Mikrobiální zoonózy
a sapronózy
Přednáška
Houby
Houby
Eukaryontní organizmy vláknité (s myceliem) a
kvasinkovité.
Taxonomická nomenklatura hub rozlišuje podle jejich
životního cyklu dvě formy:
• anamorfa (anam.) je asexuální fáze s nepohlavními
sporami (konidiemi), nebo sterilní;
• teleomorfa (teleom.) je sexuální fáze s plodnicemi a
pohlavními sporami (askosporami, bazidiosporami).
• holomorfa, jejíž binomické označení je totožné s
teleomorfou, je chápán soubor všech vývojových forem
houby (tedy teleomorfa + všechny její anamorfy).
Mykózy
povrchové (superficiální, kožní) s lézemi na kůži
a jejích adnex (nehty, vlasy, chlupy) – původci
nejčastěji dermatofyty teleomorfního rodu
Arthroderma (s anamorfami Trichophyton,
Epidermophyton, Microsporum); tyto
dermatomykózy dělíme podle zdroje nákazy na
antropofilní, zoofilní a geofilní
hluboké (viscerální, orgánové, systémové).
Mnozí původci viscerálních mykóz jsou organizmy
dimorfní: jejich saprofytická fáze je vláknitá, avšak
fáze parazitická ve tkáni teplokrevných obratlovců
je morfologicky zcela odlišná (nejčastěji
kvasinkovitá, nebo sférulovitá). Vliv imunosuprese.
Dimorfní houby
Mykotoxikózy
Některé mikroskopické houby (rody
Aspergillus, Fusarium aj.) produkují
mykotoxiny, vyvolávající mnohdy
nebezpečné mykotoxikózy, tedy otravy
obratlovců (včetně člověka) těmito
produkty, s postižením jater, střev, ledvin a
jiných orgánů.
Diagnostika mykóz
Mikroskopické vyšetření vzorků z lézí (krusty, seškraby,
šupinky kůže a nehty) po jejich částečném natrávení
v 10% KOH.
Histologické vyšetření se provádí u invazivních viscerálních
mykóz (např. histoplasmóza, blastomykóza) – preparáty
jsou barveny Schiffovou metodou nebo stříbřením dle
Grocotta a Gomoriho.
Kultivace probíhá nejčastěji na Sabouraudově agaru (SGA)
s chloramfenikolem a cykloheximidem současně při
teplotách 25-30°C a 37°C po dobu 2-3 týdnů; některé
kvasinky a dimorfní houby vyžadují bohatší média, např.
KA nebo BHI agar.Hodnotí se makroskopická i
mikroskopická morfologie.
Pro patogenní kvasinky se navíc využívá biochemických
identifikačních souprav.
Sérologická vyšetření zahrnují: RDPA, protisměrnou
imunoelektroforézu, aglutinaci buněk a ELISA. K detekci
antigenu se používá latexová aglutinace nebo ELISA
vlhká komůrka
Dermatofyty - mikromorfologie
• mikrokonidie
• makrokonidie
• spirální hyfy
Arthroderma ciferrii plodnice
(vlasová kultura)
Arthroderma simii (teleomorfa)
peridiální hyfy, vřecka
Arthrodermataceae
T., Trichophyton; M., Microsporum; A., Arthroderma
Anamorfa Teleomorfa
T. mentagrophytes A. benhamiae
T. interdigitale A. vanbreusghemi
T. simii A. simii
M. canis A. otae
M. gypseum A. gypseum, A. incurvatum
M. fulvum A. fulvum
M. cookei A. cajetani
M. persicolor A. persicolor
M. nanum A. obtusum
T. ajelloi A. uncinatum
T. terrestre A. quadrifidum
KOH dermatofyty
Dermatofyty
Trichophyton mentagrophytes,
T. quinckeanum, T. erinacei
Teleom.: Arthroderma benhamiae - Arthrodermataceae
[řád Onygenales, tř. Ascomycetes].
