Davidson, Donald: Centrality of Truth. In The Nature of  Truth (if any). Peregrin, Jar. ed.,
Proceedings of the International Colloquium, Prague, September 17-20, 1996, Praha: Filosofia 1997,
s. 3-14.

Ústřednost (Centrality of) pravdy


Ačkoli tradičně patří pojem pravdy mezi nejdůležitější náměty filosofických rozprav, byla v našem
století tato tradice mnoha filosofy, ale také historiky, litrárními kritiky, literárními teoretiky
a dalšími, vážně zpochybněna. Mám za to, že v důsledku různých lákavě vypadajících omylů a
přehmatů. V tomto článku uvedu několik příčin, proč byla pravda v myslích mnoha lidí zbavena svého
lesku, nebo proč byla přinejmenším odsunuta na méně významné místo, a následně uvedu, proč by měl
být restaurován pojem pravdy v klíčové roli, kterou hraje v našem porozumění světu a v myslích
jednajících lidí.

Dříve než začnu ukazovat, jak bylo cenné zbavit pravdu domnělých zásluh, poukážu, že pravda bývala
prezentována jako něco většího než je, že bývala vybavována mocí, kterou nemá. V době, kdy ještě
nebyla zřetelná dělící linie mezi filosofií a vědou, bylo pro filosofy přirozené nárokovat si roli
prostředníků při získávání toho, co pravda nabízí. Soustředění se na epistemologii, zejména
takovou, jež si klade nárok na ospravedlnění nejhlubšího základu vědění, vyprovokovala
zpochybnitelný dojem, že filosofie je místem, kde se dají hledat poslední a nejzákladnější pravdy,
v nichž všechny ostatní pravdy záleží bez ohledu, zda se jedná o pravdy vědecké, morální, zdravého
rozumu atd. Platónova záměna abstraktních univerzálií za entity vyjadřující nejvyšší hodnoty měla
za následek záměnu pravdy za ony nejvýznamnější pravdy. Že jde o záměnu je zjevné, povšimneme-li si
(stejně jako později i sám Platón), že pouze dokonalý exemplář univerzálie nebo formy je tou formou
samou. Tedy pouze kruhovost (univerzálie nebo pojmu) je dokonale kruhová, pouze pojem ruky je
dokonalou rukou, pouze pravda sama je úplně pravdivá.

Zde před námi vyvstává hluboké nedorozumění, kategoriální chyba, a postup tím směrem byl nepochybně
odsouzen k nezdaru. Pravda není objekt a proto nemůže být pravdivá; pravda je pojem, a je
srozumitelně přisuzována věcem jako jsou věty, promluvy, přesvědčení a propozice, entity mající
propoziční obsah. Je chybou si myslet, že jestliže někdo hledá, aby porozuměl pojmu pravdy, nutně
se pokouší objevit důležité obecné pravdy o spravedlnosti nebo o základech fyziky. Chyba prosakuje
až k myšlence, že nám teorie pravdy musí nějakým způsobem a ve vší obecnosti říci, co je pravdivé,
nebo alespoň, jak objevovat pravdy.

Není se co divit, že tohle vyvolalo reakci! Filosofie slibovala mnohem víc, než na co stačila, nebo
i než na co by kterákoli jiná disciplína mohla stačit. Jak reagoval Nietzsche je známé. Jiným
způsobem, ale v podstatě taktéž zareagovali američtí pragmatici. Například Dewey naprosto správně
nepřijal myšlenku, že by kdy filosofové byli zasvěcováni do nějakých zvláštních nebo
fundamentálních druhů pravd, bez nichž by věda nemohla doufat v pokrok. Doplnil však tuto poctivou
zdrženlivost absurdní teorií pojmu pravdy. Když se posmíval okázalosti přednostního přístupu
k pravdě, pociťoval potřebu útočit na klasický pojem jako takový. Útok ve stylu doby vzal na sebe
podobu přesvědčivé redefinice. Protože slovo „Pravda“ má auru něčeho cenného, účelem triku
přesvědčivých definic je redefiovat ji jako něco, co považujete za „něco schopného vést“
(„something to steer by“ - steer - vykleštit nebo řídit, řídit se, vést hovor, uvést, zavést,
přivést, dirigovat, mít namířeno, směřovat atd. ve slovníku nemohu nalézt spojení steer by), což je
Rortyho fráze. Dewey tedy prohlašoval, že přesvědčení nebo teorie je pravdivá tehdy a jen tehdy,
když prosazuje to, co je lidským zájmem.[1]

Nepomohlo by uvádět přehled zřejmých námitek proti tomuto názoru, neboť jak jeho zastánci tak jeho
kritikové je dobře znají. Zastánci si libují v konfliktu se zdravým rozumem,[2] kritikové se
nafukují zpozdilou radostí, když si povšimnou nerelevantní rétoriky. Mnohem zajímavější je ptát se,
proč Dewey a jiní - Rorty zahrnuje do Deweyovy společnosti Jamese, Nietzscheho, Foucaulta a sebe -
propagují tézi tak zřejmě opačnou k názoru, že pravda je pojem zajímavý z filosofického hlediska.
Přemýšlím o čtyřech souvisejících důvodech.

