Přechod na hlavní menu, Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

4. 9 Tvorba krajiny a ochrana přírody

K nejvýznamnějším změnám v georeliéfu patří změny, k nimž dochází na styku moří a souše a na mořském pobřeží. Také zde není vždy zřejmé, do jaké míry se na nich podílí člověk.


Litosféru přímo ovlivňuje tvorba podzemních prostor. Stále větší význam má stavba tunelů a tras metra v podzemí. Z historie jsou známy obtíže s budováním pražských železničních tunelů (v důsledku zatížení povrchu stavbami) nebo stavba Simplonského tunelu spojujícího v Alpách Rakousko a Švýcarsko, kde oproti předpokladům došlo k velkému nárůstu teploty (reliktní geotermický stupeň).

Z novějších staveb byly krajně nepříznivé podmínky při budování podzemního železničního tunelu z Francie do Anglie pod kanálem La Manche. V Hamburku při výstavbě metra došlo k sedání ledovcových uloženin, ve Frankfurtu nad Mohanem před ražením tunelů metra v říčních náplavech musela být uměle snížena hladina podzemní vody a při stavbě v Bruselu v sypkých zeminách bylo aplikováno zmrazování. S využitím morfologie terénu byla v podzemí umístěna elektrárna na Lipenské přehradě.

V zahraničí jsou podzemní prostory hojně využívány i jako kolektory inženýrských a komunikačních sítí, pro kabelové a podzemní potrubí, úkryty v případě ohrožení, obslužné provozy, sportovní haly, garáže a v Kansas City jsou ve vytěženém vápencovém dole i kanceláře a obchody.

Za II. světové války byly doly využívány jako utajené továrny zbrojní výroby (štola Richard II na Litoměřicku, Fertörakos v Maďarsku, Turčianský sv. Martin ve Slovenské republice). V podzemních prostorách se pěstují žampióny, zrají sýry (např. v Českém Krumlově se využívá uměle vybudovaných štol ke zrání sýrů typu roquefort v úplně stejném geologickém prostředí – moldanubická zóna – jako ve Francii v oblasti Roquefort). Velký význam má stabilní teplota ve sklepích pro zrání vín apod.

V souvislosti s útlumem hornické činnosti vystupuje v ČR do popředí využití důlních děl. V likvidaci je 24 uhelných dolů, všechny doly rudní, zanikají celé revíry (jesenický, rosicko-oslavanský a příbramský), likviduje se téměř polovina, tj. 3 000 km důlních děl v České republice a na 30 mil. m3 důlních prostor. Většina se likviduje zatopením nebo základkami odpadních materiálů. O jejich využití je malý zájem, zejména pro neúměrně nízké ceny povrchových pozemků a nedostatečnou legislativu.

Možné je využití důlních vod (Burda, Kačura 1993), nejčastěji jako zdroj podzemní vody vyhovující české normě (Krupka vodovod, Vykmanov pro Perštejn, Brzkov dokonce jako kojenecká voda z důlního horizontálního vrtu). Jen výjimečně je v nich zvýšený obsah škodlivých kovů (např. Zn v Křižanovicích), ale i v nich dochází k postupnému vyčištění a zvyšování kvality vody (Radlík, Havlíčkův Brod, Ratibořské Hory). Dalšími možnostmi jsou pohon vodních elektráren a využití k vytápění (Huber na Slavkovsku dává 4,7 MW při 180 l/s, možné je využití i šachty 11 v Příbrami).


Ochrana krajiny dříve znamenala dobrovolnou ochranu jednotlivých lokalit, později se začala prosazovat ochrana velkoplošných území, pak se vytvářel soubor koridorů vytvářejících kostru ekologické stability krajiny a jen pomalu dospíváme k tomu, že krajina musí být chráněna jako celek, v němž bude nalezeno soužití přírody a člověka. Významné je zjištění, že vývoj krajiny v dnešních podmínkách nelze nechat jen přírodě.

Například hadcová step u Mohelna na Třebíčsku začala v důsledku klimatických změn zarůstat a začalo se zcela měnit zastoupení jednotlivých druhů flóry. Na počátku devadesátých let 20. století proto došlo k řízenému odlesnění, jehož účinky jsou všeobecně hodnoceny velmi příznivé (Matuška 1996).