Zdroj: hlodavci (myš, krysa, potkan, ondatra, morče, nutrie,
veverka), ježci (Erinaceus europaeus, Atelerix albiventris
- T.e.) a další savci.
Nemoc zvířete: inaparentní průběh, nebo trichofycie
(favus).
Přenos: kontaktem přímým či nepřímým (zoofilní
dermatofyty).
Onemocnění člověka: dermatofytóza (trichofycie, favus).
Prevence: vakcína Trichopelen (Bioveta) pro zvířata (T.m.).
Rozšíření: kosmopolitní.
Trichophyton mentagrophytes
Trichophyton mentagrophytes
Trichophyton mentagrophytes
Trichophyton mentagrophytes
Trichophyton verrucosum
Zdroj: skot (zoofilní dermatofyt).
Nemoc zvířete: trichofycie (angl. "ringworm").
Přenos: kontaktem (artrospory v chlupech mohou být
viabilní déle než rok).
Onemocnění člověka: dermatofytóza (trichofycie).
Terapie: griseofulvin perorálně, topicky imidazoly
(ekonazol, ketokonazol a pod.), Hexadecyl spray aj.
Prevence: vakcína Trichoben (Bioveta) pro telata.
Rozšíření: kosmopolitní.
tinea capitis T. verrucosum
T. verrucosum
tinea barbae
Trichophyton verrucosum
T. verrucosum
Microsporum canis
Teleom.: Arthroderma otae.
Zdroj: kočka, pes (zoofilní dermatofyt).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh (bezpříznaké nosičství),
anebo dermatofytóza.
Přenos: kontaktem (zoofilní dermatofyt).
Onemocnění člověka: dermatofytóza (mikrosporie).
Prevence: vakcína Biocan M (Bioveta).
Rozšíření: kosmopolitní.
Microsporum canis
Microsporum canis
Microsporum canis
Microsporum persicolor
Teleom.: Arthroderma persicolor.
Zdroj: hlodavci, hmyzožravci (ježci); zoofilní dermatofyt.
Nemoc zvířete: ojediněle dermatofytóza.
Přenos: kontaktem (zoofilní dermatofyt).
Onemocnění člověka: dermatofytóza (mikrosporie).
Rozšíření: Evropa, Kanada.
Microsporum persicolor
Microsporum gypseum, M.
fulvum
Teleom.: Arthroderma gypsea, A. fulva, A. incurvata.
Zdroj: půda (geofilní dermatofyty).
Nemoc zvířete: ojediněle dermatofytóza.
Přenos: kontaktem s kontaminovanou zeminou (geofilní
dermatofyt, zahradníci).
Onemocnění člověka: dermatofytóza (mikrosporie).
Rozšíření: kosmopolitní.
Microsporum gypseum
Microsporum gypseum
Microsporum gypseum
Ajellomycetaceae [řád
Onygenales, tř. Ascomycetes]
Histoplasma capsulatum, H. duboisii
Teleom.: Ajellomyces capsulatus.
Dimorfní houby: vláknité, ve tkáni pučící kvasinkovitá
forma; intracelulární parazit.
Zdroj: půda s exkrety ptáků (špačků, vlhovců, lelků
gvacharů) a netopýrů na jejich hromadných nocovištích
a shromaždištích (jeskyně, parky, lesíky aj.).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh nebo lymforetikulitida,
enteritida; u psů někdy smrt. Pro koně je patogenní H.
farciminosum.
Přenos: aerogenní (zemní práce na nocovištích ptáků,
demolice starých budov, návštěvy jeskyní
kontaminovaných trusem netopýrů nebo lelků).
Histoplasma capsulatum
Histoplasma capsulatum
Histoplasma capsulatum
Ajellomyces capsulatus (teleomorfa
H. capsulatum)
Histoplasma capsulatum, H. duboisii
Onemocnění člověka: histoplasmóza - primárně plicní
onemocnění s pneumonií a lymfadenopatií, podobné tbc.
