4. Petrografické názvosloví

4.1 Názvosloví hornin

Historicky vzniklé názvy většiny hornin vycházejí zpravidla z jejich minerálního složení a stavebních znaků. Jsou však v mnoha případech zavádějící, protože takto definované horniny v řadě případů vznikly zcela rozdílným způsobem, z rozdílného výchozího materiálu a prošly rozdílným vývojem přesto, že mají shodné minerální složení a často i stavbu (např. serpentinity vznikají z ultrabazických hornin buď metamorfózou nebo zvětráváním a jsou známy i takové, které vznikly resedimentací materiálu původních vyvřelin). Naopak i ze stejného výchozího materiálu za obdobných podmínek mohou vzniknout zcela rozdílné horniny (např. proto, že ve výchozím materiálu byl odlišný obsah vody). Proto stávající systém hornin je založen na  kombinaci kritérií zahrnujících nejen minerální složení a stavby hornin, ale i celkové složení (chemické) a geologickou pozici, při čemž základem rozlišení jsou rozdílné podmínky vzniku. Právě ty jsou vůdčím principem základního dělení hornin.

–        Vyvřelé horniny vznikají krystalizací magmatu při chladnutí, při němž se vytváří zákonité vztahy mezi chemickým složením, složením vznikajících minerálů a sledem jejich krystalizace. Minerály, které obsahují vznikly v závislosti na složení magmatu a podmínkách krystalizace. Zpravidla jen malou část tvoří reliktní minerály z původních přetavených hornin a minerály pohlcené magmatem při jeho výstupu (asimilace).

–        Reziduální horniny vznikají zvětráváním na místě (in situ) obsahují proto hlavně minerály původní horniny, zčásti pozměněné procesy zvětrávání. Jen malou příměs mohou tvořit minerály, které byly během zvětrávání přineseny zvenčí (např. transportem větrem, mikrometeority apod.).

–        Usazené (sedimentární) horniny vznikají v závislosti na přinášeném materiálu a na materiálu vznikajícím při sedimentaci. Proto jejich systém musí být založen na vlastnostech horniny a prostředí ve kterém vznikala. Podle původu jsou v nich zastoupeny minerály klastické, přinesené (vulkanický materiál, mikrometeority a často i antropogenní příměs, organická hmota apod.) a na místě vzniklé při usazování.

–        Diagenetické horniny: při diagenezi se mezi složkami usazených hornin začíná vytvářet chemická rovnováha, které však téměř nikdy není úplně dosaženo.

–        Metamorfované horniny jsou horniny, které výrazně pokročily na vytvoření termodynamické rovnováhy s okolními změněnými podmínkami (teplota, tlaky, chemické složení prostředí). Jsou v nich zastoupeny v různé míře reliktní minerály z původních hornin a minerály novotvořené, vzniklé v progresivním stadiu, stadiu vyvrcholení nebo ve stadiu regresivním při poklesu teploty a tlaku. Systém těchto hornin může proto být založen zejména na stupni přeměny, jejím charakteru, na stupni přizpůsobení horniny změněným podmínkám a hlavně výchozích horninách (protolitu).

–        Anatektické horniny vznikly částečným přetavením původních, vesměs metamorfovaných, hornin. Pokud je přetavení úplné, vzniká magma. Systém anatektických hornin je proto založen především na vztazích původní horniny (restitu) a novotvořené horniny (mobilizátu), ve složení, ve stavbě a poměru složek a na podmínkách anatexe.

–        Antropogenní horniny (technolity) jsou z hlediska systematické petrologie iracionální. Jejich složení závisí především na vůli a technických možnostech člověka. Proto lze udělat jen jejich výčet, sotva však systém. V příslušné kapitole jsou seřazeny podle podílu člověka na jejich vzniku.

Pro označování hornin jsou používány tři druhy názvů: umělé, genetické a popisné.

