Paratethys a neogén na Moravě 2011 Rostislav Brzobohatý (výběrová přednáška) Část II Neogén na Moravě II a Vídeňská a korneuburská pánev Neogén na Moravě Během neogénu pokračoval geologický vývoj západokarpatské soustavy na Moravě postupným vyzníváním mořské sedimentace ve změlčujících se pánvích flyšových za současného posunu především jejich paleogenního (zčásti i mesozoického) podloží na platformu. Současně vznikaly i pánve zcela nové, jednak v depresích uvnitř oblasti samotných příkrovů (vídeňská pánev) jednak před čelem těchto příkrovů (předhlubně). Sedimentární výplň těchto nových pánví, jak vyplývá z jejich pozice v orogénu, se od flyšových výrazně liší. Ukládají se zde tzv. molasové sedimenty, většinou mořské, brakické až sladkovodní jíly, prachy, písky, štěrky bez typicky flyšových znaků a místy i s vápenci, evapority a kaustobiolity. Jsou výsledkem příkrovových pochodů na straně karpatské a jejich odezvou na straně platformní kombinovaným s eustatickými pohyby světového oceánu. Geneticky samostatným typem pánve s čistě kontinentálními sedimenty je lakustrinní pánev Hornomoravského úvalu. Paleogeograficky představovaly zbytkové pánve flyšových trogů, vídeňská pánev a předhlubně součást sedimentační oblasti sz. Paratethydy. Golonka et Picha (2006) Oblast neogénních pánví na Moravě je cca totožná se „study area“ Golonka et Picha (2006) a)Zbytkové (reziduální) pánve flyšových trogů – slezská, - ždánicko-podslezská, - pouzdřanská b) Nesené (naložené) na příkrovech – vídeňská (do karpatu) c)Vnitrohorské (intramontánní, pull apart) – vídeňská (od sp. badenu) d) d)Před čelem příkrovů – předhlubně e) Hornomoravský úval Z pohledu geologického vývoje a pozice během neogénu lze rozdělit pánve na Moravě: JednotkyMoravaPichaetal1 Jednotky vnějších Karpat na Moravě (Picha et al. 2006) Magura Unit Silesian Unit Zd + Ss = Ždánice-Subsilesian Unit Pouzdřany Unit B hranice sedimentů Kp pod příkrovy Sedimentace v doznívajících flyšových pánvích v (Picha et al. 2006) Reziduální pánve flyšových trogů Magurská pánev – ukončení sedimentace již na eocén/oligocén hranici, zdvih během sávských pohybů – eroze, během štýrských pohybů (od počátku badenu) v dnešní pozici jako magurský příkrov - nezdenické zlomy (SZ-JV) – jv. od Uherského Brodu – neovulkanity (K/Ar, 14.8 +-0.4), bazalty, trachybazalty, trachyandezity – pravé i ložní žíly , chemicky se blíží řadě alkalických hornin, vysoké obsahy U a Th, vzácných zemin, plášťový původ (izotopy Sr), přívodní cesty = křížení nezdenických zlomů a subdukční zóny. Slezská pánev - po uložení menilitového souvrství (podrohovcové v., rohovcové v., dynowské slínovce, šitbořické v., cca 100 m, sp.-sv. oligocén) nastupuje závěrečný sedimenatční cyklus: krosněnské s. - typický flyš(rytmické střídání šedých vápnitých jílovců a žlutavě šedých vápnitých laminovaných pískovců, cca 100m - eroze, místy s tělesy skluzových slepenců, stáří eger až ? eggenburg) = helvetské pohyby v nejvyšším oligocénu - vrstevní sled je součástí slezské jednotky (Moravskoslezské Beskydy, Podbeskydská pahorkatina): střižný bezkořenný příkrov přesunutý na podslezský příkrov, autochtonní podklad miocénu předhlubně, paleozoikum a krystalinikum platformy. Vývoj příkrovu završily mladoštýrské pohyby (sp.-stř. baden). K V do Karpat se noří pod magurský příkrov. Podslezská pánev – menilitové s. (oligocén), litologie a mocnost dtto výše, v egeru (????) zbytková pánev s krosněnskou facií ženklavského s. (žlutavě šedé vápnité pískovce a šedé jílovce – viz výše). Během štýrských pohybů jsou horniny této pánve dotlačeny masou slezského příkrovu na karpatskou předhlubeň a vyvrásněny včetně útržků hornin slezské jednotky a autochtonního spodního miocénu předhlubně. V povrchovém obrazu vystupuje podslezská jednotka v předpolí slezské (Podbeskydská pahorkatina), k jz. (Hranice n. M.) navazuje na jednotku ždánickou (řada společných rysů). Ždánická pánev – menilitové souvrství (oligocén-eger, anoxie-dysoxie, sladká