(kalcifikace v plicích), ale s dobrou prognózou;
generalizované či progresivní formy (asi 1% případů) však
vedou k hepatosplenomegalii, infekci CNS, ulceraci
zažívacího traktu a dalším závažným projevům s vysokou
letalitou. Také u imunosuprimovaných osob (např. AIDS) je
průběh závažný. H.d. je původcem africké histoplasmózy s
převážně subakutním průběhem a tvorbou kožních či
kostních granulomů bez postižení plic. V ČR hlášen ročně
v průměru 1 případ (importy).
Diagnostika: rentgen plic, mikroskopie (Gram, Giemsa) a
kultivace sputa nebo tkáňových lézí (SGA, 25-30 ºC:
tvorba charakteristických konidií, a průkaz konverze izolátu
M → Y při 37 C), biopsie jater nebo plic u těžkých forem
(mikroskopie-stříbření); sérologie (RDPA, ELISA, KFR, IF,
latexová aglutinace), i.d. test (histoplasmin - retrospektivní
průkaz expozice). Biohazard: BSL-3.
Terapie: amfotericin B, ketokonazol.
Histoplasmóza
Histoplasmóza
PAS
Grocott
Histoplasma capsulatum, H. duboisii
Rozšíření: téměř kosmopolitní (H.c.
poměrně velmi četně v USA: PON jsou
např. v povodí řek Mississippi a Ohio), v
Evropě však dosti vzácně (1995-1999
zjištěno 118 případů, autochtonních asi
jen 8 v Itálii, Turecku a Německu); H.d.
jen v Africe.
Blastomyces dermatitidis
Teleom.: Ajellomyces dermatitidis
Dimorfní houba: vláknitá, ve tkáni pučící kvasinkovitá
forma.
Zdroj: půda; pes, (lichokopytníci).
Nemoc zvířete: ulcerativní změny.
Přenos: aerogenní, kontaktem.
Onemocnění člověka: (severoamerická) blastomykóza,
plicní, někdy kožní i generalizovaná (diseminovaná)
forma s vysokou letalitou.
Diagnostika: rentgenový nález, mikroskopie sputa, hnisu a
biopsie (pučící kvasinkovité formy), kultivace (SGA),
sérologie (RDPA, ELISA).
Terapie: amfotericin B, ketokonazol.
Rozšíření: Severní Amerika.
Blastomyces dermatitidis
Blastomyces dermatitidis
37 °C
26 °C
Ajellomyces dermatitidis (teleomorfa)
Blastomykóza
Emmonsia crescens
Teleom.: Ajellomyces crescens.
Dimorfní houba, velmi blízká rodům Histoplasma a Blastomyces, s
drobnými kulovitými až oválnými konidiemi 2-3 m v saprofytické
fázi, a nedělícími se sférickými silnostěnnými adiasporami o
průměru až 500 (700) m v plicní tkáni.
Zdroj: půda (rhizosféra), nory savců.
Nemoc zvířete: plicní emmonsióza (adiasporomykóza,
adiaspiromykóza) savců; granulomy.
Přenos: aerogenní, z půdy. Zvýšené riziko nákazy u zemědělců a
osob odkrývajících zeminu (kopáči).
Onemocnění člověka: plicní emmonsióza (adiasporomykóza),
výjimečně se smrtelným průběhem. Řada těžkých případů
onemocnění zaznamenána v Brazílii a Argentině. Několik
benigních případů zjištěno i v Česku a na Slovensku.
Diagnostika: rentgen plic, plicní biopsie (adiaspory), kultivace (SGA).
Terapie: amfotericin B, ketokonazol.
Rozšíření: kosmopolitní.
Emmonsia crescens
Emmonsia crescens
Lokality vyšetření drobných savců: adiaspory E.c.
