Říční fenomén a přehrady
VOJEN LOŽEK
318
Ale vždyt je, to přímo výsměch naší státní hymně, když necháme devastovat bory, vylámat skaliny, a vyplenit květ vzácný Jako zlaté kapradí, květ unikátních přírodních rezervací! Vždyť to je, jako bychom balili buřty do listů Vyšehradského kodexu nebo dláždili ulice kameny vylámanými z baziliky Sv. Jtříl Přírodní historie našich krajin je stejně památná jako kterákoli veliká památka historická.
karel Čapek / 2.12. 192s
V poslední době vzbuzuje stále větší zájem ekologická problematika vodních děl. Zatímco donedávna byla častým předmětem sporů jen mezi přírodovědci a techniky, nabývá dnes vzrůstajícího ohlasu v široké veřejnosti. Na tom má nesporný podíl především boj rakouských ochranářů proti vodnímu dílu Hamburg na Dunaji v těsné blízkosti našich hranic i radikální změna názorů na budování a význam rozsáhlých přehrad v Sovětském svazu, kde se ustoupilo od mnoha projektů, a dokonce se uvažuje o demontáži některých již realizovaných děl, donedávna vyhlašovaných za velký přínos pro národní hospodářství i ekologický režim krajiny. Třeba zde vyzdvihnout zejména film Přehrada, promítaný v rámci Ekofilmu, který hluboce zapůsobil na Široký okruh diváků.
Diskuse na toto téma se nevyhnula ani našemu území, jak dokazuje řada rozhlasových a televizních pořadů, článků v denním tisku i veřejných diskusí věnovaných záměru výstavby přečerpávací elektrárny Křivoklát na Berounce. Tentokrát získaly přírodovědecké kruhy značnou oporu ve veřejnosti, která je ovšem o této otázce informována jen povrchně a často k ní přistupuje spíše z citových než věcných důvodů. Bude proto na místě, když se pokusíme shrnout skutečnosti, z nichž pramení současná nechuť přírodovědců všech směrů k mnohým vodním dílům, a to pro informaci jak technické, tak širší veřejnosti, která zatím měla možnost seznámit se jen s dílčími hledisky. Myslím, že jsme dlužni toto vysvětlení, neboť mnozí, především technici, nemohou pochopit, proč přírodovědci mají k přehradám tak záporný postoj, když jde v podstatě o díla dodávající tzv. čistou energii získávanou bez Škodlivých odpadů a vyrovnávající.narušený vodní režim, tedy o zařízení, která by právě z ekologických hledisek zasluhovala jen chválu.
Předem nutno zdůraznit, že naše hlediska je třeba diferencovat, což v praxi značí, že nejsme proti vodním dílům ze zásady, nýbrž jen v určitých vybraných případech, které však bohužel dosud převažují, jak ještě dovodíme. Nevyhneme se proto
odbornému výkladu, který se bude v prvé řadě týkat tzv. říčního fenoménu, z jehož hodnocení naše stanovisko především vychází. Výsledky tohoto rozboru se pak pokusíme uvést do Širších souvislostí, neboť jen takový přístup umožní opravdu kritické posouzení celé problematiky.
Říční fenomén
v rámci naší přírody a krajiny
Termínem „fenomén" se v geobotanické literatuře označuje charakteristický soubor stanovišť podmíněný především zvláštním utvářením terénu (reliéfem) a osobitými vlastnostmi geologického podkladu, k nimž se obvykle druží i vyhraněný vodní a vzdušný režim. Takové okrsky se většinou již svým celkovým vzhledem vymykají z průměrného rázu krajiny a vyznačují se svérázným složením rostlinných i živočišných společenstev a specifickými půdními poměry. Představují tak významné krajinné prvky, které podstatnou měrou přispívají k pestrosti krajiny a vyznačují se různými hodnotami, které často oceňuje i široká veřejnost. Příkladem je obecně známý fenomén krasový, který se nápadně projevuje jak krajinným rázem s mimořádnými jevy, jako jsou jeskyně, propasti, ponory, vyvěraČky nebo závrty, tak pestrou a bohatou vegetací, zcela jiného rázu než v terénech nekra-sových. Obdobně rozlišujeme třeba fenomén dolomitový, u nás typicky vyvinutý v Karpatech (např. na Rozsutci), hadcový nebo vrcholový, které však jsou již mimo geobotanické kruhy poměrně málo známé. Říční fenomén, který je těsně spjat s budováním vodních děl a jemuž se zde chceme podrobněji věnovat, je naproti tomu obecně znám a oceňován širokou veřejností, i když jen málokdo z jeho milovníků zná tento odborný termín a jeho bližší náplň.
