REGIONÁLNÍ POLITIKA A REGIONÁLNÍ ROZVOJ Přednáška č. 9 REGIONÁLNÍ POLITIKA V EVROPĚ RESP. EVROPSKÉ UNII 9.1. Historie regionální politiky v Evropě – období před 2. světovou válkou - 30. léta: Velká Británie postavena před problém, jak řešit dopady hospodářské krize v klasických průmyslových regionech - změny ve struktuře národního hospodářství Velké Británie se podepisují na regionální diferenciaci země → souvislost s jednostrannou ekonomickou orientací celé řady regionů, jež nebyly schopny pružně reagovat na strukturální změny - již v roce 1934 byly ve Velké Británii vymezeny tzv. zvláštní oblasti, což můžeme v dnešní terminologii považovat za problémové regiony - již v roce 1934 byla přijata legislativní opatření umožňující poskytnutí pomoci při vytváření pracovních příležitostí, a to především v jižním Walesu, severovýchodní Anglii, západním Cumberlandu a středním Skotsku - tato legislativa představuje počátek systému britské regionální politiky a de facto počátek evropské/světové regionální politiky - v poválečném období byly vymezeny tzv. rozvojové oblasti, které bez podstatných změn zůstaly zachovány až do konce 50‑tých let - významným byl zákon o městském a regionálním plánování, pomocí něhož se zavádělo osvědčení o průmyslovém rozvoji - snadná a podporovaná dostupnost těchto osvědčení, především v rozvojových oblastech, výrazně ovlivnila lokalizaci nových průmyslových odvětví do problémových regionů, přičemž toto opatření omezovalo nadbytečnou expanzi v ekonomicky překrvených regionech 9.2. Evropská integrace – výchozí situace po 2. světové válce - po katastrofickém období druhé světové války bylo velmi silným motivem založit formy politické a hospodářské spolupráce, jejichž důsledkem měla být vzájemná závislost zemí jako partnerů → byl to hlavní geopolitický důvodem k nadnárodní integraci demokratických států západní Evropy - první fáze integrace v západní Evropě začala v rámci Rady Evropy, kde se od roku 1949 scházelo Poradní shromáždění složené z delegátů národních parlamentů - tento institucionální model se stal v roce 1951 příkladem pro založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), které mělo jako svou součást Společné shromáždění složené stejným způsobem - ve výchozí situaci po druhé světové válce zdůraznilo založení ESUO (neboli Montánní unie) jasně vzájemnou provázanost geopolitických a geo-ekonomických zájmů západoevropských zemí - hlavním motivem bylo předejít německo-francouzskému napětí spolu s rozhodnutím pokusit se založit určitou formu postupné nadnárodní integrace v demokratické západní Evropě - ESUO mělo rovněž vytvořit společný trh pro uhlí a ocel a umožnit společnou kontrolu plánování a využití příslušných surovin a produktů - účastnické země - Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a SRN rovněž očekávaly, že integrace těchto odvětví umožní nadnárodní dělbu práce a tím přispěje k vyšší produktivitě a racionalizaci výroby - modernizace těžby uhlí a výroby oceli měla zjednodušit obnovu hospodářství zúčastněných zemí po druhé světové válce - v této první fázi můžeme již nalézt tři základní motivy evropské integrace: 1) zajistit společnou bezpečnost a mír, vzájemně rozvíjet společné zkušenosti po období nacionalistických výbojů; sjednocením postupovat proti ohrožení komunismem a mocenským nárokům SSSR 2) zájem zvýšit hospodářskou prosperitu a stabilitu, intenzivní obchod místo protekcionismu, a odbourání národního omezování volného pohybu zboží, lidí a kapitálu, nerušenému toku informací, výměně názorů 3) zájem znovu nabýt politickým sjednocením část moci, kterou jako jednotlivé mocnosti a národní státy členské země hlavně během druhé světové války pozbyly - tyto tři vzájemně se překrývající společné zájmy ukazují, jak důležitou okolností pro západoevropskou integraci bylo geopolitické rozdělení Evropy tzv. železnou oponou - svou úlohu také sehrálo francouzské úsilí zvrátit počáteční převahu Velké Británie v prvních poválečných letech - francouzské diplomacii se dostalo dostatečné podpory ze strany kontinentálních