Hmyzožravci a hlodavci vyšetření na emmonsiózu v ČR
Vliv věku a pohlaví hlodavců na incidenci emmonsiózy
Sezonalita emmonsiózy u lesních hlodavců
Emmonsióza člověka
Emmonsióza člověka
Paracoccidioides brasiliensis
Dimorfní houba: vláknitá, ve tkáni multipolárně pučící
kvasinkovitá forma.
Zdroj: půda, rostlinný substrát (?); řada izolátů z pásovce
Dasypus novemcinctus v Brazílii.
Přenos: aerogenní (zemědělci), kontaktem, alimentární.
Onemocnění člověka: parakokcidioidomykóza (jihoamerická
blastomykóza) - napadá buď nosní i ústní sliznici a kůži
(forma mukokutánní: ulcerativní granulomy) nebo
převážně lymfatický systém (f. lymfangitická), případně
diseminuje (f. viscerální – postihuje plíce, střeva,
nadledviny, játra).
Diagnostika: mikroskopie (tkáň, hnis, sputum), biopsie,
kultivace (SGA); RDPA
Terapie: amfotericin B, ketokonazol.
Rozšíření: Jižní a Střední Amerika.
Paracoccidioides brasiliensis
Paracoccidioides brasiliensis
Coccidioides immitis,
C. posadasii
Teleomorfa neznáma, ale podle dosavadních studií by mohla
patřit do čeledi Onygenaceae [řád Onygenales, tř.
Ascomycetes], případně do Gymnoascaceae v rámci řádu
Onygenales.
Dimorfní houba: vláknitá forma s artrosporami 4-6×2-3 m;
ve tkáni se tvoří sféruly o průměru 20-60 m s
endosporami 2-5 m.
Zdroj: půda v aridních oblastech (zvláště v okolí nor
hlodavců).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh nebo bronchopneumonie.
Přenos: aerogenní – inhalace artrospor (při silném větru,
prašných bouřích, zemních pracech, zemětřesení), vysoce
kontagiózní agens. Nákazy u osob pobývajících v PON
(farmáři, vojáci, turisté): v endemických oblastech má až
90 % obyvatel pozitivní kožní testy.
Coccidioides immitis
Coccidioides immitis
Coccidioides immitis, C. posadasii
Onemocnění člověka: kokcidioidomykóza – primárně
horečnaté plicní onemocnění s kožním erytémem; asi 60%
případů je subklinických, ale asi u 1% nemocných dochází
k diseminaci (progresivní forma) do nejrůznějších tkání a
orgánů včetně kůže, kostí nebo CNS, s letalitou 40% u
léčené diseminované formy. Velmi těžký bývá průběh u
imunosuprimovaných osob; zvýšená vnímavost také u
Filipínců, Afroameričanů a Indiánů. V Kalifornii bylo r. 1992
hlášeno 4 500 nových případů, většina ze San Joaquin
Valley (nemoc se v Americe někdy nazývá "Valley fever");
1991 byla nemocnost v oblasti Tulare (Kalifornie) 41/100
000 obyvatel, a 1998-99 v Arizoně místy až 54/100 000.
V letech 2005-06 v kalifornské věznici "Pleasant Valley
State Prison" onemocnělo touto mykózou 500 vězňů
z 5000, 4 zemřeli. Celá USA v roce 2006 v USA 8917
případů, z toho 5535 v Arizoně. V Argentině 1892-2009
zaznamenáno úhrnem 128 případů (C. posadasii). Do
Česka bývá z USA importován ročně v průměru 1 hlášený
případ (rozptyl 0-3) – pravděpodobně podhlášeno.
Coccidioides immitis, C. posadasii
Diagnostika: mikroskopie (biopsie, sputum, hnis, likvor:
sféruly), sérologie (KFR, precipitace), i.d. test
(kokcidioidin); kultivace (SGA). Značné riziko laboratorní
nákazy: nutnost práce v BSL-3.