Podle Rortyho Dewey „souhlasil s Nietzschem, že tradiční pojetí Pravdy jako korespondence s vnitřní
povahou Reality, je pozůstatkem ideje o podřízení se Vůli Boha“. Pravda jako korespondence
s realitou se zdá být tou ideou, bez níž je lépe se obejít, zejména jestliže jako v uvedeném
citátu, jsou „pravda“ a „realita“ zvýznamněny psaním velkých počátečních písmen. Myšlenka
korespondence není ani tak špatná jako prázdná, ale je záslužná kvůli předpokladu, že něco není
pravdivé jednoduše proto, že je tomu věřeno, dokonce i jestliže tomu věří všichni. Je ale
problematické, je-li v ní vysvětlující síla. Pojetí korespondence by bylo užitečné, kdybychom byli
schopni instruktivním způsobem říci, který fakt nebo která část reality činí tu kterou větu
pravdivou. To se nikomu nepodařilo. Jestliže se například tážeme, co způsobuje, že je pravdivá věta
„měsíc je vzdálen čtvrt milionu mil“, jediná odpověď, na kterou připadneme, je, že je to fakt, že
měsíc je vzdálen čtvrt milionu mil. A co horšího, jestliže se pokusíme nabídnout seriozní sémantiku
pro referenci k faktům, shledáme, že přejdou do jednoho, že o nich nelze pojednat jednotlivě. Důkaz
tohoto tvrzení je podán Alonzem Churchem, který byl inspirován Fregem. Church v tom vidí důvod,
proč Frege měl za to, že všechny pravdivé věty pojmenovávají stejnou věc, kterou nazýval Pravda.
Kurt Gödel úplně nezávisle předložil v podstaě stejný důkaz, když tvrdil, že to byl právě respekt
k tomuto způsobu myšlení, jež přivedl Russella k objevu teorie deskripcí (Neale, 1995). Ať už je
historie odpovídajícího argumentu (který je dnes často nazýván „Slingshot=argument praku“)
jakákoli, musíme, jak se domnívám, přijmout, co z toho plyne. Žádné zajímavé ani vhodné entity -
které by vysvětlily, vztáhneme-li je nějak k větám, proč ty pravdivé jsou pravdivé a ty nepravdivé
jsou nepravdivé - nemáme k dispozici. Proto je dobré být skeptický, pokud jde o důležitost
korespondenční teorie pravdy.

Pokud je „pravda“ psána s velkým písmenem na počátku, je možná přirozené si myslet, že existuje
jediný způsob, jak popisovat věci a vystihovat jejich esenciální podstatu, a tedy že existuje
„interpretace světa, která vystihuje jeho pravdivost“, jak to nazývá Rorty, či popis „Reality jaká
je Sama o Sobě“. Žádná taková jedinečná „interpretace“ nebo deskripce ovšem neexistuje jak v tom
jednom či více jazycích, které každý známe, dokonce ani v žádném možném jazyce vůbec. Nebo bychom
možná měli říci, že je to ideál, který nikdo z nás neumí naplnit. Na tom však málo záleží, to přece
neodradí žádného vnímavého obránce objektivity připisování pravdy jednotlivým promluvám nebo
přesvědčením, a proto i kdybychom se zdrželi Dokonalého Popisu Reality, neměli bychom žádný důvod
přijmout tézi, že neexistuje ani „dokonce v principu“ rozdíl mezi přesvědčeními, která jsou
pravdivá a těmi, která jsou „pouze schopná vést (to steer by)“ (Rorty 1966, s. 7).

Napadají nás stále účinnější úvahy ve prospěch poněkud krotčí, ale zřetelně rozpoznatelné verze
pragmatické teorie pravdy. Rorty ji představuje veřejnému fóru, když připisuje Deweyovi myšlenku,
že korespondenční teorie nic nepřidává k „obvyklému, všednodennímu, omylnému způsobu oddělování ...
něčeho pravdivého od něčeho nepravdivého“. Co je nepochybně pravdivé bylo kdysi dávno ukázáno
Platónem v dialogu Theaitétos: pravdivé nepřichází označeno „značkou, jež by je odlišila od
nepravdivého, nemá nic takového jako je datum v rohu nějaké fotografie. To nejlepší, co lze udělat,
je test, experiment, srovnání, a v každém případě s pozornou myslí. Ale bez ohledu na to, jak
dlouhou dobu a jak dobře budeme my a nadcházející generace v tomto úsilí pokračovat, budeme
opakovaně osamělí se svými omylnými přesvědčeními. Známe mnoho a budeme znát ještě více. Nikdy ale
nebudeme vědět jistě, které z věcí, o jejichž pravdě jsme přesvědčeni, jsou skutečně pravdivé.
Nelze-li rozpoznat, zda jsme k něčemu dospěli, pak nemá žádný smysl činit z pravdy cíl. Pravda není
hodnotou, „usilovné hledání pravdy“ postrádá smysl, pokud je jejím výsledkem, nepochybně cenným,
pouhé zvýšení důvěryhodnosti našich přesvědčení shromažďováním dalších evidencí nebo
překontrolováním našich kalkulací.

Z faktu, že nikdy nebudeme schopni říci, která z našich přesvědčení jsou objektivně pravdivá,
pragmatici vyvozují, že můžeme směle ztotožnit naše nejlépe prozkoumané, nejúspěšněji si vedoucí
přesvědčení s těmi pravdivými, a vzdát se myšlenky na objektivitu. (Pravda je objektivní, jestliže
pravda přesvědčení nebo věty je nezávislá na tom, zda je potvrzena veškerou evidencí, zda je všemi
zúčastněnými zastávána, nebo zda „je schopná vést“.) Jenže tady si můžeme vybrat. Namísto toho,
abychom se vzdali tradičního názoru, že pravda je objektivní, můžeme se vzdát názoru, který je také
tradiční (na němž pragmatici lpí) že pravda je normou, něčím, oč je třeba usilovat. Já souhlasím
s pragmatiky, že nemůžeme konzistentně přijmout obojí, pravdu jako něco objektivního a pravdu jako
něco, oč je třeba usilovat. Domnívám se ale, že to lepší, co by mohli udělat, by bylo, přidat se
k názoru, že pravda je to objektivní, z čeho ale není třeba dělat účel.[3]

