Výroky "slavných"

Genesis 1:26: „Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.

Genesis 1:28: „A požehnal jim Bůh; a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.“

Genesis 9:1-3: „Tedy požehnal Bůh Noé i synům jeho, a řekl jim: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi. 2. Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země, a na všechno ptactvo nebeské, se vším, co se hýbe na zemi, a se všemi rybami mořskými; v ruce vaše dány jsou. 3. Všechno, což se hýbe a což jest živo, bude vám za pokrm; jako bylinu zelenou, dal jsem vám to všechno.“

Pramen: Bible svatá. Text kralický z roku 1613 podle původních textů opravený.

Suroviny vděčí za svůj vznik člověku, ne opačně...(a) protože tvořivost a možnosti lidského intelektu jsou de facto neomezené, nelze ani přírodní zdroje vyčerpat“. R. Gargulák (Lidové noviny 9.3. 1995)

„...přírodní zdroj se stane zdrojem, až když jej potřebuje člověk“. Volná citace V. Klaus

Přírodní zdroj nabude hodnoty (užitné) až zařazením do výrobního procesu (sic!). K. Marx

„Globální oteplování je výmysl šarlatánů“. "Podívejte, ještě včera jsem byl v Alabamě, kde bylo o 30 stupňů více než tady ve Washingtonu, a přežil jsem to. Takže myslím, že bychom mohli přežít i ten půlstupeň,
o který se má zvýšit teplota někdy za deset let". V. Klaus

„Zdravé životní prostředí není výsledkem činnosti státu, vlády, NGO atd., je výsledkem milionů svobodných rozhodnutí milionů svobodných lidí a tudíž jakákoliv snaha vědců a statní administrativy o ekologickou
politiku je implicitně nežádoucí a zbytečná“. V. Klaus, IGU Praha 1994

Člověk a jeho společnost jsou součástí přírody, což si při dnešním stavu životního prostředí uvědomují zejména ti, kteří nejsou opojeni technologickým rozmachem, mocí neviditelné ruky trhu a jeho údajnou moudrostí.

V poslední době se objevilo několik regionálních environmentálních krizí a vývoj spěje ke krizi globální.

Následuje část rozhovoru s Johnem McNeillem, environmentálním historikem z USA, autorem knihy Něco nového pod Sluncem. V ní nastiňuje problémy, které se objevily ve 20. století. Dává přehled, statistiky, hledá poučení v minulosti pro řešení současných krizí.

Titul knihy je parafrází slov z bible, kde v knize Kazatel 1,9 stojí: "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového." Jenomže ve 20. století tu něco nového je. Jednak se objevily dopady lidského jednání na životní prostředí, které dřív vůbec neexistovaly. Vezměme si chlorfluoruhlíkaté sloučeniny, jako jsou freony. To jsou chemikálie, které byly vynalezeny na počátku 20. století a vyráběny až od roku 1930. Používaly se především v ledničkách. Důsledkem jejich unikání do stratosféry je ozonová díra. Podobný problém před rokem 1930 neexistoval, protože prostě neexistovaly freony. Lidé ve 20. století vytvořili stovky tisíc organických směsí. Některé z nich mají přitom pro život na Zemi vážné následky.

Druhou novinkou pod sluncem je rozsah lidského působení na životní prostředí. Lidé vždy nějak životní prostředí ovlivňovali, a to hlavně prostřednictvím ohně. Jejich vliv byl ale ve srovnání s průmyslovou érou lidstva malý. Situace se zvlášť změnila v posledních přibližně sto letech, během nichž se lidská populace zčtyřnásobila na současných víc než šest miliard obyvatel. Už to samo zvětšilo dopad lidské činnosti na životní prostředí. Ještě důležitější ale bylo rozhýbání ohromného množství energie ve formě fosilních paliv, zvlášť uhlí a ropy. Uvědomme si, že dnes lidstvo spotřebovává přibližně patnáctkrát víc energie než před sto lety. To má strašlivý dopad na životní prostředí. Například těžba nerostů. Stroje s obrovskou spotřebou energie důlním společnostem umožňují obrátit naruby celé hory kvůli pár gramům zlata. A ještě se jim to ekonomicky vyplatí. Existují další důležité věci. Například urbanizace - před sto lety žilo ve městech míň než 15 % lidí. Dnes už jich ve městech žije polovina. To je také velká změna. Ovšem rozsah spotřeby energie má tak obrovský dopad, že odděluje éru intenzivního využívání energie od čehokoliv, co bylo v lidské historii dřív.