zemí a též USA podporovaly evropskou integraci - vojenská a ideologická hrozba sovětského komunismu a podpora USA byly klíčové sjednocující faktory → jako důsledek geopolitického rozštěpení, a také z velké části jako důsledek geoekonomického rozdělení Evropy, se proces evropské integrace odehrával v západní časti kontinentu - proces evropské integrace byl kompromisem dvou přístupů k nadnárodnímu sjednocování: 1) první přístup je zaměřen na hlubší integraci, která vede k jednotné Evropě - je založen na sdílení suverenity a vytváření nadnárodních institucí - hlavními cíli tohoto postupu byly vytvoření hospodářské a měnové unie, a v oblasti obrany a zahraniční politiky politické unie → KONFEDERÁLNI EVROPA 2) Druhý přístup je zaměřen na vytvoření podmínek volného obchodu a ostatních ekonomických vztahů a na mezivládní spolupráci v politických záležitostech při zachování suverenity členských zemí → MEZIVLÁDNI EVROPA - s odstupem doby se dá říci, že první přístup během dlouhého období poválečného rozdělení Evropy byl důležitější než přístup druhý - první přístup, čili budování konfederální Evropské struktury po krocích, byl základem při vytvoření ESUO a měl formu sektorové integrace s cílem integrace vybraných odvětví národních ekonomik členských zemí - (vedle ESUO byl vytvořen EURATOM - Řím 1957, Evropské společenství pro atomovou energii) - institucionální struktura ESUO byla základním vodítkem při budování Evropského hospodářského společenství (EHS) a později EU - březen 1957: v Římě byly podepsány smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS) a o Euratomu - Římské smlouvy a zejména smlouva o EHS (od roku 1967 nazvána Evropským společenstvím, čili ES), jsou základními, právními a programovými dokumenty, a od roku 1957 byly rozšiřovány a doplňovány - smlouva o ES určila základní trajektorii vývoje evropské integrace až do velkých reforem z poloviny 80. let - instituce ES přijaly duální strukturu zahrnující jednak instituce nadnárodního charakteru, jednak instituce, které mají podobu mezinárodních organizací, kde jsou zastoupeny členské země a jež rozhodují na základě jednomyslnosti - smlouva o ES ponechala významnou roli členským státům – ty zůstaly hlavními aktéry a doplňujícími aktéry se staly nadstátní orgány Evropská komise (EK), Evropský parlament (EP) a Soudní dvůr (SD) - členské země si ponechaly klíčovou kompetenci vytvářet ústavní pravidla ES - nadnárodní instituce zasahovaly do vnitřních záležitostí členských zemí pouze ve velice konkrétních případech přesně zakotvených ve smlouvě - tyto základní instituce a způsob fungování nebyly zásadně modifikovány ani v pozdějších reformách smlouvy o ES - první krok k evropské integraci učinilo šest států (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo) vytvořením společného trhu uhlí a oceli → doufaly, že když vytvoří podmínky pro rovnocennou spolupráci vítězných a poražených států ve společných institucích, zajistí v Evropě mír - těchto šest států se později rozhodlo vybudovat Evropské hospodářské společenství (EHS) založené na větším společném trhu s celou škálou zboží a služeb - k 1. červenci 1968 mezi sebou odstranily cla a v průběhu šedesátých let zahájily provádění společných politik, zejména zemědělské a obchodní - společenství mělo takový úspěch, že se k němu rozhodly přistoupit Dánsko, Irsko a Spojené království - v roce 1973 - společenství si zároveň vytyčilo nové úkoly a zavedlo nové sociální, regionální a environmentální politiky - pro provádění regionální politiky zřídilo v roce 1975 Evropský fond pro regionální rozvoj - na začátku 70. let si představitelé Společenství uvědomili, že musejí sladit svá hospodářství a že k tomu potřebují měnovou unii - ve stejné době se však Spojené státy rozhodly pozastavit konvertibilitu dolaru ve zlato → to vneslo na světové měnové trhy velkou nestabilitu, kterou ještě prohloubily ropné krize v letech 1973 a 1979 - zavedení Evropského měnového systému (EMS) v roce 1979 stabilizovalo směnné kurzy a pomohlo členským státům provádět přísnější politiky, díky