Ochrana přírody byla silně propojená s ochranou domoviny, přičemž nejintenzivnější propagace se jí dostávalo po první světové válce. První organizace zdůrazňující sociokulturní rozměr krajiny vznikla v roce 1904 v Drážďanech pod názvem Deutscher Bund Heimatschutz – „Německý spolek pro ochranu domoviny”.^^[1] V jejím rozměru posléze vzniká množství zemských spolků. Základní dokument spolku Deutscher Bund Heimatschutz deklaruje, že „přírodní a historické charakteristiky dohromady tvoří unikátní německou povahu“ (v němčině je v textu použit výraz Eigenart, tedy osobitost^^[2]^). Po vzniku Výmarské republiky byla v roce 1919 přijata ústava, která zaručovala, že „památky umělecké, historické a přírodní, jakož i krajina jsou v ochraně a péči státu.“^^[3] V české legislativě se krajinný ráz objevuje už v zákoně přídělovém č. 47/1920:[4] „Při sdělávání plánu přihlížej pozemkový úřad k tomu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajinný... Pozemkový úřad může k tomuto cíli svoliti, aby plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům, které slouží jinak k okrase krajiny, nebo jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného... vlastníku byly ponechány...“ Pozdější zákon 47/1948[5] pak uvádí: „Při pozemkových úpravách… buď zajištěna ochrana památek všech druhů, přírodních krás a krajinného rázu.“ V roce 1935 byl přijat velmi komplexní zákon „říšského zákona na ochranu přírody” (Reichsnaturschutzgesetz), který byl připravován již za Výmarské republiky a který platil až do roku 1976.^^[6] V zákoně se zmiňuje, že „slouží ochraně a péči o domácí přírodu ve všech jejích projevech.“^^[7] V zákoně se však kromě „vzácnosti, krásy, jedinečnosti“ vyskytují také argumenty ekologické, nicméně i ty jsou spojeny s argumenty estetickými: je zde zmínka o ochraně „přetrvávajících částech krajiny ve volné přírodě,“ které „činí krásnými či oživují vzhled krajiny“ či „jsou v zájmu světa zvířat,“ zejména pokud chrání „ptáky a drobná divoká zvířata.“^^[8] Na počátky legislativní ochrany krajinného rázu v České republice mělo kromě dění v Německu opět také vliv dění v Anglii. Zde však byl přístup k vnímání charakteru krajiny poněkud odlišný, a to právě díky dlouhému a intenzivnímu historickému vývoji idejí krásna a malebna. To, že byl důraz kladen hlavně na krajinu jako scenérii, na estetické, malebné uvažování a na romantickou konstrukci přírody, mělo pak obrovský dopad na legislativu. Pojem přírodní krásy (natural beauty) se poprvé objevuje v legislativě z roku 1907, v zákoně, který ustanovil Národní fond pro místa historického zájmu a přírodní krásy (National Trust for Places of Historic Interest or Natural Beauty). Fond byl spojen převážně s romantickým hnutím a anti-industriálními filosofy Williamem Morrisem a Johnem Ruskinem.[9] Například Morris věřil, že „lidská bytost nemůže být oddělena od blahobytu životního prostředí“ a že „vše vytvořené lidskou rukou má formu, která je buď krásná, nebo šeredná; krásná v případě, že je v souladu s přírodou a pomáhá jí, šeredná, pokud je s přírodou v rozporu a škodí jí.“[10] V počátcích legislativního uchopování ochrany přírody a krajiny je velmi patrný důraz na pojem přírodní krásno. Například ve zprávě Výboru pro národní parky (National Parks Committee), který byl ustanoven roku 1929, je psáno že je nutné „chránit oblasti výjimečného přírodního zájmu před chaotickým rozvojem a spekulacemi“ a „zlepšit možnosti chodců k přístupu do oblastí přírodní krásy.“[11] Je možné také sledovat vztah mezi krásou krajiny a prosperitou národa. Roku 1938 G. M. Trevelyan, jeden z předních britských zastánců ochrany venkovské krajiny, píše o potřebě „oblastí, kde si mladí i staří mohou vychutnávat pohled na neposkvrněnou přírodu... bez vize národ zahyne a bez pohledu na krásu přírody zakrní duchovní síla britského lidu.“[12] Nicméně přesto lze nalézt také spojení přírodního krásna s uvažováním o charakteru krajiny. Ve zprávě Scottovy komise k „využití země ve venkovských oblastech“, která zkoumala blízký vztah mezi krajinou a zemědělstvím, je možné nalézt, že: „Krajina Anglie a Walesu je zářným příkladem toho, jak spolu souvisí uspokojení lidských materiálních potřeb a vytváření krásy... Její současná podoba v žádném případě nevznikla výhradně působením přírody... země v Británii by měla být jak užitečná, tak krásná, a že tyto dva cíle se navzájem nikterak nevylučují... musí být obhospodařována, má-li si zachovat své rysy, které jí propůjčují osobitý šarm a charakter.