Vzniká samostatný obor historie krajiny (Gojda, Ložek 2007), který se zabývá rekonstrukcí změn v krajině v nejmladší geologické minulosti a to jak změn přirozených, tak antropogenních. Vývoj v kvartéru je klíčem k pochopení dnešního stavu a jeho cykličnost umožňuje i prognózu do budoucna. V živé přírodě střední Evropy je nejvýraznějším projevem kvartérního cyklu zalesňování v dobách teplých (interglaciálech) a ústup lesa v dobách studených (glaciálech).

Člověk spoluvytváří krajinu sedm tisíciletí. Lidský zásah v posledním (současném) interglaciálu působí opačně vytvářením volných ploch, takže vznikají ekosystémy, které nemají obdobu v předchozích dobách teplých i studených. Zejména kultivace ovlivňuje krajinu podobně jako v glaciálech: potlačuje hlavní vegetační formaci teplých období (les) a navíc orbou a pastvou uvolňuje půdu. Ústup lesa, odnos v důsledku obdělávání půdy, změna zbylých lesů na jehličnaté monokultury, degradace a intoxikace půd, úbytek druhů i společenstev – to vše připomíná stav na konci teplých období. Příroda chudne a estetická hodnota krajiny klesá.


Hodnota estetiky krajiny (= kvalita krajové scenérie) je důležitý přírodní zdroj, ovlivňující kvalitu životního prostředí. K mapovému vyjádření slouží tzv. Lintonova metoda, která vychází z kombinace krajinného georeliéfu (jeho hodnota vzrůstá s výškovou členitostí) a využiti půdy (hodnota klesá od přírodních nevyužitých území přes lesní, zemědělské, urbanizované a industrializované až po devastované oblasti). Jen zkušený geolog umí chápat krajinu jako harmonický celek, který se vytvářel geologickými procesy, tj. vzájemným ovlivňováním litosféry, biosféry, hydrosféry a atmosféry několik miliard let.

Ložek (1996) definuje krajinu takto:


„Krajina je území charakterizované určitým souborem složek neživé a živé přírody s různým podílem objektů vytvořených člověkem„.


Tato definice bere ohled na hierarchii jednotlivých složek, neboť neživá příroda zahrnující geologický podklad, georeliéf, klima, vody a půdy určuje podmínky pro rozvoj přírody živé – fauny a flóry – a na tom všem buduje člověk civilizační prostředí, jímž přetváří přírodní krajinu na krajinu kulturní. Člověk má dnes v rukou takové prostředky, že dokáže vytvořit prostředí, které se dalekosáhle vymyká přírodním poměrům. S tím se mění i jeho vztah ke krajině. Původně musel každý rolník citlivě využívat potenciál krajiny ke své obživě a tím se vytvářel i hlubší citový vztah obyvatel ke krajině jako k domovu, kde se rodí národní identita. V současné době v krajině mnozí vidí jen výrobní prostředí, z něhož je třeba za jakoukoliv cenu co nejvíce vytěžit. Přitom moderní technika nemusí být v rozporu s požadavkem naši krajinu chránit a určit, co je možné s dobrým svědomím obětovat, aniž by to znamenalo nejen ztráty hospodářské, ale ztrátu krajiny jako stabilizujícího prvku společnosti.

Nejvýraznější změna krajiny za posledních padesát let se týká především špatného hospodaření s prostorem krajiny (ubývání krajinného prostoru, V. Cílek 1996) a porušením jejího vnitřního řádu. Naše krajina se změnila zástavbou chatovou, komunikační i mnoha různými kůlnami, garážemi a přístavbami na území zaneseném estetickým haraburdím.

Scelení pozemků, industrializace, rozsáhlé a často zbytečné meliorace a zcela necitlivá („betonová“) regulace řek a potoků podstatně změnila ekologické podmínky. Od konce století se ukazuje, jak tyto necitlivé zásahy naši krajinu poškodily a není to jen u nás. V minulosti necitlivé regulace řeky Rhôny si vyžadují stále nové a nové úpravy. Protože řeka je a měla by zůstat páteří krajiny, je nutné veškeré úpravy připravovat zvlášť pečlivě tak, aby upravený tok co nejvíce připomínal přirozenou řeku a přirozené záplavové území.

Jiným příkladem zásadního ovlivnění krajiny je stavba větrných elektráren i celých polí větrníků (obr. 88), znehodnocení krajinné scenérie rozhodně neodpovídá možnostem jejich uplatnění jako zdroje energie a síla větru by měla být využívána zcela jiným způsobem.

