Malina)

   gomphosis, vklínění, jeden z typů syndesmóz. (Ladislava Horáčková)

   gonadální diferenciace, vývoj mužských nebo ženských gonád z pohlavně ještě nerozlišených
   buněk zárodku. (Jaroslav Zvěřina)

   gonadotropiny (gonadotropní hormony), hormony předního laloku hypofýzy, které specificky
   působí na činnost gonád (varlat nebo vaječníků). (Jaroslav Zvěřina)

   gonády, zárodečné žlázy mužské (varlata) nebo ženské (vaječníky). Produkují pohlavní buňky
   (spermie a vajíčka) a pohlavní hormony. (Jaroslav Zvěřina)

   gonarthrosis, artróza  kolenního kloubu. (Ladislava Horáčková)

   Gonyševová Martina (rozená Lázničková, Brno), Mgr., Ph.D., antropoložka, absolventka
   magisterského studijního programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně a doktorského studijního programu v oboru antropologie
   pod dvojím vedením: Analyse technologique et stylistique d'art mobilier magdalénien sur
   matieres dures animales. Sites de Pekárna, Rytířská et Křížová (Moravie, République tcheque),
   Laugerie Basse et Enlene (Sud-Ouest de la France), školitelé: prof. Henry de Lumley,
   professeur au Musée National d'Histoire Naturelle, Paris, prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.,
   Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, forma prezenční
   1997--2001, úspěšně ukončen dne 22. 10. 2001 doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce
   před mezinárodní komisí -- na Institutu de Paléontologie Humaine, Muséum National d'Histoire
   Naturelle, Paris, Francie. V současné době odborná asistentka *Katedry antropologie Fakulty
   filozofické Západočeské univerzity v Plzni a řešitelka grantu u Grantové agentury České
   republiky. Kontakt: Mgr. Martina Gonyševová, Ph.D., Katedra antropologie Fakulty humanitních
   studií Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18, 306 14 Plzeň, e-mail: laznicko@yahoo.fr.
   (Jaroslav Malina)

   Gönnersdorf, Německo, velké magdalénské sídliště nad údolím Rýna; stopy obydlí, velmi početné
   kamenné destičky s rytinami zvířat a žen. Na protějším břehu leží obdobné sídliště Andernach;
   stáří asi 12 500 až 12 000 let. (Jiří A. Svoboda)

   Goodall Jane (1934), britská primatoložka, jedna ze zakladatelek (spolu s Dian Fosseyovou a
   Biruté Galdikasovou [viz]) moderní primatologie velkých lidoopů. I když se v současné době
   věnuje více organizační než vědecké práci, její vědecký tým prokázal a analyzoval řadu
   důležitých rysů chování šimpanzů, například nástrojovou činnost, lov, kanibalismus, hlídkování
   samců na hranicích teritoria, likvidační "nájezdy" samců na okolní populace a také charakter a
   dynamiku sociální struktury šimpanzů. Autorka vědecké monografie Chimpanzees of the Gombe:
   Patterns of Behaviour (1986) a slavných knih pro širší vědeckou veřejnost In the Shadow of Man
   (1971) a Through a Window: My Thirty Years with Chimpanzees (1990). Je vědeckou ředitelkou
   Gombe Stream Research Center, Jane Goodall Institutu v Anglii. Jane Goodall Intstitute for
   Wildlife Research, Education and Conservation, který sama založila již v roce 1977, je jednou
   z nejvýznamnějších a nejuznávanějších nadací podporujících výzkum a záchranu šimpanzů a další
   environmentalistické aktivity po celém světě. (Václav Vančata)

   gorila (Gorilla gorilla), africký lidoop. (Václav Vančata)

   Góti, germánský kmenový svaz původně sídlící v dnešním Švédsku a na pravém břehu Visly. Od 2.
   století n. l. se začali přesouvat na jihovýchod a usadili se v jižním Rusku. Odtud útočili
   na západ na území římské říše. Dělili se na západní Vizigóty a východní Ostrogóty. Přijali
   křesťanství ariánského směru. (Jaroslav Malina)

   gotické umění, etapa ve vývoji evropského umění, jež navazovala na bezprostředně předcházející
   *románské umění a která představovala vrcholnou a současně závěrečnou vývojovou fázi
   středověkého umění. Je spjato s dobou vrcholného feudalismu a jeho ideovým základem --
   křesťanstvím. Vzniklo ve Francii. Do doby gotického umění spadá reformační umění, zatímco
   renesanční umění již zahajuje novou vývojovou epochu, otevírající novověk (novodobé umění).
   Jeho charakteristickými rysy v architektuře jsou -- vertikála, symbolizující cestu člověka k
   Bohu, gotické stavby mají ve srovnání s robustními románskými stavbami "slabé" a vysoké zdi,
   štíhlé, vysoké věže i okna; objevují se křížová klenba, lomený oblouk, posílena je symetrie.
   Za první gotickou stavbu je považován opatský klášter v Saint Denis u Paříže (1137--1144).
   Gotická malba (desková a nástěnná malba, oltářní cykly, knižní iluminace, barevné malby na
   okenním skle) znázorňuje nikoli předmětný svět, ale symbolické významy, nezná ještě prostor,
   ale proti románské lineárnosti, plošnosti a strnulosti usiluje o plastické modelování tvaru
   světlem a stínem. Tematicky čerpala -- obdobně tomu bylo v sochařství -- z křesťanské mytologie
   a křesťanských legend (k nejčastějším patřilo téma madony a ukřižování). Ve vývoji evropského
   slovesného umění obvykle nedochází k rozlišování vývoje na "románskou" a "gotickou"
   literaturu. Oblíbenými žánry literatury obou daných období byly náboženské písně, duchovní a
   světská lyrika, kázání, legendy, rytířské a zvířecí eposy a kroniky. Na přelomu románské doby
   a gotiky vznikají první významné literární projevy psané v národních jazycích. Do gotického
   umění spadá kurtoazní a vagantská literatura. Do doby gotiky přechází gregoriánský chorál,
   trubadúrská (truvérská) lyrika, spadají sem také počátky působení takzvaných mistrů pěvců. V
   Paříži kolem roku 1200 vzniká první evropská hudební kompoziční škola katedrály Notre-Dame,
   pěstující vokální polyfonii. Umělec v tomto období zůstával obvykle v anonymitě. (Jaroslav
   Malina)

   gotika, etapa ve vývoji středověké evropské kultury světonázorově vycházející z křesťanství.
   Její počátek je datován do poloviny 12. století a její konec podle oblastí do doby od poloviny
   15. do poloviny 16. století, tedy do doby vrcholného feudalismu. Gotika (gotický sloh) a na
   něm založené *gotické umění se objevuje ve Francii kolem roku 1150. Rychle se šíří, takže v
   polovině 13. století ovládá již celou západní a střední Evropu. Jeho vliv slábne koncem 14.
   století a mizí kolem roku 1550. (Jaroslav Malina)

   Gould Richard Allan (1939), americký etnoarcheolog, profesor na University of Hawaii. Proslul
   výzkumem chování Austrálců, zejména ve vztahu ke kamenným surovinám. Vedl metodické polemiky
   s Lewisem R. *Binfordem. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   Gould Stephen Jay (1941--2002), americký přírodovědec a evolucionista, profesor geologie a
   kurátor paleontologických sbírek na Harvardské univerzitě. Společně s Nielsem Eldredgem je
   zakladatelem teorie přerušovaných rovnováh. Byl vynikajícím popularizátorem evoluční biologie
   a vědy obecně a autorem desítek populárně vědeckých knih a esejů. (Václav Vančata)

   Graaf Reinier de (30. 7. 1641, Schoonhoven -- 17. 8. 1673, Delft), ... (Petr Bureš)

   Grácie, viz Charitky.

   grafika (řecky grafein, "psát, kreslit, rýt"), vedle malířství a sochařství třetí velká oblast
   výtvarného umění. Termín označuje obecně jak kresbu, tak různé tiskařské techniky (tisk
   z výšky, z hloubky, z plochy, sítotisk), ale i znakové výtvory, graffiti. Základem grafické
   tvorby je linie, plocha, kontrast bílé a černé; téměř do všech technik proniká zároveň i
   barevnost. Důraz na kresebnou linii lze sledovat už u pravěkých rytin, v řeckém vázovém
   malířství, ve starověkých kulturách (razítka, pečeti, otisky). Od středověku zaznamenala
   grafika mohutný rozvoj díky vynálezu knihtisku a rozšíření papíru. Na začátku 20. století se
   kresba z grafiky vydělila jako samostatný obor. Grafika bývá rozlišována podle různých
   hledisek, nejčastější je rozdělení na reprodukční, volnou a užitou. Reprodukční grafika
   reprodukuje podle cizí předlohy, má velký význam pro popularizaci umění. Volná grafika má
   nejblíže k obrazům, umělec ji tvoří podle vlastní volné představy. Vznikají grafické listy,
   originální díla rozmnožená některou z grafických technik; mají předem určený náklad, jsou
   signována. Užitá grafika slouží k praktickým účelům, patří k ní *exlibris, novoročenky,
   pozvánky, plakáty, knižní obálky, viněty aj. (Jaroslav Malina)

   granátové jablko, ve starém Řecku symbol plodnosti (pro množství jadérek), atribut bohyň lásky
   a manželství *Afrodíty a *Héry. Bylo zvykem, aby nevěsta při vstupu do manželského lože
   okusila granátové jablko. Tento akt uvozoval naplnění a skutečnou platnost manželství. (Marie
   Pardyová)

   grant, finanční částka, která je udělována nestátní neziskové organizaci, vědeckému kolektivu
   nebo pracovišti na základě předloženého projektu. (Marie Dohnalová)

   granulační tkáň, tkáň složená z nově tvořených cév a vaziva, která přerůstá přes poškozená
   místa (ránu) a vede k jejímu hojení. (Ladislava Horáčková)

   granulom, nakupení granulační tkáně. Vzniká při chronickém zánětu, je typický například pro
   tuberkulózu, lepru nebo syfilis. (Ladislava Horáčková)

   granulomatóza, mnohotný výskyt granulomů. (Ladislava Horáčková)

   gravettien (podle lokality La Gravette, commune Bayac, Dordogne, Francie; podle Denise
   Peyronyho svrchní périgordien), evropská kultura mladého paleolitu rozšířená od Španělska,
   Francie a Itálie přes Belgii a Německo do Podunají a východní Evropy, kde se však její
   typologická struktura podstatně mění. Na západě je typická hrotitá čepel s otupeným bokem,
   hrot typu La Gravette (celkově štíhlejší oproti obdobným hrotům typu Chatelperron) a hranová
   rydla. Některé typy mají zvláštní chronologický význam, jmenovitě hrot s řapem (typ Font
   Robert), drobné hroty (francouzsky fléchettes) a malá, několikanásobná hranová rydla (typ
   Noailles). Obvykle (například v La Ferrassie) leží fáze Font Robert pod fází Noailles, ovšem v
   Le Flageolet je interstratifikována mezi dvě polohy s rydly Noailles. Umění reprezentují
   vápencové reliéfy (Laussel) a řezby žen (Brassempouy, Tursac). Gravettien, zvláště moravský,
   italský a ruský, poskytl velký soubor kompletních koster Homo sapiens sapiens. V oblasti
   středního Dunaje je nejstarší gravettien (starší pavlovien, 30 000 až 27 000 let B. P.)
   doložen ve Willendorfu II, vrstva 5, v Dolních Věstonicích I (spodní část lokality) a II
   (spodní část a některé celky horní části). Rydla jsou zhruba dvakrát četnější než škrabadla,
   podstatná část souborů zahrnuje čepele s otupeným bokem, zatímco geometrické mikrolity jsou
   vzácnější. Další fáze našeho gravettienu (vyvinutý pavlovien; 27 000 až 25 000 B. P.) je
   doložena ve vrstvách 6--8 ve Willendorfu II, v Dolních Věstonicích I (střední a svrchní část
   lokality), v Dolních Věstonicích II (určité sídelní celky), v Pavlově I (všechny zatím
   analyzované části) a v Předmostí (podstatná část industrie), přičemž typologicky se člení do
   dvou facií, respektive stylů, a to předmosteckého a věstonického. Prvý, reprezentovaný ve
   Willendorfu II, v Předmostí a v Dolních Věstonicích II (celek LP1--4), je charakterizován
   pečlivými okrajovými retušemi na čepelích i úštěpech, hrotitých čepelích a typických
   drasadlech. Druhý styl, doložený v Dolních Věstonicích I i II (s výjimkou celku LP1--4), se
   liší absencí okrajových retuší a bohatstvím mikrolitů. Lokalita Pavlov I, jejíž industrie je
   nyní postupně analyzována, patří celkově prvému stylu, avšak v severozápadní části naleziště
   lze spolu s nárůstem radiolaritu pozorovat tendence směřující ke stylu druhému. Kostěná
   industrie (artefakty z kosti, parohu a mamutoviny) je spíše jednotícím prvkem pro celou tuto
   fázi. Nejen pro svůj počet a dobrý stav zachování, ale zejména pro bohatství tvarů a typů jsou
   tyto předměty rozhodující pro definici vyvinutého pavlovienu. Mladší gravettien
   (willendorfien-kostěnkien; 24 000 až 20 000 let B. P.) je doložen na lokalitách Willendorf I,
   II (vrstva 9) a Petřkovice Ia. Nejdůležitějším typologickým rysem těchto souborů je rozšíření
   hrotů s bočním vrubem (typ Kostěnki), dokládajících přímé vztahy ke kostěnkovsko-avdějevské
   kultuře. Některé z lokalit poskytly rovněž listovité hroty (Petřkovice, Předmostí). Okrajové,
   nezřídka dost strmé retuše a celkový ústup mikrolitů navazují spíše na styl předmostecký než
   věstonický. (Jiří A. Svoboda)

   gravidita, těhotenství. (Ladislava Horáčková)

   grhastha, druhá etapa v životě hinduisty, životní stadium hospodáře, jehož základní povinností
   (dharma, viz) je usilovat o hmotný blahobyt (artha, viz) a plnit závazky vůči rodině,
   společnosti, bohům a předkům. (Jan Filipský) (Jan Filipský)

   Grimaldi, Itálie, soubor jeskyní na středomořském pobřeží (Barma Grande, Caviglione, Grotte
   des Enfants), intenzivně osídlených v *gravettienu a *epigravettienu. Naleziště je rovněž
   proslulé trojhrobem (Barma Grande) a dalšími bohatě vybavenými rituálními hroby, ozdobami a
   uměleckými předměty (drobné skulptury žen a fantaskních bytostí, převážně řezané v kameni
   aj.). (Jiří A. Svoboda)

   Grubgraben, Rakousko, sídliště chronologicky odpovídající epigravettienu. Zbytky obydlí,
   charakteristická kamenná a kostěná industrie; stáří asi 18 000 let. (Jiří A. Svoboda)

   gumma, specifické nekrotické ložisko u syfilis. (Ladislava Horáčková)

   gynaikeion, ženská část řeckého domu, obvykle v jeho zadní části směrem do dvora. Zde se
   zdržovaly ženy, které tu vychovávaly děti a plnily běžné domácí práce jako bylo například
   předení a tkaní vlny. (Marie Pardyová)

   Habet (z latinského "má, vlastní"), rituální formalita, jež je součástí volby papeže. Spočívá
   v ověření mužství vybraného kandidáta. (Marie Pardyová)

   Hádés, nebo Plútos (latinsky Orcus), řecký bůh podsvětí, bratr Diův a Poseidonův. Když se
   Kronovi synové dělili o vládu nad světem, připadla mu říše mrtvých, kam zemřelí přicházeli v
   podobě stínů. Od 5. století př. n. l. byl Hádés ztotožňován s bohem bohatství *Plútem. Podle
   tradované legendy Hádés unesl Démétřinu dceru *Koré a oženil se s ní. Když nešťastná *Démétér
   dceru hledala, nemohla ji dostat zpět, protože Koré-Persefoné již mezitím pojedla z
   granátového jablka, čímž se naplnil sňatek s Hádem. *Zeus tedy rozhodl, že Persefoné bude
   trávit dvě třetiny roku s matkou na zemi a jednu třetinu v podzemí u svého manžela. V této
   pověsti se skrývá alegorie starého agrárního kultu reflektujícího střídání doby vegetace a
   zimního klidu. Jeho oslava byla součástí mystérií slavených v Eleusině u Athén. Ve výtvarném
   umění na vázách byl znázorňován únos Persefony Hádem, v podobě dítěte Plúta s mateřskou bohyní
   Eiréné ("Mír") znázornil alegorii závislosti bohatství na míru sochař Kéfísodotos kolem roku
   370 př. n. l. (Marie Pardyová)

   Hadí síla (kundaliní), skrytá energie, jež se jako stočený had skrývá u konce páteře, odkud po
   probuzení stoupá vzhůru, prochází šesti centry jemnohmotného těla, v nichž probouzí duchovní
   schopnosti, až dospěje do nejvyššího bodu, lotosu o tisíci lístcích, který představuje
   transcendentní rovinu, kde hledač překračuje časová omezení a tedy i pouta koloběhu
   přerozování (sansáry, viz). (Jan Filipský)

   hadísy, zprávy a vyprávění o Muhammadových činech a výrocích, druhý pramen islámu po koránu.
   (Jaroslav Malina)

   Haeckel Ernst (16. 2. 1834, Potsdam -- 9. 8. 1919, Jena), ... (Petr Bureš)

   Hagia Sofia, Aja Sofia, křesťanský chrám v Konstantinopoli zasvěcený zosobněné Boží moudrosti.
   Jako baziliku ji dal vybudovat *Konstantin Veliký, v 6. století, po povstání Níká roku 532
   byla poškozena a *Justinianus ji nechal přebudovat do podoby velkolepého kupolového chrámu,
   jehož vertikální architektonický účinek symbolizoval nebesa a pozemský svět. (Marie Pardyová)

   hagiografie, středověká literatura o životě světců a mučedníků, která zajímala díky poutavosti
   příběhů a zázraků a kromě bohoslužebných a náboženských funkcí plnila ve středověku i funkce
   literární.

   Hájek z Libočan Václav (konec 15. století až 1553), český duchovní, kronikář a spisovatel.
   Prošel řadou významných církevních funkcí (byl mimo jiné karlštejnským děkanem, správcem
   vyšehradské kapituly a proboštem kapituly ve Staré Boleslavi). Autor nejčtenější a
   nejvlivnější knihy starší české literatury -- Kroniky české  (1541).Vydával a upravoval starší
   literární díla, zejména zábavného zaměření.

   Hajn Martin (5. 3. 1964, Pardubice), RNDr., odborný asistent Oddělení antropologie Katedry
   zoologie Univerzity J. E. Purkyně (Masarykovy univerzity) v Brně v letech 1988--1990. (Jaroslav
   Malina)

   Haller Albrecht von (16. 10. 1708, Bern -- 12. 12. 1777, Bern), švýcarský přírodovědec a lékař.
   Věnoval se botanice, humánní anatomii a fyziologii, ale i literatuře a filozofii. Vedle prací
   vědeckých psal i básně (v mládí), romány, politická, filozofická a teologická pojednání (ve
   stáří). Celkem napsal téměř 600 prací. Zabýval se podrobně anatomií cév v bohatě ilustrovaném
   díle Icones anatomicae (Goettingae, 1743--1756). Popisy anatomické stavby doplňoval výkladem
   funkce popisovaných orgánů a budoval tak spojení anatomie s fyziologií -- De partium corporis
   humani praecipuarium fabrica et functionibus (Bernae et Lausanne 1777--1778). Z jeho
   fyziologických děl patří mezi hlavní osmisvazkové Elementa physiologiae corporis humani
   (Lausanne et Bernae 1757--1766). Zasloužil se o rozmach neurofyziologie svými studiemi o
   irritabilitě (dráždivosti) a senzibilitě (citlivosti) -- De partibus corporis humani sensilibus
   et irritabilibus (Goettingae 1752). Vzrušivost přisuzuje tkáním obsahujícím vlákna svalová;
   citlivost pak tkáním obsahujícím vlákna nervová. Při dotyku se podle něho iritabilní orgány
   zkracují, senzibilní naopak vyvolávají určité představy v duši. Obě tyto vlastnosti považuje
   za oddělitelné -- například svaly hladké jsou pouze dráždivé; pouze citlivé, nedráždivé jsou
   naopak kůže, pleura, peritoneum aj.; jiné orgány pak jsou jak dráždivé tak citlivé -- například
   svaly kosterní a srdce. Pozornost věnoval i fyziologii oběhu krevního, především práci konané
   svalem srdečním a objevil automacii srdeční. (Petr Bureš)

   hamartom, dysontogenetický nádor,  vývojová chyba při růstu určitého orgánu charakteru nádoru.
   Při takzvané hamarcii se objevují tkáně a struktury, které jsou v daném místě neobvyklé a jsou
   důsledkem narušení regulace při vývoji. (Ladislava Horáčková)

   hamburgien (podle lokality Meiendorf u Hamburgu, Německo), mladopaleolitická kultura zhruba
   současná s *magdalénienem na území od severního Německa po povodí Odry v Polsku. Odlišuje se
   typickými hroty s bočním vrubem a se zkosenou terminální retuší. (Jiří A. Svoboda)

   Hamplová Miluše (4. 9. 1947, Velké Meziříčí), MUDr. Vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy
   univerzity v Brně, obor všeobecné lékařství. Po promoci pracovala jako asistentka a později
   odborná asistentka Anatomického ústavu Lékařské fakulty brněnské univerzity, odborné práci se
   věnovala v letech 1972--1978 na *Oddělení lékařské antropologie. Spolupracovala s profesorem
   Milanem *Dokládalem na řešení otázek tělesných parametrů a růstu romské populace, s profesorem
   Jindřichem Antonínem *Valšíkem sledovala zubní erupci u československých dětí. V roce 1978
   odešla do klinické praxe, kde v současné době vykonává funkci primářky v Psychiatrické léčebně
   v Brně-Černovicích. Kontakt: MUDr. Miluše Hamplová, Psychiatrická léčebna Brno-Černovice,
   Húskova 2, 618 32 Brno-Černovice, telefon: 548 123 111. (Ladislava Horáčková)

   Handova-Schüllerova-Christianova nemoc, pokročilejší, chronická forma histiocytózy. (Ladislava
   Horáčková)

   Harappa, archeologické naleziště na území dnešního Pákistánu, v poříčí Indu, asi 180 km
   jihozápadně od Láhauru, středisko městské kultury z 3. až 2. tisíciletí př. n. l., jež se
   podle ní nazývá harappskou. (Jan Filipský)

   harém, část muslimského domu vyhrazená ženám, nepřístupná cizím mužům (1); hromadný název pro
   muslimovy ženy (2); část příbytku pro služebnictvo, eunuchy a také ženy žijící v konkubinátu
   s pánem domu (3). V Evropě získal termín hanlivý obsah. Například v Turecku byly harémy
   zrušeny až v roce 1924. V mezopotamských civilizacích byl harém sídlem královny matky, královy
   manželky a královských konkubín, které byly často dcerami spřátelených nebo vazalských vládců.
   Život v harému osvětluje sbírka ediktů z doby vlády asyrského krále Tiglatpilesara I.
   (1114--1076 př. n. l.), která stanovuje pravidla pro královský dvůr a harém. Sbírka obsahuje
   třiadvacet ediktů ze 14.--12. století př. n. l., z nichž nejstarší pochází z doby vlády
   Aššur-uballita I. (1365--1330 př. n. l.). Smyslem většiny ediktů je chránit osobu krále před
   všemi kontakty, které byly považovány za rituálně nečisté. K panovníkovi se nesměla přiblížit
   žádná osoba bez svolení správce paláce, který se musel řídit stanovenými pravidly: například
   nesměl dopustit, aby se ke králi přiblížila konkubína v době menstruace. Chování konkubín se
   řídilo ještě mnoha dalšími pravidly, která měla především zabránit hádkám a sporům. *Eunuši,
   kteří měli přístup do harému, směli s konkubínami mluvit jen v přítomnosti správce paláce a
   pouze ze vzdálenosti sedmi kroků. Nežádoucí styk konkubíny byl trestán zbičováním vinice i
   jejího společníka. Konkubínám bylo také zakázáno, aby dávaly svým služebným dary ze zlata,
   stříbra nebo drahých kamenů. Své služebnice mohly potrestat jen se svolením krále a nesměly
   nařídit jejich usmrcení. Postavení královy manželky a matky bylo svobodnější. Obě měly své
   vlastní rozsáhlé domácnosti a samy spravovaly někdy značně veliký pozemkový majetek. Pokud jde
   o majetkové poměry, nestrádaly asi ani konkubíny: dokumenty z novoasyrského období
   zaznamenávají transakce, při nichž některé z konkubín kupovaly například domy a otroky za
   vysoké částky stříbra. Vydržování harému bylo výsadou panovníka a ani vysoce postavení a
   bohatí lidé harémy neměli. Například ve starověkém Egyptě byl královský harém naprosto běžný
   ve všech dobách. Na Předním východě zůstaly harémy zachovány i po nástupu islámu a jejich
   rozmach kulminoval v turecké Osmanské říši, kdy počet konkubín dosahoval i několika set.
   Osmanští sultáni se s konkubínami ženili jen zřídkakdy. Když si Süleyman I. Kanuni
   (Zákonodárce) (1520--1566) vzal za ženu konkubínu Roxelanu, byla to první panovnická svatba za
   více než století. Někteří sultáni užívali konkubíny pouze k uchování panovnické linie a
   v milostném životě preferovali mladíky. Například psychicky nevyrovnaný Ibrahim (1640--1648)
   měl sklon k orgiím nejrůznějšího druhu, které vyvrcholily v hrůzný čin, když nechal všech 280
   konkubín zavázat do pytlů a svrhnout do Bosporu. (Jaroslav Malina)

   harémová sociální struktura, viz sociální struktura, harémová.

   Harris Marvin (1927),

   Harrisovy  linie, horizontální sklerotické linie zobrazující se na rentgenovém snímku,
   lokalizované v metafýze dlouhých kostí v různé vzdálenosti od úrovně původní epifyzární 
   štěrbiny. Jako příčina výskytu Harrisových linií se obecně udává zpomalení či zástava růstu v
   období zátěže organismu, ve skutečnosti jsou tyto linie svědectvím urychleného růstu --
   zhušťování kostních trabekul  v době po skončení působení zátěže. (Ladislava Horáčková)

   Harvey William (1. 4. 1578 Folkerstone -- 3. 6. 1657 London), ... (Petr Bureš)

   Hathora, egyptská mocná ochranná bohyně, živitelka bohů a lidí, vyhledávaná sudička i
   ochránkyně zemřelých (zvláště v thébské nekropoli). Byla oblíbená a hojně uctívaná též jako
   bohyně lásky, plodnosti, hudby, zpěvu a tance. Převládá její znázorňování v lidské podobě
   s kravskými rohy a ušima a slunečním kotoučem na hlavě, případně v podobě krávy. Jejím častým
   atributem je hudební nástroj sistrum; viz též Paní lásky, Paní nebe, Zlatá. (Břetislav
   Vachala)

   Heberdenova choroba, generalizovaná artróza drobných kloubů ruky. (Ladislava Horáčková)

   Heberdenovy uzly,  výrazné osteofyty na dorzální straně kloubních ploch u distálních
   mezičlánkových kloubů ruky. (Ladislava Horáčková)

   hédonismus, etický směr kladoucí slast (hédoné) jako nejvyšší etický princip. (Jiří Sedlák)

   Hedvábná cesta, dávné spojení mezi Čínou, zeměmi Střední Asie a Předního východu, po kterém se
   provozoval karavanní obchod. (Josef Kolmaš)

   Héfaistos (latinsky Vulcanus), původně maloasijský démon ohně, u *Homéra vystupuje jako bůh
   ohně a zdatný kovář a dovedný umělec, který postavil a zařídil paláce olympských bohů a
   Achilleovi* vykoval nádhernou zbroj. Podle mytologie byl synem Dia (*Zeus) a *Héry, ale
   narodil se neduživý se slabýma nohama. Když se chtěl zastat Héry ve sporu s Diem, shodil ho
   otec z Olympu na ostrov Lémnos, kde měl jednu ze svých kovářských dílen. *Hermés s *Dionýsem
   ho však lstí přivedli zpět na Olymp tak, že ho opili a posadili na osla. Na Olympu mu byla
   dána za manželku nejkrásnější z bohyň *Afrodíté. Nevzhledný a stále zaměstnaný Héfaistos se
   však opět stal tragikomickou postavou, když se rozhodl přistihnout in flagranti svou ženu
   s *Aréem. Díky jemné zlaté síti, do níž oba milence lapil, se mu to sice podařilo, ale zároveň
   sklidil posměch všech přizvaných Olympanů. Héfaistos byl patronem pilné a vynalézavé činnosti,
   uctíván byl především tam, kde se rozvíjela řemesla, například v Athénách. Při svátcích
   Héfaisteích se na jeho počest pořádaly průvody s pochodněmi. Héfaistos byl ve výtvarném umění
   znázorňován poměrně málo. Na velkém Françoisově kratéru ve Florencii zachytil kolem roku 570
   př. n. l. malíř Kleitiás Héfaistův návrat na Olymp. (Marie Pardyová)

   Hegel Georg Wilhelm Friedrich (27. 8. 1770, Stuttgart, Německo -- 14. 11. 1831, Berlín,
   Německo), německý filozof; jeden z nejvýznamnějších představitelů německé klasické filozofie.
   Stanovil si za úkol vypracovat celkové dialektické pojetí světa, dějin, přírody a myšlení jako
   procesu, v němž se uskutečňuje vývojová zákonitost. Zabýval se rovněž dějinami filozofie,
   estetikou, filozofií práva apod. Hegel definitivně charakterizoval občanskou společnost jako
   ne pouze ekonomicky strukturovanou oblast či pouhý součet občanů státu a zavádí, na rozdíl od
   Aristotela, který rozlišuje pouze polis a oikos, termín občanské společnosti jako označení
   sféry mezi rodinou a státem; občanská společnost zde tedy není identická ani se státem, ani s
   rodinou. Občanská společnost shrnuje ekonomické prolínání v rámci nepoliticky strukturované
   sféry, ale zároveň není sférou rodiny. (Jaroslav Malina)

   Heian, takzvané "zlaté" období japonských dějin, charakteristické rozvojem dvorské kultury;
   začalo rokem 794, kdy se císař Kammu přestěhoval do nově vybudovaného města *Heiankjó. Název
   doby, odvozený z názvu sídelního města, znamená "mír a pokoj". Doba Heian trvala téměř čtyři
   sta let, do roku 1185, její poslední léta však byla poznamenána sveřepými spory silných
   vojenských rodů o moc. Z nich vyšel vítězně rod *Minamoto, který převzal veškerou moc v zemi a
   založil první vládu *šóguna, *šógunát. (Klára Macúchová)

   Heiankjó, doslova "Město míru a pokoje", původní název dnešního Kjóta. Bylo postaveno roku 792
   po vzoru čínského *Čchang-anu, s pravidelnou sítí kolmých ulic. Více než tisíc let sídelní
   město japonského císaře, hlavní město až do roku 1868, kdy se dvůr přestěhoval do Tokia.
   (Klára Macúchová)

   Heidžókjó, dnešní Nara, první stálé hlavní město založené v narské kotlině roku 710, sídlo
   japonského císaře až do roku 784, kdy se císařský dvůr přestěhoval do *Heiankjó. Období 710 až
   784 se nazývá dobou Nara. (Klára Macúchová)

   Heidegger Martin (1889--1976), německý filozof, v centru jehož zájmu stojí otázka bytí, analýza
   způsobů lidské existence (pobyt člověka ve světě jako starost, bytí k smrti). (Jiří Sedlák)

   Helena, dcera Dia (*Zeus) a *Lédy, manželka spartského krále *Meneláa, nejkrásnější ze
   smrtelných žen, kterou slíbila *Paridovi *Afrodíté za to, že ji uznal jako nejkrásnější
   bohyni. Její únos se stal v řecké tradici záminkou k trójské válce. Po jejím skončení se spolu
   s Meneláem přes Egypt vrátila do Sparty. (Marie Pardyová)

   Helena (asi 248--asi 328), svatá Helena. Matka císaře *Konstantina Velikého. Pocházela z
   nízkého rodu a byla křesťankou. Konstantinův otec ji zapudil, aby mohl uzavřít výhodný
   dynastický sňatek. Když se dostal k moci její syn, udělil jí titul Augusta a veškeré pocty.
   Roku 327 Helena odjela v čele poselstva do Jeruzaléma, aby zde dohlížela na budování velkých
   chrámových staveb v místech spjatých se životem a smrtí *Ježíše Krista. V pozdější tradici
   byla tato cesta spojována s legendárním nálezem údajného Kristova kříže. (Marie Pardyová)

   helénismus, tento termín zavedl v 19. století německý historik J. G. Droysen. Označují se tak
   řecké dějiny od smrti *Alexandra Makedonského roku 323 př. n. l. až po připojení posledního
   z helénistických států, ptolemaiovského Egypta k římské říši roku 31 př. n. l. Po Alexandrově
   smrti se jím dobytá obrovská území rozdělila na menší celky a vlády nad nimi se zmocnili jeho
   nejbližší spolupracovníci, makedonští generálové. Stali se zakladateli dynastií (seleukovská
   v Sýrii, ptolemaiovská v Egyptě, attalovská v Pergamu) a na jejich okázalých dvorech se
   velkoryse pěstovalo umění a kultura. Vládnoucí vrstva byla řeckého původu a ve společnosti i
   kultuře se zde prolínaly řecké civilizační prvky s místní orientální tradicí. Od 2. století
   př. n. l. byly jednotlivé říše postupně připojovány k rozpínajícímu se římskému impériu a
   helénismus zanikl roku 31. př. n. l. anexí Egypta Římem, který tak získal vládu nad celým
   Středomořím. (Marie Pardyová)

   helénistické umění, čtvrtá a závěrečná etapa v klasifikaci vývoje řeckého umění a kultury.
   Helénismus představuje období, kdy se územně omezená řecká kultura mohla šířit do rozlehlého
   prostoru středomořských říší a převládla zde jako formální norma. Řecká centra jako například
   Athény ztratila svůj politický význam a rovněž v umění byla překonána nově vzniklými školami.
   Nadále zde však byla pěstována tradice, která byla nově oživena v pozdní fázi helénismu.
   Helénistické umění rozvinulo ty prvky, které do estetiky vnesli umělci pozdní doby klasické ve
   4. století př. n. l. (viz klasický sloh) -- sílící individualismus, citovost, dynamiku, reflexi
   různých protikladných vlastností člověka. K vyjádření těchto hodnot použilo patetické
   a dynamické formy typické zejména pro sochařské výtvory. Často je označováno jako helénistické
   baroko a máme je doloženo v památkách pergamské školy (výzdoba takzvaného Velkého pergamského
   oltáře a sousoší poražených Gallů) a v jednotlivých exemplářích předpokládané rhodské
   sochařské školy (Niké ze Samothráké, sousoší Laokoonta a jeho synů). Nejméně je známá škola
   alexandrijská. Helénističtí sochaři řešili technické problémy prostorovosti a vícepohledovosti
   svých děl. Do řeckého umění uvedli problematiku žánru, protikladů a zvláštností včetně
   diformit. S důkladností analytiků studovali specifiku těchto, někdy primárně nepřitažlivých
   námětů a objevili tak způsob, jak tvůrčím způsobem zvládnout rovněž estetiku všednosti i
   ošklivosti, aby byla zajímavá (Opilá stařena Myróna Mladšího, Faun Barberini, trpaslíci,
   hrbáči, černoši a barbaři obecně). V těchto námětech se však zároveň promítá humanistický
   přístup k člověku jako takovému bez ohledu na to, zda jde o vznešené nebo všední téma.
   Rozptýlení řecké výtvarné tvorby do různých center v helénistické době a nerovnoměrnost
   produkce jednotlivých území způsobilo, že nemůžeme sledovat souvislou tradici tak přesně jako
   v dřívějších obdobích. U helénistických výtvorů se málokdy podaří dospět k přesné dataci
   v rozmezí jednoho desetiletí; jeho šíře může činit až padesát let. Vývojové možnosti
   různorodých slohových tendencí se však postupně vyčerpaly a výtvarná kultura pozdního
   helénismu se začala vracet ke klasické minulosti. Na její oživení měla vliv v té době již
   velmi silná poptávka po uměleckých památkách ze strany Římanů. Pozdní helénismus se tak stal
   mostem, který umožnil recepci řecké kultury v římském prostředí a její následné přežití nejen
   v římské antice, ale zprostředkovaně i v dalším evropském vývoji. (Marie Pardyová)

   helénistický sloh, sloh výtvarných památek helénistického období. Vzhledem k větší divergenci
   uměleckých tendencí v helénistickém období směrem ke krajním polohám vzdalujícím se od
   harmonie řeckého klasického umění (viz klasický sloh) není zdaleka tak jednotný. Přesto se
   tímto termínem obvykle označuje především dynamický a patetický sloh, právem srovnávaný s
   barokem, který se rozvinul v letech 250--150 př. n. l. a jehož nejzachovalejším dokladem je
   výzdoba Diova oltáře v *Pergamu. (Marie Pardyová)

   hem,  nebílkovinná část krevního barviva (porfyrin), obsahuje atom železa. Největší množství
   se tvoří v kostní dřeni a v játrech, způsobuje červenou barvu krve. (Ladislava Horáčková)

   hemangiom, nezhoubný nádor vyrůstající z krevních cév. (Ladislava Horáčková)

   hematogenní, vznikající z krve, šířící se krevní cestou. (Ladislava Horáčková)

   hematom,  rozsáhlý, uzavřený krevní výron v hlubších tkáních (podkoží, svaly) spojený
   s otokem. (Ladislava Horáčková)

   hematom subdurální, krevní výron mezi tvrdou plenu mozkovou a pavučnici.

   hemerofilní rostliny (hemerofyty, antropofyty, synantropní rostliny), rostliny v daném území
   původní i zavlečené, vázané svým výskytem na místa ovlivněná člověkem. (Petr Bureš)

   hemerofobní rostliny, v daném území původní rostliny, reagující nepříznivě na vlivy lidské
   činnosti. (Petr Bureš)

   hemivertebra, poloobratel. (Ladislava Horáčková)

   hemo-, týkající se krve.

   hemoblastóza, zhoubné onemocnění krve a krvetvorných tkání (kostní dřeně, lymfatických uzlin).
   (Ladislava Horáčková)

   hemoglobin, červené krevní barvivo. Je obsaženo v červených krvinkách a rozhodující měrou se u
   člověka podílí na přenosu kyslíku krví. Váže kyslík v plicích a odevzdává jej ostatním tkáním.
   K dalším funkcím hemoglobinu patří přenos oxidu uhličitého a účast na acidobazické rovnováze.
   (Ladislava Horáčková)

   hemolytická anémie, chudokrevnost vyvolaná předčasným a nadměrným zánikem červených krvinek
   při déletrvající hemolýze s následným poklesem koncentrace hemoglobinu  v krvi. (Ladislava
   Horáčková)

   hemolytický icterus, zvýšené množství žlučových barviv v krvi ("žloutenka"), které je
   způsobeno nadměrným rozpadem červených krvinek. (Ladislava Horáčková)

   hemolýza, rozpad červených krvinek, přesněji jejich předčasný zánik. (Ladislava Horáčková)

   hemoragie,  též haemorrhagia, krvácení. (Ladislava Horáčková)

   hepatitis, zánět jater, hovorově nepřesně "žloutenka". (Ladislava Horáčková)

   Héraklés, nejslavnější řecký hrdina, syn boha Dia (viz Zeus) a manželky mykénského krále
   Amfitryóna *Alkmény. V době, kdy se měl narodit, vymámila žárlivá *Héra z nic netušícího Dia
   slib, že chlapec, který toho dne přijde na svět bude vládnout všem mužům. Pak jako bohyně
   porodu urychlila narození ještě nedonošeného, a proto po celý další život neduživého Héráklova
   bratrance Eurysthea. Héráklés původně dostal jméno Alkeidés. Své jméno znamenající "Skrze Héru
   slavný" si vysloužil až heroickým překonáváním všech nástrah, jimiž ho v životě Héra
   pronásledovala. Héraklés je v Řecku nejen prototypem siláka, jak byl obvykle znázorňován, ale
   i schopností, důmyslu a originálních řešení zapeklitých problémů, tedy typicky řeckých
   vlastností, které mu pomáhaly překonávat nadlidské překážky. Svými činy prospíval lidem, proto
   byl později v římské době uctíván podobně jako Prométheus. Oběma patřil přídomek Sótér
   ("Spasitel") a určité aspekty z jejich kultu i ikonografie reflektovalo také rané křesťanství.
   Řecká etika 4. století př. n. l. již nevnímala Hérákla pouze heroicky jako tomu bylo dříve,
   ale nacházela v něm konflikt lidských vlastností. Objevila se legenda o Héráklovi na rozcestí
   stavějící do protikladu dva krajní postoje k životu: cestu ctnosti a námahy a bezproblémovou
   cestu požitků a zábav. (Marie Pardyová)

   herbalista (stromohledač, bylinkář), člověk zabývající se sběrem a užitím rostlin, zejména
   léčivých; u přírodních národů obvykle šaman s nadprůměrnou schopností vyhledávat, poznávat a
   využívat různé druhy rostlin.

   Hercules, viz Héraklés.

   Herder Johann Gottfried von (25. 8. 1744, Mohrungen, dnes Morag, Polsko -- 18. 12. 1803,
   Weimar, Německo), německý osvícenský filozof, spisovatel a literární vědec. Myšlenku
   progresivního vývoje v přírodě rozvinul v učení o pokroku v dějinách a o vývoji společnosti k
   *humanismu. Spolu s Jeanem-Jacquesem *Rousseauem je považován za ideového otce toho typu
   demokracie, který zdůrazňuje vždy státní potažmo národní zájem před zájmem individua.
   (Jaroslav Malina)

   hereditární, dědičný. (Ladislava Horáčková)

   herma, *stéla ve funkci náhrobku v antickém Římě. (Josef Unger)

   herma relikviářová, ostatková busta (tj. poprsí znázorňující světce) v jejímž vnitřku bývá
   uložena světcova lebka. (Josef Unger)

   Hermafrodítos, krásný syn *Herma a *Afrodíty. Salmakis (nymfa pramene v maloasijské Kárii, kam
   se chodil Hermafrodítos koupat) se do něj zamilovala a požádala bohy, aby jí dovolili se s ním
   spojit. Tím se Hermafrodítos stal zženštilým. Toto téma zaujalo helénistické umělce, kteří se
   soustředili na vyjádření jeho formální obojetnosti a znázornili ho jako krásného snivého
   mladíka s náznaky ženské anatomie. (Marie Pardyová)

   hermeneutika archeologická, viz archeologická hermeneutika.

   Hermés, syn Dia a Pleiády Maie, nejobratnější, nejnápaditější a patrně nejvíce zaměstnaný z
   řeckých bohů. Jako posel bohů a průvodce duší zemřelých do podsvětí (Psýchopompos) byl
   neustále na cestách. Kromě toho byl patronem pocestných, obchodníků, podvodníků a zlodějů,
   jako všudypřítomný poskytoval pomoc nejen bohům, ale i smrtelníkům. Byl prototypem obratnosti,
   svižnosti, chytrosti a inteligence. Jeho symbolem byly původně hromádky kamení na rozcestích,
   později tam byl uctíván v podobě pilířků zakončených nahoře jeho hlavou, jimž se říkalo
   hermovky. (Marie Pardyová)

   herniace, výhřez, vysunutí části orgánu mimo jeho přirozené místo otvorem ve struktuře
   ohraničující prostor jeho výskytu. (Ladislava Horáčková)

   Hérodotos (asi 485--asi 425 př. n. l.), řecký cestovatel a historik, zvaný "otec historie".
   Autor devíti knih Historiés apodexis (Dějiny), zvané též Múzy. Koncipoval je jako výklad tří
   velkých témat: vznik rozporu mezi Asií a Evropou, růst perské moci, historie řecko-perských
   válek jako svár mezi řeckou láskou ke svobodě a perskou despocií. Zaznamenal i řadu
   geografických a etnografických pozorování, kolem roku 450 př. n. l. navštívil i Egypt a
   zanechal o tom podrobné písemné svědectví (2. kniha jeho Dějin). (Marie Pardyová)

   héroové, v řeckém náboženství se tak označovali zemřelí, jež mohli zasahovat do života lidí v
   místě, kde byli pohřbeni, tedy lokální patroni. Héroové představují nejstarší historické
   postavy (zakladatele rodů), o nichž se dozvídáme prostřednictvím mýtu. Pro svůj význam byli
   pokládáni také za potomky bohů se smrtelnými ženami; viz Héráklés a jiní. (Marie Pardyová)

   Herophilos (3. století př. n. l.), řecký lékař působící v alexandrijském Múseionu. Byl prvním
   lékařem, který prováděl pitvy mrtvol za přítomnosti žáků a asistentů. Údajně mu bylo dovoleno
   provádět vivisekci. Pitvy mu poskytly dostatek materiálu k tomu, aby položil základy vědecké
   anatomie -- je proto právem nazýván otcem anatomie. Poprvé funkčně odlišil nervy od šlach,
   nervy rozdělil na smyslové a pohybové, tepny odlišil od žil podle anatomické stavby; z
   vnitřních orgánů studoval dále zejména: mozek (popsal mozkové dutiny), míchu, játra, slinivku
   břišní, mízní cévy, slinné žlázy, pohlavní orgány, oko a oční nervy. V lidském těle jsou podle
   něho hlavními pochody: zažívání (s hlavním orgánem játry), zahřívání (se srdcem jako hlavním
   orgánem), vnímání (podmíněné nervy) a myšlení (s centrem v mozku). Nervy si představoval jako
   trubice naplněné proudícím fluidem, analogicky k cévám naplněným krví. Vytvořil některé
   anatomické termíny používané do současnosti -- reticula, duodenum. Věnoval pozornost příznakům
   choroby, čímž položil základy symptomatologie. Jako první klinicky využíval puls (měřený
   pomocí vodních hodin -- klepsydra).

   heterosexualita, sexuální afinita k druhému pohlaví. (Jaroslav Zvěřina)

   hetéry ("družky, přítelkyně"), ve starověkém Řecku ženy vzdělané v literatuře, umění,
   filozofii, u nichž muži hledali intelektuální zábavu. Hetéry bez vyšších ambicí se spokojovaly
   se znalostí tance, hry na flétnu a věnovaly se prostituci, buď během *symposií, kam byly
   zvány, nebo v nevěstincích. (Marie Pardyová)

   heterotrofie, způsob výživy organismu, závislý na přísunu organických látek, vytvořených
   jinými organismy. (Petr Bureš)

   heterozygot, jedinec, který má pro určitou vlastnost rozdílné formy genů od obou rodičů.
   (Ladislava Horáčková)

   heuristika (ze starořeckého heuriskein -- nacházet či objevovat, v širším smyslu pak mít
   schopnost čili umění vytvářet něco nového), soubor metod a postupů, jak si počínat při
   objevování a vynalézání; v historických vědách je heuristika naukou o práci s pramenným
   materiálem. (Jaroslav Malina)

   hiatodontie, též occlusio aperta, otevřený skus. Stav, kdy se přední zuby horního a dolního
   oblouku nedotýkají. (Ladislava Horáčková)

   hidžrové, mužští rituální transvestiti v Indii a okolních zemích. Mají povinnost sami se
   vykastrovat a obětovat tak svou plodivou schopnost bohyni Baháčura Mátá. Hidžrové se často
   živí prostitucí, a přestože jsou v novodobé Indii odsuzováni, bývá jejich příchod ke
   svatebnímu obřadu nebo k oslavě narození dítěte vnímán jako štěstí a požehnání. (Jaroslav
   Malina)

   hieratické písmo, řecky "kněžské", vzniklo v Egyptě z praktických potřeb záhy po vytvoření
   hieroglyfického písma zjednodušením tvarů jeho značek. (Břetislav Vachala)

   hieroduly, posvátné prostitutky v mezopotamských civilizacích. Tvořily skupinu poměrně vysoce
   postavených kněžek (sumersky lukur, akkadsky nadítu), které byly chráněny zvláštními právními
   předpisy. Za vlády babylónského krále *Chammurapiho mohly například jako jediné ženy ve
   společnosti volně nakládat se svým majetkem, uzavírat smlouvy a obchodovat. Hieroduly
   pocházely z královských rodin nebo z rodin příslušníků dvorské družiny a vyšších úředníků.
   Posvátná prostituce byla součástí náboženských svátků a slavností, především v čase podzimní a
   jarní rovnodennosti, které provázely zčásti i orgie, konané na počest bohyně plodnosti *Inanny
   a jejich hlavním smyslem bylo udržování a znovuobnovování plodnosti. Zatím není jisté, zda se
   hieroduly účastnily i hostin, které následovaly po každoročních obřadech posvátného sňatku,
   svaté svatby (viz hieros gamos). (Blahoslav Hruška)

   hieroglyfické písmo, egyptské písmo; název je odvozen z řečtiny (v překladu znamená "posvátné
   písmo tesané"). Toto písmo existovalo v Egyptě prokazatelně již v období kolem roku 3400 př.
   n. l. a přetrvalo až do konce 4. století n. l. Jeho vznik byl podmíněn potřebami rozvíjející
   se společnosti a ústřední státní správy. Užívalo se kolem 800 hieroglyfických značek, které
   věrně znázorňovaly lidské postavy, zvířata, ptáky, ryby, stromy, rostliny, řemeslnické a
   zemědělské náčiní, lodi, různé stavby aj. Rozlišují se tři kategorie znaků: významové
   (ideogramy), zvukové (fonogramy) a určující (determinativy). Ideogramy znamenají to, co
   skutečně znázorňují. K nim se přidávaly fonogramy, které pouze naznačovaly zvukové znění
   slova. Naopak determinativy slovo blíže určovaly, avšak nečetly se. Hieroglyfické nápisy byly
   tesány do kamene, na stěny chrámů a hrobek, na sochy, stély aj. (Břetislav Vachala)

   hierarchie (primatologie), mechanismus sociální organizace primátů, v níž se uplatňuje
   *dominance a *podřízenost jedinců. Hierarchie může mít rigidní, nesoutěživý charakter, to
   znamená, že postavení jedinců ve skupině se příliš nemění a může být do značné míry dáno i
   postavením rodičů (nejčastěji pouze matky), nebo naopak může být dynamická, takže se výrazně
   uplatňují prvky soutěže, koalice a aliance. V druhém případě je postavení ve skupině do značné
   míry dáno vlastnostmi a dovednostmi jedince, mimo jiné i dovedností udržovat pozitivní vztahy
   s druhým pohlavím. (Václav Vančata)

   Hieronymus, Sophronius Eusebius Hieronymus (348--420), svatý Jeroným, latinsky píšící církevní
   otec. Značnou část života strávil na Předním východě jako poustevník. Pořídil kvalitní překlad
   Bible do latiny kanonizovaný ve středověku a známý jako *Vulgata. (Marie Pardyová)

   hieros gamos (řecky "posvátný sňatek", "svatá svatba"), symbolické spojení božstev
   představujících polaritní síly (slunce a měsíc, nebe a země aj.) nebo plodný svazek nejvyššího
   boha a bohyně (představa sňatku přenesená na celý vesmír), z něhož mělo vzejít potomstvo.
   Hieros gamos Dia (*Zeus) a *Héry, nejvýznamnějších bohů v řeckém panteonu, se podle tradice
   odehrál na Samu nebo na krétské Ídě a trval tři sta let. Obdobné ideje existovaly i
   v ostatních vyspělých civilizacích starověku (například podle indických véd se zdroj
   veškerenstva na počátku tvoření polarizuje na nebeský manželský pár, otce Nebe, jenž se
   naplněn milostnou touhou sklání nad matkou Zemí a oplodňuje ji životodárným deštěm jako svým
   semenem, na mužský a ženský prvek, přítomný v lidském pokolení, kde se neustále opakuje proces
   emanace, "vypouštění" světa jevů, který se na konci věků, ve velkém rozplynutí opět navrací ke
   svým pramenům) a byly jen sofistikovaným rozvedením představ a praktik pravěkých loveckých a
   zemědělských kultur, kde zobrazování ženských postav či obřadného milování lidských párů
   souviselo s rituálem, jenž měl posloužit k udržování a znovuobnovování plodnosti zvířat, polí
   i lidí a k zachování "božského řádu" (viz prostituce). Téma související s hieros gamos je
   proto velmi častým námětem výtvarného umění již v době mladšího paleolitu (viz paleolitické
   umění), kulminuje v zemědělských kulturách neolitu (například: Neznámý mistr, "Neolitická
   milostná scéna", kolem roku 4500 př. n. l., mladý neolit, kultura s moravskou malovanou
   keramikou, keramická plastika, Hradisko v Kramolíně u Třebíče, Česká republika; Neznámý mistr,
   "Posvátná svatba", kolem roku 4500 př. n. l., mladý neolit, kultura s moravskou malovanou
   keramikou, keramika, výška 38 cm, Střelice u Znojma, Česká republika) a pokračuje i v mladších
   pravěkých obdobích (například: Neznámý mistr, "Svatá svatba", kolem roku 350 př. n. l.,
   faléra, reliéfně zdobená zlacená stříbrná destička, výška 5 cm, Letnica, kraj Loveč,
   Bulharsko) a znovu vrcholí ve starověku (například: Neznámý mistr, "Milenecký pár znázorňující
   patrně hieros gamos", kolem 630--600 př. n. l., výška 19,1 cm, reliéf ve dřevě, ostrov Samos,
   Řecko; Neznámý mistr, "Posvátný sňatek Dia a Héry", v rozmezí let 470/450 př. n. l., metópa
   chrámu E [Héraión], kombinace vápence s mramorem, výška 162 cm, Selínus [dnešní Selinunte],
   řecká kolonie na jihozápadním pobřeží Sicílie). (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Higoumenakisův příznak, zánětlivé změny na sternálním konci pravé klíční kosti u vrozené
   syfilis. (Ladislava Horáčková)

   Hildegarda z Bingenu (1098 Böckelheim -- 17. 9. 1179 Rupertsberg), ... (Petr Bureš)

   hínajána, spolu s mahájánou a vadžrajánou tři základní "cesty či vozy" k buddhistickému
   osvícení. Hínajána ("malá cesta") představuje původní, filozofičtější výklad Buddhovy nauky;
   mahájána ("velká cesta") zdůrazňuje především vnější, náboženskou a kultovní stránku učení;
   vývojově nejpozdější ezoterická vadžrajána ("cesta vadžry", tj. rituálu) učí metodám, jak
   pomocí okultních textů, magických praktik, zaklínacích formulek atd. dospívat k osvícení.
   (Josef Kolmaš)

   hinduismus, označení nábožensko-společenského systému, k němuž se hlásí většina obyvatel
   Indie. Vyvinul se v průběhu 2. poloviny 1. tisíciletí př. n. l. ze staršího védského
   náboženství (bráhmanismu) a jeho vznik se nepřisuzuje žádné historické ani mytologické
   osobnosti: spíše je chápán jako "odvěký řád" (sanátanadharma), který určuje postavení člověka
   ve společnosti, jež je primárně dáno rodem, nezměnitelným rodovým původem, stanoví souhrn
   životních cílů, etap a závazků každého jednotlivce a více než na věroučné základy klade důraz
   na řádné chování a rituální složku náboženského života. Hinduismus nemá organizaci církevního
   typu, nevytvořil si žádnou vrcholnou autoritu a postrádá dokonce jakýkoli kanonizovaný soubor
   posvátných písem, závazný pro všechny vyznavače. (Jan Filipský)

   Hippokratés (460--375 př. n. l.), ... (Petr Bureš)

   Hirschfeld Magnus (1868--1935), německý lékař, sexuolog; průkopník moderní sexuologie. Spolu
   s Iwanem *Blochem, Albertem *Mollem a dalšími lékaři založil v roce 1913 Lékařskou společnost
   pro sexuologii a eugeniku, první sexuologickou společnost světa. V publikaci Sappho und
   Sokrates (1896) formuloval homosexualitu jako integrální součást lidské sexuality a v roce
   1897 založil "Vědecko-humanitární výbor" (Wissenschaftlich-Humanitäre Kommission), který
   propagoval myšlenku odkriminalizování homosexuality -- zejména na stránkách jím založeného
   periodika Jahrbuch für sexuelle Zwischenstufen, jež vycházelo v letech 1899--1923. Aktuální
   poznatky o homosexualitě shrnul v monumentální studii Die Homosexualität des Mannes und des
   Weibes (1914). V roce 1919 založil v Berlíně Ústav pro sexuální bádání, první vědecký ústav
   tohoto zaměření na světě, který se záhy stal nejznámější sexuologickou institucí své doby; byl
   zrušen po nástupu nacistů k moci v roce 1933. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   hirsutismus, nadměrné ochlupení mužského typu u žen. (Ladislava Horáčková)

   histiocyt, buňka obsažená ve vazivu, druh tkáňového makrofágu. (Ladislava Horáčková)

   histiocytom, nezhoubný nádor vyrůstající z histiocytů. (Ladislava Horáčková)

   histiocytóza, onemocnění s abnormálním hromaděním velkých histiocytů v různých orgánech.
   Některé mohou mít zhoubný charakter. (Ladislava Horáčková)

   histo-, označuje vztah ke tkáni.

   histoplazmóza, vzácná viscerální mykóza nazývaná také Darlingova nemoc, způsobená parazitární
   houbou Histoplasma capsulatum. (Ladislava Horáčková)

   historická antropologie, 1. subdisciplína *fyzické antropologie zaměřená na studium kosterních
   pozůstatků z historických období; 2. směr v historickém bádání, který staví konkrétního
   člověka do středu historické analýzy. Zaměřuje se na zvláštnost a svébytnost lidského jednání.
   Akcentuje účast všech lidí na dějinách jako takových, do nichž člověk vnáší své myšlenky,
   zájmy a přání. Historická antropologie staví do ohniska svého zájmu člověka v jeho
   zvláštnosti, ucelenosti a závislosti na přírodě, společnosti a kulturní tradici. Dějiny jsou
   pojímány jako dílo vytvořené lidmi, a naopak člověk je definován jako dějinami formovaná
   bytost. Významným představitelem je německý historik Richard van *Dülmen. Důležité publikace:
   Chvojka, E. -- van Dülmen, R. -- Jung, V., ed., Neue Blicke: Historische Anthropologie in der
   Praxis, 1979; časopis Historische Anthropologie: Kultur -- Gesellschaft -- Alltag (vychází od
   roku 1993), van Dülmen, R., Historická antropologie: Vývoj, problémy, úkoly, Praha: Dokořán,
   2002. (Jaroslav Malina -- Josef Unger)

   historická kultura, dílčí kultura, která existovala v dávné minulosti a zanikla, aniž by ji
   etnografové stačili prozkoumat; podmíněně ji lze přirovnat k *etnografické kultuře. (Jaroslav
   Malina)

   historická pomůcka, jeden z mladších článků předání staré informace (vyprávění, výňatek atd.)
   v podmínkách, kdy starší články nebo originál jsou zachovány nepoškozené. (Jaroslav Malina)

   historická sociologie, subdisciplína *sociologie, zjišťující zákonitosti vývoje společnosti a
   za tímto účelem zkoumající sociálně-historický proces. (Jaroslav Malina)

   historická škola, ekonomická teorie a vědecký směr vytvořený skupinou německých ekonomů v
   první polovině 19. století. Stala se vlivnou v německy mluvících zemích. Tato ekonomická
   teorie zdůrazňovala historickou relativnost ekonomické politiky a ekonomického učení a
   kriticky se vymezovala přímo proti anglickému klasickému pojetí ekonomiky. Zatímco
   západoevropští liberálové se snažili přetvořit národ podle jistých hospodářských zásad,
   němečtí liberálové usilovali o podřízení hospodářského systému národním požadavkům. Tato
   ekonomická škola významnou měrou podmiňovala představy společnosti v českých zemích o
   ekonomickém liberalismu, její představitelé posléze usilovali výhradně o "svůj národní"
   obchod, o "svůj národní" průmysl. (Karel Müller)

   historická tradice, termín, používaný zpravidla ve dvou významech.

   1. Podle jednoho je to totéž, co předání v širším smyslu.

   2. Druhý význam, užší, označuje druh předání nebo tradice v širším smyslu: písemný řetězec
   předávání informace o historické minulosti od nejstarších dob k mladším.

   (Oba termíny -- předání a tradice -- jsou při používání v širším smyslu shodné, při používání v
   užším významu jsou blízké, stejně podřízené, ale v takovém případě neexistuje nadřazený
   termín, který by vyjadřoval oba jimi vyjadřované jevy.) (Jaroslav Malina)

   historické písemné prameny, primární spolehlivá podání zpráv důležitých pro historii znajícími
   lidmi nebo účastníky událostí a autory myšlenek (letopisy, kroniky, anály, listiny, doklady
   atd.), a dále pozdější úpravy za podmínky, že starší úpravy a originály nejsou dochovány.
   (Jaroslav Malina)

   historický pramen, objekt existující k okamžiku výzkumného chápání (badateli dostupný) a
   obsahující pro toto chápání informaci o faktech minulosti, majících historicko-poznávací
   význam.

   Běžný výklad charakteristiky "historický" v souvislosti s pramenem: nesoučasný, nepřírodní,
   zpracovatelný humanitními metodami. Je však lepší vycházet z hlavní funkce: má být prostředkem
   historického poznávání tak, aby toto poznání bylo úplné, cílevědomé a správné.

   V procesu historického poznávání jako zvláštního druhu vícestupňového odrazu, řadě znakových
   fixací odrazu, při předávání fixovaných obrazů od jednoho subjektu k druhému, jedna z takových
   fixací, zachycující nejen staré obrazy, ale i podmínky jejich výběru a fixace je (vše
   dohromady) historický pramen. Je důležitým článkem v mechanismu odrazu, charakteristickém pro
   historické poznání. Tento článek zajišťuje prostřednictví mezi poznávanou skutečností
   (minulostí) a subjektem poznání (historikem-badatelem). V historickém pramenu je obsažena
   informace o minulosti, která se stává historickou informací v průběhu historického bádání.
   (Jaroslav Malina)

   historický výzkum, jedna z prací, při nichž se provádí usouvztažnění, testování, srovnání,
   výklad informací o minulosti; podle útržkovitých údajů se rekonstruuje souvislý řetěz
   událostí; jsou zjišťovány prameny jevů; jsou objasňovány příčiny a důsledky, jsou vyčleňovány
   a ze světonázorových pozic hodnoceny popisované činy; sleduje se, jak se zákony projevují v
   množství náhodností a vzájemné působení mezi těmito zákonitostmi a nahodilostmi; jsou
   abstrahována "historická poučení". Samozřejmě není nutné, aby se toto všechno vyskytovalo v
   každé práci; je pouze důležité, aby to bylo zajišťováno celým souborem prací a aby každá práce
   k tomu v té či oné míře přispívala. Výsledek takové práce má zpravidla podobu písemného díla.
   (Jaroslav Malina)

   historie (dějiny),

   1. V širším smyslu každý vývojový proces v přírodě a ve společnosti.

   2. V užším smyslu vývoj lidské společnosti.

   3. Humanitní věda, která zkoumá a rekonstruuje částečně (modeluje) sociálně kulturní minulost
   lidstva v čase jako konkrétní proces a odhaluje v tomto procesu příčinně-důsledkový vztah mezi
   událostmi a odhaluje vzájemné působení sociálně-historických zákonitostí a náhodností, uvažuje
   objektivní nutnost a subjektivní faktor, účast lidových vrstev a úlohu vynikajících osobností.
   Historie přitom přistupuje k faktům selektivně: široce osvětluje hromadné jevy, v nichž se
   projevují zákonitosti -- tendence, z individuálních jevů vybírá především ty, které měly vliv,
   stěžejní, stereotypní (pro ilustraci), klíčové (typické) a ukazující cestu (v podmínkách
   zlomkovité informace), ale také jevy individualizované (viz historická antropologie, orální
   historie).

   Při této práci historie používá informace, získané z *historických pramenů, a tedy potřebuje
   vyhledávání, shromažďování a předběžnou přípravu této informace, tj. prakticky těchto pramenů.
   (Jaroslav Malina)

   historie orální, viz orální historie.

   historiografie, historická disciplína, která se zabývá systematizací historických výzkumů,
   sleduje jejich genetické vzájemné vztahy, sociální kořeny a národní zvláštnosti, zjišťuje
   filozofické vlivy, jedním slovem zkoumá vývoj historické vědy podle jejích literárních
   výsledků. Jejím materiálem je literární osnova historické vědy. (Jaroslav Malina)

   Hlavová Jana (1. 12. 1977, Olomouc), RNDr., antropoložka, absolventka magisterského studijního
   programu oboru antropologie a rigorózního řízení a studentka doktorského studijního programu
   na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce:
   Antropologický rozbor kosterního materiálu z dominikánského kláštera v Opavě (2001), vedoucí
   práce: Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.; rigorózní práce: Antropologické zpracování kosterního
   materiálu z německé lokality Corvey, okr. Höxter (2004); disertační práce: Epigenetické znaky
   a příbuzenské vztahy na raně středověkém pohřebišti v Žatci-Chelčického náměstí, školitel:
   Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc. V současné době pracuje jako antropolog na Ústavu
   archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě. Zabývá se především fyzickou
   antropologií prehistorických a historických populací. Kontakt: RNDr. Jana Hlavová, Ústav
   archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě, Žižkova 835, 434 01 Most, telefon:
   476 704 465, e-mail: jhlavova@uappmost.cz. (Jana Hlavová)

   hlíza (tuber), zdužnatělá a ztlustlá část kořene, hypokotylu či oddenku (např. u bramboru).
   (Petr Bureš)

   hnutí, soubor kolektivních orientací, postojů a akcí zaměřených na dosažení určitého cíle.
   Politické hnutí zpravidla zpochybňuje stávající společenské uspořádání a usiluje o jeho
   přeměnu. Členové hnutí mají často všezahrnující představy o podobě žádoucí společnosti, a
   většinou apelují na obecné mravní hodnoty ve snaze legitimovat své cíle. V případě dosažení
   svých požadavků buď zanikají, nebo postupně opouštějí původní principy, fungují dále jako
   určitá mocenská síla a budují nové struktury moci. (Marie Dohnalová)

   Hobbes  Thomas (5. 4. 1588, Malmesbury, Anglie -- 4. 12. 1679, ...), anglický filozof a teoretik
   práva a státu. Odmítl ideu o božském původu státu, zastával teorii společenské smlouvy,
   vycházející z koncepce přirozeného sklonu člověka k egoismu. Z díla: Základy filozofie státu a
   společnosti, Leviathan. (Jaroslav Malina)

   Hodgkinův lymfom, též Hodgkinova nemoc, maligní lymfogranulomatóza, maligní onemocnění
   lymfatických uzlin. (Ladislava Horáčková)

   hodnota, vyjádření míry významu jakéhokoliv objektu pro člověka; určité hodnoty se připisují
   objektům teprve hodnocením; hodnoty jsou morální, náboženské estetické, ekonomické;
   filozofickou disciplínou zabývající se hodnotami je axiologie. (Jiří Sedlák)

   holocén, mladší fáze čtvrtohor, zahrnuje posledních 10 000 let a odpovídá v podstatě
   aktuálnímu interglaciálu. Během holocénu některé lovecké populace postupně přecházejí k
   zemědělství, jiné ustupují do okrajových oblastí planety. Jeho trvání je zatím příliš krátké
   pro geologicko-klimatickou definici, ale i tak je možno říci, že je mnohem vlhčí než
   *pleistocén a zatím bez vážnějších klimatických výkyvů. Na počátku holocénu vznikly rozsáhlé
   pralesy ve všech klimatických pásmech s výjimkou arktického. (Jiří A. Svoboda)

   holstein, sled dvou interglaciálů před 450 000 až 350 000 lety (v Anglii odpovídá hoxnienu).
   (Jiří A. Svoboda)

   Home Henry, lord Kames (... 1696, Kames, Berwickshire, Skotsko -- 27. 12. 1782, Edinburgh,
   Skotsko), skotský právník a filozof; významný představitel skotského osvícenství. Zabýval se
   metafyzikou a morální filosofií, podílel se na založení Royal Society v Edinburghu.
   Antropologické problematice se věnoval v díle Sketches of the History of Man (1776). (Ivo T.
   Budil)

   homeostáza [fyziologie], stálost vnitřního prostředí (organismu, buňky), udržovaná systémem
   záporných zpětných vazeb (autoregulačních, humorálních, nervových). (Pavel Bravený -- Marie
   Nováková)

   Homér (Homéros) (asi 8. století př. n. l), nejstarší řecký epický básník považovaný za autora
   eposů Ílias (téměř 15 000 veršů) a Odysseia (asi 12 000 veršů). Podle tradice byl slepý.
   Homérovy básně se staly kulturním majetkem antického Řecka a později i Říma. Měly velký vliv
   na utváření antické literatury, umění, staly se základem antické vzdělanosti a základním
   didaktickým materiálem, na němž se mládež učila číst, psát a deklamovat. (Marie Pardyová)

   homicidium, vražda člověka. (Josef Unger)

   Hominidae, hominidi -- čeleď Hominidae, jedna ze dvou čeledí nadčeledi Hominoidea (Vančata 2003
   a, b). Dělí se na podčeleď Ponginae -- orangutani, Paninae -- šimpanzi a gorily a Homininae --
   lidé. Základním kritériem pro přiřazení k čeledi Hominidae jsou morfologické znaky na lebce a
   zubech. Lebka hominidů má poměrně širokou a robustní obličejovou část a také relativně velkou
   mozkovnu. Očnice jsou okrouhlé a poměrně velké. Řezáky jsou široké a zároveň vysoké. Stoličky
   a zuby třenové jsou nespecializované. Kritériem zařazení do jednotlivých nižších taxonů,
   podčeledí a rodů, je zejména tvar stoliček a třenových zubů a charakter jejich skloviny,
   velikost a tvar řezáků, velikost a tvar špičáků, průřez a tvar dolní čelisti a stavba skeletu
   obličeje, například charakteristiky horní čelisti. Dlouhé kosti končetin mají široké diafýzy a
   robustní epifýzy. Typické jsou poměrně velké hlavice kosti pažní a stehenní. (Václav Vančata)

   Homininae, hominini -- lidská podčeleď Homininae, objevila se před 6--7 miliony let, ale stále
   není jasné, kdo byl prvním zástupcem lidské linie. Dosud neexistují zcela přesná kritéria na
   odlišení nejstarších zástupců afrických lidoopů a homininů. Důvodem je skutečnost, že mnohé
   "lidské" znaky se objevily už u miocenních lidoopů a jiné až u rodu *Homo, a také to, že
   nálezy nejstarších homininů vykazují překvapivou diverzitu. Základním kritériem pro zařazení
   do lidské linie je jednak přizpůsobení skeletu k dvojnohé chůzi, včetně stavby lebky a polohy
   velkého týlního otvoru, přinejmenším částečné zmenšení špičáků, zkrácení délku a zvýšení
   korunky stoliček a "polidštění" stavby třenových zubů. Tento komplex znaků charakterizuje
   všechny zástupce lidské linie, a musí se tudíž vyskytovat i u jejich nejstarších zástupců.
   (Václav Vančata)

   hominizace, polidštění, též hominizační proces; proces specifických změn v evoluci čeledi
   Hominidae (orangutani, gorily, šimpanzi, lidé), který podmiňoval a rozvíjel znaky typické pro
   fylogenetickou linii vedoucí od miocenních lidoopů k modernímu člověku, jíž bezprostředně
   předcházel. Jedná se o komplexní proces zahrnující všechny aspekty biologické, od genetických
   až po somatické, chování, ekologie, sociální struktury i kultury v širokém slova smyslu.
   Člověk (Homo sapiens) je druh primátů s některými unikátními vlastnostmi a musí být chápán
   přísně jako tvor biosociální, u něhož může mít například kultura velký adaptivní význam.
   Hominizační proces je možno rozdělit do tří základních etap, které charakterizují postupný
   vznik rodu *Homo a vývoj jeho vlastností. 1) Etapa vzniku a diferenciace hominidů  na lidoopy
   a lidskou linii (*hominini) -- u obou skupin dochází k zvětšení mozku a přestavbě CNS, zvyšuje
   se pohyblivost horní končetiny a manipulační schopnosti ruky, oplošťuje se hrudník, objevuje
   se výroba a používání jednoduchých nástrojů, sezonní predace na malé a střední savce, vzniká
   vysoce organizovaná pružná sociální struktura s některými specifickými rysy (například
   systematické sdílení potravy a pomoc postiženým a zraněným jedincům). V lidské linii se pak
   objevuje nový specificky lidský znak -- bipední lokomoce). Ta způsobila zásadní přestavbu těla,
   například prodloužení dolních končetin, přestavbu cévního zásobení a reprodukčního aparátu
   samic, změny fyziologické (hormonální činnost, nervová činnost, termoregulace) a podle všeho i
   změny etologické a sociální; 2) Etapa rozvoje rodu *Australopithecus a vzniku rodu Homo --
   dochází k formování základních lidských biologických, etologických i sociálních vlastností,
   vytvářejí se předpoklady k vzniku lidské kultury; dochází k postupnému zvětšování postavy i
   mozku, prodlužují se dolní končetiny, pánev se zkracuje a rozšiřuje, mění se lebka a chrup
   (zmenšují se špičáky, zvětšují se stoličky, zkracují se čelisti, zmenšuje se obličejová část a
   zvětšuje se neurokranium), ruka s pohyblivým palcem schopným opozice se stává důležitým
   orgánem manipulace a poznávání světa, nástrojová činnost začíná být významným adaptačním
   mechanismem, objevuje se systematická výroba prvních kamenných nástrojů, pravděpodobně se
   výrazně rozvíjela i komunikace. 3) Evoluce rodu Homo a vznik druhu Homo sapiens  -- dokončuje
   se přestavba těla na tělo lidského typu, rod Homo vytváří novou specificky lidskou niku,
   objevují se standardizované kamenné nástroje, u nichž je patrný výrazný rozvoj teorie
   opracování, nástroje se specializují a vznikají složené nástroje, vyvíjí se postupně sociální
   organizace lidského typu, artikulovaná řeč, zdobení těla a pohřební rituály. Biologický,
   etologický, sociální a kulturní vývoj se dovršuje až na konci středního paleolitu, zejména
   však ve svrchním paleolitu. Všechny faktory hominizačního procesu působily v dané etapě
   hominizace jako jeden systém, nelze proto oddělovat biologické a sociální stránky evoluce
   člověka. (Václav Vančata)

   hominizační proces, viz hominizace.

   Homo, "člověk", kromě druhu *Homo sapiens jsou všechny druhy i poddruhy rodu Homo vymřelé. Rod
   Homo prodělal poměrně složitý vývoj a jeho nejstarší zástupci jsou obtížně definovatelní;
   vymezuje se jeden až sedm druhů. Stavba těla rodu Homo je jasně specializovaná na *bipední
   lokomoci  a v zásadních rysech se podobá stavbě těla současného člověka. Dolní končetina je
   prodloužená. Nejvýraznějším rysem je prodloužení a přestavba stehenní kosti. Pánev rodu Homo
   je široká a nízká a má pro člověka charakteristické "prostorové" uspořádání. Skelet nohy je
   specializovaný na bipední lokomoci. Uchopovací a manipulační schopnosti nohy jsou velmi
   omezené. Trup je krátký a oploštělý, bederních obratlů je většinou pět. Horní končetiny jsou
   relativně krátké, gracilně stavěné. Ruka je gracilní, se štíhlými, pohyblivými prsty a
   relativně dlouhým palcem schopným téměř dokonalé opozice. Předpokládá se také, že pro všechny
   zástupce rodu Homo je typická ztráta původního ochlupení a charakteristický rozvoj kožních
   derivátů, jako jsou vlasy a chlupy. Důležitý je také rozvoj termoregulace, kde výrazný podíl
   hraje pocení. Typický je mozek, který je strukturou analogický mozku současného člověka;
   starší formy rodu Homo měly ve srovnání s anatomicky moderním člověkem výrazně menší kapacitu
   mozku. Velikostní pohlavní dimorfismus není u rodu Homo vysloveně velký, ale velikostní
   rozdíly mezi pohlavími byly a jsou jasně patrné a u některých druhů a populací byly dosti
   výrazné. Pro rod Homo byl charakteristický rozvoj typických primárních a sekundárních
   pohlavních znaků, jako je dlouhý penis, typická stavba ženských pohlavních orgánů, ženská prsa
   a specifické mužské ochlupení obličeje. V potravě rodu Homo hraje velký význam živočišná
   potrava, i když její podíl mohl být u jednotlivých druhů rodu Homo výrazně odlišný. Zástupce
   rodu Homo lze charakterizovat jako všežravé predátory, kteří využívají k získávání masité
   potravy nástrojů a rozvinutých schopností mozku. Rod Homo je ekologicky velmi přizpůsobivý, od
   samého počátku své evoluce žil v tropickém, subtropickém i mírném pásu a je globálně rozšířen.
   Rozvinutá je materiální kultura spojená s výrobou sofistikovaných a složitých nástrojů. Její
   součástí je také upravování životního prostředí -- například stavba přístřešků, úkrytů a
   obydlí. Výroba a používání standardizovaných nástrojů z kamene, kosti a dalších materiálů
   svědčí o tom, že zástupci rodu Homo museli disponovat rozvinutými formami učení, dobrou pamětí
   i schopností analýzy a rovněž rozvinutými formami komunikace. K vzniku tohoto komplexu nebyl
   bezpodmínečně nutný velký mozek, ale naopak lze předpokládat, že zvětšování mozku bylo
   produktem rozvoje materiální kultury a chování. Pro rod Homo je typická i kultura v dnešním
   slova smyslu. (Václav Vančata)

   Homo antecessor, hypotetický, nově navržený název pro hledaného společného předka neandertálců
   a moderních lidí. Opírá se však zatím jen o poslední nález zlomku lebky z Atapuercy ve
   Španělsku. Stáří 1 až 0,7 milionu let. Tento druh byl vymezen na základě analýzy nálezů ze
   španělské lokality Gran Dolina v jeskynním komplexu *Atapuerca. Doklady pro vyčlenění
   samostatného druhu zatím nejsou příliš přesvědčivé, a proto jej zatím většina badatelů za
   samostatný druh nepovažuje a řadí jej do druhu *Homo erectus. I když nálezů z Gran Dolina
   přibývá (byl nalezen i neúplný skelet), jsou všechny nálezy zatím příliš fragmentární. Musíme
   ale vzít v úvahu, že mnohé další nálezy "Homo erectus" z Afriky, západní Asie a jižní Evropy
   (například Bouri -- Daka, Buia a Ceprano) z doby mezi 1 milionem až 0,8 milionu let nemají
   znaky charakteristické pro Homo erectus. Pokud se prokáže taxonomická podobnost těchto nálezů
   s nálezy z Gran Doliny, pak by o oprávněnosti vyčlenění samostatného druhu Homo antecessor
   nebylo pochyb. (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Homo erectus (člověk vzpřímený), klasický druh archaických lidí, rozšířený zejména v Africe a
   Asii (starší názvy Pithecanthropus erectus, Sinanthropus pekinensis), vymezený na základě
   nálezů z Jávy (po roce 1891) a Číny (od 20. let 20. století). Stáří 1,7 až 0,4 (0,1) milionu
   let; samec 178 cm, 63 kg; samice 160 cm, 53 kg. Je obvykle považován za nejstarší a také
   nejdéle se vyvíjející lidský druh. Jeho evoluce probíhala minimálně jeden milion let,
   v průběhu této doby se příliš nezměnil ani morfologicky ani kulturně. V současné době není
   jasné, kdy a kde přesně tento druh vznikl, protože nejstarší africké a západoasijské
   "erektoidní" formy jsou řazeny do samostatného druhu *Homo ergaster. Pravděpodobně však vznikl
   v Africe asi před 1,4 milionem let. Jedním z typických znaků Homo erectus bylo velké zesílení
   kostí (zejména lebečních [tloušťka až 1 cm] a také dlouhých kostí končetin). Homo erectus měl
   ve srovnání s *Homo sapiens odlišnou stavbu lebky, čelistí a do jisté míry i zubů, měl mohutné
   nadočnicové valy a zalomený týl s velkou plochou pro úpon krčních svalů. Za nadočnicovým valem
   byl typický nadočnicový žlábek. Charakteristické je výrazné postorbitální zúžení lebky a
   dlouhá, poměrně nízká mozkovna. U Homo erectus z Asie nacházíme specificky oploštělé temenní
   kosti, čímž horní část mozkovny získávala "střechovitou" podobu. Typické byly široké a ploché
   nosní kosti a výrazný alveolární prognatismus. Homo erectus neměl bradu, dolní čelist byla
   mohutná a široká. Stoličky se zvětšovaly směrem od první k třetí a měly velkou dřeňovou
   dutinu. Tento nejstarší, první skutečně lidský druh měl ještě relativně malý mozek, jehož
   velikost se pohybovala od 800 do 1200 cm^3 s průměrnou hodnotou mezi 900--1000 cm^3. Dlouhé
   kosti měly velmi silnou kompaktu, byly však štíhlé a dlouhé a měly nepříliš robustní epifýzy.
   Homo erectus byl poměrně vysoký a štíhlý, jeho tělesná výška se nejčastěji pohybovala od 160
   do 185 cm a hmotnost od 60 do 80 kg. Štíhlá postava (a také relativně úzká pánev) mohla být
   takzvanou "tropickou adaptací", avšak tento znak se mohl omezovat pouze pro tropické populace
   Homo erectus. V průběhu evoluce se u Homo erectus zmenšovala postava a stávala se robustnější.
   Mezi muži a ženami byly zpočátku poměrně velké velikostní rozdíly, které se postupně
   zmenšovaly. (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Homo ergaster, člověk dělný, zřejmě skutečně nejstarší nepochybně lidský druh, výrobce
   nástrojů, vyčleněný z druhu Homo erectus Colinem Grovesem a Vratislavem Mazákem v sedmdesátých
   letech minulého století a který se v současnosti začíná ujímat v literatuře. Stáří 1,9 až 1,3
   milionu let.. Dlouho byl považován spíše za archaickou formu *Homo erectus než za samostatný
   druh. V současné době existují přesvědčivé taxonomické doklady o jeho zařazení do druhu Homo
   ergaster, protože se u něj většina taxonomických znaků typických pro Homo erectus vůbec
   nevyskytuje. Relativní velikost mozku byla jen mírně větší, než předpokládáme u Homo habilis, 
   jeho velikost se mohla pohybovat od 500 do 950 cm^3. Některé znaky skeletu se výrazně liší od
   Homo erectus a mohou připomínat Homo habilis. Například ve všech případech chybí typické
   zalomení v týlní oblasti, střechovité tvarování temenních kostí a nadočnicový val je většinou
   málo výrazný. Ve srovnání s Homo erectus je tloušťka kostí menší. Homo ergaster měl některé
   znaky podobné *australopitékům; například měl ještě šest bederních obratlů a hruškovitý tvar
   hrudníku. Nálezy z gruzínské Dmanisi staré přes 1,8 milionu let prokazují, že Homo ergaster
   migroval z Afriky těsně po svém vzniku a disponoval jen kulturou s málo vyspělou kamennou
   industrií. (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Homo habilis, člověk zručný, raný druh rodu *Homo charakteristická skupina kosterních
   pozůstatků dokládajících změny v obličeji a složitější stavbu mozku. Podle východoafrických
   nálezů ji vymezili Louis Leakey, Phillip Tobias a John Napier v roce 1964. Stáří 2 až 1,6
   milionu let; samec 132 cm, 37 kg; samice 117 cm, 32 kg. Předpokládá se, že se vyskytoval ve
   východní a jižní Africe v období mezi 2,0--1,8 milionu let. Část fosilního materiálu
   připisovaného v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století druhu Homo habilis je z dnešního
   pohledu problematická, protože nálezy z *Olduvaiské rokle sestávají většinou ze skeletů
   nedospělých jedinců. Reprezentanti rodu Homo z tohoto naleziště mají v podstatě lidské znaky,
   například zvětšený mozek, ale také řadu znaků blízkých australopitékům. Některé nálezy z
   Olduvaiské rokle a z oblasti jezera Turkana i z dalších nalezišť v Africe však nepochybně
   představují rané formy rodu Homo. V současné době mnozí badatelé řadí nálezy raných forem rodu
   Homo do dvou druhů -- menšího, člověku podobnějšího Homo habilis a většího, více
   "australopitéčího" druhu Homo rudolfensis. Někdy jsou raní zástupci rodu Homo řazeni do rodu
   Australopithecus (Wolpoff 1999, Wood 2002, Wood -- Brooks 1999), což je taxonomicky velmi
   sporné řešení, protože zjevně ne všechny hodnocené fosilní nálezy lze zařadit do rodu Homo.
   Pro druh Homo habilis (sensu lato) byl ad definitio typický zvětšený mozek, prodloužená dolní
   končetina a také poměrně velký sexuální dimorfismus. (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Homo heidelbergensis, člověk heidelberský, nově se ujímající název pro evropské archaické
   populace, předky neandertálců (starší názvy anteneandertálec, archaický Homo sapiens). Podle
   klasického nálezu čelisti z Maueru u Heidelbergu (1907). Koncepce však není ustálená ani
   jednotná, část autorů (Rightmire, Tatersall) sem přiřazuje i některé africké nálezy, jiní
   (Hublin) by většinu evropských nálezů označili přímo jako neandertálce. Stáří 700 000 až 100
   000 let; samec 175 cm, 62 kg; samice 157 cm, 51 kg. Vzniká v Africe asi před 700 000 lety a
   asi o 100 000 let později kolonizuje kontinentální Evropu, kde se stává první a dominantní
   lidskou formou. Lebka i skelet mají převahu moderních lidských znaků, ale zůstávají i některé
   znaky starobylé a také se objevují některé znaky typické pouze pro tuto lidskou skupinu. Proto
   někteří badatelé dávají přednost zařazení do samostatného druhu Homo heidelbergensis
   (Rightmire 1998, 2001), jiní ji pak označují jako archaické formy Homo sapiens (Conroy 1997,
   Wolpoff 1999). Na lebce mizí zalomený týl, zůstává nevýrazný příčný kostěný val umístěný
   podstatně níže než u Homo erectus. Nadočnicové oblouky jsou mohutné, nápadně vystupují vpřed.
   U této lidské formy se nikdy nevytváří souvislý nadočnicový val, protože nadočnicová část je
   jasně rozdělena na dvě části, nadočnicové oblouky. Obličej je z profilu stavěn vertikálně,
   schází výraznější prognatie. Kosti lebky i končetin jsou stále poměrně robustní a mají tlusté
   stěny, ale na "tloušťce" se podílí především trámčina kostí. Typické je jisté zvětšení mozku,
   větší než předpokládaly některé starší studie. Mozek je však ještě relativně i absolutně menší
   než u anatomicky moderního člověka. Stejně tak i kostra končetin je, přes některé specifické
   znaky, ve většině charakteristik podobná moderním formám Homo sapiens. Proto mnozí
   antropologové soudí, že se nejedná o jiný lidský druh, ale o archaické formy *Homo sapiens.
   Tento názor podporují rovněž analýzy skeletů ze španělského naleziště Sima de Los Huesos
   (srov. Arsuaga et al. 1997, 1999, Rosas 2001 aj.), které vykazují obrovskou a dnes
   neexistující variabilitu této lidské formy. Vývoj Homo heidelbergensis trval více než půl
   milionu let a vedle jistého zvětšování mozku se objevuje nová technologie výroby nástrojů --
   takzvaná levalloiská technika, využívající ploché, pečlivě připravené jádro a umožňující
   odbití úštěpu, hrotu nebo čepele předem definovaného tvaru a následné zhotovení
   specializovaných loveckých nástrojů -- například oštěpů (Conroy 1997, Wolpoff 1999). Tito lidé
   byli vysocí a mnohem robustnější, než byl člověk vzpřímený. Tito lidé byli to lovci střední a
   velké zvěře. Tomu odpovídá jak stavba postavy a četná zranění, tak i používání oštěpů a
   postupný vývoj pokročilé kamenické technologie, jež se později vyvinula v moustierskou
   kulturu, kterou známe u raných forem anatomicky moderního člověka i z prostředí neandertálců.
   (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Homo neanderthalensis, viz Homo sapiens neanderthalensis.

   Homo rudolphensis, hypotetický nejstarší zástupce rodu Homo, nově vymezený podle nálezů od
   Rudolfova jezera (nyní Turkana) a zřejmě rozšířený dále směrem k jihu. Stáří 2,5--1,8 milionu
   let. Představuje kombinaci znaků výsostně lidských, (jako je značně velký mozek) a znaků
   blízkých pokročilým, a dokonce i některým starobylým australopitékům (Conroy 1997, Fleagle
   1998, Tobias 1991, Wolpoff 1999, Wood 1992). Člověk turkanský se vyznačuje některými
   specifickými znaky na zubech (například třemi kořeny premolárů) a ve stavbě čelistí. Zástupci
   tohoto druhu byli poměrně velcí a měli prodloužené dolní končetiny. Dlouhá stehenní kost je v
   mnoha znacích podobná člověku, i když na kostře končetin můžeme nalézt i znaky blízké
   pokročilým *australopitékům. Holenní kost je vysloveně moderní. Zdá se, že rozdíly mezi oběma
   druhy nejsou velké. Homo rudolfensis je zřejmě fylogeneticky starším druhem než *Homo habilis.
   Navíc je dnes zřejmé, že se jedná o druh jen nedostatečně doložený fosilními nálezy (Wood
   2002). Nálezy obou "druhů" habilinů zřejmě reprezentují polytypický druh Homo habilis, s
   pohlavním dimorfismem podobným australopitékům. (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Homo sapiens neanderthalensis (Homo neanderthalensis), člověk neandertálský, neandertálec;
   klasická, specializovaná forma archaických populací v Eurasii, definovaná podle nálezu z roku
   1856 z Neanderova údolí v Německu. Někteří autoři uvažují o jeho vyčlenění jako samostatného
   druhu z rámce Homo sapiens. Stáří 220 000 (400 000) až 35 000 (25 000) let, samec 165 cm, 84
   kg; samice 155 cm, 80 kg. Objevuje se asi před 130 000 lety v jižní Evropě a později osídluje
   Blízký východ, Evropu a západní Asii (Conroy 1997, Wolpoff 1999). Zatímco anatomicky moderní
   člověk měl lebku, zuby i stavbu postavy a proporce od samého počátku evoluce podobné dnešnímu
   člověku, neandertálci se od anatomicky moderního člověka zásadně lišili v mnoha důležitých
   znacích. Obličejový skelet byl velký, silně pneumatizovaný. Neandertálci měli velké očnice,
   výrazné nadočnicové oblouky, nízkou a dlouhou mozkovnu se specifickým vyklenutím v týlní části
   (occipital bun). Velikost mozku byla podobná jako u anatomicky moderního člověka, ale lišil se
   tvar čelního a týlního laloku. Neandertálci měli větší zuby s velkými dřeňovými dutinami,
   řezáky skloněné vpřed, za poslední stoličkou byla charakteristická mezera, takzvaný
   retromolární prostor. Byli malí a velmi robustní (zvláště kosti končetin), výška nepřesahovala
   170 cm, hmotnost pak byla někdy i přes 80 kg (Vančata 1997). Někteří badatelé soudí, že
   neandertálci byli morfologicky i geneticky tak odlišní, že je třeba je řadit do druhu Homo
   neanderthalensis, spíše se však jedná o poddruh člověka. Obě formy (Homo neanderthalensis a
   Homo sapiens) žily společně v Palestině, anatomicky moderní lidé osídlili Evropu asi až před
   35--30 tisíci lety, neandertálci v průběhu dalších 10 tisíc let vymřely. Neandertálci byli
   nesmírně silní a byli adaptováni na krátkodobé velmi silné zátěže a pohyb v obtížném terénu.
   Dá se říci, že byli ekologicky i fyziologicky zcela odlišně adaptováni, na rozdíl od všech
   ostatních známých forem Homo sapiens včetně archaických forem. Zatímco neandertálci byli jiní
   biologicky (možná i systematicky), po většinu evoluce se nelišili od anatomicky moderního
   člověka kamennou kulturou. V počátcích to byla nejprve kultura *moustérienu, založená na
   *levalloiské technologii, a později, stejně jako u anatomicky moderního člověka, také kultury
   čepelové (chatelperronien, szeletien a bohunicien -- Svoboda 2000). (Jiří A. Svoboda -- Václav
   Vančata)

   Homo sapiens sapiens, anatomicky moderní člověk, stáří minimálně 100 000 let; samec 175 cm, 65
   kg; samice 160 cm, 54 kg. Moderní formy Homo sapiens se poprvé objevují asi před 150 000 lety
   v Africe a asi před 100 000 lety také v Palestině (Bilsborough 1995, Conroy 1997, Wolpoff
   1999). Anatomicky moderní člověk (dříve kromaňonec) měl lebku, zuby i stavbu těla a končetin
   velmi podobné dnešnímu modernímu člověku, byl vysoký a nepříliš robustní. Asijské populace
   anatomicky moderního člověka kolonizovaly asi před 50--60 tisíci lety Austrálii, Tasmánii a
   Novou Guineu (Wolpoff 1999). Jak ukazují 70 tisíc let staré nálezy z jihoafrické jeskyně
   Blombos Cave, některé velmi pokročilé kulturní rysy se u anatomicky moderního člověka objevily
   již na konci středního pleistocénu.  Podle všeho je tedy opodstatněné spojovat spolu se
   vznikem anatomicky moderního člověka také jeho specifické, od ostatních lidských forem
   odlišné, kulturní a behaviorální charakteristiky. Nicméně  tyto rozdíly se v plné míře
   projevily mnohem později -- až v období zhruba před 35 000--30 000 lety, kdy se anatomicky
   moderní člověk dostal do Evropy. Osídlení Evropy neznamenalo pouze přítomnost nové biologické
   formy člověka, ale i prudký vzestup nové technologie kamenných čepelových industrií a nových
   typů nástrojů, výraznou změnu způsobu života a také rozvoj nových technologií (například
   broušení kamene, výroba keramiky a textilu) a umění (malby, rytiny, skulptury, hudební
   nástroje aj.). Důležité byly také nové adaptace ekologické, například strategie lovu a další
   nové způsoby získávání a uchovávání potravy a pro tyto účely vyvinuté nástroje (například
   vrhač oštěpů). Rozvoj člověka v Evropě a západní Asii předznamenal také kolonizaci ostatních
   částí světa, nejprve mírného a arktického pásu Asie a později i kolonizaci Ameriky a dalších
   částí světa. (Václav Vančata)

   homofilie, láska ke stejnému pohlaví. (Jaroslav Zvěřina)

   homofobie, chorobný strach z homosexuality, a to buď ze svých vlastních homosexuálních sklonů
   či z homosexuální osoby. (Jaroslav Zvěřina)

   homosexualita, stejnopohlavní láska, sexuální náklonnost k osobám téhož pohlaví. Název zavedl
   Richard von *Krafft-Ebing, který do něj zahrnul nejen pouze sexuální vztahy mezi muži, jak
   bývá homosexualita často chápána, ale i styky lesbických žen a stejnopohlavní styky (velmi
   četné) ve světě zvířat. V době páření se zvířata často obracejí k jedincům vlastního pohlaví,
   zejména když partneři druhého pohlaví nejsou k dispozici; vzácností nejsou ani homosexuální
   vztahy mezi dvěma různými druhy zvířat. Homosexualita je geneticky determinována, a proto
   rozšířena ve všech kulturně historických oblastech světa. Například v antickém Řecku
   existovala ve formě *pederastie, zdůvodňované v aristokratických kruzích etickými motivy.
   Ženská homosexualita se nemohla v Řecku vzhledem k postavení žen výrazně projevit. Její
   patronkou se později stala *Sapfó, ačkoli její vřelý vztah k dívkám je spíše znakem aiolské
   kultivovanosti. Antická homosexualita tak, jak ji známe z historie, literatury i umění,
   nepředstavovala výlučnou erotickou orientaci. Ta zůstávala v podstatě bisexuální a závisela na
   přijatém systému hodnot (oddělovala ideální lásku a nezbytné plození dětí). (Jaroslav Malina --
   Jaroslav Zvěřina). V primatologii: homosexuální kontakty byly popsány u různých druhů primátů,
   běžně se vyskytují pouze u šimpanze bonobo. U bonobů jsou četnější mezi samicemi a mají zjevně
   sociosexuální charakter. Nejčastější formou homosexuálního kontaktu mezi samicemi je *G-G
   rubbing, u samců pak dorzální krátké tření *skroty  a vzácně takzvané šermování *penisem.
   Homosexualita má u nehumánních primátů především sociosexuální charakter, homosexuální
   kontakty analogické k lidské homosexualitě nebyly v přírodě ani v zajetí nikdy pozorovány.
   (Václav Vančata)

   homozygot, jedinec, který má pro určitou vlastnost stejné formy genů od obou rodičů.
   (Ladislava Horáčková)

   Horáčková Ladislava (17. 6. 1949, Hulín), RNDr., Ph.D., antropoložka, absolventka
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje jako
   antropoložka, odborná asistentka a vedoucí *Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu
   Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Její pedagogická práce zahrnuje praktickou
   výuku a pitevní cvičení normální anatomie pro české i zahraniční studenty LF MU, přednáší a
   vede praktickou výuku anatomie pohybového systému pro fyzioterapeuty a přednáší základy
   osteologie a antropologie pro studenty archeologie a historie Filozofické fakulty Masarykovy
   univerzity a Slezské univerzity v Opavě. V odborné práci se zabývá osteologií a historickou
   antropologií se speciálním zaměřením na paleopatologii středověkých a novověkých populací. Je
   autorkou či spoluautorkou více než 50 odborných publikací. Pro edici *Panoráma biologické a
   sociokulturní antropologie napsala (s Eugenem Strouhalem a Lenkou Vargovou) 15. svazek Základy
   paleopatologie (2004). V letech 1997--2004 se zúčastnila jako antropoložka čtyř mezinárodních
   expedicí v Sakkáře v Egyptě. Je místopředsedkyní *České společnosti antropologické a
   předsedkyní její brněnské pobočky. Je rovněž členkou redakční rady časopisu *Anthropologie,
   Evropské antropologické a Evropské paleopatologické asociace a České anatomické společnosti.
   V roce 2003 byla její práce oceněna *Pamětní medailí dr. Aleše Hrdličky. Kontakt: RNDr.
   Ladislava Horáčková, Ph.D., Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Kamenice 3, 625 00 Brno; telefon: 549 492 879, e-mail:
   lhorac@med.muni.cz. (Ladislava Horáčková)

   horizont archeologický, soubor předmětů a dalších dokladů materiální kultury vyskytující se v
   časově ohraničeném období. (Josef Unger)

   hospodářství, výrobní činnost společnosti; správa hmotných prostředků. (Marie Dohnalová)

   Hostim, Čechy, otevřené magdalénské sídliště nad údolím Berounky v Českém krasu; půdorys
   stanu, nálezy kamenných destiček s rytinami; stáří asi 12 500 let. V okolí leží řada
   významných jeskynních lokalit téže kultury (Šanův kout, Děravá jeskyně). (Jiří A. Svoboda)

   hotentotská zástěrka, původně označení uměle prodloužených malých stydkých pysků (nymphae) u
   khoinských etnik (Křováků, Hotentotů) jižní Afriky, popsané poprvé roku 1669. S tímto jevem se
   setkáváme i u jiných pospolitostí (v Asii například Itelmenové, v Oceánii na Ponape).
   Hotentotská zástěrka je výrazem krásy, ale i zralosti. (František Vrhel)

   Hovory, viz  Lun-jü.

   Hovory Konfuciovy, viz Čtyři posvátné knihy.

   Hrdlička Aleš (29. 3. 1869, Humpolec--5. 9. 1943, Washington, D. C.), americký antropolog
   českého původu; jeden z nejvýznamnějších zakladatelů moderní biologické/fyzické antropologie.
   Zásadní význam měly jeho výzkumy evoluce člověka, jež se vyznačují výrazným protirasistickým
   kontextem. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších antropologů 20. století a za
   nejvýznamnějšího antropologa českého původu vůbec. V roce 1899 přijal neplacené místo
   antropologa v American Museum of Natural History v New Yorku. V roce 1903 nastoupil jako
   antropolog do National Museum of Natural History, Smithsonian Institution ve Washingtonu, D.
   C., kde založil oddělení fyzické antropologie. Postupně v něm vybudoval jednu z nejúplnějších
   osteologických kolekcí na světě. Kurátorem antropologického oddělení byl v letech 1910--1942. V
   roce 1918 začal vydávat American Journal of Physical Anthropology  a v roce 1939 založil
   American Association of Physical Anthropologists. Rozvíjel řadu nových antropologických oborů,
   například forenzní a ergonomickou antropologii. Stal se průkopníkem standardizace měření
   člověka a jeho skeletu. Financoval založení Muzea člověka Univerzity Karlovy v Praze (viz
   Hrdličkovo muzeum člověka) a vydávání časopisu *Anthropologie  v Československu. Hlavními
   Hrdličkovými vědeckými tématy byly otázky původu amerického obyvatelstva a evoluce člověka. V
   publikacích The Skeletal Remains Suggesting or Attributed to Early Man in North America (1907,
   Kosterní pozůstatky v Severní Americe připomínající raného člověka nebo mu přičítané) a Early
   Man in South America (1912, Prehistorický člověk v Jižní Americe) na základě studia kosterního
   materiálu dospěl k závěru, že americký kontinent byl osídlen relativně pozdě (koncem
   pleistocénu a počátkem holocénu). V roce 1925 publikoval knihu Old Americans (Starobylí
   Američané). Následně rozvinul tezi o neandertálském původu moderního člověka, tedy že lidstvo
   má společného předka, Homo neanderthalensis, který původně obýval Afriku a Evropu a odtud se
   rozšířil do ostatních částí světa. Tuto teorii zveřejnil roku 1927 na půdě Královské britské
   společnosti pro antropologii ve své přednášce nazvané The Neanderthal Phase of Man. Obdržel za
   ni Zlatou Huxleyho medaili (Huxley Memorial Medal of the Royal Anthropological Institute,
   London); v tomtéž roce ji publikoval pod stejným názvem. Jeho posledním velkým tématem byla
   teorie o asijském původu amerických Indiánů, kteří podle něj pravděpodobně přešli takzvanou
   severní cestou přes Beringovu úžinu (tehdy představující jakýsi pevninský most). Další
   Hrdličkovy nejvýznamnější publikace: Anthropometry (1920; 2. vydání 1939 přepracoval a nazval
   Practical Anthropometry), O původu a vývoji člověka i budoucnosti lidstva (1924), The Skeletal
   Remains of Early Man (1930), The Question of Ancient Man in America (1937), The Alaska Diary
   1926--1931 (1943), The Anthropology of Kodiak Island (1944), The Aleutian and Commander Islands
   and their Inhabitants (1945). Dostalo se mu mnoha poct a ocenění, mezi nimi byl čestný
   doktorát Masarykovy univerzity v Brně v roce 1929. (Jaroslav Malina -- Miroslav Prokopec)

   Hrdličkovo muzeum člověka Univerzity Karlovy v Praze, univerzitní sbírka rozdělená do dvou
   oddělení: na část muzeální (přístupnou veřejnosti) a depozitář (určený pro studijní a vědecké
   účely). V muzeu jsou umístěny přibližně čtyři tisíce exponátů, z nichž řada je unikátních,
   například Hrdličkova sbírka hlav indiánských náčelníků, Šebestova sbírka obličejových odlitků
   Pygmejů, sbírka trepanovaných lebek, deformovaných lebek indiánů z oblasti jezera Tíwanaka i z
   našeho území z doby stěhování národů, sbírka posmrtných masek významných osobností české
   kulturní historie atd. Vznik Muzea člověka (název "Hrdličkovo" byl doplněn v roce 1937) se
   datuje od dopisu Aleše *Hrdličky prezidentu Československé republiky T. G. *Masarykovi z 22.
   března 1929, v němž pisatel navrhuje a zdůvodňuje potřebu zřízení Muzea člověka při Univerzitě
   Karlově v Praze. Zároveň nabídl částku přes jeden milion korun v cenných papírech k jeho
   založení a zajištění. Ve svém dopise podal Hrdlička i nástin toho, jaká by měla být náplň
   muzea i personální obsazení. Využil k tomu své zkušenosti z expozice "Věda o člověku", kterou
   připravil pro výstavu Panama -- Kalifornie v San Diegu v roce 1915, jež měla oddíly: Vývoj
   člověka na Zemi, Růst a vývoj jedince, Lidská variace, Patologie a zánik jedince a Praktická
   antropologie s ukázkou vybavení laboratoře a metod používaných při výzkumu. Jmenoval i osoby,
   které by se měly na uskutečňování a provozu Muzea člověka podílet. K dopisu se kladně
   vyjádřili profesoři Univerzity Karlovy Jindřich *Matiegka a Lubor *Niederle a navrhli i vhodné
   místo pro výstavbu samostatné budovy muzea tak, aby mohlo být snadno spravováno personálem
   Antropologického ústavu, zajištěno topení z hlavní budovy atd. Ministerstvo školství a národní
   osvěty zřídilo výnosem z 27. 8. 1931 kuratorium pro vybudování Muzea člověka a pro správu
   fondu, v jehož čele byl sekční šéf ministerstva František Matouš-Malbohan a členové Jindřich
   Matiegka, Lubor Niederle, Bohumil Němec, Vojtěch *Suk a finanční znalec Karel Kučera, náměstek
   Národní banky československé. Se sbíráním muzejního materiálu bylo ihned započato a byla
   navržena i vědecká výprava do Asie s cílem získat antropologický materiál. Hospodářská krize,
   která postihla i fondy pro výstavbu muzea, však způsobila, že bylo nutno přistoupit ke
   kompromisu a prozatímnímu řešení. Péčí profesora Jindřicha Matiegky, docenta Jiřího *Malého a
   odborného asistenta Vojtěcha *Fettera bylo přes všechny potíže Muzeum člověka otevřeno
   veřejnosti v provizorních prostorách v Antropologickém ústavu (Albertov č. 6) v roce 1937.
   Mělo sloužit i jako sbírky pro výuku posluchačů antropologie, které se staly jeho základnou.
   Působilo stísněně, ale svůj účel plnilo dobře. Exponáty byly uloženy v solidních vysokých
   prosklených skříních ze světlého dubu, zajištěných proti prachu. Tabule s texty podávaly
   potřebné vysvětlivky. Mezitím přišla válka a Univerzita Karlova i Muzeum člověka přešlo do
   rukou německých okupantů. Korespondence mezi Jindřichem Matiegkou a Alešem Hrdličkou z let
   před válkou a z jejích začátků obsahuje starost o osud Muzea člověka a fondů k jeho budování.
   Ukázalo se, že jejich obavy byly oprávněné. Ani jeden z nich se nedočkal konce války. Z fondů
   se nezachovalo nic, sbírky byly poničeny, tabule s českými texty byly okupanty odstraněny,
   mramorová deska s uznáním zásluh Aleše Hrdličky byla ztracena. Krátce po válce, když byla již
   obnovena výuka antropologie i funkce Muzea člověka, neodolal Antropologický ústav tlaku
   geologických oborů v budově na Albertově na prostory a došlo k jeho přestěhování do budovy
   biologických oborů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy ve Viničné 7 do ještě
   stísněnějších podmínek. V současnosti je zachována původní koncepce muzea navržená Alešem
   Hrdličkou a odpovídá rozdělení prostoru v místnostech na čtyři části: fylogenetický vývoj
   člověka, ontogenetický vývoj, etnická variabilita a posmrtné změny. Tematické oddíly jsou
   doplněny bohatou osteologickou sbírkou, kolekcí obličejových posmrtných masek význačných lidí
   a sbírkou plastik sochaře F. V. Foita. Muzeum je zpřístupněno veřejnosti (středa 10--18 hodin
   kromě letních prázdnin a svátků) a jsou pořádány výstavy, přednášky a semináře. Pod odborným
   vedením lektorů se uskutečňují exkurze i cizojazyčné především pro střední a vysoké školy
   z celé České republiky i ze zahraničí (přibližně dvacetkrát za měsíc). Kurátorkou Hrdličkova
   muzea člověka je docentka RNDr. Božena *Škvařilová, CSc. Muzeum a jeho činnost jsou
   prezentovány na webových stránkách: http://www.natur.cuni.cz/~hmc/. Kontakt: Hrdličkovo muzeum
   člověka Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, e-mail: hmc@natur.cuni.cz.
   (Miroslav Prokopec -- Božena Škvařilová)

   hrnčina, veškerá keramika s barevným průlinčitým střepem (viz též pórovina). (Jaroslav Malina)

   Hrnčířová Martina (29. 9. 1979), RNDr., antropoložka, absolventka magisterského studijního
   programu oboru antropologie a rigorózního řízení a studentka doktorského studijního programu
   na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce:
   Popisné znaky na kosterních pozůstatcích z pohřebiště "U kostela" na Pohansku u Břeclavi
   (2003), vedoucí práce: Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.; rigorózní práce: Paleodemografická
   studie slovanského obyvatelstva z Dolních Věstonic (2004); disertační práce: Analýza
   epigenetických znaků u lidí pohřbených na slovanských pohřebištích Vysoká Zahrada a Na Pískách
   u Dolních Věstonic, školitelka: Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D. Kontakt: RNDr. Martina
   Hrnčířová, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská
   5, 603 00 Brno, e-mail: martina_hrncirova@post.cz. (Martina Hrnčířová)

   hrob, místo rituálního uložení pozůstatků člověka; někdy s milodary a další výbavou. Na rozdíl
   od hrobu mohou být lidské pozůstatky deponovány -- uloženy bez pohřebního ritu nebo zůstat na
   místě smrti; viz též dvojhroby a vícehroby, druhotné pohřby, relikviář. (Josef Unger)

   hrob arkosoliový, viz arkosoliový hrob.

   hrob izolovaný, viz izolovaný hrob.

   hrob kolektivní, viz kolektivní hrob.

   hrob komorový, viz komorový hrob.

   hrob kostrový, viz kostrový hrob.

   hrob masový, viz masový hrob.

   hrob mohylový, viz mohylový hrob.

   hrob plochý, viz plochý hrob.

   hrob typu bustum, hrob nebožtíka který byl spálen i s přídavky přímo na místě pohřbu. (Josef
   Unger)

   hrob výklenkový, viz výklenkový hrob.

   hrob žárový jamkový, viz žárový jamkový hrob.

   hrob žárový popelnicový, viz žárový popelnicový hrob.

   hrob žárový vrstvový, viz žárový vrstvový hrob.

   hrobka, vyzděný hrob v zemi, v němž rakev spočívá ve volném prostoru. (Josef Unger)

   hrot (anglicky point, francouzsky pointe, německy Spitze), nástroj či zbraň na úštěpu nebo
   čepeli, retušovaná do hrotu, vzhledem k morfologické variabilitě jeden z nejcitlivějších
   typologických indikátorů v paleolitu (například moustérské hroty). Charakteristické je úplné
   nebo částečné použití plošné retuše (listovité hroty, typ Jerzmanowice), otupující retuše
   podle jedné hrany (typ Chatelperron, La Gravette, azilské hroty, typ Federmesser), bočního
   vrubu (typ Kostěnki, hamburgien, creswellien) či řapu (atérien, typ Font Robert,
   ahrensburgien, lyngby, świderien). V mladém paleolitu k uvedeným typům přistupuje škála hrotů
   z organických hmot, tedy z mamutoviny, kosti a parohu (hroty s rozštěpenou bází, mladečské
   hroty, hroty se seříznutou bází). (Jiří A. Svoboda)

   hřbitov, místo určené pro pohřbívání zemřelých v okolí kostela, kaple nebo v novověku místo
   označené křesťanským znamením -- křížem. Označení hřbitov se užívá i v souvislosti s
   pohřbíváním Židů. (Josef Unger)

   Huastékové, etnická skupina velmi blízká *Mayům, obývající v době aztécké expanze severní
   pobřeží Mexického zálivu. Huastécká kultura (1100--1520) se plně rozvinula v poklasickém období
   Mezoameriky a vynikala v umění nízkého reliéfu a v rytinách do kamene a lastur. (Oldřich
   Kašpar)

   humanismus, lidskost, úcta nebo vážnost k člověku, k lidské důstojnosti, péče o blaho člověka
   a tím také celého lidstva; evropské kulturní a společenské hnutí v 14. až 16. století,
   čerpající mimo jiné z návratu k antické kultuře. Rovněž tendence ve vývoji kultury a umění,
   která stavěla člověka do středu univerza a jeho hodnotami a zájmy poměřovala svět; humanismus
   se prosazoval zejména v literatuře, dramatu a ve vědě. Jazykově se orientoval jednak na
   nadnárodní latinu, jednak na rozvíjející se a postupně se prosazující národní jazyky.
   (Jaroslav Malina)

   humanita (humanitární organizace), lidskost, lidství. (Jaroslav Malina)

   humanologie, multidisciplinární věda integrující poznatky o člověku tak, aby ho pomáhaly
   připravovat coby jednotlivce i lidstvo jako celek k další existenci na Zemi. V letech
   1992--1995 pořádala *Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně v
   rámci širšího projektu Scientia -- Ars -- Humanitas pro posluchače Masarykovy univerzity i
   jiných vysokých škol a pro širokou veřejnost humanologické aktivity -- cyklus přednášek našich
   i zahraničních odborníků pod vedením Vladimíra *Novotného -- s ústředním tématem "Pluralita
   světů a jednota vědění". (Vladimír Novotný)

   Hunové (Siung-nu), nechanské etnikum kočující ve stepích severní a severozápadní Číny. (Josef
   Kolmaš)

   húrisky, nadpřirozené krásné dívky, oblažující zbožné duše v islámském ráji. (Jaroslav Malina)

   Hutchinsonovy zuby,  řezáky s korunkou soudkovitého tvaru a poloměsíčitě vykrojenou kousací
   hranou, příznak vrozené syfilis. (Ladislava Horáčková)

   hydatidóza, viz  echinokokóza.

   hydrocefalie,  též hydrocephalia, patologicky zvýšené množství mozkomíšního moku v dutinách
   (komorách) centrální nervové soustavy nebo jeho ztížený odtok. U postižených dětí je příčinou
   velkého objemu hlavy. (Ladislava Horáčková)

   hygroskopický, schopný pohlcovat a zadržovat vlhkost. (Ladislava Horáčková)

   Hynie Josef (1900--1989), český lékař, sexuolog; profesor Univerzity Karlovy v Praze, hlavní
   představitel české sexuologické školy, v letech 1935--1974 přednosta *Sexuologického ústavu
   Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Věnoval se zejména problematice pohlavního
   dospívání a vývoje osobnosti, možnostem rozpoznávání a léčení pohlavních poruch. Z díla: Úvod
   do lékařské sexuologie (1940), Mladé mužství (2. přehlédnuté vydání, 1945), Sexuální život a
   jeho nedostatky (1946), Sexuologie I, II (1980, 1984).

   hyper-, řecká předpona s významem "více, přes".

   hyperdontie, vrozený základ nadbytečného zubu v čelisti. (Ladislava Horáčková)

   hypergamie, pravidlo, podle něhož se má žena vdát do skupiny s vyšší sociální pozicí, než je
   pozice skupiny její. (Jaroslav Skupnik)

   hyperostosis, viz hyperostóza.

   hyperostosis spongiosa orbitae, viz cribra orbitalia.

   hyperostóza, hyperostosis, povšechné zbytnění kostní tkáně. Vyskytuje se často u hormonálních
   poruch nebo po zánětech kosti. (Ladislava Horáčková)

   hyperparathyroidismus, stav způsobený vysokými hladinami parathormonu příštítných tělísek.
   Velká množství parathormonu zvyšují krevní hladinu vápníku v krvi, což může vést například
   k odvápnění kostní tkáně. (Ladislava Horáčková)

   hyperplasia, viz hyperplázie.

   hyperplázie,  hyperplasia, zvětšení orgánu nebo jeho části v důsledku zvýšení počtu jeho
   buněk. Na rozdíl od hypertrofie vzniká v orgánech, jejichž buňky mají zachovanou schopnost se
   dělit. Opakem je hypoplázie. (Ladislava Horáčková)

   hyperprolaktinémie, zvýšená hladina prolaktinu, hormonu předního laloku hypofýzy. Tento stav
   může vést k útlumu sexuální aktivity. (Jaroslav Zvěřina)

   hypertelorismus, nápadně  zvětšená vzdálenost mezi očnicemi a plochý kořen nosu, součást
   některých syndromů. (Ladislava Horáčková)

   hypertenze, vysoký krevní tlak. (Ladislava Horáčková)

   hypertrofie,  zvětšení, zbytnění orgánu v důsledku zvětšení jeho buněk. Je reakcí na trvalou
   zvýšenou zátěž orgánu. (Ladislava Horáčková)

   hypo-, řecká předpona s významem "pod, méně".

   hypodaktylie, zmenšený počet prstů. (Ladislava Horáčková)

   hypodontie, vrozené chybění základu některého zubu v čelisti. (Ladislava Horáčková)

   hypofýza, podvěsek mozkový. Žláza s vnitřní sekrecí, uložená na spodině mozku, významná
   součást bazálního oddílu mezimozku -- takzvaného hypotalamu. (Jaroslav Zvěřina)

   hypogeum, podzemní systém místností sloužících k pohřbívání. Na rozdíl od katakomb jsou
   hypogea soukromého nebo polosoukromého charakteru. (Josef Unger)

   hypogonadismus, porucha funkce pohlavních žláz (vaječníků nebo varlat) vedoucí k nedostatečné
   tvorbě pohlavních hormonů a neplodnosti. (Ladislava Horáčková)

   hypoplasia, viz hypoplázie.

   hypoplázie, hypoplasia. Neúplné či nedokonalé vyvinutí určitého orgánu nebo části těla.
   (Ladislava Horáčková)

   hypostóza, zmenšení nebo odbourání kostní tkáně, například při osteoporóze nebo osteolýze.
   (Ladislava Horáčková)

   hypotalamus, bazální část mezimozku. (Jaroslav Zvěřina)

   hypotelorismus, nápadně  zmenšená vzdálenost mezi očnicemi, tento stav je přítomen například u
   trigonocephalie. (Ladislava Horáčková)

   hypotéza, domněnka, předpoklad; ověřená hypotéza se někdy stává teorií. (Jaroslav Malina)

   hypovitaminóza, chorobný stav z nedostatku některého vitaminu. Vzniká při jeho nedostatečném
   přívodu, poruše vstřebávání nebo zvýšené potřebě. (Ladislava Horáčková)

   Chajjám Omar (1048--1134), perský básník, matematik, astronom a filozof. Vynikl ve vědě i
   v poezii, zejména ve formě rubá'í -- čtyřverší stručně a přesně stavěné: dva verše rozvíjejí
   téma, třetí verš přináší zvrat, čtvrtý pointu; zachycoval zejména filozofické a náboženské
   názory a životní pocity. Jeho dílo mělo velký vliv na Evropu, česky vyšlo Čtyřverší Omara
   Chajjáma. (Jaroslav Malina)

   chalífa, původně chalífat rasúl Alláh ("nástupce posla Božího", tj. Muhammada), později jen
   chalífa -- hlava islámské obce a vládce islámské říše. (Jaroslav Malina)

   chalífát, islámská říše pod vládou chalífy. (Jaroslav Malina)

   Chan (též Chan-cu či Chan-žen), Číňan, příslušník majoritního národa Chanů v ČLR. (Josef
   Kolmaš)

   Chan, dynastie a impérium na sklonku starověku v Číně (206 př. n. l. až 220 n. l.), někdy také
   užíváno jako pojmenování pro Čínu a Číňany (Chanové) obecně; zakladatelem dynastie je Liou
   Pang, jeden z vůdců protičchinského povstání v letech 209 až 206 př. n. l., který v letech 202
   až 195 př. n. l. vládl jako císař Kao-cu. (Jaroslav Malina)

   Chan Fej-c' ("Mistr Chan Fej") (280--233 př. n. l.), princ státu *Chan a vynikající legistický
   filozof, jehož dílo inspirovalo politiku *Prvního svrchovaného císaře Čchinů a jeho hlavního
   poradce Li S'a. (Jaroslav Malina)

   Chapelle-aux-Saints (La), Francie; jeskyně Bouffia de Bonneval poskytla první doklad záměrných
   pohřbů: skelet dospělého muže (cca 50 let), údajně v jámě ve středu jeskyně. (Jiří A. Svoboda)

   Charcotovy klouby, těžké poškození větších kloubů, které vzniká jejich přetěžováním při
   porušeném vnímání bolesti. Vyskytuje se u některých nervových poruch, například u
   neurosyfilis. (Ladislava Horáčková)

   charita, tradičnější pojmenování dárcovství a dobročinnosti zdůrazňující pomoc bližnímu a
   pomoc v nouzi. V běžném pojetí se snaží zmírňovat současné utrpení, bídu a nouzi lidí. (Marie
   Dohnalová)

   Charitky, latinsky Gracie, v Řecku bohyně půvabu a krásy, průvodkyně *Afrodíty. Podle tradice
   byly tři: Aglaia (Skvějící se), Eufrosyné (Utěšující srdce) a Thaleia (Kvetoucí). Jejich počet
   symbolizuje trojí podobu dobrodiní, které se má dát, přijmout a vrátit. (Marie Pardyová)

   chatelperronien (podle Grotte des Fées v Chatelperronu, Allier, Francie; v původním pojetí
   Peyronyho odpovídá chatelperronien staršímu stupni périgordienu), tato přechodná kultura mezi
   středním a mladým paleolitem se rozkládá ve Francii mezi Loirou a Pyrenejemi, s ojedinělými
   lokalitami zasahujícími do Španělska a Itálie. Je datována mezi 36 000 až 30 000 let. Typickým
   artefaktem je hrotitá čepel s obloukovitě otupeným bokem -- hrot typu Chatelperron. Většina
   ostatních artefaktů odpovídá struktuře mladopaleolitických industrií (škrabadla, rydla),
   zvláště nápadný je však výskyt kostěné industrie (bikónické hroty z mamutoviny, rourky z
   ptačích kostí, parohové nástroje). Přetrvávají rysy středního paleolitu: prvky levalloiské
   techniky a početná drobná dvojitá drasadla. Estetické prvky dokládají přívěsky z kosti a zubů,
   rýhy v kosti a ve vápencových blocích, případně pokrývání podlahy barvivem. Tvůrcem této
   kultury byl přežívající neandertálec. (Jiří A. Svoboda)

   Chauvet, u Pont-d'Arc, Francie, jeskyně ve skalnatém údolí řeky Ardeche, nazvaná podle svého
   objevitele; zatím nejstarší datované naleziště dokonalých jeskynních maleb a dalších nálezů
   z počátku mladého paleolitu (aurignacien?, předpokládané radiometrické stáří 30 000--24 000 př.
   n. l.). (Jiří A. Svoboda)

   Chetité, název indoevropských obyvatel Malé Asie, kteří ve 2. tisíciletí př. n. l. vytvořili
   na Předním východě rozsáhlou říši. (Blahoslav Hruška)

   chevra kadiša, svaté bratrstvo, židovský spolek provádějící pohřební obřady a dohlížející nad
   jejich průběhem. (Josef Unger)

   Chichén-Itzá, "U studně Itzá", význačné středisko velkého městského státu *Mayů na poloostrově
   Yucatánu v Mexiku v letech 800 až 1200 s obchodním přístavem Isla Cerritos. (Oldřich Kašpar)

   Chimúové, obyvatelé Chimúské říše (nazývané také "Království Chimor") (1250--1465), která
   vyrostla na peruánském pobřeží, na někdejším území Mochiků (viz močická kultura) pod silným
   vlivem kultury Huari a Tíwanaku (viz Tíwanacká říše). Za vlády Minchana-samana opanovali
   všechna pobřežní údolí od Túmbezu až po dnešní Limu v celkové délce asi tisíc kilometrů.
   Chimúská města (výstavné hlavní město Chan-chan), postavená na neúrodné půdě a chráněná
   silnými zdmi, spojovaly až šest metrů široké silnice, sloužící (stejně jako u Mochiků a
   později u Inků) poslům. Chimúové prosluli obchodováním s pobřežními osadami jižního Peru a
   severních And. Obchodníci se plavili na balzových vorech s plachtami, zatímco k mořskému
   rybolovu stačily rybářům totorové čluny. Půda u Chimúů, stejně jako u Mochiků či Inků, patřila
   vládci a byla přidělena jednotlivým rodinám. Zemědělci zúrodnili pobřežní pouště pomocí
   zavlažovacích kanálů a pěstovali tam kukuřici, tykev, fazole, maniok, ananas a další rostliny.
   Řemeslníci vyráběli vedle drahocenných tkanin i ozdoby z peří, odlévali a tepali ze zlata,
   stříbra a mědi šperky, obličejové masky, obřadní nože (tumi). Nejmocnějším chimúským božstvem
   byla bledá luna Si. Chimúská říše byla dobyta *Inky v roce 1465. (Oldřich Kašpar -- Jaroslav
   Malina)

   chimúská kultura, archeologická kultura spojená s raným státním útvarem Chimor existujícím na
   severním pobřeží Peru v období 1200 až 1465. Byla ovlivněna *močickou kulturou, zřejmě i při
   vytváření figurální keramiky se sexuální a erotickou tematikou. Byla založena na vyspělém
   zemědělství a metalurgii bronzu, mědi, stříbra a zlata i vyspělém stavitelství, které se
   uplatnilo zejména v hlavním městě Chan-chan. (Oldřich Kašpar -- Jaroslav Malina)

   China, anglický název pro porcelán; vznikl v 18. století z označení dováženého čínského
   porcelánu jako "China ware". (Jaroslav Malina)

   chinoiserie (z francouzštiny), evropský dekor s pseudoorientálními motivy, inspirovaný od
   konce 17. století dovozem čínských předmětů. (Jaroslav Malina)

   Chlachula Jiří (19. 4. 1962, Uherské Hradiště), docent PhDr., Ph.D., geolog a paleontolog,
   docent geologie (2004, Masarykova univerzita v Brně, habilitační práce: Paleolitické osídlení
   jižní Sibiře v kontextu vývoje klimatu a přírodního prostředí pleistocénu ), docent Fakulty
   technologické Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Zabývá se zejména geologií v souvislosti
   s vývojem klimatu a přírodního prostředí. Postdoktorandský pobyt na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně v letech 1995--1996. Kontakt: Doc. PhDr.
   Jiří Chlachula, Ph.D., e-mail: jrch@ft.utb.cz. (Miroslav Králík)

   cholelithiasis, viz cholelitiáza.

   cholelitiáza, cholelithiasis, tvorba a přítomnost žlučových kaménků ve žlučových cestách a ve
   žlučníku. (Ladislava Horáčková)

   cholera, těžké průjmové onemocnění způsobené bakterií Vibrio cholerae. (Ladislava Horáčková)

   cholesterol, sloučenina lipidové povahy řadící se ke steroidům. Cholesterol je přítomen ve
   všech živočišných tkáních, v krvi a ve žluči. Vysoká hladina jedné z jeho frakcí
   (h-cholesterolu) v krvi je rizikovým faktorem aterosklerózy a následných onemocnění včetně
   infarktu myokardu. (Ladislava Horáčková)

   chondro-, týkající se chrupavky. (Ladislava Horáčková)

   chondrom, nezhoubný nádor vyrůstající z chrupavky. Roste směrem do nitra kosti (enchondrom)
   nebo na jejím povrchu (ekchondrom). (Ladislava Horáčková)

   chondromatóza, Ollierova nemoc, mnohočetný výskyt chondromů. (Ladislava Horáčková)

   chondrosarkom, zhoubný nádor chrupavky. (Ladislava Horáčková)

   chopper, "sekáč", jednoduchý nástroj s pracovní hranou vzniklou jednostranným odbitím jednoho
   či více úštěpů z valounu či bloku suroviny. Při dvoustranném odbíjení vzniká chopping tool
   ("dvoulící sekáč"). Sekáče jsou typické zejména pro starý paleolit, avšak přetrvávají i
   v mladších kulturách. (Jiří A. Svoboda)

   chór, presbytář, kněžiště, místo v chrámu určené pro kněze a asistenci při bohoslužbě.
   Jednochórové chrámy mají chór na východní straně, dvouchórové chrámy mají druhý chór na straně
   západní. (Josef Unger)

   chorda dorsalis, struna hřbetní, předchůdce páteře. (Ladislava Horáčková)

   chordom, nádor ze zbytků buněk notochordu, ontogenetického předchůdce struny hřbetní -- chorda
   dorsalis. (Ladislava Horáčková)

   choriový gonadotropin, hormon, který povzbuzuje činnost pohlavních žláz a který je produkován
   tkání placenty těhotných žen. (Jaroslav Zvěřina)

   choroba, nemoc. Stav organismu vznikající působením zevních či vnitřních vlivů narušujících
   jeho správné fungování a rovnováhu. (Ladislava Horáčková)

   chování, agonistické (primatologie), všechny formy chování, jež sledují tyto cíle: prosadit
   rezolutním způsobem zájmy jedince, vymezit nebo obhájit osobní teritorium daného jedince,
   udržet vztah k jinému jedinci, nebo naopak jiného jedince nebo skupinu odradit od kontaktu
   s daným jedincem, vyjádřit nadřízenost jedince k jinému jedinci nebo skupině jedinců, hájit
   nebo získat pro sebe či pro skupinu potravní zdroje, hájit či monopolizovat samici a také
   hájit příslušného samce, hájit vlastní nebo jiná mláďata ve skupině, hájit teritorium skupiny
   nebo říjné samice ve skupině, bránit se napadení, útočit na predátora nebo na jinou skupinu
   primátů a další potenciální konkurenty, kteří ohrožují životy, zájmy nebo teritorium skupiny.
   Do tohoto typu chování patří nikoli pouze agresivní či brutální formy chování, nýbrž velmi
   široká škála chování: hrozby, předvádění, odpuzovací rituály, teritoriální chování, honičky a
   zápasení, agrese a záměrné zranění, kanibalismus a také zabíjení mláďat (*infanticida).
   Agonistické chování je v mnoha případech úzce propojeno se *sociálním chováním a je nezřídka
   přísně kontextuální. Znamená to tedy, že i typicky sociální formy chování mohou v daném
   kontextu mít agonistický význam, například mohou být výzvou či konfrontací. V souvislosti se
   *sexuálním chováním hrají značnou roli ritualizované formy agonistického chování, agrese se
   zde uplatňuje jen zřídka, a to obvykle mezi jedinci stejného pohlaví (většinou samci). (Václav
   Vančata)

   chování, protekční (primatologie), striktní ochrana mláděte před vnitroskupinovou agresí,
   nešetrným chováním nebo napadením mláděte jiným druhem či predátorem (objevuje se častěji u
   samců, případně u dominantních samic). Buď jsou vysoce postaveným samcem chráněni kojenci,
   kteří mohou být odlišně a nápadně zbarvení, nebo i odrostlejší mláďata (například u goril).
   Způsob ochrany dominantním samcem je razantní a také v případě ztráty vizuálního kontaktu se
   svým chráněncem může samec reagovat velmi agresivně. Podobně reaguje při napadení mláděte.
   V takové situaci může reagovat více členů skupiny, například matka nebo vysoce postavení
   samci. Protekční chování je samicemi často vysoce hodnoceno a může být i jedním z hlavních
   důvodů výběru určitého samce jako sexuálního partnera; například samice toleruje dvoření
   takového samce. V některých případech, například u gorily horské nebo paviána pláštíkového,
   chrání taková mláďata po určitou část dne výhradně dominantní samci. V některých případech
   mladí samci přejímají péči o odrostlejší nebo osiřelé mládě, čímž na straně jedné toto mládě
   výrazně chrání před možnou agresí nebo *infanticidou, na druhé straně získávají toleranci a
   někdy i ochranu dominantního samce, případně přízeň vysoce postavené nebo říjné samice a mohou
   tímto chováním též postoupit v hierarchii skupiny. (Václav Vančata)

   chování, sexuální (primatologie), veškeré chování přímo související s *kopulací dospělých
   jedinců. Problémem je zařazení heterosexuálního chování v době, kdy je samice evidentně mimo
   *říji, tzv. nereprodukčního sexuálního chování, a také některých forem sexuálních kontaktů
   mezi příslušníky stejného pohlaví, jakož i autosexuálních aktivit s prokazatelným *orgasmem.
   Je třeba poznamenat, že u většiny druhů primátů nebyl orgasmus nikdy bezpečně prokázán. Proto
   se u samců bere jako kritérium dovršeného sexuálního chování *ejakulace, u samic podobné
   kritérium nemáme. Někteří etologové tvrdí, že výraz tváře u některých samic při sexuálním
   kontaktu ukazuje na orgasmické prožitky. U vyšších primátů, zvláště velkých lidoopů, existují
   i nereprodukční sexuální aktivity, například *kopulace mimo ovulační periodu. Podrobné analýzy
   chování samic ukázaly, že přinejmenším některé z nich jsou si vědomy, že nejsou ve vrcholné
   říji. Základní problém je, že kritéria sexuality u člověka a ostatních primátů nemusí být
   v mnoha ohledech podobná. Například vůbec nevíme, zda u primátů je *homosexuální chování
   determinováno podobně jako u člověka, nebo zda má čistě sociosexuální charakter. Podobný
   problém představují z hlediska definice i autoerotické aktivity primátů. (Václav Vančata)

   chování, sociální (primatologie), chování vztahující se k udržování pozitivních nebo
   neutrálních sociálních vztahů ve skupině. Konkrétně se jedná o sociální kontakty, skupinové
   chování jedinců včetně *groomingu  (původně komfortní chování, které zahrnuje různé typy
   vískání, probírání a čištění srsti a další typy manipulace se srstí jiného jedince) a
   prezentace *anogenitální krajiny jedincům stejného nebo opačného pohlaví při formování a
   potvrzování *hierarchie  ve skupině. Patří sem tedy všechny dostředivé nespecifické typy
   chování, jako například *grooming, vyjadřování přátelství, zdravení, objímání, usmiřování,
   utěšování, komfortní chování, tetičkovské chování, agregační chování, sociální kopulace a
   podle všeho i některé formy *homosexuálního chování. Součástí sociálního chování je i takzvané
   *protekční neboli obranné chování, jež zahrnuje i chování *tetičkovské. (Václav Vančata)

   chování, sociosexuální (primatologie), typ sexuálního *chování nereprodukčního typu, které má
   jasně vymezený sociální kontext, v některých případech pak i *sociální chování založené na
   ritualizovaném chování, jehož původní význam byl sexuální, například když dominantní samec
   naznačuje *kopulaci (obvykle bez jakékoliv intromise) na podřízeném samci. (Václav Vančata)

   chování, tetičkovské (primatologie), zahrnuje nemateřské formy péče o mládě, kdy samice, někdy
   i samci (existuje-li otcovské rodičovské chování) pečují o mládě, podobně jako jeho matka,
   případně otec. Velmi často a intenzivně se tetičkovské chování projevuje u mladých i
   nedospělých samic a výrazné je u starších sester daného jedince. Zdá se, že v některých
   případech může být i součástí dvoření se určité samici nebo může sloužit k získání tolerance
   vysoce postavených jedinců. V jiných případech může souviset i s dalšími faktory spojenými
   s reprodukcí. Péče o mládě je zejména pro samice velmi atraktivní a toto chování může být
   v některých případech pro mládě nebezpečné, pokud vysoce postavená samice mládě nevrátí včas
   k nakrmení nebo s ním nešetrně zachází. U tetičkovského chování, které u samic začíná již při
   porodu mláděte však velmi výrazně převažují pozitivní prvky. Například sledování porodu a
   poporodní péče jsou důležité pro získání základních návyků v případě, když se stane mladá
   samice matkou. Pokud samice nemá možnost tuto fázi ontogeneze sledovat a tetičkovským chováním
   se na ní podílet, často mláďata odkládá již po porodu, odmítá o ně pečovat a může dojít i
   k zabití mláděte. Objevují se také poruchy v *sexuálním chování a obecně zvýšená agresivita
   samic v určitých situacích. Tetičkovské chování je důležité jak pro získávání správných návyků
   při péči o mláďata, pro učení a výchovu mláďat, tak i pro jejich elementární ochranu.
   V ojedinělých případech může být tetičkovské chování také demonstrací nadřazeného postavení
   určité samice nebo samce, při které může být mládě zraněno nebo může dokonce uhynout. (Václav
   Vančata)

   chromozomy, struktury buněčného jádra, které jsou nositelem genetických informací. Počet
   chromozomů je druhově specifický (u člověka 46 XY). Rozlišují se chromozomy pohlavní (v normě
   buď XX nebo XY) a chromozomy autosomní (dalších 44 chromozomů). (Jaroslav Zvěřina)

   chronický, vleklý, trvalý. Chronická onemocnění probíhají méně prudce než akutní, jejich
   příznaky však mohou být přítomny více méně trvale a tím poškozovat organismus a jeho orgány.
   (Ladislava Horáčková)

   chronologie, soubor časových vztahů mezi artefakty, sídelními celky, nalezišti, kulturami a
   obdobími. V paleolitu rozlišujeme chronologii absolutní (přímé datování přírodovědnými,
   zejména radiometrickými metodami) a relativní (definování vzájemných vztahů). (Jiří A.
   Svoboda)

   chryselefantina, z řeckého chrýsos, "zlato" a elefantiné, "slonovina", kombinace těchto dvou
   drahocenných materiálů užívaná k tvorbě především kultovních soch božstev v antickém Řecku.
   Nejznámější jsou chryselefantinové sochy vytvořené *Feidiem -- Athéna Parthenos pro Athény a
   Zeus pro Olympii. První doklady této techniky jsou známy z 6. století př. n. l. z Delf. Tento
   zvyk od Řeků v době císařské přejali i Římané. (Marie Pardyová)

   Chuang-che (Žlutá řeka), druhá největší čínská řeka (délka 5 464 km, povodí 750 tisíc km^2,
   průtok při ústí do Pochajského zálivu 2 500 m^3/s);  od pravěkých dob je jakousi životodárnou
   osou čínské kultury a civilizace. (Jaroslav Malina)

   chuang-ti ("svrchovaný císař"), titul vládce ve starověké Číně. (Jaroslav Malina)

   Chuang-ti, "Žlutý císař" (2696--2598 př. n. l.), podle čínské tradice legendární vládce, symbol
   moudrosti, později vydáván za zakladatele *taoismu, medicíny a tvůrce první ucelené učebnice
   sexuálního života. (Jaroslav Malina)

   Chubilaj (Kublaj-chán, 1260--1294), zakladatel mongolské dynastie *Jüan v Číně. (Josef Kolmaš)

   Chuejové (Chuej, Chuej-cu, Chuej-žen, Chuej-chuej, 8,612 milionu), ubikvitní nechanské etnikum
   Chuejů v ČLR, hlásících se k *islámu. (Josef Kolmaš)

   Chufu, egyptský panovník, druhý vládce 4. dynastie (26. století př. n. l.), stavitel Velké
   pyramidy v Gíze -- prvního divu starověkého světa. (Břetislav Vachala)

   ICN, viz Informační centrum nestátních neziskových organizací.

   icterus, žloutenka -- žluté zbarvení kůže a sliznic způsobené zvýšeným obsahem žlučového
   barviva bilirubinu v krvi. Jde o příznak, který může být vyvolán řadou onemocnění. Příčinou
   může být například hemolytický icterus, při němž se z hemoglobinu  uvolněné barvivo mění na
   barvivo žlučové. (Ladislava Horáčková)

   idealismus, ve filozofii směr, který považuje vědomí, myšlení a psychiku za prvotní, kdežto
   hmotu, přírodu, fyzický svět pokládá za druhotné, odvozené, závislé na vědomí; stojí v
   protikladu vůči materialismu. (Jaroslav Malina)

   identifikační destička, kovová destička vkládaná do rakve a obsahující nápis s důležitými
   údaji o zemřelém. (Josef Unger)

   identita, typické rysy jedince nebo skupiny, obvykle podmíněné sociálními charakteristikami.
   (Jaroslav Malina)

   ideologie, soustava názorů, idejí a teorií, zaměřená obvykle na problematiku vztahů,
   uspořádání a směřování společnosti. Sdílené představy nebo názory, jejichž smyslem je
   ospravedlňovat zájmy dominantních skupin ve společnosti. Nacházíme je ve všech společnostech,
   kde existuje systematická a pevně zakotvená nerovnost mezi skupinami lidí. (Marie Dohnalová)

   ideově tvůrčí pramen, pramen, zaměřený na odrážení a chápání skutečnosti, avšak neusilující o
   její kopírování. Takovými prameny jsou díla umělecké literatury a výtvarných umění, práce z
   oblasti filozofie a jiných věd, náboženské práce. Je to skupina pramenů, lišících se jak od
   pozůstatků, tak i od ústního podání. (Jaroslav Malina)

   Ífigeneia, dcera mykénského krále *Agamemnóna a jeho manželky *Klytaimnéstry. Když nemohlo
   řecké loďstvo odplout k Tróji (*Trója, *trójská válka) a marně čekalo v přístavu Aulidě na
   vhodný vítr, věštba odhalila, že se takto mstí Agamemnónovi bohyně *Artemis za to, že jí zabil
   posvátnou laň a že ji může usmířit a zachránit zdar výpravy, obětuje-li jí svou dceru
   Ífigeneiu. Jelikož vojsko vyžadovalo naplnění věštby, musel se Agamemnón podřídit a ta
   skutečnost se stala zdrojem rozpadu jeho rodiny a tragédií, které se v ní následně odehrály.
   Obětovaná Ífigeneia však o život nepřišla, protože ji z oltáře odnesla Artemis do své svatyně
   v Tauridě (na dnešním Krymu) a zde ji ustavila za svou kněžku. Jejím úkolem bylo obětovat
   bohyni každého cizince, který sem zavítá. Tento krvavý úkol se nemusel naplnit po sedmnáct
   let, ale když se v *Mykénách její mladší bratr Orestés pomstil za vraždu otce na Klytaimnéstře
   a jejím milenci *Aigisthovi, poradil mu *Apollón, že za matčinu prolitou krev se může očistit
   před Artemidinou sochou v Tauridě. Na cestě ho doprovázel jeho bratranec Pyladés. Oba cizinci
   měli být obětováni, když je však Ífigeneia poznala, rozhodla se s nimi uprchnout a na cestu
   s sebou vzala i Artemidinu posvátnou sochu. Přenesla ji do attického Braurónu a Artemidě,
   která se zřekla krvavých obětí, sloužila až do konce života. (Marie Pardyová)

   ikona, z řeckého eikón, "obraz". V křesťanské a především pravoslavné tradici tabulový obraz
   s portrétem Krista, Panny Marie, svatých nebo s vyobrazením křesťanských motivů a svátků.
   Ikony se malovaly enkaustikou a temperou na dřevě. Jejich tradice se rozvíjí v 5. a 6.
   století. Protože některým byl záhy přičítán posvátný charakter v rozporu s původními zásadami
   raného křesťanství, bylo proti nim zaměřeno obrazoborecké tažení (viz ikonoklasmus). Po
   obnovení úcty k obrazům v Byzanci roku 843 brzy některé z nich opět dosáhly mimořádné úcty a
   jejich posvátnost vyplynula z přesvědčení o jejich zázračných a ochranných schopnostech.
   (Jaroslav Malina)

   ikonografie, popis formy a obsahu obrazu, umělecké památky. Vysvětluje historické pozadí
   daného zobrazení a jeho vztahy ke konkrétnímu kontextu ve smyslu historickém, kulturním a
   sociologickém. Ikonografie jako uměnovědná metoda vznikla na začátku 19. století. Jejím úkolem
   je popis památky, interpretací jejího významu se zabývá ikonologie. (Jaroslav Malina)

   ikonoklasmus, "obrazoborectví", ideologické hnutí za očistu náboženské víry od obrazů v duchu
   původních anikonických představ rané křesťanské církve. Byla jím zasažena byzantská společnost
   v letech 726--843, kdy byly z výzdoby církevních ale i veřejných profánních staveb násilně
   odstraněny všechny obrazy znázorňující Krista a svaté a nahrazeny symbolickými motivy,
   například křížem apod. Z tohoto důvodu byly na území Byzance nenávratně zničeny všechny ikony,
   mozaiky a jiné artefakty z ranější doby. Dochovaly se ojediněle jen na územích, která do té
   doby od Byzance odpadla a ikonoklastické předpisy zde tudíž již neměly platnost -- například na
   Západě, zejména v italské Ravenně, v Malé Asii (klášter svaté Kateřiny na Sinaji, kostely
   v Sýrii a v Jordánsku). Protože obrazy v byzantské společnosti byly již hluboko citově
   zakořeněny, prosadilo se stanovisko ikonodúlů ("ctitelů obrazů") a i ikonoklastická krize
   skončila po více než sto letech opětovným vítězstvím sakrálních obrazů. Konec ikonoklasmu se
   od té doby ve východní Církvi slaví jako náboženský svátek. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Illapa, incký bůh počasí, hromu a blesku. (Oldřich Kašpar)

   iluminace, středověká výzdoba rukopisných kodexů -- iniciály, miniaturní marginální výzdoba,
   miniatury na okrajích listů nebo celostránkové obrazy; jejich autor se nazýval iluminátor.
   (Jaroslav Malina)

   impaktace, zaklínění, například zubu při anomáliích směru erupce. (Ladislava Horáčková)

   impressiones digitatae, otisky mozkových závitů na plochých kostech neurokrania. (Ladislava
   Horáčková)

   impresionismus (francouzsky impression, "dojem"), evropský umělecký směr poslední třetiny 19.
   a počátku 20. století, který byl reakcí na oficiální historizující a akademické výtvarné
   umění, na kritický *realismus a *naturalismus v literatuře a na neoromantismus v hudbě;
   původně vznikl ve francouzském malířství na konci 60. let 19. století. Jeho tvůrci byli Claude
   Monet (1840--1926), Pierre-Auguste Renoir (1841--1919) a Alfred Sisley (1839--1899), k nim se
   přidali Paul Cézanne (1839--1906), Edgar Degas (1834--1917), Camille Pissarro (1830--1903) a
   poprvé společně vystavovali v Paříži v roce 1874. Hnutí vstoupilo do historie s posměšným
   názvem, který označil "impresionisty" za malíře pouhých dojmů (podle Monetova obrazu
   Impression, soleil levant, 1882). Impresionisté se odvrátili od oficiálního akademismu a
   vytvořili osobitý styl, jež bývá považován za předěl mezi klasickým a moderním uměním.
   Preferovali smyslové vjemy před intelektuálním pojetím, snažili se zachytit atmosféru
   prchavých okamžiků, okamžitou náladu duše. Zavedli malování v plenéru, hlavním námětem se
   stala krajina s typickými motivy vln, vodní hladiny, chvějivého světla, oblaků, větru, kouře,
   mlhy, jiskření sněhu, slunečního svitu. Základním výrazovým prostředkem impresionistických
   malířů byly barvy slunečního spektra (červená, modrá, žlutá), posílené o takzvané doplňkové
   barvy (zelená, oranžová, fialová). Šlo vlastně o aplikaci Newtonova objevu, že barva je
   určitou podobou světla a že přírodní světlo je směsicí všech barev spektra. Základní metodou
   bylo nanášení oddělených barevných skvrn viditelnými tahy štětce. Spojením skvrn v divákově
   sítnici měl vzniknout světelný dojem, výsledný tvar a tón. Důsledným domyšlením zásad
   impresionismu jsou proslulé série Clauda Moneta, který maloval jeden námět za různé světelné
   konstelace (nejznámější cykly Rouenské katedrály; Stohy; Lekníny). Pierre-Auguste Renoir se
   více než ostatní impresionisté zabýval ženskou postavou, a tak spojil impresionismus s
   dlouholetou uměleckou tradicí, jež oslavovala fyzickou krásu (akty Koupající se ženy, 1885;
   Akt na slunci, 1876; Spánek po koupeli; Gabriela v rozhalené blůze; Koupající se žena
   s rozpuštěnými světlými vlasy, 1902--1905). Edgar Degas také zobrazoval lidská těla, ale zcela
   jinak než Renoir. Místo nymf s hebkými těly kreslil obyčejné ženy v překvapivých pózách, jeho
   obrazy odhalují smyslná zákoutí, nepůsobí však eroticky (prostitutky, ženy při toaletě,
   baletky v netanečních postojích). Na poslední výstavě impresionistů v roce 1886 vystavil řadu
   obrazů pod souhrnným názvem "Sled ženských aktů, jež se koupají, myjí, suší, utírají, češou
   nebo se dávají česat". Největší zájem však Degas věnoval zachycení pohybu. Proto se k námětům
   z dostihů, baletu a cirkusů vrací v mnoha variacích. Představitelem českého impresionistického
   malířství byl mistr krajinomalby Antonín Slavíček (1870--1910). Nejtypičtější impresionistické
   obrazy zachycují nikoli napětí a drama, nýbrž okamžiky šťastného souznění lidského nitra se
   světem, vytvářejí barevnou poezii a hudbu. V poezii a hudbě se impresionismus zase inspiroval
   vizuálními vjemy. V literatuře je charakterizován jemnou senzibilitou, zaměřením na detaily a
   letmé momenty vystihující neopakovatelnou náladu chvíle, důrazem na lyrický účinek, podpořený
   často hudebními prvky. Impresionismem byli zejména ovlivněni ve Francii Paul Verlaine
   (1844--1896), v Německu Detlev von Liliencron (1844--1909), v Rakousku Hugo von Hofmannsthal
   (1874--1929), v Itálii Gabriele d'Annunzio (1863--1938), v Rusku Boris Konstantinovič Zajcev
   (1881--1972), v českém prostředí Karel Hlaváček (1874--1898), Vilém Mrštík (1863--1912), Antonín
   Sova (1864--1928), Růžena Svobodová (1868--1920), Fráňa Šrámek (1877--1952). Impresionismus se
   jako směr uplatnil i v hudbě, kde se stejně jako malířství a literatura snaží postihnout
   neopakovatelnost prchavé chvíle. Typické je zaměření na barvu zvuku, neurčitě členěná melodie,
   rozmanitá rytmika (inspirace hudbou Dálného východu), jemné dynamické odstíny. Důležité
   inspirační zdroje skladatelé nacházeli v tvorbě "prokletých básníků", kteří obraceli pozornost
   ke zvukové podobě slova. Zakladatelem hudebního impresionismu byl francouzský skladatel Claude
   Debussy (1862--1918). K jeho stěžejním dílům patří Preludium k Faunovu odpoledni (1894),
   klavírní cykly Estampes ("Rytiny", 1903), Images ("Obrazy", 1905--1907), Preludia (1910, 1913).
   Impresionistická imaginace a propojení smyslových vjemů se zračí i v názvech částí cyklů,
   například Zahrady v dešti, Odrazy ve vodě, Zvony pronikající listím, Zvuky a vůně chvějící se
   ve večerním vzduchu, Ohňostroj. Impresionismus se bohatě uplatnil též v tvorbě francouzského
   skladatele Maurice Ravela (1875--1937). Krásnou ukázkou impresionistického pojetí jsou klavírní
   díla Zrcadla (1905) a Vodotrysky (1901), uvedené mottem z básníka Henriho de Regniera "Bůh řek
   se směje z vody, která ho lechtá". (Jaroslav Malina)

   imunita, obrana proti cizorodým látkám pomocí imunitního systému. (Ladislava Horáčková)

   imunoprecipitace, reakce protilátky s příslušným antigenem formou vysrážení. (Ladislava
   Horáčková)

   Inanna, Ištar, sumerská bohyně lásky a plodnosti z města *Uruku v jižní Mezopotámii. Byla
   uctívána již od konce 4. tisíciletí př. n. l. Představovala i jakýsi vzor, model či normu
   lidského sexuálního a erotického chování i milostné etikety. Často střídala a opouštěla své
   partnery a dokázala se mstít celé zemi, když byla ve spánku zneuctěna (například v eposu
   Inanna a Šukaletuda). (Blahoslav Hruška)

   incest, ...

   incestní tabu, zákaz pohlavního styku mezi blízkými příbuznými, většinou nadpřirozeně
   sankcionovaný; kdo jsou tito blízcí příbuzní, je kulturně definováno a variováno (viz
   klasifikační příbuzní). (Jaroslav Skupnik)

   incize, naříznutí, chirurgické otevření kůže, chorobného ložiska a podobně. (Ladislava
   Horáčková)

   indeterminismus, filozofické učení, které podmíněnost a příčinnost jevů v přírodě a ve
   společnosti buď omezuje, nebo dokonce vylučuje; stojí v protikladu k *determinismu. (Jaroslav
   Malina)

   Indiáni Severozápadního pobřeží, skupiny obývající úzký pás pevniny prostírající se mezi mořem
   a Kordillerami a blízké ostrovy Severní Ameriky. Jsou proslulí svým řezbářstvím. Počítají se
   k nim kmeny Haida, Tlingit, Kwakiutl, Nutka, Bela Kula, Bela Bela, Sališ a další. (Josef
   Kandert)

   Indie, od nebetyčných himálajských vrcholů, jejichž bariéra zachycuje životadárnou vláhu
   monzunových mračen, zavlažujících poloostrov Přední Indie, až po mys panenské bohyně Kumárí,
   kde se stékají vody tří oceánů, a od vyprahlých pustin a rozeklaných horstev na afghánském
   pomezí až po zelenavé džungle a říční delty na východě se rozprostírá geograficky, etnicky,
   jazykově a kulturně rozmanitý indický subkontinent, jemuž je přes všechnu mnohotvárnost,
   různorodost až rozporuplnost společný jediný étos, jednotný světový názor a životní styl,
   který nám dovoluje hovořit o indické kultuře jako o "jednotě protikladů". Jako perlový
   přívěsek přiléhá k indickému poloostrovu na jihovýchodě ostrov Lanka, bájný Serendib arabských
   mořeplavců a pro Evropany Cejlon, jehož přírodní ráz i civilizační vývoj rovněž prozrazují
   úzkou přináležitost k indickému kulturnímu okruhu. Přestože první doklady o přítomnosti
   člověka na indickém subkontinentu pocházejí již z doby před půl milionem let a archeologické
   nálezy dokládají rozvoj vyspělých zemědělských populací v Balúčistánu a Sindhu v 7.--6.
   tisíciletí př. n. l., vlastní počátky indické civilizace jsou spojeny až s objevem
   protohistorické kultury poříčí Indu, pojmenované podle prvního známého naleziště Harappy v
   dnešní pákistánské provincii Paňdžábu kulturou harappskou. Harappané žili v architektonicky
   pečlivě rozvržených sídlištích městského typu, protkaných pravidelnou sítí pravoúhle se
   křižujících ulic, v domech z pálených cihel, vybavených koupelnami a občas i splachovacími
   záchody, napojenými na důmyslnou veřejnou kanalizační síť. Na území, jež od íránských hranic
   na západě až po oblast Dillí a od horských podhůří Himálaje téměř až k pramenům Gódávarí na
   poloostrově Přední Indie zaujímá rozlohu bezmála 1,5 milionu kilometrů čtverečních,
   archeologické průzkumy postupně odhalily kolem 1 400 sídlišť (917 v Indii, 481 v Pákistánu a 1
   v Afghánistánu), která jen s drobnými obměnami vykazují příslušnost k jediné civilizaci, jejíž
   jednotlivé fáze lze datovat do doby mezi 32. a 16. století př. n. l. Naleziště harappské či
   protoindické civilizace, k nimž patří vedle již zmíněné Harappy zejména Móhandžódaró (tradičně
   a asi nesprávně překládané "Pahorek mrtvých") na pravém břehu řeky Indu, vykazují nápadnou
   kulturní uniformitu, jež je patrná v celé oblasti geografického rozšíření této kultury
   prakticky po celou dobu jejího trvání. Objevy nových archeologických nalezišť a systematicky
   prováděné výkopy, jež po vyhlášení nezávislosti Indie a Pákistánu nabyly na intenzitě, však
   postupně mění mnohé z doposud obecně přijímaných představ. Jak ukázalo satelitní snímkování
   oblasti, největší soustředění harappských sídlišť nevykazuje údolí Indu, ale vyschlé koryto
   jiného vodního toku, jenž v indické Harijáně a na území Rádžasthánu nese jméno Ghaggar, v
   pákistánském Bahávalpuru se jmenuje Hakra a bývá ztotožňován s mytickou Sarasvatí. Nové nálezy
   zpochybnily tvrzení o naprosté kulturní uniformitě harappské kultury, o autokratickém způsobu
   vlády, o postavení Harappy a Móhandžódara jako dvou hlavních měst jediné říše a mnohé z
   dalších přežívajících hypotéz. Proto se množí hlasy, jež volají po zásadní revizi nejstarších
   indických dějin a požadují, aby tato nejrozsáhlejší protohistorická městská civilizace světa
   nesla jméno civilizace povodí Indu-Sarasvatí. Nálezy charakteristických pečetí a dalších
   předmětů harappského původu na různých místech Mezopotámie a v oblasti Perského zálivu spolu s
   údaji klínopisných pramenů svědčí o úzkém obchodním spojení mezi kulturou poříčí Indu a
   městskými státy v povodí Eufratu a Tigridu ve 3.--2. tisíciletí př. n. l. S obchodní aktivitou
   Harappanů zřejmě úzce souviselo používání pečetidel. Jejich otiskem do hliněných pečetí
   kupecké domy stvrzovaly pravost zásilek zboží a významní občané tak označovali svůj majetek.
   Tato pečetidla, jichž se dosud podařilo objevit asi tři tisíce, mají nejčastěji čtvercový či
   obdélníkový tvar, jsou většinou zhotovena ze steatitu vytvrzeného vypálením a zdobeného
   reliéfním vyobrazením zvířat, antropomorfních postav a ikonografických motivů. Velká většina
   pečetidel nese stručné nápisy v neznámém jazyce a písmu, jejichž délka nepřesahuje dvacet
   znaků. Přes veškeré pokusy o jejich rozluštění se doposud podařilo prokázat jen to, že se
   psaly zprava doleva a že původně piktografické písmo postupně získalo sylabicko-ideografický
   charakter. Počítačová analýza harappských nápisů a jejich srovnání s písemnými památkami
   z různých jazykových skupin ukázaly nápadné strukturální podobnosti těchto záznamů s
   drávidskými jazyky, což vedlo některé luštitele k dosud málo přesvědčivým pokusům
   interpretovat protoindické texty jako archaickou formu tamilštiny; teorie o pradrávidském
   původu Harappanů však získává rostoucí počet zastánců. Jiné hypotézy naopak spojují nositele
   harappské civilizace s obyvatelstvem indoevropského původu, příbuznými védských Árjů, a při
   luštění vycházejí z předpokladu, že jazyk těchto památek je jen starobylou formou mantrového
   dialektu, předchůdcem klasického sanskrtu. Nelze vyloučit ani možnost, že Harappané patřili ke
   zcela neznámé skupině praobyvatel Indie, kteří postupně vymřeli či byli beze zbytku pohlceni
   pozdějšími přistěhovalci, a že při neexistenci bilingvy, paralelního textu ve známém jazyce či
   písmu, se tajemství protoindických nápisů nikdy nepodaří rozšifrovat. Postupný úpadek
   harappských měst, který je patrný od 19.--18. století př. n. l., a konečný zánik civilizace
   poříčí Indu badatelé donedávna spojovali s působením vnějších vlivů, s vpády barbarských
   plemen, popřípadě přímo s invazí indoevropských kmenů do Poindí v polovině 2. tisíciletí př.
   n. l. Přímou příčinnou souvislost mezi zničením této kultury a kolonizací subkontinentu
   védskými Árji se však nepodařilo prokázat: příznaky počínající krize protoindické civilizace
   jsou patrné již dlouho před příchodem Indoevropanů a mohly souviset s náhlým zhoršením
   životního prostředí či nějakou živelní pohromou anebo zhoubnou epidemií. Podle některých
   autorů došlo k vyčerpání přírodních zdrojů Poindí, spojenému s hromadným vystěhovalectvím na
   jih k moři, do oblasti Paňdžábu a do údolí Gangy. Tyto vnější příčiny ovšem nevylučují
   současný tlak zvenčí, ze strany kočovných nájezdníků a přistěhovalců ze severozápadu, kteří v
   několika migračních vlnách počali postupně pronikat na indický subkontinent. Nově příchozí,
   kteří sami sebe nazývali Árjové ("vznešení", "urození"), původně tvořili součást rozsáhlé
   indoíránské pospolitosti, po jejímž rozpadu se jednotlivé pastevecké kmeny někdy na přelomu 3.
   a 2. tisíciletí př. n. l. daly do pohybu a z dosavadních sídel v jihoruských stepích zamířily
   přes Střední Asii, Írán a Afghánistán do Indie. V indoganžské nížině archeologické výzkumy
   prokázaly přítomnost nového lidu zhruba od poloviny 2. tisíciletí př. n. l.: je spojován s
   rozšířením kultury šedé malované keramiky, jejíž nositelé se zabývali lovectvím, chovatelstvím
   koní, rohatého skotu, ovcí a koz, pěstovali rýži, ječmen a pšenici, užívali měděné, v mladším
   stadiu též železné nástroje a bydleli v sídlištích obklopených kamennými nebo hliněnými valy.
   Na mnoha místech jsou tato sídla promísena s pozůstatky pozdně harappského osídlení, jinde se
   objevují v sousedství nalezišť eneolitické kultury měděných depotů a okrové keramiky
   (1600--1100 př. n. l.), za jejíž tvůrce jsou považováni Mundové, žijící na východní periferii
   harappské říše, případně lidé kultury černočervené keramiky, tradičně spojované s Drávidy.
   Poznatky získané archeologickými výzkumy doplňují údaje prvních literárních památek, jež po
   sobě předkové indoevropských Indů zanechali, sbírek hymnických zpěvů a obětních průpovědí,
   označovaných souborným názvem védy (doslova "vědění"). Védské texty, které vznikaly někdy od
   poslední čtvrtiny 2. tisíciletí př. n. l., sestávají hlavně z oslavných a prosebných hymnů,
   jimiž se Árjové obraceli k všemocným bohům svého panteonu, rituálních formulí, používaných při
   oběti, stejně jako kleteb a magických zaklínadel, jež měly zaplašit zlé síly a zajistit
   uctívači zdar. Obsahují však zároveň bohatství údajů o způsobu života, materiální kultuře a
   světonázorových představách indoárijských kmenů i o průběhu jejich pronikání na subkontinent.
   Védské sbírky, sestavené v takzvaném mantrovém dialektu, jazyce příbuzném staroíránské avestě,
   byly po dlouhou dobu uchovávány pouze ústním podáním a v písemné podobě byly zaznamenány
   teprve v průběhu křesťanského letopočtu. Nejstarší zmínky o užívání písma pocházejí z první
   poloviny 1. tisíciletí př. n. l., ale žádné písemné doklady z té doby se nedochovaly.
   Nejstaršími psanými památkami objevenými na indické půdě byly teprve skalní a sloupové nápisy
   panovníka z dynastie Maurjů Ašóky (273--232 př. n. l.), jehož říše zahrnovala s výjimkou
   nejjižnějšího cípu Indie prakticky celý subkontinent. K zaznamenání Ašókových ediktů bylo
   použito upravené podoby aramejského písma, zvané kharóšthí,  rozšířené hlavně na severozápadě
   Indie, ale především písma bráhmí, jež se později stalo základem většiny indických grafických
   systémů. V průběhu historického období byl jihoasijský subkontinent vystaven nesčetným
   dobyvačným vpádům a migračním vlnám, v jejichž průběhu se rodila ona příslovečná protikladná
   jednota indické civilizace. Její výslednou podobu výrazně poznamenali baktrijští Řekové,
   Skythové, Parthové a Kušáni, bílí Hunové či Hefthalité, arabští nájezdníci i mořeplavci,
   turečtí, perští a mongolští dobyvatelé, stejně jako evropští kolonizátoři. Také jejich
   zásluhou vykazuje indické obyvatelstvo takovou pestrost etnických typů, vyznává takovou šíři
   náboženských kultů, hovoří tak mnoha rozmanitými jazyky, zachovává tolik rozličných zvyků,
   dodržuje takové množství posvátnou tradicí posvěcených společenských příkazů, zákazů, omezení
   a zvyklostí. Maurijská říše za Ašóky představovala nadlouho jediný pokus sjednotit území
   subkontinentu v jednotný politický celek. Po jejím rozpadu ve 2. století př. n. l. ovládla
   Poganží a přilehlé části severní Indie dynastie Šungů, jejichž království však postupně
   podlehlo útokům řecko-baktrijských vládců ze severozápadu, rozpínavosti Kalingy na jihovýchodě
   a nepřátelství států severního Dakšinu a po krátkém mezivládí dynastie Kánvů roku 28 př. n. l.
   zaniklo. Migrace nomádských hord z mongolských stepí a z oblasti čínského Turkestánu ve 2.
   století př. n. l. uvedla do pohybu rozsáhlé stěhování národů, v němž sehrál klíčovou roli kmen
   Jüe-č'; ten pod tlakem hunských kmenů opustil své kášgarské pastviny, při postupu na západ
   vytlačil z oblasti Aralského jezera Skythy (v indických pramenech jsou označovaní jako
   Šakové), kteří zase hledali útočiště v Parthii, Baktrii a počátkem 1. století př. n. l.
   pronikli až do severozápadní Indie. Konec panství šackých vladařů (kšatrapů) učinila další
   invaze nájezdníků ze střední Asie, zřejmě jedné z odnoží Jüe-č', kteří na přelomu letopočtu
   vtrhli do Baktrie, smetli moc Řeků, Šaků i Parthů a položili zde základy mocné říše Kušánů
   (asi 78--230 n. l.). Na jihu subkontinentu se od počátku letopočtu samostatně rozvíjela
   svébytná kultura, zcela nezávislá na severoindických vzorech, jejímiž nositeli byli drávidští
   Tamilové. Původ Tamilů, stejně jako podíl drávidského etnického a jazykového elementu na
   utváření indické civilizace dosud zůstávají obestřeny tajemstvím. Archeologické a lingvistické
   doklady však naznačují možnost rozšíření "lidu černočervené keramiky", spojovaného s Drávidy,
   z jeho původní pravlasti kdesi mezi východní Afrikou, jižní Arábií, Perským zálivem a
   severovýchodním Íránem do oblasti Poindí a jeho prvních kontaktů s harappskou kulturou někdy
   na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. S rozpadem tohoto kulturního centra a migrací pozdních
   Harappanů, vytlačovaných pronikáním árijských kmenů na východ a jihovýchod, pak mohl souviset
   i pohyb Drávidů na jih. Ten pak zde vedl ke vzniku vyspělé neárijské civilizace, jíž byl
   vlastní specifický světový názor i životní styl. Období roztříštěnosti Indie na řadu drobných
   státních útvarů přerušila ve 4. století n. l. dynastie Guptovců (320 až asi 550), za jejíž
   vlády staroindická civilizace dosáhla klasického vrcholu svých tvůrčích sil. Svědčí o tom
   široký rozvoj řemesel a obchodu, vědy, vzdělanosti, literární tvorby i výtvarných umění. Od
   poloviny 5. století je však guptovská říše nucena čelit vpádům kočovných kmenů z mongolských
   stepí, bílých Hunů (Hefthalitů), kteří se nakrátko stali pány celé indoganžské nížiny. Po
   Guptovcích se již žádnému jednotlivci ani panovnickému rodu nepodařilo sjednotit celý
   subkontinent "pod jediným královským slunečníkem"; jediným severoindickým vladařem, jehož říše
   dosáhla většího rozsahu, se stal Harša z rodu Pušjabhútiů (606--647), jenž pod svou mocí
   sjednotil obrovské území od Himálaje po řeku Narmadu a od Káthijávárského poloostrova až po
   pobřeží Bengálského zálivu. Záhy po Haršově smrti se však jeho říše opět rozpadla na množství
   často znepřátelených států, jejichž opětovné sjednocení v jeden politický celek se podařilo
   teprve na počátku 13. století muslimským dobyvatelům. Dillíský sultanát, který roku 1206
   založil místodržící a vojevůdce ghazenského sultána Kutbuddín Aibak, v polovině 14. století
   ovládal značnou část indického poloostrova. V důsledku vpádu Tímúra (Tamerlána), vládce
   Samarkandu, jenž roku 1398 dobyl a zpustošil Dillí, se panství tureckoafghánských sultánů
   prakticky rozpadlo a jednotlivé provincie se osamostatnily pod vládou místních dynastií. O
   odstranění politické rozdrobenosti Indie a postupné sjednocení takřka celého subkontinentu se
   zasloužila teprve mongolská dynastie Velkých Mughalů, jež se ujala vlády v Dillí roku 1526.
   Moc a celistvost mughalské říše v 17. a 18. století vážně narušila četná povstání a v
   okrajových částech impéria znovu zvítězily odstředivé tendence. Nejmocnějším soupeřem Mughalů
   se stali Maráthové, kteří v 17. století na území Maháráštry a velké části severní Indie
   vytvořili vlastní samostatný stát. Zároveň do vývoje v zemi počala výrazně zasahovat
   koloniální expanze evropských obchodních společností, zejména Nizozemců, Britů a Francouzů,
   jejichž hospodářské zájmy stále více přerůstaly v mocenské a teritoriální ambice. Jejich
   mocenské soupeření, jež vyplnilo značnou část 18. století, skončilo triumfem britské
   Východoindické společnosti, jež zkonzolidovala svou moc ovládnutím Bengálska (v bitvách u
   Palásí 1757 a u Baksaru 1764), v sérii válek si podmanila Maisúr (1799), anektovala
   jihoindický Karnátak (1802), rozdrtila maráthský svaz (1818), zbavila samostatnosti říši sikhů
   (1849) a otevřela si cestu ke kolonizaci celé Indie. Opozice místních velmožů, odpor
   obyvatelstva proti cizím vládcům a nespokojenost v koloniální armádě vyústily v roce 1857 ve
   velké indické povstání, jež si kladlo za cíl ukončit britské panství a obnovit moc mughalských
   císařů. Potlačení vzpoury provázely administrativní a konstituční reformy: roku 1858 přešla
   správa Britské Indie z rukou Východoindické společnosti přímo pod britskou korunu, došlo k
   reorganizaci indické armády i ke změně politiky vůči knížecím státům. Koncem 19. století
   získalo rozvíjející se národní hnutí významnou politickou základnu v Indickém národním
   kongresu, který se již v letech 1905--1908 postavil do čela hnutí na podporu domácího průmyslu
   (svadéší) a vyhlásil požadavek politické autonomie jako předstupně úplné nezávislosti
   (svarádž). Po 1. světové válce přešlo vedení osvobozeneckého zápasu do rukou Móhándáse
   Karamčanda Gándhího, jenž veřejná vystoupení proti koloniálnímu režimu organizoval jako
   nenásilné kampaně občanské neposlušnosti. Britské panství v Indii definitivně skončilo 15.
   srpna 1947, kdy byla země rozdělena na dva samostatné státy, Indický svaz a Pákistán. (Jan
   Filipský)

   indikace, rozhodný důvod či soubor okolností, vyžadující určitý léčebný nebo diagnostický
   postup. (Ladislava Horáčková)

   individualismus, etický a politický princip preferující jedince (individual) a jeho autonomii
   vůči společnosti nebo kolektivu (opakem je kolektivismus, viz). (Jaroslav Malina)

   individuální fitness (klasická neodarwinistická koncepce), míra uplatnění genotypu jedince v
   populaci prostřednictvím reprodukce a následného přírodního výběru; má spíše teoretický než
   praktický význam. (Václav Vančata)

   indukce, typ úsudku a metoda zkoumání, při níž se z jedinečných výroků usuzuje na obecný
   závěr; představuje přechod od zvláštního k obecnému. (Jaroslav Malina)

   industrie (kamenná), soubor kusů suroviny, polotovarů i hotových nástrojů, dokládající jednak
   výrobní činnosti (funkční aspekty, viz technologie), jednak kulturní tradici (styl, viz
   typologie). (Jiří A. Svoboda)

   infanticida (infanticidium), 1. usmrcování dětí, především novorozenců, jako regulace
   přírůstku populace. Může jít i o chování, které způsobí bezprostřední smrt embrya či
   novorozence závislého na rodičovské péči. Někdy se zabití dítěte označuje jako neonaticida a
   infanticidium je označení pro vraždu (nemanželského) novorozeněte vlastní matkou (Josef
   Unger). 2. V primatologii: zabíjení nebo brutální (subletální) zraňování mláďat stejného
   druhu. Mnozí ekologové soudí, že se v některých případech přímo jedná o reprodukční strategii
   vysoce postavených jedinců, kteří likvidují potomky svých konkurentů. (Václav Vančata)

   infarkt kostní,  odumření kostní tkáně, které vzniká na základě uzávěru přívodné tepny,
   zásobující danou část kostní tkáně krví. (Ladislava Horáčková)

   infarkt myokardu,  odumření části srdeční svaloviny v důsledku přerušení cévního zásobení.
   Příčinou bývá uzávěr věnčité tepny, nejčastěji při její arterioskleróze. (Ladislava Horáčková)

   infibulace (latinsky fibula, "spona"), zašití, zasponkování nebo svázání ženských či mužských
   genitálií s cílem zabránit souloži nebo onanii. (František Vrhel)

   informace, sdělení, zpráva, v užším smyslu však zpravidla obsah (poučení ze sdělení či zprávy
   významné pro komunikaci); v matematice vyjadřuje míru neurčitosti jevu. (Jiří Sedlák)

   Informační centrum nestátních neziskových organizací (zkratka ICN), vzniklo po roce 1990 též
   díky zahraniční finanční pomoci, v současnosti je spojeno s akademickým centrem a provozuje
   knihovnu pro veřejnost; pořádá semináře pro nestátní neziskové organizace; zprostředkovává
   odborné konzultace s právníky, vydává informační publikace a časopis *Grantis a podporuje
   *Klub Informačního centra nestátních neziskových organizací. Kontakt: Informační centrum
   nestátních neziskových organizací, Malé náměstí 12, 110 00 Praha 1, e-mail: icn@icn.cz. (Marie
   Dohnalová)

   informatika, vědní disciplína zabývající se metodami, prostředky a technikami zpracování
   informací, zahrnuje studium procesu výpočtů jako algoritmických procesů pracujících s různými
   druhy objektů, kódování a také kryptografii, automatizaci procesu výpočtů a studium syntaxe a
   sémantiky jazyků jeho popisu, a obecně otázky reprezentace, uchování, přenosu a zpracování
   informace; jako samostatná disciplína se informatika vyčlenila v šedesátých letech zejména pak
   v anglosaských zemích, a to pod názvem Computer science; toto označení v sobě obvykle nese
   větší důraz na teoretické otázky, v češtině bývá v takovém kontextu užíván termín matematická
   informatika. (Jaroslav Malina)

   infra-, latinská předpona označující "pod, vespod".

   infrakce, nalomení kosti. (Ladislava Horáčková)

   infule, viz mitra.

   inhumace, pohřeb nespáleného těla. (Josef Unger)

   iniciace, zasvěcení. Zpravidla jde o označení přechodu z jedné sociální kategorie do druhé;
   nejznámějšími jsou patrně iniciace dospělosti či obřady mužství a ženství, obvykle spjaté
   s fyzickými a psychickými zkouškami či modifikacemi. (František Vrhel)

   iniciační obřad, ...

   inka, titul inckého vládce, odpovídající českému pojmu "král", "panovník". (Oldřich Kašpar)

   inkluzivní fitness (celková populační fitness), vychází z interpretace teorie přírodního
   formulované Waddingtonem a výsledků moderní molekulární genetiky. Předpokládá působení
   přírodního výběru i na populační úrovni a vysvětluje geneticky i takové mechanismy, jako je
   altruismus nebo příbuzenská selekce, které klasický neodarwinismus nebyl schopen objasnit.
   (Václav Vančata)

   Inkové (Inca, kečuánsky "Urozený"), etnikum, jež žilo v horském údolí *Cuzka na jihu
   peruánských And v sousedství dalších asi patnácti kečujských (*Kečuové) a několika aymarských
   (*Aymarové) skupin. Původně nevýznamné etnikum, které postupně ovládlo celou oblast. Nejdříve
   si podrobili nejbližší sousedy a pak vybudovali nejmocnější říši celé Ameriky Tahuantinsuyu
   ("Země čtyř světových stran"). Jejich civilizace, nazývaná  imperiální, proslula propracovanou
   organizací. Na počátku 16. století došlo k občanské válce mezi legitimním vládcem *Huáscarem a
   jeho bratrem *Atahualpou. Po vítězství uzurpátora Atahualpy se objevili Španělé vedeni
   Franciscem Pizarrem. Pizarrovi se podařilo Atahualpu zajmout a v roce 1533 jej nechal
   popravit. Atahualpova smrt znamená faktický konec jedné z nejvýznamnějších kultur
   předkolumbovské Ameriky. (Oldřich Kašpar -- Jaroslav Malina)

   inkubační doba, různě dlouhý interval mezi proniknutím infekčního zárodku do lidského
   organismu a rozvojem příznaků nemoci. (Ladislava Horáčková)

   insepultus, nepohřbený mrtvý. (Josef Unger)

   insignie funerální, viz funerální insignie.

   instituce, sociální útvary s širokým spektrem interpretace: a) obecně sociální útvary, které
   vykonávají pro společnost významné úkoly a funkce (stát, rodina, soudy, školy, armáda i
   církev); b) byrokratické, hierarchické sociální útvary, které nahrazují samosprávné aktivity.
   Ovlivňují uspořádání mezilidských vztahů, regulují lidské činnosti a chování. (Marie
   Dohnalová)

   intaglio, italsky, řezaná gemma s vyhloubeným reliéfem. Užívá se do pečetních prstenů.
   Intaglie, u nichž obraz znázorněného motivu vzniká až otiskem do pečetního vosku nebo sádry,
   se zhotovovaly z jednobarevných polodrahokamů, v antice především z karneolu. (Jaroslav
   Malina)

   intaktní, nedotčený, neporušený.

   integrace [fyziologicky], sladění různých orgánových funkcí; řízení na úrovni organismu.
   (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   integrální antropologie, pojetí antropologie propojující poznání biologické a socio-kulturní
   antropologie; viz biologicko-socio-kulturní antropologie, obecná antropologie. (Jaroslav
   Malina)

   interglaciál, meziledová doba provázená vlhkým a teplým klimatem a v Evropě i rozšířením
   smíšených lesů; sedimentace je omezená, na starších sedimentech se tvoří půdy, dále vznikají
   travertiny, jezerní sedimenty aj. (Jiří A. Svoboda)

   interpleniglaciál, teplejší a vlhčí výkyv v rámci vrcholného glaciálu, ve sprašových sériích
   charakterizovaný tvorbou slabě vyvinutých půd. (Jiří A. Svoboda)

   intersexualita, mezipohlavnost, pojem zavedený 1915 Richardem Goldschmidtem, který na základě
   vlastních výzkumů zjistil existenci sexuálních mezistupňů, že pohlaví určené zděděnými
   chromozomy se může v průběhu embryonálního vývoje změnit -- že mezi jedním a druhým pohlavím se
   mohou vyskytnout všechny přechodové stupně. Pojem intersexualita použil ženský lékař P. Mathes
   i na lidskou typologii ve své práci z roku 1924 Konstitutionstypen des Weibes, insbesondere
   des intersexuellen Typus. (František Vrhel)

   Inti, incký bůh Slunce. (Oldřich Kašpar)

   intra-, latinská předpona označující "uvnitř, dovnitř".

   intraartikulární, nitrokloubní. (Ladislava Horáčková)

   intrakraniální, nitrolební. (Ladislava Horáčková)

   intrauterinní, nitroděložní. (Ladislava Horáčková)

   intravitální, vyskytující se během života. (Ladislava Horáčková)

   introcise, viz sexuální mutilace.

   intromise (primatologie), zavedení penisu při *kopulaci. Při sociálních formách využívajících
   kopulaci jako rituální formu chování většinou nedochází k intromisi vůbec nebo není úplná, a
   pokud dojde k plné intromisi *penisu, nedochází k *ejakulaci. Také počet kopulačních pohybů je
   nižší než při heterosexuální reprodukční kopulaci. (Václav Vančata)

   intuice, postižení pravdy, respektive rozřešení problému prostřednictvím bezprostředního
   nazírání bez předchozího logického důkazu a bez vědomé racionální poznatelnosti cest, které k
   ní vedly, jakkoli je zákonitým projevem poznávacích procesů; ve vědomí se objevuje jen
   výsledek, který může, ale též nemusí pravdu postihovat; pravdivost intuice je nutno prokázat
   logickými důkazy. (Jaroslav Malina)

   invence, důvtip, nápad, vynalézavost. (Jaroslav Malina)

   inventář [archeologie], všechny věci, nacházející se v *uzavřeném komplexu jako je hrob) nebo
   *polouzavřeném komplexu (jako je *kulturní vrstva). (Jaroslav Malina)

   involuce, věkové období prvých nastupujících známek stáří. Nepřesně určený věk "kolem
   padesátky" a výše. (Jaroslav Zvěřina)

   involucrum,  opouzdřený ("zarakvený") sekvestr. (Ladislava Horáčková)

   Iokasté, manželka thébského krále Láia, matka a později i manželka *Oidipova. Když se
   dozvěděla o tom, že se stala ženou vlastního syna, spáchala sebevraždu. Její skvělou
   charakteristiku podal básník *Sofoklés v tragédii Král Oidipús. Sigmund *Freud použil její
   příklad pro vysvětlení některých abnormálních incestních pocitů ve vztazích mezi rodiči a
   dětmi. (Marie Pardyová)

   Iónie, část řeckého světa, kde sídlili příslušníci kmene Iónů, to znamená řecké ostrovy v
   Egejském moři a západní pobřeží Malé Asie s hlavními lokalitami Milétem, Smyrnou a Efesem.
   Maloasijská Iónie se stala díky svým stykům s vyspělejšími východními kulturami, u nichž se v
   mnohém inspirovala, kolébkou řecké vědy a filozofie. Ta je výsledkem tvůrčího střetu logicky
   myslícího řeckého Západu a staré kulturní tradice Orientu. (Marie Pardyová)

   Iónové, příslušníci jednoho ze tří nejvýznamnějších historických kmenů tvořících řeckou
   populaci v 1. tisíciletí př. n. l. (Dórové, viz, Iónové a Aiolové, viz). (Marie Pardyová)

   iónský sloh, specifika architektury v iónském prostředí na řeckých ostrovech a maloasijském
   pobřeží vyplývala z toho, že nebyla podřízena tak strohé geometrické abstrakci jako *dórský
   řád na řecké pevnině, ale vycházela ze stylizace určitých přírodních a vegetabilních prvků.
   Připomínají je voluty hlavic i bohatá ornamentika. Z tohoto důvodu je někdy iónský řád
   označován jako ženský a dórský jako mužský. (Marie Pardyová)

   ipsace, sebeukájení, masturbace. (Jaroslav Zvěřina)

   Írán, Přírodní prostředí Íránu (Persie) a okolních oblastí je místy plné nepředvídatelných
   nástrah a mimořádných kontrastů. Zatímco některé části západu a jihozápadu Íránu v blízkosti
   řek a vodních zdrojů jsou úrodné a v různých údobích historie i přelidněné (Esfahánská oáza,
   Fárs a jiné), jeho východní oblasti, tvořící více než polovinu země, se skládají z několika
   obávaných pouští, což je prostor prakticky neobyvatelný. Příhodnější horské svahy s vegetací
   poskytovaly možnosti chovu drobného skotu, což dalo určité pravidelné impulsy rytmu života
   chovatelů. Dvakrát ročně se pastevecké kmeny stěhují na léto za zelenou pastvou výše do hor,
   na zimu do údolí. Ve východních pouštích jsou některá solná jezera (Dašte Kavír, Dašte Namak),
   což je důsledek skutečnosti, že bazén íránské náhorní plošiny, obklopené z větší části
   vysokými horskými pásmy (na severu Elborz, na jihozápadě Zagros, nižší horstva také na jihu),
   byl kdysi mořským dnem. Cesty, které tyto obávané východní pustiny obcházely, byly napojeny na
   životodárné obchodní stezky, zejména na Hedvábnou cestu, která propojovala Dálný východ se
   Západem, zároveň však z Íránu vytvářely průchozí koridor, kterým se ubíraly život sužující
   armády nejčastěji směrem východním (Asyřané, Řekové, Římané, ...) a loupeživé kmeny naopak od
   severovýchodu ze středoasijských stepí. Nájezdy z východu představovaly pro Írán zdroj
   trvalého ohrožení. Oproti usedlým, řádně hospodařícím a zbožným Íráncům byly kmeny z východu
   nazývány Túránci, což znamenalo necivilizované kočovné ničitele všeho dobrého, co vzešlo
   z Íránu. Takový obraz zastrašujících hrůz je zachycen v íránské mytologii, zanechal však také
   hluboké stopy ve způsobu nazírání na tento svět, na jeho smysl, na hodnoty pozemského života.
   Zde má pravděpodobně své kořeny dualistický pohled na usilování člověka, který se stal osou
   zarathuštrovské víry v boj dobra se zlem, ovšem se světlou perspektivou konečného vítězství
   sil dobra. Přes všechny tyto nesnáze, etnické, jazykové a kulturní střetávání (nebo možná
   právě díky jim) stal se Írán významnou oblastí a řadí se k nejstarším střediskům lidské
   civilizace. Těžil jednak z objevů a inovací tehdy jedné z nejpokročilejších částí světa --
   sumerské, akkadské, babylónské a asyrské Mezopotámie a jednak sám okolní oblasti ovlivňoval.
   V dosahu íránského vlivu mocenského, duchovního, kulturního i v celé řadě dalších projevů jeho
   působení lze najít mnoho specifických jednotících rysů, které do značné míry postihují
   "identitu" íránských národů, charakterizující vývoj rozsáhlé oblasti Předního a Středního
   východu, zčásti také Indii. Je však třeba předeslat, že teritoriální rozsah starověkého i
   středověkého Íránu byl značně proměnlivý a neodpovídal hranicím dnešní Islámské íránské
   republiky. Procházel etapami, kdy jeho vliv přesahoval dnešní Írán daleko na západ a ještě
   dále na východ, nevyhnul se však ani obdobím, kdy se jeho celistvost rozpadávala na drobné,
   neustále se svářící feudální celky. Na západě se hranice íránského vlivu ustálila v sousedství
   semitských národů, především Arabů, a obyvatel turecké Malé Asie. Obě skupiny uvedených etnik
   však zasahují v různém rozsahu vlastní území Íránu. Na východě se kulturní, zejména jazykový
   vliv udržel v sousedním Afghánistánu (jazyky darí, pašto), v Tádžikistánu a zčásti
   v Uzbekistánu (tádžičtina). Silné ovlivnění perštinou lze konstatovat také v jazyce Pákistánu
   (urdu). V této souvislosti je vhodné připomenout, že jazykem dvora Mughalské říše (1526--1858),
   založené císařem Báburem v 16. století na území Indie, byla perština. Působilo zde mnoho
   perských básníků a kultura dvorského života byla kombinací perských a místních tradic. Írán
   proto představuje poměrně rozsáhlý "ostrov" bohatě rozvětveného indoevropského komunikačního
   nástroje, íránské skupiny větších i drobnějších jazyků a dialektů, vycházejících z jednoho
   indoárijského základu a napojených tak na řadu dalších sourozeneckých jazykových skupin, mezi
   nimiž často leží značné vzdálenosti v prostoru i ve víře jejich uživatelů. Jak k tomu došlo?
   Vývoj Íránu byl sledem dramatických dějů a střídání stability s úpadkem a roztříštěností. Ve
   3. tisíciletí př. n. l., kdy zde vznikají první státy, se v jihozápadní části Íránu rozkládal
   starověký stát Elam s hlavním městem Súsy, na severozápadě kolem dnešního města Hamadánu byla
   Médie s hlavním městem Egbatanou a severovýchodně od ní Parthie. Přibližně od poloviny 2.
   tisíciletí př. n. l. dochází na území Íránu k významným demografickým změnám. Pravděpodobně
   odněkud z jihoruských stepí či z dnešní Ukrajiny přicházejí ve vlnách indoevropské kmeny Árjů.
   Část jich jde přes Kavkaz, také přes Střední Asii a usazuje se v oblasti Íránu, jiná jejich
   odnož pokračuje v tažení na jihovýchod do Indie. Svou původní vlast nazývají Áirjanam Váedžó,
   novou vlast pak Airjóšajanem, tedy "Země obývaná Árji" (od výrazu Árijci se upouští vzhledem
   k neblahým souvislostem s nacistickou ideologií a expanzí). Z tohoto původního tvaru se
   postupně vyvinulo jméno Érán, později Írán. Tyto kmeny lze považovat za společné předky Íránců
   a Indů. Doba, která představovala postupné usazování kmenů a jejich zaměření na zemědělskou
   činnost tam, kde to přírodní podmínky umožňovaly, byla zároveň dobou vytváření semknutějších
   společenských struktur, kterou nepochybně provázely i různé rituály, modlitby, lidová
   vyprávění a podobné slovesné projevy. Nic z toho se však nezachovalo v písemné formě, vše se
   tradovalo pouze ústně. Koncem 3. tisíciletí př. n. l. se Elam dostal pod nadvládu Sumeru, ale
   neindoevropští Elamité posléze napomohli k pádu III. urské dynastie a sami ovládli část
   Sumeru. Konflikty s Babylónií a Asýrií skončily roku 646 př. n. l. dobytím hlavního elamského
   města Sús asyrským panovníkem Aššurbanipalem. Po rozpadu Asýrie se stal Elam součástí
   Novobabylónské říše a v polovině 1. tisíciletí př. n. l. byl začleněn do nově vzniklé velmoci
   Perské říše (hlavními středisky byla města Pasargady a Persepolis), jejíž tvůrci, indoevropská
   iránská etnika, se ve východním sousedství Elamu, jak uvedeno, vyvíjela zhruba od poloviny 2.
   tisíciletí př. n. l. Zakladatelskou dynastií starého Íránu se stali Achajmenovci (559--323 př.
   n. l.). Dynastie odvozovala svůj původ od Achajmena, jenž měl být otec Teispův a děd Kýra I.
   První vládci dynastie Teispes (asi 675--640 př. n. l.), Kýros I. a Kambýses I. ovládali jen
   nevelké území, a to ještě v závislosti na Médech. Kýros II. se roku 550 př. n. l. z médského
   područí vymanil, poté dobyl Babylón, větší část Malé Asie a další území a vytvořil mocnou
   říši. Jeho nástupce Kambýsés II. připojil Egypt. Po jeho smrti se ujal vlády Dáreios I.,
   pocházející z vedlejší achajmenovské větve. Po potlačení několika povstání svou moc upevnil a
   snažil se rozšířit říši; neúspěšně skončily jeho snahy ovládnout Řecko a skytská území. Jeho
   nástupci, zejména Xerxes I., Artaxerxes I. a Dáreios II., udrželi celistvost říše, avšak
   jejich pokusy o ovládnutí Řecka byly rovněž neúspěšné. Posledního vládce dynastie Dáreia III.
   porazil Alexandr Makedonský a Achajmenovská říše zanikla; v letech 327--250 př. n. l. zde
   vládla helénistická dynastie Seleukovců. Achajmenovská říše byla pestrým etnickým,
   hospodářským a politickým konglomerátem přísně centrálně řízeným, ale s dostatečným prostorem
   pro rozvíjení místních tradic a multikulturní obohacování. Velká období stabilizace perské
   státnosti a široce uplatňované politické, hospodářské a vojenské moci byla provázena rozvojem
   slovesné a výtvarné kultury. Nejstarší podoba jazyka je uchována v Avestě, dále
   v monumentálních nápisech achajmenovských panovníků (559--323 př. n. l.) (například "súská
   charta", Behistúnský nápis na skále nedaleko Kermánšáhu, líčící stavbu královského paláce
   v Súsách). Peršané inspirovaní vzorem akkadského klínového písma vytvořili klínové písmo
   perské, které se od předlohy liší tím, že perské písmo je slabičné a hláskové. V průběhu
   dalších etap se jazyk vyvíjel a měnil, přecházel od syntetického vyjadřování k analytickému.
   Postupně vznikal jazyk středoperský, který je značně bohatší na zachované literární památky.
   Pro tento stupeň jazyka nebylo už používáno klínového písma, ale písma vycházejícího
   z grafického systému aramejského. Poslední velkou perskou dynastií před vpádem Arabů a šířením
   islámu byla dynastie Sásánovců (226--651). Sásánovci navazovali na mazdaistické tradice. Říši
   založil Ardašír I., který vládl v letech 226--241, porazil posledního Arsakovce a rozšířil svůj
   vliv na celý Írán. Za vlády Šáhpura I. dosáhla říše největšího rozkvětu a úspěšně vzdorovala i
   moci Říma. Král Chusrau I. reformoval systém daní, jímž se později inspirovaly islámské daňové
   systémy, vojsko a administrativu. Chusrau II. válčil s Byzantskou říší, ale po počátečních
   úspěších, kdy dobyl Sýrii, Palestinu, Egypt i část Malé Asie, oslabil svou říši natolik, že
   záhy poté snadno podlehla islámské expanzi. Poslední panovník Jazdkart III. nedoprovodil
   nepřijetí posla arabských vojsk obvyklou posměšnou poznámkou perských vládců, že nehodlá
   jednat s lidmi, kteří se v poušti živí myším masem. Po prohraných bitvách u Kádisíje v červnu
   roku 637 a u Nahávandu v roce 642 byl tento poslední Sásánovec v nejvyšším spěchu nucen
   opustit královský palác v Ktésifontu (nedaleko Bagdádu), dlouho prchat na východ, kde pak u
   bran Mervu padl rukou zištného vraha. Velká hala ívánu perského královského paláce se stala
   místem první společné modlitby arabských dobyvatelů na půdě Iráku. Poslední příslušníci
   sásánovského rodu pak hledali azyl v Číně, odkud se marně pokoušeli o restauraci své moci.
   Narušení kontinuity vývoje bylo tentokrát hluboké a mělo trvalé důsledky. Írán se stal
   součástí teokratického státu -- chalífátu, jehož metropolí byl Damašek (tehdy dosáhl chalífát
   největšího územního rozsahu -- od západních břehů dnešního Španělska po hranice Číny a části
   Indie), později Bagdád. Zarathuštrovská víra byla tvrdě pronásledována a mnoho jejích
   stoupenců opustilo půdu Íránu (dodnes žije tato komunita v Indii pod jménem Pársové).
   Tolerována byla jen dvě náboženství, kterým bylo zjeveno Písmo, "lidé knihy" (arabsky ahl
   al-kitáb) -- židé a křesťané. S postupnou islamizací Íránu bylo přejato také arabské písmo a do
   perštiny se dostalo v souvislosti s koránem mnoho arabských slov. Potřeba úředníků schopných
   spravovat tak velké teritorium vynesla do popředí některé perské rody. Uplatnily se také další
   etnické skupiny. Od 11. století se přesouvaly na Blízký východ turecké kmeny, které se staly
   výrazným faktorem v dalším vývoji oblasti. Postupně došlo k narovnání mezi arabskými a
   "jinonárodními" muslimy, což se ovšem neobešlo bez konfliktů, protože Arabové ve snaze udržet
   si postavení elity se zpočátku bránili šíření islámu pro "Nearaby". Navzdory tomu se islám
   stal dominující ideologií Blízkého východu a zasáhl postupně do všech okruhů života
   společnosti (v umění například zmizely monumentální sochy, které byly typické pro staré
   íránské umění, zobrazování lidských postav bylo chápáno jako rouhání, jako napodobení božího
   tvůrčího aktu bez schopnosti vdechnout výtvoru život). V důsledku arabského vpádu muslimů byly
   některé země (s převahou semitského obyvatelstva) poarabštěny a poislámštěny (východní
   Středomoří), některé byly poislámštěny, ale nikoliv poarabštěny. To byl případ Íránu.
   V průběhu 9.--10. století se daleko od centra chalífátu začali prosazovat Sámánovci -- dynastie
   starobylého perského původu vládnoucí ze sídla v Buchaře v letech 892--1005. Sámánovci ovládli
   severní a střední Írán a přihlásili se k perskému jazykovému odkazu; nastala renesance
   perského jazyka, již novoperského (to je jazyk, kterým se dnes mluví na půdě Íránu) a psaného
   arabským písmem. Ze sámánovského území se začal islám šířit mezi turecké kmeny v centrální
   Asii, které pak slábnoucí Sámánovskou říši vyvrátily. V rámci islámského rozkolu se od začátku
   16. století stal Írán zemí, vyznávající islám ší'itského zaměření a zůstal jí dodnes. V té
   době dochází opět k perské renesanci za dynastie Safíjovců (1502--1736), kteří kromě vlastního
   Íránu ovládali Ázerbajdžán, většinu Afghánistánu, část Arménie a dočasně též Irák. Poté pod
   tlakem Osmanské říše došlo znovu k úpadku. Po rusko-perských válkách v letech 1804--1813 a
   1826--1828 Persie ztratila Zakavkazsko a stala se předmětem britsko-ruského mocenského zápasu,
   jenž vyvrcholil smlouvou o rozdělení vlivu roku 1907. V letech 1925--1941 Rezá Šáh Pahlaví z
   nové dynastie Páhlaví zemi modernizoval a v roce 1935 ji přejmenoval na Írán. Na jeho politiku
   se snažil navázat Mohammad Rezá Šáh Pahlaví. Podlehl však islámské opozici vedené z exilu
   ájatolláhem Chomejním: v roce 1979 byla monarchie svržena a vytvořena Íránská islámská
   republika (persky Džomhúríje islámíje Írán), teokratický stát, v němž jsou duchovní i světské
   záležitosti výrazně ovlivňovány ší'itskou formou islámu. (Adéla Křikavová)

   Isaac Glynn Llywelyn (1936--1985), americký archeolog a sociokulturní antropolog, profesor na
   Harvardské univerzitě. Zabýval se výzkumem ekologie a kamenné industrie nejstarších
   lovecko-sběračských společností. Nejvýznamnějších objevů dosáhl na nalezištích s osídlením z
   údobí raných hominidů, provázeným kamennými a kostěnými artefakty, v oblasti Koobi Fora v
   Keni, kam Isaaca v roce 1969 pozval Richard *Leakey. (Václav Vančata)

   ischemie [fyziologicky], nedostatečné zásobení tkáně krví; omezený přísun kyslíku a substrátů
   látkové přeměny a současně nedostatečné odplavování (toxických) zplodin látkové přeměny.
   (Hypoxie je pouze omezený přísun kyslíku.) (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   islám, učení proroka *Muhammada (asi 570/80--632 n. l.). Podle islámské věrouky je islám
   posledním z velkých světových monoteistických náboženství. Je to náboženství hlásané prorokem
   Muhammadem, ale i proroky, kteří byli před ním. Dnes je muslimů, tj. vyznavačů islámu, asi 1
   miliarda, z toho asi 800 milionů jsou *sunnité a zbytek *šíité a ostatní menší skupiny. Islám
   však není pouhé náboženství, je to společenský režim, soubor morálních a společenských norem.
   Svatým písmem muslimů je Korán, soubor Muhammadových zjevení. (Jaroslav Malina)

   islámský rozkol (islámské schizma), Prorok *Muhammad před smrtí neurčil svého nástupce, proto
   po jeho neočekávaném odchodu vyvstala otázka vedení obce věřících. Podle tradičního způsobu
   byl zvolen nejváženější z druhů Prorokových -- Abú Bakr. Většina volbu přijala (sunna --
   tradice), část hájila nepominutelný nárok Prorokova bratrance, druha a zetě Alího, na kterého
   byla přenesena neomylná schopnost vést obec (ší'a -- odvozeno od označení stoupenců Alího
   "ší'at Alí" -- "strana Alího"). Rozkol mezi sunnity a ší'ity se prohluboval a přetrvává dodnes
   (například v Iráku). (Jaroslav Malina)

   ismáílité, sekta *šíitů, nazvaná tak podle proroka Ismáíla, předchůdce *Muhammadova, jemuž prý
   postoupil hodnost imáma, po němž ji dědí jeho potomci jako skrytí imámové. (Jaroslav Malina)

   Istanbul, zkomolený středověký název hlavního města Byzantské říše Konstantinopole označované
   v řečtině jako "město" (v byzantské výslovnosti is tin polin, "do města, ve městě"). (Marie
   Pardyová)

   Isturitz, Basses-Pyrenées, Francie. Podzemní sály s nehojnou parietální výzdobou, avšak
   bohatým mobilním uměním v sídlištních vrstvách (řezby v parohu, fragmenty drobných kamenných
   skulptur). Zkoumáno od roku 1913. (Jiří A. Svoboda)

   ithyfalický, s velkým erigovaným falem; v řecko-římské ikonografii tak byli obvykle
   znázorňováni satyři nebo bůh Priápos. (Jaroslav Malina)

   -itida, počeštělá koncovka označuje zánětlivý proces. Termín se tvoří z řeckého názvu orgánu a
   této koncovky.

   I-ťing (Kniha proměn), raná věštební kniha zahrnující též historické události, první varianty
   pocházejí snad z přelomu 2. a l. tisíciletí př. n. l. (Jaroslav Malina)

   I-ťing ta-čuan (Veliké pojednání ke Knize proměn), staročínský spis obsahující údaje o
   nejstarších údobích čínského starověku. (Jaroslav Malina)

   -itis, koncovka označující zánětlivý proces. Termín se tvoří z řeckého názvu orgánu a této
   koncovky.

   íván, velká hala z jedné strany otevřená, typický prvek staroíránské palácové architektury.
   (Jaroslav Malina)

   Izajáš (8. století př. n. l.), judský prorok z Jeruzaléma; po něm se nazývá nejrozsáhlejší
   prorocká kniha *Starého zákona, jejíž některá proroctví snad pocházejí od něho a nejpozdější
   části byly přidány po babylonském zajetí Židů. (Blahoslav Hruška)

   izolovaný hrob, hrob ležící izolovaně od sídliště či pohřebiště. (Josef Unger)

   izolovaný nález [archeologie], objekt nalezený mimo *uzavřený komplex, avšak v rámci
   *památníku. (Jaroslav Malina)

   Jabné, Javne, město na jihovýchod od Jaffy, kde provedla kolem roku 90 n. l. synoda rozhodnutí
   o rozsahu posvátného souboru Písma podle židovské tradice. (Jaroslav Malina)

   Jakub a Ráchel, dvojice ze starozákonní Mojžíšovy knihy, představující archetyp vytrvalé
   romantické lásky: Jakub sloužil dvakrát sedm let jako pastýř, aby se mohl ucházet o Ráchel.
   (Jaroslav Malina)

   Jama, podle véd první člověk, jenž se svou sestrou Jamí vytvořil první lidský pár; jako první
   též zemřel a stal se vládcem podsvětní říše a spravedlivým soudcem duší zesnulých. (Jan
   Filipský)

   Jamato, od čtvrtého do sedmého století centrum japonského státu, situované v oblasti dnešní
   prefektury Nara, zároveň název prvního státního útvaru na území Japonska. Na vývoj země měli v
   době státu Jamato podstatný vliv mnozí přistěhovalci ze sousední Koreje. (Klára Macúchová)

   Jan Křtitel (Jan, hebrejsky Jóchánan, "Bůh je milostiv"), syn Zachariáše a Alžběty,
   novozákonní prorok. Vedl asketický život v judské poušti, kázal mravní očistu a oznamoval
   příchod Božího království. *Ježíš se od něj nechal pokřtít. Jan Křtitel byl uvězněn Herodem
   Antipou, jemuž vytýkal manželství s Herodiadou, ženou jeho bratra Filippa. Byl sťat na rozkaz
   královny Herodiady, exekuci údajně předcházela Herodianina intrika s dcerou *Salome. (Jaroslav
   Malina)

   jádro (anglicky core, francouzsky nucléus, německy Kern), kamenná surovina konkrétního tvaru,
   určená pro těžbu úštěpů a čepelí. Podle stadia využití lze rozeznat připravená a těžená jádra,
   případně rezidua jader; podle tvaru jader lze identifikovat jednotlivé techniky. (Jiří A.
   Svoboda)

   jádro kulturní, viz kulturní jádro.

   Jang-c'-ťiang, též Čchang-ťiang (Dlouhá řeka), největší čínský veletok (délka 6 300 km, povodí
   1,8 milionu km^2, průtok při ústí do Východočínského moře 25--30 tisíc m^3/s). (Jaroslav
   Malina)

   Jang Kuej-fej (719--756), konkubína tchangského císaře *Süan-cunga. Císaře okouzlila natolik,
   že si dobyla výsadní postavení mezi zástupy milostnic a následně i vlivné úřady a pocty pro
   členy své rodiny. Za vlády Süan-cunga se postupně vyostřovalo politické napětí, které vyústilo
   ve zničující vojenské povstání. Za viníky této pohromy byla mezi jinými označena i intrikující
   rodina Jangova, především pak sama Jang Kuej-fej a její bratr Jang Kuo-čung. Garda
   doprovázející císaře se vzbouřila a žádala smrt obou domnělých viníků. Císař byl nucen vydat
   rozkaz k popravě: Jang Kuej-fej byla uškrcena hedvábným šátkem, Jang Kuo-čunga zabili
   vzbouření vojáci. Císař Süan-cung abdikoval a uchýlil se do ústraní. Avšak po celý zbytek
   života nedokázal na Jang Kuej-fej zapomenout, ještě ve stáří se obklopoval taoistickými mnichy
   a žádal po nich, aby mu alespoň na okamžik přivolali zpět duši milované ženy. Příběh
   inspiroval vznik řady literárních děl, z nichž vyniká zvláště Píseň o věčném žalu (čínsky
   Čchang-chen ke), skladba básníka *Po Ťü-iho. (Jaroslav Malina)

   jangban, doslova "dvojí dělení", dělení korejského úřednictva na civilní a vojenské. Jangban
   byl příslušníkem vládnoucí elity, měl přístup k úřadům a moci, šlo o jakousi korejskou
   šlechtu. (Miriam Löwensteinová)

   jangšaoská kultura, jedna z nejstarších neolitických kultur na území Číny, v 7./6. až 3.
   tisíciletí př. n. l., podél středního a horního toku *Žluté řeky. (Jaroslav Malina)

   Jao (2333--2234 př. n. l.), legendární císař v počátcích čínského starověku. (Jaroslav Malina)

   Japonsko, vývoj na japonském souostroví, jehož specifická geografická poloha omezovala
   kontakty s pevninskou částí Dálného východu, v historické době dlouho zaostával za úrovní
   států na pevnině, i když v prehistorii unikátním způsobem zazářila kultura Džómon. Ta jako
   první na světě vyráběla keramické nádoby již koncem starší doby kamenné, ve 12. tisíciletí př.
   n. l., tedy v údobí, kdy se lidé stále ještě živili lovem zvěře, rybolovem a sběrem rostlin,
   zatímco jinde se první nádoby objevují až zhruba o pět tisíciletí později, v souvislosti se
   vznikem zemědělství. Kultura Džómon se dále vyvíjela, její příslušníci začali ve 4.--2.
   tisíciletí př. n. l. obdělávat půdu a hrnčířství přivedli k vrcholnému rozkvětu. Zároveň
   položili základy k usedlému životu -- nejprve v trvalých vesnicích a později i ve městech a
   městských státech, které zřejmě v 7. století př. n. l. splynuly do formativního státního
   útvaru pod vládou legendárního císaře Džimmua. První písemné záznamy o obyvatelstvu na
   Japonských ostrovech pocházejí z pera čínských historiografů, kteří Japonce ve Vyprávění o
   východních barbarech označují jako trpaslíky, japonsky wa, což je také nejstarší název
   Japonska. Jiné čínské záznamy, vztahující se k 3. století n. l., vyprávějí o bojích o moc
   v zemi Wa, z nichž vítězně vyšel stát Jamato. Koncem 4. století navázal panovník Jamata vztahy
   s Korejským poloostrovem, což mělo podstatný vliv na formování japonského státu. Poznávání
   kontinentální kultury v pátém a šestém století přineslo Japonsku podstatné změny.
   Prostřednictvím korejských přistěhovalců se do Japonska dostalo nejen mnoho řemeslných
   dovedností, ale také nové myšlenkové a náboženské směry -- konfucianismus a buddhismus --
   i čínské písmo. Po údajně prvním korejském učenci Wan'i, který připlul do Japonska v roce 405,
   přicházely další rody vzdělanců a písařů. Vzdělaní Korejci působili mimo jiné i jako učitelé
   japonské aristokracie, a tak se díky jim v Jamatu ujalo čínské písmo. Než se mohlo Japonsko
   pustit do vlastní tvorby, muselo se vyrovnat se systémem cizího písma. Japonština je
   aglutinační jazyk uralsko-altajské rodiny a čínské ideografické písmo jejímu systému
   nevyhovuje. Proto Japonci v písemnostech zpočátku používali čistou čínštinu a teprve později
   ji začali přizpůsobovat potřebám vlastní gramatiky. Byl to dlouhodobý proces, v němž nejprve
   používali čínské znaky jak v původní čínské, tak později pojaponštělé podobě (čínské znaky
   četli s japonskou výslovností, čímž vzniklo takzvané sinojaponské čtení). V 7. století pak pro
   vyjádření japonské gramatiky začali užívat čínské znaky také foneticky. Nejstarší literární
   památky jsou zaznamenány velmi komplikovaným písemným systémem, který využíval čínských znaků
   v jejich původním užití jako ideogramů a zároveň jako fonetik, vyjadřujících zvukovou stránku
   japonštiny. Kronika o dávných věcech (Kodžiki), pocházející z 8. století, je psána
   pojaponštělou podobou čínských znaků, následující Kroniky Japonska (Nihongi) jsou zaznamenány
   převážně čínsky. Další z významných děl japonské klasické literatury, básnická Sbírka deseti
   tisíc listů (Manjóšú), je zapsaná tak složitým systémem, že je po celou dobu své existence
   předmětem bádání celých generací vědců. Tato skutečnost svědčí o komplikovaném vývoji a
   dlouhodobém procesu na cestě k ustálené podobě systému japonského písma. Z foneticky
   používaných čínských znaků Japonci v 10. století vytvořili dvě řady slabičných abeced. Systém
   kombinace japonských abeced s čínskými znaky se v jistých obměnách používá pro zápis
   japonštiny dodnes. Pod vlivem čínských vzorů budovali japonští panovníci také základy nového
   státu. V zájmu stabilizace státní moci bylo v roce 710 založeno první stálé hlavní město
   Heidžókjó (dnešní Nara). Nastěhováním císařského dvora do Nary začalo sedmdesátileté období
   stejného názvu. Nadšení pro vyšší pevninskou kulturu dosahovalo v období Nara jednoho ze
   svých vrcholů. Výborně organizovaná čínská říše Tchang s bohatou kulturou měla nesmírný vliv
   na všechny oblasti japonského života. Čínskými vzory byla inspirována idea zkompilovat Kroniku
   o dávných věcech, která představuje počátek japonské literatury. Jiným z výrazných projevů
   kontinentálního vlivu bylo přijetí buddhismu za státní náboženství. Moc buddhistických mnichů
   ovšem záhy nabyla takových rozměrů, že ohrozila postavení samotného císaře. Aby se dvůr
   odpoutal od přebujelé moci klášterů, rozhodl se zbudovat nové hlavní město -- Heiankjó.
   Heiankjó ("Město míru a pokoje", dnešní Kjóto) bylo založeno v roce 792. Téhož roku se do něj
   dvůr nastěhoval a Kjóto pak zůstalo sídlem císaře více než deset století (do roku 1869) a
   hlavním městem Japonska více než osm století (do roku 1603). Přesídlení dvora určuje začátek
   nového období japonských dějin, nazvaného podle sídelního města Heian. Doba Heian, trvající až
   do roku 1192, je charakteristická podivuhodným uměleckým rozvojem a byla skutečným zlatým
   věkem japonské dvorské kultury. Koncem 9. století byly přerušeny kontakty s Čínou a japonská
   civilizace přetvářela do vlastní podoby to, co nasbírala z kontaktů s pevninou. Pro japonskou
   historii je příznačné střídání období izolace s obdobími nadšeného přijímání cizích vzorů.
   Několikrát v průběhu dějin se tak Japonsko uzavřelo zbytku světa, aby asimilovalo a adaptovalo
   to, co předtím nasálo zvenčí. Jedním z charakteristických příkladů je právě vznik slabičného
   písma odvozeného z čínských znaků. Dvorská šlechta vedla vytříbený životní styl a pěstovala
   umění. Dvůr se věnoval téměř výhradně společenským radovánkám, jeho autority proto ubývalo, a
   to zejména ve vzdálenějších provinciích, kde zatím sílily vojenské klany. Kontrola nad státem
   se císaři vymkla z rukou a stala se předmětem sporů silných vojenských rodů, které mnohdy
   přerostly až do válečných střetů. Jedny z nejproslulejších válek japonského středověku -- mezi
   rody Taira a Minamoto -- byly zpracovány do literární podoby a my je známe jako Příběh rodu
   Taira (Heike monogatari). Z nemilosrdných konfliktů vyšel vítězně rod Minamoto, když ve slavné
   bitvě u Dannoury v roce 1182 Tairy definitivně porazil. Hlava rodu Minamoto no Joritomo
   založil roku 1192 vlastní vojenskou vládu -- šógunát, usídlil se ve městě Kamakura a tak začalo
   další období japonských dějin, nazývané buď podle vládnoucího rodu dobou Minamoto nebo podle
   jeho sídla Kamakura. Šógun, vojenský vládce Joritomo, převzal od císaře správní moc a zavedl
   striktní opatření k obnově kontroly po celé zemi. Vznik kamakurského šógunátu je skutečnost,
   která přinesla výrazné proměny do všech oblastí japonské společnosti. Od té doby vládla v
   Japonsku řada vojenských rodů téměř sedm století. Když kamakurský šógunát začal ztrácet moc a
   ještě zeslábl pod náporem mongolských nájezdů, které postihly Japonsko ve dvou vlnách (1274 a
   1281), začal úřad šóguna vykonávat další z vojenských rodů -- rod Ašikaga. Během více než dvou
   století šógunátu Ašikaga zaujala vojenská šlechta zcela dominantní postavení ve společnosti.
   Strohá samurajská disciplína našla svůj výraz i v náboženství a zálibou v jednoduchosti,
   prostotě a střídmosti zanechala trvalou stopu v japonském umění. Dodnes je jednou z jeho
   výrazných charakteristik cit pro uměřenost a výrazová střízlivost. Období Ašikaga bylo nicméně
   naplněno vleklými spory mezi silnými vojenskými rody. Domácí války ukončilo až vítězství rodu
   Tokugawa v roce 1603. Mír, který následoval, udržovali tokugawští šógunové pevnou rukou.
   Japonsko opět uzavřeli, vyhnali všechny cizince, Japonci, kteří byli mimo svou vlast, se
   nesměli vrátit a pod pohrůžkou trestu smrti nemohl nikdo zemi opustit. Více než dvě století
   žilo pak Japonsko opět v izolaci. Šógun ovládl všechny oblasti života ve společnosti, a aby si
   pojistil pevnou kontrolu v celé zemi, uzákonil rozdělení všech poddaných do stavů. A aby ani
   žádný ze silnějších provinčních rodů neměl možnost mimo šógunův dohled příliš zesílit, zavedl
   povinnost sankin kótai: všechna knížata musela trávit každý druhý rok službou šógunovi přímo v
   sídelním městě Edu. Systém sankin kótai se jevil jako velmi efektivní kontrola vojenských
   šlechticů, potenciálních odpůrců šógunátu. Tokugawský šógunát si dokázal udržet moc téměř tři
   sta let, až v polovině 19. století se začala rigidní sociální struktura pomalu hroutit.
   K japonskému souostroví navíc připlouvalo stále víc cizích lodí s požadavkem otevření země.
   Šógunát si byl dobře vědom, že by vojenské schopnosti jeho dlouho izolované země neuspěly
   v konfliktu s cizími mocnostmi, a tak se americkému admirálovi Matthewu Calbraithu Perrymu
   podařilo v roce 1853 šógunát přimět, aby Japonsko otevřel světu. Tato převratná událost
   povzbudila nespokojené obyvatelstvo ke vzpouře a po konfliktech, které trvaly více než deset
   let, šógunát padl, byla znovunastolena moc císaře a Japonsko se reformami Meidži, započatými
   v roce 1867, začalo proměňovat v moderní stát. (Klára Macúchová)

   Jarošová Ivana (12. 6. 1980, Příbram), RNDr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu oboru antropologie i rigorózního řízení a studentka doktorského studijního
   programu na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
   Diplomová práce: Kazivost a patologické změny chrupu na kosterních pozůstatcích z pohřebiště
   Znojmo-Hradiště (srovnání středověké a novověké populace) (2003), vedoucí práce: Doc. RNDr.
   Eva Drozdová, Ph.D.; rigorózní práce: Paleodemografická studie slovanského obyvatelstva
   z Dolních Věstonic (8.--12. století) (2004); disertační práce: Paleonutriční studie
   z odontologických aspektů staroslovanského obyvatelstva z Dolních Věstonic -- vztah centra a
   periferie, školitelka: Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D. Zabývá se zejména dentální antropologií
   a studiem výživy z kosterních pozůstatků. Kontakt: RNDr. Ivana Jarošová, Katedra antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 543 212
   333, e-mail: ivanajar@sci.muni.cz. (Ivana Jarošová)

   Jarošová Lenka (3. 5. 1968, Vítkov), Mgr., Ph.D., archeoložka a antropoložka, absolventka
   magisterského oboru archeologie na Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně a doktorského studijního programu na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Disertační práce: Artefakty
   z třetihorních mušlí z mladopaleolitických lokalit v Dolních Věstonicích a Pavlově:
   Sociokulturní studie (2003), školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Zabývala se zejména
   paleolitem a mezolitem se zaměřením na strukturu a funkčnost sídlišť loveckých populací
   a studium terciérních fosilií. V současnosti se věnuje výzkumu kvartérních sedimentů
   a ledovcových souvků.  Kontakt: Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D., Slezské zemské muzeum v Opavě,
   Oddělení přírodních věd, Masarykova 35, 746 46 Opava, telefon: 553 712 870. (Lenka Jarošová)

   jednosamcová sociální struktura, viz sociální struktura, jednosamcová.

   Jelínek Jan (6. 2. 1926, Brno -- 3. 10. 2004, Brno), český antropolog, etnolog a muzeolog,
   emeritní profesor *Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a emeritní ředitel
   *Moravského zemského muzea v Brně, významný představitel české biologicko-socio-kulturní
   antropologie. V roce 1949 absolvoval pod vedením Vojtěcha *Suka a Jindřicha Antonína *Valšíka
   obor antropologie na *Antropologickém ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v
   Brně rigorózní prací Příspěvek k poznání morfologie dlaně dětí ze severního Řecka (RNDr.).
   Jeho odborná práce má široký záběr, od problematiky Homo erectus, kterého považuje (stejně
   jako Milford Wolpoff) za formu Homo sapiens, přes neandertálce a gravettské lovce, populace
   z neolitu a doby bronzové až po současného člověka. Prosazoval komplexní přístup při zkoumání
   fosilního člověka s využitím poznatků archeologie a etnologie. Spolupracoval s Milfordem
   Wolpoffem, Davidem Frayerem a Erikem Trinkausem i s dalšími významnými zahraničními odborníky.
   Věnoval se také antropologii australských domorodců a jejich skalním malbám, skalní malby
   studoval i v severní Africe. Vedl řadu výprav do Austrálie, Libye a dalších částí světa. V
   roce 1950 na muzejní půdě založil Ústav *Anthropos jako středisko výzkumu a prezentace evoluce
   rodu Homo, obnovil vydávání časopisu Anthropologie (1962) a v letech 1958 až 1962 vybudoval v
   Brně-Pisárkách pavilon Anthropos, kde v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století
   vytvořil špičkovou expozici s problematikou evoluce člověka. Jako vynikající muzeolog byl také
   dlouhá léta předsedou Mezinárodního výboru muzeí (International Council of Museums, ICOM) při
   Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and
   Cultural Organization, UNESCO). Z Brna se tak díky jeho činnosti stalo jedno z ohnisek rozvoje
   světové antropologie, které bylo potvrzeno v roce 1980 konáním 2nd Congress of European
   Anthropological Association v moravské metropoli. Jan Jelínek se významně zasloužil o obnovení
   *Antropologického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně jako *Katedry
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a o popularizaci antropologie
   v široké veřejnosti (přednášky, rozhlasové a televizní pořady, filmy, výstavy). Publikoval
   několik set odborných a populárněvědeckých článků a řadu knih, z nichž je nejznámější Velký
   obrazový atlas pravěkého člověka (1977), který vydalo v mnoha jazykových mutacích pražské
   nakladatelství Artia. Výběr z dalších prací: Anthropologie der Bronzezeit in Mähren (1959),
   Die Erforschung der Höhle Švédův stůl 1953--1955 (1961), Anthropologie mladší doby kamenné na
   Moravě (1964), 30 let ústavu Anthropos: Hledání původu a vývoje člověka (1980), Man and His
   Origins (1982), Modern Man and His Biological Evolution (1982), Střecha nad hlavou: Počátky
   lidské architektury (1986), The Great Art of the Early Australians: The Study of the Evolution
   and Role of Rock Art in the Society of Australian Hunters and Gatherers (1989). Kontakt: Prof.
   RNDr. Jan Jelínek, DrSc., Chřiby 831, Brno-Kníničky, telefon: 546 220 578. (Jaroslav Malina)

   jerzmanowicien (podle jeskyně Nietoperzowa u Jerzmanowic v Polsku), lokální středoevropská
   kultura na počátku mladého paleolitu, definovaná pro jižní Polsko na základě
   charakteristických hrotů, částečně (ventroterminálně) retušovaných. V jeskyni Nietoperzowé
   leží nad vrstvou se szeletskými listovitými hroty, která tam je datována k roku 38 000 B. P.
   Koncepce této kultury je problematická, neboť obdobné typy hrotů se objevují ve značném
   rozptylu podél Středoevropské nížiny až do Anglie a zasahují i na Moravu, kde jsou však
   obvykle doloženy v kontextu *bohunicienu. Fyzický vzhled tvůrce této kultury není znám. (Jiří
   A. Svoboda)

   jeskynní malby, viz paleolitické umění.

   jeskynní umění, viz paleolitické umění.

   jezídové, jazídové, příslušníci sekty synkretické víry, skládající se z prvků indoíránských
   kultů, *zoroastrismu, *manicheismu, *judaismu a *islámu. Vyznavači žijí v severním Iráku,
   východním Turecku a v Gruzii. Sekta vznikla v 7. až 8. století. (Jaroslav Malina)

   Ježíš Kristus (první třetina 1. století n. l.), zakladatel a ústřední postava křesťanského
   náboženství. Označení Kristus, vychází z řeckého Christos,  "Pomazaný". Podle křesťanské víry
   jediný syn Boží vtělený do podoby pozemského člověka. Hlasatel spásy a nové duchovní orientace
   židovského a posléze i pohanského světa. Vykupitel narozený z Panny. Podstoupil smrt na kříži
   a tímto činem zajistil svým věrným spásu a věčnost v posmrtném životě. O jeho životě, učení a
   činech vyprávějí čtyři novozákonní evangelia a několik nekanonických za apokryfy označených
   evangelií, která popisují většinou jeho dětství. Představa Boha byla u starých křesťanů úzce
   spjata s ideou Krista a všechny prosby o spásu směřovaly právě k němu. Proto byl v raně
   křesťanském umění Kristus znázorňován i v některých starozákonních motivech. Jeho obrazová
   podoba vznikla až s jistým zpožděním, stejně jako samo raně křesťanské umění, protože prvotní
   křesťané a zejména církev převzala židovský zákaz zobrazování toho, co je předmětem náboženské
   úcty. V antickém prostředí se vyvinul i křesťanský obrazový projev ovlivněný formálními
   předlohami z pohanského umění. Antický typ idealizované apollinské krásy ovlivnil i způsob
   znázornění mladistvého Krista, který je typický pro první polovinu 4. století. Po půlce
   století se začal prosazovat typ vousatého Krista, v němž bývá spatřován vliv Východu. Tento
   takzvaný etnický typ, pro nějž není zřejmá přímá předloha, patrně nějak souvisí s chápáním
   Kristova utrpení a představuje završení postupné recepce obrazu východního, spirituálně
   kultivovaného, ale přesto stále neřímského barbara do antického prostředí a jeho výtvarného
   umění. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   jin-jang, důležitý pojem čínských filozofických, etických i kosmologických koncepcí,
   představující jednotu protikladů, z nichž se skládá původní substance bytí čchi. Jin-jang
   vzniká z tao, nepostřehnutelného pramene všeho bytí, je jeho polárním projevem. Jin
   představuje ženský princip univerza, dává věcem viditelnou formu, je hmotnou složkou čchi.
   Vyznačuje se pasivitou, klidem, tíhou, vlhkem, chladem, klesavým směrem pohybu; typickým
   představitelem jin je voda. Jang zosobňuje mužský princip univerza, je neviditelnou hybnou
   silou a funkcí věcí, energetickou složkou čchi. Vyznačuje se aktivitou, pohybem, lehkostí,
   suchem, teplem, stoupavým směrem pohybu; jeho typickým představitelem je oheň. Pro jin-jang je
   však příznačné, že každá z jeho dvou složek obsahuje v sobě zárodek svého protějšku, a je
   s ním proto nerozlučně spjata. Spjatost vlastností protichůdných sil způsobuje ustavičné změny
   a pohyb čchi, jež jsou principem procesu vznikání a zanikání všech věcí a jevů. Tento proces
   má cyklický charakter, neboť po dosažení svého extrému se jin mění v jang a naopak. (Jaroslav
   Malina)

   Jižní a Severní dynastie (420--589), období krátkodobých dynastií; Jižní dynastie: Sung
   (420--479), Čchi (479--502), Liang (502--557), Čchen (557--589), Pozdější Liang (555--587); Severní
   dynastie: Severní Wej (386--534), Západní Wej (534--556), Východní Wej (534--550), Severní Čchi
   (550--577), Severní Čou (557--581). Dynastie Wu z období *Tří říší, Východní Ťin a dále dynastie
   Sung, Čchi, Liang a Čchen z Jižních dynastií jsou někdy v historiografii označovány termínem
   *Šest dynastií. (Jaroslav Malina)

   Johanson Donald Carl (1943), americký biolog a paleoantropolog; objevitel slavné kostry
   australopitéka -- Lucy. Specializuje se na studium raných *homininů, zejména pak na archaické
   *australopitéky. Na lokalitě Afar v Etiopii pracuje již od sedmdesátých let minulého století.
   Od roku 1974 do roku 1981 byl kurátorem Cleveland Museum of Natural History (Ohio, USA).
   Spolupracoval s Timothy *Whitem, s nímž vypracoval taxonomický popis druhu *Australopithecus
   afarensis. V roce 1981 založil Institute of Human Origins při University of California
   (Berkeley, USA), který byl v roce 1997 přemístěn z Berkeley do Arizony (Arizona State
   University). Při expedici na lokalitu Olduvai Gorge (Tanzanie) byl nalezen velmi fragmentární
   kontroverzní skelet OH--62, který je některými antropology připisován druhu *Homo habilis.
   Donald Johanson napsal ve spolupráci s dalšími kolegy několik knih, z nichž nejznámější jsou:
   Edey -- Johanson, Blueprints: Solving the Mystery of Evolution (1990); Johanson -- Edey, Lucy:
   The Beginnings of Humankind (1981); Johanson -- Edey, Lucy: The Beginnings of Humankind (1990);
   Johanson -- Edgar, From Lucy to Language (1996); Lewin -- Johanson, In the Age of Mankind: A
   Smithsonian Book of Human Evolution (1989); Johanson -- Shreeve, Lucy's Child: The Discovery of
   a Human Ancestor (1989). Za nejlepší jsou považovány knihy Lucy (nové vydání z roku 1990) a
   From Lucy to Language, která je vynikající obrazovou dokumentací fosilních *hominidů se
   zasvěceným komentářem. Napsal také scénář k několika vědeckým dokumentům o evoluci hominidů.
   (Jaroslav Malina -- Václav Vančata)

   Johnsonová Virginia E. (narozena 1925), americká sexuoložka a terapeutka; spolu s Williamem
   *Mastersem rozvinula výzkum fyziologie lidského sexuálního chování. (Jaroslav Zvěřina)

   jóni ("schránka"), v indickém kulturním okruhu ve významu "lůno, klín, vulva, ženská rodidla,
   sídlo potěšení a centrum plození", ve spojení s mužským rozplozovacím orgánem (lingam, viz)
   symbol božské tvořivé energie. Představuje posvátný okrsek, zdroj výsostného blaha, magickou
   oblast, osu světa, nádobu obsahující "rozkoš rozkoší". Tvoří druhá ústa stvořitele,
   vyslovující tiché výzvy, jimž muži nedovedou odolat, a jako svrchovaná vesmírná síla má ve své
   moci celé mužské pokolení. V hlubším ezoterickém smyslu vystupuje jako posvátné pole, kde je
   zaseto sémě všech bytostí, jež z lůna čerpají životní tep svrchované skutečnosti a v příhodný
   čas se odtud vynoří. Svým tvarem symbolizuje mystickou nulu neboli prázdnotu, v níž jsou
   inherentní všechny věci. (Jan Filipský)

   Josef (hebrejsky "nechť [Bůh] přidá"), první syn Ráchel, nejmilejší Jákobovy ženy. Byl otcovým
   oblíbencem, vzbudil proto žárlivost bratří, kteří ho hodili do cisterny; poté byl prodán
   kupcům a ti jej přenechali Potífarovi (Putifarovi), veliteli faraonovy tělesné stráže.
   Potífarova (Putifarova) žena se snažila Josefa svést a když neuspěla, křivě jej obvinila a
   Josef byl uvězněn. Díky své schopnosti vykládat sny získal svobodu a stal se správcem Egypta.
   V očekávání hladu v zemi, který předpověděl z faraonových snů, prozíravě nashromáždil zásoby
   potravin a když pak hlad donutil jeho bratry nakupovat v Egyptě, smířil se s nimi a povolal
   celou rodinu k sobě. (Jaroslav Malina)

   josefinismus, osvícenský absolutismus, označovaný podle jeho hlavního představitele rakouského
   císaře Josefa II. (vládl v letech 1780--1790). Tento koncept se projevoval v politice
   evropských panovníků, ovlivněných myšlenkami osvícenství, v druhé polovině 18. století.
   (Jaroslav Malina)

   Jü, též Ta Jü, Veliký Jü (2183--2177 př. n. l.), pololegendární zakladatel čínské dynastie
   *Sia. Považován za kosmického tvůrce, který ukončil velkou potopu, zreguloval tok vod a spojil
   devět krajů. Jeho synem byl Čchi, jenž je obvykle uváděn jako první vládce dynastie Sia.
   (Jaroslav Malina)

   Jüan, dynastie mongolského původu vládnoucí v Číně v letech 1271 až 1368. Za její vlády Čínu
   navštívil Marco Polo. (Jaroslav Malina)

   Júdit (Judita) (hebrejsky Jehudit, "Židovka"), mladá židovská vdova z města Betúlie, hlavní
   postava apokryfní knihy, která nese její jméno. Při obléhání Betúlie krásou a odvážnými
   intrikami získala lásku a důvěru vojevůdce nepřátelského vojska *Holoferna; posléze mu uťala
   hlavu, což vedlo k rozvratu a nakonec k porážce obléhatelů. Událost a její hrdinka postrádá
   historické zakotvení, je možná personifikací izraelského lidu, který s vírou v Boha zvládne i
   největší protivenství. Téma bylo často umělecky ztvárněno (viz Holofernes a Júdit). (Jaroslav
   Malina)

   juvenilní hrudní kyfóza, viz Scheuermannova choroba. (Ladislava Horáčková)

   juxta-, latinská předložka označuje polohu "těsně vedle, těsně u".

   Kadmos, bájný zakladatel sedmibranných Théb. Byl foinického původu a podle *Hérodota s sebou
   do Řecka přinesl znalost písma, takzvaná Kadmeia grammata. (Marie Pardyová)

   Kafsa (Qafzeh), Izrael, jeskyně na okraji města Nazaretu, naleziště prvních moderních lidí a
   kamenné industrie středního paleolitu. (Jiří A. Svoboda)

   kaganát, mocenský útvar Avarů v jehož čele stál chán (kagan). (Josef Unger)

   Kahlerova nemoc, viz myeloma multiplex, plasmocytom, myelom. (Ladislava Horáčková)

   Kailás, nejvyšší hora v pásu Transhimálaje (6 714 m), posvátná jak buddhistům, tak hinduistům.
   (Josef Kolmaš)

   Kala Jiří (4. 2. 1980, Brno), Mgr., antropolog, absolvent magisterského studijního programu
   oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně. Diplomová práce: Meč a jeho uživatelé v historickém kontextu třech tisíciletí  (2003),
   vedoucí práce: Prof. PhDr. Josef Unger, CSc. V současnosti je doktorským studentem na Katedře
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Kontakt: Mgr. Jiří Kala,
   Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00
   Brno, telefon: 549 492 679, e-mail: 16996@mail.muni.cz. (Jiří Kala)

   kalcifikace, zvápenatění. Ukládání vápenných solí do tkání. Je přirozeným procesem při tvorbě
   kosti. Opak dekalcifikace. (Ladislava Horáčková)

   kaligrafie, "krasopis", čínsky šu-fa, dekorativní způsob písma, zvláště psaného, obvykle
   vkomponovaného do jednotně řešené plochy s ilustracemi, ornamentem apod. Uplatňuje se zejména
   v islámském a východoasijském umění, kde je považována za svébytný a vysoce ceněný obor,
   v evropské knižní malbě a v současnosti i v reklamě. (Jaroslav Malina)

   kalich, liturgická nádoba související s křesťanskou bohoslužbou, zhotovená z drahého kovu a
   často umělecky zdobená. Skládá se z číše, dříku a nožky. Církevní hodnostáři si na cesty
   brávali malý cestovní kalich s patenou (calix viaticus), který byl někdy vložen do hrobu
   zesnulého. (Josef Unger)

   kalich typu calva, kalich vytvořený z lidské lebky (relikvie) používaný při liturgických
   shromážděních. (Josef Unger)

   kalkulóza, přítomnost kaménků v orgánech. (Ladislava Horáčková)

   kalokagathia (z řeckého kalos, "krásný, dobrý" a agathos, "dobrý, mravný"), vyjadřuje
   harmonické propojení více aspektů krásy fyzické i duševní, které bylo cílem řecké výchovy
   dokonalého muže, bojovníka, občana. Tento pojem se užívá pro označení estetického ideálu
   klasického období 5. století př. n. l., kdy byla dovršena řecká demokracie. Kalokagathia se
   však v Řecku vyvíjela po dlouhou dobu a pojem agathos v sobě nese ještě pozůstatek
   aristokratického přístupu, kdy kvalita dobrého člověka byla primárně dána jeho původem,
   urozeností. Klasická kalokagathia zahrnovala i jiné aspekty, za krásné bylo v Řecku považováno
   jen to, co bylo zároveň účelné a užitečné, krása tam nebyla jednostranná a odtažitá, ale byla
   spjatá se všemi aspekty života. Základní pojmy kalokagathie obnovili humanističtí vychovatelé,
   kteří se snažili v reakci na středověký asketismus zavádět do škol tělesná cvičení. V tom je
   následoval i Jan Amos Komenský. Princip kalokagathie vtělil do zásad Sokola i docent estetiky
   na Univerzitě Karlově v Praze a jeho zakladatel Miroslav Tyrš. (Marie Pardyová)

   kalus, též callus, svalek. Novotvořená tkáň, která při hojení spojuje úlomky zlomených kostí a
   na jejímž základě se postupně vytváří nová kost. (Ladislava Horáčková)

   káma ("žádost"), ve *védách milostná touha jako mocná kosmogonická síla na počátku procesu
   tvoření, v pozdější indické tradici jeden ze čtyř základních cílů (*dharma, *artha, *mókša),
   jejichž naplňování tvoří smysl lidského života. V širším slova smyslu káma  označuje jakýkoli
   smyslový požitek, v užším rozkoš ze sexuálního spojení. Podle slavné Vátsjájanovy příručky
   milostného umění *Kámasútry,  rozkoš je pro stav těla stejně důležitá jako potrava,
   uspokojování pohlavního pudu stejně podstatné jako cesta morálky a ctnosti, již nám ukládá
   posvátný řád (dharma), anebo snaha o dosažení hmotného prospěchu a blahobytu (artha). (Jan
   Filipský)

   Kamakura, japonské město v dnešní oblasti prefektury Kanagawa, sídlo kamakurské vlády; viz
   také Minamoto. (Klára Macúchová)

   Kámasútra, viz Kámášástra.

   Kámašástra, indická příručka obsahující návody, jak dosáhnout dokonalosti v manželském i
   mimomanželském sexuálním a erotickém životě; sepsal ji někdy mezi 3. a 5. stoletím n. l. mudrc
   Mallanága Vátsjájana; do češtiny bývá překládána jako Kámasútra aneb poučení o rozkoši. (Jan
   Filipský)

   kamej, italsky cameo, řezaný polodrahokam s vystupujícím reliéfem. Při výrobě kamejí se
   používají nerosty se střídajícími se tmavými a světlými vrstvami. Antické kameje dosahovaly
   někdy pozoruhodných rozměrů i kvality. K nejznámějším patří Gemma Augustea (původně v pražské
   sbírce Rudolfa II.) a Grand'camée de France v Paříži. Nejvýznamnější kolekci antických kamejí
   dnes vlastní Kunsthistorisches Museum ve Vídni. (Marie Pardyová)

   kamenina, označení *keramiky, jejíž střep je dokonale slinutý, nepropustný a zvonivě tvrdý (s
   výjimkou porcelánu -- viz). Vypaluje se v teplotách nad 1000 ^oC. Čínština užívá termínu cch'
   jak pro kameniny, tak pro bílý průsvitný porcelán. Jsou to totiž vesměs kameniny složením,
   glazurou i vlastnostmi příbuzné porcelánu, neboť jejich složkou jsou rovněž živce a kaolinité
   hlíny. Proto se tyto čínské kameniny někdy označují jako "porcelánovité kameniny". Nejstarší
   porcelánovité glazované kameniny byly objeveny v čínských hrobkách z doby asi 1500 let př. n.
   l., největšího rozkvětu dosáhly v 10.--15. století. (Jaroslav Malina)

   Kandžur a Tandžur, tibetský buddhistický kánon, obsahující na kolem 4 500 náboženských děl
   indického původu. Kandžur (Bka'-'gjur, "Překlad [Buddhových] slov") zahrnuje naukové texty.
   Tandžur (Bstan-'gjur, "Překlad komentářů") obsahuje díla výkladová. Konečnou kodifikaci obou
   sbírek provedl tibetský polyhistor Butön Rinčhendub (1290--1364). Existuje několik rukopisných,
   xylografických a tištěných vydání Kandžuru a Tandžuru, například narthangské, dergeské,
   čoneské, pekingské, lhaské a další. (Josef Kolmaš)

   kanibalismus, v širším slova smyslu označuje požírání jedinců vlastního, popřípadě příbuzného
   druhu. V případě člověka se označuje také jako antropofagie. Kanibalismus byl součástí celého
   souboru sociálních a rituálních zvyklostí. Často se pojil s představou přenosu oceňovaných
   vlastností pojídané osoby (statečnosti, síly, obratnosti apod.). Zvláštní formu představuje
   endokanibalismus, obřadní pojídání zesnulých jedinců z vlastního společenství; v minulosti byl
   patrně rozšířen -- například u mnoha etnik Ameriky: nebožtík byl spálen a jeho popel a
   rozdrcené kosti se rozmíchaly v rituálním nápoji, který pozůstalí vypili, ve víře, že v nich
   tak bude zemřelá osoba žít dál. V předkolumbovské a částečně i v pokolumbovské Mezoamerice
   představoval kanibalismus význačný náboženský akt, související s rituály lidských obětí.
   Informace z mayského Yucatánu v koloniálním období hovoří o mase lidských obětí, které bylo
   považováno za posvátnou potravu, neboť povyšovalo člověka pojídajícího tělo obětovaného na
   úroveň bohů. Podobně Aztékové španělským dobyvatelům, které pokládali za bohy, nabízeli jídlo
   prosycené lidskou krví. Španělé také pozorovali, jak při aztéckých obětních obřadech člověk,
   zosobňující určité aztécké božstvo, konzumoval lidské maso. Nejúplnější dokumentace rituálního
   kanibalismu pochází právě z aztéckého prostředí. Z těstové hmoty zvané tzoalli, uhnětené
   z rozdrceného amarantu, medu a lidské krve, modelovali Aztékové figury bohů, například
   Huitzilopochtliho, nebo horských duchů. Při obřadech měsíce Panquetzaliztli věšeli tyto figury
   vysoko do větví stromů xocolli nebo je rituálně "zastřelili" a pak je pojídali (obřad se
   příznačně nazýval tecualo, "pozření božstva"). Misionáři dokonce zpočátku tento rituál
   přirovnávali ke křesťanskému přijímání Kristova těla. Jednalo se však o magický úkon, jehož
   smyslem byla představa, že se obřadníci takto stávají spolustolovníky bohů, s nimiž mohou
   rozmlouvat. Nejvyhrocenější formou rituálního kanibalismu byl obřad tlacatlacualli, během
   něhož se části těla obětovaného uvařily v kotli spolu s kukuřicí a kořením. Tento pokrm --
   zároveň tedy i komunikace s bohy -- byl vyhrazen nobilitě. (Jaroslav Malina -- František Vrhel)

   Kano Takayoshi, japonský primatolog na Primate Research Center, Kyoto University (Japonsko).
   Zabývá se zejména chováním bonobů, jako první začal dlouhodobě vědecky zkoumat divoce žijící
   šimpanze bonobo na lokalitě Wamba v severním Zairu. Velmi zajímavé a důležité jsou jeho studie
   sociosexuálního chování bonobů, protože se jedná prakticky o jediné skutečně solidní informace
   o divoce žijících bonobech. Je autorem pozoruhodné monografie The Last Ape: Pygmy Chimpanzee
   Behaviour and Ecology (Stanford: Stanford University Press, 1992). (Václav Vančata)

   kanovník, kněz, člen kapituly při biskupském či jiném významném chrámu. (Josef Unger)

   Kant Immanuel (22. 4. 1724, Königsberg, nyní Kaliningrad, Rusko -- 12. 2. 1804, Königsberg,
   nyní Kaliningrad, Rusko), německý filozof a přírodovědec; zakladatel německé klasické
   filozofie a moderní kosmogonie. Vytvořil též hypotézu o vzniku sluneční soustavy z plynné
   hmoty, zabýval se rovněž zkoumáním předpokladů a mezí lidského poznání, jež vysvětloval
   především z vlastností poznání. Z oblasti morálky jeden z jeho kategorických imperativů zní:
   "Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy
   zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek." (Jaroslav Malina)

   Kao-cu ("Vznešený zakladatel"), viz Liou Pang.

   kaolin, základní surovina *porcelánu, zemina vzniklá dekompozicí pegmatitu a granitu. Název je
   odvozen od bohatého čínského naleziště na hoře *Kao-ling u Ťing-te-čenu. (Jaroslav Malina)

   kapitál kulturní, viz kulturní kapitál.

   kapitalismus, společenský a hospodářský systém založený na soukromém vlastnictví, svobodě
   podnikání a tržní alokaci zdrojů. Od předchozího systému, feudalismu, se odlišuje tím, že
   práce je kupována za mzdu. V základu stojí teorie skotského filozofa Adama *Smitha, že
   sledování vlastních zájmů člověka je nejlepším a jediným způsobem, jak maximalizovat blaho
   všech členů společnosti i bohatství národa. (Marie Dohnalová)

   Kapitol, latinsky Capitolium, jeden z římských pahorků, starodávné kultovní místo. Jeho jméno
   se odvozuje od slova caput, "hlava". Podle tradice zde měla být objevena lidská lebka a věštci
   tento nález vyložili tak, že se Řím stane hlavou Itálie, později se začalo říkat, že hlavou
   světa. Za krále *Tarquinia Priska na tomto místě byl vystavěn chrám zasvěcený etruské božské
   triádě Iuppiterovi, Iunoně a Minervě, která až do té doby měla sídlo na *Quirinále. Kapitolský
   chrám byl hlavní římskou svatyní. Na východním výběžku Kapitolu se nacházela tvrz (Arx
   Capitolina) a Iunonin chrám. Husy, které tam byly chovány, zachránily Řím roku 386 př. n. l.
   před *Galy (Kelty). S tradicí, která stála u počátků Kapitolu, se setkáme i v jiných
   kulturách. Stejný význam má i jeruzalémská Golgotha (řecky Kranion, latinsky Calvaria); také
   tady měla být objevena lebka, přisuzovaná biblickému *Adamovi. Kristovo ukřižování na tomto
   místě pak křesťanští spisovatelé vysvětlují jako vykoupení lidského rodu od jeho hříchů,
   započatých Adamem. (Marie Pardyová)

   kapitulní síň, prostora (obvykle reprezentačně vybavená), v níž se v klášteře schází
   osazenstvo k důležitým sdělením a k vyslechnutí čtení kapitol z řádových předpisů. Průčelí
   obrácené do ambitu bývá vybaveno portálem, k němuž symetricky přiléhají okenní otvory.
   Interiér zapuštěný pod úroveň podlah okolních místností je završen klenbou podpíranou sloupy.
   Uprostřed se nachází čtecí pult. V kapitulní síni bývaly pohřbívány významné osobnosti,
   především opati a vysoce společensky postavení dobrodinci kláštera. (Josef Unger)

   Kapová a Ignatijevská jeskyně (Šulgan-Taš a Jamazy-Taš), Ural, Rusko. Ojedinělá naleziště
   paleolitických maleb v severní Eurasii. (Jiří A. Svoboda)

   kaple, nefarní sakrální stavba určená k speciální funkci (pohřební, křestní, soukromé). Může
   jít o samostatně stojící objekt nebo o objekt související s větším celkem -- chrámem,
   klášterem, laickou stavbou. (Josef Unger)

   kaptorga, zdobená schránka na ostatky a amulety zhotovená z ušlechtilého kovu ve tvaru válce,
   hranolu či trapezoidu. (Josef Unger)

   karanténa,  omezení volnosti pohybu osob nebo zvířat podezřelých z nákazy. (Ladislava
   Horáčková)

   karcinogen, rizikový faktor, který přispívá ke vzniku zhoubného nádoru. (Ladislava Horáčková)

   karcinom, zhoubný nádor vyrůstající z epitelových buněk. (Ladislava Horáčková)

   kardiovaskulární, týkající se srdce a cév. (Ladislava Horáčková)

   karence, nedostatek určité důležité látky v potravě. (Ladislava Horáčková)

   karma, též  karman, tibetsky lä ("čin, skutek"), respektive odplata za ně ("jak zaseješ, tak
   sklidíš"). Život, který nyní žijeme, je výslednicí předchozích životů a zároveň základnou pro
   životy příští. Zákonem karmy se řídí ustavičný koloběh životů (sansára, viz) a postavení
   bytostí v něm. (Josef Kolmaš)

   Karmel, hora a stejnojmenné pohoří na pobřeží Středozemního moře s úrodnými poli, zahradami a
   vinicemi. Místo Eliášova boje s modloslužebníky kanaánského boha Baala. (Blahoslav Hruška)

   Karnak, největší dochovaný chrámový soubor starověku u dnešního Luxoru v Horním Egyptě,
   zasvěcený boží trojici Amonovi, Mutě a Chonsuovi. (Břetislav Vachala)

   karneol, oblíbený nerost používaný v klenotnictví; v staroegyptské literatuře jeho červená
   barva symbolizovala krev, násilí a zlo. (Jaroslav Malina)

   karner (z latinského carnarium, "dům masa, márnice, kostnice"), hřbitovní kaple kruhového nebo
   polygonálního půdorysu. Dolní prostor slouží jako kostnice (ossarium), horní podlaží jako
   bohoslužebný prostor. (Josef Unger)

   Kartágo, foinicky Kart Hadašt, "Nové Město", řecky Karchedón. Přístav na severním pobřeží
   Afriky založený roku 814 př. n. l. tyrskými kolonisty (podle mytologické tradice vedenými
   královnou *Dídó [viz Aeneis]) poblíž dnešního Tunisu. Významná obchodní křižovatka, od 5.
   století př. n. l. hlavní centrum punské říše. Na konci 3. války punské roku 146 př. n. l. bylo
   Kartágo srovnáno se zemí, k čemuž předtím Římany dlouho vybízel *Cato Starší. Je známo, že
   dějinám Kartága věnoval jedno ze svých dvou řecky psaných historických děl Karchedóniaka císař
   Claudius. (Marie Pardyová)

   karyatidy, ženské sochy s nosnou funkcí používané místo sloupů. Jsou výtvorem řecké
   architektury klasického období. Pro analogické sochy mužů se používá názvu atlanti. Označení
   karyatidy je odvozeno podle obyvatel řecké obce Karyai na Peloponnésu, jehož dospělí obyvatelé
   byli po porážce odvedeni do otroctví. Ženy si část majetku, kterou si mohly vzít s sebou,
   nesly na hlavě. (Jaroslav Malina)

   kaseifikace,  zesýrovatění, zvláštní druh rozpadu tkání typický pro tuberkulózu. (Ladislava
   Horáčková)

   kasein,  1. mléčná bílkovina, 2.  sýrovitá hmota, zvláštní druh exudátu či nekrózy u
   tuberkulózy. (Ladislava Horáčková)

   Kassité, lid neznámého původu a jazyka, který ve 14. až 12. století př. n. l. ovládl
   Babylonii. (Blahoslav Hruška)

   kasta, 1. přísně uzavřená společenská skupina lidí domněle společného původu, vykonávající
   stejná dědičná povolání, mající zvláštní zvyky, výsady; například v hinduistické Indii jde o
   hierarchický systém profesně specializovaných endogamních skupin, v nichž je členství pevně
   určeno askriptivním dědictvím a rituálním oddělením od ostatních kast či podkast; 2. skupina,
   vrstva, která se vědomě odlučuje, izoluje, nebo je izolována od ostatní společnosti.

   kastrace, chirurgické odnětí obou pohlavních žláz muži nebo ženě. Následky kastrace závisí na
   věku, ve kterém ji subjekt podstoupí. Kastrace u mužů před pubertou zabrání vývoji druhotných
   pohlavních znaků (viz eunuch). Kastrace znamená vždy biologickou neplodnost. Většinou je
   spojena s výrazným snížením sexuální aktivity. (Jaroslav Zvěřina)

   kastrát, viz eunuch.

   Kašpar Oldřich (6. 1. 1952, Jestřebí), docent PhDr., CSc., amerikanista, etnolog, historik,
   překladatel a spisovatel, docent *Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v
   Praze a člen korespondent Mexické akademie historie. V roce 1974 absolvoval obory historii a
   bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. V současné době působí jako docent na Ústavu
   etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Je členem České národopisné
   společnosti, ediční rady Encyklopedie českých dějin, Asociación Espaęola de los Nahuatlatos,
   redakční rady odborného časopisu Kámen, redakční rady časopisu Western World, Komise pro
   sbírkotvornou činnost Náprstkova muzea. V odborné práci se zabývá zvláště dějinami a kulturou
   předkolumbovské Ameriky, dějinami česko-španělsko-hispanoamerických vztahů, působením českých
   jezuitů 17. a 18. století v Novém světě, zvláště v Mexiku. V letech 1984--2004 působil jako
   hostující profesor na Kubě (Universidad de la Habana), ve Španělsku (Universidad Complutense
   de Madrid), v Mexiku (Universidad Ibero-Americana, Ciudad de México; Universidad Autónoma
   Nacional de Querétaro, Universidad San Nicolás de Hidalgo, Morélia; Universidad Nacional
   Autónoma de Baja California, Tijuana) a ve Slovinsku (Univerzita v Ljubljani). Zúčastnil se
   řady mezinárodních kongresů a sympozií v Anglii, Francii, Itálii, Mexiku, Rakousku, ve
   Španělsku a na Kubě. V roce 2004 byl koordinátorem jedné ze sekcí Mezinárodního kongresu
   evropských amerikanistů v Bratislavě. Publikoval několik desítek knih, učebních textů a stovky
   studií u nás i v zahraničí. Z odborných publikací a edicí: Nový svět v české a evropské
   literatuře 16.--19. století (Praha 1983); Tam za mořem je Amerika: Dopisy a vzpomínky českých
   vystěhovalců do Ameriky v 19. století  (Praha 1986);  Zlato v rouše smrti: Antologie z
   evropských a amerických kronik o dobývání Tenochtitlánu a Tahuantinsuyu (Praha 1990); Los
   Jesuitas Checos en la Nueva Espaęa (1678--1767) (México 1991); Zámořské objevy 15. a 16.
   století a jejich ohlas v českých zemích (Praha 1992); Légendes et contes des Azteques (Paris
   1995); Märchen der Azteken (Hanau 1995); Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně: Výbor z
   aztécké, kečuánské a mexické poezie (Praha 1996); Děti Opeřeného hada: Mýty, legendy a pohádky
   mexických Indiánů (Praha 1996); Ninigo a stvoření světa: Mýty, legendy a pohádky Indiánů Jižní
   Ameriky (Praha 1996); El Nuevo Mundo y el Corazón de Europa (Praha 1997); Dějiny Mexika (Praha
   1999); Kouzelný strom: Mýty, legendy, pohádky a humorky Latinské Ameriky a Karibské oblasti (s
   Evou Mánkovou, Praha 2001). Autorsky se také podílel na publikaci Slovník spisovatelů Latinské
   Ameriky (Praha 1996) a to hesly hispanoamerických autorů období conquisty a kolonie. Z
   beletrie: Tajemství vlčí rokle (Praha 1998); Svatyně smrti aneb Stříbrný Tezcatlipoca (Praha
   1991, druhé vydání 1994); Koruna a srdce Evropy: Na cestu do Španělska (Olomouc 1992); Smrtí
   život nekončí: Příběh českého misionáře na Amazonce (Praha 1993); Toulky magickým světem
   Mexika (Praha 2000). Z překladů: José López Portillo y Pacheco, Příchod Opeřeného hada:
   Quetzalcóatl (Praha 1982); Dora Alonsová, Údolí barevného ptáčka (Praha 1989); Nejkrásnější
   pohádky z celého světa (se Šárkou Belisovou, Praha 1997); Kolektiv autorů, Velký atlas
   zaniklých civilizací (Bratislava 2000); Hernán Cortés, Dopisy: Druhý a třetí dopis o dobytí
   Tenochtitlánu (s Evou Mánkovou, Praha 2000). Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie napsal 8. svazek Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská
   oblast, Mezoamerika, Andský areál) (2002). Byl autorem výstav Zámořské objevy a jejich ohlas v
   českých zemích (Vojenské historické muzeum, Praha, 1992) a Tadeáš Haenke -- český účastník
   Malaspinovy výpravy (Vojenské historické muzeum, Praha, 1994). Kontakt: Doc. PhDr. Oldřich
   Kašpar, CSc., Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110
   00 Praha 1, telefon: 224 491 456, e-mail: oldrich.kaspar@ff.cuni.cz. (Oldřich Kašpar)

   katakomby, veřejné antické podzemní nekropole především židů a křesťanů tvořené nepravidelným
   systémem chodeb. (Josef Unger)

   katapygon, řecky "souložící zezadu", nadávka užívaná vůči pederastům (viz pederastie). V
   moderní době se takto označují neslušné výrazy nebo nápisy odpovídající stylu veřejných
   záchodků. (Marie Pardyová)

   Katedra antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze,
   univerzitní vědecko-pedagogické pracoviště. Historie antropologie na Univerzitě Karlově začíná
   již koncem 19. století, tehdy ještě na Filozofické fakultě. Od zimního semestru roku 1891
   započaly přednášky profesora Lubora *Niederla (1865--1944) z osteologické, tedy prehistorické a
   historické antropologie, které byly rozšířeny i o některé části etnické antropologie. Od roku
   1897, kdy převzal přednášky a cvičení z antropologie profesor Jindřich *Matiegka (1862--1941),
   vzniklo na univerzitě moderně orientované badatelské středisko. To se zejména po roce 1908,
   kdy bylo v Praze povoleno založení prvního Ústavu pro antropologii a demografii c. k. české
   univerzity Karlo-Ferdinandovy (Univerzity Karlovy) v Rakousku, stalo školícím pracovištěm, na
   němž vystudovala řada antropologů evropského i světového formátu. Antropologický ústav
   Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze byl v tomto období zaměřen vedle
   prehistorické a historické antropologie také k teoretickým otázkám růstu dětí a mládeže.
   Zejména po I. světové válce se pražský Antropologický ústav stal vedle Paříže uznávaným
   evropským centrem, o jehož odborný věhlas se vedle Jindřicha Matiegky a jeho školy přičinil
   svou spoluprací i slavný americký antropolog českého původu Aleš *Hrdlička (1869--1943). Z jeho
   fondů bylo při Antropologickém ústavu založeno "Muzeum člověka", později přejmenované na
   dnešní *"Hrdličkovo muzeum člověka". Těsně před II. světovou válkou se stal vedoucím
   Antropologického ústavu profesor MUDr. Jiří *Malý (1899--1950). V období uzavření českých
   vysokých škol byl na místě Antropologického ústavu zřízen německý "Institut für
   Rassenbiologie". Po skončení války v létě 1945 byla provedena rekonstrukce ústavu i Hrdličkova
   muzea a na podzim zahájena normální výuka antropologie. V roce 1950, po úmrtí profesora
   Malého, byl pověřen vedením katedry profesor RNDr. Vojtěch *Fetter (1905--1971). V letech
   1971--1986 vedl katedru docent RNDr. Chrudoš Troníček, CSc. (1922--2002) a v letech 1986--1990
   docentka RNDr. Helena Malá, CSc. (narozena 1935). Po období normalizace převzal vedení katedry
   od roku 1990 profesor RNDr. Karel Hajniš, CSc. (narozen 1930), od roku 1994 docent RNDr.
   Zbyněk Šmahel, CSc. (narozen 1946), od roku 1997 docent RNDr. Ivan Mazura, CSc. (narozen
   1955), a od roku 2003 opět profesor RNDr. Zbyněk *Šmahel, CSc. K výraznému odbornému a
   personálnímu rozvoji biologické antropologie došlo po II. světové válce. V důsledku založení
   specializovaných antropologických oddělení pro historickou a prehistorickou antropologii na
   jiných pracovištích byla tato problematika obsažena v přednáškách, ale badatelsky byla
   zastoupena jen okrajově. Těžištěm výzkumu se stal živý člověk se všemi jeho aspekty.
   V návaznosti na Matiegkův program výzkumu základních tělesných znaků českých dětí byla
   založena tradice opakovaných studií růstu a vývoje dětí a mládeže a tělesného stavu dospělého
   obyvatelstva. Výzkumy byly prováděny při všech celostátních spartakiádách i při jiných
   terénních akcích. Dalšími výzkumy celostátního charakteru, které katedra spoluorganizovala,
   byly Celostátní antropologické výzkumy dětí a mládeže 0 až 18 let (české země). První výzkum
   proběhl v roce 1951. Hlavním organizátorem byl Vojtěch Fetter. V desetiletých intervalech se
   uskutečnily další (1961, 1971, 1981, 1991), poslední v roce 2001. Zpracovaná data poskytla
   vždy aktuální reprezentativní referenční standardy tělesné výšky, hmotnosti a dalších
   parametrů české populace sledovaných věkových skupin. V současnosti hlavní výzkumné programy
   katedry zahrnují: 1. V oblasti výzkumu současných populací sledování postnatálního růstu a
   vývoje dětí a auxologické patologie, výzkum obezity a jejích důsledků, sledování
   kraniofaciálního růstu normálního a anomálního, analýzu vzniku a vývoje čelistních a
   ortodontických anomálií u obličejových rozštěpů v závislosti na postupech terapie, vývoj
   programů pro praktické využití ve funkční a klinické antropologii a dermatoglyfické studie ve
   vztahu k vývojovým poruchám. 2. V oblasti kosterní antropologie jsou sledovány morfologické,
   tělesné a zdravotní vlastnosti historických a prehistorických populací, studovány nespecifické
   zátěže životního stylu dávných populací jako indikátory zdraví a hodnocena validita metod
   morfologické a morfometrické identifikace pohlaví koster a kostí. 3. Hlavními tématy řešenými
   v laboratoři molekulární antropologie a forenzní genetiky Katedry antropologie a genetiky
   člověka jsou genetické profily české populace ve VNTR a STR lokusech, genetická analýza
   pohlaví a příbuzenských vztahů v historickém materiálu a mutační analýza některých geneticky
   vázaných poruch člověka. Nedílnou součástí je oblast forenzní genetiky a genomika a proteomika
   vyšších primátů. Jsou studovány immobilizované molekulové systémy pro rozvoj
   nanotechnologických detekcí a interferenční jevy při detekci v komplexních biologických
   materiálech, metody experimentální transgeneze, biosenzorické a čipové analýzy.  Poslední
   oblastí je vývoj a charakterizace bioaktivních molekul pro cílenou chemoterapii lidských
   neoplazií. Klinicky zaměřená část katedry je v současné době také součástí Evropského centra
   pro medicínskou informatiku, statistiku a epidemiologii (EuroMISE), se kterým spolupracuje na
   vývoji a testování nových progresivních diagnostických a výukových programů v oblasti
   biomedicínských informačních technologií. Komplexní genomická, proteomická a antropometrická
   data jsou shromažďována k modelování individuálního lékařského záznamu (e-health). Do výzkumu
   jsou zaváděny také nové metody, v antropologii především 3D optická bezkontaktní morfometrie a
   geometrická morfometrie. Metody užívané v genetických a proteomických studiích zahrnují
   vybranou škálu molekulárně genetických, biochemických a imunochemických technik, jako jsou
   například extrakce genomické DNA, ELISA test, PCR, metody restrikční analýzy, sekvenční
   stanovení vybraných genetických lokusů atp. Katedra zajišťuje výuku antropologie, anatomie
   člověka a lidské genetiky pro bakalářské studium biologie. Magisterský program umožňuje
   specializaci v kosterní antropologii, v antropologii současných populací, v lidské genetice a
   proteomice a v ekologii člověka, jež zahrnuje také experimentální embryologii a teratologii.
   Nově je ve spolupráci s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze zavedeno
   kombinované studium biologické a socio-kulturní antropologie. V těchto oborech je
   vypracováváno 49 diplomových prací, dalších 15 prací je vedeno pro učitelské zaměření.
   V postgraduálním studiu je na katedře jako celouniverzitní program, zahrnující i další
   fakulty, akreditována "Antropologie" a jako fakultní program "Antropologie a genetika
   člověka". V současnosti je školeno 59 studentů. Katedra má oprávnění habilitačních i
   jmenovacích řízení. Kontakt: Katedra antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty
   Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, telefon: 221 951 618, fax: 221 951 619,
   www. natur.cuni.cz. (Pavel Bláha)

   Katedra antropologie a zdravovědy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci,
   univerzitní vědecko-pedagogické pracoviště. V roce 1946 byl na Pedagogické fakultě obnovené
   Univerzity Palackého v Olomouci vybudován zásluhou Vojtěcha *Fettera samostatný Ústav biologie
   dítěte, vedený Jaroslavem Šmiřákem; ústav byl později změněn na Kabinet biologie dítěte
   v rámci Katedry přírodopisu Pedagogické fakulty. Díky úsilí Vojtěcha Fettera, v duchu myšlenek
   nestorů naší školní antropologie -- Aleše *Hrdličky, Jindřicha *Matiegky, Vojtěcha *Suka a
   později Jaroslava *Suchého  -- se v Olomouci všem budoucím učitelům dostalo vzdělání o růstu a
   vývoji dětského organismu ve zdraví a nemoci, v otázkách hygieny školní práce i školního
   prostředí již v rámci pregraduálního studia. V centru zájmu byl také zdravý způsob života a
   výchova k němu. V roce 1968 byla ustavena samostatná Katedra biologie dítěte a školní hygieny,
   která pod názvem Katedra antropologie a zdravovědy a s širším posláním existuje dosud. Prvním
   vedoucím pracoviště byl doc. MUDr. et PaedDr. Jaroslav Šmiřák, CSc. (1968--1972), dalšími
   vedoucími byli doc. RNDr. Josef Klementa, DrSc. (1972--1991), doc. RNDr. Josef Krátoška
   (1991--1993, 1997--2002), doc. RNDr. Jan Šteigl, CSc. (1994--1996, 2003--dosud). Katedra
   antropologie a zdravovědy zajišťuje v prezenční i kombinované formě výuku pro různé studijní
   obory. Participuje na výuce disciplín pedagogické způsobilosti a společného základu studia
   učitelství; ve většině oborů vyučuje propedeuticky antropologické disciplíny, podílí se na
   biomedicínské průpravě studentů studijního programu speciální pedagogika (pro 1. i 2. stupeň
   speciálních škol), dále na odborné přípravě studentů oborů učitelství přírodopisu, pedagogiky,
   občanské výchovy a učitelství pro 1. stupeň základních škol. Garantuje studijní obory:
   učitelství odborných předmětů pro střední zdravotnické školy, učitelství sociálních a
   zdravotních předmětů pro střední odborné školy, učitelství rodinné výchovy pro 2. stupeň
   základních škol. Na katedře v současné době působí 11 učitelů, 3 samostatné odborné síly, 6
   doktorandů prezenčního studia. Členové katedry jsou odborně a pedagogicky zaměřeni takto: Mgr.
   Martina Cichá, Ph.D. -- garant studijního oboru učitelství sociálních a zdravotních předmětů
   pro střední odborné školy, sociální a zdravovědné disciplíny, zdravověda, ošetřovatelství,
   pečovatelství, hygiena a didaktika zdravovědy, problematika xenofobie a rasismu. MUDr.
   Radoslav Goldmann -- sociální a zdravovědné disciplíny, sociální politika, sociální péče,
   pediatrie, zdravotnická etika, etika zdravotní a sociální práce, školitel několika doktorandů.
   Mgr. Michaela Hřivnová -- garant studijního oboru rodinná výchova, fyzická a biologická
   antropologie. Doc. RNDr. Josef Klementa, DrSc. -- fyzická antropologie, vývojová antropologie,
   aplikovaná antropologie, klinická antropologie (v roce 1980 obdržel Pamětní medaili dr. Aleše
   Hrdličky). Mgr. Ivana Knausová, Ph.D. -- kulturní antropologie, filozofická antropologie,
   sociologie. PaedDr. Miroslav Kopecký, Ph.D. -- funkční antropologie, biologická propedeutika,
   zdravotní propedeutika, výuková technologie, zvláštní tělesná výchova. Doc. RNDr. Josef
   *Krátoška. RNDr. Lubomír Krejčovský, CSc. -- antropologie dětí a mládeže, růstové a proporční
   změny dolního tělního segmentu, somatologie a fyziologie. RNDr. Stanislava Reiterová, CSc. --
   garant studijního oboru učitelství odborných předmětů pro střední zdravotnické školy, vývojová
   antropologie, vývojová biologie, humánní genetika, cheiloskopie, problematika zdravého
   životního stylu a výchovy ke zdraví u všech učitelských oborů. PhDr. Helena Skarupská --
   sociální disciplíny, sociální politika, sociální péče. Doc. RNDr. Jan *Šteigl, CSc. Dva z
   členů katedry působili jako děkani a jeden jako proděkan Pedagogické fakulty Univerzity
   Palackého. Vědecko-výzkumná činnost je zaměřena zejména na dlouhodobé řešení výzkumného záměru
   Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (1999--2004) "Výzkum somatického a psychického
   stavu populace ČR s aplikacemi v antropagogice, pedagogické psychologii, klinické antropologii
   a v ergonomii". Cílem řešení je získání morfologických a fyziologických dat různých věkových
   kategorií v terénním výzkumu, jejich analýza, vyhodnocení a aplikace výsledků v pedagogické,
   antropologické a ergonomické praxi. Odborná sdělení členů katedry jsou shrnujícím způsobem
   uváděna v pravidelně vydávaných sbornících. Katedra dlouhodobě spolupracuje s katedrami
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Karlovy v Praze,
   Univerzity Komenského v Bratislavě a s Technologickou fakultou Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně
   i s dalšími vysokými školami a odbornými pracovišti v Německu, Polsku, Rakousku, na Slovensku
   a ve Velké Británii. Katedra má akreditaci pro doktorský studijní program v oboru
   antropologie; dosud jej úspěšně ukončilo 14 studentů. V habilitačním řízení v oboru
   antropologie garantovaném katedrou získali docenturu dva vysokoškolští učitelé, v profesorském
   řízení byl udělen jeden titul -- Zbyňku *Šmahelovi. Součástí katedry je regionální Středisko
   zdravého životního stylu. V roce 1977 byla Katedře antropologie a zdravovědy udělena Pamětní
   medaile dr. Aleše Hrdličky. Kontakt: Eva Švubová, Katedra antropologie a zdravovědy
   Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Žižkovo náměstí 5, 771 40 Olomouc,
   telefon: 585 635 502, e-mail: svubova@pdfnw.upol.cz. (Jan Šteigl)

   Katedra antropologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, univerzitní
   vědecko-pedagogické pracoviště, založené Ivem Budilem a jeho spolupracovníky v roce 1998 jako
   Katedra sociální a kulturní antropologie v rámci Střediska humanitních studií Právnické
   fakulty Západočeské univerzity v Plzni; od roku 1999 je součástí Fakulty humanitních studií
   Západočeské univerzity v Plzni; od 1. 1. 2004 nese název Katedra antropologie. Pracoviště je
   tvořeno oddělením sociální a kulturní antropologie, oddělením politické antropologie,
   oddělením biologické antropologie, laboratoří biologické antropologie, oddělením sociologie a
   oddělením kulturní antropologie Předního východu. Katedra zajišťuje výuku bakalářského
   studijního oboru Sociální a kulturní antropologie, bakalářského studijního oboru
   Blízkovýchodní studia, navazujícího magisterského studijního oboru Sociální a kulturní
   antropologie, navazujícího magisterského studijního oboru Kulturní antropologie Předního
   východu a navazujícího studijního oboru Antropologie populací minulosti. Kurzy zaměřené na
   antropologickou problematiku jsou rovněž integrovány jako součást studijních plánů dalších
   studijních oborů Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity, především bakalářských
   oborů Humanistika, Politologie a Archeologie. Pedagogický a badatelský program katedry
   zabezpečují interní pracovníci Vladimír Blažek, Ivo *Budil, Patrik *Galeta, Martina
   *Gonyševová, Tomáš Hirt, Marek Jakoubek, Ida Kaiserová, Tomáš Kobes, Jitka Kotalová, Iveta
   Kouřilová, Lukáš Pecha, Furat Rahman, Renata Sedláková, Vladimír *Sládek, Věra Tydlitátová a
   Marta Ulrychová, z externích pracovníků působí na katedře například František Bahenský,
   Vladimír Borecký, Jaroslav Brůžek, Blahoslav Hruška, Petr Charvát, Hynek Jeřábek, Vanda
   Jiřikovská, Josef Kandert, Kateřina Klápšťová, Martin Kreidl, Stanislav Kužel, Václav Marek,
   Stanislav Novotný, Jana Pečírková, Ivana Svobodová, Zdeněk Uherek, Libuše Volbrachtová a Jiří
   Woitsch. Výzkumná činnost pracoviště zahrnuje především problematiku etnických a sociálních
   procesů, migrací a konfliktů, dějiny antropologického myšlení a teorie, aplikovanou a terénní
   antropologii, politickou antropologii, obecnou teorii kultury, epistemologické a metodologické
   otázky etnologického, antropologického a sociologického výzkumu, urbánní antropologii,
   biologickou antropologii, evoluci člověka, humánní etologii a teritoriální, lingvistickou a
   historicko-kulturní problematiku zemí Blízkého východu. Významnou součástí studijního a
   badatelského zaměření katedry je rozvoj terénního výzkumu souvisejícího zejména
   s problematikou etnických menšin, sociálně marginálních skupin, imigrace, multikulturalismu,
   sociální revitalizace, tzv. kultury chudoby, a biologické antropologie. Výsledky výzkumného
   programu Katedry antropologie jsou pravidelně prezentovány na domácích a mezinárodních
   konferencích; katedra pořádá mezinárodní konference Orientalia Antiqua Nova a Antropologické
   symposium  a odborné semináře oddělení biologické antropologie, z nichž jsou vydávány
   sborníky. Vedoucí katedry: Doc. RNDr. Ivo Budil, Ph.D. Kontakt: Katedra antropologie Fakulty
   humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18, 306 14 Plzeň, telefon: 377 635
   300, fax: 377 635 302, e-mail: budil@ksa.zcu.cz. (Ivo T. Budil)

   Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, univerzitní
   vědecko-pedagogické pracoviště biologicko-socio-kulturní antropologie, založené v roce 1993
   Janem *Benešem a jeho spolupracovníky Evou *Drozdovou, Jaroslavem *Malinou a Vladimírem
   *Novotným a navazující na *Antropologický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v jeho původním celostním zaměření studia a výzkumu v interdisciplinárním sepětí antropologie
   biologické a socio-kulturní. V letech 1949 až 1989 bylo zredukováno z ideologických důvodů
   (zejména poznatky socio-kulturní antropologie narušovaly základní axiomy historického
   materialismu) na pouhou antropologii fyzickou/biologickou. Katedra antropologie tvoří součást
   *Biologické sekce Přírodovědecké fakulty. Nabízí studium antropologie v tříletém bakalářském
   studijním programu Biologie člověka, v dvouletém magisterském studijním programu Biologie
   člověka se specializacemi Fyzická antropologie a Socio-kulturní antropologie a v tříletém
   doktorském studijním programu Biologie, obor antropologie. Výuku zajišťují interní pedagogové
   katedry -- Marie *Dohnalová*, Eva *Drozdová, Miroslav *Králík, Jaroslav *Malina, Vladimír
   *Novotný, Miroslava *Přidalová, Jiří A. *Svoboda, Vladimír *Šedivý, Josef *Unger i přizvaní
   odborníci z jiných pracovišť z České republiky a ze zahraničí. Externí vědecko-pedagogičtí
   pracovníci přednášejí zejména v rámci *Antropologického semináře Katedry antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2000 katedra každoročně
   uskutečňuje pro studenty *Školní antropologicko-archeologický výzkum pravěkého a slovanského
   pohřebiště v Divákách u Hustopečí, kde se realizuje celá vědecko-výzkumná procedura (vedoucí
   Josef Unger). Obdobná terénní praxe probíhá i při výzkumu jiných lokalit -- Lelekovice (Josef
   Unger), Kunín (Vladimír Novotný), Mikulov (Eva Drozdová) aj. V roce 2000 byla založena edice
   *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, v níž jsou pod editorstvím Jaroslava Maliny
   a ve spolupráci s významnými odborníky vydávány modulové učební texty mapující současný stav
   antropologického poznání; dosud bylo publikováno sedmadvacet svazků. Trvale se rozvíjí
   mobilita pro studenty na zahraničních univerzitách (Bratislava, Coimbra, Florencie, Göttingen,
   Madrid, Nitra, Poznaň, Wrocław aj.) -- oborový koordinátor programu Socrates/Erasmus Vladimír
   Novotný; studium v zahraničí dosud absolvovalo 61 posluchačů Katedry antropologie (viz studium
   posluchačů Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně na
   zahraničních univerzitách). V letech 1992--2004 absolvovalo obor antropologie v bakalářském
   studijním programu 72 absolventů, v magisterském studijním programu 59 absolventů (viz
   absolventi magisterského studijního programu [Mgr.] oboru antropologie na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně), v doktorském studijním programu 11
   absolventů (viz absolventi doktorského studijního programu [Ph.D.] oboru antropologie na
   Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně). Ve školním roce
   2003/2004 studovalo na katedře v bakalářském stupni 58 studentů, v magisterském stupni 19
   studentů, v doktorském stupni 17 studentů. Katedra je oprávněna konat v oboru antropologie
   rigorózní řízení -- titul RNDr. získalo 15 absolventů (viz absolventi rigorózního řízení
   [RNDr.] oboru antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně
   [1989--2004]), habilitační řízení -- jmenováno 11 docentů antropologie (viz docenti oboru
   antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně [1989--2004]) a profesorská
   řízení -- jmenováno 5 profesorů antropologie (viz profesoři oboru antropologie na
   Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně [1989--2004]). *Vědecko-výzkumné zaměření
   Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty MU vymezují zejména tyto danosti: bohatství
   a proslulost moravských paleoantropologických a archeologických pramenů a potřeba jejich
   zpracování či přehodnocení, tradiční zájem brněnské antropologie o zkoumání lidských skupin
   s přesahem do oblasti společenské a kulturní, tuzemská a mezinárodní spolupráce a soustavné
   zajišťování rozvoje teorie i praxe celostní (biologicko-socio-kulturní) antropologie na
   aktuální mezinárodní úrovni pro potřeby výuky i výzkumu. Zvláštní pozornost je věnována
   adaptabilitě a variabilitě lidských struktur biologických (fyzických), behaviorálních (zejména
   komunikace) a socio-kulturních v celém kontinuu. Celostně je rozpracovávána problematika
   antropologie sexuality a pohřebních ritů a rituálů. Rovněž je rozvíjena tvorba, ověřování
   a zavádění nových metodických postupů nezbytných při identifikaci kosterních a jiných
   pozůstatků. Zvláštní důraz je kladen na hledání nových metodologických postupů. Uvedená témata
   byla a jsou řešena i v rámci projektů Grantové agentury České republiky a Fondu rozvoje
   vysokých škol, interních grantů Masarykovy univerzity v Brně i grantů nadací. Dosažené
   výsledky publikovali členové Katedry antropologie od roku 1989/1990 v několika stovkách studií
   a statí v českých i zahraničních odborných časopisech a ve více než třech desítkách vědeckých
   a vědecko-naučných knižních monografií (viz publikační činnost členů Katedry antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně). Uznání a ocenění naší i mezinárodní
   vědecké obce získali členové katedry zejména za výsledky dosažené na poli evoluce lidského
   druhu (Jan Beneš), forenzní antropologie (Vladimír Novotný), paleodermatoglyfiky (Miroslav
   Králík, Vladimír Novotný), antropologie pohřebního ritu (Josef Unger), antropologie sexuality
   (Jaroslav Malina), filozofie a metodologie vědy (Jaroslav Malina); další ocenění: Jan Beneš --
   Cena Josefa Hlávky za rok 1995 udělená společně Nadací Český literární fond a Nadací "Nadání
   Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových", Cena Nadace Universitas Masarykiana pro rok 1995; Eva
   Drozdová -- ocenění "Zlatá Schola Nova 2004" jako členka autorského kolektivu učebnice zeměpisu
   pro 8. ročník základních škol Společenské složky krajiny a Politická mapa světa (tištěná
   i elektronická verze); Jaroslav Malina -- dvakrát Cena rektora Masarykovy univerzity v Brně za
   vynikající tvůrčí čin (1995, 1997), Cena města Brna (1997), 3. cena a Čestné uznání na 18.
   knižním veletrhu Libri v Olomouci za knihy Vladimír Preclík a Vincenc Makovský (2003) aj.;
   Vladimír Novotný -- Pamětní medaile k 10. výročí činnosti International Association for
   Craniofacial Identification (2003). Od počátku své novodobé existence nabízí Katedra
   antropologie vzdělávací programy též pro posluchače Masarykovy univerzity, jiných vysokých
   škol i pro širokou veřejnost, stmelované ústředním tématem "Pluralita světů a jednota vědění",
   jimiž přesahuje z vědeckého světa do světa přirozeně lidského a jimiž překračuje nejen své
   hranice, ale též hranice Přírodovědecké fakulty a nezřídka i Masarykovy univerzity a jimiž
   přispívá k obnově ideje univerzity jako šiřitele vzdělanosti a kultury v širším smyslu.
   K těmto programům patří *humanologie, disciplína, která se zabývá "polidšťováním člověka"
   a kterou katedra v letech 1992 až 1995 rozvíjela v rámci projektu Scientia -- Ars -- Humanitas
   a jejíž součástí je i *"pf" Galerie v koridorech děkanství Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity na Kotlářské ulici v Brně. V tomto smyslu navázal na humanologii v novém sídle
   katedry v areálu na Vinařské ulici *Antropologický seminář Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně a *Galerie na chodbě Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, kde jsou zejména prezentována umělecká díla vytvářená českými malíři
   a sochaři pro rozsáhlý vědecko-umělecký projekt *Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality,
   erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění
   a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Struktura a profil Katedry
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně: vedoucí katedry: prof. PhDr.
   Jaroslav Malina, DrSc.; zástupkyně vedoucího katedry: doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.;
   profesoři: PhDr. Jaroslav Malina, DrSc., PhDr. Josef Unger, CSc.; docenti: RNDr. Eva Drozdová,
   Ph.D., MUDr. Vladimír Novotný, CSc.; odborný asistent: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D.;
   vědecko-pedagogičtí pracovníci: Ing. Marie Dohnalová, CSc., RNDr. Miroslava Přidalová, Ph.D.,
   doc. PhDr. Jiří A. Svoboda, DrSc., RNDr. Vladimír Šedivý, CSc.; sekretářka: Dana Zelenáková.
   Kontakt: Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5,
   603 00 Brno, www.sci.muni.cz/anthrop/index.htm. (Jaroslav Malina)

   Katedra funkční antropologie a fyziologie Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého
   v Olomouci, univerzitní vědecko-pedagogické pracoviště. Členové katedry zajišťují výuku
   základních i výběrových předmětů společného základu i specializací u učitelského a odborného
   studia tělesná výchova a sport, rekreologie, aplikovaná tělesná výchova, fyzioterapie a
   trenérství (funkční anatomie, fyziologie obecná a zátěžová, kinantropometrie,
   somatodiagnostika, podpora zdraví, základy první pomoci, patofyziologie, fyziologie cyklických
   a acyklických sportů, zdravotní tělesná výchova, ekologie člověka, výživa, somatopatologie,
   biologická propedeutika, kineziologie, psychomotorika, rekondiční a sportovní masáže a další
   předměty). Vědecko-výzkumná práce katedry je zaměřena na problematiku funkční antropologie
   (typologie, biologický věk člověka, morfologie nohy, stabilita a prediktabilita vývoje),
   fyziologie zátěže (testování tělesné zdatnosti, tvorba tréninkových programů sportovců,
   preskripce a kontrola pohybové aktivity za účelem prevence civilizačních onemocnění) a na
   studium svalových funkcí a pohybových stereotypů. Součástí práce katedry jsou i licenční
   programy (rekondiční a sportovní masáže, zdravotní tělesná výchova). Postgraduální studium je
   realizováno v oboru kinantropologie, se specializací na funkční antropologii a fyziologii.
   Učitelé katedry: prof. RNDr. Jarmila *Riegerová, CSc., doc. MUDr. Pavel Stejskal, CSc., doc.
   RNDr. Miroslava *Přidalová, Ph.D., MUDr. Renata Vařeková, Ph.D., PaedDr. Petr Kolisko, Ph.D.,
   RNDr. Pavel Vodička, MUDr. Milan Petr, Mgr. Iva Dostálová, Mgr. Iva Řehová, Mgr. Aleš Jakubec.
   Na katedře studuje 6 interních studentů postgraduálního studia a 7 studentů kombinovaného
   studia. Vedoucí katedry: Prof. RNDr. Jarmila Riegerová, CSc. Kontakt: Katedra funkční
   antropologie a fyziologie Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, Třída Míru
   115, 771 17 Olomouc, telefon: 585 636 150, e-mail: riegerov@ftknw.upol.cz. (Jarmila Riegerová)

   Katedra oboru Občanský sektor Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze,
   univerzitní vědecko-pedagogické pracoviště založené v roce 2000 na nejmladší (17.) fakultě
   Univerzity Karlovy v Praze. Nabízí (jako jediné v České republice) dvouletý magisterský
   studijní program oboru Občanský sektor, a to ve formě prezenční i kombinované. Obor studuje
   cca 70 studentů. Katedra hledá propojení s antropologií, sociologií, filozofií, politologií a
   ekonomií, aby mohla podat celostní obraz problematiky. Činnost katedry přispívá k tomu, aby se
   občanská společnost vytvářela spolu s odpovídajícími strukturami a v nich jsou nestátní
   neziskové organizace důležitým prostředím pro vznik a rozvoj odpovídajících kulturních vzorců
   chování. Studijní program přesahuje aplikační dovednosti, slaďuje antropologické,
   sociologické, politologické a filozofické pohledy. Témata diplomových prácí vyplývají
   z aktuálních potřeb občanské společnosti v národních i mezinárodních souvislostech. Studijní
   obor Občanský sektor ukončilo 30 absolventů. Uplatní se zejména v nestátních neziskových
   organizacích (nadace, nadační fondy, občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti),
   v oblasti vzdělávání, poradenství a osvěty, v médiích apod. -- v našem prostředí i
   v mezinárodních institucích a organizacích. V nově vzniklém oboru se začíná s vlastní
   badatelskou prací. V roce 2003 katedra realizovala mezinárodní výzkum "Role a vize nadací
   v Evropě". V roce 2004 se katedra stala spoluřešitelem (s Nadací rozvoje občanské společnosti)
   mezinárodního výzkumného projektu "Civil Society Index Civicus", jehož cílem je analyzovat
   občanskou společnost. Katedra spolupracuje s dalšími univerzitami a napomáhá prosazovat
   tematiku občanské společnosti a nestátních neziskových organizací do studijních programů
   vysokých škol v České a ve Slovenské republice. Vedoucí katedry: Doc. Ing. Marie Dohnalová,
   CSc. Kontakt: Katedra oboru Občanský sektor Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v
   Praze, Husníkova 2075, 155 00 Praha 13, telefon: 251 620 283, fax: 251 620 364, e-mail:
   marie.dohnalova@fhs.cuni.cz. (Marie Dohnalová)

   katedrála, biskupský chrám. Název je odvozen od slova cathedra ("křeslo, stolec"), protože
   biskupské kostely měly původně v chóru polokruhovitou lavici pro církevní klérus a uprostřed
   křeslo pro biskupa. (Jaroslav Malina)

   kaudální, dolní (ocasní), vztahující se k dolní části těla, směr od hlavy. (Ladislava
   Horáčková)

   kauterizace, zástava krvácení sežehnutím tkání. (Ladislava Horáčková)

   kavernózní topořivá tělesa penisu, zabezpečují napřímení a pevnost pohlavního údu při erekci
   (ztopoření). Obsahují dutinky ohraničené trámci z vaziva a hladké svaloviny, do nichž se
   otvírají krevní cévy. V houbovitém tělese je erekce menší, aby byl usnadněn průchod ejakulátu
   močovou trubicí. (Jaroslav Zvěřina)

   kazuistika, studium jednotlivých patologických případů. (Ladislava Horáčková)

   Kebara, Izrael, hrob neandertálského muže (2) uloženého na zádech v zahloubené jámě,
   protínající starší sídelní horizonty včetně ohnišť. Datum *TL pro příslušné vrstvy X--XII je
   61--59 tisíc let, ESR 64--60 tisíc let. Další nález zlomkovitě dochovaného skeletu náleží
   sedmiměsíčnímu až devítiměsíčnímu dítěti (1); k tomu se připojuje velký počet drobných zlomků
   lidských skeletů. (Jiří A. Svoboda)

   Kečuové, Quechua, obyvatelé náhorních planin And v Peru a Bolívii. Jejich předkové byli
   nositeli "říše Inků". Dnes jsou nejpočetnějším indiánským etnikem (asi 14 milionů). (Oldřich
   Kašpar -- Jaroslav Malina)

   kefalický kult, záměrné oddělování a ukládání lebek. (Jiří A. Svoboda)

   kele, řecky kýla. Vysunutí části orgánu mimo jeho přirozené místo otvorem ve struktuře,
   ohraničující místo jeho výskytu. (Ladislava Horáčková)

   Keltové (Galové), indoevropské etnikum, původně žijící mezi dnešními Čechami a severovýchodní
   Francií, kde pod vlivem antického světa vytvářelo svébytnou laténskou kulturu. Od 6. a 5.
   století př. n. l. začíná mohutná keltská expanze: Keltové nejprve ovládli celé území Francie
   (Galia) a Španělska, pronikli na Britské ostrovy, do severní Itálie (Galia cisalpina), ovládli
   střední Evropu a dostali se až na Balkánský poloostrov a do Malé Asie (Galatie). Šířili
   kulturní a technologické vymoženosti (stavba oppid, hrnčířský kruh, kruhový mlýnek, vůz, ražba
   mincí aj.) a stali se etnickým substrátem řady národů. Na území pozdějších českých zemí
   sídlili Bójové; podle jejich jména latinsky píšící kronikáři dali krajině jméno -- Boiohaemum.
   V keltském výtvarném umění převládá umělecké řemeslo, monumentální artefakty jsou nepočetné a
   v případě zpodobení lidských postav značně stylizované. O vzhledu a chování Keltů i v oblasti
   sexuality a erotiky však vypovídají antické písemné a umělecké prameny: například vrcholná
   helénistická sochařská díla z konce 3. století př. n. l. Gal zabíjející na útěku svou manželku
   i sebe, kde manželská dvojice dává přednost dobrovolné smrti před zajetím nebo Umírající Gal.
   (Jaroslav Malina)

   kenotaf (z řeckého kenos, "prázdný", tafos, "hrobka, náhrobek"), symbolický hrob bez lidských
   pozůstatků. (Josef Unger)

   Kentauři, mytické bytosti s horní částí těla lidskou a spodní částí koňskou, obývající krajinu
   s posvátnou horou Olympem v řecké Thesálii. Vyznačovali se bezohlednou divokostí -- ta podle
   Ovidiova líčení v Metamorfózách (Met. 12, 210n.) vyvrcholila při svatebním obřadu lapithského
   krále Peirithoa: Kentauři se v opilosti pokusili unést přítomné ženy Lapithů (polomytický kmen
   v Thesálii, od něhož thesálská šlechta z velké části odvozovala svůj původ), načež mezi
   Lapithy a únosci vypukl zápas na život a na smrt (kentauromachiá), který skončil díky přispění
   boha *Apollóna vítězstvím Lapithů. (Od svých druhů se moudrostí a šlechetností odlišoval
   Kentaur Cheirón, vychovatel mnoha řeckých hrdinů, například Achillea, Iásona nebo Thésea; byl
   poraněn jedovatým šípem Hérakleovým, a protože jeho rána byla nezhojitelná, vzdal se
   nesmrtelnosti ve prospěch Prométhea.) (Marie Pardyová)

   Kenyantropus platyops, australopiték ploskolící, více než tři a půl milionu let starý nález
   téměř úplné, ale značně deformované lebky z naleziště Lomekwi v Keni (Leakey et al. 2001,
   Liebermann 2001). Zatím není zcela jasné, zda se jedná o zástupce nového rodu Kenyanthropus,
   nebo o druh australopitéka Australopithecus platyops. Tento druh australopitéků má vedle velmi
   starobylých znaků také znaky, které se podobají nejstaršímu lidskému druhu *Homo rudolfensis.
   Není zatím jasné, zda se jedná o náhodnou shodu, paralelní vývoj, nebo zda je tento druh
   skutečně příbuzný druhu Homo (Australopithecus) rudolfensis. I když je nález extrémně
   zlomkovitý (není ani možné odhadnout objem mozkovny), většina odborníků je přesvědčena, že jde
   o náhodnou shodu, protože "australopitéčí" znaky jsou nepopiratelné a výrazné. O tom, jak byl
   tento australopiték velký a zda měl jako ostatní archaičtí australopitéci skelet adaptovaný i
   ke šplhání na stromy, nemáme žádné informace. (Václav Vančata)

   Kerameikos, řemeslnická čtvrť v západní části Athén. Byly zde soustředěny hrnčířské dílny, v
   nichž pracovali významní malíři váz. Protože to byla lidová a velmi frekventovaná část města,
   nacházely se zde i nevěstince. (Marie Pardyová)

   keramika, všechny předměty vyrobené z hlíny, která prodělá chemické změny vlivem teploty nad
   600 ^oC. (Jaroslav Malina)

   keratinizace, rohovatění. Přirozený proces v lidské kůži, během něhož se v povrchových
   vrstvách pokožky hromadí ve vodě nerozpustná vláknitá bílkovina keratin, která poskytuje kůži
   ochranu. Podobný proces se uplatňuje při tvorbě vlasů a nehtů. (Ladislava Horáčková)

   Keš, sumerské sídliště v jižní Mezopotámii se svatyní bohyně Inanny. (Blahoslav Hruška)

   ketúbím, soubor pěti "svátečních svitků" v textech *Starého zákona, doložených v písemné
   podobě z období 6. až 3. století př. n. l. (*Píseň písní, Rút, Ester, Kazatel, Pláč).
   (Blahoslav Hruška)

   Khadžuráhó, lokalita v indickém státu Madhjapradéš; za vlády dynastie Čandélů (10.--11.
   století) zde byla vybudována skupina dvaceti hinduistických svatyní zasvěcených hlavně
   Višnuovi a Šivovi, které patří mezi takzvané "chrámy milostné rozkoše": kamenné stěny těchto
   staveb zdobí velké množství ve vysokém reliéfu provedených ženských a mužských postav, jež
   zaujímají svůdné pózy anebo spočívají v erotických pozicích. (Jan Filipský)

   Kchung-fu-c' ("Mistr Kchung", "Konfucius") (551--479 př. n. l.), čínský filozof a etik, tvůrce
   jednoho z nejstarších morálně-etických a státoprávních učení, dochovaného v Hovorech (Lun-jü),
   o uspořádání vztahů a zájmů jednotlivce, společnosti a státu. V Číně je uctíván jako jeden z
   největších mudrců všech dob. Konfucius pohlížel na rodinu jako na mikrokosmos státu, jeho
   základní článek. Panovník byl otcem všeho lidstva a představitelé státní správy na určitém
   stupni hierarchie byli mnohdy označováni jako "rodiče lidu". Jeho učení, *konfucianismus, se
   stalo jedním z nejdůležitějších pilířů čínské morálky a chování v nejširším smyslu, bylo z
   něho odvozeno i pět základních etických vztahů: vladař -- poddaný, otec -- syn, muž -- žena,
   starší -- mladší a vztah mezi přáteli. Na nich byla založena hierarchie mezilidských vztahů a
   některé z nich přetrvávají v Číně, Koreji a v dalších zemích Dálného východu dodnes. (Jaroslav
   Malina)

   Kchun-lun, pohoří na západním pomezí Číny známé nalezišti *nefritu. (Jaroslav Malina)

   kinantropologická antropologie, viz funkční antropologie.