Oč tedy vlastně jde? Říční fenomén můžeme definovat jako soubor ekosystémů, které vytvářejí charakteristický komplex vázaný na hluboce zaříznutá říční údolí, vytvořená tisíciletou erozní činností vodního toku. Jeho podstatu si však nejlépe
Rozšířeni říčního fenoménu v Československu
Výskyt teplomilné jeítérky zelené údolí s plně vyvinutým říčním fem
v Cechách úzce váže na řični
RNDr. Vojen Ložek, DrSc. (•1925). Studoval na přírodovědecké fakultě UK v Praze. Je vedoucím vědeckým pracovníkem Ústavu geologie a geotechniky ČSAV v Praze. Zabývá se geologií kvartéru se specializací na měkkýše.
lllllllllll
Plně vyvinutý řični fenomén
Plně vyvinutý říční fenomén porušený vodními dilv
Plně vyvinutý řični fenomén porušený jinými zásahy
Neúplně vyvinutý řični fenomén
Neúplné vyvinutý řični fenomén porušený vodními díly
lllllllllll        Neúplně vyvinutý řični fenomén porušený jinými zásahy
Údol i Berounky pod Čertovou skalou u Týřovic. Místo navrhované údolní, přehrady. Snímek P. Moucha
Kaňon Labe v chráněné krajinné oblasti Labská pískovce je rovněž vynikajíc! ukázkou fiíniho fenoménu. Obrázek názorně zachycuje kontrast mezi pískovcovou plošinou a údolním zárazem, kde v prostředí klimatické inverze sestupuje buk fv popředi) nejniže na našem území. Labe je regulováno, na obou březích vedou komunikace a dlouhé ataky údolí jsou Intenzivně osidlsné. Celá oblast je nadto silně postižena průmyslovými imisemi, které zde ohrožuji existenci lesa. Snímek J. Zvelebil
Berounka pod Týřovskími skalami na Křívoklótsku. Jeden z najcennejších a nej-zachovalejších úseků chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, který by měl být silně narušen výstavbou vodního díla. Snímek P. Moucha
Soutéska Sázavy pod Medníkem vyhloubená v tvrdých vyvřelinách jílovského pásma je ukázkou, jak soustředěná chatová zástavba múze narušit jinak krásný a zachovalý přírodní celek. Snímek V. Ložek
Příkladem říčního fenoménu na Slovensku je kaňon Dunajce v Pientnském národním parku s vynikajícími odkryvy struktur bradlového pásma. Zároveň jde o známou turistickou atrakci. Presto se i zde uvažovalo o vybudováni vodního díla. Snímek V. Ložek ml.
Oupoŕíkó údolí úslici do údolí Berounky nedaleko nad navrhovanou přehradou, která by zatopila jeho spodní část. Mimořádně zachovalý komplex přirozených lesů se stepní mi enklávami, dnes nej vět š i a najcennejší rezervace v rámci biosférické rezervace Křivoklátsko
osvětlíme, pristouptme-li k němu z obecně krajinářského hlediska, tj. vylíčíme-li stručně, čím se v krajině nápadně projevuje a čím zaujme každého běž ného turistu. Jdeme-K třeivi od Neveklova směrem k Vltavě, procházíme napřed krajinou s nevysokými oblými vrchy a Široce rozevřenými údolími, pokrytou mozaikou polí, luk, dědin a lesů, většinou kulturních. Tomu odpovídá i květena a zvířena s převahou běžných druhů stredne vlhko kulturní kra-Jiny, s jakou se setkáváme i v jiných podobných oblastech, které zaujímají největšl část plochy České vysočiny. Je to krajina sice docela malebná, ale ve velkém měřítku poměrně jednotvárná, což se projevuje i v malém druhovém bohatství rostlinných a živočišných společenstev i jejich nevelké rozmanitosti [diverzitě]. Teprve v blízkosti Vltavy nabývá krajina odlišného vzhledu. Údolí se zahanbují a posléze mění v hluboké, Často skalnaté rokle, na jejichž svazích se objevují suťové porosty přirozeného složení, nápadně kontrastující s dosud zcela převládajícími jehličnatými monokulturami. A když náhle staneme na okrajové hraně vltavského údolí, s překvapením se díváme na pestrou scenérii skal, roklí, strmých svahů a srázných vysokých vrchů, kde se objevuje vegetace, kterou bychom dále od řeky marně hledali. Procházíme-li pak dále kolem reky, máme dojem členité horské krajiny, a pokud zrovna nepřicházíme z území nad řekou, sotva si představíme, že kousek od nás se dodaleka táhne již zmíněná mírně zvlněná krajina středočeské paroviny. Uvedený rozdíl je zřejmý každému", takže není divu, že se v říčním údolí soustředí i rekreace všeho druhu.
Hluboké údolí Labe « Českém střed ohoří u Sebuzina představuje ukázku říčního fenoménu ve velkých rozměrech. Po obou brožích však vedou velké silniční i železniční komunikace) hory Trabice a □eblik v pozadí máji být zčásti od lámány na kamenivo a nadto je celé území silně zatrženo imisemi z hnědouhelných pánví. Snímek J. Rubín
Pravou podstatu a hodnotu říčního fenoménu nám však ukáže teprve hlubší rozbor jeho jednotlivých složek:
— Odolní svahy s Četnými skalními výchozy představují velkolepé geologické odkryvy, jaké bychom jinde sotva našli. Můžeme zde dopodrobna sledovat stavbu a vzájemný poměr jednotlivých souvrství včetně různých detailů, jako jsou třeba žíly vyvřelin nebo poruchové zóny.