Ø    Umělé názvy:  Dudek et al. (1962) je označují jako speciální, vznikaly v pravěku (syenit, mramor, nefrit) a hlavně ve středověku spolu s rozvojem hornictví. Příkladem je mezinárodní pojmenování ruly – gneiss, gnějs, které pochází z českého slova hnízdo (havířské označení pro hlušinu). Je citováno např. Agricolou (1561) ve formě Kneist (a už to by mělo být důvodem pro nahrazení umělého termínu rula starým českým i mezinárodním názvem gneis). Hornického původu jsou i názvy další: skarn (ze švédštiny), greisen (šedě zbarvený kámen - z němčiny), rohovec (Hornfels) a serpentinit. Termín serpentin byl poprvé použit Agricolou pro označení ofikalcitu. Později se rozšířil i na minerál a horninu. Nyní se užívá termín serpentin pro označení minerálu a termín serpentinit pro označení horniny. Další názvy byly dány horninám na počátku 19. století (Pinkerton 1811, d´Aubuisson 1819, Brogniart 1813): adinola, eklogit, epidozit, epidotit, fylit, itabirit, kalcifyr,  mastkové břidlice (krupnik), leptynit, plodová břidlice, rohovec apod. Další umělé názvy se objevily koncem 19. století  v období tzv. zlatého věku mikroskopické petrografie: antofylitit, astit, gedritit, glaukofanit, gondit, propylit, pseudotachylit, pyroxenit, rodingit. Tyto názvy jsou vesměs umělé, odvozené nejčastěji z jazyka latinského (např. eklogit, leptit), z místních názvů (bludovit, egeran, boninit, erlan, fenit, itabirit, kinzigit, predazit), jmen významných osobností (buchit, davit, bowenit, charnockit, penkatit)) ale i psů (např. dalmatinit). Časté jsou také názvy odvozené různým způsobem od důležitých horninotvorných minerálů (amfibolit, amfibolová břidlice, olivínit, kvarcit, diasporit, korundit, epidotit) nebo jejich zkratek (grospydit, granoplagit, pyribolit, marundit).K umělým názvům patří všechny české názvy navržené J. S. Preslem a J. Krejčím v 19. století: žula, svor, rula a téměř všechny starší názvy vyvřelých hornin. Umělé názvy používá i evropská a z ní odvozená česká norma z roku 2002, podrobněji aplikovaná v přílohách. Umělé názvy jsou v mnoha případech duplicitní (např. glimmerit, hornblendit, kakirit, grafitoid) nejasné (např. pyroxenická rula – může znamenat jak Ca bohatou rulu středních a vyšších stupňů metamorfózy, tak i hyperstenovou rulu granulitové facie) nebo zcela nedostatečně definované.

Ø    Genetické názvy jsou používány zejména pro metamorfované a sedimentární horniny. Patří k nim ku příkladu mylonit, migmatit, metasomatit, impaktit, diapirit, kontaktit, odvozené z procesů vzniku a názvy odvozené z výchozích hornin (eduktu, protolitu, mateřské horniny), např. předponou meta (metakvarcit, metakonglomerát, metabazit, metaferrolit).

Ø    Popisné názvy, nejčastější, jsou odvozeny z vlastností horniny (např. stavby nebo minerálního složení). Jsou výhodné z toho důvodu, že umožňují respektovat  jak petrografické, tak i petrologické aspekty poměrně stručným vyjádřením. Jejich tvorba (v případě přeměnných hornin) by však měla respektovat jak upozorňuje již Grubenmann 1910):

-       Původní horninu – indikuje předpona meta – (příp. apo-) a název původní horniny. Popřípadě je možno užít opisu (např. mylonitizovaný kvarcit) a teprve pokud nelze původní horninu určit, je možno použít obecných názvů horniny, nebo dvojice skalina – břidlice

-       Minerální složení – výčet  hlavních minerálů v pořadí podle % zastoupení

-       Stavbu – pokud tato je významným znakem horniny

Ø    Typickým příkladem popisných názvů vyjadřujících jednu z vlastností horniny (průměrné velikosti zrna) jsou názvy klastických  sedimentů. Situace je tu komplikovaná ovšem tím, že jsou paralelně používány názvy řecké, latinské a u nás české.

Popisný charakter mají názvy odvozené ze staveb např. kontaktně metamorfovaných hornin (plodová břidlice, kontaktní rohovec, pseutachylit) nebo drcených hornin (mylonit, kataklazit) a hlavně migmatitů.

Stále většího významu nabývají popisné názvy ve formě, kterou v naší literatuře konstituoval Hejtman (1961, 1962, 1969, 1974). Jsou to názvy metamorfitů typu: granát-biotit-chloritová břidlice, diopsid-plagioklasová skalina, příp. i v obecné formě granát-biotit-amfibolová hornina a obdobně i názvy vyvřelin typu muskovit-biotitový granit s andaluzitem.