Britský historický geograf Ian Simmons (1993) definoval výstižně tři současné rozdílné výklady hodnot přírody:

1. antropocentrický, pro který příroda nemá hodnotu a je pro člověka jen zdrojem (surovin, potravy atd.). Není-li jím, pak nemá ani onu užitnou hodnotu.  Toto paradigma dnes vládne světem.
2. inherentní - kompromisní přístup, který připouští, že některé hodnoty přírody jsou jí vlastní a existují nezávisle na člověku.
3. intrinsikální - podle tohoto přístupu má příroad hodnotu(y) samu o sobě. Má svou tzv. vnitřní (intrinsic) hodnotu, a to nezávisle na lidské vůli a činnosti, či vůbec existenci člověka. Tento přístup je filosofií tzv. radikální ekologie.

„...to, co skutečně potřebujeme, jsou environmentální dějiny. Věřím v nový přístup k historii a snažím se jej prosazovat. Měli bychom vědět, jak probíhalo soužití lidí se Zemí. Měli bychom v tomto kontextu studovat dějiny, humanitní vědy, poezii, umění. Pro mě jsou to nejdůležitější oblasti, právě ony mohou změnit chování lidí. Základní je, aby lidé pochopili, že nemohou přemýšlet o dějinách bez znalosti ekologických souvislostí.“ D. Worster: Úrodná půda v USA mizí. Lidové noviny 13. 9. 2003. Příloha Věda, s. 22

Vztah příroda – společnost je vztahem založeným na principu zpětné vazby. Převažuje však stále mínění, že čím více se lidstvo technologicky rozvíjí, tím více se od závislosti na přírodě „osvobozuje“.

• čím více populace světa roste, čím více se prohlubuje propast (nejen materiální) mezi bohatou menšinou a chudou většinou, tím více naopak lidstvo na přírodě závisí, protože od ní potřebuje stále více zdrojů.

Ekonomický růst má svoje ekologické meze: lidstvo dosud měnilo přírodu, ale v příštím století bude příroda měnit lidstvo.

Společnost, chce-li se rozumně rozvíjet a bydlet, nemůže dbát jen na potřeby zdravého vývoje svého „společenského prostředí“, ale také svého životního prostředí. Jinak dospěje do společenské a environmentální krize.

• má především společenské příčiny a důsledky
• řešení je třeba hledat také ve sféře společenské, geograficky řečeno socioekonomické, konceptuálně ovšem z pozic holistických
• je výsledkem delšího historického procesu, zejména vývoje industriální a postindustriální společnosti = řešení se neobejde bez aplikace historického přístupu, úžeji postupů historickogeografických a využití poznatků z globálních, makroregionálních a regionálních environmentálních dějin

Environmentální krize má vedle rozměru (dopadu) přírodního také společenský rozměr, resp. dopad (a naopak). Krize bývají většinou řešeny revolučně. I environmentální.

„Přemnožení“ – Nemohla-li např. krajina (životní prostředí) o určité rozloze „uživit" tamní lidskou populaci, docházelo v ní k určitému druhu ekologické krize.

1. Neolitická revoluce
2.  "Stěhování národů„
3. Přechod od žďáření (toulavého zemědělství) k úhoření
4. Zemědělská revoluce - zánik úhoření, střídavé soustavy, okopaniny, pícniny na o.p., ustájení
5. Technickovědecká revoluce v zemědělství mechanizace a hlavně chemizace, obnova přirozené úrodnosti půdy, eroze, traktor a elektřina
6. Technologický pokrok v získávání energie
7. Hladomory, války (o zdroje, o vodu)

- výstižnou zkratkou charakterizoval i rozdílný vliv jednotlivých kultur a výrobních způsobů na míru změny životního prostředí