— Horniny vystupující ve svazích jsou obvyklí) čerstvé, tj. nezvětralé, takže se plne uplatňují jejich fyzikální vlastnosti, což výrazně ovlivňuje reliéf. V tvrdých, odolných horninách se vytvářejí kaňonovité soutěsky, jako je třeba rokle Svatojanských proudů na Vltavě, nebo jejich výchozy tvoří výrazné skalní útvary, jako jsou Čertova a Týřovská skála na Křivoklátsku nebo Zvolská Homole u Vraného.
— Vzhledem k dobré odkrytosti a morfologické členitosti se silně uplatňuje i chemismus hornin včetně ne j jemnějších rozdílů. To se obráží jak v pestrém vývoji půd, tak ve složení vegetace a fauny.
— Členitý reliéf nemalou měrou ovlivňuje i místní klima. Jde především o orientaci 'svahů vzhledem k světovým stranám, která se rychle mění od místa k místu, dále o usměrnění vzdušných proudů, srážek i prolínající vlhkosti. V údolí nacházíme jak polohy chráněné, tak naplno vystavené vlivům po-větrnosti, v hlubokých roklích se udržuje chlad a vlhko (klimatická inverze), zatímco slunné skalní hrany představují extrém tepla a sucha.
— Popsané poměry umožňují existenci mimořádného množství druhů, jak rostlinných, tak živočišných, z nichž mnohé jsou vázané na vyhranená, extrémní stanoviště. Jedny vyhledávají slunné, jiné stinné a vlhké skály, řada dalších obývá temné chladné inverzní rokle, zatímco na hranách skal obrácených k jihu nacházíme prvky xerotermní a
Svah Vosmíťu nad Berounkou u Skryjí 5 výchozy kambrických sedimentů pokrytý přirozenými suťovými lesy s hojným tisem. Část rezervace Týřov, která by byla silné porušena zátopou navrhované spodni nádrže. Snímky P. Moucha
324
Odolí Vltavy u Libčic. V popredí soutě,i,0 mezi skalami Choě a Liběhrad, v pozadí za obci bullíníkové stěny Rukávu. Jedno x center teplomilná flóry a fauny a záravaň velkolepý odkryv barrandienskyrfl proteroioikem. V údoli se však nacházejí průmyslové objekty a celá oblast je hustě osídlená. Snímek J. Rubín
stepní. Poměrné velké množství druhů vyhledávajících taková mimořádné stanoviště se proto u nás váže právě jen na říční údolí tohoto rázu; příkladem může v Čechách být známá ještěrka zelená nebo z rostlin tařice skalní ve středočeské oblasti. — Vlastní vodní tok pak představuje významný činitel, který podporuje šíření některých druhů splavováním. Tam, kde je říční fenomén typicky vyvinut v delším úseku, stává se údolí významným koridorem, jímž se šíří nejrůznější druhy vázané na pestrou mozaiku stanovišť spjatých s tímto typem terénu.
V tomto výčtu bychom mohli ještě pokračovat, avšak pro charakteristiku říčního fenoménu uvedené fakta postačí, takže se můžeme zaměřit na srovnání s okolním územím, tj. v rámci České vysočiny s oblastí paroviny, do níž je údolí zaříznuto. Ta je po všech stránkách pravým opakem: mírné svahy pokryté hlubokým pláštěm zvčtralin zastírají vlastností podložních hornin, které tak mají jen velmi omezený vliv na živý svgt. Obdobně je tomu s vlivem měkkého reliéfu na místní klima: to Je daleko vyrovnanější a bližší příslušnému průměru, neboť chybějí extrémní stanoviště podmíněná výraznou expozicí vůči různým světovým stranám nebo inverzí v roklích. Tomu odpovídají i společenstva rostlin a živočichů, pozůstávající převážně z běžných mezofilních druhů středoevropské krajiny. Velký rozdíl je dán i stupněm kultivace — zatímco v členitých zářezech říčních údolí se na mnoha místech zachovaly poměrv blízké přírodnímu stavu, je drtívá většina paroviny změněna lidskými zásahy, neboť někdejší
smíšené lesy byly zde již dávno nahrazeny loukami^ polí a monokul-
turami introdukovaných dřevin. To kdysi již zdůraznil nestor českých botaniků prof. J. Velenovský, který se vyjádřil, že ve srovnání s bohatým údolím Vltavy je krajina dále na východ „Saharou botanickou". Je to sice trochu silně řečeno, ale dobře to vystihuje popsaný protiklad.
