PŮVOD TKÁNÍ
Jedinci z taxonu strunatců Chordata mají mnohobuněčné tělo, skládající se z množství buněk, hierarchicky
uspořádaných do několika stupňů (subsystémů), vzájemně podřazených a nadřazených (viz systémová
teorie). Vyvíjejí se z jediné buňky ­ zygoty ­ proliferací (rozmnožování dělením, rýhováním).
Morfogenetickým pohybem, zvaným diferenciace se dceřinné buňky začínají rozrůzňovat do tří zárodečných
listů: ektodermu (ektoblastu), entodermu (entoblastu) a mezodermu (mezoblastu), z nichž další proliferací
vznikají tkáně živočišného těla.
Z ektodermu se odvozují:
Epitel pokožky (epidermis) a pokožkové útvary: chlupy, vlasy, peří, drápy, nehty, kopyta, kožní žlázy
(včetně žlázy mléčné), epitel ústní dutiny, zubní sklovina, epitel přirozených tělních otvorů, odvozeniny
neuroepitelu: nervová tkáň, oční sítnice, rohovka, čočka, sklivec, smyslové buňky a smyslové sliznice
(čichová, sluchová, statická, částečně chuťová), dřeň nadledvin, amnion, chorion.
Z entodermu se odvozují:
epitel trávící trubice, epitel dýchacího ústrojí, štítná žláza, příštítná tělíska, játra, pankreas, thymus.
Z mezodermu se odvozují:
svalovina hladká, žíhaná, srdeční, budovací tkáně (pojiva, šlachy, chrupavky, kosti, zubovina), cévní
endotel, výstelka (mezotel) tělních dutin, pohlavní soustava (kromě primárních zárodečných buněk ­
gonocytů), močové ústrojí, kůra nadledvin.
Tkáně
Populace buněk stejného typu se seskupují do celků, které nazýváme tkáně. Buňky jsou v nich určitým
způsobem strukturované a navzájem spojené mezibuněčnými kontakty. Mají také své určité prostorové
uspořádání, které jim spolu s jejich zvláštními vlastnostmi, strukturou a organizací buněčných spojů
umožňuje vykonávat určitou funkci, sloužící celému organizmu.
Součástí tkání jsou také mezibuněčné hmoty, jimiž rozumíme nebuněčné složky, které značným způsobem
ovlivňují tvar a funkci tkání. Mezibuněčná hmota je vylučována buňkami, má rozdílnou konzistenci a
pozorujeme ji buď jako beztvarou (amorfní) nebo jako tvarovanou. Beztvará mezibuněčná hmota se
vyskytuje ve formě solu nebo gelu a hraje důležitou úlohu v látkové přepravě a hospodaření s vodou.
Tvarovanou mezibuněčnou hmotu představují především vlákna a vláknité soustavy. Ve vláknech se mohou
ukládat organické a anorganické látky, které pak tkáni dodávají mechanickou pružnost nebo pevnost.
Tkáně jsou tvořeny buď buňkami stejného typu (epitely, svalová tkáň) nebo buňkami různých typů (nervová
tkáň). Ve druhém případě rozlišujeme buňky hlavní a vedlejší (pomocné).
Z tkání jsou pak stavěny orgány a orgánové soustavy.
Tkáně rozdělujeme do čtyř hlavních skupin: 1. Epitelové tkáně (epitely),
2. Budovací tkáně, 3. Svalová tkáň, 4. Nervová tkáň
EPITELOVÉ TKÁNĚ (EPITELY)
Epitely neboli výstelky jsou rozsáhlé soubory buněk, které kryjí vnější povrch organizmu a vystýlají vnitřní
povrch všech dutin v těle. Účast mezibuněčné hmoty je zanedbatelná. Epitelové buňky nasedají bazální
částí na bazální laminu (lamina basalis), která je odděluje od hlubších tkání, jejich apikální strana tvoří
povrchovou plochu. !! Epitely nemají cévy !!
Bazální lamina (lamina basalis):
nebuněčná součást prakticky všech tkání, velmi často tvoří hraniční struktury mezi různými druhy tkání. Je to
mimobuněčný kondenzační produkt epiteliálních buněk a pojivových buněk. Bazální laminu tvoří
glykoproteiny, glykosaminoglykany, (mukopolysacharidy), bílkoviny a vláknité elementy.
Funkce bazální laminy:
a) transportní - látková výměna mezi bezcévným epitelem a cévnatým pojivem.
b) podpůrná - spojuje epitel s hlubšími tkáněmi
c) vodící - z bazální laminy začíná regenerace a další růst epitelu nebo cévních endotelů.
