VYSOKÁ ŠKOLA CHEMICKO-TECHNOLOGICKÁ V PRAZE VYSOKÁ ŠKOLA CHEMICKOTECHNOLOGICKÁ V PARDUBICÍCH FAKULTA CHEMICKÉ TECHNOLOGIE Názvosloví anorganické chemie Prof. dr. íng. Jiří Kli kor ka, Prof. RNDr. Karel Dostál, CSc, Doc. RNDr. Miroslav Ebert, CSc, Prof. ing. Bohumil Hájek. CSc Praha 1978 SNTL - Nakladatelství technické literatury Předmluva V roce 1971 byla Kolegiem pro chemii a chemickou techniku ČSAV jmenována komise pro anorganické názvosloví, jejímž úkolem bylo prověřit dosavadní užívané názvosloví a doplnit je o názvosloví nových oblastí anorganické chemie, jejichž Seská verse dosud neexistovala. Návrh nového názvosloví, který tato komise za předsednictví Prof. Jiřího Klikorky vypracovala, byl po předběžné publikaci v Chemických listech a po veřejné uiskusi v naši chemické veřejnosti upraven do definitivní podoby a přijat. Aby bylo umožněno posluchačům našich vysokých škol chemického směru seznámit se co nejrychleji se zásadami nového anorganického názvosloví, sestavili členové uvedené komise, kteří přednášejí tento předmět na našich vysokých školách chemickotechnologických /Prof. J. Klikorka - VŠChT Pardubice a Prof. B. Hájek - VŠChT Praha/ a na přírodovědeckých fakultách universit /Prof. K. Dostál - UJEP v Brně a Coc. K. Eb«rt - KU v Praze/ tuto příručku. Je v ní vybráno mnoho příkladů pro aplikaci nového názvosloví a řada úloh na procvičování. Za přípravu jejího rukopisu k tisku děkujeme při této příležitosti Ing. Karlu Handlířovi z V"5ChT v Pardubicích. Autoři V Praze v květnu 1974 © Prof.Dr.Ing.Jiří Klikorka, Prof.RNDr.Karel Dostál,CSc., Doc.RNDr.Miroslav Ebert.CSc., Prof.Ing.Bohumil Hájek,CSc., 1974 2 tf V O D V chemii jsou základními informačními jednotkami symboly, vzorce a názvy prvků a sloučenin. K tomu, aby chemické informace byly použitelné, je nutné, aby byly přesné a srozumitelné všem uživatelům. Formulací pravidel, podle kterých se zapisují chemické vzorce a tvoří názvy chemických sloučenin, se zabývá chemické názvosloví. Základy chemického názvosloví byly položeny teprve v období vědecké chemie. Chemie a chemické názvosloví jsou v dialektické jednotě, navzájem se podmiňují jako obsah a jeho forma. Chemické názvosloví vyjadřuje současný stav poznání a rozvíjí se na základě nových moderních představ teoretické chemie. To vede ovSea k tomu, že staré pojmy a názvy a jejich jazykové vyjádření již nevystihují nový stupeň poznání a je nutné zavádět nové pojmy a hledat pro ně adekvátní jazykové vyjádření. Proto každá významná etapa v rozvoji chemie vyvolává nutně další názvoslovné úpravy. Lze proto očekávat, že i toto nejnovější názvosloví je jen stupněm v celkovém vývoji chemie a v příštích letech, spolu s hromaděním nových poznatků, bude dále rozvíjeno a zdokonalováno. Toto skriptum bylo zpracováno na základě definitivního textu názvosloví anorganické chemie a v poněkud zjednodušené, do viech podrobností nezabíhající formě podává čtenáři zásady nového českého anorganického názvosloví. Každá důležitější kapitola je doplněna příklady na procvičení předtím vyložených zásad, což, jak předpokládáme, přispěje k jejich lepšímu pochopení. 1. OBECNÍ PRINCIPY ČESKÉHO ANORGANICKÉHO NÍZVOSiOVÍ A JEHO VÍVOJ 1.1 Vývoj českého anorganického názvosloví Základy českého anorganického názvosloví byly položeny v době obrozenecké J. S. Přešlém (1,2), s kterým po stránce filologické spolupracoval J. Jungaann. Preslovo názvosloví bylo později zdokonaleno V. Šafaříkem (3,4). Zcela zásadního významu pro české anorganické názvosloví byly návrhy A. Bálka (5) a posléze E. Votočka, který prosadil používání osmi známých zakončení pro označení oxidačního čísla prvku ve sloučenině. Tento systém se závazně užívá od r. 1918 (6). Poslední závazná úprava byla provedena v r. 1941 názvoslovnou komisí fis. společnosti chemické pod vedením prof. J. Hanuše, kdy byly přijaty některé zásady, týkající se názvosloví koordinačních sloučenin, podvojných sloučenin nevalenčních a isopolykyselin a jejich solí (7). Od té doby došlo k řadě pokusů o modernizaci chemického názvosloví. V roce 1953 začala pracovat názvoslovná komise pro anorganickou chemii při fis. společnosti chemické, vedená postupné O. Tomíčkem, O. Wichterlem a S. škramovským. Od r. 1960 pokračovala v této práci názvoslovná komise při ÔSAV, vedená R. Brdič-kou. I když během této doby bylo vykonáno množství užitečné práce a navrhované 3 zásady byly použity v učebnicích (8) a část publikována v Chemických listech (9), nepodařilo se vytvořit ucelený systém, odpovídající tehdejšímu stavu chemie. Proto byla v r. 1971 sestavena komise, která měla prověřit dosavadní užívané anorganické názvosloví a doplnit je o názvosloví mladých, prudce se rozvíjejících oblastí anorganické chemie, jejichž česká verze dosud neexistovala. Komise pracovala ve složení: K. Dostál, H. Ebert, B. Hájek, J. Hanzlík, V.Chvalovský, J. Klikorka (předseda), A. OkáS, I. Pavlík, «J. Pleôek, M. Soudný. Podkladem pro práci komise byly především výsledky předchozích českých názvoslovných komisí. Velmi cennou se v tomto směru ukázala také kniha 11. Zikmunda (10), reprezentující slovenské anorganické názvosloví. Výsledkem práce komise, která se ve své činnosti opírala o definitivní verzi anorganického názvosloví IUPAC (anglická verze) (11), je návrh nového anorganického názvosloví, které bylo předloženo k diskusi nejširší chemické veřejnosti v Chemických listech (12 až 15). Po zpracování všech došlých připomínek byl vypracován definitivní text názvosloví anorganické chemie (16), který v podstatě odpovídá stavu anorganické chemie na počátku sedmdesátých let. 1.2 Obecné zásady názvos 1 o v í Chemické názvosloví je nedílnou součástí chemie a zabývá se formulací přesných pravidel, podle kterých se zapisují chemické vzorce a tvoří názvy chemických sloučenin. Základní podmínkou moderního a na vědeckých základech vypracovaného názvosloví je jeho racionálnoet. K rozvoji racionalizace názvosloví napomáhá především hromadění a prohlubování chemických informací. Názvoslovná pravidla umožňují vytvořit srozumitelný název kterékoli anorganické sloučeniny, přičemž podle potřeby pedagogické a vědecké můžeme vkládat do názvu další informace, především strukturního charakteru. Je však třeba se vyhnout tomu, aby se nevhodnou aplikací názvoslovného pravidla nevytvářel název málo srozumitelný, či zbytečně přeurčený. Názvosloví anorganické chemie využívá při tvorbě názvu převážně principu adičního, i když nevylučuje použití principu substitučního, charakteristického pro názvosloví organické chemie. Někdy je možno výhodně použít např. názvoslovných pravidel koordinační chemie i na sloučeniny jednoduché. Základní veličinou, na níž je vybudováno názvosloví anorganické chemie, je oxidační číslo. Oxidační číslo je pojmem formálním a právě tato jeho vlastnost může někdy působit názvoslovné obtíže, nehledě na to, že existuje řada sloučenin, kde určení oxidačního čísla je krajně obtížné nebo sporné. Ve sporných případech je při určování oxidačního čísla nutno přihlédnout k chemickému chování sloučeniny. 4 [l^y Názvoslovné jednotky 1.3*1 Základním stavebním kamenem názvosloví anorganické chemie je názvoslovná jednotka (morfea). Je zavedena definitoricky a v názvosloví nabývá významu nositele informací o struktuře (atomové i elektronové). Pro zápis vzorce a vytvorení názvu chemické sloučeniny se užívá těchto názvoslovných jednotek: 1.3.1.1 Názvy prvků české i latinské, někdy i názvy sloučenin. 1.3.1.2 Velká a malá latinská písmena a, b, c, d .... i A, B, C, D .... 1.3.1.3 Arabské číslice v různé algebraické úpravě: O, 1, 2, 3 .; 1,85 apod. 1.3.1.4 fiímské číslice: I, II, III, IV, V, VI, VII, VIII, EL, X .... 1.3.1.5 Písmena řecké abecedy velká a malá (viz tab. VII) 1.3*1*6 Pomocné znaky, tj. závorky kulaté ( ), hranaté [] , složené £ j , tečka, dvojtečka, čárka, středník, pomlčka krátká -, pomlčka dlouhá ——, znaménka plus +, minus -, svislice j , čtverec O , trojúhelník & , znaménko přibližně <*= , znaménko X . 1.3.2 Názvy sloučenin Název sloučeniny je složen ze souboru názvů složek a některých názvoslovných jednotek, který je uspořádán podle dohodnutých pravidel. Název složky se tvoří ze základu názvu a názvoslovných afixů. Základ názvu se odvozuje od názvu prvku nebo sloučeniny. Velmi důležitou částí názvu jsou názvoslovné afixy, čímž rozumíme: názvoslovné předpony (prefixy), stojící před základem a názvoslovná zakončení (sufixy), které se řadí za základ. 1.3.2.1J Názvoslovné předpony (prefixy) Názvoslovné předpony dělíme na A) číslovkové B) strukturní A) Číslovkové předpony jsou řecké, resp. latinské názvy číslovek (viz tab. III). Používáme dvou druhů číslovkových předpon: 1) jednoduché, 2) násobné. Jednoduchými číslovkovými předponami označujeme: 1) Stechiometrické poměry: Na20 oxid d£eodný FeS2 disulfid železnatý 2) Bozsah substituce: *sf^^ Si2H4Cl2 dichlordisilan P(CH-j)3 trimethylfosfan 5 3) Počet ligandů téhož druhu: (buíNH^)^ 2+ kat ion tetraamminměánatý Li [AlH^j] tetrahydridohlinitan lithný Číslovková předpona mono se používá jen výjimečně pro zdůrazněni rozdílu mezi homologickými sloučeninami. Jednoduché číslovkové předpony se píší dohromady se základem názvu. Vzniklé slovní spojení se nezkraeuje ani v případech, kdy následují dvě samohlásky za sebou, např.: tetraammin a nikoliv tetrammin tetraozo a nikoliv tetroxo U některých solvétů se vyskytuje jako číslovková předpona vyznačující složení zlomek. Pro -1 používáme označení hemi. pro seskvi. Násobné číslovkové předpony používáme tehdy, je-li třeba vyznačit počet větěích atomových skupin v molekule, nebo vedlo-li by použiti jednoduchých číslov kovýeh "předpon k nejednoznačnosti. Název složky, k níž náleží násobná číslovková předpona, se dává do kulatých závorek. Příklady: Ca(HCOj^ bis(hydrogenuhličitan) vápenatý [CríenJ^Cl^ chlorid tris(ethylendiamin)chromitý [AgCCH-jNHg)^* kation bis(methylamin)stříbrný B) Strukturní předpony (viz tab. IV) se používají k vyjádření dalších informací, především stereochemického uspořádání molekuly. Strukturní předpony se uvádějí jen tehdy, kdy jsou vyžadovány jako další zpřesnění názvu. Strukturní předpony se píší malými písmeny a tisknou se kurzivou.- Od následující části názvu se oddělují krátkou pomlčkou. Příklady: cis-fCo(NHj)^Cl21 * katión cis-tetraammin-dichlorokobaltitý cyklo-(POj)-^" anion c.vklo-trifosforečnanový ^~l73^2^2^y Názvoslovná zakončení (sufixy) Názvoslovná zakončení jsou zavedena definitoricky, z větší části jsou shodná 8 mezinárodními: -id, -an, -yl, -onium, -acidium, -o, -ato. Pořadí složek ve vzorci a názvu Pořadí složek ve vzorci a názvu je abecední, tak jak je následnost písmen v české abecedě. Je-li u několika složek prvé písmeno stejné, rozhoduje pořadí písmen následujících. Složky se přitom uvažují bez názvoslovných předpon (např. číslovkových, udávajících počet složek). Např.diammin je řazen podle a., ale di-methylamin podle d. Názvy složek, začínajících spřežkou ch, řadíme podle c. 6 1.3.3 ) Oxidační čísl* Oxidační číalo MľTku .je základním pojmem, na němž je vybudováno názvosloví anorganické chemie. V různých oblastech chemie je pojem oxidační číslo používán v různém smyslu. Pro účely názvoslovné je oxidační číslo prvku definováno jako elektricko náboj, v-taW bv byl přítomen nä atomu prvku, jestliže elektro-^J^y^íH f»™h<««4f<»< z tohoto pryv»> nf^žif»B «n^tfr0negativněiflimu Podle zavedené konvence je vodík ve spojení s nekovy považován' za složku elektropozitivnější. Atom prvku má v základním stavu oxidační číslo nula a vazba mezi atomy téhož druhu nepřispívá k oxidačnímu číslu. Příklady: CO NH. NF. 2- jeden C*+ a É&o2~ i ionty jeden H3" a čtyři H+ ionty jeden a čtyři F ionty Ni(C0>4 jeden Ni atom a čtyři molekuly CO H2°2 02F2 čtyři nenabité atomy P dva 0" a dva H+ ionty dva 0+ a dva F~ ionty Oxidační číslo: C * IV 0 = -II N = -III H = I N = V F = -I Ni = 0 P = 0 0 = -I H = I 0*1 F -I Již z příkladů je vidět, že oxidační číslo, tak jak bylo zavedeno, je pojem formální a velmi často neodpovídá skutečné elektronové konfiguraci v molekule. V případech, kde by byly potíže s určením oxidačního čísla (např. mají-li prvky stejnou elektronegativitu), rozhodují o určení oxidačního čísla obvykle chemické vlastnosti sloučeniny. Např. NCl-j reaguje s vodou podle rovnice: NC13 + 3 H20--». NH3 + 3 HOCI f proto oxidační čísla volíme N *= -III, Cl = I. • l»3v K označení oxidačních čísel prvků používáme různá zakončení, známá v povědomí chemické veřejnosti jako tzv. valenční koncovky. 0 jejich původu jsme se zmínili v kapitole 1.1. Zakončení : Kladné oxidační čísle: u kationtu u kyseliny u aniontu I II III IV V VI VII VIII -ný -natý -itý -ičitý -ičny, -ečný -ový -istý -ičelý -ná -natá -itá -ičitá -ičná, -ečná -ová -istá -ičelá -nan -natan -itan -ičitan -ičnan, -ečnan -an -istan \j -ičelan 7 Pro záporné oxidační číslo bez ohledu nu jeho velikost používáme zakončení -id. Oxidační číslo prvku, vyznačené římskými číslicemi, se obvykle nazývá Stockovo oxidační číslo. Je-li ho třeba použít, pak se umisťuje do kulatých závorek bezprostředně za název sloučeniny. Při psaní vzorců se píSe bezprostředně k symbolu prvku vpravo nahoře. tetrakarb*onylferrid(-II) diaodný tetrakyanonikl(O) tetradraselný olovičitan diolovnatý Příklady: NagCFe^^CO)^ K^i^CNjJ Pb2IIPbIV04 1.3.3.3 Ewensovo-Bassettovo číslo V některých případech, zvláště u složitějších iontů, je výhodné vyznačit v názvu náboj tohoto iontu. K tomu účelu slouží Ewensovo-Bassettovo číslo, které se zapisuje arabskými číslicemi a znaménkem náboje. Umisťuje se do kulatých závorek za název odpovídajícího iontu. dusičnan uranylu (2+) dusičnan uranylu (1+) tetrakarbonylferrid (2-) sodný Příklady: U02(N03)2 U02N03 Na2[Fe(CO)4] Cvičení 1. Určete oxidační čísla centrálních atomů v těchto komplexech: K4[Fe(CN)6], CsrAu(N03)4] , Li[BH4] , K4[U(SCN)8], K4[Ni(CN)^ , K6HQAg(IVII0g) K4[Ru2Cl100] , K[Os03N] . 2. Vepište Stockovo číslo k symbolům centrálních atomů v těchto částicích: PuF72~, U054", [BeF^2-, V^3", [Ce64] , KQCrHÍCO)^ , NaCBHtCILjO)^ Své výpočty zdůvodněte. 4. Doplňte náboj částice. [AuIIICl3(OH)] ,[AgIII(TeVI06)2] , [Cr^CH.jCOOgO] , [BeJ^CH-jCOOgO] , [Mo^lg], [Ni°(C0)2(PF3)2] , [Mo°I(CO)5] , [Ni|(CN)6], (CeIVláo^042), (p|w^Og2) . 8 5. Jaká budou zakončení názvů kationtů v těchto sloučeninách: a) M20, M04, HO, , M203, M2(>5, M02, M03 b) M(OH)0, MC130, MO(SVI04), MPV04, MlJ1^, MSiIV04, MH^pJcy c) [M2(OH)2]4+, M3C12(0H)4, M3vj0028, [M2(NH3)1QOH]5+, [MgClg]4*, fM(H20)^(BrV03)3. 6. Jaká budou zakončení názvů těchto kyselin: a) HMO, HM02, HM03> HM04, H2M02, H2M03, H2M04, H-jMO-j, H3M04, H3M05, H4M03 H4M04> H4M05, H4U06 b) H2M202, H2M204, H2M205, H2M207, H^Og, H^O^ HlI-jOg, Hl^Og, H^O^, Wll 7« Jaká budou zakončení názvů těchto aniontů: a) M02~, M022~, M033-, MO 2~, MO^, Mo/-, IK^3", M042-, 110^, MOg4" b) MF4~, MF52~, MF6", MFg , MF2~ c) M2052", M2072', M2074-, M30102-, M3093", M-jOg3', M-jOg4", MgO^12". 