Na rozdíl od Rortyho někteří současní pragmatici zavrhli beznadějnou myšlenku, že přesvědčení je
pravdivé, jen když nám pomáhá se orientovat v životě, a rovněž o něco méně nerozumný, ale stále
ještě chybný názor, že pravda není odlišná od toho, co je možná prakticky nejlépe epistemicky
použitelné. Ale druzí filosofové, kteří se sami pragmatiky nenazývají, jsou rozkolísaní v závěsu
opodstatněných reakcí namířených proti znevažujícím (inflated) nebo na omylu založeným teoriím
pravdy. Zřetelně se rýsující tendence, jíž se staly součástí, je nyní možná hlavním proudem
filosofických úvah o pojmu pravdy. Zástava, pod níž tito stoupenci zavržení falešného pozlátka
kráčí, je deflacionismus. Myšlenka společná různým druhům deflacionismu je, že pravda, ačkoli pojem
legitimní, je v podstatě triviální, a proto nestojí za obrovské úsilí, které jí věnují
metafyzikové. Deflacionismus čerpá sílu ze dvou zdrojů. První, mohutný, je do značné míry
ospravedlnitelný zklamáním vyvolaným pokusy definovat nebo i jinými způsoby explikovat pojem
[pravdy]. Možná nejznámější a nejbezprostředněji přitažlivá definice tvrdí, že promluva (nebo
přesvědčení) je pravdivá(é) tehdy a jen tehdy, když koresponduje s fakty, nebo realitou, nebo
s tím, jak se věci mají. Již jsem jednou vysvětlil, proč si myslím, že korespondenční teorie
postrádají vysvětlující obsah.

Koherenční definice nebo „teorie“ jsou přitažlivé z hlediska teorie vědění, nikoli pro vysvětlení
pravdy. Neboť zatímco je zřejmé, že pouze konzistentní množina přesvědčení by mohla obsahovat pouze
pravdivá přesvědčení, není opodstatněný předpoklad, že by každá konzistentní množina přesvědčení
obsahovala pouze pravdy. Otevřeně epistemické teorie [teorie pravdy vycházející z teorie vědění]
mají své zdatné přívržence: mám na mysli zejména Michaela Dummeta a Hilary Putnama, kteří
s drobnými modifikacemi tvrdí, že pravda je zaručená tvrditelnost. Respektuji tuto myšlenku z téhož
důvodu, z něhož respektuji blízce příbuzné pragmatické teorie, protože vztahují pravdu k lidským
postojům jako jsou přesvědčení, záměry a touhy, a já se domnívám, že se tudy musí ubírat každý
úplný popis pravdy. Ale jejich způsob vyjádření toho vztahu nemůže být správný. Neboť buďto jsou
podmínky pro zaručenou tvrditelnost tak silné, že zahrnují pravdu samu, a v tomto případě je popis
kruhový, nebo se kruhovosti vyhýbají tím, že činí podmínky explicitní a pak vyjde najevo, že plně
zaručené tvrzení může být nepravdivé.

Co je tedy špatné na deflacionismu? Proč bychom neměli přijmout názor, že pravda je tak mělká jak
se zdá na to poukazovat korespondenční teorie? V uplynulých letech na sebe vzal deflacionismus
mnoho podob. Frank Ramsey, jasnozřivý v tolika oblastech, byl jedním z prvních, kdo se pokusil
poukázat že, jak říká, „neexistuje žádný zvláštní problém pravdy ale pouze lingvistický zmatek“
(Ramsey, 1990, s.38). Argumentuje tak, že poukáže, že „Je pravda, že César byl zavražděn“ neznamená
nic více než „César byl zavražděn“: v tomto kontextu , „je pravda, že“ působí jednoduše jako
dvojitá negace, větná spojka, která zobrazuje pravdivé věty na pravdivé a nepravdivé na nepravdivé;
odhlédne-li se od zdůraznění a mnohomluvnosti, nepřidává toto větné spojení nic k tomu, co chceme
říci. Ramsey se domnívá totéž v případě větných spojení jako „To je fakt, že“. Naproti tomu si
Ramsey mnohem jasněji než jiní povšiml, že tímto způsobem nelze eliminovat pravdivostní predikát ve
větách jako „Má vždycky pravdu“, tj. „Cokoli řekne, je pravdivé“. Zde se zdá být pravdivostní
predikát nepostradatelný. Ramsey činí problematický (a neuskutečnitelný) návrh, aby byl i v těchto
případech pravdivostní predikát vyloučen; musíme přiznat, že co si předsevzal, nedokázal. Ani
nedokázal, že problém pravdy je pouhý lingvistický zmatek. (Záměna užití a zmínění znemožňuje,
abychom si byli jisti, co měl Ramsey na mysli, ale lze se domnívat, že kdyby mohl zkoumat déle,
dostal by se velmi blízko k místu, kam došel Tarski.)