voda, cca 100 m mocnost): šitbořické vrstvy – hnědé, zelenošedé střižný bezkořenný příkrov s max. tloušťkou 2 345m s úklonem k čelu magurského příkrovu (JV) – pod ním je materiál ždánického příkrovu vyválcován a redukován - v nadloží 2 naložené spodnomiocénní sedimentační cykly: karpat – laaské souvrství (160 m) souvisí se sedimentací v karpatské předhlubni a vídeňské pánvi (šlíry) a s ingresí moře do těchto pánví, místy ve šlírech vápence s mlži (Maccoma, Lucina), mikrofauna - viz karpatská předhlubeň transgr. ottnang – pavlovické souvrství: hnědé vrstevnaté jílovce s rybími zbytky na bázi, výše šedé a zelenavé jíly s čočkami (175 m mocnost) pelokarbonátů, nejvýše pak diatomové jíly až laminované diatomity (mělkovodní rozsivky Coscinodiscus a Melosira) = mělké mořské prostředí, redukční, snížená salinita eggenburg – šakvické slíny (světle šedé, vrstevnaté, transgresívní, tenké vložky váp. písků a dolomitů, bohatá (200 m mocnost) plankt. mikrofauna: C. boudecensis, G. ottnangiensis, G. lentiana + chudý bentos = podoba boudeckým slínům, ale mělčí prostředí) – Kobylské jezero, Hustopečská brána transgr. Pouzdřanská pánev – ležela na vnější straně doznívajících flyšových trogů, flyšová sedimentace až v závěru vývoje, je vyplněna: eggenburg – ottnang – křepické souvrství, transgresívní po podmořské erozi a rozmyvu podložních boudeckých sl., báze vyznačena též bloky podložních hornin a silnostěnnými ústřicemi (změlčení ). Mocnost 300-400 m, charakter drobně rytmického flyše – střídání světlých slabě zpevněných vápnitých pískovců a tmavších prachových jílovců (vložky pelokarbonátů, polohy diatomitů a slepenců) = ráz krosněnské facie => doznívání orogenetických pochodů na vnějšku zbytkových pánví, posun v čase. Diskordanci mezi boudeckými sl. a křepickým s. lze spojit s poklesem hladiny světového oceánu, která se odrazila i v CP (např. hodonínské písky ve Vp. Fauna křepického s. vzácná (žraloci, drobné aglutinance a redepozice). Limonitické prachovce vyšší části souvrství mohou odpovídat humidní epizodě a mít vztah k rzehakiovým vrstvám např. Kp. eger-sp. eggenburg – boudecké slíny (~36 m) ~ nevrstevnaté silně vápnité nahnědlé až světle šedé jílovce a slínovce (vložky dolomitů) bohatá fauna (mlži, plži, žraloci-zuby, radiolárie, forams: C. boudecensis, G. praebulloides, G. angustiumbilicata, G. lentiana, Nodosaria, Dentalina, Lenticulina, U. posthankeni – jasný sp. miocén, + mikroflóra řas a rozsivky) => klidné mořské prostředí pelagiálu, pomalá sedimentace, dobrá komunikace s otevřeným mořem. Helicosphaera cf. ampliaperta = zóna NN2 sp. oligocén – eger – uherčické s. (ekv. menilitového s.), hnědé nevápnité jílovce (sek. sádrovec, tělesa konkrec. p. a diatomity), téměř sterilní = anoxie eocén – sp. oligocén – pouzdřanské slíny (+ čočky moutnických vápenců) Výplň pánve vyvrásněna štýrskou orogenezí (počátek ott/ka, konec ka/ba), v závěru šupinovité přesunutí přes uloženiny karpatu předhlubně (ty často inkorporovány do příkrovu). Výsledek = bezkořenný tenký příkrov upadající k JV pod příkrov ždánický (délka přesunutí ~ 20 km). V povrchovém obrazu tvoří pouzdřanská jednotka úzkou šupiny před čelem ždánického příkrovu souvislou jen mezi Strachotínem a Újezdem u Brna. Její starší sedimenty než pouzdřanské slíny chybějí zřejmě v důsledku tektonického odloučení. Shrnutí tektoniky: Neogén je pro stavbu flyšového pásma rozhodujícím obdobím. Štýrskou orogenezí dochází ke zkrácení prostoru, vznikají ploché dalekosáhle do předpolí přesunuté příkrovy. Stále mladší sedimenty nad bazální plochou v čele příkrovů svědčí o závěru sedimentace v nesených pánvích (piggy back). Na jižní a střední Moravě končí pohyby před spodním badenem, severně od Moravské brány pak ještě mezi spodním a středním badenem. Zkrácením prostoru vyvrásněním a přesunutím vzniká finální stavba jednotlivých jednotek a zvýraznění jejich litofaciálních rozdílů. Do čel příkrovů jsou zabudovány i útržky