   Kinsey Alfred Charles (23. 6. 1894, Hoboken, New Jersey, USA -- 25. 8. 1956, Bloomington,
   Indiana, USA), americký biolog a sexuolog; významná osobnost světové sexuologie. V roce 1947
   založil v Bloomingtonu Institute for Sex Research a se spolupracovníky provedl rozsáhlý výzkum
   sexuálního života amerických mužů a žen. Výsledky shrnul v publikacích Sexual Behavior in the
   Human Male (1949) a Sexual Behavior in the Human Female (1953). Tyto knihy se záhy staly
   světovým bestsellerem; výrazně přispěly k odtabuizování sexuálních témat a odhalení poměrně
   značného rozšíření sexuálních praktik považovaných do té doby za amorální, deviantní, nebo
   dokonce delikventní: masturbace mužů a žen, nekoitální sex, předmanželská a mimomanželská
   sexualita, homosexualita. Tyto výzkumy inspirovaly podobně zaměřená bádání ve Spojených
   státech i jinde na světě. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   kisäng, žena bavící tancem a zpěvem a někdy i sexuálními službami, korejská obdoba japonské
   *gejši nebo řecké *hetéry. V dějinách Koreje se vyskytuje mnoho případů, kdy tyto dívky
   vynikly svým talentem, zejména jako básnířky (například Hwang Čin-i). Na kastovním žebříčku
   však stály kisäng na posledním místě společně s příslušníky opovrhovaných řemesel, navíc šlo o
   zaměstnání dědičné. (Miriam Löwensteinová)

   Kitaj, ruský název Číny, odvozený od jména tunguzského etnika Kitanů (množné číslo Kitat;
   čínsky Čchi-tan, viz). (Josef Kolmaš)

   Kitan, viz Čchi-tan.

   kjökkenmödding, termín zavedený ve skandinávské archeologii pro hromady odpadků, zejména
   škeblí, akumulující se podél mořských pobřeží (srov. též pojmy shell-middens, concheros). K.
   Absolon tento termín použil v přeneseném smyslu pro nahromadění mamutích kostí na moravských
   gravettských lokalitách. (Jiří A. Svoboda)

   kladogram, seskupování skupin plesiomorfních a apomorfních znaků studovaných skupin na základě
   předem daného fylogenetického algoritmu čili vytváření takzvaných morfoklínů a hierarchizace
   plesiomorfních znaků. (Václav Vančata)

   klan, 1. kmen, potomstvo, rod; 2. pevně semknuté společenství lidí utvořené zpravidla na
   prosazování a hájení vlastních shodných zájmů; 3. exogamní unilineární příbuzenská skupina,
   jejíž členové věří, že pocházejí z mytického předka, ale nesledují tuto vazbu genealogicky.
   (Jaroslav Malina)

   Klanění tří králů, obrazový motiv oblíbený v raně křesťanském umění. Vychází z informací
   synoptických evangelií o úctě, kterou novorozenému Kristovi vzdali význační představitelé
   Orientu, když se mu přišli poklonit. V evangeliích se neudává jejich počet, pouze u Matouše
   (2, 11) se objevuje zmínka o třech darech, které přinesli -- zlato, kadidlo a myrhu. Z toho se
   vyvinula verze tří králů doložená ve starokřesťanské ikonografii a hagiografii. Legenda o
   třech králích se vyvíjela dále a v 5. století byli již rozlišeni svým věkem tak, aby
   zastupovali tři etapy lidského života a rovněž dostali jména Kašpar, Melichar, Baltazar, jak
   ukazuje například jejich vyobrazení na mozaice v ravennské bazilice San Apollinare Nuovo.
   (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Klaproth Heinrich Julius (9. 10. 1783, Berlín, Německo -- 28. 8. 1835, Paříž, Francie), německý
   orientalista a cestovatel; syn slavného chemika Martina Heinricha Klaprotha (1743 -- 1817). Od
   mládí se intenzivně věnoval asijským jazykům; v roce 1802 začal vydávat ve Výmaru Asiatisches
   Magazin. Působil v petrohradské akademii věd a v roce 1805 byl členem poselstva ruského
   vyslance knížete Golovkina do Číny. Během návratu prováděl v letech 1807 až 1808 rozsáhlý
   etnografický a lingvistický průzkum Kavkazu. V roce 1812 odešel do Berlína a o tři roky
   později do Paříže, kde získal na přímluvu Alexandera von Humboldta od pruského krále plat a
   titul profesora asijských jazyků a písemnictví po dobu, jež bude nutná k dokončení jeho děl.
   V Paříži Klaproth působil až do konce života. (Ivo T. Budil)

   klasicismus, 1. obecná tendence kultury a umění, která staví na racionalismu a řádu a opírá se
   -- obdobně jako tradicionalismus -- o osvědčené a zavedené tradiční modely a postupy; 2.
   evropský umělecký směr 17. až 18. století, který v oblasti výtvarného umění a architektuře a
   obecně ve slovanské kulturní oblasti přesahuje do 19. století. Myšlenkově vycházel z
   osvícenské představy světa jako nadosobního objektivního řádu založeného na rozumu, z víry
   v racionalismus a výchovnou sílu vzdělání. Proti subjektivismu *baroka a rokoka uvedl do
   umělecké tvorby některé zásady antického umění (podnětně působily vykopávky v Herculaneu a
   Pompejích). Klasicistní umění se řídí přesnými normami a pravidly. Klasicismus jako umělecký
   směr navazuje též na ideály *renesance a jejího nejvlivnějšího směru *humanismu, a tím se
   staví proti základním tendencím a směrům prosazujícím se v barokním umění; s barokním uměním
   jej ovšem spojuje úsilí o monumentalitu. Od poloviny 18. století, kdy baroko dospívá do své
   závěrečné, manýristické fáze (rokoko), přejímá vývojovou iniciativu a mění se v kulturní a
   umělecký sloh. Klasicismus napodobuje antické umění a řídí se přesnými normami a pravidly
   (normativní estetikou). Klasicistické umění napodobuje přírodu a současně ji rozumově koriguje
   (podle přírodních vzorů se vytvářejí normy a právě ty se napodobují). Příroda podle klasicistů
   je "rozumná" a uměřená, spoutaná člověkem. Dokládají to zahrady a parky, které jsou oblíbeným
   prostředím klasicistické přírodní lyriky a námětem tvorby výtvarných umělců. Tento pohled na
   přírodu se projevuje v koncepci takzvaného francouzského parku, představující přírodu jako
   architektonicky řešený zahradní prostor. Pevný řád prosazující se v klasicistickém umění
   odpovídá pevnému řádu dobové společnosti -- centralizovanému, absolutistickému feudalismu.
   Stejně jako byla rozčleněna společnost, byly i literární styly rozčleněny na vysoké a nízké.
   Jim odpovídala zpracovávaná témata: vysokým stylem se psaly tragédie a ódy, nízkým stylem
   komedie, bajky, satiry apod. Jednotlivé žánry a styly byly až dogmaticky definovány podle
   antických modelů. V architektuře byla asymetrie a hravost baroka nahrazena geometrií a
   pravoúhlými tvary, kopírovaly se antické chrámy a sochy, v sochařství byl nejpoužívanějším
   materiálem bílý mramor. V malířství je pro klasicismus typická čistota obrysů, vyvážená
   kompozice, reliéfová výstavba obrazového prostoru. V literatuře klasicismus vyšel z
   renesančního obdivu k antice, dodržoval její principy, napodoboval ji, ale současně i rozvíjel
   a přetvářel. Největšími představiteli literárního klasicismu byli ve Francii autoři tragédií
   Pierre Corneille (1606--1684) a Jean Racine (1639--1699), autor komedií Moliere (1622--1673),
   básník Jean de Lafontaine (1621--1685), v Německu se k tomuto směru hlásili Johann Wolfgang
   Goethe (1749--1832) a Friedrich Schiller (1759--1805). Vlivnými osobnostmi etapy osvícenského
   klasicismu byli v Německu zakladatel klasické archeologie Johann Joachim Winckelmann
   (1717--1768), v Anglii filozof John Locke (1632--1704), ve Francii filozof a spisovatel François
   *Voltaire (1694--1778). Klasicismus znovu ožívá kolem roku 1900 v neoklasicismu; ve francouzské
   kulturní oblasti se tato druhá fáze klasicismu nazývá empír. Klasicismus se prosadil ve všech
   druzích umění, tedy i v hudbě, kde svého vrcholu dosáhl v dílech Josepha Haydna (1732--1809),
   Wolfganga Amadea Mozarta (1756--1791), Ludwiga van Beethovena (1770--1827). (Jaroslav Malina)

   klasický sloh, sloh výtvarné i slovesné kultury řeckého umění v 5. a 4. století př. n. l.
   Tento výraz byl použit v původním významu tohoto slova (latinsky classicus znamená
   "prvotřídní"). Základem klasické estetiky byla teorie *kalakagathie a dotvářeli ji tak
   originální tvůrci jako byli sochaři *Feidiás, Polykleitos a stavitel *Iktínos. Řecká klasika
   je považována za vrchol antické kultury vůbec. Představuje vyústění a naplnění snah řeckého
   ducha po dosažení dokonalosti ve vztahu k člověku a rozvoji jeho schopností a možností. Podíl
   na vzrůstu sebedůvěry Řeků a jejich tvůrčího potenciálu měly i příhodné podmínky, které
   nastaly po jejich vítězství ve válkách s Peršany. Řecké umění se v této době propracovalo i k
   ideální formě vhodné pro vyjádření těchto hodnot a vytvořilo tak vzorovou normu, k níž se i
   později vracela jednotlivá období ve vlnách takzvaných klasicismů. (Marie Pardyová)

   Klasies, řeka v Jihoafrické republice, při jejímž ústí do moře leží jeskyně s kosterními
   pozůstatky zřejmě prvních moderních lidí a kamennou industrií středního paleolitu. Obdobná
   situace je v jeskyni Border Cave. (Jiří A. Svoboda)

   klasifikace, termín, používaný v archeologii (i v ostatních vědách) ve dvou významech.

   1. V užším smyslu je to redukování (uvedení) určitého množství objektů na systém tříd,
   odpovídající přísným logickým pravidlům dělení objemu pojmů (jednota kritéria, vzájemné
   vylučování tříd, zahrnutí celého objemu, přiměřenost členění atd.). Tato operace nemá jiný
   název.

   2. V širším významu je to jakékoli seskupování objektů dané množiny podle určitých kritérií
   (včetně klasifikace v úzkém smyslu a typologie). Pro tuto proceduru máme však i jiný termín --
   "seskupování", shlukování", "grupování". (Jaroslav Malina)

   klasifikační příbuzní, příbuzní, kteří přes svou rozdílnou pozici v příbuzenském systému jsou
   klasifikováni či označeni stejným příbuzenským termínem. V našem systému příbuzenské
   terminologie je například syn matčiny sestry (paralelní bratranec, viz) i syn matčina bratra
   (křížový bratranec, viz) označen stejným příbuzenským termínem "bratranec". V irokézském
   systému příbuzenské terminologie jsou například *paralelní bratranci klasifikováni, tedy
   označeni stejným termínem -- jako sourozenci; pohlavní styk s nimi je pokládán za incestní
   (*incestní tabu). (Jaroslav Skupnik)

   klášter (latinsky claustrum), dům pro společný život řeholníků, uzavřený veřejnosti. (Josef
   Unger)

   Kleisthenés (2. polovina 6. století až 5. století př. n. l), řecký státník a politik; roku
   508--507 př. n. l. uskutečnil v Athénách ústavní změny vedoucí k *demokracii. (Jaroslav Malina)

   Klempererová Helena (11. 4. 1979, Vyškov), Mgr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Analýza funkce mladopaleolitických nástrojů
   pocházejících z jeskyně Santa Carolina (Verona -- Itálie) (2004), vedoucí práce: Prof. PhDr.
   Jaroslav Malina, DrSc. V současnosti je doktorskou studentkou na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Kontakt: Mgr. Helena Klempererová,
   Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00
   Brno, telefon: 549 492 693, e-mail: helenak@sci.muni.cz. (Helena Klempererová)

   Kleopatra VII. (69--30 př. n. l.), egyptská královna od roku 51 př. n. l.; poslední panovnice z
   dynastie Ptolemaiovců (viz ptolemaiovský Egypt). Výrazná osobnost, která se dokázala prosadit
   ve sporu o následnictví, podle svých schopností chránila suverenitu Egypta vůči Římu tak, že
   svým vztahem k *Caesarovi a *Marku Antoniovi významně zasáhla i do římské politiky. Po
   Caesarově smrti podporovala jeho stoupence, zejména Marka Antonia a spolu s ním usilovala o
   obnovení původních hranic ptolemaiovské říše v době největší slávy, z počátku 3. století př.
   n. l. V námořní bitvě u Aktia roku 31 př. n. l. byli oba spojenci (i milenci) poraženi
   Octavianem *Augustem a spáchali sebevraždu. Výsledek této bitvy znamenal vítězství Římanů a
   politický vzestup Octaviana. Egypt se stal římskou provincií a Řím naplnil svůj sen o vládě
   nad Středomořím. Kleopatra jako jediná mezi egyptskými panovníky z řecké dynastie Ptolemaiovců
   považovala za užitečné naučit se i jazyk, jímž mluvilo domácí egyptské obyvatelstvo. Pozdější
   tradice ji líčí jako neobyčejně krásnou ženu typu femme fatale. Pravdou je, že podle obrazů na
   mincích byla dost všedního zjevu a měla velký nos. Tyto nedostatky však dokázala kompenzovat
   svými schopnostmi a možnostmi, jaké jí poskytovalo její výjimečné postavení. (Jaroslav Malina
   -- Břetislav Vachala)

   kleštěnec, viz eunuch.

   klientelismus, původně označení vztahu feudálního pána (patrona) a poddaného (klienta), který
   byl jeho chráněncem, za což mu poskytoval své služby a projevoval svoji oddanost. V přeneseném
   slova smyslu se dnes užívá pro nahrazování obecných (legálních) pravidel ve veřejné správě
   vztahy specifické reciprocity mezi podřízenými a nadřízenými, či mezi politiky, úředníky a
   občany, které jsou v zásadním rozporu s moderním liberálním pojetím právního státu. (Marie
   Dohnalová)

   Klíma Bohuslav (26. 3. 1925, Drahotuše--6. 2. 2000, Brno), docent RNDr., DrSc., český
   archeolog, vědecký pracovník Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně.
   Prováděl archeologické výzkumy paleolitických nalezišť v Dolních Věstonicích a v Pavlově pod
   Pavlovskými vrchy, v Moravském krasu, v Předmostí u Přerova, v Ostravě-Petřkovicích a na
   dalších lokalitách. Svými výzkumy významně přispěl zejména k poznání struktury
   mladopaleolitických sídlišť, kamenné industrie, počátků umělecké tvorby i antropologie
   mladopaleolitických populací v českých zemích i v celosvětovém měřítku. (Jaroslav Malina)

   klimakterium, přechod, období vyhasínání pohlavního cyklu u ženy. Probíhá individuálně mezi
   45. až 55. rokem života. Přechází do období klidového, kdy žena trvale ztrácí menstruační
   cyklus (menopauza). Jako "mužské klimakterium" se označuje stav snížené tvorby testosteronu,
   který nastává asi u desetiny mužů po 55. roce věku. (Jaroslav Zvěřina)

   klinická antropologie, subdisciplína antropologie studující odchylky tělesných znaků nemocných
   jedinců od normy. (Jaroslav Malina)

   klitoridektomie, ženská obřízka; spočívá v operativním odstranění konečku klitorisu
   (poštěváčku), radikálnější formy však zahrnují odstranění celého klitorisu i části labia
   minora. Ženskou obřízku praktikují zejména africké kultury. U některých etnických skupin v
   Somálsku následuje po odstranění poštěváčku (operace je zpravidla pokládána za obřad očisty
   před vstupem do manželství) svorkování nebo sešití labia maiora, přičemž se ponechá pouze malý
   otvor pro odchod moči a menstruační krve. Tato operace se nazývá infibulace. Součástí
   manželského obřadu je částečné znovuotevření vaginy novomanželem, takže pohlavní styk lze
   provádět vcelku normálně. Teprve když se přiblíží doba porodu, je pochva plně otevřena, ale
   jakmile se žena z porodu vzpamatuje, dochází opět k aktu infibulace. V některých oblastech
   nativní Austrálie a Afriky jsou mladé ženy nuceny podrobit se chirurgickému rozšíření
   vaginálního otvoru či protržení panenské blány, aby byla dívka náležitě připravena k
   snubnosti. Některé skupiny Austrálců odírají vnitřní stěny vagin dívek, jež dosud nedostaly
   menstruaci, dokud nedojde ke krvácení, o němž se předpokládá, že přinese menarche. Připomíná
   se tím introcise jako určitý protipól infibulace: je umělým rozšiřováním (dívčí) vaginy, v
   nativní Austrálii nejlépe bumerangem. V Bibli není ženská obřízka zmíněna a odporuje jejímu
   duchu -- ve Starém zákonu je vysloven zákaz jakéhokoli deformujícího zásahu na člověku (Lv
   21,17--21; 22,22--24; Dt 23,1); v jiných civilizacích Předního východu se ženská obřízka
   praktikovala zřejmě zřídka, nejspíše jen u žen v harémech, s cílem pojistit ženinu věrnost
   ztížením, až znemožněním orgasmu (viz obřízka). (Jaroslav Malina -- František Vrhel)

   klitoris, poštěváček, erogenní zóna ženy. (Jaroslav Zvěřina)

   kloaka, 1. společné vyústění trávicí trubice, orgánů močových a pohlavních u některých
   živočichů, 2. kanál odvádějící hnis ze zánětlivého ložiska. (Ladislava Horáčková)

   klonické stahy, mimovolní prudké stahy a uvolnění hladkých či kosterních svalů. Dostavují se
   při orgasmu u mužů i u žen. Klonické stahy svalů pánevního dna vedou u mužů k vypuzení semenné
   tekutiny. (Jaroslav Zvěřina)

   kloubní myšky,  volná tělíska (sekvestry) uvnitř kloubu, která vznikají odlomením osteofytu
   nebo kalcifikované kloubní chrupavky. (Ladislava Horáčková)

   Klytaimnéstra, Klytaiméstra, dcera spartského krále *Tyndarea a *Lédy, sestra *Heleny a
   *Dioskúrů. Byla provdána za mykénského vládce *Agamemnóna a žila s ním až do doby, kdy Řekové
   rozpoutali trójskou válku a její manžel se stal hlavním velitelem. Roztržku mezi manžely
   způsobila i skutečnost, že Agamemnón nechal obětovat jejich dceru *Ífigeneiu. Za dlouhé
   nepřítomnosti svého muže se sblížila s jeho bratrancem *Aigisthem a když se Agamemnón konečně
   vrátil domů, společně ho zabili. Tím se rozpoutala další série zločinů v pokolení *Átreovců,
   protože Agamemnónův syn Orestés se za podpory své sestry Élektry a přítele Pylada pomstil své
   matce i Aigisthovi. Byl však pronásledován výčitkami svědomí v podobě strašných bohyň pomsty
   *Erínyí. Aby se očistil, vydal se na radu *Apollóna na nebezpečnou plavbu po Černém moři do
   Tauridy na dnešním Krymu. Zde ho zachránila Artemidina kněžka, v níž poznal svou sestru
   Ífigeneiu. Spolu uprchli a vrátili se do Řecka. V Attice Ífigeneia založila Artemidin kult v
   Braurónu a stala se tam kněžkou. Orestés byl konečně očištěn a rod Átreovců se tak zbavil své
   dědičné kletby. (Marie Pardyová)

   kmen, ...

   Knies Jan (26. 11. 1860 Tasov u Velkého Meziříčí--5. 3. 1937, Brno), český pedagog a archeolog.
   Vedl výzkumy v Moravském krasu i na otevřených moravských lokalitách, na svou dobu metodicky
   velmi dobře a komplexně, včetně zpracování fauny. Vytvořil realistickou koncepci moravského
   paleolitu vztaženou k vývoji klimatu. (Jaroslav Malina)

   Kniha dokumentů, viz  Šu-ťing.

   Kniha historie, viz  Šang-šu.

   Kniha mrtvých, novodobé označení rozsáhlého souboru 189 náboženských říkadel, doprovázených
   ustálenými ilustracemi (takzvané viněty). Egyptsky se tento soubor, jenž se objevuje přibližně
   od roku 1500 př. n. l., nazýval "Kniha vycházení za dne". Kniha mrtvých měla zemřelému
   především pomoci zdárně absolvovat posmrtný soud před vládcem podsvětí *Usirem, zajistit mu
   dosažení nerušené věčné posmrtné existence na onom světě a umožnit mu vycházení z hrobky na
   tento svět a nabývání libovolných podob. Knihy mrtvých, jež navazují na Texty pyramid a Texty
   rakví, se psaly na papyrové svitky, které se ukládaly do rakví. Objevují se ale i na stěnách
   hrobek, obinadlech mumií a různých součástech pohřební výbavy. (Břetislav Vachala)

   Kniha o Tao a ctnosti, viz Tao-te-ťing.

   Kniha obřadů, viz  Li-ťi.

   Kniha písní, viz  Š'-ťing.

   Kniha proměn, viz  I-ťing.

   Kniha zpěvů z Dzitbalché, jediná dochovaná sbírka mayské předkolumbovské lyriky. Rukopis byl
   sepsán po roce 1742, ale jeho texty sahají většinou až do 15. století. (Oldřich Kašpar)

   Knihovna České společnosti antropologické, utvářela se zejména na základě výměny za oborový
   časopis České společnosti antropologické -- *Česká antropologie; původně byla umístěna
   v *Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně, v roce 2000 byla převedena do správy
   *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Knihovna byla
   původně katalogizovaná klasickým "lístkovým" systémem, který se stal v nových podmínkách
   nevyhovující -- v roce 2002 byl vytvořen nový katalog v elektronické podobě v programu
   Microsoft Access a umístěn na webové stránky Katedry antropologie
   (http://www.sci.muni.cz/anthrop/), kde je k dispozici zájemcům po celém světě. V současné době
   obsahuje knihovna více než 1600 položek, řazených podle původních přírůstkových čísel, přičemž
   za jednu položku je považována kniha, separát nebo časopis (celá řada). Kromě českých a
   slovenských publikací jsou zde i práce americké, anglické, bulharské, čínské, francouzské,
   indické, irské, islandské, italské, japonské, maďarské, německé, polské, portugalské,
   rakouské, ruské, slovinské, španělské a další. Oborově jde o publikace a periodika, jež se
   týkají jak biologické, tak socio-kulturní antropologie, a dále o knihy a časopisy s tematikou
   jiných biologických a medicínských oborů a věd o Zemi. Z početněji zastoupených řad časopisů
   jsou v knihovně například Acta Anthropologica Sinica, Acta Universitatis Carolinae (řada
   Biologica), Alt-Thüringen, Annales Historico-Naturales Musei Nationalis Hungarici,
   Ausgrabungen und Funde, Biološki vestnik (Glasilo slovenskih biologov), Die Erde (Zeitschrift
   der Gesellschaft für Erdkunde zu Berlin), Ethnologia Slovaca et Slavica, Fontes Archaeologici
   Posnaniensis, Man in India, Materiały archeologiczne, Materiały starożytne, Mitteilungen der
   Anthropologischen Gesellschaft in Wien, Paideuma, Przegląd antropologiczny, Rivista di
   antropologia, Sovetskaja etnografija, Správy Slovenskej akadémie vied, Zinruigaku zassi (The
   Journal of the Anthropological Society of Nippon), Zprávy ČSAV aj. Řada jiných periodik je
   však zastoupená pouze jedním nebo několika málo čísly. Knihovna dále obsahuje například
   etnograficky zaměřené publikace vydávané École Française d'Extreme Orient či publikace ediční
   řady Anthropological Records, stovky separátních výtisků článků zabývajících se především
   problematikou fyzické antropologie a další. V současné době probíhají jednání o obnovení
   knižní a časopisecké výměny mezi Knihovnou České společnosti antropologické, která nabízí svůj
   časopis Česká antropologie s několika vědeckými institucemi v České republice, na Slovensku i
   jinde v Evropě. Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 491 432, e-mail: anthrop@sci.muni.cz. (Roman Bortel)

   Knihovna Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, obsahuje
   kolem čtyř tisíc svazků knih postihujících nejen biologicko-socio-kulturní antropologii, ale i
   vědy s antropologií úzce či volněji související. Velká část fondu pochází z doby existence
   *Antropologického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně v letech
   1923--1953. V následujícím mezidobí byl fond doplňován sporadicky, ale od vzniku samostatné
   *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně v roce 1993 je opět
   systematicky rozšiřován -- nákupem, prostřednictvím darů, či výměnami s jinými ústavy a
   institucemi doma i v zahraničí. Jeho nepominutelnou součást z posledních let tvoří publikace z
   edic Nadace Universitas Masarykiana a svazky z edice *Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů. V současné
   době probíhá rozsáhlá revize knižního fondu. Zároveň s revizí je vytvářen soupis všech knih, a
   to v elektronické podobě, což by mělo pro budoucnost zjednodušit a zpřehlednit orientaci
   v knihovně. Knihovna spravuje také mnoho ročníků různých časopisů a periodik -- například
   American Journal of Physical Anthropology, Folia biologica, Památky archeologické ... V současné
   době knihovna odebírá následující časopisy: Anthropologie, Archeologické rozhledy, Český lid,
   Dějiny a současnost, Univerzitní noviny, Vesmír aj. Jsou zde uchovávány rovněž separáty
   z odborných publikací. Knihovna je přístupná jak studentům a zaměstnancům katedry, tak
   zájemcům z ostatních fakult Masarykovy univerzity. Výpůjční doba je zpravidla 14 dní
   s možností prodloužení na základě individuální domluvy. Vzácnější knihy jsou zapůjčovány pouze
   prezenčně. Kontakt: Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 491 432, e-mail: anthrop@sci.muni.cz. (Alena Vachunková)

   knihtisk, nejstarší a nejrozšířenější technika tisku z výšky, kdy se barva na papír nebo jiný
   materiál přenáší tlakem vyvýšených míst tiskové formy. V Číně byl znám od 8. století tisk
   z desky a od 11. století tisk pohyblivými typy; knihtisk v Evropě vynalezl Johannes Gutenberg
   kolem roku 1445. (Jaroslav Malina)

   knižní malba, výzdoba rukopisů v podobě celostranných nebo do textu vkomponovaných zdobných
   prvků (bordura, drolerie, iniciála), kreslených perem (i kolorovaných) nebo malovaných
   temperami, často s využitím zlacení. Počátky jsou spjaty s doprovodnými ilustracemi egyptských
   papyrových svitků a poté s raně křesťanskými a islámskými rukopisy. Rozkvět knižní malby
   souvisí s evropskými středověkými kodexy náboženského i světského obsahu, jež byly vytvářeny
   zejména v klášterních skriptoriích. (Jaroslav Malina)

   Knóssos, hlavní správní centrum severní části mínojské Kréty s obrovským palácem odkrytým
   Arthurem Evansem. Pro složitě a nepřehledně členěnou architekturu paláce se vžilo označení
   labyrint a byl spojen s bájí o Mínotaurovi, jež je fabulací odrážející některé aspekty kultu
   býka (symbolu síly, plodnosti) na Krétě. V Knóssu na *mínojské osídlení navázala kolem roku
   1400 př. n. l. *mykénská kolonizace. (Jaroslav Malina)

   Knox Robert (4. 9. 1791, Edinburgh, Skotsko -- 20. 12. 1862, Hackney, Anglie), skotský anatom a
   lékař; propagátor rasové teorie na Britských ostrovech. V letech 1810 až 1814 studoval na
   Lékařské fakultě Edinburghské univerzity. Byl žákem jednoho z nejvýznamnějších anatomů počátku
   devatenáctého století Johna Barclaye. V roce 1815 se Knox jako vojenský lékař účastnil bitvy u
   Waterloo a v letech 1817 až 1820 sloužil v jižní Africe na východních hranicích Kapska, kde se
   začal zabývat přírodními vědami, etnologií a antropologií. Po návratu studoval v Paříži u
   Georgese *Cuviera a navázal přátelství s řadou významných francouzských vědců. V roce 1822
   přijal nabídku Johna Barclaye vyučovat v Edinburghu anatomii na Anatomy School. O rok později
   byl zvolen členem Royal Society of Edinburgh. Knoxovy mimořádné pedagogické schopnosti a
   průkopnické odborné studie o anatomii oka získaly značný ohlas; na jeho anatomických
   přednáškách se tísnily stovky posluchačů. Roku 1824 se podílel na zřízení muzea srovnávací
   anatomie v rámci Royal College of Surgeons v Edinburgu, jehož se stal prvním kurátorem. Od
   roku 1825 byl členem Royal College of Surgeons a byl pokládán za skutečného nástupce
   Barclayova, jenž zemřel v roce 1826. Úspěšná Knoxova badatelská a pedagogická dráha byla na
   přelomu dvacátých a třicátých let devatenáctého století nenapravitelně poškozena skandálem.
   Roku 1828 vyšlo najevo, že William Hare a William Burke zavraždili minimálně šestnáct osob a
   těla obětí prodávali k pitevním účelům Knoxově anatomické škole. Ačkoliv Knox nebyl obviněn,
   veřejné mínění se obrátilo proti němu a jeho reputace byla zničena. V roce 1831 se vzdal místa
   kurátora a uzavřela se mu cesta k získání prestižní profesury patologie nebo anatomie.
   Neúspěšně se pokusil o založení anatomické školy v Glasgově a zájem o jeho přednášky
   v Edinburghu klesal. Roku 1842 odešel do Londýna, kde přednášel, publikoval odborné studie,
   věnoval se lékařské praxi v Hackney a po roce 1856 působil jako patolog v Cancer Hospital
   v Bromptonu a Royal Marsden Hospital. V roce 1854 po propuknutí Krymské války se přihlásil
   jako dobrovolník, avšak armáda jej odmítla (ačkoliv na Krymu sloužila řada veteránů od
   Waterloo a z Kapska). Ve čtyřicátých letech devatenáctého století Knox obnovil svůj zájem o
   etnologickou a antropologickou problematiku a dospěl k tezi o vrozené intelektuální nerovnosti
   různých ras. Roku 1850 vydal knihu The Races of Men: A Fragment. (Ivo T. Budil)

   Knussmann Reiner (...), německý antropolog, zakladatel "Institut für Humanbiologie" na
   univerzitě v Hamburku. Převzal tradici vydávání příručky Lehrbuch der Anthropologie po Rudolfu
   *Martinovi a Karlu Sallerovi. (Eva Drozdová)

   koagulace, chemické shlukování částic tuhých látek, zpravidla koloidních -- například
   hemokoagulace čili "srážení krve". (Ladislava Horáčková)

   kodex, 1. rukopisná kniha; též název tvaru knihy psané od 2. století na složených dvoulistech
   nejprve papyru, později pergamenu a od 14. století na papíru. V ohybu se dvoulisty spojovaly a
   sešívaly řemínky na větší složky. Kodex se rozšířil ve 4. až 5. století, kdy postupně nahradil
   svitky; 2. typ předkolumbovské knihy z oblasti Mexika. Ve své podstatě piktografické záznamy
   na papíru z agáve nebo z vydělané jelení kůže. Jednotlivé listy se lepily k sobě ve formě
   leporela. Ve zhotovování kodexů vynikali zvláště *Mixtekové, od nichž toto umění přejali
   *Aztékové. (Jaroslav Malina)

   Kodžiki, Kronika o dávných věcech, první japonské kronikářské zápisy, sepsané v roce 712 na
   příkaz císaře zaznamenat ústně tradovaná vyprávění. Nejstarší dochovaná kopie kroniky v podobě
   svitkového rukopisu pochází až z konce 14. století. Kronika zahrnuje záznamy od období
   legendárního vzniku Japonska až do začátku 7. století. Je zapsaná čínským písmem, protože
   Japonsko ještě nemělo své vlastní písmo. (Klára Macúchová)

   kognitivní antropologie, směr v socio-kulturní antropologii zkoumající kultury jako systémy
   znalostí, skrze něž různé společnosti vnímají a posuzují bytí. (Jaroslav Malina)

   Kogurjo, jeden ze tří starověkých korejských států (Kogurjo, Päkče, viz, Silla, viz); podle
   legendy založený v roce 37 př. n. l., zanikl roku 668 spojením všech států na poloostrově,
   které prosadil vítězný stát Silla. (Miriam Löwensteinová)

   koitus (kopulace), spojení pohlavních orgánů, tedy vložení penisu do pochvy. Přeneseně se
   hovoří též o koitu análním (do konečníku) nebo koitu mezi prsy či mezi stehna. (Jaroslav
   Zvěřina)

   kokcidiomykóza, typ systémové mykózy, kterou způsobuje houba Coccidioides immitis. (Ladislava
   Horáčková)

   kokhim, hroby v židovských katakombách zapuštěné kolmo do stěny a upravené pro uložení dvou
   těl. (Josef Unger)

   kolagen, vláknitá bílkovina tvořící základ pojivových tkání (vaziva, chrupavky a kosti).
   V organismu je kolagen hojně zastoupen, protože vazivo je součástí většiny orgánů. (Ladislava
   Horáčková)

   kolaterála, postranní větev. Nejčastěji se používá ve smyslu postranních cév, které vedou krev
   do týchž oblastí jako céva hlavní. (Ladislava Horáčková)

   kolektivismus, podřizování osobních zájmů a schopností jedince ve prospěch kolektivu nebo
   společnosti. Je příznačný pro archaické pospolitosti, starověké despocie a moderní
   socialistické či komunistické entity a ve svém důsledku vede k potlačování jednotlivců, k
   pasivitě a k odevzdanosti (je protikladem individualismu, viz). (Marie Dohnalová)

   kolektivní hrob, hrob s více pohřbenými jedinci kteří byli ukládáni pečlivě a často
   s přídavky. (Josef Unger)

   kolikvace,  zkapalnění nekrotických tkání. (Ladislava Horáčková)

   Kolmaš Josef (6. 8. 1933, Těmice u Hodonína), profesor PhDr., DrSc., sinolog a tibetolog,
   socio-kulturní antropolog, překladatel. Emeritní ředitel Orientálního ústavu Akademie věd
   České republiky v Praze (1994--2002) a emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně. Po
   gymnazijních studiích na Velehradě a v Kyjově (1945--1952) absolvoval v letech 1952 až 1957
   obory čínština a dějiny Dálného východu na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v
   letech 1957 až 1959 tibetský jazyk a literaturu na Ústředním národnostním ústavu v Pekingu. Od
   roku 1959 do roku 2003 působil v Orientálním ústavu, kde v letech 1961--1964 absolvoval interní
   vědeckou aspiranturu v oboru tibetanistiky. Působil jako Visiting Lecturer na Australian
   National University v Canbeře (1966), byl profesorem tibetštiny na Státní jazykové škole v
   Praze (1975--1994); v roce 1997 se habilitoval v oboru antropologie na Přírodovědecké fakultě
   Masarykovy univerzity v Brně (Antropologické struktury zemí východní a vnitřní Asie a jejich
   místo v současném světě: Fenomén sociokulturního přenosu), v roce 2003 byl jmenován profesorem
   antropologie na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1994--2003 byl členem redakčních rad
   Archivu orientálního a Nového Orientu. Je členem International Association for Tibetan Studies
   (1979), European Association of Chinese Studies (1990). V letech 1993--2001 byl členem Vědecké
   rady Akademie věd České republiky v Praze. Od roku 1998 je členem ediční rady Edice Scientia
   Nadace Universitas Masarykiana v Brně, od roku 2003 členem Vědecké rady Filozofické fakulty
   Univerzity Palackého v Olomouci, od roku 2004 je členem redakční rady časopisu Univerzitní
   noviny (Brno). V odborné práci se zabývá socio-kulturní antropologií a politickými a
   kulturními dějinami Číny a Tibetu, tibetskou historiografií, klasickou tibetskou a čínskou
   literaturou, tibetským buddhismem a bibliografií tibetského a tibetologického písemnictví.
   Překládá z čínštiny, tibetštiny a některých evropských jazyků. Publikoval u nás i v zahraničí
   řadu vědeckých knih, překladů a odborných statí, mimo jiné Bibliography of Sino-Tibetan
   Languages, sv. 2 (Wiesbaden 1963, spoluvydavatel); Tibet and Imperial China: A Survey of
   Sino-Tibetan Relations up to the End of the Manchu Dynasty in 1912 (Canberra 1967); A
   Genealogy of the Kings of Derge (Sde-dge'i rgyal-rabs) (Prague 1968); Tibetan Manuscripts and
   Blockprints in the Library of the Oriental Institute Prague (Prague 1969); Prague Collection
   of Tibetan Prints from Derge, I--III (Wiesbaden -- Prague 1971--1996); Mezinárodní konference o
   otázkách statusu a hranic Tibetu (Simla, 1913--1914) (Praha 1975); Tibetan Books and Newspapers
   (Chinese Collection) with Bibliographical Notes (Wiesbaden -- Prague 1978); The Iconography of
   the Derge Kanjur and Tanjur (New Delhi 1978, 2002); ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů
   (Praha 1979, ve spolupráci s Ivanem Hrbkem); Ferdinand Stoliczka (1838--1874): The Life and
   Work of the Czech Explorer in India and High Asia (Wien 1982); Chinese Studies on Tibetan
   Culture (New Delhi 1983); The Ambans and Assistant Ambans of Tibet (A Chronological Study)
   (Prague 1994); Buddhistická svatá písma. Šestnáct arhatů (Praha 1995); Svět tibetského
   buddhismu (Praha 1996, spoluautor); Vzpomínka na Tibet / Recalling Tibet (Oslo -- Praha 1997,
   spoluautor); Tibet: dějiny a duchovní kultura (Praha 2004); Suma tibetského písemnictví (Praha
   2004). Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 11. svazek Tibet z
   antropologické perspektivy (2002), 12. svazek Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003), 16. svazek
   První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a
   český překlad) (2003) a 21. svazek (s Jaroslavem Malinou) Čína z antropologické perspektivy
   (2005). Překlady z čínštiny: Po Ťü-i, Drak z černé tůně (Praha 1958, 1964, v básnické
   spolupráci s J. Štroblovou); Fa-sien, Zápisky o buddhistických zemích (Praha 1972, 1995); Po
   Ťü-i, Datlovník v meruňkovém sadu (Praha 1996, v básnické spolupráci s J. Štroblovou);
   Süan-cang, Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů (Praha 2002). Překlady z
   tibetštiny: Bajka o ptácích a opicích (Praha 1965); Černý mrak v bílém. Tibetská lidová poezie
   (Praha 1976, Ostrava 2000, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Tibet, v knize Prameny
   života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách (Praha 1982, s novým názvem Duchovní
   prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, Praha 1997); Sakja-pandita,
   Pokladnice moudrých rčení (Praha 1984, 1988, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Tibetská
   kniha mrtvých. Bardo thödol. Vysvobození v bardu skrze naslouchání (Praha 1991, 1995, 1998,
   2001, 2004; též ve slovenském překladu, Tibetská kniha mŕtvych, Praha 1998); Jádro
   transcendentální moudrosti (Praha 1992); Nangsa Öbum. Mystérium o životě a zmrtvýchvstání
   krásné paní Nangsy (Praha 1993); Sönam Gjalcchän, Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století
   (Praha 1998). Překlady z ruštiny: Čína. Čínský jazyk (Praha 1957, spolupřekladatel); G. C.
   Cybikov, Cesta k posvátným místům Tibetu (Praha 1987, 2001). Překlady z angličtiny: XIV.
   dalajlama, O Tibetu a tibetském buddhismu (Praha 1992, spolupřekladatel); Svoboda v exilu.
   Autobiografie 14. dalajlamy (Praha 1992); Roy Willis, Mytologie světa. Ilustrovaný průvodce
   (Praha 1997, spolupřekladatel); W. D. Žagabpa, Dějiny Tibetu (Praha 2000). Překlady z latiny a
   francouzštiny: Karel Slavíček, Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými
   hvězdáři (1716--1735), Praha 1995 (překlad do čínštiny, Čung-kuo laj-sin [Listy z Číny],
   Čeng-čou 2002). Překlady z němčiny: Lexikon východní moudrosti. Buddhismus, hinduismus,
   taoismus, zen (Praha -- Olomouc 1996, spolupřekladatel). Odborný editor cestopisných a jiných
   knih o Tibetu, autor odborných úprav, předmluv, doslovů, poznámek apod.: Arnošt Černík, Trůny
   bohů. K nebetyčným štítům Himálaje (Praha 1964, 1972); Láma Yongden [Lama Jongdän] a Alexandra
   David-Néelová, Mipam, lama s Paterou moudrostí (Praha 1969, 1990, Kutná Hora 2000);
   Evariste-Régis Huc, Cesta do Lhasy (Praha 1971, s novým názvem Putování Tibetem L. P.
   1845--1846, Praha 2002); Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu. Můj život na dvoře dalajlamy
   (Praha 1972, 1998); Ippolito Desideri, Cesta do Tibetu (Praha 1976, 2001); W. Y. Evans-Wentz,
   Milaräpa. Velký tibetský jógin (Praha 1996); Helmut Uhlig, Tibet. Tajemná země na střeše světa
   (Praha 2002); Patrick French, Tibet, Tibet. Historie ztracené země (Praha 2004); Fosco
   Maraini, Utajený Tibet (Praha 2004). Josef Kolmaš je držitelem medaile Kőrösi Csoma Sándora
   (Budapest, 1984), Zlaté plakety Františka Palackého (Akademie věd ČR, 1993), několika
   nakladatelských cen ad. K 70. narozeninám mu byl věnován sborník Studia Sinica et Tibetica
   (Dedicated to Josef Kolmaš to His 70^th Birthday). Archiv orientální, roč. 71, 2003, č. 3, s.
   245--489. A dále Martin Slobodník (2003): Vedecká dráha na pomedzí sinica a tibetica -- k
   životnému jubileu profesora Josefa Kolmaša. Studia Orientalia Slovaca, 2, s. 23--27
   (Bratislava). Kontakt: Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., Čihákova 30, 190 00 Praha 9, telefon:
   284 823 782, e-mail: kolmas@post.cz. (Josef Kolmaš)

   kolonizace, evoluční proces velkého ekologického rozsahu -- jak geograficky, tak i časově. Je
   to rozšíření určité systematické skupiny nebo i více skupin do nových, dříve neobývaných
   areálů, nových adaptivních zón a rozšíření se do nových ekologických nik. Mohou vznikat nové
   životní formy. Ke kolonizaci může dojít buď při příležitostném, nahodilém "odstranění"
   environmentálních bariér, biotických nebo abiotických, anebo (častěji) na základě biologických
   nebo behaviorálních změn. (Václav Vančata)

   kolumbarium, viz columbarium.

   Komárek Stanislav (6. 8. 1958, Jindřichův Hradec), profesor RNDr., Dr., biolog, filozof a
   publicista, v letech 1996--2002 vedoucí Katedry filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování gymnázia v Jindřichově Hradci (1977)
   studoval biologii na Univerzitě Karlově v Praze, obor entomologie (1982 RNDr.). Krátce po
   nástupu na aspiranturu v Parazitologickém ústavu ČSAV emigroval do Rakouska (1983), kde po
   udělení politického azylu pracoval v Muzeu přírodní historie, na Ministerstvu zemědělství a
   nakonec na Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Ve Vídni spolupracoval s Altenberským
   okruhem pro filozofii a dějiny přírodních věd (R. Riedl, E. Oeser, W. Grössing). V tuto dobu
   intenzivně studoval německou autonomistickou školu v biologii a podobně orientované proudy
   v etologii a antropologii (zejména A. Portmann, dále K. Henke, O. Koenig, K. Lorenz, L.
   Peterich, F. Süffert, J. von Uexküll a další); v této problematice intenzivní spolupráce
   s oddělením teoretické biologie Zoologického ústavu Vídeňské univerzity (R. Riedl, F. Wagner),
   E. Pucherem z Muzea přírodní historie a Ústavem Konrada Lorenze v Altenbergu (zejména A.
   Höschl). Ve stejné době započal jeho intenzivní zájem o otázky psychologie a psychoanalýzy,
   zpočátku pod vlivem vídeňské tradice (zejména freudovské), později i jungovské. Proslovil řadu
   přednášek v rámci Vídeňské univerzity (Institut für Wissenschaft und Kunst) a české
   Společnosti pro vědy a umění, jejíž vídeňskou pobočku organizoval společně s J. Němcem a R.
   Falkenauerem. Pravidelně se účastnil sjezdů české exilové inteligence ve Frankenu a její
   "mládežnické" frakce v Rohru (Německo). V roce 1990 se vrátil do Prahy, jako jeden ze
   zakládajících členů nastoupil na tehdy Zdeňkem *Neubauerem nově založenou Katedru filozofie a
   dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze jako odborný
   asistent. V říjnu 1990 začal přednášet o vzájemných vztazích přírodních a kulturních fenoménů
   a o biologické estetice A. *Portmanna. V následujícím roce byly zahájeny i přednášky o
   dějinách biologie, o dějinách objevných cest, domestikaci jakožto biologickém fenoménu a
   mimetických jevech v živé přírodě. Fenomén mimikry a mimetismu dále rozpracovával i
   v pozdějších letech a uvedený fenomén se stal stěžejním objektem jeho zájmu (bibliografie
   mimetických jevů v živé přírodě o 5 000 položkách vyšla v rejstříkové podobě pod názvem
   Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animals and Plants: Bibliography 1800--1990
   v roce 1998, knižní zpracování údajů obsažených v těchto pracích dalo vznik monografii
   Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy -- mimetismus v přírodě a vývoj jeho poznání z roku
   2000, v tisku je i anglické vydání). Počátkem devadesátých let se hlouběji zabýval dílem C. G.
   Junga a snažil se o propojení Jungových psychologických vhledů s biologickou problematikou (od
   roku 1999 i samostatnými přednáškami o Jungově psychologii). V roce 1993 absolvoval půlroční
   stáž na univerzitě v holandském Leidenu (H. Verhoog, T. Spreij), spojenou se studiem tamních
   obsáhlých knižních fondů, prací na bibliografii mimetických jevů a několika přednáškami. V
   roce 1994 se habilitoval v oboru entomologie, habilitační práce Vznik, vývoj a eko-etologické
   významy křídelních kreseb u motýlů. Počínaje rokem 1993 publikoval četné eseje v časopisech
   Tvar, Vesmír, Prostor, Analogon, Přítomnost, Salon Práva a dalších, jejich souborné vydání
   zahrnuje tři sborníky. Od roku 1996 do roku 2002 byl ve funkci vedoucího Katedry filozofie a
   dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1991--2001
   přednášel na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy o přírodní estetice a od
   roku 1999 na Ústavu filozofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy o lidské
   přirozenosti v zrcadle děl význačných biologů 19. a 20. století. V roce 2001 byl jmenován
   profesorem pro obor filozofie a dějiny přírodních věd. Od roku 2002 přednáší i na Fakultě
   humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, zcela nově uvedl i přednášku Moc, nemoc a
   psychosomatika, sledující v Portmannově duchu nemoc jako prostředek komunikace a
   sebevyjádření. Publikoval četné popularizační články a vystupoval v médiích, podnikl řadu cest
   po Evropě i mimo ni (1980 Alžír, 1981 Ázerbájdžán, 1985 USA, 1987 Peru, 1988 Sýrie, Jordánsko,
   1989 a později Turecko, 1990 Mexiko, Guatemala, Honduras, 1993 Izrael, 1996, 1997, 1998 Írán,
   2000 Čína, 2001 Jáva a Borneo, 2003 Indie). Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie napsal 20. svazek Obraz člověka v dílech některých význačných biologů 19. a 20.
   století (2003). Hlavní knižní publikace: 1995: Sto esejů o přírodě a společnosti. Praha:
   Vesmír. 2. rozšířené vydání: Pitevní praktikum pro pokročilé. Brno: Petrov, 2000 (sborník
   esejů); 1997: Dějiny biologického myšlení (s apendixem: Vznik, vývoj a eko-etologické významy
   křídelních kreseb u motýlů). Praha: Vesmír; 1998: Lidská přirozenost. Praha: Vesmír; 1998:
   Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animals and Plants: Bibliography 1800--1990.
   Prague: Vesmír; 1999: Hlavou dolů. Praha: Vesmír (sborník esejů); 2000: Příroda a kultura,
   svět jevů a svět interpretací. Praha: Vesmír; 2000: Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy --
   mimetismus v přírodě a vývoj jeho poznání. Praha: Vesmír (anglická verze Mimicry, Aposematism
   and Related Phenomena -- Mimetism in Nature and the History of Its Study. München: LINCOM, 2003
   -- v tisku); 2003: Mír s mloky. Brno: Petrov (sborník esejů); Připravuje se: 2004: Moc, nemoc a
   psychosomatika. Praha: Mladá fronta. Poezie: 1986: Kartografie. Vídeň: Alfa; 1994: Kaligrafie.
   Praha: Gryf; 1998: Holografie. Praha: Gryf. Romány: 2002: Opšlstisova nadace. Brno: Petrov;
   2004: Černý domeček. Brno: Petrov (v tisku). Kontakt: Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr.,
   Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 158 00 Praha 5-Jinonice, též
   Katedra filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze,
   Viniční 7, 128 44 Praha 2, telefon: 221 951 922, 607 824 348, e-mail: s.komarek@volny.cz.
   (Stanislav Komárek)

   Komenda Stanislav (7. 5. 1936, Louka u Jemnice), profesor RNDr., DrSc., matematik a statistik,
   spisovatel, básník a aforista, profesor Ústavu lékařské biofyziky Lékařské fakulty a Oddělení
   biometrie Univerzity Palackého v Olomouci. Přednáší aplikovanou statistiku na fakultách
   Univerzity Palackého v Olomouci: Lékařské, Filozofické, Pedagogické, Přírodovědecké a na
   Fakultě tělesné kultury. Je autorem deseti monografií, několika skript a asi sedmi set
   odborných článků; publikuje bajky, eseje, povídky a verše knižně, časopisecky a v rozhlase.
   Celkem asi 40 knižních publikací, volně či těsněji inspirovaných otázkami metodologie vědy.
   V letech 1988--1990 vydával na Lékařské fakultě Univerzity Palackého a ve Fakultní nemocnici
   Olomouc časopis Pacemaker, od roku 2003 vydává autorský internetový měsíčník Liber catenatus
   na adrese http://liber.upol.cz. V brněnském časopise *Univerzitní noviny má svou rubriku
   Antropologický zápisník. S antropology a antropologií spolupracuje téměř 40 let. Nejdříve
   v oblasti ergonomie při konstrukci velikostní soustavy oděvů v rámci RVHP, později při
   statistickém vyhodnocování růstových norem dětí a mládeže a z toho odvozené kontroly uplatnění
   velikostní soustavy školního sedacího nábytku a stanovení norem indexů tělesné hmotnosti
   (BMI). Rozsáhlejší matematicky založená studie o metodě standardizace se nachází v Archivu
   Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V posledním
   desetiletí publikuje v tematicky mnohem širší oblasti antropologie filozofické, kulturní a
   sociální; zabývá se i otázkami etickými, včetně etiky vědy a výzkumu. Podílí se na vzdělávání
   doktorandů několika fakult Univerzity Palackého. Je jedním z několika matematických statistiků
   v Česku, pro které je podstatná část jejich činnosti mostem mezi biostatistikou či *biometrií
   na jedné straně a biologickou antropologií, případně humanitními odnožemi antropologie, na
   straně druhé. Pro antropologii je toto mezioborové překračování hranic už řadu let typické a
   stalo se zcela organickou součástí její tradice. Je nositelem řady prestižních ocenění:
   *Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky (1994), Ceny města Olomouce aj. Kontakt: Prof. RNDr.
   Stanislav Komenda, DrSc., Ústav biometrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci,
   Hněvotínská 3, 775 15 Olomouc, telefon: 585 632 711, e-mail: komenda@tunw.upol.cz. (Stanislav
   Komenda)

   komensál, doslova spolustolovník. Organismus žijící v blízkém vztahu k jinému organismu,
   z nichž jeden (takzvaný komensál) má užitek z druhého (hostitele). Komensál využívá zbytky
   potravy hostitele i jeho úkryt, aniž jej nepříznivě ovlivňuje. (Ladislava Horáčková)

   Komenský Jan Amos (1592--1670), český myslitel, pedagog a spisovatel, poslední biskup Jednoty
   bratrské, filozof, diplomat a politik; autor učebnic, spisů didaktických a pedagogických
   (Opera didactica omnia), i spisů politických (Anděl míru aj.) a sociálně nápravných
   (celoživotní dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských). (Jiří Sedlák)

   komorový hrob, pozůstatky zemřelého i s výbavou umístěné v komoře zahloubené do země a
   překryté zeminou. (Josef Unger)

   kómos, v Řecku se tak nazývaly nevázané kultovní průvody na počest boha *Dionýsa. Termín dosud
   žije v pojmu komedie, protože tento dramatický útvar se vyvinul z původních Dionýsových oslav
   během 6. století př. n. l. v Athénách stejně jako druhý typ dramatu tragédie (tragos,
   "kozel"), kde sbor oddělující jednotlivá vystoupení herců zpíval v kostýmech Dionýsových
   průvodců, polozvířecích *satyrů. (Marie Pardyová)

   kompakta, substantia compacta, druh kostní tkáně (takzvané hutné), uložený na povrchu kostí.
   (Ladislava Horáčková)

   kompenzace za nevěstu (cena za nevěstu), platba, u afrických kultur nejčastěji ve formě
   dobytka, kterou příbuzní ženicha poskytují příbuzným nevěsty jako kompenzaci za ztrátu její
   pracovní síly a odměnu za zrození dětí; viz služba za nevěstu, mahr (Jaroslav Skupnik)

   komplex kulturní, viz kulturní komplex.

   komplex uzavřený, viz uzavřený komplex.

   komprese, stlačení, stisknutí. (Ladislava Horáčková)

   komunikace, proces dorozumívání prostřednictvím sdělování a přijímání informací mezi lidmi
   nebo živými organismy přímo řečí, posunky, dotykem atd., nebo nepřímo písmem, rozhlasem,
   televizí atd. (Marie Dohnalová)

   komunismus, označení pro společensko-hospodářský systém, založený na společenském vlastnictví
   výrobních prostředků a na rozdělování produktu podle potřeb jednotlivce. Vychází z představy,
   že společenské vlastnictví je základem beztřídní společnosti a tudíž odstraní vykořisťování a
   antagonistické rozpory mezi lidmi, což by mělo vést k vytvoření beztřídní, rovnostářské,
   prosperující a bezkonfliktní společnosti. Takzvaný primitivní (prvotní) komunismus se měl
   údajně vyskytovat v archaických společnostech. Podle K. Marxe a F. Engelse se společnost, po
   proletářské revoluci a zániku kapitalismu, vrátí ke komunismu na vyšší civilizační úrovni, což
   bude završením lidských dějin. Též název pro mezinárodněpolitické hnutí usilující o prosazení
   komunismu v praxi. (Marie Dohnalová)

   koncepce rozpoznatelnosti (recognition concept) (Paterson 1982, 1985, 1986, viz diskuse in:
   Gamble 1993) ukazuje, že z řady důvodů ekologických i sociálních je výhodné, aby byl
   příslušník dané populace (eventuálně druhu, viz) snadno rozeznatelný od jedince pocházejícího
   z jiné populace. Teorie snadné rozpoznatelnosti příslušníka dané skupiny má samozřejmě také
   význam pro vysvětlení reprodukční strategie a sexuálního chování dané skupiny, soutěže o
   potravní zdroje a způsob ochrany teritoria. (Václav Vančata)

   kondukt, pohřební průvod. (Josef Unger)

   Koněpruské jeskyně, Čechy. V suťovém kuželu v Proškově dómu byly objeveny kosterní pozůstatky
   moderního člověka s několika artefakty, zřejmě ze starší fáze mladého paleolitu. (Jiří A.
   Svoboda)

   konfiguracionismus, ...

   konflikt kulturní, viz kulturní konflikt.

   konfrontace, obecně protipostavení názorů, osob, vojsk, jejich srovnání, střet atd.; zde
   protistavění státu a *občanského sektoru; občanský sektor je vnímán jako konkurence státu a
   tudíž není státem podporován (opačný stav: viz partnerství). (Marie Dohnalová)

   konfuciánci, viz  žu-ťia.

   konfucianismus, konfuciánství (čínsky žu-ťia),  morálně etické a státoprávní učení o
   uspořádání vztahů a zájmů jednotlivce, společnosti a státu, jež se stalo jedním z
   nejdůležitějších pilířů čínské morálky a chování v nejširším smyslu; jsou v něm vzájemně
   propojeny filozofické, náboženské (pro myslitele čínského starověku a Konfucia však nebeský
   bůh pozbývá svého náboženského charakteru a stává se principem kosmického řádu, zárukou
   morálních zákonů) a životanázorové aspekty. Konfuciánství odvozovalo uspořádání společnosti z
   modelu patriarchální rodiny: nadřazenost starší generace nad mladší a nadřazenost mužů nad
   ženami; pokud došlo mezi oběma těmito principy k rozporu, převládl první z nich -- například
   babička dominovala nad vnukem; v čele tradiční čínské rodiny stál nejstarší mužský člen
   nejstarší generace, kterého střídal jeho nejstarší žijící syn; v rámci generací měli starší
   přednost před mladšími, což bylo založeno na podstatném konfuciánském požadavku úcty vůči
   rodičům. Konfuciánství každému člověku přisuzovalo určité postavení v hierarchii rodinných (a
   společenských) vztahů, a to v závislosti na jeho příbuzenském poměru k ostatním. Z
   konfucianismu bylo odvozeno pět základních etických vztahů: vladař -- poddaný, otec -- syn, muž
   -- žena, starší -- mladší a vztah mezi přáteli. Na nich byla založena hierarchie mezilidských
   vztahů a některé z nich přetrvávají v Číně, Koreji a v dalších zemích Dálného východu dodnes.
   Základy učení vytvořil *Konfucius (čínsky Kchung-fu-c'); viz též neokonfuciánství. (Jaroslav
   Malina)

   konfuciánství, filozofické, etické a státoprávní učení založené *Konfuciem. (Jaroslav Malina)

   Konfucius, viz  Kchung-fu-c'.

   kongenitální, vrozený. (Ladislava Horáčková)

   konkubinát, volné soužití muže a ženy bez uzavření sňatku existující takřka ve všech kulturně
   historických oblastech světa -- alespoň v určitých dobách, v některých společenských vrstvách a
   ve specifických podmínkách. Například v antické společnosti se praktikoval tam, kde nebyly
   podmínky k uzavření řádného sňatku: mezi otroky, u vojáků nebo tam, kde byl velký společenský
   rozdíl mezi mužem a ženou. V pozdní antice se stal konkubinát tak častou záležitostí, že
   prakticky vyprchaly morální předsudky vztahující se k tomuto typu soužití. (Jaroslav Malina)

   konsenzus, situace, v níž se určitá skupina, komunita nebo společnost shodne na určitých
   základních názorech, hodnotách, řešeních apod. (Marie Dohnalová)

   konsolace, útěšná řeč vypravená slavnostním způsobem.  (Josef Unger)

   konsolidace, zpevnění, upevnění. (Ladislava Horáčková)

   konsortní pár, dočasně "monogamní" pár, který vzniká v souvislosti s pářením, nejčastěji jako
   určitá forma dvoření, nebo při nereprodukčních sexuálních aktivitách adolescentních jedinců
   některých druhů primátů, například u orangutanů. (Václav Vančata)

   Konstantinopolis (Konstantinovo město), programově nazvané také Nový Řím, nové sídelní město
   císaře *Konstantina Velikého, jež začal budovat od roku 326 na Bosporu, na místě staré řecké
   kolonie Byzantion. Kostantinopolis byla projektována jako křesťanské město, kostely byly
   začleněny do urbanistického celku. Kvůli výzdobě Konstantinopole císař dal z Říma i z Řecka
   odvézt značné množství památek. Město bylo zasvěceno roku 331. Postavení hlavního říšského
   centra si pak Konstantinopolis uchovala po celou dobu existence východořímské byzantské říše.
   Ve středověku se pro ni začalo používat označení *Istanbul. (Marie Pardyová)

   Konstantinus Veliký, římský císař v letech 306 až 337. Syn římského generála a později císaře
   Constantia Chlora a *Heleny. Jako rukojmí byl vychován na Diocletianově dvoře, odtud uprchl ke
   svému otci do Británie a po jeho smrti se nechal provolat za císaře. Své postavení upevnil
   dynastickým sňatkem s dcerou západořímského císaře Maximiana. Roku 312 vstoupil do Itálie a v
   bitvě u Milvijského mostu porazil uzurpátora Maxentia. Roku 313 zrovnoprávnil křesťanství a až
   do své smrti je výrazně podporoval a zasahoval i do dogmatických sporů: na koncilu v Nikáji
   roku 325 se zasloužil o jejich urovnání a přijetí Nikájského vyznání víry. Mezitím odstranil
   svého spoluvladaře Licinia a roku 324 se stal jediným císařem formálně vládnoucím se svými
   nedospělými syny. Po sérii násilných úmrtí, k nimž, patrně na jeho rozkaz, došlo v blízkosti
   oslav jeho dvacetiletého panování, se odebral na Východ a vládl odtud ať již se zdržoval v
   Konstantinopoli nebo v Antiochii či Nikomédii, kde také čerstvě pokřtěn zemřel. (Marie
   Pardyová)

   konstrukt kultury, ...

   konstruktivismus, umělecký směr, který vznikl v Rusku po Říjnové revoluci 1917. Nejvýrazněji
   se projevil v architektuře, ale také v literatuře. Konstruktivisté využívali nové techniky a
   nové stavební materiály, jejich výtvory měly být účelné, funkční (funkcionalismus, viz).
   V literatuře se konstruktivismus vyznačoval důrazem na techniku tvorby, plánovitost, citlivost
   k společenské objednávce. Poezie konstruktivistů je věcná, úsporná, prosycená prozaismy a
   odbornými termíny. Ke konstruktivismu (1924--1930) se nějakou dobu hlásili ruští básníci Eduard
   Bagrickij, Vladimir Lugovskoj, Ilja Selvinskij a další. Na některé postuláty konstruktivismu
   navazoval český *poetismus. (Jaroslav Malina)

   kontagium, domnělý specifický původce moru. (Ladislava Horáčková)

   kontakt kulturní, viz kulturní kontakt.

   kontrakultura, ...

   konvenčně-dynamický systém, statický systém, jehož části jsou "odštěpky" (pozůstatky a
   stopami, zobrazeními atd.) různých stavů (různých etap existence) jednoho dynamického systému,
   a mohl to být organický systém, mezi jiným socio-kulturní. Tyto části konvenčně-dynamického
   sytému se liší datováním, avšak v souhrnu a rozsahu zahrnují svými daty souvislý úsek
   chronologické stupnice a v ideálním případě jsou vzájemně izomorfní.

   Takové systémy figurují ve vědách, zkoumajících evoluci nebo jiný proces podle pozůstatků,
   stop a odrazů. Jsou to geologie, paleontologie, antropologie, archeologie, historie. Příklady
   takových systémů v archeologii: typologická řada a archeologická kultura. V archeologii v
   důsledku zlomkovitosti a mezerovitosti dochovaných odštěpků je ideál nebo hranice v praxi
   nedosažitelná, izomorfnost částí je lokální a sporadická, stejně jako spojitost dat.

   Na základě konvenčně-dynamických systémů se provádí rekonstrukce dynamických systémů v jejich
   pohybu nebo rekonstrukce zaniklých stavů dynamických systémů, rekonstrukce procesů. V této
   rekonstrukci se dynamika obnovuje pohybem badatelské myšlenky podél statických úlomků po
   jejich uspořádání podle styčnosti chronologických parametrů. Ale mechanické přiřazení takových
   odštěpků nevede ke skutečné rekonstrukci a může vytvořit fiktivní procesy a stavy, neboť
   proměnlivost odštěpků není výsledkem pouze reálných změn celistvých dynamických systémů
   minulosti, jejich fungování a evoluce, které probíhaly za jejich života, ale i posmrtných
   změn, k nimž docházelo už v samotných odštěpcích -- procesů *archeologizace, a dále faktorů
   následujícího studia (nerovnoměrnost prozkoumanosti, porušení pravidel výzkumu a chyby atd.).
   Je nutná předběžná *kritika pramenů. (Jaroslav Malina)

   konvent, mnišské osazenstvo kláštera. (Josef Unger)

   konvergence kulturní, viz kulturní konvergence.

   konzervace [archeologie], opatření k zachování starého objektu ve stavu, který se pokud možno
   co nejvíce blíží ke stavu, který byl přijat jako výchozí stav pro uchovávání (za takový stav
   se zpravidla považuje stav, ve kterém byl objeven nebo zastižen. (Jaroslav Malina)

   konzervatismus, lpění na tom, co je vžité, osvědčené, tradiční; též hanlivě -- zaujetí proti
   všemu novému a pokrokovému. (Jaroslav Malina)

   kopie -- replika -- pasticcio, tato posloupnost vyjadřuje kvalitativní posun v autentičnosti
   dochovaných děl antického sochařství. Významná sochařská díla řeckého umění se až na nepatrné
   výjimky nezachovala v originále, ale jen v pozdějších helénistických a římských kopiích.
   Naprostá většina známých kopií jednotlivých výtvarných děl se neshoduje ve svých parametrech,
   nýbrž jsou volné. Mechanicky přesné kopie představují pouze dvě známé verze Polykleitova
   Diadúmena, ostatní sochy můžeme považovat za repliky, tj. volné kopie. Termínem pasticccio se
   označuje dílo, které představuje volné zpracování jednotlivých známých motivů v novém
   kontextu. V pozdním helénismu tak sochaři vytvářeli, většinou již na objednávku římských
   zákazníků eklektická sochařská díla, v nichž napodobovali vzory slavných umělců řecké
   minulosti. Nešlo jim o originalitu, naopak kombinovali různé motivy bez ohledu na jejich
   stylovou čistotu a vytvářeli z nich nové dekorativní kompozice. (Jaroslav Malina)

   kopulace, viz koitus.

   kopulace primátů, u většiny primátů má kopulace čistě reprodukční charakter, i když jí samice
   mnohdy využívají k prosazování svých zájmů a také k preferenci určitých jedinců. Vlastní
   kopulace je ve všech případech kratší než u člověka, sexuální předehry v úzkém slova smyslu
   neexistují, ale vlastní kopulaci může předcházet komplikované chování sociosexuální, například
   vytváření *konsortních párů. Až na šimpanze probíhá kopulace u primátů prakticky v období
   sexuální receptivity, *říje, která je u poloopic většinou jednou za rok, u lidoopů a opic
   (stejně jako u člověka) přibližně jednou za měsíc. U většiny druhů převažuje dorzoventrální
   kopulace, samec přitom nemusí stát na zemi, může se opírat o lýtka samice. Při kopulaci ve
   stromech jsou kopulační pozice pestřejší, objevuje se i ventroventrální kopulace, takzvaná
   pozice misionářská neboli kopulace tváří v tvář. Nejpestřejší kopulaci zjišťujeme u
   adolescentních orangutanů a šimpanzů bonobo, kteří mají v repertoáru ventroventrální i
   dorzoventrální kopulaci a další pozice. Četnost kopulací je, i když pouze v období říje, u
   non-humánních primátů naopak vyšší než u člověka. U šimpanzů (samců i samic) je normální
   mnohonásobné opakování kopulací v průběhu několika hodin. Ke kopulacím mimo říji dochází běžně
   pouze u šimpanzů bonobo, možná i u šimpanze učenlivého. S výjimkou bonobů je kopulace mezi
   příbuznými a mezi dospělým samcem a adolescentní samicí zcela výjimečná. (Václav Vančata)

   korán, svatá kniha muslimů; podle ortodoxního učení islámu slovo Alláhovo zjevené proroku
   *Muhammadovi archandělem Gabrielem. Obsahuje 114 súr (kapitol). Redakci koránu uskutečnil 3.
   chalífa Usmán. (Jaroslav Malina)

   koré ("dcera, mladá dosud neprovdaná dívka"), konvenční označení pro jeden ze dvou základních
   sošných typů, které jsou charakteristické pro řecké archaické umění -- koré (frontální statická
   a strnulá ženská socha) a analogické znázornění nahého muže (kúros, viz). Označení je
   autentické v případě výrazu koré (neprovdaná mladá žena) a jako neologismus se používá i pro
   mužské plastiky z 6. století př. n. l. V této podobě se nám zachovaly sochy adorantek, zcela
   určitě tak byly znázorňovány i bohyně a v pozdně archaickém umění byly sochy tohoto typu
   stavěny i na hroby jako pomníky mladých předčasně zesnulých dívek, příslušnic attických
   aristokratických rodů. (Toto označení je původní, v dochovaných nápisech na základnách soch
   spolu se jménem dívky naznačovalo, že zemřela v mladém věku dříve než mohla vstoupit do
   manželství.) Na vzniku tohoto typu se podílela inspirace strohou monumentalitou egyptského
   umění, s nímž Řekové přišli do styku v 7. století př. n. l. V tradici byly první obdobné řecké
   výtvory spojovány s postavou bájného *Daidala (jméno doslova znamená sochař), který prý se po
   útěku z Kréty se svými žáky usadil na Peloponnésu a založil zde sochařskou tradici. V tomto
   mýtu se skrývá skutečnost, že první doklady řecké monumentální plastiky vycházejí z dórského
   prostředí, tj. z Kréty a Peloponnésu. Řecké pojetí monumentality nespočívá ani tak v rozměrech
   jako v koncepci díla. Sochaři daidalské generace si teprve postupně rozvíjeli své dovednosti.
   Základním typem, na nějž se soustředili, představují ženské sochy. Postavy zahalené do
   dlouhých draperií byly technicky méně náročné na zvládnutí než podobné sochy nahých mužů
   (kúrů). Tři zákony archaického sochařství -- statika, frontalita a symetrie vycházely z
   hieratické konvence a bezprostřední nutnosti technologického zvládnutí problému stojící sochy
   a byly striktně dodržovány až do konce archaického období. Osvobození od této konvence
   přinesla až klasika. První plastiky (například koré z Auxerre v Louvru, datovanou do let
   650--630 př. n. l.) charakterizuje jednoduchý tvar, expresivnost, prvky geometrické stylizace a
   nerespektování anatomie. Inspirace Egyptem je patrná v účesu stylizovaném do tvaru těžké
   paruky. Omezenou plasticitu doplňují ryté, původně polychromií zvýrazněné detaily. Sochaři 6.
   století př. n. l. dále rozvíjeli tento typ a všímali si anatomie, znázornění draperie a výrazu
   obličeje (takzvaný archaický úsměv). Na pojetí soch měl rovněž vliv jejich původ -- iónské
   výtvory byly více zdobnější, jak je zřejmé ze série pozdně archaických kor z athénské Akropole
   z let 530 až 490 př. n. l. Nejmladší ze známých exemplářů se již zbavily iónské zdobnosti a
   koketnosti a svou důstojnou monumentalitou se blíží duchu rané klasiky. (Marie Pardyová)

   Koré, původní jméno bohyně *Persefoné.

   Koré a Kúros, viz  koré, kúros, Kúros a Koré.

   Korea, Korea bývá často považována za přívěsek velké Číny, což je z mnoha hledisek oprávněné,
   i když je třeba připomenout, že země od počátku svých dějin až po rok 1910, kdy byla
   anektována Japonskem, nikdy neztratila politickou samostatnost a její kulturu lze i přes
   nepochybně silný čínský vliv považovat za autonomní. Poloha Koreje na samém konci
   severovýchodní Asie byla v minulosti její velkou výhodou i nevýhodou. Díky mořím, jež Korejský
   poloostrov obklopují, nebylo snadné Koreu dobýt, ale ze stejných důvodů byla také téměř
   nedostupná pronikání informací z jiných než čínských zdrojů. Právě tento jediný
   kulturně-politický vliv zapříčinil i postupný úpadek země v pozdním středověku a neprodyšnou
   izolaci Koreje před západními mocnostmi i cizím myšlením. Četná pohoří i řeky tvoří spolu s
   přímořskými oblastmi pestrou a malebnou krajinu. Hory, řeky, jezera, moře -- příroda vůbec
   hrála odedávna velmi důležitou roli v náboženském i estetickém vnímání Korejců. Stejně
   podstatné pro imaginaci bylo podnebí s výraznými ročními dobami, z nichž nejkrásnější a také v
   literatuře nejopěvovanější bývají jaro a podzim, období vzniku a zániku života. První lidé
   Koreu osídlili již ve starší a střední době kamenné (paleolitu a mezolitu) a živili se lovem a
   sběračstvím. V mladších prehistorických obdobích byli asimilováni novými neolitickými
   přistěhovalci z pevniny, znalými zemědělství, hrnčířství, textilnictví a stavitelství. Tyto
   inovace se staly základem dalšího vývoje ve 4. a 3. tisíciletí př. n. l. v rámci kultury
   tongsamdongské a poněkud mladší hřebenové kultury, nazvané archeology podle typické výzdoby
   nádob. Následovaly další migrace a kulturní vlivy, které formovaly korejské etnikum, jež se
   v některých rysech od svých sousedů liší jak antropologicky, tak i jazykem. Nejstarší korejské
   dějiny jsou opředeny legendami, z nichž pak starověcí historikové a po nich i oficiální
   historiografové odvozují vznik prvních států. Počátek dějin bývá nejčastěji spojován s rokem
   2333 př. n. l., kdy se podle pověsti narodil Tangun, zakladatel bájného království Čoson --
   "Země jitřní svěžesti". Syn nebeského vládce Hwanung sestupuje na zem, aby zde nastolil řád.
   Při svém poslání se setkává s dvěma zvířaty -- tygrem a medvědicí --, která touží stát se lidmi.
   Hwanung je podrobuje zkoušce: musejí zůstat po nějaký čas v jeskyni a živit se jen pelyňkem a
   česnekem. Tygr ve zkoušce neobstojí, zatímco medvědice vytrvá, a tak se stane ženou. Ve své
   nové podobě zatouží po dítěti. Hwanung ji tedy oplodní a z tohoto svazku se narodí Tangun,
   mytický prapředek korejského národa. Tangun jako potomek syna nebeského vládce Hwanunga a
   ženy-medvědice dokládá jak silný vliv původních náboženství -- animismu, šamanismu a totemismu
   (právě i kultu medvědice), tak i snahu "shora" posvětit počátky korejské státnosti. I když
   mýtus zůstává mýtem, přidržují se ho korejské oficiální dějiny od svých počátků a historizace
   všech zakladatelských mýtů v raném středověku má i dnes své zastánce (obr. 2). Na druhé straně
   archeologické nálezy z doby legendárního Tanguna potvrzují existenci četných kmenových
   společenství, která se zde vyvíjela od neolitických zemědělských kultur a mohla představovat
   zárodky státních útvarů. Považuje se za prokázané, že první státy (v širším smyslu slova) na
   Korejském poloostrově vznikaly v průběhu 1. století př. n. l. V následujících staletích "Tři
   království" (Samguk) -- Silla, Päkče a Kogurjo -- dále expandovala: na severu obsadila i území,
   která musela později postoupit Číně (obr. 3). Zatímco nejseverněji položený stát Kogurjo byl
   vystaven neustálému čínskému tlaku, oba další státy, zvláště Silla, se rozvíjely poklidněji.
   Také památky ze Silly i Päkče dokazují velký rozvoj umění a řemesel (obr. 4), stát Päkče navíc
   sloužil jako spojovací článek mezi kontinentem a Japonskem a jeho prostřednictvím se na
   ostrovní půdu dostala jak čínská, tak i korejská kultura. K sjednocení Korejského poloostrova
   došlo roku 668, kdy si království Silla podrobilo ostatní dva státy; až do roku 918 pak vládlo
   jako Tchongil Silla ("Sjednocená Silla"); o sjednocení země se zasloužil znamenitý vojevůdce a
   pružný politik Kim Ju-sin (595--673), jenž proslul i jako milovník (obr. 5). V období
   Sjednocené Silly došlo k rozmachu řemesel, stavitelství a umění a v nejvyšších sférách moci se
   prosadily i ženy -- například královna Sondok ve druhé polovině 8. století (obr. 6--7). Od té
   doby si Korea i přes časté nájezdy (Kitanové, Mongolové, Japonci, Mandžuové) uchovala jak
   politickou, tak i etnickou jednotu až do roku 1910. Království Sjednocené Silly vystřídala v
   roce 918 dynastie Korjo, známá svým jedinečným vynálezem tisku pohyblivými kovovými typy
   (1234), celadonským porcelánem, rozmachem buddhismu a také obdivem k čínské kultuře a
   literatuře. Od roku 1392 vládla v Koreji dynastie I (Čoson), jejíž konec se stal i koncem
   korejské nezávislosti: po otevření země v roce 1876 si neotřesitelnou pozici v Koreji postupně
   vybudovalo Japonsko a v klíčových momentech dokázalo, že mezi koloniálními mocnostmi jsou jeho
   zájmy o Koreu nejsilnější. Přes odpor celé země a částečně i zahraničních velmocí potvrdilo
   Japonsko své dominantní postavení, když ve dvou velkých válkách o Koreu s Čínou (1894--1895) a
   s Ruskem (1904--1905) zápas o Koreu vyhrálo. Protektorát v roce 1905 a následná anexe v roce
   1910 už byly pouze logickým důsledkem předchozích událostí. Do roku 1945 byla Korea součástí
   japonského císařství a svobodu získala až s koncem druhé světové války a porážkou Japonska.
   Třicátá osmá rovnoběžka, původně vojenská demarkační linie stanovená velmocemi v průběhu druhé
   světové války, se po osvobození země postupně stávala dělicí čarou mezi severem a jihem
   Korejského poloostrova a od korejské války (1950--1953) až do dnešní doby je hranicí dvou
   korejských států: Korejské republiky na jihu a Korejské lidově demokratické republiky na
   severu. Přibližně na počátku naší éry se do Koreje dostalo čínské písmo společně s klasickými
   konfuciánskými spisy. Zatímco konfucianismus začal plnit svou státotvornou i společenskou
   úlohu o mnoho staletí později, čínské znaky byly přijaty pro zápis korejského jazyka. Přes
   určité úpravy, které měly sloužit k zachycení gramatického systému korejštiny (například
   úřednické písmo idu), platily jak znaky, tak i klasická čínština oficiálně pro zápis takzvané
   "vysoké literatury" až do konce 19. století. V polovině 15. století sice král Sedžong
   inicioval vytvoření korejského hláskového písma hunmindžongum ("systém správných hlásek pro
   vzdělání lidu"), které mělo pomoci odstranit negramotnost, ale tento pozitivní a z
   lingvistického hlediska ojedinělý počin zůstal mezi vzdělaneckou vrstvou bez odezvy (obr.
   8--9). Hláskové písmo bylo považováno za nízké, ženské a v žádném případě nedokázalo odstranit
   znaky; ty z psaného textu a literatury nevymizely dodnes. Čínské písmo, v mnohém nevyhovující
   odlišné struktuře korejského jazyka, prošlo pokusy o reformu. Literáti si však i v dobách po
   vzniku hláskového písma zakládali na čistém stylu a psali výhradně v "klasické čínštině"
   (korejsky hanmun). Až koncem 17. století se pomalu (a spíše výjimečně) začala prosazovat
   korejská abeceda pro zápis literárních děl, i když v mnoha případech není dnes možné určit,
   která z dochovaných verzí (korejská nebo čínská) vznikla jako první. Oficiálního uznání se
   korejská abeceda dočkala až koncem 19. století v rámci rozsáhlého reformního hnutí, které
   souviselo i se vzedmutím nacionalismu. (Miriam Löwensteinová)

   koro, duševní choroba vyznačující se přeludy atrofie genitálií, retrakce (smrštění) penisu,
   prsních bradavek, vyschnutí prsou, doprovázenými pocity smrtelné úzkosti. Tato choroba byla
   zjištěna u některých populací ostrovní jihovýchodní Asie. (František Vrhel)

   korporace (anglicky corporation), a) sdružení, spolek osob majících určité společné poslání
   (dobročinné korporace); b) organizace osob téhož společenského stavu, zaměstnání nebo oboru;
   c) jedna ze zákonných forem, v nichž mohou být v některých zemích (například ve Spojených
   státech amerických) prováděny neziskové aktivity nebo obchod. (Marie Dohnalová)

   korporatismus, dříve označení stavovského uspořádání společnosti, v současnosti pojem (často
   také "neokorporatismus" nebo "liberální korporatismus") vyjadřující jeden z modelů politického
   zprostředkování zájmů v moderních demokraciích, kdy některé významné zájmové skupiny úzce
   spolupracují se státem, ovlivňují přípravu a realizaci státní politiky a přebírají část
   politické odpovědnosti. (Marie Dohnalová)

   Kosmokratór,  vládce světového řádu. Takto se označuje pozdně antický obrazový typ trůnícího
   Krista buď na globu (apsida v San Vitale v italské Ravenně) nebo na křesle a s bohem nebeské
   klenby Coelem u nohou (sarkofág Iunia Bassa z vatikánských grott). (Marie Pardyová)

   Kostěnki u Voroněže, Rusko, komplex sídlišť mladého paleolitu na západním břehu řeky Don.
   Nálezy obydlí, symbolických a uměleckých předmětů, rituálních hrobů a kosterních pozůstatků
   moderního člověka. Stáří jednotlivých lokalit a vrstev se pohybuje mezi 33 000 až 15 000 lety,
   většina dat je z období kolem 20 000 let (kostěnkovsko-avdějevská kultura). Bohaté mobilní
   umění v sídlištním kontextu: ozdobné předměty a nástroje, figurky žen ("venuše"), fragmenty
   řezeb v měkkém kameni (slínovci), ojediněle i úlomky vypálené hlíny. (Jiří A. Svoboda)

   kostěnkovsko-avdějevská kultura, skupina významných východoevropských lokalit mladého
   paleolitu (Kostěnki I, IV, Avdějevo) datovaná mezi 22 000 až 16 000 let B. P. Charakteristické
   jsou typické hroty s bočním vrubem (ovšem v nesrovnatelně větším množství i variabilitě než v
   kostěnkovsko-willendorfské fázi středoevropského gravettienu), gravettoidní hroty s otupeným
   bokem a rydla, výrazně převažující nad škrabadly i drasadly. Příznačný je rozkvět umění (řezby
   v kosti, mamutovině a ve slínovci), architektury (hypotetické dlouhé domy, systém zásobních
   jam), pohřbívání. Je pouze otázkou další srovnávací analýzy, zda tuto kulturu budeme moci
   spojit s willendorfsko-kostěnkovskou fází našeho gravettienu v jediný pojem: kostěnkien. (Jiří
   A. Svoboda)

   kostěnkovsko-strelecká kultura, nejstarší mladopaleolitická kultura východní Evropy, v
   Kostěnkách (Poljakov) stratifikovaná do půd vzniklých kolem roku 30 000 B. P. a přetrvávající
   zřejmě do následujícího desetitisíciletí. Charakteristickým typem jsou oboustranně plošně
   opracované hroty trojúhelníkového tvaru (na dolním Donu existují celé rozsáhlé dílny na jejich
   výrobu), mohou se objevit i typy moustéroidní a aurignacoidní. Zatím ojedinělé jsou
   dekorativní předměty (řezby zvířat, kostěné perly, provrtané zuby). V Podněstří je
   reprezentativní lokalita té doby Brynzeny (nemá aurignacoidní typy, zato se objevují listovité
   a jiné hroty). (Jiří A. Svoboda)

   kostnice, viz ossarium. (Josef Unger)

   kostrový hrob, nepřesné, ale běžně užívané označení pro pohřeb nespáleného těla. (Josef Unger)

   kouzelník, ...

   Kow Swamp, Austrálie. V Kow Swamp (stáří 13 000--9 000 let) odkryl Alan *Thorne  pozůstatky
   více než čtyřiceti jedinců, mužů, žen i dětí. (Jiří A. Svoboda)

   Kozłowski Janusz Krzysztof (1936), polský archeolog, profesor Jagellonské univerzity v
   Krakově. Je jedním z nejvýznamnějších polských archeologů a autorem knih o metodách
   archeologie a o pravěku lidstva; specializuje se především na nejstarší údobí prehistorie.
   (Jiří A. Svoboda -- Václav Vančata)

   Krafft-Ebing Richard von (1840--1902), německý psychiatr; průkopník v oblasti studia sexuálních
   deviací. Jeho kniha Psychopathia sexualis vyšla poprvé v roce 1886 a dočkala se celé řady
   reedicí a překladů; největší pozornost je věnována popisu různých kasuistik, zejména
   homosexuálně orientovaných lidí. (František Vrhel)

   krakeláž, viz kraklé.

   kraklé (krakeláž), síť prasklin v glazuře, záměrně vyvolaná a někdy zdůrazněná zatřením barvy
   nebo tuše. Řídká síť větších kraklů je v čínské keramice označována jako "krabí klepeta",
   hustá síť drobné krakelury jako "rybí jikry". (Jaroslav Malina)

   král, viz  wang.

   Králík Miroslav (28. 1. 1973, Brno), RNDr., Ph.D., antropolog, absolvent magisterského
   a doktorského studijního programu a rigorózního řízení v oboru antropologie na Katedře
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Otisky
   prstů a dlaní na keramickém materiálu (2000), vedoucí práce: Doc. MUDr. Vladimír Novotný,
   CSc.; rigorózní práce: Otisky prstů na Věstonické venuši (2003); disertační práce:
   Paleodermatoglyfika. Analýza otisků prstů na pravěké keramice: teoretická východiska,
   metodologické problémy a praktická doporučení (2004), školitel: Doc. MUDr. Vladimír Novotný,
   CSc. V současnosti odborný asistent Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Zabývá se zejména rozvíjením metod analýzy otisků prstů na pravěkých
   a historických keramických artefaktech, antropologií sexuality a metodologií vědy. V roce 2000
   získal Cenu Biologické sekce, v roce 2004 Cenu rektora Masarykovy univerzity v Brně pro
   nejlepší studenty doktorského studijního programu. Kontakt: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D.,
   Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00
   Brno, telefon: 549 494 966, e-mail: kralik@sci.muni.cz, kralikmirek@yahoo.com. (Miroslav
   Králík)

   Králíková Michaela (rozená Rubinková, 5. 5. 1976, Brno), RNDr., antropoložka, absolventka
   magisterského studijního programu oboru antropologie a rigorózního řízení a studentka
   doktorského studijního programu na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Diplomová práce: Pohřební ritus 17. a 18. století na Moravě (1999), vedoucí
   práce: Prof. PhDr. Josef Unger, CSc.; rigorózní práce: Devocionálie jako předměty zbožnosti
   kladené do hrobů v období 17.--18. století, rozpracovaná disertační práce: Pohřební ritus 16.
   až 18. století v oblasti střední Evropy, školitel: Prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Kontakt:
   RNDr. Michaela Králíková, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 494 966, e-mail: mkralikova@post.cz. (Michaela
   Králíková)

   kraniální, lebeční, vztahující se k hlavě, směr k hlavě. (Ladislava Horáčková)

   kraniostenóza, craniostenosis, stav předčasné obliterace švů provázený zvýšením nitrolebního
   tlaku -- nitrolební hypertenzí. (Ladislava Horáčková)

   kraniosynostóza, craniosynostosis, stav předčasné obliterace švů bez známek útlaku centrálního
   nervového systému. (Ladislava Horáčková)

   Krátoška Josef (28. 2. 1929, Praha), docent RNDr., antropolog, docent a emeritní vedoucí
   Katedry antropologie a zdravovědy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
   Vysokoškolské vzdělání získal na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v roce
   1953 -- obor učitelství biologie. V roce 1956 na Přírodovědecké fakultě VŠP v Olomouci nabyl
   aprobace pro 3. stupeň škol, RNDr. obhájil na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty
   Univerzity Komenského v Bratislavě v roce 1973, habilitace z oboru antropologie na Pedagogické
   fakultě Univerzity Palackého v roce 1991. Středoškolský profesor v letech 1953--1957, dělník
   1957--1958, pracovník Oděvního průmyslu a Výzkumného ústavu oděvního v Prostějově v letech
   1958--1968 a znovu od roku 1975 do roku 1989. Vysokoškolský učitel Pedagogické fakulty
   Univerzity Palackého v Olomouci na Katedře biologie dítěte a školní hygieny v letech
   1968--1975. V roce 1990 (po rehabilitaci) vysokoškolský učitel na *Katedře antropologie a
   zdravovědy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a její vedoucí v letech
   1991--1992 a znovu v letech 1997--2002; proděkan a statutární zástupce děkana Pedagogické
   fakulty v letech 1992--1996, vedoucí Střediska zdravého životního stylu při Pedagogické fakultě
   Univerzity Palackého. Člen vědecké rady Pedagogické fakulty od roku 1992, člen vědecké rady
   CMTF Univerzity Palackého, člen ediční komise Pedagogické fakulty, předseda oborové rady a
   školitel pro doktorský studijní program oboru antropologie na Pedagogické fakultě, člen *České
   společnosti antropologické a místopředseda její olomoucké pobočky. V oblasti antropologie
   spolupracuje s odborníky z Belgie, Německa, Norska, Polska, Rakouska, Slovenska, Švédska,
   Švýcarska a z Velké Británie. Pedagogická činnost je zaměřena na integrální antropologii,
   kulturní antropologii, filozofickou antropologii a na aplikace z oblasti fyzické antropologie,
   průmyslové antropologie, ergonomie. Speciálně se věnuje problematice diplomových prací z oboru
   antropologie, je dlouholetým předsedou odborných komisí pro státní závěrečné zkoušky na
   Pedagogické fakultě a na CMTF Univerzity Palackého a na Technologické fakultě Univerzity
   Tomáše Bati ve Zlíně. Jeho vědecko-výzkumná činnost se orientuje na problematiku somatometrie
   naší populace, na metodické otázky aplikované somatometrie a na ergonomickou, pedagogickou a
   integrální antropologii. Je uznávaným odborníkem na tvorbu velikostní typologie pro
   průmyslovou výrobu oděvů. Sleduje aspekty připravenosti učitele ve směru podpory a ochrany
   zdraví, zdravotní etiky a výchovy k rodičovství. Zpracoval řadu výzkumných zpráv, recenzoval
   učebnice odborných předmětů a publikoval odborná sdělení, zejména v oblasti průmyslové
   antropologie. V letech 1997, 1998, 2000 a 2001 byl řešitelem projektů Ministerstva školství,
   mládeže a tělovýchovy se zaměřením na prevenci sociálně patologických jevů a protidrogovou
   problematiku a vedoucím Střediska zdravého životního stylu při Katedře antropologie a
   zdravovědy. V období let 1999--2004 je řešitelem a vedoucím řešitelského týmu pro výzkumný
   záměr Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy "Výzkum somatického a psychického stavu
   populace ČR s aplikacemi v antropagogice, pedagogické psychologii, klinické antropologii a
   ergonomii". Publikované práce jsou zaměřeny na problematiku integrální antropologie, fyzické
   antropologie, antropologické výzkumy, výchovu ke zdraví. Je editorem řady sborníků
   z antropologických konferencí pořádaných Katedrou antropologie a zdravovědy. V roce 1992 mu
   byla udělena *Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky. Kontakt: Doc. RNDr. Josef Krátoška, Katedra
   antropologie a zdravovědy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Žižkovo náměstí
   5, 771 40 Olomouc, telefon: 585 635 501, e-mail: kratoska@pdfnw.upol.cz. (Josef Krátoška)

   kreativita, viz  tvořivost.

   kremace, pohřeb spáleného mrtvého těla, viz cremo. (Josef Unger)

   kreolové, termín z koloniální doby označující zámořské obyvatele, jejichž předkové přišli
   z Evropy. Používal se zejména v Latinské Americe a v některých případech označoval i míšence
   evropských přistěhovalců s indiány nebo černochy. Obvykle se také předpokládalo, že hovoří
   vlastním jazykem (nářečím), který byl odvozen z některého evropského jazyka. (Josef Kandert)

   kriticismus, termín označující Kantovu kritiku poznávacích schopností člověka a Kantovu
   kritickou metodu vůbec; označují se tak i jiné filozofické koncepce, jež za zdroj poznání
   považují pouze zkušenost. (Jaroslav Malina)

   kritická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii postmoderní doby užívající data z
   transkulturních výzkumů ke kritice a sebereflexi západní společnosti; viz dialektická
   antropologie. (Jaroslav Malina)

   kritika pramenů, prověřování pramenů, které musí zajistit spolehlivost informací, jež jsou z
   nich získávány, a oddělení spolehlivé informace od nespolehlivé. Hlavní oporou je rozčlenění
   informace pramene na odražené obrazy a údaje o odrážejících prostředcích a následné samostatné
   srovnání obou bloků informací s jinými poznatky. (Jaroslav Malina)

   kritika písemných pramenů, vnější (malá), viz vnější (malá) kritika písemných pramenů.

   kritika písemných pramenů, vnitřní (vyšší), viz vnitřní (vyšší) kritika písemných pramenů.

   Kroeber Alfred Louis (1876--1960),

   Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném
   životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných
   obsahem této knihy, vědecko-umělecký projekt iniciovaný Jaroslavem *Malinou a spolupracovníky
   v 90. letech minulého století. Představuje vytvoření reprezentativní pětisvazkové publikace
   (pentalogie) a sbírky erotik českých malířů a sochařů. Pentalogii bude tvořit těchto pět
   svazků: Kruh prstenu, 1: "Celý svět" kromě euroamerické civilizace; Kruh prstenu, 2:
   Euroamerická civilizace; Kruh prstenu, 3: Český svět; Kruh prstenu, 4: Láska a erotika srdcem
   a rukama českých malířů a sochařů; Kruh prstenu, 5: Výkladové rejstříky důležitých jmen a
   pojmů a bibliografie. Uvedená pateřice předkládá pojednání o vývoji lidské sexuality, erotiky,
   lásky a manželství v biologických, obecně antropologických a kulturně historických
   souvislostech spolu s přehlídkou nejzajímavějších literárních a výtvarných děl minulosti a
   zároveň přináší reprodukce obrazů a soch, jež v závěru 20. a počátkem 21. století vytváří
   kolem sedmi desítek českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem jednotlivých svazků. České
   výtvarné originály by měly být základem Galerie a muzea sexuality, erotiky a lásky v Brně,
   budou však spolu s knihou "putovat" po muzeích, galeriích a výstavních síních. Vzniká dílo
   celostní a zdá se, že právě ve svém transdisciplinárním založení v daném tématu i ojedinělé.
   Moderní výtvarnou "vizi" tématu pentalogie vytvářejí významní čeští umělci, představitelé
   starší, střední i nejmladší generace výtvarníků, vyznačující se tolik potřebnou rozmanitostí
   filozofických a estetických východisek a přístupů: malíři a grafici Jiří Anderle, Václav
   Benda, Tomáš Bím, Jaroslav Blažek, Adolf Born, František Burant, Tomáš Císařovský, Olga
   Čechová, Karel Demel, Vladimír Drápal, Ladislav Hodný, Zdena Höhmová, Miloslav Chlupáč, Josef
   Jíra, Boris Jirků, Milan Knížák, Jiří Kolář, Vladimír Komárek, Oldřich Kulhánek, Josef
   Liesler, Jaroslav Malina, Miroslav Malina, Alois Mikulka, Zdeněk Mézl, Josef Mžyk, Jiří
   Načeradský, Pavel Nešleha, Miroslav Netík, Ladislav Novák, Petra Oriešková, Eduard Ovčáček,
   Jan Antonín Pacák, Arnošt Paderlík, Josef Paleček, Veronika Palečková, Jaroslava Pešicová,
   Michael Rittstein, František Ronovský, Pavel Sivko, Joska Skalník, Jaromír Skřivánek, Jiří
   Slíva, Vladimír Suchánek, Jiří Suchý, Vladimír Svoboda, Jiří Šalamoun, Jaroslav Šerých, Marta
   Taberyová mladší, Karel Teissig, Vladimír Tesař, Antonín Vojtek, Olga Vyleťalová, Vlastimil
   Zábranský a sochaři Klára Adamová, Nikos Armutidis, Jan Bartoš, Michal Blažek, Vladimír
   Drápal, Kurt Gebauer, Stanislav Hanzík, Miroslav Hudeček, Miloslav Chlupáč, Petr Jedlička,
   Boris Jirků, Jiří Kašpar, Igor Kitzberger, Daniel Klose, Milan Knížák, Valér Kováč, Jaroslav
   Krátký, Sylva Lacinová, Zdeněk Lindovský, Zdeněk Macháček, Jiří Marek, Dana Marková, Alois
   Mikulka, Veronika Milotová, Jiří Netík, Hana Novotná, Peter Oriešek, Eduard Ovčáček, Vladimír
   Preclík, Ludmila Seefried-Matějková, Jaroslav Svoboda, Jan Šimek, Miroslava Šobrová, František
   Štorek, Marta Taberyová, Josef Vajce, Aleš Vašíček, Jindra Viková, Roman Wenzel, Dana
   Zámečníková, Olbram Zoubek. (Jaroslav Malina)

   kryonika, moderní způsob uchovávání zmrazených lidských těl pro budoucnost. (Josef Unger)

   krypta, zaklenutý bohoslužebný prostor obvykle umístěný pod východním závěrem kostela a
   částečně zapuštěný pod povrch terénu. Krypta sloužila především k uchovávání relikvií, ale
   někdy byla využívána i jako pohřebiště významných osob. (Josef Unger)

   křesťanský pohřební ritus, spojuje v sobě tři typy rituálů: 1. k odlučovacím rituálům patří
   poslední pomazání, umytí a oblečení mrtvého; 2. pomezní rituály představuje uložení mrtvého do
   rakve nebo na máry, jeho vystavení, stráž u mrtvého, pohřební průvod spojený s obřady a
   uložení do hrobu; 3. příjmací rituály se odehrávaly v době smutku a truchlení a patří k nim
   pohřební hostina a vzpomínkové slavnosti. Při blížící se smrti se dbalo, aby se zemřelý
   vyzpovídal knězi, přijal poslední pomazání (extrema unctio) a Nejsvětější svátost jako
   viaticum ("cestovné do světa mrtvých"). Krátce před smrtí býval umírající položen na podlahu
   přímo na zem nebo na slámu, což bývá někdy interpretováno jako archaický rituál související s
   ozdravující silou země nebo proto, aby umírajícího mohli obklopit kolemstojící. Úlohu mohla
   hrát i prozaická snaha, aby se po smrti, když se uvolní svěrače, neznečistilo lože. Po smrti
   byly oči mrtvého zatlačeny a ústa pootevřena tak, aby mohla odejít duše. Dále bylo třeba tělo
   umýt a obléci do rubáše, případně do oděvu souvisejícího se společenským postavením zemřelého.
   Často byli zemřelí zabaleni jen do plachty. Během noci drželi pozůstalí a sousedé stráž u
   mrtvého vyplněnou modlitbami, čtením náboženských textů a zpěvem náboženských písní. Mnohdy se
   přimísilo něco z pohanských zvyklostí -- jídlo, pití alkoholických nápojů, vyprávění a zpěv
   světských písní, takže zármutek přešel někdy v pravý opak. Pláč u zemřelého, který byl nejen
   výrazem truchlení, ale i určitého ritu, byl záležitostí především žen. S pohřbem se dlouho
   neotálelo a pokud k tomu nebyly vzhledem k společenskému postavení nebožtíka zvláštní důvody,
   odehrával se příští den. Křesťanský pohřební rituál sestával z přenesení mrtvého v doprovodu
   duchovních, pozůstalých a dalších osob, za modliteb a zpěvu žalmů do kostela, kde proběhly
   církevní obřady. Z kostela doprovodil průvod zemřelého na hřbitov. Na hřbitově po vykropení
   hrobu svěcenou vodou a vykouření kadidlem byl zemřelý opět za modliteb a zpěvů uložen do
   hrobu, který měl být alespoň tak hluboký, aby mezi rakví a povrchem byl jeden loket.
   Pozůstatkem po vykuřování kadidlem jsou nádoby obsahující dřevěné uhlí a někdy i kadidlo
   nacházené v hrobech významných osob z 12. až 17. století v Dánsku a ve Francii; někdy byly
   tyto nádoby opatřeny provrtanými otvory. Po pohřbu se někdy celé shromáždění přesunulo do
   kostela na mši obětovanou za zemřelého, pravidelně ale na pohřební hostinu mající silné
   předkřesťanské kořeny. Vyznačovala se zábavou a podle sociálního postavení zemřelého a
   pozůstalých i množstvím jídla a pití. Třetího, sedmého a třicátého dne a ve výroční den
   proběhly vzpomínkové obřady. Tyto termíny byly zdůvodňovány tak, že: "Zachovává se sedmidenní,
   aby duše dospěly k věčnému sabatu odpočinku, nebo aby jim byly odpuštěny všechny hříchy,
   kterých se v životě dopustily, dále se tyto modlitby konají po třicet dní -- toto třicetidenní
   sestává ze tří desetidenní, aby se v nich očistilo vše, čím pochybili ve víře v trojici a
   v přestupování desatera, a konají se konečně i modlitby roční, aby dospěli od let neštěstí
   k letům věčnosti" (Voragine 1998, s. 318). Základem křesťanského pohřbu tedy bylo (a dodnes
   je) uložení těla do posvěcené země a péče o duši zemřelého modlitbami, žehnáním a oběťmi.
   Hlavní součástí obřadů je mše svatá za duši zemřelého a také modlitby a almužny. Zádušních
   (rekviálních) mší bývalo někdy objednáno několik set i tisíc. V průběhu 13. až 15. století
   byla zformulována speciální pohřební mše zvaná Dies irae ("Den hněvu")  evokující konec Světa,
   od té doby mnohokrát hudebně zpracovaná. V hrobě mělo tělo zetlít, protože křesťan by si měl
   být vědom toho, že jeho tělo je z prachu a obrátí se zase v prach. Výjimkou byli světci,
   znamením jejichž svatosti bývalo nezetlelé tělo, ale na druhé straně takto postiženi bývali i
   velcí hříšníci, jak vyplývá ze zprávy Adama Brémského z 11. století, podle níž biskup Alvard
   v Norsku "(...) proměnil tělo jednoho muže, které nemohlo zetlít, svým rozhřešením v prach. Ten
   člověk zemřel před šedesáti lety a byl exkomunikován arcibiskupem Libentiem pro pirátství (...)"
   (Brémský 2001, s. 40). Z křesťanského pohřbu byli vyloučeni nekřesťané, sebevrazi a těžcí
   hříšníci -- hráči, lupiči, rušitelé manželství, exkomunikovaní lichváři a další; ti měli být
   pohřbíváni bez rituálu mimo hřbitov takzvaným oslím způsobem. (Josef Unger)

   křesťanství, široký náboženský proud vyznavačů víry *Ježíše Krista, který je považován nejen
   za náboženství, ale za typ civilizace rozšířený primárně v evropském prostoru. Křesťanství je
   evropským kulturním dědictvím a zároveň je v jistém smyslu tvůrcem daného typu kultury. Jako
   náboženství má křesťanství řadu vnitřních variant. Dnes má zhruba 1200 milionů stoupenců. Za
   křesťana je považován každý, kdo podstoupil křest.

   Kolektiv (1996): Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, s. 196.

   křivice, viz rachitis.

   Kříž Martin (14. 11. 1841, Líšeň--5. 4. 1916, Ždánice), český notář a archeolog. Vedl výzkumy v
   Předmostí a v jeskyních Moravského krasu, s důrazem na stratigrafii a geografickou
   dokumentaci. Jeho koncepce, jež uznává jediné zalednění a v podstatě jedinou lidskou kulturu,
   byla zjednodušující. (Jaroslav Malina)

   kříž náprsní, viz náprsní kříž.

   kříž procesní, viz procesní kříž.

   kříž relikviářový, viz relikviářový kříž.

   křížoví bratranci (a sestřenice), potomci sourozenců opačného pohlaví; viz paralelní
   bratranci. (Jaroslav Skupnik)

   Kuan-jin ("ta, která slyší volání"), čínské jméno bódhisattvy *Avalókitéšvary ("shlížejícího
   dolů se soucitem"), který je dobře znám v celém buddhistickém světě. V jižní Asii a *Tibetu je
   Avalókitéšvara všeobecně zobrazován jako muž. Čínská zpodobení Kuan-jin byla však už ve 14.
   století skoro výlučně ženská. Kuan-jin se objevuje často jako štíhlá žena ve splývavém bílém
   rouše, třímající v rukou vázičku s nektarem osvícení a vrbovou větvičku k zahnání nemocí.
   Někdy drží také dítě, aby se naznačila její moc udělovat dětem požehnání. Kuan-jin asistuje
   buddhovi Amitábhovi, když pomáhá duším dostat se do Čisté země. Jiná podoba bohyně má tisíc
   očí a paží jako symbol schopnosti vidět všechna nebezpečí a pomoci všem, kdo v nouzi zvolají
   její jméno. Je zajímavé, že z buddhistických spasitelských postav, které si získaly v Číně
   oblibu, nebyla žádná tak milována a široce uctívána jako Kuan-jin, bohyně slitování. (Jaroslav
   Malina)

   kuan-kuo, rituál pohřbívání zemřelého do vnitřní rakve (kuan), kterou obklopovala jedna nebo
   několik dalších vnějších rakví (kuo); tyto schránky někdy zdobily malby a reliéfy zobrazující
   koně, opice, jeleny, ale i lidské postavy nebo abstraktní kompozice. Mezi stěnami vnitřní
   rakve a vnější rakve (vnějších rakví) bývaly umisťovány milodary. Tento systém, který je
   jedním z nejdůležitějších znaků vyššího společenského postavení, byl poprvé užit v pozdním
   neolitu (cca 3000--2000 př. n. l.) (například v tawenkchouské kultuře [viz] a lungšanské
   kultuře [viz]), poté se rozvinul ve složitý rituál kodifikovaný v ritualistických textech z 1.
   tisíciletí př. n. l. -- *Li-ťi, *I-li aj. (Jaroslav Malina)

   kubismus (francouzsky la cube, "krychle, kostka"), umělecký směr, který se projevil hlavně v
   malířství a odvozeně v literatuře a architektuře. Vznikl v Paříži kolem roku 1910, v atmosféře
   dychtivosti po nových poznatcích. Mladí umělci netoužili tvořit díla hodná muzeí, vydali se
   tedy na cestu experimentu. O charakteru kubismu, jehož zakladateli byli španělský výtvarník
   Pablo Picasso (1881--1973) a francouzský malíř, grafik a sochař Georges Braque (1882--1963),
   nelze soudit z jeho pojmenování (původně posměšného), kubisté rozhodně nemalovali v krychlích.
   Odmítli všechny dosavadní malířské normy a představy, klasickou krásu a klasické proporce.
   Jejich inspirací byl viditelný svět, ale ten přetvářeli, rozkládali na elementární geometrické
   tvary, které v nových souvislostech kladli vedle sebe v plochách, rozbili iluzi prostoru,
   barvy omezili na šedou, černou, hnědou. Tato metoda se stala základem kubismu. Přibližně ve
   stejné době jako dadaismus přišel též s metodou koláže. Literární kubismus vznikl ve Francii v
   návaznosti na malířský. Jeho hlavní představitel Guillaume Apollinaire (1880--1918) ve sbírce
   Kaligramy (1918) vytvořil básně-obrazy, v nichž se pomocí typografické úpravy pokusil "spojit
   a ztotožnit poezii a malířství". Ve své nejslavnější sbírce Alkoholy (1913) použil objevného
   řetězení a prolínání rozličných postřehů, připomínající koláže. Pro českou moderní poezii mělo
   mimořádný význam Apollinairovo "Pásmo" (úvodní báseň sbírky Alkoholy), uvedené k nám ve
   vynikajícím překladu Karla Čapka. Kubismus se zajímavě uplatnil v české architektuře v dílech
   Josefa Gočára (1880--1945) a Josefa Chochola (1880--1956). (Jaroslav Malina)

   Kučera Jiří (17. 7. 1956, Brno), PhDr., filozof, odborný asistent na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně v letech 1993--1996. V současné době
   vyučuje na Vojenské akademii v Brně a přednáší filozofii na Přírodovědecké fakultě a na
   Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Kontakt: PhDr. Jiří Kučera, e-mail:
   Jiri.Kucera@vabo.cz. (Miroslav Králík)

   kula, obchodní síť s obřadními předměty mezi etnickými skupinami na souostroví severně od Nové
   Guineje. (Jaroslav Malina)

   Kůlna, Sloup, okres Blansko, majestátní jeskyně tvořená velkým, téměř horizontálním tunelem o
   délce 92 m, zahloubeným do levého svahu poloslepého Sloupského údolí (469 m n. m.). Byla
   zkoumána Jindřichem Wankelem v roce 1881, Martinem Křížem v letech 1881--1886 a Janem Kniesem v
   letech 1887 až 1913. Na jejich činnost navázal v letech 1961--1976 Karel Valoch. Podle K.
   Valocha náležejí nejstarší stopy osídlení (malý soubor artefaktů z vrstvy 14) ještě do doby
   předposledního (risského) zalednění. V následující, interglaciální vrstvě 11 objevil K. Valoch
   drobnotvarou industrii taubachienu. Emanuel Opravil zjistil převahu uhlíků jedle, s
   ojedinělými kusy smrku či modřínu. Zvířecí kosti, fragmentárně dochované, náležejí koni
   provázenému nosorožcem. Následovalo souvrství spodního würmu (vrstvy 9b--6a). Vrstvy 8b--7d
   dokládají postupné šíření stepní krajiny s glaciální faunou. Ve vrstvě 7c byl tento proces
   přerušen teplou fází, během níž se opět krátkodobě rozšířily lesy (interstadiál Kůlna,
   pravděpodobně odpovídající brörupu). Nadložní vrstvu 7b tvoří mocný, jemně zvrstvený sediment
   bez nálezů, avšak biostratigraficky není vrstva 7c od následné vrstvy 7a oddělena. Rovněž z
   archeologického hlediska je obsah vrstvy 7c srovnatelný s vrstvou 7a -- obě obsahují micoquien.
   Vrstva 7a nadto poskytla neandertálské kosterní pozůstatky. Je datována pomocí C 14, ale tato
   data jsou na samé hranici možností metody, a jistě minimální. Skutečnost, že ani v tomto
   nejslibnějším případě nejsme schopni datovat konec neandertálského osídlení Moravy, je
   závažným nedostatkem pro pochopení přechodu od středního paleolitu k mladému paleolitu. Údaje
   o vegetaci jsou k dispozici pouze z uhlíků. Ve vrstvě 7c zjistil E. Opravil jedli, provázenou
   smrkem nebo modřínem a borovicí. Ve vrstvě 7a bylo několik úlomků jasanu a borovice,
   provázených několika kusy javoru, smrku nebo modřínu. R. Musil pozoroval, že kůň převládá na
   bázi spodního würmu (vrstva 9b), zatímco v nadložní vrstvě 8a je vystřídán sobem. Ve svrchní
   části souvrství (vrstvy 7d--6a) byl nejčastěji loven mamut a sob. Poté následoval významný hiát
   ve výplni jeskyně. K. Valoch by do této úrovně kladl hypotetické osídlení svrchního
   gravettienu. Magdalénské vrstvy 6 a 5, které jsou datovány do doby před více než 11 500 lety,
   obsahovaly opět bohatý materiál, zejména kamennou industrii, zatímco kostěnou industrii
   reprezentují spíše zlomky. Paleobotanické analýzy provedli E. Opravil z hlediska uhlíků a H.
   Svobodová z hlediska pylu. Struktura lovné zvěře stále odpovídá podmínkám glaciálu (sob, kůň,
   zajíc, liška). Z výzkumu M. Kříže pochází rovněž zlomek lidské čelisti, který dnes J. Jelínek
   řadí do magdalénienu. Tyto vrstvy jsou překryty souvrstvím epimagdalénienu (vrstvy 4 a 3),
   datovaným před 11 500--10 000 let. Struktura lovné zvěře se postupně mění (jelen, los, divoké
   prase, bobr) v závislosti na šíření lesa na konci glaciálu. Vrstva 3 obsahovala dva lidské
   zuby. (Jiří A. Svoboda)

   kult, náboženské seskupení bez trvalé struktury, k němuž jsou jedinci volně přidruženi.

   kult předků v Číně, základní rituál a všepronikající předivo čínského způsobu života na zemi i
   na onom světě patrně již od neolitických dob; pro raná období doložená nejen archeologickými,
   ale i písemnými prameny se tato hypotéza mění v jistotu: oficiálnímu náboženství *Šangů i
   *Čouů kult předků dokonce dominoval. Tehdy byl kult předků především záležitostí aristokracie,
   která jeho prostřednictvím legitimovala svoje společenské postavení. Obřady k poctě předků
   měly podobu hodovních slavností, při nichž se scházeli členové rodu a hodovali společně se
   zemřelými předky (podrobný popis na základě *Š'-ťingu. Rituály k poctě předků byly velmi
   formalizované a hlavní důraz byl kladen na společenský status jejich účastníků. Později tento
   kult ztratil akcent aristokratické výlučnosti, zato se však rozšířil ve všech vrstvách
   společnosti a *Konfucius jej učinil jedním z pilířů svého učení. Základní otázky sociální a
   náboženské identity jsou v Číně určovány příslušností k rodině a uctíváním předků. V Číně
   rodinný kult předků konstituuje celou jednu univerzální náboženskou strukturu. Nepatřit k
   žádné skupině a neuctívat předky je ve svém důsledku vlastně totéž jako nebýt osobou, nebýt
   součástí reality. Mělo se rovněž za to, že prosperita země a společnosti, správné fungování
   říše odvisí od řádného vykonávání rodinných povinností. Rodina, jejíž neoddělitelnou součástí
   byli i předkové, byla chápána jako nikdy neumírající kolektiv, živý organismus přesahující i
   spojující jednotlivé členy v průběhu věků. Rodina zahrnovala jako současné a "živé" členy i
   předky -- a podobně, jak se tím rozšířila do minulosti, musela se šířit také do budoucna.
   Důležité pojítko rodiny představoval rituál. Nejprostší formou bylo zapálit ráno i večer
   kadidlo buď před portrétem předka nebo před tabulí s jeho jménem a uctivě se uklonit -- kouř
   kadidla stoupající vzhůru symbolicky udržoval kontakt s duchem předka. Složitější obřady se
   konaly o zvláštních dnech -- o svátcích nebo výročích zesnulých předků rodiny. Každý člen
   rodiny, napřed její hlava a potom ostatní členové v pořadí svého postavení, se pomodlili a
   provedli před portrétem či tabulkou předka kchou-tchou, "hlubokou úklonu". Největší pozornost
   byla zpravidla věnována nedávno zesnulým a nejstarším známým předkům. Jako oběť byly přinášeny
   také potraviny, které byly po obřadu při hodovní slavnosti zkonzumovány. Rodiny byly v rámci
   určitého kraje seskupeny v rody, jež se skládaly ze všech rodin se stejným příjmením.
   Pravidelně se konaly důležité rodové obřady, zejména k poctě patriarchy, který v daném místě
   založil rodinu. Obřady tohoto druhu, zahrnující i rituální oběti zvířat, se odbývaly v rodovém
   chrámu předků, kde byly vystaveny portréty nebo tabulky předků z předchozích generací.
   Uctívání předků má tedy v Číně hluboké, prehistorické kořeny a v tradiční čínské společnosti
   hraje ústřední roli dosud. Oltář předků byl umístěn v hlavní hale domu nebo ve zvláštní
   svatyni. Na oltářích bylo umístěno množství dřevěných tabulek, z nichž každá reprezentovala
   jednoho mrtvého. Kult mrtvých a rituály s ním spjaté zahrnují tedy dvě základní stadia:
   pohřební rituály, které následují bezprostředně po smrti a obětní rituály, které posléze
   udržují dlouhodobé vztahy mezi živými a mrtvými. Po pohřbu byla zhotovena papírová tabulka a
   uložena u oltáře předků. Asi po roce byla papírová tabulka spálena a nahrazena novou ze dřeva.
   Před tabulkou byly prováděny oběti i jiné obřady, například zasnoubení. Uctívání každé tabulky
   trvá v tradiční společnosti tři až čtyři generace, pak je tabulka zničena. Oltář k uctívání
   předků není vlastnictvím jen jedné domácnosti. Pro získání svého místa ve svatyni předků jsou
   zapotřebí dvě věci: aktuální nebo potenciální přínos v souvislosti s majetkem nebo členstvím v
   rodu a rodové příjmení. Muž, který se přižení do rodiny své manželky a dovolí svým dětem
   převzít její příjmení, ztrácí nárok na to, aby mohl mít ve svatyni vlastního rodu po své smrti
   umístěnu tabulku. Z kultu předků jsou odvozovány příslušné pohřební zvyklosti a rituály.
   Zemřel-li jedinec jako svobodný nebo do svých dvanácti let, pak se mu po smrti dostalo jen
   jednoduchých nebo žádných rituálů. Podle konfucianistů tyto rituály, oběti předkům pomáhají
   při zušlechťování morálních hodnot, zejména pak synovské oddanosti. Pohřební rituály -- sang li
   představují komplex kultovních praktik, které se v detailech liší v různých oblastech, ale v
   podstatě celou Čínou prostupují velmi podobně. Mrtvý (umírající) je položen na lůžko, které je
   umístěno v domě ve svatyni předků před jejich tabulkami. Lože s umírajícím je poblíž vchodu,
   aby duše mohla snadno opustit dům. Do úst zemřelého jsou vkládány různé obětiny, třeba čajové
   lístky. Ze slámy nebo z papíru jsou vytvářeny nejrůznější věci -- koně, služebníci, vozy či
   peníze, aby to všechno mohlo být spáleno a bylo k dispozici zemřelému v zemi mrtvých. Předtím
   než je zemřelý v domě uložen do rakve, je umístěn nohama ke dveřím: aby nemohl škodit uvnitř
   domu, kdyby snad povstal jako upír, aby nejkratší cestou zamířil ven. První část procedur je
   vedena najatými taoistickými mnichy, kteří hrají na gongy a zvony, zatímco pozůstalí stojící
   kolem mrtvého zpívají žalozpěvy. Pak je tělo přemístěno do rakve. Před uzavřením rakve se
   odehrává "obřad odřezání": kolem zápěstí mrtvého se uváže motouz, který prochází rukama všech
   příslušníků jeho rodiny; poté každý ze zúčastněných dostane kadidlo a nepravé papírové peníze,
   které přeloží, aby takto vytvořeným záhybem mohl motouz procházet a nedotýkat se rukou, načež
   taoistický kněz před každou osobou provázek přestřihne. Provázky, papírové peníze a kousky
   kadidla jsou dány do koše, který je později spálen. Celý tento obřad slouží k oddělení živých
   od mrtvého. Po úmrtí je přizván geomant, aby určil správný den a místo pohřbu. V určený den
   zrána je tělo přemístěno na vybrané místo. Některé ženy se shromáždí kolem rakve, lkají a
   naříkají, mrtvému se obětuje jídlo. Pak je rakev symbolicky zatlučena hřebíky. Místo pro hrob
   je zvoleno tak, aby bylo chráněno před podzemní vodou a větrem, aby zde byl koncentrován
   "kosmický dech" a aby okolní pahorky měly příhodný tvar a výšku. Po šesti až sedmi letech, kdy
   už jsou měkké tkáně odděleny od kostí, je rakev otevřena, kosti jsou očištěny a naaranžovány
   do keramické nádoby, která se umístí do hrobové jámy na levou stranu od rakve; někdy se nad
   místem s nádobou vztyčí hrobový kámen, někdy je postaven celý přístřešek. Po těchto úpravách
   je hrob každoročně na jaře navštěvován. (Jaroslav Malina)

   kultura (obecně), plastický a mnohovýznamový program činnosti individuí, fixovaný normami a
   utvářený, uchovávaný, shromažďovaný a předávaný společností na základě společenské praxe,
   především společenské výroby; je poskytována společností každému členu společnosti a pružně
   determinuje individuální jednání. Je to zvláštní systém prostředků uchovávání a předávání
   sociální zkušenosti, který ji přetváří v nástroj společnosti pro pružné programování jednání
   individuí a v nástroj částečného předurčení života následujících pokolení prostřednictvím
   ustálené zkušenosti předchozích pokolení (tradicí). Tento systém prostředků odlišuje člověka
   od ostatních živočichů hlavně tím, že je umělý, konvenční, připouští dosti značnou svobodu
   volby a že je spojen se symbolizací. Konkrétně se projevuje ve věcech, chování, idejích a
   somatice lidí (tělesném vzhledu). Jeho produkty jsou současně i jeho složky a jeho nástroje.
   Kultura je základním pojmem řady věd, mezi nimi *antropologie a *archeologie. (Jaroslav
   Malina)

   kultura a osobnost, ...

   kultura antropologická, viz antropologická kultura.

   kultura archeologická, viz archeologická kultura.

   kultura archeologizovaná, viz archeologizovaná kultura.

   kultura dílčí, viz dílčí kultura.

   kultura etnická, viz etnická kultura.

   kultura etnografická, viz etnografická kultura.

   kultura historická, viz historická kultura.

   kultura lokální, viz lokální kultura.

   kultura materiální, viz materiální kultura.

   kulturní antropologie, viz socio-kulturní antropologie.

   kulturní dědictví, souhrn vztahů, děl a hodnot, které vznikly v minulosti, ale svým významem
   přesahují dobu svého vzniku a přispívají k vytváření, upevňování a pokroku současné
   společnosti. (Jaroslav Malina)

   kulturní dezintegrace, ...

   kulturní ekologie, ...

   kulturní hrdina, v řadě mytologií, případně starých historiografií různých oblastí světa --
   zvíře, člověk, polobůh či bůh, který přináší lidem různé kulturní vymoženosti (oheň,
   zemědělské plodiny, písmo apod.); někdy je za to ovšem bohy ztrestán (Prométheus). Například
   pro staročínskou historiografii představuje dobu legendárních dokonalých vládců a tvůrců
   základních civilizačních hodnot a vynálezů průběh 3. tisíciletí př. n. l.: 2842--2738 *Fu-si,
   též Pao-si, první mytický císař *Tchaj-chao, 2737--2697 *Božský rolník (Šen-nung), 2696--2598
   *Žlutý císař (Chuang-ti), 2597--2206 *Pět císařů, 2333--2234 *Jao, 2233--2184 *Šun, 2183--2177
   *Veliký Jü. Období vlády těchto panovníků, a dokonce i sama jejich existence jsou možná jen
   spekulacemi starověkých historiků, avšak základní společenské dění a kulturní činy s nimi
   spojované jsou realitou ověřenou archeologickými prameny. (Jaroslav Malina)

   kulturní jádro, ...

   kulturní kapitál, ...

   kulturní komplex, ...

   kulturní konflikt, ...

   kulturní kontakt, ...

   kulturní konvergence, ...

   kulturní materialismus, ...

   kulturní materiální pozůstatky, materiální (věcné) pozůstatky kulturního původu, tj. vytvořené
   kulturní činností, hmotné výsledky kulturního jednání. Jsou to *věci, jejich *fragmenty,
   *stopy. (Jaroslav Malina)

   kulturní mezera, ...

   kulturní oblast, ...

   kulturní ohnisko, ...

   kulturní okruh, ...

   kulturní potřeby, ...

   kulturní prvek, ...

   kulturní relativismus, ...

   "kulturní revoluce", přesněji "velká proletářská kulturní revoluce" (wu-čchan ťie-ťi wen-chua
   ta ke-ming), v letech 1966--1976, spojená s nebývalým kultem Mao Ce-tungovy osobnosti, kritikou
   kulturních pracovníků, poklesem národního hospodářství, dezorganizací veřejného života v zemi
   a bezbřehým utrpením lidu. (Josef Kolmaš)

   kulturní šok, ...

   kulturní témata, ...

   kulturní tradice, určitá složka kultury (určitá norma nebo několik norem, zvyk, typ, komplex
   typů atd.), která se stabilně a dlouhodobě udržuje, někdy i vyvíjí, avšak bez radikální
   transformace, a to během několika pokolení (teritoriální rozšíření není definicí stanovováno).
   (Jaroslav Malina)

   kulturní typ, ...

   kulturní úroveň, ...

   kulturní vzor, ...

   kulturní změna, proces vzniku, transformace nebo zániku sociokulturních systémů, respektive
   kultur, subkultur nebo jejich částí (kulturních prvků, konfigurací apod.). (Jaroslav Malina)

   kung-fu ("umělec-muž"), označení čínské gymnastické soustavy vycházející z pravidelného
   opakování pohybových, fyziologických i duševních cviků, užívané k udržování tělesné a duševní
   svěžesti, k léčebným účelům, v pěstním zápasu i v boji zblízka; údajně pochází z doby
   legendárního císaře *Chuang-tiho kolem roku 2698 př. n. l., avšak bezpečně doložené zprávy
   jsou až ze 6. století př. n. l. (Jaroslav Malina)

   Kung-wang-ling, vesnice u Si-anu, Čína, naleziště kosterních pozůstatků a kamenných nástrojů
   "prvního čínského člověka" (Homo lantianensis) z doby před 900 000 až 790 000 lety. (Jaroslav
   Malina)

   kuo, tradiční čínské označení takzvané vnější rakve obklopující vnitřní rakev (kuan, viz) a
   vytvářející tak systém "vnitřní a vnější rakve" (kuan-kuo, viz). (Jaroslav Malina)

   Kupido, latinsky Cupido (z latinského cupio, "toužím"), římský bůh lásky, viz Amor. (Marie
   Pardyová)

   Kurdistán, zeměpisný název, v používání přibližně od 14. století, doslova oblast, kde žijí
   Kurdové. Označuje se jím území jihovýchodního Turecka, severního Iráku, západního Íránu
   a severních oblastí Sýrie při turecké hranici o celkové rozloze přibližně 400 000 čtverečních
   kilometrů; dnes zde žije asi 25 milionů obyvatel. Kurdové patří k nejstarším etnickým celkům
   na *Předním východě. Od dávných dob obývají horské oblasti severního povodí řek Eufratu a
   Tigridu a horská pásma severozápadního Íránu. Otázka jejich původu není dosud plně objasněna:
   pochybnosti jsou však pouze v tom, zda patří k původnímu obyvatelstvu, které zde žilo před
   příchodem indoevropských kmenů, nebo zda jde o splynutí kmenů původních s kmeny nově
   příchozími ve 2. tisíciletí př. n. l. Pojem Kurdistán je však pouze zeměpisný, nikdy
   neznamenal v plném rozsahu politický celek. Je to souvislé území, které je však rozděleno
   několika státními hranicemi. Staršího data je rozdělení mezi bývalou Osmanskou říši a Írán
   (16.--17. století), k dalšímu dělení došlo až po první světové válce se vznikem nových států na
   území rozpadlé Osmanské říše. Území Kurdistánu dnes tedy tvoří jihovýchodní Turecko, část
   západního Íránu, severní a severovýchodní Irák a úzký pruh syrského území podél syrsko-turecké
   hranice. Mimo toto území existují kurdské enklávy, vzniklé v důsledku různých historických
   událostí: v Zakavkazsku (Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie) a ve Střední Asii území zasahující jih
   Turkménie, přiléhající k severní hranici Íránu. Do těchto míst byli Kurdové od 17. století v
   několika vlnách přesídlováni k obraně východních hranic Íránu. Poměrně značné procento Kurdů
   žije v emigraci v Evropě (Francie, Holandsko, Německo, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a
   jinde), dále ve Spojených státech amerických. Na území Evropy je velký počet kurdských
   organizací nejrůznějšího zaměření; jednou z nejvýznamnějších je nepochybně Institut Kurde de
   Paris, který vydává Bulletin de liaison et d'information, dále různé učebnice kurdštiny, knihy
   o kurdské problematice, edice kurdské literatury, pořádá jazykové kurzy a jiné záslužné
   aktivity. Kurdština, respektive její dialekty či aspoň některý z nich, je přednášena v rámci
   íránistiky na všech význačných univerzitách. Ve své původní vlasti větší část Kurdů žije
   v kmenovém společenství v horských oblastech Kurdistánu a živí se chovem ovcí či jiného
   drobného skotu. Žijí také ve městech, kde se věnují různým řemeslům, v nichž získali velkou
   zručnost. V minulosti se nechávali, jako výborní jezdci a bojovníci, najímat do žoldnéřských
   služeb. Život v kmenových společenstvích a mnohé z kmenové organizace a také mentality
   přetrvalo do současné doby. Kmenová pospolitost dokázala totiž úspěšně vzdorovat nebezpečí
   vyplývajícímu z existence mocensky silných sousedních států, válečných konfliktů i tvrdých
   podmínek života v horách. Prostředí, v němž Kurdové žili a doposud žijí, není příhodné pro
   vytvoření velkého státního útvaru: jde o členité území rozbrázděné horskými údolími, která
   ztěžují komunikaci uvnitř i navenek. Rytmus života byl dán potřebami chovu ovčích stád, i když
   určitou možnost obživy dávalo a dává nezávlahové zemědělství; jeho výnosy jsou však malé. Péče
   o stáda dělí rok na etapy pravidelného přesunu kmene za zelenou pastvou: ze zimních sídel
   v údolích na sídla letní, položená výše v horách, kde příbytkem byly stany. Každý kmen putoval
   každoročně na svoje pevně stanovené pastviny, někdy stovky kilometrů vzdálené od zimních
   sídel. Nicméně některé kmeny se postupně sdružovaly ve větší celky s jedním centrem, z něhož
   se vytvořilo kmenové knížectví, jakýsi počátek budoucího sjednocovacího státotvorného procesu.
   Takových středisek vzniklo několik, ale rozhraničení pozastavilo tento proces v situaci, kdy
   se Kurdové ocitli na obou stranách hranice dvou říší (osmanské a perské -- 1516, 1639). Převahu
   si nadále uchovávala pevná vazba k vlastnímu kmeni, případně kmenovému knížeti, zatímco vazba
   k říši byla volnější a často i opoziční a odstředivá. Některá z těchto kurdských středisek
   dokonce nárokovala vytvoření nezávislého postavení, všechny pokusy však skončily neúspěchem.
   Existence trvalého rozdělení a politických zásahů zvenčí zcela vyloučily možnost osamostatnění
   Kurdů ve vlastním státě. Pokud se licitace tohoto druhu vyskytly v diplomatických jednáních
   (slib samostatného Kurdistánu na mírových jednáních v Sevres v roce 1920, ve 30. letech 20.
   století ve Velké Británii aj.), žádná z velmocí je nemínila vážně. Trvalé rozdělení Kurdů se
   stalo skutečností (1922--1925), která měla a stále má negativní dopad na osud tohoto národa.
   Dnes Kurdové citlivě vnímají svou etnickou sounáležitost, ale státy, kde žijí, nejeví nejmenší
   ochotu cokoliv řešit. Kurdové na druhé straně zůstávají beznadějně roztříštěni jak
   v Kurdistánu, tak v emigraci, pocit křivdy zkresluje jejich vnímání problému do podob až
   naivních, těžko řešitelných. Navzdory neustálému nepokoji v těchto oblastech a ozbrojeným
   konfliktům nejsou Kurdové již národem, kterému by hrozila asimilace nebo zánik, i když
   existuje mnoho přehrad, které je rozdělují, a je spíše obdivuhodné, že nejen přežili, ale že
   jejich národní organismus je velmi živý. Vědomí sounáležitosti je již dostatečně pevné a
   nacházejí oporu i mezi politiky. Složitou situaci, jíž je vývoj tohoto etnika poznamenán,
   zřetelně odrážejí projevy kurdského slovesného umění. Stručně vyjádřeno, stav kmenové
   roztříštěnosti přetrval do doby, kdy proces formující se národnosti Kurdů již nebylo možno
   dovést do alespoň nějaké základní podoby státotvorného politického celku. Zůstali rozděleni do
   několika států, čímž se zastavil sjednocovací proces kmenů, dialektů i dalších důležitých
   faktorů. Problémy z toho plynoucí jsou nejspíše příčinou toho, že kurdská literatura, navzdory
   mnoha odborným oceněním, zůstává stranou pozornosti. Nepochybně k tomu přispěla doba po druhé
   světové válce, která představovala množství ozbrojených střetů, přinejmenším téměř deset let
   trvající konflikt na území Iráku v 60. letech 20. století mezi Kurdy a iráckou vládou,
   konflikty v Turecku, problémy Kurdů v zahraničí (radikalizace projevů kurdských organizací
   v Německu) a podobně. Světová veřejnost je informována o Kurdech příliš jednostranně.
   Představa o Kurdech jako lidech, s nimiž jsou stále nějaké problémy, začíná v povědomí
   veřejnosti převládat, aniž by se někdo pokusil vysvětlit podstatu věci. Jen úzký okruh
   odborníků je si vědom nedostatečnosti výzkumu v tomto směru. Na druhé straně neklid
   v kurdských oblastech brání skutečnému terénnímu výzkumu, který by byl nepochybně velmi
   přínosný, zejména kdyby se podařilo zachytit mizející dialekty a neobyčejně bohatou slovesnou
   kulturu. Skryté ostatně zůstávají i další stránky života Kurdů. Pravděpodobně nejstarším a
   nejcennějším dokladem starobylosti kurdského obyvatelstva je totiž jazyk a literatura. Ani zde
   však není situace bez problémů. Jak již bylo řečeno, existuje nikoli jeden stabilizovaný
   kurdský jazyk, nýbrž skupina větších a drobnějších dialektů. Jazykem literatury se postupně
   staly všechny větší dialekty, což je důsledkem územního rozdělení. Kurdské dialekty přesto
   tvoří celek výrazně se odlišující od svého nekurdského okolí. Řada znaků, často společných,
   ukazuje na jeden indoevropský jazykový zdroj. Kurdské dialekty patří k severní větvi
   západoíránské skupiny indoevropských jazyků. Přetrvávající rozptyl je důsledkem rozdělení
   územního i kmenového, různé jazykové odlišnosti se nestačily sjednotit do podoby jediného
   jazyka. Pozitivním důsledkem je však skutečnost, že dialekty zachycují určité znaky a etapy
   vývoje indoevropských, konkrétně íránských jazyků, které například stabilizovaná perština jako
   úřední jazyk již nemá. Z tohoto důvodu je studium kurdských dialektů ojedinělou příležitostí
   nahlédnout do starších etap vývoje íránských jazyků. Nejstarší a nejarchaičtější skupina
   dialektů je nazývána kurmándží podle dialektu hlavního a pokrývá oblast jihovýchodního
   Turecka, syrskou oblast osídlenou Kurdy, také oblasti Zakavkazska, kam přišli Kurdové převážně
   z Turecka. Tato skupina je obklopena turečtinou, jazykem již svým původem odlišným, a zřejmě
   proto si zachovala nejvíce své osobité znaky. Střední skupina se rozvíjela v arabském
   prostředí, tedy v blízkosti semitské arabštiny, rovněž svým původem odlišného jazyka.
   Jihovýchodní skupina dialektů se nalézá na území Íránu, v těsné blízkosti spřízněného perského
   jazyka. Zde dochází k nejsilnějšímu ovlivnění perštinou. Někdy je obtížné stanovit, zda jde o
   dialekt perský nebo kurdský. Jazykem klasické kurdské literatury je kurmándží, moderní
   literatura (zejména po druhé světové válce) vychází již z řady dalších dialektů. Velmi
   komplikujícím faktorem šíření slovesnosti a ediční činnosti je písmo. V Íránu se užívá
   arabského písma, v Iráku zvláštního přepisu arabského písma (s některými ojedinělými grafémy
   pro krátké samohlásky). V Sýrii, kde blahodárně působil vliv kurdské knížecí rodiny Bedirchánů
   z Džizre, byl pro kurdštinu vytvořen systém na základě latinky (1927). V Turecku je používána
   latinka na základě tureckého systému latinky (1928). V Arménii, kde je Kurdů v rámci
   zakavkazské části nejvíce, byl nejdříve užit systém písma arménského (1921), později systém
   latinky a od roku 1945, kdy byla pro všechny národy Sovětského svazu (s výjimkou Arménie,
   Gruzie a Pobaltí) jednorázově zavedena azbuka, stala se azbuka závazná i pro kurdštinu. Každá
   změna grafického systému znamenala pochopitelně řadu knih v tom či onom systému tištěných.
   Vzhledem k tomu, že v někdejším Sovětském svazu vycházela závažná, zejména jazykovědná díla
   stabilizující jazyk (gramatiky, slovníky různých kurdských dialektů), bylo poukázáno na to, že
   tyto publikace za hranicemi Sovětského svazu nikdo nemůže číst, a tedy používat. Proto se
   přistoupilo k publikování v latince, což umožnilo i čilejší kontakty mezi Kurdy ze Zakavkazska
   a západními kurdologickými centry. (Adéla Křikavová)

   kúros ("hoch, mladík"), typ sochy stojícího nahého mladíka charakteristický pro archaické
   řecké umění. S určitým zpožděním navazuje na typ stojící ženské sochy koré, který je o něco
   starší. Nejstarší sochy tohoto typu se objevují kolem roku 600 př. n. l. Jejich tvorba byla
   pro sochaře náročnější než v případě ženských soch. Vyžadovala již jisté znalosti anatomie a
   systém rozvržení proporcí těchto námětů podle pomocné grafické sítě, odvozené z pozdního
   egyptského umění. To se později projevilo ve snahách umělců o vytvoření jednotného proporčního
   kánonu (Polykleitos v Doryforovi). Ve stylu a proporcích se od sebe liší také jednotlivé
   místní školy: dórští kúrové jsou mohutnější, členitější a expresivnější ve výrazu obličeje
   (Kleobis a Bitón z argejského okruhu, kolem 590 př. n. l.). Iónský okruh dával přednost
   štíhlým a splývavějším sochám a nezvýrazňoval příliš anatomii (doklady jsou poněkud mladší,
   například kúros z Mélu z doby kolem roku 550 př. n. l.). Attičtí kúrové jsou charakterizováni
   svou solidní konstrukcí a zároveň i snahou o celkovou harmonii (kúros z New Yorku, kolem roku
   600 př. n. l). V průběhu 6. století př. n. l. sochaři zdokonalili svou technickou zručnost a
   pokročili ve znalosti anatomie. V iónském prostředí vznikly i první kolosální sochy (kúros ze
   Samu, torzo z Délu aj.). V pozdně archaickém období se sochy kúrů stavěly na hroby zemřelých
   mladíků (kúros z Anavyssu, kolem roku 530 př. n. l.). Posledním z řady kúrů a zároveň prvním
   z řady klasických kontrapostových soch atletů, je socha takzvaného Kritiova eféba (viz
   Kritios) z athénské Akropole (490--480 př. n. l.). Ukazuje, nakolik se tradiční typ kúra
   proměnil uvolněním a převedením námětu do reálných prostorových vztahů. Pro archaické řecké
   sochy a motivy kúrů zvlášť je typická soustředěnost, energie a optimismus, které z nich
   vyzařují. Jsou specifikem vitality rané řecké kultury v jejích počátcích a po nich nastávající
   strmé fázi vzestupného vývoje *řecké civilizace. (Marie Pardyová)

   kurtoazní literatura (francouzsky littérature courtoise, "dvorská, dvorná literatura"), proud
   v evropské středověké literatuře, který vznikl ve 12. a 13. století na území Provence
   v jihovýchodní Francii a odtud se rozšířil do celé Evropy (viz minnesang, trubadúrská a
   truvérská poezie). Byla vytvářena při dvorech zámožných feudálů, na nichž panoval jemný
   životní styl a vytříbená jazyková kultura spjatá s kodexem rytířských ctností. Obsahem bylo
   opěvování vdané ženy, která je pro ctitele společensky nedosažitelná. Líčení milostného citu
   je přesně stylizováno a posunuto do roviny alegorie. (Jaroslav Malina)

   kurzivní písmo (čínsky sing-šu), jeden z pěti základních stylů čínského písma. (Josef Kolmaš)

   kuvada, obyčej uplatňující se v období před porodem: ukládá budoucímu otci řadu omezení a
   obsahuje rovněž určité prvky chování odvozené z chování rodičky; otec je takto chápán jako
   účastník porodu dítěte. (František Vrhel)

   kvadratura (z latinského quadrare, "sestavit do čtverce"); viz ambit. (Josef Unger)

   kvadruparéza, částečné ochrnutí horních i dolních končetin. (Ladislava Horáčková)

   květ (anthos, flos), soubor přeměněných listů krytosemenných rostlin přisedajících na stonek a
   podílejících se na pohlavním rozmnožování rostlin. Tvoří jej zpravidla květní obal (kalich +
   koruna nebo okvětí), tyčinky a plodolisty. (Petr Bureš)

   Kwakiutlové, indiánské etnikum obývající severozápad ostrova Vancouver a protilehlé pevninské
   pobřeží Kanady. Jejich počet se odhaduje na 4,5 tisíce. Výrazným rysem tradiční kultury byla
   vyspělá sociální hierarchie. (Josef Kandert)

   kyfóza, vyklenutí páteře v předozadní rovině směrem dozadu. Přirozená je v hrudní a křížové
   oblasti páteře. (Ladislava Horáčková)

   Kyjevská Rus, první stát východních Slovanů založený patrně skandinávskými Vikingy (Varjagy,
   v západní Evropě nazývanými Normané čili Seveřané), členy ozbrojených knížecích družin, kterým
   se také říkalo Rus' (z finského Ruotsi, které označovalo severní Germány). První panovníci
   z rodu Rurikovců byli právě tito družiníci (Olga -- Helga, Igor' -- Ingvar, Vladimir --
   Waldemar); Nestorův letopis, první původní východoslovanská kronika, zaznamenává v textech
   smluv Kyjeva s Byzancí jména těchto Skandinávců jako členů poselstva. Kyjevská Rus skládající
   se z údělných knížectví a sahající od Kyjeva po Novgorod (největší rozsah měla ve 12. století
   za knížete Vladimira Monomacha) trvala od 9. století do mongolského vpádu (Kyjev padl roku
   1240), přičemž se centrální moc kyjevského knížete od 12. století permanentně oslabovala
   (feudální rozdrobenost). Na území Kyjevské Rusi se mluvilo obecným východoslovanským jazykem a
   jeho dialekty, z nichž se začaly formovat tři skupiny a jejich promíšením se vytvářel základ
   dnešní velkoruštiny, ukrajinštiny a běloruštiny. V 10. století došlo zde k pokřestění a vzniku
   literatury -- písmem byla především cyrilice přenesená sem z Bulharska (vytvořena byla, jak
   známo, Konstantinem pro Velkou Moravu v 9. století na bázi řeckého majuskulního písma).
   Literárním jazykem byl jihoslovanský umělý jazyk -- staroslověnština (církevní slovanština)
   vytvořená na základě slovanských dialektů z okolí dnešní řecké Soluně, která -- spolu
   s východoslovanskými dialekty -- vytvořila podloží moderní ruštiny). Erotická etiketa se
   v Kyjevě řídila jednak západoevropskými modely (běžné kontakty s královskými dvory), tedy
   modifikovaným rytířstvím, jednak byzantskou tradicí a folklorními rity. (Ivo Pospíšil)

   kykladská kultura, specifické projevy obyvatelstva, které na počátku 3. tisíciletí př. n. l.
   osídlilo z Malé Asie řecké ostrovy v Egejském moři. K svébytným artefaktům patří zejména
   takzvané *kykladské idoly. (Marie Pardyová)

   kykladské idoly, s kultem spjaté mramorové sochy, které byly v průběhu 3. tisíciletí př. n. l.
   vytvářeny na Kykladských ostrovech. Představují první doklady monumentální plastiky v řeckém
   prostředí. Ostrovy měly zdroje kvalitního mramoru, jenž byl lámán v plochých deskách a
   opracováván bronzovými nástroji jednoduchou technikou do podoby stylizovaných lidských postav
   -- od malých rozměrů až po monumentální plastiky v životní velikosti. Většinou znázorňují ženy,
   patrně mateřské bohyně se zvýrazněnými sexuálními znaky, v pozdní fázi se objevují i
   složitější sošky hudebníků z Kéru. (Marie Pardyová)

   Kyklady, souostroví v Egejském moři. Název pochází od toho, že roztroušené ostrovy připomínaly
   kruh (řecky kyklos) okolo malého, ale kultovně důležitého ostrůvku *Délu.

   Kyklópové, obludní, divocí a nevzdělaní obři s jedním okem uprostřed čela. Byli potomky *Úrana
   a Gáie. Když *Zeus povstal proti tyranské vládě svého otce Krona ukovali mu hromy a blesky,
   jež mu dopomohly k vítězství. Z *Homéra je znám kyklóp *Polyfémos, který se nevlídně zachoval
   k Odysseovi a byl z nutnosti potrestán ztrátou jediného oka. Původní sousedé Kyklópů Faiákové
   se pro jejich násilnosti museli vystěhovat do bezpečné vzdálenosti na ostrov Scherii. (Marie
   Pardyová)

   kyklópské zdivo, megalitické zdivo z velkých kamenných kvádrů, polygonálních nebo přitesaných
   do pravidelných tvarů. Typické je pro architekturu mykénského období (viz mykénská
   civilizace). Pozdější Řekové považovali tento typ monumentálních staveb za dílo bájných obrů
   Kyklópů. (Marie Pardyová)

   Kypr, řecký ostrov v blízkosti jižního pobřeží Malé Asie. Důležité strategické i obchodní
   centrum (rovněž díky nalezištím mědi, od níž má ostrov své jméno), kde se střetaly a prolínaly
   vlivy Východu (Foiníkie) a Západu (Řecka). Na Kypru se od neolitické doby utvářela svébytná
   kultura. Svou specifiku si Kypr dlouho zachovával i v řecké době. Až do 3. století př. n. l.
   se zde používalo zvláštního slabičného písma (kypromínojská písma), které bylo dědictvím
   místního předřeckého obyvatelstva. (Marie Pardyová)

   Kyréné, řecká kolonie založená v 7. století př. n. l. v severní Africe, významné centrum řecké
   vzdělanosti v helénistickém období, od roku 74 př. n. l. se stala římskou provincií. Při
   vykopávkách v tamních lázních bylo objeveno krásné torzo Afrodíty vystupující z lázně
   (Anadyomené), dnes vystavené v nové expozici Museo delle Terme v Římě. (Marie Pardyová)

   labidodontie, klešťovitý skus čelistí. (Ladislava Horáčková)

   labyrint, z řeckého labyrinthos od labrys ("dvojitá sekera"). Tradiční název pro Mínóův palác
   v Knóssu (viz Mínós). Původní název vznikl od kultovního symbolu dvojité sekery, ale vzhledem
   k nepřehledné architektonické dispozici tohoto největšího mínojského paláce, brzy nabyl
   významu bludiště a byl dán do souvislosti s bájí o Mínotaurovi (napůl člověku, napůl býku).
   Autorství tak složité stavby Řekové přisoudili svému archetypálnímu umělci *Daidalovi. (Marie
   Pardyová)

   Laena, přezdívka athénské hetéry z 2. poloviny 6. století př. n. l. Byla důvěrnou přítelkyní
   Tyranobijců Harmodia a Aristogeitóna. Při vyšetřování, které nastalo po jejich úspěšném útoku
   na Peisistratova syna Hipparcha roku 514 př. n. l. a při němž oba spiklenci zahynuli, byla
   krutě mučena, nic však neprozradila. Tak jak Athéňané později věnovali pomník tyranobijcům,
   rozhodli se uctít i památku Laeny, ale protože nechtěli v její soše oslavit hetéru, zobrazili
   ji v podobě lvice, jak odpovídalo její přezdívce, a navíc bez jazyka, protože se při krutém
   výslechu zachovala jako by ho neměla. (Marie Pardyová)

   Laetoli, Tanzanie, naleziště archaických australopitéků (Australopithecus afarensis), zvláště
   proslulé jsou otisky šlépějí ve zpevněném tufu. (Jiří A. Svoboda)

   La Ferrassie, viz Ferrassie.

   Lafitau Jean-François (1681--1740), francouzský misionář a spisovatel; průkopník etnografického
   studia severoamerických indiánů. V roce 1696 vstoupil do jezuitského řádu, jehož představitelé
   jej v roce 1711 vyslali do Kanady. Zde se na misijní stanici v Sault Saint-Louis (Caughnawaga)
   věnoval důkladnému etnografickému studiu irokézských zvyků a příbuzenského systému, jehož
   výsledkem bylo známé dílo Moeures des sauvages américains comparées aux moeurs des premiers
   temps (Mravy amerických divochů ve srovnání s mravy prehistorických dob, 1724). V Kanadě
   objevil léčivou rostlinu ginseng, jež byla předtím známa pouze z Číny a střední Asie. Tento
   nález vzbudil značné naděje týkající se možného obchodního využití, jež však záhy pohasly.
   Lafitau každopádně věnoval v roce 1718 ginsengu samostatné pojednání. Roku 1717 se vrátil do
   Francie, kde hájil před korunou zájmy misionářů a usiloval o potlačení distribuce alkoholu
   mezi indiánskými kmeny. Ačkoliv představený jezuitů otec Julien Garnier usiloval o jeho návrat
   do Kanady, Lafitau strávil zbytek života ve Francii. (Ivo T. Budil -- Jaroslav Malina)

   Lagar Velho, Portugalsko. V levé části tohoto převisu byl při zemních úpravách náhodně odkryt
   poškozený pohřeb dítěte, datovaný mezi 23,9--24,9 tisíce let. Osobní ozdoby zahrnují provrtané
   zuby jelena a schránky měkkýše Littorina obtusata. Nález vyvolal diskusi o možnosti křížení
   mezi neandertálci a anatomicky moderními lidmi. (Jiří A. Svoboda)

   Lagaš, dnes al-Hibá v jihovýchodním Iráku, sumerské město a městský stát v jižní Mezopotámii
   se svatyněmi božského páru Ningirsu-Nanše. (Blahoslav Hruška)

   La Chapelle-aux-Saints, viz Chapelle-aux-Saints,

   laktace, tvorba a vylučování mléka z mléčné žlázy, kojení. (Jaroslav Zvěřina)

   Lakulíša, jedno z vtělení boha *Šivy, uctívané zejména v Gudžarátu, k jehož hlavním atributům
   patří kyj (lakula) a ztopořený úd. (Jan Filipský)

   lama (bla-ma, "nejvyšší"), v tibetském buddhismu označení duchovního učitele, gurua. Nejvyšší
   mnišská hodnost. (Josef Kolmaš)

   lamaismus, dřívější název pro tibetský buddhismus. (Josef Kolmaš)

   Lamarck Jean Baptiste Pierre Antoine de Monet  (1. 8. 1744, Bazentin-le-Petit, Francie -- 18.?
   20. ? 28. 12. 1829, Paříž, Francie), francouzský přírodovědec; průkopník evoluční teorie,
   předchůdce Charlese *Darwina, Charlese *Lyella a Ernsta *Haeckela. Pocházel ze
   severofrancouzské aristokratické rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. V roce 1756 vstoupil do
   jezuitského semináře v Amiensu, ale záhy po otcově smrti narukoval do armády a zúčastnil se
   bojů sedmileté války v Německu, kde byl vyznamenán za statečnost a povýšen na důstojníka. Po
   uzavření míru roku 1763 sloužil pět let v posádce v jižní Francii, ale náhodné zranění jej
   přinutilo opustit armádu. Pracoval jako bankovní úředník v Paříži, vystudoval medicínu a
   věnoval se botanice. V roce 1778 vydal svoji první knihu Flore Française, která zaznamenala
   značný ohlas a jež mu získala Buffonovu podporu. Lamarck byl jmenován asistentem v královské
   botanické zahradě, Jardin des Plantes, která byla rovněž důležitým střediskem lékařských věd a
   přírodovědeckého bádání. V roce 1781 cestoval jakožto vychovatel Buffonova syna po Evropě.
   V roce 1793 byla královská botanická zahrada transformována v Musée National d'Histoire
   Naturelle a Lamarck, který až doposud trpěl finančním nedostatkem, byl jmenován v nové
   instituci profesorem pro studium hmyzu a červů, jimiž se až doposud nezabýval. Pro Lamarcka to
   však byla výzva a vytvořil nové vědecké odvětví zabývající se bezobratlými (termín, který
   razil). Lamarckova teorie evoluce a hlavní biologické a paleontologické teze vyjádřené v knize
   Philosophie zoologique z roku 1809 vzešly především ze zmíněného bádání o problematice
   bezobratlých. Rovněž publikoval studie z fyziky a meteorologie. Lamarck nedosáhl během svého
   života uznání, jež by bylo srovnatelné s respektem, jemuž se těšil například Georges Cuvier
   (který si vážil Lamarckových prací o systematice bezobratlých, ale jenž polemizoval
   s Lamarckovými evolucionistickými názory). Kolem roku 1818 začal Lamarck pozbývat zrak a závěr
   života prožil v bídě. (Ivo T. Budil -- Jaroslav Malina)

   Laming-Emperaire Annette (1917--1977), francouzská archeoložka a historička umění. Prováděla
   archeologické výzkumy ve Francii a v Jižní Americe, zabývala se archeologickou teorií
   a metodologií. V roce 1957 jako jedna z prvních vystoupila s teorií o široce filozoficky
   založeném významu mladopaleolitického skalního umění. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   Lan-tchien, město v Šen-si v Číně, v jehož okolí (například u vesnice Kung-wang-ling, viz)
   jsou naleziště kosterních pozůstatků a kamenných nástrojů prvního člověka na území Číny z doby
   před 900 000 až 790 000 lety (Homo lantianensis). (Jaroslav Malina)

   Lao-c' ("Mistr Lao"), též Starý Mistr (kolem 570--490 př. n. l.), čínský myslitel,
   pololegendární osobnost, jíž se připisuje autorství Tao-te-ťingu (Kniha o Cestě a ctnosti) a
   vytvoření *taoismu. (Jaroslav Malina)

   Lascaux, jeskyně u vesnice Montignac, departement Dordogne, jihozápadní Francie. Na jeskynních
   stěnách bylo roku 1940 objeveno několik set maleb a rytin (převážně postavy zvířat, výjimečně
   schematická postava muže, symboly mužského a ženského pohlaví aj.) vytvořených v mladším
   paleolitu, kolem roku 15 000 př. n. l., lovci kultury staršího magdalénienu. (Jiří A. Svoboda)

   láska, kulturní konstrukt (srov. pojetí Ericha Fromma, podle něhož člověk do skutečné lásky
   neupadá, nýbrž ji vytváří); v obecné rovině ji lze snad charakterizovat jako kuriózní a
   obtížně vysvětlitelný "mix" (jak pro "účastníky", tak pro "pozorovatele") citovosti a
   sexuálnosti obvykle mezi dvěma jedinci, zpravidla (stále ještě?) opačného pohlaví. --
   Dramatičtěji je láska to, o čem se nejčastěji píše v krásné literatuře; José Ortega y Gasset
   mluví v této souvislosti o "láskách", což akcentuje průběhovost: "Lásky (amores) jsou více či
   méně dobrodružné příběhy, které se zběhnou mezi muži a ženami." -- Kanoničtější definici lásky
   je vskutku krajně obtížné podat; lze ji spíše trasovat různými manifestacemi, stopami. Toto
   jemné multidimenzionální kontinuum se totiž vzpěčuje jakékoliv definici i jakémukoliv
   jednoduchému třídění. Řekneme-li například, že láska je pozitivní citový vztah k lidem,
   zvířatům, věcem, idejím, jevům, sobě samému, upadneme do citové jednorozměrnosti, nemluvě o
   přílišné šíři "objektního obsazení". Řekneme-li, že láska má různé podoby: pohlavní, citové,
   estetické, vesmírné, kurtoazní a la Provence, je takové třídění příliš monodické
   a fragmentární. -- Orientujme se spíše na možné "stopy" a pochopitelně na jejich větvení a
   souvislosti. Začněme stopou emocionálnosti, jež může být manifestací dobových teorií
   citovosti: láska je takto činností primárně citovou směrovanou k objektu, jímž může být
   cokoliv, ale doufejme, že je to nejčastěji krásná žena. Zvláštním případem této stopy může být
   stendhalovská krystalizace, tedy soubor bludů (nebo snad idealizace?), které si představujeme
   jako opravdové a nepochybné, co se milované bytosti týče. Také lze říci, že v krystalizaci jde
   o představu idealizující: činí z objektu, k němuž směřuje, pouhou projekci subjektu. Dodejme
   ještě, že Stendhal (1783--1842) nezapře vliv senzualistických koncepcí (Antoine Louis Claude
   Destutt de Tracy, Claude Adrien Helvétius): základem lidské bytosti je podle něj senzibilita.
   Poněkud jinou podobu citovosti předkládají evropští romantikové či sentimentalisté,
   nejkrajnější je v tomto ohledu Goethův Werther. -- Jinou, možná zajímavější stopou je touha,
   tedy láska jako touha: concupiscibile circa bonum. Obecněji: v této stopě se láska může jevit
   jako "expozitura" pudu, chtíče, libida, erótu. Tak pro Schopenhauera je láska
   individualizovaný pohlavní pud; subjekt je pouhým exponentem nadosobních směřování druhu. Také
   pro Freuda je láska duševním korelátem libida: O lásce mluvíváme tehdy, když stavíme do
   popředí duševní stránku sexuálních hnutí; pro Michela Foucaulta je moderní formulí právě
   touha. U Platóna je láska nazírána jako touha plodit v kráse, čímž se dostáváme ke stopě
   estetické; Lorenzo Medicejský řekl: "L'amore é un' appetito di bellezza." -- Vztah lásky a
   touhy však korunuje "nepřekonatelný" Jacques Lacan, jenž konstatoval, že mluvit o lásce nemá
   žádný smysl (natož o ní psát, nebásnil už Petrarca o tom, že je milostný cit nepopsatelný?),
   respektive je nemožné říci o lásce cokoliv smysluplného; v okamžiku, kdy se o ní začne mluvit,
   propadáme se do imbecility. Přesto však o ní Lacan nejednou ve svých "seminářích" mluví,
   chápaje ji jako čistě imaginární jev, vyznačující se autoerotickou, narcistní strukturou.
   Zásadní Lacanův přínos je dlužno, jak se zdá, spatřovat ve zkoumání lásky a touhy, v jejich
   hře opoziční i splývavé. Jakožto jev imaginární náleží láska do okruhu ega, zatímco touha je
   spjata s řádem symbolickým, s oblastí toho druhého. Láska je Lacanovi metaforou, kdežto touha
   metonymií. Na druhé straně nacházíme u Lacana prvky splývavosti: oba jevy jsou si blízké v tom
   smyslu, že jsou neukojitelné. Uspořádání lásky jakožto "přání být milován" je identické
   s uspořádáním touhy, v níž se subjekt snaží, touží být objektem touhy toho druhého. -- Nakonec
   si povšimněme antropologie lásky, pokud něco takového existuje. Zdá se, že v tomto případě jde
   -- alespoň primárně vzato -- o hledání a zkoumání univerzálního vzorce, tedy jde
   o transkulturální pohled. Konkrétněji: Existuje láska v "primitivní" společnosti jakožto její
   každodenní součást, je láska banální zkušeností archaických pospolitostí? Není to spíše
   "novinka" euroamerického kulturního okruhu? Najmě jeho romantického dědictví, jeho
   descartovské emancipace subjektu, jeho psychizace persony v křesťanských zpovědích, jak soudí
   Foucault? A v souvislosti s tím: Je pojem persony, subjektu, pojem individuálnosti
   transkulturálně invariantní (viz speciálně -- Lévy-Bruhl a jeho "primitivní duši", jeho
   "mystickou zkušenost a symboly"), otázka, již si kdysi položil M. Mauss? -- Je pravda, že
   etnologové nejsou jednotní. Tak Robert Endleman (Love and Sex in Twelve Cultures, 1989) na
   základě analýzy dvanácti exotických společenství shrnuje své zjištění takto: Vlastní takové
   společenství "ideál", jakousi normu lásky v západním smyslu, tj. jakožto fúzi senzuality,
   eventuálně vášně, sexu a něhy? Odpověď je záporná. Dále: Oceňují romantickou lásku či mají
   s ní vůbec zkušenost ve smyslu výrazné sexuální přitažlivosti s extrémní a nerealistickou
   idealizací milovaného objektu a s připraveností zcela se obětovat. Odpověď je opět záporná.
   Zdá se zkrátka, že něco jako západní pojetí lásky, ač nikoli zcela nepřítomné, je v exotických
   pospolitostech vzácné. A je jisté, že takové vidění není, normativně vzato, zpravidla ani
   požadováno ani očekáváno nebo pokládáno za požadavek dobrého života. Ještě vzácnější pak je
   romantická láska. Existují výjimky, připouští Endleman, například novoguinejští Gebusiové.
   Možné kontexty jsou však dosti odlišné: také Gebusiové (příznačné pro Melanésii) mají
   normativní homosexuální zkušenost, Knauft mluví o tom, že naplňují univerzální bisexuální
   potenciál a zřejmě méně čtou Utrpení mladého Werthera. Výraz "romantický" rezervuje Knauft
   spíše pro nezákonné, cizoložné heterosexuální styky. -- Naproti tomu William Jankowiak
   (Romantic Passion: A Universal Experience, 1995) odmítá propozici, že romantická láska je
   plodem kulturní zjemnělosti, a nikoli zkušeností běžně dostupnou mimo euroamerický kulturní
   okruh. Problém je však v tom, že i kdyby schopnost romantické lásky byla lidskou univerzálií,
   její projevy by byly závislé na povaze, vývoji té či oné kultury. Týž autor ve spolupráci
   s Fischerem (1992) se nicméně pokusil o transkulturální detekci "romantické lásky", kterou
   definuje jako intenzivní přitažlivost implikující idealizaci toho druhého v erotickém kontextu
   a kterou nachází ve 146 ze 166 zkoumaných společenství. Láska je jevem panhumánním; a některé
   výzkumy naznačují, že lidský sklon k idealizaci druhého, byť neodvozený ze sexuality, je
   v každém případě koextenzivní s touhou. Zdá se, že spor je zatím obtížně rozhodnutelný;
   nepochybně bude nutné rozšířit a zvýšit stupeň analýzy etnologických materiálií a vyjádřit se
   k takovým otázkám jako pojetí subjektu, individualizace, k dosahu jedinečnosti tradic a
   kultur. Jinými slovy: hra oscilace mezi relativismem a transkulturalismem trvá. (František
   Vrhel)

   láska, hluboký pozitivní citový vztah subjektu (milujícího) k sobě samému, k jinému subjektu
   nebo objektu (milovanému), k jiným osobám, věcem a jiným entitám duchovní nebo fyzické povahy.
   Láska je silným motivem. Milující je "přitahován" k objektu lásky, považuje jej za žádoucí
   dobro, jež chce získat, sdílet, radovat se z něho, pečovat o něj, chránit ho a hlouběji
   poznávat. Láska má rozmanité podoby, od lásky pohlavní, smyslové, estetické (erós -- láska ke
   kráse) k lásce duševní a duchovní (láska zamilovaných osob -- vášnivá; láska manželská,
   mateřská -- spojená s něžností a trpělivostí; otcovská -- láska ochraňující; láska k vlasti;
   láska k Bohu), od lásky hledající v prvé řadě vlastní uspokojení k lásce zapomínající na sebe,
   obětavé, darující (třeba i život). Láska je mnohdy považována za proměňující, svrchovaný
   činitel lidského života a jeho naplnění. Láska rodičů vůči dětem v časném dětství je jednou
   z vitálních potřeb člověka a podmínkou jeho základní důvěry ve svět a také podmiňuje správný
   vývoj jeho citových a morálních hodnot, je podstatou toho, že se člověk vyvine jako
   společenský a kulturně formovaný a formovatelný tvor. Dítě v nejranějším věku pro svůj správný
   vývoj potřebuje projevy lásky a ne jen nezbytnou péči, potřebuje vnímat nejen pocity, ale i
   příklady, aby si osvojilo archetypální hodnoty důvěrnosti a blízkých vztahů. -- Konrad Lorenz:
   "Lidské vlastnosti se mohly vyvinout jen v seskupeních přátelských." Moderní biologie ukazuje,
   že láska je něco, k čemu jsou lidé geneticky vybaveni, naprogramováni, ale na rozdíl od jiných
   živých tvorů se neomezuje jen na přirozenost pohlavního pudu, zajištění reprodukce, ale zaleží
   na psýché, na jedinci, co je schopen z tohoto vztahu udělat, v co ho přetvořit, jaké nové
   duchovní hodnoty založit. Moci a danosti lásky jako všemocného hybatele si byli lidé vědomi
   dávno před objevy biologie ve 20. století a dokonce i před existencí jakékoli vědy -- poznali
   to citem, intuicí, a vyjádřili již tvůrci paleolitických maleb a skulptur. Láska, pohlavní
   touha, vztah mezi mužským a ženským prvkem se totiž objevuje jako prapočátek vesmíru a
   veškerenstva v kosmogonických mýtech a filozofiích takřka všech kultur a civilizací světa.
   Například v indickém kulturním okruhu v mladších hymnech Rgvédu je představa jediného
   nerozlišeného počátku, existujícího mimo čas a prostor, jehož rozrůzněním vznikl veškerý
   fenomenální svět. Světotvorný proces je pak zobrazen jako sebeoplodnění a prvoplození této
   bezejmenné prapříčiny, která sama povstala jako plod kosmického žáru či zanícení (tapas).
   Hybnou silou v pozadí aktu tvoření védští pěvci spatřovali v žádosti (káma), pohlavní touze,
   jejímž působením z jednoty povstala dvojnost, polarita, jež je východiskem procesu
   rozplozování. Zdroj veškerenstva se na počátku tvoření polarizuje na nebeský manželský pár,
   otce Nebe, jenž se naplněn milostnou touhou sklání nad matkou Zemí a oplodňuje ji životodárným
   deštěm jako svým semenem, na mužský a ženský prvek, přítomný v lidském pokolení, kde se
   neustále opakuje proces emanace, "vypouštění" (sršti) světa jevů, který se na konci věků, ve
   velkém rozplynutí (pralaja) opět navrací ke svým pramenům. Zřídlo a střed všehomíra na
   makrokosmické úrovni tvoří ohnivý sloup, nebetyčná hora, nebeský strom či božský úd (lingam),
   umístěný v "lůnním domě" (garbhagrha), v nitru svatyně, jenž symbolizuje axis mundi a
   představuje spojení mužského a ženského plodivého principu. Čínské koncepce jsou založeny na
   pojmu jin-jang, jenž představuje jednotu protikladů, z nichž se skládá původní substance bytí
   čchi; jin je ženským principem univerza, jang zosobňuje mužský princip. Obrovskou sílu lásky
   si uvědomovali i antičtí Řekové. Protože jí nedokázali jinak vysvětlit, přidělili ji důležité
   místo ve svých kosmických představách: podle Hésioda se v samých počátcích světa z chaosu
   zrodila Země (Gaia) a vedle ní jako všeoživující síla i Erós. Erós spojil rozptýlené počátky
   věcí, z nichž vznikly všechny živé bytosti: bohové, lidé i živočichové. Láska je mocná,
   neúprosná, zasahuje všechny živé bytosti, nelze jí odolat. Přináší radost, rozkoš, ale na
   druhé straně i starost a žal. Podle mladší koncepce byl Erós synem Afrodíty, která se stala
   personifikací ženského prvku plodnosti, lásky, půvabu a krásy; zosobňovala tedy vlastnosti,
   které s láskou souvisejí. Vedle Eróta žijícího v představách Řeků klasického období jako
   krásný mladý chlapec (později v helénismu jako půvabné hravé dítě s lukem a šípy), do
   Afrodítina okruhu patřily i bohyně půvabu a lásky Charitky (Grácie). Ty zároveň naplňovaly
   představu dobrodiní, jímž je pro lidi naplněná láska (jejich počet zároveň naplňuje trojí
   podobu dobrodiní, které je třeba poskytnout, přijmout a vrátit -- zároveň to symbolizuje i
   fakt, že šťastná láska je přející, altruistická). Láska se ve starém Řecku pro své výjimečné a
   těžko klasifikovatelné vlastnosti stala posléze filozofickým pojmem. Řekové se ji však
   nesnažili analyzovat za každou cenu, spíše ji použili jako kosmický princip spojující
   rozdělené části v harmonický celek -- tak představuje u Empedokla "Láska" (Fília) a "Zášť"
   (Neikos) dva základní hybné principy jsoucna a jeho vývoje (při vládě Lásky existuje setrvalý
   stav celkové harmonie, ale protože krajní stavy nejsou udržitelné, kolísá svět stále někde na
   ose mezi láskou a nenávistí). Tato neustálá kvantitativní nerovnováha obou hlavních sil je
   zdrojem hledání harmonie, a tedy vývoje. Platónská teorie lásky jako síly povznášející lidskou
   duši k vyšším idejím je obsažena v dialogu Symposion. Platón v něm postupně obhajuje
   pederastickou lásku jako výchovný princip. Počáteční projevy tělesné lásky jako je zalíbení a
   přitažlivost, jež jsou zcela individuální a nelze je postihnout běžnými pravidly, vysvětluje
   umělou konstrukcí spočívající v hledání dvou doplňkových principů souladné a celistvé
   osobnosti, kterou kdysi byli původní lidé než je bozi potrestali rozdělením na dvě poloviny,
   jež se musí neustále hledat. Umožňuje mu to objasnit jednotlivé podoby lásky mezi pohlavími a
   zároveň rozdíly v intenzitě lásky. Vlastní podstatou Platónova pojetí je spojení lásky
   s krásnem a jeho věčností -- láska se naplňuje v přirozené touze po zplození krásna, krásno je
   odrazem nadsmyslné, transcendentální ideje, přístupné jen intelektu. Biblická koncepce lásky
   odděluje od sebe lásku lidskou a lásku božskou. Láska je jedním z hlavních projevů osobnosti
   Boha, projevuje se v jeho vztahu k člověku. Její specifikou je, že na nikoho není vázána
   žádným poutem, nezávisí na kvalitách toho, koho Bůh miluje. Závisí pouze na svrchované a
   nevysvětlitelné vůli a milosti boží. Její podmínkou však je, že v tom, kdo je touto milostí
   zahrnut vyvolává lásku k Bohu. Boží láska se týká nejen vyvoleného lidu, ale i jiných národů,
   později v Žalmech je naznačena myšlenka lásky k jednotlivci, zejména pokud ji potřebuje. Podle
   Starého zákona je láska k Bohu lidskou odpovědí na boží lásku, tedy vděčností a projevuje se
   poslušností. Láska k Bohu se uskutečňuje také filantropickou láskou k bližnímu, dokonce i
   k nepříteli, který je v nouzi. Nejde tu tedy o lásku citovou, ale praktickou morální
   povinnost. Křesťanské pojetí lásky vyjádřené v Novém zákoně nezvolilo pro slova milovat a
   láska stejné výrazy, jaké používala klasická řečtina, tj. eraó a erós, které byly spjaty
   s láskou tělesnou i duchovní, ale vždy vyvolanou touhou po milované osobnosti, tedy vlastně
   egocentrickou, toužící po získání této osoby pro vlastní uspokojení. Proto po vzoru
   *Septuaginty se v křesťanském kontextu začalo používat výrazů agapaó a agapé. Boží láska se
   v Novém zákonu naplňuje ve "vtěleném Slově", Ježíši Kristu. Jeho láska spočívá v sebeobětování
   a sdílení, v něm se naplňuje boží milosrdenství a milování, o němž mluví sám Ježíš. Podle
   Janova evangelia (4, 8, 16) je Bůh svou podstatou láska, jako láska existoval i před stvořením
   světa. Láska Otce k Synovi a Syna k Otci je tajemstvím trojjediného boha (Mt 11, 27; J 16,
   13--15). Předmětem boží lásky je podle Nového zákona Izrael nové boží smlouvy a od Pavla i
   církev Kristova. Tato láska trestá, ale i odpouští a vykupuje prostřednictvím kříže a
   zmrtvýchvstání. Láska k Bohu je odpovědí na lásku boží v Kristu, reakcí vyvolanou Duchem
   svatým. Odpovídá spíše víře a projevuje se poslušností. Tak ji chápe i Pavel a na mnoha
   místech nahrazuje výraz láska, objevující se u synoptiků, termínem víra. Ale přesto i on na
   mnoha místech používá výrazu láska -- viz například ve vzletné koncepci (1 Korintským 13,
   1--13). "Láska k bližnímu" (philantropia) je doplňujícím protějškem lásky boží a lásky k Bohu,
   je dílem Ducha svatého vnášejícího boží lásku do lidí a každého nutí k tomu, aby s druhým
   jednal jako s tím, za něhož Kristus zemřel. Je nesporné, že láska je prvkem života, prvkem
   pružným, schopným přizpůsobit se jakémukoli novému prostředí -- přírodnímu nebo společenskému.
   Jako fenomén veskrze lidský se prosazuje svou naléhavostí a přirozeností navzdory všem dobovým
   konvencím jak společenským, tak náboženským a působí vlastně jako ventil, kterým se tlak
   prostředí zmírňuje a žádnému vnějšímu tlaku se v podstatě nedaří ji zlomit. Má své místo jak
   ve společenstvích krutých a nekultivovaných jako tomu bylo v raně středověké Evropě stěhování
   národů, tak i v provençálském prostředí, kdy se v přímé reakci na barbarské poměry prosadila
   kurtoazní úcta a láska k ženě nebo ve středověkých románech líčících fatální lásku sahající až
   za hrob (Tristan a Isolda), často stimulovanou magickými prostředky. Člověk vždy zůstává
   člověkem a jeho přirozenost se projeví i podvědomou formou v jeho výraze -- například doklady
   z výtvarného umění (rané křesťanství), kde je vyjádřena alegorie duchovní a současně je
   přítomna i přímá sensualita. Budeme-li nahlížet na lásku z mnoha stran a přitom pronikat do
   její podstaty, stále bude vycházet jeden evoluční fakt: podvědomé nutkání mužů mít za daných
   podmínek co nejvíce dětí, a to nejen s jednou ženou. Na druhé straně ovšem žádné ženě nic
   nebrání, aby v podvědomé snaze posbírala pro své potomky nejlepší geny a s nimi pevnou podporu
   pro své děti a pro sebe (ženy jsou geneticky naprogramovány tak, aby v krajním nebezpečí daly
   přednost lásce k dítěti a starosti o ně před mužem). Láska plynoucí z rodičovského instinktu a
   promítající se do sexuálního vztahu by měla být hýčkána v každém věku, měla by být obdivována
   už pro emoce a energii, kterou v každém z nás spouští. Lásku mezi mužem a ženou bychom si měli
   též považovat proto, že je naším obdivuhodným dědictvím a v evoluci biosféry snad i
   nejprogresivnějším evolučním činitelem. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   laterální, postranní, boční, více vzdálený od střední roviny. (Ladislava Horáčková)

   laudatio funebris, oslavná pohřební řeč. (Josef Unger)

   Lavater Johann Caspar (15. 11. 1741, Curych, Švýcarsko -- 2. 1. 1801, Curych, Švýcarsko),
   švýcarský teolog, pastor a kreslíř; jeden ze zakladatelů fyziognomie. Zaměřil hledání vnějších
   znaků a schopností a psychických vlastností na zkoumání tvaru hlavy a rysů obličeje a dovedl
   je k velké dokonalosti. Jeho patnáctisetstránkové čtyřsvazkové dílo Physiognomische Fragmente,
   zur Beförderung der Menschenkenntnis und Menschenliebe (Leipzig -- Winterthur 1775--1778) se
   stalo základem fyziognomie. Obsahuje soubor více než devíti set vynikajících mědirytin,
   portrétů a detailů obličeje, dokonalý atlas fyziognomie lidské tváře. Lavater lidské hlavy a
   obličeje pečlivě proměřoval a posuzoval v souvislosti se schopnostmi a chováním těchto lidí.
   Měl výbornou tvarovou a prostorovou představivost a byl především znamenitým praktickým
   psychologem. Dokázal dobře porozumět druhému člověku, vcítit se do jeho způsobu uvažování,
   vnímání a cítění, poznat a posoudit jeho schopnosti a povahové rysy. Uměl mu dobře poradit,
   jak své vlohy rozvíjet i jak usměrňovat své chování. Až potud je z dnešního hlediska všechno v
   pořádku. Dokonce i dnes by Lavater uspěl. Díky schopnosti vyjádřit opravdově a přesvědčivě
   myšlenkové a citové rozpoložení člověka v souvislosti s jeho povahovými rysy a pro výborné
   kreslířské dovednosti by i dnes byl pravděpodobně uznávaným grafikem. Jeho schopnosti
   citlivého přístupu k druhému člověku, znalost lidské povahy a schopnost navázání kontaktu a
   komunikace by mu asi přinesly i dnes věhlas výborného psychologa. Neuspěl by však se svou
   teorií. Ve své fyziognomii se totiž snažil spojit nespojitelné. Dal do příliš úzké a těsné
   spojitosti tvar a funkci. I když například určité závislosti mezi tvarem lebky a činností
   mozku existují, nelze tvar lebky zkoumat jako určující faktor nebo odraz či obraz činnosti
   mozku v jemných nuancích. A s ostatními rysy je to většinou už zcela absurdní. Proč by měl
   zrovna tvar nosu nebo úhel lícních kostí souviset s myšlením člověka.; souvisejí leda tak se
   schopností čichat a kousat. Další Lavaterovou chybou bylo, že se věci spolu související snažil
   zobecnit jako jevy charakteristické pro všechny lidi. Zaměnil individuální a obecné. (Jaroslav
   Malina)

   La Venta, středisko kultury Olméků v letech 800 až 400 př. n. l. v dnešním mexickém státu
   Tabasco, jehož ústřední část tvořil komplex staveb s pyramidou a gigantické hlavy z čediče.
   (Oldřich Kašpar)

   Lazar, Žid z Betanie, bratr Marie a Marty. Postava zmiňovaná v Janově evangeliu (11. kapitola)
   zároveň představuje nejvýznačnější Kristův zázrak. Zatímco se předchozí evangelia zmiňují jen
   o Kristových uzdraveních, zde dokázal svou moc tím, že vzkřísil z mrtvých tři dny pohřbeného
   Lazara, jehož tělo již podléhalo rozkladu. (Jaroslav Malina)

   Leach Edmund Ronald (1910--1988),

   Leakey Louis Seymour Bazett (1903--1972), britský paleoantropolog a archeolog, zakladatel
   významné nadace Leakey Foundation, která se zasloužila o rozvoj moderní primatologie a
   paleoantropologie. Od roku 1932 se aktivně věnoval terénním výzkumům, jejichž úkolem bylo
   hledat fosilní primáty, zvláště *homininy. Od třicátých let organizoval výzkumy fosilních
   miocenních lidoopů v oblasti jezera Ukerewe (tehdejší Viktoriino jezero), kde byla objevena
   řada nálezů fosilních lidoopů: již ve třicátých letech zbytky druhu Proconsul africanus (objev
   učinila jeho žena -- antropoložka a archeoložka Mary D. Leakeyová, viz). V padesátých letech
   minulého století pak zahájili spolu s manželkou vykopávky v Olduvai Gorge (Olduvaiská rokle)
   v Tanzanii. První významný nález -- *Australopithecus (Zinjantropus) boisei (Louskáček) -- byl
   učiněn v roce 1959. V roce 1964 popsal spolu s Johnem Napierem a Phillipem Tobiasem nový
   lidský druh *Homo habilis, což byla revoluční událost, která přispěla ke vzniku moderní
   paleoantropologie. Vedle dalších výzkumů v Etiopii a USA se začal stále více věnovat
   primatologii. Organizoval primatologická centra a inicioval primatologické terénní výzkumy
   lidoopů: šimpanzů v Gombe Stream v Tanzanii (Jane Goodall), gorily horské ve Rwandě (Dian
   Fossey), orangutanů na Borneu (Biruté Galdikas). Založením Leakey Foundation přispěl i
   k výzkumu dalších primátů, například paviánů. Přestože sám nikdy nedosáhl vědeckých kvalit své
   ženy, byl neúnavným popularizátorem a organizátorem a právem patří mezi nejvýznamnější postavy
   antropologie dvacátého století. Napsal také několik knih -- například: Adam's Ancestors (1934),
   The Stone Age Cultures of Kenya Colony (1971), By the Evidence: Memoirs, 1932--1951 (1974),
   Adam's Ancestors the Evolution of Man and His Culture (1980), Progress and Evolution of Man in
   Africa (1981). Byl editorem významného sborníku Fossil Vertebrates of Africa  (1976). (Václav
   Vančata)

   Leakey Mary D. (1913--1996), britská antropoložka a archeoložka, manželka Louise *Leakeyho,
   matka Richarda *Leakeyho. Proslula výzkumy a studiemi v Olduvai Gorge a Laetoli v Tanzanii.
   Byla vynikající znalkyní starého paleolitu Afriky a znamenitou terénní badatelkou, přestože
   nikdy nedokončila univerzitní vzdělání. Objevila lebku miocenního lidoopa druhu Proconsul
   africanus a v roce 1959 prvního východoafrického robustního australopitéka (Zinjanthropus)
   *Australopithecus boisei. Během výzkumů v Laetoli, které zahájila v roce 1974, objevila v roce
   1978 řadu stop australopitéků, které studovala spolu s Timothy *Whitem. Nejdůležitější
   monografie: Olduvai Gorge: Volume 3 (1971); Leakey, M. -- Roe, D., Olduvai Gorge: Volume 5:
   Excavations in Beds III, IV and the Masek Beds (1971). (Václav Vančata)

   Leakey, Richard Erskine (1944), britský paleoantropolog, syn Louise *Leakeyho  a Mary
   *Leakeyové. Narodil se a většinu života prožil v Keni, od roku 1968 pracoval řadu let jako
   ředitel National Museum of Kenya v Nairobi a organizoval expedice do oblasti jezera Turkana
   (tehdy Rudolfova jezera). Jeho tým objevil stovky fosilizovaných ostatků *homininů,
   *australopitéků i raných zástupců rodu *Homo. Mezi jeho nejznámější nálezy patří KNM--ER 1470
   (1972 -- lebka Homo rudolfensis), KNM--ER 3733 (1975 -- lebka Homo ergaster), KNM--WT 15000 (1984
   -- Turkana Boy, někdy též Nariokotome Boy, skelet nedospělého jedince Homo ergaster) a KNM--WT
   17000 (1985 -- Black Skull -- lebka australopitéka Australopithecus aethiopicus). Richard Leakey
   je však také rozporuplnou osobností, pro něhož někdy znamenaly fosilie "přespříliš": mnoho
   antropologů, kteří byli u něho v "nemilosti", nemělo nikdy možnost "jeho" fosilní nálezy
   zkoumat. Posledním výstřelkem bylo uvěznění dr. Martina Pickforda (1999), k němuž Richard
   Leakey jako významný politický činitel přispěl, protože podle jeho názoru Pickford prováděl
   vykopávky v Keni neoprávněně. Přestože Richard Leakey nikdy nezískal dostatečné vzdělání
   (nedokončil ani střední školu), napsal úspěšné vědecko-populární knihy, některé z nich s
   vynikajícím popularizátorem vědy -- publicistou Rogerem Lewinem. Mezi nejznámější patří: People
   of the Lake: Mankind and Its Beginnings (1978), The Making of Mankind (1981), The Illustrated
   Origin of Species (by Charles Darwin) (1982), Human Origins (1982), The Origin of Humankind
   (1994), s Rogerem Lewinem: Origins (1986), Origins: What New Discoveries Reveal About the
   Emergence of Our Species and Its Possible Future (nové vydání Origins) (1991), Origins
   Reconsidered: In Search of What Makes Us Human (1993), The Sixth Extinction: Patterns of Life
   and the Future of Humankind (1996); s manželkou Meave Leakey: The Fossil Hominids and an
   Introduction to Their Context, 1968--1974 (Koobi Fora Research Project, Vol. 1.) (1993);
   s Alanem Walkerem: The Nariokotome Homo erectus skeleton (1993). (Václav Vančata)

   Léda, manželka spartského krále *Tyndarea, matka Kastóra, Polydeuka, Heleny a *Klytaimnéstry.
   *Zeus se s ní spojil v podobě labutě a Léda porodila dvě vejce, z nichž se narodila *Helena a
   *Dioskúrové Kastór a Polydeukés. Podle jiné verze byli dětmi Diovými jen Helena a Polydeukés,
   kdežto Kastór byl syn Tyndareův. (Marie Pardyová)

   legenda, 1. významný žánr středověké epiky zachycující život křesťanských světců -- opírá se o
   ústní tradici, popisuje zejména zázraky a skutky světců; jako literární žánr byla legenda
   kultivována také v moderní literatuře počínaje romantismem; 2. atraktivní příběh-smyšlenka
   nepodložený skutečností, vyprávějící o neobyčejných událostech, skutcích a osudech zpravidla
   známých, významných či populárních osobností. (Jaroslav Malina)

   Leggova-Calvéova-Perthesova-Maydlova choroba, viz Perthesova choroba, osteochondrosis
   deformans coxae juvenilis.

   legismus, viz  fa-ťia.

   legisté, viz  fa-ťia.

   legitimita, označení oprávněnosti státu (vlády) vystupovat jako politická moc. Každá komplexní
   forma lidské společnosti je konfrontována s otázkou legitimity, tedy s otázkou, zda a proč si
   její řád zasluhuje loajalitu členů společnosti. V liberálních demokraciích je za základní
   legitimizační princip uznáno veřejné mínění, které se utváří v rámci mimopolitické *občanské
   společnosti. (Jaroslav Malina)

   Leibniz Gottfried Wilhelm (1646--1716), německý matematik a racionalista, namísto substance
   klade tzv. monady, nejvyšší -- božská monada předzjednanou harmonií zajišťuje vztahy všech
   monad. (Jaroslav Malina)

   leiomyom, nezhoubný nádor vyrůstající  z hladkých svalových buněk. (Ladislava Horáčková)

   lemuria (z latinského lemures, "duchové zemřelých"), slavnosti pořádané Římany 9., 11. a 13.
   května. Věřilo se, že v tyto dny se duchové zjevují na světě. O půlnoci procházel hospodář
   domem a s odvrácenou tváří házel duchům devětkrát boby a přitom provolával, že vykupuje členy
   rodiny. (Josef Unger)

   lepra, malomocenství, elephantiasis. Onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae.
   (Ladislava Horáčková)

   leprom,  uzlovitý útvar, tvořený specifickými buňkami, které jsou charakteristické pro lepru.
   (Ladislava Horáčková)

   leprosárium,  izolační dům pro leprózně nemocné. (Ladislava Horáčková)

   Leroi-Gourhan André (1911--1986), francouzský archeolog, profesor pařížské Sorbonny. Na základě
   etnoarcheologických výzkumů vytvořil model vývoje prehistorické společnosti; zabýval se také
   studiem mladopaleolitických skalních maleb, které interpretoval jako výraz prvotní životní
   filozofie založené na dialektické jednotě základních prvků živé přírody -- mužského a ženského
   principu. Jeho nejznámější dílo je Préhistoire de ľart occidental (Prehistorie západního
   umění, 1965). (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   lesbická láska, viz lesbický, lesbismus.

   lesbický, pohlavní zaměření charakterizované homosexuálním vztahem mezi ženami. Termín byl
   odvozen z názvu řeckého ostrova Lesbu, kde koncem 7. a na počátku 6. století př. n. l. žila
   lyrická básnířka *Sapfó, údajně homosexuálního, případně bisexuálního zaměření, opěvující
   v básních ženy; jako synonymum se užívá též termínu sapfismus, odvozeného ze jména Sapfy.
   (Jaroslav Malina)

   lesbičanka, lesbička, homosexuální žena.

   lesbismus, lesbická láska, sapfismus.

   Lesová Pavlína (2. 1. 1979, Brno), RNDr., antropoložka, absolventka magisterského studijního
   programu oboru antropologie a rigorózního řízení a studentka doktorského studijního programu
   na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce:
   Antropologie pohřebního ritu (2002), vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.;
   rigorózní práce: Pohřební rituál: tradice a nové modely (Číňané) (2004); disertační práce:
   Pohřební ritus v Číně, školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Kontakt: RNDr. Pavlína
   Lesová, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5,
   603 00 Brno, e-mail: lesova@mail.muni.cz. (Pavlína Lesová)

   Les Trois Freres, viz Trois Freres (Les) a Le Tuc d'Audoubert.

   Le Tuc d'Audoubert, viz Tuc d'Audoubert (Le), viz Trois Freres (Les) a Le Tuc d'Audoubert.

   leukémie,  zhoubné onemocnění bílých krvinek, charakterizované nárůstem zejména jejich
   nezralých vývojových neplnohodnotných forem. (Ladislava Horáčková)

   Leeuwenhoek Antony van (24. 10. 1632 Delft -- 26. 8. 1723 Delft), ... (Petr Bureš)

   levalloiská technika, specifická paleolitická technika využívající ploché, pečlivě připravené
   jádro a umožňující odbití úštěpu, hrotu nebo čepele předem definovaného tvaru. (Jiří A.
   Svoboda)

   levallois-leptolitická technika, přechodná technika mezi levalloiskou a mladopaleolitickou
   technikou, vycházející nejprve z tvaru jádra určeného pro progresivní těžbu čepelí, avšak
   postupně se vracející k těžbě hrotů a úštěpů levalloiských tvarů; stáří kolem 40 000 let. Na
   Moravě se používá označení bohunická technika. (Jiří A. Svoboda)

   Levanta, historický název východního Středomoří pro oblast zahrnující části Sýrie, Palestiny a
   jihovýchodní Malé Asie; název vytvořili francouzští křižáci při svých východních výbojích (z
   francouzského le levant, "východ slunce"). (Blahoslav Hruška)

   levirát, z latinského levir, "švagr"; preferenční pravidlo výběru manželského partnera, podle
   nějž by si vdova měla vzít bratra svého zesnulého manžela; kromě bratra může jít i o jiného
   vzdálenějšího příbuzného zemřelého muže. Potomstvo je právně považováno za potomstvo zesnulého
   a dědí po něm; Levirát je transkulturálním jevem a je doložen od starověku až do novověku.
   Doklady ze Starého zákona zdůvodňují toto opatření tím, že je třeba, aby nevyhynul rod
   zemřelého (Dt 25,5--10, srov. též Nový zákon Mk 12,19n). Příklady jsou Juda a Támar (Gn
   38,6--30) a Rút a Bóaz (Rt 1--4). Zatímco původně šlo o práva mužského potomka, který byl přímým
   pokračovatelem rodu, vztahovaly rabínské kruhy v helénistické době slůvko "syn" na jakéhokoli
   potomka, tedy i dceru, takže povinnost levirátního manželství nastupovala jen u těch, kdo
   zemřeli bezdětní. Starý zákon (zvláště Rt 4) ukazuje, že v případě, kdy si nechtěl vzít vdovu
   nejbližší příbuzný, konal se zvláštní obřad zouvání obuvi (Dt 25,9; Rt 4,7), hebrejsky halisa,
   jímž práva i povinnosti levirátního manželství přecházely na jiného příbuzného. Levirátní
   sňatek stojí v protikladu k zákazu příbuzenských sňatků v Lv 18,16 a 20,21; zřejmě však byl
   vzácný a představoval výjimku z obecné normy. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Skupnik)

   Lévi-Strauss Claude (28. 11. 1908), francouzský socio-kulturní antropolog, etnolog,
   amerikanista; zakladatel strukturální antropologie (viz strukturalismus). Ve srovnávací
   perspektivě zkoumal rozličné kulturní jevy a formy (příbuzenství, mýty, klasifikace), hledaje
   mezi nimi univerzální principy fungování lidské mysli. Publikoval celou řadu knih, z nichž
   některé byly přeloženy do češtiny, z nepřeložených je třeba uvést Anthropologie structurale
   (1958), Mythologiques (1964--1978) a Regarder, écouter, lire (1993). (Jaroslav Malina)

   Leydigovy buňky, buňky vmezeřené mezi semenotvornými kanálky varlat, v nichž vzniká mužský
   pohlavní hormon testosteron. (Jaroslav Zvěřina)

   léze, poškození, postižení, porucha orgánu či tkáně, které má za následek narušenou funkci.
   (Ladislava Horáčková)

   LH-RH (luteotropin releasing hormone, gonadoliberin), hormon produkovaný v hypotalamu, který
   stimuluje tvorbu gonadotropinů v hypofýze. (Jaroslav Zvěřina)

   li, konfuciánský termín označující zásady správného chování. (Jaroslav Malina)

   li, v neokonfucianismu termín pro základ všech věcí, který je prvotní a existuje mimo hmotu.
   (Jaroslav Malina)

   Liang (502--557), krátkodobá dynastie v období Jižních dynastií (viz Jižní a Severní dynastie).
   (Jaroslav Malina)

   liangčuská kultura (Liang-ču), mladoneolitická kultura na území dnešních provincií Če-ťiang a
   Ťiang-su; v jejím inventáři se nacházejí artefakty z nefritu. (Jaroslav Malina)

   Liao (907--1125), dynastie tunguzských *Kitanů v severní Číně. Po přemístění na západ
   pokračovala pod názvem Si Liao (Západní Liao) nebo také Kara Kitan (Černí Kitani, 1124--1211).
   (Jaroslav Malina)

   liberalismus, systém ekonomických, politických, sociálních, etických a jiných hodnot
   (individualismus, politická svoboda, tolerance, omezení státního paternalismu, tržní
   koordinace ekonomických vztahů) a doktrín (dělba moci, svoboda obchodu), na nichž jsou
   založeny demokratické státy; v moderní podobě byl vymezován počínaje 17. stoletím v dílech
   zejména Barucha Spinozy, Johna *Locka, Charlese-Louise *Montesquieua, v ekonomii především
   Adamem *Smithem a nejnověji Friedrichem Augustem von *Hayekem a Miltonem *Friedmanem. Jako
   způsob myšlení a rozvažování o člověku a politice inspiroval liberalismus během posledních
   čtyř století mnoho politických hnutí v Evropě i mimo ni. Protože měl liberalismus v Evropě
   dlouho výsadní postavení, zdá se nemožné jej definovat bez ztotožnění se západní civilizací.
   Liberální myšlení bylo také spojováno s četnými politickými stranami, ačkoli označení
   "liberální" bylo poprvé použito pro politickou stranu ve Španělsku v roce 1810, jejíž program
   kopíroval anglický konstitucionalismus. Počátky moderního liberalismu jsou nejzřetelnější
   v myšlení a politice spojených s anglickou revolucí v roce 1688. Redukovat liberalismus na
   jedinou teoretickou tezi je nemožné, k jeho hlavním principům však patří víra v nejvyšší
   hodnotu jednotlivce, jeho svobody a práva. Předpokladem je přesvědčení, že jednotlivec má
   přirozená práva, která existují nezávisle na vládě či státu, a která by měla být vládou
   (státem) a proti vládě (státu) chráněna. (Jaroslav Malina)

   liberalizace, uvolňování omezení, zejména hospodářské povahy. (Marie Dohnalová)

   libertinismus, 1. volnost názorů a mravů; nevázanost; 2. hnutí odmítající zaváděné náboženské
   a etické normy nebo usilující o odcírkevnění veřejného života (vynikli zejména francouzští
   "libertini" v 18. století; viz Sade); 3. novátorské umělecké směry, zvláště v literatuře a ve
   výtvarném umění. (František Vrhel)

   libido, pudová energie, pohlavní touha směřující k dosažení slasti (jeden z ústředních pojmů
   psychoanalýzy Sigmunda *Freuda; síla provázející člověka po celý život jako zdroj touhy a
   tvůrčích činů. (František Vrhel)

   libitinarii, organizátoři pohřebních obřadů v antickém Římě; nazváni podle Venuše Libitiny --
   bohyně smrti. (Josef Unger)

   lidská práva, práva, která vyplývají z lidské přirozenosti a z principů humanity. Významový
   obsah těchto práv závisí na dějinném pojetí člověka, na kulturních, společensko-hospodářských
   a politických faktorech. Vypracování myšlenky lidských práv je svázáno především s novověkou
   teorií přirozeného práva. Podle této koncepce se lidé rodí rovnoprávní a svobodní, mají právo
   na život a na majetek. Práva lidská v užším slova smyslu jsou práva, která náležejí člověku
   nezávisle na jeho příslušnosti k určitému státu (na rozdíl od práv občanských). Lidskými právy
   (v širším smyslu, tj. i občanskými) se zabývá Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku
   1948, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Mezinárodní
   pakt (OSN) o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt (OSN) o hospodářských,
   sociálních a kulturních právech (oba z roku 1966). V České republice je základním právním
   dokumentem na ochranu lidských práv Listina základních práv a svobod z roku 1991, respektive
   1993. (Marie Dohnalová)

   Lieberman Philip (1934), americký lingvista, profesor na Brownově univerzitě v Providence.
   Zabývá se komunikací primátů a počátky lidské řeči. (Václav Vančata)

   libri dei morti, knihy registrující ve středověké Florencii zemřelé. (Josef Unger)

   lidové komuny (žen-min kung-še), sdružení zemědělské a průmyslové výroby, obchodu, školské
   výchovy a státní správy v daném obvodu. Jejich zakládání vyhlášeno v srpnu roku 1958. (Josef
   Kolmaš)

   lidové synkretické náboženství v Číně, směs prastarých magických představ, šamanismu,
   *konfuciánství, *taoismu a *buddhismu. (Jaroslav Malina)

   lidskost, viz  žen.

   life history, viz životní historie.

   lingam ("znamení"), původně označení hole ke kypření půdy anebo radlice, později název pro
   mužský pohlavní úd, uctívaný zejména v šivaistické tradici jakožto znak božské plodotvorné
   síly. Šivův falický symbol má tvar válce, jenž je na vrcholu (či na obou koncích) zaoblený na
   znamení toho, že nespočívá ani nevzniká v čase či prostoru, nýbrž představuje výraz nekonečné,
   transcendentní tvořivé potence. V této podobě připomíná kosmické vejce, prapůvodní zlatý
   zárodek (hiranjagarbha), z něhož povstal vezdejší jevový svět. Často bývá vetknut do kruhového
   podstavce, jenž je symbolickým znázorněním *jóni, jeho ženského protějšku. (Jan Filipský)

   lingula, relikvie u hrobu sv. Jana Nepomuckého považovaná za jazyk mučedníka. (Josef Unger)

   lingvistická antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se vznikem, rozvíjením a
   vztahy jazyka, myšlení a kultury v různých socio-kulturních systémech. (Jaroslav Malina)

   linie, příbuzenská skupina, v níž práva, povinnosti a členství jsou přenášeny na základě
   vztahu potomek-předek. (Jaroslav Skupnik)

   Linné Carl (23. 5. 1707 Rashult -- 10. 1. 1778 Uppsala), ... (Petr Bureš)

   Linton Ralph (1893--1953),

   Liou čchao (Šest dynastií), v čínské historiografii vžité souhrnné označení dynastií Wu z
   období *Tří říší, Východních Ťin a dynastií Sung, Čchi, Liang a Čchen z období Nan-čchao
   (Jižní dynastie).i (Jaroslav Malina)

   Liou Pang (žil 247--195 př. n. l.), původním jménem Liou Ťi, čínský vojevůdce a státník, jeden
   z vůdců vítězného protičchinského povstání a protagonistů následné občanské války o hegemonii
   nad Čínou -- v roce 202 př. n. l. porazil posledního soupeře *Siang Jüho; zakladatel a první
   císař dynastie *Chan v letech 206--195 př. n. l., do historie vstoupil čestným posmrtným jménem
   Kao-cu ("Vznešený zakladatel"). (Jaroslav Malina)

   Liou Šeng (155--113 př. n. l.), chanský princ, jenž byl pohřben, stejně jako jeho manželka *Tou
   Wan, v rakvi antropomorfního tvaru z nefritových destiček uložené v honosném skalním hrobě u
   *Man-čchengu. (Jaroslav Malina)

   Li Po, vlastním jménem Li Tchaj-po (701--762), čínský básník v období dynastie Tchang; lyrik
   zamýšlející se nad smyslem života a opěvující přírodu, víno, lásku a komentující důležité
   události v dějinách Číny. Z jeho díla byly česky publikovány parafráze Bohumila Mathesia ve
   výboru Zpěvy staré Číny, samostatně výbory Pavilon u zelených vod, Měsíc nad průsmykem. V
   jedné ze svých básní oslavil moc *Prvního svrchovaného císaře Čchinů. (Jaroslav Malina)

   lipom, nezhoubný nádor vyrůstající z tukové tkáně. (Ladislava Horáčková)

   li-süe ("neokonfuciánství), viz Ču Si.

   li-šu, zjednodušená varianta písma reformovaného v čchinském období, která se v Číně prosadila
   na konci dynastie *Chan a v hlavních rysech se udržela až dodnes. (Jaroslav Malina)

   Li-ťi (Kniha obřadů), konfuciánský traktát z druhé poloviny l. tisíciletí př. n. l.,
   zaznamenávající různé údaje o *Podnebesí i za jeho hranicemi. (Jaroslav Malina)

   liturgie (z řeckého leitos ergon, "veřejná služba"), soubor bohoslužebných úkonů. (Josef
   Unger)

   Locke John (29. 8. 1632, Wrington, Somerset, Anglie -- 28. 10. 1704, Oates, Essex, Anglie),
   anglický empirický filozof, teoretik státu a práva. V pojetí státu vycházel z teorie
   společenské smlouvy a přirozeného práva. (Jaroslav Malina)

   loculus, schránka, skříňka, pouzdro; výklenek pro uložení popelnice nebo celého těla v
   antickém Římě. (Josef Unger)

   logika (z řeckého logos slovo, myšlenka, rozum, řeč), soubor věd o zákonitostech a formách
   správného usuzování (formální logika); v širším smyslu i o obecnějších zákonitostech myšlení
   (dialektická logika). (Jaroslav Malina)

   lokální kultura, ...

   Long Edward (1734--1813), anglický právník a spisovatel. V letech 1757 až 1769 působil jako
   soudce na Jamajce. Longovo dílo History of Jamaica  (1774) je považováno za jeden z prvních
   otevřeně rasistických spisů v dějinách západní literatury. (Ivo T. Budil)

   Looserovy zóny přestavby, v rentgenovém obraze u osteomalacie příčná proužkovitá projasnění ve
   stínu kostí, která jsou obrazem zón vyplněných nemineralizovaným osteoidem; při mnohočetném
   výskytu se nazývají Milkmanův syndrom. (Ladislava Horáčková)

   lordóza, vyklenutí páteře v předozadní rovině směrem dopředu. U zdravých jedinců se vyskytuje
   v krčním a bederním úseku páteře. (Ladislava Horáčková)

   Lorencová Anna (5. 3. 1921, Polička), docentka RNDr., CSc., antropoložka. V roce 1950
   absolvovala pod vedením Vojtěcha *Suka a Jindřicha Antonína *Valšíka obor antropologie na
   *Antropologickém ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně rigorózní prací
   Příspěvek k poznání morfologie kštice Lužických Srbů, v roce 1966 se habilitovala na základě
   práce Antropologické poznatky o nálezech deformovaných lebek z tzv. doby stěhování národů na
   území Moravy. Od 60. let do roku 1986 vedla Oddělení antropologie Katedry zoologie a
   antropologie (od roku 1969 jako oddělení v rámci Katedry biologie živočichů a člověka)
   Přírodovědecké fakulty Univerzity J. E. Purkyně (Masarykovy univerzity). Přednášela
   biologickou antropologii pro studenty Přírodovědecké i Filozofické fakulty Masarykovy
   univerzity. Vědecko-výzkumnou činnost zaměřila na studium vymřelých populací i živého člověka.
   Zkoumala slovanské populace z Pohanska u Břeclavi, Znojma-Hradiště, Těšetic a dalších lokalit.
   Kromě studia dávných populací se věnovala rovněž problematice živého člověka, byla soudní
   znalkyní v oboru antropologie a zpracovávala posudky v paternitních sporech. Spolu s Janem
   *Benešem se věnovala studiu dvojčat a izolátů, podílela se na výzkumech československé
   populace pořádaných u příležitosti spartakiád a aplikacích v průmyslové antropologii.
   Intenzivní pedagogickou, vědecko-výzkumnou a organizační činností (například v Antropologické
   společnosti) uchovala na Přírodovědecké fakultě přes období ideologické intolerance vůči
   celostní antropologii kontinuitu výuky antropologie a výzkumu člověka a jeho populací, takže v
   nových poměrech po listopadu 1989 mohla být antropologie poměrně rychle obnovena v původním
   výměru samostatného multidisciplinárního oboru. Z díla: Lužičtí Srbové, sv. III (1959),
   Lužičtí Srbové, sv. V (1960), Výška těla moravské průmyslové populace (1974, s Janem Benešem),
   Základní tělesná charakteristika průmyslové populace v Ostravě a v Brně (1974, se
   spoluautory), Těšetice -- Kyjovice: Únětické pohřebiště v Těšeticích-Vinohradech (1987, s Janem
   Benešem a Vladimírem Podborským). (Jaroslav Malina)

   Lorenz Konrad (7. 11. 1903--27. 2. 1989), rakouský zoolog a ornitolog, jeden ze zakladatelů
   moderní etologie (nositel Nobelovy ceny za tento obor v roce 1973 spolu s Nikolaasem
   Tinbergenem a Karlem von Frischem). Rozšířil rozvažování o člověku o nové aspekty vyplývající
   z vědeckého poznání ve 20. století. Nejznámější díla: Das sogenannte Böse, 1963, česky
   Takzvané zlo, 1992; Die Rückseite des Spiegels, 1973; Der Abbau des Menschlichen, 1983, česky
   Odumírání lidskosti, 1997. (Jaroslav Malina)

   Lot, syn Háranův, synovec Abrahamův, s nímž odešel z Uru a po putování se usadil v krajině
   jordánské u Sodomy. Jako jediný spravedlivý ve městě hříšníků byl při zničení Sodomy ušetřen.
   Z Lotova incestu s dcerami, které v zájmu zachování rodu otce opily a spaly s ním, pocházejí
   Moábci (Moáb, "z otce zplozený") a Amónovci (Ben-amí, "syn příbuzného"). (Jaroslav Malina)

   lotos, heraldická rostlina Horního Egypta, která zároveň symbolizovala znovuzrození.
   (Břetislav Vachala)

   lubrikace, proces, při kterém se v pochvě jako doprovod pohlavního vzrušení tvoří kluzká
   tekutina (lubrikační tekutina), která usnadňuje pohlavní spojení. (Jaroslav Zvěřina)

   Lumley Henry de (1934), francouzský archeolog v Národním přírodovědeckém muzeu v Paříži a
   ředitel Ústavu paleontologie člověka. Prozkoumal řadu archeologických nalezišť souvisejících s
   otázkami vzniku člověka a s nejstaršími obdobími jeho vývoje. Světový význam mají jeho výzkumy
   zejména těchto francouzských lokalit: Arago u Tautavelu (bohaté nálezy kamenných nástrojů a
   lidských kosterních pozůstatků, z nichž nejstarší patří do doby před více než 450 000 lety),
   Terra Amata (stáří zhruba 400 000 let) a Lazaret (stáří asi 150 000 let) na území dnešního
   města Nice, odkud pocházejí doklady počátků stavby obydlí. Je editorem monumentální knihy La
   préhistoire française (Francouzská prehistorie, 1976). (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   lungšanská kultura, pozdně neolitická kultura nazvaná podle eponymní lokality Lung-šan v
   provincii Šan-tung; navázala na *tawenkchouskou kulturu a rozvíjela se v letech 2600 až 2000
   př. n. l. v severovýchodní, střední a jižní Číně. V jejím rámci vykrystalizovaly
   socioekonomické a politické systémy, z nichž vyrostly první státní útvary na území Číny;
   tvůrci kultury snad pocházeli z kmenů známých pod názvem *Sia. (Jaroslav Malina)

   Lun-jü, viz Čtyři posvátné knihy.

   Lun-jü (Hovory), staročínský spis obsahující základy *Konfuciova učení*. (Jaroslav Malina)

   Luo-jang, v Che-nanu, hlavní město dynastie *Východních Čou, *Východních (Pozdějších) Chan a
   jiných dynastií. (Jaroslav Malina)

   lupus vulgaris, forma kožní a slizniční tuberkulózy. (Ladislava Horáčková)

   luxace kloubu, vymknutí. Druh kloubního poranění, při kterém se přilehlé kloubní plošky
   posunou tak, že se navzájem nedotýkají. (Ladislava Horáčková)

   Lyell Sir Charles (14. 11. 1797--22. 2. 1875), skotský přírodovědec a geolog. Jako jeden
   z nejvýznamnějších tvůrců základů moderní geologie využil zejména teorii aktualismu: v
   minulosti probíhaly geologické procesy zhruba podobné těm, které se dějí dnes. Jeho koncepce
   inspirovaly a ovlivnily Charlese *Darwina. Z díla: Principles of Geology; Elements of Geology.
   (Jaroslav Malina)

   lymfa, míza. (Ladislava Horáčková)

   lymfocyt, druh bílé krvinky, který se významně podílí na imunitě organismu. (Ladislava
   Horáčková)

   lymfogenní, vznikající z lymfy (mízy), šířící se lymfatickými cestami. (Ladislava Horáčková)

   lymfogranulomatóza,  viz Hodgkinův lymfom, Hodgkinova nemoc. (Ladislava Horáčková)

   lymfom, zhoubné onemocnění mízních uzlin (eventuálně jiných orgánů, obsahujících mízní tkáň)
   vycházející z lymfocytů. (Ladislava Horáčková)

   lymfosarkom, jiné označení pro maligní lymfom. (Ladislava Horáčková)

   lyngby, pozdně paleolitická kultura v severní části Evropy (viz okruh industrií s hroty
   s řapem).

   lýza, rozklad, rozpouštění. (Ladislava Horáčková)

   maat, staroegyptský princip pravdy, práva, spravedlnosti, zaručující světový řád a zároveň
   ideál mravního řádu; ve starém Egyptě byl všeobecně přijímaný. Vznikl v okamžiku stvoření
   světa a měl nejvyšší boží posvěcení. Jeho personifikací byla bohyně *Maat. Princip maat se
   poprvé zmiňuje v *životopisech Staré říše. (Břetislav Vachala)

   Maat, egyptská bohyně pravdy, práva a spravedlnosti; dcera boha *Rea. Zosobňovala princip
   *maat, který řídil řád vesmíru, světa a lidského bytí. Byla zpodobňována jako žena s pštrosím
   pérem na hlavě. Účastnila se posledního soudu. (Břetislav Vachala)

   maceva, židovský náhrobní kámen. (Josef Unger)

   MacKinnon John, britský zoolog a ekolog. Publikoval již v průběhu sedmdesátých let první
   seriózní vědecké práce o ekologii a chování divoce žijících orangutanů na ostrově Borneo. Je
   autorem rozsáhlých článků v časopisech Oryx a Animal Behaviour, kde je vůbec poprvé popisováno
   sexuální chování orangutanů. MacKinnon zde také upozornil na velmi rozmanité sexuální aktivity
   adolescentních samců a dospělých samic a popsal existenci několika desítek různých poloh při
   kopulaci ve stromech, které u nich pozoroval v průběhu svých výzkumů na Borneu. Jeho pionýrské
   studie zůstaly poněkud neprávem ve stínu pozdějších prací Biruté *Galdikasové.

   madrasa (medresa), teologické islámské učiliště. (Jaroslav Malina)

   maduromykóza, mycetom nebo madurská noha (popřípadě i aktinomycetom, eumycetom). Označení pro
   chronický granulomatózní hnisavý zánět postihující především nohu nebo ruku, vzácně i jiné
   oblasti těla, zejména místa vystavená traumatizaci. (Ladislava Horáčková)

   Maecenas, Gaius Cilnius M. (74/64 př. n. l.--8 př. n. l.), římský aristokrat etruského původu
   (z královského rodu v Arretiu, odkud se při vzpouře kolem roku 300 př. n. l. jeho rod
   přestěhoval do Říma); současník a přítel *Augusta. Byl bohatý a vzdělaný a proslul jako
   ochránce umělců a básníků (například Horatia, Propertia a Vergilia), jimž poskytl hmotné
   prostředky, aby se mohli věnovat své tvorbě. Jeho snahou bylo zapojit umělce do podpory
   Augustovy politiky. (Marie Pardyová)

   magdalénien (podle převisu La Madeleine, commune Tursac, Dordogne, Francie); tato
   mladopaleolitická kultura se táhne ze severní části Pyrenejského poloostrova přes Francii do
   Německa, takže Morava spolu s Dolním Rakouskem a Polskem tvoří východní hranici jejího
   rozšíření. Ve Francii je nejstarší magdalénien datován již před 18 000 až 17 000 let, přičemž
   následný vývoj Henri Breuil rozčlenil do fází I--VI. Prvá je charakterizována parohovými hroty
   s jednostranně seříznutou bází, drobně a strmě retušovanými úštěpy (francouzsky raclettes,
   česky oškrabovače). Od fáze IV přistupují k parohovým hrotům i harpuny, provrtané terčíky
   (francouzsky rondelles) a obrysové řezby zvířecích hlaviček (francouzsky contours découpées),
   které se tvarově rozvíjejí ve fázi V, spolu s parohovými hroty s oboustranně seříznutou bází.
   Ve střední Evropě poskytla nejstarší data pro magdalénien s bohatou kostěnou industrií jeskyně
   Maszycka v Polsku (před 15 000 lety), většina moravských a českých dat spadá do období mezi 12
   400 až 13 000 lety, které odpovídá teplejší oscilaci bölling, jednotlivá, spíše problematická
   data pak i následné oscilaci alleröd (11 500 let). Typologicky se stabilizovala poměrně
   vyvážená struktura čtyř hlavních skupin: škrabadla, rydla, vrtáky (včetně typických zobců) a
   čepele s otupeným bokem. Škrabadla jsou převážně čepelová, rydla klínová a hranová. Nástroje s
   otupeným bokem zahrnují jednoduché čepele, vzácněji i hroty s otupeným bokem; oproti
   gravettienu jsou méně zastoupeny mikrolity. Nápadný je výskyt obdélníkových čepelí na
   některých lokalitách. V kostěné industrii nastupují parohové hroty se seříznutou bází a
   krevními rýhami, nástavce hrotů a ojediněle (Pekárna) i harpuny. Velmi časté jsou jehly
   (Pekárna, Býčí skála, Žitného jeskyně, Kůlna, Verunčina jeskyně), vzácněji se u nás objevují
   náčelnické hole a jejich zlomky (Pekárna, Kůlna, Křížova jeskyně, Výpustek). (Jiří A. Svoboda)

   Maghrib, v arabštině "západ", tímto termínem jsou míněny obvykle západní arabské země severní
   Afriky (Maroko -- Al-mamlakat al-maghribíja, "Západní království"). (Jaroslav Malina)

   magický realismus, proud a typ moderní prózy, který je založen na magickém a mytologickém
   přístupu ke skutečnosti, ovlivněném kulturními tradicemi, zejména lidovou slovesností. Termínu
   poprvé použil německý výtvarný kritik Franz Roh v publikaci Postexpresionismus: Magický
   realismus (1925) pro výtvarné projevy, jež světelnými efekty obrazům dodávaly iracionální
   přísvit a vytvářely zvláštní zázračné vize. Původně byl tento pojem synonymem pro protiproud
   *expresionismu Nová věcnost (Neue Sachlichkeit), který se snažil novým, střízlivě věcným
   způsobem postihnout krásu, a ve Francii pro *surrealismus. V pozdější době se označení
   rozšířilo a obsahuje také další směry moderního malířství, které se při realistickém způsobu
   malby uchylovaly k hádankovité a tajuplné obrazové řeči (italská metafyzická malba). Termín
   magický realismus se přenesl i do Španělska a od poloviny padesátých let se ho používá pro
   díla španělské literatury vznikající na území Ameriky a zachycující "zázračné reálno". Tuto
   literaturu reprezentuje guatemalský spisovatel Miguel Ángel Asturias (1899--1974), nositel
   Nobelovy ceny (1967). Považoval se za potomka Mayů, zajímal se o indiánské dějiny a v díle
   Guatemalské báje (1930), které měly neobyčejný ohlas, umocnil staré mýty magickými a
   poetickými zvláštnostmi surrealismu. Estetiku "zázračného reálna" uplatnil v prózách
   Království z tohoto světa (1949), Ztracené kroky (1953) a Barokní koncert (1974) Kubánec Alejo
   Carpentier (1904--1980). Nejvýznamnějším magickým realistou je světoznámý kolumbijský
   spisovatel Gabriel García Márquez (narozen 1928). V roce 1982 mu byla udělena Nobelova cena
   "za jeho romány a novely, v nichž rysy fantastické a rysy realistické vytvářejí mnohoznačnou
   jednotu básnického světa, který zrcadlí život a konflikty kontinentu". Tohoto uznání se
   dostalo dílům Sto roků samoty (1967), Podzim patriarchy (1975), Kronika ohlášené smrti (1981);
   další Márquezův román Láska v čase cholery vyšel v roce 1985. K magickému realismu se hlásí i
   autoři ze zemí či oblastí, kde je bájesloví lidové slovesnosti dodnes živé: gruzínský básník
   a prozaik Othar Čiladze (narozen 1933), kirgizský prozaik Čingiz Ajtmatov (narozen 1928),
   lužickosrbský prozaik Jurij Brězan (narozen 1916). Za magický realismus v širokém slova smyslu
   jsou některými teoretiky pokládána všechna umělecká díla, kde se střetá sen a skutečnost, smrt
   a život, takže jeho projevy lze pak shledat například i v prozaických dílech Thomase Manna
   (1875--1955) Kouzelný vrch (1924) a Doktor Faustus (1947), ruského spisovatele Michaila
   Bulgakova (1891--1940) Mistr a Markétka (1908--1940), italského spisovatele Itala Calvina
   (1923--1985) Rozpůlený vikomt (1952), Baron na stromě (1962), německého prozaika Güntera Grasse
   (narozen 1929) Plechový bubínek (1959) nebo i v Krakatitu (1924) Karla Čapka (1890--1938).
   (Jaroslav Malina)

   magie, ...

   magnetická rezonance, vyšetřovací metoda, která umožňuje zobrazení anatomických struktur
   v těle působením silného magnetického pole a radiových vln na zkoumanou oblast. (Ladislava
   Horáčková)

   Mahábhárata ("Velké vyprávění o Bharatovcích"), sanskrtský epos, jehož jádro tvoří hrdinský
   zpěv o bratrovražedné válce dvou spřízněných větví královského rodu, odvozujících svůj původ
   od mytického vládce Bharaty. K tomuto původnímu výtvoru staroindické bardské poezie asi z 5.
   století př. n. l. pozdější redakce připojily řadu vedlejších epizod, nejrůznějších mýtů,
   legendárních příběhů, lidových zkazek a filozofických rozprav, včetně proslavené
   *Bhagavadgíty, takže v současné podobě dílo čítající bezmála 100 000 dvojverší představuje
   jednu z největších epických básní světa. (Jan Filipský)

   mahájána, viz hínajána.

   mahr, dar, který dává arabský ženich před svatbou nevěstě nebo jejím rodičům. (Jaroslav
   Malina)

   machiavelliánská inteligence, vysoce vyspělá inteligence *primátů, dosahující téměř lidské
   úrovně, která umožňuje dlouhodobé sociální manipulace a výrobu složitějších nástrojů.
   Machiavelliánská inteligence není schopna ještě reflektovat přesnou strukturu času, tedy
   dlouhodobou minulost, přítomnost a dlouhodobou budoucnost. Tuto formu inteligence vykazují
   pouze velcí lidoopi, zejména šimpanzi a orangutani. (Václav Vančata)

   mainády, od řeckého mainomai, "šílím", viz bakchantky.

   Makowsky Alexander (17. 12. 1833, Svitavy--30. 11. 1908, Brno), geolog, profesor na německé
   technice v Brně. Zabýval se výzkumem spraší a jejich fauny; proslavil se objevem
   mladopaleolitického hrobu muže (s unikátními milodary) na Francouzské ulici v Brně (1891).
   (Jaroslav Malina)

   makrocefalie; macrocephalia, stav, kdy má hlava nápadně velkou mozkovnu s mozkem přesahujícím
   váhu 1600 g. (Ladislava Horáčková)

   makrodontie, vzácný případ zvětšení velikosti zubu v důsledku srůstu zubů. (Ladislava
   Horáčková)

   makrofág, buňka, která je schopna pohlcování (fagocytózy) cizorodého materiálu včetně
   mikroorganismů. Plní i další významné úlohy v imunitě. (Ladislava Horáčková)

   makrozbytky rostlinné,  zachovalá semena rostlin, plody nebo jejich části, části
   sklerenchymatizovaných listů, jehličí, plevy obilnin, zbytky slámy, uhlíky, jež jsou předmětem
   studia *archeobotaniky. Vzorky zeminy s nízkým obsahem makrozbytků se odebírají v co
   největších objemech (50--100 l) a makrozkytky se z nich vyplavují flotační metodou a následně
   se separují přeléváním přes síta s různým průměrem otvorů; u suchých a písčitých uloženin se
   užívá i suché prosívání. U výplní objektů s vysokou koncentrací makrozbytků, jako jsou studně,
   fekální jímky, vlhké příkopy se odebírá menší množství vzorku (2--5 l) a používají se separační
   metody, založené na proplavování přes soustavu sít, která studovaný sediment roztřídí na
   rozměrové frakce, analyzované pak pod mikroskopem včetně anorganické složky. (Petr Bureš)

   makrozbytky živočišné, kousky kůže, rohovina, kosti a jejich zlomky, ... (Petr Bureš)

   mal-, latinská předpona označující "špatný, chorobný".

   Malá Pavla (7. 8. 1979, Ostrava), Mgr., antropoložka, absolventka magisterského studijního
   programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Diplomová práce: Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky
   (2004), vedoucí práce: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc. V současnosti je doktorskou
   studentkou na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá
   se teoreticky a zejména prakticky kresebnou a plastickou rekonstrukcí podoby člověka podle
   lebky v oblasti kulturní i forenzní antropologie. Kontakt: Mgr. Pavla Malá, Katedra
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno,
   e-mail: mala.mala@email.cz.

   malá pečeť, viz  siao-čuan.

   malabsorpce,  stav, při němž je narušeno vstřebávání potravy v trávicím traktu. Projevuje se
   průjmy a příznaky z nedostatku živin, vitaminů, vápníku, železa a podobně. (Ladislava
   Horáčková)

   malba, viz malířství.

   malformace, znetvoření, vrozená úchylka tvaru vzniklá za nitroděložního vývoje zárodku.
   (Ladislava Horáčková)

   maligní nádor, zhoubný nádor, který invazivně prorůstá do okolních tkání. Z nádoru se mohou
   uvolňovat buňky, které jsou lymfatickým či krevním systémem transportovány do různých orgánů,
   kde vytváří sekundární ložiska -- metastázy. (Ladislava Horáčková)

   Malina Jaroslav (11. 4. 1945, Dolní Bučice u Čáslavi), profesor PhDr., DrSc., socio-kulturní
   antropolog, archeolog a spisovatel, profesor antropologie a vedoucí Katedry antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně (od roku 1999). Vystudoval Filozofickou
   fakultu Masarykovy univerzity v Brně (1967), PhDr. (1968), docent pro obor antropologie (1993,
   Experimentální metody a jejich aplikace v antropologii a příbuzných disciplínách), DrSc.
   (1994), profesor antropologie (1995). Člen oborové rady Biologie, předseda oborové komise
   Antropologie, předseda komise pro státní závěrečné zkoušky v bakalářském, magisterském a
   doktorském studijním programu v oboru Antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy
   univerzity v Brně, předseda habilitačních a profesorských komisí v oboru Antropologie aj.
   Přednáší Úvod k antropologii, Antropologii starověku, Antropologii umění, Antropologii
   sexuality a další témata. Je členem našich a zahraničních grémií a institucí (Vědecká rada
   Národní galerie v Praze, Komise pro udílení Ceny města Brna, Společnost pro podporu
   univerzitních aktivit v Brně a Praze aj.). V roce 1993 spoluzaložil *Nadaci Universitas
   Masarykiana, stal se jejím předsedou, dále předsedou Výboru Ceny Karla Engliše a předsedou
   Výboru Ceny Nadace Universitas Masarykiana. Je zakladatelem a šéfredaktorem časopisu
   *Univerzitní noviny -- List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana, který
   vychází od roku 1994, zakladatelem a editorem šesti nadačních knižnic -- Beletrie, Heureka,
   Miscellanea, Osobnosti, Scientia, Scintilla, kde bylo dosud publikováno více než šedesát
   svazků. V odborné práci se zabývá tématy z oblasti experimentální, socio-kulturní a
   filozofické antropologie a archeologie, petroarcheologie a filozofie vědy. Kromě více než dvou
   set studií, článků a esejů v odborných časopisech publikoval u nás i v zahraničí na tři
   desítky knih: Metody experimentu v archeologii, 1980, Archaeology Yesterday and Today: The
   Development of Archaeology in the Sciences and Humanities, 1990 (se Zdeňkem Vašíčkem), Kámen a
   hlína jako ekofakt a artefakt ve vývoji životního prostředí, 1991, O tvořivosti ve vědě,
   politice a umění, I--III, 1993 (s kolektivem), První císař  1994 aj. V roce 1993 inicioval
   rozsáhlý vědecko-umělecký projekt pětisvazkové knihy a výstavy Kruh prstenu: Světové dějiny
   sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře,
   výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy (po
   preprintech čtyř svazků publikovaných v letech 1999--2003 začne dílo v definitivní podobě
   vycházet od roku 2005). V roce 2000 zahájil dlouholetý vědecko-pedagogický projekt Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, v jehož rámci pod jeho editorským vedením a za autorského přispění řady
   významných odborníků bylo dosud publikováno jedenadvacet svazků. Vydal také vědecko-naučné
   knihy obracející se k záhadám dávné minulosti a lidské tvořivosti: Vzpomínky na minulost aneb
   Experimenty odhalují tajemství pravěku, 1982, 1992, Zasáhli mimozemšťané a katastrofy do
   vývoje lidstva?, 1988, Obdivuhodný člověk: Úvahy o lidské tvořivosti, 1991, Dvacet
   nejvýznamnějších archeologických objevů dvacátého století, 1991, Jak vznikly největší
   monumenty dávnověku, 1994 (s Pavlem Pavlem), Adolf Born, 1995 (s kolektivem autorů), Olbram
   Zoubek, 1996 (s kolektivem autorů), Alois Mikulka, 2001, Vincenc Makovský, 2002 (s Jiřím
   Hlušičkou a Jiřím Šebkem), Vladimír Preclík, 2002 (s kolektivem autorů), První císař: Tvůrce
   Číny a osmého divu světa (2004), Čína z antropologické perspektivy, 2004 (s Josefem Kolmašem)
   aj. Zasahuje i za hranice vědecké a vědecko-naučné činnosti a projevuje se na poli beletrie:
   Amor: Počítačový systém k automatickému generování milostných scén, 1993, První pozemšťan,
   1995, Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem, 1996, Smrt profesora a jiné příběhy
   z univerzitního prostředí, 1997 aj. Jeho vědecké a vědecko-naučné knižní publikace vyšly u nás
   a v cizině v angličtině, bulharštině, francouzštině, italštině, němčině, rumunštině, ruštině a
   slovenštině (Academia, Cambridge University Press, Editura Artemis, Electa, Mysl, Obzor,
   Progress aj.) v celkovém nákladu více než půl milionu výtisků. Obdržel dvakrát Cenu rektora
   Masarykovy univerzity v Brně za vynikající tvůrčí čin (1995, 1997), Cenu města Brna (1997), 3.
   cenu a Čestné uznání na 18. knižním veletrhu Libri v Olomouci za knihy Vladimír Preclík a
   Vincenc Makovský (2003), je uváděn v našich a zahraničních "Kdo je kdo" aj. Kontakt: Prof.
   PhDr. Jaroslav Malina, DrSc., Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon, záznamník, fax: 549 49 1433, e-mail:
   jmalina@sci.muni.cz. (Jaroslav Malina)

   Malinowski Bronislaw Kasper (7. 4. 1884--16. 5. 1942), britský socio-kulturní antropolog
   polského původu; jeden z nejvýznamnějších tvůrců a stoupenců *funkcionalismu v antropologii.
   Provedl mimo jiné pionýrská studia v oblasti exotické sexuality na trobriandském materiálu
   (Melanésie). (Jaroslav Malina)

   malířství, malba, druh výtvarného umění; vyjadřuje se liniemi a barvou v ploše s možností
   opticky vytvářet objemové a prostorové tvary. Malířství se člení na základě několika kritérií:
   podle pojetí -- figurativní, nefigurativní, kabinetní, monumentální; podle námětu -- portrét,
   zátiší, krajinomalba, takzvaný žánr, malba historická, náboženská, mytologická aj.; podle
   druhů -- malířství nástěnné, knižní, deskové, sklomalba, sgrafito; podle techniky -- pastel,
   akvarel, kvaš, enkaustika, tempera, freska, malba al secco, malba emailem aj. Malířství
   vzniklo a rozvíjí se od mladšího paleolitu před zhruba 30 000 lety a průběžně se obohacuje o
   nové funkce, materiály, styly, techniky i náměty; viz paleolitické umění. (Jaroslav Malina)

   malokluze, odchylky skusu zubů. (Ladislava Horáčková)

   Malpighi Marcello (10. 3. 1628, Crevalcore -- 30. 11. 1694, Roma), ...(Petr Bureš)

   maltsko-bureťská kultura, skupina sibiřských lokalit mladého paleolitu datovaných mezi 28 000
   až 20 000 let B. P. Industrie je čepelová, avšak s přežívajícími moustéroidními prvky. Bohaté
   jsou umělecké řezby, zejména nápadně štíhlé figurky žen s vyjádřenými detaily obličeje a
   oděvu, dále osobní ozdoby, hroby. S tímto komplexem může souviset i mladopaleolitické
   pohřebiště v Horní jeskyni v Čou-kchou-tienu. Mezi 20 000 až 10 000 lety následuje na Sibiři a
   v severozápadní Číně složitý vývoj, doložený na celé řadě různorodých sídlišť s dobře
   dochovanými zbytky ohnišť a obydlí, a to i v mnohonásobných superpozicích (Usť Menza,
   Studenoje, Siao-ku-šan). (Jiří A. Svoboda)

   malý člověk, viz  siao-žen.

   Malý Jiří (6. 11. 1899, Mělník--7. 7. 1950, Praha), český antropolog a lékař, profesor
   antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Žák a pokračovatel v díle
   Jindřicha *Matiegky. Zabýval se historickou a forenzní antropologií, fyzickou antropologií
   dítěte, především zdravým tělesným vývojem mládeže. Jako habilitační práci zpracoval
   deformované lebky z Tíwanaka v Bolívii. V roce 1929 studoval v USA u Aleše *Hrdličky a podnikl
   s ním výzkumnou cestu člunem po Yukonu z Fort Yukon až k ústí do moře. Zkoumal též tělesné
   znaky a životní podmínky českých a slovenských emigrantů v USA. Po II. světové válce obnovoval
   se spolupracovníky *Antropologický ústav Univerzity Karlovy v Praze a *Hrdličkovo muzeum
   člověka. Z díla: Biologie a anthropologie dítěte; spoluautor protirasistického sborníku
   Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich zušlechťování (1934). (Miroslav Prokopec)

   Mama Cuna, matka služebnice boha Slunce u Inků. (Oldřich Kašpar)

   Mama Quilla, bohyně Měsíce u Inků, manželka boha Slunce. (Oldřich Kašpar)

   Manco Capac, mytický zakladatel incké dynastie, považovaný za syna Slunce a Luny. Spolu se
   svou sestrou a manželkou Mama Ocllo byl seslán na zemi, aby naučil lidi zemědělství a
   řemeslům. Údajně kolem roku 1200 založil *Cuzco. (Oldřich Kašpar)

   Man-čcheng, lokalita asi 150 kilometrů jihozápadně od Pekingu, naleziště skalního dvojhrobu
   chanského prince *Liou Šenga (155--113 př. n. l.) a jeho manželky *Tou Wan, uložených v rakvích
   antropomorfního tvaru, které byly zhotoveny z nefritových destiček. (Jaroslav Malina)

   mandala, kultovní objekt znázorňující prostorové, respektive plošné symbolické vyjádření
   buddhistických představ o uspořádání vesmíru a jeho zabydlení božskými bytostmi, které jej
   ovládají. (Josef Kolmaš)

   mandarinština, viz kuan-chua.

   Mandžukuo (Man-čou-kuo), vazalský stát na území Mandžuska v severovýchodní Číně v letech 1932
   až 1945, vytvořený po japonské agresi -- nejprve byl republikou, od roku 1934 císařstvím.
   Formálním představitelem byl *Aisin Gioro Pchu-i*, jenž byl v letech 1909 až 1911 jako
   Süan-tchung posledním císařem dynastie *Čching i *Podnebesí. (Jaroslav Malina)

   Mandžuové (Man-cu, 8,846 milionu), obyvatelé severovýchodní Číny, založili dynastii *Čching,
   poslední dynastii vládnoucí v *Zemi středu. (Jaroslav Malina)

   Mandžuský stát, viz  Mandžukuo.

   manicheismus, náboženské hnutí rozšířené mezi obyvateli Středomoří, Přední Asie aj., vytvořené
   perským myslitelem Máním (asi 216--276). Proti křesťanství vyznává vypjatý dualismus ducha a
   těla, princip zla a princip dobra. (Josef Kolmaš)

   mánové, u Římanů božstva vládnoucí v podsvětí a také duše zemřelých. (Josef Unger)

   manýrismus, slohové období mezi *renesancí a *barokem, vyznačující se artistním formalismem
   usilujícím o vyjádření složitých alegorických obsahů s příznačnou zálibou v eklektickém
   opakování slavných vzorů (Boloňská škola, Fontainebleuská škola, umění na dvoře Rudolfa II.) a
   vynikající v řadě případů rafinovaným ztvárněním erotických motivů. (Jaroslav Malina)

   manželská (konjugální) rodina, viz nukleární rodina.

   manželství

   Kulturně vysoce variabilní sociální instituce, představující komplex statusů, rolí, hodnot a
   norem rozvinutých kolem společenských potřeb. Obsah manželství není zdaleka univerzální, ale
   každá společnost je schopna rozlišit, zda je určitý svazek manželstvím či nikoliv. Jedná se
   tedy o kulturně akceptovaný typ svazku.

   Sexualita a manželství

   Ať už je manželství definováno jakkoliv, vždy se nějakým způsobem dotýká sexuality partnerů,
   jejich reprodukce, vzájemné ekonomické kooperace a enkulturace nových členů společnosti (obr.
   1). Každá z těchto aktivit by ale mohla být stejně tak dobře uskutečňována mimo rámec
   manželství. Pokusíme se ukázat, že každá společnost reguluje lidskou sexualitu -- před
   manželstvím i v manželství -- tak, aby dosáhla cílů nezbytných pro svou existenci. Pokud se
   tedy týká manželství a sexuality, jsou cílem těchto regulací otázky daleko závažnější než
   prosté sexuální uspokojení jednotlivců.

   Manželství a sexualitu téměř kauzálně vnímáme jako neproblematický výraz naší "přirozenosti",
   či alespoň jako něco, co spolu "přirozeně" souvisí. Někdy jdou naše běžné úvahy dokonce tak
   daleko, že nám jedno s druhým do určité míry splývá, nebo že přinejmenším jedno druhé
   vyvolává: v manželství se přece "přirozeně" realizuje lidská sexualita a sexualita člověka
   "přirozeně" vede k instituci manželství. Samozřejmě, že ani jedno ani druhé není pravda:
   nemusíme probádat ani příliš mnoho času v archivech, abychom zjistili, že chceme-li realizovat
   vlastní sexualitu, rozhodně nemusíme kvůli tomu vstupovat do manželství. Ostatně odborná
   terminologie pracující s termíny a koncepty jako premaritální či extramaritální sex tuto
   skutečnost plně reflektuje.

   Co tedy je vlastně manželství a jak se má k lidské sexualitě? Americký antropolog Robert F.
   Murphy vtipně a výstižně poznamenává, že "celá instituce manželství odporuje zdravému rozumu".
   Manželství je pro něj "vskutku pozoruhodná instituce (...), v níž obě strany utrpí drastickým
   omezením své nezávislosti", a "přestože se všeobecně považuje za přirozený stav, či
   přinejmenším za stav bohem přikázaný, je to ve skutečnosti jen jedna z mnoha vychytralých
   pastí, které nám připravila společnost" (Murphy 1998, s. 73). Cílem této pasti -- a to je
   podstatné -- je zajištění potřeb nutných pro existenci společnosti.

   Aby celá past vůbec mohla fungovat, bylo potřeba postavit přírodu na hlavu a enkulturací nás
   donutit, abychom si mysleli, že stojí na nohou. Tedy že vše je tak, jak má "přirozeně" být. A
   tak pevně věříme, že jsou to muži, kteří mají "přirozeně" vyšší sexuální kapacitu a jejichž
   sexuální nabídka převyšuje "přirozenou" poptávku ze strany žen. Pravdou je ale opak: na rozdíl
   od žen musí být muži psychofyziologicky vzrušeni, aby se u nich dostavila erekce a sexuální
   styk mohli vůbec vykonat. Ženy by si naopak, alespoň čistě hypoteticky, mohly dopřát daleko
   větší frekvenci pohlavního styku než muži: samotná fyziologická připravenost ke styku jim na
   rozdíl od mužů nikdy nečiní problémy. Mužům však často. Snad proto také byla mužům přenechána
   iniciativa v úvodních fázích sexuálních vztahů (Murphy 1998, s. 67).

   A tak kdyby sexuální kapacita žen, jejich větší pohlavní výkonnost nebyla omezena celou řadou
   společenských norem a pravidel, zřejmě by se ukázalo, že "(...) potenciální nabídka ženské
   sexuality mnohokráte převyšuje jakoukoli možnou poptávku ze strany mužů" (Murphy 1998, s. 75).
   Z "pasti" manželství by mohla pro muže odpadnout jedna velice důležitá složka -- právo na
   monopolizovanou sexuální aktivitu ženy --, kvůli které, spolu se složkami či výhodami dalšími,
   muž rád překonává ona drastická omezení své nezávislosti v podobě monopolního práva manželky
   na jeho pracovní sílu, čas, otcovské povinnosti atd., včetně jejího recipročního monopolního
   práva na sexualitu jeho (pochopitelně). Bez tohoto kulturního manévru by v nadbytku žen
   schopných pohlavního styku mohli muži začít být k sexu lhostejní, a tak by spíše ženy mohly
   bojovat o muže než naopak.

   Ostatně, takovéto situace v určitých specifických sociálních podmínkách vznikají. Podívejme se
   na dění v takzvaných "night klubech" (dříve méně eufemisticky -- nevěstincích) či v
   institucionalizované prostituci obecně: nijak neomezovaná sexuální potence (ne však nutně
   apetence) žen se zde, většinou z ekonomických důvodů, střetává s limitovanou sexuální (i
   ekonomickou) potencí (i apetencí) mužů. Tak relativně nízký počet prostitutek, které nabídkou
   ženské sexuální aktivity disponují, uspokojuje či je schopen uspokojit daleko širší počet
   případných zájemců ze strany konzumentů. Probíhá-li na tomto poli nějaká bitva, je to bitva o
   muže (a jejich ekonomické zdroje), nikoliv bitva o ženy. (Protože takováto sociální dynamika
   ohrožuje stabilitu společenské struktury, je také sociálně sankcionována -- od morálního
   odsudku až po soudní potrestání.)

   Bez existence instituce manželství by zrovna tak mohla odpadnout i možnost sexuálního vyžití
   pro většinu žen: veškerá možná mužská poptávka by mohla být snadno uspokojena velmi malým
   množstvím "producentů" nabídky. Protože se však uspokojivého sexuálního vyžití nedostává, jsou
   to muži, kteří se všemožně snaží ho získat -- samozřejmě i s využitím svých ekonomických
   zdrojů.

   Tezi o sociálním původu "přirozenosti" sexuální potence i apetence dokládá také etnografický
   materiál ze společností, v jejichž koncepci není mužská sexualita dominantní. Manželská
   sexuální aktivita v nich může být spíše obětí (ne-li trestem), kterou musí každý muž
   podstoupit jako solidární povinnost ke své společnosti.

   Novoguinejští Etorové například věří, že semeno je nutné k oživení plodu, jenž do ženy
   vstoupil jako duch mrtvého předka (Kelly 1976). Semeno je tedy život. Protože nic, ani život,
   není nekonečné či nevyčerpatelné, má i muž pouze limitované množství životodárného semene.
   Pohlavní styk počítající s možností početí proto doslova odčerpává jeho vlastní životní sílu.
   Pohlavní styk s manželkou je k početí dítěte -- tj. jeho "oživení" -- nutný, ale je to ze strany
   muže také nepříjemná oběť, která nakonec povede k jeho smrti. Proto je heterosexuální pohlavní
   styk do maximální míry omezován. Žena, která v tomto ohledu na svého muže příliš naléhá, může
   být pokládána za čarodějnici ohrožující manželovo zdraví a může být za svůj "nezkrotný chtíč"
   tvrdě potrestána. Proto, že manželský pohlavní styk je v etorské kultuře pokládán za
   nebezpečný pro zdraví a život, je tabuizován po více než 200 dní v roce. Proti pohlavnímu
   styku mají Etorové dokonce takové výhrady, že se nesmí uskutečňovat ani v domech, ani v
   zahradách, ale pouze v lese, kde je to zase ovšem riskantní, protože, jak Etorové říkají, zvuk
   a pach sexuální aktivity láká jedovaté hady. O tom, že je toto tabu dodržováno, svědčí
   nakupení porodů do určitých období v roce. Etorové se tedy snaží maximálně se vyhnout
   manželskému a heterosexuálnímu styku vůbec.

   Aby byla celá věc ještě komplikovanější, Etorové dále nevěří, že semeno je něco, s čím se muž
   rodí nebo co produkuje sám o sobě. Semeno se prý dá získat pouze od jiného muže. Je také nutné
   k tomu, aby chlapec v muže zdárně vyspěl. Proto musí být chlapci orálně inseminováni staršími
   muži. Homosexuální aktivity nejsou omezovány žádnými tabu a může k nim docházet kdekoliv,
   včetně domů a zahrad. Nejsou ovšem povoleny homosexuální styky mezi chlapci navzájem. Chlapec,
   který by dostával semeno od jiných chlapců, by totiž vysával jejich životní sílu a bránil jim
   ve zdravém vývoji -- a zdravé muže kmen potřebuje. Byl by nařčen z čarodějnictví stejně jako
   manželka, která by si vynucovala příliš častý sexuální styk. Zdravé muže kmen potřebuje mimo
   jiné proto, že když jsou chlapci v muže iniciováni, stává se jejich sociálním závazkem ke
   zbytku kmene vstup do manželství a zplození potomků. Je tedy jejich společenskou povinností
   obětovat se pro přežití a fyzickou reprodukci společnosti. Manželství a manželská sexualita
   není nijak individuálně gratifikující -- naopak, je nepříjemnou a smrtí končící smluvní
   povinností.

   Natalita Etorů je ale i přes tuto sociální povinnost velmi nízká. U jejich sousedů,
   příslušníků kmene Marind-anim, je situace ještě vyhrocenější (Baal 1966). Marind-animové
   dosahují díky preferenci nereprodukčních sexuálních praktik (vycházejících z obdobného názoru
   na sex, jako mají Etorové) tak nízké natality, že kvůli tomu, aby byli vůbec schopni
   reprodukovat svoji populaci, musí pořádat nájezdy na své sousedy a unášet jejich děti. Jak je
   vidět, sociální kontrakt zdaleka není tak efektivní jako "přirozenost" sexuální apetence.
   Kultura je ostatně vždy nejsilnější, když se převlékne za přírodu. Tak společnosti většinou
   vypracovaly mechanismus, díky kterému vůbec máme o sexuální aktivity (tak výrazný) "přirozený"
   zájem.

   Omezení ženské sexuální kapacity není jediná kulturní manipulace lidských potencialit.
   Komplementárně k omezení vysoké ženské sexuální kapacity dochází i k omezení mužské
   reprodukční kapacity. Ta je zase vyšší než reprodukční kapacita ženy: zatímco muž může během
   krátké doby oplodnit velké množství žen, žena musí vyživovat plod ve svém těle po dobu devíti
   měsíců -- a dítě samotné potřebuje péči dospělých po daleko delší dobu. Jedním ze způsobů, jak
   jeho přežití zajistit, je svést jeho rodiče k vzájemné spolupráci. Kulturní omezení vysoké
   sexuální kapacity žen, akcelerace sexuální apetence mužů a regulace sexuality do manželského
   rámce vedoucí zároveň k omezení vysoké mužské reprodukční kapacity ústí do vzájemné spolupráce
   při výchově potomstva (byť v různých kulturách v různé míře). Výměnou za vzájemnou spolupráci
   při obživě a výchově dětí se ženy vzdávají své vysoké sexuální a muži své vysoké reprodukční
   kapacity. Manželství se tak stává jedním ze základních modelů vyjádření reciprocity.

   Pokud se na tyto kulturní manipulace podíváme z hlediska pohlavní identity a pohlavních rolí,
   uvidíme, že muži jsou definováni jako výkonní, zatímco ženy jsou viděny jako nevýkonné -- a to
   nejen v oblasti sexuální, ale i ekonomické. I když jsou ženy schopny vycvičit se ve všech
   činnostech ke stejné, ne-li vyšší efektivitě než muži, a dokonce se má za to, že jejich
   organismus je v dlouhodobě zátěžových situacích výkonnější než mužský, většina společností,
   ne-li všechny, je socializují do rolí "slabšího pohlaví", které je podřízeno mužům -- a to opět
   jak v oblasti sexuální, tak i ekonomické. Čistě teoreticky si lze představit zcela soběstačné
   společenství žen, v němž muži hrají pouze podřadnou úlohu trubců. Ostatně podobný obraz hrůzy
   nám poskytují různé matriarchaizující mýty o Amazonkách a vládě žen. Svět se v nich rozpadá na
   dva zcela antagonistické, nepřátelské a navzájem se nepotřebující složky. (Musíme nicméně
   připustit, že určité osudové předurčení anatomie ve "slabosti" žen být může: na rozdíl od mužů
   se ony i budoucí pokolení -- žen i mužů -- stávají extrémně zranitelnými v období těhotenství a
   laktace. Přinejmenším v této době se samice musí uchylovat pod ochranu takto nehandicapovaných
   samců.)

   A tak v rámci jakéhosi "sociálního smíru", či přesněji kvůli fungování celého společenského
   systému a přežití jedinců v něm, impotentní internalizovali představu o své potenci a potentní
   o impotenci (ať už v sexuálních, ekonomických či jiných oblastech). Ostatně takovéto
   internalizace "přirozeně rozdělených" rolí se u nás odrážejí v přítomností dvou rozdílných
   motivů frustrací mužů a žen: zatímco muži v zemi přirozené hojnosti hystericky hledají
   (alespoň v určitém životním období) někoho, "s kým by se mohli vyspat", ženy se zoufale snaží
   nalézt někoho, "kdo by se o ně postaral", zatímco by to s jinou průpravou zvládly docela dobře
   samy. Je ovšem otázka, zda by vůbec vznikla společnost.

   Takovéto směřování k reciprocitě je posilováno tlakem celé řady sociálních norem, jako je
   například udělení plného sociálního statusu pouze legitimním potomkům vzešlým z manželské
   unie, zvýšení sociálního statusu v odpovídající fází biografie jedince (vzpomeňme neustálých
   otázek "Kdy se už oženíš?" a "Už jsi (konečně) vdaná?") či formální i neformální podpora
   rodičovství (například dětské přídavky) atp. Společnost se prostě všemožně snaží dosáhnout
   toho, aby se jedinci vzdali svých individuálních výhod ve prospěch sociálně podstatnějších
   výhod vzájemné kooperace v manželství.

   "Manželská past" se ve vztahu k sexualitě zároveň stává sebereprodukující: tím, že překonává
   uměle vytvořený nedostatek sexuálních partnerů vzájemnou monopolizací sexuálních aktivit
   manželů, eliminuje zároveň možný nadbytek sexuálních partnerů, protože vytváří a podporuje
   jejich nedostatek. Kultura neustále omezuje dostupnost toho, co je posléze užito jako odměna.
   Ve všech společnostech je sexualita kontrolována, regulována a sociálně využívána. Sex může
   být takto využit právě proto, že každá společnost dbá, aby byl a zůstal nadále vzácným (Murphy
   1998, s. 75). Manželství je jak řešením, tak příčinou nedostatku sexuálních partnerů.

   Jedinci se podřizují nejen kulturním pravidlům definujícím jejich sexuální chování, ale také
   celé řadě dalších pravidel vztahujících se k fungování společnosti. Ti, kdo tato pravidla
   respektují, jsou odměněni úspěchem v získání sexuálního či manželského partnera či partnerů.
   Nakonec je tedy manželství "součástí systému odměn, které dostaneme za práci, rozmnožování a
   výchovu dětí, což jsou všechno činnosti nezbytné pro přežití společnosti" (Murphy 1998, s.
   75), a také za naši akceptaci společenských norem a podřízení se jim, což je opět nezbytné pro
   reprodukci a chod společnosti jako celku.

   Formy manželství

   Viděli jsme, jak společnost reguluje lidskou sexualitu, aby ji mohla využít pro své fungování
   a svou reprodukci. V podstatě jsme hovořili o univerzální kulturní manipulaci lidskou
   sexualitou. Takový postup obecně zajišťuje přijetí sociálního uspořádání a sociálních norem,
   včetně instituce manželství, kooperaci manželských partnerů, jakož i reprodukci a výchovu
   potomstva v jeho rámci. Jestliže kultura úspěšně zreguluje lidskou sexualitu do sexuality
   manželské, mohou nám jednotlivé manželské formy ukázat, jaké další specifické sociální potřeby
   jsou jimi uspokojovány a jakých konkrétních sociálních cílů je jimi dosahováno.

   Každé uspořádání společnosti musí, alespoň v základní míře, zajišťovat fyzické přežití svých
   členů. Musí tedy sledovat takové univerzálně utilitární cíle, jako je reprodukce, obživa,
   přístřeší, strava, teplo atd. (obr. 2). Jak je lidská sexualita regulována do manželských
   forem, jimiž se těchto utilitárních cílů dosahuje, je velmi zřetelně vidět na příkladech
   manželského uspořádání známého od severoaljašských Eskymáků -- Inuitů (Burch 1975).

   V této kultuře se vyskytovala jak monogamní manželství, tak manželství polygynní i
   polyandrická. Všechny tyto formy byly rezidenční. Muž a žena spolu mohli žít a bydlet a byli
   si výlučnými sexuálními partnery. Takovýto svazek byl tedy monogamní. Muž ale také mohl žít a
   mít sexuální vztah se dvěma ženami najednou, v manželství polygynním. Tato forma byla sice
   řidší, ale přesto kulturně akceptovaná. První a druhá manželka byly od sebe vzájemně
   terminologicky odlišeny a samy vystupovaly jako "spolumanželky". Ještě řidším typem bylo
   polyandrické rezidenční manželství. Dva muži bydleli a sexuálně žili s jednou ženou a
   vystupovali jako "spolumanželé".

   Nicméně nejzajímavější formou regulace sexuálních aktivit, přesněji využití maritální
   sexuality k sociálním účelům, je institucionalizovaná manželská forma známá jako "výměna
   manželek" jinak řečeno nonrezidenční polygynní polyandrie. V tomto případě dva manželské páry
   založí nový vzájemný manželský vztah tím, že přistoupí k vzájemnému konsensuálnímu sexuálnímu
   styku s partnery z druhého manželského páru. Pohlavní akt se stává symbolickým výrazem
   vytvoření manželské unie těchto dvou párů a je všemi jako takový akceptován. Děti takto
   spojených párů byly pokládány za sourozence (a jejich děti za bratrance) spolu se všemi
   závazky, které z toho vyplývaly.

   Tyto zdánlivě pouze sexuální unie vytvářely mezi "spolumanželi" a "spolumanželkami" (stejně
   jako mezi jejich potomky) silné a emocionálně umocněné závazky přátelství, vzájemné pomoci a
   ochrany. To je také klíčem k porozumění manželství tohoto druhu. Takovéto vztahy se totiž
   zpravidla uzavíraly mezi dvojicemi žijícími ve vzájemně značně vzdálených lokalitách, kde
   "spolumanžel" obvykle neměl žádné blízké příbuzné. Inuitský příbuzenský systém totiž nevytváří
   široké společenské vazby a neumožňuje spoléhat na blízké příbuzné, kteří by byli rozšířeni po
   celém teritoriu. Spolumanželství tak vytvářela dlouhodobé kooperativní vazby mezi svými aktéry
   a jejich potomky sídlícími v rozdílných místech, což byla velmi užitečná záležitost ve vysoce
   mobilní lovecké společnosti, která postrádala širokou síť příbuzných, na něž bylo možno se
   spolehnout v případě pobytu (například lovu) v odlehlých oblastech. I když byl pohlavní akt
   jejich nejviditelnějším znakem, je jasné, že v tomto kontextu znamenal daleko více než jen
   sexuální uspokojení s novým partnerem: vytvářel strukturu práv a povinností, na nichž záviselo
   přežití zúčastněných.

   Zatímco eskymácká spolumanželství se snažila vytvářet širokou síť příbuzných, což bylo
   vzhledem k přírodnímu prostředí a nomádskému životnímu způsobu eskymácké společnosti
   prospěšné, v oblasti Tibetu se vyskytovaly zcela jiné problémy. Ty řešila společnost jiným
   způsobem regulace sexuálních aktivit, tedy i jinou formou manželství -- bratrskou polyandrií
   (Goldstein 1999). Její mechanismus je jednoduchý: dva, tři či více bratrů si vezme společně
   jednu manželku, která odchází do společné patrilokální rezidence (tj. do domácnosti otce a
   matky manželů) (obr. 3). Svatební ceremonie se podle jednotlivých oblastí liší: jako ženichové
   se jí mohou zúčastnit všichni bratři (simultánní forma), nebo tak může formálně učinit jeden z
   nich (sukcesivní forma). Preference simultánní či sukcesivní formy souvisí hlavně s věkem
   bratrů: velmi mladí bratři se obvykle ceremonie neúčastní a k manželství se většinou připojí
   někdy po patnáctém roce života. Autoritou v řízení domácnosti bývá nejstarší bratr, ale
   všichni bratři se dělí o práci a jsou sexuálními partnery téže ženy. Žena spí obvykle s
   nejstarším bratrem a tento pár je zodpovědný za umožnění sexuálního vyžití i ostatním bratrům.
   Kulturní ideál ukládá manželce povinnost chovat se ke všem bratrům stejně a poskytovat stejnou
   náklonnost a možnost pohlavního vyžití každému z nich, ale k sexuálnímu zvýhodňování, a tedy
   odchylce od tohoto ideálu, dochází, zvláště je-li mezi manželskými partnery velký věkový
   rozdíl. Starší žena může velmi mladého manžela pokládat za nevyzrálého a nechovat se k němu se
   stejnou náklonností, nebo ho naopak může shledávat až příliš atraktivním. Oproti tomu
   nejmladší bratr může, až vyroste, pokládat svoji manželku za příliš starou a dávat přednost
   mladším ženám. Začne-li se některý z bratrů z jakéhokoliv důvodu cítit v manželství
   nespokojený, může jednoduše opustit společnou domácnost a založit si vlastní. Děti z původního
   manželství, které pokládají všechny bratry za své otce, zůstávají v hlavní domácnosti společně
   s matkou a zbývajícími otci.

   U polyandrických Nyinbů z Tibetu si mohou bratři do manželství přibrat další ženu, pokud se
   ukáže, že jejich první žena je neplodná (Levine 1988). Všichni bratři mají vůči své druhé ženě
   stejná sexuální práva jako k první manželce a všichni budou považováni za otce jejích dětí.
   Druhá žena může být sestra první manželky, takže skupina bratrů pak žije se skupinou sester
   (lépe než o skupinovém manželství je hovořit v tomto případě o polygynní polyandrii).

   Zdá se, že důvody k takovémuto uspořádání manželského a sexuálního života spočívají v účinné
   adaptaci na podmínky okolního fyzického světa: v této oblasti existuje pouze velmi limitovaný
   fond horské zemědělské půdy a podmínky přežití jsou extrémně tvrdé. Je výhodnější mít jednu
   ženu a jednu malou skupinu potomků, která je také jedinou skupinou dědiců nedostatkových
   zdrojů obživy, než mít monogamní svobodu a plnou starost o všechny ženiny děti na jedné straně
   a zajišťovat jejich obživu pouze s přispěním jediného manžela na straně druhé. Právo ženy na
   "sexualitu" více než jednoho muže se tak začíná jevit spíš jako společná úspora zbytečných
   výdajů. Tento způsob sociálního uspořádání opět efektivně reguluje počet potomků, kteří by se
   ve větším počtu v horských oblastech nemohli uživit, a to tak, že relativně vysokou
   reprodukční kapacitu několika mužů podřizuje omezenější reprodukční kapacitě jedné ženy,
   přičemž využívá její vyšší kapacity sexuální.

   I když tedy v Tibetu spolu může sexuálně žít skupina mužů a skupina žen, stejně jako v případě
   inuitského spolumanželství, efekt manželské formy a potřeby jí zajišťované jsou zcela opačné:
   v tibetském případě vede sociální regulace sexuality k intenzifikaci příbuzenských vztahů a
   zúžení okruhu příbuzných, což v dané situaci vytváří snazší podmínky pro přežití, zatímco v
   inuitském případě vede zdánlivě totéž k proliferaci příbuzenských vztahů a rozšíření okruhu
   příbuzných, což opět v dané situaci zajišťuje přežití jednotlivců a potažmo společnosti.

   Vedle fraterální polyandrie se vyskytují rovněž formy manželství, v nichž do polyandrických
   vztahů nevstupují jen bratři, ale i muži, kteří nutně bratry být nemusí (Levine -- Sangree
   1980). Takováto forma se označuje jako asociovaná polyandrie a důkazy naznačují, že byla
   možnou variantou manželského uspořádání v některých oblastech Pacifiku a u některých
   indiánských kultur. Nejlépe je však popsána u Sinhálců na Šrí Lance. Mezi Sinhálci na Šrí
   Lance si mohou ženy brát dva, a někdy i více mužů. Na rozdíl od bratrské polyandrie, která
   může být od začátku svazkem několika bratrů s jednou ženou, začíná asociovaná polyandrie u
   Sinhálců vždy monogamně a druhý manžel je přiveden do svazku až dodatečně. Stejně jako u
   bratrské polyandrie je první manžel, co se týče autority, manželem hlavním. Všichni manželé
   jsou považováni za otce kteréhokoliv z dětí, jež žena porodila. Tento systém povoluje mnoho
   individuálních alternativ. Manželé se mohou například se svou ženou rozhodnout, že přiberou do
   manželského svazku další ženu -- zpravidla sestru první manželky. To znamená, že jejich
   domácnost se stane současně polygynní i polyandrická. Sinhálské manželské sexuální aktivity se
   tak mohou odehrávat v manželství monogamním, polyandrickém, respektive polygynně
   polyandrickém.

   Další známá forma polyandrie bývá někdy označována jako sekundární manželství; známe ji pouze
   ze severní Nigérie a severního Kamerunu. Při této manželské formě regulace sexuálních vztahů
   si žena bere postupně jednoho nebo více manželů, aniž by tím přestávala být provdána za své
   předešlé manžely (Levine -- Sangree 1980). Žena žije v daném okamžiku vždy pouze s jedním
   manželem, ale ponechává si právo vrátit se k svému prvnímu muži a mít s ním legitimní děti. Ve
   společnostech, které praktikují sekundární manželství, nejsou povoleny žádné rozvody a všechna
   uzavřená manželství jsou celoživotní. Z mnoha efektů, které tato forma regulace manželství
   může mít, se zdá být nejpodstatnější následující: síť příbuzných se neustále rozšiřuje a děti
   jsou vždy legitimní a nikdy nežijí v domácnosti, kde chybí mužský enkulturační vzor.

   Zatímco manželská varianta tibetské fraterální polyandrie s případným rozšířením o sororální
   polygynii vede k intenzifikaci vztahů mezi dvěma rody, je sekundární manželství, stejně jako
   inuitské spolumanželství, jejím protějškem v tom, že vede k vybudování spíše extenzivní sítě
   příbuzných a manželství a slouží spíše k propojení než ke koncentraci skupin.

   Polyandrie představuje způsob, kterým lze rozlišit sexualitu ženy od její reprodukční
   kapacity. Tento rozdíl chybí v monogamních nebo čistě polygynních systémech, jichž je
   polyandrie opakem. Tyto společnosti mají silný odpor k vnímání nezávislosti ženské sexuální
   kapacity a ženské kapacity reprodukční (jako nemravnou výjimku snad připouštějí prostituci).
   Nezávislost sexuálních a reprodukčních atributů mužů je však obvykle přijímána bez připomínek.
   V polyandrickém manželství může být sexualita ženy rozdělena mezi neomezený počet mužů, ne
   však už tak její schopnost rodit děti. U Nyinbů je plodivá kapacita ženy vskutku pečlivě
   kontrolována a omezována jedním manželem v jeden čas (Levine 1980). Žena má však svobodu ve
   svých mimomanželských sexuálních aktivitách tak dlouho, dokud není pravděpodobné, že je
   těhotná.

   Zrcadlovou formu polyandrie, polygynní manželství, máme naopak tendenci vnímat jako
   asymetrické právo jednoho muže na sexuální a reprodukční kapacitu více žen (obr. 4). Rozumí se
   jím simultánní svazek jednoho muže a dvou a více žen (toto uspořádání je ostatně kulturním
   ideálem v mnoha částech světa). Nicméně sexuální gratifikace je, stejně jako v každém
   manželství, pouze jeho manifestní funkcí. Latentně jím společnost dosahuje opět efektů pro
   svou existenci podstatnějších.

   Například společnost na Komorách je patrilineární, matrilokální a silně ovlivněná
   patriarchálním islámem (Ottenheimer 1994). Podle islámského práva může mít muž více žen, ale
   ke každé z nich se musí chovat se stejnou pozorností a žádnou z nich nesmí zvýhodňovat před
   ostatními. Protože se společnost řídí matrilokálním pravidlem postmaritální rezidence, zůstává
   po sňatku žena v domě své matky a muž ji pravidelně navštěvuje v jejím starém domově vedeném
   její matkou či matkou její matky, obklopen cizími afinními příbuznými. Výtky, že se jiným svým
   ženám žijícím v jiných matrilokálních domácnostech věnuje více, jsou údajně na denním pořádku.
   Pod vlivem francouzské koloniální správy stále více mužů začínalo preferovat monogamní vztahy
   (jedna tchyně a jedna skupina matrilineárních příbuzných afinně s ním spřízněných v jedné
   domácnosti) před vztahy polygynními (několik tchyní a několik skupin matrilineárních
   příbuzných afinně s ním spřízněných v několika domácnostech). Proti těmto novotám zdánlivě
   napravujícím nerovnoprávné postavení žen ale překvapivě protestovaly hlavně ženy.

   Z islámské tradice totiž vyplývá, že více žen si může dovolit pouze muž, který je schopen je
   všechny zabezpečit, a ten pak má sociálně sankcionovanou povinnost svou rodinu (či v tomto
   případě matrilokální rodiny) živit a ekonomicky zajišťovat. V případě polygynního manželství
   tedy svůj majetek přerozděluje do několika domácností, a neakumuluje jej jen v jedné. Jestliže
   ženy přestanou mít možnost vstupovat do polygynních svazků, nezbude jim než se provdávat
   monogamně za muže sice ještě neženaté, ale také třeba nebohaté. Vzájemná monopolizace
   sexuality by sice byla vyvážená, ale v manželství, jak už bylo řečeno, se realizují také
   lidské sexuální aktivity, nicméně realizace sexuality není jeho jedinou, a už vůbec ne jeho
   hlavní funkcí. Na Komorách se polygynním manželstvím reguluje transfer bohatství a majetku:
   přerozdělení majetku ve společnosti je upřednostňováno před jeho kumulací. Polygynie se může
   začít jevit ani ne tak jako právo muže na sex s více ženami, ale jako právo ženy provdat se za
   úspěšného a bohatého, byť již jednou, dvakrát či vícekrát ženatého muže a právo na využívání
   jeho ekonomických zdrojů. Lidská sexualita je manželstvím manipulována tak, aby zamezovala
   rozevírání sociálních nůžek.

   Integrovanost kulturních vzorců

   Doposud jsme věnovali pozornost vždy jednomu sociálnímu aspektu, jehož je manželskou regulací
   dosahováno. Kultura je ale integrovaný celek -- každá její část je provázána s mnoha dalšími.
   Takováto vzájemná provázanost efektů manželských regulací na fungování společnosti je zřejmá z
   regulací maritální sexuality v manželském uspořádání Najarů z indického státu Kerala (Gough
   1961).

   Najarové byli v 19. století kastou vlastníků půdy, kteří se tradičně nechávali najímat vladaři
   několika sousedních království jako vojáci. Muži tedy často pobývali delší dobu mimo domov.
   Půdu vlastnila a základní jednotkou najarské společnosti byla matrilineární příbuzenská
   skupina zvaná taravad, která sdílela společnou domácnost a kterou řídil její nejstarší mužský
   člen (bratr některé z žen). V duchu principů matrilineární descendence děti patřily k
   mateřskému taravadu, bez ohledu na to, kdo byl jejich otec. Tyto děti také půdu dědily od
   svých matrilineárních příbuzných.

   Přibližně každých deset let prošly dívky z taravadu rituálem, zvaným "vázání tali", při němž
   každé z nich uvázal muž, člen některého z partnerských taravadů, kolem krku zlatou ozdobu
   zvanou tali. Tento obřad byl považován za uzavření "manželství" a v podstatě symbolicky
   vyznačoval přechod dívky do stavu dospělosti. Dvojice spolu strávila tři dny a noci, a pokud
   se věk dívky blížil pubertě, mohlo dojít k pohlavnímu styku. Tento "manžel" neměl ke své
   "manželce" žádné další povinnosti, a dokonce se už nikdy v životě nemuseli vidět. Ona a její
   děti nesly pouze odpovědnost za uspořádání určitých pohřebních obřadů v případě jeho úmrtí.

   Po absolvování rituálu "vázání tali" směla žena vstupovat do svazků zvaných sambandham s
   jinými muži ze své nebo vyšší kasty. Kdyby však byla přistižena při sexuálním styku s kýmkoliv
   ze svého taravadu, byli by oba odsouzeni k smrti, neboť takovýto vztah byl pokládán za
   incestní.

   První sambandham začínal jednoduchým obřadem, stejně jako každý další vztah vedený úmyslem
   udržovat trvalé, dlouhodobější sexuální kontakty. Ostatní krátkodobé vztahy nevyžadovaly žádný
   obřad. Manželé nevedli společnou domácnost, najarská žena dále žila ve svém taravadu, kde její
   bratři finančně zajišťovali výchovu jejích dětí. Manželé mohli na návštěvách u své ženy trávit
   večery a pokaždé jí přinést malý dárek. Tito manželští či sexuální partneři byli limitováni
   pouze dvěma podmínkami: nemohli být bratry (na rozdíl od tibetských Nyinbů) a muž nemohl mít
   sexuální vztah se dvěma ženami ze stejné domácnosti.

   Ženině taravadu prospíval její sambandham v několika směrech: její děti se staly členy jejího
   taravadu a tvořily tak další generaci rodiny; ona mohla zároveň využívat služeb každého ze
   svých manželů, kteří vykonávali různá zaměstnání. To bylo výhodné, zvláště když si znovu
   uvědomíme, že Najarové patřili tradičně ke kastě válečníků, takže najarští muži bývali
   dlouhodobě mimo domov.

   V případě ženina těhotenství měli její partneři jedinou povinnost: jeden nebo více z nich
   muselo rituálně uznat možnost, že jsou otci dítěte. Děti narozené najarské ženě byly tedy
   legitimní, pouze pokud jeden z nich otcovství uznal a připustil, že s ní měl pohlavní styk v
   době předpokládaného početí dítěte. Otcovství bylo vyjádřeno obřadním zaplacením drobného
   poplatku ženě, která dítěti pomáhala na svět. Další ekonomickou nebo sociální odpovědnost za
   výchovu dítěte otec nenesl. Jestliže žádný z manželů otcovství neuznal, bylo to považováno za
   důkaz, že žena počala dítě s mužem z nižší kasty nebo s muslimem či křesťanem, což byl opět
   přestupek trestaný smrtí nebo vyhoštěním matky i dítěte.

   V tomto momentu je nutné zastavit se u jedné velmi podstatné charakteristiky lidské existence.
   Doposud jsme hovořili o více či méně utilitárních potřebách společnosti vyplývajících z
   univerzality lidí žijících v určitém prostředí: přežití v tvrdých podmínkách, reprodukce
   nových generací komunity, zajištění obživy ... Řekli jsme, že každá kultura musí alespoň v
   minimální míře zajistit fyzické přežití a reprodukci svých členů. Z tohoto hlediska jsou tyto
   potřeby i univerzální. Proč by ale mělo být podstatné, je-li otcem dítěte příslušník nižší
   kasty či křesťan, když jsou otcové pro chod společnosti tak nedůležití? Či proč by vůbec měl
   proběhnout rituál "tali", když pak stejně může žena spát v podstatě s kýmkoliv?

   Univerzálně utilitární potřeby a cíle nejsou tím jediným, čím se lidé řídí: nežijí pouze v
   univerzálním "fyzickém" světě, nežijí, na rozdíl od zvířat, pouze ve světě reakcí na přímé
   fyzikální podněty. Lidé navíc konstruují své světy jako smysluplné tím, že věcem a jevům v
   nich připisují arbitrární významy, které spolu sdílejí a jimiž se posléze řídí (Barrett 1991).
   Na rozdíl od kokrhajícího kohouta například nevstáváme v přímé reakci na první paprsky slunce,
   nýbrž na zazvonění budíku třeba v šest ráno, a to bez ohledu na to, zda je temná prosincová
   noční tma či červnový denní jas. Šest hodin je prostě onen symbolický význam, který jsme
   udělili určitému relativnímu okamžiku času a podle kterého řídíme své chování, takže odcházíme
   například do práce, ať je světlo či tma. Dokonce, jak je známo z naší zkušenosti s letním
   časem, může být "šest hodin" ze dne na den o hodinu později. A časový okamžik označený jako
   "šest hodin" dostává jiný význam -- a my se v něm jinak chováme -- když je rozvinut dalším
   uděleným významem, jako například "šest hodin v neděli ráno", na rozdíl od "šest hodin v
   pondělí ráno". Přestože se z fyzikálního hlediska jedná v podstatě o stejný časový okamžik, v
   prvém případě (většinou) tvrdě spíme, ve druhém (většinou) spěcháme realizovat subsistenční
   aktivity. Jak se vyjádřil jeden antropolog, člověk je zvíře trvale zavěšené do pavučiny
   významů, kterou si sám utkal (Geertz 2000).

   Obdobně není z čistě fyzického hlediska rozdílu mezi pohlavním stykem s křesťanem či
   hinduistou. Z hlediska symbolického ale (alespoň pro Najary) je to otázka primární
   důležitosti. Kdyby totiž společnost neregulovala sexualitu v této oblasti, mohl by se
   rozpadnout celý kastovní systém, celá společenská struktura umožňující fungování společnosti
   by se mohla zhroutit. Sexuální regulace v najarském manželství tak zajišťují nejen reprodukci
   a přístup k širším ekonomickým zdrojům, ale přispívají i k udržování a stabilitě celého
   společenského systému.

   Proto ne všechny regulace manželské sexuality manifestující se v manželských formách spějí
   pouze k dosažení a zajištění čistě univerzálně utilitárních cílů, jakými jsou fyzické přežití,
   reprodukce atd. I těchto cílů musí být dosaženo za splnění ještě dalších, sociálně stejně
   důležitých, ne-li důležitějších kulturně symbolických podmínek. Nestačí pouze potomky plodit,
   rodit a živit, ale je nutno je plodit, rodit a živit v souladu s dalšími pravidly, jimiž se
   společnost řídí a jejichž dodržování uchovává stabilitu sociální struktury a tím i fungování a
   existenci společnosti.

   Největší úsilí vynakládají lidé na to, aby světu udělili smysluplný řád a aby tento řád svým
   chováním udržovali. Kdyby tak nečinili, svět by se rozpadl do chaosu, ve kterém by nebylo
   možno chování ostatních rozumět a bezpečně je předpovídat. Součástí tohoto řádu světa a
   nejširších představ o podstatě a fungování univerza je i názor na původ a vznik člověka včetně
   představ o řádnosti reprodukce. Jedná se tedy o součást integrovaného systému zajišťujícího
   fungování a reprodukci společenských struktur a o jejich vnitřně logický výklad. Z úhlu
   pohledu manželství a sexuality můžeme tento aspekt chápat jako problematiku doktríny o početí
   či konceptualizace lidské reprodukce, která se samozřejmě manifestuje jak v manželských
   formách, tak v sexuálním chování. Každá takováto konceptualizace početí je integrální se
   specifickým společenským uspořádáním a vede pochopitelně k odlišným postojům k premaritálnímu,
   extramaritálnímu a maritálnímu sexuálnímu chování. Vztah mezi symbolickými významy udělenými
   světu a konkrétním chováním z nich vyvozovaným nejlépe osvětlí příklad manželského uspořádání
   a sexuálního chování z Trobriandových ostrovů (Malinowski 1929).

   Podle Trobrianďanů je dítě počato tak, že do ženy vstoupí duch zemřelého klanového předka,
   jenž je přivát větrem ze "země duší". Otec tak fyzicky svým dětem ničím nepřispívá: dítě je ze
   stoprocentně stejné substance jako jeho matka, její bratři a ostatní matrilineární příbuzní.
   Jediným otcovým přispěním je případné "pootevření brány" pro vstup ducha do lůna ženy. Nicméně
   dítě se přece jen svému otci podobá: to je způsobeno tím, že otec ho formuje svou laskavou
   péčí, stejně jako jeho fyzickou podobu utvářejí další příbuzní z otcovy strany, kteří dítě
   zdobí ornamenty v průběhu důležitých životních rituálů.

   Sex tedy má, alespoň pro Trobrianďany, pramálo co dělat s početím. Takovéto uvažování není až
   tak nelogické a neempirické, uvědomíme-li si, že mnohokrát přistoupíme k sexuálnímu styku, a
   žena přesto neotěhotní. Samotný pohlavní styk tedy nemůže hrát exkluzivně determinující roli.
   Pro nás ji hraje ovulace, životnost spermií, životospráva, pitný režim, psychické rozpoložení,
   životní prostředí a obsah stopových prvků v ovzduší a spousta jiných, pro obyčejného
   smrtelníka velmi mystických faktorů. Pro Trobrianďany zase hraje determinující roli dobrý
   vítr.

   O výše zmíněný koncept lidské biologické reprodukce na Trobriandových ostrovech je opřen pro
   Evropany nepochopitelný postoj k sexuálním aktivitám a jejich důsledkům: muž, jehož žena počne
   během jeho dlouhodobé nepřítomnosti -- například během jeho účasti na obchodní výměně kula --,
   dítě klidně akceptuje, aniž by svoji ženu "podezíral" z nevěry a zvažoval možný "nemanželský"
   původ dítěte. Naopak, bylo to pro něj důkazem, že sexuální styk skutečně nemá co dělat s
   početím: jeden domorodec z malého ostrůvku Kitava, když po návratu ze svých cest po dvouleté
   nepřítomnosti našel doma několikaměsíční dítě, nemohl (podle Malinowského svědectví) za nic na
   světě pochopit posměšky jakéhosi evropského koloniálního úředníka znevažujícího počestnost
   jeho ženy (Malinowski 1929). Protože pohlavní styk není rozhodující pro určení otcovství --
   dítě je vždy inkarnací matrilineárního klanového předka a je "složeno" ze stejné substance
   jako jeho matrilineární příbuzní (my bychom snad řekli genů či masa a krve) a nedědí žádnou
   substanci po otci --, nemůže také být nikdy "cizí" (to je vlastně v určitém smyslu vždy) a
   "nemanželské" a jeho otcem nemůže být nikdy nikdo jiný než oficiální manžel matky.
   Trobrianďané postrádají koncept (biologického) genitora, protože by byl v jejich kultuře
   nefunkční, a jediným užívaným a užitečným konceptem je koncept (sociálního) patera.

   Je pochopitelné, že v takto konstruovaném světě má pramalý smysl blokovat premaritální
   sexuální aktivity či aktivity extramaritální: sexualita a reprodukce jsou v něm od sebe zcela
   odděleny. Reprodukce však není jediným aspektem sexuálních aktivit -- i v těchto kulturách se
   více méně předpokládá monopolní právo na sexuální pozornost partnera. Vyznačují se však daleko
   vyšší tolerancí k premaritálním i extramaritálním sexuálním aktivitám.

   Samozřejmě i tato relativně nízká míra sociální kontroly je plně v souladu s kulturními
   pravidly pro reprodukci "pravých" členů příbuzenské skupiny, tedy koherentní s doktrínou o
   početí, jak jsme viděli, a také integrální se sociální strukturou společnosti. Trobrianďané
   jsou matrilineární společností, děti náleží do rodů tvořených jejich matrilineárními
   příbuznými a dědí po svých matrilineárních předcích, v tomto případě konkrétně po matčině
   bratrovi, v jehož domácnosti také jeho synovec žije a kam si po sňatku přivede svou ženu. Jeho
   syn zase posléze odejde ke svým příbuzným -- k strýci z matčiny strany, zatímco jeho dcera se
   svými dětmi, které opět jednou odejdou, bude žít u "cizích". Avunkulokální pravidlo
   postmaritální rezidence tak svede do společné domácnosti mužské příbuzné, kteří jsou pokládáni
   za nejbližší. Kdo je genitor, je nepodstatné. Pravidlo matrilokace u Najarů -- tj. vytvoření
   nové domácnosti u matky manželky -- zase svede dohromady všechny matrilineární příbuzné,
   zatímco "cizí" otcové za nimi docházejí. Kdo je genitor, je opět nepodstatné (s výjimkou jasně
   tabuizovaných případů).

   Stejně jako Trobrianďané, také většina australských domorodců, jako například Tiwiové,
   popírala jakoukoli účast mužů na početí (Hart -- Pilling -- Goodale 1988) (obr. 5--6). Žena pro
   ně jednoduše otěhotněla, když do ní vstoupil duch klanového předka (stejně jako ve světě
   Trobrianďanů). Protože se tak mohlo stát kdykoliv a kdekoliv, předcházeli Tiwiové této
   nepředvídatelné skutečnosti, jež mohla způsobit zmatek v příbuzenských vztazích a sociální
   organizaci, tím, že každá žena musela být v každém okamžiku svého života provdána. Důsledkem
   takovéto konceptualizace světa a doktríny o početí bylo, že ženy musely být provdávány
   okamžitě po narození a mnohdy i před narozením, očekávalo-li se, že se narodí děvče. Jejich
   manžely se často stávali starci, ale i v případě, že se staly ženami mladších mužů, byl mezi
   nimi a jejich manžely značný věkový rozdíl. Za takovýchto okolností se vyskytovaly časté
   extramaritální aféry s mladšími muži. I když staří manželé očekávali, že jim jejich ženy budou
   věnovat cele svoji sexuální přízeň, a projevovali sexuální žárlivost, o dětech vzniklých z
   možných extramaritálních vztahů opět nemělo smysl uvažovat jako o "cizích" či nemanželských:
   za dané konceptualizace početí neohrožuje takovéto chování nijak existenci společnosti. Děti
   jsou vždy manželské, legitimní a plnoprávné.

   Naprostou opozici k doktríně o početí u matrilineárních společností můžeme nalézt u některých
   společností patrilineárních. Jejich konceptualizace početí je v souladu s odlišným
   společenským uspořádáním a vede pochopitelně k odlišným postojům k premaritálnímu a
   extramaritálnímu sexuálnímu chování.

   Kačjinové z horských oblastí severní Barmy jsou silně patrilineární společnost, která, podobně
   jako Tikopiané, horští Albánci či starověcí Řekové věří, že je to naopak žena, která nikterak
   nepřispívá k substanci dítěte a je jen temporálním nosičem do ní implantovaného, otcem
   stvořeného fétu. Je pouze jakýmsi "dočasným přístřeškem pro dítě" (Fox 1967, s. 119--120).
   Proto možný pohlavní styk otce a dcery -- jeho dítěte -- je vztah s příbuzným "stejné
   substance", tedy vztah incestní, který se trestá smrtí, kdežto možný pohlavní styk syna s
   matkou je v podstatě styk dvou nepříbuzných, řekněme téměř cizích lidí, a proto incestem není.
   Poněvadž však matka má již manžela, jedná se o manželskou nevěru, takže ti, kdo pravidlo
   manželské věrnosti porušují, jsou potrestáni, ovšem za jiný typ přečinu -- za nevěru, tedy za
   zásah do sexuálních práv manžela.

   Takovýto názor na početí ostatně nebyl před několika stoletími cizí ani Evropě: mužské semeno
   bylo chápáno jako homunkulus -- malý, ale už celý človíček, který jednoduše v ženě vyroste.
   Ostatně už termín semeno tuto situaci reflektuje: není to přece něco, co oplodňuje, co se
   spojuje, ale co už je oplodněno a co se vyvine v budoucí celek, pokud je zaseto do úrodné
   "zahrádky" (třeba Villonovy sličné zbrojmistrové).

   Takováto striktně patrilineární doktrína o početí vede k snaze o zajištění vysoké míry
   otcovství a ústí do přísných restrikcí sexuálního chování: v patrilineárních společnostech je
   premaritální a extramaritální sexuální přístup k ženám silně omezován přísně definovanými a
   prosazovanými normami sexuálního chování: většinou je kladen silný důraz na panenství a
   manželskou věrnost ze strany ženy. V některých rurálních oblastech Španělska je například
   "panenství ... ženy její hlavní rekvizitou pro manželství" (Brandes 1985, s. 118).

   Výchova však nikdy není stoprocentní zárukou. Proto některé kultury (nejběžněji ve východní
   Africe), jako například Somálci či Gallové (Oromové) přistupují k efektivnější blokaci, jakou
   je infibulace s klitoridektomií (Gregersen 1994, s. 111). V jedné její variantě je ženě
   operativně odstraněn klitoris; labia minora, labia majora se sešijí tak, že je v nich zanechán
   jen malý otvor pro urinaci, jindy je z nich seškrábnuta pokožka a nechají se takto srůst
   (Gregersen 1994, s. 111). Při svatební noci je pak žena znovu "otevřena". V jiné variantě,
   známé od peruánských Conibo (Shipibo), byla do mutilované vaginy zasunuta hliněná replika
   pohlavního údu dívčina prospektivního snoubence, takže vaginální vchod měl pro budoucnost
   přesný rozměr manželova údu (Gregersen 1994, s. 111). Pásy cudnosti známé ze středověké Evropy
   jsou vlastně jakýmsi čistě vnějším mechanismem usilujícím o totéž.

   Incestní tabu a další pravidla výběru partnerů

   Příklad Kačjinů nás přivádí k dalšímu velice významnému pravidlu regulujícímu manželskou
   sexualitu -- k incestnímu tabu. I o něm lze říci totéž, co o pravidlech ostatních: společnost
   jím reguluje lidskou sexualitu tak, aby dosahovala zajištění pro ni daleko důležitějších
   činností a cílů. Dlužno ovšem dodat, že incestní tabu se netýká primárně manželství, ale
   sexuality obecně: neříká jen, koho si nesmíme vzít -- to řeší exogamně-endogamní pravidla --,
   ale s kým nesmíme mít pohlavní styk.

   Obecně je incestní tabu samozřejmě univerzální: rozumí se jím nadpřirozeně sankcionovaný zákaz
   sexuálního styku (jenž je také součástí manželství) s určitými příbuznými. A tady opět končí
   jeho univerzalita: kdo jsou tito příbuzní, je kulturně určeno a rozrůzněno. Téměř univerzálně
   je incestní tabu aplikováno na pohlavní styk mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci. Stupnice
   zákazu by vypadala následovně: nejčastěji zakazovaný je styk mezi matkou a synem, dále mezi
   otcem a dcerou, mezi sourozenci, poté mezi dětmi společného otce a rozdílných matek, a nakonec
   mezi dětmi společné matky a rozdílných otců.

   Z tohoto pravidla existují výjimky -- jednoduše proto, že i v incestním tabu jde o sexuální
   styk opět pouze manifestně, nikoliv latentně: sňatky a sexuální styky mezi sourozenci byly
   běžné v panovnických rodinách tradiční Havaje, starého Egypta a Inků v Peru. Krásná a
   inteligentní Kleopatra například byla potomkem sedmi generací sourozeneckých vztahů
   Ptolemaiovců -- a také manželkou svého bratra. V případě Havaje je sociální využití incestního
   tabu nejzjevnější: členové královské rodiny měli tak silnou manu (v překladu bychom snad mohli
   říct "energii sociálního statusu"), že by fyzický kontakt s nimi mohl méně urozené lidi zabít
   a je samotné k smrti oslabit. Sexuální kontrola incestním tabu a výjimky z něj tedy v tomto
   případě slouží k vyjádření a udržení sociální nerovnosti, či přinejmenším k symbolickému
   zdůraznění sociálních distinkcí. V podstatě stejný motiv najdeme jak v Egyptě, tak v Peru --
   jen bohové si mohou vzít bohy.

   Jiné kultury naopak incestní tabu rozšířily i na kategorie jedinců klasifikovaných jako
   sourozenci: jeden "bratr" a jeho "sestra" u vietnamských Mnong Garů museli jako trest za svůj
   incestní vztah veřejně požívat prasečí a psí exkrementy. Jejich "sourozenectví" vycházelo ze
   společného předka před patnácti generacemi (Pasternak 1976, s. 29). Obdobně byl v tradiční
   Koreji pokládán za incestní pohlavní styk například mezi patrilaterálními paralelními
   bratranci a sestřenicemi (dědili po otcích stejné příjmení, byli tedy blízcí příbuzní), ale
   nebyl zakázán mezi prvními matrilaterálními paralelními bratranci a sestřenicemi (nesdíleli
   stejné příjmení, tedy ani příbuznost). Zatímco cílem "královského incestu" z Havaje, Peru a
   Egypta bylo zdůraznit a reprodukovat sociálně distinktivní vládnoucí vrstvu, v tomto případě
   je cílem proliferace příbuzenských vazeb mimo sociální skupinu kulturně definovanou jako
   blízcí příbuzní, s kterými člověk už beztoho sociální vazby má.

   Obdobně ostatně fungují i endogamně-exogamní pravidla pro výběr manželských partnerů. Pravidlo
   endogamie říká, že si manželského partnera nesmíme vybrat mimo vlastní příbuzenskou skupinu --
   vede tedy k posílení příbuzenských vazeb a uzavření skupiny vůči okolnímu, někdy nepřátelskému
   světu, jak je tomu třeba v případě některých romských komunit. Pravidlo exogamie naopak říká,
   že si manželského partnera nesmíme vybrat uvnitř vlastní příbuzenské skupiny -- vede tedy k
   rozšíření příbuzenských vazeb.

   Vedle pravidel, jež říkají, které příbuzné si nesmíme vybrat jako sexuální a manželské
   partnery (pravidlo incestního tabu) či ze kterých skupin si nesmíme nebo musíme vybírat
   manželské partnery (endogamně-exogamní pravidla), existují v některých společnostech, na
   rozdíl od naší, pravidla, jež přesně preskribují, kterého konkrétního příbuzného bychom si za
   manželského partnera vybrat měli či do které příbuzenské kategorie musí patřit. Nejčastěji
   bývají takto preskribováni křížoví bratranci a sestřenice (potomci sourozenců opačného
   pohlaví), ať už matrilaterální, patrilaterální či bilaterální, tedy dcera matčina bratra,
   dcera otcovy sestry, případně dvojitá křížová sestřenice (obr. 7). Protože se toto pravidlo
   vyskytuje většinou ve společnostech s unilineární descendencí, je sociální efekt této regulace
   do jisté míry podobný jako u exogamie a incestního tabu: vede k rozšíření vazeb mimo vlastní
   příbuzenskou skupinu. Zatímco však exogamie pouze jednorázově ustanovuje vazby mezi mnoha
   různými skupinami, preferenční manželská pravidla zároveň intenzifikují vazby mezi omezeným
   množstvím skupin, které si manželské partnery pravidelně v každé generaci takto vyměňují:
   vznikají tak mezi nimi silné a trvalé aliance, jež jsou výrazem  reciprocity, vzájemné
   závislosti a solidarity. Efektem manželských regulací je vytvoření pevné a relativně široké
   společenské struktury.

   Úlohu manželství jako mechanismu vytvářejícího aliance mezi dvěma skupinami lidí ukazuje i
   existence manželské formy levirátu a sororátu. Levirát je zvyk, podle kterého si bratr
   zemřelého musí vzít jeho vdovu, v sororátu si zase naopak setra zemřelé manželky musí vzít
   jejího ovdovělého manžela. Celý vzorec ukazuje, že spíše než o vztah mezi dvěma jedinci se
   jedná o vzájemné závazky dvou skupin: i když jeden z manželů zemře, aliance je udržována a
   posilována závazným poskytnutím nového partnera.

   Definice manželství

   Jak jsme viděli, jsou formy i obsah manželství, stejně jako regulace lidské sexuality,
   kulturně vysoce variabilní. Přestože je obtížné postihnout veškeré jeho charakteristiky,
   pokusíme se manželství co možná nejpřesněji v obecné rovině definovat.

   Manželství označíme za sociální instituci, neboť se jedná o komplex statusů, rolí, hodnot a
   norem rozvinutých kolem společenských potřeb. Obsah manželství není zdaleka univerzální, ale
   každá společnost je schopna rozlišit, zda je určitý svazek manželstvím či nikoliv. Jedná se
   tedy o kulturně akceptovaný typ svazku. Samotný vstup do manželství je výrazem podřízení se
   sociálním normám, které partneři tímto svazkem zároveň reprodukují: jednoduše vyjadřují
   přijetí společenského pořádku a norem, které říkají, že manželství je institucí, v jejímž
   rámci mají dospělí lidé realizovat svůj život (včetně života sexuálního).

   Počet partnerů v manželství bývá v různých kulturách odlišný: můžeme zhruba rozlišit
   manželství monogamní, tj. simultánní svazek mezi jedním mužem a jednou ženou, polygynní, tj.
   simultánní svazek mezi jedním mužem a dvěma a více ženami, polyandrická, tj. svazek mezi
   jednou ženou a dvěma a více muži, a skupinová, přesněji nazývána polygynně polyandrická či
   polygynandrická, tj. svazek mezi několika ženami a několika muži (či skupinou mužů a skupinou
   žen). Partnery v manželství jsou prototypicky osoby opačného pohlaví, ale jako manželství
   mohou být také kulturně akceptovány svazky mezi dvěma muži jako u afrických Nuerů nebo
   v euroamerické civilizaci i jinde (obr. 8--9), dvěma či více ženami jako u Azandů či mezi ženou
   a duchem mrtvého jako u Nuerů nebo Aruntů (obr. 5) nebo mezi mužem a částí těla "tchána" jako
   u Kwakiutlů. Ať už různé společnosti v jakékoli míře tolerují rozvody, vždy se předpokládá, že
   manželský svazek bude mít dlouhodobé trvání (jakkoliv je toto určení relativní), čímž je
   odlišen od jiných typů svazků. Příkladem nám může být formule svatebního slibu "dokud vás smrt
   nerozdělí" z vysoce rozvodové euroamerické kultury (obr. 10--11).

   Manželství vždy transformuje sociální status partnerů a z něj vyplývající roli s rozdílnými
   právy a povinnostmi. V monogamních společnostech uzavření manželství například mění status
   jedince ze svobodného či svobodné v ženatého či vdanou -- tj. v jedince nevhodné k uzavření
   dalšího sňatku. V mnoha kulturách teprve manželství a ještě více následné rodičovství
   transformuje status nedospělého v plnoprávného dospělého.

   Manželství vždy, byť do různé míry, dává partnerovi právo kontroly nad sexuálním "servisem"
   partnera, právo kontroly jeho pracovní síly, jeho dědictví atp. Nároky vzniklé manželstvím se
   netýkají jen vzájemného vztahu partnerů, ale i jejich příbuzných: levirát či sororát dává
   bratrovi či sestře zemřelého nárok na ovdovělého partnera a naopak. Fraterální polyandrie
   zajišťuje sexuální přístup k ženě všem dospělým bratrům manžela a ženě k jejich sexuálnímu
   "servisu". Právo využívat partnerových pracovních a ekonomických zdrojů mohou mít i jeho
   příbuzní v kooperující jednotce -- a naopak on má právo využívat zdroje jejich.

   V manželství je vždy kulturně specifikováno, jaká práva a povinnosti rodiče a děti k sobě
   navzájem mají: tiwijští otcové například mají právo udělovat svým dcerám jméno a vybírat
   jejich manželské partnery. To jim umožňuje vytvářet silné ekonomické aliance, protože zeťové
   mají povinnost zajistit úlovkem obživu svých tchánů a tchyní. Například v Číně synové a na
   Komorských ostrovech dcery mají kulturně sankcionovanou povinnost zcela se postarat o své
   staré rodiče. Ve všech kulturách mají rodiče povinnost ve větší či menší míře zajistit přežití
   a výchovu svých dětí. I když Najarové jsou snad nejvýraznější výjimkou, co se týče účasti otců
   na výchově a obživě, i tady má možný otec povinnost dítě legitimizovat, a děti z najarského
   manželství se naopak musí zúčastnit pohřbu (prvního) manžela své matky. Manželství rovněž
   definuje legitimní matku a legitimního otce dětí vzešlých z tohoto svazku. Uděluje tedy
   legitimitu a plnoprávný status potomkům. Jako legitimní členové společnosti jsou uznáni pouze
   ti potomci, kteří byli reprodukováni v souladu s normami a pravidly vztahujícími se na legální
   reprodukci. V tradiční západní kultuře například pouze manželské děti obdržely plnoprávný
   status. U Najarů jej dostaly pouze ty děti, u nichž byl předpoklad, že otcem není křesťan,
   muslim či osoba z nižší kasty. Ženy u Tiwiů musely být vždy od narození až do smrti vdané, aby
   dítě mělo patera -- a mohlo být tudíž zařazeno do příbuzenské struktury --, přičemž otcem dítěte
   byl vždy manžel, a to bez ohledu na to, kdo byl skutečně jeho genitorem.

   Vstupem do manželství se transformuje nejen status jedinců do něj vstupujících, ale i status
   dvou skupin do té doby cizích lidí na status příbuzenský a s právy a povinnostmi z toho
   vyplývajícími. Ukázkou mohou být aristokratické aliance Evropy nebo příklad transformace
   vztahu dvou naprosto si cizích dvojic na status prarodičů. Cizinci se jednoduše stávají
   příbuznými.

   Snad nejlépe bychom všechny možné charakteristiky manželství postihli, kdybychom je definovali
   jako 1) sociální instituci, jejímž obsahem je 2) kulturně akceptovaný typ svazku mezi 3) dvěma
   či více 4) partnery, jenž je 5) výrazem jejich akceptace společenských norem a podřízení se
   jim, u nějž se 6) předpokládá dlouhodobé trvání, jenž 7) transformuje sociální status
   partnerů, implikuje 8) vzájemné nároky (sexuální, ekonomické, ...) partnerů a 9) jejich
   příbuzných, implikuje 10) rodičovské povinnosti a práva k dětem vzešlým z této unie a práva a
   povinnosti těchto dětí k rodičům, 11) definuje sociální status dětí vzešlých z této unie a 12)
   vytváří vazby mezi příbuznými partnerů.

   Kultura manipuluje nesmírně plastickou lidskou sexualitu tak, aby jí bylo využito pro sociální
   cíle důležitější, než je pouhá gratifikace jedince. Vytváří tak podmínky pro vzájemnou
   reciprocitu a kooperaci a umožňuje vlastně existenci společnosti. Jednou z těchto manipulací
   je regulace lidských sexuálních aktivit do manželského rámce. Manželství zároveň přístup k
   sexu umožňuje i omezuje, čímž ho činí vzácným a sociálně využitelným. Manželství a sex se tak
   stává součástí systému odměn, které získáme za činnosti nezbytné pro přežití a reprodukci
   společnosti. Realizace sexuální aktivity je v něm pouze jeho manifestní funkcí, snad bychom
   mohli říci i tou nejvíce povrchní a nepodstatnou -- latentně manželství slouží daleko
   závažnějším sociálním účelům: od reprodukce plnoprávných jedinců po reprodukci sociálního řádu
   a sociální struktury. Nicméně z hlediska jeho konzumentů pro nás budou sexuální aspekty s ním
   spojené -- pokud jsme byli úspěšně enkulturováni -- vždy "až na prvním místě". Alespoň prý po
   určitou dobu trvání svazku.

   Bibliografie

   Allan, Graham (1999): The Sociology of the Family: A Reader. Malden: Blackwel.

   Andreae, Simon (1998): Anatomy of Desire: The Science and Psychology of Sex, Love, and
   Marriage. London: Little Brown and Company.

   Baal, Jan van (1966): Dema: Description and Analysis of Marind-anim Culture. The Hague: M.
   Nijhoff.

   Bachofen, Johann Jakob (1861): Das Mutterrecht. Basel: Benno Schwabe.

   Barrett, Richard A. (1991): Culture and Conduct. Belmont: Wadsworth Publishing Company.

   Bishop, Clifford -- Osthelder, Xenia, ed. (2001): Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln
   am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH.

   Blackwood, Evelyn (1984): Anthropology and Homosexual Behavior. New York: Haworth Press.

   Bohannan, Paul -- Middleton, John, ed. (1968): Marriage, Family and Residence. Garden City:
   Natural History Press.

   Borneman, Ernest (1994): Encyklopedie sexuality. Praha: Victoria Publishing.

   Brandes, Stanley (1985): Women in Southern Spain: Aspirations, Fantasies, Realities. In:
   Gilmore, David D. -- Gwynne, Gretchen, ed., Sex and Gender in Southern Europe: Problems and
   Prospects. Anthropology, roč. 3, č. 1--2, s. 111--128.

   Brooke, Christopher -- Nugent, Lawrence (1978): Marriage in Christian History. Cambridge:
   Cambridge University Press.

   Broude, Gwen J. (1994): Marriage, Family, and Relationships: A Cross-Cultural Encyclopedia.
   Santa Barbara: ABC-CLIO.

   Brown, Paula -- Buchbinder, Georgeda, ed. (1976): Man and Woman in the New Guinea Highlands.
   Washington: AAA.

   Bryk, Felix (1934): Circumcision in Man and Woman: Its History, Psychology and Ethnology. New
   York: American Ethnological Press.

   Bullough, Vern L. (1964): The History of Prostitution. New Hide Park: University Books.

   Bullough, Vern L. (1976): Sexual Variance in Society and History. New York: John Wiley and
   Sons.

   Bullough, Vern L. -- Bullough, Bonnie (1987): Women and Prostitution: A Social History.
   Buffalo: Prometheus Books.

   Burch Jr., Ernest S. (1975): Eskimo Kinsmen: Changing Family Relationships in Northwest
   Alaska. West, St. Paul: AES Monograph 59.

   Byrne, Donn -- Kelley, Kathryn, ed. (1986): Alternative Approaches to the Study of Sexual
   Behavior. Hillsdane: Lawrence Erlbaum.