Ramseyův deflacionistický pokus na rozdíl od většiny takových pokusů závisel na tom, že za primární
nositele pravdy jsou považovány propozice. Nedávno oživil Paul Horwitch to, co bychom mohli nazvat
propoziční deflacionismus (Horwich, 1990). Horwich neproklamuje tezi, že pojem pravdy se dá
vyloučit, ale že je triviální. Upozorňuje, že věty jako „Propozice, že César byl zavražděn je
pravdivá, tehdy a jen tehdy, když byl César zavražděn“ je jistě pravdivá, a že takové věty přesně
specifikují okolnosti, za nichž je každá vyjádřitelná propozice pravdivá. Následně tvrdí, že
totalita takových vět zajišťuje nekonečnou axiomatizaci pojmu pravdy (nařídí vyloučit věty, jež
vedou ke kontradikci). Horwich připouští, že to neposkytuje explicitní definici pojmu pravdy.
Zvlátě není potřebné použít pojem pravdy k vysvětlení pojmů významu a přesvědčení, neboť ty mohou
být explikovány jiným způsobem. Jak bude za okamžik jasné, nepřijímám poslední tvrzení. To ale
nevadí, neboť se domnívám, že nerozumíme Horwichovu axioma-schematu nebo jeho zvláštním axiomům,
jež jsou jeho instancemi. Problém se týká sémantické analýzy vět  jako „Propozice, že César byl
zavražděn je pravdivá tehdy a jen tehdy, když César byl zavražděn“. Predikát „je pravdivá“ vyžaduje
singulární termín jako subjekt; subjekt je proto „propozice, že  Cézar byl zavražděn“. Podle všeho
jmenuje nebo referuje k propozici. Pak ale jaká je role věty „César byl zavražděn“ v tomto
singulárním termu nebo deskripci? Jediná přijatelná odpověď je, že slova „propozice, že“ jsou
funkčním vyjádřením, které zobrazuje cokoli následující věta jmenuje do propozice. V tom případě
musí být referujícím termem sama věta. Jsme-li Fregovci, řekneme, že jmenuje pravdivostní hodnotu.
Podle této hypotézy je ten axiom přímočarou tautologií, a nevysvětluje nic (neboť slova „propozice,
že“ jednoduše zobrazují pravdivostní hodnotu na sebe).[4] Alternativou je, že při svém prvém
výskytu ta věta pojmenovává některou zajímavější entitu. Ale pak nerozumíme axiomu, neboť věta
„César byl zavražděn“ je jednou užita jako jméno nějaké zajímavé entity a jednou jako obyčejná
věta, a nedovedeme si představit, jak naložit s touto dvojznačností v seriozní sémantice.

Horwich tvrdí, že Quine a Tarski jsou také deflacionisté. Ale jsou skutečně? Očividně může být
v tomto smyslu uváděn Quine. Opakovaně hovořil o tom, co nazýval diskvotačním aspektem pravdy,
který ovšem aplikoval na věty a nikoli propozice. Pravdivostní predikát použitý na věty je
diskvotační v následujícím smyslu: Věta jako „“Sníh je bílý“ je pravdivá“ je vždy ekvivalentní
výsledku  diskvotace věty a odstranění pravdivostního predikátu; ekvivalent je v tomto případě
„Sníh je bílý“. Zde je jasně vidět, jak můžeme eliminovat pravdivostní predikát za příznivých
okolností. Quine ovšem ví, že jsou kontexty, u nichž tento manévr pravdivostní predikát neodstraní.
Nicméně totalita vět jako „“Sníh je bílý“ je pravda tehdy a jen tehdy, když sníh je bílý“ vyčerpává
extenzi pravdivostního predikátu pro určitý speciální jazyk, jak zdůrazňoval Tarski, a každá taková
věta nám přesně říká, za jakých podmínek je citovaná věta pravdivá.

Diskvotace nicméně nemůže předstírat, že podává úplný popis pojmu pravdy, neboť pracuje pouze ve
speciálním případě, kdy metajazyk obsahuje objektový jazyk. Ale ani objektový jazyk ani metajazyk
nemohou obsahovat svůj vlastní pravdivostní predikát. Jinými slovy, pojem, který chceme vysvětlit
je vyloučen z výrazu každého konzistentního jazyka, v němž diskvotace pracuje. Řečeno ještě jinak:
chceme-li vědět, za jakých podmínek je věta obsahující pravdivostní predikát pravdivá, nemůžeme
použít predikát diskvotačním způsobem. Diskvotace nepodává celý obsah pojmu pravdy.

Při nejlepším tedy diskvotace poskytuje rozsah pravdivostního predikátu pro jednotlivé jazyky;
ptáme-li se, co takové predikáty mají společného, diskvotace nemůže odpovědět. Něco podobného je
potřebné říci o definicích pravdy Tarského. Tarski ukázal, jak podat explicitní definici pravdy pro
jazyk vyhovující jistým podmínkám, ale současně dokázal (za jistých přirozených předpokladů), že
žádná obecná definice není možná - obecný pojem mu unikl. Šel přece tak daleko za cokoli
implicitního v diskvotaci, což lze bez vyřčení, neboť byl schopen podat vhodné definice pravdy - ve
vztahu k určitým jazykům, což diskvotace nemůže. Tarského definice pravdy není triviální, vyjevuje
něco hlubokého o jazycích jisté vyjadřovací síly. Jakmile má jazyk ekvivalent v kvantifikační
struktuře prvního řádu ale bez rozhodovací procedury, pak neexistuje způsob, jak v něm definovat
pravdu, s vyjímkou zavedení sofistikovaných verzí reference, kterou Tarski nazval splňování
(satisfaction). Tarského splňovače (satisfiers) jsou nekonečné sekvence, které párují proměnné
v jazyce s entitami jeho ontologie. K zajímavému použití pojmu satisfakce dochází při
charakterizaci sémantických vlastností otevřených vět, nakonec se ukáže, že uzavřená věta je
pravdivá tehdy a jen tehdy, když splňuje (satisfied) nějakou sekvenci. To může znamenat, že zde
máme co do činění s korespondenční teorií, ale byla by to fregovská teorie, neboť každá sekvence
vyhovuje každé pravdivé větě. Ačkoli to nebyl Tarského záměr, dalo by se říci, že Tarski zde
nepřímo potvrdil Fregův sligshot argument (argument praku).

