Základy oborové didaktiky

Alternative Methoden


Velmi zajímavou oblast u nás známou pouze okrajově představuje skupina tzv. humanistických metod. Jejich společným jmenovatelem je důraz na celkový osobnostní rozvoj jedince, čímž se mohou stát  významnou inspirací  pro naše cizojazyčné vyučování. Jedná se především o Community Language Learning, Total Physical Response, Suggestopedy, Silent Way a Natural Approach. 

Merkmale der alternativen Methoden:

- Schülerzentrietheit
- Abschaffung der totalitären Macht des Lehrers
- Fehlertoleranz
- innere Motivation des Lernenden
- sinnliche Wahrnehmung


Methoden:

1. CLL - Community Language Learning (Lernen in der Gruppe)
2. TPR - Total Physical Response (Ganzheitliche physische Antwort)
3. Silent Way (Der stille Weg)
4. Superlearning/Suggesptopädie
5. Natural Approach



Community Language Learning – CLL (Lernen in der Gruppe)

Charles A. Curran (1976)
CLL wendet sich an Erwachsene, die in Gruppen von maximal drei Personen lernen, indem sie in der Fremdsprache kommunizieren. Fehlende Redemittel werden beim Lehrer erfragt und alle Äußerungen werden auf das Tonband für die nachstehende Lehreranalyse aufgenommen. Lehrende haben u.a. die Aufgabe, Ängste bei den Lernenden abzubauen , die Lernenden können die Ausgangssprache einbeziehen. Das Lernen soll als gegenseitiges Lernen in Gruppenarbeit stattfinden und nur eine Aufgabe oder Übung je Sitzung behandelt werden. So bleibt den Lernenden genügend Zeit zum Nachdenken, Überlegen, Lernen und Austausch der Erfahrungen beim Überdenken und Lösen der Aufgabe. Die emotionale Wärme und Geborgenheit sowie die Initiative der Lernenden sind dabei von ausschlaggebender Bedeutung.

Autorem metody COMMUNITY LANGUAGE LEARNING je Charles Curran. Výuka  je koncipována jako poradenská činnost (výuka je inspirována rogeriánským poradenstvím). Curran zdůrazňuje sociální povahu jazyka a jako hlavní prvek  cizojazyčného vyučování vidí interakce mezi studenty a interakce mezi studenty a učitelem. Během vyučovací hodiny sedí studenti v kroužku a diskutují na dané téma. Učitel („knower“) je mimo kroužek studentů a zasahuje do činnosti pouze v případě, je-li studenty požádán. Každá hodina je nahrávána na magnetofon, v další lekci se o nahrávce diskutuje. Z uspořádání výukového procesu zřetelně vyplývá výrazně autonomní postavení studenta, který určuje průběh svého učení a sám rozhoduje, kdy má do procesu zasáhnout učitel. (Larsen-Freeman, 1986)


Silent way (Der stille Weg)

Caleb Gattegno (1976)
Dieses Konzept wird nicht als Methode gesehen, sondern als ein (pädagogischer) Weg zum Lernen allgemein und zum Sprachenlernen im Besonderen. Lernen wird dem Lehren als übergeordnet angesehen. Der Lehrer bleibt im Idealfall stumm, was ihm eine bessere Beobachtung der Schüler erlauben soll. Üblicherweise gibt er nur so weit wie nötig Hilfen, regt die Schüler durch Mimik und Gestik und mit Wandkarten samt Farbblocks an, die Laute, Silben, Wörter und Sätze zu bilden. Die Wortwandkarten unterstützen die Bildung von Sätzen und Texten. Die Schüler arbeiten und korrigieren sich möglichst allein. Der Lehrer benutzt eine festgelegte Zeichensprache für Hinweise auf notwendige Korrekturen besonders der Aussprache, wobei vor allem zu Anfang des Lernens mehr auf Fortschritte, nicht aber auf Korrektheit geachtet wird (Bausch et al 1991). 