   Camphausen, Rufus C. (1991): The Encyclopedia of Erotic Wisdom. Rochester: Inner Traditions
   International.

   Caplan, Pat, ed. (1987): The Cultural Construction of Sexuality. London: Tavistock.

   Coser, Rose Laub (1964): The Family: Its Structure and Functions. New York: St. Martin's
   Press.

   Craig, Elizabeth M., ed. (1984): Marriage and Property. Aberdeen: Aberdeen University Press.

   Davenport, William H. (1977): Sex in Cross-Cultural Perspective. In: Beach, Frank A., ed.,
   Human Sexuality in Four Perspectives. Baltimore: Johns Hopkins University Press.

   Davis, D. L. -- Whitten, R. G. (1987): The Cross-Cultural Study of Human Sexuality. Annual
   Review of Anthropology, roč. 16, s. 69--98.

   Döbler, Hannsferdinand (1971): Kultur- und Sittengeschichte der Welt: Eros, Sexus, Sitte.
   München -- Gütersloh -- Wien: Bertelsmann Kunst-Verlag.

   Douglas, Mary (1966): Purity and Danger: An Analysis of Concept of Pollution and Taboo. New
   York: Frederick A. Praeger.

   Duby, Georges (1978): Medieval Marriage. Baltimore: Johns Hopkins University Press.

   Dynes, Wayne -- Johansson, Warren -- Percy, William A. -- Donaldson, Stephen, ed. (1990):
   Encyclopedia of Homosexuality. New York: Garland.

   Ellis, Albert -- Abarbanel, Albert (1967): The Encyclopedia of Sexual Behavior. New York:
   Hawthorn Books.

   Ember, Melvin -- Ember, Carol R. (1983): Marriage, Family and Kinship: Comparative Studies of
   Social Organization. New Haven: HRAF Press.

   Endleman, Robert (1989): Love and Sex in Twelve Cultures. New York: Psyche Press.

   Fielding, William J. (1942): Strange Customs of Courtship and Marriage. New York: The New Home
   Library.

   Ford, Clellan S. -- Beach, Frank A. (1951): Patterns of Sexual Behavior. New York: Harper and
   Brothers.

   Fox, Robin (1967): Kinship and Marriage: An Anthropological Perspective. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Frayser, Suzanne G. (1985): Varieties of Sexual Experience: An Anthropological Perspective on
   Human Sexuality. New Haven: HRAF Press.

   Friedl, Ernestine (1975): Women and Men: An Anthropologist's View. New York: Holt, Rinehart
   and Winston.

   Geertz, Clifford (2000): Interpretace kultur. Praha: Slon.

   Geller, Thomas, ed. (1990): Bisexuality: A Reader and Source Book. Hadley: Times Changes
   Press.

   Gies, Frances -- Gies, Joseph (1987): Marriage and Family in the Middle Ages. New York: Harper
   and Row.

   Glendon, Mary Ann (1989): The Transformation of Family Law: State, Law, and Family in the
   United States and Western Europe. Chicago: University of Chicago Press.

   Goldstein, Melvyn C. (1987): When Brothers Share a Wife. Natural History, roč. 96, č. 3, s.
   39--48. (Český překlad: Cargo, 1999, č. 3--4, s. 195--201.)

   Goody, Jack (1983): The Development of the Family and Marriage in Europe. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Gough, Katherine (1961): Nayar: Central Kerala. In: Schneider, David -- Gough, Katherine, ed.,
   Matrilineal Societies. Berkeley: University of California Press, s. 298--384.

   Gregersen, Edgar (1983): Sexual Practices: The Story of Human Sexuality. New York: Watts.

   Gregersen, Edgar (1994): The World of Human Sexuality. New York: Irvington Publishers.

   Gregor, Thomas (1985): Anxious Pleasures: The Sexual Lives an Amazonian People. Chicago:
   University of Chicago Press.

   Gyaltag, Gyaltsen (1990): Die tibetische Familie im Wandel und Spannungsfeld zweier Kulturen.
   Rikon: Tibet-Institut (Opuscula Tibetana, 21).

   Hart, Charles William Merton -- Pilling, Arnold R. -- Goodale Jane C. (1988): The Tiwi of North
   Australia. New York: Holt, Rinehart and Winston.

   Holy, Ladislav (1996): Anthropological Perspectives on Kinship. London: Pluto Press.

   Hopkins, Keith (1980): Brother -- Sister Marriage in Roman Egypt. Comparative Studies in
   Society and History, roč. 22, č. 3, s. 303--354.

   Horská, Pavla -- Kučera, Milan -- Maur, Eduard -- Stloukal, Milan (1990): Dětství, rodina a stáří
   v dějinách Evropy. Praha: Panorama.

   Howard, George Elliot (1904): A History of Matrimonial Institutions. Chicago: University of
   Chicago Press.

   Chayet, Anne (1993): La femme aux temps des Dalai Lamas. Paris: Stock-L. Pernoud.

   Cherlin, Andrew J. (1981): Marriage, Divorce, Remarriage. Cambridge (Massachusetts): Harvard
   University Press.

   Kelly, Raymond (1976): Witchcraft and Sexual Relations: An Exploration in the Social and
   Semantic Implications of the Structure of Belief. In: Brown, Paula -- Buchbinder, Georgeda,
   ed., Man and Woman in the New Guinea Highlands. Washington: AAA, s. 36--53.

   Levine, Nancy (1980): Nyinba Polyandry and the Allocation of Paternity. Journal of Comparative
   Family Studies, roč. 11, č. 3, s. 283--288.

   Levine, Nancy (1988): The Dynamics of Polyandry: Kinship, Domesticity and Population on the
   Tibetan Border. Chicago: The University of Chicago Press.

   Levine, Nancy (1994): The Demise of Marriage in Purang, Tibet: 1959--1990. In: Kvaerne, Per,
   ed., Tibetan Studies. Proceedings of the 6th Seminar of the International Association for
   Tibetan Studies, Fagernes 1992, I. Oslo: The Institute for Comparative Research in Human
   Culture, s. 468--480.

   Levine, Nancy -- Sangree, Walter (1980): Women with Many Husbands. Journal of Comparative
   Family Studies, roč. 11, č. 3, Supplement.

   Lévi-Strauss, Claude (1969 [1949]): The Elementary Structures of Kinship. Boston: Beacon
   Press.

   Mace, David Robert -- Mace, Vera (1959): Marriage: East and West. Garden City (New York):
   Dolphin Books -- Doubleday.

   Mace, David Robert -- Mace, Vera (1986): The Sacred Fire: Christian Marriage Through the Ages.
   Nashville: Abingden Press.

   Maine, Henry Sumner (1861): Ancient Law. London: John Murray.

   Mair, Lucy Philip (1977): Marriage. London: Scholar Press.

   Malinowski, Bronislaw (1927): Sex and Repression in Savage Society. London: Kegan Paul,
   Trench, Trubner.

   Malinowski, Bronislaw (1929): The Sexual Life of Savages in North-Western Melanesia. New York:
   Eugenics Publishing Company.

   Malinowski, Bronislaw (1964): The Principle of Legitimacy: Parenthood, the Basis of Social
   Structure. In: Coser, Rose Laub, The Family: Its Structure and Functions. New York: St.
   Martin's Press, s. 3--19.

   Marshall, Donald S. -- Sugss, Robert C. (1971): Human Sexual Behavior: Variations in the
   Ethnographic Spectrum. New York: Basic Books.

   Mascie-Taylor, Christopher Guy Nicholas, et al., ed. (1988): Human Matting Patterns.
   Cambridge: Cambridge University Press.

   McLennan, John Ferguson (1865): Primitive Marriage. Edinburgh: A. C. Black.

   Mitterauer, Michael -- Sieder, Reinhart (1982): The European Family: Patriarchy to Partnership
   from the Middle Ages to the Present. Chicago: The University of Chicago Press.

   Montagu, Ashley (1974): Coming into Being among the Australian Aborigines: A Study of the
   Procreative Beliefs of the Native Tribes of Australia. London: Routledge and Kegan Paul.

   Morgan, Lewis Henry (1857): Systems of Consanguinity and Affinity of the Human Family.
   Washington: Smithsonian Institution.

   Morus (Richard Levinsohn) (1992): Světové dějiny sexuality.  Praha: Naše vojsko.

   Možný, Ivo (1990): Moderní rodina: Mýty a skutečnost. Brno: Blok.

   Murdock, George Peter (1949): Ethnographic Atlas. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press.

   Murdock, George Peter (1949): Social Structure. New York: Free Press.

   Murdock, George Peter (1949): The Social Regulation of Sexual Behavior. In: Hock, Paul H. --
   Zubin, Joseph, ed.,  Psychosexual Development in Health and Disease. New York: Grune and
   Stratton.

   Murphy, Robert F. (1998): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon.

   Nanda, Serena (1990): Neither Man nor Woman: The Hijras of India. Belmont: Wadsworth.

   Neumann, Stanislav Kostka (1925--1926): Dějiny lásky. Populární obrazy z dějin snubnosti,
   manželství a prostituce od pravěku až po dobu nejnovější. Podle výsledků bádání moderního a
   z vědeckých děl nejspolehlivějších sest. a zprac. Hynek Záruba a Jiří Votoček. 5 svazků -- Díl
   1. (Láska primitivní), 1925, 359 s., 17 obr. Díl 2. (Láska antická), 1925, 395 s., 18 obr. Díl
   3. (Láska středověká), 1925, 509 s., 22 obr. Díl 4. (Láska východní), 1925, 491 s., 22 obr.
   Díl 5. (Láska novodobá), 1926, 602 s., 26 obr. Praha: Šotek.

   Neumann, Stanislav Kostka (1931--1932): Dějiny ženy: Populární sociologické, etnologické a
   kulturně-historické kapitoly. 4 svazky -- Díl 1. (Žena přírodní), 1931, 542 s., 210 obr. Díl 2.
   (Žena starověká), 1932, 452 s., 172 obr. Díl 3. (Žena středověká a renesanční), 1932, 349 s.,
   140 obr. Díl 4. (Žena novodobá a moderní), 1932, 512 s., 196 obr. Praha: Melantrich.

   Neumann, Stanislav Kostka (1999): Dějiny ženy: Populárně sociologické, etnologické a kulturně
   historické kapitoly. (Reedice s doplňkem dr. Evženie Kloučkové.) Praha: Otakar II., Euromedia
   group k. s., Knižní Klub Praha.

   Ortner, Sherry B. -- Whitehead, Harriet, ed. (1981): Sexual Meanings. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Ottenheimer, Martin (1994): Marriage in Domoni. Salem: Sheffield Publishing Company.

   Ottenheimer, Martin (1996): Forbidden Relatives: The American Myth of Cousin Marriage. Urbana
   -- Chicago: University of Illinois Press.

   Pasternak, Burton (1976): Introduction to Kinship and Social Organization. Englewood Cliffs
   (New Jersey): Prentice Hall.

   Pasternak, Burton -- Ember, Carol, R. -- Ember, Melvin (1997): Sex Gender, and Kinship: A
   Cross-Cultural Perspective. Upper Saddle River: Prentice Hall.

   Ploss, Heinrich (1897): Das Weib in der Natur- und Völkerkunde: Anthropologische Studien. I,
   II. 5. přepracované a rozšířené vydání. Leipzig: Th. Grieben's Verlag (L. Fernau).

   Quale, Gladys Robina (1988): A History of Marriage Systems. Westport: Greenwood.

   Queen, Stuart Alfred -- Habenstein, Robert Wesley (1974): The Family in Various Cultures.
   Philadelphia: J. B. Lippincott.

   Radcliffe-Brown, Alfred Reginald -- Forde, Daryll, ed. (1950): African Systems of Kinship and
   Marriage. Oxford: Oxford University Press; London: KPI.

   Rešetov, Aleksander Michailovič (1972): O poliandrii i poligamii u tibetcev (v svjazi s
   problemoj ich obščestvennogo stroja). Istorija i kuľtura vostoka Azii, I, s. 68--72.
   Novosibirsk: Nauka.

   Russell, Bertrand (1931): Manželství a mravnost. Praha: Aventinum.

   Sahlins, Marshall (1976): The Use and Abuse of Biology: An Anthropological Critique of
   Sociobiology. Ann Arbor: University of Michigan Press.

   Scott, George Ryley (1953): Curious Customs of Sex and Marriage: An Inquiry Related to All
   Races and Nations from Antiquity to the Present Day. London: Senate.

   Segalen, Martine (1986): Historical Anthropology of the Family. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Schapera, Isaac, ed. (1963): Studies in Kinship and Marriage. London.

   Schaw, Brent D. (1992): Explaining Incest: Brother-Sister Marriages in Graeco-Roman Egypt.
   Man, roč. 27, s. 267--299.

   Schlegel, Alice (1972): Male Dominance and Female Autonomy: Domestic Authority in Matrilineal
   Societies. New Haven: HRAF Press.

   Schneider, David M. (1968): American Kinship: A Cultural Account. Englewood Cliffs: Prentice
   Hall.

   Stephens, William N. (1963): The Family in Cross-Cultural Perspective. New York: Holt,
   Rinehart and Winston.

   Stone, Linda (1997): Kinship and Gender: An Introduction. Boulder: WestviewPress.

   Stone, Linda, ed. (2001): New Directions in Anthropological Kinship. Lanham: Rowman and
   Littlefield.

   Strathern, Marilyn (1992): Reproducing the Future: Anthropology, Kinship and the New
   Reproductive Technologies. New York: Routledge.

   Sur, Atul Krishna (1973): Sex and Marriage in India: An Ethno-Historical Study. Bombay: Allied
   Publishers.

   Šťovíčková-Heroldová, Věra -- Herold, Erich (1994): Africké lásky, africká manželství v životě
   a v zrcadle afrického umění. Praha: AZ Servis Praha, s. r. o.

   Westermarck, Edward A. (1922 [1897]): The History of Human Marriage. 3 svazky, 5. revidované
   vydání. New York: The Allerton Book Company.

   Whyte, Martin K. (1978): The Status of Women in Preindustrial Societies. Princeton: Princeton
   University Press.

   Whyte, Martin K. (1990): Dating, Mating, and Marriage. New York: Aldine de Gruyter.

   Žuravleva, J. I. (1960): Formy braka v Tibetě (Poliandrija). Kratkije soobščenija Instituta
   etnografii AN SSSR, 35, s. 80--85.

   

   Ilustrace

   Označení skenů = tučné číslo s lomítkem

   5/2

   1 Rodiče a dítě, Sanové z pouště Kalahari: jejich dítě muselo být zplozeno, rodiče se musejí
   postarat o jeho obživu a vychovat ho tak, aby mohlo v jejich světě přežít.

   5/3

   2 Rozšířená rodina (Minnesota, USA, 1895): život na farmě kladl vysoké nároky na dostupnost
   pracovních sil.

   5/4

   3 Polyandrická tibetská rodina z Nepálu: zleva doprava jsou nejstarší manžel, společná
   manželka s nejmladším dítětem (děvčátkem), nejstarší dcera se svým bratrem (jediným synem
   v rodině) a nejmladší ze tří manželů; druhý manžel byl v době fotografování mimo domov.

   5/5

   4 Polygynní rodina Tivů ze západní Afriky: sedící manžel v popředí, jeho starší žena mu stojí
   po levici, vedle něj v pokleku jeho další dvě manželky, jeho nejstarší syn stojí za ním a po
   pravici má své tři manželky, druhý syn je téměř ukryt za svou ženou v pravé části snímku.

   5/6

   5 Aruntská matka s dítětem (Austrálie): tato žena neotěhotněla proto, že měla pohlavní styk,
   ale proto, že do ní vstoupil duch předka.

   5/7

   6 Tiwi (Melvillův ostrov Austrálie): koncept genitora nemá ve světě tohoto muže žádnou
   platnost -- ví, že pohlavní styk nemá s početím nic společného.

   5/8

   7 Venezuelští Janomamové tvrdí, že mít pohlavní styk a případně vstoupit do manželství
   s křížovým bratrancem je správné, zatímco pohlavní styk mezi bratrancem a paralelní sestřenicí
   je pokládán za incestní.

   5/9

   8 Obřad uzavírání manželství mezi dvěma homosexuálními muži (San Francisco, USA): těmto
   manželům vzniká uzavřením manželství celá řada sexuálních, ekonomických, emocionálních,
   dědických a jiných práv a povinností.

   5/10

   9 Súdánští Nuerové: pokud by některý z těchto mužů zemřel bez potomků, jeho bratr či jiný
   blízký příbuzný se ožení "v jeho jméně", respektive žena, kterou si vezme, nebude manželkou
   jeho, ale ducha mrtvého, a děti, které zplodí, budou pokládány za děti tohoto ducha.

   5/11

   10 Elizabeth Taylorová a Larry Fortenski: seriálová monogamie. Seriálová monogamie je
   manželská forma běžná v euroamerické kultuře. Jedná se o sukcesivní řadu monogamních
   manželských vztahů: před uzavřením sňatku s mužem na obrázku vstoupila Liz Taylorová postupně
   do manželství s Nickem Hiltonem, Michaelem Wildingem, Mikem Toddem, Ediem Fisherem, Richardem
   Burtonem (dvakrát) a Johnem Warnerem.

   

   //Sexualia 119//

   11 Petr Parléř, "Sochařské portréty Karla IV. a jeho čtyř manželek -- Markéty, zvaná Blanka, z
   Valois, Anny Falcké, Anny Svídnické, Alžběty Pomořanské", 1374, opuka, životní velikost,
   triforium chrámu sv. Víta, Praha, Česká republika.

   Seriálová monogamie byla běžným jevem i v evropské aristokratické společnosti, často vynuceným
   vysokou úmrtností rodiček, neboť muž měl povinnost navázat výhodné příbuzenské vztahy, uchovat
   rod i majetek. Karel IV. (1316--1378), český a německý král od roku 1346 a římskoněmecký císař
   od roku 1355, vstoupil do manželství postupně se čtyřmi ženami. První byla Markéta, zvaná
   Blanka, z Valois (1323--1348), jež zemřela při porodu dítěte ve věku dvaadvaceti let; tímto
   manželstvím se Karel spříznil s francouzskou královskou rodinou. V roce 1349 se oženil s Annou
   Falckou (1349--1353), která zemřela ve čtyřiadvaceti letech. Manželství s Annou Svídnickou
   (1353--1362) mu přineslo upevnění vlády nad Slezskem a v roce 1361 narození syna Václava. Roku
   1363 se ovdovělý císař oženil s Alžbětou Pomořanskou. Sochařské portréty svých manželek, které
   nechal Karel IV. vytvořit a osadit v duchovním centru říše, jsou patrně výrazem jeho manželské
   lásky a úcty.

   (Jaroslav Skupnik)

   Mao Ce-tung (1893--1976), vůdce Komunistické strany Číny, zakladatel ČLR a její předseda v
   letech 1949--1976. (Jaroslav Malina)

   Marcus Antonius (asi 82--31 př. n. l.), římský státník a vojevůdce, významný řečník a blízký
   přítel *Caesarův. Po jeho smrti v senátu prosadil splnění Caesarovy závěti a uspořádání
   státního pohřbu, na němž pronesl demagogickou řeč. S Octavianem (viz Augustus) se sešel až
   v dohodě, známé jako druhý triumvirát, uzavřené roku 43 př. n. l. Při dělení zájmových sfér,
   dostal Východ; tam se sblížil s egyptskou královnou *Kleopatrou a začal se chovat nikoli jako
   Říman, ale jako typický helénistický vládce. Tím vyvolal odpor Říma a ke střetu s Octavianovým
   loďstvem došlo u mysu Aktia v severním Řecku. Porážkou Kleopatřiny a Antoniovy flotily, po níž
   následovala Antoniova sebevražda, se Octavianus zbavil nebezpečného soupeře. (Marie Pardyová)

   Marcus Aurelius, M. A. Antoninus (121--180), římský císař v letech 161 až 180, známý jako
   filozof na trůně. Byl stoupencem stoické filozofie a při vojenském tažení proti Kvádům a
   Markomanům napsal na území dnešního Slovenska řecký spis Myšlenky k sobě. Jeho filozofická
   orientace mu byla rádcem při svědomitém a odpovědném zvládání vladařských povinností, jež mu
   ukládaly strávit valnou část života na vojenských taženích proti Parthům na Východě a v
   Podunají, kde římskou hranici ohrožovaly "barbarské" kmeny. Pokoření barbarů bylo oslaveno
   vztyčením vítězného sloupu s reliéfy z markomanských válek: reliéfní výjevy z barbarského
   prostředí jsou důležitým pramenem informací ověřovaných konkrétními archeologickými nálezy. Na
   třetím pásu zespodu je znázorněn "zázrak deště", jak Římané interpretovali událost, k níž
   došlo 12. června roku 172. Majestátní postava Deštného Iuppitera (Iuppiter Pluvius), z jehož
   paží stékají prameny deště na římské vojáky, připomíná důležitou bitvu na území dnešního
   Slovenska, o jejímž výsledku rozhodlo počasí -- na straně barbarů hromy, blesky a oslepující
   větrná smršť a blahodárný déšť na straně vyprahlých římských vojáků. Při svém posledním tažení
   na dunajský limes (hranice impéria), Marcus Aurelius zemřel (patrně při morové epidemii) ve
   Vindoboně (dnešní Vídeň). Osobnost Marka Aurelia dnes kromě jeho spisu připomíná i majestátní
   jezdecká socha na *Kapitolu v Římě, jediný zachovaný doklad císařských soch tohoto typu.
   (Marie Pardyová)

   Marfanovo znamení, kyjovité (trumpetovité) rozšíření metafyzárních konců dlouhých kostí
   končetin u nejmenších dětí jako jeden z projevů křivice. (Ladislava Horáčková)

   Marfanův syndrom, dědičné onemocnění postihující pojivovou tkáň, oko a kardiovaskulární
   systém. Postižení jedinci se, mimo jiné příznaky, vyznačují štíhlou postavou, gracilními
   kostmi, protáhlými končetinami se štíhlými "pavoučími" prsty na rukou i na nohou --
   arachnodaktylií. Tento syndrom byl diagnostikován například u egyptského krále-reformátota
   *Achnatona nebo u amerického prezidenta Abrahama Lincolna (1809--1865). (Ladislava Horáčková)

   marginální, okrajový.

   Marks Anthony (1936), americký archeolog, profesor na univerzitě v Dallasu. Vedl výzkumy
   paleolitu v Súdánu, Izraeli, v Portugalsku a na Krymu, se zvláštním zaměřením na kamenné
   industrie a jejich technologie. K nejvýznamnějším výzkumům patří lokalita Boker Tachtít
   v Negevské poušti. (Jiří A. Svoboda)

   Marpori (Dmar-po-ri, "Červený kopec"), nevysoký pahorek v severozápadním předměstí Lhasy, na
   němž si tibetský král Songcän Gampo v 7. století vybudoval své sídlo; od 17. století zde stojí
   dalajlamovský palác *Potála. (Josef Kolmaš)

   Mars, italský bůh války ztotožňovaný s řeckým *Aréem. Byl mu zasvěcen měsíc březen (Martius),
   kdy začínaly nejen polní práce, ale také vojenská tažení. Do poloviny 2. století př. n. l.
   tímto měsícem začínal římský rok. Mars byl uctíván mimo hranice města (extra pomerium).
   Severně od centra Říma mu byl zasvěcen velký oltář na Martově poli, kde se také každých pět
   let konala očistná oběť (lustrum) při cenzu římských občanů. Podle pověstí byl Mars pokládán
   za otce Romula a Rema, a tudíž uctíván jako praotec římského národa. Na svém foru zasvětil
   *Augustus chrám Martu Mstiteli (Mars Ultor), to jest mstiteli na Caesarových vrazích. (Marie
   Pardyová)

   Marshack Alexander (1918), americký badatel a publicista zajímající se o paleolitické umění,
   spolupracovník Peabody muzea při Harvardské univerzitě. Zavedl metodu mikroskopického výzkumu
   uměleckých artefaktů (close reading) a její výsledky interpretuje ve vztahu k času, kalendářům
   a ročnímu sezonnímu rytmu. V tomto duchu se nese jeho nejznámější kniha The Roots of
   Civilization (Kořeny civilizace, 1971, 1991). (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   Marsoulas, Haute Garonne, Francie. Chodbovitá jeskyně s rytinami, ojedinělými malbami a
   geometrickou výzdobou. Mimo jiné i rytiny lidských bytostí (duchové?). (Jiří A. Svoboda)

   Martin Rudolf (1864--1925), antropolog, nestor biologické antropologie, zakladatel vydavatelské
   tradice nejznámější antropologické příručky Lehrbuch der Anthropologie. Poprvé tato kniha
   vyšla v roce 1914. (Eva Drozdová)

   marxismus, myšlenkový systém, zahrnující filozofii dialektického a historického materialismu
   (nauku o střídání společensko-ekonomických řádů), politickou ekonomii kapitalismu (založenou
   na pracovní teorii hodnoty a teorii nadhodnoty) a takzvaný vědecký komunismus (soubor
   politických doktrín o proletářské revoluci a diktatuře proletariátu); vytvořili jej Karl Marx
   a Friedrich Engels. (Marie Dohnalová)

   máry (feretrum), zařízení k přenosu rakve. (Josef Unger)

   Masaryk Tomáš Garrigue  (7. 3. 1850, Hodonín -- 14. 9. 1937, Lány u Kladna), český filozof,
   sociolog, politolog; profesor filozofie na české univerzitě v Praze, poslanec rakouského
   parlamentu, vedoucí politik v odboji proti Rakousku-Uhersku, první prezident ČSR (1918--1935).
   Jako filozof se snažil spojit základní pozitivistickou orientaci s necírkevním protestantismem
   a prvky platonismu, později kantovství, vždy se silným etickým akcentem; jako sociolog přispěl
   k formování antropologie (kromě jiného se například zabýval úvahami, kam v systému věd zařadit
   antropologii). Filozoficko-sociologický rozbor duchovních krizí moderního člověka a dějinně
   filozofické analýzy smyslu českých a světových dějin se staly základem jeho reformismu,
   zaměřeného jak proti "teokracii" (polofeudálnímu absolutismu Rakouska-Uherska a carského
   Ruska), tak i proti "revolucionismu". Reagoval pružně na všechny základní ideové problémy své
   doby: krize společnosti (Sebevražda, 1881), úloha vědy a umění (Základové konkrétní logiky,
   1885, O studiu děl básnických, 1884), filozofie českých dějin (například Česká otázka -- Naše
   nynější krise, 1895), problémy náboženství a etiky (například Moderní člověk a náboženství,
   1896--1898, Ideály humanitní, 1901), rozvoj dělnického hnutí (Otázka sociální, 1898), Rusko
   (Russland und Europa, 1913, česky několikrát 1913--1933), první světová válka a poválečné
   uspořádání světa (například Světová revoluce, 1925, Cesta demokracie, 1934). Proslulým ve
   veřejnosti se stal zápasem proti šovinismu (Rukopisy), antisemitismu (hilsneriáda),
   klerikalismu a zvláště svým bojem za ustavení samostatné ČSR. (Jaroslav Malina)

   Mas d'Azil (Le), Ariege, Francie. Monumentální tunel protékaný říčkou. Ve střední části ústí
   systém podzemních galerií s nehojnou parietální výzdobou, ale bohatým mobilním uměním
   typického magdalénienu v sídlištních vrstvách (řezby v parohu, zvláště plastické vrhače kopí).
   Ve vchodu sídliště pozdního paleolitu, azilienu, s charakteristickými oblázky s geometrickou
   výzdobou. (Jiří A. Svoboda)

   maska, ...

   masová média (z anglického mass media, "prostředky hromadné komunikace"), informační
   prostředky, tvořené tiskem, rozhlasem, televizí, internetem, tiskovými agenturami,
   dokumentárním filmem; působí šířením informací a kultury na nejširší veřejnost; lze je třídit:
   a) podle působení na smysly (vizuální, auditivní, audiovizuální); b) podle možnosti časové
   volby příjemce: buď je volí příjemce sám (tisk, internet), nebo je vázán na program (rozhlas,
   televize, kino); c)podle prostředí příjmu (příjem individuální, sálové uspořádání -- například
   kino). (Jiří Sedlák)

   masový hrob, hrob s více jedinci jejichž pozůstatky jsou promíšeny a případné přídavky nelze
   přiřadit k jednotlivým pohřbeným. (Josef Unger)

   massa lateralis atlantis, laterální část prvního krčního obratle. (Ladislava Horáčková)

   mastaba, arabsky "lavice", typ staroegyptské královské i soukromé hrobky s nadzemní a podzemní
   částí. Tvarem připomíná nízkou hliněnou lavici (arabsky mastaba) před domy feláhů na egyptském
   venkově. V době Staré a zčásti i Střední říše byla mastaba běžnou formou hrobky příslušníků
   vyšších společenských vrstev. Měla obdélníkový půdorys a byla orientována ve směru sever --
   jih. V nadzemní části (superstruktuře) bývala chodba a zdobená kaple, v jejíž západní stěně
   byly umístěny takzvané nepravé dveře, které byly považovány za symbolickou bránu na onen svět.
   Na obětní stoly před nepravými dveřmi se kladly obětiny určené duchu zemřelého. Vedle kaple
   ještě byla zvláštní uzavřená místnost (arabsky serdáb, "sklep"), v níž se nacházela socha
   zemřelého. Nadzemní část mastaby byla spojena s její podzemní částí (substrukturou) šachtou,
   z níž vedla chodbička do pohřební místnosti se sarkofágem obsahujícím mumii majitele hrobky i
   s jeho pohřební výbavou. Mastaby se nacházejí na mnoha lokalitách po celé zemi a navzájem se
   liší rozměry, použitým stavebním materiálem i vnitřním uspořádáním. (Břetislav Vachala)

   Masters William Howell (27. 12. 1915, Cleveland, Ohio, USA -- 16. 2. 2001, Tucson, Arizona,
   USA), americký sexuolog. V badatelské dvojici s Virginií *Johnsonovou rozvinuli výzkumy
   fyziologie lidského sexuálního chování a zasloužili se o rozvoj lékařské sexuologie. Jejich
   společná publikace Human Sexual Response (1966) představuje shrnutí studií fyziologických
   reakcí mužů a žen v průběhu sexuálního styku a nekoitálních stimulací. V monografii Human
   Sexual Inadequacy (1970) shrnuli zkušenosti s behaviorálně orientovanou psychoterapií
   partnerských dvojic a vyjádřili přesvědčení, že každou sexuální poruchu lze příznivě ovlivnit
   příslušnými nácviky; patří rovněž k průkopníkům moderní "sexoterapie", přístupu dodnes
   aktuálního ve vztahu k sexuálním dysfunkcím všeho druhu. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   masturbace (onanie), ukájení pohlavního pudu sebou samým; dráždění přirození s cílem vyvolat
   sexuální vzrušení či orgasmus. Masturbovat lze rukama, třením o podložku, mačkáním stehen či
   hýždí, případně s použitím erotické pomůcky (vibrátoru); viz též onanie. (Jaroslav Zvěřina). V
   primatologii: autosexuální aktivity samců nebo samic; masturbace je známa i u *primátů,
   v přírodě zejména u samic. Vyskytuje se běžně u primátů s orgasmem, například makaků
   červenolících. V zajetí byli pozorováni také masturbující samci. (Václav Vančata)

   Maška Karel Jaroslav (28. 8. 1851, Blansko -- 6. 2. 1916, Brno), český pedagog a archeolog;
   gymnazijní profesor v Novém Jičíně, poté ředitel reálky v Telči. Vedl výzkumy v jeskyni Šipce
   (objev neandertálské čelisti) a v Předmostí u Přerova (objev hromadného hrobu z mladšího
   paleolitu). Autor syntézy moravského paleolitu, na svou dobu moderně pojaté (1886). (Jaroslav
   Malina)

   materiál archeologický, viz archeologický materiál.

   materialismus, ve filozofii: názor, že hmota (materia) je prvotní a základní a vědomí (duch)
   druhotné a z ní odvozené; rozlišuje se mimo jiné materialismus metafyzický (hmota se nevyvíjí)
   a materialismus dialektický (hmota a na ní závislé a v ní existující vědomí se vyvíjí); v
   etice: hmotařství, tj. holdování tělesným požitkům. (Marie Dohnalová)

   materialismus kulturní, viz kulturní materialismus.

   materiální kultura, ta frakce kultury, která je objektivizována ve věcech -- diskrétních
   souhrnech látky, zformovaných pracovními činnostmi lidí.

   Přes běžnou představu ji lze klást do protikladu nejen k duchovní kultuře (psychické nebo
   kultuře citů a idejí), ale i ke kultuře chování a fyzické kultuře. (Jaroslav Malina)

   materiální pozůstatky, pozůstatky objektivizované (objektované) v diskrétních shlucích hmoty,
   vystupujících celým komplexem svých vlastností (bez eliminace neznakových) a empiricky
   pojímaných jako statické objekty. Lze je tedy považovat za protiklad pozůstatků,
   objektivizovaných v myšlenkách, znakových systémech a jednání.

   Materiálny pozůstatky se (obdobně jako nemateriální) dělí na *přírodní materiální pozůstatky a
   *kulturní materiální pozůstatky. (Jaroslav Malina)

   materiální starožitnosti [archeologie], věci (v širokém smyslu), patřící k typům, které již
   dávno přestaly být používány a vzhledem k tomu již dávno přestaly být rozšířeny a jsou k
   okamžiku jejich objevení opuštěné. Tímto termínem jsou označovány *archeologické objekty, když
   při vymezování předmětu archeologie je chceme oddělit od starých a současných a také od
   nemateriálních a nevztahujících se ke kultuře. Tímto označením je stavíme proti mladším
   objektům (starým i současným), nemateriálním (duchovním), nepatřícím do kultury (přírodním) a
   přibližujeme je životu a chování lidí v minulosti; rozdělujeme je totiž buď podle funkčních
   bloků pravěké kultury, která byla kdysi živá: obživa, oděv, bydlení, společenská organizace,
   náboženství atd., nebo podle skupin společenské činnosti: sběračství, lov, rybolov nebo
   zemědělství. Ale uskutečnit toto třídění není tak jednoduché jako rozčlenění podle materiálu.
   Vždyť na rozdíl od něho toto třídění není založeno na bezprostředním pozorování, nýbrž má ve
   velké míře odvozený ráz. Chceme-li rozmístit předměty podle sfér kultury a společenské
   aktivity, musíme znát složení těchto sfér a funkční určení nálezů. A to nejde bez pomoci
   etnologie, etnoarcheologie, socio-kulturní antropologie nebo sociologie. Obracíme se proto k
   údajům těchto věd a nikoliv jen k daným konkrétním archeologickým pramenům. Na funkční význam
   archeologických objektů nemůžeme obvykle usuzovat z nich samých. Je pravda, určení a názvy
   nálezů lze někdy okamžitě stanovit podle vlastních životních zkušeností. Přitom se vychází z
   domněnky, že stálost základních potřeb člověka vede k dalekosáhlým shodám při jejich
   uskutečňování v podmínkách různých dob a kultur. Uvažuje se, že lidé vždy potřebovali obuv,
   sekeru, nůž, nádobu na vaření a na pití, lůžko atd. a že tyto předměty musí mít vždy přibližně
   stejný tvar, snadno rozeznatelný současnými lidmi. Ale to je pouze  část pravdy. Potřeby se
   měnily, výběr možných řešení stejných úkolů byl nezřídka velmi široký a prostředky, které se
   zdají být přirozené v jedné kultuře, jsou cizí a nesrozumitelné jiné kultuře. Nemůžeme třeba
   pochopit, proč přes tři tisíciletí starý bronzový předmět, který nazýváme "listovitý nůž", je
   oboustranně broušený bez otupení hřbetu. Proto vznikají spory: jedni nazývají tyto artefakty
   "noži", druzí "dýkami", další "hlavicemi kopí" a jiní "břitvami". Mnoho artefaktů nám
   nepřipomíná vůbec nic z naší bezprostřední zkušenosti a neodpoví-li nám etnoarcheologické
   analogie, pak se začíná kupit množina předmětů, obvykle šalamounsky označovaná "rituální
   předměty". Jsou to často artefakty, o nichž jiní archeologové čestně přiznávají: "předměty
   neznámého nebo neurčeného významu". Prvotní soubor určení a názvů bývá obyčejně jen přibližný,
   a proto se později opravuje a doplňuje na základě etnoarcheologických analogií, vytváření a
   ověřování hypotéz, studiem pracovních stop na nástrojích a experimenty. (Jaroslav Malina)

   maťiajaoská kultura, neolitická kultura na severu Číny. (Jaroslav Malina)

   Matiegka Jindřich (31. 3. 1862, Benešov--4. 8. 1941, Mělník), český lékař a antropolog, první
   profesor antropologie na Přírodovědecké fakultě pražské univerzity, v roce 1929/1930 rektorem
   Univerzity Karlovy v Praze. Zakladatel Ústavu pro antropologii a demografii Univerzity Karlovy
   v Praze (samostatný obor antropologie v roce 1908, Antropologický ústav zřízen 1911) zprvu na
   Filozofické, později na Přírodovědecké fakultě. V roce 1911 založil spolu s Janem Dolenským a
   Františkem Čádou Ústav pro výzkum vývoje dítěte (pozdější Pedologický ústav hlavního města
   Prahy), v letech 1923--1941 vydával časopis *Anthropologie. Zabýval se prehistorickou,
   historickou a růstovou antropologií. Podrobně zpracoval hromadný nález lidských kosterních
   pozůstatků z Předmostí (1934, 1938) Karla Jaroslava *Mašky a odborně popsal pozůstatky českých
   králů a slavných osobností českých dějin. Z díla: Homo předmostensis, fosilní člověk z
   Předmostí na Moravě; Vzrůst a vývin, tělesné vlastnosti a zdravotní poměry mládeže královského
   hlavního města Prahy; Somatologie školní mládeže, Nauka o plemenech. (Miroslav Prokopec)

   matriarchát, ...

   matrifokalita, rodinný systém charakterizovaný ženským vedením a solidaritou, v němž muži
   hrají slabou a někdy pouze dočasnou úlohu. (Jaroslav Skupnik)

   matrilinearita, princip definování práv, povinností a členství v příbuzenské skupině přes
   ženskou rodovou linii, viz descendence. (Jaroslav Skupnik)

   matrilokalita, preferované usídlení novomanželů u rodiny nevěsty. (Jaroslav Skupnik)

   matrix, základní ("mateřská") hmota. Spolu s buňkami a různými vlákny (zejména kolagenními)
   tvoří základ pojivové tkáně (vazivo, chrupavka, kost). (Ladislava Horáčková)

   Matsuzawa Tetsuro, japonský primatolog, jeden z nejvýznamnějších představitelů japonské
   primatologické školy. Působí na Primate Research Center, Kyoto University (Japonsko). Zabývá
   se zejména kognitivními procesy u primátů, ale také dalšími aspekty chování primátů, například
   vytvářením *konsortních párů. Nejprve se zabýval chováním makaků červenolících, v současné
   době se věnuje zejména výzkumu kognitivních procesů u šimpanzů. Zvláště významné jsou jeho
   experimenty v oblasti nástrojového chování a symboliky u šimpanzů. (Václav Vančata)

   mauzoleum, původně název hrobky karského krále Mausola ze 4. století př. n. l. v maloasijském
   Halikarnássu (patří k sedmi divům světa), která se však nedochovala; později označení hrobky
   architektonicky náročně upravené v podobě samostatné stavby s vnitřní prostorou. Někdy se tak
   označuje i velký honosný náhrobek (královské mauzoleum v chrámu sv. Víta v Praze). (Josef
   Unger)

   maximalisté, zde označuje jeden ze sociokulturních přístupů k empirickému konceptu *občanské
   společnosti. Mezi hlavní formy občanské společnosti, která stojí v distinkci vůči
   demokratickému státu, maximalisté řadí tržní hospodářství a politickou veřejnost. (Karel
   Müller)

   McGrew William C., skotský primatolog, v současné době působící jako profesor antropologie a
   zoologie na Miami University v Ohiu (USA). Jako jeden z prvních se začal zajímat o širší
   souvislosti nástrojové činnosti šimpanzů a formuloval hypotézu o možné existenci elementárních
   kulturních tradic u šimpanzů. Autor revoluční monografie Chimpanzee Material Culture:
   Implications for Human Evolution (1992), která se spolu s molekulárně genetickými výzkumy
   významně zasloužila o změnu paradigmatu současné primatologie. (Václav Vančata)

   Meadová Margaret (1901--1978), americká sociokulturní antropoložka; nejznámější osobnost
   psychologicky orientované americké antropologie. V popředí jejího zájmu bylo studium vztahu
   "osobnosti a kultury", speciálně zkoumání kulturní vázanosti mužství a ženství -- Mužství a
   ženství: Studium pohlaví v měnícím se světě (Male and Female: A Study of the Sexes in a
   Changing World, 1949). Výzkumy prováděla zejména v Oceánii. (František Vrhel)

   mecenášství, archaický název pro podporu hlavně umění a literatury bohatými jedinci bez
   omezování tvůrčí svobody umělců; viz též sponzorství. (Marie Dohnalová)

   Médeia, dcera kolchidského krále Aiéta, kouzelnice. Zamilovala se do *Iásóna, proto mu pomohla
   získat zlaté rouno a uprchla s ním z Kolchidy. Pro snadnější průběh úniku neváhala krutým
   způsobem obětovat svého bratra. Iásónovi pomáhala i nadále, ale když ani její kouzla nevedla k
   Iásónově nástupu na trůn v Iolku, uchýlila se s ním do Korintu, kde Iásón Médeiu, jíž předtím
   slíbil manželství, opustil a chystal se oženit s dcerou korintského krále. Ponížená Médeia
   nebyl schopná tuto zradu unést a pomstila se mu vraždou jejich společných dětí a nevěsty. Poté
   unikla do Athén. Médeia je klasickým typem tragické postavy, která ve své vášnivé zaslepenosti
   nedokáže ovládat své city a v nenávisti se nezastaví ani před nejkrutějším činem. Pomsta je
   pro ni důležitější než vlastní bolest. Tuto látku zpracoval *Eurípidés ve své stejnojmenné
   tragédii; v Římě byla známa rovněž v dnes nezachované verzi *Senekově. Médeia jako typ
   komplikované osobnosti, u níž svár lásky a nenávisti plodí násilné činy, se stala častým
   námětem pro výtvarné umění: skvěle jej ztvárnil například český malíř Alfons Mucha (Plakát
   Médeia, 1898). (Marie Pardyová)

   mediální, směrem ke střední rovině v porovnání s jinou částí těla. (Ladislava Horáčková)

   Medína, původně Jathrib, město v Hidžázu ležící vzdušnou čarou asi 400 kilometrů severně od
   *Mekky. V roce 622 se z Mekky do Medíny přestěhoval *Muhammad a vytvořil tam politické a
   organizační základy islámské obce. (Jaroslav Malina)

   medulla, 1. dřeň (vnitřní část některých orgánů například nadledvin, kostní dřeň), 2. mícha,
   například medulla spinalis -- hřbetní mícha. (Ladislava Horáčková)

   megaron, dům pravoúhlého půdorysu s antovou předsíní a dvěma sloupy a hlavní místností s krbem
   uprostřed, ústřední část mykénských paláců, kam se vcházelo z nádvoří. Megaron krále bylo
   vybaveno královským kamenným křeslem a lavicemi pro panovníkovu družinu po obou stranách (jako
   v takzvaném Trůnním sále v Knóssu). Megaron královny mělo skromnější rozměry. Megaron patří k
   prastarým typům architektury, poprvé se v jednoduché formě objevuje v neolitické kultuře
   Sesklo. Do řecké architektury přešlo jako základní typ řeckého chrámu. Později jeho podobu
   uchovávají chrámové pokladnice (thesaury). (Marie Pardyová)

   měchožil zhoubný, echinokok, parazitující červ, který žije ve střevě některých zvířat
   (například psa). Požitím jeho vajíček se může u člověka vyvinout larvální stadium se vznikem
   patologických dutin (boubelí), obsahujících larvy echinokoka (zejména v játrech). Onemocnění
   se nazývá echinokokóza nebo hydatidóza. (Ladislava Horáčková)

   Meidži, doslova "osvícená vláda", období japonských dějin, které začalo odstraněním vlády
   *šógunů a znovunastolením císařské moci. Reformy Meidži, prováděné po roce 1868, na začátku
   stejnojmenného období, umožnily za významného přispění vlivu západních civilizací, výrazné
   změny v hospodářství a ve společnosti, po nichž se Japonsko začalo vyvíjet jako stát moderního
   typu; doba Meidži skončila smrtí císaře Mucuhito roku 1912, týž rok s nástupem nového císaře
   začala doba Taišó. (Klára Macúchová)

   Mekka, v předislámské době významné obchodní středisko v Hidžázu, rodiště *Muhammadovo.
   (Jaroslav Malina)

   Mélos (dnes Mílos), řecký ostrov v severní části Egejského moře. Důležité naleziště obsidiánu
   využívané od prehistorických dob. Roku 1863 byla v troskách tamního divadla nalezena socha
   Afrodíty Mélské, která se dostala do pařížského Louvru. (Marie Pardyová)

   memoria (z latiny), paměť, památka; někdy spočívala v liturgické vzpomínce potvrzené zápisem
   do libri memoriales nebo nekrologií vedených v klášterech, jindy takto označována menší stavba
   postavená nad významným hrobem k uchování jeho památky. (Josef Unger)

   menarché, první menstruace v životě ženy. (Jaroslav Zvěřina)

   Mencius, viz Meng-c'.

   Meng-c' (vlastním jménem Meng Kche, asi 372--289 př. n. l.), staročínský konfuciánský filozof.
   Též název jedné ze *Čtyř posvátných knih. (Jaroslav Malina)

   Meng Kche, viz Meng-c'.

   meningiom, nezhoubný nádor vycházející z obalů mozku a míchy. S ohledem na lokalizaci
   v centrálním nervovém systému (mozek, mícha) však může působit vážné potíže.

   meningitis,  zánět měkkých plen mozkových a míšních. (Ladislava Horáčková)

   meningo-, označuje vztah k mozkovým plenám. (Ladislava Horáčková)

   meningoencephalocele, vrozená vývojová vada kosterního systému, kdy neuzavřenou částí lebního
   krytu vyhřezávají vně obaly mozkové, případně části mozku. (Ladislava Horáčková)

   menopauza, konec plodnosti ženy, období po poslední menstruaci, klimaktérium, přechod.
   Neznamená konec sexuálního života, často dochází naopak ke zvýšenému sexuálnímu zájmu, a pokud
   jsou sexuální styky uspokojivé, promítají se příznivě do celkového zdravotního stavu.
   (Jaroslav Zvěřina)

   mensa (z latiny), stůl, viz oltář. (Josef Unger)

   mesenchym, viz mezenchym.

   mesothel, tenká vrstva plochých buněk vystýlající dutiny lidského těla, které mají společný
   embryonální původ (například břišní, osrdečníková, pohrudniční dutina). (Ladislava Horáčková)

   mešita, společná modlitebna v islámu, nikoliv chrám křesťanského typu. Mešita není sídlem
   boha, jen mihrábem naznačuje směr, kterým se má obrátit modlící se muslim. Stánkem boha je
   v islámu pouze Ka'ba v *Mekce. (Jaroslav Malina)

   metaarcheologická teorie, odvětví obecné teorie *archeologie, bezprostředně zaměřené na
   poznávání nikoli hmotných památek, ale na samotnou archeologii. Oddíly tohoto oboru musí
   osvětlit předmět archeologie jako složku archeologické vědy, metodologickou podstatu
   archeologie (problémy přesnosti, formalizace atd.), archeologický fakt jako základ procedury
   zkoumání, archeologickou teorii, význam archeologie. Metaarcheologický ráz má i i historie
   archeologického myšlení. (Jaroslav Malina)

   metabolismus, látková přeměna. 1. souhrn veškerých dějů (fyzikálních i chemických), které
   probíhají uvnitř organismu a které slouží k získání energie a k tvorbě látek potřebných pro
   činnost organismu. Metabolismus patří mezi základní projevy života. 2. souhrn biochemických
   přeměn dané látky v organismu. (Ladislava Horáčková)

   metafýza, úsek dlouhé kosti na přechodu její okrajové části -- epifýzy  a střední části --
   diafýzy. (Ladislava Horáčková)

   metafyzika, filozofické učení o povaze bytí (považující veškeré dění v přírodě a ve
   společnosti za souhrn vzájemně nesouvisejících jevů a věcí, neměnných ve své podstatě a
   prostých všech vnitřních protikladů); název byl odvozen od pojmenování těch *Aristotelových
   spisů o principech světa, jež jsou postižitelné nikoli smysly, nýbrž výhradně jen rozumem,
   umístěných za jeho spisy o přírodě (Meta ta fysika). (Jaroslav Malina)

   metafyzitida, metaphysitis,  zánět metafýzy kosti. (Ladislava Horáčková)

   metaphysitis, viz metafyzitida.

   metastasis, viz metastáza.

   metastáza, metastasis, druhotné ložisko zhoubného nádoru. (Ladislava Horáčková)

   Métis, starořecká bohyně moudrosti. Když se o ni ucházel nejvyšší bůh *Zeus, dostalo se mu
   věštby, že Métis porodí dceru, která bude moudřejší než on sám a syna, jenž bude mít větší moc
   a svrhne ho. (Marie Pardyová)

   metoda, způsob, jak dosáhnout jistého cíle prostřednictvím vědomé a plánovité činnosti; ve
   vědě znamená metoda záměrný a systematický postup užívaný při zkoumání předmětů a jevů; v
   průběhu vývoje vznikla celá řada vědeckých metod: indukce, dedukce, analýza a syntéza,
   pozorování, experiment aj. (Jaroslav Malina)

   metodologie, nauka o metodách vědeckého poznání; souhrn metod, postupů a technik používaných v
   určité vědě nebo souboru věd. (Jaroslav Malina)

   Mexiko, druhý název pro aztécké město *Tenochtitlán, někdy označoval celé aztécké impérium.
   (Oldřich Kašpar)

   Mexikové, nebo také Aztékové či Tenochkové. Mexičtí Indiáni patřící do skupiny etnik Nahua.
   Zakladatelé (1325) mocného města *Tenochtitlánu -- Mexika a následně rozlehlé říše, která byla
   vyvrácena na počátku 16. století Hernánem *Cortésem. Dnes obývají centrální Mexiko a jejich
   počet se odhaduje na 900 tisíc. (Oldřich Kašpar)

   mezenchym, řídká vazivová tkáň v lidském zárodku, z níž během vývoje vznikají další pojivové
   tkáně, cévní systém, hladká svalovina, krvetvorná tkáň. Vzniká převážně z mezodermu.
   (Ladislava Horáčková)

   mezera kulturní, viz kulturní mezera.

   mezinská kultura (podle lokality Mezin, Ukrajina), významný kulturní okruh mladého paleolitu,
   geograficky zatím přesně nevymezený, s centry v Podněstří (Mezin, Mežirič,
   Kyjev-Kirillovskaja, Dobraničevka), datovaný před 18 000 až 12 000 let. Industrii
   charakterizují čepelky s otupeným bokem včetně mikrolitických tvarů, spíše drobná rydla
   převažující nad škrabadly (oba typy se oproti předchozímu období nápadně zkracují), vrtáčky
   připomínající magdalénien. Rovněž v kostěné industrii (náčelnické hole) a v umění (stylizace
   ženské postavy) se projevují rysy paralelní magdalénienu. V mezinské kultuře vrcholí
   architektura z mamutích kostí. (Jiří A. Svoboda)

   mezoderm, střední zárodečný list u časné fáze lidského zárodku. Vznikají z něho pojivové
   tkáně, krev, svaly, ledviny, pohlavní žlázy a jiné. (Ladislava Horáčková)

   mezolit, střední doba kamenná, evolucionisticky a historicky nepřesný, ale obecně vžitý termín
   pro závěrečnou etapu loveckého období (logičtější název "epipaleolit", tedy "koncový
   paleolit", se nevžil). (Jiří A. Svoboda)

   Mežirič, Ukrajina. Klasické mladopaleolitické naleziště, chronologicky odpovídající
   epigravettienu (respektive mezinská kultura, 19--14 tisíc let). Obydlí z mamutích kostí,
   umělecké předměty v geometrickém stylu. (Jiří A. Svoboda)

   miasma, domnělá příčina moru, hmota vzniklá hnilobnými procesy.

   mikrocefalie, microcephalia, vývojová deformita mozku a lebečních kostí, kdy hlava má menší
   obvod přes glabelu než 460 mm a kapacitu lební menší než 1000 cm^3. (Ladislava Horáčková)

   micoquien (ne zcela správně označený podle lokality La Micoque, Dordogne, Francie),
   středopaleolitická kultura, jejíž osídlení vytváří geograficky omezená soustředění, zejména
   v krasových oblastech Německa (jeskyně Balve) a Polska (Okiennik, Ciemna, Wyłotne).
   Stratigrafie moravského micoquienu je postavena na profilu jeskyně Kůlny, vrstvách 9b až 6a,
   které odpovídají úseku od konce posledního interglaciálu po prvé glaciální maximum würmu
   (závěr tohoto souvrství je nejasný). Industrie jsou technologicky poměrně konzervativní, s
   "nelevalloiským" charakterem výroby z diskovitých a nepravidelných jader. Typologicky
   převažují drasadla s charakteristickými plošnými a stupňovitými retušemi. Soubor z Kůlny je
   charakterizován různými klínky, noži micoqueských typů i ojedinělými listovitými hroty,
   industrie z jižního Polska zase takzvanými "prądniky" s typickým rydlovitým úderem. Vliv
   čepelové techniky a mladopaleolitických typů je minimální. Tvůrcem kultury je neandertálec,
   Homo sapiens neanderthalensis. (Jiří A. Svoboda)

   migrace, změna sídelního teritoria; podstatné jsou otázky, zda migrace byla vědomá a záměrná,
   zda nové teritorium bylo již osídleno jinou populací, do jaké míry probíhala migrace násilně
   aj. Z evolučního hlediska jde o jednorázovou událost; je to vlastně přemístění se  populace
   nebo její části z jedné lokality na jinou, přičemž lokality se nemusí lišit ve smyslu definice
   ekologické niky. Migrace může mít dlouhotrvající účinek, ale nemusí být spojena s následnou
   kolonizací. Příčiny migrací mohou být různé, pozitivní i negativní. (Jaroslav Malina -- Jiří A.
   Svoboda)

   migracionismus,

   migracionistická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii, jehož základním
   paradigmatem je *migracionismus. (Jaroslav Malina)

   mikrodontie, zmenšená velikost některého ze zubů, nejčastěji třetí stoličky. (Ladislava
   Horáčková)

   mikrolity, drobné kamenné nástroje geometrických tvarů (mikročepele s otupeným bokem, kruhové
   segmenty, trojúhelníky, trapezy). Na Moravě jsou typické zejména pro gravettien (pavlovien) a
   mezolit. (Jiří A. Svoboda)

   mikrojádra, jádra určená k výrobě mikrolitů. Zvláště charakteristická jsou klínová mikrojádra
   (anglicky wedge-shaped microblade cores) známá ze severní Asie a Ameriky v období mezi 20 000
   až 10 000 lety. Těžba probíhala spíše použitím tlaku než úderu. (Jiří A. Svoboda)

   mikromélie,  všeobecně -- zkrácení končetiny, které je většinou podmíněno disproporcionálním
   růstem (například zakrněním kostí předloketních nebo bércových). (Ladislava Horáčková)

   Milánský edikt, císařský výnos *Konstantina Velikého a jeho spoluvladaře Licinia zveřejněný v
   Miláně na začátku roku 313, jímž bylo v římské říši křesťanství zrovnoprávněno s pohanstvím.
   To nadále zůstávalo státním náboženstvím, ale preference vládnoucí vrstvy se postupně
   přesouvala na stranu křesťanství a koncem 4. století Theodosiovy edikty zakázaly pohanské
   kulty a křesťanství se stalo jediným oficiálním náboženstvím. (Marie Pardyová)

   Milétos, dnes malá vesnice Balad na západním tureckém pobřeží. Stojí na místě nejvýznamnějšího
   města maloasijské Iónie, založeného u ústí řeky Maiandru. Patrně se jedná o mykénskou kolonii
   Milawandu uváděnou v chetitských pramenech 12. století př. n. l., ale místo bylo obydleno již
   od doby kamenné. Milétos měl čtyři přístavy a Svatou cestou bylo město spojeno s Apollónovým
   chrámem a věštírnou v Didymech. V 7. století př. n. l. Milétos založil na devadesát kolonií v
   celém Středomoří, z nich nejvýznamnější roli sehrála Naukratis v ústí Nilu, místo, kde se
   Řekové mohli inspirovat egyptskou kulturou. V Milétu vznikla řecká věda a filozofie, jejíž
   počátky v 6. století př. n. l. představuje milétská škola, filozofové *Thálés, Anaximenés a
   Anaximandros a historik Hekatáios. Za podíl na vzpouře proti Peršanům byl Milétos roku 494 př.
   n. l. rozbořen, ale brzy byl vybudován podle zásad klasické urbanistiky na pravidelném
   půdorysu. Nezávislost mu udělil *Alexandr Makedonský, roku 188 př. n. l. připadl Římanům a
   toto období znamenalo další rozkvět města. (Marie Pardyová)

   Milkmanův syndrom, mnohočetný výskyt příčných proužkovitých projasnění ve stínu kostí,
   takzvaných Looserových zón přestavby. Mohou se objevit jako subperiostální mnohočetné
   zlomeniny v rentgenovém obrazu u osteomalacie. (Ladislava Horáčková)

   Mill John Stuart (20. 5. 1806, Londýn, Anglie -- 8. 5. 1873, Avignon, Francie), britský
   filozof, logik a etik; představitel pozitivismu. Byl ovlivněn Georgem Berkeleym, Davidem
   *Humem, Jeremym *Benthamem a Augustem *Comtem. Vytvořil systém tzv. induktivní logiky, zejména
   metodu kauzální analýzy. V návaznosti na Adama *Smitha a Jeremy Benthama již plně vyjádřil
   požadavky podnikavosti svobodných jednotlivců: každý má sledovat svůj vlastní zájem, prospěch
   a zisk -- pokud je to v souladu s právním řádem a hospodářskými zákony, a tak nepotlačuje zájmy
   a prospěch druhých. Tím, že v podnikání uspějí nejschopnější, budou zájmy jednotlivců
   v souladu se zájmy celku. Hlavní díla: Principy politické ekonomie, Logický systém,
   Utilitarismus, Poddanství žen. (Jaroslav Malina)

   Minamoto, jeden ze silných japonských rodů, které ovládaly, nejčastěji ve funkci regentů,
   během doby *Heian politiku císařského dvora. Koncem dvanáctého století se rod Minamoto utkal
   s rodem Taira o moc v pět let trvající válce (1180--1185). Hlava vítězného rodu Minamoto no
   Joritomo založil roku 1192 v Japonsku *šógunát a sám se stal prvním *šógunem v Japonsku a
   zároveň doby nazvané podle rodu, Minamoto, nebo podle sídla rodu Kamakura. Kamakurský šógunát
   trval do roku 1333, po něm se ujali vlády šógunové rodu *Ašikaga. (Klára Macúchová)

   min-cu, respektive -cu, čínský termín pro "národ, národnost, etnikum". (Josef Kolmaš)

   min-cu ti-fang c'-č' ("území s národnostní autonomií", respektive "národnostně územní
   autonomie"), územně správní status, přiznaný v ČLR některým vybraným nechanským menšinovým
   národům či národnostem. (Josef Kolmaš)

   mindel, sled středopleistocenních zalednění v alpské chronologii pleistocénu. (Jiří A.
   Svoboda)

   Ming (1368--1644), čínská dynastie. Byla založena *Ču Jüan-čangem po svržení mongolské dynastie
   *Jüan. Postupně byla vytvořena centralizovaná absolutistická vláda: císař měl veškerou civilní
   i vojenskou moc, ústřední vláda měla přímou kontrolu nad místními úřady. K největšímu rozkvětu
   došlo v éře Jung-le, kdy byly navázány diplomatické a obchodní styky s mnoha zeměmi při
   Indickém oceánu až po Arabský poloostrov a východní pobřeží Afriky a kdy se Barma, Laos a
   Korea staly čínskými vazaly. V 16. století pronikali do Číny Evropané: v roce 1577 Portugalci
   založili Macao, první evropskou kolonii na čínském území, objevují se misionáři. Od počátku
   17. století začaly útoky *Mandžuů ze státu Chou Ťin, které spolu s rolnickými povstáními vedly
   k svržení dynastie Ming a k nastolení mandžuské dynastie *Čching; poslední mingský císař
   Čchung-čen, jenž vládl v letech 1628 až 1644, spáchal v Pekingu sebevraždu. Na jihu ve státu
   Jižní Ming však vládli mingští panovníci až do roku 1661. V mingské době došlo k rozkvětu
   stavitelství (vznikla současná podoba Dlouhé zdi), městské kultury, malířství, sochařství,
   uměleckých řemesel, odborné literatury (například encyklopedie Jung-le ta-tien) i beletrie
   (světově proslulé romány Ťin-pching-mej -- Švestkové květy ve zlaté váze, Šuej-chu-čuan --
   Příběhy od jezerního břehu, Si-jou-ťi -- Cesta na Západ). (Jaroslav Malina)

   ming-čchi, hrobové figurky, modely objektů a předmětů z každodenního života. (Jaroslav Malina)

   miniatura, původně pozdně antická a středověká *iluminace, od 15. století též malba malého
   formátu, zpravidla portrétní, prováděná zejména kvašem a akvarelem na pergamenu, kovu nebo
   slonovině, určená k soukromým účelům. (Jaroslav Malina)

   minimalisté, zde označován jeden ze sociokulturních přístupů k empirickému konceptu *občanské
   společnosti. Minimalisté chápou občanskou společnost jako společenský subsystém, který stojí
   v distinkci vůči sféře politické i ekonomické moci. Občanská společnost vytváří ochranný val
   proti kombinovanému útlaku ze strany státu a trhu a vytváří platformu pro transformaci
   obojího. Mezi hlavní formy občanské společnosti minimalisté řadí především sociální hnutí a
   občanské iniciativy. (Karel Müller)

   minnesang (hornoněmecky Minne, "rytířská láska", Sang, "zpěv"; Minnesänger, "zpěvák milostných
   písní"), označení německy zpívané dvorské poezie ve 12. až 13. století, obdoba *trubadúrské a
   truvérské lyriky. V minnesangu se uplatňují ideály křesťanského rytířstva v milostných básních
   (Lied), kde se rytíř uchází o přízeň své paní a snaží se, aby k ní byl přijat do služby
   (Damendienst), v žánru svítáníčka (Tagelied), kde se milenci za rozbřesku loučí, a
   v didaktických básních často náboženského obsahu (Spruch). Tvůrci minnesangu byli většinou
   nižší šlechtici, ale i šlechta vyšší (například český král Václav II.), kteří měli svou oblast
   působení (rakouská a bavorská oblast: Walther von de Vogelweide; Praha: Tannhäuser aj.).
   Největším souborem Minnesangu je Manessův rukopis z počátku 14. století. (Jaroslav Malina)

   mínojská civilizace, název odvozený od bájného krále *Knóssu *Mínóa a zavedený Arthurem
   Evansem pro civilizaci, která se rozvinula na Krétě v 2. tisíciletí př. n. l. Mínojci žili na
   ostrově, který jim poskytoval spolehlivou obživu a okolní moře je chránilo před vetřelci.
   Navíc Mínós je u Thúkydida uváděn jako první panovník, který vybudoval loďstvo, jež
   poskytovalo Krétě obranu a umožňovalo styky s okolními kulturami. Mínojská sídliště, většinou
   městského typu, nemusela proto budovat složitá a nákladná opevnění. Paláce představují
   příbytek vládce a jsou vybaveny dílnami a rozsáhlými skladišti, kam byly soustřeďovány pečlivě
   inventarizované výsledky zemědělské produkce a řemeslné výroby a odtud byly redistribučním
   systémem jako na Předním východě přidělovány obyvatelstvu. Kultura dosáhla svého vrcholu v 16.
   a 15. století př. n. l. Později byl Knóssos zničen (není jasné jak, protože hypotéza o
   souvislosti s výbuchem na Théře padla vzhledem k upřesnění této události ze strany geologů,
   podle nichž se velký výbuch sopky na Théře odehrál již kolem roku 1630 př. n. l.) a na určitou
   dobu kolonizován mykénskými Řeky. Mínojská civilizace vytvořila specifický umělecký výraz,
   ornamentiku, typy památek. Vzhledem k tomu, že Mínojci niterně vnímali pestrou ostrovní
   přírodu a moře s bohatým životem, představuje jejich umění dekorativní stylizaci odtud
   čerpaných motivů. Mínojská civilizace vyvinula specifický písemný systém. Nejstarší písmo bylo
   piktografické, v období mladších paláců vzniklo slabičné lineární písmo A. Jím se později
   inspirovali Mykéňané (viz mykénská civilizace) a zjednodušili je pro potřeby vlastního jazyka
   v lineární písmo B, v jehož záznamech je uchována nejstarší podoba staré řečtiny. (Marie
   Pardyová)

   minorité, menší bratři; jedna z větví žebravého řádu založeného sv. Františkem z Assisi
   (1181--1226). (Josef Unger)

   Mínós, syn Dia (*Zeus) a Európy (*Európé), král v krétském *Knóssu. *Homér ho líčí jako
   spravedlivého vládce, který se po smrti stal soudcem v podsvětí. Pro nestvůrného Mínotaura
   nechal postavit *labyrint. Za to, že jeho syn byl zabit v *Attice, musely *Athény platit
   tribut v podobě mladíků a dívek určených pro Mínotaura. Z této závislosti Athény osvobodil
   Théseus; tolik mytologická fabulace, v níž jsou skryta zrnka historické skutečnosti. Je
   pravděpodobné, že jako v případě *Daidala se u Mínóa jedná nikoli o vlastní jméno, ale o
   původní označení hodnosti vladaře. Báje o Mínotaurovi v sobě skrývá skutečnost, že býk byl na
   Krétě a v Orientu uctíván jako symbol síly a plodnosti, že se všude setkáváme s jeho symboly.
   Zápasy s divokými býky byly součástí kultovních slavností v Knóssu. Báje o labyrintu vděčí za
   svůj vznik nepřehledné a složité dispozici rozlehlého paláce a nakonec pověst o athénské
   mládeži obětované Mínotaurovi je pravděpodobně odrazem staré závislosti Athén na Knóssu. Další
   podrobnosti o její povaze však historie neuchovala. (Marie Pardyová)

   miocén, starší období mladších třetihor, neogénu, které trvalo zhruba od 24 do 5,5 milionu
   let. Období miocénu je často děleno na starší (24--16,5 milionu let), střední (16,5--11,5
   milionu let) a mladší (11,5--5,5 milionu let). Klima bylo v miocénu teplejší a vlhčí než
   v současné době. Převládaly uzavřené pralesní formace. Ve středním a mladším miocénu dochází
   k postupnému vysoušení klimatu a ochlazování. Pralesy ustupují otevřenějším ekosystémům. Tento
   trend je zvláště zřetelný ve druhé polovině mladšího miocénu. (Jiří A. Svoboda)

   Mistr objímající prostotu, viz  Pao-pchu-c'.

   Mistr rudé borovice, viz  Čch' Sung-c'.

   Mistr Sun, viz Sun-c'.

   Mistr Sün, viz  Sün-c'.

   Mistr Sun O umění válečném, viz  Sun-c' ping-fa.

   Mithen Steven (1960), britský archeolog, profesor na univerzitě v Readingu. Vytváří
   prediktivní modely lidských vztahů vůči prostředí a dopadu těchto vztahů na kulturu paleolitu.
   Zabývá se rovněž teorií poznání, interpretací paleolitického umění, je autorem knihy The
   Prehistory of the Mind (Prehistorie mysli, 1996). (Jiří A. Svoboda)

   mitra, infule, liturgická pokrývka hlavy biskupa nebo jiného preláta vybaveného právem nošení
   *pontifikálií. Sestává ze dvou sešitých a zdobených látkových dílů vybíhajících do špičky. K
   jejímu zadnímu okraji jsou přišity dva pásy splývající na ramena. (Josef Unger)

   Mitra ("přítel, společník"), védské sluneční božstvo, jež "za úsvitu probouzí lidi a pobízí je
   do práce", personifikace denního jasu, nerozlučný společník Varuny, spolu s nímž vystupuje
   jako strážce odvěkého kosmického řádu, nepřítel klamu a učitel sebekázně. (Jan Filipský)

   Mixtékové, předkolumbovské etnikum z území dnešního mexického státu Oaxaca. V 11. století
   pronikli ze severu do oblasti Zapotéků, obsadili Monte Albán a Mitlu. Vynikli jako zruční
   keramici, šperkaři a tvůrci nádherných malovaných kodexů s piktogramy. Podlehli *Aztékům, pro
   něž vyráběli umělecké předměty. V současnosti indiánské etnikum obývající střední Mexiko
   v počtu asi 250 000 osob. (Oldřich Kašpar)

   Mladečské jeskyně, okres Olomouc, významné naleziště paleontologických antropologických,
   archeologických a jiných pozůstatků. Lokalita I Systém Mladečských jeskyní vznikl v devonských
   vápencích vrchu Třesína (343 m n. m.), dominujícího Hornomoravskému úvalu. Existence
   podzemních dutin byla známa od nepaměti, ale současný vchod byl prolomen teprve při lámání
   kamene podél jižního svahu. Již na počátku 19. století se za nově otevřeným vchodem, a zřejmě
   pod tzv. Vstupním komínem, uvádí nález kostry "obra" a kostěného artefaktu. Nález však není k
   dispozici (kostra byla údajně pohřbena v Měrotíně), a pokud byl Vstupní komín v minulosti
   otevřen tak jako dnes, mohl se do jeskyně dostat kdykoli. Ve druhé polovině století otevřel
   první výzkum Josef Szombathy hlouběji uvnitř dómu, později označeného názvem "Dóm mrtvých".
   Pod dalším komínem, otevírajícím se nad tímto dómem, se vytvořil mohutný suťový kužel, jehož
   rozsah a objem dnes můžeme rekonstruovat podle zbytků sedimentů a sintrů na stěnách; zřejmě
   zaplňoval podstatnou část rozlehlé prostory. Dnes je dochováno jen torzo střední části tělesa
   kužele, jehož mikrofauna dokládá vznik již ve středním pleistocénu, zatímco sedimenty
   svrchního pleistocénu byly odstraněny při minulých výzkumech a při zpřístupňování jeskyně pro
   turistické účely. Szombathyho plánek a profil ukazuje, že lidské kosterní pozůstatky i
   ojedinělé artefakty evidentně ležely v plášti tohoto kužele, a to až do okruhu několika metrů
   od komína. Podle původního Szombathyho popisu a kresby lze stavbu svrchní části tělesa kužele
   rekonstruovat následovně: v hloubce 20--50 cm ležela větší část lidské lebky (Mladeč 1) a femur
   spolu se zbytky fauny, v podloží pak sintrová poloha s uhlíky a jemně zvrstvenými hlínami s
   mikrofaunou. Další lidské pozůstatky (Mladeč 2, 2a, 3) a artefakty (provrtané zvířecí zuby a
   hrot typu Mladeč) ležely ve stejné stratigrafické situaci v okolí. Na tyto výsledky navázal na
   počátku století Jan Knies. K posledním větším pracím došlo ve 20. letech, kdy byly sedimenty
   narušeny v souvislosti se zpřístupňováním jeskyně. Jan Smyčka uvádí z této doby další nálezy
   lidských i zvířecích kostí, zvláštní kostěné artefakty, částečně nebo úplně provrtané,
   mikrofaunu a měkkýše. Všechny následné sondáže už měly jen omezený význam: Jan Skutil zmiňuje
   dva kamenné artefakty z oblasti současného vchodu, Jan Jelínek objevil sekáč, snad
   staropaleolitický nebo středopaleolitický, a Ivan Horáček s Vojenem Ložkem předložili
   biostratigrafické zhodnocení středopleistocenní výplně dómu. Zdá se tedy, že rozšíření vrstev
   svrchního pleistocénu včetně antropologických a archeologických nálezů bylo prostorově omezeno
   na oblasti v okruhu komínů. Fauna, kterou tvoří tur, sob, medvěd jeskynní, vlk, liška
   (Szombathy), kůň, mamut, nosorožec, bizon, jelen, los (Knies), odpovídá příznivějším podmínkám
   některé teplejší oscilace würmského interpleniglaciálu. Kulturní zařazení se může opřít pouze
   o typologii kostěných hrotů a analogické lokality v jiných oblastech. Výskyt hrotů mladečského
   typu a chybění hrotů s rozštěpenou bází nasvědčuje spíše mladší fázi aurignacienu, která je v
   chorvatských jeskyních (Vindija) datována mezi léta 30 000--25 000 B. P. Schematické nástěnné
   značky, které z jeskyně uvedl Martin Oliva, můžeme sotva (vzhledem ke kontextu a tvaru)
   považovat za prehistorické. Lokalita II Z jižní strany je systém Mladečských jeskyní porušen
   menšími lomy. V roce 1904 zde dělníci porušili vertikální dutinu, kterou poté Szombathy odkryl
   13 m dále do hloubky a kterou tedy dnes můžeme také interpretovat jako komín (v době nálezu se
   o charakteru naleziště diskutovalo). Antropologické a archeologické nálezy byly značně
   poškozeny. Jan Knies uvádí dvě lidské lebky, dětskou lebku a množství postkraniálních kostí,
   většinou ve zlomcích. V témže kontextu se našel hrot typu Mladeč a další obdobný zlomek, dva
   kamenné artefakty, dva valounky a zbytky glaciální fauny. Z hlediska paleontologie
   a archeologické klasifikace jsou lokality I a II srovnatelné, přestože antropologové uvádějí
   určité typologické rozdíly v morfologii lebek. Mimo hlavní jeskynní systémy leží menší
   jeskyně, podle svého tvaru nazývaná Podkova, odkud pochází nepočetná kamenná industrie;
   povrchové sídliště gravettienu se rozkládá na temeni vrchu Třesína. (Jiří A. Svoboda)

   mladopaleolitická technika, čepelová technika určená k výrobě většího počtu produktů z
   charakteristického připraveného jádra, v bocích zploštělého a s kýlovitou přední hranou; ta
   slouží k usměrnění následné těžby. (Jiří A. Svoboda)

   mladší doba kamenná,  viz neolit.

   mnohosamco-samicová sociální struktura, viz sociální struktura, mnohosamco-samicová.

   močická kultura (též mochická kultura), předincká kultura na severním pobřeží Peru v 1. až 7.
   století, původně v údolí Moche a Chicama. Močikové vybudovali raný státní útvar klasické doby
   Peru, který prosperoval zejména díky vyspělému zemědělství spjatému s umělým zavlažováním.
   Tkali oděv z vlny a bavlny, rozvinuli metalurgii mědi, stříbra a zlata. Města nestavěli, ale
   budovali ceremoniální stavby, mezi nimiž vynikají dvě chrámové pyramidy Slunce a Měsíce
   z nepálených cihel. Prosluli zejména jako tvůrci antropomorfní keramiky s tématy
   z náboženského i běžného života včetně sexuálního. (Jaroslav Malina)

   Mo-c' ("Mistr Mo"), též Mo Ti (asi 479--400 př. n. l.), čínský myslitel, tvůrce učení o
   uspořádání společnosti rozšířením a uplatněním idejí všeobjímající lásky. (Jaroslav Malina)

   model, vzor, příklad, předloha; napodobení skutečného objektu nebo jevu, které je může
   postihovat jen v některých ohledech, důležitých z hlediska jejich prozkoumání. V umění: 1.
   předloha, živá či neživá, sloužící umělci za vzor k jeho dílu nebo k jeho přípravě; 2.
   předběžné zhotovení díla v provizorním materiálu a zpravidla v menším měřítku (modello,
   maketa) k názorové představě o definitivním provedení; 3. v sochařství také předloha
   k odlévání nebo vytesání, připravená v měřítku díla; 4. model jednotlivé stavby, souboru
   staveb i celého města, rekonstruující starý nebo nový stav, mnohdy návrh doprovázející plány
   nové stavby nebo zastavovací studii. (Jaroslav Malina) (Jaroslav Malina)

   moderní lidé, populace našeho typu, *Homo sapiens sapiens. (Jiří A. Svoboda)

   modulace [fyziologicky],  sekundární doladění funkce vedlejším regulačním mechanismem. (Pavel
   Bravený -- Marie Nováková)

   Mogulové, viz Mughalové.

   Móhandžó-daró (též Mohendžodaro, "Pahorek mrtvých"), městské sídliště harappské (viz Harappa)
   kultury na pravém břehu řeky Indu, zhruba 400 kilometrů severovýchodně od pákistánského
   Karáčí. (Jan Filipský)

   mohyla (tumulus), násyp navršený v souvislosti s pohřebními obřady. (Josef Unger)

   mohylník, mohylové pohřebiště. (Josef Unger)

   mohylový hrob, hrob krytý umělým násypem. (Josef Unger)

   moieta, rozdělení společnosti na moiety (poloviny); v mnoha společnostech "přírodních národů"
   je členství v jedné z moiet předurčeno unilineárním původem a každá polovina je exogamní.
   (Jaroslav Skupnik)

   moismus, učení *Mistra Mo.

   Mojžíš (asi 14. až 13. století př. n. l.), hebrejsky Moše, biblická postava, prostředník mezi
   Hospodinem a lidem, vůdce Izraelců. Žil zprvu v Egyptě, asi za vlády Ramesse II., odkud vyvedl
   předky izraelských kmenů, které pak vytvořily biblický Izrael. Podle Bible se mu Bůh-Hospodin
   zjevil v hořícím keři a pak na hoře Sinaj, kde Mojžíš obdržel základ Zákona (desatero) a kde
   Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu. Tradice přisuzuje Mojžíšovi Pět knih Mojžíšových
   (pentateuch, tóra), jež tvořily základní náboženský text jahvismu. (Jaroslav Malina)

   mókša ("vysvobození"), v hinduistickém učení o třech základních účelech lidského života
   (dharma, artha, káma -- viz) dodatečně přiřazovaný čtvrtý cíl, jenž vyzdvihuje oproštění duše
   od pout časoprostorové závislosti, její vymanění z koloběhu životů (sansára, viz), dosažení
   nejvyššího blaha a ryzího vědomí jako vrcholnou metu lidského snažení, odpovídající čtvrtému
   životnímu stadiu (sannjása, viz). (Jan Filipský)

   moles (z latiny), hmota, mohutná stavba. Například: Moles Hadriani -- Velká Hadriánova stavba,
   mauzoleum. (Josef Unger)

   Moll Albert (1862--1939), německý psychiatr; průkopník moderní sexuologie. Spolu s Iwanem
   *Blochem, Magnusem *Hirschfeldem a dalšími lékaři založil v roce 1913 Lékařskou společnost pro
   sexuologii a eugeniku, první sexuologickou společnost světa. (Jaroslav Malina -- Jaroslav
   Zvěřina)

   Molodova, Ukrajina, komplex otevřených lokalit středního a mladého paleolitu (*moustérien,
   *gravettien, *epigravettien) na řece Dněstru. Radiometrická data pro mladopaleolitické
   osídlení dokládají téměř plynulý vývoj mezi 30 000 až 10 000 lety. (Jiří A. Svoboda)

   Mondino de Luzzi (1275, Bologna -- 1326, Bologna), ... (Petr Bureš)

   mongolské nájezdy do Japonska, v roce 1274 a podruhé v roce 1281 připlula k japonským břehům
   mongolská vojska v čele s Kublajem, připravená k invazi. Pokaždé zasáhla přírodní pohroma,
   přišel tajfun, později nazvaný kamikaze ("božský vítr"), který mongolské lodě rozprášil,
   nicméně bitvy, které tajfunu předcházely, způsobily Japonsku velké ztráty. (Jaroslav Malina)

   mongolský vpád do Ruska, roku 1223 byla spojená ruská knížata poražena mongolsko-tatarskými
   vojsky v bitvě u řeky Kalky, definitivně *Kyjevská Rus padla dobytím Kyjeva roku 1240.
   Tradičně se toto období pokládá -- po církevním schizmatu roku 1054 -- za hlavní důvod odtržení
   východních Slovanů od kulturní Evropy. Mongolsko-tatarské jho zanechalo silné stopy v ruské
   tradici, včetně erotické, spočívající v podřízenosti ženy a v přísné hierarchizaci. (Jaroslav
   Malina)

   monile, přívěšek s ostatkem světce. (Josef Unger)

   mono-, řecká předpona označující "jeden".

   monogamie, přesněji sériová monogamie, forma manželství (známá z euroamerickéno kulturního
   okruhu) umožňující souběžné soužití pouze s jedním manželským partnerem. (Jaroslav Skupnik)

   monoparéza, obrna jedné z končetin. (Ladislava Horáčková)

   monopolizace, vynucení si přednostního přístupu k určitému biologicky významnému faktoru,
   většinou se jedná o potravu a sexuálního partnera. Monopolizovat cokoli si může pouze jedinec
   s vysokým postavením v *hierarchii, tedy jedinec dominantní. Monopolizace umožňuje u druhů
   s vyspělou sociální organizací získání výhodných koaličních a reprodukčních partnerů, případně
   také dlouhodobou sociální manipulaci, která se označuje jako *machiavelliánská inteligence.
   (Václav Vančata)

   Monte Albán, správní, náboženské a kulturní středisko v letech 700 př. n. l. až 1521
   vybudované na vrcholu hory předky *Zapotéků v mexickém státě Oaxaca. Z počátečního období
   pocházejí mohyly, reliéfy v olméckém stylu a nejstarší kalendářní reliéfy v Mezoamerice. Do
   roku 900 vyrostl komplex kamenných chrámových pyramid, plošin, dvorců, na úbočí byla malá
   obydlí a hrobky uvnitř s freskami a keramickými nádobami v podobě božstev. Po opuštění
   Zapotéky byl využíván *Mixtéky jako pohřebiště. (Oldřich Kašpar)

   Monteggiova zlomenina, zlomenina diafýzy loketní kosti v proximální nebo střední třetině spolu
   s luxací proximálního konce radia. (Ladislava Horáčková)

   Montesquieu Charles-Louis de Secondat, baron de la Brede et de Montesquieu (18. 1. 1689, zámek
   La Brede u Bordeaux, Francie -- 10. 2. 1755, Paříž, Francie), francouzský filozof, sociální
   myslitel, historik a spisovatel; jeden z představitelů francouzského osvícenství. Smysl
   filozofie viděl v poznávání příčinných souvislostí materiálního světa, který ač stvořen Bohem,
   pohybuje se nezávisle na Bohu. Základní politickou hodnotou byla pro něho občanská svoboda,
   jež musí být jištěna rozdělením moci na tři nezávislé složky -- zákonodárnou, soudní a
   výkonnou. Tímto názorem ovlivnil tvorbu ústavních aktů Velké francouzské revoluce i ústavu
   Spojených států z roku 1787. (Ivo T. Budil -- Jaroslav Malina)

   Moonův molár, Fournierův zub, výrazná atrofie korunky první stoličky (tvarem se podobá poupěti
   růže) u vrozené syfilis. (Ladislava Horáčková)

   mor, pestis. Těžké infekční onemocnění způsobené bakterií Yersinia pestis (dříve Pasteurella
   pestis). (Ladislava Horáčková)

   Moravany, Slovensko, komplex otevřených lokalit mladého paleolitu (szeletien [?], gravettien,
   epigravettien) na řece Váhu, zřejmě související s nezamrzajícími prameny v Piešťanech; nález
   takzvané Moravanské venuše. Nálezy pokračují na katastru obce Banka. (Jiří A. Svoboda)

   Moravské zemské muzeum (MZM), druhá největší a zároveň druhá nejstarší muzejní instituce v
   českých zemích; bylo založeno v červenci roku 1817 císařským dekretem Františka I. Ve svých
   sbírkách uchovává více než 6 milionů předmětů, které představují cenný materiál z oborů
   přírodních a společenských věd. Jeho součástí je *Ústav Anthropos. Kromě sbírkotvorné a
   vědecko-výzkumné práce pořádá muzeum výstavy, přednášky, exkurze, zabývá se prací s mládeží a
   vykazuje také rozsáhlou ediční činnost. Moravské zemské muzeum je příspěvkovou organizací
   Ministerstva kultury České republiky a členem Asociace muzeí a galerií České republiky.
   Ředitelem je PhDr. Petr Šuleř. Kontakt: Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno,
   mzm@mzm.cz, www.mzm.cz. (Jaroslav Malina)

   morbus, latinsky nemoc, choroba. (Ladislava Horáčková)

   More Thomas (1478--1535), anglický filozof a politik; jeden ze zakladatelů utopického
   socialismu. (Jaroslav Malina)

   Morgan Lewis Henry (21. 12. 1818--17. 12. 1881), americký etnolog a právník, jeden z
   nejvýznamnějších tvůrců a stoupenců *evolucionismu. Zabýval se dějinami organizace lidské
   společnosti, kde rozlišil sedm stadií od nižšího stupně divošství až po civilizaci. Zabýval se
   též studiem příbuzenství a příbuzenské terminologie (viz klasifikační příbuzní); tomuto
   problému se nejvíce věnoval v díle Systems of Consanguinity and Affinity of the Human Family
   (1871), studiem *domácnosti  se zabýval v díle Houses and House-Life of the American
   Aborigines (1881); jeho další významnou prací je Ancient Society (1877). Morganovo pojetí se
   stalo paradigmatem socio-kulturní antropologie zejména druhé poloviny 19. století; navázal na
   ně Bedřich Engels a marxistická etnografie. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Skupnik)

   Morgagniův-Morelův-Stewartův syndrom, chorobný stav nejasného původu charakterizovaný
   symetrickou hyperostózou vnitřní laminy plochých kostí kalvy a přítomností celé řady příznaků
   svědčících o porušených funkcích podvěsku mozkového (poruchy menstruačního cyklu, obezita,
   hirsutismus, bolesti hlavy, deprese, poruchy spánku, únava, závratě, podrážděnost a podobně).
   Vyskytuje se především u žen. (Ladislava Horáčková)

   mors imperator, smrt vladař. Znázorněna kostrou s panovnickými insigniemi (korunou, žezlem a
   pláštěm) a symbolizující pomíjivost života. (Josef Unger)

   Morton Samuel George (26. 1. 1799, Philadelphia, Pennsylvania, USA -- 15. 5. 1851,
   Philadelphia, Pennsylvania, USA), americký lékař, antropolog a geolog; průkopník rasové
   teorie. Morton dokončil v roce 1820 medicínu na Pennsylvánské univerzitě a roku 1823 na
   Edinburghské univerzitě. Po návratu do Spojených států amerických se věnoval lékařské praxi a
   působil jako profesor anatomie na Pennsylvánské univerzitě. Od roku 1830 se věnoval sběru
   lebek, které podle jeho názoru prokazovaly existenci pěti základních lidských ras. Přiklonil
   se k polygenismu a tuto tezi obhajoval v polemice s reverendem Johnem Bachmanem. Morton
   publikoval rozsáhlou studii Crania Americana, or a Comparative View of the Skulls of Various
   Aboriginal Nations of North and South America s předmluvou nazvanou  Varieties of the Human
   Species (1839). Mortonova kniha Crania Egyptica, or Observations on Egyptian Ethnography:
   Derived from the History of the Monuments (1844) byla založena na souboru devadesáti osmi
   lebek, které Mortonovi poskytl konzul George R. Gliddon. (Ivo T. Budil)

   mortuarium, též rundel, pohřební štít používaný od renesance při pohřbech významných osob.
   (Josef Unger)

   Mořkovský Tomáš (1. 10. 1977, Valašské Meziříčí), Mgr., antropolog, absolvent magisterského
   studijního programu oboru antropologie a student doktorského studijního programu na Katedře
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy university v Brně. Diplomová práce: Nositelé
   ostruh z 9. až 15. století (Antropologická analýza jezdeckých ostruh) (2001), vedoucí práce:
   Prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Školitel v doktorském studijním programu: Prof. PhDr. Josef
   Unger, CSc. Kontakt: Mgr. Tomáš Mořkovský, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 492 679, e-mail:
   tmorkovsky@email.cz. (Tomáš Mořkovský)

   motolice jaterní (Fasciola hepatica), původce parazitárního onemocnění jater. (Ladislava
   Horáčková)

   moustérien (podle lokality Le Moustier, Dordogne, Francie), klasická kultura středního
   paleolitu široce rozložená na území Evropy, Předního východu a severní Afriky. Klasické
   rozčlenění F. Bordese (typický moustérien, moustérien acheulské tradice, který ovšem není
   prokazatelně spjat s acheuléenem, moustérien typu Quina-Ferrassie, zoubkovaný moustérien) je
   použitelné spíše pro klasickou oblast jihozápadní Francie. V severní Africe, na Předním
   východě a ve východní Evropě se používá poněkud problematický termín "levallois-moustérien".
   Několik industrií v různých částech Evropy a Předního východu již vykazuje specializaci na
   progresivní výrobu čepelí. Ve střední Evropě se objevuje nejprve starší moustérien, a to již
   během předposledního interglaciálu (Rügen, PK IV, kolem 220 000 let) ve třech variantách: typ
   Rheindahlen, typ Ehringsdorf a typ Bečov. Vliv levalloiské techniky je menší než v
    acheuléenu, okrajové retuše jsou výraznější (drasadla, hroty), aplikace plošné retuše je
   variabilní na jednotlivých lokalitách (místo pěstních klínů se mohou objevit listovité hroty,
   například Ehringsdorf). Na Moravě je pro stratigrafii mladého moustérienu rozhodující datování
   mírně humózních hlín s bohatou a variabilní faunou v jeskyních Šipce a Švédově stole, které
   zřejmě odpovídají období od konce eemského interglaciálu (PK III) po klimaticky příznivější a
   vlhčí úseky spodního würmu. Industrie jsou nadále vyráběny úštěpovou technikou s vlivem
   techniky levalloiské, za mírného nárůstu podílu čepelí (Šipka). Typologicky převažují
   drasadla, mírně stoupá podíl mladopaleolitických typů (škrabadla, rydla), plošně retušované
   nástroje jsou vzácné. Tvůrci této kultury jsou předchůdci neandertálců a posléze klasické
   formy neandertálců, Homo sapiens neanderthalensis. Na Předním východě však tutéž kulturu sdílí
   i první moderní lidé, Homo sapiens sapiens. (Jiří A. Svoboda)

   Moustier (Le), Francie, etážovitě uspořádané skalní převisy. Starší nález skeletu dospělého
   muže -- neandertálce, byl učiněn v kontextu kultury *moustérienu, definovaného právě na této
   lokalitě. (Jiří A. Svoboda)

   Mouthe (La). Jeskyně, Dordogne, Francie. Od roku 1895 jsou katalogizovány rytiny zvířat
   (bizon, kůň ...), dále velký geometrický symbol ("chata"). (Jiří A. Svoboda)

   moxa, terapeutické nebo rituální požehování (například zapálenými smotky pelyňku). (Ladislava
   Horáčková)

   mozaika, ornamentální, rostlinná nebo figurální plošná dekorace sestavená z drobných kousků
   kamene, skla, kovu, dřeva nebo keramiky, upevněných tmelem nebo omítkou na podklad. Byla
   užívána již ve starověkém Orientu a v antické době (viz Pompeje), rozvoje a jednoho ze svých
   vrcholů dosáhla v raně křesťanském a byzantském umění. V antice byla tato technika označovaná
   jako opus musivum ("dílo múz"). Tak, jak se rozvinula v Řecku, byla užívána především
   k výzdobě podlah. K tomu se nejdříve ve 4. století př. n. l. používaly různobarevné oblázky,
   za helénismu je nahradily vhodnější kostičky z různých druhů kamene (opus tesselatum),
   vsazované do maltového podkladu. Tyto mozaiky byly barevně pestřejší, jejich povrch se
   vyhlazoval a zalešťoval. V miniaturistické, spíše malířské verzi byly mozaiky komponovány
   z malých a tvarově přizpůsobených kaménků (opus vermiculatum) a nahrazovaly tak vlastně
   deskové obrazy. K rozkvětu mozaiky přispělo rovněž římské období a zejména pozdní antika.
   K luxusním způsobům dekorace patřila figurální a ornamentální inkrustace z tvarovaných
   barevných kamenů (opus sectile). Mozaiky se ve větší míře uplatnily při výzdobě stěn, stropů a
   sférických ploch (oblouků, apsid a kupolí). Barevnost a světelné efekty byly zvýrazněny užitím
   skleněných kostiček nejrůznějších odstínů. Do nich se zatavovaly rovněž zlaté a stříbrné fólie
   a tento materiál umožňoval vytvářet zářivá pozadí, jaká se dochovala v interiérech některých
   raně křesťanských chrámů a dotvářela jejich okázalou nádheru. (Jaroslav Malina -- Marie
   Pardyová)

   mravnost, rys člověka nebo jednání, které odpovídá přijatým pravidlům a hodnotovým představám,
   zejména pokud je takové jednání v rozporu s okamžitým prospěchem či zájmem jednajícího. Normy
   mravnosti jsou v tradičních společnostech náboženského původu: řídí se vůlí božstev či Boha.
   Pozdní antika je spojila s představou ctnosti, která je "sama sobě odměnou" (stoa).
   V moderních společnostech se mravnost často chápe jako čistě konvenční, neboť jí chybí
   společně uznávaný náboženský základ. (Jan Sokol)

   Muhammad (asi 570--632), (rasúl Alláh, "posel Boží"), arabský prorok; zakladatel *islámu --
   třetího monoteistického náboženství. Pocházel z *Mekky, z rodu Hášim z kmene Kurajš. Záhy
   osiřel a byl vychován příbuzným. Po sňatku s bohatou vdovou Chadídždou se věnoval obchodování.
   První zjevení, které se mu dostalo prostřednictvím anděla Džibríla (Gabriela) kolem roku 610,
   vyzývají k víře v jediného Boha -- Alláha, který nevěřící po smrti trestá a věřící odměňuje.
   K jeho prvním posluchačům patřili bratranec *Alí ibn Abí Tálib, manželka Chadídžda a několik
   přátel. Muhammadovo učení mířilo proti bohatým mekkánským rodům a ohrožovalo Mekku jako
   kultovní centrum západní Arábie. Jejich odpor donutil Muhammada a jeho stoupence hledat
   útočiště v Jathribu (pozdější Medína, Město Prorokovo). V *Medíně vznikla pod jeho vedením
   obec muslimů; záhy získala vojenské a politické úspěchy v zápase s odpůrci islámu, v roce 630
   ovládla i Mekku, což vedlo k širokému přistupování kočovnických kmenů k medínské obci muslimů
   a k nástupu islámu jako nové světové moci. Muhammad zemřel po krátké nemoci a vzhledem k tomu,
   že nikdy neřešil otázku svého nástupnictví, nastal po jeho smrti složitý politický a
   ideologický boj. Později kanonizované Zjevení, které je považováno za přímé slovo Boží, je
   obsaženo v *koránu, který je i návodem k uspořádání vztahů mezi oběma pohlavími. (Jaroslav
   Malina)

   Mughalové (Mogulové), dynastie mongolského původu vládnoucí v Indii v letech 1526 až 1858.
   Největší rozkvět "mughalské říše" nastal za Akbara Velikého a Džáhángíra, od počátku 18.
   století došlo k úpadku. (Jan Filipský)

   Müller Karel (4. 1. 1972, Písek), PhDr., Ph.D., filozof a politický sociolog, odborný asistent
   Katedry politologie Vysoké školy ekonomické v Praze, kde působí od roku 1999. Vystudoval
   filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1996), postgraduálně potom
   politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (2002). Vyučuje předměty
   Politická sociologie a Občanská společnost a stát: předpoklady, rizika a záruky demokracie.
   Externě vyučuje také na Fakultě humanitních studií a na Fakultě sociálních věd UK. Zabývá se
   problematikou moderní občanské společnosti v českém i evropském kontextu. Publikoval řadu
   článků v českých i zahraničních periodikách. Je autorem publikace Češi a občanská společnost --
   pojem, problémy, východiska (2002, 2003). Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie napsal (s Marií Dohnalovou a Jaroslavem Malinou) 17. svazek Občanská společnost:
   Minulost -- současnost -- budoucnost (2003). Působí v redakční radě časopisu Grantis, je členem
   předsednictva Helsinského výboru ČR. Kontakt: PhDr. Karel Müller, Ph.D., Katedra politologie
   Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze, náměstí W. Churchilla 4, 130 67
   Praha 3, telefon: 224 095 296, e-mail: mullerk@vse.cz. (Karel Müller)

   mumie, mrtvé tělo člověka nebo zvířete přirozeně (vysušením, zmrznutím) nebo uměle
   (balzamováním) konzervované; moderní označení pro zachované pozůstatky zemřelých. Vžilo se
   především v souvislosti s nálezy konzervovaných pozůstatků starých Egypťanů. Ve středověku se
   jim podobně jako přírodní pryskyřici mumio, s níž byly zaměňovány, přičítaly léčivé účinky.
   Staří Egypťané specifické označení pro balzamované pozůstatky svých mrtvých nepoužívali.
   Zemřelé většinou nazývají *Usire, podle jejich boha záhrobí. Gabbara -- jediný autentický
   starověký název pro to, čemu říkáme mumie, je až z pozdní antiky a uvádí jej sv. *Augustinus
   ve svých kázáních. Souvisí pravděpodobně s označením pro člověka. Potvrzením tohoto úzu je
   místní název Gabbari, jímž byla označována čtvrť v pozdně antické Alexandrii, kde se nacházelo
   rozsáhlé pohřebiště. (Ladislava Horáčková -- Jaroslav Malina)

   mumifikace, 1. přirozená konzervace, 2. úprava těla zemřelého založená na odstranění snadno se
   rozkládajících částí (zejména vnitřností) a vysušení zbývajících tkání. Mumifikace měla
   zpravidla zajistit věčné trvání těla a tím existenci zemřelého. Byla původně vyvinuta ve
   starém Egyptě v souvislosti s filozofií posmrtného života, jehož účelem byla ochrana těla
   zesnulého před rozkladem a uchování jeho věrné podoby. Základem mumifikace -- jež představovala
   složitý rituál, který měl napodobit mumifikaci boha *Usira -- bylo odstranění vnitřností (kromě
   srdce a ledvin), vysušení těla pomocí natronu, jeho potření mastmi a cedrovým olejem a konečně
   zavinutí do jemných lněných obinadel. Mumifikace trvala 70 dní a prováděli ji ve zvláštních
   dílnách na okrajích hřbitovů mumifikátoři, kteří tvořili samostatné společenství. *Hérodotos,
   jenž navštívil Egypt kolem roku 450 př. n. l., popsal tři základní způsoby mumifikace, jež se
   lišily dokonalostí provedení a také cenou; rovněž se zmiňuje o výskytu *nekrofilie, které se
   balzamovači údajně někdy dopouštěli na mrtvolách krásných žen. Dochované mumie dnes
   představují důležitý historický, antropologický a paleopatologický pramen (*pohřební ritus --
   Egypt). (Jaroslav Malina -- Břetislav Vachala)

   mumifikace v Tibetu, jeden z pěti základních způsobů nakládání s mrtvolou (*pohřební ritus --
   Tibet); je pozdějšího data a byla praktikována pouze u *dalajlamů, *pančhenlamů a některých
   jiných vysokých hodnostářů tibetské buddhistické církve. Jinak se s mumifikací setkáváme jen
   zcela ojediněle. Návštěvníci Tibetu přinášejí občas zprávy o tom, že v tom či onom čhörtenu
   ("obětní schrána", přeneseně mohyla, případně hrobka) či chrámu viděli sedící mumifikovanou
   postavu nějakého významného lamy, opata apod. Jedna z nejmladších mumií se nachází v
   Tašilhünpu, tradičním sídle tibetských pančhenlamů; jde o 10. pančhenlamu Čhökji Gjalcchäna
   (1938--1989). Jeho tělo ve vzpřímeně sedící pozici na zkřížených nohou má tvář překrytou zlatou
   maskou podle nebožtíkovy skutečné podoby, zpoza které vyčnívají jeho dobře viditelné husté,
   černé, nakrátko střižené vlasy a na částečně již scvrklém zápěstí levé ruky se vedle omotaného
   růžence lesknou náramkové hodinky. Jak se taková sedící mumie vytváří (a po léta udržuje) a co
   všechno je k tomu zapotřebí? Vysvětlení obsahuje pojednání jednoho z nejuznávanějších
   tibetských učenců své doby, gelugpovce Phabongkhapy Čhampa Tändzin Thinlä Gjamccha, známého
   pod tantrickým jménem Dečhen Ňingpo Palzangpo (1878--1941), věnované speciálně této
   záležitosti. Podnět k sepsání traktátku o mumifikování, jak sám autor praví, mu dal skon 13.
   dalajlamy Thubtän Gjamccha (1876--1933) a v té souvislosti nastalá potřeba zařídit jeho
   mumifikaci podle příslušných pravidel. Pro slovo mumie existuje v tibetštině název mardung,
   překládaný různě (a vesměs nesprávně) jako "červený hrob", respektive "červené ostatky".
   Etymologicky termín mardung znamená doslova "ostatky/mrtvola/mumie (dung) [tří] červených
   (mar) [tělních složek]", totiž masa, krve a morku. Pro termín mumifikování je používán výraz
   kudung rilpor džogcchul, "metoda uchování mrtvoly v úplnosti", či mardung džogcchul, "způsob
   uchování mardungu". Vlastní mumifikační procedura trvá poměrně dlouho a má zhruba tyto fáze:
   Před konečným uložením nebožtíkova těla (kudung) do hrobky či mauzolea (dungten) musí být
   mrtvola zhruba jeden rok umístěna v nějaké větší nádobě či kontejneru (purgam). V tomto
   kontejneru, jehož dno se pokryje kvalitní hedvábnou látkou se vzorky lotosu, měsíce, slunce a
   podobně, se na takto vytvořené sedátko mrtvola posadí, a sice tak, že její nohy jsou ve
   zkřížené pozici zvané vadžraparjanka (tibetsky dordže-kjilthung) a ruce v meditativním držení
   zvaném dhjánamudra (tibetsky ňamžag) či nějak podobně. Mrtvola, aniž by byla oblečena v
   pohřební rubáš (purrä, doslovně "bavlněná látka pro nebožtíka"), se umístí nahá tak, aby se
   ani levým, ani pravým bokem, ani předkem, ani zády nedotýkala stěn kontejneru. Potom se začne
   postupně zasypávat jemnou "ostatkovou solí" (purccha, respektive dungccha), až je v ní mrtvola
   ponořena po temeno hlavy. Průběžně se přitom plní purgativy (kudžong, doslovně "očišťovač"),
   aby se dokonale odkrvila a zbavila zbylých tkáňových tekutin (čhabser, doslovně "žlutavý
   mok"). Nejvhodnějším purgativem bývá rtuť, vpravovaná do nebožtíkova těla ústy. Tou se má
   docílit jeho vnitřní očisty. To se opakuje tak dlouho, až test mlékem, vlévaným do těla a z
   něho nepotřísněně vytékajícím, prokáže, že útroby jsou dokonale očištěné. Taktéž "ostatkovou
   sůl" třeba během roku pravidelně vyměňovat. Takto zcela naplněný kontejner se nakonec přiklopí
   příkrovem. Po provedení úplné vnitřní očisty těla a jeho vnějšího vysušení se mrtvola z
   kontejneru vyjme, omotá hedvábnou tkaninou, a sice tak, že každý z údů se bandážuje zvlášť
   (rozumí se jimi pět hlavních údů (jänlag-nga), totiž ruce, nohy a hlava, jakož i čtyřiadvacet
   vedlejších či menších údů (ňinglag), totiž nos, uši, brada a prsty na rukou a na nohou), a
   pokryje se vrstvičkou hrnčířské hlíny smíchané s rozdrcenými drahými kameny a vonnými travami.
   Poté, co se nebožtíkovi upravilo držení rukou (čhagtab) způsobem blahověstným pro jeho
   stoupence a co se mrtvola vyzdobila některými rituálními předměty, provede se na ní poslední a
   zároveň nejposvátnější úkon, totiž "otevření zraku" (čänje), tj. namalování očí na obličejové
   masce (tibetského výrazu čänje se často používá též ve významu "vysvětit", například obraz,
   sochu apod.). Takto upravený nebožtík se posléze uloží buďto do hrobky, nebo, jako v případě
   dalajlamů a pančhenlamů, do zlatem bohatě zdobených mauzoleí-čhörtenů ve lhaské Potále,
   respektive v žikackém klášteře Tašilhünpo, kde je vystavena obecnému uctívání. (Josef Kolmaš)

   Munzarová Alice (31. 1. 1977, Dvůr Králové nad Labem), RNDr., antropoložka a primatoložka,
   absolventka magisterského studijního programu oboru antropologie a rigorózního řízení na
   Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce:
   Flexní rýhy člověka a antropoidních primátů (2002), vedoucí práce: Doc. MUDr. Vladimír
   Novotný, CSc.; rigorózní práce: Návrh klasifikace primárních flexních rýh na dlaních
   gibonovitých (Hylobatidae) a lidoopů (Pongidae) (2003). V roce 2002 získala Cenu děkana
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti pracuje ve Státním ústavu
   pro kontrolu léčiv a je externí studentkou doktorského studijního programu oboru antropologie
   na *Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
   Zabývá se sociální strukturou orangutanů chovaných v zajetí (školitel: Doc. RNDr. Václav
   Vančata, CSc.). Je členkou *České společnosti antropologické. Kontakt: RNDr. Alice Munzarová,
   Olštýnská 607/1/1708, 181 00 Praha 8-Trója, telefon: 608 613 172, e-mail:
   alice.munzarova@email.cz. (Alice Munzarová)

   Mungo, Austrálie. V kontextu sídlišť na dunách v pobřežním pásmu vyschlého jezera byly odkryty
   nejstarší známé pohřby na sídlištích, datované původně před 30 000 let. Nedávno bylo jejich
   stáří zvýšeno až na 60 000 let, což bylo velmi podstatné, neboť pohřbení náležejí modernímu
   typu člověka a jejich výskyt tak časně a tak daleko od výchozího afrického kontinentu vyvolal
   diskusi. Datování je tu však i nadále předmětem výzkumu a diskuse. Vysoký muž (Mungo 3) byl
   uložen na boku a zasypán červeným barvivem. Další tělo mladé ženy bylo spáleno, kosti pak
   zřejmě sesbírány a pohřbeny v malé jamce -- tento pohřeb se tedy považuje za nejstarší doklad
   kremace. (Jiří A. Svoboda)

   Munzarová Alice (31. 1. 1977, Dvůr Králové nad Labem), RNDr., antropoložka a primatoložka,
   absolventka magisterského studijního programu oboru antropologie a rigorózního řízení na
   Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce:
   Flexní rýhy člověka a antropoidních primátů (2002), vedoucí práce: Doc. MUDr. Vladimír
   Novotný, CSc.; rigorózní práce: Návrh klasifikace primárních flexních rýh na dlaních
   gibonovitých (Hylobatidae) a lidoopů (Pongidae) (2003). V roce 2002 získala Cenu děkana
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti pracuje ve Státním ústavu
   pro kontrolu léčiv a je externí studentkou doktorského studijního programu oboru antropologie
   na *Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
   Zabývá se sociální strukturou orangutanů chovaných v zajetí (školitel: Doc. RNDr. Václav
   Vančata, CSc.). Je členkou *České společnosti antropologické. Kontakt: RNDr. Alice Munzarová,
   Olštýnská 607/1/1708, 181 00 Praha 8-Trója, telefon: 608 613 172, e-mail:
   alice.munzarova@email.cz. (Alice Munzarová)

   Muromači, viz Ašikaga.

   Musil Rudolf  (5. 5. 1926, Líšeň), profesor RNDr., DrSc., paleontolog a kvartérní geolog,
   profesor Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, emeritní
   ředitel *Moravského zemského muzea. Vystudoval klasické gymnázium v Brně, absolvoval
   Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity (1945--1949, dvě státní zkoušky z botaniky,
   zoologie, mineralogie, geologie a geografie), v roce 1952 obhájil titul RNDr., v roce 1965 se
   habilitoval z geologie kvartéru a paleontologie, v roce 1968 obhájil titul DrSc. na Univerzitě
   Karlově v Praze a v roce 1980 byl jmenován řádným profesorem. Přednáší studentům
   Přírodovědecké a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Komenského v
   Bratislavě. Inicioval a organizuje každoroční mezinárodní pracovní konferenci "Kvartér", které
   se účastní odborníci a studenti jak společenských, tak i přírodních věd, kteří se zabývají
   problematikou pleistocénu; v roce 2004 se bude konat již po patnácté. Rovněž pořádá každoroční
   týdenní soustředění v Javoříčském krasu, jehož náplní jsou metody práce s jeskynními
   sedimenty; letošního roku se tohoto kurzu zúčastnili studenti již z pěti našich i zahraničních
   univerzit (ze zahraničí studenti Univerzity Komenského v Bratislavě a z Freie-Universität a
   Humboldt-Universität v Berlíně). Je předsedou doktorského studijního programu
   "Interdisciplinární studium kvartéru" -- mezifakultního mezioborového programu provázání
   přírodních a společenských věd, především se zaměřením na geologické vědy a archeologii. Toto
   postgraduální studium je určeno pro všechny absolventy odpovídajícího zaměření -- a to jak z
   našich, tak i ze zahraničních vysokých škol; při studiu je preferováno komplexní systémové
   pojetí kvartéru jako celku ve vzájemné vazbě a ve vzájemných vztazích všech disciplín, které
   se problematice tohoto časového úseku věnují. Navštívil takřka všechny evropské státy za
   účelem studia fosilních obratlovců, případně jako hostující profesor. Zabývá se stratigrafií
   kvartérních sedimentů, především spraší, jeskynních hlín a říčních teras, systematikou a
   evolucí fosilních savců, především rodu Equus a Ursus, dále biostratigrafií, tafonomií,
   paleoekologií, domestikací, muzeologií, teoretickou geologií a historií geologických věd.
   Účastnil se mnoha výzkumů tuzemských i celé řady výzkumů a projektů zahraničních (Anglie,
   Německo, Rakousko). Zpracoval nálezy fosilní fauny z řady významných lokalit našich (Barová,
   Dolní Věstonice, Kůlna, Pavlov, Pekárna, Pod hradem, Předmostí, Stránská skála, Švédův stůl) i
   zahraničních, především německých a rakouských (Bilzingsleben, Burgtonna, Ehringsdorf,
   Grubgraben, Meiningen, Oelknitz, Schöningen, Süssenborn, Taubach, Teufelsbrücke, Voigstedt,
   Weimar). Publikacemi z proslulých moravských paleolitických nalezišť konaných zpravidla ve
   spolupráci s Janem *Jelínkem, Bohuslavem *Klímou, Jiřím A. *Svobodou, Karlem *Valochem a
   dalšími badateli významně přispěl k rozvoji věd o člověku a jeho životního prostředí ve
   světovém měřítku. Publikoval patnáct knižních monografií, několik set odborných studií, statí
   a sdělení, editoval více než dvacet sborníků a knih a napsal přes sto populárně-vědeckých
   článků. Většina jeho odborných prací byla publikována v zahraničí. Na Přírodovědecké fakultě
   Masarykovy univerzity v Brně založil edici *Folia Historica, která je věnována historii oborů
   etablovaných na Přírodovědecké fakultě a v níž pod jeho editorským vedením vyšly svazky o
   osobnostech zde působících (sv. 1--67) a o oborech Biochemie (sv. 68), Pleistocén (sv. 69),
   Botanika (sv. 70), Mineralogie (sv. 71), Zoologie (sv. 72), Antropologie (sv. 73, v roce
   2004). Za své dílo obdržel řadu našich a zahraničních prestižních ocenění (Humboldtova
   univerzita v Berlíně, Masarykova univerzita v Brně, Slezská univerzita v Katovicích,
   Univerzita Komenského v Bratislavě, Čestné členství České speleologické společnosti za
   celoživotní práci a za zásluhy ve speleologii, Čestné uznání rektora Masarykovy univerzity v
   Brně za rozvoj muzeologie a muzeologické výuky, Medaile Joachima Barranda za práci v
   paleontologii, Plaketa F. Pošepného za zásluhy a za rozvoj geologických věd udělená prezidiem
   ČSAV a další). Kontakt: Prof. RNDr. Rudolf Musil, DrSc., Ústav geologických věd Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Kotlářská 2, 611 37 Brno, telefon: 549 49 5997, e-mail:
   rudolf@sci.muni.cz. (Rudolf Musil)

   mutace, změna struktury DNA v genech vlivem různých faktorů (mutagenů). (Ladislava Horáčková)

   mutilace,  zmrzačení, znetvoření. (Ladislava Horáčková)

   Muzeum člověka, viz Hrdličkovo muzeum člověka.

   Muzeum dr. Aleše Hrdličky v Humpolci, budova na Horním náměstí č. 273 v Humpolci, původně
   škola, kterou Aleš (Alois) *Hrdlička navštěvoval před vystěhováním do USA, později Okresní
   muzeum v Humpolci, které bylo v roce 1959 usnesením Městského národního výboru v Humpolci
   pojmenováno "Muzeum dr. Aleše Hrdličky v Humpolci" jako výraz ocenění a trvalého připomenutí
   díla slavného antropologa. Tomuto aktu předcházela od roku 1954 rozsáhlá jednání a podpora ze
   strany mnoha významných osobností naší i zahraniční kulturní, společenské a vědecké (zejména
   antropologické) obce: Otto Eiben, Vojtěch *Fetter, Hans Grimm, Lucille Hoymová, Tadeusz
   Dzierzikraj Rogałski, Roland Singer, Thomas Dale Stewart, Jaroslav *Suchý, Vojtěch *Suk, Božo
   Škerlj, Mildred Trotterová, Jindřich Antonín *Valšík, Adam Wanke a další; o zřízení muzejní
   expozice věnované Aleši Hrdličkovi (a její pozdější reinstalace) se mimořádně zasloužil
   zejména Miroslav *Prokopec. Dále se konala řada akcí, které trvaly od 5. září 1958 do 29.
   března 1959 (90. výročí Hrdličkova narození). Na den 5. září 1958 připadlo 15. výročí
   Hrdličkova úmrtí, o dva dny později zasedal slavnostně Městský národní výbor v Humpolci v
   tělocvičně Jedenáctileté všeobecně vzdělávací školy, která byla pojmenována na Školu dr. Aleše
   Hrdličky. Ve foyeru školy byla ministrem školství a kultury Františkem Kahudou odhalena busta
   Aleše Hrdličky od akademického sochaře Milana Knoblocha. Slavnostního aktu se účastnili kromě
   občanů města naši i zahraniční antropologové, kteří přijeli dvěma zvláštními autobusy z
   antropologického sjezdu v Opavě. V paláci Dunaj na Národní třídě v Praze byla začátkem roku
   1959 otevřena výstava "O životě a díle dr. Aleše Hrdličky", kterou zhlédlo během jednoho a půl
   měsíce jejího trvání více než jedenadvacet tisíc návštěvníků (scenáristou výstavy byl Miroslav
   Prokopec, který zajistil všechny podklady). Závěrečné oslavy byly zahájeny 28. března 1959
   (den před výročím 90 let od Hrdličkova narození) v panteonu Národního muzea v Praze, kde o
   významu Aleše Hrdličky promluvil Vojtěch Fetter. Aktu byli vedle našich a zahraničních
   antropologů přítomni zástupci Ministerstva školství a kultury, Univerzity Karlovy a ČSAV, z
   amerického velvyslanectví v Praze se účastnil velvyslanec a kulturní atašé. Oslavy pokračovaly
   29. března 1959 v Humpolci, kde nestor českých antropologů Vojtěch Suk otevřel výstavu "O
   životě a díle dr. Aleše Hrdličky", která byla do humpoleckého muzea převezena z Prahy a v
   muzeu nainstalována natrvalo, a proslovil přednášku "Osobní vzpomínka na dr. Hrdličku".
   Výstava obsahovala nejen údaje o Hrdličkově životě a díle, ale i stručné dějiny české a
   světové antropologie a ukázku, jak si Aleš Hrdlička představoval vybudovat *Muzeum člověka v
   Praze, pro jehož zřízení věnoval část svých celoživotních úspor. Dnes má humpolecké muzeum
   kromě hlavní budovy ještě historický dům s výstavní síní v sousedství. Kromě stálé výstavy o
   Hrdličkovi a o antropologii (která již byla třikrát obměněna) prezentuje i samostatnou síň,
   věnovanou osobnosti a dílu slavného skladatele Gustava Mahlera, rodáka z blízkých Kališť,
   expozice o historii domácího soukenictví a o způsobu života v minulosti v domácnostech v
   Humpolci a na Vysočině. Pravidelně jsou pořádány v muzeu výstavy obrazů a koncerty. Proti
   vchodu je umístěna busta dr. Aleše Hrdličky v nadživotní velikosti od akademického sochaře
   Milana Knoblocha a v nice ve stěně na schodišti je uložena urna s částí zpopelněných ostatků
   Aleše Hrdličky a jeho první manželky Marie; druhá část je na hřbitově Rock Creek Cemetery ve
   Washingtonu, D. C., spolu s ostatky jeho druhé manželky Míny. Kontakt: ... (Miroslav Prokopec)

   Muzeum terakotových bojovníků a koní Prvního svrchovaného císaře Čchinů, muzeum vytvořené z
   objektu 1 s *terakotovou armádou v *záhrobním sídle Prvního svrchovaného císaře u Lin-tchungu.
   Výstavní sál je v západovýchodním směru dvě stě třicet metrů dlouhý, sedmdesát metrů široký a
   dvaadvacet metrů vysoký. (Jaroslav Malina)

   Múzy, dcery Dia a bohyně paměti Mnémosyné, bohyně umění. *Homér znal jen jednu Múzu, později
   byly známy tři, čtyři až se jejich počet ustálil na tradičních devíti patronkách činností,
   které byly v Řecku ceněny jako umění: Kalliopé (epické básnictví), Euterpé (lyrické
   básnictví), Eráto (milostné básnictví), Tháleia (komedie), Melpomené (tragédie), Terpsichoré
   (tanec), Kleió (dějepisectví), Úrania (astronomie) a Polyhymnia (hymnický a sborový zpěv). V
   řeckém pojetí byla za umění považována činnost ducha, výtvarná umění, která předpokládala
   řemeslný fortel a fyzickou námahu, do této kategorie nepatřila a byla řazena mezi řemesla.
   Vrcholné doklady výtvarné tvorby také vznikly poměrně pozdě, kdy kategorie múzické činnosti
   byly již vymezeny. Přesto vynikající tvůrci byli považováni za umělce, jak svědčí příklad
   bájného *Daidala, ale i ocenění, jehož se dostávalo například *Feidiovi, *Polykleitovi
   a jejich četným následníkům. Z výtvarných oborů bylo za umění nejvíce pokládáno malířství, a
   to právě proto, že nevyžadovalo tolik "přízemní" fyzické práce. Za "dílo Múz" (opus musivum)
   byla pokládána i *mozaika, jedna z pozdějších malířských technik používaná od 4. století př.
   n. l. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   mužství, viz mužství/ženství.

   mužství/ženství, kulturní konstrukce implikující rozplývavé, "rozmyté" množiny atributů
   různých rovin: psychické, kulturní, sociální, biologické. Ač je kontrast biologicky dán,
   blízkost nebo vzdálenost mezi mužstvím a ženstvím může oscilovat podle kultur, tradic, epoch,
   dobových mód. -- Antropologicky zajímavé jsou pokusy o univerzální matrice či škály vzájemného
   vztahu i jednotlivých podob mužství a ženství. Nejproslulejším je patrně pokus Margaret
   Meadové (Sex and Temperament in Three Primitive Societies, 1935). Zjednodušeně řečeno, matrice
   M. Meadové vychází z obvyklé euroamerické představy o aktivním, agresivním muži oproti
   pasivní, submisivní ženě. Na exotickém materiálu Nové Guineje M. Meadová zakládá "kompletní
   permutaci": pasivní, zženštilý muž a odpovídající osobnostní struktura ženy u Arapeshů; opační
   jsou Mundugumorové s aktivní a agresivní mužskou i ženskou osobností; zbývají Tchambuliové,
   kteří jsou ve srovnání s Euroameričany "uspořádáni" opačně: dominantní neosobní žena a
   emocionálně závislý muž. Ať už je tato matrice jakkoliv umělá, její směřování je zjevné:
   extrémní kulturní relativismus mužství a ženství. -- Novější pohledy na mužství a ženství za
   mnohé vděčí feminismu: přesvědčivě sugerují, že konvenční bipolární model založený na biologii
   je sotva platný a že pohlaví (sex) i sociální pohlaví (gender, kulturní normy) jsou odlišnými
   kategoriemi, jež spolu sice souvisí, ale tento vztah není nikterak izomorfní. *"Gender" je
   symbolickou, prostě kulturní kategorií. Je vhodné podtrhnout, že dokonce i nejrigidnější
   tradicionalisté připouštějí propozici, podle níž mužství a ženství jakožto principy nejsou
   polaritami inherentními, protiklady vzdálenými, ale spíše čímsi na způsob "splývavého
   kontinua". Musíme však připomenout, že -- antropologicky vzato -- kulturní sklon odlišit a
   polarizovat pohlavní role je faktem rekurentním. Většina kultur spíše zdůrazňuje, ba nejednou
   přehání biologické potenciály jasným definováním, normováním pohlavních úloh a vymezováním
   "náležitého" chování mužů a žen, ať už jako protikladného nebo komplementárního. Dokonce i
   tam, kde existuje pohlaví "třetí", případně *berdache u prérijních Indiánů, jsou výrazně
   odlišeny konvenční mužské a ženské typy. -- U tradičních výkladů mužství a ženství, můžeme
   rozlišit zřejmě tři základní: 1. marxistický/nověji feministický, založený na idiomatice
   konfliktu a vykořisťování (Engels, Bebel; Dworkinová, zejména svým nepřekonatelným dílem
   Soulož); 2. biologizující -- zastáncem je například Lionel Tiger, u něhož je mužství výrazem
   evolučních tlaků apod.; 3. výklad, který předkládá standardní verze psychoanalýzy: Freudova
   interpretace pohlavní odlišnosti je založena na zřeteli existence rysů, jež lze nazvat
   ženskými, a tyto se liší od rysů, jež lze nazvat mužskými. Nějakou přesnější definici Freud
   odmítá. Jeden ze základních protikladů tkví však v tom, že jeho složky nefungují symetrickým
   způsobem. Pouze mužství je podle Freuda paradigmatické: existuje jen jedno libido, jež je
   mužské, a tak je psychický vývoj dívek nejprve identický s vývojem chlapců. Feminita je to, co
   diverguje; Freud ji chápe jako mysteriózní, neprozkoumanou oblast. Neřekla snad o mnoho let
   později Julia Kristeva, že "žena, to se nedá definovat"; neřekl snad, rovněž o něco později,
   Jacques Lacan, jako vždy naprosto nepřekonatelně, že "il n'y a pas La femme", "Žena
   neexistuje", chtěje užitím velkého písmene ve členu určitém "La" asi naznačit, že žena, či
   spíše Žena postrádá univerzálnosti, že ženství je obtížně generalizovatelné, a tedy -- vraťme
   se k Freudovi -- na rozdíl od mužství, jež je dáno, je oblastí záhadnou. Potud tedy "das ewig
   Weibliche". Přiznejme však Freudovi alespoň částečné "smíření", ne-li "smíšení" mužství a
   ženství, totiž konstituční bisexualitu: "Pohlavnost je biologickou skutečností, která, ač má
   pro duševní život mimořádný význam, je psychologicky těžko postižitelná. Jsme zvyklí říkat:
   každý člověk projevuje jak mužská, tak i ženská pudová hnutí, potřeby, vlastnosti, ale
   charakter mužského a ženského může sice stanovit anatomie, ale nikoli psychologie." -- Vraťme
   se však k antropologii: Gilmore má zjevně pravdu, když konstatuje, že "záhada mužství (a
   dodejme -- i ženství) se musí hledat v kultuře". Koneckonců jsou to "transkulturální variace",
   jež skýtají nejvýraznější pohled na ono splývavé kontinuum, na jehož jednom konci najdeme
   "machisty" z Andalusie a Truku a na jeho druhém konci pak jemné zženštilé Tahiťany (Levy:
   "zženštilost je obecně přijímána jako normální typus mužské osobnosti") a plaché, ostýchavé
   Semaije z Malajsie. (František Vrhel)

   mycetom, viz maduromykóza.

   Mycobacterium leprae, Hansenův bacil, původce lepry. (Ladislava Horáčková)

   Mycobacterium tuberculosis, původce tuberkulózy u člověka. (Ladislava Horáčková)

   myelo-,  označuje vztah k: 1. míše, 2. k myelinu, 3. ke kostní dřeni. (Ladislava Horáčková)

   myelom, viz myeloma multiplex, plasmocytom, Kahlerova nemoc.

   myeloma multiplex, plasmocytom, Kahlerova nemoc, myelom. Zhoubné nádorové onemocnění
   vycházející z plasmocytů, které se nekontrolovatelně množí, zaplavují kostní dřeň a poškozují
   kost. (Ladislava Horáčková)

   mykénská civilizace, představuje kulturu, která se na Peloponnésu vytvořila kolem poloviny 2.
   tisíciletí př. n. l. a byla pojmenována podle důležitého centra *Mykén, protože u Homéra má
   mykénský vládce zřejmou autoritu nad ostatními lokálními králi. Nositeli této kultury byli
   indoevropští Řekové, u *Homéra označovaní jako Achájové, Danaové nebo Argejci. Do Řecka se
   jejich předkové dostali při migrační vlně na počátku 2. tisíciletí př. n. l. a jejich spojením
   s původním obyvatelstvem se vytvořilo etnikum Mykéňanů. K vzestupu kultury došlo v 16. století
   př. n. l. V umělecké produkci Mykéňané napodobili vyspělou Krétu, je z ní ovšem zřejmé, že
   byli více zaměřeni na boj a lov a jako Indoevropané měli také větší sklon k abstrakci. Ve 13.
   století př. n. l., kdy začaly ohrožovat mykénské panství útoky příslušníků další migrační
   fáze, byly lokality obehnány mohutnými hradbami z kyklopského zdiva (Mykény, Tíryns), ale k
   jejich záchraně to nestačilo: byly vypáleny a mykénská civilizace zanikla téměř se všemi svými
   projevy pod náporem nových vln řeckého etnika včetně ničivého průniku *Dórů. (Marie Pardyová)

   Mykény, významné centrum mykénské kultury, která se na Peloponnésu vytvořila kolem poloviny 2.
   tisíciletí př. n. l. Mykény byly nejdůležitějším sídlištěm v Argolidě. Palác, jehož trosky se
   zde zachovaly, má mohutné opevnění z takzvaného kyklopského zdiva s monumentálním vstupem --
   Lví bránou; v její blízkosti objevil Heinrich *Schliemann královskou nekropoli z 16. století
   př. n. l. s bohatými pohřby, vybavenými i zlatými obličejovými maskami a mylně ji považoval za
   pohřebiště homérských hrdinů -- *Agamemnóna a dalších. (Marie Pardyová)

   mykofyta, houby, fungi.

   mykóza,  onemocnění způsobené houbami. (Ladislava Horáčková)

   myositis, svalové onemocnění se známkami zánětu, někdy revmatického původu. (Ladislava
   Horáčková)

   myositis ossificans, zkostnatění části svalového úponu například po úraze nebo chronickém
   dráždění. (Ladislava Horáčková)

   mytologie, ...

   mýtus, ...

   MZM, viz Moravské zemské muzeum.

   náboženská organizace, viz církev, podle Zákona č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a
   postavení církví a náboženských společností se církví nebo náboženskou společností rozumí
   dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány,
   vnitřními předpisy a obřady. (Marie Dohnalová)

   náboženství, vztah člověka k transcendentnu, na němž je závislý, a dále souhrn projevů této
   závislosti; náboženství teistická (uctívání boha, bohů) a neteistická (uctívání něčeho
   nebožského -- buddhismus, taoismus); náboženství polyteistická (uctívání více bohů),
   monoteistická (uctívání jednoho boha); náboženství kmenová, národní (hinduismus, judaismus,
   šintoismus), nadnárodní a světová (buddhismus, islám, křesťanství); opakem je ateismus.
   (Jaroslav Malina)

   náčelník, ...

   nadace, účelová sdružení majetku zřízená a vzniklá podle Zákona o nadacích a nadačních fondech
   č. 227/1997 Sb. pro dosahování *obecně prospěšných cílů. Majetek nadace tvoří nadační jmění a
   ostatní majetek nadace. Celková hodnota nadačního jmění nesmí být nižší než 500 000 Kč a po
   dobu trvání nadace se nesmí snížit pod tuto hodnotu. Nadace používá k dosahování účelu, pro
   který byla zřízena, výnosů z nadačního jmění a ostatní majetek nadace. Nadační jmění je
   peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů a nadačních darů zapsaných
   v nadačním rejstříku. Může být tvořeno peněžními prostředky, cennými papíry, nemovitými a
   movitými věcmi i jinými majetkovými hodnotami. (Marie Dohnalová)

   Nadace Universitas Masarykiana (zkratka NUM), byla zaregistrována 25. 3. 1993 pod č. j.
   1993/25 u Magistrátu města Brna, odboru vnitřních věcí, a dne 11. 12. 1998 byla zapsána do
   rejstříku nadací a nadačních fondů pod číslem výpisu 132438/98 u Krajského obchodního soudu
   v Brně. Správní rada je složena z erudovaných vědecko-pedagogických pracovníků Masarykovy
   univerzity v Brně i z jiných institucí (prof. JUDr. Josef Bejček, CSc., doc. Ing. Marie
   Dohnalová, CSc., doc. RNDr. Eduard Fuchs, CSc., Ing. František Gale, prof. PhDr. Jaroslav
   Malina, DrSc. [předseda Správní rady NUM], Jaroslav Mittag, prof. RNDr. Eduard Schmidt, CSc.,
   prof. PhDr. Josef Unger, CSc. [místopředseda Správní rady NUM], prof. MUDr. Jiří Vorlíček,
   CSc.), a proto velmi dobře zná potřeby prostředí, v němž působí; je zatím jedinou českou
   nadací působící na univerzitní půdě. Není proto pasivní, nečeká pouze na projekty zvnějšku,
   nýbrž je vyhledává, iniciuje nebo spoluvytváří a udržuje svou kontrolu až do úspěšného
   dokončení projektu. Od svého založení podporuje vzdělávací, vědecké, umělecké, kulturní a
   společenské projekty, zejména autorů z akademické obce Masarykovy univerzity v Brně, ale i
   autorů z jiných vysokých škol a ústavů Akademie věd v České republice. K trvalému a kvalitnímu
   rozvíjení této činnosti vytvořila odpovídající institucionalizované zázemí: měsíčník
   Univerzitní noviny -- List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana (v roce 2003
   10. ročník); šest nadačních knižnic -- Edice Beletrie, Edice Heureka, Edice Miscellanea, Edice
   Osobnosti, Edice Scientia, Edice Scintilla, v jejichž rámci bylo publikováno více než 60
   svazků (řada z nich oceněna na domácím i mezinárodním poli); Cena Karla Engliše za aktivity v
   ekonomické oblasti; Cena Nadace Universitas Masarykina za aktivity ve vědě, umění a kultuře.
   Nadace se podílela na založení tradice reprezentačních plesů a zahradních slavností Masarykovy
   univerzity. Tato situace nalezla též odraz v letech 1999 a 2001, kdy Nadace Universitas
   Masarykiana uspěla ve výběrovém řízení Nadačního investičního fondu v I. a II. etapě. Veřejné
   řízení pro rozdělování nadačních příspěvků vypisuje NUM od roku 1993 do současné doby, tedy
   více než 10 let. Kontakt: Nadace Universitas Masarykiana, Jiráskova 24, 602 00 Brno, telefon,
   záznamník, fax: 549 49 1433; e-mail: jmalina@sci.muni.cz. (Jaroslav Malina)

   nadační fond, účelová sdružení majetku zřízená a vzniklá podle Zákona o nadacích a nadačních
   fondech č. 227/1997 Sb. pro dosahování *obecně prospěšných cílů. Nadační fond používá
   k dosahování účelu, pro který byl zřízen, všechen svůj majetek. (Marie Dohnalová)

   Nadační investiční fond (zkratka NIF), vznikl v roce 1991 jako akciová společnost; na účet
   tohoto fondu bylo převáděno 1% z každé privatizace, výsledný zisk byl přerozdělen ve dvou
   etapách (1999, 2001 [2003, 2004]) mezi 73 nadací. (Marie Dohnalová)

   nádoba viscerální, viz viscerální nádoba.

   nádor, tumor, útvar vznikající nekontrolovaným dělením buněk, které přestaly být podřízeny
   regulačním růstovým mechanismům organismu. (Ladislava Horáčková)

   náhrobek, stavitelský nebo sochařský objekt umístěný nad hrobem. Oproti *náhrobníku mívá
   složitější výzdobu. Pokud je součástí náhrobku znázornění lidské postavy, tak se jedná o
   náhrobek figurální, případně polofigurální. (Josef Unger)

   náhrobní stéla, kamenná deska umístěná na hrobě ve svislé poloze; častá je zejména na
   židovských hřbitovech. (Josef Unger)

   náhrobník, náhrobní kámen nebo kovová deska kryjící hrob v podlaze; kromě krytí hrobu měl
   fixovat základní pozitivní informace o mrtvém. (Josef Unger)

   Nahua, jazyková skupina, k níž se počítají jazyky *Aztéků, Čalků, Tepaneků ze středního Mexika
   a jazyky kmenů Sigua, Nikarao, Bagace aj., z Hondurasu a Nikaragui. (Oldřich Kašpar)

   náhuatl, jazyk skupiny Nahua, kam patřili kromě *Aztéků také *Toltékové, Acolhuakanci,
   Tlaxcaltekové a další; spisovná aztéčtina je nejznámější koloniální podoba náhuatlu. (Oldřich
   Kašpar)

   nález [archeologie], *archeologický objekt, získaný v terénu -- při *prospekci a *exkavaci.
   Termín má dva významy -- širší (používaný zřídka a pouze v obecných výkladech) a úzký
   (převládá, zvláště v konkrétních kontextech):

   1. V širším smyslu je nálezem vše, co bylo získáno v terénu (včetně staveb, stop atd.).

   2. V úzkém významu to jsou pouze přenosné předměty, které dříve měly svoje samostatné funkční
   určení (spony, závěsky, sekery atd.) a také přenosné a lehce oddělitelné prvky a dokonce části
   věcí (hlavice sloupu, střepy atd.). (Jaroslav Malina)

   nález izolovaný, viz izolovaný nález.

   nález ojedinělý, viz ojedinělý nález.

   naleziště [archeologie], místo, kde byly nalezeny archeologické objekty (nebo objekt),
   nezávisle na tom, jaké: památník, ojedinělý nález nebo několik předmětů, objevených společně
   daleko od ostatních, avšak nespojených spolehlivě do jednoho komplexu. V takovém případě
   kritériem jejich sloučení dohromady a oddělení od jiných podobných předmětů, nalezených v
   sousedství, je realističnost jejich pravděpodobné příslušnosti k jednomu zde ještě
   neobjevenému velkému památníku -- osadě, stanici, pohřebišti atd. Termín naleziště má široký a
   neurčitý význam. Vyskytuje se většinou ve fázi, kdy ještě nedisponujeme o daném místě téměř
   žádnými poznatky. V české archeologické literatuře se někdy používá téměř v synonymickém
   významu termín "lokalita" nebo "památník", zatímco v anglosaské literatuře označuje lokalita
   ("locality") spíše omezený geografický prostor, který v sobě zakládá předpoklad kulturní
   homogenity v každém čase; českému termínu naleziště odpovídá v anglosaské literatuře termín
   "site". V nalezištích jsou objevovány věci či artefakty, stavby (objekty) (anglicky "feature";
   rusky "sooruženije"; v češtině se často užívá termín "objekt", případně "sídelní objekt"),
   uloženiny a kulturní vrstvy, ekofakty (anglicky "ecofacts") nebo *přírodní materiální
   pozůstatky. (Jaroslav Malina)

   nálezy [archeologicky], přenosné objekty, kdysi samostatného funkčního určení. Nicméně jsou
   takto nazývány také přenosné a lehce oddělitelné prvky (a dokonce části) takových objektů,
   které již nemusely být mobilní. Spona, závěsek, sekera, dýka korál (část náhrdelníku), hlavice
   sloupu (architektonický prvek budovy), kost, obilné zrnko, uhlík -- to jsou příklady nálezů.
   (Jaroslav Malina)

   Nan-čao (649--1252), mohutná otrokářská federace na území dnešního severního Vietnamu, Laosu,
   Barmy a Thajska, nezávislá na ústředních čínských vládách. (Josef Kolmaš)

   Nan-čchao (Jižní dynastie, 420--587), souhrnné označení pěti dynastií v jižní Číně -- Sung
   (420--479), Čchi (též Nan Čchi, 479--502), Liang (502--557), Čchen (557--587) a Chou Liang
   (555--587). (Jaroslav Malina)

   nanismus, trpaslictví (tělesná výška dospělého muže pod 150 cm, ženy pod 140 cm). (Ladislava
   Horáčková)

   Nankingská dohoda, uzavřená 29. srpna 1842 s Velkou Británií, jíž se anglickému obchodu v Číně
   otvíralo pět jihočínských přístavů -- Kanton, Sia-men (Amoy), Fu-čou, Ning-po a Šanghaj.
   Anglickým majetkem se od těch dob stal Hongkong (Siang-kang; vrácen Číně v roce 1997). (Josef
   Kolmaš)

   Nan Ming (Jižní Mingové, 1645--1661), krátkodobá dynastie v jižní Číně, pokračující v tradici
   *Mingů a v odboji proti *Mandžuům. (Jaroslav Malina)

   náprsní kříž, viz pektorál.

   Nara, viz Heidžókjó.

   Narmer, pravděpodobný sjednotitel Egypta krátce před rokem 3100 př. n. l., jehož jméno zní v
   překladu "Zlý sumec". Připomíná ho slavná břidlicová paleta uložená v Egyptském muzeu v
   Káhiře. (Břetislav Vachala)

   národ, uvědomělé společenství lidí, spojených sdílenými mravy, institucemi a zpravidla
   jazykem, často i územím, společnou historií, kulturní tradicí apod. Národní společenství
   vznikala ruku v ruce se vznikem států: národ tíhne k samostatné státnosti, stát prosazuje
   jednotný národ. (Jan Sokol)

   národní hospodářství, viz  ekonomika.

   národy přírodní, viz přírodní národy.

   nartex, předsíň na západním průčelí starokřesťanských a raně středověkých chrámů (byla častá
   zvláště v architektuře východních oblastí). (Josef Unger)

   natron, přirozený minerál obsahující směs normálního a kyselého uhličitanu sodného a jiných
   příměsí, který má vysoce hygroskopický účinek. (Ladislava Horáčková)

   natúfien (podle lokality Wádí il-Natúf, Izrael), předkeramická zemědělská kultura rozšířená ve
   východním Středomoří. Typologicky je charakterizovaná geometricky retušovanými čepelemi,
   mikrolity (segmenty, trojúhelníky), hroty šípů a srpovými čepelemi; k tomu přistupuje bohatá
   kostěná industrie -- držadla srpů, háčky udic, harpuny, šídla i ozdobné přívěsky. Vznikají
   stálá sídliště, většinou s kruhovými domy s kamennou podezdívkou, kde se rovněž pohřbívalo.
   Lebky zemřelých se doplňovaly do tvaru plastik. Typické jsou hrubé kamenné skulptury.
   (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   naturalismus (latinsky naturalis, "přírodní"), estetická teorie, směr a metoda v literatuře a
   malířství 60. až 80. let 19. století. Vznikl ve Francii a odtud se rozšířil po Evropě i do
   Ameriky. Filozofickou základnou naturalismu byl pozitivismus, zejména deterministická teorie
   Hippolyta Taina (1828--1893), podle níž je člověk determinován rasou, prostředím a dobou.
   Významný byl i vliv lékařských a přírodovědných bádání o dědičnosti a o původu vášní. Program
   naturalismu v literatuře formuloval a svým dílem, čerpajícím ze všech vrstev a prostředí
   francouzské společnosti, naplňoval Émile Zola (1840--1902). Naturalismus se vyznačoval
   sledováním a detailním popisem denní reality, zaměřením na její brutální, stinné stránky,
   snahou pořídit dokument a v něm postihnout člověka ovládaného biologickými pudy, určeného
   dědičnými předpoklady. Svými požadavky vědecké objektivnosti naturalismus připravoval už
   Gustave Flaubert (1821--1880), ale on sám se za iniciátora naturalismu nepovažoval. Přímý
   přechod k naturalismu tvořilo dílo bratří Edmonda (1822--1896) a Julese (1830--1870) de
   Goncourtových. Větší část jejich díla je věnována ženám. Jsou jimi přitahováni, ale zároveň v
   nich vidí nepochopitelné přízračné bytosti, v mnohých příbězích prosakuje přesvědčení, že
   láska a manželství jsou pro umělce zkázou. Výrazné rysy naturalismu má román Germinie
   Lacerteuxová (1864), v němž je život služky zachycen jako "klinika lásky". V německé
   literatuře naturalismus ovlivnil tvorbu Gerharda Hauptmanna (1862--1946), v Norsku tvorbu Knuta
   Hamsuna (1859--1952), v Rusku Alexandra Kuprina (1870--1938), nejsilněji však působil v Itálii,
   kde vznikla jeho obdoba, zvaná verismus. V české literatuře zasáhl vliv naturalismu především
   Karla Matěje Čapka-Choda (1860--1927). Naturalismus ve výtvarném umění byl méně výrazný. V
   přístupu ke ztvárňované skutečnosti je realistický, vyznačuje se nenuceností a plností. V
   malířství se za představitele naturalismu pokládá Gustave Courbet (1819--1877). Jeho obrazy
   urážely slušné mravy současníků, byl proto vystaven mnohým útokům. V Courbetově tvorbě jsou
   zastoupeny obrazy se zřetelnou erotickou tematikou, je autorem série ženských aktů, které
   dokládají nesentimentální vztah k privilegovanému námětu ženské postavy. (Jaroslav Malina)

   naučení, egyptsky sbajet, staroegyptský literární útvar; rozvíjel se nepřetržitě od Staré říše
   po dobu tří tisíciletí. Naučení má podobu sbírky moudrých rad, které dává zestárlý otec svému
   synovi, když mu odevzdává svůj úřad a hodnost, aby pokračoval. Cílem naučení bylo připravit
   mladého člověka na životní cestu, po níž ho měl vést princip *maat. Autorem nejstaršího
   dochovaného naučení byl *Ptahhotep, vezír krále Džedkarea Isesiho. Stodesetiletý Ptahhotep
   v něm udělil ve 37 kapitolách svému synovi rady o tom, jak se chovat v určitých situacích
   v oblasti společenského života a v některých záležitostech života soukromého a rodinného.
   (Břetislav Vachala)

   nauka o pramenech (pégologie), zvláštní historická disciplína nebo soubor disciplín, jejichž
   úkolem je vyhledávání, shromažďování, systematizování a preparování pramenů, aby tyto prameny
   byly připraveny tak, aby z nich mohla být správně získávána historická informace (určení
   stáří, autora, tématu, pochopení jazyka atd.). (Jaroslav Malina)

   Navštívení, latinsky visitatio, křesťanský motiv zobrazující setkání Panny Marie a Alžběty,
   v době, kdy obě očekávají narození dítěte. Tento motiv vznikl v raném středověku jako
   ilustrace k obrazovému cyklu *Nového zákona. K nejpozoruhodnějším dokladům jeho ztvárnění
   patří scény ze sochařské výzdoby gotických katedrál, například ze západního průčelí dómu
   v Remeši (1225) a Bamberku (1235). (Jaroslav Malina)

   Nazlet Khater, střední Egypt, doklady nejstarších dolů na kamenné suroviny, rituální hroby;
   stáří 35 000 až 30 000 let.  (Jiří A. Svoboda)

   Nebesa, viz  Tchien.

   nebeský mandát, viz  tchien-ming.

   Nefertiti (kolem roku 1350 př. n. l.), egyptská královna. Byla manželkou Amenhotepa IV. --
   *Achnatona a zřejmě faktickou spoluvládkyní, podílela se i na jeho náboženské reformě. Její
   portréty z dílny sochaře Thutmose z doby kolem roku 1350 př. n. l., nalezené v Tell el-Amarně,
   patří k nejpůsobivějším zobrazením ženské tváře v historii výtvarného umění. (Břetislav
   Vachala)

   nefrit, viz jadeit a nefrit.

   nefrologie, lékařský obor zabývající se výzkumem, diagnózou a léčbou nemocí ledvin. (Ladislava
   Horáčková)

   nejstarší egyptština, první vývojový stupeň egyptštiny (samostatné větve afroasijských
   jazyků); představuje jazyk Archaické doby a Staré říše. Jsou jí zaznamenány v hieroglyfickém
   písmu nápisy v královských a soukromých hrobkách, na sloupech, pilířích, sochách, stélách a
   různých předmětech a v hieratickém písmu texty na papyrových svitcích. Je rovněž jazykem Textů
   pyramid. (Břetislav Vachala)

   nekoitální sex, široká škála sexuálních aktivit, které nejsou vázány na pohlavní spojení, a
   přece mohou stupňovat sexuální vzrušení až k orgasmu. Zahrnují dráždění na povrchu pohlavních
   orgánů, v pochvě i konečníku, třeba i za pomoci erotických pomůcek. U párů neschopných
   pohlavního spojení může nekoitální sex nahrazovat soulož. (Jaroslav Zvěřina)

   nekrofilie, jedna ze -- spíše vzácnějších -- sexuálních perverzí, pohlavní atrakce vzrušení,
   potěšení z kontaktu s mrtvolou či ukájení se na mrtvolách, v "ideálním případě" sexuální
   obcování s mrtvolou. Nejstarší popis tohoto jevu zaznamenal historik Hérodotos v prostředí
   egyptských mumifikátorů. (Jaroslav Malina)

   nekrokaustie, spalování mrtvol. (Josef Unger)

   nekrolatrie, uctívání mrtvých. (Josef Unger)

   nekrologium, seznam zemřelých členů konventu, případně řádu a dobrodinců; pořizován pro systém
   výročních modliteb za zapsané osoby. (Josef Unger)

   nekromantie, vyvolávání duchů. (Josef Unger)

   nekropole ("město mrtvých"), pohřebiště. (Josef Unger)

   nekróza, latinský termín necrosis, odumření (rozpad) tkáně či části orgánu. (Ladislava
   Horáčková)

   nemoc, viz choroba.

   neo-, předpona označující "nový", "mladší".

   neoacetabulum, nově vytvořená kloubní jamka pro hlavici femuru při její luxaci. (Ladislava
   Horáčková)

   neoarthrosis, neoartróza, nový, nepravý kloub. (Ladislava Horáčková)

   neodifuzionistická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii navazující na kriticky
   přehodnocené paradigma *difuzionistické antropologie. (Jaroslav Malina)

   neoevolucionistická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii navazující na kriticky
   přehodnocené paradigma *evolucionistické antropologie.

   neofyty, rostliny v daném území zdomácnělé, zplaňující z kultury, či jen přechodně zavlékané
   do území člověkem v novověké či mladší době; za středověko-novověký předěl je ve fytogeografii
   považován rok 1492. (Petr Bureš)

   neoindigenofyty, *neofyty v daném území zdomácnělé, vyskytující se na přirozených, člověkem
   neovlivněných, stanovištích. (Petr Bureš)

   neokonfuciánství (čínsky tao-süe nebo li-süe), konfuciánské učení reformované za dynastie
   *Sung (960--1279). Až do současné doby významně ovlivňuje společnost na celém Dálném východě.
   (Jaroslav Malina)

   neolit (mladší doba kamenná), období vzniku a rozvíjení zemědělství a chovu zvířat, nejdříve
   na Předním východě v 9. tisíciletí př. n. l., v Číně v průběhu 7./6. tisíciletí př. n. l., v
   dalších oblastech světa později. (Jaroslav Malina)

   neolokalita, usídlení novomanželů po svatbě nezávisle na příbuzenstvu manželky nebo manžela.
   (Jaroslav Skupnik)

   neonaticida,  viz infanticida. (Josef Unger)

   neoplasma, viz nádor.

   neoplastický, týkající se nádoru, nádorového původu. (Ladislava Horáčková)

   nepokrevní příbuzenství, ...

   nepravé dveře, typ staroegyptské stély napodobující v kameni (méně často ve dřevě) uzavřené
   dveře. Nepravé dveře byly zvláště oblíbené ve Staré říši, kdy představovaly významnou součást
   hrobky, neboť -- zasazené do západní stěny hrobní kaple -- symbolicky vyznačovaly hranici mezi
   pozemským a posmrtným světem. Těmito dveřmi přicházel duch zesnulého, aby přijal obětiny jídel
   a nápojů. Nepravé dveře zdobilo znázornění majitele hrobky sedícího u obětního stolu a
   hieroglyfické nápisy uvádějící jeho jméno, tituly a obětní formule. (Břetislav Vachala)

   Něrčinská smlouva (1689), mezi Ruskem a Čínou o hranicích a vzájemném obchodu. (Josef Kolmaš)

   nesmrtelnost, pojem nesmrtelnosti nebo dlouhověkosti je vlastní takřka všem legendám a mýtům
   přírodních a pravěkých společností na celém světě. Tvoří ústřední ideu téměř všech pozdějších
   propracovaných starověkých náboženských soustav a filozofií života. Je útěšnou odpovědí na
   strach ze smrti, který tolik traumatizuje snad každého člověka. Otázky spjaté s nesmrtelností,
   nebo alespoň s dlouhověkostí lidské bytosti, duší a existencí na onom světě jsou zkrátka
   předmětem úvah od počátků lidského rodu. Mnozí z nás tuto představu sdílejí dosud. Zda
   oprávněně, nevíme: doposud se nikdo z onoho světa nevrátil a nepodal svědectví. Ze zkušeností
   při lopotném obstarávání obživy lidé ovšem věděli, že k tak velkým cílům, jakými byly
   dlouhověkost nebo nesmrtelnost, nepovede snadná cesta. A začali hledat rozmanité prostředky,
   jak ji nalézt a překonat: askezí a zřeknutím se světských požitků, jako třeba taoisté, jogíni
   nebo poustevníci, či všeobjímající láskou ke všem bytostem i k přírodě, jako třeba buddhisté
   nebo křesťané. Anebo úporným hledáním a vytvořením vhodného preparátu -- takovou cestu
   nastoupili čínští alchymisté, vedení taoistickým učením (viz elixír nesmrtelnosti). (Jaroslav
   Malina)

   nestátní neziskové organizace, termín, používaný k postižení různých druhů dobročinných,
   sociálních, občanských a jiných neziskových organizací. (Marie Dohnalová)

   nestátní organizace, viz nestátní neziskové organizace.

   neštovice, černé -- variola. Virové onemocnění, které se projevovalo vysokými horečkami a
   vyrážkou, zanechávající výrazné jizvy. Neštovice probíhaly jako těžký stav s krvácivými
   poruchami a mohly vést k úmrtí. Vzhledem k tomu, že se vyskytovaly pouze u lidí, bylo je možné
   eradikovat celosvětovým očkováním. (Ladislava Horáčková)

   Neubauer Zdeněk (30. 5. 1942, Brno), profesor PhDr. RNDr., biolog a filozof, profesor Katedry
   filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze (obnovitel
   Rádlovy katedry); syn státovědce Zdeňka Neubauera (1901--1956), prvního absolventa Masarykovy
   univerzity v Brně a významného představitele brněnské normativní školy právní filozofie (ke
   stému výročí jeho narození vydalo Nakladatelství Slon reedici jeho Státovědy [1. vydání --
   Praha: Jan Laichter, 1948]). Iniciátor brněnské *humanologie a první přednášející Humanologie
   na ústřední téma "Pluralita světů a jednota vědění". Je autorem několika zásadních objevů
   v oblasti genetiky, zabývá se filozofií vědy a filozofickou antropologií. Publikoval více než
   300 článků a studií v našich a zahraničních časopisech a řadu knižních monografií: Bytí a
   subjektivita -- Ricoerovské eseje (samizdat); Implikátní a explikátní řád živé skutečnosti;
   Střetnutí paradigmat v současné biologii; Cesta za smyslem bytí a poznání; Přímluvce
   postmoderny; Biomoc; Smysl a svět: Hermeneutický pohled na svět ([Knihovna Ceny Nadace Dagmar
   a Václava Havlových Vize 97, svazek 3] Praha -- Břeclav: Moravia press, 2001) aj. Nositel Ceny
   Nadace Václava a Dagmar Havlových "Vize 1997" pro rok 2001. Kontakt: Prof. PhDr. RNDr. Zdeněk
   Neubauer, Katedra filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v
   Praze, Albertov 6, 128 43 Praha 2, telefon: 221 953 412, e-mail: hobit@natur.cuni.cz.
   (Jaroslav Malina)

   neunilineární, příbuzenská skupina, jejíž příslušníci sledují svůj původ od zakládajícího
   předka buď přes mužskou, nebo přes ženskou linii; také nazývána pokrevní rodová skupina.
   (Jaroslav Skupnik)

   neurilemmom, též neurinom, schwannom, nezhoubný nádor vyrůstající ze Schwannových buněk
   periferních nervů. (Ladislava Horáčková)

   neurinom, viz neurilemmom.

   neurofibrom, většinou nezhoubný nádor vyrůstající z nervové pochvy. (Ladislava Horáčková)

   neurofibromatóza, mnohočetný výskyt neurofibromů, například Recklinghausenova
   neurofibromatóza. (Ladislava Horáčková)

   neurosyfilis, postižení nervového systému při syfilis. (Ladislava Horáčková)

   nevládní organizace (anglicky Non-Governmental Organizations, zkratka NGOs), působí v širokém
   spektru oblastí od humanitární pomoci přes podporu lidských práv až k ochraně životního
   prostředí. Tyto organizace mohou (ale nemusí) mít status členských organizací. Viz též
   nestátní neziskové organizace. (Marie Dohnalová)

   nevládní organizace obhajující a podporující občanská práva a zájmy (anglicky Advocacy
   Non-Governmental Development Organizations), bývají profesionálně obsazeny a obvykle nemají
   individuální členy. Provádějí servis pro své členy -- výzkum a výcvik, šíření informací aj. Na
   mezinárodní úrovni zahrnují International Council for Social Welfare, Amnesty International
   and World Business Council for Sustainable Development.

   nevládní rozvojové organizace zaměřené na zprostředkování rozvojových fondů (nazývány též
   zkráceně "nevládní rozvojové organizace", anglicky Non-Governmental Development Organizations,
   zkratka NGDOs), některé působí na mezinárodní úrovni a zprostředkovávají pomoc chudým zemím na
   jihu naší planety, mnoho jižních zemí má také vlastní nevládní rozvojové organizace, které
   mohou být i mimořádně rozvětvené a velmi silné. Na rozdíl od severních nevládních rozvojových
   organizací jižní NGDOs působí přímo na místní úrovni a angažují se v uskutečňování rozvojových
   projektů, nebo pro ně získávají místní obyvatelstvo. (Marie Dohnalová)

   Nezahualcóyotl (žil v letech 1402--1472), "Postící se kojot", vladař aztéckého města Texcoka,
   básník na trůně, vítěz nad Tepaneky. Byl jedním z tvůrců smlouvy o přátelství a spolupráci
   mezi městskými státy *Tenochtitlán, *Texcoco a *Tlacopan, která umožnila aztéckou expanzi do
   celého centrálního Mexika. Autor meditativní lyriky, dochovalo se asi třicet jeho básní,
   psaných v jazyce *náhuatl, v nichž se zabýval nestálostí lidského bytí a věčností krásy.
   (Oldřich Kašpar)

   nezasahování, nejednání, viz wu-wej.

   neziskový sektor, viz občanský sektor, viz třetí sektor.

   Niaux, Ariege, Francie. Rozlehlý podzemní systém, zkoumaný od roku 1906. Malby, především
   černé a konturové, rytiny, modelace v jeskynním jílu. Koncentrace maleb je především v Černém
   salonu (realistické, až fotografické pojetí zvířete) a v nově objeveném Reseau René Clastres
   (zkratkovitější pojetí týchž témat). (Jiří A. Svoboda)

   nidus, u osteoidního osteomu ostře ohraničené ložisko tvořené osteoidem, které je obklopeno
   kostními trámci novotvořené kostní tkáně. (Ladislava Horáčková)

   Niederle Lubor (20. 9. 1865, Klatovy--14. 6. 1944, Praha), český antropolog, archeolog,
   etnograf; profesor Univerzity Karlovy v Praze a její rektor v letech 1927--1929, první ředitel
   Státního archeologického ústavu v Praze (od roku 1919). V roce 1891 zahájil na pražské
   univerzitě přednášky z osteologické, tedy prehistorické a historické antropologie, jež byly
   rozšířeny i o některé části etnické antropologie, čímž položil základy antropologie jako
   univerzitního oboru. Autor monumentálního díla Slovanské starožitnosti, jež je založeno na
   soudobých antropologických, archeologických, jazykovědných a etnografických poznatcích.
   (Jaroslav Malina)

   Niemannova-Pickova nemoc, dědičné vrozené onemocnění s poruchou metabolismu fosfolipidů, které
   od raného dětství vede k těžkým poruchám vývoje a ke smrti. (Ladislava Horáčková)

   nien-chao ("pojmenování roků [vlády]"), způsob počítání dynastických let vlády panovníka,
   vyjádřených slovem nějakého blahověstného významu + pořadovým číslem roku panování. Systém byl
   poprvé zaveden v roce 179 př. n. l. (Josef Kolmaš)

   NIF, viz Nadační investiční fond.

   nika, výklenek půlkruhového nebo pravoúhlého půdorysu. (Josef Unger)

   Níká, povstání zprofanované městské chudiny, k němuž došlo v *Konstantinopoli roku 532 a které
   vypuklo v cirku mezi fanoušky jednotlivých družstev závodníků (červení, modří, bílí a zelení).
   Povstání, při němž byly zničeny četné stavby v centru města kostely nevyjímaje, dosáhlo takové
   síly, že málem ohrozilo postavení císaře *Justiniana; císař uvažoval o abdikaci, od níž ho
   odvrátila jeho manželka *Theodóra. (Jaroslav Malina)

   nindžó, viz giri.

   Ninchursanga, sumersky "paní hory". V sumersko-akkadské mytologii představovala jednu z postav
   bohyně-matky a byla obdařena řadou epitet: "matka bohů", "matka všech dětí", "porodní bába
   nebes a země". V sumerských seznamech bohů bývá uváděna na čtvrtém místě: *An, *Enlil, *Enki,
   Ninchursanga. V sumerské tradici byl jejím manželem bůh Enki. (Blahoslav Hruška)

   Ninlil, sumersky "paní vítr"; v sumersko-akkadské mytologii manželka boha *Enlila. Původně
   byla zřejmě jednou z postav bohyně-matky. (Blahoslav Hruška)

   Nippur, sumerské město v Mezopotámii s chrámovým okrskem Tummal, kam směřovaly od konce 3.
   tisíciletí př. n. l. oběti i procesní pouti z celé země. (Blahoslav Hruška)

   nirvána ("vyvanutí"), v indické mystice pojem označující vyhasnutí všech světských tužeb,
   dosažení poznání prostého jakéhokoli klamu (májá) a falešného vědění (avidjá), a tedy
   oproštění duše od vlivu karmanu, její vysvobození (mókša, viz). V *buddhismu, jenž neoperuje
   s představou nesmrtelné duše (átman, viz), nirvána znamená stav nejvyššího vhledu, uvědomění a
   bdělosti (bódhi, viz), negaci všeho, co je strastné a pomíjivé, odstranění všeho světského
   lpění a koloběhu znovuzrození (sansára, viz). (Jan Filipský)

   Nishida Toshisada, japonský zoolog, profesor zoologie na Kyoto University (Japonsko),
   organizátor dlouhodobého projektu Mahale Mountains Chimpanzee Research Project. Zabývá se
   chováním a ekologií šimpanzů v rezervaci Mahale v Tanzanii. Autor vynikající monografie The
   Chimpanzees of the Mahale Mountains: Sexual and Life History Strategies (1990), která přinesla
   mnoho nových a zásadních poznatků o sociální struktuře, sexuálním chování a strategii
   reprodukce šimpanzů. Mezinárodně proslul sugestivně podanými přednáškami o šimpanzích z
   rezervace Mahale. (Václav Vančata)

   Nizámíja, proslulá teologická škola v Bagdádu, založena v 11. století. (Jaroslav Malina)

   NNO, viz nestátní neziskové organizace.

   noetika (někdy též gnozeologie, epistemologie), součást filozofie, zabývající se obecnými
   otázkami poznání (poznatelnost, zdroj, průběh a výsledek poznání, pravda a její kritérium
   apod.). (Jaroslav Malina)

   noradrenalin, hormon produkovaný dření nadledvin (glandulae suprarenales). Účastní se jako
   mediátor přenosu vzruchů u sympatiku (spolu s parasympatikem tvoří takzvaný autonomní nervový
   systém, který řídí stálou činnost vnitřních orgánů nepodléhajících naší vůli). (Jaroslav
   Zvěřina)

   normované polohy lebky, ustálená postavení lebky pro antropologické studium, pro měření,
   fotografování. (Eva Drozdová)

   nová archeologie, ...

   nová etnografie, ...

   Nováček Jan (27. 5. 1978, Brno), RNDr., antropolog, absolvent magisterského studijního
   programu oboru antropologie a rigorózního řízení a student doktorského studijního programu na
   Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce:
   Pohřební ritus Germánů v době římské (0--400 n. l.) na Moravě (2001), vedoucí práce: Prof.
   PhDr. Josef Unger, CSc.; rigorózní práce: Anthropologische und paläopathologische
   Untersuchungen von ausgewählten Fällen aus dem hochmittelalterlichen Friedhof in Winnefeld
   (Ldkr. Northeim) (2004); disertační práce: Využití makroskopických vs. mikroskopických metod
   k určování věku a pohlaví na spálených kostech: Analýza kosterních pozůstatků germánské
   populace z doby římské na Moravě, školitel: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc. Kontakt: RNDr.
   Jan Nováček, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 254 408, e-mail: jannovacek@yahoo.com. (Jan Nováček)

   Nováková Marie (14. 3. 1965, Vyškov), MUDr., Ph.D., fyzioložka, žačka a spolupracovnice
   profesora Pavla *Braveného. V roce 1989 promovala v oboru všeobecné lékařství na Lékařské
   fakultě UJEP (Masarykovy univerzity) v Brně, v roce 1997 obhájila pod vedením profesora Pavla
   Braveného a profesorky Yael Eilam z Hadassah Medical School Jerusalem disertační práci na téma
   Srdeční sigma receptory. Od roku 1989 působí na Fyziologickém ústavu Lékařské fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně, nejprve jako asistentka, od roku 1992 jako odborná asistentka.
   V letech 1992--1993, 1996 a 1997 pracovala v Hadassah Medical School, Hebrew University
   Jerusalem, Izrael. Od roku 1999 je členkou Akademického senátu Lékařské fakulty Masarykovy
   univerzity. K jejím vědeckých zájmům patří modulace srdeční kontraktility, srdeční sigma
   receptory, experimentální metodiky v základním kardiologickém výzkumu a biomedicínské
   inženýrství. Od roku 1998 byla a je řešitelkou či spoluřešitelkou čtyř grantových projektů.
   Doposud publikovala více než 25 odborných prací a šest pedagogických textů. Pro edici
   *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsala (s Pavlem Braveným) 29. svazek
   Fyziologie krevního oběhu (čtení pro posluchače antropologie a jiné). Je členkou České
   lékařské společnosti J. E. Purkyně, České fyziologické společnosti a členkou mezinárodního
   výboru Komise Experimentální Kardiologie, pracovní skupiny České kardiologické společnosti.
   Kontakt: MUDr. Marie Nováková, Ph.D., Fyziologický ústav Lékařské fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, Komenského náměstí 2, 662 43 Brno, telefon: 549 49 5931, e-mail:
   majka@med.muni.cz.

   novemdiale, devítidenní smutek za zemřelého v antickém Římě. (Josef Unger)

   Novotný Vladimír (7. 4. 1939, Brno), docent MUDr., CSc., anatom, morfolog a antropolog, docent
   *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, oborový koordinátor
   programu Socrates/Erasmus; vyučuje rovněž na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení
   technického v Brně. V oboru antropologie se habilitoval v roce 1996 (Sexuální dimorfismus
   a identifikace pohlaví na kostře člověka: Teoretická východiska, metodologické problémy
   a praktická doporučení). Zabývá se především těmito oblastmi: Paleoantropologie: Sexuální
   dimorfismus a adaptivní změny skeletu hominidů, zejména na pánvi Homo sapiens. Morfologie
   a osteologie: Pohlavní rozdíly a identifikace pohlaví skeletu člověka u recentních,
   historických a prehistorických populací lišících se v prostoru a čase; pro archeologii,
   historickou antropologii, forenzní antropologii (soudní lékařství) a kriminalistiku.
   (Meta)-Metodologie: Systémový přístup v morfologii a filozofie vědy, morfometrická analýza
   tvaru a analýza obrazu, antropologická rekonstrukce podoby podle lebky a didaktika morfologie
   pro antropology a výtvarníky. Přehled aktivního působení v tuzemských a zahraničních
   společnostech a organizacích: Université Bordeaux I (Francie), "Antropologie a archeologie
   bitevního pole Slavkov 1805 -- Archéologie d'un champ de battaile Austerlitz 1805" UMR 5809 --
   CNRS, Laboratoire d'Anthropologie des Populations du Passé, Université Bordeaux I. (J. Brůžek,
   E. Crubézy, P. Murail) -- "Sexual Dimorphism of the Human Pelvis" Interpopulations
   Heterogenity, Parturition Scars, Paleodemography (J. Brůžek). Institute de Paleontologie
   Humaine, Laboratoire de Préhistoire, Musée National d'Histoire Naturelle Paris -- UMR 9948 CNRS
   (Francie), "Sexual Dimorphism of Mandible for Paleoanthropology" (S. Condemi). Laboratorija
   antropologičeskoj rekonstrukciji Rossijskoj akademii nauk Moskva, "Anthropological
   Reconstruction of the Face from the Skull" (E. Veselovskaja). Zakład biologii ewolucijnej
   człowieka, Instytut antropologii, Universytet im. Adama Mickiewicza, Poznaň (Polsko), "Sex
   Determination of Mandible for Paleoanthropology" (J. Piontek). Department of Anthropology,
   University of Delaware (USA), "Reconstruction of Upper Paleolithic Hunters from Dolní
   Věstonice Site" (K. Rosenberg). Department of Anthropology, Florida Atlantic University (USA),
   "Forensic Anthropology of the Skull" (Y. M. Íşcan). Kontakt: Doc. MUDr. Vladimír Novotný,
   CSc., Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5,
   603 00 Brno, telefon 549 496 045, e-mail vnovotny@sci.muni.cz. (Vladimír Novotný)

   Nový zákon, specificky křesťanská část *Bible; vznikal v křesťanském prostředí v průběhu 2.
   poloviny 1. století n. l. a byl pojat církví do kánonu ve 2. polovině 2. století. Hlavním
   obsahem je zvěst o *Ježíši Kristu a o jeho významu pro lidstvo, vylíčení počátků křesťanské
   církve a vize konečného dějinného i kosmického vítězství Ježíše Krista. Nový zákon tvoří:
   čtyři evangelia pojednávající o životě a skutcích Ježíše Krista, kniha Skutky apoštolů, 21
   epištol, kniha Zjevení Janovo neboli Apokalypsa. (Jaroslav Malina)

   noyau systém, viz sociální struktura, rezidenční.

   NROS, viz Nadace rozvoje občanské společnosti.

   nucleus pulposus, pulpózní jádro, centrální část meziobratlové ploténky. (Ladislava Horáčková)

   nukleární rodina, jádrová rodina, rodina vzniklá na základě afinních a filiačních vazeb, tedy
   otec, matka a jejich potomci. Protože antropologie ustoupila od představy univerzality rodiny,
   vyjádřené právě její "nukleárností" (nevyskytuje se například u indických Najarů), užívá se
   v současnosti spíše termín manželská či konjugální rodina. (Jaroslav Skupnik)

   NUM, viz Nadace Universitas Masarykiana.

   nutrice, výživa. (Ladislava Horáčková)

   nymfa, řecky nymfé, s významem nevěsta, mladá dívka, nymfa. (Marie Pardyová)

   O Cestě a ctnosti, též O tao a ctnosti, viz Tao-te-ťing.

   občan, příslušník určitého politického společenství, zpravidla státu, kterému z jeho členství
   v tomto společenství plynou určitá práva a povinnosti. (Marie Dohnalová)

   občanská společnost, společnost lidí, kteří jsou si rovni před zákonem; termín občanská
   společnost se ve společenských vědách pod vlivem přirozeněprávních teorií objevuje od 18.
   století. Tradičně bývá tento pojem ztotožňován s vládou práva, kdy občané dodržují abstraktní
   pravidla při střetávání každodenních zájmů (viz občanský étos); na Západě je dnes všeobecně
   považována za záruku svobody a *demokracie. Její členové se vyznačují nejen občanským
   partnerstvím, ale také rozvinutými obchodními dovednostmi. Mezi její hlavní formy se většinou
   řadí politická veřejnost a tržní hospodářství. Občanská společnost není pouhou společností
   občanů, není ani protikladem národní společnosti. Vzniká v procesu modernizace a označuje
   společenské a ekonomické uspořádání, zásady a instituce mimo rámec státu. Je sférou
   společenské autonomní samoorganizace mimo sféru politické moci. Občanská společnost stojí v
   distinkci vůči státu, to znamená, že má mimopolitický statut, má nicméně politickou relevanci.
   Zájmy a priority vycházející z prostředí občanské společnosti jsou pro politickou sféru
   normativní, závazné. Žádná vláda nemůže v demokraciích vládnout střednědobě v rozporu
   s veřejným míněním, od kterého požadujeme nezávislost, které se vytváří v mimopolitické
   občanské společnosti, tedy mimo sféru politické moci a nemělo by být politickou mocí
   zprostředkováno. (Marie Dohnalová -- Karel Müller)

   občanské náboženství, formy rituálu a přesvědčení podobné náboženským, avšak světského
   charakteru -- například uctívání Rozumu za Velké francouzské revoluce apod., ale i politické
   pochody a ceremoniály. (Marie Dohnalová)

   občanské sdružení, podle Zákona č. 83/1990 Sb. mají občané právo se svobodně sdružovat. Mohou
   zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové
   organizace. K jejich vzniku není třeba povolení státního orgánu, Ministerstvo vnitra posuzuje
   jednotlivé žádosti o registraci, má povinnost sdružení zaregistrovat, pokud splňuje zákonem
   stanovené podmínky; některá sdružení tudíž mohou být zakázána/nepovolena. Občané se mohou
   sdružovat také v neregistrovaných sdruženích (spolcích, klubech, ...) bez právní subjektivity
   (není povinnost registrace). (Marie Dohnalová)

   občanský étos, v liberálních demokraciích označení mravního řádu či principu, který se
   vyznačuje občanským partnerstvím, tj. vzájemným uznáním občanů jako hodnotných, svobodných a
   suverénních jednotlivců a dodržováním obecných pravidel v každodenním střetávání jejich zájmů
   (viz též občanství, občanská společnost). (Marie Dohnalová)

   občanský sektor, jeden ze sektorů národního hospodářství; řadíme sem všechny ekonomické
   instituce, které jsou institucionalizované, neziskové, nestátní a dobrovolné; tyto instituce
   jsou právnickou osobou, a tudíž mají svá práva i povinnosti. O občanském sektoru lze mluvit
   jen tam, kde se organizuje na pozadí rovnostářské a vysoce individualizované společnosti,
   nezávisle na tradičních strukturách příbuzenských, místních, stavovských nebo církevních.
   Občanský sektor tak pokrývá to, co chtějí jednotliví lidé sami od sebe společně dělat, a to
   v zájmu společnosti a druhých. Definice by mohla znít: "Občanský sektor je spontánní a vždy
   dílčí sebe-organizace individualizované společnosti okolo veřejných zájmů" (Sokol 2002, s.
   6--7). (Viz též neziskový sektor, viz též třetí sektor.) (Marie Dohnalová)

   občina, společenská instituce sdružující obyvatele malého místa (vesnice) na základě
   teritoriálních a příbuzenských vztahů, vyznačující se společným vlastnictvím půdy, výrobních
   prostředků a částečnou nebo úplnou samosprávou. (Jaroslav Malina)

   Období Jižních a Severních dynastií (420--589 n. l.), viz Jižní a Severní dynastie.

   Období Pěti dynastií (907--960 n. l.), viz Pět dynastií.

   Období sta dní reforem (11. 6.--21. 9. 1898), jehož hlavními ideology byli Kchang Jou-wej a
   Liang Čchi-čchao a které se neslo ve znamení řady reforem v oblasti osvěty, průmyslu a
   zemědělství, vojenství atd. Skončilo nezdarem vinou císařovny-vdovy Cch'-si a generála Jüan
   Š'-kchaje. (Josef Kolmaš)

   Období Tří říší (dynastie Wej, Šu, Wu) (220--280 n. l.), viz Tři říše.

   Období Válčících států, viz Čan-kuo.

   obec, základní článek soustavy státní správy a samosprávy, veřejnoprávní korporace, má vlastní
   majetek. Jejími orgány jsou obecní zastupitelstvo a rada obce; navenek obec reprezentuje
   starosta -- stojí v čele obecního úřadu; v oblasti samosprávy rozhoduje prostřednictvím obecně
   závazných vyhlášek zastupitelstvo obce. (Marie Dohnalová)

   obecná antropologie, pojetí antropologie propojující poznání biologické a socio-kulturní
   antropologie; viz biologicko-socio-kulturní antropologie, integrální antropologie. (Jaroslav
   Malina)

   obecná teorie archeologie, systémy vzájemně spojených a hierarchicky uspořádaných formulací,
   odrážejících hlavní zákonitosti *archeologie. Jsou to ty zákonitosti, které jsou základem
   archeologických výzkumů a umožňují archeologům vyhledávat, fixovat, uspořádávat a vysvětlovat
   archeologický materiál -- hmotné památky -- jako prameny poznání historické minulosti. (Jaroslav
   Malina)

   obecně prospěšná společnost (zkratka o. p. s.), nestátní organizace podléhající veřejné
   kontrole, poskytující obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele
   stejných podmínek; za služby lze stanovit poplatky. Zisk o. p. s. nesmí být použit ve prospěch
   zakladatelů, musí být použit ve prospěch poskytování služeb. Zakladateli se mohou stát
   právnické osoby, fyzické osoby, stát, případně kombinace těchto subjektů. (Marie Dohnalová)

   obecně prospěšný cíl, zejména rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných
   humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních památek a tradic a rozvoj vědy,
   vzdělání, tělovýchovy a sportu (Zákon č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech); viz též
   veřejně prospěšný. (Marie Dohnalová)

   Oberkassel, Německo. Osamělý magdalénský hrob byl v roce 1914 nalezen na říční terase Rýna.
   Dva mrtví, padesátiletý až šedesátiletý muž (1) a dvacetiletá až pětadvacetiletá žena (2),
   byli vybaveni milodary, zejména dvěma zoomorfními řezbami v kosti, a zasypáni barvivem; přesná
   poloha těl bohužel zaznamenána nebyla. (Jiří A. Svoboda)

   objekt (stavba) [archeologie], nehybný (nepřenosný) archeologický objekt, zpravidla velký a
   často složitý, v každém případě však neoddělitelný od prostředí, od země, od terénu bez
   zničení (leda že by byl vyříznut jako monolit společně s částí prostředí). Každý takový objekt
   měl kdysi v živé kultuře jeden hlavní účel -- například hospodářská jáma, obydlí -- polozemnice,
   obranný val, příkop, hrob atd. (Jaroslav Malina)

   objekt archeologický, viz archeologický objekt.

   objektová rekonstrukce [archeologie], primární rekonstrukce *věcí, *staveb a *komplexů na
   základě *stop a *pozůstatků. (Jaroslav Malina)

   objev, odhalení neznámého objektivně existujícího jevu, vlastnosti nebo zákonitosti; vznik
   nové koncepce, případně modifikace myšlenek starších, a jejich přeměna v artefakty nebo jiné
   inovace. (Jaroslav Malina)

   oblast kulturní, viz kulturní oblast.

   obliterace,  uzavření, ucpání, úplná ztráta průchodnosti. (Ladislava Horáčková)

   obolus mrtvých, drobná mince vkládaná do hrobu a tvořící výbavu zemřelého. (Josef Unger)

   oboustrannost, viz bilokalita.

   obranná zlomenina (anglický termín parry fracture), izolovaná zlomenina loketní kosti, která
   vzniká při nastavení předloktí proti dopadajícímu úderu. (Ladislava Horáčková)

   obraz, vizuální reprodukované zobrazení určité jevové skutečnosti. (Jaroslav Malina)

   obřad, ...

   obřad iniciační, viz iniciační obřad.

   obřad pohřební, viz pohřební obřad.

   obřad smuteční, viz smuteční obřad.

   obřad zádušní, viz zádušní obřad.

   obřízka, hebrejsky mula, řecky peritomé, latinsky circumcisio -- cirkumcise, operativní
   odstranění předkožky -- součást rituálních, ale patrně i hygienických opatření, neboť v teplých
   oblastech při nedostatečné hygieně působilo smegma (maz) těžké záněty předkožkového vaku (tzv.
   balanitidu). Vyskytuje se nejen v kulturách s judeokřesťanskou a islámskou tradicí, ale také
   mezi Austrálci, sporadicky v subsaharské Africe i jinde. Původ obřízky sahá zřejmě do
   pravěkých dob a primárně patrně souvisí s obřady dospělosti, a proto se konala až v době
   pohlavního dospívání: patrně měla posílit či pojistit plodnost, takže její pohnutkou byly
   motivy náboženské, kdežto výhody hygienické měly asi až druhotný význam. Ve starověku ji
   praktikovali Egypťané, Edómci, Amónci a Moábci. Zvláštní význam měla pro Izraelce, protože
   byla znamením smlouvy Izraele s Hospodinem (Gn 17,10), zatímco ve starověké Mezopotámii, tedy
   u Asyřanů a Babylóňanů, se obřízka nevyskytovala. Rovněž mezi nesemitskými přistěhovalci do
   Palestiny nebyla zavedena, proto je Izraelci nazývali potupným přízviskem "neobřezanci".
   Izraelci obřízku přehodnotili, a to předně tím, že byli a v židovství dodnes jsou obřezáváni
   novorozenci; byla tak přerušena souvislost obřízky s iniciací a plodností a obřízka byla
   vykládána jako znamení smlouvy s Hospodinem. Odříznutá předkožka se stala symbolem všeho
   zlého, co má být při vstupu do smlouvy s Bohem odloženo, stala se aktem rituálního očištění,
   který je předpokladem účasti na kultu. Údaje, kdy a jak má být obřízka prováděna, obsahuje
   mišna. Úkon obvykle přísluší otci, což se zdůvodňuje ze Starého zákona (Gn 21,4), může ji však
   vykonat i matka (Ex 4,25). Za starých časů prováděl obřízku převážně odborník, zvaný mohel.
   Původní kamenný nůž (Joz 5,2--9) byl nahrazen zvláštním kovovým dvojbřitým nožem. V novější
   době prováděl a nyní provádí obřízku lékař. Ženská obřízka -- *klitoridektomie není v Bibli
   zmíněna a odporuje jejímu duchu -- ve Starém zákonu je vysloven zákaz jakéhokoli deformujícího
   zásahu na člověku (Lv 21,17--21; 22,22--24; Dt 23,1); v jiných civilizacích Předního východu se
   ženská obřízka praktikovala zřejmě zřídka, nejspíše jen u žen v harémech, když měla ztížením,
   až znemožněním orgasmu pojistit ženinu věrnost. (Jaroslav Malina -- František Vrhel)

   obsidián, vulkanické sklo vzniklé rychlým utuhnutím kyselých láv, převážně černého až šedavého
   zbarvení. V paleolitu Moravy se vzácně objeví jako vzdálený import, především z východního
   Slovenska a Maďarska. Velmi oblíbený byl zejména v předkolumbovské Mezoamerice, kde se
   používal k výrobě nástrojů a zbraní; obrazné vyjádření, které se často objevuje v tamějších
   slovesných textech -- "smrt obsidiánovým ostřím" -- znamenalo smrt ve válce. (Jaroslav Malina)

   obstrukce, překážka, zamezení či ztížení průchodnosti dutým orgánem. Příčinou může být
   například cizí těleso, hlen nebo nádor. (Ladislava Horáčková)

   obyvatelstvo autochtonní, viz autochtonní obyvatelstvo.

   Octavianus Augustus, viz Augustus.

   Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity
   Karlovy v Praze, univerzitní vědecko-pedagogické pracoviště; bylo založeno profesorem
   Jaroslavem *Suchým, DrSc., v šedesátých letech 20. století. Jeho členy se postupně stala řada
   známých českých antropologů: doc. RNDr. Miroslav *Prokopec, DrSc., RNDr. Vladimír *Šedivý,
   CSc., doc. RNDr. Helena Malá, CSc., RNDr. Jaroslava Fišerová, CSc., RNDr. Milena Hajnišová,
   CSc., doc. Jitka Machová, CSc., doc. RNDr. Václav *Vančata, CSc., Mgr. Marina *Vančatová a
   další. Zpočátku se zabývalo především problematikou růstu školní mládeže a biologie lidských
   etnik a gerontologií. Později byl v popředí výzkum romské menšiny. Vedle výzkumu romských
   menšin byly pod vedením Miroslava Prokopce prováděny například i výzkumy Austrálců. V období
   normalizace bylo oddělení spolu s Katedrou biologie zrušeno a vznikla nová katedra, Katedra
   biologie člověka a zdravotní výchovy, která se sice pod vedením profesora Jiřího Fišera také
   zabývala problematikou člověka, ale primárně se zaměřením na lékařské vědy. I přesto
   pokračovaly Jaroslava Fišerová, Milena Hajnišová, Jitka Machová (ve spolupráci s Jaroslavem
   Gutwirthem, Helenou Malou a Vladimírem Přívratským) v úspěšném studiu biologie školní mládeže
   v Československu a biologie romské minority. Oddělení antropologie bylo znovu založeno po
   vzniku Katedry biologie Pedagogické fakulty UK v Praze v roce 1990. Jeho vedoucí se stala
   Jaroslava Fišerová, která pokračovala ve výzkumných aktivitách skupiny antropologů na Katedře
   biologie z předchozích let. V první polovině 90. let na Oddělení antropologie pracovali vedle
   Jaroslavy Fišerové také Milena Hajnišová, Jaroslav Jaroš, MUDr. Ludmila Jungbauerová, Jan
   Kálal, Jiří Kostka, Jitka Machová, Vladimír Přívratský a v roce 1995 Václav Vančata, který se
   o rok později stal vedoucím Oddělení antropologie. Oddělení zajišťovalo výuku předmětů
   z oblasti biologie člověka a lékařských věd pro celou Pedagogickou fakultu UK. V současné době
   působí na Oddělení antropologie doc. RNDr. Václav Vančata, CSc. (vedoucí oddělení), RNDr.
   Vladimír Přívratský, CSc. (zástupce vedoucího katedry), Mgr. Richard Marván, doc. MUDr. Jan
   Kálal, CSc., MUDr. Jiří Kostka, Dr., a jako externí pedagog také Mgr. Marina Vančatová, která
   pracovala v letech 1998--2000 jako vědecký pracovník oddělení antropologie. Od roku 1993, kdy
   se také definitivně zformoval pedagogický i badatelský program Katedry biologie, začalo se
   výzkumné i pedagogické zaměření Oddělení antropologie rychle měnit. Výzkumný program se
   přesouval do oblasti primatologie, kde se soustředil především na ontogenezi a růst primátů a
   člověka v rámci tří následujících projektů GA ČR (1993--2001), a také na témata evolučně
   antropologická a paleoantropologická. Rovněž těžiště výuky se přesunulo k fyzické a evoluční
   antropologii a primatologii -- a to jak ve struktuře přednášek pro studenty biologie, tak
   v přednáškách pro studenty Pedagogické fakulty UK a dalších fakult UK v Praze. Oddělení začalo
   úzce spolupracovat v oblasti primatologie, paleoantropologie a evoluční antropologie také
   s jinými antropologickými pracovišti a zoologickými zahradami v ČR a později i v zahraničí.
   Z českých pracovišť to jsou například katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity
   Karlovy v Praze a Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Zoo Liberec, Zoo
   Jihlava a Zoo Dvůr Králové, ze zahraničních pak například Department of Anatomy, South-Western
   University, Chicago, USA, Department of Anthropology, University of Durham, Durham, Chester
   Zoo, Chester, Velká Británie, Laboratory of Anthropology, Democritos University, Řecko,
   Laboratory of Anthropology, Universit`a degli Studi di Firenze, Itálie, Instytut antropologii,
   Universytet im. Adama Mickiewicza, Poznaň, Polsko, Zakład Antropologii PAN, Wrocław, Polsko,
   Zakład antropologii, Universytet Wrocław, Wrocław, Polsko, Instytut medycynskoj primatologii,
   Soči, Rusko, Instytut etnografii, Ruská akademie věd, Moskva, Rusko. V souvislosti s tím
   vyvíjelo Oddělení antropologie také soustavnou aktivitu v oblasti mezinárodních vědeckých
   setkání, kdy zorganizovalo čtyři mezinárodní workshopy: Primate Ontogeny (Třešť 1995), Complex
   Approach to the Study of Primate Ontogeny (XVIth IPS Congress, Madison 1996), Primate Ontogeny
   (Praha 1999), Gravettian Human Remains in Central Europe (Praha 1999) a členové oddělení
   předsedali řadě sekcí mezinárodních vědeckých setkání, jako jsou kongresy European
   Anthropological Association, International Primate Society a kongresy dr. Aleše Hrdličky.
   Značné jsou také aktivity oddělení na poli pedagogickém. Vedle výuky na mateřské fakultě i
   dalších fakultách Univerzity Karlovy a jiných českých univerzitách vedli pracovníci oddělení
   řadu bakalářských, magisterských a doktorských prací. Pravidelně se věnují aktivitám
   souvisejícím s doškolováním učitelů v oblasti antropologie a lidské morfologie. Zvláště
   významné je však pedagogické působení v zahraničí. V rámci programu Socrates spolupracuje
   oddělení dlouhodobě s University of Durham, Velká Británie, Universit`a degli Studi di
   Firenze, Itálie, Democritos University of Thrace, Komotini, Řecko a Universidad Autonóma de
   Barcelona, Španělsko. V rámci bilaterálních dohod pak dlouhodobě spolupracuje s polskými
   univerzitami -- Adama Mickiewicza v Poznani a ve Wrocławi. V poslední době se soustřeďuje také
   na problematiku didaktiky antropologie. Kontakt: Oddělení antropologie Katedry biologie a
   ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, M. D. Rettigové 4, 116 39
   Praha 1. (Václav Vančata)

   Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy  univerzity
   v Brně, univerzitní vědecko-pedagogické pracoviště; založeno v roce 1970, prvním vedoucím byl
   Milan *Dokládal. Výzkumná činnost probíhá v rámci projektu, jehož hlavním cílem je zjistit na
   základě standardní antropologické analýzy a paleopatologického vyšetření všechny dostupné
   informace o tělesných vlastnostech a zdravotním stavu středověkých a novověkých obyvatel
   Moravy, zmapování genetické zátěže (vrozených anomálií a dědičných chorob), vlivu přírodního i
   umělého prostředí na výskyt chorob a jejich dopadu na fyzické (tělesné) vlastnosti postižených
   jedinců a celých populací. Výzkumnou práci lze rozdělit do několika okruhů: antropologická
   analýza osteologických souborů (včetně demografických dat a identifikace kosterních
   pozůstatků), paleopatologické studie, které zahrnují kazuistiku (rozbor patologických změn u
   jednotlivých případů), sledování zdravotního stavu populací (epidemiologie, frekvence výskytu
   chorob, vlivy přírodního i sociálního prostředí, hodnocení úrovně medicínské péče ve zkoumaném
   historickém období a možnosti léčebných zásahů), morfologie pohybového aparátu (se zaměřením
   na variabilitu kostí). Z tohoto hlediska byly v posledních letech prostudovány například
   kosterní pozůstatky z období stěhování národů z Líbivé u Břeclavi, ze slovanského pohřebiště
   v Olomouci-Nemilanech a novověkých nalezišť, a to z kostnice ve Křtinách, z chrámu sv. Petra a
   Pavla v Brně, ze Žerotínova náměstí v Brně, z Kyjova, Příbora, Veselí nad Moravou, ze
   žerotínské hrobky v Bludově, ze zrušeného Městského hřbitova na Antonínské ulici v Brně,
   z hromadného hrobu vojáků padlých v bitvě u Slavkova, ze hřbitova Nemocnice Milosrdných bratří
   v Brně a dalších. Výsledky výzkumné práce jsou prezentovány na tuzemských i zahraničních
   konferencích a v odborných časopisech. Formou populárních přednášek a výstav (spoluautorství
   na výstavě "Člověk proti nemocem", paleopatologická expozice v Anatomickém muzeu profesora
   Karla Žlábka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně [viz], výstavka v kryptě chrámu
   Nanebevzetí Panny Marie ve Křtinách) je o činnosti oddělení informována i široká veřejnost.
   S aktuálními výsledky osteologických a paleopatologických výzkumů jsou studenti medicíny
   seznamováni průběžně v rámci výuky normální anatomie. Pracoviště zajišťuje také výuku
   antropologie pro studenty archeologie a historie Masarykovy univerzity v Brně a Slezské
   univerzity v Opavě. Pracovníci oddělení se rovněž účastní oponentských řízení při obhajobách
   diplomových prací na *Katedře antropologie Masarykovy univerzity v Brně a vypracovávají
   oponentské posudky pro grantové agentury. Oddělení lékařské antropologie dlouhodobě
   spolupracuje s řadou našich i zahraničních antropologických, archeologických a lékařských
   pracovišť -- s Antropologickým oddělením Národního muzea v Praze, Českým egyptologickým ústavem
   Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře, Katedrou antropologie v Szegedu (Maďarsko),
   Kriminalistickým ústavem v Praze, Muzeem města Brna, Rijksmuseem van Oudheden a Egyptologickým
   ústavem univerzity v Leidenu (Holandsko), Výzkumným ústavem veterinárního lékařství v Brně a s
   dalšími institucemi. Vedoucí oddělení: RNDr. Ladislava *Horáčková, Ph.D. Kontakt: Oddělení
   lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   Kamenice 3, 625 00 Brno; e-mail: lhorac@med.muni.cz. (Ladislava Horáčková)

   odlévání, ve výtvarném umění souhrn postupů, jimiž se originál sochařského díla mechanicky
   rozmnožuje a přenáší do jiného materiálu. Slepou či ztracenou formou se originál odlévá do
   sádry z rovněž sádrové, uvnitř připravené negativní formy, která se po ztvrdnutí odseká.
   Zpravidla se používá formy dvoudílné (například klihové nebo z želatiny s glycerinem) nebo
   vícedílné formy klínové, sestavené ze sádrových nebo i keramických klínových dílů. Obdobně se
   postupuje při odlévání modelu do bronzu nebo i jiného kovu, dnes nejčastěji pomocí pískové
   formy, vytvářené z jemného slévačského písku, upěchovaného v železném rámu kolem jádra. Forma
   se skládá z jádra (jádrová forma) a vnějšího pláště. Síla stěny kovového odlitku je určena
   vzdáleností jádra a vnějšího pláště. Cire-perdue je francouzský název zvláštní techniky (viz
   ztracený vosk) jediného odlitku, a to ze ztracené formy z vosku, v níž roztavený kov nahradí
   vosk. (Jaroslav Malina)

   odlitek, sádrová nebo kovová odlitá kopie sochařského díla užitého jako modelu. V sochařské
   práci uchovává sádrový odlitek tvary skic a modelů připravených z měkkých materiálů. Sádrové
   odlitky podle antické plastiky byly důležitými pomůckami umělecké výuky na akademiích od 17.
   století. Dnes se sádrové odlitky menšího měřítka než je definitivní realizace předkládají
   v sochařských soutěžích apod., vždy však mají jen hodnotu přípravy nebo reprodukce, zatímco
   kovové odlitky, především z bronzu, povrchově upravené broušením, cizelováním, popřípadě také
   patinováním, jsou závěrem sochařovy práce. Mechanické kopie z umělých pryskyřičných hmot,
   nikoliv lité, nýbrž pěchované do formy, nejsou odlitky, nýbrž *výdusky. (Jaroslav Malina)

   odnětí nebeského mandátu, viz  ke-ming.

   odontom, nezhoubný nádor vyrůstající ze zubních tkání. (Ladislava Horáčková)

   odontometrie, disciplína zabývající se rozměry zubů člověka. (Eva Drozdová)

   Odysseia, druhá básnická skladba přisuzovaná *Homérovi. Čítá asi dvanáct tisíc hexametrů a
   zachycuje poslední etapu Odysseovy strastiplné anabáze a návrat na rodnou Ithaku. Všechny
   předchozí události zde ve formě vzpomínek vypráví sám *Odysseus na dvoře fajáckého krále
   *Alkinoa. Postava titulního hrdiny Odyssea je charakteristikou mentality nového typu řeckého
   člověka na začátku historického vývoje řecké civilizace. Je stíhán osudem, umí však vzdorovat
   vytrvalostí, chytrostí i vynalézavou lstivostí. Tyto vlastnosti mu umožňují přežít a dosáhnout
   svých záměrů. Díky tomu může být také v mnohém považován za rovného bohům, v čemž se odráží
   základ řeckého antropocentrismu. (Marie Pardyová)

   Odžibvejové, indiánské etnikum, známé také pod názvy Čipewové a Salteaux. Původně žili v okolí
   Huronského a Hořejšího jezera, v pohraničí dnešní Kanady a USA. Byli kočovnými lovci a
   sběrači, v 17. a 19. století lovci kožešin. Jejich počet se odhaduje na 50 000 až 75 000.
   (Josef Kandert)

   oestrus ("říje"), období pohlavní připravenosti samic k početí. U samic primátů (například
   paviánů, makaků) je ohlášen otokem a zbarvením krajiny kolem vaginy. (Václav Vančata)

   Ofnet, Německo. Lidské kosterní pozůstatky v této jeskyni objevil R. R. Schmidt v roce 1908.
   Hlavní nález představují dvě hnízda lidských lebek. Radiokarbonová datování obou hnízd spadají
   do intervalu 7360--7560 let B. P. (respektive až 7720 B. P.). Na lebkách jsou patrny fraktury a
   další smrtelná zranění, které mohly být způsobeny úderem sekery. Dále jsou viditelné paralelní
   zářezy, a to jak na lebkách, tak na krčních obratlích, které dokládají následnou, již
   posmrtnou manipulaci. Nález se interpretuje jako doklad masakru a rituálního pohřbu. (Jiří A.
   Svoboda)

   ohnisko kulturní, viz kulturní ohnisko.

   oidipovský komplex, jádro psychoanalytického učení Sigmunda *Freuda (1856--1939). Legenda o
   *Oidípovi je podobenstvím vztahu mezi otcem -- matkou -- dítětem, v němž vzniká erotická
   vázanost na rodiče opačného pohlaví spojená se strachem z trestu, proto rozdílné utváření u
   ženy a muže. (Jaroslav Malina)

   Oidipús, syn thébského krále Láia a jeho ženy *Iokasty; snad nejtragičtější hrdina řeckých
   mýtů. Když dospěl, zabil z nevědomosti Láia a oženil se s Iokastou. Za tragických událostí se
   po čase dozvěděl pravdu, kterou Iokasté neunesla a spáchala sebevraždu. Oidipús se ze
   zoufalství oslepil a byl poslán do vyhnanství. Jeho dcera *Antigoné ho provázela na cestě do
   Athén, kde mohl nalézt klid v posvátném háji Eumenid, usmířených bohyň pomsty. Mezitím se
   chystala válka sedmi proti Thébám mezi znesvářenými Oidipovými syny. Sigmund *Freud z Oidipa
   vytvořil symbol pro pochopení podvědomých incestních závislostí a komplexů, jimiž je ohrožena
   lidská psychika; oidipovský příběh Freudovi asi učaroval, neboť se stal výlučným sběratelem
   památek s oidipovskou tematikou, zachycenou především na řeckých vázách. (Jaroslav Malina --
   Marie Pardyová)

   ojedinělý nález [archeologie], objekt nalezený mimo *památník. (Jaroslav Malina)

   okluze, 1. skus (zubní), 2. uzavření (například cévy). (Ladislava Horáčková)

   okruh industrií s hroty s řapem, druhý velký okruh pozdního paleolitu s regionálními
   kulturami: ahrensburgien (severní Německo, Belgie), lyngby (Dánsko, severní Německo) a
   świderien (Polsko, západní Bělorusko, Pobaltí), které se navzájem odlišují zejména
   specifickými tvary řapu. Jde evidentně o hroty šípů. Chronologicky se tento okruh vztahuje
   k poslednímu ochlazení pozdního glaciálu a tundrovému klimatu (dryas 3, 11 000 až 10 000 let
   B. P.). Ojediněle zasáhl do Slezska (Opava-Kylešovický kopec) a zřejmě i na Moravu. (Jiří A.
   Svoboda)

   okruh kulturní, viz kulturní okruh.

   oldowan (podle lokality Olduvai Gorge, Tanzanie), nejstarší archeologická kultura starého
   paleolitu rozšířená ve východní části afrického kontinentu podél velké zlomové propadliny
   a datovaná před 2,5 až 1 milionem let. Typologicky se člení na hrubotvarou složku (anglicky
   heavy-duty), zahrnující sekáče (choppery), protobifasy a otloukače, a drobnotvarou složku
   (anglicky light-duty) s drasadly, škrabadly, odštěpovači, zoubkovanými a dalšími typy
   nástrojů. Obě složky se liší i výběrem kamenných surovin (láva nebo kvarcit spíše pro
   hrubotvaré nástroje, křemen a silicity pro drobnotvaré nástroje). Charakteristický, ale velmi
   jednoduchý tvar valounového sekáče, provázející lidskou kulturu od samého počátku až po
   současnost (například rybáři na španělském pobřeží), vedl některé autory k tomu, že krátce po
   vymezení oldowanu v padesátých letech Louisem S. B. Leakeyem tento termín používali pro
   valounové industrie Asie i Evropy a automaticky předpokládali i jejich vysoké stáří. Dnes tato
   vlna opadla a oldowan definujeme jako výlučně africkou kulturu. (Jiří A. Svoboda)

   Olduvai, Tanzanie, rokle s klasickým souvrstvím starého paleolitu (oldowan, acheuléen) a
   s kosterními pozůstatky hominidů (Paranthropus boisei, Homo habilis, Homo erectus). (Jiří A.
   Svoboda)

   olejomalby, malířská technika pracující s olejovými barvami, přičemž olej nesmí být pouze
   součástí (viz tempera). Rozlišují se dva postupy: malba "a la prima", při které se obraz
   dokončuje v jedné vrstvě, "napoprvé", a malba ve vrstvách, v níž se na sebe kladou krycí a
   lazurní, transparentní barevné vrstvy. Vynález olejomalby bývá přičítán bratřím van Eyckovým --
   jde však spíše o techniku malby olejovými barvami na temperové podmalbě. Skutečná olejomalba
   začíná teprve v 16. století, brzy se však prosadila jak v malbě deskové, tak v malbě závěsných
   obrazů. (Jaroslav Malina)

   Oleněostrovskij mogilnik, Rusko. Jde o jedno z největších loveckých pohřebišť, které poskytlo
   na 170 hrobů různých typů. Provázelo je kolem 7 000 artefaktů, většinou přívěsků ze zubů losa,
   bobra a medvěda. Hroby jsou prostorově členěny do dvou skupin, které se někdy připisují dvěma
   různým "klanům". V severní skupině hrobů se totiž objevují řezby losa, zatímco v jižní řezby
   hada a člověka. Polohy zemřelých jsou různé, mimořádné jsou však čtyři šachtové hroby, v nichž
   pohřbení zřejmě původně stáli. (Jiří A. Svoboda)

   oligodaktylie, viz hypodaktylie.

   olisbos, řecký výraz pro falické atrapy, které byly součástí antických kultů plodnosti;
   zhotovovaly se z keramiky, dřeva, kůže nebo kovu. (Marie Pardyová)

   Oliva Martin (23. 8. 1951, ...), docent PhDr., Ph.D., archeolog. Studoval na Filozofické fakultě
   UJEP v Brně (nyní Masarykova univerzita), vzdělání si doplnil půlroční stáží na Institute du
   Quaternaire u prof. Françoise Bordese v Bordeaux (1981). Nyní zastává funkci vedoucího *Ústavu
   Anthropos Moravského zemského muzea v Brně, vedoucího sekce Věd o životě Moravského zemského
   muzea, editora časopisu Acta Musei Moraviae -- Scientiae Sociales. Externě vyučuje na Ústavu
   archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a na katedrách archeologie
   v Plzni a v Opavě, donedávna též na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Jako hostující
   profesor působil na Université Paris I Panthéon-Sorbonne. Jako účastník konferencí nebo se
   samostatnými přednáškami navštívil všechna významná centra paleolitického bádání v Evropě a 2
   taková pracoviště v USA. Je členem 8. (mladopaleolitické) komise UISPP při UNESCO. Zabývá se
   archeologií paleolitu a paleoetnologií, především počátkem mladého paleolitu, civilizací lovců
   mamutů (z antropologického hlediska možno zmínit například první zjištění zánětlivé kostní
   nemoci periostitis/osteomyelitis v paleolitu vůbec). V současné době vede rozsáhlé výzkumy
   pravěkého dolování rohovce v Krumlovském lese, kde se nachází jedna z největších těžebních
   oblastí vůbec, jejíž nečekaně pozdní datování (s vrcholem těžby v době bronzové) navozuje
   zcela nové pohledy na mentalitu pravěkých lidí. Kontakt: Doc. PhDr. Martin Oliva, CSc., Ústav
   Anthropos, Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno, telefon: 542 321 205, e-mail:
   moliva@mzm.cz. (Martin Oliva)

   Ollierova nemoc, viz chondromatóza.

   Olmékové, skupina indiánských kmenů, tvůrci rané předkolumbovské kultury a civilizace v období
   1100 př. n. l. až 300 n. l. na jižním pobřeží Mexického zálivu v dnešních mexických státech
   Veracruz a Tabasco, v mnohém formativní pro další vývoj středoamerických kultur. Olmékové též
   prosluli výrobou kaučuku a monumentálním sochařstvím. Během 16. století byli jejich potomci
   vyhlazeni Španěly. (Oldřich Kašpar)

   oltář, obětní stůl v křesťanských kostelech. Základní součástí oltáře jsou stipes (podstavec)
   a mensa (stůl). Do výklenku v oltáři (sepulcrum) byly při svěcení ukládány *relikvie; ve
   starším období do stipitu, v mladším do oltářní mensy, jejíž *sepulchrum uzavřela kamenná
   destička. (Josef Unger)

   Olympia, lokalita na západě Peloponnésu, centrum starověké Élidy a nejvýznamnější středisko
   Diova (viz Zeus) kultu v Řecku s posvátným okrskem Altis. Význam tohoto místa vzrostl, když
   zde roku 776 př. n. l. byly založeny na Diovu počest hry konané ve čtyřletém intervalu. Jejich
   vznik se stal základem pro řeckou chronologii, vítězové olympiád se těšili velké úctě a po
   dobu her ustávaly veškeré válečné konflikty vyhlášením posvátného míru. Olympia se brzy stala
   místem, kam byly shromažďovány významné památky, dary, sochy vítězů a kde vznikaly
   monumentální stavby. Kolem roku 600 př. n. l. byl postaven první dórský chrám zasvěcený
   společně Héře (viz Héra) a Diovi, což dokládá, že v Olympii původně bylo uctíváno staré ženské
   božstvo a s příchodem *Dórů bylo dáno do souvislosti s Diem. Na svůj samostatný chrám si zde
   Zeus musel počkat až do období let 470 až 460 př. n. l. a teprve o více než třicet let později
   sem přišel *Feidiás, aby podle inspirace *Homérem vytvořil Diovu kultovní sochu ze zlata a
   slonoviny, která získala takový věhlas, že byla považována za jeden ze starověkých divů světa.
   Tradiční kult zanikl až koncem 4. století po vydání Theodosiových ediktů zakazujících
   pohanství. V 6. století byla Olympia postižena zemětřesením a již delší dobu neudržované
   stavby se zřítily. (Marie Pardyová)

   Olympos, téměř tři tisíce metrů vysoká hora v severním Řecku. Protože byla nejvyšší řeckou
   horou, s vrcholkem téměř neustále zakrytým mraky, představovali si Řekové, že tam ve zlatých
   palácích, které vykoval *Héfaistos, sídlí nejvyšší bůh *Zeus a s ním i ostatní Olympané.
   (Marie Pardyová)

   -oma, koncovka označující nádor v latinských termínech.

   onanie, vžité označení pro masturbaci, sebeukájení. Název (podle Onana, druhého syna Judova, z
   1. knihy Mojžíšovy) neodpovídá historické skutečnosti; Onan nepraktikoval onanii, ale
   přerušovanou soulož (coitus interruptus) a nebyl potrestán smrtí za onanii, nýbrž proto, že
   odmítal oženit se sestrou své zemřelé manželky a mít s ní děti. (Jaroslav Malina)

   onkogen, gen, který může způsobit vznik zhoubného bujení. (Ladislava Horáčková)

   ontogeneze, vývoj individua od zárodečných buněk přes dospělost po smrt. V hrubých rysech
   opakuje *fylogenezi. (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   ontogeneze lidské sexuality, vývoj sexuality jedince od zárodečného vývoje až k dospělosti.
   (Jaroslav Zvěřina)

   opat (v původním významu hebrejského slova -- otec), představený klášterní komunity. (Josef
   Unger)

   opioidy, viz endorfiny.

   o. p. s., viz obecně prospěšná společnost.

   orální historie (anglicky oral history), termín označující nikoli zvláštní historickou
   disciplínu, nýbrž specifickou metodu uplatňující se jak v historiografii, tak v sociologii,
   psychologii a v dalších vědních oborech. Orální historie se zaměřuje na individuum, na jeho
   osobní zkušenosti, subjektivní prožívání dějin a jeho význam pro jedince. Vyprávění, rozhovor
   není jedinou formou, vzpomínky a zážitky lze zachytit i písemně. Nezastupitelnost orální
   historie vyniká zejména v případě, kdy řada pramenů není přístupná či byla zničena. Rozhovor
   je na rozdíl od spontánní výměny názorů v každodenní konverzaci strukturovaný, otázky jsou
   pečlivě promyšleny a komponovány v určitém sledu, aby se získaly nové poznatky, potvrdila
   konkrétní interpretace či ověřila předběžná hypotéza. K již "vyzpovídaným" narátorům se
   přičleňují další.

   Metoda rozhovoru má několik fází: a) narátor volně vypráví, tazatel klade otázky, jež jsou
   impulsem k dalším vzpomínkám, nahrávky jsou přepsány a vytištěny; b) pro druhý rozhovor si
   tazatel připraví další otázky objasňující nejasnosti či zpřesňující původní výpověď, nahrávky
   jsou rovněž přepsány a vytištěny; c) další fází je analýza textu a historických údajů; d)
   konečnou fází je vyhodnocení a interpretace rozhovoru.

   Metoda orální historie se v poslední době běžně uplatňuje; v českém prostředí výzkumu
   mapujícím Listopadovou revoluci 1989 a osudy jejích účastníků či při výzkumu, jehož předmětem
   byly souvislosti životních příběhů a občanského hnutí Charta 77 se zřetelem na jeho přínos
   k rozvoji občanské společnosti.

   orální sex, dráždění pohlavních orgánů partnerky či partnera ústy a jazykem. (Jaroslav
   Zvěřina)

   orangutan (Pongo pygmaeus), jihoasijský lidoop obývající Borneo a Sumatru. (Václav Vančata)

   orans, symbol křesťanské zbožnosti znázorňovaný většinou v podobě modlící se ženy; navazuje
   totiž na pohanskou personifikaci zbožnosti a poslušnosti, která se v Římě nazývala *Pietas. S
   gestem oranta byly v raném křesťanství znázorňovány biblické i historické osobnosti, u nichž
   se tak vyjadřovala poslušnost božích příkazů. (Marie Pardyová)

   orgán,  jednotlivá fyzická osoba nebo sbor takových osob, které jsou kompetentní jednat za
   právnickou osobu. Kompetence svěřená orgánu však není původní (vlastní), ale náleží právnické
   osobě, které se jednání orgánu přičítá. (Marie Dohnalová)

   organizace, velká skupina lidí, mezi nimiž existují konkrétní vztahy definované mírou
   autority, statutem, stanovami apod. (Marie Dohnalová)

   organizace občanské společnosti (anglicky Civil Society Organizations, zkratka CSOs), skupiny
   jednotlivců a sdružení, které nepatří ani k vládnímu ani k ziskovému soukromému sektoru.
   (Marie Dohnalová)

   Organizace Spojených národů (zkratka OSN, anglicky United Nations, zkratka UN), mezinárodní
   organizace, založená roku 1945 na konferenci v San Franciscu padesáti státy, včetně ČSR;
   sdružuje většinu států světa (1995 184 členů, dnes už víc); cílem OSN je udržovat mezinárodní
   mír a rozvíjet spolupráci mezi národy a státy; hlavní orgány OSN: Valné shromáždění, Rada
   bezpečnosti, Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr a
   Sekretariát v čele s generálním tajemníkem. (Jiří Sedlák)

   organogeneze, vznik základů jednotlivých orgánů u lidského zárodku. (Ladislava Horáčková)

   orgasmus,  vrchol pohlavního vzrušení, vaginální, klitorální multiplexní (mnohočetný).
   (Jaroslav Zvěřina)

   orgasmus u primátů, orgasmus je u primátů poměrně vzácný; kromě člověka byl explicitně
   prokázán u makaků medvědích a makaků červenolících. Mnozí badatelé předpokládají orgasmické
   stavy i u bonobů. (Václav Vančata)

   orientační rodina, rodina, do níž se jedinec narodí a v níž je vychováván; zahrnuje  otce,
   matku a sourozence daného jedince. (Jaroslav Skupnik)

   Orientální ústav Akademie věd České republiky v Praze, akademické vědecko-výzkumné pracoviště,
   založeno v roce 1922 z iniciativy předních českých orientalistů a na podnět prezidenta T. G.
   *Masaryka, kterému také vděčí za počáteční velkorysé finanční zajištění. Vlastní činnost ústav
   zahájil až v roce 1929 vydáním 1. čísla čtvrtletníku Archiv orientální, vycházejícího ve
   světových jazycích dodnes (v roce 2004 již v 72. ročníku). V počáteční podobě tvořily ústav
   dva "odbory": hospodářský a kulturní. Zvláště tím prvním se vytvářela zpětná vazba na různé
   hospodářské instituce, jež se ukázala pro ústav velice prospěšná. Od roku 1945 sídlil ústav v
   bývalém (dnes restituovaném) konventu Maltézských rytířů v Lázeňské ulici v Praze 1-Malé
   Straně. Včleněním Orientálního ústavu do nově zřízené ČSAV v roce 1952 byl vytvořen základ pro
   konstituování ústavu jako řádného vědeckého pracoviště, přičemž mezinárodně politický kontext
   (rozpad koloniální soustavy a vznik řady nezávislých států v Asii a Africe) vedl k postupnému
   přesouvání těžiště výzkumu od tradičních disciplín ke studiu moderních jazyků,
   sociolingvistice a k bádání v oblasti moderních dějin a literatur. Členové ústavu se také
   vedle své badatelské práce věnovali a dosud věnují i odborné výchově nastupující generace
   orientalistů konáním přednášek na vysokých školách v Praze, Brně, Olomouci, Plzni a jinde a
   občas i na zahraničních univerzitách. K předním reprezentantům orientalistické vědy v
   osmdesátileté historii ústavu patří například chetitolog Bedřich Hrozný, arabista Alois Musil,
   egyptolog František Lexa, turkolog a íránista Jan Rypka, indolog, etnograf a historik
   náboženství Otakar Pertold, indolog a buddholog Vincenc Lesný, sinolog a japanolog Jaroslav
   Průšek, mongolista Pavel Poucha, íránista Otakar Klíma, arabisté Karel Petráček a Ivan Hrbek,
   sinolog Timoteus Pokora, sinolog a tibetolog Josef *Kolmaš, indolog Vladimír Miltner a mnozí
   další. Konkrétní práce ústavu se v posledních letech odvíjí ve třech odděleních: Oddělení
   Afriky a Předního východu, kde je vedle studia dějin a kultur starověkého Předního východu
   zaměřována pozornost na studium nejnovějších dějin islámských zemí Blízkého východu a na
   dějiny a kulturu subsaharské a jižní Afriky. Oddělení Jižní Asie se věnuje indologickým
   studiím, a to hlavně středověkým a nejmodernějším dějinám Indie, dále Šrí Lanky, hindské a
   sanskrtské lexikografii a literatuře a úloze náboženství v moderní indické společnosti.
   Oddělení Východní Asie se v oblasti sinologie zaměřuje na taoismus a raný čínský buddhismus,
   menšinové národy a národnosti Číny a jejich kultury, moderní dějiny Číny, teorii tradiční
   čínské medicíny a čínský jazyk, zejména fonetiku. Dále se studují politické a kulturní dějiny
   Tibetu, klasická tibetská literatura a tibetský buddhismus, mongolské náboženství a literatura
   a tradiční japonská filozofie a estetika. Ústav je vybaven Všeobecnou orientalistickou
   knihovnou, čínskou Lu Sünovou knihovnou, Korejskou knihovnou, Tibetskou knihovnou a
   specializovanou knihovnou anglofonní literatury k moderním dějinám Číny z odkazu amerického
   sinologa Johna Kinga Fairbanka a po něm pojmenovanou. Celkově obsahují knihovny Orientálního
   ústavu na čtvrt milionu svazků monografií, sborníků a periodik (též rukopisů a vzácných tisků)
   a patří k největším orientalistickým knihovnám ve střední Evropě. Ústav je vydavatelem
   čtvrtletníku Archiv orientální (od roku 1929), věnujícího se dějinám, filologii, kulturám a
   společnostem zemí Asie a Afriky. Měsíčník (od roku 2004 čtvrtletník) Nový Orient, vycházející
   od roku 1945, je určen široké odborné i laické veřejnosti, které se snaží poskytovat
   objektivní informace o civilizacích zemí Asie a Afriky. Dále ústav vydává nepravidelnou řadu
   Supplementa Archivu orientálního, českou řadu Archivu orientálního, sérii učených monografií
   Dissertationes orientales, Opera Minora významných českých orientalistů, jakož i samostatnou
   bibliografickou řadu prací českých orientalistů (o jejich životě a díle také informuje
   slovníková příručka Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999).
   Kontakt: Orientální ústav AV ČR, Pod Vodárenskou věží 4, 182 08 Praha 8-Libeň, telefon: 266
   052 492, fax: 286 581 897, e-mail: orient@orient.cas.cz. (Josef Kolmaš)

   originalita, původnost, též jedinečnost, svébytnost, svéráznost; zakládá se na spojení objevu
   nových stránek skutečnosti s osobitými způsoby ztvárnění. (Jaroslav Malina)

   Orrorin tugenensis (Millenium Man), opočlověk tugenský, části lebky a kostry končetin
   z lokality Tugen Hills v Keni staré zhruba 6 milionů let, které byly přiřazeny k novému druhu
   Orrorin tugenensis (Senut et al. 2001). Po podrobné analýze zubů, lebky a zejména kostry
   končetin se jeví pravděpodobné, že Orrorin je stejně příbuzný *homininům i *paninům. Možná se
   jedná o předka obou skupin, nebo o jednoho ze zástupců prvních *hominidů, kteří vznikli na
   počátku vývoje této skupiny. Žádný z důkazů pro předpokládanou *bipedii  není přesvědčivý,
   naopak některé ze znaků na horní části stehenní kosti připomínají lidoopy -- orangutana nebo
   dryopitéka. Z těchto a z řady dalších důvodů je vhodné považovat opočlověka tugenského za
   nejstaršího známého hominida s nejasným fylogenetickým postavením. (Václav Vančata)

   ortodontický, týkající se nepravidelností chrupu a jejich léčby. (Ladislava Horáčková)

   os, 1. kost (2. pád ossis), 2. ústa (2. pád oris). (Ladislava Horáčková)

   osifikace, kostnatění, přeměna chrupavky či vaziva na kost. Probíhá při vývoji kostí i při
   hojení zlomeniny. (Ladislava Horáčková)

   -osis, viz koncovka -óza.

   oslí pohřeb (latinsky sepultura asini), označení pro zacházení s tělem zemřelého, který byl
   v křesťanství vyloučen ze společnosti. Vychází z biblického citátu: "Bude pohřben, jako se
   pohřbívá osel, bude vyvlečen a odhozen ven za jeruzalémské brány" (Jr 22, 19). (Josef Unger)

   Osmanská říše, turecká říše vzniklá expanzí vládce původně nevýznamného emirátu Osmana I.
   (1259--1324), posléze zaujímající rozsáhlé území ve Středomoří a šířící se až do střední
   Evropy, kde byla v bitvě u Vídně v roce 1683 poražena koalicí evropských států. Zanikla v roce
   1922. (Jaroslav Malina)

   OSN, viz Organizace Spojených národů.

   osobnost, hypotetický souhrn, systém psychických vlastností, které jsou biologicky
   determinovány, ale utvářejí se v průběhu života jednotlivce v interakci s okolím; různými
   psychology je osobnost chápána různě; v sociologickém pojetí jako soubor sociálních rolí,
   které člověk vykonává podle očekávání v situaci a tím zaujímá své sociální místo. (Jiří
   Sedlák)

   ossa suturarum, vsunuté malé kosti ve švech lebky, nejčastěji ve švu lambdovém. (Ladislava
   Horáčková)

   ossarium,  kostnice.  Místo k ukládání kostí z narušených hrobů (prostá jáma nebo zvláštní
   prostora v podzemí, případně i v nadzemí, nad kterou byla postavena kaple zasvěcená obvykle
   svatému Michalovi). (Ladislava Horáčková)

   ossuarium, schránka na lidské pozůstatky (spálené kosti, kosti pro druhotný pohřeb) zhotovená
   z kamene. (Josef Unger)

   ostensorium, ozdobná schránka (relikviář, viz) z drahého kovu na ostatky svatých ve tvaru
   monstrance. (Josef Unger)

   osteoblast, nezralá aktivní kostní buňka, která produkuje základní kostní hmotu. (Ladislava
   Horáčková)

   osteoblastom, nezhoubný kostní nádor vyrůstající z osteoblastů. (Ladislava Horáčková)

   osteocyt,  zralá kostní buňka. (Ladislava Horáčková)

   osteodystrofie, onemocnění kostí způsobené poruchou jejich tvorby nebo výživy. (Ladislava
   Horáčková)

   osteofyty, kostěné výrůstky po obvodu kloubních ploch u artroticky změněných kloubů.
   (Ladislava Horáčková)

   osteogenní, kostního původu. (Ladislava Horáčková)

   osteochondritis, zánět kosti a chrupavky. (Ladislava Horáčková)

   osteochondritis dissecans, zánět kosti a chrupavky s odlomeným malým kostním nebo chrupavčitým
   úlomkem -- sekvestrem, takzvaná kloubní "myška", volně pohyblivý nebo i zaklíněný kostní úlomek
   v kloubu. (Ladislava Horáčková)

   osteochondrom, nezhoubný nádor kosti z kostní a chrupavčité tkáně. (Ladislava Horáčková)

   osteochondrosis deformans coxae juvenilis, viz Perthesova choroba,
   Leggova-Calvéova-Perthesova-Maydlova choroba.

   osteoid,  nezvápenatělá základní kostní hmota. (Ladislava Horáčková)

   osteoklast, druh kostní buňky, jejíž funkcí je resorpce (odstraňování) kostní hmoty.
   (Ladislava Horáčková)

   osteoklastom, nezhoubný obrovskobuněčný "hnědý" nádor vyrůstající z osteoklastů. (Ladislava
   Horáčková)

   osteologie, věda studující vlastnosti a vývoj kostí. (Ladislava Horáčková)

   osteolýza, destrukce kosti jejím rozpuštěním. (Ladislava Horáčková)

   osteom, nezhoubný nádor vyrůstající z kostní tkáně. (Ladislava Horáčková)

   osteomalacie, onemocnění kostí způsobené nedostatkem vitaminu D v dospělosti. Vede k měknutí
   kostí, jejich deformitám a k výrazné svalové slabosti. (Ladislava Horáčková)

   osteomatóza, mnohočetný výskyt osteomů. (Ladislava Horáčková)

   osteometrie, vědecká metoda měřící a rekonstruující proporce těla člověka na základě rozměrů
   jeho kosterních pozůstatků; vyvíjí se souběžně s *antropometrií. (Eva Drozdová)

   osteomyelitis,  zánět všech struktur kosti  (původní označení platilo jen pro zánět kostní
   dřeně). (Ladislava Horáčková)

   osteopatie,  onemocnění kostí, blíže neurčené. (Ladislava Horáčková)

   osteopenie, prořídnutí kostní tkáně. (Ladislava Horáčková)

   osteoplastický, označuje novotvořenou atypickou kostní tkáň. (Ladislava Horáčková)

   osteoporóza, zvýšené odbourávání kostní tkáně při její normální nebo snížené tvorbě (objem
   kostní tkáně klesá, ale poměr minerálů zůstává zachován). Je vždy spojena se zvýšenou
   lomivostí kostí. U starších mužů a žen bývá hlavní příčinou osteoporózy snížená hladina
   pohlavních hormonů v klimakteriu.  (Ladislava Horáčková -- Jaroslav Zvěřina)

   osteosarkom, zhoubný nádor kostí. Typický nádor dětského až mladého dospělého věku. (Ladislava
   Horáčková)

   osteoskleróza, snížená transparence kosti při rentgenovém vyšetření (důsledek patologické
   kostní novotvorby). (Ladislava Horáčková)

   ostitis,  zánět kosti. (Ladislava Horáčková)

   ostraka (singulár ostrakon), řecké označení nejběžnějšího psacího materiálu v Egyptě a Řecku --
   střepů hliněných nádob a úlomků vápence. (Marie Pardyová)

   Ostrovy nesmrtelných, několik ostrovů (Fang-čang, Jing-čou, Pcheng-laj) ve Východním moři, jež
   byly podle spekulací taoistických učenců a mágů obývány Nesmrtelnými, kteří znali *elixír
   nesmrtelnosti. (Jaroslav Malina)

   Ostuni, jeskyně S. Maria di Agnano, Itálie. V letech 1991/1992 byly prozkoumány dva hroby.
   Hrob 1 náleží těhotné ženě uložené ve skrčené poloze na boku, se zachovalou kostrou plodu
   v oblasti pánve. Datování je zhruba 24,4 tisíce let. (Jiří A. Svoboda)

   osvícenský klasicismus, nová verze *klasicismu, jež vznikla v průběhu 18. století a v druhé
   polovině 18. století zasáhla do vývoje umění jako celku a vytvořila světonázorovou základnu
   pro samostatnou vývojovou etapu evropské kultury. Ve filozofii a vědách odpovídala tato etapa
   *osvícenství, zejména době působení francouzských encyklopedistů. Osvícenský klasicismus v
   některých druzích umění, zejména v architektuře a malířství, přerůstal do první třetiny 19.
   století a dostal se do kontextu nového, v té době vznikajícího uměleckého slohu romantismu.
   Dlouhodoběji působil také v méně rozvinutých národních kulturách jako jeden z ideových zdrojů
   národně obrozenského zápasu. (Jaroslav Malina)

   osvícenství, ideové hnutí ve vývoji evropského myšlení, kultury a politiky 17. a 18. století,
   založené na víře v rozum, *vědu a *humanismus; navazovalo na odkaz *renesance a *reformace,
   inspirovalo se zejména italskou a holandskou renesancí a jejím základním proudem -- humanismem.
   Francouzská verze humanismu je považována jednou za vývojový předstupeň, podruhé za ranou fázi
   evropského osvícenství. Ideje a principy osvícenského humanismu se nejvýrazněji uplatnily ve
   filozofii, vědě, literatuře a dramatu. Osvícenství se nejdříve začalo prosazovat v Anglii a
   Francii v 17. století a do své vrcholové fáze dospělo v 18. století v činnosti francouzských
   encyklopedistů. Vyrůstalo ze dvou základních zdrojů. Jedním z nich byl program ekonomicky
   sílící, revolučně laděné buržoazie, která se chtěla uplatnit ve společenském životě, ale která
   se střetávala s předsudky, občanskou nerovností a privilegii šlechty. Druhým zdrojem
   osvícenství byly humanistické ideály pokrokové aristokracie, která se bránila protireformační
   politice církve a jejímu monopolu v oblasti osvěty, vědy a školství. Osvícenství vycházelo z
   přesvědčení, že příčinou zla je nevědomost a že toto zlo je možné napravit pravdivým poznáním
   a vhodnou výchovou, to znamená pomocí "světla rozumu". Racionalismus jako metoda a předpoklad
   společenského pokroku představoval charakteristický rys nejen osvícenské filozofie, ale také
   osvícenského umění, takže umělecká díla byla pokládána za díla filozofická a naopak.
   Osvícenství kritizovalo teologii a její dogmata, spoutávající vědeckou práci, odmítalo
   středověké hodnoty, konvence i dobové zákonodárství. Obhajovalo naopak "přirozené právo",
   založené na univerzálních, neměnných, všelidských principech, "společenskou smlouvu",
   uzavřenou mezi rovnoprávnými individui, a náboženskou toleranci, ústící v ontologický
   dualismus a ateismus. Osvícenství bylo ideovým východiskem Velké francouzské revoluce a mělo
   vliv na formování programu, který se stal základem jednotlivých národních obrození. (Jaroslav
   Malina)

   otevřená společnost, pojem používaný Karlem *Popperem. Je odvozený od jeho falsifikačního
   pojetí vědy. Otevřená společnost je pojem označující stav, kdy lidé reflektují skutečnost, že
   nedisponují s dokonalým věděním, z čehož vyvozují závažné důsledky pro sociální i politické
   instituce. Mocenské instituce a struktury zde mohou být beze strachu kritizovány, výchova zde
   neznamená indoktrinaci a svoboda myšlení, jednání a přesvědčení je zde dovolena v nejvyšší
   možné míře. Pochybování je zde uznáno za společensky nejvyšší hodnotu. Otevřená společnost si
   vytváří takový systém politické správy (demokracii), který se pokouší toto vědomí naší
   nedokonalosti a naši následnou pochybnost "institucionalizovat". Takový institucionální systém
   má umožnit především nenásilné odstraňování "špatných vlád", má vytvářet trvalé podmínky
   umožňující nenásilné změny ve sféře politické moci. (Marie Dohnalová)

   otisk [archeologicky], výsledek bezprostředního působení jednoho objektu (nyní zpravidla
   zmizelého) na druhý, při němž na tomto druhém (dochovaném) objektu zůstává negativní (více
   nebo méně určité) zobrazení tvaru prvního. Koncem 19. století se němečtí archeologové
   dovtípili, že tmavé okrouhlé skvrny na uhlazeném vodorovném řezu tvořícím dno při výkopu
   starého sídliště představují stopy po ztrouchnivělých sloupech a kolících; tyto stopy umožňují
   rekonstruovat půdorysy obydlí, dvorů, plotů, ohrad pro dobytek, palisád a jiných dřevěných
   staveb; při jemném a obezřetném odkrývání a preparování špachtlí a štětcem lze z otisků
   například rohoží dokonce určit, zda byly z bambusu, slámy nebo rákosu. Přibližně v téže době
   Ital Giuseppe Fiorelli, který řídil vykopávky Pompejí zničených výbuchem Vesuvu, přišel na
   nápad nalévat sádru do dutin, kam se často propadaly nástroje dělníků. Získal tak sádrové
   odlitky mrtvých a zpráchnivělých obyvatel města, zasypaných spečenou hmotou ze sopečného
   popela a lávy. Sádra dokonce věrně zachytila výraz předsmrtné hrůzy v tvářích mnohých
   Pompejanů. Někdy provede odlitek sama příroda: před sedmdesáti tisíci lety spadl do horkého
   vřídla v Gánovcích na Slovensku neandertálec -- minerálie obsažené ve vodě se usazovaly v jeho
   lebeční dutině a po čase utvořily výlitek mozkovny. V některých hrobech ve Velké Británii a v
   mohylách kočovníků ruských stepí i leckde jinde na světě nalézáme otisky nebožtíků v jílovitém
   dně hrobové jámy, avšak mrtvé samy a dokonce ani kostry nemáme. Ty byly buď stráveny látkami
   obsaženými v půdě, nebo úplně rozneseny a odvlečeny lupiči či zvířaty. (Jaroslav Malina)

   Ötzi, ... (Petr Bureš)

   outapomorfní znaky, odvozené specifické znaky vyskytující se jen v určité části nově vzniklé
   systematické skupiny. (Václav Vančata)

   ovarium (vaječník), ženská pohlavní žláza. (Jaroslav Zvěřina)

   ovulace, proces, při kterém je z vaječníku uvolněno zralé vajíčko. (Jaroslav Zvěřina)

   Owen Richard (20. 7. 1804, Lancaster -- 18. 12. 1892, London), ... (Petr Bureš)

   -óza, koncovka označující 1. onemocnění, obvykle nezánětlivé. Název nemoci se tvoří přidáním
   této koncovky k řeckému názvu postiženého orgánu. 2. fyziologické děje (například fagocytóza).
   (Ladislava Horáčková)

   pacifikál, osculatorium, zdobená destička často ve tvaru kříže ze slonové kosti, drahého kovu
   nebo dřeva obsahující ostatky svatých a podávaná k políbení v souvislosti s křesťanskými
   obřady. (Josef Unger)

   pacifismus, světonázorová doktrína a protiválečné hnutí, odmítající jakékoliv války a stavící
   se za řešení sporných problémů mírovou cestou. (Jiří Sedlák)

   Páč Libor  (22. 1. 1941, Olomouc), profesor MUDr., CSc., anatom, profesor a přednosta
   *Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně (od roku 1990). V letech
   1997 až 2003 proděkan a statutární zástupce děkana LF MU. Zabývá se především problematikou
   struktury a vývoje periferního nervového systému, stavbou svalové vrstvy žlázových vývodů,
   strukturou optického prostředí oka za fyziologických i patologických stavů, strukturou a
   detekcí tzv. "stellatae cells" u chronických pankreatitid, změnami struktury stěny podkožních
   žil dolní končetiny po terapii laserem, otázkami variability cévního a svalového systému.
   Kontakt: Prof. MUDr. Libor Páč, CSc., Anatomický ústav Lékařské fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně, Kamenice 3, 625 00 Brno, telefon: 549 496 661, e-mail: lpac@med.muni.cz. (Libor Páč)

   Pagetova choroba, kostní onemocnění neznámé příčiny, projevující se zduřením a mozaikovitou
   přestavbou některých kostí. (Ladislava Horáčková)

   Paglicci, Itálie. V roce 1988/1989 byl v této jeskyni prozkoumán pohřeb mladé ženy, jehož
   staří je 23--23,5 tisíce let. Žena leží na zádech, pokrytá okrem, především na lebce, pánvi a
   nohou. Na hlavě, coby "diadém" měla sedm provrtaných zubů jelena. (Jiří A. Svoboda)

   pagoda, východoasijská věžovitá chrámová stavba buddhistické provenience, jejíž stupňovitě se
   zmenšující poschodí mají své vlastní střechy. (Jaroslav Malina)

   paj-chua, mluvená i psaná hovorová čínština. (Josef Kolmaš)

   Päkče, jeden ze tří starověkých korejských států (Kogurjo, viz, Päkče, Silla, viz), podle
   legendy založený v roce 19 př. n. l., zanikl roku 660, kdy podlehl království Silla při jeho
   úspěšné snaze o sjednocení celé země. (Miriam Löwensteinová)

   pakostnice, viz dna.

   palatoschisis, rozštěp tvrdého patra. (Ladislava Horáčková)

   paleobotanika, obor zkoumající fosilní zbytky rostlin. (Jiří A. Svoboda)

   paleoetnologie, synonymum pravěké archeologie deklarující spíše zájem o člověka a jeho
   společnost než pouze o archeologické předměty; k tomuto úkolu ovšem směřuje různými metodami
   (nejčastější jsou to etnografické analogie nebo prostorová analýza archeologických situací).
   (Jiří A. Svoboda)

   paleohistoriografie, obor vnitřní (vyšší) kritiky pramenů zjišťující prameny pramenů, to
   znamená, že je zaměřena na rekonstrukci starých písemných cest přenosu idejí a faktů, na
   vyhledávání a sledování starých literárních tradic. Za tímto účelem se práce starých autorů
   srovnávají s pracemi jejich předchůdců a současníků. (Jaroslav Malina)

   paleolit (starší doba kamenná), nejstarší a nejdelší období lidské prehistorie před 2 500 000
   až 12 000 lety, kdy se člověk živil lovem a sběrem; dělí se dále na paleolit nejstarší, starý,
   střední, mladý a pozdní. (Jiří A. Svoboda)

   paleolitické umění, nejstarší umění (malby, kresby, sochy, plastiky, reliéfy) vznikající v
   období mezi 35 000 až 30 000 lety; v téže době definitivně mizí takzvané archaické lidské
   populace, jejichž typickým reprezentantem je v Evropě neandertálec (Homo neanderthalensis,
   viz) a po celé Zemi se rychle šíří takzvané moderní populace (Homo sapiens, viz). Tento stav
   poznání vybízí připsat vznik a rozvoj umění výlučně naší, tedy moderní lidské populaci.
   V duchu této hypotézy také řada prací z poslední doby naznačuje, že mezi archaickými a
   moderními populacemi lze očekávat rozdíl v přístupu k okolnímu světu, který u moderního
   člověka může souviset s formováním integrovanější architektury myšlení. V žádném případě to
   neznamená snižování intelektuální úrovně starších lidských forem, ale uvědomění si (a
   respektování) jejich odlišnosti. Existují ještě další námitky: první moderní lidé se podle
   nových datování objevili poprvé v Africe a na Předním východě už někdy před 100 000 lety,
   takže po více než 60 000 let sdíleli s archaickými populacemi podobný způsob života -- a to je
   způsob, v jehož struktuře zřejmě nebylo umění nezbytné; ale i v době, kdy umění již bylo
   objeveno, stalo se tak především v Evropě, s pozdějším šířením do severní Asie. V posledním
   čase se sice diskutuje i o možnosti nezávislého vzniku umění v Austrálii a v Jižní Americe,
   avšak datování příslušných lokalit dosud není jednoznačně potvrzeno. V každém případě nebylo
   paleolitické umění rozšířeno univerzálně, napříč různými prostředími a kulturami, které
   moderní lidé mezi 30 000 až 10 000 lety vytvořili. Paleolitické umění se proto v současné
   archeologické teorii vyhraňuje jako fenomén veskrze funkční, jako účelná součást společenských
   aktivit své doby. A právě pro tuto účelnost se nezřídka zpochybňuje sama oprávněnost pojmu
   "umění" v paleolitických společnostech. Pokoušíme-li se umění definovat, vyvstává tu i problém
   jeho postradatelnosti ve společnosti jedné a jeho účelnosti ve společnosti jiné. Tedy problém
   vzniku umění, případně jeho úpadku či přechodného zániku. Evolucionistická perspektiva
   tradičně synchronizuje vývoj myšlení s biologickým vývojem člověka, zejména s vývojem mozku,
   ruky a technologií. V tomto kontextu se vždy zdůrazňovala postupnost ve zrodu umění, směřující
   od "nesmělých počátků", až k "prvním úspěchům". Při nedostatku přímých datovacích metod, jako
   je tomu na stěnách francouzských jeskyní, byly opakovaně budovány chronologické systémy,
   opřené pouze o hypotetický vývoj od "primitivních" k "dokonalým" tvarům. Dnes se ptáme, do
   jaké míry jsou to chronologie fiktivní. Na samém počátku se pak ocitla plejáda sporných
   artefaktů, považovaná za první umělecké pokusy, doklady hypotetické primitivní fáze, "která tu
   přece někde musí být". Následná kritika u většiny těchto předmětů prokázala, že může jít o
   pseudoartefakty (valouny přirozeného původu, kosti postižené přírodními procesy), produkty
   profánních lidských činností (zářezy na kostech vzniklé při jejich zpracování) a v případě
   vícevrstevných lokalit, zejména převisů a jeskyní, rovněž o intruze z mladších vrstev
   v nadloží. Tyto pochyby o reálné existenci "proto-umění" jen umocňují efekt, jímž zapůsobí
   nástup prvního umění skutečného. Ve světle revize poznatků starších i nových údajů z terénu se
   totiž objevilo náhle, jakoby "hotové", technicky i stylově dokonalé a v celé variabilitě forem
   (nástěnné malby, rytiny, skulptury, osobní ozdoby); na sklonku roku 1994 k formování tohoto
   názoru přispěl objev maleb ve francouzské jeskyni *Chauvet, které, pokud je radiometrické
   datování (více než 30 000 let) spolehlivé, překvapivě vznikly na samém počátku loveckého
   umění. Přirozeně, že tak vysoké datování vyvolalo kritiku, zejména z pozic tradičních
   stylistických rozborů, a jistě oprávněnou, pokud by bývalo šlo jen o Chauvet. Avšak z několika
   nalezišť německého (a v poslední době i rakouského) Podunají je již delší dobu znám celý
   soubor zvířecích, lidských a pololidských skulptur v mamutovině i kameni, které v drobných
   rozměrech vykazují formální i stylovou dokonalost a jejichž stáří rovněž přesahuje 30 000 let
   (aurignacien). Poté, mezi 30 000 až 20 000 lety, nastupují již kvantitativně bohaté a formálně
   a technologicky různorodé soubory uměleckých předmětů z moravských nalezišť (gravettien),
   časově následované stylově příbuznými artefakty z Itálie, Ukrajiny a Ruska. Teprve do
   následujícího desetitisíciletí (magdalénien, asi 18 000 až 11 000 let) se tradičně klade
   většina maleb v západoevropských jeskyních, jimiž se období rozkvětu paleolitického umění
   završuje. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   paleontologie, v obecném pojetí obor zkoumající fosilie a minulý život organismů, převážně
   však živočichů. Obvykle nezahrnuje zbytky rostlin (viz paleobotanika, palynologie) ani lidskou
   společnost (pojem "paleontologie člověka" se šířeji neujal). (Jiří A. Svoboda)

   paleopatologie, nauka o chorobách dávných populací lidí i zvířat. (Ladislava Horáčková)

   palingeneze, termín razil Charles Bonnet ve spise Palingénésie philosophique (1769) ve smyslu
   "původního pravzoru". V první polovině devatenáctého století jej převzal Pierre Simon Balanche
   pro označení "nového zrození" jako radikální protirevoluční proměny společnosti v zájmu
   zachování tradičního řádu. Roger Griffin uplatnil pojem palingeneze při popisu moderních
   totalitních hnutí. (Ivo T. Budil)

   palladia, ochranné sošky bohů velmi staré tradice (viz acheiropoiéton), považované za posvátné
   a uchovávané v některých řeckých městech. Název je odvozen od přídomku bohyně Athény Pallas
   ("Panna") (viz Pallas Athéna), která byla ochranným božstvem Trójanů a později i Athéňanů,
   odkud se tato tradice rozšířila. (Marie Pardyová)

   Pallas Athéna, Athéna Parthenos, "panenská Athéna", starořecká bohyně moudrosti, podle Homéra
   Diova dcera, kterou přivedl na svět bez matky. Později již uvádí *Hésiodos, že *Zeus spolkl
   bohyni moudrosti Métidu (*Métis), protože mu podle věštby měla porodit dceru převyšující ho
   moudrostí a syna, který by byl silnější než on a svrhl ho z trůnu. V 6. století př. n. l. si
   Řekové k mýtu přidali i epizodu o tom, jak Athéna přišla na svět -- když Dia bolela hlava a
   *Héfaistos mu ji rozetnul, vyskočila odtud Athéna v plné zbroji; takto pitoreskně byl tento
   motiv zobrazován na vázách. Athéna je tedy zosobněná síla a moudrost Diova, je bohyní veškeré
   rozumné činnosti, moudrosti, válek vedených s rozvahou. Na rozdíl od divokého Área (*Arés)
   vždy vítězí, a proto k jejím atributům patří i bohyně vítězství Níké. Je eponymním božstvem
   v Attice. V souboji o prospěšnost této krajině zvítězila nad Poseidónem, protože Athénám
   darovala olivy, které jí byly zasvěceny a na jejichž pěstování bylo založeno attické
   hospodářství. Athéna byla pomocnicí a ochránkyní řeckých hrdinů, jež osud předurčil
   k překonání velkých protivenství -- *Odyssea, *Hérákla, *Persea, Odysseova syna *Télemacha aj.
   S odkazem na Athéninu přízeň tak Řekové v sobě vlastně vychovávali typy schopných a odvážných
   lidí. Athéna byla od nejstarších dob uctívána jako ochránkyně měst. V mnohých řeckých městech
   se velké úctě těšily její starobylé sošky ze dřeva -- takzvaná *palladia. Athéna byla velmi
   důmyslná a sama vynalezla flétnu. Vzápětí tento nástroj nadouvající tváře zavrhla a pohozené
   flétny se zmocnil satyr Marsyas. V tkaní zvítězila nad fenomenální tkadlenou Arachné. Athéna
   byla uctívána i jako patronka řemesel a později i umění, zejména v Athénách. Tamní malíři ji
   takto znázorňovali na vázách, jak je se svou průvodkyní Níkou věnčí nebo jak sama zasahuje do
   práce sochařů a pomáhá jim modelovat sochy. Od poloviny 6. století př. n. l. se na její počest
   konaly *panathénajské slavnosti, které vedle kultovních svátků naplňovaly i sportovní hry.
   Jejich vítězové byli odměňováni olejem z posvátných oliv ve speciálně vyrobených a zdobených
   takzvaných *panathénajských amforách. V 5. století př. n. l. byla Athéna považována vedla Dia,
   *Apollóna a *Héry za jedno z hlavních ochranných božstev v boji s Peršany. Po vítězství Řeků
   byla oslavována monumentálními uměleckými díly -- velkolepým chrámem na athénské *Akropoli a
   četnými sochami. Z nich jsou podle tradice nejznámější ty, jež pro Akropolis vytvořil sochař
   *Feidiás: bronzovou, s kopím téměř devět metrů vysokou Athénu Prómachos ("bojující v první
   řadě") z desátku marathónské kořisti, další bronzovou sochu, takzvanou Athénu Lémnijskou (na
   Akropoli ji věnovali athénští občané, kteří se jako kolonisté usadili na ostrově Lémnu) a
   velkolepou chryselefantinovou (*chryselefantina) Athénu pro *Parthenón, v jejímž zlatém rouchu
   a atributech byl tezaurován athénský státní poklad. V kopiích se snad zachovala Athéna
   Lémnijská, koncem 19. století se ji podařilo rekonstruovat Adolfu *Furtwänglerovi ze dvou
   odděleně existujících torz v Drážďanech a Bologni. Víme, že tato Athéna byla ve starověku
   pokládána za jednu z nejkrásnějších soch a kladena na roveň Práxitelově Afrodítě knidské
   (*Afrodíté). Athéna Lémnijská sice neobsahuje erotický podtext, ale Feidiás v ní vynikajícím
   způsobem vyjádřil svůj humanismus a vtělil do ní výraz ušlechtilého lidství, jeho prosté, ale
   vznešené krásy. Athénu v tomto případě znázornil po skončení války, kdy odkládá svou přílbu a
   v intelektuálním zamyšlení se přeorientovává na rozumovou činnost. Jak povznášející pocit
   vzbuzovaly tyto sochy u antických diváků lze snad alespoň trochu procítit při pohledu (a při
   podhledu) na třímetrovou Athénu z Velletri v pařížském Louvru, o níž se soudí, že je kopií
   díla Feidiova žáka *Krésila. Před dvěma zmíněnými umělci z vrcholného období řecké klasiky
   Athénu zobrazil jejich starší současník Myrón v sousoší s Marsyem. Do Říma se Athénin kult
   dostal etruským prostřednictvím. Menrva byla jednou z triády nejvyšších božstev etruského
   panteonu (představovali ji Tinia, tj. Iuppiter, Uni, tj. Iuno a Menrva -- u Římanů Minerva).
   Spolu s Iuppiterem byla bohyně moudrosti uctívána na *Kapitolu a další chrám měla na Martově
   poli na místě dnešního kostela Santa Maria sopra Minerva (v názvu je obsažen fakt, že po roce
   600 byl antický chrám změněn v kostel Panny Marie). Dalším historickým paradoxem je
   skutečnost, že do tohoto kostela byl roku 1633 svolán tribunál, před nímž se musel Galileo
   Galilei (1564--1642) zříci svých heliocentrických názorů; toto příkoří a ponížení kompenzoval
   výrokem, jakmile překročil práh kostela, a v bezprostřední blízkosti Panteonu (chrámu
   zasvěceného antickým planetárním bohům): "E pertanto si muove!" ("A přece se točí!"). (Marie
   Pardyová)

   palynologie, paleobotanická metoda zaměřující se na analýzu rostlinného pylu, kvantifikaci
   jednotlivých druhů a následnou rekonstrukci minulé krajiny. (Jiří A. Svoboda)

   památka (památník), termín, používaný v archeologii ve dvou významech (širším a úzkém):

   1. V širším smyslu se tento termín používá jako archeologická specifikace slova "památník". V
   takovém použití se ke slovu památka (památník) připojuje přívlastek "archeologická
   (archeologický)" za účelem odlišení od označení historických míst a staveb, vynikajících
   věčných děl literatury, soch, vytesaných na počest některých osobností a událostí. V 19.
   století se termín "archeologické památky" používal jako obecný název pro *archeologické
   objekty. Nyní se tak nazývají tyto objekty v takových kontextech, kde je nutné podtrhnout
   vztah těchto objektů jak s minulou, tak i se živou současnou kulturou, jejich hodnotu pro
   současného člověka.

   2. V úzkém smyslu je památka jedním z druhů archeologických objektů (z hlediska klasifikace
   podle podmínek nalezení): soubor staveb, pozůstatků a věcí, zanechaných lidmi na jednom místě
   a vzhledem k tomu tvořících jeden celek ještě za života nebo při opuštění či po něm. Definice
   nevyžaduje, aby všechny složky památky (památníku) patřily do jedné doby, k jedné kultuře nebo
   alespoň ke kulturám, blízkým z hlediska času. (Jaroslav Malina)

   památky, pozůstatky kultury minulosti, oddělené od současnosti značným časovým intervalem a
   především přerušením tradic. Patří sem památky práva, jazyka, literatury, věcné aj. (Jaroslav
   Malina)

   památky materiální, viz věcné památky.

   památky věcné, viz věcné památky.

   památník, viz památka.

   Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky, ocenění udělované od roku 1959 na návrh *Antropologické
   společnosti zastupitelstvem města Humpolce českým a zahraničním antropologům za zásluhy o
   rozvoj oboru; tradice pokračuje dodnes a v dvouletých intervalech navrhuje *Česká společnost
   antropologická zpravidla dva naše a dva zahraniční badatele k udělení této medaile; po roce
   1989 je ocenění udělováno rovněž osobnostem spjatým s Humpolcem a jeho kulturním zázemím.
   Vznik medaile se datuje do doby, kdy se z podnětu města Humpolce a Antropologického ústavu
   Univerzity Karlovy v Praze uskutečnily oslavy k uctění památky dr. Aleše *Hrdličky za podpory
   Ministerstva školství a osvěty. Trvaly od 5. září 1958 (15. výročí Hrdličkova úmrtí) do 29.
   března 1959 (90. výročí Hrdličkova narození). V rámci oslav se uskutečnila v paláci Dunaj na
   Národní třídě v Praze výstava o Hrdličkově životě a díle, která byla v březnu 1959 přenesena
   jako trvalá expozice do Okresního muzea v Humpolci, jež pak dostalo jméno *Muzeum dr. Aleše
   Hrdličky. Současně byla odhalena busta Aleše Hrdličky v budově humpoleckého gymnázia, které
   bylo rovněž přejmenováno na Hrdličkovo. Autorem busty byl akademický sochař Milan Knobloch,
   který použil při její tvorbě jako předlohu posmrtnou masku dr. Hrdličky, kterou poslal na
   výstavu jejímu autorovi Miroslavu *Prokopcovi Thomas Dale Stewart, Hrdličkův nástupce na místě
   kurátora oddělení fyzické antropologie v Národním muzeu USA ve Washingtonu (replika busty je v
   Muzeu dr. Aleše Hrdličky v Humpolci, další v National Museum of Natural History ve
   Washingtonu). Sochař Milan Knobloch je především medailér a když měl portrét Aleše Hrdličky po
   všech stránkách prostudován při práci na bustě, vytvořil rovněž jeho portrét na medaili.
   Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky je provedena v bronzu, na averzu je portrét Aleše Hrdličky,
   na reverzu lidská lebka, Hrdličkou navržený nástroj k měření lebek, speciálně přizpůsobený k
   měření nadušní výšky, městský znak Humpolce a Hrdličkovo krédo v češtině a angličtině:
   "Veškeré lidstvo jednoho původu -- All Mankind is of One Origin." Medaile, kterých bylo do roku
   2003 uděleno 156 osobnostem a institucím, je v antropologických kruzích u nás i ve světě
   vysoce ceněna a představuje pro město Humpolec obdobu instituce čestného občanství města
   (medaile se uděluje pouze v Humpolci na zasedání městského zastupitelstva). Seznam osob a
   institucí, jimž byla udělena Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky: 1. Thomas Dale Stewart,
   Washington, D. C., USA, 1959; 2. Tadeusz Dzierzikraj-Rogałski, Varšava, Polsko 1959; 3. Hans
   Grimm, Berlín, Německo, 1959; 4. Tamara Jelisiejew, Białystok, Polsko, 1959; 5. Miroslav
   Prokopec, Praha, 1959; 6. Vojtěch Fetter, Praha, 1959; 7. Irena Szewko-Szwaykowska, Białystok,
   Polsko, 1959; 8. Jindřich Antonín Valšík, Bratislava, Slovensko, 1959; 9. Bohumil Němec,
   Praha, 1960; 10. Vojtěch Suk, Brno, 1960; 11. Irena Gałasinska-Pomykol, Białystok, Polsko,
   1960; 12. František Kahuda, Praha, 1960; 13. Ludvík Svoboda, Praha, 1960; 14. František Dítě,
   Chicago, USA, 1960; 15. Jaroslav Suchý, Praha, 1961; 16. K.... Obermayer, Brno, 1962; 17. V.......
   Antoniewicz, Varšava, Polsko, 1962; 18. B.... Collins, Washington, D. C., USA, 1962; 19.
   Vsevolod Petrovič Jakimov, Moskva, Rusko, 1962; 20. Sergej Pavlovič Tolstov, Moskva, Rusko,
   1962; 21. Henry N. Michael, Filadelfie, USA, 1962; 22. A. Irving Hallowell, Filadelfie, USA,
   1962; 23. Daryll Forde, Londýn, Velká Británie, 1962; 24. Henri Victor Vallois, Paříž,
   Francie, 1962; 25. Sergio Sergi, Řím, Itálie, 1962; 26. Jan Czekanowski, Poznaň, Polsko, 1962;
   27. Emil Breitinger, Vídeň, Rakousko, 1962; 28. Eva Lips, Lipsko, Německo, 1962; 29. Chrudoš
   Troníček, Praha, 1962; 30. Olga Necrasov, Iaşi, Rumunsko, 1962; 31. Venerando Correnti, Řím,
   Itálie, 1962; 32. Lájos Bartucz, Budapešť, Maďarsko, 1962; 33. Johan Huizinga, Utrecht,
   Holandsko, 1962; 34. Lidio Cipriani, Florencie, Itálie, 1962; 35. Československá akademie věd
   (výstavní expozice), Praha, 1962; 36. Jihočeské muzeum (výstavní expozice), České Budějovice,
   1962; 37. Josef Brožek, Bethlehem, USA, 1963; 38. Georges Olivier, Paříž, Francie, 1963; 39.
   Jaroslav Vávra, Praha, 1963; 40. George Nitescu, Praha, Rumunsko, 1964; 41. Jan Jelínek, Brno,
   1964; 42. Ferdinand Škaloud, Praha, 1965; 43. Ralph Chinn, Atlanta, USA, 1965; 44. Halina
   Drabb, Wrocław, Polsko, 1965; 45. Muzeum dr. Aleše Hrdličky (výstavní expozice), Humpolec,
   1965; 46. Pavel Jáchym Šebesta, Mödling u Vídně, Rakousko, 1967; 47. Geoffrey Ainsworth
   Harrison, Oxford, Velká Británie, 1967; 48. Národní muzeum (výstavní expozice), Praha, 1968;
   49. Jaromír Seifert, Praha, 1969; 50. Vlastimil Haufler, Praha, 1969; 51. J. Lawrence Angel,
   Washington, D. C., USA, 1969; 52. Sol Tax, Chicago, USA, 1969; 53. Živojin Gavrilović, Novi
   Sad, Jugoslávie, 1969; 54. Karl F. Saller, Mnichov, Německo, 1969; 55. Emanuel Vlček, Praha,
   1969; 56. Vladimír V. Novotný, Praha, 1969; 57. Jiřina Palicová, Washington, D. C., USA, 1969;
   58. A.... Červinka, Praha, 1969; 59. Jiří Malý, Praha, 1969; 60. Christian Barnard, Kapské
   Město, Jihoafrická republika, 1970; 61. Neil W. G. Macintosh, Sydney, Austrálie, 1970; 62.
   Vlastimil Vrtiš, Hradec Králové, 1973; 63. Jan Němec, Praha, 1974; 64. Maria E. Ciovernache,
   Bukurešť, Rumunsko, 1975; 65. Ilse Schwidetzki, Mohuč, Německo, 1975; 66. Valéria Lipková,
   Bratislava, Slovensko, 1975; 67. Marie Nováková, Praha, 1975; 68. Lidmila Malá, Praha, 1975;
   69. Alena Šobová, Hradec Králové, 1975; 70. Milan Vondruška, Praha, 1976; 71. Jan Pavelčík,
   Uherský Brod, 1976; 72. Pavel Andrík, Bratislava, Slovensko, 1976; 73. Milan Pospíšil,
   Bratislava, Slovensko, 1976; 74. Katedra antropológie Prírodovedeckej fakulty Univerzity
   Komenského, Bratislava, Slovensko, 1977; 75. Katedra biologie a patobiologie dítěte Univerzity
   Komenského, Trnava, Slovensko, 1977; 76. Katedra biologie dítěte, antropologie a školního
   zdravotnictví Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 1977; 77. Alexej Pavlovič
   Okladnikov, Novosibirsk, Rusko, 1979; 78. Horia Dumitrescu, Bukurešť, Rumunsko, 1979; 79.
   Margarete Weninger, Vídeň, Rakousko, 1979; 80. Denise Ferembach, Paříž, Francie, 1979; 81.
   Franciszek Wokroj, Poznaň, Polsko, 1979; 82. František Čech, Praha, 1979; 83. Svatava
   Titlbachová, Praha, 1979; 84. Milan Dokládal, Brno, 1979; 85. Antonín Doležal, Praha, 1979;
   86. Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 1979; 87.
   Hrdličkovo muzeum člověka, Praha, 1979; 88. Josef Klementa, Olomouc, 1980; 89. Karel Hajniš,
   Praha, 1980; 90. Jan Vondrák, Humpolec, 1980; 91. Jiří Rychetský, Humpolec, 1980; 92. Milan
   Stloukal, Praha, 1981; 93. Evžen Strouhal, Praha, 1981; 94. Peter Bojev, Sofie, Bulharsko,
   1981; 95. Jaromír Chochol, Praha, 1982; 96. Zdeněk Burian, Praha, 1982; 97. Mária Drobná,
   Bratislava, Slovensko, 1982; 98. Lilla Čechová, Praha, 1982; 99. Jozef Benko, Bratislava,
   Slovensko, 1982; 100. Otakar Ferfecký, Praha, 1983; 101. Jan Jáchym, České Budějovice, 1983;
   102. Milan Černý, Olomouc, 1983; 103. Hana Hanáková, Praha, 1983; 104. František Strelka,
   Bratislava, Slovensko, 1983; 105. Ladislav Crhák, Olomouc, 1983; 106. Anna Lorencová, Brno,
   1983; 107. Ivan Drobný, Bratislava, Slovensko, 1984; 108. Helena Malá, Praha, 1984; 109. Matěj
   Hanulík, Bratislava, Slovensko, 1984; 110. Jitka Machová, Praha, 1985; 111. Ottó G. Eiben,
   Budapešť, Maďarsko, 1987; 112. Miluše Menzelová, České Budějovice, 1987; 113. Luboš Vyhnánek,
   Praha, 1988; 114. Miroslava Blajerová, Praha, 1988; 115. Vladimír Ferák, Bratislava,
   Slovensko, 1989; 116. Jaroslav Gutvirth, Praha, 1989; 117. Miroslav Šenkýř, České Budějovice,
   1989; 118. N.... N.... Miklaševskaja, Moskva, Rusko, 1989; 119. Pavao Rudan, Záhřeb, Chorvatsko,
   1989; 120. Gertruda Hauser, Vídeň, Rakousko, 1989; 121. Ladislav Peter Novák, Dallas, USA,
   1990; 122. Jan Zábrana, Humpolec, 1992; 123. Leslie Gustav Farkas, Toronto, Kanada, 1992; 124.
   Josef Krátoška, Olomouc, 1992; 125. Milan Thurzo, Bratislava, Slovensko, 1992; 126. Vít
   Tajovský, Želiv, 1994; 127. Filip Bečvář, in memoriam, Humpolec, 1994; 128. Stanislav Komenda,
   Olomouc, 1994; 129. Karl Sommer, Berlín, Německo, 1994; 130. Johann Szilvássy, Vídeň,
   Rakousko, 1995; 131. Marie Ulbrichová, Praha, 1995; 132. Pavel Bláha, Praha, 1995; 133. Rudolf
   Mahovský, in memoriam, Humpolec, 1995; 134. Emil Hrdlička, in memoriam, Humpolec, 1995; 135.
   Oldřích Kocián, in memoriam, Humpolec, 1995; 136. Marie Bouchalová, Brno, 1997; 137. Jana
   Pařízková, Praha, 1997; 138. Philip V. Tobias, Johannesburg, Jihoafrická republika, 1999; 139.
   Hole Greil, Potsdam, Německo, 1999; 140. Derek Frank Roberts, Newcastle-upon-Tyne, Velká
   Británie, 1999; 141. Douglas H. Ubelaker, Washington, D. C., USA, 1999; 142. Helena Zlámalová,
   Praha, 1999; 143. Miluše Dobisíková, Praha, 1999; 144. Gustav Mahler, in memoriam, New York,
   USA, 1999; 145. Bohumil Trnka, in memoriam, Humpolec, 1999; 146. Ludvík Pokorný, in memoriam,
   Humpolec, 1999; 147. Jarmila Riegerová, Olomouc, 1999; 148. Karel Vašák, Paříž, Francie, 1999;
   149. Ladislava Horáčková, Brno, 2003; 150. Jan Šteigl, Olomouc, 2003; 151. Janusz Piontek,
   Poznaň, Polsko, 2003; 152. Charles Susanne, Brusel, Belgie, 2003; 153. Eva Bodzsar, Budapešť,
   Maďarsko, 2003; 154. Uwe Jaeger, Jena, Německo, 2003; 155. Eva Neščáková, Bratislava,
   Slovensko, 2003; 156. František Brzoň, Humpolec, 2003. (Pamětní medaile a Cena dr. Aleše
   Hrdličky [bez data]. Humpolec: Vydal Městský úřad v Humpolci. Publikace obsahuje "Statut
   Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky", "Statut Ceny dr. Aleše Hrdličky za antropologii" a
   "Seznam osob a institucí, kterým byla udělena Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky" [s dodatkem
   do roku 2003].) (Miroslav Prokopec)

   Pan, syn nymfy Dryopy a *Herma, bůh lesů, lovců a pastýřů. Narodil se napůl ve zvířecí podobě
   s kozlíma nohama, růžky a bradkou. Tento vzhled jeho matku natolik poděsil (panický strach),
   že od něj utekla. Pro posměch bohů nemohl zůstat ani na *Olympu, a tak se skryl v arkadských
   lesích. Když vyrostl, hlídal stáda, pískal si při tom na píšťalu a občas děsil osamělé
   pocestné. Zábavu nalézal ve společenství bujných *satyrů a *nymf. Stal se téměř jedním z nich,
   ale sblížit s nymfami se mu nedařilo. Když před ním prchla Sýrinx a změnila se v rákos,
   vyrobil si z jeho spojených stvolů nový typ píšťaly (Panova flétna). Úspěch měl jedině u Echó,
   která ho musela provázet jako ozvěna. *Apollóna naučil Pan věštit. Athéňané věřili, že
   vystrašil Peršany během bitvy u Marathónu, a proto mu postavili svatyni v jeskyni pod
   *Akropolí. V Římě se stejné oblibě jako Pan těšil jeho protějšek Faunus. (Marie Pardyová)

   Pan a Echó, viz Pan.

   Pan a Sýrinx, viz Pan.

   Pán smrti, Jama, respektive Jamarádža, v indické mytologii bůh smrti, spravedlivý vládce
   podsvětí. (Josef Kolmaš)

   panathénajské amfory, zvláštní typ naspodu zašpičatělých amfor, které naplněné olivovým olejem
   vylisovaným z plodů z Athéně zasvěceného háje dostávali vítězové *panathénajských slavností a
   her. Jejich obsah byl kolem čtyřiceti litrů, vítězové jich obdrželi asi čtyřicet a z peněz
   utržených za olej hradili náklady na svůj výcvik. Nejstarší ze zachovaných nádob je z doby
   kolem roku 560 př. n. l., kdy byly tyto Athéniny slavnosti zavedeny. Panathenájské amfory byly
   vyzdobeny obrazem *Athény ve zbroji na jedné a znázorněním příslušné závodní disciplíny na
   druhé straně. Protože zároveň byly kultovní záležitostí, zachovával se u nich i v pozdějších
   dobách původní sloh černých figur. Poslední doklady jejich existence jsou doloženy ze začátku
   4. století n. l. (Marie Pardyová)

   panathénajské slavnosti, kultovní slavnosti na počest narozenin bohyně *Athény konané v
   Athénách 28. hekatombáionu (na přelomu července a srpna). Postupně si získaly všeřecký věhlas.
   Každoročně se slavily Malé Panathénaje a jednou za čtyři roky (ve třetím roce olympiád) i
   Velké Panathénaje spjaté se sportovními soutěžemi a okázalým průvodem a obětí (hekatombou) na
   počest Athény. (Marie Pardyová)

   pančhenlama, též pančhen-rinpočhe, pančhen-erdeni, titul druhého nejvyššího představitele
   školy Gelugpa se sídlem v Tašilhünpu poblíž Žikace. Pokládaný za pozemské převtělení buddhy
   Amitábhy.

   pandemie, hromadný výskyt infekční nemoci na celém kontinentu v určitých časových
   souvislostech. (Ladislava Horáčková)

   panevropanismus, ideologie a politické hnutí usilující o sjednocení evropských států.
   Ideologem byl rakouský hrabě R. Coudenhove-Kalergi (1894--1972). K přívržencům patřili T. G.
   Masaryk, W. L. S. Churchill nebo K. Adenauer; po druhé světové válce se panevropanismus
   aktivizuje v různých, též institucionalizovaných formách: Evropská společenství, Evropské
   hnutí nebo Rada Evropy. (Marie Dohnalová)

   Paní lásky, označení egyptské bohyně *Hathory.

   Paní nebe, označení egyptské bohyně *Hathory.

   Paninae, šimpanzovití, podčeleď (afričtí lidoopi), která zahrnuje dva velikostně, ekologicky,
   morfologicky (a nakonec i geneticky) dosti rozdílné rody lidoopů: relativně malé, velmi
   pohyblivé a všežravé šimpanze (rod Pan) s poměrně malým sexuálním dimorfismem a obrovité
   býložravé gorily (rod Gorilla) s velkým sexuálním dimorfismem. Oba rody spojuje řada
   společných znaků morfologických, ekologických, etologických, biochemických i genetických.
   Paninae mají charakteristické znaky na lebce. Frontální část je robustní a poměrně plochá,
   vytvářejí se výrazné nadočnicové valy, které v oblasti čelní jasně prominují a dotvářejí tím
   charakteristický tvar lebky afrických lidoopů, tedy "zaškrcení" neurokrania nad nadočnicovými
   valy. Premaxilla je poměrně krátká, obličej je oploštělý, někdy může v oblasti nosní i mírně
   prominovat. Obličej i patro jsou široké, očnice okrouhlé a vzdálenost mezi nimi je poměrně
   velká. Stejně jako v případě premaxily, není zde zásadního rozdílu mezi paniny (africkými
   lidoopy) a *homininy. Panini mají však oproti homininům delší čelisti a vzniká tak optický
   dojem užšího patra. Apertura piriformis je u afrických lidoopů velká a poměrně široká.
   Neurokranium má spíše protažený tvar a není příliš klenuté. Mandibula není výrazně hluboká, je
   robustní a v oblasti symphysis mandibulae je vytvořena výrazná deprese (tzv. simian shelf).
   Vnitřní řezáky jsou mírně větší než vnější, špičáky jsou velmi robustní, ale nijak zvlášť
   dlouhé. Pro postkraniální skelet je typická robusticita kostí, relativně krátký femur a dlouhý
   humerus a poměrně dlouhý trup. Pánev je vysoká, relativně úzká a lopaty kostí kyčelních jsou
   částečně ve frontální rovině. Ruka i noha jsou poměrně krátké, stejně jako palec na ruce,
   palec na noze je dlouhý a částečně abdukovaný. Ruka obou rodů lidoopů je obratná a schopná
   sofistikované manipulace, i když jiným způsobem, než je obvyklý u současného člověka. Typickou
   lokomoční adaptací afrických lidoopů je kotníkochodectví. Charakteristické je unikátní
   propojení obratné pozemní kvadrupední lokomoce, kotníkochodectví a obratné stromové lokomoce.
   Paninae často šplhají, příležitostně se i zavěšují a chodí po dvou. Řadu specifických znaků
   můžeme nalézt i ve stavbě svalů dolní i horní končetiny. Místo m. glutaeus maximus je u
   afrických lidoopů plochý sval m. glutaeus superficialis. Mozek má rozsáhlou gyrifikaci, která
   je morfologicky velmi podobná člověku, významnější rozdíly nacházíme pouze v týlní oblasti
   kůry mozkové. Jsou zde prakticky všechny důležité morfologické i funkční struktury
   charakteristické pro mozek homininů, a to včetně náznaku Brocova centra. Pyramidové dráhy jsou
   krátké a končí v míše v oblasti prvních hrudních obratlů. Paninae mají schopnost zužitkovat
   rozsáhlé spektrum rostlinné (příležitostně i živočišné) stravy. Typickým znakem adaptivní
   strategie obou rodů je využívání stromového i pozemního patra ekosystémů podle dané situace a
   sezóny. Genetické a některé biomechanické analýzy však prokazují, že šimpanz a gorila jsou
   mnohem méně příbuzní, než se předpokládalo, a že kotníkochodectví vzniklo u obou rodů
   paralelně. (Václav Vančata)

   Pan Ku (32--92 n. l.), pokračovatel v díle dějepisce *S'-ma Čchiena, autor Dějin Chanů
   (Chan-šu). (Jaroslav Malina)

   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, edice modulových učebních textů pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů; jejím zakladatelem (v roce 2000) a editorem je Jaroslav
   *Malina. Jednotlivé moduly zachycují současný stav antropologického poznání v rozsahu
   bakalářského, magisterského i doktorského studijního programu na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně (jsou však užívány na řadě dalších
   vysokých škol). Osnova každého z modulů je obdobná: vlastní učební text, doporučená studijní
   literatura, výkladové slovníky důležitějších jmen a pojmů, medailon autora, zaostření problému
   (studie o aktuálních teoretických, metodologických či empirických inovacích v dané tematice),
   rozvolnění problému (uvedení tematiky do širšího filozofického nebo kulturního rámce). Nevelký
   rozsah jednotlivých modulů, jakýchsi stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů a
   přednášek, umožňuje snadno publikovat revidovaná a doplněná vydání těch modulů, kde je třeba
   reagovat na nové objevy a trendy oboru. Vznikají tak skripta nikoli "zkamenělá" v jednom
   okamžiku, ale neustále "živě pulzující", skripta pružně reagující na revalorizaci
   univerzitních učebních plánů, uspokojující aktuální potřeby společnosti a studentů a
   vycházející vstříc zavádění obecně platného kreditového systému (na základě tzv. European
   Credit Transfer System -- ECTS), který umožní účinnější spolupráci mezi jednotlivými katedrami,
   ústavy a fakultami, zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni národní i
   mezinárodní. Texty jsou kolektivním, editorem metamorfovaným dílem autorů z Masarykovy
   univerzity a z dalších českých a zahraničních institucí. V rámci řady -- Jaroslav Malina (ed.):
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů dosud vyšly tyto svazky: 1. Jiří Svoboda, Paleolit a
   mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny (2000); 2. Jiřina Relichová, Genetika pro
   antropology (2000); 3. Jiří Gaisler, Primatologie pro antropology (2000); 4. František Vrhel,
   Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002); 5. Jaroslav Zvěřina -- Jaroslav Malina,
   Sexuologie pro antropology (2002); 6. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Myšlení, symbolismus a
   umění (2002); 7. Jaroslav Skupnik, Manželství a sexualita z antropologické perspektivy (2002);
   8. Oldřich Kašpar, Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast,
   Mezoamerika, Andský areál) (2002); 9. Josef Unger, Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých
   v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1.--16. století (2002); 10. Václav Vančata --
   Marina Vančatová, Sexualita primátů (2002); 11. Josef Kolmaš, Tibet z antropologické
   perspektivy (2002); 12. Josef Kolmaš, Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003); 13. Václav Vančata,
   Paleoantropologie -- přehled fylogeneze člověka a jeho předků (2003); 14. František Vrhel,
   Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny (2003); 15. Ladislava Horáčková -- Eugen
   Strouhal -- Lenka Vargová, Základy paleopatologie (2004); 16. Josef Kolmaš, První Evropané ve
   Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad)
   (2003); 17. Marie Dohnalová -- Jaroslav Malina -- Karel Müller, Občanská společnost: Minulost --
   současnost -- budoucnost (2003); 18. Eva Drozdová, Základy osteometrie (2004); 19. Jiří A.
   Svoboda, Paleolit a mezolit: Pohřební ritus (2003); 20. Stanislav Komárek, Obraz člověka v
   dílech některých význačných biologů 19. a 20. století (2003); 21. Josef Kolmaš -- Jaroslav
   Malina, Čína z antropologické perspektivy (2005); 22. Ludmila Sochorová, Člověk a lidová
   kultura: Člověk a lidové divadlo -- lidové divadlo v životě člověka (2004); 23. Irena
   Štěpánová, Člověk a lidová kultura: Člověk a lidový oděv -- lidový oděv v životě člověka
   (2005); 24. Jiří Sedlák, Vybrané problémy ze sociální etiky (2005); 25. Josef Unger, Zacházení
   s těly zemřelých v 1. až 20. století (2005); 26. Ivo T. Budil, Zrození moderní rasové teorie:
   Život a dílo Victora Courteta (2005); 27. Břetislav Vachala, Abúsír: Staroegyptské královské
   pohřebiště (2005); 28. Ladislav Dušek, Biostatistika pro antropology; 29. Pavel Bravený --
   Marie Nováková, Fyziologie krevního oběhu (čtení pro posluchače antropologie a jiné).
   Připravované svazky: Jan Filipský, Indie z antropologické perspektivy; Vladimír Novotný --
   Miroslav Králík, Sexuální dimorfismus a identifikace pohlaví; Josef Unger, Metody
   antropologicko-archeologického výzkumu; Vladimír Novotný -- Pavla Malá, Rekonstrukce podoby
   člověka; Jan Beneš -- Eva Drozdová, Variabilita člověka. Tato edice má velmi pozitivní ohlas a
   užití v pedagogické praxi nejen na Masarykově univerzitě v Brně, ale i na dalších vysokých
   školách v Česku a na Slovensku. (Jaroslav Malina)

   Pan-pcho, jedno z největších sídlišť neolitické *jangšaoské kultury. Nachází se poblíž
   dnešního velkoměsta *Si-anu v provincii Šen-si v severozápadní Číně. Bylo osídleno zhruba v
   letech 4800 až 3600 př. n. l., na ploše obehnané mohutným ochranným příkopem a hliněným valem
   se nacházelo několik desítek obydlí čtvercového nebo kruhového půdorysu, kolem dvou set
   zásobnicových jam k uchovávání potravin, pece, tisíce předmětů každodenní potřeby a pohřebiště
   s více než dvě stě padesáti hroby, z nichž jedenaosmdesát obsahovalo ostatky dětí uložené v
   keramických urnách. Systematický archeologický výzkum zde probíhal v letech 1954 až 1957, v
   roce 1958 byla velká část odkryté plochy přeměněna na muzeum. (Jaroslav Malina)

   Pan-šan, lokalita v Kan-su, sídliště neolitické *jangšaoské kultury známé malovanou keramikou
   (typu Pan-šan), jež patří k nejkrásnějším hrnčířským výrobkům v celosvětovém měřítku.
   (Jaroslav Malina)

   Pao-pchu-c' (Mistr objímající prostotu), přírodovědecká encyklopedie taoistického filozofa *Ke
   Chunga ze 4. století př. n. l.

   pao-ťia, skupinový systém vzájemné osobní záruky za činy a přečiny (kolektivně trestně
   postihované) příslušníků daného společenství (vesnické občiny, úřadu apod.) uplatňovaný v Číně
   zejména v čchinském období (221--207 př. n. l.). (Jaroslav Malina)

   papillom, nezhoubný nádor sliznice některých orgánů. (Ladislava Horáčková)

   papula, pupínek. Vyvýšený drobný tuhý kožní útvar různé barvy, tvaru a rozmanitého původu.
   (Ladislava Horáčková)

   papyrus, heraldická rostlina Dolního Egypta, z jejíchž stvolů se zhotovoval psací materiál --
   papyrové svitky. (Břetislav Vachala)

   par-, para-, předpona označující "mimo, vedle, u".

   paraarcheologická teorie, systematizace a pochopení teorií, zaměřených na získání obecných
   znalostí o zákonech té minulé skutečnosti, která se konkrétně, avšak zlomkovitě a jednostranně
   odráží v archeologických pramenech. Jsou to teorie, které jsou základní a dokonce převážně
   specifické pro jiné vědy a jsou v nich vypracovány, ale jsou potřebné archeologii, jsou jí
   přijaty. Do paraarcheologického odvětví *obecné teorie archeologie musí být zařazena teorie
   kultury, obecná sociologická teorie, teorie historického procesu, teorie *etnosu a
   *etnogeneze, teorie systémů. (Jaroslav Malina)

   paradentóza, též parodontóza, chronické onemocnění závěsného aparátu zubu, dásně a zubního
   lůžka (alveolu). Zub se postupně uvolňuje a může dojít k jeho ztrátě. (Ladislava Horáčková)

   paradigma, pojem definovaný filozofem a teoretikem vědy Thomasem S. Kuhnem jako přijímaný
   soubor vědeckých znalostí, metod a předmětu zájmu, který vytváří přijímanou teorii, a
   přitahuje dostatečně početnou skupinu vědců od konkurujících si přístupů k bádání, a který je
   zároveň natolik otevřený novým výzkumným poznatkům, aby jim umožnil v jeho rámci vyřešit dosud
   nevyřešené problémy. (Jaroslav Malina)

   paralelní bratranci (a sestřenice), potomci sourozenců stejného pohlaví; viz křížoví
   bratranci. (Jaroslav Skupnik)

   paralýza,  ochrnutí, obrna z nejrůznějších příčin (onemocnění mozku, míchy, nervů, svalů).
   (Ladislava Horáčková)

   paramediánní, podél střední (mediánní) roviny. (Ladislava Horáčková)

   Paranthropus, parantrop, podrod australopitéků (robustní australopitéci), někdy řazený do
   samostatného rodu Paranthropus. V mnoha podstatných znacích se odlišuje jak od afarských
   *australopitéků, tak od raných forem rodu *Homo. Do tohoto podrodu rodu Australopithecus jsou
   řazeny zejména druhy *Australopithecus robustus a *Australopithecus boisei. Jsou pro ně
   typické mohutné až obrovité dolní čelisti, relativně malé řezáky, výrazně zvětšené zuby
   třenové a obrovské stoličky (velikosti až 2x2 cm) s velmi silnou sklovinou. Obličej je z
   profilu krátký a téměř vertikální; v blízkosti apertura piriformis procházejí dva výrazné
   kostěné pilíře, které jsou považovány za kostěné zpevnění obličejové části. Jařmové oblouky
   začínají nápadně vpředu, čímž se obličej rozšiřuje a získává charakteristický plochý tvar.
   Typický je sagitální hřeben, zejména u samců, a velmi široké a robustní jařmové oblouky. U
   samic kostěné hřebeny zcela chyběly nebo byly mnohem menší. Horní končetina je poměrně dlouhá
   a robustní. Skelet ruky je morfologicky daleko podobnější člověku než je skelet ruky afarských
   australopitéků. Dolní končetiny byly velmi dobře přizpůsobeny k dvojnohé chůzi. Pánev je
   podobnější lidské než pánev archaických australopitéků. *Bipedie robustních australopitéků
   byla tedy poměrně výkonná, zřejmě i proto, že tito australopitéci žili již v otevřenějších
   typech ekosystémů a pohybovali se většinou po zemi. Robustní australopitéci byli menší než
   afarští. (Václav Vančata)

   Paranthropus aethiopicus (viz též australopiték), nejstarší ze skupiny robustních
   australopitéků. Definován podle takzvané "černé lebky", kterou objevil A. C. Walker v roce
   1985 u jezera Turkana. Stáří 2,7 až 2,2 milionu let. (Jiří A. Svoboda)

   Paranthropus boisei, tzv. "louskáček" (viz též australopiték), charakteristický zástupce
   východoafrických robustních australopitéků, definovaný podle lebky, kterou objevila M.
   Leakeyová v roce 1959 v Olduvai v Tanzanii. Stáří 2,2 až 1,2 milionu let; samec 137 cm, 49 kg;
   samice 124 cm, 34 kg. (Jiří A. Svoboda)

   Paranthropus robustus (viz též australopiték), druh vymezený P. Tobiasem (1967) podle starších
   nálezů z jihoafrických lokalit Kromdraai a Swartkrans. Stáří 2 až 1,2 milionu let; samec 132
   cm, 47 kg; samice 110 cm, 32 kg. (Jiří A. Svoboda)

   paraparéza, částečné ochrnutí dolních končetin. (Ladislava Horáčková)

   parasternální, podél hrudní kosti. (Ladislava Horáčková)

   parathormon, hormon příštítných tělísek. (Ladislava Horáčková)

   Pardyová Marie (24. 8. 1953, Brno), PhDr., CSc., klasická archeoložka a filoložka, odborná
   asistentka Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V letech
   1971 až 1976 absolvovala studium latiny, francouzštiny a klasické archeologie na Filozofické
   fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1978 obhájila rigorózní práci Konstantinova matka
   Helena v historii, legendách a výtvarném umění a získala titul PhDr., v roce 1993 získala
   vědeckou hodnost CSc. (kandidátská disertace: Klasické tradice v raně křesťanské ikonografii).
   Od roku 1976 působí na Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde
   od roku 1990 přednáší klasickou archeologii a znovu buduje tento obor. Zabývá se klasickou
   archeologií -- dějinami antického umění, antickými reáliemi, dějinami výchovy a vzdělanosti v
   antice, římským portrétem, raně křesťanským uměním, ikonografií a technologií
   starokřesťanských sarkofágů, byzantským uměním, tradicemi antické výtvarné kultury. O těchto
   tématech publikuje v odborných časopisech. Podílela se na programovém projektu Ministerstva
   školství ČR Soupis antických památek v českých zemích (1997--1999). Jako spoluautorka a
   organizátorka se podílela na výstavách Antické umění z moravských sbírek a nálezů v Moravském
   zemském muzeu v Brně; reprízy: 1988 Národní muzeum v Praze a 1999 Muzeum Kroměřížska
   v Kroměříži, Etruskové v Moravské galerii v Brně v roce 2000. V roce 2001 podala habilitační
   práci Raně křesťanské sarkofágy: Analýza jejich stylu, ikonografie a technologie. Kontakt:
   PhDr. Marie Pardyová, CSc., Ústav klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně, Arna Nováka 1, 660 88 Brno, telefon: 549 49 5841, e-mail: pardyova@phil.muni.cz.
   (Marie Pardyová)

   parentace, pohřební kázání. (Josef Unger)

   parentalia, svátek zemřelých slavený Římany 13. a 24. února. (Josef Unger)

   parietální, 1. temenní, 2. nástěnný. (Ladislava Horáčková)

   Paris, syn trójského krále *Priama a jeho manželky Hekaby; původce *trójské války. V důsledku
   toho, že jeho narození bylo provázeno snem o zkáze *Tróje, který se zdál jeho matce, byl
   pohozen na hoře Ídě. Tam ho vychovali pastýři, a protože je v dospělosti chránil svou silou,
   dali mu jméno Aléxandros ("Ochránce mužů"). Na Ídě Parida našel *Hermés a pověřil ho
   rozhodnutím sporu o nejkrásnější bohyni. Jablko jako symbol vítězství přisoudil Paris
   *Afrodítě, protože mu slíbila nejkrásnější z žen. Po návratu do Tróje ho poznala jeho sestra
   věštkyně *Kassandra. Poté následoval únos Heleny a trójská válka. Paris byl jako její původce
   nenáviděn na obou stranách. Nebyl příliš statečný a vyhnul se souboji s Meneláem. S
   Apollónovou pomocí se mu podařilo zasáhnout do paty jinak nezranitelného Achillea. Parida brzy
   nato zasáhl otrávený šíp lučištníka Filoktéta a smrtelně ho zranil. (Marie Pardyová)

   parlamentarismus, systém a metody výkonu státní moci vyznačující se rozdělením zákonodárných a
   výkonných mocí při dominantním postavení parlamentu. (Karel Müller)

   parodont, též periodont, ozubice. Závěsný aparát zubu, souhrn tkání spojujících zub s čelistí
   a sliznicí úst. (Ladislava Horáčková)

   parodontóza, viz paradentóza.

   párová neboli monogamní sociální struktura, viz sociální struktura, párová neboli monogamní.

   Parrotova pseudoparalýza, zdánlivé ochrnutí končetiny při komplikacích osteochondritid --
   zlomeninách nebo epifyzeolýze, kdy zpravidla přestane dítě postiženou končetinu používat.
   (Ladislava Horáčková)

   pars tympanica, bubínková část spánkové kosti. (Ladislava Horáčková)

   Pársové, příslušníci indické náboženské pospolitosti vyznávající *zoroastrismus. Potomci
   Peršanů, kteří uprchli v 7. a 8. století před islamizací z Íránu do západní Indie. Navzdory
   nevelkému počtu, asi 100 000, zůstávají díky své podnikavosti zámožnou a vlivnou komunitou.
   (Jaroslav Malina)

   Parthenón, chrám bohyně Athény postavený v letech 474 až 448 př. n. l. na athénské Akropoli
   Iktínem a Kallikratem. Podrobnosti viz v hesle Iktínos. (Marie Pardyová)

   partitokracie, tímto pojmem se obvykle označuje silný vliv politických stran na řízení státu,
   jehož důsledkem bývá slabé postavení či ztráta nezávislosti dílčích pilířů státní moci
   (výkonné, zákonodárné, soudní), které jsou obvykle kontrolovány přímo jednotlivými stranickými
   sekretariáty. Dalším důsledkem bývá také pronikání stranické moci a vlivu do nepolitických
   institucí společenského života. Mnozí politologové a historici označují tímto pojmem například
   systém první Československé republiky (1918--1938) či dlouhodobou koaliční vládu křesťanských
   demokratů a sociálních demokratů v Rakousku ve druhé polovině minulého století. (Karel Müller)

   partnerství, přístup státu k občanskému sektoru -- v tomto případě uznání toho, že ve státě
   občanský sektor je partnerem. (V opačném případě, kdy je občanský sektor vnímán jako
   konkurent, jde o konfrontaci, viz.) (Marie Dohnalová)

   pasionál, středověká legendistická sbírka životopisů světců nebo mučedníků z různých dob a
   oblastí, obvykle seřazená podle svátků církevního roku. Rukopisy pasionálů bývaly zpravidla
   bohatě zdobeny. Obvyklou předlohou byla Legenda aurea (Zlatá legenda) Iacoba de Voragine,
   z níž vzešlo i první české zpracování Pasionálu z 1. poloviny 14. století. (Jaroslav Malina)

   Pasteurella pestis, Yersinia pestis, původce moru. (Ladislava Horáčková)

   pastorale, biskupská nebo opatská hůl značící postavení církevního hodnostáře jako pastýře
   jemu svěřených křesťanů. Ve východní církvi je nahoře ukončena vodorovnou příčkou, v západní
   církvi spirálou. (Josef Unger)

   patena, kruhová plochá miska na hostii související s kalichem. (Josef Unger)

   patero slastí, potěšení skýtané pěti smyslům -- zraku, sluchu, čichu, hmatu a chuti. (Josef
   Kolmaš)

   patina (italsky), v původním smyslu zelený až tmavohnědý povlak takzvané ušlechtilé rzi
   (aerugo nobilis), zásaditý uhličitan měďnatý, vznikající na povrchu bronzu nebo mědi (měděnka,
   plísta) chemickými vlivy prostředí, zvláště oxidací. V širším významu se však jako patina
   označují také stopy dlouhého užívání předmětu (lesk, zbarvení apod.), proto bývá patina znakem
   stáří a pravosti předmětu, zejména uměleckého díla, pokud jí nebylo dosaženo uměle. (Jaroslav
   Malina)

   patinování, povrchová úprava plastického uměleckého předmětu, velkých odlitků v kovu i
   bronzových a cínových sošek, ale také sádrových odlitků, aby se odstranil bílý tón a upevnil
   povrch. Patinou lze napodobit vzhled kovů. (Jaroslav Malina)

   patocenóza, souhrn prevalence všech chorob v populaci (stav obecné nemocnosti). (Ladislava
   Horáčková)

   Patočka Jan (1907--1977), český fenomenolog a humanista, podle něhož moderní člověk pobývá
   jednak ve svém přirozeném světě, jednak ve světě, který pro něho vytvořila moderní
   přírodověda; filozofie ve své nejvlastnější podobě je dle něho starostí o duši. (Jiří Sedlák)

   patogeneze,  souhrn procesů, které jsou odpovědí organismu na poškození a které vedou ke
   vzniku nemoci a jejích projevů. Na rozdíl od etiologie  nevypovídá o vlastní příčině
   onemocnění. (Ladislava Horáčková)

   patogenita, všeobecná schopnost mikrobiálního druhu vyvolat onemocnění. (Ladislava Horáčková)

   patriarchát, forma společenské struktury založená na příbuzenských skupinách a dědické
   posloupnosti v mužské (otcovské, otec, v latině pater) linii; významné postavení mužů
   v mocenských strukturách; opakem patriarchátu je matriarchát (vláda žen -- matek). (Jiří
   Sedlák)

   patriarchové, řecké slovo, složené z výrazu patér, "otec" a arch, "počátek, vláda"; obvykle
   souhrnné označení *Abrahama, Izáka a Jákoba, někdy i jejich předků (Gn 10--11) od Noeho po
   Teracha a jejich nejbližších potomků, totiž jejich synů, zakladatelů či spíše představitelů
   dvanácti kmenů Izraele. (Jaroslav Malina)

   patrilinearita, princip definování práv, povinností a členství v příbuzenské skupině přes
   mužskou rodovou linii, viz descendence. (Jaroslav Skupnik)

   patrilokalita, preferované usídlení novomanželů u rodiny ženicha. (Jaroslav Skupnik)

   patrocinium, jméno světce (ochránce), skupiny světců či božské osoby, jimž je zasvěcen chrám.
   (Josef Unger)

   Pavel z Tarsu (3--67), svatý Pavel, apoštol národů. Pocházel ze židovské rodiny v Tarsu a byl
   římským občanem. Dostalo se mu nejvyššího židovského vzdělání v Jeruzalémě, kromě toho se
   vyučil i výrobcem stanů. Na cestě do Damašku se obrátil na křesťanství a stal se jeho horlivým
   propagátorem -- o to důvěryhodnějším, cennějším a schopnějším, že znal jak problematiku
   židovství, tak pohanství. V jeho interpretaci byla víra v Krista zpřístupňována židům i
   pohanům bez výjimky. Pavel podnikl apoštolské cesty do různých krajů a křesťanským obcím,
   které se na něho obracely, psal dopisy, jež byly zařazeny do kánonu *Nového zákona. Zemřel v
   Římě, kde byl odsouzen císařským tribunálem. (Marie Pardyová)

   Paviland ("Kozí díra"), Velká Británie. Již velmi dávný a teprve nyní přehodnocený objev
   skeletu mladého muže v jeskyni u Pavilandu ve Walesu, umístěný v řídce osídlené pobřežní
   krajině na samé západní periferii paleolitického světa. Původně se skelet připisoval ženě, což
   v kontextu intenzivního červeného zásypu přivodilo název "Červená dáma". Z asi 60 předmětů
   z mamutoviny, kosti a měkkýších schránek můžeme dodatečně vybrat ozdoby, které se značnou
   pravděpodobností přímo souvisejí s pohřbem: přívěsky z mamutoviny, provrtané zuby, schránky
   měkkýšů Littorina a náramek z mamutoviny. Nově byla datována velká sekvence vzorků z této
   lokality, přičemž data vztažená přímo k pohřbu jsou 26 350--25 840 B. P. (Jiří A. Svoboda)

   Pavlov, okres Břeclav, jedna z nejvýznamnějších paleolitických lokalit ve světovém měřítku.
   Lokalita I: Pavlov I prozkoumal Bohuslav Klíma v letech 1952--1965 a 1971--1972. Ve srovnání s
   nedalekými Dolními Věstonicemi I či Předmostím spočívá význam této lokality především v tom,
   že byla prozkoumána systematicky jediným badatelem. Průběžné údaje o výzkumu publikoval B.
   Klíma v předběžných sezonních zprávách v Archeologických rozhledech a v Přehledech výzkumů i
   ve specializovaných pracích zaměřených na řezbu lva, rytinu paleolitické mapy, další plastiky,
   parohové nástroje, artefakty ze zvláštních surovin a pazourkové artefakty; E. Vlček publikoval
   předběžně hrob muže. Od roku 1991 probíhá mezinárodní interdisciplinární projekt zaměřený na
   komplexní zpracování a publikaci této klíčové lokality z hlediska všech zainteresovaných
   disciplín, který postupuje po jednotlivých výzkumných sezonách. Prostorově rozčlenil B. Klíma
   lokalitu Pavlov na dvě části, z nichž spodní (severozápadní) se jeví stratigraficky jako
   starší než svrchní (jihovýchodní). Devět dat C 14, z nichž osm pochází z jihovýchodní části a
   jediné z části severozápadní, však náleží do poměrně malého časového úseku mezi 26 700 a 25
   000 B. P. Současné zpracování se zaměřilo na dvě vybrané plochy v obou částech lokality a
   srovnává se jejich archeologický materiál. Analýza ploch vychází z pokusu o rekonstrukci
   jednotlivých obydlí, prostorového rozložení předmětů v jejich okolí a vzájemných vztahů. Zatím
   byly vydány monografie o prvém výseku jihovýchodní části lokality (výzkum 1952--1953) a o
   severozápadní části (výzkum 1957--1958), připravuje se centrální úsek "jih" (výzkum 1954--1956).
   Sídlištní vrstva, tvořená hnědošedou až černou popelovitou polohou s kostmi, uhlíky a
   artefakty s barvivem, vybíhá až do ornice, proti svahu se ovšem nořila do spraše dále členěné
   glejovými horizonty. Uvnitř sídelních celků nabývá kulturní vrstva mocnosti až 40 cm, někdy je
   zvrstvená a členěna vložkami spraše. Průběžně a po delší dobu byly uvnitř sídelních celků
   hloubeny kotlovité i mísovité jamky, avšak vnější půdorys obydlí se nerýsoval vždy zřetelně.
   Ohniště uvnitř i vně sídelních celků jsou často zahloubena a jejich průměr nepřesahuje 120 cm.
   Dochovaly se i zbytky přepáleného vápence, který mohl mít funkci tepelného akumulátoru.
   Celková interpretace této jedinečné sídlištní plochy, i s jejími problémy, vyplyne teprve z
   postupujícího komplexního zpracování lokality. Pro účely tohoto katalogu vycházíme z prvého
   popisu B. Klímy. První sídelní celek je uprostřed vybaven ohništěm chráněným jakousi zástěnou
   z mamutích kostí (lebky, pánev, dolní čelist). Dno se zahlubuje a na obvodu jsou patrny zbytky
   zuhelnatělých dřev (kůlů?). V půlkruhu kolem objektu se rozkládala menší ohniště, kumulace
   zvířecích kostí a pozdější výzkum doplnil i další zuhelnatělé kůly. Zajímavé jsou celé kostry
   i části koster vlků, uložené v těchto místech v anatomické poloze. Druhý sídelní celek se
   jevil jako ohniště v menším seskupení zvířecích kostí s jedinou jamkou poblíž. Třetí sídelní
   celek vymezuje velké mísovité zahloubení, vzniklé snad překrytím dvou obydlí, 8 m dlouhé a 4 m
   široké, se čtyřmi ohništi umístěnými zhruba v ose. Obvod lemovaly osamocené vápencové bloky,
   kosti mamutů, menší jamky a zahloubení. Zahuštění nálezů se projevilo pouze v jedné části a
   pokračuje dále mimo objekt (prostor vchodu?). Čtvrtý sídelní celek se projevil jako
   soustředění jamek, různých zahloubení a nálezů kolem trvalého ohniště, takže žádný obvod se
   neprojevil. Sypká popelovitá výplň některých jamek obsahovala celé kolekce kamenných a
   kostěných nástrojů, části skeletu menších zvířat a ozdobné předměty. V jedné z jamek ležely
   zlomky sedmi prstenců z mamutoviny, v jiné osm provrtaných zubů lišky a vlka, snad součásti
   náhrdelníku. Z jamek pocházejí i čelenky zdobené rytými geometrickými ornamenty. Pátý sídelní
   celek představuje kruhová mísovitá prohlubeň o průměru 4 m s centrálně umístěným ohništěm.
   Celky 8 a 9 jsou nepravidelně oválné, 6 m dlouhé a 4 m široké prohlubně, na jejichž dně bylo
   umístěno po dvou ohništích. V obou případech se vždy v jednom ohništi uchovaly zbytky
   přepálené hlíny a kamenů. Od sídelních objektů se svými rozměry i hloubkou odlišuje zásobní
   jáma o průměru kolem 210--235 cm, zahloubená až 80 cm do slínového podloží. Obsah jámy tvořilo
   pět klů, lebka soba, tři rozbité lebky mamutů a další kosti, vesměs náležející mamutovi.
   Objekt, zřejmě zásobní jáma, poskytl kamenné artefakty, zlomky mamutovinových hrotů a kousky
   vypálené hlíny. V severozápadní části lokality odkryl B. Klíma nejprve ojedinělé lidské zuby,
   dva zlomky dolních čelistí a posléze celý hrob muže. Mrtvý snad původně ležel ve skrčené
   poloze na boku, pod ochranou mamutí lopatky, avšak jeho polohu podstatně porušila soliflukce.
   Nad hrobem se zřejmě rozkládaly další dva až tři kruhové až oválné sídelní celky s centrálními
   ohništi a lemem velkých předmětů na obvodu. Mezi faunou z jihovýchodní části zjistil R. Musil
   převahu lišky polární i obecné, zajíce a soba; početné jsou rovněž pozůstatky vlka a ptáků.
   Teprve po těchto zvířatech následuje mamut, rosomák, kůň, hnědý a jeskynní medvěd, rys, lev a
   ojediněle i tur a jelen. V severozápadní části se celkové složení poněkud mění, nápadné je
   zejména zvýšení počtu mamutů, avšak typická mamutí skládka v Pavlově zatím chybí. Převahou
   (dvojnásobnou i vyšší) rydel nad škrabadly z typologického hlediska odpovídá industrie všem
   dosud analyzovaným souborům v rakousko-moravsko-slezském prostoru. Naproti tomu zastoupení
   mikrolitů s otupeným bokem a geometrických mikrolitů, zejména segmentů, trapezů a trojúhelníků
   dosahuje v rámci gravettienu maximálních hodnot. Objevují se hroty s ventroterminální retuší,
   připomínající tradici jerzmanowicienu, zatímco hroty s bočním vrubem (s výjimkou drobnotvarých
   forem) a listovité hroty v typické formě chybí. Obě dosud analyzované plochy se ovšem navzájem
   poněkud liší. Severozápadní část, kde dominuje hrob muže, je charakteristická vyšším podílem
   radiolaritu, hojným zastoupením barviv a nástrojů na jejich roztírání a v typologii mírným
   nárůstem okrajových, strmých i stupňovitých retuší, provázeným ústupem mikrolitů s otupeným
   bokem. V parohové industrii jsou nápadné hrotité zlomky výsad, kopáče, drtiče, bodce, zlomky
   parohů s otvory připomínající magdalénské náčelnické hole a parohová držadla na kamenné
   nástroje. Pro umění je typické modelování v hlíně: hlavičky lva, medvěda, nosorožce,
   kozorožce, koně i postavičky mamutů a lidí. Unikátní jsou obrysové řezby mamuta a lva v
   destičkách z mamutoviny či kel s komplexním vzorem, podle B. Klímy představujícím mapu okolí
   tábořiště. Lokalita II: Menší, ale kulturně srovnatelná lokalita s koncentrací artefaktů a
   fauny kolem pěti lineárně uspořádaných ohnišť. Lokalita III: Nejvýchodnější lokalita
   mikroregionu poskytla během těžby spraše pouze malý soubor kamenných artefaktů, uhlíků a
   mamutích kostí. (Jiří A. Svoboda)

   pavlovien, starší fáze středoevropského gravettienu (viz gravettien).

   pazourek, nepřesný, petrograficky jednoznačně nedefinovaný termín. Označuje jemnozrnnou až
   amorfní křemennou hmotu užívanou k výrobě nástrojů. V české archeologické literatuře se tento
   termín již tradičně používá pro silicity baltského původu z glacigenních sedimentů, okrajově
   zasahujících na naše území (Slezsko, severní Morava, severní Čechy), ale vzhledem k obtížnému
   rozlišení rovněž pro silicity z krakovsko-čenstochovské jury, případně z Volyně. (Jiří A.
   Svoboda)

   PCR, polymerázová řetězová reakce, jedna z metod molekulární biologie, která umožňuje
   mnohonásobné zmnožení určitého úseku DNA i z jejího nepatrného množství. DNA pak může být
   použita k dalšímu zkoumání. V paleopatologii se PCR používá k diagnóze některých infekčních
   chorob. (Ladislava Horáčková)

   Pearson Karl (1857--1936), britský matematik, Galtonův žák a poračovatel. Pearson se zapsal do
   dějin antropologie především zavedením statistických postupů do antropologie. (Eva Drozdová)

   pecka (putamen), vnitřní část oplodí peckovice, tvořená dřevnatým obalem uzavírajícím semeno.
   (Petr Bureš)

   peckovice (drupa), dužnatý plod s oplodím rozlišeným na vnější blanitou, střední dužnatou a
   vnitřní dřevnatou vrstvu. (Petr Bureš)

   pederastie, vztah mezi zralým mužem a pohlavně dospělým chlapcem. Liší se od *pedofilie tím,
   že je zaměřen pouze na chlapce, nikoli na dívky, a od *homosexuality tím, že láska ke stejnému
   pohlaví nezahrnuje vzájemnou lásku žen či dívek. Název pederastie pochází z řečtiny, ve starém
   Řecku patřil pederastický vztah ke společenské normě. Řekové si představovali, že právě formou
   náklonnosti a lásky zralého muže k mladému chlapci lze nejúčinněji předat moudrost a zkušenost
   stáří další generaci. Vyplývala ze starobylých zvyklostí v dórském prostředí, kde muži měli
   mladistvé oblíbence, jimž byli vzorem a ochráncem. Pederastie se rozšířila se vznikem
   gymnasií, kde se scházeli pouze muži, a byla typická pro aristokratické prostředí. V
   demokratických Athénách byly její projevy stíhány, v dórském prostředí pro ni nacházeli
   zdůvodnění, například v případě "svaté družiny" tří set Thébanů, kteří padli v bitvě u
   Chairóneie roku 338 př. n. l. Projevy pederastie jsou častým námětem v řeckém vázovém
   malířství 6. a 5. století př. n. l. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   pedofilie, sexuální sklon k dětem a mladistvým, pohlavní styk dospělého s dětmi obou pohlaví,
   zahrnuje tedy vztahy heterosexuální nebo homosexuální; pedofilie je považována za sexuální
   abnormitu. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   pégologie, viz nauka o pramenech.