2. PRVKY 2.1 Původ názvů chemických prvků Prvky mají názvy a symboly uvedené v tabulce I. Jejich názvy latinské a české odrážejí historický vývoj chemie. Aktinium Ac. lat. actinium. Je to prvek radioaktivní. Název byl utvořen z řeckého základu aktis - paprsek. Aktinium bylo objeveno A. Debiemem (1899) a nezávisle na něm F.O. Gieselem (1902). Americium Am. lat. americium. Název pochází od světadílu, ve kterém bylo připraveno jadernou reakcí. Americium poprvé připravili G.T. Seaborg a kol. (1945). Antimon Sb. lat. stibium. Název tohoto prvku, známého již ve starověku, je odvozen z názvu jeho nejrozšířenějšího minerálu antimonitu, který staří Římané nazývali stibium. Pozdější název antimonium se dává do souvislosti 8 řeckým slovem anthemonion, nebol přírodní drůzy krystalů antimonitu mají tvar květů (řec. anthos = květ). Argon Ar, lat. argonům. Argon pro svou chemickou netečnost dostal název z řeckého slova argos - lenivý. Argon byl objeven R.J. Rayleighem a W. Ramsayem (1894). Arsen As. lat. arsenicum. Název pochází od jeho nerostu auripigmentu As2S3, který Aristoteles nazýval arsenikon. Astat At. lat. astatium. Nestálý radioaktivní prvek, jehož název je odvozen z řeckého slova astatos s nestálý. Poprvé byl připraven D.R. Corsonem a kol. (1940), jeho existenci a některé vlastnosti však předpověděl již r. 1871 9 D. I. Mendělejev, který jej nazval ejkajod. Baryum Ba. lat. baryu*. Název je odvozen z řeckého slova barys * těžký. Poprvé bylo připraveno H. Davym (1808). Berkelium Bk, lat. berkelium, se nazývá podle města Berkeley, kde bylo poprvé připraveno G.T. Seaborgem a kol. (1930). Berylliua Be, lat. beryllium, má název utvořený z názvu jeho minerálu berylu (řecky beryllos = lesklý). Beryllium bylo poprvé izolováno P. Wohlerem (1828). Bismut Bi. lat. bismuthum. Název vznikl ze starého pojmenování chloridu bismu-titého Weissmuth (bílá masa). Bismut byl poprvé izolován C. Oéoffroyem (1753). Bor B. lat. borům, byl připraven poprvé J.L. Gay-Lussacem a L.B. Thénardem (1808) a nezávisle na nich H. Davym. Název prvku pochází z arabského buraq či perského burák, označující tavidlo, později jeho sloučeninu borax Na2B^0^ . . 10 H20, známou již alchymistům. Brom Br. lat. bromům, má svůj název z řeckého brómos = zápach. Brom byl poprvé připraven A.J. Balardem (1826). Cer Ce. lat. cerium, byl pojmenován podle planetky Ceres, objevené krátce před přípravou tohoto prvku. Cer objevil M. H. Klaproth (1803). Cesium Cs. lat. caesium, bylo objeveno spektrální analýzou W. Bunsenem a G. B. Kirchhoffem (1860). Název získalo podle dvou charakteristických modrých čar ve svém emisním spektru: lat. caesius = šedomodrý. Cín Sn. lat. stannum, je prvek známý již od pravěku. Lat. název stannum označoval nejprve slitiny olova c cínu, teprve později samotný cín. Český název cín je odvozen zřejmě z německého názvu Zinn. Curium Cm. lat. curium, bylo připraveno jadernou reakcí G.T. Seaborgem a kol. (1944), kteří jej pojmenovali na počest manželů P. Curie a M. Curie-Sklodowské. Draslík K. lat. kalium. Latinský název kalium je odvozen od slova alkali, které má arabský původ (qualjan = rostlinný popel). Alchymisté jim označovali louh, vzniklý vyloužením popela rostlin. Český název draslík vytvořil J.S. Presl (1828). Draslík byl poprvé připraven H. Davym (1807). Dusík N. lat. nitrogenium. Latinský název vznikl spojením slov nitrům = ledek a gennaó = tvořím. Řada sloučenin dusíku má název odvozen z francouzského názvu dusíku azote, který je odvozen z řeckého zoon - živá bytost a záporné předpony i Obdobný význam má i český název dusík, vytvořený J.S. Přešlém. Dusík jako prvek byl poprvé popsán D. Rutherfordem (1772). Dysprosium Dy. lat. dysprosium, bylo objeveno CG. Mosanderem (1843) v minerálech přítomných v žule. To vyjadřuje i jeho název odvozený z řeckého dysprosi-tos = získaný z tvrdé látky. Einsteinium Es, lat. einsteinium, bylo připraveno jadernou reakcí A. Ghiorsem a kol. (1952), kteří je takto pojmenovali na počest německého fyzika A. Einsteina. Erbium Er. lat. erbium, bylo objeveno CG. Mosanderem (1893) a pojmenováno podle švédské obce Ytterby, odkud pocházely minerály, v kterých bylo nalezeno. Europium En. lat. europium, má název podle světadílu Evropy. Europium objevil E. Demarcay (1896). 10 Fermium Fm. lat. fermium, bylo připraveno jadernou reakcí A. Ghioraem a kol. (1952) a pojmenováno na počest italského fyzika S. Fermiho. fluor F. lat. fluorům, má název odvozen z latinského slova fluere = téci, nebol některé jeho sloučeniny (např. CaF2) se používaly jako tavidla. Fluor byl poprvé připraven H. Hoissanem (1886). Fosfor P. lat. phosphorus. Název fosforu, který je odvozen z řeckého fósforos = světlonoi, má vyjadřovat, že fosfor světélkuje. Fosfor byl poprvé připraven B. Brandem (1669). Preslův český název kostík ée neujal. Francium Fr■ lat. francium má název podle země, kde bylo 11. Pereyovou (1939) objeveno. Existenci a vlastnosti francia předpověděl r. 1871 D.I. Mendělejev, který je označoval ekacesium. Qadolinium Gd. lat. gadolinium, bylo objeveno J. C. Marignacem (1880) a pojmenováno na počest finského chemika J. Gadolina. Oallium Ga, lat. gallium, má název podle starorímskeho názvu Francie - Gallia. Gallium objevil francouzský chemik P. E. Lecoq de Boisbaudran (1875). Existenci a vlastnosti tohoto prvku předpověděl D. I. Mendělejev, který jej nazval ekaaluminium. Germanium Ge. lat. germanium, získalo název podle starého názvu Německa - Germania, vlasti objevitele prvku C. Winklera (1886). Existenci a vlastnosti germania předpověděl D. I. Mendělejev (1871), který je nazval ekasilicium. Hafnium Hf. lat. hafnium, bylo pojmenováno podle starého názvu Kodaně - Hafnia, kde ho objevili D. Coster a G. Hevesy (1923). Existenci n vlastnosti tohoto prvku předpověděl v r. 1871 D. I. Mendělejev, který jej nazval ekazirkonium. Helium He. lat. helium, má název odvozen z řeckého slova hélios * Slunce. Helium bylo objeveno spektrální analýzou na Slunci N. Lockyerem (1868) dříve než na Zemi W. Ramsayem (1895). Hliník AI. lat. aluminium, byl poprvé připraven C. 0erstedtem(l825) a jeho název pochází z latinského slova alumen * kamenec. Český název hliník vytvořil J.S. Presl. Holmium Ho, lat. holmium,bylo pojmenováno podle starého názvu Stockholmu -Holmia. Holmium objevil P. T. Cleve (1879). Hořčík Mg. lat. magnesium, je pojmenován podle města Magnesia v Thessalii (Malá Asie). Hořčík poprvé připravil H. Davy (1808). Český název hořčík, připomínající hořkou chul řady jeho sloučenin, vytvořil J. S. Presl (1828). Chlor Cl. lat. chlorům , byl poprvé připraven C. W. Schellem (1774) a dostal název podle svého zbarvení: řecky chloros =žlutozelený. Chrom Cr. lat. chromium, tvoří řadu charakteristicky zbarvených sloučenin. Jeho název je odvozen z řeckého chromá = barva. Chrom byl objeven L.N. Vauquelinem (1797). Indium In. lat. indium, bylo objeveno spektrální analýzou R. Reichem a T. Richterem ()£63). Název pochází z jeho charakteristické indigově modré čáry ve spektru. Iridium Ir. lat. iridium, bylo pojmenováno podle proměnlivého zbarvení řady jeho sloučenin. Řecky iridios = duhově zbarvený. Iridium objevil S. Tenant (1803). 11 Jod I. lat. iodum, byl svým objevitelem B. Courtoisem (1811) pojmenován podle fialového zbarvení svých par: řecky ioeidés = fialový. Kadmium Cd, lat. cadmium, objevené F. Stromeyerem (1817) má svůj název odvozen z řeckého názvu kalamínu (ZnCO^) - kadmeia. Kademnaté sloučeniny jsou častou příměsí tohoto minerálu. Kalifornium Cf. lat. californium, bylo připraveno jadernou reakcí S.G. Thomso-nem a kol. (1950). Pojmenováno bylo na počest university a státu, kde bylo připraveno. Kobalt Co. lat. cobaltum, má název odvozený od jména hornického skřítka kobolda, kterému středověcí němečtí horníci kladli za vinu, že z rud, velmi podobných rudám stříbrným (většinou právě rudy kobaltnaté),nebylo možno získat stříbro. Kovový kobalt připravil poprvé G. Brandt (1735). Krypton Kr. lat. krypton, má svůj název odvozen z řeckého slova kryptein = skrývat, nebot se dal ze vzduchu jen těžce izolovat. Krypton poprvé izoloval W. Ram-say (1898). Křemík Si. lat. silicium. Český a latinský název prvku je odvozený z názvu nerostu křemene, latinsky šilex. Název křemen pochází z latinského lapis cremans -kámen vytvářející oheň. Křemík připravil poprvé J. J. Berzelius (1824). Kurčatovium je prvek a.č. 104. Pro tento prvek je povoleno současně užívat i názvu Rutherfordium. Kyslík 0. lat. oxygenium, byl jako prvek popsán J. ^riestleym (1774). Český i latinský název obráží názor, který měli chemici v době po jeho objevu, že kyslík je hlavní složkou kyselin: řecky oxys = kyselý, gennaó = tvořím. Lanthan La. lat. lanthanum, byl objeven C. G. Mosanderem (1839). Název vystihuje jeho těžkou izolovatelnost: řecky lanthanein = být ukrytý. Lawrencium Lr. lat. laurentium, bylo připraveno jadernou reakcí A. Ghiorsem a kol. (1961) a pojmenováno na počest vynálezce cyklotronu E. C. Lawrence. Lithium Li, lat. lithium, má název odvozený z řeckého lithos = kámen. Lithium objevil J. A. Arfvedson (1817). Lutecium Lu. lat. lutetium, bylo pojmenováno podle starorímskeho názvu Paříže -Lutetia, kde bylo G. Urbainem (1907) objeveno. Mangan Mn. lat. manganům. Burel, přírodní kysličník manganičitý, zaali již staří Římané jako pseudomagnes nebo magnesia nigra. Když C. W. Scheele a J. G. Gahn (1774) zjistili, že burel obsahuje nový prvek, nazvali ho manganesium. V r. 1808 byl název pozměněn na manganům, pro rozlišení od hořčíku (magnesium). Měž Cu. lat. cuprum, je známa již od pravěku. Staří Římané ji nazývali aes cyprium, (kyperský kov), později cuprum. Český název měá má praslovanský původ. Mendelevium Md. lat. mendelevium, bylo připraveno jadernou reakcí A. Ghiorsem a kol. (1955) a dostalo název na počest tvůrce periodické soustavy prvků D. I. Mendělejeva. Molybden Mo. lat. molybdaenum, byl pojmenován podle svého nerostu molybdenitu MoSg, který ve starověku pro jeho měkkost a snadný otěr považovali za tuhu nebo olovo: řecky molybdos = olovo, molybdaina = tuha. Molybden objevil P. J. Hjelm (1782). 12 Neodym Nd. lat. neodymium, se podařilo izolovat A.von Welsbachovi (1885) z di-dymu (směsi Nd a Pr). Název pochází z řec. neos = nový, didymos = dvojče. Neon Ne. lat. neon, má název z řeckého neos = nový. Neon poprvé připravil W. Bamsay (1897) jako nový, již čtvrtý inertní plyn (po Ar, He, Kr) frakční destilací kapalného vzduchu. Neptunium Np. lat. neptunium, bylo připraveno jadernou reakcí E. M. MacMillanem a P.H. Abelsonem (1940). Svůj název získalo podle planety Neptun (která v sluneční soustavě je za planetou Uran, stejně jako v periodickém systému neptunium následuje za uranem). Nielsbohrium. prvek a.č. 105. Pro tento prvek je povoleno používat i názvu Hahnium. Nikl Ni. lat. niccolum, má název odvozený od slova Kupfernickel, kterým němečtí havíři označovali rudu, podobnou rudě měděné (zřejmě nikelin NiAs), z níž vSak měá neSlo připravit. Nikl poprvé připravil A.P. Cronstedt (1751). Niob Nb. lat. niobium, byl nazván H. Rosem (1884) po Niobe, dceři Tantalově (postavy z řecké mytologie), neboí se v přírodě vyskytuje vždy spolu s tantalom. Niob objevil C. Hatchett (1801) v nerostu columbitu (proto se donedávna v americké a anglické literatuře používal pro niob název columbium Cb). Nobelium No. lat. nobelium, je pojmenováno na počest A. Nobela. Námitky odborného rázu opravňují používat též názvu uoliotium. Olovo Pb. lat. plumbum, bylo známo již od pravěku. Staří Římané ho nazývali plumbum, Řekové molybdos. Osmium Os. lat. osmium, bylo svým objevitelem S. Tennantem (1803) pojmenováno podle charakteristického zápachu svého kysličníku OsO^: řec. osmé = zápach. Palladium Pd. lat. palladium, je pojmenováno podle planetky Pallas, která byla objevena krátce před objevem tohoto prvku W. H. Wollastonem (1803). Platina Pt. lat. platinum, byla objevena A. de Ulloou (1735) v Jižní Americe. Název pochází ze Španělského pojmenování stříbra - plata, nebot ho vzhledem připomíná. Plutonium Pu. lat. plutonium, bylo připraveno jadernou reakcí G. T. Seaborgem a kol. (1940) a dostalo název po planetě Pluto, která je ve sluneční soustavě v pořadí druhá za Uranem. Polonium Po. lat. polonium, objevila H. Curie-Sklodowská (1898), která ho pojmenovala na počest své vlasti Polska. Existenci a vlastnosti polonia předpověděl r. 1871 D. I. Mendělejev, který ho nazval ekatellur. Praseodym Pr. lat. praseodymium, byl jako neodym izolován A. von Welsbachem (1885) z didymu. Jméno získal podle zeleného zbarvení svých sloučenin: řec. praseoa = zelený, didymos = dvojče. Promethinm Pa. lat. promethium, bylo připraveno jadernou reakcí J.A. Marinskym a L.E. Glendenem (1945) a dostalo název podle titána Prométhea z řecké mytologie . Protaktinium Pa. lat. protactinium, bylo objeveno 0. Hahnem a L. Heitnerovou e nezávisle F. Soddym a J.A.Cranstonem (1917). Název je odvozen z torno, že radioaktivním rozpadem protaktinia vzniká aktiniua: řee. protos = první v pořadí. Jeho existenci a vlastnosti předpověděl D. I. Mendělejev a nazval ho ekatantal. 13 Radiím Ra, lat. radium, bylo objeveno P. Curie a M. Curie-Sklodowskou (1898). Název získalo podle svého záření: lat. rádius - paprsek. Radon Rn. lat. radon, byl svým objevitelem F. E. Domem (1900) nazván radiová emanace. Protože jde o prvek skupiny inertních plynů, které mají zakončení -on (kromě He), byl jeho název změněn na radon. Rhenium Re. lat. rhenium, má název odvozen z latinského pojmenování řeky Rýna - Rhenus. Rhenium objevili W. Noddack a I. Noddack-Tackeová (1925). Existenci a vlastnosti rhenia předvídal D.I. Mendělejev, který je nazval dvimangan. Rhodium Rh. lat. rhodium, bylo objeveno W. H. Wollastonem (1804) a svůj název získalo podle růžového zabarvení některých sloučenin: řec. rodoeis = růžový. Rtut Hg, lat. hydrargyrum, je známa již od starověku.Tehdy ji nazývali argentum vivum = živé stříbro, nebo hydrargyrum = tekoucí stříbro. V pojmenování sloučenin se však často používal název odvozený od jména planety Merkur, který byl v době alchymistů nositelem tekutosti a těkavosti. Český název rtul má praslovanský původ. Rubidium Rb. lat. rubidium, má název podle charakteristických červených čar ve svém emisním spektru: lat. rubidus = červený. Rubidium objevili W. Bunsen a C. R. Kirchhof (1861). Ruthenium Ru. lat. ruthenium, objevil ruský chemik K. K. Klaus (1845) v sibiřských platinových rudách, který je nazval podle latinského názvu Ruska - Ruthe-nia. Samarium Sm, lat. samarium, bylo pojmenováno podle nerostu samarskitu, v němž je objevil P. E. Lecoq de Boisbaudran (1879). Selen Se . lat. selenium, byl svým objevitelem J. J. Berzeliem (1817) pojmenován podle řeckého selené = měsíc, aby tak naznačil jeho příbuznost s tellurem: lat. tellus = Země. Síra S. lat. sulfur, je známa od nepaměti. Původ názvu lze najít v sanskrtském sulveri. Skandium Sc. lat. scandium, bylo svým objevitelem L.F. Nilsonem (1879) pojmenováno na počest Skandinávie, odkud pocházely nerosty, v nichž bylo nalezeno. Existenci a vlastnosti tohoto prvku předvídal D.I. Mendělejev, který ho nazval ekabor. Sodík Na. lat. natrium. Název pochází z egyptského slova neteř = rostlinný popel. Staří Řekové označovali výluhy z rostlinného popela slovem nitron, z kterého vznikl výraz natron. Kovový sodík připravil poprvé H. Davy (1807), který ho nazval sodium (je složkou sody). Latinský název natrium, odvozený od staršího pojmenování sloučenin sodíku, zavedl J. J. Berzelius (1811). Stroncium Sr. lat. strontium, bylo pojmenováno podle svého nerostu stronciani-tu (SrCO-j), který byl nalezen poblíž Strontianu ve Skotsku. Stroncium objevil M. H. Klaproth (1793). Stříbro Ag. argentum, bylo známo již v pravěku. Latinský název byl odvozen ze sanskrtského výrazu argenos = jasný. Český název má praslovanský původ. Tantal Ta. iat. tantalum, byl objeven A.G. Ekebergem (1802) a pojmenován podle Tantala (hrdina řecké mytologie). 