Terapie: amfotericin B, ketokonazol (ne u CNS forem),
flukonazol.
Prevence: vakcína, ale nedostatečně dostupná.
Rozšíření: jihozápad USA (xerotermní, hlavně pouštní
oblasti – Kalifornie, Nevada, Arizona, Utah, Nové Mexiko a
jih Texasu), Mexiko, méně Střední a Jižní Amerika. Výskyt
C.p.: Argentina.
Coccidioides immitis
Sporothrix schenckii
Teleom.: Ophiostoma - Ophiostomataceae [řád
Ophiostomatales, tř. Ascomycetes]
Dimorfní houba: ve tkáni obvykle pučící kvasinkovité formy.
Molekulární analýza 2011 odhalila 6 kryptických druhů S.s.
Zdroj: půda, rostlinné zbytky, dřeviny; méně často kočka.
Nemoc zvířete: furunkulózní dermatitida, lymfadenitida, někdy
diseminovaná forma.
Přenos: kontaktem (poranění trny a třískami; poškrábání či
pokousání nemocnou kočkou: 24 případů v Brazílii).
Onemocnění člověka: sporotrichóza - chronické hnisavé
granulomatózní onemocnění kůže, podkoží, sliznic a
lymfatických uzlin. Horníci v jihoafrických dolech (profesní
nákaza).
Diagnostika: mikroskopie (biopsie), kultivace (SGA).
Terapie: jodid draselný (velmi účinný lokálně), amfotericin B (u
diseminovaných forem, i.v.).
Rozšíření: hlavně (sub)tropy (Amerika, Afrika), Austrálie; Evropa
vzácně (Itálie, Portugalsko).
Sporothrix schenckii
Sporothrix schenckii
Sporothrix schenckii, 37 °C
Sporothrix schenckii
Penicillium marneffei
Eurotiaceae [řád Eurotiales, tř. Ascomycetes]
Jediné dimorfní (ve tkáni kvasinkovité artrospory) a patogenní
penicilium.
Zdroj: hlodavci hlodoun bambusový (Rhizomys sumatrensis) a
hlodoun menší (Cannomys badius).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
Přenos: aerogenní. Velmi kontagiózní, BSL-3.
Onemocnění člověka: diseminovaná penicilóza (střevní aj.),
zvl. u imunosuprimovaných (HIV) osob; letalita vysoká - 75%
u léčených, 100% u neléčených případů. V jižním Vietnamu
bylo zaznamenáno v letech 1996-2009 celkem 795 pacientů
s touto penicilózou – všichni byli současně HIV pozitivní.
Diagnostika: mikroskopie a kultivace bioptických vzorků.
Terapie: amfotericin B, itrakonazol.
Rozšíření: jihovýchodní Asie, Indie.
Penicillium marneffei
Penicillium marneffei
Aspergillus fumigatus
Zdroj: rostlinné zbytky, seno, kompost (termotolerantní).
Nemoc zvířete: plicní aspergilóza (pneumomykóza);
zmetání skotu; aflatoxikóza.
Přenos: aerogenní; alimentární intoxikace (aflatoxiny:
A. flavus – kontaminované oříšky, sušené ovoce aj.).
Onemocnění člověka: plicní aspergilóza (A.fum.), nebo
aspergilom (kolonizace dutin v plicích myceliem,
zapouzdření); sekundárně diseminace a invaze ledvin,
srdce, CNS a paranazálních dutin (granulomy), zvláště u
osob imunosuprimovaných (např. s tbc.); alergická
aspergilóza (reakce přecitlovělosti-u atopiků a astmatiků,
nebo "syndrom plíce sládků" – infekce z ječmene);
nejčastější humánní viscerální mykóza, s letalitou asi
10%; dále aflatoxikóza (zejména A. flavus – aflatoxiny
poškozují játra, jsou karcinogenní). V Holandsku byl
v letech 2007-09 izolován A.fumigatus z 1385 pacientů;
5% bylo rezistentních na azoly, což v edlo k vysoké
smrtnosti (88%) pacientů.
