VLADIMIR M A L f S E K CO VÍTE O DĚJINÁCH FYZIKY Recenzovali: doc. ing. Ivan Stoll, CSc. Ivan Úlehla, Clen korespondent ČSAV © RNDr. Vladimír Malíšek, CSc, 1980 HORIZONT PRAHA 1986 o dejinách fyziky Ve vědě více než v kterémkoli lidském oboru je třeba prozkoumat minulost, abychom pochopili přítomnost a ovládli budoucnost. J. D. BERNAL: VEDA V DEJINÁCH I V této knize budeme sledovat především tři problémy: jaký význam má historie moderní vědy, kterými vývojovými stadii fyzika prošla a kam asi směřuje? Na tyto a podobné otázky budeme hledat odpověď hned v úvodu. Poté si všimneme vývoje fyziky v jednotlivých epochách a oborech a nakonec se zamyslíme nad tím, zda je tento vývoj zákonitý a čím byl v minulosti ovlivňován. 0 významu dějin fyziky Nesčetné předměty, jevy a události ve fyzickém světě pozoroval člověk bez obtíží odedávna. Obtížnější ovšem bylo tato pozorování nějak trvale zachytit, ale i to skvěle zvládl již pravěký malíř např. na stěnách jeskyní. Měl k tomu zřejmě vše, co potřeboval: materiální předlohu, které dobře rozuměl, metodu, talent i technické prostředky k její realizaci — a tak nakonec vznikl obraz. Fyzik je na tom podobně; jen cesta k fyzikálnímu obrazu světa je obtížnější, a to nejen pokud jde o předlohu, ale i metody a výsledky. Předlohou jsou nikoli jednotlivé předměty, ale především zákonitosti fyzického světa. Trvalo jistě dlouho, než člověk poznal, že mezi předměty, jevy a událostmi vůbec existují jakési nutné a za stejných podmínek vždy přesně se opakující vztahy, že tyto vztahy jsou neméně objektivní a někdy dokonce důležitější než samotné předměty. Tak se třeba přišlo na to, že dřevo vždy plave na vodě, že kámen se vždy potápí a že této zákonitosti lze využít k přemístění se bez namočení na vzdálený ostrov, či na druhou stranu řeky. Méně použitelné, ale neméně jisté bylo např. poznání, že za bouře je vždy nejprve vidět blesk a pak je slyšet hrom apod. Nejstarší metoda poznávání fyzikálních zákonitostí se ovšem opírala o živé smyslové nazírání a o experimentování při zacházení s věcmi. Výsledek tohoto procesu poznání lze označit jako predvedeckou zkušenost. Dávný člověk ovšem sotva rozlišoval mezi metodou získávání poznatků a jejím výsledkem; proto i my budeme mluvit o tomto prvotním stadiu poznání jako o predvedecké zkušenosti a zahrneme sem oba zmíněné procesy. Pozorované předměty a jevy v přírodě byly nesčetné, predvedecká zkušenost však byla chudá kvantitativně i kvalitativně. Počet poznaných zákonitostí rostl jen velmi zvolna a kvalitativně se poznání dlouho nerozvíjelo vůbec; o kvalitativním rozvoji poznání, lze mluvit až v rozvinuté otrokárske společnosti. Musely se nejprve změnit společenské poměry, otrokársky řád byl nucen Jimožnit určité společenské vrstvě specializaci na řešení teoretických problémů — a do těchto poměrů musel přijít vysoce vzdělaný člověk vrcholné antiky, aby byl např. z dávné predvedecké zkušenosti o plavání těles vytvořen Archimédův zákon, jenž je příkladem odrazu fyzické zákonitosti hmotného světa v exaktní formuli fyzikálního zákona. Avšak i mezi fyzikou Archimedovou a fyzikou dnešní je celá propast, zejména pokud jde o metody. Předlohou naší fyziky jsou stejně jako u ArchimédQ fyzické zákonitosti, avšak naše metoda je komplexem metod experimentálních a matematických a naším výsledkem je opět celý komplex přísně logicky spojených fyzikálních zákonů. Fyzikální zákon je tedy odrazem určité fyzické zákonitosti hmotného světa a má zpravidla tvar matematické relace nebo přesně formulované věty; jeho význam vždy spočíval a spočívá v tom, že shrnuje v přesné, abstraktní podobě všechny dosavadní zkušenosti v příslušné oblasti a že navíc umožňuje předpovědět průběh i těch dějů a jevů, jež ještě nikdy nebyly pozorovány. Samozřejmě, že existují různé kategorie fyzikálních 5 6 zákonů. Nyní se však omezíme na konstatování, že fyzikální zákon je nejzákladnějším stavebním prvkem celé fyziky. Soubor fyzikálních zákonů týkajících se určité oblasti jevů, např._ pohybu, a spojených s vhodnou teorií v logický celek tvoří obor fyziky, např. mechaniku, — a konečně soubor určitých oborů tvoří fyziku. To je zjednodušený obraz ustavičně se opakující cesty fyziky od jevu přes zákonitost k zákonu a k vědě. Nekonečný soubor fyzických jevů a zákonitostí je tedy pro vědu předlohou, fyzika je jejím zjednodušeným, abstraktním obrazem. Materiál k tomuto obrazu, tj. nové fyzikální zákony, „loví" v přírodě a v laboratořích experimentální fyzikové a snášejí je do pokladnice vědy na hromadu jako kamínky pro mozaiku. Obraz z tohoto materiálu tvoří teoretičtí fyzikové; musejí však zpravidla přidat mnoho materiálu „ze svého", aby kamínky držely pohromadě. Nakonec však je tu obraz udivující logické dokonalosti a matematické krásy; obsahuje daleko více faktů, než do něj zkušenost vložila, a skýtá přesnou orientaci i v těch oblastech přírody, kde experiment ještě nikdy nebyl proveden. Přesto však je tento obraz dosti jednotvárný. Je tomu tak proto, že fyzika se zásadně spokojí s „dvojrozměrným obrazem". O každém bodu na onom pomyslném obraze stačí znát dvě „souřadnice": údaj experimentální (jak se fakt pokusně dokáže a jak se příslušné veličiny měří) a údaj matematický, teoretický (jaká je matematická forma zákona a jak souvisí s ostatními zákony a s platnou teorií). Tato informace o fyzikálních faktech, tj. o zákonech, teoriích, významných hypotézách i celých oborech, je však v jistém smyslu neúplná. A bude jistě úplnější a celý obraz zajímavější, vzneseme-li se nad rovinu fyzikálních faktů a podíváme-li se na ně také z dimenze historické. Tím ovšem není řečeno, že by pak informace o fyzikálních faktech byly zcela vyčerpány. Neméně zajímavý je také pohled na fyzikální fakta z hlediska filozofického a z hlediska možných aplikací. My se však spokojíme s pohledem historickým — a ani ten nebude úplný. Historie fyziky se totiž snaží hlavně: (1) každý důležitý fyzikální fakt „lokalizovat historicky", tj. snaží se určit kým, kdy a kde byl fyzikální fakt objeven, kde v literatuře a kým byl publikován a podobně; (2) téměř žádný fyzikální fakt ani jeho souvislosti s ostatními fakty nebývají nalezeny hned v „definitivní podobě"; je tedy nutno sledovat jejich genezi i evoluci, ukázat, za jakých podmínek a proč byly právě tak objeveny a formulovány, či proč byly zase někdy zapomenuty jako „předčasné"; (3) žádoucí by ovšem bylo najít také obecné zákonitosti vývoje fyziky; (4) mezi úkoly historiografie ovšem nelze pominout ani aspekt didaktický a psychologický, vždyť zajímavá vyprávění o fyzicích a fyzice v minulosti nejednou vzbudí zájem i o fyziku a fyzikální myšlení. Avšak ani ve světové literatuře zatím neexistují takové práce, které by nás uspokojily ve všech uvedených směrech; jisté je, že až se jednou objeví, budou velmi rozsáhlé. Vždyť samotná sbírka holých fyzikálních faktů by byla velmi rozsáhlá a počet svazků světové encyklopedie fyziky (Flügge, S.: Handbuch der Physik. Springer Berlin, New York.) bez historických poznámek se již blíží stovce. A tak se ve skutečnosti nejčastěji v dějinách vědy setkáváme s díly narativ-ními (lat. narratio = vypravování), obsahujícími zajímavá vyprávění o objevitelích a objevech, čili s díly plnícími úkol čtvrtý. Badatel, ať fyzik, či historik, ovšem sáhne zpravidla po dílech pragmatických (lat. pragmaticus = praktik, odborník), v nichž je podrobně zachycena chronologie objevů, citace všech základních prací, zkrátka vše, co patří k bodu prvému a zčásti i druhému. Nejde již o zajímavé „životopisy fyziků", ale o strohý „životopis fyziky". Dobrých pragmatických prací je však i ve světové literatuře jen málo (viz např. literatura [19] a [20]) a pro dobu nedávno minulou a přítomnou téměř úplně chybí. Přitom však jde o jednu z nejdůležitějších podmínek rozvoje vědy; každý, kdo má řešit nějaký fyzikální problém, musí nejprve vědět, co se o něm již ví. Neexistuje ani nauka o fyzikální literatuře a jen s námahou se shánějí přesné informace o stavu řešení určitého problému ve světě. 7 8 Dnes se však přesouvá zájem historiků vědy od pojetí pragmatických (a ovšem i narativních] k pojetím genetickým. Nejdůležitější tu již není rozhodovat o prioritách a o datování objevů, ale cílem je podat výklad příčin a souvislostí dosavadního vývoje, a to případně i na takové úrovni, aby vznikající genetické práce byly platné při prognózách budoucího vývoje. Ani prací tohoto druhu však není mnoho. A konečně k úkolu třetímu, tj. k formulaci zákonitostí vývoje fyziky, je třeba říci, že v této oblasti historiografie dosud nenašla svého tvůrce. Ani tím však úkoly dějin vědy nekončí. Důležitým doplňkem historických prací jsou totiž také edice základních původních prací nebo alespoň ukázky z děl klasiků fyziky. Právě největší fyzikové vždy zdůrazňovali, že nejcennější pro ně bylo studium původních prací Jejich předchůdců. Kopernik, Galilei a Newton, stejně jako Euler. Ampěre i Gauss pečlivě studovali jak přes 2000 let staré práce řeckých myslitelů, tak publikace svých bezprostředních předchůdců. A podobně i klasikové marxismu nepřestali nikdy zdůrazňovat, že ke každému vědeckému či filozofickému, ale i praktickému problému je nutno vždy přistupovat historicky. Avšak i každý problém a jeho řešení se vyvíjí _ a tak exkurze do historie je i pro odborníka nakonec nezbytná a bývá zpravidla tím hlubší, čím je problém závažnější. Tento názor se ovšem diametrálně liší od dosti rozšířeného historického nihilismu mezi odborníky i vzdělanými laiky. Podle některých odborníků-fyziků není prý znalost historie pro vědu nutnou podmínkou, bez níž není práce vůbec možná. Nedorozumění ovšem nejednou vyplývá z mylného ztotožnění dostupných narativních prací s dějinami vědy vůbec. Sotva ovšem lze hájit obdobné stanovisko některých nefyziků, kteří na jedné straně uznávají potřebnost historického poznání, např. v oblasti filozofie a umění, na druhé straně však nedoceňují úlohu dějin vědy, které jsou rovněž nezastupitelnou složkou historie — a tím i složkou všeobecného vzdělání. Pokud jsme těmito důvody již alespoň trochu zviklali „nevěřící", můžeme přejít k další obecné otázce histo- riografie vědy, tj. k otázce periodizace dějin fyziky. Přitom před námi vyvstanou zjednodušené celkové obrysy vývoje fyziky; vzniklé „schéma" budeme pak v dalších kapitolách postupně naplňovat vybranými konkrétními údaji tvořícími jednotlivé části dějin fyziky. VÝVOJOVÉ FÁZE FYZIKY Mezi pojednáními o dějinách fyziky můžeme najít jednak práce zaměřené na určitou oblast dějin vymezenou časově, místně či věcně, např. dějiny optiky 19. stol. v Čechách, jednak obecné práce o světové fyzice. Ve druhém případě je ovšem třeba rozsáhlý materiál nějak rozdělit. Nabízí se rozdělení podle oborů (na dějiny mechaniky, akustiky atd.), mebo rozdělení podle společenskoekonomických formací. Proti prvému kritériu mluví to, že některé důležité obory se objevily až v novověku, druhé kritérium se zase může jevit jako jakési měřítko přikládané k vyvíjející se vědě zvnějšku čili jako kritérium nevystihující rozhodující změny ve vývoji vědy samé. A skutečně podle druhého kritéria bychom např. očekávali podstatný rozdíl mezi fyzikou ve starověkém Kecku a ve feudální Evropě. Podstatného rozdílu tu však není a středověká fyzika nejednou dokonce klesla hluboko pod úroveň starověkých alexandrijských učenců. Dejme tedy přednost kritériím vnitrním. Za rozhodující ve vývoji celé fyziky můžeme považovat ty situace a okamžiky, kdy byla fyzika obohacena o nové pracovní metody. Fyzika zná metody teoretické a empirické; každá z nich se vyvinula do dnešní podoby v několika fázích, jichž si nyní všimneme a jež mohou dobře posloužit k přehledné periodizaci dějin fyziky. Z empirických metod poznání objektivní reality je nepochybně nejstarší zmíněná již predvedecká zkušenost, tj. jednoduchá, kvalitativní zkušenost, plynoucí zpravidla z pozorování a ze zacházení s věcmi. Jde o nevyslovené poznéiní o užívání věcí a vztahů mezi 9 10 nimi, jež je vlastní každému člověku. Když např. divoch v době kamenné neomylně trefil šípem letícího ptáka nebo podaří-li se dnešnímu dítěti něco podobného, opírají se oba o predvedeckou zkušenost, a to o zkušenost poměrně bohatou. Vždyť řeší prakticky problém, jehož teorie by vyžadovala řešení soustavy diferenciálních rovnic pro pohyb tělesa nepravidelného tvaru v odporujícím prostředí. Predvedeckou zkušenost však mezi fyzikální • metody řadit nemusíme — pak ovšem nemůžeme hledat prvky fyziky někde v pravěku, který nedisponoval v oblasti fyzikálního poznání ničím více než touto prim'tivní empirií. Další empirickou metodou je metoda měrná. Již starověký člověk měřil konstantní fyzikální veličiny, např. délku a hmotnost těles. Jednou nalezených metod se lidstvo již nikdy nevzdává, nové metody však obtížně objevuje a si osvojuje. Nejvyšší a dosud poslední empirickou metodou je metoda experimentální. Je to metoda systematického a záměrného kladení otázek přírodě za uměle vytvořených, zjednodušených situací, kdy nejde již jen o určitou stálou hodnotu jedné veličiny; jde hlavně o situaci, kdy se jedna veličina mění předepsaným způsobem a kdy se měří odezva hmotného systému na tuto změnu v podobě změn hodnot jiných veličin vyjadřovaných tabelárně, graficky nebo rovnicí. Tato metoda se stala majetkem a denním chlebem fyziky až kolem r. 1600; od té doby tedy existuje novověká fyzika, tj. fyzika v našem slova smyslu. Samozřejmě, že ani vývoj teoretických metod fyziky nebyl jednoduchý. Pravěký člověk si buď jevy nevykládal vůbec, nebo si mnohé jevy jako nepochopitelné vykládal myticky, antropomorficky; nelze se divit, že např. v blesku spatřoval zásah nadpřirozených bytostí. Mýtus ovšem nepatří do fyziky, nicméně byl prvním teoretickým pojetím vnějšího světa. Přesně opačně, takřka „antimyticky" a čistě racionálně, začali chápat svět antičtí Řekové; obohatili tak chápání světa a metody jeho poznání o metodu filozofickou. Samotná filozofie je sice při řešení fyzikálních problémů bezmocná, což ovšem Řekové ještě vědět nemohli, nicméně ve spojení s další metodou — metodou matematickou, za niž vdě- číme pozdějším helénskym učencům — tvoří dodnes základní nástroj teoretického poznání ve fyzice. Pro rozvoj fyziky však nestačilo to, že se u alexandrijských učenců spojila metoda matematická s filozoficky pravdivým pojetím přírodních jevů. Teprve sloučení metod experimentálních, matematických a filozofických, k němuž došlo v době a díle Galileliho v 17. stol., se stalo dosti pevným materiálem pro „zbraně", po jejichž zásahu vydává příroda dodnes jedno tajemství za druhým. Podívejme se nyní, kdy a kde došlo poprvé k uplatnění uvedených metod. V podstatě je možno říci, že existují dva rozhodující mezníky ve vývoji fyzikálního poznání. Po celý pravěk člověk asi neměl víc než predvedeckou zkušenost a mýtus jako nástroje poznánií a chápání světa; jinak řečeno, neznal a nepoužíval žádné fyzikální metody v pravém slova smyslu. Jestliže však kolem r. 3500 či dokonce 4000 př. n. 1. shledáváme u Sumerů a Egypťanů nejen třídní společnost a politickou integraci velkých území, ale také počátky doby protohistorické, velké stavby a záznamy o měření některých fyzikálních veličin, můžeme tuto dobu považovat za první mezník i z hlediska vývoje fyziky. Předtím neměla fyzika žádnou specifickou metodu, od té doby má již alespoň některé metody, v prvé řadě metodu měrnou. Metod postupně přibývá, až konečně kolem r. 1600 n. 1. má již fyzika všechny metody jako dnes. Pravěk historický je tedy pravěkem i z hlediska fyziky. Období fyziky mezi lety 4000 př. n. 1. až 1600 n. 1., kdy lidstvo kumulovalo jen velmi zvolna a nesoustavně prvky fyzikálního poznání, a to s pomocí onoho neúplného „metodického aparátu", označíme jako starou fyziku. Od r. 1600 budeme mluvit o novověké fyzice. A co říci o periodizaci samotné staré fyziky? Od počátku doby historické až do vystoupení řeckých filozofů je zřejmá technická i kulturní převaha starověkých říčních civilizací Orientu — jak někdy označujeme starověké říše v Mezopotámii, Egyptě, Indii a Číně. Faktografického materiálu o těchto oblastech je dnes již velmi mnoho; z hlediska fyziky se však do zmlačné 11 12 míry opakuje. Situaci si proto můžeme zjednodušit, když přijmeme zásadu, že si budeme všímat jen těch oblastí, u nichž je prokázáno prvenství fyzikálních objevů a jež nadto