Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku

12.2 Určení hodnoty statků vyššího pořadí – teorie imputace

Problém statků vyššího pořadí je dán tím, že nevstupují do konečné spotřeby a nelze na ně užít teorii mezní užitečnosti. Počínaje Mengerem se v rakouské škole formoval výklad jejich hodnoty opírající se o účast kapitálových statků na tvorbě spotřebních statků. Na rozdíl od tradičního přístupu klasické politické ekonomie, ve které byl ilustrován proces přenosu hodnoty z kapitálového statku na statek spotřební, jedná se v teorii imputace o přenos hodnoty ze spotřebních statků na statek kapitálový. Tedy od spotřeby k výrobě, kdy hodnota statků prvního pořadí dává hodnotu statkům vyššího pořadí. Tímto přístupem jsou hodnoty kapitálových statků a tedy i náklady odvozeny rovněž od užitečnosti.[42]

Přístup je založen na představě ztráty užitečnosti, která by vznikla, kdyby se určitá produkce nevyrobila, pokud by bylo omezeno množství statku vyššího řádu.

U Mengera je ztráta užitečnosti spojována se:

  • snížením produkce v důsledku úbytku statku vyššího pořadí

  • zhoršením její kvality z téhož důvodu

  • snížení produkce určitého statku je doprovázeno zvýšením produkce pro méně naléhavou potřebu v důsledku přemístění statků vyššího pořadí ve prospěch těchto výrob.

Pro určení hodnoty je v prvním případě určující ztráta užitečnosti daná nevyprodukovanou a nespotřebovanou produkcí statku. Ve druhém a třetím případě je hodnota závislá na rozdílu užitku, který poskytuje nynější spotřeba ve srovnání se situaci, která by nastala, kdyby nedošlo k úbytku statku vyššího pořadí či jeho přemístění.

Na půdě rakouské školy docházelo k postupnému posunu při určování hodnoty statků vyššího pořadí. Vedle Mengera i Böhm-Bawerk vycházel z principu ztráty užitku, ale Wieser postupně obracel pozornost na skutečný přínos konkrétního výrobního faktoru k výkonu, na jeho pozitivní spoluúčast. Tím zároveň přetrhává jednostrannou vazbu mezi hodnotou výrobního faktoru a hodnocením spotřebitele. Přibližuje se interpretaci umožňující adekvátnějším způsobem vyjádřit náklady výrobce, pozici strany nabídky a v konečném důsledku i motivaci jeho jednání.



[42] Uvedený přístup není sdílen ani ostatními proudy a školami vzniklými v marginalistické revoluci a představuje anomálii. Na půdě neoklasické ekonomie se v téže době formují základy teorie mezní produktivity, která nastolený problém hodnoty (ceny) kapitálových statků řeší z pozice metodologického individualismu.