MODULARIZACE VÝUKY EVOLUČNÍ A EKOLOGICKÉ BIOLOGIE
CZ.1.07/2.2.00/15.0204
Systém a evoluce řas a hub - cvičení
doprovodný materiál
Basidiomycota – stopkovýtrusné houby (2)
Agaricomycotina („homobasidiomycetes“)
– Agaricomycetes: Hirneola, Craterellus, Hydnum, Thelephora,
Fomes, Daedalea, Polyporus, Clavariadelphus, Ramaria,
Phallus, Geastrum, Cyathus, Lycoperdon, Tulostoma,
Macrolepiota, Agaricus, Amanita, Pluteus, Pleurotus, Tricholoma,
Cortinarius, Boletus, Scleroderma, Serpula, Stereum, Russula
Hirneola – ucho
Saprotrofní houby na dřevu se zprohýbaně lupenitými
plodnicemi, které jsou po uschnutí „oživitelné“
namočením podobně jako rosolovky.
Hirneola auricula-judae – ucho Jidášovo roste od jara
do zimy zvláště na odumřelých, ale i živých kmíncích
černého bezu i jiných listnáčů. Vnitřní strana pružně
masité plodnice je lesklá a nese rouško, vnější je
sametově chlupatá a matná. Bělavé zabarvení rouška
(místy budící dojem plesnivění) způsobují ve zralosti
uvolňované spory.
Jedlá houba používaná zvláště v čínské kuchyni.
Zprohýbané plodnice ucha Jidášova (foto Jana Dvořáková).
Craterellus – stroček
Nálevkovité plodnice, u nich je rouško hladké na vnější straně.
Blízký příbuzný lišek.
Craterellus cornucopioides – stroček trubkovitý roste na podzim
v listnatých (nejvíce bukových) lesích. Jedlý.
Hydnum – lišák
Kloboukaté pozemní houby s ostnitým hymenoforem. Další rod
z příbuzenstva lišek (zatímco podobně ostnité lošáky jsou příbuzné
plesňákům).
Hydnum rufescens – lišák ryšavý roste na podzim v jehličnatých
i listnatých lesích. Nejedlý, tuhý.
Thelephora – plesňák
Představuje přechod od nejprimitivnějších plodnic nepravidelného tvaru ke kloboukatým. Na jeho plodnicích
je dobře vidět, jak postupný růst krustothecií vede k „zalití“ překážek (větvičky, jehličí atd.) do plodnice.
Hymenofor je hladký až jemně ostnitý.
Thelephora terrestris – plesňák zemní je hojný v létě a na podzim na zemi či jehličí zvláště v borech. Nejedlý.
Fomes – troudnatec
Typický příklad plodnice zvané krustothecium, vyznačující se
neukončeným růstem a, je-li víceletá, narůstáním jednotlivých vrstev
hymenoforu, jenž je zde pórovitý. Dřevní saproparazité (rostoucí
paraziticky na živých dřevinách i saprotrofně na mrtvém dřevě).
Fomes fomentarius – troudnatec kopytovitý je hojný na živých i mrtvých
listnatých dřevinách. Nejedlý.
Foto Dan Dvořák (vlevo), Tereza Dvořáková (2x dole).
Daedalea – síťkovec
Příklad hymenoforu tvořeného lamelami,
nepravidelně pospojovanými tzv. anastomózami (do
jisté míry přechodný typ mezi lamelovitým a
pórovitým hymenoforem.
Daedalea quercina – síťkovec dubový s hrubými
lamelami je hojný na dřevě živých i mrtvých dubů.
Nejedlý.
Na snímku detailní pohled do lamel síťkovce dubového
(foto Martina Nejezchlebová).
Polyporus – choroš
Nikoli jako klasické „choroše“, ale jako kloboukaté
houby s třeněm vypadají houby rodu choroš.
Pórovitý hymenofor je však prozradí.
Polyporus brumalis – choroš zimní roste hojně na
mrtvém dřevě. Nejedlý.
Foto Martin Jiroušek.
Clavariadelphus – kyj
Typické holothecium – vývojově starší typ plodnice s rouškem na celém
vnějším povrchu.
Clavariadelphus pistillaris – kyj Herkulův se vyskytuje nehojně v
listnatých lesích na vápenci. Jedlý.
Foto Olga Rotreklová.
Ramaria – kuřátka
Mnohonásobně keříčkovitě větvené holothecium
s rouškem na povrchu dílčích větviček této plodnice.
Druhy rodu kuřátka rostou v létě a na podzim na
dřevě i na zemi v listnatých i jehličnatých lesích.
Některé jsou jedlé (na snímku Ramaria botrytis –
kuřátka květáková), některé až mírně jedovaté.
Phallus – hadovka
Plodnice v mládí uzavřena (pod zemí) v kožovitém obalu,
ze kterého pak vyrůstá dutý nosič („třeň“) zvaný receptakulum
s teřichem („kloboukem“) povlečeným výtrusnou vrstvou, jež
se ve zralosti rozplývá za příslušného pachového efektu.