Musíme přiznat, že Tarského práce nedá spát těm, kdo by rádi oživili korespondenční teorii, ani
nepodporuje deflacionistickou pozici. Uvážíme-li jak neuspokojivé se alternativy zdají být, měli
bychom přesto spočinout na obsahu naplněného opravdovým vhledem do povahy pravdy, který nám poskytl
Tarski? Nemyslím si to, neboť případnější by byl údiv, že jde o tak jednoduchý pojem, který jak
Tarski uvádí, lze definovat pro každý z množství správně se chovajících jazyků. Tarski se ovšem ten
pojem nepokouší definovat, přestože název jeho slavné eseje zní „Pojem pravdy ve formalizovaných
jazycích“ („Der Wahrheitsbegriff ...“) (Tarski 1956). Z různých poznámek v této i jiných pracích
vychází najevo, že Tarski předpokládá, že se jedná o jediný pojem, dokonce i když nemůže být
definován. To připadá zřejmé nejen skrze jeho výslovné přesvědčení, že se jeho práce přímo vztahuje
na „klasický“ pojem pravdy, jímž se filosofové vždy zabývali, ale také vzhledem k jeho kritériu
úspěšnosti projektu definování pravdy pro určité jazyka. Toto (neformální) kritérium vyžaduje, aby
definice zahrnovala jako teorémy všechny věty tvaru

s je pravdivé-v-L tehdy a jen tehdy, když p

kde s je deskripce libovolné věty z L a p je překlad této věty do jazyka definujícího predikát
„pravdivý-v-L“. Zřejmě nelze poznat, že ten predikát je pravdivým predikátem, pokud jsme ještě
neuchopili (nedefinovali) obecný pojem pravdy. Je též pozoruhodné, že Tarski spojuje pojem pravdy s
překladem: to je podstatné, protože jazyk, pro který má být pravda definována, nemůže být oním
jazykem, který obsahuje definici pravdivostního predikátu.

To mne přivádí k pozitivní myšlence: když všechny definice obecného pojmu selžou a nezdá se, že by
nějaká stručná parafráze zachytila, co je na pojmu důležité nebo zajímavé, proč si přece někteří
z nás nepřestávají myslet, že je to něco zajímavého a důležitého? Jeden z důvodů je, že je to
spojeno s významem. Jde o spojení, které použil Tarski, neboť překládání je úspěšné jen tehdy, když
zachovává pravdu, a tradičním účelem překladu je zachovávat význam. Ale do jaké míry závisí význam
na pravdě?

Téměř každý souhlasí, že přinejmenším některé věty mají hodnotu pravda nebo nepravda, a že u
takových vět můžeme mluvit o pravdivostních podmínkách. Ale deflacionisté i jiní mají tendenci
pochybovat, zda tato skutečnost má co do činění s významem vět. Často se říká, že význam má co do
činění s podmínkou, která jej odůvodňuje, nebo s náležitým užitím věty, která něco tvrdí; obecně má
význam spíše co do činění s tím, jak jsou věty užity, než s jejich pravdivostními podmínkami. Zde
pociťuji dvojí nedorozumění. Zaprvé je pravdivostní podmíněnost a ovlivnění významu užitím něco, co
spolu soupeří. Člověk může legitimně diskutovat o tvrzení, že Tarského typová definice pravdy může
sloužit jako teorie významu. Myslím, že může, když jí správně porozumíme, ale to není to, co zde
obhajuji. Domnívám se, že je zřejmé, že někdo, kdo ví, za jakých podmínek by byla věta pravdivá, té
větě rozumí, a jestliže má věta pravdivostní hodnotu (je pravdivá, nepravdivá nebo možná ani taková
ani taková) pak někdo, kdo neví, za jakých podmínek by byla pravdivá, jí nerozumí. Toto jednoduché
tvrzení nevylučuje náhled na význam, který tvrdí, že věty něco znamenají podle toho, jak jsou
užity; může to být tak, že jsou užity podle toho, jaké mají pravdivostní podmínky a mají
pravdivostní podmínky, jaké přísluší tomu, jak jsou užity.

Zkoumejme tedy ideu, že užití určuje význam. Něco je užito, jestliže to vyhovuje (satisfy), nebo by
to vyhovovalo hodnotě, nebo to realizuje, anebo by to realizovalo záměr. Záměry, které řečí
vyjadřujeme, tedy odkazují na užití, k němuž přimějeme jazyk. Pomysleme ale jak mnoho záměrů je
vpleteno do jedné promluvy! Záměrně pohybujeme ústy a jazykem. Děláme to se záměrem vyloudit jisté
zvuky. Děláme to téměř vždy se záměrem vyloudit zvuky, které budou našimi posluchači interpretovány
jistým způsobem. Děláme to se záměrem vytvořit promluvu jisté síly - síly tvrzení, nebo tázání nebo
oklamání, nebo zmatení někoho, nebo získání informace; seznam možností je doslova nekonečný. A
dokonce ani to nestačí. Ptáme se, když chceme znát cestu do města a chceme to vědět, protože chceme
koupit prasátko, které ... atd. Pro každý z těchto záměrů můžeme také použít slovo „zamýšlet“.
Zamýšlíme dělat zvuky, zamýšlíme klást otázku, zamýšlíme koupit prasátko. O kterém z těchto užití
si můžeme myslet, že nese význammy slov nebo vět? Přijatelnou odpovědí je, že záměr proslovit
zvuky, které budou interpretovány jistým způsobem. Interpretovány jak? Interpretovány ovšem jako
mající význam, který máme na mysli. Pomocí výměny slov s jinými lidmi se dovídáme, jak budou výrazy
pravděpodobně interpretovány a použijeme je za zdůvodnitelného předpokladu, že na to máme právo.
Ale toto užití nepomáhá vysvětlit význam, protože je to užití, které závisí na faktu, že věříme, že
tato slova mají vhodný význam.

