40   Po stopách pravěkých dějů. O silách, které vytvářely naši krajinu
III. Fkofenomény v rámci krajiny 41
Ačkoli znalost pojmu ekofenomén je velmi přínosná pro takové disciplíny, jako je výzkum biodiverzity nebo i praktické ochrany přírody, přece je poměrně málo známá jak širšímu kruhu zájemců o přírodu, tak dosud i řadě odborníků - přírodovědců. Proto uvádíme naši stať obecnou charakteristikou tohoto pojmu, která vyplývá z jeho obecné definice:
Fenomén v ekologii (eko)fenomén je vyhraněný soubor procesů a stanovišť (habita-tů) s charakteristickými společenstvy rostlin i živočichů podmíněný geologickým podkladem a reliéfem terénu v určitých omezených okrscích, které se svou biodiverzitou (bohatstvím a rozmanitostí živé přírody) nápadně vymykají z okolní krajiny.
Jak vyplývá z definice, je jeho hlavní podstatou souhra mezi vlivy neživé přírody (geofaktory) a vývojem přírody živé (bioty), která je tím pestřejší a bohatší, čím rozmanitější je horninové prostředí a členitější terén - stručně řečeno dnes hojně používanými pojmy: stupeň biodiverzity jc do značné míry závislý na stupni geodiverzity (srov. kapitola Geodiverzita a biodiverzita). Tyto závislosti postřehli již mnozí přírodovědci v dřívějších dobách, aniž je obecně formulovali a nazvali. Pro poměry v českých zemích je příznačný postřeh, který uveřejnil ve starém Vesmíru nestor českých botaniků J. VELENOVSKÝ (1884). Ten si na své cestě vltavským údolím všiml nápadného rozdílu mezi botanickým bohatstvím kaňonovitého údolí Vltavy a chudobou sousedních ná-horních pahorkatin, což lapidárně vyjádřil výrokem, že v okolí Milevska „nenašel nikde tak rozsáhlou botanickou Saharu", takže cítil potřebu tento dojem napravit, jak napsal: „Nespokojeni opouštěli jsme krajinu Milevskou
doufajíce, že údolí Vltavské nám vše vynahradí. " Uvedený protiklad je velice charakteristický pro oblast České vysočiny, takže i v novější době ho podrobili vědeckému rozboru J. JENÍK a J. SLAVÍKOVÁ (1964) v geobotanické studii střední Vltavy, kde již jasně popsali a vymezili pojem říční fenomén, k jehož bližšímu rozboru přistoupíme v dalším textu. Ze starších prací se našeho prostoru týká práce o reliktních borech a dolomitovém fenoménu (GAMS 1928). Jinak v naší ekologicky a biocenologicky zaměřené literatuře neměl pojem (eko)fenomén
Hora Sip (1169m) nad soutokem Váhu s Oravou je zdaleka patrným obrazem dolomitového i vrcholového ekofenoménu. (Foto V. Ložek,jr).
Súľovské skályjsou jedinečným příkladem kombinace dolomitového a pískovcového fenoménu, kde bazický substrát s reliéfem skalních měsl podmiňuje extrémní biodiverzitu - bučiny se střídají s reliktními bory, pécha-viny s hořcem Clusiovým s ploškami skalní stepi a vedle dřínu se setkáme i s dryádkou! (Foto V. Ložek)
větší ohlas. Teprve zhruba v posledních 20 letech nacházíme stále častější zmínky v různých pracích nebo i rozsáhlé studie uveřejněné pod tímto názvem, věnované pískovcovému fenoménu severních Čech (CÍLEK & KOPECKÝ 1998, JENC & SOLTYSO-
VÁ2006).