Aspergillus fumigatus
Diagnostika: mikroskopie (sputa, biopsie), kultivace (SGA
bez cykloheximidu, Czapek-Dox agar), sérologie (RDPA,
latexová aglutinace, elektroforéza, ELISA), kožní test.
Terapie: azoly (ketokonazol, itrakonazol), jodid draselný,
amfotericin B; chirurgická resekce poškozené tkáně
(aspergilom); kortikosteroidy (alergická aspergilóza).
Rozšíření: kosmopolitní.
Aspergillus fumigatus
Aspergillus fumigatus
Aspergilóza plic (A. fumigatus)
GrocottPAS
Grocott
Aspergillus flavus
Fusarium oxysporum, F. solani,
F. moniliforme aj.
Teleomorfy patří do rodů Gibberella, Nectria aj. v čeledi
Hypocreaceae [řád Hypocreales, tř. Ascomycetes]
Charakteristické zakřivené septované makrokonidie.
Zdroj: rostlinné zbytky, brambory.
Nemoc zvířete: fusarióza; také fusariotoxikóza (fumonizin
B1, zearalenon, deoxynivalenon: poškozují nervy,
ledviny, plíce, srdce, dělohu).
Přenos: kontaktem (perkutánní, konjunktivou), transplantací
orgánů (F.s., F.o.).
Onemocnění člověka: fusarióza - keratomykóza,
onychomykóza.
Diagnostika: mikroskopie tkáně, kultivace.
Terapie: amfotericin B.
Rozšíření: kosmopolitní.
Fusarium solani
Madurella mycetomatis, M. grisea, Scedosporium
apiospermum, S. prolificans, Exophiala jeanselmei,
Leptosphaeria senegalensis, Curvularia spp. aj.,
Dothideales [tř. Ascomycetes]
Zdroj: půda, rostliny.
Nemoc zvířete: maduromykóza.
Přenos: kontaktem, perkutánní (poranění) - práce na poli,
transplantací orgánů (Scedosporium spp.).
Onemocnění člověka: maduromycetom, eumycetom
(mykotický mycetom) - granulomy a abscesy s píštělemi
v kůži a podkoží, vzácněji i na kostech, někdy
diseminace; nutno odlišit od mycetomu vyvolaného
aktinomycetami, tj. aktinomycetomu.
Diagnostika: mikroskopie (hnis z píštělů, biopsie), kultivace
(SGA bez cykloheximidu aj.).
Terapie (méně účinná): ketokonazol, amfotericin B; resekce
tkáně.
Rozšíření: tropy a subtropy (Amerika, Afrika, Asie, Austr.).
Madurella mycetomatis
Exophiala jeanselmei
Phialophora verrucosa, Fonsecaea compacta,
F. pedrosoi, Rhinocladiella aquaspersa,
Cladosporium carionii, Exophiala jeanselmei
Dematiaceae [pom. tř. Hyphomycetes]
Zdroj: rostlinné zbytky.
Nemoc zvířete: chromoblastomykóza.
Přenos: kontaktem (perkutánní) –zemědělci.
Onemocnění člověka: chromoblastomykóza
(chromomykóza) – chronické onemocnění kůže a
podkoží charakterizované bradavičnatými lézemi
pokrytými strupy (hlavně na končetinách).
Diagnostika: mikroskopie tkáně (typické sklerotické hnědé
kulovité dělené/septované buňky a hnědé hyfy),
kultivace (SGA).
Terapie: amfotericin B, fluorocytozin.
Rozšíření: kosmopolitní, převážně teplejší oblasti.
Phialophora verrucosa
Fonsecaea pedrosoi
Cladophialophora carrioni
Cladophialophora carrioni
Wangiella dermatitidis, Dactylaria
gallopava, Alternaria alternata, Phialophora
spp., Xylohypha spp., Curvularia spp.,
Exophiala spp. aj.