V porovnání s německým nebo anglickým názvoslovím metamorfovaných hornin se české vyznačuje určitými zvláštnostmi:

·         Břidlice – odpovídá anglickému slate i schist: ve významu slate je v češtině často používán termín aspidní břidlice nebo polofylit.

·         Svor – je používán jednak pro označení metamorfovaných ekvivalentů lutitů středních metamorfních stupňů (granát-biotitický svor), jednak i k označení krystalických břidlic, které obsahují křemen a slídy a méně než 10 % živců.

·         Kvarcit – konglomerát znamenající metamorfované ekvivalenty pískovců a slepenců. V sedimentární petrografii je používání těchto cizích názvů málo frekventované.

V české terminologii se rovněž setkáváme s různým používáním koncovek v adjektivních formách jmen hornin a minerálů (-ický, -ný, -ový).

Se stejnou nejednotností se setkáváme i v užívání koncovek v případě, že v názvu horniny je použito více minerálů např.: granáticko-biotitický kvarcit, granát-biotitický kvarcit, granátovo-biotitový kvarcit, granát-biotitový kvarcit.

Termín metamorfismus je v češtině nadřazenější (hornina byla vystavena silné metamorfóze, nikoliv metamorfismu), ale metamorfismus oblasti je vysokotlaký (srovnej Fediuk 1987).

U monominerálních hornin s příměsí ostatních minerálů do 10% lze použít dvou způsobů pro petrografické pojmenování:

a)        Název horniny se vytvoří z názvu převládajícího minerálu příponou –it: kvarcit, granátit, epidotit (ne tedy epidozit!), wollastonitit, serpentinitit, olivinit. Pro podobné horniny vyvřelé je pro rozlišení doporučeno používat přednostně přípony  -ovec (amfibolovec, pyroxenovec). Nevýhodou je, že některé takto utvářené názvy jsou běžně používány ve více významech, zejména pro vyvřelé i metamorfované horniny (glimmerit, pyroxenit, hornblendit) nebo horniny jiného složení, než odpovídá uvedené definici, např. amfibolit je metamorfovaná hornina tvořená amfibolem a plagioklasem a ne tedy, jak by odpovídalo definici, monominerální amfibolová hornblendová hornina.

b)        Názvem horninotvorného minerálu a označením podle stavby: např. aktinolitová břidlice, antofylitová břidlice, epidotitová břidlice, epidotová skalina, olivínová skalina:

Pro horniny obsahující více minerálů se řídíme následujícími pravidly, která jsou v souladu s mezinárodními:

Minerál, jehož obsah v hornině je procentuálně nejvyšší, stojí nejblíže názvu horniny (např. amfibolový kvarcit)

Ostatní minerály jsou uváděny obdobně, nejdále od podstatného jména stojí ty, které jsou nejméně hojné (pyroxen-granát-amfibolový kvarcit)

Pro zkrácení se uvádí tyto dodatečné názvy minerálů bez koncovky (obdobně jak tomu bývá v cizích jazycích). Pouze minerál, který stojí podstatnému jménu nejblíže má koncovku, zcela výjimečně se uplatňuje koncovka-ný (křemenný, dvouslídný) nebo  -ický a –ový. V jejich používání však není jednota.

V petrologii vyvřelých a metamorfovaných hornin se v naší odborné literatuře používá nejčastěji –ický, v sedimentární petrologii –ový. V mnoha případech jsou koncovky libovolně zaměňovány. Kettner (1927) uvádí: rula biotitická, chloritická, protoginická, ale současně rula cordieritová, sillimanitová nebo břidličnatá, stébelnatá, břidlice chloritová, mastková, ale též sericitická. Dudek, Fediuk, Palivcová (1957): břidlice chloritoidová, ale i ottrelitická, rula granátická, cordieritická, granulit kyanitový i pyroxenický

Fediuk (1989) navrhl, aby se, analogicky s dalšími slovanskými jazyky, ve spojení s minerály používalo jednotné koncovky –ový (ovšem koncovka –ický i nadále zůstává použita v termínech jako: bazický, mafický, felzický, ultrabazický, petrografický apod.). Koncovka –ový má i v tomto smyslu prioritu, protože byla používána již Krejčím a Bořickým a koncovka –ický byla zavedena teprve Barvířem. Koncovka –ový je použitelná téměř pro všechny minerály (ne např. pro zlato), koncovka –ický se pro některé nehodí vůbec (např. rutil, křemen, mastek) a pro jiné je použitelná jen porušením jazykové ústrojnosti (např. oligoklas, kyanit).