V některých příspěvcích jsou jednodivé typy fenoménů používány jen na dílčí složky, např. volné sutě - droliny, nebo nepřesně označovány jako třeba (eko)fenomén vulkanický, což není přesné, jelikož ve skutečnosti jde o fenomén vrcholový, který sice zejména v některých mladovulkanických oblastech (Středohoří) je bohatě zastoupen, ale zdaleka není vyvinut v neovulkanitech všeobecně. K upřesnění jeho definice nutno zdůraznit, že vždy jde o celý komplex jevů neživé i živé přírody, např. o čerstvé skalní výchozy různých tvarů a orientací, nápadné krajinné prvky jako strmé vrcholy, soutěs-ky, otevřené balvanité sutě nebo škrapová pole, na něž se váže charakteristická vegetace a drobná fauna, obvykle s reliktními druhy nebo celými reliktními společenstvy, kterým okrsky určitých typů ekofenoménu
poskytují refugia. Významným znakem je vysoký stupeň geo- i biodiverzity, kterým se plochy s fenoménem výrazně odlišují od průměrné krajiny v širším okolí, což se skrývá i ve významu termínu fenomén, kterým se rozumí jev nebo úkaz vzácné nebo nezvyklé povahy. Přírodu a krajinu českých zemí i Slovenska významně obohacují a zpestřují čtyři hlavní ekofenomény, jimž věnujeme zvláštní stati, jelikož jsou ohroženy různými hospodářskými aktivitami a v důsledku toho jsou předmětem sporů mezi ochranou přírody a exploatátory.
Říční fenomén uvádíme na prvním místě, jelikož vystupuje v říčních údolích na mnohakilometrových úsecích a v některých oblastech představuje největší koncentraci přírodních hodnot (srov. výše uvedený postřeh J. VELENOVSKÉHO). Dokonale vyhovuje obecné definici (eko)fenoménu, pokud se ovšem váže na ostré a hluboké údolní zářezy v pevných horninách. Ty tvoří čerstvé výchozy ve skalnatých stráních, kde vystupují v nejrůznějších polohách i orientacích vůči světovým stranám a poskytu-
42   Po stopách pravěkých dějů. O silách, které vytvářely naši krajinu
II. Ekofenomény v rámci krajiny 43
Krasový fenomén se vyznačuje mimořádně silným stykem horninového prostředí s živými složkami ekosystému. Příkladem jsou škrapová pole s nesčetnými bizarně korodovanými výchozy vápence, které člení hluboké rýhy a prolákliny vyplněné jílovitými zeminami nevápnitých ten (střední část Silické planiny v NP Slovenský kras). (Foto B. Kučera]
jí tak stanoviště velmi pestrého až vysoce protikladného rázu, od stinných skal a sutí v inverzních roklích po suché, větru a slunci vystavené skalní hrany, popřípadě i extrémně teplé amfiteátry obrácené zhruba k jihu, jako jsou třeba Zduchovické skály na střední Vltavě. Díky čerstvým výchozům ovlivňují horniny vegetaci někdy až sotva uvěři-telným způsobem, jak se lze přesvědčit na naučné stezce v NPR Drbákov-Albertovy skály na Vltavě, kde těsně vedle sebe najdeme vřes i pěchavu, podle toho, jak se ve vyvřelinách jílovského pásma střídají pásy bazických a kyselých hornin.
V rámci říčního fenoménu připadá vedle složení hornin mimořádný vliv mladému eroznímu reliéfu, který se vyvinul teprve během zahlubování říčních údolí v kvartéru a vytvořil jedinečnou divokou scenerii, která lákala zejména trampyjako obraz di-
vočiny, především v časech, kdy Vltava byla ještě nespoutaná řeka a údolí bylo víceméně pusté. Dnes takovýto obraz můžeme ještě vidět v NP Podyjí, který chrání čtyřiceti-kilometrový úsek kaňonovitého údolí Dyje v přírodě blízké podobě. Právě na Dyji se můžeme přesvědčit, jak hlubokým dojmem působí říční fenomén při prvním setkání. Jdeme-li na vyhlídku na Vraní nebo Har-decké skále, procházíme napřed běžným lesem v rovinatém terénu a náhle pohlížíme do divokého skalnatého údolí s mnoha zákruty a na nespoutanou řeku. Celkový dojem je, jako bychom se dostali do jiného světa, a ještě zesílí, jdeme-li podél řeky a nemáme tušení, co se skrývá za horním okrajem údolních strání a skal.