Teleomorfy, pokud známy, patří mezi askomycety.
Zdroj: rostlinné zbytky.
Nemoc zvířete: feohyfomykóza.
Přenos: perkutánní.
Onemocnění člověka: feohyfomykóza – nespecifické
soliterní podkožní léze, vzácně uvnitř tkáně (absces
mozku).
Diagnostika: mikroskopie poškozené tkáně, kultivace
(SGA).
Terapie: amfotericin B, ketokonazol; chirurgický zákrok
(excize).
Rozšíření: kosmopolitní.
Feohyfomykóza - Exophiala
jeanselmi
Feohyfomykóza - Exophiala
dermatitidis
Curvularia lunata
Alternaria alternata
Cladophialophora bantiana
Mucor, Rhizopus, Absidia,
Mortierella
Mucoraceae [řád Mucorales, tř. Zygomycetes]
Zdroj: rostlinné zbytky aj. abiotické substráty.
Nemoc zvířete: mukormykóza střevního traktu, abort.
Přenos: alimentární, aerogenní, při transplantaci orgánů.
Onemocnění člověka: mukormykóza (zygomykóza) gastrointestinální,
kraniální, nebo plicní; nejzávažnější a
často fatální jsou rhinocerebrální zygomykózy (šíření z
nosní sliznice přes nosní dutiny a očnici do mozku;
predispozice: diabetes, leukemie, lymfom, uremie,
imunosuprese).
Diagnostika: mikroskopie (biopsie: široké neseptované
hyfy), kultivace (SGA); mnohdy až post mortem.
Terapie: amfotericin B; resekce nekrotické tkáně.
Rozšíření: kosmopolitní, ubikvitní.
Mucor, Rhizopus - zygospory
Rhinocerebrální mukormykóza
mukormykóza maxily
Rhizopus oryzae v mozku
Mukormykóza mozku
Mukormykóza zevního ucha
Generalizovaná mukormykóza
Basidiobolus, Conidiobolus,
Entomophthora aj.
Entomophthoraceae [řád Entomophthorales, tř.
Zygomycetes]
Zdroj: rostlinné zbytky, voda, půda; plazi, obojživelníci.
Nemoc zvířete: entomoftoromykóza (fykomykóza).
Přenos: kontaktem, alimentární.
Onemocnění člověka: entomoftoromykóza (fykomykóza) subkutánní
a slizniční (nosní) nádorovité změny.
Diagnostika: mikroskopie (biopsie), kultivace.
Terapie: jodid draselný, amfotericin B.
Rozšíření: kosmopolitní.
Basidiobolus ranarum
Basidiobolus ranarum
balistokonidie
zygospory
Conidiobolus coronatus
Cryptococcus neoformans,
C. gattii
Teleom.: Filobasidiella neoformans Filobasidiaceae
[ř. Filobasidiales
(Sporidiales), tř. Heterobasidiomycetes]
Kulovité kvasinkovité buňky 2-10 m se silným
mukopolysacharidovým pouzdrem; sérotypy A-D. Existuje
také patogenní hybrid C.n. x C.g. (sérotyp AB).
Zdroj: u C.n. trus ptáků (holubů a okrasných: substrát pro růst
sérotypů A a D); holubí trus obsahuje až 5.107 buněk/g. U
C.g. (sérotypy B, C) některé druhy stromů, např. eukalypty.
Nemoc zvířete: kryptokokóza - pneumonie, meningitida; C.g.:
onemocnění koal.
Přenos: aerogenní; kontaktem. Zvýšené riziko nákazy u lidí,
kteří přijdou do styku s kontaminovaným ptačím trusem.
