3.7 ZLÍNSKÝ BIOREGION 1. Poloha a základní údaje Bioregion leží na východní Moravě, zabírá severní polovinu geomorfologického celku Vizovická vrchovina, avšak bez jeho severních a západních výběžků. Plocha bioregionu je 750 km2. Bioregion je tvořen vrchovinou na nevápnitém flyši, s výrazným pískovcovým hřbetem. Dominuje ochuzena biota karpatského bukového lesa (3. a 4. vegetační stupeň) a jeho náhradních stanovišť, vegetaci tvon dubohabrové háje a květnaté bučiny. Netypická část je tvořena jednak teplejšími okraji které představuji přechod do Hluckého bioregionu (3.3), jednak vysokým hřbetem Vizovických vrchů s bitovými bučinami, tvořícím přechod do Vsetínského bioregionu (3.9). V současnosti jsou časté smíšené lesy s převahou nepůvodního smrku a borovice a fragmenty bučin hojné jsou intenzivně využívané mezofilní pastviny. 2. Horniny a reliéf V bioregionu převládají flyšové horniny račanšké jednotky magurského flyše, tvořené pískovci a jílovci bez vápnitého tmelu. Pás, kde převažují odolné relativně kyselé pískovce, tvoří úzký hřbet Vizovické vrchoviny (Komonecká hornatina). Z pokryvů převládají svahoviny s přechody do sprašových hlín v nižších okrajových polohách až do spraší. Reliéf je tvořen převážně plochými, širokými a nepříliš dlouhými hřbety, které jsou rozčleněny či od sebe odděleny 80 -150 m hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů. Výjimkou je pouze vysoký úzký hřbet Komonecké hornatiny se strmými svahy a průlomovými údolími 200 m hlubokými Celkem se uzemí mírně zvedá od západu k východu a od okrajů ke středu. Skalní útvary jsou malé, převážně vazane na hřbet Komonecké hornatiny, ojediněle též na Mladcovskou vrchovinu a jsou bez většího významu pro vegetaci. Velmi hojné jsou sesuvy. Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s členitostí 150 - 200 m, při okraji k moravským úvalům i členité pahorkatiny s členitostí 100 - 150 m, naopak ve vyšší centrální části má ráz členité vrchoviny s členitosti 200 - 300 m. Nejčlenitější je hřbet Komonecké hornatiny, který má ráz ploché hornatiny s členitostí 300 - 400 m. Nejnižším bodem je okraj nivy Moravy u Uherského Hradiště - asi 180 m nejvyšším je vrch Doubrava 676 m. Typická nadmořská výška v bioregionu je 230 - 620 ni. 3. Podnebí Dle Quitta leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T 2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT 10 a MT 9, nejvyšší části v MT 7 a MT 5. Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé: Napajedla 8 7 °C 625 mnr Luhačovice 8,1 °C, 752 mm; Zlín 711 mm; Vizovice 8,0 °C, 795 mm. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 °C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu Srážky jsou celkove poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří a zřetelně rostou směrem od úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnských vrchů. 4. Půdy Bioregion se vyznačuje těžkými jílovitými půdami, naprosto převládají slabě oglejené typické kambi-zeme a pseudoglejové kambizemě na nevápnitém, jílovitém flyši. Směrem k západu, do úvalů přecházejí v pseudoglejové luvizemě, luvizemní hnědozemě až typické hnědozemě na spraši. Na vyšších hřbetech se vyskytují kyselé typické kambizemě, na hřbetě Komonecké hornatiny dokonce dystrické kambizemě V četných, nepříliš širokých nivách převažují glejové fluvizemě, místy se vyskytují i typické gleje. 5. Biota Bioregion leží v mezofytiku a zaujímá téměř celý fytogeografický okres 79. Zlínské vrchy (kromě východního okraje) a severozápadní výběžek fytogeografického okresu 78. Bílé Karpaty lesní Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní. 308 Potenciální vegetaci nižších částí bioregionu tvoří karpatské dubohabřiny (Caricipilosae-Carpinetum), na prudších svazích kyselých substrátů snad též ostrůvkovitě acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Výše přecházejí do bučin (Carici pilosae-Fagetum, respektive Luzulo-Fagetum). V nivách podél větších toků je pravděpodobně Pruno-Fraxinetum, podél menších potůčků často Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí. Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní luční porosty svazů Arrhenatherion a Cynosurion (typické Antoxantho-Agrostietum), na vlhkých místech přecházející v Calthion (Cirsietum salisburgensis). Xero-filnější vegetační typy jsou velmi vzácné, vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati je přítomna pouze ve fragmentech. Na kyselých substrátech se objevuje fragmentálně vegetace svazu Violion caninae. Na svahových prameništích se předpokládá zastoupení méně náročných typů vegetace svazu Caricion da-vallianae. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech je zastoupena vegetace svazu Trifolion medii. Skladba květeny je vcelku jednotvárná, tvořená běžnými druhy moravských Karpat. Mezní prvky jsou ojedinělé, výraznější exlávní prvky zcela chybějí. V lesích je hojná ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ojediněle sem zasahují druhy hercynského háje, jako ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) a jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis). Východní částí území probíhá západní hranice areálu řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonioides), několika lokalitami sem zasahuje i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V podhůří Hostýnských vrchů a na jižním úpatí masívu Kláštbva je podchycen výskyt některých druhů, vázaných na lehčí, kyselé substráty, např. pavinec modrý (Jasione montana), dříve i zimozelen okolíkatý (Chimaphila umbellata). Bioregion je charakterizován ochuzenou faunou předhůří Karpat ve zkulturnělé krajině, s ojedinělými zbytky suchominých společenstev (trojzubka stepní). Tekoucí vody patří do pásma pstruhového, Dřevnice pod Zlínem a dolní Šťávnice náleží do pásma lipanového. Významné druhy - Savci: ježek východní (Erinaceus concolor). Ptáci: strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), kos horský (Turdus torquatus), lejsek malý (Ficedula parva), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), ťuhýk rudohlavý (Lanius senator). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Měkkýši: řasnatka nadmutá (Macrogastra tumida), trojzubka stepní (Chondrula tridens). 6. Geobiocenologická typizace Zastoupení vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad v % plochy bioregionu je uvedeno v tab. 3.7/1. ■ Tab. 3.7/1 Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace v % Vegetační stupně Trofické řady Hydrické řady 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. A B Cn Ca D n z a o 7 52 40 1 3 76 4 5 12 95 + 5 + 7. Kontrasty Hranice bioregionu jsou výrazné vůči nivním bioregionům Kojetínskému (3.11) a Dyjsko-moravskému (4.5) a poměrně výrazná je i vůči ploššímu a nižšímu Hranickéhu bioregionu (3.4), v jehož přilehlé části převažují spraše. Hranice vůči Hostýnskému bioregionu (3.8) jsou dány rozšířením nižšího a ploššího reliéfu s odlišnou biotou. Hranice vůči Vsetínskému bioregionu (3.9) jsou převážně neostré, podmíněné nevyhraněnými odlišnostmi v biotě. Hranice vůči Bělokarpatskému bioregionu (3.6) jsou geomorfologické i biotické (jednotvárné území na nevápnitém flyši). Hranice vůči Hluckému bioregionu (3.3) je především biotická a geomorfologická. Biota Zlínského bioregionu je ostřeji ohraničena pouze na západním okraji, kde se dotýká nivy Moravy, která náleží bioregionům Kojetínskému (3.11) a Dyjsko-moravskému (4.5). Liší se absencí lužních lesů podsvazu Ulmenion a jejich náhradní vegetace. Dále sousedí s vegetačně velmi blízkými karpatskými 309 8. Současný stav krajiny a ochrana přírody «Ä tw «ľ-VT^i Drdolem, PP Na zelechovických pasekách, PP Uhliska a PP Čertův kámen je 5ETÄÍ S ľľlí území je ľedeno v ■*■ 3-7/2- Zastoi*ení dřevin vSS 3íl/ľ y VyZnamné leSní dřeVÍny a jeJÍch Senové kladny jsou uvedeny v tab. Tab. 3.7/2 Plošná struktura využití území bioregionu v % a KES plocha bioregionu 750 km2 orná půda 29 travní porosty 17 lesy 38 vodní plochy 0.9 KES 1.9 Tab. 3.7/3 Zastoupení dřevin v lesních porostech v % Srn Bo BlKs Jd Md OJh Db Bk Hb Jv Lp Js Tp Ol Vr Bř Ak OLs 32.0 19.5 - 2.1 4.4 0.2 15.8 14.0 6.5 0.7 0.6 0.6 0.3 0.9 l 20 ti 0.2 Tab. 3.7/4 Genové zdroje lesních dřevin CHARAKTERISTICKÉ EKOTYPY A EKODÉMY LESNÍCH DŘEVIN Název populace Místní název LHC Přibližná Skupina Bo malenovická plocha (ha) lesních typů Poznámka Luhačovice 30 2,3H,B alochtonní, významný GENOVÉ ZÁKLADNY LESNÍCH DŘEVIN Číslo a název LHC Určeno Celková vý- genové základny pro dřeviny měra GZ (ha) LVS Poznámka 227 Malenovice Luhačovice Db,Hb 316 3,2 nevyhl. 