Jako podstatné jméno se používá:

a)      Negenetického termínu hornina (analogicky the rock, das Gestein)

b)      Popisných názvů břidlice (pro horninu s výraznou foliací) a skalina (pro horninu všesměrné stavby). Návrh zrnokam (podle drahokam, in Fediuk 1987) není používán

c)      Můžeme-li vyjádřit i genezi horniny na základě podrobných znalostí geologické pozice, látkového složení a stavby je vhodnější, než použití umělého názvu (např. albitová adinola) použít názvu genetického (v daném případě křemen-albitový kontaktní metasomatit), odvozeného ze způsobu vzniku. Nejlepší se však zdá předponami meta- (pro metamorfity) a apo (pro metasomatity) a příslušného adjektiva vyjádřit původní název horniny (např. křemen-albitový apolutit).

4.2 Přehled hlavních názvů hornin

Odhaduje se, že existuje více než 3 000 umělých názvů hornin. Jde většinou o horniny vyvřelé. Mnohé z těchto názvů jsou zbytečné, mnohé duplicitní a mnohé uváděny v literatuře navíc v rozdílných transkripcích (např. viborgit, wiborgit i vyborgit). Vybrat ty racionální je velmi obtížné a mezinárodní komise IUGS se po mnohaleté práci o to pokusila s nejednoznačným výsledkem. U nás se o takovou racionalizaci pokusil Dudek (in Dudek, Fediuk, Palivcová 1962). Dudek stanovil, jak ukazuje příklad na str. 69 – 74, které názvy jsou oprávněné a které druhy vyvřelých hornin nemají ještě vhodné pojmenování. Tento pokus je stále ještě nedoceněn a i ve světové literatuře zcela ojedinělý.

Zcela jiná je situace u hornin usazených. Podíl přirozených názvů je daleko vyšší a většinou dobře vystihují povahu horniny. Není však jednota v určení hranic jak v procentuálním zastoupení složek u přechodných hornin (např. mezi jílovými břidlicemi a křemenci), tak i velikostí částic u všech klastických hornin. Skoro každý autor uvádí jiné (srv. např. příručky Konty, Hejtmana, Kukala, Skočka a Petránka jen v české literatuře).

Kupodivu nejvíce přirozených názvů mají horniny metamorfované. V české literatuře zejména díky úsilí B. Hejtmana a F. Fediuka. Situaci u některých skupin (zejména migmatitů) ovšem komplikuje paralelní používání různých synonym zahraničních autorů (Sederholm, Scheumann, Niggli aj.).

V roce 2003 byla vydána česká verze Evropské normy EN 126 70 Natural stone – Terminology (Český normalizační institut 2003, 721402). I tuto skutečnost jsme se pokusili zohlednit při výběru několika set názvů a definic běžných hornin, zejména těch, které nejsou názvy umělé. V souladu se současnou tendencí v odborné literatuře je v něm dána přednost mezinárodním názvům před uměle počeštěnými (granit místo žula, bazalt místo čedič, hornblenda místo obecný amfibol). Zařadili jsme také méně běžné názvy, pokud mají geografický nebo autorský vztah k České republice. Názvy uvedené v technické normě jsou přitom maximálně respektovány a zvlášť graficky vyznačeny. Vyřadili jsme jen názvy komerční, do odborného oddílu zařazené zřejmě omylem (např. černý granit), zcela zastaralé (ofikarbonátové horniny, vápencový pískovec, diabaz, rift, křemenný porfýr), upřesnili jsme zcela zcestné definice (např. migmatitu, ofiolitu, pegmatitu, bazanitu, pazourku aj.) a upravili či doplnili nepřesné definice a názvy uvedené v normě jen v diagramech (např. mikalit, chloritit, kvarcolit aj.).