Od Wittgensteina známe historii stavitele a jeho pomocníka: „Blok!“ „Deska!“ (Wittgenstein 1953).
To má ilustrovat spojení mezi užitím (přimět pomocníka přinést blok, desku) a významem („Přines
blok“, „Přines desku“). To je v pořádku, chceme-li mít odvahu pohlížet na taková užití jako na klíč
k významu. Je blahodárné být upomenut, že slova neznamenají nic, vyjma když hrají roli v lidských
záležitostech, neboť jsou to právě tyto záležitosti, jež obdařují slova tím významem, který mají.
Ale z této důležité a často zanedbávané skutečnosti neplyne žádná teorie významu. Vždyť jednoslovné
věty ve Wittgensteinově příkladu („Přines blok, desku“) by mohly sloužit pro nekonečný počet účelů:
vedle výzvy, aby pomocník podal takové objekty by stejná promluva mohla být užita pro pobavení
pomocníka (žádná další cihla ani trám nejsou k dispozici), k jeho pozlobení (potrápení),
k ilustračnímu příkladu (Wittgensteinovo skutečné použití ve Filosofických zkoumáních). Jazyk by
nebyl tím užitečným zařízením, kterým je, kdyby každá věta nebyla určena k použití pro přesně jeden
účel. Nic nepomůže pokoušet se, aby význam vyklouzl ze “standartního” užití - žádné takové není.
Ani se nelze odvolat na myšlenku, že existuje „konvence“, kterou máme použít, např. že věta „César
byl zavražděn“ je informací o příčině Césarovy smrti. Taková konvence neexistuje. Kdyby zde
konvence s tímto účinkem byla, bylo by chybou použít jazyk nějakým jiným způsobem - šlo by o
přestupek proti konvenci. Ale naše slova udržují své významy přes různorodá použití. To je jejich
ctnost.

Je prázdné říkat, že význam je užití, pokud neupřesníme, jaké užití máme na mysli, avšak pokud je
přece upřesníme, způsobem, který pomůže s významem, shledáme, že se pohybujeme v kruhu. Můžeme ale
sami od sebe udělat víc než registrovat, jak je jazyk použit? Předtím než dostaneme ideu pravdy
nebo omylu, před příchodem pojmů nebo propozičních myšlenek, existuje rudimentární komunikace
spočívající v tom, že prostě objevíme, že vydávání zvuků nese ovoce. Křik je prvním přiblížením
k jazyku, když křik shledáme schopným dát nám tu či onu formu úlevy nebo zadostiučinění.
Specifičtější zvuky, ať už napodobené či nikoli, jsou rychle spojovány se specifičtějšími akty
vůle. Zde by bylo užití významem, kdyby už bylo možné mluvit o něčem jako je záměr a význam. Další
velký pokrok je učiněn, povšimne-li si dítě, že druzí také vydávají rozličné zvuky právě když má i
dítě zkušenost, jež vyvolává jeho chuť zvuky vydávat. Pro dospělého mají tyto zvuky význam asi jako
jednoslovné věty. Dospělý pozoruje sám sebe, jak provádí malé ostenzivní vyučování: „jíst“,
„červený“, „míč“, „máma“, „mléko“, „ne“. Je získán prostor pro to, co dospělý chápe jako chybu:
dítě řekne „blok“, kde je na místě říci deska. Takový projev nemůže být odměněn - podmiňování se
stává komplexnější. Jde stále o úplně jednoduchou látku, neboť není třeba ničeho víc než verbální
odpovědi směřující k tomu, o čem si učitel myslí, že jsou odpovídající okolnosti a dítě přitom
dostatečně často nalézá to, co vyhovuje. V tomto procesu lze jen obtížně vyhmátnout okamžik, kdy
dítě počíná mluvit a myslit. Interakce mezi dospělým a dítětem v situaci ostenzívního vyučování,
kterou jsem popsal, vytváří nutné podmínky, aby se objevil jazyk a propoziční myšlení, tím že se
vytvoří prostor pro úspěch a selhání. Je jasné, že můžeme jen tehdy říci, že dítě myslí, že je něco
červené, nebo míč, když si samo uvědomuje ten rozdíl. Dítě si myslí, že něco je červené nebo míč
tehdy a jen tehdy, je-li si v jistém smyslu vědomo, že omyl je možný. Jedná se o klasifikování věcí
a může se stát, že něco je dáno do špatné přihrádky.

Je obtížné zdůrazňovat velikost kroku od vrozené nebo naučené schopnosti reagovat na stimulaci
jistého druhu, jež obdařuje pojem vědomím možnosti chyby. Je to krok od reagování na nejbližší
stimuly k myšlení vzdálenějších objektů a událostí, je to krok od pouhé podmíněné odpovědi k tomu,
co Wittgenstein nazývá „jednat podle pravidla“. V tomto místě vstupuje pojem pravdy, neboť nemá
smysl říkat, že jednat podle schopností je chybné - nikdo nemůže chybovat, jedná-li podle svých
schopností, ale může chybovat, jedná-li podle pravidla.