14 Technecium Tc, lat. technettium, má název odvozen z řeckého slova technétos -umělý, protože se nevyskytuje v přírodě a bylo připraveno uměle G. řerrierem a F. Segréem (1937). Existenci a vlastnosti tohoto prvku pftedpověděl D.I.Men-dělejev, který ho nazval ekamangan. Tellnr Te. lat. tellurium, byl objeven F.J. Mullcrem von Heichenstein (1782) a má název odvozený od latinského názvu Země - tellus. Terbium Tb. lat. terbium, bylo objeveno C. 0. Mosanderem (1843) a pojmenováno bylo podle švédské obce Ytterby, odkud pocházejí nerosty, ve kterých bylo nalezeno. Thallium TI. lat. thallium, objevil W. Crookes (1861) a pojmenoval ho podle zelené čáry v emisním spektru: řecky thallos = ratolest. Thorium Th, lat. thorium, objevil J. J. Berzelius (1828), který tM) pojmenoval podle starého nordického boba Thora. Thulium Tm. lat. thulium, objevil P. T. Cleve (1879) ve skandirávských nerostech a proto dostalo název podle starého pojmenr•■,c.rí Skandinávie - TV.le, Titan Ti. lat. titanium, objevil W. Gregor (1791) a pojmenován byl podle obra Titána z řecké mytologie. Uhlík C. lat. carboneum, je znám od ntepaměti. Český Preslov i latinský název pochází z pojmenování uhlí - lat. carbo. Uran U. lat. uranium, byl svým objevitelem M. H. Klaprothem (1789) pojmenován podle planety Uran, objevené krátce předtím. Vanad V. lat. vanadium, objevil švédský chemik V.G. Sefstrom (1830), který ho pojmenoval podle skandinávské bohyně Vanadis. Vápník Ca. lat. calcium, objevil H. Davy (1808). Vápník je pojmenován podle latinského názvu vápence a vápna - calx, které používali už staří Římané. Český název vytvořil J. S. Presl. Vodík H. lat. hydrogenium, objevil H. Cavendish (1766) a pojmenoval A. L. Lavoi-sier s použitím řeckých slov hydro = voda a genna'ó = tvořím. Wolfram W. lat. wolframium, objevil C. W. Scheele (1781) v nerostu, který se švédsky jmenoval tungsten. Název tungsten pro tento prvek se používá dodnes v angličtině a francouzštině. Název wolfram zavedli chemici J.J. a F. ďElhuja-rové (1783), kteří ho objevili nezávisle na Scheelovi. Název vznikl z tehdejšího pojmenování nerostu wolframitu - Wolfrahm (vlčí pěna), jehož příměs v cínových rudách snižovala (užírala) výtěžek cínu. Xenon Xe. lat. xenon, má název odvozený od slova xenos = cizí, neboí byl objeven W. Ramsayem (1898) jako příměs v argonu. Ytterbium Ib. lat. ytterbium, bylo pojmenováno podle švédské obce Ytterby, odkud pocházejí nerosty, v nichž je J. C. Marignac objevil (1878). Yttrium Y. lat. yttrium, bylo pojmenováno podle švédské obce Ttterby, odkud pocházejí nerosty, v nichž je C. G. Mosander objevil (1843). Zinek Za. lat. zincum. Latinský název používali iatrochemici pro označení razných látek, jako název pro kovový zinek se ujal až od r. 1697. Zinek objevil 1. Homberg (1695). 15 Zirkonium Zr. lat. zircoOium, objevené M. H. Klaprothem (1789) je pojmenováno podle svého nerostu zirkonu. Zlato Au. lat. aurum, bylo známo již od pravěku. Latinsky název používali již staří Římané, český název pochází z praslovanštiny. Železo Fe. lat. ferrum, je známo již z předhistorických dob. Latinský název používali již staří Římané, český název pochází z praslovanfitiny. 2.2 Názvy některých sloučenin dusíku, siry a rtuti jsou odvozovány od jiných základů než jsou latinské názvy prvků - azote (franc.) pro dusík, theion (řec.) pro síru, mercurius (lat.) pro rtuí. 2.3 Názvy skupin podskupin prvků V anorganickém názvosloví je alkalické kovy kovy alkalických zemin chalkogeny halogeny prvky vzácných zemin lanthanoidy aktinoidy uranoidy euroidy transurany přechodné prvky možno používat těchto skupinových názvů: Li, Na, K, Hb, Cs, Fr Ca, Sr, Ba, Ba 0, S, Se, Te, Po F, Cl, Br, I, At Sc, I, La, Ce až Lu (včetně) Ce až Lu (včetně) Th až Lr (včetně) Np a Pu Bk až Lr (včetně) prvky následující v period.systému za uranem prvky, jejichž atomy nemají elektrony zcela zaplněné d-orbity, nebo tvoří ionty s neúplně obsazenými d-orbity Označování podskupin prvků A a B periodického systému je uvedeno v tab. (VIII). Podskupiny je věak možno označovat i názvem příslušného prvního prvku, např. prvky podskupiny chrómu. Je možno též použít skupinových názvů: triely B, AI, Ga, In, TI tetrely C, Si, Ge, Sn, Pb pentely N, P, As, Sb, Bi 2.4 Označení hmotnosti,atomového čísla, počtu atomů a náboje iontu prvku Hmotnostní číslo, atomové číslo, počet atomů a náboj iontu prvku se vyznačuje číselnými indexy u symbolu prvku. Umístění indexů: vlevo nahoře: hmotnostní číslo 16 vlevo dole: atomové Síalo vpravo nahoře: náboj iontu vpravo dole: počet atomů Například: 32 2- S představuje disulfidový anion se dvěma zápornými náboji, který je 16 2 tvořen dvěma atomy síry s atomovým číslem 16 a hmotnostním číslem 32. Značkou prvku je jednoznačně určeno jeho atomové číslo. Proto index vlevo dole používáme pou^e tehdy, jsou-li k tomu zvláštní důvody, např. psaní jaderných rovnic: *JlIg + ^He = *Jai + , nebo zkráceně: *jMg ( oG .p)2^! 2.4.1 Isotopy prvků nemají svá zvláštní pojmenování s výjimkou isotopů vodíku, pro které je možno používat názvů a symbolů protium ^"H deuterium % nebo D tritium nebo T V názvech sloučenin isotopů uvádíme značkovaný isotop do hranatých závorek za název. Příklady: 32PC13 chlorid fosforitý [32P] 151I2H3 nebo 15ND3 amoniak[^N,2^ 24Na235S04 síran [35S] sodný [^Na] 15N02.NH2 nitramidC^NOg] N02. 15HH2 nitramid[15NH2] Cvičení 1. Charakterizujte každý z uvedených prvků jeho skupinovým názvem (v některých případech jich může být více): (Na-prvek skupiny alkalických kovů) Cs, Ba, In, Ge, Ce, Pa, Pu, Mo, Br, Sc, Tm. 2. Uveáte všechny informace, které poskytuje zápis těchto částic: gor, »§*.♦, g*. gř4, B2"o, h23%2 3. Najděte chyby v zápisech těchto částic: 2gAt, JH-, 2D, JH., 2°Ca2+, fLi+ 26945 K 17 4. Doplňte rovnice: i Jíäe + JH = §Li * ; f fllg + *He = + Jh ; 2°§Bi + 4he = + 2n . 235u+n a 140^ + + 3q . 5. Určete produkty naznačených radioaktivních přeměn : 23fu + n = ; 23^Th - 4He = ; Jh ♦ n = ; 2*\km + n = 6. Rozepište neznačené radioaktivní přeměny: 241Am( *, , 2n)243Bk ; 235U(n , 2n)87Sr + 147Xe ; 27a1( oo , n)30P ; 208Pb(n, *,)205Hg . 3. VZORCE A N X Z V Y SLOUČENIN 3.1 Vzorce sloučenin Vzorec dává možnost nejjednodušší a současně nejnázornějfií charakteristiky sloučeniny. Užívaní vzorců v textu se sice nedoporučuje, avěak v řadě případů je přehledný vzorec v textu výhodnej8í než nepřehledný název. Vzorce je možno psát několikerým způsobem: 3.1.1 Stechiometrický vzorec nebo též sumární vzorec vyjadřuje stechiometrické složení sloučeniny. Pokud byl odvozen z experimentálně zjištěného složení sloučeniny, označuje se jako empirický vzorec. Příklady: NH-j, Na2S04, (s03)x, AlCl-j Chceme-li zvláště zdůraznit, že jde o stechiometrický vzorec látky, uvádíme ho ve složených závorkách, např.: {nh2] , {aici3} , {sío2] . 3.1.2 Molekulový vzorec vyjadřuje kromě složení látky i její relativní molekulovou hmotnost. Užívá s* ho v případě látek, tvořených diskrétními molekulami, tj. částicemi bez elěřírického náboje, složenými « konečného počtu atomů. Příklady: stechiometrický vzorec molekulový vzorec {HO} H202 ÍP2°5} P4°10 {A1C13} A12C16 {NH2} N2H4 18 2(945 Z2 3.1.3 Funkční vzorec nebo též racionální vzorec je ncjjednodušší formou strukturního vzorce a vyjadřuje i charakteristická atomová seskupení,tzv. funkční skupiny. Příklady: Stechiometrický vzorec Molekulový vzorec Funkční vzorec {h2no} h4n2o2 nh4no2 {nh} n4h4 nh4n3 V« složitějších případech se funkční skupiny oddělují tečkou, vazebnou čárkou nebo se uvádějí v kulatých závorkách. Příklady: HgN.NHg nebo H2N-NH2 nebo (NH2)2 HONH.SO-jH nebo NH(OH)S03H nebo KH(OH)S02(OH) apod. 0 psaní funkčních vzorců komplexů viz kap. 7 a krystalosolvátů viz kap. 6.5« 3.1.4 Strukturní vzorec Udává poradí navzájem sloučených atomů, nemusí však zobrazovat jejich prostorové uspořádání. Příklady: Cl - S - S Cl > 0 ~\ o 3- 0' No 0 —H 1 o — s — 0 I 0 — H 0 0 0 1 I I S-O-S-O-S-O I I I 0 0 0 3.1.5 Elektronovým strukturním vzorcem vyjadřujeme graficky uspořádání valenčních elektronů (elektronovou kon-ifiguraci) v atomu, iontu či molekule. Jednotlivé elektrony se označují tečkami la elektronové páry čárkami u symbolu prvku. Kovalentní vazbu představuje čárka ks* c i sloučenými atomy. Příklady: !C1» nebo |C1« 0 = C nebo 0=0*0 H H h |p— h 3> ^ 19 Parciální náboje na atomech vyjadřujeme znaménky (+) a (-) nebo ď+ a S- nad symbolem prvku. Formální náboj ve sloučenině vyjadřujeme znaménky © a © . Příklady: (+) ,j H - Cil IÔI0 _0 !©©_ 10 —S—0—H ~ I ~ |0|O nebo 5"+ Ir H - Cl| 6 © lc = o! 3.1.6 Geometricky vzorec znázorňuje (v mezích, daných technikou grafického zobrazení) skutečné geometrické uspořádání atomů ve sloučenině. Příklady: Nemůže-li dojit k omylu, není třeba zapisovat v oktaedrických komplexech symbol centrálního atomu. 3.1.7 Krystalochemický vzorec ukazuje koordinaci každého atomu (iontu či molekuly) v krystalu, tj. počet atomů, iontů nebo molekul, které bezprostředně atom (ion či molekulu) obklopují. Je to vlastně stechiometrický vzorec, k němuž přidáváme ve tvaru zlomku koordinační čísla. Příkladyr Vzorec ^NaClg] {Si04} 7 7 Složení Na:Cl = 1:1 Si:0 = 1:2 Ti:0 = 1:2 Koordinace 6 Cl obklopuje Na 6 Na obklopuje Cl 4 0 obklopují Si 2 Si obklopují 0 6 0 obkljopuje Ti 3 Ti obklopují 0 20 C (grafit) C (diamant) 3.2 Pořadí symbolu prvků ve vzorcích Ve vzorcích se uvádí elektropozitivní součást sloučeniny vidy na prvém místě, i když v názvu je pořadí opačné (KC1 - chlorid draselný). Je-li ve vzorci více elektropozitivních nebo elektronegativních součástí, řídí se jejich pořadí pravidly, uvedenými pod 6.2 a 6.3. 3.2.1 U binárních, ternárních ... atd. sloučenin nekovů se prvky uvádějí v pořadí: Rn, Xe, Kr, B, Si, C, Sb, As, P, N, H, Te, Se, S, At, I, Br, Cl, 0, F Příklady: NH-j, H^S, C120, 0F2, XeF2, IC1. 3.2.2 U sloučenin tří a více prvků je třeba dodržovat pořadí odpovídající tomu, jak jsou prvky skutečně vázány, např. (SCN)~ a nikoliv (CNS)~. Někdy by nedodržování tohoto pravidla vedlo k záměně sloučeniny, např.: HOCN kyselina kyanatá HNCO kyselina isokyanatá HONC kyselina fulminová Je-li ve sloučenině vázáno několik atomů či skupin na tentýž atom, uvádí se ve vzorci nejprve tento centrální atom, pak následují ostatní složky v abecedním pořadí. Příklady: PBr2Cl3, PC130, P0(SCN)3 3.2.3 Ve sloučeninách intermetalických se složky uvádějí obvykle V abecedním pořadí symbolů. Od tohoto způsobu se lze odchýlit tehdy, má-li se zdůraznit iontový charakter sloučeniny (např. Na-jBr^) nebo srovnávají-li se sloučeniny s obdobnými strukturami (např. CuSn a CuCd). 3.3 Racionální názvy sloučenin Název sloučenin se tvoří uvedením názvů součástí sloučeniny tak, aby z názvu pokud možno vyplynuly atechiometrické poměry a název byl v souhlase se strukturou dané sloučeniny. 21 V čeefcém názvosloví je název velké většiny anorganických sloučenin složen z podstatného a přídavného jména. Podstatné jméno udává druh sloučeniny a je odvozenov#*#lnou od její elektronegetivní části (oxid, dusičnan, komplex, kyselina atp.). Prídavné jméno charakterizuje elektropozitivní část sloučeniny. T aézvu se dodržuje pořadí podstatné jméno - přídavné jméno. Název elektronegetivní složky, sestávající z atomů jednoho prvku se tvoří použitím zakončení -id (chlorid, nitrid, fosfid). Pouze u kyslíku a síry je přípustné vedle doporučeného názvu oxid, sulfid, použít názvy kysličník, sirník. Podle tohoto principu se netvoří názvy sloučenin vodíku s nekovy. Je-li elektronegetivní složka tvořena atomy více než jednoho prvku, lze obvykle označit jeden atom jako centrální. Název složky se vytvoří tak, že k základu názvu centrálního atomu se připojí zakončení -an, jemuž předchází zakončení oxidačního čísla centrálního atomu (dusičnan, dusitan, chlornan, chloritan, ehlorečnan, chloristan). Názvy těchto složek je případně možno zpřesnit podle pravidel o tvoření názvů koordinačních sloučenin. 3.3.3 V některých případech se název elektrcpositivní složky uvádí v genitivu: a) v názvech tzv. nevalenčních sloučenin Příklady: Fe2P fosfid diželeza; A1B12 dodekaborid hliníku; CaSi2 disilicid vápníku b) v názvech sloučenin s atomovými skupinami zakončenými na -yl Příklady: Ni(CO)4 tetrakarbonyl niklu; NOCI chlorid nitrosylu c) v názvech složených kationtů Příklady: H^CIO^" chloristan oxonia; (C^H^NH^Cl" chlorid pyridinia d) v názvech těekto sloučenin kyslíku: H202 peroxid vodíku ; 02F2 fluorid kyslíku e) v názvech některých koordinačních sloučenin. Vteehiometrické složení sloučenin se v názvu vyznačuje jednak zakončeními oxidačních čísel, jednak číslovkovými předponami. Při počtu vyšším než dvanáct nahrazují se číslovkové předpony arabskými číslicemi. Je-li počet atomů velký, uiívá se předpony poly-. K vyznačení počtu větších atomových skupin nebo tam, kde by použití jednoduchých číslovkových předpon vedlo k nejasnostem, se používá násobných číslovkových předpon. 3.3.1 3.3.2 3.3.4 Příklady: disulfid disodný dihydrogenfoaforečnan draselný 22 HagHPOj A1P04 A1(P03)3 (so3)3 (SO,), hydrogenfosforeómm disodný orthofóaforečnan hlinitý tris(metafosforečnan) hlinitý ion tr ia (ethy lend iamin) chromitý oxid aírový triaerní oxid sírový polymerní Při tvorbě náwvů není nutné ve vSech případech udávat úplné stechiometrické poměry. Je-li méaev sloučeniny jednomeačný, je možno číslovkové předpony vynechat. hydrogenuhličitan vápenatý místo bis(hydrogenuhličitan) vápenatý síran hlinitý místo tris(síran) dihlinitý Ca(HC03)2 A12(S04)3 3.3.5 Počet molekul rozpouštědla v krystalosolvátech se vyjádří číslovkovou předponou, přičemž název základní sloučeniny se uvádí v genitivu (viz táž kap. 6.5). BaCl2.2 H20 . dinydrát chloridu barnatého CaSOj. * H20 hemihydrát síranu vápenatého 3.3.6 Binární sloučeniny vodíku s nekovy U některých vodíkatých sloučenin je možno použít jednoslovný název, v ntiž se na prvém místě uvádí název prvku nebo atomové skupiny se zakončením -o a připojí se slovo vodík: HC1 chlorovodík H2S sirovodík HCJT kyanovodík Názvy vodíkatých sloučenin prvků III., IV., V. a VI. podskupiny periodického systém se tvoří použitím zakončení -an. Příklady: Alfi3 alan *3 boran ¥6 diboran SiH4 silan «A disilan PH, fosfan P2H4 difosfan H2S sulfan H2Sn polysulfan H2Se se lan R2Te tellan Obdobným způsobem se tvoří i názvy sloučenin odvozeních* SiHCl3 trichlorsilan P2I4 tetrajoddifosfan As(CH3)3 trimetaylarsan 2J Výjimkou z uvedených pravidel jsou názvy amoniak (NH-j), hydrazin (NgH^), voda (H20). Až dosud používané názvy vodíkatých sloučenin prvků V. skupiny arsin, fosfin, stibin, bismutin se nevylučují. Doporučuje se však omezit používání těchto názvů pouze pro oblast sloučenin organoprvkových. Cvičení 1. Napište stechiometrický, molekulový a funkční vzorec těchto látek: hydrazin, kyselina sírová, dichlordisilan, cyklohexan, ethylenglykol. 