Středa l4. prosince 1994 DISKUSE, POLEMIKY Lidové noviny / 9 Karl Raimund Popper: Moc televize Poslední esej filozofa „otevřené společnosti", jemuž krátce před smrtí (17. 9.1994) udělila Karlova univerzita čestný doktorát Nemůžeme kárat dĕti za to, že dnes tráví takové množství času u televizorů. K tomu závěru dospěl John Condry ve studii Zlodějka času - nevěrná služebnice, v niž shrnul výsledky svého výzkumu masového vlivu televize na dĕti. Není jejich vina, píše, že televize zfalšovala jejich svět. Přitom nedává velkou naději do budoucna: „Televize nezmizí. A není pravděpodobné, že by se vyvinula v přijatelný nástroj socializace dítěte." Já bych to řekl jinak. Tak jako je televize hnací silou špatného, mohla by se stát hnací silou dobrého. To je ovšem málu pravděpodobné. Příčina je v tom, že je vůbec velice obtížné stát se kulturní hnací silou dobrého. Nebo jinak: Je snazší najít lidi, kteří budou dvacet hodin denně vysílat průměr či podprůměr než takové. kteří dokáži na hodinu či dvě produkovat kvalitní program. A tím těžší je produkovat programy, které budou po dvacet hodin nejen atraktivní, ale i vysoce kvalitní. A jak přibývá tele- vizních kanálů a programů, je stále obtížnější získat skutečné profesionály, kteří dokáži produkovat zajímavé a hodnotné programy. Senzační materiál Tato integrálni potíž televizního mé- dia je také zdrojem jeho úpadku. Úroveň klesla proto, že televizní ka- nály musí produkovat stále více ne- hodnotného nebo prostě jen senzač- ního materiálu, aby upoutaly svoje diváky. Jenže senzační materiál je stěží totéž, co dobrý materiál. Mně však trápí ještě další problém. Je příliš mnoho navzájem si konku- rujících televizních kanálů. Oč sou- těží? Přirozené o to, aby přivábily co největší počet diváků, což určitĕ ne- ní výchovný cil. Nezávodí o to, kdo vyprodukuje lepší, morálně hodnot- nější programy, jež povedou děti k životu s mravní náplni Co tedy dělat? Ohlédneme-li se na historii televize, zjistíme, že v prv- ních letech po svém vzniku byla vět- šinou kvalitativně náročná. Existovaly dobré filmy a zajímavá témmata - určité také proto, že v té době prak- ticky neexistovala konkurence a po- ptávka byla malá. V důsledku toho producenti také pečlivěji vybírali svoje programy. Je poučné, jak dnes vidí odpověd- ní televizní pracovnici problém své- ho média. Před několika lety jsem se v Německu setkal s ředitelem tele- vizního vysílače, který si přišel se svými spolupracovníky poslechnout mou přednášku. Jméno raději zaml- čím. Ředitelovy názory byly prosté úděsné, ale on je přirozeně považo- val za správné. Byl například skuteč- ně toho názoru, že „lidem je třeba nabízet to, co chtějí vidět". Jako by bylo možné průzkumem sledovanosti zjistit, co si lidé přeji. Lidé to tak chtějí Z výsledků průzkumu sledovanosti lze v nejlepším případě vyčíst, které- mu z nabízených produktů dávají li- dé při volbě přednost. Proto také ne- říkají tato čísla nic o tom, co bychom měli nebo určitě měli nabízet, a ani zmíněný ředitel nemohl vědět, co by si diváci vybrali, kdyby jim nabízel něco jiného. Věřil samozřejmě pev- nĕ. že volba je možná jediné na zá- kladě existující nabídky, a jinou možnost si nedovedl představit. By- la to věru neuvĕřilelná diskuse, v je- jímž závěru vyslovil dokonce názor, že jeho pojetí se opírá o sám „princip demokracie". Cítil se povinen kráčet směrem, který považoval za demo- kratický a jejž bvl schopen pochopit, to jest směrem podle jeho názoru „nejpopulárnějším". Neexistuje samozřejmé demokra- tický princip, který by ospravedlňo- val jeho názor, že úroveň, hodnotu nabízených programů je třeba neu- stále snižovat, „protože lidé to tak chtějí". To bychom pak totiž museli jít všichni k