V případě potřeby údajů o dalších názvech hornin nezařazených do tohoto výběru odkazujeme na Encyklopedický slovník geologických věd (Svoboda et al. 1983). U většiny názvů uvedených v normě je uveden i jejich anglický ekvivalent a u většiny názvů uvádíme také autora názvu, ovšem bez ohledu na původní význam jím navrženého termínu.

adamellit: odrůda hlubinné vyvřelé horniny, granitu. Plagioklasy tvoří 1/3 – 2/3 obsahu živců a obsah SiO₂ je vyšší než 67 %. Patří k němu některé partie v říčanském typu středočeského plutonu. Název navrhl A. Cathrein (1890) podle Monte Adamello v jižním Tyrolsku.

adinola: metamorfovaná hornina, vznikající albitizací jílovitých břidlic na kontaktu bazických vyvřelin. Je tvořena mozaikou albitu a křemene s příměsí chloritu a rudních minerálů. Vyskytuje se v proterozoiku barrandienu při severním okraji jílovského pásma. Název z řeckého adinos zavedl J. F. L. Haussmann (1828). Syn. adinolit.

aglomerát (agglomerate, volcanic agglomerate) je pyroklastická hornina nezpevněná nebo zpevněná, v níž jsou bomby a úlomky sopečných produktů okrouhlé nebo subangulární o průměru větším než 64 mm, příbuzné či cizorodé vůči obklopujícímu je tufu. Termín zavedl K. C. V. Leonhardt (1823).

agmatit viz merizmit

agpait: souhrnný název pro horniny, které vznikly krystalizací alkalického magmatu. Patří k nim např. nefelitické syenity z poloostrova Kola nebo jižního Grónska (Illimansak). Název zavedl N. V. Ussing (1912).

alaskit: hlubinná a žilná vyvřelá hornina, alkalický živcový granit. Obsahuje křemen a alkalické živce s akcesoriemi. Název podle anglického názvu Aljašky zavedl J. E. Spurr (1900).

albitit: aplitická žilná hornina tvořená převážně albitem bez významnějšího podílu křemene. Název zavedl H. W. Turner (1896).

alemonit: sedimentární hornina s projevy impaktové šokové metamorfózy. E. Rutte (1972) použil toto označení pro výskyty v jižním Německu a také pro zlivské slepence v budějovické pánvi.

aleurit (prach): nezpevněný sediment složený z částic o velikosti 0,002 – 0,06 mm. Název zavedl A. Zavaritskij (1932).

aleurolit: zpevněný aleurit (prachová břidlice).

allit (též alit): 1) zvětralinový plášť bohatý hliníkem (viz laterit),

2) hornina s podstatným množstvím hydroxidů hliníku, vznikající přemístěním a usazením materiálů lateritů (viz bauxit). Její název zavedl H. Harrassowitz (1926).

aktinolitit (aktinolitovec): metamorfovaná hornina, tvořená téměř jen aktinolitem s kompaktní stavbou (na rozdíl od aktinolitové břidlice se stavbou břidličnatou). Její původní označení actinolityte zavedl G. H. Kinahan (1873).

alnöit: žilná hornina s porfyrickými výrostlicemi biotitu, augitu a olivínu v základní hmotě tvořené melilitem a augitem (± perovskit, granát). U nás je její výskyt znám z údolí Ploučnice. Název byl odvozen podle ostrova Alnö H. Rosenbuschem (1887).

alunit: 1) minerál, síran K a Al,

 2) metasomatická hornina vznikající přínosem vody, sulfátů a draslíku (alunitizace) do vulkanických hornin. Často provází zóny zrudnění Au, Ag, Cu v ryolitech, andezitech a dacitech. Z francouzského alnu název odvodil P. Cordier (1868).

amfibolit (amphibolite): metamorfovaná hornina tvořená hornblendou a plagioklasy. Složení podle stupně metamorfózy (albit, oligoklas, andesin nebo i bazičtější někdy reliktní minerály). Hornina složením odpovídá gabru, bazaltu nebo bazaltovému tufu (ortoamfibolit), může však vznikat i přeměnou sedimentů vhodného složení, např. karbonátů s jílovitou příměsí (paraamfibolit), retrogradní amfibolizací eklogitů (eklogitový amfibolit) nebo metasomatickým přínosem (metaafibolit, taktit). Její výskyt je znám z pestré skupiny moldanubika (Český Krumlov, Posázaví, Strážek) z mariánskolázeňského a letovického komplexu, z moravika, Krušných hor aj. Název zavedl A. Brogniart (1813).