1. Lovecko-sběračská a raně zemědělská epocha (7500 – 4000 př.n.l.) – prakticky bez zásahů do životního prostředí
2. Říční civilizace (Blízký východ; 4000-500 n.l.) - oblasti sušší, hornatější - využívali vodu z řek
3. Zemědělské říše (500-1800) – vznik říší - jádrové městské oblasti a periferie; ve větší míře využívání technologií, aby se dosáhlo větší produkce - rezervoáry vody, terasování, selektivní chov dobytka
4. Éra atlanticko-průmyslová (1800 do 60. let 20. stol.) - tj. období průmyslové revoluce, provázena procesy demografické revoluce, urbanizace, a na ní navazující revoluce vědeckotechnické
5. Pacificko-globální éra (revoluce informační) - v té si již lidstvo uvědomilo, že je nejen odpovědné za stav svého životního prostředí, ale že jeho aktivity mohou být osudné jak pro prostředí, tak pro lidstvo samé.
6. Revoluce informačně-biologická (Internet, počátky genetického inženýrství, klonování apod.) - zasáhne veškeré složky a sféry Země a existenci lidské společnosti a bude vyžadovat velké úsilí na poli politickém, etickém, morálním, občanském pro to, aby se „nevymkla“ člověku z rukou (Leoš Jeleček)

DRUHÁ ETAPA:  neolitické zemědělství - až do konce feudalismu,  člověk začal přírodu přetvářet velkoplošně a intenzivněji; revoluční obrat  vztahu člověk – příroda → vyčleňování  člověka z přírody.

Zemědělství umožnilo lepší zabezpečení člověka před hladem a tak začala lidská populace rychleji růst. Více lidí znamenalo intenzivnější působení na krajinu.

Přes některé výkyvy (odlesňování, zakládání četných osad a jejich pustnutí, mýcení lesů pro důlní činnost apod.) se však jednalo o stadium určité součinnosti člověka s přírodou.

TŘETÍ ETAPA: nástupem a rozvojem kapitalismu, průmyslové a zemědělské revoluce, industrializace a urbanizace → intenzívní zásahy do vývoje krajiny, další zvětšování ploch zemědělské, hlavně orné půdy. Pole jako pěstování jedné plodiny na určitém pozemku je proti základnímu pilíři stability přírody, její druhové diverzifikaci (pestrosti). →

- zvětšování a urychlování změn v krajině, nejprve makroregionálních a po roce 1945 globálních rozměrů

- prostředí přestalo být přírodním, stalo se antropogenním (kulturní krajinou, ztrácejícím postupně schopnosti autoregulace do původního stavu)

- asi na 85% plochy pevnin člověk novým významným a mnohde rozhodujícím geologickým činitelem, jehož vliv převyšuje působnost geologických pochodů

ČTVRTÁ ETAPA: nástup světového společenství k řešení globálních ekologických problémů ekologizací politiky a ekonomiky

• všeobecný nástup environmentalizace politiky, ekonomiky, myšlení lidí od 70. let 20. století, reakce na trvalé zhoršování životního prostředí a nadměrné čerpání přírodních zdrojů.
• Environmentalizaci vědy lze charakterizovat jako jeden z procesů měnících paradigma jejích jednotlivých oborů důslednějším přihlížením k environmentálním, úžeji řečeno ekologickým, aspektům, souvislostem a důsledkům zkoumaných či řízených, resp. společností řešených procesů a problémů. Environmentalistický přístup se začal uplatňovat i ve společenských vědách jako filosofie, právo, ekonomie...
• Geografie samotná by měla být ze své podstaty environmentální.
• Je reakcí společnosti na přechod z fází ekologických krizí lokálních – mikroregionálních – mezo-regionálních – regionální až po dnešní globální.
• Stav a hlavně perspektiva vývoje globálního životního prostředí, krajin, i zdánlivě okrajově využití ploch implikují tuto problematiku do oblasti lidských práv: ”K čemu by nám byla lidská práva, kdybychom neměli Zemi, na které bychom mohli žít? Zdravé a trvale udržitelné životní prostředí je vskutku lidské právo!” (Verstappen, IGU 1995)