čertu. Proklamovaným cílem demokracie bylo odjakživa zvyšováni celkové úrovně vzděla- nosti, a názory zmíněného pána se proto v žádném směru neshoduji se starou demokratickou ideji zvyšová- ní všeobecné vzdělanosti a vytvářeni stále lepších příležitosti pro všech- ny. Důsledkem populistického prin- cipu naopak je, že se divákům nabí- zejí stále horši programy a ti je ak- ceptují jenom proto, že jsou kořeněny a pepřeny různou chuťo- vou přimĕsí, tj. násilím, sexem a senzačností. Čím intenzivněji se těchto příměsí používá, tím více jsou lidé vychováváni k tomu, aby se do- žadovali stále větších dávek. Toto je také nejprimitivnější způsob, jak vyvolat reakci diváků: Ne- hledáme už složitá řešení, stačí vzít hrst pepře a pěkně jím programy po- sypat. A náš televizní ředitel si mys- lí, že problém vyřešil. Jídlo je špatné, takže je třeba víc a víc je kořenit. Ne- ustalým zvyšováním dávek pepře a soli se pokouší učinit nechutné po- živatelným. Televize formuje svět dětí Když se objevily první televizní programy, bylo mi asi čtyřicet. Do- dnes si vzpomínám na prudký spor, který jsem měl s jistou profesorkou psychologie. Britská vláda ji pověři- la průzkumern toho, zda televize ohrožuje dĕti. Profesorka došla k názoru, že televize je pro dĕti ne- škodná. Myslím si ovšem, že se teh- dy její soud opíral o programy cha- rakteristické pro počáteční stadium vývoje televize. Britská vláda její názor převzala a problém prostě zmizel. Jenže od té doby se úroveň televizní nabídky po- malu, ale jistě zhoršovala. A přinej- menším ve Velké Británii se stale ví- ce hromadí protesty proti násilí a zločinnosti v televizních progra- mech, jež mohou sledovat i děti. Dí- ky těmto protestům se dokonce nějaký čas dařilo tento trvale postu- pující úpadek brzdit. Před osmi lety zastávala nicméně zminĕná profesorka ve svých před- náškách názor, že my sami vychováváme k násilí, a protože proti to- mu nic neděláme, situace se trvale zhoršuje. Všechno jde tedy cestou nejmenšího odporu, jako když tele- vizní producent řeší své problémy tím, že se prostĕ vyhýbá sebemen- ším obtížím. Koření, o němž byla řeč, je totiž pro ty, kdo jsou odpo- vědni za televizi, nejsnadněji dostupným prostředkem k získaní diváků. A když to diváky začne unavovat, dávky se prostĕ zvýší. Inspirace k zločinu Dnes však už značná část zločinců přiznává, že byli ke své činnosti in- spirováni televizí. Největší pozor- nost vzbudil nedávno případ dvou desetiletých liverpoolských chlapců, kteří bez nejmenšího motivu unesli a zabili dvouleté děcko. Jejich čin vzrušil veřejnost, protože šlo o bez- příkladný zločin. Čin byl rovněž spo- jován s vlivem televize, ale na druhé straně jsou někteří odbornici toho názoru, že je ještĕ příliš záhy mluvit o přímém spojení mezi násilím a spotřebou televizního obrazu. Nicméně není pochyb, že vztah mezi dítĕteni a televizí je vážný pro- blém, který souvisí s vývojem člově- ka. Když přijde dítě na svět, je pře- devším strukturováno pro jediný úkol: krok za krokem se přizpůsobo- vat okolnímu světu. Tato prostá skutečnost se, pokud vím, ještě nestala předmětem diskuse o násilí v televizi. Jinak řečeno, všechno, co dítě nese ve svém „životním batohu“ je uspořádáno tak, aby se dítě mohlo začlenit do různých prostře- dí, ve kterých se může ocitnout. Mentál- ní vývoj dítĕte tak závisí do značné míry na prostředí. Tento okolní svět však v podstat- né míře ovlivňuje výchovu člověka. Posíláme dĕti do školy, aby se něče- mu naučily. Co však skutečné zna- mená „naučit se"? A co znamená „učit"? Znamená to ovlivňovat okolní svět tak, aby se děti mohly skutečně připravit na svoje příští úkoly: stát se občany, vydělávat peníze, přebírat rodičovskou odpovědnost za příští