Paratethys a neogén na Moravě 2017 Rostislav Brzobohatý (výběrová přednáška) Část II Neogén na Moravě IIb Karpatská předhlubeň – úvod a spodní miocén Karpatská předhlubeň Na Moravě je součástí periferních alpsko- karpatských pánví v předpolí flyšových jednotek a napojuje tak na jz. na molasovou zónu Rakouska a pokračuje na sv. do karpatské předhlubně v Polsku. Zahrnuje soustavu miocénních pánví přemisťujících v čase svůj prostor v souvislosti s postupujícími příkrovy směrem do předpolí a současně i svoji osu od směru zhruba V-Z v eggenburgu do SV-JZ ve spodním badenu. Tyto pánve vznikají jako deprese na prohýbajícím se okraji Českého masivu zatíženého hmotou příkrovů. Příkrovová dynamika spojená se sedimentací před čely příkrovů způsobila, že sedimenty předhlubní leží dnes pod příkrovy, před příkrovy, místy na příkrovech nebo jsou do nich zabudovány. Způsobila rovněž i častou tektonickou redukci až eliminaci těchto sedimentů nebo naopak tektonické zvětšení jejich mocnosti. Silná pliocenní a pleistocénní denudace většinou nezpevněných sedimentů rovněž přispěla k tomu, že dnešní obraz představuje pouze relikty původní výplně předhlubňových pánví. Tyto složité vztahy znesnadňují často stratigrafickou i paleogeografickou interpretaci a kladou četné dosud nevyřešené otázky. V povrchovém obrazu vyplňují sedimenty karpatské předhlubně souvisleji především deprese na Ostravsku a Opavsku, Hornomoravský a Dyjskosvratecký úval a Boskovickou brázdu. Patří k nim geneticky i řada izolovaných výskytů miocénních sedimentů z. od těchto depresí na Českém masívu. Jejich souhrnná mocnost nepřevyšuje 2 500m. JednotkyMoravaPichaetal1 Jednotky vnějších Karpat na Moravě (Picha et al. 2006) dosah sedimentů předhlubně pod příkrovy flexural plate Zatížení příkrovů - flexurní prohyb platformy – tvorba čelní výdutě Zlomová ruptura – pokles zatížené kry Eroze nezatížené kry – postup příkrovů – flexura, tvorba další výdutě čas Stratigr Pozn.: Litostratigrafické jednotky nejsou dosud definovány ve všech úrovních Stratigr Pozn.: Litostratigrafické jednotky nejsou dosud definovány ve všech úrovních sp. baden - hiát Folia,vídeňská pánev Zlomy karpatské předhlubně na Moravě (Suk et al. 1996) Podélné: 1 – okrajový zlom Kp, 2 – dyjský, 3 – bulharský, 4 -němčický, 10 –michálkovický, 11 – orlovský, 12 – věstonický, 18 – žarošický, 19 – vyškovský, 20 - zlínský, 21 – buchlovický, 23 – tlumačovský, 25 – hostinský, 28 – rožnovsko-súlovský; Příčné: 5 – těšanský, 6 – koryčanský, 7 – kvasický, 8 – holešovský, 9 – bušínský, 14 – křepický, 15 – kloboucký, 16 –dambořický, 17 – bohuslavický 27 – rusavský, 30 – temenický, 31 – bělský; dále nečísl. vranovický, pouzdřanský, újezdský, pohořelický, slavkovský, nosislavský, senický, rozbařský Z-V směru: 22- babický, 32 – frýdlantský, 33 – raškovický 34 – jesenický S-J směru: 13 – sedlčansko-nikolčické a ježovský, 24 - chvalčovský nejstarší jednotka: malešovické vrstvy, sz. cíp vranovického příkopu, cca 3 m hnědo- až černošedých slabě vápnitých jílovců zjištěných v jediném vrtu, mikrofauna (Miogypsina) i makrofauna ukazují na stáří egeru, paleogeografické návaznosti sporné, ? drobný denudační relikt ústupových sedimentů paleogenního moře z vranovického příkopu (Dvořák 1995) – nelze akceptovat, oligocén prakticky chybí, ? nová transgrese v egeru do příkopu – nemá však v bližším okolí jakékoliv návaznosti. - - - - - -během vyššího egeru (?) – na Znojemsku pokles, splachy zvětralin krystalinika a paleozoika do depresí = počátek sedimentace pestrých štěrků, písků a jílů žerotických vrstev (aluviálně-fluviální, popř. lagunární sedimentace předcházející mořské transgresi v eggenburgu) -nástup mořské sedimentace v předhlubni lze spojit s kombinací sávských pohybů spolu se zvýšením hladiny světového oceánu, transgrese jde od jihu, zasáhla na jz. Moravu (Znojemsko- Mikulovsko, zatímco oblast dnešního Hornomoravského úvalu a Moravské brány = elevace) a Ostravsko (část doložených sedimentů eggenburgu je skryta pod pozdějšími příkrovy flyšových jednotek) Lepidocyclina 2 Malešovice Počátek sedimentace v Kp (Picha et al. 2006) Miogypsina sp. Záp (podle Jiříček 1995) Mořská sedimentace na okrajích pánve - profil Znojemsko: štěrky, písky, pískovce (na elevacích často chybí) silty, písčité jíly, vápnité/neváp. jíly s vložkami uhelných jílů, střídání rytmů s mořskou/brakickou faunou, (Pirenella moravica, Cerastoderma- Congeria, Nematurella), mělkovodní (do 40 m), okrajové čejkovické písky v okolí Božic a Čejkovic (pláže, kosy, valy) Ve vyšší části souvrství vyvinuta poloha ryolitového tufitu (horizont I, 20.3+-2.6 mil.) s malolistou flórou písky (sterilní) s chodbami krabů (Ophiomorpha) - ? změlčení, uzavírání mořské komunikace (? egg/ott ) předmiocénní podklad eggenburg Šaldorf Šaldorf, eggenburg, písky (foto Petrová Tomanová) Šaldorf1 Šaldorf, eggenburg, písky, detail (foto Petrová Tomanová) Sedimentační prostředí eggenburgu jihozápadní části předhlubně na Moravě bylo tedy velmi proměnlivé s kolísající salinitou, provzdušněním, čistotou i hloubkou vody, která nepřevyšovala většinou 40 m, občas zhoršeným spojením s volným mořem a s výraznou deltou u Miroslavi (Nehyba, Hladilová, Doláková 1997). Složení jeho sedimentů ovlivnila i činnost vzdálených severomaďarských nebo východoslovenských vulkánů, jejichž kyselý ryodacitový vulkanismus dodával materiál ryolitovým tufitům jak v nejvyšším eggenburgu u Znojma (horizont I, radiometrické stáří 20, 3 +- 2,4 miliony let) tak ještě během nejnižšího ottnangu (okolí Miroslavi, horizont II) (Nehyba et Roetzel 1999). Velmi pestrý obraz sedimentačního prostředí a jeho okolí dokládají i floristické a palynologické nálezy ukazující na přítomnost jak suchomilných subtropických flór typu středomořských macchií (okolí Znojma), tak hnědouhelných bažin s vodními kapradinami (Šafov) (Knobloch 1982). V brakických uloženinách jsou místy masově hojná semena rodu Limnocarpus. V Dolním Rakousku se v okolí Eggenburgu v sedimentech stejného stáří vyskytují i četné zbytky kytovců (sirény rodu Metaxytherium). V oblasti Božic a Čejkovic završují vrstevní sled eggenburgu tzv. čejkovické písky nesoucí charakteristické znaky sedimentů bariérových ostrovů a pláží. Směrem k východu (do pánve) litofaciální stabilita eggeburgských sedimentů vzrůstá. Na Mikulovsku leží na bázi dunajovické pískovce (chloriticko-galukonitické). Ty přecházejí do nadloží do dobropolských jílů s bohatou foraminiferovou faunou, která již ukazuje na vztahy k vývojům vídeňské pánve. Směrem do nadloží dokládá fauna v jílech tendenci ke změlčování a k anoxickým podmínkám sedimentačního prostředí. Obdobné marinní vývoje eggenburgu zachytily vrty pod příkrovy v okolí Žarošic, Lubné, Chvalkovic a Bučovic, brakické vývoje pak především v okolí Šaratic = > doklad „obtáčení“ elevace střední Moravy. I zde však nejsou definovány litostratigrafické jednotky. Metaxytherium Metaxytherium krahuletzi, Kühnring (D. Rakousko), eggenburg (Foto Krahuletz Museum, Eggenburg) Metaxytherium2 Brno Záp Mapa mocností „glaukonitických pískovců“ (Jiříček 1995) Pánevní vývoj: dunajovické pískovce = bazální štěrky a písky s hojným glaukonitem a chloritem, euhalinní fauna (Glycimeris cor, G. fichteli, Ancilla, Linga etc. = mořské, normální salinita, hloubka 40-100 m, k Z změlčení, písčité dno) mocnost cca 100 m dobropolské jílovce, ekvivalent vyšší části profilu na Znojemsku, větší hloubky sedimentace, mocnost cca 300 m, foraminiferová fauna = jisté vztahy k fauně vyšší části „spodních lužických vrstev“ Vp, směrem do nadloží = změlčování za současného snižování kyslíku u dna. Transgrese eggenburgu zasáhla i na Ostravsko. Okrajové sedimenty v této oblasti však mají odchylný ráz. V dobře prokysličeném prostředí bez sladkovodních vlivů se zde uložily mechovkové vápence a hrubozrnné pískovce a slepence s mlži Venus burdigalensis, Chlamys jakloweciana, Ch. scabrella a Pecten hornensis – jaklowecké slepence. Faciálně se tedy shodují s typickými okrajovými vývoji eggenburgu Dolního Rakouska, vídeňské pánve a dalších oblastí Centrální Paratethydy. Tento „horizont s velkými pektény“ lemoval okraje pánví od Bavorska až po Gruzii a je uváděn i z Pacifiku. Propojení mezi severní a jižní částí karpatské předhlubně v eggenburgu je dnes skryto pod příkrovy. Střední část předhlubně mezi Brnem a Hranicemi na Moravě byla během tohoto časového úseku a zřejmě i v ottnangu elevací. Na Opavsku, které v této době bylo rovněž souší, se vylily před ~20 milióny lety bazické vulkanity typu olivinických čedičů na Kamenné Hůrce u Otic. Pecten 2 Pecten pseudobeudanti Dep. et Rom. Kühnring, eggenburg (Steininger et al. 1971) Chlamys 2 Chlamys holgeri inaequicosta (Gein.) Maissau, eggenburg (Steininger et al. 1971 Chlamys 1 Oopecten gigas (Schloth.) Loibersdorf, eggenburg (Steininger et al. 1971) str Balanus concavus, eggenburg, Eggenburg (Rakousko) Sedimenty ottnangu mají větší plošné rozšíření než eggenburgu. Profil na z. okraji jižní části Kp: nevápnité jíly - ovce s ryolitovými tufity (horizont II), v polohách písků – Ophiomorpha, stopy po hrab. krabech vítonické jíly (dříve „rybí šlíry“), severně od Znojma, četné zbytky ryb (šupiny, kosti) + zuhelnatělé úlomky rostlin rzehakiové vrstvy, transgresívně k SZ, jemně-hrubě zrnité písky až štěrky (četné valouny rohovců, < jura) hojná fauna mlžů s Rzehakia socialis, Congeria, Limnopsis etc. – směrem k V představují jejich pánevní facii zřejmě věstonické pískovce (viz dále) nevápnité, „pestré“ jíly, vzácně ostrakoda, gyrogonity char, plakoidní šupiny žraloků (podobné jako v křepickém s.), rozšíření mezi Ivančicemi, M. Krumlovem a Brnem (včetně některých depresí Mor. Krasu) ottnang Mocnosti ottnangských sedimentů (rzehakiové v. a věstonické v. a ekvivalenty) v předhlubni severně od Dunaje (upraveno podle Seifert et Jiříček 1989) Po eggenburgu a ještě během ottnangu pokračuje vývoj Vnějších Západních Karpat kompresním režimem a štýrskými pohyby. Oblast předhlubně na Moravě se relativně zvedá, část eggenburgských sedimentů je erodována, spojení s mořským prostředím silně omezeno. Ve velmi diferencovaném prostředí mělkovodních sladkovodních, oligohalinních až brachyhalinních pánví místy s anoxickým režimem se ukládají v ottnangu písky, slabě vápnité až nevápnité jíly s rybími zbytky (šupiny, kosti) a zuhelnatělými úlomky rostlin. Severně od Znojma jsou označovány jako vítonické jíly. Na bázi mají II. horizont vulkanoklastik a Ophiomorpha). Jv. od Moravského Krumlova mají vítonické jíly ve své spodní části měkkýší faunu s Pirenella moravica, ve vyšší části s Congeria sp., Clithon pictus, Melanopsis impressa impressa, Hydrobia sp. a Nematurella sp. Typická jsou pro ně palynospektra s hojně zastoupenými teplomilnými prvky a různými rody brakického a sladkovodního fytoplanktonu. Tento vrstevní sled je interpretován jako produkt deltové sedimentace na bázi s marinními prvky, postupným vyslazováním směrem do nadloží a znaky regrese. Horizont vulkanoklastik je korelován s vulkanoklastiky zellendorfského souvrství Dolního Rakouska (Nehyba 1997; Nehyba & Roetzel 1999). Na sever od miroslavské hrásti však transgredují vlivem pohybu příkrovů a poklesu Českého masívu v předpolí přímo na eggenburgské sedimenty nebo na starší podloží tzv. rzehakiové vrstvy představující rozsáhlejší litotyp ottnangu. Jejich sedimentace je podle P. Čtyrokého (1991) spojena s chladně klimatickými oscilacemi a možným průnikem chladných vod z boreálních oblastí. Nově byly též zjištěny vrtně i na severní Moravě v podloží příkrovů v okolí Frýdku-Místku (viz dále). Rzehakiové vrstvy jsou tvořeny jemně zrnitými i hrubě zrnitými písky až štěrky s hojnými valouny tmavých rohovců pocházejících především z jurských vápenců. Ukládaly se v oligo- až brachyhalinním prostředí, v němž došlo k hromadnému rozvoji endemického mlže Rzehakia socialis. Výraznou endemicitu fauny dokládají i další druhy a rody mlžů a plžů (např. Ctyrokya, Staliopsis) i kostnatých ryb rodů Dapalis, Morone a Channa zastoupených četnými otolity. Svrchní část rzehakiových vrstev vykazuje znaky regrese (Nehyba et al. 1997). Ve vrtech východně od Moravského Krumlova byly v této stratigrafické úrovni zjištěny palynofacie s výrazným zastoupením čeledí Taxodiaceae, Myricaceae a Polypodiaceae, indikující bažinné či močálovité prostředí. Rzehakia Rzehakia socialis socialis (Rzehak) Maršovice-Jezeřany, rzehakiové vr., ottnang (Foto Steininger et al. 1973) Dapalis Dapalis sp., s otolitem in situ – oligocén, Aix-en-Provence ( Foto Reichenbacher) Mezi Ivančicemi, Moravským Krumlovem a Brnem a na jižním okraji Moravského krasu se s rzehakiovými vrstvami sdružují i pestře zbarvené nevápnité jíly, písčité jíly a písky. U Želešic a Moravan v nich byla zjištěna fauna limnických měkkýšů, skořepatců a zbytků ryb (Čtyroký 1972, Kheil 1973, Říha 1984). Pestré sedimenty leží většinou na krystaliniku a devonu brunnie. Rzehak (1912) popsal z těchto sedimentů na Červeném vrchu v Brně limnické a suchozemské měkkýše a zbytky obratlovců. U Ořechova jsou uloženy na krystaliniku chloritické písky se savčí faunou, která je charakteristická pro zónu MN4b (Fejfar & Schmidt-Kittler (1984). Daxner-Höck (2003) koreluje tyto písky s nejvyšším ottnangem. Obdobné sedimenty vyplnily i značně hluboká údolí jižní části Moravského krasu (např. v