jurských sedimentů spolu s křídovými sedimenty (Pavlovské vrchy, Kurovice). Příkrovová stavba flyše je porušována četnými podélným i příčnými zlomy různých generací. Častá je reaktivace (prokopírování starších zlomů z hlubokého podloží do mladších struktur). O tom svědčí výrony CO2 a NH4 na zlomech, popř. vulkanické projevy – nezdenické zlomy. Podélné zlomy bulharsko-schrattenberské omezují na západě i další významnou zčásti nesenou pánev vídeňskou, která je však novou strukturou bez přímé vazby na sedimentaci ve flyšových trozích. litostratigrafie jury Stráník (2002) časový posun krosněnské facie Miocén-Pouzdřany 4 Miocén-Pouzdřany 3 Miocén-Pouzdřany 2 Zdrojové oblasti materiálu z V Stratigrafické korelace jednotlivých litostratigrafických jednotek v rozmezí 1975-1995 Miocén-Pouzdřany 1 volný list 2 vývoj ZK v terciéru (Brzobohatý et Stráník 2002) Příkrovy na Moravě a Ostravsku jsou v dnešní pozici. Karpatská předhlubeň se spolu s Čs. masivem zvedla a zanikla. Sedimentace pokračuje jen ve Vp – vnitrohorská deprese odvodňovaná do dunajské pánve Příkrovy sunuty i přes spodní miocén karpatské předhlubně, jižně od Moravské brány zaujaly dnešní pozici. Vyvrásněn i pouzdřanský příkrov. Čela příkrovů podléhají erozi. Předhlubeň s mořskou sedimentací postupuje daleko na Čs. masív a je propojena s vídeňskou pánví jižně od Mikulova. Je vyvrásněn magurský a ždánický příkrov a jsou sunuty do předpolí (sávská fáze). Na nich a v týlu vznikají nesené pánve. Sedimentace pokračuje v pouzdřanském prostoru. Zakládá se karpatská předhlubeň, nedostatečně oddělena od prostoru pouzdřanského a vnitrokarpatského. Flyšová sedimentace ustupuje, trogy se zvedají, mění se na zbytkové pánve vzájemně propojené pánve. Vyvrásněn je magurský příkrov a vysunut až do sousedství ždánického prostoru (J. Morava). Tam ještě sedimentuje krosněnská facie jako závěr flyšové sedimentace. Picha et al. (2006) - upraveno Situace příkopů vyplněných autochtonním paleogénem (vranovický a nesvačilský příkop) a později pohřbených pod flyšovými příkrovy a sedimenty miocénu Kp. Autochtonní paleogén Autochtonní paleogén nesvačilského a vranovického příkopu (Řehánek et al. 1994): - tvoří jednu regionální litostratigrafickou jednotku - dambořickou skupinu (výplň = paleocén-eocén), - problém „příkop“ a tektonické omezení : kaňon a netektonické omezení - stratigrafie dnes: spodní oligocén uvažován jen jako závěr sedimentace v nejjižnější části nesvačilského kaňonu, křídové fauny jsou resedimentované => počátek zahlubování kaňonu až v paleocénu, nejprve zahlubování nesvačilského kaňonu (těšanské souvrství + uhřický člen) a poté překrytí i vranovického kaňonu (žarošický a popický člen): bošovický člen – psamity a psefity, < nevytříděné, místy zpevněné, valounová bahna,vznik: turbiditní proudy ve výplni meandrujících koryt telnický člen – < světle šedé pískovce a jílovce, černošedé prachovité jílovce, vznik: turbiditní proudy, sedimentační vějíře uhřický člen – < zelenošedé jílovce s polohami vápnitých pískovců, vznik: turbiditní proudy v dolní části sed. vějířů a okraje pánevní roviny, výše pánevní tmavohnědé slabě vápnité jílovce a prachovce žarošický člen – tmavohnědé slabě bituminózní vápnité jílovce, vápnité pískovce = okrajový mělkovodní vývoj v sv. omezení nesvačilského příkopu popický člen – zhruba dtto žarošický člen nesvačilský „příkop“ (kaňon) vranovický „příkop“ (kaňon) Vídeňská pánev se rozkládá na hranici Východních Alp a Západních Karpat, zasahuje na území Rakouska, Slovenské republiky a České republiky (jv. Morava). Na východě ji lemují Litavské vrchy a Malé Karpaty, na severu úpatí Bílých Karpat, Vizovických vrchů a Chřibů, na západě východní okraje Ždánického lesa a Pavlovských vrchů, na jihu Severní Vápencové Alpy a Východní Alpy. Na území ČR je její rozloha prakticky totožná s územím Dolnomoravského úvalu. Její předneogenní podloží je budováno především příkrovovými jednotkami Severních Vápencových Alp a vnějších Západních Karpat. Z této pozice vyplývá i velmi složitá geotektonická historie pánve spojená s vývojem celého alpsko-karpatského orogénu. Historie výkladů geneze: 1) Buday (1965) – vnitrohorská deprese ležící na zvrásněném podloží, zvrásnění sedimentů v čele příkrovů je kompenzováno v týlu příkrovů tenzí spojenou se zlomovou tektonikou a silnou subsidencí během neogénu a tvorbou neogénní výplně pánve. 