generaci a tak dále. Všechno závisí na okolí. To znamená, že jsme odpo- vědni za to, že v prostředí, v němž vyrůstají, vytvoříme pro děti ty nej- lepší podmínky. Demokracie nemůže existovat, jestliže ne- podrobíme televizi kontro- le. Pokud moc televize zůstane i nadále nekontro- lovaná, demokracie dlou- ho nepřežije Televize se dnes stala součástí okolního světa ditěte - součástí, za niž jsme odpovědni, protože jde o růst člověkem utvářeného i člově- ka utvářejícího okolí. V životě jsem se hodné zabýval problémy výchovy. Mnohému jsem se naučil ve styku s lidmi osudem těžce postiženými - a ti pocházeli převážné z rodin, v nichž vládlo nási- lí. Většinou šlo o násilí páchané otci na matkách dětí a všeobecně lze říci, že tito otcové byli většinou alkoholi- ci a svým násilným chováním ničili rodinné prostředí. To byl typický způsob, jak bylo okolí těchto ne- šťastných dětí ovlivňováno násilím. Dnes bylo toto násilí nahrazeno, nebo spíše rozšířeno násilím na ob- razovce. Děti to tak mají před očima několik hodin denně. A to je, jak ví- me ze zkušenosti, rozhodující: tele- vize produkuje nasili a vnáší je i tam, kde by jinak nebylo. Tak se dostáváme k otázce, co dě- lat. Mnozí tvrdí, že se nedá dělat nic, protože - a to je první námitka - kaž- dá cenzura je neslučitelná s demo- kracií. Druhá námitka- cenzura v te- levizi by byla neúčinná, protože by vždycky přišla příliš pozdě. Je prak- ticky nemožné organizovat činnost preventivního cenzora televizních programů. Snad by bylo možné i cenzurovat některé výrobce televizních programů, o nichž je známo, že preferují násilí, ale aplikovat to na celý televizní systém je vyloučeno. Účinnější než cenzura Můj návrh vychází naopak ze zkuše- nosti a praxe lékařské profese. Léka- ře totiž kontroluji jejich stavovské organizace naprosto demokraticky. Lékaři mají obrovskou moc nad živo- tem a smrtí svých pacientů. Moc, která musí být nutně podřízena kon- trole. Ve všech civilizovaných ze- mích existuje proto organizace, je- jímž prostřednictvím kontrolují lékaři sami sebe, a stát má zákony, jež úkoly takové organizace přesně vymezují. Navrhuji proto, aby stát vytvořil podobnou organizaci pro ty, kteří jsou činní ve výrobě televizních programů. Každý, kdo má něco spo- lečného s televizní produkcí, by mu- sel získat jakousi licenci, jež by mu mohla být doživotně odňata, kdyby jednal v rozporu s určitými zásada- mi. Tak by bylo možné zavést ko- nečně v oblasti televize určitá pravi- dla. Orgán, který by měl právo licenci odejmout, by mohl být urči- tým druhem soudu. Takový nepřetržitý dozor je účin- nějši než cenzura i proto, že licence by mohla být udělena teprve po vy- školení a zkoušce. Jedním z hlav- nich cílů takového vyškolovacího procesu by bylo objasnit příštím od- povědným televizním pracovníkům, že budou chtě nechtě součásti vý- chovného procesu, který se dotýká veškerého obyvatelstva. Toho si mu- sí být vědomi všichni, kdo mají s te- levizí něco společného. Když se na to totiž podíváme zblízka, jednají jako vychovatelé, protože televize přináší svoje obrazy dětem, mládeži i dospělým. Kdykoli jsem měl příležitost hovořit o tom s televizními pracovníky, uvědomoval jsem si, že je to pro ně něco zcela nového. Nikdy se vážně nezamýšleli nad výchovnou stránkou své činnos- ti. Nicméně ochotné připouštěli, že věci se mají skutečně tak. Nyní je vsak třeba, aby pochopili, že výcho- va je nezbytná v každé civilizované společnosti. A že občané této společ- nosti, to jest občané, kteří se chovají civilizované, nevznikli náhodou, ale jsou výsledkem výchovného pro- cesu. Chovat se civilizovaně Chovat se civilizovaně samozřejmě znamená omezovat násilí. To je nej- důležitější funkce civilizace a