2. Nakreslete strukturní vzorce látek z příkladu 1. 3. Pokuste se nalézt aspoň dva rozdílné molekulové a funkční vzorce k uvedeným vzorcům stechiometrickým: {S}, {CH^, {S03}, {CH4N20}, {CgHgO}, {PtClgNgHg} 4. Nakreslete a) strukturní, b) elektronové strukturní vzorce těchto látek: H20, NH3, (CN)-, CS2, S02, IF5, CICv,, PF5, SO3, XeF4 5. Do elektronových strukturních vzorců látek z příkladu 4. zakreslete: a) parciální náboje na atomech a tam, kde je to možné, b) formální náboje atomů 6. Nakreslete geometrické vzorce látek z příkladu 4. 7. Napište krystalochemický vzorec těchto látek: CsCl, CaF2, ZnS, BN, Cu20, NH^F (typ wurtzit) 8. Napište vzorce těchto látek: hexaborid vápníku, tetraborid thoria, karbid čtyřboru, disilicid vápníku, tetrafluoroboritan trimethylsulfonia, chloristan difenyljodonia, jodid tetra-methylarsonia, hydrogendisíran nitrylu, hexafluoroantimoničnan nitrosylu, síran uranylu, dodekakarbonyl triosmia, 16-karbonyl hexarhenia, tetrakisítri-fluorfosfin) niklu, chlorid anilinia, dusičnan methylamonný, fluorid hydroxyl-amonný. 9. Zkontrolujte, vyjmenujete-li číslovkové předpony (minimálně do dvanácti). 10. PřiřaSte název odpovídajícímu vzorci: a) Ti(Si03)2, TiSi04, Ti2(Si03)3, Ti2Si207 dikřemičitan dititanitý, bis(křemičitan) titaničitý, kremičitan titaničitý, tria(kremičitan) dititanitý b) Ca(I04)2, Ca3(I04)2, Ca(I03)2, Ca2I207, Ca2I2Og, Ca5(I06)2, Ca(I30g)2 bis(jodičnan) vápenatý, bis(trijodičnan) vápenatý, dijodičnan divápenatý, bis(jodistan) vápenatý, dijodistan divápenatý, bis(jodičnan) trivápenatý, bis(jodistan) pentavápenatý 11. Napište vzorce těchto látek: trisulfan, dimethyldiboran, tetramethylsilan, astatovodik, chloralan, difluordiselan, bismutan. 12. Rozhodněte, v kterých případech použijete jednoduchou a ve kterých násobnou číslovkovou předponu pro označení přítomnosti dvou těchto částic ve sloučenině. Zdůvodněte. cl-) Hpo42-, CH3NH2, S2", (CH3)2NH, 022~, 0H~ . 24 13* Mapiit* vzorce těchto hydrátů: pentahydrát síranu měánatého, heptahydrát síranu ielesnatého, oktahydrát chloridu barnatého, dihydrát doeiSaanu dirta^néno, heptahydrát hemmbori- Umi divápenatého, dihydrát fluoridu boritého, hemihydrát síranu vápenatého, aaskvihydrát uhličitanu sodného. 4. lí ZVI IONT0 A ATOMOVÝCH SKUPIN 4.1 Názvy kationtů 4.1.1 Jednoatonové kationty ■ají názvy tvořené od náavu prvku se zakončením podle oxidačníma čísla. Příklady: la kation sodný 2+ Ba kation barnatý Al3+ kation hlinitý Ce*+ kation ceričitý 4.1.2 Víceatomové kationty odvozené z jednoatomových adicí jiných iontů nebo neutrálních molekul, se tvoří shodné s názvy koordinačních sloučenin (viz kap. 7). Příklady: [Čr(H20)g] 3+ kation hexaaquaehromitý [Co(NH-j)tjCl] 2+ kation pentaammin-chlorokobaltitý 4.1.3 Víceatomové kationty, odvozené z jednoduchých aniontů adicí protonů,mají zakončení -onium. XH^+ (X ■ P, As, Sb) fosfonium, arsonium, stibonium XH-j+ (X = 0, S, Se, Te) oxonium, aulfomium, selenonium, telluronium XH2+ (X = F, I) fluor onium, jodonium. Názvy iontů, odvozených substitucí od základního kationtu, se tvoří obdobni. Příklady: Sb(CH-j)4+ tetramethylstiboniun S (CgH^) -j+ trifenylsulf onium CljP+ dichlorfluoronium. Stejně se tvoři názvy kationtů, vytvořené připojením protonu k jiným molekulám; (CH^gfDB* acetonium. Vzniknou-li však kationty adicí protonů na molekuly kyselin, používá s* íakon- 29 čení -acidium: Příklady: nitratacidiun H^FO^* fosfatecidium QaVj©OOH2+ acetatacidium "(i acetacidium) 4.1.4 Poněkud odlišně ae tvoří názvy kationtů odvozených od dusíkatých zásad. Ion NH^ se nazývá amonium nebo ion amonný. Stejným způsobem se tvoří i názvy iontů, odvozených od amoniaku substitucí nebo i jiných zásad, jejichž název končí -amin. Příklady: [NÍCH-j)^]* ion tetramethylamonný QhONHj]+ ion hydroxylamonný [(CH^gNHg]* dimethylamonium nebo ion dimethylamonný 4.1.5 Názvy kationtů odvozených adicí protonu na jiné dusíkaté zásady než dosud uvedené, se tvoří použitím zakončení - ium. Příklady: N2H^ hydrazinium CgH^NH-j+ amilinium C^H^NH+ pyridinium Lze-li od dusíkaté zásady vytvořit vice než jeden kation, je účelné označit náboj kationtů v názvu: N2H^+ ion hydrazinia(1+) (čti jedna plus) 2+ NgHg ion hydrazinia(2+) (čti dvě plus) 4.1.6 Je-li složený katión (typu, o kterém se mluví pod 4.1.3 a 4.1*5) součástí soli, je jeho název v genitivu. Výjimku tvoří ionty uvedené pod 4.1.4. Příklady: (N2H5) Cl chlorid hydrazinia f"2Hg) Cl2 dichlorid hydrazinia (h.jO) ClO^ chloristan oxonia, ale NH^NO^ dusičnan amonný [N(CH-j)4]Br bromid tetram#thylaoonný 2fc* 4.2 Názvy aniontů Názvy jednoatomových aniontů mají zakončení -id: H" ion hydridový o2- ion oxidový N3" ion nitridový D" ion deuteridový s2- ion sulfidový P3" ion fosfidový F~ ion fluoridový Se2- ion selenidový As3" ion arsenidový Cl~ ion chloridový Te2" ion telluridový Sb3" ion antimonidový Br" ion bromidový c4" ion karbidový I" ion jodidový Si4" ion silicidový B3- ion boridový 4.2.1 Zakončenl -id majjí i některé víceatomové anionty: OH"' f_ °2 anion hydroxidový N3" anion azidový anion peroxidový NH2" anion amidový °2~ anion hyperoxidový NH2" anion imidový V anion ozonidový NHOH" anion hydroxylamidový anion disulfidový N2H3" anion hydrazidový anion polysulfidový CN~ anion kyanidový V anion trijodidový SCN" anion thiokyanatanový (rhodanidový) HF2~ anion hydrogendifluoridový C 2_ anion acetylidový 4.2.2 Názvy aniontů odvozených od kyslíkatých kyselin mají zakončení oxidačního čísla centrálního atomu podle 1.3.3.1. Příklady: CIO- anion chlornanový N02" anion dusitanový NO-j" anion dusičnanový XeOg4" anion xenoničelanový Takto se tvoří i názvy aniontů, jejichž přesné složení neznáme; např. rozpouštěním hydroxidu hlinitého v hydroxidu sodném vznikají ionty hlinitanové. Pro víceatomové anionty můžeme používat i názvy vytvořené podle pravidel pro názvosloví koordinačních sloučenin (viz kap. 7): Příklady: [JMnO^] " anion tetraoxomanganistanový [llnO^] " anion tetraoxomangananový QAKOH)^] " anion tetrahydroxohlinitanový 27 4.3 Názvy atomových skupin Některé neutrální a elektropozitivní atomové skupiny obsahující kyslík nebo jiné chalkogeny mají nezávisle na svém náboji názvy se zakončením -yl. Příklady: hydroxyl Ir SeO seleninyl fyC&Vy cd1" karbony 1 ^3 Sao]f selenonyl 'i.i*-0^ NO" nitrosyl CrO^" chromyl i\^Y 0ii N02- nitryl UO^" uranyl 1JLUť> Je třeba mít na paměti, že tyto názvy lze používat pouze pro sloučeniny, v nichž jsou příslušné diskrétní skupiny skutečně přítomny. Např. názvů jako "antimonyl" a "bismutyl" nelze užívat, protože sloučeniny neobsahují izolované skupiny SbO, resp. BiO. Je-li v atomové skupině kyslík nahrazen sírou, či jiným chalkogenem, tvoří se jejich název přidáním předpony thio-, seleno- ap., např. CSe - selenokarbonyl PS - thiofosforyl. Mají-li atomové skupiny stejného složení různý náboj, lze při jejich specifikaci použít čísla Ewens-Bassettova nebo Stockova: Příklady: fiV^i- V0+ vanadyl(l+) (čti jedna plus) nebo vanadyl(III) ,A V02+ vanadyl(2+) (čti dva plus) nebo vanadyl(IV) 'tlí ^ 1 * V03+ vanadyl(3+) (čti tři plus) nebo vanadyl(V) Jsou-li atomové skupiny pozitivní součástí sloučeniny, uvádí se jejich název v genitivu. Příklady: 1 C0C12 chlorid karbonylu NOS sulfid nitrosylu N02HS04 hydrogensíran nitrylu I02F fluorid jodylu Názvy sloučenin tohoto druhu je možno tvořit také podle pravidel pro oxid-soli (kap. 6.3 ). 4.4 Názvy isopolyaniontů Isopolyanionty, tj. anionty, obsahující více než jeden centrální atom téhož prvku, je možno podle potřeby pojmenovat více způsoby: 28 4.4.1 Úplným atechiometrickým názvem bez ohledu na strukturu. Příklady: *5F3^10 dekaoxotrifosforečnan pentadraselný Na2Mo6°19 19-oxohexamolybdenan dieodný Ca3V10°28 28-oxodekavanadi5nan trivápenatý 4.4.2 Je-li zřejmé, že všechny centrální atomy mají stejné oxidační číslo, není nutné uvádět počet kyslíkových atomů, uvedeme-li náboj aniontu nebo počet kationtů. Příklady: Si20?6" anion dikřemičitanový (6-) B^Og" anion pentaboritanový(l-) Ca^MoyC^ heptamolybdenan trivápenatý Na^HNbg 0^.15 H20 15-hydrát hydrogenhexaniobičnanu heptasodného 4.4.3 Jsou-li v aniontu přítomny centrální atomy téhož prvku s různými oxidačními čísly, je nutno to v názvu vyznačit patřičnými zakončeními. Příklady: V VI »2- (Mo2Mo4 0lg) anion dimolybdeničnano-tetramolybdenanový(2-) 3- anion fosforitano-fosforečnanový(3-) 4.4.4 Cyklické a řetězovité struktury isopolyaniontů je možno odlišit použitím předpon cyklo- a katena-. Příklady: V O-P-O-P-O-P-0 I I ' o o o 5- anion katena-trifosforečnanový(5-) 5<í 3- anion cvklo-trifosforečnanový(3-) 4.5 Názvy heteropolyaniontů 4.5.1 Názvy heteropolyaniontů, tj. aniontu, obsahujících aspoň dva druhy centrálních atomů, se tvoří tak, že názvy složek, oddělené pomlčkou, se uvádějí abecedně: 29 Příklady: (O^CrOSO-j) anion chromano-síranový(2-) (O^AsOPO-j)*" anion arseničnano-fosforečnanový(4-) Delší řetězce se označují podobně. Názvy aniontových složek se uvádějí v pořadí, jak jsou vázány. Začínáme názvem té krajní aniontové složky, jejíž symbol centrálního atomu je dříve v abecedním pořadí. Příklady: ((KCr-O-AsOg-O-PO.j)*~ anion chroaano-arseničnano-fosforečnanový(4-) 4.5.2 Podobným způsobem se tvoří i názvy cyklických heteropolyaniontů. Výchozí centrální atom v cyklu, i směr, ve kterém postupujeme v kruhu, je dán abeced* ním pořadím symbolů centrálních atomů: Příklad: •02As - 0 - PO," 2- 1 0 1 0 anion cyklo-arseničnano-chromano-sírano-fosforeč 1 02Cr 1 - o - so2 nanový(2-) 4.5.3 Pro pojmenování heteropolyaniontů je možno s výhodou použít názvosloví koordinačních sloučenin. Příklady: [O-jAs-O-P02-0-AsO^]^~ anion bis(arsenato)-dioxofosforečnanový(5-) [OAs(MoO^)^]^~ anion tris(molybdato)-oxoarseničnanový(3-) 4.5.4 Velmi často jsou heteropolyanionty vyjádřeny pouze sumárním vzorcem. Jejich názvy pak tvoříme podle pravidel 4.5.1. Jsou-li vyjádřeny funkčními vzorci, pak podle 4.5.3. Příklady: (PW12°40^~ anion f03forečnano-dodekawolframanový(3-) [PCW^q)^ 3" anion tetrakis(triwolframato)-fosforečnanový(3-) Názvy solí a volných kyselin se tvoří analogicky. Příklady: (NH4)6(TeMo6024).7 H20 heptahydrát hexamolybdenano-telluranu hexaamonnéh HA(SiW,p0.n) kyselina tetrahydrogenkřemičitano-dodekawolfram 30 2+ C t i C e n í 1. Napište názvy těchto kationtů: a) Mg2+, V3+, C.*\ í\ Cu2+, Cf3*, U4*, T.5+, Pt2+ b) [P(C5H3^]+, [(CH3)2OH]+, H2F+, H3S04+, HCOOH2+ c) CH3.NH.NH3+, C^.NH^, iH^g.CH2.NH3+,(H-jS .CHg.CHg.NH^ 2. Napište vzorce těchto látek: a) peroxid *trontnatý sulfid hlinitý ŕosfid triaodný hyperoxid cesný trijodid draselný amid barnatý kyanid zlatitý acetylid stříbrný asid olovnatý tellurid thallný thiokyanatan barnatý jodid cíniCitý b) fluorid chlorylu dichlorid vanadylu uhlieitan plutonylu sulfid nitrosylu trichlorid thiofosforylu fluorid vanadylu fluorosíran perchlorylu dichlorid sulfurylu diamid karbonylu 3. Zdůvodněte, proč jsou uvedené názvy nesprávné: BiOCl chlorid biamutylu |j;CH3)3NH]F fluorid trimethylamonia V0C13 chlorid vanadylu 0F2 oxid fluorný SnOCl2 dichlorid atannylu Tel2 tellurid jodný 4. Napište vzorce uvedených aniontů a vytvořte jejich názvy podle pravidel pro názvosloví koordinačních sloučenin: anion jodičnanový(3-); anion mangananový(2-); anion telluranový(6-); anion křemičitanový(4-); anion křemičitanový(2-); anion zelezanový(2-); anion 2elezičitanový(4-). 5. Napište názvy těchto isopolyaniontů: S30102', Si3084", Si601812-, P40l4-, I20g4-, P2074", Mo70246-, W602J-, T»6°ll"' Mo8°26"' 6. Napište názvy těchto heteropolyaniontů (AsVMo12042)7-, (ThIVW12040)4~, (MnIVMo9032)6-,(FeIIIMo6024)9-, (p2W18°62)6" CTeVI(Mo04)6]6-, [CeIV(W3010)4J4-, [Ni^MoO^CMo^)^6" 7. Nakreslete strukturní vzorce těchto isopolyaniontů: anion trisíranový(2-), anion dichromanový(2-), anion cyklo-tetrafosforečna-nový(4-), anion cyklo-triboritanový(3-). anion katena-tetrafosforečnanovv(6-). anion cy_klo-hexakřemičitanový(12-). 8. Nakreslete strukturní vzorce těchto heteropolyaniontů: anion chromano-fosforečnanový(3-), anion c.yklo-hlinitano-dikřemičitanov.Ý(5-). anion bis(borato)-dioxokřemičitanový(6-), anion tris(borato)hlinitanový(6-). 31 9. Pojmenujte tyto látky: a) Ca2B6011.7 H20; K^Og. 7 H20; KgZr^vJgC^g.ló H20; Sc2Si207 b) K5[B(W3010)4] ; (NH4)3[P(Mo3010)4].6H20; HgCSiíW^)^] ; H4(SiMo12040). 5. n A z v y kyselin Dosavadní názvosloví kyselin má dlouhodobou tradici a důsledné zavedení racionálních názvů by znamenalo drasticky zásah do názvů řady důležitých a běžných kyselin. Proto nová norma připouští vedle názvů racionálních také zavedené názvy starší. 5.1 Binární a pseudo binární kyseliny Názvy bezkyslíkatých kyselin se tvoří přidáním zakončení -ová k názvu odpovídající sloučeniny nekovu s vodíkem. Příklady: HF kyselina fluorovodíková HgS kyselina sirovodíková HN3 kyselina azidovodíková hcn kyselina kyanovodíková 5.2 Kysllkaté kyseliny Názvy oxokyselin jsou složené z podstatného jména kyselina a přídavného jména, charakterizujícího elektronegativní část kyseliny, tj. centrální atom a jeho oxidační číslo. Příklady: HBrO kyselina bromná HBr02 kyselina bromitá HBrO-j kyselina bromičná HBr04 kyselina bromistá Tvoří-li prvek v temže oxidačním čísle nčkolik kyselin, lišících se počten "kyselých" vodíků, je nutno to vyznačit v názvu číslovkovou předponou a předponou hydrogen-. Příklady: HI04 kyselina hydrogenjodistá H3IO^ kyselina trihydrogenjodistá H^IOg kyselina pentahydrogenjodistá K rozlišení je možno též použít zásad, platných pro názvosloví koordinačních sloučenin (pak není nutno uvádět počet vodíků). Příklady: H[Re04] kyselina tetraoxorhenistá H-jQReO^] kyselina pentaoxorhenistá ; H^ReO^ IVMliam tetraoxorheničná 32 5.3 Triviální 5.3.1 názvy kyselin Pro některé oxokyseliny B, Si, P, B, Te je možno používat triviálních názvů pomocí předpon ortho- a meta-: Příklady: H3B03 kyselina orthoboritá (HB02)x kyselina metaboritá H4Si04 kyselina orthokřemiSitá (H2Si03)x kyselina metakřemiSitá H3P04 kyselina orthofosforečná (HP03)x kyselina metafosforečná H5I06 kyselina orthojodistá H6Te06 kyselina orthotellurová Nedoporučuje se věak používat předpony pyro-, neboí příslušné kyseliny lze jednoduše pojmenovat pomocí pravidel pro tvorbu názvů isopolyaniontů. Příklady: kyselina disiřičitá (nikoliv pyrosiřičitá) kyselina difosforečná (nikoliv pyrofosforečná) H2S205 H4P20? 