Historicky první metodou, která přesunuje zodpovědnost za učení na žáka (a činí to velmi radikálně), je metoda SILENT WAY. Metodu v 70. letech minulého století vyvinul Caleb Gattegno. Z lingvistického hlediska metoda není příliš revoluční. Vychází stejně jako audioorální metoda ze strukturalismu, nicméně v procesu vyučování využívá zcela protikladných postupů. Odmítá drilování a opravování chyb. Klade důraz na žákovo objevování a utváření znalostí, přičemž vychází z principů konstruktivismu. Učitel má tři úkoly: prezentovat látku, testovat a poté ustoupit z cesty (toto je někdy myšleno doslova, učitel má totiž v určitých fázích hodiny doslova odejít ze třídy, aby nebránil svou přítomností žákům ve spontánním projevu. (Stevick, 1980). Po prezentaci látky přistupuje učitel k testování žáků, během kterého jim naznačuje,  kde je jejich výkon nedokonalý, pomocí gestikulace, barevných výslovnostních a lexikálních tabulek a systému barevných tyčinek nestejné velikosti. Tyto pomůcky fungují jako signály vedoucí žáka k samostatnému učení a uvědomování chyb. Přístup k chybám je nesmírně inspirující. Gattegno hovoří o chybě jako o „daru studenta třídě“. (Gattegno, 1962) Učitel mluví během výuky  minimálně (je tichý – silent), naopak žáci hovoří co nejvíce a jsou vedeni k co největší autonomii. Je zřejmé, že Gattegno ve své metodě přivedl myšlenku autonomie žáka do určitého extrému, metoda je v podstatě využívána jen omezeně, zejména při výuce výslovnosti a slovní zásoby. Nepochybně však inspirovala lingvodidaktiku a zejména mainstreamový komunikativní přístup důrazem na autonomii žáka. 


Suggestopädie

Georgi Lozanov (1978)
Die Suggestopädie, die oft auch als Superlearning bezeichnet wird, geht von neurophysiologischen und gruppenpsychologischen Begründungen aus und basiert auf der Annahme der gesteigerten Gedächtnisleistung durch suggestive Verfahren (Hypermnesie), durch mehrkanalige Vermittlung (Hören, Übersetzung, Gestik, Mimik) werden beide Gehirnhälften für den Lernprozess aktiviert und durch geordnete Suggestions- und Entspannungsphasen sollen nicht nur eine Reihe von Hemmungen beseitigt, sondern schnelleres erfolgreiches Lernen gefördert werden. Dazu trägt eine möglichst ansprechende Lernumgebung und entspannnungsfördernde Atmosphäre (bequeme Sitzgelegenheiten, gedämpftes Licht, leise Musik usw.) bei. Wichtig ist das Vertrauen der Lernenden in die Autorität des Lehrenden (Baur 1990). 
Zu Kernelementen der Suggestopädie gehören: Motivation, Musik, Spiele, Textarbeit und Geschichten, kritische Auseinandersetzung mit dem Lernstoff, Dramaturgie und Rhytmisierung des Unterrichtsgeschehens (Grunder ....), Wechsel der Sozialformen, Raumgestaltung, künstlerische Elemente. 

Suggestive Faktoren 

Der suggestopädische Unterricht ist stark ritualisiert und verläuft in 4 festgelegten Phasen:

  • 1. Vorbereitungs- oder Sprachaufnahmephase: Es werden die Informationen zum suggestopädischen Unterricht gegeben und vom Lehrer positive Suggestion vermittelt, körperliche und mentale Entspannungsübungen gemacht. Der Lehrer liest vor, spricht, spielt vor. Den Kernstück des suggestopädischen Unterrichts bildet das sog. Lernkonzert, der  zur globalen Einführung, Festigung oder Einspeicherung des Lehrstoffes führt und in zwei Phasen gegliedert wird.
  • 2. Lernkonzert I („das aktive Konzert“) wird der Lehrstoff vom Lehrer unter Musikbegleitung vorgetragen, mit intonatorischen und rhytmischen Variationen, die Schüler lesen mit. 
  • 3. Im  Lernkonzert II („das passive Konzert“) wird der Text vom Lehrer wiederholt, diesmal ruhig, die Musik soll Emotionen und Gefühle auslösen. Die Schüler befinden sich im Zustand der Pseudopassivität (die Gehirnwellenfrequenz ist im Alphawellenbereich), hören zu, diesmal ohne mitzulesen.  
  • 4. In der darauffolgenden Aktivierungs-, Nachsitzungsphase wird das am Text pasiv erlernte aktiv angewandt,  mittels unterschiedlicher Aufgaben und Übungen (Rollenspiele, Diskussionen, Arbeit am Text etc.)