Cryptococcus neoformans, C. gattii
Onemocnění člověka: kryptokokóza - chronická až subakutní plicní,
kožní i diseminovaná forma (meningoencefalitida), s letalitou 20-
30%; častá u pacientů s AIDS. U plicní formy možnost tvorby
malých diskrétních uzlíků, zjizvení a opouzdření ložisek podobné
tbc. Od roku 2004 C.g. VGII ve Vancouveru (Britská Kolumbie,
Kanada), kde v letech 2005-06 proběhla epidemie s >100 případy
nákazy u imunokompetentních osob. V letech 1990-2000 byl v ČR
hlášen ročně v průměru 1 případ (rozptyl 0-2).
Diagnostika: mikroskopie (tušový negativní preparát pro detekci
pouzder) a kultivace (SGA nebo selektivní agar s Guizotia) likvoru,
hnisu, moči, prostatického výměšku), sérologický průkaz
polysacharidového antigenu v likvoru (KFR, latex, ELISA).
Terapie: amfotericin B (v lipozomální formě) + fluorocytozin,
ketokonazol, flukonazol.
Rozšíření: kosmopolitní (C.n.). C.g. hlavně v tropech a subtropech:
Austrálie, Nový Zéland, Papua a Nová Guinea, jižní a jihovýchodní
Asie, Jižní Amerika, Mexiko, USA (jižní Kalifornie, Nové Mexiko),
Kanada (Vancouver Island), střední a jižní Afrika, méně Evropa
(Rakousko, Německo, Francie, Itálie, Řecko, Španělsko).
Cryptococcus neoformans
Guizotia abyssinica agar
Cryptococcus
neoformans
Cryptococcus neoformans v holubím trusu
Kryptokokóza
Cryptococcus neoformans
Grocott
Pneumocystis jirovecii
Synonym P. carinii. Sněti Ustilaginales [tř. Heterobasidiomycetes]
(dříve řazeno k prvokům). Má různé genotypy, některé
antroponotické, jiné zřejmě zoonotické.
Zdroj: potkan a jiní hlodavci, domácí zvířata (pes); člověk.
Nemoc zvířete: inaparentní průběh (přes někdy masivní nálezy cyst v
plicích zajíců a hlodavců).
Přenos: aerogenní, kontaktem.
Onemocnění člověka: pneumocystóza (angl. "pneumocystic
pneumonia", PCP), často u osob s imunosupresí; obvykle
subfebrilní. [Antroponózou je intersticiální pneumonie kojenců
(původce dříve označovaný jako P. carinii forma hominis) s letalitou
0-40%, etiologii popsali roku 1952 Vaněk a Jírovec].
Diagnostika: mikroskopie sputa nebo bronchoalveolární laváže (IF
průkaz antigenu), biopsie plic (Giemsa nebo stříbření: zralá cysta 5-
8 m s dvojitou stěnou a osmi 1-jadernými tělísky, 'sporozoity',
anebo skvrny eozinofilní hmoty se shluky velmi drobných oválných
forem 1-4 μm, 'trofozoitů'); PCR, někdy sérologie (KFR, IF).
Terapie: kotrimoxazol, trimetoprim + sulfametoxazol, pentamidin,
sulfadiazin + pyrimetamin.
Rozšíření: kosmopolitní.
Pneumocystis jirovecii
Pneumocystis jirovecii - cyklus
(a) trofozoit s filopodiemi
(b) pre-cysta s mitózou
(c) nezralá cysta
(d) zralá cysta
úsečka = 1 μm
N = nukleus
Cailliez et al. 1996:
J. Med. Vet. Mycol. 34: 228
Pneumocystis jirovecii
trofozoiti 1-5 μm,
pleomorfní,
1 jádro (Giemsa)
Pneumocystis jirovecii
cysta
Pneumocystis jirovecii
trofozoity a cysty plíce
Zoonotické houby
• Trichophyton verrucosum, T. mentagrophytes,
T. simii, Microsporum canis, M. persicolor a
některé jiné zoofilní dermatofyty
• Penicillium marneffei
Sapronotické houby
většina ostatních patogenních druhů