nimž mohly být vzájemně solidární a zároveň usměrňovat svá vlastní hospodářství - v roce 1981 přistoupilo ke Společenství Řecko, v roce 1986 ho následovalo Španělsko a Portugalsko - jejich přistoupení ještě více poukázalo na naléhavost existence „strukturálních“ programů, jakým byl například první Integrovaný program pro Středomoří (IPS) zaměřený na vyrovnání rozdílů ve stupni ekonomického rozvoje 12 členských států - ve stejném období začínalo EHS výrazněji vystupovat na mezinárodní scéně - se zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří (zeměmi AKT) podepsalo sérii úmluv o obchodu a rozvojové pomoci, které vyvrcholily uzavřením Dohody z Cotonou v červnu 2000 - pro Evropu - nejvýznamnější světovou obchodní mocnost - byly tyto dohody prostředkem k tomu, jak jednat a být viděna na mezinárodní úrovni - celosvětová ekonomická recese na začátku osmdesátých let přinesla vlnu europesimismu - v roce 1985 však znovu vysvitla naděje na oživení evropské dynamiky - Evropská komise pod předsednictvím Jacquese Delorse vydala „Bílou knihu“, podle níž měl být jednotný evropský trh dokončen do 1. ledna 1993 - společenství tento ctižádostivý plán přijalo a zahrnulo ho do Jednotného evropského aktu či Aktu o jednotné Evropě , který byl podepsán v únoru 1986 a vstoupil v platnost 1. července 1987 → nejdůležitějším rozšířením a doplněním Římských smluv po roce 1957 staly: 1) Akt o jednotné Evropě (AJE) v roce 1986 2) Smlouva o Evropské unii (Maastricht, 1992) 3) Amsterodamská smlouva v roce 1997 4) Smlouva z Nice v roce 2001 - podepsáním AJE projevily členské země snahu o rozšíření evropské integrace 9.3. Evropská integrace – po pádu rozdělené Evropy - v roce 1989 se politickými reformami ve středoevropských zemích a pádem berlínské zdi významně změnila politická situace v Evropě - 3. října 1990 došlo ke znovusjednocení Německa, země střední a východní Evropy se vymanily ze sovětské nadvlády a vydaly se cestou demokracie - v prosinci 1991 přestal existovat Sovětský svaz - rychlá desintegrace sovětského geopolitického bloku (hlavně Varšavský pakt), geo-ekonomického bloku (RVHP) a totalitního mocenského systému po roce 1989 zastihl ES poměrně málo připravené - zásadní krok v politice vůči nově se demokratizujícím státům učinila ES v červnu 1989, když zřídila projekt nenávratné hospodářské pomoci PHARE (Poland and Hungary: Aid for the Reconstruction of Economy) s cílem podpořit v Maďarsku a Polsku reformní politiku - v roce 1990 byl tento projekt též rozšířen o Bulharsko, Jugoslávii, Rumunsko a Československo - zavedení všeobecného preferenčního systému uvolnilo obchod ES s těmito zeměmi a ES odbourala nebo pozastavila kvóty na zboží z průmyslového sektoru → výjimku tvořily uhlí, ocel a textil - důležitá byla dohoda šéfů vlád z dubna 1991, kdy Evropská rada (ER) se přiklonila k názoru, že sjednocení Německa v říjnu 1990 neznamená zahájení procesu přijímání nového člena, ale okamžité začlenění NDR do SRN, včetně zvláštních finančních opatření - rozpad geopolitického a geo-ekonomického bloku dominovaného SSSR umožnil též rychlé začlenění Rakouska, Švédska a Finska do EU (1995) - fakticky byly tyto ekonomiky již patřičně provázány s ES/EU a zavedly z velké části již dříve různé technické normy a ekonomická pravidla (právo) kompatibilní se stávající EU - vysoká ekonomická úroveň těchto tří států rychlé začlenění do EU v lednu 1995 podstatně zjednodušila - obyvatelstvo Norska již dohodnuté členství v EU v referendu odmítlo - měnila se také Evropská společenství: - Členské státy vyjednaly novou smlouvu, kterou pak v Maastrichtu v prosinci 1991 přijala Evropská rada (tedy prezidenti a/nebo předsedové vlád členských států) - „Smlouva o Evropské unii“ vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 - Evropské hospodářské společenství bylo přejmenováno na Evropské společenství (ES) - kromě toho tato smlouva připojila k existujícímu systému Společenství určité oblasti mezivládní spolupráce, čímž vytvořila Evropskou unii (EU) - vymezila také pro členské státy nové ambiciózní cíle: měnovou unii do roku 1999, evropské občanství, nové společné politiky – včetně společné zahraniční a bezpečnostní politiky – a mechanismy pro vnitřní bezpečnost → unie byla ve 2. polovině 90. let na cestě ke svému dosud nejviditelnějšímu úspěchu – nahrazení národních měn jednotnou evropskou měnou – Eurem - 1. ledna 2002 byly ve 12 členských státech EU („eurozóně“) uvedeny do oběhu nové bankovky a mince - Euro bylo postaveno na úroveň nejvýznamnějších světových měn – do začátku ve stejné paritě k dolaru - na setkání v Lisabonu v březnu 2000 Evropská rada přijala kompletní strategii, která by měla modernizovat hospodářství Evropské unie a umožnit mu obstát na světových trzích v hospodářské soutěži s ostatními konkurenty (např. Spojené státy a nově industrializované země) - podle „Lisabonské strategie“ je nutné liberalizovat všechna odvětví, aby se zvýšily podnikové investice a inovace, a modernizovat evropský vzdělávací systém podle potřeb informační společnosti - v polovině 90. let obdržela EU žádosti o členství celkem od 12 zemí, zejm. zemí bývalého sovětského bloku (Bulharska, České republiky, Maďarska, Polska, Rumunska a Slovenska), od tří pobaltských zemí, které byly součástí Sovětského svazu (Estonska, Litvy a Lotyšska), od jedné bývalé jugoslávské republiky (Slovinska) a od dvou středomořských zemí (Kypru a Malty) - přístupová jednání s kandidátskými zeměmi byla zahájena v Lucemburku v prosinci 1997 a v Helsinkách v prosinci 1999 → Unie tak vykročila k největšímu rozšíření ve své historii - jednání s deseti kandidátskými zeměmi byla dokončena 13. prosince 2002 v Kodani - Evropská rada učinila v Kodani jeden z nejvýznamnějších kroků v celém procesu evropského sjednocování → k 1. květnu 2004 se k EU může připojit deset dalších zemí: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko 9.3. Stručná historie evropské regionální politiky Vznik a vývoj regionální politiky v EU (4 období): · 1951-1973 Období "důvěry ve volný trh" · 1974-1986 Zrod "evropské" regionální politiky · 1987-1999 Směrem k hospodářské a sociální soudržnosti · 2000-2006 Nová výzva - příprava na východní rozšíření Období "důvěry ve volný trh" (1951 - 1973) - počáteční fázi lze charakterizovat jako důvěru ve volný trh, od něhož se očekávalo samovolné vyrovnání regionálních disparit - pro vytvoření volného trhu bylo zapotřebí odstranění obchodních bariér, proto se pozornost soustředila spíše na makroekonomické otázky - mezi tehdejšími členy neexistovaly výraznější rozdíly (s výjimkou Itálie a Francie, které však prováděly vlastní regionální politiku již delší dobu) - Římská smlouva zakotvila vznik Evropské investiční banky, která poskytuje půjčky a garance na projekty v méně rozvinutých regionech → vznikl Evropský sociální fond financující sociální politiku (v té době prováděnou nezávisle na regionální) a Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond - v roce 1968 bylo zřízeno Generální ředitelství pro regionální politiku (DG XVI), které se stalo koordinačním orgánem pro regionální politiku EU → v prvním období tedy dochází k posílení národní regionální politiky jednotlivých států bez společné koordinace. - pozornost se soustředila zejména na oblasti postižené útlumem těžkého průmyslu a zaostalé venkovské regiony Zrod "evropské" regionální politiky (1974 - 1986) - toto období je charakteristické poklesem ekonomické dynamiky a nárůstem strukturálních krizí. - navíc došlo k rozšíření o státy s méně rozvinutou ekonomikou (Irsko, Řecko) nebo s výraznými regionálními disparitami (Velká Británie) - v této době došlo k výraznému prosazení regionální politiky především zásluhou Velké Británie - kolébky a tradiční země regionální politiky → Británie jako "čistý plátce", totiž vstupem do ES přišla o značné příjmy z cel, a právě regionální politika jí měla kompenzovat tyto ztráty a pomoci restrukturalizovat staré průmyslové oblasti - v roce 1974 byl za tímto účelem zřízen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) jako základní nástroj spravování a financování regionální politiky - v tomto