Při plánování velkých staveb, přehrad, nových sídlišť, průmyslových komplexů, dálnic a železnic i jednotlivých staveb je úloha geologie nejen v posouzení vlastností podkladu a bezpečnosti, ale i v posouzení vlivu na podzemní vody, stabilitu svahů a na celkové začlenění do krajiny. Příkladem velmi pěkně začleněné dálnice do tvářnosti krajiny je dálnice D1 na Českomoravské vrchovině, která výrazně kontrastuje s málo citlivě vyprojektovaným úsekem dálnice v barrandienu mezi Prahou a Berounem. Účelně postavené inženýrské dílo (dálnice, přehrada) zpravidla neohrožuje vzhled krajiny a neruší přírodní okolí. Ovšem dokončovací práce jsou u nás pomalé a okolí staveb zůstává dlouho neuklizené. Např. Lipenská přehrada na Vltavě, uvedená do provozu v roce 1959 nebyla ještě v roce 1965 dokončena, ve Štěchovicích kostra staré betonárky již více než padesát let po dokončení stavby ruší vzhled krajiny.

Člověk by měl v krajině, která tvoří jeho životní prostředí hospodařit šetrně, aby mohla plnit co nejvíce svých přirozených funkcí a co nejméně jí škodit tak, aby zůstávala stabilní. Neměli bychom to ovšem chápat tak, že všechny zásahy člověka do rázu krajiny jsou nepřirozené. Člověk je nedílnou součástí přírody, je přirozeným obyvatelem krajiny, nelze ani v tomto případě oddělovat „antropogenní“ a přírodní procesy. Proto se stále více autorů zabývá vztahem člověka a krajiny (Gojda 2000, Ložek 2007, Cílek 1996, 2000) a jeho schopností předvídat krátkodobé i dlouhodobé důsledky zásahů do krajiny a respektovat přirozené podmínky.

Na závažný problém přístupu člověka ke krajině upozornil J. Pretel (LN 2008): „ Bylo by zásadní chybou ponechávat vývoj krajiny živelnému průběhu, vzhledem k vývoji klimatu je nutné velmi zodpovědně posuzovat jakékoliv změny v daném území a jejich dopad. Zejména je třeba zvyšovat retenční schopnost krajiny, zvyšovat efektivnost hospodářských soustav, účinnost a pohotovost integrovaného záchranného systému, počítat s možností velmi silných větrů, námraz a silného sněžení, rizika přerušení dodávek elektrického proudu poškozením dálkových vedení. Důležité je také zlepšit strukturu a rozšíření lesů, zvýhodnit pěstování vhodných plodin v daných podmínkách a objektivně posuzovat výstavbu nových objektů. Přírodní podmínky musí mít vždy přednost před různými lokálními zájmy!“

Nedílnou součástí krajiny je většina geologických památek. Ty jsou ohroženy jednak samovolným zarůstáním skalních stěn, které se mimořádně zrychluje s postupující acidifikací prostředí, jednak mineralogicko-paleontologickým vandalizmem. Devastace se dopouští nejčastěji ziskuchtiví sběratelé, ale i profesionálové, necitlivě provádějící hmotnou dokumentaci. Známý je případ profesora z Würzburgu, kterého za odběry vzorků eklogitů na norských lokalitách vyšetřoval Interpol a soudil soud v Oslo (Fediuk 1992).

K nejdrastičtějším příkladům od nás patří poškození přírody v okolí Žulové ve Slezsku (pegmatitová lokalita Andělské domky s křišťály) zdevastovaná hledači křišťálů nebo Ločenic v jižních Čechách pokoutními sběrateli vltavínů a osud chráněné lokality Zbyslav u Čáslavi, kde na předkřídovém povrchu, tvořeném rulou s nádhernými granáty-almandiny, byly donedávna zachovány kapsy křídových příbojových uloženin se zkamenělinami. Dnes je jejich výplň sběrateli zcela zničena. Sběratelé nerespektují žádná opatření a nezákonným sběrem ohrožují i své zdraví a život.

Ochrana je obtížná, zákon 114/1992 Sb. obsahuje dílčí opatření k ochraně objektů, je však velmi nedokonalý, stejně jako dosavadní opatření Ministerstva životního prostředí ČR (např. seznam minerálů, které nelze vyvážet, omezení obchodu s minerály apod.). Kromě kvalitních právních předpisů je potřeba školní a rodinná výchova a osvěta, morální a citelný hmotný postih a kooperace profesionálů s dobrovolnými ochránci přírody a jejich organizacemi.