Nyní je třeba se ptát: jak lze smířit fakt, že obecný odkaz, jak je jazyk užit, nemůže být vsazen
do teorie významu se současným nárokem, že ostenzivní učení je vstupní branou do jazyka - vždyť je
jisté, že učitel používající ostenzi používá jednoslovné věty, které se žák učí? Odpověď spočívá
v již zmíněném přenosu. Na počátku neregistruje žák nic víc než spojení mezi objektem nebo situací
a zvukem nebo gestikulací. Hodnotu spojení udává učitel nebo prostředí v podobě odměny. Na počátku
není slovo, ale zvuk, který je užit. Učitel pozoruje žáka, jak se učí kousku jazyka, jehož význam
je již přítomen. Žák si neuvědomuje zda to, co se první osmysluje, ačkoli do té doby bezvýznamné,
je význam nebo užití. V rané fázi ostenzivního učení pro žáka omyl nic neznamená, neboť pro něj
neexistuje nic chybného, a kde chyba nic neznamená, tam nemůže být ani pojem ani myšlení. Jakmile
pokus a omyl (z pohledu učitele) je nahrazen myšlenkou a přesvědčením, dá se aplikovat pojem
pravdy.

Nárok pragmatika, že během učebního procesu se nic nezíská rozlišením mezi úspěchem (poměřovaným
učitelovým uznáním nebo tak, že poskytne, co je chtěno) a pravdou, je zřejmě správný. Toto
rozlišení je plodem dalšího vývoje. Není těžké si to v hrubých rysech představit. Ostenzivní učení
pracuje v prvé řadě a nejlépe s celými větami, v praxi často reprezentovanými tím, pro co má
zkušený mluvčí jednoduchá jména, podstatná jména, slovesa, přídavná jména a zájmena („máma“,
„člověk“, „jít“, „dobrý“, „opatrný“). Dítě, které neovládá nic víc, je ještě pragmatikem. Jakmile
je užita gramatika, mohou být odděleně naučené části poskládány novými způsoby a pravda se oddělí
od pouhého užitečného a schváleného. Reference na jména, extenze, predikáty a vlastní
kombinatorické prostředky jsou v rukou učitelů a společnosti; nikoli ale pravda.

Věty znamenají to, co činí, z důvodu sémantických vlastností slov a kombinatorických prostředků,
které vyjadřují. Nerozuměli byste jediné větě, kdybyste neznali, k čemu je určeno, aby referovala
jména a jiné singulární termíny. Ale vědět tohle, znamená vědět, že jsou přítomny prostředky, které
pracují ve prospěch pravdy nebo nepravdy. Je tomu tak dokonce i když víme, že termín nereferuje
nebo predikát má prázdnou extenzi. Naše porozumění pravdivostním podmínkám je ústřední pro naše
porozumění každé větě. Je mnoho důvodů, proč to může uniknout naší pozornosti. První a všeobecný
důvod je, že se v normálním chodu konverzace málo staráme, zda je či není věta pravdivá; zřídka se
stává, abychom doslova vyslovili, o čem jsme přesvědčeni, že je pravdivé. Náš obvyklý hovor je
vyzdoben metaforami, výpustkami, snadno rozpoznatelnou ironií a hyperbolami, nehledě k uklouznutím
jazyka, vtipům a malapropismům [trapné záměny slov]. Ale metafoře rozumíme pouze proto, že známe
obvyklé významy slov a víme, za jakých podmínek by věta obsahující metaforu byla pravdivá. Existují
případy, kdy dospějeme k názoru, že metaforická věta není ani pravdivá ani nepravdivá, například
“Zvuk trubky je šarlatový”. Náš názor, že tato věta nemá pravdivostní hodnotu (v případě, že je to
náš názor, protože podle Fregeho máme možnost zvolit, že je nepravdivá) je založen na naší
schopnosti roztřídit věci podle toho, zda predikace “být šarlatový“ je pro ně pravdivá nebo
nepravdivá, a poznání, že zvuk trubky mezi ně nepatří. Pokud se jedná o otázky, ty nemohou být samy
o sobě pravdivé nebo nepravdivé, ale odpovědi na ně ano. Skutečně je zřejmé, že člověk nerozumí
ano-ne [zjišťovací] otázce, když neví, že existují dvě možné odpovědi, z nichž jedna je pravdivá a
druhá nepravdivá. Rozkazovacím větám, pokud vyjadřují příkaz nebo rozkaz, je rozuměno potud, pokud
víme, co bude pravda, když budou uposlechnuty. Věty s jmény, které nereferují  (“Pegas je okřídlený
kůň”) mohou nebo nemusí mít podle něčí sémantické teorie pravdivostní hodnotu, ale člověk takové
větě rozumí pouze když ví, co by znamenalo, kdyby jméno koně s křídly bylo Pegas.

Větám je rozuměno za podmínky, že člověk má pojem objektivní pravdy. Totéž platí pro vyjádřování za
použití vět s propozičními postoji. Je možné být přesvědčen pouze tehdy, když člověk ví, že
přesvědčení může být pravdivé nebo nepravdivé. Mohu být přesvědčen, že právě prší, ale to proto, že
vím, že zda prší, nebo neprší, nezávisí ani na mém přesvědčení, ani na přesvědčení kohokoli jiného,
ani na tom, zda je užitečné o tom být přesvědčen. Záleží na přirozenosti (podstatě) ne na mně, ani
na společnosti, ani na celé historii lidské rasy. Na nás je ponecháno, co míníme našimi slovy, ale
to je jiná záležitost. Pravda vstupuje do různých postojů různými způsoby. Přejeme si, aby jistý
stav věcí byl pravdivý, obáváme se, doufáme nebo pochybujeme, že věci se mají tak nebo onak.
Zamýšlíme učinit pravdou, že máme dobrý spánek. Jsme pyšní, anebo zklamaní, jestliže se přihodilo,
že jsme vyhráli druhou cenu. Neboť všechny tyto a mnoho dalších postojů mají propoziční obsah -
druh obsahu, který může být vyjádřen větou - mít některý z těchto postojů je nutné, abychom věděli,
co by bylo pro korespondující větu pravdou. Bez pochopení pojmu pravdy je nejen jazyk, ale myšlení
samo nemožné.