smysl úsilí zvyšovat kulturní úroveň našich společností. Proto by podle mého musela výchova pro práci v televizi vštěpovat pochopení základního vý- znamu výchovy, obtíží spojených s jejím zprostředkováním a také to- ho, že nejde především o zachycení faktů, ale mnohem spíš o odstranění násilí. Taková výchova by měla vést k pochopení toho, jak děti vnímají obrazy, jak zpracovávají to, co jim te- levize nabízí, a jak se začleňují do okolí ovlivňovaného televizí. Je tře- ba jasně ukázat mechanismy, v je- jichž důsledku nejen děti, ale i do- spělí jen těžko rozlišují mezi fikcí a skutečností. Tvůrci televizních programů musí vědět, jaký mentální proces vede buď k rozlišení, nebo ke splývání fik- ce a skutečnosti. Pro mnohé je to cosi nového. Mnozí netuší, že jejich práce zane- chává stopy v podvědomí dětí i do- spělých. Vliv různých televizních efektů závisí samozřejmé na inteli- genci diváka i na jiných faktorech. Je samozřejmě třeba určitého stupně vzdělání a inteligence, aby te- levizní divák dokázal rozlišit mezi tím, co se mu předkládá jako fikce a co jako skutečnost. To všechno by mělo být předmětem výchovy tele- vizních pracovníků. Zvláštní pozor- nost by mĕla být věnována právě zá- měně fikce a skutečnosti, jakož i jejímu rušivému vlivu na mimořád- ně exponované subjekty. Důsledněj- ší výchova televizních pracovníků musí prostě vést k tomu, aby si ko- nečně uvědomili, co dělají. Licence, jak si ji představuji, před- pokládá složení zkoušky, v níž bu- dou kandidáti muset prokázat, že ne- jenom zvládli látku, ale že jsou si skutečně vědomi své odpovědnosti vůči divákům. A musí slíbit, že se této odpovědnosti nezpronevěří, ale budou jednat v souladu s ní. Každý, kdo pracuje v televizi, musí vědět, čemu je třeba bránit. Zavedení takové licence se týká nejen televizních tvůrců a producen- tů s rozhodující pravomocí, ale všech, kteří v televizi pracují a mají jakoukoli odpovědnost. Tedy např. techniků a kameramanů. Každý mu- sí mít právo říci svému představené- mu: „Na takovém programu praco- vat nebudu, protože se nechci zpronevěřit svému slibu a riskovat, že mi bude odňata licence." Tak by měla vzniknout situace, v níž bude producent podroben faktické kon- trole těch, kteří pro něj pracuji. Moc příliš silná pro demokracii Návrh, který jsem tu vyložil, je neje- nom velice naléhavý, ale v demokra- tickém smyslu naprosto nezbytný. Demokracie znamená kontrolu poli- tické moci. Taková je její charakte- ristika. Proto by neměla v demokra- cii existovat žádná nekontrolovaná politická moc. Televize se však stala kolosální politickou mocí. Dalo by se říci mocí vůbec nejdůležitější - ja- ko by tu hovořil Bůh sám. A tak to- mu také bude, jestliže i nadále do- pustíme zneužívání televize. Televize se stala mocí příliš silnou pro demokracii. Žádná demokracie nemůže přežít, jestliže neuděláme zneužívání televize rázný konec. To- to zneužívání je dnes naprosto zřej- mé a může k němu docházet všude. Docházelo k němu samozřejmĕ v Rusku. Za Hitlera televize ještě ne- byla, ale jeho propaganda byla budo- vána přesnĕ jako televizní moc. Myslím si, že nový Hitler by díky te- levizi získal moc zcela neomezenou. Demokracie nemůže existovat, jestliže nepodrobíme televizi kontro- le. Pokud moc televize zůstane i na- dále nekontrolovaná, demokracie dlouho nepřežije. To říkám proto, že ani nepřátelé demokracie dosud moc televize plné nechápou. Až si ji však v plném rozsahu uvědomí, bu- dou ji používat i v nejnebezpečněj- ších situacích. A pak už bude pozdě. Je naší povinností neuhýbat před touto skutečností a začít kontrolovat televizi tak, jak jsem to nastínil. Jiní mají možná nějaký lepší návrh, ale zatím jsem o žádném neslyšel. (Mezititulky LN)