období také začala podpora přeshraniční spolupráce v rámci úsilí vytvoření jednotného prostoru bez hraničních bariér - ve druhém období lze již hovořit o "společné" regionální politice uskutečňované orgány ES na nadnárodní úrovni, která se zaměřovala především na restrukturalizaci starých průmyslových regionů Směrem k hospodářské a sociální soudržnosti (1987 - 1999) - počátek tohoto období začíná přijetím Jednotného evropského aktu (Single European Act), který formuloval úkoly pro další integrační fázi, jakými mimo jiné byly: o vytvoření jednotného vnitřního trhu do konce roku 1992, o zavedení politiky směřující k posilování hospodářské a sociální soudržnosti, která by přispívala ke snižování rozdílů v hospodářské vyspělosti různých regionů prostřednictvím strukturálních fondů - reforma regionální politiky v tomto období byla reakcí na vstup Španělska a Portugalska - zemí s nižší ekonomickou výkonností ekonomiky a závislostí na zemědělské produkci - dalším impulsem byly strukturální potíže regionů vyspělých zemích - Velké Británie, severní Francie, Belgie, severního Španělska a Itálie - jejichž tradiční průmyslová odvětví byla postižena změnami v mezinárodním konkurenčním prostředí → výsledkem reformy byl prvek střednědobého plánování regionálních programů a zavedení principů regionální (strukturální) politiky - poprvé se objevil koncepční prvek víceletých koordinovaných rozvojových programů - v roce 1988 byla regionální politika integrována s částí sociální a zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky či politiky hospodářské a sociální soudržnosti - Maastrichtskou smlouvou byl v roce 1993 založen Kohezní fond - nástroj, který má pomáhat slabším zemím splnit maastrichtská kritéria - byl založen Výbor regionů - nový poradní orgán EU, který se vyjadřuje k problémům s regionálním podtextem a má právo vlastní iniciativy - ve třetím období se regionální politika reorganizovala do strukturální politiky, která komplexněji pokrývá celou oblast hospodářské a sociální soudržnosti, a zaměřila se především na podporu nejméně rozvinutých oblastí Nová výzva - příprava na východní rozšíření (2000 - 2006) - na madridském zasedání Evropské rady v roce 1997 byla Evropská komise vyzvána, aby vypracovala materiál o rozšiřování EU → vznikl dokument nazvaný Agenda 2000, který nastiňuje základní směry vývoje v kontextu rozšiřování EU - hlavními prioritami nové etapy dosahování hospodářské a sociální soudržnosti, na nichž se v rámci zvýšení účinnosti strukturálních fondů členské země dohodly, jsou: o větší koncentrace finančních prostředků o snížení počtu cílů a menší plošnost poskytované pomoci o vyšší efektivita využívání pomoci o zdokonalení kontroly, zlepšení fungování a správy fondů o zjednodušení celého procesu 9.4. Principy regionální politiky EU - fungování regionální (strukturální) politiky EU je postaveno na několika základních principech, které se odrážejí v programové a právní úpravě celého procesu poskytování pomoci: o Princip programování o Princip koncentrace (zásada koncentrace úsilí) o Princip partnerství (komplementarity) o Princip adicionality (doplňkovosti) o Princip monitorování a vyhodnocování Princip programování - v zásadě jde o to, že pomoc je namířena do nejméně rozvinutých regionů a je realizována formou víceletých a víceoborových programů, pro které se zpracovávají programové dokumenty - výsledkem je vzájemně integrovaný programový celek realizovaný v dlouhodobějším horizontu Princip koncentrace (zásada koncentrace úsilí) - smyslem této zásady je soustředění největších prostředků do regionů s nejvážnějšími problémy, které jsou určené pouze na předem definované cíle - výhody plynoucí z koncentrace jsou mimo většího efektu a větší viditelnosti také snadnější a přehlednější monitorování a kontrola Princip partnerství (komplementarity) - poskytnutí pomoci ze strany ES vyžaduje aktivní spolupráci jak samotných příjemců pomoci ve všech fázích a na všech úrovních procesu, tak i dalších subjektů (jmenovaných členským státem) - regionálních, místních orgánů