   Pech-Merle, Lot, Francie. Monumentální jeskyně ("chrámová" podle A. Lemoziho) s bohatou
   krápníkovou výzdobou. Konturové malby zvířat (například slavní koně zdobení body), mamuti,
   bizoni, symboly, otisky rukou, doklady černé magie atd., v gravettském stylu (25 tisíc let).
   (Jiří A. Svoboda)

   Peisistratos (6. století př. n. l.), athénský politik. Zpočátku byl stoupencem *Solóna a jeho
   reforem. Poté se proslavil vojensky a roku 561 př. n. l. se stal tyranem. Dvakrát byl poslán
   do vyhnanství, ale vrátil se a vládl v Athénách až do své smrti roku 528 př. n. l. Jeho vláda
   představovala formu osvícené tyranidy, do níž byly zakomponovány některé prvky blízké
   demokracii. (Podle Aristotela vládl spíš jako dobrý občan než jako samovládce.) Peisistratos
   všestranně podporoval rozkvět Attiky, zemědělství orientoval na pěstování výnosných plodin --
   vína a oliv, a rovněž usiloval o rozvoj řemesel a obchodu. Athény za jeho vlády vzkvétaly a
   podpora kultu a státního náboženství nacházela svůj výraz v zavedení svátků bohyně Athény,
   takzvaných *Panathénají, ve stavbě chrámů a rozvoji umění. V Peisistratově době byly také
   poprvé písemně zachyceny homérské eposy. K utužení tyranidy v Athénách došlo až za vlády jeho
   synů, z nichž první byl odstraněn při spiknutí *Harmodia a Aristogeitona a druhý při
   demokratickém převratu roku 510 př. n. l. (Marie Pardyová)

   pej, označení jemného poháru na nožce. Nachází se například v inventáři pozdně neolitických
   kultur *tawenkchouské a *lungšanské. Byl vyráběn z plavené keramické hmoty, vytažen do
   tloušťky stěny pouhých 0,5 mm (někdy jen 0,2 mm), vypalován za vysokých teplot a na vnějším
   povrchu leštěn. Představuje luxusní artefakt, jehož křehkost téměř vylučuje praktické použití,
   zatímco jeho honosnost indikuje zvláštní význam: snad symbol významného společenského
   postavení. Tomu nasvědčuje způsob uložení pohárů v hrobech: nachází se odděleně od jiných
   keramických milodarů, v řadě případů je umístěn uvnitř rakve v bezprostřední blízkosti
   zemřelého, někdy bývá dokonce vložen do speciální skříňky. (Jaroslav Malina)

   Pej-čchao (Severní dynastie, 386--581), souhrnné označení převážně nechanských dynastií,
   vládnoucích na čínském severu a severozápadě. (Jaroslav Malina)

   Pekárna, Mokrá, okres Brno-venkov, jeskyně s pravěkým osídlením. Pekárna (Kostelík, Díravica)
   představuje centrální jeskynní sídliště jižní části Moravského krasu, 44 m nad údolím Říčky, v
   nadmořské výšce 361 m. Vnitřek jeskyně byl zkoumán počínaje rokem 1880 Jindřichem Wankelem,
   Josefem Szombathym, Alexanderem Makowským a Florianem Koudelkou (v té době se mluví o
   "zimničné" horlivosti při nesystematickém výzkumu jeskyně), od roku 1884 až do konce století
   "šachticemi" Martina Kříže a v letech 1925--1930 již systematicky metodou podélných pásů Karla
   Absolona a Rudolfa Czižeka. Výzkum na plošině před jeskyní prováděl Bohuslav Klíma v letech
   1954 a 1961--1965 a Jiří Svoboda v letech 1986--1987. Většina získaného materiálu náleží
   nesporně magdalénienu, přičemž otázka starších osídlení byla vždy otevřena k diskusi. Je to
   dáno proměnlivou mocností příslušných vrstev, jejich postupným vykliňováním směrem dovnitř
   jeskyně a v důsledku toho i měnícími se stratigrafickými poměry. Přestože terénní deníky R.
   Czižeka byly vedeny na velmi dobré úrovni, je dnes obtížné korelovat dokumentaci s konkrétním
   materiálem uloženým v Moravském zemském muzeu. Absolonovo schéma založené na následnosti
   preaurignacienu, svrchního aurignacienu a magdalénienu je dnes nahrazeno schematem počínajícím
   micoquienem, přes hypotetickou polohu počátku mladého paleolitu (listovité hroty, hrot typu
   Jerzmanowice) až po dvě či tři magdalénské vrstvy. Magdalénien leží jednak v nejvyšší části
   glaciální spraše (vrstva i, nedatováno), jednak v nadložních humózních vrstvách (g, h, s daty
   mezi 12 500--13 000 B. P.). Vývoj magdalénského souvrství je doložen i studiem pylu, měkkýšů a
   mikrofauny. Typologické rozdíly mezi magdalénskými vrstvami jsou nepatrné. Hlavní typologické
   skupiny představují rovnoměrně zastoupená škrabadla, rydla, vrtáky a čepele s otupeným bokem;
   vzácně se objeví hroty s otupeným bokem a obdélníkové čepele. Parohové hroty s jednostranně
   nebo oboustranně seříznutou bází jsou provázeny nástavci hrotů, harpunami, šídly a jehlami.
   Jeskyně Pekárna poskytla také největší soubor uměleckých předmětů magdalénienu na našem území:
   dvě koňská žebra s vyrytými scénami pasoucích se koní a bojujících bizonů, obě z oblasti
   vchodu, spatuly zdobené různě komponovanými symboly zvířecích hlav (koně, antilopa a bizon),
   které ležely v zadní části jeskyně, náčelnické hole s rytinami koní a medvědů a stylizovanou
   ženskou postavu z mamutoviny. Pekárnu obklopuje skupina menších jeskynních stanovišť (Hadí
   jeskyně, Adlerova jeskyně, Křížova jeskyně, Švédův stůl, Kůlnička) a otevřených sídlišť
   (plošina před Ochozskou jeskyní, Maloměřice-Borky I, Mokrá). (Jiří A. Svoboda)

   pektorál, náprsní kříž z drahého kovu nošený církevními hodnostáři na řetězu nebo na šňůře.
   (Josef Unger)

   peloponnéská válka, válka mezi koalicí Sparty a Athén v letech 431 až 404 př. n. l., do níž
   bylo postupně vtaženo skoro celé Řecko. Šlo v ní o politické spory demokratických Athén a
   oligarchické Sparty a o hospodářskou konkurenci Athén a Korintu. Sparťané každoročně pustošili
   attický venkov a rozvrátili jeho hospodářství, Athéňané chránění ve svém městě hradbami, které
   je spojovaly s přístavem v *Peiraieu, organizovali útoky pomocí své námořní flotily.
   Protahující se válka vyčerpala obě zúčastněné strany, které kvůli ní ztratily lesk svého
   dřívějšího postavení. (Marie Pardyová)

   Penáti, římští bůžkové, ochránci rodiny, obyvatel určitého domu. Při stěhování byly přenášeny
   do nového příbytku. Jejich sošky byly umístěny u krbu ve skříňkách, které se otevíraly při
   slavnostních příležitostech, kdy byly penátům přinášeny oběti. Každá rodina měla zpravidla dva
   Penáty. (Marie Pardyová)

   penilní pouzdro, pouzdro na *penis; nosí ho muži některých přírodních národů, často jako
   jediné "oblečení", v některých kulturách zahalují pozdra jen předkožku; jsou zhotovovány z
   kůže, trávy, listí, bambusu apod. Mohou působit jako velmi výstřední ozdoba, a přitom se často
   jedná o tabu cudnosti. Penilní pouzdra z kůže používají také masochisté nebo fetišisté kůže.
   (František Vrhel)

   penis (pyj), mužský pohlavní úd. V primatologii: pohlavní orgán samců schopný erekce, který
   slouží k přenosu spermatu po *intromisi penisu při *kopulaci s říjnou samicí. (Václav Vančata)

   penitenční, kajícnický.

   pentateuch (řecky), "pětidílka"; pět knih Mojžíšových ve *Starém zákoně. Běžné jsou
   latinsko-řecké názvy: 1. Genesis (Kniha zrodu), líčí stvoření světa a lidí, příběhy židovských
   praotců Abrahama, Izáka, Jákoba, Josefa; 2. Exodus (Vyjití) popisuje vyvedení Izraele
   z Egypta, putování pouští, ohlášení desatera a dalších božích ustanovení; 3. Leviticus (Kniha
   lévítská, kněžská); 4. Numeri (Čísla, výčty) zaznamenává sčítání v Izraeli, bohoslužebné
   předpisy, další putování pouští k hranicím zaslíbené země; 5. Deuteronomium (Druhý zákon)
   opakuje Hospodinovy příkazy prostřednictvím Mojžíšovy předsmrtné řeči. (Jaroslav Malina)

   Pergamon, město na vysokém útesu nad řekou Kaikem, centrum Pergamské říše (viz Attalovci).
   Oficiální reprezentativní část města byla situována na jednotlivých terasách ve svahu
   pergamské skály. K nejvýznamnějším památkám patří takzvaný Velký pergamský oltář zasvěcený
   Diovi a patronce města Athéně. Rekonstrukce jeho velkolepé sochařské výzdoby se dnes nachází v
   Berlíně. (Marie Pardyová)

   Pergouset, Lot, Francie. Příklad úzké, těžko dostupné jeskyně ("tajné", "individuální") s
   realistickými rytinami ve vchodu a rozvolněnými, fantaskními formami v zadní části. Datování:
   kolem 33 tisíc let. (Jiří A. Svoboda)

   peri-, řecká předpona označující "kolem, okolo".

   periapikální granulom, chronický ohraničený zánět, jehož nejčastější příčinou je infekce
   vycházející z kořenového kanálku zubu. (Ladislava Horáčková)

   periglaciální oblasti, nezaledněné území podél ledovců zasažené studeným a suchým klimatem.
   V sedimentech se projevují důsledky periglaciálních jevů (trvale zmrzlá půda -- permafrost,
   mrazové klíny, půdotok -- soliflukce, tříděné kruhy, mrazové drtě). (Jiří A. Svoboda)

   périgordien, souhrnný pojem pro mladopaleolitické kultury s hroty s otupeným bokem, tedy
   chatelperronien a gravettien, zavedený a používaný některými autory v klasické oblasti
   jihozápadní Francie. (Jiří A. Svoboda)

   Periklés (asi 500--429 př. n. l.), athénský demokratický politik a státník; syn Xanthippův.
   Podobně jako jeho prastrýc Kleisthenés (pokládaný za tvůrce demokracie) byl příslušníkem
   aristokratického rodu Alkmaiónovců. Periklés se stal dovršitelem athénské demokracie. Stál v
   čele Athén v letech 443 až 429 př. n. l., kdy byl s výjimkou roku 430 př. n. l. každoročně
   volen do funkce prvního stratéga. Periklés dobudoval činnost všech demokratických institucí
   tak, aby se na nich mohli podílet všichni občané (svobodní muži). Z jeho popudu byly v
   Athénách vybudovány skvělé stavby na *Akropoli. Periklés byl velmi schopným řečníkem, v
   Athénách hájil protispartské stanovisko. Potíže Athéňanů v počáteční fázi *peloponnéské války
   způsobily Periklův politický pád. Po rehabilitaci a opětném zvolení do funkce však Periklés
   brzy zemřel při morové epidemii. Vzhledem k dobovým zvyklostem projevoval vůči své vzdělané
   ženě *Aspasii neobyčejnou úctu a tolerantnost. (Marie Pardyová)

   Periklés a Aspasia, viz Aspasia, Periklés.

   perimortální, v době okolo smrti, při umírání. (Ladislava Horáčková)

   periodizace čínské prehistorie a historie, rozdělení čínské minulosti začínající zhruba před
   jedním milionem let. (Jaroslav Malina)

   periodont, viz parodont.

   periost, okostice. (Ladislava Horáčková)

   periostitida, periostitis,  zánět okostice. (Ladislava Horáčková)

   periostitis, viz periostitida.

   periostóza, patologická nezánětlivá kostní novotvorba kambiové (vnitřní) vrstvy periostu.
   (Ladislava Horáčková)

   permeativní destrukce kosti, mnohočetná drobná osteolytická ložiska postihující všechny kostní
   struktury. (Ladislava Horáčková)

   peromélie, vrozená vada různě velké části končetiny zapříčiněná endogenním útlumem vývoje.
   Často chybí distální úsek končetiny, obvykle je postižena končetina horní. Obraz připomíná
   stav po amputaci. (Ladislava Horáčková)

   Persefoné, dcera Dia (*Zeus) a *Démétry unesená bohem *Hádem. Po jeho boku se stala vládkyní
   podsvětí. Na žádost své matky trávila v podzemí pouze jednu třetinu roku (vegetační klid) a na
   další dvě třetiny se vracela k matce na zem. (Marie Pardyová)

   Perseus, syn Dia a argejské princezny *Danaé, již *Zeus svedl v podobě zlatého deště, když ji
   její otec ukrýval před nápadníky. Chtěl čelit věštbě, že ho zabije vlastní vnuk. Když nemohl
   zabránit tomu, aby se Danaé stala matkou, poslal ji i se synem v truhle přes moře. Danaé
   doplula k ostrovu, jehož král se jí ujal. Nepohodlného Persea poslal pro hlavu Gorgony Medúzy.
   S ní Perseus získal i okřídleného koně Pégassa. Při cestě zpět vysvobodil v Aithiopii
   *Andromédu a oženil se s ní. Gorgoninu hlavu věnoval bohyni Athéně a od té doby byla jejím
   atributem. Nešťastnou náhodou zabil diskem svého děda, zdědil jeho panství a založil Mykény.
   (Marie Pardyová)

   Perseus a Androméda, viz Androméda, Perseus.

   Persie, území na jihozápadě Íránu, název odvozen od termínu Fárs, řecký tvar je Persis. Stará
   kulturní oblast, osídlená již paleolitickými lovci, poté ranými zemědělci a starověkými
   civilizacemi. Ve 3. až 2. tisíciletí př. n. l. zde sídlily elamské a zčásti i semitské kmeny.
   Poté sem přišli Peršané, kteří z tohoto území před polovinou 1. tisíciletí př. n. l. vytvořili
   mocenské centrum své říše. Kýros II. z dynastie *Achaimenovců položil základy samostatné mocné
   říše, kterou jeho následovníci rozšířili a udrželi. Poslední vládce achaimenovské říše Dáreios
   III. podlehl *Alexandru Makedonskému. V seleukovské a parthské době vládli v Persii nevýznamní
   místní vládci, kteří si však podrželi určitou nezávislost a uhájili kulturní tradice. Na tyto
   tradice navázali *Sásánovci, kteří obnovili nezávislou říši nejen na tradičním perském území
   (Persida, Médie), ale i v přilehlých oblastech. Vládli až do 7. století, kdy byla Persie
   islamizována. (Jaroslav Malina)

   persistence, přetrvávání.

   personifikace, osoba, v jejímž zobrazení doprovozeném typickými atributy jsou vyjádřeny
   specifické vlastnosti, myšlenky. Personifikované vlastnosti byly velmi oblíbené v římské
   mytologii, například Pax -- "Mír", Pietas -- "Poslušnost, zbožnost", Felicitas -- "štěstí,
   úspěch". Formou personifikací byly znázorňovány i řeky, města, země, provincie, abstraktní
   pojmy. (Jaroslav Malina)

   pes equinovarus, "koňská noha", deformita, u níž je noha fixována v plantární flexi a
   supinaci. (Ladislava Horáčková)

   pěstní klín (anglicky handaxe, francouzsky coup de poign, německy Faustkeil), nástroj vyrobený
   oboustranným obíjením výchozího kusu suroviny do charakteristických mandlovitých, oválných či
   dvouhrotých tvarů; typický zejména pro acheuléen. (Jiří A. Svoboda)

   Perthesova choroba, osteochondrosis deformans coxae juvenilis,
   Leggova-Calvéova-Perthesova-Maydlova choroba. Nekróza hlavice stehenní kosti bez přítomnosti
   infekce (aseptická kostní nekróza), vznikající v dětském věku, postihuje hlavně chlapce.
   (Ladislava Horáčková)

   Pět dynastií (Pozdější Liang [907--923], Pozdější Tchang [923--936], Pozdější Ťin [936--946],
   Pozdější Chan [947--950], Pozdější Čou [951--960]), krátkodobé dynastie Podnebesí v letech
   907--960 n. l., následující po dynastii *Tchang. (Jaroslav Malina)

   pět jedů, pět morálních poskvrněností -- pýcha, žádostivost, hněv, závist a nevědomost. (Josef
   Kolmaš)

   Pět kanonických knih (Wu-ťing), pět konfuciánských klasiků -- Kniha proměn (I-ťing), Kniha
   dokumentů (Šu-ťing), Kniha písní (Š'-ťing), Kniha obřadů (Li-ťi) a anály Jara a podzimy
   (Čchun-čchiou). (Josef Kolmaš)

   pět základních vztahů, míněno pět etických vztahů, odvozených z *konfucianismu: vladař --
   poddaný, otec -- syn, muž -- žena, starší -- mladší a vztah mezi přáteli. Na nich byla založena
   hierarchie mezilidských vztahů a některé z nich přetrvávají v Číně, Koreji a v dalších zemích
   Dálného východu dodnes. (Jaroslav Malina)

   Petrásková Jana (22. 7. 1975, Český Těšín), RNDr., Ph.D., antropoložka, absolventka oboru
   antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studia Master en
   Cooperación Internacional na Universidad Complutense de Madrid. RNDr. v roce 2003 (rigorózní
   práce: AIDS v subsaharské Africe: Profil epidemie a její perspektiva). V současné době je
   doktorandkou Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty MU. Zabývá se problematikou rozvojové
   spolupráce a humanitární pomoci; ve své disertační práci (Sociokulturní a ekonomické aspekty
   šíření HIV/AIDS v subsaharské Africe: Studie z hlediska společenského postavení rodiny a ženy,
   školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.) prohlubuje téma HIV/AIDS v zemích subsaharské
   Afriky. Získala *Cenu dr. Aleše Hrdličky za antropologii v kategorii magisterských prací
   (2000): Hypoplasie zubní skloviny jako nespecifický marker fyziologického stresu u obyvatel
   hradiska Pohansko -- Pohřebiště okolo kostela (vedoucí práce: Prof. RNDr. Jan Beneš, DrSc. --
   Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.). Kontakt: RNDr. Jana Petrásková, Katedra antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 543 212
   516, e-mail: waridun@yahoo.es. (Jana Petrásková)

   petroarcheologie, petrografický výzkum surovin kamenných artefaktů, včetně hledání jejich
   zdrojů. Tento výzkumný směr začal být pěstován na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity
   v Brně (srov. Štelcl, Jindřich -- Malina, Jaroslav, Anwendung der Petrographie in der
   Archäologie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1970; Štelcl, Jindřich -- Malina, Jaroslav,
   Základy petroarcheologie, Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975). V současné době patří k
   hlavním představitelům petroarcheologického výzkumu v České republice zejména brněnští
   badatelé Miroslava Gregerová, Ivan Mrázek a Antonín Přichystal. (Jaroslav Malina)

   Petřkovice, Ostrava, mladopaleolitické sídliště. Tato gravettská lokalita kontroluje severní
   ústí Moravské brány. Výzkum tu otevřel Jan Folprecht ve spolupráci s Karlem Absolonem
   (1924--1929), poté Bohuslav Klíma (1952--1953) a Jiří Svoboda s Lenkou Jarošovou (1994--1995). Na
   základě současných znalostí její plochu členíme do tří areálů (Petřkovice Ia--Ic), avšak
   ojedinělé nálezy jsou roztroušeny i v dalších částech návrší. Lokalita Ia leží nejhlouběji pod
   spraší (asi 1m), což je poloha vhodná pro dochování ohnišť, zlomků kostí a dalších organických
   materiálů. Lokality Ib a Ic leží podstatně mělčeji (20--40 cm), v písčitém sedimentu, kde se
   dochovají pouze kamenné artefakty. Plán lokality Ia, který kombinuje výsledky výzkumů v letech
   1952--1953 a 1994--1995, představuje systém ohnišť spíše jako nepravidelný kruh. V centru leží
   plochy pokryté červeným barvivem. Bez patrného systému jsou rozhozeny malé jamky a nálezy
   mamutích stoliček. Sondy vedené směrem k periferii ukázaly, jak rychle ubývá drobných
   kamenných nástrojů, ale zato se ojediněle objeví kamenné artefakty velkých rozměrů, zřejmě v
   důsledku "centrifugálního jevu". B. Klíma uvádí z lokality Ia šest rozsáhlejších popelišť,
   tvořených šedě až černě zbarvenými povlaky popela, asi 2--3 cm mocnými, v rozsahu několika
   plošných metrů. Neporušené zbytky vlastních ohnišť se zachovaly v menších mísovitých depresích
   téměř kruhovitého tvaru, s dočervena vypáleným podložím. Výzkumem v letech 1994--1995 bylo
   odkryto velké, poměrně mocné a uvnitř zvrstvené ohniště v mělké, svahovými posuny deformované
   depresi. Novým a překvapivým výsledkem posledních výzkumů je objev dvou červeně zbarvených
   ploch ve střední části sídliště, provázených menšími útržky zbarvené plochy v okolí. Hlavní
   červená plocha má přibližně oválný tvar o rozměrech asi 1,4x1,1 m. Povrch plochy je
   nepravidelný a utváří vystouplé podlouhlé útvary, které spíše vznikly dodatečně deformací
   kulturní vrstvy. Hustota kamenných artefaktů i drobných úlomků kostí uvnitř a v okolí plochy
   je značná. Jako barvivo se používal krevel záměrně rozetřený na prášek a rozsypaný po povrchu.
   Význam centrální červené plochy podtrhuje další souvislost: v jejím těsném sousedství, kde
   navazuje starší sonda z roku 1953, odkryl Bohuslav Klíma figurku ženy, jemně vyřezanou z kusu
   krevele -- slavnou Landeckou venuši; tři původní zlomky vytvářejí drobné, 4,6 cm vysoké torzo,
   s chybějícím pravým prsem. Svým štíhlým, až "kubistickým" tvarem se odlišuje od běžných
   paleolitických venuší. Analýzou ohnišť i přilehlých popelišť se podařilo získat drobné úlomky
   kamenného uhlí, zřejmě (podle dodatečného vyjádření Vlasty Kneblové) částečně zkoksovatělého.
   Drobné zlomky kostí, často přepálené, se dochovávají pouze v humóznějších sedimentech v
   bezprostřední blízkosti ohnišť. Výjimku tvoří (díky kompaktnosti a odolnosti dentinu) mamutí
   stoličky, avšak ani ty se obvykle nedaří vyzvednout neporušené. V materiálu B. Klímy se
   podařilo určit přítomnost mamuta, koně a soba. Výplav odebraných zemin z nového výzkumu a
   následné analýzy získaných zlomků teprve probíhají. Blízkost surovinových zdrojů pazourku
   podmínila mírně vyšší podíl velkých pazourkových jader a valounových otloukačů. Z místní
   suroviny je také vyrobena podstatná část nástrojů, pouze ojediněle se vyskytl karpatský
   radiolarit. Nástroje štípané ze silicitů provází poměrně bohatý soubor kamenných valounů a
   bloků, z nichž část zřejmě sloužila jako otloukače, podložky k roztírání barviva, pracovní
   podložky, atd. Při typologické klasifikaci artefaktů zjišťujeme převahu rydel nad škrabadly,
   nízké zastoupení drasadel a relativně vyšší podíl čepelí a mikročepelí s otupeným bokem.
   Objevují se rovněž zvláštní typy hrotů, zejména hroty listovité, moustérské a hroty s bočním
   vrubem (typ Kostěnki). Tradičně byla tato lokalita považována za velmi starou v rámci
   gravettienu. Datování uhlíků z výzkumu B. Klímy (20 790 B. P.) stejně jako datum z nového
   výzkumu (23 370 B. P.) však dokládají, že jde naopak o reprezentativní lokalitu mladšího
   gravettienu (willendorfsko-kostěnkovská fáze), což odpovídá i typologii -- charakteristické
   hroty s bočním vrubem, listovité hroty i bohaté okrajové retuše čepelí a drasadel. Datování i
   uvedená typologická charakteristika se týkají lokality Ia, která je překryta sprašovými
   hlínami, a tedy nejlépe dochovaná. Poněkud jiné spektrum vykazuje nedaleká poloha Ic, kde
   ovšem podmínky pro přímé datování nejsou. Zdá se tedy, že Petřkovice budou jednou z
   vícefázových gravettských lokalit. V blízkém okolí Landeku leží několik menších nalezišť,
   které zatím můžeme klasifikovat pouze na základě typologie v kombinaci s určitými
   stratigrafickými pozorováními, a které se tak jeví jako ještě mladší (epigravettské):
   Kylešovický kopec v Opavě, Záblatí u Bohumína a Kobylanka u Hranic. (Jiří A. Svoboda)

   "pf" Galerie, výstavní galerie zřízená v koridorech Děkanátu Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně v roce 1992 z podnětu Jaroslava *Maliny a tehdejšího děkana Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity Eduarda Schmidta a navazující na tradici Galerie Antonína Trýba
   na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně z 60. let 20. století. (Obě galerie vedl
   Vladimír *Novotný.) Výstavy a akce (výběr): 1. Pavel Dvorský (Vědecká kresba), 2. Bohumír
   Matal a Antonín Přidal (Nahý v trní a Hlavy/Nehlavy), 3. (Z archivu Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně), 4. Jan Dungel a Miroslav Šebela (Orinoko '93), 5. Vladimír
   Preclík (Strojokresby), 6. Petr Baran a Vladimír Novotný (Kosmický rozměr), 7. Miroslav Sony
   Halas (Pestrá příroda), 8. Jitka Palmer (Ohlédnutí -- Retrospections), 9. (Zakladatelské
   osobnosti Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně), 10. Ivo Cetl (Místa), 11.
   Pavel Bravený (Muchláže), 12. (Historie Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně), 13. Jitka Slavíčková (S malým princem ...), 14. Ladislav Dalimil Holan
   (Trávy), 15. Ján Lastomirský (Vaňkovka). Výstavní činnost "pf" Galerie zůstala nepřerušena i
   po přestěhování Katedry antropologie z areálu Kotlářská do areálu na Vinařské ulici v roce
   1998. (Jaroslav Malina)

   phalangitis, viz falangitida.

   philanthropia, viz filanthropia.

   phylacterium, malý osobní relikviář v podobě prstenu, spony, přezky nebo přívěšku. (Josef
   Unger)

   pchejlikangská kultura, neolitická kultura (6500--4900 př. n. l.) ve střední a severní Číně (v
   provinciích Che-nan, Che-pej a Šan-si). (Jaroslav Malina)

   Pcheng-laj, v čínské mytologii palác na bájné "Hoře nesmrtelných" (Sien-šan), uprostřed
   oceánu, případně jeden z bájných *Ostrovů nesmrtelných ve Východním moři.

   pchin, za *Tchangů stupnice devíti "hodnostních tříd" (vyšší čeng, nižší cchung), dělících se
   dále na 29 úřednických tříd. (Josef Kolmaš)

   Pching-i,  starověký čínský bůh, s největší pravděpodobností bůh větru. (Jaroslav Malina)

   pchu-tchung-chua, spisovná čínština, založená na pekingském dialektu. (Josef Kolmaš)

   pian, viz yaws.

   Piegani, v překladu "chudě oblečené bytosti" (doslova "lidské kůže"); název jednoho
   z indiánských kmenů konfederace Černonožců, jehož příslušníci žili v Montaně a v Kanadě. Jsou
   považováni, spolu s dalšími kmeny Černonožců, za typické představitele Prérijních Indiánů,
   kteří byli závislí na lovu bizonů. (Josef Kandert)

   Pieta, z italského pieta ("soucit"), křesťanský motiv znázorňující poslední rozloučení Panny
   Marie s mrtvým Kristem mezi snětím z kříže a uložením do hrobu. Vznik tohoto pašijového
   motivu, jehož první doklad v klášteře Voršilek v německém Erfurtu pochází z doby kolem roku
   1320, představuje jeden z výrazů středověké citovosti a spirituality, jak se projevila
   v gotickém umění. Nejpůsobivější Piety vytvořili renesanční umělci, například Michelangelo
   (Pieta vatikánská, se svatým Nikodýmem, nedokončená Pieta Rondanini). (Jaroslav Malina)

   Pietas ("zbožnost, poslušnost"), základní římská ctnost, platná pro muže i ženy. V náboženství
   se uplatnila proto, že římský kult vyžadoval přesné naplnění rituálů a posvátných formulí,
   jinak úkon nevedl k žádanému cíli. Pietas byla znázorňována jako žena s gestem modlitby (v
   antice se božstva vzývala s rozpaženýma rukama a obličejem obráceným k nebi). V tomto pojetí
   přešla Pietas i do křesťanství, kde je analogicky znázorňována v podobě orantky (modlící se
   ženy, gesto se v křesťanském rituálu rovněž uchovalo, ale používá jej jen kněz před oltářem).
   (Marie Pardyová)

   Pilařová Radka (16. 2. 1976, Brno), Mgr. et Mgr., antropoložka, absolventka magisterského
   a doktorského studijního programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně a magisterského studia psychologie na Psychologickém
   ústavu Filozofické fakulty MU v Brně. Diplomová práce: Vojtěch Suk: Život a dílo v kontextu
   vývoje české a světové antropologie (1999), vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.;
   disertační práce: Vojtěch Suk: Život a dílo v kontextu české a světové biologické
   a sociokulturní antropologie (2004), školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. V roce 1999
   získala Cenu Biologické sekce Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Kontakt:
   Mgr. Radka Pilařová, Ph.D., e-mail: radka-pilarova@post.cz, radkap@sci.muni.cz. (Jaroslav
   Malina)

   Pinc Zdeněk (10. 2. 1945, Příbram), docent PhDr., filozof, sociolog, antropolog; jeden ze
   zakladatelů a proděkan Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se
   zejména antickou filozofií, fenomenologií, filozofií výchovy a vztahu ke Druhému (Emmanuel
   Lévinas), filozofickou antropologií a etologií. Hlavní knižní publikace z poslední doby:
   Počítat do pěti (1998); Fragmenty k filosofii výchovy (1999); Antropologie a etika. Praha:
   Triton, 2003 (s Janem Sokolem). Kontakt: Doc. PhDr. Zdeněk Pinc, Fakulta humanitních studií
   Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 158 00 Praha 5, e-mail: pinc@fhs.cuni.cz. (Zdeněk Pinc)

   Pincevent, Francie, klasické otevřené sídliště magdalénienu v Pařížské pánvi. Systém
   srovnatelných sídlišť (Etiolles, Marsangy) se rozkládá v okolí. (Jiří A. Svoboda)

   Pindal (El), Kantabrie, Španělsko. Chodbovitá jeskyně ústící v pobřežních útesech Biskajského
   zálivu. Lineárně uspořádané rytiny i malby objeveny v roce 1908. Známá je zejména malba mamuta
   s geometrickým symbolem ("srdcem"). (Jiří A. Svoboda)

   pinta, caraté. Nezávažné kožní onemocnění způsobené Treponema carateum. (Ladislava Horáčková)

   pinyin (v standardním českém přepise a výslovnosti pchin-jin), tzv. čínská latinka neboli
   latinizovaná podoba čínských znaků, schválená vládou ČLR 1. listopadu 1957. (Josef Kolmaš)

   Piontek Janusz (1945), polský evoluční a historický antropolog, paleoantropolog, profesor na
   Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. Dlouholetý vedoucí Institutu antropologie, jednoho z
   největších antropologických pracovišť v Evropě, působil rovněž jako děkan Fakulty biologie. Je
   zakladatelem a editorem mezinárodního časopisu Variability and Evolution, patří k předním
   specialistům v oblasti historické a evoluční antropologie, paleoantropologie a paleopatologie
   a je vynikajícím znalcem středoevropského neolitu a biologie středověkých populací. Je autorem
   nebo spoluautorem téměř dvou set původních vědeckých prací a pěti monografií -- například:
   Piontek, J. -- Marciniak, A., Struktura antropologiczna a kulturowe strategie adaptacyjne
   populacji neolitycznych w Europie środkowej (1990), Piontek, J. -- Marciniak, A., Biocultural
   Perspectives on Ecology of the Prehistoric Population from Central Europe (1990). Napsal
   rovněž jeden díl encyklopedie o evoluci člověka. Patří mezi průkopníky syntetického a
   integrálního pojetí studia lidských historických a prehistorických populací. Jeho moderní
   pojetí výzkumu klade důraz na evoluční a ontogenetické aspekty v evoluci člověka a na stresové
   faktory u historických a prehistorických populací. Spolupracuje též s českými a moravskými
   antropologickými pracovišti a od roku 1993 se podílí na řešení projektu Evolučně
   antropologické aspekty přechodu od svrchního paleolitu k neolitu v Evropě. Spolu s profesorem
   T. Bielickim je tvůrcem současné moderní polské antropologie. Poznaňská antropologická škola,
   kterou Janusz Piontek založil, výrazně ovlivnila nejen polskou, ale také českou antropologii.
   Řada jeho absolventů patří k významným učitelům a představitelům polské i světové vědy.
   (Václav Vančata)

   písemnické národy, národy, které znaly a užívaly písmo, zde jsou míněny národy, které užívaly
   písmo v dobách před euroamerickou koloniální expanzí. Není důležité, zda to bylo jejich
   "vlastní" písmo nebo písmo převzaté. Na význam písma pro vývoj kultur objevně poukázal ve své
   práci zejména britský sociokulturní antropolog Jack *Goody. (Josef Kandert)

   písemný pramen, pramen, v němž je informace podána tzv. přirozeným (slovním) jazykem v písemné
   podobě, tj. ve zvláštním systému znaků, určeném k zrakovému vnímání a speciálně určeném pro
   předávání a uchovávání jakékoli informace. (Jaroslav Malina)

   Píseň písní (hebrejsky Šír ha-širím), jedna z knih *Starého zákona; soubor hebrejské milostné
   poezie, určený zřejmě k svatebnímu rituálu (ve sledu erotických lyrických básní opěvují Milý a
   Milá vzájemně svou krásu, vůni, vášnivá objetí ...: "Polož si mě na srdce jako pečeť, / jako
   pečeť na své rámě. / Vždyť silná jako smrt je láska" (Pís 8,6)). Tradice připisuje autorství
   králi *Šalomounovi, ve skutečnosti byla sestavena asi až v 5. století př. n. l. ze starších
   pramenů, což ovšem Šalomounův podíl nevylučuje; v 1. století n. l. byla přijata do kánonu
   biblického na základě alegorického výkladu, že láskyplný vztah mezi "Milým" a "Milou" je
   vyjádřením lásky nikoli mezi mužem a ženou, nýbrž Hospodinovy lásky k jeho lidu; v *Novém
   zákoně  byl tento výklad upraven jako vztah *Ježíše Krista k církvi. (Blahoslav Hruška)

   píštěl,  štěrbina prostupující tkáněmi a odvádějící hnis ze zánětlivého ložiska navenek či do
   vzdálenějších tkání (vzniká tlakem hnisavého výpotku). (Ladislava Horáčková)

   PK, půdní komplex, termín navržený J. Kuklou pro soubor půdních horizontů, většinou v rámci
   sprašových sérií; v našem prostředí jsou označeny římskými čísly I--XII. Ve světové literatuře
   se však spíše ujalo označení klimatických stadií arabskými čísly podle vývoje izotopů kyslíku
   (anglicky oxygen isotop stage), které není s číslováním PK přímo kompatibilní. (Jiří A.
   Svoboda)

   plagiocefalie,  plagiocephalia. Asymetricky deformovaná lebka v důsledku předčasné obliterace
   některého švu na lebce, který však neobliteroval v celém svém průběhu. (Ladislava Horáčková)

   planta pedis, chodidlo. (Ladislava Horáčková)

   plantární, chodidlový. (Ladislava Horáčková)

   plasmatický, týkající se krevní plasmy. (Ladislava Horáčková)

   plasmocyt, buňka produkující protilátky -- imunoglobuliny. Vzniká z takzvaného B lymfocytu po
   setkání s antigenem (cizorodou látkou). (Ladislava Horáčková)

   plasmocytom, viz myeloma multiplex. (Ladislava Horáčková)

   plast-, týkající se 1. tvorby obecně, 2. úpravy tvaru.

   plastika (z řečtiny), každé jednotlivé sochařské dílo volné i vázané, vzniklé nanášením hmoty
   -- modelováním, ale také sochařská tvorba vůbec -- *sochařství. Od plastického postupu
   odlišujeme postup skulptivní -- odebírání hmoty z bloku kamene, dřeva apod. (Jaroslav Malina)

   Platón (427--347 př. n. l.), řecký filozof idealistického směru, žák Sókratův. Rozvinul teorii
   nadsvětní říše idejí, které pro něj představují podstatu jevů, z nichž svými smysly můžeme
   poznat pouze tu část, kterou bezprostředně vnímáme. Jeho dílo je psáno formou dialogů, v nichž
   obvykle jeho vlastní názory formuluje *Sókratés. Díky tomu, že Platón měl velké literární
   nadání, jsou dialogy dodnes čtivé a podmanivé. Méně úspěšný byl ve svých politických teoriích
   a pokusech o formulaci ideálního státu. Platónova filozofická škola v Athénách byla
   pojmenována Akadémia. (Jaroslav Malina)

   -plázie, koncovka označuje "vytváření, růst".

   Pleiády, sedm dcer Atlantových. *Zeus je přenesl na oblohu. Jejich východ na obloze v polovině
   května byl znamením pro začátek plavby na moři. (Marie Pardyová)

   pleistocén, starší fáze čtvrtohor, období mezi 2,5 milionu let až 10 000 lety. Člení se na
   spodní (zahrnuje nejméně 10 klimatických cyklů), střední (zahrnuje 4--5 dalších cyklů) a
   svrchní (poslední klimatický cyklus interglaciál/glaciál). Pleistocén byl chladnější a
   především sušší než mladší období čtvrtohor -- *holocén. Nejtypičtějším znakem však je značná
   fluktuace klimatu od poměrně teplých a vlhkých interglaciálů po velmi suché a chladné
   glaciály. Výrazná fluktuace teplot i vlhkosti existovala i v rámci glaciálů a interglaciálů.
   S tím souviselo významné zvětšování a zmenšování ledovců spojené se značným poklesem mořské
   hladiny v době maximálního zalednění. Pralesy byly vzácné, v Africe například byly v
   pleistocénu pouze dva malé pralesy, v celé Amazonii celkem malých pět pralesů. (Jiří A.
   Svoboda -- Václav Vančata)

   pleistocenní klimatický cyklus, sled klimatických fází počínaje interglaciálem po glaciál,
   podmiňující specifické geologické a geochemické procesy a ukládání charakteristických
   sedimentů. Rytmická posloupnost jednotlivých klimatických cyklů se projevuje především jako
   střídání ledových a meziledových dob. (Jiří A. Svoboda)

   pleistocenní klimatický záznam, sled sedimentů, jejichž tvorba je podmíněna odlišnými fázemi
   pleistocenního klimatického cyklu. V našich podmínkách poskytují nejúplnější záznam sprašové
   série a jeskynní výplně. (Jiří A. Svoboda)

   pleistocenní sedimenty, člení se na suchozemské (váté písky, spraše, svahoviny, jeskynní
   výplně), usazené ve vodním prostředí (říční terasy, nivní a jezerní sedimenty, pramenné
   sedimenty -- travertiny) a ledovcové (morény, fluvioglaciální sedimenty). (Jiří A. Svoboda)

   plenář, deska s ostatky svatých. (Josef Unger)

   pleniglaciál, vrcholné fáze ledových dob s maximálním rozšířením ledovců a celkově studeným a
   suchým klimatem. (Jiří A. Svoboda)

   plesiomorfní znaky, starobylé znaky sdílené skupinou předků i potomků. (Václav Vančata)

   pleuritida, pleuritis, zánět pohrudnice (pleury). (Ladislava Horáčková)

   pleuritis, viz pleuritida.

   Plinius Starší, Gaius Plinius Secundus, zvaný Maior (23, Novum Comun -- 24. 8. 79, Stabiae),
   římský úředník, admirál válečné flotily se sídlem v kampánském Misenu, spisovatel,
   mnohostranný vzdělanec. Jako učený diletant se zabýval mnoha vědními obory, do nichž antika
   rozšířila své poznání. Čerpal z četných pramenů a své poznatky shrnul po způsobu kompilace v
   rozsáhlém díle Naturalis historia (O přírodě, 37 knih). Plinius byl bystrý pozorovatel, své
   informace však kriticky nehodnotil, přejímal je tak, jak byly zachyceny v předchozích
   pramenech. Některé z nich, jako například výklad o různých typech bytostí, údajně žijících v
   odlehlých krajích tehdejšího světa, patří sice mezi báchorky, ale informace přírodovědného
   charakteru jsou cenným pramenem pro historii těchto disciplín. Jakkoli nám například Pliniův
   výklad o sochařství a malířství připadá stručný, je nejdůležitějším pramenem informujícím o
   tvorbě významných umělců (včetně poutavého příběhu o Práxitelově slavné soše Afrodité z
   Knidu), jež z antiky známe. O tom, že Plinius byl zaujatým pozorovatelem všeho zajímavého,
   svědčí i jeho snaha uvidět a popsat co nejvíce z erupce Vesuvu 24. srpna 79, při níž zemřel
   udušením z nedostatku dýchatelného vzduchu. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   pliocén, mladší období mladších třetihor, neogénu, které trvalo zhruba od 5,5 do 1,8 milionu
   let. Toto období třetihor se dělí na pliocén starší (5,5--3,5 milionu let) a mladší (3,5--1,8
   milionu let). Hranice mezi starším a mladším pliocénem není zatím zcela jasná, někteří
   paleontologové a paleoekologové se domnívají, že předěl mezi mladším a starším pliocénem
   nastal o něco později, okolo 3 milionů let (Conroy 1997). Pliocén se vyznačoval dalším
   vysoušením klimatu a rozšiřováním polootevřených a otevřených ekosystémů. Zvláště patrné je to
   v období mladším (2,7 milionu let), kdy dochází k "chladovému pulzu" a pralesy výrazně
   ustupují otevřeným lesostepním a stepním formacím. (Václav Vančata)

   plod (fructus), rostlinný rozmnožovací útvar obsahující semena a vznikající přeměnou
   (dozráním) pestíku, nebo pouze části jeho semeníku; na tvorbě plodu se mohou podílet i jiné
   části květu, například květní lůžko. (Petr Bureš)

   plochý hrob, hrob, který není na povrchu patrný, což neznamená, že by původně nebyl označen.
   (Josef Unger)

   pluralismus, možnost paralelní existence různých politických nebo náboženských postojů a
   skupin v rámci jednoho společenského a politického systému. (Marie Dohnalová)

   Plútos, řecký bůh bohatství, viz Hádés.

   pneumoconiosis, viz pneumokonióza.

   pneumokonióza, pneumoconiosis (konis znamená řecky "prach"), zaprášení plic a následné
   chorobné změny na plicích vyvolané cizorodými látkami obsaženými ve vdechnutém prachu.
   (Ladislava Horáčková)

   pneumonie, zánět plic. (Ladislava Horáčková)

   Podnebesí, viz Tchien-sia.

   podřízenost, vykazování nižšího postavení vůči dominantnímu jedinci; může vznikat i
   automaticky a v takovém případě je dána věkem nebo pohlavím, ve výjimečných případech i
   například příslušností k jiné skupině. Podřízenost se může lišit podle charakteru *hierarchie
   ve skupině. U sociálních skupin se silnou hierarchií může mít podřízený jedinec výrazně
   nevýhodné postavení, u skupin s prvky *egalitářství pak nemá podřízenost nebo *dominance velký
   význam a může se často měnit. (Václav Vančata)

   pohřbívání etážové, kladení hrobů postupně nad sebe v důsledku omezeného místa na kostelním
   hřbitově. (Josef Unger)

   pohřeb, obřady související s pohřbíváním, v archeologické terminologii pozůstatky člověka
   nalezené v hrobě. (Josef Unger)

   pohřeb oslí, viz oslí pohřeb.

   pohřeb primární, viz primární pohřeb.

   pohřeb sekundární, viz sekundární pohřeb.

   pohřebiště, místo určené pro pohřbívání lidí. Pokud toto místo souviselo s kostelem nebo jinou
   stavbou církevního charakteru (například kaplí), popřípadě křížem jedná se již o *hřbitov.

   pohřebiště birituální, viz birituální pohřebiště.

   pohřební obřad, ...

   pohřební rituál, zvyky a obřady spojené s pohřbíváním. (Josef Unger)

   pohřební ritus, druh pohřbu (žárový nebo kostrový). (Josef Unger)

   pohřební ritus -- zacházení s těly delikventů, s těly popravených delikventů se zacházelo
   různým způsobem. Někdy bylo jejich tělo jen odklizeno, jindy pohřbeno zvláštním způsobem, ale
   v jiných případech bylo pozůstalými pohřbeno podle většinového pohřebního ritu. Již Livius
   (Dějiny VIII/7) píše, že když syn římského konzula velícího vojsku přes zákaz velitele dosáhl
   dílčího vítězství a prokázal osobní statečnost, byl na rozkaz otce-konzula popraven, tak "(...)
   Všichni zůstali bez sebe nad tak krutým příkazem. (...) Byl uspořádán pohřeb s takovou nádherou,
   jak jen bylo možné při vojenské horlivosti, a tělo mladíka, pokryté zbrojí nepřítele, bylo
   spáleno na hranici vystavěné mimo násep". Jinak delikventi v Římě neměli právo na rituální
   pohřeb a jejich těla se pohazovala na Esquilinu a vhazovala do Tibery. V blízkosti Říma leželo
   i místo, kde končila těla lidí popravených na rozkaz císaře. To místo se nazývalo Sessorium
   (Plutarchos II, 1967, s. 759) a skončila na něm i zohavená hlava císaře Galby po jeho
   zavraždění roku 69 n. l. Jindy ale byli popravení na rozkaz císaře jen vhozeni do stok, tak
   jako se to stalo dětem a přátelům Kleandra, který byl popraven kvůli obvinění z přípravy
   atentátu na císaře Commoda. Roku 363, po smrti císaře Juliana, byl případný rival nového
   císaře Joviana, jeho jmenovec notář Jovianus, zlikvidován tak, že "(...) byl za večerního šera
   vyvlečen od stolu (...) byl odveden na odlehlé místo, střemhlav svržen do vyschlé studny a
   zavalen množstvím naházeného tam kamení" (Ammianus Marcellinus 2002, s. 451). Do studny bylo
   odklizeno i tělo burgundského krále Sigismunda (Zikmunda) popraveného roku 524 i s manželkou a
   syny. Po třech letech ale "(...) vytáhli s velkou úctou a obdivem jejich svatá těla ze studně a
   v doprovodu sborů pějících žalmy je důstojně pohřbili v agaunském klášteře, zasvěceném úctě
   k svatému Janovi apoštolu a evangelistovi" (Voragine 1998, s. 415). Pozoruhodné je, že ostatky
   sv. Sigismunda (Zikmunda) získal císař Karel IV. a uložil je v relikviáři do Svatovítské
   katedrály. Sv. Zikmund patří tedy také k patronům Čech. Podle Tacita Germáni "(...) zrádce a
   přeběhlíky věšejí na stromy, zbabělce, lidi vyhýbající se válce a mravně úchylné ponoří do
   mokřiny a bažiny a naházejí na ně roští. Popravy jsou proto rozdílné, že při trestání má být
   na protispolečenské provinění poukázáno, kdežto neřestný čin má být skryt" (Tacitus 1976, s.
   339). V núbijském Shellalu se při výzkumu příkopu římského tábora z římsko-byzantské doby
   našly pozůstatky asi sta popravených mužů s četnými ranami na lebkách a doklady dekapitace. Na
   kostře z velkomoravských mikulčických Valů je patrná zhojená amputace levé nohy a pravé ruky,
   jež je pravděpodobně svědectvím trestu, který měl zabránit provinilci držet zbraň a nasednout
   na koně. Již někdy mezi lety 370 až 374 dal císař Theodosius utít pravice těm, kteří odmítali
   bojovat. Podobný trest postihl podle Řehoře z Toursu v 6. století důvěrníka královny
   Fredegundy, který byl poslán ke královnině sokyni Brunichildě, aby "(...) ji tajně odklidil
   z cesty". Když se vše prozradilo "(...) tak jej spoutali a zbičovali, když však odhalili tajný
   plán, pustili jej zpátky k ochránkyni. A protože vypověděl, co se mu přihodilo, a hlásil, že
   příkazy nemohl splnit, byl potrestán utětím rukou a nohou" (Řehoř z Toursu 1986, s. 384).
   Mrzačení zajatců, včetně amputace pravé ruky je doloženo například ve zprávě Fuldských análů k
   roku 884, kdy Svatopluk "(...) zajal na severní straně řeky Dunaje Verinhara, prostředního z
   Engilšalkových synů, kteří byli tři, jakož i hraběte Vecila, který byl jejich příbuzný,
   uřezali jim pravou ruku a jazyk a -- netvoru podobně -- přirození či genitálie, že po nich
   nezůstalo ani stopy. Někteří jejich lidé vrátili se zase bez pravé i levé ruky" (Havlík 1992,
   s. 194). Utínat zajatcům ruce byl zřejmě silně zakořeněný zvyk, protože v uhersko-benátské
   válce roku 1412 nechal známý kondotiér a v podstatě již renesanční člověk ve službách krále
   Zikmunda, Philippo Scolari z Ozory, známý také pod jménem Pipo Spano, uřezat zajatcům pravou
   ruku, patrně nejen proto, že měl na ně zlost, ale i proto, aby si jako lukostřelci již
   nezastříleli. Poprava ve středověku, zvláště čestnějším stětím hlavy, ještě nemusela znamenat
   vyloučení z pohřbu v posvěcené půdě hřbitova. Projevil-li pachatel trestného činu lítost a
   dostalo-li se mu z rukou kněze rozhřešení, znamenalo to, že nemusí být vyloučen z účasti na
   "věčném životě". Na pohřebišti v rámci velmožského dvorce na rakouském hradisku Gars am Kamp z
   9. století se našel hrob muže s mečem a ostruhami. Na kostře jsou patrné stopy dvou seků
   mečem, které oddělily hlavu od těla. Jednalo se tedy pravděpodobně o popravu. Například Záviš
   z Falkenštejna popravený před hradem Hluboká v jižních Čechách byl pohřben v kapitulní síni
   Vyšebrodského kláštera. Poměrně podrobně je popsán pohřeb husitského revolučního kazatele Jana
   Želivského, jenž byl popraven 9. března 1422 v Praze na Staroměstské radnici: "A zatiem lidé
   vzemše tělo kněze Janovo vložili na máry a opět s nesmírnú žalostí a pláčem a s řvaniem příliš
   s žalostivým nesli do kláštera, v kterém on kázal (...) museli jsú tělo kněze Janovo v kaple
   zamknúti. Pak nazejtří k večeru kněží, jeho oblekše v zlú albu a vloživše v koryto, vynesli
   před Boží tělo k velkému oltáři (...) A potom kněz Jakub, pomocník kněze Janóv v kázání, vstúpiv
   na stolici, i mluvil k lidu řeč (...) a učinili jsú kvílenie veliké nad ním. Potom brzo vzemše
   tělo kněze Janovo i nesli k kazatedlnici k hrobu (...) a kněz jeden, opět vzav hlavu kněze
   Janovu, vstúpiv na stolici (...) chtě jich (...) napomenúti, aby poměli (...) co jsú dobrého z té
   hlavy slýchali (...) A s tím jeho tělo pochovali pod stolicí, na kterejž mnoho pravdy Boží lidu
   věrnému zvěstoval" (Staré letopisy české z rukopisu křížovnického 1959, s. 79). Někdy se pro
   pohřeb popravených vyčleňovalo zvláštní místo, jak je patrné ze zprávy o jednání jistého
   blázna, který rád pochovával viselce, tedy oběšence: "(...) aneb do Prahy přinesl a postavil ho
   v noci hokyni v krámci, a ona musila zjednat, aby jeho nesli ke Všem svatým na rybníček, kdež
   tam takové lidi neb stínané pochovávají" (Staré letopisy české z rukopisu křížovnického 1959,
   s. 40). Uťaté hlavy dvanácti popravených představitelů protihabsburského povstání z roku 1621
   nechali vítězové vystavit v železných koších na Mostecké věži v Praze. Roku 1622 bylo povoleno
   snést lebku Šlikovu a pohřbít ji k tělu v hrobce pod kazatelnou u Salvátora na Starém Městě
   Pražském. Roku 1631, když se Prahy nakrátko zmocnila protikatolická strana, došlo k sejmutí
   zbylých jedenácti lebek a jejich pochování na neznámém místě v týnském chrámu. Znám je i
   případ dodatečného pohřbu rehabilitovaného člověka. Když se totiž zjistilo, že k oběšení
   Laurenta Guerniera v Paříži roku 1478 došlo nedopatřením, tak po roce jeho mrtvolu na žádost
   bratra vykopali a s náležitou pompou, jejímž účelem bylo především očistit pověst celé rodiny,
   pohřbili. Při pohřbu figurovali nosiči svíček a vyvolávači s řehtačkami, z nichž jeden
   neustále vyzýval přihlížející, aby věnovali své modlitby za duši zemřelého, kterého prý "(...)
   před nedávnem našli mrtvého pod dubem" (Huizinga 1999, s. 399). Na druhé straně však bylo
   možno soudit a popravit mrtvolu, jak se to stalo například roku 897 v Římě, když vykopali
   mrtvolu papeže Formosa, vedli proti ní soudní proces a nakonec ji vhodili do Tibery; nebo roku
   1559 v Basileji, kde posmrtně popravili novokřtěnce Davida Jorise. Pozůstatky anglického
   reformátora Johna Wyclifa (zemřel roku 1384) měly být podle rozhodnutí kostnického koncilu
   exhumovány a spáleny, ale příslušný lincolnský biskup tento požadavek nerespektoval. Teprve
   později (až roku 1428) se tento požadavek realizoval. Pozůstatky upálených byly však
   likvidovány beze zbytku, kromě jiného i proto, aby se snad nestaly předmětem uctívání, což by
   se v případě ostatků Mistra Jana Husa, upáleného roku 1415 v Kostnici (Konstanz ve Švýcarsku),
   Jany z Arku, upálené roku 1431 v Rouen (Francie) nebo Girolama Savonaroly popraveného roku
   1498 ve Florencii (Firenze v Itálii) určitě stalo. Archeologických dokladů obětí středověké
   justice je dnes již známa celá řada. U Hessisch Lichtenau (Hessensko) se našla kostra muže
   s dekapitovanou lebkou uloženou u nohou, datovaná metodou C 14 do doby od druhé poloviny 13.
   století až do osmdesátých let 14. století (obr. 122). Z archeologického výzkumu jsme dobře
   zpraveni o podobě popraviště z 16. až 19. století v Emmen u Luzernu ve Švýcarsku, kde se
   podařilo prozkoumat základy šibenice a zahrabané pozůstatky delikventů a sebevrahů (obr. 123).
   Kromě toho zde bylo i mrchoviště s pozůstatky koní a psů, z nichž některé byly spáleny. Na
   celé řadě dalších lokalit z Německa, Dánska, Švýcarska, Česka a Rakouska se našly doklady
   poprav stětím, oběšením nebo i lámáním kolem. Byla nalezena i lebka probitá velkým hřebem,
   jímž byla přibita ke kůlu. Doklady exekuce mimo popraviště byly objeveny před branami
   středověkého města Dietfurt a. d. Altmühl v Horní Falci, kde v 22 hrobových jamách byly
   uloženy skelety nebo jejich části (37 jedinců), předběžně určených jako muži. Asi jedna
   třetina ležela na břiše se spoutanýma rukama. Mince datují tento masakr do přelomu 12. a 13.
   století; zdá se, že šlo o následky války mezi hrabětem z Hirschbergu a eichstättským biskupem.
   Na Moravě byly lidské ostatky nalezeny na popravištích u Třebíče, Kroměříže, Strážnice a
   Uherského Hradiště-Mařatic. Nakonec se ještě můžeme zmínit o případech, kdy tělo delikventa
   nebylo pohřbeno vůbec. Měl to být úděl vyhnanců, jejichž tělesná schránka se nechávala na
   pospas ptákům, rybám a lesní zvěři. Celá řada těl objevených v severoevropských bažinách a
   datovaných do 2. až 18. století je interpretována jako poprava jedinců překročivších
   společenské normy. Především jsou tak označeny mrtvoly žen se stopami násilí. Ve skutečnosti
   je zde velký otazník v tom, zda uvedené případy interpretovat jako důsledky jakési jurisdikce,
   či kriminálních činů, případně i rituálních obětí. Hranice mezi těmito kategoriemi mohou být
   velmi nezřetelné a často mohou splývat. Dopadli tak 27. října 1108 i Vršovci Božej a jeho syn
   Bořut, zavraždění na rozkaz knížete Svatopluka na Libici v Čechách. Nakonec byli "(...) bez
   rakve a bez pohřbu (...) jako hovada hozeni nazí do jámy" (Kosmas 1949, s. 170). Při výzkumu na
   libickém předhradí se v příkopu našla nerituálně pohozená kostra asi šestnáctiletého chlapce,
   o němž lze uvažovat jako o Bořutovi. Co se týče pohození do jámy, v původním textu, jak
   upozornila Jarmila Justová (1985), je užito termínu "in fossam", což lze přeložit i "do
   příkopu". Když byl roku 1208 na sjezdu v Bambergu (Německo) zavražděn římský král Filip
   Švábský, atentátníka bavorského falckraběte Otu zabili, jeho hlavu vhodili do Dunaje, ale tělo
   zůstalo po léta nepohřbeno. Podobně dopadl i jistý Durynk, který roku 1306 v Olomouci
   zavraždil krále Václava III. V Dalimilově kronice se píše doslova: "Toho Durynka hned jali,
   ruku, jíž krále zabil, mu uťali. Psi jeho tělo všecko snědli, té ruky snísti nechtěli"
   (Dalimil 1920, s. 176). Dominikánský mnich Jacques Clément, když roku 1589 zavraždil
   francouzského krále Jindřicha III., byl okamžitě zabit, ale "(...) jsa mrtvý koňmi roztrhán a v
   vápně nehašeném spálen" (Dačický 1878, s. 169). Královražda se totiž považovala za velmi těžký
   zločin vzhledem k charismatickému postavení středověkých pomazaných panovníků. Stávalo se
   také, že delikvent zemřel v žaláři, nebo při mučení, či byl popraven přímo ve vězení. Jeho
   tělo potom mohlo být jen co nejjednodušeji odklizeno. Archeologické doklady tohoto jednání
   jsou známy. Amputované chodidlo se našlo v Lübecku (Německo) v katově odpadní jímce. Při
   výzkumu v Rellinghausenu (Německo) se v místech bývalé soudní budovy, postavené roku 1567,
   našla v kulturní vrstvě s materiálem 16./17. století i odseknutá kloubní hlavice se stopami
   opálení, patřící dospělému muži. Podobný objev byl učiněn také v místech bývalé trnavské
   radnice (Slovensko), kde se v odpadní jímce našla jednak kompletní kostra muže zemřelého ve
   věku 20 až 29 let a kromě toho i část lebky a kost pažní. Doprovodné nálezy datují tuto
   situaci do sklonku 15. století a jsou zřejmě dokladem trnavské justice. Ovšem i při
   interpretaci těchto nálezů je opatrnost na místě, protože nelze vyloučit ani souvislost
   s chirurgickým zákrokem, nebo v případě trnavského nálezu i smrt muže otravou při čištění
   jímky. Za ostatky lidí umořených ve vězení se považují kosti nalezené v jeskyni "Hladomorna"
   pod hradem Holštejnem v Moravském krasu. Za oběti justice 16. století lze považovat i kostru
   dívky zemřelé ve věku 15 až 17 let a kostru robustního muže zemřelého ve věku 50 až 60 let,
   které byly objeveny na hradě Sovinci (Morava). Rovněž tak kostra ženy zemřelé ve věku kolem
   osmnácti let s rozdrcenou lebkou i žebry a nakonec v oblasti pánevní probitá kůlem, objevená
   na smetišti v Bratislavě-Zuckermandli (Slovensko) a datované do počátku 17. století, může být
   interpretována nejpravděpodobněji jako následek exekuce. Asi do 17. století je datován nález
   lebek s několika krčními obratli u Nových Zámků (Slovensko). I v tomto případě je nejisté, zda
   se jedná o pozůstatek exekuce, či vojenského střetu. Tři oběti justice byly objeveny
   v Moravské Třebové. Již roku 1784 se při bourání věže našly v úzké zazděné kobce kosti silného
   muže a pouta s letopočtem 1484. Roku 1824 při bourání Bránské věže se našly v bývalé
   hladomorně lidské kosti a téhož roku na radnici se přišlo na kosti člověka s pouty nesoucími
   letopočet 1563. V této souvislosti je třeba uvést, že i jedna z lübeckých odpadních jímek
   (Německo) obsahovala kostru s pouty. Dokladem exekuce může být v některých případech i
   dvojhrob, protože právně vzdělaný Angličan Fynes Moryson koncem 16. století sděluje v pasáži
   týkající se Německa a Čech, že je-li pachatel zabití v návalu hněvu "(...) polapen, bývá za
   několik hodin nebo příštího dne sťat a dán do rakve spolu s tím, koho zabil, a tak jsou oba
   uloženi s touž pohřební pompou v tomtéž hrobě" (Moryson 1977, s. 92). Není vyloučeno, že
   dokladem tohoto zvyku je i mnohem starší vikinský hrob z dánského Lejre, kde se nad hrobem
   muže našly pozůstatky dalšího muže spoutaného na rukou i nohou a s oddělenou hlavou. (Josef
   Unger)

   pohřební ritus islámský, viz islámský pohřební ritus. (Pavlína Lesová)

   pohřební ritus jinověrců za reformace, ritus reformovaných církví odmítajících úctu k světcům
   a obrazům, řádové duchovenstvo a různé devocionálie; tyto požadavky přinesly zjednodušení
   pohřebního ritu. Některé reformované směry odmítly modlitby za zemřelé i označení hrobů
   křížem. Od 15. století, ale především ve století 16., vznikaly problémy s pohřby jinověrců,
   kterým býval odmítán pohřeb na hřbitově spravovaném příslušníky jiného náboženského směru.
   Dělo se tak však protiprávně, jak dosvědčuje právní kniha Ctibora Tovačovského z Cimburka,
   podle níž byli kněží na Moravě, ať římské či kališnické církve, povinni křtít i pochovávat
   farníky bez ohledu na jejich vyznání. Podobné to mělo být i v Čechách po uzavření tzv.
   kutnohorského náboženského míru roku 1485. Ve skutečnosti tomu bylo často jinak -- jak ze
   strany katolíků, tak i utrakvistů. Mnohem častěji chtěli (nebo byli nuceni) jinověrci
   pohřbívat na jiných místech. Zřejmě se k tomu dobře hodily bývalé farní kostely na zaniklých
   vsích. Ostatně pražský kanovník a kronikář Pavel Žídek o tom ve druhé polovině 15. století
   napsal: "Leč ktos na poli jako hovado sejde a tu lehne nebo v některym pustym kostelíku, jenž
   jednú v rok jedna služba boží bude." Pohřbívání u kostelních zřícenin se při archeologickém
   výzkumu projevuje jednak přítomností stavební suti, případně zlomků krytiny v zásypech hrobů
   nebo přítomností mincí v hrobech. Jako příklad lze uvést zaniklou ves Divice u Brumovic na
   jižní Moravě, kde se u krčních obratlů jednoho pohřbeného našel stříbrný dvoufenik
   solnohradského arcibiskupa Jana Jakuba Khuen-Belasyho z let 1560 až 1586 a ve druhém hrobě
   zlomek bílého penízu asi Maxmiliána II. (1564--1576) a mince Rudolfa II. (1576--1611).
   V některých případech si bratři zřídili vlastní hřbitov v blízkosti sboru -- jako například
   v Židlochovicích a ve Strážnici. Třebíčští bratři (Morava) získali roku 1562 kus zahrady u
   sboru ke zřízení hřbitova. V jiných případech, jako například v Kralicích nad Oslavou
   (Morava), pohřbívali na farních hřbitovech a přímo v kostele. Z kralického kostela jsou známy
   bratrské kamenné desky s ornamenty a nápisy datované do let 1573 až 1605. Za protireformace v
   17. a 18. století byly některé hroby významných jinověrců (například husitských biskupů nebo
   Jana Žižky) dokonce zničeny. Také tajným nekatolíkům, kteří svoji víru projevili až na
   smrtelné posteli, býval za protireformace odpírán pohřeb na hřbitově. Z novoměstských matrik
   (Morava) vyplývá, že osm tajných nekatolíků bylo v letech 1673--1677 "zahrabáno u lesa" a dva
   "pod krchovem". (Josef Unger).

   pohřební ritus křesťanský, viz křesťanský pohřební ritus.

   pohřební ritus na starém Předním východě, ... (Pavlína Lesová)

   pohřební ritus neliterárních etnik, ... (Pavlína Lesová)

   pohřební ritus novokřtěnců, vzhledem k separaci vůči katolíkům i protestantům pohřbívali
   zemřelé na zvláštních hřbitovech nedaleko od svých dvorů. Například na jižní Moravě se
   podařilo lokalizovat několik těchto hřbitovů, pro něž je charakteristická chaotická orientace
   hrobů a také jejich velká hustota a malá hloubka, dále absence jakýchkoliv předmětů --
   s výjimkou špendlíků a háčků se záponkami z barevného kovu. V jejich pohřebním ritu se
   projevuje averze vůči katolíkům, smysl pro kolektiv a také ona racionalita ve využívání času a
   prostoru, která na poli hospodářském vedla k jejich velkým úspěchům. Novokřtěnci, zvaní také
   Habáni či Hutterští bratři, se usazovali rovněž na Slovensku. Po vyhnání z Moravy se jejich
   střediskem stalo Sobotiště, kde si po určitou dobu uchovávali speciální způsob života.
   V šedesátých letech 18. století došlo k jejich rekatolizaci, která uzavřela jejich asimilaci
   s místním obyvatelstvem. Až z 18. století jsou zprávy o způsobu pohřbívání na zahradách jejich
   dvorů. Ve Veĺkých Levárech (Slovensko) se dochovalo 14 novokřtěnských náhrobních stél z let
   1730 až 1761 (Josef Unger).

   pohřební ritus s protivampýrskými opatřeními, víra v mrtvé, kteří se mohou vracet na tento
   svět (revenanti) a škodit živým (vampýři), vedla k řadě opatření, která se projevila
   v pohřebních rituálech známých z písemných pramenů, národopisu i archeologických nálezů, a to
   i v křesťanském prostředí až do recentní doby. Některé je možno doložit i při archeologickém
   výzkumu. Je celkem pochopitelné, že tyto problémy nastaly až v souvislosti s pohřbíváním
   nespálených těl. Helena Zoll-Adamikowá se dokonce domnívala, že problémy s živými mrtvými
   (defuncti vivi) nastala až v souvislosti s přijetím křesťanství, s čímž, vzhledem
   k protivampyrickým opatřením na pohřebištích z doby stěhování národů a také na avarských
   pohřebištích, nelze souhlasit. Již za života se u některých lidí vytvářely předpoklady pro to,
   aby po smrti byli prohlášeni za vampyry. Především to byla odlišnost v tělesné konstituci nebo
   chování, ale i kontakt s magií a neobvyklou činností. Dále to byla předčasná nebo neobvyklá
   smrt, ať se již jednalo o smrt šestinedělky, dítěte, utonutím, při níž tělo zmizelo, vraždu
   nebo sebevraždu. Po smrti těchto jedinců bylo nutno zabránit mrtvému v návratu (revenanci) na
   tento svět. Základem obav z revenance sebevrahů byla představa o tom, že svět mrtvých je
   opakem světa živých. Člověk, který si sám vzal život, by mohl tento čin opakovat v záhrobí a
   vrátit se na tento svět. Protivampyrická opatření se prováděla jednak mezi úmrtím a pohřbem a
   jednak dodatečně po určité době po pohřbu. První skupina zásahů se projevuje zatížením těla,
   polohou na břiše, spoutanýma rukama a nohama, probíjením kůlem, přibitím oděvu k dřevěné
   podložce, odejmutím dlaní či chodidel a ucpáváním úst hlínou nebo jiným materiálem. Na
   pohřebišti v Bášti u Prahy se našel nožík zabodnutý do třetího bederního obratle ženy pohřbené
   i s dítětem do hrobové jámy částečně zavalené kameny. Čili i tento neobvyklý způsob může být
   interpretován jako protivampyrické opatření, pokud se ovšem nejednalo o vraždu. Dodatečné
   zásahy se projevují především porušováním těla, často oddělením hlavy a také spálením.
   Interpretace však není v některých případech jednoduchá a jednoznačná, protože stopy kůlu
   v hrobě mohou také znamenat doklad pro označení hrobu na povrchu a poloha na břiše zase může
   být znakem pokání, jak ostatně vyplývá ze zprávy o pohřbu krále Pipina III. Krátkého, který
   vzhledem k provinění vůči opatství v Saint-Denis u Paříže, byl zde pohřben roku 768 obličejem
   k zemi. Rovněž tak stanovit, zda k zásahu došlo před pohřbem nebo dodatečně, je někdy
   problematické a vyžadovalo by pečlivé studium hrobového zásypu a dislokace kosterních
   pozůstatků. Poměrně četná protivampyrická opatření jsou známa od doby stěhování národů až do
   18. století. Zabránit návratu násilně zemřelého se mělo například vyhozením mrtvoly oknem, jak
   se to stalo podle Řehoře z Toursu v 6. století vévodům Rauchingovi a Magnovaldovi. S prvním
   naložil král Childebert tak, že jej "(...) jak vycházel ven, chytili dva dveřníci za nohy a
   Rauching na schodech u dveří upadl tak, že částí těla ležel uvnitř místnosti, částí pak ležel
   venku. A tehdy ti, kdo byli připraveni ke splnění rozkazu, jej napadli meči a roztříštili mu
   hlavu tak, že celá vypadala jako mozková hmota. A Rauching byl okamžitě mrtev. Potom jej
   vysvlékli z šatů, vyhodili oknem a nechali pohřbít. (...) Na místo Rauchinga byl pak vévodou
   jmenován Magnovald" (Řehoř z Toursu 1986, s. 455).  Tento muž byl zase jednou pozván králem
   Childebertem k pozorování štvanice a přitom byl zavražděn. Dále se píše, že "(...) jeho mrtvolu,
   z okna vyhozenou, pochovali příbuzní" (Řehoř z Toursu 1986, s. 472). O strachu z revenance
   svědčí i zpráva biskupa Bucharda z Wormsu z let 1012 až 1013 v níž je uvedeno: "(...) zemře-li
   dosud nepokřtěné nemluvně, odnesou jeho tělíčko na tajné místo a probodnou je kůlem. Říkají,
   že kdyby tak neučinili, dítě by se vrátilo na zem a mohlo by lidem ublížit. Když žena nedokáže
   přivést dítě na svět a zemře v bolestech, přímo v hrobě probodnou kůlem matku i s dítětem a
   připíchnou je k zemi"  (Zíbrt 1995, s. 15). Při pohřbu kyjevského knížete Vladimíra roku 1015
   je u Nestora uvedeno, že "(...) v noci pak mezi pokoji prolomili podlahu, a zaobalivše jej
   v koberec po provazech spustili jej na zemi" (Nestor 1954, s. 104). Zřejmě i toto destruktivní
   opatření mělo zabránit v návratu zemřelého. Popis podobného jednání najdeme ještě k roku 1626
   v pamětech Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic, který píše: "Téhož léta (...) umřel na
   zámku Velharticích v sklepě nějakém pod zemí (...) nějaký preceptor neb písař učenej (...) Němec
   Slezák Jan Cvik z Švejden, náboženství evangelického (...) Po smrti na poručení od ovčáka na
   káru vzat, na rozhraní vezen a tu pochován, však prv z vězení do příkopu uvržen, aby skrze
   bránu vezen nebyl" (Tichá s. d., Paměti Harantovy XIV). Protivampyrická opatření jsou někdy
   zachycena při archeologických výzkumech pohřebišť a hřbitovů. Často je však obtížné
   rozhodnout, zda se jedná o protivampyrický zásah, důsledek činnosti zvířat, především drobných
   hlodavců, či působení spodní vody, nebo o následek vyloupení. Při interpretaci může podstatným
   způsobem přispět podrobná dokumentace. Do zvláštní jámy byla uložena lebka oddělená od těla
   ženy pohřbené na rajhradském středohradištním pohřebišti a na prsou ležela lebka muže
   pohřbeného v 9. století na pohřebišti v Olomouci-Nemilanech (obr. 125). Tamže se pak našla
   kostra ženy pohřbené na břiše (obr. 126). Celá řada protivampyrických zásahů byla
   dokumentována a kriticky interpretována na velkomoravských pohřebištích z mikulčických Valů u
   6. a 12. kostela. Na pohřebišti v polském Dębczynie z druhé poloviny 11. století byl zjištěn
   druhotný zásah spočívající v tom, že v místech hrobu došlo k vykopání jámy podstatně hlubší
   než původní hrob a spálení pozůstatků zemřelého, které byly zavaleny velkými kamennými bloky
   (obr. 127). Také na hřbitově v Esslingen am Neckar (Německo) je dokumentován případ spálení
   exhumovaných lidských kostí. O tom, že částečné spálení lidských pozůstatků bylo praktikováno
   jako protivampyrické opatření i v době stěhování národů, svědčí hroby z Merdingen a
   Bad-Reichenhall v jižním Badensku a další případy, kdy se tento způsob poškození mrtvoly váže
   k poloze na břiše. Na polském pohřebišti z 11. až 12. století v Płocku-Podolszycach se
   podařilo objevit hrob s kostrou, která měla lebku umístěnu mezi nohama. Přehled atypických
   hrobů z Polska nalezneme v souhrnné práci Jacka Wrzesińského (2000a). Také v litevské Kernave
   se na pohřebišti z konce 13. až třetí čtvrtiny 14. století našly hroby s kostrami obrácenými
   tváří do země?% hrob dívky s uťatou hlavou a pažemi i hrob muže zabitého patrně přímo v hrobě
   údery do tváře. Také v těchto případech je těžké rozhodnout, zda se jednalo o exekuci či
   protivampyrická opatření. Mohlo jít také o obojí. Na pohřebišti z 10. až 11. století
   v Praze-Motole byl dokonce pozorován rozdíl mezi protivampyrickými opatřeními ve starší fázi,
   která směřovala přímo na tělo údajného upíra, a zatížením kameny, které bylo častější v mladší
   fázi. Stopa po kůlu v levé části hrudníku se našla v hrobě s dislokovanou lebkou z 11. století
   u Vraclavi ve východních Čechách. Někdy je ovšem problém, zda pohřeb bez lebky, ale se stopami
   kůlu interpretovat jako doklad protivampyrických opatření, nebo jako pohřeb popraveného.
   Stejně tak u některých nekompletních pozůstatků těl se mohlo jednat o projev odnímání částí
   těl k magickým účelům. Mimořádně podrobná zpráva o protivampyrickém opatření je součástí
   kroniky Neplachovy, kde se k roku 1336 píše, že "(...) ve vsi řečené Blov, zemřel jakýsi pastýř
   jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi,
   vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: Velice mi uškodili, neboť mi dali kůl, abych
   se bránil před psy; a když ho vykopali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně
   řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl kůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako
   z hrnce. Nadto když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě jako by byl živý. Když
   byl spálen, všechno zlo se uklidnilo" (Kroniky doby Karla IV. 1987, s. 547). Týž kronikář k
   roku 1344 píše, že "(...) Jakási žena z Levína zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala,
   zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytekla z ní krev
   jako z živého tvora. (...) Ačkoli byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla
   spálena, tu všechno trápení ustalo" (Kroniky doby Karla IV. 1987, s. 548). Z toho je patrné,
   že za nejúčinnější opatření proti revenanci byla považována kremace. Kromě toho ze západní
   Evropy je známo i vhození vykopaného vampýra i s rakví do rybníka. Protivampýrská opatření se
   dělala i v případě, když se jednalo o oběť vraždy. Roku 1571 zavraždila čeleď v jihočeských
   Šamonicích pana Ludvíka Loreckého z Elkouše a jeho dva syny. Při pohřbu, který proběhl ještě
   předtím, než byli zjištěni pachatelé, dostal každý zemřelý do rukou "čepejl", což se někdy
   překládá jako plíšek či kovová destička na psaní, ale mohlo jít i o ostrý předmět a "(...)
   starýmu pánovi kázali na pravý palec u ruky zámek zamknouti".  Nakonec "(...) truhly, v kterých
   leží, sou zavřeli a je prstí zasypali" (Bydžovský 1987, s. 141). Visací zámky se skutečně
   nacházejí v hrobech datovaných do 15. až 16. století, přičemž někdy byly dávány do souvislosti
   s hroby židovského obyvatelstva. Nálezy dvou visacích zámků v hrobě osmiletého až
   čtrnáctiletého dítěte s mincí z 15. století na poutním místě v polském Rowokolu nebo na
   městském hřbitově ve Smolenicích (Slovensko) však spíše ukazují na protivampýrská opatření.
   Pověra o vampýrech se rozšířila či oživila v některých oblastech (například na Opavsku,
   Bruntálsku a Bílovecku; Morava, Slezsko) v první polovině 18. století a vedla někdy až k
   hromadné exhumaci. Například v Libavé na severní Moravě bylo počátkem března roku 1727
   vykopáno a spáleno najednou 80 mrtvol. Ve Svobodných Heřmanicích ve Slezsku byly v letech 1754
   a 1755 vykopány desítky mrtvol. Celou situaci řešily různé komise a jezuité zde kázali proti
   pověrám. Přesto církevní správa situaci nezvládla a tak ji řešila až vláda a podle rozhodnutí
   císařovny Marie Terezie v dekretu z roku 1755 povolení k exhumaci vydávaly jen státní úřady.
   Doklad protivampýrského zásahu se našel při výzkumu v kapli Nejsvětější Trojice bývalého
   augustiniánského kláštera v Prostějově (Morava). Pohřbený muž (zemřel ve věku 35 až 40 let)
   ležel v dřevěné okované rakvi; jeho dolní končetiny byly zatíženy velkými kameny. Vzhledem
   k stratigrafické pozici může být tento hrob až poměrně pozdní -- ze 17. i 18. století. Také na
   skeletu asi třicetiletého muže pohřbeného v lodi hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice
   v Písku (Čechy) před polovinou 18. století se projevila antivampýrská opatření v podobě
   poškozeného chrupu a ukroucené hlavy. Příklady z Balkánu svědčí o tom, že zdaleka ne všechny
   manipulace s pohřbenými těly souvisí s vampyrismem. Zvláště vyzvednutí, umytí a znovupohřbení
   lebky, ale někdy i celé kostry, může být dokladem piety a úcty. Jak z uvedeného ilustračního
   přehledu vyplývá, antirevenantská opatření nelze spojovat s pohanskými přežitky. Také se
   nevyskytují často v obdobích morových epidemií či ničících válečných událostí, ale spíše se
   zdá, že jejich větší intenzita se uplatňuje v dobách neúrody a přírodních pohrom. Podrobnější
   zkoumání by snad mohlo vysledovat souvislosti s psychikou lidí i v dobách, kdy běžný život
   neposkytoval mnoho vzrušující podívané. (Josef Unger)

   pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v Číně, nejstarší období je spjato s paleolitem a
   s osídlením člověka známého pod jmény Sinanthropus pekinensis nebo Homo erectus pekinensis či
   Homo erectus. Nejvíce antropologických a archeologických nálezů pochází z lokality Kopec
   dračích kostí u města Čou-kchou-tienu, asi čtyřicet kilometrů jihozápadním směrem od Pekingu.
   Nejstarší nálezové vrstvy jsou staré přibližně 550 000 let; kolem tohoto data osciluje většina
   měření, ale připouští se i větší stáří -- až 730 000 let. Vrstvy ve svrchní části profilu v
   puklině 1 jsou datovány do doby před 220 000 lety. Z jiných míst Kopce dračích kostí jsou
   známy i mladší nálezy, z doby před 200 000 až 100 000 lety, a dokonce byly odkryty i
   pozůstatky populace člověka anatomicky moderního typu. Právě zde, v souvislosti s Homo
   erectus, byly zaznamenány prvé praktiky, které lze snad označit jako "zacházení s těly
   zemřelých". Zdejší Homo erectus totiž možná pojídal také mozek svých druhů: všechny dosud
   známé lebky byly šetrně otevřeny na lebeční spodině, zřejmě proto, aby se z nich dal vybrat
   mozek. Byl tedy první čínský člověk kanibalem? Nálezy tomu nasvědčují. Mnohého z nás při tomto
   zjištění zamrazí. Kultivovaní lidé v jedenadvacátém století obvykle pohlížejí na lidojedství
   jako na projev nelidské bestiality. Ale tento jev v tehdejším prostředí bychom měli chápat
   spíše jako doklad lidskosti a rozvinutého duchovního života. Kanibalismus sloužící jako
   součást pravidelné obživy by totiž vedl k ohrožení existence druhu. Takové počínání by
   odporovalo základním biologickým zákonům. První čínský člověk pojídal proto mozek svých
   mrtvých druhů zřejmě z nějakých rituálních důvodů. Třeba tím vyjadřoval úctu zemřelému a možná
   věřil, že síla a schopnosti mrtvého budou dále žít v něm samém. Pohřební rity a rituály se na
   území Číně začaly intenzivně rozvíjet od mladší doby kamenné, kdy zde existovalo několik
   neolitických kultur. Nejvíce informací o pohřebním ritu máme z prostředí dobře archeologicky
   prozkoumané jangšaoské kultury (v 7./6. až 3. tisíciletí př. n. l., podél středního a horního
   toku Žluté řeky). Jedno z největších pohřebišť jangšaoské kultury bylo objeveno na lokalitě
   Pan-pcho (poblíž Si-anu v provincii Šen-si), která byla osídlena od počátku 5. do poloviny 4.
   tisíciletí př. n. l. Pohřebiště s více než dvě stě padesáti hroby, z nichž jedenaosmdesát
   obsahovalo ostatky dětí uložené v keramických urnách, bylo součástí rozsáhlého sídelního
   areálu. Popelnice mívaly amforovité tvary, bývaly tenkostěnné a po vypálení bohatě malované
   antropomorfními a geometrickými motivy; na okraji ústí bývala dvě malá ouška, která snad
   sloužila k zajištění poklice. Pro bližší charakteristiku pohřbů dospělých nejsou doklady (Kuhn
   1995, s. 49). Mohly být praktikovány způsoby, po nichž nezůstanou žádné stopy: mrtvý byl
   ponechán na místě skonu ve volné krajině nebo byl přenesen z obydlí někam do polí a tam pouze
   překryt trávou a větvemi (tento zvyk přetrval v Číně v prostředí tradiční venkovské
   společnosti minimálně do 19. století); pohřební mohyly jsou totiž poznávacím znamením hrobů
   přibližně od života Konfucia (asi 551--479 př. n. l.). Od neolitu až do období dynastie Západní
   Čou (1027--771 př. n. l.) byly též praktikovány kolektivní pohřby, ty ale byly v konfuciánské
   Číně zakázány jako nemorální. Jangšaoská kultura byla patrně matrilineární, sociálně a
   ekonomicky nepříliš diferencovanou společností, ale v oblastech kolem Žluté řeky umožnila
   další vývoj v mladším a pozdním neolitu, který vyústil do vzniku kultury tawenkchouské a
   lungšanské (závěr 4. tisíciletí až 2000 let př. n. l.). Tyto kultury již představují
   patrilineární, majetkově diferencovanou a hierarchicky uspořádanou společnost. V rámci obou
   kultur se zformovaly socioekonomické a politické systémy, z nichž vyrostly první státní útvary
   v celém regionu kolem Žluté řeky. Uvedené změny se zrcadlí v proměnách pohřebního rituálu.
   Patrilineární společnost začala praktikovat kult předků (viz kult předků v Číně). Společenské
   rozvrstvení bylo vyjádřeno zavedením systému vnějších a vnitřních rakví (kuan-kuo) a rozdílů
   ve velikosti a konstrukci hrobových jam, v kvantitě, kvalitě a struktuře hrobové výbavy
   milodary (tento systém byl posléze kodifikován v ritualistických textech z 1. tisíciletí př.
   n. l. -- Li-ťi, I-li aj.). Největší a nejhonosnější hroby dosahují plošné výměry přes 8 m^2, v
   několika případech dokonce 20 m^2 a hrobové jámy mívají stupňovité zahloubení, mrtvý je uložen
   v dřevěné rakvi, někdy dvojité -- vnitřní a vnější (kuan-kuo), a obklopen několika desítkami
   milodarů. Mezi milodary měly zřejmě důležitou roli předměty z nefritu, poháry pej, bubny
   potažené aligátoří kůží a spodní čelisti vepřů. Nefrit byl v Číně tradičně uctíván jako kámen
   nadaný magickými schopnostmi, v historickém období byl rituálním materiálem a zároveň symbolem
   společenského postavení aristokracie. Zdá se, že obdobné funkce plnil již v pozdním neolitu. Z
   nefritu byly tehdy zhotovovány jehlicovité předměty, čelenky (reliéfně zdobené, výjimečně i
   vykládané tyrkysy), sekery a jiné předměty. Nefritové sekery se v hrobech objevují výjimečně a
   spolu se svědectvím pozdějších historických pramenů vztahujících se k dynastiím Šang a Čou,
   kdy byly symbolem královské moci, lze předpokládat, že podobně označovaly autoritu pozdně
   neolitických vládců. Poháry pej byly vyráběny z plavené keramické hmoty, vytaženy do tloušťky
   stěny pouhých 0,5 mm (někdy jen 0,2 mm), vypalovány za vysokých teplot a na vnějším povrchu
   leštěny (obr. 169). Představují luxusní artefakty, jejichž křehkost téměř vylučuje praktické
   použití, zatímco jejich honosnost indikuje zvláštní význam: snad symbol významného
   společenského postavení. Tomu nasvědčuje způsob uložení pohárů v hrobech: nachází se odděleně
   od jiných keramických milodarů, v řadě případů jsou umístěny uvnitř rakve v bezprostřední
   blízkosti zemřelého, někdy bývají dokonce vloženy do speciální schránky. Bubny potažené
   aligátoří kůží (jejich pozůstatkem v hrobech snad jsou aligátoří šupiny) mohly být dalším
   znakem moci a společenského postavení. Tyto hudební nástroje popisují texty z období dynastie
   Čou jako významné součásti orchestrů sloužících k provozování rituální hudby a symboly
   politické moci. Čelisti vepřů, na rozdíl od předchozích milodarů, se vyskytují v hrobech
   mnohem častěji. Obvykle jsou považovány za symbol bohatství zemřelých nebo kultovní prostředek
   odvracející svou magickou mocí zlo (apotropsion) (Kuhn 1995, s. 49--51). Někteří badatelé se
   domnívají, že jsou to pozůstatky vepřů zkonzumovaných při pohřební hostině, což však
   nevylučuje uvedené symbolické funkce. Lze shrnout: neolitické kultury na území Číny obsahují
   prvky víry charakteristické i pro jiné neolitické civilizace -- souvztažnost mezi životem,
   plodností, smrtí a posmrtnou existencí. Z doby bronzové, za vlády dynastie Šang (1751--1028 př.
   n. l.), existuje bohatá dokumentace pohřebního rituálu. Mnoho informací poskytují zejména
   královské hrobky, novým cenným pramenem jsou věštebné nápisy vyryté do zvířecích kostí nebo do
   želvoviny, které odhalují tehdejší filozofické, etické a náboženské koncepce. Dominantní
   postavení v kultu zaujal nejvyšší nebeský bůh Ti ("Pán") nebo-li Šang-ti ("Pán z Výšin"),
   který řídí kosmické dění a přírodní procesy, sesílá nemoci, smrt apod. Král a jeho předkové
   jsou jedinými přímluvci u boha Ti -- pouze vládce, Syn nebes, je schopen komunikovat se svými
   předky. Bohu Ti, ostatním bohům a předkům jsou přinášeny oběti v podobě obilí, masa nebo krve.
   Kult předků byl za Šangů povýšen na rituál nejvyšší státní a politické důležitosti. V období
   Šang dávali pozůstalí do hrobů mnoho pohřebních darů -- nástroje, keramické nádoby a nefritové
   ozdoby, což svědčí o víře, že mrtvý může tyto předměty použít "v nějaké formě života po
   životě". Hroby byly blízko sídlišť, seskupeny vedle sebe evokujíce tak specifický vztah mezi
   živými a mrtvými. Králové měli být i po smrti obklopeni stejným přepychem jako za života,
   proto byli pohřbíváni v obrovských hrobkách se všemi druhy pohřebních obětí, což byly nejen
   nástroje z bronzu a nefritu, ale i psi, koně a vyobrazené lidské bytosti. Věřilo se, že i po
   smrti si mají králové dopřávat takového luxusu, jakým by byli obklopeni za života. Hroby
   vládců a příslušníků jejich rodin byly neobyčejně výstavné, jak dokládá zejména královské
   pohřebiště z lokality Si-pej-kang u An-jangu v severočínské provincii Che-nan. Byly
   konstruovány v podobě podzemních šachtových hrobů o plošné rozloze až 200x70 cm se
   severovýchodní orientací a přístupovými šikmými rampami; základní hrobová jáma má často tvar
   kříže a byla zapuštěna i více než deset metrů do spraše. Zemřelý (zavinutý do rohože a někdy
   posypaný červeným barvivem spočíval na podložce v natažené poloze na zádech, přičemž jeho
   hlava směřovala ve většině případů k jihu nebo východu) byl uložen v nádherné vnitřní dřevěné
   rakvi (kuan) zdobené obvykle černými a červenými malbami a reliéfy (zobrazujícími koně, opice,
   jeleny, ale i lidské postavy nebo abstraktní kompozice), kterou obklopovala další rakev jako
   vnější schránka (kuo). Mezi stěnami vnitřní a vnější rakve umístili pozůstalí bronzové i
   keramické rituální nádoby, plastiky, sošky, zbraně, ozdoby ze zlata, nefritu a jiné věci.
   Další předměty byly rozmístěny všude kolem na podlaze pohřební komory. Ležely tam dokonce
   pozůstatky válečného dvoukolého vozu s koňským spřežením. Mezi tím vším se nacházely kostry
   desítek lidských obětí; lidské oběti se nacházejí přibližně v deseti procentech hrobů. Zřejmě
   se zde projevila podobná filozofie o existenci posmrtného života jako před tisíci lety na
   sumerském královském pohřebišti v Uru v Mezopotámii nebo o více než tisíc let později v
   hrobkách vládců mochické kultury v Peru. Obětovaní lidé měli zemřelému vladaři poskytovat
   rozmanité služby a plnit všechna jeho přání. V šangské době, na rozdíl od údobí pozdějších,
   byly vytvářeny samostatné honosné hrobky i pro manželky vládců. K takovým dokladům náleží
   hrobka královské manželky Fu Chao, odkrytá v roce 1976 v An-jangu. Král šangské dynastie Wu
   Ting (vládl asi 1215--1190 př. n. l.) nechal hrobku své oblíbené manželky Fu Chao vybavit
   okázalým bohatstvím: více než čtyři sta čtyřiceti bronzovými předměty, pěti sty devadesáti
   nefritovými řezbami, skoro sedmi tisíci mušlemi kauri -- a šestnácti lidskými oběťmi.
   Nejimpozantnější hrob náležel zřejmě samému mocnému králi Wu Tingovi: podél severojižní osy
   hrob měří šestašedesát metrů, podél východozápadní osy čtyřiačtyřicet metrů. Méně honosné
   šangské (jinské) hroby patřily pravděpodobně významným hodnostářům a šlechticům. Obsahovaly
   sice také bronzové nádoby, zbraně a ozdoby, ale pohřební komora byla jen asi 4 až 5 metrů
   dlouhá a 4 metry široká. Byla zapuštěna pod úrovní terénu zhruba 5--7 metrů. Lidské oběti
   chyběly. Prostý lid se musel po smrti spokojit s mělkou jámou, trochou šatstva a jídla a
   několika hliněnými nádobami. Duším zemřelých bylo potřeba stále sloužit. Příbuzní museli
   pečovat o hrob a v chrámech předků konat rituály a přinášet oběti. Jen tak mohli očekávat, že
   je mrtví budou chránit. O pohřebních rituálech samých v období Šang a zejména Sia máme však
   jen skrovné informace. Během období Šang a Západních Čou chrám a hrobka existovaly jako dvě
   oddělená kultovní místa sloužící k uctívání předků. Chrám, patřící zpravidla jednomu rodu, byl
   budován uvnitř městských hradeb, zatímco hrobka byla umístěna vně městského areálu. V rodovém
   chrámu byly uloženy rituální nádoby a pamětní tabulky předků, z nichž zde byli uctíváni
   zejména zakladatelé rodu, ale i vzdálení příbuzní. Malá svatyně k uctívání předka mohla být
   však postavena i nad hrobem. V písemných pramenech vztahujících se k období Šang a Čou
   existují sice zmínky o chrámových rituálech, ale obvykle se popisované obětiny v hrobech
   nenajdou. Kult předků byl celebrován v chrámu (svatyni) či u oltáře předků. Aristokracie doby
   Čou uctívala své předky u příležitosti velkých slavnostech; při nich byl předek symbolizován
   synovcem nebo vnukem, jehož oblečení a chování bylo přísně formalizováno. V období Čchin a
   Západní Chan tradiční svatyně předků upadaly, uctívání předků bylo přeneseno do komplexu
   hrobky, ale až do období Východních Chanů byl chrám stavěn mimo území pohřebiště. Později
   následovala naprostá nezávislost hrobky co do významu v oblasti uctívání předků. Pohřebiště se
   stalo centrem rozmanitých sociálních aktivit, kde byly pravidelně konány oběti, rodinná
   pohřebiště sloužila ke konání hodovních slavností, hudebních představení apod. Pravděpodobně v
   5. století př. n. l., s určitostí v průběhu 4. století př. n. l., se objevuje nová představa o
   povaze smrti, mrtvých a bytí vycházející zejména z konfuciánské etiky, ale i z taoismu, která
   se odrazila i v pohřebním rituálu a budování hrobů; plně se prosadila za dynastie Chan. Pro
   myslitele čínského starověku a Konfucia samého "nebeský bůh pozbývá svého náboženského
   charakteru a stává se principem kosmického řádu, zárukou morálních zákonů". V ritualistických
   textech z 1. tisíciletí Li-ťi (Kniha obřadů nebo Záznamy o rituálech) a I-li (Ceremonie a
   rituály) jsou vyjádřeny rituální aspekty konfucianismu a mimo jiné jsou zde zaznamenány i
   správné postupy při pohřebních rituálech. Problémem ale je, že učenci ve spisech nezobrazují
   věrně svou dobu, ale dochází v nich k určité idealizaci. Vznikla idea o existenci dvou "duší"
   -- duševní síly čchi (duch), která představovala duši pcho, jež zůstávala v hrobě, a duševní
   síly šen, která představovala duši -- chun, jež odlétá a stává se duchovní bytostí. Správný
   průběh tohoto procesu mahla ohrozit zlovolnost duchů -- proto hrob potřeboval ochranu, která
   byla zajišťovánana rituály, kázáními a ochrannými figurkami. Smuteční rituály, jejich časový
   průběh nebo druh oděvu byly popsány ve spisech o rituálech a etiketě až do nejmenších detailů.
   Dodržování všech předpisů zajišťovalo dobrou pověst u veřejnosti i u státní správy, což bylo v
   doporučujícím systému (klientelismu) tehdejší doby neobyčejně důležité. Po úmrtí byla smutná
   zvěst spolu s pozváním na pohřební obřady šířena mezi příbuznými a známými zemřelého; na
   pohřební obřady příslušníka bohaté rodiny bývalo zváno až několik set lidí. Místnost s mrtvým
   byla oddělena závěsem. Pohřební hosté měli v domě zemřelého určeno místo přísným zasedacím
   pořádkem a došlo i na oběti -- víno, naložené a sušené maso. Mrtvý byl oplakáván, byly vyvěšeny
   pruhy z hedvábí, popsané textem, který byl kopírován na dřevěnou -- "čestnou" tabulku
   (čung-ču). Mrtvému byly dány zátky z hedvábí -- do uší bílé, do očí černé, následovalo mytí
   těla, plnění úst rýží a mušlemi, oblékání. Následujícího dne byl mrtvý uložen do rakve. U této
   příležitosti byly pořádány nové oběti. Rakev s tělem byla transportována na voze s koňským
   zápřahem k chrámu rodu, kde bývaly vystaveny milodary -- dárky, potraviny, věci, kterých si
   mrtvý cenil, jeho bambusová hůl, pokrývka hlavy. Po těchto rituálech následoval průvod k
   hrobu. Prozatímní dřevěná tabulka byla spálena, nová tabulka představující sídlo ducha předka
   byla dalšího dne vystavena v rodovém chrámu -- tímto aktem přešel zemřelý k předkům. Oltář
   předků s tabulkou se nacházel buď v chrámu rodu nebo v hlavní hale domu. V následujících
   letech museli hlavní nositelé smutku dodržovat komplikované předpisy, což se na většině míst
   zachovalo až do konce císařství (Kuhn 1995, s. 62--64). Konfucius požadoval, aby syn truchlil
   nad smrtí rodičů plné tři roky. Toto období smutku, které kromě jiného vyžadovalo, aby se
   truchlící vzdálil na tři roky z veřejného života, bylo kritizováno jako přepjaté už ve
   starověku, ale konfuciánci je považovali za emocionální nutnost. Čtyřikrát do roka se konaly
   obřady, při nichž byla vzývána duše předka a bylo mu přinášeno obilí, maso a další obětiny.
   Duše byla personifikována některým členem rodiny, jenž pak obdržel část darů. Taoismus vnesl
   do pohřebních rituálů některá specifické prvky. Šen ("duše") se ve chvíli smrti oddělí od
   těla, zůstane ale poblíž něho, dokud není pohřbeno. Část duše, která ovládá vášně, žal a
   podobná silná citová hnutí je pohřbena společně s tělem. Z bytosti zůstane jen čistá duchovní
   esence. Odborník na taoistický kalendář vybere vhodný den pohřbu. Pohřeb bývá obvykle velmi
   honosný, aby se tak případně duše mohla vykoupit z božského trestu. O obřady se starají
   taoističtí kněží, tzv. černé hlavy(na hlavách nosí černou pokrývku). Tělo je uloženo do rakve
   a děti do ní dávají oblíbené předměty mrtvého. Dále jsou do rakve vloženy nebožtíkovy oblíbené
   pokrmy, proužky bílého papíru s modlitbami, které se později zapálí jako obětina. Při
   pohřebním průvodu kněží kráčejí před rakví, vyzvánějí zvonky, hrají na hudební nástroje a
   odříkávají magické formule. Celý pohřeb může trvat dva až tři dny -- zahrnuje hudbu a
   chvalozpěvy. Poté je uspořádána hodovní slavnost, kterou je obřad zakončen. U některých
   taoistických myšlenek vedoucích ke kremaci se nedá říct nakolik jsou ovlivněny buddhismem --
   tělo může být spáleno, hozeno do řeky či pohřbeno s rakví nebo bez rakve. Od období Chan
   taoisté preferovali rychlý rozklad těla. Důležitým úkonem pohřebního rituálu byla orientace
   těla zemřelého. Za dynastií Sia (2183--1752 př. n. l.), Šang (1751--1028 př. n. l.) a Čou
   (1027--256 př. n. l.) hlava mrtvých směřuje k severu. Mrtví jdou do tmy, temnoty (jou), která
   se předpokládá na severu. Za Chanů se začíná uplatňovat určování místa k pohřbení na základě
   geomantických kritérií, což má potomkům zajistit štěstí. V období dynastie Čou se hierarchické
   uspořádání společnosti odrazilo rovněž v pohřebním ritu. Společenské rozdíly se projevily
   například i v počtu rakví. Císař, Syn nebes, býval pohřben v pěti do sebe navzájem
   zapadajících rakví, přičemž dvě nejvnitřnější byly z kůže buvola či nosorožce, vnější, jež
   mohly mít tvar obydlí, byly zhotoveny z cypřišového dřeva. Vnitřní rakev panovníka byla
   vyložena červeným hedvábím, vyšších úředníků zase černým. Nositelé hodnosti měli o jednu rakev
   méně než císař, nižší úředníci se museli spokojit s jednou rakví, prostí lidé byl pohřbíváni
   bez rakví. Rovněž druh dřeva, z něhož byla rakev vyrobena, se používal podle postavení
   zemřelého. Soubor rituálních nádob byl ještě mnohem komplikovanější, takže byly vydány
   takzvané "omezující zákony", jež měly vést k snížení výdajů za předměty tohoto druhu: králové
   mohli nadále dostat soubor devíti kotlů a osmi mís, údělní vládci soubor sedmi kotlů a šesti
   mís, vysocí úředníci pět kotlů a čtyři mísy, příslušníci aristokracie tři kotle a dvě mísy
   (archeologické nálezy uvedené předpisy potvrzují). V období Západních Čou se mezi dvě rakve
   vkládaly izolační materiály -- uhlí, malta, hlína, které sloužily jako ochrana před vodou a
   spolu s červeným okrem měly zabránit rozkladu těla. Od této doby zaznamenáváme také výrazné
   členění vnější rakve. Za Východních Čou (770--256 př. n. l.) je členění prostoru vnější rakve
   pomocí dřevěných přepážek různé. Do výklenků takto vzniklých byly přidávány bronzové milodary.
   Díky členění ztratil vnější sarkofág charakter pohřební komory. Šachtové hroby s rozděleným
   vnějším sarkofágem se uplatňují zejména od období Válčících států až do období vlády Západních
   Chanů. Za dynastie Čou a Chan existovaly nákladné pohřby -- chou-cang -- ve velkých hrobech
   bývali pohřbeni příslušníci vyšší společenské vrstvy, ale také jednodušší pohřby -- pchu-cang,
   které sestávaly ze sarkofágu z tenkého dřeva a tří šátků, do nichž byl mrtvý zabalen. V době
   Chan, byl tento typ pohřbu praktikován často bez použití rakve, aby tělo rychleji zetlelo. Za
   Čouů i Chanů byly rakve ještě bez hřebíků. Nástěnné malby a reliéfy v podzemních hrobkách
   vyprávějí o životě mrtvého, který je tu zpodoben se svými blízkými, přáteli či sloužícími
   například při hodovní slavnosti nebo zábavě. Na stropě hrobek se uplatňovaly zejména motivy
   nebeských těles -- slunce, měsíce a souhvězdí, někdy planet a také znaky zvěrokruhu. Symbolem
   nové sociální elity se staly hrobky, kdy například výška mohyly nad hrobkou symbolizovala
   postavení zemřelého. Charakter hrobky demonstroval osobní úspěch. V období Čou se tak začínají
   objevovat nad hrobovými jámami i rozsáhlé terasovité mohyly. V období Čchin (221--207 př. n.
   l.) se někdy namísto terasovité struktury nad hrobkou budoval opodál hrobky dřevěný komplex. Z
   období dynastie Čchin pochází mimořádný archeologický nález, *záhrobní sídlo Prvního
   svrchovaného císaře Čchinů, které ukazuje, jak byl asi honosný pohřební ritus panovníka v
   tehdejší Číně. Výstavbou honosného záhrobního sídla nezakládal ovšem První svrchovaný císař
   žádný nový zvyk. Pouze rozvíjel čínský pohřební rituál, který vznikl již v dávných
   neolitických dobách a postupně se obohacoval a sofistikoval o nové prvky vyplývající z
   rozvíjení náboženských kultů, etických učení a prohlubující se společenské diferenciace. V
   období dynastie Šang (Jin) byly, jak jsme uvedli, výstavné pohřební komory panovníků a velmožů
   vybavovány množstvím drahocenných milodarů, a dokonce i lidských obětí. V jednom staročínském
   traktátu, který komentuje onu dobu, je uvedeno: "Kvůli císaři bývá usmrceno mnoho lidí, stovky
   nebo alespoň tucty. Kvůli generálovi jsou to tucty nebo alespoň několik lidí, podobně jako
   kvůli vysokému hodnostáři." Rituál s lidskými oběťmi měl zřejmě podpořit ideu o výlučnosti
   Syna nebes jako vládce s neomezenou mocí, vést k upevnění vnitřní jednoty říše a uchovat
   zesnulému i v záhrobí jeho dosavadní životní styl. Tento rituál pokračoval i za dynastie Čou,
   a dokonce ještě v první polovině období Válčících států provázely pohřby králů desítky
   lidských obětí.

   Velkolepý případ pohřbívání lidských obětí v mladších dobách objevili nedávno čínští
   archeologové v dnešní provincii Šen-si (v okrese Feng-siang), na území, kde se v letech 678 až
   385 př. n. l. nacházelo hlavní město státu Čchin, nazývané Jung. Bylo to záhrobní sídlo
   jednoho z čchinských panovníků, snad Ťing-kunga (576--537 př. n. l.). Rozkládalo se na ploše 5
   334 čtvereční metry; několikanásobně tedy převyšuje rozlohu i těch největších hrobek z
   šangského (jinského) období u An-jangu. Čchinská pohřební komora, ukrytá pod mohutným
   mohylovým pahorkem, byla 59,4 metru dlouhá, 38,8 metru široká a 24,5 metru vysoká. V hrobce
   bylo uloženo více než dva tisíce drahocenných milodarů z keramiky, kovu, laku, drahých kamenů
   a dalších ušlechtilých materiálů -- a sto dvaaosmdesát lidských obětí. Zároveň bylo zjištěno,
   že hrob je součástí královského pohřebiště z tohoto období čchinských dějin, které zaujímá
   celkovou plochu asi jedenadvaceti čtverečních kilometrů. V průběhu doby Válčících států lidské
   oběti začaly být nahrazovány modely ze dřeva, slámy, terakoty nebo kovu (kromě jiných důvodů
   vládcové možná dospěli k závěru, že bude vhodnější uplatnit životy svých poddaných na
   bitevních polích), což se odráží i v jednom údajně Konfuciově výroku: "Dobrou vůli projevují
   ti, kteří zhotovují čchu-ling ..."  (zde má výraz čchu-ling význam figuríny ze svazků slámy
   pohřbené se zesnulým). Jeden takový hrob (z 5. století př. n. l.) odkryli archeologové v roce
   1978 u Suej-sienu. Byl v něm pohřben významný velmož jménem I, pocházející z Cengu, což byl
   jeden z malých státečků v období Válčících států, který se nacházel ve východní části dnešní
   provincie Chu-pej. Hrob neobsahoval lidské oběti, zato byl vyplněn velkým množstvím
   drahocenných šperků, obřadních nádob a dalších předmětů, včetně vybavení pro celý orchestr,
   jež sestávalo ze sto dvaceti čtyř hudebních nástrojů osmi různých druhů. Byla tam i zvonkohra,
   tvořená souborem pětašedesáti bronzových zvonů a zvonků, z nichž největší vážil 203,6
   kilogramu. Tento hrob je sice mimořádným nálezem, nicméně představuje jen jeden z mnoha
   dokladů, že neobyčejná hudbymilovnost je prastarým čínským rysem. Číňané totiž hudbu
   považovali za nadpozemský jev, odraz a součást všemocného kosmického řádu: "Hudba je vzorcem
   Nebes i Země, principem rovnováhy a harmonie. Lidské city se nemohou vymanit z jejího vlivu,"
   uvádí se v konfuciánském traktátu Li-ťi.  Zvyk přenést k mrtvému do hrobu v podobě modelů
   všechno dobré a užitečné, co ho na zemi obklopovalo, aby to jeho život v záhrobí dále
   zpříjemňovalo a obohacovalo, dosáhl vyvrcholení v dobách dynastií Chan a Tchang. Téměř z
   každého hrobu významnějšího vládce nebo hodnostáře pocházejí desítky nebo stovky plastik, ze
   záhrobních sídel císaře a jeho rodiny to bývají stovky i více než dva tisíce plastik z režné
   pálené hlíny, polévaných glazurou, či z jiných materiálů: dřeva, laku, kamene a kovu. Hrobové
   nálezy tak dávají takřka ucelenou představu o vývoji čínského umění od nejstarších
   prehistorických dob až do novověku a pro některá údobí čínských dějin nezřídka bývají jediným
   dochovaným pramenem. Tento jednoznačně vymezený účel otvíral zejména pro sochařství v hlíně,
   rozvíjené už od neolitických dob, škálu námětově tak širokou, jako byl celý tehdejší život.
   Hrobové plastiky o něm podávají názorné svědectví. Jsou to nejrůznější zvířata, koně, psi,
   kachny, velbloudi, lvi, prasata, ptáci, celá spřežení, vozíky tažené koňmi nebo voly, mnohdy
   zvířata v kompozici s lidmi, třeba s muzikanty, artisty či akrobaty, sluhové či půvabné
   figurky příjemných společnic, hudebnic a tanečnic. Čínští sochaři dále zobrazovali domy,
   paláce, chrámy, strážní věže a pevnosti. Všechny postavy vymodelovali živě, v pohybu a v
   činnosti. Mnohdy z nich vytvořili navíc celé kompozice a složité výjevy. Všechny tyto plastiky
   byly ovšem většinou drobnějších rozměrů, zhruba v rozmezí deseti až padesáti centimetrů. Větší
   artefakty, dosahující nebo přesahující výšku jednoho metru, se vyskytovaly pouze výjimečně.
   Podobně vynalézavě jako při vybavování hrobů milodary si počínali staří Číňané i při
   konstruování vlastních hrobek. Budovali sice nejčastěji typ pohřební komory zapuštěné do země
   a překryté hliněnou mohylou, ale někdy (zvláště když šlo o pohřeb příslušníků panovnické
   rodiny) tesali i rozsáhlé skalní hrobky, podobně jako starověcí Egypťané v dobách Nové říše.
   Takový skalní hrob byl objeven v roce 1968 u Man-čchengu (asi 150 kilometrů jihozápadně od
   Pekingu). Archeologové byli tentokrát neobyčejně spokojeni, poněvadž hrob byl neporušený. Z
   tohoto důvodu, ale především z hlediska mimořádného historického významu, bývá jejich nález
   někdy přirovnáván k slavnému objevu skalní hrobky faraona Tutanchamona, který v roce 1922
   učinil anglický archeolog Howard Carter. Památník u Man-čchengu představuje vlastně dvojhrob,
   v němž byl pohřben chanský princ Liou Šeng (155--113 př. n. l.) a jeho manželka princezna Tou
   Wan. Dispozice obou skalních hrobů byla obdobná. Tvoří je pohřební komora s velkým sálem a
   dvěma protáhlými bočními halami na severní a jižní straně a vstupní chodba, která byla
   zasypána kameny a hlínou a uzavřena železnými dveřmi a cihlovou zdí. Hrob prince je 52 metry
   dlouhý, 37 metrů široký a více než 7 metrů vysoký; celkově zabírá prostor 2 700 krychlových
   metrů. Hrob jeho manželky je ještě o 300 krychlových metrů prostornější. Oba zesnulí byli
   pochováni ve zvláštní schránce, kterou by snad bylo možné srovnávat s vnitřní antropomorfní
   rakví faraona Tutanchamona. Jenže rakve čínského prince a princezny byly zhotoveny nikoli ze
   zlatého plechu jako v případě egyptského panovníka, nýbrž z drobných obdélníkových destiček
   nefritu (1,5x1 až 4,5x3,5 centimetru), spojených navzájem jemným zlatým drátkem. Na vytvoření
   každé z obou schránek užili čínští kamenáři a šperkaři 2 160 nefritových destiček a zlatý
   drátek o celkové váze 1,8 kilogramu. Číňany uchvacoval nefrit (čínsky jü) od pravěkých dob.
   Byl pro ně symbolem nezměrné tvrdosti, hedvábného lesku, měkkého tepla, krásy dívčí pleti, ale
   i lidské dobroty a nezničitelnosti zdravého rozumu a mravní integrity. Proto si také
   dokonalého panovníka, Nefritového císaře -- vládce Nebes, představovali jako obyvatele
   ideálního ráje, místa koupajícího se v éterické záři nefritu. Od neolitu a v dalších údobích
   pravěku a starověku i později z nefritu vytvářeli ozdoby, šperky a symboly politické a
   duchovní moci -- ploché disky (pi), na články rozdělené duté trubkovité artefakty (cchung),
   *pověřovací odznaky v podobě tygra, nefritové kotouče jako symboly královského nebo císařského
   majestátu aj. Za dynastie Čou začali nefrit užívat k výzdobě přední části obřadních rouch
   (oděv z nefritu byl vyhrazen pouze členům císařské rodiny) a k pokrývání těl zesnulých, neboť
   také věřili, že má magickou schopnost zabránit rozpadu lidského těla. Zřejmě z těchto důvodů
   pohřbili prince Liou Šenga a jeho manželku Tou Wan v nefritových schránkách antropomorfního
   tvaru. Není proto divu, že existuje více než pět set čínských znaků založených na kořenu
   znamenajícím "nefrit" (mnoho z nich s konotacemi k uvedeným hodnotám) a že jej Konfucius
   údajně užil k symbolickému označení pěti lidských ctností: lidskost, mravní integritu,
   moudrost, spravedlnost a vytrvalost představuje prý teplá záře, čistota, příjemný zvuk,
   tvrdost a odolnost nefritu. Nefritové schránky nebyly pochopitelně jedinými drahocennými
   artefakty. V obou hrobech bylo nalezeno více než 2 800 nejrůznějších milodarů: plastiky,
   sochy, nádoby, zbraně, vykuřovadla, rituální nádoby, lampy, podložky pod hlavu, jehly na
   akupunkturu i osobní šperky a ozdobné předměty z nefritu, zlata, stříbra, bronzu, železa,
   terakoty, laku a hedvábí. Všechny dokládají vysokou úroveň uměleckého řemesla, složitost
   pohřebního rituálu a neobyčejnou kultivovanost aristokratických vrstev v období dynastie
   Západních (Dřívějších) Chan. Bohaté milodary byly někdy dávány do hrobu i zemřelým, kteří
   nebyli vládci, ani nepatřili mezi příslušníky panovnických rodin. Jedním takovým příkladem je
   hrob chanského generála z Lej-taje v okrese Wu-wej (v provincii Kan-su) z 2. století n. l., z
   období dynastie Východních (Pozdějších) Chan, který archeologové objevili v roce 1969.
   Přestože byl tento hrob již v minulosti zčásti vyloupen, obsahoval více než dvě stě artefaktů
   z nefritu, laku, terakoty, bronzu, železa, zlata a stříbra. Mezi nálezy zvláště vynikají
   bronzové plastiky zobrazující oddané sluhy, krásné společnice, urostlé vozataje, štíhlé jezdce
   na koních a jiné postavy a kompozice (vysoké 34 až 53 centimetry). Vrcholným dílem starověkého
   kovolitectví a sochařství je bronzový létající kůň, který se jedním z kopyt opírá o vlaštovku.
   Je to plastika s vyváženými proporcemi a plná pohybu. Pohřbívání figurín spolu se zemřelým
   vládcem se udrželo ještě dlouho po skončení chanského období. Tento zvyk začal upadat až za
   dynastie Sung (960--1279) a Jüan (1260/1279--1368). Ze starověké a středověké Číny jsou tedy
   známy desítky, či snad spíše stovky velkolepých hrobek císařů a velmožů, avšak se *záhrobním
   sídlem Prvního svrchovaného císaře Čchinů se žádná z nich měřit nemůže. Záhrobní sídlo
   panovníka bývalo situováno do malebné krajiny a do terénu bylo zasazeno podle přísných
   geomantických pravidel, neboť správné umístění příznivě ovlivňovalo fungování říše i dynastie.
   Architektonické řešení bylo odvozeno ze staročínských kosmogonických představ -- Země (sídlo
   lidí) má půdorys čtverce, zatímco nad ní se klenoucí Nebesa (sídlo bohů a nadpozemské moci)
   jsou kruhová: objekty, kde živí obětovali předkům, mají proto půdorys čtverce, kdežto
   struktury (mohyla a pod ní se nacházející krypty) vyhrazené zemřelému císaři (Synu Nebes) jsou
   kruhového tvaru. Stavět se začalo obvykle rok či dva po nástupu panovníka na trůn a
   postupovalo se podle tradičního kánonu, i když rozlehlost a velkolepost provedení byly závislé
   na momentálním stavu císařské, respektive státní pokladny. Vstup zpravidla tvoří bílá
   slavobrána z kamene, v ose za sebou následují červená brána, stéla s posmrtným jménem císaře
   spočívající obvykle na krunýři kamenné želvy jakožto symbolu dlouhověkosti, dlouhá alej
   kamenných strážců (čínsky šen-tao, doslova "cesta duchů"; v mingské době dosahující délky až
   jednoho kilometru) z dvojic sloupů a skulptur mytických lvů, jednorožců, koní, velbloudů,
   slonů, generálů a ministrů, chránících přístup k hrobce (v úseku aleje strážců se pomyslná
   ústřední osa svazující všechny části záhrobního sídla mírně stáčela, což bylo opatření proti
   zlovolným duchům a démonům, kteří se podle čínských pověr pohybují po přímkách); alej uzavírá
   Brána draka a fénixe s dvěma průchody, symbolizující císaře a císařovnu (v symbolice kultur
   Dálného východu dvojice draka a fénixe vyjadřuje manželskou shodu a lásku), kousek za branou
   se přes říčku klene most a pak již začíná vlastní kultovní areál představovaný komplexem
   staveb rozvržených jako císařský palác, za ním je ohrazená pohřební mohyla ukrývající kryptu
   se sarkofágem, komory a výklenky pro milodary. Pohřbívání v počchinském období, za následující
   dynastie Chan (206 př. n. l.--220 n. l.), bylo neobyčejně diferencované: uplatňovaly se nové
   typy hrobů a rakví: jeskynní, skalní a katakombové hroby, komorové hroby z cihel a kamenných
   desek, rozsáhlé vícekomorové hroby v různém provedení, takzvané podzemní paláce a hroby s
   ochozy, urnové rakve, cihlové rakve aj. Přetrvával typ hrobu běžný v období Čou s dřevěnými
   rakvemi, kdy byly ve vnitřní rakvi nezřídka uloženy manželské páry. Například jeskynní hroby
   byly většinou umístěny horizontálně v pahorku. Na severu ležící příčné komory byly uzavřeny
   kameny. V zadní komoře se nacházel vnější sarkofág. Prostory byly rozlišeny podle určité
   funkce -- hudební sál, pokladnice, kuchyně, toaleta, sýpka apod. Na stěnách hrobů jsou reliéfy
   či fresky zobrazující povětšinou taoistická a konfuciánská témata. Milodary tvořily drahocenné
   ozdoby, šperky a umělecké artefakty ze zlata, stříbra, laku, terakoty, nefritu a jiných
   materiálů, v oděvech bývaly vetkány zlaté nitě. Původně sloužil tento typ hrobu panovníkovi,
   později byly budovány jeho zjednodušené varianty i pro příslušníky aristokracie, vysoké
   důstojníky a úředníky. Od Západních Chanů byly budovány podzemní hrobky napodobující sídlo,
   které zemřelý užíval za života. Dřevěné či kamenné svatyně byly vztyčeny za pahorkem nad
   hrobkou. V chanském období se zvláště ve vyšších vrstvách společnosti rozšířil zvyk uchovat
   tělo po smrti neporušené (podobné snahy však existovaly už v prostředí lungšanské kultury).
   Byly k tomu užívány rozmanité prostředky, některé z nich podobné jako při tvorbě *elixírů
   nesmrtelnosti: například olovo, rtuť, sulfid arzenitý, rumělka, z kamenů nepostradatelný
   nefrit -- vyniká uložení chanského prince Liou Šenga (155--113 př. n. l.) a jeho manželky Tou
   Wan v nefritových schránkách antropomorfního tvaru ve skalní hrobce u Man-čchengu. Dále měly
   napomoci silné rakve, utěsněné oděvy a rubáše, pohřební komory ze dřeva, kamenů či cihel.
   Snahy zabránit rozkladu mrtvého těla trvaly až do období dynastie Sung, poté se vytrácely.
   Počátkem 10. století se pod vlivem buddhismu objevuje nový typ pohřebního rituálu -- kremace a
   uchování popela v urnách, jež se pak vkládaly do jam nebo umisťovaly do svatyní. Zpopelňování
   se pak šířilo v 10.--14. století za dynastií Sung a Jüan, a to i přes odpor konfuciánské elity
   a byrokracie, jenž se v roce 962 promítl v Sungském zákoníku do právní normy o zákazu kremace,
   která je sankcionovala podobně jako například zločin usmrcení zardoušením (výjimka se
   připouštěla u buddhistických mnichů, cizinců a těch, kteří zemřeli daleko od domova nebo
   neměli potomky). Přesto již v 11. století byla kremace přijímanou formou pohřbívání, zejména
   mezi obyčejnými lidmi. Archeologové a antropologové zjistili, že v období Sung existovalo
   zpopelňování téměř na celém území Číny. Velikost, tvar a dispozice hrobů pro uchování
   pozůstatků kremace měly své specifické rysy spjaté se společenským statusem, regionem a časem.
   Například hrobka v Luo-jangu ve střední Číně datovaná kolem roku 1100 měla čtvercovou komoru
   (2x2 m) z cihel, s klenutým stropem a obloukovitými dveřmi. Interiér napodoboval obydlí s
   dveřmi a okny. Byly zde uloženy pozůstatky osmi lidí, sedm bylo podrobeno kremaci, jeden z
   nich byl pohřben nejdříve na jiném místě a až po čase byly jeho kosti přeneseny do hrobky.
   Spálené pozůstatky jednoho jedince byly v dřevěné rakvi, dalších šest bylo uloženo v urnách z
   kameniny. Od období Sung byly v hrobkách nezřídka uloženy dvě rakve -- pro manžele, a v urnách
   zde umístěných se nacházeli jiní příbuzní -- nejčastěji děti. Některé hroby tohoto období jako
   například v S'-čchuanu v západní Číně (zde byla kremace hlavním způsobem pohřbívání) obsahují
   milodary: misky, láhve na víno, bronzová zrcadla aj. V období Sung bylo celkově zpopelněno
   (přičemž užívání kremace se měnilo v závislosti na regionu, období, případně jiných
   okolnostech) 10--30 % zemřelých. I při kremaci byl ovšem dodržován zásadní konfuciánský
   požadavek zbožné pohřební přípravy a uctivé oběti duchům předků, jež bylo třeba provádět po
   několik generací. V této souvislosti je třeba zaznamenat jistou podobnost mezi kremací a
   sekundárním pohřbíváním -- oba způsoby umožňují destrukci nečistých tkání a získání kostí.
   Archeologové však nenašli důkazy o zpopelňování laiků v původních čínských (chanských)
   oblastech před obdobím Sung. Stoupenci konfucianismu protestovali proti kremaci jako
   bezohlednému znesvěcení těla, barbarskému, buddhistickému a neuctivému ... V 11. století byla
   zakládána na podporu boje proti kremaci pohřebiště, na nichž bylo umožněno pohřbívat i chudým
   bez výraznějších nákladů. Archeologické nálezy ukazují, že již v raném období vlády Ming byl
   úpadek kremace velmi rychlý. Nicméně kremace nepřestala být v Číně cizím prvkem, což ještě
   podtrhl Sungský zákoník. V období dvou posledních dynastií čínského impéria Ming (1368--1644) a
   Čching (1644--1911) vynikají zejména pohřebiště mingských a čchingských císařů. Navíc jsou do
   dnešních dnů zachována ve velmi dobrém stavu. Nejznámější mingské pohřebiště založil třetí
   mingský císař Jung-le. Rozkládá se u Pekingu a je zde pohřbeno třináct mingských vladařů.
   Hrobky jsou orientovány k jihu, mají okrouhlý půdorys symbolizující všemocná Nebesa, zatímco
   Zemi představuje čtvercový půdorys; ten mají také místa, kde živí uctívali mrtvé. Popsané
   rozvržení hrobky je starobylé, obdobně byla koncipována již například hrobka prince I-teho z
   počátku 8. století a další středověké pohřební monumenty. V prvních stoletích našeho letopočtu
   tvořila přístup k císařské hrobce brána. Později cestu lemovaly sochy úředníků, zvířat,
   exotických tvorů, cizinců nebo císařských tělesných stráží v životní velikosti. Buď měly
   znázorňovat pohřební průvod nebo strážce hrobky. V císařských nekropolích dynastií Ming a
   Čching sloužila pro celou skupinu hrobek jedna cesta. Většinou ale platilo, že jedna cesta
   náležela jedné hrobce. Císařské hrobky lze v krajině rozpoznat podle uměle navršené mohyly.
   Pod mohylou je podzemní pohřební komora -- krypta (vícekomorová, klenutá a zbudovaná z
   kamenných kvádrů), v níž se nacházel sarkofág, rozmanité cennosti a předměty denní potřeby pro
   posmrtný život pohřbeného. Krypty Mingů a Čchingů jsou většinou nepřístupné, odkryty jsou
   pouze ty, které byly v minulosti vyloupeny, pro ostatní platí z etických a rituálních důvodů
   zákaz archeologického výzkumu. V moderní Číně je nejrozšířenějším způsobem pohřbívání v rakvi.
   Tělo zemřelého je v natažené poloze, s obličejem nejčastěji směřujícím k jihu. V severní Číně
   převládají mohylové hroby, na jihu jsou časté hroby v kamenných schránkách. Spalování se
   uplatňuje místy na jihu či na severu Číny, kde žije nejvíce buddhistických mnichů. Jedním z
   užívaných způsobů pohřbu udržovaných od prehistorických až do 19. století a místy i později
   bylo ponechání mrtvého na místě skonu nebo jeho pouhé přenesení někam do polí a překrytí
   trávou; později bylo možno kosti pohřbít do jámy nebo do popelnice. Rovněž ženy zemřelé při
   porodu jsou často pohřbeny jen volně v poli. Po pohřbu bylo třeba, dokud se tělo přirozeně
   nerozloží, aby mohly být sesbírány kosti k sekundárnímu pohřbu. Pozůstalí nesmějí umělými
   zásahy zbytky měkkých tkání z kostí odstraňovat: překročení tohoto zákazu by se svou
   závažností rovnalo vraždě příbuzného. Zacházení s mrtvým v moderní Číně však nepatří jen do
   sféry buddhismu či konfucianismu, obsahuje starobylé, snad již prehistorické praktiky --
   geomancii, šamanismus, víru v duši a posmrtný život, které bychom mohli spíše označit jako
   tradiční náboženství nebo taoismus, než jako buddhismus či neokonfucianismus a které nadto
   prolíná všudypřítomný starobylý kult předků. (Jaroslav Malina)

   pohřební ritus -- Egypt

   smrt a pohřeb ve starém Egyptě

   V Předdynastické době žili Egypťané na okrajích údolí Nilu, který se každoročně rozléval a
   vytvářel bažiny s bohatou vegetací. Své hřbitovy proto budovali na vyvýšených okrajích písečné
   pouště, méně často pohřbívali mrtvé pod podlahu svých obydlí. Mrtvého zabalili do rohože,
   plátna nebo kůže a položili ve skrčené (méně často natažené) poloze na levý bok do mělkého
   hrobu v pouštním písku. Obklopili ho také hliněnými nádobami a případně drobnými milodary.
   Tělo zemřelého v suchém a horkém písku dokonale vyschlo a často se stávalo, že ho vyhrabal
   šakal nebo hyena. Pozůstalí v takových případech mohli spatřit téměř neporušená, pouze
   přirozeně vyschlá těla svých dávných předků. Jejich víra v trvalý posmrtný život se tím dále
   jen prohlubovala a vedla k představě o neporušeném těle zemřelého jako podmínce k zachování
   dalšího života na onom světě (Taylor 2001).

   Aby těla zemřelých lépe zajistili před zvěří a zloději, začali Egypťané nad hroby vršit písek,
   a tak vytvářet mohyly, které obkládali cihlami uhnětenými z nilského bláta, a těla ukládali do
   dřevěných rakví. Hroby náčelníků a zámožných obyvatel byly přirozeně větší a obsahovaly také
   mnohem více milodarů a cennější pohřební výbavu, kterou měl zemřelý po smrti nadále běžně
   používat. Hroby postupem doby získávaly jiné podoby a rozměry. Na počátku vývojové řady však
   byl jednoduchý pohřeb v mělké jámě v poušti, později lavicovitá hrobka -- mastaba s nadzemními
   a podzemními prostorami, na jejím konci potom velkolepá pyramida (Fritz 2004).

   Tento vývoj však zároveň znamenal velké nebezpečí pro zachování těla. V hrobce nebo rakvi již
   nebyly vhodné podmínky pro přirozenou mumifikaci suchým horkem. Některá pohřebiště byla na
   konci 4. tisíciletí př. n. l. s postupem osídlení budována i v nilském údolí, takže se ocitla
   v dosahu spodní vody. Těla tudíž podléhala stále častěji hnilobným procesům a rozpadala se.

   Snaha uchránit tělo před rozkladem a uchovat podobu zemřelého co nejlépe vedla Egypťany již
   v období 1. a 2. dynastie k prvním pokusům o mumifikaci pomocí soli (obsažené v natronu, kde
   její příměs činila 2--57 % obsahu) (Ikram -- Dodson 1998). O tom, že se jim ale zpočátku
   mumifikace nedařila, svědčí jednak to, že byli nuceni zpevňovat tělo lepkavými obinadly,
   štukem napodobovat obličej a z plátna napuštěného pryskyřicí vytvářet umělé faly, jednak to,
   že do hrobek dávali sochy zemřelých zastupující vlastní těla uložená v pohřebních komorách.

   Od 4. dynastie byly z těla vyjímány vnitřnosti (kromě srdce a ledvin) a ukládány do zvláštních
   kamenných nádob -- kanop (Dodson 1994). Nádoby byly celkem čtyři a každá byla pod ochranou
   jednoho ze čtyř synů boha Hora. Do kanopy s lidskou hlavou boha Amseta se ukládala játra, do
   kanopy se šakalí hlavou boha Duamutefa se dával žaludek, kanopa se sokolí hlavou boha
   Kebehsenufa sloužila k uložení střev a konečně kanopa s paviání hlavou boha Hapiho byla určena
   pro plíce. Později byly kanopy nahrazeny balíčky s přiloženými voskovými figurkami těchto
   bohů, jež se ukládaly zpět do těla nebo do rakve mezi nohy.

   Mumifikační technika se zdokonalovala během Střední říše. Od 18. dynastie se začalo
   s odstraňováním mozku z lební dutiny. Velkého pokroku bylo dosaženo v době Nové říše a vrcholu
   mumifikační techniky bylo dosaženo ve 21. dynastii, kdy se začalo používat umělých očí a
   podkožních výplní. Naopak po 26. dynastii se technika zhoršovala a hlavní pozornost byla
   věnována ovazování mumií (délka použitých obinadel byla v případě jediné mumie i jeden tisíc
   metrů!). V této době se začal občas používat k mumifikaci asfalt.

   V Ptolemaiovské době se hojně užívalo pryskyřic, které nalévali do těla bočním řezem v dutině
   břišní a do lební dutiny nosními otvory. V Římské době byla pozornost věnována především
   obinadlům, které se navíjely ve složitých geometrických vzorech. Na hlavu do zábalů někdy
   umísťovali portrét zesnulého, malovaný na dřevěné desce (proslulé tzv. fajjúmské portréty:
   Doxiadis 1995). Od 3. století n. l. se dávalo mumifikovat stále méně lidí. Jen některé prvky
   dávných mumifikačních postupů výjimečně přežívaly ještě v koptském období až do vpádu Arabů do
   Egypta v roce 640.

   Mumifikaci prováděli ve zvláštních dílnách (vabet, "dům očištění" nebo per nefer, "dům
   omlazení") na okrajích hřbitovů mumifikátoři. Pouze mumifikace panovníků se uskutečňovala
   v údolních chrámech královských pyramidových komplexů. Mumifikátoři, kteří měli dobré znalosti
   o konzervačních vlastnostech používaných látek a ovládali různé techniky, tvořili zvláštní
   společenství. Vlastním mumifikátorům (kněz vet) asistovali během rituálu balzamování kněží
   předčitatelé a kněží sem. Vrchní mumifikátor byl ztotožněn s bohem Anupem. Mumifikátoři nikdy
   nebyli žádnými vyvrheli egyptské společnosti, kterých by se lidé štítili, ale naopak si jich
   vážili. Dodejme, že se při archeologických výzkumech v Egyptě našly zbytky jejich dílen,
   některé nástroje a materiály a také dřevěné i kamenné mumifikační stoly.

   Představy o posmrtném životě a pohřební rituály byly synkretistické a velice složité. Když se
   dostavila smrt, jejíž poselkyní byla lví bohyně Sachmet, začalo pro zemřelého přechodné období
   trvající 70 dnů, během něhož byla provedena mumifikace. V okamžiku smrti opustil duch (ka)
   zesnulého jeho mrtvé tělo (chet) a zase se do něho vrátil až po uvedené době v den pohřbu.
   Z tohoto mumifikovaného mrtvého těla, které mělo navždy zůstat neporušené v hrobce, potom
   nejvyšší sluneční bůh Re stvořil nové, věčné tělo (nazývané džet nebo iuf). Bylo to zářící,
   omlazené tělo, které mělo podobu mrtvého, jakou měl "v den, kdy se narodil". Věčné tělo bylo
   úplné a všechny smyslové orgány v něm plnily své funkce -- bylo dokonce obdařeno i plodivou
   silou. Rovněž srdce, podle Egypťanů hlavní řídící orgán, bylo "na pravém místě". Mrtvý tedy
   mohl o svém novém těle prohlásit (68. kapitola Knihy mrtvých):

   "Ovládám své srdce a ovládám svou hruď,

   ovládám své paže a ovládám své nohy,

   ovládám svá ústa a ovládám všechny své údy,

   ovládám zádušní obětiny, které mi náleží,

   ovládám vodu a ovládám vzduch,

   ovládám nilskou záplavu a ovládám vodní proud,

   ovládám břehy,

   ovládám ty, kteří vystupují proti mně,

   ovládám ty, kteří vystupují proti mně v říši mrtvých,

   ovládám toho, který hodlal vystupovat proti mně na zemi."

   Po provedené mumifikaci začaly teprve 71. den po smrti pohřební obřady, které začínaly v domě
   zemřelého a pokračovaly během převozu na západní břeh Nilu, kde bylo pohřebiště. Před vchodem
   do hrobky kněží vykonali na stojící mumii obřad otevírání úst, jehož smyslem bylo navrátit
   základní životní schopnosti: dýchat, jíst, pít, mluvit, vidět, slyšet a pohybovat se (Roth
   2001). Tento obřad měl tedy vést k oživení zesnulého, jehož poté mohl kněz ubezpečit slovy
   následujícího říkadla (zaznamenaného hieratickým písmem na hliněné nádobě nalezené v Haráze:
   Engelbach -- Gunn 1923, 30, tab. 79):

   "Otevřeno je ti nebe,

   otevřena je ti země,

   otevřené jsou ti cesty v pohřebišti.

   Odcházíš a přicházíš s Reem.

   Kráčíš nerušeně jako páni věčnosti.

   Přijímáš koláče jako dar od Ptaha

   a čistý chléb na oltářích Rea.

   Tvá duše žije,

   tvé semeno je svěží,

   tvůj obličej je jasný na cestách (temnoty).

   Nil ti dává vodu,

   Neper ti dává chléb,

   Hathora ti dává pivo,

   Heseta ti dává mléko.

   Omýváš si nohy na stříbrných deskách

   s tyrkysovými okraji,

   používáš čistý oděv."

   Za stálého recitování modliteb a zaříkávání následovalo obětování, nakuřování a úlitba. Byly
   to prostředky, o nichž se Egypťané domnívali, že povedou jako v Usirově případu ke
   znovuoživení zemřelého. Po těchto obřadech došlo k loučení pozůstalých se zesnulým a ke
   spuštění rakve šachtou do pohřební komory v podzemní části hrobky (Lapp -- Niwiński 2001). Za
   zmínku stojí, že existují některé zajímavé paralely mezi pohřebními zvyky ve starém a
   současném Egyptě (el-Shohoumi 2004).

   Získáním omlazeného těla, které bylo sídlem duše (ba) a lidského stínu (šut), se zemřelý stal
   "blaženým" (ach) a mohl žít dokonalým věčným životem. Naopak jeho mumifikované mrtvé tělo,
   které především bylo bezpečným úkrytem během předchozí dlouhé a nebezpečné posmrtné cesty na
   onen svět, mělo nadále "spát" v hrobce. Jako neschopné pohybu bylo symbolem tmy, smrti a
   zármutku.

   Mumifikace ve starém Egyptě nebylo prosté konzervování mrtvého těla, nýbrž složitý rituál,
   který měl napodobit mumifikaci boha půdy, vody a rostlinstva Usira, jenž byl zavražděn svým
   závistivým bratrem Sutehem (Griffiths 1980). Usirovo tělo nabalzamoval a příslušné pohřební
   obřady provedl bůh mumifikace Anup, čímž umožnil Usirovi věčný život na onom světě. Usir tak
   mohl být znovu oživen a stát se vládcem podsvětí.

   O vlastní mumifikaci egyptské prameny mlčí. Známe pouze některé magické úkony a modlitby,
   které ji doprovázejí, a zobrazení kněze se šakalí hlavou boha zemřelých Anupa, stojícího nad
   ležícím zesnulým a provádějícím mumifikaci, ale nic z toho nám neposkytuje informace o způsobu
   jejího provedení. A tak jsme odkázáni na mnohem pozdější líčení antických autorů, zvláště
   Hérodota (II, 86--88) a Diodóra Sicilského (I, 91). Některé poznatky o mumifikaci nalezneme i u
   Plútarcha, Porphyria a dalších.

   Řecký dějepisec Hérodotos, který navštívil Egypt okolo roku 450 př. n. l., píše o třech
   základních způsobech mumifikace, jež se lišily dokonalostí provedení a také cenou (překlad
   Jaroslava Šonky):

   "Umění balzamovat zná a zabývá se jím zvláštní druh lidí. Když jim pozůstalí přinesou mrtvého,
   ukážou jim dřevěné podobizny mrtvých, omalované jako skutečné mrtvoly. Jednu z nich označují
   za nejnákladnější, nepovažuji za zbožné ani jméno tohoto způsobu vyslovit, druhou za méně
   hodnotnou a levnější, třetí za nejlevnější. Když jim to vyloží, ptají se jich, podle kterého
   způsobu si přejí, aby byl mrtvý balzamován. Pozůstalí se dohodnou na ceně a vzdálí se.

   Balzamovači zůstanou a s veškerou péčí provedou balzamování. Nejprve vytáhnou křivým železem
   mozek skrze nosní dírky; část ho vytáhnou takto, část tím, že dovnitř nalijí rozpouštějící
   látky. Potom naříznou ostrým aithiopským kamenem slabiny a vyberou celou břišní dutinu;
   vyčistí ji, vypláchnou palmovým vínem a znova vyčistí rozetřenými vykuřovacími látkami. Potom
   naplní břicho čistě utřenou myrhou a jiným kořením kromě kadidla, a když je naplnili, zase je
   zašijí. Pak naloží mrtvého do sodného louhu a tam ho nechají sedmdesát dní. Balzamovat delší
   dobu není dovoleno. Po uplynutí sedmdesáti dnů mrtvého umyjí a celé jeho tělo zabalí do
   nařezaných pruhů plátna z Bystu a natřou klovatinou, které Egypťané většinou používají místo
   klihu. Potom převezmou mrtvolu příbuzní, dají udělat ze dřeva dutou podobu člověka, mrtvého do
   ní uzavřou a uloží v pohřební komoře na stojato opřeného o zeď. Takový je nejdražší způsob
   balzamování.

   Těm, kdo nechtějí vynaložit takové náklady a přejí si střední způsob balzamování, balzamují
   mrtvé takto: Naplní klystéry cedrovým olejem a vstřikují jej mrtvému do břišní dutiny, aniž ho
   nařezávají a vyprazdňují břicho. Klystér vstřikují sedací částí a zabraňují mu, aby vytekl
   zpátky. Potom balzamují mrtvého po stanovený počet dní. Poslední den vypouštějí z břicha
   cedrový olej, který tam předtím vstřikovali. Cedrový olej má takovou sílu, že spolu s ním
   vyjde obsah břicha i střeva v rozpuštěném stavu. Maso rozpouští sodný louh a z mrtvoly zůstane
   jen kůže a kosti. Když to vše balzamovači vykonali, odevzdají v tomto stavu mrtvolu příbuzným,
   aniž s ní podnikají cokoli dalšího.

   Třetího způsobu balzamování používají pro ty, kdo mají málo peněz. Vypláchnou břišní dutinu
   ředkvovým olejem, balzamují sedmdesát dní a potom odevzdají mrtvolu příbuzným, aby si ji
   odnesli."

   Podle Hérodotova svědectví se tedy u nejdokonalejšího a nejdražšího způsobu nejprve kovovým
   háčkem vytáhl nosní dutinou mozek. Někdy se vytahoval také velkým týlním otvorem, očnicemi
   nebo i umělými otvory v lebce. Potom mumifikátoři udělali dlouhým pazourkovým nožem řez na
   levé straně těla, aby jím mohli vyjmout vnitřnosti. Srdce a ledviny však ponechávali v těle.
   Vyňaté vnitřnosti ukládali do čtyř již zmíněných kanop. Následovalo vysušování těla pomocí
   natronu -- přírodní sody, při němž byla z těla odstraněna voda. Pak mumifikátoři zbavili tělo
   nečistot, umyli ho palmovým vínem, naplnili vonnými látkami a balíčky natronu a opět zašili.
   Zašitý otvor na levé straně těla přikryli voskovou nebo kovovou destičkou. Tělo potřené
   cedrovým olejem nato ovázali jemnými lněnými obinadly (které podle představ tkala bohyně Tajet
   a zavinoval bůh Šesmu) potřenými pryskyřičnou pastou. Takto upravené tělo -- mumii (egyptsky
   sah: slovo "mumie" přitom pochází z arabského múmija, "asfalt") ozdobili šperky, náhrdelníky,
   prsteny a různými ochrannými amulety. Nejdůležitější z nich byl srdeční skarab (Malaise 1978),
   do jehož rovné spodní plochy byla vyryta slova 30. kapitoly Knihy mrtvých s výzvou, aby se
   srdce zemřelého nestavělo proti němu samému:

   "Ó mé srdce, které mám od své matky,

   ó mé srdce, které mám od své matky,

   ó mé srdce mých proměn!

   Nevystupuj proti mně jako svědek,

   nestav se proti mně před soudním dvorem,

   nesnižuj mě před strážcem vah!

   Jsi můj duch, který je v mém těle,

   můj stvořitel, který léčí mé údy.

   Kéž se odebereš na šťastné místo,

   které je pro nás připraveno!

   Nepošpiň mé jméno před poradním sborem,

   který rozhoduje o vzkříšení lidí.

   Bude to tak dobré pro nás i pro vyslýchajícího

   a radostné pro soudce.

   Nepronášej o mně lži

   před Největším bohem, Pánem Západu.

   Pohleď, budeš povzneseno a ospravedlněno!"

   Při druhém způsobu mumifikace se tělo naplnilo cedrovým olejem, který vstřikovali řitním
   otvorem pomocí zvláštních stříkaček. Řitní otvor se uzavřel a tělo se vysušovalo natronem.
   Později se otvor opět otevřel a cedrový olej, který mezitím rozpustil vnitřnosti, vypustili.

   Třetí a zároveň nejlacinější způsob spočíval pouze v omytí těla a jeho konzervaci natronem.
   Samozřejmě že u druhého a třetího způsobu mumifikace byly výsledky podstatně horší.

   V pohřební výbavě, jež se lišila podle společenského postavení zesnulého svou rozmanitostí
   (oděvy, látky, šperky, amulety, kosmetické přípravky, nábytek, keramika, kamenné a měděné
   nádoby, zbraně, deskové hry), počtem položek a kvalitou provedení, měly zásadní význam
   mumiformní sošky -- vešebty (Schneider 1977). Název vešebt pochází od slovesa vešeb
   ("odpovídat"), takže ho lze přeložit jako "ten, který odpovídá". Toto označení odráží jeho
   úlohu zástupce zesnulého, jenž odpovídá, když je dotyčný zemřelý na onom světě vyzván, aby
   vykonal příslušné pracovní povinnosti, především obdělávání polí, zavlažování břehů a
   převážení písku. Odpověď vešebtu zní: "Provedu! Zde jsem!" K práci jsou také sošky zástupců
   patřičně vybaveny znázorněným zemědělským náčiním: motykami, krumpáči, košíky, pytli, taškami
   s osivem nebo i nádobami. Od konce 12. dynastie se na některých vešebtech objevuje úplný nebo
   zkrácený text 6. kapitoly Knihy mrtvých, což přetrvává až do Ptolemaiovské doby.

   Namáhavé práci se na onom světě chtěli vyhnout všichni muži a ženy a od 18. dynastie i
   panovníci. Počet jejich vešebtů přitom kolísal. Až postupem doby dosáhl ideálního čísla 365 --
   jedna figurka na jeden den v roce. V 19. dynastii potom přibylo 36 vešebtů -- dohlížitelů,
   kteří drží hůl nebo důtky a jsou civilně oděni. K tomu někdy přistoupil ještě jeden vrchní
   dohlížitel.

   Nejstarší vešebty se objevují na počátku Střední říše, jsou zhotoveny z vosku a představují
   nahé lidské postavy. Zavinovaly se do obinadel a ukládaly do miniaturních rakví.

   Rozšíření Usirova kultu ve Střední říši se projevilo i u vešebtů: zemřelý začal být označován
   jako "Usir" a nápis na něm začínal obratem "Usirem osvícený", za nímž následovalo jméno a
   titul. Pečlivému vypracování vešebtu byla věnována pozornost zvláště v Nové říši, kdy se
   zhotovovaly z kamene, dřeva, pálené hlíny, fajánse, bronzu nebo dokonce i ze skla. Jejich
   oděv, paruky a šperky věrně odrážely tehdejší módu vyšších společenských vrstev.

   Udržení věčné posmrtné existence člověka zaručoval zádušní kult. Zajišťoval totiž jeho duchu
   stálé uspokojování hlavních fyzických potřeb prostřednictvím každodenního předkládání obětin
   chlebů, koláčů, masa, ovoce, zeleniny, piva a vína. Stálý přísun pokrmů a nápojů pro zádušní
   hostinu (Emery 1962) magicky zajišťovaly rovněž jejich modely umístěné v pohřební komoře a
   jejich znázornění a dlouhé seznamy (Barta 1963) vytesané do stěn hrobní kaple.

   V hrobce se obětiny kladly před nepravé dveře, kterými mrtvý vycházel na tento svět (Wiebach
   1981). Obětiny ovšem mohly být také předkládány sochám zemřelého, umístěným v hrobce. Socha
   byla totiž pokládána za jeho obraz, jemuž právě duch propůjčoval život. Obětiny měly být
   přinášeny denně -- ve větším množství potom ve zvláště významných svátečních dnech, jakými byly
   první den roku, ročního období a měsíce, svátek boha Thovta a Sokara či svátek obětování.

   O zádušní kult zemřelého se zpočátku staral jeho nejstarší syn, který zajišťoval stálý přísun
   obětin a pořádal vzpomínkové slavnosti. Postupně byl zádušní kult zabezpečován právně. Člověk
   ještě za svého života sepsal poslední vůli (imejet per, Mrsich 1968), v níž stanovil svá
   rozhodnutí týkající se vlastního pohřbu a zádušního kultu. Stanoveným zádušním kněžím
   ("služebníkům ducha ka") odkázal část svých pozemků, z jejichž výnosů měli za stanovenou
   odměnu zajišťovat nutné obětiny. Tyto osoby a po nich i jejich potomci měli navěky udržovat
   zádušní kult zesnulého.

   O posmrtném životě pojednávají nejstarší náboženské texty, které egyptologové označují Texty
   pyramid (Faulkner 1969). Jde o soubor více než 750 říkadel, které se týkaly posmrtného života
   krále. Obsahují královský pohřební rituál, obětní rituály, chvalozpěvy na bohy, mýty, písně,
   litanie a magická zaříkadla. Podstatné v těchto textech je to, že zesnulý král je ztotožněn
   s bohem Usirem a že se zde mluví o Usirově podzemní říši mrtvých. Texty pyramid byly pečlivě
   vytesány do stěn vnitřních prostor devíti pyramid králů a královen 5.--8. dynastie, přičemž
   jejich vybrané části se objevují v královských i nekrálovských hrobkách až do 4. století př.
   n. l.

   Ve Střední říši byly tyto texty doplněny a nově uspořádány, takže vznikla rozsáhlá sbírka
   přibližně jednoho tisíce náboženských říkadel, které se tentokrát zaznamenávaly na dřevěných
   rakvích hodnostářů a nyní se jim proto říká Texty rakví (Faulkner 1973--1978). Texty rakví byly
   určeny pro širší okruh obyvatelstva, přičemž měly zesnulým zajistit bezpečnou posmrtnou
   existenci a zmrtvýchvstání jako kdysi Usirovi. Podle náboženské doktríny duch každého Egypťana
   bez rozdílu předstoupí před Usirův soud, a pokud se zjistí, že si za svého pozemského života
   počínal spravedlivě a mravně, je ospravedlněn, sám se stává Usirem a má právo na posmrtný
   život.

   Přibližně od roku 1500 př. n. l. se objevuje Kniha vycházení za dne, což je soubor 189
   náboženských říkadel -- kapitol, doprovázených ustálenými ilustracemi (takzvanými vinětami).
   Egyptologové ho nazývají Kniha mrtvých (Hornung 1990). Kniha mrtvých měla zesnulému pomoci
   zdárně absolvovat posmrtný soud před vládcem podsvětí Usirem, zajistit mu dosažení nerušené
   věčné posmrtné existence na onom světě a umožnit mu vycházení z hrobky na tento svět a
   nabývání libovolných podob. Knihy mrtvých se psaly na papyrové svitky, které se ukládaly do
   rakví. Objevují se však i na stěnách hrobek, obinadlech mumií a různých součástech pohřební
   výbavy. Kniha mrtvých zůstala až do Ptolemaiovské doby nejdůležitější sbírkou náboženských
   textů.

   Kromě uvedených Textů pyramid, Textů rakví a Knihy mrtvých existovaly v Nové říši další
   náboženské spisy -- knihy podsvětí (Hornung 1972), které souvisejí s prosazením nového typu
   egyptské královské hrobky. Šlo o skalní hrobku (Reeves -- Wilkinson 1996), jejíž stěny a stropy
   zdobily texty a ilustrace Knihy o tom, co je na onom světě (egyptsky Amduat), v níž se
   popisují místa, kudy putoval sluneční bůh Re na své cestě podzemím od západu k východu. Mezi
   knihy podsvětí též patří Kniha bran a Kniha jeskyní, v nichž se zase líčí místa v podsvětí,
   která musel zemřelý znát, aby se vyhnul tamějším nebezpečím. Všechny zde zmíněné náboženské
   texty zcela zanikly ve 4. století n. l., kdy byly definitivně opuštěny tradiční faraonské
   pohřební postupy.

   Bibliografie

   Barta, Winfried (1963): Die altägyptische Opferliste von der Frühzeit bis zur
   griechisch-römischen Epoche. Berlin: Verlag Bruno Hessling.

   Dodson, Aidan (1994): The Canopic Equipment of the Kings of Egypt. London -- New York: Kegan
   Paul International.

   Doxiadis, Euphrosyne (1995): The Mysterious Fayum Portraits. Faces from Ancient Egypt. London:
   Thames and Hudson.

   Emery, Walter B. (1962): A Funerary Repast in an Egyptian Tomb of the Archaic Period. Leiden:
   Nederlands Instituut voor het Nabije Oosten.

   Engelbach, Reginald -- Gunn, Battiscombe G. (1923): Harageh. London: The Egypt Exploration
   Society.

   Faulkner, Raymond O. (1969): The Ancient Egyptian Pyramid Texts. Oxford: The Clarendon Press.

   Faulkner, Raymond O. (1973--1978): The Ancient Egyptian Coffin Texts, I--III. Warminster: Aris
   and Phillips.

   Fritz, Ulrike (2004): Typologie der Mastabagräber des Alten Reiches. Strukturelle Analyse
   eines altägyptischen Grabtyps. Berlin: Achet-Verlag.

   Griffiths, Gwyn J. (1980): The Origins of Osiris and his Cult. Leiden: E. J. Brill.

   Hornung, Erik (1972): Ägyptische Unterweltsbücher. Zürich -- München: Artemis Verlag.

   Hornung, Erik (1990): Das Totenbuch der Ägypter. Zürich -- München: Artemis Verlag.

   Ikram, Salima -- Dodson, Aidan (1998): The Mummy in Ancient Egypt. London: Thames and Hudson.

   Lapp, Günther -- Niwiński, Andrzej (2001): Coffins,  Sarcophages, and Cartonnages. In: Redford,
   Donald B., ed., The Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt. Oxford: Oxford University Press, sv.
   1, s. 279--287.

   Malaise, Michel (1978): Les scarabées du coeur dans l'Égypte ancienne. Bruxelles: Fondation
   Égyptologique Reine Elisabeth.

   Mrsich, Tycho (1968): Untersuchungen zur Hausurkunde des Alten Reiches: Ein Beitrag zum
   altägyptischen Stiftungsrecht. Berlin: Bruno Hessling.

   Reeves, Nicholas -- Wilkinson, Richard H. (1996): The Complete Valley of the Kings. Tombs and
   Treasures of Egypt's Greatest Pharaohs. London: Thames and Hudson.

   Roth, Ann Macy (2001): Opening of the Mouth. In: Redford, Donald B., ed., The Oxford
   Encyclopedia of Ancient Egypt. Oxford: Oxford University Press, sv. 2, s. 605--609.

   el-Shohoumi, Nadia (2004): Der Tod im Leben. Eine vergleichende Analyse altägyptischer und
   rezenter ägyptischer Totenbräuche. Eine phänomenologische Studie. Wien: Verlag der
   Österreichischen Akademie der Wissenschaften.

   Schneider, Hans D. (1977): Shabtis. An Introduction to the History of Ancient Egyptian
   Funerary Statuettes, I--III. Leiden: Rijksmuseum van Oudheden.

   Taylor, John H. (2001): Death and the Afterlife in Ancient Egypt. London: The British Museum
   Press.

   Wiebach, Silvia (1981): Die ägyptische Scheintür. Morphologische Studien zur Entwicklung und
   Bedeutung der Hauptkultstelle in den Privatgräbern des Alten Reiches. Hamburg: Helmut Buske
   Verlag. (Břetislav Vachala)

   pohřební ritus -- euroamerický kulturní okruh, na způsobu zacházení s těly mrtvých lidí od 1.
   do 20. století se projevuje variabilita pohřebního ritu většinové populace i různých
   okrajových skupin. V tomto období došlo k několika zásadním změnám. Především jde o přechod
   převažující kremace v inhumaci, jehož důvod není jednoznačně vysvětlen a patrně ani
   jednoznačný nebyl. Kromě vlivu kočovníků pohřbívajících nespálená těla a křesťanství, které
   převzalo pohřební ritus judaismu, to mohla být zprvu snaha uchovat tělo významného jedince k
   prospěchu celé společnosti. Další podstatnou změnu představoval přesun pohřebních areálů do
   sídlišť, což muselo být doprovázeno změnou v chápání světa živých i mrtvých. Do sklonku 15.
   století se datuje počátek dalšího procesu, kterým bylo naopak vytěsňování hřbitovů mimo areál
   sídliště, procesu který po třech staletích vyústil v zákaz pohřbívání v intravilánu.
   Rekatolizace a upevnění církevní správy v 17. až 18. století se projevily v jisté unifikaci
   pohřebního ritu, který je v archeologických nálezech poznatelný důsledným pohřbíváním na
   kostelních hřbitovech, případně v chrámech samotných a přítomností devocionálií v hrobech. Ve
   druhé polovině 18. století, v souvislosti s objevy přírodních věd a poznáváním biologických
   procesů v živém organismu, se v intelektuálních špičkách začíná projevovat zpochybňování
   posmrtného života, respektive jednoduchého chápání tohoto aktu jako oživení. Vytěsnění
   hřbitovů mimo rámec sídlišť, zdůvodňované hygienickými zásadami, vedlo opět k většímu oddělení
   světa živých a mrtvých. Zákaz pohřbívání v kostelech, spolu s filozofií romantismu, vedl
   k zakládání šlechtických mauzoleí v areálech zámeckých anglických parků, které demonstruje ono
   splynutí s přírodou a neurčitým universem. Na hřbitovech 19. století se objevuje stále více
   individuálních pomníků a křížů, jejichž účelem bylo především pod křesťanským znamením
   reprezentovat rodinu a uchovat památku zemřelého. Můžeme říci, že víra ve věčný život se
   postupně nahrazuje snahou o co nejdelší posmrtný "život" v mysli pozůstalých. Ve 20. století
   proces započatý v předchozím století pokračuje. Křesťanská symbolika -- kříže na hřbitovech se
   zmenšují a mizí. Smysl pomníků jako památníků na zemřelého je stále zřetelnější, ale zároveň
   se objevuje další tendence, kterou je absence pohřbu a pomníku vůbec. Jedná se o odraz změn
   souvisejících s pojetím života a smrti, které nakonec vyústily v tabuizování smrti v moderní
   společnosti. Dvacáté století znamenalo také nástup pohřbu žehem, zprvu chápaným jako vzdor
   autoritě církve. Období druhé poloviny 20. století je již ve znamení birituality, především ve
   městech, přičemž žeh po akceptování církví přestal být výrazem ateismu. Tyto procesy, na něž
   má vliv demokratizace, individualizace a mobilita společnosti, jsou odrazem i ustupující víry
   ve zmrtvýchvstání, čili vzkříšení těla, přičemž víra v posmrtný život, jakkoliv chápaný, je
   otřesena méně. (Josef Unger)

   pohřební ritus -- Indie, ... (Pavlína Lesová)

   pohřební ritus v Tibetu, Tibeťané znají a praktikují čtyři základní způsoby nakládání s
   mrtvolou. Ty odpovídají tradičním představám o čtyřech prvcích coby elementárních složkách
   veškerých jevů vnějšího a vnitřního (člověkova) světa. Pohřbívání do země odpovídá prvku sa
   (země), do vody prvku čhu (voda). Spálení ohněm odpovídá prvku me (oheň) a pohřbení do větru
   či vzduchu, tj. rozsekání nebožtíkova těla a ponechání jeho pozůstatků na vyhraženém
   pohřebišti na pospas ptactvu a dravé zvěři, odpovídá prvku  lung (vítr). Pohřbívání do země
   naráží nezřídka na problém kamenité, zmrzlé půdy. Pohřbívání do vody je ve svých důsledcích
   spojeno s pověrčivou nechutí Tibeťanů lovit a požívat ryby. Kremace se ponejvíce potýká s
   nedostatkem dřeva k pálení. "Vzdušný pohřeb" je náročný na přepravu nebožtíka na místo
   vyhrazené k jeho likvidaci a pro pozůstalé bývá i finančně značně nákladný. Na příbuzných je
   ponecháno, pro který druh pohřbu se rozhodnou. Obecně však platí, že při pohřbech zpravidla za
   almužnu asistují *lamové. Méně běžný způsob pohřbívání mrtvých představuje mumifikování
   (*mumifikace v Tibetu). Mumifikování jako pátý způsob nakládání s mrtvolou je pozdějšího data
   a bylo praktikováno pouze u *dalajlamů, *pančhenlamů a některých jiných vysokých hodnostářů
   tibetské buddhistické církve. Jinak se s mumifikací setkáváme jen zcela ojediněle. (Josef
   Kolmaš)

   pohřební ritus válečný, viz válečný pohřební ritus. (Josef Unger)

   pohřební ritus za epidemií, ... (Josef Unger)

   pohřební ritus židovský, viz židovský pohřební ritus.

   pohřební sklípek, název pro malou hrobku. (Josef Unger)

   pokrevní příbuzenství, ...

   pokus a omyl, jeden ze způsobů poznávání, charakterizovaný tápáním, hledáním a zkoušením
   vhodných reakcí. (Jaroslav Malina)

   poliomyelitis anterior acuta, dětská obrna, infekční virové onemocnění, které v těžších
   případech postihuje pohybový systém. (Ladislava Horáčková)

   politická antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se srovnávacím výzkumem vzniku,
   vývoje, fungování a směřování politických systémů a institucí. (Jaroslav Malina)

   politická strana, subjekt politického systému, který je více či méně pevným sdružením občanů
   spojených stejnými či obdobnými názory na společenské vztahy, ekonomiku, postavení národa,
   člověka, náboženství nebo životní prostředí. Na rozdíl od jiných účastníků politických vztahů,
   například odborů, zaměstnavatelských svazů, církví apod., strana politická usiluje svou účastí
   ve volbách o zastoupení ve volených státních orgánech, aby s podporou určité části populace
   získala přístup k politické moci, a mohla tak realizovat státní politiku odpovídající
   strategickým zájmům různých skupin obyvatelstva. (Marie Dohnalová -- Karel Müller)

   politika, veřejná aktivita sloužící k usmiřování rozdílných zájmů, jež garantuje rozumnou
   stabilitu a pořádek. Politika má svoji strukturální (polity), procesuální (politics) i
   obsahovou (policy) dimenzi. (Karel Müller)

   politika "sta škol a sta květů" (paj chua čchi-fang paj ťia čeng-ming), vyhlášená v polovině
   roku 1956, měla přispívat k rozkvětu umění a k pokroku vědy, k rozvoji různých uměleckých
   forem a stylů a k soupeření různých vědeckých a myšlenkových škol a směrů. (Josef Kolmaš)

   politologie,  společenská věda o politice; předmětem je fungování státu, politických systémů,
   mocenských a vládních institucí, uspořádání vztahů mezi jednotlivcem, společností a státem,
   vztahy nadřazenosti a podřízenosti, politické chování lidí, moc a autorita, vztahy mezi státy.
   Formativní počátky politologie jsou v prostředí starověkých civilizací, zejména v antickém
   Řecku a v Číně, jako moderní věda byla politologie ustavena koncem 19. století ve Spojených
   státech. (Karel Müller)

   Polo Marco (1254--1324), Benátčan, doprovázející svého otce Nicola a strýce Maffea na jejich
   druhé cestě do Číny v letech 1271--1292. Ve vlastní Číně pobyl celkem 17 let a z titulu své
   inspektorské funkce navštívil četné kraje a města v celé zemi. Po návratu do Itálie (1295) byl
   v námořní bitvě zajat Janovany a ve vězení nadiktoval spoluvězni Rustichellimu text svého
   slavného Miliónu, představujícího to nejcennější, co nám středověk o Asii a zejména o Číně
   zanechal. (Josef Kolmaš)

   poloopice (Prosimii), od vyšších *primátů se odlišují v celé řadě důležitých znaků, jež
   souvisejí jak s rozdílnou fylogenezí obou skupin, tak s různými adaptacemi a ekologickým
   postavením. Poloopice jsou obvykle malí až středně velcí stromoví savci. Jejich mozek je
   relativně malý s nepatrnou gyrifikací a dobře vytvořeným čichovým lalokem koncového mozku,
   čemuž také odpovídá velká délka obličejového skeletu (splanchnokrania) v čichové části a
   stavba kosti nosní, čichové a horní čelisti. Poloopice mají vyvinuté rhinarium (vlhký
   "čumáček") a poměrně dobrý čich; mají rovněž vytvořeny různé pachové žlázy, jimiž značkují své
   teritorium. Oči poloopic mají speciální odrazovou vrstvu tapetum lucidum, která je adaptací na
   noční vidění. Stereoskopické vidění není dokonalé, osy očí nejsou paralelní. Očnice je v zadní
   části otevřená. Stavba kostěného ucha poloopic se vyznačuje řadou starobylých znaků. Ušní
   boltce jsou pohyblivé. Zuby poloopic se liší od zubů vyšších primátů. Dolní řezáky jsou
   specializované a tvoří zubní hřebínek, špičáky jsou poměrně malé a mohou i chybět. V
   souvislosti se zubním hřebínkem se vytváří podjazykový orgán, druhý jazyk, který slouží k
   čištění zubního hřebínku. Mandibula poloopic má starobylou stavbu a v symfýze není srostlá. V
   orbitě poloopic pak schází kost slzní a kost čelní zůstává nesrostlá. Současné poloopice mají
   výrazně delší zadní končetiny než končetiny přední. Zadní končetiny jsou u skákavých druhů
   mnohdy používány pro odraz i pro přistávání. Palec na ruce je schopen výrazné opozice.
   Ukazováček na noze má pseudodrápek, který slouží k čištění srsti společně se zubním hřebínkem.
   (Václav Vančata)

   Polové, benátští kupci, bratři Nicolo a Maffeo, uskutečnivší dvě obchodní cesty do Číny (v
   letech 1260--1269 a 1271--1292). Na jejich druhé cestě je doprovázel Nicolův syn *Marco. (Josef
   Kolmaš)

   poly-, předpona označující "mnoho".

   polyandrie, forma manželství umožňující souběžné soužití jedné ženy se dvěma a více muži;
   můžeme rozlišit polyandrii fraterální (bratrskou, někdy také zvanou adelfickou polyandrií),
   kdy manželé jsou bratři, a sdruženou, kdy manželé bratry nejsou; viz manželství. (Jaroslav
   Skupnik). V primatologii: vytváření sociální struktury, ve které je pouze jedna plně dospělá
   samice a několik samců. U primátů známe fakultativní (funkční) polyandrii, například u
   kosmanů, kdy samice nejvýše postavená v hierarchii blokuje pomocí feromonů rozmnožování
   ostatních dospělých, reprodukce schopných samic. (Václav Vančata)

   polyartritida, zánětlivé postižení více kloubů. (Ladislava Horáčková)

   polydaktylie, nadpočetný prst ruky nebo nohy. Zmnožený je obvykle okrajový prst -- palec nebo
   malíček, bývá však většinou znetvořen a neschopný funkce. (Ladislava Horáčková)

   polygamie, forma manželství umožňující souběžné soužití s více než jedním manželským
   partnerem; viz manželství. (Jaroslav Skupnik). V primatologii: zvláštní případ *polygynie, kdy
   se vytváří reprodukční *jednosamcové sociální struktury, případně *harémové sociální
   struktury. V tomto případě si jeden sociálně samostatně existující samec monopolizuje několik
   samic. Tento termín je používán nejčastěji v souvislosti s lidskými sociálními skupinami.
   Někteří badatelé chápou polygamii (ne zcela správně) jako systém, ve kterém jednoznačně
   početně převažují samice nad samci. V tomto případě se však jedná o polygynii, protože
   polygamie je zvláštním případem polygynie, kdy se ve skupině po určitou dobu reprodukuje pouze
   jeden samec. Známe také funkční polygamii, například v případě *věkově odstupňované (age
   graded) sociální struktury nebo harému, v němž je jeden reprodukující se dospělý samec a
   několik dalších dospělých samců, jejichž sociální status jim reprodukci neumožňuje. (Václav
   Vančata)

   polygynie, forma manželství umožňující souběžné soužití jednoho muže se dvěma a více ženami;
   viz manželství. (Jaroslav Skupnik). V primatologii: sociální systém (organizace), v němž
   jednoznačně početně převažují samice nad samci nebo jeden samec si monopolizuje několik samic
   v autonomní sociální jednotce, harému, nebo v samostatné *jednosamcové sociální struktuře.
   (Václav Vančata)

   polychromie (z řečtiny), pestré zbarvení architektonického nebo plastického díla, zaměřené
   k zesílení jeho dekorativního, realistického či výrazového účinu, popřípadě také symbolického
   významu. Raná slohová období, "primitivní" umění a lidová tvorba si zpravidla libují v živé
   barevnosti, pozdní fáze ji opouštějí. Pestrými omítkami byly kryty články egyptských
   i dórských chrámů, ale také články a zdivo středověkých staveb, renesančních a barokních
   fasád. Polychromie dotvářela rané antické skulptury, středověké a barokní řezby i kamenné
   sochy, někdy přitom napodobila ušlechtilejší materiály, ale většinou sledovala vlastní cíle.
   Sochy byly doplňovány polychromními detaily od začátků výtvarné tvorby až do renesance, kdy
   nálezy antických plastik, většinou již prostých svých původních barev, inspirovaly umělce, aby
   dávali přednost bílým mramorovým sochám. Barokní plastiky, které tvořil například Matyáš
   Bernard Braun, byly opět polychromovány, aby se překryl charakteristický povrch pískovce,
   z něhož byly tesány, protože tento materiál nemohl soupeřit s jemností a leskem cararrského
   mramoru. (Jaroslav Malina)

   Polykleitos z Argu (2. polovina 5. století př. n. l.), řecký sochař; vedle *Feidia druhý a
   snad o něco málo mladší tvůrce velké klasiky a *kalokagathie. Jako představitel dórské
   sochařské tradice se více věnoval ztvárnění mužských soch. Své sochy Doryfora (atleta
   nesoucího kopí) využil k tomu, aby v ní vyjádřil svou estetickou teorii, kterou popsal
   v nezachovaném díle Kánón ("měřítko, řád"). Jeho obsahem zřejmě byl systém proporcí a
   vzájemných poměrů, jimiž lze vyjádřit ideální lidské (tj. mužské) tělo. Zároveň vytvořil nový
   druh kontrapostu, kdy zatížené noze odpovídá zatížená ruka na druhé straně těla a totéž platí
   i pro uvolněnou nohu a ruku. Tak více uvolnil tělo a mohl je znázornit v reálných prostorových
   vztazích a zároveň dosáhl dokonalé vyváženosti svých soch. Obličeje znázorněných postav jsou
   výrazem ideální symetrie. Polykleitos tedy kladl větší důraz na formu. Vnitřní život ho tolik
   nezajímal a v tom se lišil od svého kolegy Feidia. Jinak se oba mistři znali a navzájem
   pozitivně ovlivňovali (Feidiás použil polykleitovské sošné typy k oživení souboru postav
   znázorněných na parthenónském vlysu, viz Parthenón). Znovu se jako proslulí sochaři sešli po
   roce 430 př. n. l. v soutěži o tvorbu sochy Zraněné Amazonky pro Artemidin chrám v *Efesu;
   zvítězil Polykleitos a v díle, které vytvořil, se držel svých matematickými poměry daných
   estetických zásad. Feidiás, který šel ve svém vývoji dále a představil ve své variantě námětu
   novou výrazovou formu, byl až na druhém místě. Náhoda Polykleitovi pomohla, aby mohl vytvořit
   dílo podobného významu, jako byly Feidiovy kolosální kultovní sochy: když v roce 425 př. n. l.
   požár zničil starou Héřinu svatyni v Argu, byla zde postavena nová a v ní byla umístěna
   Polykleitova socha bohyně *Héry z *chryselefantiny. (Marie Pardyová)

   polymerázová řetězová reakce, viz PCR.

   polyteismus, ...

   polytopní ložiska, mnohočetná ložiska v různé lokalizaci. (Ladislava Horáčková)

   pomník, termín užívaný v novější době pro náhrobek. (Josef Unger)

   pompa funebris, pohřební průvod. (Josef Unger)

   Pompeje, archeologická lokalita v jižní Itálii poblíž Neapole na úpatí Vesuvu; starověké
   město. V letech 470 až 424 př. n. l. keltské sídliště, poté patřilo Samnitům, od roku 80 př.
   n. l. římská kolonie. Roku 63 n. l. byly Pompeje z velké části zničeny zemětřesením, poté byly
   znovu vybudovány, avšak roku 79 byly zničeny při výbuchu Vesuvu a zasypány sopečným popelem,
   který pozůstatky dobře konzervoval až do archeologických odkryvů, které byly zahájeny v roce
   1718. Archeologové odkryli celé ulice s domy, chrámy a dalším budovami a vybavením. Uchovaly
   se i fresky a mozaiky i nápisy, většinou s mytologickými motivy, ale často se vyskytují náměty
   z běžného života s bohatým zastoupením erotické a sexuální tematiky (viz pompejské styly).
   (Marie Pardyová)

   pompejské nápisy, grafitta v antice načmáraná nebo vyrytá na zdech domů. V původním stavu se
   zachovala v *Pompejích a dalších městech pod Vesuvem. Velká část těchto nápisů se týká volební
   agitace a nejrůznějších aspektů společenského i soukromého života v Pompejích. Četné nápisy
   mají velmi otevřený erotický, některé i pornografický obsah. (Marie Pardyová)

   pompejské styly, klasifikace a chronologie římského nástěnného malířství; označena podle
   *Pompejí, lokality s největším počtem dochovaných maleb. První styl (2. století př. n. l. až
   80 př. n. l.): malba imitovala obložení stěn dekorativními barevnými kameny; druhý styl (80
   př. n. l. až přelom letopočtu): je patrná snaha o vytvoření iluze hloubky, prostoru,
   zobrazování architektury s  figurami, průhledy do krajiny; třetí styl (přelom letopočtu až 62
   n. l.): plošší, dekorativnější, iluzivní architektura -- v Římě mu časově odpovídá výzdoba
   Neronova paláce, takzvaného Zlatého domu; podle podzemních prostor (italsky grotte), které
   byly objeveny za renesance, se pak typická ornamentika tohoto období označuje jako grottesche;
   čtvrtý styl (62 až 79, tj. do zničení Pompejí výbuchem Vesuvu): opět prostorotvorné kompozice
   rušící barevnou a kompoziční harmonii, fantaskní obrazy, dojem divadelních kulis. (Marie
   Pardyová)

   pomůcka historická, viz historická pomůcka.

   ponticulus atlantis posterior,  kostní můstek částečně nebo plně překlenující žlábek pro
   obratlovou tepnu (sulcus arteriae vertebralis) na prvním krčním obratli. Je řazen do variet.
   (Ladislava Horáčková)

   pontifex maximus, římský velekněz, představený kolegia pontifiků, *flaminů a *vestálek. Za
   císařství si tuto hodnost přivlastnil římský císař počínaje *Augustem (od roku 2 př. n. l.), v
   křesťanské době se jí vzdal teprve císař Gratianus (375--383). Později se označení pontifex
   maximus stalo oficiálním titulem papeže. Hostiny pontifiků konané za principátu byly proslulé
   svou okázalou nádherou. (Marie Pardyová)

   pontifikálie (z latinského pontificalis, "kněžský"), odznaky biskupské hodnosti ve formě
   součástí oděvů a liturgických předmětů (mitra, berla, prsten, střevíce, rukavice). Právo nosit
   pontifikálie bylo udělováno někdy i některým významným prelátům, například opatům. (Josef
   Unger)

   popelnice (urna), nádoba na uložení spálených pozůstatků zemřelého. Byla zhotovována z různého
   materiálu (keramika, kámen, alabastr, sklo, kov). (Josef Unger)

   Popol Vuh, sakrální kniha quicheských Mayů, jedna z nejvýznačnějších předkolumbovských
   literárních památek. Doba vzniku je odhadována kolem roku 1555. (Oldřich Kašpar)

   Popper sir Karl Raimund (28. 7. 1902, Vídeň, Rakousko -- 17. 9. 1994, Croydon u Londýna,
   Anglie), rakouský filozof a politolog, od roku 1945 žijící v Anglii. Zastánce koncepce
   kritického racionalismu, vycházející z principu falzifikace -- hypotézu lze pouze vyvrátit,
   nikoli potvrdit; jeho základní teze zní: věda vyvrací, ale nikdy nic nedokazuje -- nikdy
   nevíme, zda pozorovaná a zobecněná série jevů je konečná a zda tedy neexistují jevy, které
   zobecnění mohou vyvrátit. Vývoj vědeckého poznání považuje za soupeření a zamítání hypotéz.
   Kritik marxismu. Odmítl princip společenské zákonitosti ve prospěch reformismu. Z díla: Die
   Logik der Forschung (Logika výzkumu, 1935), The Poverty of Historicism (Bída historicismu,
   1944/1945), The Open Society and Its Enemies (Otevřená společnost a její nepřátelé, 1945),
   intelektuální autobiografie Unended Quest (Věčné hledání) aj. (Jaroslav Malina)

   populismus, politika zaměřená k získání vlivu na co nejširší veřejnost, k čemuž užívá i
   sociální demagogie. (Marie Dohnalová)

   porcelán, *keramika s bílým neprůlinčitým střepem, ve slabé vrstvě průsvitným. Nejstarší
   čínské porcelány byly objeveny v hrobkách z období dynastie *Suej z konce 6. století. V
   Japonsku se začal vyrábět počátkem 17. století, v Evropě o sto let později. Název údajně
   pochází od *Marca Pola, který v porcelánu viděl podobu s mušlí -- italsky porcella.

   pornografie, zpravidla obrazový nebo textový materiál vybočující z norem dobové morálky dané
   kultury. V kontextu evropské kultury měla pornografie původně podobu šokujících zobrazení
   sexuálních orgánů a aktů, která sloužila zejména ke kritice náboženských a politických
   institucí (například jedno z nejrozšířenějších témat pornografie 17. a 18. století
   představovalo zástupce duchovenstva, zpravidla mnicha, jako aktéra znásilnění) a teprve
   druhotně sloužila k vyvolání sexuálního vzrušení, zatímco dnes tato kdysi druhotná funkce
   dominuje. (Jaroslav Malina)

   Portel (Le), Ariege, Francie. Jeskyně větvící se do tří paralelních chodeb s konturovými
   černými malbami koní a bizonů (méně: sob, sova ...). (Jiří A. Svoboda)

   Portmann Adolf (27. 5. 1897--28. 6. 1982), švýcarský zoolog, antropolog a myslitel, profesor
   Univerzity v Basileji, přítel a spolupracovník Carla Gustava Junga. Rozšířil rozvažování o
   člověku o nové aspekty vyplývající z vědeckého poznání ve 20. století. Nejdůležitější knihy:
   Neue Wege der Biologie, 1960, česky Nové cesty biologie, 1997; Um das Menschenbild, 1966;
   Entlässt die Natur den Menschen?, 1970. (Stanislav Komárek)

   pórovina, druh *hrnčiny s bílým střepem. Tvrdá pórovina se někdy blíží stupněm vypálení i
   tvrdostí *kamenině. (Jaroslav Malina)

   Poslední soud, ve starém Egyptě se odehrával při vstupu do podsvětí v síni Obou pravd před
   bohem Usirem a spočíval ve vážení pozemských skutků zemřelého. V kladném případě byl zemřelý
   prohlášen za "ospravedlněného" a směl trvale žít v říši mrtvých. V řecko-římské antice duše
   zemřelých přicházely do podsvětí před tři soudce vybrané z těch, kteří za svého života patřili
   k nejspravedlivějším. Byli jimi Mínós, Aiákos a Rhadamantys. V antickém sepulkrálním kultu
   však podsvětní soud neměl tak fatální význam jako v Egyptě. Nově mu ho později přisoudilo
   křesťanství. V raném křesťanství se Poslední soud evokoval prostřednictvím alegorie se
   starozákonním motivem takzvaného Ezechielova vidění (líčící znovuvzkříšení všech zemřelých).
   Zkratkovitě je ve výtvarné podobě zachyceno v synagoze v Dúra Európos z poloviny 3. století a
   na sarkofázích z 1. poloviny 4. století. Obrazové ztvárnění Posledního soudu se vyvinulo až ve
   středověku. Předstupněm k němu jsou dva samostatném motivy Deésis, přímluva Panny Marie a
   svatého Jana za zemřelé u *Ježíše Krista -- typická pro středobyzantské umění 9.--13. století,
   která později byla zakomponována do ikonografie Posledního soudu. Anastasis, "Poslední soud"
   anticipuje a znamená zmrtvýchvstání všech zemřelých. Říká se jí také Kristův sestup do
   očistce. V obrazové podobě je ztvárněna tak, že Kristus zahajuje zmrtvýchvstání všech věřících
   opětovným oživením *Adama a Evy, jimž rukou pomáhá při opouštění hrobů. Vítězství nad smrtí je
   symbolicky vyjádřeno v podobě spoutaného *Háda svíjejícího se u Kristových nohou. Tento motiv
   patří k nejdéle přežívajícím antickým personifikacím, které křesťanské umění vstřebalo do
   svého repertoáru. Monumentalizované kompozice posledního soudu, v jejichž středu je motiv
   Deésis, dále pak apoštolé, andělé a archanděl Michael třímající váhy, jsou uspořádány do
   horizontálních pásů. Postava Krista se ve středověku postupem doby zvětšuje. Od 12. století je
   Poslední soud oblíbeným motivem umísťovaným do tympanonů západních portálů katedrál (například
   Amiens, Chartres, Paříž, Remeš). V interiérech býval na západní stěně kostelů nebo kaplí (viz
   Michelangelovu fresku v Sixtinské kapli z let 1536--1541). Motiv Posledního soudu býval
   v pozdním středověku užíván k výzdobě radnic i soudních síní, kde měl nabádat k dodržování
   spravedlnosti. Tvůrčí fantazii při ztvárnění působivého Velkého posledního soudu uplatnil roku
   1614 Petrus Paulus Rubens. (Jaroslav Malina)

   Poslední večeře, křesťanský motiv; objevuje se ve 4. století. V jeho znázornění ještě
   přetrvávají antické zvyklosti, kdy *Ježíš Kristus na kraji (čestné místo) při večeři leží
   s apoštoly kolem polokruhového, takzvaného sigmatického stolu (tvarem připomíná okrouhlou
   grafiku tohoto písmena). (Jaroslav Malina)

   postavení, viz status.

   postmaritální rezidence (lokace), kulturní vzorec či pravidlo, které specifikuje místo, kde by
   noví manželští partneři měli založit svoji domácnost; můžeme rozlišit rezidenci patrilokální
   (manželé spolu bydlí v domácnosti otce manžela), matrilokální (manželé spolu bydlí
   v domácnosti matky manželky), avunkulokální (manželé spolu bydlí v domácnosti bratra matky
   manžela), amitalokální (manželé spolu bydlí v domácnosti sestry otce manželky), neolokální
   (manželé založí novou domácnost), bilokální (manželé bydlí střídavě u příbuzných manželky či
   manžela) a natolokální či duolokální (manželé žijí nikoli ve společné, nýbrž každý ve své
   původní domácnosti). Zjednodušeně lze rozlišit virilokální postmaritální rezidenci (nový
   manželský pár bydlí u příbuzných manžela) či uxorilokální postmaritální rezidenci (nový
   manželský pár bydlí u příbuzných manželky) ; viz manželství. (Jaroslav Skupnik)

   postmoderna, etapa vývoje moderního umění, popřípadě začátek nové (dosud plně nerozvinuté)
   etapy v dějinách kultury a umění, která vyrůstá z pojetí kultury, poznání a světa vytvořeného
   *postmodernismem jako kulturním proudem a hnutím objevujícím se již na konci čtyřicátých let
   20. století, avšak obecněji akceptovaným teprve od počátku sedmdesátých let 20. století.
   (Jaroslav Malina)

   postmoderní antropologie, pojetí antropologie reagující na hnutí směřující k novému, členitému
   pojetí kultury, poznání a světa, prosazující se od počátku sedmdesátých let 20. století a
   vycházející z poznatku, že evropská, popřípadě euroamerická kultura budovaná na
   anticko-křesťanských základech byla dosud příliš soustředěna na sebe, takže nebyla schopna a
   ani ochotna považovat jiné alternativní kultury (to znamená kultury africké, jihoamerické a
   orientální, které jsou nejednou založeny na jiných principech) za zcela rovnoprávné a
   rovnocenné; viz postmodernismus. (Jaroslav Malina)

   postmodernismus, rozporné a protichůdné hnutí směřující k novému, členitému pojetí kultury,
   poznání a světa a prosazující se od počátku sedmdesátých let 20. století v umění, filozofii,
   vědě, ale také v životní orientaci jednotlivců a ve společenských institucích. Vychází z
   poznatku, že evropská, popřípadě euroamerická kultura budovaná na anticko-křesťanských
   základech byla dosud příliš soustředěna na sebe, takže nebyla schopna a ani ochotna považovat
   jiné alternativní kultury (to znamená kultury africké, jihoamerické a orientální, které jsou
   nejednou založeny na jiných principech) za zcela rovnoprávné a rovnocenné. Průlomem do
   euroamerické kulturní nadvlády v literatuře byl jihoamerický magický realismus (Gabriel García
   Márquez), ve filmovém umění japonská nová vlna (Akira Kurosawa). Postmodernismus zpochybňuje
   nejen evropocentrismus, ale samotné základy evropské kultury -- racionalismus, senzocentrismus
   a univerzalismus. Odtud módní zájem o orientální myšlenková hnutí (zejména o orientální
   náboženství a filozofii), stavící na spirituální meditaci, nebo zájem o drogy, které jsou s to
   rozšířit hranice lidského vnímání. Postmodernismus vystoupil dále proti falocentrismu evropské
   kultury a liberálním konceptům trhu. Nejvyhroceněji se tyto tendence projevily ve
   feministickém hnutí a ekologických aktivitách. Postmodernismus se staví proti moderně a
   avantgardě a jejím principům, zejména zpochybňuje přínos těch směrů a hnutí, které svůj
   program zakládaly na myšlence revolučních obratů (ve vývoji umění i společnosti) jako
   pozitivních činů (Jean-François Lyotard). Postmodernismus chápe svět (a také historii a
   prehistorii) jako v širokém slova smyslu mnohovrstevný a členitý "text", jako produkt lidského
   dorozumívání, a tudíž i jako proces několikanásobného kódování a dekódování. Postmoderní svět
   je představován jako labyrint významů, hodnot a kontextů, kde netvoří pravda a nepravda
   protichůdné kategorie, ale výsledek svobodného pojmenování. (Jaroslav Malina)

   postmortální, posmrtný. (Ladislava Horáčková)

   postnatální období, období života jedince po narození. (Jaroslav Zvěřina)

   postprocesuální archeologie, směr v archeologii vzniklý v závěru 20. století, vycházející
   z předpokladu, že materiální kultura není přímým odrazem lidské činnosti, protože mezi lidi a
   artefakty vstupují myšlenky, víra a různé symbolické významy. (Jaroslav Malina)

   poststrukturální antropologie, směr v socio-kulturní antropologii navazující na kriticky
   přehodnocené paradigma *strukturální antropologie.

   posvátné a profánní, protiklad oddělující činnosti a věci, k nimž je přistupováno s bázní,
   úctou, strachem a s dodržováním odstupu (posvátné, sakrální), od těch, k nimž je přistupováno
   jako k obyčejným a každodenním. (Jaroslav Malina)

   posvátný sňatek, viz hieros gamos.

   Potála (Po-tá-la), zimní palác tibetských *dalajlamů na kopci Marpori ve *Lhase. V dnešní
   podobě sahá svým vznikem do 17. století. (Josef Kolmaš)

   potlač, obřadní hodovní slavnost Indiánů Severozápadního pobřeží Severní Ameriky spojená s
   předváděním mytických her, družnou zábavou a předáváním darů mezi soupeřícími skupinami na
   potvrzení hodnosti. O významu potlače se vedou spory -- v každém případě účast na hostině
   upevňovala integraci celé skupiny, pořádání hostiny zvyšovalo společenskou prestiž hostitele,
   "divadelní" provedení mýtu přispívalo k uvědomění si řádu světa a běhu času i dějin vlastní
   příbuzenské skupiny. (Josef Kandert)

   potřeby kulturní, viz kulturní potřeby.

   Pottova choroba, tuberkulózní zánět páteře. (Ladislava Horáčková)

   Po Ťü-i (772--846), čínský básník; patří ke slavným básníkům dynastie *Tchang (618--907).
   Pocházel z rodiny s literátským zázemím. Byl vzdělán a vychován v duchu *konfuciánské tradice,
   ke konci života se však přiklonil k *buddhismu. Už za života se dočkal věhlasu. Navazoval na
   dílo velikánů tchangské poezie -- *Li Poa a *Tu Fua. Usiloval o maximální srozumitelnost
   výrazu, nikoli o přeumělkovanost. Důraz kladl zejména na etické poslání básně. Za svého
   působení u císařského dvora psal hlavně sociálně laděné básně, soustředěné na strádání a těžký
   úděl prostých lidí. Po sesazení a neúspěchu v úřednické kariéře se stáhl k tématům osobní
   lyriky a epickým básním na motivy historických milostných příběhů. K nim patří i skladba
   Čchang-chen ke (Píseň o věčném žalu), zachycující příběh lásky tchangského císaře Süan-cunga a
   krásné Jang Kuej-fej. (Jaroslav Malina)

   Pozdější Liang (907--923), krátkodobá dynastie v období *Pěti dynastií v Číně. (Jaroslav
   Malina)

   pozitivismus,  jeden z nejvlivnějších směrů 19. a 20. století, pokoušející se stát se
   filozofií moderní vědy; podle jeho zakladatele Francouze A. Comta se má filozofie orientovat
   na to, co je dáno (positum), co je "faktické", a odmítá vše nadpřirozené a vyspekulované.
   (Jaroslav Malina)

   pozůstatky, dochované části starých historických jevů: pozůstatky lidí; hmotné stopy událostí;
   věci, které byly při událostech používány; listiny vyhotovené tehdy pro běžné potřeby; jazyk;
   písně, zastaralé normy, zvyky, myšlenky atd. Jsou to do současnosti dochovaná (nějaká jejich
   část) fakta historické skutečnosti v minulosti.

   pozůstatky archeologické, viz archeologické pozůstatky.

   pozůstatky kulturní materiální, viz kulturní materiální pozůstatky.

   pozůstatky materiální, viz materiální pozůstatky.

   pozůstatky přírodní materiální, viz přírodní materiální pozůstatky.

   pramen (informace), objekt obsahující informaci o jiném objektu, který nás zajímá, tj.
   jakýkoli objekt, z něhož lze získat znalosti o jiném objektu, přičemž v určitém kontextu je
   pro nás tento objekt zajímavý právě tímto a v tomto kontextu je pramenem. Možnost pojímat
   objekty jako prameny je založena na jevu odrazu: pramen -- to je objekt, jehož vlastnosti se
   vlivem druhého objektu změnily, takže nyní se v nich odrážejí některé aspekty existence tohoto
   druhého objektu. Ale zpravidla je nutné počítat s tím, že vlastnosti prvního objektu se měnily
   i z jiných důvodů. Stanovení prvních změn není vždy snadné.

   Každý pramen obsahuje nejméně dva druhy informací: a) vzory nějakých objektů, vůči kterým je
   tento pramen pouze prostředkem odrazu; b) údaje o skutečnosti, jejíž částí je samotný pramen
   jako reálný jev. Abychom vyčlenili, "očistili" informace ad a), je nutné studovat i informace
   ad b). To je úkolem nauky o pramenech -- *pégologie.

   Prameny jsou nenahraditelným informačním prostředkem při zkoumání takových jevů, jejichž
   bezprostřední pozorování je nemožné a je vyloučeno na ně působit, zvláště jevů minulosti.
   (Jaroslav Malina)

   pramen archeologický, viz archeologický pramen.

   pramen historický, viz historický pramen.

   pramen ideově tvůrčí, viz ideově tvůrčí pramen.

   pramen informace o minulosti, objekt obsahující informace o jiném objektu, který zanikl nebo
   pozbyl vlastnosti, které jsou zachyceny pramenem a které nás zajímají. Je zřejmé, že takovou
   možnost neposkytuje jakýkoli odraz, ale pouze takový, při němž změny, k nimž došlo v jednom
   objektu pod vlivem druhého, nejsou přechodné, tj. po odtržení od chování druhého objektu na
   něm už nejsou závislé. Samozřejmě to neznamená, že výsledky jsou zachovány nezměněnými.
   (Jaroslav Malina)

   pramen písemný, viz písemný pramen.

   pramen původní, viz původní pramen.

   pramen věcný, viz věcný pramen.

   prameny historické písemné, viz historické písemné prameny.

   pravičáci (jou-pchaj fen-c'), označení prakticky všech, kdo v 50. letech 20. století v ČLR v
   duchu soupeření "sta škol" vystupovali s příliš radikálními kritickými připomínkami. (Josef
   Kolmaš)

   právní stát, princip zákonnosti ve státě, kdy stát je vázán právem; koncepce právního státu
   vznikla v první polovině 19. století v Německu; právní stát je stát určený dvěma základními
   předpoklady: zaprvé bezvýjimečným panstvím zákona, který zavazuje všechny státní orgány, a
   zadruhé zákonností realizace veškeré státní moci. (Jiří Sedlák)

   právnická osoba, právnickými osobami jsou sdružení fyzických nebo právnických osob, zejména
   obchodní společnosti, družstva, spolky, společnosti, svazy, hnutí, účelová sdružení majetku,
   jako například nadace, jednotky územní samosprávy a jiné útvary, o kterých zákon výslovně
   stanoví, že jsou právnickými osobami. Vznik právnické osoby vyžaduje nejprve její zřízení
   (zpravidla písemnou smlouvou nebo zakládací listinou) a následně její zápis do obchodního nebo
   jiného zákonem určeného rejstříku. Při zřízení právnické osoby musí být určen její název,
   sídlo a statutární orgán. Právnická osoba se zpravidla zrušuje dohodou, uplynutím doby nebo
   splněním účelu, pro který byla zřízena. Rovněž má způsobilost k právům a povinnostem, jako
   *fyzická osoba. (Marie Dohnalová)

   právo, viz  fa-ťia.

   právo, a) objektivní právo -- souhrn norem upravujících chování lidí; jejichž zachovávání lze
   vynutit státní mocí; v právním systému kontinentálním se právo tradičně dělí na soukromé a
   veřejné, od novověku též na jednotlivá právní odvětví, například právo trestní, občanské:
   hmotné (materiální) právo upravuje subjektivní práva a povinnosti (jejich vznik, změnu,
   zánik), procesní (formální) právo -- řízení před státními orgány, zejména před soudy; b)
   subjektivní právo -- objektivním právem (hlavně zákony) garantovaná míra možného chování
   oprávněné osoby. (Jiří Sedlák)

   Pravý člověk, viz  Čen žen.

   Práxitelés (4. století př. n. l.), řecký sochař; významný umělec pozdní klasiky 4. století př.
   n. l. Jeho tvorba spadá do let 360 až 330 př. n. l. Dával přednost sochařství v mramoru,
   protože mu dovolovalo subtilní, téměř malířsky jemnou a senzualistickou modelaci detailů.
   Proslul novým přístupem k znázornění bohyně *Afrodíty, kterou zobrazil jako krásnou ženu
   poprvé v aktu. Její socha, pro niž mu byla modelem slavná milostnice *Frýné, se nacházela v
   maloasijském Knidu a byla ve své době považována za nejkrásnější sochu vůbec. Práxitelovy
   sochy vynikaly jemným půvabem, volbou především mladistvých námětů a snahou o prostorovost. O
   Práxitelovi lze říci, že ze všech sochařů nejvíce ovlivnil vkus své doby a styl dalších
   generací svých nástupců. (Marie Pardyová)

   Práxitelés a Frýné, viz Frýné, Práxitelés.

   predikce, odhad, předvídání průběhu budoucích jevů na základě jejich dosavadního poznání.
   (Jaroslav Malina)

   predilekční, označení místa, které je nejčastěji určitým chorobným procesem napadáno.
   (Ladislava Horáčková)

   preferenční (preskriptivní) manželští partneři, jedinci nebo kategorie jedinců, kteří jsou
   definováni jako ideální partneři k uzavření manželství. Tento kulturní vzorec ústí do
   preskriptivních manželství či systému výměny manželských partnerů, tedy pravidel,  jež
   specifikují, kterého *klasifikačního příbuzného  bychom si měli vzít. Pro mužské ego může být
   preskriptivní manželskou partnerkou jeho bilaterální křížová sestřenice, přičemž tento vzorec
   ústí v přímou, bezprostřední (okamžitou) výměnu; patrilaterální křížová sestřenice, vzorec
   zakládající přímou odloženou (zpožděnou) výměnu, či matrilaterální křížová sestřenice vedoucí
   k nepřímé výměně. V případě bezprostřední (okamžité) výměny si dva sociální segmenty vymění
   manželské partnery v rámci jedné generace (A dá B, B dá A), v případě odložené (zpožděné)
   výměny dojde k "vyrovnání dluhu" přes jednu generaci (v první generaci A dá B, B dá C a C dá
   A, ve druhé obráceně), v případě nepřímé výměny k vyrovnání nikdy nedojde a trvale vznikají
   skupiny "dárců a recipientů žen". Těmito mechanismy vznikají silné a trvalé aliance mezi
   jednotlivými sociálními segmenty. Efektem manželských regulací je potom vytvoření pevné a
   relativně široké společenské struktury. (Jaroslav Skupnik)

   preformisté, přírodovědci v 17. a 18. století (G. Aromatari, M. Malpighi, J. Schwammerdam, N.
   Malebranche, A. Haller, Ch. Bonnet, A. Vallisneri, L. Spallanzani, J.-B. R. Robinet), kteří
   byli přesvědčeni, že uvnitř zárodku jsou již obsaženy základy všech orgánů budoucího jedince a
   ontogenetický vývoj se uskutečňuje jen prostým růstem -- zvětšováním velikosti. Jan
   *Schwammerdam dovedl tuto teorii do krajnosti tím, že uvnitř zárodku je obsažen další zárodek
   který v sobě rovněž zahrnuje další ... Podle toho, zda budoucí jedinec byl ukryt ve vajíčku či v
   později objevených spermiích rozdělili se preformisté na dva tábory -- ovulisté (například
   *Malpighi) a animalkulisté (například *Leeuwenhoek). Oba směry (jak ovulisté tak
   animalkulisté) našly své extrémní polohy. V případě ovulismu to byla tzv. krabičková teorie
   vycházející z představy do sebe navzájem zasunutých zárodků -- Ch. *Bonnet. V případě
   animalkulistů to pak byla mikroskopická pozorování spermií, v jejichž hlavičce jejich
   pozorovatelé "viděli" miniaturního člověka s hlavou nohama a rukama (homunculus). (Petr Bureš)

   prelát, vysoký církevní hodnostář. (Josef Unger)

   preliterární společnost, viz předliterární společnost.

   premonstráti, členové řádu založeného sv. Norbertem roku 1120 v Prémontré v severní Francii.
   (Josef Unger)

   prenatální období, období vývoje od početí po dobu porodu. (Jaroslav Zvěřina)

   preromantismus, souborné označení evropských filozofických a uměleckých proudů, které v 18.
   století, zejména v jeho druhé polovině, vytvářejí přechod od *klasicismu k *romantismu. Byla
   to komplikovaná, různorodá, často rozporná etapa, vytvářená napětím mezi tradičním životním
   stylem a novou kulturou. Celková složitost společenského vývoje byla ještě umocněna
   nerovnoměrným vývojem jednotlivých evropských zemí. V tomto přechodném období se postupně
   překonávají normy přísně rozumového klasicismu a v literatuře se začíná uplatňovat citovost,
   fantastičnost, nový vztah k přírodě a k lidové slovesnosti. Pojem preromantismus byl zaveden
   až ve 20. století (francouzským literárním vědcem Paulem van Tieghem v knize Preromantismus,
   1924), dříve se používalo užšího pojmu sentimentalismus, který je jedním z projevů
   preromantismu. Umělecké tendence preromantismu se začaly projevovat nejprve v Anglii jako
   požadavek tvůrčí originality založené na "sentimentálním" vkusu a jako koncepce "přirozeného"
   umění. Zvýšená subjektivita a citovost vedla ke vzniku takzvaného sentimentálního románu
   (Samuel Richardson, 1689--1761; Lawrence Sterne, 1713--1768) a k zálibě v romantické přírodě, v
   prostředí ruin a hrobek (Edward Young, 1683--1765; Thomas Gray, 1716--1771) a v neracionálních
   záhadách (tzv. černý román 18. století). Ve Francii byl vliv sentimentalismu slabší, projevil
   se v tzv. plačtivém občanském dramatu a tzv. rodinných románech. Zásadní roli sehrály vlivné
   ideje Jeana Jacquesa Rousseaua (1712--1778), hlásající návrat k přírodě a přirozenému stavu.
   Vedle Rousseaua patřil k předním preromantikům André Chénier (1762--1794). Zpočátku stoupenec
   Velké francouzské revoluce, později odpůrce její diktatury, zemřel pod gilotinou. Jeho poezie
   spojuje antické motivy s dojmy z přírody a s touhou po svobodě (Sen o Heladě, Milostný deník).
   V Německu vzniklo subjektivistické a kriticky zaměřené hnutí Sturm und Drang (Johann Wolfgang
   Goethe, 1749--1832; Friedrich Schiller, 1759--1805). K preromantismu se dále řadí Johann
   Gottfried Herder (1744--1803) zájmem o lidovou tvorbu a Gotthold Ephraim Lessing (1729--1781)
   novým národním dramatem. V Rusku se sentimentální proud prosadil v díle Alexandra Nikolajeviče
   Radiščeva (1749--1802). Preromantismus představuje první vývojovou fázi českého národního
   obrození (osvícenský preromantismus). Preromantické tendence se projevily také později v
   divadelních hrách Václava Klimenta Klicpery (1792--1859), v Hankových padělcích rukopisů
   (Královédvorský, 1817 a Zelenohorský, 1818), v poezii Jana Kollára (1793--1852) a Františka
   Ladislava Čelakovského (1799--1852). (Jaroslav Malina)

   pretaktilní komunikace, fáze párování předtím, než dojde k vlastnímu intimnímu sblížení
   s prvými doteky. (Jaroslav Zvěřina)

   prevalence,  počet všech osob nemocných určitou nemocí v přesně definované populaci.
   (Ladislava Horáčková)

   prezentace, předvádění určitých rituálních typů chování nebo částí těla, které mají
   demonstrovat určitý stav daného jedince. Charakteristická je prezentace zubů při *agonistickém
   chování nebo prezentace *zduření *anogenitální krajiny při *sexuálním chování. Prezentace může
   být také prvkem předvádění jako ritualizovaného chování. (Václav Vančata)

   Priápos, původně maloasijské, v Řecku a v Římě zdomácnělé božstvo plodnosti. V řecké mytologii
   byl považován za syna *Herma a Afrodíty. Byl patronem nejen pudové lásky, ale i ochráncem
   úrody hlavně vinic a sadů, kam se také umísťovaly jeho primitivní sošky s červeně natřeným
   vztyčeným falem (*falus). Priápos měl přívlastek trifallos ("s trojnásobně velkým falem").
   Kolem změny letopočtu vznikla sbírka latinsky psaných žertovných a lascivních básní na jeho
   počest, takzvaná Priapea. Skládali je i slavní básníci. Priápos byl populárním božstvem, jeho
   kult se udržel až do doby křesťanské. Ze zachovaných zobrazení je nejznámější socha z Domu
   Vettiů v Pompejích. (Marie Pardyová)

   Prichard James Cowles (1786--1848), anglický lékař, etnolog a filolog; zakladatel britských
   etnologických a antropologických věd. Vyrůstal v kvakerské rodině, studoval medicínu na
   Trinity College v Cambridge, na St. Johns College v Oxfordu a na Edinburghské univerzitě.
   V roce 1810 zahájil svou lékařskou praxi v Bristolu a o rok později začal působit v místní
   Nemocnici svatého Petra. Roku 1813 uveřejnil Researches into the Physical History of Man, dílo
   věnované *Blumenbachovi, jehož členění lidstva na pět základních ras Prichard převzal. Na
   rozdíl od Blumenbacha a dalších svých předchůdců prosazoval komplexní zkoumání všech
   biologických, lingvistických a sociokulturních atributů člověka. Předpokládal, že keltské
   jazyky jsou příbuzné s jazyky slovanskými a jazyky germánské s pelasgickými (řečtinou a
   latinou) a dohromady vytvářejí čtvrtou větev "asijské" (tzn. indoevropské) jazykové rodiny.
   Lingvistickou problematikou se zabýval ve studii Eastern Origin of the Celtic Nations (1831),
   v níž srovnával keltské dialekty se sanskrtem. V roce 1843 uveřejnil knihu Natural History of
   Man, ve které hájil jednotný původ lidstva a polemizoval s rasovou teorií. Věnoval se rovněž
   studiu duševních chorob a jejich vztahu k morálním vlastnostem (Treatise on Diseases of the
   Nervous System, 1822; Treatise on Insanity and Other Disorders Affecting the Mind, 1835),
   vitalismu (Review of the Doctrine of a Vital Principle, 1829), egyptské mytologii (Analysis of
   Egyptian Mythology, 1819) a lidské evoluci (On the Extinction of some Varieties of tile Human
   Race, 1839). Od roku 1845 působil v Londýně, kde stál v čele Etnologické společnosti a byl
   členem Královské společnosti. Prichard byl posledním velkým představitelem tzv. biblické
   antropologie, to znamenalo, že starozákonní texty pro něho představovaly základní autoritu pro
   porozumění lidské variabilitě. (Ivo T. Budil)

   primární pohřeb, prvotní pohřbení těla zemřelého. (Josef Unger)

   Primates, viz primáti.

   primáti (Primates), řád savců, do něhož patří jako biologický druh také člověk. Současná
   systematika primátů vymezuje více než 250 druhů. Jedná se o skupinu býložravých, všežravých,
   výjimečně hmyzožravých savců žijících převážně v tropickém a subtropickém pásmu. Většinou jsou
   to středně velcí čtyřnozí savci (od 1 do 50 kg) žijící sociálním způsobem života často vázaným
   na stromy nebo lesní ekosystémy. Je to jeden z nejstarších, dodnes žijících řádů savců, jehož
   evoluce započala zřejmě v nejstarším období třetihor -- paleocénu (zhruba mezi 80--60 miliony
   let). Primáti se od ostatních savců liší polouzavřenou nebo uzavřenou orbitou, chrupem s
   vyčnívajícím špičákem a zubním vzorcem 2--1--(4)3(2)--3, chápavou pětiprstou končetinou s nehty
   (nikoliv drápky), stereoskopickým nebo alespoň částečně stereoskopickým viděním, relativně
   velkým a rozvinutým mozkem s redukovaným čichovým lalokem a dobře rozvinutou mozkovou kůrou a
   mozečkem. Hlavním smyslovým orgánem je zrak, důležitý je i sluch. Čich má většinou doplňkový
   význam. Primáti mají vynikající prostorovou orientaci. Příslušníci řádu Primates, kromě
   lidoopů a lidí, mají nespecializovanou čtyřnohou lokomoci. Charakteristická je velká
   vnitrodruhová i mezidruhová biogeografická, ekologická, potravní a sociální diverzita. Primáty
   spojuje řada společných znaků. Kromě sociálního způsobu života jsou pro ně charakteristické
   nehty na prstech ruky i nohy, vyspělý mozek a podobnosti ve stavbě lebky, částečné či úplné
   stereoskopické vidění, výrazný podíl zraku na percepci, malý počet (1--2) málo zralých mláďat a
   vyspělá forma placenty. Existuje také analogický zubní vzorec 2--1--(4)3(2)--3, podobnosti ve
   stavbě zubů, zvláště stoliček a zubů třenových a (s výjimkou člověka a pokročilých
   australopitéků) zvětšený, viditelně přečnívající špičák. Všichni primáti mají neredukovanou
   klíční kost, pohyblivý palec na ruce i (s výjimkou člověka) na noze. V celém řádu Primates
   existuje rozvinutá uchopovací a manipulační schopnost ruky. Mají také řadu společných znaků
   genetických, biochemických a fyziologických. Primáti mají rovněž podobné pohlavní orgány, ale
   existuje u nich značná variabilita. Někdy jsou barevné a výrazné, jindy malé a nevýrazné.
   Samci některých druhů mají os penis, jiní nikoli. Velmi se liší velikost varlat a také délka a
   tvar penisu. U některých druhů samic zduří vnější pohlavní orgány, u jiných nikoli. Současní
   primáti tvoří homogenní skupinu, kterou lze rozdělit na dvě jasně definované skupiny:
   *poloopice a *vyšší primáty. (Václav Vančata)

   primatologie, primatologie je ad definitio vědou o *primátech. Avšak i antropologie se vedle
   svého hlavního předmětu -- člověka a jeho předků -- zabývá některými aspekty biologie a života
   nehumánních primátů, a proto mnozí fyzičtí i sociokulturní antropologové považují primatologii
   za součást antropologie. To je však diskutabilní pojetí: stejně jako antropologie dnes
   zahrnuje řadu experimentálních oborů, také primatologie se vedle morfologie, ekologie a
   etologie zabývá i problémy spadajícími do kompetence experimentálních oborů, jako jsou
   biochemie, fyziologie a genetika. Na rozdíl od některých antropologů primatologové nikdy
   necítili potřebu oddělovat biologické a sociální stránky života primátů, a tak není výjimkou,
   že etolog (sociální vědec) přešel do oblasti genetické či neurověd, nebo naopak, a není
   výjimkou, že primatologické výzkumy mají mezioborový biosociální charakter. Primatologie je
   tedy moderní, dynamicky se rozvíjející interdisciplinární vědou, která se zabývá biologickými,
   biosociálními a sociálními rysy primátů a societ, v nichž primáti žijí. Primatologie tedy
   zahrnuje všechny biologické i sociálně vědní discipliny, které se programově zabývají primáty
   a jejich životem -- jedná se o celostní přístup, obdobný pojetí, jaké je pěstováno v oboru
   antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně (viz
   antropologie). (Václav Vančata)

   primitiv, ...

   primitivní společnost, ...

   princip, základ, zásada, výchozí myšlenka, základní zákon; pevné a nepochybné východisko,
   z něhož je odvozována teorie; ve speciálních vědách východisko, jež je neověřitelné v rámci
   dané disciplíny; filozofie takový všeobecný princip stále marně hledá a stále více nalézá své
   poslání v kladení otázek, než v odpovědích na ně. (Jiří Sedlák)

   principát, označení pro politický systém raného a středního období římského císařství. Jeho
   zakladatelem je *Augustus Octavianus (31 př. n. l.--14 n. l.). Po skončení občanské války se
   vzdal před senátem mimořádných pravomocí a prohlásil se pouze za "prvního občana", princeps.
   Pocty s tímto titulem spojené ve skutečnosti znamenaly vznik dědičně potvrzené monarchie,
   císař byl faktickým nositelem nejvyšší moci, i když se o ni de iure dělil se senátem.
   Principát dovršili císaři 2. století n. l. Traianus (98--117), Hadrianus (117--138) a Antoninus
   Pius (138--161); výkonnou moc, jež ještě byla v rukou starých republikánských úředníků,
   postupně převáděli na svůj byrokratický aparát. (Marie Pardyová)

   procesní kříž, kříž s korpusem (vyobrazením ukřižovaného Krista), který se nosil na tyči při
   průvodech souvisejících s náboženskými obřady. (Josef Unger)

   processus mastoideus, bradavčitý výběžek spánkové kosti. (Ladislava Horáčková)

   processus spinosus, trnový výběžek obratle. (Ladislava Horáčková)

   processus styloideus, bodcovitý výběžek (například u spánkové kosti, radia, ulny). (Ladislava
   Horáčková)

   procesuální archeologie, archeologie založená na deduktivním výzkumu, který vychází z
   artefaktů a jejich formálních znaků, explicitně vytváří hypotézy a zpětně je testuje.
   (Jaroslav Malina)

   procesuální zákony [archeologie], vyjadřují závislost mezi socio-kulturními jevy vzdálené
   historické minulosti. Jsou to zákony, které podmiňovaly průběh kulturně-historického procesu v
   hluboké minulosti, která má být osvětlena *archeologickými prameny. Tyto zákony umožňují
   rekonstruovat minulost na základě neúplných fragmentů, vyplňovat mezery. (Jaroslav Malina)

   produktivní, vyznačující se tvorbou, plodný, tvořivý. Například produktivní zánět se vyznačuje
   výraznou tvorbou vaziva. (Ladislava Horáčková)

   profesoři oboru antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně
   (1989--2005), po roce 1989 se stali profesory pro obor antropologie: *Beneš, Jan (1993),
   *Budil, Ivo T. (2005), *Jelínek, Jan (1993), *Kolmaš, Josef (2003), *Malina, Jaroslav (1995),
   *Svoboda, Jiří A. (2005), *Unger, Josef (2004). (Jaroslav Malina)

   profundus, hluboký, uložený v hloubce. (Ladislava Horáčková)

   progenie,  ortodontická anomálie, při níž je dolní čelist zvětšena a vysunuta vpřed
   s následným předkusem dolních předních zubů. (Ladislava Horáčková)

   progesteron, viz gestageny.

   progresivní, postupující. Označuje často onemocnění, pro něž je typické postupné zhoršování.
   (Ladislava Horáčková)

   progresivní paralýza, onemocnění mozku, které je součástí třetího stadia syfilis. (Ladislava
   Horáčková)

   Prochaska Jiří (... 1749 -- ... 1820), ... (Petr Bureš)

   Prokopec Miroslav (6. 8. 1923, Praha), docent RNDr., DrSc., antropolog. V letech 1945--1950
   studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Třetí ročník absolvoval na
   University College London u profesorů D. Forda a N. Barnicotta. Po návratu na Univerzitu
   Karlovu se specializoval v oboru antropologie. Po dosažení doktorátu v roce 1950 nastoupil na
   studijní pobyt u profesora Jiřího *Malého, v letech 1951--1954 absolvoval vědeckou aspiranturu.
   Jeho školiteli byli profesoři V. *Fetter, L. Borovanský a O. Jírovec. Po ukončení aspirantury
   nastoupil do *Státního zdravotního ústavu, kde dosud působí jako expert pro obor antropologie.
   V roce 1957 získal titul CSc. (výzkum lesních dělníků) a v roce 1969 titul DrSc. (dospívání
   české a slovenské mládeže). Pracoval na pěti celostátních výzkumech dětí a mládeže, založených
   V. Fetterem v roce 1951, prováděných vždy v prvním roce každé dekády do roku 1991. Tři sta
   dětí z Prahy 3 sledoval s týmem odborníků od narození do dospělosti a stále je vede, již téměř
   padesátníky, v patrnosti. Výsledky publikoval v odborném tisku a na domácích i zahraničních
   kongresech a konferencích. V roce 1960 byl Čs. akademií věd pověřen vypracováním podkladů pro
   výrobu civilních ochranných masek pro děti i dospělé a později vedením úkolu v rámci
   Mezinárodního biologického programu (proměření 10 000 občanů od 15 do 65 let). Pro
   Ministerstvo školství připravil odborné podklady pro výstavu o životě a díle dr. Aleše
   *Hrdličky v Praze a Humpolci v roce 1959 a její dvě mutace v dalších dekádách. Vypracoval
   desítky expertiz pro Ministerstvo zdravotnictví a jiné instituce, zejména s tematikou
   ergonomickou. V rámci více než osmdesáti studijních cest, stáží, přednášek na zahraničních
   univerzitách a účastí na mezinárodních kongresech navštívil jedenadvacet evropských států a
   z mimoevropských zemí Austrálii, Egypt, Indii, Japonsko, Kanadu, Libanon, USA, některé z nich
   vícekrát. Cesty po stopách Aleše Hrdličky ho zavedly na Aljašku, do Kalifornie, Jižní Dakoty,
   Nového Mexika a na Floridu. V roce 1969 se účastnil Čs. vědecké expedice do Austrálie, kde
   studoval domorodý kmen Rembrranga v Arnhemské zemi. Do Austrálie se vrátil ještě třikrát jako
   Visiting Curator Jihoaustralského muzea v Adelaide, kde studoval z antropologického hlediska
   prehistorické sídliště Roonka na dolním toku řeky Murray, naposledy v roce 1990. V roce
   1992--1993 pracoval jako Senior Scientist ve Smithsonian Institution ve Washingtonu, D. C., v
   USA. Přednášel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v Ústavu pro další vzdělávání lékařů
   a farmaceutů, 17 let vedl zájmové kroužky Domu mládeže. Habilitoval se v roce 1993 a přednáší
   na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy jako externí pedagog. Je školitelem doktorandů a
   členem oborové rady biomedicínských oborů. Je autorem a spoluautorem více než 180 vědeckých
   prací a neméně tolika časopiseckých, souborných a populárně vědeckých článků, deseti knih,
   několika desítek závěrečných a cestovních zpráv, řady výstav, výukových a naučných filmů,
   video-filmů a gramofonové desky Lidová hudba Arnhemské země. Od České lékařské společnosti J.
   E. Purkyně obdržel v roce 1969 Kabrhelovu cenu (se spoluautory) za nejlepší knihu roku --
   Tělesný a duševní vývoj současné generace našich dětí. Je kromě jiného autorem knihy Člověk a
   živočichové, spoluautorem knih Po stopách vývoje člověka, Biosféra a lidstvo, první české
   vysokoškolské učebnice Antropologie, encyklopedie ABC člověka a učebních textů Antropologické
   praktikum a Biologie člověka. Navrhl pomůcky k hodnocení růstu dětí a mládeže, je majitelem
   chráněného vzoru "Faciometr" a autorem zlepšovacího návrhu "Kaliper Somet". Je nebo byl členem
   redakce časopisu Annals of Human Biology, International Journal of Anthropology, Papers on
   Anthropology, stávajícím nebo bývalým členem The Society for the Study of Human Biology,
   International Association of Human Biologists, New York Academy of Sciences, International
   Association of Auxologists, American Academy of Forensic Sciences, čestným členem European
   Anthropological Association. Je předsedou pražské pobočky *České společnosti antropologické,
   místopředsedou Společnosti Národního muzea a předsedou její antropologické sekce, členem České
   demografické společnosti a České etnografické společnosti, České lékařské společnosti J. E.
   Purkyně. Je nositelem *Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky za zásluhy o českou antropologii,
   medaile řecké Demokritovy společnosti v Xanthi a medaile University Eötwöse Loránda
   v Budapešti. Životopisná data Miroslava Prokopce jsou uvedena v 5. vydání International
   Directory of Anthropologists, v mezinárodním Marquis Who's Who in the World z roku 1982--1983,
   v Československém biografickém slovníku 1992, v Českém biografickém slovníku 1999 a ve Who is
   ...? v České republice 2002 a 2003. Kontakt: Doc. RNDr. Miroslav Prokopec, DrSc., Narcisová
   2850, 106 00 Praha 10, telefon: 272 658 906, e-mail: mprokopec@chello.cz. (Miroslav Prokopec)

   prokreační rodina, rodina, kterou si jedinec založí manželstvím; skládá se z daného jedince,
   jeho manželského partnera (partnerů) a jejich potomků. (Jaroslav Skupnik)

   proliferace, zmnožení buněk například v zánětlivém ložisku. (Ladislava Horáčková)

   promiskuita, ničím nevázaný pohlavní styk s osobami druhého pohlaví; časté střídání sexuálních
   partnerů. (František Vrhel)

   pronace,  vnitřní rotace předloktí (předloketní kosti jsou v této pozici překříženy).
   (Ladislava Horáčková)

   Prosimii, viz poloopice.

   prostituce, poskytování pohlavního styku za odměnu (profánní prostituce) nebo z náboženských
   či ideologických důvodů (posvátná [kultovní] prostituce). Obě formy jsou rozšířeny
   transkulturálně a mají hluboké, pravěké a starověké kořeny. Posvátné milování bylo
   praktikováno ve většině starých loveckých a zemědělských kultur a civilizací a pohlavní akt
   spojený s rituálem zde sloužil k udržování a znovuobnovování plodnosti a k uchování božského
   řádu světa. Například v chrámových komplexech starověkých mezopotamských měst (Babylón, Kiš,
   Nippur, Sippar aj.) existovaly uzavřené domy s příbytky žen provozujících chrámovou
   prostituci. Kultovní zdůvodnění pohlavního styku s kněžími, králem a dalšími muži není zatím
   zcela jasné a zdá se, že podobné soulože v sakralizovaných prostorách (akkadsky gagúm) měly
   rituální charakter. Posvátné prostitutky (hieroduly) tvořily skupinu poměrně vysoce
   postavených kněžek (sumersky lukur, akkadsky nadítu), které byly chráněny zvláštními právními
   předpisy. Za vlády babylónského krále Chammurapiho mohly například jako jediné ženy ve
   společnosti volně nakládat se svým majetkem, uzavírat smlouvy a obchodovat. Hieroduly
   pocházely z královských rodin nebo z rodin příslušníků dvorské družiny a vyšších úředníků.
   Posvátná prostituce byla součástí náboženských svátků a slavností, především v čase podzimní a
   jarní rovnodennosti, které provázely zčásti i orgie konané na počest bohyně plodnosti Inanny,
   jejichž hlavním smyslem bylo udržování a znovuobnovování plodnosti. Zatím není jisté, zda se
   hieroduly účastnily i hostin, které následovaly po každoročních obřadech posvátného sňatku,
   svaté svatby (viz hieros gamos). Kromě kultovní prostituce existovala v Mezopotámii od konce
   3. tisíciletí př. n. l. i prostituce profánní, provozovaná šenkýřkami a dalšími ženami
   v hospodách. I zde však šlo o činnost často zdůvodňovanou oslavami bohyně plodnosti Inanny a
   bohyně piva Ninkasy, které provázely bujaré pijácké písně. V sumerském mýtu Enki a řád světa
   patřila posvátná prostituce k božskému "řádu světa" a objevuje se v seznamu civilizačních
   pojmů (sumersky me), jimiž bůh Enki obdaroval v opilosti bohyni Inannu. V eposu o uruckém
   králi Gilgamešovi je divoch Enkidu "polidštěn" mimo jiné i opakovaným stykem s prostitutkou.
   Na dvorech asyrských králů se od 15. století př. n. l. setkáváme i s *harémy, jejichž vnitřní
   život upravovaly zvláštní zákony. V palácových prostorách s harémy a prostitutkami byly
   nalezeny i předměty (pečetítka, sošky) s erotickou tematikou. Kultovní i profánní prostituce
   je doložena i v Kanaánu v souvislosti s oslavami bohyně úrody a pohlavního života Astarte u
   Foiníčanů a Pelištejců (Iz 23, 15--16; Na 3, 4--6 o asyrském městě Ninive). Ve starozákonních
   představách byla Mezopotámie "zemí smilstva" a "velikou nevěstkou", kterou Bůh spravedlivě
   potrestal úplnou zkázou (srov. Novozákonní Zj 17--18). (Jaroslav Malina)

   prostorová analýza, archeologický záznam zkoumaný pod zorným úhlem prostorových vztahů, a to
   nejméně ve třech rovinách: systém komunit v krajině, skupina obydlí, jednotlivé obydlí. (Jiří
   A. Svoboda)

   prostý člověk, viz  šu-žen.

   protekční chování, viz chování, protekční.

   proteolýza, rozložení bílkovin na menší části -- peptidy a aminokyseliny. (Ladislava Horáčková)

   Prótesiláos a Láodameia, řecký manželský pár, který proslul oddaností ženiny lásky i ve smrti.
   Prótesiláos byl prvním padlým z Řeků v *trójské válce: toužil po vyniknutí, a proto se bez
   rozmýšlení vrhl na trójský břeh hned poté, co tam *Odysseus hodil svůj štít. Oba sice znali
   věštbu, že ten, kdo se první dotkne trójské země, zemře, ale Odysseus obratně skočil na svůj
   štít a věštba se vymstila Prótesiláovi, jenž byl vzápětí zasažen trójským šípem. Jeho manželka
   Láodameia ze žalu spáchala sebevraždu, podle pozdější římské verze jí bylo dovoleno vyvést na
   chvíli Prótesiláa z podsvětí, ale pak se tam musela vrátit a zůstat s ním. Tak je tento motiv
   zobrazován i na římských sarkofázích. (Marie Pardyová)

   Protočíňané ("Prvotní Číňané", "Předčíňané"), moderní označení tvůrců prvních neolitických
   kultur (jangšaoské a lungšanské), kteří jsou považováni za předky dnešních Číňanů.

   proximální, u končetin a jejich částí ve směru připojení k trupu. (Ladislava Horáčková)

   průmyslová revoluce, revoluční změny výrobních postupů, k nimž došlo počínaje poslední
   třetinou 18. století, po vynálezu a zavedení parního stroje, jakožto zdroje energie: ruční
   výrobu začala nahrazovat hromadná výroba strojová, rostl počet dělníků, zvětšoval se trh, čímž
   se vytvořil prostor k zavádění nových strojů atd. (Marie Dohnalová)

   prvek kulturní, viz kulturní prvek.

   první čínský člověk, viz  Homo erectus.

   První svrchovaný císař, viz  Š' chuang-ti.

   První svrchovaný císař Čchinů, viz  Čchin Š' chuang-ti.

   Prvotní Číňané, viz  Protočíňané.

   Prvotní hřích, výtvarný motiv, který se objevuje velmi záhy, již koncem 3. století v raně
   křesťanském umění. Jeho první obrazové ztvárnění ovlivnila ikonografie římského svatebního
   obřadu tzv. *dextrarum iunctio. Motiv s Adamem a Evou u stromu s hadem se někdy kombinoval s
   přítomností Krista držícího symboly prací přisouzených této dvojici po vyhnání z ráje.
   Samostatné ztvárnění "vyhnání z ráje" je o několik desetiletí mladší, jeho první doklad se
   objevuje na tzv. Lotově sarkofágu v katakombách sv. Sebastiana v Římě z let 340--350. (Jaroslav
   Malina)

   předávání, viz tradice.

   Předčíňané, viz  Protočíňané.

   Předkolumbovská Amerika, v klimaticky příznivých oblastech mexické náhorní plošiny, na
   poloostrově Yucatánu, v přilehlých oblastech a ve středních Andách se rozvíjely nejvyspělejší
   americké kultury. Měly celou řadu společných znaků: intenzivní zemědělství, husté zalidnění,
   zakládání měst, stavby monumentálních chrámů, organizované vojsko a silně diferencovanou
   společnost. Andské a středoamerické kultury byly nepochybně vzájemně spjaty (mimo jiné to
   dokládá všem společné pěstování kukuřice, bobů a dýní), kulturní výměna tu však probíhala
   v raných, formativních fázích vývoje. Přisoudíme-li (podle úvah některých archeologů a
   historiků) Aztékům -- "Germánům Ameriky" -- třetí místo, budou se o nejvyšší příčky na pomyslném
   žebříčku vyspělých indiánských civilizací této "Ameriky civilizačního jádra" ucházet Mayové --
   "Řekové Nového světa" -- a Kečuové -- "Římané Ameriky". Je obtížné a nejspíš i nesmyslné
   rozhodovat, kterým z nich přiznat vítězství; amerikanisté kladou na čelné místo to či ono
   etnikum, obvykle podle specializace badatele. Jihoameričtí Kečuové v Peru a přilehlých
   oblastech patrně dosáhli ve své původně mnohonárodnostní říši vrcholu jednotné státní správy a
   organizace veřejného života. Kečuové byli v tomto ohledu možná o poznání úspěšnější než
   Mayové. Mayové i Aztékové v Mezoamerice však zase dokonaleji usoustavnili náboženský rituál,
   jeden z nejzákladnějších projevů staré americké společnosti. A Mayové propracovali pečlivěji
   než kterýkoliv jiný národ, a to v celosvětovém měřítku, matematiku a vědu o kalendáři na
   základě astronomických znalostí, které stavějí jejich výkony, a tím i celou civilizaci velmi
   vysoko. Teprve novověká Evropa dokázala překonat své předchůdce z dob, kdy o celém západním
   světadíle neměli lidé Starého světa ani tušení. K nejvyspělejším mezoamerickým civilizacím
   patřili Mayové, kteří obývali poloostrov Yucatán, jihovýchodní Mexiko, Guatemalu, zčásti
   Salvador a Honduras. V tomto prostoru zakládali své městské státy a pěstovali kukuřici, která
   byla jejich základní obživou. Měli vlastní hieroglyfické písmo, jehož luštění doznalo od
   přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století závratných výsledků, umožňujících
   konstruovat dynastické dějiny mayských měst "zvnitřku". Z poměrně bohaté mayské literatury
   zůstaly po ničivém působení španělských kněží v údobí bezprostředně po conquistě jen tři
   takzvané kodexy, uložené nyní v Drážďanech, Paříži a Madridu. Drážďanský kodex je bezesporu
   nejhodnotnější, zahrnuje 39 listů s textem po obou stranách a obsahuje převážně astronomická
   data. Pařížský Codex Peresianus má rituální obsah; byl nalezen náhodně roku 1860 v Národní
   knihovně v koši mezi makulaturou s nápisem Pérez. Madridský Codex Tro-cortesianus,  objevený
   ve Španělsku rovněž v roce 1860 na dvou různých místech, obsahuje 56 listů a většinou
   astrologickou náplň. Nověji se objevuje čtvrtý mayský kodex, zvaný Grolier. Františkánský
   mnich a pozdější biskup Diego de Landa, jehož Relación de las Cosas de Yucatán z poloviny 16.
   století je základním pramenem pro pozdní mayské dějiny, měl ještě možnost seznámit se s
   obsahem stovek mayských kodexů. V roce 1562 však podepsal rozkaz, aby byly všechny veřejně
   spáleny na hranici. Píše o tom: "Našli jsme velké množství knih ... (...) a neobsahovaly nic než
   pověry a ďábelské lži, a tak jsme je všechny spálili, čehož oni (Mayové) nad očekávání
   litovali a zřejmě tím velice trpěli." Hlavní důkazy o mayské minulosti přinášejí zachované
   stavby, sochy, nástěnné malby a keramika. I tyto pozůstatky však byly objeveny až v moderní
   době. Po dobytí Mexika zaměstnávala Španěly téměř výlučně fascinující aztécká kultura, možná
   také proto, že v aztéckých chrámech (na rozdíl od mayských svatyní) bylo možno získat zlato.
   Zatímco v aztécké oblasti existuje vlastně jen jedna monumentální stavba -- zřícenina
   Xochicalka, na území Mayů jich bylo objeveno několik set. Každé z mayských měst se vyznačovalo
   vlastní, specifickou architekturou. Dodnes nebylo jednoznačně objasněno, proč mayská města
   (například Tulum, Uxmal, Chichen Itzá, Copán, Tikal, Mayapán nebo Palenque) existovala vždy
   jen po několik století -- a pak byla náhle opuštěna. V roce 1956 bylo objeveno doposud neznámé
   středisko Dzibilchaltun ve vzdálenosti šestnáct kilometrů od Méridy na poloostrově Yucatánu,
   jehož archeologický průzkum přinesl překvapení: Dzibilchaltun byl založen kolem roku 2000 př.
   n. l. a nepřetržitě obýván třicet sedm století, tedy ještě po španělské conquistě. Otázkou
   přechodného obývání mayských měst se zabývali mnozí vědci, kteří se na ni pokoušeli odpovědět
   různými hypotézami: města byla opuštěna pro morové epidemie, pro nedostatek vody, válečné
   zpustošení nebo proto, že některá z nich byla založena a po určitou dobu udržována jen z
   náboženských důvodů ... Je nesporné, že dnešní impozantní zbytky mayské architektury nesloužily
   nikdy jako obydlí prostých lidí. Byly zasvěceny panteonu rozmanitých božstev pod péčí
   vládnoucí kněžské aristokracie. V 11. století pronikli na mayské území Toltékové ze středního
   Mexika a dobyli je. Mayský kulturní vliv tím však nebyl nijak výrazně narušen. Vzájemné
   doplňování obou kultur vedlo k jakési mayské renesanci. Umění a architektura znovu kvetly,
   obohaceny o toltécké motivy. Hlavním dekorativním prvkem bylo zobrazení Cuculcána či
   Quetzalcóatla v podobě Opeřeného hada. Ve 12. století došlo z neznámých důvodů k občanské
   válce mezi mayskými městy Mayapán a Chichen Itzá. Z bojů vyšel vítězně Mayapán, a ovládl tak
   většinu poloostrova Yucatánu, avšak v roce 1441 byl sám napaden potomky toltéckých vetřelců.
   Obyvatelé města přitom buď zahynuli nebo uprchli, město bylo vypleněno a zničeno. Země se
   rozdrobila na množství znepřátelených útvarů. Přírodní katastrofy v roce 1467 pak způsobily
   obrovské ztráty a smrt desetitisíců lidí. První kontakt se Španěly počátkem 16. století
   přinesl další smrtonosnou pohromu -- epidemii neštovic. Yucatánský poloostrov si však Španělé
   podrobili až po těžkých bojích poměrně pozdě -- v roce 1546. Jednu z prvních civilizací, jež
   vyrůstá z rurálního světa předkolumbovské Ameriky a začíná budovat prvotní městská centra,
   představují vedle Mayů nepochybně Olmékové. Kultura, která se zrodila na převážně rovinatém
   území dnešních mexických států Veracruz a Tabasco (na ploše zhruba 18 000 čtverečních
   kilometrů) zahrnovala kolem 350 000 obyvatel; její název olmécká je odvozen od označení
   Olmeca, "Obyvatelé země kaučuku". Hlavní epocha rozkvětu říše Olméků spadá do období 1200 až
   500 let př. n. l., a to především ve střediscích La Venta, Tres Zapotes a San Lorenzo. Zánik
   této kultury ("tvůrců obřích hlav" z kamene) je nejasný. Jisté je pouze to, že na jejích
   troskách vzniká celá řada dalších civilizací, jejichž jádro se kolem roku 400 př. n. l.
   soustřeďuje (hlavně po zničení Cuicuilka vyvřelou lávou ze sopky Xitle) do oblasti, které
   zhruba od roku 350 n. l. do roku 650 n. l. dominovalo nejvýznamnější kultovní středisko
   předkolumbovského Altiplana -- Teotihuacán, "Místo zrození bohů", jak je později nazývali
   Aztékové. Městské centrum dosáhlo svého kulminačního bodu kolem roku 650, kdy mělo asi 200 000
   obyvatel. Pak nastává období úpadku, trvající zhruba sto let. Teotihuacán byl dobyt a
   vypleněn; dodnes není přesně známo kým, a na mexické scéně se objevují již zmínění Toltékové.
   Kultura, jež tak výrazně zasáhla do mayských dějin, měla své krystalizační centrum v
   Tule-Tollanu a přinesla mezoamerickým civilizacím (kromě jiného) především postavu
   boha-kulturního hrdiny Quetzalcóatla (patrně to byl jeden ze zbožněných toltéckých vládců).
   Toltékové pěstovali kukuřici, boby, pepř a bavlnu. Vytvořili piktografické písmo, jímž
   zachycovali významné události. Toltéčtí kněží se zabývali astrologií a kosmogonií. Užívali
   kalendář, známý rovněž Mayům: ceremoniální o 13 měsících po dvaceti dnech, s cyklem 52 let a
   běžný o 18 měsících po 20 dnech s pěti volnými dny koncem roku. Je pozoruhodné, že
   architektura toltéckého hlavního města Tuly vykazuje stejné prvky jako mayská města Chichen
   Itzá a Mayapán. Současně s Tulou bylo patrně vybudováno Xochicalko se slavným chrámem
   Quetzalcóatla. Sloužilo jako náboženské a administrativní centrum všech kmenů usídlených v
   této oblasti. Na hlavní náměstí vedly silnice ze čtyř světových stran. V době úpadku Toltécké
   říše ve druhé polovině 12. století se do hustě zalidněného toltéckého Ánahuaku přistěhoval ze
   severu malý, do té doby bezvýznamný kmen kočovníků. Nově příchozí si říkali Tenochkové nebo
   Mexikové, později však prosluli pod jménem Aztékové. Jejich původní počet v průběhu migrace
   nepřesahoval 5 000 osob. Přicházeli v údobí, kdy mnohé středoamerické kultury již skončily
   nebo zanikaly a stávaly se pouhou legendou, zatímco kultury jiných etnik -- Zapotéků, Mixtéků,
   Totonaků, Tarasků či Huastéků -- prožívaly překotný rozvoj. Prvním sídlem Aztéků se stal
   Chapultepec čili "Hora lučních kobylek", kde zůstali asi do poloviny 13. století. Pak se pod
   tlakem vnějších okolností (ohrožení sousedy) usadili na bahnitém ostrůvku jezera Texcoco a
   založili ostrovní osadu, které dali jméno Tenochtitlán. V průběhu následujících staletí se
   Tenochtitlán stal nejen hlavním městem říše Aztéků, ale v širším slova smyslu spojení
   Tenochtitlán-Mexico označovalo celý aztécký státní útvar. Ten ovšem nikdy nebyl pevným státem,
   nýbrž konglomerátem různých oblastí se silně odstředivými tendencemi, jichž nakonec dokázal
   mistrně využít španělský conquistador Hernán Cortés (1485--1547). Po svém příchodu do Mexického
   údolí se Aztékové stali vazaly vládce z Azcapotzalka. Jako jejich první vladař je v análech
   připomínán Acamapichtli  (1376--1396), po něm nastoupili Hutzilihuitl, Chimalpopoca a Itzcóatl
   (až do roku 1440). Zejména posledně jmenovaný byl výborným politikem a organizátorem. Aby
   vymanil Tenochtitlán z nadvlády Azcapotzalka, spojil se s Nezahualcóytlem, vládcem Texcoka,
   zvítězil v boji s Azcapotzalkem a posléze založil trojalianci: Tenochtitlán, Texcoco a
   Tlacopan. Tento svaz tří měst pak byl po devadesát let základem politického dění v Mexickém
   údolí. Založením konfederace začíná tvrdá nadvláda Aztéků a jejich méně významných spojenců
   Texcoka a Tlacopanu. Vojska trojspolku vedená Itzcóatlem postupně ovládla celé pobřeží jezera
   Texcoco. Města, která se vzpírala (například Xochimilco), byla zničena. Itzcóatlův nástupce
   Moctezuma I. Ilhuicamin  ("Nebeský lučištník") převzal vládu nejen nad konfederací, ale i nad
   celým Mexickým údolím. Jediným soupeřem trojspolku, který v této době ještě vzdoroval, byl
   svaz jedenadvaceti měst v jižní části údolí v čele s Chalkem. I toto seskupení bylo rozbito a
   Moctezuma se soustředil na dobývání celého Mexika. Snažil se vnitrozemskému Tenochtitlánu
   otevřít cestu k moři. A tak vedl války proti Cholule a Tehuacánu, až se svými vojsky nakonec
   dosáhl pobřeží Mexického zálivu. Aztékové vybudovali mohutnou říši na obrovské rozloze mezi
   dvěma oceány, od pustin severního Mexika až po dnešní Guatemalu. Jejím centrem se stal aztécký
   Tenochtitlán. Panovník Moctezuma II. se už věnoval pouze potlačování povstání podmaněných
   kmenů. Byl prvním knězem a vládcem říše v rozkvětu -- a právě tehdy se v Novém světě objevili
   Španělé: španělská conquista smetla Aztéckou říši a vedla k zhroucení kultury i společenské
   organizace. Základem prosperity aztécké civilizace bylo zemědělství: převažovalo pěstování
   kukuřice, z ostatních plodin hrály důležitou roli rajská jablíčka, kakaové boby i tabák.
   Zemědělství bylo doplňováno lovem a rybolovem. Z domácích zvířat se choval pouze krocan a pes.
   Z toho vyplývá, že hlavní masou aztéckého obyvatelstva byli rolníci -- macehualtin. Rolník a
   jeho rodina žili na přidělené občinové půdě a jako její nájemce musel nejen platit daně, ale
   také vykonávat vojenskou službu a podílet se na kolektivních stavbách chrámů, silnic a na
   dalších rozsáhlých dílech. Na opačném, nejvyšším stupni aztéckého společenského žebříčku stáli
   páni -- tecuhtli. V podstatě to byla aztécká šlechta, na kterou se nevztahovala povinnost
   platit daně. Na rozdíl od řadových Aztéků zastávali její příslušníci vysoké státní funkce. V
   čele aztécké říše stálo šest vládců, z nichž nejvyšší úlohu hrál ten, který řídil zahraniční
   politiku -- tlacatecuhtli. Druhým nejdůležitějším úředníkem se stal jakýsi místokrál --
   cíhuacoatl. Proto byl Moctezuma, ve skutečnosti tlacatecuhtli, prvními Španěly běžně nazýván
   císařem a jeho říše byla pokládána za impérium. Další privilegovanou vrstvou aztécké
   společnosti byli obchodníci -- pochteca. Měli v Tenochtitlánu vlastní čtvrť a uzavírali
   manželství pouze v rámci své společenské vrstvy. Panovník si jich vážil z důvodů ekonomických
   i proto, že obchodníci, cestující různými kraji, vykonávali zároveň jistý druh špionáže, když
   podávali cenné zprávy vojenského charakteru. Poslední vrstvou aztéckého obyvatelstva byli
   otroci -- tlatlacotin. Jejich postavení se však výrazně lišilo od údělu, který si běžně
   představujeme pod pojmem otrok. Aztécký otrok bydlel, oblékal se a živil jako každý jiný
   příslušník obce. Mohl se oženit se svobodnou ženou, jeho děti byly svobodné, a dokonce sám
   směl vlastnit další otroky. V diametrálně odlišném postavení se zpočátku nacházeli otroci,
   kteří se rekrutovali z řad válečných zajatců. Ti byli většinou obětováni na oltářích aztéckých
   božstev. S ekonomicko-společenskou strukturou aztécké společnosti úzce souvisí kultura. Celý
   komplex aztéckého umění je možno rozdělit do několika kategorií: architektura, sochařství,
   malířství a drobnomalba, umělecká řemesla (zlatnictví a cizelérství), literatura, hudba a
   tanec. Představu o aztécké architektuře si můžeme udělat pouze podle popisů a nákresů
   soudobých zpravodajů, protože všechny stavby v Tenochtitlánu byly zničeny v roce 1521. Španělé
   současně s dobýváním systematicky bořili město a jeho troskami zasypávali kanály a laguny.
   Kromě zničeného Tenochtitlánu se dochovalo jen několik málo staveb vybudovaných Aztéky.
   Sakrální architektura měla nejčastěji formu pyramidy se svatyní na vrcholu, v profánní
   architektuře dominovaly honosné paláce, mnohdy obklopené překrásnými zahradami. Důležitou
   úlohu hrála také architektura vojenská -- pevnosti, opevněné věže chránící důležité komunikace.
   S aztéckou architekturou úzce souvisí skulptura. Celá řada aztéckých sochařských děl však byla
   zničena v období conquisty i v pozdějších staletích. Díla, která se dochovala, udivují
   různorodostí a kvalitou uměleckého provedení. Bohatě bylo také rozvinuto umění inkrustace,
   úzce související se specifickým odvětvím sochařství -- zhotovováním obličejových masek.
   Sochařských prací ve dřevě se zachovalo poměrně málo, jsou to hlavně reliéfní ozdoby na
   bubíncích -- teponaztle. Malířství se u velkých klasických civilizací Mexika vyvíjelo dvojím
   směrem: jednak to bylo malířství nástěnné -- vynikají mayské fresky z Bonampaku nebo nástěnné
   malby ze zapotéckých hrobek v Monte Albánu, jednak psaní a iluminace knih -- kodexů Mayů,
   Mixtéků a Aztéků. Iluminaci a drobnomalbu aztéckých mistrů můžeme obdivovat v kodexech, které
   se dochovaly do současnosti -- Codex Borbonicus, Codex Mendoza a další. Rovněž aztécká umělecká
   řemesla jsou bohatě rozvrstvena. Rozvíjelo se zlatnictví a cizelérství, zpracovávalo se peří
   ptáka quetzala, tkala se bavlna. Umělecké zpracování nádherných aztéckých skvostů okouzlilo
   nejen španělské conquistadory, ale i věhlasné umělce té doby. O aztéckých uměleckých
   předmětech se s obdivem vyjadřoval například německý malíř Albrecht Dürer, vzletné popisy
   aztéckých klenotů nalezneme i v dopisech Hernána Cortése a v dílech mnoha španělských
   kronikářů. Důležitou součástí aztéckého umění byla literatura, přestože aztécká společnost na
   přelomu 15. a 16. století nedospěla ještě k vytvoření hláskového písma. Aztékové používali ve
   svých slovesných projevech spojení obrázkového písma s ústní tradicí. Kodexy jim sloužily
   pouze jako pomůcka, podpora paměti při memorování textů: aztécké písmo nezachycuje řeč a zvuk,
   ale pouze významy slov. Tento druh písma byl znám ve Střední Americe již kolem počátku našeho
   letopočtu. Sami Aztékové pokládali za jeho vynálezce boha Quetzalcóatla (Opeřený had). Ovšem
   písmo a kodexy převzali až ve 14. století od Mixtéků, kteří byli opravdovými mistry v jejich
   vytváření. Aztékové psali své záznamy buď na vydělanou jelení kůži nebo na listy papíru
   vyrobeného z vláken agáve. Popsané listy se lepily k sobě -- vznikla tím jakási leporela,
   dosahující délky až kolem deseti metrů (kodexy). Výklad kodexů byl udržován ústním podáním ve
   školách (calmecac). Některé z textů byly po conquistě opatřeny vysvětlivkami psanými latinkou,
   ať již ve španělštině či náhuatlu (jazyce, kterým hovořili Aztékové a jim příbuzné kmeny
   patřící do yutoaztécké jazykové skupiny). Jak bylo naznačeno, důležitou úlohu pro uchování
   aztéckých textů sehrál calmecac. V aztéckém státě existovaly dva druhy škol: calmecac a
   telpochcalli. Obě se od sebe lišily obsahovou náplní. Zatímco telpochcalli, škola pro nižší
   vrstvy, zařazovala do svých učebních osnov hlavně nauku o zacházení se zbraní, řemeslech
   a zemědělství, osnovy calmecaku byly mnohem bohatší: čtení, psaní, astronomie, rétorika a
   další předměty. Jedním z vyučovacích předmětů v calmecaku byla i výuka v psaní veršů, dalo by
   se říci výuka praktickému básnictví. Aztécká literatura zahrnuje tři hlavní útvary: První
   obsahuje zprávy předků, to znamená ústní tradici opřenou o rukopisy a přenášející z pokolení
   na pokolení náboženské záznamy, mýty, popis rituálních ceremoniálů, znalosti z medicíny a
   vzpomínky na historické události. Druhou skupinu tvořily morálně-filozofické texty, které
   Aztékové chovali ve velké oblibě. Třetí součástí aztécké literatury byla poezie, úzce spjatá s
   hudbou a tancem. Básně se často přednášely za zvuku rytmických hudebních nástrojů. Básníka a
   zpěváka označuje slovník náhuatlu stejným slovem cuicani, což je jasným dokladem toho, že tato
   umění spolu souvisela. Právě v poezii se výrazně uplatnilo poetické nadání Aztéků. Aztécká
   literatura nezahynula s pádem Tenochtitlánu v roce 1521, stejně tak jako nezahynuli Aztékové.
   Zůstala zachována péčí španělských misionářů, kteří za pomoci dnes již mnohdy anonymních
   indiánských informátorů sbírali a shromažďovali aztécké texty a zároveň vzdělávali první
   představitele indiánské inteligence. Kvetoucí hlavní město, nádherné paláce a chrámy, rozsáhlé
   náboženské slavnosti spojené s krutým obětním ritem, imaginativní náboženství stojící na
   hrozných katastrofických základech, zjemnělá křehká poezie ... až do těchto krajních úvratí
   dospěli Aztékové ve svém prudkém expanzivním růstu. A pak se objevila první znamení příchodu
   něčeho nového, neznámého -- vpadli sem Španělé ... Andské civilizace se úspěšně rozvíjely tam,
   kde výškový rozdíl mezi nebetyčnými vrcholy hor a bezednými hloubkami v jejich těsné blízkosti
   je na celé zeměkouli největší. V nepříliš příznivých, či dokonce krutých přírodních podmínkách
   rostla způsobem v mnoha ohledech svébytným, a přesto dosáhla jednoho z vrcholů lidského úsilí
   v celé dosavadní historii. Na svazích středních And, a především v jejich údolích, v úzkých
   povodích krátkých sezonních horských říček navzájem oddělených pustinou, ale i na suchém a
   chladném pobřeží v sousedství jedněch z nejrybnatějších vod světa, v dnešní vnitrozemské
   Bolívii a v přímořském Peru, též v Ekvádoru a v severním pouštním Chile vznikaly a zanikaly
   kultury a civilizace jako výsledek důmyslného využívání místních zemědělských zdrojů. Byla to
   společenství zeměpisnou rozlohou většinou tak malá, že existovala natěsnána vedle sebe, aniž
   se ovšem příliš ovlivňovala či vůbec dotýkala. Těch drobných bylo daleko více, než kolika zde
   můžeme byť i jen ve stručném přehledu věnovat pozornost. Snad čtyři a půl tisíce let je v naší
   době ranému zemědělskému osídlení v Huaca Prieta. V 9. až 1. století př. n. l. se Chavín de
   Huantár v horách vyznačoval vedle impozantních staveb z kamene, zlatými ozdobami, jakož i
   reliéfně provedenými levharty, pumami, kondory nebo hady. Pouze o několik století mladší jsou
   nálezy z poloostrova Paracasu -- dobře zachované mumie v jeskyních oděné do kvalitně tkaných a
   bohatě zdobených látek. V průběhu 1. tisíciletí našeho letopočtu andský člověk zcela ovládl
   pobřeží i vysoké hory. Na pobřeží v severním Peru vynikla v prvních devíti stoletích mochická
   kultura: vysokou úroveň vykazovala v mnoha řemeslných oborech i v uměleckém projevu. Jejím
   nositelům Mochikům dali jméno Španělé -- odvozením od názvu řeky Moche. Tato civilizace se
   zrodila a rozvíjela v uvedené oblasti v prvních deseti stoletích našeho letopočtu.
   Představovala klasickou kulturu městského typu s rozvinutým zemědělstvím, silně
   militarizovanou a otrokářskou. Výnosy z dosti úrodné půdy dokázali ještě zvýšit důmyslným
   systémem zavlažování a hnojením guanem; zatímco města šetrně budovali v neúrodných částech
   země. Maso získávali nejen z domestikovaných zvířat a ptáků (hlavně lam a krocanů), ale také
   lovem a rybolovem. V údolí řeky Moche nedaleko dnešního peruánského města Trujillo se nalézají
   významné archeologické památky -- Chrám slunce (Huaca del Sol) a Chrám Měsíce (Huaca de la
   Luna). Základna první stavby má rozměry 228x136 metrů a do výšky 18 metrů se pne v pěti
   terasových stupních. Byla vybudována ze 130 milionů nepálených cihel sušených na slunci
   (adobe) a spojovaných cihlářskou hlínou. Druhý z těchto významných architektonických skvostů
   stojí na mnohem menší bázi (80x60 metrů). Uvnitř byly objeveny fresky zobrazující zajímavou
   legendu o vzpouře zbraní proti lidem. Stejně jako u mnoha obdobných staveb či hrobů v Egyptě
   byly pyramidy citelně poškozeny lupiči, ale tak jako v Egyptě existuje jediný doklad
   nevyloupené hrobky faraona Tutanchamona, známe podobný příklad bohaté hrobky významné
   osobnosti mochické kultury, která byla objevena v roce 1987 u Sipánu poblíž Lambayeque; tento
   snad nejbohatší hrob Nového světa bude možná po zhodnocení všech aspektů mít pro
   předkolumbovskou archeologii podobný význam jako Tutanchamonova hrobka pro egyptologii.
   Mochikové obývali řadu údolí na severním pobřeží dnešního Peru. Dodnes lze také obdivovat
   mnoho pozůstatků, dalo by se říci mochických technických staveb, především zavodňovacích
   systémů nebo akvaduktů i architektonických děl, například pyramid s barevnými freskami, které
   zachycují válečné scény. Mochikové dávno před Inky stavěli důkladné silnice, sloužící
   k přesunům rychlých poslů (chasqui) se zprávami, malovanými znaky -- pallares.

   Obdivuhodné úrovně dosáhli Mochikové v keramice, která v duchu "naivního realismu"  podává
   působivé svědectví o jejich každodenním životě. Z mochické keramiky poznáváme, jak se lidé
   milovali, jak vypadali kněží, lékaři nebo válečníci, vidíme, že příslušníci vysokých vrstev
   společnosti si malovali tváře, tělo i chodidla, zdobili uši a nosy ... Současníci tvůrců
   mochické kultury, lidé nazcaské kultury, žijící ovšem na opačném konci peruánského pobřeží,
   vynikali zvláště v tkalcovství a v keramice, tvarově velice rozmanité a pestře polychromně
   zdobené, avšak především prosluli vytvářením obrovitých obrazců na planině El Ingenio. Teprve
   v našem století začali archeologové zkoumat a na pravé místo zařazovat tyto starobylé kultury,
   které o tolik staletí, či dokonce tisíciletí předcházely známou klasickou dobu Incké říše.
   Vývoj se nezastavil ani v severním Peru, kde se zaskvěla, již v našem tisíciletí, Chimúská
   říše (stát dovedných zemědělců, chovatelů, stavitelů chrámů i měst a tvůrců velice krásné
   keramiky) s výstavným hlavním městem Chan-chanem. Chimúové byli obyvateli Chimúské říše
   (nazývané také "Království Chimor") (1250--1465), která vyrostla na území Mochiků pod silným
   vlivem kultury Huari a Tíwanaku. Podle legendy připlul první chimúský vládce Naymlapa se svým
   dvorem po moři ze severu, snad z Mezoameriky. Pod vedením panovníka Nansena-pinka Chimúové
   ovládli mochické území a malé panství Lambayeque. Za vlády Minchana-samana opanovali všechna
   pobřežní údolí od Túmbezu až po dnešní Limu v celkové délce asi tisíc kilometrů. Nejjižnější
   pevnost říše představovala stupňovitá pyramida Paramonga. Chimúská města, postavená na
   neúrodné půdě a chráněná silnými zdmi, spojovaly až šest metrů široké silnice, sloužící
   (stejně jako u Mochiků a později u Inků) poslům. Chimúové prosluli obchodováním s pobřežními
   osadami jižního Peru a severních And. Obchodníci se plavili na balzových vorech s plachtami,
   zatímco k mořskému rybolovu stačily rybářům totorové čluny. Chimúská říše byla dobyta Inky
   v roce 1465. Půda u Chimúů stejně jako u Mochiků či Inků patřila vládci a byla přidělena
   jednotlivým rodinám. Zemědělci zúrodnili pobřežní pouště pomocí zavlažovacích kanálů a
   pěstovali tam kukuřici, tykev, fazole, maniok, ananas a další rostliny. Moře bylo zdrojem ryb,
   chaluh, měkkýšů a také soli. Řemeslníci vyráběli vedle drahocenných tkanin i ozdoby z peří,
   odlévali a tepali ze zlata, stříbra a mědi šperky, obličejové masky, obřadní nože (tumi) a
   v Lambayeque je nádherně vykládali smaragdy a tyrkysy. Nejmocnějším chimúským božstvem byla
   bledá luna Si. Inkové nazývali obyvatele Chimoru Yunky (kečujsky Yunca). Ve vnitrozemí
   vznikaly rovněž první státy. K nejvýznamnějším (a z hlediska přírodního prostředí)
   nejpozoruhodnějším patřila Tíwanacká říše s hlavním městem Tíwanaku, ležícím 16 kilometrů na
   jih od jezera Titicaca ve výši téměř 4 000 metrů nad mořem. Civilizace Tíwanacké říše se
   rozvíjela zhruba 1 500 let, od 5. století př. n. l., největšího rozmachu dosáhla ve 4. až 8.
   století. Prosperita byla zajištěna neobyčejně racionálně rozvinutým zemědělstvím, které (na
   základě poznatků z nedávno provedených experimentů) převyšovalo dnešní úroveň agrikultury v
   této jinak málo výnosné a pro život drsné vysokohorské oblasti. A tak měli tíwanačtí Aymarové
   dobré hospodářské podmínky a zázemí i pro organizování velkolepých megalitických stavitelských
   projektů, které se uskutečnily zejména v Tíwanaku. Zrod a následný prudký a expanzivní růst
   Incké říše představuje ve vývoji civilizačních center v jihoamerické andské oblasti závěrečnou
   epochu, v níž Inkové navazují na dlouhý sled předcházejících kultur. Počátky jejich pozdějšího
   mocného impéria jsou velmi skromné. Zdá se, že na přelomu 12. a 13. století tvořili skupinu
   jedenácti občin (ayllu) kolem svého kulturního centra Cuzka. Stejně jako u mezoamerických Mayů
   a Aztéků, také u Inků bylo základem ekonomiky zemědělství, v tomto případě založené především
   na pěstování brambor, chovu lam a alpak. V Incké říši rovněž existovala povinnost účastnit se
   veřejných prací, především při budování silnic, chrámů nebo pevností. První inčtí panovníci --
   Manco Capac, Sinchi Roca, Lloque Yupanqui, Mayta Capac, Inca Roca, Yahuar Huacac -- mají zčásti
   mytický charakter:. Jejich vláda pokrývá poměrně dlouhé období od počátku 13. století do
   třicátých let století patnáctého. Ani jeden z nich nepodnikal válečná tažení, aby rozšířil
   vlastní državy. Jednotlivá města sice čas od času organizovala nájezdy a vítězové pak vybírali
   tribut od poražených, ale není možné hovořit o žádném politickém sjednocování, jež by
   směřovalo k založení centralizovaného státu. Základy k němu položil teprve na počátku 15.
   století Wiracocha Inca, který upevnil svou moc na území sahajícím do vzdálenosti asi půl
   stovky kilometrů od Cuzka. Se systematickou expanzí začal až jeho syn Pachacuti (1438--1471).
   Dobře organizovaná armáda Inky Pachacutiho, jejíž vojáci se rekrutovali především z
   příslušníků porobených kmenů, okupovala nejdříve aymarskou oblast v okolí jezera Titicaca, na
   severu dospěla až k rovníku a obsadila území dnešního Ekvádoru a část jižní Kolumbie. Pod
   vládu Inků se dostalo rovněž celé peruánské pobřeží a po tvrdých bojích byla dobyta i významná
   Chimúská říše. Pachacuti dal kolem poloviny 15. století vystavět obrovské pevnosti Sacsahuamán
   a Machu Picchu v oblasti Cuzka, které dodnes udivují svou obdivuhodnou architekturou.
   Sacsahuamán sloužil zřejmě i jako úkryt pro obyvatelstvo v době válečného ohrožení. Inka Tupac
   Inca Yupanqui (1471--1493) se pokusil proniknout do tropických pralesů Bolívie, brzy však byl
   nucen se stáhnout a potlačit aymarské povstání. Pak se zaměřil na expanzi jižním směrem. Jeho
   vojsko překročilo poušť Atacama a vpadlo do Argentiny, kde porazilo bojovné Araukány. Huayna
   Capac (1493--1527) pak dovršil expanzi v jižních Andách a upevnil celou říši. Po jeho smrti
   vzplanul prudký boj o trůn mezi jeho legitimním synem Huáscarem a levobočkem Atahualpou. V
   občanské válce posléze zvítězil Atahualpa, který měl k dispozici zkušenější vojenské oddíly a
   zároveň oba nejlepší generály tehdejší říše Inků -- Quisquise a Chalcuchimu. Vítězství dosáhl v
   roce 1532, v době kdy se španělští dobrodruzi v čele s Franciskem Pizarrem vylodili na
   peruánském pobřeží. Uprostřed mírového vyjednávání upadl Atahualpa do španělského zajetí a 29.
   srpna 1533 byl zardoušen. Jeho smrt znamenala konec andské veleříše. Zdá se, že říše Inků byla
   jedním z nejlépe organizovaných státních útvarů v tehdejším světě. Bezchybně fungující
   administrativní hierarchie se vyznačovala jednoduchostí. Říše byla rozdělena do čtyř
   provincií: severozápadní (Ekvádor, severní a střední Peru), jihozápadní (jižní Peru), východní
   (východní Peru) a jihovýchodní (náhorní plošina, jezero Titicaca, převážná část Bolívie,
   severozápadní Argentina a severní Chile). Toto rozdělení vyjadřoval i oficiální kečuánský
   název inckého státu -- Tahuantinsuyu, "Země čtyř částí". V hlavním městě každé provincie sídlil
   guvernér, spřízněný s panovníkem. Čtyři guvernéři tvořili nejvyšší státní radu, která se
   scházela v hlavním městě Cuzku a předkládala panovníkovi své návrhy. Guvernérům byli podřízeni
   náčelníci -- kurakové. Svou funkci dědili a jejich význam závisel na počtu obyvatel (10 000, 5
   000, 1 000 a 100), jež měli pod svou vládou. Na dolním stupni správního žebříčku stáli předáci
   pro 50 a 10 lidí; jejich funkce nebyla dědičná. Na vrcholu celé sociální pyramidy měl své
   místo panovník -- Inka. Od mládí mu kněží vštěpovali, že je přímým potomkem Slunce a že vládne
   na zemi jako živý bůh. Inka měl absolutní moc a jeho postavení bylo natolik výlučné, že se
   směl oženit pouze s vlastní sestrou. Organizovanost byla výrazným rysem historického údobí
   říše Inků. Územní expanzi doprovázela důsledná akulturace podmaněného obyvatelstva, jemuž byl
   vnucen nejen jazyk dobyvatelů, ale i náboženství a zvyky. Tento systém byl v některých
   ohledech téměř dokonalý a incký stát v té době měl jako jediný na světě jasný sociální
   program: obecný lid v říši -- hatunruna byl rozdělen do dvanácti věkových tříd. Poslední z
   nich, lidé starší šedesáti let, byli zproštěni jakékoli práce, lidé nad padesát let pracovali
   podstatně méně. Kdo nemohl pracovat vůbec -- nemocní, vdovy, stejně jako již zmínění "důchodci"
   --, dostával od státu veškeré zaopatření, zejména stravu a oděv. Paralela s utopickým
   socialismem je nasnadě. Přísná společenská stratifikace se odrážela v rudimentárním školství,
   podobně jako u Aztéků. Pouze děti nobility směly navštěvovat jedinou školu v Cuzku. Během
   čtyřletého studia se žáci v prvním roce učili jednotnému státnímu jazyku kečua, v druhém roce
   studovali náboženství a rituály, v třetím se seznamovali s mnemotechnickou pomůckou quipu,
   poslední rok byl věnován studiu historie, mravů, především však vedení záznamů s pomocí quipu.
   Quipu byly provazce s množstvím dalších bočních provázků, na něž se v určitých vzdálenostech
   navazovaly uzly; velkou důležitost pro správné čtení měla zřejmě i různobarevnost. Justiční
   systém přihlížel k původu viníka: čím bylo jeho postavení nižší, tím byl vyšší trest.
   Spravedlnost byla vždy velmi přísná, často krutá. Velkým proviněním byla vražda, ovšem takřka
   na stejné úrovni byla i lenost. Rozsudky odsuzovaly, zvláště v případech recidivy, téměř vždy
   k smrti. Jedním ze základů hladkého fungování administrativního systému Inků byly dokonale
   udržované silnice. Hlavní z nich spojovaly Cuzco s pobřežím a s náhorní plošinou. Říční údolí
   a horské strže byly překlenuty visutými mosty o šířce dvou až tří metrů, upletenými ze silných
   vláken aloe. Po silnicích dopravovali zvláštní kurýři dnem i nocí zprávy, zaznamenané v quipu.
   V pravidelných intervalech byly u silnic vybudovány jakési poštovní stanice, kde čekali
   čerství běžci k plynulé výměně. Silnice také sloužily k rychlé přepravě vojenských oddílů i
   státních úředníků v nosítkách. Stejně jako Aztékové rovněž Inkové byli vynikajícími
   architekty, připomněli jsme již impozantní stavby pevností, dokonalé dálnice, opomenout však
   nelze ani paláce nobility. Megalitické stavby, dokonalé spojování kamenných bloků na sucho a
   tvarování kamenných monolitů jednoduchými nástroji představují vrchol kamenického umění.
   Nejlepší ukázky incké architektury se nacházejí na území Peru v Cuzcu (Coriancha, Sacsahuamán,
   Tambomachay), v údolí řeky Urubamby (Pisac, Ollantaytambo, Machu Picchu), ale také v Ekvádoru
   (Inga-Pirka) nebo Bolívii (Incallacta). Více než v sochařství vynikali obyvatelé And v
   keramice, která udivuje různorodostí tvarů i zdobného dekoru, stejně jako pečlivostí
   propracování. Podobnými charakteristikami vyniká i incké tkalcovství. Řemeslná výroba se
   soustřeďovala do měst, kam byli sváženi význační řemeslníci a umělci z celého rozlehlého území
   Tahuantinsuyu. V chrámech Cuzka a celé říše uctívali Inkové řadu bohů přísně hierarchicky
   seřazených. Nejvyšším z nich byl Con Ticsi Viracocha, stvořitel světa a ostatních bohů. Mezi
   těmi, které Viracocha stvořil, byl i bůh Tahuantinsuyu, k němuž se věřící bezprostředně
   obraceli -- Inta ("Zlaté Slunce"), legendární božský předek panující dynastie. Můžeme
   předpokládat, že z jména tohoto zlatého boha je odvozen i název dynastie Inka. V pořadí
   důležitosti se za Intu řadil Illapa -- bůh počasí, hromu a blesku. Lidé jej žádali zejména o
   déšť. Ženou Inty byla Mama Quilla -- bohyně měsíce. A stejně byla uctívána Venuše a mnoho
   dalších hvězd a souhvězdí. (Oldřich Kašpar -- Jaroslav Malina)

   předliterární společnost ...

   předmět antikvární, viz antikvární předmět.

   Předmostí, Přerov, středopaleolitická a mladopaleolitická lokalita, jedna z největších a
   nejkomplexnějších v Evropě, se rozkládá při jižním ústí Moravské brány. Během výzkumů se tu
   vystřídaly všechny vedoucí osobnosti moravského paleolitu: Jindřich Wankel (1880--1882, 1884,
   1886), Karel J. Maška (1882--1884, 1889--1895), Martin Kříž (1895), Jan Knies (1923 a později),
   Karel Absolon (1924--1935), Hermann Schwabedissen (1943), Karel Žebera (1952--1954) a Bohuslav
   Klíma (1971--1973, 1975--1976,1982--1983), avšak ve složité historii lokality je několik
   paradoxů. Poprvé se tu použila metoda výzkumu větších ploch, ale bohužel bez odpovídající
   dokumentace. Nadto byly výzkumy někdy vedeny v nedobré atmosféře, dané jednak průmyslovou
   těžbou spraše a vápence, jednak osobní konkurencí mezi archeology. Tato lokalita poskytla
   největší soubor koster časných moderních lidí ve světovém měřítku, ale na konci 2. světové
   války tento jedinečný materiál skončil spolu s kamennou industrií v plamenech mikulovského
   zámku; k dispozici jsou naštěstí dobré popisy, odlitky, fotografie a kresby publikované v
   atlasu K. Absolona a B. Klímy i v monografiích J. Matiegky. Původně tu z terciérních a
   kvartérních sedimentů čněly dvě vápencové skály, Skalka a Hradisko. Obě se těžily na vápenec,
   takže Skalka brzy úplně zmizela. Lokalita I (Skalka) První archeologické výzkumy se
   soustřeďovaly do nejslibnějších oblastí ve spraši naváté na vápencovou Skalku. J. Wankel tady
   prozkoumal akumulace mamutích kostí, někdy jakoby roztříděné podle druhů (kly, stoličky,
   lopatky) a doprovázené artefakty. Pod jedním z mamutích femurů objevil Wankel část lidské
   čelisti. Krátce poté, v roce 1894, narazil učitel K. J. Maška na situaci zcela mimořádnou:
   byla to celá kumulace lidských koster, nejbohatší antropologický soubor mladého paleolitu
   vůbec. Maškovy úspěchy přilákaly do Předmostí notáře M. Kříže, který ihned otevřel vlastní
   výzkum. V roce 1895 objevil lidskou lebku, dva zlomky čelistí a další lidské kosti. Našel také
   několik významných ozdobných a uměleckých předmětů, zejména poměrně velkou, svým pojetím téměř
   monumentální řezbu mamuta a schematizovanou rytinu ženy v mamutím klu; oba unikátní předměty
   ovšem správně interpretoval až Maška. V roce 1926 objevil K. Absolon mamutí skládku a poblíž
   koncentraci artefaktů z radiolaritu. Jak bylo jeho zvykem, začal ihned systematicky odkrývat
   plochu v pravidelných pásech a v roce 1928 objevil další lidskou kostru. S tímto posledním
   nálezem dosáhl minimální počet jedinců 25. Na počátku 70. let se do těchto míst vrátil B.
   Klíma, aby odkryl poslední úsek kulturní vrstvy, chráněný svahem hřbitova. V letech 1982--1983
   vyvolala výstavba sídliště záchranné výzkumy na periferii lokality; tady, v dosahu tehdejších
   říčních záplav, se rozkládala další kumulace mamutích kostí s nápadně drobnými radiolaritovými
   artefakty. Profil pod hřbitovem jsme naposledy otevřeli v roce 1992 pro účely korelace s
   lokalitou Předmostí II. Nejdůležitější kulturní horizont tvoří gravettien, datovaný dvěma
   radiometrickými údaji mezi léta 26 000 a 27 000 B. P. Je však pravděpodobné, že podobně jako v
   Dolních Věstonicích a v Pavlově byla i tato lokalita v podstatě horizontálním soustředěním
   jednotlivých sídelních celků a skládek kostí, rozprostřených na velkých plochách. Z
   typologického hlediska je charakteristickým rysem nástrojů souvislá okrajová, strmá, a dokonce
   stupňovitá retuš při okrajích čepelí i drasadel. Určitá vzácnost mikrolitů oproti
   jihomoravským lokalitám je jistě rovněž charakteristická, ovšem může být ovlivněna tím, že
   sediment se během starších výzkumů neproplavoval. Charakteristická retuš spolu s výskytem
   několika aurignacoidních typů vedla některé autory k představě aurignackého osídlení
   v podloží. Současné typologické rozbory však spíše ukazují, že půjde o svérázný "předmostecký
   styl", což lze opřít o širší paralely ve střední části willendorfského profilu a v určitých
   částech velkých lokalit věstonicko-pavlovské aglomerace. Na základě nových typologických
   rozborů předpokládáme rovněž mladší gravettskou fázi, charakterizovanou hrotem s bočním
   vrubem. Ta odpovídá svrchní (willendorfsko-kostěnkovské) vrstvě willendorfského profilu.
   Lokalita II (Hradisko) Dobové fotografie dokládají, jak v průběhu 20. a 30. let otevřela
   postupující těžba spraše mocná souvrství obklopující vápencový vrcholek Hradiska. Artefakty
   nalézané v těchto letech, jak je zakreslil K. Absolon, ukazují, že se zřejmě průběžně
   narušovaly vrstvy a čočky středního paleolitu. V roce 1923 popsal J. Knies jeden z profilů, v
   němž pod mladopaleolitickým horizontem probíhala nápadná načervenalá půda, podle dnešních
   poznatků interglaciální. Ve spraši pod touto půdou, v celkové hloubce 6 m, ležela uhlíkatá
   čočka s mamutími kostmi a dvěma artefakty připomínajícími acheulské pěstní klíny. V roce 1943
   pak našel geolog Josef Pelíšek několik středopaleolitických artefaktů v hnědavé půdě v jižní
   sprašové stěně Hradiska. V letech 1952--1953 Karel Žebera, Vojen Ložek, Oldřich Fejfar
   a skupina geologů získali větší středopaleolitické soubory na severovýchodním okraji Hradiska;
   artefakty tvořily dva horizonty v přemístěných půdních sedimentech, tehdy datovaných do
   posledního zalednění, avšak dnes považovaných za interglaciální (takzvaný profil "Žebera").
   Nové, plošně koncipované výzkumy probíhaly v letech 1989 až 1992. Opět se objevila nápadná
   načervenalá interglaciální půda probíhající ve spraši. V severovýchodní části Hradiska ležely
   těsně v jejím nadloží dvě rozsáhlé čočky a několik menších čoček humózních půdních sedimentů,
   rozvlečených po velmi mírném svahu spolu s vápencovou sutí. Středopaleolitické artefakty
   ležely v obou půdách, ve spodní volněji a v jedné ze svrchních čoček hustě koncentrovány; v
   ostatních čočkách se objevily už jen ojediněle. Oba základní soubory tvoří valounové nástroje,
   jádra, úštěpy, úlomky a drobné retušované nástroje; vedle jednoduchých technik štípání valounů
   se objevují i prvky levalloiské techniky. Datování pomocí termoluminicence pouze rámcově
   potvrdilo, že toto souvrství vznikalo někdy před 100 000 lety. V nadložní spraši byly
   rozloženy kosti a několik artefaktů gravettienu, datované k roku 25 040 B. P. Analýza
   prostředí dokládá, že oba středopaleolitické horizonty se ukládaly za příznivých podmínek, kdy
   se v okolí vyskytoval les. Údaje Heleny Svobodové pro gravettskou vrstvu jsou srovnatelné s
   analýzami Dolních Věstonic, neboť ukazují na poměrně příznivé podmínky würmského
   interpleniglaciálu, ale také na postupné zhoršování klimatu v nadloží gravettienu. (Jiří A.
   Svoboda)

   Přední východ (Blízký východ), bývá chápán a vymezován různě, nejčastěji však zahrnuje arabské
   oblasti severní Afriky, státy východního Středomoří až k hranicím Pákistánu a Indie;  z
   historického hlediska patří mezi nejvýznamnější oblasti naší planety. Jeho krajinný reliéf byl
   dotvořen poměrně pozdě, až v průběhu mladších čtvrtohor (holocénu), a je značně různorodý. Ze
   severozápadu a severu jej ohraničují pásy hor, na západě tvoří přirozený okraj východní
   pobřeží Středozemního moře, zatímco na jihu jsou hranice nejasné, neboť kulturní krajina zde
   přechází v suchou step a místy i v poušť. Celé území leží v subtropickém klimatickém pásmu se
   značnými výkyvy počasí. Složitě jím též prochází izohyeta (roční srážková křivka) 200--250 mm,
   podmiňující nejen výskyt planě rostoucích a později domestikovaných kulturních plodin
   (obilniny, luštěniny), ale i jejich pěstování a případnou závislost na umělém zavlažování. Rok
   se dělí v podstatě na období sucha a tepla a chladna a vlhka, četné jsou uzavřené biotopy,
   které podmiňovaly dobu i intenzitu osídlení člověkem. Od střední doby kamenné (mezolitu)
   tvořil Přední východ jádro takzvaného Úrodného půlměsíce, kde lidé začali na severních a
   severozápadních náhorních plošinách (Zagros, Kurdistán a jinde) sbírat a následně (v neolitu)
   pěstovat obilniny. K domestikaci užitkových zvířat došlo později v Levantě, ve stepích pod
   Malou Asií. Ovlivňování přírodního procesu člověkem vedlo k vzniku zemědělství a dobytkářství,
   které tehdejší "lidstvo" odpoutaly od bezprostřední závislosti na přírodě. Obě základní
   činnosti zajišťující obživu měly dalekosáhlé demografické důsledky. Již v pravěku zde vznikala
   první stálá sídliště, která postupně získávala podobu vesnic. Na příhodných místech (například
   v palestinském Jerichu již od 9. tisíciletí př. n. l.) vesnice bohatly a měnily se na sídliště
   městského typu. Člověk se prací také "emancipoval", prudce se urychlilo tempo rozvoje myšlení,
   došlo k zmnožení a uplatňování nových objevů a vynálezů a časem se pozvolna měnil i charakter
   společnosti. Starý Přední východ na sklonku pravěku a na úsvitu dějin tvořilo několik
   samostatných oblastí, kde vznikly svérázné kultury a civilizace. Jedna z nejstarších se počala
   rozvíjet v Mezopotámii, v rozsáhlé kotlině a v povodí mezi řekami Eufrat a Tigris. Zde
   vznikala od 4. tisíciletí př. n. l. první města s hradbami a později i se správními středisky
   -- paláci a chrámy. Obyvatelé měst se setkali s novými problémy. Dostávali se často do
   konfliktů se svými sousedy: o právo na vodu, o vstup na cizí pozemek, o novou půdu ... Přitom v
   nejúrodnějších oblastech, v záplavových údolích Eufratu a Tigridu, mohli v zemědělství
   dosáhnout trvalých úspěchů jen stavbou a udržováním hrází a kanálů, což vyžadovalo práci a
   úsilí mnoha lidí. Také museli vést a rozvíjet čilý obchod. Takové problémy už nemohli vyřešit
   bez specializace a bez vyspělé správy. Dříve, v období vesnické pospolitosti, dělali bezmála
   všichni všechno: společně pracovali na polích a společně se účastnili většiny rozhodnutí. Teď
   se museli zabývat spoustou různých činností, bylo zapotřebí mnoha výrobků určitého druhu,
   které se pak směňovaly. Vznikla řemesla. A ševci se začali držet svých kopyt. Poznatky v
   jednotlivých oborech činnosti se množily a prohlubovaly, stejně jako v životních situacích.
   Mezopotamská města ovládali a spravovali především chrámoví kněží. Vlastnili spoustu pozemků a
   zaměstnávali zemědělce, hrnčíře, šperkaře ... Brali od nich jejich výrobky a rozdělovali je
   ostatním. Hlavní kněží řídili veškerou činnost a ponechávali si velký podíl z výroby.
   Vynalezli písmo, aby mohli lépe vést správu chrámového hospodářství. Nejprve psali účty, pak
   teprve modlitby, básně, legendy ... Tato proměna bývá připisována příchodu lidu, který jsme
   podle titulatury v historických nápisech mnohem mladších akkadských a babylónských králů
   nazvali Sumery (obr. 2). Původ Sumerů je nejasný a stejně nejasné zůstává i zařazení jejich
   jazyka. Největším civilizačním darem, který nám Sumerové odkázali, bylo písmo. Nejstarší texty
   na hliněných tabulkách byly objeveny na jihu Mezopotámie v městě Uruku a pocházejí z konce 4.
   tisíciletí př. n. l. (obr. 3--4). Sumerové dospěli od piktografického písma až k písmu částečně
   fonetickému, přičemž původní obrázky změnili v řetězce klínů. Sumerský Uruk se jako Erech
   objevuje i v textu Starého zákona a jistě to není náhoda (obr. 5). Jiným slavným sumerským
   městem je Ur (sumersky; akkadsky Uri[m]), který patří k nejvýznamnějším lokalitám pro poznání
   prehistorie a historie Mezopotámie i základů civilizace. Ur byl osídlen od doby obejdské
   kultury v 5. tisíciletí př. n. l. až po 4. století př. n. l. (obr. 6); jak dokládá zejména
   takzvané královské pohřebiště (bohatě vybavené milodary), význam města zřejmě kulminoval na
   počátku III. raně dynastického období ve 26.--25. století př. n. l. Urské pohřebiště vydalo
   mnohá svědectví o pozemském životě Sumerů, o vysoké kulturní vyspělosti dvorského prostředí i
   o významném postavení některých žen (obr. 7). U zrodu písma v Mezopotámii však stáli
   nepochybně i Semité. Jména jejich písařů objevující se na jinak "sumerských" archaických
   hliněných tabulkách a také jména vládců, kteří podle pořízených seznamů panovali "před potopou
   světa", rozhodně nebyla sumerská. Dějiny sumerských městských států skončily ve 24. století
   př. n. l. vytvořením akkadské říše, založené králem Sargonem. Legendu o tom, že Sargon byl
   sice milovaným, ale nepřípustným nemluvnětem, dostal o tisíc let později do vínku i biblický
   Mojžíš. Jedno nemluvně položili do košíku na Eufratu a druhé na egyptském Nilu. Na konci 3.
   tisíciletí př. n. l. dochází za 3. dynastie urské ještě jednou k obnovení sumerské
   samostatnosti. Tehdy byly také pravděpodobně vytvořeny první písemné záznamy starých
   sumerských mýtů, které se tradovaly po celá staletí. Dějiny Předního východu řídily po celé 2.
   tisíciletí př. n. l. původně nomádské amorejské kmeny. Jejich státotvornost prokázala v
   Mezopotámii existence starobabylónské říše. Do hry však vstupují i další etnické skupiny --
   Chetité z Malé Asie, tajemní Kassité a později též Izraelité a Aramejci. O slovo se hlásí také
   Asyřané a město Babylón mnohokrát ztrácí svou suverenitu. Ve východním Středomoří se usadili
   Foiníčané, zdatní řemeslníci, stavitelé, mořeplavci a obchodníci, kteří se postarali o
   rozšíření čistě fonetického (slabičného) písma (první abeceda), jež se vyvinulo v druhé
   polovině 2. tisíciletí př. n. l. u západních Semitů; posléze Řekové přetvořili písmo převzaté
   už v 9. až 8. století př. n. l. od Foiničanů v písmo důsledně hláskové (vytvořením
   samostatných znaků pro samohlásky); o století či dvě století později převzali písmo od Řeků
   Etruskové a od nich zřejmě Římané, čímž vzniklo nejrozšířenější evropské písmo -- latinka.
   Úrodné pásy v syrsko-palestinské oblasti si rozdělily mezi sebou semitské kmeny, utvářejíce
   někde lokální knížectví. Přibližně od 13. století př. n. l. zkomplikovaly situaci ve východním
   Středomoří takzvané Mořské národy, které sem pronikly z Egejské oblasti, pravděpodobně po
   dlouhém putování suchými kraji Přikaspí a Černomoří. Některé z nich byly snad i Indoevropany,
   stejně jako Chetité. Starý Přední východ se tak stal "kotlem národů, kultur a civilizací", v
   němž se v míru i za války svářely nejrůznější vzájemné vlivy. Tento fakt potvrzuje v příhodné
   zkratce i vyprávění o praotcích ve starozákonní knize Genesis. Jak známo, Terachův syn Abram
   vyšel z Kaldejského Uru. Toto místo nemuselo být zrovna slavným sumerským městem Ur, ale
   leželo jistě v Mezopotámii. Abram, který žil pravděpodobně v 18. století př. n. l., mohl tedy
   poznat doznívající ozvěny sumerské kultury a znal Babylónii. Jeho putování podél Eufratu a
   přes Charrán vedlo do Kanaánu (východního Středomoří) a skončilo v Egyptě. Potom se Abram
   vrací přes Palestinu a nepřímo se účastní válek mezi Babylónií a Elamem (Persií). Teprve když
   uviděl skoro celý tehdejší kulturní svět Úrodného půlměsíce a utvrdil se ve víře v jediného
   Boha, došlo k uzavření smlouvy s Hospodinem. Patriarcha na konci svého života (teď již jako
   Abraham) kupuje od Chetitů Makpelskou jeskyni, aby měl hrob pro zemřelou Sáru i pro sebe. Tak
   je dokončena jeho dlouhá a podivuhodná cesta k nové víře, která by nikdy nevznikla bez
   překonání mnohobožství a bez poznání tradice hlavních starověkých kultur Předního východu.
   (Blahoslav Hruška)

   předrománské umění, první etapa středověkého umění, předcházející před románským uměním. Jejím
   nejvýraznějším slohovým útvarem byla takzvaná karolínská renesance, vztahující se k období
   vlády Karla I. Velikého (742--814). V Čechách se předrománské umění, které se dostávalo do
   souvislostí s vyspělejším románským uměním, vyvíjelo pod vlivem německého umění (takzvaný
   otonský sloh -- podle císaře Oty I. Velikého, 912--973). (Jaroslav Malina)

   předvádění, specifické směrované chování samců a samic při *sociálním, *agonistickém  a
   *sexuálním  chování, kdy jedinec předvádí některé části těla, které symbolizují určitý signál,
   nebo se chová specifickým způsobem, který rituálně vyjadřuje určitý stav nebo sleduje určitý
   cíl. V případě sexuálního chování to je chování spojené s *prezentací pohlavních orgánů ve
   specifickém stavu, tedy ztopořeného penisu nebo zduřelé *anogenitální krajiny. Tento rituál
   může být přeneseně použit i v jiných formách chování a vyjadřovat například *dominanci  nebo
   *podřízenost. V případě agonistického chování to může být lámání větví, bušení do země nebo
   stromů, případně divoké pobíhání bez vysloveně agresivních projevů. Některé prvky předvádění
   můžeme pozorovat již v chování nedospělých jedinců. (Václav Vančata)

   Přemyslovci, český knížecí a královský rod. Vládli v českém státě od 9. století do roku 1306.
   Svůj původ odvozovali od mytického Přemysla Oráče (viz Přemysl Oráč a Libuše); nejstarším
   historicky známým Přemyslovcem je však kníže Bořivoj (konec 9. století), který se svou chotí
   sv. Ludmilou přijal křest a zahájil christianizaci Čech. (Jaroslav Malina)

   přerozdělování, viz redistribuce.

   převtělování, reinkarnace, buddhistické dogma založené na dávných představách o stěhování duší
   (metempsychóza) na základě karmanového zákona. (Josef Kolmaš)

   Přezletice, Čechy, lokalita z rozhraní starého a středního pleistocénu, naleziště fauny,
   kamenné (buližníkové) a zřejmě i kostěné industrie starého paleolitu. Možné půdorysy obydlí.
   (Jiří A. Svoboda)

   příbuzenský výběr, proces daný výskytem genu, který náhodou přiměje svého nositele k chování
   napomáhajícímu k přežití nebo rozmnožování jedinců, kteří tento gen pravděpodobně ponesou
   (příbuzní). Tento "nesobecký", takzvaný gen "bratrské lásky", se pak bude šířit, i když
   vyhlídky jednotlivého nositele se tímto chováním sníží. (Jaroslav Zvěřina)

   příbuzenství, síť příbuzných, kteří pokrevně (viz pokrevní příbuzenství) nebo často i
   nepokrevně (viz nepokrevní příbuzenství) odvozují svůj původ bilaterálně od každého
   jednotlivce. (Jaroslav Skupnik)

   příbuzenství nepokrevní, viz nepokrevní příbuzenství.

   příbuzenství pokrevní, viz pokrevní příbuzenství.