prostoru Bílovice - Řícmanice - Ochoz). Vzácná ostrakoda, plakoidní šupiny žraloků, gyrogonity char i redepozice starších mikrofaunistických prvků dokumentují jejich časoprostorovou blízkost k oligohalinním vývojům rzehakiových vrstev a podle některých autorů i stratigrafickou blízkost ke křepickým vrstvám ždánické jednotky. Rzehakiové vrstvy a sedimenty s nimi spojené tvoří podle sedimentologických analýz transgresně-regresní cyklus oddělený zřetelně od pozdějšího mořského cyklu karpatu. Směrem k jihovýchodu k čelu příkrovů je tento vztah problematizován, ve vrtech na Mikulovsku jsou tzv. věstonické vrstvy (světle šedé, vápnité, silně slídnaté rozpadavé pískovce a písky vzácně s Congeria sp. a rybími zbytky, divergentní uspořádání reflexů v seismickém obrazu) řazeny některými geology již do spodního karpatu. Na severní Moravě byly zjištěny uloženiny mělkovodního vývoje ottnangu ve vrtu NP-812 u Frenštátu. Čtyroký (1996) z nich určil měkkýší faunu s Rzehakia socialis a Cerastoderma sp. a koreloval je s rzehakiovými vrstvami jižní Moravy. Eliáš et al. (2002) je na základě podobné litologie srovnávali halcnowským souvrstvím ottnangu v Polsku (Osczypko 1977). Marinní vývoj ottnangu je znám jen z vnitřní části předhlubně při čele flyšových příkrovů ve vranovické a nesvačilské depresi. Ve spodní části písčito-jílovitého souvrství ve vrtech Nosislav-1 a Nosislav-2 zjistil Cicha (in Kalášek et al. 1963) foraminiferové společenstvo s hojným druhem Lenticulina inornata, doprovázeným druhy Stilostomella ottnangensis, Heterolepa dutemplei, Cibicidoides pseudoungerianus, C. budayi, Hanzawaia boueana, Florilus boueanus, Bulimina elongata, Elphidium macellum, aj. Srovnával je se společenstvem z klastické báze miocénu ve vrtu Nesvačilka-1. Svrchní bezfosilní část písčito-jílovitého souvrství, ve kterém ve vrtu Nesvačilka-3 byla zjištěna Rzehakia socialis, odpovídá brakickým rzehakiovým vrstvám (Čtyroký 1972, 1987). Mořské a brakické sedimenty ottnangu ve vrtu Nosislav-3, poskytly měkkýší faunu Aloidis, Psamobia, Thracia, Cerastoderma, Hinia a Hydrobia (Čtyroký 1990). Globigerina Globigerina ciperoensis ottnagiensis Rögl Plesching bei Linz, ottnang (Foto Cicha et al. 1973), typická plankton. foram. marinních vývojů ottnangu (rakouská molasa) Žerotice Žerotice, ottnang, písky (foto Petrová Tomanová) ŽeroticeOttdetail Žerotice, ottnang, písky (foto Petrová Tomanová) Žeroticeštěrky Žerotice, ottnang, písky (foto Petrová Tomanová) Jezeřany1 Jezeřany, ottnang, rzehakiové vrstvy (jemnozrnné písky) (foto Petrová Tomanová) Zn Mi Br Ol Op Os Jezeřany2 Jezeřany, ottnang, rzehakiové vrstvy (jemnozrnné písky) (foto Petrová Tomanová) Jezeřanydetail Jezeřany, ottnang, rzehakiové vrstvy drobnozrnné štěrky střednozrnné písky jemnozrnné písky ~ hrubozrnné štěrky (+ val. černých rohovců) (foto Petrová Tomanová) Němčičky_u_Pravlova1 Němčičky, ottnang, rzehakiové vrstvy jemnozrnné písky (foto Petrová Tomanová) Němčičky2 Němčičky, ottnang, rzehakiové vrstvy jemnozrnné písky (foto Petrová Tomanová) Kanice4 Kanice u Brna, ottnang, písky a štěrky výplně řícmanicko-kanické deprese (foto Petrová Tomanová) Kanice1 Kanice u Brna, ottnang, písky a štěrky výplně řícmanicko-kanické deprese, detail (foto Petrová Tomanová) Kanice3 Kanice u Brna, ottnang, písky a štěrky výplně řícmanicko-kanické deprese, detail (foto Petrová Tomanová) Carpathian Foredeep 1 (Adámek et al. 2003) karpat předpokl. hranice pod příkrovy 42 Litostratigrafie karpatu v předhlubni na Moravě (Adámek, Brzobohatý, Pálenský & Šikula 2003, upraveno) 29-2 Litostratigrafie jižní části předhluně: novopřerovské vrstvy – konkordantně na mušovském členu, na Z transgresívně na starší miocén nebo předneogenní podloží, vyšší podíl prachové složky než mušovské v. + zpevněné polohy pískovců a nižší podíl aglutinancí, šedé silně vápnité prachovité jíly a jílovce a prachovce střídající se a písky a pískovci se zbytky flóry, polohy mikrofaunisticky bohaté i sterilní – foraminifera (euryoxibiontní - Bolivina, Bulima, Uvigerina + mělkovodnější Ammonia, Elphidium, Cibicidoides) vzácně s Globigerinoides bisphericus, otolity (Lampanyctus carpaticus), nannoplankton (H. ampliaperta, vzácně Sphenolithus heteromorphus), porifera, měkkýši, ostrakoda, mocnost ~ 550 m. Mělkovodnější jemnozrnné jílovitosiltovité světle šedé písky vystupující dnes v povrchovém obrazu především mezi Slupem a Hrušovanami n. J. obsahují četnou měkkýší