a jiných příslušných veřejných orgánů, hospodářských a sociálních partnerů a dalších - uplatňuje se zde zásada subsidiarity na příslušné územní úrovni, přičemž celková odpovědnost zůstává na členském státě - také se respektuje zásada rovnoprávnosti mezi muži a ženami, na niž se v rámci celého Společenství klade velký důraz Princip adicionality (doplňkovosti) - prostředky poskytnuté ze zdrojů ES mají doplňovat, respektive posilovat prostředky ze strany příjemce pomoci - záměrem tohoto principu je důraz na finanční zainteresování členského státu a jeho orgánů, což má vést k vyšší efektivnosti a zodpovědnosti při využívání poskytnutých prostředků Princip monitorování a vyhodnocování - jedná se o průběžné sledování a vyhodnocování efektivnosti využívání prostředků ze zdrojů ES, a to ve všech fázích procesu z hlediska věcného i finančního: o předběžné hodnocení (ex ante) o střednědobé hodnocení (interim) o následné hodnocení (ex post) 9.5. Cíle pro období 2000 – 2006 - na plánovací období 2000 - 2006 je vyčleněno 195 miliard EUR (v cenách roku 1999) - základní podmínkou poskytování pomoci je, že celkové roční příjmy kteréhokoli členského státu ze strukturálních operací (tzn. včetně Kohezního fondu) nesmí překročit 4% jeho HDP - Cíle pro období 2000 - 2006: o Cíl 1 - Povzbuzování rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů (69,7 % objemu prostředků strukturálních fondů) o Cíl 2 - Podpora strukturálně postižených regionů (11,5 %) o Cíl 3 - Podpora přizpůsobování a modernizace politik a systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti (12,3 %) - každá oblast může být zahrnuta buď pod Cíl 1, nebo Cíl 2. - oba cíle mají regionální charakter, proto se označují jako "regionální cíle" - Cíl 3 se vztahuje na území celé Unie (kromě regionů spadajících pod Cíl 1), proto se o něm hovoří jako o "horizontálním cíli" Cíl 1 - Povzbuzování rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů - základním předpokladem pro zařazení do tohoto cíle jsou regiony úrovně NUTS II, ve kterých HDP na obyvatele měřený paritou kupní síly za poslední tři roky je menší než 75 % průměru členských zemí EU - vztahuje se také na odlehlé regiony (francouzská zámořská území, některé ostrovy) a řídce zalidněné regiony (oblasti spadající pod bývalý Cíl 6, tj. Finsko, Švédsko). - seznam regionů s nárokem na pomoc podle tohoto cíle pro příslušné programovací období vypravovává Evropská Komise - Cíl 1 je dosahován za podpory prostředků ze všech čtyř strukturálních fondů - ERDF, ESF, EAGGF a FIFG Cíl 2 - Podpora hospodářské a společenské přeměny oblastí, jež čelí strukturálním obtížím (strukturálně postižené regiony) - vztahuje se na regiony čelící strukturálním problémům, jejichž obyvatelstvo nebo plocha jsou dostatečně početné či velké - jedná se o oblasti procházející sociálně ekonomickými změnami v průmyslu a službách, dále o upadající venkovské oblasti, městské oblasti v obtížích a krizí postižené oblasti závislé na rybolovu - obyvatelstvo podporovaných regionů nesmí překročit 18 % celkového počtu obyvatel EU, přičemž pro každý členský stát jsou stanoveny populační stropy - Cíl 2 je naplňován z prostředků ERDF, ESF, FIFG Cíl 3 - Podpora přizpůsobování a modernizace politik a systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti - tento cíl slouží jako referenční rámec pro všechna opatření k podpoře rozvoje lidských zdrojů na národní úrovni bez ohledu na specifika jednotlivých regionů - vychází z Amsterodamské smlouvy o zaměstnanosti a z Evropské strategie zaměstnanosti - jediný fond, který jehož finanční prostředky jsou použity na dosažení Cíle 3 je ESF Strukturální Cíl 1Cíl 1 Cíl 2Cíl 2 Dočasná podpora (do 31/12/2005)Dočasná Cíl 2 (částečně)Cíl 2 (částečně) podpora (do 31/12/2005) Dočasná podpora (do 31/12/2006)Dočasná Dočasná podpora (do 31/12/2005)Dočasná podpora podpora (do 31/12/2006) (do 31/12/2005) Zvláštní programZvláštní program Dočasná podpora (částečná) (do 31/12/2005)Dočasná podpora (částečná) (do 31/12/2005) Kandidátské země na členstvíKandidátské země na členství