11.5. Charakteristiky biogeografických regionů severopanonské podprovincie 4.1 LECHOVICKÝ BIOREGION 1. Poloha a základní údaje Bioregion leží ve středu jižní Moravy a zasahuje podstatnou částí do Rakouska. Zabírá geomorfologický celek Dyjsko-svratecký úval, ale bez širokých niv a bez území východně od Židlochovic a Dunajovických vrchů. Na západě zahrnuje okraj Jevišovické pahorkatiny. Bioregion se skládá ze dvou částí oddělených nivami, plocha v ČR je 1085 km2. Bioregion je tvořen štěrkopískovými terasami s pokryvy spraší a ostrůvky krystalinika. Převažuje zde 1. dubový vegetační stupeň, na severních svazích pak 2. bukovo-dubový stupeň. Potenciální vegetaci tvoří dubohabrové háje a teplomilné doubravy. Bioregion představuje část severopanonské podprovincie, ovlivněné srážkovým stínem, sousedstvím hercynských bioregionu a s charakteristickým výskytem aci-dofilních druhů. Bioregion je starosídelní oblastí, proto je dnes biodiverzita nízká, je zde však přítomna řada mezních prvků a probíhá tudy řada okrajů areálů. Významné zastoupení mají submediteránní a pontické druhy. Netypická jsou okrajová území, s ostrůvkovitými výchozy krystalinika nebo kulmu, přechodná k okolním vrchovinám. Nereprezentativní je i území charakteru pahorkatiny u Jaroslavic, budované vápnitým neogénem a připomínající Hustopečský bioregion (4.3). V bioregionu dnes dominují pole, travinobylinná lada jsou vzácná, lesíky jsou téměř výhradně akátové, v luzích vrbové a topolové. 2. Horniny a reliéf Horninné podloží tvoří nezpevněné sedimenty mořského neogénu - jíly, písky, štěrky, místy pevněji stmelené a v různé míře vápnité. Jsou však většinou pohřbeny pod pleistocénními terasovými štěrkopísky. Oba typy hornin jsou pak z převážné části kryty zpravidla málo mocnými vrstvami spraše. Starší pevné skalní podloží vystupuje jen okrajově jako různě velké ostrůvky, zejména podél Dyje pod Znojmem a na okraji brněnského masívu. Jsou většinou tvořeny granodiority a pnbuznými horninami, východně od Bma jurskými vápenci a kulmskými sedimenty. V bioregionu se místy významně uplatňují mladé sedimenty nivní. Reliéf je z velké části jednotvárný rovinný, místy, zvláště pn okraji vrchovin, přechází do pahorkatiny. Významným prvkem jsou dlouhá a poměrně přímá, 1 - 4 km široká a jen 20 - 40 m hluboká údolí tranzitních toků. Pouze průlomy toků přes výchozy tvrdých hornin při okrajích bioregionu jsou úzké, skalnaté, až 60 m hluboké (Dyje pod Znojmem, Skalická, Říčka nad Šlapanicemi, Rokytnice u Velatic). Charakteristickým prvkem jsou malá suchá údolíčka - úpady. Dle výškové členitosti má reliéf charakter ploché pahorkatiny s členitostí 30 - 75 m, v plochých sníženinách až roviny s členitostí do 30 m. Při okrajích okolních pahoraktin členitost roste až na 130 m a reliéf má ráz členité pahorkatiny. Nejnižším bodem je okraj nivy Svratky u Ivaně - asi 170 m, nejvyšším vrch Pustina u Miroslavi - 344 m. Typická nadmořská výška bioregionu je 190 - 280 m. 3. Podnebí Dle Quitta leží téměř celý bioregion v teplé oblasti T 4, která je v ČR nejteplejší. Pouze vyšší okraje leží v T 2. Podnebí je výrazně teplé a nejsušší na Moravě, neboť se zde uplatňuje srážkový stín Českomoravské vrchoviny: Lechovice 528 mm, Miroslav 505 mm, Pohořelice 499 mm, Drnholec 9,3 °C a 495 mm. Vzhledem k plochému reliéfu je celá oblast vystavena převážně západnímu proudění. Významné jsou též jihovýchodní větry, přinášející v zimě déšť a v létě sucho nebo bouřky. Chráněných míst s odlišnými místními poměry je málo. 326 4. Půdy Celý bioregion leží v černozemní oblasti - převažují typické černozeme na spraších. V západní části bioregionu v širším okolí Znojma až po Pohořelice se vyskytují karbonátové formy černozemí, často ovšem poškozené erozí (erozní forma), zatímco chudší variety černozemí nacházíme na lehkých podkladech, jako jsou mírně zahliněné písky a štěrkopísky (široké okolí Hrušovan). Tam, kde písky a štěrkopísky jsou víceméně čisté, nacházíme ostrůvky typických kambizemí (nenasycených). V úpadech a sníženinách se nacházejí typické černice, ojediněle se objevuje i slabé solončakování. Málo významné jsou půdy v nivách, převažují černice na karbonátových sedimentech, blíže k okolním vrchovinám na kyselejších písčitějších substrátech přecházející do typických fluvizemí. V plochých depresích se vzácně vyskytují organozemě typu slatin. 5. Biota Bioregion leží v termofytiku ve východní části fytogeografického okresu 16. Znojemsko-brněnská pahorkatina a v severozápadním cípu fytogeografického podokresu 20b. Hustopečská pahorkatina. Vegetační stupně (Skalický): kolinní. Potenciálně větší část území pokrývají dubohabřiny, zejména teplomilné panónske (Primulo veris-Carpinetum), okrajově se prolínající i s hercynskými háji (Melampyro nemorosi-Carpinetum). Na extrémnějších vysýchavých stanovištích možno předpokládat teplomilné doubravy, zřejmě se sípákem. Potenciálně největší plochy zaujímalo asi Quercetum pubescenti-roboris ze svazu Aceri tatarici-Quercion, řidčeji se objevovalo i Corno-Quercetum (svaz Quercion pubescenti-petraeaé) a Potentillo albae-Quercetum ze svazu Quercion petraeae a možná i další. Na extrémně kyselých substrátech v méně příznivých expozicích lze očekávat i acidofilní doubravy (Luzulo albidae-Quercetum). Podél větších vodních toků v průlomech je vyvinuto Stellario-Alnetum glutinosae, lemované na březích vegetací svazu Phalaridion arundinaceae, ve vodě je typická vegetace svazu Batrachionfluitantis. Podél menších toků je možno předpokládat Pruno-Fraxinetum. Na skalnatých stanovištích je primární bezlesí - komplex xerofilních typů ze svazů Alysso-Festucion pallentis a Festucion valesiacae, na vzácnějších vápencích (Stránská skála) i Seslerio-F estucion glaucae. Výjimečný je výskyt humolitů s bažinnými olšinami (svaz Alnion glutinosae). Na tvrdých podkladech se místy vyskytuje přirozená náhradní vegetace svazů Festucion valesiacae a Koelerio-Phleion phleoidis, vzácně na neogénu i Cirsio-Brachypodion pinnati. Vzácně je přítomna vegetace teplého křídla vlhkých luk svazu Calthion. V nedávné minulosti zde existovaly i fragmenty halofilních a subhalofilních společenstev. Skladba flóry je ovlivněna polohou na kontaktu panónske a středoevropské oblasti. V tomto bioregionu je zastoupena řada mezních prvků, probíhá zde řada okrajů areálů (dílčích i absolutních). Na xerotermních stanovištích jsou četní zástupci submediteránnflio elementu, např. koulenka vyšší (Globularia punctata), tařinkachlumní (Alyssum montanum) a dub pýřitý (Quercus pubescens), a zčásti i ponticko-jihosibiřského elementu, např. kosatec nízký (Irispumila), třešeň křovitá (Cerasusfruticosa), lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia) a šalvěj hajní (Salvia nemorosa). Na tvrdých nebo písčitých substrátech jsou přítomny západosubmediteránní a subatlantské prvky, k nimž náleží ovsíř luční (Helictotrichon pratense), ožanka hroznatá (Teuer ium botrys), chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis) a paličko vec šedavý (Corynephorus canescens), dále perialpidi vesměs norického migrantu, např. kručinka chlupatá (Genistapilosa), dvouřadec pozdní (Cleistogenes serotind) a dvojštítek měnlivý (Biscutella varia). Fauna bioregionu je součástí panónske části Moravy s vyzníváním zástupců pontomediteránního prvku k východním svahům České vysočiny. Vyznívá zde např. rozšíření kudlanky nábožné, pakudlanky jižní nebo pestrokřídlece podražcového, z plazů například ještěrky zelené. Pro rozsáhlé lány tohoto bioregionu je charakteristický výskyt dropa velkého, lindušky úhorní a dytíka úhorního. Dyje má charakter podhorské řeky, patří do parmového pásma s prvky pásma cejnového, Jevišovka do lipanového pásma, ostatní drobné vodní toky náležely do pstruhového pásma, dnes jsou však prakticky bez ryb. V periodických tůních ve zbytcích luhů přežívala žábronožka Pristicephalus carnuntanus. Významné druhy - Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), myšice malooká (Apodemus microps), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptáci: husa velká (Anser anser), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), 327 luňák červený (Milvus milvus), raroh velký (Falco cherrug), drop velký (Otis tarda), dytík úhorní (Burhinus oedicnemus), vodouš rudonohý (Tringa totanus), vlha pestrá (Merops apiaster), strakapoud jižní (Dendro-copos syriacus), linduška úhorní (Anthus campestris), břehule říční (Riparia riparia), cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), sýkoříce vousatá (Panurus biarmicus), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), ťuhýk menší (Lanius minor), ťuhýk rudohlavý (Lanius senator), havran polní (Corvusfrugilegus). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina). Plazi: ještěrka zelená (Lacerta viridis). Měkkýši: páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), hlemýžď zahradní (Helix pomatia), keřhatka vrásčitá (Euomphalia strigella), trojlaločka pyskatá (Helicodonta obvoluta). Hmyz: kobylka (Ephippiger ephippiger), kobylka sága (Saga pedo), saranče Omocestus petraeus, Euchorthippus pulvinatus, srpice komárovec (Bittacus hageni), Bittacus italicus, pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), žluťásek (Colias chrysotheme), můry Anarta myrtilli, Lygephila ludicra, Phyllophila obliterata, Pyrrhia purpurina, Platyperigea terrea, P. aspersa, Perigrapha l-cinctum, vřetenuška Zygaena punctum, píďalka Pachycnemia hippocastanaria, drvopleň Parahypopta caestrum, drobniček Ectoedemia rufifrontella, zavíječi Synaphe bombycalis, S. connectalis, pakudlanka jižní (Mantispa styriaca), kutilka Sceliphron destillatorius, kudlanka nábožná (Mantis religiosa), střevlík Cymindis variolosa. Korýši: žábronožka Pristicephalus carnuntanus. 