faunu s druhy Nucula nucleus, Anadara diluvii, Linga columbella, Terebralia bidentata, Turritella eryna aj. a vzácněji i flóru. Na střední Moravě převážně pod příkrovy přecházejí výše do kroměřížského souvrství („pestré vrstvy“ starších autorů) – střídání šedozelených vápnitých jílů, písků, pískovců, štěrků a slepenců s ochuzenou karpatskou mikrofaunou a materiálem převážně z Karpat. Před čely příkrovů jsou ekvivalentem jejich nejvyšších částí holešovské štěrky (nesouvislá tělesa štěrků a písků s valouny křemene, černých rohovců, flyšových pískovců i mesozoických vápenců a kvarcitů, vzácně granitoidů a metamorfitů). mušovské vrstvy – transgresívní, ostře nasedají na věstonické pískovce, zelenavě šedé, jemně slídnaté, laminované vápnité jíly vložky písků s převahou granátu v ATM, algutinance + vápnité forams (U. graciliformis, Bolivina, Bulimina, Lenticulina etc., Globigerina ottnangiensis), nanoplankton (Helicosphaera ampliaperta), mocnost ~450 m. iváňské vrstvy – nasedají diskordantně na novopřerovský člen, plocha diskrodance seče podložní členy karpatu, na bázi drobně zrnité vápnité pískovce (cca 50 m), výše pak šedé, vápnité jílovce s Globigerina praebulloides, Globigerinoides bisphericus a U. graciliformis) – zde problematika stáří iváňských vrstev, v jejichž nadloží leží s úhlovou diskordancí transgresívně baden s Orbulina suturalis + problematika hranice karpat/baden (viz dále) Oligoc Globigerinoides bisphericus Todd sv. karpat-sp. morav nový-28 Uvigerina graciliformis P. et T. 25 Zbysovkontaktvpslirypolohaaturia (foto Petrová Tomanová) petromiktní slepenec biodetritický vápenec vrstevnatý vápnitý jíl (šlír) Zbýšov, karpat, exotická facie před čelem příkrovu vápnitý jílovec ZbysovLumachela3 (foto Petrová Tomanová) Zbýšov, karpat, exotická facie před čelem příkrovu, lumachella ZbysovLumachela (foto Petrová Tomanová) Zbýšov, karpat, exotická facie před čelem příkrovu, lumachella ZbysovLumachelaDetail (foto Petrová Tomanová) Zbýšov, karpat, exotická facie před čelem příkrovu, detail lumachelly ZbysovKarpatAturia (foto Petrová Tomanová) Zbýšov, karpat, exotická facie před čelem příkrovu, loděnka Aturia aturi Saxolucina belardiana (Mayer) Navazuje přímo na sedimentaci karpatu v polské části předhlubně, kde se ukládá stryszawské souvrství. Tento název je platný i pro vývoje na Ostravsku: studénecké vrstvy – (dříve „pestré vrstvy se sádrovci“) – místy přecházejí postupně z choryňských vrstev, mají však výrazně menší rozšíření (regrese), ztrácejí ráz šlírů, dostávají proměnlivé barvy, obsahují sádrovce a pelokarbonáty, olivově zelené, rezavě hnědé, červenohnědé a zelenošedé vápnité jílovce s laminami pískovců a slepenců s valounovým materiálem převážně z Karpat, četné redepozice křídových a paleogenních foraminifer, velmi vzácné autochtonní euhalinní foraminifery odpovídají karpatu, mocnost ~ 100 m. choryňské vrstvy – (dříve „hnědé + šedé vrstvy“) – nasedají ostře na lichnovské v. nebo transgredují přímo na paleozoické podloží, při bázi hnědé, výše šedé až zelenošedé jílovce/vápnité jílovce místy s prachovci a pískovci, ojediněle s vložkami uhlí. Při bázi brakičtí měkkýši (Congeria, Melanopsis), výše mořská mikrofauna (Uvigerina graciliformis, Pappina div. sp., Bulimina, Chilostomella, Baggina, Globigerina etc.), s mořskou mikrofaunou nastupuje šlírový charakter hornin, v závěru sedimentace nástup mělkovodních foraminifer (Ammonia, Cibicidoides), mocnost (~350 m) klesá od JZ k SV, směrem k V vykliňují, choryňské v. často v alochtonní pozici tektonicky začleněné do spodní části příkrovů. lichnovské vrstvy – (dříve “pestré vrstvy“), nasedají na pz podloží nebo laterálně zastupují janovické v., popř. přecházejí do nadloží, modravě a zelenavě šedé, rezavé, černohnědě skvrnité prachovce, odlišná intenzita depozice a historie různých částí předhlubně, - jižní část Kp má na počátku karpatu vyšší mobilitu, hlubší flexurální prohyb, vyšší rychlosti subsidence a větší mocnosti sedimentů, má ráz asymetrické pánve v distální části s plochým reliéfem bez zřetelnějšího vyklenutí čelní výdutě a s doznívající aktivitou příčných depresí vranovického a nesvačilského příkopu (viz relikty karpatu v jejich sz. pokračování na Čs. masívu – Dolní Dubňany, Moravské Knínice, Lipůvka), - transgrese v karpatu nastupuje od J, sedimentují nejprve anoxické lagunární facie se zbytky ryb a drobnými globigerinami, přecházejí výše a do pánve do hlubší, převážně