Z toho, co jsme řekli, je zřejmé, ze říční fenomén se jeví především jako výrazný krajinný prvek, který svým pestrým a romantickým vzhledem nápadně kontrastuje s mnohem jednotvárnějším okolím. Z hlediska ekologického a biogeografického jej charakterizují tyto základní rysy:
1. Vysoká diverzita [rozmanitost) stanovlštní i druhová; je podmíněna členitým reliéfem, v němž se plně uplatňují místní klimatické rozdíly, vlastnosti geologického podkladu i půd.
2. Odolí řeky představuje významnou migrační cestu pro živočišné i rostlinné druhy nejrůznějších nároků, mezi nimiž mají vysoký podíl i prvky, které v oblasti paroviny nenacházejí vhodné Životní podmínky.
3. Stráně, skály a rokle poskytují útočiště mnoha druhům, které v okolní krajině již dávno ztratily možnosti existence vzhledem k změnám životních podmínek. Jde nezřídka o prvky protikladných nároků, jako jsou na jedné straně xerotermní druhy skalních stepí, na druhé obyvatelé chladných inverzních roklí a stinných skal. Proto se zde zachovávají relikty z minulých fází vývoje živé přírody, např. z glacíálu, ale i z. klimatického optima poledové doby. Vzhledem k menšímu ovlivnění antropickými zásahy Často zde nacházejí poslední útulek i druhy ohrožené činností člověka.
Závěrem lze tedy shrnout, že úseky krajiny, keln se plně projevuje říční fenomén, patří mezi nejbo-hatsí a nejlépe zachovalé částí naší Jinak již velmi pozměněné a ochuzené přírody, což se projevuje I ve vysoké estetické hodnota a turistické atraktivitě těchto okrsků.
Vodní díla o říční fenomén
Údolí s plně rozvinutým říčním fenoménem se až donedávna zachovala v poměrně neporušeném stavu a těšila se vždy zájmu přírodovědců všech oborů. V nové době se sem ovšem stále více soustřeďuje pozornost státní ochrany přírody, což je dáno nejen mimořádným přírodním bohatstvím, ale i rychle narůstajícími střety zájmů v důsledku rostoucího ohrožení živelnou koncentrací rekreace, těžbou kameniva a především stavbou přehrad, které ve velkém rozsahu fyzicky ničí tyto poslední pásy zachované středoevropské přírody.
Současný stav zachování říčního fenoménu již budí vážné obavy, neboť jeho nejlepší ukázky byly již z větší části vážně narušeny, ne-li zlikvidovány. Údolí střední Vltavy, kde je říční fenomén typicky vyvinut na nejdelším úseku a odkud byl i v naší geobotanické literatuře poprvé popsán, zaujímá téměř v celé délce vltavská kaskáda, která rozsáhlé úseky údolí zcela změnila a místy, zejména v okolí Orlíka, říční fenomén zcela zlikvidovala. Nejlepší moravské ukázky v údolí Dyje a Jihlávky padly z velké části za oběť vodním dílům Vranov a Da-lešice. Na Sázavě a Lužnici je říční fenomén vyvinut jen nedokonale, na Želivce, kde byly některé cenné úseky, se dnes rozlévá přehradní jezero. Na dolní Otavu zasahuje vodní dílo Orlík, zatímco údolí Labe v Českém středohoří je dnes silně narušeno komunikacemi, hustou zástavbou, těžbou kameniva i silnými průmyslovými imisemi. A tak jako poslední, skutečně velkolepá ukázka říčního fenoménu zbývá údolí střední Berounky v chráněné krajinné oblastí a biosférické rezervaci UNESCO Křivoklátsko, kde si nadto na jediném místě u nás zachovaly i velké plochy přilehlé paroviny svůj přírodní ráz, takžn zde máme jedinečný přírodní celek, na který mů-
Značné kolísání vodní hladiny je význačná pro mnohé přehradní nadri*, Jak dokazuj* snímok z přehrady Pastviny na Orlici. Snímek J. Rudolský
žeme být právem hrdi. Nejcennější úsek představuje údolí Berounky mezi Skryjem! a Křivoklátem, kde leží světoznámá naleziště kambrické fauny s unikátními nálezy mladých stádií trilobitů, kde se tyčí jedny z nejmohutnějších skalních útvarů českých zemí — spilítová Čertova a paleoandezitová Týřovská skála a kde se zachoval největší komplex přírodních biocenóz teplé pahorkatiny až nižší vrchoviny ve střední Evropě. A právě tento nejcennější úsek Křivoklátská, jehož význam daleko pře-sáhuje hranice našeho státu, má být hrubě porušen výstavbou přečerpávací elektrárny Křivoklát. Její spodní nádrž nejen zatopí spodek údolí Berounky a některých významných přítoků, ale horní nádrž vytvoří i rozsáhlé jezero v místech krásně zachovalých lesních porostů, nehledě ke spojovací komunikaci plánované v dosud skvěle zachovaném srázu Frantů, který při lom vezme z velké části za své. A to ještě nebereme do úvahy přístupové cesty při stavbě, vznik odpadových ploch, které jsou pro velké inženýrské stavby tak typické, a ovšem i trasy elektrovodů. Na tyto skutečnosti neberou podkladové materiály přiměřený zřetel, ačkoli podstatne zvyšují negiitivní dopad vodního díla na přírodu.