6. Geobiocenologická typizace Zastoupení vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad v % plochy bioregionu ie uvedeno v tab 4.1/1. Tab. 4.1/1 Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace v % Vegetační stupně Trofické řady Hydrické řady 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. A B Cn Ca D n z a o 75 25 1 14 2 7 76 92 1 7 0.2 7. Kontrasty Vůči Dyjsko-moravskému bioregionu (4.5) jsou hranice ostré, dané rozsahem širokých niv. Hranice vůči bioregionům Jevišovickému (1.23) a Brněnskému (1.24) jsou difúzni a jsou podmíněny převahou plochého reliéfu na sedimentech (sprašové závěje a pokryvy) s čemozeměmi. Hranice vůči bioregionům Macošskému (1.25) a Drahanskému (1.52) jsou dány rozšířením plošin, často se sprašemi. Vůči Prostějovskému bioregionu (1.11) je hranice nevýrazná, biotická. Hranice vůči Hustopečskému bioregionu (4.3) je převážně nevýrazná, daná převahou plošin s výskytem půd na kyselejších substrátech a se zřejmým hercynským vlivem, zatímco v Hustopečském bioregionu je silnější karpatský vliv. Kontrastem vůči bioregionům Mikulovskému (4.2) i Hustopečskému (4.3) je podstatné zastoupení acidofilních druhů a těsnější kontakt se středoevropskou lesní flórou, reprezentovanou ptačincem velkokvě-tým(Stellariaholostea), jaterníkem tro}Močným(Hepaticanobilis) a dymnivkou plnou (Corydalis solida), zatímco druhy hlubších půd na spraších, např. hlaváček jarní (Adonanthe vernalis), a halofyty jsou méně četné. V aluviích vodních toků chybí primární i náhradní vegetace širokých niv (Ulmenion, Cnidion venosi). Rada teplomilných druhů zde dosahuje severozápadní hranice rozšíření v Panonii, např. kosatec písečný (Iris arenaria), tuřice úzkolistá (Vignea stenophylla), podvečerka smutná (Deilosma tristis) a tvoří tak kontrast vůči sousedním bioregionům na západě a severu - Jevišovickému (1.23) a Brněnskému (1.24). Od nich se rovněž odlišuje menším zastoupením hercynských hájů (Melampyro nemorosi-Carpinetum) a větším rozsahem teplomilných doubrav, zejména s účastí dubu pýřitého (Quercuspubescens). Zcela zde chybí vegetace bučin, suťových lesů a rovněž mezofilnější luční typy, např. vlhké louky svazu Calthion se zastoupením ostřice trsnaté (Carex caespitosa). 8. Současný stav krajiny a ochrana přírody Osídlení je velmi staré, kontinuální od neolitu. Zejména východní a jihovýchodní okraje bioregionu byly souvisle odlesněny ještě v prehistorických dobách a dnes jsou bez přirozené lesní vegetace (pouze 328 s ostrůvky akátin nebo kulturních borů). Přirozená náhradní vegetace se dnes vyskytuje téměř výhradně jen na tvrdých podkladech. Charakteristickým jevem jsou rozsáhlá pole, sady, místy i vinice. Značná kultivovanost bioregionu se odráží též v ochraně přírody. Chráněných území je dosud vyhlášeno relativně málo. Významnějšími územími v jihozápadní části bioregionu jsou PP Pustý kopec a PP Skalka, které chrání nejxerotermnější acidofilní vegetaci na území ČR. Ojediněle zachovalou lesní biotu chrání PR Karlov. Ve střední a severní části bioregionu je biota chráněna v PR Na Kocourkách. Větší počet chráněných území byl vyhlášen v okolí Brna. Jsou to např. NPP Stránská skála, PP Bílá hora, PP Santon, PP Velatická slepencová stráň a PP Velké Družďavy. Několik hodnotných lokalit, zejména stepní bioty východně od Znojma, v okolí Jaroslavic a Miroslavi dosud čeká na územní ochranu. Zastoupení hlavních typů využití území je uvedeno v tab. 4.1/2. Zastoupení dřevin v lesích bioregionu je uvedeno v tab. 4.1/3. Geneticky významné lesní dřeviny jsou uvedeny v tab. 4.1/4. Tab. 4.1/2 Plošná struktura využití území bioregionu v % a KES plocha bioregionu orná půda travní porosty lesy vodní plochy KES 1085 km2 72 1 5 1.3 0.2 Tab. 4.1/3 Zastoupení dřevin v lesních porostech v % Srn Bo BlKs Jd Md OJh Db Bk Hb Jv Lp Js Tp Ol Vr Bř Ak OLs 0.7 3.2 - - + + 15.0 - 0.5 3.0 1.5 5.0 16.0 5.0 3.0 0.1 400 7.0 Tab. 4.1/4 Genové zdroje lesních dřevin CHARAKTERISTICKÉ EKOTYPY A EKODÉMY LESNÍCH DŘEVIN Název populace Místní název LHC Přibližná Skupina Poznámka plocha (ha) lesních typů Akát Židlochovice 100 1-2 alochtonní, šlechtěný, vysokokmenný 4.2 MIKULOVSKÝ BIOREGION 1. Poloha a základní údaje Bioregion leží na jihu jižní Moravy a podstatnou částí zasahuje do Rakouska. Zabírá geomorfologický celek Mikulovská pahorkatina, z Dyjsko-svrateckého úvalu Dunajovické vrchy a z Dolnomoravského úvalu Valtickou pahorkatinu. Plocha bioregionu v ČR je 289 km2. Typická část bioregionu je tvořena členitou pahorkatinou na vápnitých třetihorních sedimentech a vysokým bradlem jurských vápenců. Vegetačními jednotkami jsou převážně teplomilné, sípákové doubravy a skalní stepi, na mírnějších svazích a úpatích dubohabrové háje. Typicky je zde vyvinut 1. dubový vegetační stupeň s hojným dubem sípákem a dubem cerem, na severních svazích je 2. a 3. vegetační stupeň. Z biogeografického hlediska má bioregion mimořádný význam, protože představuje nejtypičtější panónsky bioregion České republiky a právě zde jsou také nejlépe vyvinuta společenstva na tvrdých skalních podkladech s velkou stanovištní diverzitou. Přestože území bylo od dávného pravěku souvisle osídleno, dodnes se zachovala značná pestrost biocenóz. Převažuje teplomilná panónska biota s vlivem Alp, omezeně i Hercynie, s řadou mezních a exklávních prvků. Nereprezentativní část je tvořena pískovou plošinou Bořího lesa. Současné využití je velmi pestré, a to jako pole, vinice, listnaté lesy, bory na píscích, skalní a stepní lada, rybníky s rákosinami. 329 2. Horniny a reliéf V centru bioregionu vystupuje flyš ždánické jednotky, v němž se kromě typické flyšové facie (střídání pískovců s jílovci) významně uplatňují sliny. Z flyšového pásma vystupují mohutné kry jurských vápenců budující Pavlovské vrchy. Jinak v bioregionu zcela dominují nezpevněné sedimenty mořského neogénu, tj. převážně vápnité jíly, písky, sliny a štěrky. Významné jsou lokálně se objevující vložky pevných lithothamniových vápenců, v minulosti často těžené v drobných lomech. V Bořím lese jsou rozsáhlé plochy kyselých štěrkopísků až písků. Reliéf je různorodý, 20 - 220 m vysoká vápencová bradla Pavlovských vrchů dodávají tomuto bioregionu vrchovinný ráz. Severozápadní srázy Pavlovských vrchů charakterizují 50 - 80 m vysoké strmé skalní stěny, místy porušené gravitačními pohyby, které vytvořily např. na Martince nepravou skalní bránu - Velký Špunt. Podnoží Pavlovských vrchů je modelováno mohutnými sesuvy. Po obou stranách Pavlovských vrchů vystupují členité pahorkatiny - Milovická pahorkatina na východě a Dunajovické kopce na západě. Vedle těchto pestře členitých úseků se zde ovšem uplatňují na velkých plochách jednotvárné úseky rovinaté a ploché sníženiny (okolí Dolních Dunajovic, Nesytu). Reliéf má převážně charakter členité pahorkatiny s výškovou členitostí 75 - 150 m, v okolí bradla Pavlovských vrchů pak členité vrchoviny až ploché hornatiny s členitostí 210 - 390 m. Nejnižším bodem bioregionu v rámci CR je okraj nivy Dyje pod Břeclaví - asi 156 m, nejvyšším Děvín 550 m. Typická výška bioregionu je 170 - 460 m. 3. Podnebí Dle Quittovy klasifikace náleží celé území do nejteplejší oblasti v České republice - T 4. Bioregion má celkově ze všech bioregionu ČR nejteplejší podnebí. Podnebí je velmi teplé a suché: Drnholec 9,3 °C, 495 mm; Lednice 9,0 °C, 524 mm; Valtice 9,1 °C, 571 mm; Mikulov 571 mm; Podivín 516 mm. V členitém reliéfu existuje řada chráněných mimořádně teplých poloh a také polohy chladnější, jako jsou mohutné severozápadní srázy Pálavý. Na Pálavě a v malé míře na Dunajovických kopcích se uplatňuje vrcholový fenomén. Skutečně inverzních poloh je málo, otázkou zůstává vliv velké vodní plochy Novomlýnských nádrží, které nahradily někdejší komplex lužních lesů. 4. Půdy Uzemí leží v černozemní oblasti. Na spraších nacházíme typické černozeme místy i karbonátové, na slínech pak černozeme pelické, na neogenních píscích Dunajovických vrchů černozeme arenické,' na svazích a hřbetech jsou časté erozní formy daných typů půd. Na dnech plochých sníženin se vyskytují černozeme černicové a typické i pelické černice. V těchto půdách se projevuje též zasolení ve formě slabého solončakování. V komplexu Milovického lesa jsou vyvinuty hnědozemě na spraších a svahovinách z flyšových hornin, v Bořím lese se nacházejí na píscích typické kambizemě, místy s přechody do černozemí nebo do kyselejších arenických kambizemí. Na vápencích Pálavý jsou vyvinuty typické tmavé rendziny. 