   Přidalová Miroslava (10. 4. 1962, Bohumín), docentka RNDr., Ph.D., funkční antropoložka, v
   letech 1992--2005 odborná asistentka, od roku 2005 docentka *Katedry funkční antropologie a
   fyziologie Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci; od roku 2004 přednáší též
   na *Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je absolventkou
   oboru systematická biologie a ekologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého
   v Olomouci (1987), kde poté působila jeden rok na studijním pobytu na Katedře zoologie a
   ekologie člověka. V roce 1998 ukončila postgraduální studium na Pedagogické fakultě Univerzity
   Palackého v Olomouci v oboru antropologie a získala titul Ph.D. Její pedagogická činnost je
   soustředěna na výuku funkční, sportovní a vývojové anatomie, kinantropometrie, výživy,
   kineziologie a biologické propedeutiky. V oblasti výzkumu se soustředí na řešení problematiky
   fyzické, funkční a sportovní antropologie, kineziologie a výživy u různých populačních skupin.
   Odbornou práci realizuje rovněž jako poradenskou činnost pro sportovní i běžnou populaci.
   Výsledkem výzkumné činnosti je kolem 60 publikací ve sbornících a časopisech. Kontakt: RNDr.
   Miroslava Přidalová, Ph.D., Katedra funkční antropologie a fyziologie Fakulty tělesné kultury
   Univerzity Palackého v Olomouci, Třída Míru 115, 771 41 Olomouc, telefon: 585 635 168, e-mail:
   pridalm@ftknw.upol.cz. (Miroslava Přidalová)

   příroda, mimolidská "přirozená" skutečnost, vymezovaná v dějinách různými protiklady. Základní
   vydělení městského člověka z přírody zobrazuje Epos o Gilgamešovi. V antice je příroda jako
   celek živá a přirozené je to, co nevzniklo ani lidskou rukou, ani dohodou (zákonem). Biblické
   učení o stvoření ruší posvátnost přírody a svěřuje ji do lidských rukou. ... Vědě se od 19.
   století podařilo ukázat, že i člověk je součástí přírody, včetně své myšlenkové činnosti; tím
   se ovšem naopak také člověku otevírá možnost přímějšího přístupu k přírodě, z níž pochází a do
   níž patří. (Jan Sokol)

   přírodní materiální pozůstatky, materiální pozůstatky přirozeného původu: usazeniny hlíny,
   pozůstatky živočichů (kosti, lastury a skořápky, stopy atd.), rostlin. Svojí bezprostřední
   hmotností se liší od takových, jako jsou například instinkty, svojí přirozeností se liší od
   kulturních. (Jaroslav Malina)

   přírodní národy, historický termín, užívaný především před druhou světovou válkou (byl
   vymyšlen ještě před první světovou válkou), kdy vyjadřoval evropskou představu o jednoduchosti
   některých zámořských kultur a o jejich těsné spjatosti s přírodním prostředím; v češtině se
   tento nepříliš adekvátní termín udržuje zejména díky knize Umění přírodních národů Josefa
   *Čapka a práci Myšlení přírodních národů Clauda *Lévi-Strausse. Mohl vzniknout jen díky dobové
   neinformovanosti Evropanů o nepísemných kulturách a společnostech. Výzkumy světa mýtů a
   symbolů řady národů původně nepoužívajících písmo, jež byly uskutečněny v posledních padesáti
   letech, však potvrdily to, co naznačily již výzkumy Franze *Boase u Indiánů Severozápadního
   pobřeží Severní Ameriky na přelomu 19. a 20. století, že totiž předpokládaná jednoduchost je
   právě jen evropskou hypotézou a že kulturní systémy těchto společností nejsou o nic jednodušší
   či méně složité než kulturní systémy Evropanů a Severoameričanů. Práce Germain Dieterlainové,
   Annemarie Schweegel-Hefelové, Marcela Griaula a jiných etnologů udělaly tečku za euroamerickou
   představou 19. století o tom, že jednoduchá technologie (co však představuje jednoduchá
   technologie?) je přímo úměrná jednoduchému, rozumějme obsahově chudému, myšlení a myšlenkovému
   systému. Svět nepísemných kultur byl ještě v 16. a 17. století daleko větší než svět kultur
   s písemnou tradicí -- obývaly jej ne stovky, ale tisíce kulturních skupin. Teprve v 19. a ve
   20. století získaly převahu "písemnické kultury". Ovšem písemné záznamy nebyly nutně
   pořizovány u každého díla a textu, obvykle se zaznamenávaly především politické a ekonomické
   události, dále pak vznikaly texty pro sakrální účely. To v praxi znamenalo, že i "písemnické
   kultury", respektive jejich nositelé, řadu textů (slovesných děl) tradovaly ústně. Stačí
   připomenout český folklor minulého století. Nepísemnické skupiny -- někdy každá jednotlivě,
   někdy dvě až deset společně -- představují často úplně jedinečné kulturní systémy, i když třeba
   jejich tvůrci a nositelé obývají jen "malé" území. Máme zde tedy "svět-mozaiku", kde každý
   kamínek či sklíčko září trochu jinou barvou. (Josef Kandert)

   přírodní výběr,  soubor vnějších i některých vnitřních faktorů (zejména genetických), který
   usměrňuje evoluci ve smyslu lepšího přizpůsobení jedince a populace k danému typu prostředí.
   Teorie přírodního výběru byla formulována britským přírodovědcem Charlesem *Darwinem. Přírodní
   výběr působí vždy na jedince, nepřímo i na populaci nebo její části (například pohlavní výběr,
   příbuzenský výběr). Faktory přírodního výběru způsobují, že je genetický potenciál dané
   populace směrován optimálním způsobem -- tak, aby většina jedinců byla schopna v daném
   prostředí optimálně přežívat a rozmnožovat se. Nejlépe přizpůsobení jedinci tak mají největší
   šanci k přežití a reprodukci. Málo nebo jinak přizpůsobení jedinci se v daných podmínkách buď
   hůře reprodukují a častěji umírají nebo jsou základem pro vznik nového druhu. Nové druhy mohou
   vznikat i posunem genetické informace v jiných podmínkách, nebo rozštěpením populací (viz
   speciace). (Václav Vančata)

   Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, ustavena na základě Zákona č. 50 Sb.
   o zřízení *Masarykovy univerzity v Brně (s fakultami Právnickou, Lékařskou, a Filozofickou),
   který byl přijat dne 28. ledna 1919 Národním shromážděním Československé republiky. Provizorně
   byla situována v areálu bývalého chudobince; podle velkolepých plánů nového vysokoškolského
   střediska měl být budovami Přírodovědecké fakulty (se vstupem na Kraví horu) ohraničen
   Jihozápad zamýšlené akademické čtvrti okolo "Akademického náměstí" (v ose ulice Veveří).
   Rozmach ani sama existence jedné ze čtyř zakládajících fakult však nebyly bezproblémové.
   Rozlehlost plánovaného staveniště, roztříštěná majetková držba pozemků a absence městského
   regulačního plánu pro toto území byly příčinou řady potíží. Do plánů výstavby zasáhla
   hospodářská krize. Špatný stav státních financí vedl v letech 1933--1934 dokonce až k úvahám
   o zrušení Přírodovědecké fakulty jako takové. Jen s mimořádnou podporou kulturní veřejnosti se
   univerzitě podařilo tuto hrozbu odvrátit. Nepodařilo se ovšem naplnit původní představu
   o rozsahu a rozmístění univerzity ve městě Brně. Skutečné ztráty přinesla nacistická okupace.
   Daleko tíživější než válečné škody materiální (za oběť bombardování padla také budova Sukova
   antropologického ústavu, Kounicova 38) však byly ztráty mezi profesory a dalšími zaměstnanci
   univerzity, způsobené přímou nacistickou perzekucí. Přírodovědecká fakulta přišla v důsledku
   nacistického teroru o celou čtvrtinu svého profesorského sboru. Od šedesátých let 20. století
   byla existence Přírodovědecké fakulty stále více spojována s plány Univerzitního kampusu
   v Brně-Bohunicích. Byla zpracována urbanistická studie a této vizi byla obětována i výstavba
   pavilonu s velkými posluchárnami, který měl být postaven ve stávajícím areálu Přírodovědecké
   fakulty na Kotlářské ulici. Teprve na prahu nového milénia však nabyla výstavba univerzity
   v Bohunicích určitějších obrysů a Přírodovědecká fakulta se bude moci uvolnit z prostorových
   i jiných omezení, která vyplývají z neblahé historie koncepcí univerzitního kampusu.
   V současné době je fakulta rozčleněna do pěti sekcí (Matematická sekce, Fyzikální sekce,
   Chemická sekce, Sekce věd o zemi, Biologická sekce), složených z příslušných kateder,
   a Národního centra pro výzkum biomolekul. Přírodovědecká fakulta má 680 zaměstnanců, z toho 58
   profesorů a 103 docentů. V bakalářských (Bc.), magisterských (Mgr.) a doktorských (Ph.D.)
   studijních programech studuje celkem 3104 studentů (údaje k 30. 7. 2004). Přírodovědecká
   fakulta je profilována jako fakulta výzkumná, která poskytuje vysokoškolské vzdělání úzce
   propojené se základním a aplikovaným výzkumem v oblasti věd matematických, fyzikálních,
   chemických, biologických a věd o Zemi. Hlavním cílem vzdělávací činnosti fakulty je příprava
   budoucích odborných a vědeckých pracovníků a budoucích učitelů škol všech typů, především škol
   středních. Výzkumná činnost na Přírodovědecké fakultě je propojena se všemi oblastmi studia.
   Prioritní směry výzkumu se odrážejí ve výzkumných záměrech fakulty. V matematických vědách
   jsou zaměřeny na matematické struktury algebry a geometrie a na funkcionálně diferenciální
   rovnice a matematicko-statistické modely. Ve fyzikálních vědách se výzkum soustřeďuje na
   výzkum tenkých vrstev a laterálních struktur na povrchu polovodičů, studují se plazmochemické
   reakce v nízkoteplotním plazmatu a v oblasti teoretické fyziky se zkoumá optika svazků
   nabitých částic, teorie strun a obecná teorie relativity. Výzkum v oblastech chemie je zaměřen
   na strukturu a vazebné poměry, vlastnosti a analýzu syntetických a přírodních molekul a jejich
   seskupení. V biologických vědách se zkoumá časoprostorová dynamika biodiverzity v ekosystémech
   střední Evropy a dále problematika genomů a jejich funkcí u různých organismů včetně člověka;
   multidisciplinárně je rozvíjena *antropologie sexuality a *antropologie smrti. V oblasti věd
   o Zemi je výzkum obecně zaměřen na geologické procesy a jejich environmentální vyústění,
   a dále se provádí speciální výzkum ekologie pobřežní antarktické vegetační oázy. Od roku 2000
   bylo na fakultě ustaveno Národní centrum pro výzkum biomolekul, které zkoumá
   strukturně-funkční vztahy biomolekul a jejich role v metabolismu. Jednotlivé výzkumné týmy
   fakulty spolupracují s řadou zahraničních pracovišť. S plánovaným přesunem části
   Přírodovědecké fakulty do Brna-Bohunic v roce 2005/2006 je spojená i snaha po organizační
   restrukturalizaci, která by odpovídala jak novému prostorovému rozmístění, tak i vztahům mezi
   jednotlivými obory co se týče předmětu i způsobu studia. Sekce by měly být zrušeny a sloučením
   odpovídajících kateder by měly vzniknout nové, samostatné ústavy. Sekce Biologie by měla dát
   vzniknout ústavům Botanicko-zoologickému, Geneticko-mikrobiologickému a Antropologickému.
   Kontakt: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Kotlářská 2, 611 37 Brno,
   www.sci.muni.cz.

   přístup systémový, viz systémový přístup.

   psalidodontie, nůžkovitý skus čelistí. (Ladislava Horáčková)

   pseudoartróza, latinský termín pseudoarthrosis, nepravý kloub. (Ladislava Horáčková)

   pseudocysta, viz geoda.

   pseudosyndesmofyty,  kostěné výrůstky na obratlích nebo samostatné kostěné útvary, které
   vznikly osifikací vaziva kolem páteře. (Ladislava Horáčková)

   psoriáza, latinský výraz psoriasis, lupénka. Chronické systémové onemocnění nejasné etiologie
   s poruchou rohovění kůže. Vedle kožních projevů se mohou objevit také známky postižení kloubů.
   Nejčastěji bývají zasaženy drobné klouby rukou a nohou. (Ladislava Horáčková)

   psýché, řecky "duše, motýl". (Marie Pardyová)

   Psýché, podle báje zpracované *Apuleiem, byla Psýché jednou ze tří královských dcer. Zalíbila
   se bohu lásky *Amorovi a stala se jeho ženou. Amor ji však navštěvoval jen za tmy, protože ho
   Psýché nesměla spatřit. Zlá rada závistivých sester přiměla Psýchu k porušení zákazu, za což
   byla zavržena a teprve po dlouhém strádání vzata na milost a povznesena mezi bohy. Báje je
   zřejmě odrazem víry Řeků, že psýché ("duše") se utrpením mravně očišťuje a zušlechťuje. (Marie
   Pardyová)

   psychologická antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se srovnávacím výzkumem
   osobnosti a kultury. (Jaroslav Malina)

   Psýchopompos ("průvodce duší"), epiteton boha *Herma, mezi jehož četné úkoly patřilo také
   provázení duší zemřelých do podsvětí. (Marie Pardyová)

   psychopatie, soubor povahových odchylek trvalého rázu, podmíněných geneticky; je hraničním
   stavem mezi zdravím a nemocí. (Jiří Sedlák)

   Ptah, egyptský bůh stvořitel a důležitý ochránce řemesel a umění. Měl vždy lidskou podobu
   s těsně přiléhajícím oděvem a kápí a v rukou svíral trojité žezlo. Byl hojně uctíván zvláště
   v mennoferské oblasti. (Břetislav Vachala)

   Ptahhotep, egyptský *vezír za panovníka 5. dynastie Džedkarea Isesiho (24. století př. n. l.).
   Autor nejstaršího dochovaného etického naučení o chování člověka, jednoho z nejvýznamnějších
   literárních děl starého Egypta. Jeho jméno znamená "(Bůh) Ptah je spokojen". (Břetislav
   Vachala)

   Ptolemaios, obvyklé jméno egyptských králů v helénistické době. Zakladatelem dynastie byl
   Ptolemaios I. Sótér, původně jeden z Alexandrových makedonských generálů. Po jeho smrti se
   zmocnil jeho ostatků a uchýlil se s nimi do Egypta, kde se stal správcem a prohlásil se tamním
   králem (323--283 př. n. l.). Po *Alexandrovi zdědil i jeho milenku, slavnou hetéru Thais, která
   mu dala tři syny. (Břetislav Vachala)

   ptolemaiovský Egypt, poslední etapa dějin samostatného Egypta, v tamních pramenech označovaný
   jako doba 32. dynastie (323--31 př. n. l.). Jako jedno z center helénistického světa
   představuje prosperující bohatý stát na vysoké kulturní úrovni a nejvýznamnější středisko
   rozvoje řecké civilizace. (Břetislav Vachala)

   pulcrum, malá obezděná hrobka pro pohřeb dítěte nebo druhotný pohřeb kostí. (Josef Unger)

   purgativum, tibetsky kudžong ("očišťovač), zpravidla jím bývá rtuť vpravovaná ústy do
   nebožtíkova těla za účelem jeho vnitřní očisty. (Josef Kolmaš)

   Purkyně Jan Evangelista (17. 12. 1787, Libochovice--28. 7. 1869, Libochovice), český lékař,
   přírodovědec a filozof; profesor na univerzitě v polské Vratislavi, kde založil první
   fyziologický ústav v Evropě, a na pražské univerzitě. Kromě vlastní vědecké práce (objasnění
   významu buňky jako základní strukturní a funkční jednotky rostlinných a živočišných organismů
   aj.) proslul jako organizátor českého vědeckého a kulturního života (spoluzakladatel Spolku
   lékařů českých a Časopisu lékařů českých, od roku 1853 vydával český přírodovědecký časopis
   Živa aj.) a přispěl ke konstituování antropologie jako vědeckého oboru. (Jaroslav Malina)

   působky [fyziologicky],  látky, které nesou nějakou informaci z místa zdroje k cílové
   struktuře (receptoru). Endokrinní púsobky (hormony) mají jako transportní medium krev,
   parakrinní působky se šíří mezibuněčnou tekutinou do bezprostřední blízkosti zdroje. Látkový
   přenos informace se označuje též jako humorální. (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   pustula, latinsky neštovička. Drobný kožní pupínek, který je vyplněn hnisem. (Ladislava
   Horáčková)

   puticuli, hromadné hroby v Římě, do nichž byli pohřbíváni otroci a nejchudší obyvatelstvo.
   (Josef Unger)

   původ v mužské linii, systém příbuzenských svazků, jehož podstatou je pravidlo, že majetek,
   politické i náboženské úřady a především povinnost chránit příbuzného/příbuznou a mstít se na
   jejich nepřátelích náleží pouze skupině pokrevních příbuzných mého děda (otcova otce) a mého
   otce, dále mým sourozencům a potomkům mým (jsem-li muž) a mých bratrů, případně našim vnukům a
   vnučkám a synovcům/neteřím. (Jaroslav Skupnik)

   původ v ženské linii, systém příbuzenských svazků, jehož podstatou je pravidlo, že majetek,
   politické i náboženské úřady a především povinnost chránit příbuzného/příbuznou a mstít se na
   jejich nepřátelích náleží pouze skupině pokrevních příbuzných mé babičky (matčiny matky) a mé
   matky, mým sourozencům a potomkům mým (jsem-li žena) a mých sester, případně našim vnukům a
   vnučkám a synovcům/neteřím. (Jaroslav Skupnik)

   původní pramen, zpráva účastníka nebo očitého svědka události, autora myšlenky, stručně -- je
   to první fixace odrazu nějakého fragmentu historické skutečnosti ve vědomí člověka. První
   článek v řetězu historického ústního podání nebo tradice (viz orální historie). (Jaroslav
   Malina)

   pyarthros, přítomnost hnisu v kloubu. (Ladislava Horáčková)

   pyogenní, vyvolávající hnisání. Pyogenní bakterie, například streptokoky, stafylokoky a jiné,
   při pomnožení v tkáni vyvolávají hnisání. (Ladislava Horáčková)

   pyramida, typ staroegyptské královské hrobky Staré a Střední říše. Původ jehlanovité stavby je
   pravděpodobně třeba hledat v symbolu počátečního pahorku, jenž se v okamžiku stvoření světa
   vynořil z pravodstva a na němž se zrodil život. *Džoserova stupňovitá pyramida v Sakkáře
   z počátku 3. dynastie dokládá postupný stavební vývoj od *mastaby k pyramidě. Ve 4. dynastii
   se prosadil tvar jednoduchého hladkého jehlanu a také se ustálil celý soubor staveb tvořící
   královský pyramidový komplex: monumentální vstupní část v podobě údolního chrámu, vzestupná
   cesta, zádušní chrám, vlastní pyramida jako místo králova pohřbu a konečně satelitní pyramidka
   považovaná za příbytek panovníkova ducha. Zásadní význam měl zmíněný zádušní chrám (s veřejnou
   a intimní částí) přiléhající k východní stěně pyramidy, v němž se po smrti panovníka starali
   stanovení kněží o jeho zádušní kult a denně mu sem přinášeli předepsané obětiny jídel a
   nápojů. Pyramidový komplex vymezovala mohutná ohradní zeď. (Břetislav Vachala)

   Pýthagorás ze Samu (570/560--kolem 480 př. n. l.), řecký vědec a filozof. V letech 530/525 př.
   n. l. se pro rozpory s Polykratem přestěhoval do jihoitalského Krotónu, kde se svými žáky
   založil instituci, jež slučovala prvky filozofické školy a náboženského i politického spolku.
   Pýthagorejci převzali z *orfismu nauku o duši a cestu k její očistě spatřovali v intelektuální
   činnosti. Rozvíjeli matematiku, astronomii, medicínu, hudební teorii. Za základ všeho
   považovali číslo. (Marie Pardyová)

   pýthagorejská filozofie, viz Pýthagorás.

   pyxida, schránka s víčkem na drobné předměty (hlavně toaletní potřeby) většinou ve tvaru
   nízkého válce. Pyxidy byly zhotovovány z rozličného materiálu (zejména ze slonoviny) a byly
   zdobeny různými výjevy. (Josef Unger)

   Qafzeh, viz Kafsa.

   quipu (z kečujského "uzel"), incká a snad již mochická mnemotechnická pomůcka označování počtů
   pomocí různě barevných a rozdílně vázaných uzlíků. Tento systém pozičního zachycení čísel
   umožňoval inckým úředníkům zvaným quipucamayoc zaznamenávat velké množství statistických
   údajů, hlavně daní a různých poplatků odváděných státu. V minulosti bylo quipu mylně
   označováno jako písmo. (Oldřich Kašpar)

   racionalismus, v obecném smyslu jde o stanovisko, jež zastává suverenitu lidského rozumu
   (ratio), vyzvedá rozumové schopnosti a předpokládá též racionální postižitelnost skutečnosti;
   ve filozofii je to směr (rozvinutý zejména v 17. a 18. století v polemice s empirismem)
   opírající schopnost poznání a jednání o rozumovou činnost a vylučující proto zkušenost a
   smyslové jednání (opak empirismu), odvozuje všechny projevy vědění od nejvyššího principu
   pomocí rozumových úvah, soudů, závěrů (opakem je iracionalismus). (Jaroslav Malina)

   Račanská Michaela (rozená Vystrčilová, 22. 6. 1976, Brno), RNDr., Ph.D., antropoložka,
   absolventka magisterského a doktorského studijního programu oboru antropologie na
   Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a rigorózního řízení na Katedře
   antropologie a genetiky člověka Univerzity Karlovy v Praze. Diplomová práce: Určování dožitého
   věku podle zubů (1999), vedoucí práce: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc.; rigorózní zkouška:
   Katedra antropologie a genetiky člověka, Univerzita Karlova v Praze (2002); disertační práce:
   Určování dožitého věku podle kostry (2003), školitel: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc.
   V současnosti pracuje jako odborná asistentka *Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, kde vede praktická a pitevní cvičení z anatomie studentů všeobecného i
   stomatologického směru. Zabývá se forenzní a dentální antropologií se zaměřením na metody
   určování dožitého věku. Tato tematika je rozpracována v diplomové a disertační práci i ve
   většině z jejích odborných publikací. Je členkou *České společnosti antropologické a České
   anatomické společnosti. Za vynikající výkony ve vědecké a výzkumné práci a za publikační
   činnost získala v roce 1999 Cenu Biologické sekce Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně a v roce 2003 Cenu rektora Masarykovy univerzity v Brně pro nejlepší studenty
   doktorského studijního programu. Kontakt: RNDr. Michaela Račanská, Ph.D., Oddělení lékařské
   antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Kamenice 3,
   625 00 Brno, e-mail: mvystrc@med.muni.cz. (Michaela Račanská)

   Radcliffe-Brown Alfred Reginald  (1881--1955), britský sociální antropolog, zakladatel
   strukturálně funkcionalistické školy v antropologii. V letech 1906--1908 prováděl terénní
   výzkum na Andamanských ostrovech, jehož výsledky publikoval v knize The Andaman Islanders
   (1922), příbuzenskou a sociální organizaci Karierů zachytil v práci Three Tribes of Western
   Australia (1913), příbuzenství a manželství se věnoval také jako spolueditor svazku African
   Systems of Kinship and Marriage (1950). (Jaroslav Skupnik)

   radikulární cysta, kořenová zubní cysta (radix -- kořen). (Ladislava Horáčková)

   radiolarit, převážně hnědočerveně nebo zeleně zbarvená jemnozrnná hornina obsahující
   specifické mikroorganismy, radiolarie, vhodná pro výrobu nástrojů. Vyskytuje se například
   v jurských vápencích bradlového pásma na Slovensku a v Polsku, v údolí Dunaje a na několika
   lokalitách v Maďarsku. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   radiometrické datování, datovací metody založené na rozpadu radioaktivních izotopů prvků.
   Počínaje mladým paleolitem je nejvýhodnější a nejpropracovanější metoda radiokarbonová, která
   měří poločas rozpadu izotopu uhlíku C 14. (Jiří A. Svoboda)

   rachitis, křivice, onemocnění způsobené nedostatkem vitaminu D v dětství. (Ladislava
   Horáčková)

   ráj, zahrada Boží (řecky paradeisos, latinsky paradisus, z avestského paradaiza "ohrada",
   "zahrada"; české ráj bývá odvozováno od avestského ray- s významem "bohatství, štěstí"), místo
   uprostřed zeleně, rostly zde strom života a strom poznání, všeho byla hojnost. Ráj je nazýván
   zahradou v *Edenu a napájejí ji čtyři řeky, Píšón, Gíchón, Chidekel a Eufrat (Gn 2, 10--14).
   Sem Bůh umístil první dvojici, *Adama a Evu; poté co byli vyhnáni, střeží jeho vchod
   cherubínové s mečem plamenným. (Jaroslav Malina)

   rajský dvůr, zpravidla čtvercový prostor vymezený křídly klášterního ambitu. (Josef Unger)

   Ráma,  nejstarší syn kóšalského vládce a ztělesnění mužných ctností, jedno z vtělení boha
   *Višnua. Podle eposu *Rámájana  byl nespravedlivě připraven o dědičný trůn a vypuzen do
   vyhnanství, jež trávil v lesní pustině, ve společnosti bratra Lakšmany a oddané manželky Síty.
   Když mu choť unesl démonský vládce Lanky Rávana, v krvavé válce jeho říši dobyl a Sítu získal
   zpět. (Jan Filipský)

   Rámájana ("Putování Rámovo"), sanskrtská hrdinská báseň z 3. až 2. století př. n. l.,
   staroindický hrdinský epos, popisující osudy prince *Rámy, vtělení boha *Višnua, a jeho
   manželky Síty, kterou unesl démonský vládce Lanky, krutý a nespoutaný Rávana. (Jan Filipský)

   raně křesťanské umění (též starokřesťanské umění), dva názvy užívané pro doklady specifického
   obrazového projevu antických křesťanů. Křesťanství zdědilo ve svých zásadách převzatých
   z židovského dědictví zákaz zobrazování. Proto bylo v prvních dvou staletích své existence
   anikonickým náboženstvím a odlišovalo se tak od pohanské úcty k sochám a obrazům bohů --
   idololatrie. Jeho postupné rozšíření v antickém prostředí se časem neobešlo bez pokusů o
   alespoň symbolické vyjádření některých křesťanských motivů, s nimiž se křesťané
   identifikovali. První doklady křesťanských motivů jsou známy až z doby, kdy vznikla první
   pohřebiště starých křesťanů v katakombách na začátku 3. století. Symbolickou funkci měly i
   nejstarší figurální motivy orantky (*orans) a *Dobrého pastýře znázorňující křesťanskou víru a
   lásku k bližnímu a postupně vznikající jednoduché biblické motivy. Křesťané je používali jako
   předobrazy spásy, v niž doufali. Pro jejich vyjádření zvolili jednoduchou formu vycházející
   z existujících pohanských předloh adaptovaných pro biblický obsah. Po formální i slohové
   stránce je raně křesťanské umění velmi úzce závislé na profánním antickém umění. Rozvíjelo
   pouze ty motivy, pro něž bylo možné využít antický archetyp a pokud nebyl k dispozici,
   nevytvořilo samo žádný nový obraz. Oficiální církevní prostředí považovalo obrazy
   s křesťanským obsahem za znesvěcení zásad víry a velmi dlouho proti nim brojilo. Církev
   přijala obrazy teprve tehdy, až je potřebovala pro svou reprezentaci a výzdobu okázalých
   kostelů. K jejich vzniku přispělo oficiální uznání křesťanství roku 313 takzvaným Milánským
   ediktem císaře *Konstantina. Církevní prostředí přebíralo slavnostní motivy z oficiálního
   císařského kultu a postupně se tak v průběhu 4. století vytvořilo oficiální křesťanské umění.
   Na konci 4. století se křesťanství díky Theodosiovým ediktům stalo jediným oficiálním
   náboženstvím římské říše. Tak byla završena etapa jeho romanizace. Ve výtvarném umění pozdní
   antiky od této doby získalo dominantní postavení i křesťanské umění a z 5. a 6. století
   pocházejí kostely s okázalou mozaikovou výzdobou dosvědčující úspěšný rozvoj nových forem. Za
   spodní hranici raně křesťanského umění se dnes považuje začátek *ikonoklasmu roku 726, kdy byl
   přerušen do té doby postupný vývoj křesťanského obrazového projevu. (Marie Pardyová)

   raní hominidi, patří sem několik druhů *australopitéků (Australopithecus): Australopithecus
   anamensis, Australopithecus afarensis, Australopithecus africanus, Australopithecus robustus,
   Australopithecus aethiopicus, Australopithecus boisei. V nedávné době přibyl starobylý rod
   *Ardipithecus. Do okruhu raných hominidů je některými antropology přiřazován též *Homo
   habilis. (Jiří A. Svoboda)

   rasa, rozdílné fyzické vlastnosti používané ke kategorizaci velkých skupin lidí. (Ivo T.
   Budil)

   rasismus, postoj založený na ospravedlňování, reprodukci nebo úsilí po dosažení asymetrické
   distribuce politické, ekonomické a symbolické moci na základě esencializace selektivně
   zvolených lidských somatických znaků, které jsou chápány jako vrozené dispozice lidských
   rasových skupin přímo ovlivňující kolektivně sdílené intelektuální, sociokulturní a
   hospodářské chování a výkonnost. Rasismus jako politický aktivismus a ideologie se snaží o
   institucionalizaci politického řádu založeného na rasové hierarchii a vymykajícího se
   politickému konsenzu. Partikularizující rasismus argumentačně těžící z rasové teorie a
   používající biologické metafory se postupně prosadil proti univerzalistickým aspiracím
   osvícenství na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. V polovině devatenáctého století se
   zejména prostřednictvím děl Roberta *Knoxe, Benjamina Disraeliho nebo Arthura de *Gobineaua
   stal rasismus součástí západní politické kultury. Rasistické postoje se upevnily v období
   koloniální expanze Západu; zdá se však, že vycházejí z obecných mechanismů předsudku a
   diskriminace. Po porážce totalitních hnutí nacismu a fašismu a v důsledku rezolucí přijatých
   mezinárodními organizacemi a celosvětového hnutí za občanská práva byl vliv rasismu
   v politické kultuře demokratických zemí ve druhé polovině dvacátého století marginalizován.
   (Ivo T. Budil)

   rasová teorie, představuje pokus o vytvoření vědecké klasifikace lidstva na základě vrozených
   fyzických atributů různých lidských ras. Rasová teorie je produktem sekularizace, naturalizace
   lidských dějin a represivní homogenizace a instrumentalizace uplatňované vůči mimoevropským
   domorodým populacím koloniální administrativou v raném novověku a na prahu moderní doby.
   K průkopníkům rasové teorie náleželi François Bernier, Johann Friedrich *Blumenbach, Petrus
   Camper, Georges Louis Leclerc de *Buffon a Immanuel *Kant. Přibližně v letech 1850 až 1950
   představovala rasová teorie respektovanou součást západních věd o člověku. Politické a
   ideologické zneužití rasové teorie v podobě rasismu a vzestup sociálního konstruktivismu
   kriticky poukazujícího na úlohu mimovědeckých faktorů a zájmů při vymezování jednotlivých
   lidských ras způsobily, že vědecká hodnota rasové teorie je od šedesátých let dvacátého
   století většinou badatelů relativizována. (Ivo T. Budil)

   Ratzel Friedrich (30. 8. 1844--9. 8. 1904), německý přírodovědec, etnolog, zakladatel
   geografické antropologie a tvůrce teorie *migracionismu v antropogeografii. (Jaroslav Malina)

   Ray John (29. 11. 1627, Black Notley -- 17. 1. 1705, Black Notley), ... (Petr Bureš)

   re-, latinská předpona označující "opakování, znovu".

   Re, egyptský bůh, jeden z nejvýznamnějších bohů egyptského panteonu. Zosobňoval Slunce a byla
   mu přisuzována i úloha stvořitele a nejvyššího soudce. Panovníci se označovali za jeho syny a
   součástí mnohých královských jmen bylo i Reovo jméno. Chrámy zasvěcené Reovi se nacházely po
   celé zemi, ale hlavním střediskem jeho uctívání byla Héliopolis. Re byl znázorňován v lidské
   podobě se slunečním kotoučem na hlavě, někdy se sokolí hlavou. Objevuje se v řadě mýtů.
   (Břetislav Vachala)

   realismus (latinsky realis, "věcný"), jako evropský umělecký směr se prosadil v opozici k
   *romantismu v 2. polovině 19. století. Opíral se o filozofii pozitivismu (zakladatel Auguste
   Comte, 1798--1857), usilující o zvědečtění společenského poznání na základě fakt a exaktních
   metod. Realismus je založen na principu věrné nápodoby skutečnosti v umění, na objektivním
   pohledu a na metodě typizace. Uplatnil se především v próze, zejména v románu, a v dramatu. Za
   realisty v literatuře se považují ve Francii Honoré de Balzac (1789--1850), Gustav Flaubert
   (1821--1880), později Romain Rolland (1866--1944) nebo nositel Nobelovy ceny Roger Martin du
   Gard (1881--1958) se svým vrcholným dílem Rodina Thibaultů (1922--1940). V Anglii k předním
   realistům patří Charles Dickens (1812--1870), John Galsworthy (1867--1933), George Eliotová
   (1819--1880), ve 20. století Graham Greene (1904--1991), William Somerset Maugham (1874--1965). V
   německé literatuře se k realistům řadí Theodor Fontane (1819--1898), Theodor Storn (1817--1888),
   v moderní literatuře 20. století realismus rozvíjeli mimo jiné Heinrich Mann (1871--1950) a
   Thomas Mann (1875--1955), Hans Fallada (1893--1946), Lion Feuchtwanger (1884--1958). V severské
   literatuře realismus zastupují Bjo/rnstjerne Bjo/rnson (1832--1910), Gunnar Gunnarsson
   (1889--1975), Henrik Ibsen (1828--1906), Halldór Laxness (narozen 1902), August Strindberg
   (1849--1912). V Rusku vynikli realisté Anton Pavlovič Čechov (1860--1904), Fjodor Michailovič
   Dostojevskij (1821--1881), Ivan Alexandrovič Gončarov (1812--1891), Nikolaj Semjonovič Leskov
   (1831--1895), Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (1823--1886), Lev Nikolajevič Tolstoj (1828--1910)
   a Ivan Sergejevič Turgeněv (1818--1883). Český realismus vyvrcholil v širokém proudu prózy a
   dramat z venkovského prostředí: próza -- Jindřich Šimon Baar (1869--1925), Jan Herben
   (1857--1936), Josef Holeček (1853--1929), Karel Klostermann (1848--1923), Teréza Nováková
   (1853--1912), Karel Václav Rais (1859--1926); drama -- bratři Mrštíkové (Alois, 1861--1925, Vilém,
   1863--1912), Gabriela Preissová (1862--1946), Ladislav Stroupežnický (1850--1892). Historickou
   větev realismu reprezentoval Alois Jirásek (1851--1930). V USA rozvíjeli realismus zejména
   Theodor Dreiser (1871--1945), Ernest Hemingway (1899--1961), Henry James (1843--1916), Sinclair
   Lewis (1885--1951), John Steinbeck (1902--1968), Mark Twain (1835--1910). Realistická výtvarná
   díla v duchu tohoto směru usilují o věrné, bezprostřední, přímé zachycení reality. Realismus
   odmítl idealizaci klasicismu a úniky romantiků a zachycoval zrakovou zkušeností
   zprostředkovanou skutečnost bez poetizace. Dobová kritika tento směr nazývala "školou
   ošklivosti". Hlavním představitelem malířského realismu byl Gustave Courbet (1819--1877). Své
   pařížským Salonem odmítnuté obrazy vystavil v Pavilonu realismu, jemuž dal sám jméno, které se
   stalo názvem celého hnutí. Kritika mu vytýkala, že zpodobuje věci nevznešené, obyčejné,
   vulgární. Courbet i jiní realisté se odvrátili od tradičních témat. Často volili náměty
   sociální -- práce proletářů či venkovanů, sociální sebevrahy, žebráky, prostitutky (Gustave
   Courbet, Štěrkaři, 1849; Käthe Kollwitzová, Dělnická žena, 1903; Smrt držící dívku na klíně),
   významné okamžiky přítomnosti a politické motivy (Edouard Manet, Poprava císaře Maxmiliána,
   1867; Občanská válka, 1871; Honoré Daumier, 1808--1879, Na barikádě roku 1848, po roce 1860;
   Jacques Louis David, Smrt Maratova a téma města -- divadla, restaurace, ulice, zahrady.
   Klasikem ruského realistického malířství se stal Ilja Jefimovič Repin (1844--1930). (Jaroslav
   Malina)

   receptivita, říje, období, kdy u samic dochází k ovulaci. U samic primátů je mnohdy dána také
   barvou, velikostí a pachem *anogenitální oblasti, které se někdy označuje jako *zduření.
   Receptivita se u samic většiny druhů projevuje také výraznými změnami v chování samic, které
   následně proměňují i chování samců. (Václav Vančata)

   receptory [fyziologicky], makromolekulární součásti zpravidla buněčných membrán, které po
   navázání specifického působku změní konformaci a v důsledku toho funkci (zpravidla aktivitu
   enzymu). Senzorické receptory jsou struktury, které mění energii (světlo, tlak, vibrace atd.)
   na změnu elektrického napětí buněčné membrány a tak ji transformují na obecný informační kód
   nervové soustavy. (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   reciprocita (vzájemná výměna), zásada vzájemného poskytování stejných nebo obdobných výhod v
   podobě darů nebo jiných služeb, které jsou poskytovány zdarma v očekávání, že tyto budou
   příjemci oplaceny. (Jaroslav Malina)

   Recklinghausenova neurofibromatóza, 1. dědičné onemocnění s mnohočetnými nádorky na kůži a
   v nervovém systému. 2. forma kostního postižení při zvýšené funkci příštítných tělísek.
   (Ladislava Horáčková)

   redistribuce (přerozdělování), nová, opětná, další distribuce; ekonomická výměna spočívající
   ve shromažďování veškerého zboží ústřední osobou nebo úřadem, které je poté přidělí pro určité
   společenské účely. V minulosti charakteristická zejména pro starověké civilizace na Předním
   východě nebo v incké říši, v současnosti ji preferují společenské systémy založené na
   socializujících programech. (Jaroslav Malina)

   refrakterní fáze, fáze sexuálního cyklu následující po orgasmu. V této fázi není organismus
   schopen určitou dobu na sexuální podněty reagovat vzrušením. (Jaroslav Zvěřina)

   reformace, hnutí začínající v 16. století a usilující o nápravu a omezení moci katolické
   církve, proběhlo ve většině evropských zemí a vytvořilo novou formu křesťanství --
   protestantismus, a nové typy církví. (Jaroslav Malina)

   Regourdou, Francie. Předpokládá se kamenná konstrukce kolem těla neandertálského muže a v
   podloží ještě jednou totéž, tentokrát ovšem kolem těla medvěda. (Jiří A. Svoboda)

   regulace (v užším smyslu) [fyziologie], řízení zpravidla orgánové funkce, zajišťující
   humorálními a nervovými mechanismy optimální odpověď na změny prostředí a okamžité situace.
   (Regulace v širším smyslu zahrnuje též autoregulace, integrace a modulace.) (Pavel Bravený --
   Marie Nováková)

   regulativy sociokulturní, viz sociokulturní regulativy.

   rehydratace, zavodnění. (Ladislava Horáčková)

   reinkarnace, viz převtělování.

   rejuvenalizace, omlazení, zlepšení výkonnosti organismu, zvýšení sexuální atraktivity a
   aktivity. Historie medicíny zná řadu příkladů falešných nadějí vkládaných do údajně
   omlazujících účinků různých léčebných zákroků. Této představě se dnes nejvíce přibližují
   výsledky substituční hormonální léčby u žen v klimakteriu. (Jaroslav Zvěřina)

   rekonstrukce [archeologie], uvedení starého objektu do takové podoby, jakou pravděpodobně měl
   v minulosti (v okamžiku, přijatém jako okamžik, optimálně charakterizující jeho dřívější
   funkci), s hypotetickým doplněním chybějících prvků a vlastností, na základě volby variant.
   (Jaroslav Malina)

   rekonstrukce objektová, viz objektová rekonstrukce.

   rekonstrukce situační, viz situační rekonstrukce.

   rekviem (z latinského requies, "klid"), zádušní mše za zemřelého. Název podle počátečního
   slova Requiem aeternam dona eis, Domine ("Odpočinutí věčné dej jim, Pane"). Hudebně zpracováno
   Wolfgangem Amadeem Mozartem, Hectorem Berliozem, Giuseppem Verdim, Antonínem Dvořákem a
   dalšími autory. (Josef Unger)

   relativismus kulturní, viz kulturní relativismus.

   reliéf, sochařské dílo vytvořené v ploše, docilující plastickým náznakem prostorovosti; buď
   z plochy vystupuje (nízký reliéf -- basreliéf, vysoký reliéf -- hautreliéf), nebo je do ní
   vyhlouben. (Jaroslav Malina)

   Relichová Jiřina (22. 4. 1945, Moravec), profesorka RNDr., CSc., genetička, profesorka
   genetiky na Katedře genetiky a molekulární biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, vedoucí Pracoviště výzkumu genomu, garantka studijního programu Biologie,
   členka Vědecké rady Přírodovědecké fakulty MU. Přednáší obecnou a speciální genetiku a
   genetiku populací. Ve výzkumné práci se zabývá genetikou rostlin na modelové rostlině
   Arabidopsis thaliana, především genetickou strukturou přírodních populací, mutagenezí a
   transgenozí. Věnuje se též historii genetiky a je členkou dozorčí rady občanského sdružení
   "Mendel Museum. Je tajemnicí Genetické společnosti Gregora Mendela. Pro edici *Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie napsala 2. svazek Genetika pro antropology (2000).
   Kontakt: Prof. RNDr. Jiřina Relichová, CSc., Katedra genetiky a molekulární biologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Kotlářská 2, 611 37 Brno, telefon: 541
   129 548, e-mail: reli@sci.muni.cz. (Jiřina Relichová)

   relikviář, schránka na relikvie; užívána pro zvláštní způsob uchovávání ostatků světců
   v křesťanském prostředí.. Jedná se tedy o druhotný pohřeb, jehož slavnostní podoba byla
   vyhrazena světcům. Ostatky pocházející ze světcova těla se označují jako "primární relikvie"
   na rozdíl od "sekundárních relikvií" jejichž posvátnost je dána souvislostí se světcem (kříž,
   olej z lamp na světcově hrobě apod.). Sám akt přenesení a vystavení k uctívání byl výsledkem
   lidové úcty. Zprvu takto bylo uctíváno celé světcovo tělo a bylo zakázáno cokoliv, s výjimkou
   vlasů, zubů a prstů, od něj oddělovat a používat jako relikvie. Postupně však převládla idea,
   že každá kostička ze světcova těla má jako pars pro toto účinek jako celé světcovo tělo, což
   přes počáteční odpor církevních institucí vedlo k dělení relikvií. Od konce 12. století se
   vytvořil proces zvaný kanonizace kontrolovaný církví. Ostatkům bylo třeba projevovat náležitou
   úctu a podle toho s nimi zacházet, protože když "(...) Král Chlodvech málo uctivě ohledával tělo
   svatého Dyonisia, zlomil přitom jeho ramenní kost a chtivě ji sebral. Brzy nato propadl
   šílenství" (Voragine 1998, 300). Relikvie se původně uchovávaly především v kryptách
   postavených tak, aby vyhovovaly většímu počtu přicházejících poutníků. Stavěly se od 9.
   století jako podzemní prostory různého půdorysu (kruhová krypta, štolová krypta na křížovém
   půdorysu). Zvětšováním vznikaly halové krypty. Kromě toho bývaly uchovávány i v menších
   podpodlažních prostorách v chrámech. Později byly relikvie umisťovány přímo v nadzemní
   prostoře chrámu a krypty ztratily svůj původní význam. Některé kaple, zvláště patrové kaple
   panovníků, sloužily jako místo důstojného a bezpečného uložení relikvií. Příkladem může
   sloužit Saint-Chapelle v Paříži, nebo Karlštejn v Čechách. Řehoř z Toursu koncem 6. století
   psal o stříbrné schránce na ostatky svatých uložené ještě ve schránce kamenné s víčkem. Podle
   nařízení nikájského a čtvrtého lateránského koncilu roku 1215 se ostatky svatých nesměly
   uchovávat bez relikviářů. Mohlo se jednat o schránky na celé světcovo tělo (ostatková tumba),
   nebo o schránky na jeho části jako o ostatkový kříž zvaný pacifikál (podle slov pax tecum,
   "mír tobě", která říkal kněz při dávání kříže k políbení), ostatkovou bustu (obsahující často
   lebku), plenář (deska s ostatky), flabellum (relikviář ve tvaru disku s přihrádkami v nichž
   jsou umístěny ostatky), feretrum (relikviářová skříňka napodobující architekturu), monile
   (přívěšek s ostatkem upevňovaný na náprsní sponu liturgického oděvu), relikviářovou skříň,
   tabulový relikviář v podobě zavírací skříňky na podstavci, ostensorium (relikvář ve tvaru
   monstrance), vztyčenou paži, případně o křišťálovou schránku umístěnou v obraze (namalovaném
   mistrem Theodorikem v kapli sv. Kříže na Karlštejně), nebo i o obyčejnou keramickou či
   skleněnou nádobu, jejíž ústí bylo celé zakryto voskem a zapečetěno (obr. 132). Vzácnou
   relikvií se stala nezetlelá tkáň z hrobu sv. Jana Nepomuckého získaná při otevření jeho hrobu
   roku 1719. Byla považována za jazyk a pod názvem "lingula" se dostala i do ostatkové schránky
   umístěné například v nově založeném a Janem Blažejem Santini-Aichlem projektovaném poutním
   chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, který se tak stal relikviářovou kaplí. Část lebky
   sv. Šebestiána byla v 15. století zasazena do kovu a používána v poutním kostele bavorského
   Ebersbergu při liturgii. Malé osobní relikviáře v podobě prstenu, spony, přezky k opasku nebo
   přívěšku (kaptorgy) či dutého křížku se nazývají phylacteria (obr. 133, 134). Jak ukázal
   rozbor obsahu kaptorgy z Poznaně (Polsko) obsahovaly semena prosa a rostlinných vláken.
   Otázkou je, zda všechny tyto předměty souvisely již s křesťanským kultem. Ostatky svatých
   mohly být uloženy i v hlavici meče, jak to vyplývá z Písně o Rolandovi, který se loučil se
   svým legendárním mečem Durandalem slovy (Píseň o Rolandovi 1986, s. 125): "Jsi, Durandale,
   posvátný a krásný! / Ostatků mnoho v zlaté hrušce chováš: / zub Petrův, krev, již prolil svatý
   Bazil, / kost Divišovu, vlasy z jeho hlavy / a malý kousek šatu svaté Panny."  Světcovo tělo
   mělo pro společnost velký význam a jeho transfer mohl být proveden i dosti bezohledně jako
   například u sv. Martina, který zemřel v Poitiers (Francie), ale "(...) když uprostřed noci
   všichni Poitierští hluboce spí, vyhodí ho Tourští oknem a po Loiře ho s velkou radostí na lodi
   odvezou do města Tours" (Voragine 1998, s. 326). Zde nad jeho hrobem vyrostl dodnes zdaleka
   patrný velký chrám. Ostatky biskupa Vojtěcha zavražděného roku 997 byly draze vykoupeny a roku
   999 slavnostně uloženy v hnězdenské katedrále (Gniezno v Polsku), kde se našly základy
   zvláštní stavbičky postavené uvnitř katedrály pro ostatky sv. Vojtěcha. Za vpádu roku 1039 se
   ostatků zmocnil Břetislav I. a převezl je do Prahy, kde je nechal uložit ve zvláštní kapli
   přistavěné k rotundě sv. Víta. Při přestavbě chrámu za Spytihněva II. roku 1060 bylo pro ně
   upraveno nové místo a roku 1143 byla lebka oddělena od ostatního skeletu a uložena v
   relikviáři. Podle této lebky došlo k upravení jiné lebky, která se jako svatovojtěšská
   relikvie dostala do Cách (Aachen v Německu). Hrob uherského krále Štěpána I. pohřbeného roku
   1038 v székesfehérvárské bazilice (dříve Alba Regia, německy Stuhlweissenburg) upravili v
   souvislosti s jeho kanonizací roku 1083 tak, aby zde mohly být uctívány jeho ostatky. Základy
   umožňující rekonstrukci se našly při archeologickém výzkumu v letech 1970 až 1971. K uctívání
   byly určeny i takzvané kontaktní relikvie (brandeum), to je předměty, často kousky textilu,
   které se dostaly do kontaktu s původní relikvií. Z tohoto příkladu vidíme, že pohled
   středověkého člověka na originál byl jiný než člověka moderního. Světcovy ostatky bývaly
   především nositeli ideje, kdežto pro dnešního člověka západní civilizace jsou nositeli
   informace. Přitom ovšem byl pohled středověkého člověka velmi materializující. Přesto však
   existuje celá řada spisů, jako například Guiberta, opata nogentského z 11. století Pignora
   Sanctorum (Relikvie svatých), odhalujících nepravé relikvie. Sžíravou satiru na různé nepravé
   relikvie najdeme v desátém příběhu šestého dne Boccaciova Dekameronu, kde se píše o prstu
   Ducha svatého, nehtu nějakého cherubína, žebru z těla, jež bylo učiněno slovem, šatech svaté
   Víry katolické a paprscích hvězdy, která se ukázala třem králům. Již od raného křesťanství byl
   velmi úzký vztah mezi ostatky mučedníků a oltářem. Od 4. až 5. století došlo ke spojení
   obětního stolu, který dostal tvar tumby, s ostatky mučedníků. V oltáři bylo zvláštní místo
   (oltářní sklípek či hrůbek, nebo sepulcrum), do něhož se ukládaly relikvie. Někdy ještě před
   oltářový hrob byla přistavena předsíňka zvaná confessio zvláště častá od 4. století za vzrůstu
   kultu ostatků. U relikviářového oltáře netvořila relikvie a oltář jeden celek. Relikviář
   v takovém případě mohl být uložen do podstavy (stipes), nebo za oltář či do sarkofágu
   vyzvednutého nad oltář. Od pozdního středověku byly někdy relikvie umísťovány do oltářních
   nadstavců (retabulum) za mensou. Svěcení kostela (konsekrace) znamenalo vlastně uložení
   ostatků (opatřených ověřením pravosti stvrzeném listinou s pečetí -- autentikou) do oltáře.
   Někdy, jako například ve Svatém Jakubu u Kutné Hory (Čechy), se tyto schránky s ostatky
   svatých našly i v poprsní zdi empory, což souvisí s využitím empor jako míst pro slavení
   eucharistie privátního charakteru. Vedle oltářového hrobu a zvláštní stavby na způsob memorie
   nebo kaple mohly být také světcovy ostatky uloženy do hrobu v zemi pod oltářem, jak tomu je
   v německém Esslingenu, kde v prázdném hrobě sub altare ("pod oltářem") je spatřováno místo,
   kam roku 777 opat Fulrad uložil ostatky římského mučedníka Vitalise. Tato skutečnost
   reflektuje apokalyptickou vizi při rozlomení páté pečeti: "Když Beránek rozlomil pátou pečeť,
   spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali" (Zj
   6, 9). Jiný způsob uložení ostatků světců představovaly podzemní schránky na půdorysu kříže
   objevené jak na mikulčických Valech, tak i ve Svatojiřském klášteře na Pražském hradě a
   v německém Unterregenbachu. Shromažďováním ostatků svatých proslul císař Karel IV. Píše se o
   něm, že "(...) všudy po klášteřích, kdež jest kterú svátost věděl, a vždy každé svátosti vzal
   kus nebo jeden úd, a přinesl to vše s sebú do Čech a choval je u veliké cti" (Staré letopisy
   české z rukopisu křížovnického 1959, s. 28). Někdy se ostatky svatých používaly i
   k ovlivňování přírodních jevů. Vyplývá to například ze zprávy Čecha, bratra Oldřicha, který
   počátkem 14. století získal v Indii kosterní pozůstatky křesťanských mučedníků. Při cestě po
   moři, za bezvětří, snažil se ovlivnit počasí tak, že "(...) jsem vzal jednu z kostí, dal ji
   našemu sluhovi a řekl mu, aby šel spěšně na lodní přídu a vrhl kost do moře. Jakmile byla kost
   hozena do moře, ihned se zvedl příznivý vítr, jenž neustal, dokud nás nepřivezl do přístavu"
   (Bratr Oldřich 1962, s. 20). Jako s relikvií se zacházelo i s ostatky některých
   nekanonizovaných osob. Například italský básník Dante Alighieri zemřel roku 1321 v Ravenně
   (Itálie) a byl tam také pohřben v kostele minoritů. Vzhledem k problematičnosti jeho díla
   navrhl kardinál del Poggetto (nedlouho po Dantově smrti -- roku 1327) vyzvednutí a zničení
   básníkových pozůstatků. Dantovo město Florencie však naopak žádalo o vydání pozůstatků
   významného rodáka k slavnostnímu uložení. Teprve když jejich žádost podpořil počátkem 16.
   století papež Lev X., byla určena komise k otevření Dantova hrobu a k přenesení pozůstatků.
   Komise však našla v hrobě jen dvě až tři kostičky a suché listí z básníkova vavřínového věnce.
   Minorité totiž kostru ukryli tak dobře, že se ji podařilo objevit až roku 1865 a teprve roku
   1921 došlo k odbornému výzkumu a kompletizaci skeletu. (Josef Unger)

   relikviářový kříž, viz enkolpion.

   relikvie (z latinského reliquiae, "ostatky"), část těla nebo jiného předmětu související se
   světcem, chovaná ve speciální schránce -- *relikviáři obvykle bohatě zdobené a vyrobené z
   drahého kovu, určená k uctívání věřícími. (Josef Unger)

   renesance, etapa ve vývoji evropského společenského, politického a kulturního života, která
   následuje po středověku a znamená počáteční stadium epochy představované jako novověk.
   Renesance se začala vyvíjet na konci 13. století v Itálii a byla spjata s rozvojem měst a
   vystoupením měšťanstva jako nové, ekonomicky důležité společenské síly. Dalším významným
   centrem renesance bylo Nizozemí, které se v 15. a 16. století stalo jedním z hospodářsky a
   obchodně nejsilnějších států Evropy. V Itálii byly od poslední čtvrtiny 16. století renesanční
   ideály postupně opouštěny a nahrazovány ideály protireformačního katolicismu, který se stal
   ideovým základem *baroka (a protireformace). Renesanční ideály, koncentrované v *humanismu
   jako kulturním proudu, však žily dále, v období baroka i osvícenského *klasicismu. V
   jednotlivých kulturních oblastech se renesance uplatňovala v odlišné síle. Méně výrazně tomu
   bylo v zemích s velkou protestantskou reformační tradicí, například v Čechách, Německu a
   Švýcarsku. Východní, pravoslavná Evropa renesancí v podstatě neprošla. Renesanční člověk byl
   ovlivněn výsledky vědy, zejména astronomie (Mikuláš Koperník, 1473--1543, Giordano Bruno,
   1548--1600, Johannes Kepler, 1571--1630); pochyboval o existenci Boha nebo již v něho přestal
   věřit. Ztratil jistoty, které mu poskytovala křesťanská víra, ale získal osobní odpovědnost za
   svůj vlastní osud. K nejvýznamnějším činům doby renesance patřil Gutenbergův vynález knihtisku
   (kolem roku 1445) a objev Ameriky (1492). Příznačnými rysy renesance se staly
   antropocentrismus, racionalismus a individualismus. (Jaroslav Malina)

   renesanční umění, první etapa ve vývoji novodobého evropského umění vědomě navazující na
   antický odkaz. Ideově renesanční umění znamenalo návrat k pozemské a smyslové antice a jejímu
   racionalismu a antropocentrismu. Bohatě využívalo antická alegorická a mytologická témata, v
   oblibě mělo také její "žánrové" formy, například iluzivní fresku, jezdecké sochy nebo prvky
   chrámové architektury. Základním proudem renesančního uměni se stal *humanismus, který se
   uplatňoval zejména v literatuře a dramatu a rovněž ve vědě. V období renesance základního
   významu nabývaly světské stavby, zatímco církevní stavby ustupují do pozadí. Renesanční
   architektura -- na rozdíl od architektury gotické -- neohromovala a nepokořovala, ale snažila se
   vzbuzovat pocit lidského sebevědomí a jistoty vyvážeností kompozice a harmonií tvarů
   a rozměrů, svou stabilností a účelností. Stěna, potlačená v gotické architektuře opěrnými
   pilíři a složitou sítí žeber, se stává opět základním prvkem členícím prostor. Znovu se
   objevuje valená klenba podepíraná řadou sloupů. Lomený oblouk nahrazuje půlkruhový oblouk.
   Návaznost na řeckou chrámovou architekturu je zřetelná na průčelí staveb a vstupních částech
   budov. Trojúhelníkový, ale také půlkruhový tympanon je obvyklý také u renesančních portálů.
   Chrámy mají půdorys čtverce, kruhu, řeckého kříže nebo podobu kombinace těchto tvarů,
   zastřešeny jsou centrální kupolí, popřípadě dalšími vedlejšími kupolemi nad vedlejšími
   prostorami. Hlavní loď bývá obdélníkového půdorysu se zaklenutou valenou klenbou. Objevují se
   výklenky pro sochy. Renesanční stavby mají obdélníková okna, někdy též s půlobloukem v horní
   části. Jsou bohatě zdobeny vnějšími římsami a portály, vnější sgrafitovou výzdobou. Paláce
   mívají často sokl vystouplý před líc přízemního zdiva a (několikaposchoďová) arkádová nádvoří.
   Jejich vnitřní výzdoba je často reliéfní ze sádry a malty, oblíbené jsou kazetové stropy.
   Italské renesanční malířství objevilo perspektivu, které využil již dominikánský mnich zvaný
   Fra Angelico (1387--1445), vycházející z gotické tradice. V renesančním hudebním umění sehrála
   důležitou úlohu vokální polyfonie. V tomto období převažovaly duchovní hudební žánry sloužící
   bohoslužebným účelům, zejména mše; ze světských žánrů byl nejpopulárnější madrigal. Vzorem
   přísného slohu chrámové hudby se stal na několik století Giovanni Pierluigi da Palestrina (asi
   1525--1594). Za posledního básníka středověku a prvního básníka novověku je považován Dante
   Alighieri (1265--1321), k čelným humanistům patřili Francesco Petrarca (1304--1374), Giovanni
   Boccaccio (1313--1375), François Villon (asi 1434--po 1462), Lodovico Ariosto (1474--1533),
   François Rabelais (1494?--1553?), Pierre de Ronsard (1523--1585), Michel de Montaigne
   (1533--1592), Miguel de Cervantes Saavedra (1547--1616), Lope (Felix) de Vega Carpio
   (1562--1635), William Shakespeare (1564--1616), John Milton (1608--1674). (Jaroslav Malina)

   reparace, oprava, nahrazení poškozené tkáně tkání méně hodnotnou, obvykle vazivem.

   reparativní proces, reakce nápravného rázu. (Ladislava Horáčková)

   replika, obměna hotového uměleckého díla malířského, sochařského, uměleckého řemesla,
   vytvořená autorem (autorská replika), dílnou (dílenská replika) nebo také v autorově okruhu
   zpravidla v krátkém časovém odstupu. Replika obvykle zachovává techniku originálu a
   ikonografický typ. Od originálu se vesměs odchyluje v ikonografických nebo formálních
   podrobnostech. Termín repliky je vhodný zejména pro staré umění. Repliku odlišujeme od
   *varianty, *kopie, redukce.

   reponovaná zlomenina, zlomenina, u níž byly úlomky kosti uvedeny do původní polohy.

   reprodukce, v polygrafii a ve výtvarném umění: 1. věrné napodobení předlohy různými
   technikami; 2. obor zahrnující fotografické a elektronické postupy ke zhotovování kopírovacích
   podkladů, kopírovacích předloh, popřípadě přímo tiskových forem z reprodukčních předloh.

   reprodukční strategie, strategie samců a samic, jak najít nejvhodnějšího partnera, jak co
   nejlépe a energeticky nejvýhodněji "investovat" do procesu reprodukce a uplatnit v něm své
   dědičné vlohy. Samci mají na rozdíl od samic odlišnou reprodukční strategii. Energetický vklad
   samců je minimální, omezený vlastně pouze na vlastní reprodukci, protože až na některé
   širokonosé opice (drápkaté opice, mirikiny a titi) samci mláďata nevychovávají a ani o ně
   výrazně nepečují. Proto je reprodukční strategie samců zaměřena na soutěž o nejlepší samice a
   na odstavení konkurentů. Samice naopak investují do reprodukce množství energie -- jak do
   prenatálního, tak i do postnatálního vývoje potomků, a proto zaměřují svou reprodukční
   strategii na zajištění maximální ochrany a výživy pro mláďata. Taková strategie nesmí
   samozřejmě být v rozporu se základními mechanismy dané sociální struktury. (Václav Vančata)

   reprodukční zdatnost, úspěch v rozmnožování měřený počtem přímých potomků, jež jedinec
   zplodil. (Jaroslav Zvěřina)

   reprodukovatelnost, každý vědecký pokus musí být proveden a publikován tak, aby jej mohli
   opakovat a reprodukovat i další badatelé. (Eva Drozdová)

   Republika Čína, viz Tchaj-wan.

   restaurace [archeologie], pokud možno co největší uvedení starého objektu nebo jeho částí do
   dřívějšího, "původního" stavu (tj. stavu, v němž tento objekt kdysi fungoval v živé kultuře)
   na základě absolutně nesporných údajů, které ve všem podstatném zcela jednoznačně diktují
   každý detail. K úkolům restaurace patří: likvidace poškození, navrácení ztracených vlastností,
   sestavení a slepení předmětu z úlomků atd. (Jaroslav Malina)

   retardace,  zpomalení, například duševní (mentální). (Ladislava Horáčková)

   retikulární buňky, též retikulocyty, předposlední vývojové stadium červené krvinky, po němž
   následuje zralý erytrocyt. (Ladislava Horáčková)

   retikuloendotelový systém, soustava fagocytujících buněk roztroušená v řadě orgánů (zejména ve
   slezině, játrech a lymfatické tkáni). Podílí se na imunitě organismu. (Ladislava Horáčková)

   retinovaný, zadržený (například zub). (Ladislava Horáčková)

   retrakce,  stažení, zkrácení. (Ladislava Horáčková)

   retrográdní, směřující zpět. 1. postupující zpět, většinou opačným směrem než je obvyklé. 2.
   vztahující se k době, bezprostředně předcházející určité události. (Ladislava Horáčková)

   revenant, mrtvý vracející se do světa živých. (Josef Unger)

   revmatoidní arthritis, celkové chronické zánětlivé onemocnění s výraznými kloubními projevy.
   Příčiny choroby nejsou dosud zcela objasněny. Převládá názor, že se jedná o systémové
   autoimunní onemocnění všech pojivových tkání. (Ladislava Horáčková)

   revmatologie, lékařský obor, který se zabývá studiem revmatických chorob (nechirurgických
   onemocnění pohybového aparátu různého původu). (Ladislava Horáčková)

   revoluce (z latinského revolutio, "odvalování, otáčení, násilný návrat"), je na rozdíl od
   postupných vývojových změn v rámci evoluce náhlý, prudký a radikální vývojový skok, vedoucí
   k podstatné změně předchozího stavu; *politologie ji chápe jako násilnou změnu dosavadních
   společenských poměrů, spojenou obvykle se změnou politické moci. (Jaroslav Malina)

   revoluce vědecká, viz vědecká revoluce.

   revoluce vědeckotechnická, viz vědeckotechnická revoluce.

   Rezáková Olga (25. 5. 1979, Rýmařov), RNDr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu oboru antropologie a rigorózního řízení a studentka doktorského studijního
   programu na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
   Diplomová práce: Původ hudby v antropologickém kontextu: Flétnové a píšťalové hudební nástroje
   (2003), vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.; rigorózní práce: Hudba v životě
   současného člověka: Relaxace a terapie. Antropologická studie  (2004); disertační práce:
   Hudební projevy ve středoevropském areálu: Dokumenty, sondy, paralely, experimenty, školitel:
   Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Kontakt: RNDr. Olga Rezáková, Katedra antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 543 212
   516, e-mail: 14041@mail.muni.cz. (Olga Rezáková)

   rezidenční sociální struktura (noyau systém), viz sociální struktura (noyau systém),
   rezidenční.

   rezoluce, uvolnění, konečná fáze sexuálního cyklu. (Jaroslav Zvěřina)

   Rgvéd (též Rgvédasanhita, "Sbírka znalostí chvalozpěvů"), nejstarší indická literární památka
   z doby kolem roku 1200 př. n. l.; soubor 1 028 hymnů, litanií, kosmogonických úvah a
   filozofických spekulací ve védském dialektu. (Jan Filipský)

   rhizartróza, artróza báze prvního metakarpu. (Ladislava Horáčková)

   Riegerová Jarmila (11. 10. 1943, Olomouc), profesorka RNDr., CSc., antropoložka a
   kinantropoložka, vedoucí *Katedry funkční antropologie a fyziologie Fakulty tělesné kultury
   Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1965 absolvovala učitelské studium biologie na
   Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci s diplomovou prací z antropologie
   (osteologie), v roce 1968 byla přijata na Katedru zoologie a antropologie Přírodovědecké
   fakulty Univerzity Palackého na oddělení antropologie jako asistentka. V roce 1973 složila
   rigorózní zkoušky na Katedře antropologie Univerzity Komenského v Bratislavě, v roce 1983
   obhájila kandidátskou disertační práci na téže katedře. V roce 1987 byla jmenována docentkou
   pro obor antropologie, v roce 1995 se habilitovala před vědeckou radou Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně (Studium změn somatotypů v období puberty; předseda habilitační
   komise prof. RNDr. Jan Beneš, DrSc.). V roce 2001 byla na základě profesorského řízení na
   Univerzitě Palackého v Olomouci jmenována profesorkou pro obor kinantropologie. Po počáteční
   orientaci na osteologii (Lebky a kosti ze hřbitova u Dřevěného zvonu v Olomouci, 1971,
   Materialy kostne z cmentarzyska ludnośći żidowskiej z Brzescia Kujawskiego, 1979) se
   specializovala na antropologii funkční a ekologii člověka, úzce spolupracovala s Katedrou
   tělovýchovného lékařství Fakultní nemocnice Univerzity Palackého v Olomouci, byla členkou
   komise sportovní antropologie zdravotnické rady ČSTV se zaměřením na antropologické problémy
   sportu a výběru talentované mládeže. V letech 1985 až 1990 garantovala specializaci Ekologie
   člověka v rámci odborného studia systematické biologie na Katedře zoologie a antropologie
   Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Od roku 1991 působí na Fakultě tělesné kultury
   Univerzity Palackého, kde vybudovala Katedru funkční antropologie a fyziologie, je školitelkou
   doktorandského studia kinantropologie se zaměřením na funkční antropologii. Od roku 1969 do
   roku 1996 vykonávala funkci vědeckého tajemníka olomoucké pobočky *České společnosti
   antropologické (ČSA) při ČSAV, byla a je členkou hlavního výboru ČSA při ČSAV i ČAV. Od roku
   1995 je odpovědnou redaktorkou sborníku Diagnostika poruch a vad podpůrně pohybového systému,
   od roku 1998 také časopisu *Česká antropologie. Je členkou České společnosti kinatropologické
   a Evropské antropologické asociace. Její badatelská činnost se nejprve rozvíjela v oboru
   osteologie, na základě potřeb pracoviště se dále zaměřila na oblast vývojové a funkční
   antropologie a ekologie člověka. Publikovala více než 120 původních vědeckých prací
   v národních i mezinárodních časopisech a sbornících, je úspěšnou řešitelkou řady grantových
   projektů na úrovni Grantové agentury ČR, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy i
   Ministerstva zdravotnictví. Je autorkou a spoluautorkou učebních textů Vybrané kapitoly
   z ekologie člověka (1982, 1989), Aplikace funkční antropologie v tělesné výchově a sportu
   (1993, 1998), Regenerační a sportovní masáže (1993, 1995, 1997, 1999, 2000, 2002), Funkční
   anatomie (2003). Je autorkou monografie Studium změn somatotypu dětí v období puberty (1994).
   Odborné zaměření dokumentují uznávané práce Hodnocení vývoje dětí ve vztahu k intenzivní
   pohybové činnosti (1984), Hodnocení biologické zralosti dětí na základě věku proporcionálního
   a kostního (1990), Acceleration and Secular Trend in a Survey of the Olomouc Children and
   Youth (1995), Evaluation of the Body Fat in the View of Anthropological Methodologies and
   Bodystat 500 (1996), Observing the Elektrokinetic Qualities of the Buccal Epithelium Cell
   Nuclei of Sportsmen Before and After Physical Strain (1998), Hodnocení posturálních funkcí a
   pohybových stereotypů v průběhu ontogeneze člověka (1998), Somatodiagnostics of Selected
   Population Groups of Men and Women at the Age Maturus and Presenilis (1999), Sledování
   elektroforetických vlastností buněčných jader bukálního epitelu u studentů a sportovců při
   různých typech zátěže organismu (2000), Rozbor morfologie nohy u chlapců a dívek ve věku
   Infans 2 a Juvenis (2003), Rozbor svalových funkcí a pohybových stereotypů u sportovců
   zabývajících se volným lezením a judem (2003) a další. Její vědecká práce je zaměřena na
   vypracování školy funkční antropologie, která by reprezentovala naše pojetí v tuzemsku i
   v zahraničí. Odborná spolupráce je orientována především na Polsko (Poznaň, Wrocłav, Krakov).
   Rozsáhlá je i její pedagogická činnost, stejně jako přednášková činnost v zahraničí. Kontakt:
   Prof. RNDr. Jarmila Riegerová, CSc., Katedra funkční antropologie a fyziologie Fakulty tělesné
   kultury Univerzity Palackého v Olomouci, Třída Míru 115, 771 11 Olomouc, telefon: 585 636 150,
   e-mail: Riegerov@ftknw.upol.cz. (Jarmila Riegerová)

   Rigaud Jean-Philip (1937), francouzský archeolog, profesor na univerzitě v Bordeaux a
   pracovník Centre National de la Recherche Scientifique. Proslavil se moderně vedenými výzkumy
   klasických i nových lokalit jihozápadní Francie. (Jiří A. Svoboda)

   Rightmire G. Philip (1940), paleoantropolog, profesor na Newyorské státní univerzitě
   v Binghamtonu, specializuje se na studium vývoje druhu Homo erectus. Jeden z významných
   zastánců existence více druhů člověka vzpřímeného. Domnívá se také, že Homo heidelbergensis je
   validním druhem rodu Homo. (Václav Vančata)

   rignä nga, doslova "pět znalostí", totiž jazyk a sloh, počty a řemesla, medicína, logika a
   filozofie. (Josef Kolmaš)

   rigor mortis, posmrtná ztuhlost trvající od tří do devětatřiceti hodin po smrti. (Josef Unger)

   riss, předposlední glaciál (respektive sled 2--3 glaciálů) v alpské chronologii pleistocénu.
   (Jiří A. Svoboda)

   rituál, ...

   rituály smrti, vše, co se děje od okamžiku smrti až po konečné uložení pozůstatků zemřelého na
   vyhlédnutém, případně i připraveném místě. Patří k tomu zpravidla uložení, umytí, oblečení,
   smutek pozůstalých, tanec, hudba, zpěv, gestikulace, mimika, zvláštní oděv, vystavení
   zemřelého, přenesení na připravené místo, uložení na hranici, zapálení hranice, pohřbení
   spálených pozůstatků nebo nespáleného těla, péče o pohřebiště a rituální (někdy se opakující)
   hostina. Při pohřebním obřadu hrají roli tři faktory. Jednak jsou to náboženské představy
   provázející průběh pohřbu, dále představy o tom, kde se zemřelý po smrti nachází (zde jsou
   zahrnuty ohledy na zemřelého a jeho přání) a konečně i místo zemřelého v rodině nebo
   společnosti, protože pohřeb je často demonstrací bohatství a společenského postavení
   pozůstalých, případně jen projevem konkurence mezi osobami, rodinami, rody nebo družinami
   v době, kdy zápolily o postavení v hierarchii společnosti. Zvláště "pohanské" náboženské
   představy jsou jen s obtížemi rekonstruovatelné na základě zpráv autorů, kteří je chápali jen
   částečně a to prizmatem vlastní kultury. Pohřební rituál nemusel tedy vždy prezentovat
   skutečnost, ale mohl odrážet ideál nebo i očekávání. Pohřební zvyky jsou tedy jakýmsi filtrem,
   bez jehož znalosti není výsledek (to je pohřeb) zcela interpretovatelný. Neměli bychom též
   zapomínat na psychologický faktor umožňující pozůstalým vyrovnat se ztrátou blízké osoby.
   Srovnávací antropologický výzkum ukázal, že ve všech dobách a kulturách panuje ambivalentní
   vztah ke smrti: na jedné straně snaha o spojení se zemřelými, na druhé straně strach a obrana
   před nimi. Dále jde o to poznat, co pohřební ritus znamenal pro pozůstalé, co jím chtěli
   vyjádřit nebo demonstrovat, tedy jaký byl jeho symbolický význam. Symbolický význam
   potvrzující společenský status nejen zemřelého, ale především sociální vrstvy k níž patřil, se
   projevil i v dobách "vymknutých z kloubů", kdy deklasované živly vybíjely nenávist právě na
   hrobech příslušníků vyšších společenských vrstev. Došlo k tomu například, jak při vzplanutí
   husitské revoluce, kdy byly vypleněny královské hroby na Zbraslavi, tak roku 1611 při vpádu
   pasovských, kdy pražská lůza vyvlekla z hrobky mrtvolu Ferdinanda z Donína, kterou okradla --
   spolu s prsteny byly odřezány i prsty. Podobně (i když zaštítěna úřední mocí) se projevila
   ničivá síla lůzy při likvidaci královského pohřebiště v Saint-Denis u Paříže za Velké
   francouzské revoluce v říjnu 1793. Upevnění státní moci po restauraci se zase demonstrovalo
   obnovením jejích symbolů, k nimž patřila i dynastická pohřebiště. Stalo se tak po nástupu
   krále Ludvíka XVIII., který roku 1816 v Saint-Denis obnovil královské hroby. Při zkoumání
   pohřebního ritu jde tedy v konečném horizontu nikoli jen o poznání kosterních pozůstatků a
   trosek výbavy hrobů, ale zejména o poznání života lidí. Zároveň je však třeba dodat: abychom
   alespoň částečně poznali z pohřebního ritu život, je třeba kosterní pozůstatky i trosky výbavy
   důkladně znát, protože jen tak mohou být interpretace postaveny na pevné pramenné základně.
   Způsob zacházení s lidskými pozůstatky je širší než jen pohřební ritus spojený s obřady.
   Základními formami pohřebního ritu jsou ritus kostrový (což je termín nepřesný, neboť ve
   většině případů se jednalo o pohřeb těla) a ritus žárový (kremace). Pozůstatky člověka mohou
   být pohřbeny vcelku i částečně: do země, do vody, na vzduchu, do močálu, také do těl živých
   zvířat nebo lidí. Do země mohou být uloženy prostě, v komoře, rakvi, sarkofágu, hrobce nebo v
   popelnici (urně). Mohou být uloženy pod úrovní terénu, na povrchu nebo v mohylovém násypu.
   Známo je i vícestupňové pohřbívání spojené s přemísťováním. Lidské pozůstatky mohou být také
   deponovány na různých místech bez pohřebního rituálu. Hrob můžeme chápat jako zhmotnění
   rituálu čitelné archeologickými metodami, přičemž problémem je interpretace. Musíme si
   uvědomit, že cesta zemřelého do světa mrtvých je přechodovým rituálem a z tohoto hlediska je
   možno některé milodary chápat jako výbavu na cestu a ne jako výbavu pro pobyt na onom světě.
   Vedle přechodových rituálů hrají v pohřebním ritu svoji roli i rituály odlučovací, k nimž
   patří například omývání těla, vynesení a přenášení nebožtíka, zničení některých předmětů nebo
   i usmrcení zvířat, případně i lidí. Odlučovací rituály se projevují v hrobové jámě, rakvi,
   mohyle i v ohrazení hrobového okrsku. Vedle toho s pohřebním ritem souvisí rituál upravující
   vztah k záhrobí a rituál reciprocity. Předměty nacházející se v hrobech lze rozdělit na
   dokladové (součásti oděvu, ozdoby těla) a milodary. Mezi milodary patří nádoby, někdy
   obsahující potraviny, zvířecí kosti, ale i některé nářadí jako srpy a také zbraně. Hrobový
   inventář lze rozdělit i na předměty které byly v držení zemřelého (oděv a předměty určující
   jeho společenský status), předměty obětované a přidávané zemřelému pozůstalými a předměty
   kultovního charakteru (mince, lampičky, nádoby, magické symboly). Hrobová výbava tvoří
   uzavřený nálezový celek, který v záměrném výběru odráží část reality. Archeologický výzkum a
   vůbec zacházení s lidskými pozůstatky je vázáno etickým kodexem Mezinárodní rady muzeí (ICOM --
   International Council of Museums). Tento dokument uvádí: "Pokud muzeum vlastní nebo
   shromažďuje sbírky obsahující lidské pozůstatky nebo posvátné předměty, musí být tyto bezpečně
   uloženy a pečlivě ošetřovány jako archivní sbírky ve vědeckých institucích a musí být kdykoliv
   přístupné badatelům a kvalifikovaným pedagogům, ale nesmí být předmětem morbidní zvědavosti.
   Zkoumání takových předmětů, jakož i jejich uložení, případně vystavení a péče o ně, se musí
   dít takovým způsobem, aby to bylo přijatelné nejen pro odborné pracovníky, ale i pro lidi
   různých vyznání a zvláště členy společenství nebo etnických či náboženských skupin, kterých se
   daná tematika týká. I když je často nutné použít lidské ostatky a jiný delikátní materiál ve
   výkladových výstavách, musí se tak dít s taktem a úctou k lidské důstojnosti ve všech jejích
   podobách." (Josef Unger)

   Robertson William (19. 9. 1721, Borthwick, Midlothian, Skotsko -- 1793), skotský historik a
   duchovní; přední představitel skotského osvícenství. Studoval v Edinburghu a začal působit
   jako pastor v Gladsmuiru. V roce 1745 se jako dobrovolník účastnil na straně jakobitů obrany
   Edinburghu. Roku 1762 se stal rektorem Edinburghské univerzity a 1764 královským
   historiografem. Uznání získal svým dílem History of Scotland 1542--1603 (1759). Knihu History
   of Charles V (1769) ocenili Voltaire a Edward Gibbon. Robertsonovy studie History of America
   (1777) a The Knowledge which the Ancients Had of India (1791) položily základy historické a
   srovnávací antropologie na Britských ostrovech. (Ivo T. Budil)

   Roc de Marsal, Francie. Hrob tříletého dítěte, objevený v roce 1961. Jde o neúplný skelet,
   zřejmě uložený v jámě. (Jiří A. Svoboda)

   rod, příbuzenská skupina skládající se z lidí, kteří genealogicky odvozují svůj původ od
   společného předka; tento původ je unilineární a jeho produktem jsou *patrilinearita a
   *matrilinearita. (Jaroslav Skupnik)

   rodina, sociální skupina vytvořená na základě příbuzenských vazeb, nejčastěji *afinních a
   *filiačních, viz též descendence. (Jaroslav Skupnik)

   rodina, obecně původní a nejdůležitější společenská skupina, která je základním článkem
   sociální struktury a ekonomickou jednotkou a jejíž hlavní funkcí je reprodukce trvání
   biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva, jakož i přenos *kulturních
   vzorů a zachování kontinuity kulturního vývoje.

   rokoko (francouzsky rocaille, "mušle, vinutý ornament lastury"), evropský umělecký sloh, který
   se v polovině 18. století (v užším slova smyslu styl doby Ludvíka XV., 1723--1774) šířil z
   Francie. Zejména v oblasti střední Evropy je považován za závěrečnou fázi *baroka. Barokní
   monumentalita je však v rokoku vytlačena bezstarostnou hravostí, koketností a extatická
   smyslnost baroka poklesá v epikurejství a kult erotiky. Hlavně ve Francii se rokoko vyhranilo
   vůči *klasicismu jako samostatný sloh. Rokoko je spjato s dvorskou kulturou aristokracie a
   projevuje se ve všech jejích složkách -- etice, erotice, módě, výtvarném umění, architektuře,
   literatuře a hudbě. Vyznačuje se galantním půvabem, křehkostí až přejemnělostí, smyslem pro
   zdobnost a miniaturu, tendencí k požitkářství, soustředěním na intimitu. Rokoko vneslo do
   umění též koncepci svobody jedince a jeho nezávislosti na společenských omezeních, což je
   patrné hlavně v milostných tématech. V literatuře se na rozdíl od baroka nevytváří napětí mezi
   pomíjivou smyslovostí a věčným duchovním principem, zdůrazňovány jsou především smyslové
   požitky. Barokní tradice je pozměněna i v použití žánrů, převládají (z hlediska klasicismu)
   "nízké" žánry: rozmarná a erotická poezie, galantní epos, pastýřská hra, féerie. Literární
   rokoko se inspirovalo i antikou, ale pro své potřeby si vybírá pouze Anakreóna, Catulla a
   Horatia. Antického bájesloví využívá jen v duchu hédonistického ideálu života. Na vrcholu
   rokokové "mytologie" stojí Afrodíta (Venuše, v české poezii Lada) a Kupido (Éros, Mílek) jako
   zosobnění síly všezasahujícího erotického principu, objevuje se i stylizovaný kult Bakcha a
   Cerery. V rokoku není pociťován rozpor mezi osobností umělce a jeho nekonvenční tvorbou, jak
   dosvědčuje erotická poezie literátů z řad kněžstva. K autorům rokoka patří ve Francii mimo
   jiné Jean La Fontaine (1621--1695), v Německu Heinrich von Kleist (1777--1811), Christoph Martin
   Wieland (1773--1813), ale též Ital Giovanni Giacomo Casanova (1725--1798) se svými Pamětmi
   (1774). V české literatuře se vliv rokoka projevil v tvorbě prvních básníků národního obrození
   (anakreontika). Rokokové malířství a architektura jsou dekorativní, přinášejí celkové
   zesvětlení, soustřeďují se na výzdobu interiérů nebo uzavřených zahradních prostor s cílem
   vytvořit harmonické prostředí (zámecké parky ve Versailles a Schönbrunnu). Na nejlepších
   výtvarných dílech období rokoka se oceňuje smysl pro citové odstíny, niternost prožitku,
   jemnost a elegance. K tomuto období se řadí Francouzi François Boucher (1703--1770), Jean
   Antoine Watteau (1684--1721), Angličan William Hogarth (1697--1764), Ital Giovanni Antonio
   Canaletto (1697--1768), Němci Franz Ignaz (1725--1775) a Matthäus Günther (1705--1788). Typickým
   představitelem rokoka v českém malířství je "český Watteau" Norbert Grund (1717--1767).
   (Jaroslav Malina)

   románské umění, etapa ve vývoji evropské středověké kultury a evropského středověkého umění,
   charakterizovaná specifickým stylem, vzniklým jako kompilát antických, byzantských,
   iroskotských a karolínských (franských) vzorů a ujednoceným ve Francii, Německu a Itálii na
   počátku 11. století. Konec tohoto stylu -- i když na některých místech se prosazoval až do
   poloviny 13. století -- je datován do poloviny 12. století, kdy ve Francii vzniká nový styl --
   *gotika. Podstatnými architektonickými rysy románského stylu se staly masivní, často opevněné
   stavby se silnými zdmi, úzkými okny bez skel a plochým stropem (raná fáze), valenými válcovými
   nebo křížovými klenbami a arkádami ve tvaru půloblouku (vrcholná fáze) a se silnými podpěrnými
   sloupy s hlavicemi (vynálezem románské architektury je prostá krychlová hlavice) či svazkovými
   pilíři. Typickými stavbami byly rotundy, několikalodní baziliky, dómy (chrámy) a kláštery
   podle byzantských vzorů, z profánních staveb hrady (hrady tvořené jedinou masivní věží se
   nazývaly donjony) a mosty. Románská malba (nástěnná a desková malba, oltářní cykly, iluminace)
   nezná ještě prostor a modelování tvaru světlem a stínem, je plošná, s výraznými obrysovými
   liniemi a strnulá v zobrazování gest. Zpracovávala obdobné náboženské náměty jako
   *předrománské umění. Románské sochařství se soustředilo především na výzdobu církevních staveb
   (hlavice sloupů, portály a průčelí chrámů). Uplatňovalo se -- obdobně jako sochařství
   následujícího, gotického období -- především v plastické dekorativní i figurální výzdobě
   kamenných portálů, průčelí, zejména trojúhelníkového nebo půlkruhového štítu (tympanonu), i
   vnitřních chrámových prostor. Literatura románského období se obvykle neodlišuje od doby raně
   gotické. Dochovaly se rovněž útvary románské hudební kultury. Z hudební kultury
   předcházejícího období, z předrománského umění, se dále rozvíjí gregoriánský chorál, rozšířený
   o princip vícehlasu. Reprezentativním žánrem světských písní se stává milostná lyrika --
   německý Minnesang a francouzská trubadúrská a truvérská lyrika. (Jaroslav Malina)

   románský sloh / románský styl, viz románské umění.

   romantické umění, umění období *romantismu. Jeho nejvlastnější oblastí se stala literatura,
   kde také vznikl koncept romantického hrdiny a romantické lásky. V jednotlivých národních
   oblastech se vytvořily více či méně vyhraněné a vzájemně odlišené romantické proudy, směrové
   tendence, programy, hnutí a školy. Aktivní romantické umění zdůrazňovalo utrpení člověka,
   představovaného jako výjimečná osobnost, často v roli společenského vyděděnce (loupežník,
   vrah, kat, žebrák, tulák), jeho světobol, zaměřovalo se na rozervanost lidské bytosti, její
   osamění nebo velikost (titanismus) či osudovou rozpornost, z níž není východiska (démonismus);
   čelné místo v tomto procesu zaujala exilová literatura polská. Vzniklo v Německu v poslední
   třetině 18. století (jenská škola, Novalis, 1772--1801; hnutí Sturm und Drang, Johann Wolfgang
   Goethe, 1749--1832, Friedrich Schiller, 1759--1805; heidelberská škola, Achim von Arnim,
   1781--1831, Jacob a Wilhelm Grimmové, 1785--1863, 1786--1859, Theodor Amadeus Hoffmann,
   1776--1822). Přibližně ve stejné době se v Anglii rozvíjí romantická poezie jezerní školy
   (Samuel Taylor Coleridge, 1772--1834, William Wordsworth, 1770--1850). V čele londýnských
   romantiků se ocitli George Gordon Noel Byron (1788--1824) a Percy Bysshe Shelley (1792--1822). Z
   romantické atmosféry se zrodil historický román. Za jeho zakladatele je pokládán Walter Scott
   (1771--1832). Romantická je historická koncepce dobrodružných románů Alexandra Dumase staršího
   (1802--1870). K dalším významným romantikům patřili Victor Hugo (1802--1885), René de
   Chateaubriand (1768--1848), Giacomo Leopardi (1798--1837), Michail Jurjevič Lermontov
   (1814--1841), Adam Mickiewicz (1798--1855), Alfred de Musset (1810--1857), Sándor Petöfi
   (1823--1849), Alexandr Sergejevič Puškin (1799--1837), George Sandová (1804--1876), Juliusz
   Słowacki (1809--1849). Romantická architektura má podobu historického "návratu" k slohu gotiky
   -- novogotiky. Jde o směřování, nikoli o základní charakteristiku daného období, v němž se
   nejsilněji prosazuje (novo)klasicismus. Charakteristickým romantickým jevem je takzvaný
   "anglický park", který -- na rozdíl od klasicistického "francouzského parku" -- vyvolává iluzi
   volné, divoké, záměrem architekta nespoutané přírody. Hudební romantismus se vyznačuje
   fantazijní a historickou látkou, obdivem k přírodě, inspirací lidovou písní, uvolněním
   tradičních hudebních útvarů, oblibou menších žánrů (etudy, písně, polonézy, preludia, sonáty,
   valčíky). Základním hudebním žánrem daného období byly symfonie, symfonické básně, hudební
   dramata a romantická opera. Romantismus ovlivnil hudební tvorbu v letech 1800--1900, i když v
   tvorbě jednotlivých autorů a pod označením novoromantismus přetrvává do 20. století.
   Romantismus ve výtvarném umění charakterizuje citový náboj a dojetí, mohutná obrazotvornost,
   dramatičnost a témata čerpaná z přírodních scenérií, exotiky a historie, zejména z antiky.
   (Jaroslav Malina)

   romantismus, etapa ve vývoji životní filozofie a umění spadající do konce 18. a první poloviny
   19. století a jeden z posledních velkých evropských uměleckých slohů. Ideově je spjat s
   revolučními, společenskými proměnami, které s sebou přinesla krize absolutistického
   monarchismu a jejichž vyhroceným výrazem se stala Velká francouzská revoluce. Představuje
   reakci na racionalistický osvícenský koncept světa a umění, spoutaný privilegii, normami a
   konvencemi. Vyrůstá z rozporů a polarit vznikajících mezi romantickým ideálem a skutečností,
   rozumem a citem, romantickým antitradicionalismem a tradicionalismem. Je charakterizovaný
   zejména romantickým individualismem, subjektivismem a modernismem. Romantismus -- v souladu s
   romantickou filozofií Jeana Jacquese *Rousseaua -- vnesl do umění obdiv k přírodě. Romantická
   estetika zdůrazňovala cit a dojetí, právo na tvůrčí svobodu. Jeden typ romantických postojů
   směřoval k vytváření lepšího, ideálního, vysněného světa (někdy se tato orientace označuje za
   konzervativní romantismus, neboť znamenala odvrat či únik od reálného světa), druhý typ
   směřoval ke konfliktu jedince a světa (aktivní romantismus, který nejlépe vyjádřil
   byronismus).V tomto období vznikla řada uměleckých škol, směrů a hnutí (viz romantické umění),
   nových uměleckých druhů, žánrů a forem (v literatuře například hrůzostrašná, fantastická a
   detektivní literatura, historický román nebo poema). V malých národech sehrál romantismus
   především národně osvobozeneckou a obrozenskou úlohu. Ze střetu romantismu a realismu
   (popřípadě akademismu, *naturalismu, kritického realismu) těžila evropská umělecká moderna.
   (Jaroslav Malina)

   rohovec, na Moravě označení pro pestrou škálu lokálních silicitů, jmenovitě rohovce typu
   Krumlovský les, Stránská skála, Olomučany, Býčí skála, Troubky-Zdislavice, dále rohovce z
   rudických vrstev a křídové spongiové rohovce (spongolity). (Jiří A. Svoboda)

   romantismus, filozofický a též umělecký směr z konce 18. a první poloviny 19. století,
   zdůrazňující proti předchozímu osvícenskému racionalismu citovost, fantazii, subjektivismus a
   tvůrčí svobodu jednotlivce, vyznačoval se obvykle i nekritickým obdivem k minulosti vlastního
   národa. (Jaroslav Malina)

   Romito, Itálie. V epigravettienu této jeskyně byly v letech 1963--1965 nalezeny pozůstatky
   celkem šesti jedinců (4 muži, 2 ženy). Významná je kostra náležející zakrslému jedinci s
   typickými příznaky chondrodysplasie. Tento člověk, vysoký pouze asi 1--1,2 m a zřejmě neschopný
   produktivního loveckého života, se v rámci své komunity přesto dožil dospělosti. Datum
   z jeskyně je kolem 11 tisíc let. (Jiří A. Svoboda)

   rondel, kruhová kostěná destička zhotovená z plochých kostí klenby lební, většinou sloužila
   jako amulet. (Ladislava Horáčková)

   Rouffignac, Dordogne, Francie. Rozsáhlý systém chodeb, výchozy pazourku, černá konturová malba
   ("tisíc mamutů") a rytiny ("velký strop"). Jeskyně objevena v roce 1956. Četná hnízda po
   hibernaci medvědů. (Jiří A. Svoboda)

   Rousseau Jean-Jacques (28. 6. 1712, Ženeva, Švýcarsko -- 2. 7. 1778, Erménonville, Francie),
   francouzský osvícenský filozof, spisovatel, hudebník a pedagog. V učení o společenské smlouvě
   zdůraznil myšlenku, že všichni jsou si podle přirozeného práva rovni a vzdávají se svých práv
   ve prospěch celku, jenž vyjadřuje obecnou vůli. (Jaroslav Malina)

   rozšířená rodina, skupina příbuzných, kteří mají společné nebo blízké místo bydliště a
   vyměňují si kulturní statky, zboží a služby. (Jaroslav Skupnik)

   rubáš, prostá pohřební košile. (Josef Unger)

   rudá knížka, sbírka Citátů z díla předsedy Mao Ce-tunga (Mao ču-si jü-lu), vydaná v roce 1964
   (stažena z oběhu v roce 1971). (Josef Kolmaš)

   Rudá obočí (Čch' mej), povstalecké hnutí, které smetlo dynastii *Sin. (Josef Kolmaš)

   Rudé turbany (Chung-ťin-ťün), v polovině 14. století povstalecké oddíly proti jüanským vládcům
   Číny. (Josef Kolmaš)

   "rudí gardisté" (chung-wej-ping), úderné oddíly politicky nezkušené mládeže za *"kulturní
   revoluce". (Josef Kolmaš)

   rundel, viz mortuarium. (Josef Unger)

   Russell Bertrand Arthur William (1872--1970), britský logik, matematik a filozof;
   spoluzakladatel moderní logiky, vůdčí představitel analytické filozofie; laureát Nobelovy ceny
   za literaturu (1950). Součástí jeho díla jsou práce z etiky, pedagogiky a sociologie. Významně
   zasáhl i do oblasti pojetí sexuálního chování a soužití obou pohlaví -- v roce 1929 vydal knihu
   Marriage and Morals: navzdory ustálené křesťanské morálce obhajuje rovnoprávnost obou pohlaví
   a metody vědomého regulování porodů, oba manželé mají mít možnost rozvíjet svou osobnost a
   mají si v tom vzájemně napomáhat a neomezovat žárlivostí volnost styků s přáteli druhého
   pohlaví; klade důraz na zdravé děti -- ty mají právo na stabilitu rodiny; význam manželské
   nevěry se přeceňuje, daleko větším hříchem je podle něho ničení manželky častými porody. Tyto
   názory měly díky Russellovu mezinárodnímu věhlasu a překladům knihy (vyšla i česky: Manželství
   a mravnost, Aventinum, Praha 1931) velký vliv na formování tolerantnějšího pojetí sexuality ve
   veřejném mínění. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   Ruysch Frederik (1638--1731), holandský lékař a anatom. Objevil například bronchiální arterie a
   mozkovou arachnoideu. Proslul však především jako vynikající preparátor. Ve svém díle
   Thesaurus anatomicus (Anatomický poklad) z let 1701--1716 popsal svoji bohatou anatomickou
   sbírku, představující ve své době vrchol skvěle propracovaných anatomických preparačních
   technik. Pomocí nejrůznějších směsí vstřikovaných do cévního systému preparoval a barvil
   orgány i celé mrtvoly tak, že se jejich vzhled oproti normálnímu stavu téměř neměnil.
   Vypreparoval údajně dětskou mrtvolku tak dokonale, že car Petr I. ji považoval za živé spící
   dítě a chtěl ji políbit. Své objekty preparoval a uspořádával do scénických obrazů,
   hraničících mnohdy až s morbidností, v kabinetech, jež byly umístěny v mnoha amsterodamských
   nájemních domech. Vypreparoval například dítě s vodnatelností mozku (hydrocephalus) a upravil
   je tak, že sedělo na podušce a v ruce drželo placentu. Ke konzervaci používal Ruysch mastek,
   rumělku, bílý vosk, ale i koňak a žitnou pálenku s přísadou černého pepře. (Petr Bureš)

   růženec (latinsky rosarium, "růžová zahrada"; přeneseně růžový věnec, s nimž bývá zobrazována
   P. Maria), pomůcka umožňující kontrolu počtu odříkaných modliteb. Byl převzat z islámského
   prostředí při křížových výpravách. Do křesťanských hrobů se dostává od 17. století. (Josef
   Unger)

   rydlo (anglicky i francouzsky burin, německy Stichel), nástroj vyrobený zostřujícím, takzvaným
   rydlovým úderem, vedeným proti pracovní hraně. Rydla se klasifikují podle polohy úderu
   (klínová, hranová, lomová, příčná) i podle charakteru (obloukovitá, kanelovaná, plochá).
   Nejtypičtější jsou v mladém paleolitu. (Jiří A. Svoboda)

   řecká civilizace (též starořecká civilizace), na území obývaném řeckými kmeny (pevnina,
   ostrovy a maloasijské pobřeží) se začala utvářet na počátku 1. tisíciletí př. n. l. po téměř
   totálním zániku *mykénské civilizace v důsledku velkých etnických posunů, při nichž do Řecka
   pronikly další vlny indoevropského obyvatelstva. Řecká civilizace vyrůstá z prostých základů,
   až do počátku 8. století př. n. l. je analfabetická, vyvíjí se však pozoruhodné epické
   básnictví tradované ústní formou. V 8. století př. n. l. Řekové přijímají písemný systém od
   *Foiničanů a rychle ho při svých migracích a zakládání kolonií rozšiřují i na území Itálie. Na
   Východě se setkávají s vyspělejšími kulturami, jimiž se v mnohém inspirují, ale jejich
   abstraktní způsob myšlení je vede k svébytnému zpracování tvůrčích podnětů, rozvoji poznání a
   formování vlastního pohledu na svět. Ten není na rozdíl od Orientu zatížen strnulým kultovním
   a vladařským tyranismem, ponechává volný prostor jejich snažení a umožňuje jim podnětnou
   sebereflexi. V průběhu 7. a 6. století př. n. l. se formují základy řecké vědy, slovesné
   i výtvarné kultury. Ideály, k nimž Řekové směřovali, se rozvinuly díky příznivým podmínkám v
   5. století př. n. l., které je samo o sobě pokládáno za vrchol řecké civilizace a jejího
   humanismu. V politice se prosazují veřejné zájmy, v Athénách vrcholí antická demokracie,
   umělci pracují na velkých státních zakázkách. Tato energie se vyčerpala ve vleklé
   *peloponnéské válce mezi Athénami a Spartou. Vedla k oslabení obou soupeřů a k prvním
   příznakům společenské i duchovní krize. Ta však zároveň znamenala, že se Řekové zaměřili na
   rozvoj dalších aspektů svého humanismu, které dosud zůstávaly stranou, začal je zajímat člověk
   jako individuum, jeho city, slabosti a jejich projevy. Pod vládou Makedonie došlo k
   nedobrovolnému sjednocení Řecka a Alexandrovo tažení rozšířilo řecké panství do celého
   Středomoří. Se vznikem jednotlivých helénistických říší se v nových územích zároveň šířila
   řecká kultura a získala velmi široké rozpětí. V této podobě se s ní seznámil i Řím, navázal na
   ni a zajistil další trvání duchovních hodnot vytvořených v průběhu tisíciletého řeckého
   vývoje. (Marie Pardyová)

   řecké malované vázy, jedno ze stěžejních odvětví řeckého uměleckého řemesla. Prostřednictvím
   motivů na vázách jsme informováni o vývoji řeckého uměleckého slohu od geometrického až po
   klasické období (viz řecké umění). Rozkvět vázové produkce a malířství představuje období 6. a
   5. století př. n. l., kdy se nejdůležitějším střediskem výroby a výzdoby váz staly Athény.
   Attické vázy staršího černofigurového a mladšího červenofigurového slohu (začíná kolem roku
   520 př. n. l.) jsou nenahraditelným zdrojem pro poznání řecké mytologie, způsobu života a
   reálií. Luxusní malovaná keramika byla úspěšným vývozním artiklem. V oblibě ji měli zejména
   *Etruskové, v jejichž hrobkách bylo nalezeno největší množství váz. Koncem 5. a v první
   polovině 4. století př. n. l. se zájemci o malované vázy stali Skytové a attičtí umělci
   přizpůsobovali výzdobné náměty jejich vkusu. Po *peloponnéské válce odešla řada athénských
   výrobců do jižní Itálie a založila zde jednotlivé školy, které se staly charakteristické pro
   4. století př. n. l. Zároveň se v produkci rozšířila móda užívání jemné černé reliéfně zdobené
   keramiky. Napodobovala luxusní bronzové stolní soubory. Její rozšíření vedlo k tomu, že se
   koncem 4. století př. n. l. malované vázy s figurálními motivy přestaly vyrábět. Sepětí
   s kultem ovlivnilo přetrvání produkce takzvaných *panathénajských amfor. Z rituálních důvodů
   byly zdobeny v tradičním černofigurovém slohu a přetrvaly tak dlouho, jak se udržely Athéniny
   svátky. Poslední ze známých fragmentů pocházejí ze začátku 4. století n. l. (Marie Pardyová)

   řecké umění, začíná se formovat koncem 11. století př. n. l. z troskovitých pozůstatků
   *mykénské civilizace. Jako celek na ni nenavázalo, ale v Řecku se udržela znalost výroby a
   dekoru keramiky a z mykénského obytného prostoru typu megara (singulár *megaron) se vyvinul
   nejstarší typ řeckého chrámu. Řecké umění se postupně formuje od 10. století př. n. l. po fázi
   takzvané pomykénské doby temna zcela od počátků a vyvíjí se na jiných výtvarných principech.
   Ty vycházejí z odlišné mentality a jejich základem je abstrakce důležitá pro rozvoj logického
   myšlení. V řeckém umění se rozlišují čtyři stylová období: 1. geometrické umění (1050--700 př.
   n. l.) (*geometrický sloh); 2. archaické umění (700--500 př. n. l.) (*archaický sloh); 3.
   klasické umění (500--300 př. n. l.); 4. *helénistické umění (300--1. století př. n. l.). V 9. a
   8. století př. n. l. dekorace keramiky a drobných artefaktů z terakoty, bronzu a v malé míře i
   zlatých šperků vychází z geometrických tvarů a linií. V 8. století př. n. l. Řekové opět
   navázali kontakty s okolním vyspělejším světem, zejména předovýchodními civilizacemi a začali
   odtud přejímat vzory. Proto se první fáze archaického umění v 7. století př. n. l. nazývá
   "období orientalizujícího slohu". Tvarově uvolněnější obrazy zvířecích i lidských bytostí i
   dekor dokládají, že Řekové přejaté podněty záhy samostatně přetvářeli a rozvíjeli. Na konci
   této doby vzniká monumentální kamenný chrám, který nahradil předchozí konstrukce z hlíny a
   dřeva. Na řecké pevnině se kolem roku 600 př. n. l. konstituoval dórský řád (Héřin chrám
   v Olympii) (viz dórský sloh), a na maloasijském pobřeží a na ostrovech se vyvíjí iónský řád
   (viz iónský sloh), jehož prvním významným dokladem je Artemidin chrám v Efesu postavený kolem
   roku 550 př. n. l. V archaickém období se jasně definuje antropocentrická orientace řecké
   civilizace. Je dominantní v sochařství, které rozvíjí především dva základní typy *kúros a
   *koré a jejich varianty. Na nich se sochaři postupně učí zvládat techniku sochařské práce a
   znalost anatomie. Archaické sochařství je vázáno konvencemi, ale usiluje o preciznost a
   zvládnutí detailů. Výtvory dosahují životnosti díky takzvanému archaickému úsměvu. O vysoké
   úrovni vývoje formy, k níž Řekové dospěli, svědčí i obrazy na vázách. Na začátku 5. století
   př. n. l., zhruba v době řecko-perských válek, se umění osvobodilo od přeživších se konvencí a
   začíná doba klasická. Její estetika směřuje k vývoji ideálního zobrazení, k harmonii a
   vyrovnanosti kontrastů skutečného světa, takzvaný princip *kalokagathie. 5. století př. n. l.
   také znamená dobu nejdynamičtějšího rozvoje řecké kultury v čele s Athénami. Přestavba
   *Akropole s dokonalým projektem Iktínova Parthenónu a velkolepou sochařskou koncepcí jeho
   výzdoby, již sestavil *Feidiás, patří k nejlepším dokladům řecké klasiky. Dominantním
   uměleckým druhem se stává sochařství: sochaři jako *Myrón, Feidiás nebo *Polykleitos vytvářejí
   styl, dokonale vystihující lidské tělo v reálných prostorových vztazích i v pohybu, který po
   roce 450 př. n. l., v období velké klasiky perikleovské éry vystřídal vznešený klid soch bohů
   nebo idealizovaných héroů a atletů. Z malířství, jež bylo velmi ceněno, se dochovala jména a
   pověst o dílech známých umělců jako byli *Polygnótos z Thassu, Agatharchos a později také
   *Apellés. Vleklá *peloponnéská válka vyčerpala obě bojující strany a prostředky, které již
   nemohly být použity na reprezentaci a budování monumentálních památek. Řecké umění si hledalo
   východisko v individualitě, v rozvoji citovosti a řešení nových technických problémů. Sochaři
   usilují o vyjádření citových stavů: ať již prudkých hnutí mysli jako *Skopás z Paru nebo
   klidného ušlechtilého půvabu typického pro sochy *Práxitelovy, jehož Afrodíté Knidská je
   prvním zpodobením bohyně krásy a lásky v aktu ve světovém sochařství. Lysippos ze Sikyonu
   vyřešil problém prostorového znázornění lidského těla. Po výbojích *Alexandra Velikého se
   zákazníky umělců stávají jednotliví helénističtí vládcové a centrum umělecké tvorby se
   z vlastního Řecka přesunulo na Východ, kde mělo vhodnější podmínky. Při zakládání nových měst
   se uplatnila promyšlená a funkční urbanistika. Významné umělecké památky vrcholného helénismu
   (Pergamský oltář, viz Pergamon) jsou pojaty dynamicky, s patetickou "barokní" citovostí. Umění
   experimentuje, snaží se na esteticky dokonalé úrovni zvládnout i ty náměty, které dřívější
   klasická *kalokagathie ignorovala. Tím řecké umění dovršilo, ale posléze i vyčerpalo všechny
   své formy. Jako původní ucelený cyklus, který v průběhu svého vývoje dosáhl vrcholu a
   propracoval i další dostupné formy, je řecké umění srovnáváno s pozdějším novodobým vývojem
   evropského umění. Řeckou formu oživili Římané, kteří sice nepochopili podstatu vývoje řeckého
   umění, ale jeho monumentalitu potřebovali k vlastnímu společenskému a intelektuálnímu
   pozvednutí a zajištění reprezentace státu. V rámci impéria zajistili řeckému umění dlouhodobé
   přežití a zprostředkovali je i našemu světu: například bez existence římských kopií bychom
   téměř neznali řecké sochařství. (Marie Pardyová)

   Řekové, řecky se označovali jako Hellénoi, latinský název Graeci je odvozen podle řeckého
   kmene Graiků sídlících v Epeiru, s nímž se Římané nejdříve dostali v Řecku do styku. (Marie
   Pardyová)

   říje, viz receptivita.

   Řezníčková Marie (1946), absolventka Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v roce 1971,
   obor odborná biologie, specializace antropologie; diplomová práce: Příspěvek k otázce
   optimální váhy žen z Moravy. Kontakt: ... (Ladislava Horáčková)

   římské umění, přesněji umění římského impéria se začalo konstituovat po převzetí řeckého
   výtvarného názoru. Podmínky pro to se vytvořily v 2. až 1. století př. n. l. Římané nebyli na
   vývoj výtvarné kultury orientováni do té míry jako Řekové, proto kromě funkční architektury a
   kultu výtvarné zájmy příliš nepěstovali. Změna nastala až se Řím dostal do pozice vládce
   Středomoří. Po dobytí a integraci řeckých území (Syrakúsy roku 212 př. n. l., Řecko roku 146
   př. n. l.) vzrostl obdiv k řeckým památkám, které se ve velkém množství začaly odvážet do Říma
   a rozšiřovat ve velkém počtu kopií. I když se jednalo o pasivní recepci, Římané tak
   prodloužili životnost již uzavřeného cyklu vývoje řeckého umění a jeho kultivované formy
   použili pro propagaci své moci a velkolepou státní reprezentaci. Římská výtvarná syntéza se
   vyvíjí teprve postupně v císařském období. Důraz je kladen na portrétní realismus a výpravnost
   reprezentativního umění zastoupeného obsáhlými cykly historických reliéfů. Vrchol římského
   vývoje představuje umění doby *Traianovy a *Hadrianovy. Nejvýznamnějším dokladem harmonické
   syntézy uměleckého programu, jeho formy a obsahu je výzdoba Traianova sloupu v Římě a
   Traianova oblouku v Beneventu. V pohadrianovském období se v umění odráží postupná ztráta
   realistického projevu související s větším zájmem o duchovní a transcendentální hodnoty. Pro
   pozdně antický vývoj je charakteristická narůstající abstrakce střídající se s občasnými
   návraty ke klasicismu. K tradičnímu repertoáru se od 3. století postupně přičleňovalo i umění
   antických křesťanů, formálně zcela závislé na pohanských formálních předlohách. Tak se
   v průběhu 4. století formovala další obsahová i formální syntéza, kterou antika předala jak
   západnímu středověku, tak Byzanci na Východě. Za konec raně křesťanského a vlastně i antického
   umění lze považovat začátek byzantského *ikonoklasmu, který začal roku 726 a přerušil do té
   doby kontinuální vývoj umělecké formy. (Marie Pardyová)

   Říše středu,  viz  Čung-kuo.

   Sabinové, příslušníci sabellského kmenového svazu, který sídlil ve střední části Apeninského
   pohoří. Věnovali se pastevectví a zemědělství. Obývali část Latia a jejich teritorium sahalo
   až na území dnešního Říma (na *Quirinálu), kde se střetli s Latiny, kteří osídlili *Palatin.
   Podle pověsti uloupili Romulovi druhové sabinské ženy a v odvetném tažení Sabinky smířily své
   příbuzné s novými manžely. Římané tak vznikli spojením obou etnik, kterým v raných dobách
   střídavě kralovali vůdci z obou kmenů do té doby, než se Řím v 6. století př. n. l. dostal pod
   etruské panství. (Marie Pardyová)

   Sacsahuamán, incká pevnost ve vzdálenosti asi půl kilometru od hlavního náměstí Cuzka (viz
   Cuzco), postavená v 15. století bez užití pojiva z obrovitých mnohoúhelných bloků. (Jaroslav
   Malina)

   Sade Donatien-Alphonse-Françoise, markýz de (1740--1814), francouzský prozaik; představitel
   *libertinismu. V životě markýze de Sade lze jen s obtížemi odlišit mýtus od reality. Veřejnost
   jeho slovesné dílo nejen neodděluje od jeho života, ale dokonce je pokládá za deníkové zápisky
   sexuálního devianta a psychopata. Existující doklady ale nemohou toto stanovisko doložit;
   mnohé naopak nasvědčuje tomu, že markýz de Sade byl duševně zdráv a že v oblasti praktického
   sexu měl zkušenosti zcela průměrné. Autor, jehož jméno se stalo synonymem sebeuspokojující
   krutosti, je posuzován podle své literární tvorby. Zřejmě se nedopustil žádných pozoruhodných
   zvrhlostí, natož hrdelního zločinu. Dva delikty s prostitutkami, které měly soudní dohru,
   nepředstavovaly nic nezvyklého; byly spíše projevem nezkušenosti než deviantství. Markýz de
   Sade měl smůlu: do vězení a později do blázince v Charentonu, kde také zemřel, ho přivedl
   nikoli jeho nezřízený sexuální život, ale spíše vlastní neschopnost orientovat se v dobové
   politické situaci, a především nešťastná souhra okolností. Ve vězení a v blázinci, kde strávil
   třicet let svého života, také vznikla většina jeho literárních děl. Markýz de Sade se nicméně
   dopustil těžkého prohřešku proti dobrým mravům. Nebylo to tím, že měl zálibu v sexuálních
   fantaziích, ty byly ostatně v civilizovaném světě odpradávna uspokojovány prostitucí a
   pornografií, ale tím, jak je zpracovával. Nepoetizoval své nevybíravé sexuální fantazie,
   perverzity a morbidnosti, což byl a dosud je zcela běžný postup pornografické literatury, ale
   naopak je vyhrocoval do absurdních a vykonstruovaných krajností, takže u čtenáře vyvolával
   místo vzrušení a *libida, spíše nechutenství a odpor. Tak je tomu zejména v díle 120 dnů
   Sodomy aneb Škola libertáže (1785, knižně 1904), v němž je popsáno kolem šesti set různých
   typů sexuálních zvráceností. Justina aneb Utrpení ctnosti (Justine, ou les Malheuers de la
   vertu, 1791)  je prvním tištěným románem vydaným za Sadova života. Výstavba románu připomíná
   pikareskní romány, jejichž osou jsou dobrodružná putování hrdiny. Sadovo dílo však postrádá
   poznávací hodnotu realisticky orientovaného pikareskního románu: je naopak konstruktem, který
   má prostřednictvím parodie módní dobové tvorby doložit či ilustrovat autorovy názory; lze je
   nejspíše pokládat za výchovný román, kde jsou ovšem zaměněna tradiční znaménka dobra a zla --
   ctnost je potrestána, zatímco neřest slaví úspěchy. Jde o sžíravou kritiku novozákonní morálky
   milosrdenství a parodii výchovného, mravoličného románu (ve stylu abbé Prévosta) a
   sentimentalismu  (typu románu Kněžna de Cleves). Autor se totiž pokouší dokázat, že ctnost je
   nepřirozený lidský stav, na rozdíl od neřesti a zla, které jsou člověku vrozeny. Neméně pádným
   důvodem pro vyobcování markýze de Sade ze slušné společnosti bylo programové opovrhování
   křesťanskou morálkou a antiklerikalismus. Jeho hodnotový negativismus je do značné míry
   historicky podmíněn, neboť doba, v níž autor žil, přinesla drastický úpadek mravnosti a
   devalvaci základních lidských hodnot i života samého -- byla charakterizována střídáním režimů
   a kabátů, proměnami norem i zákonů, absolutismem, revoluční hysterií, jakobínskou diktaturou,
   masovými popravami, krvelačností davu, megalomanií Napoleona Bonaparta, válečnými masakry.
   Rovněž u vrcholných umělců začínala být jako norma společenského chování přijímána
   bezskrupulózní proměnlivost názorů a pochlebování mocným (francouzskému králi, Robespierrovi,
   Maratovi, Napoleonovi ...). Literární tvorba markýze de Sade je osobitou reakcí na dobu
   postrádající jistoty a řád. Jeho díla fungují jako manifesty antimorálky (srov. například dílo
   Filozofie v budoáru, 1795) a antologie neřestí. Jsou aktem první totální, racionální vzpoury
   proti tradičním základům evropské kultury. Sadova díla ovlivnila celou jednu linii evropské
   kultury, jejímiž mluvčími se stali například Arthur Schopenhauer (1788--1860), Charles
   Baudelaire (1821--1867), Friedrich Nietzsche (1844--1900), Sigmund *Freud (1856--1939), Guillaume
   Apollinaire (1880--1918) nebo Jacques Derrida (1930). Byla výrazem vzdoru, negace i hodnotových
   krizí. V umění se do obdobné situace dostaly později směry a proudy jako dekadence, dadaismus,
   surrealismus, minimalismus nebo living theatre. Spor o markýze de Sade trvá. Neukončila jej
   ani psychoanalýza a moderní sexuologie, které dokázaly ocenit "medicínský" přínos jeho
   literárních děl, ani surrealistická adorace jeho života a díla. Jednotliví historiografové
   dosud zásadně odlišným způsobem řeší problém, zda díla tohoto autora spadají do království
   krásné literatury nebo představují literární brak, pouze kuriózní, okrajové produkty, které si
   zaslouží nanejvýš klinické zkoumání. Vzpoura markýze de Sade má své racionální, filozofické
   jádro, které může ospravedlnit autorovu orientaci na erotické úchylky, tato orientace se však
   v řadě případů projevuje pouze jako samoúčelná, patologická sexuální zvůle. Bez ohledu na tyto
   souvislosti sehrávají jeho literární díla důležitou roli: osvobozují lidskou erotiku z
   kontroly morálky a svědomí. Dospívají k poznatku, který mnohem později odhalila a obhájila
   moderní věda, totiž k faktu, že nejvýkonnějším a zřejmě i nejzajímavějším lidským erotickým
   orgánem je fantazie. (Jaroslav Malina -- František Vrhel)

   Sahelanthropus tchadensis, sahelantrop čadský, nález lebky a čelistí starých 6--7 milionů let,
   který byl zařazen do nového rodu a druhu Sahelanthropus tchadensis (Brunet et al. 2002, Wood
   2002, diskuse -- in: Wolpoff et al. 2002). Jde o nejstaršího zástupce *homininů s podivuhodnou
   mozaikou znaků podobných lidoopům, znaků šimpanzích, znaků relativně moderních, homininních, a
   také znaků zcela unikátních. Má relativně krátké čelisti, málo zkosený obličej a relativně
   malé zuby. Mozek byl nevelký. Špičáky jsou přečnívající, ale výrazně menší než u lidoopů.
   Nápadným a unikátním znakem je mohutný nadočnicový val. Krátké čelisti, poměrně vertikální
   sklon obličejové části a malé zuby mohou být svou podobností s rodem *Homo zavádějící. Není
   totiž známo, jak vypadala lebka jednoho z nejstarších homininů -- *ardipitéka. Možná se příliš
   nelišila od sahelantropa, protože například tvar, stavba i velikost zubů jsou u obou druhů
   velmi podobné. Lebka sahelantropa je ovšem značně zdeformovaná a její skutečný tvar bude možno
   rekonstruovat až počítačovým modelováním. Je však nepochybné, že mohutný nadočnicový val se v
   mnoha podstatných znacích zásadně liší od podobného útvaru, který nacházíme u raných forem
   rodu Homo, a nelze vyloučit ani případnou patologii. (Václav Vančata)

   Saint Césaire, Francie, naleziště nejmladších neandertálců (stáří asi 35 000 let) v kontextu
   *chatelperronské kultury. (Jiří A. Svoboda)

   Saint-Cirq, Dordogne, Francie. Menší jeskyně, poblíž vchodu ve stropu ozdobená hlubokou
   rytinou lidské bytosti (proto název "Čarodějova jeskyně"). (Jiří A. Svoboda)

   Saint-Simon Claude Henri de Rouvroy (17. 10. 1760, Paříž, Francie -- 19. 5. 1825, Ivi,
   Francie), francouzský myslitel a vizionář; jeden z duchovních otců moderního sociálního
   utopismu, socialismu a pozitivismu. Saint-Simon, který pocházel ze staré aristokratické
   rodiny, se jako mladý patriot a idealista účastnil americké války za nezávislost.
   Traumatizující události Velké francouzské revoluce obrátily jeho pozornost k úsilí o radikální
   reorganizaci společnosti založené na vědeckém racionalismu, sociálně harmonické
   industrializaci a náboženské obrodě prostřednictvím "nového křesťanství". Saint-Simon prožil
   řadu let v bídě a samotě, na konci života však kolem sebe shromáždil řadu mladých nadaných
   žáků, kteří později sehráli důležitou úlohu v hospodářském, politickém a kulturním životě
   Francie (Auguste Comte, Michel Chevalier, Léon Walras). Saint-Simon ovlivnil i řadu
   zahraničních myslitelů (Thomas Carlyle, John Stuart Mill). August Friedrich von Hayek označil
   Saint-Simonův "scientismus" za jeden z ideových zdrojů moderního totalitarismu. (Ivo T. Budil)

   Sakjapa (tibetsky Sa-skja-pa), škola tibetského buddhismu, založená v 11. století, a její
   příslušníci. Ve 13. století škola úzce spolupracovala s *Mongoly a později i s *Jüany. (Josef
   Kolmaš)

   salivace, slinění. (Ladislava Horáčková)

   Salome (hebrejsky Šalome, "pokojná"), podle tradice dcera Herodiady a Heroda Filipa. Tančila
   před tetrarchou Herodem Antipou a tolik se mu zalíbila, že jí slíbil dát, o cokoli požádá. Na
   popud své matky královny Herodiady ho požádala o hlavu uvězněného *Jana Křtitele. Herodes se
   zdráhal, ale nakonec dal Jana usmrtit a jeho hlavu přinést na stříbrné míse. Dramatický příběh
   mladé křehké princezny, která se stává nástrojem v rukou krásné a ctižádostivé matky,
   inspiroval vznik mnoha literárních, výtvarných a hudebních děl (*Jan Křtitel a Salome). Umělci
   znázorňovali Salome v mnoha variantách: od chladné krásky, schopné neuvěřitelného
   sebeovládání, po nevinnou, nezralou ženu, která nad příšernou zástavou omdlévá hrůzou; v
   představách autorů je Salome i zvláštní směsí zkaženosti a neviny. Její příběh má
   mysticko-erotický podtext, u některých děl bývá interpretován jako metafora frigidní ženy
   dychtící po uspokojení, ale zároveň proklínající předmět své touhy; lze v něm spatřovat též
   výraz mužského strachu z kastrace, i když Salome Jana Křtitele sama nepopraví (na rozdíl od
   Júdit, viz). V pojetí psychoanalytika Carla Gustava Junga (1875--1961) Salome představuje
   archetypální "stín". Salome se posléze provdala za svého strýce Filippa Tetrarcha, později
   krále Chalkidského. (Jaroslav Malina)

   samádhi, způsob soustředění mysli, nejhlubší forma buddhistické meditace. (Josef Kolmaš)

   Sámánovci, dynastie starobylého perského původu vládnoucí ze sídla v Buchaře v letech
   892--1005. Ovládla severní a střední Írán a přihlásila se k perskému jazykovému odkazu; nastala
   renesance perského jazyka, již novoperského a psaného arabským písmem. Ze sámánovského území
   se začal islám šířit mezi turecké kmeny v centrální Asii, které pak slábnoucí sámánovskou říši
   vyvrátily. (Jaroslav Malina)

   Samos, velký ostrov ve východní části Egejského moře poblíž maloasijského pobřeží. S Malou
   Asií ho pojily četné kulturní souvislosti, například v kultu bohyně Héry. Podle tradice se zde
   měl udát hieros gamos ("posvátný sňatek")  Dia a Héry (viz Héra, hieros gamos, Zeus). (Marie
   Pardyová)

   samospráva, správa vykonávaná volenými zástupci. (Marie Dohnalová)

   samuraj, doslova "ten, kdo slouží", v Japonsku označován většinou termínem buši, což znamená
   vojenský šlechtic. Již od 10. století v různých lokalitách mimo hlavní město sílily vojenské
   rody, které postupně nabyly větší moci než jakou disponoval císař. Koncem 12. století převzal
   jeden z nejsilnějších rodů, *Minamoto, od císaře vládu, představitel rodu se ujal moci jako
   vojenský vládce, *šógun a založil takzvaný *šógunát. Vojenští vládci, šógunové fakticky vládli
   až do reforem *Meidži v roce 1868. Instituce císaře odstraněna nebyla, ale přestože se o to
   několik císařů pokoušelo, po celou dobu byli prakticky bez moci, zůstávali pouhým symbolem
   země. (Klára Macúchová)

   san-fan, hnutí v počátečním období ČLR "proti třem zlům", totiž proti korupci, plýtvání a
   byrokratismu ve straně, masových organizacích a armádě. (Josef Kolmaš)

   sangoan, středopaleolitická kultura lesní zóny subsaharské Afriky datovaná mezi 50 000 až 35
   000 let. Typické jsou přežívající pěstní klíny, drasadla a zejména bifasy protáhlých tvarů
   (anglicky pics, česky kopáče). (Jiří A. Svoboda)

   Sanhedrin, řecky Synedrion, židovský Nejvyšší soud (rada), zákonodárná a náboženská instituce
   Izraele, působící v období 2. století př. n. l. až 5. století n. l. Navázal na činnost Velkého
   shromáždění, které vzniklo po návratu z babylonského zajetí a zaniklo ve 2. století př. n. l.
   Sanhedrin míval 71 až 120 členů a v jeho čele byl předseda, který měl titul nasi. (Blahoslav
   Hruška)

   sankin kótai, doslova "střídavá služba", povinnost japonských knížat, kteří měli jinak ve
   svých panstvích jistou autonomii, sloužit v určených termínech přímo *šógunovi, v jeho
   blízkosti. Všechna knížata si musela držet rezidenci v sídelním městě šóguna, kde byly nuceny
   trvale žít jejich manželky a děti, v podstatě jako rukojmí. Knížata zpravidla trávila střídavě
   po roce na vlastním panství a v Edu (*Edo), stěhovali se i s několikasetčlennou družinou po
   cestách pod přísnou vládní kontrolou. Stálé stěhování a údržba dvou rezidencí knížata finančně
   vyčerpávala, stála je 70 až 80 procent jejich příjmů. Celý systém zajišťoval kontrolu nad
   knížaty, která tak neměla mnoho příležitostí zesílit natolik, aby dokázala ohrozit moc šóguna.
   (Klára Macúchová)

   sannjása, vzdání  se či zřeknutí se  světského způsobu  života, poslední ze čtyř *ášramů či
   životních stadií v *hinduismu, zasvěcené odříkavému životnímu stylu, rozjímání a asketismu.
   (Jan Filipský)

   sansára, koloběh přerozování, řetězec vznikání, zániků a nových zrození, jejichž povahu určuje
   neúprosný zákon karmy (či karmanu), odplaty za vykonané činy, které člověka poutají stále
   k dalším vtělením. Vysvobození (mókša, viz) z tohoto neodvratného procesu nabízí upanišadové
   osvobozující poznání, spásonosná moc oddanosti k bohu (bhakti, viz), anebo -- v buddhistické
   tradici -- procitnutí (bódhi, viz), vedoucí ke konečnému vyvanutí (nirvána, viz). (Jan
   Filipský)

   sanskrt, indoárijský jazyk indoevropské rodiny; upravený kolem roku 400 př. n. l.; od té doby
   byl užíván jako vznešený jazyk staroindické literatury. (Jan Filipský)

   san-fan, hnutí v počátečním období ČLR "proti třem zlům", totiž proti korupci, plýtvání a
   byrokratismu ve straně, masových organizacích a armádě. (Josef Kolmaš)

   Santorio Santorio (Sanctuarius) (29. 3. 1561, Capo di Istria = Koper -- 22. 2. 1636, Venice),
   italský lékař. Ve svých dílech Commentaria in artem medicinalem Galeni (Benátky 1612) a Ars de
   statica medicina (Benátky 1614) popsal pokusy měření fyziologických veličin lidského organismu
   pomocí přístrojů, které sám vyvinul. Sestrojil k tomuto účelu rozmanité váhy, teploměry,
   hygrometry a pulsiologia (zařízení k počítání tepu). Popsal tak změny tělesné váhy jako rozdíl
   mezi přijímaným množstvím potravy a množstvím vylučovaných látek (stolice, moč). Po
   dlouholetých pokusech dokázal, že tělo vylučuje "neviditelným způsobem" pokožkou a plícemi do
   okolí další látky, a to v množství asi 1.25 kg denně, tedy více než váží viditelné výměšky. Na
   základě jeho objevů byly později při léčení zavedeny různé potní kúry. (Petr Bureš)

   san-ťiao (tři nauky), viz taoismus (tao-ťiao), konfucianismus (žu-ťiao) a buddhismus
   (fo-ťiao). (Josef Kolmaš)

   san-ťüe, nejvyšší čínská umění: poezie, kaligrafie a malířství. (Jaroslav Malina)

   sapfismus, viz lesbický.

   Sapfó (konec 7. až začátek 6. století př. n. l.), řecká básnířka; příslušnice aiolské
   aristokracie na Lesbu a hlavní představitelka řecké lyrické poezie. Sapfiny, většinou ve
   zlomcích zachované písně jsou žensky osobní a odrážejí její niterné prožitky. Její údajná
   bisexualita a milostné vztahy k Alkáiovi a Faónovi jsou zřejmě pozdější legendou (viz
   lesbický, Lesbos). (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   sapientace, dnes málo používaný vágní pojem, proces rozvoje takových vlastností člověka, které
   je možno označit jako výlučně lidské: například duchovní kultura; navazuje na *hominizaci, ale
   ve skutečnosti začíná až ve svrchním paleolitu u populací anatomicky moderního člověka,
   takzvaných kromaňonců. Sapientace by měla souviset s rozvojem organizované lidské společnosti,
   s rozvojem kultury a pokročilejších technologií výroby, ale její definice je velmi
   problematická. (Václav Vančata)

   Sára, hebrejské osobní jméno s významem "princezna". Podle Starého zákona (Gn 11--25) byla Sára
   manželkou praotce *Abrahama a matkou Izáka, jehož porodila ve vysokém stáří. Její jméno se ve
   Starém zákonu objevuje také ve formě Sáraj a Bůh je údajně změnil souběžně se změnou původního
   jména jejího manžela z Abram na Abraham (Gn 17, 15). (Blahoslav Hruška)

   Sargon (kolem roku 2340 př. n. l.), akkadský král. Zmocnil se vlády v Kiši a vytvořil první
   semitskou říši -- staroakkadskou říši (2340--2198 př. n. l.) v Mezopotámii s centrem v *Akkadu.
   (Blahoslav Hruška)

   sarkofág, dřevěná, terakotová, kamenná nebo kovová rakev užívaná při inhumačních pohřbech.
   Název pochází z řečtiny (sarx, "maso", fagein, "jíst, stravovat"). Jak uvádí *Plinius, byla
   tato vlastnost připisována kameni těženému v maloasijské Lýkii, z něhož se zhotovovaly
   nejstarší sarkofágy známé z řeckého prostředí. V Řecku však inhumace nebyla příliš rozšířena.
   V Římě ji praktikovaly podle svých zvyklostí pouze některé rody, například Scipionové.
   K masovému rozšíření inhumačních pohřbů a užití mramorových sarkofágů v římském světě došlo až
   v důsledku změn v eschatologické koncepci a ve víře v posmrtný život, která se uplatnila od
   třicátých let 2. století n. l. Reliéfně zdobené sarkofágy se postupně staly nejmasovějším
   typem sochařské produkce pozdní antiky. Koncem 3. století narůstá počet sarkofágů
   s křesťanskými motivy. Název se běžně používá i pro všechny typy kamenných rakví známých ze
   starého Egypta: egyptské sarkofágy byly buď hranaté nebo antropomorfní a mohly obsahovat ještě
   jednu nebo více vnitřních dřevěných nebo kovových rakví; spodní část sarkofágu i jeho víko
   bývaly zdobené náboženskými scénami a nápisy, materiálem byl alabastr, čedič, křemenec,
   pískovec, vápenec, žula aj. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   sarkom, zhoubný nádor vyrůstající z buněk mezenchymu. (Ladislava Horáčková)

   Sásánovci, poslední perská dynastie před vpádem Arabů a příchodem islámu; vládla v letech 224
   až 652 převážně na území bývalé říše *Achaimenovců. Navazovali na mazdaistické tradice. Říši
   založil Ardašír I., který vládl v letech 226--241, porazil posledního Arsakovce a rozšířil svůj
   vliv na celý Írán. Za vlády Šáhpura I. dosáhla říše největšího rozkvětu a úspěšně vzdorovala i
   moci Říma. Král Chusrau I. reformoval systém daní, jímž se později inspirovaly islámské daňové
   systémy, vojsko a administrativu. Chusrau II. válčil s byzantskou říší, ale po počátečních
   úspěších, kdy dobyl Sýrii, Palestinu, Egypt i část Malé Asie, oslabil svou říši natolik, že
   záhy poté snadno podlehla islámské expanzi. Poslední příslušníci sásánovského rodu pak hledali
   azyl v Číně, odkud se marně pokoušeli o restauraci své moci. (Jaroslav Malina)

   satyrové, přírodní démoni plodnosti, které si Řekové od *helénismu představovali v kozlí nebo
   polozvířecí podobě. Byli prostopášnými průvodci *Dionýsa a původci různých vinných
   a sexuálních orgií. Původně měli koňské uši, ohon a kopyta. Podobní jim byli *Silénové a také
   bůh pastýřů *Pan. (Marie Pardyová)

   sax, krátký jednobřitý mečík. (Josef Unger)

   screening, v češtině užívaný anglický termín pro postupy a metody umožňující získat rychle a
   jednoduše základní informace o zdravotním stavu a eventuálně o chorobách. Uplatňuje se při
   vyšetření jednotlivých pacientů nebo při vyhledávání určitých chorob v populaci například
   tuberkulózy nebo nádorů. (Ladislava Horáčková)

   secese, poslední velký historický kulturní a umělecký sloh euroamerické civilizace, který se
   promítl do všech základních oblastí lidské kultury, počínaje architekturou, výtvarným uměním a
   konče užitým uměním a oblékáním; jeho synonymy jsou německý Jugendstil, anglický Modern Style
   a New Art, francouzský L'Art Nouveau  a italský Stile floreale. Secese je rovněž chápána jako
   umělecké hnutí z přelomu 19. a 20. století, jindy jako etapa vývoje moderního umění. První
   umělecká skupina dané orientace vznikla v roce 1892 v Mnichově (jmenovala se Sezession), druhá
   v roce 1897 ve Vídni. Charakteristickými prvky secesního výtvarného umění jsou ornament,
   plošné zobrazení prostoru, lineárnost, křivka a lomené barvy. V ornamentálnosti a oblibě
   rostlinných motivů navazovalo na *rokoko, v oblasti symboliky na tvorbu romantika Williama
   Blaka (1747--1827). Tyto prvky se prosazovaly v secesní architektuře. Secesní stavby se
   vyznačovaly barevnou dekorativní zdobností fasád a interiérů. Velký rozmach zaznamenala
   secesní užitá grafika (hlavně plakát) a umělecká řemesla (keramika, sklo, porcelán, šperk,
   nábytek). V literatuře a dramatické tvorbě se výrazem secesního slohu stal *symbolismus,
   *dekadence a *impresionismus. V hudebním umění atmosféru secese nejlépe zachytila operní
   tvorba pozdního romantika Richarda Strausse (1864--1949). (Jaroslav Malina)

   Sedlák Jiří (16. 4. 1924, Brno), docent PhDr., CSc., filozof, etik, publicista. V letech
   1945--1948 studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (filozofie -- čeština).
   Zároveň v letech 1946--1948 dělal pomocnou vědeckou sílu v Psychologickém ústavu Filozofické
   fakulty Masarykovy univerzity. V roce 1948/1949 učil na reálném gymnáziu v Brně a současně
   v letním semestru externě společenské nauky na Vysokém učení technickém v Brně, od října 1949
   pak už interně na Přírodovědecké a Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Na jaře 1950
   složil doktorát z filozofie (disertační práce Prvky dialektického nazírání a myšlení
   v lidových projevech českých a částečně slovanských). Souběžně s výukou v letním semestru
   působil jako redaktor vědeckého vydavatelství knih Rovnost Praha, odbočka Brno. Od roku 1951
   vyučoval společenské nauky na Vojenské technické akademii v Brně, zprvu mezinárodní vztahy,
   později filozofii. Z filozofie dělal externí aspiranturu na Filozofické fakultě v Brně a
   napsal kandidátskou disertaci na téma Svoboda a kázeň, kterou v roce 1963 obhájil na
   Filozofickém ústavu ČSAV v Praze.  V letech 1968/1969 se angažoval v hnutí za demokratizaci a
   humanizaci socialismu, za což byl v září 1969 vyloučen ze strany a z armády a degradován
   z podplukovníka na vojína. K 1. 11. 1969 byl přijat do Státní pedagogické knihovny v Brně, kde
   pracoval sedmnáct let, s přetržkou v roce 1972, kdy byl vězněn na Borech za svou činnost
   v letech 1968/1969. V roce 1986 odešel do důchodu. Po listopadu 1989 byl rehabilitován a
   absolvoval několik přednášek na Vojenské akademii v Brně, ve Filozofické jednotě v Brně a na
   Vysoké vojenské pedagogické škole v Bratislavě. Od 1. 10. 1990 učil pět let externě etiku na
   Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1991 předložil habilitační spis na téma
   Inocenc Arnošt Bláha jako etik, prošel úspěšně habilitačním řízením na Filozofické fakultě
   Masarykovy univerzity a byl v březnu 1992 jmenován docentem etiky. Ze Sedlákových
   filozofických prací lze ještě uvést například Stručný nástin dějin filosofie (1957), Praxí
   k pravdě a pravdou k praxi (1957), Objekt a subjekt v dějinách (1964), Konkrétní humanismus
   (1968). Z knihovnických, bibliografických a prací k informatické výchově lze uvést například
   Vysoké školy a vědecké knihovny (1985), Jan Uher -- bibliografie (1971), Metodika cizojazyčného
   vyučování -- bibliografie (1971), O českých a slovenských komeniologických bibliografiích z let
   1825--1984 (1987), O zahraničních komeniologických bibliografiích z let 1652--1988 (1991),
   Problémově zaměřovaná informatická výchova na vysokých školách (1989), Úvod do práce
   s informacemi (1996). Z etických prací lze uvést například Pokus o stručný nástin knihovní
   etiky (1989), Antologie z dějin etiky (1969), Vybrané problémy ze sociální etiky (1996),
   Z dějin morálních teorií (Antologie z etiky I) (spoluautor, 1995), Etika ve společnosti a
   v povoláních (spoluautor, 1994), K problematice tzv. mediální etiky (1997), Komenského etika
   (2002), K etickým aspektům "práva ozbrojených konfliktů" (2003). Nadace Universitas
   Masarykiana vydala v roce 1995 v Edici Osobnosti Sedlákovu monografii Inocenc Arnošt Bláha a v
   roce 2003 v Edici Heureka vyšel Sedlákův sborník Z mého zápisníku (Výběr [84] prací hlavně z
   Univerzitních novin). Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 24.
   svazek Vybrané problémy ze sociální etiky. Z autobiografických prací lze uvést například
   Zápisky politického vězně (1990, pod samizdatovým jménem Antonín Kačer). K sedmdesátinám
   Jiřího Sedláka vydala Pedagogická knihovna v Brně publikaci Jiří Sedlák 16. 4. 1924 Personální
   bibliografii -- výběr (zpracoval F. Holek), obsahující 603 bibliografické záznamy z let 1948 až
   1994. Celkový počet Sedlákových prací, většinou ovšem drobných, dosáhl k 15. 5. 2003 čísla 2
   259. Heslo Jiří Sedlák je v Kdo je kdo v ČR 94/95 (1994) a v publikaci Jiřího Gabriela Slovník
   českých filosofů (1995). Kontakt: Doc. PhDr. Jiří Sedlák, CSc., Dubová 23/18, 637 00 Brno,
   telefon: 541 221 200, e-mail: jisedlak@tiscali.cz. (Jiří Sedlák)

   Sedlak Petr (8. 2. 1969, Ústí nad Orlicí), RNDr., Ph.D., antropolog, magisterské studium
   absolvoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, interní postgraduální
   studium antropologie na *Katedrě antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty
   Univerzity Karlovy v Praze. Titul Ph.D. (1998), titul RNDr. (1999). V roce 1994/1995
   dvousemestrální studium pediatrie na Karls-Ruprecht-Universität v Heidelbergu a odborná stáž
   na Endokrinologickém oddělení Dětské kliniky v Heidelbergu. Od roku 1999 je odborným
   asistentem na Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity
   Karlovy v Praze. Specializuje se na problematiku pediatrické auxologie a klinické
   antropologie, je auxologickým diagnostikem Endokrinologického ústavu v Praze. Je také
   spolupracovníkem Evropského centra pro medicínskou informatiku, statistiku a epidemiologii --
   EuroMISE. Od roku 1993 je členem *České společnosti antropologické, v letech 1999--2004 byl
   jejím jednatelem. Kontakt: RNDr. Petr Sedlak, Ph.D., Katedra antropologie a genetiky člověka
   Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, e-mail:
   petr.sedlak-uk-prf@seznam.cz. (Petr Sedlak)

   segment rodu, ...

   sekce kultury, oddělená část *dílčí kultury, vyčleňovaná na základě funkční konsolidovanosti v
   systému sociálního organismu (výrobní, rodinná a běžného života, umělecká atd.). (Jaroslav
   Malina)

   sekret, produkt žlázy se zevní nebo vnitřní sekrecí. (Jaroslav Zvěřina)

   sekundární pohřeb, druhotný pohřeb zemřelého spojený s přenesením (translací) na jiné místo.
   (Josef Unger)

   sekvestr, involucrum,  nekrotické  ložisko oddělené od okolí buď granulační tkání  nebo
   zkapalněnou zónou (jeden z mechanismů organismu k odstranění nežádoucí odumřelé tkáně).
   (Ladislava Horáčková)

   seladon (čínsky čching-cch'), termín pochází z románu ĽAstrée francouzského spisovatele Honoré
   d'Ufréa, jehož hlavní hrdina se jmenoval Seladon a nosil oděv olivově zelené barvy; toto jméno
   se v Evropě ujalo pro označení podobné barvy *glazury i pro veškerou produkci porcelánovitých
   kamenin Dálného východu, krytých živcovitými glazurami. Seladonová barva vzniká redukcí oxidu
   železa v glazuře. Její tón se mění množstvím oxidu, výškou vypalovací teploty a způsobem
   redukce. Nejstarší "seladony" pocházejí z čínských hrobek asi z 15. století př. n. l., jejich
   produkce v Číně vrcholila v 10.--15. století, v Koreji ve 12.--14. století a v posledních
   stoletích našeho letopočtu se uplatnila též v Evropě. (Jaroslav Malina)

   selekce, viz přírodní výběr.

   Seléné, dcera Titána Hyperiona, řecká bohyně měsíce. Zamilovala se do krásného pastýře
   *Endymióna, ale *Zeus ho odsoudil k věčnému spánku. Proto k němu během své noční pouti po
   obloze přicházela, aby ho mohla aspoň políbit. (Marie Pardyová)

   Semelé, dcera thébského krále *Kadma a jeho manželky Harmonie, milenka nejvyššího boha Dia
   (*Zeus). Na radu žárlivé *Héry si přála uvidět ho v jeho božské podobě. Diovy blesky však
   způsobily požár paláce a vyděšená Semelé zemřela při předčasném porodu. Dítě, pozdějšího boha
   vína *Dionýsa si Zeus zašil do stehna, a tak ho vlastně donosil. (Marie Pardyová)

   semeno (semen), rostlinný rozmnožovací útvar, vznikající z oplozeného vajíčka, sestávající
   z vnější vrstvy (osemení), zárodku a zpravidla též živného pletiva. (Petr Bureš)

   semimaligní nádor, nádor s růstem místně agresivním, ale jen vzácně vytvářejícím metastázy.
   (Ladislava Horáčková)

   Seneca, Lucius Annaeus S. Mladší (asi 4 př. n. l.--65 n. l.), římský filozof, básník a politik
   raného císařství. Stal se vychovatelem Nerona a v začátku jeho vlády se podílel na řízení
   státních záležitostí. Roku 65 byl obviněn z účasti na Pisonově spiknutí proti Neronovi a byl
   císařem vyzván, aby spáchal sebevraždu. Tomuto rozhodnutí se podvolil a podřezal si žíly,
   přičemž se do posledního vydechnutí choval stoicky, jak to odpovídalo jeho filozofické
   orientaci. Ve filozofickém díle se soustředil na otázky praktické etiky srozumitelné i pro
   dnešního člověka a přístupné díky živému a sugestivnímu slohu. (Marie Pardyová)

   sepse, stav, při němž se z infekčního ložiska v těle uvolňují choroboplodné zárodky do krve
   ("otrava krve"). (Ladislava Horáčková) (Ladislava Horáčková)

   Septuaginta (latinsky "sedmdesát"), označení pro nejstarší řecký překlad *Starého zákona do
   řečtiny. Je pojmenovaný podle sedmdesáti dvou alexandrijských učenců, kteří podle tradice na
   ostrově Faru u Alexandrie ve 3. století př. n. l. přeložili počátek *Bible, tj. Pět knih
   Mojžíšových. Podle legendy byly verze jednotlivých překladatelů pracujících samostatně,
   identické. Septuagintu přejali křesťané, židé ji zavrhli jako nekanonickou verzi a dali
   pořídit nové překlady držící se těsněji původního hebrejského znění. (Jaroslav Malina -- Marie
   Pardyová)

   sepulcrum (též sepulchrum), hrob, hrobka, náhrobek. Označován tak i výklenek v oltářní menze
   do něhož v souvislosti se svěcením ukládány relikvie označené autentikou. (Josef Unger)

   sepultura (z latiny), pohřbívání, pohřeb. (Josef Unger)

   Seres, starořecký název pro Čínu. (Josef Kolmaš)

   sérologie, nauka o protilátkách v krevním séru. V paleopatologii se užívá hlavně v případech,
   kdy přímé prokázání původce nákazy (kultivace) není proveditelné nebo je obtížné. Na
   sérologickém vyšetření je například založena diagnóza onemocnění syfilis. (Ladislava
   Horáčková)

   Servet Miguel (1511, Villanueva -- 27. 10. 1553, Champel), ... (Petr Bureš)

   Severní Čchi (Pej Čchi, 550--577), nechanská dynastie v severní Číně. (Jaroslav Malina)

   Severní Čou (Pej Čou, 557--581), nechanská dynastie v severní Číně. (Jaroslav Malina)

   Severní Sung (960--1127), dynastie v Číně. (Jaroslav Malina)

   Severní Wej (386--534), dynastie v období Severních dynastií (viz Jižní a Severní dynastie).
   (Jaroslav Malina)

   sex, viz sexus.

   sex-appeal, pohlavní přitažlivost. (Jaroslav Zvěřina)

   sexualita, široká oblast biologických a psychologických jevů vztahujících se k pohlavnímu
   životu. (Jaroslav Zvěřina)

   sexualita, erotika a manželství antické společnosti, do pojmu antické společnosti zahrnujeme
   nejen dvě velké civilizace -- řeckou a římskou, které vytvořily základy evropské kultury a
   životního stylu, ale též kulturní období rané Egeidy, jež předcházelo vlastní starořecké
   civilizaci.

   Egejská a řecká společnost.

   Jak vypadaly vztahy mezi mužem a ženou v civilizacích egejského světa, můžeme obecně soudit
   podle dochovaných dokladů výtvarného umění. Tyto civilizace, jak ukazují kultovní artefakty,
   měly do značné míry matriarchální ráz. Podobně jako v maloasijském prostředí, s nímž jsou
   jejich základy spojeny, existoval kult mateřské bohyně, doložený takzvanými kykladskými idoly
   ze 3. tisíciletí př. n. l. Zjednodušené, ale přesně vymezené tvary sošek mají zvýrazněné
   sexuální znaky. Podobný ráz mělo náboženství i na Krétě ve 2. tisíciletí př. n. l. Mužský
   protějšek plodivé síly se projevil v kultu býka. Uctívání býka vrcholilo jeho rituální obětí,
   jak dokládají výjevy z mínojských maleb. Tento obřad se v určitých oblastech Kréty udržuje
   doposud, nebezpečná a ojedinělá akrobacie spočívající v odvážných saltech, jimiž krétští
   atleti zpestřovali hry, které byly součástí býčího kultu, po rozpadu civilizace upadla na
   Krétě v zapomnění. Přesto se i později objevovala rovněž v některých oblastech antického světa
   jako určitý pozůstatek kontaktů se starobylými mediteránními kulturami -- podobné výtvarné
   památky jsou doloženy v Baskicku a v severní Africe. Mínojské ženy měly patrně významné
   společenské postavení. Zúčastňovaly se veřejného života, dámy ze společnosti se pečlivě
   česaly, krášlily rafinovanými šperky a oblékaly do slavnostního oděvu. Tvořil jej krátký,
   vpředu otevřený živůtek, který ponechával volná ňadra, a dlouhá kanýrová sukně splývající od
   vosího pasu až na zem. Takto se strojily i kněžky. Na sarkofágu z Hagia Triada je v kultovní
   scéně ojediněle zachycen i muž, ovšem převlečený do ženského šatu. Jeho totožnost odhadneme
   pouze podle tmavšího inkarnátu. Na výtvarných památkách působí krétské ženy smyslně a
   nenuceně, jejich elegance se vyznačuje jistou dávkou koketnosti. V tom se od nich liší
   Mykéňanky. Ty sice převzaly mínojskou módu, ale přesto postrádají subtilnost, půvab a dynamiku
   žen z ostrova. Na mykénských freskách se setkáváme s robustními ženami světlé pleti
   odpovídajícími indoevropskému typu. Na univerzitě v Manchesteru byla provedena antropologická
   rekonstrukce podoby mykénských jedinců, pro niž bylo užito lebek z okruhu A šachtových hrobů
   v Mykénách, objevených Heinrichem Schliemannem. Výsledkem jsou masivní obličeje s poměrně
   hrubými rysy kontrastující s naší idealizovanou představou Homérových hrdinů. Informace k
   postavení mykénských žen zprostředkovaně poskytují homérské eposy Ílias a Odysseia. I když
   vznikly o několik staletí později, až po zániku mykénské civilizace, odrážejí ohlasy
   společenských struktur a způsobu života ze staršího, takzvaného herojského období řecké
   historie. V rané řecké společnosti se ženy těšily společenské vážnosti. Příklady Priama a
   Hekaby, Hektora a Andromachy, Odyssea a Pénelopy nebo fajáckého krále Alkinoa a jeho ženy
   Áréty ukazují, že byly milovanými a respektovanými družkami svých mužů a pečlivými
   ochránkyněmi rodinného krbu. Postavení žen vyplývalo z jejich společenského zařazení. Ženy z
   aristokratických kruhů vždy hrály významnější roli než ženy z prostého prostředí. To, že
   pověst o Paridově soudu a krásné ženě spartského krále Meneláa Heleně se stala záminkou k
   rozpoutání trójské války, je pozdější mytologicko-literární fabulací a jedním z nejstarších
   dokladů ilustrujících rčení cherchez la femme. Celý průběh události i jejích následků zachytil
   Homér ve svých eposech Ílias a Odysseia. Eposy zřejmě do značné míry zachycují řeckou životní
   filozofii a základní vzorce chování i v oblasti sexuálních a erotických vztahů včetně
   manželství. Příběh započal tím, že záletný Zeus se zamiloval do manželky spartského krále
   Tyndarea, Lédy, proslulé svou krásou. Aby ji získal, změnil se v labuť. K Tyndareovým dětem
   Kastorovi a Klytaimnéstře se z vejce narodil Polydeukés a Helena, která svou krásou předčila
   matku. Oba bratři se stali nerozlučnými přáteli a rovněž Lédiny dcery si svorně vybraly za
   muže dva bratry z mykénského královského rodu, Klytaimnéstra bojovného Agamemnóna a Helena
   rozvážného a disciplinovaného Meneláa. Ten s ní zároveň zdědil spartský trůn. Tak se vyřešila
   nepříjemná situace, která sama o sobě již vypadala na ohrožení Řecka válečnými konflikty mezi
   jednotlivými achájskými vůdci. O získání krásné Heleny se pokoušeli všichni významní králové a
   královští synové, jež v té době mohli pomýšlet na ženění. Athénský Théseus prý Helenu dokonce
   unesl, ale její bratři Kastor a Polydeukés ji osvobodili a dovedli zpět domů. Ačkoli řecké
   mýty nerespektují téměř žádná data a generační vztahy, zdá se nepravděpodobné, že by to
   Théseus s Heleniným únosem mohl myslet vážně, neboť by v té době musel být již vetchým kmetem.
   Pozdější historikové jeho vládu datovali do 16. století př. n. l. a také v linii od Mínóa a
   svých mladických činů na Krétě, by měl být o několik generací starší než Helena. Nicméně z té
   doby si zachoval pověst únosce a svůdce díky úspěchu s Ariadnou a potřeboval si ji aspoň
   potvrdit. Když se situace v Řecku kvůli Heleně nebezpečně zkomplikovala, šel se král Tyndareos
   poradit s Odysseem. Ten zvolil originální řešení, aby si Helena svého ženicha vybrala sama.
   Helena vsadila na jistotu a její volba padla na Meneláa. Možná proto, že v usilování o ni
   nepatřil k nejdivočejším nápadníkům a nezkompromitoval se ve vzájemných potyčkách. Nicméně
   tím, že vlastně nebyla patřičně sváděna a dobývána, než vstoupila do manželství, se
   vysvětluje, proč později tak snadno podlehla lichotkám dvorného Orientálce Parida. Tyndareos
   byl nakonec z problémů s dcerou tak unaven, že zároveň s Helenou předal Meneláovi i trůn a
   vládu nad Spartou. Dobrodružství s Lédou Dia na čas odradilo od pletek s pozemšťankami a
   poohlédl se tedy pro změnu zase mezi bohyněmi. Získala si ho jedna z padesáti dcer mořského
   boha Nérea, krásná, hodná a vlídná Thetis, která mu pomohla v okamžiku, kdy se proti němu
   vzbouřili ostatní Olympané a připoutali ho k jeho trůnu tak, že se nemohl ani pohnout. Thetis
   tehdy přivolala storukého obra Briarea, a ten ho osvobodil. Když se však Zeus dozvěděl, že je
   Thetidě souzeno, aby její syn převýšil svého otce, vzpomněl si na to, jak si sám vyrovnával
   účty s Kronem a rozhodl se ji raději provdat za smrtelného muže, aby neohrozil božský řád. Za
   ženicha jí vybral fthíjského krále Pélea a uspořádal jim slavnou svatbu, na niž byli pozváni
   všichni bozi. Protože si chtěli v klidu užít veselí, vynechali pouze bohyni sváru, Eris. Ta
   z pomsty hodila mezi tři nejproslulejší bohyně zlaté jablko určené nejkrásnější z nich a
   vyprovokovala tak nekonečný spor. Jeho rozhodčím se zdráhal být i Zeus, protože si byl vědom,
   jaké důsledky by pro něj znamenalo znesváření jak s manželkou Hérou, tak i dcerami Athénou a
   Afrodítou. Proto za soudce určil pastýře Parida ze vzdálené hory Ídy u maloasijské Tróje, u
   něhož předpokládal nepředpojatost. Mladý pastýř, kterému dali jeho druhové jméno Aléxandros
   ("ochránce mužů") pro udatnost, s níž je bránil, se ukázal být zcela nezkušený a nechal se
   ovlivnit přísliby bohyní. Z nich ho nejvíce zaujala nabídka Afrodíty, že přiřkne-li jablko jí,
   dá mu za manželku nejkrásnější ženu. Tou byla podle úsudku lidí i bohů Meneláova manželka
   Helena. Paris do té doby žil klidně a miloval nymfu Oinonu, jejíž jméno ryl do kmenů stromů,
   vidina Afrodítina slibu však jeho první lásku odsunula. Paridovy šance získat Helenu však byly
   mizivé, ale když se zanedlouho vydal do Tróje a tam náhodou v zápase porazil králova syna
   Hektora, královská dcera a věštkyně Kassandra v něm poznala ztraceného a oplakávaného syna
   krále Priama a jeho manželky Hekaby. Než se Paris narodil, měla jeho matka sen, že porodila
   pochodeň, která zapálila město. Věštci jej vyložili tak, že dítě, které přijde na svět, bude
   zkázou Tróje. Proto bylo novorozeně pohozeno v lesích za Trójou, kde ho odkojila medvědice a
   pak ho našel a vychoval pastýř Ageláos. Rodiče po ztraceném synovi truchlili a když ho
   Kassandra poznala, výjimečně, poprvé a naposledy jí uvěřili. Kassandru, která vždy
   předpovídala pravdu, potrestal bůh Apollón, jehož lásku odmítla opětovat, tím, že její věštby
   nebude nikdo brát vážně. Tak tomu bylo, kdykoli Kassandra chtěla varovat Trójany před neblahým
   osudem. Paris byl opět přijat do rodiny. Král Priamos byl už sice starý (vojenské povinnosti
   za něj plnil jeho nejstarší syn Hektor), ale měl velmi početné potomstvo. Devatenáct z celkem
   padesáti dětí zplodil se svou manželkou Hekabou a ostatní s dalšími ženami ve svém domě.
   V homérské společnosti měli králové vždy jednu hlavní manželku a kromě toho měli právo se
   stýkat se všemi ženami ve svém domě (povětšině služebnými). Ty jsou v pramenech označovány
   jako parakoitis, "souložnice" (singulár). Mužských potomků nebylo nikdy dost, protože se
   s nimi počítalo jako s potenciálními bojovníky. Pro dcery se zase našlo dost práce
   v domácnosti a kromě toho bylo možné je výhodně provdat a upevnit tak politické vazby a
   strategická přátelství. Počátky starořecké civilizace začínají na prahu 1. tisíciletí př. n.
   l., kdy po překonání hlubokého kulturního úpadku Řekové budují svou kulturu znovu od základů
   a na odlišných principech. Oživení nastalo v 8. století př. n. l. Z jednotlivých volně
   kolujících básnických skladeb se utvořily oba homérské eposy (písemné podoby se dočkaly až v
   6. století př. n. l. v Athénách). Řekové se inspirovali na Východě: od Féničanů přejali
   hláskové písmo, importovali a napodobovali také jejich artefakty, objevily se první drobné
   sošky nahých bohyní podle orientálního vzoru bohyně plodnosti a vegetace Astarte. Řecká bohyně
   lásky Afrodíté měla své kořeny rovněž na Východě. Podle jedné z verzí se narodila z mořské
   pěny na ostrově Kypru, kde bylo také jedno z nejvýznamnějších středisek jejího kultu:
   specifikou byly četné shody s Astartiným kultem, k nimž patřila i chrámová prostituce
   praktikovaná kněžkami. Z představ orientálních bohyní plodnosti vycházel i východořecký kult
   Artemidy. Zatímco na pevnině v ní viděli panenskou bohyni lovu a sestru Apollónovu, byla
   například v Efesu uctívána jako bohyně plodnosti a dárkyně života, patronka manželství a
   porodů. Přetrval totiž původní kult předindoevropského ženského božstva s těmito
   charakteristikami a Řekové se spokojili s tím, že této bohyni dali Artemidino jméno.
   Ochránkyní manželství a žen byla také Héra, řádná a žárlivá žena nejvyššího boha Dia. Kult
   Héry nahradil četná starší ženská lokální božstva uctívaná na řeckém území ve 2. tisíciletí
   př. n. l. Nejvýznamnější kultovní centra byla na Samu a v Argu. Obecně lze říci, že všechny
   známé podoby lásky oživovaly svět řeckých bohů a héroů -- klidné láskyplné vztahy, vášeň,
   neopětovaná vášeň i žárlivost. Láska (Erós) byla považována za neobyčejně mocnou sílu
   existující odpradávna a významně se podílející na přeměně původního chaosu v uspořádaný
   kosmos, kde vládne řád. Starořecké náboženství nepředstavovalo pevný, uzavřený ortodoxní
   systém. Olympští bohové neměli absolutní neomezené postavení. Stali se sice nejmocnějšími
   vládci světa, ale v jednotlivých řeckých teritoriích měly důležité postavení i kulty lokálních
   bohů. Hranice mezi starořeckým božským a lidským světem nebyla zásadní ani nepřekročitelná.
   Olympští bohové, kteří byli -- obdobně jako lidé -- stvořeni, a smrtelníci se spolu mohli
   stýkat. Člověku navíc mohly být ve výjimečných případech přisouzeny základní božské atributy,
   nesmrtelnost a blaženost. Olympští bohové, pokud vůbec projevovali zájem o lidský svět,
   představovali mocné instituce, o jejichž přízeň bylo moudré usilovat. Stěží však mohli být
   člověku příkladem nebo morálními autoritami. Řecký Olymp byl monogamní. Olympští bohové měli
   jednu božskou manželku, většinou řadu milenek (mezi nimi též smrtelnice) a množství
   manželských a nemanželských dětí. Někdy si opatřovali i vedlejší ženy. Také vdané bohyně,
   podle své povahy, se stejným zaujetím holdovaly posvěcené manželské lásce i nepatřičné lásce
   nemanželské a rovněž se dopouštěly nevěr. Mytické příběhy osazenstva řeckého pantheonu, jak je
   nacházíme v homérských básních nebo v Hésiodově kosmologickém eposu Theogonia (kolem roku 700
   př. n. l.), nejsou příliš odlišné od lidských příběhů, zaznamenaných nejstarší řeckou
   slovesnou tvorbou. Prostupnost lidského a božského světa je jedním z důvodů, proč život
   řeckých bohů podává barvitý obraz o sexualitě, lásce a manželství lidské pospolitosti. Bohové
   se totiž chovají stejně "nemoudře" jako lidé, neboť podléhají milostným vášním, žárlivosti i
   nenávisti. Zlomyslný bůžek lásky Erós (latinsky Amor nebo Cupido) je z určitého pohledu snad
   nejmocnějším z Olympanů, neboť jeho střelám podléhají stejnou měrou nejen pozemšťané, ale také
   bohové a mezi nimi pravidelně i všemocný a v lásce přelétavý Zeus. Sám Erós upadl do tenat
   lásky poté, co spatřil pozemskou dívku Psýché. Jména této dvojice se stala symboly velké lásky
   překonávající úklady, později rovněž posloužila pro přímé pojmenování dvou polárních oblastí,
   v nichž se odehrává láska -- erotiky a psychiky. Manželský a milostný život olympských bohů je
   zrcadlovým obrazem mezilidských a společenských vztahů. Je však také čistým, přirozeným
   výrazem antického senzualismu, výrazem řeckého hédonistického zaujetí pro pozemské radosti,
   krásu těla a rozkoše ducha. Božský a pozemský svět se v antických mýtech prostupují a mísí.
   Mýty a paralelně také antické slovesné umění zachycují nejen modely svobodných řeckých
   a římských občanů, kteří se stali "bohy", ale -- z dnešního pohledu -- předvídavě a téměř
   vyčerpávajícím způsobem také základní modely chování budoucí evropské komunity. Zdá se, jako
   by převážná část moderní literatury ve světle antické mytologie a antického slovesného umění
   dokonce pouze opakovala již existující, popsané modely lidského chování. (Zcela odlišným
   způsobem modeluje a interpretuje lidské chování v oblasti manželských, milostných a sexuálních
   vztahů současná evoluční biologie.) Tuto impozantní šíři záběru antické kreativity v oblasti
   fabulační reflektoval a nejtypičtější modelové situace lidského chování v nové době geniálně
   zachytil a rozpracoval mýtotvůrce William Shakespeare. Vlastní jména antických bohů a hrdinů
   jsou symboly pro typy milostných a manželských vztahů. Za každým jménem se skrývá příběh,
   každý příběh pak obsahuje idylické či dramatické milostné scény. Zeus byl záletník, kterého
   nedokázala jeho manželka Héra uhlídat. Výčet jeho nemanželských dětí, které starostlivě
   ochraňoval, je úctyhodný. Patří k nim mimo jiné bohyně lásky a krásy Afrodíté, která se (podle
   Homéra) zrodila z Diova vztahu s bohyní deště Dionou. Boha světla, umění a řádu Apollóna a
   bohyni lovu a měsíce Artemidu měl Zeus s dcerou Titána Koia Létó. Boha obchodu, řečníků,
   zlodějů a průvodce mrtvých do podsvětí Herma zplodil s Plejádou Maiou. Další potomky mu
   porodily i pozemšťanky: dcera thébského krále Kadma Semelé mu dala Dionýsa, manželka
   spartského krále Tyndarea Léda (Zeus se s ní spojil v podobě labutě) Polydeuka a Helenu a
   Amfitryónova žena Alkména přivedla na svět Diova syna a největšího hrdinu antických bájí
   Hérákla. Z mytických příběhů víme také o krvesmilných vztazích Dia se sestrou Démétér a dcerou
   Persefoné. Homosexuální láska ho poutala k nejkrásnějšímu ze smrtelníků, trojskému princi
   Ganymédovi -- v podobě orla ho unesl na Olymp. Zde mu daroval věčné mládí a učinil ho číšníkem
   bohů. Diovy milostné příběhy poskytují bohatý materiál pro pochopení lidské erotiky a lásky.
   Lze je vnímat i jako databázi milostných strategií a mileneckého i manželského potýkání.
   Symboly obecných modelů lidského chování poskytují také literární hrdinové: Aigisthos a
   Klytaimnéstra, Dafnis a Chloé, Faidra a Hippolytos, Héraklés a Omfalé, Médeia a Iásón,
   Odysseus a Pénelopa, Odysseus a Kirké, Oidipús a Iokasté, Orfeus a Eurydiké, Perseus a
   Andromeda, Pygmalión a Pafos, Pýramos a Thisbé. V těchto jménech jsou zakonzervovány příběhy,
   jež se od té doby odehrály na různých historických a dalších, zejména literárních a výtvarných
   "jevištích". V průběhu 8. století př. n. l. se výtvarný projev raných Řeků posunul od
   počáteční abstrakce k jednoduché figurální tvorbě. Z literárních pramenů víme, že v tomto
   období vznikly první sochy bohů určené pro chrámy. Byly to jednoduché idoly, většinou vyřezané
   ze dřeva. Pozdější tradice těmto starobylým idolům připisuje výjimečnou moc. Byly pokládány za
   ochranné symboly jednotlivých měst -- takzvaná palladia a většinou se k nim vázala legenda o
   jejich božském původu. Podle ní se věřilo, že je sami bozi sesílali na zem a že byly vytvořeny
   bez zásahu lidské ruky -- takzvaná acheiropoiéta. Teprve až se Odysseus s Diomedem zmocnili
   trojského palladia, mohla být Trója dobyta. V Athénách byla taková soška uctívána v rámci
   panathenájských slavností a její proslulost neodsunula do pozadí ani nová velkolepá podoba
   bohyně vytvořená kolem roku 430 př. n. l. Feidiem. V případě kultovního obrazu Artemidy Efeské
   pronikla pověst o jeho zázračném původu až do novozákonní Apokalypsy. Od 5. století n. l. na
   tuto tradici navázalo i křesťanství a dalo vzniknout četným legendám o údajném Kristově
   portrétu, jenž vznikl z otisku jeho tváře a o podobiznách dalších světců. Syrská a byzantská
   tradice acheiropoiét, jež ovlivnila i západoevropský středověk, tak ve skutečnosti čerpala z
   velmi starých kulturních a náboženských představ raných Řeků. K prvním motivům, které byly
   znázorňovány na keramice 8. století př. n. l., patří i velmi jednoduché scény s mytologickou
   tematikou. V 7. století př. n. l. se ojediněle objevují také první artefakty zobrazující
   milostný vztah mezi mužem a ženou: například pár mladých milenců, držících se za ruce, na
   podhrdlí vázy z Kréty nebo ze dřeva vyřezané sousoší muže a ženy ze Samu -- mužova ruka na
   ženině ňadru je náznakem vzájemného erotického kontaktu; tato skupina, kterou dnes známe pouze
   z fotografií, protože dřevo se brzy po nálezu rozpadlo, patrně znázorňovala spojení Héry a
   Dia. Ve stejné době se utváří také mytologické příběhy a jejich unikátní fabulace -- podle
   tradice se posvátný svazek hierós gamos této božské dvojice udál právě na Samu a svatební noc
   na samském poli trvala tři sta let. Ohlasem této tradice byla nápodoba posvátného spojení,
   které v Athénách v rámci svých kultovních funkcí vykonával každoročně archón basileus se svou
   ženou. Oba zmiňované výtvarné doklady již také odrážejí řeckou specifiku pro zobrazení muže a
   ženy. Muž je vždy znázorňován v herojské nahotě nebo v krátké sukni a žena je zahalená v
   dlouhém rouchu. Tímto pojetím se Řekové odlišili od blízkovýchodní tradice, kde je základním
   atributem mužských božstev zpravidla dlouhá suknice, zatímco ženská božstva spjatá s láskou a
   plodností charakterizuje nahota. Obraz stojícího nahého muže a zahalené ženy, takzvaní kúros a
   koré, představuje dva základní typy, které rozvíjí řecké sochařství od poloviny 7. až do konce
   6. století př. n. l. V 6. století př. n. l. se v Řecku masově rozšířil kult boha plodnosti a
   vína Dionýsa. Dionýsovské svátky byly velmi oblíbené zejména v Attice. Od Peisistratova období
   se slavily nejen na venkově, ale s velkou pompou i v Athénách. Jejich zvláštností bylo také
   to, že byly přístupné všemu obyvatelstvu včetně otroků. Charakterizovaly je veselé, někdy až
   nevázané průvody, v nichž lidé napodobovali Dionýsovy průvodce, polozvířecí satyry, jejich
   vůdce Siléna a tančící bakchantky. K dionýsovskému okruhu patřili také nižší bohové Pan a
   Priápos, kteří byli uctíváni jako patroni plodnosti a sexuální touhy. V Dionýsově kultu se
   rozvinula také falická symbolika. Model falu byl nošen v kultovních průvodech. Původní odznak
   plodnosti se postupně stal symbolem prosperity, štěstí. Rovněž plnil ochrannou apotropaickou
   funkci. V dionýsovském kultu se používaly symbolické náhražky falů, takzvané olisboi, buď z
   keramiky, dřeva, kůže nebo kovu. Na vázových výjevech jsou jako součást kultu s těmito
   předměty votivního charakteru zobrazovány hetéry. Někdy, v rámci kultovních úkonů na oslavu
   plodnosti, předvádějí s těmito předměty autostimulaci. Dionýsovská tematika se stala jedním z
   nejoblíbenějších námětů pro dekoratéry malovaných váz. To je pochopitelné, protože značná část
   typů keramiky souvisela s vínem, ať už se používaly pro jeho transport nebo jako stolní nádobí
   při symposiích: od impozantních kratérů, v nichž se víno mísilo s vodou, po elegantní číše
   (kylix) a poháry (kantharos a skyfos), z nichž se víno pilo. V často se opakujících scénách,
   kde se objevují při nejrůznějších příležitostech satyři a nymfy, je obsažen silný erotický
   podtext. Toto téma také vybízelo, aby do jeho znázornění umělci promítali i vlastní představy
   a touhy. V několika souvislostech se zmiňujeme o skupině vynikajících malířů attických váz,
   kteří byli činní na přelomu 6. a 5. století př. n. l. Právě umělci z tohoto okruhu dokázali
   žertovnou a karikaturní formou, jež archaickému umění vůbec nebyla cizí, a zároveň s
   neobyčejným půvabem vyjadřovat pocity, náladu a některé specificky lidské vlastnosti. Jejich
   satyři jsou sympatičtí hraví tvorové: s naivní zvědavostí i s určitou nejistotou, jaká bude
   odezva, se snaží, většinou pokradmu, přiblížit se k ženskému pokolení, ať už se jedná o
   mainády nebo jiné přitažlivé bytosti. Když se předmětem satyrova neovladatelného zájmu stane
   například strnulá a netečná sfinga, stává se výjev odrazem neobyčejně přijatelného a půvabného
   humoru. Přesto tyto motivy určitě nebyly samoúčelné. Umělci měli jistě před očima podobné
   scény, jež se odehrávaly při dionýsovských svátcích, ale svým uměním, humanismem a mírou vkusu
   jim dodávali něco navíc. Dionýsovské slavnosti se totiž staly kolébkou řeckého divadla. Jak
   tragédie, tak komedie i později zaniknuvší satyrské drama, jež bylo doplňkem k tragickým
   trilogiím, jsou útvary, které se vyvinuly z kultovních představení na Dionýsovu počest.
   Důležitým prvkem řeckých dramat byl sbor a ten původně vystupoval v převlečení za satyry.
   Vraťme se opět k reálnému životu. Ačkoli byla řecká společnost silně patriarchální, z 6.
   století př. n. l. přece jen známe, byť ojediněle, i příklady žen, jež dosáhly určité
   proslulosti také v jiné než typicky ženské činnosti. Tradice zmiňuje kroužek, který v první
   polovině 6. století př. n. l. na Lesbu vedla Sapfó a v něm vychovávala mladé aristokratické
   dívky. Dále připomíná Pýthagorovu ženu a zároveň i jeho úspěšnou žákyni Theanó. Některé její
   výroky se zachovaly ve Stobaiových zlomcích a ukazují, že v moudrosti si nezadala s muži.
   Mimochodem, pýthagorejská filozofie, jež od druhé poloviny 6. století př. n. l. rozvíjela své
   specifické učení v jihoitalském Krotónu, došla svou speciální logikou také k některým
   kuriózním závěrům dotýkajícím se naší tematiky. Pýthagorejci převzali víru v nesmrtelnost
   duše, a proto se snažili pečovat o její očištění přísným dodržováním zvláštního životního
   stylu včetně některých dietetických pravidel (viz Pýthagorovo pravidlo: "Snažte se ovládat
   čtyři věci: žaludek, spánek, sex a prchlivost"). Cestu k očistě duše spatřovali především v
   intelektuální činnosti. Určité objevy v oblasti akustiky je přivedly k závěru, že základem
   všeho je číslo. Věřili, že pomocí čísel lze vyjádřit vše podstatné. Pro manželství používali
   čísla 3 (otec, matka a dítě), nejvýše hodnotili přátelství, a proto mu přiřadili číslo 10 (=
   1+2+3+4). V průběhu 6. století př. n. l. prožívala řecká společnost svůj první intelektuální a
   kulturní rozkvět. Kulminuje rozvoj obchodu, řemesel, umělecké tvorby. Při dvorech některých
   osvícených vládců se rozvíjí poezie i výtvarné umění, jak to známe ze Samu za vlády tyrana
   Polykrata nebo z peisistratovských Athén. I zde v poslední třetině 6. století př. n. l.
   převládl vliv kultivované iónské kultury, což dokládá tehdejší vývoj sochařství a vázového
   malířství. Iónský půvab, senzualismus a zjemnělý vkus ovlivnil zejména zobrazování žen, které
   se staly oblíbeným námětem umělců. Dekorativní stylizace nepotlačovala jejich přirozenost,
   zatímco v následujícím raně klasickém období, jež s sebou přináší jednostrannou orientaci na
   mužsky zaměřenou estetiku, se výtvarná tvorba této deformaci nedokázala vyhnout. V archaických
   Athénách 6. století př. n. l. existovala větší volnost i pro posuzování původu dětí. Například
   významný státník a vojevůdce z období perských válek Themistoklés byl nemanželským synem
   athénského občana a thrácké otrokyně Abrotonon, a přesto se to nestalo překážkou pro jeho
   politickou kariéru. Tyto příklady jsou však jen výjimkou. V následujícím vývoji byla úloha
   ženy značně omezená, zpřísnily se i nároky na původ potomků, neboť podle Periklova návrhu byl
   od roku 451 př. n. l. za plnoprávného občana pokládán jen potomek ze svazku, v němž oba rodiče
   byli svobodní Athéňané. Rozdíl v postavení mezi mužem a ženou je nejlépe znám ze situace,
   která se v Řecku vytvořila v 5. století př. n. l. Řecká společnost v době po perských válkách
   byla silně orientována na postavení a hodnotu muže. Ženy ztratily tu společenskou vážnost,
   jaké požívaly v mínojské i homérské společnosti. Neměly žádná politická práva, nesměly
   vlastnit majetek a svědčit na soudu. Přesto existovaly rozdíly v postavení a úloze ženy mezi
   Athénami a Spartou. V Athénách vládla vdaná žena jen ve svém domě a byla paní pro otroky
   (despoina). Manželé nepoužívali svůj dům rovným dílem. Andrón, reprezentativní místnost v
   přízemí byla určena výlučně pro muže. Paní a služky sem zavítaly jen tehdy, když obsluhovaly
   hosty svých mužů anebo po nich uklízely. Té části domu, kde se téměř výhradně zdržovaly ženy,
   se říkalo gynaikeion. Zde se vychovávaly děti a vykonávaly domácí práce -- předla se vlna atd.
   Manželé měli společnou pouze ložnici, thalamos, pokud se muž zdržoval doma a nehledal si
   zrovna rozptýlení na symposiích u přátel nebo jinde ve městě. Ženy získávaly jen omezené
   vzdělání zaměřené na základní znalosti domácích prací, vaření, zpracování vlny a tkaní.
   Zvládaly snad i základy čtení, počtů a hudby. Zpěv a tanec jim byl vštěpován proto, aby se
   mohly zúčastňovat náboženských slavností a vystupovat v kultovních sborech existujících při
   chrámech jednotlivých božstev. Jinak ženy téměř neměly možnost objevovat se na veřejnosti. Pro
   nákupy na trh chodili otroci, pokud paní šla ven, musel ji doprovázet někdo ze služebnictva.
   Oblíbenou činností žen, otrokyň v bohatších domech nebo obyčejných žen bylo chození pro vodu
   ke kašnám, kde si mohly nerušeně popovídat. Tyto výjevy se staly specifickým žánrem, který s
   oblibou znázorňovali na vázách athénští malíři. Vdaným ženám athénská společnost neposkytovala
   více možností. Ideálem dobré ženy byla rozumnost (sófrosyné). Úkolem ženy bylo pečovat o dům,
   rodit a vychovávat děti. V demokratických klasických Athénách 5. století př. n. l. byly ženy
   "nesvéprávné". V popředí byl muž jako občan a nositel základních lidských ctností. Také
   kalokagathia byla věcí mužskou, za krásné Řekové považovali sportem zocelené a vytrénované
   tělo potenciálního obránce vlasti. I ženská božstva byla zobrazována podle mužských měřítek, s
   rozložitými rameny a vážným výrazem, a teprve až po roce 430 př. n. l. umělci začali
   vyjadřovat krásu ženských tvarů ve spojení s částečně odhalující i dekorativní, bohatě
   nařasenou draperií. V aristokratické a vojensky organizované Spartě měly ženy větší vážnost,
   protože rodily muže a bojovníky. Aby byly připravené na tento úkol, cvičily se spartské dívky
   v lehčích sportech. Pro tento účel nosily krátké chitóny a kvůli tomu byly označovány jako
   fainomeridai ("ukazující stehna"). Z athénského pohledu to nebylo lichotivé označení, protože
   neodpovídalo tamním dobrým mravům a nárokům na ženskou cudnost. Přesto byly Sparťanky pověstné
   svou přirozenou krásou, k čemuž přispívala také jejich vytrénovaná těla. Zároveň byla zárukou
   toho, že ženy budou bez zbytečných komplikací rodit zdravé potomky. Rigidní spartská eugenika
   zasahovala do všech dalších otázek manželského výběru, života a výchovy dětí. Manžela dívce
   vybíral otec, bratr nebo poručník. Důvodem uzavírání sňatků bylo zachování rodiny,
   náboženských a sociálních konvencí a zplození dětí, které by svému otci zabezpečily klidné
   stáří a posléze i kult prokazovaný předkům. V Athénách byl výběr budoucího manžela jen
   výjimečně ponechán na vůli dcer. Když Periklés ženil dceru, o niž se ucházeli dva nápadníci,
   první bohatý budižkničemu a druhý schopný mladík, ale bez prostředků, dal ji druhému s
   odůvodněním, že první je sice bohatý, ale záruku získání a udržení bohatství a postavení
   poskytuje druhý nápadník. Byly zakázány sňatky mezi pokrevními sourozenci, ale už nikoli mezi
   nevlastními, i když měli jednoho rodiče společného. Dcera, takzvaná epikléros, jež byla
   dědičkou po zemřelém otci,  si měla vzít nejbližšího příbuzného z otcovy strany. Ženy se
   vdávaly od patnácti let, muži po dosažení dvaceti let. Dospělosti sice dosahovali v osmnácti
   letech, ale poté ještě absolvovali vojenskou službu. Přesto se většinou ženili později, až
   kolem třicítky. Zákonný sňatek měl povahu engyésis, závazné ústní dohody mezi vybraným mužem a
   otcem dívky. Tyto dohody se uzavíraly někdy poměrně brzy, například Démosthenova sestra byla
   takto přislíbena Démofontovi již ve věku pěti let. Věno snad odlišovalo pravé manželství od
   konkubinátu. Ani ten nebyl v Athénách ničím neobvyklým. Vlastní svatební obřad (ekdosis) je
   rámcově znám jak z literatury, tak z výtvarných pramenů. Nejvíce se Řekové ženili v době
   úplňku v měsíci gaméliónu, jenž odpovídal našemu lednu. Průběh svatebního obřadu je například
   zachycen na epinetru z Eretrie, což je keramický chránič, jímž si ženy kryly klín a kolena při
   domáckém zpracování vlny, aby si neušpinily oděv. Tento předmět byl se svou mimořádně bohatou
   malovanou výzdobou patrně svatebním darem. Při svatbě byly vyzdobeny domy rodičů obou
   snoubenců. Svatba začínala obětí ochranným bohům, nevěsta se tak loučila se svými hračkami,
   které jim obětovala. Poté absolvovala rituální koupel. Průvod přinesl v lútroforu vodu
   z pramene Kallirhoé. Oběť a hostina se konala u nevěstina otce. Ženy při ní byly opět odděleny
   od mužů. Podávaly se sezamové koláče jako záruka plodnosti. Podobně jako dnes nevěsta
   dostávala dary. Hlavní součástí obřadu byl odchod do ženichova domu, jenž probíhal za zpěvu
   svatebních písní, takzvaných hymenaiů. Nevěstu zde uvítala ženichova matka. Posadila ji ke
   krbu a na důkaz toho, že ji přijímá do rodiny, sypala jí na hlavu ořechy, fíky a jiné plody.
   Při hostině, která se konala i v ženichově domě, se jedly svatební koláče ze sezamu a medu.
   Než byla nevěsta odvedena na lůžko, snědla granátové jablko jako symbol plodnosti. Při celém
   obřadu byla nevěsta zahalená. Teprve v ložnici (thalamos) snímala závoj. Svatby ve Spartě
   postrádaly jakoukoli romantiku. Přednost se dávala zralým dospělým ženám. Družička nevěstě
   ostříhala hlavu dohola, nazula jí mužské boty a uložila ji do slámy. Ženich k ní přicházel
   střízlivý a po naplnění manželství se vrátil do společné ložnice, kterou sdíleli spartští
   muži. Eugenická hlediska dovolovala, aby byl místo starého muže k jeho ženě poslán vybraný
   mladík. Staří mládenci byli ve Spartě trestáni zákonem. Traduje se, že zatvrzelým starým
   mládencem prý byl Thálés z Milétu. Na matčiny pobídky k sňatku napřed reagoval námitkou, že je
   ještě brzy, a posléze tvrdil, že už je pozdě. Spartské ženy a matky byly známy svou tvrdostí
   vůči potomkům, pokud by nebyli odhodláni až do posledních sil statečně bránit vlast. Přesto se
   v Aristofanově Lýsistratě ve svých názorech nijak neliší od Athéňanek a podpoří je poté, co se
   ženy rozhodly odmítat manželské povinnosti do té doby, než bojovníci na obou stranách
   zanechají dlouhé a ničivé války. Aristofanés v této komedii také představil schopné a rozhodné
   ženy a vedle nich některé nepříliš bystré a konzervativní měšťácké manžely, kteří se zmohou
   jen na bezzubé reptání proti neobvyklé ženské aktivitě. Po peloponnéské válce došlo k změnám i
   v chování spartských žen. Když se uvolnila tvrdá vojenská organizace soukromého i
   společenského života a ženám bylo dovoleno vlastnit majetek, získaly větší samostatnost a
   sebevědomí. I ve Spartě se tehdy rozšířil hetérismus. V Řecku 5. století př. n. l. nebyla
   vzájemná láska mezi manžely ničím obvyklým. Naprostou výjimku představoval láskyplný vztah
   mezi Periklem a jeho druhou ženou, krásnou a vzdělanou Miléťankou Aspasií. Traduje se, že ji
   líbal vždy při odchodu z domu stejně jako při návratu a že se s ní radil o důležitých
   rozhodnutích. Manžel mohl ženu zapudit, docházelo k tomu často kvůli neplodnosti, případně
   kvůli nepřiměřenému chování. Na druhé straně mohlo být důvodem pro opuštění muže špatné
   zacházení. Sókratés, "nejmoudřejší z Řeků", by mohl být považován za obhájce žen, případně za
   jednoho z prvních feministů, neboť jako první vyslovil názor, že žena má stejné schopnosti
   jako muž, ale ne tolik síly a vytrvalosti. Naplnění svých sexuálních tužeb athénští muži
   uskutečňovali většinou mimo dům. Pro potěšení měli konkubíny (pallakai), kurtizány (hetéry) i
   nevěstky (porné). V Athénách tedy prakticky existovala bigamie. Oblíbenost konkubín a hetér
   byla podpořena i tím, že svým příznivcům byly ochotny poskytovat bezvýhradnou pozornost, jen
   aby si zachovaly jejich přízeň. Názor na rozdělení ženských rolí, které praktikovali Athéňané,
   je obsažen v soudní řeči proti Neaiře (autorem je patrně Démosthenés): "Hetéry máme pro svou
   rozkoš, souložnice pro každodenní ošetření těla, kdežto manželky pro ušlechtilé plození dítek
   a k tomu, abychom v nich měli věrné strážce domácnosti." Podobné stanovisko měl zřejmě na
   zřeteli rovněž athénský zákonodárce Solón na začátku 6. století př. n. l. S ohledem na
   formálně institucionální charakter manželských svazků viděl v hetérismu kompenzaci sexuálních
   i citových vztahů. Jak uvádí Plútarchos, vymezil však pravidlo, aby se muži stýkali se svými
   manželkami alespoň třikrát měsíčně. Solón vnesl řád také do živelné pouliční prostituce (z
   latinského slovesa prostituo, "veřejně vystavovat, zaprodat", "zaprodávat se", "oddávat se
   lehkému životu"), kterou provozovaly již dlouhá staletí předtím za odměnu ženy nižší sorty než
   byly hetéry: zakoupené "prodejné dívky" umístil do veřejného domu -- nevěstince, před nímž se
   musely vystavovat na odiv. Veřejný dům se ve starém Řecku nazýval porneion (od porné, "děvka",
   doslova tedy "dům děvek"), jeho správcem a obvykle i majitelem byl pornoboskos, který z této
   činnosti odváděl prostřednictvím stanoveného úředníka obci daň; v římském světě se nevěstinec
   nejčastěji označoval jako lupanar (od lupa, "vlčice", což bylo vedle meretrix, "výdělečná",
   slovo pro označení prodejné dívky). Veřejné domy v celém antickém světě byly zpravidla patrové
   budovy. Vlastní sexuální "provoz" se většinou odbýval v horním poschodí, v místnostech, které
   byly od hlavní spojovací chodby odděleny závěsem. V každé místnosti bylo prosté tvrdé lůžko s
   pokrývkou, k osvětlení sloužila lampa. Stěny bývaly někdy ozdobeny malbami a freskami s
   erotickými výjevy z běžného života nebo z bájesloví. V průběhu doby k nim přibývala graffita,
   jimiž klienti vyjadřovali své bezprostřední dojmy, pocity a prožitky (několik ukázek z
   lupanaru v Pompejích): "Zde jsem souložil s mnoha holkama." "Harpokras si zde za peníz dobře
   zasouložil s Dravkou." "Pohni sebou a lízej." Každý zákazník nevěstince zaplatil u vchodu
   nejprve menší vstupné, větší částkou musel pamatovat na nevěstky, které ji odevzdávaly
   majiteli. Lidová mluva si pro nevěstky i hetéry vytvořila různá přiléhavá i méně přiléhavá
   pojmenování: běhny, kobylky, nárožní, přístavní, řemeslnice, vlčice, volavky nebo zemětlučky;
   mnohé z nich si vysloužily individuální přezdívky: Frýné -- Bledule, Glykera -- Slaďoučka,
   Leaina -- Lvice ... Již tyto doklady samy o sobě svědčí o tom, že veřejné domy a prostituce byly
   antickou společností akceptovány jako součást každodenního života. Staly se i tématem mnoha
   antických románů, básní, dopisů, epigramů, historických pojednání a dramat. V helénistickém
   období, po ovládnutí Řecka Makedonií a dobytí Perské říše spojeným makedonským a řeckým
   vojskem a zejména po vzniku mohutného římského impéria od 2. století př. n. l. došlo k
   nebývalému prorůstání a ovlivňování zvyklostí Orientu (pravlasti kultovní a profánní
   prostituce), Řecka a Říma. Veřejné domy a prostituce se z Řecka rozšířily po celé Římské říši
   a přetrvaly zde až do zániku antických měst. V některých údobích zasáhly i do fungování státu
   a císařského dvora. Například císař Caligula (37--41), jehož panování postupně zřejmě v
   důsledku duševní poruchy přerostlo v samolibou krutovládu, stanovil každodenní daň pro
   nevěstky ve výši ceny za jednu soulož, ve svém paláci dokonce zřídil nevěstinec, v němž
   umístil i ženy z vyšších společenských vrstev a nutil bohaté lidi, aby se stali jejich
   klienty. Císař Claudius (41--54), Caligulův strýc a nástupce na císařském stolci, byl sice
   uvážlivý státník a politik, ale patrně i z důvodu svých fyzických nedostatků se nechal ovládat
   svými manželkami, zvláště Messalinou (trpně ji toleroval, že se přestrojovala za nevěstku a
   odcházela v noci do veřejného domu) a Agrippinou mladší, která jej nakonec otrávila, aby
   zajistila trůn pro svého syna z prvního manželství Nerona, za jehož vlády v letech 54--68
   sexuální a erotické excesy na císařském dvoře dosáhly jednoho ze svých kulminačních vrcholů.
   Vraťme se ještě k hetérám, jež v sexuálním a erotickém životě řecké společnosti hrály
   významnou úlohu. Hetéry byly také jedinou skupinou mezi ženami, jíž se dostávalo poněkud
   vyššího vzdělání, byly motivovány k tomu, aby se snažily být přitažlivé. Vystupovaly na
   symposiích a jejich úkolem bylo bavit muže zpěvem, hudbou, konverzací, hrami a posléze i
   sexem. V případě nestřídmosti v pití a problémech, které následovaly, poskytovaly hetéry
   zákazníkovi pomoc i v této nepříjemné situaci. A jak ukazují výjevy na vázách, stávalo se to
   často především nezkušeným mladíkům, kteří ještě neznali míru. Jako hetéra byla někdy
   označována i Periklova žena Aspasia. V Athénách byla cizinkou, přišla sem z kulturního Milétu,
   kde se jí dostalo na svou dobu výjimečného vzdělání. Periklés ji bral do kroužku svých přátel.
   Aspasiiny společnosti a hovoru s ní si cenil i Sókratés. Tohoto faktu využívali Periklovi
   političtí protivníci, aby ji osočovali jako hetéru. Aspasia ve všem přesahovala omezení, na
   něž byli Athéňané zvyklí u svých žen. Podle tehdejšího mínění byla příliš skvělá, než aby
   mohla být počestnou ženou! V 6. i 5. století př. n. l. se hetéry nejčastěji soustřeďovaly v
   nevěstincích (porneion). Ty se vyskytovaly tam, kde se scházelo hodně lidí, například v
   přístavním městě Korintu, proslulém nevázaným Afrodítiným kultem natolik, že sem směřovala
   antická "sexuální turistika"; volné mravy zdejších obyvatel už v římském období kritizoval i
   apoštol svatý Pavel. V Athénách se nevěstince nacházely v řemeslnické čtvrti Kerameiku a v
   přístavu Peiraieu. Není proto divu, že svět hetér byl blízký hlavně athénským výrobcům váz.
   Často zde nalézali inspiraci a jejich prostřednictvím o tomto prostředí získáváme nejvíce
   informací. Athény byly malé, každý znal každého, malíři si při práci povídali o svých
   favoritkách a malovali je i na vázy. Skupina vynikajících dekoratérů se v Kerameiku sešla
   kolem roku 500 př. n. l. Soutěžili mezi sebou, kdo je lepší, napodobovali se a také špičkovali
   a navzájem se znázorňovali ve společnosti konkrétních žen. Některé z těchto výjevů se moderním
   znalcům vázového malířství podařilo rozluštit a ty jsou pak velmi výmluvným důkazem
   subtilnosti a životnosti řeckého humoru a hravosti jeho autorů a představují povýtce lidské
   vlastnosti. Takto vyzdobené vázy byly exportními díly a často směřovaly do Etrurie. Etruskové
   pochopitelně nemohli rozumět nejjemnějším významovým nuancím zašifrovaným do jejich výzdoby.
   Přesto si těchto artefaktů nesmírně vážili a pietně je se zemřelými majiteli ukládali do
   hrobek, v nichž se zachovaly do naší doby. A alespoň v některých případech lze opět porozumět
   tajemství jejich významu. Jedno z malovaných epineter je vyzdobeno motivy hetér a jejich
   zákazníků. Těžko si lze představit, že bylo určeno pro řádnou ženu. Vzhledem k tomu, že hetéry
   v době mezi návštěvami klientů nebyly osvobozeny od běžných ženských prací a musely příst a
   tkát, byl tento artefakt určen do jejich prostředí a pravděpodobně představoval přímý dar od
   samotného výrobce. Z pramenů je také známo, že hetéry platily ze svého výdělku daň určenou na
   pořízení sochy jejich patronky Afrodíty Pandémos. V pruderních Athénách 5. století př. n. l.
   byla přesto jedna z hetér vyznamenána čestnou sochou, pořízenou na náklady státu. Plinius
   Starší zaznamenal v souvislosti se svým pojednáním o sochařství případ hetéry známé pod
   přezdívkou Leaena (tj. lvice, řecky Leaina). Byla důvěrnou přítelkyní tyranobijců Harmodia a
   Aristogeitona a jako jediná věděla o jejich záměrech potrestat smrtí tyrana Hipparcha. Důvodem
   byla urážka, které se dopustil na Harmodiově sestře. Když roku 514 př. n. l. Harmodios za
   Aristogeitonova přispění na Hipparcha zaútočil a probodl ho mečem, byli sice oba útočníci
   vzápětí usmrceni, ale rozpoutalo se kruté vyšetřování jejich záměrů, jako by se jednalo
   o státní vzpouru a ne o akt soukromé msty. Všichni, na něž mohlo padnout podezření, byli během
   výslechů krutě týráni a právě Leaena zachovala statečnost až do posledního dechu. Po
   demokratickém převratu v Athénách roku 510 př. n. l. se památka tyranobijců stala symbolem
   proti násilí a zvůli vládychtivých jedinců. Byly jim postaveny sochy na Agoře. První památník
   z konce 6. století př. n. l. se stal při perské okupaci Athén roku 480 př. n. l. kořistí
   Peršanů a v roce 476 př. n. l. byl nahrazen sousoším od Kritia a Nesióta, které dnes známe z
   kopie v Neapoli. Patrně tehdy Athéňané rovněž rozhodli, že by měla být oslavena i památka
   Leaeny. Protože ovšem nemohli připustit, aby v její soše byla zároveň vyznamenána také hetéra,
   rozhodli se pro symbolický památník v podobě lvice zobrazené na počest Leaeny bez jazyka,
   protože se zachovala, jako by ho neměla (Plinius St., NH XXXIV, 72). Od 4. století př. n. l.
   hetérismus získal větší význam. Některé slavné kurtizány se domohly velkého majetku i
   společenské prestiže. Snad největší slávy dosáhla hetéra Frýné. Do Athén se dostala v dětském
   věku po dobytí Thespií jako otrokyně. Její výjimečná krása jí získala vlivné příznivce. Byla
   přítelkyní sochaře Práxitela, jenž podle ní vytvořil své nejproslulejší dílo, kultovní sochu
   Afrodíty pro Knidos. Práxitelés tak prostřednictvím modelu i námětu poprvé oslavil krásu
   ženského těla, oduševnělost a něhu v obličeji půvabné a jemné ženy. Slavnému malíři Apellovi
   byla modelem pro obraz Afrodíty vynořující se z vln (anadyomené). Řečník Hypereidés dokonce
   využil krásy Frýnina těla také jako důkazu při soudním sporu, když byla obžalována z
   bezbožnosti za to, že se odvážila propůjčit své půvaby pro obraz bohyně. Bylo to sice
   neobvyklé, ale poměry se změnily již natolik, že i takové jednání se stalo přijatelné. Jako u
   většiny hetér bylo jméno Frýné vlastně přezdívkou. Původně se jmenovala Mnésarété ("Pamětlivá
   ctností"), což se pro hetéru příliš nehodilo, a podle nažloutlého odstínu pokožky byla
   pojmenována Frýné, to znamená "ropucha". Zároveň to ukazuje na rozdíl mezi naším a řeckým
   chápáním, v němž tento tvor neimplikuje negativní estetický názor. Ze jmění, jehož se Frýné
   domohla, pomáhala při obnově svého rodného města, ale také umístila svou sochu, celou ze
   zlata, do delfské svatyně mezi sochy králů a vojevůdců. Nad touto opovážlivostí se ještě v
   římské době pohoršoval Plútarchos. Některé hetéry také naslouchaly učení slavných filozofů. Je
   známa Lasteneia, která se školila v Platónově Akademii, nebo Epikúrova žačka Leontion. Krásné
   a moudré hetéry byly natolik atraktivní, že se stávaly i královnami. Alexandrova oblíbená
   Thais se poté, co předčasně zemřel, stala manželkou jeho vojevůdce Ptolemaia a po jeho boku
   rovněž egyptskou královnou. Hetérou z ulice byla původně i manželka syrakúského tyrana
   Hierona. V řeckořímské společnosti si hetéry udržovaly významné postavení, poslední z nich,
   jež se uplatnila, byla tanečnice Theodóra, dcera hlídače zvěře v konstantinopolském cirku.
   V manželství s východořímským vládcem Justinianem se stala důstojnou a energickou byzantskou
   císařovnou. V rozhodujícím okamžiku dokázala svého manžela podpořit a odvrátit ho od zamýšlené
   abdikace při povstání Níká, k němuž v Konstantinopoli došlo roku 532. Tehdy prokázala, že je
   to právě ona, kdo je v jejich svazku schopen promyšlené státnické kalkulace. Specifickou
   záležitostí v Řecku byla pederastie -- láska k chlapcům. Vztah mezi erastem (milujícím --
   většinou dospělým a starším mužem) a eromenem (milovaným mladíkem) je často zobrazován na
   malovaných vázách včetně náznaků homosexuálního vztahu. Tato koncepce se v Řecku rozvinula
   tam, kde muži byli často pohromadě -- zejména při cvičeních v gymnasiích. Kult krásy se dlouho
   týkal především sportem vypracovaného mužského těla: bylo pokládáno za krásné a hodné lásky
   více než ženské, protože ženské tělo je více zaoblené, splývající a postrádá diarthrósis --
   výraznou členitost jednotlivých svalových partií, typickou pro muže. Vzájemný obdiv mezi muži
   byl rozšířen především ve vyšších, aristokratických kruzích a zejména tam, kde se muži
   scházeli mezi sebou -- nejen na cvičištích, ale i ve filozofických školách a mužských
   společnostech. Z Platónova Symposia je znám Alkibiadův obdiv k Sókratovi a jeho nikoli
   fyzické, ale duchovní, charismatické kráse, kterou označoval jako daimonion. Demokratické obce
   však takové vztahy považovaly za projevy aristokratismu a postihovaly je ve svých zákonech.
   Erasty se snažily vyloučit z veřejného života. Byl-li někdo označen buď křivě nebo právem jako
   katapýgón, byla to nejen nadávka, ale nařčení znamenalo také například snadné vyšachování
   politického protivníka, protože se proti takové pomluvě mohl hájit jen s obtížemi. Tendence k
   pederastii se objevují i v římské společnosti. Byl jimi znám například velký obdivovatel
   Řecka, císař Hadrianus. Když v Nilu utonul jeho mladý chráněnec Antinoos, svolil, aby byl
   prohlášen za boha a aby mu po celé říši byly stavěny sochy. Ve stejné době se Plútarchos
   snažil dokazovat, že i dívky jsou schopny vzbuzovat stejnou lásku (erós) jako chlapci. Teprve
   pozdní stoicismus v římské době rehabilitoval manželskou lásku. K situacím, které by se z
   našeho pohledu na sexualitu jevily jako odklon od normy, patřil v Řecku skupinový sex,
   doložený opět scénami na vázách. Výjevy znázorňují, co se odehrávalo v závěru symposií mezi
   jejich účastníky a přizvanými hetérami. Podobné motivy jsou rovněž součástí dionýsovské
   tematiky. Velmi otevřeným sexuálním chováním prý proslul svérázný kynik Diogenés, když ani při
   podobných příležitostech nevyhledával ústraní a vlastně exhiboval při ipsaci a stejně tak i
   při styku s partnerkou. Vyčerpávající peloponnéská válka mezi Athénami a Spartou měla vliv na
   řadu významných změn, k nimž v Řecku došlo ve 4. století př. n. l., nejen v politickém životě,
   ale také ve společenské mentalitě. Před veřejnými zájmy se více prosazoval individualismus. Ve
   vázovém malířství, v sochařství a v dalších druzích umění to vedlo k výraznějšímu vyjadřování
   citů, duševních stavů a hnutí mysli. Více byl oceňován ženský půvab a smyslová krása se stala
   jedním z dominantních témat, na něž se umělci soustředili. V nejvyšších kruzích se objevují
   ambiciózní ženy vůdcovského typu. Taková byla například matka Alexandra Velikého Olympias.
   Zájmy svého syna dokázala prosadit za použití velmi odvážných intrik, při nichž ve vhodné
   chvíli odstranila jak krále Filippa, tak i možné další uchazeče o makedonský trůn. Stejnou
   linii v helénistickém období sledovaly i manželky ptolemaiovských vládců v Egyptě.
   Představovaly značně rozporuplné, téměř démonické osobnosti. Až po poslední z nich, Kleopatru
   VII., se v nich spojovaly mimořádné schopnosti a kulturnost s neovladatelnou touhou po moci.
   Jednou z mála činností, které zůstaly vyhrazeny pouze mužům, byla symposia ("společné pití").
   Pro mužskou část řeckého a posléze i římského světa představovala symposia důležitou
   instituci. Na těchto hostinách "těla i ducha" naslouchali antičtí muži zpěvu, sledovali
   produkce tanečníků, hetér a kejklířů, sami přispívali k zábavě vlastními písněmi nebo básněmi,
   diskutovali o různých vážných tématech z politiky či filozofie. Od nich postupně přecházeli k
   uvolněnějším hovorům, jež končívaly pitkami a nevázanými sexuálními hrami s hetérami. V řecké
   společnosti byly hetéry dlouho jedinými příslušnicemi něžného pohlaví, jimž bylo dovoleno
   popíjet spolu s muži víno. Pro srovnání -- za vlády Tarquiniovců se v Římě patrně uplatnily
   etruské mravy a v souladu s nimi mohla být ženám z vyšší společnosti povolena účast na
   hostinách. Po vyhnání králů však Římané zavedli přísná opatření potírající veškerou
   rozmařilost a luxus. Zákony rané republiky zakazovaly ženám požívání vína pod pohrůžkou trestu
   smrti. Trvalo dlouho, než se pod vlivem helénismu Římané přiklonili k řeckým zvykům a vedle
   pragmatického a účelného jednání v životě a politice, si oblíbili také uvolněné diskuse a
   úvahy o duchovních záležitostech. Na jejich atmosféře se výrazně podílelo právě víno.

   Etruská a římská společnost. Výtvarné památky prozrazují, že u Etrusků měly ženy značnou
   rovnoprávnost s muži. V etruské mentalitě se uchovaly stopy svědčící o blíže nespecifikované,
   ale nesporné kulturní souvislosti s Blízkým východem. Zdá se, že z nich vyplývá i význam role
   ženy. Jak ukazuje příklad Tanaquil, manželky Tarquinia Priska, římského krále, jenž pocházel z
   etruského prostředí, byly ženy v etruských městech zapojeny do kultovních a náboženských
   záležitostí, vyznaly se ve věštění a výkladu magických znamení. Vznešené etruské dámy jsou
   zobrazeny na freskách v hrobkách. Zúčastňovaly se hostin vedle svých mužů, kteří jim dopřávali
   nákladné a módní oblečení z drahocenných importovaných látek, střevíce s nahoru ohnutou
   špičkou a vysoké homolovité čepce. Nejjemnější granulací a filigránem zdobené šperky jsou
   rovněž důkazem bohatství, jež Etruskové získávali z dálkového obchodu se surovinami. Tím se
   etruské ženy výrazně odlišovaly od příslušnic ostatních, daleko chudších národů Itálie včetně
   Římanek, jejichž životní styl byl v raných dobách skromný, protože společnost řízená muži se
   ostře bránila proti luxusu. Římská společnost byla původně silně patriarchální. Zákony
   dvanácti desek z roku 451/450 př. n. l. jasně vymezují rozsáhlou otcovskou pravomoc, k níž
   patřila i neobyčejně přísná až krutá pravidla pro zacházení se členy vlastní rodiny. Některé z
   nich odstranilo teprve křesťanství -- například až roku 374 bylo zakázáno odkládání
   novorozenců. Teprve až za Konstantina Velikého se vražda na vlastním dítěti začala považovat
   za stejný zločin jako vlastizrada, zatímco za Hadriana byla trestána pouze vyhnanstvím. Proto
   bylo třeba Římanům občas připomenout, že otcovská pravomoc má vyplývat z úcty a poslušnosti a
   ne z hrůzy -- patria potestas debet in pietate, non atrocitate consistere. Otcovská pravomoc se
   vztahovala i na manželku, která byla paní (domina) pouze ve vztahu k otrokům. V souvislosti s
   rolí ženy jako ochránkyně rodinného krbu vzniklo na počátku římských dějin významné kněžské
   kolegium, jež bylo výlučně ženskou záležitostí. Jeho příslušnice -- vestálky -- pečovaly o
   posvátný oheň ve Vestině chrámu na Foru Romanu a ten byl považován za symbol prosperity Říma.
   Vestálkou podle tradice byla i Rhea Silvia, která porodila Romula a Rema. Šest kněžek bylo
   vybíráno v dětském věku do deseti let. Jejich služba trvala třicet let a po tuto dobu musely
   zůstat pannami. Poté byly propuštěny do běžného života a mohly se i vdát a založit rodinu.
   Nedělaly to příliš často, protože ve svém postavení požívaly vysokých společenských poct, jež
   jim radosti i strasti manželství kompenzovaly. Vestálky, označované jako virgines -- panny,
   nesměly tedy v průběhu třicetileté služby porušit slib panenství. Pokud k tomu došlo, stihla
   je krutá odplata v podobě pohřbení zaživa na místě vyhrazeném pro nejhorší zločince -- campus
   sceleratus (nad tímto místem jsou dnes postaveny základy italského Ministerstva financí). Řím
   podle tradice založili latinští pastevci z Alba Longy usídlivší se na Palatinu. Ženy si museli
   získat únosem od sousedních Sabinů z Quirinálu. Při následném odvetném opatření jejich
   příbuzných se unesené ženy projevily jako účinný mírotvorný činitel tím, že smířily otce
   s manžely, a římský národ vznikl spojením obou etnik. Sabinské ženy prosluly jako věrné
   manželky a schopné a pečlivé hospodyně. Římské ženy pečovaly o domácnost a o potomstvo stejně
   jako v Řecku. Velké nároky byly kladeny na jejich řádné chování. Žena musela v prvé řadě
   zachovávat věrnost svému muži a být univira, dále ctnostná -- casta, věrná svým povinnostem --
   pia, cudná -- pudica, musela se zdržovat ve svém domě -- domiseda a věnovat se předení a tkaní --
   lanifica. Ze starší římské historie známe mnoho žen a dívek, jež se příkladně vyznamenaly:
   zásadovostí jako Tarquiniem zneuctěná Cornelia, statečností jako Cloelia, rozumností a
   vynikající výchovou synů jako další Cornelia, matka Grakchů. Našla se však mezi nimi i
   proradná Tarpeia, která za náramky prozradila Sabinům, jak se dostat na Kapitol. Na výstrahu
   podobným byla shozena ze skály. Starořímské mravy byly přísné, namnoze až rigidní. To se
   týkalo i projevů citu. Ještě v první polovině 2. století př. n. l. vyloučil Cato Starší ze
   senátu jednoho muže za to, že v přítomnosti dcery políbil svou ženu. Cato je znám jako
   fanatický podněcovač k definitivnímu vojenskému zásahu proti Karthágu. Byl však také literárně
   činný a napsal Píseň o mravech (Carmen de moribus), která se nedochovala, podobně jako soubor
   rad synovi Markovi (Praecepta ad filium). Z tohoto díla se zachovaly pouze části citované
   dalšími autory. Obsahovalo upřímné a dobře míněné rady synovi, vyplývající z Catonových
   celoživotních zkušeností. Některé zásady se staly obecnými, dodnes používanými myšlenkami
   (například: "drž se věci, slova přijdou sama" nebo "zahálka je matka všeho zlého"), další z
   nich prozrazují Catonovu strohou povahu a pragmatismus Starořímana, když například radí vstup
   do manželství jako způsob, jak snáze a bez ohrožení cti uspokojovat pohlavní pud. Je známo, že
   se Cato ve stáří ještě naučil řecky, ale i to, že se po dovršení osmdesátky ještě podruhé
   oženil s dcerou svého tajemníka, původně otroka, kterého propustil na svobodu, a založil další
   linii mužského potomstva. Z ní pocházel i pozdější římský státník Cato Mladší. Během doby se
   vyvinulo několik typů svatebního obřadu odstupňovaných podle společenského postavení
   snoubenců. Známe je z právních předpisů republikánského období, nepoužívaly se však po celou
   dobu existence římského impéria, protože vstup do manželství se postupně zjednodušoval. Ve 2.
   století př. n. l. byly v platnosti tři typy právně uznávaných sňatků mezi občany -- iustae
   nuptiae, quae cives Romani contrahunt. Nejobřadnější sňatek (confarreatio) uzavírali
   patriciové, a to pouze v případě, že rodiče obou snoubenců byli naživu. Probíhal za
   přítomnosti nejvyššího pontifika, Iovova flamina a deseti svědků. Po slavnostní přísaze
   snoubenci obětovali Iovovi špaldový koláč far. Tímto sňatkem žena přecházela do právní moci
   manžela. Případný rozvod se nazýval diffarreatio,  nebyl však jednoduchou záležitostí, protože
   přísahu danou nejvyššímu bohu mohl zrušit zase jen velekněz prokletím toho z manželů, z jehož
   popudu byl sňatek rozlučován. Jednodušší typ svatby (coemptio) vlastně napodoboval fiktivní
   koupi manželského partnera (mancipatio). Nevěsta pro něj byla vybavena třemi bronzovými
   mincemi -- asy. Jeden as si dala do střevíce a ten byl určen Penátům. Druhým si symbolicky
   kupovala manžela a třetí obětovala v modelu obydlí. Ten symbolizoval koupi práva na užívání
   mužova domu. Rozvodu z takového svazku se říkalo remancipatio. Právoplatný typ manželského
   svazku mohl vzniknout z obyčejného, zvykem uznaného párového soužití ženy s mužem v jeho domě
   po dobu jednoho roku (takzvaný usus). Pokud si žena chtěla zachovat svoje práva a disponovat
   se svým majetkem, stačilo, aby na tři noci z mužova domu odešla zpět k rodičům. Římané neměli
   v kalendáři vyhrazenou dobu pro uzavírání sňatků. Pouze se snažili vyhnout květnu, protože ho
   považovali za neblahý. Nevěsta si v den svatby oblékla jednoduchou bílou tuniku přepásanou
   pásem s herkulovským uzlem uprostřed. Svrchní roucho tvořila říza (pala) šafránové barvy.
   Svatební šaty doplňoval červenooranžový závoj (flammeum) zahalující hlavu. Vlasy mívaly
   nevěsty vyčesány tak, že šest pramenů vlasů tvořilo nad čelem vysoký diadém (seni crines);
   tento typ účesu byl rovněž atributem vestálek. Závoj na hlavě přidržoval věneček uvitý z
   majoránky, verbeny, později také z myrty nebo z květů pomerančovníku. Součástí obřadu byla
   takzvaná dextrarum iunctio, kdy starosvatka (pronuba), jíž mohla být jen jednou provdaná žena,
   vložila po oběti nevěstinu pravou ruku do pravice jejího muže. Tento zvyk podrželo i
   křesťanství, stejně jako nošení snubního prstenu. Čtvrtý prst levé ruky, na nějž se navlékal,
   podle toho dostal své označení prsteník (anularius). Proč se prsten nosil právě na tomto
   prstě, vysvětluje Aulus Gellius s odvoláním na údajné zjištění Egypťanů, kteří prý při pitvách
   prováděných v souvislosti s mumifikací zjistili, že od tohoto prstu vede nerv přímo do srdce.
   Tento názor se nepotvrdil, ale zvyk přežívá až do současnosti. Při vstupu do mužova domu
   pronesla novomanželka tradiční formuli manželského slibu: "kde jsi ty, Gaie, jsem i já, Gaia"
   -- "ubi tu Caius, ibi ego Caia", známou též ve starodávnější verzi: "Si tu es Caius, ego Caia",
   jejíž obsah neumíme přesně vysvětlit. Nevěsta se nesměla dotknout prahu, přenášely ji družky
   na sedátku vytvořeném ze spojených rukou. Pak následovala hostina. Jako výslužku si hosté
   odnášeli mustacea -- koláče zadělávané sladkým vínem a upečené s vavřínovými listy. Ženy se
   ujaly přípravy svatebního lože, kam odvedly zdrženlivou a zdráhající se nevěstu, jak patřilo k
   dobrým mravům, a předaly ji manželovi. Zmíněné obřady byly určeny pouze pro římské občany.
   Kromě toho běžně existoval i konkubinát. Tak vypadaly de facto nelegální svazky mezi otroky v
   jedné domácnosti a obecně u nižších vrstev konkubinát často zastupoval zákonné svazky. V
   konkubinátu většinou žili i římští vojáci, jimž sňatky povolil až císař Septimius Severus na
   konci 2. století n. l. Konkubinát se praktikoval jako nouzové řešení pro společensky nerovné
   vztahy, které vylučovaly legalizaci. Za principátu ho někdy využívali i císaři, pokud
   například ovdověli, jako Vespasianus, nebo i vážný a seriózní Marcus Aurelius. Stejné řešení
   zvolil i císař Nerva, protože jako jediný muž na římském trůně byl starým mládencem. Prameny
   uvádějí, že když se zmínění panovníci ukazovali na veřejnosti, vozili vedle sebe na vozech
   svoje konkubíny. Za pozdní antiky byl konkubinát běžnou záležitostí u římských vojáků. Z
   takového svazku římského důstojníka s prostou ženou pocházel i pozdější císař Konstantinus
   Veliký. Císařské pocty později udělil i své matce Heleně, již církev prohlásila za svatou a
   jíž přiřkla zásluhu o nalezení údajného kříže, na němž byl ukřižován Kristus. Konstantinus sám
   měl alespoň dva takové svazky. Z prvního se mu narodil nejstarší syn Crispus. Poté se z
   dynastických důvodů oženil s dcerou svého staršího spolucísaře Maximiana Faustou, přestože
   byla ještě nedospělá. Manželství se naplnilo až v roce 317 narozením syna. Ve stejném roce,
   jen o několik měsíců dříve, se Konstantinovi narodil také nemanželský syn. O jeho matce
   historikové zaznamenali pouze to, že byla Arelatensis, tedy že pocházela z města Arelate,
   dnešního Arles. Fausta se snažila pomluvami eliminovat nejstaršího a nadějného Crispa, jenž na
   to doplatil životem, a tak vstoupila neblaze do historie jako druhá Faidra. Mělo se zato, že
   tak jako mytická Faidra, která se zamilovala do svého nevlastního syna Hippolyta a která se za
   jeho odmítnutí pomstila tím, že ho obvinila ze svodů, a zavinila tak jeho smrt, Fausta
   pravděpodobně využila podobné pomluvy se záměrem uchránit dynastické nároky svých vlastních
   dvou synů. V rané římské společnosti nebyl rozvod sice běžnou záležitostí, ale uskutečňoval se
   tehdy, byly-li ze strany žen naplněny zákonné podmínky. Ženy byly zapuzovány zejména z těchto
   důvodů: nevěra, sterilita, marnotratnost, nehospodárnost, nebo pokud manželka muži záměrně
   způsobila újmu na majetku, také pokud otrávila děti anebo si tajně pro sebe nechala zhotovit
   klíče od domu, protože to bylo pokládáno za podezřelé. Rozvod se konal u prétora před sedmi
   svědky a proběhl tak, že se po uvedení důvodu rozbily tabulky s manželskou smlouvou. Muž
   použil rozvodové formule: "jdi pryč, ženo" -- "i foras, femina", nebo: "starej se sama o sebe"
   -- "tuas res tibi agito." Rozvádět se ze zákona nesměli flaminové, jelikož by se tím porušila
   čistota, která byla absolutně nezbytná pro výkon jejich kněžské funkce. Té se museli
   automaticky vzdát při poskvrnění, k němuž došlo, zemřela-li jim žena. Ve starších dobách v
   Římě na Foru existovala svatyně starobylého ženského božstva jménem Viriplaca. Sem se odebrali
   rozvadění manželé a v klidu si zde mohli vyříkat svoje rozpory a stesky. Poté co svatyně při
   pozdějších přestavbách, k nimž postupně na Foru docházelo, upadla v zapomnění, vzrůstal prý v
   Římě neúměrně počet rozvodů. Za pozdní republiky, a zejména v císařské době, nastalo uvolnění
   mravů. Rozvody se staly běžnou záležitostí s účelově vykonstruovanými důvody. Významní
   politikové se ženili a rozváděli tak, aby posílili svou pozici. Nejen Caesar nebo Pompeius, i
   zásadový, ale stejně ambiciózní a ješitný Cicero se v padesáti sedmi letech rozvedl po
   třicetiletém manželství s Terentií, aby si v politické kariéře pomohl věnem mladé Publie. Osud
   mu nicméně nedopřál, aby této situace dostatečně využil, protože byl v občanské válce brzy
   usmrcen Antoniovými stoupenci. Zato Terentia se postupně provdala ještě dvakrát a jako bohatá
   dědička po obou manželích se dožila více než sta let. Spíše ze zištných důvodů se Cato Mladší
   rozvedl s Marcií, protože ji přesvědčil, aby se provdala za jeho bezdětného přítele Hortensia
   a zajistila mu potomstvo. Když se stala bohatou vdovou, vrátila se nazpět k původnímu
   manželovi. Běžnou záležitostí se za císařství staly dynastické sňatky, jimiž se legalizovaly
   nároky na trůn. Hned první z adeptů, Augustův nástupce Tiberius, na to však doplatil svým
   soukromým životem. Předpokladem k uznání za dědice trůnu byl svazek s Augustovou dcerou Iulií,
   kvůli němuž se musel rozvést se svou první milovanou ženou. Trůn získal, ale s prostopášnou
   Iulií nebyl šťasten. Zatrpklý a nespokojený se mstil novému manželovi své původní ženy, Gaiovi
   Asiniu Pollionovi, aspoň tak, že bojkotoval jeho politické iniciativy a úřední kariéru.
   Nakonec ho uvrhl do vězení, kde Pollio roku 33 zemřel vyčerpáním a hladem. Chronickým sklonem
   k rozvodům byl v augustovském období znám Gaius Cilnius Maecenas, jinak proslulý podporou
   významných umělců. Údajně se každé ráno chystal k prétorovi, aby ho rozvedl, během dne si to
   rozmyslel a večer se opět ucházel o přízeň své ženy. Za císařství došlo k uvolnění mravů, což
   vyvolalo krizi rodiny a následně výrazný pokles porodnosti a počtu římských občanů. Augustus,
   usilující o obrodu římských mravů, se snažil i tuto situaci řešit sérií zákonů, které měly
   upevnit rodinu, zvýšit populaci, zejména u příslušníků staré římské aristokracie, senátorů a
   jezdců, a zamezit cizoložství a nevěře. Občanskou morálku povýšil na věc veřejného zájmu a za
   cizoložství stanovil přísné tresty. Podle počtu dětí se otcové rodin těšili různým výhodám, a
   neženatí byli naopak sankcionováni. Byl vydán zákaz zrušení zásnub, protože ti, kteří neměli
   zájem oženit se, s oblibou neustále uzavírali a rušili zásnuby. V platnost vstoupilo
   ustanovení, že každý dospělý muž, tedy ve věku pětadvaceti až šedesáti let, musí být ženat a
   žena mezi dvaceti až padesáti lety vdaná. To neomezovalo počet rozvodů, ale ukládalo žít
   v trvalém svazku. Augustovy reformy vyvolávaly odpor římské společnosti a později musely být
   zmírněny. Stárnoucí a mrzutý císař s nevolí sledoval úpadek mravů, jemuž se nevyhnula ani jeho
   vlastní rodina, a bez soucitu poslal do vyhnanství svou dceru i vnučku a také slavného básníka
   Ovidia, snad proto, že jeho odvážné erotické básně podporovaly uvolněné chování tehdejší
   římské zlaté mládeže. Ve vyšší společnosti došlo k výrazným změnám v chování žen. Římské ženy
   se často uchylovaly k potratům. Takové jednání bylo soukromou záležitostí a nebylo trestné,
   pokud manžel nevznesl žalobu, že je takto připravován o potomstvo. Majetné ženy se také často
   z vlastní vůle rozváděly, některé z nich se vyžívaly v nepřetržitém střídání sňatků a rozvodů.
   Iuvenalis je kritizuje, že se vdávaly až desetkrát, a Martialis je kousavě označuje jako
   zákonem chráněné cizoložnice. Tradiční ctnosti římských žen se rozptylovaly v pohodlném
   životě, v účasti na hostinách. Přesto se heroismus Římanek zcela nevytratil. Příkladů, jako
   byla Senekova manželka Paulina nebo Paetova Arria, které se odhodlaly se svými muži dobrovolně
   sdílet i smrt, bylo však málo. Oficiálně se v právním řádu na postavení ženy nic nezměnilo. Na
   nutnost změn v tomto ohledu poukazoval koncem 1. století n. l. Epiktétův učitel Musonius
   Rufus. Můžeme ho považovat za teoretika antického feminismu, neboť proklamoval morální i
   intelektuální rovnost mezi oběma pohlavími. Avšak ani ženy na samém vrcholku pyramidy, k níž v
   poslední době bývá připodobňováno rozdělení římské společnosti, neměly vždy snadnou situaci.
   Tomuto pocitu se nelze ubránit při pohledu na portréty Hadrianovy ženy Sabiny a Gallienovy
   manželky Saloniny. Hadrianovo manželství bylo narušeno jeho homosexuálními sklony. Gallienus
   se zase zahleděl do své germánské otrokyně, krásné světlovlasé Pippary, a na její počest prý
   dokonce skládal verše. Zanedbávání oficiálních manželek se patrně odráží i na jejich
   dochovaných podobiznách: z melancholického výrazu Sabiny a Saloniny je patrné, že obě byly
   neobyčejně půvabné, ale zároveň velmi frustrované ženy. Výtvarné památky z římského prostředí
   dosvědčují existenci podobných erotických představ a motivů jako v Řecku. Lascivní výjevy na
   vázách nahrazují stejně odvážné fresky z pompejských domů a nápisy na zdech s erotickou
   tematikou. Svatební motivy znázorňující manželskou ložnici ukazují cudně zahalenou nevěstu,
   jak je přiváděna ke svému muži. Jedním z nejkvalitnějších malířských výtvorů, jež se
   z římského umění zachovaly, je velký vlys v pompejské Ville mysterií. Jeho námětem je
   zasvěcovací obřad do dionýsovských mysterií. Římané prokazovali velkou úctu bohyni Venuši.
   Podle tradice byla matkou Aeneovou, a protože Aeneas po útěku z hořící Tróje přistál u
   italských břehů a stal se praotcem Latinů, byla svým způsobem patronkou všech Římanů. Rod
   Iuliů prostřednictvím Aeneova syna Iula odvozoval na základě nesprávné etymologie svůj přímý
   původ od Venuše, a proto Caesar zasvětil chrám na svém foru Venuši Roditelce -- Venus Genetrix.
   Z římského prostředí známe velké množství verzí Venušiných soch. Většinou se jedná o kopie
   řeckých a helénistických Afrodít, díky jimž dnes alespoň v základních obrysech víme, jak mohly
   originály vypadat. V císařském Římě se do podoby Venuše s oblibou stylizovaly dámy z vysokých
   kruhů a dávaly se takto zpodobovat. Tuto módu se snažily napodobit i ženy z prostředí "střední
   buržoazie". Pokud byly jen průměrného vzhledu, působí takové sochy značně kýčovitě. Romantický
   příběh o Amorovi a Psýché je literárně znám z Apuleiových Proměn. Bohatou inspiraci poskytoval
   i výtvarným dílům, počínaje drobnými artefakty, jako jsou keramické lampy, až po malířské a
   sochařské ztvárnění. Ve 2. století n. l. se rozšířila víra v posmrtný život a ovlivnila
   pohřební ritus. Masově se rozšířilo používání reliéfně zdobených sarkofágů. Oblíbenými
   výzdobnými motivy se staly mytologické příběhy evokující doklady velké, až za hrob sahající
   lásky, která překonala odloučení manželů nebo milenců. Proto se často objevuje motiv Alkéstidy
   a Adméta, Prótesiláa a Láodameie, bohyně Seléné a pastýře Endymióna nebo zmíněná tematika
   Amora a Psýché. Pokud se na sarkofázích objevují scény ze života zemřelého muže nebo ženy
   (jakýsi symbolický obrazový životopis), má mezi nimi čestné místo znázornění svatby v podobě
   dextrarum iunctio.

   Společnost antických křesťanů. Křesťanské náboženství začala hlásat nepatrná sekta, která se
   odštěpila od palestinského židovství, protože nesouhlasila s některými z jeho praktik. S
   těmito názory se seznámil Pavel z Tarsu, vzdělaný Žid z řeckého prostředí Malé Asie. Díky jeho
   učení se křesťanství rozvinulo v ucelenou teologickou koncepci a světonázor a rychle se
   rozšířilo v antickém světě. V tomto prostředí nacházelo stále větší ohlas, protože
   uspokojovalo ty potřeby člověka, pro které antická společnost, potýkající se s četnými
   vnitřními krizemi, nebyla již schopna nabídnout uspokojivé řešení. Humanistický základ, na
   němž se antická civilizace konstituovala, se rovněž ukázal živnou půdou pro uplatnění
   humanismu křesťanského. Nedostatky soudobého světa se snažil řešit prostřednictvím nové víry,
   odlišné od přežívajících se antických kultů a hledající radikální, třebaže iracionální
   východisko v eschatologické koncepci posmrtné spásy, jejíž zárukou se stala Kristova oběť.
   Mysterium utrpení a oběti korunované konečným vítězstvím božstva bylo podstatou mnoha
   antických mysterií, do jejichž rámce můžeme křesťanství zařadit. Jeho odlišnost byla v tom, že
   zárukou spásy a podstatou mysteria byla krvavá oběť a smrt nikoli obětního zvířete, jak bylo
   obvyklé v pohanských kultech, ale skutečného člověka Ježíše Krista, syna Božího, který sám byl
   vtěleným Bohem. Poté co zemřel jako člověk, byl vzkříšen k novému životu a jako Bůh vstoupil
   na nebesa. Spásu přislíbil i těm, kdo uvěří jeho učení bez ohledu na pohlaví či společenské
   postavení a další atributy pozemského života. Právě to bylo v antickém světě na křesťanství
   přitažlivé a získalo mu mnoho horlivých příznivců, zejména mezi ženami a otroky. Racionálně
   uvažujícím příslušníkům antické společnosti toto mysterium připadalo nesmyslné a rozporuplné.
   Antičtí bohové byli nazíráni jako nesmrtelní, netýkalo se jich utrpení, byli věčně krásní a
   mladí. Ukřižování bylo nejpotupnějším trestem, používaným jen pro nejhorší zločince a
   desperáty. Nesmělo být uplatněno vůči římskému občanovi. Fakt, že Bůh byl ukřižován a zemřel,
   byl nepochopitelný. Nezbylo než uvěřit -- "credo, quia absurdum", jak tyto rozpory údajně
   vyjádřil racionalistický i vášnivý Tertullianus. Zachytilo je i výtvarné umění, v němž byla
   tradiční estetická kritéria nejen tvarů, ale i vztahů a hodnot zakotvena mnohem důkladněji.
   Protože v židovském náboženství platil zákaz zobrazování toho, co je předmětem kultu,
   nevyvinulo se zde obrazové umění. Křesťanství ve svých základních předpisech převzalo i tuto
   zásadu a v prvních dvou stoletích své existence ji striktně dodržovalo. V antickém světě však
   byla časem porušena obecně platnou praxí a také zde se začalo formovat obrazové ztvárnění
   posvátných biblických motivů. Ukřižování přesto pro antické křesťany zůstávalo tabu po morální
   i estetické stránce, dlouho se mu vyhýbali, uplatnilo se pozdě a s velkými rozpaky a
   přijatelným se stalo posléze až na přelomu 6. a 7. století. Tři až čtyři doklady tohoto
   motivu, které známe z 5. a 6. století, zachycují Ukřižovaného s otevřenýma očima, tedy živého,
   což se podle antické morálky jevilo přijatelnější. Jak se křesťanství dívalo na člověka v jeho
   přirozených lidských vztazích? V mnoha ohledech bylo konzervativní a vrhlo člověka zpět do
   zásadami a předpisy spoutaného postavení, z něhož se mezitím v antickém světě vymanil.
   Nerovnoprávnost pohlaví byla v Pavlově teologii zdůvodněna: žena je tvorem méně dokonalým než
   muž, protože muž byl stvořen podle obrazu Božího, kdežto žena byla vytvořena podle obrazu
   muže, a je mu tudíž podřízena. Dalším důvodem je to, že zavinila dědičný hřích (I Kor. 7).
   Vztah mezi mužem a ženou může být založen na právoplatném manželském svazku, jehož cílem je
   zplodit a vychovat potomstvo. Jeho základem má být spíše soulad (consensus) než soužití
   (concubitus). Fyzická láska je zbytečná, odvádí od Boha. Pavel dospěl tak daleko, že muži
   zamilovanému do své ženy vyčetl, že se tím dopouští cizoložství. Nebylo lehké hledat rozumné
   zásady pastorační politiky -- najít vhodné vysvětlení pro biblické zásady dogmatické povahy,
   protože si často protiřečily. Křesťanství se muselo vyrovnávat s římským způsobem života a
   usilovat o snesitelný modus vivendi s římskou zákonnou normou v oblasti civilního práva. V
   době, kdy křesťanství bylo tajným náboženským směrem, muselo se v mnoha ohledech chovat
   přizpůsobivě, aby se nedostalo do rozporu s platnými zákony. Například papež Callixtus, sám
   bývalý otrok, doporučoval na začátku 3. století ženám z vyšší společnosti, aby raději
   uzavíraly tajné sňatky a žily s některým ze svých otroků, pokud byl rovněž věřící, než aby se
   provdaly za pohana ze svého prostředí. Problém nastal, když tato tajná manželství nezůstala
   sterilní: ze společenských důvodů se žena musela podrobit potratu, k čemuž se křesťanství
   stavělo negativně, počínaje již apologety 2. století. Když bylo roku 313 křesťanství s
   pohanským náboženstvím zrovnoprávněno takzvaným Milánským ediktem císaře Konstantina a jeho
   vliv vzrostl, prosazovalo svoje stanoviska v mnoha ohledech nesmiřitelně. Tam, kde bylo možné
   získat snadněji vrch nad odpůrci, se však povolovaly výjimky. Jednalo se třeba o souhlas, aby
   se křesťanské ženy vdávaly do tradičně pohanských rodin římské aristokracie, protože ženská
   schopnost přesvědčit byla považována za vhodný prostředek k tomu, jak nalomit protivníka a
   získat ho pro víru. Podstatou křesťanské lásky je obecná láska k bližnímu (filanthropia). Na
   ní byla založena i láska manželská (charitas coniugalis), která ovšem vycházela z římské
   teorie konsensu obou jedinců. Nejvýznamnější z církevních otců pozdně antického křesťanství
   Aurelius Augustinus říká, že se křesťanské manželství neřídí zákony Fora (občanským právem),
   ale zákony Kristovými, jež pro pastorační účely rozpracoval sv. Pavel. Přesto se Augustinovi
   dařilo jen s obtížemi vyložit některá protiřečící si ustanovení tak, aby byla jednoznačně
   srozumitelná a použitelná pro normální život. Křesťanská svatba do detailu přejímá obřad,
   který se vyvinul v Římě a jehož jádrem je slib a spojené pravice (dextrarum iunctio). Bez
   problému se křesťanská praxe přizpůsobila i některým pozdějším ustanovením civilního práva,
   jako bylo nařízení o věnu uzákoněné západořímským císařem Maiorianem v polovině 5. století.
   Církev prosazuje požadavek, aby se slib vykonal v přítomnosti kněze (nikoli jen civilních
   svědků a starosvatky) a byl posvěcen ve jménu Krista -- in Deo. Křesťanství pozvedlo a
   zvýraznilo roli zásnub. Vycházelo přitom z ohledu, jakou roli zaslíbení hrálo ve stálosti
   vztahu Josefa k Marii. Symbolem přijetí závazku obou snoubenců byl polibek, jejž si vyměnili,
   a železný prsten. Církevní zákonodárství neuznávalo rozvody a bránilo se i opětovnému
   uzavírání manželství, zejména pokud by se k tomu odhodlala žena. Vdovám propůjčovalo značnou
   úctu. Podobný čestný statut měly i neprovdané dívky a ženy. Pro ně se užívalo označení panna --
   virgo a panenství se stalo specifickou kategorií. Svou roli v tom hrálo prosazování čistoty a
   askeze. V mužském světě bylo preferováno mnišství. Vlastně všechny tyto sterilní stavy, jak
   byly chápány z profánního antického hlediska, byly povýšeny na ctnost. U mužů byly další
   sňatky doporučovány jen za předpokladu, že soužití přispěje k lepšímu pochopení a poznání
   Boha. Nevěra a cizoložství byly posuzovány stejně negativně, dopustil-li se jich muž či žena.
   Smysl manželskému soužití poskytovalo plození dětí. Přesto někteří církevní otcové prosazující
   odříkání radili, aby lidé byli uměření i v této bohulibé činnosti. Pozitivní role manželství
   byla spatřována v tom, že poskytuje přirozenou ochranu proti tělesné vášni. Jeden z
   nejkultivovanějších učenců 4. století Hieronymus, autor latinského překladu Bible, pro nějž se
   od 12. století používá názvu Vulgata, se v perspektivě deziluzí pozdně antického člověka a
   eschatologických vizí, do nichž se promítalo tušení zániku tehdejšího světa, domníval, že svět
   je přelidněný. Chudině doporučoval úplnou abstinenci, aby se nerodily děti, které stejně čeká
   jen neštěstí. Hieronymus, jenž i ve svém životě preferoval askezi, také prohlásil, že vznikem
   křesťanství bylo vlastně překonáno Hospodinovo nařízení "milujte se a množte se", obsažené v
   Genezi. Proti tomuto extrémnímu názoru se kategoricky postavili vzdělaní křesťané z laického
   prostředí a neschválili je ani ostatní církevní Otcové. Na rozdíl od Hieronyma, který tíhl k
   odříkání a osamělému životu v odloučení, prožil svatý Augustinus mnohem pestřejší a bohatší
   život. Vyrostl v profánním prostředí, proplul úskalími bouřlivého mládí a žena, s níž žil, mu
   dala syna. S křesťanstvím se seznámil až později v Miláně. Pod vlivem charismatické osobnosti
   tamního biskupa Ambrosia (svatý Ambrož) prožil intenzivní vnitřní přerod a stal se knězem,
   posléze i biskupem v severoafrickém městě Hippo Regius. Ve svém spise Confessiones (Vyznání),
   který je nejstarší známou autobiografií, velmi upřímně a otevřeně popisuje svou životní cestu
   a duševní zápasy, jak jimi postupně procházel a jak se s nimi vyrovnával. Augustinus je rovněž
   autorem spisu De bono coniugali (O dobru manželství) a jeho reflexe na toto téma jsou z
   teologického i lidského hlediska hlubší a použitelné pro život více než některé extrémní
   názory Hieronymovy. U svých kněží se církev postupně snažila prosazovat požadavek čistoty v
   podobě celibátu. Zpočátku to nebyla jednoznačná podmínka, spíše se setkáváme s řadou
   doporučení v tomto smyslu. Například kněžím, kteří byli vysvěceni už jako ženatí, se
   doporučovalo, aby nezavrhovali své ženy, ale žili vedle nich, jako by je neměli. Když si
   severoafričtí křesťané v Kyréně začátkem 5. století za svého biskupa zvolili novoplatónského
   filozofa Synesia, přijal tuto funkci s podmínkou, že si i nadále ponechá svou ženu. Základní
   podmínkou k přijetí do kněžského stavu bylo mužství. Knězem se proto nemohl stát ani jeden
   z nejvýznamnějších církevních otců Órigenés z toho důvodu, že se chtěl Bohu přiblížit
   prostřednictvím nejkrajnější askeze a připravil se sám o své mužství. (Dodnes má při volbě
   papeže důležité místo ve středověku ustanovená ceremonie Habet, včetně použití originálních
   ustensilií velmi profánního antického původu.) Církev obecně považovala kastraci za nemorální
   a nelidskou. V Římě se prováděla u určitých kategorií otroků, ale i to zákonným nařízením
   zrušil již císař Domitianus. Brzy po skončení pronásledování a zrovnoprávnění křesťanské víry
   se čas od času začaly objevovat veřejné penitenční monstrakce, prováděné z popudu některých
   církevních hodnostářů, při nichž postižení jedinci museli potupným způsobem činit veřejné
   pokání. Často se tato opatření drasticky uplatňovala proti ženám. Patrně musela těžce
   devastovat osobnost. Kdyby ovšem byla brána v úvahu! Podobné akce povzbuzovaly vznik
   kolektivního fanatismu. Ten se pak projevoval nejrůznějšími formami, mimo jiné také v podobě
   náboženské intolerance. Roku 415 v Alexandrii fanatičtí křesťané při útoku na pohany
   zlynčovali a usmrtili významnou novoplatónskou filozofku a matematičku Hypatii, jejímž žákem
   byl výše zmíněný Synesios z Kyrény. Křesťanský rituál a určité striktní předpisy v některých
   ohledech znamenaly krok zpět proti relativní svobodě jedince v antické společnosti. Nicméně
   dobrá zvěst (euangelion), kterou nová víra přinášela, byla natolik přitažlivá, že se v
   antickém světě křesťanství rozvinula do podoby univerzálního náboženství. Ve vývoji lidské
   společnosti křesťanství znamenalo pokrok a hledání nové cesty k řešení požadavků tehdejší
   doby. Pomineme-li otázku víry, která je za všech dob subjektivní záležitostí, koncepce lásky k
   bližnímu přinesla pozitivní opatření v sociální oblasti (péče o chudé a nemocné v rámci
   jednotlivých náboženských obcí). Křesťanské předpisy také příznivě a vlastně jedinou dostupnou
   formou přispěly k řešení katastrofálně vysoké úmrtnosti mladých žen při prvním porodu. Tento
   fakt, který je dosvědčen pozdně antickými náhrobními nápisy, byl do té míry metlou své doby,
   že představoval vážné demografické nebezpečí. Římské civilní právo dovolovalo, aby ženy
   vstupovaly do manželství již od patnácti let, tedy ve věku, kdy byly ještě nedospělé a
   nepřipravené na bezprostředně následující těhotenství a porod. Dochovalo se velké množství
   náhrobních nápisů ze 3. a 4. století, z jejichž údajů vyplývá, že neúměrně vysoká úmrtnost
   postihovala právě ženy kolem šestnácti let, necelý rok po svatbě. Teprve až životní zvyky a
   zásady lidí začaly být ve větší míře ovlivňovány křesťanskou morálkou a zásadami, které
   doporučovaly, aby muži a ženy uzavírali manželské svazky až mezi dvaceti a třiceti lety,
   úmrtnost prvorodiček se výrazně zmírnila. Přestože představitelé rané církve programově
   odmítali a zavrhovali vše pohanské, církevní organizace a hierarchie se utvářela podle vzoru
   římské správy, odkud převzala názvy pro své hodnostáře a četná další opatření. Tento trend se
   dále posílil, když bylo křesťanství zrovnoprávněno a zvýhodňováno přízní ze strany
   Konstantinova císařského dvora. Inspirovalo se jeho okázalostí, a jakmile se stalo významnou
   společenskou silou, začalo budovat svou mocenskou strukturu. Boj o moc se promítal i do
   ideologických sporů rané církve. Koncem 4. století byly zakázány pohanské kulty a křesťanství
   se stalo jediným oficiálním náboženstvím římského impéria. Tím byl vlastně završen proces
   romanizace křesťanství a zanikly rozpory, které křesťanství původně v kontaktu s antickou
   civilizací zažívalo. Pak už nic nebránilo v další asimilaci antiky a římský papež si
   přivlastnil titul původního pohanského velekněze pontifex maximus a učinil z něho svou
   oficiální hodnost. Od 5. století křesťanství představuje nejvýznamnější duchovní i politickou
   sílu tehdejšího civilizovaného světa. Jeho další expanze je spjata s šířením latinského jazyka
   a kultury i poté, co politická moc impéria zanikla. Do dalšího vývoje evropské kultury se z
   antiky uchovalo jen to, co bylo do křesťanství přejato a mělo šanci na přežití jak
   prostřednictvím germanizovaného Západu, tak i císařského dvora a církevních struktur
   v Byzanci. Byzantinci se až do zániku své civilizace roku 1453 považovali za Římany a říkali
   si Rómaioi. Termín Byzanc je vlastně neologismem, jejž zavedli francouzští učenci v 18.
   století. Jestliže moderní evropská nebo vlastně euroamerická civilizace je ve svých základech
   křesťanská, je třeba si připomenout, že toto křesťanství bylo vybudováno na některých
   rituálních předpisech přejatých z židovství, na vlastní teologii spásy a na řeckořímské
   kulturní mentalitě, která je ovlivnila z velké části spontánně, životní praxí. Mimo jiné to
   dokazuje vznik a vývoj křesťanského umění. Starozákonní předpisy nedovolovaly přímé zobrazení
   toho, co je předmětem náboženské úcty. Proto stejně jako židovství bylo i křesťanství ve svých
   počátcích anikonické. Křesťanští ideologové z období pozdní antiky tento zákaz dále striktně
   prosazují a zdůvodňují. V kontaktu s antickým světem a jeho obrazovým uměním se však mezitím
   od 3. století začaly rozvíjet i první obrazové motivy s křesťanskou tematikou. Přáli si je
   nikoli teologové, ale běžní věřící, protože si potřebovali pomocí obrazů přiblížit spásu,
   jejíž naplnění od křesťanské víry očekávali. Raně křesťanské umění se tedy vyvinulo v laickém
   prostředí, mimo teologii, a vytvářeli je řemeslníci a umělci, mezi nimiž byli z velké části
   pohané pracující podle společenské poptávky. Po formální stránce vycházeli z existujících
   antických předloh a obrazových schémat a pomocí nich znázorňovali biblické motivy. Tematika
   lásky je v křesťanství spjata s láskou k bližnímu. Na základě paralely v Janově evangeliu se
   pro ni začal používat motiv Dobrého pastýře, který se často znázorňoval v kombinaci s motivem
   modlící se ženy-orantky (s rozpjatými pažemi), představující personifikaci křesťanské víry.
   Latinský tvar orans je obojrodý, v křesťanském kontextu je to však žena, neboť tento obraz je
   obdobou pohanské personifikace zbožnosti -- Pietas a ta je ženského rodu. Pro vyjádření nikoli
   fyzické, ale duchovní lásky posloužil známý motiv Amora (láska) a Psýché (duše). Láska k Bohu
   je tím, co duši dovede ke spáse. Kromě této symboliky na starokřesťanských památkách
   jednoznačně převažuje biblická tematika. Výjevy z běžného pozemského života obvykle zastupuje
   téma svatby vyjádřené podle pohanského obyčeje jako dextrarum iunctio. Manželský pár doprovází
   další profánní ženská personifikace. Dřívější forma Iunony Pronuby, patronky sňatků, je
   chápána jako Concordia vyjadřující svornost, která je podstatou manželské lásky v křesťanském
   pojetí. Na monumentálních sarkofázích bývají ve středovém medailonu často zobrazovány busty s
   podobiznami obou manželů. Portréty zemřelých se od poloviny 2. století n. l. běžně vyskytovaly
   i na pohanských sarkofázích, ale převažující znázornění obou manželů rovněž evokuje jejich
   soulad a porozumění v pozemském a zároveň i posmrtném životě. Rovněž motiv mušle byl převzat z
   obecné pohanské symboliky věčnosti. V novém kontextu je nárok na věčný život zvýrazněn
   biblickými motivy evokujícími spásu člověka Bohem, již antičtí křesťané spojovali především s
   Kristem a jím vykonanými zázraky. Antičtí křesťané byli na představu Krista jako záruky své
   spásy soustředěni do té míry, že ho namísto abstraktního starozákonního Boha znázorňovali i ve
   starozákonních motivech "Prvotního hříchu" a "Vyhnání z ráje". Eva a Adam, jichž se tyto
   motivy týkají, jsou jedním z mála aktů, se kterými se v raně křesťanském umění setkáváme (v
   tomto případě s nezbytným fíkovým listem). Starokřesťanské sarkofágy byly vytvářeny v Římě,
   kde byla nejvyšší poptávka a existovaly zavedené sochařské ateliéry. Jejich činnost však byla
   násilně přerušena začátkem 5. století po zničení Říma Alarichovými Góty. Tradice se ještě
   nějakou dobu udržela v jižní Gallii, kam předtím směřovala část římské produkce určená pro
   místní christianizovanou aristokracii. Pozdní sarkofágy jsou místní provenience. Tamní
   kameníci vycházeli z nápodoby dřívějších importovaných památek, ale někdy se rozhodli
   znázornit i to, pro co neexistoval přímý vzor. Fragment, jenž byl před několika lety nalezen
   na jihu Francie v Saint Bertrand-de-Comminges, představuje ikonografické kuriozum a zároveň
   svérázný appendix k motivu Afrodíty-Venuše v antickém umění. Znázorněné téma biblického obsahu
   vychází z tohoto antického vzoru. V jeho významu je rovněž přítomen náznak hříchu. Nahá žena s
   rozpuštěnými vlasy, jak byla v pozdějším římském období Venuše znázorňována, je zde
   charakterizována gestem orantky, tedy zbožnosti, s čímž v křesťanském kontextu kontrastuje
   její nahota. Motiv muže stojícího vedle ní se svitkem v ruce a lvem u nohou připomíná Daniela.
   Žena, k níž se obrací, je tedy starozákonní Zuzana, nespravedlivě obžalovaná z cizoložství a
   osvobozená Danielovým spravedlivým soudem. Ikonografie tohoto motivu vznikla již ve 4. století
   a Zuzana byla podle běžného chápání zahalená a zobrazená s gestem orantky, které symbolizovalo
   její nevinu. Asi o sto let později, kdy tato ikonografická tradice upadla v zapomnění, se
   jihogalský kameník pokusil opět zobrazit tento motiv a pro současné vyjádření podezření a
   neviny v Zuzanině případě svérázným způsobem spojil motiv pohanské Venuše, často nevěrné, a
   proto také symbolu pokušení, z níž orantským gestem zároveň vytvořil zbožnou světici. Tento
   obraz -- ikonografické hapax legomenon -- názorně dokazuje, že tradiční antické představy zcela
   nezanikly, nýbrž v případě potřeby probleskovaly i do křesťanského kontextu tak, jak se
   prolínaly ve vědomí běžných lidí -- a to nebylo zaneprázdněno pouze duchovním rozjímáním. Totéž
   dokazuje i milostná poezie z konce antiky, která sice již tehdy byla za svým zenitem, ale
   přesto se i v jejím repertoáru najdou půvabné výtvory. (Marie Pardyová)

   sexualita, erotika a manželství u "přírodních národů", viz antropologie sexuality.

   sexualita, erotika a manželství -- Číně

   

   

   čínští myslitelé zkoumali již od starověkých dob otázky uspořádání vztahů jednotlivce,
   společnosti a státu, muže a ženy, funkce a smyslu rodiny -- zabývali se jimi taoisté a mohisté,
   stejně jako konfuciánci, legisté, přírodní filozofové nebo logikové. Shoda panovala v
   dominanci komunity -- rodiny, občiny, společnosti, státu -- nad jednotlivcem a muže nad ženou
   (obr. 187). Je to pojetí společné snad všem velkým východním civilizacím a kulturám, které
   vyplývalo ze specifických přírodních podmínek, velké lidnatosti a dalších aspektů: jedinec
   musí mít na paměti především zájem pospolitosti, individualismus západního typu je považován
   za sobectví. Při respektování těchto zásad vládla v Číně ve věcech sexuality a erotiky
   tolerance: ženská i mužská homosexualita byla soukromou věcí, nikoli společenským přestupkem;
   za existence instituce konkubinátu, kdy v rodině kromě manželky žila jedna nebo více konkubín,
   byl skupinový heterosexuální nebo homosexuální sex běžnou záležitostí; vzhledem k tomu, že
   konkubíny mohli mít jen velmi bohatí lidé, tolerovala se prostituce i zřizování veřejných domů
   -- zvláště zlatý věk čínské kultury za dynastií Tchang a Ming byl dobou rozkvětu "veřejné
   lásky", nový rozmach nastal za dynastie Čching v 19. století, kdy do nevěstinců proniklo opium
   a výrazně ovlivnilo erotickou kulturu zejména v některých velkých městech. Existovala celá
   hierarchie služebnic lásky od pouličních prostitutek až po emancipované kultivované dámy,
   jejichž postavení bylo srovnatelné s úrovní proslulých hetér v antickém Řecku nebo gejš vyšší
   třídy v Japonsku, které vedly vlastní salony a byly vyhledávanými společnicemi věhlasných
   mužů. Východiskem mnohých těchto filozofických, etických i kosmologických koncepcí (shodovaly
   se v názoru, že nebe, země a lidstvo tvoří propojený systém, v němž je každá z těchto tří
   oblastí jenom další dimenzí druhých dvou) se stala dvojice pojmů jin a jang, která v sobě
   skrývá i sexuální symboliku danou jednotou protikladů ženského a mužského principu --
   představovala totiž dvě navzájem protikladné síly, z nichž se skládá původní substance bytí
   čchi. Jin a jang vzniká z tao, nepostřehnutelného pramene všeho bytí, je jeho polárním
   projevem. Jin představuje ženský princip univerza, dává věcem viditelnou formu, je hmotnou
   složkou čchi. Vyznačuje se pasivitou, klidem, tíhou, vlhkem, chladem, klesavým směrem pohybu;
   typickým představitelem jin je voda. Jang zosobňuje mužský princip univerza, je neviditelnou
   hybnou silou a funkcí věcí, energetickou složkou čchi. Vyznačuje se aktivitou, pohybem,
   lehkostí, suchem, teplem, stoupavým směrem pohybu; jeho typickým představitelem je oheň. Pro
   jin-jang je však příznačné, že každá z jeho dvou složek obsahuje v sobě zárodek svého
   protějšku, a je s ním proto nerozlučně spjata. Spjatost vlastností protichůdných sil způsobuje
   ustavičné změny a pohyb čchi, jež jsou principem procesu vznikání a zanikání všech věcí a
   jevů. Tento proces má cyklický charakter, neboť po dosažení svého extrému se jin mění v jang a
   naopak. Tak jako byl vznik pojmu jin-jang inspirován rozdílnostmi mezi oběma pohlavími,
   posloužil různým teoriím jako východisko při konstruování zásad chování obou pohlaví v
   sexuálním, erotickém i manželském životě. V neotaoistické mystice a magii, rozvíjejících se
   zvláště v prvních staletích našeho letopočtu, začíná hrát určitou roli spojení muže a ženy
   vnímané jako blahodárné sjednocení mužského principu jang s ženským jinem, jejichž harmonie je
   prospěšná k udržení vesmírné harmonie a jež především pomáhá prodloužit lidský život.
   Legendárním patronem sexuálních praktik byl předek Pcheng, který se prý dožil věku 700 let.
   Jemu připisovaný systém sebepěstování, rozvinutý ve 2. století n. l., doporučuje přizpůsobit
   životosprávu, dietu, cvičení, dýchání a "vstupování do nefritové komnaty" (metafora pro
   koitus) dynamice míjejících ročních dob. Sexuální kultivace se většinou zaměřovala na posílení
   mužského partnera vstřebáváním ženského ťing a zadržováním spermatu, jehož se dosáhne stažením
   konečníku. Pchengova dlouhověkost z něho učinila také patrona jiných zdravotních systémů,
   například tao-jinu. Taoistická pojednání o prospěšných způsobech tělesného obcování také
   posléze inspirovala vznik ilustrovaných příruček, jež bývaly součástí výbavy bohatých nevěst.
   Taoistická sexuální mystika, stejně jako pozdější příručky rozkoší manželské ložnice, mají
   namnoze ryze technický ráz, byť zahalený do frazeologie, která uším dnešního západního čtenáře
   může znít poeticky. První takový ucelený návod, jak dosáhnout dokonalosti a harmonie
   v milostném životě, údajně vytvořil sám Žlutý císař před více než čtyřmi a půl tisíci lety.
   Pozdější autoři sexuálních příruček se sice na Žlutého císaře odvolávali jako na nejvyšší
   autoritu, je však nepochybné, že císařské rady jsou dílem až mladších věků. První bezpečně
   doložené erotické příručky jsou známy z doby dynastie Chan (206 př. n. l.--220 n. l.) (srov.
   Gulik 1971, s. 101--112). Znalosti předchůdců i své vlastní poznatky skloubil lékař Tung Chaj v
   7. století n. l. do rozsáhlé učebnice lásky, jež je jakousi čínskou obdobou indické Kámasútry,
   kterou o několik století dříve sepsal mudrc Mallanága Vátsjájana. Tung Chaj a jeho četní
   pokračovatelé, zejména z řad taoistických učenců a mnichů vycházejících z pojmu jin-jang,
   důkladně rozvinuli a propracovali na metafory bohatou erotickou terminologii, pomocí níž
   popsali rozmanité techniky i etiku sexuálního života. Jejich spisy se jako příručky pro
   milence v podobě takzvaných Knih do podhlavníku či Ložnicových svitků staly běžnou součástí
   čínských domácností. Téměř každý základní termín erotického slovníku měl obvykle několik
   synonym. Například -- mužské genitálie: Mužská lodyha, Mužský kořen, Mužský vrcholek, Nefritová
   flétna, Nefritová lodyha, Nefritové kopí, Nefritový prut, Nefritový stonek, Želví hlava; --
   ženské genitálie: Korálová brána, Kouzelné pole, Nefritová brána, Nefritová komnata, Nefritový
   pavilon, Nefritový práh, Perla na nefritovém stupni (klitoris), Rumělkový vchod, Terasa
   klenotu (klitoris), Zkušební komnata (vagina), Zlatá rokle (prostor mezi stydkými pysky),
   Zlaté údolí; -- pohlavní styk: Hory Wu, Mlha a déšť, Oblaka a déšť, Otevření nebe (orgasmus).
   Pomocí těchto a dalších termínů byly udíleny rady pro všechny možné situace milostného života.
   Například problém mužské dostatečnosti a optimální připravenosti k intimnímu styku a na druhé
   straně rozmanitá funkčnost ženské vaginy, daná její morfologií a topografií, jsou řešeny ve
   fiktivním rozhovoru mezi Žlutým císařem a Moudrou konkubínou. Žlutý císař: Jak může velikost a
   tvrdost ovlivnit stupeň rozkoše u ženy? Moudrá konkubína: Všechno je jen věcí pocitu a na
   velikosti a tvrdosti příliš nezáleží. Skutečná rozkoš přichází teprve při splynutí
   s Všehomírem. Muž a žena toho dosahují vzájemnou láskou a respektem jednoho k druhému.
   Dosahují splynutí prostřednictvím touhy a vzájemné vášně. Žlutý císař: Ale co ty rozdíly?
   Moudrá konkubína: I když je dlouhý a přitom jen polotuhý, přináší menší uspokojení než malý,
   ale tvrdý jako železo. A krátký, tvrdý jako železo přináší méně uspokojení, je-li používán
   nešetrně a hrubě, než týž používaný zkušeně a ohleduplně. (...) Moudrá konkubína (o Čtyřech
   podmínkách mužské připravenosti): 1. Nefritový stonek se trochu probouzí, ale nedosahuje ještě
   plných rozměrů. 2. Zvětšil se, ale ještě není tvrdý. Znamená to, že se ještě neprobudil duch
   jang. 3. Již je tvrdý, ale není ještě horký a tepající. To je znamení, že jang potřebuje
   poslední kapku oduševnění. 4. Když je horký a tvrdý a přehrada ještě zadržuje Životní esenci,
   pak jsou splněny všechny čtyři podmínky připravenosti. (...) Moudrá konkubína: Citlivost
   Nefritové komnaty nezávisí na její pozici. Ať je vysoko, nízko či uprostřed. Existují však
   rozdíly, které je třeba vysvětlit. Ženy s vysokými Nefritovými komnatami, směřujícími dopředu,
   je lépe milovat v zimě. Muž leží přitisknut k ženě, oba se vzájemně zahřívají. Ženy s nízkými
   Nefritovými komnatami, směřujícími dozadu, jsou jako stvořené k lásce v horkém létě. Ve stínu
   bambusu či na chladivém mramoru muž přistupuje k ženě zezadu, aniž by se dotýkali těly. Její
   Nefritová komnata je ideální k poloze zvané Pálení ohně za horami. Žena s prostřední
   Nefritovou komnatou je vhodná k lásce ve všech čtyřech ročních obdobích. Další rady
   v příručkách milostného života se týkají například optimálního způsobu vnikání do ženského
   lůna. 1. Přiblížit se k Nefritovému prahu a pak se vklínit pohybem, jako když je otevírána
   mušle, hledáme-li perlu. 2. Vnikat do Zlatého údolí jemnými pohyby tam a sem, jako když se
   otevírá skála, aby se našel drahokam. 3. Používat Mužský vrcholek jako paličku, která tluče do
   hmoždíře. 4. Pohybovat Mužským vrcholkem pomalu a vytrvale jako při zušlechťování Pěti
   základních prvků. 5. Používat Nefritovou lodyhu, jako by to byl pluh při podzimní orbě,
   obracející půdu napříč Kouzelným polem až k Dalekému údolí. 6. Teprve když jin zdivočí, mohou
   se těla srážet jako kusy padajících skal, které o sebe bijí a pohřbívají jeden druhého. Po
   vniknutí do lůna se doporučovalo: 1. Kývat Nefritovým stonkem zleva doprava a naopak, jako
   když statečný válečník proráží šiky nepřítele. 2. Jako když kůň přeskakuje řeku, hýbat se dolů
   a nahoru. 3. Ponořovat a vynořovat se zároveň, jako když se potápí kachna na zčeřené hladině
   jezera. 4. Klovat jako vrabčák sbírající zrnka rýže, jednou hluboko, jednou mělce. 5. Ponořit
   se jako balvan klesající ke dnu moře. 6. Pohybovat se pomalu jako had zalézající do své díry
   k zimnímu spánku. 7. Pohybovat se rychle, jako když zdivočelá krysa mizí ve své noře. Pro
   pohlavní styk jsou popsány a doporučovány desítky nejrůznějších poloh, z nichž mnohé jsou
   neobyčejně rafinované a hraničí s akrobatickými výkony, jiné jsou fyzicky nenáročné a mají mít
   léčebný účinek. Kopající mezek: Jin leží uprostřed postele na zádech. Jang zasune levou ruku
   pod její hlavu a pravou ruku pod její pravou nohu. Hlavu Jin i její nohu pomalu zvedá, dokud
   není Nefritový stonek zasunut. Pravou nohu paní Jin pak zvedá a pouští v rytmu zasouvání.
   Nehybní milenci: Žena i muž stojí a mají na hlavách šálky s čajem. Jejich snahou je při
   pronikání nevylít ani kapku. Polykající ryby: Paní Jin a konkubína leží jedna na druhé a
   dotýkají se vzájemně Nefritovými branami. Pohybují se proti sobě jemně, jako když ryba chytá
   na hladině otevřenými ústy mouchy. Pan Jang sleduje tu hru, a když vidí, že se rybí ústa
   rozšiřují, vtrhne se svým Nefritovým prutem dovnitř. Všichni tři se pohybují společně a
   všichni splynou s Všehomírem najednou. Trojí proud Životní esence působí na zpevnění kostí a
   zlepšuje dýchání. Otázky uspokojení obou partnerů se řeší opět v rozhovoru mezi Žlutým císařem
   a Moudrou konkubínou. Moudrá konkubína: Jsou-li muži dobře naladěni, pak se Nefritový stonek
   vztyčuje lehce, jsou-li mrzutí a zahořklí, pak se stěží dostaví zázrak. Jestliže se má nebe
   správně otevřít, pak je třeba, aby muž dbal zásad Pěti rozpoložení a byl veden Pěti odpověďmi
   ženy. Žlutý císař: Co je Pět rozpoložení? Moudrá konkubína: Musí být uvolněný a odpočatý a
   nesmí mít předem žádné nároky. Jestli chce rozdávat svou mužnou sílu, musí být v ložnici
   šlechetný. Jeho tělo obsahuje mnoho dutin, musí tedy dobře dýchat, aby dosáhl potřebné
   kapacity. Jeho tělo sestává z kruhu a prstenců, muž tedy musí být vyrovnaný. Pátá zásada říká,
   že je třeba předcházející zásady důsledně dodržovat. Žlutý císař: A jakých je Pět odpovědí
   ženy, jimiž se má muž řídit? Moudrá konkubína: Za prvé: Žena rudne a červená ve tváři. To je
   znamení, že se k ní může muž přiblížit. Za druhé: Její bradavky se vztyčí a ztvrdnou. Znamená
   to, že muž je vítán v Nefritové bráně. Za třetí: Ústa ženy jsou otevřená, dýchá rychle, nosní
   dírky má rozšířené. To je znamení k útoku. Za čtvrté: Zlatá rokle je vlhká. Útok. Za páté:
   Šťáva pokrývá její stehna a ztratila všechnu sílu. To je znamení k odpočinku a k přestávce
   před dalším útokem. Žlutý císař: Slyšel jsem, že kromě Pěti odpovědí ženy je třeba znát ještě
   Deset vyzývajících ženských pohybů. Které to jsou? Moudrá konkubína: První: Jestliže žena
   obejme muže pažemi, znamená to, že chce, aby se těla i jin a jang dotýkaly. Druhý: Jestliže
   žena zvedá kolena z lůžka, znamená to, že se chce v Nefritovém pavilonu třít a dotýkat. Třetí:
   Jestliže se žena prohýbá v zádech, je připravena k útoku Nefritového kopí. Čtvrtý: Jestliže se
   její zadek začíná třást, je to výzva k většímu spěchu. Pátý: Jestliže její nohy vyletí vzhůru,
   je to výzva k hlubšímu útoku. Šestý: Jestliže pohybuje bedry zleva doprava a naopak, je to
   výzva k opačnému pohybu jang. Sedmý: Jestliže stiskne stehna k sobě, je to chvíle klidu před
   Velkým tajfunem. Osmý: Jestliže se její tělo třese tak divoce, že muže bezděky odstrkuje,
   nastal moment splynutí s Všehomírem. Devátý: Jestliže její tělo ochabuje, pak se splynutí
   s Všehomírem dostavilo. Desátý: Jestliže stavy plynou, je to znamení, že Životní esence byla
   uvolněna. Jestliže jsou tyto pohyby zpozorovány, znamená to, že žena byla uspokojena. K
   rozšíření představivosti byly popisy v "učebnicích lásky" někdy navíc provázeny názornými
   ilustracemi různých forem milostného spojení. Dálo se tak zejména v období rozkvětu městské
   kultury za dynastie Ming (obr. 188--191), ale i později za dynastie Čching (obr. 235--243);
   vesměs se jedná o dřevořezy, často vícebarevné. Cílem obrázků byla především praktická
   instruktáž. V očích čínského znalce nebyl tento typ "výtvarného umění" ničím jiným než
   řemeslem, které nelze srovnávat s díly slavných malířů. Pokud se takové ilustrace objeví
   v souvislosti s pojednáními o krásné literatuře a o inspiracích pro výtvarné umění, jako
   v našem případě, mohlo by to vést k domněnce, kterou občas čteme v západní uměnovědné
   literatuře, že "Číňané neuměli malovat postavy", a že tedy "nebyli příliš zdatnými malíři".
   Rutinní schematická kresba skutečně postrádá, až na výjimky, individuální styl. Jen ojediněle
   se zobrazování podobných výjevů věnovali známí malíři, například Tchang Jin (1470--1523), který
   vynikl jako krajinář (obr. 224), a zejména jeho o něco mladší současník Čchiou Jing, činný
   kolem roku 1550 (obr. 192, 225). Mezi našimi ukázkami patří k propracovanějším malby z období
   dynastie Čching (obr. 226). Dalším učením, které ovlivnilo pojetí vztahu mezi oběma pohlavími
   v životě i v literatuře, byl buddhismus, importovaný v prvních staletích našeho letopočtu
   z Indie a záhy výrazně počínštěný. Za dynastie Suej (581--618) se stal státním náboženstvím a
   jeho vliv ještě vzrostl v době Tchang (618--907). Toto učení sice přiznávalo ženě větší
   autonomii než konfuciánství, avšak pouze v tom, že jí poskytovalo možnost opustit rodinu a
   vstoupit do kláštera. Milostný cit byl z hlediska buddhismu jen další v řadě pošetilých tužeb,
   které člověka poutají k věčnému koloběhu strastiplných životů. Byl tedy chápán jako překážka
   pravého poznání, světská marnost, již je třeba odhodit. Buddhistické moralizování v konečném
   důsledku pohlíželo na lásku stejně negativně jako konfuciánství. Je zajímavé, že
   z buddhistických spasitelských postav, které si získaly v Číně oblibu, nebyla žádná tak
   milována a široce uctívána jako Kuan-jin, bohyně slitování. Kuan-jin ("ta, která slyší
   volání") je čínské jméno bódhisattvy Avalókitéšvary ("shlížejícího dolů se soucitem"), který
   je dobře znám v celém buddhistickém světě. V jižní Asii a Tibetu je Avalókitéšvara všeobecně
   zobrazován jako muž. Čínská zpodobení Kuan-jin byla však už ve 14. století skoro výlučně
   ženská. Kuan-jin se objevuje často jako štíhlá žena ve splývavém bílém rouše, třímající
   v rukou vázičku s nektarem osvícení a vrbovou větvičku k zahnání nemocí. Někdy drží také dítě,
   aby se naznačila její moc udělovat dětem požehnání. Kuan-jin asistuje buddhovi Amitábhovi,
   když pomáhá duším dostat se do Čisté země. Jiná podoba bohyně má tisíc očí a paží jako symbol
   schopnosti vidět všechna nebezpečí a pomoci všem, kdo v nouzi zvolají její jméno. Navzdory
   oficiálně hlásané morálce a náboženskému moralizování se v čínské literatuře setkáváme s řadou
   příběhů, ať smyšlených či skutečných, v nichž vzplane prudká láska, které nelze zabránit.
   Literatura tak nepřímo podává svědectví o rozporu mezi ideálním konfuciánským schématem, jak
   je známe z kanonických knih a moralizujících traktátů, a buddhistickým přesvědčením o
   škodlivosti vášní na jedné straně a skutečným životem na straně druhé. Příznačným rysem všech
   milostných příběhů tradiční Číny je důraz na sexuální touhu a otevřenost ve vztahu k tělesným
   rozkoším lásky. Je proto jistým paradoxem, že v moderní době bývají tyto pasáže ze starších
   literárních děl vypouštěny nebo reinterpretovány tak, že jejich původní smysl se ztrácí. Ze
   všech učení o uspořádání vztahů mezi mužem a ženou, utváření a fungování rodiny získalo však
   v tradiční Číně největší vliv konfuciánství. Konfucius pohlížel na rodinu jako na mikrokosmos
   státu, jeho základní článek. Panovník byl otcem všeho lidstva a představitelé státní správy na
   určitém stupni hierarchie byli mnohdy označováni jako "rodiče lidu". Panovník měl být lidu
   vzorem i v oblasti sexuálního a erotického chování; ovšem jako Syn Nebes vedl přece jen
   odlišný životní styl než poddaní. Jeho sídlo bylo patrně již od starověkých dob přísně
   rozčleněno na "vnitřní palác" a "vnější dvůr". Vnitřní palác obývali císař, císařovna a jeho
   další manželky, nejbližší rádcové a císařská stráž; vnější dvůr zahrnoval úřady vládní
   exekutivy včetně šesti rad čili ministerstev. Vedle své choti císařovny měl císař také několik
   (zpravidla čtyři) vysoce postavených "vedlejších manželek" (fej). Císař míval také konkubíny.
   Ve starověku jich bývaly snad desítky, tedy relativně málo ve srovnání s dobou tchangského
   císaře Süan-cunga (vládl 712--756), kdy jich údajně byly tisíce. Počet vladařových manželek i
   dvorních dam byl pevně stanoven. Podle záznamů dal Žlutý císař, první z pěti legendárních
   císařů, přivést svému synu Ti Ku čtyři manželky, z nichž jedna měla výsadní postavení. Toto
   číslo odpovídalo hvězdám na nebi, kde Číňané rozeznávali čtyři hvězdy, zosobňující vladařovy
   manželky, a čtyři hvězdy, zosobňující jejich eunuchy. Za dynastie Sia se počet manželek zvýšil
   na dvanáct, rozdělených do dvou hierarchizovaných skupin tří a devíti. Za dynastie Jin (pozdní
   etapa Šangů) došlo k dalšímu zvýšení na třicet devět: k původní dvanáctce se přidal násobek
   tří a devíti, tj. dvacet sedm. Za Čouů byl počet královen zvýšen na sto dvacet. Chanský císař
   Wu-ti měl několik tisíc palácových souložnic, jeho leníci a vysocí úředníci mívali několik
   stovek žen. Za Tchangů žily v takzvaném vnitřním paláci (nej-kung) tisíce žen, ale jen sto
   dvacet dva mělo tituly, které jim dávaly postavení císařských manželek. Jejich tituly měly
   hierarchii. První z nich byla samozřejmě císařovna (chou), za ní následovaly čtyři vedlejší
   manželky fej (konkrétně kuej-fej, šu-fej, te-fej, sien-fej), další byly dvě devítičlenné
   skupiny: císařovniny dámy čou-pchin a učené ženy ťie-fu. Celý počet uzavíraly tři
   sedmadvacetičlenné skupiny konkubín pao-lin, jou-nü a cchaj-nü. Kromě nich žily na dvoře
   dvorní dámy s různými jinými povinnostmi, od hudebnic a tanečnic po císařovy osobní služebné.
   Jeho manželkám, respektive konkubínám naopak sloužili eunuši. Je pochopitelné, že císařovy
   osobní preference neodpovídaly nutně této hierarchii, která se s výjimkou císařovny (chou) 
   mohla měnit, například po narození dítěte čekalo matku povýšení. Život na císařském dvoře byl
   do minucióznosti svázán přísnou etiketou, protokol pamatoval rovněž na císařův sexuální život.
   Když se chtěl pobavit s konkubínou, vybral si její jméno z misky s popsanými nefritovými
   tabulkami. Eunuch se pak postaral, aby tato žena byla svlečena, vykoupána, depilována a
   přinesena k císaři zahalená jen do pláště, aby u sebe nemohla skrývat zbraň. Před dveřmi
   ložnice pak vyčkával vhodnou dobu, načež zvolal: "Čas vypršel!" Po třech zvoláních vstoupil do
   komnaty a nechal odnést milostnici zpátky. (Toto líčení však vychází pouze z lidových
   historických románů, které pojednávají o císaři Čchien-lungovi z 18. století, nemá oporu v
   dobových archivních dokumentech.) Detaily návštěvy se zaznamenávaly, protože statut konkubíny
   závisel na tom, jak často ji císař poctil svou přízní. Některé konkubíny čekaly na takovou
   návštěvu měsíce, ba i celá léta, případně panovníka nespatřily nikdy -- například Wang Čao-ťün,
   či byly z výsluní přízně zapuzeny -- například Pan Ťie-jü, někdejší favoritka chanského císaře
   Čcheng-tiho (s. ...), jiné zaujaly panovníka natolik, že získaly výsadní postavení a velkou moc
   -- Jang Kuej-fej, nebo se dokonce staly faktickými vládkyněmi -- například Wu Ce-tchien (s. ...).
   O několika císařích je naopak známo, že byli monogamní, například mingský císař Chung-č'
   (vládl 1488--1505) údajně neměl vztahy s žádnou jinou ženou než s císařovnou Čang. Vykleštění
   muži a akt kastrace představují v čínských dějinách významný fenomén -- čas od času se projevil
   negativně i pozitivně v osudech země. Příčiny a přesná doba jeho vzniku jsou nejasné, ale
   eunuchové nepochybně působili už ve službách králů dynastie Čou a na císařském dvoře Prvního
   svrchovaného císaře Čchinů (vládl 221--210 př. n. l.). Pravidelnou součástí dvora se stali
   poté, co císař dynastie Chan Kuang-wu-ti (vládl 25--57 n. l.) rozhodl, aby všichni mužští
   sluhové sloužící dvorním dámám byli vykastrováni. V průběhu doby se někteří chlapci a muži
   nechali vykleštit dobrovolně, aby si zajistili živobytí u dvora, jiné prodali rodiče nebo
   obchodníci s dětmi; císařský přístřešek pro provádění kastrace stával hned za zdmi paláce. Po
   zotavení obdrželi doklad o vykleštění a odcházeli pracovat do paláce -- jako pomocníci
   v kuchyni, metaři, hudebníci, herci nebo loutkáři ..., starší a zkušenější zastávali
   odpovědnější funkce, například kontrolovali všechno, co bylo dodáno pro královskou rodinu -- od
   císařových konkubín až po oděvy, potraviny ... Nejstarší a nejtalentovanější pečovali o úřední
   císařskou pečeť a císaři je rovněž zaměstnávali jako zvláštní důvěrníky a rádce. Vliv eunuchů
   vrcholil v období dynastií Tchang a Ming, kdy jejich počet přesáhl deset tisíc. Za poslední
   dynastie Čching počet eunuchů klesal a v době pádu dynastie v roce 1911 jich zůstalo už jen
   něco přes tisíc. Mnozí eunuši sloužili svému vladaři věrně a podporovali jeho politiku, mnozí
   se angažovali ve prospěch odpůrců panovníka a někteří usilovali o nemezenou moc i za cenu
   intrik a zločinů (například Čao Kao po smrti Prvního svrchovaného císaře Čchinů) -- možná
   v podvědomé či vědomé reakci na potupný akt kastrace. Kastrace byla totiž vážným porušením
   předpisu synovské oddanosti, protože tělo bylo považováno za dar rodičů. Důležité bylo, aby
   každý byl po smrti pohřben kompletní, a proto eunuchové chovali své mumifikované pohlavní
   orgány v zapečetěném vaku nebo pouzdru. Vykleštění bylo od starověkých dob rovněž jedním
   z nejtvrdších a nejpotupnějších trestů; byl jím postižen i slavný historik z doby dynastie
   Chan -- S'-ma Čchien (s. ...). Kastrace mužů a její neblahé psychické a společenské důsledky
   představují do jisté míry paralelu k *umělému zmenšování nohou žen. Blaho země, společnosti a
   správné fungování státu záviselo na tom, zda jsou řádně vykonávány rodinné povinnosti. Rodina,
   jejíž neoddělitelnou součástí byli i předkové, byla chápána jako nikdy neumírající kolektiv,
   živý organismus přesahující i spojující jednotlivé členy v průběhu věků. V tradiční Číně
   rodina stála na dvou principech (které ostatně představovaly všepronikající předivo
   konfuciánského způsobu života): nadřazenost starší generace nad mladší a nadřazenost mužů nad
   ženami; pokud došlo mezi oběma těmito principy k rozporu, převládl první z nich -- například
   babička dominovala nad vnukem. V čele tradiční čínské rodiny stál nejstarší mužský člen
   nejstarší generace, kterého střídal jeho nejstarší žijící syn. V rámci generací měli starší
   přednost před mladšími, což bylo založeno na podstatném konfuciánském požadavku úcty vůči
   rodičům. Tento zásadní vzorec chování byl tématem nesčetných moudrých rad, mravních naučení,
   básní i povídek, které se tradovaly po celé Číně. Například Lao-laj-c' ve svých sedmdesáti
   letech údajně bavil matku a otce tím, že se choval jako hravé dítě, tančil a metal kozelce.
   Jiný doklad synovské oddanosti zaznamenal S'-ma Čchien v Zápiscích historika v souvislosti
   s řešením nástupnických otázek po smrti Prvního svrchovaného císaře Čchinů v roce 210 př. n.
   l., kdy se měl podle všech zvyklostí stát panovníkem nejstarší císařův syn Fu-su. Ženě bylo
   přisouzeno podřízené postavení: než se provdala, byla povinována poslušností rodičům, jako
   vdaná žena se musela podřídit manželovi a jako vdova podléhala svému nejstaršímu synovi nebo
   jiným mužským příbuzným v rodině. Konfuciánský ideál ženy zachytil Liou Siang (1. století př.
   n. l.) ve svých Životopisech žen (Lie-nü čuan), ve výtvarném umění jej pojednal malíř Ku
   Kchaj-č' (4. století) (obr. 209). Obecně uznávaným ideálem rodinného života bylo mít pod
   jednou střechou čtyři generace, a i když se toho v praxi dosáhlo jen zřídka, bylo běžné, že
   několik synů obývalo stejnou rodinnou usedlost. Dvoření v tradiční Číně takřka neexistovalo:
   budoucí nevěsta a ženich se jen zřídka vůbec znali a poté, co se dozvěděli jméno budoucího
   partnera, etiketa vyžadovala, aby se do svatby vyhýbali jakémukoli styku. Byla-li žena
   spatřena ve společnosti muže před svatbou, a to i za zcela nevinných okolností, mohlo jí to
   zkazit pověst a znemožnit provdání. Pokud se dva mladí lidé do sebe zamilovali, mohlo to být
   důvodem zrušení svatby, protože by se mohli řídit spíše vlastními city než vůlí rodičů. Sňatky
   byly plně v kompetenci rodičů. Vyhledáním vhodné nevěsty pro svého syna obvykle pověřovali
   dohazovačku, přičemž konečná volba závisela zčásti i na shodě horoskopů budoucího páru. Pokud
   měli rodiče vyhlédnuté dívky přehnané požadavky na dary (peníze, oděvy, šperky, ...) od
   příbuzných a přátel ženicha, musela dohazovačka vyjednávat tak dlouho, dokud se obě strany
   nedohodly. Pak mohla být uzavřena manželská smlouva. Nevěsta opouštěla svůj domov a
   připojovala se k manželově rodině. O svatebním dnu byla přinesena ve "svatebních nosítkách".
   Než na ně usedla, předstírala odpor a skrývala tvář za závojem. Do ženichova domu dorazila za
   doprovodu hudby -- bývalo to často poprvé, co nevěsta a ženich spatřili tvář toho druhého.
   Svatební obřad byl prostý: dvojice se poklonila portrétům nebo tabulím ženichových předků a
   jeho rodičům -- a byli z nich manželé. Po obřadu následovala svatební hostina. Nakonec se pár
   odebral do svatební komnaty, aby došlo k naplnění manželství. Po sňatku byla žena vydána na
   milost a nemilost tchyni: ta mohla nastolit vztahy harmonické, stejně jako stresující a
   traumatizující. Základní povinností ženy bylo porodit syny, a pokud se jí to nepodařilo, mohl
   se s ní manžel rozvést nebo si vzít konkubínu. Podle konfuciánských zásad měla věrnost muže
   vůči rodičům přednost před láskou k manželce. Jestliže žena porodila syna, její postavení se
   zlepšilo a později se sama stala tchyní jiné dívky. Narození dítěte bylo očekáváno s radostí,
   ale samotný porod byl považován za nečistou záležitost. Zpravidla se ho zúčastnila jenom matka
   rodičky a porod se mohl odbývat mimo dům, aby se zabránilo znečištění. Po porodu v ideálním
   případě odpočívala rodička měsíc na lůžku, ale jen málo rodin si mohlo dovolit takový přepych.
   Když novorozeně dovršilo první měsíc života, konaly se velké oslavy; toho dne dostalo nemluvně
   "dětské jméno", často nelichotivého znění -- "pes", "kočka" ..., aby zlí duchové uvěřili, že dítě
   je nemilované, a nechali je na pokoji. Rodina zahrnovala jako současné a "živé" členy i předky
   -- a podobně, jak se tím rozšířila do minulosti, musela se šířit také do budoucna.
   Nevyhnutelnou povinností proto bylo zplodit mužské dědice: "Jsou tři způsoby, jak se
   zpronevěřit synovským povinnostem, a nejvážnějším z nich je nezplodit potomky," zdůrazňoval
   Konfucius. Pokud nebylo možné učinit to obvyklým způsobem, mohla se rodina uchýlit k adopci,
   nebo v případě zámožných rodin ke konkubinátu. Důležité pojítko rodiny představoval rituál
   (viz kult předků v Číně). Dělba povinností mezi mužem a ženou byla přesně vymezena. Muži se
   věnovali vztahům a povinnostem rodiny k jiným rodinám nebo k vnějšímu světu. Ženy se staraly o
   interní záležitosti domácnosti a rodiny, jak je tomu často dodnes. V raných dobách starověku,
   zejména v období panování dynastie Šang a zřejmě i v předchozích protohistorických dobách,
   však ženy z aristokratických vrstev zaujímaly význačné postavení (možná související i
   s přetrvávajícími pravěkými kulty plodností). Nápisy a archeologické nálezy, k nimž náleží
   například bohatě vybavená hrobka královské manželky Fu Chao, odkrytá v roce 1976 v An-jangu
   v provincii Che-nan, dokládají, že ženy měly v šangském státě značnou moc. Král šangské
   dynastie Wu Ting (vládl asi 1215--1190 př. n. l.) nechal hrobku své oblíbené manželky Fu Chao
   vybavit okázalým bohatstvím: více než čtyři sta čtyřiceti bronzovými předměty, pěti sty
   devadesáti nefritovými řezbami, skoro sedmi tisíci mušlemi kauri a šestnácti lidskými oběťmi.
   Některé z šangských žen dokonce velely vojskům a možná také ovlivňovaly nástupnictví. Trůn
   zpravidla přecházel z bratra na bratra, ale za určitých okolností se přesouval na příští
   generaci. Jestliže totiž králova manželka zaujímala vyšší postavení než další bratr (dědic),
   mohlo nástupnictví přejít na syna, kterého měla s králem. V choulostivém přechodném období byl
   tedy rozhodující vliv postavení matek kandidátů. Následující dynastie Čou však už používala
   prvorozenectví a upírala tak ženám rozhodující význam -- čouská propaganda odsuzovala šangské
   krále za to, že je ovládaly ženy. Poté už se pouze ojediněle dokázaly v čínské společnosti
   prosadit ženy vynikající silnou osobností, velkým talentem či erotickou přitažlivostí. Ženy
   nesměly skládat státní zkoušky, a tak měly málo podnětů ke studiu, ale do čínských dějin se
   zapsala řada nadaných učených žen -- například Pan Čao (asi 49--asi 120), historička z doby
   Východních Chan nebo básnířka Li Čching-čao (1084--1141) z období dynastie Sung, která
   pocházela z literátské rodiny a psala se silnou citovostí a představivostí o přírodě a
   lidských emocích. Některé ženy vstoupily i do vrcholné politiky země: například Wu Ce-tchien a
   Cch'-si. Wu Ce-tchien byla původně konkubínou tchangského císaře Tchaj-cunga (vládl 626--649) a
   Kao-cunga (vládl 649--683). Byla vysoce inteligentní a charismatickou osobností a osvojila si
   správné zásady císařské vlády. Když císař Kao-cung zemřel, sesadila jeho nástupce -- svého
   vlastního syna -- a vládla jako císařovna. Její dvacetiletá vláda byla obdobím prosperity.
   Cch'-si ("Mateřská a Příznivá") byla rovněž konkubínou a k moci se dostala díky tomu, že
   porodila syna. Na rozdíl od Wu Ce-tchien se nikdy neprohlásila hlavou státu, zůstala
   regentkou. Po smrti císaře Sien-fenga (vládl 1851--1861) se prosadila mezi regenty svého syna,
   dětského císaře Mu-cunga; ten v roce 1874 zemřel (oficiálně na neštovice, neoficiálně na
   syfilis) a o rok později prosadila Cch'-si nástupnictví teprve tříletému synovci. Svých
   schopností a autority používala spíše k tomu, aby zvýšila svou vlastní moc, než aby zachránila
   chřadnoucí čchingskou dynastii. Když císař Kuang-sü v devadesátých letech 19. století uvažoval
   o zavedení některých reforem euroamerického typu, Cch'-si ho izolovala v domácím vězení a dala
   popravit reformátory. Po Boxerském povstání jen neochotně souhlasila s některými reformami,
   ale ty přišly už příliš pozdě, než aby mohly zachránit dynastii -- Cch'-si zemřela roku 1908 a
   o tři roky později padlo císařství. V souladu s konfuciánským uspořádáním rodiny měla většina
   žen, kterým se podařilo získat moc na císařském dvoře a zásadní vliv na císaře, pozici
   císařovny-matky, méně často se jednalo o pozici císařovny-manželky. K podřízenosti ženy
   přispívaly i mnohé praktiky, které formovaly či spíše deformovaly tělo i duši ženy, jak
   ukazuje následující příklad. Počínaje panováním dynastie Sung (960--1279) se mezi čínskými
   ženami na císařském dvoře začala šířit móda uměle zmenšených nohou, poeticky označovaných
   v západní literatuře jako "zlaté lilie" (správný překlad čínského označení tohoto jevu --
   ťin-lien zní "zlaté lotosy"). Celý bolestivý proces, který ženu nadosmrti zbavoval schopnosti
   přirozené chůze, začínal v dětství. Kolem pátého roku věku byly děvčatům pruhy tkaniny
   podvazovány prsty na noze pod chodidlo tak, aby se docílilo co nejmenší nožky, zhruba
   deseticentimetrové. Postupně docházelo k deformaci nártu a celého chodidla -- nožní oblouky se
   zlomily a prsty ohnuly pod bříška; bolestivý proces pokračoval ve dne v noci, dokud nohy
   nepřestaly růst. Takto utvářené drobné nožky byly považovány za nezbytný atribut krásné ženy
   z vyšších společenských vrstev. Zvyk se postupně rozšířil i mimo privilegované vrstvy po celé
   chanské čínské společnosti; neprováděli jej Hakkové na jihu ani většina jiných národností,
   například Mongolové a Mandžuové. Když se vlády v Číně roku 1644 zmocnili Mandžuové, zakázali
   svým ženám napodobovat tento obyčej. Mezi Číňany bylo podvazování nohou zakázáno až po vzniku
   republiky roku 1911, navzdory zákazu se však udrželo, zejména v méně vzdělaných vrstvách, až
   do konce 40. let 20. století. Předpokládá se, že se jedná o svého druhu institucionalizovaný
   mužský sexuální fetišismus: zachovala se svědectví, že zmenšená nožka (za všech okolností
   obutá do vyšívaného střevíčku) dráždila mužskou představivost a vzbuzovala touhu. Odborníci
   zároveň zdůrazňují, že deformace nohou, která přirozeně omezovala také pohyb žen (ztěžovala
   chůzi a prakticky znemožňovala běh), tvořila součást snah patriarchální společnosti držet ženu
   doma a v područí muže. Z rigorózně konfuciánského pohledu byl jediným oprávněným milostným
   citem cit manželský (en). Milostné vzplanutí (čching) mimo kontrolu rodiny představovalo
   v očích konfuciánských moralistů hrozbu pro stabilitu rodiny a celého společenského řádu.
   Sňatek byl, jak uvedeno, považován na prvním místě za záležitost obou zainteresovaných širších
   rodin a uzavíral se za přispění prostředníků dohodou mezi otci ženicha a nevěsty. Protože
   puritánská konfuciánská morálka předpokládala přísné oddělení dorůstajících chlapců a děvčat,
   ženich s nevěstou se zpravidla poprvé uviděli až v den svatby. Konfuciánství však, jak řečeno,
   připouštělo polygamii (obr. 187) a tolerovalo také mužovy avantýry s kurtizánami v zábavních
   čtvrtích, pokud nepřerostly v hlubší vztah. (Olga Lomová -- Jaroslav Malina)

   sexualita, erotika a manželství v euroamerické kulturní oblasti, monogamní manželství a rodina
   jako instituce tvořená jedním mužem, jednou ženou a jejich společnými dětmi trvá v
   anticko-křesťanské kulturní oblasti po celou dobu její existence. Monogamní manželství
   existovalo v starořeckých městských státech, bylo zakotveno v složité římské legislativě,
   prosadilo se jako společenská norma ve středověku a v moderní době se stalo jedinou evropskou
   legalizovanou formou trvalého svazku mezi mužem a ženou. Evropská monogamie, i když ji lze
   předpokládat také u některých (barbarských a pohanských) kmenů, které od konce 4. století n.
   l. postupně zabydlovaly území Evropy, byla nepochybně ovlivněna judaisticko-křesťanským
   pojetím manželství, nebo z něho přímo vyrůstala. Jde o evropocentricky orientovanou instituci,
   která nebere v úvahu jiné kulturní oblasti (například islámskou), v nichž bylo legalizováno --
   a alespoň u příslušníků vyšších společenských vrstev bylo obvyklé -- mnohoženství. Monogamní
   manželství je -- stejně jako jiné typy manželství -- sociální základnou pro rodičovství
   (Malinowski 1964). V euroamerické kulturní oblasti netvoří ovšem ani jedinou a často ani
   hlavní osu, kolem níž oscilují milostné mezilidské vztahy. Jako podstatné se v daném ohledu
   naopak jeví předmanželské a mimomanželské milostné aféry. Tento stav, který se (vnitřně
   rozporný) koncept křesťanské lásky pokoušel proměnit, nacházíme však také v mimoevropských
   kulturních oblastech. Každá společnost totiž usiluje o to, aby její základní stavební články,
   mezi něž manželství jako "reprodukční zařízení" rozhodně patří, byly založeny na pevnějších
   poutech, než jakými je labilní a proměnlivý cit a sex. Polygamie -- na rozdíl od monogamie --
   představovala relativně krátkou epizodu v dějinách euroamerické kultury. Tento typ manželství
   byl současně výrazem monopolního společenského postavení muže; vyskytoval se především u
   příslušníků vládnoucí vrstvy v raně feudálních společnostech, které dosud nepřijaly anebo
   dosud plně nepřevzaly křesťanskou iniciativu. Již ke konci 12. století se však prosadil
   monogamní, křesťanský koncept manželství. Monogamní manželství téměř po celou éru své
   existence znamenalo společenský akt -- obchodní a v případě vyšších vrstev i politický, a
   nikoli důsledek citového vztahu mezi partnery. Manželství bylo záležitostí veřejnou,
   regulovanou zvykovými konvencemi a smluvními pravidly, jejichž spolutvůrcem, garantem i
   provozovatelem se postupně staly církev a stát. Nákladné svatební rituály měly svůj pevný řád.
   Iniciativa vycházela od muže, rodičů či dohazovačů. Proces námluv spočíval především
   v projednávání ekonomických podmínek manželské smlouvy. Teprve po jejich přesném vymezení a po
   vzájemné dohodě zástupců rodin mohla být uzavřena svatební smlouva, mohl být složen manželský
   slib a mohlo dojít k veřejnému ohlášení sňatku a k svatebním obřadům, jejichž součástí byla
   obvykle svatební hostina a podle historických okolností i "konzumace" manželství (sexuální akt
   novomanželů). "Zatímco ještě v 16. století spočívalo uzavření manželství ve složení
   manželského slibu před svědky, nejpozději v 18. století byla už právoplatnost manželství
   vázána výhradně na církevní obřad" (Dülmen 1999, s. 137). Erotický život Evropanů se tak
   dostával pod církevní a státní kontrolu. Tyto skutečnosti způsobily, že za společensky
   korektní byly považovány pouze heterosexuální (manželské) vztahy, zatímco homosexualita, která
   se objevovala stejně mezi válečníky, jako za zdmi klášterů a na panovnických dvorech, nebyla
   společností akceptována. Zejména triumfující model křesťanského monogamního manželství měl na
   svědomí, že homosexuální vztahy byly vnímány jako těžký hřích a že tyto hodnotící postoje
   v podobě předsudků přešly také do moderních morálních a právních kodexů, které se již ocitaly
   mimo vliv a kontrolu církve. Další obecně lidskou společenskou institucí více nebo méně
   legalizující mezilidské sexuální vztahy se stala prostituce. V antickém světě prostituci
   provozovali příslušníci všech pohlaví, známá byla i dětská prostituce. Tutéž situaci nacházíme
   na konci devastovaného 20. století. Falokraticky fundovaná evropská kulturní oblast ženskou
   prostituci nejčastěji chápala jako živnost nebo ji alespoň trpěla. Jiné formy prostituce a
   jiné než heterosexuální vztahy, pokud se objevovaly, nebyly obvykle tolerovány, ale zpravidla
   přísně stíhány. V euroamerické kulturní oblasti prostituce instituci manželství věrně provází
   a doplňuje. Působí jako společensky regulovaná servisní služba, která existenci monogamního
   manželství neohrožuje, ale naopak podporuje. Prostituce na jedné straně přináší obživu či
   výdělek provozovateli a na druhé straně nabízí zákazníkovi uspokojení nenaplněných sexuálních
   potřeb a tužeb. Napomáhá vytvářet iluzi sexuální svobody. Ani z této oblasti není možné zcela
   vyloučit citovou angažovanost, která je předpokladem vzniku lásky. V evropském středověku
   plnily roli prodejných žen kurtizány, nebo poněkud skrytěji před zraky veřejnosti například
   lazebnice, vojandy a zčásti markytánky, to znamená ženy, které vojákům prodávaly jídlo a pití.
   Funkci kurtizán plnily rovněž mnohé dvorní dámy na šlechtických a panovnických dvorech. Jinou
   institucí, která v euroamerické kulturní oblasti provázela instituci manželství, byl
   konkubinát. Nacházíme jej v nejstarších historických údobích většiny známých kulturních
   oblastí. Relativně trvalé vztahy ženatých mužů k další jedné (svobodné či vdané) ženě nebo i
   více ženám, a to vztahy, které byly veřejně deklarovány, se však omezovaly pouze na vyšší
   společenské vrstvy. Postavení konkubíny -- na rozdíl od postavení řádné manželky -- nebylo
   právně zajištěno, záviselo na libovůli muže, který ji vydržoval. Tato instituce (ale také
   instituce oficiálního milence v případě žen ve významném společenském postavení) existovala ve
   starém Řecku a Římě i na středověkých knížecích a panovnických dvorech. Nemalá část evropské
   šlechty vzešla z těchto vztahů, z levobočků, pokud je otec přijal za vlastní a obdaroval
   tituly. Zejména období mezi třicetiletou válkou a Velkou francouzskou revolucí bylo zlatým
   věkem knížecích metres (konkubín), které zastiňovaly "u dvora, a dokonce i v politice
   legitimní manželky. Francouzský král Ludvík XIV. měl například čtyři děti se svou metresou La
   Valliere a osm dětí s metresou Montespanovou; děti a ovšem i jejich matky obdaroval tituly
   a majetkem. Jako společenská norma se konkubinát rozvinul zvláště v rokoku. Za jistých
   okolností mohla schopná konkubína podstatným způsobem ovlivnit i vysokou politiku. Například
   dějiny Francie v období Ludvíka XV. se jeví jako sled událostí, do nichž zasahovaly
   panovníkovy oficiální milenky, favoritky -- "maîtresse en titre": markýza de Pompadour
   například od roku 1745; ta se mimo jiné přičinila o uzavření smlouvy s Rakouskem v roce 1756.
   Zahraniční diplomaté získávali vliv na Ludvíka XV. prostřednictvím jeho metres; v tomto ohledu
   proslula zejména poslední -- madam du Barry. Polygamní epizoda v raně feudální evropské
   společnosti, počet mimomanželských milostných vztahů, jak o tom podává svědectví starořecká,
   římská, středověká i novodobá každodennost, permanentní přítomnost prostituce a konkubinátu
   v evropské kulturní oblasti a rovněž vysoké procento současné rozvodovosti ukazují, že
   monogamie představuje instituci uměle udržovanou při životě. Koncept monogamního křesťanského
   manželství se nicméně na evropském teritoriu prosadil jako jediná forma plně legalizující
   mezilidskou sexualitu. Nejdříve měl podobu mýtu a ideálu, později sociálního konstruktu
   sloužícího k prosazování ekonomických a mocenských zájmů společenských elit a v neposlední
   řadě se stal rovněž žitou realitou. Monogamní, patriarchální, vícegenerační rodina (či
   domácnost) měla své opodstatnění ve vesnické populaci až do konce 19. století. Tento typ
   rodiny se v 19. a 20. století postupně transformoval v rodinu elementární, tvořenou pouze
   manželským párem a dětmi. Křesťanství tedy přináší zásadní změny v pojetí manželství a lásky.
   Přichází s filozofií, která štěpí oblast lásky a sexu, v antice původně jednotnou. Hlavní roli
   v křesťanském pojetí světa sehrává nesobecká láska k Bohu, neboť Bůh je chápán jako láska (1
   Jan, 4, 8), popřípadě jako "skryté a nejvyšší tajemství lidské existence" (Rahner -- Vorgrimler
   1996, s. 157). Jiným typem je láska k bližnímu a žádostivá láska čili zaměření "vůle k žádané
   osobě jako dobru (hodnotě) s cílem je vlastnit a radovat se z něj" a "s přáním dovést osobu
   milovanou v sobě samé k naplnění jejího bytí" (Rahner -- Vorgrimler 1996, s. 156). Proti tomu
   sex, jak jej vykládá Starý zákon v příběhu o prvních lidech Adamovi a Evě,  je něčím nečistým,
   co přichází od ďábla. Bůh zakázal člověku požít plody z rajského stromu poznání, ten však
   příkaz porušil. Poznání, odhalení sexuality, která zajišťuje lidskému rodu reprodukci, a
   přináší tedy vedle zrození i smrt, má za následek pád člověka, jeho vyhnání z ráje. Boží
   příkaz nepožít plodů z rajského stromu poznání Adam s Evou porušili sice společně, hlavním
   viníkem, "vynálezcem" křesťanského prvotního hříchu (což prosazovali již církevní otcové
   Tertullian a Augustin) se však stala Eva, pramáti ženského pokolení. Podle židovské
   interpretace prvotní hřích spočívá v porušení Božího zákazu, nikoli v odhalení sexuality.
   Starozákonní pojetí sexuality přejímá křesťanství. Svět, v němž byla sexualita vnímána jako
   provinění, popisovalo s oblibou slovesné umění (prvotní hřích se stal častým námětem zejména
   kazatelství), ale představovalo jej také umění výtvarné, na počátku nové doby barvitě
   například Hieronymus Bosch (asi 1450 až 1516) nebo Albrecht Dürer (1471--1528). Pokusem o
   smíření sexu a lásky anebo -- lépe -- o začlenění sexu do konceptu lásky je novozákonní,
   křesťanské pojetí manželství. V křesťanské teologii dochází k adoraci manželského stavu.
   Ustanovuje se jednoznačná podřízenost ženy muži a vzájemná věrnost. Sv. Pavel, nejvýznamnější
   z tvůrců novozákonního křesťanství, ve svém Listu k Efezským říká: "muž je hlavou ženy, jako
   je Kristus hlavou církve, těla, které spasil" (Bible 1979, s. 928). V Listu ke Korintským se
   sv. Pavel proti provozování sexu nestaví, pokud již člověk nedokáže svou žádostivost
   ovládnout: "Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své
   tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem
   a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu" (Bible 1979, s. 907). Doporučuje však střídmost.
   Žádost či žádostivost (concupiscentia) je totiž oblastí hříchu, i když hřích není vždy
   záležitostí pouze těla. Podle sv. Pavla je církev tělo Kristovo (1 Kor 6, 1--20; 10, 14--22; 12,
   4--27), přičemž lidé jsou svým tělem "chrámem Ducha svatého" (1 Kor 6, 9). Křesťanství přineslo
   novou koncepci člověka, spjatou se souborem rituálů, jež měly proměnit běžný, každodenní život
   člověka. Novou křesťanskou antropologii formulují takové zásady jako láska k bližnímu, soucit,
   milosrdenství, pokora, očekávání spásy, únik z pozemského světa do věčné spásy a blaženosti
   života v Bohu. Přísné předpisy týkající se morálky jednotlivců, sexu a manželství prosazovaly
   v životě křesťanských komunit a jejich členů velmi striktně všechny tehdejší církevní
   autority. Nicméně za zdmi bazilik zůstával profánní život v nezměněné podobě. Pozdně antická
   města, zejména ve východní části Římské říše, dále žila dosavadním způsobem, v němž stále měla
   své místo rozmařilost, nevázanost a prostituce. Aby tyto praktiky a jevy omezila, propagovala
   církev únik z měst do klidu venkova, podporujícího meditaci a proměnu myšlení. Na druhé straně
   se snažila působit na city: zvláště účinně ovlivňovala lidové masy prostřednictvím příkladů
   extrémních asketů a svatých mužů, jako byl Simeon Stylita (asi 390--459), který strávil třicet
   šest let svého života v modlitbách a izolaci v syrském Telanissu na vysokém sloupu, kam mu
   byla posílána strava po provaze v košíku. Světec se stal nesmírně populární a tento sloup se
   změnil v poutní místo už za jeho života. Křesťanství dosáhlo rozšíření, významu a relativní
   dospělosti své doktríny v době, kdy se začíná hroutit římské impérium a celá koncepce
   antického životního stylu, tedy od počátků stěhování národů. Integritu říše narušovaly zvenčí
   etnické posuny na území Evropy a ty působily i na duchovní atmosféru doby. Římský svět byl od
   4. století stále více ohrožován Germány, v letech 410 a 455 bylo vypleněno Věčné město, roku
   476 byl sesazen poslední římský císař, nedospělý Romulus Augustulus, kterého nahradil
   germánský velitel Odoaker. Přesto byla antická civilizace, reprezentace a nádhera pozdně
   antického císařského dvora i pro germánské vojevůdce stále přitažlivá. Většinou se jednalo
   o romanizované Germány, kteří část života prožili v římském prostředí. To byl rovněž případ
   ostrogótského krále Theodoricha I. Velikého, jenž si po dobytí Odoakerova panství v roce 493
   zvolil za sídelní město Ravennu. Tito příslušníci germánské elity se snažili pokračovat v
   římských tradicích, dokonce obnovovali stavby, například zničené vodovody; představovali ale
   jen výjimky marně se bránící barbarizaci tehdejšího světa. Germánská etnika, která pronikala
   do Evropy a usazovala se zde po zániku západní části římské říše, zůstala prakticky nedotčena
   antickou organizací. Výrazně však ovlivnila proměny životního stylu. Ve změněných podmínkách
   se postupně rozpadala města, a tím zanikala tradiční centra antického života, jaký
   představovala městská civilizace. Vzhledem k tomu, že se život přesunul do odlehlých míst na
   venkově, převládl soukromý život nad veřejným a struktura antické společnosti se zcela měnila
   podle konkrétních lokálních poměrů, protože jednotlivé kmenové svazy Germánů se od sebe ve
   svých zvycích lišily. Vlastní kulturní tradice s sebou přinášela také jiná barbarská etnika,
   která se dostávala do Evropy a zabydlovala se na nových, evropských územích (například Hunové,
   Slované, Avaři, Maďaři). Hlavním jednotícím prvkem raně středověké civilizace se stalo
   křesťanské náboženství. Křesťanská církev se postupně měnila v centralizovanou, funkční,
   přísně hierarchizovanou organizaci schopnou prosazovat své zájmy. Církev také byla institucí
   usilující o zachování státnosti, a jakmile se vytvořily vhodné podmínky, snažila se vytvořit
   univerzální křesťanskou monarchii Christiana Respublica. Její představy se ovšem střetávaly s
   realitou skutečné vládnoucí moci raně středověkých feudálů. Tehdejší svět byl ovládán silou,
   bezohlednými válečníky usilujícími o podmanění cizích území, získání léna a bohaté kořisti.
   Měřítkem hodnot se stává vlastnictví půdy a bohatství. Hodnoty se začínají vyjadřovat
   hromaděním zlata a stříbra -- právě odtud do evropského povědomí proniká magická moc obrovských
   pokladů. Společnost i životní způsoby raného středověku procházejí výraznou transformací. O
   povaze těchto proměn, k nimž docházelo v souvislosti s rozpadem antických struktur, podrobně
   informuje například Řehoř z Tours (540--594) ve svém díle Historiarum libri decem (Deset knih
   dějin). O událostech této doby máme zprávy výlučně z křesťanských pramenů; jiné se
   nedochovaly. Součástí tehdejší společnosti se stávají mnišské komunity -- vznikají četné
   kláštery odděleně žijících pospolitostí mužů a žen, které kromě svých náboženských povinností
   převzaly další specifické funkce. Veřejnost je přijala poměrně dobře, protože poskytovaly
   sociální pomoc chudým a nemocným. Pro potřeby churavějících se u raně středověkých klášterů
   také udržely lázně; představovaly jednu z mála civilizačních vymožeností přežívajících z
   antiky. Kláštery se dále staly centry vzdělanosti. V tamních skriptoriích se přepisovaly
   antické texty -- díky těmto aktivitám se do novověku zachovalo především to, co přitahovalo
   zájem středověkých učenců. Výrazně sílil tlak církve na přísné dodržování regulí v otázkách
   morálky. Církev odsuzovala nahotu, a proto byl od 7. století zahalován i Kristus na kříži. V
   8. století byla iniciována změna křestního ritu. Od této doby se nekřtí celkovým ponořením do
   vody, aby věřící nemuseli zjevovat svou nahotu ani při přijímání víry. Tím se de facto staly
   zbytečnými křestní kaple (baptisteria), které do té doby byly součástí katedrál a pro rané
   období vlastně i jejich hlavním identifikačním znakem. Muži získali ve společenské i sexuální
   hierarchii výlučně dominantní postavení. Dokladem toho může být skutečnost, že z této doby se
   o ženách neuchovaly žádné podstatné informace. V generační posloupnosti bylo důležité narození
   syna jako dědice léna, narození dcery často nestálo ani za zmínku. V písemných pramenech se u
   královských potomků dokonce neuváděla jména jejich matek. U žen se cenilo panenství. Původně
   to bylo kvůli náboženské čistotě, ale postupně se panenství projevilo i jako kult, nový
   společenský fenomén. K povinnostem manželů patřilo zachovat celoživotní věrnost. Za Ludvíka
   Zbožného (814--840) církev prosadila zákaz rozvodů a nadto se snažila manželské páry přimět ke
   zdrženlivosti. Kromě základního požadavku sexuální zdrženlivosti o nedělích a svátcích
   propagovala "chvályhodné" vzory cudného chování legendární formou. Příkladem je pověst
   o hrobce mladých milenců, o níž se zmiňuje Řehoř z Tours: novomanželé se rozhodli k důslednému
   zachování čistoty v manželském loži; když ve stáří zemřeli, byli pochováni do kamenných
   sarkofágů, umístěných k protilehlým stěnám pohřební krypty -- těžké sarkofágy se v noci
   přesunuly k sobě, což bylo vyloženo jako důkaz duševní sounáležitosti pohřbených, kterou
   nedokázala přervat ani smrt. Realita tehdejšího světa však vypadala jinak. Germánští
   dobyvatelé žili často v bigamii, protože se ženili v rámci svých společenství, kde tato forma
   manželských vztahů byla obvyklá. Další ženy si opatřovali na dobytých romanizovaných územích.
   U některých skupin, zejména severních Germánů, dlouho přetrvávaly původní barbarské zvyky a
   princip polygamie. Přinejmenším až do 11. století je u nich dosvědčena existence žen druhého
   řádu podle tzv. more danico. Tato forma manželství "po dánském způsobu" byla zřejmě vytvořena
   dodatečně, patrně ve 2. polovině 11. století v prostředí Viléma Dobyvatele. Měla prokázat --
   také ve vztahu k nemanželskému Vilému Dobyvateli (1027--1087), normanskému vévodovi a od roku
   1066 anglickému králi, -- nástupnické právo synů zrozených z nemanželských (konkubinátních či
   polygamních) vztahů, které si za své nástupce zvolil vévoda či panovník mezi svými četnými
   potomky. K těmto institucionálním změnám docházelo "v době, kdy se formovala církevní koncepce
   manželství, kdy se vytvářel křesťanský rituál sňatku a kdy vznikal pojem nemanželského původu,
   jenž příslušného potomka zbavoval možnosti dědit" (Duby 1999, s. 73). Mnohoženství a
   přetrvávání pohanských rituálů lze předpokládat i na dvorech nejstarších slovanských
   panovnických rodů. V tehdejším světě vládlo násilí všude -- i v sexu. Lidé žili v ohrožení a
   smrt se stala součástí jejich každodennosti. Přinášely ji dobyvatelské a válečné konflikty i
   hrozivě se šířící epidemie. V takovém prostředí láska a milostný cit ztrácely svou hodnotu.
   Dokladem znovuoživení lásky na konci prvního tisíciletí je vzrůstající zájem o magii lásky a
   různá afrodiziaka. Ještě než se z nich vyvinuly osudové nápoje lásky, známé z rytířských
   románů, byla magie lásky hodně poznamenána a určována kuriózními pohansko-barbarskými
   zvyklostmi. Podobně ke zmírnění krutosti tehdejšího světa přispěl kult ženy, který se rozvinul
   v jižní Francii. V křesťanství opakovaně vznikaly pokusy zakázat "přílišnou" fyzickou lásku.
   Sv. Augustin (354--430) prohlašuje, že pohlavní touha je trestem za prvotní hřích. Až do sv.
   Augustina bylo tělo vězením, hrobem duše, on sám ale začíná užívat jiné, pozitivní obrazy
   těla, a to jako domu či roucha duše. Tyto koncepty vstupují rovněž do oblasti výtvarného umění
   a krásné literatury. Vrcholný středověk zaznamenává další posun. Sv. Tomáš Akvinský
   (1225--1274) ospravedlňuje sexualitu v případě, že naplňuje akt manželství. Křesťanská
   manželská láska v tomto ohledu je "nejen historické novum, z jistého hlediska jde přímo o
   anomálii ve vývoji druhu" (Možný 1990, s. 64). Křesťanská láska byla však především
   záležitostí duchovní, aktem víry člověka v laskavého, novozákonního Boha a atributem Božího
   jednání, symbolicky vyjádřeného v oběti Ježíše Krista. Láska (a lidské zpřítomnění Boha) se
   stala ústřední kategorií středověké křesťanské teologie a rovněž univerzálním nástrojem
   křesťanské výchovy člověka. Tato stanoviska vyjádřila například slova autora traktátu De
   diligendo Deo (Jak milovat Boha) Bernarda z Clairvaux (1090--1153) -- "amor vincit omnia"
   ("láska vše přemáhá"). Tento francouzský teolog a mystik, opat kláštera v Clairvaux,
   svatořečený v roce 1174, soudil, že láska k Bohu prochází několika stupni: v prvním milujeme
   sami sebe s ohledem na sebe, v druhém milujeme Boha s ohledem na nás, ve třetím milujeme Boha
   s ohledem na Boha -- tím jsme připraveni k nejvyššímu stupni extatické lásky, kdy se duše přímo
   spojuje s Bohem. Tato církevní autorita se nicméně dokázala vyjádřit také k otázkám velmi
   světským, například k ideálním proporcím ženských ňader: "Krásná jsou taková ňadra, která
   maličko vystupují a mírně se zaoblují (...) jsou lehce zadržená, ne však stlačená, něžně k sobě
   přitlačená a ne tak volná, aby se pohupovala" (Bernard z Clairvaux, Sermones in Canticum, č.
   31, PL 184, sloupec 163; citováno podle: Eco 1998, s. 28). Pojetí křesťanské lásky se
   pokoušely praktikovat již od počátku své existence asketické ženské a mužské řády, jejichž
   příslušníci se zřekli pohlavního života. Již raní křesťanští myslitelé přicházejí s požadavkem
   celibátu křesťanských kněží. Celibát křesťanských kněží se ale prosazoval jen velmi obtížně.
   Vedly se o něj spory téměř celé první tisíciletí našeho věku. Teprve příkazem papeže Řehoře
   VII. v roce 1074 byl prohlášen za kněžskou povinnost, ale trvalo ještě řadu let, než se stal
   závaznou normou. V praxi se však nikdy zcela nepodařilo prosadit církvi požadavek sexuální
   zdrženlivosti ani ve vlastních řadách, jak dokládají její barvité dějiny. Existují nejen četné
   doklady o pohlavní aktivitě řadových služebníků Božích, ale také o extravagantním sexuálním
   chování nejvyšších církevních hodnostářů. Zejména dějiny papežství z doby vzestupu a
   stabilizace církevní moci ukazují, že sexuální život některých papežů si nezadal se sexuálním
   životem ani těch nejrozmařilejších světských feudálů. Tyto skutečnosti, ale zřejmě i fakt, že
   sexualita představuje přirozenou součást a potřebu lidského života, vedl vznikající
   protestantské církve k odmítnutí celibátu. Jisté svědectví o sexualitě a mravech přinášejí
   také církevní kulty. Vedle dominantního ježíšovského kultu se prosazuje kult Panny Marie,
   jehož prvním velkým propagátorem byl biskup a církevní otec sv. Ambrož (asi 334/340--397).
   Legendistická tvorba vypráví příběhy "nevěst Kristových", které se zřekly pozemských
   nápadníků. Nejslavnější hrdinkou legend tohoto typu byla historicky nedoložená sv. Kateřina
   z Alexandrie: odmítla vdát se za pohanského císaře Maxentia a nadto obrátila na křesťanskou
   víru padesát filozofů a dvě stě vojáků; podstoupila mučení i mučednickou smrt, ale svého
   nebeského ženicha se nevzdala. Výrazem ohrožené mužské dominance, pokřiveným zrcadlem pozdně
   středověké a raně novodobé erotiky a racionality, slepou uličkou křesťanské teologie a
   politováníhodnou praxí křesťanské církve se staly hony na čarodějnice. Máme-li věřit údajům ze
   syntetického díla Georga Denzlera Zakázaná slast s podtitulem Dva tisíce let křesťanské
   sexuální morálky (1999), přišlo jen v Německu v letech 1400 až 1750 o život zásluhou inkvizice
   pět set tisíc až milion nevinných žen obviněných z čarodějnictví, to znamená ze spolku
   a obcování s ďáblem. Krize párové rodiny v euroamerické oblasti nastává zejména od šedesátých
   let 20. století. Postindustriální společnost, vycházející vstříc emancipačním snahám žen,
   krizi párové rodiny napomáhá, neboť přejímá téměř všechny funkce tradiční rodiny. Vzniká tak
   nový typ rodiny -- rodina monoparentální, ve které chybí otec. V nejvyspělejších státech,
   v některých lokalitách a společenských vrstvách, už dokonce začíná daný typ rodiny převažovat.
   Tyto vývojové procesy zásadním způsobem ovlivňují milostný a sexuální život, aniž by
   likvidovaly mýtus monogamního manželství a zpochybnily existenci romantické lásky. (Jaroslav
   Malina -- Jiří Pavelka -- Ivo Pospíšil)