5.3.2 Některé kyslikaté kyseliny mají triviální nebo odlišně utvořené názvy. Příklady: HOCN HNCO HONC H2S02 kyselina kyanatá kyselina isokyanatá kyselina fulminová kyselina sulfoxylová H2S204 H2S206 H2Sn°6 H2N02 kyselina dithioničitá kyselina dithionová kyselina polythionová (n=3,4..) kyselina nitroxylová 5.3.3 Pro některé kysličníky s nedefinovaným obsahem vody a stupněm polymerace je možno používat zavedené názvy jako např.: kyselina cíničitá, antimoničná, tantaličná, bismutičná, wolframová atp. 5.4 Názvy substituovaných oxokyselin 5.4.1 Peroxoky8eliny Předponou peroxo- před názvem kyseliny vyznačujeme záměnu 0 za skupinu 02 v molekule kyseliny: Příklady: N02(OOH) kyselina peroxodusičná CO(OOH)2 kyselina diperoxouhličitá H2S2°8 kyselina peroxodisírová 5.4.2 Thiokyseliny Názvem thiokyseliny označujeme takové kyseliny, v nichž jeden či více kyslíků je nahrazeno sírou. Počet atomů síry se vyznačí číslovkovou předponou. 2Í945 *3 33 Příklady: **2^2^3 kyselina thiosírová HSCN kyselina thiokyanatá H2Mo02S2 kyselina dithiomolybdenová H^AsS^ kyselina tetrathioarseničná Je-li to potřebné, je možno síru ve skupine -SH odliSit příponou-thiol, od síry samostatně vázané =S, která se označí předponou thion-: CO(OH)(SH) kyselina thioluhličitá CS(OH)2 kyselina thionuhličitá Podobně jako předpona thió se v analogických případech používá předpony seleno-a telluro-. 5.4.3 Halogenkyseliny a jiné substituované oxokyseliny Názvy oxokyselin, obsahujících v molekule jiné Btomy než dosud uvedené, se tvoří podle zásad, platných pro koordinační sloučeniny. Příklady: HQSCIO-^] kyselina chloro-trioxosírové (nebo chlorosírová) H[PF202] kyselina difluoro-dioxofosforečná (nebo difluorofosforečná) Tímto způsobem pomocí předpony hydrido- se mohou tvořit racionální názvy kyselin, jež obsahují vodík vázaný na centrální atom: h[PH202J triviální název: kyselina fosforná racionální název: kyselina dihydrido-dioxofosforečná h2[PH03] triviální název: kyselina fosforite racionální název: kyselina hydrido-trioxofosforečná 5.4.4 Částečné amidy kyselin Názvy částečných amidů kyselin tvoříme připojením předpony amido (-NH2), imido (=NH) nebo nitrido ( = N) k názvu příslušné kyseliny. Je-li část OH-skupin kyseliny nahrazena skupinami -NH-NH2 či -NH20, používáme předpon hydrazido- či hydroxylamido-. Příklady: NHg.SO-jH kyselina amidosírová NH(SO-jH)2 kyselina imido-bis(sírová) NÍSO^H)^ kyselina nitrido-tria(sírová) NH(OH)(S03H) kyselina hydroxylamido-N-slrová NHg.O.SO^H kyselina hydroxylamido-O-sírová NH2.NH.SO-jH kyselina hydrazidosírová 34 2C945 Z3 5.4.5 Funkční deriváty kyselin Jako funkční deriváty kyselin označujeme látky, formálně vzniklá náhradou vSech OH-skupin oxokyseliny (někdy i dalších atomů kyslíku) jinými skupinami. 5.4.5.1 Názvy halogenidů kyselin se tvoří v souhlase s názvy atomových skupin. Příklady: NOCI chlorid nitroaylu N02F fluorid nitrylu SOF^ tetrafluorid thionylu PSCl^ trichlorid thiofoeforylu Tam, kde není možno použít názvů atomových skupin, označí se tyto sloučeniny jako halogen-oxidy (viz 6.3.3). Ho C1202 dichlorid-dioxid molybdenový XeFgO difluorid-oxid xenoničitý 5.4.5.2 Názvy amidů kyselin se tvoří podobně jako názvy halogenidů připojením slova amid před název kyseliny v genitivu. Příklady: S02(NH2)2 diamid sulfurylu, také diamid kyseliny sírové NH(S02NH2)2 diamid kyseliny imido- bis(sírové) PO(NH2), triamid fosforylu, také triamid kyseliny fosforečné 5.4.5.3 Názvy esterů anorganických kyselin se tvoří podle vzorů: (CH-jOSO-jH methylester kys. sírové (CH30)2S02 dimethylester kys. sírové 5.4.5.4 Zakončení nitril se v názvosloví anorganických sloučenin nedoporučuje. Takové sloučeniny, kde se toho zakončení používalo, je třeba formulovat jako nitridy. Příklady: (PNCl2)n polymerní nitrido-dichlorid fosforečný k[OsN(OK] nitrido-trioxoosmičelan draselný 35 1. Napište vzorce těchto kyselin: kyselina uhličitá kyselina trihydrogenarsenitá kyselina tetrahydrogengermaničitá kyselina hexahydrogentellurová kyselina pentahydrogenjodistá kyselina selenová kyselina dihydrogentrislrová kyselina dihydrogendichromová kyselina tetrahydrogenxenoničelá kyselina rhenistá Formulujte názvy těchto kyselin podle zásad pro názvosloví koordinačních sloučenin. 2. Uve&te, jak lze názvy rozlišit tyto kyseliny: a) HB02 b) H2Si03 c) HP03 d) HIO-j e) HI04 H3B03 H4P2°7 H5P3°10 H4Si04 g) H3P04 h) H2S05 H2S207 H2S208 H3P04 H3I04 H3I05 H5I06 t) H2S03 H2S205 3. Pojmenujte tyto látky: a) H2MoS4, HCrS2, HBO(02), H3l>02(02)2].HgO, H3Cr(02)4 b) HSeF03, H2PF03, NH2.PO(OH)2, NH.CCOgHJg, NH2.NH.S02H 4. NapiSte vzorce těchto látek: difluorid sulfurylu, dichlorid-oxid eíničitý, kyselina hydroxylamido-O-seleni-čitá, kyselina imido-bis(selenová), kyselina peroxouhličitá, kyselina trithiocíničitá. 5. Pojmenujte tyto látky: a) C0C12, NOF, SeOCl2, VOgF , V0C12, Se02(NH2)2 b) MoCl40, BiCKO), Zr(MH2)20, XeF40, (SiCl20)4 6. Přiřaate názvy odpovídajícím vzorcům: HB02 H3B03 H3B3°6 H2Si03 H4Si04 H6Si20? V°6 HI04 H3I05 H3P04 H3P3°9 H4P207 kyselina difosforečná, kys. trihydrogentrifosforečhá, kye. metaboritá, kys. metakřemičitá, kys. jodistá, kys. hexahydrogendikřemičitá, kyselina orthoboritá, kys. trihydrogentriboritá, kye. orthokřemičitá, kys. ortho-jodistá, kys. orthofosforečná, kys. trioxoboritá, kys. tetraoxokremičitá, kys. hexaoxojodistá, kys. tetraoxofoaforečná, kys. trihydrogenjodistá. 36 6. NAZVI SOLÍ 6.1 Názvy jednoduchých aolí Názvy jednoduchých solí se tvoří použitím názvů iontů, které příslušnou sůl tvoří (viz kap. 4). Příklady: NaCl chlorid sodný Ca(CIO)2 chlornan vápenatý A1203 oxid hlinitý Ba(SCN>2 thiokyanatan barnatý 6.2 Hydrogensoli Atomy vodíku ve sloučenině, které je možno nahradit kationty kovů, se obvykle označují jako "kyselé vodíky". Soli, obsahující "kyselé vodíky" možno označit skupinovým názvem kyselé soli. Přítomnost "kyselého" vodíku se v názvu soli vyjádří předponou hydrogen před názvem aniontu. Příklady: NaHCO^ hydrogenuhličitan sodný KHgPO^ dihydrogenfosforečnan draselný KgH^TeOg tetrahydrogentelluran didraselný 6.3 Podvojné, potrojné, atd. soli, smíšené sol 6.3.1 Ve vzorcích podvojných a smíšených solí se jednotlivé kationty uvádějí v pořadí rostoucích oxidačních čísel kationtů, při stejném oxidačním čísle v abecedním pořadí symbolů prvků. Kation amonný (a jiné víceatomové kationty) se uvádějí jako poslední ve skupině kationtů téhož mocenství. Atom vodíku se uvádí jako poslední těsně před aniontem. V názvech těchto solí se názvy kationtů oddělují pomlčkou. Pořadí v názvu souhlas! s pořadím ve vzorci. Příklady: KMgCl-j chlorid draselno-hořečnatý KNaCO-j uhličitan draselno-soďný NH^MgPO^ fosforečnan amonno-hořečnatý KA1(S04)2 . 12H20 dodekahydrát síranu draselno-hlinitého NaJíH^HPO^ hydrogenfosforečnan sodno-amonný 6.3.2 Ve vzorcích podvojných, potrojných atd. a smíšených solí se anionty uvádějí v abecedním pořadí symbolů prvků, resp. centrálních atomů. Názvy jednotlivých aniontů se oddělují pomlčkou. 37 f luorid-tris (fosforečnan) pentmvápenatý chlorid-fluorid-rbia(aíran) hexaaodný bis(uhličitan)-difluorid triméŠnatý 6.3.3 Oxid- a hydroxid- soli Soli, obsahujíc! vedle jiných aniontů též ionty hydroxidové, reap. oxidové, se často označuji skupinovým názvem zásadité soli. Jejich vzorce a názvy se tvoři v souhlase s pravidly pro podvojné a smílané soli. Příklady: MgCl(OH) chlorid-hydroxid horečnatý BiCl(O) chlorid-oxid bismutitý Cu2Cl(OH)3 chlorid-trihydroxid diaěěnatý ZrCl20.8H20 oktahydrát dichlorid-oxidu zirkoničitého Zr2Cl203 dichlorid-trioxid dizirkoničitý Tato pravidla je možno rozšířit i na analogické sloučeniny nesolné povahy: AIO(OH) oxid-hydroxid hlinitý 6.4 Podvojné oxidy a hydroxidy Pro skupinu látek jako např. NaNb03, CaTi03, TA103 apod. se používá označení podvojné oxidy. Takové látky je možno obvykle zařadit k určitému strukturníma typu. Např. uvedené tři podvojné oxidy patří ke strukturnímu typu perowskitu (perowskit - CaTiO-j). Nedoporučuje se užívat pro tuhou fázi názvů jako niobičnan sodný, titaničitan vápenatý apod., pokud není prokázáno, že v mřížce sloučeniny existují diskrétní částice Nb03~, TiO-j" apod. Vzorce a názvy podvojných oxidů a hydroxidů se tvoři stejně jako u podvojných soli. Za název sloučeniny je možno v závorkách uvést strukturní typ (kursivou). Příklady: HgTi03 trioxid hořečnato-titaničitý (typ ilmenit) NaNb03 trioxid sodno-niobičný (typ perowskit) LiAUin204(OH)4 tetraoxid-tetrahydroxid lithno-hlinito-dimanganičitý 6.5 Adiční sloučeniny Názvoslovné zásady obsažené v této kapitola se používají pro pojmenováni komplexů donor akceptorového typu, rozličných mřížkových sloučenin, avent. sloučenin o neznámé struktuře. Z hlediska racionálnosti násvoaloví jo ocelná, aby název rozlišil, zda jde o solvát, či o sůl solvatované mol* kaly rospoaitěd-la. Proto adiční sloučeniny obsahující např. voda, ether, mmonimfr apoA. mmejmjf být označovány jako hydráty, etheráty, amoniakáty, nebol kaneovte -«t poaMvá pro označení aniontu (acetát, oxalát apod.). V praxi 1m tiebto násvn podtít Příklady: Ca5F(P04)3 Na6ClF(S04)2 Cu3(C03)2F2 38 jen tehdy, jestliže nechceme, nebo nemůžeme specifikovat způsob vazby těchto molekul. Tyto názvy je pak nutno považovat za triviální. Název a vzorec adiční sloučeniny se tvoří z názvů a vzorců složek. K oddělení složek se v názvu užívá pomlček, ve vzoroi teček. Počet molekul složek se v názvu uvádí arabskými číslicemi, oddělenými dvojtečkou. Sloučeniny boru a vody se uvádějí vždy naposled. Ostatní složky se uvádějí v pořadí jejich rostoucího počtu. Příklady: Solváty a molekulová sloučeniny: 3 CaSO-j.SHgO síran kademnatý-voda(3:8) (čti tři ku osmi) CaCl2.£NH3 chlorid vápenatý-amoniak (1:8) AICI3.4 C2H5OH chlorid hlinitý-ethanol(l:4) BiCl3.3PCl5 chlorid bismutitý-chlorid fosforečný (1:3) BF3.2H20 fluorid boritý-voda (1:2) Klathráty: 8Kr.46H20 krypton-voda (8:46) NH3.CgHg.Ni(CN)2 amoniak-benzen-kyanid nikelnatý (1:1:1) 8CHC13.16H2S.136H20 chloroform-sirovodík-voda (8:16:136) Část aduktu může být pojmenována podle zásad již dříve uvedených, zvláátě známe-li jeho strukturu. Příkladyí FeS04.7H20 síran železnátý-voda (1:7), nebo [Fe(H20)^| SO^.HgO síran hezaaquaželeznatý-voda (1:1) [(CH3)4n]c1.3AsC13 chlorid tetramethylamonný-chlorid arsenitý (1:3), nebo [(CH3)4n][AsC14] .2AsCl3 tetrachloroarsenitan tetramethylamonný-chlorid arsenitý (1:2) Cvičení 1. Pojmenujte tyto sloučeniny: a) 0s04, Ba3N2, BrF3, AgF2, LigNH, Ba02, FeirS2 b) Hg(N03)2, Ce(S04)2, Mg2P207, Be2Si04, BaFe04, NaCH>2 c) KHF2, NaH4I06.H20, Na2HP04, NaHS, KHS03, CuHAs03 2. Pojmenujte tyto sloučeniny: a) RbTi(S04)2.12H20, (NH4)2Fe(S04)2.6H20, (NH4)Ti3(S04)5.9H20, KNi^IOg, CaFe(C03)2, Be3Al2(Si6018), Mg3Al2(Si04)3 b) HgCl(NB*2), CaCl(ClO), Sn4Cl2(0H)6, Sn3(C104)2(0H)4, WF4(S03F)2, Pb3(C03)2(OH)2, Cu2(As02)3(CH3COO), Ni^if^O-^OH^. 39 3. Napište vzorce těchto solí: d ichlorid-pentaoxid tetraantimonitý hydroxid-tris(fosforečnan) Per*tavápenatý uhličitan-dihydroxid dimědnatý oxid-křemičitan vápenato-titaničitý dihydroxid-dikremičitan tetrazinečnatý hexaoctan-oxid čtyřberylnaxý dihydroxid-tetrakremičitaní 4-) trihořečnatý dihydrát orthokřemičitanu didraselno-divápenato-hořečnatého trihydrát chlorid-síranu draselno-hořečnatého dioxid-bis(orthokřemičitan) diberyllnato-železnato.diyttritý 4* Napište vzorce těchto látek: tetraoxid železnato-dichromitý tetraoxid dizinečnato-titaničitý trioxid gallito-lanthanitý trioxid kobaltnato-titaničitý trifluorid draselno-nikelnatý tetraoxid beryllnato-dihlinitý 5. Napište názvy těchto edičních sloučenin: TiCl4.2(C2H5)20, NaI.4NH3, NbCl30.2(CH3)2SO, NaBCv,,H202.3H20, SiI4.4C5H5N, V02(N03) .N204.2CH3CN, La2(SO4)3.3Na2S04.12H20, Kr^íp-CgH^OH)^, 8S02.46H20. 6. Napište vzorce těchto adičních sloučenin: dusičnan měánatý-oxid dusičitý dimerní (1:1 ) alan-trimethylamin (1:2) chlorid chronnatý-amoniak (1:5) chlorid draselný-chlorid hořečnatý-voda(1:1:6) fluorid tributylsulfonia-voda(1:20) oxid nikličitý-oxid barnatý-oxid molybdenový-voda(l:3:9:12) dusičnan lanthanitý-dusičnan hořečnatý-voda(2:3:24) 7. Najděte chyby v těchto názvech, uveďte správné názvy a zdůvodněte: Mg3Al2(Si04)3 kremičitan trihořečnato-dihlinitý Al4(0H)8(Si4010) oktahydroxid-tetrakis(křemičitan) tetrahlinitý Na3SbS4.9H20 nonahydrát tetrasulfidu trisodno-sntimoničného CaTiOj titaničitan vápenatý ZnCr04 tetraoxid zinečnato-chromový Ba2Ti04 tetraoxid dibarnato-titaničitý Na3H(C03)2.2H20 dihydrát bis(hydrogenuhličitanu) trisodného ?eCr204 diehroman zeleznatý 40 7. KOORDINAČNÍ SLOUČENINY 7.1 Definice a základní pojmy Koordinační sloučeninou (částicí) či komplexem se rozumí molekula či ion, v němž jsou k atomu nebo iontu li vázány další atomy nebo atomová skupiny tak, že jejich počet převyšuje oxidační číslo tohoto atomu nebo iontu. Při formulaci názvoslovných pravidel se používá některých základních pojmu s následujícím významem. Atom či ion H (ve smyslu výše uvedením) se nazývá centrální či středový atom či ion. Atomy vázané k M jsou atomy donorové či koordinující. Částice, obsahující jeden nebo více donorových atomů (nebo vázaná jako celek bez možnosti určení donorových atomů), se nazývá ligand. Centrální atom H je charakterizován koordinačním čísle*, které je dáno počtem donorových atomů, vázaných k U. Ligand s jedním donorovým atomem se nazývá ■iednovazný či monodonorový. Obsahuje-li ligand více donorových atomů, pak se označuje jako vícevazný či polydonorový. Chelétový ligand je vázán k témuž centrálnímu atomu dvěma nebo více donorovými atomy. Můstkový ligand se váže ke dvěma nebo více centrálním atomům. Takový komplex, obsahující dva, tři a více centrálních atomů, spojených můstkovými ligandy, se nazývá*1 dvo j.iaderný (bicentrieký, binukleární), trojjaderný ... až vicejaderný (polycentrický, polynukleární). Koordinační částice (komplex) může být podle celkového výsledného náboje katión (komplexní kation), anion (komplexní anion) nebo neutrální (nenabitá) molekula (komplexní molekula). Jestliže u základní definice komplexu vypustíme omezení, dané oxidačním číslem atomu či iontu M, pak je možno pojmenovat podle názvoslovný* pravidel pro koordinační sloučeniny každou sloučenino, vytvořenou připojením jednoho nebo více atomů nebo molekul jednemi^ne** více atomům nebo molekulám, tedy i mnohé jednoduché anorganické sloučeniny. Tím je možno zamezit mnoha nejasnostem v názvech. Proto se doporučuje používat názvoslovných pravidel koordinačních sloučenin pro nejširší okruh anorganických sloučenin. 7.2 Obeená pravidla pro tvorbu vzorců a názvů koordinačních sloučenin 7.2.1 V sumárním a funkčním vzorci koordinační sloučeniny se uvádí na prvém místě symbol centrálního atomu, za nímž pak následují vzorce ligandů. Vzorec sloučeniny se dává do hranaté závorky. V názvu koordinační sloučeniny se uvádí název centrálního atomu až po názvu ligandů. Kladný oxidační stupeň centrálního atomu se v názvu vyjádři příslušným zakončením. Nulový oxidační atmpeň nemá žádné zakončení. Název centrálního atomu v pojmenování komplexu se pak uvádí v nominativu nebo genitivu. Malésá-li se centrální atom v záporném oxidačním stupni, pak jeho název má zakončení -id a doplňuje se číslem Ewems-Bassettovým. Poměr složek v koordináta! Částici je vyjáéřen jednak zakončeními ox^diS-níeh tisel, jednak éíslovkovými předponami. 