• Nejen vývoj environmentálních dějin byl a je ovlivňován fenoménem zvaným environmentalismus.
• „…lidové, společenské i politické hnutí, způsob myšlení, života a životní postoj usilující různými formami a metodami o environmentalizaci společnosti, ekonomiky a politiky, tj. cílově o optimalizaci vzájemného působení společnosti a přírody.
• Skládá se z mnoha názorových směrů (od environmentálního determinismu po tzv. radikální ekologii). Reprezentují jej organizace radikální (tzv. přímé akce, jako jsou Greenpeace a Friends of Earth, v Česku jsou to např Hnutí Duha a Děti Země), až tzv. umírněné jako jsou v  USA např. Sierra Club, Audubon Society a v Česku Společnost pro trvale udržitelný život, Česká společnost ochránců přírody aj., nebo i Strana zelených. Environmentalismus obráží do značné míry zejména tzv. intrinsikální přístup k hodnotám přírody.

Historiografie – zabývá se dějinami lidstva; počátek jeho existence na Zemi i další vývoj společnosti je přitom neoddělitelně spjat s časem a prostorem (historická škola Annales)

Geografie - zabývá se výzkumem vzájemného působení přírodních (fyzických, chemických, biologických) a společenských (ekonomických, politických a kulturních) jevů v prostoru a čase a jejich vlivem na životní prostředí a zdroje naší zalidněné planety. Věda na rozhraní mezi přírodními a společenskými vědami zabývající se krajinnou sférou a vzájemnými interakcemi mezi přírodním prostředím a lidskou společností v “prostoru a čase“.

Fyzická geografie se zabývá poznáním vývoje přírodního prostředí Země jako celku, studuje jeho složky a vztahy mezi nimi v obecném a regionálním kontextu. Závažným úkolem fyzické geografie je také výzkum prostorových a časových vztahů přírodního prostředí a společnosti“.
Sociální geografie zkoumá vzájemné vnější (ekologické, environmentální) působení všech společenských jevů i jejich interakce s přírodním prostředím.

Historická geografie - na pomezí geografie a historiografie, věda o vztahu přírody a společnosti v prostoru a čase, která geografickými a historickými metodami zkoumá geografický obraz daného místa nebo území a jeho krajiny buď v určitém období minulosti, nebo v jeho dlouhodobém vývoji s cílem objasnit historické kořeny současného stavu a charakteru. Zkoumá zákonitosti geneze (jednotlivé etapy vývoje) dnešního stavu krajinné sféry a životního prostředí jako výsledku vzájemného působení přírody a společnosti v dějinách. Přispívá k prognóze dalšího vývoje geografického obrazu daného regionu a jeho krajiny.

Pozn.

Historická gegorafie má velmi blízko k env. historii. Oblast zájmu je v podstatě totožná, rozdíly by se našly v metodách výzkumu, postupech... Řeší stejný okruh otázek. Historická geografie má tradici zejména v Evropě. Env. dějiny vznikly v USA z části i proto, že tam historická geografie jako věda nebyla.

Obory blízké předmětem zkoumání, prameny, metodami.
Metody – historické, geografické, kartografické (archeologie, ekologie, dendrologie).
Pramenná základna – historické prameny písemné, kartografické, obrazové… (liší se míra a šíře využití těchto pramenů podle cíle a povahy tématu)

Společný jmenovatel – člověk – prostor – čas – umožňuje formovat nové společné názorové proudy, společné metodologické přístupy i konkrétní pracovní postupy. Určuje další směry výzkumu, otevírá nová témata. Jedním ze současných podnětů, přispívajícím k sbližování těchto oborů na prahu třetího tisíciletí a zároveň provokujícím k zamyšlení nad smyslem další samostatné existence těchto oborů, jsou environmentální dějiny.

ÚKOL

Přečtěte si kapitolu č. 1 z knihy What is Environmental History a do blogu napište (min. 200 slov):

1. Stručně popište tři hlavní okruhy témat env. historie
2. Kdo má k tématům environmentální historie blíže, fyzický nebo sociální geograf?