mají přímý vztah ke genezi evropské vědy, vyrůstající z nauk antických Řeků. Proto napr. pomineme starou Čínu, u níž kromě kompasu asi ze 2. stol. n. 1. jiné významné priority neznáme, nebo alespoň nemáme prokázán její dominantní vliv na naši vědu, která zcela nepochybně stanula od počátku novověku v čele světového vývoje. Někteří historikové vědy, např. E. Hop p e (viz literatura [20]), jdou dokonce tak daleko, že pomíjejí úplně i vědu egyptskou jako odvozenou (hlavně z Mezopotámie); pro její vliv na Řeky to však nelze dosti dobře učinit. Také později si budeme všímat jen těch kultur, jež vyústily do novověké evropské vzdělanosti. Z dochovaných staveb a záznamů, ale i z přímých vyobrazení některých fyzikálních přístrojů a mechanismů, např. kladky, soudíme, že praktických znalostí, zejména z mechaniky, bylo u říčních civilizací poměrně mnoho. Objevy však zůstávají v předřeckém období anonymní, jsou tajemstvím v rukou kněží a v teoretickém chápání je asi zřídka překročena prvotní „mytická úroveň" — a pokud se tak snad stalo, mělo kněžstvo jistě dobré důvody i moc tuto situaci zavčas korigovat. Leč v okamžiku, kdy starověký člověk měřil a počítal, stál již jistě na pozicích naivního realismu a na příslušný výsek skutečnosti pohlížel živelně materialisticky. Nakonec se jeho postoj aieliší, měří-li zboží na zemi, nebo polohy hvězd a čas na nebi, a tak se konečně objevuje názor, že dění ve světě je zákonité (a ovšem i to, že nad onou zákonitostí bdí bohové, ovšem především ve smyslu morálním, když svými zákony a zásahy zjednávají spravedlnost apod.). Z úplně jiného teoretického stanoviska však začínají pohlížet na přírodu Řekové. Již od prvního filozofa Thaleta z Mílétu v 6. stol. př. n. 1. se stává příroda předmětem racionálního, byť zatím jen čistě filozofického zkoumání, a to s výslovným popřením nadpřirozených prvků v této oblasti. Filozofové již také své vědění netají, nýbrž za mzdu své žáky veřejně vyučují a soutěží mezi sebou v oblasti vědění i hypotéz. Řekové však neobohatili vědění jen o metodu filozofickou, ale později také o metodu matematickou. Za doby helénske, kterou můžeme datovat od ztráty řecké samostatnosti, způsobené makedonskou expanzí v r. 337 př. n. 1., do vítězství Říma r. 30 př. n. 1., se začínají uplatňovat ve fyzice metody matematické, které přivedli na vrchol dokonalosti badatelé alexandrijského Múseia a Arohimédes ze Syrakus. Po stránce matematické se již tito badatelé neomezují na vyjádření konstantních číselných hodnot fyzikálních veličin jako dříve, ale formulují rovněž obecné vztahy mezi veličinami a dokonce jednoduché fyzikální zákony. V díle Archimedove a Herónově dosáhla fyzika úrovně, jež nebyla v podstatě překonána ani Římany, ani jejich středověkými pokračovateli v Byzanci, v říších půlměsíce, ani ve středověké Evropě; platí to zhruba až do r. 1600. O staré fyzice můžeme tedy mluvit v oněch dobách nejen proto, že tato věda nebyla pěstována soustavně experimentální metodou, ale i proto, že nebyla jako samostatná oblast vědění vůbec vymezena; její problémy byly chápány jen jako součást techniky nebo filozofie — a konečně: tehdy se dosud nenakupilo takové množství faktů, aby je bylo třeba soustavně zpracovat, třídit a uspořádat v logické celky tak, jak to činila třeba starověké geometrie či astronomie. Nesmí nás přitom mást ani to, že mnohá díla řecké literatury z těch dob mají přesto název Peri fyseos (O přírodě j, i když nemají většinou nic společného s fyzikou v dnešním smyslu a představují spíše výseky z přírodopisu nebo přírodní filozofie. Je tedy třeba nejprve rekonstruovat z rozptýlených a mnohdy i zkreslených útržků různých děl faktografický materiál a teprve z něho si vytvářet obraz o minulosti, o znalostech, názorech a metodách, jimiž se fyzikálních vědomosti zmocňovali staří Řekové a ostatní civilizace, včetně středověké západoevropské vzdělanosti. Teprve na přelomu 16. a 17. stol. vzniká novověká fyzika, trvající dodnes, a to poté, kdy už proběhla vítězná vědecká revoluce v astronomii vlivem Koperni- 13 14 kovy m a v geografii vlivem velkých objevných cest; to vše ovšem souvisí s rostoucí mocí kapitalismu, který potřebuje navou přírodovědu, ne již pouhé logicko-fi-lozofické konstrukce a dohady, ale vědu, která by snesla experimentální ověření a dovedla sloužit praxi. A tak se v západní Evropě rychle hromadí nové poznatky a vynálezy, např. pohybové zákony, zákon lomu světla, vynálezy dalekohledů a drobnohledu. Začíná soutěž v hledání poznatků starými, ale zejména novými experimentálními metodami a situace rychle zraje k požadavku shrnout všechna tato fakta v rámci jediného fyzikálního obrazu přírody a do jediné vnitřně bezrospor-né konceptuálni soustavy. Vznikají zprvu různé dílčí teorie, jež však nakonec ústí v jedinou — newtonovskou konceptuálni soustavu (koncepce = ucelená soustava názorů J. Pojmy konceptuálni soustava a fyzikální obraz světa či přírody nejsou sice nezbytné, avšak jsou užitečné. Autorem prvého pojmu je W. K. Heisenberg ve 20. stol., autorem druhého byl již středověký Honorius z Autunu. Konceptuálni soustava ve fyzice je komplex platných principů a teorií, o něž se opírá celé teoretické pojetí fyziky i praktické výpočty v dané epoše. Např. novověká fyzika před objevem elektromagnetické teorie se opírala o newtonovskou mechaniku. Fyzikální obraz přírody v dané epoše je filozofický obsah příslušné konceptuálni soustavy, vyjádřený v koncentrované, nematematické podobě. V důsledku velkých revolučních objevů se postupně mění obojí; jejich životnost je však nestejná. A právě podle panujících fyzikálních obrazů přírody a komcepťuálních soustav se můžeme dobře orientovat v dějinách novověké fyziky, neboť vývoj metod je co do počtu v podstatě uzavřen (byť v podrobnostech se metody nadále podstatně zdokonalují). Sebedokonalejší metody jsou stále jen metodami experimentálními a teoretickými. Novověká fyzika se dnes opírá již o třetí fyzikální obraz světa. Historicky první konceptuálni soustavu a základ mechanického obrazu přírody představují Newtonovy Matematické principy přírodní filozofie (1687). Opírají se nejen o Newtonem propracovanou mechaniku, spočíva- jící na experimentální bázi, ale také o novou matematiku Newtonem objevenou a o filozofické koncepce mechanického materialismu. Newtonovská mechanika se stává vzorem fyzikální vědy na 250 let a podle ní se buduje s naprostým úspěchem akustika, se značným úspěchem termika a s problematickými výsledky elektrodynamika a optika. Newtonovská konceptuálni soustava, zdokonalená a doplněná mnoha dalšími badateli, zejména Eulerem, Lagrangem, Laplacem, Gaussem a jinými, začala být základem mechanického obrazu přírody a celé mechanistické fyziky. Fyzika se stává již od počátku tohoto období, tj. od r. 1600, samostatnou vědou „de facto", (ve skutečnosti) — nikoli však ještě „de iure", (právně). Neexistují totiž ještě fyzikální ústavy ani katedry fyziky na univerzitách; např. sám Newton byl profesorem geometrie, nikoli fyziky. Fyzika tedy existuje fakticky, nikoli však ještě formálně. Teprve v následující epoše, tj. po experimentálních objevech Faradayových nedlouho před r. 1850 a na ně navazujících objevech Maxwellových krátce po r. 1850, se fyzika stále jasněji odklání od newtonovské mechaniky s její koncepcí okamžitého působení do dálky — až se posléze úplně vymyká z její nadvlády. V díle Maxwella a jeho následovníků vzniká nová konceptuálni soustava, jíž posléze vrcholí celá klasická fyzika. Všechny obory tehdejší fyziky, dokonce i mechanika, jsou budovány ve shodě s klasickou elektrodynamikou a s jejím „logickým domyšlením", speciální teorií relativity. Rýsují se obrysy nového obrazu přírody. Avšak ještě než byl nový obraz dokončen, rodí se zcela nová, kvantová fyzika i s novou konceptuálni soustavou a s novým obrazem světa. Od poloviny 19. stol. se fyzika dostává také do nových kontextů společensikých a právních. Jsou zakládány katedry fyziky na univerzitách i technikách, v nejrozvinutějších zemích čeká kapitalismus na cenné výsledky a podněty od nově zřizovaných vědeckých fyzikálních ústavů a laboratoří a vžívá se také označení fyzik ne již pro lékaře, ale pro přírodovědce zkoumajícího jevy v anorganické přírodě, při nichž se nemění složení látek. 15 Tak je chápána a také definována fyzika klasického období. Nastává rovněž specializace ve fyzice, a to dokonce ve dvojím směru. Podle metod se rozlišuje fyzika experimentální a fyzika teoretická, pracující jak matematickými, tak zároveň filozofickými metodami. Čistě filozofické metody ve fyzice se však již zásadně neuznávají a teoretikové tohoto zaměření se ocitají mimo oblast fyzikální vědy, kdesi na půdě přírodní filozofie, nejednou oť šlo o první pokus v dějinách o racionální vy- 31 32 světlení objektivní reality — a právě pro nedostatek zkušeností nemohli ještě vědět, že čistě filozofická cesta k tomuto cíli je slepá. Daleko měli také k technice — alespoň jejich filozofové, neboť jako příslušníci vládnoucí třídy se jí nepotřebovali vůbec zabývat a nenutil je k tomu ani nedostatek pracovních sil, vždyť otroků byl tehdy v Řecku nadbytek. A tak se empirická přírodověda rozvíjí jen jako vedlejší produkt řemesel, která ovšem myslitelé, stejně jako veškerou fyzickou práci, vědomě a soustavně přezírali. Tím se dá vysvětlit' mnoho naivního a fantastického v antické přírodovědě. Pouze zcela výjimečně se probouzí u geometrů, astronomů, konstruktérů či lékařů snaha vyzkoušet si něco sami. A je-li tomu už někdy tak, pak většinou ne proto, aby se .poznal nějaký nový fakt. ale spíše proto, aby byli oslněni diváci jakýmsi kouzelnickým kouskem, který demonstroval moudrost autora podobně jako třeba brilantní řečnický výkon. S tím souvisela i specifická forma teoretických konstrukcí antických mudrců: abstraktnost a odtrženost od přírody i života — avšak zároveň logická a verbální vybroušenost a ukoočemost závěrů a úsudků. Jejím typickým a nejvyšším vrcholem byla axiomatická forma; do ní už totiž nešlo nic vložit a z ní všechno vyplývalo nezávisle na další zkušenosti. A konečně — staří myslitelé se nedovedli smířit a spokojit s mravenčí, soustavnou a pomalou experimentální prací, o níž netušili, že jediná vede k cíli, tj. ke skutečně novému poznání. Snažili se naopak řešit nejnáročnější a nej-obecnější problémy, včetně otázek o původu světa, o základních prvcích bytí a hmoty, filozoficky a tak jediným geniálním rozmachem rozetnout gordický uzel všech fyzikálních problémů. To vedlo k extrémům: Řekové buď propadají úplnému skepticismu (např. sofisté), nebo obracejí pozornost k jiným problémům než „kosmologickým" čili také fyzikálním (Sokrates), nebo dokonce docházejí k mysticismu, kde bylo „řešení" všech problémů nabíledni. Na druhé straně však k „theo-ria physiké", tj. k čisté vědě o přírodě ififctt5 pfo-píer Conípiálfanors ita priíferrt jnventa acddtml. Tfera a ľ a r s i j í , ! \ i> f ; i c o r v m. M. D C X í. Keplerova Dioptrika dokládá znalosti z optiky před objevem zákona lomu Prifní velký český fyzik Johannes Mar-cus Marci z Kronlandu Hookeúu mikroskop P H 1 L O S O P H I JE N A T U R A L I S P R I N C I P I A M A T H E M A T I C A. A U C T G R E ISAACO NEWTON O, Eqjuite Aur a to. Eoiiio StctNO* At'CTicjR tr Em(,mdaiior. C A N T A n R I G J ,-£, MDCCXUL Newtonovo základní dílo o fyzice »1 Prv/ní profesoři jyziky na české univerzitě: Čeněk Strouhal a August Seuďter P. L. Kapica L. D. Landau Mendělejev dokázal, že chemické vlastnosti prvků a jejich atomů jsou zákonité. Na základě pozorovaných spekter bylo zřejmé, že každá látka, molekula a atom má své specifické spektrum; musely se tedy atomu připsat vlastnosti optické — a když Maxwell objevil vztahy mezi vlastnostmi optickými a elektromagnetickými (1873), musely být atomu připsány i vlastnosti elektrické a magnetické. A tak vyvstal před očima fyziků a chemiků atom jako individuum nadané všemi vlastnostmi reálných objektů. Toto poznání bylo sice nepřímé, zprostředkované (atom nelze vnímat smysly), ale pro všechny rozumné badatele zcela přesvědčivé. Našli se ovšem filozofující fyzikové, hlasatelé empiriokriticismu, které svedl pád mechanistické fyziky k subjektivnímu idealismu a popírání atomu (Mach, Ostwald); jejich námitky však neměly z hlediska fyziky trvalejší význam. Zajímavější situace nastala, když se poznalo, že existují hmotné částice menší než atom, a zejména, když bylo nutno přiznat, že atom sám není jednoduchý, „nedělitelný", ale složený právě z těchto subatomárních částic, jak došlo k tomuto poznání subatomární struktury hmoty? Z Faradayových poznatků o elektrolýze z r. 1834 plynulo, že existuje jakýsi minimální elektrický náboj, čili že elektřina je „atomizovaná". Toto přesvědčení také jasně zdůraznil Helmholtz. G. ]. Stoney zavádí pro elektrickou částici název elektron (1900) a Lorentz na téio koncepci buduje celou elektronovou teorii. Šlo však o to. jak se experimentálně „zmocnit" těchto zatím hypotetických elektronů. J. Plucker v r. 1859 objevil zvláštní paprsky vyletující z katody výbojové trubice, o nichž J. W. Hittorf zjistil, že se odchylují v magnetickém poli, a C. F. Varley — v poli elektrickém. W. Crookes r. 1879 o nich prorocky prohlásil, že představují zvláštní, nový stav hmoty, až konečně ]. J. Thomson problémy uzavřel zjištěním, že jde o volné elektrony, jež hrají významnou roli také v jiné oblasti fyziky — v elektrolýze. Mnoho badatelů potom zjišťovalo vlastnosti elektronů a zejména jejich účinky; a právě to vedlo k dalekosáhlým důsledkům. Předtím ještě W. Hallwachs r. 1888 objevil fotoelektrický jev, z něhož bylo patrno, že elektrony se uvolňují z kovů světlem — a že tedy nejsou jen čímsi vzácným, co se objevuje při výbojích, ale že jsou univerzálním stavebním prvkem hmoty. K dalším pokrokům přispěly dvě náhody a trochu i národnostní řevnivost. Dne 28. prosince 1895 večer, pečlivě uzavřen ipřed svými asistenty, zkoumal CONRAD WILHELM RÖNTGEN (1845—1923) ve své laboratoři problém, zda snad katodové paprsky nevyvolávají nevinný jev, luminiscenci látek, na něž dopadnou. Ukázalo se, že vyvolávají záření velmi podivuhodné, neznámé „záření X": proniká látkami a poté ještě způsobuje fluorescenci na stínítku pokrytém kyanidem platnatobarnatým, takže je možno tímto způsobem prohlížet předměty ukryté v taškách, stejně jako kosti a orgány v těle. Ještě neopadl údiv nad tímto triumfem německé vědy a už se k otázkám fluorescence — jako k tradičnímu problému řešenému v rodině po generace — vrací ve Francii HENRI BECQUEREL. H. Poincaré mu radí, aby některé minerály z rodinné sbírky vystavil Slunci, že mohou fluoreskovat také. Skutečně soli uranu září. působí na fotografickou desku, a to i přes silnější obaly a mnohem více než záření Röntgenovo; jde však o záření nejen Sluncem nevyvolané, ale dokonce o záření žádným vnějším zásahem neovlivnitelné. V lednu 1896 vychází článek Rontgenův a již 24. února svět ví o objevu Becquerelově. Iniciativa pak přechází do rukou manželů PIERRA (1859—1906) a MARIE (1867—1934) CU-RIEOVÝCH, kteří zjišťují, že radioaktivita všech známých prvků včetně uranu nestojí za řeč, ale že její hlavní příčinou jsou jimi objevené prvky separované z jáchymovského smolince. Nazvali je radium a na počest vlasti objevitelky — polonium. Radium zářilo nepochopitelně silně, polonium přímo vražedně. M. Curieová prvky separovala, pochopila podstatu radioaktivity jako radiaci atomových jader, jíž dala také jméno a r. 1899 vyslovila pět hypotéz o mechanismu radioaktivity a o jejích možných příčinách. V poslední z nich správně říká, že jde o emisi hmotných částic z atomu, provázenou transmutacemi těchto atomů vytvářejících nové prvky. Odvěký sen alchymistů se stává skutkem; padá základní koncepce dosavadní chemie o neměnnosti atomů. V Anglii 209 210 zkoumá poté radioaktivní záření sir ERNST RUTHER-FORD (1871—1937) a zjišťuje, že radioaktivní prvky vyzařují trojí druh záření; označil je prvními třemi písmeny řecké abecedy, dále zjišťuje, že ve shodě s úhly rozptylu částic alfa, jimiž bombarduje atomy, musí existovat v každém atomu masivní, ale nesmírně malé kladně nabité jádro, a že toto jádro je obklopeno elektrony, takže se navenek elektrický náboj každého atomu neutralizuje. Všichni tito badatelé byli geniálními experimentátory, leč na aplikaci právě založené kvantové teorie v této oblasti nepřipadli. Rutherfordem zhruba