41 hexakyanoželezitan tridraselný (nebo jen draselný) hexakyanoželeznatan tetradraselný (nebo jen draselný) tetrakyanoniklU-) tetradraselný (draselný) nebo tetradraaelná (draselná) sol tetrakyanoniklu(4-) tetrakarbonylnikl nebo tetrakarbonyl niklu tetrakarbonylkobaltid(l-) sodný chlorid tris(ethylendiamin)chromitý U komplexních sloučenin nabývají na významu doplňující informace o struktuře, vyznačované pomocí strukturních předpon (např. cis, transŤ fact mer apod.). Strukturní předpony se uvádějí před vzorcem a názvem koordinační částice a oddělují se pomlčkou (v tisku se vyznačují kurzivou). •Příklady: cis-[Pt(NHj)oClJ cis-diammin-dichloroplatnatý komplex fac- [Codffl-^CljI fac-triammin-trichlorokobaltitý komplex Ve funkčním vzorci i názvu koordinační částice se ligandy uvádějí v abecedním pořadí podle počátečních písmen .ie.iich psaných názvů (viz též pravidlo 1.3.2.3). 7.2.2 Názvy koordinačních sloučenin Názvosloví koordinačních sloučenin je stejně jako názvosloví jednoduchých sloučenin podvojné. Název většiny komplexů se skládá z podstatného a přídavného jména. a) Název komplexního kationtu je vytvořen z názvu centrálního atomu s příslušným zakončením oxidačního čísla, jemuž jsou předřazeny názvy ligandů s udáním jejich počtu, a strukturní předpony: [CoíNH-j)^ (H20)] Cl-j chlorid pentaammin-aquakobaltitý trans-rcHNH^ClJ Cl chlorid trans-tetraammin-dichlorochromitý podat.jméno přídavné jméno b) Název komplexního aniontu je tvořen z názvu centrálního atomu s příslušným zakončením oxidačního čísla, jemuž jsou předřazeny názvy ligandů s příslušnými číslovkovými a strukturními předponami: K-jCcoKCN^] jodo-pentakyanokobaltitan draselný Na[BH4l tetrahydridoboritan sodný podst.jméno příd. jméno Obsahuje-li sloučenina komplexní kation i anion, pak podstatné jméno je dáno aniontem, přídavné pak kationtem: [Pt(NH,)J [PtClJ tetrachloroplatnatan tetraaaminplatnatý Příklady: K-jOetCN)^ K4[>e(CN)e] k4Díí(cn)4T [ní(co)41 Na[Co(co)4l [Cr(en),]ci 42 c) Název nenabité koordinační částice je tvořen přídavným jménem stejně jako u komplexního kationtu, a podstatným jménem "komplex". [Pt(NH3)Cl2(C2H4)] ammin-dichloro-(ethylen)platnatý komplex fac-[Co(NH3)3Cl3l fac-triamain-trichlorokobaltitV komplex 7.3 Názvy 1 i g a n d ů 7.3.1 Aniontové ligandy 7.3.1.1 Pro pojmenování aniontových ligandů se obecně používá názvu "aniono". Názvy aniontových ligandů mají zakončení -o. Příklady: Názvy anorganických ligandů: vzorec 2- SO, ion síran ligand sulfato SO- 2- S2°3 2- siřičitan sulfito thiosíran thiosulfato uhličitan karbonato fosforečnan fosfato d ihydrogenfosfore čnan d ihydrogenfoefato Názvy některých organických ligandů: CO PO. 2- 3- H2P04 vzorec CH3C00 CH3OS02" (CH3)2N" CH3CONH" ion octan methyls iři č itan dimethylamid acetamid ligand acetato methylsulfito dimethylamido acetamido 7.3.1.2 Řada aniontových ligandů má názvy vytvořeny ze zkráceného názvu mateřského ligandů se zakončením -o: vzorec F~ Cl~ Br" I" O2 OH" ,2- ion fluorid chlorid bromid Jodid oxid hydroxid ligand fluoro chloro bromo j odo oxo hydroxo 43 vzorec ion ligand peroxid peroxo H~ hydrid hydrido (výjimečně nezkráceno, aby nekolidovalo 8 názvem "hydro") S2~ sulfid thio S 2~ disulfid disulfido HS~ hydrogensulfid merkapto CH" kyanid kyano CH-jO" methoxid methoxo CH-jS" methanthiolat methanthiolato 7.3.1.3 Vystupují-li jako aniontové ligandy uhlovodíkové skupiny, pak se jejich název používá beze změny, tj. nemají zakončení -o, např. fenyl (CgH^), ethinyl (C2H), cyklopentadienyl (C^H^). Příklady: M^ÍAgíS^)^ bis(thiosulfato)stříbrnan(3-) sodný NH4[Cr(NH.j)2(SCN)4] diammin-tetrathiokyanatochromitan(l-) amonný K[AgF^] tetrsfluoroatříbřitan(l-) draselný CaClCl^] tetrachlorojoditan(l-) česný [Ru(NH3)4(HS03)2] tetra*«min-bie(hydrogensulfito)ruthenatý komplex K2CCrNH3(CN)2(0)2(02)] ammin-dikyano-dioxo-peroxochroman(2-) draselný K2[re2(HO)4S2l K[>u(S2)s] lí[b(c6h5)4] ^[CttíCgH)^ [FeíC^HCO)^! tetranitrosyl-dithiodiželezn an(2-) draselný dieulfido-thiozlatitan(1-) draselný tetr«fenylboritan(1-) lithný triethinylměanan(2-) draselný jodid cyklopentadienyl-trikarbonylželeznatý 7.1.1.4 Wzvy ligandů, jež jsou odvozeny od organických sloučenin náhradou protonu (kromě těch, které byly již uvedeny v kap. 7.3.1.1 a 7.3.1.3), mají zakončení -sto. Házvy těchto ligandů se vždy uvádějí v sávoviaáafc. Jestliže se organický ligand koordinuje bez smmjáty protonu, používá m pro něj původní nasev organické sloučen iay Pro mnoho běžně se vyskytujících ligandů používali anorganičtí chemikové triviálních názvů, např. kupfe#on, oxin, acetylaceton, dipyridyl,místo racionálních aásrt N-nitroao-X-fenylhydroxylamin, 8-chinolinol, 2,4-pentandion, 2,2-bipyridin atd. Aby byla zachována jednotnost názvosloví, je nutno dávat přednost racionálním názvům organických sloučenin. 44 Příklady: [Ri(C4H7N202)2] bie(2,3-butandiond ioximato)nikelnatý koaplax méně vhodné bie(diaethylglyoxiaato)nikelnatý komplex [Cu(C^Hy02)2J bia(2,4-pentandionato)môdnatý koaplax méně vhodné bis(acetylacetonato)mě (h3-C5H5) (I^-CjHj )NO] 7.4.2 Metalloceny y-cyklopentadienylové komplexy a jejich deriváty se obecně nazývají metallo-ceny. Bis( ? -eyklopentadienyl)železnátý komplex [FeCC^H^)^ se nazývá ferrocen. Analogické názvy mají i některé dalěí sloučeniny, např. [Co(C^H^)2]- kobaltocen, [ní(C^H^)2] - nikelocen, [Cr(C^H^)2] - chromocen atd. U ferrocenu a některých jiných metallocenů je známo veliké množství derivátů, odvozených od základní látky substitucí vodíků na cyklopentadienylových kruzích. Tyto deriváty se pojmenovávají v souhlase se zásadami názvosloví organické chemie. Příklady: rr^-ci 1,1-dichlorferrocen Fe Cl CH-j Os - CO.CH3 Fe ^tí^ acetylferrocen nebo ferrocenylmethylketon (C10H^Fe)-CH2OH ferrocenylmethanol nebo (hydroxylmethyl)ferrocen (C10H^Fe)-CHO ferrocenylaldehyd nebo formylferrocen (C10HgFe)-COOH ferrocenylkarboxylová kyselina nebo karboxyferrocen 48 7.5 Označováni iaomerie Isomerie ja jev v koordinační chemii velmi rozšírený. Mate k ní docházet mnoha způsoby: a) Ligand se koordinuje k centrálnímu atomu rosnými donorovými atomy (viz 7.3.3), např.: - N 9/ nebo -0-K*£ b) Koordinují se isomerní ligandy. Tento případ se vystihne názvem ligandu: H2NCH2CH(CH3)NH2 1,2-propandiamin CH3NHCH2CH2NH2 N-methylethylendiamin c) Komplexy mají vyměněny ionty v koordinační a iontové sféře; tato situace je vystižena názvem sloučeniny: [CoíNH^SO^JBr bromid pentaammin-sulfatokobaltitý [Co(KH3)^Br] SO^ síran pentaammin-bromokobaltitý d) Liší se geometrické uspořádání dvou nebo více druhů ligandů v koordinační sféře centrálního atomu: cis 'b b trans ZI7 Faciální meridionálni Pro' znázorňování struktur koordinačních sloučenin s nejběžnějšlm koordinačním číslem 4 (čtverec) a 6 (oktaedr) se obvykle používá čtverce, resp. roviny a k ní kolmé osy. Symbol centrálního atomu je možno z obrazce vypustit. e) Chirální (asymetrické) uspořádání dvojfunkčních ligandů: značí dvojvazný ligand, např. H2NCH2CH2NH2 26945 F4 49 f) Asymetrie některého atomu ligandu, ke které dochází v důsledku koordinace k centrálnímu atomu (např. v nlíe uvedeném ligandu atom označený hvězdičkou). ^-NH,-CH, Vl d I i \ I u. NH9-CH I NH2-CHg 7.5*1 Geometrická isomerie 7.5.1.1 Strukturních předpon cis-, trans-, fac- a mer- se používá tehdy, kdy postačí k označení specifických isomerů. Příklady: Bt,S NO, cÍ8-bia(diethylsulf ia)-dinitroplatnat.ý komplex Et2S^ NsN02 Cl Cl cia-[CoCl5(en)J + kat ion cis-d ichloro-bis (ethylend iamin) kobalt itý Cl py J__« r , / Ru/ mer-rRuCl3py3J py pT>y mer-trichloro-trisCpyridin)ruthenitý komplex Cl 7.5.1.2 Tam, kde uvedené strukturní předpony nedostačují ke specifikaci isomerů, používáme polohových indexů. Polohové indexy se píší malými latinskými písmeny a tisknou se kurzivou. Přiřazení indexů se provádí tak, Se prvému ligandu v názvu komplexu se přiřadí nejnižôí (podle abecedy) index, druhému ligandu pak dalSí možný nejnižší index. Přiřazení dalších indexů pak vyplývá z jejich poloh v koordinační sféře. Polohové indexy pro rovinný čtverec a oktaedr jsou naznačeny na schématu: a f 50 26945 Z4 Príklady: NO, NH, py pt NH2OH Cl chlorid a-ammin-b-(hydroxylamin)-d-nitro--c-(pyrid in)platnatý(1+) NH- t 3-» py 7%° vr ion af-diammin-bc-diaqua-da-bia(pyridin)kobal-titý(3+) 7.5.1.3 Pro značení poloh u chelátových ligandů existuje řada pravidel, z nichž některá základní uvádíme: a) u symetrických lineárních ligsnaá se nejprve uvádí poloha krajního donorové-ho atcmu ligandu v koordinační aféře, ostatní pak v pořadí, jak jaou vázány. NH- NH- Cc NH- značí H2NCH2CH(NH2)CH2NH2 ion abc-triammin-edf-(1,2,3-propantriamin)kobalt itý(3+) b) u nesymetrických ligandů se polohy donorových ligandů v koordinační sféře uvádějí postupně, počínaje jedním koncem. Donorový atom, kterým se začíná, se zvolí podle těchto principů: (i) Z krajních donorových atomů se volí ten, jenž je v tabulce pořadí prvků uveden dříve (viz tab. V). Příklady: H2NCH2CH2SR nejprve se uvádí S NH2CH2COO~ nejprve se uvádí 0 (ii) Jsou-li oba donorové atomy stejné, ale v různých spojeních, je pořadí určeno definitoricky: 0: -C00" -CHO -CO -OH -0~ -0R S: -CSS" -CHS -CS SH -S~ tSR N: -C0NH2 -CN -CHN -C=N- -NH2 -NH" -NHR -NR -NRg -NH-NH2 Atomům v řetězci se dává Dřednost před atomy na kruhu. Příklady: _e nejprve se uvádí -CHO '\^"^CH0 Cl 51 CH-jNHCHgCHgNHg nejprve se uvádí NH2 nejprve se uvádí NH2 CH-NH, (iii) Jsou-li obě donorové skupiny stejné, uvádí se jako prvá ta, která je blíže k atomu, který je dříve v tabulce následnosti prvků. Příklad: NH2CH2CH2SCH2CH2OCH2CH2NH2 dříve se uvádí NH2 blíže položená k O (iv) Jsou-li obě koncové donorové skupiny stejné a ligand vytváří více chelá-tových kruhů, uvádí se jako prvý ten krajní donorový atom, jenž je součásti menšího donorového kruhu. Příklad: * CH "2^ 2^CH0 1 H2K s CH, na prvém místě se uvádí M označený hvězdičkou CH2— CH2 7.5.4.1 Na uvedených schématech jsou zakresleny polohové indexy u ostatních běžnějších struktur (kromě čtvercové a oktaedrické). trigonálnl bipyramida "7 y tetragonální pyramida tetragonální antiprisma krychle (pravidelný hexaedr) 52 7.6 Více jaderné koordinační sloučeniny 7.6.1 Koordinační sloučeniny s můatkovými ligandy a) Můstkový ligand ae vyznačí v názvu koordinační částice tak, že před jeho název se přidá symbol^**'. Dvě či více můstkových skupin téhož druhu se vyznačují číslovkovou předponou, oddělenou od symbolu^tepomlčkou: di-gíf, tri-^,apod. b) Mdstkové ligandy ae uvádějí spolu s ostatními v abecedním pořadí. Je-li vSak komplex symetricky uspořádán vzhledem k aůstkovým ligandum, tvoří ae název a použitím násobných předpon. c) Je-li v koordinační částici přítomen ligand jednak jako můstkový, tak i ne-můstkový, uvádí se nejprve ligand můstkový. d) Můstkové ligandy mohou být dvojího druhu: 1) dva centrální atomy jsou vázány k témuž donorovéau atomu; 2) dva centrální atomy jsou vázány ke dvěma různým donorovýa atomům téhož můstkového ligandu. Tam, kde je to potřebné, uvedou se symboly donorových atomů velkou kurzivou za název můstkového ligandu. Příklady: [(NH3)5Cr-OH-Cr(NH3)5] C]^ [(CO)3Fe(CO)3Fe(CO)3] [í(mof4)f]4] OH y \ (NH-jKCo — OH—Co(NH,), 33 \ / 33 0-N n o chlorid ^-hydroxo-bis(pentaamminchromitý) (5+) tri-^-karbony l-bia (tr ikarbonylželezo) cvklo-tetra- A/-fluoro— tetrakis (tetrafluoromolyb-deničný) komplex ion di-/^-hydroxo-/^-nitrito-0,N-bis(triammin kobaltitý)(3+) [(NH3)3Co(OH^Co(OH)3Co(NH3)3Jci3 chlorid hexa-/«/-hydroxo-bis(triammin kobalt ito)kobalt itý(3+) V případě, že počet centrálních atomů, vázaných k jednomu můstkovému ligandu je větší než dva, je nutno vyznačit jejich počet přidáním číselného indexu vpravo dolů k symbolu . Příklady: [[PtI(CH3)3}4J tetra-A^-jodo—tetrakis (trimethylplatičitý) komplex [Be4(CH3COO)gOJ hexa-^**-acetato-O,0-^-oxo-tetraberyUnatý komplex Názvy složitějších struktur je nutno tvořit s pomocí polohových indexů podobně, jak bylo uvedeno v (7.5.1.4). Osa symetrie se volí tak, aby procházela co největěím počtem centrálních atomů: h c 53 Príklady: NH-i Cl Cl \ / \ / Pt Pt / \ / \ Cl Cl NH, komplex af-diammin-dí-ju/-ctil oro-d ichlorodiplatnatý NCS ,SCN vPEt, ^Ft Pt di-^-thiokyanato-S,N-af-dithiokyanato-bis(tri- Et-jP ^SCN SCN ethylfosfin)diplatnatý komplex en en ion e- jU/-amido-ad,bc.,£^,hi-tetrakia(ethylen-d iamin)-f - -nit rodikobalt itý(4+) 7.6.2 Polymerní struktury Způsobuje-li tvorba můstků mezi centrálními atomy vznik polymerní struktury, pak je nejvýhodnějsí pojmenovat sloučeninu podle opakující se jednotky a předpony katena. Příklady: CsCuCl- Cl i má strukturu I Cl Cl I -Cl-Cu -Cl-Cu- Cl- I Cl kterou lze jednoznačně pojmenovat katena- /^-chloro-dichloroměěnan česný Cl Cl " \ / \ Pd Pd > / \ y Cl Cl Cl / \ ] K / Cl Pd katena-di-y^-chloropalladnatý komplex 7.5*3 Vícejaderné komplexy s přímou vazbou mezi centrálními atomy Mnohé koordinační sloučeniny obsahují vazbu kov-kov. 7.6.3.1 Jsou-li tyto sloučeniny symetrické, pak se jejich názvy tvoři pomoci násobných číslovkových předpon: 54 Príklady: [Br4Re- ReBr4] 2" bis(tetrabromorhenitan) (2-) [(CO^Hn-Mn (CO )?] bis (pentakarbonylmangan) 7.6.3.2 Jsou-li tyto sloučeniny nesymetrické, pak se jeden z centrálních atomů spolu s jeho ligandy považují jako celek za ligand druhého centrálního atomu. Volba centrálního atomu se provede podle tabulky následnosti prvků (tab. V): Příklady: C(C0)4Co-Re(C0)5J pentakarbonyl-(tetrakarbonylkobaltio)rheniu« [(uCl2 py^*. b) LCríCN)^3", [MoíCNJq]4", [BH4]", [NbFgO]3-, [U(HCS)J*", [Fe(NO)2Sj~, [Cr(NH3)2(SCN)4]",[Pt(S03)4]6". 4. Napište názvy těchto komplexů: a) [PtCl4 py2], CPt(NH3)2Cl2], [Co(NH3)3(N02)3], [ZnCl2(NH2OH)2], [Pt(NH3)2Cl2(N02)2], CCuCl2(CH3NH2)2], [Ni(PF3)4], [Cr bpy3 ] . b) CCo(NH3)g][Co(CN)6l, [Cu(NH3)4J[PtCl4J , [PC14] [PClgl, [CoCl2 en^ [Co(N02)fi] , [Pt(NH3)4][PtCl4J . 5. Nakreslete strukturní vzorce těchto komplexních částic: a) [Fe(CN)g]4~, trans-[Pt(NH3)2C12J, cis-[CoCl2 en2]+, fac.-[Co(NH3)3(N02)3] cis-[PtCl2 enj, mer.-[CrCl3(CH3OH)3]. b) ion a-ammin-bf-ethylendiamin-cd-oxalato-e-p.vridinchromitý(1+) ion ab-ethylendiamin-cf,de-bis(oxalato)chromitanový(1-) ion ab-ethylendiamin-cd.ef-bis(oxalato)chromitanový(1-) ion a-ammin-bc-dichloro-def-(1,2,3-propantriamin)kobaltitý(1+). 