dysoxické šlírové facie (mušovské vrstvy a jejich ekvivalenty). Dosunutí příkrovů posouvá sedimentaci dále do předpolí, rozšiřuje předhlubeň k Z a SZ – ukládají se svrchnobatyální šlíry a písky novopřerovských vrstev s euryoxibiontními společenstvy foraminifer, v místech se silnou eutrofizací vod vznikají diatomity (Bohaté Málkovice), Vývoj karpatské předhlubně v karpatu (souhrn): flexural plate - rozdílné jsou v podélném směru i mechanizmy násunů štýrských příkrovů: - na jihu překrývají starší část laaského souvrství a mají v imbrikacích resp. na čelech jeho mladší část, - na sv. je starší štýrský příkrov dosunutý přes nejvyšší část profilu (choryňské a studénecké v.) a mladší štýrský příkrov i přes členy spodního badenu, -část uloženin karpatu je sunutím příkrovů v blízkosti násunové plochy eliminována (rabotáž) a s nimi zřejmě i jejich východní hranice výskytu skrytá pod příkrovy, západní hranice výskytu karpatských uloženin je pak předbadenskou i pozdější denudací silně redukována prakticky v celé předhlubni. -výduť se vyklenula výrazněji a s jistým časovým posunem na severu, transgrese karpatu tak dospěla na členitější reliéf s diferencovanějšími depocentry ale nižší mírou subsidence a poté i menšími mocnostmi výplně. V okolí kry Maleníku transgredují dolnonětčické vrstvy, na Ostravsku pak terestrické splachy a sutě fluviálních a místy i brakických janovických vrstev zaměňujících se výše s vrstvami lichnovskými a nižší částí choryňských vrstev se zdrojovou oblastí materiálu na S a SZ. Vyšší polohy choryňských v. dokládají již vrcholící marinní sedimentaci a nástup plně marinních podmínek v celé pánvi – sedimentace šlírů a převaha provenience z V. Slepencové polohy této úrovně odrážejí akumulaci klastického materiálu nedaleko čela příkrovů. Koncem karpatu dosahuje výduť maxima zvedání (vzniká slavkovsko-těšínský hřbet) – sedimentační pánev se zužuje spolu s regresivními tendencemi a ukládáním evaporitů studéneckých vrstev. Případný nástup G. bisphericus v nich zjištěn nebyl. Na střední Moravě je zvedání hřbetu spojeno se sedimentací regresního kroměřížského souvrství a intenzivní dotací materiálu z dosouvaných příkrovů (holešovské štěrky), Následují další ukázky fauny a flóry karpatu se zřetelem ke Kp: NanoSVABKarpat PL 1 Nannoplankton karpatu CP, Švábenická et al. (2003) Významné druhy: 1,2 – Helicosphaera ampliaperta Bram. et Wilc. 11 – Reticulofenestra pseudoumbilicus (Gart.) Gart. 20-23 – Sphenolithus heteromorphus Defl. 24 - Discoaster deflandrei Braml. et Riedl 27 - Cyclicargolithus floridanus (Roth et Hay) ForamKarpPl1 Figs. 1-2. Bathysiphon filiformis M. Sars. Figs. 3-5. Hyperammina granulosa Venglinskyi. Fig. 6. Hyperammina elongata Brady. Fig. 7. Ammodiscus miocenicus Karrer. Fig. 8. Ammodiscus cretaceus (Reuss). Fig. 9. Reophax scorpiurus Montfort. Figs. 10-11. Haplophragmoides laminatus Volosh. Fig. 12. Haplophragmoides vasiceki vasiceki Cicha & Zapletalová. Fig. 13. Haplophragmoides vasiceki pentacameratus Cicha & Zapletalová. Fig. 14. Cribrostomoides kjurendagensis (Morozova). Figs. 15-16. Cribrostomoides moravicus Cicha & Zapletalová. Fig. 17. Cribrostomoides columbiensis (Cushman). Fig. 18. Cribrostomoides subglobosus (Brady). Figs. 19. Budashevaella laevigata (Voloshinova). Figs. 20-21. Budashevaella wilsoni (Smith). Figs. 22-23. Reticulophragmium venezuelanum (Maync). Scale bar 100 µm Významné druhy aglutinovaných foraminifer karpatu CP - Cicha, Roegl et Čtyroká (2003) 179-CICHAKarpatPL 3 Významné druhy vápnitých foraminifer karpatu CP - Cicha, Roegl et Čtyroká (2003) Fig. 1. Lenticulina melvilli (Cushman & Renz). Fig. 2. Lenticulina inornata (d’Orbigny). Fig. 3. Lenticulina meynae Vespermann. Fig. 4.Lenticulina obtusa (Reuss). Fig. 5.Lenticulina calcar (Linné). Fig. 6.Lenticulina umbonata Molčíková. Fig. 7.Lenticulina reussi (Haque). Figs. 9-10. Planularia cf. cassis (Fichtel & Moll). Fig. 11. Planularia moravica (Karrer). Fig. 12. Marginulina hirsuta d’Orbigny. Figs. 13-15. Ceratocancris haueri (d’Orbigny). Fig. 16. Spiroloxostoma czechoviczi (Kantorova). Fig. 17. Caucasina cylindrica Zapletalová. Fig. 18. Islandiella cruysi (Marks). Fig. 19. Bolivina fastigia Cushman. Fig. 20. Bolivina scalprata retiformis Cushman.. Fig. 21. Bolivina viennensis Marks. Fig. 22. Bolivina dilatata dilatata Reuss. Fig. 23. Bolivina matejkai Cicha & Zapletalová Fig. 24. Bolivina aff. simplex Phleger & Parker. Figs. 27-28. Bolivina hebes Macfadyen. Fig. 29. Bulimina striata d’Orbigny. Fig. 30. Bulimina elongata d’Orbigny. Fig. 31. Globobulimina pupoides (d’Orbigny). Fig. 35. Reussella spinulosa (Reuss). Fig. 32. Pappina breviformis (Papp & Turnovsky). Fig. 36. Virgulinella pertusa (Reuss). Fig. 37. Fursenkoina acuta (d’Orbigny). 