končí linie chemického atomismu, jak bychom mohli označit směr experimentálních bádání a objevů, z nichž vyplynul elementární a názorný obraz o struktuře hmoty; končí pionýrské období, kdy bylo možno činit fundamentální objevy bez hluboké teorie. Do Anglie tehdy odjel studovat tyto otázky také dánský íyzik NIELS HENRIK DAVID BOHR (1885—1962); a protože tam byly právě objeveny paprsky alfa, bylo mu řečeno, „aby také studoval ty • kladné paprsky". Práce se však nepovedla, a tak aby vůbec obhájil doktorát, pustil se do práce teoretické, při níž aplikoval dosud známá fakta o kvantování na problém atomu — a stal se tak otcem kvantové teorie atomu a jedním z velkých fyziků 20. stol. Výchozí ideje však čerpal nejen z představ chemického atomismu, ale i z výsledků, které shromáždili reprezentanti druhé linie — teoretici v oblasti záření, a ovšem i z vlastní hlavy. OD TEORIE ZÁŘENÍ KE KVANTOVÉ HYPOTÉZE Zatímco výše jmenovaní experimentátoři objevovali nové fyzikální skutečnosti, teoretici zkoumali do všech matematických podrobností dávno známé jevy z oblasti záření. Šlo jim zejména o to, vysvětlit spektrum černého tělesa a spektrum atomů — alespoň nejjednoduššího z nich — vodíku. Výzkum záření těles je však starého data. Záření mimo světelnou oblast objevili F. W. Herschel (infračer- vené záření v r. 1800) a W. H. Wollaston s Ritterem (ultrafialové záření v r. 1801). Ampěre správně usoudil, že obojí je stejné podstaty jako světlo. J. v. Fraunhofer (1813) objevil, že je nesprávné Newtonovo tvrzení, že všechny látky emitují záření se stejným, spojitým spektrem. Až do Bohra, tedy přesně sto let, si však teorie s Fraunhoferovými čarami nevěděla rady. Je zajímavé, že ač totéž objevili Wollaston a Young, neodvážili se říci nic jiného, než že snad jde o rozhraní mezi barvami; promluvit proti Newtonovi mohl jen matematicky nevzdělaný člověk, jakým byl tehdy Fraunhofer. Ten zase nebyl schopen vytvořit teorii spekter. Základy klasické teorie záření položil GUSTAV ROBERT KIRCHHOFF (1824—1887), který v r. 1859 dokázal zákon o vztahu mezi emisí a absorpcí světla a který navíc s Bunsenem založil spektrální analýzu. Touto metodou se nejen poznalo složení hvězd a byly objeveny nové chemické prvky, ale byla také zasazena rána názoru některých filozofů (Hegela) o tom, že přírodověda není zásadně schopna poznat podstatu přírodních jevů a že k tomu je povolána přírodní filozofie. Jako příklad He-gel uváděl, že přírodověda nikdy nepozná chemické složení hvězd. Kirchhoff dále definoval pojem černého tělesa a ukázal principiální význam úlohy určit jeho spektrum. Tento program tížil fyziky až do Plancka (1900); předtím ještě našli dílčí zákony záření černého tělesa Stefan, Boltzmann a Wien, který dostal za své výsledky Nobelovu cenu, ač k úplnému řešení měl ještě daleko. Ani angličtí fyzici Rayleigh a Jeans nebyli schopni z klasické teorie odvodit víc než přibližnou formuli. Tato skutečnost zarážela Plancka o to víc, že jeho berlínští kolegové, experimentátoři Rubens a Curlbaum, mu objasnili, jak jednoduché je spektrum rozžhaveného tělesa. Konečně 14. prosince 1900 oznamuje Plaňek v Berlíně svůj objev radiačního zákona; tento den lze považovat za den zrodu kvantové fyziky. Objevený fakt však nejvíc překvapil samotného autora. Od této chvíle až do r. 1925 sílí ve fyzikální teorii váha jeho kvantové „hypotézy"' (ne ještě „teorie"). Všimněme si, jak se fyzika vyvíjela pod vlivem kvantové hypotézy. 211 212 KVANTOVÁ HYPOTÉZA A FYZIKA MIKROSVETA Planckova interpretace zákona záření černého tělesa byla zprvu autorem samým chápána jen jako prostředek ad hoc, umožňující odvození radiačního zákona. Trvalým výsledkem však bylo zjištění, že emise světla se neděje spojitě, ale v kvantech. MAX KARL ERNST PLANCK (1858—1947) byl tedy mužem, který převrátil naruby starou filozofickou zásadu „nátura non facit saltus" (příroda nedělá skoků). Byl synem profesora práv v Kielu a po maturitě se rozhodoval mezi dráhou klavírního virtuóza a fyzika. Vzdor radám svého profesora fyziky, že tato věda je uzavřena a nestojí za to, aby se jí mladý člověk věnoval, přiklonil se k fyzice a postaral se o to, aby v ní bylo o čem bádat. Věnoval se činnosti pedagogické a jako profesor teoretické fyziky v Berlíně napsal velkou učebnici tohoto oboru; jeho oblíbeným předmětem byla termodynamika — a tak se dostal také k termodynamice záření. Zapsal se však i do dějin teorie relativity objevem vztahu mezi hybností, energií a hmotností. Planckova teorie světelného kvanta vzbudila jen malou pozornost. První z těch, kdo ji dále rozvinuli, byl Einstein, který pomocí ní vysvětlil fotoefekt; přitom dospěl k názoru, že světlo je soubor fotonů, jež nesou energii, hybnost, spin aj. — stejně jako každá jiná částice. Tím byl objeven foton (1905), jemuž dal Einstein název a jímž obnovil na dialekticky vyšší úrovni korpuskulárni teorii Newtonovu, sto let předtím zavrženou. Navíc bylo zřejmé, že kvantová hypotéza je použitelná nejen v teorii záření; teprve tím na sebe upoutala patřičnou pozornost. Další důkazy kvantové povahy záření pocházejí od ARTHURA HOLLYHO COMPTONA, který r. 1922 objasnil rozptyl rentgenovských fotonů na elektronech. Obdobný jev, tj. rozptyl fotonu na molekulách, předpověděl rakouský fyzik A. G. Smekal a experimentálně jej dokázal sir CHANDRASEKHARA VENKATA RAMAN v Indii (1928) a v SSSR Mandelštam s Landsbergem. Nobelova cena však putovala do Indie. Sovětští fyzici existenci jevu předpokládali již před Ramanovým objevem, ale chtěli ho prokázat na diamantu; jev pozorovali v témž roce jako Raman, vytisknutí článku se však v německém časopise zdrželo. Raman jev zpozoroval u benzenu hned na první pokus a poslal do Anglie obšírný telegram, který uveřejnil populární časopis Nátuře — a tak byla Rama-nova priorita zajištěna. Od té doby se jmenuje tento jev v SSSR kombinovaný rozptyl světla, v německé oblasti Smekalův-Ramanův jev a jinde ve světě Ramanův rozptyl. Po Einsteinovi další významné zobecnění provedl ve své disertační práci Francouz — vévoda LOUIS VICTOR DE BROGLIE: prohlásil, že všechny částice bez výjimky mají jak korpuskulárni, tak vlnové vlastnosti (koncepce korpuskulámě-vlnového dualismu z r. 1924). Působil jako profesor fyziky v Paříži a po celou první světovou válku byl u telegrafní služby na Eiffelově věži. Jeho objev z r. 1924 nejen že byl potvrzen r. 1927, když C. J. Davisson, L. H. Germer a G. P. Thomson pozorovali interferenci elektronových svazků na krystalové mřížce — ale, což je ještě významnější, jeho pojetí inspirovalo E. Schrôdingera k formulaci nové vlnové mechaniky. Ještě než se k ní obrátíme, poznamenejme, že pomocí kvantové hypotézy byly vypracovány další dvě významné teorie konkrétních fyzikálních jevů: Bohr v r. 1913 vypracoval teorii planetárního modelu atomu a Einstein v r. 1907 založil kvantovou teorii měrného tepla. Planetární model navrhl sice již dříve J. J. Thomson, avšak bez matematického doprovodu. Bohrovu matematickou teorii tohoto problému ještě dále rozvinul mnichovský profesor A. Sommerfeld. Když se však jednalo o udělení Nobelovy ceny za jeho životní dílo, dostala kvantová fyzika nový směr — Sommerfeldův nejmilejší žák, 241etý W. K. Heisenberg, vyslovil svůj princip neurčitosti. Tím se ovšem koncepce přesně určených drah elektronů v atomu stala anachronismem, padlo dosavadní pojetí kvantové fyziky, a do Stockholmu jel pro cenu místo učitele žák. Principem neurčitosti byl zároveň učiněn první krok k dnešnímu pojetí kvantové fyziky. 213 214 VZNIK A VÝVOJ SOUČASNÉ KVANTOVÉ FYZIKY Zatímco Bohr proste postuloval dovolené dráhy elektronů v atomu tak, aby výpočet byl ve shodě s měřením, de Broglie si položil otázku, proč tomu tak je. Zjistil, že dovolené dráhy jsou ty, na nôž se vejde celistvý počet de Broglieových vln elektronu. Jde tedy o jakousi vlnovou interpretaci Bohrova modelu atomu. Z toho však ERWIN SCHRODINGER (1887—1961) usoudil, že vztah mezi novou mechanikou, kterou je třeba najít, a mezi iiewtonovskou mechanikou je analogický jako vztah mezi vlnovou optikou a geometrickou optikou. Ze zmíněných čtyř oborů*] tedy bylo jen jedno políčko prázdné („vlnová mechanika"), a to na základě zmíněné analogie Schrodinger vyplnil. Vyšel z Broglieho koncepce „materiálních vln" a již na počátku r. 1926 se objevuje jeho práce Kvantování jako problém vlastních hodnot. Obsahuje proslulou Schrodingerovu rovnici i výpočty, které vedou ke stejným výsledkům jako teorie Bohrova — navíc však mizí všechna slabá místa Bohrova modelu atomu. Pragmatická cena nové teorie byla nesporná, leč ani sám Schrodinger nepoznal, jaký význam má vlnová funkce v jeho výpočtech; později, když se výklad našel, nikdy ho neuznal. Nepochopitelné bylo také to, že obdobná relativistická vlnová rovnice, čili rovnice obecnější než jeho proslulá nerelativistická rovnice — dává horší výsledky. Současně s novou vlnovou mechanikou Schro-dingera se objevuje nová maticová mechanika německého profesora WERNERA KARLA HEISENBERGA (1901 až 1976); Schrodinger však vzápětí dokazuje, že obě mechaniky jsou ekvivalentní. obor optika mechanika | nevlnová teorie geometrická optika newtonovská mechanika vlnová teorie vlnová teorie vlnová mechanika světla Význam vlnové funkce objevili MAX BORN a PASCUAL JORDÁN. Jejich interpretace byla tak překvapující, že ani Einstein, ani de Broglie, ani sám Schrodinger ji neuznali. Větou, že druhá mocnina absolutní hodnoty oné vlnové funkce představuje hustotu pravděpodobnosti, se zavádí do kvantové mechaniky pravděpodobnostní koncepce. Einsteinovi se nezdálo, že by se i pohyb jediné částice řídil statistickými zákony; prohlásil, že nevěří, že by bůh hrál v kostky. Někteří jeho následovníci se mylně domnívali, že existují nějaké nám dosud neznámé, hlubší skutečnosti, které tuto statističnost způsobují. Jde o tzv. koncepci skrytých parametrů (např. D. Bohm). Potíž s relativistickou kvantovou rovnicí Schrodin-gerovou, kterou později formulovali také Klein, Gordon a sovětský fyzik Fok, se nakonec plně objasnila, a to v souvislosti s pojmem spinu částice. V době slávy planetárního modelu atomu se někteří myslitelé posmívali stoupencům Bohrovým a říkali, že zbývá ještě elektronům připsat rotaci — a pak budou Zemi tak podobny, že bude jen třeba s obyvateli na nich navázat styky. Američtí fyzici S. Goudsmit a G. E. Uhlenbeck skutečně tento rotační pohyb, spin, elektronům připsali (1925). Po odeslání článku do redakce ^si vypočítali, že periferní oblasti elektronu by musely mít nadsvětelné rychlosti, což striktně zakazuje teorie relativity. Jejich prosbu o vyřazení článku vsak jindy superkritický redaktor Ehren-fest odmítl s tím, že mají právo na omyl. Spin (ve smyslu vlastního momentu hybnosti částice, nikoliv již jako mechanická rotace částice kolem vlastní osy) ve fyzice zůstal a touto veličinou doplnil WOLFGANG PAULI Schrodingerovu rovnici. Přesto však, že Pauliho rovnice přinášela ještě lepší výsledky než Schrodlngerova, zmíněná „kosmetická vada" teorie, tj. vnesení spinu do teorie zvenčí, neobyčejně vadila anglickému fyzikovi PAULU ADRIENOVI MAURICOVI DIRACOVI (1902—1984). Jeho úsilí formulovat novou pohybovou rovnici elektronu bylo konečně r. 1928 korunováno úspěchem: získal relativistickou kvantovou rovnici pro pohyb elektronu, do níž netřeba spin vnášet zvenčí jako u rovnice Pauliho, neboť je v ní obsažen implicite od samého začátku. Důsledky z ní plynoucí byly ve shodě s pokusem. Ukázalo se dále, 215 216 že jeho rovnice platí jen pro částice se spinem rovným jedné polovině, kdežto relativistická rovnice Schródinge-rova, zvaná Kleinova-Gordonova, vystihuje pohyb částic se spinem rovným nule. Tak byly nejen získány, ale také pochopeny a ověřeny pohybové rovnice pro všechny tehdy známé druhy částic. Tím byla dovršena kvantová mechanika částic. Dirac a další fyzici začali proto ihned budovat také kvantovou elektrodynamiku a posléze kvantovou teorii polí. Uvedené teorie tvoří základ kvantově teoretické konceptuálni soustavy a nového fyzikálního obrazu světa, jímž se podstatně mění zejména názor na procesy v mikrosvete. Základem konceptuálni soustavy je kvantová mechanika, kvantová teorie polí (zejména kvantová elektrodynamika) a kvantová statistická fyzika. Jejich úspěch je opravdu velký: pomocí nich byla popsána řada jevů. dosud nevysvětlitelných, byla předpovězena existence nových jevů i nových částic a nebyl nalezen jediný jev, který by kvantové teorii odporoval. Nezbývalo tedy, než napříště mluvit o kvantové teorii a ne už o kvantové hypotéze, přijmout nové filozofické koncepce této teorie a také této teorii vyučovat a podle ní postupovat v praxi. Ve fyzice mikrosveta prakticky končí doba geniálních odhadů a překvapujících pokusů; všechno musí být předem podloženo rozsáhlými, profesionálně dokonalými výpočty, u nichž se správné důsledky automaticky předpokládají, a proto ani příliš nepřekvapují. Kvantová fyzika tedy dospívá do své klasické fáze. Dotkněme se nyní co nejstručněji jejích úspěchů v naznačených směrech a poněkud podrobněji i jejích základních idejí. KVANTOVÁ FYZIKA A NOVÉ FILOZOFICKÉ IDEJE Jde zhruba o čtyři hlavní ideje kvantové mechaniky a kvantové teorie polí: (1) Idea o veskrze diskrétním, atomárním charakteru hmoty. Látka i pole jsou složeny z elementárních, sub-atomárních částic — bosonů nebo fermionů. Proto také všechny parametry hmoty jako hmotnost, energie, náboj atd. se mění nespojitě. (2) Idea vlnově korpuskulárního dualismu. Každá částice má jak vlnové, tak korpuskulárni vlastnosti; je tedy jako římský bůh Janus o dvou tvářích: záleží jen na experimentální situaci, do níž ji vložíme — a ukáže nám pak bud jednu, nebo druhou tvář. Proto třeba někdejší spory mezi korpuskulárni a vlnovou teorií světla byly jen důsledkem jednostranného chápání optických jevů. Samotným procesem měření zasahujeme do pohybu částice natolik, že jeden z aspektů „zničíme", čili poznat můžeme jen ten druhý; přesně to vyjádřil Bohr v principu komplementarity. (3) Obdobně nelze přesně změřit u dané částice současně její polohu i rychlost; naše měření jsou tedy od začátku zatížena jistou chybou, a proto také výsledky kvantové teorie neudávají zpravidla ostré, ale pouze pravděpodobné hodnoty veličin. Princip neurčitosti ovšem nepopírá marxistickou tezi o poznátelnosti světa, ale ukazuje omezenou použitelnost našich dřívějších, navyklých klasických pojmů a představ na daleko složitější problémy mikrosveta. Zkrátka fyzika mikrosveta je jiná než fyzika makrosveta; je obecnější. K těmto závěrům dospěla kvantová mechanika. (4) Z kvantové teorie také plyne, že částice a ovšem i soustavy z nich složené nejsou věčné, neměnné, ale podle daných podmínek se s určitou pravděpodobností rodí, rozpadají a přeměňují — avšak v plné shodě se zákony zachování. Zachovávají se nejen známé veličiny jako energie, ale také různé (i neelektrické) náboje. V oblasti částic příroda nikdy nedělá zmetky — všechny částice dané skupiny jsou absolutně stejné a v určitých situacích dokonce totožné. Podle principu totožnosti částic si tedy nemůžeme žádnou z nich označit, nepoznáme, zda určitý elektron pochází z toho či z onoho atomu; na původu částic vůbec nezáleží. Některé částice jsou „nesnášenlivé" — v dané soustavě a v daném stavu může být nanejvýš jedna z nich. Vylučovací princip Pauliho vyjadřující tuto skutečnost platí pro fermiony (částice s poločíselným spinem), zhruba řečeno pro částice látky; je vyjádřením dávno odpozorované skutečnosti — neprostupnosti látek. Bosony jsou „snášenlivé" a může jich být i více v jed- 217 218 nora stavu; ostatně odedávna se ví, že fotony a jimi vytvořené světelné paprsky si nepřekážejí. Teprve kvantová teorie nahlédla také do podstaty interakce. Jak je možné, že dvě tělesa se přitahují gravitačními či elektrickými silami, ačkoli mezi nimi nic není; jak je možné, že na sebe působí na dálku bez zprostředkování nějakým mezilehlým činitelem? Faraday poznal, že tímto mezilehlým agens je pole, jež se šíří konečnou rychlostí od jedné částice ke druhé. Co však je podstatou pole a jak může pole držet pohromadě částice? Heisenberg odpověděl, že přitahování je zprostředkováno výměnnou interakcí. Kdyby se někdo z jiného světa díval na volejbalové utkání, záhy by asi poznal, že hráče nedrží pohromadě nic, než to, že si obe strany vyměňují míč. V jednom okamžiku je jedna strana bohatší o míč, za