   sexualita, erotika a manželství v Indii, životní filozofie védských Indů vycházela z
   přesvědčení o neodolatelné síle oběti, jejíž bezchybné a přesné provedení může zajistit, ba
   přímo vynutit přispění všemocných bohů. Proto byla v tomto raném období připisována taková
   důležitost obětnímu rituálu, přinášení úliteb a hojných obětin, provázenému recitováním
   chvalozpěvů a obětních průpovědí. Provádění obětí se stalo výsadou vrstvy bráhmanů,  dědičných
   žreců a ochránců posvátného vědění, a oběť, zvuk obětní formule (brahma), stejně jako její
   přednašeč (bráhman) svou magickou mocí postupně předčili samotné bohy. Zatímco v nejstarších
   védských sbírkách byla oběť pouze prostředkem k získání božské přízně, s postupem doby se
   proměnila v mocný nástroj, s jehož pomocí je možné za určitých podmínek bohy přímo ovládnout.
   Návody, jak toho dosáhnout, obsahují rituální texty bráhman, výklady o magickém významu přesně
   prováděných úkonů bráhmanského rituálu, jež vznikaly v letech 1000--800 př. n. l. Tyto texty
   kladou velký důraz na posílení manželských pout, na správný výběr partnerů a na bezchybný
   průběh svatebních obřadů. Přestože manželství bylo posvěceno bohy a zpečetěno náboženskými
   obřady, nepředstavovalo svátost v duchu judaisticko-křesťanské tradice. Jednalo se v podstatě
   o společenskou smlouvu, jejímž smyslem bylo zplodit potomstvo, nejlépe syny, aby mohli plnit
   povinnosti klanu či rodiny. Běžnou formou manželského soužití byl monogamní vztah, i když
   zámožní náčelníci a vlivní kněží či náboženští učitelé mohli mít více žen. Z žen poraženého
   nepřítele se stávaly otrokyně, některé žily ve vítězově domě jako konkubíny, ale mohly
   dosáhnout i postavení manželek. Děti a manželka představovaly hodnotný hmotný statek a nevěra,
   která ani v raném védském období nebyla vzácností, nepředstavovala porušení božích přikázání,
   ale v zásadě majetkový přečin. Ženy zůstávaly výlučným vlastnictvím manžela, jejich povinností
   bylo rodit mu děti a se svým tělem nemohly svobodně disponovat. Styk s konkubínami byl běžnou
   záležitostí a v případech ženské nevěry záleželo především na manželovi, jak přísně narušení
   svých majetkových práv potrestá. Nejopovrhovanějším případem cizoložství bylo, když žák svedl
   manželku svého učitele. Dokonce vznikl zvláštní obřad, jehož cílem bylo zjistit, zda žena
   některého z védských žreců věnovala přízeň někomu jinému nežli manželovi. Pokud jí stud bránil
   mimomanželské vztahy vyjmenovat, měla vytáhnout tolik stébel trávy, kolik měla milenců, jež
   pak bůh Varuna uchvátil a spravedlivě potrestal. Přestože tedy obraz společnosti
   zprostředkovaný v nejstarších literárních památkách vykazuje výrazné patriarchální rysy,
   nedílnou součást indické materiální i duchovní kultury tvoří též mnohem archaičtější, snad
   předárijská vrstva, jež připisuje rozhodující úlohu ženskému elementu. Velká Bohyně v mnoha
   svých různých vtěleních byla od nepaměti vůdčí postavou lidových kultů, v nichž je uctívána
   jako plodné lůno světa, poskytující hojnost dobytka, potravy i potomstva. Jejím symbolem je
   rozvitý květ lotosu, připomínající ženské labiae, a jako Matka Země v sobě ukrývá velké zásoby
   podzemních vod, jež vyživují svět jako mateřské mléko novorozeně. Na mnoha místech
   jihoasijského subkontinentu, stejně jako v oblastech jihovýchodní Asie poznamenaných
   pronikáním indické kultury, přecházel rodinný původ a majetek z generace na generaci po ženské
   linii a mnozí vládcové vděčili za svůj královský majestát sňatku a sexuálnímu spojení
   s prapůvodními držitelkami půdy, pozemskými vtěleními Velké Bohyně. Některé z védských obětí
   přímo provázel rituální pohlavní styk, ať už skutečný či symbolický, jehož účelem bylo
   podnítit lidské i zvířecí rozplozovací schopnosti. Během obřadu zimního slunovratu bylo cílem
   rituálu dosáhnout hojných dešťových srážek a slunečního svitu, nezbytných k dosažení bohaté
   úrody, při oběti koně (ašvamédha), kdy byl pyj zabitého obětního hřebce přikládán k rodidlům
   královny, jako by se odehrávalo symbolické spojení země a slunce, přinášející bohaté plody
   v rostlinné i živočišné oblasti. Rovněž při budování obětního oltáře se dbalo na
   dosažení ideálních proporcí: aby v něm bohové nalezli zalíbení měl být rozšířený na západě
   i východě a zúžený uprostřed, podobně jako dobře rostlá žena, jež bývá široká v bocích a útlá
   v pase. Mnohé z védských textů obsahují zmínky o ritualistickém pohlavním spojení, vyskytují
   se v nich obscénní dialogy v náboženském kontextu, hovoří o symbolickém párování, či dokonce
   "páření" obětních ingrediencí, stejně jako o získávání magických sil či "darů" prostřednictvím
   sexuálních praktik. Jako reakce na diktát bráhmanského obřadnictví stavícího do popředí
   přinášení hojných a podle složitých návodů prováděných obětí vzniklo v mladším védském období
   učení upanišad,  jež se obrací do lidského nitra a smysl života hledá ve ztotožnění brahma,
   jež je nyní chápáno jako všepronikající neosobní vesmírná podstata, s částečkou tohoto
   absolutního jsoucna, jež se v každém jednotlivci skrývá jako individuální duše (átman). Také
   v upanišadových spekulacích o vzniku vesmíru a o ezoterickém smyslu obětního rituálu hrál
   významnou roli sexuální symbolismus. Úlohou ženy bylo skýtat muži milostné potěšení a plnit
   biologickou funkci rodičky a matky. Při rozplozovacím aktu měl muž na ženu pohlížet jako na
   obětní oltář a jednotlivé fáze milostného styku, provázené recitací posvátných hymnů, měl za
   úkol chápat jako rituální úkony. Upanišady obsahují řadu dokladů o tom, že mužské sperma bylo
   v té době považováno za fyzickou podobu nejvyšší kosmické podstaty, absolutního brahma.
   Asketismus spojený s pohlavní zdrženlivostí představoval základní předpoklad k tomu, aby si
   hledač vyššího poznání nashromáždil velkou zásobu této substance, napomáhající osvícení, a
   výron semene, ať již náhodný anebo při sexuálním styku, znamenal vážnou "duchovní" ztrátu.
   Proto každý muž usilující o dosažení vyšších spirituálních cílů, a to dokonce i voják, si měl
   své sperma co nejvíce střádat a ochraňovat, i když musel respektovat skutečnost, že jeho
   manželka má nezadatelné právo na jeho pravidelný přísun vždy na konci svého měsíčního období.
   S ohledem na uvedenou symboliku nepřekvapuje, že jedním z nejstarších indických zpodobení
   božského tvořivého principu se stal lingam ("znak", "znamení"), stylizovaná podoba ztopořeného
   pohlavního orgánu, který je běžně spojován s kultem boha Šivy a dodnes tvoří nejčastější
   posvátný idol v hinduistických svatyních. Šivovo semen virile v chrámovém rituálu symbolizuje
   bílý posvátný popel, zpravidla získávaný spálením kravského lejna. Protože se ve staré Indii
   věřilo, že všechny věci se působením ohně vracejí ke stavu prvotní čistoty, platí popel za
   navýsost čistou substanci, obdařenou oplozovacími vlastnostmi i schopností oživovat mrtvé.
   Semeno jakožto nositel plodivé podstaty je bílé barvy a jeho ženský protějšek je zbarvený rudě
   -- bývá obsažen v menstruační krvi, ale nejedná se o krev. Jde o šťávu, kterou žena vyroní
   v okamžiku rozkoše, a splynutí těchto dvou energií při naplněném pohlavním spojení bylo
   pokládáno za základní tvořivý faktor při oplodnění; lidská soulož tak představovala pozemský
   odraz božského obcování, jež neustále tvoří a obnovuje svět (obr. 2). Již v době vzniku
   nejstarších upanišad (800--600 př. n. l.) se objevují první zárodky představy o koloběhu životů
   (sansára), který podléhá působení zákona příčiny a následku, jemuž jsou podrobeny všechny živé
   bytosti. Cokoli se na tomto světě rodí, opět umírá, aby se znovu zrodilo v postavení, které
   odpovídá dobrým či zlým činům (karma, karman) vykonaným v předcházejícím životě. Protože
   brahma prostupuje vším, co se rodí, je i átman každého tvora jeho součástí, nemůže zaniknout s
   fyzickou smrtí jednotlivce a představuje jeho pravé "já". Buddhistické učení, jehož
   historickým zakladatelem a prvním šiřitelem byl indický princ Siddhártha Gautama (563--483 př.
   n. l.) řečený Buddha (Probuzený), naproti tomu v lidském životě žádné pravé já nenachází.
   Pohlíží na něj sice rovněž jako na nekonečný koloběh strastných zrodů a zániků, avšak sled
   životů vysvětluje jako proces rozkládání a náhodného skládání pěti souborů tělesných a
   duševních složek (skandhy), jež v souladu s karmanovým zákonem podléhají neustálým proměnám.
   Ulpívání na tělesnosti a mylné představě, že existujeme jako trvalá osobnost, jejíž podstatu
   tvoří nesmrtelné Já (átman), vede k závislosti na kauzálně podmíněném bytí a pokračování
   strastného řetězce převtělování. Naproti tomu odvrhnutí touhy po životě a překonání
   nevědomosti vysvobodí jedince z osudového koloběhu, přinášejícího stále další strádání, umožní
   ukončení strastné existence a spočinutí v nirváně. Buddhismus někdy bývá mylně označován za
   učení, jež absolutizuje utrpení, zdůrazňuje pouze trýznivé, nepříjemné a neradostné stránky
   života, z něhož hledá únik v ukončení neúprosného cyklu zrození, bolestných prožitků, chorob,
   neduhů stáří a smrti, v absolutním nebytí a prázdnotě (šúnjatá). Tento názor však pramení z
   nepochopení skutečnosti, že v buddhistickém pojetí strast, utrpení, nespokojenost, strádání a
   ostatní nepříjemnosti neodlučně patří jen k takovému životu, který je ovládaný "žízní"
   (pálijsky tanhá, sanskrtsky tršná), ctižádostí, žádostivostí, tužbami a sobeckým ulpíváním na
   předmětech tohoto světa. Buddha svou nauku zformuloval do čtyř ušlechtilých pravd, z nichž
   první vyjmenovává životní situace, které jsou nezbytně spojené s bolestí, strastí, strádáním:
   zrození, stáří, smrt, spojení s věcmi nepříjemnými, odloučení od věcí příjemných, každé
   nenaplněné přání -- krátce, všech pět činitelů způsobujících lpění na fyzickém bytí (tělesnost,
   pociťování, vnímání, duševní vlohy, vědomí) provází strast. Nauka o strasti vyjádřená v první
   ušlechtilé pravdě tedy zdaleka neznamená absolutizaci utrpení; naopak nabízí naději, že přes
   strastnou povahu zrození lze konečně přetnout řetězec přerozování, nashromáždit příznivou
   karmu, vedoucí k vysvobození, pokud dokážeme překonat onu žízeň, jež vede ke znovuzrození,
   totiž žízeň chtíče, žízeň bytí, žízeň zániku. To ovšem předpokládá vést mravný život, založený
   na dodržování pěti (v případě mnichů deseti) slibů (či zápovědí, tzv. paňčašíla), jež
   buddhistovi ukládají neubližovat živým tvorům, nebrat co není darováno, zdržovat se
   nedovoleného pohlavního styku, vystříhat se lživých a pomlouvačných řečí a vyvarovat se
   opojných nápojů. K hromadění zásluh navíc přispívá pěstování buddhistických ctností, především
   láskyplné blahovůle či přívětivosti (pálijsky mettá, sanskrtsky maitrí), slitovné něhy či
   soucitu (karuná), schopnosti sdílet radost se všemi bytostmi (muditá) a vyrovnané
   rovnodušnosti (upekkha), spolu s dobročinností (dána) (obr. 3). Nejstarší podoba Buddhova
   učení (tzv. buddhismus pálijského kánonu, označovaný jako "učení starších", théraváda, anebo v
   poněkud pejorativním smyslu jako hínajána, "malá cesta, malé vozidlo", protějšek pozdější
   školy tzv. severního buddhismu známé jako "velká cesta, velké vozidlo", tj. mahájána) tedy
   nehlásá ani vypjatý asketismus, ani zřeknutí se přirozených radostí života, včetně naplňování
   sexuálních potřeb. Pro členy mnišské obce, a to jak mnichy, tak mnišky, jejichž přijímání do
   řádu Buddha připustil jen neochotně a s přísnými omezeními, byla přísná pohlavní zdrženlivost
   (celibát) nezbytnou podmínkou duchovního rozvoje, protože lidská mysl je svou vnitřní
   podstatou těkavá, přelétavá, neustále hledá nové podněty a rozptýlení, snadno podlehne rušivým
   vnějším vlivům a pokud ji ovládne touha, naruší mentální rovnováhu, jež je předpokladem
   pravého soustředění. Naproti tomu v případě laiků, kteří si teprve ctnostným životem hospodáře
   vytvářejí předpoklady pro vyšší duchovní poslání v příštích znovuzrozeních, dodržování
   pravidel paňčašíly znamenalo zejména vyloučení jakýchkoli mimomanželských vztahů a
   nepřirozených způsobů uspokojování pohlavního pudu. Odpor k bráhmanskému obětnictví, kastovním
   přehradám a slepé víře v autoritu védů s buddhismem sdílí rovněž další heterodoxní
   nábožensko-filozofický systém, pro který se podle přízviska jeho posledního historického
   hlasatele a reformátora Vardhamány Mahávíry (540--468 př. n. l.) -- Džina ("vítěz") -- ustálil
   název džinismus. Džinistické učení klade důraz na mravný, ukázněný a naprosto nenásilný způsob
   života umožňující oproštění duše od tíživého nánosu nepříznivé karmy, vysvobození z koloběhu
   životů a návratu k původní blaženosti. Pro laické vyznavače je dosažení nejvyššího stavu
   čistého vědění, síly a klidu označovaného pojmem nirvána téměř nemožné; k tomu vede výhradně
   cesta odříkání, umrtvování těla, studia a rozjímání, jaké umožňuje jen řádová disciplína,
   odvržení všech světských pout a majetku, včetně oděvu. Zejména v otázce odívání, ale i v
   některých dalších otázkách výkladu původního Mahávírova učení došlo někdy mezi léty 79--82 n.
   l. uvnitř džinistické obce k roztržce a jejímu rozdělení na tradicionalisticky zaměřenou sektu
   digambarů ("oděných světovými stranami"), předepisující svým mnichům povinnou nahotu, a
   liberálnější švétámbary ("bíle oděné"), kteří svým členům dovolovali vlastnit trojdílné roucho
   a připouštěli i vstup žen do řádu. Pokud se mniškou rozhodla stát vdaná žena, její manžel byl
   považován za vdovce a mohl se znovu oženit. K tomu, aby příslušník mnišského řádu dostál svému
   hlavnímu poslání, a to zdokonalovat sebe i jiné s cílem zbavit duši karmické zátěže, mu má
   dopomáhat plnění patera velkých slibů (neubližovat živým tvorům, nelhat, nebrat, co nebylo
   dáno, zachovávat naprostou pohlavní zdrženlivost, vystříhat se světského majetku), z nichž u
   každého musí dbát na pět zásad opatrnosti (paňčabhávaná) a vždy dodržovat tři "ostražitosti"
   (gupti) -- bezpodmínečně ovládat svou mysl, řeč a tělo. Má-li přísně dodržovat celibát, musí se
   zejména vystříhat vyprávění o ženách, jež by v něm mohla roznítit touhu, uvažování o půvabech
   žen, jakož i o rozkoších, jež snad dříve se ženami zakusil, pohlavně vzrušujících nápojů a
   výživných či příliš kořeněných jídel, stejně jako zženštilého pěstování svého těla. Pokud se
   setká s osobou opačného pohlaví, neměl by na ni hledět, hovořit s ní smí jen je-li tázán či
   táže-li se na cestu, případně v souvislosti s přijímáním almužny a dotknout se jí smí jen
   pokud ji tak může uchránit před vážnější újmou. U laických vyznavačů džinistického náboženství
   tvoří obdobu "velkého" mnišského slibu naprosté pohlavní zdrženlivosti "menší" slib varovat se
   pohlavních výstředností. Ten od věřícího vyžaduje, aby se spokojil svou manželkou, nesváděl
   jiné ženy, ani k takové činnosti nevedl nikoho jiného. K prohřeškům proti tomuto slibu patří
   dohazování sňatků, nepřirozené ukájení pohlavního pudu, zalíbení v dvojsmyslných a chlípných
   řečech, přílišná vášnivost i ve styku s vlastní manželkou a styk s nevěstkami. Složitý komplex
   náboženských představ, mytologických příběhů, filozofických spekulací, společenských vztahů,
   příkazů a zápovědí, který tvoří zhruba od 4. století př. n. l. samostatnou vývojovou etapu
   rozvíjející tradice staršího bráhmanismu a pro nějž se ustálil souhrnný název hinduismus, 
   určuje étos a životní filozofii převážné části obyvatel Indie. Nejde v pravém slova smyslu
   o náboženství, protože příslušnost k němu nijak nesouvisí s vírou, a dokonce ani nemá nic
   společného se svobodným rozhodnutím. Hinduistou se člověk nemůže stát z vlastní vůle, musí se
   jím zrodit a narození na určitém stupni kastovní hierarchie předurčuje jeho postavení ve
   společnosti. Tradičně se hinduistická společnost dělí do čtyř stavů (varna), na příslušníky
   kněžské vrstvy bráhmanů, na skupinu vládců a válečníků, tvořících kastu kšatrijů, na vrstvu
   zemědělců, dobytkářů a obchodníků, nesoucích označení vaišjové, a na služebný a dělný lid,
   řazený do opovrhované a společensky diskriminované varny šúdrů. Teorie čtyř stavů posloužila
   jako východisko pro vznik rozsáhlého a spletitého kastovního systému, zahrnujícího řadu kast,
   podkast, sociálních skupin a etnických pospolitostí, který tvoří základ hinduistické
   společnosti. Smysl lidské existence podle hinduistického pojetí spočívá v naplnění tří
   základních životních cílů (trivarga): svědomité plnění závazků a povinností, vyplývajících z
   kastovní příslušnosti, věku a pohlaví, stejně jako péči o vlastní duchovní rozvoj každému
   jedinci předepisuje odvěký "mravní řád" čili dharma; usilovat o hmotný blahobyt, opatřovat
   prostředky k zabezpečení rodiny mu ukládá artha ("prospěch"); vyhledávat smyslové požitky, žít
   plným milostným životem a hovět tělesným žádostem vyžaduje káma ("žádostivost"). K uvedeným
   třem cílům byl později přiřazen čtvrtý, mókša ("vysvobození"), který hinduistovi ukládal
   pěstovat sebekázeň, hledat nejvyšší poznání a jeho prostřednictvím se vymanit z pout
   fenomenálního bytí (obr. 4). Teorie životních cílů úzce souvisela s představou o čtyřech
   životních stadiích (ášrama), jimiž měl v ideálním případě projít každý z příslušníků tří
   nejvyšších kast. V mládí trávil čas studiem posvátných písem a dodržoval přísnou "pohlavní
   zdrženlivost" (brahmačarja). Po svatbě žil jako "hospodář" (grhastha), jehož úkolem bylo
   plodit děti, konat předepsané oběti a plnit povinnosti plynoucí z jeho společenského
   postavení. V době, kdy přestal vést aktivní manželský život a jeho synovi se narodil syn,
   uchýlil se buď sám anebo s manželkou do lesního ústraní, kde se jako "poustevník"
   (vánaprastha) oddal četbě náboženských textů, rozjímání a pokání. Po této přípravné etapě se
   pak zřekl všech světských statků a oblečený pouze do bederní roušky strávil zbytek života v
   odlehlé poustce v meditacích a naprostém "odříkání" (sannjása). Pro ty, kdo naplnění života
   hledají v asketismu, ovšem cesta kajícníka zůstává otevřena v kterémkoli životním údobí, i bez
   toho, že by si naplněním údělu hospodáře zajistili pokračovatele rodu, jenž za ně provede
   předepsané pohřební obřady; za normálních okolností však představovalo založení rodiny nejenom
   společenskou nezbytnost, ale přímo náboženskou povinnost. Napětí mezi smyslností, poživačností
   a uspokojováním tělesných žádostí a mezi sebekázní, vzdáním se světa a pokáním je příznačné
   jak pro hinduistickou mytologii, tak pro celé indické myšlení. Příběhy o dávných kajícnících a
   svatých mudrcích vyprávějí, že i prostý smrtelník může dlouholetým odříkáním a krutou askezí
   dosáhnout nadpřirozených sil a schopností, narušit odvěkou vesmírnou rovnováhu a ohrozit
   postavení samotných bohů. Pro takové případy však mají nebešťané v zásobě neomylnou zbraň:
   svody luzných nebeských víl, jejichž zářivému zjevu a vnadným postavám dokáže jen málokterý ze
   svatých mužů odolat, takže zaslepený touhou vmžiku promrhá veškerou nadpozemskou moc, jíž se
   pracně domohl dlouholetým pokáním (obr. 5). Hinduistův život od početí až do smrti provázejí
   obřady životního cyklu (sanskáry), jež podle tradičních představ tvoří prostředek, jak
   zduchovnit život jednotlivce, přispět k očistě jeho těla a k rozvoji jeho osobnosti, požehnat
   jeho hmotným i duchovním aspiracím a připravit mu důstojný odchod z tohoto světa. S ohledem na
   důležitost, jaká byla již od védských dob připisována manželskému svazku, patřil vždy k
   nejvýznamnějším obřadům "sňatek" (viváha); svatební obřad byl ztotožňován s "obětí" (jadžňa) a
   toho, kdo jej nepodstoupil, označují védské texty za polovičního člověka a za bezbožníka, jenž
   nepřináší "předepsané oběti" (ajadžňa). Po ukončení doby studií, pro niž byl samozřejmostí
   celibát, podstupoval brahmačárin obřad "návratu" (samávartana) domů z učitelova příbytku; za
   hlavní součást ceremonie je považována rituální koupel, jež podle některých antropologů
   symbolizuje konec nevinnosti a přechod do běžného života -- dotykem s božským věděním vstřebalo
   studentovo tělo část božské aury, kterou je třeba smýt, aby se kontaktem s vnějším světem
   neznečistila. Byl-li však mladík hrbatý, chromý, od narození slepý, impotentní, trpěl vážnou
   chorobou, anebo se rozhodl vzdát světa, nemusel obřad samávartana absolvovat, nadále setrval v
   guruově obydlí a zasvětil svůj život hledání nejvyššího poznání. Jako snátaka ("omytý,
   vykoupaný") byl mladý muž připraven vstoupit do stavu manželství, což podle údajů
   hinduistických zákoníků představovalo běžný a preferovaný postup. Pokud se okamžitě neoženil,
   dopouštěl se tím hříchu, protože v duchu ustanovení posvátných písem mezi přechodem z jednoho
   ášramu ("životního stadia") do druhého nesmí vzniknout prodleva. Od středověku se proto obřad
   odchodu od učitele zpravidla konal poslední den před svatbou. Pro volbu partnera posvátná
   tradice stanoví řadu složitých pravidel a omezení, z nichž k nejdůležitějším patří požadavky
   endogamie a exogamie, což v případě příslušníků tří nejvyšších stavů znamená omezení výběru na
   vlastní kastu, zato však s vyloučením osob patřících ke stejné "rodové skupině" (gótra).
   Smíšené sňatky mezi příslušníky různých kast doložené již z védského období nejčastěji patřily
   do kategorie hypergamních spojení -- tzv. sňatků "po srsti" (anulóma),  kdy ženich pocházel z
   vyšší kasty než nevěsta, přičemž bráhman představoval ideálního partnera pro ženy jakéhokoli
   původu, a taková manželství byla považována za zákonná, i když poněkud nepřístojná. Mesalianci
   "proti srsti" (pratilóma), zejména vzácné případy, kdy si bráhmanka vzala příslušníka
   nejnižšího stavu šúdrů, texty zavrhují a děti zrozené z takových manželství zařazují až na
   samý okraj kastovní společnosti, mezi nedotknutelné čandály, odsouzené k nečistým povoláním.
   Mladší právní autority varují před mísením kast hrozícím rozvratem společenského řádu,
   mezikastovní sňatky zakazují jako chlípné a nezákonné a provinilcům hrozí ztrátou kasty a
   ohněm pekelným. Při posuzování osobních kvalit budoucí nevěsty dharmašástry doporučují
   přihlížet k tomu, z jaké pochází rodiny, k majetku, kráse a intelektu. Přitom sekulárně
   založení autoři staví do popředí fyzické půvaby budoucí partnerky, jež dokáží upoutat
   nápadníkovy zraky a v nichž jeho mysl najde zalíbení; k čemu by mu byl její intelekt? Na ten
   naopak klade důraz většina náboženských autorit: "Jak vystát takovou, jež nemá rozmysl?" Podle
   Manuova zákoníku (Mánavadharmašástra, iii.10) z doby mezi 2. stoletím př. n. l. a 2. stoletím
   n. l. je ideální partnerkou "žena dokonalých tvarů (avjangángí), libozvučného jména
   (saumjanámní), s ladnou chůzí labutě či slona (hansaváranagáminí), jemně ochmýřená, hebkých
   vlasů, s drobnými zoubky (tanukéšalómadašaná) a něžnými údy (mrdvángí)". Naopak vyhýbat by se
   měl ženitbychtivý muž dívkám, jež mají některý úd navíc, jsou neduživé, hádavé, lysé či naopak
   příliš ochlupené, s narudlými vlasy či červenými očima. Texty varují rovněž před manželstvím s
   ženou, jež má na tváři vous či knír, má mužskou postavu, drsný hlas a vždy mluví jízlivě.
   Moudrý muž by si nikdy neměl brát ani dívku s ochlupenými stehny, nápadně vystouplými kotníky,
   tenkými pažemi a nohama, propadlými tvářemi, řídkými zuby a odpudivými ústy, jež je slepá,
   trpasličí anebo vyčouhlé postavy, trpí žloutenkou, či ztratila půvab. Budoucí nevěstu
   diskvalifikovalo i trapně znějící či neblahověstné jméno -- zvolené podle souhvězdí, stromu,
   řeky, hory, ptáka, hada, otroka, příslušníka nízké kasty, anebo nahánějící strach. Předpisy
   školy Ápastambů navíc zakazují sňatek s dívkou, jejíž jméno končí na "r" nebo "l". K
   přednostem budoucí nevěsty patřilo, že má bratry, je panna a vypadá skvěle i neoděná
   (nagniká), neboť, jak uvádí komentátor k Manuovu zákoníku, dokonce i šereda v krásných šatech
   a špercích dokáže okouzlit, zatímco ne každá nahá žena je půvabná. Texty též vyžadují, aby
   byla mladší nežli ženich (javíjasí) a dosud nepřišla do styku s jiným mužem (ananjapúrviká);
   tato poslední podmínka vylučovala jak sňatek s přelétavou manželkou, jež z žádostivosti
   opustila bývalého chotě pro jiného muže, tak s ženou, která se již jednou provdala, bez ohledu
   na to, zda došlo ke konzumaci manželství či nikoli. Zde je již patrná tendence zakazovat
   znovuprovdávání vdov, jež v ortodoxně smýšlejících kruzích přetrvává dodnes. Jedním z
   nejdůležitějších požadavků bylo, že nevěsta musí být "ženou" (strí), potenciální matkou,
   protože pro žádného muže nemělo smysl, aby za manželku pojal partnerku, jež mu nebude schopna
   rodit děti. K hlavním předpokladům vstupu do manželství se u muže vedle dovršení životní etapy
   brahmačárina cení veselá mysl, schopnost překonávat hněv, vzdělání, charakter, skromnost a
   schopnost získat si přátele. Rodiče nevěsty by měli přihlížet i k ženichovu původu, tělesné
   zdatnosti, věku, majetku a vynalézavosti. Tak jako u nevěsty "ženství" (strítva), byla u
   nápadníka za nezbytnou podmínku považována "mužnost" (punstva) neboli potence. Jak praví
   Nárada (Náradasmrti, asi 4. století n. l.): "Ženy jsou stvořeny pro potomstvo; žena je polem,
   muž vlastníkem semene. Pole je třeba dát tomu, kdo vlastní osivo, kdo je nemá, pole si
   nezasluhuje." Podmínka předchozí nedotčenosti se u mužů neprosazovala; hinduista měl právo
   znovu se oženit, pokud ovdověl, byla-li jeho manželka fyzicky nezpůsobilá nebo mravně zkažená.
   Oddat dívku za svobodného mládence však její rodině přinášelo mnohem větší náboženské zásluhy.
   Texty obsahují dlouhý výčet vad, jež potenciálního nápadníka diskvalifikují pro manželství;
   vedle příslušníků jiné kasty či stejné gótry jsou za nezpůsobilé považováni muži, kteří se
   vzdali světa, žijí v přestrojení, jsou nenáviděni vlastními lidmi, opuštěni přáteli, či
   exkomunikováni z kasty, mají velké břicho (udarí), trpí pomateností, impotencí, malomocenstvím
   či padoucnicí. Podle zákonodárce Vasišthy (Vásišthadharmašástra, asi 3. století př. n. l.)
   není vhodným ženichem ani muž bez prostředků obživy, jenž je churavý, jiného náboženství,
   anebo idiot a pokud mu ji otec zaslíbil, může ji povolat zpět. Parášara (Parášarasmrti, snad
   2. století n. l.) dodává, že pokud někdo z touhy po majetku provdá dceru za muže, jenž je
   starý, podlý (níča), znetvořený (kurúpa) a nepochází z řádné rodiny (akulína), přerodí se
   napříště jako préta ("toulavý duch"). Ve védském období byla za nejvhodnější věk pro uzavření
   manželství považována doba, kdy jsou dva lidé způsobilí vzájemně se jeden o druhého ucházet,
   zvolit si partnera, žít spolu jako muž a žena a mít potomstvo. Podle svědectví grhjasúter
   ("příruček domácího rituálu", převážně z doby mezi 8.--3. stoletím př. n. l.) se uzavření
   sňatku dojednávalo zpravidla poté, co dívka dosáhla puberty, a ke konzumaci manželství
   docházelo za rok, za dvanáct, šest, případně tři dny po svatebním obřadu. V pozdějších textech
   je patrná tendence snižovat věk nevěsty, aby byla provdána ještě předtím, nežli se stane
   ženou; na základě těchto posvátných ustanovení se ve středověku rozvinul náboženskými
   reformátory později tolik kritizovaný obyčej dětských sňatků, přežívající až do moderního
   období. Hinduistická tradice (na rozdíl od posvátného védského zjevení, tzv. šruti,
   "slyšeného", označovaná jako smrti, "pamatované"), jak je obsažena zejména v textech velkých
   sanskrtských eposů a zákoníků (tzv. "učebnic řádu", dharmašáster, vznikajících zhruba od 5.
   století př. n. l.), rozlišuje osm různých metod, jak uzavřít manželský svazek. Z prvních čtyř,
   které považuje za vhodné (prašasta), nejvíce vyzdvihuje sňatek brahmovský (bráhma), při němž
   otec předává panenskou nevěstu čestnému a vzdělanému muži a jde o akt uskutečněný bez
   jakýchkoli podmínek, fyzického násilí, smyslnosti či touhy po penězích. Mezi zbývajícími
   čtyřmi, jež patří mezi nevhodné (aprašasta), byli zákonodárci původně ochotni tolerovat první
   dvě -- sňatek po způsobu asurů (ásura), démonských nepřátel bohů, při němž si ženich nevěstu od
   příbuzných kupuje, a po způsobu gandharvů (gándharva), polobožských nebeských hudebníků,
   uzavíraný na základě vzájemné dohody milenců, stvrzené pohlavním stykem. Postupně však
   zvítězil názor, že žena zakoupená při asurovském sňatku nemůže dosáhnout plnoprávného
   postavení manželky, není oprávněna účastnit se uctívání bohů a předků a smí být pokládána
   nanejvýš za služku. Ti, kdo zaslepeni lakotou, provdávají své dcery za peníze, kupčí s
   vlastním já, promrhají zásluhy sedmi generací a dopouštějí se velkého hříchu, za nějž upadnou
   do strašlivých pekel. Gandharvovský způsob někteří autoři chválí jako svazek posvěcený
   vzájemnou láskou a touhou, jež jsou nad veškeré náboženské obřady; většinový právní názor se
   však přiklonil k mínění, že jde o manželství založené na chtíči, který není zárukou pro trvalý
   vztah. Všeobecný odsudek vzbuzovaly dva nejnižší způsoby, jak zahájit manželský život, a sice
   po způsobu rákšasů (zlovolných démonů), který představoval uchvácení nevěsty násilím, obvykle
   jako válečnou kořist či proti vůli jejích příbuzných, a po vzoru pišáčů (paišáča-viváha),
   lidožravých běsů sídlících na pohřebištích, při němž se násilník zmocnil dívky zmožené
   spánkem, opojené či nacházející se v bezvědomí. Původně prostý svatební obřad byl s postupem
   doby obohacován o různé obřadní úkony, zvyklosti a ceremonie, mezi nimiž jsou nejdůležitější
   pánigrahana (uchopení ruky), symbolizující nevěstino uvedení do role manželky, slavnostní
   obejití posvátného ohně (agnipradakšiná) a obřad sedmi kroků (saptapadí), považovaný za právně
   závazný akt stvrzující pravoplatné uzavření manželství. Aby manželský svazek splnil svou
   biologickou funkci, ukládají náboženská písma manželovi, aby vstupoval ke své choti každý
   měsíc v období rituální čistoty po menstruaci. Jako nejvhodnější doba pro početí bylo
   pokládáno rozpětí mezi 4. až 16. nocí od počátku měsíční periody; některé autority (například
   Ášvalájana) však varují, že dokud neskončí výtok menstruační krve, je žena považována za
   nedotknutelnou a její partner se při styku s ní nejenom poskvrní, ale protože zároveň nadarmo
   vyplýtvá své semeno, dopustí se neodčinitelného hříchu usmrcení embrya (bhrúnahatjá),
   srovnatelného s vraždou bráhmana (brahmahatjá). Ve dne se manželé měli styku vyvarovat,
   protože se věřilo, že děti zplozené za denního světla budou nešťastné, neduživé a dožijí se
   krátkého věku; pro muže přebývající v cizině, odloučené od svých manželek, anebo jejichž
   partnerky jsou obzvláště roztoužené, texty připouštějí výjimku. K zajištění početí měl sloužit
   obřad zvaný garbhádhána ("vkládání zárodku"), vzývající bohy, aby pomohli vložit do ženina
   lůna embryo. Již na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. se v indickém myšlení objevuje proud
   ezoterických, rituálních a mysticko-filozofických představ kladoucích důraz na kult lidského
   těla, uplatňování černé i bílé magie propojené s prvky šamanismu, uctívání bohyně Matky,
   náboženský eroticismus a probouzení mystické "hadí síly" zvané kundaliní, jejímž ovládnutím
   lze dosáhnout nadvědomí, poznání nejvyššího, neosobního božství a splynutí s ním v extatickém
   stavu konečného vysvobození. Tento proud, označovaný jako tantrismus (od sanskrtského pojmu
   tantra, "osnova", přeneseně "traktát, nauka"), usiluje o integraci osobnosti jednotlivce se
   všemi jejími složkami, včetně citů, tělesných funkcí a procesů, do všeobecného tkaniva
   (tantra) vesmírné skutečnosti. Za svrchovaný prostředek k dosažení jednoty individuálního a
   univerzálního tantrická tradice považuje milostné spojení mužské (ve své niterné podstatě
   inertní) a ženské (dynamické, aktivní a útočné) polarity, které představuje zdroj veškerého
   tvoření i svrchovaného poznání (obr. 6--7). Zhruba od 5. století n. l. lze tantrické prvky
   vysledovat v náboženských textech a rituální praxi šivaistů, višnuistů i buddhistů od hranic
   Afghánistánu přes Kašmír a severozápadní pomezí dnešního Uttarpradéše až po Bengálsko a Ásám
   na severovýchodě Indie a prostřednictvím mahájánové školy vadžrajány (tzv. "diamantové cesty")
   postupně zdomácněly zejména v Sikkimu, Nepálu, Bhútánu a Tibetu. V sexuálním mysticismu
   vadžrajány bývá tradiční symbol jednoty veškerenstva, nejvyšší pravdy a kosmické prázdnoty
   vadžra ("hromoklín", též "diamant") ztotožňován s mužským rozplozovacím orgánem, zatímco
   ženské lůno (jóni) je zase přirovnáváno k ráji Sukhávatí (doslova "Blažená země"), každému z
   buddhů je přiřazen ženský protějšek (šakti, "síla, energie"), prodlévající spolu s mužskou
   polaritou v trvalém milostném objetí, a nejvyšší pravda, již objevil mudrc z rodu Šákjů,
   v tantrické interpretaci zní: "v ženském klíně přebývá buddhovství". Významným zdrojem a
   zároveň vývojovým proudem tantrismu se stala též jihoindická škola léčitelů, myslitelů a
   básníků známých pod jménem siddhové (tamilsky sittarové), jež dosáhla největšího rozmachu mezi
   7. a 11. stoletím a skloubila v sobě prvky vadžrajánového buddhismu, šivaismu, magie, alchymie
   a hathajógy. Siddhové věřili v dosažení nesmrtelnosti prostřednictvím uchovávání životní
   energie jógickými praktikami kontroly dechu, krevního oběhu a vnitřní sekrece, užíváním
   omlazovacích drog a elixírů (zvaných muppú či amrta, "nektar") a magickým ovládnutím tělesných
   procesů. Přestože siddhové sdíleli řadu základních doktrinálních východisek (například
   představu, že hmota je krystalizovanou energií a zároveň projevem nekonečného a univerzálního
   vědomí, "materializovaného" duchovního principu brahma), netvořili homogenní hnutí vyznávající
   jednotnou ideologii. Vnitřní různorodost tohoto myšlenkového proudu zrcadlí mimo jiné i postoj
   jednotlivých siddhovských pěvců k ženám a sexu: typickým představitelem přísně asketického a
   mizogynního směru byl Pattinattár (asi 14. století). Jeho básně varují před ženami
   "páchnoucími smyslností", jejichž údy nelibě zavánějí výtokem z vaginy, kvůli níž muži dnem i
   nocí bídně hynou; k méně extrémnímu, nicméně rovněž asketickému ideálu se hlásili mnozí z
   vyznavačů boha Šivy, pána plodivé síly (kterou prozrazuje jeho falický symbol lingam) a
   zároveň vrcholné zdrženlivosti, soustředění tvořivé potence do vlastního nitra. Naproti tomu
   početná skupina siddhů vychovaných v tantrické tradici pěstovala obřady typu "kruhového
   uctívání" (čakrapúdža) ženského kosmického principu (šakti): při něm sedí uprostřed rituálního
   kruhu (čakra) tvořeného dvojicemi mužů a žen na vyvýšeném sedátku nahá žena (ať už panna,
   prostitutka, bráhmanská dívka či zralá žena z nízké kasty), ztělesňující Déví (Bohyni),
   prvopočáteční kosmickou energii (šakti), s nohama široce roztaženýma, aby byla zřetelně
   viditelná její rodidla (jóni). Vůdce skupiny jóni líbá a jejím dotykem posvěcuje různé
   obětiny, jež jsou poté rozdány mezi účastníky obřadu a zkonzumovány. Muži, kteří po pět
   předchozích dnů jedli maso, pili alkoholické nápoje a požívali různá afrodiziaka, jsou ve
   stavu vrcholného pohlavního vzrušení, jež musí ovládat až do chvíle rituální kohabitace se
   svými vybranými partnerkami; základním a nejdůležitějším požadavkem je, aby v žádném případě
   nedošlo k ejakulaci, protože obrovská energie uvolněná řízeným sexuálním napětím musí být
   přenesena z roviny hrubé tělesnosti do jemnohmotného těla a posléze na duchovní úroveň, kde --
   jak siddhové věří -- napomáhá k dosažení nadpřirozených schopností (siddhi) a nesmrtelnosti
   (obr. 8). (Jan Filipský)

   sexualita, erotika a manželství v islámském světě, sexualita a erotika nebyla v islámském
   světě pokládána za něco nepatřičného, pohoršujícího nebo "hříšného"; na sexuální styk se
   pohlíželo jako na zcela přirozený a nezbytný atribut lidského života. Důkazem toho je mimo
   jiné i fakt, že renomovaní autoři, literáti a učenci psali erotická pojednání, která měla
   zasvěcovat do tajů lásky a přinášet tak harmonii a štěstí do manželského a rodinného života.
   Ilustrace k těmto příručkám nebo miniatury v arabských a perských rukopisech s milostnými
   náměty znázorňují různé polohy a praktiky sexuálního aktu nebo okázalé erotické scény, bez
   pruderie. Ani mnozí zbožní muslimové, pro svůj ctnostný, příkladný život uctívaní jako světci,
   nezavrhovali sexuální lásku, nežili v celibátu, a někteří z nich dokonce platili za znalce
   artis amatoriae. Islámský Východ ovšem znal a literárně i výtvarně znázornil také opačný pól
   milostného vztahu -- romantickou, platonickou a nešťastnou lásku. Ta však sama o sobě nebyla
   ideálem, pramenila z nepřízně osudu, který přirozenému naplnění lásky kladl nepřekonatelné
   překážky. Dodejme ještě, že ani homosexualita nebyla na islámském Východě ničím výjimečným
   nebo tabuizovaným. Láska k chlapcům se stávala námětem mnoha milostných veršů. Rigorózní
   náboženské kruhy ji samozřejmě odsuzovaly, ale na druhé straně i vážení autoři ji pokládali za
   hodnotný milostný vztah. Právní a sociální status ženy ve středověké islámské společnosti
   vyplýval z islámské šarí'y (šarí'a -- náboženské právo, zákon), kterou formulovala právní věda
   (fikh), čerpající kromě dalších pramenů z koránu a sunny (sunna -- norma daná Muhammadovou
   praxí, jeho činy a výroky). Obecně lze říci, že korán postuluje převahu muže nad ženou. V
   oddílu o rozvodu se hovoří o právech ženy, avšak s dodatkem: "(...) nicméně muži jsou o stupeň
   výše" (2:228). Na základě Božího řádu zdůvodňuje korán tuto zásadu v súře zvané Ženy: "Muži
   zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými (...) A
   ctnostné ženy jsou pokorně oddány (...)" (4:34). V některých případech má žena o polovinu menší
   právní kvalifikaci než muž. Například dědické právo stanoví, že žena dědí o polovinu méně než
   muž (4:11). Uzavření manželské smlouvy mají být přítomni dva plnoprávní svědci -- dva muži,
   nebo jeden muž a dvě ženy. Totéž platilo i při výkupném z krevní msty. Náboženské povinnosti
   se vztahují s určitými omezeními i na ženu. Manželství je civilněprávní smlouva, jejíž
   podstatnou částí je dar (mahr), který dává ženich nevěstě nebo jejímu otci a který v případě
   rozvodu náleží ženě. Instituce mahru pochází již z předislámské doby. Není jisté, zda v
   předislámské Arábii existovala polygamie, přesněji řečeno: polygynie (mnohoženství). Islám
   povoluje muži současně až čtyři manželky: "(...) berte si za manželky ženy takové, které jsou
   vám příjemné, dvě, tři a čtyři; avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte
   jen jednu ..." (4:3). A na jiném místě téže súry Prorok moudře dodává: "Nikdy vám nebude možno,
   abyste byli spravedliví mezi ženami, i kdybyste si to přáli" (4:129). Tradice o Prorokovi
   (hadísy) nabádají muže, aby se svou ženou jednal dobře, a korán připomíná, že manželství je
   vztah lásky a citu (30:21). Právo na rozvod měl v podstatě muž, což naznačuje již příslušný
   termín talák (zapuzení, propuštění). K rozvodu došlo, když muž třikrát (doporučovalo se období
   jednoho nebo dvou měsíců) pronesl rozvodový výrok. Za určitých okolností mohla dosáhnout
   rozvodu i žena (koránský oddíl o rozvodu: 2:226--232). Zahalování se v islámském zákonu netýká
   žádný závazný předpis. Prorok ovšem žádá od žen, "aby cudně klopily zrak a střežily svá
   pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby [vnady] kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí
   závoje své na ňadra svá" (24:31). Stojí za zmínku, že v hidžázských městech předislámské
   Arábie nosily vznešené ženy závoj, ale mohly volně hovořit s muži. Tento mrav se tedy rozšířil
   nejprve ve vyšších společenských vrstvách; otrokyně chodily nezahaleny (srovnej též 33:59 a
   24:60). Oddělené části domu určené ženám (harém, arabsky harím) existovaly v Orientě již dávno
   před islámem, například v Asýrii nebo na dvoře Achajmenovců v Íránu. Muž často uplatňoval své
   právo zakázat ženě, aby vycházela z domu nebo přijímala návštěvy některých svých příbuzných.
   Podřízené sociální postavení ženy bylo nesporným faktem, přesto však v raných a vrcholných
   obdobích islámských dějin vystupuje do popředí mnoho žen, které se jako sebevědomé,
   talentované osobnosti pozoruhodně uplatnily ve společenském, kulturním a někdy i politickém
   životě. Nutno však dodat, že pocházely vesměs z vyšších kruhů. Středisky bohatství, přepychu,
   zjemnělých, ale i uvolněných mravů, ovlivněných byzantskou a perskou etiketou, se v prvním
   století islámu stala hidžázská města Mekka a Medína. Aristokratické a privilegované rody si
   osvojovaly nový životní styl a vybraný vkus. V salonech urozených dam a v literárních klubech
   se scházela společenská smetánka, kterou obveselovaly zpěvačky a tanečnice. V tomto prostředí
   udávala módu a tón krásná a duchaplná Sukaina, vnučka chalífy Alího (656--661). V kráse a
   eleganci se s ní mohla měřit Á'iša bint Talcha, vnučka chalífy Abú Bakra (632--644). Znala
   mnoho básní a staroarabských tradic a byla opěvována básníky. Podobné typy žen nacházíme i v
   umajjovské a abbásovské době. Umm Salama nabídla manželství as-Saffáhovi, budoucímu
   abbásovskému chalífovi (750--754), a poslala mu dokonce peníze na mahr. Arvá, manželka chalífy
   al-Mansúra (754--775), as-Saffáhova nástupce, si ve svatební smlouvě vymínila, že si za jejího
   života nevezme žádnou jinou ženu ani konkubínu. Velké proslulosti se těšila paní Zubaida,
   sestřenice a manželka chalífy Hárúna ar-Rašída (786--809), která štědře podporovala básníky a
   pečovala o zvelebení některých provincií říše. Výjimečně vstoupily ženy i do vysoké politiky.
   Turkyně Šadžarat ad-Durr, vdova po ajjúbovském sultánovi as-Sálihovi (1240--1249), převzala v
   Egyptě roku 1250 sultánský titul a tři měsíce vedla správu země. Významná byla role žen v
   hudbě a poezii, kde se uplatňovaly svobodné ženy a -- ve vzrůstající míře -- vzdělané otrokyně.
   V předislámské a raně islámské době skládaly básnířky především elegické verše. Řada nadaných
   básnířek vynikla v Andalusii, kde se ženy těšily větší svobodě. Valláda, dcera cordóbského
   chalífy al-Mustakfího (1023--1025), měla literární salon, psala milostnou poezii a udržovala
   milostné vztahy s několika básníky. Podobný nekonvenční způsob života vedla i největší
   básnířka Andalusie, emancipovaná Hafsa bint al-Hádždž (narozena po roce 1135). Hudbu, zpěv a
   tanec provozovaly na dvorech a v palácích otrokyně, které dovedly básnicky improvizovat,
   vyprávět poutavé příběhy a hrát na strunné nástroje. Pokračující hospodářský a politický
   úpadek arabských zemí v epoše pozdního islámského středověku (zhruba 15.--18. století) a sílící
   vliv islámské ortodoxie byl provázen také sociální degradací ženy. Poměry se začínají měnit až
   od konce 19. století, kdy ve vyspělejších státech islámská šarí'a ustupuje modernímu
   zákonodárství evropského typu a ženy cílevědomě usilují o rovnoprávné postavení v rodině i ve
   společnosti. (Jaroslav Oliverius)

   sexualita, erotika a manželství v Japonsku, na utváření mravního řádu se v Japonsku podílelo
   několik myšlenkových tradic, především domácí kult zvaný šintoismus a z pevniny přejatý
   buddhismus a konfucianismus.

   Šintoismus, původní japonské náboženství postavené na kultu předků, plodnosti a na šamanismu,
   nespecifikoval žádný morální kód, pro jeho duchovní kulturu byl důležitý jen pojem čistoty.
   Idealizoval srdce očištěné od kalu, od "hříchu" (cumi), ale jeho očista nevyžadovala žádná
   bolestná pokání. Ačkoli se pojem cumi překládá často jako "hřích", je našemu křesťanskému
   pojetí hříchu velmi vzdálen. Představuje spíše rituální nečistotu (cumi může být i pohroma
   poškozující zemědělství, dědičné zatížení či nemoc, tedy něco, co nemusí být úmyslným pácháním
   zla) a nevyvolává představu tvrdého věčného trestu. Šintoismus nezná ani pojem smilstva a
   kromě sodomie a některých forem incestu, které pokládal za nečisté, nezakazoval nic v oblasti
   milostných vztahů, byl vůči nim naopak velmi shovívavý.

   Tradiční společenství zemědělců a rybářů slavila mnoho svátků uctívajících některé ze
   sexuálních symbolů jakožto znaků hojnosti. Při šintoistických slavnostech plodnosti, které se
   drží dodnes, se v čele procesí nosívá na přenosné svatyni obrovský falický symbol (mikoši)
   nebo škeble představující ženské genitálie. Falického symbolu se ženy dotýkaly, aby si
   vyprosily těhotenství, a pokud jejich prosba byla vyslyšena, přinášely jako dík další sošky ve
   tvaru mužského pohlavního údu; u šintoistických svatyní je jich dodnes velké množství. Při
   slavnostech zasvěcených ženskému pohlaví si ženy vyprošovaly snoubence, plodnost, všichni pak
   bohatou úrodu, harmonické manželství. Šintoistické svátky plodnosti měnily v průběhu dějin
   svůj obsah. Jejich původní smysl, bohatá úroda a plodnost, se v době rozkvětu prostituce
   rozšířil, takže lehké dívky se při nich modlily za prosperitu a svižný chod řemesla. Šíření
   pohlavních nemocí pak podnítilo prosby za ochranu proti syfilidě. V dnešní době účastníci
   svátků sbírají finance na podporu výzkumu HIV (Human Immunodeficiency Virus).

   Ve zpěvech a rituálních tancích bylo běžné znázorňování sexuálních aktivit, svátky končívaly i
   skutečným nevázaným milováním. Japonce nestrašila představa hříchu smilstva a milostný vztah
   nepokládali za něco, co je třeba skrývat, ať už se jednalo o poměr v rámci rodiny nebo mimo
   ni. Archaická společnost dokonce tolerovala sňatek mezi dětmi stejného otce, pokud měly různé
   matky. Ostatně termín se znamená buď "milenec" či "manžel" nebo i "bratr". Zákaz všech forem
   incestu, stejně jako sodomie či homosexuálních vztahů, byl vysloven až mnohem později pod
   vlivem západních ideových směrů.

   Východoasijská náboženství a sexualita si v Japonsku zřídkakdy překážely, většinou vyrovnaně
   koexistovaly. Dokonce i tak, že ženy, které měly problémy s plodností, bylo možné poslat na
   čas do některého z duchovních stánků, aby si intenzivním modlením vyprosily u bohů potomka.
   Modlitby přičinlivých žen byly vyslyšeny a ony se po pár týdnech mohly šťastně vrátit těhotné
   k manželovi. Kolik potomků průměrně mniši či kněží měli, záleželo jistě na velikosti kolatury,
   tyto počty však žádné statistiky neuvádějí. V dobách převládajícího šintoismu požívaly ženy
   společenské vážnosti. Přispěla k tomu víra v posvátnost plodivé síly a stvrzovala ji i forma
   manželského soužití, tzv. mukoirikon, zvyk ženicha přistěhovat se do rodiny nevěsty. Koncem 6.
   století se mukoirikon změnil v opačné pravidlo jomeirikon, soužití manželů v rodině muže, což
   přineslo manželským vztahům nemalé změny.

   Také šamanismus byl v Japonsku výhradní doménou žen. A nutno dodat, že se šamanky nezabývaly
   jen magií či léčitelstvím, ale rovněž tancem, vyprávěním příběhů a někdy i prostitucí. Víra
   v jejich schopnost komunikovat s bohy je vynesla často až na trůn. Ostatně až do 8. století
   bylo mezi panovníky velké množství císařoven, dokud se samotná láska nezasloužila o odstranění
   žen z vysokých úřadů; potom už se ženy v nejvyšší funkci neobjevily až do 18. století.
   Poslední císařovna doby Nara Kóken podlehla totiž ve své vášni vlivu buddhistického mnicha
   Dókjó natolik, že mu udělila titul, jímž ho symbolicky určila duchovní hlavou státu. Dókjó
   její náklonnosti bohatě využíval a ohrožený dvůr musel po smrti císařovny provést rázná
   opatření, aby nepřišel o moc. Mnich Dókjó byl poslán do vyhnanství, nový císař se přestěhoval
   a dvůr vydal zákony, které ženám zamezily zastávat vládní funkce.

   Japonská historie poskytuje pozoruhodný příklad změn v postavení žen. Jakmile začaly
   šintoismus zastiňovat nově příchozí učení, takřka okamžitě se to projevilo na jejich pozici ve
   společnosti. V polovině 7. století byl ženám neurozeného původu v konfuciánsky pojatých
   reformách Taika přisouzen dvoutřetinový podíl mužské výměry půdy. Rychlá proměna je patrná i
   na dvou nejstarších kronikách, které vznikly nedlouho po sobě. Obě interpretují týž příběh
   lásky princezny a jejího bratra. Kronika o dávných věcech (Kodžiki), sestavená v roce 712,
   vypráví, že milenec princezny byl vypovězen, ale princezna ho následovala, aby spolu navěky
   šťastně spojili své životy. Japonská kronika (Nihonšoki) vypráví stejný příběh v roce 720 už
   pod vlivem konfucianismu a v její verzi končí vypovězením princezny. Principy konfuciánských
   mravů sesadily ženu pod úroveň muže, bez nároku na rovnocenný milostný vztah.

   Dvorní dámy si ovšem zachovávaly jistý respekt ještě po několik století. Jejich úlohou byla
   mimo jiné účast na společenském životě císařské rodiny a při dvorských ceremoniích. Těm měly
   dodávat lesku svými hudebními, výtvarnými či básnickými schopnostmi, jakož i osobním šarmem.

   "Říká se, že málokterý muž dokáže pohotově a přitom trefně odpovědět na každou otázku, kterou
   mu žena položí,"  posuzuje bystrost dvorních dam znalec poměrů u dvora, původně člen císařské
   gardy a pozdější mnich Jošida Kenkó. "Za vlády císaře Kamejamy bývaly prý dvorní dámy tak
   poťouchlé, že každého mladého muže, který zavítal do paláce, podrobovaly jakési zkoušce. (...)
   Všichni muži by měli být vychováni tak, aby nebyli ženám pro smích" (Kenkó 1331--1332; 1984, s.
   259).

   Dámy vyššího postavení si mohly dovolit tropit si z mužů nejen žerty, ale jejich pozice jim
   též umožňovala užívat si mnoha radostí, zejména milostných avantýr -- těm šťastnějším s princi
   nebo císaři, ať už svobodnými či zadanými. Nepřekážely jim v tom žádné morální zábrany a
   utajování bylo spíše součástí společenských pravidel. Hra na uchovávání tajemství umocňovala
   napínavost, ale zároveň se do ní promítla v japonském umění vysoce ceněná krása tlumeného;
   sofistikovaná etiketa dodávala avantýrám na půvabu a řadila je svým způsobem na roveň umění.

   "Má-li člověk ještě po čtyřicítce sem tam milostné pletky, budiž, uchová-li to v tajnosti. Ale
   začne-li o tom mluvit veřejně a bavit společnost různými klepy podobného druhu, je to
   nedůstojné a trapné," hodnotí Jošida Kenkó, jemuž ani mnišský stav nebránil obdivovat půvaby
   milostných dobrodružství, jak dokládají jeho zápisky. "Kdo o noci prohlašuje, že věcem ubírá
   kouzlo, nemá ani špetku citu v těle. Noc naopak přidává mnoha věcem na kráse, ozvláštňuje
   jejich třpyt, ozdoby i barvy. Ve dne se může člověk oblékat prostě a střízlivě, ale noc chce
   nádheru a lesk. I tváře lidí vypadají lépe ve svitu loučí, půvabné ještě půvabněji. Dokonce i
   hlasy znějí mnohem ušlechtileji, když promlouvají z temnoty, plné obav z prozrazení. Všechny
   vůně a zvuky jsou v noci nesrovnatelně krásnější" (Kenkó 1331--1332; 1984, s. 261, 290).

   Skutečnost, že nešlo o strach z prozrazení, dokazují i četné deníky plné klípků ze
   společenského života, které se u dvora s oblibou psávaly, a to nikoli pro vlastní potřebu, ale
   pro čtenáře. Dvorní dámy své deníky často pojaly jako umělecké zpracování vlastních milostných
   zážitků nebo mileneckých propletenců ostatních lidí u císařského dvora. Neměly důvody stěžovat
   si na nedostatek literární látky. Když ovšem císař přišel o moc a společenské ovzduší začala
   ovládat konfuciánsky laděná samurajská etika, začaly i dámy u dvora ztrácet svou nezávislost.
   Za sedm století vojenské vlády šógunů měl strohý duch dost času i prostoru, aby se usadil
   v japonských mravech natrvalo. Zdlouhavé válečné konflikty 12. až 16. století zdůraznily
   nepostradatelnou roli bojovníka, povýšily úlohu muže jak ve společnosti, tak v soukromí.
   Nejistý život provinčních bojovníků si vyžádal mlčenlivé sebezapření a trpělivost jejich
   manželek. Veškerý majetek byl navíc zákonně přisouzen manželovi, a žena tak zcela závisela na
   jeho milosti. Úlohou manželek bylo věnovat veškerou energii ve prospěch rodinné cti, muž pak
   byl vázán především stavovskými povinnostmi. Vztah ženy a muže nebyl pro rodinu podstatný,
   její funkce nespočívala ve vzájemné náklonnosti. Sňatek musel být společensky výhodný, a
   protože vojenské tituly na rozdíl od těch dvorských podléhaly změnám, využívaly rody válečníků
   sňatků k získání lepšího postavení. Naprostou většinu manželství proto spojili sňatkoví
   zprostředkovatelé. Nekonečné soupeření si navíc vyžádalo důraz na ekonomickou stabilitu rodů.
   To všechno vedlo ke "strategickým sňatkům", třeba i vynuceným hrozbou síly. Japonská etika
   tradičně klade důraz na zájmy komunity, ne na blaho jednotlivce nebo páru. V chápání individua
   se od Západu podstatně liší a individualismus ztotožňuje se sobectvím. Pojetí jednotlivce a
   komunity sice není původní, ale japonské přírodní a klimatické podmínky, které nedovolovaly
   přežít jednotlivci, byly pro ně živnou půdu. Hornatý povrch a časté přírodní katastrofy
   uváděly jednotlivce do závislosti na skupině, a tak nejhorší trest, který ho mohl postihnout,
   byla exkomunikace. Rodinné poměry tedy stěží mohla určovat čistě citová hlediska, protože i
   rodina musela být uspořádána tak, aby to neodporovalo zájmům vyšší komunity. Jedinec, spíše
   socius než individuum, musí mít na mysli především zájmy komunity a japonština pro to má i
   vlastní termín giri. Giri, odpovědnost vůči komunitě, je nadřazené nindžó, lidským citům, a
   nesmějí se dostat do opozice. V manželství však málokdo očekával romantický vztah, a pokud to
   neohrozilo giri, nebyl důvod neužívat jej jinde. Etika vykládající jakékoliv obcování mimo
   manželství jako zlo a nemrav, která je vlastní křesťanským kulturám, by byla až do moderní
   doby japonskému chápání sotva srozumitelná. "Kolik vzpomínek je navěky zakleto v těch
   hlubokých a strhujících chvílích, jež rodí smělá touha muže spatřit svou milou, přestože ,na
   pobřeží Tajných milenců slídí mezi chaluhami oči starých žen` a ,horu Tajných schůzek střeží
   tisíce bdělých strážců`. Jak bezvýrazné je vedle toho každé setkání, když je rodiče a bratři
   schvalují, nepokrytě zvou nápadníka do domu a přijímají jej tam jako ženicha" (Kenkó1331--1332;
   1984, s. 309). Války a sociální inferiorita žen přispěly k rychlému rozvoji prostituce. Již
   v šestém století se ujal zvyk posílat ke dvoru tzv. uneme, dívky pro posluhu v každodenních
   potřebách císaře i pro pobavení. Provinční hodnostáři tak darovali své dcery jako projev
   loajality panovníkovi dvora Jamato. V dobách největší slávy císařského dvora sloužily heianské
   aristokracii k erotickému obveselení půvabné asobime, dívky pro potěchu. Po vzestupu vojenské
   šlechty ve 12. století došlo k přesunům válečníků, změnám v manželských vztazích, ale i
   rozvoji obchodu a měst, což přispělo k bohatému rozvoji nevěstinců, jednak kolem nového centra
   moci v Kamakuře, ale také při velkých cestách k sídlu šóguna, které byly díky systému sankin
   kótai velmi frekventované. Bohatě se pak rozvíjely v době občanských válek a za přispění
   nekompromisních pravidel rodinného života, v němž konfuciánská morálka účinně obrušovala
   projevy lásky, přetrvaly ovšem i období míru. V nevěstincích neplatila stavovská hierarchie,
   byly to malé ostrůvky nezatížené etickými měřítky společnosti mimo ně. Kvalita služeb se
   řídila jen finančními možnostmi zákazníků. Pánům poskytovaly útočiště a oddech nejen od
   neúprosných požadavků disciplíny v komunitě, ale i od rodiny. Vláda šógunátu od svých počátků
   na prostituci dohlížela, ale nikdy se ji nesnažila zcela vymýtit, konec konců sloužila i
   vojenské šlechtě. Pro japonskou prostituci je proto charakteristická vysoká organizovanost.
   Již v roce 1193 kamakurský šógunát jmenoval pro tyto záležitosti speciální úředníky (júdžo
   bettó). Následující šógunát Muromači se pak poprvé pokusil prostituci vykázat do vymezených
   oblastí, ale jeho snahy selhaly při válečných konfliktech 15. a 16. století. Až když bylo
   Japonsko sjednoceno, udělil nový vládce Tojotomi Hidejoši v roce 1585 povolení nevěstincům v
   Ósace a o pár let později založil novou čtvrť veřejných domů v Kjótu (1589). To byl precedens,
   jehož se pak přidržel i následující tokugawský šógunát, který v rámci programu všeobecné
   sociální kontroly uděloval zábavním čtvrtím (júkaku) licence. Ovšem při vší tokugawské
   svědomitosti ve věcech dozoru, v oblasti prostituce vláda přece jen poněkud selhávala. Kromě
   dvaceti pěti zábavních čtvrtí vlastnících oficiální povolení jich bylo v Japonsku nejméně
   stejně tolik bez licence (okabašo). Úředníci neměli snadnou práci ani s kontrolou nemocí,
   zejména příjice byla hrozbou, neboť ta se v Japonsku šířila již od počátku 15. století;
   mimochodem podle šetření z roku 1922 mělo 22% mužů, kteří se hlásili do vojenské služby,
   některou z venerických chorob. Zábavní čtvrti ovšem poskytovaly víc než jen sexuální a
   erotické ukojení a pobavení, rozvinuly se do komplexních komunit, které sloužily jako
   inspirace pro různé umělecké aktivity. V tokugawské době (1600--1868), kdy se z nich stala
   centra společenského života, působily jako bohatý zdroj měšťanského umění, a jsou tak
   významnou součástí japonské kultury. Tehdy se ujal pojem ukijo, "uplývající svět"; v
   buddhistickém smyslu pomíjivý svět bolesti a strastí či smutku, v japonském kontextu městské
   kultury byl však tento pojem transformován do zcela opačné podoby: byl chápán jako svět
   radostí, kterých je třeba rychle užívat, dokud to uplývající život dovoluje. Vědomí
   pomíjivosti tak v Japonsku paradoxně vybízelo k užívání právě dané chvíle. Ukijo světa
   literatury našel svůj protějšek i ve  výtvarném umění. Především v prostředí Eda (původní
   název dnešního Tokia), Kjóta i dalších větších měst se šířily ukijoe, obrazy prchavého světa,
   dřevořezy a malby tematicky spojené s atmosférou divadel, restaurací, čajoven či nevěstinců.
   Čtvrti s nevěstinci sloužily mužům všech společenských vrstev a pestrému rejstříku v různé
   míře solventních zákazníků odpovídala různá úroveň služebnic lásky. Jistěže mnohé donutila k
   této práci žalostná existenční situace, někdy byli rodiče sami nuceni prodat vlastní dceru. V
   zábavních čtvrtích však vyrostly také kultivované gejši, hrdé prostitutky vyšší třídy, jež si
   mohly dovolit demonstrovat vlastní nezávislost, odmítajíce nežádoucí nápadníky. Etiketa a
   vcelku luxusní život těchto gejš po formální stránce připomínaly zašlé časy dvorních dam. Aby
   byly elegantní, nesmály se nahlas, neotevřely ústa, aniž je zakryly rukávem, musely se zdržet
   pojmenování jídel, komponovaly básně. "Pro každého je smutné, neumí-li psát, ale pro kurtizánu
   je to katastrofa, (...) je neštěstím, řeknou-li lidé, že nemá úhledný rukopis, nebo je nejistá
   v gramatice," uvádí v roce 1678 Fudžimoto  Kizan (Kizan 1678; 1958, s. 105). Etiketa a pečlivě
   propracovaný rituál, který gejši dodržovaly a na něž musel také patron dbát, dodaly světu
   lepších prostitutek vytříbenost do té míry, že začaly vznikat příručky, pravidla sexuálních a
   erotických postupů (šikidó), jimiž se zákazníci měli řídit, pokud chtěli obstát, aniž by
   působili jako neohrabanci. Vybrané ženy polosvěta byly obdivované a pro své umění vážené,
   stávaly se dokonce vzory ženského kouzla. Půvabným gejšám byli muži ochotni obětovat mnoho,
   třeba celý majetek nebo i postavení. Mnohý nešťastník, který se zamiloval a jehož štěstí
   překročilo hranice zábavní čtvrti, zaplatil životem. Láska nesměla narušit odpovědnost vůči
   společnosti. V tokugawské době šógunát ve snaze maximálně zefektivnit dozor nad celou
   společností definoval povinnosti všech obyvatel v různých souborech etických norem. Zatímco ve
   čtvrtích "prchavého světa" bujná zábava nebrala konce, měšťanky se měly řídit moralistním
   spisem Škola ženy (Onna daigaku), který přesně stanovil, jak má probíhat výchova dívky, co
   žena nesmí a co musí. Důkladná sociální kontrola stvrdila druhořadé postavení žen; až do
   svatby musely poslouchat rodiče, po ní manžela a jeho rodinu a ve stáří vlastní syny. Manželka
   musela být skromná, střídmá a pilná. Neustále měla mít na mysli, že může být kdykoli zapuzena,
   kdyby byla chatrného zdraví, nebo snad neposlušná, neplodná, žárlivá či příliš povídavá. Žena
   mohla oficiálně požádat o rozvod pouze v případě, že by se její manžel dopustil těžkého
   zločinu. Ženské cizoložství mohlo být potrestáno smrtí, zatímco mužům se trpělo, když měli
   konkubínu, a to dokonce i doma. A podle možností se oddávali také radostem v zábavních
   čtvrtích, nijak výjimečně ani s mladými muži. V městských oblastech se dobře dařilo
   homosexuální subkultuře. Pohlavní styk mezi muži nebyl v předmoderních dějinách Japonska
   pokládán za nemravný zlozvyk či nemoc. Málokterý z mužů užívajících si vzájemných sexuálních
   styků byl ovšem skutečný homosexuál -- onnagirai ("ten, co nesnáší ženy"), většina z nich byli
   tzv. šódžinzuki ("znalci chlapců"), kteří si ovšem neodpírali ani radosti se ženami, jednalo
   se tedy z velké části o bisexuály. Již od počátku 11. století byli ke dvoru zváni mladí
   pohlední muži k službám císaře i jako společníci k erotickým hrám. Také mniši buddhistických
   klášterech chovali něžné vztahy k žákům nebo novicům, mladičkým chlapcům (čigo), údajně proto,
   aby co nejtěsnějším spojením vytvořili trvalejší a hlubší duchovní svazky. Homosexuální
   aktivity v buddhistických klášterech inspirovaly literární žánr čigo monogatari, vyprávění o
   trápení a radostech lásky mezi mladíčky čigo a jejich duchovními vůdci. Když v 16. století
   přijeli do Japonska jezuitští misionáři, byli ohromeni mírou a otevřeností, s jakou se
   Japonci, ať už v klášterech či mimo ně, těmto "zvrácenostem" oddávali. V dobách obdivu k
   samurajským ideálům mužství byla homosexualita nejen tolerována, ale přímo podporována jako
   čistší forma lásky a v 17. století už byly homosexuální vztahy integrální součástí
   společenských vazeb vojenské i náboženské elity. Lásce mezi muži se dařilo také kolem divadla
   kabuki, jehož herci ženských partů (onnagata) se často živili prostitucí, a ve městech byly
   rovněž veřejné domy s mladičkými prostituty (kagema). Německý učenec Engelebert Kaempfer,
   který v Japonsku pobýval na konci 17. století, zaznamenal mezi své postřehy: "Na hlavní ulici
   (...) stálo devět nebo deset domů, nebo spíš stánků, a před každým z nich seděl jeden, dva nebo
   tři chlapci tak mezi deseti a dvanácti lety, pěkně oblečení s nalíčenými tvářemi a zženštilými
   gesty" (Kaempfer 1712; 1982, s. 140). Vzor sličného jinocha (bišónen) se stal součástí
   japonské estetiky, ten pravý ideál byl ovšem velmi mladý. A právě v krátkodobosti jeho krásy,
   v její prchavosti spočíval charakteristický půvab: "(...) život bišónen je jen jeden letní den,
   těsně před rozpukem květů. Až ho spatříš příště, bude z něj jen starý list. Jakmile se promění
   v mladého muže, čpícího genitáliemi, je po všem" (Inagaki 1974, s. 18). Mladí prostituti z
   měst, kteří dosáhli dvaceti let, jednoduše svého řemesla zanechali, ale vzorovým kouzlem
   bišónen v samurajském pojetí byla smrt chlapce v okamžiku, kdy by jeho půvaby měly být zkaženy
   dospělostí. Mužská láska -- nanšoku (doslova "barvy muže") -- měla různé podoby v závislosti na
   prostředí, v němž se vyskytovala. Erotické vztahy v klášterech odrážely laskavý postoj mistra
   k žákovi, samurajský prototyp nanšoku byl založen na válečnickém pojetí mužství. Pro ně
   dokonce vznikl kodex wakašudó ("cesta mladých milovníků"), který, podobně jako obecnější
   soubor zásad pro všechny samuraje -- "cesta samuraje" (bušidó), stanovil pravidla chování
   založená na povinnostech a vojenské loajalitě. Samurajské nanšoku je přirozeně poznamenáno
   nadřazeným postojem k ženám, samurajové proto hleděli přezíravě i na herce onnagata nebo
   prostituty, kteří chováním napodobovali ženy. Láska hodná příkladného válečníka musela patřit
   sličnému jinochovi mužného vystupování. Propracovaná vytříbenost nanšoku poskytla tvůrčí
   jiskru také uměleckým směrům: dramatickému a výtvarnému umění i literatuře. Herci divadla
   kabuki byli častou předlohou obrazům prchavého světa, lidová vyprávění byla plná rozličných
   forem milostných vzplanutí mezi muži, někdy velmi kuriózních. V Japonsku vznikla jako první na
   světě antologie klasické poezie a prózy oslavující homosexuální lásku -- Divoké azalky
   (Iwacucudži, 1676), již zkompiloval věhlasný znalec literatury Kitamura Kigin. Ihara Saikaku,
   oblíbený autor literatury dráždivého obsahu, se nevyhýbal ani tvorbě "homosexuální literatury"
   (šudó bungaku). Velké zrcadlo mužské lásky (Nanšoku ókagami) z roku 1687 "zrcadlí"
   homosexuální dobrodružství válečníků, herců i buddhistických mnichů. Mnoha vydání se dočkal
   jeho Největší rozkošník (Kóšoku ičidai otoko, 1682) -- román o životě syna zámožného
   obchodníka, který za svůj život poznal pár tisíc žen a několik set chlapců. Zejména tokugawská
   doba zanechala velké bohatství rozličných děl oslavujících nevázané radovánky, z nichž
   vyplývá, jak se hledělo na sex až do doby, než se Japonsko začalo ctižádostivě modernizovat.
   Modernizace, vedená pod silným vlivem křesťanských civilizací, se zasloužila o naprostou
   proměnu v japonských etických hodnotách a začala potlačovat erotické aktivity, posuzované do
   té doby více než shovívavě. V rámci modernizace celé společnosti se na druhou stranu našli
   osvícenci i z řad mužů, kteří se přimlouvali za osvobození žen od morálních restrikcí
   středověku. Nebylo to pravidlem a ještě v první polovině 20. století byly odvážné ženy
   překračující hranice tradičních mravů skandalizovány. Společnost se této transformaci poměrně
   houževnatě bránila, tak jako reformátor Kita Ikki, který ve svých návrzích na reorganizaci
   společnosti, nazvaných Plán na obrodu Japonska  (1919), hájil etablované kvality japonských
   žen. "Jestliže zásady rytířů středověké Evropy vyžadovaly uctívat ženy a usilovat o jejich
   přízeň, ve středověkém Japonsku (...) žena přijala za své zásadu uctívat muže a usilovat o jeho
   přízeň. To je specifikum, které proniklo do celé společnosti a jejího života a udržuje se i v
   moderní době. V cizině ženy agitují za vlastní práva, naše ženy jsou věrné úkolu být dobrou
   ženou a moudrou matkou. Otázka postavení žen ve společnosti bude vyřešena, jestliže vytvoříme
   instituce, které budou garantovat ochranu ženského práva být matkou a manželkou národa. Učit
   ženu verbálnímu válečnictví by bylo znásilňováním její přirozenosti. (...) Každý, kdo viděl
   hloupou žvanivost západních žen, nebo pronikavé hádky Číňanek, musí být vděčný, že se japonské
   ženy neuchylují ze správné cesty" (Ikki 1919; 1958, s. 67--68). V celospolečenských změnách a
   pod tlakem nových organizací, jako byla kupříkladu Armáda spásy, Japonci objevili termín
   waisecu ("obscenita") a vláda schválila v době Meidži několik zákonů potlačujících aktivity
   takzvaně odporující veřejným mravům. Homosexuální chování postavila mimo zákon, zakázala
   produkci a šíření pornografických obrázků i literatury a snažila se zakázat i prostituci. Ta
   se ovšem ještě dlouho své likvidaci bránila, ostatně striktnost úřadů na dodržování zákona
   proti prostituci se výrazně měnila v závislosti na politickém ovzduší. Když se například
   Japonsko ve třicátých letech 20. století intenzivně věnovalo přípravám na válku, samotná
   armáda podpořila nábor dívek, které měly sloužit vojákům pobývajícím mimo Japonsko. Armádních
   prostitutek (džúgun ianfu) bylo na sto tisíc, mnohé ovšem rekrutované z japonských kolonií,
   především z Koreje. Ani po válce neměla vláda čas prostituci potlačit, již týden po kapitulaci
   organizovala nový nábor dívek, tentokrát k službám okupačních jednotek. Aby se učinilo
   okupační správě zadost, byly nevěstince přejmenovány na "speciální obchody s jídlem a pitím"
   (tokušu inšokuten). Zároveň se vzmáhala pouliční prostituce a kolem roku 1955 bylo v Japonsku
   na půl milionu dívek, které provozovaly toto řemeslo. Na další nátlak demokratických hnutí
   přijala japonská vláda v roce 1956 zákon proti prostituci, což znamenalo faktický konec
   oficiální smířlivosti vůči zábavním čtvrtím a nevěstincům. V současné době je tedy prostituce
   nelegální a víceméně utajená. Homosexuální chování sice protizákonné není, ale dávno už se
   netěší oné staré shovívavosti a homosexuálové své zaměření raději nezveřejňují. Ve městech
   jsou sice podniky pro lesbické dívky a gaye, ale většina z nich má klubový charakter, do nějž
   mají přístup pouze členové. Nahota je posuzována mnohem přísnějším měřítkem, než jakému
   přivykly jiné národy civilizovaného světa. V Japonsku dodnes platí zákon o veřejných mravech
   z roku 1918, podle něhož nesmějí být na veřejnosti "vidět žádné anatomické detaily". Japonci
   jsou ale v oblasti erotiky vynalézaví, a tak zatímco na televizních obrazovkách je i ženské
   poprsí překryto černým proužkem, tvůrci erotických komiksů se naučili, jak vyhovět zákonu a
   přitom uspokojit lačné čtenáře. Na kresbách nejsou vidět genitálie, ale svou funkci dobře
   splní jen náznak, který dává prostor k představám -- třeba spodní prádlo nebo často se
   vyskytující chapadla chobotnic. V zástupných erotických prvcích se vlastně vrací dávný
   estetický ideál zastřeného, nedořečeného. Kreslíři nebo i tvůrci erotických "růžových filmů"
   (pinku eiga) vytvářejí díla, která by i liberální pozorovatel mohl pokládat za zvrácená, a
   přitom se obejdou bez tělesných detailů. Libují si v zobrazování nestandardních erotických
   praktik, v sadomasochismu, bindingu a jiných, někdy značně brutálních technikách. Tak se
   potírání obscénnosti a povinná pruderie zasloužily o vznik velmi rafinovaných erotických
   technik. Prostituce se v průběhu staletí rozvinula v Japonsku do zchytrale komplikovaných
   forem, což odráží výskyt specializovaných institucí a termínů užívaných v souvislosti s
   prodejnou láskou. Zatímco v Evropě za prostituci označujeme sexuální akt ženy vykonávaný
   dobrovolně za odměnu s kterýmkoliv partnerem, byl uvolněný sexuální život v Japonsku v rané
   historii, o kterém nacházíme svědectví v nejstarších spisech z 8. století (Kodžiki, Manjóšú),
   neprodejný a nelze ho označovat za prostituci, spíše za volnou lásku. Žena, často šamanka, jež
   v obci patřila všem a nikomu, se nazývala ukareme -- "přelétavá ženština", jedním slovem
   "poběhlice", "poletucha". Jiný termín z rané literatury je saburuko -- "služebné děvče".
   Podmínkou prodejné lásky bylo mládí a krása a krásná žena se nazývala bidžin nebo bidžo. Velmi
   brzy se vyvinula i mužská prostituce a hlavně v klášterech a ve vojsku kvetla homosexualita,
   jejímiž objekty byli krásní jinoši (bišónen). V době vrcholné aristokratické kultury mezi 8. a
   13. stoletím (doba Nara, Heian) byla sexuální uvolněnost pravidlem i v nejvyšších císařských
   kruzích a o volné lásce mezi dvořany, svázané více estetickými než etickými pravidly, se
   zachovalo mnoho literárních svědectví ve formě deníků a románů dvorních dam. Mít jednu hlavní
   a několik vedlejších manželek a pobývat i u konkubín bylo pro dvořana naprosto legitimní, ale
   i žena mohla mít více milenců, kteří ji navštěvovali pozdě v noci a odcházeli za svítání, jak
   dosvědčují milostné básně, jež se po takové návštěvě slušelo ženě napsat a odeslat se
   symbolickým darem. Životní styl dvorních dam a komorných (tajú, cubone) lze přirovnat ke
   kultivovaným hetérám starého Řecka. Právě archaickými tituly pro dvorní dámy se o pět set let
   později začaly skutečné nevěstky označovat. Ve středověku, na taženích s vojsky místních
   knížat, jež mezi sebou v období 12.--16. století neustále válčila, se válečnými hrdinkami
   stávaly "kněžky" (bikuni) a potulné umělkyně provozující hudbu, zpěv a tanec. Nosily bílé
   pláště a široké klobouky, a proto se nazývaly "běličky" (širabjóši). Širabjóši byly mnohdy
   ženy urozené, všestranně vzdělané a řádně vychované, jež ve válkách ztratily svou rodinu a
   ocitly se v nouzi. Hrdinný miláček japonského středověku Minamoto no Jošicune měl za věrnou
   družku právě širabjóši  (jménem Šizuka Gozen), samotný císař Gotobain se stýkal s bílou kápí
   Kamegiku, statečný Soga Džúró, který vykonal slavnou pomstu za smrt svého otce, miloval
   běličku Tora Gozen, zatímco jeho bratr Soga Goró měl po svém boku oddanou běličku Šóšó.
   Všechny tyto ušlechtilé milenky, jež se dovedly obětovat za muže svého srdce, vstoupily do
   japonského umění a historie jako ideály oddanosti, věrnosti a krásy. Placená prostituce se
   pěstovala spíš v obhroublých a málo kultivovaných vojenských kruzích, v armádách samurajů,
   kterým sloužily japonské žandarky a markytánky. Prostitutky se zdržovaly také v přístavech řek
   a na mýtech u průsmyků, přes které táhla vojska, a když na začátku 13. století vznikla vedle
   hlavního města císařského rodu Heiankjó (Kjóto) další metropole vojenských vládců daleko na
   východě v Kamakuře, bydlely na zastávkách podél této sedmisetkilometrové trasy, která se stala
   hlavní dopravní tepnou Japonska, nazývanou "Východní pobřežní cesta" -- Tókaidó. Na zastávkách
   Tókaidó řídili výnosný obchod místní boháči, kterým se říkalo "šéfové" (čódža). Ti byli
   vojenskými pasáky ("lampasáky"), a protože obchod kvetl jim i jejich ženám, termín čódža v
   jazyce zůstal jako synonymum pro milionáře. Ze samurajů a hlavně z potulných válečníků bez
   pána (róninů) se rekrutovali majitelé nevěstinců, které se od 16. století začaly zakládat
   podle vzoru profesních cechů ve vydělených čtvrtích měst. V Kjótu to byla čtvrt Šimabara, v
   Ósace  Šinbaši  a v Edu vzniklo na počátku 17. století několik domů při Óhaši před branami
   hradu. Když si rod Tokugawa zvolil za sídelní město Edo a jeho vojáci zde začali budovat hrad
   šóguna a sídla všech vojenských velmožů, kteří byli podle režimu sankin kótai (všechna knížata
   musela trávit každý druhý rok službou šógunovi přímo v Edu) do města nuceni dojíždět na půl
   roku až na rok jako rukojmí, zalidnilo se Edo armádami mužů bez rodin, kteří hledali zábavu.
   Několik samurajů bez pána si podalo žádost o založení "oddělené čtvrti" (kuruwa) a šógunát
   (bakufu) jim v roce 1617 povolil vystavět a provozovat čtvrť nevěstinců na místě zvaném
   Jošiwara  ("Pláň rákosí"), což byla pustá slatina asi deset kilometrů podél řeky Sumida na
   sever od šógunova hradu. Do roka čtvrť nevěstinců stála, obklopena mohutnými palisádovými zdmi
   a příkopy, přístupná pouze ústřední severní branou s dozorcem, který dbal na to, aby
   návštěvníci dodržovali pravidla provozu daná šógunátem: Do Jošiwary se zprvu nesmělo chodit
   inkognito a na déle než čtyřiadvacet hodin, aby se v ní nemohli schovávat nepřátelé režimu,
   dále bylo nutné odložit v domech zbraně a nahlásit pohyb jakýchkoliv podezřelých osob na
   policejní komisariát. Přes přísná opatření zde vniklo mnoho nevěstinců -- "zelených domů"
   (seiró) i luxusních restaurací a hotelů (ageja) --, kde se klienti z třídy šlechty a samurajů
   seznamovali s dívkami. Celou Jošiwarou se od severu k jihu táhla široká "vnitřní třída"
   Nakanočó, kde se konaly výroční slavnosti a průvody kurtizán, přinášející nejkrásnější
   podívanou ve městě. Dřevěná Jošiwara často podlehla až do základů ničivým požárům a v roce
   1657 došlo k přestěhování celého areálu do Nové Jošiwary (Šin Jošiwara), nicméně čtvrť stále
   rostla. Už za sto let od založení v Jošiwaře pracovalo téměř 9 000 lidí, zatímco Edo se
   rozrostlo z malé vesničky o tisíci obyvatelích na největší město tehdejšího světa s více než
   milionem obyvatel. V Edu se vytvořila bohatá městská kultura prchavého světa orientovaná na
   kult divadla kabuki a kurtizán. I když podle oficiální hierarchie neměli herci ani nevěstky
   žádnou společenskou cenu a nesměli se stýkat s ostatními obyvateli mimo své působiště, pro
   obyvatele Eda byli obdivovanými hvězdami, stejně jako dnes fotbalové či filmové hvězdy.
   Restrikce uvalované na život měšťanů v době Edo byly tak přísné, že některé rysy jako
   hédonismus a lásku k luxusu lze přičítat právě omezením ze strany šógunátu. Příslušníci dvou
   ze čtyř společenských kast ši-nó-kó-šó, řemeslníci a obchodníci, mohli být kdykoliv pro urážku
   beztrestně probodnuti svévolnými samuraji, kteří chodili po městě s dvěma ostrými meči a
   typickým účesem muže -- až k týlu vyholenou lebkou se zdviženým copem. Zatímco samurajové bez
   práce žili v palácích a dormitoriích svých pánů, měšťané nesměli stavět větší domy a používat
   přepychový nábytek, nemohli nosit drahé tkaniny a neměli se zabývat ani nečistými věcmi, jako
   je návštěva divadla či prohlížení pornografických obrazů. Ale jelikož právě oni měli v rukou
   bohatství, naučili se utrácet nesmírné sumy za neviditelné požitky, které se rozplynuly jako
   rosa. Vytvořil se zde kult drahé, nedostupné, nádherné, kultivované kurtizány, jež sice byla
   nevěstkou, ale oplývala duchem, noblesou a vtipem (hari) a měla právo odmítnout muže, který se
   jí nezamlouval. Styk s nevěstkou byl pro muže "chic" (iki), dodával mu lesku a společenského
   uznání, protože užívat služeb veřejného domu patřilo k jeho základním životním potřebám,
   stejně jako jídlo a pití, a kurtizána byla jen zboží, které si kupoval. Boháči z Eda i
   z venkovských provincií v Jošiwaře často totálně zbankrotovali. Obecným názvem pro prostitutky
   byl v době Edo čínský termín keisei, doslova "bořičky paláců", "dobyvatelky". Jiný termín o
   nich hovořil jako o "dívkách pro zábavu" (júdžo). Brzy se objevilo i pojmenování "děvka"
   (džoró), jež však nemělo hanlivý přídech. Sex byl "normální", navzdory konfuciánským reformám
   vlády, které opakovaně zakazovaly o sexu psát a kurtizány zobrazovat. Původní japonská kultura
   založená na přírodním polyteismu zvaném šintó a provázená otevřeným sexuálním liberalismem
   přežila staletí proměn pod vlivem kontinentálních systémů buddhistické víry a konfuciánské
   morálky téměř beze změn, takže její promiskuitní povaha byla v japonské společnosti dobře
   čitelná i po přijetí "osmera" konfuciánské etiky, které stanovilo pořadí ctností takto: 1)
   oddanost k rodičům, 2) úcta k starším, 3) loajalita k nadřízenému, 4) věrnost v rodině, 5)
   zdvořilost k lidem, 6) spravedlivost v myšlení, 7) skromnost v jednání, 8) stud ve
   vystupování. Morální zásada číslo čtyři -- věrnost -- se předpokládala u manželky, která
   přicházela do rodiny svého muže jako služka, pečovatelka o jeho blaho a vychovatelka dětí. Muž
   ji mohl kdykoliv vrátit propouštěcím listem do rodiny původní, pokud by těmto požadavkům
   nevyhověla, ale sám směl na čtvrté přikázání kdykoliv zapomenout; záletníkům se proto říkalo
   "zapomněl na osmero" (bóhači). Když se manžel do prostitutky zamiloval a chtěl ji z nevěstince
   vykoupit a vzít ji domů, pak mu ideální manželka naopak sháněla peníze na výkupné, prodávala
   své šaty a nechala hladovět děti. Takové manželky jsou popsány v dramatech té doby (například
   v Sebevraždě milenců na Amidžimě od Čikamacu Monzaemona) a slouží jako vzory japonské ctnosti.
   Také prostitutka byla považována za ctnostnou, pakliže poslouchala svého pána, protože
   prodejem do otroctví v dětském věku vlastně pomohla svým chudým rodičům z nouze. Ctnostný byl
   nakonec i majitel nevěstince, protože za dítě zaplatil a staral se o ně. Kurikulum nevěstky v
   zeleném domě mělo předurčený průběh: každý majitel nevěstince (nanuši) vysílal na venkov a do
   chudinských čtvrtí své posly, aby mu vytypovali hezké dívenky, a pak si je jezdil prohlížet a
   kupovat od rodičů ve věku sedmi až devíti let na dobu dvaceti let za peníze, které byly pro
   chudé rodiče pomocí a pro něj rychle návratnou investicí. Majitel svěřil dítě jako učednici
   (kamuro) již dospělé kurtizáně, která si je vychovávala jako svou nástupkyni -- učila ji psát,
   číst, zpívat a tančit a používala ji jako služtičku a poslíčka milostné korespondence. Když
   bylo učnici jedenáct či dvanáct let, vzali ji majitelé na čas k sobě na výchovu a záhy ji
   ještě jako pannu prodali za drahé peníze při obřadu zvaném "podávání vody" (mizuage) jejímu
   prvnímu zákazníkovi. Kolem třinácti let věku tedy dívka postoupila do ranku "novicky" (šinzó)
   a celou výbavu (krásná kimona i lůžkoviny) pro ni obstarávala hlavní kurtizána, patronka
   dívky. Po několika měsících mohla novicka avansovat do stupně "komorné" (cubone), "slečny
   z komůrky" (hejamoči), "slečny z apartmá" (zašikimoči), nižší kurtizány zvané "mřížka" (kóši),
   nebo dokonce nejvyšší kurtizány zvané "dáma" (tajú). Rozdíl mezi "mřížkou" a "dámou" spočíval
   v tom, že mřížka se vystavovala ve výkladní skříni nevěstince za mříží a neměla právo vycházet
   ven, kdežto "dáma" byla něco jako "call-up girl", docházela za svými klienty, když si ji
   zavolali, do nádherných budoárů na hlavní třídě Jošiwary. Po roce 1760 se nejvyšší kurtizány
   nazývaly oiran, což je slovo etymologicky nejasné. Po reformách z konce 18. století se
   z bývalých číšnic z čajoven (sanča) a lazebnic z veřejných horkých lázní (juna), jež pracovaly
   mimo Jošiwaru bez licence, vytvořil nový vyšší rank prostitutky -- čúsan. Hlavní kurtizánou
   (tajú-oiran) se nejúspěšnější kandidátky mohly stát už v patnácti či šestnácti letech,
   většinou však tohoto stupně dosáhly až později. Nejkrásnější kurtizány fungovaly jako reklama
   a symbol svého domu, mohly získat nejen vlastní erb, ale i dědičné jméno (mjóseki) tradované v
   zeleném domě a platil se za ně trojnásobek ceny (3 zlaťáky bu, tj. 3/4 momme) ve srovnání
   s obyčejnými komornými (cubone) či číšnicemi (sanča). Některá slavná jména se tradovala po
   více než deset generací, podobně jako u herců kabuki. Tak například jméno Takao z domu Miura
   nosilo jedenáct kurtizán. Dům Macubaja proslul kurtizánami jménem Segawa, dům Nakamandžija měl
   dívky zvané Tamagiku, dům Kadotamaja si choval jedinou oiran jménem Komurasaki a zbytek
   tvořily desítky dívek nižších ranků. Bohatství domu se měřilo podle počtu oiran, některé
   zelené domy neměly žádné nejvyšší ranky. Slavný dům Ógija, jehož majitelem byl Uzaemon, měl
   podle propagačního letáku (saiken) z roku 1787 čtyři kurtizány na zavolání (jobidaši oiran), z
   nichž hlavní dědila jméno Hanaógi a druhá nejkrásnější jméno Takigawa, dále šest čúsan, pět
   hejamoči, čtyři cubone a šestašedesát šinzó. Na plakátku je také uvedeno jméno manažerky
   podniku -- "bordelmamá" (jarite). To byla většinou zasloužilá a vysloužilá dáma z podniku s
   organizačními schopnostmi a slečny se jí bály. V domě působila i "paní domácí" (kuša). Ale ani
   ona ani další pracovníci nevěstince -- vyhazovači ("mládenci", wakaimono), kejklíři
   ("bubeníci", taikomoči), mladé tanečnice (odoriko) a zralé hráčky na nástroje (gejša) -- už na
   plakátu nejsou jménem uvedeni.

   Nejvyšší "kurtizána na zavolání" (jobidaši tajú) byla objednaná třeba na pět měsíců dopředu a
   zákazníci se přepláceli, aby získali její přízeň. K elegantním gestům (cú) šviháka
   (otokodate), protřelého ve zvyklostech "města beze spánku", patřilo přenechat svou objednanou
   kurtizánu na jeden večer příteli, ba i sokovi. Tajú či oiran "na objednávku" vycházela ze
   svého domu vykoupána a nalíčena, s pečlivě učesanými vlasy vyzdobenými jehlicemi a hřebeny,
   vystrojena do šatů nejnovější módy s velkým uzlem brokátového pásu zavázaným na břiše, což byl
   odznak její profese (obr. 28). Doprovázely ji služka (cubone) či novicka (šinzó) a dvě malé
   učednice (kamuro). V horkých dnech či za deště nad ní nesl na dlouhé tyči jako nad kněžnou
   deštník její posluhovač a bodyguard -- "mládenec" (wakaimono). Oiran se svým průvodem se na
   vysokých dřevácích nesla pomalými obřadními krůčky se špičkami směřujícími dovnitř a "úkroky
   do osmičky", odhalovala bílé nožky, jež byly spolu se šíjí největšími tělesnými lákadly (ne
   tedy zadek či prsa). Když se po dlouhé době dostala do přepychového seznamovacího hotelu
   (ageja) na hlavní třídě, usedla na čestné místo v salonu, kde na ni při "prvním setkání"
   (šokai)  čekal nový klient, jenž směl sedět u dveří a prohlížet si ji. Dívka s ním
   nepromluvila, ani se na něho nepodívala, pouze seděla a usrkovala saké, které jí muž podal na
   znamení zásnubního obřadu. Kurtizána nikdy nesměla před svým zákazníkem jíst. Poté, co v
   místnosti proběhla zábava svěřená žonglérovi a tanečnici, odešla dívka s mužem na lůžko, ale
   při prvním ani druhém setkání s ním nesměla mít intimní styk, ačkoliv za ni zaplatil plnou
   cenu. Teprve při třetím setkání povolila a z nápadníka se stal její stálý klient, "přízeň"
   (nadžimi).  Klient -- většinou kníže (daimjó) nebo  vyšší či nižší vojenský šlechtic  (samuraj,
   hatamoto) či bohatý měšťan (čónin) -- musel dávat všemu personálu bohaté spropitné  a  získat
   slečninu milost.  Následovala "výměna zástav" (šindžú), což znamená  doslova "nitro srdce".
   Byl to vlastnoručně kaligrafovaný milostný dopis, ve kterém dívka novému pánovi přísahala
   věrnost a stálou lásku až za hrob; říkalo se, že prvních šedesát milostných dopisů je pro
   kurtizánu dobrým cvičením v kaligrafii a pak už ji jen nudí. Jako další zástavy posílala
   kurtizána svému pánovi ustřižené vrkoče, vlastní krví psané básně, kousky nehtů a nakonec i
   celý prst. Bezprsté kurtizány patřily k nejvášnivějším. Nejlepší případ nastal, když se pán na
   dívku ulakomil, vykoupil ji z otroctví v zeleném domě a vzal si ji domů, anebo jí koupil
   domek, kde si ji vydržoval. Nejhorší případ nastal, když se do sebe milenci opravdu
   zamilovali, ale společný život nebyl možný kvůli nedostatku peněz na další návštěvy nebo na
   výkupné -- to pak končívalo tajnou společnou sebevraždou milenců, nazývanou také "nitro srdce"
   (šindžú). Tyto tragické sebevraždy představovaly v době míru nejhorší skandály, protože byly
   úředně přísně zakázané. Kolem šestadvaceti let věku kariéra nevěstky končila a ona se mohla
   šťastně provdat (většinou za některého svého klienta na venkov, kde neznali její minulost)
   nebo se vrátit domů, pakliže svému pánovi nedlužila peníze. Ale většinou byla zadlužena, neboť
   musela ze své gáže platit majiteli nevěstince nájemné za své apartmá. Podle smlouvy byla totiž
   povinována svému pánovi každý den (s výjimkou tří ročních svátků) "vymilovat" od zákazníka
   základní výdělek, jinak se nevyužitá směna proměňovala v dluh u majitele. Tak se mohlo stát,
   že méně šikovná či méně atraktivní nevěstka musela v nevěstinci přesluhovat jako služka či
   vydělávat peníze ve stále nižším ranku jako "dívka na pokraji" (haši) až do pozdního věku.
   Někdy odcházela mimo čtvrť a vydělávala si ilegálně jako lazebnice (juna) nebo dívka z
   čajovny, číšnice (sanča). I proti těmto "černým" erotickým pracovnicím však šógunát prováděl
   zátahy a ve stovkách je zaháněl zpátky do Jošiwary, kde byly pod kontrolou. Úroveň kurtizán,
   jejich vzdělanost a vysoká kultura vystupování, jež dosáhla vrcholu koncem 18. století,
   postupně upadala. Docházelo také k inflaci prostituce a místo sedmi špičkových oiran kolem
   roku 1775 bylo o padesát let později registrováno už 150 oiran nejvyššího stupně. I na tiscích
   ukijoe z té doby je vidět postupný úpadek elegance prvních dam edského podsvětí. Stejný
   rozmach kvantity na úkor kvality byl mezi lety 1775--1825 patrný i v literární a nakladatelské
   produkci. Vycházelo čím dál více tisků i knih, ale jejich úroveň neustále klesala. Teprve v
   roce 1871, po svržení šógunátu a restauraci císařské moci reformami Meidži z roku 1867, došlo
   k zrušení prostituce a všech dluhů otrokyň v licencovaných čtvrtích lásky vládním výnosem,
   který argumentoval, že stejně jako dobytek nemůže platit svému majiteli za to, že ho chová,
   nemohou majiteli přece platit vydržovaná děvčata. Zrušení prostituce se proto přezdívalo
   "dobytčí výnos". Prostituce byla přesto v Japonsku trpěna dál, znovu vykvetla zejména po
   americké okupaci země na konci druhé světové války a dnes se odehrává v takzvaných "tureckých
   lázních" a "soap landech", které se bezpečně poznají podle prastarého symbolu -- jívy v
   kořenáči u dveří podniku. (Helena Honcoopová -- Klára Macúchová)

   sexualita, erotika a manželství v Koreji, nejstarší životní filozofie a náboženské představy
   obyvatel Koreje -- animismus a totemismus -- měly svůj původ v uctívání živých bytostí i
   neživých věcí, ve víře v duchy, ve vztahu k přírodě a vesmíru. Tato prehistorická náboženství
   (společně se šamanismem) nevymizela ze života lidí ani po příchodu konfucianismu, taoismu a
   buddhismu, jež měly, alespoň ve vyšších vrstvách korejské společnosti, podstatnější vliv.
   Šamanismus, i když je dnes spíše chápán jen jako součást kulturního dědictví, zanechal přesto
   v korejském vnímání světa podstatné stopy, projevující se dodnes především úctou k světu
   živých i mrtvých (obr. 5). Z nábožensko-filozofických systémů, které se do Koreje dostaly přes
   Čínu v době Tří království, měl po mnoho staletí největší vliv buddhismus, uplatňovaný pod
   královskou patronací až do 14. století jako státní náboženství (obr. 10--12). Buddhismus se pro
   svou tolerantnost nestavěl proti původním náboženstvím, jeho laická podoba dokonce absorbovala
   různé prvky lidových představ. Pronikl do všech oblastí kultury a jeho vliv na literaturu se
   projevuje v různé míře v celých dějinách korejského písemnictví. Do života korejské
   společnosti se zřejmě nejvýrazněji otiskl konfucianismus a jeho pět základních vztahů, které
   vymezovaly mezilidské vazby od panovníka až po kastovně nejnižší. Jejich danost a neměnnost
   dávaly vládcům možnost přehledně kontrolovat společnost a určovaly mimo jiné i vztah muže a
   ženy. Zároveň se však konfucianismus zasloužil o rozvoj vzdělanosti, kultivovanosti a stanovil
   měřítka pro ideální lidské chování, na nichž staví korejská společnost i v dnešní době. Systém
   vzájemného ručení, soudržnost velkých rodin a úcta k starším mnohdy účinně nahrazují dosud
   velmi "děravý" sociální systém. Konfuciánské představy muže i ženy dostávaly v průběhu staletí
   konkrétní obrysy: muž -- vzdělanec, válečník, pomocník trůnu -- a na druhé straně žena --
   ctnostné, jemné, něžné a věrné stvoření. Předepsané vlastnosti sice nemohly nikdy úplně
   korespondovat s realitou, ale od počátku dynastie I (1392--1910) se velmi dbalo na to, aby se
   alespoň ženy z vyšších kruhů ideálu přiblížily. Snad proto se v korejské literatuře objevují
   tak často postavy žen a dívek bojujících za vlastní štěstí, jemuž jsou kladeny překážky ze
   strany rodiny či obecných konvencí. Skutečný i fiktivní stav mužského a ženského světa
   souvisel se sociální strukturou a nepochybně i s existencí konkubinátu, v němž mohl bohatý a
   urozený muž mít kromě hlavní ženy i ženy vedlejší (což vedlo ve velkých rodinách k řevnivosti
   mezi manželkami), a nadto si mohl užívat s kisäng -- ženami bavícími tancem a zpěvem a někdy i
   sexuálními službami (korejská obdoba japonské gejši nebo řecké hetéry) (obr. 13--17). Sňatky
   byly smluvené a žena mohla být vrácena rodičům, pokud se provinila (existovalo sedm důvodů pro
   propuštění ženy), čímž se stala předmětem všeobecného opovržení. U vedlejších manželek byl
   rozvod ještě jednodušší, a tak se mnohé z nich snažily zaujmout svého pána a zapudit hlavní
   ženu. Důvodem byl i fakt, že děti konkubín patřily podle práva hlavní ženě a vedlejší žena
   byla podřízena paní domu. Tento problém a z něho vyplývající konflikty bývají i častým námětem
   literárních děl -- uveďme alespoň nejznámější Vyprávění o královně Inhjon (Inhjon wanghu čon) a
   Kim Man-džungovo Putování paní Sa na jih (Sassi namdžonggi). Zápletka obou děl je stejná:
   vedlejší žena využije neplodnosti hlavní ženy a nejrůznějšími intrikami dosáhne jejího
   vyhnání. Kromě rozvedených žen byli ze společenského života prakticky vyloučeni i svobodní
   muži, kteří neměli ani právo nosit vlasy vyčesané, nýbrž jen rozpuštěné. Podotkněme ještě, že
   žalostné bylo také postavení vdov, které se na rozdíl od mužů nemohly znovu vdát (toto
   nařízení trvalo až do konce 19. století) a musely dbát na svou pověst. Proto také mnohé
   dobrovolně ukončily život sebevraždou, čemuž byla obecná morálka nakloněna. (V "nižší"
   literatuře se však už od raného středověku objevují komicky laděné příběhy o "ctnostných"
   vdovách přijímajících v noci mnichy nebo literáty, v nichž se autoři vysmívají lidskému
   pokrytectví a zároveň i tomuto nesmyslnému nařízení.) Stručně řečeno -- korejská žena, stejně
   jako žena v Číně, byla od svého narození až do smrti podřízena třem mužům: nejprve otci, po
   sňatku manželovi a po jeho případné smrti synovi. Teprve od počátku 20. století, kdy se země
   otevírá vlivu evropských myšlenkových proudů, objevují se "západní" představy o emancipované
   ženě, svobodném sňatku a sňatku z lásky. (Miriam Löwensteinová)

   sexualita, erotika a láska v oblasti starého Předního východu, lidé, kteří obývali ve
   starověku různé krajiny Předního východu, neznali ve vztahu mezi mužem a ženou žádný
   abstraktní pojem mravnosti. Z mytických příběhů bychom dokonce mohli usuzovat, že v časech,
   kdy se bozi ještě chovali jako lidé (antropomorfismus), převládaly mravy volné a nespoutané,
   jež se však postupně kultivovaly. Tyto sumerské a akkadské literární skladby, zejména
   v částech líčících namlouvání a svádění nedospělých a dospělých božských párů (Enlil a Ninlil,
   Enki a Ninchursanga aj.), patrně ustavují a zároveň zrcadlí normy mezilidských vztahů,
   sexuálního a erotického chování. Bůh Enlil (sumersky "pán vítr"; akkadsky rovněž Enlil nebo
   Ellil), jenž  později stanul na čelném místě sumersko-akkadského panteonu, sváděl jako chlapec
   na loďce mladičkou Ninlilu. Podle některých sumerských mýtů je Enlil pokládán za organizátora
   světa a stvořitele člověka, v jiných jsou vylíčeny jeho sexuální a erotické vztahy k bohyním
   Ninlil a Sud. Po milování s mladičkou bohyní Ninlil, která právě dospěla, se Enlil stal
   nečistým, a byl proto vyhnán shromážděním bohů ze svého města Nippuru. Ninlil, která již
   nosila v lůně Enlilova syna Su'ena, se vydala za ním. Enlil, zřejmě v obavách před dalším
   znečištěním a hněvem bohů, se jí snažil vyhnout. Teprve když se dověděl, že je těhotná,
   miloval se s ní znovu a zplodil boha Nergala; situace se posléze dvakrát opakovala a Ninlila
   porodila bohy Ninazua a Enbilulua. S bohyní Sud se Enlil oženil a zplodil s ní dceru
   Nisabu-Ašnan, bohyni písařství a personifikaci obilí. Enki (sumersky "pán země"; akkadsky Ea,
   "živoucí") byl v sumersko-akkadské mytologii bohem moudrosti a magie, vládcem podzemního
   sladkovodního oceánu Abzu, dárcem hojnosti vod i bohem plodnosti. Jeho sexuální život a vše,
   co z něj povstalo, zachycuje zejména sumerský mýtus Enki a Ninchursanga -- bývá interpretován
   jako příběh o nastolení zákazu incestu, vzniku exogamie a vytvoření podmínek pro rozvoj lidské
   společnosti a civilizace. Líčení začíná na "panenském a čistém" ostrově Dilmunu před vznikem
   civilizace. Ze spojení Enkiho a Ninsikilly (střídavě je nazývána Nintu, Damgalnunna,
   Ninchursanga), jeho dcery a zároveň manželky, se zrodila bohyně Ninsar, s ní zplodil Enki
   bohyni Ninkurru, s kterou pak zplodil bohyni Uttu. Tehdy zasáhla bohyně Nintu a varovala Uttu
   před Enkiho sexuální nenasytností. Enkimu se podařilo k Uttu dostat v přestrojení za
   zahradníka. Ninchursanga však zabránila Uttu v početí a z Enkiho sémě vyrostlo osm rostlin.
   Když Enki rostliny spatřil, snědl je a onemocněl. Ninchursanga ho proklela a skryla se před
   ním. Na Enlilovu žádost a pod příslibem odměny se vydala Ninchursangu hledat liška. Přivedla
   ji k nemocnému Enkimu, jemuž Ninchursanga porodila osm bohů, kteří vyléčili jeho osm nemocí.
   Jakýmsi vzorem či modelem dívky, milenky i zkušené ženy byla bohyně Inanna; jejími archetypy
   v prehistorických zemědělských kulturách byly zřejmě bohyně lásky a plodnosti, které byly
   zpodobovány s obnaženými ňadry (obr. 6, 8, 9). Inanna často střídala a opouštěla své partnery,
   ale dokázala se mstít celé zemi, když byla ve spánku zneuctěna zahradníkem Šukalletudou
   (v eposu Inanna a Šukalletuda). Ostatně v Eposu o Gilgamešovi vyčítá urucký král Gilgameš
   babylónské Ištaře, že měla mnoho milenců a všechny nakonec opustila. V témže eposu byl divoch
   Enkidu "polidštěn" opakovaným milováním s uruckou prostitutkou. Tato a mnohé další zmínky
   v sumersko-akkadských mýtech dokládají, že i na Předním východě byla prostituce běžným jevem.
   Kromě profánní prostituce, tedy poskytování pohlavního styku za odměnu, byla zde neobyčejně
   rozšířena posvátná (kultovní) prostituce. Obě formy jsou transkulturální a mají hluboké,
   pravěké a starověké kořeny. Posvátné milování bylo praktikováno ve většině starých loveckých a
   zemědělských kultur a civilizací a pohlavní akt spojený s rituálem zde sloužil k udržování a
   znovuobnovování plodnosti a k uchování božského řádu světa. Tak tomu bylo i na Předním
   východě: v sumerském mýtu Enki a řád světa patřila posvátná prostituce k božskému "řádu světa"
   a objevuje se v seznamu civilizačních pojmů (sumersky me), jimiž bůh Enki obdaroval v opilosti
   bohyni Inannu. V chrámových komplexech starověkých mezopotamských měst (Babylón, Kiš, Nippur,
   Sippar aj.) existovaly uzavřené domy s příbytky žen provozujících chrámovou prostituci.
   Kultovní zdůvodnění pohlavního styku s kněžími, králem a dalšími muži není zatím zcela jasné a
   zdá se, že podobné soulože v sakralizovaných prostorách (akkadsky gagúm) měly zřejmě rituální
   charakter. Posvátné prostitutky (hieroduly) tvořily skupinu poměrně vysoce postavených kněžek
   (sumersky lukur; akkadsky nadítu), které byly chráněny zvláštními právními předpisy. Za vlády
   babylónského krále Chammurapiho mohly například jako jediné ženy ve společnosti volně nakládat
   se svým majetkem, uzavírat smlouvy a obchodovat. Hieroduly pocházely z královských rodin nebo
   z rodin příslušníků dvorské družiny a vyšších úředníků. Posvátná prostituce byla součástí
   náboženských svátků a slavností, především v čase podzimní a jarní rovnodennosti. Hlavním
   smyslem slavností, které provázely zčásti i orgie konané na počest bohyně plodnosti Inanny,
   bylo udržování a znovuobnovování plodnosti. Obřad posvátného sňatku souvisel se zikkurratem --
   s chrámovou věží, na jejímž vrcholu stál chrám (akkadsky zikkurratu, sikkurratu, podstatné
   jméno odvozené od akkadského slovesa zakáru, "vyčnívat, tyčit se"). Zikkurraty se stavěly od
   sumerských dob na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. až zhruba do roku 500 př. n. l. a byly
   v mezopotamských (i elamských) městech hlavní hmotnou i duchovní dominantou, neboť byly
   obvykle zasvěceny městskému bohu, od něhož se očekávalo, že zajistí obyvatelům štěstí a
   prosperitu v pozemském i posmrtném životě. Byly proto i častým tématem oslavných skladeb.
   Vyvýšené chrámy mělo ve 3. tisíciletí př. n. l. každé větší sumerské město. V Eridu uctívali
   Enkiho, v Nippuru Enlila s Ninlilou, v Uruku Ana s Inannou, v Kiši Ninchursangu, v Larse Utua
   ... Nejslavnější a největší sumerský stupňovitý chrám stál v Uru. Byl zasvěcen králem Urnammuem
   (2111--2094 př. n. l.) bohu Měsíce Nannarovi. První sumerští vládci chodili do chrámů a spolu
   s ostatními kněžími (bez výsadního postavení) se účastnili hromadných kultovních obřadů.
   Vládce byl pouze veleknězem. Na sklonku 3. tisíciletí př. n. l. se králové v Uru prohlásili za
   boží nástupce na zemi, stali se sami bohy. Stupňovité chrámy s nepřístupnou svatyní na vrcholu
   chránil před zraky nepovolaných především tajemný rituál "posvátného sňatku". Tento obřad měl
   krajině zajistit plodnost a úrodu v následujícím vegetačním období. Opakoval se proto každým
   rokem koncem března nebo počátkem dubna (časově tedy spadal přibližně do období křesťanských
   velikonoc). Rituální milování sledovali podle sumerských a babylónských představ sami bozi,
   kteří prý kdysi dávno lidem poručili kopat kanály, vršit hráze a také stavět svatyně na
   zděných terasách. Kromě kultovní prostituce existovala v Mezopotámii i prostituce profánní,
   provozovaná šenkýřkami a dalšími ženami v hospodách. I zde však šlo o činnost často
   zdůvodňovanou oslavami bohyně plodnosti Inanny a bohyně piva Ninkasy, které provázely bujaré
   pijácké písně. Profánní a kultovní prostituce je doložena i v Kanaánu v souvislosti s oslavami
   bohyně úrody a pohlavního života Astarte u Foiníčanů a Pelištejců (Iz 23, 15--16; Na 3, 4--6 o
   asyrském městě Ninive). Na dvorech asyrských králů existovaly od 15. století př. n. l. i
   harémy, jejichž vnitřní život upravovaly zvláštní zákony. V mezopotamských civilizacích byl
   harém sídlem královny matky, královy manželky a královských konkubín, které byly často dcerami
   spřátelených nebo vazalských vládců. Vnitřní život v harému osvětluje sbírka ediktů z doby
   vlády asyrského krále Tiglatpilesara I. (1114--1076 př. n. l.), která stanovuje pravidla pro
   královský dvůr a harém. Sbírka obsahuje třiadvacet ediktů ze 14.--12. století př. n. l.,
   z nichž nejstarší pochází z doby vlády Aššur-uballita I. (1365--1330 př. n. l.). Smyslem
   většiny ediktů je chránit osobu krále před všemi kontakty, které byly považovány za rituálně
   nečisté. K panovníkovi se nesměla přiblížit žádná osoba bez svolení správce paláce, který se
   musel řídit stanovenými pravidly: například nesměl dopustit, aby se ke králi přiblížila
   konkubína v době menstruace. Chování konkubín se řídilo ještě mnoha dalšími pravidly, která
   měla především zabránit hádkám a sporům. Například: "Každá z žen v harému přebývá ve vlastní
   místnosti. Její šat musí být čistý a vlasy učesané. Do cel žen, jídelen a koupelen vstupují
   jako sluhové (jenom) eunuši, jiní muži je přijímají ve zvláštních ložnicích. Kdo v harému
   nevěstku zraní tak, že nemůže souložit, potrestán bude ranami holí. Nevěstka (charimtu) nesmí
   vycházet z paláce. Tvář si může zahalit závojem, jenom když opustí harém s mužem, který ji
   odvede za účelem sňatku. Tehdy ji propustí na svobodu. Děti zemřelé nevěstky dědí stejný díl
   majetku jako její bratři." Eunuši, kteří měli přístup do harému, směli s konkubínami mluvit
   jen v přítomnosti správce paláce a pouze ze vzdálenosti sedmi kroků. Nežádoucí styk konkubíny
   byl trestán zbičováním vinice i jejího společníka. Konkubínám bylo také zakázáno, aby dávaly
   svým služebným dary ze zlata, stříbra nebo drahých kamenů. Své služebnice mohly potrestat jen
   se svolením krále a nesměly nařídit jejich usmrcení. Postavení královy manželky a matky bylo
   svobodnější. Obě měly své vlastní rozsáhlé domácnosti a samy spravovaly někdy značně veliký
   pozemkový majetek. Pokud jde o majetkové poměry, nestrádaly asi ani konkubíny: dokumenty
   z novoasyrského období zaznamenávají transakce, podle nichž některé z konkubín kupovaly
   například domy a otroky za vysoké částky stříbra. Vydržování harému bylo výsadou panovníka a
   ani vysoce postavení a bohatí lidé harémy neměli. V palácových prostorách s harémy a
   prostitutkami byly nalezeny také předměty (pečetítka, sošky) s erotickou tematikou. S provozem
   harému, ale nejen s tím souvisela existence eunuchů (Browe 1936, Seedorf 1996). V Asýrii i
   Babylónii měli totiž kastrovaní muži významné postavení na královském dvoře i v kultu. Na
   dvoře babylónského panovníka Chammurapiho byli eunuši osobními služebníky krále. Mohli
   adoptovat děti a dva paragrafy (§ 192 a § 193) Chammurapiho zákoníku upravují práva a
   povinnosti dítěte, které adoptoval eunuch. V asyrské říši (rovněž v Číně nebo v antickém Římě)
   zastávali eunuši významné funkce v administrativě, dokonce i funkce guvernérů. Úředník
   s titulem ša réši ("hlavní eunuch") patřil k šesti nejvýznamnějším úředníkům centrální vlády.
   Na asyrských reliéfech se liší eunuši od ostatních hodnostářů svou bezvousou tváří a
   obtloustlou postavou. V kultu působili jako zpěváci, hudebníci nebo prostituti; prostituce
   byla spojena především s kultem bohyně Ištary (Inanny). Krásný eunuch vystupuje v mýtu o
   sestupu bohyně Ištary do podsvětí: svým zjevem obměkčil srdce vládkyně podsvětí a ona zajatou
   bohyni propustila. Společenský status eunuchů byl však považován za ponižující a v asyrském
   právu patřila kastrace k nejkrutějším trestům. Opovržení a moc, tato dvojakost jejich
   postavení, byla nepochybně psychickou zátěží, která u některých z nich přerostla do nezřízené
   touhy vládnout a ovládat. Ne vždy proto vycházel kalkul, že lidé, kteří nejsou vázáni
   rodinnými svazky, budou věrně a oddaně sloužit pouze svému panovníkovi: například na dvoře
   achaimenovských králů, kde eunuši dosahovali i nejvyšších státních funkcí, vedly jejich moc a
   intriky často k vraždě panovníka nebo právoplatného dědice trůnu. Ve starozákonních
   představách byla proto Mezopotámie "zemí smilstva" a "velikou nevěstkou", kterou Bůh
   spravedlivě potrestal úplnou zkázou (srov. Novozákonní Zj 17--18). Podle Starého zákona (Gn 19)
   byla hříšná města v údolí Jordánu poblíž Mrtvého moře -- Sodoma (hebrejsky Sedóm), Gomora a
   další -- zničena zemětřesením a ohnivým deštěm za hříchy svých obyvatel. V Sodomě zůstal
   ušetřen jediný spravedlivý v městě hříšníků -- Abrahamův příbuzný Lot s rodinou -- až na Lotovu
   ženu; ta se přes zákaz andělů vyvádějících je z nebezpečí ohlédla a proměnila se v solný
   sloup. V pozdější tradici jsou Sodoma a Gomora často uváděny jako příklad trestu za
   bezbožnost, prostopášnost, smilstvo a jiné neřesti. Nicméně projevy erotického chování
   (polibky, hlazení a soulož) patřily na Předním východě dokonce mezi "božské moci" (sumersky
   me) tvořící "řád světa". Pohlavní orgány muže a ženy -- penis erectus a vulva -- označovaly
   v klínovém písmu jako determinativy odlišné rody vlastních jmen. Předehra před pohlavním
   spojením (koupání, vonění a strojení "nevěsty") byla v některých chrámových obřadech
   (například při posvátném sňatku) významnou součástí kultovního života. Pečetítka, sošky a
   vzácněji i reliéfy s erotickými scénami objímajících se a souložících párů byly objeveny nejen
   v obytných domech, ale převážně v chrámových komplexech ve městech Uru, Nippuru, Aššuru,
   Ninive a dalších. Patří sem i reliéfy a plastiky "nahých bohyň" v jednoznačných autoerotických
   pozicích a scény s pedofilními, homosexuálními a pederastickými motivy. Základním projevem
   erotického chování byl polibek (sumersky ne-su-ub; akkadsky našáqu) na "malé, nezkušené" nebo
   naopak na "zralé a plné" rty, jenž předcházel hlazení a pohlavnímu spojení. Ženský klín i
   penis byly "čistými, sladkými a medovými" částmi těla, dokonce "zdobenými polodrahokamy"
   (například v mýtu o sestupu Inanny do podsvětí). Z hlediska mezopotamské kosmogonie je
   zajímavé, že erotické jednání bohů i lidí bylo možné jenom v pozemské sféře, a nikoli na nebi.
   Takzvaná erotická omina (věštění) dokládají i polibky na pohlavní orgány, stehna, lýtka a
   chodidla a také onanii. K dokladům sexuálního chování náleží i mezopotamská "milostná kouzla",
   která sloužila k posílení mužské potence a k odstranění frigidity žen pomocí afrodiziak
   (nápoje, masti, potírání olejem), a různé erotické pomůcky ("kameny lásky", umělé faly).
   Součástí takových "kouzel", která prováděli léčitelé, byla i zaříkávání s vulgárními
   pornografickými obraty. Erotický poměr mezi mužem a ženou označovala v biblických textech
   Starého zákona celá řada výrazů, doklady o sexuálním milování jsou však poměrně vzácné (Př 5,
   19; 7, 18), stejně jako doklady o sexuálním chování ("žádost" 1 Kr 9, 19; 2 Pa 8, 6) a
   nezávazné lásce (Oz 8, 9; Ez 23, 5; Jr 4, 30). Láska byla podstatnou charakteristikou
   osobnosti Boha, který často vystupuje a jedná jako muž dvořící se alegorické dívce nebo
   nevěstě. Chválu milované a milostnou touhu obsahuje Píseň písní, jedna z nejkrásnějších
   skladeb milostné poezie starého Předního východu i světa. Základem společnosti ve staré
   Mezopotámii byla rodina; úzké i širší příbuzenské vztahy měly zásadní ekonomický význam,
   posílený ještě tradiční orientální soudržností, přesahující rámec běžné nezbytné solidarity.
   To je pojetí, jež v tomto regionu přetrvává dodnes. Ve 3. tisíciletí př. n. l. zaznamenáváme
   přežívání větších, původně snad ještě klanových společenství ve "velkorodinách" (sumersky
   im-ri-a, akkadsky kimtu), řízených při soužití více generací staršími muži. Takové uzavřené
   velkorodiny byly výhodné, protože kolektivně vlastnily půdu a možná i jiné výrobní prostředky
   a nástroje (například pluhy a potahy). V období sumerských městských států se mohly
   prostřednictvím svých "vůdců" obracet i na příslušné úředníky (sum. nu-banda) v chrámových
   hospodářstvích, kteří jim poskytovali pracovní síly a prostředky v obdobích nárazových prací
   (střih ovcí a koz, sklizeň, orba, údržba umělých závlah apod.). Na druhé straně paláce a
   chrámy vymáhaly od velkorodin naturální dávky a odvody (jakési "desátky"), například za
   připojení polí k důmyslné vodohospodářské soustavě zdrží, stavidel a přívodních kanálů.
   Samostatné (nukleární) velkorodiny odvozovaly svůj původ od společného předka; jejich
   rozvětvený genealogický strom však nebyl uzavřen příchodu dívek a chlapců z jiných "rodů".
   Konkrétní příbuzenské vztahy v přímé linii však známe jen povrchně ze záznamů o naturální mzdě
   a redistribuci textilií (plátno, vlněné tkaniny, ovčí rouno), obilí a jiných potravin, včetně
   piva. Údaje o linii "děd -- otec -- syn" se dochovaly vzácně v seznamech pracovníků,
   zaměstnaných při kolektivních pracích celé "občiny", řízených opět palácovými a chrámovými
   správci. Matky žijící v rodinách byly od pracovních povinností osvobozeny, vdovy se sirotky
   musely naopak pracovat (hlavně v textilních dílnách a ručních mlýnicích), aby zajistily obživu
   sobě i svým potomkům. Další důležitý zdroj informací o přímém příbuzenství nalezneme
   v klínopisných legendách pečetítek a na kolofonech (závěrečná poznámka písaře na konci tabulky
   s údaji o obsahu, způsobu pořízení, o osobách aj.) tabulek. Vyplývá z nich, že řada povolání
   přecházela v rodinách z otce na syna (písaři, obchodníci, kněží, vybraná řemesla). (Jedinou
   možnost, jak podobné údaje můžeme vůbec získat, představují obtížné a zdlouhavé
   prosopografické výzkumy, které jsou zatím v klínopisném bádání vzácné, málokdo má totiž tolik
   trpělivosti, aby se jim věnoval. Výsledky jsou ovšem někdy zajímavé. Například ve městě
   Šuruppaku, kde vedle sebe žily sumerské i semitské rodiny, máme nejstarší doklady o protekci a
   korupci.) Zakládání nových, vzájemně propojených rodin mělo ve 2. a 1. tisíciletí př. n. l.
   mělo za úkol zabránit neblahým důsledkům dědického práva, vedoucího k drobení majetku,
   poněvadž každý dospělý syn měl nárok na otcovský podíl. Po sňatku bylo totiž možné půdu a
   další nemovitosti převádět nebo prodávat pouze v rámci rodiny. I když se v jednom z
   "reformních" opatření lagašského krále Irikaginy (Uruinimginy, Urukaginy; 2351--2342 př. n. l.)
   tvrdí, že "za zlořádu dříve měla žena dva muže", nemůžeme mnohomužství (polyandrii) v žádném
   případě považovat za obecně rozšířenou. Typická mezopotamská rodina byla patriarchální a
   monogamní, a to i na vladařských dvorech, kde například u Asyřanů existovaly od poloviny 2.
   tisíciletí př. n. l. harémy. Harémové konkubíny sice měly ochranu a požívaly celé řady výsad,
   nikdy však na postavení byť "vedlejší manželky" nedosáhly. Po otci měl v rodině velký vliv
   nejstarší syn, uplatňoval ho zvláště vůči svým sestrám. V sumerské epické básni o tažení
   uruckého pána Bilgamese (Gilgameše) do Libanonu (?) proti strážci cedrového lesa nabízí
   Bilgames démonickému Chuvavovi ještě před jeho zabitím na usmířenou za ženy obě své sestry,
   z nichž ta mladší měla zřejmě "tlusté pozadí" a jíž v rodině říkali něžně "Fíček" (Peštur).
   Nabídka se asi netýkala sňatku, ale opět pouze možné přítomnosti cizích milenek v Chuvavově
   domácnosti. Velkým zdrojem poučení o sumerské a akkadské rodině jsou též stvořitelské mýty a
   seznamy bohů. Polyteistický panteon s velkým počtem božstev měl i své genealogické stromy
   s kmeny a větvemi, v nichž starší bozi rozhodovali o mladších a rodiče (otec) o potomcích,
   včetně přidělení určité sféry moci v kosmologických sférách nebes, vzduchu, země, vodstev a
   podsvětí. V navazování známostí mezi chlapci a děvčaty panovala volnost. Skupiny mladých ve
   městech a zřejmě i ve vesnických komunitách (o nichž nic nevíme) se scházely v zahradách, na
   březích řek i ve stinných vinicích; namlouvání provázely zpěvy a tance i oblíbené chytání
   kroužků na tyčky (mladí tedy trávili volný čas podobně, jako jejich následovníci v podstatě
   dodnes). Na nezávazné seznamovaní navazovala známost, o jejíž přípustnosti i perspektivě
   rozhodovali rodiče, a je jisté, že při tom hrály velkou roli spekulace o majetku (věnu
   budoucích nevěst a obvěnění ženichů). Smlouvy na hliněných tabulkách se zmiňují o věnu
   nevěsty, které rozhodně netvořila jenom běžná výbava. Ženich přinášel do manželství pro tchána
   a tchyni "obvěnění" -- peníze, ovce, kozy a často i nemovitosti. Sňatku předcházela již ve 2.
   tisíciletí př. n. l. svatební smlouva (sumersky níg-lá, níg-kéš; akkadsky riksu), uzavřená
   písemně před svědky a deklarovaná symbolicky paličkou. Například zákony z města Ešnunny
   chránily jen smluvně uzavřenou svatbu: "Jestliže se někdo ožení s dcerou někoho bez dožádání
   jejího otce nebo matky a nepřichystá jejímu otci nebo matce hostinu a neuzavře svatební
   smlouvu, i kdyby nevěsta bydlela celý rok v jeho domě, nestane se jeho manželkou." Dary otci
   nevěsty musely být vráceny, jestliže se sňatek později neuskutečnil, což platilo samozřejmě i
   o nevěstině věnu. O svatebních obřadech víme jenom málo, a nadto především ze specifických
   kultovních textů o takzvaném "posvátném sňatku" (řecky hieros gamos). Chlapec se loučí
   s mládenci, nevěsta s dívkami. Následuje omývání nevěsty, oblékání a parfémování, zakončené
   začepením. Manželství je potom dokončeno prohlášením ženicha před nevěstou: "Jsi moje žena!" a
   nahrazením čepce závojem, který byl znakem vdané ženy. Ve starém sumerském městě Lagaši se ve
   24. století př. n. l. vybíral za svatbu (stejně jako za pohřeb) poplatek, což ukazuje patrně
   na přítomnost jakýchsi komisařů (maškim) s nejasným posláním svědků a kontrolorů. Později byl
   tento "zlořád" ale odstraněn. Po sňatku odcházela nevěsta do připravené ložnice v domě svého
   manžela, kde mladí manželé založili rodinu s vlastní domácností. Podle sumerských zákonů z
   konce 3. tisíciletí př. n. l. i později za panování babylónského krále Chammurapiho měl muž o
   ženu pečovat a starat se o ni i v nemoci (obr. 10). Hlavním smyslem rodiny bylo plození
   potomků, především mužských. Jestliže ženich zjistil, že je jeho manželka neplodná nebo trvale
   nemocná, mohl si přivést do domácnosti druhou ženu nebo konkubínu, třeba i otrokyni. Ta měla
   potom stejná práva jako první žena, o kterou se muž musel postarat, včetně ubytování, ošacení
   a výživy. Ze svatebních smluv známe ojediněle i sňatky mezi nedospělými, po nichž nevěsta
   zůstávala až do doby pohlavní zralosti u svých rodičů, jimž ženich poskytoval výživné. Mezi
   rodinami ženicha a nevěsty platil princip solidarity v případě chudoby a dlouhodobé nemoci.
   Když v rodině nevěsty nebyl žádný syn, měl ženich v domácnosti tchána právo na dědický podíl
   z jeho majetku, podmíněný péčí o tchyni a švagrové. Rozvod byl pro muže poměrně snadný --
   prohlášením před svědky: "(Již) nejsi moje žena!" Častý však nebyl, neboť takto "zapuzená"
   žena měla nárok nejen na vrácení věna, ale i na další odstupné. O poměrech uvnitř rodin jsme
   informováni nedostatečně. Přesto je zřejmé, že otec rodiny mohl ženu i děti tělesně trestat a
   zastavovat je jako rukojmí věřitelům. Rodina byla podle soudních záznamů odpovědná za trestné
   činy otce. Otcova pravomoc byla sice veliká, ale nikoliv neomezená. Tak například vydědění
   syna a jeho vyhnání z otcovy domácnosti muselo předcházet doložené porušení materiálních
   podmínek a morálních pravidel soužití. Snahu rodinného práva o udržení majetku domácností
   dobře dokládá ochrana vdov a sirotků i levirát, uplatňovaný důsledně u Chetitů a ve starém
   Izraeli. Vdova se po manželově smrti musela provdat za tchána, švagra, nebo dokonce za
   manželova synovce. Sexuální prohřešky v rodině byly velmi přísně trestány. Při prokázaném
   cizoložství byli oba provinilci usmrceni, při podezření z nevěry musela svou nevinu dokazovat
   žena. Homosexualitu trestali Asyřané kastrací. Chetité zakazovali sňatky mezi příbuznými
   v první linii (incest) a hrdelní trest následoval po prokázané sodomii či jiném nepřirozeném
   "smilstvu" i v Izraeli. Starobabylónský král Chammurapi (1792--1750 př. n. l.) věnoval ve své
   slavné sbírce zákonů nevěře a znásilnění dokonce několik podrobných "paragrafů" (obr. 10):
   "Jestliže něčí manželka byla dopadena, když souložila s jiným mužem, sváží je oba a hodí do
   vody; jestliže pán manželky nechá svou manželku na živu, také král nechá na živu svého
   služebníka." (§ 129: Manžel mohl tedy zabránit dvojitému trestu smrti za cenu omilostnění
   cizoložníka.) "Jestliže někdo zacpal ústa něčí manželce, jež dosud nepoznala muže a bydlela
   v domě svého otce, a pronikl do jejího klína, a dopadli jej, tento člověk bude potrestán smrtí
   + tato žena bude bez viny." (§ 130: Znásilnění nezletilé manželky.) "Jestliže něčí manželku
   nařkl její manžel, avšak ona nebyla dopadena, když spala s jiným mužem, odpřísáhne (tato žena)
   při bohu a vrátí se do svého domu." (§ 131: Přísaha obviněné ruší křivé nařčení z cizoložství
   vlastním manželem a zajišťuje tak její beztrestnost.) "Jestliže na něčí manželku bylo ukázáno
   prstem kvůli jinému muži, ona však nebyla s jiným mužem přistižena, když u něj spala, ponoří
   se kvůli svému muži do řeky." (§ 132: Obvinění z cizoložství jiným člověkem než manželem
   musela obviněná i bez přistižení in flagranti dokazovat říčním ordálem, který obvykle
   nepřežila.) Neplodnost v rodině nahrazovala často adopce synů bez ohledu na jejich sociální
   postavení. Tak bylo například i pro dospělého otroka možné získat plnoprávnost náhradou za
   péči o adoptivní rodiče, takže za většinou adopcí stály zřejmé ekonomické důvody (další
   pracovní síla v domácnosti). Známe i spekulativní falešné adopce, při nichž byl při prodeji
   půdy do rodiny adoptován kupec, a tak vlastně nedošlo k převodu majetku. I ve staré
   Mezopotámii platil příkaz starozákonního Desatera o úctě dětí vůči rodičům, jehož nedodržování
   (fyzické násilí, pomluvy) mohlo být důvodem k vydědění a tvrdým fyzickým trestům. Rodina byla
   zpravidla hospodářsky soběstačným společenstvím, v němž se musel každý člen domácnosti podílet
   na obživě. Stinnou stránkou takové povinnosti byl vysoký podíl dětské práce na polích i
   v řemeslnických dílnách. Možnost vzdělání ve školách (v "domech tabulek") měla jenom mizivá
   část chlapců z výše postavených, většinou písařských, kněžských nebo úřednických rodin. V 1.
   tisíciletí př. n. l. tak postupně po dobu několika generací vznikaly prosperující obchodní a
   finanční "rodinné firmy", v nichž synové nastupovali na výnosná místa svých otců. Ve starém
   Izraeli ve srovnání s jinými civilizacemi Předního východu vznikly pro oblast sexuality a
   mravnosti některé specifické normy. Základní etické principy nalezneme v Desateru (Dekalogu),
   dochovaném v knihách Mojžíšových na dvou místech (Ex 20, 1--17; 5, 6--22). Morální principy
   vztahu k Bohu a lidského soužití zde na rozdíl od jiných sbírek zákonů starověkého Předního
   východu z konce 3. a ve 2. tisíciletí př. n. l. (sumerský Ur-Nammu, babylónský Chammurapi)
   nejsou formulovány kazuisticky ani jako prohlášení, ale jako příkazy bez rozumového
   opodstatňování. Tyto příkazy vycházejí z nového vztahu člověka k Bohu, který v nejstarším
   monoteistickém náboženství není jenom jedním z božstev, ale jediným Bohem -- stvořitelem světa
   i člověka (Gn 1, 1--2, 7). Šest z deseti přikázání Dekalogu reflektuje odvěké zvykové právo
   lidského společenství, bez něhož by člověk sotva mohl přežít. Chrání například manželství (Gn
   2, 24) a rodinu. První čtyři předkládají základní pravidla pro novou víru a bohoslužbu.
   Biblické etické učení hledá morální vodítka u Hospodina, a nikoliv u lidských obyčejů. Bůh je
   dokonalým a důsledným učitelem morálky, neboť je totožný se svou vůlí, kterou člověku zjevuje
   (Ex 33, 19; Ex 34, 6--7). Také v textech Nového zákona poznává člověk ze zjevení Boží vůle, co
   je správné (Ř 2, 18; Ř 12, 2). Boží svatost je na mnoha místech Starého zákona identická
   s morálními hodnotami dobroty, milosrdenství (Dt 7, 7--9), lásky a věrnosti, přecházejícími
   z Boha na člověka na základě Božího zákona a smlouvy (Ex 24). Etika starého Izraele byla
   teocentrická a úzce spjatá, či dokonce přímo splývající s vírou v jediného Boha, jenž položil
   jasné a pevné základy morálky, které lidé jenom dobře či špatně rozvíjejí. Smlouva s Bohem
   vyvolala silné cítění solidarity mezi jednotlivcem a širší rodinou ("domem" či rodem; Sd 9,
   1--5) a sociální etiku (ochranu vdov, sirotků, cizinců a chudých; Ex 22--23; Dt 24), do té doby
   na Předním východě spíše jenom deklarovanou než životnou. Zvláštností je například i možnost
   sňatku s krásnou zajatkyní, s případným pozdějším zapuzením (Dt 21, 10--14). Porušení Božího
   zákona znamenalo pád do hříchu a následující trest. Od 8. století př. n. l. patřili mezi
   vášnivé zastánce smlouvy proroci (zvláště Ámos, Ozeáš, Micheáš a Izajáš), kteří reagovali na
   konkrétní morální problémy své doby a snažili se je vysvětlovat v konfrontaci přechodné lidské
   zkaženosti s trvajícími principy Boží milosti. U proroka Ezechiela (Ez 18) se poprvé objevuje
   názor, že před Bohem každý jednotlivec odpovídá za všechno, co dělá, a nemůže špatné jednání
   ospravedlnit žádnými osobními ani společenskými nepříznivými okolnostmi. Mezi biblisty
   převládá názor, že Boží zákon spatřuje v lidské sexualitě špatnost a zkaženost. Přesto se
   setkáváme se zajímavými případy, kdy se krásné ženy stávají předmětem mužské žádostivosti:
   Faraon a Sára (Gn 13, 10--20), David a Bat-šeba (2 S 11). Muži byli naopak ženami sváděni:
   Josef a Potífarova žena (Gn 39), Támar a Amnón (2 S 13). S typem femme fatale  se však
   nesetkáváme; Bůh stvořil ženu jako družku muže a předurčil oběma manželský vztah (Gn 2, 24),
   v němž muž bude mít nadvládu (Gn 3, 16). Muži před svatbou a ženiši byli osvobozeni od
   povinnosti bojovat (Dt 20, 7; 24, 5). Intaktní manželství vyžadovalo věrnost a muži měli být
   velmi obezřetní před svody cizích žen, měli se radovat v náručí svých manželek (Př 5). Tak
   jako v Mezopotámii byl i v Izraeli mimomanželský pohlavní styk trestán smrtí, ovšem
   v rozdílném přístupu k mužům a ženám. Muži mohli souložit s prostitutkami: o existenci
   prostituce a jejím tolerování v židovské společnosti svědčí několik pasáží v Bibli. Jako
   protihodnota za tyto služby se mohly vybírat i naturálie: například Juda nabídl Támar, kterou
   považoval za nevěstku, kůzle za svého stáda, ta přijala a jako zástavu si od něho vyžádala
   jeho pečetidlo a hůl (1. Mojž. 38, 15--19); chrámovou prostituci však Židé odmítali, protože by
   jí narušili svůj vztah k Bohu. Za nevěru byl pokládán jenom styk s vdanou ženou. Manželství
   bylo tak chráněno z obavy o jeho rozbití a následné spory o paternitu, rozdělení majetku a
   nejasná dědictví (Př 6, 20--7, 27). Zákon pamatoval i na nároky potomků druhé, "nemilované"
   ženy (Dt 21, 15--17). Manželství bylo však ve starém Izraeli monogamní a mnohoženství ve větším
   měřítku nezaznamenáváme. Až do konce 11. století př. n. l. měl otec jako suverénní vládce
   rodiny právo rozhodovat o osudech dcer. Tak se mohlo stát, že dcery byly nabízeny cizincům (Gn
   18--19, Sd 19). Jestliže někdo svedl nezasnoubenou pannu, musel se s ní oženit nebo zaplatit
   výkupné ve výši věna (Ex 22, 14--16; Dt 22, 28--29). Zákon chránil dobré jméno, cudnost a čest
   neprovdaných dívek i žen (Dt 22, 13--30). U znásilnění záleželo na okolnostech činu a postavení
   oběti, rozlišovalo se mezi pannou, zasnoubenou dívkou a vdanou ženou. Incest, kterému věnují
   starozákonní texty velkou pozornost (Lv 18 a Lv 20, Dt 27), patřil k nejtěžším proviněním
   proti "řádu pohlavního života", spojeným s prokletím. S tím ovšem kontrastuje známý příběh o
   Lotových dcerách, které beztrestně spaly a otěhotněly se svým otcem, aby zachovaly a
   rozmnožily rod (Gn 19, 30--38). Starý zákon zakazoval a přísně trestal i sexuální deviace,
   označované za "ničemnost, zkaženost" a "smilstvo". Zmiňuje se o sodomii (Ex 22, 28; Dt 17, 21;
   Lv 18, 23, 20, 15--16) a homosexualitě, stíhané smrtí (Lv 18, 22; 19, 13). O lesbické lásce
   nemáme zpráv; zřejmě proto, že při ní nedocházelo k tělesnému spojení proniknutím do jiného
   těla. (Blahoslav Hruška)

   sexualita, erotika a manželství v prehistorii, důsledkem a přesvědčivým dokladem sexuality,
   erotiky a lásky v hluboké prehistorii je naše vlastní existence dnes, na počátku 3.
   tisíciletí. Probíráme-li se dokumentací z nejrůznějších časoprostorových a sociálních
   prostředí minulosti i současnosti, utvrzujeme se v přesvědčení, že pod pestrým kulturním
   příkrovem jsou základní trendy chování u anatomicky moderního Homo sapiens nejméně po 40 000
   let rovnocenné. Naše možnosti přesvědčit se o této identitě jsou s postupem do minulosti
   přirozeně stále fragmentárnější (-- a současně se vytrácí i naše ochota takové srovnání vůbec
   akceptovat). V rámci lovecké komunity je bipolarita pohlaví základem pro systém organizace,
   rodinných vztahů a dělby pracovních úkonů. Odráží se rovněž v rituálních, kosmologických,
   ekonomických a symbolických systémech. V tomto smyslu lze archeologický záznam v jeho celosti
   chápat jako projev úspěšného fungování biologicky a sociálně strukturované společnosti.
   Konkrétní informace o lásce, sexu a jeho významu v prehistorickém myšlení a chování lze ovšem
   očekávat spíše v artefaktech symbolického významu, tedy v takzvaném umění, a do určité míry v
   některých funerálních situacích a asociacích. Zajímavé impulzy ilustrativní hodnoty přinášejí
   analogie z etnologie lovců a sběračů, zvláště pokud pocházejí z prostředí ekologicky alespoň v
   hrubých rysech srovnatelného. Život lidí v pravěku byl úzce spjat s přírodou; vše, co
   potřebovali k obživě, museli si vzít přímo a sami. Byli součástí přírody, a proto s její
   věčností, koloběhem a řádem logicky spojovali svůj lidský úděl -- nezačínal zrozením a nekončil
   smrtí, byl věčný a trvalý. Téměř každý úkon, každý čin směřoval k zajištění trvalého řádu, tím
   spíše činy související se sexuálním chováním. Pravěké pojetí sexuality sloužilo k zajišťování
   potomstva a přežití a organicky prolnulo celé lidské konání. Naopak zřejmě neexistovaly
   tendence známé z moderních společností, kdy se sexualita vyděluje, osamostatňuje a
   glorifikuje, často i bez návaznosti na její psychickou a duchovní stránku. Počátky "vytváření"
   lidského rodu v jižní a východní Africe musely být zřejmě založeny na sexuálních stycích mezi
   nejbližšími příbuznými. Jak dlouho trvalo párování mezi matkou a synem, otcem a dcerou,
   bratrem a sestrou, kdy začaly být respektovány zákazy takových vztahů, nevíme. Předpokládá se,
   že v nejstarším a starém paleolitu, kdy žili Homo habilis a později Homo erectus, tvořila
   základní společenskou jednotku tlupa v počtu asi dvaceti pěti až třiceti osob. Časem se tlupa
   rozrostla nad mez únosnou k obživě, pro niž jeden lovec potřebuje obrovské území o rozloze asi
   dvaceti čtverečních kilometrů. Musela se rozdělit. Tak asi od středního paleolitu začínají
   vznikat exogamní rody, založené pravděpodobně na matrilineární struktuře. Příslušnost dětí,
   princip definování práv, povinností a členství v příbuzenské skupině jsou odvozovány přes
   ženskou rodovou linii, čímž se zároveň upevňuje status matky jako zakladatelky života a
   udržovatelky pospolitosti. Sexuální styky se pak odehrávaly mezi rozdělenými pospolitostmi,
   v rámci jakýchsi sňatečních sítí, tvořených asi dvaceti až čtyřiceti pospolitostmi v celkovém
   počtu pěti set až tisíc příslušníků. Výhody takového uspořádání byly asi brzy rozpoznány a
   normami upevněny: zákaz rozmnožování mezi příbuznými ztěžuje párování a udržuje pospolitost
   malou a životaschopnou, exogamní spojování vede k poznávání jiných prostředí, k výměně
   zkušeností, k šíření nových objevů, k rozvíjení intelektu a zlepšování životního stylu. Pro
   tyto úvahy a hypotézy o vývoji sexuálních vztahů mezi oběma pohlavími, vytváření norem
   sexuálního chování a vznikání příslušných institucí v prehistorickém období chybějí
   pochopitelně jakékoli přímé doklady. Vyvozujeme je, jak uvedeno, z etnografických pramenů a
   etnologických paralel z prostředí takzvaných "přírodních národů". Mezi "prehistorickými
   obdobími" a záznamy o "přírodních národech" však leží propast mnoha tisíciletí. Kvalitní
   zprávy o kulturách a způsobech života indiánských Američanů, Afričanů, Asijců nebo Austrálců
   existují (s několika výjimkami) až z 19. a 20. století, kdy etnologie a kulturní antropologie
   dospěly do stadia vědeckých disciplín. To je doba dosti dlouhá, aby se několikrát změnily
   hodnoty lidských skupin, jejich pohled na svět a vesmír i na vztahy mezi ženou a mužem, na
   vztahy mezi ženami navzájem i mezi muži navzájem. Naše znalosti z posledních padesáti let
   naznačují, že není možné klást jednoduché měřítko mezi -- řekněme lovce a sběrače žijící v 19.
   nebo 20. století n. l. a lovce a sběrače, kteří žili v 15. nebo 20. tisíciletí př. n. l.
   Stejný druh užívané technologie ještě nutně neznamená stejný blahobyt či nedostatek, stejné
   kulturní a společenské zázemí a podobně. Snadněji se hledají paralely v technologii než
   v hodnotových a filozofických systémech -- o technologiích pravěkých lidí víme alespoň něco
   díky archeologii, o jejich způsobu myšlení a životní filozofii se můžeme jen dohadovat, takže
   v případě etnologických paralel vztahujících se k sexuálnímu životu nebo k výtvarné a slovesné
   tvorbě v pravěku musíme být velmi opatrní. Tento druh argumentace odmítá podobné jednoduché
   propojování a uvažuje jen o jakýchsi kognitivních modelech, jejichž objektivita je navíc
   limitována právě jejich dodatečným konstruováním lidmi žijícími v úplně jiném kulturním a
   sociálním prostředí. Seriózní údaje o sexualitě, erotice a manželství v prostředí "přírodních
   národů", z nichž alespoň některé lze jako paralely "umístit" v rozlehlém období prehistorie
   (ta tvoří více než 99,9 % dosavadní existence člověka), jsou uvedeny v heslech sexualita,
   erotika a manželství u "přírodních národů", sexualita, erotika a manželství v protohistorii.
   (Jaroslav Malina)

   sexualita, erotika a manželství v předkolumbovské Americe, obecně lze říci, že Indiáni
   předkolumbovské Ameriky přikládali sexu a erotice mnohem menší význam, než obyvatelé Starého
   světa (především Evropy, zvláště Asie, a dokonce i Afriky). Až teprve nálezy mochické
   antropomorfní keramiky způsobily obrat v tradičním nazírání části odborné veřejnosti -- zvláště
   americké; ta dokonce po dosti dlouhou dobu vnímala Indiány jako nedostatečně sexuální.
   Základem mravního kodexu všech hlavních mezoamerických společností byla naprostá podřízenost
   náboženskému kultu, který mohl oscilovat od poměrně primitivních mytologických představ přes
   složité polyteistické komplexy (někdy s výrazným katastrofickým podtextem) až k náznakům
   monoteismu a počátkům filozofického myšlení v evropském pojetí (Nezahualcóyotl).
   V maysko-toltécko-aztéckém okruhu hrálo nesporně určující úlohu i uctívání boha-hrdiny
   Quetzalcóatla (u Mayů Cuculcána), důsledného odpůrce krvavých lidských obětí. Modelově tato
   pojetí ukážeme zejména na příkladech snad nejvýraznějších mezoamerických civilizací -- aztécké
   a mayské. Celé aztécké myšlení bylo ve své podstatě podřízeno katastrofickému schématu --
   jejich "současný svět" byl již čtyřikrát zničen, čekala ho katastrofa pátá. Toto pojetí bylo
   zformulováno v mýtu Čtyři kosmogonická Slunce, jenž byl úhelným kamenem aztécké mytologie i
   světonázoru. Aztékové, ale i další předkolumbovské mezoamerické národy tedy věřili, že svět
   byl již čtyřikrát zničen a opět znovu stvořen. Jejich současný svět byl podle této víry pátým
   v pořadí --  Tonatiuh (Nahui) ollin neboli "Slunce otřesů či pohybu". Jemu předcházely tyto
   světy: Nahui Ocelotl ("Čtyři Jaguáři"),  Nahui Ehecatl ("Čtyři větry") a  Nahui Atl ("Čtyři
   vody"). Páté katastrofě by snad bylo možno zabránit dodáváním síly a pohybu bohům, kteří jsou
   za chod univerza zodpovědni. Sílu dávala nejcennější tekutina světa a božstvům milá potrava --
   lidská krev, zdrojem samopohybu bylo tepající lidské srdce. Aztékové se sami pokládali za
   vyvolený národ, který je předurčen ke spolupráci s pátým Sluncem, jíž by snad bylo možno
   zabránit páté katastrofě. Z těchto idejí vychází na první pohled nesmyslný krvavý rituál
   vytrhávání lidských srdcí zaživa z těl obětí a jejich obětovávání bohům (obr. 10).
   Zjednodušeně lze usuzovat, že v tomto mýtu se zřejmě vzdáleně odrazily i některé přírodní jevy
   -- sopečná a tektonická činnost, uragány, záplavy. Tolik ve velmi zjednodušujícím náčrtu o
   skutečnosti, jež poznamenala aztécké myšlení a konání tak silně, že v něm zůstalo jen velmi
   málo prostoru pro cit nejvznešenější  -- lásku. Přesto však erotika a láska hrála v aztécké
   společnosti velkou roli, a to láska milenecká a manželská, láska mezi rodiči a dětmi, láska
   romantická i tělesná. Polaritu vztahu k ženě v aztécké společnosti je možno dokumentovat dvěma
   základními skutečnostmi: jednak existencí prostitutek, zvaných ahuianime (prakticky
   v klasickém modelu vnímání Starého světa), jednak velkou úctou aztécké společnosti k ženám,
   jež zemřely při porodu -- ta se pak promítla do zcela konkrétních představ o jejich zvýhodnění
   v posmrtném životě. U Aztéků (na rozdíl od Mayů) existovala jistá, byť omezená volnost v
   sexuálním životě. Vyjadřuje ji oficiální existence prostitutek (ahuianime) a homosexuálů
   (cuiloni), o nichž největší znalec aztécké kultury 16. století Bernardino de Sahagún říká, že
   "napodobovali ženy a hovořili ženským hlasem". Oběma těmito skupinami ovšem společnost
   opovrhovala, ne tak jako Inkové homosexuály (kde byla tato sexuální orientace, pokud vyšla
   najevo, trestána smrtí: zřejmě ani ne tak z morálních, jako ekonomických důvodů -- homosexuál
   neměl děti, důležitou pracovní sílu státu). Nerovnováha ve vztazích mezi oběma pohlavími
   spočívala u Aztéků ve skutečnosti (opět známé u mnoha dalších kultur), že sexuální morálka
   vyžadovala od ženy až do sňatku panenství a po svatbě manželskou věrnost, zatímco muž
   překročil povolené hranice jen tehdy, když měl poměr s vdanou ženou, mohl mí konkubíny a
   využívat oficiálně tolerované prostituce. Pokud se týká vlastního sňatku a následné instituce
   manželství, mladý muž se mohl ženit ve věku dvaceti let, dívka se mohla vdát v šestnácti
   letech. Sňatek smlouvali rodiče, ovšem se souhlasem obou mladých lidí. Existoval zákaz incestu
   a spojení mezi příslušníky téhož klanu. V den svatby odnesla jedna z dohazovaček na zádech
   nevěstu do ženichova domu. Tam svatebčané vedli květnaté projevy, potom byly cípy přehozů
   (serape, huipil) ženicha a nevěsty svázány jako symbol jejich spojení. Načež starší muži a
   ženy rozvláčně pronášeli různé rady. Následovala hostina s hojností pulque. Novomanželé se po
   této zdlouhavé a únavné proceduře uchýlili do ústraní, kde se po čtyři dny káli a postili.
   Teprve po uplynutí této doby mohlo být manželství plně realizováno pohlavním stykem. Svévolné
   opuštění rodiny se považovalo za nevhodné, ale za určitých podmínek mohl soud povolit rozvod.
   Muž měl právo zapudit ženu, když byla "neplodná, zlostná a popudlivá nebo zanedbávala domácí
   povinnosti". Žena měla také svá práva: směla odejít od manžela, pokud se nestaral o výchovu
   dětí nebo jí fyzicky ubližoval. Pojem duševní týrání však Aztékové neznali. Mayové
   kontrolovali sexualitu a erotické projevy mnohem přísněji než Aztékové. Do tří až čtyř let
   vychovávala děti matka. Když bylo mayskému chlapci kolem pěti let, upevnili mu na temeni hlavy
   malou bílou kuličku. Děvčeti v obdobném věku uvázali kolem pasu provázek, na němž byla
   upevněna červená lastura jako symbol panenství. Odnětí lastury nebo kuličky před iniciačním
   obřadem považovala mayská společnost za velmi potupné. Když chlapci vyrostli, žili zprvu v
   domě postaveném zvlášť pro mladé neženaté muže obce. Scházeli se v něm ke svým zábavám a
   obvykle tu společně nocovali až do svatby. Dokud se neoženili, pomalovávali se černě. Jinak
   mládenci setrvávali stále se svými otci. Velký znalec kultury Mayů biskup Diego de Landa o tom
   již v 16. století napsal: "Provázeli své otce vždy a všude a ve všech záležitostech, takže se
   z nich stávali stejní modláři, jako jejich otcové; vydatně jim pomáhali v jejich lopotě."
   Dívky se po iniciačním obřadu staly zralými pro manželství. Byly vychovávány ve skromnosti a
   pokoře: kdykoliv potkaly muže, obrátily se k němu zády a nechaly ho projít; když mu dávaly
   napít vody, klopily cudně oči. Matky je učily, jak péci tortilly, což bylo zaměstnání
   zabírající velkou část dne. Ženy vedly domácnost, vařily, předly a tkaly. Pěstovaly drůbež a
   chodily na trh prodávat zboží, jež vyrobily. Když bylo třeba, nosily břemena po boku svých
   mužů a pomáhaly jim při setbě a obdělávání půdy. Incko-kečuánská společnost. Projevy sexuality
   a erotiky v každodenním životě takzvaných vrcholných civilizací předkolumbovské Ameriky
   (Aztéků, Mayů a Inků) jsou výrazněji čitelné především u jihoamerických Inků. Inkové byly
   jedinou z uvedených kultur, kde byl běžný předmanželský pohlavní styk: stát, církev i
   společnost jej tolerovaly, protože panenství se nepokládalo za nic důležitého. Jedinou
   výjimkou byly Panny Slunce -- Aclla cuna, jež představovaly pozoruhodnou inckou instituci
   související s náboženstvím. Tahuantinsuyu totiž žádalo od svých řadových občanů takřka
   všechno: muž dával říši a božskému Inkovi svou sílu, práci na polích, službu na státních
   stavbách či ve vojsku, žena poskytovala krásu a půvab. A tak každým rokem navštěvoval incké
   vesnice státní úředník (odhadce) -- apopanaca, a hodnotil všechna místní děvčata. Jak název
   Panny Slunce naznačuje, musely být všechny dívky až do návštěvy apopanaky neposkvrněné. Proto
   byl výběr prováděn mezi děvčaty přibližně desetiletými. Státní odhadce rozdělil všechny dívky
   na dvě skupiny. Zvláště krásné a fyzicky dokonalé panny vybral -- odtud také jejich kečuánské
   jméno Aclla cuna -- "Vybrané panny". Dívky, které nebyly vybrány, zůstaly až do svatby ve
   svazku otcova ayllu (občiny). Vybrané panny byly umístěny v klášterech v hlavních městech čtyř
   provincií Tahuantinsuyu. Tam se čtyři roky na státní náklady učily domácím pracím -- vaření,
   tkaní, předení a dalším činnostem (obr. 41). Když uplynuly čtyři roky, byly Vybrané panny
   znovu posouzeny. Některé byly dány státním úředníkům a zasloužilým důstojníkům za manželky
   nebo konkubíny, z ostatních se staly Mama cuna ("Matky -- služebnice boha Slunce"). Tyto "incké
   vestálky" přísahaly, že budou žít ve věčné čistotě -- ztráta panenství pro ně znamenala jistou
   smrt. Vykonávaly různé svaté práce, například připravovaly jídlo a nápoje k obětním rituálům.
   V čele všech Panen Slunce stála velekněžka -- Coya pasca.  Absolutní nedotknutelnost Panen
   Slunce ovšem neplatila pro Inku, který si mezi těmito ženami vybíral své vedlejší ženy. Oženit
   se a vdát bylo v Tahuantinsuyu občanskou povinností. Muž měl při výběru partnerky relativně
   volnou ruku. Když si však muž do dvaceti let věku a dívka do osmnácti let nevybrali životního
   partnera sami, zasáhl opět všemocný incký stát. V určený den se museli všichni svobodní muži a
   svobodné dívky vymezené věkové kategorie dostavit do krajského města a příslušný úředník zvaný
   tuki-ru-kuk ("ten, kdo všechno vidí") podle vlastního uvážení vytvářel z doposud svobodných
   manželské páry. Proti takovému "vynucenému sňatku" nebylo odvolání. O formách uzavírání
   manželství ve vládnoucích vrstvách máme poměrně ucelené informace, zato o svatbě prostého
   občana je známo jen velmi málo. Spíše než láska byly pohnutkou k manželství (jako prakticky
   všude jinde na světě) důvody hospodářské. Vyhlédl-li si muž ženu, začal pravidelně navštěvovat
   dům jejího otce a pomáhat mu s prací (totéž známe i u Indiánů v Severní Americe). Svatební
   obřad prostých Inků byl jednoduchý: snoubenci si podali ruce a pak následoval půvabný idylický
   zvyk vyměňování sandálů (žena ani v tomto nuzném životě nebyla jen bezprávnou konkubínou nebo
   otrockou služebnicí). Po svatbě žil prostý Indián v přísné monogamii, a protože žena
   připravovala potravu i nápoje, znamenala její smrt vždy pohromu. Polygamie se připouštěla jen
   ve vládnoucích vrstvách, sám Inka (vyvolený), jenž si bral kvůli udržení božského majestátu za
   manželku vlastní sestru, míval více než sedm set konkubín. Pro vyvoleného nebyla tedy smrt
   manželky takovým neštěstím; jeho vedlejší ženy však hlasitě a vytrvale naříkaly, protože
   doufaly, že tímto projevem soustrasti dosáhnou postavení hlavní manželky. Chlapci z vládnoucí
   vrstvy až do své svatby vyrůstali se stejně starými chůvami, které se stávaly jejich
   souložnicemi. Sirotci ze špičky společnosti žili často u bezdětných vdov, které je vychovávaly
   a zasvěcovaly do pohlavního života. Nic takového ovšem nečekalo na prostého občana
   Tahuantinsuyu; ten našel ve svém monogamním životě velmi málo příležitostí k nějakým variacím
   na erotická a sexuální témata, a měl-li snad někdy nadměrné milostné touhy, pohltilo je téměř
   určitě vyčerpání z těžké, přísně kontrolované práce. Je zřejmé, že v takto spletitém systému
   má pojem lásky, vztahu obou pohlaví i manželství různě odstíněné charakteristické rysy.
   Vždycky však odráží (alespoň tak, jak nám to ukazuje slovesné umění, hlavně lyrická poezie)
   hlubokou milostnou touhu, lásku jako základní cit, jenž mnohdy konkuruje i náboženskému
   cítění. (Oldřich Kašpar)

   sexualita, erotika a manželství v Rusku, Rusko a později Sovětský svaz bývají spojovány
   s puritánstvím, pruderní morálkou: štěrbinami mezi nimi pronikají však často záchvaty nebo
   křeče dobově extrémního propojování sexu v kultuře obecně a v literatuře jako ideově a funkčně
   nejzatíženějšímu druhu umění zvláště. Takové polohy nacházíme v ruském sentimentalismu a
   preromantismu, později romantismu a moderně, nejnověji pak v takzvané ruské alternativní
   literatuře nebo postmoderně.

   Počátky zásadních odlišností mají historicko-kulturní kořeny a sahají zhruba do období konce
   první říše východních Slovanů, tj. Kyjevské Rusi, a mongolského vpádu, mají však i ještě
   starší kořeny vedoucí k církevnímu schizmatu roku 1054. Zde se slovanský svět poprvé rozdělil
   na oblast Okcidentu a Orientu či sféru latinskou nebo románskou a ortodoxní, pravoslavnou,
   východoslovanskou. Tak byla zavedena jiná kulturní etiketa, která se navrstvovala na
   antropologický a genetický základ. V průběhu několika staletí od prvních náznaků zásadnější
   evropeizace v 17. a zejména v 18. století Rusko s sebou nese dědictví byzantské, dokonce
   zprostředkovaně východoasijské, později s prvky mongolsko-tatarského životního způsobu. Musíme
   tedy přesněji odlišit období počátků a vrcholů východoslovanské státnosti, řekněme do 12.
   století, a pozdější směsice asijsko-evropské, o nichž mluví Masaryk a před ním Vladimir
   Sergejevič Solovjov (1853--1900) nebo později Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874--1948). Jiná
   byla tato situace v době, kdy v Kyjevě žil sv. Olaf nebo angličtí kralevici po bitvě u
   Hastingsu (1066), jiná v době rozvrácení Kyjeva nebo takzvané Zlaté hordy.

   Zde se postupně prohlubuje multinacionálnost, a tedy multikulturnost, která byla typická i pro
   období Kyjevské Rusi. Prvním znakem pojetí lásky a sexu, které vzniká na tomto teritoriu, je
   tudíž kulturní promíšenost, jinak řečeno paralelnost či koexistence různých milostných etiket.

   S tím úzce souvisí sociální rozvrstvení těchto projevů, které je ve smyslu opozice Ruska a
   Evropy relevantnější od doby vlády Petra I. Postupně se tu prosazují dvě zdánlivě protikladné
   tendence: na jedné straně nová ruská šlechta napodobuje erotickou etiketu západní Evropy,
   zejména Francie, na straně druhé se projevuje fakt, že v Rusku neproběhla reformace
   v evropském smyslu a že sekularizace byla slabá a v podstatě nedokončená. To se pak projevuje
   v religióznosti ruské literatury i v 19. a 20. století, respektive v jejím v podstatě
   náboženském hledání a experimentování, v mnohem vyšší míře než jinde. Křesťanský asketismus a
   jeho tabuizace nebo eufemizace sexu proto proniká do ruského života, ruské kultury a různých
   druhů umění. Silněji se pociťuje narušování náboženských tabu, sexualita proniká do života
   v zastřené, skryté, někteří říkají že sublimované podobě. Slovu "sublimace" bych se tu raději
   vyhnul: spíše než o sublimaci jde o prostou substituci, tedy o nahrazení bezprostřední erotiky
   a sexu etickou, didaktickou a nezřídka politickou rovinou diskurzu, přičemž ctností zůstává
   asketismus, sebezapření. Lze říci, že ruská společnost procházela od období novověku, což je
   v Rusku de facto až od konce 17. století přílivy a odlivy společensky sankcionované sexuality:
   za první silnou vlnu lze považovat sféru rokokové a preromantické kultury, která Rusko zasáhla
   od 60. let 18. století (hédonismus, anakreontika) a přenášela se do romantického životního
   pocitu první třetiny 19. století. Že sexualita nebyla pro Rusko té doby ničím cizorodým svědčí
   i známý vývoj Lva Tolstého a ruské napětí mezi sexuální nezřízeností a pozdějším
   vystřízlivěním, které mělo různé důvody. Je tedy často opakované tvrzení, že Rusové jako by
   v carské ani komunistické minulosti neměli sex (Igor Kon), značně přehnané. Rusové vždy ctili
   extrémy: nemírný sex, nemírné pití a nemírný asketismus jim byly vlastní (ruskou lásku ke
   kruhu orgie -- pokání s humorem líčí povídka N. S. Leskova Vymítání ďábla). Pohyby mezi póly
   užívání a odříkání tak znamenají, že sexualita tu funguje stejně jako jinde, ale byla uváděna
   do jiných souvislostí spojených s jiným kulturním paradigmatem, který se vyvinul v důsledku
   historických okolností. Paradoxem ruského společenského vývoje je to, že sex a debaty o něm
   zaujímaly v ruské společnosti odjakživa významnější místo než jinde, neboť zde byla řada
   institucionálních a morálních překážek, a tudíž o to větší snaha je překonávat nebo
   transformovat. Na druhé straně se tu ctí staroruské, lidové pojímání sexuality jako něčeho
   přirozeného: odtud přirozenější vztahy k nahotě (viz například filmové snímky posledního
   ruského cara Mikuláše I. z počátku 20. století, jak se s rodinou koupe nahý; podle Igora Kona
   se cizinci v Rusku již v 18. století podivovali neerotičnosti tradiční ruské lázně -- baně -- a
   neexistenci studu, tedy i erotiky; známý je folklorní kult penisu -- obecně je ruský folklor
   spojený s kultem nadbytku a množení v otázkách sexuality otevřenější než oficiální etiketa a
   kultura, jazyk lidové sexuality byl otevřený a vypracoval obscénní jazyk -- mat).

   Summa summarum lze říci, že sexualita a erotika v ruské společnosti měly podobné rysy jako ve
   "zbytku" Evropy, ale v posunuté fázi spjaté s extrémními projevy jako reakce na slabou
   sekularizaci, absenci reformace v evropském smyslu: to vedlo k dlouhému přežívání strnule
   patriarchálního vztahu k této problematice. Normativní soubor pravidel vedení ruského domova a
   domácnosti -- takzvaný Domostroj (viz ukázku) -- přežíval v praxi ruské provincie a často i obou
   metropolí ještě v 19. století a proti němu směřoval hlavní nápor proevropsky založených
   liberálů a radikálních ateistů. Ostatně praxe Domostroje vedla -- jak známo -- i k sebevraždě
   postavy slavného ruského dramatu Bouře A. Ostrovského Káti Kabanové (známé u nás ze
   stejnojmenné Janáčkovy opery) -- problém domostrojovských nařízení byl tedy aktuální v podstatě
   ještě ve druhé polovině 19. století. V Domostroji nenajdeme v podstatě žádnou sexuální
   etiketu: paní domu organizuje domácnost, řídí služky a čeleď, k manželovi se chová jako
   k Bohu, s jejím sexuálním životem -- vyjma plození dětí -- se nepočítá: v tom také tkví
   radikálnější ruské reakce ve 20. století spojené s odmítáním všeho "domostrojovského", někdy
   ovšem i řádného vedení domácnosti ... V slovesné kultuře se erotika skrývala často za
   "duchovnost" nebo za clonu povolené anakreontiky či občas otevřeněji vytryskla pod vlivem
   francouzského libertinismu (obscénní poezie Ivana Barkova, 1732--1768).

   Další vlna erotiky přichází s modernou, v podstatě již od 80. let 19. století a výrazněji o
   něco později: vše vrcholí v letech těsně před první světovou válkou. Zde se spojuje také vliv
   různých filozofů cizích (F. Nietzsche) i domácích (V. Solovjov). I tato erotika má substituční
   povahu: bývá spojována s mystikou a vytváří zvláštní kulturní, rituální "filtr", který je
   budován z různých kulturních reminiscencí.

   Tři ruské revoluce první třetiny 20. století přinesly souboj sexuální otevřenosti a
   revolučního asketismu (známý je konflikt kolem plné lásky mezi V. I. Leninem (1870--1924) a
   sovětskou spisovatelkou vznešeného rodu a diplomatkou Alexandrou Kollontajovou (1872--1952) --
   jednoty v tom nebylo ani ve vítězném bolševickém táboře. Komunistická askeze a sexofobie jsou
   značně pozdějšího data: vždyť revolucionáři všech odrůd rádi dráždili "měšťáka" právě sexuální
   otevřeností. To vše přešlo jednoznačně až s nástupem Stalinova režimu osobní moci. Je tu pak
   ještě jedna peripetie, která nás může překvapit. Ve 30. letech v souvislosti se schvalováním
   takzvané stalinské ústavy a s posilováním mocenské pozice SSSR ve světě se v řadě veřejných
   vystoupení objevují pozoruhodná odvrácení od veřejného života, tj. deklarativnosti souhlasu
   s režimem, k intimizaci (což je běžné a zákonité): s růstem alespoň elementárních sociálních
   jistot narůstá kult rodiny, domácnosti, pohodlí, volného času a s tím i erotiky jako takové,
   což se však veřejně projevuje velmi opatrně. Spíše jde opět o substituci: místo fyzické lásky
   tu přichází intenzivní kultivace citu, citlivosti, takže se někdy hovoří o "sovětském
   sentimentalismu". Není to nijak překvapivé, neboť sentimentalismus se jako kulturní paradigma
   prosazoval v Rusku zhruba od poloviny 18. století a do ruské společenské etikety se pak
   opakovaně vracel, neboť -- jak se zdá -- odpovídá ruské mentalitě více než jiným (jako materiál
   dominuje i v části ruského postmodernismu).

   Gorbačovova glasnosť, perestrojka a katastrojka (1985--1991) a období po rozpadu SSSR přinášejí
   záplavu otevřené erotiky, obscénnosti až extrémní, která Západ skoro vyděsila. První sexshop
   byl však v Moskvě otevřen až roku 1998: proti sexuální explozi se staví někdy sám stát, ale
   častěji pravoslavná církev. Nicméně v běžném životě se otevřeně prosazují homosexuální
   orientace (pro byznys předstíraná lesbická orientace pěvecké dvojice TATU), kult transvestitů
   a podobně, nemluvě o tom, že Moskva je světovým rájem velmi nákladné prostituce. Neztotožnil
   bych se však s názorem, že tuto ruskou sexuální explozi je nemožné zastavit: spíše si myslím,
   že bude mít a již i opět má specificky ruskou tvářnost: krajní, extrémní na straně jedné, nebo
   mírně ztlumenou, se silným citovým nábojem. (Ivo Pospíšil)

   sexualita, erotika a manželství v Tibetu, na chování a mravy tibetské společnosti v
   nejstarších dobách měla vliv zejména původní stará víra bön, představující specifickou
   tibetskou formu asijského šamanismu s jeho kultem přírodních sil, duchů nebe a země, hor a
   lesů, jezer a řek. Poté se začal prosazovat buddhismus, který postupně pronikl do všech sfér
   života. Buddhismus, jehož kolébkou byla severní Indie, si našel cestu do sousedního Tibetu
   poměrně pozdě, mnohem později než například do vzdálenější Číny, Koreje či Japonska, a v
   podobě značně již vzdálené jeho původnímu tvaru. Pomineme-li první, spíše legendární než
   historické povědomí o buddhismu v Tibetu, zasazované tradicí do časů krále Lha Thothori
   Ňäncäna (3. století n. l.), pak to byla až doba tvůrce tibetského státu, krále Songcän Gampa
   (605--650), kdy můžeme mluvit o prvních kontaktech s oběma ohnisky tehdejšího buddhismu -- s
   Indií, respektive Nepálem, a s Čínou. Právě z Nepálu a Číny získal král své další dvě ženy --
   princeznu Bhrkutí, dceru nepálského krále Anšuvarmy, a princeznu Wen-čcheng, vnučku
   tchangského císaře Tchaj-cunga. Obě nevěsty byly horlivé buddhistky a svému královskému choti
   přinesly věnem dvě pozlacené sošky Buddhy Šákjamuniho,  dodnes uchovávané v předních lhaských
   chrámech Džókhang a Ramočhe a věřícími nábožně uctívané. Obě královny byly později také
   deifikovány v podobě Zelené a Bílé Táry-Vysvoboditelky. Týž král vypravil do Indie svého
   ministra Thönmi Sambhótu, aby podle vzoru indické abecedy vytvořil Tibeťanům jejich písmo a
   tím položil základ jejich vzdělanosti. K nejoriginálnějším výtvorům tibetské duchovní
   civilizace, vstřebávající do sebe a spojující v sobě vyspělejší a propracovanější duchovní
   systémy jeho velkých sousedů -- Indie a Číny --, patří úspěšné převzetí indického buddhismu v
   jeho pozdější vývojové podobě (tzv. vadžrajána) do tibetských poměrů, obohacení nové víry o
   prvky domácího, předbuddhistického náboženství bön a následný tisíciletý autochtonní vývoj
   Buddhova učení v nových podmínkách. Jak se v těchto podmínkách formovaly vztahy mezi oběma
   pohlavími, postavení a úloha ženy a muže v tibetské společnosti vůbec? Početně se už
   dlouhodobě udržuje přibližně vyrovnaný poměr mezi ženskou a mužskou částí tibetské populace --
   51:49 ve prospěch žen a tato relace víceméně zůstává i v dnešním tibetském exilovém
   společenství v Indii a v rozličných částech světa. Žena v tibetské nomádské a pastorální
   společnosti se tradičně těšila a dosud těší mnohem větší svobodě a volnosti a také větší
   rovnoprávnosti s mužem než v kterékoli srovnatelné sousední asijské zemi. Rozdíly v jejím
   postavení a funkci ve společnosti, plynoucí z jejího ženství, zajisté existují, nevystupují
   však tolik do popředí. Pro většinu lidí ne dosti znalých přírodních a životních podmínek
   Tibeťanů bude asi překvapivým zjištění, že tibetská žena se těšila poměrně velké osobní a
   ekonomické nezávislosti, byla sociálně i intelektuálně značně sebevědomá, aktivní a podle
   možností si také v praxi počínala relativně svobodně. Platí-li ovšem toto konstatování obecně,
   nevztahuje se automaticky na krajové rozdílnosti, na styl života venkovských a městských žen a
   podobně. Mnohé o pohledu na tibetskou ženu vypovídají už jen její rozmanitá domorodá
   pojmenování: od nejobecnějších výrazů, jako jsou mimo (femininum ke slovu mi, člověk), damo
   (družka), čhungma (malá, maličká), tobmema (slabá, doslova "bez síly"), näčhema (tvůrkyně
   příbytku), přes výrazy vystihující její biologické poslání, jako například kjema (roditelka),
   džorčhema (uskutečňovatelka spojení, totiž sexuálního), gawäži (základna potěšení), gama
   (radostnice), až po poněkud pejorativní či obhroublejší označení, například dačänma (halasná),
   zurtama (úkosem hledící), länbučän (copatá), dödänma (chlípnice) nebo kjewämän (zrozením
   nižší, tj. méněcenná), cchamdänma ("se škvírou či skulinou"); prostitutka je nazývána
   džüthünma ("všem přístupná") či mäcchongma ("kupčící s dolejškem těla"). Nejčastěji používaným
   obecným označením pro ženu v tibetštině je však termín büme (psáno bud-med), což si lidová
   etymologie vykládá jako "ta, kterou nelze (me) pouštět či nechávat (bü) [v noci samotnou
   venku]" -- zda z obavy o její osobní bezpečí nebo z důvodů mravopočestnosti, je otázkou. Ze
   vzorku manželství a organizace tibetské domácnosti lze získat poměrně přesnou představu o
   úloze a postavení tibetské ženy. Tradičními formami manželství jsou jak jednoženství a
   jednomužství (obě tyto monogamické formy dnes jednoznačně převládají), tak i víceženství
   (polygynie) -- souběžné soužití jednoho muže se dvěma a více ženami, ale také, dnes už jen
   ojediněle, vícemužství (polyandrie) -- souběžné soužití jedné ženy se dvěma a více muži
   (nejčastěji bratry). Obvyklý a poměrně častý je též rozvod, jakož i uzavírání nového sňatku
   (včetně dalšího sňatku ovdovělých žen). Důvody pro to jsou nabíledni: uchování a zabezpečení
   rodiny a domácnosti v těžkých životních podmínkách rozlehlé, řídce osídlené země. Existence
   polyandrie v Tibetu už tradičně vyvolávala u návštěvníků této země podiv a zvědavost,
   spojované nezřídka s odsudkem. Zvyk, podle kterého nemohla dívka vstoupit do trvalého
   manželství, aniž by měla za sebou intimní styk s více muži, velmi sugestivně popisuje již
   Marco Polo ve svém Miliónu. V 37. kapitole nazvané "Jiný kraj provincie Tibetu a jeden jeho
   hnusný obyčej" o tom praví (Marco Polo 1989, s. 114--115): "Po ukončení řečených dvaceti dnů
   cesty nalezneme mnoho hradů a měst provincie Tibetu, kde je rozšířen nesmyslný a velmi
   zavrženíhodný zlozvyk mající svůj původ v modlářské slepotě. V onom kraji se žádný muž nechce
   oženit s pannou, ale každý vyžaduje, aby jeho budoucí manželka už měla za sebou intimní styk
   s mnoha muži. Říkají, že jinak není žena vhodná pro manželství. Když si obchodníci nebo jiní
   cestovatelé procházející oním krajem postaví v sousedství oněch městeček nebo měst své stany,
   ženy, které mají dcery na vdávání, přivádějí je tam s sebou v počtu dvaceti, třiceti nebo
   čtyřiceti, podle toho, zda je kupců málo, nebo mnoho, a prosí je, aby si každý z nich vzal
   jednu z těch dívek a žil s ní po celou dobu svého pobytu. Oni si vyberou, kterou chtějí, a
   dokud tam zůstávají, drží je nepřetržitě u sebe.Když pak odjíždějí, nedovolují žádné z nich,
   aby odešla s nimi, ale je třeba, aby je vrátili rodičům. Každý musí dívce, kterou měl u sebe,
   darovat nějaký šperk, aby měla v těchto špercích zjevný důkaz o tom, jak byla milá více mužům,
   takže se může snáze a výhodněji vdát. Když se tedy jmenované dívky chtějí ukázat v slavnostním
   oblečení, navléknou si na krk všechny tyto šperky, které jim darovali cestující, a ukazují,
   jak sloužily cestujícím k jejich spokojenosti, a čím víc takových důkazů mají na krku, za tím
   lepší jsou považovány a tím snáze se vdávají. Když se pak provdají za své muže, jsou velmi
   vážené a už se pak nedovoluje styk s  nimi žádnému muži, ať cizinci, nebo domácímu. Muži v tom
   kraji si dávají velký pozor na to, aby jeden druhého v té věci neurazili." Praxi polyandrie
   v Tibetu zaznamenal v 18. století italský jezuita Ippolito Desideri, působící jako misionář v
   Tibetu v letech 1715 až 1721. V Cestě do Tibetu o tom píše (Desideri 1976, s. 160--161): "Podle
   obecného zvyku a v plném smyslu žena obcuje se švagry, to jest s bratry manžela, a také už se
   stalo, že syn obcoval s nevlastní matkou." A Ippolito Desideri pokračuje (Desideri 1976, s.
   162--163): "Je nutné vědět (a na tomto místě se dostáváme k ohavnosti, pro niž jsem se zdráhal
   napsat tuto kapitolu), že prvorozený syn sice klade máslo na hlavu nevěsty, a tak formálně
   dovršuje obřad sňatku, ovšem neuzavírá jej pouze pro sebe, nýbrž také pro každého ze svých
   bratří (ať je jich mnoho nebo málo, ať jsou dospělí nebo ne), kteří nabývají práva mít
   společnou manželku s ním. Děti, které se narodí, jsou přiřčeny prvorozenému z bratří, to
   znamená prvnímu z manželů, a pro ostatní se stávají synovci a neteřemi, i kdyby nebyly
   zplozeny prvorozeným, ale ostatními bratry. Důvodem tohoto ohavného zvyku je chudost země a
   neúrodnost polí, která jsou pro nedostatek vláhy nevhodná k obdělávání. Má-li tedy několik
   bratří jednu společnou manželku, tvoří tudíž jednu rodinu a vystačí pohodlně s úrodou k
   obživě. Kdyby se naopak rozdělili na více rodin, to znamená, že každý z bratří by měl vlastní
   ženu, každá z rodin by byla velmi chudá a brzy by chodili na žebrotu. Nelze nevidět, že
   zkaženost tohoto mravu je přece jen trochu mírněna tím, že každý z bratří si může vybrat
   vlastní manželku, pokud chce a pokud má i jinak dostatek prostředků k obživě. Zkaženosti brání
   i přísná spravedlnost, která trestá manželskou nevěru. V Tibetu se sice nehledí příliš přísně
   na to, jestliže se stýká a dopouští se poklesků zasnoubená a dosud neprovdaná žena s jinými
   muži, pokud neotěhotní. Jestliže se však nevěry dopustí po svatbě, je přísně trestána ona i
   muž, s nímž se poklesku dopustila. Dokonce existuje v tom ohledu taková přísnost, že muž,
   který svou ženu přistihne in flagranti, může zabít ji i milence. Na druhé straně projevují
   manželé k svým ženám takovou náklonnost a spolehnutí, že jim přenechávají vládu nad domem a
   bez jejich souhlasu nic nepodnikají." Neobvyklý není ani status neženatých mužů či
   neprovdaných žen. To souviselo s poměrně velmi rozšířeným jevem tibetského mužského a ženského
   mnišství, ve kterém je uplatňována zásada celibátu. Počty mnichů jsou sice nepoměrně vyšší než
   počty mnišek (což bývá někdy rovněž považováno za jeden z důvodů praktikovaného víceženství v
   sekulární populaci), ale rozhodnutí ženy vstoupit do řehole mohlo pro ni mít také řadu
   osobních, praktických výhod. Hierarchické uspořádání v mužských a ojediněle ženských řeholích
   se od sebe příliš neliší, při vlastním praktikování Buddhova učení, v technikách a metodách
   duchovní seberealizace také není mezi mužskými a ženskými kláštery žádný podstatný rozdíl.
   Dělba práce mezi muži a ženami na principu přirozené pohlavní rozlišnosti byla všeobecně
   přijímána, i když nemusela být vždy zcela jednoznačně vymezena: ekonomický přínos ženy v
   rodinném hospodářství byl značný, neboť v praxi neexistovala ostrá hranice mezi vlastní
   takzvanou mužskou a ženskou prací. Úzká spolupráce muže a ženy v rodině v daných přírodních
   podmínkách měla nutně charakter nezbytné součinnosti a komplementarity, nikoli "vykořisťování"
   ženy ze strany muže. Jisté ovšem je, že práce vykonávaná ženami se také lišila podle
   socioekonomického a třídního postavení rodiny -- postavení a možnosti žen chudáků byly zajisté
   nesrovnatelné s postavením a možnostmi žen šlechtičen. O veliké svobodě, již měly tibetské
   ženy, a o jejich pracovitosti a činorodosti podal výmluvné svědectví francouzský lazaristický
   misionář Evariste-Régis Huc, pobývající v zemi v polovině 19. století. Ve své knize Cesta do
   Lhasy o tom píše (Huc -- Gabet 1971, s. 300): "Neživoří jako vězni ve svých domech, naopak,
   vedou pracovitý činorodý život. Mimo starost o jídlo soustřeďují ve svých rukou veškerý drobný
   obchod. Rozvážejí zboží, vystavují je na ulicích a v jejich vlastnictví jsou téměř všechny
   krámy. Na venkově mají velký podíl na zemědělských pracích."  Burjatský etnograf Gonbožab
   Cebekovič Cybikov (1873--1930), pobývající v Tibetu na přelomu 19. a 20. století, kdy se
   uzavíralo období starého Tibetu a nadcházel věk jeho postupné modernizace, mohl ve svém cenném
   deníku Cesta k posvátnými místům Tibetu ještě konstatovat (Cybikov 1987, s. 124--125):
   "Nedostatek světského mužského obyvatelstva způsobuje, že tibetské ženy jsou nuceny vzít na
   sebe veškeru tíhu povinností i odpovědnosti jak doma, tak i na veřejnosti. Staletý boj
   s životní mizérií naučil tibetské ženy značné samostatnosti, tj. umění obejít se bez mužské
   pomoci. Žena je hlavní pracovní silou v zemi a těžko bychom hledali zaměstnání, kde by se
   rozhodujícím způsobem neuplatňovala. Tak kupříkladu můžeme vidět menší i větší kláštery
   náležející výlučně ženským řádům, ve městech i na vesnicích možno potkat mnišky (obvykle ve
   skupinkách po čtyřech), jak nabízejí své služby při odříkávání příležitostných modliteb. Tytéž
   mnišky vystupují v roli věštkyň, jež spolu s lamy jasnovidci předpovídají budoucnost toho či
   onoho člověka nebo i celé skupiny lidí a poskytují různé rady tazatelům. Ženy najdeme mezi
   trhovkyněmi a prodavačkami, stojícími nezřídka v čele velkých obchodních podniků. Ženy pracují
   na polích, na staveništích, jako přadleny a tkadleny, jako tovaryši v tiskárnách, kovárnách,
   zámečnických, soustružnických a kožedělných dílnách, jako roznašečky vody, uklízečky nečistot
   a odpadků ve městech a na vesnicích, jako hlídačky a podomkyně v různých úřadech a institucích
   apod. Tato samostatnost, vyvolaná životem společnosti, která odsuzuje většinu žen k tomu, aby
   zůstávaly po celý život neprovdané, jim na druhé straně poskytuje úplnou svobodu v lásce,
   která pak nachází, jak známo, svůj výraz v sexuální nevázanosti. Tuto ,zkázu mravů` nelze však
   ani přes její hojný výskyt nazývat prostitucí z povolání, protože ani v tak lidnatém městě,
   jako je Lhasa, nejsou žádné veřejné domy, ba ani jednotlivé případy vykřičených ženštin, jako
   je tomu v jiných zemích. Samozřejmě že i tu je nemálo takových žen, které zneužívají obecné
   slabosti všech mužů a prostituci provozují, ale děje se tak -- a to zdůrazňuji -- v naprosté
   tichosti a bez hluku a aniž by kvůli tomu bylo třeba zanedbávat ostatní běžné povinnosti.
   Taková žena má zpravidla svého milence odněkud z okolí, ten u ní za občasných návštěv ve městě
   nocuje, žijí spolu jako muž a žena a nezřídka mívají spolu i děti. Příchod děcka si žena
   v žádném případě nevykládá jako hanbu, naopak to v ní ukájí její mateřský cit a navíc dává
   naději, že za nějaký čas jí v děcku doroste zdatný pomocník v tvrdém boji o zajištění
   existence."  O přetrvávajícím mnohomužství a mnohoženství v rodinném životě Tibeťanů Gonbožab
   Cebekovič Cybikov píše (Cybikov 1987, s. 126--127): "Přímo za ideál rodinných vztahů se
   považuje manželství několika bratrů s jednou ženou anebo několika sester s jedním mužem.
   K tomu třeba dodat, že i v občasných vztazích mezi muži a ženami platí, že bratři mívají jednu
   společnou milenku a několik sester zase jednoho společného milence." Čím žila tibetská rodina
   v minulosti? Ponejvíce smíšeným domáckým hospodářstvím kombinujícím zemědělství s pastevectvím
   a obchodem. Na všech těchto třech aktivitách se účinně a rovným dílem podíleli muži i ženy.
   Moderní doba s jejími zvýšenými a stále rostoucími nároky na životní standard, a tudíž i na
   potřebu vyšších vkladů do rodinného rozpočtu, vnáší do tradiční tibetské společnosti nové
   prvky: práci doma je zapotřebí rozšířit o práci venku, případně o práci přesčas. Tak se mnohým
   ženám jejich práce "zdvojnásobila", přibylo jí, neboť vedle domácnosti jim k ní přistoupila
   ještě nejrozmanitější práce veřejná. Ve vzdělání tehdy tibetské ženy velmi výrazně zaostávaly
   za muži, protože měly mnohem méně příležitostí ke studiu a seberealizaci. Tuto situaci změnil
   teprve vývoj v posledních třiceti až čtyřiceti letech, a to jak v Tibetu samotném (Tibetské
   autonomní oblasti Čínské lidové republiky), tak v exilové diaspoře. I tak se ke studiu
   takových disciplín, jako je inženýrství, technika a podobně, hlásí nepoměrně méně uchazeček
   nežli na obory, jako je textilnictví, sekretářské práce, zdravotnictví a další (obr. 3).
   Jedinou oblastí, kde se ženy ve starém Tibetu nedokázaly téměř vůbec uplatnit, byla veřejná
   služba, účast na občanských aktivitách, politika. Dnes je i zde situace již podstatně jiná --
   ženy pracují v zastupitelských sborech nejrůznějších stupňů, jako funkcionářky rozmanitých
   úřadů, institucí a spolků. Mají také neomezený přístup ke vzdělání a nacházíme je v lékařských
   profesích, působí jako učitelky, vychovatelky, a dokonce jako novinářky, vědecké pracovnice a
   spisovatelky. (Josef Kolmaš)

   sexualita, erotika a manželství ve starověkém Egyptě, naplnit řádný a plnohodnotný život mohl
   dávný obyvatel země na Nilu jedině tak, že se důsledně řídil principem maat -- ideálem mravního
   řádu v tehdejší společnosti, tak často zmiňovaným v egyptských textech. Princip maat, který
   zosobňovala dcera slunečního boha Rea Maat, znázorňovaná v podobě ženy s pštrosím perem na
   hlavě, zajišťoval správný chod veškerého dění, platný přírodní i společenský řád (obr. 19).
   Dokonalý princip maat,  jenž vznikl v okamžiku stvoření světa, zaručoval například pohyb
   souhvězdí, střídání tří ročních období (záplavy, pučení a žní), pravidelně se opakující
   životodárnou nilskou záplavu, život rostlin a zvířat, zrození a smrt. Na základě tohoto božího
   řádu se odvíjel celý lidský život, vytvářely se vztahy mezi mužem a ženou, existovaly
   společenské rozdíly mezi lidmi nebo se navzájem lišili příslušníci jednotlivých národů barvou
   pleti a jazykem, ale též vládl panovník, byla uctívána božstva v chrámech, vytvořila se
   hierarchie úředníků a kněží, byla dána platnost a nutnost dodržování zákonů, stanovila se výše
   daní a ustálila se pravidla chování. Lze tedy říci, že pojem maat zahrnuje naše pojmy "řád,
   pořádek, pravda, spravedlnost, dobro, právo, zákonnost, morálka". V žádném egyptském textu se
   nedochovala definice pojmu maat. Nicméně Egypťané zřejmě přesně věděli, co to slovo znamená, a
   byli přesvědčeni, že se člověk může naučit zásady tohoto morálního kodexu, že je schopen
   osvojit si je a poté je uplatňovat ve své každodenní činnosti a v chování. Měla mu přitom
   pomáhat naučení -- knihy obsahující rady do života. Tento literární útvar byl v Egyptě velice
   oblíbený a Egypťané se mu horlivě a nepřetržitě věnovali po celá tři tisíciletí (3. až 1.
   tisíciletí př. n. l.) existence svého státu. Pochopením a dodržováním takové sbírky moudrých
   rad se člověk stal "rozvážným, vyrovnaným a klidným". Každý Egypťan se měl snažit po celý
   život "kráčet po boží cestě", což znamenalo řádně se chovat a dodržovat maat -- závazný princip
   vyjadřování, jednání a chování, aby se mohl po smrti bez obav podrobit poslednímu soudu v síni
   Obou pravd před samotným vládcem onoho světa Usirem. Princip maat naplňoval například tím, že
   vzorně vykonával své povolání, nezneužíval svého postavení, byl neustále a za všech okolností
   věrný panovníkovi -- bohu žijícímu na zemi, přinášel bohům stanovené obětiny, vydatně pomáhal
   slabým a chudým, miloval svoji manželku a svědomitě se staral o rodinu. Toto všechno je také
   obsaženo v životopisných nápisech, které si dávali tesat do stěn svých hrobek hodnostáři,
   úředníci a kněží. V zásadách mravního řádu maat je pevně zakotvena láska muže a ženy a
   současně i rovnoprávné postavení obou, jež je charakteristické pro egyptskou společnost již v
   době stavitelů pyramid (Stará říše, 2640--2155 př. n. l.). Dobře to dokazují nesčetné dochované
   hmotné památky i písemné prameny. Žena měla vážené postavení a zvláště byla ctěna v manželství
   jako manželka a matka. Rovnocenný manželský svazek a rodinný život byly pro Egypťany nade vše
   (obr. 20--28). Staří Egypťané nepovažovali manželství za právní poměr, ale viděli v něm
   společenskou skutečnost. Manželství pro ně bylo pevným svazkem muže a ženy, který si oba přejí
   a který má trvat navěky, tedy i na onom světě. Hlavním účelem manželského svazku bylo
   zajištění a výchova potomků, kteří měli zaručit trvání rodiny. Dávní Egypťané měli opravdu
   výrazný smysl pro rodinu. Hluboký cit pospolitosti pojil Egypťana nejen s partnerkou, ale
   i s předky a potomky. V životopisných nápisech vytesaných do stěn soukromých hrobek se
   Egypťané velice často dovolávají svých slavných předků, na které jsou pyšní, a zmiňují se o
   svých potomcích. Takto zcela prakticky chápaný postoj k manželství je třeba měřit spíše
   společenskými než právními měřítky. Staroegyptskému manželství rovněž chybí náboženské
   "posvěcení"; nikde například nenacházíme příznaky toho, že by tu nějakým způsobem zasahovali
   kněží. Světská podstata a mimo právní oblast ležící původ manželství nám vysvětlují
   skutečnost, že Egypťané nikdy nevytvořili pro uzavření manželství nějaký formální akt. Pokud
   jsou v pozdějších textech obsaženy zprávy o svatbách nebo svatebních slavnostech, pak nejde o
   plnění nějakého příkazu, nýbrž o oznámení uzavření manželského svazku, o pouhé dání na vědomí.
   A to se právě tak týká i oficiálního oznámení o uzavření sňatku Ramesse II. s chetitskou
   princeznou na takzvané svatební stéle z chrámů v Karnaku, na Elefantíně, v Abú Simbelu, Amaře
   a Akše. Bližší informace o manželství nám poskytují písemné památky pocházející až z Pozdní
   doby (712--332 př. n. l.), psané kurzivním hieratickým písmem nebo démotickým písmem, anebo
   dokonce z Ptolemaiovské (řecké) epochy (332--30 př. n. l.). I když se egyptská společnost
   vyznačovala silným konzervatismem, můžeme těchto pramenů -- často o celá tisíciletí mladších --
   využít pro starší období pouze do určité míry. Předpokladem manželství byla v první řadě
   schopnost uzavřít sňatek s osobou druhého pohlaví. Těžko se však dá stanovit přesný věk pro
   vstup do manželství. Zdá se, že vhodný věk závisel u muže na jeho úspěšnosti v povolání,
   hmotném zajištění a na vážnosti rodiny (obr. 29--30). Vezír a slavný mudrc Ptahhotep (5.
   dynastie, 24. století př. n. l.) ve své knize moudrých rad do života promlouvá k mladému muži
   těmito slovy: "Jestliže jsi už vynikl, založ si domácnost. / Miluj svou ženu horoucně, jak se
   sluší. / Živ ji a oblékej; / vonné masti jsou lékem pro její tělo. / Čiň ji šťastnou po celý
   svůj život; / vždyť je prospěšná svému pánu jako pole. / Nepoháněj ji před soud / ani se na ní
   nedopouštěj násilí. / Žena, která jedná bezprostředně podle toho, / co viděla, je jako bouře:
   / proto ji raději drž doma / a uklidňuj ji. / Když ji zapudíš, přinese to jen slzy. / Ona
   nabízí své ženství / a sama za to očekává dobré zaopatření." Ptahhotepova kniha moudrých rad,
   která jistě byla hojně opisována a dobře známa, byla považována za určitý návod, jak se má
   člověk chovat a jednat, aby dosáhl postavení ve společnosti, aby byl úspěšný a oblíbený.
   Citovaný úsek, který obsahuje praktickou radu, jak má muž zacházet se svou manželkou, dokládá
   zásadu, kterou se Egypťané skutečně snažili dodržovat. U dívky bylo předpokladem k uzavření
   sňatku především dosažení pohlavní dospělosti (máme například doklady, že dívka vstoupila do
   manželství ve věku necelých čtrnácti let). Zřejmě pro ni nebyla stanovena žádná věková hranice
   k provozování pohlavního styku. Je zajímavé, že se nikde v egyptských textech nemluví o
   panenství v souvislosti se vstupem dívky do manželství (egyptština ani neměla žádné označení
   pro "pannu"). V egyptském manželství si byli oba partneři rovni a skutečně nikde nenacházíme
   žádné známky toho, že by muž byl nějakým způsobem nadřazen ženě. Muž svou ženu miloval, žena
   pro něho nikdy nebyla pouze věcí, předmětem obchodu, nebo dokonce násilí. V manželství
   spočívala hlavní úloha ženy v naplnění jejího důležitého biologického a kulturního poslání
   (těhotenství, porod, péče o děti a jejich výchova). Žena vedla domácnost. Naproti tomu muž měl
   své úlohy spíše ve vnější sféře. Neznamená to však, že se aktivita ženy soustřeďovala výhradně
   na vedení domácnosti a na rodinný život. Již ve 3. tisíciletí př. n. l. žena působila i ve
   veřejném životě a příležitostně zastávala významnější úřady (například kněžské). Svědčí o tom
   některé zajímavé tituly, jež se zachovaly: "představená místnosti s mastmi a líčidly
   v královském domě", "správkyně jídelny", "představená místnosti s parukami", "představená
   lékařek", "představená královského harému" a další (obr. 31--40). Ve starém Egyptě byla poměrně
   častá manželství mezi pokrevně příbuznými: z pozdějších dob existují doklady o manželství
   nevlastních sourozenců, strýce s neteří, bratrance se sestřenicí (tento druh manželství se
   dodnes běžně vyskytuje na egyptském venkově). Dá se předpokládat, že takové sňatky existovaly
   již ve Staré říši. Naproti tomu máme doložen jen jediný jistý případ manželství sourozenců, a
   to ve 22. dynastii (jde o rodinu "velitele libyjských vojáků", tedy o rodinu neegyptského
   původu). Jiná však byla situace u královského dvora: tam byla manželství sourozenců běžná
   (zvláště v 18. dynastii). Taková pokrevní manželství mohla být motivována některými
   náboženskými představami (jsou známé četné egyptské incestní mýty). Faraon byl žijícím bohem a
   manželstvím se svou sestrou chtěl zajistit čistotu královského -- božího potomka a dědice trůnu
   Horního a Dolního Egypta. Pravděpodobně ze stejných pohnutek se někteří egyptští vládci ani
   nerozpakovali oženit se se svými vlastními dcerami (v Nové říši například Amenhotep III.,
   Amenhotep IV. -- Achnaton a Ramesse II.). Ve starších dobách takový druh sňatku ovšem není
   prokázaný. Postavení egyptské královny bylo vždy výsadní, neboť se odvozovalo od postavení
   jejího manžela -- "boha žijícího na zemi", jenž byl pánem všech a všeho. Rovněž manželka
   faraona byla povýšena do boží sféry a do okruhu mytických událostí. Její vysoký společenský
   status ostatně vystihují jak její tituly vyjadřující nejužší vztah k panovníkovi ("Ta, která
   vidí Hora a Sutecha", "Ta, která je v Horově družině", "Přítelkyně Hora"), tak vysoké
   náboženské funkce, které zastávala. Již v době Staré říše byla kněžkou beraního božstva
   Bapefa, býčího božstva Casepefa, bohyně Hathory a Sachmety nebo boha Thovta. Navíc byla
   identifikována s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta Nechbetou a Vadžetou. Krajně
   důležitá úloha připadla královně zejména při předávání královské moci po smrti jejího manžela.
   V takovém případě totiž zaručovala legitimitu dalšího panovníka, kterým měl být její
   prvorozený syn. Kromě toho egyptské dějiny znají více případů, kdy královna hrála aktivní
   úlohu ve státních záležitostech nebo kdy se sama stala vládnoucím faraonem. Mezi takové
   výrazné ženské osobnosti na trůnu Pána Obou zemí patřila již v době Staré říše královská matka
   a královna Chentkaus (II.) (kolem roku 2420 př. n. l.) (obr. 32), později vynikla především
   královna Hatšepsut, "dcera Amona", která během své dvaadvacet let trvající vlády v 15. století
   př. n. l. vedla důslednou mírovou politiku a proslula rozsáhlou stavební činností. Slavný je
   její velkolepý terasovitý zádušní chrám v Dér el-Bahrí. Vynikla rovněž Nefertiti, "Krásná
   přišla", manželka slavného faraona Amenhotepa IV. (Achnatona) (kolem 1359--1342 př. n. l.),
   proslulá zejména díky portrétním zpodobením sochaře Thutmose jako nejpůvabnější ženská tvář
   starověku (obr. 44). Již egyptské chrámové texty nadto uvádějí, že Nefertiti byla za vlády
   svého manžela i významnou osobností v životě země; patrně totéž v básnické metafoře vyjádřil
   Achnaton v závěrečných verších svého Chvalozpěvu na Slunce. Avšak teprve v moderní době
   objasňují egyptologové stupeň její důležitosti. Někteří z badatelů se dokonce domnívají, že
   její postavení ve správě státu bylo nesmírně důležité, že možná byla přímo spoluvládkyní
   Egypta. O Nefertitině (přirozené či násilné?) smrti není známo nic bližšího. Dá se
   předpokládat (přímé doklady jsou až z Pozdní doby), že muž a žena, kteří vstupovali do
   manželství, měli ve společnosti přibližně stejné postavení. Je však otázkou, zda společenský
   původ mohl být ze zásady překážkou sňatku dvou mladých lidí. Manželství s cizinci byla ve
   starém Egyptě možná ve všech dobách. Z Nové říše existují doklady, že Egypťan uzavřel
   právoplatný sňatek s ženou ze Sýrie či Núbie; rovněž Egypťanky se vdávaly za cizince. U
   královského dvora jsou takové případy vůbec časté. Na reliéfech vytesaných do stěn kultovních
   místností mastab Staré říše bývá manžel obvykle znázorňován ve stejném měřítku se "svou
   (jedinou) milovanou ženou". Sedí u obětního stolu po pravici "paní domu" (což je častý titul
   manželky užívaný od Střední říše) a zároveň matky hlavního dědice -- nejstaršího syna. Jestliže
   si příslušníci vyšších společenských vrstev (především nomarchové a vysocí státní úředníci)
   někdy dopřáli harém nebo takzvané vedlejší ženy, pak tyto stály v rodinně právní hierarchii
   daleko za hlavní manželkou. Neměly žádné dědické nároky, nebyly prohlášeny manželkami a jako
   pouhé souložnice byly zcela závislé na přízni pána a jeho hlavní manželky. Úloha vedlejší ženy
   se ovšem mohla značně zvýhodnit, nedostavil-li se vytoužený hlavní dědic a měla-li tato
   vedlejší žena syna. Z právního hlediska je však třeba v každém případě mluvit o monogamní
   formě manželství, i když ke skutečné domácnosti vysoce postaveného muže mohly patřit další
   ženy jako konkubíny. Z obrovského množství dochovaných hrobek Staré říše je známo pouze
   sedmnáct dokladů ukazujících na možnou polygamii, tj. na manželství jednoho muže s alespoň
   dvěma ženami, přičemž se předpokládají vedle sebe existující manželství a naprostá
   rovnoprávnost manželek. Mluvíme výslovně o možné polygamii, neboť v těchto případech nelze
   vyloučit, že šlo o následná manželství, jejichž důvodem mohl být buď rozvod (je ale otázkou,
   zda by v takovém případě byla žena zmíněna v hrobce svého někdejšího manžela) nebo smrt
   předcházející manželky. Jestliže šlo o skutečnou polygamii, zdá se, že motivem byla touha po
   dětech, respektive po mužském potomku. Uvedené případy musíme nicméně považovat spíše za
   výjimku než pravidlo (podobně jako v současném islámském Egyptě). Skutečná polygamie
   neexistovala ani u královského dvora: panovník měl jedinou hlavní manželku -- královnu Obou
   zemí, jež měla nejvyšší společenský status. Královský harém však byl ve starém Egyptě naprosto
   běžný ve všech dobách. Jak se zdá, mohl být panovníkův harém také centrem různých pletich a
   intrik. Svědčí o tom velmi zajímavá pasáž v životopisném nápisu z hrobky správce Horního
   Egypta Veniho v Abydu (nyní uložen v Egyptském muzeu v Káhiře, č. 1435) z doby kolem roku 2300
   př. n. l. Vysoký úředník Veni v ní v první osobě kromě jiného líčí neobvyklý tajný soudní
   proces s královnou Veretiamtes, která se měla přímo podílet na harémovém spiknutí proti
   samotnému panovníkovi. Ze starších období se bohužel nezachovaly žádné dokumenty, které by
   přibližovaly majetkoprávní aspekty manželství. Odkazy na takzvané manželské smlouvy, kde se
   také hovoří o majetku, pocházejí teprve z Nové říše (1551--1080 př. n. l.). Více či méně úplné
   smlouvy, psané démotickým písmem, máme až ze 6. století př. n. l. Manželství mohla ukončit buď
   smrt jednoho z partnerů nebo rozvod. V mladších obdobích se často vyskytují případy, kdy
   vdovec nebo vdova uzavřeli nový sňatek. V předchozích dobách tomu zřejmě bylo také tak. Rozvod
   -- nebo přesněji řečeno zapuzení či propuštění -- byl podobně jako sňatek naprosto soukromou
   záležitostí. Uskutečněný rozvod se bral jako fakt. Soudě podle pozdějších pramenů, mohl
   manželský svazek kdykoli vypovědět nejen muž, ale také žena. Důvodem rozvodu bývala například
   neplodnost ženy, pocit odporu jednoho partnera k druhému nebo přání uzavřít sňatek s jinou
   osobou. Takzvané rozvodové listy, v nichž se mimo jiné mluvilo také o majetku, jsou však
   doloženy až ze 6. století př. n. l. Ze Staré říše známe pouze ojedinělé a nepřímé doklady o
   rozvodu. Těmito doklady jsou zahlazená jména manželek v hrobkách jejich (bývalých) mužů. Když
   si uvědomíme, že zničení vlastního jména bylo v Egyptě krajním trestem, který v podstatě
   znamenal zbavit člověka možnosti pokračovat v životě na onom světě, musíme to pokládat za
   naprosto absolutní sankci proti bývalé manželce. Pokud jde o cizoložství, zajímavá zmínka se
   nachází v papyru Westcar (berlínský papyrus č. 3033, z doby hyksóské nadvlády v 17. století
   př. n. l., jehož děj se však odehrává za vlády stavitele největší pyramidy Chufua přibližně o
   tisíc let dříve). Na jednom místě se praví, že jistému knězi byla jeho manželka nevěrná. Kněz
   díky svým kouzlům způsobil, že cizoložníka chytil krokodýl a položil ho před krále, který měl
   rozhodnout. Král poručil krokodýlovi, aby viníka sežral. Poté nevěrnou manželku upálili a její
   popel hodili do řeky. Podle uvedeného případu by se dalo usuzovat, že cizoložství bylo
   považováno za těžký zločin. Této domněnce však odporuje svědectví pozdějších pramenů, jež jako
   jeden z obvyklých důvodů rozvodu uvádějí právě cizoložství ze strany ženy. V některých
   naučeních je obsaženo varování před cizoložstvím jako nemorálním skutkem: "Jestliže si přeješ
   zachovat přátelství / v domě, do něhož vstupuješ / jako syn, bratr nebo přítel / -- ať už jsi v
   jakémkoli postavení --, / chraň se tam sblížit s ženami! / Není to k tomu vhodné místo. / Muže
   vzruší tělo lesknoucí se jako fajáns -- / ta se však může rychle změnit v karneol. / Chvíle
   pomíjivá jako sen / a přinese jen smrt: / pozdě člověk zjistí svou lehkovážnost. / Muž se tak
   vzdává tisíce důležitějších věcí; / nic tím nezíská. / Nepřítel je ten, kdo nabádá k něčemu /
   takovému. / A pokud se k tomu někdo přesto odhodlává, / svědomí ho musí zastavit. / Nedělej to
   -- vždyť je to hnusné! -- / a ušetříš si neustálé trápení. / Ten, kdo odolá touze, / uspěje ve
   všem" (Ptahhotep). Rodina ve starém Egyptě tedy bývá monogamní, ačkoli u bohatých jedinců toto
   pravidlo nevylučuje paralelní instituci konkubinátu a někdy i harém. Základní společenskou
   jednotkou byla nejužší rodina. Potvrzuje to také skutečnost, že slova vyjadřující příbuzenské
   vztahy jsou v egyptštině omezena právě na nejužší rodinu (otec, matka, syn, dcera, bratr,
   sestra, děti). Všechna ostatní slova označující příbuzenství se tvoří opisy z těchto
   základních. Rodina se ve starém Egyptě těšila velké úctě, což dokládají dochované texty,
   reliéfy a sochařská díla. Zmiňme se v této souvislosti o zvláště pozoruhodných něžných
   rodinných scénách z mastab Staré říše, které působivě zachycují manželský pár obklopený jejich
   malými dětmi. Velice vzácné jsou naopak scény, které nějakým způsobem naznačují intimní vztah
   mezi mužem a ženou (takřka absolutní výjimkou je satiricko-erotický papyrus turínského muzea
   č. 55 001 z 13./12. století př. n. l. se znázorněním různých poloh soulože) (obr. 48--50).
   Třebaže Egypťané s oblibou znázorňovali na stěnách svých hrobek nejrozmanitější scény z
   každodenního života, v případě milostných vztahů projevovali značnou zdrženlivost. Láska a
   manželský svazek měly trvat po celý pozemský život obou partnerů a pokračovat během posmrtného
   života navěky. Zmiňujeme-li pozemský život dávných obyvatel země na Nilu, pak musíme
   připomenout představu starého Egypta o ideální délce života, jež se nejčastěji pohybovala
   okolo 110 let, někdy se ovšem uvádělo také 100, nebo dokonce 120 let. Autor démoticky psaného
   naučení z Insingerova papyru (Leidenský papyrus č. F 1895/5.1) se před dvěma tisíci lety navíc
   pokusil definovat hlavní etapy lidského života: "Člověk stráví deset let jako dítě, než
   pochopí, co je smrt a život. / Dalších deset let mu trvá, než se naučí práci, která ho uživí.
   / Dalších deset let vydělává a získává majetek, z něhož bude žít. / Dalších deset let stárne a
   nabývá zkušenosti. / Potom zbývá ještě šedesát let života, které Thovt vymezil člověku. /
   Avšak jen jeden z milionu je s božím požehnáním prožije spokojeně" (Naučení z Insingerova
   papyru). Zmíněný vysněný ideální věk se však ve starém Egyptě bohužel značně lišil od
   skutečného, jenž se podle výsledků egyptologického bádání pohyboval průměrně kolem 35 let ...
   Vzájemná úcta partnerů byla značná. Uveďme pro názornost slova vdovce, která dokumentují
   láskyplný vztah dávného Egypťana k jeho manželce a současně jeho odpovědný postoj k manželství
   (z Leidenského papyru č. 371): "Vzal jsem si tě za ženu, když jsem byl ještě mladý. (...)
   Neprohřešil jsem se vůči tobě ani jsem nerozhněval tvé srdce. Tak jsem se choval, když jsem
   zastával různé vysoké úřady faraona. (...) A všechno to, co jsem mohl získat a co mi mohlo
   připadnout, jsem nepřijal jen kvůli tobě, protože jsem říkal, že jednám tak, jak si přeješ.
   (...) Nedopustil jsem, abys trpěla čímkoli, co jsem konal jako tvůj muž. Nikdy jsi neshledala,
   že bych tě podvedl jako nějaký venkovan, když jsem vstoupil do jiného domu. (...) Všechno jsem
   ti opatřil: olej, chléb i šaty. (...) Když jsi onemocněla, poslal jsem k tobě vrchního lékaře.
   (...) Pohleď, po tvém odchodu jsem žil tři roky sám a neoženil jsem se." Mužovi nikdy nezůstával
   lhostejný osud manželky -- vdovy po jeho smrti. V některých textech, které odpovídají závěti,
   například manžel odkazuje majetek své ženě mortis causa. V jednom nápisu, který pochází z
   neklidného období konce Staré říše, zase majitel skalní hrobky sděluje potomstvu, že daroval
   hrobní šachtu své manželce. Přitom každému, kdo by chtěl tuto šachtu zničit či uzurpovat,
   hrozí nejvyšším možným soudem -- procesem před Velkým bohem. Rozhodnutí o darování přitom
   odůvodňuje chválou, která je rozhodně víc než pouhým souhrnem obvyklých frází: "Učinil jsem
   toto pro Asenku, protože jsem ji nesmírně ctil. Neřekla nic, co by mě zarmoutilo, a nikdy v
   mém životě nebyla zlá." (Břetislav Vachala)

   sexualita primátů a její význam pro vznik sexuality v evoluci hominidů, sexualita není výsadou
   člověka, ale stejně jako všechny ostatní typy chování, tak i sexuální chování a sexualita jsou
   závislé na kvalitě nervového systému. Sexuální chování nižších primátů může jen málo
   napovědět, jaké byly kořeny lidské sexuality. Mnohem více se můžeme dozvědět studiem
   sexuálního chování a sociální struktury kočkodanovitých opic. Nejdůležitější pro pochopení
   lidské sexuality je rozhodně studium chování lidoopů. U každého z lidoopů nalézáme určité
   prvky sexuálního chování, které známe u člověka, a u orangutanů a šimpanzů můžeme dokonce
   mluvit o sexualitě v úzkém slova smyslu. V každém případě současné znalosti o sexuálním
   chování a sexualitě ukazují, že pro zkoumání tohoto jevu má zásadní význam pochopení jeho
   sociálního kontextu. Sociální struktura je tedy podle všeho onou nosnou strukturou, která je
   rozhodující pro určení základních parametrů reprodukce, sexuálního chování a nepochybně i
   sexuality. Neobyčejně příhodné je užívání pojmu sociosexuální chování, který byl zaveden při
   studiu sexuálního chování: vyjadřuje vlastně komplexitu a provázanost sociálního a sexuálního
   chování, je de facto ekvivalentem pojmu sexualita používaného u člověka. Studie sexuálního a
   sociosexuálního chování primátů s vyspělou nervovou soustavou jasně prokazují, že redukce
   těchto typů chování na "zvířecký" fakt kopulace je nesmírně zavádějící. Bez nadsázky můžeme
   říci, že vlastně primáty "uráží", protože i oni cítí sympatie a antipatie, vybírají si svého
   partnera také podle jeho společenského postavení nebo i "bohatství", obětují se svému rodu,
   klamou partnery a mají "mimomanželské" styky. Samice může nabídnout sexuální styk za úplatu,
   samec zase samici výhody ve společenském postavení. I u primátů má svůj význam nejen sex, ale
   také jeho příčiny a následky, tedy získání partnera s určitými vlastnostmi a výchova
   potomstva. Kvalita péče o samice a jejich mláďata hraje někdy rozhodující roli ve vztahu
   samice k samci. Špatný samec dlouho neobstojí a také má méně příležitostí k sexuálnímu
   uplatnění. Pokud samice samce odmítá, ve většině případů nemá samec ke kopulaci šanci.
   V případě násilí, a to je skutečně vzácné, mohou razantně zasáhnout ostatní členové skupiny;
   nezřídka to bývá dominantní samec, který si ovšem většinou nenechá ujít příležitost, aby byl
   za svou statečnost patřičně "odměněn". Nepřipomíná to právo "první noci"? Lidoopi, kteří jsou
   člověku geneticky daleko nejpříbuznější, mají v sexuálním chování i sexualitě množství rysů s
   námi společných: manželská nevěra v páru u gibonů, patriarchální systém s hádavými ženami u
   goril, sexuální náruživost u mladých orangutanů a šimpanzů, promiskuita a "prodejnost" samic u
   šimpanzů, zvětšená prsa u kojících samic goril a šimpanzů. (obr. 44, 45). Může některý
   z lidoopů posloužit k objasnění vzniku lidské sexuality? Je sexualita lidoopů jakýmsi
   archetypem sexuality lidské? Lze vysvětlit některé lidské sexuální symboly, zvětšená prsa nebo
   dlouhý ztopořený penis, na základě existence těchto znaků u lidoopů? Ke správné odpovědi nás
   dovede zjištění, že každý z lidoopů poodhaluje pouze některé z aspektů lidské sexuality.
   Musíme si ale uvědomit, že velcí lidoopi se navzájem velmi liší, a také se velmi liší od
   člověka -- nejen v otázkách sexuality a sexuálního chování, ale i ekologie a sociální
   struktury. Tento poznatek odpovídá na otázku, zda je sexualita současných lidoopů archetypem
   sexuality lidské: nikoli. Orangutan jako primárně stromový primát s nízkou socializací může
   stěží sloužit jako vhodný model, stejně jako extrémně velká, převážně býložravá gorila. Mějme
   na zřeteli, že i sexuology a etology mnohokrát zmiňovaný bonobo je z lidského hlediska
   "megahypersexuální", ale velmi málo agresivní, "nelidsky" mírumilovný. Ambivalentní postavení
   samic v sociální struktuře bonobů, tedy jejich sklony k dominanci v kombinaci s filopatrií
   samců, je u primátů zcela unikátní. Bratranec bonoba šimpanz učenlivý je zase příliš
   hašteřivý, vztahy mezi samci a samicemi u tohoto druhu jsou laxní a pohlavní rozdíly mezi
   samci a samicemi, s výjimkou vlastních pohlavních orgánů, velmi malé. Australopitéci,
   nejstarší předci člověka, vykazují naopak značné velikostní rozdíly mezi samci a samicemi:
   samci byli podstatně větší, a proto nejstarší hominini sotva mohli mít klasickou
   fission-fusion strukturu. Takový charakter pohlavních rozdílů naznačuje, že raní hominini
   mohli žít spíše v mnohosamco-samicové sociální struktuře nebo snad ve fission-fusion struktuře
   neznámého typu, s pevnými sociálními jednotkami tvořenými stabilními skupinami samců a samic.
   V takové sociální struktuře nebyla vysoká promiskuita žádoucí -- samec může stěží chránit velké
   množství samic, k nimž nemá žádný vztah. Z toho vyplývá také odpověď na třetí otázku.
   Takzvanými sexuálními symboly se mohly určité jevy stát až v době, kdy byly předmětem
   intenzivního sexuálního výběru. Některé studie například dokazují, že zvětšená prsa mají i
   samice goril a šimpanzů (obr. 43, 44), ale pouze v době kojení, tj. asi tři roky. Reprodukční
   cyklus lidoopů je pomalejší než u člověka, trvá asi pět let, takže se velikost prsů u samice,
   která přestane kojit, zmenšuje. Není tedy vyloučeno, že pouhým prodloužením doby kojení a
   mírným zkrácením reprodukčního cyklu mohlo být dosaženo, alespoň u reprodukčně úspěšných
   samic, stálého zvětšení prsů, které se potom mohlo stát předmětem sexuálního výběru. Zvětšená
   prsa totiž signalizovala, že samice je reprodukčně zdatná a schopná "udržet" mládě. Podobně
   vousy mohly signalizovat plně dospělého, a tedy sociálně zralého samce, tak jako stříbrný
   hřbet u gorily atd. K vysvětlení vzniku sexuality u předků člověka nemáme zatím dostatek
   podkladů, ale rostoucí množství studií hormonů a sociosexuálního chování u lidoopů už mnohé
   napovědělo. Jisté je, že lidská sexualita nevznikla jako čistě kulturní produkt a že její
   kořeny sahají hluboko do evoluční minulosti, přinejmenším k lidoopům. Jisté však také je, že
   tyto kořeny nemůžeme hledat u nějakého konkrétního lidoopa. Vždyť i etnické rozdíly v
   sexualitě u dnešního člověka jsou značné a mají nejrůznější příčiny, které často nemůžeme
   spolehlivě vysvětlit. (Václav Vančata)

   sexuální apetence, chuť do sexu, zájem o sex. (Jaroslav Zvěřina)

   sexuální dimorfismus u člověka, rozdíly v anatomii, fyziologii a v chování mužů a žen.

   sexuální chování, sexuální chování lidí je výsledkem dlouhého evolučního procesu. Jde o velmi
   starou motivační strukturu, těsně spjatou se samotnou existencí druhu Homo sapiens. V
   populárním chápání sexuality se dosud uplatňuje koncepce "sexuálního pudu", tedy představa, že
   sex je podobnou potřebou jako potrava nebo pití, že se aktivuje vnitřním nedostatkem a
   vyznačuje puzením k uspokojení. Jakmile je uspokojení dosaženo, vnitřní přetlak se "vybije" --
   a je nastolena dočasná *homeostáza. Realita lidské sexuality je však mnohem komplikovanější,
   než jak ji popisuje zmíněná představa unitárního sexuálního pudu. Aniž bychom unavovali
   čtenáře dlouhými teoretickými výklady, můžeme konstatovat, že v lidské sexuální motivaci jsou
   prvky typické pro pudové chování. Lidské sexuální chování může být velice imperativní, do
   značné míry nezávislé na racionálních kontrolních mechanismech. Právě tato subjektivně
   pociťovaná "pudová naléhavost", tak důvěrně známá každému člověku, dala nepochybně vzniknout
   různým interpretacím sexuální motivace jako mocného vnitřního energetického zdroje. Není však
   přípustné redukovat sexuální chování jen na pohlavní vzrušení a pocitové vyvrcholení. Zahrnuje
   celou škálu aktivit, které mají jednak signalizovat sexuální zájem subjektu, jednak navodit
   sexuální zájem případných objektů. Toto přípravné období je vlastní všem živočichům. Má za
   úkol vytvořit dvojici s reprodukčně nejperspektivnějším partnerem. Základní kategorií této
   přípravné fáze je sexuální atraktivita. Ta je dána přítomností druhotných pohlavních znaků,
   které jsou nejúčinnějšími sexuálními signály. Má však též složku behaviorální. Určité sexuální
   aktivity mohou být zdrojem výrazných reakcí u potenciálního partnera. Pro tyto přípravné fáze
   a sbližování dvojice máme názvy koketování, namlouvání a párování. Pro zjednodušení a hlavně z
   didaktických důvodů doporučujeme rozlišovat v lidské sexuální motivaci tyto čtyři základní
   komponenty: 1. Sexuální identifikace (sexuální role); 2. Sexuální orientace (erotická
   preference); 3. Sexuální emoce (sexuální vzrušení, orgasmus, zamilovanost); 4. Sexuální
   chování. 1. Sexuální identifikace. Pocit příslušnosti k mužskému nebo ženskému pohlaví je
   bezesporu základním stavebním kamenem lidské sexuální motivace. Tento pocit v naprosté většině
   případů bezkonfliktně sleduje genetické a fetálně-gonadální determinanty. Jsou
   zprostředkovávány organizačním vlivem sexuálních steroidů na centrální nervovou soustavu v
   kritických fázích nitroděložního vývoje. Toto kritické období probíhá v druhém trimestru
   prenatálního vývoje. Výsledkem je výrazná predispozice k mužské nebo ženské sexuální
   identifikaci. Definitivní formování probíhá pak po porodu součinností zmíněné predispozice s
   vlivy prostředí. Projevem sexuální identifikace je schopnost jedince zaujmout odpovídající
   sociální roli. Izolovanou poruchou sexuální identifikace v čisté podobě je transsexualita --
   jedinec touto deviací postižený je identifikován s opačným pohlavím a silně puzen k opačné
   sexuální roli. Pro veliký význam prenatálního formativního období svědčí pozorování poruch
   sexuální identifikace u osob, jejichž matky byly v těhotenství léčeny vysokými dávkami
   androgenně nebo estrogenně aktivních steroidů. Opakovaně byly též popsány případy zvratů
   sexuální identifikace u jedinců s poruchami sexuálního vývoje, kteří se s nastupující pubertou
   nezadržitelně vpravují do mužské sexuální role, navzdory výchově v ženské sexuální roli. 2.
   Sexuální orientace. Z principu dvoupohlavní diferenciace vyplývá základní dimorfnost sexuální
   orientace. Erotické signály ze strany příslušníků opačného pohlaví mají zpravidla nejvyšší
   erotickou hodnotu. Tato zvláštní účinnost sekundárních pohlavních znaků opačného pohlaví je
   dobře zjistitelná i psychofyziologickým vyšetřením sexuálních reakcí u mužů i žen. V normě
   nacházíme nízký zájem, až averzi ve vztahu k dětským objektům. Schopnost mláděcích rysů
   objektů tlumit sexuální aktivitu a agresivitu dospělých je dobře známa též u subhumánních
   živočichů. Pravidelně se u lidí vyskytuje několik procent homosexuálně orientovaných jedinců.
   Pro několik procent příslušníků každé známé lidské populace jsou eroticky atraktivní osoby
   stejného pohlaví. K formování vyhraněné homosexuality nestačí specifické výchovné a vývojové
   postnatální vlivy. Základem je specifická zvláštnost naprogramování příslušných sexuálních
   center v kritických fázích prenatálního vývoje. Centrum pro sexuální identifikaci a orientaci
   nebude zřejmě totožné, protože odchylky obou zmíněných kvalit se mohou vyskytovat do značné
   míry na sobě nezávisle. Pro normální sexuální orientaci tedy platí, že je vztažena k pohlavně
   zralému jedinci opačného pohlaví. Taková reprodukčně účelná orientace musí být fixována
   instinktivními mechanismy. Příroda si v tak významné oblasti "nemohla dovolit" nechat ve hře
   jen vlivy kulturně-sociální -- ty jsou totiž v mnoha ohledech málo spolehlivé. 3. Sexuální
   emoce. Z našeho odmítnutí koncepce jednotného sexuálního pudu plyne uznání několika sexuálních
   emocí: sexuálního vzrušení, pocitového vyvrcholení (orgasmu) a emoce zamilovanosti (erotické
   fascinace objektem). Sexuální vzrušení je elementární sexuální emoce, která má typickou
   prožitkovou kvalitu a periferní projevy. Specifickým doprovodem sexuálního vzrušení je
   především vazodilatace genitálu (tumescence). Projeví se erekcí u mužů a zvlhnutím poševní
   sliznice (lubrikací) u žen. K centrálním mediátorům sexuálního vzrušení patří dopamin a
   noradrenalin. Tlumivé mechanismy jsou vázány na účinky kyseliny aminomáselné nebo serotoninu.
   Vliv sexuálních steroidů na pohlavní vzrušivost není základní, ale jen modelující. Pohlavní
   hormony snižují práh pro účinek erotických podnětů, rozšiřují reflexní zóny pro periferní
   vzruchy a zvyšují sexuální aktivitu. Sexuální vzrušivost vyjadřuje míru snadnosti, s jakou je
   u subjektu působením erotických podnětů dosahováno pohlavního vzrušení. Výsadní postavení mají
   u lidí podněty zrakové, ale ani ostatní smysly nepřicházejí zkrátka. Opakovaná prezentace
   stejného podnětu sexuální vzrušení snižuje. Naopak expozice podnětu nového, nezvyklého působí
   facilitačně (tato vlastnost bývá u zvířat označována pojmem "coolidge effect"). Pocitové
   vyvrcholení (orgasmus) je konzumní fází sexuální motivace v koitálním aktu. Může být dosažen
   stejně snadno masturbací nebo nekoitální stimulací erotogenních zón. Prožitková i periferní
   komponenta orgasmu může být různě intenzivní. V prožitkové složce jde o škálu pocitů od
   jednoduchého uspokojení po extatické stavy se zúženým vědomím. V periferní oblasti jde o různě
   intenzivní klonické stahy, především svalstva pánevního dna. U mužů je zpravidla při orgasmu
   vypuzováno v ejakulačním ději semeno. U žen se jen vzácně objevují orgastické expulze z uretry
   nebo z pochvy. Zdá se, že lidé jsou schopni dvou druhů orgasmu. Prvý z nich je prožitkově méně
   intenzivní. Není sledován typickou refrakterní fází, může tedy k němu docházet sukcesivně
   vícekrát za sebou. Pracovně jej nazýváme "malý orgasmus". Častější je u žen, ale může se
   vyskytovat též u mužů, kde při něm někdy nedochází ani k ejakulaci. Druhý typ orgasmu je
   sledován refrakterní fází a rezolucí, je prožitkově intenzivnější. Nazýváme jej "velkým
   orgasmem". Druhá forma orgasmu je spojena s vyšší úrovní sexuální satisfakce. Orgasmus ženy je
   zranitelnější než orgasmus muže. V populaci je nejméně 8 % žen, které nikdy orgasmus nemají, a
   nejméně třetina žen má s dosahováním orgasmu větší nebo menší problémy. Nejde o patologii, ale
   o evolučně pochopitelnou realitu. Orgasmus ženy (na rozdíl od muže) nemá totiž prakticky
   žádnou reprodukční úlohu. Proto nebyl vývojově tak pevně fixován. Sexuální uspokojení
   (satisfakce) je stav uvolnění a refrakternosti k sexuálnímu dráždění, které se dostavuje po
   "velkém orgasmu". Na vzniku tohoto stavu se pravděpodobně výrazně podílí endogenní opioidy
   (endorfiny). Endorfiny jsou uvolňovány v průběhu sexuálního vzrušení a orgasmu. Mají jak
   centrální, tak periferní účinky; dosud však nejsou beze zbytku prostudovány. Zamilovanost je
   emoce, která je specificky humánním vyjádřením schopnosti erotické fascinace sexuálním
   objektem. Podobné stavy dobře známe i z chování subhumánních živočichů. Emoce zamilovanosti
   není naučená. Dostavuje se zákonitě při dosažení určité zralosti centrálního nervového
   systému. Je známo, že zamilovanosti nejsou zpravidla schopny děti s předčasnou pubertou,
   přestože jejich tělesný sexuální vývoj je urychlen a odpovídá vyššímu věku. Naproti tomu
   zákonitě se v pubertě dostavuje emoce zamilovanosti též u hormonálně těžce deficitních
   hypogonadismů. Je tedy zřejmé, že zamilovanost nemá přímý vztah k pohlavním hormonům. 4.
   Sexuální chování. Lidské sexuální chování má párový charakter. Jako u ostatních párujících se
   živočichů jde v první fázi především o výběr vhodného partnera a navázání partnerské erotické
   interakce na pretaktilní úrovni. V této fázi se slaďují emoční stavy. V různě dlouhé
   komunikaci, která přechází do taktilních fází, se ustavuje párový vztah. Jednou ustavený
   sexuální pár má určitou soudržnost a jeví zřejmou tendenci k restrikci sexuálního chování k
   ostatním členům skupiny. Věrnost a monogamie nejsou fenoménem determinovaným jen kulturně a
   sociálně. Logicky vyplývají již ze základních biologických motivačních vlastností lidské
   sexuality. V dobře fungujícím páru je sexualita prožívána nejpřirozeněji a nejintenzivněji.
   Neexistuje ovšem bohužel žádný biologický mechanismus, který by lidem zaručoval doživotní
   monogamii, některými kulturními normami požadovanou. Specificky vysoká intenzita prožívání
   sexuální interakce v nově vzniklém páru je jistě evolučně užitečná. Nesporně pomáhá upevnit
   soudržnost dvojice, nezbytnou k péči o děti. Tato kvalita se však v moderní hédonisticky
   orientované společnosti projevuje jako prvek destruktivní. Lidé někdy málo odolávají vcelku
   přirozeným svodům sukcesivních partnerských vztahů, z čehož plyne vysoká rozvodovost.
   Specificky kulturním fenoménem je konzumní přístup k sexualitě. Zejména muži projevují ve
   všech známých společenských formacích a kulturách znepokojivou tendenci k neosobní kopulaci,
   která může být zdrojem intenzivních pozitivních prožitků a také známých sociálních a
   hygienických rizik. Neosobní sex a sex s povrchně známými lidmi se tak stává vyhledávaným
   zbožím. Může být získáván koupí, jako u prostitučního chování, ale též podvodem nebo násilím,
   jako při sexuální delikvenci. Konzumenty erotiky bývají především muži. Zdají se být
   biologicky disponováni k sexuální promiskuitě a polygynii. Zvláštním projevem lidské sexuality
   je autoerotika. Člověk je zpravidla schopen sexuálně se vzrušit příslušnými fantaziemi. Tyto
   představy vlastně nahrazují praktické sexuální chování. Buď z něho vycházejí nebo se zabývají
   takovým sexuálním chováním, které by subjekt rád v praxi uskutečnil. V autoerotické oblasti
   dospívají lidé k pohlavnímu vzrušení a uspokojení (orgasmu) často tím, že se sami dráždí na
   pohlavních orgánech. Obecně vyšší masturbační aktivitu vykazují muži. Masturbace se někdy
   vyskytuje již u malých dětí před pubertou. Moderní sexuologie kategoricky odmítá spekulace o
   škodlivém vlivu masturbace na duševní nebo tělesné zdraví. Pomineme-li kuriózní riziko, že se
   subjekt nevhodným způsobem onanování zraní, nehrozí mu žádné nebezpečí. Schopnost uvolnit
   sexuální tenzi onanováním patří k samozřejmé výbavě normálního člověka. Důležité je, že
   existují také spontánní sexuální projevy, nezávislé na volní kontrole. U obou pohlaví se v
   průběhu spánku dostavují epizody desítky minut trvajících tumescencí genitálu. Vyšetřování
   nočních tumescencí penisu ("NPT", Nocturnal Penile Tumescence) se prosadilo do kliniky v
   diagnostice poruch erekce. Tyto spánkové tumescence mají svůj psychický podklad v erotických
   snech, které má snad každý člověk. Erotické fantazie a sny jsou nesmírně cenným materiálem pro
   diagnostiku a psychoterapii sexuálních dysfunkcí a deviací. V sexuálním chování mužů a žen
   jsou zřetelné rozdíly. Někteří odborníci je vysvětlují pouze vlivy sociálně-kulturními nebo
   ekonomickými. Dimorfnost sexuálního chování má však svůj základ v biologických faktorech.
   Rozdíl nepochybně začíná již odlišným rodičovským vkladem obou pohlaví. V přírodě platí, že
   pohlaví s vyšším rodičovským vkladem je v sexuálním výběru selektivnější a více se věnuje péči
   o potomstvo. Reprodukční strategie mužů a žen tedy musí být již z biologických důvodů
   diametrálně rozdílná. Žena za celý svůj život vyprodukuje pouhých několik stovek zralých
   vajíček a může za normálních okolností porodit o něco málo více než deset dětí. Naproti tomu
   muž produkuje denně desítky milionů spermií, a dosáhne-li kopulace s větším počtem partnerek,
   může být jeho potomstvo velice početné. Zatímco žena svou praktickou reprodukční výkonnost
   příliš nezvýší větším počtem sexuálních partnerů, muž vyšším počtem partnerek může počet svých
   potomků výrazně zvětšit. Z toho logicky plyne biologická dispozice mužů k vyšší sexuální
   promiskuitě a většímu zájmu o neosobní kopulaci. Žena je naproti tomu selektivnější a její
   sexuální chování více závisí na kvalitě partnera a celého vztahu. Shrneme-li základní
   charakteristiky normální lidské sexuální motivace, docházíme k následujícím pěti vlastnostem:
   1. Pevná sexuální identifikace (spojená s dobře osvojenou sexuální rolí); 2. Erotická
   preference objektu opačného pohlaví (homosexuální orientace se fyziologicky vyskytuje jen u
   několikaprocentní menšiny); 3. Sexuální zralost žádoucího objektu; 4. Kooperace, souhlas
   partnera, nepřítomnost partnera, neakceptovaná agrese; 5. Vytvoření páru, vzájemnost. Sexuální
   chování v dětství a dospívání. Dospělé podoby lidská sexualita dosahuje složitým vývojem, jak
   je znázorněn na shora uvedeném schématu. Na dospělém sexuálním chování lidí se podílejí vlivy
   genetické (genetické pohlaví), fetální gonády a s nimi související vliv fetálních sexuálních
   steroidů, pohlavně specifická organizace centrálního nervového systému a sexuální dimorfnost
   tělesných znaků a zevního genitálu. V poporodním období následuje dětství, které je ze
   sexuologického hlediska zdánlivě obdobím úplného klidu. To je vystřídáno bouřlivými změnami v
   pubertě. Dětství. Dětství před pubertou chápeme často jako úplně asexuální životní období; je
   to však mylný předpoklad: již malé děti mají formovány základní vlastnosti mozku v tom smyslu,
   který odpovídá jejich pohlaví. Pevná sexuální identifikace se utváří v době, kdy dítě začíná
   mluvit. K příslušné sexuální roli děti projevují niternou náklonnost, kterou je velice obtížné
   výchovným působením podstatně ovlivnit. Chlapci tíhnou k bojovým hrám a k soutěživým
   sportovním činnostem, dívky naopak mají sklony vyhledávat hry pečovatelské a sporty méně
   soutěživé. Chlapci i dívky se v dětství sbližují především s příslušníky svého pohlaví.
   Nápadná příchylnost ke společnosti vrstevníků opačného pohlaví může být jedním ze signálů
   menšinové sexuální orientace nebo identifikace. Několik procent chlapců i dívek se chová
   nápadně heterotopicky. Takové dívky označujeme za tomboyské, chlapce pak jako zženštilé (sissy
   boys). Zdaleka ne všechny takto nápadné děti mají v dospělosti nějaké skutečné problémy se
   svou sexuální identifikací a orientací, avšak u více než poloviny tomu tak je. Děti jsou
   schopny základních sexuálních emocí: sexuálního vzrušení, orgasmu i erotické fascinace jiným
   jedincem. Také proto některé děti poměrně často onanují. S dětskou onanií není třeba zápolit:
   není-li nepřiměřenými tresty negativně posilována, zpravidla spontánně odezní. Důležité je, že
   dětské sexuální projevy nemají erotický charakter v "dospělém" smyslu slova. Dítě vnímá pouze
   jednoduchou prožitkovou libost. Eroticky nemravný a obscénní charakter dávají těmto dětským
   aktivitám až dospělí svými sexuálními projekcemi. Častou aktivitou dětí jsou sexuální hry:
   zkoumání intimních tělesných partií ostatních dětí, nápodoba sexuálního chování dospělých ...
   Jen zcela ojediněle dochází při sexuálních hrách dětí před pubertou k pohlavním stykům.
   Nekoitální manipulace na genitálu jsou mnohem častější, stejně jako nápodoby koitu bez
   sexuálního spojení. Ani masturbaci ani dětské sexuální hry není třeba hodnotit jako nebezpečný
   fenomén. Jde o přirozený projev dětské hravosti. Děti ovšem mají být přiměřeně věku poučeny o
   tom, které hranice nesmí jejich hravost překročit. I dítě před pubertou může být erotizováno
   působením zvenčí. Nejzřetelněji lze takové projevy pozorovat u obětí sexuálního zneužívání.
   Erotizovanosti dítěte v nefyziologicky časné životní etapě zde pachatel dosahuje tělesnými
   manipulacemi s příslušnou verbální legendou. Typické je, že takové erotické projevy dětí
   vyhasnou, jakmile je pohlavní zneužívání dítěte přerušeno. Jejich vliv na dospělé sexuální
   chování zneužívaného dítěte je tím menší, čím kratší dobu sexuální zneužívání trvalo. Puberta.
   Puberta je obdobím dramatických vývojových změn, při nichž se z dítěte vyvíjí jedinec s
   vyjádřenými druhotnými pohlavními znaky, somatosexuálně zralý. Základním kritériem sexuální
   zralosti je schopnost produkovat zralou gametu. U dívek dochází k prvním menstruačním
   krvácením zpravidla mezi 10. až 15. rokem. Neproběhne-li menarché do 17. roku, jde o
   abnormalitu, která zasluhuje odborné vyšetření. U chlapců bývá uváděn věk při prvním výronu
   semene kolem 13. až 15. roku. Některá šetření však nacházejí zralé spermie v moči již u
   desetiletých chlapců. Stupeň tělesné sexuální zralosti hodnotíme především podle rozvoje
   druhotných pohlavních znaků. U děvčat podle vývoje prsů, tělesných proporcí, ochlupení
   genitálu a axil. U chlapců lze snadno hodnotit velikost varlat, která jsou před pubertou
   velikosti hrachu a v pubertě rychle zvětšují svůj objem až na dospělý minimální průměr v
   dlouhé ose 35 mm. U hochů proběhne rozvoj typického ochlupení a hlasová mutace, když se hlas
   pod vlivem androgenů natrvalo přesune z vysoké, dětské do hlubší, mužné polohy. Puberta
   přináší u chlapců vysokou úroveň erotizace a vysokou sexuální aktivitu. Již první výrony
   semene jsou provázeny vysokým sexuálním vzrušením a silnými prožitky pocitového vyvrcholení.
   Erotizace dívek není zdaleka tak rychlá a intenzivní. Poměrně značná část děvčat v pubertě a v
   dospívání pocitové vyvrcholení vůbec nezná. Tyto mladé ženy jsou sice tělesně vysoce
   atraktivní, jejich sexuální aktivita se však teprve rozvíjí. Je více závislá na partnerských
   sexuálních zkušenostech, než je tomu u chlapců, a zvyšuje se s věkem. Některé ženy své
   maximální sexuální vzrušivosti a orgastické schopnosti dosahují až ve věku kolem třiceti let a
   později. Vývoji tělesně pohlavní zralosti v pubertě neodpovídá vždy vývoj psychosexuální.
   Rozpor mezi tělesným a duševním vývojem je v podstatě větší u chlapců než u dívek. Puberta a
   dospívání jsou životním obdobím, v němž se zásadně formují schopnosti mladých lidí pro dospělé
   sexuální chování. Zde se modelují první pevnější citové vztahy, probíhá učení se životu v
   páru. Internalizují se postoje k základním etickým hodnotám, jako je věrnost, stálost,
   spolehlivost a zodpovědnost. Nabývají konkrétní podoby a mladí se s nimi v praxi seznamují. V
   období puberty jsou lidé nejzranitelnější špatnými výchovnými vlivy a špatnými příklady. Je to
   období, kdy si mladý člověk nejsnáze osvojí eticky defektní konzumní vztah k sexualitě. V
   tomto období získané etické defekty je pak v dospělosti obtížné zásadně měnit. Z hlediska
   sociosexuální adaptace je tedy období puberty základní kritickou etapou. Nervová a hormonální
   regulace pohlavního chování lidí je sexuálně dimorfní. U mužů v dospělosti pracuje osa
   hypotalamus -- hypofýza -- gonády bez větších periodických výkyvů. Stejná osa u žen je
   charakterizována lunárním cyklem, jehož regulátor sídlí v hypotalamu. Významně se uplatňují
   také vyšší etáže centrálního nervového systému. Moderní behaviorální endokrinologie sexuality
   klade důraz na součinnost systému endogenních opioidů s dopaminergním systémem a s ostatními
   neurotransmitery. Sexuální aktivita lidí nepodléhá sezonním výkyvům. Ani menstruační cyklus
   žen s pohlavním chováním podstatně neinterferuje. Sexualita člověka se řídí složitějším
   podnětovým rejstříkem než sexualita subhumánních živočichů. Člověk je navíc živočišným druhem,
   který nezná nic takového, jako je estrální cyklus. Hormonální mechanismy jsou v pohlavním
   životě velmi významné. Elementární sexuální reakce však nejsou přísně hormonálně dependentní v
   jednoduchém smyslu "všechno, nebo nic". Také lidé s těžkým hypogonadismem jsou schopni
   sexuálního vzrušení a pocitového vyvrcholení. Jsou také schopni erotické fascinace objektem.
   Rozdíl oproti lidem s normálními hladinami pohlavních hormonů je v síle a častosti těchto
   emocí. Na účinku sexuálních steroidů je závislý vývoj genitálu. Anatomické poměry zde
   vytvářejí předpoklady pro správnou sekreční funkci a pro přiměřené zvládnutí intimní sexuální
   interakce v partnerském vztahu. Z mozkových neurotransmiterů má pro sexuální chování lidí
   zvláštní význam dopamin (dihydroxyfenylethylalanin). Dopaminergní látky sexuální aktivitu
   zvyšují (námelové alkaloidy, apomorfin, yohimbin), antagonisté dopaminu ji snižují (některá
   psychofarmaka). Kromě neurotransmiterů se v mozku uplatňují též některé složitější hormonální
   vlivy. Největší význam ve vztahu k sexuálnímu chování mají prolaktin (PRL) a endorfiny. Mozek
   má též receptory pro pohlavní hormony, zejména pro progesteron, estradiol a testosteron.
   Endogenní opioidy hrají významnou roli v regulaci osy hypotalamus -- hypofýza -- gonády. Mají
   účinek analgetický a sedativní. Vyplavují se ve zvýšené míře při orgasmu. Endorfinové
   receptory byly prokázány nejen v mozku, ale též na periferii v genitálu. Endorfiny se podílejí
   na subjektivním prožitku sexuální rozkoše a satisfakce. Mají vztah k refrakterní fázi, která
   následuje po orgasmu. Prolaktin je hormon hypofýzy. Má vliv na sekreční funkci prsní žlázy.
   Jeho tvorba je ovlivňována tlumivým vlivem dopaminu. Hyperprolaktinémie snižuje sexuální
   aktivitu mužů i žen. U žen blokuje ovulaci, a může tedy významně narušit plodnost. Pohlavní
   hormony. Estrogeny. Estrogeny odpovídají za vývoj a trofiku ženských pohlavních orgánů. Jsou
   to látky, které se svou strukturou poměrně málo liší od mužského pohlavního hormonu
   testosteronu. Mohou vznikat z testosteronu aromatizací enzymem aromatázou. Nejvýznamnějším
   estrogenem je estradiol (E2). Estradiol zvyšuje tonus a zlepšuje trofiku poševní sliznice.
   Vyvolává zde změny podporující nižší pH a příznivější podmínky pro růst poševního laktobacilu.
   Pod vlivem estrogenů se tedy zlepšuje lubrikace, zvyšuje se tonus pochvy a její odolnost vůči
   zánětům. Nesporný je také centrální účinek estrogenů: zlepšují celkové emoční ladění ženy,
   mají tedy určitý antidepresivní potenciál, a zvyšují sexuální apetenci. Vysoké hladiny
   estrogenů mají účinky antidopaminergní, takže zvyšují produkci prolaktinu. Progesteron.
   Progesteron je C--21 steroid, produkovaný zejména buňkami ovariálních folikulů, žlutým
   tělískem, placentou a též kůrou nadledvin. Hlavním posláním gestagenů je příprava pohlavních
   orgánů ženy na přijetí oplodněného vajíčka. Správný účinek progesteronu vyžaduje, aby cílové
   orgány byly vlivem estrogenu připraveny. Na mozek působí progesteron sedativně a anesteticky.
   Snižuje sexuální aktivitu. Androgeny. Nejvýznamnějším mužským pohlavním hormonem je
   testosteron (T). Je produkován především v Leydigových intersticiálních buňkách varlat. Malá
   kvanta androgenů secernují nadledvinky mužů i žen. Jde o hormon, který má významné organizační
   účinky na prenatální diferenciaci mužského zárodku. V pubertě a v dospělosti je hlavním
   stimulátorem psychické a tělesné sexuální aktivity. Je spoluodpovědný za spermiogenezi a za
   rozvoj a udržení mužské sexuální aktivity. Testosteron působí na buněčné úrovni buď přímo na
   příslušný receptor, nebo nezávisle na receptoru. Má však též dva mechanismy účinku po
   předchozí transformaci. Buď je transformován 5-alfa-reduktázou na dihydrotestosteron (DHT)
   nebo aromatázou na estradiol. Transformace testosteronu na estrogenní hormon estradiol je
   významná především pro některé účinky na receptorech v centrálním nervovém systému.
   Dihydrotestosteron má významné receptory zejména v periferních tkáních, prostatě a
   měchýřkových žlázkách.

   Hormony a ženská sexualita. Hormonální poměry u žen jsou poněkud komplikovanější a podléhají
   větším změnám, než je tomu u mužů. Ve fertilním období je hlavním zdrojem proměnlivosti
   hormonálních poměrů lunární cyklus. Sexuální aktivita žen v průběhu menstruačního cyklu
   podléhá určitým změnám. Výkyvy však nejsou velké a jsou nejednotné. Velké hormonální změny
   nastávají v těhotenství. Většina žen uvádí, že se jejich sexuální aktivita v těhotenství
   postupně snižuje. Podílet se na tom mohou jak vlivy psychické, tak stoupající hladina
   progesteronu. Pokles zájmu o sex přetrvává někdy i poměrně dlouho po porodu. Zde již hraje
   roli zvýšená hladina prolaktinu při kojení. Pominout nelze ani vlivy psychogenní. Kastrace u
   ženy může vyvolat depleci estrogenů, není to však pravidlem. Asi u poloviny žen po oboustranné
   ovarektomii je deficit estrogenů vyrovnáván produkcí nadledvin a konverzí steroidů v tukové
   tkáni na estradiol. Nedostatek estrogenů se projevuje sníženou trofikou genitálu a kůže,
   depresivními stavy a osteoporózou. Obecně známé "návaly horka" jsou působeny dysregulacemi
   termoregulačního centra v hypotalamu. Správně dávkovaná substituce je proto po oboustranné
   ovarektomii vhodná. Podobně vhodná je též u žen po přechodu, pokud mají estrogenů nedostatek.
   Dlouhodobé podávání estrogenů ženám v klimakteriu je dnes věcí zcela obvyklou. Tato hormonální
   substituce významně zvyšuje kvalitu života ženy v involučním věkovém období. Kromě příznivých
   vlivů hormonální substituce na prevenci osteoporózy a na kvalitu a tonus tkání má tato léčba
   také pozitivní vliv na sexuální reakce a sexuální apetenci.

   Hormony a mužská sexualita. Na centrální nervový systém působí androgeny ve všech etážích.
   Androgenní receptory se nacházejí v mozkové kůře, limbickém systému, hypotalamu a míšních
   centrech. Z psychických funkcí má T vztah především k sexuálním představám a fantaziím, jakož
   i k spontánním a nočním penilním tumescencím. Při nedostatku androgenů klesá tonus zevního
   genitálu, snižuje se činnost prostaty, měchýřkových i uretrálních žláz. Elementární sexuální
   reakce jsou však dobře možné. I mnozí kastrovaní muži jsou schopni reagovat průměrnými
   reakcemi na optické podněty při falopletyzmografickém vyšetření, jsou schopni erekce i
   orgasmu. Protože u nich prakticky chybí tonizující účinek androgenů, je jejich sexuální
   apetence nízká a potřebují k vyvolání erotických reakcí intenzivnější a delší stimulaci.
   Vzácněji než u kastrovaných žen se u mužů po odnětí gonád vyskytují návaly horka a pocení,
   působené labilitou termoregulačního centra v hypotalamu. Mužské klimakterium. Představa o tom,
   že muži jsou sexuálně aktivní jen do určitého věku, je prastará. V novějších vědeckých
   dějinách měla své vyjádření v tom, čemu ruský profesor G. S. Vasiľčenko říkal "Effertzova
   doktrína". Tato teorie předpokládala, že muži je do vínku dán určitý počet orgasmů a určité
   množství ejakulátu. Když tuto danou "zásobu" vyčerpá, dojde k zástavě jeho sexuální aktivity.
   Jde o představu, která sice odporuje realitě, v laické veřejnosti je však dosti rozšířená.
   Moderní vědecké poznatky ukázaly, že nic takového jako "mužské klimakterium" ve skutečnosti
   neexistuje. Jak tvorba hormonů, tak tvorba zárodečných buněk ve varlatech zůstávají u zdravých
   mužů zachovány do nejpokročilejšího věku. S věkem dochází k mírnému poklesu hladin
   testosteronu a k zvýšení hladin gonadotropních hormonů. Tato změna však v žádném případě
   nenavodí zánikový syndrom. V posledních několika letech se v odborné literatuře objevují
   zmínky o syndromu nedostatečné produkce androgenů u mužů v involučním věku. Přestože u mužů
   neexistuje podobně zlomový úbytek pohlavních steroidů, jak jej známe u žen, pokles hladiny
   testosteronu může působit problémy, jak dokládají i některé statistiky. S věkem se výrazně
   zvyšuje počet mužů s nízkou sexuální aktivitou a poruchami erekce. S věkem nad 60 let výrazně
   přibývá fraktur, z nichž nejvážnější je fraktura kyčelního kloubu, která má u mužů třikrát
   vyšší mortalitu než u žen. U mladších mužů má nižší hladina testosteronu vztah k "viscerální
   obezitě" (s predominantním ukládáním tuku v břiše) a k diabetu nezávislém na inzulinu. Tento
   typ obezity je příznačný pro muže a v léčbě dobře reaguje na dlouhodobé podávání testosteronu.
   Má-li muž hluboce podprůměrné hladiny testosteronu v séru, pak terapie testosteronem zlepšuje
   nejen sexuální aktivitu, ale také zmírňuje únavnost a příznivě působí na celkovou náladu
   pacientů. Dlouhodobé podávání androgenů starším mužům je zajímavou myšlenkou. Tato léčba má
   daleko k pravé substituční terapii, slibuje však zlepšení sexuální i jiné životní aktivity
   léčeného muže. Je tedy jen dalším tématem z dlouhé řady lékařských procedur, které nabízejí
   omlazení a návrat mladistvé energie, tedy "rejuvenalizaci". Dosažení "omlazení" organismu
   hormonální léčbou je postup, který má v lékařství dlouhou tradici. Pravděpodobně prvním
   lékařem, který spojil procesy stárnutí s hormonálními funkcemi, byl klasik endokrinologie
   Charles Edouard Brown-Séquard (1817--1894). Zabýval se myšlenkou injikovat semeno mladíků do
   krve stárnoucích mužů, aby zvýšil jejich duševní i tělesné síly. Dokonce v tomto směru podnikl
   první experimenty na zvířatech. Ve svých dvaasedmdesáti letech pozoroval úbytek životního
   elánu, a proto si vstřikoval podkožní injekce extraktů ze zvířecích varlat. Tvrdil tehdy, že
   po deseti takových injekcích zaznamenal zvýšení tělesných i duševních sil, a dokonce zlepšení
   "proudu moči" a "síly defekace". Zmíněný účinek prý vymizel během měsíce po skončení injekční
   léčby. Dnešníma očima viděno, byly aplikované dávky androgenů nepatrné, a tedy hormonálně
   neúčinné. Brown-Séquard popisoval buď placebový efekt, nebo v lepším případě účinek "popudové
   terapie" cizorodým tkáňovým extraktem. Jiným lékařem, který usiloval o hormonální
   "rejuvenalizaci", byl vídeňský fyziolog Eugen Steinach (1861--1944). Popsal "omlazení" starých
   samečků pokusných zvířat, když jim implantoval varlata mladých jedinců. Podobný účinek
   pozoroval po podvazech chámovodů. Histologickým vyšetřením varlat po přerušení chámovodů
   (vazektomiích) zjistil proliferaci intersticiální tkáně, což považoval za známku "pubertálních
   žláz". V roce 1920 publikoval úvahu, že podvaz chámovodů zvyšuje produkci hormonů. Později se
   proslavil propagací "autoplastické léčby" stárnutí. Spolu s urologem Robertem Lichtensternem
   zavedl podvaz chámovodů jako omlazovací proceduru. Tato "léčba" byla prováděna od roku 1918 po
   dvě desetiletí a ve dvacátých letech ji prý podstoupilo nejméně sto akademických funkcionářů
   Vídeňské univerzity, mezi nimi také sám Sigmund Freud. Zakladatel psychoanalýzy prý tvrdil, že
   transplantacemi varlat "zdravých" mužů bude možné léčit homosexualitu účinněji než jeho
   psychoterapeutickou metodou. Nejznámější dobový výrok Eugena Steinacha zní: "Říká se, že
   člověk je tak starý, jak staré jsou jeho cévy, máme však důvody pro tvrzení, že člověk je tak
   starý, jak staré jsou jeho endokrinní žlázy." Steinach se neomezil jen na muže. Spolu
   s radiologem Guido Holzknechtem se snažil o "omlazení" žen ozařováním vaječníků, které mělo
   "reaktivovat" jejich hormonální sekreci. Zajímavý je také příběh "opičího doktora" -- lékaře
   ruského původu Sergeje Voronoffa (1866--1951), jenž působil v Paříži. Za pobytu v Egyptě prý
   pozoroval, že eunuši rychleji stárnou. Po experimentech na zvířatech v roce 1920 provedl první
   transplantaci opičích varlat muži. Pro lepší dlouhodobé výsledky netransplantoval celé varle,
   ale pouze jeho část všíval do varlete příjemce. Výsledkem prý byla zřetelná "rejuvenalizace",
   trvající jeden až dva roky. Těchto operací uskutečnil několik set. Obliba opičích žláz byla
   tak veliká, že přiměla francouzskou vládu k vyhlášení zákazu lovu opic ve francouzských
   koloniích. Velký zájem mužů o léky, které slibují zlepšit jejich sexuální výkonnost, dobře
   ilustruje také historie sildenafilu (preparát Viagra). Tento medikament byl připraven při
   výzkumu prostředků rozšiřujících cévy. Zlepšuje erekci u většiny mužů, kterým je podán.
   Z medikamentu se stal jeden z největších farmaceutických obchodních úspěchů posledních let.
   (Jaroslav Zvěřina)

   sexuální identifikace, pocit příslušnosti k jednomu z pohlaví. Formuje se již v dětství. Za
   normálních okolností je sexuální identifikace zcela určitá a vnitřně nerozporná. (Jaroslav
   Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   sexuální mutilace, operace, jejichž cílem je modifikovat, proměnit, odstranit určité části či
   sexuální orgány z důvodů zpravidla rituálních či estetických, často součást tradice rituálů
   dospělosti. Mezi nejběžnější sexuální mutilace náleží circumcise, *obřízka, naříznutí či
   odříznutí předkožky; subincise, rituálně založená operace známá nejlépe z nativní střední
   Austrálie (takzvaná mika), spočívající v celkovém nebo částečném otevření uretry na spodní
   straně penisu; supracise (super incise), podélný řez vedený horní částí předkožky (nejznámější
   na ostrově Mangaia); introcise, umělé rozšiřování vaginálního otvoru, nejlépe bumerangem;
   infibulace, u muže perforace předkožky, do níž se vetkne prstenec, spona nebo svorka, aby ji
   uzavřela (Římané), u ženy bývá spojena s excisí klitorisu, následované resekcí a zašitím
   labiálních stěn vulvy, výsledkem je padesátiprocentní redukce vaginálního otvoru (například v
   Somálsku); a *klitoridektomie, odstranění, ablace části nebo celého poštěváčku. (František
   Vrhel)

   sexuální poloha 69, technika orálního sexu, kdy dochází ke kontaktu úst muže s *vulvou a úst
   ženy s *penisem. Kontakt úst a penisu je někdy konceptualizován do dvou podob: první je
   klasická *felace, v níž aktivně působí ten, kdo užívá úst; druhou je *irrumace, při níž
   partner, jehož penis je stimulován, "přiráží" do partnerových úst. V případě kontaktu úst
   s vulvou analogické rozlišení neexistuje. Kombinace obou technik, tedy takzvaná poloha 69, je,
   soudě podle pramenů, velice limitovaná; určitou výjimkou jsou artefakty *mochické kultury
   v Peru a některé objekty z jiných vysokých kultur. Dodejme ještě, že poloha šedesát devět
   bývala součástí sexuální výchovy na Mangaii v Polynésii a že toto číslo užil jako kryptogram
   Jindřich *Štyrský ve 30. letech 20. století v tehdejším pruderním prostředí Československa pro
   označení knižnice erotické literatury -- *Edice 69. (Jaroslav Malina -- František Vrhel)

   sexuální satisfakce, spokojenost s pohlavním prožitkem nebo s celým sexuálním životem.
   (Jaroslav Zvěřina)

   Sexuologický ústav Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, založen v roce 1921 pod názvem
   Ústav pro sexuální patologii Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jeho prvním
   přednostou byl Ferdinand Pečírka, který však zemřel pouhý rok po nástupu do nové funkce. Ústav
   poté až do roku 1935 existoval jen "na papíře". V roce 1935 byl vedením tohoto ústavu, pod
   novým názvem Sexuologický ústav, pověřen hlavní představitel české sexuologické školy prof.
   Josef Hynie, jenž ústav vedl do roku 1974. V letech 1974--1989 byl přednostou prof. Jan Raboch,
   za jehož vedení dosáhl ústav mezinárodního věhlasu. Od roku 1989 je přednostou ústavu
   (Sexuologický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Veřejné fakultní nemocnice
   v Praze) Jaroslav *Zvěřina. (Jaroslav Malina)

   sexuologie, lékařský obor zabývající se pohlavním životem, diagnostikou a léčením jeho poruch.

   Historie sexuologie. Studium lidské sexuality má dlouhou a zajímavou historii. Z přemíry údajů
   a informací nelze než vybrat některá fakta, pojmy a jména, jež mají zásadní význam pro
   pochopení vývoje a současného stavu sexuologie jako vědy. Z archeologických památek, z nálezů
   kosterních pozůstatků zvířat a ze starověkých literárních pramenů vyplývá, že některé poznatky
   o sexualitě byly obecně známy již několik tisíciletí před naším letopočtem. Prvními takovými
   znalostmi jsou účinky kastrace na sexuální a jiné chování zvířat a lidí. Z pozorování na
   zvířatech (k nejstarším domestikovaným kastrovaným zvířatům patří skopec) se zřejmě vycházelo
   při kastrování lidí (viz eunuch). K rozvíjení poznatků z oblasti lidské sexuality začali od
   17. století nejvíce přispívat Evropané. Významné byly prvé popisy gonád a gamet: po polovině
   17. století pozoroval nizozemský přírodovědec a vynálezce Antony van Leeuwenhoek (1632--1723)
   svým zdokonaleným mikroskopem spermie v lidském ejakulátu; Regnerus de Graaf (1641--1673)
   publikoval již v roce 1668 první anatomicky dosti zdařilé popisy mužských a ženských gonád, i
   když ovaria nazýval ještě "ženskými varlaty". První popisy vajíček savců pocházejí od ruského
   embryologa německého původu Karla Ernsta von Baera (1792--1876), jsou tedy podstatně mladšího
   data než objev spermií. Karl von Baer je právem označován za otce moderní reprodukční
   medicíny. Z původně magicky chápaného mystéria plození se během 20. století stal dobře
   prozkoumaný proces. Studium lékařské reprodukce nelze však ani dnes označit za ukončené.
   Angličan John Hunter (1728--1793) jako první transplantoval kohoutí varlata do břišní dutiny
   slepic. V londýnském Hunterově muzeu dosud uchovávají tři preparované exempláře takto
   experimentálně "virilizovaných" slepic. Problematiku transplantace varlat kohouta vědecky
   zpracoval až Arnold A. Berthold (1803--1861): na základě pozorování, že implantace varlat dodá
   kapounovi vlastnosti kohouta, dospěl k závěru, že nějaká účinná látka z varlat je uvolňována
   do krve. Charles Edouard Brown-Séquard (1817--1894) již v roce 1889 použil k vlastní
   "rejuvenaci" parenterálně podávaný vodný extrakt z varlat psa a morčete. Jeho extrakt však
   nejspíš neměl žádnou hormonální aktivitu. Vídeňský lékař Eugen Steinach (1861--1944) přenesl
   pokusy s transplantacemi varlat u zvířat na člověka. Na základě zkušeností s morčaty indikoval
   u homosexuálních mužů kastraci a implantaci nové gonády od heterosexuálního muže. Výsledky
   však nebyly "slavné", rovněž očekávané "juvenalizační" efekty se nedostavovaly. Příčinou byla
   rychlá imunologická eliminace heterologních varletních implantátů. Zásadní rozvoj studia
   regulace lidské sexuality umožnilo až poznání biochemické struktury pohlavních hormonů. Ve 30.
   letech 20. století byly chemicky definovány pohlavní hormony estrogen, progesteron a
   testosteron. Studium vlivu gonadálních pohlavních hormonů na lidské sexuální chování přineslo
   mimo jiné také teorii o organizačním vlivu androgenů na formování mozku v prenatálním období
   vývoje. Do vývoje sexuologie a dalších oblastí výrazně zasáhl anglický ekonom a duchovní
   Thomas Robert Malthus (1766--1834). V roce 1798 vydal spis An Essay on the Principle of
   Population. Hlavním východiskem Malthusova učení je názor, že lidský sexuální pud je
   předimenzován, a zajišťuje proto příliš nebezpečný růst populace; ten pak není úměrný růstu
   zdrojů materiálních, zejména potravinových. Malthusovy výpočty populačního růstu lidstva byly
   sice silně nadneseny, nicméně jeho myšlenky nepostrádají aktuálnosti ani dnes. K
   nejzajímavějším kapitolám studia lidského sexuálního chování patří vznik a perzistence mýtu o
   škodlivosti onanování. Do medicíny jej zřejmě nejvlivněji zavedl švýcarský lékař August André
   David Tissot (1728--1797): Tissotovy knihy byly totiž překládány a studovány takřka po celém
   světě -- propagovaly představu o vzniku řady chorob, včetně duševních, vágně definovanou
   "degenerací". Jedním z hlavních zdrojů degenerace je podle Tissota "onanismus" v dětství a v
   mládí. Moderní sexuologie dodnes s tímto mýtem více či méně úspěšně zápolí, zejména pak
   v českých zemích, kde zapustil zvláště hluboké kořeny. Za průkopníka v oblasti studia
   sexuálních deviací je považován německý psychiatr Richard von Krafft-Ebing (1840--1902). Jeho
   kniha Psychopathia sexualis vyšla poprvé v roce 1886 a dočkala se mnoha reedicí a překladů.
   Hlavní část této monografie sestává z popisu různých kazuistik, zvláště homosexuálně
   orientovaných lidí. Významný předěl v rozvoji lékařského myšlení o sexualitě představují práce
   klasika psychoanalýzy Sigmunda Freuda (1856--1939). Psychoanalýzou byli ovlivněni prakticky
   všichni autoři, kteří v první polovině 20. století stavěli základy moderní sexuologie. K
   průkopníkům světové sexuologie patřili zejména tito badatelé: Švýcarský neurolog a psychiatr
   Auguste Henri Forel (1868--1935) se vedle studia lidské sexuality zabýval též hypnózou a bojem
   proti alkoholismu. Jako první v historii moderní medicíny indikoval terapeutickou kastraci u
   neklidného, mentálně defektního psychiatrického pacienta. Německý psychiatr Albert Moll
   (1862--1939), tento klasik sexuologie, již v roce 1913 organizoval mezinárodní společnost pro
   výzkum sexuality. Anglický lékař Henry Havelock Ellis (1858--1939) napsal řadu studií a
   knižních monografií o sexuálních deviacích a sexuálních poruchách. Německý lékař Magnus
   Hirschfeld (1868--1935) již koncem 19. století ustavil "Vědecko-humanitární výbor", který
   propagoval myšlenku odkriminalizování homosexuality. V roce 1919 v Berlíně založil jeden z
   prvních Ústavů pro sexuální bádání, který se záhy stal nejznámější sexuologickou institucí své
   doby. Iwan Bloch (1872--1922) patří k nejvýznamnějším německým i světovým dermatovenerologům.
   Věnoval se studiu prostituce, sexuální morálky a pohlavně přenosných onemocnění. Již před
   první světovou válkou začal vydávat Zeitschrift für Sexualwissenschaft. Z iniciativy Magnuse
   Hirschfelda, Augusta Forela a Henryho Ellise vznikla v roce 1928 "Světová liga pro sexuální
   reformu". Byla první sexuologickou organizací s celosvětovou působností; její poslední sjezd
   se konal v roce 1933 v Brně za organizačního patronátu prof. Antonína Trýba. Činnost Ligy
   skončila s nástupem německých nacistů k moci a zrušením Hirschfeldova ústavu v Berlíně. (V
   posledních letech se němečtí sexuologové snaží obnovit Hirschfeldův ústav alespoň ve
   skromnější podobě.) Americký biolog Alfred Charles Kinsey (1894--1956) je významnou postavou
   světové sexuologie. V roce 1947 založil v Bloomingtonu (Indiana, USA) sexuologický ústav
   (Institute for Sex Research) a vytvořil badatelský tým, který provedl rozsáhlý výzkum
   sexuálního života amerických mužů a žen. Tisíce dobrovolně spolupracujících respondentů a
   respondentek byly vyšetřeny za pomoci složitého vyšetřovacího schématu. Výsledkem této práce
   bylo publikování proslulých Kinseyho "Reportů". Vyšly v letech 1949 (Sexual Behavior in the
   Human Male) a 1953 (Sexual Behavior in the Human Female). Tyto publikace se rychle staly
   vyhledávaným bestsellerem takřka na celém světě; česky však publikovány nebyly -- zřejmě
   především z ideologických důvodů. Největším přínosem těchto publikací bylo odtabuizování
   sexuálních témat a odhalení poměrně značného rozšíření sexuálních praktik, považovaných do té
   doby za delikventní nebo deviantní. To se týká především masturbace mužů a žen, nekoitálního
   sexu, předmanželské a mimomanželské sexuality, včetně homosexuálních zkušeností. K hlavním
   zjištěním, šokujícím zejména Ameriku, patřilo, že většina mužů a polovina vyšetřených žen měla
   předmanželský pohlavní styk. Většina mužů se někdy dopustila sexuálního deliktu (tehdy se
   ovšem pokládala za trestný čin i nevěra, orálně-genitální a anální styk a podobně). Nápadně
   vysoký byl výskyt sexuálně deviantních zkušeností. Alfred Kinsey a jeho spolupracovníci
   uvedli, že 37 % mužů a 19 % žen jim přiznalo homosexuální zkušenost. Tak vysoký výskyt
   homosexuálních zkušeností nebyl již pak prakticky nikdy v "normálních" vzorcích nalezen. I
   když práce Kinseyho kolektivu byly podrobeny přísné kritice a napadány zejména z
   metodologického hlediska, tvoří základ celé jedné etapy ve vývoji moderní sexuologie. Z
   Kinseyho institutu pochází též práce Paula Gebharda a jeho kolegů o sexuálních delikventech
   (Sex Offenders, 1965). Práce Kinseyho a spolupracovníků inspirovaly celou řadu podobných
   výzkumů, prováděných buď formou řízených rozhovorů nebo pomocí dotazníků. Tyto ankety a
   šetření mapují určité snadno definovatelné sexuální jevy a jejich rozšíření v populaci. Takto
   orientovaná sexuologie bývá označována za "vědeckou", klade důraz na psychosociální a kulturní
   proměnné a jejich vliv na sexuální život lidí. K rozvoji lékařské sexuologie výrazně přispěly
   výzkumy fyziologie lidského sexuálního chování. Jejich průkopníky byli William Howell Masters
   (narozen 1915) a Virginia E. Johnsonová (narozena 1925), proslulá dvojice amerických
   sexuologů. Spojení ženského lékaře a terapeutky do jednoho autorského týmu bylo neobyčejně
   plodné. Jejich publikace Human Sexual Response (1966) byla shrnutím mnoha studií
   fyziologických reakcí mužů a žen v průběhu sexuálního styku a nekoitálních stimulací. S
   laboratorním vyšetřováním lidského sexuálního chování započali v padesátých letech 20. století
   již s představou, že shromážděná data budou využita k zlepšení terapie sexuálních poruch. V
   uvedené publikaci William Masters a Virginia Johnsonová koncipovali pojem "cyklu sexuálních
   reakcí" složeného z fází excitace, plató, orgasmus a rezoluce. Snažili se nalézt zásadní
   rozdíly v tomto cyklu u mužů a žen. V monografii Human Sexual Inadequacy (1970) shrnuli své
   zkušenosti s behaviorálně orientovanou psychoterapií partnerských dvojic. Psychoterapie je
   vedena párem terapeutů rozdílného pohlaví. Důraz na léčebné ovlivňování celého páru a
   přesvědčení, že každou sexuální poruchu lze příznivě ovlivnit příslušnými nácviky, jakož i
   neobyčejný terapeutický optimismus jsou pro tyto autory typické: představují pionýry moderní
   "sexoterapie", přístupu dodnes aktuálního ve vztahu k sexuálním dysfunkcím všeho druhu. Česká
   sexuologie byla od svých počátků zejména vázána na oblast medicíny. Internista profesor Josef
   Pelnář (1872--1964) již v roce 1902 přeložil do češtiny francouzskou monografii Pohlavní pud,
   jeho vývoj a rozvrat. Ve shodě se světem se také u nás mezi oběma světovými válkami
   propagovala antikoncepce a plánované rodičovství. Sexualitě lidí se věnovali především
   dermatovenerologové, psychiatři a gynekologové. Již zmíněný brněnský dermatovenerolog,
   profesor Masarykovy univerzity Antonín Trýb (1884--1960) vydal v roce 1925 knížku Sexuální
   funkce muže a její úchylky a později spis Zásady pohlavní výchovy (1947). Právě profesor
   Antonín Trýb se svým spolupracovníkem MUDr. Josefem Weisskopfem byli hlavními organizátory V.
   kongresu Světové ligy pro sexuální reformu, který se uskutečnil v Brně na Masarykově
   univerzitě a oba přispěli k tomu, že v této době se "Masarykova univerzita stala centrem
   světového hnutí pro sexuální reformu" a že česká sexuologie díky tomu zachytila nejmodernější
   vědecké a etické trendy. Na brněnském kongresu, jehož se zúčastnili přední lékaři, sexuologové
   a další odborníci z dvaceti zemí světa, byla jednání rozdělena do sedmi okruhů: I. Eugenika a
   sexualita; II. Sexuální výchova se zvláštním zřetelem na problém ipsace; III. Světový názor a
   sexualita; IV. Sexuální etnologie; V. Intersexualita (tj. homosexualita, transvestitismus
   atd.); VI. Sexuální patologie; VII. Populační politika. Přítomní vědci za účasti široké laické
   veřejnosti a sdělovacích prostředků velmi otevřeně diskutovali i o tématech, jež byla mnohdy a
   mnohde tabuizována: politická, hospodářská a sexuální rovnoprávnost ženy; osvobození
   manželství, zejména i jeho rozluky od církevních, státních a stranických vlivů; regulace
   porodnosti ve smyslu odpovědného plození; eugenické ovlivňování potomstva; ochrana
   nemanželských matek a dětí; správné posuzování intersexuálních variací, obzvláště též
   homosexuálních mužů a žen; prevence prostituce a pohlavních chorob; nazírání na úchylné
   projevy pohlavního pudu nikoli jako na hřích a neřest, jak tomu bylo dosud, nýbrž jako na více
   nebo méně chorobné jevy; sexuální trestní právo, jež stíhá pouze skutečné zasahování do
   pohlavní svobody druhé osoby, nikdy však nezasahuje do pohlavních činů vyplývajících ze
   souhlasné pohlavní vůle dospělých lidí; plánovitá sexuální výchova a poučování o projevech
   pohlavního života aj. Kongres podle mínění účastníků i odborných ohlasů předčil předchozí
   sjezdy v Berlíně (1921), Kodani (1928), Londýně (1929) i Vídni (1930) nejen po stránce
   programové, ale i organizační a technické; bohužel brzy poté, s nástupem Hitlera k moci, byly
   tyto aktivity ochromeny. Také čeští intelektuálové stojící mimo medicínu, vědci i umělci se o
   sexualitu a erotiku živě a podnětně zajímali a zaznamenali výsledky, které jsou pozoruhodné a
   přínosné nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu. Všestranný a originální tvůrce --
   spisovatel, malíř, řezbář, grafik, sazeč a knihvazač Josef Váchal (1884--1969) projevil ve
   svých slovesných a výtvarných dílech invenci také v podání sexuálních a erotických témat.
   První z nich, erotické karty a erotická exlibris, vytvořil již v roce 1908 a dlouhodobě se
   věnoval rovněž fotografování aktů. Vrcholu v tomto směru zřejmě dosáhl v cyklu Erotikové
   z roku 1922, který představuje dvacet barevných, naturalisticky pojatých kreseb se stručnými
   komentáři a dalších pět abstraktních kompozic (obr. 2--4). Sex a erotiku zde zobrazil sice
   v naturalistické, až pornografické podobě, ale s jasným sociálně-kritickým záměrem, jak
   explicitně zdůraznil v dovětku na jedenadvacáté kresbě: "Erotikové. Cyklus dvaceti kreseb.
   Nakreslen v době aklerikalismu, mystiky a sociálních zápasů (třídních,) co vhodné zrcadlo
   současné lidské smečky, pohrdatelem lidských lžizákonů a lžimorálky J. Váchalem. Vršovice
   1922." Zřejmě z těchto důvodů zůstal soubor dlouho nezveřejněn -- stalo se tak až
   v jedenadvacátém století, v roce 2001. Z dnešního pohledu se Váchalův soubor jeví jako jeden
   z nejosobitějších artefaktů erotického umění 20. století; v českých souvislostech pak je
   Váchalovo erotikum srovnatelné s vystoupením avantgardy 30. let, spjatým zejména s aktivitami
   Jindřicha Štyrského a Toyen, jemuž ovšem předchází. Malíř, scénický výtvarník a výtvarný
   teoretik Jindřich Štyrský (1899--1942) je významným představitelem surrealismu a spolu s Toyen
   tvůrcem artificialismu. Hlavním zdrojem jeho inspirace byly snové prožitky, často erotického a
   sexuálního obsahu, jež zaznamenával malbou, barevnou koláží (jeden z průkopníků), fotomontáží
   i literárně. V roce 1930 založil časopis Erotická revue a o rok později Edici 69. Oba tyto
   tiskové orgány představovaly hlavní a zejména explicitně definovanou platformu zabývající se
   počátkem 30. let 20. století v tehdejším Československu texty a výtvarnými díly o erotice a
   sexu. V časopisu se autorsky uplatňovali především tvůrci z okruhu Surrealistické skupiny
   v ČSR, ale i další autoři (František Bidlo [obr. 5--7], Bohuslav Brouk [studie o onanii],
   Otokar Březina [studie o homosexualitě], František Halas ["Ó svůdná labuti, já miluji tě tak /
   však odpusť mi, zeptat bych se chtěla / proč nemáš krk svůj dlouhý na spodu těla / tam kde
   vilnosti tvé se tyčí znak"], František Hrubín ["Když ukápnu na stůl trochu vína, / v němž se
   léta utrácí, / prstem kreslím v něm znak tvého klína / jak nezbední školáci"], Karel Konrád,
   Vítězslav Nezval ["Úžasná noci, jsem tvůj, hle, jak hvězda se řítím do bláta, / zemřít je osud
   můj -- dřív však vyprázdním do dna svá varlata"], Toyen aj.). Časopis měl tři ročníky: první
   sestával ze čtyř čísel, která vyšla v rozmezí října 1930 až května 1931, druhý a třetí byl
   publikován jako ročenka v květnu 1932 a v dubnu 1933. Byl však omezen na úzký čtenářský okruh
   -- v tiráži 1. ročníku bylo uvedeno: "Soukromý tisk vydaný Jindřichem Štyrským pro kruh přátel
   a sběratelů v říjnu 1930 -- květnu 1931, v Praze, ve 150 číslovaných výtiscích, z nichž 120 je
   na domácím Simili Japanu a 30 na Van Gelderu. Jelikož je vyhrazen jen subskribentům, nesmí
   býti veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován nebo zařazen do
   veřejných knihoven." Byla to formulace prozíravě reagující na tehdejší společenské klima a
   pojetí "mravnosti" v zákonech, neboť například nedlouho před založením časopisu cenzura
   z mravnostních důvodů tvrdě postihla první český překlad díla francouzského básníka
   Lautréamonta Zpěvy Maldororovy a v polovině třicátých let byly na několika místech zabaveny i
   pasáže ze Zapomenutého světla Jakuba Demla. Dnes patří Erotická revue k vzácným bibliofiliím;
   reedice všech tří ročníků byla vydána v roce 2001 v pražském nakladatelství Torst. Štyrského
   knižnice Edice 69 existovala v letech 1931--1933. Prvních pět publikací edice představovalo
   díla různých autorů (Aretino, Sade aj.) doplněná ilustracemi především od Štyrského a Toyen.
   Poslední šestý svazek Emilie přichází ke mně ve snu (1933) vytvořil Jindřich Štyrský a pojal
   jej jako celostní dílo složené z krátkého textu, deseti koláží a z doslovu psychologa a
   sexuologa Bohuslava Brouka (obr. 8--10). V běžné knihkupecké síti se tituly z Edice 69 ve
   třicátých letech neobjevily, což bylo dáno silně omezujícími "mravnostními" zákony tehdejšího
   Československa, na jejichž základě cenzura nekompromisně zasahovala. Knihy vycházely jen v
   omezeném nákladu -- podle tiráže šlo o "(...) přísně soukromý tisk pro kruh přátel vydavatelových
   a pro subskribenty z řad odběratelů (...) Tato kniha nesmí být veřejně prodávána, ani vyložena,
   ani půjčována, nebo jinak rozšiřována a nesmí býti zařaděna do veřejných knihoven. Budiž
   uložena pod uzávěrem na místě nepřístupném, aby se nedostala do rukou nedospělých osob". Dnes
   patří knihy z Edice 69 k vzácným bibliofiliím; reedice Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu
   (původně vyšla v počtu 69 výtisků) byla vydána v roce 2001 v pražském nakladatelství Torst.
   Malířka a grafička Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová (1902--1980), patří k významným
   představitelkám českého i evropského moderního umění. V osobním, uměleckém, společenském a
   politickém životě byla neobyčejně svobodomyslná -- natolik, že se důsledně zbavila determinant
   "daných zrozením": vlastní jméno Marie Čermínová nahradila nesklonným a bezrodým pseudonymem
   Toyen, popřela tradiční "pasivní" roli ženy v "mužském světě", zpřetrhala rodinné vazby a
   nahradila je spřízněním s básníky, spisovateli, dramatiky, filozofy a výtvarnými umělci
   (zejména na půdě umělecké avantgardní skupiny Devětsil). Ve své malířské tvorbě vyšla
   z puristicky modifikovaného kubismu a kolem poloviny dvacátých let se přiklonila k poetismu.
   Významnou událostí jejího uměleckého vývoje bylo zejména setkání (a celoživotní přátelství)
   s Jindřichem Štyrským, s nímž se koncem roku 1925 vydala do Paříže. Oba zde dospěli k novému
   uměleckému názoru, jejž sami označili jako artificialismus, který se stal výtvarnou analogií
   druhé fáze teigovsko-nezvalovského poetismu; šlo o malbu prchavých pocitů a vzpomínek, o
   kompozice s fragmenty reálných předmětů a objektů, vyznačující se neobyčejnou sugestivností a
   enigmatičností. Tato stylová poloha, jež jim umožnila dát osobitý výraz výtvarně ryzí básnivé
   představě, je začátkem třicátých let přivedla k surrealismu a k členství v Surrealistické
   skupině v ČSR. Se Štyrským uskutečnili řadu dalších uměleckých projektů, v nichž významné
   místo zaujímá osobité ztvárnění sexuality a erotiky. Toyen již v polovině 20. let 20. století
   namalovala soubor obrazů s erotickými náměty, erotická inspirace se ve zvláště vyhrocené, až
   vyzývavé podobě zračí v jejích kresbách a hlavně v ilustračních cyklech, jakož i v jinotajné
   rovině jejích surrealistických obrazů třicátých let a období pozdějších (obr. 11--14). Ve 30.
   letech ilustrovala díla významných autorů erotické literatury (například Pietro Aretino,
   markýz de Sade aj.) a svými kresbami přispívala do Štyrského tří ročníků časopisu Erotická
   revue (1930--1933). I z tohoto hlediska patří oba umělci k nejvýznamnějším tvůrcům 20. století
   nejen v českém, ale i mezinárodním prostředí. Přítel obou umělců -- psycholog, sociolog,
   psychoanalytický estetik, esejista a spoluzakladatel Surrealistické skupiny v Československé
   republice Bohuslav Brouk (1912--1978) vydal řadu objevných prací věnovaných problematice lidské
   sexuality a erotiky: Psychoanalytická sexuologie (1933), Autosexualismus a psychoeroticismus
   (1935), O smrti, lásce a žárlivosti (1936), Patologie životní zdatnosti (1937), Manželství --
   sanatorium pro méněcenné (1938) aj. Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze vznikl již
   v roce 1921 Ústav pro sexuální patologii. Jeho první přednosta prof. Ferdinand Pečírka
   (1859--1922) však zemřel pouhý rok po nástupu do nové funkce. Ústav pak po celých čtrnáct let
   existoval jen na papíře. V roce 1935 byl jeho vedením (pod novým názvem Sexuologický ústav)
   pověřen hlavní představitel české sexuologické školy prof. Josef Hynie (1900--1989). Hynie
   přednášel sexuologii na Dermatovenerologické klinice profesora Františka Šambergera
   (1871--1944). Ve třicátých letech vypracoval metodu andrografického sledování tonu penisu a
   skrota. V roce 1940 vydal monografii Úvod do lékařské sexuologie. Josef Hynie vedl
   Sexuologický ústav Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze až do roku 1974. Z hlediska
   vědeckého paradigmatu byli čeští psychiatři poměrně málo ovlivněni psychoanalýzou. Snad to
   bylo způsobeno i tím, že Tomáš Garrigue Masaryk (1850--1937), hlavní česká ideologická autorita
   té doby, byl odpůrcem psychoanalýzy: hodnotil ji jako "směšnou" a pozastavoval se nad jejím
   šířením ve světě. K prvním spolupracovníkům a žákům Josefa Hynieho patřili Vladimír Barták
   (1921--1990), Karel Nedoma (1915--1974) a Jan Raboch (narozen 1917). Vladimír Barták pokračoval
   zejména v andrologické tradici české sexuologie. Byl autorem celé řady populárních článků a
   monografií, a zasloužil se tak o sexuální výchovu několika generací. Karel Nedoma se věnoval
   především sexuálním deviacím a sexuální výchově. Prof. MUDr. Jan Raboch, DrSc., vedl pražský
   Sexuologický ústav od roku 1974 do roku 1989. Jeho výzkumná a publikační aktivita byla a je
   obdivuhodná. Většina jeho prací je stále aktuální, a sotva je proto lze uvádět v kapitole o
   historii sexuologie. V roce 1977 byl zvolen prezidentem International Academy of Sex Research
   (IASR), prestižní mezinárodní vědecké organizace s výběrovým a voleným členstvím. Historie
   české sexuologie by nebyla úplná bez zmínky o vynikajícím pražském sexuologovi Kurtu Freundovi
   (1916--1997). Poprvé užil falopletyzmografickou metodu k vyšetřování sexuální orientace mužů a
   napsal též první českou monografii o homosexualitě. Kurt Freund působil od roku 1969 v Kanadě.
   Nicméně bylo jeho zásluhou, že v české sexuologii si podržely klinický význam
   psychofyziologické vyšetřovací metody pletyzmografického charakteru. (Jaroslav Malina --
   Jaroslav Zvěřina)

   sexus, sex (pohlaví), pohlaví a soubor jevů souvisejících se vztahy mezi pohlavími; v odborné
   terminologii: souhrn anatomických, morfologických a fyziologických znaků, které mají přímý
   nebo nepřímý vztah k rozmnožování. Sexualita sama pak vzniká ze syntézy tělesných
   (fyziologických) a psychických (pudových i duchovních) složek; uvědomování si vlastní sexuální
   identity se objevuje kolem 3. roku věku, fyziologicky se utváří zejména v pubertě; formy
   sexuálního života jsou považovány za biologický stereotyp aktivovaný nejstaršími částmi mozku,
   proto také jen částečně korigovaný vyšší nervovou činností; svou motivační silou, intenzitou i
   sociálními důsledky je sex jednou z nejvýznamnějších stránek člověka i historie. (Jaroslav
   Zvěřina)

   Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v Číně, v Číně se nachází 28 objektů
   a lokalit, které jsou zapsány do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO,
   což tuto zemi řadí na třetí místo na světě: 1. Dlouhá zeď (Velká čínská zeď) (Pa-ta-ling u
   Pekingu, zapsána v roce 1987); 2. Císařský palác (Zakázané město, Peking, 1987); 3. Homo
   erectus pekinensis ("Vzpřímený člověk z Pekingu") / Sinanthropus pekinensis ("Čínský člověk z
   Pekingu") (Čou-kchou-tien u Pekingu, 1987); 4. Jeskyně Mo-kao u města Tun-chuang (provincie
   Kan-su, 1987); 5. Záhrobní sídlo Prvního svrchovaného císaře Čchinů (Lin-tchung, provincie
   Šen-si, 1987); 6. Hora Tchaj-šan (provincie Šan-tung, 1987); 7. Pohoří Chuang-šan (provincie
   An-chuej, 1990); 8. Údolí Ťiou-čaj-kou (provincie S'-čchuan, 1992); 9. Údolí Chuang-lung
   (provincie S'-čchuan, 1992); 10. Přírodní areál Wu-ling-jüan (provincie Chu-nan, 1992); 11.
   Letovisko Čcheng-te a osm okolních chrámů (provincie Che-pej, 1994); 12. Palác Potála (Lhasa,
   Tibetská autonomní oblast, 1994); 13. Konfuciův chrám, rodinné sídlo a hřbitov (provincie
   Šan-tung, 1994); 14. Starověké stavby na hoře Wu-tang (provincie Chu-pej); 15. Národní park
   Lu-šan (provincie Ťiang-si, 1996); 16. Hora E-mej a Lešanský Velký Buddha (provincie
   S'-čchuan, 1996); 17. Starověké město Pching-jao (provincie Šan-si, 1997); 18. Klasické
   zahrady v Su-čou (provincie Ťiang-su, 1997); 19. Starověké město Li-ťiang (provincie Jün-nan,
   1997); 20. Letní palác (Peking, 1998); 21. Chrám nebes (Peking, 1998); 22. Hora Wu-i
   (provincie Fu-ťien, 1999); 23. Jeskyně Ta-cu (provincie S'-čchuan, 1999); 24. Pohřebiště
   císařů dynastií Ming a Čching (provincie Chu-pej a Che-pej, 2000); 25. Jeskyně Lung-men
   (provincie Che-nan, 2000); 26. Hora Čching-čcheng a zavlažovací systém Tu-ťiang (provincie
   S'-čchuan, 2000); 27. Prehistorická sídliště Si-ti a Chung-cchun (provincie An-chuej); 28.
   Jeskyně Jün-kang (provincie Šan-si, 2000). (Jaroslav Malina)

   sférocytóza, dědičná krevní choroba, pro niž je charakteristická menší odolnost červených
   krvinek a jejich zvýšený zánik ve slezině. (Ladislava Horáčková)

   Shea Brian C., americký antropolog a primatolog, jeden z hlavních průkopníků moderní růstové a
   evoluční primatologie. Patří mezi nejvýraznější představitele americké školy výzkumu
   alometrického růstu a jeho významu v ontogenezi a fylogenezi primátů. V poslední době se jako
   jeden z prvních začal věnovat otázkám působení růstových hormonů v ontogenezi primátů a jejich
   významu pro pochopení fylogenetických procesů. Zabýval se mnohými klíčovými otázkami evoluční
   antropologie a primatologie spojenými s ontogenezí a patří v této problematice mezi
   nejuznávanější světové autority. Vychoval řadu špičkových primatologů a evolučních
   antropologů. (Václav Vančata)

   Scheuermannova choroba, juvenilní hrudní kyfóza, aseptická nekróza apofýz obratlů, její
   příčina není dosud plně objasněna. Tato porucha růstu obratlů se obvykle objevuje mezi 12--18
   lety, častěji u chlapců. (Ladislava Horáčková)

   schistosomiáza, viz bilharzióza.

   schizomélie, hypodaktylie, nedokonalý vývoj končetin s defektem kostí sahajícím až na
   předloktí nebo bérec, může chybět i radius nebo ulna či tibia nebo fibula. (Ladislava
   Horáčková)

   Schliemann Heinrich (1822--1890), německý archeolog, původně obchodník. Inspiroval se
   homérskými básněmi a na tomto základě objevil *Tróju (1870), vykopal královské pohřebiště v
   *Mykénách (1874), palác v Orchomenu a podnítil zájem archeologů o předřeckou, egejskou kulturu
   (viz egejská civilizace). (Jaroslav Malina)

   Schmorlovy uzly,  deprese na terminálních plochách obratlových těl jako důsledek tlaku
   vyhřezlého huspeninového jádra -- nucleus pulposus meziobratlové destičky proti tělům obratlů.
   (Ladislava Horáčková)

   Schöningen, Německo. Nově objevená staropaleolitická lokalita, proslula zejména objevy
   dřevěných oštěpů. (Jiří A. Svoboda)

   Schopenhauer Arthur (1788--1860), německý iracionalistický filozof a pesimista, považující za
   podstatu člověka (i celé přírody) vůli; ta však člověka vrhá do největších strastí a bolestí;
   záchrana je v umění, askezi a soucitu. (Jiří Sedlák)

   schwannom, viz neurilemmom.