Význam říčního fenoménu z hlediska jeho vysoké biodiverzity i funkce migračního koridoru dokládá i množství významných chráněných území, která jsou na ni vázána. Kromě již uvedených objektů jsou to národní přírodní rezervace Mohelenská hadcová step, Týřov, Ve studeném (Sázava), Větrušické rokle, Chlumská stráň, z významné části i Karlštejn, dále NPP Vrkoč, Svatoš (Ohře), Medník a Babiččino údolí a řada dalších chráněných území. Ve slovenských Karpatech hraje říční fenomén méně významnou roli, nicméně i zde je jádrem a hlavní atrakcí Pieninského národního parku. Kromě chráněných území jsou proslulé některé zvláště romantické úseky, jako je kaňon Svatojánských proudů na Vltavě nebo průlom Sázavy jílovským pásem mezi roklí Kocour a Pikovicemi, jehož částí je i NPP Medník.
Na dlouhých úsecích byl bohužel říční fenomén silně narušen stavbou přehrad, což platí především pro střední Vltavu, kde byl téměř zničen v dolním a středním úseku Orlické zdrže. Rušivým prvkem jsou i masové chatové zástavby nebo stěnové velko-lomy jako Husinec nebo Zbraslav v údolí Vltavy. Lomy silně porušily i velkolepou scenerii průlomu Labe Českým středoho-řím, jinde však došlo k jejich spontánní revitalizaci, jako na řadě míst v Povltaví pod Prahou nebo na Zrcadlech proti Vranému.
Vrcholový fenomén doslova bije do očí v CHKO České středohoří a Lužické hory, což je dáno morfologií jednotlivých neovulkanických těles. Princip je zde opačný než v případě fenoménu říčního, který představuje vhloubený reliéf, zatímco vrcholový je tím výraznější, čím více vyniká nad okolí a je strmější. Ve Středohoří máme celou škálu typů vrcholového fenoménu, od nápadného stepnatého kužele Oblíku (NPR) u Loun, kde se mění vegetace a půdní poměry podle orientace k světovým stranám (SLAVÍKOVÁ & kol. 1983), přes divoce skalnaté vrchy jako Bořen nebo Klíč i mocné kužele se suťovými lesy, stepními ploškami a otevřený-
mi drolinami jako Milešovka nebo Lovoš až po vlhké lesnaté vrchy Lužických hor.
Pozoruhodné ukázky vrcholového fenoménu nacházíme však i na méně nápadných kopcích, jako jsou andezitové nebo ryolito-vé vrcholy křivoklátsko-rokycanského pásma na Křivoklátsku, nehledě k buližníko-vým kamýkům, jako je třeba křivoklátská Jouglovka (PR), kde na minerálně velice chudém buližníku najdeme vedle zakrslého reliktního boru i skupinu břeků a muků, suťový les i částečně podchlazenou otevřenou drolinu. Zmínku zasluhují i některé vrcholy Brd, především skalnatý Žďár (PR) s obrovskými drolinami, a také řada vulkanic-
Rozšířeníekofenoménů ve středních Čechách: 1 - říční, 2 - bílých strání, 3 - pískovcový, 4 - vrcholový; 5 - výrazné, převážně zalesněné vrchoviny. K - křídová tabule (včetně českobrodského permu): Kl - území budované výhradně křídovými horninami, K2-v údolích vystupuje starší podloží; B - barrandien (zvrásnené skalní horniny mladšího proterozoika a staršího paleozoika); P - metamorfované horniny a hlubinné vyvřeliny. - Pozn.: do sz. horního rohu zasahují vulkanity Českého středohoří, podél Berounky od Berouna po Prahu je význačně zastoupen fenomén krasový (Český kras), který není na mapě vyznačen.
Po stopách pravěkých dějů. O silách, které vytvářely naši krajinu
kých vrchů jednotlivě roztroušených v celé severní polovině Cech. Jsou i velké oblasti hodnocené jako vrchoviny, kde vrcholový fenomén je vyvinut jen v náznacích nebo chybí. Příkladem je Středočeská pahorkatina a značná část Vysočiny a řada dalších oblastí s podobným reliéfem.