chvíli druhá. Neutron a proton v atomovém jádře jsou také dva stejné nukleony, vyměňují si ustavičně mezon a jsou tedy chvíli neuironem, chvíli protonem. Elektromagnetickou interakci zprostředkovávají fotony, gravitaci zatím hypotetické gravitony. Teorie gravitace je zatím jedinou oblastí, kde kvantová teorie učinila teprve první kroky. KVANTOVÁ FYZIKA A FYZIKA ELEMENTÁRNÍCH ČÁSTIC A ELEMENTÁRNÍCH INTERAKCÍ Jde o teoreticky nejzávažnější oblast současné fyziky, o oblast, v níž není bez kvantové teorie možný jediný krok; právě v této oblasti relativistická kvantová teorie dosáhla svých prvních velkých vítězství. Opatrní fyzici zamýšlející se kriticky nad pojmem „elementární" nahrazují někdy toto slovo termínem fundamentální. Dirac v r. 1930 na základě svých pohybových rovnic elektronu předpověděl, že musí k elektronu existovat také anti-částice — pozitron. Když za dva roky nato C. D. Anderson v kosmickém záření jeho přítomnost dokázal, musela se koncepce antihmoty brát vážně. Antičástice se mohou navzájem zničit, anihilovat, přičemž vznikne pár fotonů; dokázali to r. 1933 manželé Joliot-Curieovi společně s J. Thibaudem. Energie vzniklých fotonů je dána Einsteinovým vzorcem udávajícím vztah mezi hmotností a energií částic. Opačný proces, tj. kreaci eléktron-po-zitroinového páru z kvant gama, dokázali téhož roku Joliot-Curieovi, Anderson, Blackett a Ital G. P. Occhialini. Teorii obou procesů podal JACOB ROBERT OPPENHEI-MER, prapotomek pražského rabína a pozdější „otec" jaderné pumy. Některé z Diracovýcn předpovědí dodnes ověřeny nebyly — např. možnost existence magnetických monopolů, kterou však vylučuje Maxwellova teorie; marně se po nich nedávno pátralo ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubne u Moskvy. Od dob Andersonových nastal lov na elementární částice, který trvá dodnes; jména největších lovců lze snadno najít v seznamu laureátů Nobelovy ceny. Zmiňme se alespoň o J. Chadwickovi, objeviteli neutronu, o Japonci H. Yukawovi, který předpověděl mezony, o E. G. Segréo-vi a o O. Chamberlainovi, kteří našli antiproton, a o B. Richterovi, S. C. C. Tingovi a P. W. Andersonovi, kteří objevili celou novou třídu částic psí. Neméně významné byly i objevy vlastností některých „starých" částic; O. Stern např. zjistil magnetický moment protonu, P. Kusch anomální magnetický moment elektronu a R. Hofstädter dokonce strukturu nukleonu. Na základě rozptylu částic se totiž zjistila určitá struktura rozdělení elektrického náboje uvnitř protonu a dokonce neutronu. Jasno ve světě částic a v jejich syste-matice zjednal Gell-Mann, který provedl klasifikaci částic; tím připomíná Mendělejeva 20. stol. Vůdčí principy při těchto objevech ovšem plynou z o-becných teoretických principů. Patří k nim např. princip parity objevený Wignerem a zobecněný v CPT-teorém W. Paulim (1955). Možnost narušení parity při slabých interakcích byla vyslovena T. D. Leem a Ch. N. Yamgem; experimentální důkaz narušení podal Ch. Wu (1957). Po Diracovi obohatili kvantovou elektrodynamiku R. P. Feynman, J. Schwinger a S. Tomonaga a důležitou skutečnost, že lze spojit v jedinou teorii elektrodynamiku a teorii slabé interakce, prokázali Weinberg, Glashow a Pakistánec Salám. Tím je ovšem nastolena na pořad dne otázka integrace teorií různých interakcí. Za několik let mohou tedy být dějiny fyziky částic opět bohatší. 219 220 Je možné, že se experimentálně potvrdí i k várková struktura částic postulovaná G. Zweigem a Gell-Mannem. KVANTOVÁ TEORIE A STATISTICKÁ FYZIKA Po zdánlivě nejjednodušších hmotných strukturách, elementárních částicích, jsou skutečně nejjednodušší plyny, u nichž lze interakci mezi částicemi zanedbat. V této oblasti a ve třídě příbuzných složitějších problémů kraluje kvantová statistická fyzika. Nové skutečnosti, zejména kvantovou teorii, přinesl do této říše indický fyzik ŠATENDRANÄTH BOSE v r. 1924 poté, když se vrátil ze stáže u Curieové v Paříži. Vypracoval teorii statistického rozdělení části s celočíselným spinem, tj. bosonů, a nově odtud odvodil Planc-kúv zákon. Pojem spinu sice ještě nebyl na světě, ale Einstein, který na Bosého ideje navázal, poznal, k čemu se nová teorie hodí. Einstein podal další odvození Planc-kova zákona, přičemž zavedl rozlišování zářivých procesů na emisi, absorpci a vynucenou emisi záření (1919). Tak vznikla nejen statistická fyzika bosonů, ale také byla naznačena možnost využití procesu vynucené emise záření. Na této cestě od Einsteina k laserům se zprvu postupovalo velmi pomalu. V r. 1939 sovětský fyzi'k V. A. Fabrikant dokázal možnost inverze populací elektronových hladin v látkách a v r. 1951 vyslovil princip zesílení elektromagnetického záření při průchodu světla aktivním prostředím, tj. prostředím, v němž je zmíněná inverze realizována. K realizaci masem se dospělo r. 1945 a poté američtí fyzikové Ch. H. Townes a A. L. Schawlow a sovětští badatelé N. G. Basov a A. M. Prochorov položili základy kvantové elektroniky, podle nichž uvedl do chodu T. H. Maiman první rubínový laser (1960). Právě tento objev stimuloval nebývalý rozvoj optiky, vznikla kvantová optika a kvantová elektronika, nelineární optika a laserová spektroskopie. Laser jako zdroj koherentního světla umožnil uskutečnit také Gaborovu ideu holografie. Nastává renesance optliky, která se tak stala významnou složkou moderní vedy a techniky i přílibem nových aplikací. Zakladatelem statistické fyziky fermionů je slavný italský teoretik ENRICO FERMI (1901—1954) a Dirac. Jejich teorie se významně uplatňuje v teorii kovů a pevných látek vůbec, stejně jako v teorii atomového jádra a ve fyzice plazmatu. Velké zásluhy o rozvoj fyziky plazmatu si získal I. Langmuir a L. Tonks, Ind M. N. Saha e další. S touto problematikou souvisí magnetohydrody-namika, o niž se zasloužili švédský astrofyzik Alfvén, sovětský teoretik Landau a jiní. Alfvén ji aplikoval na teorii hvězd a Tonks učinil první kroky k teorii řízené termonukleární reakce, jež se asi odehraje v plazmatu. Počet jmen i problémů v této oblasti je značný, k předním badatelům patří dále I. J. Tamm, A. G. Volosov, A. I. Achiezer, J. L. Spitzer aj. KVANTOVÁ TEORIE A FYZIKA ATOMOVÉHO JÁDRA Historie jaderné fyziky vlastně začala ještě před objevem atomového jádra, a to Becquerelovým objevem přirozené radioaktivity r. 1896. O významu pionýrských prací Curieových, Rutherforda a dalších již byla zmínka. K tomu je třeba ještě dodat, že Rutherford se Soddym našli také zákon radioaktivních přeměn v exponenciálním tvaru a H. Geiger a J. M. Nutallem uvedli ve vztah rozpadovou konstantu tohoto zákona s poločasem rozpadu prvku a s doletem částic, čili s veličinami měřitelnými. Teoreticky to hlouběji zdůvodnil G. Gamow. Zjistilo se dále, že transmutace prvků při radioaktivních procesech probíhá ve čtyřech rozpadových řadách; jde o řadu thoriovou, neptuniovou (objevena až za 2. světové války), uranovou a aktiniovou. Pauli r. 1933 vyslovil předpoklad, že radioaktivní záření musí obsahovat ještě neutrina (vedle částic alfa, beta a gama), což potvrdili Cowan, F. Reines a Harrison r. 1954. Z četných aplikací radioaktivního záření a jeho nositelů, radioizotopů, jsou významné aplikace: v lékařství, He-vesyho metoda využívající izotopů k indikaci chemických procesů, Líbbyho objev „absolutní chronologie", tj. metody umožňující určit podle zastoupení izotopů v hornině či jiném vzorku jeho stáří, defektoskopické metody a další. 221 222 Jaderná fyzika před 2. světovou válkou udělala významné kroky, byla však ještě stále na začátku. Bylo třeba zdokonalit experimentální a měřicí techniku, ale také formulovat teorii atomového jádra. Teprve potom bylo možno očekávat další významné objevy a aplikace. Experimentální vybavení laboratoří se skládalo nejprve ze spintariskopu pro zjišťování částic alfa (Crookes, 1903), difúzni mlžné komory (Wilson, 1912), počítačů elektrických impulsů způsobených ionizací plynů (Gei-ger a Muller, 1928), Čerenkovových počítačů; k tomu později přistoupily metody fotografické detekce, bublinová komora (Glaser), cyklotron (Lawrence) a další urychlovače částic (van de Graafův generátor). Fyzici však nebyli jen pozorovateli jaderných procesů, ale chtěli je také ovlivnit. Úspěchem v tomto směru byl objev umělé radioaktivity manželi Joliot-Curieovými, objev nových prvků a izotopů, které jaderní chemikové již dovedli oddělit, a přeměny prvků vůbec; začal s nimi i ž Ruťherford r. 1919, když z dusíku ostřelovaného částicemi alfa učinil kyslík. Nejdůležitější však byl objev Stěpení uranu 235 při ostrelování pomalými neutrony [Hahn, 1938). K úspěšnému průběhu této reakce, která fyziky fascinovala svou vysokou energetickou bilancí, bylo však třeba neutrony ne zrychlovat, ale zpomalovat, k čemuž slouží moderátory — a aby nedošlo k výbuchu, je třeba nadbytečné neutrony také někdy lapat kadmiovými tyčemi. Na těchto principech postavil Fermi první jaderný reaktor (1942) a vědecký tým vedený Oppen-heimerem jadernou bombu (1945). Teller se později „zasloužil" o sestrojení termonukleární bomby. V Německu za války prováděl obdobné práce v daleko menším rozsahu Heisenberg — a když začalo neblahé soutěžení po válce, vyrovnal Sovětský svaz počáteční předstih USA zásluhou Kurčatova, Kapicy, Landaua aj. V poválečném období našla jaderná fyzika a technika také nesčetné užitečné aplikace, zejména v energetice, v přípravě nových látek a zařízení aj. Experimentátoři změřili nejrůznější vlastnosti atomových jader, objevili nové, „umělé" chemické prvky, které sami „namíchali" aj. V teorii se H. Bethe zasloužil o po- pis jaderných reakcí a dějů probíhajících v nitru hvězd; konečně vznikly také kvantové modely atomového jádra, zejména slupkový model Goeppertové a H. Jensena a zobecněný model A. Bohra, B. Mottelsona a J. Rain-watera. KVANTOVÁ TEORIE VE FYZICE ATOMU A MOLEKUL Pod pojmem fyzika atomů se zpravidla rozumí fyzika elektronového obalu atomů. Nejdůležitější metodou poznání fyzikálních vlastností atomů a molekul byly a jsou metody spektroskopické. Kvantová teorie spolu se spektroskopií vedla k poznání elektronových hladin atomů; tutéž strukturu atomů potvrdily pokusy J. Francka a G. Hertze (byl synovcem H. Hertze, objevitele elektromagnetických vln). Informace o spektrech atomů se shromaž-dují od dob Balmerových, který r. 1885 formuloval první vzorec pro frekvenci spektrálních čar vodíku; měří se dvojím způsobem: metodami optické spektroskopie a metodami rentgenové spektroskopie. Na počátku prvé metody stojí po Balmerovi F. Paschen, který objevil a zkoumal infračervená spektra atomů, a Lyman, který činil totéž v ultrafialové oblasti spektra. Počátky úspěchů v rentgenové spektroskopii se pojí se jménem anglického fyzika H. G. J. Moseleye. Na jeho výsledky shrnuté ve vzorci pro frekvenci rentgenovských čar navázal Švéd K. M. G. Siegbahn, který také sestrojil vhodný vakuový spektroskop. V tomtéž oboru úspěšně pracoval náš profesor V. Dolejšek, žák Heyrovského. Dolejšek zahynul za 2. světové války v koncentračním táboře. Spektroskopické výsledky by nebyly pro poznáni atomu nic platné, kdyby nebylo kvantové teorie. Právě na problematice atomových spekter tuto teorii ověřovali a prohlubovali zakladatelé kvantové mechaniky — od Bohra až k Diracovi a experimentátoři od Rydberga až k Paschenovi a Lambovi. Mnohem složitější než problém spekter atomu je problém molekul. Molekulová experimentální spektroskopie začíná Deslandresem v 19. stol. Kvantová teorie molekul však začíná zjištěním, že je možno zkoumat oddě- 223 224 leně spektra elektronová, vibrační a rotační (Born, Op-penheimer, 1927]. Následují teoretické práce Betheho a Placzeka, které ukazují, že je třeba při určování spekter užít teorie geometrické symetrie molekul; práce Ti-szy, E. Tellera, sovětských fyziků Volkenštejna, Jelja-ševiče, Štěpánova a kanadského chemika G. Herzberga umožnily podrobně poznat elektronová a vibrační spektra molekul. Podrobnou matematickou teorii vibračních spekter vypracovali E. B. Wilson, J. Decius, P. C. Cross a další. Brněnský rodák G. Placzek vypracoval první podrobnou teorii Ramanova rozptylu světla na molekulách. Pomineme další metody, jimiž se zkoumaly molekuly a jež patří hlavně do fyzikální chemie. KVANTOVÁ FYZIKA A FYZIKA PEVNÝCH LÁTEK Fyzika pevných látek má za sebou dlouhé „předkvan-tové" období. Mechancké vlastnosti zkoumal jako první Galilei; studoval pevnost nosníků. Pružností se zabýval Hooke. U krystalických látek ovšem udivovala jejich symetrie: krystalky vody (sněhové vločky] mají šesti-četnou osu symetrie (Kepler, 1611 j; krystaly křemene jsou navzájem geometricky podobné. Název krystal dal původně křemení dánský lékař N. Stonsen v r. 1669, z toho vzniklo české slovo křišťál. Když zjistil, že zmíněnou vlastnost mají i jiné látky, nazval je souhrnně krystaly. Soustavně zkoumal krystaly solí D. Gulielmi-ni (1688) a obecně je popsal J. de ľlsle (1772). K zákonu o racionalitě odvozovacích koeficientů krystalů dospěl W. H. Miller (1839). F. Mohs sestavil stupnici tvrdosti. Klasifikaci krystalů na základě symetrie podal ]. F. Ch. Hessel: zjistil, že je možných jen 32 krystalografických tříd a 230 prostorových grup symetrie. Začas se však badatelé již nespokojili jen s „vnější geometrií" krystalů a pokoušeli se, zatím jen matematicky, vystihnout také jejich vnitřní stavbu. Huygens přišel s představou o eliptických částicích vápence, aby v něm mohl vyložit dvojlom světla (1378); prostorovou periodicitu krystalů v důsledku štěpnosti v různých rovinách předpokládal T. Bergmamn (1773). R. ]. Bafly navíc objasnil periodicitu krystalů ve všech třech směrech. Krok od čistě geometrického chápání k fyzikálnímu učinil A. L. Seeber; zapomenuty byly starší snahy Boš-kovičovy. Když si konečně v 19. stol. fyzici zvykli na atomy, položil si M. Frankerahein otázku, zda by bylo možno na základě rozmístění atomů („bodových útvarů") vysvětlit vnější symetrii krystalu. A. Bravais odpovídá kladně a odvozuje 14 typů prostorových mřížek. Konečně A. Schoenflies a J. Fedorov odvozují oněch 230 možných prostorových mříží a zavádějí novou symboliku pro symetrii krystalů. Nechyběly ovšem ani názory, že částice v krystalu jsou rozmístěny snad chaoticky, čímž se měla vysvětlit izotropie některých látek. O tom, kdo má pravdu, mohl rozhodnout jedině pokus. A ten učinil M. von Laue: existují-li pravidelně rozložené atomy v krystalu a je-li rentgenové záření elektromagnetické povahy, pak musí dojít k difrakci na krystalové mřížce. Když tuto ideu jeho asistent P. Knipping r. 1912 v laboratoři dokázal, bylo všechno teoreticky jasné, ale přesto nebylo možno určit vlnovou délku rentgenového záření; bylo tomu tak proto, že nebyla dosud známa prostorová perioda ani jediné mřížky. Pomoc přišla z Anglie od W. H. a W. L. Braggových (1913), kteří dospěli ke hledané hodnotě měřením doletu částic alfa po průchodu kamennou solí. Zdokonalili metodu rentgenové strukturní analýzy, takže od té doby fyzici „vidí" do krystalové mřížky i do uspořádání jejích atomů. Tím se zároveň stala reálnou záležitostí rentgenová spektroskopie, neboť bylo také možno pomocí mřížek měřit vlnovou délku rentgenového záření. Později zjistil G. P. Thomson ve shodě s Broglieovou koncepcí korpuskulárne vlnového dualismu dokonce ohyb elektronů na krystalové mřížce. Roku 1936 dospěli D. P. Mitchell a P. N. Powers obdobně k neutronografii, založené na difrakci neutronů. Elektronovou strukturu magnetických a neuspořádaných soustav prozkoumali P. Anderson, Mott a van Vleck a strukturu bílkovin, zvláště hemoglobinu, našel L. Pauling. Poznání struktury látek byla první věc — nyní bylo třeba začít zkoumat další fyzikální vlastnosti: vlastnosti mechanické, tepelné a elektrické, podle nichž se rozli- 225 226 sují látky na kovy, polovodiče a dielektrika, dále vlastnosti magnetické a optické. Jako společný teoretický základ byla vypracována kvantová teorie pevných látek. Výzkumy mechanických vlastností pevných látek jsou starého data a pojí se se jmény Houká (167b'J, Younga (1801), Cauchyho (1822) aj. Mikroskopickou interpretaci elastických konstant podali Born, Karman, Huang a Jo-nes ve 20. stol. Vlastnosti při velmi vysokých tlacích zkoumal P. W. Bridgman, který mj. dokázal, že na křivce tání neexistuje kritický bod. Jeho práce také vedly k syntéze diamantů (1955). Teorii kmitů krystalové mříže vypracovali Born, Karman, Huang, Leibfried