   Schweegel-Hefelová Annemarie (19XX--19XX), rakouská afrikanistka. Uskutečnila výzkumy u Kurumbů
   (Ňoňosi, Sikomse), které byly obdobou dogonských výzkumů Marcela *Griaulea a Germain
   *Dieterleinové. (Josef Kandert)

   Schweitzer Albert (1875--1965), německý koncertní varhaník a muzikolog, lékař, filozof a
   publicista, zaměnivší perspektivu kariéry univerzitního učitele a uznávaného teoretika a
   činitele kultury za africký prales, aby v Lambaréné (francouzské Kongo) v roce 1913 založil a
   vedl nemocnici. (Jiří Sedlák)

   Sia (2183--1752 př. n. l.), polohistorická pololegendární dynastie, za níž vznikly počátky
   čínské státnosti a kterou lze archeologicky spojit s *lungšanskou kulturou. (Jaroslav Malina)

   Si-an, hlavní město provincie Šen-si, kde sídlí archeologické a historické vědecké ústavy a v
   jehož blízkosti se nachází čchinské hlavní město *Sien-jang i *záhrobní sídlo Prvního
   svrchovaného císaře Čchinů. (Jaroslav Malina)

   siao-čuan ("malá pečeť"), název reformovaného čínského písma; reforma byla provedena na příkaz
   *Prvního svrchovaného císaře Čchinů. (Jaroslav Malina)

   siaotchunská kultura, vznikla koncem 3. tisíciletí př. n. l. v údolí řeky Chuaj-che a v
   průběhu 2. tisíciletí př. n. l. převrstvila *jangšaoskou kulturu a *lungšanskou kulturu;
   jejími tvůrci byli *Šangové. (Jaroslav Malina)

   siao-žen ("malý člověk"), konfuciánský termín označující opak dokonalého člověka -- ťün-c' nebo
   *ťün-žen. (Jaroslav Malina)

   Sibylla Kúmská, Apollónova kněžka a slavná věštkyně v kampánských Kúmách. *Aeneovi poradila,
   kde má po příjezdu do Itálie založit město, a zprostředkovala mu setkání se zemřelým otcem
   Anchísem na prahu podsvětí. Obrazy Sibylly Kúmské a dalších věštkyní tohoto jména jsou
   zachyceny i v renesanční výzdobě křesťanských chrámů. Církev v jejich věštbách totiž viděla
   určitou obdobu starozákonních proroctví. Jejich obrazy znázornil *Michelangelo na stropě
   Sixtinské kaple (1508--1509) a po něm i Raffael v římském kostele Santa Maria della Pace
   (1514). Později zobrazil Guercino Sibylly s proroky v katedrále v Piazenze (1626). Roku 1932
   byla v Kúmách u Neapole objevena asi sto metrů dlouhá skalní chodba ústící do jeskyně, kam ve
   starověku kladli sídlo Sibylly a jehož popis je znám z Vergiliovy Aeneidy (viz Aeneis). (Marie
   Pardyová)

   sídelní areál, skupina sídelních celků tvořících prostorově vymezenou část velkého loveckého
   sídliště. (Jiří A. Svoboda)

   sídelní celek, na loveckých sídlištích ohniště obklopené strukturovanými dalšími jevy (velké
   předměty, zahloubení, kumulace malých předmětů). Analýza sídelních celků obvykle testuje
   hypotézu, zda se jedná o zbytek konkrétní stavby. (Jiří A. Svoboda)

   sideropenie, nedostatek železa v organismu, projevující se zejména anémií, kožními a
   slizničními poruchami a celkově sníženou odolností. (Ladislava Horáčková)

   Sien-jang, hlavní město státu Čchin (u dnešního Si-anu) a posléze hlavní město Podnebesí v
   době vlády dynastie *Čchin. (Jaroslav Malina)

   signatura (z latiny), označení uměleckého díla jeho autorem, osobitý podpis celým jménem,
   iniciálami, monogramem, někdy doprovázený letopočtem vzniku díla. (Jaroslav Malina)

   silicernium, pohřební hostina v antickém Římě. (Josef Unger)

   silikóza, zaprášení plic prachem, který obsahuje oxid křemičitý. (Ladislava Horáčková)

   Silla, starověký korejský stát, podle legendy založený v roce 57 př. n. l. Poté, co si roku
   668 podrobil ostatní dva státní celky, *Päkče a *Kogurjo, pokračoval jako Sjednocená Silla
   (Tchongil Silla) až do roku 918, kdy ho vystřídala dynastie *Korjo. (Miriam Löwensteinová)

   Sima de los Huesos, viz  Atapuerca.

   Simelská konference, Britsko-čínsko-tibetská konference v severoindické Simle v letech
   1913--1914 o otázkách statusu a hranic Tibetu. Na ní vytyčena koncepce Vnějšího a Vnitřního
   Tibetu a jednáno o tzv. McMahonově linii. (Josef Kolmaš)

   Sin ("Nová", 9--25), dynastie založená *Wang Mangem. (Josef Kolmaš)

   síň kapitulní, viz kapitulní síň.

   Sina, respektive Sinae, latinský název pro Čínu. (Josef Kolmaš)

   Si-nan-i, viz Žungové.

   Sinanthropus pekinensis ("Čínský člověk z Pekingu"), označení antropologických nálezů u
   *Čou-kchou-tienu, viz  též Homo erectus. (Jaroslav Malina)

   singlungwaská kultura, neolitická kultura (6500--5000 př. n. l.) založená na pěstování rýže,
   rozkládající se v severovýchodních provinciích kolem řeky Liao. (Jaroslav Malina)

   Sinchajská revoluce (1911), pojmenovaná tak podle čínského jména dotyčného roku (sin chaj),
   vypukla ve Wu-čchangu v provincii Chu-pej 10. října 1911 a vedla k vyhlášení *Čínské reubliky
   a k abdikaci mandžuské dynastie *Čching (12. února 1912). (Josef Kolmaš)

   sinleaská kultura, neolitická kultura (5000--3000 př. n. l.) založená na pěstování rýže,
   rozkládající se v severovýchodních provinciích kolem řeky Liao. (Jaroslav Malina)

   Siouxové, odžibvejský název pro Dakoty, tj. "Spojence". Jejich počet se odhaduje na 35 000 a
   dnes jsou považováni za klasické představitele Prérijních Indiánů. (Josef Kandert)

   sissy boy, anglický termín pro zženštile se projevujícího chlapce. (Jaroslav Zvěřina)

   Síta (doslova "brázda"), dcera, která se vládci Vidéhy narodila z brázdy při rituální orbě
   zahajující období jarní setby a jejíž ruku si při turnaji vydobyl princ *Ráma, dědic trůnu
   v Ajódhji. Jako vzor čistoty a manželské věrnosti je považována za vtělení *Višnuovy manželky,
   bohyně Lakšmí. (Jan Filipský)

   situační rekonstrukce [archeologie], rekonstrukce událostí a procesů, které zanechaly stopy na
   zkoumaném místě nebo které jsou bezprostředně spojeny se zkoumanými věcmi a stavbami.
   (Jaroslav Malina).

   Siung-nu, čínské pojmenování kočovníků na severním a severozápadním pomezí *Podnebesí, jež
   odpovídá termínu Hunové; tradičně jsou líčeni jako krutí nájezdníci žijící z kořisti u
   zemědělských sousedů a z pohyblivého pastevectví; důkladné rozbory čínských a antických
   pramenů a zejména nové archeologické nálezy však ukazují, že Hunové stavěli též pevná sídla a
   věnovali se obdělávání polí, i když vzhledem k celkové neúrodnosti svého území patrně jen s
   nejistým výsledkem. (Jaroslav Malina)

   skalenový syndrom, výsledek útlaku pažní nervové pleteně (plexus brachialis) a podklíčkové
   tepny (arteria subclavia) ve štěrbině mezi skalenovými svaly. Příčinou je rudimentární krční
   žebro v podobě prodlouženého transverzálního výběžku jednoho z posledních krčních obratlů.
   (Ladislava Horáčková)

   skalpování, náhodné (traumatické) či úmyslné snesení vlasaté části kůže hlavy. (Ladislava
   Horáčková)

   skandhy, patero souborů či skupin, jež tvoří pozemskou osobnost. Patří k nim tělesnost,
   cítění, vědomí, tvůrčí představy a vědomí či zkušenostní poznání. (Jan Filipský)

   Skateholm, Švédsko. Výzkum probíhající od roku 1980 odkryl sídliště a pohřebiště mezolitu,
   původně rozložené na ostrůvcích. Lokalita I zahrnuje 53 hrobů, lokalita II 11 hrobů, a to
   v různé orientaci a různých polohách. Jako milodary se objevují provrtané zuby, kostěné i
   kamenné nástroje a zbraně. Na lokalitě II byla prozkoumána pravoúhlá stavba vymezená pásem
   červeného barviva a obsahující převážně zvířecí kosti. Je interpretována jako jakási obřadní
   místnost. Zvláštností Skateholmu jsou hroby celkem sedmi psů -- a také ti mají poměrně bohatou
   výbavu (parohy, pazourkové čepele). Jiní byli zřejmě zabiti jako doprovod svých pánů a jejich
   pozůstatky se tak dostaly do výplně hrobů. (Jiří A. Svoboda)

   Skhul, Izrael. V letech 1931--1932 byly v této jeskyni objevovány pozůstatky více než deseti
   anatomicky moderních jedinců, z toho 5 dospělých mužů, 2 ženy, 3 děti. Data *ESR a *TL  pro
   celé souvrství jsou mezi 80--120 tisíci lety. (Jiří A. Svoboda)

   skiagrafie, nejběžnější rentgenologická metoda, snímek se většinou ponechává ve formě
   negativu. (Ladislava Horáčková)

   sklero-, označuje tvrdost, ztuhnutí (z řečtiny).

   sklípek pohřební, viz pohřební sklípek.

   skolióza, bočitost, vychýlení páteře do strany. Může být vrozená, nebo způsobená různými
   onemocněními páteře, zádových svalů nebo nervů. (Ladislava Horáčková)

   skorbut, též kurděje, avitaminóza z nedostatku vitaminu C. Projevuje se krvácením z dásní až
   ztrátou zubů, špatným hojením ran, sníženou odolností. Podstatou je porucha tvorby vaziva se
   sníženou pevností stěny cév. (Ladislava Horáčková)

   skrotum (šourek), kožní vak pod penisem; v šourku jsou uložena varlata a nadvarlata. (Jaroslav
   Zvěřina)

   skupina, relativně stálý soubor lidí spojených určitým cílem, činností, společnými zájmy,
   hodnotami a normami chování. Zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a
   společností jako sociálním útvarem. Je významný pro průběh socializace. Mezi členy skupiny
   vznikají více nebo méně pevné vazby; skupina je schopna vystupovat navenek jednotně (mívá
   vlastní identitu), je schopna vědomého rozlišení na "my" (skupina vnitřní, do které patřím) a
   "oni" (skupina vnější, do které nepatřím). V důsledku velké různorodosti skupin existuje
   jejich rozsáhlá typologie. Nejčastěji zkoumanými znaky skupiny v psychologii jsou vzájemná
   interakce členů, spolupráce, identifikace se skupinou, skupinová role, komunikace ve skupině
   aj. (Marie Dohnalová)

   skupinový systém osobní záruky, viz  pao-ťia.

   Skupnik Jaroslav (19. 3. 1962, Karviná), PhDr., Ph.D., kulturní a sociální antropolog, odborný
   asistent *Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1992
   absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru etnologie (Mgr.), v roce 1998
   ukončil tamtéž postgraduální studium (Dr., roku 1999 PhDr. a Ph.D.). Od roku 1996 je odborným
   asistentem Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde přednáší
   kulturní a sociální antropologii, teorii příbuzenství, problematiku terénního výzkumu a
   etnografie. V letech 2000--2004 přednášel také na *Katedře antropologie Fakulty humanitních
   studií Západočeské univerzity v Plzni. Stál u zrodu časopisu *Cargo (Časopis pro kulturní /
   sociální antropologii). Absolvoval studijní a badatelské pobyty v USA (1992--1993 University of
   Massachusetts, Mount Holyoke College; 1994--1995 Kansas State University) a opakovaně v Polsku.
   Terénní výzkum prováděl v letech 1998 až 1999 v romských osadách na Slovensku. Pro edici
   *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 7. svazek Manželství a sexualita z
   antropologické perspektivy (2002). Věnoval se kritice biologizujících modelů lidského chování,
   zvláště pak v souvislosti s kulturními determinantami příbuzenství, manželství a sexuality
   (články Sociobiologie: antropologická perspektiva. Cargo, 1999, č. 1, s. 67--69; Bezpředmětné
   průrvy a kulturní prosakování. Cargo, 1999, č. 3--4, s. 232--242; Je nesnadné vysvětlit je
   jinak: Iracionalita a nepochopení kulturně konstituovaných významů. Český lid, roč. 86, 1999,
   č. 4, s. 303--309). Dále se věnuje popularizaci kulturní a sociální antropologie (Česká
   televize, Rádio Svobodná Evropa), je autorem textů v obrazové publikaci dokumentující život
   Romů -- Hermanovce (New York: Trolley, 2003). Kontakt: PhDr. Jaroslav Skupnik, Ph.D., Ústav
   etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, telefon:
   224 491 454, e-mail: jaroslav.skupnik@ruk.cuni.cz. (Jaroslav Skupnik)

   Sládek Vladimír (2. 9. 1969, Brno), Mgr., Ph.D., antropolog, absolvent magisterského
   studijního programu na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně a doktorského studijního programu v oboru antropologie pod dvojím vedením: Hominid
   Evolution in Central Europe During Upper Pleistocene: Origin of Anatomically Modern Humans,
   školitelé: Prof. Bernard Vandermeersch, Université Bordeaux I, Doc. MUDr. Vladimír Novotný,
   CSc., Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, forma
   kombinovaná 1995--2000, program úspěšně ukončen dne 22. 5. 2000 doktorskou zkouškou a obhajobou
   disertační práce před mezinárodní komisí -- Université Bordeaux I, Francie. V současné době
   odborný asistent Katedry antropologie Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity
   v Plzni. Kontakt: Mgr. Vladimír Sládek, Ph.D., Katedra antropologie Fakulty humanitních studií
   Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18, 306 14 Plzeň, e-mail: sladekv@yahoo.fr. (Vladimír
   Sládek)

   Slované, skupina etnik, původně žijících v oblasti od Zakarpatí až po řeku Dněpr. V 5. až 7.
   století dochází k expanzi: Slované postupně obsadili území na západě vymezené ústím Labe,
   řekami Nábou a Enží až po Istrii u Jaderského moře, na jihu až po Peloponés a na východě až
   téměř k Volze. Na území českých zemí pronikali v průběhu 5. a 6. století a již ve 20. letech
   7. století vytvořili formativní "státní" útvar (kmenový svaz), v jehož čele údajně stál
   v letech 623--660 francký kupec Sámo. V 9. století vznikla Velkomoravská říše, mohutný stát (s
   centry na jižní Moravě a západním Slovensku), v jehož rámci došlo k christianizaci českých
   zemí, k zavedení slovanského písma a literatury, k rozvíjení vysoké úrovně dvorské kultury a
   uměleckého řemesla v evropském kontextu (viz velkomoravské výtvarné umění) a k vytváření
   základních vzorců erotického a sexuálního chování a rodinných vztahů, obdobně jako v jiných
   oblastech christianizované Evropy. (Jaroslav Malina)

   služba za nevěstu, kompenzace poskytovaná ženichem prostřednictvím jeho pracovní aktivity
   rodině nevěsty jako náhrada za ztrátu dcery; například u australských Tiwiů musí zeť přispívat
   na obživu tchána a tchyně částí svého úlovku; starozákonní Jákob sloužil svému budoucímu
   tchánovi za jeho dcery Leu a Ráchel; viz kompenzace za nevěstu. (Jaroslav Skupnik)

   S'-ma Čchien (asi 140 až asi 90 př. n. l.), nejvýznamnější čínský historik, někteří moderní
   badatelé dokonce soudí, že S'-ma Čchien byl vůbec největším starověkým historikem, neboť jeho
   velkolepé dílo Zápisky historika (Š'-ťi) předčí prý i nejproslulejší spisy antických
   dějepisců. Narodil se někdy po roce 145 př. n. l. v rodině dvorního astronoma, či spíše
   astrologa a historika *S'-ma Tchana. V útlém věku zvládl čtení a psaní a již jako chlapec
   vášnivě rád studoval staré texty. Později vstoupil do služeb císaře *Wu-tiho z dynastie
   *Západních (Dřívějších) Chan  a po smrti svého otce byl jmenován dvorním historikem a
   astronomem. Od té doby věnoval hlavní úsilí shromažďování a třídění pramenného materiálu pro
   své monumentální historické dílo Š'-ťi, které začal psát v roce 104 př. n. l. Zachytil v něm
   čínské dějiny od legendárních počátků spjatých s prvními dynastiemi v 3. tisíciletí př. n. l.
   až do počátku 1. století př. n. l.; tento spis je nejdůležitějším písemným pramenem o době
   *Prvního svrchovaného císaře Čchinů. Fakta o vývoji hospodářství, politických událostech v
   Číně i za jejími hranicemi, úrovni vědeckých poznatků, filozofie a umění organicky spojil s
   barvitými osudy vynikajících osobností i prostých lidí. Učinil tak s neobyčejným smyslem pro
   gradaci děje a vybroušeným literárním stylem. Jeho dílo je nejen důležitým historickým spisem,
   ale také literárním skvostem, jehož četba zaujme i dnešního čtenáře. (Jaroslav Malina)

   směna na trhu, ekonomický systém tvořený aktivitou kupujících a prodávajících, kteří se
   setkávají na *trhu. (Jaroslav Malina)

   Smith Adam (5. 6. 1723, Kirkcaldy, Skotsko --17. 7. 1790, Londýn, Anglie), britský ekonom a
   filozof skotského původu; čelný představitel klasické politické ekonomie, zastánce hospodářské
   svobody a volné konkurence. Odvozoval růst bohatství národa od velikosti trhu a dělby práce.
   Kritik merkantilistické doktríny obchodní bilance a stoupenec svobodného obchodu. Národní
   hospodářství chápal jako systém fungující na sledování individuálních zájmů a koordinovaný
   "neviditelnou rukou trhu". V poměru ke státu liberál. Mravnost odvozoval z vrozených morálních
   citů vlastních psychice jednotlivce (teorie mravních citů). Hlavní dílo: An Inquiry into the
   Nature and Causes of the Wealth of Nations (Pojednání o podstatě a původu blahobytu národů,
   1776). (Jaroslav Malina)

   Smith Sir Grafton Elliot (15. 8. 1871--1. 1. 1937), australský anatom, archeolog a
   socio-kulturní antropolog, stoupenec *difuzionismu. (Jaroslav Malina)

   Smithova zlomenina, příčná zlomenina distálního konce radia, vzniká při pádu na hřbet ohnuté
   ruky. (Ladislava Horáčková)

   smokvoň, fíkovník (Ficus carica) řídce větvený nízký subtropický strom nebo keř s listy
   proměnlivými od okrouhle až široce vejčitých a celistvých až po hluboce trojdílné až
   pětidílné. Jeden z nejstarších kulturních ovocných stromů, pěstovaný pro ovoce -- *fíky již
   více než 4000 let. Scény ze sklizně fíků byly zobrazeny na starořeckých *basreliéfech. (Petr
   Bureš)

   smuteční obřad, rituál kterým se pozůstalí vyrovnávají se smrtí blízké osoby. (Josef Unger)

   socialismus, společenský a hospodářský systém založený na státním (popřípadě družstevním)
   vlastnictví, centrálně řízeném hospodářství; též ideologie, obhajující podřízení jednotlivce
   zájmům kolektivu a prosazující, údajně v zájmu sociální spravedlnosti, intenzivní, státem
   řízené přerozdělování národního důchodu. (Jaroslav Malina)

   socializace, proces, jímž se dítě zařazuje do společnosti, učí se jejím pravidlům a hodnotám a
   přijímá je za své tak, aby se jimi později řídilo, i když nebude vystaveno žádnému vnějšímu
   tlaku. Tím na jedné straně ztrácí část své osobitosti, na druhé získává nashromážděné
   bohatství kulturní tradice. (Jan Sokol)

   sociální, týkající se společnosti, vztahů mezi lidmi ve společnosti; týkající se úsilí o
   zlepšení, změnu společenských poměrů; týkající se jednotlivce ve vztahu ke společnosti, jeho
   hmotného zabezpečení a péče o ně. (Marie Dohnalová)

   sociální antropologie, viz socio-kulturní antropologie.

   sociální ekonomie, je tvořena na státu nezávislými organizacemi a podniky, které produkují
   statky, služby obchodního i neobchodního charakteru s cílem sociálním; podniky, které
   uplatňují demokratickou účast svých členů a zaměstnanců; podniky sledujícími cíle solidarity a
   obecného zájmu a nerozdělujícími svůj zisk mezi podílníky (akcionáře). (Marie Dohnalová)

   sociální hledisko, přihlédnutí k sociálním okolnostem daného problému či jevu. (Marie
   Dohnalová)

   sociální chování, viz chování, sociální.

   sociální nouze, stav, kdy se občan z nejrůznějších důvodů (nezletilost, zdravotní postižení,
   neplnoprávnost, selhání rodiny, ...) není fakticky schopen se o sebe sám postarat. (Marie
   Dohnalová)

   sociální organizace, v širším pojetí se překrývá s institucí jako způsobem, jakým lidé v dané
   kultuře dělají určitou věc; v užším významu chápána jako způsob (typ) sociálních vztahů, který
   umožňuje koordinovat aktivitu většího počtu osob k dosažení určitého cíle. Sociální organizace
   se dělí: a) neformální, tvořené takovými formami lidské kooperace (rodina, gang aj.), které se
   neřídí věcnými, formalizovanými předpisy, nýbrž působí na základě permanentního vyjednávání a
   vymezování meziosobních závislostí a vztahů; b) formální čili uměle zřízené útvary, které
   umožňují koordinovat aktivitu většího počtu osob k dosažení určitého cíle. Všechny sociální
   organizace jsou si formálně, bez ohledu na typ provozované aktivity, podobné základními
   zásadami své výstavby (vymezení cílů, hierarchické uspořádání, způsob komunikace i kontroly
   činnosti a vztahy vůči vnějšímu prostředí). (Marie Dohnalová)

   sociální postavení, sociální identita jedince v dané skupině nebo společnosti. (Marie
   Dohnalová)

   sociální služby, nástroj k řešení sociálních potřeb lidí, zvláště stavu sociální krize; řadíme
   sem sociální poradenství, pečovatelskou službu, ústavní sociální péči, sociální pomoc
   poskytovanou v azylových zařízeních a zabezpečující podmínky pro přežití. (Marie Dohnalová)

   sociální stát, viz stát blahobytu.

   sociální struktura, fission-fusion (primatologie), velmi adaptabilní, sociálně pružný typ
   sociální struktury, v němž dochází pravidelně k štěpení struktury na elementární sociální
   jednotky s malým počtem jedinců a jejich následnému spojování do vyšších sociálních skupin
   s větším počtem samců a samic ve skupině, případně i do megastruktur s několika sty jedinců.
   V některých typech fission-fusion struktur, například u šimpanze východního a do jisté míry i
   u chápanů, žijí obě pohlaví po určitou část dne nebo i několik dnů odděleně na jednom
   teritoriu. Samice se většinou pohybují spolu s mláďaty ve větších skupinách, samci pak
   jednotlivě nebo ve skupinách samců. U jiných primátů se vytvářejí elementární sociální
   jednotky typu harémů nebo rodin (například paviáni nebo šimpanz hornoguinejský), které se
   podle okolností spojují do větších skupin a pak se zase rozdělují, třeba na potravní sociální
   jednotky, jako je pár nebo i solitérní jedinec -- například u sakiů. Jedním z velmi rozšířených
   znaků fission-fusion struktury je přinejmenším částečná sexuální *promiskuita a
   *filopatričnost samců v sociální struktuře. Teritorialita je různá u různých druhů a (stejně
   jako velikost skupiny) závisí zřejmě výrazně na konkrétní sociální struktuře, na počtu říjných
   samic, dostupnosti potravy, charakteru potravních zdrojů a dalších ekologických parametrech.
   Sociální meziskupinové kontakty jsou v tomto typu sociální struktury běžné. Mohou mít jak
   socializační, tak agonistický nepřátelský charakter. Hájeny mohou být potravní zdroje, samice
   i samotná teritoria. Jak se ukazuje, je fission-fusion struktura poměrně běžným typem sociální
   struktury vyšších primátů. Podobně jako *mnohosamco-samicová sociální struktura, je i
   fission-fusion struktura založena na principu *dominance a *podřízenosti, jsou v ní však
   mnohem silnější prvky konsenzuality, tedy shody většího počtu jedinců na dané akci nebo uznání
   postavení příslušného jedince. Zásadní roli v ní hraje vytváření koalic a aliancí, rodinných
   klanů a dalších kolektivních vnitroskupinových struktur, což se týká i *sexuálního chování a
   sexuality. *Sexuální, *sociální a *agonistické chování vytváří jeden dynamický celek, který se
   výrazně podílí na utváření sociální struktury i *hierarchie ve skupině. Fission-fusion
   struktura má ve srovnání s jinými sociálními strukturami mnohem větší dynamičnost. Primáti
   s touto sociální strukturou mají vždy velmi vyspělé a sofistikované chování s řadou rituálů a
   také relativně rozvinutý CNS (zejména v oblasti kůry mozkové), což se projevuje také v dobrých
   schopnostech učení a velmi dobrých schopnostech přizpůsobovat se různému typu prostředí.
   Typickou fission-fusion sociální strukturu mají například šimpanzi, chápani a pavián
   pláštíkový. Moderní etologické studie ukazují, že fission-fusion struktura může být původní
   sociální strukturou velkých lidoopů a že ji lze prokázat v elementární podobě i u některých
   populací orangutanů a goril. Pro tento typ sociální organizace je typické, že některé prvky
   *sexuálního chování se výrazně ritualizují a stávají se součástí chování *sociálního,
   *sociosexuálního nebo *agonistického. Význam samců a samic je u různých druhů a poddruhů
   různý: u některých jsou jasně *dominantní *filopatričtí samci, u jiných mohou hrát velmi
   důležitou roli samice. Typické je, že nikdy není jednoznačně znám otec mláděte. (Václav
   Vančata)

   sociální struktura, harémová (primatologie), základem této sociální struktury je jeden samec a
   několik samic, které se dobrovolně připojily k samci a také se s ním páří. Ve skupině tedy
   existuje trvalá monopolizace samic jedním samcem. Na rozdíl od *jednosamcového systému je
   harém součástí vyššího sociálního celku, samci navzájem komunikují a jsou spolu s ostatními
   samci začleněni do hierarchické sociální struktury; to znamená, že existuje alfa-samec, který
   je dominantní vůči všem ostatním samcům ve skupině, ale přímo dominantní je pouze vůči samicím
   ze svého harému. *Dominance alfa-samce vůči všem samicím se projevuje výjimečně, například
   v případě rozsáhlých konfliktů ve skupině, ale nikdy se neprojevuje v reprodukci. Se samicemi
   vždy kopuluje vedoucí samec daného harému. Jeho existence jako vůdce harému je přímo závislá
   na sociální podpoře samic, a to zejména v soutěži s mladými samci, kteří chtějí harém převzít.
   Samice se většinou pohybují po teritoriu harému, mláďata se pohybují volně na území skupiny.
   Počet samic v harému je úměrný postavení daného samce v *hierarchii. *Harémová sociální
   struktura může přecházet do *mnohosamco-samicové silně hierarchické struktury (paviáni) a je
   možno ji považovat za její modifikaci; v mnoha případech se však ukazuje, že harém je základní
   sociální jednotku *fission-fusion struktury. Harémové sociální struktury mají například
   paviáni a dželady. (Václav Vančata)

   sociální struktura, jednosamcová (primatologie), ve skupině je výhradně jeden plně dospělý
   samec důrazně hájící teritorium skupiny. Pozici alfa-samce získává většinou agresivním
   konfliktem s původním alfa-samcem skupiny. Z hlediska teritoriality a reprodukční strategie
   můžeme tuto sociální strukturu považovat za jakousi variantu *párové struktury. Jednosamcovou
   strukturu mají některé druhy vřešťanů, kočkodanů, gueréz a hulmanů. Typická jednosamcová
   struktura je vzácná a vyskytuje se sensu stricto ve většině populací druhu pouze u hulmana
   posvátného, u některých dalších hulmanů a guerézy pláštíkové. Nejnovější výzkumy nicméně
   ukazují, že i v této sociální struktuře hrají velmi důležitou úlohu samice, a to zejména v
   případě *sociosexuálního chování. Kočkodani například vytvářejí mezidruhové komunity,
   rezidenční samec se často ani ve své skupině nereprodukuje a v sociální struktuře jsou
   dominantní samice, které také hájí teritorium skupiny. Sexuální partneři jsou pak vybírání
   mimo vlastní skupinu. Jednosamcová sociální struktura se může vyskytovat, stejně jako párová
   struktura, u některých populací primátů také v případě málo bohatých a roztříštěných
   potravních zdrojů, jako reakce na silnou predaci, případně jako elementární sociální jednotka
   ve *fission-fusion struktuře. Tento typ štěpení sociální struktury je velmi častý a ve starší
   literatuře jsou proto některé druhy žijící ve skutečnosti ve fission-fusion struktuře nebo
   mnohosamco-samicové struktuře uváděny jako druhy s jednosamcovou strukturou. (Václav Vančata)

   sociální struktura, mnohosamco-samicová (primatologie), nejběžnější sociální struktura u
   vyšších primátů, v podřádu poloopic se vyskytuje především u lemurů a sifak. Základním znakem
   této struktury je fakt (ve většině případů), že *filopatrické jsou samice, zatímco samci
   migrují mezi skupinami nebo emigrují do jiných skupin. Tato sociální struktura má řadu
   variant, které jsou mimo jiné určovány také charakteristickým *sexuálním chováním, a dokonce i
   sexualitou, přesněji významem, který má sexuální chování pro udržování sociální struktury.
   Sociální struktura se obvykle formuje na základě principu *dominance a *podřízenosti, případně
   socializace mezi samci a samicemi za existence *egalitářských struktur. Důležitou roli však
   také hraje vztah pohlaví, jejich strategie při získávání partnera a výchově mláďat. Tento typ
   sociální struktury se vyskytuje v různých formách i velikostech skupiny -- od deseti jedinců do
   několika set. Obvykle je ve skupině větší počet samic než samců, páření není ve většině
   případů libovolné, ale je ovlivněno postavením jedince ve skupině. V každém případě o tom, zda
   a s kým se spáří, rozhoduje samice. V době říje se mohou vytvářet *konsortní páry. *Dominance
   ve skupině může být u obou pohlaví oddělená. (Václav Vančata)

   sociální struktura, párová neboli monogamní (primatologie), pár tvořený plně dospělým samcem a
   plně dospělou nepříbuznou samicí zůstává po dlouhou dobu spolu ve společném teritoriu, kde
   vychovává potomstvo a získává potravu. Mnohdy je tato sociální struktura spojena
   s teritorialitou a specifickými rysy *sociosexuálního chování. Giboni společně zpívají,
   titiové si zase při odpočinku ovíjejí ocasy (takřka "rodinná idyla"). Poslední výzkumy však
   ukazují, že tato struktura není reprodukčně izolovaná a samci i samice mají potomky s jinými
   jedinci opačného pohlaví, a to buď sériově (je-li monogamie časově omezena), nebo v době, kdy
   oba jedinci žijí v páru (je-li monogamie dlouhodobá). Monogamní strukturu mají giboni, titiové
   a některé další opice. Párová struktura se může vyskytovat u některých populací primátů také
   v případě nízkých a roztříštěných potravních zdrojů -- jako reakce na silnou predaci, případně
   jako elementární sociální jednotka ve *fission-fusion sociální struktuře, kde dochází
   k pravidelnému spojování malých sociálních jednotek do větších skupin a jejich opětnému
   štěpení na menší, až elementární sociální jednotky. Vždy je ale základní příčinou získávání
   potravy (nebo různé ekologické faktory), nikoli reprodukce sama o sobě. (Václav Vančata)

   sociální struktura (noyau systém), rezidenční (primatologie), samci i samice mají mezi sebou
   nečetné, ale pravidelné sociální kontakty, mnohdy zde existují i prvky hierarchického
   uspořádání. Jeden rezidenční samec má velké teritorium, většinou je v tomto území dominantní.
   Ostatní samci a zejména samice mají menší teritorium, které však může zasahovat i do teritorií
   jiných rezidenčních samců. Typické je, že samice migrují poměrně málo, nerezidenční samci se
   mohou pohybovat po teritoriích několika rezidenčních samců. Samci mohou vytvářet se samicemi
   *konsortní páry, samice pak žijí a případně i cestují s mláďaty. Někdy se také kontaktují
   s jinými samicemi nebo adolescentními samci. V některých případech je popisována matrilineární
   hierarchie. Noyau systém mají podle všeho bornejští orangutani a mnohé poloopice -- například
   komby. *Sexuální chování má specifický charakter, vždy jsou zvýhodněni rezidenční samci, ale
   v některých případech je ovlivňuje i hierarchické uspořádání mezi samicemi. Častou součástí
   *sociosexuálního chování  jsou předkopulační rituály a dvoření. (Václav Vančata)

   sociální struktura, věkově odstupňovaná (age graded) (primatologie), specifická struktura,
   která se vyskytuje u části populací goril, zvláště u gorily horské. Ve skupině je jeden plně
   dospělý samec (stříbrohřbetý), který je zcela dominantní, jeden až dva adolescenti (synové,
   případně bratr) a větší množství samic a mláďat. Ve skupině mohou být i dva dospělí samci, což
   bylo popsáno v případě gorily horské zhruba u jedné třetiny pozorovaných skupin. V této
   sociální struktuře je nevýrazná teritorialita, samec hájí především samice, které však mezi
   skupinami migrují. Pro samice je důležité hájení potravních zdrojů a zejména mláďat. Sociální
   kontakty mezi skupinami jsou běžné, nikoli však intenzivní. Podle všeho jde o specializovanou
   *mnohosamco-samicovou sociální strukturu nebo může jít o elementární sociální jednotky
   *fission-fusion struktury, které mají v extrémních vysokohorských podmínkách s omezenými
   potravními zdroji tendenci k izolaci. (Václav Vančata)

   sociobiologie, věda o společenství živočichů a jejich vzájemném chování založená na komplexní
   analýze biologických, psychologických a sociálních faktorů. (Jaroslav Malina)

   socio-kulturní antropologie, studuje sociální struktury a kulturní vzorce, jejich původ,
   proměny, současný stav a perspektivy. Někdy bývají jako samostatné větve oddělovány
   antropologie kulturní (zejména v USA; zde se tradičně zdůrazňují kulturní entity -- soubor
   norem, vzorců chování) a sociální (zejména ve Velké Británii; zde se tradičně zdůrazňují
   sociální entity -- vztahy, perzistence). Tyto disciplíny se zaměřují zvláště na uzavřené
   pospolitosti takzvaných "přírodních národů" a v tomto pojetí se jejich výzkumné pole do značné
   míry překrývá s etnologií. Kulturní a sociální entity jsou však natolik propojeny, že jejich
   oddělování působí metodologické i explanační obtíže, zatímco omezování se na "přírodní národy"
   zužuje ontologické základy disciplíny a dosahované výsledky. Na *Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně je proto pojem "socio-kulturní
   antropologie" užíván pro disciplínu, která v mezioborové spolupráci s biologickou antropologií
   (odhalující biologické struktury) zkoumá socio-kulturní struktury v celém kontinuu jejich
   vývoje i možného budoucího směřování. (Jaroslav Malina)

   sociokulturní evoluce (z latinského evolvere, "rozvinout se, vyvinout se"), vývoj aspektů
   biosociálních, sociálních, demografických, psychických a též všech aspektů kulturních -- od
   materiální kultury až po duchovní kulturu a literaturu. Moderní antropologií a archeologií je
   chápána jako nedílná součást evoluce člověka. Mnohé z těchto vlastností se intenzivně vyvíjejí
   již od počátku evoluce člověka, například materiální kultura, komunikace, sociální vztahy,
   reprodukce a její zvyklosti atd. Jiné, například psané písmo, moderní sociální struktura, jsou
   mladší a předpoklady pro existenci těchto lidských atributů se vyvíjely desetitisíce let.
   Sociokulturní evoluce nabyla největšího významu až v době rozvoje lidských etnických skupin,
   které se začaly biologicky, kulturně i sociálně a ekonomicky diferencovat. V tomto smyslu je
   třeba chápat sociokulturní evoluci jako regionální fenomén v čase. Technologie i kultury se
   rozvíjely v různých regionech různým tempem a technologie i ideologie, včetně náboženství,
   měly v různých regionech různý charakter. Anatomicky moderní člověk měl již artikulovanou řeč,
   i když podle některých názorů mohla existovat i u neandertálců, a dokonce i u člověka
   vzpřímeného. Podobné charakteristiky mezi zcela odlišnými etnickými skupinami prokazují, že na
   sociokulturní evoluci se prokazatelně podílejí i faktory ekologické a biologické. Rozvoj
   materiální kultury byl ovlivněn vznikem nových technologií a objevováním nových materiálů.
   Důležitými předpoklady pro vznik zemědělství byl například vynález čepelové technologie a
   modulárních technologií s mikrolitickými čepelemi, vrhače oštěpů a luku, keramiky a tkaní
   látek i protodomestikace některých zvířat a rostlin; neméně důležitá byla také stavba stálých
   obydlí, případně i osad, v raném holocénu. V neolitu a eneolitu došlo k objevu tavby a
   zpracování kovů, například mědi, domestikace živočichů a plodin, vzniku stálých osad a
   usedlého způsobu života, případně pastevectví. (Jaroslav Malina -- Václav Vančata)

   sociokulturní regulativy, ...

   sociokulturní systémy, ...

   sociologie, věda, zjišťující v čisté podobě (abstrahující, vymezující) zákonitosti zřízení,
   fungování a vývoje společnosti. Termín poprvé použil francouzský sociolog August *Comte.
   (Jaroslav Malina).

   sociologie historická, viz historická sociologie.

   sociosexuální chování, viz chování, sociosexuální.

   Sodoma, hebrejsky Sedóm, město v údolí Jordánu poblíž Mrtvého moře; nejdůležitější z takzvané
   Pentapole -- Pětiměstí v této oblasti (Sodoma, Gomora, Adma, Sebójím, Soár) (Gn 13,10; 14,2).
   Podle Starého zákona (Gn 19) byla Sodoma zničena zemětřesením a ohnivým deštěm za hříchy svých
   obyvatel. Ušetřen zůstal jediný spravedlivý v městě hříšníků Abrahamův  příbuzný Lot s rodinou
   -- až na Lotovu ženu; ta se přes zákaz andělů vyvádějících je z nebezpečí ohlédla a proměnila
   se v solný sloup. V pozdější tradici jsou Sodoma a Gomora často uváděny jako příklad trestu za
   bezbožnost, prostopášnost, smilstvo, homosexualitu ... (Jaroslav Malina)

   sodomie, pohlavní styk se zvířetem; například v antice s býkem, kozou, ovcí, oslem, doložený v
   literárních textech i na výtvarných památkách. Vyskytuje se takřka ve všech kulturách světa.
   Jako sodomie bývá označována nejen zoofilie (pohlavní styk se zvířetem), ale i pedikace
   (anální pohlavní styk). (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   sodomismus, doktrína o obcování se zvířaty. (Jaroslav Zvěřina)

   Sodzawiczná Taťána (9. 1. 1978, Třinec), RNDr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu oboru antropologie a rigorózního řízení a studentka doktorského studijního
   programu na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
   Diplomová práce: Sexuální excesy v českých zemích 12.--17. století (2002), vedoucí práce: Prof.
   PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.; rigorózní práce: Procesy se sexuálním podtextem zaznamenané
   v periodicky vydávaném tisku (2004); disertační práce: Sexuální excesy v euro-americkém
   okruhu, školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Kontakt: RNDr. Taťána Sodzawiczná,
   Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00
   Brno, telefon: 737 148 133, e-mail: sodzawiczna@post.cz. (Taťána Sodzawiczná)

   Sofferová Olga (1942), americká antropologicky orientovaná archeoložka, profesorka na
   univerzitě v Illinois. Zabývá se loveckými adaptacemi v Eurasii, zejména v Rusku, na Ukrajině
   a ve střední Evropě, včetně specifických technologických výzkumů gravettienu Moravy (keramika,
   textil). Autorka syntetické studie o mladém paleolitu Ruské roviny -- The Upper Paleolithic of
   the Central Russian Plain (1985) a editorka řady sborníků. (Václav Vančata)

   Sofia ("moudrost"), raně křesťanský chrám Ája Sofia v *Konstantinopoli; byl zasvěcen zosobněné
   Boží moudrosti. (Marie Pardyová)

   sófrosyné ("rozumnost, uměřenost"), jedna z vlastností určujících hodnotový systém řecké
   etiky. (Marie Pardyová)

   socha, jednotlivé plastické zobrazení zejména lidské postavy nebo zvířete, určené k vnitřní
   nebo vnější výzdobě stavby, oltáře apod. nebo fontány, samostatného pomníku v architektonickém
   nebo přírodním prostředí, konečně volná socha bez určení praktického účelu. Termín volná socha
   však označuje také sochu prostorově volnou, uvolněnou z vazby se stavbou, hapticky a opticky
   vnímatelnou ze všech stran. Nadčasovým dědictvím klasické antiky je zásada organické
   statutárnosti sochy. Pojetí formy, materiálu, funkcí a námětu sochy je historicky proměnlivé.
   Sochařství od secese počítá ve větší míře než v předchozích etapách s výdutí tvaru, kromě
   vyklenutí (vypnutí) hmoty sochy do okolního prostoru vyhlubováním směrem k jádru sochy a
   otevřením sochy vnějšímu prostoru a světlu. Nastal vývoj k formě prázdného vnitřního prostoru
   sochy (takzvaná prázdná hmota, negativní tvar). Součástí sochy bývá podnožní deska, plint.
   Socha se vesměs staví na sokl. (Jaroslav Malina)

   sochařství, druh výtvarného umění zobrazující skutečnost a umělcovy představy trojrozměrným
   objektem, popřípadě docilující prostorovosti plastickým náznakem -- *reliéf, světelnými
   prostředky apod. Sochařství se dělí podle techniky na skulpturní, vytvářející konečné dílo
   odebíráním hmoty (kamenosochařství, řezbářství, glyptika), a plastické, spočívající na
   modelování a přidávání hmoty (ceroplastika, štukatérství, kovolitectví); podle funkce:
   architektonická plastika, volná plastika; podle pojetí: monumentální sochařství, drobné
   sochařství; podle materiálu: sochařství v kameni, dřevě, bronzu, štuku; podle druhu:
   sochařství portrétní, figurální, dekorativní. Sochařství vzniklo a rozvíjí se od mladšího
   paleolitu před více než 30 000 lety a průběžně se obohacuje o nové materiály, styly, techniky
   i náměty. (Jaroslav Malina)

   Sochorová Ludmila (28. 6. 1942, Praha), docentka PhDr., CSc., bohemistka, historička,
   etnografka, docentka *Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
   V letech 1960--1965 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obory
   bohemistika a historie se zaměřením na problematiku české společnosti a kultury doby baroka a
   na oblast vztahů mezi literaturou a folklorem. Postgraduální studium andragogiky (pedagogiky
   dospělých) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1973--1975). Od roku 1975
   pracovala jako odborná asistentka na Katedře andragogiky Filozofické fakulty UK, roku 1980
   přešla jako odborná asistentka na Katedru etnografie a folkloristiky Filozofické fakulty UK.
   Zde převzala přednášky o duchovní kultuře Evropy a o slovesné folkloristice, ve spolupráci
   s docentkou Irenou *Štěpánovou zahájila přednášku Historická antropologie ženy (v rámci Gender
   Studies). Nadále se zabývala edicemi rukopisů a materiálovými studiemi i otázkami české
   literatury a divadla 17.--19. století, jimž byla věnována také habilitační práce (1995);
   zároveň pokračovaly studie o ženských osobnostech 19. století. V současné době je členkou
   Národopisné společnosti při České akademii věd a Teatrologické společnosti při České akademii
   věd, dále je členkou národní Společnosti pro výzkum 18. století při ISECS/SIEDS. Účast v
   grantových projektech České akademie věd, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a
   Ministerstva kultury České republiky. Knihy: 1985: Lidové divadlo doby národního obrození.
   Praha: Univerzita Karlova v Praze. 1987: Lidové divadlo českého obrození. Antologie textů.
   Praha: Odeon. 1994: Karel Dvořák: Mezi folklorem a literaturou. Studie z české a německé
   literatury (spolu s Jaroslavem Kolárem). Praha: Karolinum. 1998: Cesty českého amatérského
   divadla (spoluautorka, vedoucí autorského kolektivu Jan Císař). Praha: Artama. 2001: Ženy
   rodiny Náprstkovy (spolu s Irenou Štěpánovou a Milenou Seckou). Praha: Argo. Pro edici
   *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsala 22. svazek Člověk a lidová kultura:
   Člověk a lidové divadlo -- lidové divadlo v životě člověka. Kontakt: Doc. PhDr. Ludmila
   Sochorová, CSc., Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20,
   110 00 Praha l, telefon: 224 243 694. (Ludmila Sochorová)

   Sokol Jan (18. 4. 1936, Praha), profesor, Ph.D., CSc., filozof, historik, religionista,
   překladatel, politik. Vyučil se a pracoval jako zlatník, později mechanik. 1958 maturita v
   dálkovém studiu, od 1963 dálkové studium matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě
   Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1964 až 1990 pracoval jako programátor, později vedoucí
   výzkumný pracovník ve Výzkumném ústav matematických strojů v Praze na vývoji základního
   programového vybavení počítačů. V tomto oboru publikoval několik knih a desítky odborných
   článků. 1990--1992 byl poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum a místopředsedou
   Sněmovny národů, předsedou poslaneckého klubu Občanského fóra a parlamentní delegace v
   Evropském parlamentu. 1992 kandidoval do Federálního shromáždění za Občanské hnutí, 1996 do
   Senátu za KDU-ČSL. Od roku 1997 byl poradcem ministra školství, od ledna do července 1998
   ministrem školství ČR, v roce 2003 koaličním kandidátem na prezidenta České republiky. Od roku
   1991 přednáší filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě
   Univerzity Karlovy a od roku 2000 na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V květnu
   1993 obhájil diplomovou práci Člověk a svět očima bible, v březnu 1994 získal titul CSc. za
   práci Mistr Eckhart a středověká mystika, v dubnu 1995 titul doktora za práci Malá filosofie
   člověka. V únoru 1997 byl jmenován docentem filozofie (téma: Čas a rytmus), od srpna 2000 je
   děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (kterou spoluzaložil se Zdeňkem Pincem
   [viz] a dalšími spolupracovníky jako 17. fakultu Univerzity Karlovy); v květnu 2004 byl zvolen
   děkanem pro druhé funkční období. V listopadu 2000 byl jmenován profesorem, obor "Filozofie
   výchovy". Spolupracoval na ekumenickém překladu bible, přeložil řadu zejména filozofických
   knih a publikoval v mnoha časopisech. V sedmdesátých letech vedl různé bytové semináře
   (zejména seminář o Nietzscheovi, 1973--1982), v roce 1976 podepsal Chartu 77 a publikoval v
   samizdatu. Zabývá se hlavně fenomenologií, filozofickou antropologií, dějinami náboženství a
   překládáním z různých jazyků. V současné době přednáší "Úvod do filozofie", kurzy "Moc, peníze
   a právo", "Člověk jako osoba", "Člověk a náboženství" a vede interpretační semináře v různých
   jazycích. V roce 1993/1994 přednášel i na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad
   Labem, o rok později na Univerzitě Palackého v Olomouci, roku 1995 přednášel filozofii na
   Českém vysokém učení technickém v Praze. Četné přednášky v cizině, zejména na evropská a
   filozofická témata. V letech 1994--1997 byl předsedou Akademického senátu Pedagogické fakulty
   UK, členem Akademického senátu UK (1994--1996, 1999--2001), členem Vědecké rady Pedagogické
   fakulty UK, Fakulty sociálních věd UK, Institutu základů vzdělanosti UK, Centra pro teoretická
   studia AV a UK, Centra biblických studií v Praze, Masarykovy univerzity v Brně a
   UNESCO-College Goerlitz. Od roku 2002 je členem předsednictva Grantové agentury České
   republiky, 1998--2002 předseda sekce vzdělávání České komise pro UNESCO, člen Správní rady
   Masarykovy univerzity v Brně, Sněmu a Dozorčí rady AV ČR (1998--2002), člen České pobočky
   Římského klubu. Místopředseda správní rady International Bureau of Education (UNESCO)
   v Ženevě. Člen redakční rady Jahrbuch für Erziehungsphilosophie (Berlín) a Neuro-Endocrinology
   Letters (Stockholm), Regionální rady Social Sciences Research Council (New York, 1995--1998) a
   sdružení Artes Liberales (New York -- Budapešť). Hlavní knižní publikace z poslední doby:
   Filosofická antropologie: Člověk jako osoba. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Portál, 2002;
   Malá filosofie člověka -- Slovník filosofických pojmů. Čtvrté, upravené vydání. Praha:
   Vyšehrad, 2004; Občanské minimum. Praha: Tauris, 2002 (s M. Mičienkou a V. Jiráskovou);
   Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003 (se Zdeňkem Pincem). Kontakt: Prof. Jan Sokol,
   Ph.D., CSc., Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 158 00 Praha 5,
   e-mail: jan.sokol@fhs.cuni.cz. (Jan Sokol)

   Sókratés (asi 469--399 př. n. l.), athénský filozof; první významný řecký filozof, pokládaný za
   nejmoudřejšího z Řeků. Ve svých úvahách se zabýval jednáním člověka, jehož chtěl vést poznáním
   k dobru -- užíval k tomu svou metodu induktivního myšlení: odvozování výroků z jedinečných
   premis, rozšiřování okruhu platnosti a postupného zobecňování. Když byl odsouzen k smrti za
   to, že prý kazí mládež a zavádí nová božstva, nepoužil, jako obvykle při vysvětlování
   filozofických problémů, své postupně rozvíjené logické argumentace, ale ukázněně se podrobil
   trestu. Sókratés nezanechal žádný spis, ale přesto je jeho učení známo z děl jeho žáků: z
   Platónových dialogů Obrana Sókrata a Kritón a Xenofontových Vzpomínek na Sókrata. (Jaroslav
   Malina)

   solidarita, soudržnost, pospolitost, různým způsobem projevená spoluúčast, vzájemná podpora
   lidí. (Marie Dohnalová)

   solitární ložiska, ojedinělá ložiska. (Ladislava Horáčková)

   Solón (kolem 640--560 př. n. l.), athénský státník a zákonodárce. Svými reformami z roku
   594/593 př. n. l., kdy byl archóntem s mimořádnou pravomocí, usiloval o to, aby tradiční
   aristokratická vláda přijala některé prvky občanské aktivity, jež se staly základem pro
   budování athénské demokracie. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Solutré, jihovýchodní Francie, mladopaleolitické naleziště pod výraznou skalní stěnou
   s pozůstatky asi 100 000 koní, zkoumané již od roku 1866. Poněkud výše po svahu je klasické
   sídliště solutréenu. (Jiří A. Svoboda)

   solutréen (podle lokality Solutré, Saone-et-Loire, Francie), technologicky výrazná, ale
   prostorově i časově omezená kultura mladého paleolitu (jihozápadní Francie a severní Španělsko
   a Portugalsko mezi 21 000 až 17 000 lety B. P.). Typologicky se člení do tří fází (například v
   Laugerie-Haute), přičemž v prvé převládají jednostranné listovité hroty (francouzsky `a face
   plane), v následných dvou jsou již oboustranně plošně opracované hroty v široké škále tvarů, v
   poslední fázi se objeví i drobné hroty s bočním vrubem, někdy interpretované jako hroty šípů.
   Škrabadla obvykle převládají nad rydly. Kostěná industrie zahrnuje lovecké hroty a jehly.
   Solutréenu patří některé charakteristické reliéfy ve vápenci, ale vzhledem k datování zřejmě
   i jeskynní malby. (Jiří A. Svoboda)

   somatometrie, vědecká metoda zkoumající proporce těla recentního člověka. (Eva Drozdová)

   sonografie, vyšetření ultrazvukem. (Ladislava Horáčková)

   sororát, preferenční pravidlo výběru manželského partnera, podle nějž by si vdovec měl vzít
   sestru své zesnulé manželky. (Jaroslav Skupnik)

   sótér, řecky "spasitel". Přídomek některých antických božstev pomáhajících lidstvu, například
   Dia nebo Asklépia. V helénistické době si jej přivlastnili někteří panovníci. V pozdější
   římské době doprovázel tento přívlastek kult Hérákla nebo Prométhea, neboť jejich činy
   přinesly prospěch lidem. V řeckém překladu Starého zákona *Septuagintě byl takto uváděn bůh, v
   křesťanství se toto označení přeneslo i na Krista. (Marie Pardyová)

   sóteriologický, spásný, spásu přinášející. (Marie Pardyová)

   sousoší, skupina dvou i více figur vázaných ideově i skladebně, se společnou podnoží (plintem)
   nebo na jiném společném útvaru. (Jaroslav Malina)

   spatha, dvojbřitý meč. (Josef Unger)

   Spadzista, Polsko, komplex několika mladopaleolitických lokalit (aurignacien, gravettien,
   epigravettien). Skládka mamutích kostí. (Jiří A. Svoboda)

   Spallanzani Lazzaro (12. 1. 1729, Modena -- 1799, Pavia), ... (Petr Bureš)

   Spandarmat, v íránské mytologii dárkyně života, ochránkyně obdělané půdy, zosobnění zbožné
   oddanosti. (Jaroslav Malina)

   Sparta, hlavní město Lakónie, založené na začátku 1. tisíciletí př. n. l. *Dóry. Označení pro
   aristokratický a vojensky organizovaný stát se specifickým uspořádáním veřejného i soukromého
   života svých občanů. Jako nejmocnější stát na Peloponnésu Sparta zasáhla do průběhu
   řecko-perských válek. Její následné vleklé spory s demokratickou Attikou však vedly
   k vyčerpávající *peloponnéské válce (431--404 př. n. l.), v níž sice Sparta zvítězila, ale její
   hegemonie nad Řeckem byla roku 371 př. n. l. odstraněna Thébany. (Marie Pardyová)

   speciace, proces vzniku biologických druhů v určitých fázích evoluce dané skupiny organismů,
   nebo proces a způsob vzniku druhů ve *fylogenezi. Speciace se vždy objevuje v interakci s
   novými podmínkami životního prostředí. Druhy vznikají adaptací dané populace prostřednictvím
   přírodního výběru. Mezi základní mechanismy speciace patří mutace, změny v ontogenetickém
   vývoji a změny v chování a sociální struktuře, které například způsobují reprodukční izolaci
   dané populace. Druhy mohou vznikat pomalu a nahodile -- v případě pomalé postupné evoluce
   skupiny, nebo rychle a ve velkém množství -- v případě adaptivní radiace skupiny do zcela
   nového prostředí. Druhy vznikají ekologickou diferenciací, sympatricky nebo parapatricky, tj.
   na stejném nebo částečně stejném území, a alopatricky, tj. geografickou izolací. Výrazná
   speciace se předpokládá vždy na konci adaptivní *radiace a obsazení nové *adaptivní zóny
   určitou skupinou organismů. Nové druhy pak v ekosystémech nahrazují staré, hůře adaptované,
   nebo obsazují nové niky. (Václav Vančata)

   specialisté, druhy, jež se důsledně specializují na daný typ prostředí a potravní zdroje a
   jsou schopni jich v dané situaci maximálně efektivně využívat. Charakter jejich adaptivní
   strategie však nezahrnuje "riskantní prvky". Specialisté se obvykle výrazně přizpůsobují
   danému způsobu života a po určité době či při velké změně životního prostředí nastává více či
   méně rozsáhlé vymírání. Jak se zdá, v evoluci hominoidů končily pokusy o specializaci úplným
   vymřením celých skupin (sivapitéci, gigantopiték), hominidé -- robustní australopitéci, viz
   Gamble 1995). (Václav Vančata)

   speleoarcheologie, archeologický výzkum jeskynních výplní; vzhledem k opakovanému osídlení
   řady jeskyní naráží na velmi komplexní stratigrafické situace a bývá úzce propojen s výzkumem
   sedimentologickým, paleoklimatologickým a biostratigrafickým. (Jiří A. Svoboda)

   sperma, samčí semeno, výměšek samčích pohlavních žláz se spermiemi, vylučovaný *ejakulací. V
   dávných mýtech bylo sperma coby životodárná pralátka objektem různých představ spojovaných s
   jeho plodivou silou. Dokladem je mimo jiné egyptský mýtus o stvoření světa, jehož bůh Atum
   dosáhl masturbací; podle starých Řeků a Římanů bylo sperma duševní látkou podobající se
   mozkové tkáni. Podle křesťanské nauky má být sémě vynaloženo jen k plození pro slávu boží; za
   zavrženíhodné považovala plýtvání semenem masturbací (promítnuto například do horlení svatého
   Tomáše Akvinského). Navzdory pojetí považujícímu sperma za nenahraditelnou látku se objevila
   jiná mínění; například teolog Dun Scotus ve 13. století konstatoval, že nadměrná zdrženlivost
   může být škodlivá, protože nahromaděné semeno se kazí. Úkol neplýtvat drahocennou látkou, jako
   je sperma, si kladli též stoupenci taoismu a hinduismu, kteří s ohledem na duchovní vlastnosti
   semene radili neztrácet jeho vypuzováním ani malinkou částečku energie jang. K početí zdravého
   potomka se v učení taoismu doporučovalo postarat se o kvalitní sperma několikerou souloží bez
   ejakulace, a to před pokusem oplodnit manželku. V mýtech některých národů (například
   australských domorodců nebo obyvatel Trobriandských ostrovů) není oplodnění přičítáno vlivu
   spermatu, ale třeba přírodním silám, jako je oheň, nebo působení duchů (otěhotnění ženy v době
   nepřítomnosti manžela lze na základě této víry vysvětlit "čarovným těhotenstvím"). Po početí
   prostřednictvím ducha však podle Trobrinďanů mužské semeno funguje jako látka nezbytná k
   výživě a formování plodu, a je tedy žádoucí v hojné míře. Velkou roli sehrála *Effertzova
   doktrína, teorie, podle které je muž vybaven limitovaným počtem ejakulací nebo limitovaným
   objemem celoživotně produkovaného ejakulátu. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   spermatogonie, buňky zárodečného epitelu varlat, jeden z vývojových stupňů spermií. (Jaroslav
   Zvěřina)

   spermiogeneze, složitý proces dělení a vyzrávání spermií, mužských zárodečných buněk.
   (Jaroslav Zvěřina)

   spikula,  jehlice, bodlina. (Ladislava Horáčková)

   spina bifida, vrozený rozštěp páteře při kterém nejsou uzavřené obratlové oblouky. (Ladislava
   Horáčková)

   spina ventosa, též dactylitis tuberculosa. Změny tuberkulózního původu na metakarpálních a
   metatarzálních kostech i článcích prstů rukou a nohou. (Ladislava Horáčková)

   společenská struktura, viz společenský systém.

   společenský systém, vzájemně přizpůsobená pravidla společenské interakce; uspořádání
   společnosti do funkčně propojených skupin a postavení. (Marie Dohnalová)

   společnost, složitý a různě definovaný pojem: a) lidstvo jako celek; lidský rod jako největší
   společenská skupina, k níž jedinec může náležet; b) celek společenských jevů, výsledek
   vzájemného působení lidí v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu.
   Často ztotožňována se státem; c) v užším významu vyhraněná skupina lidí v rozsahu mezi rodinou
   a státem. Sociologie zdůrazňuje souhrn vztahů mezi lidmi vzniklý v průběhu postupného
   vydělování se člověka z přírody. Jejím základem je lidská potřeba sdružovat se při sledování
   společných zájmů. (Marie Dohnalová)

   společnost preliterární, viz předliterární společnost.

   Společnost pro podporu univerzitních aktivit, občanské sdružení založené v roce 2003; cílem
   (účelem) sdružení je podpora vědecko-výzkumných, pedagogických, publikačních a kulturních
   projektů a aktivit Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Karlovy v Praze i dalších českých
   univerzit a spolupracujících institucí. Podporuje například vydávání měsíčníku Univerzitní
   noviny -- List Nadace Universitas Masarykiana a Společnosti pro podporu univerzitních aktivit
   (viz Univerzitní noviny). Kontakt: Katedra oboru Občanský sektor Fakulty humanitních studií
   Univerzity Karlovy v Praze, Husníkova 2075, 155 00 Praha 13, e-mail:
   marie.dohnalova@fhs.cuni.cz. (Marie Dohnalová)

   společnost předliterární, viz předliterární společnost.

   spondylartróza, nezánětlivé degenerativní onemocnění meziobratlových kloubů. (Ladislava
   Horáčková)

   spondylitis, zánět obratlů. (Ladislava Horáčková)

   spondylofyty,  kostěné výrůstky  -- osteofyty  po obvodu terminálních plošek obratlových těl.
   (Ladislava Horáčková)

   spondylolistéza, spondylolisthesis, posunun těla obratle postiženého spondylolýzou (a tím i
   celého sloupce obratlů ležících kraniálně nad ním) ventrálním směrem. (Ladislava Horáčková)

   spondylolisthesis, viz spondylolistéza.

   spondylolysis, viz spondylolýza.

   spondylolýza, spondylolysis, sekundární štěrbinovité přerušení laterální části obratlového
   oblouku, jednostranné nebo oboustranné. Tímto onemocněním trpěla například řada jedinců z
   kostrového pohřebiště v Olomouci-Nemilanech (9.--10. století). (Ladislava Horáčková)

   spondylosis, viz spondylóza.

   spondylóza,  spondylosis, nezánětlivé, degenerativní onemocnění páteře. (Ladislava Horáčková)

   spongioskleróza, endostální osteoskleróza,  patologická kostní novotvorba spongiózní kostní
   tkáně. (Ladislava Horáčková)

   spongióza, též substantia spongiosa, houbovitá kostní tkáň, skládající se z kostních trámečků
   uložených uvnitř většiny kostí. Uspořádání trámečků odpovídá průběhu největšího zatížení
   kosti. (Ladislava Horáčková)

   sponzorství, jedna z forem obchodního vztahu umožňující podporu různých neziskových aktivit,
   obvykle výměnou za propagaci jména sponzora. (Marie Dohnalová)

   sportovní antropologie, viz funkční antropologie.

   spraš, nejtypičtější pleistocenní sediment na našem území. Je složen z prachových částic
   přemístěných větrem, které podléhají následnému procesu zesprašnění. U nás spraš dosahuje
   nejvyšších mocností řádově desítek metrů. Série spraší členěné půdními horizonty tvoří základ
   pleistocenního klimatického záznamu. (Jiří A. Svoboda)

   spravedlnost, jedna ze základních hodnot evropské tradice, podle které má každý dostat, co mu
   náleží; rozlišuje se spravedlnost formální (právní) a materiální (morální, politická), které
   nemusí být nutně v souladu; lze ji dělit též na distributivní (přerozdělovací, například
   prostřednictvím daní), korektivní (trest za přestupek) a procesuální (demokratická pravidla,
   ochrana při procesu). (Jiří Sedlák)

   srovnávací metoda, zkoumání vzniku a vývoje objektů a jevů a jejich vztahů na základě
   porovnávání jejich vlastností. (Jaroslav Malina)

   srpkovitá anémie, dědičné onemocnění, při němž je v červených krvinkách přítomen abnormální
   hemoglobin S. Krvinky srpkovitého tvaru mají porušenou funkci, jejich nadměrné shlukování
   v tkáních vede k místním poruchám prokrvení a jejich zkrácené přežívání způsobuje anémii
   hemolytického typu, která se projeví již v prvním roce života. (Ladislava Horáčková)

   starobylost (starožitnost?) (rusky starina), všechno v *kultuře, co vzniklo dávno a co již
   neodpovídá současným podmínkám, požadavkům a normám, ale ještě figuruje v živé kultuře,
   používá se nebo se může používat, protože účel a používání jsou obyčejným lidem srozumitelné.
   (Jaroslav Malina)

   starobylost věcná, viz věcná starobylost.

   starokřesťanské umění, viz raně křesťanské umění.

   starořecká civilizace, viz řecká civilizace.

   starověký Egypt, označení civilizace a státu, jež se rozvíjely v severovýchodní Africe od
   konce 4. tisíciletí př. n. l. po dobu zhruba 3. tisíciletí. Území, kde vznikla a po celá
   tisíciletí se rozvíjela staroegyptská civilizace (k dějinám Egypta v češtině: Verner -- Bareš --
   Vachala 1997; Vachala 2003b), tvořilo pouze úzké nilské údolí, sevřené na východě horami
   Východní (Arabské) pouště a na západě rozlehlými písečnými pláněmi Západní (Libyjské) pouště,
   a široká bažinatá nilská delta, ležící mezi dnešní Káhirou a Středozemním mořem. Tuto oblast
   s úrodnou černozemí staří Egypťané vždy považovali za svoji skutečnou a jedinou domovinu a
   výstižně ji také nazvali "Černou zemí" (Kemet), na rozdíl od přilehlých nehostinných pouští
   "Červené země" (Dešret).

   Svůj zvláštní přírodní ráz získal Egypt v době přibližně před 25 000 lety, kdy došlo
   k dlouhodobým podnebním změnám v celé severovýchodní Africe a kdy se země napojila na
   srážkoodtokový systém mohutné sopečné Etiopské vysočiny. A právě díky zdejšímu jarnímu tání
   sněhu a prudkým dešťům se veletok Nil začal pravidelně vylévat ze svých břehů a po dobu čtyř
   měsíců v roce (od června do září) zaplavoval celé své údolí v Egyptě až po oblast delty.
   Obrovské přívaly vod s sebou rok co rok přinášely tmavé úrodné bláto a hlínu se zbytky
   organických látek, představujících kvalitní přírodní hnojivo, což vedlo k zavlažování a
   zúrodňování nilských břehů.

   A právě zde, v záplavové nížině nilského údolí, se začalo již v 7. tisíciletí př. n. l.
   rozvíjet zemědělství, vyznačující se především usedlým způsobem života, obděláváním půdy,
   pěstováním obilí, chovem dobytka a výrobou keramiky. To byl základ neobyčejně rychlého
   hospodářského a kulturního vzestupu staroegyptského státu. Bezprostřední vztah mezi řekou
   Nilem a egyptskou zemí dobře vystihl řecký historik Hérodotos, jenž před téměř 2 500 lety
   přiléhavě nazval Egypt "darem Nilu". Každoroční nilské záplavy zasáhly zcela přirozeně do
   života a myšlení obyvatel Egypta a dá se říci, že také určily jejich pravidelný životní
   rytmus. Obyvatelé země byli především zemědělci, a byli tedy plně závislí na úrodě, dané
   výškou záplavy. Po opadnutí vody byla země obdělána a oseta, přičemž sklizeň musela být
   ukončena ještě před příchodem následující záplavy. Teprve z konce 3. tisíciletí př. n. l.
   pocházejí písemné zprávy o budování zavlažovacích zařízení, kanálů a stavidel, takže počátky
   umělého zavodňování v Egyptě klademe až do tohoto období.

   Jelikož starověcí obyvatelé Egypta byli tolik závislí na Nilu a jeho životodárné záplavě, není
   divu, že si tuto řeku zbožštili a hojně ji uctívali, právě tak jako slunce, nebe, zemi a
   přírodní síly.

   Nejstarší státní útvar na půdě Afriky nebyl založen jediným správním rozhodnutím, jedinou
   rozhodnou bitvou ani zásahem zvenčí. Vznik staroegyptského státu byl naopak výsledkem
   dlouhého, složitého společensko-hospodářského vývoje, jehož počátky sahají hluboko do pravěku
   a jenž vyvrcholil ve 4. tisíciletí př. n. l.

   Jih a sever země (Horní Egypt a Dolní Egypt) se tehdy od sebe lišily v mnoha směrech. Hlavní
   rozdíl spočíval v tom, že v hornatém Horním Egyptě převládala společnost lovců a kočovníků,
   zatímco v nížině a bažinách Dolního Egypta (delty) žili usedlí zemědělci. Podnět k vytvoření
   jednotného egyptského státu na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. vzešel z Horního Egypta,
   odkud se postupně také šířila moc místních vládců směrem na sever i na jih. Poslední
   hornoegyptský vládce Štír rozšířil svou moc až k dnešní Káhiře a jeho nástupci Narmer a Aha
   ovládli okolo roku 3100 př. n. l. již celou deltu.

   V době sjednocení Obou zemí bylo na rozhraní Horního Egypta a Dolního Egypta založeno nové
   sídelní město Bílé zdi (později Mennefer, řecky Memfis). Náboženské pojmenování Menneferu,
   jehož se začalo používat pro označení celé země na Nilu, potom znělo Hikuptah, Palác ducha
   (boha stvořitele) Ptaha, v pozdějším řeckém přepisu Aigyptos. Hned po sjednocení, kdy se už
   běžně používalo písmo a kalendář, byla země rozdělena do krajů (nomů). Jejich počet se
   postupně ustálil na 42, přičemž 22 krajů bylo v Horním Egyptě a 20 v Dolním Egyptě. V čele
   státu byl neomezený panovník -- jediný žijící bůh na zemi, jenž byl pánem všech a všeho a i po
   smrti nadále vládl.

   Počátky hieroglyfického písma a dochovaných egyptských písemných pramenů sahají mnohem dále do
   minulosti, než se původně soudilo. Prokázaly to nedávné nálezy expedic káhirské pobočky
   Německého archeologického ústavu v královském pohřebišti v Abydu, kde se při výzkumu hrobky
   vládce Štíra (I.) podařilo objevit soubor téměř dvou set drobných slonovinových, kostěných a
   kamenných štítků, do nichž byly z jedné strany vyryty rozličné značky představující například
   počítací čárky, lidské postavy, části lidského těla, zvířata, ptáky, rostliny, různé stavby a
   lodě. Štítky byly vždy opatřeny malým kulatým otvorem, aby mohly být připevněny provázkem
   k vybraným součástem vládcovy pohřební výbavy -- k pruhům látky, nádobám s olejem či dřevěným
   skříňkám s různým obsahem.

   Použité značky prokazatelně mají fonetickou hodnotu a také je lze číst jako skutečné
   hieroglyfy. Zatímco číslovky na štítcích vyznačují počty příslušných položek, nápisy (v
   takzvané nejstarší egyptštině) uvádějí místa jejich původu. Pozoruhodné je to, že se zde
   objevují i názvy měst ležících ve vzdálené nilské deltě (například Búbastis nebo Bútó), což
   znamená, že daně a tributy byly z Dolního Egypta dodávány hornoegyptskému vládci do Abydu již
   v době okolo roku 3300 př. n. l. Do této doby se zároveň posunuje znalost písma dávných
   Egypťanů -- s tím, že jeho počátky mohou přirozeně sahat ještě dále do minulosti. Tyto nálezy
   také prokazují hlavní důvod a předpoklad vzniku hieroglyfického písma -- potřebu vládcovy
   administrativy zaznamenat důležité údaje hospodářského rázu. K tomu záhy přistoupila i potřeba
   navždy zachytit významné historické události a nutnost zapsat závažné texty týkající se kultu
   bohů a zádušního kultu zemřelých.

   Neochvějná víra v trvalý posmrtný život, podobající se životu na zemi, která vždy byla
   základem egyptských náboženských představ, vznikla v Egyptě dávno v předdynastických dobách.
   Předpokladem věčného a dokonalého života na onom světě byl především řádný a bezúhonný život
   dotyčného může nebo ženy na zemi a zdárné absolvování obávaného Usirova posledního soudu, při
   němž byly pečlivě posuzovány všechny pozemské skutky zemřelého.

   Když před 2500 lety označil "otec dějepisu" Hérodotos Egypťany za nejzbožnější lidi starověku,
   měl tím na mysli, jak náboženství v Egyptě hluboko proniklo do lidského myšlení a jak se
   promítlo do veškeré lidské činnosti. Po celé zemi se stavěly chrámy, svatyně a kaple, kde se
   denně uctívala božstva a kam se jim přinášely bohaté obětiny jídel, nápojů, látek, olejů,
   kadidla a mastí.

   Po skončení Archaické doby (1.--2. dynastie: 3000--2700 př. n. l.) začalo v Egyptě období Staré
   říše (3.--6. dynastie: 2700--2180 př. n. l.), označované jako epocha stavitelů pyramid. Bylo to
   první období skutečné politické stability, hospodářské prosperity a rozkvětu řemesel a umění.
   Již ve Staré říši byl ve společnosti pevně zakotven princip maat -- ideál mravního řádu. Tento
   dokonalý princip, jenž vznikl v okamžiku stvoření světa, zaručoval například pohyb souhvězdí,
   střídání tří ročních období (záplavy, pučení a žní), pravidelně se opakující životodárnou
   nilskou záplavu, život rostlin a zvířat, zrození a smrt. Na základě tohoto božího řádu se
   odvíjel celý lidský život, vytvářely se vztahy mezi mužem a ženou, existovaly společenské
   rozdíly mezi lidmi nebo se navzájem lišili příslušníci jednotlivých národů barvou pleti a
   jazykem, ale též vládl panovník, byla uctívána božstva v chrámech, vytvořila se hierarchie
   úředníků a kněží, byla dána platnost a nutnost dodržování zákonů, stanovila se výše daní a
   ustálila se pravidla chování. Lze tedy říci, že pojem maat zahrnuje naše pojmy "řád, pořádek,
   pravda, spravedlnost, dobro, zákonnost, morálka".

   V žádném egyptském textu se nedochovala definice pojmu maat. Nicméně Egypťané zřejmě přesně
   věděli, co to slovo znamená, a byli přesvědčeni, že se člověk může naučit zásady tohoto
   morálního kodexu, že je schopen osvojit si je a poté je uplatňovat ve své každodenní činnosti
   a v chování. Měla mu přitom pomáhat naučení -- knihy obsahující rady do života. Tento literární
   útvar byl v Egyptě velice oblíbený a Egypťané se mu horlivě a nepřetržitě věnovali po celá tři
   tisíciletí (3. až 1. tisíciletí př. n. l.) existence svého státu. Pochopením a dodržováním
   takové sbírky moudrých rad se člověk stal "rozvážným, vyrovnaným a klidným".

   Každý Egypťan se měl snažit po celý život "kráčet po boží cestě", což znamenalo řádně se
   chovat a dodržovat maat -- závazný princip vyjadřování, jednání a chování, aby se mohl po smrti
   bez obav podrobit poslednímu soudu v síni Obou pravd před samotným vládcem onoho světa Usirem.
   Princip maat naplňoval například tím, že vzorně vykonával své povolání, nezneužíval svého
   postavení, byl neustále a ze všech okolností věrný panovníkovi -- bohu žijícímu na zemi,
   přinášel bohům stanovené obětiny, vydatně pomáhal slabým a chudým, miloval svoji manželku a
   svědomitě se staral o rodinu. Toto všechno je také obsaženo v životopisných nápisech, které si
   dávali tesat do stěn svých hrobek hodnostáři, úředníci a kněží.

   Nicméně i pětisetleté období Staré říše dospělo ke svému konci, když se během vlády panovníka
   6. dynastie Pepiho II. prohlubovala neutěšená hospodářská situace, rozpadla se jednotná státní
   správa a upadala zemědělská výroba. Na úkor panovníka získali moc správci jednotlivých krajů,
   kteří si počínali zcela samostatně. Následující První přechodnou dobu (7.--11. dynastie:
   2180--1994 př. n. l.) potom charakterizuje bezvládí v zemi, kdy docházelo k útokům na Egypt
   zvenčí, obsazování východní delty asijskými kočovníky a k hladovým bouřím. Politickou a
   hospodářskou krizi ještě umocnily zhoršující se klimatické poměry (ubývání srážek, celkové
   oteplování, nízká nilská záplava a sucho).

   Závěr První přechodné doby byl ve znamení boje za znovusjednocení Egypta, který vedli vládci
   jihoegyptského Vesetu. Jim se nakonec podařilo opět sjednotit Horní a Dolní Egypt a vytvořit
   předpoklady k vybudování jednotné státní moci a správy. Znovusjednotitelem země byl Mentuhotep
   (II.) Nebhepetre, jehož lze považovat za skutečného zakladatele následujícího období
   prosperity Střední říše.

   Sídelním městem silného centralizovaného státu Střední říše (12. dynastie: 1994--1797 př. n.
   l.) se stal Ictavej poblíž dnešního Lištu. V této oblasti se také nacházejí královské cihlové
   pyramidy (obložené vápencem) s přilehlými pohřebišti členů královské rodiny a úřednictva.
   Hlavním zemědělským územím byl Fajjúm, kam přiváděl vodu z Nilu Velký kanál (dnešní Bahr
   Júsuf) a kde vládci Střední říše vybudovali četné hráze a důmyslný systém zavodňovacích
   kanálů. Podařilo se získat velkou plochu nové úrodné půdy a oblast se zalidnila. Tomu
   odpovídala i enormní výše zemědělské produkce s obrovskými přebytky nejen zde, ale doslova po
   celé zemi, kde se uplatňoval podobný efektivní systém. Tehdy byl celý Egypt pod přísnou a
   účinnou centrální kontrolou. Trvale byla zvýhodněna střední vrstva obyvatelstva (úředníci,
   řemeslníci, obchodníci a větší zemědělci), což vedlo k nebývalému rozvoji řemesel a umění.
   Hranice země byly zabezpečeny díky systémům pohraničních pevností a Egypt měl pevně pod
   kontrolou i sousední území s důležitými nerostnými zdroji na východě a jihu (měď, zlato).
   Rozsáhlá byla stavební činnost (královské pyramidové komplexy, chrámy a kaple bohů), kvetl
   mezinárodní obchod a nastal i "zlatý věk" egyptské literatury (Povídka o Sinuhetovi, naučení a
   hymny). Střední říše skončila vládou Amenemheta IV. a panováním jeho manželky Sebekneferu,
   která jako první žena v egyptských dějinách používala plnou královskou titulaturu.

   Po smrti královny Sebekneferu nastala podle současného chronologického řazení Druhá přechodná
   doba (13.--17. dynastie: 1797--1543 př. n. l.), kdy se v rychlém sledu střídali málo známí
   panovníci. Byla oslabena moc státu a z východu pronikaly do nilské delty kočovné kmeny. V 1.
   polovině 17. století př. n. l. se proud Asijců ještě zvýšil. Šlo o tzv. Hyksóse -- příslušníky
   západosemitských kmenů, kteří s pomocí účinných bronzových zbraní a vyspělejšího válečnictví
   ovládli syrské a palestinské kmeny a posléze obsadili nilskou deltu, v níž se okolo roku 1643
   př. n. l. zmocnili vlády. Jejich sídelním městem byl Avaris (dnešní Tell ed-Dabaa
   v severovýchodní deltě). Protihyksóský odpor organizovali hornoegyptští vládci Vesetu, jimž se
   nakonec podařilo po dlouhých bojích zvítězit a předznamenat počátek třetího vrcholného
   rozmachu egyptského státu.

   Tímto následujícím obdobím byla Nová říše (18.--20. dynastie: 1543--1080 př. n. l.), kdy se na
   faraonském trůnu vystřídali všichni slavní Amenhotepové, Thutmosové a Ramessovci. Nejvyšším
   oficiálním božstvem v zemi byl Amon, jemuž se připisoval hlavní podíl na vítězství nad
   Hyksósy. Jeho pozemským sídlem byl chrám v dnešním Karnaku -- největší dochovaný stavební
   chrámový komplex starověku. Zjednodušeně se dá říci, že všem velkým panovníkům, slavným
   stavitelům a válečníkům Nové říše se vymykají postavy cílevědomé a mírumilovné vládkyně
   Hatšepsuty a náboženského reformátora Amenhotepa IV. (Achnatona), jenž se prohlásil za syna
   slunečního boha Atona a zvěstovatele jeho vůle. Své upřímné vyznání "jedinému bohu", jehož
   paprsky byly určené všem živým bytostem bez rozdílu ve všech zemích, sám literárně zpracoval
   v podobě jedinečného Chvalozpěvu na Slunce. To ale nijak nesnižuje například zásluhy Ramesse
   II., který dokázal uzavřít (nejstarší dochovanou) mírovou smlouvu s chetitským králem
   Chattušilišem III. o "krásném míru a bratrství až navěky" mezi dvěmi tehdejšími
   "supervelmocemi". A nutno říci, že tato smlouva, která ostatně nebyla nikdy porušena, přinesla
   oběma mocnostem starověkého světa neobyčejný rozkvět a blahobyt.

   Avšak i tato epocha slavných budovatelů chrámů, skalních hrobek a pevností, a velkých
   dobyvatelů, kdy Egypt dosáhl svého největšího územního rozsahu od Eufratu až po Dolní Núbii,
   skončila vládou posledních Ramessovců. Tehdy se zhoršila hospodářská situace, vzrostla
   korupce, poklesla moc panovníků na úkor Amonova kněžstva, docházelo ke sporům o trůn a Egypt
   pozbyl opěrné body v jižní Palestině a Núbii. Za Ramesse XI. vypukl v zemi hladomor a občanská
   válka a došlo k rozdělní Egypta na Deltu a Horní Egypt.

   Hlavním rysem následující Třetí přechodné doby (21.--24. dynastie: 1078--715 př. n. l.) byla
   roztříštěnost Egypta na samostatné územní celky, ovládané místními vládci ve východní a
   západní části nilské delty a v Horním Egyptě. Na severu země se jednalo o městské státy
   spravované vojenskými veliteli, zatímco na jihu ve Vesetu existoval teokratický stát, jehož
   formální hlavou byla žena z "královské" rodiny mající označení božské manželky boha Amona.

   V Pozdní době (25.--31. dynastie: 715--332 př. n. l.) vyniká vláda panovníků 26. dynastie
   (663--525 př. n. l.), která se označuje jako "sajská renesance". Název pochází ze sídelního
   města těchto králů: Sajs (dnešní Sá el-Hagar) v západní nilské deltě. Typickým se tehdy stalo
   hledání vzorů v dávné egyptské minulosti a vědomá archaizace, která se uplatňovala zvláště
   v organizaci státní správy a vojska, v náboženství, umění, jazyku a literatuře. Posledním
   velkým panovníkem 26. dynastie byl Ahmose II. (řecky Amasis), který se snažil uzavřít
   spojenectví s řeckými státy a zajistit obranu Egypta před vážným nebezpečím, které na východě
   představovala narůstající moc perské říše. Perské hrozbě se však Egypt neubránil. Vojsko
   Ahmosova syna a nástupce Psammteka III. bylo v roce 525 př. n. l. poraženo Peršany vedenými
   králem Kambýsem v bitvě u Pelusia (dnešní Tell el-Faramá na severozápadním pobřeží Sinaje). Po
   krátkém obléhání padl Mennefer a celý Egypt se rychle ocitl pod perskou nadvládou, která
   trvala až do roku 404 př. n. l., kdy byla na pouhých šedesát let obnovena egyptská
   samostatnost (28.--30. dynastie).

   Když v roce 343 př. n. l. obsadili Peršané Egypt podruhé, začalo několikaleté období
   neustálých bojů, ničení a plenění. Není proto divu, že v roce 332 př. n. l. Egypťané vítali
   Alexandra Makedonského jako osvoboditele země od perské poroby. Tímto rokem ovšem začínají
   docela jiné kapitoly dějin země na Nilu, totiž dějiny psané starověkým Řeckem (332--30 př. n.
   l.) a Římem (30 př. n. l.--395 n. l.). (Břetislav Vachala)

   starší doba kamenná, viz paleolit.

   Starý Mistr, viz Lao-c'.

   Starý zákon, křesťanské označení předkřesťanské části *Bible; vznikal v průběhu 1. tisíciletí
   př. n. l. zpracováním různých tradicí uchovávaných náboženských, etických a historických
   témat. Pro judaisty je to kompletní Bible, zvaná zpravidla Tenak, což je zkratka z názvů jeho
   tří částí: Tóra (Pentateuch čili Pět knih Mojžíšových), Nebí'ím (Proroci, například Izaiáš,
   Ezechiel, Jeremiáš), Ketúbím (Spisy, například Job; Kazatel; Píseň písní; Přísloví; Žalmy).
   (Jaroslav Malina)

   stát, politické uspořádání společnosti, které má monopol na legální (viz též legalita) i
   legitimní (viz též legitimita) užití fyzické moci, ustanovování zákonů a prosazování práva. Z
   globálního pohledu jsou státy územní makrojednotky s determinujícím vlivem na územní rozsah
   socioekonomických procesů. Specifickými znaky státu jsou: a) organizace podle území; státní
   moc je nezávislá, omezená pouze rozsahem tohoto území; b) uplatnění státní moci (zvláštní
   veřejná moc, spočívající ve státním aparátu, který disponuje možností donucení); c)
   svrchovanost. Stát lze chápat v souhře několika protikladných skutečností: a) jako vládu,
   exekutivní moc; b) jako souhrn a jednotu všech organizací, institucí a úřadů ve společnosti
   (legislativní, exekutivní a právní moc jsou chápány jako jediné); c) jako celou společnost v
   protikladu k rodině, skupinám, stranám či organizacím; d) jako útvar, v němž lid, vládnoucí
   moc a území spadají pod jednu podstatu. (Marie Dohnalová)

   stát blahobytu,  prototyp sociálně spravedlivého státu, ve kterém je snaha o dosažení sociální
   harmonie v rámci celé společnosti, pomoc státu lidem v nouzi, zajištění sociálních jistot,
   přijímání dalších prvků sociálního zabezpečení. (Marie Dohnalová)

   stát národní, politické společenství jednoho národa bez jiných etnik (nebo s početně
   nevýznamnými etniky) oddělené od jiných národních států přesně stanovenými hranicemi.
   V národních státech mají vlády rozsáhlé pravomoci, ovlivňující řadu stránek života svých
   občanů, a vytvářející zákony, jež se vztahují na každého, kdo žije v prostoru vymezeném jejich
   hranicemi. (Marie Dohnalová)

   statistika, věda získávající, zpracovávající a hodnotící hromadné údaje o nejrůznějších jevech
   skutečnosti. (Marie Dohnalová)

   Státní zdravotní ústav, příspěvková organizace Ministerstva zdravotnictví ČR; připravuje
   podklady pro tvorbu státní zdravotní politiky. Sleduje dlouhodobé trendy infekčních a jiných
   hromadně se vyskytujících onemocnění aj. Výsledky šetření předává orgánům ochrany veřejného
   zdraví. Ústav je rozdělen na jednotlivá oborová centra, která mají národní referenční
   laboratoře a národní referenční centra (počet v závorce): 1. epidemiologie a mikrobiologie
   (25), 2. zdraví a životního prostředí (10), 3. pracovního lékařství (7), 4. životního
   prostředí (4), 5. pro řízení kvality ve zdravotnictví, 6. pro hygienu potravinových řetězců
   (2). Čtyři centra spolupracují se Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Ústav má své
   Středisko vědeckých informací, knihovnu, oddělení biostatistiky a informatiky, Středisko pro
   posuzování kvality laboratoří a pracovišť aj. Antropologická problematika je začleněna do
   centra zdraví a životního prostředí (vedoucí docent MUDr. Lumír Komárek, CSc.) a částečně
   (ergonomie) do pracovního lékařství (profesor MUDr. Miroslav Cikrt, DrSc.). Ředitele ústavu
   jmenuje a odvolává na návrh hlavního hygienika České republiky ministr zdravotnictví. Kontakt:
   Státní zdravotní ústav, Šrobárova 48, 100 42 Praha 10, telefon: 267 081 111. (Miroslav
   Prokopec)

   status (postavení), 1. postavení (pozice) osoby nebo organizace určené souhrnem jejich práv a
   povinností; 2. postavení jednotlivce v rámci společenského systému -- postavení může člověk
   získat tak, že mu je ve chvíli narození už připsáno (askriptivní postavení), nebo je může
   dosáhnout v průběhu života (získaná postavení). (Jaroslav Malina)

   statut,  1. označení právního předpisu (ve středověku nesly některé právní předpisy, zejména
   městské zákony, název statuta); 2. vnitřní předpis právnické osoby upravující pravidla její
   organizace; 3. označení právního řádu, který upravuje určité právní vztahy, a k němuž
   poukazuje norma kolizní (v mezinárodním právu soukromém). (Marie Dohnalová)

   stavba, viz objekt.

   stavba (objekt) [archeologie], nehybný (nepřenosný) archeologický objekt, zpravidla velký a
   často složitý, v každém případě však neoddělitelný od prostředí -- od země, od terénu bez
   zničení (ledaže by byl odříznut jako monolit společně s částí prostředí). Každý takový objekt
   měl kdysi v živé kultuře jeden hlavní účel -- například hospodářská jáma, obydlí-polozemnice,
   obranný val, příkop, hrob atd. V české archeologii bývá často namísto stavba (v anglické
   archeologii "feature", v ruské "sooruženije") užíváno označení "objekt" nebo "sídelní objekt"
   (Jaroslav Malina)

   stegodontie, skus zubů, při kterém horní řezáky střechovitě přesahují dolní. (Ladislava
   Horáčková)

   Steinheim an der Murr, Německo, naleziště lebky archaického Homo sapiens (1933), datované do
   středního pleistocénu -- 250 000--200 000 let. (Jiří A. Svoboda)

   stéla  (z řeckého stélé, "kamenný sloup"), kamenná deska s nápisem, případně i s reliéfem. Na
   stélách byly zaznamenávány zákony, úřední smlouvy, ale nejčastěji sloužily jako náhrobky.
   (Jaroslav Malina)

   stéla náhrobní, viz náhrobní stéla.

   Sterkfontein, naleziště hominidů v Jihoafrické republice; kromě četných kosterních zbytků
   homininů poskytlo naleziště také množství kamenné industrie a fauny zahrnující nálezy od
   středního pliocénu až po spodní pleistocén. (Jiří A. Svoboda)

   Steward Julian H. (1902--1973),

   stigma, viditelná známka nemoci. (Ladislava Horáčková)

   Stloukal Milan (10. 6. 1931, Praha), docent RNDr., promovaný historik, DrSc. Studoval na
   Přírodovědecké (tehdy Biologické) fakultě Univerzity Karlovy v Praze antropologii (ukončil
   1957) a na Filozofické fakultě UK prehistorii (promoce 1962), kandidaturu z oboru antropologie
   získal 1962. Po absolvování studia antropologie nastoupil v roce 1957 jako antropolog v
   Archeologickém ústavu ČSAV v Brně a pracoval zde až do roku 1969, kdy přešel do Národního
   muzea v Praze. Zde byl zařazen zprvu jako vědecký pracovník *Antropologického oddělení, od
   roku 1974 jako vedoucí tohoto oddělení, po listopadu 1989 byl jmenován ředitelem
   Přírodovědeckého muzea Národního muzea a v únoru 1991 generálním ředitelem Národního muzea. V
   této funkci setrval až do odchodu do důchodu v prosinci 2001, od té doby pokračuje v práci v
   Antropologickém oddělení. V prosinci 1990 získal titul doktora věd a v roce 1991 byl
   habilitován na Přírodovědecké fakultě UK pro obor antropologie. Externě přednášel po řadu let
   úvod do antropologie studentům prehistorie a klasické archeologie na Filozofické fakultě UK a
   historickou antropologii posluchačům antropologie Přírodovědecké fakulty UK. Od nástupu do
   Archeologického ústavu ČSAV v Brně se věnoval zpracování koster a žárových pohřbů z
   archeologických výzkumů, zprvu jen z působnosti brněnského ústavu, ale později i z výzkumů
   jiných institucí, zejména slovenských. Šlo o nálezy z období od neolitu až po středověk, ale
   největší množství činily nálezy z doby Velkomoravské říše, tedy z 9. století. Jádro tohoto
   výzkumu tvořila rozsáhlá pohřebiště na hradišti v Mikulčicích, z velkých souborů (často ve
   spolupráci s Hanou Hanákovou) však zaslouží pozornosti i zpracování koster z Abrahámu,
   Bešeňova, Čakajovců, Ducového, Holiar, Holubic, Josefova, Nitry, Nových Zámků, Pobedimi, z
   Prahy u kostela sv. Benedikta, z Rajhradu, Virtu, Želovců a dalších. Rozsáhlé soubory si přímo
   vynutily zhodnocení demografických dat, uvedení paleodemografie do české antropologické
   literatury a publikaci mnoha studií. Z tohoto pohledu bylo také prostudováno větší množství
   souborů z žárových pohřebišť. Zpracování paleopatologických nálezů vedlo k dlouholeté
   spolupráci s profesorem Lubošem Vyhnánkem. Spolupracoval a společně publikoval s antropology a
   archeology v Maďarsku (Budapešť, Szeged), Německu (Mohuč, Berlín), Polsku (Białystok, Poznaň,
   Varšava, Vratislav), Rakousku (Vídeň) a dalších zemích. Je autorem více než 400 publikací,
   vědeckých prací, populárních a jiných článků: Hanáková, Hana -- Stloukal, Milan, Staroslovanské
   pohřebiště v Josefově, 1966; Stloukal, Milan -- Vyhnánek, Luboš, Slované z velkomoravských
   Mikulčic, 1976; Horská, Pavla -- Kučera, Milan -- Maur, Eduard -- Stloukal, Milan, Dětství,
   rodina a stáří v dějinách Evropy, 1990; Stloukal, Milan -- Dobisíková, Miluše -- Kuželka,
   Vítězslav -- Stránská, Petra -- Velemínský, Petr -- Vyhnánek, Luboš -- Zvára, Karel, Antropologie:
   Příručka pro studium kostry, 1999. Od založení byl členem *Antropologické společnosti a
   zastával různé funkce ve výboru, od roku 1989 byl jejím předsedou a pak po jejím rozdělení až
   do roku 1995 předsedou *České společnosti antropologické, je čestným členem Naturhistorisches
   Museum in Wien, jeho práce v oboru byla oceněna *Pamětní medailí dr. Aleše Hrdličky. Kontakt:
   Doc. RNDr. Milan Stloukal, DrSc., Antropologické oddělení Národního muzea, Václavské náměstí
   68, 115 79 Praha 1, e-mail: milan.stloukal@nm.cz; Křížkovského 1, 130 00 Praha 3. (Milan
   Stloukal)

   Stránská skála, Slatina, Brno-město, útes jurských vápenců na východním okraji brněnské
   kotliny. Vápenec obsahuje vrstvy rohovců používaných k výrobě nástrojů v průběhu paleolitu i
   neolitu (stránskoskalská exploatační oblast). Strmé skalní svahy na severozápadní straně jsou
   lemovány svahovými sedimenty spodnopleistocenního až středopleistocenního stáří (lokalita I) a
   spraší svrchního pleistocénu na severní straně (lokalita IV). Temeno návrší překrývají zbytky
   teras, půdní sedimenty, vápencové sutě a konečně spraš (lokality II, III). Lokalitu I zkoumali
   počínaje rokem 1910 až po současnost Jan Woldřich, Karel Absolon, Rudolf Musil a Karel Valoch
   jako klíčovou paleontologickou lokalitu biharienu, případně i starého paleolitu, avšak již od
   30. let intenzivně probíhaly také povrchové sběry mladopaleolitických industrií na temeni.
   Záchranný a později systematický archeologický výzkum několika poloh mladého paleolitu tu
   probíhal v 80. letech. V rámci společného projektu Archeologického ústavu Akademie věd ČR,
   Masarykovy univerzity a Harvardské univerzity byl tento výzkum obnoven v roce 1997 (lokality
   IIIc--e). Lokalita I Lokalitu I tvoří sedimenty suťového kužele při úpatí skály a výplně
   jeskyní a jeskyněk v jejím masivu. Profil suťového kužele zachycuje nejprve akumulační činnost
   řeky (stránská terasa), následnou erozi a pak již plynulé ukládání celého sledu spraší a
   paraautochtonních půd. Průběh teplého období na počátku středního pleistocénu (cromer), které
   dokumentují, je ve své dynamice rámcově analogický našim poznatkům o holocénu. Z hlediska
   paleontologie představuje Stránská skála I nejbohatší naleziště fosilních ptáků, břichonožců a
   pecek břestovce, spolu s četnými nálezy savců, hadů a ostrakod. Počínaje slavnou Woldřichovou
   šelmou Homotherium moravicum byla odtud popsána řada nových druhů, zejména ptáků, nebo druhů
   poprvé registrovaných u nás. Nepřerušená sedimentace v rámci dlouhého období umožňuje studovat
   faunistická společenstva v závislosti na změnách prostředí. Značná pozornost se od počátku
   výzkumu věnovala otázce přítomnosti člověka. U kamenných artefaktů na první pohled zarazí, že
   v surovině tak kvalitní, jako jsou místní rohovce, by nebyly vyvinuty všechny fyzikální znaky
   úštěpů a jejich negativů; ty jsou však patrny na úštěpech z jeskyňky č. 8, která obsahuje
   srovnatelnou faunu. Ještě průkaznější jsou stopy lidských zásahů na kostech, jak je pozoruje
   Marylene Patou-Mathis. Antonín Přichystal a Mojmír Strnad dále prokázali, že zlomky kostí z
   vrstvy 13 prošly ohněm, a nepovažují za pravděpodobné, že by to byl přirozený požár. K tomu
   přistupuje starší argument Bernarda Gramsche, který svého času na kamenných úlomcích ze
   Stránské skály shledal mikroskopické stopy opotřebení. Podstatné je i to, že v rámci suťového
   kužele se všechny náznaky lidské činnosti soustřeďují pouze v jediné vrstvě -- č. 13. Její
   minimální stáří odhaduje Rudolf Musil na 0,6 milionu let. Tyto otázky ověřoval novým výzkumem
   v letech 1997--1998 Karel Valoch. Ojedinělé artefakty starého a středního paleolitu pocházejí
   z okolních sprašových profilů (Růženin dvůr, Nová hora, Malá Klajdovka). Lokalita II: Tato
   mladopaleolitická lokalita leží v okolí vrcholu Stránské skály a je tedy jen částečně překrytá
   spraší. Proto byla zachycena již povrchovým průzkumem Karla Schirmeisena a později publikována
   Karlem Valochem jako aurignacien. V roce 1985 byla první kolekce artefaktů získána z
   interpleniglaciální půdy překryté spraší, kterou přeťal výkop pro vodovod. Industrie obsahuje
   především škrabadla, včetně aurignackých typů, doprovázená několika dalšími nástroji. Lokalita
   IIa: Rámcové poznatky o poloze aurignacienu na lokalitě II bylo možné rozšířit plošným
   odkryvem na lokalitě IIa, kde se podmínky pro výzkum jevily optimální. Profil zastihl suť
   přemístěnou na bázi soliflukcí za extrémně studených podmínek (vrstva 6) a nad ní tenkou
   hlinitou polohu s bohunickou industrií (vrstva 5). Následovala fáze eroze, fáze sedimentace
   spraše a fáze pedogeneze, odpovídající industrii středního aurignacienu (vrstva 4, 32 500 let
   B. P.). Svrchní část profilu tvoří poslední würmská spraš s industrií mladého aurignacienu
   (vrstva 3). Všechny tři paleolitické soubory jsou vyrobeny z místního rohovce. Bohunický
   soubor je poměrně malý, zatímco soubor středního aurignacienu je zatím největší stratifikovaná
   kolekce této kultury na Moravě. Je to čepelová industrie s převahou škrabadel. Menší soubor
   mladého aurignacienu se liší určitým nárůstem rydel a zdrobněním industrie. Lokalita III:
   Profil lokality III se od dosud popsaných liší. Industrie bohunicienu leží uvnitř komplexu
   interpleniglaciálních půd, kde vytvářely samostatné shluky, s místy interpretovanými jako
   ohniště (data z uhlíků jsou kolem roku 38 000 B. P.). Provázely je četné hrudky červeného a
   okrového barviva. Pylová analýza dokládá stepní krajinu s některými dřevinami (borovice,
   bříza, smrk, olše).

   Většina artefaktů je opět vyrobena z místního rohovce, avšak retušované artefakty, zejména
   škrabadla, drasadla a hroty, jsou z cizích surovin (červený radiolarit, jiné rohovce).
   Zpracování místních rohovců se zaměřilo na výrobu levalloiských hrotů, čepelí a připravených
   jader. Lokalita IIIa: Stránská skála IIIa je polykulturní profil srovnatelný s lokalitou IIa.
   Spodní würmský pleniglaciál reprezentuje sled půdních sedimentů, vápnitých zemin a štěrčíků
   přemístěných soliflukcí. Podle Tadeáše Czudka je charakter přemísťování ovlivněn postupným
   vzrůstem vlhkosti, teploty a hlubokým táním permafrostu. Pylové spektrum, které určila Helena
   Svobodová, je chudé a dokládá studené podnebí. Industrie bohunicienu leží v nejvyšší části
   přemístěného souvrství (vrstva 4). Následuje interpleniglaciální půda s industrií středního
   aurignacienu (vrstva 3) a poslední würmská spraš. Původní poloha bohunické vrstvy je pozměněna
   soliflukcí, která zde asi před 40 000 lety probíhala. S několika výjimkami (křemen,
   radiolarit) je industrie vyrobena z místního rohovce; běžné jsou levalloiské hroty, škrabadla,
   drasadla a vruby. Aurignacká industrie je rozptýlena v okolí pravidelně kruhovitého, mírně
   zahloubeného ohniště (datovaného k roku 31 000 B. P.). Mezi artefakty, stále z místního
   rohovce, typologicky dominují škrabadla, zejména aurignackých typů, provázená rydly, drasadly
   a vruby. Lokalita IIIb: Další superpozice bohunicienu a aurignacienu je ve srovnatelné
   stratigrafické situaci. Spodní, bohunická vrstva je významná zatím největším dochovaným
   souborem zvířecích kostí, nahromaděných uvnitř depresí ve vápencové suti. Nadložní, aurignacká
   vrstva je datována k roku 32 600 B. P. Lokalita IIIc: Nově zkoumaná lokalita (1997), opět s
   analogickou nálezovou situací, ovšem podstatně deformovanou mrazovými jevy (vytažení jemných
   sedimentů z podloží). V rámci mezinárodního výzkumného projektu zde byly aplikovány detailní
   metody archeologické dokumentace za účelem ověření situace v nedaleké poloze IIIa. Lokalita
   IIId: Tato lokalita, rovněž nově zkoumaná (1998), navazuje na polohu III. Pokračuje zde jediná
   poloha bohunicienu, a to zřejmě velmi mladého (zatím datované vzorky uhlíků ukazují stáří
   kolem 35 000 let). Lokalita IV: Tato lokalita leží při severním úpatí vápencového útesu.
   Vrstva probíhá v nejvyšší části a v nadloží spraše a radiometrická data kolem roku 18 000
   ukazují, že jde zatím o jedinou lokalitu z období posledního glaciálního maxima na Moravě.
   Předměty tvořily dvě koncentrace v odstupu asi 5 m. Západní koncentraci tvořil kruhový shluk
   vápencových bloků, koňských kostí a ojedinělých kamenných artefaktů; ohniště ani stopy
   osídlení se neobjevily. Pás koňských kostí rozvlečený po svahu s touto koncentrací souvisí.
   Východní koncentrace se skládala rovněž z vápencových bloků (největší měřil 0,75 m), převážně
   koňských kostí (ojediněle se vyskytly i kosti mamuta, nosorožce a soba), zato kamenné nástroje
   byly vzácnější. Místní kamenné suroviny se používaly až nápadně málo, zato se objevily
   exotické materiály: cizí rohovce, radiolarit, pazourek, porcelanit, křišťál a obsidián.
   Převažující čepele, několik retušovaných nástrojů a prstní článek soba (s typickým otvorem)
   náležejí epigravettienu. Mezi koňskými kostmi je nápadný malý podíl pažních kostí, kostí lebky
   a úplné chybění stehenních kostí. Zdá se, že lokalita IV byla specializovaným lovištěm koní,
   využívajícím morfologie terénu s příkrou skalní stěnou. Stránskou skálu obemyká kruh
   povrchových lokalit mladého paleolitu: Líšeň (bohunicien, aurignacien,
   epigravettien/magdalénien?), Podstránská (bohunicien, aurignacien), Nová hora (bohunicien),
   Maloměřice-Borky (aurignacien, magdalénien), Maloměřice-Občiny (aurignacien) a další. (Jiří A.
   Svoboda)

   stratigrafie, následnost geologických a archeologických vrstev. (Jiří A. Svoboda)

   Stratzing, Rakousko; významné aurignacké sídliště datované sérií dat kolem roku 30 000. Nálezy
   několika typů ohnišť, bohatá kamenná industrie s převahou rydel a drobná kamenná řezba lidské
   postavy. (Jiří A. Svoboda)

   strava, obřadné pití opojných nápojů v souvislosti s pohřební hostinou. (Josef Unger)

   Stringer Christopher B. (1949), britský paleoantropolog, kurátor Přírodovědeckého muzea
   v Londýně. Je autorem a hlavním protagonistou teorie o africkém původu moderního člověka.
   Publikoval jako autor či spoluautor několik knih o neandertálcích. Zpočátku se jeho názor
   teorie vytěsňování ("replacement theory"), bohužel formulovaný dosti zjednodušeně a
   neprozíravě, setkal s velmi rozporuplnými reakcemi. Na toto téma bylo natočeno několik filmů a
   napsány i romány popisující likvidaci brutálních neandertálců hrdinnými kromaňonci (to však ve
   skutečnosti nebyl jeho názor), vědecká komunita však reagovala poměrně chladně a preferovala
   konsistentnější Bräuerovu teorii "Out of Africa". Později Chris Stringer svoji teorii výrazně
   zlepšil a propracoval. (Václav Vančata)

   stres, zátěž, tíseň, stav napětí do něhož se dostává organismus působením nepříznivých
   činitelů v oblasti tělesné i duševní. (Ladislava Horáčková)

   Strouhal Eugen (24. 1. 1931, Praha), profesor MUDr. et PhDr., DrSc., Dr. habil. (Univerzita
   Varšava), emeritní profesor Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty
   Univerzity Karlovy v Praze. Je absolventem Fakulty všeobecného lékařství UK (1956) a
   Filozoficko-historické fakulty UK (1959). Externí aspiranturu z fyzické antropologie dokončil
   na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (1968). Praktické medicíně se
   věnoval jen krátce (Kardiologický ústav Františkovy Lázně, Endokrinologický ústav Praha). Tři
   roky pracoval jako odborný asistent v Ústavu lékařské biologie Lékařské fakulty Univerzity
   Karlovy v Plzni, osm let jako odborný, později vědecký pracovník Československého (*Českého)
   egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře. Od roku 1969 do roku 1992 byl
   vedoucím oddělení pravěku a starověku Náprstkova muzea, složky Národního muzea v Praze. Ve
   školním roce 1988/1989 zahájil na dnešní 1. lékařské fakultě spolu s profesorem MUDr. Lubošem
   Vyhnánkem, DrSc., přednášky z paleopatologie. Od roku 1990 působí na Ústavu dějin lékařství
   této fakulty, do roku 1998 jako jeho přednosta, nyní jako vědecký pracovník. Zabývá se
   archeologií, fyzickou antropologií, paleopatologií a historií medicíny se zaměřením na
   starověký Egypt. Je autorem 300 vědeckých studií, 250 populárních článků a 10 monografií a
   cestopisů, z nichž největšího rozšíření dosáhla jeho kniha Život starých Egypťanů, která vyšla
   v 17 vydáních v 8 jazycích. Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal
   (s Ladislavou Horáčkovou a Lenkou Vargovou) 15. svazek Základy paleopatologie (2003). Je
   členem řady našich a deseti zahraničních či mezinárodních vědeckých společností (zčásti
   čestným). V několika z nich zastával funkci místopředsedy nebo člena výboru. Je jedním ze
   spoluzakladatelů mezinárodní Paleopatologické asociace (1973). Podnikl mnoho zahraničních cest
   (dlouhodobé pobyty ve Finsku, Francii, v Rakousku, USA aj.) a byl členem 26 výzkumných expedic
   do Egypta, jednak československých, jednak anglicko-nizozemských. Byl vyznamenán *Pamětní
   medailí dr. Aleše Hrdličky (1981) a Michalowského pamětní medailí (1986), třemi medailemi 1.
   lékařské fakulty a Univerzity Karlovy (1998) a Stříbrnou medailí Lékařské fakulty Univerzity
   Karlovy v Hradci Králové (2000). Kontakt: Prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, DrSc., Na
   Truhlářce 24, 180 00 Praha 8-Libeň, e-mail: eugen.strouhal@lf1.cuni.cz. (Eugen Strouhal)

   struktura, stavba, složení, vnitřní uspořádání; souhrn podstatných vnitřních vztahů mezi
   prvky, částmi určitého celku, systému, jejichž spojení určuje povahu i zákonitost systému jako
   celku. (Jaroslav Malina)

   strukturalismus, 1. vědecká metodologická orientace, jejímž cílem je výzkum struktury objektů
   při důrazu na prioritu celku vůči částem a zkoumání vztahů mezi prvky daného systému; vznikl
   počátkem 20. století jako reakce na plochý evolucionismus pozitivistického ražení; 2.
   paradigma v socio-kulturní antropologii a etnologii vzniklé v polovině 20. století, uvažující
   kulturu (a společnost) jako soubor znakových systémů určovaných skrytými univerzálními
   strukturami. Ty mají samy charakter systémů a změna jednoho prvku v systému vede ke změnám
   dalších prvků. Strukturalismus studuje též charakter změny, kterou lze i předvídat, a její
   pravidla. Ve srovnání s *evolucionismem a *difuzionismem zdůrazňuje vztahy před prvky daného
   systému, a proto přístup synchronní před přístupem diachronním. Zakladatelem a hlavním
   představitelem strukturální antropologie je francouzský socio-kulturní antropolog, etnolog,
   amerikanista Claude *Lévi-Strauss (v lidském myšlení je zabudován dualismus a reciprocita a ty
   se projevují v institucích kultury). (Jaroslav Malina)

   strukturální antropologie, směr v socio-kulturní antropologii, jehož základním paradigmatem je
   *strukturalismus. (Jaroslav Malina)

   Strum Shirley (1947), americká primatoložka, profesorka antropologie na University of
   California, San Diego (USA). Od roku 1979 se intenzivně zabývá chováním paviánů anubis v Keni.
   Dlouhou dobu sledovala skupinu paviánů nazývanou Pumphouse Gange a další skupiny žijící
   v jejím okolí. Jako jedna z prvních získala podrobné a dlouhodobé údaje o životě, chování a
   ekologii paviánů a její výzkum zbořil některé mýty o chování a sociální struktuře paviánů,
   které formulovali primatologové ze školy Irwina *de Vora. Prokázala totiž, že úloha samic
   v sociální struktuře je velmi důležitá a že právě samice vytvářejí základ sociální sítě.
   Zabývala se mimo jiné agresivním chováním a dominancí samců, úlohou pohlaví a sociální
   organizací, sociální strategií kompetice a obrany, kognitivními procesy v přírodě,
   socioekologií a využitím poznatků o chování primátů v interpretaci evolučních procesů. Pracuje
   jako ředitelka Uaso Ngiro Baboon Project (dříve Gilgil Baboon Project) v Keni. Je autorkou
   knihy Almost Human: A Journey into the World of Baboons (1987, 1990) a spolueditorkou
   některých významných sborníků -- například Natural Connections: Perspectives in Community-based
   Conservation (1994). (Václav Vančata)

   Středisko pro paleolit a paleoetnologii při Archeologickém ústavu Akademie věd ČR Brno,
   ustaveno v roce 1995. Tematicky se zaměřuje na anatomicky moderní lovecké populace mladého
   paleolitu a mezolitu, jejich kulturu a adaptace, s důrazem na prostor středního Podunají.
   V pleistocénu mělo totiž území Moravy charakter spojujícího koridoru mezi západem a východem
   kontinentu, a proto se zde vytvářely unikátní kulturní komplexy centrálního charakteru.
   Středisko navazuje na rozsáhlé výzkumy, které probíhaly během celého 20. století, doplňuje je
   strategicky volenými novými odkryvy, vypracovává metodiku výzkumu a dosažené výsledky
   systematicky publikuje (ediční řada Dolnověstonické studie, dosud vydáno 11 svazků).
   Z metodického hlediska klade důraz na interdisciplinaritu a mezinárodní spolupráci. Hlavní
   řešená témata: 1. Počátek mladého paleolitu a šíření anatomicky moderní populace. Toto téma,
   včetně vztahu pozdních neandertálců k anatomicky moderní populaci, je v současné době ve
   světovém měřítku bezesporu nejdiskutovanějším problémem paleolitických dějin. Role střední
   Evropy -- oproti Přednímu východu a západní Evropě -- však není zatím doceněna, přestože
   geograficky leží naše území mezi oběma "klasickými" regiony a poskytlo významné lokality. V
   návaznosti na projekt "Stránská skála" (česko-americký projekt s Harvardskou univerzitou;
   monografie publikována v Harvard University Press) je tento problém dále řešen na klasické
   lokalitě v Brně-Bohunicích (česko-americký projekt) a v jeskyních v Mladči (rakousko-český
   projekt s Naturhistorisches Museum Wien) a Dzeravá skala (slovensko-polsko-český projekt,
   grant Leakeyovy nadace, USA). 2. Gravettien Moravy -- analýza velkých loveckých sídlišť.
   Aktuálnost tohoto tématu je dána historickým významem gravettienu pro prehistorii Moravy a
   Eurasie obecně (jde o vrcholné období vývoje lovecké společnosti u nás), komplexností
   archeologického a antropologického záznamu, interdisciplinárním charakterem výzkumu a trvalým
   zájmem mezinárodní vědecké komunity o moravský materiál. Na tomto pracovišti je soustředěn
   archeologický a antropologický materiál za několik desetiletí systematického terénního výzkumu
   (Dolní Věstonice, Jarošov, Pavlov, Petřkovice, Předmostí aj.), který je v současné době
   publikován nebo analyzován a připravován k publikaci. Význam jednotlivých lokalit, respektive
   celých sídelních areálů, spočívá v komplexnosti jejich výpovědi o aktivitách na velkém
   loveckém sídlišti (sídelní objekty, ohniště, pozůstatky výrobních činností, lovu, výtvarných a
   symbolických aktivit, hroby ...). Analýza sídlišť ovšem přináší i nové poznatky metodického a
   teoretického charakteru, jejichž význam je celosvětový (například prakticky kompletní lidské
   skelety, nejstarší doklady keramických a textilních technologií; gravettské umění). Nejbližší
   úkoly: zveřejnění akt konference "Gravettien v Podunají" (Mikulov 2002, projekt Maison des
   Sciences de ľHomme, Paris), vydání kolektivní monografie o antropologických nálezech
   (Trinkaus, Erik -- Svoboda, Jiří, ed., Oxford University Press), výzkum vybraných regionů
   (aktuálně "Uherskohradišťsko") i jednotlivých loveckých sídlišť (v současné době svazek
   "Pavlov-jihovýchod"). 3. Speleoarcheologie krasu a pseudokrasu -- adaptace na změny prostředí.
   Třetí téma je postaveno na úzké spolupráci s přírodními vědami v otázkách adaptace loveckého
   osídlení na měnící se přírodní prostředí, především na zásadní klimatické změny na přelomu
   pleistocénu a holocénu. Toto téma bylo tradičně řešeno v kompletních profilech krasových
   jeskyní (ukončený grant GA AV ČR), nově pak v pseudokrasových pískovcových skalních převisech
   severních Čech (grant National Geographic). Projekt probíhá ve spolupráci s *Katedrou
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a *Katedrou antropologie a
   genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, regionálními muzei a
   institucemi ochrany přírody. 4. Prehistorie Předního východu a Egypta. V návaznosti na
   předcházející pracovní pobyty v Libyi, Turecku a Izraeli a na dosavadní spolupráci s *Českým
   egyptologickým ústavem Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře v areálu Abúsíru se Středisko
   zapojuje do archeologického průzkumu oázy Baharíja v Egyptské arabské republice,
   organizovaného Českým národním egyptologickým centrem. Projekt teritoriálně rozšiřuje
   problematiku uvedenou ad 1 a 3, tj. počátek mladého paleolitu (konkrétně v Baharíji jde o
   přežívání paleolitu středního) a přechod pleistocén / holocén (ovšem v podstatně odlišných
   přírodních podmínkách). Vedoucím Střediska je Jiří A. *Svoboda. Kontakt: Doc. PhDr. Jiří A.
   Svoboda, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, Královopolská 147, 612 00 Brno, telefon: 541 514
   118; Archeologický ústav AV ČR, Dolní Věstonice 25, 692 01 Mikulov, telefon: 519 517 637,
   e-mail: svoboda@iabrno.cz. (Jiří A. Svoboda)

   střední doba kamenná, viz mezolit.

   středoevropský epigravettien, epigravettien v českých zemích (asi 18 000 až 14 000 let B. P.)
   se zdá být spíše periferií velkých kulturních center východní Evropy. Typologicky je velmi
   variabilní a projevuje se jak gravettská tradice (mikročepele s otupeným bokem, geometrické
   mikrolity), tak aurignacoidní, a dokonce i moustéroidní typy (Lipa na západní Ukrajině, Ságvár
   v Maďarsku, Grubgraben v Rakousku). Technologicky jsou zajímavým jevem klínovitá jádra na
   mikročepele, evidentně již štípaná tlakem, připomínající industrie severní Asie a
   severozápadní Ameriky. Umění reprezentují jen drobné ozdobné předměty a jednoduché rytiny v
   kameni či kosti. (Jiří A. Svoboda)

   středomořský epigravettien (rovněž grimaldien, romanellien, montadien), kultura navazující na
   gravettien po roce 20 000 v Itálii, na Balkáně a v jižní Francii. Charakteristická je skupina
   mikrolitů, zvláště trojúhelníkových, drobných hrotů, čepelek a mikrolitů s otupeným bokem.
   Drobná rydla a škrabadla jsou ve víceméně vyrovnaném poměru (oba typy na zkrácených čepelích a
   úštěpech). K této kultuře se hlásí ojedinělé rytiny na skalách, na kamenných deskách a
   oblázcích. Nápadné jsou zejména bohaté hroby na italském území. (Jiří A. Svoboda)

   střep, označení hmoty, která tvoří tělo keramického předmětu a jejíž povrch je zdoben či kryt
   malbou, nástřepím nebo *glazurou. (Jaroslav Malina)

   stúpa, volně stojící stavba indické buddhistické provenience. Původně náhrobní objekt,
   uchovávající ostatky *Buddhy, Buddhových žáků nebo jiných buddhistických osobností, později
   též stavba pamětní budovaná na významných buddhistických lokalitách. Stúpy menších rozměrů
   sloužily také jako votivní objekty. V Indii má zpravidla podobu polokulovité stavby na
   kruhovém půdorysu, završené kvádrem pro uložení ostatků, s kamenným slunečníkem na vrcholu,
   obehnané kamennou zdí se čtyřmi branami; obvykle oplývá bohatou sochařskou výzdobou. S
   *buddhismem se rozšířila do dalších zemí a nabyla zde nových, místně modifikovaných podob: v
   Číně nazývána -- tcha, v Tibetu -- čhörten, v Mongolsku -- suburgan atd. (Jaroslav Malina)

   stvoření, všechny kultury světa mají představy, mýty a legendy o původu světa (kosmogonie) a
   vzniku života. V Bibli není kosmogonie doplněna teogonií (původ bohů), protože Bůh je věčný,
   je stvořitel, a ne stvořený. V Genesis jsou dvě vyprávění o stvoření světa a člověka, která se
   místy od sebe podstatně liší. První příběh (Gn 1--2, 4a) popisuje stvoření, jež se odehrálo
   v šesti dnech: stvoření světla a dne, oddělení vodstva a země, stvoření rostlinstva, stvoření
   hvězd a velkých světel a stvoření živočichů, muže a ženy k obrazu Božímu. Druhý příběh (Gn 2,
   4a--25) popisuje stvoření člověka Bohem z prachu země a stvoření ženy z mužova žebra (viz Adam,
   Eva, Eden, ráj) a Boží pověření, jímž dává člověku vládu nad zemí a ostatním stvořeným
   tvorstvem i Boží vizi o světě naplněném životem: "A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte
   a množte se ...". (Jaroslav Malina)

   Stvoření člověka, obrazový motiv, který se poprvé objevuje na raně křesťanských sarkofázích.
   Jeho obrazová forma se vytvořila podle analogie s pohanským motivem Prométhea tvořícího
   z hlíny lidské pokolení. Křesťanský Stvořitel byl proto zobrazen po vzoru Prométhea a tento
   motiv představuje jeden z mála případů, kde se můžeme setkat s jeho figurálním znázorněním.
   Pro antické křesťany totiž starozákonní Bůh představoval jen abstraktní ideu a byl znázorňován
   pouze symbolicky, v podobě pravice vztažené z nebes. (Jaroslav Malina)

   sub-, latinská předpona označující "pod, dole, částečný".

   subakutní, označuje průběh nemoci, který je méně prudký než akutní, ale prudší než chronický.
   (Ladislava Horáčková)

   subhumánní živočich, pojem zahrnuje všechny živočišné druhy, které jsou ve vývojové řadě za
   člověkem. (Václav Vančata)

   subchondrální, pod chrupavkou. (Ladislava Horáčková)

   subincise, rozříznutí centrální části *penisu až k uretře. Součást rituálu dospívání u
   některých národů; například u australských Aruntů je tato drastická operace (prováděná
   kamenným nožem) považována za přeměnu chlapce v *androgynní bytost. Zachycené krvi se říká
   menstruační a ráně "penisová děloha" či "penisová vagina". (František Vrhel)

   subkultura, oddělená část *dílčí kultury, vyčleňovaná podle formální specializace, tedy ve
   shodě se sociální pozicí skupiny lidí, kterým je tato část kultury vlastní, v systému
   sociálního organismu. Je to taková skupina lidí (pohlaví, věková skupina, třída, stav atd.),
   která nemůže existovat odděleně od ostatních částí sociálního organismu. (Jaroslav Malina)

   subluxace, neúplné vykloubení. Na rozdíl od luxace se kloubní plošky ještě částečně dotýkají.
   (Ladislava Horáčková)

   substantia compacta, viz kompakta.

   substantia spongiosa, viz spongióza.

   substituční hormonální terapie, léčba, při níž jsou organismu pacienta či pacientky dodávány
   hormony, které mu chybí. Nejčastější je substituční hormonální terapie u žen v klimakteriu.
   (Jaroslav Zvěřina)

   suburgan, mongolský název kultovní stavby ve tvaru pyramidy zakončené kupolí, sloužící
   zpravidla jako hrobka či relikviář (tibetsky čhörten). (Josef Kolmaš)

   Suej (581/589--618), čínská dynastie rodu Jang; po téměř třech staletích roztříštěnosti znovu
   sjednotila sever a jih Číny. Provedla reformy směřující k centralizaci vlády, obnovila systém
   zkoušek státních úředníků, přijala nový trestní kodex a uskutečnila velké stavební projekty --
   například Velký (císařský) průplav. Pád říše způsobila mohutná rolnická povstání, z jejichž
   vůdců vzešel v roce 618 zakladatel nové dynastie *Tchang. (Jaroslav Malina)

   súfismus, islámská mystika, způsoby zvláštního myšlení a jednání, jimiž se věřící vlastní
   cestou snaží přiblížit se Bohu. (Jaroslav Malina)

   Suchý Jaroslav (30. 6. 1926, Slaný--28. 8. 1975, Voznice u Příbrami), český antropolog,
   profesor a vedoucí Laboratoře vývojové antropologie Katedry přírodních věd Pedagogické fakulty
   Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřil se například na morfologickou antropologii, regionální
   analýzu obyvatel bývalého Československa, metodologii a vývojové zákonitosti lidského
   organismu. Podnikal výzkumy romské mládeže, studoval problematiku vztahu romské menšiny
   k majoritní populaci a zkoumal gerontologii. Jako výborný organizátor se zasloužil o rozvoj
   *Antropologické společnosti. (Miroslav Prokopec)

   Suk Vojtěch (18. 9. 1879, Praha -- 8. 3. 1967, Brno), profesor MUDr. et PhDr., DrSc., český
   biologický a socio-kulturní antropolog, lékař, cestovatel, spisovatel, profesor Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně a její děkan ve školním roce 1932/1933 a proděkan ve
   školním roce 1933/1934, zakladatel *Antropologického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně, *Antropologické společnosti; po II. světové válce založil i výuku Plastické
   anatomie na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně a na Pedagogické fakultě
   Masarykovy univerzity. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a roku 1910
   zde obhájil titul PhDr., doktorem medicíny se stal roku 1922, vzdělání získal také na
   zahraničních univerzitách (Curych, Bologna). V roce 1919 se habilitoval na Filozofické fakultě
   Univerzity Karlovy v Praze (Chrup školní mládeže pražské s hlediska anthropologického), v roce
   1923 byl jmenován mimořádným a v roce 1929 řádným profesorem antropologie a etnologie na
   Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1926--1927 studoval populace
   v Kanadě (na Labradoru), v roce 1937 v Tripolitanii a poté na Sardinii. Tyto bohaté zkušenosti
   zúročil při založení a pedagogickém a vědecko-výzkumném rozvíjení brněnského Antropologického
   ústavu, který se stal moderní institucí biologicko-socio-kulturní antropologie, respektovanou
   u nás i ve světě, a posléze i při vedení Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy při
   Masarykově univerzitě v Brně v letech 1946--1948. Se svými spolupracovníky (Rudolfem Malafou,
   Janem Pavelčíkem, Františkem Rozprýmem a dalšími), zejména však s nejbližším z nich a
   pokračovatelem svého díla Jindřichem Antonínem *Valšíkem, vychoval na Antropologickém ústavu
   mnoho význačných antropologů, mezi nimi Milana *Dokládala, Jana *Jelínka a Annu *Lorencovou.
   Ve vědecké práci se zaměřil zejména na sérologický a hematologický výzkum lidských plemen
   (Zulové v jižní Africe, Eskymáci v Severní Americe), patologii a na problematiku hygieny a
   sociálních podmínek ve školách; zaujímal ostře kritický postoj vůči rasistickým teoriím. Z
   díla: Škola a zdraví (1930); Anthropologie, anatomie a pathologie (1931) (zde se zabývá
   otázkami původu člověka a jeho místem v přírodě); spoluautor protirasistického sborníku
   Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich zušlechťování (1934); Divoši ve střední
   Evropě: Mythus rasistů o nás. Napsal Homo ferus, příslušník středoevropských divochů (německé
   vydání: Die Wilden Mitteleuropas der Mythus der Rassisten -- Homo ferus) (1938), Races and
   Racismus (1955); posmrtně byla publikována antologie jeho krátkých příběhů pod názvem Po
   stopách Holubových. Lékařem na Labradoru (1975). Vojtěch Suk jako uznávaný představitel
   antropologie byl členem řady významných odborných společností: Královská česká společnost nauk
   v Praze, Moravskoslezská akademie přírodních věd v Brně, Societ`a Romana di Antropologia v
   Římě, Royal Anthropological Institute v Londýně, American Anthropological Association v USA,
   Institut International ďAnthropologie v Paříži, Society for Advance of Sciences v Londýně aj.
   (Jaroslav Malina)

   sukcesivní monogamie, označení pro model sexuálního chování, k němuž je člověk nejvíce
   biologicky disponován. Jde o navazování déletrvajících za sebou jdoucích partnerských vztahů.
   (Jaroslav Zvěřina)

   Sün-c' ("Mistr Sün"), též Sün Čching nebo Sün Kchuang (298--238 př. n. l.), čínský
   materialistický filozof konfuciánské orientace, učitel *Chan Feje a *Li S'a.

   Sun-c' ping-fa (Mistr Sun O umění válečném), kniha čchiského vojevůdce a politika *Sun-c' ze
   4. století př. n. l. (Jaroslav Malina)

   Sung (960--1279), čínská dynastie; opětovně sjednotila sever a jih Číny a ukončila období
   rozdělení na Pět dynastií na severu a deset států na jihu a vybudovala silný autokratický
   stát. Dělí se na období Severních a Jižních Sungů, mezníkem je rok 1127, kdy Sungové byli
   nuceni ponechat sever země kočovníkům, opustit hlavní město Kchaj-feng a přemístit je na jih
   do dnešního Chang-čou. Říše Jižní Sung, oslabená boji s Džürdženy, byla ovládnuta mongolskou
   říší *Jüan. Období Severní Sung se vyznačovalo velkým hospodářským rozmachem, byly například
   zavedeny papírové peníze, poprvé ve světovém měřítku. Vzkvétaly filozofie i etika
   (neokonfucianismus, viz), literatura (povídka, historiografie), výtvarné a dramatické umění.
   (Jaroslav Malina)

   Sungir, Rusko, mladopaleolitické naleziště, proslavené zejména objevy rituálních hrobů
   (starší, bohatě vybavený hrob muže, hrob dvou dětí uložených hlavami proti sobě).
   Radiometrická data jsou mezi 25 500 až 20 000 lety, předpokládá se však i starší fáze
   mladopaleolitického osídlení, odpovídající *kostěnkovsko-strelecké kultuře. Z antropologického
   hlediska se jedná o jeden z nejvýznamnějších nálezů svrchního paleolitu, jak vzhledem
   k úplnosti a různému stáří koster tak i vzhledem výbavě hrobů. (Jiří A. Svoboda)

   Sunjatsen (Sun I-sien, Sun Čung-šan, 1866--1925), tvůrce první moderní čínské politické strany
   Tchung-meng-chuej (Spojenecká liga), předchůdkyně pozdějšího *Kuo-min-tangu. První prozatímní
   prezident Čínské republiky (1. 1. --1. 4. 1912) a pozdější prezident revoluční vlády v Kantonu
   (1921--1925). (Josef Kolmaš)

   sunna, 1. tradice, zvyklost; životní praxe *Muhammada; věrouka a praxe sledující Muhammadův
   vzor; 2. muslimský termín pro *klitoridektomii.  (Jaroslav Malina)

   sunnité, v islámu stoupenci principu, že hodnost náčelnictví v muslimské obci je hodností
   volenou, což se uplatňovalo pouze do roku 662. Pak byl uplatňován princip dynastický. Sunnité
   dnes tvoří asi devět desetin všech muslimů. (Jaroslav Malina)

   superficialis, povrchový, uložený na povrchu. (Ladislava Horáčková)

   supinace,  zevní rotace končetin (například u předloktí jsou obě kosti v paralelním
   postavení). (Ladislava Horáčková)

   supracise, viz sexuální mutilace.

   supraorbitální, nadočnicový. (Ladislava Horáčková)

   supurativní, hnisající, vytvářející hnis. (Ladislava Horáčková)

   súra, kapitola *koránu. (Jaroslav Malina)

   surrealismus, vlivný avantgardní umělecký směr a na něm založené hnutí, za jehož první
   umělecký projev je pokládána próza Magnetická pole (1920) Andrého Bretona (1896--1966) a
   Philippa Soupaulta (1897--1990) a jehož první manifest formuloval v roce 1924 v Paříži A.
   Breton. Surrealismus vznikl v Paříži poté, co se skupina mladých literátů, k nimž patřili
   Louis Aragon (1897--1982), Paul Eluard (1895--1952), Benjamin Péret (1899--1959), rozešla
   s *dadaismem Tristana Tzary. Surrealistické hnutí se brzy rozšířilo do mnoha dalších zemí a
   USA. Řada autorů na konci dvacátých let hnutí naopak opouští. Bretonův Druhý manifest
   surrealismu (1929) proklamuje příklon k principům historického materialismu a vůli "konat plně
   svou revoluční povinnost". Surrealismus spojuje s dadaismem vyhrocený antitradicionalismus,
   odpor ke konvencím a nedůvěra k rozumu. Zdroje a náměty tvorby hledá v lidském podvědomí,
   inspiraci ve snech a halucinacích. Jeho základní tvůrčí metodou se stal psychický
   automatismus, inspirovaný psychoanalýzou Sigmunda *Freuda. Psychický automatismus odstranil
   diktát myšlení z procesu tvorby, a tím otevřel nové oblasti imaginace, bořil bariéry
   společenského tabu a překonával cenzuru morálky, výrazně též v oblasti sexuality a erotiky;
   jeho představitelé "odmítali žít v bezpohlavním světě měšťácké společnosti, a naopak se
   rozhodli, že se výzkumem zakazovaných oblastí, jež ještě v kubismu zůstávaly skryté, budou
   soustavně a především systematicky zabývat" (Karel Srp). I když se surrealismus prosadil ve
   slovesném umění, dramatu a filmu, jeho doménou se stalo výtvarné umění: Hans Arp, 1887--1966,
   Salvador Dalí y Domenech, 1904--1989, Paul Delvaux, 1897--1994, Max Ernst, 1891--1976, Arschile
   Gorky, 1904--1948, René Magritte, 1898--1967, Joan Miró, 1893--1983, Francis Picabia, 1879--1953,
   Yves Tanguy, 1900--1955). Oblíbeným a charakteristickým žánrem surrealistů se staly takzvané
   automatické texty a koláže. (Jaroslav Malina)

   suspektní, podezřelý (používá se ve smyslu podezření z nemoci). (Ladislava Horáčková)

   Suttner Bertha von, původem hraběnka Kinská (1843--1914), rakouská spisovatelka a humanistka;
   ve svých čtyřiceti letech našla svůj životní cíl -- "20. století bez válek"; proto napsala jako
   jednu ze svých čtyřiceti knih román Die Waffen nieder!; v roce 1905 jako první žena dostala
   Nobelovu cenu za mír. (Jiří Sedlák)

   sutura, šev. (Ladislava Horáčková)

   sutura coronalis, věnčitý šev mezi čelní a temenními kostmi. (Ladislava Horáčková)

   sutura metopica, šev ve středu šupiny čelní kosti. Normálně se tento šev uzavírá asi do dvou
   let věku dítěte, zhruba u 8--10 % naší populace však čelní šev persistuje do dospělosti.
   (Ladislava Horáčková)

   sutura sagittalis, šípový šev mezi oběma temenními kostmi. (Ladislava Horáčková)

   sutura sphenofrontalis, šev mezi čelní kostí a velkým křídlem kosti klínové. (Ladislava
   Horáčková)

   svajamvara ("vlastní volba"), starý indoevropský způsob, kdy si dívka vyvolí sama svého
   ženicha; zásnubní slavnost v Indii, často spojená s turnajem, při níž si dívka ze vznešeného
   rodu volila mezi shromážděnými nápadníky ženicha. (Jaroslav Malina)

   svalek, viz kalus.

   svatá svatba, viz hieros gamos.

   svědomí, v nejobecnějším smyslu reakce jedince na mravní principy a normy jednání ve své
   skupině; v užším smyslu jde o osobní přesvědčení, založené na nezpochybňovaném přijetí
   určitých morálních norem jako měřítka posuzování zejména vlastního chování; k dobrému nabádá a
   schvaluje je, před špatným varuje (a pokud k němu přece jen dojde, dostavují se výčitky
   svědomí); někdy dochází ke konfliktu svědomí a povinnosti zvnějšku. (Jiří Sedlák)

   Svenssonová Markéta (rozená Vlasáková, 28. 10. 1970, Brno), Mgr., Ph.D., antropoložka,
   absolventka magisterského a doktorského studijního programu oboru antropologie na Katedře
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Disertační práce: Populace
   časně merovejského období v oblasti severně od středního Dunaje (2002), školitel: Prof. PhDr.
   Jaroslav Malina, DrSc. Kontakt: Mgr. Markéta Svenssonová, Ph.D., Kallabova 14, 616 00 Brno,
   telefon: 606 156 716. (Markéta Svenssonová)

   Světová liga pro sexuální reformu, první sexuologická organizace s celosvětovou působností;
   vznikla v roce 1928 z iniciativy Magnuse *Hirschfelda, Augusta *Forela a Henryho *Ellise.
   Poslední, V. kongres této instituce se konal v roce 1933 v Brně za organizačního patronátu
   Antonína Trýba*; činnost ligy skončila s nástupem německých nacistů k moci a zrušením
   Hirschfeldova ústavu v Berlíně. (Jaroslav Malina -- Jaroslav Zvěřina)

   Svoboda Jiří A. (2. 9. 1953, Praha), profesor PhDr., DrSc., profesor Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně, archeolog a paleoetnolog, vedoucí vědecký pracovník
   Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně, vedoucí *Střediska pro paleolit a
   paleoetnologii při Archeologickém ústavu Akademie věd ČR Brno v Dolních Věstonicích, kde
   pokračuje v práci vynikajících badatelů -- Karla *Absolona a Bohuslava *Klímy. Z uvedeného
   střediska učinil badatelské pracoviště vyhledávané našimi i zahraničními odborníky. Je
   učitelem *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty a Ústavu archeologie a muzeologie
   Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se problematikou paleolitu v celé
   šíři, zejména moravským paleolitem. Navázal na terénní výzkumy svých předchůdců v Dolních
   Věstonicích, v Předmostí u Přerova, v Petřkovicích u Ostravy a v jeskyních Moravského krasu a
   Malých Karpat, nové výzkumy otevřel na Stránské skále v Brně a v pískovcových převisech
   severních Čech. Zúčastnil se paleoantropologických, archeologických a etnoarcheologických
   expedicí a studijních cest v zahraničí, směrovaných především na Přední východ a do severní
   Afriky. Výsledky těchto výzkumů se promítly ve více než 300 statích, publikovaných u nás i
   v zahraničí, v několika vědeckých monografiích (Svoboda, Jiří a kolektiv, Paleolit Moravy a
   Slezska. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 1994; Svoboda, Jiří -- Ložek, Vojen -- Vlček, Emanuel,
   Hunters between East and West: The Paleolithic of Moravia. New York -- London: Plenum, 1996;
   Svoboda, Jiří, ed., Paleolithic in the Middle Danube Region. Brno: Archeologický ústav AV ČR,
   1996; Svoboda, Jiří, ed., Prehistorické jeskyně. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2002;
   Svoboda, Jiří, ed., Mezolit severních Čech. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2003; Svoboda,
   Jiří -- Sedláčková, Lenka, ed., Gravettian Along the Danube. Brno: Archeologický ústav AV ČR,
   2004; monografie lokalit Ondratice, Stránská skála, Dolní Věstonice II, Pavlov I aj.) a
   vědecko-naučných knihách (Mistři kamenného dláta.  Praha: Panorama, 1986; Svoboda, Jiří --
   Dvorský, Pavel, Archeologové na loveckých stezkách. Praha: Albatros, 1994; Svoboda, Jiří, Čas
   lovců: Dějiny paleolitu, zvláště na Moravě. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České
   republiky, 1999). Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 1. svazek
   Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny (2000), 6. svazek Paleolit a
   mezolit: Myšlení, symbolismus a umění (2002) a 19. svazek Paleolit a mezolit: Pohřební ritus
   (2003). Kontakt: Prof. PhDr. Jiří A. Svoboda, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, Královopolská
   147, 612 00 Brno, telefon: 541 514 118; Archeologický ústav AV ČR, Dolní Věstonice 25, 692 01
   Mikulov, telefon: 519 517 637, e-mail: svoboda@iabrno.cz. (Jiří A. Svoboda)

   svrchovaný císař, viz  chuang-ti.

   Swammerdam Jan (1638--1680), holandský přírodovědec a lékař. Zabýval se anatomií hmyzu a jiných
   drobných živočichů, jejichž mikroskopické pitvy prováděl vlastnoručně zhotovenými preparačními
   nástroji (jemnými skleněnými tyčinkami a trubičkami, drobnými nožíky broušenými pod lupou).
   Detailně tak popsal pohlavní orgány, žihadla, různá vývojová stadia hmyzu a pohlaví u
   sociálního hmyzu; zjistil také hermafroditismus u slimáků. Vytvořil základy mikroskopické
   anatomie a mikroskopických preparačních technik. V díle Miraculum naturae sive uteri muliebris
   fabrica z roku 1672 zobrazil anatomii ženského genitálu s dokonalostí a věrností, která
   převyšuje obrazy z učebnic o sto let později. (Petr Bureš)

   Swanscombe, Anglie, naleziště části neurocrania (obě temenní kosti a týlní kost) archaického
   Homo sapiens (1935), staré asi 250 000 až 200 000 let. (Jiří A. Svoboda)

   syfilis, lues, příjice. Chronicky probíhající infekční onemocnění způsobené anaerobní bakterií
   Treponema pallidum. Přenáší se zejména pohlavním stykem. (Ladislava Horáčková)

   symbol, obrazový motiv, znak vyjadřující určitý specifický pojem. K pochopení symbolů je třeba
   znát jejich kulturní zázemí. Symboly byly a priori určeny pro určité skupiny lidí, jim byly
   srozumitelné a měly pro ně specifický význam, na rozdíl od běžného obsahu těchto pojmů
   (například pro antické pohany byl kříž symbolem potupné smrti, zatímco křesťané ho vnímali
   jako symbol víry v Ježíše Krista, symbol spásy a triumfální symbol Kristova vítězství nad
   smrtí). Symbolický význam mohou mít nejen znaky a obrazové motivy, ale i čísla a barvy.
   (Jaroslav Malina)

   symbolická antropologie, směr v socio-kulturní antropologii zkoumající kultury jako systémy
   symbolů a významů, které je třeba dešifrovat a interpretovat jako sémiotický text. (Jaroslav
   Malina)

   symplegma, řecky "objetí, spojení", označení pro pohlavní akt. (Jaroslav Zvěřina)

   symplesiomorfní znaky, znaky sdílené takzvanou velkou skupinou (předků i potomků). (Václav
   Vančata)

   Symposion, "společné pití", hostina těla i ducha ve starém Řecku. Symposia se pořádala pouze
   pro mužské návštěvníky, kteří se vedle pití vína občerstvovali i poezií a filozofickými
   úvahami. K jejich zábavě jim tančily a na flétnu hrály přizvané *hetéry. Ne všechna symposia
   byla motivována touhou rozvíjet v příjemném prostředí a u dobrého vína ušlechtilé myšlenky na
   vysoké úrovni: většinu z nich představovaly skutečné pitky, které končily opilostí a
   sexuálními orgiemi, jak ukazují výjevy na řeckých vázách. (Marie Pardyová)

   symptom,  příznak (například onemocnění). Většina symptomů může mít více příčin, často až
   speciální kombinace příznaků (syndrom) je typická pro určité onemocnění. (Ladislava Horáčková)

   Syn nebes, viz  Tchien-c'.

   synantropní rostliny, viz hemerofilní rostliny.

   synapomorfní znaky, znaky sdílené celou odvozenou systematickou skupinou. (Václav Vančata)

   syndesmofyty, kostěné výrůstky na obratlových tělech, které vznikly osifikací dlouhých vazů
   páteře (připomínají stékající vosk). (Ladislava Horáčková)

   syndrom,  typická kombinace příznaků -- symptomů charakterizující chorobný stav. (Ladislava
   Horáčková)

   synkretismus, spojování, splývání nebo míšení různých prvků, názorů, směrů -- například v
   mytologii (kulturní hrdinové), kulturologii (míšení znaků různých kultur), religionistice
   (míšení a splývání různých náboženství nebo jejich jednotlivých fenoménů -- božstva, svátky,
   mučedníci, svatí apod.) (Jaroslav Malina)

   synostosis, viz synostóza.

   synostóza, synostosis, srůst kostí. Druh spojení kostí, například švů u dospělého na lebce.
   (Ladislava Horáčková)

   synovia, kloubní maz. (Ladislava Horáčková)

   systém, soubor objektů, vzájemně spojených tak, že v určitých kontextech, přičemž ve vztazích,
   podstatných pro danou kategorii kontextů, vystupují v jednotě -- jako celek, vyznačující se
   vlastnostmi, které žádný z objektů samostatně nemá. Zdá se, že tato definice počítá se všemi
   eventuálními situacemi, v nichž se používá termín "systém", vyřazuje ty objekty a soubory, v
   jejichž případě není zvykem tento termín používat. Pro terminologickou praxi v těch či oněch
   výzkumech je tato definice příliš široká a vyžaduje specifikaci v závislosti na specifice
   kontextů a na vztazích tvořících systém a zajímajících badatele. V systematice se termínem
   systém rozumí hierarchická uspořádanost (rozmístění a vícestupňové seskupení podle shod), v
   mechanice je to dynamický systém, v systémovém přístupu to je organický systém (vyznačující se
   samovývojem, s řídícími bloky, s nevratnou transformací prvků atd.). V *archeologii figurují
   statické systémy -- uspořádávání (v archeologické systematice na základě shod tvarů, v
   chronologii a kartografii na základě shodných souřadnic) a dále konvenčně-dynamické systémy (v
   evoluční a kulturně-historické typologii to jsou typologické řady, archeologické kultury).
   (Jaroslav Malina)

   systém konvenčně-dynamický, viz konvenčně-dynamický systém.

   systematika, uspořádání diskrétního hromadného materiálu (souboru objektů) určité konkrétní
   oblasti, kterou se zabývá určitý vědní obor. Jeho cílem je ulehčit přehlednost velkých objemů
   materiálu, zajistit stručný popis objektů a snadnou identifikaci názvu objektů s jejich
   charakteristikami; také odpovídající odvětví této vědy. Je založeno na rozdělení celého
   souboru objektů podle jednotného hierarchicky uspořádaného systému na základě schématu
   logického stromu nebo mnohokrát rozdělené police. V souladu s úkolem metodikou rozdělení může
   být pouze taxonomická klasifikace (analytická by nezajistila stručnost). Pokud jde o volbu
   mezi umělou a přirozenou klasifikací v případech, kdy v materiálu není jednotný a jednoduchý
   přirozený systém, volba jednoduše není; je-li v materiálu takový systém a badatelé se alespoň
   domnívají, že se tam vyskytuje, ukazuje se, že jde o ideál, o který se v systematice snaží,
   neboť slibuje nejorganičtější, objektivně podložený a jednotný systém. V biologii je takovým
   ideálem evoluční genetická klasifikace.

   Ale systematika, tedy úkol snadné identifikace, vyžaduje oporu v snadno rozpoznávaných,
   rozeznatelných pozorovatelných vnějších vlastnostech. Kromě toho systematika musí předbíhat
   jiné vědní obory při zkoumání nových souborů materiálu ještě s nezjištěnými strukturními
   vztahy. Proto se nezřídka musí spokojit s umělou klasifikací, avšak zvolenou (z množství
   možných) tak, aby se co nejvíce blížila k přirozené.

   Důležitou složkou jakékoliv systematiky je nomenklatura -- systém uspořádaných, uvedených do
   shody a společně závislých názvů pro okénka klasifikace, která je základem dané systematiky.
   Systematika je základem pro rozvoj srovnávací morfologie, evoluční *typologie a jiných vědních
   oborů. (Jaroslav Malina)

   systematika archeologická, viz archeologická systematika.

   systémový přístup, teoreticky zdůvodněný soubor principů a metod zkoumání jakýchkoliv
   organických systémů (v biologii, antropologii, ekonomice, politice atd.) z hlediska jejich
   vlastností, které jsou charakteristické pro ně všechny, a pouze pro ně všechny. Jedná se o
   odhalení podmínek, příčin a mechanismu samočinného vzniku, stálosti a samovývoje těchto
   systémů, zjištění zákonů jejich vnitřního uspořádaní a vzájemného působení s prostředím,
   určení rozsahu jejich existence a perspektiv transformace. V míře, v jaké v počátečních
   etapách historie působily organické systémy, je systémový přístup použitelný v *prehistorii,
   ale nikoliv v *archeologii: systémy, které jsou archeologií zkoumány, nepatří k organickým.
   Avšak protože v konvenčně-dynamickém systému *archeologické kultury se odrážejí, i když
   útržkovitě a transformovaně stavy dávných organických systémů, mají některé jednotlivé
   principy a metody systémového přístupu význam pro chápání archeologického materiálu, jsou
   aplikovatelné pro jeho studium. (Jaroslav Malina)

   systémy sociokulturní, viz sociokulturní systémy.

   Szeleta, Maďarsko, jeskyně v Bukových horách, zřejmě přechodné lovecké tábořiště, eponymní
   naleziště szeletienu ve dvou vrstvách, s daty kolem 40 000 a 30 000 let.

   szeletien (podle jeskyně Szeleta, Bukové hory, Maďarsko), přechodná kultura mezi středním a
   mladým paleolitem, s centrem v Karpatské kotlině, na Moravě a ve Slezsku (s pravděpodobnými
   průniky dále na Balkán, do Čech a podél Dunaje do jižního Německa). Nejstarší data z Maďarska
   přesahují 40 000 let (Szeleta, spodní vrstva), avšak většina dat ze Slovenska (Čertova Pec),
   Moravy (Vedrovice V) a Slezska (Dzierzysław, svrchní vrstva) se koncentruje do doby tvorby
   interpleniglaciální půdy před 38 000 lety (hengelo). Technologicky je příznačná úštěpová i
   čepelová technika, a to spíše z nepravidelných typů jader; zejména pak charakteristická je
   plošná retuš, která často formuje nejen povrch typických listovitých hrotů, ale i dalších
   nástrojů. Kvantitativně dominují drasadla středopaleolitického charakteru, obvykle následovaná
   škrabadly, rydly, retušovanými čepelemi a vruby. Fyzický vzhled tvůrce této přechodné kultury
   není znám, teoreticky to mohli být ještě poslední neandertálci (vztah k lokálnímu micoquienu).
   (Jiří A. Svoboda)

   świderien, pozdně paleolitická kultura v severovýchodní části Evropy (viz okruh industrií
   s hroty s řapem). (Jiří A. Svoboda)

   Šalomoun (961--922 př. n. l.), hebrejsky Šelómó, syn krále Davida, židovský král asi od roku
   973. Nejvýznamnější vládce Izraele z doby sjednoceného království, stavitel jeruzalémského
   chrámu a pravděpodobně i autor částí některých literárních skladeb Starého zákona (Píseň
   písní, Přísloví, Kazatel [?]). Upevnil a rozšířil Davidovo království, uzavřel spojenectví
   s tyrským králem Hiramem, setkal se s královnou ze Sáby. Do dějin vešel jako moudrý vládce.
   (Blahoslav Hruška)

   Šámalová Iveta (13. 3. 1977, Plzeň), Mgr., antropoložka, absolventka magisterského studijního
   programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Diplomová práce: Hodnocení charakteristik postkraniálního skeletu jedinců
   z mladohradištního pohřebiště Uherské Hradiště--Sady (2004), vedoucí práce: Doc. RNDr. Eva
   Drozdova, PhD. V současnosti dokončuje doktorské studium na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Téma disertační práce: Sociální aspekty
   výšky postavy. Kontakt: Mgr. Iveta Šámalová, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, e-mail: atevi@sci.muni.cz. (Iveta
   Šámalová)

   šaman, kouzelník, léčitel a věštec domněle nadaný schopností komunikovat s nadpřirozenými
   silami a ovlivňovat dění v lidském světě. (Jaroslav Malina)

   šamanismus, náboženská víra v *šamany a jejich úlohu jako prostředníků mezi nadpřirozenými
   silami. Rozšířen zejména mezi etniky severní Asie (například na Sibiři) a u původních obyvatel
   Severní Ameriky (Eskymáci, indiáni), ale jeho počátky se důvodně předpokládají již v
   nejstarších obdobích prehistorie. (Jaroslav Malina)

   šan, jeden z mnoha typů rituálních obětí prováděný ve starověké Číně, určený k ovlivnění
   nadpřirozených sil. (Jaroslav Malina)

   Šang (1751--1028 př. n. l.), čínská dynastie; vytvořila první pevnější státní útvar ve
   starověké Číně; od roku 1398 př. n. l.; po přenesení hlavního města do oblasti dnešního města
   *An-jangu bývá nazývána *Jin. (Jaroslav Malina)

   Šang Jang (známý též jako Kung-sun Jang nebo Wej Jang, případně jako vévoda z Šangu) (asi
   390--338 př. n. l.), čínský filozof legistické orientace a hlavní ministr ve státu *Čchin, kde
   prosadil legistické státoprávní uspořádání; patrně je autorem legistického spisu *Šang-ťün šu
   (Kniha vévody z Šangu). (Jaroslav Malina)

   Šang-ťün šu (Kniha vévody z Šangu), legistický spis ze 4. století př. n. l., jehož autorem je
   patrně čchinský hlavní ministr *Šang Jang. (Jaroslav Malina)

   Šanidar, Irák. Kosterní pozůstatky 9 neandertálců (7 dospělých, 2 děti) pocházejí z různých
   vrstev této jeskyně a člení se do dvou hlavních chronologických skupin. Ve starší skupině
   (minimálně 60 tisíc let) byl nalezen muž (Sh 4) uložený přes dvě ženy (Sh 6 a 8), pod nimiž
   bylo dítě (Sh 9). Mladší skupina (Sh 1, 3, 5) je datována radiokarbonovou metodou před 46
   tisíc let. Podle pylové analýzy mohl být hrob muže záměrně zasypán květy. (Jiří A. Svoboda)

   šao-šu min-cu ("málo četný národ"), souhrnné označení příslušníků nechanských minoritních
   národů, národností a etnických skupin v ČLR. (Jaroslav Malina)

   šarí'a, islámský zákon. (Jaroslav Malina)

   šedesátkový cyklus (též šedesátiletý cyklus), tradiční způsob čínského měření času,
   spočívající v kombinování deseti znaků pro "nebeské kmeny" (tchien-kan) s dvanácti znaky pro
   "pozemské větve" (ti-č'). (Josef Kolmaš)

   Šedivý Vladimír (7. 4. 1948, Praha), RNDr., CSc., antropolog a ergonom, pedagogický pracovník
   (na částečný úvazek) *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně
   a Ústavu lesnické a dřevařské techniky Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské a
   lesnické univerzity v Brně; externě vyučuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v
   Brně a na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Odborně je zaměřen na
   růst (školáci, dospělí i senioři), na dermatoglyfiku klinickou (Langdon-Downův syndrom,
   transsexuálové) a etnickou (australská a česká populace), dále se zabývá etnickou
   problematikou Cikánů (Romů), kulturní antropologií, zejména divadelní, ekologií člověka (vliv
   faktorů životního prostředí na růst a environmentální vědomí) a metodologií vědy. V ergonomii
   se zabývá antropometrickou standardizací (plynové masky, školní stoly a židle), rozměrovou
   problematikou strojů a pracovišť (invalidů, textilních šiček a lesních dělníků), zátěží
   polohovou a pohybovou (svalové síly) a teorií ergonomie. Kontakt: RNDr. Vladimír Šedivý, CSc.,
   Ústav lesnické a dřevařské techniky Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské a
   lesnické univerzity, Zemědělská 3, 613 00 Brno, telefon: 545 134 151, e-mail:
   sedivy@mendelu.cz. (Vladimír Šedivý)

   Šen-nung ("Božský rolník") (2737--2697 př. n. l.), legendární vládce v počátcích čínského
   starověku. (Jaroslav Malina)

   Šest dynastií,  historiografícké označení údobí v letech 222--589 n. l. tvořeného dynastiemi Wu
   z období *Tří říší, Východní Ťin a dále dynastiemi Sung, Čchi, Liang a Čchen z Jižních
   dynastií (*Jižní a Severní dynastie); jsou to dynastie vládnoucí v době politické
   roztříštěnosti Číny. (Jaroslav Malina)

   Šest králů, souhrnné označení vládců šesti států, kteří byli v době *Válčících států rivaly
   státu *Čchin. (Jaroslav Malina)

   Šest států (Čao, Čchi, Čchu, Chan, Jen, Wej), státy vzdorující *Čchinům v době *Válčících
   států. (Jaroslav Malina)

   Šestero taktik, viz  Liou tchao.

   šestice slabik, respektive šestislabičná modlitba, v tibetském buddhismu velmi oblíbená mantra
   Óm, mani padmé, húm (vyslov Óm, mani päme, húm, "Óm, Klenote v lotosu, húm!"), jíž je vzýván o
   pomoc bódhisattva Avalókitéšvara, hlavní patron Tibetu. (Josef Kolmaš)

   Š' chuang-ti ("První svrchovaný císař"), titul zavedený v době dynastie *Čchin pro vládce
   *Podnebesí. (Jaroslav Malina)

   šíité, muslimská sekta, podle níž jedině Alí ibn Abí Tálib, čtvrtý chalífa v irácké Kúfě
   (656--661), a jeho potomci mají právo na vedení muslimské obce. Dělí se do mnoha frakcí a mezi
   muslimy mají jednoznačnou početní převahu (viz sunnité). (Jaroslav Malina)

   šimpanz, africký lidoop, který je zoology dělen do dvou druhů: Pan troglotydes, Pan paniscus
   (bonobo). (Václav Vančata)

   šindžú, násobná sebevražda, zpravidla dvojí. Tento obyčej souvisí s kolektivním vědomím
   v Japonsku a silně vypěstovaným pocitem sounáležitosti v komunitě. Existují dva druhy šindžú,
   džóši šindú -- sebevražda mileneckého páru, ať heterosexuálního, nebo homosexuálního, a ikka
   šindžú -- rodinná sebevražda. Zejména milenecká sebevražda není zcela ojedinělá dodnes. (Klára
   Macúchová)

   Šipka a Čertova díra, Štramberk, jeskyně s paleontologickými, antropologickými a
   archeologickými nálezy. Obě jeskyně, Šipku i Čertovu díru, prozkoumal Karel J. Maška z
   podstatné části už na sklonku minulého století a pozdější práce se zaměřovaly pouze na
   rekonstrukci a revizi profilů (Josef Bayer, Jiří Kukla, František Prošek), zpracování kamenné
   industrie (Karel Absolon, Karel Valoch), fauny (Rudolf Musil) a publikaci neandertálské
   čelisti ze Šipky (Jan Jelínek, Emanuel Vlček). Nyní je Čertova díra odtěžena, zatímco Šipka
   stále existuje (440 m n. m.), ovšem archeologické souvrství je zřejmě zcela vyklizeno.
   Rekonstrukce profilu ukazuje, že pod holocenní vrstvou v obou jeskyních ležela sprašová poloha
   s vápencovou sutí, v jejíž svrchní části probíhal horizont magdalénienu, a ve spodní části
   byly kulturně neurčitelné artefakty. V podloží zachytil Maška komplex hlín s moustérienem,
   které lze členit do dvou až tří poloh. Na bázi ležely slíny, písky, sterilní hlíny a vápencové
   podloží. Moustérská industrie je vyrobena převážně z místního rohovce, s několika artefakty z
   pazourku, křemene a radiolaritu. Nejdůležitější nález představuje neandertálská dětská čelist
   objevená K. J. Maškou v roce 1880. (Jiří A. Svoboda)

   Šiva ("příznivý"), jeden z nejmocnějších a nejuctívanějších bohů hinduistického panteonu,
   ztělesnění zhoubných a ničivých kosmických sil, ale zároveň bůh plodnosti a obrody, jejíž
   symbol tvoří jeho "vždy vztyčený, vždy ztopořený" úd (lingam, viz). (Jan Filipský)

   Školní antropologicko-archeologický výzkum pravěkého a slovanského pohřebiště v Divákách (u
   Hustopečí) Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   dvoutýdenní až třítýdenní terénní výzkum *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně probíhající ve spolupráci s *Ústavem archeologické památkové péče
   Brno každoročně od roku 2000, při němž jsou studenti oboru antropologie školeni v celé
   vědecko-výzkumné proceduře: prospekce a zaměření naleziště, exkavace kosterních pozůstatků a
   artefaktů, jejich písemná, měřičská a fotografická dokumentace, rekonstrukce objevených
   památek, analýzy nalezeného materiálu až po celostní explanaci a publikování výsledků -- z
   hlediska interdisciplinárního prolnutí *biologicko-socio-kulturní antropologie s dalšími
   disciplínami přírodovědnými a humanitními. Na prozkoumané ploše byly dosud objeveny: depot
   sestávající ze tří nádobek kultury zvoncovitých pohárů, hrob únětické kultury starší doby
   bronzové, dva žárové hroby velatické kultury mladší doby bronzové a několik desítek kostrových
   hrobů ze střední a mladší doby hradištní. Ve středohradištních hrobech (z nichž dva byly
   výklenkové) se našly nádobky, náušnice, sekerka a další předměty. Mladohradištní hroby
   obsahovaly především mince ve funkci obolu mrtvých, esovité záušnice a nožíky. Vedoucím
   výzkumu je Josef *Unger. (Josef Unger)

   škrabadlo (anglicky end-scraper, francouzsky grattoir, německy Kratzer), nástroj na čepeli
   s charakteristickou, většinou obloukovitě retušovanou hlavicí. Masivní (kýlovité, vyčnělé)
   tvary indikují aurignacien. (Jiří A. Svoboda)

   škrkavka (například Ascaris lumbricoides), jeden z parazitů žijící v tenkém střevě. (Ladislava
   Horáčková)

   Š'-kuo ("Deset států", 907--979), období, kdy po pádu *Tchangů panovaly v jižní Číně paralelně
   s *Pěti dynastiemi (Wu-taj) na severu dynastie Wu, Čchu, Min, Wu-jüe, Dřívější Šu, Pozdější
   Šu, Jižní Tchang, Jižní Chan, Severní Chan a Jižní Pching. Ortodoxní čínská historiografie je
   neřadí do seznamu oficiálních dynastií. (Josef Kolmaš)

   Škvařilová Božena  (4. 9. 1941, Štěpánov), docentka RNDr., CSc., absolventka Přírodovědecké
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze, antropoložka, kurátorka (od roku 1993) *Hrdličkova muzea
   člověka Univerzity Karlovy v Praze. Pedagogická činnost zahrnovala přednášky na Přírodovědecké
   fakultě Univerzity Karlovy v Praze, nyní na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v
   Praze v oblasti fyzické a obecné antropologie, vedení magisterských a doktorandských prací.
   Odborná publikační činnost je soustředěna na fyzickou, etnickou, klinickou a ergonomickou
   antropologii, která vychází z vlastních výzkumů ve spolupráci s lékařskými pracovišti,
   Akademií věd České republiky a Kriminalistickým ústavem Praha. Práce jsou publikovány v našich
   i zahraničních časopisech (Acta Chirurgiae Plasticae, Acta Univ. Carol., American Journal of
   Physical Anthropology, Anthropologie, Cleft Palate Craniofac., Journal of Craniofac. Genet.
   Dev. Biol. aj.); jsou zaměřeny na problematiku růstu a vývoje horní končetiny, obličeje,
   interkraniální vztahy, vliv fyzické zátěže na utváření ruky, vrozené vady a hodnocení
   asymetrií s využitím pro klinickou praxi. V Hrdličkově muzeu člověka založila za podpory
   Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a Univerzity v Leidenu traseologickou
   laboratoř. Od roku 1999 je hlavním organizátorem Memoriálu profesora Jindřicha *Matiegky,
   který se koná v tříletých intervalech pod záštitou Univerzity Karlovy a města Mělník;
   přednášky jsou vydávány ve Sborníku Hrdličkova muzea člověka Univerzity Karlovy, který
   obsahuje rovněž sociokulturní témata. Kontakt: Doc. RNDr. Božena Škvařilová, CSc., Hrdličkovo
   muzeum člověka Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, e-mail:
   hmc@natur.cuni.cz. (Božena Škvařilová)

   šlechetný člověk, viz  ťün-c'.

   Š'-liou kuo ("Šestnáct států", 304--439), období, kdy na čínském severozápadě vládly nechanské
   dynastické rody Hunů, Sien-pejů, Tiů, Čchiangů a dalších. Období není čínskou historiografií
   zahrnováno do oficiálního seznamu dynastií. (Josef Kolmaš)

   Šmahel Zbyněk (21. 2. 1946, Mladá Boleslav), profesor RNDr., CSc., biologický antropolog,
   profesor antropologie a vedoucí *Katedry antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze a předseda celouniverzitní oborové rady postgraduálního
   studia Antropologie a fakultní oborové rady Antropologie a genetika člověka. Vystudoval
   antropologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1963--1968). V roce 1969 na
   téže fakultě obhájil rigorózní doktorskou práci, v roce 1979 kandidátskou disertační práci a
   v roce 1997 se zde habilitoval. Profesorem byl jmenován v roce 2003, na základě řízení na
   Univerzitě Palackého v Olomouci (2002). Do roku 1994 pracoval v Akademii věd, od této doby na
   Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je členem vědecké rady Biologické sekce
   Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, externím členem vědecké rady Fakulty humanitních
   studií Univerzity Karlovy a po tři období působil jako člen vědecké rady Ústavu experimentální
   medicíny AV ČR. Je místopředsedou redakční rady a výkonným redaktorem mezinárodního časopisu
   Acta Chirurgiae Plasticae (od 1993), členem komise pro morfologické obory a experimentální
   chirurgii GA ČR (od 2000) a členem redakční rady časopisu Živa. Přednáší paleoantropologii,
   ekologii člověka a auxologii, o které napsal učebnici (Principy, teorie a metody auxologie.
   Praha: Karolinum, 2001, 158 str.). Z titulu profesora je předsedou státních zkušebních komisi
   všech stupňů. Odborným zaměřením je klinický antropolog a morfolog. Věnuje se problematice
   kraniofaciálních malformací. Hlavním pracovním zaměřením je sledování kraniofaciálního růstu a
   vývoje a vzniku čelistních a ortodontických anomálií u obličejových rozštěpů za různých
   podmínek terapie s cílem definovat následky reparačních a korektivních zásahů, poznat možnosti
   i omezení léčby a terapeutické postupy optimalizovat. Výsledky rentgenometrických studií
   shrnul v monografii (Monograph on Craniofacial Growth and Development in Patients with Cleft
   Lip and/or Palate. Acta Univ. Carol. -- Biol., roč. 44, 2000, s. 1--72). Dosud publikoval více
   než 130 původních prací, z toho 30 jako hlavní autor v zahraničních impaktovaných časopisech
   (citační ohlas dle SCI 210). Pobýval v rozštěpových centrech ve Stockholmu, Göteborgu a
   Manchesteru. Spolupracoval s profesorem Mossem z Columbia University v New Yorku, v
   současnosti spolupracuje s Laboratoří kraniofaciální biologie (University of Los Angeles).
   Obdržené granty: 1992 grant ČSAV No. 73908, 1993 grant GA ČR No. 308/93/1102, 1996 grant GA ČR
   No. 308/96/0252, 1999 grant GA ČR No 304/99/ 0891 a v roce 2002 grant GA ČR No 304/02/1383.
   Současně byl či je garantem tří postdoktorandských grantů GA ČR. Získaná ocenění: diplom České
   společnosti stomatologické za přínos k rozvoji oboru (2000), 21^st Century Award for
   Achievement in Science od International Biographical Centre Cambridge (2001), záznam biografie
   v Marquis Who's Who in the World (Millennium edition, 2000), záznamy v Dictionary of
   International Biography, Cambridge (29^th ed. and 1^st ed. Who's Who in the 21^st Century) a
   v Great Minds of the 21^st Century -- Premier Edition of American Biographical Institute,
   zařazen do 1^st and 2^nd ed. 2000 Outstanding Intelectuals of the 21^st Century (2001, 2002) a
   1^st ed. 2000 Outstanding Scholars of the 21^st Century (IBC Cambridge, 2001). Kontakt: Prof.
   RNDr. Zbyněk Šmahel, CSc., Katedra antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty
   Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, telefon: 221 951 614, e-mail
   smahel@natur.cuni.cz. (Zbyněk Šmahel)

   šógun, zkratka z japonského termínu sei i tai šógun, což se překládá jako "velký generál na
   potlačení barbarů". Jedná se o titul, který označoval nejvyšší vojenskou hodnost, později ve
   zkráceném znění šógun nejvyšší funkci ve vládě, vlastně vojenského panovníka, diktátora.
   (Klára Macúchová)

   šógunát, systém vlády v Japonsku s vojenským vládcem v čele, který jako první zavedl rod
   *Minamoto. (Klára Macúchová)

   šok kulturní, viz kulturní šok.

   šourek, viz skrotum.

   Štefková Petra (10. 8. 1979, Vyškov), Mgr., antropoložka, absolventka magisterského studijního
   programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Diplomová práce: Proměny pojetí sexuality a erotiky v euroamerické
   civilizaci ve 20. století v reálném životě, krásné literatuře a výtvarném umění (2004),
   vedoucí práce: Prof. PhD. Jaroslav Malina, DrSc. V současnosti je doktorskou studentkou na
   Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Kontakt: Mgr. Petra
   Štefková, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská
   5, 603 00 Brno, telefon: 549 492 693, e-mail: pstefkova@yahoo.com. (Petra Štefková)

   Šteigl Jan (10. 10. 1946, Prostějov), docent RNDr., CSc., antropolog, docent a vedoucí Katedry
   antropologie a zdravovědy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, děkan
   Pedagogické fakulty Univerzity Palackého (1997--2003). Vysokoškolské vzdělání získal na
   Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1969 -- obor učitelství biologie,
   postgraduální studium z oboru antropologie absolvoval u prof. RNDr. Jaroslava *Suchého v roce
   1973, v roce 1980 získal titul RNDr. na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze
   z oboru antropologie, CSc., na téže fakultě v roce 1989; docent na Pedagogické fakultě
   Univerzity Palackého v roce 1995. Člen vědecké rady Univerzity Palackého a její Pedagogické
   fakulty, vědeckých rad Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, Pedagogické fakulty
   Univerzity Hradec Králové, Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně; do roku 2002 člen
   vědecké rady Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity. Člen oborové rady a školitel
   doktorského studijního programu oboru antropologie na Pedagogické fakultě Univerzity
   Palackého. Člen *České společnosti antropologické a hlavního výboru a předseda její olomoucké
   pobočky, člen Evropské antropologické asociace a řady dalších odborných společností.
   Spolupracuje s odborníky na univerzitách v Dánsku, Německu, Norsku, Polsku, Rakousku, Švédsku,
   Švýcarsku a ve Velké Británii. Pedagogicky se specializuje na antropologii v rámci profesního
   základu učitelství, fyzickou antropologii a antropologii pro učitele přírodopisu a biologie,
   aplikovanou antropologii, průmyslovou antropologii, ergonomii, zdravovědu, integrální
   antropologii v návaznosti na koncepci učitelského vzdělávání. Hlavní oblast jeho odborného
   zájmu pod vlivem Jaroslava Suchého směřovala k antropologii dětí a mládeže z různých etnik a
   v oblasti aplikací se zaměřil na problematiku optimalizace fyzikálních faktorů dětského
   prostředí a na zdravotnickou prevenci. Zvláště se věnuje fyzické antropologii, somatometrii a
   problematice přesnosti měření, aplikované antropologii, integrální antropologii a antropologii
   pro učitele. V aplikacích důsledně sleduje oblasti zdravotnictví, školství a průmyslu.
   Spolupracuje s Výzkumným ústavem oděvním v Prostějově, Výzkumným ústavem školství a Ústavem
   bytové a oděvní kultury v Praze. Odpovědný řešitel projektů Fondu rozvoje vysokých škol v roce
   1993 "Připravenost učitelů a studentů pedagogických fakult na plnění projektu střednědobé
   strategie obnovy a podpory zdraví", v roce 1997 "Transformace pojetí antropologie pro současné
   potřeby výuky na vysoké škole -- integrální antropologie". V letech 1999--2004 spoluřešitel
   výzkumného záměru "Výzkum somatického a psychického stavu populace ČR s aplikacemi
   v antropagogice, pedagogické psychologii, klinické antropologii a ergonomii". V publikovaných
   pracích se věnuje problematice propojení pedagogiky a antropologie, antropologie a zdravovědy,
   využití antropologie v práci učitelů při soužití různých etnik, přínosu antropologie
   k objektivizaci hodnotového systému dnešního člověka, antropologie a techniky, antropologie a
   umění. V rámci katedry se podílí na pořádání každoročních konferencí s mezinárodní účastí
   s antropologickou tematikou, z nichž jsou pod jeho editorstvím vydávány monotematické
   sborníky. V roce 2003 mu byla udělena *Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky. Kontakt: Doc. RNDr.
   Jan Šteigl, CSc., Katedra antropologie a zdravovědy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v
   Olomouci, Žižkovo náměstí 5, 771 40 Olomouc, telefon: 585 635 512, e-mail:
   steigl@pdfnw.upol.cz. (Jan Šteigl)

   Štěpánová Irena (8. 5. 1948, Příbram), docentka PhDr., CSc., etnografka a socioložka, docentka
   *Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1966--1971 studovala
   na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor národopis -- sociologie. Poté pracovala
   dva roky v muzeu v Táboře. V té době zároveň absolvovala postgraduální kurs muzeologie pro
   etnografy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dokončila rigorózní práci. Od roku 1973
   byla v interní aspirantuře na Katedře etnografie a folkloristiky Filozofické fakulty
   Univerzity Karlovy. Specializovala se na lidový oděv a dějiny oděvní kultury, lidovou
   výtvarnou tvorbu a muzeologii. V roce 1980 obhájila kandidátskou disertační práci Lidový oděv
   na Benešovsku (tiskem 1987). Zájem o širší kulturní a historický kontext vedl k prohloubení
   studia vztahu lidové a měšťanské kultury. Vyústěním byla série studií o inspiraci scénografů
   19. století lidovými kroji a na ni navázaly další příspěvky, týkající se těchto svérázových
   aktivit v širším pohledu. Další její odborný zájem -- orientace na historickou antropologii
   ženy-- má podobnou genezi a byl podnícen studií Renata Tyršová a národopis (1991). Následovaly
   další volně navazující příspěvky o Josefě Náprstkové (1992), Teréze Novákové (1993, společně
   s Blankou Svadbovou) a táborské sběratelce Marii Prunerové (1994). Zároveň se ukázalo, že toto
   téma koresponduje s odborným zájmem folkloristky docentky Ludmily *Sochorové; ve spolupráci
   s ní probíhá výběrová přednáška Historická antropologie ženy, která byla začleněna do
   celofakultní nabídky Centra pro studium rodu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
   Ve spolupráci s Ludmilou Sochorovou a Milenou Seckou napsala monografii Ženy rodiny Náprstkovy
   (2001). Další dílčí studie tohoto zaměření vznikají v rámci Výzkumného záměru Filozofické
   fakulty Univerzity Karlovy Vývoj společnosti českých zemí v kontextu evropských a světových
   dějin -- dílčí úkol Žena v české společnosti 19. století. Vedle drobnějších článků, například
   Božena Němcová a české kroje (Literární archiv, 2002, 2003), Božena Němcová -- svatba jako
   osud, svatba jako obřad (Česká literatura, 2003), Výstava ženských umění v Paříži 1892 a české
   intelektuálky (2003), je hlavním výstupem dokončená monografie o Renatě Tyršové. Do výuky
   zařadila vedle zmíněné genderové problematiky specializační a diplomní seminář, vedení
   doktorandů a další výběrovou přednášku o lidové stravě v historickém a kulturním kontextu. Od
   roku 2001 externě vyučuje na Západočeské univerzitě v Plzni. Do let 1996--2002 se datuje její
   působení v hlavním výboru České národopisné společnosti. Nejvýznamnější pravidelné mezinárodní
   kontakty udržuje s Katedrou etnologie Jagellonské univerzity v Krakově. Knihy: Lidový oděv
   v Čechách 19. století. Skriptum. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. Lidový oděv
   na Benešovsku. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 1987. Lidový oděv v okolí Tábora. Tábor:
   Husitské muzeum, 1995. Mýtus národa aneb Národopisná výstava českoslovanská (Brouček,
   Stanislav -- Pargač, Jan -- Sochorová, Ludmila -- Štěpánová, Irena). Praha: Littera Bohemica,
   1996. Ženy rodiny Náprstkovy (s Ludmilou Sochorovou a Milenou Seckou). Praha: Argo, 2001. Pro
   edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsala 23. svazek Člověk a lidová
   kultura: Člověk a lidový oděv -- lidový oděv v životě člověka. Kontakt: Doc. PhDr. Irena
   Štěpánová, CSc., Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20,
   110 00 Praha l, telefon: 224 243 694; e-mail: stepanova@centrum.cz. (Irena Štěpánová)

   Š'-ťi (Zápisky historika), encyklopedické dílo starověkého historika *S'-ma Čchiena o
   politických, hospodářských a kulturních dějinách Podnebesí od nejstarších dob až do počátku 1.
   století př. n. l. (Jaroslav Malina)

   Š'-ťing (Kniha písní), nejstarší a nejhodnotnější výbor čínské poezie 10. až 6. století př. n.
   l. odrážející též historické události oné doby; jeden z pěti kanonických spisů konfuciánství.
   Podle tradice Konfucius* vybral z více než tří tisíc skladeb shromážděných z různých koutů
   Číny tři sta básní, které údajně obsahují morální naučení. Vlastní poezie Knihy písní
   v naprosté většině případů vykazuje řadu rysů společných lidové poezii celého světa;
   moralizující výklad byl doplněn až dodatečně v komentářích sepsaných za dynastie *Chan;
   milostná poezie existuje sice v Číně od starověku, nikdy však nepředstavovala dominantní žánr,
   snad jen s výjimkou poezie lidové. Na pozdější čínskou poezii měly největší vliv skladby
   zařazené v Knize písní do oddílu Kuo-feng ("Mravy států"; překládáno též jako "Nápěvy států").
   Zde jsou podle regionálního klíče seřazeny písně, jejichž nejčastějšími náměty jsou válka,
   lov, zemědělské práce a také láska a svatba. Celý oddíl začíná svatební písní, později
   spojovanou s osobou příkladného krále Wena. (Jaroslav Malina)

   šu ("umění vládnout"), součást staročínských státoprávních učení, zevrubně se jí zabýval
   zejména legistický filozof *Chan Fej-c'. (Jaroslav Malina)

   Šu (221--263 n. l.), čínská dynastie. (Jaroslav Malina)

   šúdrové, příslušníci čtvrtého, nejnižšího stavu v rámci tradiční hinduistické kastovní
   hierarchie. Jejich posláním bylo sloužit ostatním kastám, byli vyloučeni z účasti na
   náboženských obřadech, nesměli vlastnit majetek a jejich dotek byl tak znečišťující, že
   dokázal poskvrnit i nejvýš očistnou vodu posvátné řeky Gangy. (Jan Filipský)

   Šulgan-Taš a Jamazy-Taš, viz  Kapová a Ignatijevská jeskyně. (Jiří A. Svoboda)

   Šungové (asi 183--73 př. n. l.), staroindická bráhmanská dynastie; vystřídala vládnoucí rod
   Maurjů a ovládala území západního Bengálska, Bihár, Ágru, Avadh a Mathuru. (Jan Filipský)

   šúnjatá, prázdno, prázdnota. Základní filozofická koncepce mahájánového buddhismu. Prázdnota
   představuje negaci bytí sama od sebe, ničím nepodmíněného, na ničem nezávislého, vytrženého ze
   své zákonité souvislosti, a připouští existenci toliko podmíněnou či odvislou od existence
   jiné. (Josef Kolmaš)

   Šu-ťing (Kniha dokumentů, případně Klasická kniha dokumentů nebo též Kniha historie),
   nejstarší spis o čínské historii, mnohokrát v minulosti tendenčně redigovaný, takže jeho
   dnešní text je zhruba z poloviny nespolehlivý; první varianty vznikly v první polovině 1.
   tisíciletí př. n. l. (Jaroslav Malina)

   šu-žen ("prostý člověk"), označení obyvatel *Podnebesí, kteří tvořili nejnižší a nejchudší
   společenskou vrstvu. (Jaroslav Malina)

   Švédův stůl, Ochoz, okres Brno-venkov; výplň této velké jeskyně v jižní části Moravského krasu
   (v nadmořské výšce 335 m) a početné nálezy pleistocenní fauny zkoumal nejprve Martin Kříž.
   Skutečně věhlasnou se však lokalita stala až poté, kdy tu student Karl Kubasek objevil
   neandertálskou dolní čelist a Anton Rzehak ji uvedl do literatury. Čelist ležela ve vrstvě
   spolu s faunou, avšak žádné artefakty se tehdy nenašly. Později o významu i o skutečném stáří
   tohoto objevu několikrát diskutovali Martin Kříž, Jan Skutil, Karl Schirmeisen a další autoři.
   Středopaleolitické stáří podstatné části výplně potvrdil až systematický výzkum Bohuslava
   Klímy a následné průzkumné akce Jaromíra Vaňury. Profily jeskynní výplně sestávají z
   holocenních hlín a travertinů, pod nimi leží würmská spraš s mladým paleolitem (magdalénien a
   pravděpodobně i počátek mladého paleolitu). Následuje komplex hnědavých hlín, půdních
   sedimentů a sutí s artefakty moustérienu ve své nejvyšší části. Bázi profilu tvoří okrová
   zemina, pravděpodobně interglaciální. Artefakty středního paleolitu, převážně z křemene,
   křemence a rohovce, jsou ve Švédově stole vzácné. Bohatá fauna časného würmu ve své většině
   nesouvisí s lidským osídlením. (Jiří A. Svoboda)

   tabernakl, baldachynový přístřešek na sloupech nad náhrobkem. (Josef Unger)

   tabes dorsalis, onemocnění centrálního nervového systému, zejména míchy, které je součástí
   třetího stadia syfilis. (Ladislava Horáčková)

   tabu, ...

   Tabun, Izrael. Skelet třicetileté neandertálské ženy, zřejmě z vrstvy Tabun C, ale může jít o
   zahloubení z úrovně Tabun B. Vrstva C je datována pomocí ESR na 102--119 tisíc let, vrstva B na
   86--103 tisíce let. Další lidské kosti a fragmenty byly získány z vrstev B, C a E. (Jiří A.
   Svoboda)

   ta-c'-pao, v době *"kulturní revoluce" plakáty či noviny psané velkými znaky. (Josef Kolmaš)

   Ta Čchin ("Velcí Čchinové"), staročínské jméno pro Římskou říši. (Josef Kolmaš)

   Ta Čching ("Velká čistá", 1636--1643), mandžuská dynastie v severovýchodní Číně, předchůdkyně
   dynastie *Čching. (Josef Kolmaš)

   ta-čuan ("velká pečeť"), čouské písmo užívané Čchiny, jež se stalo základem pro reformu
   čínského písma v době *Prvního svrchovaného císaře Čchinů. (Jaroslav Malina)

   tafograf, popisovač hrobů. (Josef Unger)

   tafonomický, posmrtný. (Ladislava Horáčková)

   tafonomie, obor zkoumající procesy, které působí na organismus po smrti a vedou k jeho
   fosilizaci. (Jaroslav Malina)

   tafonomie archeologická, viz archeologická tafonomie.

   Tahuantinsuyu, "Země čtyř částí", oficiální název inckého státu. (Oldřich Kašpar)

   ta-jao-ťin ("velký skok vpřed"), hnutí zahájené v Číně v roce 1958, znamenající extrémní
   zatížení čínského hospodářství, jakož i fyzických a psychických sil celého národa. (Josef
   Kolmaš)

   taktilní fáze, fáze párování, při které již dochází k výměně dotekových podnětů mezi partnery.
   (Jaroslav Zvěřina)

   talipes, vrozené chybné postavení nohy v kloubu hlezenním. (Ladislava Horáčková)

   tanatologie (z řeckého Thanatos, "bůh smrti), interdisciplinární vědní obor o smrti a
   souvisejících fenoménech zasahující do filozofie, antropologie, medicíny, psychologie,
   sociologie, práva, historie aj. (Josef Unger)

   Tandžur, druhá část tibetského buddhistického kánonu, obsahující na 3400 hlavně výkladových
   děl. Viz též Kandžur. (Josef Kolmaš)

   Tangun, mytický korejský panovník, syn nebeského vládce a medvědice. Podle legendy založil
   stát *Čoson v roce 2333 př. n. l. (Miriam Löwensteinová)

   tantra (v sanskrtu "tkalcovský stav, osnova; učení, pojednání"), pojmenování posvátných
   buddhistických textů pozdější provenience pojednávajících ponejvíce o erotice, filozofii,
   okultismu, mysticismu, magii, rituálu, etice a podobně. (Jaroslav Malina)

   Tao ("Cesta"), základní pojem čínské filozofie, zejména *taoistické, vyjadřující prazáklad a
   smysl všeho. (Jaroslav Malina)

   taoismus, souhrnný pojem pro dva proudy čínské filozofie a náboženství -- filozofický a
   religiózní taoismus, který má řadu škol. V případě religiózního taoismu se jedná o mystické
   učení, které je soustředěno kolem pojmu tao ("cesta") a wu-wej ("nezasahování", "nejednání").
   Ústředním bodem mnoha taoistických škol je usilování o nesmrtelnost. Nejvýznamnějším dílem
   filozofického taoismu je spis Tao-te-ťing (O tao a ctnosti), který je připisován mistru
   *Lao-c' (6. století př. n. l.). Tao je zde považováno za zdroj všeho bytí, je bezejmenné a
   nepojmenovatelné.

   Tao-te-ťing (O Cestě a ctnosti nebo O Tao a ctnosti), nejvýznamnější spis filozofického
   taoismu, který je připisován mistru *Lao-c' (6. století př. n. l.). (Jaroslav Malina)

   Taraskové, předkolumbovské indiánské etnikum obývající dnešní mexický stát Michoacán. (Oldřich
   Kašpar)

   tasemnice, červ parazitující v trávicím traktu, který způsobuje trávicí potíže (například
   Taenia solia, Taenia saginata). Do organismu vniká požitím infikovaného nedostatečně tepelně
   zpracovaného masa. Řada tasemnic dosahuje délky až několika metrů. (Ladislava Horáčková)

   Tattersall Ian (1945), americký paleoantropolog, primatolog a evoluční biolog, člen National
   Academy of Science of USA. Spolu se Stephenem J. Gouldem a Nielsem Eldregem se podílel na
   vypracování a rozvíjení teorie přerušovaných rovnováh (punctuated equilibria theory). Pracuje
   jako kurátor antropologického oddělení American Museum of Natural History (AMNH) v New Yorku a
   jako profesor antropologie na Columbia University. Své odborné aktivity dělí mezi
   primatologii, evoluční antropologii a paleoantropologii. V oblasti primatologie se věnuje
   především ekologii a systematice lemurů na Madagaskaru, byl po něm pojmenován dokonce jeden
   druh sifak. Vedle toho se intenzivně věnuje výzkumu fylogeneze a systematiky *hominidů a
   evolučním procesům ve vývoji rodu *Homo. Je zastáncem teorie vytěsnění (replacement theory) a
   tvrdí, že neandertálci byli samostatným druhem člověka *Homo neanderthalensis, druhem
   s lidskými vlastnostmi, který byl ekologicky vytěsněn anatomicky moderním člověkem -- jednak
   kvůli ekologickým a klimatickým změnám ve svrchním pleistocénu, jednak kvůli vyšší
   technologické, sociální a kulturní úrovni anatomicky moderního člověka. Publikoval řadu
   monografií a vědecko-naučných knih, například: The Primates of Madagascar (1982), The Human
   Odyssey: Four Million Years of Human Evolution (1993), The Last Neanderthal: The Rise, Success
   and Mysterious Extinction of Our Closest Human Relatives (1995), The Fossil Trail: How We Know
   What We Think We Know about Human Evolution (1995), Becoming Human: Evolution and Human
   Uniqueness(1998), The Monkey in the Mirror: Essays on the Science of What Makes Us Human
   (2002); Tattersall -- Schwartz, Extinct Humans (2000); Tattersall -- Johanson, The Human
   Odyssey: Four Million Years of Human Evolution (2001); Schwartz -- Tattersall, The Human Fossil
   Record, vol. 1: Terminology, and Craniodental Morphology of Genus Homo (Europe) (2002);
   Schwartz -- Tattersall, The Human Fossil Record, vol. 2: Craniodental Morphology of Genus Homo
   (Africa and Asia) (2003). Je uznávaným komentátorem a popularizátorem vědy. Jako vedoucí
   antropologického oddělení AMNH zorganizoval čtyři velmi úspěšné výstavy. (Václav Vančata)

   taubachien (podle lokality Taubach, střední Německo), středoevropská industrie středního
   paleolitu, nacházející se nejčastěji při vývěrech minerálních pramenů, kde se utvářel
   travertin (Německo, Slovensko, Maďarsko); na Moravě se objevuje v terestrických sedimentech
   jeskyně Kůlny a v Předmostí (zde opět v blízkosti minerálních pramenů). Stratigraficky spadá
   taubachien do posledního, eemského interglaciálu (PK III), jeho vývoj pokračoval do
   počátečních fází würmského glaciálu. Absolutní datování se pohybuje mezi 130 000 až 80 000
   lety (Karpatská kotlina) a 117 000 až 104 000 lety (Durynsko). Industrie, nápadně drobných
   rozměrů, využívají nejbližších surovin bez ohledu na nižší kvalitu (například křemen).
   Převažují drasadla, vruby, zoubkované nástroje, v menšině jsou mladopaleolitické typy
   (škrabadla, někdy vysoká, atypická rydla a vrtáky). V Karpatské kotlině se šíře projevila
   technika plošné retuše, zejména na listovitých hrotech, zatímco v Durynsku, například v
   Taubachu, se zase prosazují prvky levalloiské techniky; v moravských industriích (Kůlna,
   Předmostí) se obě techniky prolínají. Tvůrcem kultury je neandertálec, Homo sapiens
   neanderthalensis. (Jiří A. Svoboda)

   tawenkchouská kultura, mladoneolitická až pozdně neolitická kultura nazvaná podle eponymní
   lokality Tawen-kchou v provincii Šan-tung v severovýchodní Číně; rozvíjela se od 4. tisíciletí
   do poloviny 3. tisíciletí př. n. l. v severní Číně (zejména v oblastech kolem Žluté řeky) a
   plynule přerostla do *lungšanské kultury. Obě kultury představují již diferencovanou,
   hierarchicky uspořádanou společnost, což se projevilo i v pohřebním rituálu zavedením
   *"systému vnějších a vnitřních rakví" a rozdílů ve velikosti hrobových jam, v kvantitě,
   kvalitě a struktuře hrobové výbavy. V rámci obou kultur se zformovaly socioekonomické a
   politické systémy, z nichž vyrostly první státní útvary v celém regionu kolem *Žluté řeky.
   (Jaroslav Malina)

   TDF (Testis Determining Factor), genetická informace uložená na Y chromozomu, která reguluje
   vývoj varlat, mužských gonád. (Jaroslav Zvěřina)

   te ("ctnost"), mystická síla panovníkova. (Josef Kolmaš)

   Tehuacán, předkolumbovské město na Mexické náhorní plošině ve státě Puebla. V této oblasti
   v Tehuacánském údolí je doložen kontinuální vývoj od lovu a sběračství k zemědělství snad již
   v 7. tisíciletí př. n. l. (Oldřich Kašpar)

   technika, od řeckého pojmu techné s významy dovednost (umění) nejen v řemeslech, ale i
   v umění, lékařství apod.; později byl pojem technika zúžen na nástroje, k nimž v novověku
   přibyly stroje a ve 20. století automatizace a computerizace; tento vývoj přinesl i
   nezamýšlené rizikové důsledky pro člověka, společnost, přírodu. (Jiří Sedlák)

   technologický proces, průběh výroby rekonstruovatelný v archeologickém materiálu z jednoho
   nálezového celku či časového horizontu. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   technologický vývoj, promítnutí výsledků jednotlivých technologických analýz do hlubšího
   chronologického rámce. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   technologie, výrobní postup při zpracování surovin, jmenovitě kamene, kosti a dalších
   organických materiálů. Rekonstrukcí technologií se zabývá technologická analýza, a to
   s přispěním metod archeologické analogie (experimentální archeologie, etnoarcheologie).
   (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   tělesná kultura, úroveň poznatků, činností a zvyklostí v dané společnosti, souvisejících
   s pěstováním těla a se všestrannou péčí o tělesný rozvoj člověka; zahrnuje tělesnou výchovu
   (tělocvik), sport a pohybovou rekreaci; tvoří jednotu s kulturou duchovní už od antiky (ideál
   kalokagathie, tj. člověka krásného tělesně a dobrého duchovně). (Jiří Sedlák)

   tělovýchovná antropologie, viz funkční antropologie. (Jaroslav Malina)

   témata kulturní, viz kulturní témata.

   Teng Siao-pching (1904--1997), dlouholetý generální tajemník ÚV KS Číny, hlavní architekt
   politických a ekonomických přeměn v ČLR v 80. a 90. letech. (Josef Kolmaš)

   tenkohlavec bičíkovitý (Trichiuris trichiura), hlíst, parazitující v tlustém střevě.
   (Ladislava Horáčková)

   Tenochkové, viz  Mexikové.

   Tenochtitlán, hlavní město říše Aztéků založené na slaném jezeře Texcoco v roce 1325,
   rozkládající se na území dnešního hlavního mexického města Ciudad de México. Bylo to ostrovní
   město protkané sítí kanálů a mělo až 100 000 obyvatel. V roce 1521 je zničil Hernán Cortés.
   (Oldřich Kašpar)

   teoretická antropologie, subdisciplína antropologie zabývající se zkoumáním a vytvářením
   pojmosloví, teorie a metodologie výzkumné procedury oboru. (Jaroslav Malina)

   teoretická archeologie, subdisciplína archeologie, zabývající se teoretickými výzkumy. V
   jejich středu se nachází *obecná teorie archeologie. Na základě obecné teorie se v tomto
   odvětví formují (nebo začleňují do rámce obecné teorie) dílčí archeologické teorie, které
   poskytují teoretickou základnu pro vypracování výzkumných metod a pro vysvětlení fakt při
   konkrétních výzkumech -- pro sestrojení konkrétních explanačních koncepcí, pro historické
   rekonstrukce.

   Technická část vypracování metod a konkrétní explanační studie nejsou do teoretické
   archeologie jako zvláštního odvětví, vyžadujícího specializaci, zahrnovány.

   V souladu se strukturou obecné teorie archeologie teoretická archeologie zahrnuje
   paraarcheologické, metaarcheologické a endoarcheologické teorie. Kromě toho zahrnuje historii
   archeologického myšlení. (Jaroslav Malina)

   teorie, logický, přísný systém úsudků o určitých ideálních objektech, sestrojen tak, aby byly
   zachyceny některé skryté vzájemně spojené zákony té či oné konkrétní oblasti objektivního
   světa a aby tyto zákony byly využity pro stručný popis, uspořádání, vysvětlení a prognózu jevů
   v této oblasti, a dále pro to, aby na tomto základě byla vypracována metoda -- stereotypní
   aparát pro získání nových znalostí.

   Teorie předpokládá jakýsi obecný způsob vysvětlení, ale nikoli konkrétní vysvětlení. V tomto
   smyslu například takzvaná "normanská teorie" není teorie, ale hypotéza, koncepce, aplikace
   teorie (vlivů). Podle definice teorie se rozumí její adekvátnost zákonům určitého zlomku
   skutečnosti, avšak hranice fragmentu a stupeň aplikovatelnosti teorie není snadné určit. Proto
   teorie, která potvrdila (opodstatnila) svůj status v určitých hranicích a směrech ho nezřídka
   potvrzuje i v jiných sférách. To znamená, že jestliže překračuje své možnosti a oprávnění a
   ukáže se falešnou, je jako teorie vůbec neodůvodněná. Pak není žádnou teorií. Tak tomu je v
   případě teorie rasy, přenesené na vysvětlení rozhodujících sociálně-historických zvláštností a
   známé v tomto případě pod názvem *"rasová teorie". (Jaroslav Malina)

   teorie archeologická, viz archeologická teorie.

   teorie archeologie, obecná, viz obecná teorie archeologie.

   teorie endoarcheologická, viz endoarcheologická teorie.

   teorie metaarcheologická, viz metaarcheologická teorie.

   teorie modelování, věda o obecných zákonitostech studia objektu na modelu, tj. na analogickém
   objektu sestrojeném podle určitých pravidel a napodobujícím chování a také vlastnosti (obvykle
   jen vlastnosti vybrané, podstatné) původního, zkoumaného objektu; model může být materiální
   nebo i abstraktní, popsaný matematickými prostředky a simulovaný na počítači. (Jaroslav
   Malina)

   teorie o "průměrném člověku", vytvořil ji francouzský matematik a astronom Lambert Quetelet
   (1796--1874); předpokládal, že ideálem krásy jsou ti jedinci, kteří se ve svých znacích blíží
   průměru těchto znaků pro populaci. (Eva Drozdová)

   teorie paraarcheologická, viz paraarcheologická teorie.

   teorie vzniku anatomicky moderního člověka, teorie zabývající se vznikem anatomicky moderního
   člověka a osídlením Evropy. Jsou to teorie afrického původu (Out of Africa Theory), teorie
   vytěsnění (Replacement Theory), asimilační teorie, které jsou považovány za teorie
   monocentrické, a multiregionální teorie (Multiregional Theory). První dvě teorie zdůrazňují
   africký původ anatomicky moderního člověka, který postupně neandertálce vytěsnil: buď
   ekologicky, a to úplně a rychle (teorie vytěsnění), nebo ekologicky a zčásti, v místech
   hybridizačních zón, také ekologicky nebo geneticky (Bräuerova teorie afrického původu).
   Multiregionální teorie zdůrazňuje kontinuitu regionálního vývoje a neustálý tok genů mezi
   jednotlivými regiony, přičemž nepopírá význam vývoje anatomicky moderního člověka v Africe.
   Teorie asimilační patří sice do skupiny teorií monocentrických, představuje však kompromis
   mezi monocentrickými a multiregionálními teoriemi. Předpokládá africký původ anatomicky
   moderního člověka, ale také připouští, že vedle migrací se část procesu odehrávala pouze na
   úrovni genetické a že "moderní" geny prostě vytěsnily geny neandertálské. Každá z těchto
   teorií však má své silné stránky a slabiny, a proto dochází k jejich postupnému sbližování.
   Mnohé aspekty vzniku a evoluce neandertálců a anatomicky moderního člověka jsou zatím nejasné,
   protože s výjimkou zóny kontaktu v Palestině žili neandertálci a anatomicky moderní lidé
   alopatricky a stále není jasné, kdy vznikli a zda vznikli společně v Africe nebo nezávisle v
   Africe (moderní lidé) a v Evropě (neandertálci). Předpokládá se, že anatomicky moderní člověk
   migroval nejprve do Asie a asi před 50--60 tisíci lety kolonizoval nejprve oblast zvanou Sahul,
   Austrálii, Tasmánii a Novou Guineu a jako anatomicky moderní člověk se všemi atributy
   současného člověka, tedy s uměním a pohřbíváním, zhotovováním keramiky a tkanin atd., osídlil
   asi před 35 tisíci lety Evropu, kde postupně nahradil neandertálce. (Václav Vančata)

   Teotihuacán, aztécky "Místo bohů", středisko významné předtoltécké a předaztécké civilizace,
   jedno z největších předkolumbovských středisek, rozkládající se asi 30 kilometrů
   severovýchodně od dnešního hlavního mexického města Ciudad de México. Byl osídlen již od roku
   1 500 př. n. l., největší rozvoj nastal v období 200 až 600 n. l., kdy se stal mocenským
   hegemonem středního Mexika a ovlivňoval rozsáhlé oblasti Střední Ameriky včetně mayské
   civilizace. Oplýval mohutnými ceremoniálními stavbami a obývalo jej až 200 tisíc obyvatel. Byl
   zničen v 8. století požárem. (Oldřich Kašpar)

   terakota (z italského terra cotta, "pálená hlína"), označení sochařských výtvorů a výrobků
   (plastik, dlaždic, architektonických článků aj.) z pálené hlíny vytvářených pomocí kadlubů i z
   volné ruky nebo kombinací obou způsobů. (Jaroslav Malina)

   terakotová armáda Prvního svrchovaného císaře Čchinů, terakotová replika císařské armády v
   *záhrobním sídle Prvního svrchovaného císaře Čchinů. Tři klenuté podzemní prostory (objekty 1
   až 3), v nichž je umístěna císařova hliněná armáda, tvoří velkolepý architektonický komplex.
   Zaujímá celkově plochu 20 780 čtverečních metrů (a se čtvrtým nedokončeným objektem dokonce 25
   388 čtverečních metrů). Při jeho budování dělníci a řemeslníci vykopali a přemístili asi 100
   000 krychlových metrů zeminy. Na výdřevu použili přes 8 000 krychlových metrů dřeva, převážně
   borového a cypřišového. Stropy pokryli rohožemi spletenými z bambusu, rákosu a slámy o
   celkovém objemu asi 18 000 krychlových metrů. Na hliněnou podlahu položili přibližně 250 000
   keramických cihel a dlaždic. Kromě těchto tří objektů byl objeven ještě čtvrtý podzemní objekt
   (objekt 4), který zůstal nedokončený a nebyl vyplněn žádnými plastikami ani jinými artefakty.
   Všechny dosavadní nálezy, v jednotlivostech i ve svém celku, nasvědčují tomu, že První císař
   dal vytvořit repliku, která je věrným obrazem výzbroje, výstroje i sestavy a činnosti jeho
   armády. Podzemní objekty v záhrobním sídle představují tedy dobře organizovanou čchinskou
   armádu a současně model starověké bitevní sestavy. Tři objekty s terakotovou armádou jsou
   neobyčejně bohatým pramenem informací o různých stránkách života v čchinském období, o nichž
   jiné prameny buď mlčí, nebo vypovídají pouze nedostatečně či zkresleně. Nálezy terakotových
   válečníků a jejich výzbroje nejsou totiž jen dokladem o vojenské strategii a taktice ve staré
   Číně nebo o uspořádání čchinské formace a úrovni vojenského řemesla vůbec. Antropologové a
   etnologové rozpoznali podle fyziognomických rysů tváře, úpravy vlasů a jiných významných znaků
   terakotových figur určité národnostní skupiny zastoupené v čchinském vojsku. Ekonomové zase
   odvodili z rozboru bohaté výzbroje a výstroje čchinských vojáků poznatek, že moc čchinské
   dynastie byla zřejmě ještě větší, než jak ji líčí staré písemné prameny. Technologové na
   základě moderních metalografických analýz nalezených kovových předmětů zjistili, že staří
   čínští metalurgové a zbrojíři užívali velmi účinné způsoby ochrany proti korozi, jaké byly v
   Evropě vyvinuty až v moderní době. Petrologové spolu s technology zase odhalili, že starověcí
   keramici si při vytváření a zejména při výpalu rozměrných plastik počínali neobyčejně zdatně.
   Ale jejich terakotové postavy lidí a zvířat jsou především mimořádně působivým uměleckým
   dílem. (Jaroslav Malina)

   terapie, léčba. (Ladislava Horáčková)

   terma, doslova "ukrytý poklad", označení náboženských textů z počátků šíření buddhismu v
   Tibetu. Ty bývaly po sepsání ukládány na tajná místa a po staletích "zázračně" objevovány, aby
   reprezentovaly myšlenky a slova jejich tvůrců, nezkažené pozdějšími vykladači. (Josef Kolmaš)

   termoluminiscence, viz TL. (Jiří A. Svoboda)

   Terra Amata, Nice, Francie, acheulské sídliště na mořské pláži, naleziště kamenných industrií,
   ohniště a možných staveb. (Jiří A. Svoboda)

   terra sigillata, jemná římská reliéfní keramika s cihlově červeným lesklým povrchem lisovaná z
   forem. Střediskem její výroby bylo Arretium ve střední Itálii (dnešní Arrezzo). Její produkce
   se rozšířila i do provincií; další typy sigillaty jsou známy z dílen na území dnešní Francie
   (La Graufesenque) a v Německu z Porýní (Rheinzabern). (Jaroslav Malina)

   testosteron, mužský pohlavní hormon. Testosteron se tvoří v buňkách varlat. (Jaroslav Zvěřina)

   Tešik-Taš, Uzbekistán. V roce 1938 v této jeskyni A. P. Okladnikov objevil kostru asi
   osmiletého až devítiletého neandertálského chlapce, kolem níž rekonstruoval ideální kruh z
   dvojic rohů kozorožce. Kritická revize záměrnost budování kruhu odmítá jako subjektivní vizi.
   (Jiří A. Svoboda)

   tetičkovské chování, viz chování, tetičkovské.

   Téviec a Hoëdic (Francie). Dvě mezolitická pohřebiště na ostrovech při bretaňském pobřeží.
   Hrobové jámy jsou více či méně zahloubeny do sídelní mezolitické vrstvy, tvořené převážně z
   odpadků jídla a škeblí (kjökkenmödding, viz). Mrtví v jamách seděli, byli opřeni o stěnu nebo
   položeni na zádech. Některé jámy obsahovaly i víc jedinců, maximálně šest. V některých
   případech je zřejmé, že všechna těla nebyla pohřbena současně, ale postupně se přidávali další
   mrtví, v jiných případech se zdá, že mrtví v hromadné hrobce byli uloženi současně. (Jiří A.
   Svoboda)

   thalassemia, dědičné krevní onemocnění, při němž je narušena tvorba bílkovinných součástí
   krevního barviva hemoglobinu. Existuje v několika formách s různě těžkým postižením.
   (Ladislava Horáčková)

   thalassemia major, závažná homozygotní forma thalassemie, projevuje se od dětství těžkou
   anémií, rozpadem červených krvinek -- hemolýzou, poruchami kostí, některých vnitřních orgánů a
   celkovým zaostáváním ve vývoji. (Ladislava Horáčková)

   thalassemia minor, mírná, heterozygotní forma thalassemie. (Ladislava Horáčková)

   Thálés z Milétu (6. století př. n. l.), první řecký filozof; představitel takzvané milétské
   školy. Informace o jeho učení jsou známy z děl pozdějších filozofů. Za pralátku, z níž vše
   vzniklo, považoval vodu. (Marie Pardyová)

   theatrum anatomicum, pitevní sál s otáčivým stolem a kruhovitě a stupňovitě uspořádanými
   řadami míst k sezení i stání. První takové pitevny vznikly na univerzitě v Padově roku 1594,
   v Basileji v roce 1580 a v Leydenu roku 1597. Další pak vznikaly k účelu veřejných pitev
   později i jinde. (Petr Bureš)

   Theophrastos (371--287 př. n. l.), řecký filozof a botanik, nástupce *Aristotelův ve vedení
   lykeionu. Byl prvním z antických učenců specializujících se výrazně na přírodní vědy. Je
   považován za zakladatele (otce) botaniky. Shromáždil a utřídil poznatky z výprav *Alexandra
   Makedonského. Je autorem 227 učených traktátů; vedle botaniky se zabýval i etikou,
   náboženstvím, výchovou mládeže, rétorikou, matematikou, astronomií, logikou, historií
   literatury, meteorologií, mineralogií a zoologií; ze spisů psychologických napsal dílo Éthikoi
   charaktéres (Povahopisy). (Petr Bureš)

   Thér Richard (17. 7. 1976, Náchod), Mgr., výzkumný pracovník Archeologického centra
   Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, člen Společnosti experimentální archeologie,
   účastník expedice Monoxylon, redaktor časopisu (Re)konstrukce a experiment v archeologii; od
   akademického roku 2003/2004 student kombinované formy DSP v oboru antropologie na
   Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Zabývá se experimentální a krajinnou archeologií, aplikací
   GIS v archeologii. Kontakt: Mgr. Richard Thér, e-mail: therichard@exrea.net. (Richard Thér)

   Thetis, jedna z Néreoven, matka Achillea. Protože její syn měl převýšit svého otce, dali ji
   bohové, kteří by se o ni jinak ucházeli sami za manželku fthíjskému králi Péleovi. Při jejich
   svatbě došlo ke známému sporu o zlaté jablko a titul nejkrásnější bohyně. Péleovi porodila
   syna Achillea a když ji přistihl, jak ho nad ohněm zakaluje, aby se stal nezranitelným,
   vytasil na ni meč. Tehdy uprchla zpět do moře. O Achillea pečovala a skrývala ho před
   Agamemnónem v ženském přestrojení. Když se Achilleus nechal zlákat do války proti Tróji,
   vyprosila mu u Héfaista nádhernou zbroj. (Marie Pardyová)

   tholos, stavba na kruhovém půdorysu někdy sloužící jako hrobka. (Josef Unger)

   Thovt, egyptský bůh psaní, počítání, vědění a moudrosti, rovněž personifikoval Měsíc. Býval
   zobrazován v lidské podobě s hlavou ibise nebo přímo jako ibis či pavián. Měl úzký vztah
   k bohyni *Maatě. Střediskem Thovtova kultu byl dnešní Ešmúnén ve středním Egyptě. (Břetislav
   Vachala)

   Thorne Alan G. (1939), australský antropolog, profesor na The Australian National University,
   Canberra. Zabývá se antropologií Austrálců, původních obyvatel Austrálie; prozkoumal rovněž
   paleolitické kosterní pozůstatky od jezera Mungo z doby před 30 000 (60 000?) lety a zjistil,
   že představují dosud nejstarší známé předky dnešních Austrálců na území Austrálie. (Jaroslav
   Malina)

   Tchajpchingové, velké protimandžuské rolnické povstání v letech 1851--1864, vedené křesťansky
   orientovaným Chung Siou-čchüanem. Povstalci si v provincii Kuang-tung vyhlásili svou Nebeskou
   říši velké rovnosti (Tchaj-pching tchien-kuo, 1851--1864), byli však mandžuskou vládou s pomocí
   evropských vojsk poraženi a jeho vůdce spáchal v Nankingu, sídelním městě "Nebeské říše",
   sebevraždu. (Josef Kolmaš)

   Tchaj-wan, ostrov ve Východočínském moři, čínská provincie (36 tisíc km^2), hlavní město
   Tchaj-pej. Dnes pod správou *Republiky Čína. (Josef Kolmaš)

   Tchang (618--907), čínská dynastie. Její vláda představuje jedno z nejslavnějších období
   čínského impéria. Na konci dynastie *Suej se říše rozpadla na řadu států a státečků. Roku 617
   Li Jüan obsadil hlavní město Ta-sing (dnešní Si-an) a roku 618 se prohlásil za císaře nové
   dynastie Tchang; roku 623 sjednotil celou Čínu. Do poloviny 8. století trval takzvaný zlatý
   věk říše Tchang, který byl podložen vítězstvími nad Východními a Západními Turky, spojenectvím
   s nejbližšími národy a diplomatickými vztahy se státy Předního východu a s Byzantskou říší.
   Rozvíjely se vědy, filozofie, výtvarná umění, umělecká řemesla a literatura, kde dominovala
   zejména poezie (Jüan Čen, viz, Li Po, viz, Po Ťü-i, viz, Tu Fu, viz), duchovní život ovládal
   především *buddhismus. Tchangské právo se stalo vzorem pro mnohé státy. Počátek úpadku říše
   znamenalo v letech 755 až 761 *An Lu-šanovo povstání, úpadek pak prohloubila rolnická povstání
   a intriky dvořanů a vojenských hodnostářů. V roce 907 vojenský velitel Ču Wen sesadil
   posledního tchangského císaře a sám se prohlásil císařem dynastie Liang. (Jaroslav Malina)

   tche-pie sing-čeng-čchü ("zvláštní administrativní oblast"), územně-správní jednotka v
   současné administrativní struktuře ČLR (Hongkong a Macao, viz). (Josef Kolmaš)

   Tchien ("Nebesa"), pro obyvatele *Podnebesí zosobnění všech pozemských i mimozemských sil a
   veškerého osudu světa, vesmíru i člověka, zdroj všezahrnující moci. (Jaroslav Malina)

   Tchien-an-men ("Brána nebeského klidu"), centrální pekingské náměstí, kde ve dnech 3. a 4.
   června 1989 došlo k pogromu na demonstrující studentstvo. (Josef Kolmaš)

   Tchien-c' ("Syn nebes"), označení čínského císaře, moc v *Podnebesí mu byla svěřována nebeským
   mandátem -- *tchien-ming. (Jaroslav Malina)

   tchien-ču-ťiao ("učení Pána nebes"), římsko-katolická víra, poprvé uvedená do Číny za vlády
   Mongolů ve 13. století.

   Tchien-kung kchaj-wu, encyklopedie čínského zemědělství a řemesel z roku 1637, jejímž autorem
   je *Sung Jing-sing. (Jaroslav Malina)

   tchien-ming ("nebeský mandát"), akt, jímž *Nebesa propůjčovala *Synu nebes moc v *Podnebesí.
   (Jaroslav Malina)

   Tchien-sia ("Podnebesí"), čínský název vlastní země, domněle ležící pod středem nebeské
   klenby, odvozený ze starých kosmogonických představ (viz též Čung-kuo). (Jaroslav Malina)

   ti ("císař"), z hlediska čínského státoprávního učení byl císař bohem na zemi, *Synem nebes,
   tvořil vrchol společenské pyramidy císařské Číny. (Jaroslav Malina)

   Tibet, tibetsky Böjul (Bod-jul, čínsky Si-cang), od roku 1965 Tibetská autonomní oblast Čínské
   lidové republiky. 1,222 milionu km^2. Hlavní město Lhasa. Tibet je sice zemí tvrdé, často až
   nemilosrdné přírody, ale má pro své obyvatele připraven i nejeden půvab -- nebetyčné štíty
   Himálaje na jihu, hluboká údolí khamských řek na východě, nekonečné, do nitra Asie se táhnoucí
   pláně Čhangthangu nebo kraj posvátných jezer a hor na západě. Evropský název Tibetu je odvozen
   z tibetského pojmenování země Bö (psáno Bod), které k nám začalo pronikat počátkem druhého
   tisíciletí v nejrůznějších podobách jako Tchu-po, Tubed, Tubbat, Tobbat, Tebet a podobně. Tato
   veliká vnitroasijská země je situována v jihozápadní části Číny a je součástí Tibetského
   vysokohorského plató, ohraničeného Himálajem na jihu, pohořím Kchun-lun na severu a takzvanými
   s'čchuanskými Alpami na východě. Průměrná nadmořská výška tohoto obrovského zemského masivu o
   ploše přibližně 2, 3 milionu čtverečních kilometrů je 4 000 metrů. Vlastní Tibet, od roku 1965
   úředně nazývaný Tibetská autonomní oblast Čínské lidové republiky, tvoří tři tradiční celky:
   takzvaný Přední Tibet (Ü) s centrem Lhasou, Zadní Tibet (Cang) s centrem Žikace a Ngari na
   nejzazším západě s centrem v Gartogu (obr. 2). Celková rozloha tohoto území činí 1,2 milionu
   čtverečních kilometrů (zhruba patnáctinásobek plochy České republiky). Žije zde na dva a půl
   milionu obyvatel, z čehož etnických Tibeťanů (Böpa) je 2,2 milionu a zbytek tvoří Chanové (66
   tisíc v roce 1994) a ostatní nechanské národnosti. Dalších zhruba 2,4 milionu Tibeťanů obývá
   čtyři sousední čínské provincie: Čching-chaj (historický severovýchodní Tibet Amdo), Kan-su,
   S'-čchuan (historický východní Tibet Kham) a Jün-nan. Tisíce tibetských starousedlíků žije
   rovněž již po staletí v Indii, především v Ladaku a Sikkimu, v Nepálu a Bhútánu a od
   protičínských událostí ve Lhase v roce 1959 také v různých zemích Evropy, Asie, v USA a jinde.
   Tibetská náhorní plošina začala být trvale osídlována poměrně pozdě, pravděpodobně až začátkem
   našeho letopočtu, i když řídké stopy prvotního osídlení nalézáme již v paleolitu a neolitu.
   Předkové dnešních Tibeťanů, Čchiangové, Nakhiové a další, patřící k sinomongolské populaci
   žijící původně při horních tocích řek Chuang-che (Žlutá řeka) a Čchang-ťiang (Dlouhá řeka
   alias Jang-c'-ťiang) a v lesích jihozápadní Číny, se rozšířili do údolí řeky Cangpo někdy v 1.
   polovině 1. tisíciletí naší éry. Zatímco u sousedního chanského obyvatelstva byl v té době
   proces formování národa v plném proudu a v jistém smyslu byl již dovršen, nacházelo se území,
   kam dnes umísťujeme Tibet, ve stadiu kmenové a rodové roztříštěnosti. Jednotlivé kmeny měly
   vzhledem k obrovské ploše, kterou obývaly, a obtížnému vzájemnému styku jen málo společného a
   jejich náčelníci mezi sebou sváděli ustavičné boje. Teprve v průběhu 6. století si vůdcové
   kmene, který sídlil v údolí řeky Jarlung (jihovýchodně od Lhasy), získali hegemonii nad svým
   nejbližším okolím, dále ji postupně rozšiřovali, až se nejschopnější z nich, Namri Songcän
   (konec 6. a začátek 7. století n. l.), stal jediným vládcem nad většinou kmenů centrálního
   Tibetu, čímž byl položen základ k budoucímu sjednocení celé země, jež uskutečnil král Songcän
   Gampo (605--650). S tímto panovníkem se na scéně dějin vynořuje raně feudální tibetský stát s
   většinou atributů, které se státu přisuzují, jako jsou ústřední vláda, vlastní zákonodárství,
   vojsko, styky s ostatními zeměmi, tj. konkrétně s Indií a Čínou. Do jeho doby spadá i uvedení
   buddhismu z Indie a vytvoření vlastního tibetského písma. Obojí mělo pro další rozvoj, náplň i
   zaměření tibetské vzdělanosti dalekosáhlý význam: díky bezprostřednímu blahodárnému styku s
   tehdejšími vyspělými civilizacemi sousední Číny a Indie se mohla i v Tibetu zrodit svérázná
   duchovní kultura, jež pak v průběhu dalších století sama výrazným způsobem ovlivňovala
   kulturní rozvoj v řadě zemí Vnitřní Asie, především v Mongolsku, Burjatsku, ale také v
   Bhútánu, Sikkimu, Nepálu a Ladaku. Ve 2. polovině 7. a zejména v celém 8. století prožíval
   Tibet vrcholnou dobu svých dějin. Zenitu vojenské a politické moci Tibetská říše dosáhla za
   panování znamenitého krále Thisong Decäna (754--797). Tibeťané měli tehdy v držení téměř celou
   západní Čínu a v roce 763 jejich vojska dokonce pronikla do Čchang-anu, hlavního města
   Tchangské říše. Císaře Taj-cunga (762--780) tibetští uchvatitelé vyhnali a na trůn dosadili,
   byť jen na krátkou dobu patnácti dnů, svého oblíbence prince Ta-še. V téže době udržoval Tibet
   spojenectví s bagdádským chalífou a indičtí králové z Bengálska a Biháru odváděli poplatky
   tibetské státní pokladně. Moc Tibetu se rozšířila i na části území Sin-ťiangu a provincie
   Kan-su; docházelo k dynastickým sňatkům mezi tibetskými monarchy a dcerami čínských císařů (k
   prvnímu došlo už za krále Songcän Gampa v roce 641, k druhému v roce 710 za krále Meagcchoma,
   704--755); do země byli zváni šiřitelé indického buddhismu, především Padmasambhava, zakladatel
   "Staré školy" tibetského buddhismu (tzv. Ňingmapa), dále Šántarakšita, Kamalašíla a mnozí
   další; za krále Ralpačäna (817--836) vrcholilo překládání buddhistických súter do tibetštiny. V
   téže době bylo vyměněno ne méně než sto oficiálních a polooficiálních poselstev mezi Lhasou a
   Čchang-anem, hlavním městem tchangské Číny, a uzavřeno osm významných dohod. Pro posouzení
   charakteru čínsko-tibetských vztahů v této době má obzvláštní význam čínsko-tibetská smlouva z
   let 821--822, jejíž dvojjazyčný čínský a tibetský text je dodnes zachován na kamenné stéle ve
   Lhase. Ve smlouvě se mimo jiné praví: "Velký král Tibetu a velký král Číny, jsouce spřízněni
   jako synovec a strýc, se dohodli na spojenectví svých říší. (...) Obě země se budou přidržovat
   hranice, která nyní mezi nimi existuje. Všechno na východ od ní je země Velké Číny; všechno na
   západ od ní je země Velkého Tibetu. (...) Tato slavnostní úmluva zakládá velikou epochu, kdy
   Tibeťané budou šťastni v zemi tibetské a Číňané v zemi čínské." Tehdejší Tibet byl ve všech
   ohledech samostatný a nezávislý stát s poměrně velkým vojenským potenciálem a čilými styky s
   okolním světem. Jeho králové byli svrchovanými vládci své země a jejich moc nepodléhala
   žádnému omezování ani zásahům zvnějška. Naopak byly doby, kupříkladu ve zmíněném roce 763, kdy
   tibetská vojska obsadila načas hlavní město Čchang-an a vážně ohrozila samu existenci
   tchangské dynastie. Vztah mezi oběma zeměmi, přestože obrazně označen jako vztah mezi
   "strýcem" (vlastně tchánem, tj. čínským císařem) a "synovcem" (vlastně zetěm, tj. tibetským
   králem), byl ještě v plném slova smyslu vztahem dvou nezávislých a svrchovaných států, arci s
   rozdílným stupněm organizace státní moci a s nestejnou úrovní hospodářského a kulturního
   rozvoje. V roce 842 se jednotné tibetské království rozpadlo a na troskách kdysi mocné
   Tibetské říše vznikla řada drobných feudálních knížectví. Tibet, a jmenovitě jeho centrální
   část, procházel tehdy obdobím vnitřních otřesů, provázených hlubokým úpadkem politického a
   kulturního života. Pouze v západních oblastech země -- v kraji Ngari a na území dnešního Ladaku
   v indickém státě Džammú a Kašmír -- lze v té době pozorovat relativní stabilitu a kontinuitu
   politické moci. Zachované zprávy svědčí o tom, že západotibetští králové všemožně napomáhali
   rozvoji styků s Indií. Z Indie byly v té době, kromě náboženských podnětů, převzaty též míry,
   váhy a kalendář. Politické vakuum v centrálním Tibetu, vzniklé v 9. století v důsledku rozpadu
   ústřední královské moci a trvající bezmála dalších 400 let až do poloviny 13. století,
   umožnilo vznik četných náboženských sekt v zemi. Růst sektářství v té době byl však podstatně
   ovlivněn též úpadkem buddhismu v Indii v důsledku muslimského vpádu, který měl za následek
   přerušení pravidelných styků tibetských buddhistů s jejich indickými guruy. V rozmezí 11. a
   12. století se v centrálním Tibetu zformovaly čtyři hlavní sekty (školy) tibetského buddhismu
   -- Kadampa, Žičhepa, Sakjapa a Kagjüpa -- s četnými jejich odnožemi. Jednotlivé kláštery,
   shromažďující okolo sebe početné stoupence, se záhy staly středisky nejen náboženského, nýbrž
   i všeho kulturního, hospodářského a politického života dané oblasti. V tomto období žili a
   působili velcí reformátoři, básníci, mystici Atíša, Rinčhen Zangpo, Marpa, Milaräpa, Gampopa a
   mnozí další. Aby však kterákoli náboženská sekta mohla dosáhnout hegemonie nad ostatními, bylo
   zapotřebí opřít se o silnou světskou moc, ať domácí nebo cizí. K tomu skutečně došlo v
   následujícím 13. století, kdy se na scéně objevili Mongolové. Pozornosti Tibeťanů neušel
   sjednocovací proces mezi mongolskými kmeny, probíhající koncem 12. století a dovršený na
   počátku 13. století vůdcem kmene Mongolů Temudžinem, zvaným Čingischán (1206--1227). Pro jistou
   část soupeřícího tibetského kléru to byl dokonce signál k tomu, aby se začala preventivně
   orientovat na přátelství a spolupráci s novou vzmáhající se říší na severu. Stejně tak
   Mongolům, kteří v roce 1239 pronikli až ke klášteru Radeng, vzdálenému necelých 100 km severně
   od Lhasy, neuniklo, že v Tibetu není jednotná světská vláda, že země je už několik století
   rozdělena a všechna politická moc, hospodářská síla a kulturní vliv se soustřeďují při
   klášterech v rukou jednotlivých náboženských sekt, z nichž nejmocnější v té době byla sekta
   Sakjapa. V jejím čele tehdy stál známý učenec a literát Künga Gjalcchän, zvaný Sakja-pandita
   (1182--1251), autor proslulé Pokladnice moudrých rčení. Aby si zajistil hegemonii nad ostatními
   sektami, přijal v roce 1245 pozvání k návštěvě Mongolska, během níž mezi oběma stranami došlo
   k vytvoření zvláštního vztahu, tibetsky nazývaného čhönä dang jöndag neboli vztah
   "lamy-obětníka a laika-almužníka". Tento vztah, opětovně připomínaný ve vztazích Tibetu k Číně
   i v pozdějších dobách, je třeba interpretovat jako "přijetí hlavy suverénního státu za
   učedníka a dobrodince církevního knížete, s důrazem na primát náboženského hierarchy nad jeho
   světským vládcem". V téže politice sbližování mongolského dvora s představiteli tibetské
   buddhistické církve pokračoval i chán Chubilaj (1260--1294), dovršitel porobení sungské Číny (v
   roce 1279) a zakladatel a první panovník mongolské (jüanské) dynastie na čínském císařském
   trůně. Ten v roce 1260, když byl na kurultaji v Karakorumu provolán všemongolským chánem,
   udělil Sakja-panditovu synovci, učenému lamovi Phagpovi (1235--1280), zdržujícímu se u jeho
   dvora, titul "zemského preceptora" (kuo-š') a tibetský buddhismus povýšil na oficiální
   náboženství východní části Mongolské říše. Mongolský chán pozval tibetského lamu znovu v roce
   1263, po přenesení sídelního města z Karakorumu do Pekingu, tehdy zvaného Chánbalig, "Chánovo
   město". Tentokrát strávil Phagpu u Chubilajova dvora plných osm let, a když se v roce 1276
   vracel do Tibetu, byl mu udělen titul zahrnující výkon nejvyšší duchovní moci v zemi. Tato
   výsada zůstala pak po celou dobu mongolské vlády v rukou sakjaských hierarchů. Dohled nad
   věcmi civilní správy a vojenství v Tibetu byl svěřen úředníku pravidelně jmenovanému a
   odvolávanému z ústředí. Uvedenými opatřeními, realizovanými ještě před založením dynastie Jüan
   v Číně, bylo v podstatě dovršeno zřízení mongolského "protektorátu" nad Tibetem, který pak se
   vznikem říše Jüan (1280) přešel automaticky pod její jurisdikci. V této souvislosti třeba
   ovšem zdůraznit, že k zapojení Tibetu do mongolského impéria Jüan v Číně došlo až po jeho
   předchozím začlenění do Mongolské říše rodu Čingischánova. Proto tvrzení některých čínských
   autorů, že "čínská svrchovanost" nad Tibetem se datuje od těchto dob, jsou mylná. Mongolové
   dobývali Tibet především pro sebe a pro své potřeby, a nikoli pro rozmnožení někdejší či
   budoucí moci a slávy chanského impéria! Ostatně v době, kdy Mongolové již fakticky a účinně
   Tibet administrovali prostřednictvím sakjaské sekty a dosazovaných úředníků (nejpozději od
   roku 1276, ne-li dříve), byla Čína spravována ještě dynastií Jižních Sungů, z čínského
   hlediska jedinou legitimní představitelkou státní moci v zemi. Se založením dynastie Jüan se i
   Tibet, který téměř až do poloviny 13. století zůstával na svém východním sousedovi ve všech
   ohledech nezávislý, dostával do stále těsnějšího vazalství vůči ústřední mongolské vládě v
   Pekingu. Leč tato situace netrvala nijak dlouho. S pádem jüanského císařství v Číně (1368)
   došlo i k faktické likvidaci mongolského "protektorátu" nad Tibetem. Čínská dynastie Ming,
   která vystřídala mongolskou dynastii Jüan, nedokázala nikdy někdejší vazalský poměr Tibetu k
   říši obnovit. Pokud jde o samotnou sektu Sakjapu, ukázalo se, že příliš mnoho politické přízně
   jüanského dvora mělo pro ni zhoubné následky. Koncentrace bohatství a světské moci v rukou
   privilegované sekty, pro jejíž příslušníky neplatil příkaz mnišského celibátu, poškodilo
   morálku i dobré jméno této kdysi ctností a učeností proslulé sekty. Nespokojenci s nadvládou
   kláštera a mnichů Sakja se v polovině 14. století začali soustřeďovat kolem sekty Digungpy
   (vznikla v polovině 12. století jako odnož starší sekty Kagjüpy), vystavené za sakjapovců
   největšímu útisku. K hnutí se brzy připojili i světští feudálové, jmenovitě šlechtický rod
   Phagmodu, který se také kolem roku 1350 ve středním Tibetu chopil moci a až do roku 1436 si ji
   udržel. Po mnoha staletích politické roztříštěnosti a po téměř stoletém období sakjaské
   hierokracie se tak alespoň střední část země opět sjednotila pod pevnou vládou světských
   panovníků. Královský rod Phagmodu, který od konce mongolské éry neomezeně vládl nad troskami
   někdejší sakjasko-mongolské administrativy ve středním Tibetu, ztratil svou moc v polovině 15.
   století a byl vystřídán dynastií Rinpung (1436--1565), jež měla svou základnu v Zadním Tibetu a
   duchovní oporu v sektě Karmapě. Dynastie Rinpung byla pak svržena jedním z jejích ministrů,
   který založil vlastní dynastii, zvanou Cangpa (1565--1642). Moc těchto královských rodů
   většinou nesahala za hranice Středního, eventuálně Zadního Tibetu. Souběžně s poměrně častým
   střídáním světských vládců v Tibetu neustávaly ani boje mezi jednotlivými sektami tibetského
   buddhismu. Na pozadí hlubokého morálního úpadku a náboženské nesnášenlivosti vystoupil se svou
   reformou tibetského mnišství slavný Congkhapa (1357--1419). Jím založená sekta Gelugpa (podle
   barvy obřadní pokrývky hlavy jejích příslušníků nazývaná též sektou "Žlutých miter"),
   zdůrazňující striktní řád, mravně bezúhonný život a hluboké filozofické vzdělání, se měla v
   příštích stoletích stát rozhodující duchovní a později i světskou silou v zemi. V této sektě
   byl po Congkhapově smrti zaveden systém dvou nejvyšších převtělenců, dalajlamy a pančhenlamy,
   který jen s nepatrnými změnami přetrval do našich dnů. Dalajlama je tedy titul nejvyšších
   duchovních představených sekty Gelugpy a zároveň, shodou historických okolností, nejvyšších
   světských vládců Tibetu v posledních 300 letech. Slovo dalaj je mongolské a znamená "oceán,
   moře"; tibetské slovo lama znamená "nejvyšší" (a přeneseně "mnich"). Znamená tedy dalajlama
   "oceánový lama", tj. duchovní, jehož ctnost a učenost jsou bezbřehé jako oceán. Tohoto titulu
   se však začalo užívat teprve od 3. dalajlamy Sönam Gjamccha (1543--1588), jímž byl tehdejší
   představený däpungského kláštera a jemuž ho udělil mongolský vládce Altan-chan v roce 1578.
   Dodatečně bylo pak toto označení vztaženo i na oba jeho předchůdce. K zakotvení ideje o
   božském původu dalajlamů došlo až za 5. dalajlamy Ngawang Lozang Gjamccha (1617--1682), který
   prohlásil sebe, své čtyři předchůdce i všechny budoucí dalajlamy za převtělence Velkého
   slitovníka -- bódhisattvy Avalókitéšvary. Když dalajlama zemřel, začalo složité vyhledávání
   jeho převtělence: byla dotazována státní věštírna, shledávána zvláštní znamení a úkazy na nebi
   i zemském povrchu, vykládány sny svatých lamů, z nichž se usuzovalo na místo narození, rodinu
   atd. dalajlamova nástupce. U dvouletých až tříletých chlapečků-kandidátů se zkoumaly
   zvláštnosti jejich tělesných tvarů (například dlouhé ušní boltce apod.) a v případě souběhu
   více uchazečů byli podrobeni testu, který spočíval ve správném určení předmětů patřících
   zesnulému dalajlamovi (například růženec, rituální vadžra, modlitební knížky, psací potřeby
   atd.) v hromadě jejich napodobenin. A když i tak byl výsledek nerozhodný, losovalo se: do
   zlaté urny (serbum), kterou k tomu účelu věnoval čínský císař Čchien-lung (1736--1795), se
   vkládaly lístečky se jmény zbylých uchazečů a císařský zástupce ve Lhase (amban) jejich
   vytažením rozhodl s definitivní platností o novém dalajlamovi. V době své nezletilosti, tj. do
   osmnácti let, se dalajlamové drželi stranou všeho vnějšího dění, pilně studovali a
   připravovali se na svou duchovní dráhu, zatímco za ně a jejich jménem vládli regenti
   (gjalcchab). Ti v nejednom případě zneužili svého postavení a obratně se postarali o předčasný
   odchod nejednoho nezletilého dalajlamy na onen svět ... Mystická posloupnost pančhenlamů sahá až
   k buddhovi Amitábhovi. V historické době se však pančhenlamovští převtělenci odvozují od
   Congkhapova žáka a nástupce ve funkci opata gandänského kláštera Khädub Geleg Palzangpa
   (1385--1438). Podle jiné, starší tradice pochází však tato instituce až ze 17. století. Proto
   jsme někdy svědky dvojího udávání počtu pančhenlamů -- sedm, respektive deset. Jejich volba se
   řídí obdobnými pravidly jako volba dalajlamů. Tradičním sídlem pančhenlamů je gelugpovský
   klášter Tašilhünpo poblíž Žikace, založený v roce 1447 prvním dalajlamou Gendündubem. Zde se
   také nacházejí suburgany (hrobky) pěti pančhenlamů, čtvrtého až osmého. Pro převtělence --
   představené kláštera Tašilhünpo -- se vžilo několik názvů, respektive titulů: pančhenlama,
   pančhen rinpočhe, pančhen erdeni a tašilama. Výraz pančhen představuje hybridní
   sanskrtsko-tibetskou složeninu pandita ("učenec") + čhenpo ("veliký"); tibetské rinpočhe je
   totéž co mongolské erdeni (ze sanskrtského ratna) a znamená "drahocenný"; tašilama je tvar,
   který vytvořili Evropané, a znamená "lamu z Taši(lhünpa)". Zatímco dalajlamové, kteří sídlí v
   hlavním tibetském městě Lhase, mají už tradičně větší moc duchovní a světskou, uplatňovanou
   prakticky téměř po celém Tibetu, duchovní a světská moc pančhenlamů sídlících v klášteře
   Tašilhünpo se omezuje pouze na tento klášter a část Zadního Tibetu, představující necelou
   desetinu celkové plochy Tibetu. Podle některých tibetských dogmatiků však pančhenlamové
   zaujímají v ohledu duchovním vyšší postavení nežli dalajlamové, neboť jsou převtělenci buddhy,
   kdežto dalajlamové toliko převtělenci bódhisattvy. Ve skutečnosti oba hodnostáři zasahovali do
   vnitřní politiky země a nezřídka prováděli i vlastní zahraniční politiku, z čehož cizí
   mocnosti nejednou těžily. V počátečním období svého trvání (do poloviny 17. století) neměla
   Gelugpa reálných vyhlídek na výraznější posílení své politické a hospodářské moci v zemi a
   její vliv se omezoval téměř výlučně na sféru náboženskou. A protože této sektě nepatřila
   přízeň ani pekingského dvora, ani domácích královských rodů, navázal Sönam Gjamccho
   (1543--1588), podle posloupnosti třetí nejvyšší představitel Gelugpy, přátelské styky s
   mongolským vládcem Altanem (1543--1583). Ten ho v roce 1578 pozval k sobě, učení Gelugpy
   prohlásil za oficiální náboženství svého lidu a jemu osobně poprvé udělil mongolsko-tibetský
   titul dalajlama. Tak byla v nové podobě obnovena stará tibetsko-mongolská, duchovně-světská
   aliance, jak jsme ji mezi těmito dvěma zeměmi poznali již v polovině 13. století. Spolupráce
   "Žluté sekty" s Mongoly se ještě více prohloubila, když se Sönam Gjamcchovým nástupcem v úřadu
   jejího nejvyššího představitele v Tibetu a veškerém lamaistickém světě (Sönam Gjamccho zemřel
   v Mongolsku roku 1588) stal Mongol, Altanův vnuk Jöntän Gjamccho, přijatý za čtvrtého
   dalajlamu (1589--1616). S nástupem 5. dalajlamy Ngawang Lozang Gjamccha (1617--1682), jenž bývá
   ve své vlasti s oblibou nazýván "Velkým pátým" (Ngapa čhenpo), zahájila sekta "Žlutých miter"
   rozhodný boj o získání veškeré duchovní i světské moci v celém Tibetu. Vojenskou pomoc jí k
   tomu poskytl Gušri-chan (1636--1656), vůdce západomongolského kmene Chošúdů, obývajících
   krajinu Amdo. Gušri-chanova vojska obsadila v roce 1642 Střední i Zadní Tibet a svrhla Gelugpě
   nepřátelskou dynastii Cangpa, čímž byl zároveň likvidován duchovní primát sekty Karmapy.
   Dalajlama se po tomto krvavém převratu stal duchovní i světskou hlavou Tibetu. Gušri-chanovi
   byl za jeho pomoc udělen dědičný titul "tibetského krále" (bökji-gjalpo) a jeho potomci se v
   této funkci udrželi až do roku 1717. Tak se v polovině 17. století znovu zformoval jednotný a
   nezávislý teokraticko-světský tibetský stát, který se udržel rovné tři čtvrti století
   (1642--1717), než podlehl soustředěnému náporu Džúngarů a posléze mandžuské říši Čching.
   Vzhledem k poměrné délce a složitosti historického vývoje Tibetu v období Čching, jakož i
   vzhledem k důležitosti jednotlivých historických faktů a událostí pro definitivní formování
   charakteru vzájemného poměru Tibetu a Číny je nezbytné si je rozdělit do kratších etap, z
   nichž každá je svým způsobem samostatnou kapitolou v politických dějinách novodobého Tibetu:
   1. etapa (do roku 1717) -- charakterizovaná pokusy nových vládců Číny o navázání kontaktů s
   novými vládci Tibetu. 2. etapa (1718--1750) -- charakterizovaná dobyvačnými taženími čínských
   vojsk a zřízením stálé reprezentace dvora ve Lhase. 3. etapa (1751--1793) -- charakterizovaná
   vytvořením systému mandžusko-čínské suverenity nad Tibetem a jeho postupnou přeměnou ve
   faktický protektorát Čínské říše. 4. etapa (1793--1890) -- charakterizovaná relativní stabilitou
   mandžusko-čínské suverenity nad Tibetem. 5. etapa (1890--1912) -- charakterizovaná vystupňováním
   úsilí o udržení a upevnění mandžusko-čínské suverenity nad Tibetem. Novým prvkem v dosavadním
   politickém vývoji Tibetu a v jeho vztazích s Čínou byl zásah Anglie, první cizí mocnosti,
   která se začala hospodářsky a politicky o Tibet zajímat. Přesahovalo by však rámec tohoto
   výkladu, kdybychom se měli podrobněji věnovat otázkám postavení Tibetu v mezinárodní politice
   na konci 19. a začátku 20. století, sporům, které o tento strategicky významný region Asie
   vedly Čína, Velká Británie a carské Rusko, vojenským zásahům ze strany Velké Británie, četným
   jednáním a dohodám o Tibetu z tohoto období atd. Konstatujme jen, že události okolo britského
   ozbrojeného vpádu do Tibetu v letech 1903--1904, před kterým hledal 13. dalajlama útočiště v
   Mongolsku a v Číně, a anglo-tibetská, tzv. Lhaská dohoda ze 7. září 1904, hrozící nebezpečím
   vytržení Tibetu z organismu mandžuské říše, vyvolaly na straně Číny zvýšený zájem o
   vnitropolitický vývoj v Tibetu a zefektivnění její kontroly nad tamní situací. Třináctý
   dalajlama Thubtän Gjamccho (1876--1933) byl v roce 1908 uvítán v Pekingu a byla přislíbena
   podpora některým jeho modernizačním snahám. Do Lhasy byl vyslán osvědčený administrátor
   Lien-jü (1906--1912), který se tam pokusil o celou řadu reforem, jež měly v očích Tibeťanů
   znovu pozvednout pokleslou prestiž mandžuského dvora. S oživením čínského zájmu o vlastní
   Tibet souvisela také zvýšená pozornost dvora, věnovaná v té době otázkám konsolidace poměrů ve
   východním Tibetu, s nímž Čína sousedila třemi svými provinciemi. Nejdříve byla v letech
   1905--1906 zreformována a posílena čínská moc v s'-čchuansko-tibetském pomezí a byl tu zřízen
   úřad "vysokého komisaře pro pohraniční záležitosti" se sídlem v Bathangu. Druhou etapu -- léta
   1908--1911 -- představovaly vojensko-administrativní akce na vlastním tibetském území západně od
   řeky Ťin-ša-ťiang až k městu Gjamda, ležícímu 200 km východně od Lhasy. Místní tibetské úřady
   zde byly rušeny a zaváděna čínská správa, obdobná jako v ostatním vnitrozemí. V této době byl
   také předložen návrh na přeměnu takto získaného území na čínskou provinci s názvem Si-kchang.
   To vše vytvářelo příznivé podmínky pro vstup čínských vojsk do Tibetu v únoru 1910 a k
   zavedení čínské vojenské kontroly v zemi. Dalajlama, prchající před blížícím se čínským
   vojskem, vyhledal politický azyl v Britské Indii, což poskytlo Pekingu záminku k jeho sesazení
   (25. února 1910). Lhaská vláda, oslabená odchodem dalajlamovým a doplněná pročínskými elementy
   z okolí pančhenlamova, se stala pouze poslušným nástrojem v rukou ambana Lien-jüho a velitele
   čínského expedičního sboru Čung Jinga. Další vývoj událostí přervala Sinchajská revoluce v
   Číně v roce 1911, která učinila na jedné straně rázný škrt přes všechny plány, jež mandžuská
   císařská vláda s Tibetem měla a jež nepochybně ve svých důsledcích měly vést k vytvoření
   regulérní čínské provincie z Tibetu, na druhé straně však také nastolila otázku, co bude dál s
   dosavadním systémem ústřední správy Tibetu v nových podmínkách republikánské Číny.
   Bezprostřední vývoj v čínsko-tibetských vztazích po roce 1911 svědčí o tom, že nový režim v
   Číně byl připraven převzít v Tibetu všechna práva a výsady, které tam starý režim zanechal.
   Aby republikánská vláda Číny předešla rozpadu mnohonárodnostního státního území Číny zděděného
   po Mandžuích a zabránila ztrátě svých "okrajových území", mezi nimi i Tibetu, vydala v té době
   celou řadu prohlášení o sounáležitosti "pěti ras", tj. národů, totiž Chanů, Mandžuů, Mongolů,
   Chuejů ("Mohamedánů") a Tibeťanů, tvořících dohromady jednotný "stát všeho lidu Číny" --
   Čínskou republiku. Zároveň byli jejich představitelé přizváni k práci v čínském parlamentu. V
   tomto směru narazily snahy čínské vlády po začlenění Tibetu záhy na některé překážky jak
   vnitropolitického, tak mezinárodněpolitického charakteru. Především to byly ozbrojené srážky
   mezi dezorganizovanou čínskou posádkou ve Lhase a Tibeťany, datující se od poloviny března
   1912. Když čínským vojákům hrozilo již nebezpečí totální likvidace v tibetském obklíčení, bylo
   -- díky zprostředkovatelskému úsilí nepálského obchodního agenta ve Lhase -- dosaženo dohody o
   příměří (12. 8. 1912). Podle ní měli Číňané složit zbraně a stáhnout se z Tibetu. Poslední
   kontingenty čínských vojsk a zbytky ambanské administrativy skutečně opustily Tibet v lednu
   roku 1913. Tím také formálně skončila činnost staleté instituce ambanů (vysokých císařských
   úředníků v Tibetu v letech 1728--1912; zpravidla bývali dva -- hlavní a pomocný -- a střídali se
   v tříletých intervalech; tuto funkci císařského dohledu a kontroly nad Tibetem zastávali téměř
   výlučně pouze Mandžuové nebo Mongolové) a republikánská Čína od této doby neměla v Tibetu
   žádného svého oficiálního představitele, který by svým postavením a funkcí navazoval na
   předchozí ambany. Ve vypjaté atmosféře těch dnů vydal dalajlama "deklaraci nezávislosti" (1.
   3. 1913), v jejímž duchu později také směroval veškerou vnitřní a zahraniční činnost své
   vlády. Prvním konkrétním projevem de facto nezávislosti Tibetu v té době bylo sjednání
   tibetsko-mongolské dohody z 11. ledna 1913, v níž obě strany prohlašovaly, že se "vymanily z
   područí mandžuské dynastie, oddělily od Číny a staly nezávislými státy". Tato dohoda, i když o
   její existenci panují některé pochybnosti, představuje první smluvní dokument, který mezi
   sebou uzavřely dvě části jedné Číny, bez konzultace s ústřední vládou a bez její účasti. Své
   nejvýraznější podoby faktická nezávislost Tibetu nabyla účastí tibetské delegace na jednáních
   trojstranné britsko-čínsko-tibetské, tzv. Simelské konference v letech 1913--1914. Konference
   měla zjednat jasno v otázce politicko-právního statusu Tibetu a v otázkách jeho
   územně-administrativního vymezení. Tibetské delegaci, v průběhu konferenčního jednání neustále
   se dožadující mezinárodního potvrzení faktické nezávislosti Tibetu, byl nakonec předložen
   britský kompromisní návrh přiznávající Číně suverenitu nad celým Tibetem a tzv. Vnějšímu (tj.
   vlastnímu) Tibetu  poskytující pouze status autonomie. V této podobě ovšem výsledky konference
   neuspokojily ani tibetskou, ani čínskou stranu, která se dokonce od dohody zcela distancovala.
   Vývoj v čínsko-tibetských vztazích po neúspěšné Simelské konferenci se ubíral cestou faktické
   nezávislosti Tibetu na straně jedné a neschopnosti Číny prosadit v této zemi jakékoli vlastní
   zájmy na straně druhé. Pokračující boje v s'-čchuansko-tibetském pohraničí skončily v roce
   1918 příměřím, které vyneslo Tibetu další územní zisky. V důsledku vnitropolitické situace v
   Číně ve 20. letech 20. století se vývoj v čínsko-tibetských vztazích vyznačoval dalším
   odpoutáváním se Tibetu od Číny a upevňováním jeho nezávislosti. V téže době došlo také k
   značnému posílení britského vlivu v této zemi. Oživení čínského zájmu o Tibet nastalo až s
   příchodem Kuomintangu k moci v roce 1927. Při ústřední vládě v Nankingu byla ustavena "Komise
   pro mongolské a tibetské záležitosti"; v květnu 1930 byl Tibet, stejně jako Mongolsko,
   vyhlášen organickou součástí Čínské republiky; v roce 1934 byla do Lhasy vypravena mise
   generála Chuang Mu-sunga -- formálně k vyjádření soustrasti Čankajškovy vlády nad úmrtím 13.
   dalajlamy (17. 12. 1933), ve skutečnosti však proto, aby se pokusila přimět Tibet přistoupit
   na čínskou svrchovanost; v roce 1934 došlo ve Lhase k zřízení stálé čínské agentury s posláním
   dohlížet nad dodržováním příměří v čínsko-tibetském pohraničí. Tato zvýšená aktivita čínského
   ústředí nepochybně souvisela se změnami ve vnitropolitickém životě Tibetu, z něhož odešel
   probritsky orientovaný 13. dalajlama a k moci se dostal regent Radeng-rinpočhe (1934--1941),
   nakloněný spolupráci s nankingskou vládou. Tato jeho orientace neměla však dlouhého trvání a
   ani na straně Tibetu se nesetkávala všude s očekávanou odezvou. Tibetská strana také
   nepovažovala zřízení čínského úřadu ve Lhase za uznání suverenity Číny nad Tibetem a chápala
   je jako běžnou formu diplomatického styku mezi státy. Ostatně obdobný styčný úřad si ve Lhase
   otevřela v roce 1936 také Velká Británie. Za další projevy sui generis nezávislé působnosti
   lhaské vlády možno považovat: neutrální postoj Tibetu v čínsko-japonské válce, projevující se
   zákazem transportu spojeneckých vojenských dodávek z Barmy do Číny přes jeho území; zřízení
   samostatného úřadu pro zahraniční záležitosti při tibetské vládě (1943); likvidaci
   protivládního spiknutí osnovaného pročínskými elementy z okolí bývalého regenta
   Radeng-rinpočheho (1947); účast tibetských zástupců pod samostatnou vlajkou Tibetu na
   mezinárodní konferenci o vztazích mezi asijskými národy, konané v Dillí (1947); vyslání
   tibetské obchodní delegace v čele s ministrem financí W. D. Žagabpou (Shakabpa) k návštěvě
   Indie, Číny, Francie, Itálie, Velké Británie a USA (1947--1949) s cílem prozkoumání možností
   přímých obchodních styků mezi těmito zeměmi a Tibetem (za povšimnutí stojí, že členové
   delegace cestovali s pasy vystavenými tibetskými úřady, jež vlády navštívených zemí uznaly za
   platné). Jiné skutečnosti charakterizující nezávislý status Tibetu jsou například udržování a
   výcvik vlastního vojska, ražení a vydávání vlastních mincí a papírových peněz, poštovní a
   telegrafní systém, vydávání poštovních známek atd. Uvedená fakta ukazují dostatečně jasně, že
   postavení Tibetu v podmínkách Čínské republiky lze plným právem charakterizovat jako stav
   faktické nezávislosti na Číně, kterému se ale bohužel nedostalo žádného mezinárodního uznání.
   Tibet v uvedeném období zřejmě přecenil význam relativní izolovanosti a nepřístupnosti svého
   území a nevyvinul dostatečné úsilí, politické ani diplomatické, aby takového uznání dosáhl. S
   blížícím se vítězstvím lidové revoluce v Číně, představujícím reálné ohrožení politických a
   společenských výsad vládnoucích kruhů Tibetu, se tibetská vláda regenta Tagdag-rinpočheho
   (1941--1950) rozhodla přerušit veškeré styky s ústředím a vypovědět čínskou misi ze Lhasy (8.
   7. 1949). Poté co byla v Pekingu založena Čínská lidová republika (ČLR), vyhlásil
   Tagdag-rinpočhe formálně nezávislost Tibetu (4. 11. 1949) a domáhal se jejího mezinárodního
   uznání vysláním zvláštních "misí dobré vůle" do USA, Velké Británie, Indie a Nepálu. S tímto
   postupem vyslovila vláda ČLR, činící si od samého začátku nárok na Tibet, krajní nelibost a
   místní tibetské vládě navrhla vyslat svého zástupce do Pekingu k rozhovorům o mírovém urovnání
   otázky Tibetu. Vzhledem k tomu, že oddíly Čínské lidově osvobozenecké armády tou dobou začaly
   již vstupovat do míst nacházejících se pod jurisdikcí lhaské vlády a tibetské vojsko jim
   nebylo s to klást odpor, nezbylo vládě než na rozhovory s Čínou přistoupit. Nicméně i tak
   dělala vše pro to, aby tyto rozhovory co nejvíc oddálila. Za této situace se vláda ČLR
   rozhodla řešit celou otázku silou: v říjnu 1950 přešla čínská armáda na jihozápadní frontě do
   útoku, 19. října padlo do jejích rukou administrativní středisko východního Tibetu Čhamdo a
   jeho tibetský guvernér, ministr tibetské vlády Ngaphö Ngawang Džigme, byl vzat do zajetí.
   Současně s čínskými vojsky postupujícími proti Tibetu od východu se zapojily do akcí také
   armádní jednotky dislokované v Sin-ťiangu. Tibetská vláda se i v této situaci ještě jednou
   pokusila o konsolidaci protičínských sil v zemi. Dne 17. listopadu 1950, dva roky před
   termínem, byl do svého úřadu uveden 14. dalajlama Tändzin Gjamccho (narozen 6. července 1935),
   jehož duchovní autorita měla v této kritické chvíli sjednotit všechny Tibeťany. Tibetské úřady
   se také obrátily na Indii s žádostí o pomoc (28. 10. 1950) a o předložení otázky "čínské
   agrese" v OSN a zároveň poslaly do sídla této mezinárodní organizace telegram se stížností na
   postup čínské vlády (11. 11. 1950). Získání pomoci zvenčí, především z Indie, měl nakonec
   sloužit i dalajlamův útěk ze Lhasy do Jatungu na indicko-tibetské hranici v prosinci 1950.
   Když však nic z toho nebylo korunováno úspěchem, byla vláda 14. dalajlamy, ocitnuvší se v té
   chvíli v úplné diplomatické izolaci a tváří v tvář pevnému rozhodnutí vlády ČLR řešit konflikt
   v případě nezbytnosti silou, nucena přistoupit na rozhovory s Čínou a vyslat k tomu účelu svou
   delegaci do Pekingu. Výsledkem těchto rozhovorů, jež za tibetskou stranu vedl Číňany zadržený
   ministr tibetské vlády Ngaphö Ngawang Džigme a za čínskou stranu její zplnomocněnec Li
   Wej-chan, vedoucí činitel vládního výboru pro menšinové národnosti, byla tzv. Sedmnáctibodová
   dohoda mezi ústřední lidovou vládou Číny a místní vládou Tibetu o podmínkách mírového
   osvobození Tibetu z 23. května 1951. Touto dohodou byl Tibet prohlášen organickou,
   "neoddělitelnou částí" ČLR a přiznáno mu toliko právo na autonomii v rámci státního území
   Čínské lidové republiky a pod jednotným vedením ústřední čínské vlády. V dějinách Tibetu a
   jeho vztahů k Číně byla zahájena nová etapa, charakterizovaná všestranným uplatňováním čínské
   svrchovanosti, de facto i de iure, nad celým Tibetem. Ani následující etapa ve vývoji
   čínsko-tibetského soužití, od vnuceného "mírového osvobození" do současnosti, Sedmnáctibodovou
   dohodou zdánlivě jednou provždy "uspokojivě" vyřešeného, nebyla zcela bez problémů. Zmiňme jen
   její nejzákladnější historické mezníky. V roce 1954 se dalajlama a pančhenlama zúčastnili
   v Pekingu zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců (tj. parlamentu) ČLR a oba byli
   zvoleni do jeho nejvyšších orgánů. V dubnu 1956 byl ve Lhase ustaven Přípravný výbor Tibetské
   autonomní oblasti s dalajlamou jako předsedou a pančhenlamou jako místopředsedou. Současně
   byla vyhlášena řada reforem. V tomto roce byly rovněž dány do provozu dvě silnice spojující
   čínské vnitrozemí se Lhasou. Oba nejvyšší tibetští představitelé navštívili na přelomu let
   1956--1957 Indii u příležitosti 2500. výročí Buddhova narození. Byli přijati též indickým
   ministerským předsedou Džaváharlálem Néhrúem. Dalajlama, již v té době nespokojený s vývojem
   v Tibetu pod čínskou správou, projevil úmysl nevrátit se více do Číny. Néhrú a Čou En-laj mu
   to tehdy stačili ještě rozmluvit. V následujícím roce 1957 proskočily první alarmující zprávy
   o protičínských nepokojích v různých částech Tibetu, vyvolaných necitlivým, zpravidla
   direktivním uplatňováním čínských reformních opatření (pozemková reforma, tzv. demokratické
   reformy atd.). Proto bylo v ústředí přijato rozhodnutí o šestiletém moratoriu na provádění
   sociálních reforem, pro které v Tibetu evidentně ještě nedozrály podmínky. Napětí
   v čínsko-tibetských vztazích, na němž měly svůj podíl i samy čínské úřady v Tibetu, však
   neustávalo a v březnu 1959 vyústilo v ozbrojené protičínské povstání ve Lhase, v jehož pozadí
   stáli především světští feudálové a představitelé nejvyšší církevní hierarchie. Mladý, teprve
   třiadvacetiletý dalajlama na nátlak svých rádců uprchl do Indie, kde požádal o politický azyl.
   Spolu s ním se tam tehdy uchýlilo na 80 000 tibetských uprchlíků. Čína povstání ve Lhase záhy
   potlačila, místní tibetskou vládu rozpustila a její pravomoce předala Přípravnému výboru
   Tibetské autonomní oblasti v čele s pančhenlamou. Březnové události roku 1959 změnily nadlouho
   a zásadním způsobem situaci v zemi: urychleně se přikročilo k provádění reforem na čínský
   způsob; dalajlama v exilu byl prohlášen za "zrádce" a zbaven svých funkcí; v září 1965 byla
   poté oficiálně vyhlášena Tibetská autonomní oblast ČLR a jejím prvním předsedou byl jmenován
   Ngaphö Ngawang Džigme -- ten, který v roce 1951 podepisoval v Pekingu dohodu o připojení Tibetu
   k Číně. Zhoubné důsledky čínské "kulturní revoluce" v letech 1966--1976 našly svůj odraz i
   v Tibetu, kde byly způsobeny značné škody zejména na kulturním majetku -- byly bořeny kláštery,
   páleny knihy, plundrovány památky. Teprve rok 1978 přinesl zásadní zlom. V souvislosti
   s vnitropolitickými změnami ve vlastní Číně, iniciovanými Teng Siao-pchingem, začala být i
   vůči Tibetu prováděna liberálnější, osvícenější politika: zvýšenou měrou bylo pečováno o jeho
   hospodářský a kulturní rozvoj; byl uvolněn pohyb obyvatelstva; zemi bylo umožněno postupně
   dohánět zpoždění. Od té doby je rovněž patrný růst obecné vzdělanosti, zlepšuje se sociální a
   zdravotní péče, jsou zakládány nové školy, otevírány knihovny a vědecké instituce, vydávány
   knihy a časopisy. Od 80. let jsou postupně také navazovány kontakty s tibetskou emigrací a
   oboustranně sondovány možnosti eventuálního dalajlamova návratu do Tibetu. Země se rovněž
   začíná otvírat zahraničnímu turistickému ruchu (mezi roky 1981 a 1987 vzrostl počet
   návštěvníků Tibetu z 1 500 na 43 000 osob ročně). Pokusme se nyní odpovědět na aktuální
   otázku: komu patří Tibet? -- Nepochybně tibetskému lidu. A kam patří? -- Nejspíš a jedině tam,
   kde se už po víc než tisíc let nachází, tj. do nitra Asie, do míst, kde se rozkládá jeho
   obrovská, nádherná, milovaná a v básních opěvovaná Tibetská náhorní plošina. A jak je tomu
   s ČLR ve vztahu k Tibetu? -- Pro ni Tibet vždy byl, je a bude její "neoddělitelnou součástí",
   jak to jednou provždy vyřešila klauzule čínské ústavy -- čtvrté z roku 1982, ale i všech
   předchozích --, jež stanoví, že "všechna místa s národnostní autonomií jsou ,neoddělitelnými
   částmi ČLR`". Že je v těchto stanoviscích rozpor? Je, ale ten si musí vyřešit sami Číňané a
   Tibeťané, spolu a mezi sebou. My, pozorovatelé zvnějška, se budeme ještě dlouho přít o to, od
   kdy, a tedy jak dlouho již Tibet touto "součástí Číny" je a jak dlouho jí zůstane. Náš hlas
   v tomto sporu však může být toliko hlasem poradním, konečné řešení této spletité otázky si
   budou muset nalézt sami odvěcí sousedé, Číňané a Tibeťané, v mnohém sice tolik odlišní, ale
   stejně tak v mnohém velice si blízcí a podobní, a to pouze politickým jednáním, a nikoli
   ozbrojenou silou. Naším jediným přáním je, aby obě strany brzy našly pro ně přijatelný modus
   vivendi, přidržujíce se zásady "hledat pravdu ve faktech". A pravda, jak hlásá stará moudrost,
   je obvykle někde uprostřed, protože nic v životě není jenom bílé a jenom černé, nýbrž i bílé i
   černé, s jakousi, jak praví dalajlama, přechodnou "šedou zónou" ležící mezi nimi. (Josef
   Kolmaš)

   Tibeťané, sami nazývaní Böpa (Bod-pa), případně -- podle historických území, ze kterých
   pocházejí -- Amdowa, Canga, Khampa, a čínsky Cang-cu, případně Si-cang-žen (4,593 milionu).
   Kompaktně žijí na území *Tibetské autonomní oblasti v jihozápadní Číně a dále v sousedních
   čínských provinciích Čching-chaj, S'-čchuan, Kan-su a Jün-nan, kde mají zřízeny vlastní
   autonomní kraje či okresy. Tibetský etnický živel dále nacházíme v celé podhimálajské oblasti
   -- v indických státech Džammú a Kašmír (zejména v jeho východní části Ladaku) a Himáčalpradéš
   na severozápadě a v Sikkimu a Arunáčalpradéši na severovýchodě. Velké množství Tibeťanů žije
   také v Bhútánu a Nepálu a v souvislosti s migrací, vyvolanou událostmi v Tibetu v roce 1959,
   také v Evropě, USA, Kanadě aj. Celkový počet lidí mluvících tibetsky se v některých pramenech
   udává na šest milionů. (Josef Kolmaš)

   Tibet, tibetsky zvaný Böjul nebo Bödžong a čínsky Si-cang (Xizang), leží v jihozápadní části
   Čínské lidové republiky (ČLR), kde se rozkládá zhruba mezi 28^o a 39^o severní zeměpisné šířky
   a 78^o a ^99o východní zeměpisné délky na ploše ca. 1,22 milionu km^2 a zabírá tak asi jednu
   osminu rozlohy ČLR.

   Tibetské vysokohorské plató, v jehož západní části Tibet leží, představuje nejrozsáhlejší,
   nejvyšší a zároveň i nejnehostinnější náhorní plošinu světa (zhruba 2,5 milionu km^2, průměrná
   výška 4 500 m), kterou na západě obklopují výběžky Pamíru a Tchien-šanu; na severu masivy
   Karakoramu, Altyn-taghu a Kchun-lunu; na východě několik horských pásem severojižního směru v
   západním S'-čchuanu; a na jihu ledovcová hradba Transhimálaje (dříve nazývaného Sven Hedinovým
   pohořím) a Himálaje, která představuje přirozenou bariéru znemožňující pronikání vlhkého
   vzduchu z oblasti Indického oceánu, takže Tibet s výjimkou jihovýchodu má suché, vysokohorské,
   výrazně vnitrozemské podnebí.

   Na této náhorní plošině pramení největší asijské řeky Chuang-che (Žlutá řeka), Čchang-ťiang
   (Dlouhá řeka, známá též jako Jang-c'-ťiang), obě ústící do Žlutého moře v Tichém oceánu; do
   Andamanského moře v Indickém oceánu se vlévají řeky Dzačhu (čínsky Lan-cchang-ťiang; Mekong) a
   Ngulčhu (čínsky Nu-ťiang; Salvin); do Bengálského zálivu odvádí své vody řeka Cangpo
   (Brahmaputra) a Ganga; a do Arabského moře ústí Indus (Sindhu) s četnými jeho přítoky.

   Vlastní Tibet (dnešní Tibetská autonomní oblast, TAO) se tradičně dělí na tzv. Přední Tibet
   (Ü) s centrem ve Lhase, Zadní Tibet (Cang) s centrem v Žikace a Západní Tibet (Ngari) s
   centrem v Ruthogu a rozkládá se na ploše 1,222 milionu km^2. K tomu dále přistupují území
   Tibeťany osídlených čtyř sousedních čínských provincií Čching-chaj (tibetské historické Amdo),
   západní části S'-čchuanu (historický Kham), Kan-su a Jün-nan. Všechny tyto části představují
   dohromady přibližně jednu čtvrtinu plochy ČLR. Na jihu a jihozápadě sousedí Tibet se státy
   Indické unie -- Arunáčalpradéšem, Sikkimem, Himáčalpradéšem a Kašmírem a dále s Bhútánem a
   Nepálem.

   Severní polovinu TAO, zvanou Čhangthang (Severní planina), vyplňují pouště a polopouště s
   množstvím slaných jezer, s mrazy i v letních měsících a s teplotami v zimě klesajícími až pod
   --40^o C. Celá tato oblast je velmi řídce osídlena a hospodářsky zatím málo exploatována.

   Jižní část TAO tvoří povodí řeky Cangpo (v dolním toku na území Indie známé jako Brahmaputra)
   a jejích četných přítoků. Hluboko vklíněná údolí řek jsou poměrně dobře chráněna před
   vytrvalými větry a sněhovými vánicemi. V této části země se projevuje blahodárný vliv
   monzunového režimu -- je zde tepleji a také větší množství srážek. V okolí Lhasy je průměrná
   teplota v lednu okolo 0^o C, v červenci +17^o C. Do této části TAO přecházejí z jihu severní
   svahy hlavního himálajského hřebene s nejvyšší horou světa Čhomolungmou (8 848 m). V údolích
   jsou rozšířeny jehličnaté a smíšené lesy a v nejnižších polohách bambusový porost. Zde se také
   nacházejí bohatá ložiska vzácných nerostů -- kamenného uhlí, železných rud, tuhy, azbestu,
   boraxu, zlata ad.

   Ve vlastní Tibetské autonomní oblasti žije podle sčítání lidu provedeného k 2. dubnu 2001
   přibližně 2,62 milionu obyvatel, z čehož Tibeťané tvoří 96,4 %, Chanové 2,8 % (66 tisíc) a 0,8
   % (18 tisíc) jsou příslušníci ostatních zde usedlých nechanských etnik. K tomu třeba připočíst
   zhruba 2,4 milionu Tibeťanů žijících ve zmíněných čtyřech sousedních čínských provinciích a
   další tisíce tibetských starousedlíků, respektive novodobých emigrantů v Indii (Ladak,
   Sikkim), Nepálu, Bhútánu a dále také v Evropě, USA a jinde. Dalajlamova exilová vláda v Indii
   udává celkový počet všeho tibetsky mluvícího obyvatelstva zaokrouhlenou, spíše symbolickou
   nežli statisticky podloženou, cifrou 6 milionů.

   Hlavní město Lhasa zhruba se 100 tisíci obyvateli leží na řece Kjičhu, levém přítoku řeky
   Cangpo, v nadmořské výšce 3 600 metrů.

   Tibetská náhorní plošina začala být trvale osídlována poměrně pozdě, pravděpodobně až začátkem
   našeho letopočtu, i když řídké stopy prvotního osídlení nalézáme již v paleolitu a neolitu.
   Tibeťané, kteří se sami nazývají Böpa (případně též, podle historických krajů, ze kterých
   pocházejí, Cangpa, Amdowa, Khampa atd.) a jež Číňané nazývají jednotně Si-cang-žen nebo také
   Cang-cu, patří ke starobylým autochtonním asijským národům s vysokou úrovní materiální a
   zejména duchovní kultury a s tradičně silným vlivem na okolní svět. Migrace prototibetských
   mongoloidních plemen z východní strany z oblasti Kan-su, Čching-chaje a S'-čchuanu, stejně
   jako ze západní strany indoárijských kmenů z Kašmíru do dnešních sídel Tibeťanů probíhala již
   od počátku 1. tisíciletí n. l. V 6.--7. století n. l. došlo ke sjednocení tibetských kmenů v
   údolí řek Jarlung a Cangpo v centrálním Tibetu v samostatný státní útvar. Završitelem tohoto
   procesu byl král Songcän Gampo (605--650), vlastní tvůrce mocné tibetské feudální říše. Za jeho
   doby byl také uveden do země mahájánový buddhismus a z Indie převzato písmo, čímž byly
   položeny základy vlastní tibetské civilizace. Intenzivně se též rozvíjely rozsáhlé
   hospodářské, politické, vojenské a diplomatické styky se sousedními zeměmi, především s Čínou.
   Ve 13. století se země dostala do závislosti na mohutné mongolské říši dynastie Jüan v Číně a
   po staletích vnitřních rozbrojů se jí počátkem 17. století zmocnili Mandžuové, kteří předtím
   opanovali i samu Čínu (dynastie Čching, 1644--1912). Koncem 19. a počátkem 20. století se Tibet
   stal předmětem expanze ze strany Velké Británie, která si na něm vojenskou silou vymohla řadu
   výsad, z nichž pak těžila po celé rozhárané období republikánské Číny.

   Od roku 1951, kdy byla s ČLR podepsána dohoda o "mírovém osvobození" Tibetu, byl život v této
   zemi zcela podřízen politice čínského ústředí v Pekingu. Po neúspěšném protičínském povstání
   ve Lhase v roce 1959 odešel 14. dalajlama, nejvyšší duchovní hlava Tibetu, do indického exilu
   (kde se zdržuje dodnes). V roce 1965 byla oficiálně ustavena TAO, jejíž představitelé úzce
   spolupracují s ústřední vládou v Pekingu. Ani Tibetu se nevyhnuly excesy čínské "kulturní
   revoluce" (1966--1976), které mu způsobily značné škody, zejména na kulturním majetku. Teprve
   od roku 1978 je věnovaná soustavná zvýšená péče hospodářskému a kulturnímu rozvoji, zlepšování
   sociální a zdravotní péče, povznášení vzdělanosti, dopravě atd.

   Tibeťané jsou lid tradičně zemědělský a pastevecký a vynikají též v obchodu a řemeslech.
   Nejčastěji pěstovanými plodinami jsou ječmen, pšenice, luštěniny, ovoce, řepa, brambory a v
   teplejších oblastech také rýže, kukuřice a v nejjižnějších polohách dokonce i subtropické
   ovoce. Živočišná výroba je orientována především na kočovný chov dobytka -- ovcí, koní, jaků,
   koz. Dlouhou tradici má rovněž řemeslná výroba zaměřená především na výrobu předmětů denní
   potřeby, oděvů, obuvi atd. Poměrně vysoký standard si uchovávají tradiční umělecká řemesla,
   jako kovotepectví, mečířství, malba náboženských obrazů, zhotovování rituálních předmětů.

   Soukromý i veřejný život Tibeťanů je výrazně poznamenán jejich náboženstvím, ať již původním
   domácím předbuddhistickým bönismem (v okrajových částech země), ale zejména převzatým indickým
   buddhismem v jeho nejpozdnější vývojové fázi -- vadžrajánovém tantrismu. Ten od 8. století
   šířili v zemi indičtí pandité Kamalašíla, Šántarakšita, Vimalamitra, Šíléndrabódhi a zejména
   tantrický mág Padmasambhava, v Tibetu nazývaný "druhým Buddhou". První zásadní reforma
   tibetského buddhismu je spojena s bengálským učencem Atíšou (982--1054), iniciujícím vznik řady
   škol či sekt (Kadampa, Kagjüpa, Žičhepa, Sakjapa ad.). V jeho úsilí o tři sta let později
   pokračoval reformátor tibetského mnišství Congkhapa Lozang Dagpa (1357--1419), zakladatel školy
   Gelugpa, ve které našel uplatnění systém dvou duchovních hlav -- dalajlamů ve Lhase a
   pančhenlamů v Žikace. Poslední "modernizační" reformní hnutí představoval v 19. století svého
   druhu univerzalistický "ekumenismus" -- rime, namířený proti zkostnatělému sektářství a za
   mezikonfesionální sbližovaní. Vliv tibetského buddhismu je patrný téměř ve všech oblastech
   tibetského umění, v architektuře, písemnictví, hudbě a vůbec v celé sféře duchovního života
   Tibeťanů.

   Tibeťané hovoří jazykem zcela odlišným od čínštiny a používají vlastní slabičné písmo odvozené
   z indické abecedy, kterým se píše vodorovně zleva doprava. Tibetský národ dal světu celou
   plejádu překladatelů ze sanskrtu -- Gelo, Ješede, Namkha (8. --9. století), Rinčhen Zangpo
   (958--1055), Marpa Čhökji Lodö (1012--1097); náboženských myslitelů -- Milaräpa Žäpa Dordže
   (1040--1123), Gampopa Sönam Rinčhen (1079--1153); historických spisovatelů -- Butön Rinčhendub
   (1290--1364), Sönam Gjalcchän (1312--1375); literátů -- Sakja-pandita Künga Gjalcchän
   (1182--1251), Karma Lingpa (14. století), autor Tibetské knihy mrtvých, 6. dalajlama Cchangjang
   Gjamccho (1683--1706); politických vůdců -- 5. dalajlama Ngawang Lozang Gjamccho (1617--1682),
   regent Sanggjä Gjamccho (1653--1705), 13. dalajlama Thubtän Gjamccho (1876--1933);
   encyklopedistů -- Mipham Gjamccho (1846--1912), Dungkar Lozang Thinlä (1927--1997) a mnoho
   dalších.

   Tibetský buddhistický kánon Kandžur a Tandžur, monumentální sbírka náboženské překladové
   literatury, patří k jedinečným památkám v celém světovém písemnictví. Stejně tak ojedinělým
   kulturněhistorickým svědectvím o myšlení a duchovním životě ve starém Tibetu je Tibetská kniha
   mrtvých.

   Evropa se poprvé dověděla o Tibetu z Marco Polova Miliónu (1298) a z Popisu východních krajů
   světa italského františkána českého původu Odorica (Oldřicha) de Pordenone (1330). Žádný z
   nich však v Tibetu nebyl. Prvními návštěvníky byli až jezuitští misionáři Portugalec Antonio
   de Andrade (v západní Tibetu v letech 1624--1625), Rakušan Johannes Grueber a Belgičan Albert
   d'Orville (ve Lhase v roce 1661) a Ital Ippolito Desideri (v centrálním Tibetu v letech
   1716--1721). Za nimi pak následovali italští kapucíni a koncem 18. století ještě Angličané
   George Bogle a Samuel Turner. V 19. a v první polovině 20. století to byla plejáda
   cestovatelů, výzkumníků, tibetologů ad. z mnoha zemí Evropy, Indie, USA, Japonska: lingvisté
   Maďar Kőrösi Csoma Sándor, Němec Heinrich August Jäschke a Bengálec Sarat Čandra Dás, autoři
   prvních učebnic a slovníků tibetského jazyka. Za nimi pak ruští výzkumníci Grigorij N.
   Potanin, Nikolaj M. Prževalskij, Michail V. Pěvcov, Pjotr Kozlov, Gonbožab C. Cybikov a Jurij
   Nikolajevič Rerich; Francouzi Evariste-Régis Huc, Joseph Gabet a Alexandra David-Néelová;
   Angličané Marc Aurel Stein, Francis Edward Younghusband, Eric Teichman; Američané William
   Woodville Rockhill, Joseph Francis Rock; Švéd Sven Hedin; Italové Giuseppe Tucci a Fosco
   Maraini; Rakušané Heinrich Harrer a Peter Aufschnaiter a mnozí další až do současnosti. (Josef
   Kolmaš)

   Tibetská autonomní oblast, území zahrnující kromě vlastního Tibetu (Ü, Cang, Ngari) též
   bývalou Oblast Čhamdo (Čchang-tu ti-čchü) v západní polovině někdejší provincie Si-kchang. Viz
   též Tibet. (Josef Kolmaš)

   Tibetská kniha mrtvých, tibetsky Bardo thödol, "Vysvobození v bardu skrze naslouchání". Dílo
   připisované Padmasambhavovi (8. století), na světlo denní však vyzvednuté až ve 14. století
   asketou Karmalingpou. V češtině vyšla kniha dosud v šesti vydáních (1991--2002). (Josef Kolmaš)

   tibetština, jazyk spřízněný s barmskými jazyky, s nimiž tvoří tibeto-barmskou jazykovou
   skupinu, představující západní větev velké rodiny čínsko-tibetských jazyků. Pro tibetštinu je
   příznačné množství dialektů. Úlohu jakési lingua franca celého Tibetu na sebe postupně bere
   lhaština neboli dialekt centrálního Tibetu a jeho přirozeného centra Lhasy. (Josef Kolmaš)

   Tikal, význačné mayské město v severní Guatemale, středisko největšího a nejdéle trvajícího
   mayského státu. Místo bylo osídleno od 10. století př. n. l., největší rozkvět nastal v raně
   klasickém období Mayů v letech 250 až 550 a od konce 7. do 9. století, kdy bylo město vybaveno
   několika pyramidami s chrámy na vrcholech, palácovými komplexy, sochami. V Tikalu žilo až 50
   000 obyvatel. (Oldřich Kašpar)

   Ťin (Západní a Východní) (265--420 n. l.), čínská dynastie. (Jaroslav Malina)

   Ťin ("Zlatá", 1616--1636), mandžuská dynastie v severovýchodní Číně, založená Nurchačim.
   (Jaroslav Malina)

   Ting-cchun, vesnice v Šan-si, naleziště raného *Homo sapiens z doby před 210 000 až 160 000
   lety. (Jaroslav Malina)

   Ťing-te-čen, největší světové středisko výroby *porcelánu v čínské provincii Ťiang-si (zejména
   díky jakosti a bohatství tamějších surovinových zdrojů kaolinu [viz] i snadné dosažitelnosti
   města po říční síti). Pod císařskou patronací pracovaly tamní dílny od 13. století. Největší
   rozkvět nastal v letech 1684--1749: vedle tří tisíc státních pecí tam pracovalo několik set
   soukromých manufaktur. V současné době je Ťing-te-čen znovu jedním z největších středisek
   výroby porcelánu na světě. (Jaroslav Malina)

   ťin-lien, viz zlaté lotosy.

   tišnovien (podle lokality Tišnov, okres Brno-venkov), moravská varianta azilienu,
   charakterizovaná společným spektrem kamenné industrie pozdního paleolitu a vzácněji i
   vysloveně mikrolitickými hroty s otupeným bokem. Industrie této skupiny zaujímají širší
   otevřené úseky krajiny, včetně území předtím neosídlených (Českomoravská vrchovina,
   Bučovicko). (Jiří A. Svoboda)

   Titáni, pokolení šesti bohů a bohyň (Ókeanos, Koios, Kríos, Hyperión, Íapetos, Kronos, Theia,
   Rheia, Mnémosyné, Foibé, Themis a Téthys), které zplodili *Úranos a Gaia. Na popud Gaie se
   vzbouřili proti Úranovi, nejmladší Kronos ho zbavil mužství a moci a sám se prohlásil vládcem
   nad světem. (Marie Pardyová)

   tithónská choť, řecká bohyně ranních červánků Eós (římská Aurora). Zamilovala se do syna
   trójského krále Láomedónta Memnóna -- Tithóna, který byl králem Aithiopů. Aby se od něj
   nemusela pro jeho smrtelnost odloučit, vyprosila mu u Dia nesmrtelnost, ale zapomněla přitom
   na dar věčného mládí. Tithónos žil sice dlouho, ale velmi zestárl a scvrkával se až se změnil
   v cvrčka. Ve výtvarném umění toto téma zpracoval Auguste Rodin v soše Aurora s Tithónem. Eós
   podobně jako Thetis požádala před trójským tažením *Héfaista, aby jejímu synovi Memnónovi
   zhotovil zbroj. Byl však smrtelně zraněn právě v souboji s Thetidiným synem *Achilleem. (Marie
   Pardyová)

   Titicaca, největší jezero Jižní Ameriky (8 100 čtverečních kilometrů, hloubka do 350 metrů)
   rozkládající se na hranicích Peru a Bolívie ve výšce 3 810 metrů nad mořem. (Jaroslav Malina)

   Tito Bustillo, Asturie, Španělsko. Rozsáhlý systém chodeb, podzemní potok (objeveno v roce
   1968). Ústředním místem je Velký panel (polychromní kůň a další zvířata), ostatní malby a
   rytiny, včetně symbolů, jsou "rozhozeny" v celém prostoru. (Jiří A. Svoboda)

   Tíwanacká říše, jedna z nejstarších (a z hlediska vysokohorského prostředí)
   nejpozoruhodnějších civilizací předkolumbovské Ameriky s hlavním městem *Tíwanaku, jejímiž
   tvůrci byli indiánští *Aymarové. Civilizace Tíwanacké říše se rozvíjela od 5. století př. n.
   l. zhruba 1 500 let, největšího rozmachu dosáhla ve 4. až 8. století, kdy zaujímala části
   území dnešního Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Prosperita byla zajištěna neobyčejně
   racionálně rozvinutým zemědělstvím, které (na základě poznatků z nedávno provedených
   experimentů) převyšovalo dnešní úroveň agrikultury v této jinak málo výnosné a pro život drsné
   vysokohorské oblasti. A tak měli tíwanačtí *Aymarové dobré hospodářské podmínky a zázemí i pro
   organizování velkolepých megalitických stavitelských projektů, které se uskutečnily zejména v
   Tíwanaku. (Jaroslav Malina)

   TL, termoluminiscence, fyzikální datovací metoda. (Jiří A. Svoboda)

   tlupa, ...

   toaleta rány, chirurgické očištění rány odstraněním cizích předmětů, úlomků kostí a zarovnáním
   okrajů defektu. (Ladislava Horáčková)

   Tobias Phillip Valentine (1925), jihoafrický paleoantropolog, anatom a genetik; emeritní
   profesor Univeristy of Witwatersrand v Jihoafrické republice. Byl dlouholetým vedoucím
   Department of Anatomy, University of Witwatersrand v Jihoafrické republice a vedoucím několika
   projektů zaměřených na výzkum fosilních *hominidů v jižní Africe. Profesor Tobias je jednou
   z význačných postav světové vědy, je čestným doktorem řady světových univerzit, mimo jiné i
   Univerzity Karlovy v Praze. Specializoval se na studium evoluce mozku, evoluci raných hominidů
   a zvláště na problematiku druhu *Homo habilis. Spolu s Louisem S. B. *Leakeym a Johnem
   Napierem byl spoluautorem prvního popisu druhu Homo habilis. Je autorem téměř tisíce odborných
   prací a řady monografií (The Brain in Hominid Evolution, 1971, Olduvai Gorge Volume 4: The
   Skulls, Endocasts and Teeth of Homo habilis, 1991). Jeho monografie týkající se revize Homo
   habilis poprvé komplexně zhodnotila tento nejstarší lidský druh a nastínila Homo habilis jako
   polytypický archaický druh rodu Homo. Jako skvělý anatom je P. Tobias vynikajícím znalcem
   morfologické evoluce lidského mozku, publikoval na toto téma desítky prací a přednesl řadu
   strhujících přednášek. (Václav Vančata)

   Tocqueville Alexis de (29. 7. 1805, Paříž, Francie -- 16. 4. 1859, Cannes, Francie),
   francouzský historik, sociálně politický myslitel a politik. Ačkoli pocházel ze staré
   aristokratické rodiny, byl upřímným zastáncem *demokracie. V letech 1831 až 1832 podnikl ve
   francouzských státních službách cestu po Spojených státech, jejímž cílem mělo být studium
   amerického trestního práva a vězeňského systému.Výsledkem jeho pobytu byl dvoudílný spis
   Demokracie v Americe, jenž vyšel v letech 1835 a 1840 a okamžitě přinesl Tocquevillovi uznání
   doma i ve světě. Dílo bylo brzy přeloženo a vydáno v Americe, Anglii a Německu a po vydání
   druhého dílu byl Tocqueville zvolen členem francouzské akademie. Tocquevillova situace byla
   v mnohém obdobná s tou naší. Vnější perspektiva Francouze a nesamozřejmost demokracie v jeho
   rodné vlasti mu poskytla unikátní příležitost k nezvykle vnímavému a citlivému pozorování
   socio-ekonomických a kulturních předpokladů, nebezpečí a záruk rodící se americké demokracie.
   (Jaroslav Malina)

   Tokugawa, jeden ze silných rodů vojenské šlechty, který ovládal japonskou politiku od roku
   1600 až do roku 1868. Iejasu z rodu Tokugawa, pod jehož vedením bylo Japonsko po vleklých
   sporech mezi nejsilnějšími vojenskými rody a bitvách sjednoceno, založil nové období
   japonských dějin, *šógunát Tokugawa. Když Iejasu porazil ostatní soupeře a stal se prvním
   *šógunem doby Tokugawa, přestěhoval své sídlo do města Edo; období tokugavského šógunátu se
   proto nazývá také dobou *Edo. Doba Edo skončila roku 1868 svržením šógunátu a znovunastolením
   císařské moci. Týmž rokem začala doba *Meidži. (Klára Macúchová)

   toldense (podle lokality Los Toldos, Chile), jihoamerická paleoindiánská kultura datovaná před
   12 600 let a dále (klasická a závěrečná fáze), s charakteristickými bifaciálně opracovanými
   hroty s řapem tvaru rybího ocasu. Již této fázi může náležet i nejstarší patagonské skalní
   umění (styl Río Chico). (Jiří A. Svoboda)

   Toltékové, první kmen *Nahuů, který přišel v 9. století ze severu do Mexického údolí.
   Vybudovali středisko *Tula, odkud ovlivňovali sousední kultury, rovněž kulturu mayskou.
   (Oldřich Kašpar)

   tomboy, anglický termín pro dívku, která se projevuje a chová nápadně chlapecky. (Jaroslav
   Zvěřina)

   tofus, uzlíkovité nahromadění krystalků solí močové kyseliny, vznikající při onemocnění dnou,
   uložené hlavně v okolí kloubů. (Ladislava Horáčková)

   Tomáš Akvinský (1225--1274), italský dominikánský mnich, v jehož díle Summa theologica vrcholí
   církevní středověká filozofie a scholastický výklad základních kategorií systému
   *Aristotelova; za morální cíl člověka pokládá úplný rozvoj jeho podstaty, která spočívá v jeho
   rozumnosti. (Jiří Sedlák)

   tomografie, rentgenová metoda umožňující zobrazit vybranou část těla (orgánu) ve vrstvách --
   "řezech". CT tomografie. (Ladislava Horáčková)

   torticollis, stočení hlavy k jedné straně krku, provázené zvýšeným napětím krčních svalů.
   Vzniká při porodu, některých nervových poruchách, chorobách svalů či páteře. (Ladislava
   Horáčková)

   totem, ...

   totemismus, zvláštní vztah jedinců nebo skupin k přirozeným druhům rostlin a zvířat, který se
   zpravidla odvozuje od předpokládaného společného předka. (Jaroslav Malina)

   Totonakové, předkolumbovské indiánské etnikum v oblasti dnešního mexického státu Veracruz.
   Hypoteticky jsou spojováni s tvůrci starověkého Tajínu; později obývali Cempoalu, hlavní
   centrum na pobřeží Mexického zálivu. V 15. století byli podmaněni *Aztéky. (Oldřich Kašpar)

   toxin, látka produkovaná živým organismem (například bakteriemi, houbami, ale i v těle při
   poruše některých orgánů), která má škodlivé účinky a vyvolává onemocnění, případně smrt.
   (Ladislava Horáčková)

   trabekula, trámec, termín užívaný v anatomii a histologii. (Ladislava Horáčková)

   tradice (předávání, ústní podání), termín mající v praxi obvykle dva významy:

   1. Jakékoli zprávy o historických faktech, speciálně určené pro uchování a předání znalostí o
   těchto faktech -- kroniky, memoáry, vyprávění atd. Tyto zprávy hovoří o faktech, popisují je,
   ale samy tyto fakty bezprostředně v jejich hmotnosti nefixují a nepřenášejí do současnosti.
   Fakta jsou předávána prostřednictvím vědomí.