amfibolovec: viz hornblendit.

amfolit: teoretická hornina svrchního pláště, složená z olivínu a amfibolu za předpokladu složení 1/3 průměrného bazaltu a 2/3 dunitu. Název zavedli D. H. Green, A. E. Ringwood 1956.

anatexit: hornina granitového složení, která vznikla roztavením a následným utuhnutím starších hornin (anatexí). Termín zavedl F. Loevinson – Lessing 1934.

andezit (andesite): po bazaltu nejrozšířenější výlevná vyvřelá hornina, extruzivní ekvivalent dioritu. Obsahuje plagioklas, monoklinický pyroxen, hornblendu, biotit, vzácně (lokality v okolí Košic) též granát a grafit. Svým složením tato hornina odpovídá oligoklas-andesinu. V ČR je její výskyt znám z lokalit u Uherského Brodu, hojnější nicméně jsou tzv. paleoandezity, dříve označované jako porfyrity. Název pro horninu zavedl L. V. Busch (1836) podle jihoamerických And.

anhydrit: 1) minerál síran vápenatý (CaSO₄),

 2) hornina vznikající odpařením (evaporit) složená z minerálu anhydritu.

anortozit (též plagioklasit) (anorthosite): hornina tvořená převážně (z více než 90 %) bazickým plagioklasem (± olivín, augit). Podle bazicity plagioklasu je dále možné rozlišit andezitit, labradoritit, bytownitit, anortitit. Výskyt v masívech ve štítech (zčásti snad zbytky prvotní kůry Země) např. v Kanadě a v USA (Adirondack), na Ukrajině, v Grónsku aj. Ojedinělý výskyt byl zjištěn v kdyňském komplexu. Název zavedl T. Sterry-Hunt (1863) podle francouzského jména plagioklasů.

arenit (arenite): viz též psammit či pískovec. Arenit představuje zpevněnou sedimentární horninu, tvořenou úlomky minerálů nebo hornin o velikosti pískových zrn. Přídavné jméno zpravidla ukazuje složení nebo genezi (např. křemenový arenit či pískovec).

arkoza (arkose): odrůda zpevněného psammitu (pískovce) obsahující méně než 75 % křemene a nestabilní klastické součástí, zejména K-živec. Do angličtiny se předkládá jako feldspathic greywacke či feldspathic sandstone. V ČR tvoří polohy v karbonských a hlavně permských sedimentech např. v Podkrkonoší či v blanické a boskovické brázdě.

arterit: viz stromatit.

asfalt: přírodní asfalt vzniká oxidací ropy jako polotuhá hmota. Vyskytuje se v tzv. asfaltových jezerech (Trinidad) nebo jako impregnace a žíly v různých horninách. Ojedinělý výskyt přírodního výskytu je znám i z okolí Strečna na Slovensku. Název asfaltu je odvozen z řečtiny (asphaltos).

asfaltit: zcela zpevněný asfalt s lasturnatým lomem. Název zavedl W. Blake (1890).

astit: odrůda kontaktního rohovce, v němž převládají slídy a andaluzit nad světlými minerály. Jeho název byl odvozen podle Cima d’Asta v italských Alpách W. Salomonem (1898).

augitit: vulkanická hornina obsahující vyrostlice augitu a rudních minerálů v základní hmotě tvořené hnědým sklem, bohatým na sodík. Výskyt je znám z Českého středohoří (např. Kopečský vrch). Název zavedl C. Doelter (1882).

bahno (hlen, kal): mořský sediment. Rozlišuje se:

-          červené bahno tvořené hlavně terigenním materiálem s příměsí biogenních karbonátů, Fe-oxidů a hydroxidů. Jeho výskyt je charakteristický při ústí Orinoka nebo Amazonky.

-          zelené bahno obsahující terigenní jíl a prach, karbonáty biogenní i chemogenní, křemité schránky, často glaukonit, fosfáty a mikroelementy. Převládá v Atlantiku.