Po tom, co jsme řekli o říčním fenoménu a jeho významu pro českou přírodu, není tedy divu, že záměr výstavby tohoto vodního díla vzbudil odpor, jaký dosud nemá obdoby v historii výstavby našich vodních děl. Záporné stanovisko k tomuto záměru však vyžaduje ještě širší pohled, který je požadavkem současné převratné doby a který by se měl důsledně uplatňovat při všech akcích obdobného dosahu.
Závěrečná úvaha
Podstatou problému, zda má být zmíněné vodní dílo vybudováno právě na Křivoklátsku, nebo ne, je odpovědné zvážení celospolečenské hodnoty tohoto díla na jedné a ohroženého přírodního komplexu na druhé straně.
Hodnotu přečerpávací elektrárny lze pomerní snadno vyjádřit jejím předpokládaným energetickým výkonem i doplňkovým vodohospodářským přínosem nehledě k potřebě jejího vybudování v rámci celé energetické soustavy.
Hodnota ohroženého přírodního komplexu spočívá v jeho jedinečnosti v širším středoevropském rámci. Tato hodnota sice podle názoru přírodovědců daleko převažuje hodnotu a význam vodního díla, nelze ji však vyjádřit v takových ukazatelích, kterým by bez obtíží porozuměli technici a národohospodáři. A tohoto palčivého problému, který dnes vyvstává při většině podobných záměrů, se týká naše závěrečná úvaha.
Jak jsme již uvedli, je hodnota určitého přírodního celku dána nejen jeho náplní, tj. bohatstvím a vzácností druhů rostlinných i živočišných, objektů neživé přírody i komplexu všech těchto jevů jakožto celku [což platí především v případě Křivoklátská!], ale i jeho jedinečností, tj. nenahraditelností v rámci určitého území — kraje, země, státu, části nebo i celého světadílu. Každý takový přírodní výtvor má celospolečenskou hodnotu obdobného druhu jako vynikající umělecké dílo, které je rovněž jedinečné a nezastupitelné a o jehož vysoké hodnotě nikdo nepochybuje. Přitom třeba poznamenat, Že některá umělecká díla mohou být 1 po zničení obnovena ve své vnější podobě (např. stavební památky v II. světové válce], zatímco přírodní výtvor obnovit již nelze, což ovšem jen zvyšuje společenskou odpovědnost při jeho záměrném obětování nějakému hospodářskému cíli!
Uplatníme-li toto měřítko na ohrožený komplex Křivoklátská, vidíme, že v rámci dané kategorie, tj. říčního fenoménu, je u nás do té míry jedinečný, že zasluhuje ochrany nejvyššího stupně. Uvážíme-li dále jeho postavení v rámci širšího zachovalého úseku okolní krajiny, přesáhne jeho význam hranice našeho státu, což nevyžaduje dalšího komentáře.
Podle našeho názoru však správné posouzení jeho hodnoty vyžaduje ještě další pohled, který lze stručně označit jako bilanci úbytku přírodních hodnot našeho státu. Přestože máme péči o přírodu podobně jako jiné socialistické státy zakotvenu přímo v ústavě a náš zákon o ochraně přírody poskytuje právní podklad pro zachovám cenných přírodních objektů, chováme se k naší přírodě zatím dost macešsky. Nemyslím zde průmyslové imise,
které hrubě poškodily a zčásti již znehodnotily naše pohraniční hory, ale různé již realizované nebo připravované zásahy, které se v mnoha případech na cenné přírodní objekty doslova zaměřují. Stačí uvést vodní díla Nové mlýny nebo Dlouhé stráně, Radovesickou výsypku, těžby krajinných dominant, jako jsou čedičové vrchy Deblík ( a ve výhledu sousední Trabice] nebo Tlustec v severních Cechách, plánované výsypky v prostoru Ohoště a Rače nebo i záměr postavit vysokou přehradu v ústí soutěsky Džbánu v Divoké Šárce, který se naštěstí neuskutečnil. Ve všech těchto a mnohých dalších případech by se při dobré vůli našlo alternativní řešení, třeba z okamžitého hlediska méně výhodné, ale v delší perspektivě nesporně odpovědnější. Budeme-li tímto způsobem pokračovat, zničíme sl postupně většinu přírodních hodnot a krás naší vlasti, a to jen proto, že jsme Šli cestou momentálních výhod a nejmenšího odporu. Tento přístup je bohužel podmíněn dosud převládajícím podceňováním přírodních hodnot, které je pro naše myšlení příznačné a překvapivě kontrastuje se zcela jiným přístupem v případě objektů historického významu, kde považujeme ochranu za samozřejmou, i když by se často nabízelo lákavé hospodářské využití. Nikoho ani nenapadne vytěžit Říp nebo Bezděz jako ložisko kameniva nebo probourat moderní komunikace historickým jádrem Prahy. A přesto problematika oceňování těchto objektů je obdobná jako v případě diskutovaných objektů přírodních.