   V tomto významu se podání staví do protikladu vůči pozůstatkům a je synonymem (historické)
   tradice.

   2. Řetězec ústního předávání informace o historické minulosti od nejstarších dob k mladším -- v
   ságách, eposech, epických útvarech, písních atd.

   V tomto významu se podání považuje za protiklad (historické) tradice jako ústní podání --
   písemné, literární. (Jaroslav Malina)

   tradice historická, viz historická tradice.

   tradice kulturní, viz kulturní tradice.

   tradicionalismus, záměrné a cílevědomé lpění na tradici, snaha o její zachování. (Jaroslav
   Malina)

   Traditio legis, označuje ikonografický motiv předání zákona svatému Pavlovi a klíčů Petrovi
   (traditio legis et clavium). Vznikl ve 4. století v Římě pro výzdobu tamních nejstarších
   křesťanských bazilik. Vyjadřoval přímý vztah římské církve ke Kristovi prostřednictvím jeho
   nástupců Petra a Pavla, kteří založili křesťanskou obec v hlavním městě říše. (Marie Pardyová)

   trachom, těžká infekční forma zánětu spojivek způsobená chlamydiemi (mikroorganismy podobné
   bakteriím, ale podobně jako viry odkázané na život uvnitř napadené buňky). Neléčený vede ke
   ztrátě zraku. (Ladislava Horáčková)

   trajektorie, uspořádání trámců spongiózy ve směru působení tlaku a tahu na kost. (Ladislava
   Horáčková)

   transformace, přetvoření, přeměna, proměna. (Jaroslav Malina)

   transmitery (mediátory) [fyziologicky], látky tvořené buňkami nervové soustavy pro přenos
   elektrického signálu k receptorům cílových buněk. (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   transsexuál, jedinec, který má  psychosexualitu druhého pohlaví, tj. jeho somatické pohlaví je
   v rozporu s jeho pohlavní identitou, takže chce ve všech ohledech (na rozdíl od transvestity
   --viz) žít jako příslušník druhého pohlaví. (Jaroslav Zvěřina)

   transsexualismus, transsexualita, porucha sexuální identifikace, při které subjekt má
   intenzivní pocit příslušnosti k opačnému pohlaví, než jakému nasvědčuje jeho tělesný stav.
   (Jaroslav Zvěřina)

   transvestit, člověk, který podléhá nutkání převzít roli opačného pohlaví nebo uplatňuje touhu
   po jiné přirozenosti, svém "druhém já". Tyto sklony se manifestují především převlékáním, tj.
   výměnou rolí: kromě převlékání za muže, ženu či malé dítě též za zvířata (psa, slepici,
   kohouta ...), dokonce za věci. Některé projevy transvestitismu zacházejí k masochismu
   (převlékání za rohožku, klozet, zvířata v područí ...), fetišismu (sbírání atributů druhého
   pohlaví) apod. U transvestitních sklonů převládá potřeba uplatnit se, předvést se před
   publikem, často tedy transvestité vyvolávají spíše mnoho rozruchu, aniž by byli pohlavně
   stimulováni. Sexuální život transvestitů se obvykle vybíjí v masturbaci před zrcadlem v
   oblečení druhého pohlaví. Běžným úkazem je rituální transvestitismus -- představuje někdy směs
   mužského a ženského živlu, někdy *"třetí pohlaví", může být pokusem o sjednocení pohlaví nebo
   jen podnětem k uvolnění zábran. Transvestitismus patřil odedávna k divadlu. Herec se
   převtěluje do jiné osobnosti a převléká se. Ve starořeckých hrách k oslavě boha Dionýsa
   vystupovali herci-satyrové s komickými velkými faly, Dionýsovy obdivovatelky (mainady,
   bakchantky) nosily mužské šaty; v anglickém alžbětinském divadle byli v divadelních souborech
   jen muži a chlapci; k tradicím japonského divadla kabuki patří herci v ženských rolích zvaní
   onnangata. Obdobně tomu bylo u čínské opery. V 19. století a v první polovině století 20.
   přísluší zvláštní místo ve vizuálním ztvárnění eroticky přitažlivé ženy hercům takzvané
   pekingské opery. Tento syntetický divadelní žánr, v němž jsou ústrojně propojeny prvky zpěvu,
   recitace, tance a akrobacie, patřil od konce 18. století k nejoblíbenějšímu umění v hlavním
   městě. Císařský zákaz, aby na divadelní scéně vystupovaly ženy, motivovaný ohledem na dobré
   mravy, vyústil ve zvyk, že k ženským rolím byli od dětství cvičeni chlapci. Postupně byl
   vypracován celý soubor technik, s jejichž pomocí se mužští herci dokázali proměnit
   v rafinované ztělesnění ženské krásy, údajně "ženštější", než by kdy dokázala kterákoli žena.
   Převrácení ženských a mužských rolí z jeviště nevymizelo, ať už je zdrojem komiky či jinak
   podmíněného ozvláštnění (za všechny příklad z Divadla na provázku -- Miroslav Donutil jako
   stará Volrábka v Profesionální ženě, Jiří Pecha v roli Babičky). (Jaroslav Malina -- Jaroslav
   Zvěřina)

   transvestitismus, pohlavní úchylka projevující se chorobnou touhou žít podle způsobů druhého
   pohlaví -- například oblékat se do šatů druhého pohlaví, líčit se. (Jaroslav Zvěřina)

   trasologie, analýza a interpretace pracovních stop na nástrojích; k jejich identifikaci
   většinou používá mikroskopické techniky, při následné interpretaci se opírá o metody
   archeologické analogie. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   trauma, úraz, poranění. Náhlá zevní událost, která svým působením na organismus vyvolá jeho
   poškození. (Ladislava Horáčková)

   trepan, kovový nástroj k otevírání lebek -- trepanaci. (Ladislava Horáčková)

   trepanace, umělé otevření lebky. (Ladislava Horáčková)

   treponarid, viz bejel.

   Treponema pallium, dříve Spirocheta pallida -- původce syfilis. (Ladislava Horáčková)

   treponematózy, skupina chorob vyvolaná mikroorganismy řazenými do rodu Treponem. (Ladislava
   Horáčková)

   Tres Zapotes, důležité olmécké středisko v dnešním mexickém státu Veracruz. (Oldřich Kašpar)

   trh, ekonomický prostor, v němž se ve vzájemném střetání nabídky a poptávky uskutečňuje směna
   a tvorba cen. V tržní ekonomice jsou trhy a ceny, které se na nich utvářejí, usměrňujícím
   mechanismem vůči výrobě a rozdělování jejich výsledků. (Marie Dohnalová)

   trigonocephalia, trigonocefalie, stav po předčasné obliteraci věnčitého švu. Při předčasném --
   intrauterinním uzávěru švu je čelní partie velmi úzká, hlava má trojúhelníkový tvar.
   (Ladislava Horáčková)

   trichinóza, onemocnění parazitujícím červem svalovcem (Trichinella spiralis) vznikající po
   požití nakaženého a tepelně nedostatečně zpracovaného masa. (Ladislava Horáčková)

   trimestr,  třetina těhotenství, tři za sebou jdoucí kalendářní měsíce. (Ladislava Horáčková)

   Trinkaus Erik (1952), americký paleoantropolog, člen National Academy of Science of USA,
   profesor na Washington University (Saint Louis, USA). Od roku 1975 působil jako docent a
   později jako profesor na Katedře antropologie University of New Mexico v Albuquerque, kde
   založil paleoantropologickou školu, která se zabývala zejména výzkumy neandertálců a
   anatomicky moderního člověka ze středního a mladšího paleolitu. Vychoval řadu výtečných
   odborníků, z těch nejmladších je třeba zmínit zvláště Steva Churchilla a Trenta Hollidaye. Na
   rozdíl od mnohých jiných odborníků se nikdy výrazně nespecializoval na některou z částí
   skeletu, ale vždy prosazoval komplexní funkční přístup zohledňující všechny části skeletu.
   Zabývá se širokou škálou problémů od biomechanické analýzy postkraniálního skeletu, přes různé
   problémy spojené s funkčními a ekologickými adaptacemi, evolucí nervového systému, životní
   historie *homininů až po biomechaniku, patologie a stresy. Tuto problematiku studuje jak u
   fosilních homininů, tak na skeletech současného člověka. Spolu s Fredem Smithem je
   protagonistou takzvaného asimilačního modelu formování se anatomicky moderního člověka
   v Evropě a na Blízkém východě. Úzce spolupracuje s evropskými pracovišti a rovněž s českými
   institucemi, například s Moravským zemským muzeem v Brně, Katedrou antropologie Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Archeologickým ústavem Akademie věd ČR v Brně a
   v Dolních Věstonicích. Dlouhodobě působí jako výzkumný pracovník a hostující profesor na
   Katedře antropologie Univerzity v Bordeaux. Napsal stovky odborných prací, většinou
   v prominentních časopisech a sbornících. Je také autorem či spoluautorem čtyř monografií:
   Radovčić -- Smith -- Trinkaus -- Wolpoff, The Krapina Hominids: An Illustrated Catalog of the
   Skeletal Collection (1988); Sládek -- Trinkaus -- Hillson -- Holliday, The People of the
   Pavlovian: Skeletal Catalogue and Osteometrics of the Gravettian Fossil Hominids from Dolni
   Vestonice and Pavlov. Dolni Vestonice Studies 5 (2000); Trinkaus, The Shanidar Neandertals
   (1983); Trinkaus -- Shipman, The Neandertals: Changing the Image of Mankind (1993). (Václav
   Vančata)

   triparéza, ochrnutí tří končetin (obvykle obou dolních a jedné z horních). (Ladislava
   Horáčková)

   trivarga, v indickém kulturním okruhu trojice základních životních cílů či účelů, zahrnující
   duchovní život a morálku (dharma, viz), světský prospěch a obživu (artha, viz), jakož i
   uspokojování smyslných potřeb a žádostí (káma, viz). (Jan Filipský)

   trofický, vztahující se k výživě tkání a jejich růstu. (Ladislava Horáčková)

   trochanteritis tuberculosa, tuberkulózní zánět velkého trochanteru stehenní kosti. (Ladislava
   Horáčková)

   Trois Freres (Les) a Le Tuc d'Audoubert, Ariege, Francie. Rozlehlé podzemní systémy na říčce
   Volpes, zkoumané od roku 1912. Komplexní výzdoba zoomorfní (mamut, bizon, kůň, šelmy),
   antropomorfní ("čarodějové") i symbolická. Otisky lidských šlépějí. Samostatná Lví kaple. V
   Tuc d'Audoubert plastiky bizonů z hlíny. (Jiří A. Svoboda)

   Trója (Ílion, dnes Hissarlik), město na maloasijském pobřeží v Tróadě nad řekami Skamandrem a
   Simoentem v Turecku. Město, které vzniklo již ve 3. tisíciletí př. n. l., kontrolovalo vstup
   do Černomoří. Postupně zde vzniklo osm měst (vrstva VIIa odpovídá homérské Tróji). Na základě
   Homérovy Íliady Tróju lokalizoval Heinrich *Schliemann a od roku 1870 zde prováděl výzkumy.
   (Jaroslav Malina)

   tropaion (z řečtiny), památník vítězství, vítězné znamení. (Josef Unger)

   Trubačová Tereza (4. 2. 1980, České Budějovice), Mgr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Pohřební ritus dětí na velkomoravských centrech
   v kontextu doby hradištní (2004), vedoucí práce: Prof. PhD. Josef Unger, CSc. V současnosti je
   doktorskou studentkou na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně. Zabývá se pohřebním ritem dětí doby laténské na Moravě a ve Slezsku. Současně pracuje
   v *Moravském zemském muzeu jako konzervátorka. Kontakt: Mgr. Tereza Trubačová, Katedra
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno,
   telefon: 608 573 123, e-mail: terezka@sci.muni.cz. (Tereza Trubačová)

   trubadúrská a truvérská poezie (z provensálského trobar, "vynalézat, objevovat, nacházet"),
   literární proud, který se prosazoval v žánru trubadúrské a truvérské lyriky; vznikl na přelomu
   11. a 12. století a rozvíjel se až do 13. století v jihovýchodní Francii na území Provence,
   kde tuto lyriku skládali v provensálštině trubadúři (básníci, recitátoři a hudebníci v jedné
   osobě) a zpívali takzvaní žakéři ("žongléři", francouzsky jongleurs); na severu Francie byli
   tito autoři nazýváni truvéři. K nejvýznamnějším autorům patří Vilém Akvitánský. Trubadúrská a
   truvérská lyrika se rozšířila po celé křesťanské Evropě. Jejím tématem jsou konvence a etiketa
   dvorského života, zejména však lyrické milostné scény, zachycené zvláště v žánru svítáníčka,
   líčícího ranní loučení milenců. Obdobné zaměření má německý *minnesang. (Jaroslav Malina)

   Trýb Antonín (1884--1960), český lékař, dermatovenerolog; profesor Masarykovy univerzity
   v Brně, jeden ze zakladatelů moderní české sexuologie. Tomuto tématu věnoval zejména publikace
   Sexuální funkce muže a její úchylky (1925) a Zásady pohlavní výchovy (1947). Antonín Trýb se
   svým spolupracovníkem MUDr. Josefem Weisskopfem byli hlavními organizátory V. kongresu
   *Světové ligy pro sexuální reformu, který se uskutečnil v roce 1933 v Brně na Masarykově
   univerzitě, a oba přispěli k tomu, že v této době se "Masarykova univerzita stala centrem
   světového hnutí pro sexuální reformu" a česká sexuologie díky tomu zachytila aktuální vědecké
   a etické trendy. (Jaroslav Malina)

   tryzna, hodovní slavnost nad hrobem doprovázená pitím a zpěvy. (Josef Unger)

   třetí pohlaví, výraz označující bisexualitu; pojmenování pochází od von Wolzogena. (František
   Vrhel)

   tři buddhovská těla, tři projevy buddhovství: v abstraktní rovině jakožto tělo *dharmy, v
   etické rovině jakožto tělo hojnosti a v konkrétní rovině jakožto tělo proměnění (tibetsky
   tulku). (Josef Kolmaš)

   Tři klenoty, tibetsky Könčhog-sum, metaforické souhrnné pojmenování *Buddhy, jeho učení
   (dharma) a obce jeho stoupenců (sangha), to vše u buddhistů předmět velké úcty. (Josef Kolmaš)

   Tři království (korejsky Samguk), starověké období korejských dějin od zhruba 1. století př.
   n. l. do 7. století n. l., kdy na Korejském poloostrově vznikla tři království *Kogurjo,
   *Päkče a *Silla, která se rozvíjela a expandovala; na severu obsadila i území, která musela
   později postoupit Číně. Zatímco nejseverněji položený stát Kogurjo byl vystaven neustálému
   čínskému tlaku, oba další, zvláště Silla, se rozvíjely poklidněji. Také památky ze Silly i
   Päkče dokazují velký rozvoj umění a řemesel, stát Päkče navíc sloužil jako spojovací článek
   mezi kontinentem a Japonskem a jeho prostřednictvím se na ostrovní půdu dostala jak čínská,
   tak i korejská kultura. Ke sjednocení poloostrova došlo roku 668, kdy si království Silla
   podrobilo ostatní dva státy, a až do roku 918 vládlo jako Sjednocená Silla (Tchongil Silla).
   (Miriam Löwensteinová)

   Tři říše (220--280), historiografické označení zahrnující dynastie Wej (220--265), Šu (221--263)
   a Wu (222--280). (Jaroslav Malina)

   třída sociální, skupina jedinců, kteří mají obdobné sociální pozice a status (životní styl,
   prestiž, práva, autoritu, ale například i majetek, příjmy, vzdělání); vyznačuje se značnou
   vnitřní diferenciací sociální mobilitou, proto v definicích třídy panuje značná různorodost;
   nejznámější je pojetí Karla *Marxe, který použil kritérium vztahu lidí k výrobním prostředkům,
   a podle toho rozlišoval třídy vykořisťovatelské a třídy vykořisťovaných, kteří spolu vedou
   třídní boj; ten má podle Marxe vyústit ve společnost beztřídní. (Jiří Sedlák)

   tuberkulóza, též ftisis, souchotiny nebo úbytě, je závažné infekční onemocnění způsobené
   nejčastěji bakterií Mycobacterium tuberculosis. Způsobuje zvláštní formu chronického zánětu,
   jehož podstatou je tvorba tuberkulózních uzlíků, které mohou propadat sýrovité čili kaseózní
   nekróze. (Ladislava Horáčková)

   Tuc d'Audoubert (Le), viz Trois Freres (Les) a Le Tuc d'Audoubert.

   Tula-Tollan, hlavní město *Toltéků, asi 70 kilometrů severně od hlavního mexického města
   Ciudad de México na místě dnešní vesnice Tula. Město mělo rozlohu asi deset čtverečních
   kilometrů a v době jeho největšího rozkvětu v 10. až 12. století je obývalo několik desítek
   tisíc lidí. (Oldřich Kašpar)

   tumba, forma středověkého náhrobku složeného z podezdívky na obdélníkovém půdorysu a
   náhrobního kamene nebo desky z kovu či dřeva. Tumba byla také zhotovována jako skříň pro
   ostatky svatých. (Josef Unger)

   tumba figurální, viz figurální tumba.

   tumescence, cévní reakce na sexuální vzrušení, při které dochází ke zduření, zbytnění tkání
   pohlavních orgánů a prsních bradavek. (Jaroslav Zvěřina)

   tumi, nože používané v minulosti v Jižní Americe k otevírání lebek -- trepanaci. (Ladislava
   Horáčková)

   tumor, viz nádor.

   tumulus, v římském pohřebním ritu hrobový okrsek kruhového půdorysu o průměru 4 až 10 m s
   jedním vstupem, v němž bývali pohřbíváni příslušníci jedné rodiny; tumulus je někdy užíván
   jako synonymum mohyly. (Josef Unger)

   ťün-c' (nebo ťün-žen) ("dokonalý, šlechetný člověk"), konfuciánský termín označující moudrého
   a ušlechtilého člověka, jenž proto mohl zastávat vysoký úřad. (Jaroslav Malina)

   tunica intima,  vnitřní vrstva stěny cév. (Ladislava Horáčková)

   Tung Čung-šu (asi 179--104 př. n. l.), konfuciánský filozof, syntetizátor *Konfuciova učení do
   jeho oficiální podoby. (Josef Kolmaš)

   Tung Chaj (7. století n. l.), čínský učenec. Znalosti předchůdců i své vlastní poznatky
   skloubil do rozsáhlé učebnice lásky, jež je jakousi čínskou obdobou indické *Kámasútry. Tung
   Chaj a jeho četní pokračovatelé, zejména z řad taoistických učenců a mnichů vycházejících
   z pojmu *jin-jang, důkladně rozvinuli a propracovali na metafory bohatou erotickou
   terminologii, pomocí níž popsali rozmanité techniky i etiku sexuálního života. Jejich spisy se
   jako příručky pro milence v podobě takzvaných Ložnicových svitků  staly běžnou součástí
   čínských domácností. (Jaroslav Malina)

   Turínský seznam králů, papyrus, který je datován do doby vlády Ramesse II. (ca 1279--1212 př.
   n. l. Obsahuje jména egyptských panovníků od 1. dynastie (ca 3150 př. n. l.) až do počátku
   Nové říše. Právě o takový typ seznamu králů se opíral *Manéthó, když sepisoval dějiny Egypta.
   (Břetislav Vachala)

   Turner Victor Witter (1920--1983),

   turricephalie, viz akrobrachycephalie.

   Tutanchamon (vládl asi 1347 až 1338 př. n. l.), egyptský panovník. Byl snad bratrem nebo synem
   *Amenhotepa IV., v jehož náboženské reformě však nepokračoval. Mezi nálezy z Tutanchamonovy
   skalní hrobky v Údolí králů jsou známy umělecké předměty dokládající egyptský smysl pro
   harmonické rodinné vztahy: například reliéf na opěradle takzvaného lvího trůnu zachycuje
   něžnou scénu -- Tutanchamonovu manželku Anchesenamonu, Achnatonovu dceru, jak natírá ramena
   svému královskému manželovi vonnou mastí. (Břetislav Vachala)

   tvořivé myšlení,  soubor myšlenkových operací, které se pohybují jak na poli reality, tak na
   poli imaginace a jejichž spojení s fantazií vytváří nové; obvykle se tvořivé myšlení člení do
   čtyř stadií: příprava, inkubace, inspirace, ověření. (Jaroslav Malina)

   tvořivost (kreativita), schopnost vytvářet nové hodnoty obohacující lidskou společnost,
   činnost směřující ke zdokonalování stavu věcí nebo idejí v umění, ve vědě, v technice,
   politice, obchodě, podnikání i v dalších oborech aktivity člověka, jakož i v běžném
   každodenním životě. (Jaroslav Malina)

   tyfus  břišní, závažné infekční onemocnění, vyvolané bakterií Salmonella typhi. (Ladislava
   Horáčková)

   tyfus skvrnitý, infekční onemocnění způsobené ricketsiemi. Na člověka se přenáší členovci,
   zejména vší. Projevuje se vysokými horečkami, vyrážkou a celkově těžkým stavem. Býval častý
   hlavně za válek. (Ladislava Horáčková)

   Tylor Edward Burnett (1832--1917), britský antropolog, jeden ze zakladatelů antropologie jako
   akademické disciplíny. Několik úvodních řádků první kapitoly jeho stěžejního díla Primitive
   Culture (1871) je dnes považováno za snad první vědeckou (a antropologickou) definici kultury.
   Dále je autorem díla Anthropology (1881), metodologii výzkumu manželství a příbuzenství se
   věnuje v článku On a Method of Investigating the Development of Institutions Applied to Laws
   of Marriage and Descent (1899). (Jaroslav Skupnik)

   typ kulturní, viz kulturní typ.

   typologie, vědecká metoda, založená na rozčleňování objektů a jejich seskupování pomocí
   zobecněného modelu nebo typu; dále též výsledek takového postupu; typologický způsob myšlení
   se uplatňuje hlavně v oborech zkoumajících složité a různorodé objekty (v biologii,
   psychologii, sociologii, jazykovědě, geografii, archeologii aj.). Archeologická metoda
   definující konkrétní typy na základě shodné morfologie a stylu (taxonomie) a dokumentující
   jejich výskyt v archeologickém inventáři, jejich časové a prostorové rozšíření (systematika)
   (Jaroslav Malina)

   typologie [archeologie], 1. systém typů vyčleněných v určitém materiálu; 2. odvětví zabývající
   se vyčleňováním a systematizací typů; 3. soubor operací a metod k vyčleňování typů. V tomto
   posledním významu se někdy jako synonymum používá termín "typologická metoda", což není příliš
   vhodné (termín má i jiný význam); lépe je používat termín "typologická metodika". (Jaroslav
   Malina)

   typologie evoluční, viz evoluční typologie.

   Ubeidija, Izrael, nejstarší ze série lokalit v Jordánské příkopové propadlině, acheulská
   industrie, datovaná asi před 1,4 milionu let. (Jiří A. Svoboda)

   údaje archeologické, viz archeologické údaje.

   ukijo, japonsky "uplývající svět", v buddhistickém smyslu pomíjivý svět bolesti a strasti či
   smutku. V japonském kontextu městské kultury zejména v období Edo (viz Tokugawa) byl však
   tento pojem transformován do opačné podoby: rozšířil se ve smyslu světa radostí, kterých je
   třeba užívat, dokud to uplývající život dovoluje; inspiroval literaturu i výtvarné umění.
   (Jaroslav Malina)

   ukijoe, pojem *ukijo světa literatury našel svůj protějšek i ve výtvarném umění, kde vznikaly
   ukijoe, obrazy prchavého života, dřevořezy tematicky spojené s atmosférou divadel, restaurací,
   čajoven nebo nevěstinců. Mnohé ukijoe vznikaly jako plakáty, upoutávky na divadelní
   představení, čajovny nebo zobrazovaly pověstné kurtizány, populární herce či servírky
   z čajoven. K nejvýznamnějším tvůrcům ukijoe patřili malíři Eiši a Utamaro. (Jaroslav Malina)

   ulcus durum, tvrdý vřed. Typický projev prvního stadia syfilis. (Ladislava Horáčková)

   uloženina [archeologie, geologie], vrstva přírodní hmoty nebo kulturních pozůstatků (zpravidla
   spolu s hmotou přírodního prostředí), která vznikla postupným nahromaděním během normálního
   procesu geologické aktivity nebo životní činnosti nebo toho i onoho. (Jaroslav Malina)

   uluzzien (podle jeskyně Cavallo u Uluzza, Itálie), italská přechodná kultura paralelní s
   chatelperronienem, střední fáze je datovaná před 30 000 až 29 000 let. Hrotitá čepel s
   otupeným bokem je typická i pro uluzzien, avšak objevuje se jen vzácně, bývá širší a méně
   pravidelně retušovaná. Mezi ostatními nástroji převažují škrabadla, často na masivních
   úlomcích, drasadla a zoubkované nástroje. Rovněž tvůrce uluzzienu mohl být ještě neandertálec.
   (Jiří A. Svoboda)

   Umajjovci, původně jeden z nejbohatších a nejvlivnějších rodů Mekky, později první arabská
   chalífská dynastie, vládnoucí v letech 661 až 750. Umajjovci dovršili výboje započaté prvními
   chalífy a vytvořili říši sahající od Atlantského oceánu a Pyrenejí do údolí Indu, od Jemenu do
   Střední Asie a pod Kavkaz. Sídlili většinou v Damašku a vládli takzvané arabské říši, v níž
   arabští dobyvatelé měli výsadní postavení. Pnutí vyvolané rozdíly v mnohonárodnostní říši
   vedlo k povstání, které ukončilo vládu Umajjovců a přivedlo k moci *Abbásovce. Vedlejší linie
   Umajjovců se sídlem v Seville nebo v Córdobě vládla na muslimském území Pyrenejského
   poloostrova v letech 756 až 1031. Byla založena Abd ar-Rahmánem I., který unikl masakru svého
   rodu v roce 749. (Jaroslav Malina)

   umělé zmenšení ženských nohou, viz zlaté lotosy.

   umění, v původním významu (řecky techné, latinsky ars) zručnost, tvůrčí postup, vycházející ze
   svobody a rozumu, v užším smyslu -- jako svobodná umění -- byly označovány ve středověku
   disciplíny filozofických fakult (gramatika, rétorika, logika, aritmetika, geometrie,
   astronomie a hudba); později se jako krásné umění označuje přímo snaha o vytváření krásy
   (různé způsoby interakce s okolím, vyjádření názoru nebo nálady, snaha předat poselství,
   vstupování do světa, dokonce vytváření nové skutečnosti: umění výtvarné, slovesné, hudební,
   pohybové aj. (Jaroslav Malina)

   umění vládnout, viz  šu.

   únavová zlomenina, viz Deutschländerova zlomenina.

   Unger Josef (11. 9. 1944, Brno), profesor PhDr., CSc., archeolog a kulturní antropolog,
   profesor *Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V oboru
   antropologie se habilitoval v roce 1999 (Hrad Lelekovice: Sociokulturní antropologická
   studie), profesorem antropologie byl jmenován v roce 2004. Přednáší základy vědecké práce,
   antropologii pravěku a středověku, pohřební ritus. Ve výzkumné práci se zabývá především sídly
   a životem šlechty ve středověku, archeologií církevních objektů a antropologií pohřebního
   ritu. Člen redakční rady časopisů Archeologické rozhledy, Castelollogica bohemica, Jižní
   Morava, Rekonstrukce a experiment v archeologii, *Univerzitní noviny, Vlastivědný věstník
   moravský. Člen Správní rady *Nadace Universitas Masarykiana, společnosti Archaia, člen výboru
   Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a Klubu Augusta Sedláčka, pobočka Brno.
   Spoluvydavatel sborníku Pravěké a slovanské osídlení Moravy (1989), Z pravěku do středověku
   (1997) a periodika Ve službách archeologie, 1--4 (1998--2002). Přednášel na univerzitách
   v Bambergu, Bratislavě, Göttingen, Olomouci a Opavě. Publikoval u nás i v zahraničí mnoho
   vědeckých studií. Knižní monografie: Pohořelice-Klášterka: Pravěké sídliště, slovanská osada
   a zaniklá středověká ves (1980), Hrádky a tvrze na Moravě (spolu s Vladimírem Nekudou, 1981),
   Středověké votivní předměty z Mušova (1984), Hrady na Pavlovských vrších (1985), Archeologické
   památky na okrese Břeclav (1988), Feudální sídlo z 13. století na zaniklé vsi Koválov u Žabčic
   (1989), Koválov: Šlechtické sídlo z 13. století na jižní Moravě (1994), Život na lelekovickém
   hradě ve 14. století: Antropologická sociokulturní studie (1999). Pro edici *Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie napsal 9. svazek Pohřební ritus a zacházení s těly
   zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1.--16. století (2002) a 25.
   svazek Zacházení s těly zemřelých v 1. až 20. století (2005). Kontakt: Prof. PhDr. Josef
   Unger, CSc., Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 497 806, e-mail: unger@sci.muni.cz. (Josef Unger)

   unitární stát (jednotný stát), stát, který se nedělí na vyšší celky územní samosprávy (země,
   kraje apod.). (Marie Dohnalová)

   univerzálie evoluční, viz evoluční univerzálie.

   Univerzitní noviny -- List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana, měsíčník
   zaměřený na univerzitní a nadační aktivity zejména Masarykovy univerzity v Brně, od 9. čísla
   roku 2003 zaměření obsahově rozšířeno na univerzitní a nadační aktivity v celé České
   republice. Založen v roce 1994 (v roce 2003 publikován 10. ročník), vydávání podporuje *Nadace
   Universitas Masarykiana v Brně a *Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Praze.
   Šéfredaktor: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc., zástupce šéfredaktora: Doc. RNDr. Josef
   Zeman, CSc., redakční rada: Akademický malíř a grafik Adolf Born (Praha), Doc. RNDr. Ivo T.
   Budil, Ph.D. (Západočeská univerzita v Plzni), PhDr. Tomáš Čermák (Akademické nakladatelství
   CERM v Brně), Ing. Marie Dohnalová, CSc. (Univerzita Karlova v Praze), Prof. MUDr. Cyril
   Höschl, DrSc. (Univerzita Karlova v Praze); Doc. PhDr. Alena Jaklová, CSc. (Jihočeská
   univerzita v Českých Budějovicích), Prof. Milan Knížák, Dr. A. (Národní galerie v Praze),
   Prof. RNDr. Stanislav Komenda, DrSc. (Univerzita Palackého v Olomouci), Jaroslav Mittag
   (Brno), Ing. Hana Ondrušková (Fond Národního majetku ČR), Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.
   (Univerzita Karlova v Praze), Prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. (Masarykova univerzita v Brně),
   Prof. PhDr. MgA. Miloš Štědroň, CSc. (Masarykova univerzita v Brně), Prof. PhDr. Josef Unger,
   CSc. (Masarykova univerzita v Brně), Prof. JUDr. František Vencovský (Vysoká škola ekonomická
   v Praze), Prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc. (Masarykova univerzita v Brně), Prof. RNDr. Ing. Jan
   Vrbka, DrSc. (Vysoké učení technické v Brně), Doc. PhDr. František Vrhel, CSc. (Univerzita
   Karlova v Praze). Adresa redakce: Nadace Universitas Masarykiana, Jiráskova 24, 602 00 Brno,
   telefon: 549 49 1433, e-mail: jmalina@sci.muni.cz, jzeman@sci.muni.cz. Viz též Nadace
   Universitas Masarykiana. (Jaroslav Malina)

   upanišady, soubor sanskrtských textů, obsahujících mystické a filozofické nauky. Spolu s
   ostatními díly védské literatury (viz védy) tvoří součást posvátného božského zjevení,
   označovaného pojmem šruti ("to, co bylo slyšeno"), a protože mezi védskými písmy tvoří jakýsi
   časový a myšlenkový závěr či vyvrcholení, jsou někdy souhrnně nazývány védánta ("konec véd").
   Nejstarší z nich pocházejí zhruba z let 800 až 600 př. n. l., avšak řada textů pod tímto
   jménem vznikala i mnohem později, některé až v moderním období. Základem učení upanišad je
   představa o jednotě individuální duše (átman, viz) a nadsmyslové, věčné božské podstaty
   vesmíru (brahma, viz), jejichž totožnost zakrývá závoj iluze (májá) a nevědění (avidjá);
   teprve poznání identity vnitřního já a duchovní podstaty všehomíra přetrhne neúprosný koloběh
   znovuzrozování (sansára, viz) a povede k vysvobození (mókša, viz). (Jan Filipský)

   Ur, starověké, zejména sumerské centrum v jižní Mezopotámii. Místo bylo osídleno od pravěkých
   dob a v době zhruba třítisícileté existence mezopotamských starověkých civilizací; dominuje
   zejména éra sumerská: pohřebiště s bohatě vybavenými hroby významných osobností, zikkurat a
   další mohutné stavby pocházejí z doby III. dynastie urské (2111--2003 př. n. l.), která
   sjednotila sumerské městské státy pod centralizovanou správou. Z Uru údajně pocházel praotec
   Abrahám. (Blahoslav Hruška)

   Úranos, řecký bůh nebe, jedna z prvotních sil podílejících se na utváření světa v jeho
   počátcích. Zrodil se ze země, *Gáie a vzápětí se stal jejím přirozeným partnerem a otcem
   přírody i bytostí, jimž Gáia postupně dala život -- nestvůrných obrů Hekatoncheirů a jednookých
   *Kyklópů. Jejich mladšími sourozenci byli již dokonalejší *Titáni. Protože Gáia se nemohla
   smířit s nenávistí Úrana vůči jeho potomstvu, byla v zájmu svých dětí iniciátorkou vzpoury
   proti němu. Nejmladší z Titánů, Kronos připravil otce o jeho nejmocnější zbraň, plodnost tím,
   že ho zbavil mužství. Z krve zraněného Úrana, která skanula z nebe na zem, Gáia zrodila další
   potomstvo, Giganty. Úranovo sperma se již do kontaktu s Gáiou nedostalo, ale v moři z něj
   ještě vznikla další mocná síla, láska, v podobě bohyně *Afrodíty, která se zrodila z mořské
   pěny oplodněné Úranovým semenem a vystoupila na břeh u ostrova Kypru. (Marie Pardyová)

   Úranos a Gaia, viz Gaia, Úranos.

   urát, sůl močové kyseliny. (Ladislava Horáčková)

   Urbanová Petra (27. 11. 1978, Hranice), RNDr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu oboru antropologie a rigorózního řízení na Katedře antropologie
   Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Rozlišení zvířecích
   a lidských kostí: Histologická komparativní studie pro forenzní antropologii a kriminalistiku
   (2003), vedoucí práce: Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc.; rigorózní práce: Morfometrie jamky
   kyčelního kloubu. Aplikace konvenční a eliptické Fourierovy analýzy (2004). V současnosti
   studentka postgraduálního studijního programu Biologie, obor Antropologie na Katedře
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, disertační práce: Rozlišení
   lidských a zvířecích kostí: Mezidruhová analýza pomocí mikroskopických a mikrometrických
   metod, školitel: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. V roce 2003 získala Cenu děkana za
   vynikající studijní výsledky a úspěchy v tvůrčí práci při výzkumu v oboru. Kontakt: RNDr.
   Petra Urbanová, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
   Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 549 494 966, e-mail: urbanova@sci.muni.cz. (Petra Urbanová)

   urbánní antropologie, viz antropologie města.

   urna, viz popelnice.

   urolithiasis, kameny močové. (Ladislava Horáčková)

   úroveň kulturní, viz kulturní úroveň.

   Uruk, Erech, starověké město v jižní Mezopotámii (dnešní Varka), kde vzniklo na sklonku 4.
   tisíciletí př. n. l. nejstarší písmo na hliněných tabulkách a kde údajně vládl i *Gilgameš.
   Místo kultu boha nebes Ana, bohyně *Inanny (Ištary) a božského pastýře Dumuziho (Tammúze).
   Uruk proslul zejména v sumerském období, ale byl průběžně osídlen až do sásánovské doby.
   (Blahoslav Hruška)

   úřednické písmo (čínsky li-šu), jeden z pěti základních stylů čínského písma.

   Usir, egyptský bůh plodnosti a vegetace a současně vládce západní říše mrtvých. Člen
   héliopolského božího Devatera. Podle rozšířeného usirovského mýtu byl zabit svým závistivým
   bratrem Sutehem, ale opět oživen bohyněmi *Esetou a Nebthetou a poté ustanoven soudním
   tribunálem bohů vládcem říše mrtvých, s nímž se později ztotožňovali všichni zesnulí. Usir byl
   zobrazován v lidské podobě, často mumifikované, s bílou korunou na hlavě, rituálním vousem a
   žezlem a důtkami v rukou. Středisky jeho kultu byla města Busiris v nilské deltě a Abydos
   v Horním Egyptě. (Břetislav Vachala)

   Ústav Anthropos Moravského zemského muzea, vědecko-výzkumné a muzeologické pracoviště zaměřené
   na výzkum a prezentaci evoluce člověka a jeho kultury. Tradice tkví v období první
   Československé republiky, kdy se archeologovi a paleoantropologovi Karlu *Absolonovi podařilo
   v pavilonu Morava na dnešním brněnském výstavišti shromáždit v rámci výstavy soudobé kultury
   v roce 1928 nebývalé množství nálezů z nejranějších období lidských dějin; výstava zanikla
   v důsledku událostí II. světové války. Na tyto tradice navázal v poválečném období antropolog,
   etnolog a muzeolog Jan *Jelínek. Z jeho podnětu vznikl v roce 1950 Ústav Anthropos, zabývající
   se evolucí člověka, a o osm let později započala pod jeho vedením (podle plánů Ing. arch.
   Františka Šteflíčka) výstavba pavilonu Anthropos v Brně-Pisárkách. V roce 1962 byla v pavilonu
   otevřena první výstava a od roku 1964 zde byla instalována expozice podle koncepce Jana
   Jelínka O původu a vývoji člověka a počátcích jeho kultury, renovovaná v roce 1980. Obsahovala
   nálezy z celého světa, které dokumentují vývoj člověka a jeho kultury v paleolitickém
   a mezolitickém období i analogie z prostředí takzvaných přírodních národů. Expozice ve své
   době představovala jeden z nejvýznamnějších muzeologických projektů biologicko-socio-kulturní
   antropologie ve světovém měřítku. Vedle této expozice zde bývaly instalovány dlouhodobější
   výstavy mapující světové kultury a civilizace (1997 Islám a jeho svět, 1998 Indie: Bohové
   a lidé -- přibližující problematiku hinduismu, 1999 Hledání domova: Romové střední
   a jihovýchodní Evropy, 2001 Čína -- země tří učení). Ústav Anthropos se díky aktivitám svého
   zakladatele Jana Jelínka stal u nás i ve světě všeobecně uznávaným badatelským a muzeologickým
   centrem výzkumu a prezentace evoluce člověka a jeho kultury. Ústav svou badatelskou
   a sbírkotvornou činnost soustředí na transdisciplinární zkoumání člověka a jeho životního
   prostředí a kultury v období paleolitu a mezolitu, ale i v mladších prehistorických
   a historických údobích. V současné době vede ústav archeolog docent PhDr. Martin *Oliva,
   Ph.D., jeho zástupkyní je antropoložka RNDr. Marta *Dočkalová, Ph.D., která je od roku 1996
   šéfredaktorkou oborového časopisu *Anthropologie: International Journal of the Science of Man.
   Ústav má několik složek: Archeologické pracoviště, Antropologické pracoviště, Paleontologické
   pracoviště a Pavilon Anthropos. Pavilon Anthropos je jedním z nejnavštěvovanějších objektů
   Moravského zemského muzea. V roce 2003 byl uzavřen a začala jeho celková rekonstrukce. Zároveň
   byla zahájena příprava nových expozic. Výsledkem rekonstrukce bude především uvedení Pavilonu
   Anthropos do celoročního provozu. Na rozšířené ploše vzniknou dvě dlouhodobé expozice: Příběh
   lidského rodu podle scénáře Jana Jelínka a expozice Morava pravěkých lovců, jejímž autorem je
   Martin Oliva. Dále budou k dispozici dva výstavní sály pro krátkodobé výstavy a přednáškový
   sál. Znovuotevření Pavilonu Anthropos se předpokládá na jaře 2005. (Jaroslav Malina)

   Ústav archeologické památkové péče Brno, vznikl delimitací části Archeologického ústavu AV ČR
   Brno k 1. dubnu 1993 a byl zřízen rozhodnutím ministra kultury jako příspěvková organizace
   Ministerstva kultury ČR s hlavním předmětem činnosti spočívajícím v provádění předstihových
   a záchranných archeologických výzkumů a jejich zpracovávání. Ústav byl pověřen výkonem
   archeologické památkové péče na území bývalého Jihomoravského kraje. V roce 1993 zahájil svoji
   činnost s celkem 25 pracovníky, z toho 12 s vysokoškolským vzděláním, přičemž v průběhu
   dalšího trvání ústavu postupně došlo k personálním obměnám. V současné době je zde zaměstnáno
   28 pracovníků, z toho 12 archeologů. Ředitelem je od počátku docent PhDr. Miloš *Čižmář, CSc.
   Ústav má sídlo v Brně-Husovicích na ulici Kaloudova, od svého založení má detašované
   pracoviště ve Zlíně, od roku 1995 v Prostějově, od roku 1998 ve Vyškově a od roku 2000 ve
   Znojmě. Od 1. dubna 2001 přešel ústav převodem zřizovatelských funkcí z Ministerstva kultury
   ČR na nově vzniklý Jihomoravský kraj. Těžiště činnosti ústavu spočívá v realizaci záchranných
   archeologických výzkumů, zajišťujících investorům splnění podmínek stavebního povolení podle
   zákona č. 20/1987 Sb. o památkové péči. V souvislosti se stavebním řízením podal ústav přes
   dva tisíce odborných vyjádření. Kromě několika stovek "negativních" dohledů bylo od počátku
   existence ústavu provedeno více než 800  pozitivních terénních archeologických akcí různého
   charakteru. Velmi početné byly záchranné výzkumy na liniových stavbách, z nichž největší se
   uskutečnily na trase nové rychlostní komunikace Rajhrad -- Mikulov a na úseku dálnice D1 Vyškov
   -- Mořice. Několik dalších velkých výzkumů proběhlo při budování obchvatů Otrokovic, Slavkova
   u Brna, Sudoměřic a Uherského Brodu. Rozsáhlé výzkumy byly provedeny také při výstavbě nových
   výrobních areálů našich i zahraničních firem (například Brno, Kuřim, Modřice, Olomouc,
   Prostějov, Popůvky, Slavkov u Brna, Vyškov), nákupních a administrativních center či při
   bytové výstavbě. Výrazná stavební aktivita, vyvolávající potřebu záchranných výzkumů, se
   projevovala i ve středověkých jádrech měst (například Brno, Jihlava, Olomouc, Prostějov,
   Uherské Hradiště). Řada výzkumů proběhla i při opravách sakrálních objektů, a to jak kostelů
   (například Brno, Jamolice, Křižanovice, Loděnice, Podivín, Pohořelice, Slavkov u Brna, Staré
   Město u Bruntálu, Uherské Hradiště, Znojmo, Žďár nad Sázavou), tak i klášterů (Jihlava,
   Olomouc, Prostějov, Předklášteří u Tišnova, Rajhrad, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Velehrad,
   Znojmo). Značná část kapacity ústavu byla věnována zpracovávání terénních výzkumů, takže
   o všech akcích byly téměř vždy do půl roku od jejich ukončení odevzdány podrobné nálezové
   zprávy. Pozitivní je též skutečnost, že se daří většinu nálezového fondu po jeho zpracování
   předávat do muzejních sbírek. Ústav aktivně spolupracuje se Státním ústavem památkové péče
   v Praze na projektu "Státní archeologický seznam České republiky", v jehož rámci se podílel na
   zpracování území s archeologickými nálezy na mapových listech řady územních celků. Pozornost
   se v úměrné míře soustřeďovala i na letecké snímkování archeologických lokalit, a to jak za
   účelem prospekce, tak i dokumentace. Nově zjištěné lokality jsou většinou následně geodeticky
   zaměřovány, a rozšiřují tak počet dobře lokalizovatelných archeologických nalezišť. Velká péče
   je věnována evidenci a dokumentaci nemovitých archeologických památek. V rámci účelových
   projektů Ministerstva kultury ČR byla provedena evidence a dokumentace pravěkých a časně
   historických hradisek na územích okresů Brno-město, Brno-venkov a Vyškov. V roce 2000 byly
   také zahájeny práce na dosud probíhajícím projektu "Evidence a dokumentace mohylníků na
   Moravě". Snahou ústavu je nejenom provádění archeologických výzkumů a jejich základní
   zpracování, nýbrž i jejich odborné hodnocení a především zveřejňování. Odborní pracovníci
   ústavu byli a jsou řešiteli řady vědeckých úkolů realizovaných v rámci projektů Ministerstva
   kultury ČR, Grantové agentury ČR a Grantové agentury Akademie věd ČR, publikovali za dobu jeho
   existence více než 300 odborných prací a proslovili desítky přednášek na našich i zahraničních
   vědeckých setkáních. Ústav uspořádal i řadu konferencí s mezinárodní účastí ("Býčí skála-Höhle
   im gesamteuropäischen Kontext" -- Brno 1995, "Mittelalterliche Keramik im Wandel" -- Brno 1996,
   "K otázkám neolitu a eneolitu našich zemí" -- Mostkovice 1999, "Doba laténská v Čechách, na
   Moravě a na Slovensku" -- Mostkovice 2000 a Vranov nad Dyjí 2003, "K otázkám neolitu a eneolitu
   našich zemí" -- Hradec u Opavy 2002, ve spolupráci se Slezskou univerzitou v Opavě). Ústav
   rovněž organizoval několik národních konferencí ("Historie Brna ve světle nových
   archeologických pramenů" -- Brno 1993, "Archeologický výzkum řádových domů na Moravě a ve
   Slezsku" -- Brno 1997, "Modely a rekonstrukce v antropologii a archeologii" -- Brno 1998) nebo
   se ne nich podílel. Potřebu pohotových informací o nových výzkumech se snaží ústav již od
   počátku plnit pořádáním každoročních dvoudenních přednáškových cyklů "Záchranné archeologické
   výzkumy na Moravě a ve Slezsku", kterých se pravidelně zúčastňují odborníci ze všech
   moravských a slezských pracovišť. Ústav se postupně aktivně zapojil i do ediční činnosti -- od
   roku 1994 převzal vydávání časopisu Pravěk (od druhého ročníku) a od roku 1998 vydává i jeho
   materiálovou řadu Pravěk -- Supplementum. Časopis Pravěk má v současné době dvanáct ročníků
   a lze konstatovat, že se již úspěšně zařadil mezi uznávaná archeologická periodika, v jeho
   Supplementech dosud vyšlo celkem dvanáct svazků. Pracovníci ústavu jsou členy redakčních rad
   archeologických časopisů a podílejí se i na výuce studentů na Filozofické a Přírodovědecké
   fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Slezské
   univerzitě v Opavě. Kromě úvazku řádných a výběrových přednášek jsou činni též jako vedoucí
   a oponenti diplomových prací. Výrazná je i popularizace dosažených výsledků, a to
   prostřednictvím denního tisku, časopisů, rozhlasu a televize. Pracovníci ústavu přednesli
   desítky přednášek pro širokou veřejnost a podíleli se na tvorbě archeologických výstav. Ústav
   spolupracuje s řadou odborných pracovišť, například při realizaci *Školního
   antropologicko-archeologického výzkumu pravěkého a slovanského pohřebiště v Divákách (u
   Hustopečí) Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Kontakt:
   Ústav archeologické památkové péče, Kaloudova 30, 614 00 Brno; ředitel: Doc. PhDr. Miloš
   Čižmář, CSc., e-mail: cizmar@uapp.cz. (Miloš Čižmář)

   Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, univerzitní
   vědecko-pedagogické pracoviště. Jeho tradice sahá do devadesátých let 19. století a je spjata
   s prvními etnografickými koncepcemi vycházejícími z děl Čeňka Zíbrta (1864--1932), Václava
   Tilleho (1867--1937), Jana Jakubce (1862--1936), Lubora *Niederla (1865--1944) ad. Již v té době
   se etnografie (národopis) pěstovala na pražské univerzitě, ačkoliv nebyla oficiálně zakotvena
   ve studijním programu. Hlavním výrazem úsilí tohoto okruhu badatelů bylo založení odborného
   periodika *Český lid (1891) a účast na organizaci Národopisné výstavy českoslovanské (1895).
   Po vzniku samostatného Československa se etnografie zapojila do praktického života (vytyčování
   nových hranic, problematika národnostních menšin apod.) a jeden z jejích čelných představitelů
   Karel Chotek (1881--1967) přišel s teorií politického národopisu, jež by měla sloužit
   společenským potřebám nového státu. Chotek, působící v letech 1921--1932 jako profesor
   všeobecného národopisu na Univerzitě Komenského v Bratislavě, zde vytvořil Národopisný ústav.
   Po návratu do Prahy stanul v čele Katedry národopisu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
   v Praze. Dalšími významnými osobnostmi z oblasti vědecké i pedagogické byli v tomto období
   zejména Vilém Pražák, Jiří Horák a Drahomíra Stránská. Po útlumu činnosti, způsobeném
   uzavřením českých vysokých škol během II. světové války, dochází od konce čtyřicátých let
   k novému rozvoji etnografických studií na FF UK v Praze, v němž sehrál důležitou úlohu
   indolog, etnograf a religionista Otakar Pertold (1884--1965), od roku 1953 vedoucí Katedry
   etnografie a historie náboženství. Spíše stalinistický než marxistický tlak, působící v celé
   společnosti, zasáhl i etnografická studia a projevil se především v kritice typu angloamerická
   etnografie ve službách imperialismu nebo v hledání myšlenek o etnografii v dílech klasiků
   marxismu-leninismu. Nicméně katedra si zachovala vysoký odborný kredit v řadě dílčích
   disciplín: folkloristika (dějiny tohoto oboru a interetnické vztahy folkloru českého
   a německého, Karel Dvořák), problematika sociálních vztahů a duchovní kultury a náboženství
   (Antonín Robek), studium rodinných a sociálních vztahů a materiální kultury Slováků (Soňa
   Švecová), otázky tradičního zemědělství (Jaroslav Šťastný) apod. Období uvolnění v šedesátých
   letech se projevilo i větším průlomem obecné a cizokrajné etnografie a sociální antropologie
   do tradičního schématu české etnografie, a to především v působení Ladislava Holého
   (1933--1997), který v letech 1963--1968 přednášel obecnou a mimoevropskou (hlavně africkou)
   etnografii, Milana Stuchlíka a Josefa Wolfa. V období normalizačním, byť pod silným
   ideologickým tlakem a mnohdy s ohledem na politické potřeby (studium života vietnamských
   a kubánských dělníků), předkládala tehdejší Katedra etnografie a folkloristiky komplexní obraz
   etnografických a folkloristických studií -- od etnografie národního obrození přes studium
   minorit na území tehdejší ČSSR a českých komunit v zahraničí až po etnografii dělnictva.
   V roce 1971 bylo připojeno ke Katedře etnografie a folkloristiky Středisko ibero-amerických
   studií (založeno v roce 1967; znovu jako samostatný ústav od roku 1990) a opět rozšířilo
   dosavadní především český a slovanský etnografický obzor o teoretické otázky oboru,
   etnolingvistiku (František Vrhel) a etnografii Ameriky (Oldřich Kašpar, František Vrhel).
   V průběhu devadesátých let 20. století (v roce 1989 nastoupil jako vedoucí a působí dosud
   František Vrhel) reagoval Ústav etnologie na změnu společenských a politických poměrů. Zásadní
   obsahové změny ve studijní a badatelské orientaci mohly být urychleny na základě kontaktů se
   zahraničními pracovišti a zejména vstupem odborníků z našich předních oborových pracovišť
   i významných zahraničních badatelů a pedagogů českého a slovenského původu do výukového
   procesu (Leopold Pospíšil, Zdeněk Salzman, Milan Stanek ad.) a tak se postupně podařilo
   realizovat nový studijní program oboru. Jeho cílem je připravit absolventa magisterského
   studia v teoretické rovině, vybavit ho znalostmi z kulturních areálů a schopnostmi pracovat
   v různém kulturním a etnickém prostředí. Ve druhé fázi studia nabízí program dílčí
   specializace v rámci tří seminářů: Semináře obecné etnologie, Semináře evropské (české)
   etnologie a Semináře folkloristiky. Výzkumná činnost Ústavu etnologie a folkloristiky se
   orientuje převážně na etnokulturní problematiku českých zemí a Evropy. Při výzkumech Ústav
   etnologie spolupracuje s řadou evropských oborových univerzitních pracovišť v Bulharsku,
   Chorvatsku, Maďarsku, Polsku, Rakousku, Rumunsku, na Slovensku, ve Slovinsku a Španělsku.
   Intenzivní je také spolupráce s předními českými institucemi, zejména s Etnologickým ústavem
   AV ČR, Náprstkovým muzeem v Praze a s *Katedrou antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Z mimoevropských areálů je výzkum již tradičně orientován především na
   hispanistiku a amerikanistiku. Výsledky výzkumné činnosti Ústavu etnologie jsou průběžně
   prezentovány ve vědeckém sborníku Studia Ethnologica (dříve Ethnographica), v monografiích,
   v časopisech a sbornících Český lid, Annals of the Náprstek Museum a v dalších periodikách
   a médiích. Struktura a profil Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze:
   ředitel: doc. PhDr. František *Vrhel, CSc.; zástupce ředitele: PhDr. Jan Pargač, CSc.;
   tajemník: PhDr. Miloš Tomandl; sekretářka: Mgr. Zuzana Korecká; knihovnice: Eva Stodolová.
   Seminář obecné a mimoevropské etnologie: vedoucí: doc. PhDr. František Vrhel, CSc.; členové:
   doc. PhDr. Oldřich *Kašpar, CSc., PhDr. Jaroslav *Skupnik, Ph.D. Seminář české a evropské
   etnologie: vedoucí: PhDr. Jan Pargač, CSc., členové: doc. PhDr. Leoš Šatava, CSc., doc. PhDr.
   Irena *Štěpánová, CSc., PhDr. Jaroslava Krupková, CSc., PhDr. Miloš Tomandl, Mgr. Petr
   Lozoviuk, Ph.D. Seminář folkloristiky: vedoucí: doc. PhDr. Bohuslav Šalanda, CSc., členka:
   doc. PhDr. Ludmila *Sochorová, CSc. Externí učitelé: Mgr. Pavel Benda, PhDr. JUDr. Ivan
   Dubovický, CSc., Mgr. Zuzana Jurková, Ph.D., prof. PhDr. Josef Kandert, CSc., PhDr. Lubomír
   Procházka, CSc., doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc., PhDr. Zdeněk Uherek, CSc. Hostující
   profesoři: prof. dr. Leopold Pospíšil, prof. dr. Zdenek Salzmann. Kontakt: Ústav etnologie
   Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 116 42 Praha 1, e-mail:
   ethno@ff.cuni.cz. (Oldřich Kašpar)

   Ústav pro antropologii a demografii c. k. české univerzity Karlo-Ferdinandovy, viz Katedra
   antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

   Ústav pro sexuální patologii Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, viz Sexuologický
   ústav Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

   ústní podání, viz tradice.

   ustrinum, krematorium, žároviště, na němž byla spalována těla zemřelých v antickém prostředí.
   (Josef Unger)

   úsudek, základní logická forma, spojení výroků, v němž se poslední výrok (závěr) vyvozuje z
   předchozích výroků (premis); úsudek může být induktivní (od jednotlivostí se dospěje k
   obecnému), deduktivní (z obecného se odvozuje závěr pro jednotlivý případ), analogický
   (vychází z předpokladu, že mají-li předměty a jevy určité shodné vlastnosti, mohou mít i
   některé další vlastnosti shodné). (Jaroslav Malina)

   usura, nahlodání tkáně chorobným dějem. (Ladislava Horáčková)

   usura orbitae, viz cribra orbitalia.

   úštěp (anglicky flake, francouzsky éclat, německy Abschlag), část kamenné suroviny záměrně
   odštípnutá od jádra úderem či tlakem. Způsob odštípnutí je viditelný na několika
   charakteristických znacích: úderová plocha, bulbus v místě úderu a případně úderová jizva,
   vlnovitě prohnutý profil úštěpu. (Jiří A. Svoboda)

   utrakvisté (z latinského sub utraque specie, "pod obojí způsobou [přijímání])", podobojí.
   Příslušníci reformované církve vzniklé v husitských válkách, udělující laikům svátost pod
   obojí způsobou -- těla i krve Páně. (Josef Unger)

   Uxmal, mayské středisko v jihovýchodním Mexiku na poloostrově Yucatánu. Bylo vystavěno
   v takzvaném puucském stylu a vzkvétalo v klasickém a poklasickém období v letech 600 až 900.
   Osídlení však přetrvalo i po invazi *Toltéků na Yucatán a bylo opuštěno kolem roku 1450. Ruiny
   staveb pokrývají rozlohu kolem 60 hektarů a vyznačují se vynikající sochařskou výzdobou, často
   symbolizující Venuši a boha Čaka. (Oldřich Kašpar)

   uzavřený komplex (uzavřený nálezový celek) [archeologie], soubor předmětů, jejichž současnost
   uložení zajišťují okolnosti jejich uložení a podmínky objevení. Například hrob, který od
   pohřbu nikdo neotevíral. (Jaroslav Malina)

   uzavřený nálezový celek, viz uzavřený komplex.

   Vacková Blanka (13. 1. 1944, Praha), RNDr., CSc., antropoložka, absolventka Přírodovědecké
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze, odborná asistentka *Katedry antropologie a genetiky
   člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Náplní její dlouholeté pedagogické
   činnosti je vedení přednášek a cvičení z antropologie, morfologie pohybového aparátu
   a osteologická technika, forenzní antropologie a biologie dítěte. Přednáší na vzdělávacích
   kurzech pro středoškolské profesory a také na přípravných kurzech pro přijímací řízení na
   Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je garantem a přednášejícím antropologie pro
   Univerzitu 3. věku. Její výzkumná aktivita je zaměřena na otázky růstu, vývoje a zralosti
   předškolních a školních dětí. Zabývá se sledováním somatické stavby těla ve vztahu k interakci
   exogenních a endogenních vlivů se zřetelem na zjištění základních informací o závislosti
   kardiovaskulárního onemocnění na množství a distribuci podkožního tuku a dermatoglyfikou
   v návaznosti na různé typy onemocnění. Je členem *České společnosti antropologické* a členkou
   redakční rady časopisu *Anthropologie. Kontakt: RNDr. Blanka Vacková, CSc., Katedra
   antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Viničná 7,
   128 44 Praha 2; e-mail: vackova@natur.cuni.cz. (Blanka Vacková)

   vadžrajána, viz hínajána.

   vagina, pochva; spojuje vnější část ženského pohlavního orgánu s dělohou. (Jaroslav Zvěřina)

   Vachala Břetislav (27. 7. 1952, Jaroměř), docent PhDr., CSc., egyptolog, docent a ředitel
   *Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře. V letech 1970 až 1975
   absolvoval egyptologii a arabštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poté
   v rámci postgraduálního studia pobýval v letech 1975 až 1976 na Fakultě archeologie Káhirské
   univerzity. V letech 1979 až 1981 studoval arabštinu na Burgibově ústavu živých jazyků
   v Tunisu. V roce 1978 získal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy titul PhDr. (rigorózní
   práce Sociální postavení ženy v Egyptě za Staré říše) a v roce 1988 mu byla na téže fakultě
   udělena vědecká hodnost kandidáta věd o umění (disertační práce Fragmenty reliéfů
   z Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru). V letech 1976 až 1992 působil a od roku 1998 dosud je opět
   činný v Českém (dříve Československém) egyptologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze
   a Káhiře (v říjnu 2000 se stal jeho ředitelem). Pravidelně se účastní archeologických
   a epigrafických výprav do Abúsíru, pyramidového pohřebiště 5. dynastie, podílí se na výuce
   oboru egyptologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a rozsáhle se věnuje odborné
   i popularizační publikační činnosti. V letech 1993 až 1997 působil jako první velvyslanec
   České republiky v Egyptské arabské republice a Súdánské republice. V odborné činnosti se
   zaměřuje především na egyptské dějiny, filologii a literaturu. Publikuje vybrané epigrafické
   a ikonografické materiály ze 3. tisíciletí př. n. l. objevené při českých archeologických
   výzkumech v Abúsíru. Zpracovává staroegyptské památky z českých sbírek a muzeí. Zvláštní
   pozornost věnuje překládání a vydávání staroegyptských literárních děl. Je autorem monografií,
   vědeckých studií v zahraničních egyptologických periodikách, encyklopedických hesel, učebních
   textů a vědecko-naučných článků. Rozsáhle recenzuje odbornou literaturu v českých
   a zahraničních časopisech (Archiv orientální, Bibliotheca Orientalis). Výsledky
   egyptologického bádání ze svých četných cest po Egyptě a Předním východě popularizuje formou
   rozhlasových a televizních pořadů, přednášek pro veřejnost a rozhovorů pro české i egyptské
   listy a časopisy. Je členem České orientalistické společnosti a mezinárodních organizací
   International Association of Egyptologists (Oxford, Berlín), International Society for Nubian
   Studies (Den Haag) a National Geographic Society (Washington). Od roku 1999 je předsedou
   Sdružení přátel Egypta v České republice. Jeho zásluhy o rozvoj egyptologického bádání byly
   oceněny v roce 1995 udělením medaile Alexandrijské archeologické společnosti. Vydané
   monografie: Dávné písně lásky: Milostná lyrika starého Egypta (1982, společně s M. Černíkem),
   77 zajímavostí ze starého Egypta (1989), Moudrost starého Egypta (1992), Pověsti a legendy
   faraónského Egypta (1994), Mír na Nilu: První mírová smlouva a její pozadí (1997), Ilustrovaná
   encyklopedie starého Egypta (1997, společně s Miroslavem Vernerem a Ladislavem Barešem);
   Nejstarší literární texty v nekrálovských hrobkách egyptské Staré říše (2000). Pro edici
   *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie* napsal 27. svazek Abúsír: Staroegyptské
   královské pohřebiště. Kontakt: Doc. PhDr. Břetislav Vachala, CSc., Český egyptologický ústav
   Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře, Celetná 20, 110 00 Praha 1, telefon: 224 491 397, e-mail:
   bretislav.vachala@ff.cuni.cz. (Břetislav Vachala)

   Vachunková Alena (8. 6. 1980, Brandýs nad Labem), Mgr., antropoložka, absolventka
   magisterského studijního programu oboru antropologie a studentka doktorského studijního
   programu na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
   Diplomová práce: Kazivost a patologické změny chrupu na kosterních pozůstatcích ze satelitních
   pohřebišť Pohanska u Břeclavi (2003), vedoucí práce: Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.;
   disertační práce Středověké a novověké nerituální pohřby z archeologických výzkumů ve střední
   Evropě, školitel: Prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Kontakt: Mgr. Alena Vachunková, Katedra
   antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno,
   telefon: 549 492 678, e-mail: ajav@email.cz.

   vaišjové, členové třetí a nejpočetnější ze čtyř tradičních kastovních skupin (varna)
   hinduistické společnosti, zahrnující obchodníky, kupce, zlatníky, lichváře a penězoměnce.
   Přestože oficiálně patřili k "dvojzrozencům" a měli právo na výsady přiznávané dvěma nejvyšším
   kastám -- vrstvě kněží (bráhmanů, viz) a vládců-válečníků (kšatrijů), netěšili se valné úctě
   a byli obvykle přiřazováni k *šúdrům. (Jan Filipský)

   vakcína, očkovací látka (oslabené, eventuálně mrtvé choroboplodné zárodky či některý jejich
   upravený produkt). Po podání vyvolá tvorbu protilátek a další změny v imunitním systému, které
   chrání před infekcí. (Ladislava Horáčková)

   valgózní, vbočení kloubů, například kolenního do X. (Ladislava Horáčková)

   Valšík Jindřich Antonín (25. 8. 1903, Praha -- 10. 2. 1977, Bratislava), profesor MUDr. et
   RNDr., DrSc., český antropolog, dětský lékař, vedoucí Antropologického ústavu Přírodovědecké
   fakulty Masarykovy univerzity v letech 1946--1953, jeden ze zakladatelů a  též přednosta
   Katedry antropologie a genetiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě
   a děkan této fakulty, předseda slovenské pobočky a celostátního pracovního výboru
   Československé antropologické společnosti, sekce Československé biologické společnosti při
   Československé akademii věd, spoluzakladatel a dlouholetý čelný funkcionář *Antropologické
   společnosti. Narodil se v Praze, dětství prožil na Istrii, vystudoval gymnázium v Praze,
   Přírodovědeckou fakultu a Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1938 se
   habilitoval u profesora Vojtěcha *Suka na základě spisu Études anthropologiques sur les
   Monténégrins du Dourmitor. Jako jeden z prvních badatelů u nás se zabýval dermatoglyfikou
   (stanovil tzv. papilární číslo P). Dalšími vědeckými zájmy se staly: genetika člověka, období
   puberty (zvláště studie menarché), metodické a typologické práce, školní a dětské lékařství
   a školní hygiena, demografie, paleodemografie, rasismus, erupce trvalých zubů, fyzický vývoj
   dětí a mládeže, paleoantropologie a fylogenetický vývoj člověka a hominidů. Jeho bibliografie
   čítá kolem 400 prací v angličtině, češtině, francouzštině, němčině, polštině a slovenštině,
   k jeho významným pracím patří například Papillární číslo v dermatoglyfice (1932), Jakou cenu
   má Essen-Möller-Geyerova metoda pro posouzení sporné paternity? (1949), Somatologie
   a anthropologie (1953), Antropológia a jej význam (1964) a mnoho dalších.  Byl členem řady
   našich i mezinárodních organizací: Royal Anthropological Institute v Londýně, Current
   Anthropology v Chicagu, International Association of Human Biology, Čs. Národní komitét UISAE,
   Conseil Permanent du Congres International des Sciences Anthropologiques et Ethnologiques,
   Societé d'Anthropologie de Paris, International Conference on Dermatoglyphics,
   Anthropologische Gesellschaft ve Vídni, Towarzystwo Anthropologiczne, Československá lékařská
   společnost J. E. Purkyně, Československá biologická společnost a dalších. (Taťána Vymazalová)

   vampyrismus, pověrečné představy o možnosti návratu mrtvého jakožto vampýra škodícího lidem --
   v důsledku omezení škodlivých vlivů bylo nutno provést zásahy na mrtvole. (Josef Unger)

   vánaprastha, lesní poustevník, třetí ze čtyř stadií (ášrama, viz) v životě pravověrného
   hinduisty (viz hinduismus), období, kdy hospodáři, jehož synovi se již narodil syn,
   postupující šediny a svraštělá tvář připomínají, že nastal čas uchýlit se do lesů a věnovat se
   rozjímání. Podle některých zákonodárců vhodná doba nadchází po uplynutí padesáti jar, podle
   jiných autorů tehdy, kdy spolu manželé přestanou žít jako muž a žena. (Jan Filipský)

   Vančata Václav (22. 6. 1952, Praha), docent RNDr. CSc., evoluční antropolog, paleoantropolog
   a primatolog, vedoucí *Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1975 absolvoval obor fyzická antropologie na
   Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1982 se stal kandidátem věd v oboru
   evoluční biologie v Laboratoři evoluční biologie Československé akademie věd, kde pak pracoval
   až do roku 1993 jako samostatný vědecký pracovník a vedoucí Oddělení evoluční antropologie. Po
   dvouletém studijním pobytu v primatologickém centru Ústavu pro farmacii a biochemii, kde se
   jako koordinátor grantového projektu zabýval ontogenetickým vývojem a růstem makaků rhesus, se
   v roce 1995 stal odborným asistentem a vedoucím Oddělení antropologie Katedry biologie
   a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1998 pak docentem
   antropologie. Ve své badatelské práci se zabýval vznikem a evolucí bipedie, evolucí
   postkraniálního skeletu hominidů, fylogenezí vyšších primátů, hominizačním procesem
   a ontogenezí lokomoce a chování vyšších primátů, zvláště makaků, paviánů a lidoopů. V poslední
   době se věnuje zejména otázkám evoluce člověka ve svrchním paleolitu a v době přechodu od
   paleolitu do neolitu, otázkám velikosti a tvaru těla v evoluci hominidů a v neposlední řadě
   také problematice ontogenetických a růstových procesů makaků, šimpanzů a orangutanů.
   Publikoval přes 120 původních vědeckých prací (z větší části v mezinárodních vědeckých
   časopisech a zahraničních sbornících) a více než 100 abstraktů, recenzí, prací popularizačních
   a zpráv. Je autorem dvou monografií (Primatologie, díl 1. -- Evoluce, ekologie a chování
   primátů -- Prosimii a Platyrrhina, Primatologie, díl 2. -- Catarrhina -- opice a lidoopi) a dále
   jedné učebnice v elektronické podobě (Evoluční antropologie a paleoantropologie). Je také
   spolueditorem čtyř sborníků a členem redakční rady časopisů *Anthropologie a *Variability and
   Evolution. Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal (s Marinou
   *Vančatovou) 10. svazek Sexualita primátů (2002) a 13. svazek Paleoantropologie -- přehled
   fylogeneze člověka a jeho předků (2003). Pravidelně spolupracuje s redakcí Věda Lidových
   novin, kde se vyjadřuje k různým otázkám z oborů evoluční antropologie, paleoantropologie
   a primatologie. Navštívil řadu badatelských zahraničních pracovišť ve Francii, v Itálii,
   Izraeli, Jižní Africe, Německu, Polsku, Rusku, Řecku, USA a ve Velké Británii. Rozsáhlá je
   i jeho činnost pedagogická: vedle Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze působí také
   jako externí pedagog na katedrách antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
   v Praze a Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako hostující profesor
   přednášel na Univerzitě v Durhamu ve Velké Británii, Univerzitě ve Florencii a Univerzitě
   v Bari v Itálii, Demokritově univerzitě v Komotini v Řecku a na Univerzitě Adama Mickiewicze
   v Poznani. Absolvoval řadu zvaných přednášek, zejména v Německu, Polsku a ve Velké Británii.
   Kontakt: Doc. RNDr. Václav Vančata, CSc., Oddělení antropologie Katedry biologie a ekologické
   výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, M. D. Rettigové 4, 116 39 Praha 1,
   telefon: 221 900 144, fax: 221 900 173, e-mail: Vaclav.Vancata@pedf.cuni.cz;
   Vaclav.Vancata@seznam.cz. (Václav Vančata)

   Vančatová Marina (15. 8. 1958, Perm, Rusko), Mgr., primatoložka a etoložka, odborná asistentka
   Katedry antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, vedoucí
   certifikovaného programu Humánní etologie FHS UK a vedoucí Laboratoře mezidruhové komunikace
   FHS UK. V roce 1980 absolvovala obor zoologie -- etologie na Permské státní univerzitě v Permu.
   Dva roky pracovala jako odborná pracovnice v primatologickém centru Ústavu pro experimentální
   medicínu a terapii Ruské akademie lékařských věd v Suchumi. V roce 1982 se přestěhovala do
   České republiky a pracovala jako vědecká pracovnice nejprve v Laboratoři evoluční biologie
   a posléze ve Fyziologickém ústavu Československé akademie věd. Po šestiletém studijním pobytu
   v primatologickém centru Ústavu pro farmacii a biochemii, kde se zabývala chováním, reprodukcí
   a ontogenetickým vývojem a růstem makaků rhesus, působila jako vědecká pracovnice *Katedry
   biologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2001 se stala odbornou
   asistentkou a vedoucí certifikovaného programu humánní etologie na Fakultě humanitních studií
   Univerzity Karlovy v Praze. V badatelské práci se zabývala nástrojovým chováním vyšších
   primátů, zejména pak lidoopů, chováním a reprodukcí primátů, ontogenetickým vývojem chování
   vyšších primátů, zvláště šimpanzů, goril, orangutanů, makaků, kočkodanů a paviánů.
   V současnosti se zaměřuje zvláště na problematiku ontogeneze chování šimpanzů, orangutanů
   a makaků, ontogeneze a růstu šimpanzů a orangutanů a kresebných aktivit lidoopů. Publikovala
   více než 60 původních vědeckých prací (z větší části v mezinárodních vědeckých časopisech
   a zahraničních sbornících) a desítky abstraktů, recenzí, prací popularizačních a zpráv. Je
   také spolueditorkou jednoho sborníku a několik let byla členkou ediční rady časopisu Folia
   Primatologica. Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsala (s Václavem
   *Vančatou) 10. svazek Sexualita primátů (2002). Od roku 1993 je členkou výboru Evropské
   primatologické federace při Evropské unii, kde také pracuje jako expertka na chov primátů
   v zajetí. Pravidelně spolupracuje s médii, například s oddělením Věda Lidových novin a Českou
   televizí. Soustavně popularizuje například výzkum kresebných aktivit lidoopů. Absolvovala
   četné badatelské stáže na zahraničních pracovištích ve Francii, v Indii, Indonésii, Itálii,
   Japonsku, Německu, Polsku, Rusku, USA, na Madagaskaru a ve Velké Británii a řadu zvaných
   přednášek zejména v Německu, Rusku a USA. Kontakt: Mgr. Marina Vančatová, Katedra antropologie
   Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 158 00 Praha 5, telefon: 604
   236 833, 224 942 760, fax: 251 620 611, e-mail: Marina.Vancatova@seznam.cz. (Marina Vančatová)

   Vandermeersch Bernard (1937), francouzský antropolog, profesor na univerzitě v Bordeaux.
   Zpracoval jak recentní neandertálský skelet ze Saint Césaire, tak i nejstarší nález moderního
   člověka z Kafsy. Zaměřuje se rovněž na obecné vývojové otázky vyplývající z těchto studií.
   (Václav Vančata)

   van Hoof Jan A. R. A. M., nizozemský primatolog, jeden z nejvýznamnějších evropských i
   světových primatologů. Působí na Univerzitě v Utrechtu, kde také založil slavnou nizozemskou
   primatologickou školu navazující na etologické tradice Nikolaase Tinbergena a Konrada Lorenze.
   Věnoval se zejména chování a ekologii opic a lidoopů v jihovýchodní Asii a také ekologii
   jihoamerických opic. Mezi jeho žáky patří takové osobnosti, jako jsou Frans *de Waal a Carl
   *van Schaik, s nimiž publikoval také některé významné teoretické práce. (Václav Vančata)

   van Schaik Carl (1953), nizozemský primatolog, spolu s Fransem *de Waalem nejvýraznější
   představitelé utrechtské školy etologie primátů. Výrazně se projevuje také jako teoretik
   v oblasti chování a behaviorální ekologie. V současné době působí na Katedře biologické
   antropologie a anatomie Duke University v Duhamu v USA. Je uznávaným specialistou na ekologii
   sociálních vztahů samců a samic primátů. Jeho výzkumné aktivity se soustředí především na
   orangutany a makaky z jihovýchodní Asie a ekosystémy, v nichž žijí. Vedle teoretických studií,
   které publikoval například také s Charlesem Jansonem a Janem *van Hoofem, se úspěšně věnuje
   socioekologii a materiální kultuře orangutanů, sociálním a sexuálním strategiím primátů,
   socioekologii primátů, kognitivním aktivitám primátů (zejména ve vztahu k ekologii), životním
   historiím primátů a ekologii tropického pralesa. (Václav Vančata)

   Vargová Lenka (19. 1. 1960, Jihlava), MUDr., Ph.D., lékařka a paleopatoložka. Je absolventkou
   Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, obor dětské lékařství. Pracuje jako odborná
   asistentka Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde vede
   praktická i pitevní cvičení z anatomie studentů všeobecného i stomatologického směru. Je
   zástupkyní vedoucí *Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. V odborné práci se zabývá osteologií a historickou antropologií
   se speciálním zaměřením na paleopatologii středověkých a novověkých populací. Tato tematika je
   rozpracována v její disertační práci i ve většině z jejích čtyřiceti odborných publikací. Pro
   edici *Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsala (s Ladislavou Horáčkovou
   a Eugenem Strouhalem) 15. svazek Základy paleopatologie (2004). Je členkou Evropské
   paleopatologické asociace, České anatomické společnosti a pracuje ve výboru brněnské pobočky
   *České společnosti antropologické. Kontakt: MUDr. Lenka Vargová, Ph.D., Anatomický ústav
   Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Kamenice 3, 625 00 Brno, e-mail:
   vargova@med.muni.cz. (Lenka Vargová)

   varianta, obměna uměleckého díla dokončeného nebo ve stavu návrhu, vytvořená autorem,
   popřípadě za účasti dílny. Od renesance dokládá vývoj umělcovy představy. Termín varianta,
   častý hlavně v moderním umění, vystihuje tvůrčí přínos záměrných obměn v pojetí námětu a
   formy, jež dospívá až k řadě podob. Od varianty odlišujeme *repliku, zejména repliku dílenskou
   a redukci. (Jaroslav Malina)

   varieta, odchylka od normy, která většinou nepůsobí funkční poruchu. (Ladislava Horáčková)

   variola, viz neštovice černé.

   varózní, vybočení kloubů, například kolenního do O. (Ladislava Horáčková)

   vaskularizace, vznik krevních cév v tkáni. (Ladislava Horáčková)

   vaskulární, cévní. (Ladislava Horáčková)

   vazalství, ...

   věc [archeologie], diskrétní souhrn hmoty zformovaný nebo přeměněný (alespoň přemístěný)
   kulturními činnostmi lidí a pojímaný jako statický objekt. Podle významu je tento pojem blízký
   pojmu *artefakt, ale je širší, protože zahrnuje výsledky nejen pracovních, ale i jakýchkoli
   kulturních činností (herních, kultovních, běžných atd.), a nejen ukončené výsledky
   odpovídající kulturním normám (typické), ale i nedokončené, vedlejší atd. Obdobně jako pojem
   "artefakt" je tento pojem zpravidla používán pouze v případě přenosných celých předmětů nebo
   jejich částí. (Jaroslav Malina).

   věcná starobylost, věci (v širším smyslu), typologicky nebo morálně zastaralé, zanikajících
   typů, jejichž nevelké série jsou běžně rozšířeny -- používány nebo jsou alespoň v nepřetržitém
   vlastnictví osob, které je umějí používat -- až do okamžiku, kdy tyto věci začaly být
   sledovány, nebo byly odebrány za účelem zkoumání nebo zařazení do sbírky. Patří k materiálům,
   jež zkoumá *etnografie. (Jaroslav Malina)

   věcné památky, věci (v širokém smyslu), patřící k typům, které již dávno přestaly být
   používány a vzhledem k tomu již dávno přestaly být rozšířeny a jsou k okamžiku jejich objevení
   opuštěné. Tímto termínem jsou označovány *archeologické objekty, když při vymezování předmětu
   *archeologie je chceme oddělit od starých a současných a také od materiálních a nevztahujících
   se ke *kultuře.

   Pojem "věcná památka" je základem pojmu *"archeologický pramen". (Jaroslav Malina)

   věcný pramen [antropologie, archeologie], *věc nebo věcné zbytky, sloužící jako *pramen
   informace o jiných věcech a jevech, především o *kultuře, k níž tato věc patřila, a o
   událostech, do nichž byla zapojena. Tato informace je zachycena v samotných materiálních
   vlastnostech věci -- v jejím tvaru, látce, rozměrech, místě výskytu, vztazích s jinými věcmi --
   ve všem, co ji vyčlenilo a oddělilo od jejích příbuzných přírodních objektů. Pouze podmíněně
   mohou být tito nositelé informace přiřazeni ke znakovému systému ("jazyk věcí"), a to k úzkému
   (nikoli univerzálnímu na rozdíl od slovního jazyka), mnohovýznamovému (nepříliš určitému),
   který je nepoužitelný v řadě sfér činnosti, zvláště ve vědě. Je nutné překládat tuto informaci
   z "jazyka věcí" do přirozeného slovního jazyka. (Jaroslav Malina)

   věda, oblast lidské činnosti vytvářející stále pravdivější soubor poznatků o přírodě,
   společnosti a myšlení; soubor poznatků takto vzniklý jako celek též v jednotlivých oborech;
   druh systematického poznávání, odlišného už v antice od všeobecné filozofie, a systemizovaný
   počátkem novověku, kdy se zformovaly jednotlivé disciplíny, obvykle se speciálním předmětem
   zkoumání a se speciální originální metodologií; věda se vyvíjela od pozitivistického pojetí
   fakticity přes formalizační pokusy logického pozitivismu a historizující vývojové hledisko a
   dospěla koncem 20. století k falzifikacionismu Karla R. Poppera ("Vědecký poznatek je takový,
   který je vyvratitelný") a k postmodernistickému zpochybnění možnosti univerzalismu celé
   novověké vědy (i když vznikají pokusy o "teorii všeho"). Věda získává fakta v promyšleném
   procesu, založeném na uplatňování souboru pravidel, prostředků a zásad (metod), jež mají v
   jednotlivých vědách specifický ráz; výzkumná procedura se odvíjí zhruba v těchto stadiích: 1.
   vymezení objektu a předmětu výzkumu, 2. získávání materiálu, 3. popis materiálu, třídění,
   analýza, 4. vytváření hypotéz o popisovaném a pozorovaném objektu a jejich kontrola, 5.
   zobecňování získaných faktů -- tj. vyvozování zákonitostí, vysvětlování jevů a vytváření
   dalších hypotéz o zkoumaném objektu. (Jaroslav Malina)

   vědecká revoluce, termín amerického filozofa vědy Thomase S. Kuhna pro jednu ze dvou fází
   vývoje vědy, vyznačující se změnou jednoho paradigmatu (vzorce apod.) v nové paradigma;
   revoluce vědecká je vyvolána zjištěním, že staré paradigma přestává být adekvátním rámcem pro
   vědeckou práci, k čemuž dochází pod tlakem kumulujících se anomálií ve fázi tzv. vědy
   normální. (Jaroslav Malina)

   vědeckotechnická revoluce, označení období a procesu posledních desetiletí 20. století, kdy
   dochází v hospodářském a společenském životě k rychlým a zásadním proměnám díky rozvoji vědy a
   techniky (atomová energie, automatizace, kybernetika, genetika aj.). (Jaroslav Malina)

   vědecko-výzkumné zaměření Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně, určováno (do značné míry) potřebou zpracovat světově proslulý pramenný fond
   prehistorických i historických nalezišť na Moravě a zajišťovat pedagogický a vědecko-výzkumný
   rozvoj celostní (biologicko-socio-kulturní) antropologie na aktuální mezinárodní úrovni. Dále
   je spjato s tradičním zájmem brněnské antropologie o zkoumání lidských skupin s přesahem do
   oblasti společenské a kulturní, se zkoumáním procesů spjatých s evolucí lidského druhu (Homo
   sapiens) a vývojem jeho socio-kulturních struktur. Zvláštní pozornost je věnována adaptabilitě
   a variabilitě lidských struktur biologických (fyzických), behaviorálních (zejména komunikace
   a vzorce chování) a socio-kulturních v minulosti a přítomnosti. Multidisciplinárně je
   rozpracovávána problematika antropologie sexuality a pohřebních ritů a rituálů. Rovněž je
   rozvíjena tvorba, ověřování a zavádění nových metodických postupů, nezbytných při identifikaci
   kosterních a jiných pozůstatků. Zvláštní důraz je kladen na hledání nových metodologických
   postupů v antropologii postmoderní doby. Uvedená témata byla a jsou řešena i v rámci projektů
   Grantové agentury České republiky a Fondu rozvoje vysokých škol, interních grantů Masarykovy
   univerzity v Brně i grantů nadací. Uznání a ocenění naší i mezinárodní vědecké obce získali
   členové katedry zejména za výsledky dosažené na poli evoluce lidského druhu (Jan Beneš),
   forenzní antropologie (Vladimír Novotný), paleodermatoglyfiky (Miroslav Králík, Vladimír
   Novotný), antropologie pohřebního ritu (Josef Unger), experimentální archeologie (Jaroslav
   Malina), antropologie umění (Jaroslav Malina), antropologie sexuality (Jaroslav Malina),
   filozofie a metodologie vědy (Jaroslav Malina). (Jaroslav Malina)

   védy, souhrnné označení staroindických písem, obsahujících zjevené božské vědění, a hinduisty
   přijímaných jako zdroj posvátné tradice. Kromě čtyř vlastních védských sbírek védskou
   literaturu tvoří rituální příručky zvané bráhmany, "lesní texty" (áranjaky) zasvěcené
   spekulacím o skrytém obsahu obětí, a filozofická pojednání známá pod jménem *upanišady. (Jan
   Filipský)

   věkově odstupňovaná (age graded) sociální struktura, viz sociální struktura, věkově
   odstupňovaná (age graded).

   Velemínský Petr (28. 12. 1964, Praha), RNDr., Ph.D., antropolog, absolvent Přírodovědecké
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze, oboru obecná biologie. Od roku 1989 pracuje jako kurátor
   v *Antropologickém oddělení Národního muzea v Praze, od roku 2004 je vedoucím tohoto
   pracoviště. V odborné práci se zabývá osteologií, antropologií minulých populací. Zaměřuje se
   především na období středohradištní, na velkomoravskou populaci. Vedle paleodemografických
   ukazatelů jsou ve středu jeho zájmu především vztahy mezi morfologií a pokrevní příbuzností
   a biologické znaky, které lze chápat jako možné projevy "optimálnosti" životních podmínek
   dřívějších populací. Je autorem či spoluautorem zhruba 35 odborných publikací a spoluautorem
   knih: Antropologie: Příručka pro studium kostry (Stloukal et al., Praha: Národní muzeum, 1999)
   a Mezi Saharou a tropickými pralesy (Černý, V. et al., Praha: SetOut, 2001). Přednáší na
   *Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
   Kontakt: RNDr. Petr Velemínský, Ph.D., Antropologické oddělení Národního muzea, Václavské
   náměstí 68, 115 79 Praha 1, e-mail: petr.veleminsky@nm.cz. (Petr Velemínský)

   Velká čínská zeď, označení *Dlouhé zdi v Západním světě zhruba od konce 16. století. (Jaroslav
   Malina)

   Velká nížina, území kolem horního a středního toku *Žluté řeky (Šen-si, Che-pej, Che-nan,
   Chu-pej), kde před více než 7 000 lety vzniklo staré čínské zemědělství. (Jaroslav Malina)

   velká pečeť, viz  ta-čuan.

   velká pečeť, tibetsky čhaggja čhenpo, představuje v tantrickém buddhismu sérii předepsaných
   náboženských úkonů a meditačních postupů, stejně jako stav osvícení, ke kterému tyto úkony a
   postupy mají vést. Slova "pečeť" je užito k obraznému vyjádření toho, že všechny jevy
   objektivního světa jsou jako "cejchem" či "pečetí" poznamenány strastí, pomíjivostí,
   prázdnotou. (Josef Kolmaš)

   velkomoravské výtvarné umění, první slohově ucelený výtvarný projev u Slovanů v oblasti
   Velkomoravské říše (počátek 9. až počátek 10. století), jejímiž centry byla jižní Morava a
   západní Slovensko, časově spadající do předrománské doby. Představuje originální syntézu prvků
   podunajské kultury a provinciálního římského a avarsko-slovanského umění a umění souvisejícího
   s křesťanskými misiemi: byzantským uměním a uměním z oblasti salcbursko-pasovské. Pokročilá
   byla zejména kamenná sakrální architektura, vyznačující se několika dispozičními typy --
   rotunda, krátké jednolodí s pravoúhlým nebo půlkruhovým kněžištěm, jednolodní chrámy
   prodloužené o předsíň nebo bazilikální (Mikulčice u Hodonína, Pohansko u Břeclavi, Staré Město
   u Uherského Hradiště aj.); vynikající bylo umělecké řemeslo (zlaté a stříbrné ozdoby a
   šperky). Tyto projevy jsou dokladem vysoké úrovně velkomoravské dvorské kultury v tehdejším
   evropském kontextu. (Jaroslav Malina)

   Vencl Slavomil (1936), český archeolog, vědecký pracovník Archeologického ústavu Akademie věd
   České republiky v Praze. Zabývá se zejména mladým paleolitem a mezolitem Čech a archeologickou
   teorií a metodologií. Vedl výzkum magdalénského sídliště v Hostimi. (Jiří A. Svoboda)

   venerologie, obor medicíny, zabývající se výzkumem, diagnózou, prevencí a léčbou pohlavních
   chorob. (Ladislava Horáčková)

   ventrální, přední, směrem k břišní straně těla. (Ladislava Horáčková)

   Venus Genetrix ("Venuše Roditelka"), údajná pramáti rodu Iuliů a prostřednictvím Caesara a
   Augusta i celého římského národa. Její chrám zasvětil Gaius Iulius Caesar na svém foru.
   (Jaroslav Malina)

   venuše, archeologické označení pro ženské plastiky v celému průběhu prehistorie, počínaje
   obdobím jejich vzniku v mladším paleolitu před 32 000 až 11 000 lety (viz paleolitické umění).
   Byly vytvářeny podle specifického kánonu (povětšinou stylizovaně, se zdůrazněním rodící a
   rozmnožovací síly ženy) z kamene, hlíny i z kosti a jiných materiálů organického původu a
   zřejmě souvisely s rituály plodnosti, zrození a uchování života. (Termín není možno spojovat
   s Venuší [viz], italskou bohyní milostného půvabu, která se časem proměnila v bohyni smyslné
   lásky a od 3. století př. n. l. byla ztotožněna s řeckou Afrodítou [viz], nebo jej dávat do
   souvislosti s antickým ideálem krásy.) Archetypální pojetí pravěkých venuší bylo jedním
   z podnětů pro vznik moderního výtvarného umění, například v díle sochařů Constantina
   Brăncuşiho nebo Henryho Moora. Z českých výtvarníků byl tvary paleolitických venuší inspirován
   například Vladimír Drápal. (Jaroslav Malina)

   Venuše, viz Afrodíté a Venus Genetrix.

   verifikace, ověření, potvrzení správnosti. (Jaroslav Malina)

   Vértésszölös, Maďarsko, středopleistocenní naleziště travertinů, sídliště archaických
   evropských hominidů (lebeční fragmenty), fauna a drobnotvaré industrie starého paleolitu;
   stáří asi 400 000 let. (Jiří A. Svoboda)

   veřejné mínění, určitým způsobem navenek projevené a vyjádřené názory o otázce, která má
   veřejný význam, a v dané společnosti sporný charakter, a o které se diskutuje relativně
   svobodně. Tedy nikoli pouhé mínění většiny, ale mínění, které je aktivně projeveno ve *veřejné
   sféře. (Marie Dohnalová)

   veřejně prospěšný, obecně prospěšný v českém právním prostředí a jeho odborné terminologii
   kolísá. Například obecně prospěšné cíle jsou definovány v Zákoně č. 227/1997 Sb. o nadacích a
   nadačních fondech. Jedná se zejména o rozvoj duchovních hodnot, ochranu lidských práv nebo
   jiných humanitárních hodnot, ochranu přírodního prostředí, kulturních památek a tradic, a o
   rozvoj vědy, vzdělávání, tělovýchovy a sportu. (Marie Dohnalová)

   veřejnost (moderní), jedna z klíčových forem moderní občanské společnosti, vytváří se
   v procesu modernizace. Má mimopolitický statut a je uznána jako základna pro legitimizaci
   politické moci a demokratického státu, kterému poskytuje ospravedlnění a důvěryhodnost.
   Moderní veřejnost je kromě toho, jak říká Taylor, novým sekularizovaným a metatopickým
   prostorem. Mimo sféru politické moci zde dochází k vytváření mínění (veřejného), které je 1.
   produktem reflexe, 2. výsledkem diskuse a 3. vyjadřuje aktivně zformovaný *konsenzus. (Marie
   Dohnalová)

   veřejný, v dnešním slova smyslu to, co je ve společném zájmu, a to ne z nějaké vnější
   perspektivy, ale co je běžně rozpoznáváno jako společný zájem. Veřejné je to, co se týká
   nástrojů, institucí, či způsobů, díky kterým se společnost stává jednotným tělesem. (Marie
   Dohnalová)

   veřejný sektor, státní sektor -- stát, jako ten, kdo by se měl starat o věci veřejné, o blaho
   společnosti; zahrnuje oblasti spojené s chodem společnosti (doprava, bezpečnost, právo,
   soudnictví ...) a oblasti týkající se rozvoje člověka (zdravotnictví, kultura ...); příslušné
   instituce dělíme na organizační složky státu a *příspěvkové organizace; v současnosti reforma
   veřejné správy -- změna kompetencí, standardizace veřejných služeb. (Marie Dohnalová)

   Vesalius Andreas (1514, Brussel -- 1564, Zakynthos), vlámský lékař, anatom a chirurg. Jako
   profesor chirurgie Padovské univerzity proslul tím, že pitvy nesvěřoval chirurgům, jak bylo
   tehdy zvykem, nýbrž je prováděl sám. Své skvělé anatomické znalosti a zkušenosti včlenil do
   významného spisu o lidské anatomii De corporis humani fabrica libri septem (Basilej 1543).
   V díle je na 700 stranách foliového formátu pojednáno v sedmi samostatných oddílech o kostech,
   svalech, cévách, nervech, břišní dutině, srdci a mozku. Celý spis je doprovázen 300 scénickými
   anatomickými obrazy, jejichž autorem byl Jan Steven van Kalkar, žák Tizianův. Toto ve své době
   nejdokonalejší kompendium bylo základním pramenem *humánní anatomie téměř celých příštích 200
   let. (Petr Bureš)

   Vesta (řecky Hestia), starořímská bohyně a ochránkyně rodinného krbu. Její chrám, v němž
   neustále hořel posvátný oheň udržovaný *vestálkami, se nacházel na Foru Romanu. (Marie
   Pardyová)

   vestálky, sbor šesti panenských kněžek bohyně Vesty ve starověkém Římě. Původně patřily pod
   pravomoc krále, později nejvyššího pontifika. Jejich úkolem bylo pečovat o oheň ve Vestině
   chrámu a spolupůsobit při výkonu státního kultu; po dobu této služby musely zachovávat
   panenství (viz virgo). (Marie Pardyová)

   Věstonická venuše, plastika ženské postavy, kolem roku 25 000 př. n. l., mladý paleolit,
   kultura pavlovienu, terakota, výška 11,5 cm, naleziště: *Dolní Věstonice u Mikulova na Moravě,
   uloženo: Moravské zemské muzeum, Brno, Česká republika. Proslulou plastiku objevil v roce 1925
   Karel Absolon a nazval ji Věstonická venuše. Byla vymodelována z keramické hmoty, jejíž užití
   jako sochařského materiálu na lokalitách pod Pavlovskými vrchy je prioritním objevem tamějších
   lovců z hlediska celosvětového. Jinak ovšem podobné zobrazení ženy (ženského božstva,
   "venuše") patří stylově k nejrozšířenějšímu typu paleolitických "venuší" v celém tehdejším
   prostoru Euroasie (dále například "Venuše z Gagarina"; "Venuše z Grimaldi; "Venuše
   z Kostěnek"; "Venuše z Laussel"; "Venuše z Lespugue"; "Venuše z Pavlova"; "Willendorfská
   venuše", viz): hlava ani rysy tváře nebo oči nebyly podstatné, stejně jako ruce; naopak byla
   zdůrazněna velká povislá prsa, široké boky a silná stehna, jakoby znetvořená opakovaným
   mateřstvím -- tedy znaky snad stylizující ženskou plodnost, jejímuž kultu mohly takové plastiky
   sloužit. Tyto plastiky, přestože mají proměnlivé rozměry jednotlivých proporcí, byly pro
   celkové vyznění a sdělení patrně vytvářeny podle jednotného kánonu založeného na obdobném
   filozofickém východisku paleolitické společnosti: celá postava je zpracována ve tvaru
   kosočtverce, jehož horní vrchol vyznačuje hlavu, dolní vrchol nohy, postranní vrcholy se
   dotýkají boků; kružnice vkreslená ve středním poli kosočtverce vymezuje mateřské břicho;
   z horního okraje kružnice visí dolů velké prsy, její spodní okraj se dotýká pohlaví. Zdá se
   tedy, že mladopaleolitičtí umělci zobrazovali nahou ženu ve vysokém stupni těhotenství -- nadto
   v obrysech kosočtverce, jenž je patrně prastarým znakem vulvy --, aby symbolizovali a pozitivně
   v rituálu ovlivňovali rodící a rozmnožovací sílu ženy, z níž pocházeli všichni členové
   pospolitosti a ve které viděli ztělesnění lidského sexuálního principu, zajišťujícího
   pokračování života. (Jaroslav Malina -- Jiří A. Svoboda)

   věštební kosti (čínsky ťia-ku-wen), kostěné artefakty z období dynastie *Šang (Jin) s
   nejstarším čínským písmem. Nejstarší čínské písmo, obdobně jako mezopotamské, začínalo svůj
   vývoj u obrázku (piktogramu). První čínské nápisy vznikaly jako komentáře k věštbám. Když byla
   kost vložena do ohně nebo se k ní přiložil rozžhavený předmět, objevily se na jejím povrchu
   praskliny vytvářející rozmanité obrazce. Tyto obrazce představovaly podle víry starých Číňanů
   odpovědi Nebes na položenou otázku. Výklad vůle Nebes byl vyryt vedle prasklin, aby byla
   věštba uchována a mohla být později případně zkontrolována. Bez takové konzultace s Nebesy se
   neobešel žádný významnější čin panovníka, ať šlo o válečné tažení, založení města nebo řádné
   uctění památky předků. Neboť Nebesa byla považována za zdroj veškeré moci a pozemského řádu a
   panovník byl Synem nebes, vykonavatelem jejich vůle na zemi. Vedle věštebních nápisů sakrální
   povahy se však na mnohých kostech, stejně jako na mezopotamských hliněných tabulkách, objevují
   nápisy týkající se politických událostí, uspořádání šangské (jinské) společnosti i
   hospodářských záležitostí. (Jaroslav Malina)

   vezír, slovo arabského původu, jehož se v egyptologii používá k označení nejvyššího úředníka
   staroegyptského státu. Vezír měl nejvyšší výkonnou moc v zemi a byl zástupcem panovníka. Ve
   Staré říši zpočátku zastávali tento úřad zejména synové krále, od 5. dynastie i osoby
   nekrálovského původu. Autorita úřadu vezíra posilovala v dobách, kdy byla pevná ústřední moc
   v zemi. Mnozí schopní vezíři se zapsali do dějin Egypta. (Břetislav Vachala)

   viaticum (viatikum), přijímání těla Kristova před smrtí (jakoby na cestu); výbava na cestu do
   světa mrtvých -- potraviny, předměty. (Josef Unger)

   Vibrio cholerae, původce cholery. (Ladislava Horáčková)

   víceženství, viz polygynie.

   vícemužství, viz polyandrie.

   víra, v nenáboženském, ale v určitém zúženém smyslu, důvěra, správa cizí věci, právní
   prostředek používaný ke spoření peněz či majetku jedné osoby ve prospěch jedné či více osob
   nebo organizací. (Marie Dohnalová)

   Viriplaca, starořímská bohyně urovnavatelka manželských neshod a svárů. Její svatyně, kde si
   manželé mohli vyříkat svoje rozpory, se prý původně nacházela na Foru Romanu. V důsledku
   pozdějších přestaveb však zanikla a to prý v Římě způsobilo výrazný vzrůst počtu rozvodů.
   (Marie Pardyová)

   Višnu, vedle *Šivy nejvýznamnější bůh *hinduismu, chápaný teisticky jako udržovatel světa a
   světového řádu i panteisticky jako všepronikající božský princip. V průběhu šíření kultu pojal
   Višnu do sebe četná lokální božstva, jež se posléze ustavila do představy deseti hlavních
   vtělení, z nichž každé má svou mytologii a ikonografii -- nejvýznamnější jsou *Ráma a *Kršna.
   Višnu bývá zpodobňován nejčastěji jako čtyřruký mladík s vysokou korunou na hlavě nebo jako
   spící mládenec v kosmické noci před stvořením světa na hadu Anantovi uprostřed prvotního
   oceánu. (Jan Filipský)

   vize, stručná formulace důvodu založení organizace; hledí do budoucnosti, je srozumitelná pro
   každého, popisuje jak současný, tak kýžený stav; může ji sdílet několik organizací v místě,
   regionu, ve státě, na kontitentu. (Marie Dohnalová)

   virulence, individuální schopnost mikroorganismu vyvolat onemocnění. (Ladislava Horáčková)

   virus Epsteina a Barrové, druh viru, který v organismu nejčastěji napadá buňky imunitního
   systému. (Ladislava Horáčková)

   viscerální nádoba, nádoba, v níž je uloženo srdce zemřelého. (Josef Unger).

   viscerální obezita, typická distribuce tuku u obézních stárnoucích mužů, kdy tuková tkáň je
   zmnožena v břišní krajině. Je to jeden z příznaků možného úbytku tvorby testosteronu ("mužské
   klimakterium"). (Jaroslav Zvěřina)

   vispiliones, hanobitelé mrtvol. (Josef Unger)

   vitalismus (latinsky vitalis, "životní, životný, vitální"), 1. označení filozofického názoru,
   který je založen na představě existence tvořivého principu řídícího funkce živých organismů;
   2. umělecký směr euroamerického kulturního okruhu, který se prosadil zejména v desátých a
   dvacátých letech 20. století v literatuře a ve výtvarném umění jako výraz individuálního
   obrození smyslů a často i projev hledání nové životní orientace v přírodě a společnosti.
   V období 1. světové války dospěl vitalismus do své druhé fáze, kdy reagoval na zpochybnění a
   znehodnocení jistot obratem k základní pozitivní hodnotě, k prostému faktu pozemského života a
   elementárním životním prožitkům. Po skončení války vitalismus již znamenal nikoli útěk od
   nepřehledné a nelidské společenské reality, ale naopak bezprostřední výraz radosti a okouzlení
   životem. Toto usilování, jež se s předstihem uplatnilo již ve 2. polovině 19. století
   (nejvýrazněji například v poezii amerického básníka Walta Whitmana, 1819--1892) se však
   označovalo i jinými termíny a nezřídka vstupovalo také do jiných soudobých či pozdějších
   uměleckých programů, například fauvismu nebo poetismu. V českém prostředí byl vůdčím
   představitelem vitalismu Stanislav Kostka Neumann (1875--1947), který jeho program formuloval
   v roce 1913 ve stati "Ať žije život!"(požadoval aby se české umění otevřelo moderní Evropě,
   zejména Francii -- Evropa je "[...] krásná, živá, rujná samice, která potřebuje smělé muže a
   odkopává uměřený flirt") a umělecky doložil v básnické sbírce Kniha lesů, vod a strání (1914);
   k vitalismu se alespoň některými svými díly přiklonili Fráňa Šrámek (1877--1952) (romány
   Stříbrný vítr, 1910, Tělo, 1919, básnická sbírka Splav, 1916), Josef Hora (1891--1945)
   (básnická sbírka Strom v květu, 1920) a Jiří Wolker (1900--1924) (básnická sbírka Host do domu,
   1921). V českém výtvarném umění vitalismus inspiroval mnoho umělců a proudů: například jak
   kubistického Emila Fillu, tak střední proud modernismu, který reprezentovali především Václav
   Špála a Rudolf Kremlička. (Jaroslav Malina)

   vlasovec krevní, cizopasný červ Filaria bancrofti, který vyvolává onemocnění filariózu. Červi
   se množí v mízních cévách a blokují je. Zamezení odtoku mízy vede k výrazným otokům různých
   částí těla. (Ladislava Horáčková)

   Vlček Emanuel (1. 3. 1925, Rožmitál pod Třemšínem), profesor MUDr. et RNDr., DrSc.,
   antropolog, profesor Univerzity Karlovy v Praze, významný představitel české
   paleoantropologické školy. Od padesátých let působí v Národním muzeu v Praze. Zabýval se
   zejména otázkami evoluce a morfologie Homo erectus a neandertálců. Věnoval se také (především
   v osmdesátých a devadesátých letech 20. století) mladopaleolitickému člověku. Mezi jeho
   nejvýznamnější studie patří výzkum neandertálského dítěte z Tešik-Taš, výzkumy nálezů středně
   paleolitického člověka z Bilzingsleben, studie výlitku mozkovny neandertálce ze slovenské
   lokality Gánovce a výzkum gravettských lovců z Pavlova a Dolních Věstonic, které prováděl
   společně s Janem *Jelínkem, Vladimírem *Novotným a dalšími antropology. Vedle
   paleoantropologie proslul lékařsko-antropologickými studiemi českých panovnických rodů --
   Přemyslovců, Lucemburků a dalších. Mnohé z metod výzkumu vypracovaných na panovnických rodech
   uplatnil při studiu mladopaleolitických lovců z Dolních Věstonic. Publikoval v Čechách i
   v zahraničí celou řadu monografií z paleoantropologie i s tematikou výzkumu českých
   panovnických rodů, z posledních let to jsou například: Nejstarší Přemyslovci, 1997, Čeští
   králové, I--II, 2000, 2001 (Praha: Nakladatelství Vesmír). Kontakt: Prof. MUDr. et RNDr. h. c.
   Emanuel Vlček, DrSc., U Vojanky 27/736, 150 00 Praha 5, telefon: 257 214 047. (Jaroslav Malina
   -- Miroslav Prokopec)

   vnější (malá) kritika písemných pramenů, hodnocení pravosti a neporušenosti textu a
   rekonstrukce prvků originálu. Hlavními odvětvími tohoto oboru kritiky jsou expertiza pravosti
   a textologie. (Jaroslav Malina)

   Vnější Mongolsko (čínsky Waj Meng-ku), za *Čchingů část Mongolska, rozkládající se dále na
   sever od vlastní Číny. Dnes Mongolsko. (Josef Kolmaš)

   vnější rakev, viz kuo.

   vnímavá osoba, jedinec, který není odolný vůči určitému patogennímu mikroorganismu. (Ladislava
   Horáčková)

   vnitřní a vnější rakev, viz kuan-kuo.

   Vnitřní Mongolsko (čínsky Nej Meng-ku), za Čchingů část Mongolska, ležící blíže k vlastní
   Číně. Dnes se prakticky kryje s Autonomní oblastí Vnitřní Mongolsko. (Josef Kolmaš)

   vnitřní rakev, viz kuan.

   vnitřní (vyšší) kritika písemných pramenů, hodnocení spolehlivosti samotných údajů,
   oznamovaných autorem, vycházející ze znalosti okolností a osudů informace před tím, než se k
   autorovi dostala a u něho. Na jedné straně se opírá o hodnocení osobnosti autora (zjištění
   jeho informovanosti a zaujatosti), na straně druhé o srovnání s údaji jiných pramenů. Skládá
   se ze dvou etap: komunikační kritika (prostředky folkloristiky a paleohistoriografie sleduje
   staré cesty přenosu myšlenek a fakt, hodnotí význam přípravných či předběžných peripetií pro
   informovanost posledních informátorů) a obsahová kritika (hodnotí stupeň objektivnosti zpráv s
   ohledem na tendenčnost autorů). (Jaroslav Malina)

   Vogelherd, Německo. Jeskyně s osídlením mladého paleolitu, z aurignacké vrstvy pochází soubor
   zoomorfních řezeb v mamutovině. Kosterní pozůstatky anatomicky moderního člověka, rovněž v
   aurignackém kontextu. (Jiří A. Svoboda)

   Voltaire, vlastním jménem François-Marie Arouet (21. 11. 1694, Paříž, Francie -- 30. 5. 1778,
   Paříž, Francie), francouzský filozof, spisovatel, dramatik, esejista a historik. Patrně
   nejznámější francouzský osvícenský filozof a nesmlouvavý kritik a polemik; rovněž se
   zúčastnil, i když pouze nepříliš rozsáhlými příspěvky, Diderotovy Encyklopedie (1751--1772). Za
   své názory byl pronásledován královskou mocí (již v roce 1714 byl za sžíravé epigramy na
   regenta vyhoštěn z Paříže, v roce 1717 byl z podobných důvodů vězněn v Bastile) i církevními
   kruhy, jeho díla byla zakazována a pálena na hranicích. Tento osud stihl například jeho
   Filosofické listy anebo Anglické listy, které vydal v roce 1734, po svém vyhoštění do Anglie
   (1726--1729). Přes tyto, anebo právě pro tyto spory a konflikty, v nichž hájil rozum a
   toleranci, byl ve své době velmi populární. Dokázal si získat přízeň žen, obdiv intelektuálů i
   (krátkodobé) sympatie královských dvorů. Byl v písemném i osobním styku s nejvýznamnějšími
   osobnostmi tehdejší Evropy. Jeho díla významně ovlivnila dobové duchovní klima. K Voltairovi
   jako k svému předchůdci se hlásili také protagonisté Velké francouzské revoluce. Voltairův
   román Candide ou l'Optimisme (Candide neboli Optimismus, 1759) představuje -- vedle Diderotova
   Jakuba fatalisty (psáno 1773, vydáno 1796) --  vrcholný projev francouzského osvícenského
   románu. Ironický a sebeironický, vševědoucí (objektivní) vypravěč neprojevuje zájem o psychiku
   svého naivního hrdiny Candida a rovněž redukuje na minimum popisy prostředí. Zcela se
   soustřeďuje na děj -- životní osudy svého hrdiny, které komentuje, nejednou formou hutných gnóm
   a sentencí. Pokusem nabídnout pozitivní řešení lidskému pobytu ve světě je závěr díla: na
   konci své cesty si Candide za poslední peníze zakoupí kus země poblíž Cařihradu; dospívá k
   poznání, že nejlepším lékem na "tři velká zla", s nimiž se ve světě setkal, na "nudu, neřesti
   a nouzi", je práce. (Jaroslav Malina)

   Vrhel František (28. 5. 1943, Klatovy), docent PhDr., CSc., etnolog, překladatel, ředitel
   *Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1967 absolvoval na
   Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor románská filologie. Na Filozofické fakultě
   Univerzity Karlovy pracuje od roku 1968 jako odborný asistent (1968--1978), vědecký pracovník
   (1978--1987) a docent (od roku 1987). V roce 1989 se stal ředitelem Ústavu etnologie
   Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a proděkanem pro zahraniční styky na této fakultě.
   V roce 1994 byl zvolen děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a v roce 1997 opakovaně
   na druhé funkční období. Odborně se zabývá ibero-americkou literaturou, světovou literární
   teorií, hermeneutikou a postmoderní antropologií. O těchto tématech publikoval mnoho studií
   v našich a zahraničních odborných periodikách: Archivum Orientale, Český lid, Ibero-Americana
   Pragensia aj. Vydal několik skript a učebních textů: Texty nativní Iberoameriky I:
   Předkolumbovské literatury (1978, s Oldřichem Kašparem), Texty nativní Iberoameriky III:
   Folklor Mezoameriky (1984, s Oldřichem Kašparem) aj. Pro edici *Panoráma biologické
   a sociokulturní antropologie napsal 4. svazek Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko
   (2002) a 14. svazek Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny (2003). Absolvoval
   četné badatelské a přednáškové pobyty ve Francii, na Kubě, v Izraeli, Mexiku, Peru, Španělsku,
   USA aj. Věnuje se též překladatelské a editorské činnosti: Jorge Luis Borges, Adolfo Bioy
   Casares, F. Katz. Kontakt: Doc. PhDr. František Vrhel, CSc., Ústav etnologie Filozofické
   fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, telefon: 224 491 454, e-mail:
   vrhel@ff.cuni.cz. (František Vrhel)

   vrozené zločinecké vlohy, teorie o rozeném zločinci, kterou vymyslel italský lékař Cesare
   Lombroso (1836--1909). Ve svých publikacích uvádí Lombroso seznam tzv. abnormalit -- jako
   například ustupující čelo, velké uši, hranatou a ustupující bradu, široké lícní kosti,
   levorukost, špatný čich a chuť, exhibicionismus, který se projevoval zálibou v tetování.
   Osoba, která měla minimálně pět z těchto znaků byla podle Lombrosa potenciálním zločineckým
   typem. Lombrosovy teorie nebyly nikdy potvrzeny. Tuto myšlenku se čas od času snaží někdo
   obnovit, a i když je jasné, že je nesmyslná, nikdy docela nezanikla. (Eva Drozdová)

   vrstva (kulturní) [archeologicky], *uloženiny, jejichž mocnost (výška) je zanedbatelná ve
   srovnání s délkou a jejichž horní i spodní hranice je poměrně přesně vyznačena, přičemž tyto
   hranice jsou přibližně vzájemně paralelní. Ale slovem "vrstva" se v běžném používání někdy
   označují jakékoli uloženiny (přestože pro ně máme i jiné názvy: "plást", "čočka",
   "proplástek"). V tomto smyslu jsou výrazem "kulturní vrstva" označovány uloženiny na místech
   osídlení obsahující četné kulturní pozůstatky -- věci, úlomky kostí, smetí, odpadky atd.
   Uloženiny, v nichž takový obsah chybí, se nazývají "sterilními". Avšak od "přírodních
   uloženin" tohoto řádu by bylo vhodné odlišovat "navršená navrstvení", která již nejsou v plném
   slova smyslu sterilní: jsou znovu rozděleny, přemístěny, kdekoli se mohou objevit věci nebo
   látky, které nebyly na toto místo uloženy přírodou, přestože pravděpodobnost jejich výskytu
   zde je mnohem menší, než v kulturní vrstvě. (Jaroslav Malina)

   Vrublová Yvetta (15. 7. 1961, Přerov), PhDr., Ph.D., antropoložka, zdravotní sestra, porodní
   asistentka, pedagožka. Je absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci,
   obor pedagogika -- ošetřovatelství. Pracuje nyní jako tajemnice Ústavu ošetřovatelství
   a managementu ve zdravotnictví Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity v Ostravě, kde
   přednáší ošetřovatelství, výchovu ke zdraví, vede praktická cvičení studentů oboru sociálně
   zdravotní a geriatrické péče z ošetřování nemocných. V odborné práci se zabývá životním
   stylem, somatometrickými parametry adolescentů, výchovou ke zdraví a edukačními technikami.
   Tato tematika je rozpracována v její disertační práci, v odborných příspěvcích a v přednáškové
   činnosti. Je hlavním řešitelem dvou grantů města Ostravy s názvem Zdravá mládež. Pracuje
   v olomoucké pobočce *České společnosti antropologické, je členkou Společnosti pro plánování
   rodiny a sexuální výchovu a České asociace porodních asistentek. Kontakt: PhDr. Yvetta
   Vrublová, Ph.D., Ústav ošetřovatelství a managementu ve zdravotnictví Zdravotně sociální
   fakulty Ostravské univerzity, Fr. Šrámka 3, 709 00 Ostrava-Mariánské Hory, e-mail:
   Yvetta.Vrublova@osu.cz. (Yvetta Vrublová)

   všichni Sia, viz  ču-Sia.

   Vulgata, překlad Bible do latiny, jejž pořídil ve 2. polovině 4. století Hieronymus tak, že
   zrevidoval dosavadní latinské překlady evangelií a sám z hebrejštiny přeložil *Starý zákon.
   Označení Vulgata (to znamená obecně platné vydání -- editio vulgata) se vžilo ve středověku,
   kdy se Hieronymův překlad užíval jako kanonický text Bible na pařížské Sorbonně, a proto byl
   takto pojmenován. (Jaroslav Malina)

   Vulkán, viz Héfaistos.

   vulnus punctum, bodná rána. (Ladislava Horáčková)

   vulnus sclopetarium, střelná rána. (Ladislava Horáčková)

   vulnus sectum, sečná rána. (Ladislava Horáčková)

   vulva, ženské zevní pohlavní ústrojí; vulvu tvoří vaginální (poševní) vchod, clitoris
   (poštěváček), labia maiora, labia minora (velké a malé stydké pysky), mons pubis (Venušin
   pahorek). (Jaroslav Zvěřina)

   výbava devocionální, viz devocionální výbava.

   Vyhnání z ráje, viz Prvotní hřích.

   Východní Čou (770--454 nebo 256 př. n. l.), název dynastie *Čou po přenesení hlavního města z
   Chao do Luo-jangu. (Jaroslav Malina)

   Východní moře (Tung-chaj), někdy zvané také Východočínské moře (plocha přes 750 tisíc km^2,
   maximální hloubka přes 2 700 m); zde se údajně měly nacházet *Ostrovy nesmrtelných. (Josef
   Kolmaš)

   Východní (Pozdější) Chan (25--220 n. l.), mladší období slavné dynastie *Chan. (Jaroslav
   Malina)

   Východní Ťin (317--420 n. l.), čínská dynastie. (Jaroslav Malina)

   Východní Wej (534--550), krátkodobá dynastie v období Severních dynastií (viz Jižní a Severní
   dynastie). (Jaroslav Malina)

   výchova, proces záměrného a soustavného formování osobnosti dětí a mládeže, v součinnosti
   rodiny, školy a společnosti; připravuje člověka k seberealizaci a k aktivní účasti na životě
   společnosti; výchova úzce souvisí se vzděláváním; v současnosti nabývá na významu celoživotní
   proces vzdělávání a výchovy člověka. (Jiří Sedlák)

   výklad textu, odvětví *kritiky písemných pramenů; výzkumné operace, zaměřené na zjištění
   skutečného smyslu, vloženého kdysi do textu jeho autorem. To znamená:

   a) Správně přečíst text, porozumět jeho jazyku -- přeložit do současného (lingvistický výklad).

   b) Uvést do souvislosti s určitými geografickými místy, postavami atd. (historický výklad).
   Lingvistický výklad předpokládá poznávání písemné památky a jazyka nebo dešifrování písemné
   památky a zvládnutí jazyka, přečtení a překlad (ze starého jazyka do současného nebo z cizího
   jazyka do jazyka badatele), historický výklad se vyjadřuje v komentářích, ilustracích atd.
   (Jaroslav Malina)

   výklenkový hrob, specifický tvar hrobu skládající se z obdélníkové jámy, která má dutinu buď
   na delší straně (slovensky "podmolový hrob"), nebo na kratší straně (tunelový hrob), do níž je
   uloženo tělo zemřelého s výbavou; viz arkosoliový hrob. (Josef Unger)

   Vymazalová Taťána (22. 9. 1978, Valtice), Mgr., antropoložka, absolventka magisterského
   studijního programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. Diplomová práce: Život a dílo profesora J. A. Valšíka  (2004),
   vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. V současnosti je doktorskou studentkou na
   Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Kontakt: Mgr. Taťána
   Vymazalová, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská
   5, 603 00 Brno, telefon: 549 492 693, e-mail: 13155@mail.muni.cz. (Taťána Vymazalová)

   vynález, vytvoření něčeho nového, co dříve nebylo; tím se vynález liší od objevu, který
   znamená odhalování a nalézání věcí, jevů a skutečností objektivně existujících. (Jaroslav
   Malina)

   vysoké kultury Ameriky (nebo také vrcholné, jádrové či nukleární), takto jsou klasifikovány
   především tři předkolumbovské civilizace -- aztécká, mayská a incká. Někteří badatelé (G.
   Baudot) k nim ještě někdy přiřazují kulturu Muisků-Chibchů (Kolumbie). Aztékové a Inkové
   bývají často označováni jako imperiální, Mayové intelektuální. V metaforické rovině se ještě
   hovoří o Aztécích jako o Germánech Ameriky, o Mayích jako o Řecích Nového světa a o Kečuích
   jako o Římanech Ameriky. (Jaroslav Malina)

   Vystrčilová Michaela, viz Račanská Michaela.

   vyšší primáti (Anthropoidea), většinou středně velcí savci s hmotností mezi 3 a 30 kg. Výjimku
   tvoří čtyři skupiny (podčeledi): malí Callithricinae a velcí Ponginae, Paninae a Homininae,
   tedy všechny skupiny velkých lidoopů a lidé. Vyšší primáti mají většinu základních znaků (s
   výjimkou pohybového aparátu) podobných člověku. Mozek je vždy relativně velký a rozvinutý, má
   zřetelnou gyrifikaci a malý čichový lalok. Zraková kůra mozková je rozsáhlá. Mozeček je plně
   rozvinutý. Rhinarium není nikdy vytvořeno. Vyšší primáti nemají specializované pachové žlázy a
   mají poměrně špatný čich. Orbita je zezadu plně uzavřena a obsahuje kost slzní. Orbity jsou
   blízko sebe a optické osy obou očí jsou paralelní. Vyšší primáti mají dokonalý zrak a ve
   většině případů barevné vidění. Tapetum lucidum není nikdy vytvořeno. Ušní boltce, které jsou
   umístěny po stranách lebky, mají typickou antropoidní stavbu a možnosti jejich pohybu jsou
   velmi omezené. Stavba kostěného ucha je progresivní a v základních rysech je podobná u všech
   vyšších primátů. Zuby vyšších primátů jsou poměrně konzervativní; zubní vzorec je vždy 2.1.3.3
   nebo 2.1.2.3. Řezáky jsou ve vertikální poloze. U vyšších primátů, s výjimkou člověka, je vždy
   výrazně přečnívající špičák, dobře vyvinutý. Třenové zuby i stoličky mají stavbu specifickou
   pouze pro vyšší primáty. Mandibula je v symfýze vždy srostlá a relativně robustní, vysoká a
   spíše vertikální. Obě poloviny kosti čelní vždy srůstají. Až na vysloveně stromově
   specializované druhy se délka předních a zadních končetin výrazně neliší. Nehty jsou na všech
   prstech ruky i nohy antropoidních primátů, u drápkatých opic jsou na většině prstů přeměněny
   do tvaru drápků. Horní končetiny jsou jako celek velmi pohyblivé, ruce mají výrazné
   manipulační schopnosti. Palec ruky není většinou schopen dokonalé opozice, může být v různé
   míře redukován. Pohlavní orgány jsou různé, ale mluvíme-li o lidoopech, pak nacházíme v jejich
   stavbě i tvaru mnohé podobnosti (zvláště pak u šimpanzů) s člověkem. Vyšší primáti jsou
   výraznou složkou ekosystémů, v nichž žijí. V mnohých ekosystémech jsou totiž primáti výraznými
   rozšiřovači semen, a dokonce i opylovači rostlin. (Václav Vančata)

   vývojová adaptace, přizpůsobení genofondu dlouhodobě změněným podmínkám. (Pavel Bravený --
   Marie Nováková)

   výzkum historický, viz historický výzkum.

   vzájemná výměna, viz reciprocita.

   vzájemnost, viz reciprocita, v ekonomii zásada vzájemnosti smluvních stran, tj. shodného
   postupu a zacházení v obdobných případech. V sociologii  vzájemnost ve vztazích mezi lidmi.
   Zásada vzájemného poskytování pomoci, výhod, ústupků, služeb, zboží a informací. Kategorie
   zdůrazňující vzájemnou svázanost lidských individuí ve společnosti. (Marie Dohnalová)

   vzájemný altruismus, koncepce odvozená z počítačových her "něco za něco", založená na
   přítomnosti genu oplácejícímu laskavostí za laskavost. (Jaroslav Zvěřina)

   Vznešený zakladatel (Kao-cu), viz Liou Pang.

   vznik umění, viz paleolitické umění.

   vzor kulturní, viz kulturní vzor.

   vzorové písmo (čínsky kchaj-šu), jeden z pěti základních stylů čínského písma. (Josef Kolmaš)

   Wallace Alfred Russel (8. 1. 1823--7. 11. 1913), anglický přírodovědec a evoluční biolog,
   paralelní objevitel darwinovských evolučně selekčních principů, zakladatel zoogeografie. Řadu
   let strávil výzkumy v tropech (Amazonie, Indonésie). Hlavní díla: A Narrative of Travels on
   the Amazon and Rio Negro, 1853; The Malay Archipelago, 1869; Contribution to the Theory of
   Natural Selection, 1870; The Geographical Distribution of Animals, 1876; Darwinism, 1889.
   (Jaroslav Malina)

   wang ("král"), panovník v Podnebesí, jemuž byli podřízeni údělní vládcové. (Jaroslav Malina)

   Wang Jang-ming (též Wang Šou-žen, 1472--1528), významný mingský filozof-konfuciánec, značně
   ovlivněný naukami *buddhismu. (Josef Kolmaš)

   Wankel Jindřich (15. 7. 1821, Praha -- 5. 4. 1897, Olomouc), český lékař a archeolog, "otec
   moravské prehistorie". Zahájil soustavné výzkumy v hlavních jeskyních Moravského krasu
   a v Předmostí. Vytvořil první vývojové schéma moravského paleolitu (1884), opřené tehdy
   o systém francouzského badatele Édouarda Larteta. (Jaroslav Malina)

   Wan-li čchang-čcheng ("Zeď dlouhá deset tisíc li"), čínský název (z období dynastie *Chan)
   *Dlouhé zdi. (Jaroslav Malina)

   Weber Max (1867--1920), německý sociolog, zabývající se otázkami vzniku kapitalismu
   v souvislosti s náboženskými etickými proudy (s protestantismem, kalvinismem). (Jiří Sedlák)

   Wej (220--265), čínská dynastie, kterou založil Cchao Cchao, vládnoucí na severu Číny po pádu
   říše *Chan. (Jaroslav Malina)

   wen-jen, psaná klasická čínština, vzdálená od běžné hovorové řeči. (Josef Kolmaš)

   wen-žen, vzdělanci, literáti, mandaríni. (Josef Kolmaš)

   White Leslie Alvin (1900--1975),

   White Timothy D. (1950), americký paleoantropolog, profesor Katedry antropologie, University
   of California (Berkeley, USA). Pracoval řadu let v etiopském Afaru v týmu Donalda *Johansona,
   později spolupracoval s Mary *Leakeyovou a zpracovával slavné stopy australopitéků z Laetoli.
   V roce 1994 publikoval historický nález druhu *Ardipithecus ramidus, který jeho
   americko-etiopský tým objevil na lokalitě Aramis v centrální Etiopii. Účastní se výzkumů a
   řadu dalších terénních výzkumů organizuje. Obecně se zabývá problematikou lidské evoluce a
   v současné době se soustřeďuje na vztah morfologie skeletu, ekologie a chování a jejich
   fylogenetické a funkční aspekty. Vedle takto zaměřeného výzkumu *homininů od *pliocénu do
   *pleistocénu zkoumá etologické aspekty modifikace kostí člověka z pleistocénu Starého světa a
   *holocénu  z jihozápadních oblastí USA. Zabývá se také paleontologií a lidskou osteologií a
   publikoval učebnici Human Osteology (druhé vydání v roce 2001). (Václav Vančata)

   Willendorf, Rakousko, otevřená vícevrstevná lokalita (počátek mladého paleolitu, aurignacien,
   gravettien) nad údolím Dunaje, jejíž vývoj je datován zhruba mezi 40 000 až 20 000 let.
   Nejmladší poloha na lokalitě II (vrstva 9) poskytla slavný nález *Willendorfské venuše,
   zhotovené z vápence. (Jiří A. Svoboda)

   willendorfien-kostěnkien, mladší fáze středoevropského gravettienu, související s vývojem ve
   východní Evropě (viz též gravettien, kostěnkovsko-avdějevská kultura).

   Willendorfská venuše, plastika ženské postavy, kolem roku 26 000 př. n. l., mladý paleolit,
   kultura gravettienu, vápenec se stopami červené barvy, výška 10, 7 cm, naleziště: *Willendorf,
   Wachau, Dolní Rakousko, uloženo: Naturhistorisches Museum, Vídeň, Rakousko. (Jiří A. Svoboda)

   Wilson Edward Osborne (10. 6. 1929), americký entomolog a zakladatel sociobiologie, profesor
   Harvardské univerzity a kurátor entomologických sbírek jejího muzea. Rozšířil rozvažování
   o člověku o nové aspekty vyplývající z vědeckého poznání ve 20. století. Autor řady knih,
   například: On Human Nature, 1978, česky O lidské přirozenosti, 1993; Journey to the Ants,
   1995, česky Cesta k mravencům, 1997; Consilience: The Unity of Knowledge, 1998, česky
   Konsilience: Jednota vědění, 1999. (Stanislav Komárek)

   Wirakocha, v incké mytologii stvořitel světa a také ostatních bohů. (Oldřich Kašpar)

   Wobst Martin (1944), americký archeolog, působí na univerzitě v Amherstu (Massachusetts). Je
   zaměřen na archeologickou a antropologickou teorii. Zabýval se počítačovým modelováním
   demografických údajů, etnoarcheologickým výzkumem stylu a v současnosti rovněž sociální
   artikulací hmotné kultury. (Jiří A. Svoboda)

   Wolpoff Milford H. (1942), americký paleoantropolog s téměř encyklopedickými znalostmi evoluce
   hominoidů (jak lidoopů, tak homininů). Od roku 1977 je profesorem antropologie na Katedře
   antropologie University of Michigan v USA. Zabývá se morfologií kraniálního i postkraniálního
   skeletu fosilních lidoopů, raných i pokročilých *homininů. Jeho zájmem je jak funkční a
   srovnávací morfologie, tak i evoluční procesy a teorie. Je tvůrcem teorie jediného druhu
   v evoluci člověka. Definoval druh *Homo sapiens jako polytypický druh, chronospecies, který
   zahrnuje všechny druhy rodu *Homo od *Homo erectus po Homo sapiens, druh *Homo habilis však
   řadí do *australopitéků. V poslední době se soustřeďuje především na otázky evoluce Homo
   sapiens, která je z hlediska jeho široké definice druhu Homo sapiens vlastně evolucí rodu
   Homo. Je zastáncem a tvůrcem takzvané multiregionální teorie evoluce člověka. Soudí, že
   anatomicky moderní člověk vznikl za výrazného genetického přispění starších forem člověka,
   který se v daném regionu vyvíjel, konkrétně v Evropě to byli neandertálci. Přinesl řadu
   dokladů, že pro evoluci člověka by měl být charakteristický výrazný tok genů mezi populacemi i
   regiony. Zatímco teorie jednoho druhu je v současné době neudržitelná (ekologové prokázali, že
   je neplatná), multiregionální teorie má řadu zajímavých aspektů, které musí vzít v úvahu i
   její odpůrci, jako jsou zastánci teorie vytěsňování Chris *Stringer a Ian *Tattersaall.
   Milford H. Wollpoff je jednou z nejvýraznějších a také nejvšestrannějších osobností
   antropologie 20. století. Vychoval řadu špičkových odborníků, jako jsou Fred Smith, David
   Frayer, Karen Rosenberg a Rachel Caspari. V posledních letech se výrazně podílel na včlenění
   genetických metod do paleoantropologie. Úzce spolupracoval s řadou pracovišť v Evropě i Asii.
   Dlouhá léta spolupracoval s Janem *Jelínkem, který se podílel na vypracování široké definice
   druhu Homo sapiens. Vedle stovek vědeckých článků, vysoce hodnocených vědeckou i laickou
   komunitou, publikoval i monografie, z nichž nejvýznamnější jsou Paleoantropologie (1988,
   druhé, kompletně přepracované vydání v roce 1999) a Race and Human Evolution (1997, s R.
   Caspari). Obdržel řadu cen a uznání a je také neúnavným popularizátorem vědy v tisku, rozhlase
   i televizi. (Václav Vančata)

   Wood Bernard A., britský paleoantropolog a funkční anatom, od roku 1997 profesor Katedry
   antropologie (George Washington University, Washington, D. C., USA), vedoucí vědecký pracovník
   Smithsonian Institution ve Washingtonu, v letech 1985--1997 působil jako vedoucí Katedry lidské
   anatomie na University of Liverpool ve Velké Británii. Je vzděláním lékař, chirurg, ale již od
   studentských let se účastnil terénních výzkumů, které organizoval Richard *Leakey.
   V paleoantropologii se specializuje na výzkum lebky, zejména čelistí a zubů, zabývá se také
   výzkumem funkcí fosilních hominidů a v souvislosti s tím studoval i morfologii a růstové
   procesy lidoopů, morfologii zubů nehumánních primátů i člověka. V posledních letech se stále
   více zabývá fylogenezí hominidů a její rekonstrukcí. Studoval různé metody rekonstrukce
   *fylogeneze, například *kladistické metody. V oblasti výzkumu fylogeneze hominidů je uznávaným
   odborníkem, a proto často působí jako antropologický komentátor časopisu Nature. Přestože nyní
   působí v USA, stále úzce spolupracuje s britskými antropology, zejména s Leslie Aiello a
   Alanem *Bilsborough. Je autorem monografie shrnující výzkumy australopitéků z lokality East
   Turkana (dříve East Rudolph) u jezera Turkana -- Koobi Fora Research Project, Volume 4: Hominid
   Cranial Remains (1991). (Václav Vančata)

   Wrangham Richard, britský primatolog. Původně pracoval spolu s Jane *Goodallovou v rezervaci
   Gombe Stream, od osmdesátých let 20. století působí v rezervaci v Kibale v Ugandě. Je
   profesorem antropologie na Harvardské univerzitě a kurátorem behaviorální biologie primátů
   v Peabody Museum. Patří mezi nejvýznamnější teoretiky v oblasti výzkumu sociální struktury a
   behaviorální ekologie primátů. Velmi důležité byly jeho analýzy sociální struktury šimpanzů
   z osmdesátých let. Vedle řady studií sociální struktury, ekologie a chování šimpanze
   učenlivého se také zabýval využíváním léčivek u šimpanzů (self-medication) a aplikací
   neinvazivních fyziologických metod v terénu. Důležité jsou jeho srovnávací studie, které se
   zabývají možným vlivem konzumace tzv. pozemní bylinné vegetace na charakter sociální struktury
   šimpanzů. Významné jsou také jeho evolučně antropologické studie, kde se mimo jiné zabývá i
   vývojem a významem tepelného zpracování potravy v evoluci hominidů. Byl hlavním editorem
   slavného sborníku Chimpanzee Cultures (1994) a je autorem (spolu s D. Petersonem) takřka
   kultovní monografie Demonic Males: Apes and the Evolution of Human Aggression (1996). (Václav
   Vančata)

   Wu (222--280 n. l.), čínská dynastie. (Jaroslav Malina)

   Wu-čou (684--705), krátkodobá dynastie tchangské panovnice *Wu Ce-tchien. (Josef Kolmaš)

   wu-fan, hnutí vyhlášené v Číně koncem roku 1951 "proti pěti zlům", totiž proti podplácení
   státních zaměstnanců, daňovým podvodům, rozkrádání státního majetku, narušování státních
   dodávek a zneužívání státních hospodářských informací k soukromým spekulacím. (Josef Kolmaš)

   wu lun ("pět vztahů"), stěžejní konfuciánská zásada, určující vztah v rodině a ve společnosti:
   vztah mezi mužem a ženou, otcem a synem, starším a mladším bratrem, pánem a poddaným a mezi
   přáteli. (Jaroslav Malina)

   Wu San-kuej (1612--1678), zrádný mingský generál, který umožnil *Mandžuům v roce 1644 vstup do
   Pekingu. Pro Číňany je Wu San-kuej symbolem nejčernější zrady. (Josef Kolmaš)

   würm (v alpské chronologii pleistocénu), viselské zalednění (v severské chronologii), poslední
   glaciál, asi 90 000 až 10 000 let; největšího rozšíření dosáhly ledovce ve dvou chladných
   maximech (zhruba před 65 000 lety a před 20 000 až 18 000 lety).

   (Jiří A. Svoboda)

   Wu taj ("Pět dynastií", 907--960), období vlády pěti panovnických rodů v Číně (uváděných
   zpravidla s předponou Chou, "Pozdější"): Liang (907--923), Tchang (923--936), Ťin (936--946),
   Chan (947--950) a Čou (951--960). (Jaroslav Malina)

   Wu Ting (vládl asi 1215--1190 př. n. l.), mocný král šangské dynastie. Byl zřejmě pohřben na
   královském pohřebišti u *An-jangu v nejimpozantnějším hrobě: podél severojižní osy hrob měří
   šestašedesát metrů, podél východozápadní osy čtyřiačtyřicet metrů. Zde také zbudoval hrobku
   své oblíbené manželky *Fu Chao a nechal ji vybavit okázalým bohatstvím: více než čtyři sta
   čtyřiceti bronzovými předměty, pěti sty devadesáti nefritovými řezbami, skoro sedmi tisíci
   mušlemi kauri -- a šestnácti lidskými oběťmi. (Jaroslav Malina)

   Wu-ťing, viz Pět kanonických knih.

   wu-wej ("nezasahování", "nejednání"), základní zásada taoistické životní filozofie. (Jaroslav
   Malina)

   Wynn Thomas (1949), americký archeolog a teoretik, profesor na univerzitě v Coloradu. Zkoumá
   evoluci poznání v průběhu paleolitu za použití psychologických metod (ve smyslu Jeana Piageta)
   a aplikuje tyto metody zejména na kamenné nástroje. (Jiří A. Svoboda)

   xeroradiografie, zachycení latentního rentgenového obrazu v selenové vrstvě. (Ladislava
   Horáčková)

   X-chromozom, jeden z pohlavních chromozomů zúčastněných na určení pohlaví. Žena má v somatické
   (tělní) buňce dva X-chromozomy, muž jen jeden. (Jaroslav Zvěřina)

   Xochimilco, předkolumbovské město na břehu jezera Texcoco, proslulé takzvanými plovoucími
   zahradami, kde indiáni pěstovali ovoce, zeleninu a květiny; dnes součást hlavního mexického
   města Ciudad de México. (Oldřich Kašpar)

   yaws, framboesie, pian. Jedna z treponematóz  způsobená Treponema pertenue. V třetím stadiu
   onemocnění bývají zasaženy také kosti a klouby. (Ladislava Horáčková)

   Yersinia pestis, viz Pasteurella pestis.

   Y-chromozom, jeden z pohlavních chromozomů zúčastněných na určení pohlaví. V mužské somatické
   buňce je jeden Y-chromozom, v ženské žádný. (Jaroslav Zvěřina)

   yohimbin, rostlinný alkaloid, používaný jako afrodiziakum. Má sexuálně povzbuzující účinky,
   zejména u mužů. (Jaroslav Zvěřina)

   Yucatán, poloostrov ve Střední Americe na atlantském pobřeží. Odděluje Mexický záliv od
   Karibského moře. Větší část se rozkládá na území Mexika, menší oblasti jsou v Guatemale a
   v Belize. Rozvíjely se zde předkolumbovské kultury, zejména mayská kultura se středisky
   *Chichén Itzá, *Uxmal aj. (Oldřich Kašpar)

   zádušní kult (ve starém Egyptě), rituál přispívající k udržení věčné posmrtné existence
   člověka tím, že zajišťoval jeho duchu stálé uspokojování hlavních fyzických potřeb
   prostřednictvím každodenního předkládání jídel a nápojů v hrobce. Jeho důležitou součástí byly
   i vzpomínkové slavnosti na počest zemřelého. Počátkem Staré říše zajišťoval zádušní kult
   nejstarší syn zesnulého a další rodinní příslušníci, později zádušní kněží. Rozhodnutí
   týkající se zabezpečení svého zádušního kultu člověk uvedl v poslední vůli. (Břetislav
   Vachala)

   zádušní obřad, rituál zaměřený na zemřelého či na zemřelé a jeho/jejich přechod do jiného
   způsobu existence. (Josef Unger)

   záhrobní sídlo Prvního svrchovaného císaře Čchinů, pohřební areál Prvního svrchovaného císaře
   *Čchinů asi padesát kilometrů vzdušnou čarou na východ od sídelního města *Sien-jangu (na
   severním úpatí pahorku Li-šan při jižním břehu řeky Wej), u dnešní osady Si-jang poblíž města
   *Lin-tchungu v provincii Šen-si, kde byl První císař pohřben po své smrti v roce 210 př. n. l.
   Výstavbu svého záhrobního sídla zahájil pozdější První svrchovaný císař Čchinů možná již v
   roce 246 př. n. l., kdy jako Jing Čeng nastoupil na čchinský trůn, nebo o dva roky později.
   Podle historických záznamů byla mohyla po dokončení vysoká 115,5 metru, měla základnu
   obdélníkového tvaru s délkou strany od východu na západ 485 metrů, od severu k jihu 515 metrů,
   s obvodem 2 000 metrů a s plošným rozsahem základny 249 777 čtverečních metrů; hlavní vchod a
   průčelí byly na východní straně. Záhrobní sídlo bylo objeveno v roce 1974 a od té doby zde
   probíhají archeologické výzkumy. Archeologové zjistili, že dnes je mohyla nižší (asi 76
   metrů), což bylo způsobeno erozí a dalšími přírodními i jinými procesy v průběhu více než dvou
   tisíc let. Ze stejných důvodů se snížily rozměry stran (345 metrů ve východozápadním směru,
   350 metrů v severojižním směru), obvod (1 390 metrů) i plošný rozsah základny (120 750
   čtverečních metrů). Ještě rozsáhlejšími a složitějšími než povrchové stavby v záhrobním sídle
   byly struktury zapuštěné pod zemí. Mezi hradbami vnitřního a vnějšího města (v těsném západním
   sousedství císařovy mohyly) bylo vybudováno jedenatřicet menších pohřebních jam, uspořádaných
   do tří řad severojižního směru. V každé jámě jedné řady byla umístěna terakotová rakev,
   obsahující modely ptáků, jelena a jiných zvířat, zatímco v každé jámě obou ostatních řad byla
   nalezena terakotová plastika lidské klečící postavy, vysoká asi 70 centimetrů, s výrazem
   oddanosti ve skvěle vymodelované tváři. Tyto vedlejší pohřební komory na západní straně mohyly
   (průčelí a vchod se nacházely na východní straně) patrně symbolizovaly císařské zahrady, lesy
   a lovecké revíry, v nichž klečící postavy představovaly zahradníky, lovčí a hajné, kteří se
   měli pečlivě starat o květiny, stromy, ptactvo a zvěř. Další podzemní komory se nacházejí asi
   350 metrů východně od vnějších hradeb (u dnešní vesnice Šang-ťiao). Byly uspořádány do tří
   řad, z nichž každá se táhne asi tisíc metrů. Nálezová situace svědčí o tom, že jámy asi
   představovaly císařské stáje s koňmi, podkoními a příslušným inventářem. Dosud odkryté
   nadzemní a podzemní stavby, jejich uspořádání i obsah interiérů svědčí o tom, že byly do
   určité míry replikami toho, co císař budoval a užíval za svého života. Mohyla snad
   představovala císařský palác, vnitřní a vnější město asi symbolizovalo zakázané město a hlavní
   město s jeho předměstími, zahradami, loveckými revíry a konírnami a terakotoví vojáci a koně
   možná byli císařskou posádkou umístěnou před branami hlavního města. Celková rozloha
   záhrobního sídla byla zřejmě mnohem větší. Kromě tří podzemních objektů s *terakotovou
   armádou, umístěných více než tisíc metrů na východ od vnějšího hradebního pásma, jsou totiž
   nalézány při archeologické sondáži, po hluboké orbě nebo při hloubení zavlažovacích kanálů a
   studní cihly, střešní tašky, dlaždice a různé jiné artefakty a milodary z čchinského období,
   které vymezují plochu přibližně šestapadesáti čtverečních kilometrů. Na základě takového
   omezeného zjišťovacího výzkumu nelze pochopitelně spolehlivě stanovit, zda celá tato plocha
   byla součástí záhrobního sídla Prvního svrchovaného císaře Čchinů. Ale i kdyby bylo tvořeno
   pouze hrobkou a jejím bezprostředním zázemím s terakotovou armádou, bylo by monumentem, jaký
   nemá ve světě srovnatelnou obdobu. Záhrobní sídlo Prvního svrchovaného císaře Čchinů je
   považováno za jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů 20. století, bylo oprávněně
   vzato pod ochranu UNESCO a zařazeno do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví. V
   roce 1980 byla nad objektem 1 vzklenuta mohutná prosklená hala, takže vzniklo *Muzeum
   terakotových bojovníků a koní Prvního svrchovaného císaře Čchinů, přístupné široké veřejnosti.
   (Jaroslav Malina)

   zákazy alimentární, viz alimentární zákazy.

   zákon, pravidlo chování, které je určeno politickými autoritami (v demokraciích parlamentem) a
   opírá se o státní moc. (Marie Dohnalová)

   zákon archeologie, pravidelnost, vyskytující se v archeologickém materiálu (empirický zákon) a
   svědčící o nějaké hluboké závislosti mezi určitými jevy skutečnosti (tj. o určité skryté
   zákonitosti, která se může stát základem teoretického zákona). V archeologii se projevují
   zákony dvou druhů: *"procesuální zákony" a *"zákony vytvářející most". (Jaroslav Malina)

   zákonitost, podstatná souvislost jevů v přírodě, ve společnosti či v myšlení s relativně
   vysokým stupněm stálosti. (Marie Dohnalová)

   Zákony dvanácti desek, latinsky Leges duodecim tabularum, nejstarší římská sbírka zákonů
   sepsaná v letech 451/450 př. n. l., v níž bylo kodifikováno starší zvykové právo. Ustanovení
   týkající se rodinného a soukromého práva kladla důraz na autoritu muže, představitele rodu
   nebo rodiny; v některých případech by nám připadala velmi krutá, protože otec rodu (pater
   familias) měl nezřídka moc nad životem a smrtí svých potomků -- vitae necisque potestas. Zákony
   dvanácti desek byly publikovány na bronzových tabulkách a v období římské republiky sloužily
   také jako studijní materiál a římské děti se je musely učit nazpaměť. (Marie Pardyová)

   zákony procesuální, viz procesuální zákony.

   zákony vytvářející most, vyjadřují podmíněnost těch či oněch parametrů archeologického
   materiálu určitými jevy hluboké historické minulosti. Jsou to ty zákony, které určovaly
   objektivaci (zpředmětnění) idejí v materiální kultuře, zanechání stop událostí a poté
   *archeologizaci -- transformaci všech těchto věcí a stop na archeologické pozůstatky. Znalost
   těchto zákonů umožňuje badatelům argumentovaně "stavět mosty" od archeologických objektů k
   historické minulosti. (Jaroslav Malina)

   zánět,  ustálený typ obranné a reparativní reakce organismu na porušení vnitřní rovnováhy.
   (Ladislava Horáčková)

   Západní Čou (1027--771 př. n. l.), název dynastie *Čou v době, kdy bylo hlavním městem.
   (Jaroslav Malina)

   Západní (Dřívější) Chan (206 př. n. l. až 8 n. l.), starší období dynastie *Chan. (Jaroslav
   Malina)

   Západní Ťin (265--316 n. l.), čínská dynastie. (Jaroslav Malina)

   Západní Wej (534--556), krátkodobá dynastie v období Severních dynastií (viz Jižní a Severní
   dynastie). (Jaroslav Malina)

   Západní Žungové, viz  Si Žung.

   Zápisky historika, viz  Š'-ťi.

   Zapotékové, předkolumbovské etnikum Střední Ameriky s hlavním střediskem *Monte Albán v jižním
   Mexiku. Byli podrobeni *Aztéky. (Oldřich Kašpar)

   Zarathustra (Zarathuštra, řecky Zoroaster, asi 7.--6. století př. n. l.), perský prorok;
   reformátor mazdaismu, zakladatel *zoroastrismu, autor gáth. Vypracoval nábožensko-sociální
   soustavu založenou na dualismu dobra a zla, mezi nimiž může člověk volit. Brojil proti
   bezúčelným obětem dobytka v mazdaismu a proti uctívání starých bůžků. Jeho učení bylo přes
   počáteční odpor přijímáno, a když k němu pojal afinitu i král Vitštáspa, došlo k ustavení
   první obce stoupenců. (Jaroslav Malina)

   zásady správného chování, viz  li.

   záušnice esovitá, viz esovitá záušnice.

   zdraví, podle definice Světové zdravotnické organizace (WHO) stav tělesné, duševní a sociální
   pohody, který je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu a prostředí; nejde tedy o
   pouhou nepřítomnost nemocí. (Jiří Sedlák)

   zduření (anglicky swelling nebo také sexual swelling), specifická změna *anogenitální krajiny
   samic primátů v době ovulace, které se projevuje zduřením, změnou barvy a dalšími
   charakteristickými změnami, které jsou nejvíce nápadné v době středu ovulačního cyklu, tedy
   optimální doby pro oplodnění samice. Samice dává *prezentací zduření samci najevo připravenost
   se pářit. (Václav Vančata)

   Země středu, viz  Čung-kuo.

   Zeus (2. pád Dia, z indoevropského diéios, "jasné denní světlo"), nejvyšší řecký bůh,
   přemožitel Titánů a Gigantů. Uspořádal běh světa a nastolil řád (kosmos). Jako atmosférické
   božstvo je spojován s vrcholky hor a spolu s ostatními bohy, kteří jsou členy jeho širší
   rodiny, sídlí na Olympu. Jeho dalším kultovním místem byla Olympia na Peloponnésu a Dodóna v
   Épeiru. Zeus je otcem bohů i lidí. Zplodil potomky se svou ženou Hérou, sám (Athénu), s
   četnými bohyněmi i pozemšťankami. Výčet jeho nemanželských dětí, které starostlivě ochraňoval,
   je úctyhodný: patří k nim mimo jiné bohyně lásky a krásy Afrodíté, která se (podle Homéra)
   zrodila z Diova vztahu s bohyní deště Dionou; boha světla, umění a řádu Apollóna a bohyni lovu
   a měsíce Artemidu měl s dcerou Titána Koia Létou; boha obchodu, řečníků, zlodějů a průvodce
   mrtvých do podsvětí Herma zplodil s Plejádou Maiou. Další potomky mu porodily i pozemšťanky:
   Európé, dcera tyrského (foinického) krále Agenóra Diovi na Krétě porodila tři syny Mínóa,
   Rhadamantya a Sarpedónta; dcera thébského krále Kadma Semelé mu dala Dionýsa; manželka
   spartského krále Tyndarea Léda Polydeuka a Helenu; dcera krále Akrisia v Argu Danaé mu
   porodila Persea, který se později proslavil usmrcením nestvůrné Gorgony Medúsy; manželka
   mykénského krále Amfitryóna Alkméné přivedla na svět Diova syna a největšího hrdinu antických
   bájí Hérákla. Pokud naplnění jeho touhy vyvstaly překážky či případná odmítnutí zdolával je
   vynalézavě: Európu oslnil a unesl jako sličný býk, s Lédou se spojil v podobě labutě, Danau
   "navštívil" jako zlatý déšť, Alkménu získal v podobě jejího manžela Amfitryóna. Zeus měl i
   homosexuální, homoerotické nebo dokonce pederastické sklony, jak dokládá například jeho vztah
   k mladému a sličnému Ganymédovi. Tato údajná promiskuita je odrazem spojování starých a nových
   bohů v průběhu rané fáze řeckého vývoje a složitého utváření geneaologie řeckého panteonu. V
   Římě mu odpovídal Iuppiter. (Jaroslav Malina -- Marie Pardyová)

   Zeus a Alkméné, viz Alkméné, Zeus.

   Zeus a Danaé, viz Danaé, Zeus.

   Zeus a Európé, viz Európé, Zeus.

   Zeus a Ganymédés, viz Ganymédés.

   Zeus a Héra, viz Héra, hieros gamos, Zeus.

   Zeus a Léda, viz Léda, Zeus.

   zikkurrat, akkadsky zikkurratu, sikkurratu, podstatné jméno odvozené od akkadského slovesa
   zakáru, "vyčnívat, tyčit se", název pro chrámovou věž, na jejímž vrcholu stál chrám.
   Zikkurraty se stavěly od sumerských dob na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. až zhruba do
   roku 500 př. n. l. a byly v mezopotamských (i elamských) městech hlavní hmotnou i duchovní
   dominantou, neboť byly obvykle zasvěceny městskému bohu, od něhož se očekávalo, že zajistí
   obyvatelům štěstí a prosperitu v pozemském i posmrtném životě. Jedním z obřadů, který se
   v chrámu odehrával bylo rituální milování mezi panovníkem a kněžkou (viz hieros gamos).
   (Jaroslav Malina)

   zisk,  výsledek podnikatelské aktivity. V účetní definici je to kladný rozdíl mezi příjmem z
   prodeje výstupu a úplnými náklady na jeho výrobu. (Marie Dohnalová)

   ziskový sektor, ekonomické subjekty, které se orientují na zisk; převažují instituce založené
   na soukromém vlastnictví a některé státní podniky, které se chovají ziskově. (Marie Dohnalová)

   Zlatá, označení egyptské bohyně *Hathory.

   Zlatá horda, státní útvar, který se utvořil na východě evropského Ruska po stabilizaci
   výsledků mongolsko-tatarského vpádu ve 13. století: ruská knížata mu byla podřízena a byla
   nucena mu platit daň. Kontakt s nájezdníky ovlivnil ruský jazyk, kulturu a společenskou
   etiketu. (Jaroslav Malina)

   zlaté lotosy (čínsky ťin-lien; v západní literatuře často překládáno jako "zlaté lilie"),
   čínské poetické označení umělého zmenšení ženských nohou. Tato móda se začala šířit počínaje
   panováním dynastie *Sung (960--1279). Celý bolestivý proces, který ženu nadosmrti zbavoval
   schopnosti přirozené chůze, začínal v dětství. Po pátém roce věku byly děvčatům podvazovány
   prsty na noze pod chodidlo tak, aby se docílilo co nejmenší nožky. Postupně docházelo
   k deformaci nártu a celého chodidla. Takto utvářené drobné nožky byly považovány za nezbytný
   atribut krásné ženy z vyšších společenských vrstev. Zvyk se postupně rozšířil i mimo
   privilegované vrstvy. Když se vlády v Číně roku 1644 zmocnili *Mandžuové, zakázali svým ženám
   napodobovat tento obyčej. Mezi Číňany bylo podvazování nohou zakázáno po vzniku republiky roku
   1911, navzdory zákazu se však udrželo, zejména v méně vzdělaných vrstvách, až do konce 40. let
   20. století. Předpokládá se, že se jedná o svého druhu institucionalizovaný fetišismus;
   zachovala se řada svědectví o tom, že zmenšená nožka (za všech okolností obutá do vyšívaného
   střevíčku) dráždila mužskou představivost a vzbuzovala touhu. Odborníci však zároveň
   zdůrazňují, že deformace nohou, která přirozeně omezovala také pohyb žen, tvořila součást snah
   patriarchální společnosti držet ženu doma a v područí muže. (Jaroslav Malina)

   zlomenina, fraktura, přerušení souvislosti kosti. (Ladislava Horáčková)

   změna kulturní viz kulturní změna.

   značka [archeologicky], výsledek bezprostředního působení jednoho objektu (nyní vymizelého) na
   jiný, který nezachoval alespoň trochu úplnější zobrazení tvaru prvního objektu. Jsou to stopy
   doteků nástrojů (pazourkových rydel v kosti, seker na dřevě, radlic v půdě), opracování a
   opotřebení nástrojů obráběným materiálem (šikmé rýžky na ostří vzniklé kácením stromů,
   zrcadlově lesklé plošky na pazourkových, rohovcových nebo obsidiánových čepelkách vzniklé při
   řezání obilí). (Jaroslav Malina)

   zoroastrismus (zarathustrismus), staroíránské náboženství založené prorokem *Zarathustrou v 7.
   až 6. století př. n. l. jako reforma mazdaismu. Představuje originální syntézu monoteismu
   a dualismu a byl zaměřen proti polyteistickému a obětnickému kultu stoupenců mazdaismu.
   Nejvyšším pánem a zároveň stvořitelem všech protikladů je nejvyšší bůh Ahura Mazda,
   reprezentující monistický princip. Nositeli dualistického principu jsou jeho synové Spenta
   Mainju (Blahodárný duch, chápaný jako výlučný přívlastek Ahura Mazdy) a Angra Mainju, kteří
   musí volit mezi řádem pravdy a lži. Jejich formálním projevem jsou zosobněné myšlenky, slova
   a dobré nebo špatné činy. Obdobně musí volit mezi dobrem a zlem i lidé. Jejich rozhodnutí
   ovlivňuje osud duše po smrti. Pokud byl život stoupence pravdy v souladu s principy víry, pak
   byla jeho duše po smrti převedena přes Most rozlišení a přes několik nižších nebeských sfér až
   do věčného čtvrtého nebe. Stoupence zla čeká věčné zatracení. V kontextu dualistického
   střetávání obou principů vznikl postupně mýtus o budoucím konečném vítězství Ahura Mazdy
   a jeho stoupenců nad zlem. (Jaroslav Malina)

   zpětná vazba [fyziologicky], informace o výstupu z regulované soustavy, přiváděná na její
   vstup buď v záporné podobě, pak má funkci stabilizační, nebo v pozitivní podobě, pak má funkci
   akcelerační nebo augmentační. (Pavel Bravený -- Marie Nováková)

   Zpráva o činnosti Antropologické společnosti, viz Zprávy Antropologické společnosti.

   Zpravodaj Antropologické společnosti, viz Zprávy Antropologické společnosti.

   Zprávy Antropologické společnosti, časopis *Antropologické společnosti, vydáván redakční radou
   Antropologické společnosti v Brně od roku 1948. Úkolem časopisu bylo zveřejňovat původní práce
   z antropologie a příbuzných oborů, souborné referáty, zprávy o československých a zahraničních
   ústavech a institucích a zejména zprávy o životě v Antropologické společnosti -- autoreferáty
   přednášek na členských schůzích, osobní zprávy a referáty o nové literatuře. První čtyři
   ročníky Zpráv redigoval Jindřich Antonín *Valšík, počínaje pátým ročníkem, tedy od roku 1952
   Milan *Dokládal, který v této funkci pokračoval nepřetržitě přes čtyřicet let. Vzhledem
   k tomu, že většina prací ve Zprávách byla opatřena souhrny v jednom ze západních jazyků
   (francouzštině, němčině nebo angličtině), byly Zprávy rozesílány též na sto třicet adres do
   zahraničí a přispívaly tak k informování o aktivitách českých a slovenských antropologů i
   v cizině. Výměnou docházely Antropologické společnosti různé časopisy, sborníky a publikace,
   které se staly základem *Knihovny České společnosti antropologické. V rámci Zpráv byly vydány
   dvě Bibliografie československé antropologie (léta 1945--1954 a 1955--1964), jejichž autorem byl
   Milan Dokládal. V průběhu doby byly měněny názvy: Zprávy Antropologické společnosti
   (1947--1951), Zpravodaj Antropologické společnosti (1952--1953), Zpráva o činnosti
   Antropologické společnosti (1954--1966), Zprávy Československé společnosti antropologické při
   ČSAV (1967--1994), Česká antropologie -- Časopis České společnosti antropologické
   (ISSN-0862-5085) (1994--dosud); od roku 1998 je odpovědnou redaktorkou časopisu Jarmila
   *Riegerová. (Milan Dokládal -- Jaroslav Malina)

   Zprávy Československé společnosti antropologické při ČSAV, viz Zprávy Antropologické
   společnosti.

   zpředmětnění [archeologie] (rusky opredmečivanije), realizace myšlenek ve věcech; cesta od
   stimulů, motivů, archetypů, "šablon v myšlení", k jejich ztělesnění v typech a konfiguracích.
   Vztah mezi duševní a materiální frakcí kultury lze sledovat v jednom směru -- od duševní
   kultury k materiální. Takové vyčlenění je potřebné pro účely rekonstrukce duchovní kultury
   podle materiálních pozůstatků, což je obtížné, ale zcela reálné (pokud pod materiální kulturou
   nerozumíme materiální výrobu, ale celou materiální frakci kultury, materiální stopy a
   pozůstatky všech sfér života). (Jaroslav Malina)

   ztracený vosk, v oborovém žargonu takzvané lití na ztracený vosk (viz odlévání). Technika byla
   vynalezena ve starověku, k dokonalosti ji přivedli řečtí a římští kovolitci. Za její vynálezce
   se považují dva všestranní umělci žijící v 6. století př. n. l. na Samu Rhoikos a Theodóros,
   kteří zde také společně postavili velký chrám bohyně Héry. Podstata odlévání dutých bronzových
   soch spočívala ve vytvoření dřevěného jádra ve tvaru sochy. Povrch jádra byl pokryt voskem, do
   něhož se vymodelovaly přesné detaily sochy. Model byl poté pokryt vrstvou hrnčířské hlíny a
   rozdělen na části, po nichž měla být socha postupně odlévána. Takto připravené formy byly
   vloženy do pece, při zahřátí z nich vytekl vosk a mezi jádrem a hliněným obalem vznikla
   dutina, již bylo moci posléze zaplnit roztaveným bronzem. Ztvrdlá a částečně vypálená forma
   vydržela žár kovu, kromě toho se formy před odléváním zakopávaly do země, aby bronz chladl
   postupně a nepopraskal. Po jeho ztuhnutí se odstranila hliněná krusta i podstatná část
   vnitřního dřevěného jádra. Socha pak byla sestavena z jednotlivých odlitků a sochař pečlivě
   vycizeloval její povrch, případně opravil malé nedostatky, které vznikly při odlévání.
   (Jaroslav Malina)

   zubní index:

   -- CAI, komparativní alveolární index vyjadřující počet zachovaných alveolů v procentu jejich
   optimálního počtu.

   -- CDAI, komparativní dentoalveolární index udávající počet zachovaných alveolů plus volně
   zachovaných zubů v procentu jejich optimálního počtu.

   -- CRE, index je součtem procentuálního výskytu zubů s kazem, kořenů zbylých po rozrušení
   korunky, a alveolů, z nichž vypadly zuby během života, z celkového počtu studovaných zubů,
   respektive alveolů.

   -- F--CE, index frekvence kazivosti chrupu, udává kolik procent studovaných lebek má v chrupu
   alespoň jeden zub s kazem nebo minimálně jedno zubní lůžko, zahojené po ztrátě zubu během
   života.

   -- I--CE, index intenzity kazivosti chrupu, udává procento zubů s kazem a vypadlých zubů
   z jejich ideálního počtu.

   -- CRI, komparativní radikulární index, vyjadřující počet zachovaných elementů s kořeny zubů v
   procentu jejich optimálního počtu. (Ladislava Horáčková)

   zubní plak, měkký bělavý zubní povlak, který vzniká v dutině ústní. Je tvořen sacharidy a
   bakteriemi, které poškozují sklovinu. Má význam při vzniku zubního kazu, zubního kamene a
   paradentózy. (Ladislava Horáčková)

   Zvěřina Jaroslav (18. 12. 1942, Třebíč), docent MUDr., CSc., sexuolog a politik, docent
   a přednosta Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní
   nemocnice v Praze. V roce 1965 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci
   Králové. V letech 1965--1969 působil jako sekundární lékař v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově
   Brodě, v letech 1969--1977 jako odborný lékař-psychiatr v Táboře. V roce 1977 se stal vědeckým
   pracovníkem Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní
   nemocnice v Praze. Od roku 1989 je docentem sexuologie a přednostou Sexuologického ústavu 1.
   lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Publikoval více než 120 odborných prací, řadu z nich
   v zahraničí, přispěl do několika monografií, skript a sborníků. Je autorem učebních textů
   a monografií: Lékařská sexuologie (Praha: H+H, 1992), Lékařská sexuologie (Praha: Schering AG,
   1994), O politice a sexualitě (Praha: Medea, 1996), Sexuologie (nejen) pro lékaře (Brno:
   Akademické nakladatelství CERM, 2003). Pro edici *Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie napsal (spolu s Jaroslavem Malinou) 5. svazek Sexuologie pro antropology (2002).
   Je předsedou Sexuologické společnosti ČLS (od 1990) a prezidentem Společnosti pro plánování
   rodiny a sexuální výchovu, členem mezinárodní International Academy of Sex Research, Deutsche
   Gesellschaft für Sexualwissenschaft, čestným členem Polské sexuologické společnosti
   a držitelem Pamětní medaile Univerzity Karlovy v Praze. Od listopadu 1989 se angažuje
   politicky. Za Občanskou demokratickou stranu byl v roce 1992 zvolen do Sněmovny národů
   Federálního shromáždění ČSFR, od roku 1996 je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České
   republiky, ve volebním období od roku 1998 zastával funkci předsedy Výboru pro evropskou
   integraci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Kontakt: Doc. MUDr. Jaroslav
   Zvěřina, CSc., Sexuologický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní
   nemocnice, Karlovo náměstí 32, 120 00 Praha 2, telefon a fax: 224 904 609, e-mail:
   zverina@psp.cz / Internet: www.zverina.cz. (Jaroslav Zvěřina)

   Zvěstování (hebrejsky bsr, "zvěstovat potěšitelné věci"), poselství anděla Páně Gabriela Panně
   Marii, kterým jí oznamuje, že počne dítě z Ducha svatého (Mt 1,18--20; L 1,27) a stane se tak
   matkou Ježíše (L 1,26--38); byla tím uchráněna dědičného hříchu. Gabrielovo pozdravení se stalo
   základem modlitby Zdrávas: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou. Požehnaná jsi nade
   všechny ženy a požehnaný plod tvého těla." (Jaroslav Malina)

   Zvláštní administrativní oblast Ao-men (Macao), v jižní Číně (17,5 km^2), bývalá portugalská
   kolonie na půdě Číny. (Josef Kolmaš)

   Zvláštní administrativní oblast Siang-kang (Hongkong), v jižní Číně při ústí Perlové řeky (1
   067 km^2), bývalá britská kolonie na půdě Číny. (Josef Kolmaš)

   žárový jamkový hrob, spálené kosti jsou uloženy bez obalu nebo v obalu z organického materiálu
   (který se nedochoval) do jamky v zemi. (Josef Unger)

   žárový popelnicový hrob, spálené kosti uloženy v nádobě (popelnici, urně), někdy i s milodary,
   do země. (Josef Unger)

   žárový vrstvový hrob, spálené kosti postupně ukládané do vrstev nebo mělkých jam. (Josef
   Unger)

   žen ("lidskost"), konfuciánský termín s významem lidskost, dobro, humanita. (Jaroslav Malina)

   ženství, viz mužství/ženství.

   židovský pohřební ritus,  ritus vyznavačů judaismu. Již antický historik Tacitus si povšiml,
   že Židé "(...) mrtvoly podle egyptského zvyku spíše pečlivě pohřbívají než spalují". Pohřbívání
   do samostatných hrobů, které nesmí být porušeny nebo zničeny, souvisí s vírou ve vzkříšení
   mrtvých a Poslední soud. V Palestině byly oblíbené hrobky vytesané do skály s lavicemi, na
   nichž tlela mrtvá těla. Po jejich zetlení bývaly kosti někdy uloženy do kamenné schránky
   (ossuaria), jehož délka zpravidla odpovídala délce stehenní kosti. Někdy bývaly tyto schránky
   označeny jménem zesnulého. Židovské katakomby a hypogea jsou známy nejen z Říma, ale i ze
   severní Afriky a Izraele. Nejstarší jsou z konce 2. století n. l. Katakomby v galilejské Beth
   Shéarim pocházejí z doby mezi léty 200 až 350. Římské židovské katakomby u Via Appia
   Pignatelli obsahují i arkosoliové nebo sarkofágové hroby a malby s figurálními motivy (atlet
   korunovaný Viktorií, nebo žena s rohem hojnosti). Zvláštností židovských katakomb jsou
   takzvané "kokhim", to je hroby zapuštěné kolmo do stěny -- a to tak, že zčásti jsou nad zemí a
   zčásti pod zemí. Na vnitřní straně se nachází schodek umožňující pohřbení dvou těl do jednoho
   hrobu. Konec pohřbívání v židovských katakombách spadá do konce 4. nebo do počátku 5. století
   Dále Židé pohřbívali na nadzemních pohřebištích, i když nejstarší římský židovský hřbitov před
   branou Porta Portense je znám až od 13. století. Dokonce i za mimořádných situací byla snaha
   mrtvé pohřbívat a tak za židovské války roku 70 n. l. Iosephus Flavius píše, že "(...) Židé mají
   tak velkou péči o pohřby, že i ty, kdo byli za trest ukřižováni, snímají před slunce západem a
   pohřbívají." Někdy však bylo možné jen to, že pozůstalí "(...) v noci nahrabali do obou rukou
   hrstku prachu a posypali jím mrtvá těla". Na druhé straně je známa snaha některých Židů o
   zajištění pohřbu co nejblíže jeruzalémského chrámu, k němuž směřovaly karavany s kosterními
   pozůstatky zemřelých v diaspoře. Z Kedronského údolí u Jeruzaléma jsou známy i kostnice. Úmrtí
   člověka bylo věcí celé židovské společnosti; v případě mužů to byla záležitost mužů a
   v případě žen zase žen. Za normálních okolností se u úmrtního lože sešlo deset přátel
   k modlitbám. Po smrti, která se projevila tak, že pírko u úst nebožtíka se nehýbalo, položili
   zemřelého na slámu rozprostřenou po zemi nohama ke dveřím. Až do pohřbu se u zemřelého držela
   stráž. Všechna voda z domu byla vylita na ulici a u hlavy se zapálily tři svíce. Tělo umyli a
   oblékli do připraveného oděvu. K pohřbu nebyla nutná rakev, ale zemřelého odnesli na márách na
   hřbitov. Pohřeb probíhal za modliteb a házení hlíny do připraveného hrobu. Při odchodu ze
   hřbitova bývalo zvykem trhat trávu a házet ji za sebe, což má vyplývat z Žalmu 72: "Země bude
   oplývat obilím, / jež se bude vlnit i po vrcholech hor, / jeho klasy budou jako libanonské
   cedry, / obyvatelé města pokvetou jako bylina země" (Ž 72, 16). Při opuštění hřbitova bylo
   třeba umýt si ruce a dát almužnu. Jídlo pro truchlící rodinu přinesli sousedé a sestávalo
   především z čočky a vajec. Nato následovala podle stupně příbuznosti různě dlouhá doba smutku.
   K provádění a dohledu nad pohřebními obřady vytvářela židovská obec dobrovolný spolek
   z vážených mužů zvaný Chevra kadiša, který ze svého středu volil výbor gabojim. Pro poznání
   židovského pohřebního ritu v novověku má veliký význam cyklus obrazů pražského "Pohřebního
   bratrstva" vzniklý roku 1772, nebo nedlouho potom. Názorně je na něm zobrazena návštěva
   nemocného, zaopatření umírajícího, obřad očištění a samotný pohřeb s proslovem nad mrtvým,
   dále pohřební průvod a výroční modlitba s hostinou. Aškenázští, čili východoevropští Židé,
   označovali svoje hroby stélou postavenou u hlavy zesnulého, kdežto Sefardové, to je Židé ze
   Španělska či Portugalska, kamennou deskou položenou na hrob. Židovské hřbitovy ležely většinou
   mimo sídliště, ale z tohoto pravidla jsou výjimky -- například Heilbronn (Německo), kde se
   židovský hřbitov nacházel přímo v uzavřeném židovském městě. Také na tyto hřbitovy, jako na
   místo náboženského kultu (locus religiosus), se vztahovala právní ochrana panovníka, stejně
   jako na Židy samotné. Nicméně k ničení židovských hřbitovů čas od času docházelo, jak je
   patrné například z nařízení rakouského vévody Fridricha z roku 1244, které trestalo zpustošení
   židovského hřbitova smrtí. Skutečnost, že Židé vzhledem ke své obchodní činnosti umírali někdy
   mimo místa svého bydliště je patrná z Velkého privilegia pro Židy vydaného králem Přemyslem
   Otakarem II. roku 1255. Je v něm právně zakotveno osvobození od poplatků, pokud převážejí své
   mrtvé z města do města, nebo ze země do země. Na Starém Městě pražském byla prozkoumána část
   pohřebiště z 10. až 11. století, pro něž je charakteristické ohraničení hrobů kameny, vzájemně
   se neporušující hroby a zbytky organické hmoty na lebce a u chodidel. Na základě těchto
   indicií se naskýtá možnost ztotožnit toto pohřebiště s židovskou komunitou, která je v Praze
   10. století doložena písemnými prameny. Některé židovské hřbitovy byly zkoumány i
   archeologicky. U Barcelony (Španělsko) se podařilo zdokumentovat 171 hrobů datovaných do 11.
   až 14. století. Nejstarší hroby byly výklenkové, mladší antropomorfní (ve dně hrobové jámy
   byla vyhloubena prohlubeň přesně ohraničující tělo) a nejmladší jsou pohřby v dřevěných
   rakvích. K inventáři hrobů patří prsteny, náušnice a ozdoby z pokrývky hlavy. V Yorku (Velká
   Británie) se podařilo prozkoumat část hřbitova z 12. až 13. století s pohřby v rakvích a bez
   milodarů. Další část židovského hřbitova z 13. až 14. století se našla v Ennezat
   v Clermont-Ferrand (Francie) a také v Brně (Morava). Archeologický výzkum židovského hřbitova
   v Praze, existujícího mezi léty 1254 až 1478, proběhl za zvláštního zájmu veřejnosti. Zemřelí
   zde byli pohřbíváni v rubáši s rukama podél těla nebo pod pánví, uložení do rakve většinou bez
   výbavy nebo jen s kovovými přezkami, případně bronzovou drátěnou čelenkou. Na očích a ústech
   ležívaly břidlicové destičky. U kotníků nebo na prstech nohou se našly valouny o velikosti 10
   až 20 cm. Překvapení představovala rakvička na půdorysu 60x100 cm obsahující kosti nejméně
   čtyř osob, z toho dvou dětí, na nichž byly stopy žáru. Doklady konzervativního židovského
   pohřebního ritu byly zaznamenány i při výzkumu novověkého hřbitova v Prostějově.
   V archeologických nálezech by se mohly projevit i některé další prvky židovského pohřebního
   ritu -- jako uložení krve či amputovaného údu do nádoby v hrobě, svázání palců u nohou nebo
   speciální oděv. (Josef Unger)

   Žitného jeskyně, Březina, okres Brno-venkov, nejdůležitější magdalénská lokalita ve východní
   části Křtinského údolí ve střední části Moravského krasu leží v nadmořské výšce 414 m. Již
   první výzkum Josefa Szombathyho (1884), stejně jako poslední výzkum Jaroslava Dvořáka, Josefa
   Pelíška, Rudolfa Musila a Karla Valocha zachytil archeologickou vrstvu v hnědé hlíně na bázi
   holocenního souvrství. Podle Szombathyho tvořila podloží již vápencová skála, podle Dvořáka a
   spolupracovníků následovala ještě spraš. Kamenná industrie pochází z různých výkopů. Podle
   hodnocení K. Valocha převažují rydla mírně nad škrabadly. Obě skupiny provázejí vrtáky,
   početné čepele s otupeným bokem, ventrálně retušované mikročepele a ojedinělé geometrické
   tvary. Mimořádné vysoké je zastoupení (24 %) artefaktů z křišťálu: škrabadla, rydla, vrtáky a
   malá jádra. Mezi kostěnou industrií je nápadná 13 cm dlouhá jehla, provázená zlomky dalších
   jehel a parohových hrotů. (Jiří A. Svoboda)

   Živný Michal (16. 9. 1976, Boskovice), RNDr., antropolog, absolvent magisterského studijního
   programu oboru antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
   univerzity v Brně. Diplomová práce: Pohřební ritus v mladší a pozdní době hradištní na Moravě
   a ve Slezsku (2000), vedoucí práce: Prof. PhDr. Josef Unger, CSc.; rigorózní práce: Mince
   v hrobech jako odraz sociální a duchovní kultury na Moravě v 11. a 12. století (2004).
   V současnosti dokončuje doktorské studium na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se pohřebním ritem střední Evropy v 11.--15. století.
   Současně pracuje jako archeolog v Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti
   v Olomouci. Kontakt: RNDr. Michal Živný, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty
   Masarykovy univerzity v Brně, Vinařská 5, 603 00 Brno, telefon: 737 873 671, e-mail:
   zivny@sci.muni.cz, michal.zivny@email.cz. (Michal Živný)

   životní forma,  určitý typ vhodně přizpůsobených organismů v dané adaptivní zóně. Například
   vznik rodu *Homo je velmi dobrým příkladem nové životní formy u primátů. Člověk má celou řadu
   zvláštních, mezi primáty specifických znaků. Vedle znaků morfologických spojených s výkonnou
   *bipedií a zvětšováním mozku jsou to (i pro primáty neobvyklé) parametry ekologické, sociální
   a faktory kulturní. Výsledkem je, že člověk je velmi efektivně přizpůsoben (morfologicky,
   fyziologicky i behaviorálně) k životu v široké škále ekosystémů. Stal se všežravým predátorem,
   který si, díky svým adaptivním schopnostem a kultuře, spoluvytváří niku v téměř každém typu
   ekosystému. Důkazem je i velmi časná migrace první skutečně lidské formy, Homo ergaster,
   z tropických oblastí Afriky do mírného pásma západní Asie.

   životní historie (life history), realizace adaptivního potenciálu organismu, včetně aspektů
   behaviorálních, v souvislosti s růstem, přežíváním v obecném slova smyslu, reprodukcí,
   vychováváním potomstva, až k jeho nezávislosti a vyhýbání se situacím ohrožujícím život.
   V přeneseném slova smyslu se jedná o vývoj určité populace v určitém časovém úseku, který musí
   zahrnovat vícenásobnou výměnu generací. U savců je to strategie, která registruje, kdy je
   nejvhodnější doba pro narození mláděte, kdy ho odstavit, kdy a za jakých podmínek bude ukončen
   jeho růst, kdy se může začít reprodukovat a kdy a jak dlouhá by měla být optimální délka
   života jedince v dané populaci. Charles Jansen a Carl van Schaik (1993) přišli v teorii
   "vyhýbání se ekologickému risku" s rozšířením teorie životní historie o ontogenetickou
   populační dimenzi, podle níž ontogenetický vývoj, včetně ontogeneze chování a sociální
   struktury, slouží jako specifický nárazníkový mechanismus, jakýsi dolaďovací mechanismus,
   který může podstatným způsobem snížit nebezpečí vlivu "náhlých" ekologických změn, ať při
   fluktuačních či periodických změnách v ekosystémech. U člověka pak ukazuje, že významnými
   faktory jsou kultura, nástroje a nástrojové chování. Tento mechanismus může mít jak adaptivní,
   tak exaptivní charakter. Současné pojetí životní historie chápe danou populaci jako jakýsi
   dlouhověký hyperorganismus, který se vyvíjí, reprodukuje a adaptuje v určitém ekologickém
   prostředí a může být (přímo či nepřímo) předmětem přírodního výběru. Pro toto pojetí
   evolučních procesů se pak z hlediska genetického stává inkluzivní *fitness klíčovým genetickým
   mechanismem. Teorie životních historií (life histories) bude zřejmě rozpracovávána i na
   vyšších úrovních, jako jsou společenstva, a tím umožní vysvětlení určitých koevolučních
   procesů, které mají v současnosti ještě dost mysteriózní charakter (například teorie Gaia).
   (Václav Vančata)

   životní styl (způsob života), charakteristika sociálních, ekonomických, ale zejména rodinných,
   zvykových, pracovních a jiných běžných denních okolností, návyků a oblastí činnosti člověka;
   souvisí se vzdělaností (světovým a životním názorem), úrovní zájmů, socioekonomickým
   zařazením, členstvím v různých skupinách i s účastí na životě společnosti; významně je
   formován tradicemi národa, země i jejich hodnotovou orientací; typy životního stylu: konzumní,
   parazitní, pasivní, aktivní, tvůrčí aj. (Jiří Sedlák)

   životopis, staroegyptský literární žánr; jeho vývoj je možné sledovat od Staré říše až do
   Ptolemaiovského období, tedy po dobu téměř 3000 let. Prvního vrcholu dosáhl životopisný nápis
   v 6. dynastii, kdy vybroušeným jazykem (nejstarší egyptštinou -- viz) popisuje úspěšnou
   úřednickou dráhu i mimořádné činy zemřelého a zároveň podává výčet jeho ušlechtilých
   vlastností a morálních kvalit, kterými dotyčný naplňoval za svého pozemského života princip
   *maat. Životopis vytesaný do stěny nekrálovské hrobky měl trvale připomínat jméno jejího
   majitele mezi živými, což bylo "příjemné jeho duchu" žijícímu v říši mrtvých. (Břetislav
   Vachala)

   Žlábek Karel (8. 1. 1902, Hrdlořezy u Třeboně -- 22. 5. 1983, Brno), profesor MUDr. et RNDr.,
   anatom, profesor a přednosta *Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity
   v Brně v letech 1945 až 1972. V roce 1925 se stal demonstrátorem na Anatomickém ústavu
   profesora Janošíka a po ukončení studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce
   1925 zůstal na Anatomickém ústavu profesora Weignera jako asistent. Velký zájem o přírodní
   vědy přivedl MUDr. Karla Žlábka na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, na které
   studoval antropologii a zoologii. Také toto studium úspěšně ukončil doktorátem v roce 1932.
   Své vzdělání si rozšířil několika studijními pobyty na anatomických ústavech ve Štrasburku,
   Londýně a Paříži. V roce 1933 byl habilitován pro obor normální anatomie. Na Lékařské fakultě
   Univerzity Karlovy vedl docent Žlábek výuku topografické anatomie. Po násilném zavření českých
   vysokých škol v roce 1939 pracoval na patologii vinohradské nemocnice. V roce 1945 byl povolán
   do Brna na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, kde byl pověřen vedením Anatomického
   a záhy i Histologicko-embryologického ústavu a v roce 1946 jmenován řádným profesorem.
   Znovuzřízení obou ústavů, které byly těžce poškozeny válkou, si vyžádalo mimořádné úsilí
   a všechen čas profesora Žlábka. V krátké době se mu však přes všechny potíže podařilo z obou
   ústavů vybudovat příkladná pedagogická a vědecká centra. V poválečném období se mimo jiné
   úkoly objevila také naléhavá potřeba zajistit pro stovky posluchačů vhodnou studijní
   literaturu. I tohoto úkolu se profesor Žlábek úspěšně zhostil. Jeho Přehled anatomie člověka,
   Úvod do topografické anatomie, Pitevní cvičení, Histologie, Embryologie se staly významnými
   učebnicemi pro generace studentů, Karel Žlábek byl také autorem kapitoly "Soustava svalová"
   v celostátní učebnici anatomie. Profesor Žlábek vynaložil rovněž velké úsilí na organizaci
   vědeckého života v Brně. Aktivně působil v Československé biologické společnosti a byl jedním
   ze zakladatelů *Antropologické společnosti. Antropologické výzkumy na svém ústavu vždy
   podporoval a plánoval zřízení *Oddělení lékařské antropologie na Anatomickém ústavu. Pro toto
   oddělení vychoval docenta MUDr. Milana *Dokládala, CSc. Oddělení lékařské antropologie však
   mohlo být na Anatomickém ústavu založeno až v roce 1970. Významným přínosem profesora Žlábka
   pro morfologii je také jeho vědecká práce. Je autorem téměř stovky odborných publikací. Ve
   svém pražském období se intenzivně věnoval především srovnávací myologii (známé jsou jeho
   práce o žvýkacích svalech a o mechanismu čelistního kloubu). Mimořádné pedagogické úsilí
   v období budování Anatomického ústavu v Brně odvedlo profesora Žlábka od soustavné vědecké
   práce. Přesto objasnil například funkci venulae aquosae v oku a zabýval se otázkou vztahu mezi
   velikostí a strukturou orgánů. K intenzivní vědecké práci se mohl vrátit až v posledních
   dvaceti letech svého života, kdy se věnoval problematice úpravy tepenného řečiště v ledvinách.
   Jeho práce o ledvinných glomerulech s dvojím oběhem (paraglomerula) a o vnitřní úpravě kapilár
   v glomerulech jsou prioritní. Podstatně přispěly k řešení řady fyziologických a klinických
   problémů v oblasti ledvin a došly zaslouženého uznání u nás i v zahraničí. V roce 1962 byl
   profesor Žlábek zbaven vedení Anatomického ústavu. Působil však dále jako profesor pověřený
   výukou topografické anatomie a v roce 1970 byl penzionován. Na Anatomický ústav ale řadu let
   dále docházel a své bohaté vědomosti a zkušenosti nezištně předával všem, kteří se něj
   obrátili se žádostí o pomoc. Zásluhy Karla Žlábka o obnovení a vybudování anatomického muzea
   na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity byly oceněny v roce 1992 při oslavách 90. výročí
   jeho narození: Anatomické muzeum bylo přejmenováno na Anatomické muzeum profesora Karla
   *Žlábka. (Libor Páč)

   Žlutá řeka, viz  Chuang-che.

   Žluté moře (Chuang-chaj), se zálivy Pochajským, Liaotungským a Západokorejským (plocha přes 40
   tisíc km^2, hloubka přes 50 m).

   Žluté prameny (čínsky Chuang-čchüan), v čínské mytologii představují podsvětí, kam se po smrti
   odebírají duše zemřelých. (Jaroslav Malina)

   Žluté turbany (Chuang ťin), hnutí vedené ve 2. století n. l. *Čang Tiaoem, které vedlo k pádu
   dynastie *Východních Chanů. (Josef Kolmaš)

   Žlutý císař, viz  Chuang-ti.

   Žung, viz  Si Žung.

   Žungové, zvaní též Si-žung ("Západní Žungové") či Čchüan-žung ("Psí Žungové"), eventuálně
   Si-nan-i ("Jihozápadní barbaři"), historické čínské označení prapředků tibetských plemen na
   čínském Jihozápadě. (Jaroslav Malina)

   žu-ťia ("konfuciánci"), stoupenci Konfuciovy filozofie nebo i jeho další pokračovatelé.
   (Jaroslav Malina)

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   Bibliografie

   Uváděná bibliografická hesla obsahují další seznamy literatury, což platí zejména o svazcích
   edice Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů.

   Antropologie: obecné práce, encyklopedie, slovníky

   Anderson, Robert Thomas (1972): Anthropology: A Perspective of Man. Belmont: Wadsworth.

   Augé, Marc (1999): Antropologie současných světů. Brno: Atlantis.

   Barfield, Thomas, ed. (1998): The Dictionary of Anthropology. Oxford: Blackwell Publishers.

   Barnard, Alan -- Spencer, Jonathan, ed. (1998): Encyclopedia of Social and Cultural
   Anthropology. London: Routledge.

   Beals, Ralph L. -- Hoijer, Harry (1966): An Introduction to Anthropology. New York: Macmillan.

   Beattie, John (1964): Other Cultures: Aims, Methods and Achievements in Social Anthropology.
   London: Routledge.

   Benedict, Ruth (1946): The Chrysanthemum and the Sword: Patterns of Japanese Culture. Boston:
   Houghton Mifflin.

   Benedictová, Ruth (1999): Kulturní vzorce. Praha: Argo.

   Beneš, Jan (1994): Člověk. Praha: Mladá fronta.

   Bidney, David (1953): Theoretical Anthropology. New York: Columbia University Press.

   Boas, Franz (1911): The Mind of Primitive Man. New York: Macmillan.

   Boas, Franz, ed. (1938): General Anthropology. Lexington: Heath.

   Boas, Franz (1940): Race, Language and Culture. New York: Macmillan.

   Bogucki, Peter (1999): The Origins of Human Society. Oxford: Blacwell Publishers.

   Bohannan, Paul (1992): Social Anthropology. New York: Holt, Rinehart and Winston.

   Bohannan, Paul (1992): We, The Alien: An Introduction to Cultural Anthropology. Prospect
   Heights (Illinois): Waveland Press.

   Bonte, Pierre -- Izard, Michel (1991): Dictionnaire de ľethnologie et de ľanthropologie. Paris:
   Presses Universitaires de France.

   Brew, John Otish (1968): One Hundred Years of Anthropology. Cambridge (Massachusetts): Harvard
   University Press.

   Broude, Gwen J. (1994): Marriage, Family, and Relationships: A Cross-Cultural Encyclopedia.
   Santa Barbara: ABC-CLIO.

   Burguiere, André (1985): Anthropologie historique. Encyclopaedia Universalis II. Paris:
   Presses universitaires de France.

   Clifton, James A. (1970): Applied Anthropology: Readings in the Uses of the Science of Man.
   Boston: Houghton Mifflin.

   Copans, Jean (2001): Základy antropologie a etnologie. Praha: Portál.

   Coulanges, Fustel de (1998): Antická obec. Praha: Sofis.

   Douglas, Mary (1966): Purity and Danger: An Analysis of Concepts of Pollution and Taboo.
   London: Routledge.

   Douglas, Mary (1970): Natural Symbols. London: Barrie & Rockcliff.

   Douglas, Mary (1975): Implicit Meanings: Essays in Anthropology. London: Routledge.

   Ducrot, Oswald -- Todorov, Tzvetan (1979): Encyclopedic Dictionary of the Sciences of Language.
   Baltimore: Johns Hopkins University Press.

   Ember, Carol R. -- Ember, Melvin (1977): Cultural Anthropology. Englewood Cliffs:
   Prentice-Hall.

   Evans-Pritchard, Edward Evan (1951): Social Anthropology. Glencoe: Free Press.

   Fagan, Brian M. (1989): People of the Earth: An Introduction to the World Prehistory. Sixth
   Edition. Glenview -- Boston -- London: Scott, Foresman and Company.

   Fetter, Vojtěch -- Prokopec, Miroslav -- Suchý, Jaroslav -- Titlbachová, Svatava, a kolektiv
   (1967): Antropologie. Praha: Academia.

   Filip, Jan (1966): Encyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas, I, II. Praha:
   Academia.

   Frazer, James George (1977): Zlatá ratolest. Praha: Academia.

   Fried, Morton H. (1972): The Study of Anthropology. New York: Thomas Crowell Co.

   Geertz, Clifford (2000): Interpretace kultury. Praha: Slon.

   Gellner, Ernest (1999): Rozum a kultura. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

   Gennep, van Arnold (1996): Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha:
   Nakladatelství Lidové noviny.

   Girtler, Roland (1979): Kulturanthropologie. München: Deutscher Taschenbuch Verlag.

   Gluckman, Max (1965): Politics, Law and Ritual in Tribal Societies. Oxford: Basil Blackwell.

   Hammond, Peter B., ed. (1964): Physical Anthropology and Archaeology: Selected Readings. New
   York: Macmillan.

   Hammond, Peter B. (1978): An Introduction to Cultural and Social Anthropology. Riverside (New
   Jersey): Macmillan.

   Harris, Marvin (1964): The Nature of Cultural Things. New York: Random House.

   Haviland, William A. (1982): Anthropology. 3. vydání. New York: CBS College Publishing.

   Hoebel, Edward Adamson (1972): Anthropology: The Study of Man. New York: Holt, Rinehart and
   Winston.

   Hunter, David E., ed. (1976): Encyclopedia of Anthropology. New York: Harper & Row.

   Hymes, Dell, ed. (1972): Reinventing Anthropology. New York: Pantheon.

   Ingold, Tim (1994): Companion Encyclopedia of Anthropology: Humanity, Culture and Social Life.
   London: Routledge.

   Jelínek, Jan (1977): Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha: Artia.

   Jones, Stephen -- Martin, Robert -- Pilbeam, D. (1995): The Cambridge Encyclopedia of Human
   Evolution. Cambridge: Cambridge University Press.

   Keesing, Roger Martin (1976): Cultural Anthropology: A Contemporary Perspective. New York:
   Holt, Rinehart and Winston.

   Keesing, Roger Martin -- Keesing, Felix Maxwell (1976): New Perspectives in Cultural
   Anthropology. New York: Holt, Rinehart and Winston.

   Kiple, Kenneth F., ed. (1993): The Cambridge World History of Human Disease. New York:
   Cambridge University Press.

   Klein, Richard G. (1989): The Human Career: Human Biological and Cultural Origins. Chicago:
   University of Chicago Press.

   Kluckhohn, Clyde Kay Maben (1965): Mirror for Man: A Survey of Human Behavior and Social
   Attitudes. New York: Premier Books.

   Knussmann, Rainer (1988): Anthropologie: Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen (4.
   Auflage des Lehrbuchs der Anthropologie begründet von Rudolf Martin),  Band I und II. Jena --
   New York -- Stuttgart: Gustav Fischer.

   Kottak, Conrad Phillip (1994): Anthropology: The Exploration of Human Diversity. 6. vydání.
   New York: McGraw-Hill.

   Kroeber, Alfred (1944): Configurations of Culture Growth. Berkeley: University of California
   Press.

   Kroeber, Alfred Louis (1948): Anthropology: Race, Language, Culture, Psychology, Prehistory.
   New York: Harcourt, Brace and Company.

   Kroeber, Alfred Louis (1952): The Nature of Culture. Chicago: University of Chicago Press.

   Kroeber, Alfred Louis (1957): Style and Civilizations. Ithaca: Cornell University Press.

   Kroeber, Alfred Louis (1963): Anthropology: Culture Patterns and Processes. New York:
   Harbinger Books, Harcourt, Brace and World.

   Kroeber, Alfred Louis -- Clyde Kay Maben (1963): Culture: A Critical Review of Concepts and
   Definitions. New York: Vintage Books.

   Leach, Edmund R. (1954): Political Systems of Highland Burma. London: Athlone.

   Lévi-Strauss, Claude (1955): Tristes tropiques. Paris: Plon.

   Lévi-Strauss, Claude (1958): ĽAnthropologie structurale. Paris: Plon.

   Lévi-Strauss, Claude (1971): Myšlení přírodních národů. Praha: Československý spisovatel.

   Lévi-Strauss, Claude (2000): Štrukturálna antropológia, I. II. Bratislava: Kalligram.

   Lewis, Ioan Myrddin (1985): Anthropology in Perspective. Cambridge: Cambridge University
   Press.

   Lexikon des Mittelalters I--IX (1999). Stuttgart -- Weimar: Verlag J. B. Metzler.

   Malina, Jaroslav (1981): Archeologie včera a dnes aneb Mají archeologové šedé hmoty více za
   nehty než za ušima? I--II. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

   Malina, Jaroslav -- Vašíček, Zdeněk (1990): Archaeology Yesterday and Today: The Development of
   Archaeology in the Sciences and Humanities. Cambridge: Cambridge University Press.

   Malinowski, Bronislaw (1927): Sex and Repression in Savage Society. New York: Harcourt, Brace
   and Company.

   Malinowski, Bronislaw (1961): Argonauts of the Western Pacific. New York: Duton & Co., Inc.

   Malinowski, Bronislaw (1962): Sex, Culture, and Myth. New York: Harcourt, Brace, and World.

   Malinowski, Bronislav (1968): Vědecká teorie kultury. Brno: Krajské kulturní středisko.

   Marks, John (1994): Human Biodiversity: Genes, Races, and History. New York: Aldan de Gruyter.

   Martin, Rudolf -- Saller, Karl (1957): Lehrbuch der Anthropologie in systematischen
   Darstellung. 3. Auflage. Stuttgart: Gustav Fischer Verlag.

   Mauss, Marcel (1999): Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha:
   Sociologické nakladatelství.

   Mazák, Vratislav (1979): Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo. Praha: Práce.

   Murphy, Robert F. (1998): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické
   nakladatelství (SLON).

   Novotný, Bohumil, a kolektív (1986): Encyklopédia archeológie. Bratislava: Obzor.

   O'Sullivan, Tim et al. (1994): Key Concepts in Communication and Cultural Studies. 2. vydání.
   London: Routledge.

   Pospíšil, Leopold (1997): Etnologie práva. Praha: Nakladatelství Set out.

   Rivers, William H. R. (1906): The Todas. London: Macmillan.

   Rodnick, David (1966): An Introduction to Man and His Environment. New York:
   Appleton-Century-Crofts.

   Rodnick, David (1974): Man's Quest for Autonomy: A Backround for Modernization. Lubbock
   (Texas): The Caprock Press.

   Róheim, Géza (1950): Psychoanalysis and Anthropology. New York: International University
   Press.

   Seymour-Smith, Charlotte (1986): Macmillan Dictionary of Anthropology. London: Macmillan.

   Shapiro, Harry Lionel, ed. (1971): Man, Culture and Society. Oxford: Oxford University Press.

   Steward, Julian H. (1955): Theory of Culture Change: The Methodology of Multilinear Evolution.
   Urbana: University of Illinois Press.

   Suggs, David N. -- Miracle, Andrew W., ed. (1999): Culture, Biology and Sexuality. Athens --
   London: The University of Georgia Press.

   Turner, Victor Witter (1985): On the Edge of the Bush: Anthropology as Experience. Tucson:
   University of Arizona Press.

   Tyler, Stephen Albert, ed. (1969): Cognitive Anthropology. New York: Holt, Rinehart and
   Winston.

   Vodáková, Alena -- Vodáková, Olga -- Soukup, Václav, ed. (2000): Sociální a kulturní
   antropologie. 3. svazek ediční řady Sociologické pojmosloví, kterou rediguje Alena Vodáková.
   Vydání druhé, rozšířené. Praha: Vydalo Sociologické nakladatelství (SLON) Praha ve spolupráci
   se Sociologickým ústavem AV ČR.

   White, Leslie Alvin (1959): The Evolution of Culture: The Development of Civilization to the
   Fall of Rome. New York: McGraw-Hill.

   White, Leslie Alvin (1975): The Concept of Cultural Systems: A Key to Understanding Tribes and
   Nations. New York: Columbia University Press.

   Anatomie

   Aiello, Leslie C.-- Dean, C. (1990): An Introduction to Human Evolutionary Anatomy. San Diego --
   London: Academic Press.

   Horáčková, Ladislava -- Račanská, Michaela -- Vargová, Lenka (2006): Anatomie pro antropology.
   In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební
   texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 34. svazek. Edice Scientia Nadace
   Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Antropometrie

   Bláha, Pavel -- Sedlak, Petr (2006): Antropologie živého člověka. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 36. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Archeologická antropologie

   Binford, Lewis R. (1962): Archaeology as Anthropology. American Antiquity, roč. 28, s.
   217--225.

   Binford, Lewis R. (1972): An Archaeological Perspective. New York -- London: Seminar Press.

   Binford, Lewis R. (1989): Debating Archaeology. San Diego: Academic Press.

   Binford, Sally R. -- Binford, Lewis R., ed. (1968): New Perspectives in Archeology. Chicago:
   Aldine.

   Clarke, David Leonard (1968): Analytical Archaeology. London: Methuen.

   Fagan, Brian M. (1978): In the Beginning: An Introduction to Archaeology. Boston: Little,
   Brown.

   Fagan, Brian M. (1989): People of the Earth: An Introduction to the World Prehistory. Sixth
   Edition. Glenview -- Boston -- London: Scott, Foresman and Company.

   Gould, Richard Allan 1980: Living Archaeology. Cambridge: Cambridge University Press.

   Hodder, Ian (1991): Reading the Past. (Revised Edition). Cambridge: Cambridge University
   Press.

   Lamberg-Karlovsky, Clifford C., ed. (1972): Old World Archaeology: Foundations of
   Civilization. San Francisco: W. H. Freeman.

   Lamberg-Karlovsky, Clifford C. -- Sabloff, Jeremy A., ed. (1974): The Rise and Fall of
   Civilizations: Modern Archaeological Approaches to Ancient Cultures. Selected Readings. Menlo
   Park: Cummings.

   Leone, Mark P., ed. (1972): Contemporary Archaeology: A Guide to Theory and Contributions.
   Carbondale and Edwardsville: Southern Illinois University Press.

   Malina, Jaroslav (1981): Archeologie včera a dnes aneb Mají archeologové šedé hmoty více za
   nehty než za ušima? I--II. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

   Malina, Jaroslav -- Vašíček, Zdeněk (1990): Archaeology Yesterday and Today: The Development of
   Archaeology in the Sciences and Humanities. Cambridge: Cambridge University Press.

   Raab, L. Mark -- Klinger, Timothy C., ed. (1980): The Design of Archaeological Research.
   Chicago: Aldine.

   Renfrew, A. Colin, ed. (1973): The Explanation of Culture Change: Models in Prehistory.
   London: Duckworth.

   Schiffer, Michael Brian (1976): Behavioral Archeology. New York -- San Francisco -- London:
   Academic Press.

   Smetánka, Zdeněk (2003): Archeologické etudy. Praha: Knižnice Dějin a současnosti.

   Svoboda, Jiří (2000): Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 1. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Watson, Patty Jo -- LeBlanc, Steven A. -- Redman, Charles L. (1971): Explanation in Archaeology:
   An Explicitly Scientific Approach. New York -- London: Columbia University Press.

   Yellen, John E. (1977): Archaeological Approaches to the Present: Models for Reconstructing
   the Past. New York -- London: Academic Press.

   Dějiny a teorie antropologie

   Ackerman, Robert (1987): J. G. Frazer: His Life and Works. Cambridge: Cambridge University
   Press.

   Adams, William (1998): The Philosophical Roots of Anthropology. Stanford: CSLI Publications.

   Barnard, Alan (2000): History and Theory in Anthropology. Cambridge: Cambridge University
   Press.

   Bataille, Georges (2000): Politická antropologie. Praha: Dauphin.

   Benedictová, Ruth (1999): Kulturní vzorce. Praha: Argo.

   Bennett, John W. (1998): Classic Anthropology. London: Transaction Publishers.

   Brew, John Otish (1968): One Hundred Years of Anthropology. Cambridge (Massachusetts): Harvard
   University Press.

   Budil, Ivo (2001): Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po
   Franze Boase. I. a II. díl. Praha: Triton.

   Budil, Ivo (2002): Od prvotního jazyka k rase. Utváření novověké západní identity v kontextu
   orientální renesance. Praha: Academia.

   Budil, Ivo (2003): Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton.

   Budil, Ivo T. (2005): Victor Courtet d'Isle a kořeny rasového myšlení. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 26. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Burrow, John W. (1966): Evolution and Society: A Study in Victorian Social Theory. Cambridge:
   Cambridge University Press.

   Caffrey, Margaret (1989): Ruth Benedict: Stranger in the Land. Austin: University of Texas
   Press.

   Černý, Václav (1939): Rasismus, jeho základy a vývoj. Praha: Václav Petr.

   Darnell, Regna, ed. (1974): Readings in the History of Anthropology. New York: Harper and Row.

   Eribon, Didier (1991): Conversations with Lévi-Strauss. Chicago: University of Chicago Press.

   Evans-Pritchard, Edward Evan (1937): Witchcraft, Oracles and Magic among the Azande. Oxford:
   Clarendon.

   Evans-Pritchard, Edward Evan (1962): Social Anthropology and Other Essays. New York: Free
   Press.

   Evans-Pritchard, Edward Evan (1981): A History of Anthropological Thought. London: Faber and
   Faber.

   Fernandez, James, ed. (1991): Beyond Metaphor: The Theory of Tropes in Anthropology. Stanford:
   Stanford University Press.

   Freeman, Derek (1983): Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropological
   Myth. Cambridge: Harvard University Press.

   Geertz, Clifford (1983): Local Knowledge. Further Essays in Interpretative Anthropology. New
   York: Basic Books.

   Geertz, Clifford (1988): Works and Lives: The Anthropologist as Author. Stanford: Stanford
   University Press.

   Geertz, Clifford (2000): Interpretace kultur. Praha: Slon.

   Goldenweiser, Alexander (1970): Anthropology: An Introduction to Primitive Culture. New York:
   F. S. Crofts.

   Harris, Marvin (1968): The Rise of Anthropological Theory: A History of Theories of Culture.
   New York: Thomas Y. Crowell.

   Harris, Marvin (1977): Canibals and Kinds: The Origins of Cultures. New York: Random House.

   Harris, Marvin (1979): Cultural Materialism: The Struggle for a Science of Culture. New York:
   Random House.

   Hatch, Elvin (1973): Theories of Man and Culture. New York: Columbia University Press.

   Herzfeld, Michael (1987): Anthropology Through the Looking-glass. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Hodgen, Margaret T. (1964): Early Anthropology of the Sixteenth and Seventeenth Centuries.
   Philadelphia: University of Pennsylvania Press.

   Honigman, John J. (1976): The Development of Anthropological Ideas. Homewoood: Dorsey.

   Hubinger, Václav, ed. (1995): Antropologie, sociologie, historie: Antologie francouzských
   společenských věd. Cahiers du CEFRES no. 8. Praha: Cefres.

   Jarvie, Ian Charles (1972): The Story of Social Anthropology. New York: McGraw Hill.

   Keesing, Roger M. (1976): Cultural Anthropology: A Contemporary Perpective. New York: Holt,
   Rinehart and Winston.

   Komárek, Stanislav (2003): Obraz člověka v dílech některých význačných biologů 19. a 20.
   století. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové
   učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 20. svazek. Edice Scientia Nadace
   Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kuper, Adam (1988): Invention of the Primitive Society. London: Routledge.

   Layton, Robert (1997): An Introduction to Theory in Anthropology. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Leach, Edmund (1970): Lévi-Strauss. London: Fontana.

   Lévi-Strauss, Claude (1999): Rasa a dějiny. Praha: Atlantis.

   Lévi-Strauss, Claude (2000): Štrukturálna antropológia, I. II. Bratislava: Kalligram.

   Malina, Jaroslav (1981): Archeologie včera a dnes aneb Mají archeologové šedé hmoty více za
   nehty než za ušima? I--II. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

   Malina, Jaroslav, a kolektiv (2004): Brněnská antropologie v českém a mezinárodním kontextu
   (se zaměřením na Katedru antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity). (Folia
   historica, svazek 73.) Brno: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

   Malina, Jaroslav -- Vašíček, Zdeněk (1990): Archaeology Yesterday and Today: The Development of
   Archaeology in the Sciences and Humanities. Cambridge: Cambridge University Press.

   Malinowski, Bronislav (1968): Vědecká teorie kultury. Brno: Krajské kulturní středisko.

   Marcus, George E. -- Fischer, Michael M. J. (1986): Anthropology as Cultural Critique. Chicago:
   University of Chicago Press.

   Moore, Henrietta (1999): Anthropological Theory Today. Cambridge: Polity Press.

   Mühlmann,  Wilhelm Emmanuel (1968): Geschichte der Anthropologie. Frankfurt: Athenäum Verlag.

   Nešpor, Zdeněk R. -- Jakoubek, Marek (2004): Co je a co není kulturní/sociální antropologie?
   Český lid, roč. 91, 2004, č. 1, s. 53--79.

   Obeyesekere, Gananath (1992): The Apotheosis of Captain Cook. Princeton (New Jersey):
   Princeton University Press.

   Pike, Kenneth L. (1967): Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of
   Behavior. The Hague: Morton.

   Poliakov, Léon (1996): The Aryan Myth: A History of Racist and Nationalist Ideas in Europe.
   New York: Barnes & Noble.

   Prokopec, Miroslav (1991): Biological Anthropology in Czechoslovakia -- an Anthropological
   Outline. Part 1. International Association of Human Biologists. Occasional Papers, vol. 3, No.
   3.

   Rabinow, Paul (1977): Reflections on Fieldwork in Morocco. Berkeley: University of California
   Press.

   Radcliffe-Brown, Alfred Reginald (1958): Method in Social Anthropology. Chicago: The
   University of Chicago Press.

   Rappaport, Roy A. (1999): Ritual and Religion in the Making of Humanity. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Renneville, Marc (2000): La langage des crânes: Histoire de la phrénologie. Paris: Institut
   d'édition, Sanofi-Synthélabo.

   Soukup, Václav (1992): Americká kulturní antropologie. Praha: Univerzita Karlova v Praze --
   Karolinum.

   Soukup, Václav (1994): Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha: Univerzita Karlova v
   Praze -- Karolinum.

   Soukup, Václav (2000): Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál.

   Soukup, Václav (2004): Dějiny antropologie. (Encyklopedický přehled dějin fyzické
   antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie). Praha: Univerzita Karlova
   v Praze -- Karolinum.

   Sowell, Thomas (1998): Conquests and Cultures. New York: Basic Books.

   Spencer, Frank, ed. (1997): History of Physical Anthropology. Vol. 1. New York -- London:
   Gharland Publishing, Inc.

   Steward, Julian (1973): Alfred Kroeber. New York: Columbia University Press.

   Stocking, George W. (1964): French Anthropology in 1800. Isis, roč. 55, 1964, č. 2, s.
   134--150.

   Stocking, George W. (1968): Race, Culture, and Evolution: Essays in the History of
   Anthropology. New York: The Free Press.

   Stocking, George W., ed. (1974): A Franz Boas Reader: The Shaping of American Anthropology,
   1883--1911. Chicago: The University of Chicago Press.

   Stocking, George W. (1984): Functionalism historicized: Essays on British Social Anthropology.
   Madison: The University of Wisconsin Press.

   Stocking, George W., ed. (1986): Malinowski, Rivers, Benedict and Others: Essays on Culture
   and Personality. Madison: The University of Wisconsin Press.

   Stocking, George W. (1987): Victorian Anthropology. New York -- Toronto: The Free Press,
   Maxwell Macmillan.

   Stocking, George W., ed. (1988): Bones, Bodies, Behavior: Essays on Biological Anthropology.
   Madison: The University of Wisconsin Press.

   Stocking, George W., ed. (1989): Romantic Motives. Essays on Anthropological Sensibility.
   History of Anthropology, vol. 6. The University of Wisconsin Press.

   Stocking, George W. (1995): After Tylor: British Social Anthropology 1888--1951. Madison: The
   University of Wisconsin Press.

   Stocking, George W., ed. (1996): Volksgeist as Method and Ethic: Essays on Boasian Ethnography
   and the German Anthropological Tradition. Madison: The University of Wisconsin Press.

   Stoianovich, Traian (1976): French Historical Method: The Annales Paradigm. Ithaca (New York):
   Cornell University Press.

   Thomas, Keith (1963): History and Anthropology. Past and Present, roč. 24, 1963, s. 3--24.

   Todorov, Tzvetan (1996): Dobytí Ameriky. Problém druhého. Praha: Mladá fronta.

   Trautmann, Thomas R. (1987): Lewis Henry Morgan and Invention of Kinship. Berkeley: The
   University of California Press.

   Trautmann, Thomas R. (1997): Aryans and British India. Berkeley: The University of California
   Press.

   Turner, Victor (1967): The Forest of Symbols: Aspects of Ndembu Ritual. Ithaca (New York):
   Cornell University Press.

   Turner, Victor (1974): Dramas, Fields, and Metaphors: Symbolic Action in Human Society. Ithaca
   (New York): Cornell University Press.

   Turner, Victor (1979): Process, Performance and Pilgrimage: A Study in Comparative Symbology.
   New Delhi: Concept.

   Turner, Victor (1982): From Ritual to Theatre: The Human Seriousness of Play. New York:
   Performing Arts Journal Publications.

   Tyler, Stephen A. (1969): Cognitive Anthropology. New York: Holt, Rinehart and Winston.

   Tylor, Edward Burnett (1871): Primitive Culture: Researches into the Development of Mythology,
   Philosophy, Religion, Art, and Custom. London: Murray.

   Vrhel, František (1980): Základy etnolingvistiky. Praha: Univerzita Karlova.

   Wilson, Edward O. (1993): O lidské přirozenosti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

   Wolf, Eric (1997): Europe and the People Without History. Berkeley: The University of
   California Press.

   Wolf, Josef (1971): Kulturní a sociální antropologie. Praha: Svoboda.

   Etnologie a etnografie

   Beckwith, Carol -- Fischer, Angela (1999): African Ceremonies. New York: Abrams.

   Boas, Franz  (1932): Bella-Bella Tales. New York: American Folk-Lore Society.

   Boas, Franz  (1935): Kwakiutl Culture as Reflected in Mythology. New York: American Folk-Lore
   Society.

   Copans, Jean (2001): Základy antropologie a etnologie. Praha: Svoboda.

   Čapek, Josef (1938): Umění přírodních národů. Praha: František Borový.

   Douglas, Oliver (1967): A Solomon Island Society: Kinship and Leadership among the Siuai of
   Bougainville. Toronto: Beacon Press.

   Eastman-Ohiyesa, Charles Alexander (1923): Duše Indiánova. Praha: Sfinx.

   Eisenhofer, Stefan, ed. (1997): Kulte, Künstler, Könige in Afrika -- Tradition und Moderne in
   Südnigeria. Linz: Landesmuseum.

   Firth, Raymond (1936): We, the Tikopia. London: George Allen & Unwin.

   Fornander, Abraham (2001): Hawajské mýty, pověsti a rituály. Přeložil Václav Černý. Praha:
   Argo.

   Fortune, Rea F. (1932): Sorcerers of Dobu. London: George Routledge.

   Frobenius, Leo (1923): Das unbekannte Afrika. München: Oskar Beck.

   Frobenius, Leo (1928): Dichtkunst der Kassaiden. (Atlantis XII). Jena: E. Diederichs.

   Gennep, Arnold van (1996): Přechodové rituály: Systematické studium rituálů. Praha:
   Nakladatelství Lidové noviny.

   Griaule, Marcel (1970): Conversations with Ogotemmeli: An Introduction to Dogon Religious
   Ideas. Oxford: Oxford University Press.

   Kottak, Conrad Phillip (1980): The Past in the Present: History, Ecology, and Social
   Organization in Highland Madagascar. Ann Arbor: University of Michigan Press.

   Kottak, Conrad Phillip (1983): Assault on Paradise: Social Change in a Brazilian Village. New
   York: McGraw-Hill.

   Kottak, Conrad Phillip (1994): Anthropology: The Exploration of Human Diversity. 6. vydání.
   New York: McGraw-Hill.

   Lévi-Strauss, Claude (1971): Myšlení přírodních národů. Praha: Československý spisovatel.

   Lévi-Strauss, Claude (1996): Cesta masek. Liberec -- Praha: Dauphin.

   Lévi-Strauss, Claude (1996): Příběh rysa. Praha: Český spisovatel.

   Lévy-Bruhl, Lucien (1999): Myšlení člověka primitivního. Praha: Argo.

   Malinowski, Bronislaw (1922): Argonauts of the Western Pacific. London: George Routledge.

   Malinowski, Bronislaw (1927): Sex and Repression in Savage Society. New York: Harcourt, Brace
   and Company.

   Malinowski, Bronislaw (1929): The Sexual Life of Savages in North-Western Melanesia. (With a
   Preface by Henry Havelock Ellis.) London: Routledge and Kegan Paul, Ltd.

   Malinowski, Bronislaw (1962): Sex, Culture, and Myth. New York: Harcourt, Brace, and World.

   Malinowski, Bronislaw (1963): The Family among the Australian Aborigines. New York: Schocken
   Books.

   Malinowski, Bronislaw (1987): The Sexual Life of Savages in North-Western Melanesia.
   (Introduction by Annette B. Weiner.) Boston: Beacon Press.

   Marshall, Donald S. -- Suggs, Robert C., ed. (1971): Human Sexual Behavior: Variations in the
   Ethnographic Spectrum. New York -- London: Basic Books.

   Mead, Margaret (1928; 1973): Coming of Age in Samoa. Harmondsworth: Penguin Books.

   Mead, Margaret (1930; 1970): Growing Up in New Guinea. Harmondsworth: Penguin Books.

   Mead, Margaret (1956; 1971): New Lives for Old: Cultural Transformation -- Manus, 1928--1953.
   New York: Dell Publishing Company.

   Mead, Margaret (1977): Letters from the Field 1925--1975. New York: Harper & Row.

   Murdock, George Peter (1949): Ethnographic Atlas. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press.

   Sochorová, Ludmila (2004): Člověk a lidová kultura: Člověk a lidové divadlo -- lidové divadlo
   v životě člověka. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie:
   Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 22. svazek. Edice
   Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova
   univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Štěpánová, Irena (2004): Člověk a lidová kultura: Člověk a lidový oděv -- lidový oděv v životě
   člověka. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové
   učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 23. svazek. Edice Scientia Nadace
   Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Filozofická a etická antropologie

   Malina, Jaroslav (1981): Archeologie včera a dnes aneb Mají archeologové šedé hmoty více za
   nehty než za ušima? I--II. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

   Sedlák, Jiří (2004): Vybrané problémy ze sociální etiky. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 24. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA.

   Sokol, Jan (2002): Filosofická antropologie: Člověk jako osoba. Praha: Portál.

   Sokol, Jan -- Pinc, Zdeněk (2002): Antropologie a etika. Praha: Triton.

   Funkční antropologie

   Přidalová, Miroslava -- Riegerová, Jarmila (2002): Funkční anatomie. Olomouc: Nakladatelství
   Hanex.

   Riegerová, Jarmila (1993; 1998): Aplikace funkční antropologie v tělesné výchově a sportu.
   Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci.

   Fylogeneze člověka a jeho předků

   Beneš, Jan (1979): Člověk se mění a přizpůsobuje. Brno: Krajský pedagogický ústav v Brně.

   Beneš, Jan (1989): Homo sapiens sapiens: Hominizace ve světle biologických, behaviorálních a
   socio-kulturních adaptací. Brno: Masarykova univerzita v Brně.

   Beneš, Jan (1994): Člověk. Praha: Mladá fronta.

   Bilsborough, Alan (1995): Human Evolution. London: Blackie Academic and Professional.

   Bogucki, Peter (1999): The Origins of Human Society. Oxford: Blacwell Publishers.

   Conroy, Glenn C. (1997): Reconstructing Human Origins. New York: W. W. Norton and Company.

   Day, Michael H. (1986): Guide to Fossil Man.  Fourth Edition. Chicago: University of Chicago
   Press.

   Foley, Robert A. (1995): Humans before Humanity: An Evolutionary Perspective. Oxford:
   Blackwells Publishers.

   Jelínek, Jan (1977): Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha: Artia.

   Johanson, Donald C. -- Edey, M. A. (1981): Lucy: The Beginnings of Humankind. New York: Simon
   and Schuster.

   Johanson, Donald C. -- Edey, M. A. (1990): Lucy: The Beginnings of Humankind. New York:
   Touchstone Books.

   Johanson, Donald C. -- Edgar, B. (1996; 1996): From Lucy to Language. New York: Simon and
   Schuster; Johannesburg: University of Witwatersrand Press.

   Johanson, Donald C. -- Shreeve, J. (1989): Lucy's Child: The Discovery of a Human Ancestor. New
   York: Early Man Publishing, Inc.

   Jones, Stephen -- Martin, Robert -- Pilbeam, D. (1995): The Cambridge Encyclopedia of Human
   Evolution. Cambridge: Cambridge University Press.

   Klein, Richard G. (1989): The Human Career: Human Biological and Cultural Origins. Chicago:
   University of Chicago Press.

   Leakey, Louis S. B. (1980): Adam's Ancestors the Evolution of Man and His Culture. Peter Smith
   Publication.

   Leakey, Louis S. B. (1981): Progress and Evolution of Man in Africa. Oxford: Oxford University
   Press.

   Leakey, Mary D. (1971): Olduvai Gorge: Volume 3. Cambridge: Cambridge University Press.

   Leakey, Mary D. (1984): Disclosing the Past. New York: Doubleday.

   Leakey, Mary D. -- Roe, D. (1995): Olduvai Gorge: Volume 5, Excavations in Beds III, IV and the
   Mask Beds. Cambridge: Cambridge University Press.

   Leakey, Meave. D. -- Leakey, Richard E., ed. (1993): The Fossil Hominids and an Introduction to
   Their Context, 1968--1974 (Koobi Fora Research Project, Vol. 1). Oxford: Oxford University
   Press.

   Leakey, Richard E. (1978): People of the Lake: Mankind and Its Beginnings. New York:
   Doubleday.

   Leakey, Richard E. (1981): The Making of Mankind. New York: Doubleday.

   Leakey, Richard E. (1982): Human Origins. New York: E. P. Dutton.

   Leakey, Richard E. (1982): The Illustrated Origin of Species (by Charles Darwin). New York:
   Hill and Wang Publication.

   Leakey, Richard E. (1994): The Origin of Humankind. New York: BasicBooks.

   Leakey, Richard E. -- Lewin, Roger (1984): Lidé od jezera. Praha: Mladá fronta.

   Leakey, Richard E. -- Lewin, Roger (1991): Origins: What New Discoveries Reveal About the
   Emergence of Our Species and Its Possible Future. New York: E. P. Dutton.

   Leakey, Richard E. -- Lewin, Roger (1993): Origins Reconsidered: In Search of What Makes Us
   Human. New York: Doubleday.

   Leakey, Richard E. -- Lewin, Roger (1996): The Sixth Extinction: Patterns of Life and the
   Future of Humankind. New York: Anchor Books.

   Lewin, Roger -- Johanson, Donald C. (1989): In the Age of Mankind: A Smithsonian Book of Human
   Evolution. Washington D. C.: Smithsonian Institution Press.

   Mellars, Paul A. -- Stringer, Christopher B. (1989): The Human Revolution. Princeton: Princeton
   University Press.

   Stringer, Christopher B. -- Gamble, Clive, ed. (1993): In Search of the Neanderthals. London:
   Thames and Hudson.

   Svoboda, Jiří (1999): Čas lovců: Dějiny paleolitu, zvláště na Moravě. Brno: Archeologický
   ústav Akademie věd České republiky v Brně.

   Svoboda, Jiří (2000): Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 1. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Svoboda, Jiří (2002): Paleolit a mezolit: Myšlení, symbolismus a umění. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 6. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Svoboda, Jiří A. (2003): Paleolit a mezolit: Pohřební ritus. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 19. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Tattersall, Ian (1993): The Human Odyssey: Four Million Years of Human Evolution. New York:
   Prentice Hall.

   Tattersall, Ian (1995): The Fossil Trail: How We Know What We Think We Know about Human
   Evolution. Oxford -- New York: Oxford University Press.

   Tattersall, Ian (1998): Becoming Human: Evolution and Human Uniqueness. New York: Harcourt
   Brace.

   Tattersall, Ian (2002): The Monkey in the Mirror: Essays on the Science of What Makes Us
   Human. New York: Harcourt Brace.

   Tattersall, Ian -- Schwartz, John H. (2000): Extinct Humans. Boulder (Colorado): Westview
   Press.

   Tobias, Philip V. (1971): The Brain in Hominid Evolution. New York: Columbia University Press.

   Tobias, Philip V. (1991): Olduvai Gorge Volume 4: The Skulls, Endocasts and Teeth of Homo
   habilis. Cambridge: Cambridge University Press.

   Trinkaus, Erik (1983): The Shanidar Neandertals. New York: Academic Press.

   Trinkaus, Erik (1989): Issues Concerning Human Emergence in the Later Pleistocene. In:
   Trinkaus, Erik, ed. (1989): The Emergence of Modern Humans: Biocultural Adaptations in the
   Later Pleistocene. Cambridge: Cambridge University Press, s. 1--17.

   Trinkaus, Erik -- Shipman, Pat (1993): The Neandertals: Changing the Image of Mankind. New
   York: Alfred A. Knopf Publishers.

   Vančata, Václav (2003). Paleoantropologie -- přehled fylogeneze člověka a jeho předků. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 13. svazek. Brno: Nadace Universitas
   Masarykiana -- Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Wolpoff, Milford H. (1999): Paleoanthropology. Second Edition. Boston: McGraw-Hill.

   Wolpoff, Milford H. -- Caspari, Rachel (1997): Race and Human Evolution. New York: Simon and
   Schuster.

   Wrangham, Richard W. -- McGrew, William C. -- de Waal, Frans B. M. -- Heltne, P. G., ed. (1994):
   Chimpanzee Cultures. Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press.

   Fyziologie

   Bravený, Pavel -- Nováková, Marie (2005): Fyziologie krevního oběhu (čtení pro posluchače
   antropologie a jiné). In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 29.
   svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM --
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Fejfar, Zdeněk -- Přerovský, Ivo (2002): Klinická fyziologie krevního oběhu. Praha: Galén.

   Katz, Arnold M. (1992): Physiology of the Heart. New York: Raven Press.

   Little, Robert C. -- Little, William C. (1989): Physiology of the Heart and Circulation. St.
   Louis: Mosby--Year Book Medical Publishers, Inc.

   Rokyta, Richard, a kolektiv (2000): Fyziologie. Praha: ISV nakladatelství.

   Genetika a molekulární biologie

   Mazura, Ivan -- Račanská, Michaela -- Prokeš, Ladislav (2006): Molekulárně-genetické a chemické
   metody v antropologii. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 37.
   svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM --
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Relichová, Jiřina (2000): Genetika pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 2. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova
   univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Historická antropologie

   Dülmen, Richard van (2002): Historická antropologie: Vývoj -- problémy -- úkoly. (Z německého
   originálu Historische Anthropologie přeložil Josef Boček. Köln am Rhein -- Weimar -- Wien:
   Böhlau Verlag, 2001.) Praha: Nakladatelství Dokořán s. r. o.

   Kritika, nové směry a orientace

   Beneš, Jan (1994): Člověk. Praha: Mladá fronta.

   Deloria jr., Vine (1969): Custer Died for Your Sins: An Indian Manifesto. New York: Macmillan.

   Dülmen, Richard van (2002): Historická antropologie: Vývoj -- problémy -- úkoly. (Z německého
   originálu Historische Anthropologie přeložil Josef Boček. Köln am Rhein -- Weimar -- Wien:
   Böhlau Verlag, 2001.) Praha: Nakladatelství Dokořán s. r. o.

   Geertz, Cliford (1988): Works and Lives: The Anthropologist as Author. Stanford: Stanford
   University Press.

   Hoebel, Edward Adamson -- Currier, Richard -- Kaiser, Susan, ed. (1980): Crisis in anthropology:
   View from Spring Hill. New York: Garland Publications.

   Hymes, Dell, ed. (1999): Reinventing Anthropology. Ann Arbor: Ann Arbor Paperbacks.

   Malina, Jaroslav (1981): Archeologie včera a dnes aneb Mají archeologové šedé hmoty více za
   nehty než za ušima? I--II. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

   Malina, Jaroslav, a kolektiv (2004): Brněnská antropologie v českém a mezinárodním kontextu
   (se zaměřením na Katedru antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity). (Folia
   historica, svazek 73.) Brno: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

   Malina, Jaroslav -- Vašíček, Zdeněk (1990): Archaeology Yesterday and Today: The Development of
   Archaeology in the Sciences and Humanities. Cambridge: Cambridge University Press.

   Moore, Henrietta (1999): Anthropological Theory Today. Cambridge: Polity Press.

   Nešpor, Zdeněk R. -- Jakoubek, Marek (2004): Co je a co není kulturní/sociální antropologie?
   Český lid, roč. 91, 2004, č. 1, s. 53--79.

   Obeyesekere, Gananath (1992): The Apotheosis of Captain Cook. Princeton: Princeton University
   Press.

   Rapport, Nigel -- Overing, Joanna (2000): Social and Cultural Anthropology: The Key Concepts.
   London: Routledge.

   Sahlins, Marshall (1976): The Use and Abuse of Biology: An Anthropological Critique of
   Sociobiology. Ann Arbor: University of Michigan Press.

   Sahlins, Marshall (1995): How "Natives" Think. Chicago: University of Chicago Press.

   Kulturně historické okruhy světa: Arabský svět, Čína, Euroamerická kulturní oblast, Indie,
   Japonsko, Korea, Perský a kurdský svět, Předkolumbovská Amerika, Starověký Egypt, Starý Přední
   východ, Tibet

   Arabský svět

   Fleissig, Jiří -- Bahbouh, Charif (1993): Malá encyklopedie islámu. Praha: Nakladatelství Dar
   Ibn Rushd.

   Grube, Ernst J. (1973): Islámské umění. Praha: Artia.

   Islám a jeho svět (1995). Brno: Moravské zemské muzeum, 1995.

   Kropáček, Luboš (1993): Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad.

   Kropáček, Luboš -- Gombár, Eduard -- Marková, Dagmar (1999): Variace na korán: Islám v diaspoře.
   Praha: Orientální ústav Akademie věd ČR.

   Křikavová, Adéla -- Mendel, Miloš -- Müller, Zdeněk (1990): Islám: Ideál a skutečnost. Praha:
   Panorama.

   Oliverius, Jaroslav (1995): Moderní literatury arabského Východu. Praha: Karolinum.

   Oliverius, Jaroslav (1995): Svět klasické arabské literatury. Brno: Atlantis.

   Robinson, Francis (1996): Svět islámu: Kulturní atlas. Praha: Knižní klub.

   Slovník judaismu, křesťanství, islámu (1994). Praha: Mladá fronta, 1994.

   Tauer, Felix (1984): Svět islámu: Jeho dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad.

   Petráček, Karel (1977): Básníci pouště: Arabská poetika devíti století. Praha: Československý
   spisovatel.

   Walther, Wiebke (1980): Die Frau im Islam. Stuttgart: W. Kohlhammer.

   Čína

   Adams, Ruth, ed. (1966): Contemporary China. New York: Pantheon Books. A Division of Random
   House.

   Bakešová, Ivana -- Fürst Rudolf -- Heřmanová, Zdenka (2004): Dějiny Taiwanu. Praha:
   Nakladatelství Lidové noviny.

   Blunden, Caroline -- Elvin, Mark (1997): Svět Číny. Praha: Knižní klub.

   Bodde, Derk (1991): Chinese Thought, Society, and Science: The Intellectual and Social
   Background of Science and Technology in Pre-Modern China. Honolulu: University of Hawaii
   Press.

   Böttger, Walter (1984): Kultura ve staré Číně. Praha: Panorama. (Český překlad německého
   vydání z roku 1979.)

   Creel, Herrlee Glessner (1937; 1967): The Birth of China: A Study of the Formative Period of
   Chinese Civilization. New York: Reynal and Hitchcock, 1937; New York: Ungar, 1967 (6.
   reprint).

   Das Alte China: Menschen und Götter im Reich der Mitte 5000 v. Chr.--220 n. Chr. (1995).
   München: Hirmer Verlag.

   Dillon, Michael (1979): Dictionary of Chinese History. London: Frank Cass.

   Eberhard, Wolfram (1971): Geschichte Chinas: Von den Anfängen bis zur Gegenwart. Stuttgart:
   Alfred Kröner Verlag.

   Eberhard, Wolfram (2001): Lexikon čínských symbolů: Obrázková řeč Číny.  Praha: Volvox
   Globator.

   Ebrey, Patricia (1989): Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Erdberg Consten, Eleanor von (1958): Das alte China. Stuttgart: Gustav Kilpper Verlag.

   Fairbank, John K., ed. (1978): The Cambridge History of China. Volume 10: Late Ch'ing
   1800--1911, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press.

   Fairbank, John King (1998): Dějiny Číny. Z angličtiny přeložili Martin Hála aj. Praha:
   Nakladatelství Lidové noviny.

   Fung Yu-lan (1952--1953): A History of Chinese Philosophy. Vol. I: The Period of the
   Philosophers (from the Beginnings to Circa 100 B. C.). Vol. II: The Period of Classical
   Learning (from the Second Century B. C. to the Twentieth Century A. D.). Z čínštiny přeložil
   Derk Bodde. Princeton: Princeton University Press.

   Gernet, Jacques (1972): Le monde chinois. Paris: Librairie Armand Colin.

   Gernet, Jacques (1989): A History of Chinese Civilization. Cambridge: Cambridge University
   Press.

   Chang, Kwang-chih (1976): Early Chinese Civilization: Anthropological Perspectives. Cambridge
   (Massachusetts): Harvard University Press.

   Chang, Kwang-chih (1977): The Archaeology of Ancient China. New Haven (Connecticut) -- London:
   Yale University Press.

   Chang, Kwang-chih (1983): Art, Myth, and Rituals: The Path to Political Authority in Ancient
   China. Cambridge (Massachusetts) -- London: Harvard University Press.

   Chavannes, Edouard (1967): Les mémoires historiques de Sse-ma Ts'ien. 5 svazků. Paris: E.
   Leroux. (První vydání 1895--1905.)

   Jia Lanpo (Ťia Lan-pcho) (1980): Early Man in China. Peking: Foreign Languages Press.

   Jian Bozan -- Shao Xunzheng -- Hu Hua (1986): A Concise History of China. Peking: Foreign
   Languages Press.

   Kamenarovič, Ivan P. (2001): Klasická Čína. Z francouzštiny přeložila Anna Hánová. Praha:
   Nakladatelství Lidové noviny.

   Kolmaš, Josef -- Malina, Jaroslav (2004): Čína z antropologické perspektivy. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 21. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Liščák, Vladimír, ed. (1996): Lexikon východní moudrosti: Buddhismus, hinduismus, taoismus,
   zen. Z německého originálu Lexikon der östlichen Weisheitslehren, vydaného nakladatelstvím
   Otto Wilhelm Barth, přeložili: Jan Filipský, Helena Heroldová, Josef Kolmaš, Vladimír Liščák,
   Stanislava Vavroušková. Olomouc -- Praha: Votobia -- Victoria Publishing.

   Liščák, Vladimír (2002): Čína. Praha: Libri (Stručné dějiny států, 2).

   Liščák, Vladimír (2003): Taiwan. Praha: Libri (Stručné dějiny států, 8).

   Loewe, Michael -- Shaughnessy, Edward L., ed. (1999): The Cambridge History of Ancient China:
   From the Origins of Civilization to 221 B. C. New York: Cambridge University Press.

   Malina, Jaroslav (1994; 2004): První císař: Tvůrce Číny a osmého divu světa. Brno -- Boskovice
   -- Praha: Nakladatelství Albert -- Nakladatelství Jota -- Nakladatelství Svoboda, 1994; 2.,
   doplněné a přepracované vydání. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2004.

   Needham, Joseph (with the Research Assistance of Wang Ling) (1954): Science and Civilisation
   in China. Volume I: Introductory Orientations. Cambridge: Cambridge University Press.

   Needham, Joseph, ed. (1971): Science and Civilisation in China. Volume IV: Physics and
   Physical Technology. Part III: Civil Engineering and Nautics. Cambridge: Cambridge University
   Press.

   Needham, Joseph, ed. (1983): Science and Civilisation in China. Volume 5, Part V: Spagyrical
   Discovery and Invention: Physiological Alchemy. Sexuality and the Role of Theories of
   Generation. Cambridge: Cambridge University Press.

   Needham, Joseph, ed. (1984): Science and Civilisation in China. Volume VI: Biology and
   Biological Technology. Part II:  Agriculture, by Francesca Gray. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Obuchová, Ľubica (1999): Číňané 21. století. Dějiny -- tradice -- obchod. Praha: Academia.

   Obuchová, Ľubica (2000): Čínské symboly. Praha: Grada Publishing.

   Ošanin, Ija Michajlovič, ed. (1983): Boľšoj kitajsko-russkij slovar'. Tom 1: Geografičeskije
   nazvanija. Chronologičeskije tablicy. Devizy carstvovanij. Kalendar'. Tablicy měr i vesov.
   Obichodnyje cifry. Ukazatěli ieroglifov: po 4 uglam, ključevoj, fonetičeskij. Moskva: Nauka.

   Overmyer, Daniel L. (1986): Religions of China: The World as a Living System. San Francisco:
   Harper and Row.

   Overmyer, Daniel L. (1998): Náboženství Číny. Praha: Prostor.

   Palát, Augustin -- Průšek, Jaroslav (2001): Středověká Čína: Společnost a zvyky v době dynastií
   Sung a Jüan. Praha: DharmaGaia.

   Průšek, Jaroslav (1963): Dějiny Číny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

   Scarpari, Maurizio (2000): Starověká Čína: Čínská civilizace od počátků k dynastii Tchang.
   Dobřejovice: Rebo Productions Cz, spol. s r. o.

   Shaughnessy, Edward L., ed. (2001): Čína: Země nebeského draka. Praha: Knižní klub.

   Twitchett, Denis, ed. (1979): The Cambridge History of China. 3: Sui and T'ang China, 589--906.
   Part I. Cambridge: Cambridge University Press.

   Twitchett, Denis -- Fairbank, John King, ed. (1979): The Cambridge History of China, 10 svazků.
   Cambridge: Cambridge University Press.

   Twitchett, Denis -- Loewe, Michael, ed. (1986): The Cambridge History of China. 1: The Ch'in
   and Han Empires (221 B. C.--A. D. 220). Cambridge: Cambridge University Press.

   Velvyslanectví Čínské lidové republiky v České republice, ed. (2003): Čína 2003. Zpracováno na
   základě materiálů nakladatelství New Star Publishers v Pekingu. Praha: Nakladatelství FUTURA,
   a. s.

   Wan Kuo-ting (1956; 1958): Čung-kuo li-š' ťi-nien-piao. [Chronologické tabulky k čínským
   dějinám]. Peking: Šang-wu jin-šu-kuan, 1956 (1. vydání), 1958 (4. dotisk) (čínsky).

   Euroamerická kulturní oblast

   Anderson, Bonnie -- Zinsser, Judith (1988): A History of Their Own: Women in Europe From
   Prehistory to the Present. London: Penguin.

   Aries, Philippe -- Béjin, André, ed. (1985): Western Sexuality: Practice and Precept in Past
   and Present Times. Oxford: Blackwell.

   Aries, Philippe -- Béjin, André -- Foucault, Michel, ed. (1984): Die Masken des Begehrens und
   die Metamorphosen der Sinnlichkeit: Zur Geschichte der Sexualität im Abendland. Frankfurt am
   Main: Fischer.

   Aries, Philippe -- Duby, Georges (1985): Histoire de la vie privée: I. De l'antiquité `a l'an
   mil. Paris: Editions du Seuil.

   Aries, Philippe -- Duby, Georges (1985): Histoire de la vie privée: II. De l'Europe féodale `a
   la Rennaissance. Paris: Editions du Seuil.

   Aries, Philippe -- Duby, Georges (1986): Histoire de la vie privée: III. De la rennaissance aux
   Lumieres. Paris: Editions du Seuil.

   Aries, Philippe -- Duby, Georges (1986): Histoire de la vie privée: IV. De la Révolution `a la
   Grande Guerre. Paris: Editions du Seuil.

   Aries, Philippe -- Duby, Georges (1987): Histoire de la vie privée: V. De la Premiere Guerre
   mondiale `a nos jours. Paris: Editions du Seuil.

   Bellinger, Gerhard J. (1998): Sexualita v náboženstvích světa. Praha: Academia.

   Beneš, Jan (1994): Člověk. Praha: Mladá fronta.

   Burian, Jan (1994): Římské impérium: Vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda --
   Libertas.

   Burian, Jan -- Oliva, Pavel (1984): Civilizace starověkého Středomoří. Praha: Svoboda.

   Denzler, Georg (1999): Zakázaná slast: Dva tisíce let křesťanské sexuální morálky. Praha:
   Centrum pro studium demokracie a kultury.

   Dülmen, Richard van (1999): Kultura a každodenní život v raném novověku (16.--18. století). Díl
   1. Dům a jeho lidé. Praha: Argo.

   Eco, Umberto (1998): Umění a krása ve středověké estetice. Praha: Argo.

   Flaceliere, Robert (1981): Život v době Periklově. Praha: Odeon.

   Foucault, Michel (1976--1984): Histoire de la sexualité. 1: La volonté de savoir, 2: L'usage
   des plaisirs, 3: Le souci de soi. Paris: Gallimard.

   Haywood, John, a kolektiv (1998): Encyklopedie historie světa. Praha: Nakladatelství Columbus.

   Hošek, Radislav (1972): Země bohů a lidí: Pohledy do řeckého dávnověku.  Praha: Svoboda.

   Le Goff, Jacques, ed. (1999): Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad.

   Lucie-Smith, Edward (1997): Ars Erotica: An Arousing History of Erotic Art. London: George
   Weidenfeld and Nicolson Ltd, The Orion Publishing Group. (Německý překlad: Ars Erotica.
   München: Wilhelm Heyne Verlag, 1998.)

   Macura, Vladimír, a kolektiv (1988): Slovník světových literárních děl. 2 svazky. Praha:
   Odeon.

   Mitterauer, M. -- Sieder, R. (1982): The European Family: Patriarchy to Partnership from the
   Middle Ages to the Present. Chicago: University of Chicago Press.

   Možný, Ivo (1990): Moderní rodina: Mýty a skutečnost. Brno: Blok.

   Pavelka, Jiří -- Pospíšil, Ivo (1993): Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Nakladatelství
   Georgetown, Brno.

   Pečírka, Jan, ed. (1979): Dějiny pravěku a starověku, I, II. Praha: Státní pedagogické
   nakladatelství.

   Seibt, Ferdinand (2000): Lesk a bída středověku. Praha: Mladá fronta.

   Slovník antické kultury (1974). Praha: Svoboda.

   Indie

   Filipský, Jan (1998): Encyklopedie indické mytologie: Postavy indických bájí a letopisů.
   Praha: Libri.

   Filipský, Jan -- Vacek, Jaroslav (1970): Ašóka. Praha: Svoboda.

   Johnson, Cordon (1998): Svět Indie. Praha: Knižní klub -- Balios.

   Knížková, Hana a kolektiv (1997): Indie: Bohové a lidé. Brno: Moravské zemské muzeum --
   Nakladatelství Svan.

   Lexikon východní moudrosti: Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (1996). Z německého
   originálu Lexikon der östlichen Weisheitslehren, vydaného nakladatelstvím Otto Wilhelm Barth,
   přeložili: Jan Filipský, Helena Heroldová, Josef Kolmaš, Vladimír Liščák, Stanislava
   Vavroušková. Olomouc -- Praha: Votobia -- Victoria Publishing, 1996.

   Miltner, Vladimír (1997; 2002): Malá encyklopedie buddhismu. Praha: Práce; Praha: Libri.

   Miltner, Vladimír (2001): Vznik a vývoj buddhismu. Praha: Vyšehrad.

   Nágárdžuna (2000): Strom moudrosti: Prameny staroindického myšlení. Přeložil Pavel Poucha.
   Přebásnil Pavel Eisner. Doslov napsal Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Garamond.

   Preinhaelterová, Hana (1997): Hinduista od zrození do zrození. Praha: Vyšehrad.

   Strnad, Jaroslav -- Filipský, Jan -- Holman, Jaroslav -- Vavroušková, Stanislava (2003): Dějiny
   Indie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

   Wheeler, sir Robert Eric Mortimer (1973): Dávná civilizace v údolí Indu. Praha: Mladá fronta.

   Zbavitel, Dušan (1985): Starověká Indie. Praha: Panorama.

   Zbavitel, Dušan (1993): Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. Praha: DharmaGaia.

   Zbavitel. Dušan (1997): Otazníky starověké Indie.  Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

   Zbavitel, Dušan -- Krása, Miloslav -- Marková, Dagmar (1997): Indie a Indové: Od dávnověku
   k dnešku. Praha: Vyšehrad.

   Zbavitel, Dušan -- Merhautová, Eliška -- Filipský, Jan -- Knížková, Hana (1986; 1997): Bohové
   s lotosovýma očima: Hinduistické mýty v indické kultuře tří tisíciletí.  Praha: Vyšehrad.

   Zbavitel, Dušan -- Vacek, Jaroslav (1996): Průvodce dějinami staroindické literatury.  Třebíč:
   Arca JiMfa.

   Japonsko

   Bary,  Theodore de, ed. (1958): Sources of Japanese Tradition, Volume II. New York: Columbia
   University Press.

   Boháčková, Libuše -- Winkelhoferová, Vlasta (1987): Vějíř a meč. Praha: Panorama.

   Cvetov, Vladimír Jakovlevič (1989): Japonské otazníky. Praha: Svoboda.

   Hilská, Vlasta (1953): Dějiny a kultura japonského lidu. Praha: Československý spisovatel.

   Kodansha Encyclopedia of Japan (1983). Tokio: Kodansha.

   Nihongi. Kroniky Japonska  (1982). In: Vrbenský, Jaroslav, ed. (1982): Prameny života. Obraz
   člověka a světa ve starých kulturách. Praha: Vyšehrad, 1982.

   Skřivan, Aleš (1990): Pád Nipponu. Praha: Mladá fronta.

   Slabý, Zdeněk Karel (1994): Japonské reflexe. Praha: Knižní klub.

   Statler, Oliver (1982): Japanese Inn. Honolulu: University of Hawaii Press.

   Švarcová, Zdenka (1999): Vesmír v nás: Inspirace a útěcha v japonském jazyce a literatuře.
   Praha: Academia.

   Thoma, Zdeněk (1987): Toulky po Japonsku. Praha: Panorama.

   Tisovský, Vladimír (1986): Japonsko. Praha: Svoboda.

   Vasiljevová, Zdeňka (1986): Dějiny Japonska. Praha: Svoboda.

   Korea

   Bařinka, Jaroslav (1980): Idea vzdělanosti v Koreji nové doby -- poslední projev konfuciánství.
   In: Kulturní tradice Dálného východu. Praha: Odeon, s. 27--52.

   Bařinka, Jaroslav -- Forman, Werner (1962): Alte koreanische Kunst. Praha: Nakladatelství
   Artia.

   Covell, John Carter (1981): Korean Cultural Roots. Seoul -- Utah (USA): Hollym, Moth House
   Publication.

   Handbook of Korea (1995). Seoul: KOIS, 1995.

   Istorija Koreji (1974). Moskva: Nauka, 1974.

   Janelli, Roger L. -- Janelli, Downhee Yim (1982): Ancestor Worship and Korean Society. Stanford
   (California): Stanford University Press.

   Janoš, Jiří (1997): Dokonale utajená Korea. Praha: Nakladatelství Libri.

   Kim, Duk-Whang (1988): A History of Religions in Korea. Seoul: Daeji Moonhwasa.

   Kim Tae-kil (1990): Values of Korean People Mirrored in Fiction. Seoul: Dae Kwang Munwhasa.

   Korea: Data a fakta (1997). Praha: Nakladatelství Jan, 1997.

   Korea. Die alten Königreiche (1999). München: Hirmer Verlag GmbH., 1999.

   Korean Art Tradition (1993). Seoul: The Korea Foundation, 1993.

   Korean Cultural Heritage (1995). Seoul: The Korea Foundation, 1995.

   Korean Folk Art and Craft (1987). Seoul: Seoul International Publishing House, 1987.

   Korean Heritage (1996). Seoul: Hollym, 1996.

   Korean Thought (1983). Seoul: Si-sayong-o-sa Publishers, 1983.

   Lee, Ki-baik (1986): A New History of Korea. Seoul: Ilchogak.

   Lexikon východní moudrosti: Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (1996). Z německého
   originálu Lexikon der östlichen Weisheitslehren, vydaného nakladatelstvím Otto Wilhelm Barth,
   přeložili: Jan Filipský, Helena Heroldová, Josef Kolmaš, Vladimír Liščák, Stanislava
   Vavroušková. Olomouc, Praha: Votobia, Victoria Publishing, 1996.

   Wagner, Edward W., ed. (2001): Dějiny Koreje. Z anglického originálu Korea Old and New: A
   History (Seoul 1990) přeložily Marta Bušková, Štěpánka Horáková a Miriam Löwensteinová, doslov
   Petr Bláha. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

   Perský a kurdský svět

   Bečka, Jiří (1996): Iranica bohemica et slovaca: Litterae. Praha: Orientální ústav Akademie
   věd České republiky.

   Klíma, Otakar (1977): Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis.

   Křikavová, Adéla (1979): A Contribution to the Question of the Formation of the Kurdish
   Nation. Archiv orientální, roč. 47, č. 3, s. 145--160.

   Oběti ohňům: Výběr z památek staroíránské a středoíránské literatury (1985): Z perských
   originálů vybral a přeložil Otakar Klíma. Praha: Odeon.

   Rypka, Jan a kolektiv (1963): Dějiny perské a tádžické literatury. 2. vydání. Praha:
   Československá akademie věd.

   Předkolumbovská Amerika

   Anton, Ferdinand (1973): Die Frau im alten Amerika. Leipzig: Edition Leipzig.

   Benson, Elizabeth P. (1972): The Mochica: A Culture of Peru. New York -- London.

   Burland, Cottie A. (1975): Amerika před Kolumbem. Praha: Mladá fronta.

   Bushnell, Geoffrey Hext Sutherland (1970): Umění staré Ameriky. Praha: Odeon.

   Coe, Michael D. (1994): Mexico: From the Olmecs to the Aztecs. London: Thames and Hudson.

   Fagan, Brian M. (1991): Kingdoms of Gold, Kingdoms of Jade: The Americas before Columbus.
   London.

   Feest, Christian F. -- Kann, Peter, ed. (1992): Das Altertum der Neuen Welt: Voreuropäische
   Kulturen Amerikas. Wien.

   Hagen, Victor Wolfgang von (1963): Říše Inků. Praha: Orbis.

   Hemming, J. (1977): Dobytí říše Inků. Praha: Odeon.

   Kann, Peter -- van Bussel, Gerard W. (1996): Erotische Kunst des alten Peru:
   Sinnlich-über-sinnlich. Wien: Museum für Völkerkunde.

   Kašpar, Oldřich (2002): Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast,
   Mezoamerika, Andský areál). In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 8. svazek.
   Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kašpar, Oldřich -- Mánková, Eva (1999): Dějiny Mexika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

   Kašpar, Oldřich -- Vrhel, František (1985): Etnografie mimoevropských civilizací: Amerika. I.
   Jižní Amerika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

   Kašpar, Oldřich -- Vrhel, František (1986): Etnografie mimoevropských civilizací: Amerika. II.
   Mesoamerika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

   Katz, Friedrich (1989): Staré americké civilizace. Praha: Odeon.

   Kauffmann-Doig, Federico (1976): Manual de Arqueología Peruana. Lima.

   Klápšťová, Kateřina -- Krátký, Čestmír J. (2001): Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské
   Ameriky: Mexiko a Střední Amerika. Praha: Nakladatelství Libri.

   Moseley, Michael E. (1992): The Incas and Their Ancestors: The Archaeology of Peru. London.

   Polišenský, Josef a kolektiv (1979): Dějiny Latinské Ameriky. Praha: Svoboda.

   Stone-Miller, Rebecca (1965): Art of the Andes: From Chavín to Inca. London.

   Thompson, John Eric Sidney (1971): Sláva a pád starých Mayů. Praha: Mladá fronta.

   Townsend, Richard F., ed. (1992): The Ancient Americas: Art from Sacred Landscapes. Chicago --
   München.

   Vaillant, Georges (1974): Aztékové: Původ, vzestup a pád národa Aztéků. Praha: Orbis.

   Vrhel, František (2003): Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 14. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Willey, Gordon R. (1971): An Introduction to American Archaeology. Vol. 1. North and Middle
   America; Vol. 2. South America. Englewood Cliffs (New Jersey): Prentice Hall.

   Starověký Egypt

   Vachala, Břetislav (1992): Moudrost starého Egypta.  Praha: Knižní podnikatelský klub.

   Vachala, Břetislav (1994): Pověsti a legendy faraónského Egypta.  Praha: Knižní podnikatelský
   klub.

   Vachala, Břetislav (2000): Nejstarší literární texty v nekrálovských hrobkách egyptské Staré
   říše. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Vachala, Břetislav (2001): Staří Egypťané. Praha: Libri.

   Vachala, Břetislav (2005): Abúsír -- staroegyptské královské pohřebiště. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 27. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Verner, Miroslav (1994): Ztracené pyramidy, zapomenutí faraoni: Abúsír. Praha: Academia,
   Škodaexport.

   Verner, Miroslav (1997): Pyramidy: Tajemství minulosti. Praha: Academia.

   Verner, Miroslav -- Bareš, Ladislav -- Vachala, Břetislav (1997): Ilustrovaná encyklopedie
   starého Egypta. Praha: Karolinum.

   Starý Přední východ

   Bardtke, Hans (1988): Příběhy ze starověké Palestiny.  Praha: Orbis.

   Bič, Miloš (1979): Stopami dávných věků: Mezi Nilem a Tigridem. Praha: Vyšehrad.

   Bič, Miloš (1986): Ze světa Starého zákona, I. Praha: Vyšehrad.

   Burian, Jan -- Oliva, Pavel. (1984): Civilizace starověkého Středomoří. Praha: Svoboda.

   Duchovní prameny života: Stvoření ve starých mýtech a náboženstvích (1997):  Praha: Vyšehrad,
   1997.

   Garbini, Giovanni (1971): Starověké kultury Předního východu. Praha: Artia.

   Hruška, Blahoslav (1987): Pod babylónskou věží. Praha: Práce.

   Hruška, Blahoslav (1995): Kultovní život starého Sumeru. Praha: Orientální ústav Akademie věd
   ČR.

   Klíma, Josef (1976): Lidé Mezopotámie: Cestami dávné civilizace a kultury při Eufratu a
   Tigridu. Praha: Orbis.

   Klíma, Josef (1979): Nejstarší zákony lidstva: Chammurapi a jeho předchůdci. Praha: Academia.

   Mellaart, James (1978): The Earliest Civilisations of the Near East. London: Thames & Hudson.

   Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách
   (1977). Přeložili Blahoslav Hruška, Lubor Matouš, Jiří Prosecký a Jana Součková. Praha: Odeon,
   1977.

   Ohrtmann, Winfried (1974): Das alte Orient. Propyläen Kunstgeschichte, svazek 18. Berlin:
   Propyläen Verlag.

   Pět svátečních svitků (1958). Přeložil Stanislav Segert, přebásnil Jaroslav Seifert. Praha:
   Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958.

   Prosecký, Jiří (1995): "Královské knihy" staré Mezopotámie.  Praha: Orientální ústav Akademie
   věd ČR.

   Prosecký, Jiří (1995) Prameny moudrosti: Mudroslovná literatura staré Mezopotámie. Praha:
   Oikúmené.

   Prosecký, Jiří, ed. (1999): Encyklopedie starověkého Předního východu. Praha: Libri.

   Roaf, Michael (1998): Svět Mezopotámie. Praha: Knižní klub.

   Rogerson, John (1996): Svět bible. Praha: Knižní klub.

   Slovník judaismu, křesťanství, islámu (1994). Praha: Mladá fronta, 1994.

   Součková, Jana (1979): Starověký Přední východ. Praha: Mladá fronta.

   Starý Zákon: Překlad s výkladem (1979). Svazek 10: Přísloví, Kazatel, Píseň. Praha: Kalich,
   1979.

   Tibet

   Cybikov, Gonbožab Cebekovič (1987; 2001): Cesta k posvátným místům Tibetu. Podle deníků
   vedených v letech 1899 až 1902. Z ruštiny přeložil Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství
   Vyšehrad, 1987; Praha: Nakladatelství Argo, 2001.

   David-Neel, Alexandra (1931; 1970): Initiations and Initiates in Tibet. London: Rider & Co.

   Deshayes, Laurent (1997): Histoire du Tibet. Paris: Fayard.

   Dowman, Keith (1997): The Sacred Life of Tibet. London: Thorsons.

   French, Patrick (2004): Tibet, Tibet: Historie ztracené země. Z angličtiny přeložila Petra
   Andělová. Praha: BB/art s. r. o.

   Hoffmann, Helmut (1975): Tibet, a Handbook. Bloomington: Indiana University Asian Studies
   Research Institute (Oriental Series 5).

   Jeho Svatost XIV. dalajlama [Tändzin Gjamccho] (1992): O Tibetu a tibetském buddhismu. Z
   angličtiny přeložili Josef Kolmaš, Dušan Zbavitel et al. Praha: Panorama a Buddhistická
   společnost.

   Kolmaš, Josef (2002): Tibet z antropologické perspektivy. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 11. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kolmaš, Josef (2003): Smrt a pohřbívání u Tibeťanů. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 12. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kolmaš, Josef (2003): První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní
   zprávy. Latinský text a český překlad). In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a
   sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných"
   oborů, 16. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické
   nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kolmaš, Josef (2004): Tibet: Dějiny a duchovní kultura. Praha: Argo.

   Kolmaš, Josef (2004): Suma tibetského písemnictví. Praha: Argo.

   Maraini, Fosco (2004): Utajený Tibet. Praha: Argo.

   Snellgrove, David -- Richardson, Hugh (1968): A Cultural History of Tibet. London: George
   Weidenfeld and Nicolson Ltd.

   Sönam Gjalcchän (1998): Zrcadlo králů. Tibetská kronika 14. století. Přeložil Josef Kolmaš.
   Praha: Nakladatelství Vyšehrad.

   Stein, Rolf Alfred (1962): La civilisation tibétaine. Paris: Dunod.

   Svět tibetského buddhismu (1996). Foto Pavol Breier, Josef Ptáček a Zdeněk Thoma. Text Josef
   Kolmaš, Dušan Zbavitel a Ivana Grollová. Praha: Brabapress -- Nakladatelství Slovart, 1996.

   Tändzin Gjamccho (1990): Úvod do buddhismu. Z angličtiny přeložila Eva Zahradníčková. Praha:
   Agentura Radost.

   Tändzin Gjamccho (1992): Svoboda v exilu: Autobiografie 14. dalajlamy. Z angličtiny přeložil
   Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Práh.

   Tändzin Gjamccho -- Carriere, Jean-Claude (1996): Síla buddhismu. Z francouzštiny přeložila
   Věra Dvořáková. Praha: Mladá fronta.

   Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol (Vysvobození v bardu skrze naslouchání) (1991; 1995;
   1998). Z tibetštiny přeložil Josef Kolmaš. Praha: Odeon, 1991 (1. a 2. vydání); Praha:
   Nakladatelství Vyšehrad, 1995 (3., rozšířené vydání); Praha: Nakladatelství Aurora, 1998 (4.
   vydání); Praha: Nakladatelství Vyšehrad (5. vydání); Praha: Nakladatelství Argo.

   Waddell, Lawrence Austine (1934): The Buddhism of Tibet or Lamaism. 2. vydání. Cambridge: W.
   Heffer and Sons.

   Žagabpa, Wangčhug Dedän (2000): Dějiny Tibetu. Z angličtiny přeložil Josef Kolmaš. Praha:
   Nakladatelství Lidové noviny.

   Lingvistická antropologie

   Budil, Ivo (2002): Od prvotního jazyka k rase. Utváření novověké západní identity v kontextu
   orientální renesance. Praha: Academia.

   Budil, Ivo (2003): Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton.

   Ducrot, Oswald -- Todorov, Tzvetan (1987): Encyclopedic Dictionary of the Sciences of Language.
   Baltimore: Johns Hopkins University Press. (Anglický překlad francouzského originálu
   Dictionnaire encyclopédique des sciences du langage. Paris: Éditions du Seuil, 1972.)

   Greenberg, Joseph Harold (1968): Anthropological Linguistics: An Introduction. New York:
   Random House.

   Hymes, Dell (1964): Language in Culture and Society: A Reader in Linguistics and Anthropology.
   New York: Harper & Row.

   Lieberman, Philip (1975): On the Origins of Language: An Introduction to the Evolution of
   Human Speech. New York: Macmillan.

   Lieberman, Philip (1984): The Biology and Evolution of Language. Cambridge (Massachusetts):
   Harvard University Press.

   Salzmann, Zdeněk (1997): Jazyk, kultura a společnost: Úvod do lingvistické antropologie.
   Suplement časopisu Český lid, 84, 1996. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV.

   Sapir, Edward (1949): Language. New York: Harcourt, Brace and World.

   Sapir, Edward (1964): Culture, Language and Personality: Selected Essays. Berkeley -- London:
   University of California Press.

   Metody antropologie

   Bláha, Pavel -- Sedlak, Petr (2006): Antropologie živého člověka. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 36. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Brothwell, Don R. (1981): Digging up Bones: The Excavation, Treatment and Study of Human
   Skeletal Remains. 3rd edition. Ithaca -- New York: Cornell University Press.

   Brothwell, Don R., ed. (1968): The Skeletal Biology of Earlier Human Populations. Oxford:
   Pergamon Press.

   Černý, Viktor (1995): Význam tafonomických procesů při studiu pohřebního ritu. Archeologické
   rozhledy, roč. 47, s. 301--313.

   Dokládal, Milan (1999): Morfologie spálených kostí: Význam pro identifikaci osob. Brno:
   Masarykova univerzita v Brně.

   Dušek, Ladislav (2005): Biostatistika pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 28. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA.

   Kottak, Conrad Phillip (1994): Anthropology: The Exploration of Human Diversity. 6. vydání.
   New York: McGraw-Hill.

   Malina, Jaroslav (1980): Metody experimentu v archeologii. Praha: Academia.

   Malina, Jaroslav (1981): Archeologie včera a dnes aneb Mají archeologové šedé hmoty více za
   nehty než za ušima? I--II. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

   Malina, Jaroslav -- Vašíček, Zdeněk (1990): Archaeology Yesterday and Today: The Development of
   Archaeology in the Sciences and Humanities. Cambridge: Cambridge University Press.

   Mazura, Ivan -- Račanská, Michaela -- Prokeš, Ladislav (2006): Molekulárně-genetické a chemické
   metody v antropologii. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 37.
   svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM --
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Murphy, Robert F. (1998): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické
   nakladatelství (SLON).

   Novotný, Vladimír -- Králík, Miroslav (2006): Sexuální dimorfismus a identifikace pohlaví. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 30. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Novotný, Vladimír -- Malá, Pavla (2006): Rekonstrukce podoby člověka. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 32. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Schusky, Ernest (1965): Manual for Kinship Analysis. 2. vydání. New York: Holt, Rinehart &
   Winston.

   Turner, Robert C. -- Scaife, Robert G. (1995): Bog Bodies: New Discoveries and New
   Perspectives. London: British Museum Press.

   Unger, Josef (2006): Metody antropologicko-archeologického výzkumu. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 31. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Myšlení, symbolismus, rituály, umění

   Alexander, Richard D. (1989): Evolution of the Human Psyche. In: Mellars, Paul A. -- Stringer,
   Christopher B., ed., The Human Revolution. Princeton: Princeton University Press, s. 455--513.

   Conkey, Margaret Wright -- Soffer, Olga -- Stratmann, Deborah -- Jablonski, Nina G., ed. (1997):
   Beyond Art: Pleistocene Image and Symbol. San Francisco: California Academy of Sciences.

   Delporte, Henri (1993): Ľimage de la femme dans ľart préhistorique. Paris: Picard.

   Gell, Alfred (1992): The Anthropology of Time: Cultural Constructions of Temporal Maps and
   Images. Oxford: Berg.

   Gennep, Arnold van (1997): Přechodové rituály: Systematické studium  rituálů. Praha:
   Nakladatelství Lidové noviny.

   Gibson, K. R. -- Ingold, Tim, ed. (1993): Tools, Language and Cognition in Human Evolution.
   Cambridge: Cambridge University Press.

   Laming-Emperaire, Annette (1962): La signification de ľart rupestre paléolithique: Methode
   d'applications. Paris: A. et J. Picard.

   Leroi-Gourhan, André (1964): Les religions de la préhistoire. Paris: Presses Universitaires de
   France.

   Leroi-Gourhan, André (1964--1965): Le geste et la parole. Paris: A. Michel.

   Leroi-Gourhan, André (1971): Préhistoire de l'art occidental. Paris: Mazenod.

   Lévi-Strauss, Claude (1962): La pensée sauvage. Paris: Plon.

   Lieberman, Philip (1984): The Biology and Evolution of Language. Cambridge (Massachusetts):
   Harvard University Press.

   Malina, Jaroslav, a kolektiv (1993): O tvořivosti ve vědě, politice a umění, I--III. Brno,
   Boskovice -- Praha: Nadace Universitas Masarykiana -- Nakladatelství Albert -- Nakladatelství
   Svoboda-Libertas.

   Marshack, Alexander (1992): The Roots of Civilization. 2. vydání. New York: McGraw-Hill.

   McDermott, Leroy (1996): Self-Representation in Upper Paleolithic Female Figurines. Current
   Anthropology, roč. 37, s. 227--275.

   Mellars, Paul A. -- Gibson, K., ed. (1996): Modelling the Early Human Mind. Cambridge: McDonald
   Institute for Archaeological Research.

   Mellars, Paul A. -- Stringer, Christopher B. (1989): The Human Revolution. Princeton: Princeton
   University Press.

   Mithen, Steven (1991): Ecological Interpretations of Paleolithic Art. Proceedings of the
   Prehistoric Society, roč. 57, s. 103--114.

   Mithen, Steven (1996): The Prehistory of the Mind. London: Thames and Hudson.

   Nitecki, Matthew H. -- Nitecki, Doris V., ed. (1994): Origins of Anatomically Modern Humans.
   New York -- London: Plenum.

   Noble, William -- Davidson, Iain (1996): Human Evolution, Language, and Mind: A Psychological
   and Archaeological Inquiry. Cambridge: Cambrige University Press.

   Pfeiffer, John E. (1982): The Creative Explosion: An Inquiry into the Origins of Art and
   Religion. New York: Harper & Row.

   Quinnell, Susan (1994): The Erotic Object: Sexuality in Sculpture from Prehistory to the
   Present Day.  Kidderminster: Crescent Moon Publishing.

   Shanks, Michael -- Tilley, Christopher (1987): Social Theory and Archaeology. Cambridge: Polity
   Press.

   Svoboda, Jiří (2002): Paleolit a mezolit: Myšlení, symbolismus a umění. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 6. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Svoboda, Jiří A. (2003): Paleolit a mezolit: Pohřební ritus. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 19. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Yellen, John E. (1977): Archaeological Approaches to the Present: Models for Reconstructing
   the Past. New York -- London: Academic Press.

   Neurovědy

   Dubový, Petr (2006): Neurovědy pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické
   a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných"
   oborů, 35. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické
   nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Osteometrie

   Dokládal, Milan (1999): Morfologie spálených kostí: Význam pro identifikaci osob. Brno:
   Masarykova univerzita v Brně.

   Drozdová, Eva (2003): Základy osteometrie. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a
   sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných"
   oborů, 18. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické
   nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Fetter, Vojtěch -- Prokopec, Miroslav -- Suchý, Jaroslav -- Titlbachová, Svatava, a kolektiv
   (1967): Antropologie. Praha: Academia.

   Knussmann, Rainer (1988): Anthropologie: Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen (4.
   Auflage des Lehrbuchs der Anthropologie begründet von Rudolf Martin),  Band I und II. Jena --
   New York -- Stuttgart: Gustav Fischer.

   Martin, Rudolf -- Saller, Karl (1957): Lehrbuch der Anthropologie in systematischen
   Darstellung. 3. Auflage, Stuttgart: Gustav Fischer Verlag.

   Stloukal, Milan -- Dobisíková, Miluše -- Kuželka, Vítězslav -- Stránská, Petra -- Velemínský, Petr
   -- Vyhnánek, Luboš -- Zvára, Karel (1999): Antropologie: Příručka pro studium kostry. Praha:
   Národní muzeum v Praze.

   Patologie a paleopatologie

   Adler, C. P. (2000): Bone Diseases. Berlin -- Heidelberg: Springer Verlag.

   Aufderheide, Arthur C. -- Rodríguez-Martín, Conrado (1998): The Cambridge Encyclopedia of Human
   Paleopathology. Cambridge: Cambridge University Press.

   Brothwell, Don R. (1981): Digging up Bones: The Excavation, Treatment and Study of Human
   Skeletal Remains. 3rd edition. Ithaca -- New York: Cornell University Press.

   Brothwell, Don R., ed. (1968): The Skeletal Biology of Earlier Human Populations. Oxford:
   Pergamon Press.

   Brothwell, Don R. -- Sandison, A. T., ed. (1967): Diseases in Antiquity: A Survey of the
   Diseases, Injuries and Surgery of Early Populations. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas.

   Cockburn, T. Aidan -- Cockburn, Eve, ed. (1980): Mummies, Disease and Ancient Cultures.
   Cambridge: Cambridge University Press.

   Cockburn, T. Aidan -- Cockburn, Eve -- Reyman, Theodore A. (1998): Mummies, Disease and Ancient
   Cultures. 2nd edition. Cambridge: Cambridge University Press.

   Dastugue, Jean -- Gervais, Valérie (1992): Paléopathologie du squelette humaine. Paris:
   Editions Boubée.

   David, A. Rosalie -- Archibold, R. (2000): Conversations with Mummies. London: A Harper Collins
   illustrated and Madison Press Book.

   Elerick, D. V. -- Tyson, Rose A. (1997): Human Paleopathology and Related Subjects. An
   International Bibliography. San Diego: Museum of Man.

   Horáčková, Ladislava -- Strouhal, Eugen -- Vargová, Lenka (2003): Základy paleopatologie. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 15. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Jarcho, Saul, ed. (1966): Human Palaeopathology. New Haven -- London: Yale University Press.

   Manchester, Keith -- Roberts, Charlotte A. (1995): The Archaeology of Disease. Bradford (United
   Kingdom): University of Bradford Press.

   Kiple, Kenneth F., ed. (1993): The Cambridge World History of Human Disease. New York:
   Cambridge University Press.

   Roberts, Charlotte A. -- Lewis, Mary E. -- Manchester, Keith, ed. (2002): The Past and Present
   of Leprosy. Archaeological, Historical, Palaeopathological and Clinical Approaches. B A R
   International Series 1054. Oxford: Archaeopress.

   Roberts, Charlotte A. -- Manchester, Keith (1997): The Archaeology of Disease. 3rd edition.
   Ithaca -- New York: Alan Sutton Publishing Ltd. -- Cornell University Press.

   Rothschild, Bruce M. -- Martin, D. Larry (1993): Paleopathology: Disease in the Fossil Record.
   Boca Raton, Florida: CRC Press.

   Steinbock, R. Ted (1976): Paleopathological Diagnosis and Interpretation. Springfield,
   Illinois: Charles C. Thomas.

   Strouhal, Eugen (1996): Život starých Egypťanů.  3. vydání. Londýn: Opus Publishing Limited.

   Strouhal, Eugen (1998): Z historie paleopatologie ve světě a u nás. Dějiny věd a techniky,
   roč. 31 č. 2, s. 81--98.

   Turner, Robert C. -- Scaife, Robert G. (1995): Bog Bodies: New Discoveries and New
   Perspectives. London: British Museum Press.

   Vlček, Emanuel (1998): Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků, I. Praha:
   Vesmír.

   Vlček, Emanuel (1999): Čeští králové I. Fyzické osobnosti českých panovníků, II.  Praha:
   Vesmír.

   Vlček, Emanuel (2000): Čeští králové II. Fyzické osobnosti českých panovníků, III. Praha:
   Vesmír.

   Waldron, Tony (1994): Counting the Dead: The Epidemiology of Skeletal Populations. Chichester
   (England) -- New York: John Willey and Sons.

   Pohřební rity a rituály

   Aries, Philipp (2000): Dějiny smrti. I, II. Praha: Argo.

   Bahn, Paul G., ed. (1997): Hroby, hrobky a mumie. Praha: Argo.

   Bauer, Franz J. (1992): Von Tod und Bestattung in alter und neuer Zeit. Historische
   Zeitschrift, roč. 254, s. 1--31.

   Bernbeck, Reinhard (1997): Theorien in der Archäologie. Tübingen -- Basel: A. Francke Verlag.

   Binski, Paul (1996): Medieval Death: Ritual and Representation. London: British Museum Press.

   Bravermanová, Milena -- Lutovský, Michal (2001): Hroby, hrobky a pohřebiště českých knížat a
   králů. Praha: Libri.

   Corvisier, André (2002): Tance smrti. Praha: Volvox Globator.

   Černý, Viktor (1995): Význam tafonomických procesů při studiu pohřebního ritu. Archeologické
   rozhledy, roč. 47, s. 301--313.

   Delumeau, Jean (1997): Strach na Západě ve 14.--18. století, I. Praha: Argo.

   Derwich, Mark, ed. (1997): Śmierć w dawnej Europie. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski.

   Filip, Jan (1966): Encyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas, I, II. Praha:
   Academia.

   Gennep, Arnold van (1997): Přechodové rituály: Systematické studium  rituálů. Praha:
   Nakladatelství Lidové noviny.

   Gurevič, Aron (1996): Nebe, peklo, svět. Praha: H & H.

   Kastenbaum, Robert (2003): Macmillan Encyclopedia of Death and Dyining, I, II.  New York:
   Thoivisoim Gale.

   Kolmaš, Josef (2003): Smrt a pohřbívání u Tibeťanů. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 12. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Krekovič, Eduard, ed. (1993): Kultové a sociálne aspekty pohrebného rítu od najstarších čias
   po súčasnosť. Bratislava: Slovenská archeologická a národopisná spoločnosť.

   Lecouteux, Claude (1997): Přízraky a strašidla středověku. Praha: Volvox Globator.

   Lexikon des Mittelalters I--IX (1999). Stuttgart -- Weimar: Verlag J. B. Metzler.

   Lutovský, Michal (1996): Hroby předků. Praha: Academia.

   Lutovský, Michal (1997): Hroby knížat. Praha: Set Out.

   Malina, Jaroslav -- Unger, Josef -- Lesová, Pavlína (2006): Pohřební rity a rituály. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 38. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Meyer-Orlac, Renate (1982): Mensch und Tod: Archäologischer Befund- Grenzen der
   Interpretation. Hohenschäftlarn: Klaus Renner Verlag.

   Navrátilová, Alexandra (2004): Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad.

   Novotný, Bohumil, a kolektív (1986): Encyklopédia archeológie. Bratislava: Obzor.

   Obuchová, Ľubica (1998): Svět živých a svět mrtvých. Praha: Česká orientalistická společnost.

   Ohler, Norbert (2001): Umírání a smrt ve středověku. Praha: H & H.

   Siliotti, Alberto, ed. (2001): Příbytky věčnosti: Hrobky, chrámy, pohřebiště. Dobřejovice:
   Rebo Productions CZ, spol. s r. o.

   Schmitt, Jean-Claude (2002): Revenanti: Živí a mrtví ve středověké společnosti. Praha: Argo.

   Smetánka, Zdeněk (2003): Archeologické etudy. Praha: Knižnice Dějin a současnosti.

   Svoboda, Jiří A. (2003): Paleolit a mezolit: Pohřební ritus. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 19. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Unger, Josef (2002): Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s
   analogiemi i jinde v Evropě) v 1.--16. století. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické
   a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných"
   oborů, 9. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v
   Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Unger, Josef (2005): Zacházení s těly zemřelých v 1. až 18. století. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 25. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Vachala, Břetislav (2005): Abúsír -- staroegyptské královské pohřebiště. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 27. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Primatologie

   Boesch, Christofer -- Boesch-Achermann, Hedwige (2000): The Chimpanzees of the Tai Forest:
   Behavioural Ecology and Evolution. Oxford: Oxford University Press.

   Byrne, Robert W. -- Whitten, Anthony (1988): Machiavellian Intelligence: Social Expertise and
   the Evolution of Intellect in Monkeys, Apes and Humans. Oxford: Clarendon Press.

   Byrne, Robert W. -- Whitten, Anthony, ed. (1997): Machiavellian Intelligence, II: Extensions
   and Evaluations. Cambridge: Cambridge University Press.

   Conroy, Glenn C. (1990): Primate Evolution. New York: W. W. Norton and Company.

   de Waal, Frans B. M. (1991): Peacemaking among Primates. London: Penguins Books.

   de Waal, Frans B. M., ed. (2001): Tree of Origin: What Primate Behaviour Can Tell Us about
   Human Social Evolution. Cambridge (Massachusetts) -- London: Harvard University Press.

   Dobroruka, Luděk (1979): Poloopice a opice. Praha: Státní zemědělské nakladatelství.

   Dunbar, Robin I. M. (1997): Grooming, Gossip and the Evolution of Language. London: Faber and
   Faber.

   Fleagle, John G. (1998): Primate Adaptation and Evolution. Second Edition. London: Academic
   Press, Inc.

   Fleagle, John G. -- Janson, Charles -- Reed, Kaye E., ed. (1999): Primate Communities.
   Cambridge: Cambridge University Press.

   Foley, Robert A. (1995): Humans before Humanity: An Evolutionary Perspective. Oxford:
   Blackwells Publishers.

   Fouts, Roger -- Mills, Sarah (2000): Nejbližší příbuzní. Praha: Mladá fronta.

   Galdikas, Biruté M. F. (1995): Reflection for Eden. London: Victor Gollancz.

   Gaisler, Jiří (2000): Primatologie pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 3. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova
   univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Goodall, Jane (1990): Through a Window: My Thirty Years with the Chimpanzees of Gombe. Boston:
   Houghton Miffin Company.

   Matsuzawa, Tetsuro (2000): Chimpanzee Mind 1995--2000. Kyoto: Primate Research Institute, Kyoto
   University.

   McGrew, William C. (1992): Chimpanzee Material Culture: Implications for Human Evolution.
   Cambridge: Cambridge University Press.

   Rowe, Noel (1996): The Pictorial Guide to the Living Primates. New York: Pogonias Press.

   Stanford, Craig B. (1999): The Hunting Apes: Meat Eating and the Origins of Human Behaviour.
   Princeton: Princeton Univesity Press.

   Vančata, Václav (2003): Primatologie, Díl 1 -- Evoluce, ekologie a chování primátů -- Prosimii a
   Platyrrhina. Praha: Nakladatelství Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

   Vančata, Václav (2003): Primatologie, Díl 2 -- Catarrhina -- opice a lidoopi. Praha:
   Nakladatelství Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

   Vančata, Václav --Vančatová, Marina (2002): Sexualita primátů. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 10. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Sexualita

   Aries, Philippe -- Béjin, André, ed. (1985): Western Sexuality: Practice and Precept in Past
   and Present Times. Oxford: Blackwell.

   Aries, Philippe -- Béjin, André -- Foucault, Michel, ed. (1984): Die Masken des Begehrens und
   die Metamorphosen der Sinnlichkeit: Zur Geschichte der Sexualität im Abendland. Frankfurt am
   Main: Fischer.

   Baker, Robin R. -- Bellis, Mark A. (1995): Human Sperm Competition: Copulation, Masturbation
   and Infidelity. London: Chapman and Hall.

   Bellinger, Gerhard J. (1998): Sexualita v náboženstvích světa. Praha: Academia.

   Bishop, Clifford -- Osthelder, Xenia, ed. (2001): Sexualia: From Prehistory to Cyberspace. Köln
   am Rhein: Könemann Verlagsgesellschaft mbH.

   Borneman, Ernest (1994): Encyklopedie sexuality. Praha: Victoria Publishing.

   Foucault, Michel (1976--1984): Histoire de la sexualité. 1: La volonté de savoir, 2: L'usage
   des plaisirs, 3: Le souci de soi. Paris: Gallimard.

   MacKay, Judith (2000): Human Sexual Behavior. Sexuality and Sexual Practice Around the World.
   New York -- London: Penguin Books.

   Malina, Jaroslav, a kolektiv (2003): Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky
   od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech
   českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Brno: Akademické nakladatelství
   CERM -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Malinowski, Bronislaw (1927): Sex and Repression in Savage Society. New York: Harcourt, Brace
   and Company.

   Malinowski, Bronislaw (1929): The Sexual Life of Savages in North-Western Melanesia. (With a
   Preface by Henry Havelock Ellis.) London: Routledge and Kegan Paul, Ltd.

   Malinowski, Bronislaw (1962): Sex, Culture, and Myth. New York: Harcourt, Brace, and World.

   Malinowski, Bronislaw (1987): The Sexual Life of Savages in North-Western Melanesia.
   (Introduction by Annette B. Weiner.) Boston: Beacon Press.

   Mead, Margaret (1935) Sex and Temperament in Three Primitive Societies. New York: William
   Morrow and Company.

   Mead, Margaret (1949) Male and Female: A Study of the Sexes in a Changing World. New York:
   William Morrow and Company.

   Schmidt, Robert A. -- Voss, Barbara L., ed. (2000): Archaeologies of Sexuality. London -- New
   York: Routledge.

   Skupnik, Jaroslav (2002): Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 7. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Symons, Donald (1979): The Evolution of Human Sexuality. New York: Oxford University Press.

   Taylor, Timothy (1996): The Prehistory of Sex: Four Million Years of Human Sexual Culture. New
   York: Bantam Books.

   Vrhel, František (2002): Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 4. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Zvěřina, Jaroslav (2003): Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: Akademické nakladatelství CERM.

   Zvěřina, Jaroslav -- Malina, Jaroslav (2002): Sexuologie pro antropology. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 5. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Sociální systémy a struktury (typy společností, sociální struktury a interakce, manželství,
   náboženství, právo atd.)

   Allan, Graham (1999): The Sociology of the Family: A Reader. Malden: Blackwel.

   Andreae, Simon (1998): Anatomy of Desire: The Science and Psychology of Sex, Love, and
   Marriage. London: Little Brown and Company.

   Barrett, Richard A. (1991): Culture and Conduct. Belmont: Wadsworth Publishing Company.

   Bellinger, Gerhard J. (1998): Sexualita v náboženstvích světa. Praha: Academia.

   Blackwood, Evelyn (1984): Anthropology and Homosexual Behavior. New York: Haworth Press.

   Bohannan, Paul -- Middleton, John, ed. (1968): Marriage, Family and Residence. Garden City:
   Natural History Press.

   Brooke, Christopher -- Nugent, Lawrence (1978): Marriage in Christian History. Cambridge:
   Cambridge University Press.

   Broude, Gwen J. (1994): Marriage, Family, and Relationships: A Cross-Cultural Encyclopedia.
   Santa Barbara: ABC-CLIO.

   Bryk, Felix (1934): Circumcision in Man and Woman: Its History, Psychology and Ethnology. New
   York: American Ethnological Press.

   Byrne, Donn -- Kelley, Kathryn, ed. (1986): Alternative Approaches to the Study of Sexual
   Behavior. Hillsdane: Lawrence Erlbaum.

   Camphausen, Rufus C. (1991): The Encyclopedia of Erotic Wisdom. Rochester: Inner Traditions
   International.

   Caplan, Pat, ed. (1987): The Cultural Construction of Sexuality. London: Tavistock.

   Coser, Rose Laub (1964): The Family: Its Structure and Functions. New York: St. Martin's
   Press.

   Craig, Elizabeth M., ed. (1984): Marriage and Property. Aberdeen: Aberden University Press.

   Dohnalová, Marie (2004): Antropologie občanské společnosti: Analýzy a interpretace s
   přihlédnutím k výsledkům vědecko-výzkumného a pedagogického zaměření Katedry oboru Občanský
   sektor FHS UK v Praze. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické
   nakladatelství CERM -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Dohnalová, Marie -- Malina, Jaroslav -- Müller, Karel (2003): Občanská společnost: Minulost --
   současnost -- budoucnost. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 17.
   svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM --
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Duby, Georges (1978): Medieval Marriage. Baltimore: Johns Hopkins University Press.

   Dynes, Wayne -- Johansson, Warren -- Percy, William A. -- Donaldson, Stephen, ed. (1990):
   Encyclopedia of Homosexuality. New York: Garland.

   Eliade, Mircea (1996): Dějiny náboženského myšlení, II. Praha: Oikoymenh.

   Ellis, Albert -- Abarbanel, Albert (1967): The Encyclopedia of Sexual Behavior. New York:
   Hawthorn Books.

   Ember, Melvin -- Ember, Carol R. (1983): Marriage, Family and Kinship: Comparative Studies of
   Social Organization. New Haven: HRAF Press.

   Endleman, Robert (1989): Love and Sex in Twelve Cultures. New York: Psyche Press.

   Ford, Clellan S. -- Beach, Frank A. (1951): Patterns of Sexual Behavior. New York: Harper and
   Brothers.

   Fox, Robin (1967): Kinship and Marriage: An Anthropological Perspective. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Frayser, Suzanne G. (1985): Varieties of Sexual Experience: An Anthropological Perspective on
   Human Sexuality. New Haven: HRAF Press.

   Friedl, Ernestine (1975): Women and Men: An Anthropologist's View. New York: Holt, Rinehart
   and Winston.

   Giddens, Anthony (2001): Sociologie. Praha: Argo.

   Gies, Frances -- Gies, Joseph (1987): Marriage and Family in the Middle Ages. New York: Harper
   and Row.

   Glendon, Mary Ann (1989): The Transformation of Family Law: State, Law, and Family in the
   United States and Western Europe. Chicago: University of Chicago Press.

   Goody, Jack (1983): The Development of the Family and Marriage in Europe. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Gregersen, Edgar (1983): Sexual Practices: The Story of Human Sexuality. New York: Watts.

   Gregersen, Edgar (1994): The World of Human Sexuality. New York: Irvington Publishers.

   Holy, Ladislav (1996): Anthropological Perspectives on Kinship. London: Pluto Press.

   Horská, Pavla -- Kučera, Milan -- Maur, Eduard -- Stloukal, Milan (1990): Dětství, rodina a stáří
   v dějinách Evropy. Praha: Panorama.

   Howard, George Elliot (1904): A History of Matrimonial Institutions. Chicago: University of
   Chicago Press.

   Cherlin, Andrew J. (1981): Marriage, Divorce, Remarriage. Cambridge (Massachusetts): Harvard
   University Press.

   Korecká, Zuzana (2006): Sociální systémy současných etnik Mezoameriky. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 40. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Levine, Nancy (1988): The Dynamics of Polyandry: Kinship, Domesticity and Population on the
   Tibetan Border. Chicago: The University of Chicago Press.

   Lévi-Strauss, Claude (1969 [1949]): The Elementary Structures of Kinship. Boston: Beacon
   Press.

   Mace, David Robert -- Mace, Vera (1959): Marriage: East and West. Garden City (New York):
   Dolphin Books, Doubleday.

   Mace, David Robert -- Mace, Vera (1986): The Sacred Fire: Christian Marriage Through the Ages.
   Nashville: Abingden Press.

   Machalová, Tatiana (2006): Dějiny právního myšlení. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 39. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA.

   Murdock, George Peter (1949): Social Structure. New York: Free Press.

   Murphy, Robert F. (1998): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické
   nakladatelství (SLON).

   Pasternak, Burton (1976): Introduction to Kinship and Social Organization. Englewood Cliffs
   (New Jersey): Prentice Hall.

   Pasternak, Burton -- Ember, Carol, R. -- Ember, Melvin (1997): Sex Gender, and Kinship: A
   Cross-Cultural Perspective. Upper Saddle River: Prentice Hall.

   Pospíšil, Leopold (1993): Kultura -- Systémy víry. Český lid, roč. 80, suplement.

   Quale, Gladys Robina (1988): A History of Marriage Systems. Westport: Greenwood.

   Queen, Stuart Alfred -- Habenstein, Robert Wesley (1974): The Family in Various Cultures.
   Philadelphia: J. B. Lippincott.

   Rogers, Alisdair, ed. (1994): Lidé a kultury. Praha: Nakladatelský dům.

   Scott, George Ryley (1953): Curious Customs of Sex and Marriage: An Inquiry Related to All
   Races and Nations from Antiquity to the Present Day. London: Senate.

   Segalen, Martine (1986): Historical Anthropology of the Family. Cambridge: Cambridge
   University Press.

   Schlegel, Alice (1972): Male Dominance and Female Autonomy: Domestic Authority in Matrilineal
   Societies. New Haven: HRAF Press.

   Schneider, David M. (1968): American Kinship: A Cultural Account. Englewood Cliffs: Prentice
   Hall.

   Stephens, William N. (1963): The Family in Cross-Cultural Perspective. New York: Holt,
   Rinehart and Winston.

   Stone, Linda (1997): Kinship and Gender: An Introduction. Boulder: WestviewPress.

   Stone, Linda, ed. (2001): New Directions in Anthropological Kinship. Lanham: Rowman and
   Littlefield.

   Strathern, Marilyn (1992): Reproducing the Future: Anthropology, Kinship and the New
   Reproductive Technologies. New York: Routledge.

   Skupnik, Jaroslav (2002): Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 7. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Svoboda, Jiří (2000): Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 1. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Westermarck, Edward A. (1922 [1897]): The History of Human Marriage. 3 svazky, 5. revidované
   vydání. New York: The Allerton Book Company.

   White, Leslie Alvin (1975): The Concept of Cultural Systems: A Key to Understanding Tribes and
   Nations. New York: Columbia University Press.

   Whyte, Martin K. (1978): The Status of Women in Preindustrial Societies. Princeton: Princeton
   University Press.

   Whyte, Martin K. (1990): Dating, Mating, and Marriage. New York: Aldine de Gruyter.

   Variabilita člověka

   Beneš, Jan (1979): Člověk se mění a přizpůsobuje. Brno: Krajský pedagogický ústav v Brně.

   Beneš, Jan (1994): Člověk. Praha: Mladá fronta.

   Beneš, Jan -- Drozdová, Eva (2006): Variabilita člověka. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 33. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA.

   ***

   Edice Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA (2000--). (Seznam podle autorů.)

   Beneš, Jan -- Drozdová, Eva (2006): Variabilita člověka. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 33. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA.

   Bláha, Pavel -- Sedlak, Petr (2006): Antropologie živého člověka. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 36. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Bravený, Pavel -- Nováková, Marie (2005): Fyziologie krevního oběhu (čtení pro posluchače
   antropologie a jiné). In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 29.
   svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM --
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Budil, Ivo T. (2005): Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 26. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Dohnalová, Marie -- Malina, Jaroslav -- Müller, Karel (2003): Občanská společnost: Minulost --
   současnost -- budoucnost. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 17.
   svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM --
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Drozdová, Eva (2004): Základy osteometrie. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a
   sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných"
   oborů, 18. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické
   nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Dubový, Petr (2006): Neurovědy pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické
   a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných"
   oborů, 35. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické
   nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Dušek, Ladislav (2005): Biostatistika pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 28. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA.

   Gaisler, Jiří (2000): Primatologie pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 3. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova
   univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Horáčková, Ladislava -- Strouhal, Eugen -- Vargová, Lenka (2004): Základy paleopatologie. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 15. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Horáčková, Ladislava -- Račanská, Michaela -- Vargová, Lenka (2006): Anatomie pro antropology.
   In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební
   texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 34. svazek. Edice Scientia Nadace
   Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kašpar, Oldřich (2002): Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast,
   Mezoamerika, Andský areál). In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 8. svazek.
   Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kolmaš, Josef (2002): Tibet z antropologické perspektivy. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 11. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kolmaš, Josef (2003): Smrt a pohřbívání u Tibeťanů. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 12. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kolmaš, Josef (2003): První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní
   zprávy. Latinský text a český překlad). In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a
   sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných"
   oborů, 16. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické
   nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Kolmaš, Josef -- Malina, Jaroslav (2005): Čína z antropologické perspektivy. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 21. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Komárek, Stanislav (2003): Obraz člověka v dílech některých význačných biologů 19. a 20.
   století. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové
   učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 20. svazek. Edice Scientia Nadace
   Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Korecká, Zuzana (2006): Sociální systémy současných etnik Mezoameriky. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 40. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Machalová, Tatiana (2006): Dějiny právního myšlení. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 39. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA.

   Malina, Jaroslav -- Unger, Josef -- Lesová, Pavlína (2006): Pohřební rity a rituály. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 38. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Mazura, Ivan -- Račanská, Michaela -- Prokeš, Ladislav (2006): Molekulárně-genetické a chemické
   metody v antropologii. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní
   antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 37.
   svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM --
   Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Novotný, Vladimír -- Králík, Miroslav (2006): Sexuální dimorfismus a identifikace pohlaví. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 30. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Novotný, Vladimír -- Malá, Pavla (2006): Rekonstrukce podoby člověka. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 32. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Relichová, Jiřina (2000): Genetika pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 2. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova
   univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Sedlák, Jiří (2005): Vybrané problémy ze sociální etiky. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma
   biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a
   "příbuzných" oborů, 24. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA.

   Skupnik, Jaroslav (2002): Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 7. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Sochorová, Ludmila (2004): Člověk a lidová kultura: Člověk a lidové divadlo -- lidové divadlo
   v životě člověka. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie:
   Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 22. svazek. Edice
   Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova
   univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Svoboda, Jiří (2000): Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 1. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Svoboda, Jiří (2002): Paleolit a mezolit: Myšlení, symbolismus a umění. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 6. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Svoboda, Jiří A. (2003): Paleolit a mezolit: Pohřební ritus. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 19. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Štěpánová, Irena (2005): Člověk a lidová kultura: Člověk a lidový oděv -- lidový oděv v životě
   člověka. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové
   učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 23. svazek. Edice Scientia Nadace
   Universitas Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Unger, Josef (2002): Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s
   analogiemi i jinde v Evropě) v 1.--16. století. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické
   a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných"
   oborů, 9. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Masarykova univerzita v
   Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Unger, Josef (2005): Zacházení s těly zemřelých v 1. až 20. století. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 25. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Unger, Josef (2006): Metody antropologicko-archeologického výzkumu. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 31. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Vachala, Břetislav (2005): Abúsír: Staroegyptské královské pohřebiště. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 27. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a
   vydavatelství NAUMA.

   Vančata, Václav (2003). Paleoantropologie -- přehled fylogeneze člověka a jeho předků. In:
   Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty
   pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 13. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Vančata, Václav --Vančatová, Marina (2002): Sexualita primátů. In: Malina, Jaroslav, ed.,
   Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 10. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Vrhel, František (2002): Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 4. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Vrhel, František (2003): Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny. In: Malina,
   Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro
   studenty antropologie a "příbuzných" oborů, 14. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas
   Masarykiana. Brno: Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně --
   Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Zvěřina, Jaroslav -- Malina, Jaroslav (2002): Sexuologie pro antropology. In: Malina, Jaroslav,
   ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů, 5. svazek. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana.
   Brno: Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství NAUMA.

   Edice Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty
   antropologie a "příbuzných" oborů. Edice Scientia Nadace Universitas Masarykiana. Brno:
   Akademické nakladatelství CERM -- Masarykova univerzita v Brně -- Nakladatelství a vydavatelství
   NAUMA (2000--). (Seznam podle pořadí svazků.)

   Dosud vyšlo:

   1. Jiří  Svoboda, Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny (2000).

   2. Jiřina Relichová, Genetika pro antropology (2000).

   3. Jiří Gaisler, Primatologie pro antropology (2000).

   4. František Vrhel, Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002).

   5. Jaroslav Zvěřina -- Jaroslav Malina, Sexuologie pro antropology (2002).

   6. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Myšlení, symbolismus a umění (2002).

   7. Jaroslav Skupnik, Manželství a sexualita z antropologické perspektivy (2002).

   8. Oldřich Kašpar, Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast,
   Mezoamerika, Andský areál) (2002).

   9. Josef Unger, Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i
   jinde v Evropě) v 1.--16. století (2002).

   10. Václav Vančata -- Marina Vančatová, Sexualita primátů (2002).

   11. Josef Kolmaš, Tibet z antropologické perspektivy (2002).

   12. Josef Kolmaš, Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003).

   13. Václav Vančata, Paleoantropologie -- přehled fylogeneze člověka a jeho předků (2003).

   14. František Vrhel, Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny (2003).

   15. Ladislava Horáčková -- Eugen Strouhal -- Lenka Vargová, Základy paleopatologie (2004).

   16. Josef Kolmaš, První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní
   zprávy. Latinský text a český překlad) (2003).

   17. Marie Dohnalová -- Jaroslav Malina -- Karel Müller, Občanská společnost: Minulost --
   současnost -- budoucnost (2003).

   18. Eva Drozdová, Základy osteometrie (2004).

   19. Jiří A. Svoboda, Paleolit a mezolit: Pohřební ritus (2003).

   20. Stanislav Komárek, Obraz člověka v dílech některých význačných biologů 19. a 20. století
   (2003).

   21. Josef Kolmaš -- Jaroslav Malina, Čína z antropologické perspektivy (2005).

   Připravované svazky:

   22. Ludmila Sochorová, Člověk a lidová kultura: Člověk a lidové divadlo -- lidové divadlo
   v životě člověka (2004).

   23. Irena Štěpánová, Člověk a lidová kultura: Člověk a lidový oděv -- lidový oděv v životě
   člověka (2005).

   24. Jiří Sedlák, Vybrané problémy ze sociální etiky (2005).

   25. Josef Unger, Zacházení s těly zemřelých v 1. až 20. století (2005).

   26. Ivo T. Budil, Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta (2005).

   27. Břetislav Vachala, Abúsír: Staroegyptské královské pohřebiště (2005).

   28. Ladislav Dušek, Biostatistika pro antropology (2005).

   29. Pavel Bravený -- Marie Nováková, Fyziologie krevního oběhu (čtení pro posluchače
   antropologie a jiné) (2005).

   30. Vladimír Novotný -- Miroslav Králík, Sexuální dimorfismus a identifikace pohlaví  (2006).

   31. Josef Unger, Metody antropologicko-archeologického výzkumu  (2006).

   32. Vladimír Novotný -- Pavla Malá, Rekonstrukce podoby člověka  (2006).

   33. Jan Beneš -- Eva Drozdová, Variabilita člověka (2006).

   34. Ladislava Horáčková -- Michaela Račanská -- Lenka Vargová, Anatomie pro antropology (2006).

   35. Petr Dubový, Neurovědy pro antropology (2006).

   36. Pavel Bláha -- Petr Sedlak, Antropologie živého člověka (2006).

   37. Ivan Mazura -- Michaela Račanská -- Ladislav Prokeš, Molekulárně-genetické a chemické metody
   v antropologii (2006).

   38. Jaroslav Malina -- Josef Unger -- Pavlína Lesová, Pohřební rity a rituály (2006).

   39. Tatiana Machalová, Dějiny právního myšlení (2006).

   40. Zuzana Korecká, Sociální systémy současných etnik Mezoameriky (2006).

   ***

   Antropologické časopisy (výběr)

   Anthropologie: International Journal of the Science of Man (Brno).

   Cargo -- časopis pro sociální a kulturní antropologii (Praha).

   Česká antropologie (Olomouc).

   Český lid (Praha).

   American Journal of Physical Anthropology,

   Antropologia contemporanea,

   Bulletins et Mémoires de la Société d'Anthropologie de Paris

   Bulletin de la Société Suisse d'Anthropologie,

   Current Anthropology

   Homo

   Journal of Paleopathology

   

   Antropologické společnosti

   European Anthropological Association