Binární sloučeniny vodíku s jinými prvky se nazývají hydridy. Podle uplatňovaného typu vazebné interakce se dělí do čtyř skupin. Obvykle se však paralelně uplatňuje více typů vazby a začlenění konkrétních sloučenin do jednotlivých skupin nemusí být zcela jednoznačné (totéž platí i o dalších binárních sloučeninách – oxidech, sulfidech, halogenidech). Při přechodu od kovové k iontové vazbě se zvyšuje lokalizace elektronů, mezičlánek mezi iontovou a kovalentní interakcí představuje polární kovalentní vazba. Hydridy neochotně tvoří některé prvky ze středních částí přechodných řad, a proto se této oblasti periodické tabulky říká vodíková mezera. Stabilita hydridů přechodných kovů klesá v řadách zleva doprava a ve skupinách shora dolů.
Iontové hydridy tvoří nejelektropozitivnější kovy s-bloku a zařazují se sem i hydridy skandia, yttria, lanthanu, aktinia a lanthanoidů i aktinoidů o složení LnIII(AnIII)He− (Ln = lanthanoid, An = aktinoid). Existence iontu H− v nich byla prokázána elektrolýzou hydridu lithného (K. Moers, 1920, vodík se vylučuje na anodě). Jsou to chemicky reaktivní, termicky málo stabilní, bezbarvé krystalické látky. Hydridy alkalických kovů mají strukturu chloridu sodného, MgH2 je analog rutilu a CaH2, SrH2 a BaH2 jsou orthorhombické (typ PbCl2). Hydridy rubidný, cesný a barnatý jsou i na suchém vzduchu samozápalné, hydridy vápenatý a lithný lze využít v přenosných zdrojích vodíku (z 1 g CaH2 lze získat 1 litr divodíku). Snadné reakce iontových hydridů s vodou probíhající v důsledku extrémní bazicity hydridového aniontu rychle a kvantitativně lze využít k absolutizaci organických rozpouštědel (nejčastěji se k tomuto účelu používá hydrid vápenatý)
H– + H2O → OH– + H2
Kovové hydridy tvoří prvky podskupiny chromu, triády železa a palladium (v jednom objemu palladia se rozpustí až 900 objemů vodíku, což odpovídá složení PdH0,7). Jsou to křehké pevné látky kovového vzhledu, často s polovodivými vlastnostmi a dosud nedostatečně charakterizovanou strukturou.
Hydridy přechodného typu tvoří prvky podskupin titanu a vanadu, lanthanoidy a aktinoidy se stechiometrií Ln(An)H3 (Ln = lanthanoid, An = aktinoid). Vazba v nich představuje přechod mezi iontovou a kovovou. Obvykle mají charakter berthollidů (TiH1,75, VH0,71).
Kovalentní hydridy se dělí na dvě skupiny. Molekulové hydridy tvoří nekovy a polokovy 14. až 17. skupiny periodického systému. Jsou typickými daltonidy, snadno těkají a jejich termická stabilita klesá ve skupinách periodického systému s rostoucím atomovým číslem prvku. Patří k nim i dvě běžné binární sloučeniny vodíku s kyslíkem (H2 O a H2O2). Polymerní hydridy s elektronově deficitními vazbami tvoří prvky 2., 12. a 13. skupiny periodického systému (beryllium, hořčík, zinek, kadmium, bor, hliník, gallium, indium a thallium). Borany jsou plyny nebo snadno těkavé kapaliny, ostatní jsou většinou netěkavé pevné látky. Vazebné poměry v nich jsou složité a jejich studium mělo podstatný význam pro rozvoj teorie chemické vazby.
Komplexní hydridy již nepředstavují binární sloučeniny, ale v chemii vodíku hrají významnou roli. Jsou známy ve dvou základních typech, které mohou reprezentovat tetrahydridohlinitan lithný LiAlH4 (homogenní koordinační sféra) a dihydridotetrakarbonylželeznatý komplex [FeH2(CO)4] (heterogenní koordinační sféra; komplex byl připraven ve 30.letech 20.století jako první sloučenina tohoto typu, dnes je jich znám obrovský počet). Známy jsou i anionické částice ([ReH9]2−), v nichž se uplatňují vysoká koordinační čísla umožněná malým rozměrem atomu vodíku.