V zahraničí je běžné označení chráněných lokalit a přírodních výtvorů „No hammering“ a jen málokdo tento příkaz překračuje.


Velký význam má dále soupis chráněných geologických lokalit. Český geologický ústav eviduje 700 těchto lokalit (první vyhlášenou byla již v 19. století údolí Divoká Šárka u Prahy a v roce 1884 i Barrandova skála v Praze, která od té doby patří Národnímu muzeu). Kromě toho jsou pořizována i podrobná hodnocení jednotlivých oblastí (např. Krkonoš – Chaloupský 1989, Doupovských hor – Krutský 1992). Podle Chlupáče (1992) by měly být chráněny zejména stratotypy, význačné geologické odkryvy, morfologické tvary, paleontologické a mineralogické lokality, hydrogeologické objekty (termální zřídla, prameny, vodopády), lokality historických dokladů o těžbě a využívání nerostných surovin.


Dne 13. června 1991 přijala OSN mezinárodní deklaraci ochrany paměti Země, v níž byly všechny vlády vyzvány k ochraně geologického dědictví. V deklaraci se zdůrazňuje, že vývoj Země vytvořil životní prostředí i člověka. Životní prostředí se dnes liší od minulého i budoucího a proto je nutné chránit všechna svědectví o minulosti Země. Návrhy chráněných objektů byly již předloženy. Návrh Cowieho et al. (1992) zahrnuje z českých lokalit jen Klonk v barrandienu. Chlupáč (1992) navrhl Klonk skryjsko-týřovické kambrium, brdské kambrium, Sv. Jan pod Skalou, Praha-Řeporyje (přídol), Praha-Homolka (prag), silur-devon u Koněprus, Moravský kras, Hrubý Jeseník (metamorfní zóny a zkameněliny), Obora u Svitávky (permský hmyz), Štramberk (vápencový vrch Kotouč s jeskyní Šipkou), Pavlovské vrchy (pleistocénní sídliště). V tomto návrhu však chybí např. Přezletice (staré důlní práce a historické lomy). Česká vláda schválila návrhy na České Švýcarsko, Novohradské pralesy, Moravský kras a rezervace Karlštejnu a Kody.


Jako součást sítě evropských geoparků byl připraven rozsáhlý Česko-Bavorský geopark v západních Čechách, který zahrnuje nejrůznější geologické fenomény, tradiční ranně středověké a novější stopy po dolování, tradiční geologické lokality důležité pro vývoj geologických věd, zajímavé kontrasty míst s vysokým stupněm ochrany přírody s přilehlými fenomény krajiny ovlivněné rozsáhlou těžbou uhlí, kaolinu aj.

Nejdůslednější ochranou přírodních památek by byl úplný zákaz sběru přírodnin. Toto opatření je v některých zemích již uplatňováno. Např. v Německu existuje zákaz sběru hub, v národních parcích USA je dokonce zakázán i geologický výzkum (americká vláda zamítla vědecký vrt na sopce Katmai na Aljašce).


Při zvažování možností dalšího rozvoje cestovního ruchu bychom měli mít stále na mysli, že neživá příroda je stejně zranitelná jako živá. A vlastně ještě zranitelnější, protože se nemůže bránit.

Pokud si ještě můžeme vybrat, musíme si uvědomit, že každé váhání, každé polovičaté opatření nechává věcem volný průběh. V budoucnosti pak povede, jak toho máme již mnohé příklady, k druhému extrému. Až bude zničeno, co se dá zničit, teprve potom se úřady odhodlají k totálnímu zákazu návštěv převážně už znehodnocených krás přírody.

Ale záleží i na nás všech, jaké přírodní a kulturní dědictví zanecháme svým potomkům.

Obrazový doprovod

Obr. 132 Úprava zemědělsky obdělávané krajiny v severním Jemenu. Oáza Nalat-Seet. Burkert et al., German research, 2007
Obr. 132 Úprava zemědělsky obdělávané
krajiny v severním Jemenu. Oáza Nalat-Seet.
Burkert et al., German research, 2007
Obr. 133 Zemědělské formy georeliéfu – terasové uspořádání svahu masívu Jabal al Akbar v severním Ománu. Burkert et al., German research, 2007
Obr. 133 Zemědělské formy georeliéfu – terasové uspořádání
svahu masívu Jabal al Akbar v severním Ománu.
Burkert et al., German research, 2007


Stránky Pedagogické fakulty MU
| Technická spolupráce:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2010

Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.