a další. Tepelnou vodivost zkoumal z mikroskopického hlediska C. F. Powell, Blanpied aj. Nesmírně rozsáhlý je dnes soubor poznatků o elektrických a magnetických vlastnostech látek. Ve fyzice dielektrik jsou významné práce L. Paulinga, L. Onsagera, Osborna a dalších; dielektrika se stálými elektrickými momenty (segnetoelektrika) studovali Egucchi, Valašek a jejich magnetickou obdobu, feromagnetika, zkoumali Langevin a Larmor. S pracemi v oblasti magnetismu souvisely práce, jež vedly k objevu magnetických rezonančních metod, které vypracovali Zavojskij, Torrey, Pound, Andrew a van Vleck. Vlivem magnetického pole může se stát anizotropní látkou také kapalina; zásluhy o poznání těchto kapalných krystalů mají zejména Reinitzei", Lehmann, G. W. Gray, J. P. de Gennes. Fyzikou kovů a polovodičů se úspěšně zabývali Mott, Jones, Zener, Shockley aj. Jejich výsledkem je nejen důsledná kvantová teorie těchto látek a interpretace dříve známých jevů (např. Hallův a Wiedemannův-Fran-zův jev), ale i objevy nových skutečností (např. tranzistorový efekt objevený Bardeenem a Shockleym; kvantový Hallův jev objevený von Klitzingem); při výkladu jevů z této oblasti dobře slouží pásová teorie pevných látek. O teorii polovodičů se dále zasloužili Johnson, Wilson, sovětský fyzik A. F. Ioffe, jeho škola a další. V souvislosti s aplikacemi polovodičů v elektronice vyvstal závažný problém přípravy polovodičů vysoké čistoty s přesně definovaným zastoupením a lokalizací ne- čistot; v tomto směru sehrály významnou roli studie Pf-anna, Goodamma, Schottkyho a Czochralskiho. Kromě polovodičů, jež představují zatím největší praktický přínos fyziky pevných látek, jsou ovšem zajímavé a slibné také supravodiče. Supravodivost je jev známý zatím jen při velmi nízkých teplotách; jejím objevitelem je H. Kamerlingh-Onnes (1913) a jeho současná teorie pochází od J. Bardeena, Coopera a Schrieffera (1957). Kvantová teorie umožnila také významný pokrok v oblasti optických vlastností pevných látek, při výkladu interakce záření s látkau, stejně jako v oblasti luminiscence a dalších již dříve známých jevů; ještě zajímavější je oblast nelineární optiky otevírající celé nové oblasti jevů dosud neznámých, jako je generace světla o vyšších harmonických frekvencích při průchodu nelineárním krystalem. Ze všech badatelů v této oblasti jmenujme alespoň průkopníka, profesora leidenské a poté harvardské univerzity N. Bloembergena. Práce v této oblasti souvisejí s problematikou laserů a na ně navazují metody laserové spektroskopie, umožňující nejen hlubší poznání struktury hmoty než dosud, ale také ovládání chemických reakcí způsobem dosud netušeným. V těchto oblastech lze očekávat v nejbližší době řadu významných aplikací. KVANTOVÁ FYZIKA VE VEDÁCH Kvantová teorie se uplatnila nečekaným způsobem i ve vědách fyzice vzdálených. Příkladem je práce Schro-dingerova, objasňující principy života z hlediska kvantové teorie a statistické fyziky. Rovněž chemie má blízko ke kvantové teorii; dnes dokonce již neexistuje žádná specifická chemická teorie. Téměř celá chemie spočívá na kvantové teorii; ta je také spojovacím článkem mezi fyzikou a chemií, takže hranice mezi oběma vědami jsou neostré a postupně mizí. Oblastí jejich společného zájmu je chemická fyzika a fyzikální chemie. Velmi těsné vztahy má kvantová teorie k astrofyzice. Hlavním zdrojem informací jsou pro astrofyziku spektra 227 228 nejrůznějšího záření přicházejícího z kosmu a jedinou jejich teorií je opět teorie kvantová. Astronomie však kvantové fyzice nic nedluží. Naopak, poskytuje jí k experimentálnímu zkoumání částice natolik urychlené, že to v pozemských urychlovačích nemá zatím obdoby. Kosmické záření je tedy předmětem zájmu astronomů i fyziků. Existence čehosi tajemného, co způsobuje vybíjení nabitých elektroskopu, se tušila již velmi dávno. Avšak důkaz existence kosmického záření podal až r. 1912 rakouský fyzik V. F. Hess, který se vznesl balónem do výše 5 km a shledal, že příčinou ionizačních jevů je záření kosmického původu, jež je tím „tvrdší" a intenzivnější, čím jsme výše. Následovaly práce Hessovy, Mil-likanovy, Mysovského, Skobeľcyna a dalších, které tuto tezi potvrdily. Později se dokonce našly v kosmickém záření částice dosud neznámé na Zemi [pozitron našel Anderson r. 1932, mion S. H. Neddermeyer s Anderso-nem, mezon K a další Occhialini, hyperony Butler). Teprve potom se lidé pokusili při akceleraci částic ú-spěšně konkurovat přírodě pomocí mohutných urychlovačů. CO OVLIVŇOVALO V MINULOSTI VÝVOJ FYZIKY Vývoj fyziky, stejně jako vývoj společnosti i všech složek společenského vědomí (k němuž patří také vědy), je zákonitý. Formulace příslušných zákonů v této obecné rovině je ovšem úkolem jiných věd než historie fyziky. Omezíme se proto jen na výčet nejjednodušších faktorů, jejichž souhra ovlivňovala vývoj fyziky. Zhruba lze tyto faktory rozdělit na činitele vzhledem k fyzice vnitřní, vnější a na činitele ostatní, tj. takové, jež nelze dosti dobře zařadit do žádné z uvedených skupin. K významným vnitřním faktorům patří „vnitřní logika vědy". Tento činitel se uplatňuje za situace, kdy jsou již známy principy nové, budoucí teorie, ne však teorie celá. Například jakmile byl jednou formulován gravitační zákon a pohybové rovnice Newtonovy, bylo třeba zaplnit jimi vymezenou „prázdnou oblast", čili vývoj mechaniky se nemohl ubírat jiným směrem než k vytvoření nebeské mechaniky a analytické mechaniky. Totéž platilo o prostoru, který se otevřel po objevení Max-wellových rovnic před elektrodynamikou a optikou. K objevu tak obecných „nosných principů" ovšem dochází až v závěru dlouhého období kumulace dílčích zákonů a velkého počtu pokusů. Objevem oněch principů začíná zpravidla „heroické období" příslušného oboru, kdy věda kráčí od jednoho úspěchu ke druhému, dovede předpovědět nové jevy, nové podrobnosti u známých jevů a v mechanice např. i nová tělesa sluneční soustavy. Teorie se postupně stává soustavou stále úplnější a logicky uzavřenější, je i předmětem výuky na školách a dlouho nebývá znám pokus, který by jí odporoval. Daná disciplína a teorie se zkrátka stává klasickou. Objevují se snahy dát jí také dokonalou formu axiomatic- 229 231 kou. Platnost jejích principů však badatelé zpravidla extrapolují, a to prostě proto, že neznají v dané době nic dokonalejšího. Proto se třeba i Maxwell, který si nedovedl představit nic dokonalejšího než mechaniku, pokouší interpretovat své výsledky mechanicky; Clausius přichází s tezí o „smrti" vesmíru z důvodů termodynamických atd. Omezenost dané klasické teorie, případně celého obrazu přírody si začínají uvědomovat jen největší myslitelé, a to zpravidla nejprve v rovině filozofické. Krize oboru, či dokonce krize fyziky nastane, jakmile se ukáže, že pozorované skutečnosti se žádným způsobem nedají vtěsnat do daného teoretického schématu. Východisko z této situace ovšem najdou jen skuteční géniové. Po pádu newtonovské fyziky musel přijít Einstein, aby byla vytvořena nová mechanika velkých rychlosti; při objevu možnosti zdánlivého zániku hmoty musel přijít Lenin a ve filozofické rovině podat novou definici hmoty, a to natolik obecnou, aby se vyloučilo její ztotožnění s jakoukoli její speciální formou; jediným jejím atributem zůstává objektivní existence nezávisle na vědomí. Vstup do fyziky mikrosveta byl zase možný jedině pomocí kvantové teorie s novým matematickým aparátem, který jí dal Schrodinger, Heisenberg, Bom a Dirac, a pomocí nového filozofického pojetí veličin v něm vystupujících, které pochází od Heisenberga, Borna, Jordána a N. Bohra. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá mimořádný význam matematiky pro fyziku; jako metodický základ fyzikálních teorií patří úroveň matematiky v dané epoše k dalším významným vnitřním faktorům. Bez nového matematického aparátu nelze nové problémy vůbec formulovat, a tím méně řešit. Starověk s matematikou konstantních veličin nemohl vůbec formulovat dynamické problémy, neboť ty předpokládaly objev proměnných veličin, limit, derivací a integrálů. Také bez opuštění starého, již příliš úzkého fyzikálního obrazu přírody není možný další rozvoj vědy; na tom je vidět, jak hluboký význam pro fyziku mají také filozofické aspekty jejích teorií. Nejnápadnějším rysem fyzikálních teorií je však jejich matematizace a stále obeonější a abstraktnější obsah. Matematika umožňuje také pochopit splývání fyzikálních disciplín, např. optiky s elektrodynamikou i jejich vzájemnou hierarchickou podřízenost; ukazuje totiž, která z teorií je obecnější a jaké jsou hranice speciálních odvětví a aproximativ-ních teorií. Vzdor vší formální dokonalosti teorie se však již několikrát v minulosti stalo, že teorie se stávala postupně obsahově sterilnější, pohybovala se stále v jednom kruhu a nakonec nedovedla vysvětlit nejelementárnější experimentální fakta nezapadající přesně do jejího systému. Stalo se to např. při výkladu spekter vodíku a černého tělesa z hledisek klasické fyziky. Po delším hledání se nakonec najde nějaký jednoduchý matematický model mimo tuto teorii, např. Bohrova teorie atomu, která ač logicky nedokonalá, přesto dává nepochopitelně dobré výsledky, a to zpravidla v těch oblastech, kde právě klasická teorie zklamala. To je ovšem již symptomem zrodu nové teorie; fyzici pak hledají principy nové teorie — a po jejich nalezení se ovšem celá historie na vyšší úrovni opakuje. Je třeba poznamenat, že i na obzoru naší kvantové teorie není již nebe bez mráčku — i když zatím žádný pokus jí neprotiřečí a tak jí neusiluje o život. Z faktorů vůči fyzice vnějších uvedme na prvním místě „společenskou poptávku" po výsledcích vědy. Na mnohdy dominantní význam tohoto činitele upozornila právě marxistická teorie vývoje společnosti. Sám Marx správně říká, že potřeba parního stroje v tovární výrobě a dopravě 19. stol. stimulovala rozvoj teorie tepelných strojů a termodynamiky víc než desítky univerzit a akademií. Naopak, nedostatek této poptávky, např. v antické otrokárske společnosti, odsoudil objev parní turbínky k osudu objevů „předčasných", a to přesto, že nechyběly ani náběhy k řešení, ani nebyl nedostatek talentů, schopných problém zvládnout. Vazba mezi stavem výroby a stavem vědy je ovšem dialektická, a tedy oboustranná. Nejen potřeby výroby určují stav vědy, ale také naopak fundamentální objevy v oblasti vědy podstatně ovlivňují rozvoj výrobních sil, který se nakonec nutně promítne i do oblasti výrobních vztahů se všemi z toho plynoucími společenskými a historickými důsledky. Dnes prožíváme 232 233 vědeckotechnickou revoluci ilustrující tyto oboustranné vztahy, jež jsou tak výrazné, že můžeme začít mluvit o vědě jako o výrobní síle. K nezanedbatelným vnějším faktorům ovšem lze počítat také kulturní klima v daném místě a době, přízeň či nepřízeň vládnoucí třídy a jejích představitelů vůči vědě a jejím nositelům apod. Iniciativa panujících Ptolemaiovou a preference exaktních věd sehrála kdysi velmi významnou roli v dějinách alexandrijské vědy. Podobně pozitivní vliv sehrálo mínění převážné části antických řeckých filozofů: je nezbytné pěstovat matematiku a je třeba přistupovat k řešení fyzikálních problémů teoreticky, ne pouze prakticky. Obojí uvedené faktory postrádala kdysi vyspělejší Čína: matematika tam nepatřila do souboru věd nezbytných pro vzdělance a na každý problém bylo pohlíženo jen pod zorným úhlem užitečnosti. V islámském světě kalifové ve středověku podporovali exaktní vědy; když však islámské duchovenstvo namítalo, že leckteré závěry jsou ve sporu s koránem, skrývali se učenci za tezi o dvojí pravdě — že totiž jedna je pravda filozofická, vědecká, a jiná, „vyšší", je pravda náboženská, a že tedy není důvod k bojům mezi vědou a náboženstvím. Nakonec duchovenstvo tuto tezi neuznalo a v mocenském zápase zvítězilo, a tak arabská věda definitivně ustoupila z někdejšího svého prvního místa v kulturních dějinách středověku. Z faktorů, jež nejsou ani vnější, ani vnitřní, uveďme alespoň činitel, který by bylo možno označit jako „psychologický profil nositelů vědy". Ve shodě se známými vztahy mezi úlohou osobností a mas v dějinách můžeme říci, že za daných podmínek, kdy je již společenská situace zralá k přijetí nových teorií, rozhoduje o urychlení či retardaci objevů také charakter tvůrčích osobností vědy. Například v dobách Koperníkových již nebyla možnost heliocentrického modelu sluneční soustavy žádným tajemstvím, a přece jediný Kopernik se vydal osamocen s důsledností a jasnozřivostí génia správným směrem a svoje dílo dokončil s obdivuhodnou dokonalostí. Totéž lze říci o Faradayovi, Einsteinovi a jiných. Také dnes čeká fyzika fundamentálních částic a fundamentálních interakcí na nového Einsteina či Heisenber- ga, který provede geniální shrnutí, abstrakci, vybere snad již někde v matematice existující teoretický aparát a podle Leninových slov „vloží do teorie tolik fantazie", že vytvoří novou, produktivní teorii, jež bude schopna nést ovoce celá desetiletí či dokonce staletí. Zdá se snad podivné, že tak objektivní aparát, jakým je fyzikální teorie, potřebuje něco tak subjektivního, jako je fantazie. Skutečnost je však taková. Vždyť i tak elementární zákon, jako je zákon setrvačnosti, mluví o pohybu vůči inerciální vztažné soustavě, to jest soustavě, která ve skutečnosti nikde neexistuje a přibližně by byla realizována někde daleko od Země v mezihvězdném prostoru, kde nepůsobí prakticky žádné vnější síly. A přece Newton vztahoval pohyb těles právě k této „nereálné" soustavě a odchylky od k ní vztaženého, idealizovaného pohybu konstantní rychlostí připsal na vrub „vnějších stl", o jejichž existenci se přesvědčil jen na základě odlišnosti pohybových stavů ideálních a pozorovaných. Newton i jiní pociťovali nechuť uveřejňovat své revoluční výsledky. Někteří slavní fyzici své výsledky někdy dokonce sami odmítli nebo zahodili. Cavendish je nepublikoval, Carnotovy principy termodynamiky pohodili dědicové do starého papíru, skromný Gibbs publikoval své objevy v málo známých časopisech a Leonardo da Vinci neměl čas své práce ani dokončit, ani publikovat a zanechal je v podobě rozsáhlých, téměř nečitelných zápisků. K novým rysům vědecké práce současné epochy patří její skupinový charakter. V oblasti experimentální, kde některá zařízení svými rozměry připomínají celé továrny — s tím rozdílem, že jsou daleko složitější než jakýkoli výrobní závod —, není týmový charakter práce ničím novým. Nové je to, že se stává nezbytností i v oblasti teoretické. Za těchto podmínek již ovšem věda nemůže být převážně „romantickou záležitostí" jako dříve, ale stává se činností přísně plánovanou s přesně vymezenou návazností na další práce teoretické, experimentální I na praxi. Není vyloučeno, že právě tento poslední faktor nabude ve fyzice role rozhodující, a není ovšem také a priori jisté, bude-li tato role vždy jen pozitivní. Významná je také tendence ke smazávání rozdílů mezi 234 235 vědeckými a výrobními pracovišti, což je patrné např. u jaderných elektráren. Jestliže na počátku lidské historie byla jediným pramenem fyzikálního poznání praxe, nemůžeme se divit, kdyby nakonec, na vyšší úrovni, nabyla praxe opět tak významné role, o které se v klasické fyzice nikomu nesnilo. nobelovy ceny za fyziku *) V seznamu jsou uvedeni nejen laueráti Nobelovy ceny za fyziku, ale také laureáti za chemii a lékařství s fyziologii, pokud ovlivnili vývoj fyziky. Upouštíme od obvyklého řazení chronologického či abecedního a radíme laureáty podle oborů, aby byla alespoň přibližně patrna závažnost objevů v různých odvětvích fyziky 20. století. MECHANIKA A PRÍBUZNÉ PROBLÉMY 1904 sir /. W. Strutt-Rayleigh (Velká Británie): výzkum hustoty vzácných plynů a s tím související objev argonu 1904 sir W. Ramsay (Velká Británie): objev vzácných plynů v atmosféře, přesná měření jejich parametrů a určení místa v periodické soustavě chemických prvků; Nobelova cena za chemii 1932 /. Langmuir [USA]: fyzikální a chemické vlastnosti mezifázových rozhraní (povrchů); Nobelova cena za chemii 1946 P. W. Bridgman [USA]: fyzika extrémně vysokých tlaků AKUSTIKA 1961 G. von Békésy (USA): objev fyzikálního mechanismu dráždění v ušním hlemýždi; Nobelova cena za lékařství a fyziologii TERMIKA, STATISTICKÁ FYZIKA 1901 /. H. van't Ho f f (Nizozemí): chemická kinetika, fyzika a chemie roztoků a zákony osmotického (laku; Nobelova