Z tohoto hlediska musíme záměr výstavby křivoklátského díla posuzovat jen jako další stupeň k nezodpovědné likvidaci našich nejeennějších přírodních celků a vyslovit k němu kategorické n e, neboť i na naši přírodu lze vztáhnout prorocká slova z Čapkovy vize Válka s mloky, kde se závěrem říká, le „svět se snad propadne a potopí, ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslul" Proto by se všichni, kdo to s naší přírodou, a ovšem i společností myslí dobře, měli více snažit uvést v život slova z projevu prezidenta ČSSR Gustáva Husáka na XVI. sjezdu KSC: „Uchovat základní hodnoty životního prostředí, bohatství přírody a krásy naší země, to je povinností všech odpovědných orgánů, společná věc všeho našeho lidu ..."
Velké stavby kolem nás
326
Existuje řada projektů značného stáří, které se realizovaly te,prve v nedávných letech nebo jsou ještě předmlě-tem současných diskusí. Tak skoro půlstoletí uplynulo od doby, kdy pozdější akademik Theodor Ježdík navrhl originální řešení křivoklátské přehrady. O té se nyní mnoho diskutuje a publikuje, a také Vesmír o nl přináší dva články v tomto čísle.
Pozoruhodné přežívání starých projektů nepochybné svědčí o vynikající úrovni jejich původních autorů. Zároveň je však třeba si uvědomit, že tyto vynikající návrhy byly vytvořeny v dobĚ, kdy technická, ekonomická a ekologická měřítka a vůbec společenské zájmy byly podstatně jiné než v dnešní době. Necharakterizuje vlastně důsledné přejímání idejí vynikajících učitelů pozdějšími generacemi žáků spíš úroveň invence pozdějších stadií vědeckých Škol?
Vraťme se však znět do historie. Na III. valném shromáždění Cs. akademie věd v r. 1954 měl obsáhlý projev akademik >an Smetana (viz Vesmír 33, 187. 1954, Věstník OSAV 61, 147, 1954). Mimo jiné řekl: „Polabí navrhuji zásobovat tak. že převádím do zlatého pruhu Polabí — chudého na srážky a brázděného jen malými a na vodu chudými potoky a říčkami — vodu,   a to bud sam-ospádem
JIŘÍ KORYTA
nebo přečerpáváním, z toků bohatších ita vodu a na nichž lze zřídit velké nádrže. Vodu z horního Labe převádím na Hořicko, z Úpy a Metuje k Dobrušce. Z Labe nad Hradcem Králové odvádím vodu náhonem do přítoku Cidliny Bystřice, Bystřicí ji vedu do Chlumce nad Cidlinou, odtud do přítoku říčky Mrliny, čímž zásobuje velmi úrodné Královéměstecko a z Mrliny hoření Nymbursko. Z hoření Cidliny nalepšené převodem vody z Jizery napájím prameny Mrliny, jejíž téměř celé území patří do Polabí. Z nalemŠené Jizery nádržemi v jejím horním povodí napájím dále říčku Vlkavu a tím zásobu]! velmi úrodné Dobrovlcko. V jižním pruhu Polabí rozvádím vodu z nádrží na Chrudimce příčně k Hrochovu Týnu. Na další pomoc Polabí odebírám vodu ze Sázavy. Napájím z ní1 velmi úrodné Čáslavsko, Kutnohorsko a sanuji zároveň Čáslav a Kutnou Horu. Z dalšího místa na Sázavě opatřuji vodu bezvodému Uhlířskojanovicku a Pececku. U Seno-hrab přečerpám vodu jednak do Kanovnice, na které sedl Český Brod, Poříčany, Sadská, jednak do prameniště Botiče a Rokytky, abych zásobil vodou východní sektor okolí Velké Prahy. Z nádrže na KaČáku zásobuji západní sektor Velké Prahy. Z Berounky vydatně zásobuji kraj kladenský a slánský a pomáhám i levému dolnímu Po-
chřf. Z nádrže na Střele zásobuji Rakovnicko a nalejjšuji přítok Ohře Slšanku. Zato z toku Ohře samého nalepše-ného několika nádržemi v jeho horním povodí vedu vodu na Mostecko.**
Byl jsem přítomen na tomto valném shromáždění a pozoroval jsem na výrazu tváří svých sousedů, fyziků a chemiků, Že Smetanovy vývody neberou vážně. Tito vědci ovšem na realizaci návrhů neměli žádný vliv, a jinde se vystoupení považovalo za hlas vynikajícího odborníka. Byla to doba, kdy se očekávaly v této oblasti velké činy, a tak příslušný poradní orgán Akademie byl nazván Komise pro pomoc velkým stavbám socialismu. Aspoň vnějším dokladem pro střízlivější uvažování po několika letech bylo její přejmenování na Komisí pro vodní hospodářství. Ovšem realizace podobných návrhů vodohospodářských staveb pokračovala dále.