6. Napište vzorce těchto komplexů: tetrahydrát tria(oxalato)iridičitanu draselného bromid bis(bipyridin)-chlororhodnatý síran tris(bipyridin)osmnatý (ethylendiamintetraoctano)měanatan didreselný bis(2,3-butandiondioximato)nikelnatý komplex bis(2,4-pentandionato)kobaltnatý komplex 56, 7. Napište funkční a nakreslete strukturní vzorce těchto koordinačních částic: dichloro-bis( ^ -cyklopentadienylHitaničitý komplex ion (lp -benr,en)-trikarbonylmanganný chloro-(l,2- \ -cyklqoktatetraen)mě£ný komplex bi8( \ -cyklopentadienyl)-dihydridomolybdeničitý komplex chloro-( k\ -l,5-cyklooktadien)rhodný komplex (lt2:5,6-^> -cyklooktatetraen)-( p -cyklopentadienyDkobaltný komplex 8. Pojmenujte tyto dvojjaderně komplexy: [(NH3 )5Cr (OH)Cr (NH3 >4 (HgO)] 01^ [(NH3)5Ru-0-Hu(NH3)5] S04 [(NH3)4Co ^08^Co(NH3)4]Br4 oh C(H20)4Pe' Fe(H20)4]Cl4 «2 [ (OH) 401ío-0-líoO (OH >4 j 9. Napište funkční a nakreslete strukturní vzorce těchto vícejaderných komplexů: ion p -dioxygeno-fi ,0,-bis (pentaamminkobaltitý) (5+) di- y-chloro-biaj( l? -allyDpalladnatý] komplex tetra- -acetato-0,0-bis(aquachromnatý) komplex (o-O) kat en a- /^'-kyano-C,N-kyanoměanan draselný di- ms -chloro-bis(tetrachloroniobičný) komplex -oxo-bis(pentachlororutheničitan)(4-) 10. Napište funkční vzorce těchto komplexů a pojmenujte je: Cl 0 Cl 3\ Be Cl A Be F4Nb — F — NbF4 F4Nb —F —HbF4 Fe (CO) II 3 57 8. KRYSTALICKÉ F A" Z X O PROMĚNNÉM SLOŽENÍ Do skupiny látek, o nichž pojednává tato kapitola, můieae sahrnout slouče niny vzniklé isomorfním nahrazováním, intersticiální roztoky, intermetalické sloučeniny, polovodiče a nestechiometrické sloučeniny (berthollidy). 8.1 Pro tuhé roztoky a berthollidy je výhodnější používat především vzorce. Racionální názvy jsou těžkopádné a nepřehledné, např. sulfid železnatý (nedostatek železa) dikarbid molybdenu (přebytek uhlíku) Údaj v závorce je součástí názvu. 8.2 Způsoby zápisů vzorců 8.2.1 Pro berthollidy používáme různých způsobů zápisu, podle toho, jak mnoho irofarmací má být sděleno. Nej obecnější forma zápisu je použití znaménka ^* (čti přibližně) před nebo nad vzorcem: '=—FeS CuZn Tento způsob je nezbytný tehdy, není-li známo nic bližšího o proměnlivosti složení. 8.2.2 U fází, kde proměnlivost složení je způsobena nahrazováním, jsou atomy nebo atomové skupiny vzájemně se zastupující odděleny čárkou a umístěny společ ně do závorek. Příklady: K(Br,Cl) homogenní fáze od čistého KBr až k čistému KC1 (Li2,Mg)Cl2 homogenní fáze od LiCl až k MgCl2 Alg(Al2,Mg^)0^2 homogenní fáze od spinelu (AljMgO^) až ke spinelové formě A1203 (tj. A16A12012) 8.2.3 Podrobnější způsob zápisu náhrady jednoho atomu jiným může být sestaven tak, že se ve vzorci uvedou proměnné, které definují složení. Tak ve sloučenině AaBbCc můžeme substituci atomu B atomem A vyznačit Aa+xBb-xCc kde x nabývá hodnot v rozmezí 0 až 1. Tak sloučeniny, uvedené v předchozím odstavei,můžeme zapsat: lBrxCllHE Li2xM*l-xC12 A16A12-2xM«3x°12 58 Podobně můžeme psát: Fel-xS> Cu2-x°» Nal-xW03 (nebo NaxW03) Chceme-li vyjádřit jedno zvláStní složení , vyznačíme přímo hodnotu proměnné x, např.: F*3-0,35Li4-0,35Ti2(l-0,35)°6 nebo léPe: Fe3xLi(4-x)Ti2(l-x)°6 <«-<>,35) Jsou-li odchylky od ideálního složení jen nepatrné, používáme místo x symbolu -cyklo-triborazan (6). 67 Tabulka I. Názvy, symboly a atomové hmotnosti (17) chemických prvků At. Číslo Název český Název latinský Symbol Relativní atomová hmotnost 1 Vodík Hydrogenium H 1,0079 2 Helium Helium 4,00260 3 Lithium Lithium Li 6,941 4 Beryllium Beryllium Be 9,01218 5 Bor Borům B 10,81 6 Uhlík Carboneum C 12,011 7 Dusík Nitrogenium N 14,0067 8 Kyslík Oxygeniům 0 15,9994 9 Fluor Fluorům F 18,99840 10 Neon Neon Ne 20,179 11 Sodík Natrium Na 22,98977 12 Hořčík Magnesium "« 24,305 13 Hliník Aluminium Al 26,98154 14 Křemík Silicium Si 28,086 15 Fosfor Phosphorus P 30,97376 16 Síra Sulfur S 32,06 17 Chlor Chlorům Cl 3?,453 18 Argon Argon Ar 39,948 19 Draslík Kalium K 39,098 20 Vápník Calcium Ca 40,08 21 Skandimm Scandium Sc 44,9559 22 Titan Titanium Ti 47,90 23 Vanad . Vanadium V 50,9414 24 Chrom Chromium Cr 51,996 25 mangan Manganům Mn 54,9380 26 Železo Ferrum Fe 55,847 27 Kobalt Cobaltum Co 58,9332 28 Nikl Niceolum Ni 58,7i 29 Měa Captram Cu «..546 30 Zinek Zincum Zn 53,38 31 Galliam Gallium Ga 69,72 32 Germanium Germanium Ge 72,59 33 Arsen Arsenicum As 74,9216 34 Selen Selenium Se 35 Brom Bromům Br 79,904 3« Krypton Krypton Kr 83,80 3f Rubidium Rubidium Rb 85,4678 38 Stroncium Strontium Sr 87,62 39 Yttrium Yttrium Y 88,9059 40 Zirkon Zirconium Zr 91,22 68 Atomové číslo Název česky Název latinský Symbol Relativní atomová hmotnost 41 Niob Niobium Nb 92,9064 42 Molybden Molybdaenum Mo 94,94 43 Technecium Technetium Tc — 44 Ruthenium Ruthenium Ru 101, Oy 45 Rhodium Rhodium Rh 102,9055 46 Palladium Palladium Pd 106,4 47 Stříbro Argentum Ag 107,868 48 Kadmium Cadmium Cd 112,40 49 Indium Indium In 114,82 50 Cín Stannum Sn 118,69 51 Antimon Stibium Sb 121,75 52 Tellur Tellurium Te 127,60 53 Jod Iodium I 126,9045 54 Xemon Xenon Xa 131,30 55 Cesium Caesium Cs 132,9054 56 Baryum Barium Ba 137,34 57 Lanthan Lanthanum La 138,9855 58 Cer Cerium Ce 140,12 59 Praseodym Praseodymium Pr 140,9077 60 Neodym Neodymium Nd 144,24 61 Promethium Promethium Pm - 62 Samarium Samarium Sm 150,4 63 Europium Europium Eu 151,96 64 Gadolinium Gadolinium Gd 157,25 65 Terbium Terbium Tb 158,9254 66 Dysprosium Dysprosium Py 162,50 67 Holmium Holmium Ho 164,9304 68 Erbium Erbium Er 167,26 69 Thulium Thulium Tm 168,9342 70 Ytterbium Ytterbium Yb 173,04 71 Lutecium Lutet ium Lu 174,97 72 Hafnium Hafnium Hf 178,49 73 Tantal Tantalum Ta 180,9479 74 Wolfram Wolframium W 183,85 75 Rhenium Rhenium Re 186,2 76 Osmium Osmium Os 190,2 77 Iridium Iridium Ir 192,22 78 Piatina Platinum Pt 195 ,09 79 Zlato Aurum Au 196,9665 80 Rtuí Hydrargyrum Hg 200,59 81 Thallium Thallium Tl 204,37 82 Olovo Plumbum Pb 207,2 83 Bismut Bismuthum Bi 208,9804 84 Polonium Polonium Po - 85 Astat Ästetium At - 86 Radon Radon Rn - 87 Francium Franc ium Fr 88 Radium Radium Ra 226,0254 69 Atomové číslo Název český Název latinský Symbol Relativní atomová hmotnost 89 Aktinium Actinium Ac 90 Thorium Thorium Th 91 Protaktinium Protactinium Pa 92 Uran uranium U 93 Neptunium Neptunium Np 94 Plutonium Plutonium Pu 95 Americium Americium Aa 96 Curium Curium Ca 97 Berkelium Berkelium Bk 98 Kalifornium Californium Cf 99 Einsteinium Einsteinium Es 100 Fermium Fermium Fa 101 Mendelevium Mendelevium Md 102 Nobelium Nobelium No Joliotium Joliotium 103 Lawrencium Laurentium Lr 104 Kurčatovium Kurčatovium Rutherfordium Rutherfordium 105 Nielsbohrium Nielsbohrium Hahnium Hahnium 232,0381 231,0359 238,029 237,0482 Hodnoty relativních atomových hmotností mají spolehlivost -1 na poslední uváděné číslici. Pokud je poslední číslice indsxea, pak je spolehlivost -3. 70 Tabulka II. Přehled názvů některých iontů a atomových skupin Atom Neutrální molekula nebo atom.skupina nebo atom.skupina Kation Anion Ligand Substituent v organické sloučenině E vodík hydrogen hydrid hydrido (hydro pro borany) F fluor fluorid fluoro Cl chlor chlorný chlorid chloro CIO chloroayl chlornan(1-) hypochlorite cio2 oxid chloričitý chloryl chloritan(l-) ehlorito cio3 perchloryl chlorefinan(l-) chlorato cio4 chloristan(l-) perchlorato Br brom bromný bromid bromo I Jod jodný jodid Jodo 10 jodosyl jodnan(l-) io2 jodyl 0 (atomový) kyslík oxid (kyalicník) oxygen, oxo 02~ °2 (molekulový) kyslík dioxygenyl 02+ peroxid 022" peroxo hyperoxid 02~ dioxygeno(l-) °3 ozon ozonid(l-) trioxygeno(l-) H20 voda aqua H?0 oxonium HO hydroxyl hydroxid hydroxo H02 perhydroxyl hydrogenperoxid hydrogenperoxo S síra sulfid (airník) thio, sulfido S2 dlaíra disulfid(2-) disulfldo HS sulfhydryl hydrogensulf id merkapto HgS sirovodík H?S sulfonium s2o3 thiosíran(2-) thiosulfato fluor chlor chloroayl chloryl perchloryl 0=C1- brom jod jodoayl jodyl oxo Ö=, oxy 0\ , oxido 10 — peroxy, dioxy -0-0- trioxy -0-0-0-oxonio H20— hydroxy hydroperoxy thioxo S=, thio S dlthio -S-S-merkapto 8ulfonio H2S+- ,sulfido\S- Pokračování tabulky II« -j Atom nebo atom.skupina SO s02 SOj HSOj so4 SeO Se02 SeOj Se04 Cr02 Wo h HB RH2 KH4 5H~0 "ft ■0 N0„ Neutrální molekula nebo atom.skupina oxid sirnatý oxid siřičitý oxid sírový oxid seleničitý oxid selenový oxid chromičitý oxid uranicitý (atomový) dusík (molekulový) dusík Kation Anion amoniak hydrazin oxid dusnatý oxid dusný oxid dusičitý thionyl (sulfinyl) sulfuryl (sulfonyl) sulfoxylan(2-) siřiSltan(2-) seleninyl selenonyl chromy1 uranyl dinitrogenyl N2 aminylen aminyl amonium hydrazyl hydrazinium nitrosyl hydrogensiričitan 8íran(2-) seleničitan (2-) selenan(2-) nitrtdO-) azid(l-) laid(2-) amid(l-) hydroxylamid(1-) hydrazid(l-) NO, dusitan(1-) duslčnan(l-) Lig and sulfito hydrogensulflto sulfato selenito selenato nitrido dinitrogen azido imido amldo hydroxylamido(0) hydroxylamldo (H) hydrazido hydrazin hydrazinlum(l+) nitrosyl dinitrogenoxid nitro(nitrito-N-) nitrlto(-O-líO) nitrato Substituent v organické sloučenině sulfinyl sulfonyl sulfonat, -SO^-kys sulfonyldioxy -O.SOg.O-seleninyl selenonyl sulfonová -S02(0H) 2' nitrilo n azo -R=tN-dlaso slf, asido imino amino amonlo H-jN- azino *N-**; diasonlo -N, aminooxy HgNO-hydroxylamino HONH-hydrazino nitroso azoxy nitro nitrosooxy 0=N-0- / Pokračování tabulky H. tom nebo tom.skupina Neutrální molekula nebo atom.skupina MXlon Ani on Lig and Substituent v organické sloučenině P (atomový)fosfor fosfidO-) fosfido PHg dihydrogenfosfid dihydrogenfosfido fosfino PH3 fosfan PH4 fosfonium PO fosforyl fosforo PH2°2 fosfornan(l-) hypofosfito PH03 fosforitan(2-) fosfito po4 fosforečnan(3-) fosfato P2°7 difosforečnan(4-) difosfato As04 arseničnanO-) araenato CO oxid uhelnatý karbonyl karbonyl karbonyl CS thiokarbonyl thiokarbonyl thiokarbonyl co2 oxid uhličitý karboxylato karboxylato COgH karboxylat(l-) karboxyl karboxyl C1CO chloroformyl chloroformyl chloroformyl HgHCO karbamoyl karbamoyl karbamoyl HgHCOg amidouhličitan(l-) karbanato karbamoyloxy CH^O methoxyl methoxid(l-) methoxo methoxy CH^S methanthiolat(l-) methanthiolato methylthio CM kyan kyanid(l-) kyano kyano -CN ; isokyano -NC OCH kyanatan(l-) kyanato kyanato -0C1T; isokyanato -NCO OMC fulminat(l-) fulminato SCI thiokyan thiokyanatan(l-) thiokyanato thiokyanato -SCN; isothiokyanato -NCS COj uhli8itan(2-) karbonato karbonyldioxo -0.C0.0- HCOj hydrogenuhliči-tan(l-) hydrogenkarbonato C&jCOO octan, acetát acetato acetoxy CH^CO C2°4 acetyl átavelan(2-) oxalat acetyl oxalato acetyl oxalyl Tabulka III. Číslovkové p řadpony jednoduché Blica Nasev číslice Název číslice Název 1 ■ono 10 deka 19 nonadeka 2 di 11 undeka (lat.) 20 ikosa 3 tri hendeka (řec.) 21 henikosa 4 tetra 12 dodeka 22 dokosa 5 penta 13 trideka 23 trikoaa 6 hexa 14 tetradeka 24 tetrakosa 7 hepta 15 pentadeka 30 triakonta 8 okta 16 hexadeka 40 tetrakonta 9 nona (lat.) 17 heptadeka 100 hekta ennea (řec.) 18 oktadeka číslovkové předpony násobné dvakrát třikrát čtyřikrát pětkrát šestkrát atd. bis tria tetrakis penta kis hexa kia 74 Tabulka IV. Strukturní předpony (pláí se malými písmeny a tisknou se kursivou) antipriamo asvm cis cyklo dodekaedro fac hexaedro hexapriamo ikosaedro katena kloso kvádro mer nido oktaedro sym tetraedro trans triangulo ř osm atomu uspořádaných v pravoúhlém antiprismatu asymetrický dvě skupiny obsazující sousední polohy kruhová struktura osm atomů ve vrcholech dodekaedru (dvanáctistěnu) tři skupiny obsazují vrcholy téže stěny oktaedru osm atomů ve vrcholech hexaedru (krychle) dvanáct atomů ve vrcholech hexagonálního prismatu dvanáct atomů ve vrcholech pravidelného dvacetistěnu řetězovitá struktura (obvykle lineární polymer) klečová či uzavřená struktura (u boranových skeletů) čtyři atomy ve vrcholech čtyřůhelníka (čtverce) meridionální (rovníkový) - tři skupiny v oktaedru umístěné tak, že jedna je v poloze cis ke zbylým dvěma, které jsou vzájemně v poloze trans hnízdovitá otevřená struktura boranových skeletů Sest atomů ve vrcholu oktaedru symetrický čtyři atomy ve vrcholech tetraedru dvě skupiny jsou vzhledem k centrálnímu atomu proti sobě tři atomy ve vrcholech trojúhelníka (éta nebo hapto) - dva či více sousedních atomů ligandu je jako celek vázáno k centrálnímu atomu (mí) označení můatkového ligandu (sigma) - pouze jediný atom ligandu je vázán k centrálnímu atomu Tabulka V. Pořadí prvků v názvech anorganických sloučenin He) Li Be Ne 1 Na íMg Ar K i Ca Sc Kr Rb Sr Xe Cs Ba Rn Fr i Ra Sc\ Ti V Cr Mn" íí-> Fe Co Ni Cu Zn Y \ Zr Nb Mo Tc Ru Rh Pd Ag Cd La->Lu iHf Ta W Re Ir Pt Au J B C N V \ 0 AI Si P s Oa Ge As Se In Sn Sb Te Bi W Po F Cl Br I At 75 Tabulka VI. Názvy některých prvků jako heteroatoaů a jako charakteristických prvků v atomových skupinách Prvák antimon araen biamut bor cín dusík fosfor hliník chrom kobalt křemík kyslík mangan měá molybden nikl olovo rtu! selen síra stříbro tellur uhlík zinek zlato železo Jeho heteroatom stiba arsa bismuta bor* stanná •ca foafa alumina chromá kobalta sila osa mangana kupra molybda nikela plumba merkura selena thia argenta tellura karba zinká aura ferra V atomová skupini antimonio •raenio bismutio stannio aluminio chromio kobaltio. manganio kuprio molybdio nikelio plumbio merkurio selenio argentio tellurio zinkio aur i o ferrio 76 Tabulka VII. Řecká abeceda malá Písmeno velké Hláska Ekvivalent v latince A alfa a B beta b S- r A gama delta g (nebo n před ^ 3C.( d e s epsilon e f z zéta z H éta • @ théta th I iota i * K kappa k A lambda 1 AU M mí m N ní n 1 kaí z 0 0 omikron 0 n Pí p 9 p ró r ď E sigma. s t,. T tau t v Y ypsilon y (nebo u) $ fí f X chí ch psí ps co omega t o 77 Tabulka VIII. Periodická tabulka podia BaileT-Thoaaon-Bohra Ha I II III IV V VI VII vin 2 Li Ba B C K 0 F 3 Ka Mg Al Si P S Cl Ar A-podakupimjr a-podaknpiny IA HA IIIA IVA VA VIA VZXA VIIIA IB IIB IIIB IVB VB VTB VIS VIUB 4 K Ca Se Ti V Cr Mn Fe Co li Cu Zn Oa Oe As Se Br *r 5 Bb Sr I Zr Kb Mo Te Ru Rh Pd Ag Cd In Sn Sb To I Xe 6 Ca 3m La Hf Ta V Be Os Ir Pt Au H8 TI Pb Bi Po At Rn T Ir Ra Ae LITERATURA 1. Presl J.S.: Lučba Si chemie zkusná, I.dli Chemie minerálni, Praha 1828; II. dli Chemie organická, Praha 1835. 2. Preal J. S.: Nerostopia Si mineralogie, Praha 1837. 3. Staněk J.: Chemie vSeobecná, Praha 1837. 4. Šafařík V.: Základové chemie čili lufiby, Praha 1860. 5. Batěk A.: Liaty chemické, 1900. 225. 6. Chem. listy 12, 17 (1918): Zpráva o zavedeni sjezdového názvosloví sloučenin chemických. 7. Votoček E.: Chemický slovník Cesko-německo-francouzako-anglicko-latinský. Ôs. apol.chemická, Praha 1941. 8. Remy H.: Anorganická chemie II. díl, SNTL Praha 1962, str. 747-757. 9. Skramovský S.: Chem. listy .52» 497 (1963). 10. Zikmund M.: Názvoslovie anorganických látok. Slov. ped. nakl. Bratislava, 1970. 11. Nomenclature of Inorganic Chemistry. Definitive Rules 1970. Sec.Ed. Butterworths London. 12. Chem. listy 66, 1049 (1972). 13. Chem. listy 67_, 44 (1973). 14. Chem. listy 67., 199 (1973). 15. Chem. listy 62, 268 (1973). 16. Názvosloví anorganické chemie. Definitivní pravidla k roku 1972. Vypracováno Seskou komisí pro názvosloví anorganické chemie. 17. Pure and Applied Chemistry 3j0, 639 (1972), Butterworths London. Atomic weights of the elements 1971. 