Phallus impudicus – hadovka smrdutá je běžná v létě (nejen)
v lesích, zejména bukových. V mládí (ve stadiu „vajíčka“) jedlá.
Foto Tomáš Lipner.
Geastrum – hvězdovka
Vnější okrovka (exoperidie) v průběhu dozrávání
plodnice hvězdicovitě puká v několik cípů (jako když
loupeme hvězdu z pomeranče), jednotlivé cípy se
zakroutí k zemi a odkrytý teřich (krytý endoperidií,
tenčí vnitřní okrovkou) je tím vynesen nahoru.
Geastrum triplex – hvězdovka trojitá roste dosti hojně
pod listnáči, méně i jehličnany. Nejedlá.
Foto Lucie Hradilová.
Lycoperdon – pýchavka
Běžný typ břichatkovité plodnice, okrovka praská na
povrchu v otvor, kterým se vyprašují spory
z rozpadajícího se pletiva teřichu.
Lycoperdon perlatum – pýchavka obecná je hojná na
zemi v lesích i mimo les. Její peridie se trhá otvorem
v horní části plodnice, zatímco u L. utriforme –
pýchavky dlabané se rozpadá peridie celá.
Jedlé houby (v mladém stadiu, než začne docházet
k rozpadu pletiva teřichu).
Vlevo pýchavka obecná (na mikroskopickém snímku průřez
povrchem plodnice s pletivy peride a teřichu; orig. zvětšení 40x);
vpravo stará plodnice pýchavky dlabané (peridie roztrhaná,
rozpadlý teřich již zmizel).
Tulostoma – palečka
Pýchavkovitá plodnice „nasazená“ na tenké tuhé stopce. Vnější okrovka ve zralosti zaniká (zbytky naspod
hlavičky).
Tulostoma brumale – palečka zimní roste hojně zejména přes zimu na suchých stráních, pastvinách v teplých
oblastech.
Cyathus – číšenka
Pohárkovité plodnice zakryté blankou (epifragmou),
jež se ve zralosti trhá, ukrývají pecičky – peridioly
přichycené poutkem ke stěně. Výtrusorodé pletivo je
uvnitř peridiol, krytých tenkou endoperidií, zatímco
exoperidie je přeměněna ve zmíněný pohárkovitý
útvar.
Cyathus striatus – číšenka rýhovaná roste v létě a na
podzim na tlejícím dřevě a rostlinných zbytcích.
Nejedlá.
Makrosnímek plodnic s peridiolami (orig. zvětšení 7x).
Macrolepiota – bedla
Mohutné houby, hojně rostoucí v letních měsících. Tento rod představuje část někdejšího velkého rodu
bedla, jehož většina zástupců dnes patří do rodu Lepiota – to jsou bedličky menšího vzrůstu (několik
centimetrů), mezi nimiž najdeme i smrtelně jedovaté.
Macrolepiota procera – bedla vysoká je jednou z oblíbených jedlých hub; na její plodnici můžeme vidět
prsten, ale žádnou pochvu (u bedel a pečárek se vytváří pouze velum partiale).
Agaricus – pečárka, žampión
Známý rod obsahující lesní i luční druhy, až na
výjimky (p. zápašná) jedlé a chutné. V mládí růžové
lupeny, přecházející k stáru do tmavě hněda, činí
tento rod nezaměnitelným.
Na snímcích průřez lupeny – vlevo připojení lupenů na klobouk
(orig. zvětšení 40x), dole detaily: na hranách lupenů lze místy
zahlédnout vyčnívající bazidie se sporami (orig. zvětšení 100x
a 400x; jde o barvené preparáty, jen hnědé zbarvení spor souhlasí
se skutečností).
Coprinus – hnojník
Drobné lupenaté houby, rostoucí jednotlivě i ve skupinách na trusu či mrtvém dřevě. Lupeny se při dozrávání
rozplývají postupně i s celou plodnicí v černou kaši. Požity v kombinaci s alkoholem působí otravu.
Bývalý široký rod Coprinus je současném pojetí rozdělen do více rodů v čeledích Agaricaceae (pečárkovité)
a Psathyrellaceae (křehutkovité). Většinou nejedlé druhy, některé v mládí jedlé.
Příčný řez lupeny s rozvolněnou tramou a kompaktním rouškem, na detailním záběru jsou dobře viditelné bazidie a bazidiospory (orig.
zvětšení 100x a 200x).
Amanita – muchomůrka
Kloboukaté houby (pilothecia) s lupenitým hymenoforem. Plodnici muchomůrek zamlada kryjí dvě plachetky –
velum partiale (závoj) spojuje okraj klobouku s třeněm a po odtržení vytváří prsten, velum universale kryje
celou plodnici a v dospělosti z něj zůstává pochva naspod třeně, resp. útržky na povrchu klobouku.
Amanita phalloides – muchomůrka zelená roste v létě a na podzim hojně zejména v teplejších krajích,
nejčastěji v lesích listnatých. Smrtelně jedovatá, stejně jako její bílá forma; vůbec jde o houbu barevně dosti
variabilní, ale charakteristické znaky – prsten na třeni (může být omytý nebo ožraný), hlízu s pochvou na
spodku třeně a stále bílé lupeny – si uchovává.