5. Biota Bioregion leží v termofytiku ve fytogeografickém okrese 17. Mikulovská pahorkatina a v malé části fytogeografického podokresu 18a. Dyjsko-svratecký úval (oblast Bořího lesa a nivy Včelínku). Vegetační stupně (Skalický): planární až kolinní. Potenciálně se zde vyskytují panónske dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum), na konvexních tvarech velmi často teplomilné doubravy (Quercion pubescenti-petraeae, zejména asociace Pruno mahaleb-Quercion pubescentis a Corno-Quercetum), v Milovickém lese byla typická asociace Quercetum pubescenti - roboris ze svazu Aceri tatarici-Quercion, na píscích Bořího lesa doubravy blízké asociaci Carici fritschii-Quercetum roboris z téhož svazu. Na severních svazích Pavlovských vrchů jsou suťové lesy (Aceri-Carpinetum). V nivách potoků jsou luhy asociace Pruno-Fraxinetum, místy snad i bažinné olšiny (Alnion glutinosae). V bioregionu je několik typů primárního bezlesí - na strmých svazích Pavlovských vrchů katéna skalní a stepní vegetace (Seslerio-FestucionglaucaeaHelianthemocani-Festucionpallentis), 330 na terciérních sedimentech na nejextrémnějších místech Festucion valesiacae, na halinních půdách komplex vegetačních jednotek slaných luk a brakických mokřadů (svaz Scirpion maritimi), přecházející ve vodní vegetaci. Místy je zachována přirozená náhradní vegetace, tvořená vesměs xerotermními trávníky svazů Festucion valesiacae a Cirsio-Brachypodion pinnati, v Bořím lese i Koelerio-Phleion phleoidis. V nivách potoků a v okolí rybníků se lokálně vyskytují rákosiny a komplexy mokřadní a vodní vegetace (Phragmition communis, Caricion gracilis, Potamion lucentis a Batrachion aquatilis), na obnažených rybničních dnech vegetace svazu Nanocyperionflavescentis, v nivě Včelínku donedávna i slatiny (Caricion davallianae). Na několika místech jsou zachovány fragmenty halofilních společenstev. Charakteristický je výskyt společenstev teplomilných plevelů (Caucalion lappulae). Flóra je velmi rozmanitá, se zastoupením četných fytochorotypů, s řadou mezních a exklávních prvků. Výrazné zastoupení mají zejména druhy submediteránní, jako koulenka vyšší (Globularia punctata), len tenkolistý (Linum tenuifolium), paprska velkokvětá (Orlaya grandiflora), dub pýřitý (Quercus pubescens) a ponticko-jihosibiřské, např. kosatec nízký (Iris pumila), katrán tatarský (Crambe tataria), pelyněk pontický (Artemisia pontica) a mandloň nízká (Amygdalus nana). Zejména na Pavlovských vrších, méně na vápencích Valtické pahorkatiny a zčásti i v Bořím lese je významný výskyt perialpidů, souvisejících s rozšířením v alpském předhůří. Reprezentují je ožanka horská (Teucrium montanum), dvojštítek měnlivý (Biscutella varia) a ostřice doubravní (Carex fritschii). S Alpami souvisí přítomnost dealpinů, k nimž patří skalnatka velkokvětá (Czernohorskya grandiflora) a lomikámen latnatý (Saxifraga paniculata). Subatlantské a subatlantsko-středoevropské prvky jsou vzácné, častější jsou pouze v oblasti Bořího lesa, kde se vyskytuje např. trávnička obecná (Armeria vulgaris), paličkovec šedavý (Corynephorus cascens) a smilka tuhá (Nardus stricta). Hercynské lesní prvky reprezentuje např. jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis). Fauna bioregionu zahrnuje nejlépe vyvinutá panónska živočišná společenstva na Moravě. Pestrost je podmíněna geologickou a geomorfologickou rozmanitostí. Faunisticky jedinečný je především výskyt mediteránního hmyzu na stepních faciích, charakteristických zejména pro jižní svah Pavlovských vrchů: cvrček Tartarogryllus burdigalensis, kobylka sága, kudlanka nábožná, ploskoroh pestrý, několik druhů bělásků, modrásků, soumračníků, vřetenušek atd. Mimořádně bohatá je fauna netopýrů, neboť zde žije 18 druhů z 21 zjištěných v ČR. Významné jsou i mokřady a halinní biotopy. Tekoucí vody patřily do pstruhového pásma, dnes jsou převážně bez ryb nebo s prvky pásma cejnového. Významné druhy - Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), myšice malooká (Apodemus microps), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), netopýr východní (Myotis blythi), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptáci: volavka červená (Ardea purpurea), husa velká (Anser anser), zrzohlávka rudozoba (Netta rufina), raroh velký (Falco cherrug), chřástal malý (Porzana parva), vodouš rudonohý (Tringa totanus), vlha pestrá (Merops apiaster), strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), břehule říční (Riparia riparia), linduška úhorní (Anthus campestris), slavík modráček (Luscinia svecica), skalník pestrý (Monti-cola saxatilis), cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), sýkořice vousatá (Panurus biarmicus), mou-divláček lužní (Remiz pendulinus), tůhýk rudohlavý (Lanius senator). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina). Plazi: ještěrka zelená (Lacerta viridis). Měkkýši: hlemýžď zahradní (Helixpomatia), kematka vrásčitá (Euomphalia strigella), drobnička žebernatá (Truncatellina costulata), hladovka chlumní (Ena obscura), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus), žitovka obilná (Granaria frumentum), suchomilka obecná (Helicella obvia), trojzubka stepní (Chondrula tridens), skelnička zemní (Oxychilus inopinatus), zrnovka žebernatá (Pupilla sterri), zrnovka P. triplicata, suchomilka rýhovaná (Helicopsis striata). Hmyz: cvrček Tartarogryllus burdigalensis, saranče Omocestus petraeus, Euchorthippus pulvinatus, Pararcyptera microptera, kudlanka nábožná (Mantis religiosa), kobylka sága (Saga pedo), srpice komárovec Bittacus hageni, Bittacus italicus, zavíječ Synaphe connecta-lis, pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), žluťásek Colias chrysotheme, hnědásek osikový (Euphydryas maturna), bělásek Leptidea morsei, lišaj Marumba quercus, můry Lygephila ludicra, Phyllophila obliterata, Pyrrhia purpurina, Dryobotodes monochroma, Perigrapha L-cinctum, nesytky Chamaesphecia crassicornis, Ch. colpiformis, Ch. astatiformis, pouzdrovníčci Coleophora squamella, C. acrisella, C. oriolella, C. albostraminata, drobničcí Trifurcula josefklimeschi, Ectoedemia ruf if roňte IIa, ^1 vřetenušky Zygaena punctum, Z. laeta, makadlovka Vulcaniella extremella, drvopleň Parahypopta caestrum, píďalka Chlorissa etruscaria, modrásci Polyommatus eroides, Cupido alcetas, píďalky Eupithe-cia gueneata, Hypomecis viertlii, Idaea politaria, I. obsoletaria, bekyně Ocneria detrita, zavíječ vílenka (Acentra subvestalis), kukléřka Cucullia argentea, přástevníci Watsonarctia casta, Cycnia luctuosz, můry Odice arcuinna, Scotochrosta pulla, Meganephria bimaculosa, Apamea platinea, ploskoroh pestrý (Li-belloides macaronius), čmelák obrovský (Bombus fragrans), kutilka Sceliphron destillatonus, zahálka Scolia hirta, masařka balkánská {Liopygia crassipalpis), střevlík Cymindis variolosa Pavouci: Eresus niger, Alopecosa mariae. 6. Geobiocenologická typizace Zastoupení vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad v % plochy bioregionu je uvedeno v tab. 4.2/1. Tab. 4.2/1 Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace v % Vegetační stupně Trofické řady Hydrické řady 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 92 8 + B Cn Ca D n z 18 6 3 65 93 3 a o 3 0.8 7. Kontrasty Hranice bioregionu jsou výrazné. Sousední Dyjsko-moravský bioregion (4.5) je charakterizovaný údolními nivami. ,,,,,... j, i A u Kontrast vůči okolním jednotkám tvoří především vegetace na tvrdých bazických skalních podkladech, která nemá v panónske části jižní Moravy obdoby. Vegetace nižších pahorkatin je velmi podobná bioregionu Hustopečskému (4.3), oddělenému nivou Dyje, avšak okrajové vlivy jsou v Mikulovském bioregionu více hercynské, což dokládá jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis) a předalpské, které zastupuje mimo naše území např. volovec vrbolistý (Buphthalmum salicifolium). Oslabený karpatský vliv dokládá uplna absence hvězdnatce čemeřicového (Hacquetia epipactis) a buku. Od západněji ležícího Lechovického bioregionu (4.1) se odlišuje i absencí acidofilních typů vegetace na tvrdých podkladech, s druhy jako křivatec český (Gagea bohemica) a rozchodník skalní (Sedům reflexům). Sousední úvalový Dyjsko-moravský bioregion (4.5) se liší přítomností lužních lesů typu Ficario-Ulmetum campestris a Sahcwn albae a jejich náhradní vegetací (Cnidion venosi), naopak v něm víceméně chybějí xerotermní (zejména lesní) společenstva. 8. Současný stav krajiny a ochrana přírody Osídlení bioregionu je souvislé od sklonku glaciálu. Západní část bioregionu byla v minulosti zcela odlesněna (Dunajovické kopce), lesy Pavlovských vrchů značně narušila intenzivní středověká těžba dřeva. V Milovické pahorkatině byl donedávna zachován rozsáhlý komplex pňrozené lesní vegetace, která je nyní narušena provozem obory s vysokými stavy zvěře. V oblasti Bořflio lesa jsou rozsáhlé borové monokultury. Na ostatním území v drobných lesích převažuje akát. Velmi pestrá a zachovalá biota bioregionu se odráží v mnoha chráněných územích. Část plochy bioregionu zaujímá CHKO a BR Pálavá, další části bioregionu jsou navrženy na rozšíření stávající CHKO. K velmi významným maloplošným chráněným územím náleží NPP Dunajovické kopce s rozsáhlými plochami stepních společenstev a xerofilních úhorů, NPP Rendezvous, které chrání typická společenstva lesa a lesních světlin na píscích. Řada maloplošných CHÚ je v CHKO a BR Pálavá. Jádry CHKO jsou NPR Děvín s celou katénou bioty, NPR Tabulová převážně se stepní biotou a NPR Slamsko u Nesytu, jeden z posledních zbytků bioty na slaných půdách. K dalším významným lokalitám patří PR Růžový vrch PR Turold a PR Šibeničník na vápenci a PR Liščí vrch na terciárních sedimentech, vesměs s ukázkami stepní bioty. Slaniska chrám ještě PP Slanisko u Novosedel a PP Dobré Pole. Do bioregionu dále náleží část mimořádně významné NPR Lednické rybníky. 