2) Jiříček (1979) - vznik pánve souvisí hlavně s ohybem alpsko-karpatského oblouku kolem JV cípu Českého masívu, který vyvolal radiální tenzi a zlomovou tektoniku sunutého tělesa. Otevřel příkopovou propadlinu, která se začala po dosunu příkrovů na místo otevírat v souvislostí s posunem dosunování příkrovů postupně k SV. 3) Roth ( 1980) spojil tento posun s pohybem na horizontálních zlomech (schrattenberský, bulharský, jakubovský a bolerázský) a odhadl tento sinistrální posun na 80 km. 4) Roydenová et Horváth (1981) pak interpretovali Vp jako rhombickou pánev vyvolanou posunem podle serie do pánve upadajících strike-slip zlomů, je však chladná (bez vulkanizmu) a bez cizorodých jednotek v podloží = „thin skinned pull apart basin“ a spojená s deformacemi horizontálních posunů 5) Kováč (2000) – viz Souhrn JednotkyMoravaPichaetal1 Jednotky vnějších Karpat na Moravě (Picha et al. 2006) V dnešní stavbě pánve dominují hrástě a propadliny vymezené zlomy převážně sv. a ssv. směru, fungující současně jako horizotální posuny a poklesy Vídeňská pánev Geologická mapa Vp odkrytá, Golonka et Picha (2006) svrchní pannon spodní miocén (eggenburg, ottnang, karpat) sarmat baden spodní-střední pannon Vídeňská pánev 3 (Čtyroký 1998) Vídeňská pánev 2 Vídeňská pánev 1 Vídeňská pánev 4 CFS s (2004) *)1 Pozn.: *)2 správně - *)1 = Gänserndorf Fm. *)2 = Lakšárska Nova Ves Fm. Stratigr CFS s (Kováč et al. 2004) eggenburg –“spodní lužické vrstvy“ Eggenburg nasedá v s. části pánve transgresívně na flyšové příkrovy bradlové pásmo a centrálně karpatské mezozoikum Nejprve osypy a sutě v depresích a svazích (tzv. strážovské s., slepence a pískovce mat. podložních hornin), poté mořská transgrese (mělkovodní facie s velkými pektény a další mělkovodní faunou) Transgresívní okrajové facie velmi různorodé: Na Slovensku (od podloží nahoru): winterberské v. – slep./brekcie < dolomity a vápence mezozoika (P. hornensis, P. pseudobeudanti, A. scabrellus, O. gigas) chropovské v. – jzr. slep./hrz.písk. < valouny flyše brezovské v. – karbonátické slep./písk. mírná diskordance egg/ott., následuje uložení svrchní části lužického s. (šedé, jemně písčité vrstevnaté jíly/ šlíry - drobný nanoplankton se Sphenolithus belemnos a Helicosphaera ampliaperta = NN3), mocnost až 600 m, forams: Cibicidoides, Lenticulina, Uvigerina posthantkeni, Globigerina ottnangensis = > střední a mělčí neritikum. Koncem ottnangu postupné změlčování celé pánve a vyslazování (staroštýrská fáze, regrese). Mikrofauna se mění, marinní prvky mizí, nastupuje mikrofauna se Silicoplacentina a Hypocrepinella. Sekvenční stratigrafie, VB-2 cyklus: -Egg/ott indikace poklesu mořské hladiny, ta není výrazná, eroze podloží je zřetelná jen na okrajích pánve, popř. na elevacích (= SB1 zřetelná) v depresích je sekvenční hranice konkordantní (= SB2 – nemá znaky subaerické eroze). -LST = štefanovské p.- hodonínské p. -TST = písky a jíly svrchní části lužického s., která vrcholí převážně pelitickou-šlírovou sedimentací v centrální části lužické oblasti se Spirorutilus, Uvigerina a Lenticulina = HST -do nadloží pak dochází k zbrakičtění, ukládají se detritické fluviální sedimenty (v Rakousku tzv. Bockfliess Schichtenfolge) pokračující až do karpatu. Cibicidoides Elphidium 1 Elphidium crispum (L.) Vöslau, baden (Cicha et al. 1971) Cibicidoides budayi (C.-Zap.) ottnang, svr. lužické vrstvy (Cicha et al. 1971) Typické fosílie svrchní části lužického souvrství („Cibicides-Elphidium šlír“), viz i následující obr. Oligoc Sigmoilopsis ottnangensis C., Ct et Z. Globigerina Globigerina ciperoensis ottnangensis Rögl Plesching bei Linz, ottnang (Cicha et al. 1973) Oligoc Amphicoryna ottnangensis Toula ottnang H_ampliaperta Helicosphaera ampliaperta (sp.