“[13] Typičnost, zvláštnost či jedinečnost krajiny byla tedy vnímána jako podstatné kulturní a přírodní dědictví národa či regionu, jehož charakterem byla silná potřeba objevovat a chránit. Krajiny, jež jsou a byly vnímány jako „harmonické“ a „půvabné“, jsou převážně krajiny staré, kulturní, s pomalu rostlým prolínáním lidských a přírodních složek. Předmětem ochrany se převážně stávalo a stává to, čeho je nedostatek, případně čeho ubývá. Zároveň můžeme v ochraně kulturního dědictví sledovat velikou úctu k autoritám a minulosti – z tohoto plyne jakási jistota, že to, co z kulturního dědictví ztratíme, již nebude možné nalézt[14]. Snaha o ochranu specifického charakteru krajiny byla na konci 19. a počátkem 20. století podstatně intenzivnější než kdy před tím. Krajina a její specifický ráz byly pro nacionalismus nejen předmětem pýchy, ale zároveň také velkým důvodem jeho existence. Postupující industrializace však přinášela do krajiny zcela novou, nevídanou a výraznou změnu, která začala výrazně přesahovat lidský životní rozměr. Přestože ochrana domoviny a jejího charakteru v Německu byla zároveň politickým nástrojem, a přestože se tento koncept později vymkl kontrole – například v konceptu Blut-und-Boden, krev a půda, jednom z hlavních ideologických konceptů nacismu^^[15] –, není pochyb o tom, že klíčovou roli hrála potřeba uchovat přírodu a krajinu tak, aby byla hodná estetického obdivu, neboť tento se stal velmi významným aspektem lidského života. Kulturní a přírodní dědictví, které vytvářelo osobitý charakter, bylo tedy vnímáno jako cosi zásadního, co je třeba před rostoucím pokrokem chránit – ať již na regionální, nebo později na národní úrovni. Jak hřímal prezident německého spolku na ochranu domoviny, architekt Paul Schultze-Naumburg, ve svém zahajovacím proslovu na účet mezinárodního vzorce světa, který se ve své racionální nahotě rozšířil celým Německem: „V knihách a cestopisech se často píše, že Německo je nekonečně krásná země, na jejíž města, vesnice a lesy je radost pohledět. Tato slova budou jednou pro naše děti jen snem zapomenutých dob. Stojíme před skutečností, že Německo ztrácí svůj charakter naší milované domoviny a rozmáhá se v něm bezvýrazná prostota. Pokud to takto bude pokračovat dál, každá část země a každé město budou přeměněny v jednotvárné proletářské předměstí, kde budovy svým stylem připomínají nápravné ústavy. Všechny pozůstatky vysoké kultury, již jsme zdědili po svých předcích, budou buď zničeny, nebo mylně zrestaurovány; namísto březových lesů a dubin budeme mít rovné řady štíhlých smrků pro komerční kácení dřeva. Nebudou existovat nádherné zahrady ani kostely ani mosty, které by krajinu uzavíraly do harmonického celku. Dřívější krása naší země bude navždy zadupána.[16]“ ________________________________ [1] V Praze ve stejném roce zakládá profesor Urban Jarník první českou organizaci Svaz pro okrašlování a ochranu domoviny. [2] Williams, J. A.: “The Chords of the German Soul are Tuned to Nature”: The Movement to Preserve the Natural Heimat from the Kaiserreich to the Third Reich, v: Central European History 29/1996, s. 347. [3] Maximovič, R.: Ochrana přírody v Německu, v: Zprávy památkové péče, 3/1939, s. 23. [4] Zákon č. 47/1920 Sb. Přídělový. [5] Zákon 47/1948 Sb. O některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon). [6] Brüggemeyer, F. J., Cioc, M.; Zeller, T. (eds.): How Green Were the Nazis? : Nature, Environment, and Nation in the Third Reich. Ohio: University Press, 2005, s. 21. [7] Maximovič, R.: Ochrana přírody v Říši, v: Zprávy památkové péče, 3/1939, s. 55. [8] Brüggemeyer, F. J., Cioc, M.; Zeller, T. (eds.): How Green Were the Nazis? : Nature, Environment, and Nation in the Third Reich. Ohio: University Press, 2005, s. 20-21. (vlastní překlad) [9] Selman, P., Swanwick, C., On the Meaning of Natural Beauty in Landscape Legislation, v: Landscape Research, 1/2010, s. 8. [10] Tamtéž, s. 8. [11] Tamtéž s.10. [12] Selman, P., Swanwick, C., On the Meaning of Natural Beauty in Landscape Legislation, v: Landscape Research, 1/2010, s. 10. [13] Tamtéž, s.10. [14] Komárek, S.: Příroda a kultura. Svět jevů a interpretací. Praha: Vesmír s.r.o. 2000, s. 236-238. [15] Tento koncept byl založen na mýtické představu o “přírodním předurčení” (Naturbedingheit) a vzájemném vlivu, propojení a souladu člověka a krajiny v historii. Toto pouto v sobě symbolizoval idealizovaný rolník, jenž byl symbolem pravého národního charakteru Dominick, R. H. The Environmental Movement in Germany : Prophets and Pioneers, 1871-1971. Bloomington: Indiana University Press, 1992, s. 87-88. [16] Williams, J. A.: “The Chords of the German Soul are Tuned to Nature”: The Movement to Preserve the Natural Heimat from the Kaiserreich to the Third Reich, v: Central European History 29/1996, s. 359