Selen a tellur v nepatrných množstvích doprovázejí síru v sulfidických rudách a jsou příměsemi i v elementární síře. Oba prvky mají větší počet stabilních izotopů (77Se, 123Te a 125Te mají jaderný spin 1/2 a jsou vhodné k použití v NMR spektroskopii). Minerály selenu jsou clausthalit PbSe, berzelianit Cu2Se a naumannit Ag2Se a telluru nagyagit Au2Sb2Pb10Te6S15, altait PbTe a hessit Ag2Te. Žádný z nich nemá větší průmyslový význam. Radioaktivní izotop 21084Po je obsažen ve smolinci, uměle se připravuje ozařováním nuklidu 20983Bi neutrony.
Tři nestabilní monoklinické modifikace červeného selenu obsahují cyklické molekuly cyklo-Se8 (rozpustné v sirouhlíku) a zahříváním přecházejí na hexagonální šedý selen (b. t. 217 °C, b. v. 685 °C), který je tvořen spirálovitými řetězci Se∞. Amorfní (sklovitý) selen vzniká prudkým ochlazením taveniny a má neobyčejně složitou strukturu obsahující kruhy až s tisíci atomy.
Jediná krystalická modifikace telluru (b. t. 450 °C, b. v. 1390 °C) je strukturně analogická šedému selenu.
Tavením ekvimolárních množství síry a selenu vzniká červená sloučenina o složení Se4S4 a známy jsou i Se2S6, SeS7 a TeS7. Všechny mají cyklickou molekulární strukturu odvozenou od cyklo-S8. U polonia jsou známy dvě alotropické formy (kubická a trigonální), které mohou za laboratorní teploty koexistovat.
Selen a tellur mají (na rozdíl od síry) v předposlední vrstvě 18 elektronů. Jejich oxidační stupně se pohybují v intervalu -II až +VI (u polonia nejvýše +IV), k tvorbě π-vazeb obvykle využívají d-orbitaly (pπ-dπ vazby). Schopnost tvořit vodíkové můstky je u nich nepatrná pro jejich malou elektronegativitu. Oba prvky se uplatňují jako donorové atomy v anorganických i organických ligandech.
Selen a tellur se rozpouštějí v oxidačně působících kyselinách a alkalických hydroxidech, s neoxidujícími kyselinami nereagují. Stejně jako síra na vzduchu shoří na dioxidy. Halogenidy se většinou připravují přímou syntézou z prvků a jsou většinou stálejší než jejich sirné ekvivalenty (analogie ve složení a struktuře s halogenidy síry je výraznější u selenu). Oba prvky i jejich sloučeniny je třeba považovat za potenciálně nebezpečné jedy. Selen však současně patří i mezi stopové biogenní prvky (1957; je nezbytný pro tvorbu enzymu, který se v živočišných organismech podílí na metabolismu tuků).
Hlavním zdrojem selenu a telluru jsou anodové kaly zbývající po elektrolytické rafinaci mědi. Oba prvky lze získat i z polétavého prachu vznikajícího při zpracování sulfidických minerálů mědi a olova pražením se sodou. Loužením produktu vodou se získá roztok obsahující seleničitan a telluričitan, z něhož se okyselením kyselinou sírovou vyloučí hydratovaný oxid telluričitý, zatímco kyselina seleničitá zůstane v roztoku. Elementární selen se pak získá její redukcí oxidem siřičitým
H2SeO3 + 2 SO2 + H2O → Se + 2 H2SO4
Tellur se připravuje elektrochemickou redukcí telluričitanu sodného, který se získává rozpuštěním oxidu telluričitého v roztoku hydroxidu sodného. Selen se čistí nejčastěji sublimací, tellur chemickými metodami.
Selen slouží k výrobě fotočlánků (osvětlením se jeho vodivost zvýší až 200×), usměrňovačů, používá se v xerografii (využívá se fotovodivých vlastností vakuově napařené vrstvy amorfního selenu) a při barvení skla. Tellur je využíván především v metalurgii železných i neželezných kovů a jejich slitin (zvyšuje odolnost olova proti korozi). Polonium bylo využito v kompaktní ch zdrojích termoelektrického napětí pro kosmické lodi.