cena za chemii 236 237 1910 /. D. van der Waäls [Nizozemí): stavová rovnice plynů a kapalin 1913 H. Kamerlingh-Onnes (Nizozemí): fyzika nízkých teplot a objev supravodivosti 1920 Ch. B. Guillaume (Francie): objev anomálií slitin niklu, objev invaru a alinvaru, přesná měření zejména teploty a času 1920 W. H. Nernst (Německo): termochemie, třetí věta termodynamiky; Nobelova cena za chemii 1962 L. D. Landau (SSSR): fyzika nízkých teplot, zejména makroskopická teorie supratekutosti kapalného hélia 1968 L. Onsager (USA): termodynamika ireverzibilních procesů; Nobelova cena za chemii 1977 /. Prigogine (Belgie): rozvoj termodynamiky nevratných procesů a jejích aplikací v chemii a biologii; Nobelova cena za chemii 1978 P. L. Kapica (SSSR): experimentální objevy ve fyzice nízkých teplot, zejména u kapalného hélia ELEKTRODYNAMIKA 1903 S. A. Arrhenius (Švédsko): elektrolytická disocia-ce; Nobelova cena za chemii 1906 sir /. /. Thomson (Velká Británie): elektrická vodivost plynů 1909 C. F. Braun (Německo), G. M. Marconi (Itálie): rozvoj bezdrátové telegrafie 1973 L. Esaki (Japonsko): tunelové diody 7. Giaever (USA): rozvoj kryoelektroniky a potvrzení teoretických předpovědí v oboru supravodivosti B. D. Josephson (Velká Británie): Josephsonovy kontakty 1985 K. von Kliízing (NSR): kvantový Hallův jev OPTIKA A SPEKTROSKOPIE 1902 H. A. Lorentz (Nizozemí), P. Zeeman (Nizozemí): Zeemanův jev 1907 A. A. Michelson (USA): přesné optické přístroje a metrologické pokusy s nimi provedené (mj. Michel-sonflv pokus) 1908 G. Lippmann (Francie): barevná fotografie na principu interference světla 1911 W. Wien (Německo): zákony tepelného záření 1912 N. G. Dalén (Švédsko): vynález automatických re gulátorů pro osvětlení majáků 1919 /. Stark (Německo): objev Dopplerova jevu u kanálových paprsků a objev Stárkova jevu 1930 Ch. V. Raman (Indie): objev Ramanova jevu 1953 F. Zernike (Nizozemí): metoda fázového kontrastu a její aplikace v mikroskopii 1964 N. G. Basov (SSSR), A. M. Proehorov (SSSR), Ch.H. Townes (USA): kvantová elektronika, lasery, masery 1966 A. Kastler (Francie): optické metody Hertzových rezonancí v atomech 1971 D. Gabor (Velká Británie): holografie 1981 K. M. Siegbahn (Švédsko): elektronová spektroskopie N. Bloembergen (USA), A. L. Schawlow (USA): laserová spektroskopie RADIOLOGIE (TJ. FYZIKA JINÉHO NEŽ OPTICKÉHO ZÁŘENÍ) 1901 W. C. Röntgen (Německo): objev rentgenového záření 1905 P. E. A. von Lenard (Německo): výzkum katodových paprsků 1914 M. von Laue (Německo): difrakce rentgenových paprsků na krystalech 1915 sir W. H. Bragg, otec (Velká Británie), sir W. L. Bragg, syn (Velká Británie): strukturní analýza krystalů pomocí rentgenových paprsků 1917 Ch. G. Barkla (Velká Británie): objev charakteristického rentgenového záření 1921 A. Einstein (Německo): rozvoj teoretické fyziky, zejména teorie fotoefektu 1924 K. M. G. Siegbahn (Švédsko): rentgenová spektroskopie 1927 A. H. Compton (USA): objev Comptonova jevu Ch. T. R. Wilson (Velká Británie): objev principu Wilsonovy komory 238 239 1928 sir O. W. Richardson (Velká Británie): objev Ri-chardsonova jevu a zákona termoemise elektronů 1936 V. E. Hess (Rakousko): objev kosmického záření 1958 P. A. Čerenkov (SSSR), /. M. Frank [SSSR), /. /. Tamm (SSSR): objev a popis Čerenkovova záření 1961 R. L. Mossbauer (NSR): objev Mossbauerova jevu KVANTOVÁ TEORIE 1918 M. K. E. L. Plaňek (Německo): založení kvantové teorie 1929 L. V. de Broglie (Francie): objev vlnově korpnsku-lárního dualismu částic 1932 W. K. Heisenberg (Německo): rozvoj kvantové mechaniky 1933 E. Schrodinger (Rakousko), P. A. M. Dirac (Velká Británie): rozvoj kvantové teorie 1945 W. Pauli (Rakousko): objev vylučovacího principu Pauliho 1954 M. Born (Velká Británie): statistická interpretace vlnové funkce 1957 T. D. Lee (USA), Ch. N. Yang (USA): objev narušení zákona zachování parity 1963 E. V. Wigner (USA): objev principů symetrie 1965 S. I. Tomonaga (Japonsko), /. Schwinger (USA), R. P. Feynman (USA): rozvinutí kvantové elektrodynamiky 1979 S. L. Glashow (USA), A. Salám (Pákistán), S. Wein-berg (USA): teorie elektroslabé interakce 1980 /. W. Cronin (USA), V. L. Fitch (USA): objev narušení principu kombinované parity 1982 K. G. Wilson (USA): metoda renormalizační grupy a její aplikace na kritické jevy ELEMENTÁRNÍ ČÁSTICE 1923 R. A. Millikan (USA): elementární náboj elektronu 1935 J. Chadwick (Velká Británie): objev neutronu 1936 C. D. Anderson (USA): objev pozitronu 1943 O. Stern (USA): objevení magnetického momentu protonu a rozvinutí metody molekulových svazků 1949 H. Yukawa (Japonsko): teoretická předpověď existence mezonů 1950 C. F. Powell [Velká Británie): vypracování metody fotografické registrace trajektorií částic v emulzích a objev dvou druhů mezonů 1955 W. E. Lamb (USA), P. Kusch (USA): měření hy-perjemné struktury spektrálních čar vodíku a zjištění magnetického momentu elektronu 1959 E. G. Segrě (USA), O. Chamberlain (USA): objev antiprotonu 1961 R. Hofstädter (USA): vypracování rozptylové metody elektronů a zjištění elektrické struktury nukleonů 1968 L. W. Alvarez (USA): objev rezonancí [kvazičástic] 1969 M. Gell-Mann (USA): vypracování systematiky elementárních částic 1976 B. Richter (USA), S. C. C. Ting (USA): objev těžkých kvazičástic se šarmem 1984 C. Rubbia (Itálie], S. van der Meer [Nizozemí): objev dříve hypotetických vektorových mezonů W+, W- a Z JADERNA FYZIKA 1903 A. H. Becquerel (Francie): objev přírodní radioaktivity P. Curie (Francie), M. Curie-Sklodowská (Francie): prozkoumání přírodní radioaktivity 1908 sir E. Rutherford (Velká Británie): transmutace chemických prvků a chemie radioaktivních látek; Nobelova cena za chemii 1911 M. Curie-Sklodowská (Francie): objev radia a polonia; Nobelova cena za chemii 1921 F. Soddy (Velká Británie): výzkum izotopů; Nobelova cena za chemii 1922 F. W. Aston (Velká Británie): objav velkého počtu izotopů neradioaktivních prvků, hmotnostní spek-trografie, objev zákona celých čísel; Nobelova cena za chemii 1927 Ch. T. R. Wilson (Velká Británie): vypracování metody identifikace stop trajektorií elektricky nabitých částic ve Wilsonově komoře 240 241 1934 H. C. Urey (USA): objev těžkého vodíku; Nobelova cena za chemii 1935 F. Joliot-Curie (Francie), /. Joliot-Curieová (Francie): objev umělé radioaktivity a příprava nových radioaktivních prvků; Nobelova cena za chemii 1938 E. Fermi (Itálie): objev jaderných reakcí vyvolaných pomalými neutrony 1939 E. O. Lawrence (USA): vynález a konstrukce cyklotronu 1943 /. G. Hevesy (Maďarsko): vypracování metody indikace chemických procesů pomocí radioaktivních izotopů; Nobelova cena za chemii 1944 O. Hahn (Německo): objev štěpení těžkých atomových jader; Nobelova cena za chemii /. 1. Rabi (USA): rezonanční metoda k registraci magnetických vlastností atomových jader 1948 P. M. S. Blackett (Velká Británie): zdokonalení Wil-sonovy komory a objevy touto metodou učiněné v oblasti nukleární fyziky a fyziky kosmického záření 1951 sir /. D. Cockkroft (Velká Británie), E. T. S. Walton (Irsko): transmutace atomových jader urychlenými částicemi G. T. Seaborg (USA), E. M. McMillan (USA): objev transuranů; Nobelova cena za chemii 1952 F. Bloch (USA), E. M. Purcell (USA): metody měření magnetického momentu atomového jádra a neutronu 1954 W. W. G. Bothe (NSR): vypracování koincidenční metody a objevy jí učiněné 1960 D. A. Glaser (USA): vynález bublinové komory W. F. Libby (USA): metoda chronometrie pomocí C14; Nobelova cena za chemii 1963 H. D. Jensen (NSR), M. Goeppert-Mayerová (USA): slupkový model atomového jádra 1967 H. A. Bethe (USA): teorie jaderných reakcí, zejména reakcí probíhajících v nitru hvězd 1975 A. N. Bohr [Dánsko), B. Mottelson (Dánsko), J. Rain-water (USA): zobecněný model atomového jádra FYZIKA ATOMŮ A MOLEKUL 1922 N. H. D. Bohr (Dánsko): struktura atomu a jeho záření 1925 /. Franck (Německo), G. Hertz (Německo): objev zákonů interakce elektronu s atomem 1936 P. J. W. Debye (Nizozemí): prohloubení poznatků o stavbě molekul studiem dipólových momentů a rozptylu elektronů a rentgenového záření v plynech; Nobelova cena za chemii 1954 L. C. Pauling (USA): podstata chemické vazby; Nobelova cena za chemii 1966 R. S. Mulliken (USA): elektronová struktura mu- lekul 1971 G. Herzberg (Kanada): výzkum geometrie a elektronové struktury molekul a radikálů; Nobelova cena za chemii FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI LÁTEK A SOUSTAV O VELKÉM POČTU ČÁSTIC 1926 /. B. Perrin (Francie): výzkum diskrétní struktury látek a objev sedimentární rovnováhy 1937 sir G. P. Thomson (Velká Británie), C. f. Davisson (USA): objev difrakce elektronů na krystalech a založení elektronografie 1956 W. B. Shockley (USA), /. Bardeen (USA), W. H. Brattain (USA): výzkum polovodičů a objev tranzistorového jevu 1970 H. Alf vén (Švédsko): magnetohydrodynamika a její astrofyzikální aplikace L. E. F. Néel (Francie): feromagnetismus a antife-romagnetismus 1972 /. Bardeen (USA), L. Cooper (USA), /. R. Schrief-jer (USA): teorie supravodivosti 1977 P. W. Anderson (USA), sir N. F. Mott (Velká Británie). /. H. van Vleck (USA): přínos k fyzice amorfních látek 1982 A. Klug (Velká Británie): fyzikální podstata mechanismu samovolně se seskupujících struktur; Nobelova cena za chemii 242 243 ASTROFYZIKA literatura 1974 M. Ryle (Velká Británie), A. Hewish (Velká Británie): objevy v radioastronomii, zejména astronomické aplikace aperturní analýzy a objev pulsarů 1978 A. A. Penzlas (USAJ, R. W. Wtlson (USA): výzkum mikrovlnného záření v kosmu (reliktové záření) 1983 S. Chandrasekhar (USA): vývoj hvězd W. A. Fowler (USA): teorie tvorby chemických prvků v kosmu GEOFYZIKA 1947 sir E. V. Appleton (Velká Británie): výzkum ionosféry a objev Appletonovy vrstvy V letech 1931, 1934, 1940—1942 Nobelova cena za fyziku nebyla udělena. pracovni metody historie [I] Havránek, J. — Myčka, M. — Pavlík, J.: Ovod do studia dějepisu, Praha 1967. [2] Hosák, L. a kolektiv: Základy studia dějepisu. Praha 1954. historická díla, která si všímají mimo jiné i vývoje fyziky [3] Šusta, J. a kol.: Dějiny lidstva od pravěku k dneSku. 6 sv. Praha, Melantrich 1936—1941. [4] Dějiny světa. 10 sv. Praha 1956—1964. dějiny věd včetně fyziky [5] Bernal, J. D.: Věda v dějinách I, 11. Praha 1960. [6] Westaway, F. W.: Objevy bez konce I, 11. Praha, Borový, 1937. [7] Kuznecov, G. B.: Vývoj přírodovědeckého obrazu světa. Praha 1975. (8) Achiezer, A. I.: Vývoj fyzikálního obrazu světa. Praha 1975. [9] Thorndike, L.: A History of Magie and Experimental Science. 8 sv. Oxford 1923—1958. [10] Sarton, G.: A History of Science. 2. vyd. Cambridge, Mass 1952—1959. [II] Folta, J. — Nový, L.: Dějiny přírodních věd v datech. Praha 1979. ]12] Jílek, F. — Kuba, J. — Jílková, ].: Světové vynálezy v datech. Praha 1977. celková zpracováni dějin fyziky [13] Laue, M. von: Dějiny fyziky. Praha 1963. 244 245 [14] Březina, J.: Výbor z fyzikální literatury s přehledem dějin fyziky. Praha, Grafická unie, 1937. 115) Spelda, A.: Dějiny fyziky. Plzeň, Pedagogická fakulta, 1969. [16] Olehla, I.: Fyzika a teorie poznání. Praha 1982. [17] Kuznecov, G. B.: Od Galileiho po Einsteina. Bratislava 1975. [18] Rosenberger, F.: Die Geschichte der Physik. 4 sv. Braunschweig Wieweg 1882—1890. [19] Poggendorff, J. Ch.: Geschichte der Physik. Leipzig 1879. [20] Hoppe, E.: Geschichte der Physik. Obsaženo v 1. svazku Geiger, H. — Scheel, K.: Handbuch der Physik. Berlin, Springer 1926. [21] Kudrjavcev, P. S.: Kurs istoru fiziki. Moskva 1974. [22] Spasskij, B. I.: Istoria fiziki l, II. 2. vydáni. Moskva 1977. [23] Olehla, I.: Od fyziky k filozofii. Praha 1963. [24] Hörz, H.: Fyzika a světový názor. Praha 1973. [25] Chrámov, Ju. A.: Biografija fiziki. Kyjev 1983. [26] Gliozzi, M.: Istorija fiziki. Moskva 1970. [27] Baláž, P.: Význační fyzici. Bratislava 1966. [28] Herneck, F.: Průkopníci atomového věku. Praha 1974. [29] Chrámov, Ju. A.: Fiziki. Kyjev 1977. o České fyzice a fyzicích [30] Nový, L. a kol.: Dějiny exaktních věd v českých zemích. Praha 1960. [31] Novák, V.: Vzpomínky a paměti. Brno, vlastni náklad, 1939. [32] Pátý, L. — Horský, Z.: 100 let české novodobé fyziky. Praha 1982. periodika týkajíc! se dějin fyziky [33] Dějiny věd a techniky. Academia, Praha. [34] Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. Spolkový časopis JCSMF, Academia Praha. [35] Matematika a fyzika ve škole. Ministerstvo školství v SPN, Praha. jmenný rejstřík a Abhe, Ernst Karl (1840—1905) 195 Abraham, Max (1875—1922) 205 Adams, John Couch (1819 až 1892) 106 Adams, Walter Sydney (1876 až 1956) 205 Aepinus, Franz Ulrich Maria Theodor (1724—1802) 163, 164 Achiezer, Alexandr Iljlč (•1911) 222 Airy, Georg (1801—1892) 200 Albert Sasky (?1316—1390) 66 Albertus Magnus (1193—1280) 64 al-Bírúní, Muhammad (973 až 1048) 58 Alexandr Veliký (356—323 př. n. 1.) 39, 40 Alfvén, Hannes Olot Gösta (•1908) 117, 222, 243 Alhazen, Ibn al-Hajsam (?965 až 71038) 57—58, 68, 184 al-Chvárizml, Muhammad Ibn Músa z Bagdádu (?780 až 850] 56—57 Alkuin z Yorku (7735-804] 63 al-Razí, abu Bekr Muhammad ibn Zakarija, latinsky Rha-zes (850—923) 58 Alvarez, Luis Walter (*1911) 241 Alžběta Tudorovna (1533 až 1603) 161 Amontons, Guillaume [1663 až 1705) 132 Ampěre, Andrien-Marie [ 1775 až 1836), 9, 157, 166, 171 až 172, 173, 176, 212 Amru, Amr ben al-As as-Aah- nú (7600—663) 48 Anaximandros (7611—545 př. n. 1.) 34, 35 Anaximenés (585—525 př. n. 1.) 35 Anderson, Carl David (*1905) 219, 220, 229, 240 Anderson, Philipp Warren (•1923) 220, 226, 243 Andrews, Thomas [1813 až 1886) 151 Angstrom, Anders Jonas (1H14 až 1874) 195, 200 Anselm z Canterbury (1033 až 1109) 59 Appleton, sir Edward Victor (1892—1965) 244 Arago, Dominique Frangois Jean (1787—1835) 119, 172, 173, 193, 199 246 247 Archimedes ze Syrakus [?287 až 212 př. n. 1.) 6, 14, 18, 47, 48—50, 52, 73, 87, 183 Archytas z Tarentu (?428 až 365 pr. n. 1.) 37, 46 Aristarchos ze Samu [?310 až 230 pf. n. 1.) 48, 51 Aristoteles ze Stageiry (384 až 322 př. n. 1.) 32, 35, 37, 39—46, 47, 49, 50, 52, 57, 58, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 73, 74, 75, 79, 81, 84, 121, 131, 184, Armanti, Salvio (2. polovina 13. stol.) 184 Arrhenius, Svante August (1859—1927) 143, 238 Aston, Francis William (1877 až 1945) 241 Auger, Pierre Vietor (*1899) 239 August. Ernst Ferdinand (179í až 1870) 153 Avogadro. Amadeo Conte di Quarenga (1776—1856) 145, 208 b Babinet, Jacques (1794—1872) 112, 193, 199 Bacon, Francis (1561—1629) 71, 80, 81—52 Bacon, Roger (1214—1294) 65—66, 68, 184 Balmer. Johann Jacob (1825 až 1898) 224 Barberinl, kardinál Maffeo viz Urban VIII. Bardeen. John (*1908) 227, 228, 243 Barkla, Charles Glover (1877 až 1944) 239 Barrow, Isaac (1630—1677) 96 Bartholinus, Erasmus (1625 až 1698) 189 Bartholomeus Angelicus de Glanville (1. pol. 13. stol.) 65 Basov, Nikola] Gennadijevič P1922) 221, 239 Becquerel, André Henri (1852 až 1908) 210, 222, 241 Békésy, Georg von [1899 až 1972) 129, 237 Bell, Alexander Graham (1847 až 1922) 126 Benedetti, Giovani Battista (1530—1590 ) 81, 85, 87 Benedikt z Nursie (7480—553) 63 Bennet, Abraham (1750—1799) 164 Benzenberg, Johann Friedrich (1777—1846) 109 Bergmann, Tobern Olof (1735 až 1784) 225 Berliner, Emile (1851—1929) 126 Bemal, John Desmond (*1901) 5 Bernoulli, Daniel I. (1700 až 1782) 22, 100, 113, 123, 145 Bernoulli, Jacob I. (1654 až 1705) 99 Bernoulli, Johann I. (1667 až 1748) 99, 100 Bessel, Friedrich Wilhelm (1784—1846) 108 Bethe, Hans Albrecht (*1906) 223, 225, 242 Bingam 116 Biot, Jean Baptisté (1774 až 1862) 119, 136, 137, 150, 171, 173, 192 Black, Joseph (1728—1799) 135, 136 Blackett, Patric Maynard Stuart (1897—1974) 220, 242 Blanpied 227 Bloembergen, Nicolaas (*1920) 228, 239 Bloch, Felix (*1905) 242 Bode, Johann Ehlert (1747 az 1826) 79 Böhm, David 216 Bohr, Aage Niels (*1922) 242. Bohr, Niels Henrik David [1885—1962) 173, 211, 212, 214. 215, 216, 218, 224, 232, 243 Boltzmann, Ludwig Eduard (1844-1906) 22. 114, 115, 134, 142, 147—148, 195, 212 Boolyai, Janos (1802—1860) 198 Bolzano, Bernard (1781 ai 1848) 199 Borelli, Giovanni Alfonzo (1608—1680) 85, 92 Born, Max (1882—1970) 216, 225, 227, 232. 