Pluteus – štítovka
Dřevní kloboukaté houby s růžovými lupeny, charakteristicky odsedlými od třeně. V hymeniu má výrazné
„růžkaté“ cystidy – sterilní útvary vytvářející se zde vedle bazidií, jež bývají často dobrým určovacím znakem.
Pluteus cervinus – štítovka jelení roste hojně na starých pařezech a tlejících kmenech listnáčů. Jedlá.
Pleurotus – hlíva
Příklad lupenaté houby s výstředním (až bočním) třeněm.
Pleurotus ostreatus – hlíva ústřičná je hojná v druhé půli roku na stromech zejména listnatých. Tvarově
i barevně proměnlivá, jedlá.
Tricholoma – čirůvka
Masité pozemní houby vyskytující se hlavně v lesích, ale i na otevřených prostranstvích.
V tomto rodu, stejně jako v rodech blízce příbuzných (dříve řazených do jednoho), nalezneme mnoho druhů
jedlých (např. č. zelánka, č. havelka, č. májovka, č. dvoubarvá, č. fialová), ale i druhy jedovaté (č. tygrovaná).
Cortinarius – pavučinec
Nejpočetnější rod našich hub. Lupeny těchto pozemních hub jsou v mládí zastřeny pavučinatě vláknitou nebo
sliznatou pavučinkou (kortinou), která zanechává na třeni pásek, často rezavě zbarvený výtrusy.
Vedle druhů jedlých obsahuje tento rod i nejpomaleji působící „jedovatinu“ u nás – otrava p. plyšovým
(naštěstí relativně vzácným) se projeví za 1 až 3 týdny...
Vlevo Cortinarius torvus – pavučinec nevlídný, vpravo blíže neurčený druh (foto Radka Vítková) s dobře viditelnou kortinou.
Boletus – hřib
Bohatý rod; masité houby s rourkovitým hymenoforem, které jistě není třeba dále představovat. Dovnitř
rourek vyrůstají bazidie a z nich se uvolňují bazidiospory. Známé jsou též příbuzné rody Leccinum – kozák,
Suillus – klouzek, Xerocomus – suchohřib.
Boletus edulis – hřib smrkový roste v létě a na podzim ve smrčinách, řídčeji v jiných lesích. Jak jinak, jedlý.
Na mikroskopických snímcích průřez rourkami hřibu (příčné řezy a podélný řez); výtrusorodé rouško (hymenium) vystýlá stěny rourek,
na jeho povrchu jsou zřetelné spory (orig. zvětšení nahoře 100x, dva snímky dole 200x).
Scleroderma – pestřec
Břichatkovité houby, jejich teřich ve zralosti černá a rozpadá se ve výtrusný prach bez vlášení (kapilicia).
Scleroderma citrinum – pestřec obecný je hojný zejména v písčitých borech. V mládí a v malém množství
někde doporučován jako koření, ale ve větším množství je jedovatý, nelze jej tedy doporučit k jídlu.
Na mikroskopickém snímku průřez povrchem plodnice s pletivy peride a teřichu (orig. zvětšení 40x).
Serpula – dřevomorka
Houby s rozlitými plodnicemi, některé druhy můžeme
najít v našich lesích.
Serpula lacrymans – dřevomorka domácí roste na
rozdíl od jiných druhů na opracovaném dřevě;
vyhovuje jí stabilní vlhké prostředí, lze ji tedy
eliminovat častým větráním a výkyvy teplot, ale
napadené dřevo je každopádně lepší zlikvidovat.
Na snímku průřez částí plodnice dřevomorky se zprohýbaným
hymeniem na povrchu; z rouška (barvené tmavěji oproti sterilnímu
pletivu plodnice) se uvolňují bazidiospory (orig. zvětšení 200x).
Stereum – pevník
Rod hub s resupinátní (rozlitou) plodnicí, která může přecházet v tenké, bokem přirostlé „kloboučky“;
hymenium na spodní straně (resp. vnější straně rozlitých plodnic) je hladké, bez specifických struktur.
Stereum hirsutum – pevník chlupatý patří mezi nejběžnější druhy na dřevě listnatých dřevin.
Russula – holubinka
Význačným rysem kloboukatých zástupců řádu
Russulales je přítomnost sférocyst – kulovitých buněk
v pletivech, způsobujících křehkost dužniny.
Jde o holubinky a příbuzné ryzce, které navíc
charakterizuje tvorba latexu – bílého, zbarveného či
vodnatého mléka v pletivech, které je roněno ven při
poranění dužniny.
Jde o pozemní houby rostoucí v létě a na podzim;
tyto dva rody zahrnují obrovské množství druhů
všech možných barev (i v rámci jednoho druhu),
rostoucí v nejrůznějších lesích (místy i mimo les,
i když vzhledem k mykorhizní symbióze vždy poblíž
„své“ dřeviny).
Je to jediná skupina hub, u kterých platí, že druhy
chuti mírné jsou jedlé, zatímco palčivé nikoli (pro
Na snímku Russula lepida – holubinka sličná. holubinky absolutně, pro ryzce s výjimkami).