SUGESTOPEDIE Georgi Lozanova je založena na sugestologii. Ačkoli není přímo aplikovatelná na naše školní prostředí, některé její prvky jsou nesmírně inspirující. Sugestopedie například hojně využívá relaxačních technik a motivujících postupů, jako je integrace prvků dramatické výchovy v jazykovém vyučování, zdůrazňuje význam tzv. periferního učení (učitel by měl umístit ve třídě co nejvíce jazykového materiálu, který slouží nejen jako dekorace, ale i k posílení paměti), a nabízí  možnost tzv. hudby  v pozadí (background music). Ne všechny prvky Sugestopedie jsou přijatelné pro všechny. Sám Lozanov tvrdil, že metoda je vhodná pouze pro některé typy lidí, které nazýval sugestibilní typy. Ne všichni jsou také schopni přijmout některé zvláštnosti týkající se rolí žáka a učitele. Studenti v sugestopedických kurzech například dostávají novou identitu (jméno, povolání, bydliště), která jim má pomoc zbavit se zábran plynoucích z jejich skutečné identity. Učitel se chová ke studentům jako přísný rodič, studenti mají být poslušní jako děti, hovoří se o tzv.„infantilizaci“ studentů. I v kurzech pro dospělé se hojně využívá her, dětských říkanek a písní.


Total Physical Response – TPR (Gazheitliche psychische Antwort)

James Asher (1969)
Eine ganz besondere Rolle spielen bei der Methode des Total Physical Response das Zuhören und das hörende Verstehen und die daraus resultierenden körperlichen Reaktionen. Die Idee, dem hörenden Verstehen im frühen Spracherwerbsprozess einen besonderen Vorrang einzuräumen, wurde aus den Beobachtungen des frühkindlichen Spracherwerbs hergeleitet: Dem über längeren Zeitraum währenden Hören folgen körperliche Reaktionen. So folgen den im Unterricht erteilten Anweisungen, möglichst als Anweisungssequenzen,  wie z.B.
• Nimm einen Bleistift und ein Blatt Papier, male einen Schmetterling, nimm die Wasserfarben, male den Schmetterling an, lege den Schmetterling auf die Hand, gib den Schmetterling deinem Nachbarn.
• Nimm ein Blatt Papier, schreib einen Brief, falte den Brief, steck ihn in einen Umschlag, kleb ihn zu, schreib Anschrift und Absender und kleb eine Marke drauf.)
Die Rollen zwischen Lernenden und Lehrenden werden immer wieder gewechselt, sodass dadurch das Sprachhandeln der Lernenden erreicht wird. Das Konzept dieser Methode ist nicht nur im frühen Fremdsprachenunterricht einzusetzen, einige Übungstypen sind für die Entwicklung der phonetisch-phonologischen Kompetenz sowie für die Entwicklung der Hörverstehenskompetenz für andere Altersgruppen gut geeignet. 

Metoda TOTAL PHYSICAL RESONSE (TPR) Jamese Ashera je založena na nelingvistických reakcích na lingvistické podněty. Žák není zpočátku nucen hovořit, pouze vykonává pokyny učitele a tím dává najevo, že rozumí. Po skončení tzv. tichého období (silent period) může žák začít hovořit, zpravidla tak, že přejímá roli učitele a dává pokyny ostatním. Metoda TPR je vhodná pro výuku začátečníků, zejména dětí. 



Neurolinguistisches Programmieren – NLP 

Richard Bandler, John Grinder (1979)
NLP befasst sich im weitesten Sinn mit menschlicher Kommunikation und kann als eine auf stetige Weiterentwicklung angelegte Methodensammlung angesehen werden. In der wörtlichen Übersetzung bedeutet NLP „die Neu-Prägung der Verbindungen zwischen Nerven und Sprache“ und sein Schwerpunkt liegt bei Kommunikationstechniken und Mustern zur Analyse der Wahrnehmung. Das NLP dient dazu, „die unbewussten lebensorientierten Eigenkräfte im Menschen anzusprechen, zu entfalten und für Problemslösungen wirksam einzusetzen. Um dies zu erreichen, sollen die Zusammenhänge zwischen den körperlichen (neurophysiologischen) Zuständen, der Sprache (Linguistik) und den inneren Denkprogrammen aufgedeckt und systematisch nutzbar gemacht werden.“ (Dietrich 1991: 160) Für die Verständigung soll nicht nur mit dem verbalen System gearbeitet werden, sondern mit allen Aspekten der nonverbalen Kommunikation.