240 Bose, gatendranäth (1894 aZ 1974) 221 Boskoviö, Rudjer Josip (1711 az" 1787) 106, 145, 199, 226 Bothe, Walter Wilhelm Georg (1891—1957) 242 Bouguer, Pierre (1698—1758) 108 Bourdon, Eugene (1808—1884) 112 Boyle, Robert (1627—1691) 85, 92, 112, 113, 132 Bradley, James (1693—1762) 198 Bragg otec, sir William Henry (1862—1942) 226, 239 Bragg syn, sir William Lawrence (1890—1971) 226, 239 Brahe, Tycho (1546—1601) 75, 77, 78, 79, 82, 90 Bramab, Joseph (1748—1814) 93 Brattain. Walter Houser (*1902) 243 Braun, Carl Ferdinand (1850 až 1918) 238 Braun, Werner von ("1912) 144 Bravais, August (1811—1853) 226 Brechovski], Leonid Maximo- vic (*1917) 128 Brewster, David (1781—1868) 192 Bridgmann, Percy Williams (1882—1961) 150, 227, 237 Brillouin, Marcel (1854 až 1948) 128 Brodhun, Eugen (1860—1938) 196 Broglie, Louis Victor de (•1892) 214—215, 216, 226, 240 Brown, Robert (1773—1858) 146 Bruno, Giordano (1548—1600) 75, 76, 79 Bunsen, Robert Wilhelm (1811 až 1899) 135, 168, 212 Buridan, Claude (1790—1873) 110 Butler, Clilford Charles [*1922] 229 c Caesar, Gaius Julius (100 až 44 př. n. 1.) 32, 48, 55 Cagniard de la Tour, Charles (1777—1859) 125, 151 Cailletet, Louis Paul (1832 až 1913) 151 Campanella, Thommaso Giovanni Domenico (1568 až 1639) 81 248 249 Cander, Fridrich Arturovic (1887—1933) 144 Cardano, Girolamo, lat. Cardanus, Hieronymus (1501 az 1576) 25, 85, 86 Carlisle, sir Anthony (1768 az 1840) 169 Carnot, Sadi Nicolas Leonard (1796—1832) 136, 137, 140 az 141, 235 Cassini, Giovanni Domenico (1625—1711) 102 Cassiodorus, Flavius Magnus Aurelius (?487—7583) 62, 63 Castelli, Benedetto [1577 ai 1644) 90 Cauchy, Augustin Louis (1789 az 1857) 116, 227 Cavalieri, Bonaventura (1598 al 1647) 189 Cavendish, Henry (1731 aZ 1810) 108, 152, 163, 177, 178, 235 Celsius, Andres (1701—1744) 133 Cesi, Frederico 91 Cicero, Marcus Tullius (106 az 43 pf. n. 1.) 49 Ciolkovskij, Konstantin Eduar- doviC (1857—1935) 107 Clairaut, Alexis Claude (1713 a2 1765) 101, 302 Clapeyron, Benoit Paul Emile (1799—1864) 113, 150 Claude, Georges (1870—1960) 152 Clausius, Rudolf Emanuel Julius (1822—1888) 22, 113, 114, 130, 134, 140, 141—142, 146, 148, 232 Clement-Desormes, N. 150 Cockroft, sir John Douglas (1897—1967) 242 Colladon, Jean Daniel (1802 a2 1893) 123 Compton, Arthur Holly (1892 at 1962) 213, 239 Cooper, Leon ('1930] 228, 243 Coriolis, Gustave (1792—1843) 80, 107, 197 Cornu, Alfred (1841—1902) 195 Coulomb, Charles August de (1736—1806) 108, 116, 156, 157, 165—166, 173 Cowan, Clin (1919—1974) 222 Cronin, James Watson (1931) 240 Crookes, William (1832—1919) 209, 223 Cross, Paul Clifford (*1907) 225 Curie, Pierre (1859—1906) 210, 222, 241 Curieova-Sklodowska, Marie (1867—1934) 210, 221, 222, 241 Curlbaum, Ferdinand (1857aZ 1927) 212 Cusanus, Nicolaus Krebs viz Kusansky MikulaS Cuthbertson, John 164 Czochralski 228 c Caplygin, Sergej Alexejevic (1869—1962) 115, 116 Cebyšev, Pafnutij LvoviC (1821 až 1894) 107 Cerenkov, Pavel Alexejevic (*1904) 240 d d'Alembert, Jean Baptisté le Rond (1717—1783) 99, 101, 202, 123 Dalen, Niels Gustaf (1869 ai 1937] 239 Dalton, John (1766—1844) 113, 139, 145, 208 Daniell, John Frederic (1790 az 1845) 153, 168 d'Arlandes, Francois Laurent 113 Darwin, Charles Robert (1809 az 1882) 142, 177, 205 Davisson, Clinton Joseph (1911 a2 1958) 214, 243 Davy, sir Humphry (1778 a2 1829) 151, 170, 173. 174, 176 de Beauvais, Vincenc (13. stol.) 59, 65 Debye, Peter Joseph William (1884—1966) 243 Decius, John Courtney (*1920) 225 de Felains, Jean (14. stol.) 67 de Gennes, Jean Pierre (*1932) 227 Deimann, Johann Rudolf (1743 ai 1808) 169 Delambre, )ean Baptiste (1749 az 1822) 119 de la Chambre, Cureau Marin (1594—1669) 189 Demokritos z Abder (?460 ai 370 pf. n. 1.) 37—38, 45, 54, 132, 145, 208 Deprez, Marcel (1843—1918) 176 de Saint-Vevant, Hadamar Jean Claude Barre (1797—1886) 116 Descartes, Rene (1596—1650) 52, 63, 67, 80, 81, 82—84, 94, 95, 96, 97, 162, 186 az 187, 189, 190 Deschales, Claude 188 Deslandres, Henri Alexandre (1853—1948) 224 Desormes, Charles Bernard (1777—1862) 150 Despretz, César Mansuěte (1798—1863) 149, 150 Dewar, sir James (1848—1923) 149, 152 Diderot, Denis (1713—1784) 102 Diesel, Rudolf (1858—1913) 144 Dirac, Paul Adrien Maurice (1902—1984) 21, 159, 216 až 217, 219, 220, 222, 224, 232, 240 Diviš, Prokop, původně Diví- šek )an (1696—1765) 123, 159, 162, 164, 165 Dolejšek, Václav (1895 až 1945) 224 Dollond, John (1706—1761) 192 Doppler, Johann Christian (1803—1853) 124, 199 Drude, Paul Carl Ludwig (1863—1906) 195 Du Fay, Charles Francois de Cisterney (1698—1739) 162, 163 Dulong, Pierre Louis (1785 až 1838) 136, 150 Duns Scotus (1494—1560] 67 e Edelmann 125 Edison, Thomas Alva (1847 ai 1931) 126, 169 Egucchi 227 Ehrenfest, Paul (1880—1933) 181, 216 Eiffel, Alexandre Gustave (1832—1923) 214 250 251 Eistein, Albert [1879—1955) 18, 21, 22, 108, 136, 150, 155, 158, 159, 178, 197, 200, 201, 202—206, 207, 213, 214, 216, 220, 221, 232, 234, 239 Empedokles z Akragantu [?493—?433 př. n. I.J 37 Eötvös, Loránd (1848—1919) 308, 204 Epikúros ze Samu (341—270 př. n. I.) 38 Eratosthenes [?284—?192 př. n. 1.) 46, 48, 51 Esaki, Leo (*1925) 238 Eudoxos z Knidu (408—355 př. n. 1.) 46 Eukleidés z Alexandrie (?365 až ?300 př. n. 1.) 37, 46, 48, 50, 87, 86, 182, 183, 197, 202 Euler, Leonhard (1707—1783) 9, 16, 73, 80, 81, 99, 100 až 101, 103. 109, 123, 191, 192, 197 Eyring 151 Fabrikant, Valentin Alexandras (*1907) 221 Fabry, Charles (1867—1945) 196 Fahrenheit, David Gabriel (1686—1736) 133 Faraday, Michael (1791 az 1867) 16, 17, 151, 157, 166, 170, 173—175, 177, 178, 209, 219, 234 Faurer, Camille 169 Fawler 168 Fedorov, Jevgraf Stepanovic (1855—1919) 226 Fechner, Gustav [1801—1887) 125 Ferdinand II. Medici, vévoda toskánský (1610—1670) 132 Fermat, Pierre (1601—1665) 84, 187, 190, 194 Fermi, Enrico (1901—1954) 22, 222, 223, 242 Feynman, Richard Phillips ("1918) 220, 240 Filipp II. Makedonský (7383 až 7336 př. n. I.) 39 Filón z Byzance (7300—7250 př. n. 1.) 48, 53, 132 Fitch, Val Logsdon ("1923) 240 Fitzgerald, Georg Francis (1851—1901) 200 Fizeau, Armand Hyppolyte Louis (1819—1896) 199 Fleming, John Ambrosse [1849 až 1945) Fok, Vladimir Alexandrovič (1898—1974) 21, 216 Foucault, Jean (1819—1868) 109, 176, 193, 198 Fourier, Jean Baptisté Joseph (1768—1830) 124, 136, 142, 150, 176 Fourneyron, Bonoit (1802 až 1867) 110 Fowler, William Alfred (*1911) 244 Francis, James (1815—1892) 110 Franck, James (1882—1964) 224, 243 Frank, Ilja Michajlovič ('1908) 240 Frankenheim, Moritz Ludwig (1801—1869) 226 Franklin, Benjamin (1706 až 1790) 123, 159, 162, 165 Franz, Rudolf (*1927) 150 Fraunhofer, Joseph von [1787 až 1826] 193, 212 Frenkel, Jakob Iljič (1894 až 1952) 151 Fresnel, Augustin Jean (1788 až 1827) 124, 182, 191, 193, 198, 119, 200 Fridman, Alexandr Alexandrovič (1888—1925) 205 Friedrich II. (1740—1786) 103 Friedrich Falcký [1596 až 1632] 101 G Gabor, Denis (1900—1979) 221, 239 Gadolin, Johan (1760—1852) 135 Galénos z Pergamu, Claudius (7129—200) 38 Galilei, Galileo (1564—1642) 9, 28, 35, 43, 46, 47, 50, 52, 53, 64, 66, 71, 72, 75, 79, 80, 81, 84, 85, 87—92, 93 94, 95, 97, 111, 120, 122, 131, 132, 138, 161, 178, 183, 185, 189, 190, 197, 200, 201, 207, 225 Galton, sir Francis (1822 až 1911] 125 Galvani, Luigi (1737—1798) 157, 167 Gamow, George (1904—1968) 222 Gassendi, Pierre (1592—1655) 84, 145, 208 Gauss, Carl Friedrich (1777 až 1855) 9, 16, 81, 99, 102, 105 až 106, 117, 166, 146, 198 Gay-Lussac, Joseph (1778 až 1850) 112, 113, 173 Gehrcke, Ernst (1878—1960) 194 Geiger, Hans Wilhelm (1882 až 1945) 222, 223 Geissler, Heinrich (1815 až 1879) 134 Gellibrand, Henry (1597 až 1636) 160 Gell-Mann, Murray (*1929) 220, 221, 241 Gensíleisch, Johann zvaný Gutenberg (71395—1468] 68 Gerbert, později Silvestr II. (7940—1003) 62, 63—64 Germainová, Sophie (1776 už 1811) 123 Germer, Lester Haibert (1896 až 1971) 214 Giaever, Ivar (*1929) 238 Gibbs, Josiah Willard (1839 až 1903) 22, 114, 130, 142, 143, 117, 148, 152, 235 Gilbert, William (1544—1603) 156, 161 — 162, 163—164 Girard, L. D. 111 Glaser, Donald Arthur (*1926) 223, 242 Glashow, Sheldon Lee ('1932) 220, 240 Goeppert-Mayerová, Marie (1906—1972) 224, 242 Goethe, Johann Wolfgang (1749—1832) 188 Goodamm 228 Gordon, Walter [1893—1939] 21, 216 Goudsmit, Samuel Abraham (1902—1979) 216 Gray, G. Wytlan ['1910) 227 Gray, Stephen (1666—1736) 162—163 Green, George (1793—1841) 116, 173 Gregory, James (1638—1675) 186, 188 Grimaldi, Francesco Maria (1616—1663) 188, 191, 192 252 25'A Grosseteste, Robert [ ?1175 aZ 1253 ) 64—65 Grotthuss, Christian Johann Dietrich von (1785—1882) 170 Grove, sir William Robert (1811—1896) 168 Guericke, Otto von (1602 az 1686) 85, 93, 112, 122, 162 Gulielmini, Domenico (1655 aZ 1710) 109, 225 Guido Aretinus cili Guido z Arreza (?995—1050) 121 Guillaume, Charles Edouard (1861—1938) 238 Gullstrand, Allvar (1862 az 1930) 196 Gutenberg viz Johann Gensfleisch h Haas, Wander Johannes de (1878—1960) Hába, Alois (1893—1973) 128 Hagen, Gotthilf Heinrich Ludwig (1797—1884) 110 Hahn, Otto (1879—1968) 223, 242 Halley, Edmund (1656—1742J 132 Hallwachs, Wilhelm Ludwig Franz (1859—1922) 209 Hamilton, sir William Rowan (1805—1865) 99, 102, 105, 106, 107 Hampson, William (1895 až 1926) 152 Harrison, George Ernest ("1904) 222 Hartmann, Georg (1489 až 1564) 160 Haüy, René Just (1743—1822) 225 Hegel, Georg Wilhelm (1770 až 1831) 76, 139, 212 Heisenberg, Werner Karl 1901—1976) 15, 21, 214, 225, 219, 223, 232, 234, 240 Helmholtz, Hermann (1821 až 1894) 22, 110, 124, 137, 139 až 240, 149, 178, 179, 209 Henry, Joseph (1797—1878) 175, 176 Henschel, Karl Anton (1770 až 1861) 110 Hermias (4. stol. př. n. 1.) 39 Herodotos (?484—425 př. n. 1.) 30 Herón z Alexandrie (?1. stol.) 14, 47, 48, 52—53, 62, 132, 182, 187, 189 Herschel, Friedrich Wilhelm (1738—1822) 211 Hertz, Gustav Ludwig (1887 až 1975) 224, 243 Hertz, Heinrich Rudolf [1857 až 1894) 99, 102, 105, 107, 177, 279, 194, 200, 201, 224 Herzberg, Gerhard (*1904) 225, 243 Herzfeld, Karl Ferdinand (*1892) 151 Hesekiel 196 Hess, Vietor Franz (1883 až 1964) 229, 240 Hessel, Johann F. Ch. (1798 až 1872) 225 Hevesy, József György (1885 až 1966) 242 Hewish, Anthony (*1924) 244 Heyrovský, Jaroslav (1890 až 1967) 224 Heytesbury, William (?1300až ?1340) 66 Hilbert, David (1862-1943) 205 Hipparchos z NIkaie (190 aZ 125 pr. n. 1.) 48, 51—52 Hittorf, Johann Wilhelm (1824 az 1914) 209 Hofstädter, Robert («1915) 220, 241 Honnecourt, Villard de (13. stol.) 67 Honorius z Autunu (1. pol. 12. stol.) 15 Hooke, Robert (1635—1730) 85, 92, 115, 192, 225, 227 Hopkins, John (1793—18ÖÜ) 125 Hoppe, E. 13 Korky, Martin (1585-1635) 92 Howd 110 Huany 227 Hubbie, Edwin Powell (1899 aZ 1953) 205 Hughes, David Edwin (1831 az 1900) 126 Humboldt, Friedrich Wilhelm Heinrich Alexander von (1769—1859) 169 Husnlk, Jakub (1837—1916) 196 Huygens, Christian [1629 az 1695) 90, 94—93, 97, 102, 124, 132, 186—187, 191, 192, 194, 225 ch Chadwick, James (1891—1974) 220, 240 Chamberlain, Owen (»1920) 220, 241 Chandrasekhar, Subrahmany-an (*1910) 244 Charles, Jacque Alexandre Cesar (1746—1823) 113 Chladni, Ernst Florens Fried-rich (1756—1827) 223 i Ibn al-Hajsam viz Alhazei. Ioffe, Abram Fjodorovič (1880 až 1960) 227 Ingenhousz, Jan (1730—1799) 150 Isle, Jean Baptisté de ľ (1736 až 1790) 225 Irwing, M. 128 j Jacobi, Carl Gustav Jacob (1804—1851) 99, 105, 106 az. 107 Jäf7r, Gustav (1832—1916) 150 Jansen, Zacharias (1580 aZ 1638) 185 Jeans, sir Lames Hopwood (1877—1946) 212 Jeljasevic, Michail Alexandro- vic (*1908) 225 Jensen, Hans D. (*1907) 224, 242 Johnson 227 Joliot-Curie, Frederic (1900 az 1958) 219, 220, 223, 242 Joliot-Curierovä, Irene (1897 az 1956) 219, 220, 223, 242 jolly, Eugene (1845—1897) 135, 196 Jones, John (1894—1954) 227 Jörgensen 134 Jordan, Pascual Ernst (1902 az 1980) 216, 232 fosephson, Brian D. [*1940] 238 Joule, James Prescott (1818 az 1889) 137, 139, 142, 149, 150, 176 254 255 k Kamerlingh-Onnes, Heike (1853—1926) 152, 228, 238 Kapica, Pjotr Leonidovič (1894—1984) 117, 152, 223, 238 Kaplan, Viktor (1876—1934) 111 Karel Veliký (742—814) 63 Karman, Theodore von [1881 až 1963) 227 Kastler, Alfred ('1902) 239 Kelvin, William Thomson lord of Largs (1824—1907) 22, 113, 116, 133, 139, 141, 142 až 143, 148, 169, 176, 178 Kepler, Johann (1571—1630) 63, 68, 75, 73—79, 84, 89, 91, 94, 96, 97, 105, 138, 181, 183, 185—186, 225 Kirchhoff, Gustav Robert (1824—1887) 110, 140, 176, 208, 272 Kirkwood, John Gamble [1907 až 1959) 151 Klein, Felix Christian (1849 až 1925) 21, 216 Kleist, Ewald Georg von (?1700—1748) 163 Klltzing, Klaus von (*1943) 227, 238 Klug, Aaron (*1926) 243 Kneser, Hans Otto (*1901) 128 Knipping, Paul (1883—1935) 226 Knudsen, Martin (1871—1949) 146 Kohlrausch, Friedrich Wilhelm Georg (1840—1910) 176 Kolácek, František (1851 až 1913) 195 Kolumbus, Kryštof (?145l až 1506) 28, 43, 160 Komenský, Jan Amos (1592 až 1670) 190 Konfucius (?551—478 př. n. 1.) 39 Kopernik, Mikuláš (1473 až 1543) 9, 28, 36, 52, 69, 75, 77—7«, 79, 84, 89, 90, 205, 234 Kopp, Hermann Franz (18i? až 1892 J 150 Koppe, Heinz (*1918) 152 Kovalevská, Sofja Vasiljevna (1850—1891) 105, 307 Kožešník, Jaroslav [*1907) 107 Ktésibios z Askry (? 3 stol. př. n. 1.) 48, 52 Kundt, August (1839—1894) 125 Kurčatov, Igor VasiljeviC (1903—1960) 223 Kusánský, Mikuláš (1401 až 1464) 75, 76—77 Kusch, Polykarp ("1921) 220, 241 l Lactanclus, Lucius Firmianus Caecillus (?250—326) 63 Lagrande, Joseph Louis (1736 aZ 1813) 16, 99, 100, 101, 103, 106, 109, 123 Lamb, Willis Eugene (*1913) 224, 241 Lambert, Johann Heinrich (1728—1777) 192 Lambrecht, Wilhelm 152 Lame, Gabriel (1795—1870) 116 Lancaster, Peter 115 Landau, Lev Davidovic" (1908 ai 1968) 117, 222, 223, 238 Landsberg, Grlgorij Samuilo- vič (1890—1957) 213 Langevin, Paul (1872—1946) 127, 227 Langley, Samuel Plerpont (1834—1906) 134 Langmuir, Irwing (1881 až 1957) 222, 227, 237 Lapiace, Pierre Simon (1749 až 1827) 16, 81, 99, 101, 103—104, 112, 117, 122, 135, 142, 171, 173 Larmor, sir Joseph (1857 až 1942) 195, 201, 227 Laue, Max Theodor Felix von (1879—1960) 226, 239 Lával, Carl Gustaf Patrik de (1845—1913) 144 Lavoisier, Antoine Laurent (1743—1794) 104, 135, 136 Lawrence, Ernest Orlando (1901—1958) 223, 242 Lebeděv, Pjotr Nikolajevič (1866—1912) 125, 148, 195 Leclanché, Georges (1839 až 1882) 168 Lee, Tsung Dao ("1926) 220, 240 Leeuwenhoek, Antony van (1632—1723) 185 Lehmann, Karel Otto (*1903) 227 Le-Chatelier, Henri Louis (1850—1936) 134 Leibfrled, Gunther (*1915) 227 Lelbniz, Gottfried Wllhelm (1646—1716) 84, 97, 99, 106, 162, 190 Lenard, Philip Eduard Anton von (1862—1947) 237 Lenin, Vladimír Iljič (1870 až 1924) 147, 232, 235 Lenz, Heinrich Friedrich E- mll, rusky Lenc, Emil Chris- tianoviČ (1804—1865) 175, 176 Leonardo da Vinci (1452 až 1519) 74, 76, 85—86, 122, 184, 235 Leonardo Pisánský (1170 až 1250) 66 Leontovič, Michail Alexandro- vič ("1903) 128 Leukippos (5. stol. př. n. 1.) 37, 145 Le Verrier, Urbain [1811 až 1877) 106 Libby, Willard Frank (*1908) 222, 242 Liebig, Justus von (1803 až 1873) 138 Lifšic, Sergej J. 125 Linde, Karl Paul Gottfried von (1842—1934) 152 Linne, Carl von (1707—1776) 133 Lippershey, Hans (1587 až 1619) 185 Lippmann, Gabriel (1845 až 1921) 196, 239 Lissajous, Jules Antoine (1822 až 1880) 125 Ljapunov, Alexandr Michajlo- vič (1857—1918) 105, 107 Lobačevskij, Nikolaj Ivanovic (1792—1856) 198 Lomonosov, Michali Vasilje- vič (1711—1765) 137, 165 Lorentz, Hendrik Antoon (1853—1928) 158, 177, 179, 180—181, 195, 197, 200 až 201, 202, 209, 238 Loscbmidt, Johann Joseph (1821—1895) 113—114, 146, 179, 208 Louvrié 115 Lowell, Percival (1855—1916) 106 25G 257 Lucretius Carus, Titus (?97až 55 př. n. 1.) 