181-CICHAKarpatPL 4 Další ukázka vápnitých foraminifer karpatu CP - Cicha, Roegl et Čtyroká (2003) Figs. 1-2. Uvigerina aff. barbatula Macfadyen. Figs. 3-5. Uvigerina graciliformis P.& T. Fig. 6, 7. Uvigerina acuminata Hos. Fig. 8. ?Stilostomella adolphina (d’Orbigny). Fig. 11. Siphonodosaria scripta (d’Orbigny). Figs. 12-13. Myllostomella advena (Cush.& Laim.). Figs. 14-15. Baggina arenaria (Karrer). Figs. 16-17. Valvulineria complanata (d’Orbigny). Figs. 18-19. Cibicidoides ungerianus (d’Orbigny). Figs. 20-21. Cibicidoides slovenicus (Cicha & Zapl.) Figs. 22-23. Cibicidoides pachyderma (Rzehak) Fig. 24. Cibicidoides chropovensis (Cicha & Zapl.) Figs. 25-26. Cibicidoides letkesiensis (Cicha & Zapl.). Figs. 27-28. Monspeliensina vulpesi Glacon & Lys. Figs. 29-30. Melonis pompilioides (Fichtel & Moll). Fig. 31. Allomorphina trigona Reuss. Fig. 32. Chilostomella ovoidea Reuss. Figs. 33-34. Heterolepa dutemplei (d’Orbigny). Figs. 35-36. Hanzawaia boueana (d’Orbigny). Fig. 37. Hanzawaia horcici (Cicha & Zapletalová). Fig. 38. Hanzawaia crassiseptata (Luczkowska). 183-CICHAKarpatPL 5 Další ukázka vápnitých foraminifer karpatu CP - Cicha, Roegl et Čtyroká (2003) Figs. 1-3. Ammonia cf. beccarii (Linné). Figs. 4-6. Ammonia viennensis (d’Orbigny). Figs. 7-9. Ammonia pseudobeccarii (Putrja). Figs. 10-12. Aubignyna brixi Rögl Figs. 13-15. Buccella granulata (di Napoli). Fig. 16. Porosononion granosum (d’Orbigny). Fig. 17. Porosononion cf. granosum (d’Orbigny). Figs. 18-19. Elphidiella heteropora (Egger).. Figs. 20-21. Elphidiella minuta (Reuss). Figs. 22-23. Elphidium angulatum (Egger). Fig. 24. Elphidium ungeri (Reuss). Figs. 25-26. Elphidium subtypicum Papp. Fig. 27. Elphidium cf. fichtelianum (d’Orbigny). 185-CICHAKarpatPL 6 Významné druhy planktonních foraminifer karpatu CP - Cicha, Roegl et Čtyroká (2003) Fig. 1. Globigerina praebulloides Blow. Figs. 2-4. Globigerina ottnangiensis Rögl. Figs. 5-6. Globigerina lentiana Rögl. Figs. 7-9. Globoturborotalita woodi (Jenkins). Figs. 10-11.Globigerina pseudociperoensis Blow. Figs. 12-14.Globigerinella cf. regularis (d’Orbigny). Fig. 15. Globigerinella obesa (Bolli). Fig. 16. Globigerinoides immaturus Bolli. Fig. 17. Globigerinoides trilobus (Reuss). 187-CICHAKarpatPL 7 Významné druhy planktonních foraminifer karpatu CP - Cicha, Roegl et Čtyroká (2003) Fig. 3.Beella clavacella (Rögl).. Fig. 4. Cassigerinella globulosa (Egger). Fig. 5. Cassigerinella cf. boudecensis Pokorný. Fig. 6. Globoquadrina cf. altispira (Cushman & Jarvis). Fig. 7.Paragloborotalia acrostoma (Wezel). ). Fig. 8.Globorotalia cf. praescitula Blow. Figs. 10-11. Tenuitellinata angustiumbilicata (Bolli). Figs. 12-14. Tenuitellinata selleyi Li, Radford & Banner. Figs. 15-17.Tenuitella clemenciae (Bermudez). Fig. 1,2. Globigerinoides trilobus (Rss.) 191-PISERAKarpat PL1 Jehlice hub z karpatu CP (Pisera et Hladilová 2003) M = sféry, jsou ve výplavech karpatu velmi hojné, zatímco ve spodním badenu velmi vzácné BohnZornPl Vaginella austriaca Kittl, garábské souvrství, Maďarsko, pteropod vemi hojný ve šlírech karpatu celé CP včetně Kp (Bohn-Havas et Zorn 2003) HARZHAUSER_GASTROPODA_PLATE kopie 1 Agapilia pachii (Hoern.) – Kleinebersdorf 2 Tympanotonos cinctus (Brug.) – Kaernabrunn 3 Granulolabium bicinctum – Kleinebersdorf 4 Ocenebra crassilabiata (Hilb.) – Teiritzberg 5 Turritella gradata (Hoern.) – Weinsteig 6 Trigonostoma exwestianum (Sacco) – Kleinebersdorf 7 Nassarius edlaueri (B.-B.) – Kleinebersdorf 8 Melongena cornuta (Ag.) – Niederkreuzstetten 9 Tudicla rusticula (Bast.) – Teiritzberg 10 Cyllenia echinata (Hoern.) – Teiritzberg 11 C. ternodosa (Hilb.) – Niederkreuzstetten 12 Clavatula dorothea (Hoern. –Auing.) – Kleinebersdorf 13 Perrona louisae (Hoern. – Auing.) - Teiritzberg Charakteristická gastropoda karpatu CP – výběr (Harzhauser 2003) červeně – druh známý jen z karpatu (mělkovodní facie) MandicPl1 1 Anadara fichteli (Desh.) – Karnabrunn 2 Aequipecten scabrellus hungaricus (Cz.Mez.)