V r. 1965 uveřejnil Vesmír na str. 83 tento popisek k obrázku Iužních lesů v údolí Dyje:
„Rozlitá Dyje pod Pavlovskými kopci, nedaleko Věstonic. Vodohospodáři chtějí vytvořit u Nových Mlýnů přehradní jezero a prohloubit koryto dolní Dyje a ještě je napřímit; domnívají se, že se tím zvýší úrodnost půdy a zabrání škodlivým záplavám na jižní Moravě. Vystavět přehradu dnes dovede i technik středního kalibru, ale zásah do vodního režimu je tady biologicky krutý, drastický a nebezpečný. Biologové varují: trocha neopatrnosti a Dyje může zasáknout; příliš přímý tok může znamenat tok příliš rychlý, energeticky nepodstatný a nedostačující pro přirozené zavlažování niv. Přehrada tady je asi zbytečně nekladná, a může se ještě velice prodražit nezbytností budovat umelé zavodňovací kanály. Přirozené kanály a malé hrázky asi postačí. — Když se stavěla záchytná přehrada na středním toku Dyje, Vranovská, tvrdili vodohospodáři, že zbaví jižní1 Moravu povodní; postavili — a když nevědí, co s vodou, pouští ji — a povodne* Jsou spíše větší; jarní povodně celkem neškodily, letni mohou být i katastrofou."
A byl hned oheň na střeše! Způsob reakce příslušného projektového ústavu bude asi dnešní čtenář těžko chápat. Jeho pracovníci nenapsali polemický dopis redakci, nýbrž se obrátili se stížností na časopis na politické orgány. Stížnost, která se nakonec dostala na prezidium Akademie, měla jediný výsledek — odpověd akademika Th. Ježdíka, tehdejšího předsedy ,pro vodní hospodářství, z níž citujeme:
„Technikova práce je nejvýš odpovědná a každá chyba se ukáže a mstí. Oč snazší by bylo prosadit aspoň kousky zelenS v našich kasárnických sídlištích, jak na to dobře ukazujete sami, než přimět vodohospodáře, aby se vzdal jediného mnohamilionového prostoru vhodného k zadržení vody na dolní Dyji.
A měříme v posuzování chování člověka vůči přírodě vždycky spravedlivě? Nesnášíme např. trýzeň komárů v jihomoravské krajině* lednické, žijících na rybnících z feudálních dob, trpělivěji, než nezaručenou hrozbu komáry na Novomlýnské nádrži, proti které brojíme, aniž bychom se snažili jim Čelit známými již ČI hledanými prostředky, které hubí komáry, ale rybám neuškodí? Jsme vždycky ochotni na naléhavé výzvy technika přijít včas a přispět svými možnostmi a vědomostmi k úspěšnému provedení díla, jehož účelnost nám vodohospodáři prokazují vědecky odůvodněnými studiemi?" [Vesmír 45, 22, 1966).
Hodnotit účelnost nebo neúčelnost výstavby přehrad vodního díla Nové Mlýny není úkolem tohoto článku, nýbrž se hodláme výhradně zabývat způsobem tehdejší diskuse. V té době už začínaly prudké debaty mezi vodohospodáři a jinými odborníky. V JeždíkDvě odpovědi zní jen tlumeně, ale v jiných hlasech bylo zcela otevřeně vyslovováno tvrzení — my vodohospodáři své věci rozumL me, vy ostatní nám můžete jen pomáhat, ale kritizovat nemáte co, vždyť nejste odbor hici! Starejte se o komáry! Toto je ovšem typické stanovisko, které bylo v současné doba např. v SSSR mnohokrát charakterizováno Jako škodlivý resortní přístup [viz např. Vesmír 66, 48, 1987}.
Bylo hy zajímavé zhodnotit — jak se to činí v Sovětském svazu — jaký užitek a také jakou Škodu jednotlivé naše velké vodohospodářské stavby .přinesly. Ovšem1 žalovanými, obhájci, prokurátory a soudci by nemohli být sami vodohospodáři, protože „ti tomu jedině rozumějí". Rozumějí jistě technické stránce projektu, ale to je všechno. Projekt přece zasahuje především do ekonomie a ekologie a má i širší, humánní [nebo nehumánni] dosah. Takové zhodnocení by museli provést odborníci z jiných oborů a také občané, jichž se projekt dotýká.