332 Zastoupení hlavních typů využití území je uvedeno v tab. 4.2/2. Zastoupení dřevin v lesích bioregionu je uvedeno v tab. 4.2/3. Geneticky významné lesní dřeviny jsou uvedeny v tab. 4.2/4. Tab. 4.2/2 Plošná struktura využití území bioregionu v % a KES plocha bioregionu orná půda travní porosty lesy vodní plochy KES 289 km2 50 2 20 2.8 0.8 Tab. 4.2/3 Zastoupení dřevin v lesních porostech v % Srn Bo BlKs Jd Md OJh Db Bk Hb Jv Lp Js Tp Ol Vr Bř Ak OLs 0.1 21.7 - - 0.2 0.5 44.8 0.1 3.4 1.3 4.3 8.1 5.0 1.3 1.8 1.0 4.0 2.4 Tab. 4.2/4 Genové zdroje lesních dřevin CHARAKTERISTICKÉ EKOTYPY A EKODÉMY LESNÍCH DŘEVIN Název populace Místní název LHC Přibližná Skupina Poznámka plocha (ha) les. typů Dbpýřitý Pálavá Židlochovice 30 IX autochtónni Dbcer Valtice Židlochovice 200 IS autochtónni 4.3 HUSTOPEČSKÝ BIOREGION 1. Poloha a základní údaje Bioregion leží ve středu jižní Moravy, zabírá jižní polovinu geomorfologických celků Ždánický les, Kyjovská pahorkatina a severní okraj Dolnomoravského úvalu. Plocha bioregionu je 1045 km2. Území je tvořeno pahorkatinou na vápnitém flyši a spraších. Bioregion je charakteristický míšením prvků panónskych (převážně mimo les) a karpatských (převážně v lese). Jeho biotu je možno řadit do 2. bukovo-dubového, na jižních svazích pak do 1. dubového vegetačního stupně. Potenciální vegetaci tvoří dubohabrové háje s ostrovy teplomilných a sípákových doubrav. V bioregionu má mezní výskyt řada jihovýchodních migrantů, šíření stepní fauny však stále pokračuje. Netypická část je tvořena chladnějšími severními okraji, téměř bez sípákových doubrav a^ s naprostou převahou dubohabrových hájů, které tvoří přechod do bioregionu Prostějovského (1.11) a Ždánicko-litenčického (3.1). V současnosti je zde bohaté zastoupení teplomilných doubrav a dubohabřin, vzácnější jsou kulturní bory. Mimo les jsou typická pole, vinice a sady, početné jsou fragmenty stepních lad, místy s katránem. Biocenózy lad a lesíků byly nedávno značně zredukovány terasováním svahů. 2. Horniny a reliéf Jádro oblasti budují převážně málo odolné flyšové horniny ždánické jednotky, na západním okraji pouzdřanské jednotky. V tomto flyši se kromě typického střídání pískovců a jílovců silně uplatňují vrstvy slínité, zejména na západě, ale i u Velkých Pavlovic aj. Specifickým elementem jsou vložky menilitových vrstev. Na jihovýchodě vystupují vápnité jíly, písky až štěrky mořského a zčásti brakického neogénu, místy jsou plošně omezené polohy lithothamniových vápenců. Jižní výběžek severně Lanžhota charakterizuje také pokryv vátých písků, zde zčásti vápnitých a s pnměsí spraše. Významné pokryvy v celém bioregionu tvoří spraše. Reliéf je v průměru pahorkatinný s výškovou členitostí 75-150 m, místy je však charakteru ploché až členité vrchoviny s výškovou členitostí 150 - 210 m (Přední kout, židlochovický Výhon). Některé úseky s menšími výškovými rozdíly vykazují mimořádnou drobnější členitost (okolí Čejce). Zvláštními útvary jsou výrazné ploché deprese původního Čejčského a Kobylského jezera. Středně široké nivy 333 a úvalovité sníženiny se zarovnanými povrchy typu kryopedimentů často oddělují izolované, nápadně vystupující hřbety (Zaječí). Tyto sníženiny mají výškovou členitost kolem 40 m. Skalní tvary zcela chybějí. Nejnižším bodem je okraj nivy Dyje u Lanžhota - 155 m, nejvyšším Přední kout - 410 m. Typická výška bioregionu je 170 - 360 m. 3. Podnebí Dle Quitta bioregion převážně leží v teplé oblasti T 4, která je v ČR nejteplejší, severní vyšší okraje leží pak v T 2. Podnebí je velmi teplé a poměrně suché: Hustopeče 9,2 °C, 563 mm; Podivín 9,2 °C, 516 mm; Kyjov 9,2 °C; Břeclav 550 mm; Čejč (v mírném srážkovém stínu Ždánického lesa a Předního koutu) má 509 mm, Moravský Žižkov 525 mm. Dík značné členitosti je zde množství chráněných poloh, extrémně teplých a výsušných, i menší inverzní kotliny. Vcelku však klima oblasti zůstává výrazně xerotermní, i když o něco vlhčí než v Lechovickém bioregionu (4.1), což je způsobeno blízkostí návětrného svahu Karpat. 4. Půdy Většina území leží v černozemní oblasti; kromě nejčastějších černozemí na spraších jsou mezi Lanžho-tem, Vel. Bílovicemi a Hodonínem zastoupené i lehké arenické černozeme na zahliněných píscích. Na výchozech vápnitých substrátů se vyskytují maloplošně pararendziny. V souvislých lesních komplexech Kapánska, Kuntínova a Předního koutu jsou vyvinuty hnědozemě až luvizemě na spraši a karbonátových svahovinách. V členitých úsecích se hojně vyskytují erozní formy půd. Ve sníženinách se objevují černozeme pelické na slínech a karbonátových flyšových svahovinách. Tyto půdy a typické černice v nivách bývají často vlivem kolísající hladiny podzemní vody zasoleny. 5. Biota Bioregion leží v termofytiku ve fytogeografickém podokrese 20b. Hustopečská pahorkatina (kromě severozápadního a severovýchodního cípu a výše položených míst při hranicích se Zdánickým lesem) a v jihozápadní části fytogeografického podokresu 20a. Bučovická pahorkatina. Vegetační stupně (Skalický): kolinní. Potenciální vegetaci tvoří z větší části panónske dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum), místy (zejména na severních expozicích) jsou nahrazeny karpatskými (Caricipilosae-Carpinetum), velmi vzácně se vyskytují přechodné typy s dominantním bukem, blížící se asociaci Carici pilosae-Fagetum. Časté je rovněž zastoupení teplomilných doubrav. Na mírných svazích v jižní části bioregionu je zastoupeno panónske Quercetum pubescenti-roboris ze svazu Aceri tatarici-Quercion, do severní části na obdobná stanoviště zasahuje středoevropské Potentillo albae-Quercetum ze svazu Quercion petraeae. Na extrémnějších konvexních jižních svazích jsou typické sípákové doubravy (Quercionpubescenti-petraeae), především asociace Corno-Quercetum. Na zasolených půdách depresí byly snad v minulosti panónske halofilní lesostepi (Galatello-Quercetum). V údolích podle vodních toků jsou lužní lesy typu Pruno-Fra-xinetum. Primární bezlesí je velmi vzácné, pravděpodobně je vázáno na stepní oka na nejprudších svazích (komplex fytocenóz svazu Festucion valesiacae, Cirsio-Brachypodion pinnati, Geranion sanguinei a Prunion fruticosae. Přirozená lesní vegetace zaujímá jenom část plochy. Místy je vyvinuta náhradní travinobylinná vegetace. Její podstatnou součástí jsou rozmanité fytocenózy svazů Festucion valesiacae a Cirsio-Brachypodion pinnati. Na fragmentech slanisk byl komplex slanomilných společenstev, dnes prakticky deštruovaný. Nečetné vodní plochy a mokřady jsou bez význačnější vegetace. Ve skladbě flóry jsou zastoupeny četné teplomilné druhy, mezi nimi je přítomna celá řada mezních prvků.. Jsou to druhy vyznívající z jihu až jihovýchodu, submediteránní, např. dub pýňtý (Quercus pubescens), třemdava bílá (Dictamnus albus) a koulenka vyšší (Globularia punctata), ponticko-jihosi-biřské, např. pelyněk pontický (Artemisia pontica), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), katrán tatarský (Crambe tataria) a kosatec nízký (Ms pumila) a dokonce orientálně-turánské, reprezentované např. bytelem rozprostřeným (Kochia prostratá). Na okraje, zejména do lesní flóry, pronikají druhy ze 334 sousedních bioregionů, náležející flóře alpsko-karpatských podhůří, jako ostřice chlupatá (Carex pilosa), dymnivka plná {Corydalis solida), zapalice žluťuchovitá {Isopyrum thalictroides) a oměj vlčí {Aconitum vulparia). Zřídka sem zasahují karpatské drahý, představované hvězdnatcem čemeřicovým {Hacquetia epipactis), velmi ojediněle i hercynské - vzácně se vyskytuje jaterník trojlaločný {Hepatica nobilis). Fauna bioregionů je typickou součástí panónske podprovincie, i když postrádá edafickou rozmanitost Mikulovského bioregionů (4.2). Charakteristický je bezprostřední vliv sousedství nejzápadnější karpatské výspy na jižní Moravě, tj. Ždánického lesa. Nejvýznamnější jsou živočišná společenstva na spraších. Dosud zde přežívá kobylka sága, kobylka Poecilimon intermedins, častá je kudlanka nábožná, modrásek Polyommatus damon a srpice Bittacus hageni. V posledních letech probíhá na těchto stanovištích sukcese teplomilného hmyzu z evropského jihovýchodu - žluťásek tolicový, masařka balkánská. Tekoucí vody patří do pásma pstruhového, větší potoky do lipanového, na dolních tocích s přechody do parmového pásma. Většina toků je však znečištěna a prakticky bez ryb. Významné druhy - Savci: ježek východní {Erinaceus concolor), myšice malooká {Apodemus microps), netopýr brvitý {Myotis emarginatus). Ptáci: zrzohlávka rudozobá {Netta rufina), vlha pestrá {Merops apiaster), strakapoud jižní {Dendrocopos syriacus), břehule říční {Riparia riparia), moudivláček lužní {Remiz pendulinus), ťuhýk menší {Lanius minor), ť. radohlavý (L. senator), strnad zahradní {Emberiza hortulana). Obojživelníci: skokan štíhlý {Rana dalmatina). Plazi: ještěrka zelená {Lacerta viridis). Měkkýši: hlemýžď zahradní {Helix pomatia), páskovka žíhaná {Cepaea vindobonensis), vlahovka narudlá {Mo-nachoides incarnata), keřhatka vrásčitá {Euomphalia strigella), sítovka blyštivá {Aegopinella minor), žitovka obilná {Granaria frumentum), skelnatka zemní {Oxychilus inopinatus), bezočka šídlovitá {Ceci-lioides apicula), suchomilka rýhovaná {Helicopsis striata), tmavoretka bělavá {Monacha carthusiana). Hmyz: kobylka sága {Sagapedo), kobylka Poecilimon intermedins, Platycleis vittata, saranče Omocestus petraeus, Euchorthyppuspulvinatus, Paracyptera microptera, kudlanka nábožná {Mantis religiosa), srpice komárovec Bittacus hageni, Bittacus italicus, zavíječ Synaphe connectalis, pestrokřídlec podražcový {Zerynthia polyxena), žluťásek tolicový {Colias erate), žluťásek C. chrysotheme, modrásek Polyommatus damon, můry Lygephila ludicra, Phyllophila obliterata, Pyrrhiapurpurina, Perigrapha L-cinctum, nesytky Chamaesphecia crassicornis, Ch. colpiformis, Ch. astatiformis, drvopleň Parahypopta caestrum, pouzdrovníčci Coleophora squamella, C. oriolella, C. albostraminata, drobničcí Trifurculajoseßlimeschi, Ectoedemia rufifrontella, vřetenušky Zygaena punctum, Z. laeta, makadlovka Vulcaniella extremella, píďalka Chlorissa etruscaria, kutilka Sceliphron destillatorius, masařka balkánská {Liopygia crassipalpis). 