-Kleinebersdorf 3 Pecten subarcuatus styriacus Hilb. – Karbnabrunn 4 Lucinella divaricata (L.) – Karnabrunn 5 Diplodonta rotundata (Mon.) – Karnabrunn 6 Acanthocardia paucicostata (Sow.) - Teiritzberg 7 Cerastoderma arcella (Duj.) – Teiritzberg 8 Solecurtus candidus (Ren.) – Teiritzberg 9 Florimetis lacunosa (Chemn.) – Teiritzberg 10 Arcopagia crassa (Pan.) – Karnabrunn 11 Donax intermedia Hoern. – Teiritzberg 12 Angulus planatus (L.) – Karnabrunn 13 Pelecyora gigas (Lam.) – Karnabrunn 14 Gari uniradiata Brocchi – Teiritzberg 15 Tugonia ornata (Bast.) - Teiritzberg Charakteristická bivalvia karpatu CP – výběr (Mandic 2003) Červené – nastupují (FO) v karpatu BrReGrRybyPl ? Valenciennellus sp., Dražovice HJ-302: 244.0 – 244. 3 m Gobius cf. multipinnatus (H.v. M.), Závod-72: 3751-3754 m Ryby v anoxických faciích šlírového vývoje karpatu CP (Brzobohatý et al. 2003) 303-DAXNER-HOCK PL 2 Democricetodon mutilus Fahlbusch, Obergänserndorf, Rakousko, FO ve svrchním karpatu Významní savci terrigenních sedimentů karpatu CP (Daxner-Hoeck 2003) 7-12 (myšovitý hlodavec) 353-Kvacek pl 1 kopie Zelkova zelkovifolia (Ung.) Bůžek et Kotlaba Populus populina (Brgn.) Knobl. Acer integrifolium Weber Sideroxylon salicites (Weber) Weyl. Laurophyllum pseudoprinceps Weyl et Kilp. Asterocalyx styriacus Ett. Ukázky flóry z období karpatu (Randeck Maar, Německo), |Kvaček (2003) DolSlamPylPl1 Paleotropical elements – x 1000 1. Sapotaceoidaepollenites sp. 2. Arecipites sp. 3. Cornaceaepollis satzveyensis (Pflug) Ziembinska-Tworzydlo. 4. Vaclavipollis soiana Nagy. 5. Leiotriletes wolffi Krutzsch. 6,7. Engelhardtioidites punctatus (Potonié) Potonié. 8. Platycaryapollenites miocaenicus Nagy. 9. Platycaryapollenites miocaenicus Nagy. 10. Tricolporopollenites megaexactus (Potonié) Thomson & Pflug. 11. Castaneoideaepollis oviformis (Potonié) Grabowska. 12. Reevesiapollis triangulus (Mamczar) Krutzsch. 13. Ilexpollenites margaritatus (Potonié) Raatz. 14. Myricipites bituitus (Potonié) Nagy. 15. Tricolporopollenites falax (Potonié) Krutzsch. 16. Tricolporopollenites liblarensis (Thomson) Grabowska 17. Symplocoidites vestibulum ( Potonié) Potonié. 18. Quercoidites henrici (Potonié) Potonié, Thomson, Thiergart. 19. Quercoidites microhenrici (Potonié) Potonié, Thomson, Thiergart. 20. Rutacearumpollenites sp. 21. Leiotriletes maxoides Krutzsch. Paleotropické palynomorfy karpatu různých moravských lokalit a vrtů (Doláková et Slamková 2003) Literatura (výběr a doporučení): Brzobohatý, R., Cicha I., Kováč, M. & Rögl, F. (eds) (2003): The Karpatian – a Lower Miocene stage of the Central Paratethys. – Masaryk University, pp. 360, Brno. Cicha, I., Rögl, F., Rupp, Ch. & Čtyroká, J. (1998) : Oligocene-Miocene foraminifera of the Central Paratethys. – Abh. Senck. Naturforsch. Gess. 549: 1-325. Frankfurt a. M. Golonka, J. & Picha, F. (eds) (2006): The Carpathians and Their Foreland: geology and Hydrocarbon Resouces. – AAPG Memoirs 84, pp. 856, Tulsa (Oklahoma). Chlupáč, I., Brzobohatý, R., Kovanda, J. & Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia, pp. 436. Praha. Jiříček, R. (1994): Nové pohledy na stratigrafii, paleogeografii a genezi sedimentů autochtonního paleogénu jižní Moravy. – Zemní Plyn a Nafta 38 (3): 185-246. Hodonín. Jiříček, R. & Seifert, P.H. (1990): Paleogeography of the Neogene in the Vienna Basin and the adjacent part of the Foredeep. – In: Minarikova, D. & Lobitzer, H. (eds): Thirty years of geological cooperation between Austria and Czechoslovakia, 89-105, ÚÚG Praha. Kováč, M. (2000): Geodynamický, paleogeografický a štruktúrny vývoj karpatsko-panónského regiónu v miocéne: Nový pohlad na neogénne panvy Slovenska. – VEDA, pp. 202, Bratislava. Kováč, M., Baráth, I., Harzhauser, M., Hlavatý, I. & Hudáčková, N. (2004): Miocene depositional systems and sequence stratigraphy of the Vienna Basin. – Cour. Forsch.-Inst. Senckenber. 246: 187-212. Frankfurt a M. Kvaček, Z., Kováč, M., Kovar-Eder, J., Doláková, N., Jechorek, H., Parashiv, V. Kováčová, M. & Sliva, L. (2006): Miocene evolution of landscape and vegetation in the Central Paratethys. – Geologica Carpathica 57, 4, 295-310. Bratislava. Papp, A., Cicha, I., Seneš, J. & Steininger, F. (1978): M4, Badenien. – Chronostratigraphie und Neostratotypen, pp. 593. Bratislava. Řehánek, J. (1994): Litostratigrafická klasifikace, sedimentační model a faciální vývoj autochtonního paleogénu nesvačilského příkopu. - Zemní Plyn a Nafta 38 (3): 105-151. Hodonín. Dále použity různé internetové databáze (především paleontologická obrazová dokumentace)