79 ŘEŠENÍ ÚLOH Kapitola 1 1) FeIV, Au111, B111, U1*, Ni0, Ag111, Ru1*, 0aVI11 2) rPuVF7]2-, UVI054-, [Ba1^]2-, y]o>, [Cef <0H)40^12+, sfo2", Sifo4", XeVIII04-, CrVF40'. ICrV(02>4]3- 3) Ba02: Ba11, 20_I(peroxid) Si02: SiIV, 20"11 CO: C11, O"11 H2NCN: H1,. C17, 2N"111 (H2NCN + 2H20 —* 2NH3 + C02) CH-jOH: 4HTj O"11, C"11 Na[Fe(CO)4J : Na1, 4C11, 40**11, Fe"1 CrO(02)2: 0"?I, 40"1, CrVI [Ni(PF3)4]: 12F"1, 4P111, Ni0 K[CrH(CO)5]: K1, 5C11, 50"11, H"1, Cr° Na[BH(CH30).jJ : Na1, 9H1, 30"11, 3C"11, H"1, B111 4) [AumCl3(OH)]-, [AgI:i:I(TeVI06)2J9-, Ccr|II(CH3C0O)60j+, [Be^íCH^OOjgOJ0, [lloJICl8J4+, [Ni°(CO)2(PF3)2J°, [Mo°I(CO)5]-, [Ni|(CN)6J4-, [Ce^Mogo^j8", rpVwyi0 16-LP2w18o62J 5) a) -ný, -ičelý, -natý, -istý, -itý, -ičný(ečný), -ičitý, -ový b) -itý, -ičný(ečný), -ičitý, -itý, -ičitý, -ičitý, -natý c) -itý, -natý, -natý, -itý, -natý, -itý 6) a) -ná, -itá, -ičná(ečná), -istá, -natá, -ičité, -ové, -itá, -ičná(ečná), -istá, -natá, -ičitá, -ová, -ičelá b) -ná, -itá, -ičitá, -ová, -istá, -ičná(ečná), -ičná(ečná), -itá, -ičná(ečná), -itá 7) a) -itan, -natan, -itan, -ičitan, -ičnan(ečnan), -ičitan, -ičnan(ečnan), -an, -istan, -ičelan b) -itan, -itan, -ičnan(ečnan), -ičitan, -ičnan(ečnan) c) -ičitan, -an, -ičnan(ečnan), -an, -ičnan(ečnan), -itan, -ičitan, -ičitan Kapitola 2 1) C8 - prvek skupiny alkalických kovů prvek skupiny I.A prvek podskupiny draslíku Pu - prvek skupiny III.A prvek skupiny aktinoidů prvek skupiny transuranů prvek skupiny uranoidčt přechodný prvek 80 B Ba - prvek skupiny alkalických ženin Mo - prvek skupiny VI.A prvek skupiny II.A prvek podskupiny chromú prvek podskupiny vápniku prechodný prvek In - prvek skupiny III.B Br - prvek skupiny VII.B prvek podskupiny gallia prvek skupiny halogenů prvek skupiny triel Ge - prvek skupiny IV.B Sc - prvek skupiny III.A prvek skupiny tetrel prvek skupiny vzácných zemin přechodný prvek Ce - prvek skupiny III.A Tm - prvek skupiny III.A prvek skupiny vzácných zemin prvek skupiny vzácných zemin prvek skupiny lanthanoidů prvek skupiny lanthanoidů přechodný prvek přechodný prvek 2) it01" &nion chloridový, tvořený isotopem chloru s hmot. číslem 35 a at.číslem 17 2g7Fr+kation franený, tvořený isotopem francia s hmot. číslem 223 a at. číslem 87 29|ľh4+ katión thoričitý, tvořený isotopem thoria s hmot. číslem 232 a at. číslem 90 16S8 Bolekula síry, tvořená osmi atomy síry s hmot. číslem 32 a at. číslem 16 molekula fosforu, tvořená čtyřmi atomy fosforu s hmot. číslem 31 a at. číslem 15 D^O. molekula "těžké" vody, tvořená dvěma atomy deuteria a isotopem kyslíku s hmotnostním číslem 15 H^Sj molekula dieulfanu, obsahující dva atomy síry o hmot. čísle 32 3) 284At» správně 2J^At nebo 2JJpo gH~ , správně jH~ 2 2 , správně £H nebo jen D ^He neexistuje, správně ^h* nebo ^1» |qCs , takový isotop neexistuje, správně 2oc*2+ Jlí+, správně |lí+ 4) jBe + Jh = |lí + Jh» &« + 2*« " 13" + i» 283Bi + 2^* " 285At * Zn 23|u + n . 140b. ♦ JJu ♦ ä 2í945 r 81 5) 23fa-n--23>. 23*Th - |Am 208. Pb + n 205Hg + 4He Kapitola 3 1) Vzorec atechiometrický {NH2i {SiHgCl} 2) l2> {CH30^ H-N-N-H H H P 0-S-O-H Ó-H molekulový ■A. H2S04 Si2ff4C12 C6H12 C2H602 funkiní fi^X «NU g S02.(0H)2 Clfl2Si.SiH2Cl nebo H3Si.$iHCl2 (CH2)^ (Hb)CH2.CH2(0H) H H Cl-Si-Si-Cl H H H Cl H-Si-Si-Cl H H H2C CHa—OH* CHg-CHg CH5 H H i i C - C -r H ÓH OH 3) 4q1 " : lCH2', - íso3\ • S2» S8 C2H4 s C3H6 so3, s3o9 ■tCH40»2}, ' CH40H2 1C2H601 < C2H60 |PtCl2H2H^. PtCl^gHg Ptpi4N4H12 H2C*CH2, H2C«CH.CH3 O - S - O A o2s so2 i i o o S 0-3 (NH2)2CO, (NH4)OCN CHß #0 »CHßy CU^»CHg»CH LPt(NH3)2Cl2.l [pt(HH3)4J [PtCl^ 82 4) a) h - O - H* H - n - H (C = I H N)" S « C * S 0> S « Ö p-I-F F NP O -' Cl ■ O J P - F O - S «= O F'i F F T* "f b) H - Ü - H f f - Í - f f'~> J. - £ h 1) a) H - O -H H - S - H ,i H f- I- * h - K - H H (IC=H|)ľ I*C = S |0—S»í IFi 10 - Cl * O II„ I _ " — . P - Fl if '\ , S- ' ( IC = Hl )" _ .01 'f. ÍF S- 5*. 5- Sr & Š" « C « S IÖ-S« £- J- iFi -J-IF ^ D- - ^ Fl S- .S. ^ IÔ - Cl * OJ i- J- 10» g. ŕ. I- b) (ic - Nl )~ ju - § = O 10 - Cl » (T |g - s - ÖI -li 101 I- í IF x 6) O / \ H H H \ r ..... f F T s / \ o o 7) '{caClg} , {caF8} , {znsj , {bn\, {cu.o} , {F4} 5 T t í t f 8) CaB6, ThB4, B4C, CaSi2, [(CH3)3s]bí'4, C(C6H5)2l]C104 [(CH3)4AaJl, NOgHSgOy, KOLSbFg] , U02S04, Oa^CO)^, Bbg(CO)16 [HKPDj)^ , (C6H5HH3)C1, (CH3.HH3)H03, (MHjOHJF 26945 t 83 9) 10) a) b) Ti(Si03)2 bia(kremičitan) titaničitý TiS104 kremičitan titaničitý Ti2(Si03)3 tria(kŕemičitan) dititanitý Ti2Si207 dikfemičitan dititanitý Ca(104)2 bia(jodistan) vápenatý Ca3(I04)2 bia(jodičnan) trivápenatý Ca(I03)2 bis(jodiSnan) vápenatý Ca2I20y dijodičnan divápenatý Ca2I20^ dijodiatan divápenatý Ca5(I06)2 bia(jodiatan) pentavápenatý Ca(I308)2 bis(trijodičnan) vápenatý 11) H2S3, B2H4(CH3)2, Si(CH3)4, Hit, AlHgCl, Sa2P2, BiHj 12) di: Cl", S2-, ,2- OH", o|" bia: HP04 , CHjNHg, (CH-j)2NH 13) CoS04.5H20, PaS04.7H20, BaCl2.8H20, Hg2(N03)?.2H20, CajjBgOj^.THgO , BF3.2H20, CaS04.^I20, Ka2C03.«jh20 Kapitola i 1) a) katión hofečnatý, vanaditý, oeričitý, jodný, méánatý, kalifornitý, nraničitý, tantaličný, platnatý b) tetrametnylfoafonium, diaethyloxonium, dihydrofluoronium, aulfatacidium, formiatacidium e) methylhydra*inium(1+), anilinium, ethylendiaminium(l+), ethy1endiamin ium(2+) a) Sp02 A12s3 Na3p Ca02 KI3 Ba(nh2)2 Au(cn)3 Ag2c2 Pb(H3)2 Tl2Ta Ba(scn)2 Snl4 b) C102p voci2 PaOC03 nos psci3 vor cio3spo3 so2ci2 C0(HH2)2 3) BiClO V0C1, chlorid-oxid biamutitý trichlorid vanadylo nabo chlorid vanadyla(T), chlorid vanadyl«(3+) 84 4) SnClgO [(ch3)3nh]f OF2 Tel, [io4]3" [Mn04J 2~ [T«06]6- [sio4]4" dichlorid-oxid cíničity' fluorid trimethylamonny' difluorid kyslíku jodid tellurnatý tetraoxojodičnan tetraoxomanganan hexaoxotelluran tetraoxokremiSitan [sioj2- [FeoJ 4" trioxokřamičitan tetraoxoZelezan * tetraoxoželezičitan 5) trisíran(2-), trikřamičitanU-), hexakřemičitan(12-), tetrafoeforeenanU-), dijodistan(4-), difoaf•rečnan(4-), heptamolybdenan(6-), hexawolframan(6-), hexatantalicnan(6-), oktamolybdenan(4-) 6) arsenicnano-dodekamolybdenan(7-) thoričitano-dodekawolframan(4-) manganičitano-nonamolybdenan(6-) hexamolybdenano-železi tan(9-) d ifosforeönano-18-wolframan(6-) hexakia(molybdatoHelluran(6-) tetrakis(triwolframato)cerič itan(4-) tris(molybdato)-bis(trimolybdato)niklifi itan(6-) 7) 0 0 0 *2- 1 I I O-S-O-S-O-S-0 i i T „000 0 o 1 ! O-Cr-O-Cr-0 I i . o 0 2- 0 0 1 I O-P-O-P-0 I I 0 o 1 I O-P-O-P-0 I I o o . 4- 0-B-0-B-0 ! I O-B-0 I o 0 0 0 0 ■P-0-] O-p-O-p-0 III 0 0 0 P-0 6- 0 0 0 1 \/ O-Si-O-Si-0 v 0 1 -Si-0 0 1 2- O-Si-O-Si-O-Si-0 l o/No V . 8) 0 O-Cr- 1 0 ? ■O-P-0 I 0 3- ? 0-Al-O-Si-O 5- V ? B-O-Si I I O 0 0 1 -0-B I 0 6- 0-B-0-A1-0-B-0 0 )-B-C 6- 26i'r5 r 85 9) a) heptahydrát hexaboritanu divápenutého, heptahydrát tetravanadičnanu didraaelného, 16-hydrát dekavanadičnana didraselno-dizirkoničitého, dikřemičitan diskanditý ■» b) tetrakia(triwolfra«ato)boritan pentadraselntf, hexahydrát tetrakis(tri-»olybdato)fosforečnanu triaaonného, kyselina oktahydrogen-hexakia(di-wolfraaato)křemičitá, kyselina tetrahydrogendodekamolybdenano-křemičitá Kapitola 5 1) H2C03 H2Se04 H3As03 H2S3°10 H40e04 H2Cr2°7 H6Te06 H4Xe06 H5106 HBe04 kyselina trioxouhličitá kyselina trioxoarsenitá - kyselina t etraoxogerman i č it á kyselina hexaoxotellurová kyselina hexaoxojodistá kyselina tetraoxoselenerá kyselina di-^tv-oxo-oktaoxotrislrová kyselina ^/-oxo-hexaoxodichromová nebo ŕ" -oxo-b is(trioxochromová) kyselina hexaoxoxenoničelá kyselina tetraoxorheniatá 2) a) b) c) d) e) k> kyselina (monohydrogen)boritá, aetaboritá, dioxoboritá kyselina trihydrogenboritá, orthoboritá, trioxoboritá kyselina dihydrogenkřemičitá, metakřemičitá, trioxokřemičitá kyselina tetrahydrogenkřemičitá, orthokřemičitá, tetraoxokřemičitá kyselina (aonohydrogen)fosforečná, metafosforečná, trioxofosforečná kyselina trihydrogenfosforečná, orthofosforečná, tetraoxofosforečná kyselina (monohydrogen)jodičná, trioxojodičná kyselina trihydrogenjodičná, tetraoxojodičná kyselina (monohydrogen)jodistá, metajodistá, tetraoxojodistá kyselina trihydrogenjodistá, pentaoxojodistá kyselina pentahydrogenjodistá, orthojodistá, hexaoxojodistá kyselina (dihydrogen)siřičitá, trioxosiřičitá kyselina dihydrogendisiřičitá, ^ct/-oxo-tetraoxodiaiřičitá nebo Y^-oxo-b ia (d ioxos iř i č i tá) kyselina trihydrogenfosforečná, orthofosforečná, tetraoxofosforečná kyselina tetrahydrogendifosforečná, /*>-oxo-hexaoxodifo8forečná nebo ^-oxo-bis (trioxof osf orečná) kyselina pentahydrogentrifosforečná, di-^f-oxo-oktaoxotrifosforečná kyselina dihydrogenperoxosírová, trioxo-peroxosírová kyselina dihydrogendisfrová, ^-oxo-hexaoxodisírová nebo /"•'-oxo-bis (trioxosí rová) kyselina dihydrogenperoxodisírová, ^✓-peroxo-hexaoxodisírová nebo ^'-peroxo-bis (trioxoslrová) 86 3) a) kyselina tetrathiomolybdenová, dithiochromitá, oxo-peroxoboritá, monohydrát kyseliny dioxo-diperoxovanadičné, kyselina tetraperoxo-chromicná b) kyselina fluoroselenová nebo fluoro-trioxbselenová kyselina dihydrogenfluorofosforeSná nebo fluoro-trioxofosforečná kyselina amidofosforečná nebo amido-trioxofosforečná kyselina imido-bis(uhličitá) kyselina hydrazidosiřičitá 4) S02F2, SnCl20, H2NO-Se02H, NH(Se03H)2, H2C02(02), H2SnS3 5) a) dichlorid karbonylu, flworid nitromylu, dichlorid seaainylu nebo dichlorid kyseliny seleničité, fluorid vanadylu(V), dichlorid vana-dylu(IV), diamid selenonylu nebo diamid kyseliny selenové b) tetrachlorid-oxid molybdenový", chlorid-cxíd bismutitý, diamid-oxid zirkoničitý, tetrafluorid-oxid xenónový, tetramer dichlorid-oxidu kře mičitého HB02 kys. metaboritá H3B03 kys. orthoboritá, trioxoboritá H3B3°6 kys. trihydrogentriboritá H2Si03 kys. metakřemičitá H4Si04 kys. orthokřemičitá. tetraoxokřemič itá H6Si207 kys. hexahydrogendikřemičitá H5I06 kys. orthojodistá, hexaoxojodistá HI04 kys. jodisté H3I05 kys. trihydrogenjodistá H3P04 kys. orthofosforečná, tetraoxofosforečná H3P3°9 kys. trihydrogentrifosforečná H4P2°7 kys. difosforečná Kapitola 6 1) a) oxid osmičelý, nitrid barnatý, fluorid bromitý, fluorid atříbrnatý, imid lithný, peroxid barnatý, disulfid železnatý b) dusičnan rtulnatý, síran ceričitý, difosforečnan dihořečnatý, ortho-křemičitan beryllnatý Mbo kremičitan diberyllnatý, želesan barnatý, chloritan sodný c) hydrogendifluorid draselný, monohydrát tetrahydrogenjodistanu sodného hydrogenfosforečnan disodný, hydrogensulfid sodný, hydrogenaiřičitan draselný, hydrogenarsenitan měěnatý ?6945 r 87 2) a) dodekahydrát síranu rubidno-titanitého, hexahydrát síranu diamonno- železnatého, nonahydrát síranu amonho-trititanitého, orthojodistan draselno-nikličitý, uhličitan vápenato.-zeleznatý, hexakřemičitan triberyllnato-dihlinitý, orthokřemičitan trihořečnato-dihlinitý b) chlorid-amid rtuínatý, chlorid-chlornan vápenatý, dichlorid-hexahydroxid tetracínatý, bis(chloristan)-tetrahydroxid tricínatý, tetrafluorid-bia(fluoro8Íran) wolframový, bis(uhličitan)-dihydroxid triolovnatý, tri8(araenitan)-octan dimědnatý, dioxid-tetrahydroxid nikelnato-diniklitý 3) Sb4Cl205, Ca5(OH)(P04)3, Cu2(C03)(0H)2, CaTiO(Si04), Zn4(OH)2(Si20?), Be4(CH3COO)60, Mg3(OH)2(Si4010), K2Ca2Mg(Si04)2.2H20, KMgCl(S04).3H20, Be2FeY202(Si04)2 4) FeCr204, Zn2Ti04, GaLa03, CoTi03, KNiF3, BeAl204 5) chlorid titaničitý - diethylether (1:2) jodid sodný - amoniak (1:4) trichlorid-oxid niobičný - dimethylsulfoxid (1:2) metaboritan sodný - peroxid vodíku - voda (1:1:3) jodid křemičitý - pyridin (1:4) dusičnan vanadylu(V) - dimér oxidu dusičitého - acetonitril (1:1:2) síran lanthanitý - síran sodný - voda (1:3:12) krypton - p-hydrochinon (1:4) oxid siřičitý - voda (8:46) 6) Cu^íO^ .N204, A1H3.2N(CH3)3, CrCl2.5HH3, KCl.MgCl2.6H20, [(C4H9)3SjF.20H20, Ni02.3Ba0.9Mo03.12H20, 2La(H03)3.3Mg(N03)2.24H20 7) lg3Al2(Si04)3 orthokřemičitan trihořečnato-dihlinitý 4(OH)g(Si4010) oktahydroxid-tetrakřemičitan tetrahlinitý Na3SbS4>9R20 nonahydrát tetrathioantimoničnanu trisodného CaTi03 trioxid vápenato-titaničitý ZnCr04 chroman zinečnatý Ba2T i04 t itan i č itan d ibarnatý lfa3H(C03)2.2H20 dihydrát hydrogen-bis(uhličitanu) trisodného FeCr204 tetraoxid zeleznato-dichromitý Kapitola 7 1) — 2) a) nitrato, chlorato, hydrogenkarbonato, hydrogenfosfato, molybdato, triwolframato, methylsulfato, dithionato b) kyanato(isokyanato), thiokyanato(isothiokyanato), nitrido, seleno, dioxygeno c) p-tolyl, silyl, allyl, trimethylgermyl, ethinyl d) fenolato, propionato, oxalato, glycinato-O, 2,4-pentandionato 88 3) a) katión tetraajmninměčinatý, hexaamminkobaltitý, tetraamain-diaquachromitý, ammin-chloro-bis(pyridin)platnatý, dichloro-bia(ethylend iamin)kobaltitý, triammin-trichloroplatiCitý, diamminstríbrný, dichloro-bia(pyridin)«latitý b) anion hexakyanochromitanový, oktakyanomolybdeničitanovy, tetrahydrido-boritanový, hexafluoro-oxoniobičnanový, oktaiaothiokyanatouraničitanový, dinitroayl-thioželeznanorý, diamain-tetrathiokyanatochromitanovy, tetrakÍ8(sulí"ito)platnatanový 4) a) tetrachloro-bia(pyridin)platiCitý komplex diammin-dichloroplatnaty' komplex triammin-trinitrokobaltity' komplex dichloro-bis(hydroxylamin)zinečnatý komplax diammin-dichloro-dinitroplatiCitý komplex dichloro-bÍ3(methylamin)měánatý komplex tetrakia(trifluorfoafin)nikl(0) tris(bipyridin)chrom(0) b) hexakyanokobaltitan hexaamminkobaltity tetrachloroplatnatan tetraammiňmčanatý hexachlorofosforečnan tetrachlorofosrorečný hexanitrokobaltitan tria[dichloro-bis(ethylendiamin)kobaltitý] tetrachloroplatnatan tetraamminplatnaty' 5) a) Cl Cl CH,OH 1_Cl 2694$ * 89 6) KgClrtox^.iH^O, C»i(bpy)2Cl]Bp, [Oaíbpy^SOj, s^Ccuadta] , [MKHdmg)^ , [CoUcac)^ 7) [TiCl2(f -CjHj)^ £1 Ti Cl [«n( 7 -C6H6)CCO)-J* [0001(1,2- tf -CgHg)] Mn ' I \ ao co CO Ču I Cl [Mo( Yl -CjHjWj M Mo V [BhCK t( -1,5-CgH^i] [Co( f -0^5X1,2:5,6-* -CqH8Í] Cl Co 8) chlorid ^-hydroxo-nonaasMÍn-aquadichro«ity(5+) síran /^-oxo-bis(p«ntaaa«inruth«nat/)(2+), aožno též ^-oxo-d ekaaaaind iruthsnatý (2+ ) broaid /<^-anido-/^-hydroxo-bis( tetraajaiinkobaltitý)(4+), aožno též /^-a«ido-/^-nydroxo-oktaajMiindik©baltitý(4+) chlorid di-^^-hydroxo-bis(tetraaquai«lei!Ítý)(4+), aožno tél di-^-hydroxo-oktaaquadišslsaity' (4+) ^tt/-oxo-bia(tetrahydroxo-oxoaolybdsnan)(2-) didrasslný 9) [(MH3)5Co-02-Co(HH3)5]5+ [( 9 -CjHj )Pflv ^ Pd ( 1) -CjHj )] cx HH HH-) H3H NH-] H-jN _NH- -0-0 ^-1-WH, XR- Ji CH- HO" -Pd Pd—/OH H2C \ / Cl 1/ CH, L(H20 )Cr (CH3C0O )4Cr (H20)] //0-c-on\ H-0—Cr~-----£1 2 \\)_C-0 x: v XI-C-0 '/ \ CH, / H20 "C ' I CH- rCCníCH)^ Cl I Cu-CsH, CH I Co - Ca H 90 [Cl.NbC y NbClJ 4 c r * [cleRuORuClW] 4" *5* Cl Cl Cl ci_ Cl Cl / / / Cl Cl Cl Cl Cl "Cl <5Z_ Cl ci ci ci ci 10) trane- [lrCl2 (PPh3)2j" [lrCl3H(PPh3)2J" [ReCl2(0H)0(PMe3)2] [BeCl2] [{(NbF4)F}4J [Fe(r^-C5H5)(C0)3]+ Kapitola 8 anión trans-dichloro-bis(trifenylfosfin)iridnanový anión abf-trichIoro-d-hydrido-ca-bis( Wifenjlf amf la) iriditanový af-dichloro-b-hydroxo-d-oxo-ce-bisítrimethylfoafin) rheničný '-omplex katena-di-^ -chloroberyllnat.v komplex cyklo-tetra- /^-fluoro-tetrakia(tetrafluoroniobičný) komplex katión YJ -cyklopentadienyl-trikarbonylželeznatý 1) Ni0l_x, Pr02.x, Ge^S, Cu2_x0, CdS^, Ti203+x, KBr^ 2) UjjM^O^ (Zn^ D x)(Znxj A )0, U(02_x □ X)(0X | A ), (Cu2_x □ %)0 3) K2xSrl-xC12' M«