Od říčního fenoménu se fenomén vrcholový liší tím, že netvoří větší plochy, nýbrž je vázán na jednotlivé vrcholy, obvykle tvořené horninou jednoho druhu v celé škále od silně bazických bazaltů až po chudé křemence nebo silicity, kde stanovištní mozaiku podstatně ovĽvňuje sluneční osvit podle orientace k světovým stranám a vzdušné proudění. V oblasti, jako je třeba Sťředo-hoří, soubor rozmanitých vrcholů pak podstatně zvyšuje biodiverzitu celé krajiny.
Pískovcový fenomén, jak je patrné již z názvu, je podmíněn především horninovým podkladem, v našem případě v drtivé většině kvádrovými pískovci české svrchní křídy. Ty vystupují v různě velkých územích v severní polovině Čech a jsou obecně známé svou bizarní morfologií, která svou diverzitou vyrovnává minerální chudobu pískovcového substrátu. Jde o celé labyrinty roklí se svislými stěnami, rozsedlina-mi a převisy, které na řadě míst přecházejí do známých skalních měst, jako je třeba Hruboskalský skalák, Prachovské skály, jádro Českého Švýcarska i monumentální Teplicko-Adršpašské skály a Broumovské stěny. Jde vesměs o turisticky velmi populární oblasti, dnes chráněné ve čtyřech CHKO a jednom národním parku. Hlavní role připadá extrémním vlastnostem kvádrových pískovců, které ovhvnují celé prostředí krajiny jak svou nízkou úživností, písčitým rozpadem i mimořádnou propustností pro vodu, tak svým již zmíněným reliéfem, který vábil již v 19. století zprvu K. H. Máchu a později i skupinu umělců a intelektuálů, jimž okolí lázní Sedmihorek, kde se scházeli, natolik učarovalo, že okolní krajinu nazvali Český ráj. Tento romantický název se obecně vžil a stal se i jménem současné CHKO, prvního velkoplošného chráněného území
v našich zemích, vyhlášeného v r. 1955, ještě před přijetím zákona č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody. Mezi zoology a botaniky dlouho převládalo mínění, že pískovce jsou faunisticky i floristicky chudé, což je do jisté míry oprávněné, nicméně mají velký význam pro uchování různých reliktu a anomálních výskytů, např. horských druhů, jako je viol-ka dvoukvětá nebo čípek objímavý v nízkých nadmořských výškách.
Pozoruhodná je rovněž jejich poledová historie doložená především vývojem měkkýší fauny. V době klimatického optima holocénu, zhruba v 6.-2. tisíciletí př. Kr., hostily pískovcové rokle druhově bohatou malakofaunu, jak ukázaly fosilní nálezy zejména z Polomených hor, Českého ráje i Komárovských vrchů ve vápnitých výplních převisů. Prostředí pískovců muselo tehdy být daleko výživnější než dnes a mnohem méně kyselé. Uvedené ochuzení se poměrně náhle projevilo ke konci 2. tisíciletí př. Kr. a v případě suchozemských plžů došlo k drastickému úbytku druhů, kdy společenstva o 30-40 druzích na velkých prostorách vystřídaly často jen 2—3 druhy nahých plžů žijících převážně na houbách. Tento prudký pokles má obdobu i v jiných oblastech, kde se však jeví celkem nenápadným úbytkem o několik málo zvláště choulostivých druhů, takže zřejmě jde o změnu podmíněnou přirozeným zhoršením prostředí, především acidifikací, a nikoli o následek antropické devastace v důsledku aktivit pravěkých lidí doloženou v pískovcových oblastech četnými archeologickými nálezy.