Die Linguistische Psychodramaturgie/ Die Drama-Methode 

Bernard und Marie Dufeu (1994)
Die Linguistische Psychodramaturgie wird betrachtet als Beitrag zur Verbesserung der Fremdsprachenlehre, nicht als eine Methode im weiteren Sinne. Für den Fremdsprachenunterricht versteht sich die Psychodramaturgie als Mittel zur direkten Kommunikation und zum Beziehungsaufbau unter den Teilnehmern. Mit ihrer Hilfe entwickelt sich das Gruppenleben, in ihr drücken sich die Beziehungen der Schüler aus: zu sich selbst, zum Gegenüber, zur Gruppe/Klasse als Ganzes, zum Lehrer. Es soll eine Atmosphäre gegenseitiger Verantwortung entstehen, die sowohl Basis als auch Teil des gemeinsamen Erwerbs- und Lernprozesses ist. Die Drama-Methode (Schewe 1983) bevorzugt Texte, die Anhaltspunkte zur Inszenierung geben (Ortner 2003: 236). Zu charakteristischen Übungen und Aktivitäten gehören:
• Entspannungs-, Aufwärm-, Atem- und Stimmübungen,
• Rollenspiele mit Rollenwechsel,
• Pantomime.
Die Methoden der Linguistischen Psychodramaturgie sprechen den Schüler in seiner Gesamtheit an: in seinen sinnlichen (sehen, hören, sprechen, spüren... ), physischen (Mimik, Gestik, Bewegung), emotionalen, kognitiven, sozialen und geistigen Dimensionen (Ortner 1998, 2003, Dufeu 2003). 

Der Natural Approach

Die von den Sprachwissenschaftlern Tracy D. Terrell und Stephen Krashen (1983) Ende der siebziger Jahre begründete Methode des Fremdsprachenerwerbs Natural Approach basiert auf der "natürlichen" Art des Spracherwerbs. Eine wichtige Voraussetzung für das Verständnis des Natural Approach ist die Unterscheidung zwischen Spracherlernen im traditionellen Sinn und Spracherwerb, bei dem die Natürlichkeit (wie beim Kind) im Vordergrund steht. Der Natural Approach basiert auf fünf Prinzipien:
• Das Ziel des Natural Approach ist stets die kommunikative Kompetenz, nicht die grammatische Perfektion.
• Zu Anfang des Unterrichts liegt das Gewicht vor allem auf der Rezeption. Der Lehrer präsentiert dem Lernenden eine Vielfalt von leicht verständlichem Material (Input), das jeweils eine Stufe über dessen jetziger Sprechkompetenz liegt. Nur auf diese Art und Weise entwickelt der Lernende die Fähigkeit, später selbst die Sprache zu produzieren. Die Kompetenz des Sprechens kann nicht erlernt, sondern muss erworben werden. Im Unterricht selbst soll versucht werden, ganz ohne den Gebrauch der Muttersprache auszukommen. 
• Die Sprachproduktion als Antwort auf die Rezeption entwickelt sich in mehreren Stufen: 
- eine Antwort erfolgt durch non-verbale Kommunikation
- eine Antwort erfolgt durch ein einziges Wort
- eine Antwort erfolgt durch zwei oder drei Wörter
- eine Antwort erfolgt durch kurze Sätze
- eine Antwort erfolgt durch komplexere Äußerungen
• .Aktivitäten, die den Spracherwerb fördern, sind der Hauptbestandteil des Unterrichts (Input). Dem Lernen von Grammatikregeln wird hier nach Alter und Aufnahmefähigkeit der Lernenden eine geringere Gewichtung gegeben. Bei Erwachsenen liegt dieses Verhältnis etwa bei 20% zu 80%. Dieser Anteil an bewusstem Spracherlernen wird als sog. Monitorfunktion benutzt. Mit Hilfe des Monitors überprüft der Lernende das Gesagte oder Geschriebene selbst auf die grammatikalische Korrektheit. Während des Unterrichts wird vom Lernenden nicht erwartet, die Monitorfunktion anzuwenden. 
• Der  affektive Filter, der sich  auf auf Motive, Bedürfnisse, Emotionen, Selbstvertrauen, Integration, Ängste oder Gewohnheiten  bezieht, spielt in dieser Methode eine große Rolle. (siehe auch kap. 3). Dieser Filter ist dafür verantwortlich, was gelerent bzw. erworben ist. Ziel ist es, diesen Filter so niedrig wie möglich zu halten, um beste Ergebnisse zu erzielen. Das bedeutet, je weniger Druck auf den Lernenden ausgeübt wird, desto niedriger ist der affektive Filter. Dies wird dadurch erreicht, dass Themen behandelt werden, die die Lernenden interessieren und bei denen sie gerne ihre Meinung mit anderen teilen möchten. Die Themen stammen dabei aus der Welt der Lernenden. Ein weiterer Bestandteil, der den affective filter niedrig hält, ist die Tatsache, dass keiner der Lernenden gezwungen wird zu sprechen, bevor er bereit ist. Dies schafft eine angenehme Situation im Klassenzimmer und ermöglicht eine optimale Ausgangssituation für den Spracherwerb (vgl. Krashen/Terrell 1983).. 