-stř. miocén) (podle The Calcite Palace 1999) Sphenolithusbelemnos Sphenolithus belemnos, typická nannofosílie NN3 zóny (foto Crystal Calcite Palace 2007) CFS s (2004) Karpat – po krátkém hiátu – sedimentace bazálních klastik – týnecké písky (až 600 m, šedé, jemně až hrubě zrnité vápnité písky s písčitými vápnitými jíly, hojné zuhelnatělé zbytky rostlin, mělkovodní mikrofauna: Elphidium, Nonion etc. = deltová sedimentace). V nadloží a směrem do pánve nastupuje lakšárskonovoveské s. (šlíry s Cyclammina karpatica, Bathysiphon filiformis, Sphenolithus heteromorphus =NN4) Pánev rozdělena strukturami protaženými SV-JZ směrem. Od SZ to jsou: -lužická deprese (postupně se zvedá a zaniká) - spannberský hřbet -senická deprese - závodsko-lakšárský hřbet -levárská deprese - lábsko-malacký hřbet Nižší část karpatské výplně pánve zastupuje VB3 cyklus: -TST – transgresívní šelfové týnecké písky, -HST - záplava bockfliesského tělesa lakšárskonovoveským s. na jihu, - regrese zastoupená gänserndorfským členem (aluviální klastika), který prstovitě přechází do šaštínských písků směrem k severu. Vyskytují se na Moravě v okolí Hrušek (cca 100 m, petromiktní zpevněné písky s jílovitokarbonátovým pojivem). Mikrofauna s Ammonia beccarii a Nonion subgranosum signalizuje brakické prostředí a změlčení sedimentace. karpat – nižší část (Kováč et al. 2004) CFS s (2004) *)1 Pozn.: *)2 správně - *)1 = Gänserndorf Fm. *)2 = Lakšárska Nova Ves Fm. CFS s (2004) Koncem karpatu nastupuje nový cyklus VB4: Začíná zaplavením a překrytím šaštínských písků – LST, v pánevní oblasti pak sedimentací závodského s. – TST/HST. V závodském s. převažují pelity s asociací zakrnělých foraminifer singnalizující kolísavé podmínky mělkého moře s proměnlivou salinitou. Výše se ukládá v Rakousku aderklaaské s. v lagunově deltovém prostředí. Jeho ekvivalentem jsou lábské v. („ostrakodové“, zelenavé, šedé dobře zvrstvené slídnaté prachovité pelity s vložkami pískovců, mocnost až 100m, bohatá společenstva s Cytheridea muelleri, nejlépe vyvinuty v oblasti Lábu, Malacek a Gajar), a na Slovensku na úpatí Malých Karpat jablonické s. (slepence s pískovci, až 500 m mocnost, jejich sedimentace pokračuje ještě ve spodním badenu). Tato sukcese má ráz bariérově lagunárního a estuáriového transgresivního depozičního systému. Sedimentaci v pánevní facii (oblast Lanžhota, Kostic) završují kútské v. (fialově a rudě skvrnité, jemně písčité vápnité jíly s anhydritem – hypersalinní prostředí). Během karpatu a především v jeho závěru intenzivně fungují levostranné horizontální posuny a otevírá se současná vídeňská pánev. Depocentra se pak v badenu přesouvají na jih (Rakousko), severní část je vyzdvižena, denudace eliminuje značné mocnosti spodnomiocenních sedimentů (~ 2 000 m). Od badenu už hraje určující roli zlomová tektonika v kombinaci poklesů a horizontálních posunů („thin skinned pull appart basin“). karpat – vyšší část (Kováč et al. 2004) 45 Oligoc Reticulophragmium venezuelanum C. et Z., karpat (Cicha et al. 1998) Bathysiphon-filiformis Bathysiphon filiformis Saars (Foto Finger 2007) Sphenolithheteromorp S. heteromorphus Pappina primiformis (Papp et Turn.) eggenburg - karpat Oligoc Oligoc Pappina breviformis (P. et T.), ottnang-karpat Oligoc Uvigerina graciliformis P. et T. kyjovská lignitová sloj = kyjovské vrstvy). V lignitech i jinde zuby Hippotherium, dále Deinotherium a mastodontů. C – ukládá se tzv. „velký pannonský písek“ (-100 m) s Mytilopsis hoernesi a Melanopsis fossilis. D – klidné období sedimentace šedých vápnitých jílů s Congeria partschi - rozšiřování sedimentace na celé území pánve. E – v závěru se objevují známky regrese, ukládají se pestré, zelenošedé jíly a světlé písky s Congeria subglobosa (z cihelny v Hodoníně popsány četné makrofauny (Limnocardium, Monodacna, Congeria, Dreissena a velké otolity ryb čeledi Sciaenidae). F – Vp se mění na sladkovodní liman, bažinná uhlotvorná společenstva, sedimentují 4 cyklotémy (lignit –písky – jíly –lignit….). Naspodu vyvinuta tzv. dubňanská sloj, mocnost cca 6 m, vyvinuta téměř v celé moravské části pánve, celková mocnost dubňanského s. = 50 – 150 m G-H – sladkovodní jezerní sedimentace zelenohnědých skvrnitých jílů s vložkami štěrků a písků, cca 300 m, přerušení uhlotvorné sedimentace - změna prostředí – aridní klima + splachy do zbývajících depresí. (Pozn.: pont není ve Vp bezpečně prokázán – jeho problematika) Hippotherium PMOslo Hippotherium Sekvenčně stratigrafický pohled: SB 1 – na konci sarmatu je místy zřetelná regrese se subaerickou erozí, - vzniká řada hluboce zařezaných údolí (až 60 m hloubka a 300 m šířka), v nich je LST zaznamenán štěrky a jejich přenosem do pánve v zóně C (viz „velký pannonský písek“), HST – do nadloží se materiál zjemňuje a odráží transgresi vrcholící v zóně E, vzniká rozlehlé Pannonské jezero („Lake Pannon“), regrese – jezero z Vp ustupuje k J a nastupují lakustrinní systémy zón F, G, H. Tortonian-Pannonian str Harzhauser et al. (2002) Pannonian zone C,D,E Rozšíření sedimentačních oblastí v pannonu kolem hranice zón A/B Pannonian zone A,B Rozšíření sedimentačních oblastí v pannonu kolem hranice zón C/D Rozšíření sedimentačních oblastí v pannonu během zóny E - maximální záplava str Ukázka stratigraficky významných měkkýšů v sarmatu a pannonu vídeňské pánve (Harzhauser et al. 2002) 800px-Wandermuschel_aus_Hennersdorf 800px-Schnecken_aus_Siegendorf Congeria subglobosa Mytilopsis spathulata Pannon E, Hennersdorf (Rakousko, Vp) Pannon B, Siegendorf (Rakousko, Vp) Melanopsis fossilis hnízda M. spathulata v opuštěných miskách C. subglobosa (Foto NHM Wien) Pannon Melanopsis impressa Kr. – div. ssp. 1-2 sarmat, 3-10 pannon Vp Melanopsis fossilis (M.-Gm.) – div. ssp. pannon Vp (Papp, 1985) Pannon pannon B, Vp pannon C, Vp pannon D, Vp (Papp 1985) 1-3 Mytilopsis ornithopsis (Br.) XXXXXXXXXXXXXXXXXXXX XXXXXXXXXXXXXXXXX 4-5 Mytilopsis hoernesi (Br.) 6-7 Mytilopsis ungulacaprae (Munst.) XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX Pannon 1-3: Mytilopsis spathulata Partsch – div. ssp. pannon E, Vp 4-11: Congeria balatonica Partsch pannon C, D, Vp (Papp 1985) Pannon Congeria partschi partschi Czjzek, pannon D, Hungelbrunn, Vp (Papp 1985) Pannon Congeria subglobosa subglobosa Partsch, pannon E, Vösendorf, Vp. (Papp 1985) Pannon Limnocardium bocki (Halaváts), pannon D, Hungelbrunn, Vp (Papp 1985) thumbMaxFull Taxodium dubium, pannon, vídeňská pánev Cejc2 ČEJČ Foto Petrová Tomanová Cejc1 Čejč – pannon A, B, C, bzenecké souvrství, (celkový pohled na chráněnou lokalitu) Foto Petrová Tomanová A B C Cejc3 Foto Petrová Tomanová Čejč, pannon detail siltů zóny B Cejc4 Foto Petrová Tomanová Čejč , pannon, bzenecké souvrství, detail zóny B s vložkami lignitu Vychoz-Cejc_Stranik Čejč, pannon, bzenecké souvrství, báze prach. jílů zóny B s kyjovskou slojí (dnes zasuceno) (Foto Stráník) - koncem miocénu a v pliocénu rozevírání vídeňské pánve ustává, pánev prakticky zaniká, sedimentace se přesouvá k jv. směrem do Panonie. Alpy a Karpaty = zvedání (místy ještě pokles => Dunaj opouští „Zaya“ cestu a překládá koryto jižněji do dnešní pozice) - ukládání říčních uloženin v okolí větších řek (Dunaj, Morava, Dyje) - během pleistocénu většinou opět vyklizeny, - - štěrky, písky s křížovým zvrstvením, zelené, šedé nevápnité jíly s drobnými lignitovými slojkami v zohorsko-plaveckém příkopu v z. podhůří Malých Karpat, dosahují až 100 – 200 m mocnosti (brodské s.) a navazují na pliocén severního Maďarska. Jihovýchodní oblasti Vp tedy ještě klesaly, nehledě na celkový zdvih Alpsko-Karpatského oblouku - poklesové tendence se však přesouvají do dunajské pánve. V pleistocénu se v oblasti bývalé Vp ukládají již jen říční terasy dolnomoravského úvalu a spraše (eolické