Krasový fenomén je rovněž podmíněn jedním druhem skalního podkladu - vápencem a jeho morfologickými projevy v reliéfu krajiny. Vápencový podklad díky svému chemismu má mimořádný vliv na vegetaci i drobnou faunu, které v krasových oblastech zpestřuje řada druhů přísně vázaných nebo výrazně upřednostňujících vápencový podklad, k čemuž podstatně přispívá i vývoj půd, podstatně odlišných od půd na jiných substrátech. Co se týče reliéfu, vyznačuje se řadou nápadných tvarů od soutěsek, skal-
. Ekofenornény v rámci krajiny 45
V důsledku pastvy se vytvářejí „bílé stráně" na spodnokřidových slínovcích i v horských, původně zalesněných polohách, především v místech, kde se pravidelně prohání dobytek, jak dosvědčují i zřetelně vyvinutě prtě. Tato obnažení jsou význačná zejména pro hřebenovou část Velké Fatry (Alpa Kyšky). (Foto V. Ložek)
nich stěn, závrtů a propastí až po drobné prvky, jako jsou škrapy různých typů. K tomu přistupuje krasové podzemí, charakterizované celými soustavami jeskyní jak protékaných podzemními toky, tak i bez-vodých. Kras oplývá i druhotnými produkty rozpouštění a opětného srážení uhličitanu vápenatého v podobě jednak povrchových pěnovců a travertinů, jednak jeskynní sin-trové výzdoby, nehledě k polohám sypkých sintrů - pěnitců - ve vstupních prostorách jeskyní a skalních převisech (abri). Pestrost těchto tvarů a produktů se odráží v mimořádné stanovištní diverzitě dané bohatým výskytem nejrůznějších mikrobiotopů poskytujících vhodné prostředí pro rostliny i živočichy extrémních nároků nebo reliktu ze starších období. Podobně jako pískovce tvoří kras plošně jasně vymezené okrsky nebo i menší krajinné celky, které se nápadně liší od nekrasového okolí.
I když v českých zemích vystupují vápence na četných místech, plně rozvinutý krasový fenomén se váže jen na jejich plošně nejrozsáhlejší výskyty - Český kras, Moravský kras i Pálavu, zatímco v menších
vápencových okrscích je vyvinut jen částečně nebo pouze v náznacích, i když někdy jde o místa s pozoruhodnými podzemními prostorami, jako je třeba Javoříčko, Chýnov nebo Bozkov.
Význam krasu v naší přírodě dokládá mimořádný zájem botaniků i zoologů a samozřejmě jeskyňářů (speleologů) o tyto oblasti, který trvá již od 19. století, nehledě k archeologům, kterým kras rovněž poskytuje široké pole působnosti. Zpřístupněné jeskynní systémy a vyslovené turistické atrakce, jako je moravská Macocha, pak do krasu přivádějí trvalý proud turistů, takže zejména Moravský kras a Český kras patří mezi komerčně nejvíce využívané chráněné krajiny. Český kras jako klasické území sta-roprvohorní geologie je rovněž prvořadým cílem vysokoškolských i mezinárodních exkurzí.
Vysoká návštěvnost Českého i Moravského krasu, daná bezprostředním sousedstvím Prahy a Brna, představuje nezanedbatelné ohrožení živé přírody, zejména nápadné květeny krasu. Skutečně vážným ohrožením je však intenzivní těžba vápen-
46   Po stopách pravěkých dějů. O silách, které vytvářely naši krajinu
II. Ekofenomény v rámci krajiny 47
Bílá stráň u Pokratic na Litoměřicku je dnes již klasickou ukázkou fenoménu „bílých strání", který je podmíněn namrzavým podkladem polopevných svrch notu ronských slínovců obnažovaných opakovanými sesuvy svrchních rozbřídajících poloh. (Foto V. Ložek)
ců, což platí především pro Český kras, kde se nachází více než 200 lomů nejrůznějších typů, od velkolomů rázu Čertových schodů po staré těžby, které se soustředily jen na určité polohy vápenců a vytvořily tak nové krajinné prvky, jako je třeba umělý kaňon s Jezírkem nebo útesy Vysoké v Hluboče-pích. Tyto lomy, dnes naštěstí již většinou opuštěné, se zčásti nacházejí i v národních zvláště chráněných územích a poskytují nejen klasické geologické odkryvy, ale i jedinečné studijní objekty, v nichž lze zkoumat přirozené procesy revitalizace na reprezentativním počtu stanovišť.