A ještě k jedné zvláštnosti velkých vodohospodářských děl. v Sovětském svazu se poukazuje na paradoxní posun
cíle projektu. Jako by hlavní byla realizace, a co se se stavbou stane pak, to je už sekundární záležitost- Když se jeden cíl zamítne, nebo ukáže jako neaktuální, navrhne se pro tentýž projekt cíl jiný. Nesmíme ovšem zapomenout, že za projektem nestojí jen ojedinělí odborníci, nýbrž pracovní' náplň celých projektových a stavebních organizací, směrná Čísla posluchačů příslušných studijních oborů ... Mnohatisícová zájmová skupina. Ovšem na druhé straně je celá společnost. Z jejích prostředků se projekt realizuje, Jeho skutečné cíle musí být v souladu s jejími zájmy.
Vodní dílo Křivoklát má prastarou historii. Původní JeŽdíkův projekt měl za cíl přehradu pro vodní elektrárnu. O tom se vyjádřil ve svém už zmíněném projevu akademik Smetana:
„Zato se stavím ,proti zřízení velké nádrže na Berounce u Křivoklátu, která by zaplavila celé údol? Berounky až k Plzni a v dobe sucha by její hladina poklesla vertikálně až o 40 m. Zároveň se tím snažím, aby střední a dolní Berounka byla zachráněna pro rekreaci obyvatelstva."
V sedmdesátých letech se přišlo s novým cílem: doprava komponent jaderných zařízení z Plzně po Berounce, vyžadující nejen přehradu, ale i speciální přístav atd. A ted máme nový cíl: přečerpávací nádrž. To snad nevyžaduje dalších komentářů.
Z naší úvahy však vyplývá jedno poučení: Projekty velkých technických děl se rychle mění s potřebou doby danou společenským a technickým rozvojem. Co bylo aktuální ,před desetiletím, dávno není aktuální dnes. Přírodu, kterou technické dílo zničí, však již nelze nahradit, z čehož plyne vysoká společenská odpovědnost rozhodujících činitelů pří schvalování takových záměrů. Ti by vždy měli brát v úvahu dlouhodobá celospolečenská hlediska a nejen momentální atraktivnost určitého technického řešení.
B Ján Drdoš a kolektiv: Národný park Sagarmatha (Ser-povia a ich krajina pod Mount Everestom). Veda, vydavateľstvo Slovanskej akadémie vied, Bratislava 1987. Prvé vydanie, 156 s., 83 Kčs. — V poradí tretia kniha členov expedície Himaláje '84 — Sagarmatha je venovaná problematiko, ktorá bola vlastne jej hlavnou náplňou. Hoci športový úspech expedície sa razom rozletel do sveta a zaujal aj našu širokú verejnosť, jej vedecké poslanie holo nemenej dôležité a sledované. Všetci, ktorí sme vedeli o snahách vedeckej skupiny [okrem Jána Drdoša ju tvorili František Kele, Peter Mariot, Rudolf Midríak a František Zatkalík] — vykonať komplexný geografický výskum prírodných a antropogénnych Štruktúr a navrhnúť opatrenia na ochranu krajiny pred devas-tačnými účinkami, spôsobenými využívaním jej zdrojov domorodým obyvateľstvom, ako aj cestovným ruchom — sme netrpezlivo obchádzali predajňu Veda na Dunajskej ulici v Bratislave.
Bohato ilustrovaná knižná publikácia dokumentuje ako sa našim vedcom podarilo splniť toto poslanie. Prvá kapitola — Himaláje, ciel vedcov a horolezcov, je vlastne súhrn športových poznatkov, ktoré v minulosti dosiahli rôzne výpravy a tiež pohfad na športový výkon naše] expedície. Kapitola Prírodná krajina a jej Štruktúra odzrkadľuje výsledky skúmania geologického zloženia sledovaného územia, jeho zmeny i štruktúru prírodnej krajiny. Tretia kapitola Súčasná krajina a jej obraz, ako aj názov hovorí, je venovaná štúdiu súčasnej štruktúry krajiny a negatívnym vplyvom. A napokon, v poslednej, štvrtej kapitolo Prognóza využívania a ochrany krajiny sú naznačené možnosti na ochranu či záchranu celého národného parku Sagarmatha.
Množstvo čiernobielych a farebných fotografií, názorných ma,plek, grafov a tabuliek dopĺňa zoznam použite] literatúry a cudzojazyčné resumé. Kniha je pútavá a prínosná nielen v našich podmienkach, ale interesantná a| v medzinárodnom meradle. — lek—
■ Jan Gloser, Štěpán Husák: Sukulentní rostliny. Academia, Praha 1987, 120 str., 12 barev, príloh, väz. 30 Kčs. — V edici Živou přírodou vyšla první česká publikace shrnující základní informace o celé skupině sukulentních rostlin [tj. rostlin s nápadně zdužnatělými stonky, listy nebo kořeny], s výjimkou kaktusů. Kromě všeobecných iníormací o zvláštnostech jejich stavby a života a o rozšírení v různých oblastech světa přináší i podrobné pokyny pro jejich pěstování. Přednostně jsou popisovány druhy, které mohou být pěstovány v běžných bytových podmínkách, aha
327