sedimenty). Zohorsko-plavecký příkop ještě poklesá = >jezerní štěrky, písky a jíly, mocnost až 150 m (seismicita je zde zaznamenávána i v recentu). - Pliocén (dak a roman) Pleistocén Vídeňská pánev je vyplněna neogenními sedimenty o celkové mocnosti 5 500 m. Geotektonicky je Vp situována na styku dvou segmentů alpsko-karpatského orogénu a na jejich superpozici - na kenozoickém akrečním klínu rhenodanubika a západokarpatského flyšového oblouku a dále na jednotkách Severních Vápencových Alp a Centrálních Východních Alp a Centrálních Západních Karpat. Ze stratigrafické a paleogeografické analýzy vyplývají 4 dobře rozlišitelná stadia (etapy) pánevního vývoje: -1) Raně miocénní kompresní tektonický režim během eggenburgu a ottnangu. Sedimentační prostor Vp se rozvíjí nejprve jako dílčí deprese na hřbetech příkrovů (piggy-back), které jsou stlačovány a svírány tlakem orogeneze ve směru SZ – JV (orientace paleostresového pole) a současně sunuty do předpolí. Pomalu subsidující pánev byla orientována Z-V směrem. -2)Extruze (vysunutí) západokarpatské litosférického fragmentu z alpského prostoru během karpatu způsobila ve Vp transtenzní tektonický režim. V paleostresovém poli s orientací směru hlavní komprese S-J se vytvářela depocentra způsobem mechanismu pull-apart. Na rozhraní magurské a ždánické jednotky vzniká levostranný posun směru SV-JZ, příkrovové podloží vídeňské pánve zůstává již víceméně na místě, tektonický režim pánve se mění. Dno pánve poklesá a rozevírá se podél zlomů, které mají ráz horizontálních posunů SV - JZ směru a poklesů S - J směru. První fáze tektonicky podmíněné subsidence odráží iniciální období riftingu. Depocentra pánve se posouvala k jihu, pánev byla vyplňována rozsáhlou deltou v její jižní části (Aderklaa Fm.). -3) V časném badenu se projevila aktivita SV-JZ orientovaných zlomů platformního podkladu Českého masívu i na západním okraji pánve a ovlivnila jeho vývoj (steinberské, schrattenberské zlomy a bulharský zlom). Ve středním miocénu proběhla synriftová subsidence Vp v extenzním tektonickém režimu, který byl ovlivněn paleostresovým polem s hlavní kompresí orientovanou SV-JZ. Konfigurace pánve byla ovlivněna především SV-JZ a SSV-JJZ orientovanými normálním zlomy. V této době došlo k výrazné přestavbě drenážního systému, představující významnou paleogeografickou změnu. Jejím výsledkem byla rozsáhlá delta („Paleodunaje“) na západním okraji pánve. Druhá fáze stále rychlejší subsidence během časného sarmatu je vázána na VSV-ZJZ sinistrální strike-slip zlomy a normální zlomy orientované SV-JZ. Tyto zlomy navodily subsidenci zistersdorfsko-moravské ústřední deprese a senické deprese sitované k SV. Synriftové stadium - extenze v severní části Vp byla zvýšena aktivním protažením západokarpatského orogénu během sarmatu vlivem subdukčních tahů na čele Východních Karpat. -4) Sedimentace v pozdním miocénu zastupuje korovou relaxaci postriftového stadia ve vývoji pánve během pannonu. Vp se mění ve vnitrohorskou depresi poklesávající jen podél zlomů na okraji dílčích příkopů. Transtenzní režim je dokumentován zlomově kontrolovanou subsidencí v příkopech na východním okraji pánve (zohorsko-plavecký a mitterndorfský příkop). Tento režim trvá až do recentu (projevuje se seizmickou aktivitou). Během svého vývoje byla vídeňská pánev propojena s alpsko-karpatskou předhlubní (eggenburg - spodní baden) a podunajskou a panonskou pánví (miocén až pliocén). Do posledně jmenované oblasti jsou její povrchové toky odváděny dodnes. Souhrn Vp (Kováč 2000, Kováč et al. 2004) K1) K2) K3) K4) K3) (2006) Poznámka k souhrnu Vp.: Vass (2002) nesouhlasí s výše uvedeným pojetím výkladu pánve a upozorňuje na to, že riftová stádia ve Vp nelze jednoznačně akceptovat neboť klasické postriftové stadium např. pannonských zaobloukových pánví je termální, s velkými mocnostmi sedimentů a převážně nezlomovou subsidencí. Vp tedy není typicky riftovou strukturou (viz „thin skinned pull apart“ – Roydenové 