Dolomitový fenomén sice není v českých zemích zastoupen, zato se s ním lze seznámit na četných místech ve slovenských centrálních Karpatech, nehledě k tomu, že patří k těm oblastem, kde termín fenomén byl použit a popsán již počátkem 20. století (GAJVIS 1928). V širší veřejnosti není dolomit většinou odlišován od vápenců, jimž se na první pohled velice podobá, ale liší se jak svým složením, neboť jeho základní složkou je uhličitan vápenato-hořečnatý, tak způsobem zvětrání a vytvářením skal-
ních tvarů. Snadno se rozpadá na drobnou ostrohrannou suť, místy až na jemnozem světle popelavé barvy (v němčině Dolo-mitasche = dolomitový popel), z níž vznikají lehké vysychavé půdy. Netvoří škrapy, vzácné jsou jeskyně, řídké závrty. Zato jsou běžné skalní věže, soutěsky, stupňovitě modelované skalní srázy, někde i menší skalní města (Velký Rozsutec v Malé Fatře, Stro-chy ve Velké Fatře). Z hlediska vegetace se více uplatňuje vysychavost a obvykle i malý vzrůst stromů. Poskytuje ideální podmínky pro zachování reliktu z různých období, kdy převládala světlomilná a otevřená vegetace, jak glaciální, tak xerothermní, přičemž prvky velmi různých nároků přežívají v těsném vzájemném sousedství.
Slovenské Karpaty nabízejí celou škálu různých příkladů dolomitového fenoménu. Z výrazně xerothermních okrsků jsou to především Temätínské a Čachtické kopce vedle řady dalších míst v dolním Pováží a Ponitří, v horách pak řada významných vrcholů, jako Sivý vrch na konci Západních Tater, Choč a především Šíp nad soutokem Váhu s Oravou, kterýje přímo učebnicovou, již z dálky patrnou ukázkou dolomitového
fenoménu s pozoruhodnou kombinací teplomilných i horských druhů. Z míst, kde se společně vyskytují prvky přímo protikladných nároků, jmenujme Skalnou v Bralné Fatře, kde na dolomitových stěnách roste jak tis, tak kosodřevina a plesnivec. Obdobně se tis i kosodřevina vyskytují na pásu dolomitových skal na Kopě u Kralován. Jedinečnou ukázkou celého ekosystému odpovídajícího poměrům na sklonku posledního glaciálu jsou řídké bory s modřínem a pěchavinami s dryádkou v podrostu, prostoupeného skalními věžemi, kde roste sešel a tařice skalní a v bezvodých žlebech i Ligularia, ve východním sousedství Ver-nárské tiesniny v NP Slovenský raj.
Zvláštním případem dolomitového fenoménu je skalní divočina Súľovských skal
nedaleko Žiliny sestávající z eocénních dolomitických slepenců s karbonátovým tmelem. I zde se setkáme s podivuhodnou směsicí horských a xerothermních prvků. Najdeme zde v mimořádně nízké poloze třeba hořec Clusiův a na vrchu Pyskatá kačka dokonce porosty dryádky osmiplátečné v sousedství dřínu a muchovníku uprostřed vápnomilných bučin.
Podružně a většinou v malém rozsahu jsou u nás zastoupené i další ekofenomény, z nichž zmínku zasluhuje fenomén hadcový, dobře známý v botanických kruzích některými druhy přísně vázanými na hadec, což je podklad, v němž z dvojmocných bází naprosto převládá magnézium, takže není divu, že některými svými rysy připomíná fenomén dolomitový.
j prední a světově prosluly badatel, malakolog Vojen Ložek se v této knize zabývá doklady, ré máme k dispozici z nejmladši geologické minulosti, a možnostmi jejich poznání a výkla-Nejprve ukazuje, jaké odkazy minulosti nacházíme při studiu určitých prvků přírody, poté ibirá pojmy biodiverzita a geodiverzita z pohledu jejich vztahů a zabývá se charakteristika-ekofenoménů v krajině. Jedním z hlavních témat této publikace je otázka, jaký význam má manitost neživé přírody na pestrost života. Kromě rozboru svědectví, jaké nám podávají iy, říční nivy a mokřady a jejich vývoj či opomíjené svahovtny, věnuje autor velkou pozor-;t i středoevropskému bezlesí - v šesti kapitolách sleduje historii lesa a bezlesi od kvartéru jo dnešní dobu. V závěrečných úvahách pak charakterizuje historii zásahů člověka do příro-a krajiny a dovozuje, jaké poučeni z minulosti si máme vzít pro dnešek.
9788073633011