Na začátku 80. let minulého století vyvinul Stephen Krashen spolu s Tracy Terrellovou metodu, kterou nazvali Přirozený přístup (NATURAL APPROACH). Metoda samotná není zdaleka tak vlivná jako Krashenovy teorie osvojování jazyka. Krashen (1981) poukázal na rozdíl mezi učením se cizího jazyka ve škole a osvojováním mateřského jazyka. Osvojování je  podvědomý proces, který se uplatňuje u dětí, které se učí mateřský jazyk. Je podle Krashena mnohem efektivnější než učení, což je proces vědomý, uplatňující se při studiu cizího jazyka, typicky ve školním prostředí. Jeho „Monitor Model“ patří dodnes k nejvlivnějším teoriím osvojování cizího jazyka. Krashenovi se podařilo identifikovat důležité faktory, které napomáhají ke zvládnutí druhého jazyka způsobem, který se podobá alespoň v některých parametrech osvojování jazyka mateřského. Za základní podmínku úspěšného osvojení cizího jazyka považuje Krashen dostatečný přísun srozumitelného jazykového vstupu („comprehensible input“). Na druhé straně poukazuje také na faktory, které úspěšnému osvojení jazyka brání. Mezi těmito faktory jmenuje zejména opravování chyb, přehnaný důraz na formální gramatiku, stresující výukové prostředí a nerespektování přechodného „tichého období“, kdy žák poslouchá nový jazyk, začíná rozumět, ale ještě není připraven jazyk aktivně používat. Podle Krashenovy teorie by měli učitelé působit jako zdroj a model srozumitelného jazykového vkladu a zejména jako tvůrci klidného, nestresujícího klimatu ve třídě. 
Často se hovoří o redukci času, kdy hovoří učitel (TTT = teacher talking time) 
a zvyšování času, kdy hovoří žák (STT = student talking time) V cizojazyčném vyučování  je tato redukce na jedné straně žádoucí, na druhé straně je však třeba zvážit i přínos mluveného projevu učitele jako zdroje modelového srozumitelného jazykového vstupu (comprehensible input).  


Task-based-approach

V rámci tradičného cizojazyčného vyučování učitel většinou nejprve prezentuje látku, pak ji studenti procvičí a nakonec využijí získané vědomosti a dovednosti v komunikaci. Tento postup bývá označován zkratkou PPP (Presentation, Practice, Production). Task-Based Approach je moderní přístup, který nabízí alternativní řešení. Učitel zadá úkol, na kterém studenti pracují ve skupině, využívají slovníky, příručky a další materiál poskytnutý učitelem a mohou se na učitele obrátit v případě nejasností. Pak výsledek svého zadání presentují a učitel zváží, která jazyková oblast by měla být následně procvičena. Tento přístup má některé společné prvky s projektovým vyučováním.  Důležité je, aby studenti sami během práce na úkolu zjistili, co budou potřebovat ke splnění úkolu po stránce jazykové a pokud možno samostatně se pokusili zjistit relevantní informace.(Willis, 1996) Task-Based Approach může zahrnovat prvky mezipředmětových vztahů, protože zadaný úkol může souviset prakticky s jakýmkoli předmětem vyučovaným ve škole (např. historie, geografie, biologie, výtvarná výchova.). 

Lexical approach

Jedním z nejmodernějších přístupů k cizojazyčnému vyučování je Lexikální přístup, který popsal ve stejnojmenné knize Michael Lewis (1993). Lewis tvrdí, že jazyk není „lexikalizovaná gramatika“, nýbrž „gramatikalizované lexikum“. Je proto třeba vyučovat a učit se jazyk především jako slovní zásobu. Lexikální přístup klade důraz na kolokace, fráze, slovní spojení. Nevyhýbá se využití překladu, ale pojímá překlad moderněji než gramaticko-překladová metoda. 


CHODĚRA, R. a kol. Výuka cizích jazyků na prahu nového století. Ostrava: Ostravská univerzita. 2000. ISBN 80-704-2157-6.
BAUSCH, K.-R. Handbuch Fremdsprachenunterricht. Tuebingen: Francke, 1991, 1995.  
KRASHEN, S. Language Acquisition and Language Education. Oxford : OUP, 
          1981. ISBN 013522764X.
LEWIS, M. The Lexical Approach. Hove: Language Teaching Publications, 1993.
RICHARDS, J. C., ROGERS, T. S. Approaches and Methods in Language
Teaching:  A Description and Analysis. Cambridge : CUP, 1991, 7. vyd. 
ISBN 0521312558.
WILLIS, J. A Framework for Task-Based Learning. London: Longman, 1996. ISBN: 0582-25973-8
Naposledy změněno: Pátek, 2. září 2016, 05.06