1985). Vp je velmi významnou ropoplynonosnou oblastí Ložiska zemního plynu a ropy ve vídeňské pánvi (1), v autochtonním paleogénu (nesvačilský příkop, 2) a karpatské předhlubni (Alt Prerau-Dolní Dunajovice, 3) (Golonka et Picha 2006) 1 2 3 46 - Sv. Dolní Rakousko -asymetrická pánev (20 x 7 km) JJV-SSV směru, „pull apart“ tektonika, uvnitř waschbergské zóny flyšového pásma - subsidence na J větší (880 m), na S menší (530 m) - přibývání mocnosti k Z = synsedimentární tektonika během karpatu (viz zlomové omezení pánve) - sedimentace začíná v eggenburgu (ritzendorfské s.) - výplň pánve v karpatu = korneuburské s. = šedé až žlutavé slínité prachy a jemnozrnné písky, na v. straně místy štěrky a sutě, na s. jsou časté jílovité slíny s diatomity s rybími zbytky (Harzhauser & Wessely 2003) Korneuburská pánev Korneuburger_Becken Korneuburská pánev v karpatu podle Harzhausera et al. 2007-int. Severní část – mělké moře (cca 20-30 m hloubka), foraminifera + solitérní drobní koráli. Propojení severně od „Obergänserndorf-Mollmannsdorf“ prahu s Vp Jižní část – ráz eustuária (izolace) s opakovanými mělkými mořskými záplavami, biohermy s Crassostrea. Zbyty krokodýlů a dalších ještěrů = klima MAT okolo 17 st. C, zima bez mrazu, minimální měsíční teplota 3-8 st. C. O-M práh (vídeňská pánev) 261-Schultz pl 1 1, 2 – Squatina subserrata (Munst.) 3- Carcharias acutissimus (Ag.) 4- C. cuspidatus (Ag.) 5, 6 - Scyliorhinus fossilis Ler. 7, 8 - S. distans (Probst) 9, 10 - Carcharhinus priscus (Ag.) 11 - Galeocerdo aduncus Ag. 12, 13 - ?Sphyrna sp. 14 - Aetobatus arcuatus Ag. 15 - Rhinoptera studeri (Ag.) 16, 17 - ? Myliobatis sp. 18 - ? Dasyatis/Aetobatis ? sp. Někteří zástupci žraloků a rejnoků (zuby, trny) karpatu, korneuburská pánev, Schultz (2003) 275-Brzobohaty pl 3 Otolitová fauna karpatu korneuburské pánve (Brzobohatý et al., 2003) Literatura (výběr a doporučení): Brzobohatý, R., Cicha I., Kováč, M. & Rögl, F. (eds) (2003): The Karpatian – a Lower Miocene stage of the Central Paratethys. – Masaryk University, pp. 360, Brno. Cicha, I., Rögl, F., Rupp, Ch. & Čtyroká, J. (1998) : Oligocene-Miocene foraminifera of the Central Paratethys. – Abh. Senck. Naturforsch. Gess. 549: 1-325. Frankfurt a. M. Golonka, J. & Picha, F. (eds) (2006): The Carpathians and Their Foreland: geology and Hydrocarbon Resouces. – AAPG Memoirs 84, pp. 856, Tulsa (Oklahoma). Chlupáč, I., Brzobohatý, R., Kovanda, J. & Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia, pp. 436. Praha. Jiříček, R. (1994): Nové pohledy na stratigrafii, paleogeografii a genezi sedimentů autochtonního paleogénu jižní Moravy. – Zemní Plyn a Nafta 38 (3): 185-246. Hodonín. Jiříček, R. & Seifert, P.H. (1990): Paleogeography of the Neogene in the Vienna Basin and the adjacent part of the Foredeep. – In: Minarikova, D. & Lobitzer, H. (eds): Thirty years of geological cooperation between Austria and Czechoslovakia, 89-105, ÚÚG Praha. Kováč, M. (2000): Geodynamický, paleogeografický a štruktúrny vývoj karpatsko-panónského regiónu v miocéne: Nový pohlad na neogénne panvy Slovenska. – VEDA, pp. 202, Bratislava. Kováč, M., Baráth, I., Harzhauser, M., Hlavatý, I. & Hudáčková, N. (2004): Miocene depositional systems and sequence stratigraphy of the Vienna Basin. – Cour. Forsch.-Inst. Senckenber. 246: 187-212. Frankfurt a M. Kvaček, Z., Kováč, M., Kovar-Eder, J., Doláková, N., Jechorek, H., Parashiv, V. Kováčová, M. & Sliva, L. (2006): Miocene evolution of landscape and vegetation in the Central Paratethys. – Geologica Carpathica 57, 4, 295-310. Bratislava. Papp, A., Cicha, I., Seneš, J. & Steininger, F. (1978): M4, Badenien. – Chronostratigraphie und Neostratotypen, pp. 593. Bratislava. Řehánek, J. (1994): Litostratigrafická klasifikace, sedimentační model a faciální vývoj autochtonního paleogénu nesvačilského příkopu. - Zemní Plyn a Nafta 38 (3): 105-151. Hodonín. Dále použity různé internetové databáze (především paleontologická obrazová dokumentace)