6. Geobiocenologická typizace Zastoupení vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad v % plochy bioregionů je uvedeno v tab. 4.3/1. Tab. 4.3/1 Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologická typizace v % Vegetační stupně Trofické řady Hydrické řady 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. A B Cn Ca D n z a o 64 35 1 0 7 7 5 81 93 2 5 0.2 7. Kontrasty Hranice bioregionů jsou výrazné na jihu, podmíněné rozšířením niv v sousedním Dyjsko-moravském bioregionů (4.5) a kyselých vátých písků v Hodonínském bioregionů (4.4). Hranice vůči bioregionům Ždánicko-litenčickému (3.1) a Prostějovskému (1.11) je víceméně nevýrazná, daná rozšířením teplo-milnějších společenstev. Hranice vůči Lechovickému bioregionů (4.1) je dána vyšším a členitějším reliéfem na vápnitém flyši a větší biodiverzitou, tedy rysem charakteristickým pro jihomoravský přechod Panonie do Karpat. Flóra a vegetace Hustopečského bioregionů se velmi podobá některým partiím bioregionů Mikulovského (4.2), zejména Milovického lesa. Zcela chybějí druhy tvrdých skalnatých stanovišť (včetně dealpidů 335 a perialpidů), jako např. rozchodník bílý (Sedům album), tance skalní (Aurinia saxatilis), kurička brvitá (Minuartia setacea), a také acidofyty, jako pavinec modrý (Jasione montand) a chmerek vytrvalý (Scle-ranthus perennis). Od Dyjsko-moravského bioregionu (4.5) se liší absencí lesních i nelesních nivních cenóz a druhů a přítomností slanisk. Od bioregionu Lechovického (4.1) i Hodonínského (4.4) se odlišuje absencí acidofytů a většiny psamofytů. Kvantitativně se v lesní i nelesní vegetaci liší od Hluckého bioregionu (3.3) rozsahem zastoupení sípákových doubrav a xerotermních trávníků. 8. Současný stav krajiny a ochrana přírody V bioregionu je kontinuální osídlení od pravěku, k trvalému odlesnění rozsáhlých ploch došlo ještě před středověkem. Komplexy lesní vegetace jsou ostrůvkovité, nespojité, v některých částech je stromová vegetace přítomna pouze v podobě akátin. Převažují rozsáhlé zemědělské kultury (pole, sady, vinice), v posledních desetiletích navíc bylo mnoho svahů terasováno. Přirozená náhradní vegetace je zachována prakticky jen na prudkých svazích. Na ploše Hustopečského bioregionu byla vyhlášena celá řada CHÚ s motivem ochrany panónske bioty. Jsou to zejména NPR Pouzdřanská step a blízká NPR Kolby s typickou stepí a teplomilným lesem a významná lokalita stepní vegetace NPP Na Adamcích. Řada menších CHÚ, zejména v okolí Hustopečí, chrání ukázky stepí, jako např. PR Kamenný kopec, PP Hovoranské louky, nebo lesostepí, resp. teplomilných doubrav, jako PR Zázmoníky, PR Nosperk, PR Velký Kuntínov, PR Hrádek atd. Jiným typem je PR Roviny, kde je chráněna relativně mezofilní lesní vegetace, v níž se již projevuje karpatský vliv. Řada dalších lokalit je též chráněna v severní části bioregionu, jako např. NPP Malolhotská stráň a NPR Větrníky, PR Sévy nebo PR Špice. Síť chráněných území je relativně velmi bohatá, ale odpovídá významu bioregionu pro ochranu genofondu České republiky. Zastoupení hlavních typů využití území je uvedeno v tab. 4.3/2. Zastoupení dřevin v lesích bioregionu je uvedeno v tab. 4.3/3. Geneticky významné lesní dřeviny a jejich genové základny jsou uvedeny v tab. 4.3/4. Tab. 4.3/2 Plošná struktura využití území bioregionu v % a KES plocha bioregionu 1045 km2 orná půda 69 travní porosty 2 lesy 5 vodní plochy 0.8 KES 0.2 Tab. 4.3/3 Zastoupení dřevin v lesních porostech v % Srn Bo BlKs Jd Md OJh Db Bk Hb Jv Lp Js Tp Ol Vr Bř Ak OLs 0.3 3.0 - + 0.5 + 52.5 0.5 11.6 0.6 6.5 1.9 1.2 0.2 0.4 1.5 18.7 0.6 Tab. 4.3/4 Genové zdroje lesních dřevin GENOVÉ ZÁKLADNY LESNÍCH DŘEVIN Číslo a název LHC Určeno genové základny Celková vý- LVS Poznámka pro dřeviny měra GZ (ha) 145 Hodonín (Kapánsko) Strážnice Db 680 nevyhl. ,významná 336 4.4 HODONÍNSKY BIOREGION 1. Poloha a základní údaje Bioregion leží na východě jižní Moravy, zabírá malou střední část geomorfologického celku Dolno-moravský úval. Plocha bioregionu je 223 km2. Bioregion zahrnuje kyselé váté písky s vlhkými depresemi. Biota je řazena do 1. dubového i 2. buko-vo-dubového vegetačního stupně, vegetaci tvoří acidofilní a teplomilné doubravy s ostrovy olšin a slatin. Z biogeografického hlediska je bioregion velmi extrémní. Charakteristická je bohatá biota na píscích, která se projevuje jako mozaika teplomilných panónskych druhů s četnými glaciálními i postglaciálními relikty subatlantského i boreálního charakteru. Nereprezentativní část je tvořena výchozy vápnitých neogenních jílů se subxerofilními doubravami a dubohabrovými háji. V současnosti převažují kulturní bory, hodnotné jsou zbytky doubrav, slatin i mokřady a rybníky. Na rybnících v Hodonínském bioregionu (4.4) je vyvinuta kompletní hydrosérie společenstev jižní Moravy. Písečný rybník u Milotic. (foto I. Míchal) 2. Horniny a reliéf Podloží bioregionu tvoří terasové štěrkopísky řeky Moravy, na nichž spočívají váté písky, v severovýchodní části až 30 m mocné ("Moravská Sahara"). Z jejich podloží se místy vynořuje podloží mlado-miocénního stáří - písky, vápnité jíly nebo štěrky. Okrajově jsou vyvinuté nivy, rašeliniště a slatiny zčásti vápnité (Vracov). Reliéf je plochý až mírně zvlněný, s členitostí 30 - 55 m, tedy charakteru ploché pahorkatiny. Na rozsáhlých plochách je v detailu členěn až 10 m vysokými dunami. Typické jsou zamokrené mezidunové deprese (Vracov, Milotice). Uprostřed bioregionu vystupuje ploché návrší na neogenních sedimentech s nejvyšším bodem Náklo - 265 m. Nejnižším bodem je okraj nivy Moravy u Lužice - asi 163 m. Typická výška bioregionu je 175 - 220 m. 3. Podnebí Dle Quitta leží celé území v nejteplejší oblasti T 4. Podnebí je výrazně teplé, středně suché až mírně vlhké (Hodonín 9,5 °C, 585 mm; Mutěnice 9,2 °C, 533 mm; Bzenec 9,0 °C, 569 mm). Vyšší vlhkost je dána blízkostí návětrného svahu vyšších Karpat. V detailu je podnebí ovlivněné existencí plochých depresí s mírnou teplotní inverzí a zamokrením. 337 4. Půdy Na chudých píscích převládají lehké nenasycené arenické kambizemě až kyselé rankery, v místech s větší příměsí jílovité a hlinité frakce přecházející do arenických černozemí. Na výchozech těžkých podkladů jsou pelické oglejené černozeme, v depresích a v nivách černice a lokálně organozemě (slatiny), zčásti karbonátové. V nivě Kyjovky mají černice vysoký obsah vátých písků. 5. Biota Bioregion leží v termofytiku ve střední části fytogeografického podokresu 18b. Dolnomoravský úval. Vegetační stupně (Skalický): planární až kolinní. Potenciálně se zde vyskytují acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Querciorí), na mělčích vrstvách písku endemické teplomilné doubravy z panónskeho svazu Aceri tatarici-Quercion (Carici fritschu-Quercetum), maloplošně na vlhčích místech a s větším podílem hlinitých částic v půdě háje (Primulo veris-Carpinetum). Na vlhčích písčitých místech je vegetace svazu Alnion glutinosae {Carici elongatae-Alnetum), resp. Betulion pubescentis. Alespoň lokálně bylo v minulosti na organogenních substrátech vyvinuto primární bezlesí (komplex mokřadní a rašeliništní vegetace). Masív Náklo v minulosti kryly panónske doubravy (zřejmě Quercetum pubescenti-roboris ze svazu Aceri tatarici-Quercion, okrajové i Corno-Quercetum ze svazu Quer don pubescenti-petraeae) a háje (Primulo-Carpinetum). Náhradní vegetace na otevřených písčinách náleží do svazu Corynephorion, s tranzity do svazu Festucion vaginatae. Na slatinných arašelinných místech jsou vyvinuta společenstva svazů Magnocancwn elatae, Calthion a dosud výjimečně i Caricion davallianae. V masívu Nákla je zachována přirozená náhradní vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, okrajově snad i Festucion valesiacae. Flóra je velmi pestrá, tvořená rozmanitými fytochorotypy. Přítomné jsou četné exklávní prvky. Zastoupeny jsou zde druhy subatlantské, např. trávnička obecná (Armeria vulgaris), kolenec jarní {Spergula morisonii), boreo-kontinentální, např. ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa) a tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolid), submediteránní, které reprezentují tařinka chlumní (Alyssum montanum) a třemdava bila (Dictamnus albus), ponticko-jihosibiřské, např. hadinec nachový (Echium russicum) a lnice kručinkolista (Linaria genistifolia), panónske, např. endemická kostřava pochvatá Dominová (Festuca vaginata subsp. dominii) a perialpidi, k nimž náleží ostřice doubravní (Carex fritschii), lýkovec vonný (Daphne cneorum) a dvojštítek měnlivý (Biscutella varia). Fauna bioregionu je výraznou součástí panónske podprovincie na Moravě, přičemž váté písky reprezentují klasickou extrazonální formaci. V jejich fauně jsou zastoupeny jak typické panónske druhy (kudlanka nábožná atd.), tak zejména výrazně psamofilní druhy jiných elementů. Význačným přírodním prvkem jsou obnovené soustavy rybníků s bohatou avifaunou. Kyjovka je jediný významnější tok a naleží do pásma lipanového s pronikáním prvků pásma cejnového. Významné druhy - Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), bobr evropský (Castor fiber), myšice malooká (Apodemus microps), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptáci: husa velká (Anser anser), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), rybák obecný (Sterna hirundo), vlha pestrá (Merops apiaster), mandelík hajní (Coracias garrulus), strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), břehule říční (Riparia riparia) cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), sýkoňce vousatá (Panurus biarmicus), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), tuhýk menší (Lanius minor), ť. rudohlavý (L. senator). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina). Plazi: ještěrka zelená (Lacerta viridis). Hmyz: kudlanka nábožná (Mantis reh-giosa), pacvrček Tridactylus variegatus, srpice komárovec (Bittacus italicus), travařík Crambus hamellus, zavíječ Synaphe connectalis, pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), můry Lygephila ludicra, Dryobotodes monochroma, Perigrapha L-cinctum, nesytky Chamaesphecia leucopsiformis, Ch. astati-formis vřetenuška Zygaena punctum, v. pozdní (Z. laeta), drvopleň Parahypopta caestmm, píďalka Chlorissa etruscaria, okáči Hipparchia statilinus, Hyponephele lupina, píďalky Narraga fascwlana, Aplocera efformata, přástevník Coscinia cribraria, můry Hadena irregularis, Agrotis vestigialis, plosko-roh pestrý (Libelloides macaronius), pakudlanka jižní (Mantispa styriaca), kutilka Sceliphron destillato-rius. 338 6. Geobiocenologická typizace Zastoupení vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad v % plochy bioregionu je uvedeno v tab. 4.4/1. Tab. 4.4/1 Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace v % Vegetační stupně Trofické řady Hydrické řady 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. A B Cn Ca D n z a 0 60 40 38 46 1 7 8 89 4 raš. 0.5 7 + 7. Kontrasty Hranice bioregionu jsou výrazné, dané rozšířením kyselých vátých písků a jim odpovídající bioty. Kontrastem vůči okolním jednotkám je zastoupení rašelinných druhů, např. druhů rodu rašeliník {Sphagnum) a v minulosti rosnatky okrouhlolisté {Drosera rotundifolia). Podobný charakter má Záhorská nížina (oddělená nivou Moravy), kde jsou však vyvinuty ještě větší kontrasty mezi xerofilní a rašeliništní flórou; teplomilné doubravy hodonínského typu tam však recentně víceméně chybějí. Pahorkatina Nákla má exklávní charakter, tranzitní mezi bioregiony Hustopečským (4.3) a Hluckým (3.3). Od sousedního Dyjsko-moravského bioregionu (4.5) se Hodonínský odlišuje absencí lužních lesů (Ulmenion) a jejich náhradní vegetace (Cnidion venosi) a plošným rozšířením specifických typů doubrav na píscích. 8. Současný stav krajiny a ochrana přírody Osídlení v minulosti bylo minimální, pouze na okrajích eolického reliéfu. Značná část lesů byla v historii degradována pastvou, těžbou hrabanky a kácením, místy se ve středověku vytvořily aktivní přesypy písků. Na počátku 19. století započalo zejména v severní části rozsáhlé zalesňování borovicí. Současná vegetace je oproti potenciální do značné míry změněna. Přirozená lesní vegetace zůstala zachována především v jihozápadní části území, acidofilní doubravy v severovýchodní části byly zcela nahrazeny borovými monokulturami. V nivě Kyjovky byly vybudovány rybníky. Nevelké rozloze bioregionu odpovídá i malý počet dosud vyhlášených chráněných území. Z dosud vyhlášených chrání reprezentativní ukázku bioty otevřených písčin rozsáhlá NPP Váté písky. Jiným typem je PR Písečný rybník s biotou vodní, mokradní a se zbytky slatinných luk a PR Horky, která byla vyhlášena na atypickém území flyše se stepními svahy. Mimo vyhlášená CHÚ jsou v bioregionu poměrně rozsáhlé plochy zachovalých a pro územní ochranu velmi perspektivních lesních společenstev na vátých píscích. Zastoupení hlavních typů využití území je uvedeno v tab. 4.4/2. Zastoupení dřevin v lesích bioregionu je uvedeno v tab. 4.4/3. Geneticky významné lesní dřeviny a jejich genové základny jsou uvedeny v tab. 4.4/4. Tab. 4.4/2 Plošná struktura využití území bioregionu a KES plocha bioregionu orná půda travní porosty lesy vodní plochy KES 223 km2 31 4 46 3.1 1.7 Tab. 4.4/3 Zastoupení dřevin v lesních porostech v % Srn Bo BlKs Jd Md OJh Db Bk Hb Jv Lp Js Tp Ol Vr Bř Ak OLs 0.8 59.8 - - 0.2 0.2 21.2 + 0.7 0.2 3.1 1.0 0.3 2.6 0.2 4.1 5.4 0.2 339 Tab. 4.4/4 Genové zdroje lesních dřevin GENOVÉ ZÁKLADNY LESNÍCH DŘEVIN Číslo a název LHC Určeno Celková vý- LVS Poznámka genové základny pro dřeviny měra GZ (ha) 146 Hodonín Strážnice Ol 100 1 nevyhl,významná 147Bzenec Strážnice Bo 600 1 nevyhl. ,písky,alochtonní 4.5 DYJSKO-MORAVSKÝ BIOREGION 1. Poloha a základní údaje Bioregion leží na jihu jižní Moravy, zabírá široké nivy - osy geomorfologických celků Dyjsko - svratecký a Dolnomoravský úval. Směrem k jihu bioregion přesahuje do Rakouska a na Slovensko, v České republice má plochu 605 km2. Bioregion je tvořen širokými říčními nivami, náležícími do 1. vegetačního stupně, s jasným vztahem k panónske provincii. Území bylo od pravěku osídleno a v dnešní nivě ležela významná centra Velké Moravy, přesto se zde zachovaly lužní pralesy a rozsáhlé nivní louky. I přes narušení vodního režimu vodohospodářskými úpravami zde má řada druhů a společenstev nejreprezentativnější zastoupení v rámci celé České republiky. Mnoho jihovýchodních prvků zde má hranici svého areálu, např. jasan úzkolistý. Biodiverzita je vysoká, obohacená splavenými druhy. Fauna řeky Moravy, i přes úpravy a znečištění, má široké spektrum organismů černomořského povodí. Netypické části bioregionu leží ve vyšších částech širokých niv v blízkosti vrchovin, odkud přitékají jejich řeky (např. niva Svratky pod Brnem, Dyje pod Znojmem). V těchto částech chybí některé typické teplomilné druhy a sestupují sem druhy vrchovin. V současnosti mají lužní lesy a orná půda vyrovnané zastoupení, luk je málo, hojné jsou vodní plochy, místy malé hodnoty (Nové Mlýny). 2. Horniny a reliéf Bioregion zabírá nivy Moravy a jejích přítoků (Dyje, dolní Jihlavy a Svratky). Podkladem jsou převážně písky a štěrkopísky nejnižší terasy, povrch však tvon 2 - 5 m mocné nivní hlíny, z nichž se zejména v jižní části noří na řadě míst tzv. hrudy, částečně pohřbené přesypy vátých písků. Patří sem i plošiny nejnižších teras ovlivněné vodním režimem nivy. Geomorfologie bioregionu je klasická nivní; k jejímu charakteru patří volné meandry 2 - 4 m hluboko zaříznutých řek, ramena v různém stádiu zazemnění, vyvýšeniny hrúdů. Zvláště bohatá na hrudy je niva dolní Dyje a oblast soutoku Moravy a Dyje. Nejvyšší hrudy jsou 6 - 8 m vysoké (Dolní Věstonice), v oblasti Soutoku mají i několik hektarů (Pohansko, Doubravka). Dynamika nivy byla v 70. - 80. letech silně narušena regulací toků a budováním Novomlýnských nádrží, které umrtvily původní režim řek, především Dyje. Velmi cenný zůstal úsek Moravy od Strážnice po Rohatec, kde řeka dosud teče v přirozeném korytě a vytváří typické volné meandry. Dle výškové členitosti (2 - 10 m) má niva charakter roviny. Nejnižším bodem bioregionu v rámci ČR je soutok Dyje a Moravy - 148 m, nejvyšším niva Svitavy v Brně - 200 m. Typická výška bioregionu je 155 - 185 m. 3. Podnebí Dle Quitta leží celý bioregion v nejteplejší oblasti ČR - T 4. Podnebí je výrazně teplé, jedno z nejteplejších v českých zemích. Niva Dyje je srážkami poměrně chudší: Drnholec 9,3 °C, 495 mm; Podivín 9,2 °C, 516 mm. Srážky v nivě Moravy jsou vlivem blízkosti návětrného svahu Karpat vyšší: Hodonín 9,5 °C, 585 mm; Uherské Hradiště 9,0 °C, 600 mm. Klima niv je charakteristické slabými pnzemními teplotními inverzemi, celkově se však podnebí bioregionu blíží podnebí Podunajských nížin. 340 a| 4. Půdy V bioregionu převažují glejové fluvizemě na bezkarbonátových sedimentech, ovšem ve vyšších částech bioregionu, kde řeky usazovaly po opuštění vrchovin hrubozrnější materiál, převládají typické fluvizemě (Svratka po Zidlochovice, Jihlava po Pohořelice, Dyje po Dyjákovice). V nivě Moravy jsou pod ústím přítoků z nižších flyšových pohon (Velička, Kyjovka) vlivem přínosu jemnozrnnějšího a vápnitějšího materiálu zastoupeny hojněji glejové černice. Pod ústím Olšavy jsou naopak vlivem přínosu převážně písčitého materiálu z vyšších Karpat písčitější typické fluvizemě. V depresích niv bioregionu jsou místy uzivne půdy slatinné, v mrtvých ramenech jsou typické gleje a hnilokaly. Na hrúdech převažují málo živné arenické kambizemě nebo rankery. 