Pravda je důležitá ne proto, že je zvláště cenná nebo užitečná, ačkoli ona jistě je také to i ono,
ale protože bychom bez ideje pravdy nebyli ani myslícími bytostmi, ani bychom nechápali, co to
znamená být myslící bytostí. Jednou věcí je pokusit se definovat pojem pravdy nebo uchopit její
esenci pomocí hutné [všeobsažné] sumarizující fráze, a něco jiného je vystopovat její spojení
s jinými pojmy. Přemýšlíme-li o různých pokusných charakterizacích jako o ne více úspěšných než
dřívější, zdá se být jejich záměr evidentní. Korespondence, ačkoli jako definice prázdná, zachycuje
myšlenku, že pravda závisí na světě jaký je, což by samo stačilo zpochybnit většinu epistemických
nebo pragmatických teorií. Na druhé straně je účelem epistemických a pragmatických teorií vztáhnout
pojem pravdy k lidským záležitostem jako je jazyk, přesvědčení, myšlení a intencionální aktivita, a
právě taková spojení činí pravdu klíčovou pro způsob, jakým mysl uchopuje svět.


Odkazy

Horwich, Paul. Truth. Oxford: Blackwell 1990

Neale, Stephen: The Philosophical Significance of Gödel´s Slingshot, Mind, 104 (1995), s. 761-825

Ramsey, Frank Plumpton: Facts and Propositions, In Philosophical Papers, H.D.Mellor, ed. Cambridge,
U.K.: Cambridge University Press 1990

Rorty, Richard: Is Truth a Goal of Inquiry? Davidson vs. Wright. Th Philosophical Quarterly 45
(180) (1995), s. 281-300

Rorty, Richard: Something to Steer by. London Review of Books, June 20 (1996), s. 7-8

Ryan, Alan: The Concept of Truth in Formalised Languages. In Logic, Semantics, Meamathematics,
J.H.Woodger ed. Oxford University Press 1956

Tarski, Alfred: The Concept of Truth in Formalized Languages. In Logic, Semantics, Metamathematics,
ed. J.H.Woodger. Oxford University Press 1956

Wittgenstein, Ludwig. Philosophical Investigations. New York: MacMillan 1953
________________________________

[1] Mnohé z toho, co zde i předešle říkám o pragmaticích, je inspirováno Rortyho názorem (Rorty
1966) na práci Alana Ryana (Ryan 1996). Rorty píše:

Abyste brali tradiční pojetí Pravdy vážně, musíte víc než souhlasit, že některá přesvědčení jsou
pravdivá a některá nepravdivá ... Musíte souhlasit s Cloughtem, že „naše duše je posílena, když ví/
že ačkoli zahynu, Pravda je taková.“  Musí vám jít proti srsti tvrzení Williama Jamese, že „ideje
... se stávají pravdivé právě jen potud, pokud nám pomáhají vejít do uspokojivých vztahů s jinými
částmi naší zkušenost“. Musíte být pohoršeni, když Ryan (přesně parafrázující Deweye) říká, že
„nazývat tvrzení „pravdivé“ neznamená víc než říkat, že je dobré k  usměrnění naší praxe“.

Ryan nepřijímá myšlenku, že co je užitečné, je nutně pravdivé, ale to „vyvrací mého (Rortyho)
pragmatika. Jak jsem řekl ... veškerou pohnutkou pragmatismu je přestat rozlišovat mezi užitečným
způsoubem vyjadřování a pravdou.“

[2] Tak Rorty v konečné oslavě pragmatického postoje k pravdě říká, že je „ne-soutěživý, neboť
přestože jsou nesladitelná,  [mohou být] přesvědčení zdůvodnitelně nazývána „pravdivá“ (Rorty 1996,
s. 8). Člověk si ovšem může představit okolnosti, za nichž by mohlo být zdůvodnitelné to říci
(například mělo-li by se zabránit souboji), ale bylo by zdůvodnitelné, nebo dokonce možné si
myslet, že nesladitlná přesvědčení jsou pravdivá?

[3] Kuriozně Rorty zřetelně argumentuje, že pravda není normou a že v principu není žádný rozdíl
mezi tím, co je pravdivé a co je zdůvodněné. „Pragmatici myslí, že jestliže něco nepůsobí rozdíl v
praxi, pak by to nemělo působit rozdíl ani ve filosofii. Toto přesvědčení je činí podezíravé vůči
tomu, jak filosofové zdůrazňují rozdíl mezi zdůvodněním a pravdou.“ (Rorty 1995, s. 281). Není-li
zde žádný rozdíl, je pravda identická s tím, co je zdůvodněno; ale Rorty tvrdí, že se toho dá mnoho
říci o zdůvodňování, ale jen málo o pravdě. Jestliže je, jak se zdá být správné, legitimní normou
chtít být zdůvodněn, ale nehledat pravdu, pak mezi tím musí být velký rozdíl.

[4] Za tento návrh vděčím Burtu Drebenovi.