Epitely dělíme:
a) podle počtu buněčných vrstev: epitely jednovrstevné
epitely vícevrstevné
K jednovrstevným epitelům řadíme také epitel víceřadý, což je jednovrstevný epitel s různě vysokými
buňkami, jejichž jádra leží ve dvou i více rovinách.
K jednovrstevným epitelům patří epitel přechodný, který se vyznačuje nepropustností. Jeho bazální
vrstva je tvořen buňkami s jádry v nestejné úrovni, střední vrstvu tvoří světlé polygonální buňky,
povrchová vrstva je tvořena širokými poduškovitými buňkami. Při náplni se buňky epitelu oplošťují.
b) podle tvaru buněk: epitel plochý (dlaždicovitý)
epitel kubický
epitel cylindrický
c) podle funkce buněk: epitel krycí, buď s rovným povrchem (rohovatějící, nerohovatějící), nebo
s řasinkami;
epitel výstelkový
epitel pigmentový
epitel resorpční - s kartáčovým lemem (= mikroklky);
epitel smyslový
epitel zárodečný
epitel žlázový (sekreční)
epitel svalový
Podle umístění buněk v epitelu a podle jejich funkce je buněčná membrána na povrchu buněk různě
upravena. Tyto úpravy buněčné membrány dělíme do dvou skupin:
1) úpravy na styčných, většinou postranních stěnách
2) úpravy volné apikální plochy.
1) Úpravy na postranních stěnách:
a) nepropustné vazby, které zabraňují prostupu molekul
zonulae occludentes (tight junctions, těsné spoje)
sousedící buněčné membrány při apikálním okraji buňky vytvářejí kolem dokola membránový
systém, který vyplňuje mezibuněčný prostor a představuje tak účinnou bariéru.
b) vazby mezi buňkami v místech mechanicky namáhaných
zonulae adherentes (pás přilnutí)
bývá pod předchozím spojem, také kolem buňky. Prostor mezi buněčnými membránami je zúžen a
vyplněn aktinovými filamenty. Buněčné membrány jsou v těchto místech zevnitř zesíleny jemně
granulovaným materiálem a dvěma svazky aktinových filament.
maculae adherentes (desmosomy)
na sousedících buněčných membránách se ukládá jemně granulovaný materiál s keratinovými
filamenty, které spolu vytvářejí ohraničené okrouhlé nebo oválné zesílení. Mezibuněčná štěrbina se
rozšiřuje a je vyplněna mikrofilamentózním tmelem (kadherinem), který zajišťuje pevné spojení
mezi oběma buňkami. Někdy je vytvořeno zesílení jen na jedné membráně, takové spojení
nazýváme hemidesmosom
c) komunikační spoje (gap junctions, nexy)
je nejčetnější spojení, nacházené ve všech tkáních savců. Jsou označovány také jako komunikační
spoje, poněvadž umožňují prostup malých molekul a jontů z jedné buňky do druhé, čímž jsou
buňky elektricky a metabolicky spojeny. Jsou to malá oválná místa, v nichž je mezibuněčný prostor
zúžen na 2 - 4 nm, transmembránové proteiny jsou v kontaktu s obdobnými proteiny v buněčné
membráně sousední buňky. Membránové proteiny obsahují malé kanálky o průměru 1 - 1,5 nm
(možnost průchodu iontů a molekul do molekulové váhy 1000).
Mikrovilli - mikroklky, jsou prstovité výběžky buněčné membrány, v optické mikroskopii označované jako
kartáčový lem, které se nacházejí většinou na resorpčních epitelech.
Stereocilie ­ dlouhé nepohyblivé prstovité výběžky. Stereocilie na buňkách smyslových epitelů mění
pohybový podnět v elektrický signál. V epitelu nadvarlete, kde se také vyskytují, mají resorpční funkci.
Cilie - (kinocilie, řasinky) jsou jemné, 3 - 20 m dlouhé, pohyblivé výběžky o průměru asi 0.25 m. Jsou na
povrchu respiračního epitelu v dýchacích cestách. Sestává se z centrálního páru mikrotubulů a 9 periferních
párů (dubletů) mikrotubulů A a B.
mikrovillus
Těsný spoj
Pás přilnutí
Desmosom
Filamenta
Gap junctions
Hemidesmosom
lamina basalis
 Typy mezibuněčnných spojů