38, 54, 145, 160 Ludvik XIV. (1638—1715) 94, 122 Ludwig, Carl Friedrich Wilhelm (1816—1895) 150 Lummer, Otto (1860—1925) 196 Lyman, Theodore (1874—1954) 224 m Magnus, Heinrich Gustav (1802—1870) 140, 149 Mach, Ernst (1838—1916) 115, 116, 125, 144, 145, 147, 200, 209 Maiman, Theodor Harold (*1927) 221 Malus, Ettien Louis (1775 až 1812) 192 Mandelštam, Leonid Isaakovič (1879—1944) 127, 128, 213 Marci, Johannes Marcus z Kronlandu, čes. Marků z Lanškrouna, Jan Marek (1595—1667) 85, 93—95, 186, 233 Marconi, Guiglielmo Marche- se (1878—1937) 179, 238 Marek, Václav (19. stol.) 150 Marie Terezie (1717—1780) 164 Marx, Karel (1818—1883) 76, 79, 233 Maupertius, Pierre Louis [1698 až 1759) 101—102 Maurolycus, Francesco (1494 až 1576) 69, 184—185 Maxwell, James Clerk (1831 až 1879) 16, 17, 22, 114, 130, 143, 147, 148, 155, 156, 157, 158, 172, 175, 176, 177—179, 180, 181, 182 185, 187, 194, 195, 197, 200, 201, 202, 209, 220, 231, 232 Mayer, Julius Robert (1814 až 1887) 137—139, 140, 149 Mc Millan, Eáwin Mattison (*1907) 242 Medici, Cosimo II. (1590 až 1621) 88 Meer, Simon van der (*1925) 241 Méchain, Pierre Frangois André (1744—1804) 119 Meidinger, Johann Heinrich (1831—1905) 168 Melde, Franz Emil (1832 až 1901) 125 Mendělejev, Dmitrij Ivanovic (1834—1907) 150, 151, 209, 220 Mersenne, Marin (1588—1648) 85, 93, 122, 189 Meščerskij, Ivan Vsevolodovič (1859—1936) 107 Meyer, Emil Oskar (1834 až 1909) 110 Mie, Gustav Adolf (1868 až 1957) 205 Michelson, Albert Abraham (1852—1931) 143, 196, 200, 238 Miller, William Hallows (1801 až 1880) 225 Millikan, Robert Andrews (1868—1953) 229, 240 Minkowski, Hermann (1864 až 1909) 204 Mitchell, Dana Paul [1899 až 1966) 226 Mohorovičič, Andrija (1890 až 1936) 79 Mohs, Friedrich (1773—1839) 225 Montgolfier, Jacques Étienne (1745—1799) 112 Montgolfier, Joseph Michel (1740—1810) 112 Morley, Edward Williams (1838—1923) 200 Moseley, Henry Gwyn Jeffrey (1887—1915) 224 Mössbauer, Robert Ludwig ("1929) 240 Mott, sir Nevili Francis (*1905) 226, 227, 243 Mottelson, Ben (*1926) 224, 242 Mulliken, Robert Sanderson (*1886) 243 Müller, )ohanes Peter (1801 až 1858) 140 Musschenbrock, Pieter van (1692—1761) 134, 163, 164 Mysovskij, Lev Vladimirovič (1888—1939) 229 n Napoleon I. Bonaparte (1769 až 1821) 103, 123, 168, 174 Natterer, Konrád 151 Navier, Louis (1785—1836) 110, 116 Neddermeyer, Seth Henry (*1907) 229 Néel, Louis Eugéne Felix (*1925) 243 Neklepajev, P. N. 125 Nemorarius, Jordanus (?1180 až 1237) 66, 74 Nernst, Walther Hermann (1864—1941) 142, 143, 238 Neuhausen 196 Neumann, Franz Ernst (1798 až 1895) 176 Newton, sir Isaac (1642 až 1727) 9, 15, 16, 71, 72, 73, 74, 80, 83, 84, 85, 90, 94, 95, 98, 99, 100, 102, 103, 106, 107, 109, 122, 134, 141, 142, 143, 147, 156, 157, 165, 178, 182, 186, 187—188, 189, 190 až 191, 193, 197, 198, 202, 204, 207, 212, 213, 231, 235 Nicholson, William (1753 až 1815) 169 Nobel, Alfred Bernard (1833 až 1896) 20, 114, 129, 152, 202, 212, 213 Nobili, Leopold (1784—1835) 176 Nordström, Gunnar (1881 až 1923) 205 Norman, Robert [16. stol.) 161 Nutall, John M. (1890—1958) 222 o Oberth, Hermann Julius (*1894) 144 Occam, William (1290—1350) 66 Occhiliani, Guiseppe Paolo (*1907) 220, 229 Oersted, Hans Christian (1777 až 1851) 151, 157, 170, 171 Ohm, Georg Simon (1789 až 1854] 124, 136, 169, 171, 176 Olszewski, Karol Stanislav (1846—1915) 151, 152 Onsager, Lars (1903—1976) 227, 238 Oppenheimer, Jacob Robert (1904—1967) 220, 223, 225 Oresme, Nicole [71323—1382) 66—67 Osborn, Richard Kent (*1919) 227 Ostrogradskij, Michail Vasilje-vič (1801—1862) 105, 116 258 259 Ostwald, Wilhelm (1853 až 1932) 130, 143, 144, 145, 209 Otto I. Veliký (912—973), Otto II. (955—983), Otto III. (983—1002) 64 Otto, Nikolaus August (1832 až 1891) 144 p Papaleksi, Nikola] Dmitrijevič (1880—1947) 127 Parsons, Charles Algernon (1854—1931) 144 Pascal, Blaise (1623—1662) 92, 93, 112 Paschen, Friedrich (1865 až 1947) 224 Pauli, Wolfgang (1900—1958) 216, 218, 220, 222, 240 Pauling, Linus Carl (*1901) 226, 227, 243 Pelterie 144 Peltier, Jean Charles Athanas (1785—1845) 169 Pelton, Lester Allen (1829 až 1908) 110 Penzias, Arno A. (*1933) 244 Peregrinus de Marecourt, Petrus (2. pol. 13. stol.) 68, 160, 161 Pérler 92 Perrin, Jean Baptisté (1870 až 1942] 150, 243 Petit, Alexis Therese (1791 až 1820) 136, 150 Petrov, Georgij Ivanovic (*1912) 116 Petřina, František Adam (1799 až 1855) 176 Pfann, William (*1917) 228 Philoponos, Jan (Alexandrijský) (?5. stol.) 62—63 Piazzi, Giuseppe (1746—1826) 105 Pictet, Raoult Pierre (1846 až 1929) 151 Pilätre de Rosier 113 Placzek, Georg (1905—1955) 225 Planck, Max Karl Ernst Ludwig (1858—1947) 142, 143 až 144, 182, 204, 205, 208, 212, 213, 240 Plante, Gaston (1834—1899) 168 Platón (427—347 př. n. 1.) 37, 38—39, 45, 46, 183 Plinlus Secundus, Gaius čili Plinius Starší (23—79) 54 až 55, 159, 160, 184 Plotinos (204—270) 132 Plücker, Julius (1801—1868) 209 Poggendorff, Johann Christian (1796—1877) 138, 139, 140, 171 Poincaré, Henri Jules (1854 až 1912) 107, 195, 201, 204, 210 Poinsot, Louis (1777—1859) 74, 107 Poiseuille, Jean Leonard (1799 až 1869) 110 Poisson, Simeon-Denis [1781 až 1840) 104—105, 116, 117, 150, 166 Poncelet, Jean-Victor (1788 až 1867) 107 Popov, Alexandr Stěpanovič (1859—1905) 179 Porta, Giambattista della (1535 až 1615] 185 Pound, Robert Vivian (*1919) 227 Powell, Cecil Frank (1903 až 1969) 227, 241 Powers, Philip Nathan (*1912) 226 Poynting, John Henry (1852 až 1914) 195 Prandtl, Ludwig (1875—1953) 110 Priestley, Joseph (1733 až 1804) 145, 163 Prigogine, Ilja (*1917) 238 Prochorov, Alexandr Michajlo- vič (*1916) 221, 239 Psamnetich, faraón 26. dynastie (7. stol. př. n. 1.) 34 Ptolemaios I. Soter (367 až 283 př. n. 1.) 48 Ptolemaios II. Philadelphos (285—246 př. n. 1.) Ptolemaios, Klaudios (?85 až ?165] 48, 52, 57, 75, 77, 88, 90, 183, 184 Purcell, Edward Mills (*1912) 242 Pythagoras ze Samu (?580 až ?500) 35—36, 38, 46, 120, 121 Q Quincke, Georg Hermann (1834—1924) 125 Rabi, Isidor Isaac (*1898) 242 Rainwater, James (*1917] 224, 242 Raman, sir Chandrasekhara Venkata (1888—1970] 213 a2 214, 239 Rameau, Jean Philippe [1683 az 1764) 36 Ramsay, sir William (1852 az 1916) 150, 237 Rankine, William John Mar- quorn (1820—1872) 137, 140 Raoult, Frangois Marie (1830 az 1901) 152 Rayleigh, sir John William Strutt (1842—1919) 111, 124, 212, 237 Reaumur, Rene Antoine Fer- chaut de (1683—1757) 133, 164 Regnault, Henri Victor (1810 az 1878) 125, 142, 150 Reines, Frederic (*1918) 222 Reinitzer 227 Reis, Johann Philipp (1834 az 1874) 126 Rey, Jean (1582—1645) 132 Reynolds, Osborne (1842 a2 1912) 110, 116 Rhaeticus, Georg Joachim (1514—1576] 77 Rhazes viz al-Razi Riemann, Georg Friedrich Bernhard (1826—1866) 198,205 Richardson, sir Owen William (1879—1959) 240 Richer, Jean (1630—1696) 108 RIchmann, Georg Wilhelm (1711—1753) 135, 162, 164, 165, 168 Richter, Burton (*1931) 220, 241 Ritter, Johann Wilhelm (1775 az 1810) 169, 212 Robins, Benjamin (1707 ai 1751] 109 Römer, Olaf Christensen (1664 a2 1710) 188 Röntgen, Conrad Wilhelm (1845—1923) 19, 201, 210, 239 Rosier, Jean Frangois Pilätre de (1756—1785) 113 Rousseau, Jean Jacques (1712 a2 1778] 172 Rowland, Henry Augustus (1848—1901) 196, 200 260 261 Rozenberg, L. D. 128 Rubens, Heinrich (1865 až 1922} 212 Rubbia, Carlo (»1934) 241 Rudolf II. Habsburský (1552 až 1612) 78 Rumíord, lord Benjamin Thompson (1753—1814) 136, 137 Rutherford, sir Ernst (1871 až 1937) 211, 222, 223, 241 Rutherford, Daniel (1749 až 1819) 133 Rydberg, Johannes Robert (1854—1919) 224 Ryle, Martin (*1918) 244 s Sabine, Wallace Clement (1868—1919) 125 Sana, Meghnad N. (1893 aZ 1956) 222 Saint-John, Charles Edward (1857—1935) 205 Saint-Venant, Hadamare Jean Claude de Barre (1797 aZ 1886) 116 Salam, Abdus («1926 ) 220, 240 Santorius (1561—1636) 132 Sauveur, Joseph (1653—1716) 122 Savart, Felix (1791—1841) 125, 171, 173 Scribonius Largus (1. pol. 1. stol.) 159 Seaborg, Glenn Theodor (*1912) 242 Seebeck, Ludwig Friedrieb Wilhelm (1805—1849) 125 Seebeck, Thomas Johann (1770 aZ 1831) 169 Seeber, August Ludwig (1793 az 1855) 145, 226 Seger, Hermann (1839—1893) 134 Segner, Johann (1704—1777) 110 Segrě, Emilio Gino (*1905) 220, 241 Seneca, Lucius Annaeus (?4 př. n. 1.—65) 132, 160, 184 Seydler, August (1849—1891) 195 Schawlow, Arthur Leonard (*1921) 221, 239 Shockley, William Brandford (*1910) 227, 243 Scheiner, Christoph [1575 až 1650) 186, 289 Schoenflies, Arthur Moritz (1853—1928) 226 Schottky, Walter (1886 až 1976) 228 Schrieffer, J. R. 228, 243 Schrödinger, Erwin (1887 až 1961) 21, 106, 214, 215, 216,' 217, 228, 232, 240 Schweigger, Johann (1779 až 1857) 171 Schwerd, Friedrich Magnus (1792—1871) 193 Schwinger, Julian (*1918) 220, 240 Siegbahn, Kai Manne (*1918) 239 Siegbahn, Karl Manne Georg (1886—1978) 224, 239 Siemens, Werner von (1816 až 1892] 134 Silvestr II. viz Gerbert Six, James (21750—1793) 134 Skobelcyn, Dmitrij Vladimiro- vič (*1892) 229 Smekal, Adolf Gustav (1895 až 1955) 213 Smoluchowski, Marian (1872 až 1917) 150 Snell [lat. Snellius), Willeb-rord van Royen (1580 až 1626] 52, 181, 186—187 Soddy, Frederic (1877—1956) 222, 241 Sokolov, Sergjej Jakovlevič (1897—1957) 128 Sokrates (469—399 př. n. 1.) 33, 40 Sommerfeld, Arnold [1868 až 1951) 214 Soret, Charles (1854—1904) 151 Sósygenes (1. stol. př. n. 1.) 32 Sourthense 205 Spartakus (?—71 př. n. 1.) 79 Spinoza, Baruch (1632—1677) 82 Spitzer, Junior Lyman (*1914) 222 Stark, Johannes (1874—1957) 239 Stefan, Josef (1835—1893) 148, 212 Štěpánov, Boris Ivanovic C1913) 225 Stern, Otto (1888—1969) 220, 240 Stevin, Simon (1548—71620) 74, 87 Stokes, sir George Gabriel (1819—1903) 110, 116, 150, 199, 200 Stoletov, Alexandr Grigorjevic (1839—1896) 195 Stoney, George Johnstone (1826—1911) 179, 209 Stensen, Niels [1638—1686) 225 Strömer, Martin (1707—1770) 133 Strouhal, Čeněk (1850—1922) 127 Strutt, John William viz Ray-leigh Sturgeon, William (1783 az 1850) 173 Sturm, Jacques Charles Fran- gois (1803—1855) 123 Sulzer, Johann Georg (1720 az 1779) 166 Szilärd, Leo (1898—1964) 203 t Tait, Peter Guthrie (1831 az 1901) 151 Talleyrand Perigord, Charles Maurice (1754—1838) 118 Tamm, Igor Jevgenijevic (1895—1971) 222, 240 Tartaglio, Niccolo (21501 az 1557) 86—87 Tatum 173 Taylor, Brook (1685—1731) 123 Telesio, Bernardino (1508 aZ 1588) 81 Teller, Edward (*1908) 203, 223, 225 Tesla, Nicola [1856—1943) 179 Thaies z Miletu (?624—?548 pp. n. 1.) 13, 34, 35, 45 Theodorik (Dietrich z Freibur- gu) (?1250—21310] 68 Thibaud, Jean (1901—1960) 219 Thompson, Benjamin viz Rumford Thomson, sir George Paget (1892—1975) 142, 214, 226, 243 Thomson, sir Joseph John (1856—1940) 142, 204, 209, 214, 238 Thomson, William viz Kelvin Ting, Samuel C. C. (*193B) 220, 241 262 263 Tisza, Lászlo (*1907) 225 Titius, Johann Daniel (1729 až 1796) 79 Tomáš z Yorku (13.—14. stol.) 65 Tombaugh, Clyde William (*1906) 106 Tomonaga, Sin-Itiro (1906 až 1979) 220, 240 Tonks, Levi (1887—1971) 222 Torrey, Henry Cutler (*1911) 227 Torricelli, Evangelista (1608 až 1647) 85, 90, 92, 111, 112 Townes, Charles Hard ("1915) 221, 239 Townley, Richard (1628 až 1707) 92, 113 Troostwyk, van Paest Adrian (1752—1837) 169 Tyndall, John (1820—1893) 125, 138 u Ubaldi del Monte, Guido (1545—1607) 81 Uhlenbeck, George Eugene (*1900) 216 Umov, Nikolaj Alexandrovic (1845—1915) 195 Urban VIII., dflve Barberini, Maffeo (1568—1644) 90 Urey, Harold Clayton (*1893) 242 V Valašek, Joseph ("1897) 227 Valdštejn, Albrecht (1583 až 1634) 79 van der Meer, Simon ("1925) 241 van der Waals, Johannes Di- derik (1837—1923) 114, 150, 238 van Vleck, J. H. 226, 227, 243 van't Hoff, Jacobus Henricuu (1852—1911) 143, 152, 237 Varignon, Pierre (1654—1722) 74 Varley, Cromwell Fleetwood (1828—1883) 209 Vidi, Lucien (1805—1886) 112 Viěte, Frangols, Segneur de la Bigotiěre (1540—1603 ) 87 Violle, Louis Jules Gabriel (1841—1923) 196 Vitellius (?1225— ?1280) 68, 184 Vitruvius Pollio, Marcus (?86 až ?22 pr. n. 1.) 52, 55, 132 Vi Viani, Vincenzo (1622 až 1703) 41, 85, 90, 92, 111 Vleck, John Hasbrouck van (1899—1980) 22S, 227, 243 Volkenštejn, M. V. 225 Volosov, A. G. 222 Volta, Alessandro Giuseppe Antonio Anastasio (1745 až 1827) 164, 167—168, 176 Voltaire, Jean Frangois Arou-et (1694-1778) 98 W Wallis, John (1616—1703) 95 Walton, Ernst Thomas Seton (*1903) 242 Watzelrode, Lukas (1448 ai 1512) 77 Watt, James (1736—1819) 144 Weber, Ernst (1795—1878) 124 Weber, Heinrich (1843—1913J 150 Weber, Wilhelm (1804—1891) 124, 125, 157, 168, 172 az 273, 176 Weinberg, Steven («1933) 220, 240 Weisskopf, G. (Whitehead) 114 Wheastone, sir Charles (1802 az 1875) 125, 168, 176 Wick, Heinrich von (14. stol.) 67 Wiedemann, Gustav Heinrich (1826—1899) 150 Wien, Wilhelm Carl Werner (1864—1928) 212, 239 Wigner, Eugene Paul [*1902] 220, 240 Wilke, Johann Carl (1732 az 1796] 135 Wilson, sir Alan Harries (•1906) 227 Wilson junior, Edgar Bright (*1908) 225 Wilson, Charles Thomson Rees (1869—1959) 223, 239, 241 Wilson, Kenneth Geddes (•1936) 240 Wilson, R. W. 199 Wilson 244 Wollaston, William Hyde (1766—1828) 169, 212 Worcell, John D. (*1919) 128 Wright, Orville (1871—1948) 114 Wright, Wilbur (1867—1912) 114 Wróblewski, Szygmunt Floren- ty (1845—1888) 151—152 Wu Ch. (*1913) 220 y Yang, Chen Ning (*1922) 220, 240 Young, Thomas (1773—1829) 116, 122, 124, 173, 182, 191, 192, 193, 212, 227 Yukawa, Hideki (1907—1981) 220, 241 z Zavojski), Jevgenij Konstanti-novič (1907—1976) 227 Zeeman, Pieter (1863—1943) 238 Zener, Clarens Melwin (*1905) 227 Zenger, Václav Karel (1830 až 1908) 195 Zernike, Frederik (1888 až 1966) 239 Zweig, George («1937 ) 221 Ž Zukovskij, Nikolaj Jegorovlč (1847—1921) 110, 115, 116 264 265 obsah o dejinách fyziky ......... O významu dějin fyziky ....... Vývojové fáze fyziky ........ fyzikálni vedení pred vznikem fyziky f ako samostatné experimentální vědy .... Otazníky nad prehistorií fyziky...... Stará fyzika ........... Babylónská a egyptská fyzika...... Starověké Sečko a přínos jeho filozofů fyzice Od alexandrijských matematiku ke Galilelmu Alexandrijské Múseion a Archimédes Antický Řím.......... Arabská stredoveká fyzika ...... Evropská stredoveká fyzika . . . . . vývoj klasické fyziky k mechanickému obrazu prírody ............ Vznik a vývoj klasické mechaniky..... Geometrická statika ........ Kinematika .......... Klasická dynamika......... Experimentálni základy dynamiky v díle Newtonových předchůdců ........ Matematické základy dynamiky v díle I. Newtona a jeho předchůdců ........ Analytická mechanika v rukou velkých matematiků ............ Experimentálni mechanika tuhých těles Hydromechanik a .......■ Aeromechanika ......... 111 Molekulární mechanika ....... 115 Nové fyzikálni jednotky a klasická mechanika . . 118 Vznik a vývoj akustiky ........ 119 Vznik a vývoj akustiky před Galileim . . . 120 Klasické období akustiky ....... 122 Současné období akustiky....... 126 Vznik a vývoj klasické termiky...... 129 Předklasická termika ........ 131 g Vznik termometrie ........ 132 Vznik a rozvoj kalorimetrie...... 135 5 Klasická termodynamika ....... lil 10 Klasická statistická fyzika....... 144 Klasická experimentálni termika . . . . . 119 25 vývoj klasické fyziky k relativistickému nekvantovému obrazu prírody ..... 155 25 27 Vznik a vývoj klasické elektrodynamiky .... 356 27 Prehistorie nauky o elektřině a magnetismu . . 159 32 Předklasická elektrodynamika...... 161 46 Vznik elektrodynamiky ustálených proudů . . 166 47 Rozvoj klasické elektrodynamiky..... 177 54 Vznik a vývoj klasické optiky ...... 181 56 Stará optika .......... 182 58 Předklasická optika ........ 185 Optika splývá s elektrodynamikou .... 194 Vznik a vývoj teorie relativity...... 196 71 Mechanika relativního pohybu ..... 197 ^2 Problémy optiky pohybujících se prostředí . . 198 Problémy elektrodynamiky pohybujících se pro- „. středí ............ 200 74 Speciální teorie relativity....... 202 Obecná teorie relativity ....... 204 85 vývoj fyziky ke KVANTOVÉMU OBRAZU prírody 207 94 Vznik a vývoj staré kvantové fyziky..... 207 Chemický atomismus ........ 208 99 Od teorie záření ke kvantové hypotéze . . . 211 10" Kvantová hypotéza a fyzika mikrosveta . 213 109 Vznik a vývoj současné kvantové fyziky .... 215 267 268 Kvantová fyzika a nové filozofické ideje ... 217 MALÁ MODERNÍ Kvantová fyzika a fyzika elementárních částic a ^^r^wTnn^-nt^ llJNOlIv.LiUrlljlJl.fcj elementárních Interakcí ....... 219 Kvantová teorie a statistická fyzika .... 221 - Kvantová teorie a fyzika atomového jádra . . . 222 Kvantová teorie ve fyzice atomů a molekul . . . 224 SVAZEK 104 Kvantová fyzika a fyzika pevných látek . . 225 Kvantová fyzika ve vědách....... 228 co ovlivňovalo v minulosti vývoj fyziky . . 231 nobelovy ceny za fyziku....... 237 literatura ........... 245 jmenný rejstřík.......... 247 VLADIMÍR MALÍŠEK CO VlTE O DEJINÁCH FYZIKY Přebal navrhl Milan Hegar Foto z archívu autora Odpovědný redaktor Vladimír Trojánek Technická redaktorka Hana Hráská Vydal Horizont, nakladatelství Socialistické akademie CSSR, v Praze roku 1986 jako svou 949. publikaci Vydání první Stran 272 + 16 stran černobílé přílohy Vytiskly Moravské tiskařské závody, n. p., provoz 21, Ostrava 1, Novinářská 7, č. z. 53879 Náklad 10 000 výtisků 15,59 AA (z toho ilustr. 0,78); 16,08 VA Tematická skupina 03/5 40—021—86 Cena 20 Kčs 508/825 269