5. Biota Bioregion se rozkládá v termofytiku ve fytogeografickém okrese 18. Jihomoravský úval (s výjimkou některých výběžků a oblastí písků na Bzeneckú a Valticku). Vegetační stupně (Skalický): planární. Potenciálně převládají lužní lesy. Tvrdý luh je tvořen vegetací podsvazu Ulmenion, zejména asociacemi Fícano-Ulmetum campestris a Fraxino pannonicae-Ulmetum, které zřídka na nejvyšších místech aluvia přecházejí do typů blízkých panónskemu Primulo veris-Carpinetum a snad až k teplomilným doubravám V depresích se často objevuje Salici-Populetum ze svazu Salicion albae. Primární bezlesí je vyvinuto na mokřadech (vnitrozemská delta, mrtvá ramena) s katénou vegetace svazu Phragmition communis, Caricion gracilis, které přecházejí ve vodě v různé typy vegetace, náležející svazům Hydrocharition, Nymphaeion albae, Potamion lucentis, Potamion pusilli a Batriachion aquatilis. V současnosti lesy a primární bezlesí pokrývají zhruba pětinu plochy. Na části bezlesí jsou vyvinuty přirozené luční porosty, náležející zejména svazům Cnidion venosi, Alopecurion pratensis, ojediněle Veromco longifoliae-Lysimachion vulgaris. Na nejvyšších místech nivy (hrudy) jsou ostrůvky xerofilní luční vegetace, náležející zřejmě svazu Festucion valesiacae nebo Koelerio-Phleionphleoidis. Ve vlhkomilné i suchomilné flóře jsou zastoupeny četné druhy vázané na aluvia dolních toků řek velmi často vyzařující z Panonie, kontinentálního (ponticko-jihosibiřského) charakteru, které mají zčásti charakter mezních prvků. Jsou to např. jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), bledule letní (Leucojum aestivum), pryšec bahenní (Tithymalus palustris), p. lesklý (T. lucidus), máčka plocholistá (Eryngium planum), žluťucha slatinná (Thalictrum flavum), jarva žilnatá (Cnidium dubium), šišák hrálolistý (Scutellaria hastifolia), mordovka písečná (Phelipanche arenaria), divizna knotovkovitá (Verbascum phoeni-ceum) a svízelka piemontská (Cruciata pedemontana). Vzácně se udržely hájové druhy, snad splavené z vyšších, především karpatských poloh, případně představující relikty předlužnflio období, jako kopytník evropský (Asarum europaeum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), rozrazil horský (Veronica montana), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a sněženka předjarní (Galanthus nivalis) Sub-atlantské prvky jsou nečetné, vyskytují se převážně na kyselých píscích, náleží k nim např. paličkovec sedavý (Corynephorus canescens), pavinec modrý (Jasione montana). Vzácněji subatlantské druhy rostou i v lužních lesích, např. ostřice hubená (Carex strigosa). Fauna bioregionu je součástí severopanonské podprovincie, v jejím rámci se však liší převahou lužních typů. Význačným prvkem luhu jsou periodické záplavové a sněžní tůně, s výskytem charakteristických korýšů - žábronožek, lupenonohů, vznášivek ap. Tekoucí vody patří převážně do cejnového pásma horní části toku Jihlavy po Pohořelice, Svratky po Rajhrad a Dyje po Hevlín lze řadit spíše do parmového pasma. Výraznou jednotkou je fauna řeky Moravy, která i přes úpravy koryta a silné znečištění vykazuje siroke spektrum organismů černornořského povodí (měkkýši točenka kulovitá, kamenolep říční, zubovec dunajský, velký počet druhů ryb). Řekami se nyní šíří reintrodukovaný bobr evropský. Význačné druhy - Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), bobr evropský (Castor fiber), myšice malooká (Apodemus microps), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptáci: volavka červená (Ardea purpurea), husa velká (Anser anser), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), luňák hnědý (Milvus migrans) 1. červený (M. milvus), orel mořský (Haliaetus albicilla), raroh velký (Falco cherrug), břehouš černoocasý (Limosa limosa), koliha velká (Numenius arquata), vodouš rudonohý (Tringa totanus), rybák obecný (Sterna hirundo), racek bouřní (Larus canus), r. černohlavý (L. melanocephalus), břehule říční (Riparia 341 riparia), slavík modráček (Luscinia svecica), cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), sýkořice vousatá (Panurus biarmicus), moudivláček lužní (Remiz pendulinus). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalma-tina). Plazi: želva bahenní (Emys orbicularis). Ryby: jeseter malý (Acipenser ruthenus), plotice lesklá (Rutilus pigus), cejn siný (Abramis ballerus), cejn perleťový (Abramis sapa), ostrucha křivočará (Pelecus cultratus), candát východní (Schizostedion volgense), ježdík žlutý (Gymnocephalus schraetser), drsek větší (Zingel zingel), drsek menší (Zingel streber). Měkkýši: zemounek lesklý (Zonitoides nitidus), jantarka obecná (Succineaputris), j. úhledná (Oxyloma elegans), oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica), oblovka C. nitens, údolníček rýhovaný (Vallonia enniensis), plamatka lesní (Arianta arbustorum), srstnatka chlupatá (Trichia hispida), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), závornatka kyjovitá (Clausilia pumila), páskovka keřová (Cepaea hortensis), dvojzubka lužní (Perforatella bidentata), hrachovka malinká (Pisi-dium personatum), h. obecná (P. casertanum), točenka kulovitá (Valvata piscinalis), kamenolep říční (Litoglyphus danubialis), zubovec dunajský (Theodoxus danubialis). Hmyz: srpice komárovec (Bittacus italicus), vřetenuška Zygaena punctum, pestrokřídlec podražcový (Zerynthiapolyxena), drobniček Ectoe-demiapreisseckeri, klíněnka PhyHonorycteracaciellus, nesytky Chamaespheciapalustris, Ch. hungarica, černoproužka topolová (Archiearis puella), zavíječ Ostrinia palustralis, kudlanka nábožná (Mantis reli-giosa), krasci Eurythyrea quercus, Anthaxia hackeri, A. deaurata, A. tuerki, tesaříci Trichoferuspallidus, Saperdapunctata a S. perforata. Korýši: žábronožky Siphonophanes, listonoziLepidurus, Apus, škeblovky Ostracoda. Kroužkovci: Criodrilus lacuum. 6. Geobiocenologická typizace Zastoupení vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad v % plochy bioregionu je uvedeno v tab. 4.5/1. Tab 4.5/1 Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace v % Vegetační stupně Trofické řady Hydrické řady 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. A B Cn Ca D n z a o 82 18 0 1 0 99 0 10 99 0 7. Kontrasty Hranice bioregionu jsou výrazné, dané rozšířením širokých, původně zaplavovaných niv s odpovídající biotou. Hranice vůči Kojetínskému bioregionu (3.11) je dána geomorfologicky, klimaticky a floristicky. Od sousedních bioregionu se Dyjsko-moravský odlišuje zejména výskytem katény pňrozené i náhradní vegetace zaplavované nivy. Prakticky zde chybí lesní vegetace na humolitech (svaz Alnion glutinosae) a komplex vegetace halofilní. Xerofilní flóra a vegetace je plošně i druhově značně ochuzená, chybějí typy hlubších půd, na rozdíl od jader bioregionu Mikulovského (4.2) a Hustopečského (4.3) je zastoupen větší podíl acidofytů, které reprezentují např. trávnička obecná (Armeria vulgaris) a smldník olešníkovitý (Peucedanum oreoselinum). Od Kojetínského bioregionu se Dyjsko-moravský bioregion liší absencí většiny horských druhů, např. kerblíku lesklého (Anthriscus nitida) a krtičníku žláznatého (Scrophularia scopolii) a plošným rozšířením luční vegetace svazu Cnidion venosi. 8. Současný stav krajiny a ochrana přírody Osídlení bylo v pravěku velmi husté, od středověku (počátek ničivých povodní a intenzivního ukládání povodňových hlín) je zredukované pouze na okraje inundačních pásem. Donedávna byly nivy bohatě zalesněné převažující přirozenou lesní vegetací, střídající se s loukami s přirozenou druhovou skladbou a s mokřady. V posledním století byl ráz bioty značně narušen rozsáhlými vodohospodářskými úpravami (regulace řek, výstavba přehradní nádrže). Ačkoli část plochy bioregionu byla v nedávné době poškozena vodohospodářskými úpravami, nalézají se zde reprezentativní ukázky bioty lužního lesa. Nejcennější z nich jsou chráněny v NPR Ranšpurk, NPR 342 Cahnov, NPR Soutok a NPR Křivé jezero. Mezi další významná CHÚ náleží NPP Pastvisko, PR Skařiny a PR Oskovec. Některé další lokality se připravují k vyhlášení. Zastoupení hlavních typů využití území je uvedeno v tab. 4.5/2. Zastoupení dřevin v lesích bioregionu je uvedeno v tab. 4.5/3. Geneticky významné lesní dřeviny a jejich genové základny jsou uvedeny v tab. 4.5/4. Tab. 4.5/2 Plošná struktura využití území bioregionu v % a KES plocha bioregionu 605 km2 orná půda 50 travní porosty lesy 20 vodní plochy 10.0 KES 0.8 Tab. 4.5/3 Zastoupení dřevin v lesních porostech v % BlKs Jd Md OJh Db Bk Sm 0.2 Bo 0.4 Md OJh Db 0.1 + 37.0 Hb Jv Lp Js Tp Ol 1.4 3.5 3.0 32.0 11.0 4.5 Vr Bř Ak OLs 1.5 0.4 0.3 4.7 Tab. 4.5/4 Genové zdroje lesních dřevin CHARAKTERISTICKÉ EKOTYPY A EKODÉMY LESNÍCH DŘEVIN Název populace Místní název LHC Přibližná Skupina plocha (ha) les. typů Poznámka Db luh Židlochovice, 500 1L dub letní - lužní, autochtónni, Znojmo, Strážnice dub slavonský - alochtonní Js úzkolistý Židlochovice 500 IL autochtónni, významný Hb Židlochovice 20 2-3 Tp Židlochovice, 900 IL bílý + černý, Znojmo, Strážnice autochtónni Pajasan Židlochovice IS alochtonní Ořešák černý Židlochovice 200 IL alochtonní, kvalitní GENOVÉ ZÁKLADNY LESNÍCH DŘEVIN Číslo a název LHC Určeno Celková vý- LVS Poznámka genové základny pro dřeviny měra GZ (ha) 148 Soutok Židlochovice Db,Js+Jl,Lp,Jv 896 149Tvrdonice Židlochovice Db,Js+Jl,Lp,Jv 300 150 Plaček Židlochovice Db+Js,Jl,Lp,Jv 148 1 vyhl.,luh,velmi významná 1 vyhl.,luh,velmi významná 1 vyhl.,luh,velmi významná 343