-          foraminiferové bahno je nejrozšířenějším recentním mořským sedimentem, je tvořené schránkami dírkovců, CaCO₃ a terigenním materiálem.

bauxit: sedimentární hornina tvořená převážně hydráty aluminia (gibbsit, boehmit, diaspor, amorfní formy) a obsahující kolem 50 % Al₂O₃. Vzniká vyluhováním alumosilikátových hornin teplými vodami (lateritové bauxity) a přemístěním ve vodním prostředí (pravé bauxity). Recentní i terciérní bauxity zpravidla obsahují gibbsit, mesozoické boehmit, paleozoické a starší diaspor. Výskyt bauxitů u nás je vázán na Rychnov nad Kněžnou, v SR na Mojtín. Název podle Les Baux u Avignonu ve Francii odvodil H. St. C. Deville (1861).

bazalt (basalt), čedič: bazická vulkanická hornina tvořená hlavně bazickým plagioklasem (labradorit – anortit) a klinopyroxenem. Obsahuje často olivín, analcim, hornblendu a sklo. Rozlišují se kontinentální tholeiitové bazalty (Dekkan, Lena, řeka Columbia), tzv. trapové formace, alkalické bazalty (České středohoří, severní Morava), oceánské tholeiitové bazalty (Havajské ostrovy, thulská provincie v severním Atlantiku), olivinické bazalty (Doupov, České středohoří), alkalicko-vápenaté bazalty ostrovních oblouků a bazalty typu MORB na středooceánských hřbetech (Island), příp. lunární bazalty. Dříve se čediče rozlišovaly i podle stáří (permokarbonské kontinentální – melafyry, paleozoické zčásti oceánské – diabasy a proterozoické oceánské spility). Termín bazalty byl poprvé používán již ve starém Egyptě a Řecku, v moderním smyslu byl poprvé zaveden Agricolou (1546).

bazanit (basanite): 1) podle čs. normy synonymum bazaltu,

  2) obvykle vulkanity, obsahující kromě Ca plagioklasu i olivín a foidy, např. nefelin (Kravaře) či leucit (v Českém středohoří). Termín poprvé zavedl A. Johannsen (1938).

bentonit: hornina tvořená montmorillonitem (výjimečně i beidelitem), která vzniká devitrifikací a chemickými přeměnami vitritových tufů nebo popelu při podmořském i vzdušném zvětrávání. V ČR např. Braňany u Mostu, Polerady. Termín zavedl W. C. Knight (1898).

berezit: křemenem bohatý aplit s pyritem. Vzniká metasomatickou přeměnou (berezitizací) granitu kolem zlatonosných křemenných žil. Název horniny byl odvozen podle výskytu u Berezovska na Urale G. Rose (1837).

bielenit: peridotit s diallagem a enstatitem (od lherzolitu se liší převahou diallagu nad olivinem). Název horniny byl odvozen podle říčky Biala v Jeseníkách F. Kretschmerem (1918).

bimetasomatit: hornina, která vznikla látkovou výměnou na styku dvou nerovnovážných hornin, nejčastěji silikátové a karbonátové nebo ultrabazické a kyselé. Termín zavedl D. S. Koržinskij (1956).

biolithit: vápenec tvořený pouze biogenním materiálem (Folk 1962).

biotitit: hornina magmatického původu tvořená převážně biotitem. Tvoří bloky v sopečných vyvrženinách (Villa Seni u Říma) nebo žíly v syenitech (Klokoty a Hoštice u Tábora). Název zavedl H. S. Washington (1927).

bitumen: skupinové označení všech přírodních uhlovodíků bez ohledu na složení či konsistenci, jako je ropa, dehet, asfalt, asfaltit aj. Označení těchto látek pochází z latiny (tumeo).

bogusit: druh těšínitu obsahující hornblendu a augit. Název odvodil A. Johannsen (1938) podle Bohušovic ve Slezsku.

bludovit: místní označení pro erlan s Ca-granátem vyskytující se u Bludova u Šumperka.

boghed (boghead): řasové černé uhlí s vysokým obsahem uhlíku a hořlavin. V ČR výjimečně v Plzeňské pánvi. Název byl odvozen podle Bogheadu ve Skotsku.

bojit: hlubinná vyvřelá hornina bazického složení, hornblendové gabro (pro odlišení od gabra druhotně uralitizovaného). Obsahuje hnědou hornblendu, diallag, biotit a labradorit. Název pro tuto horninu odvodil podle keltského kmene Bójů v Bavorsku a Čechách E. Weinschenk (1899).

boninit: andezit s výrostlicemi olivínu, augitu a bronzitu ve skle s krystality (labradorit a křemen). Boninity jsou v ČR zastoupeny v jílovském pásmu. Termín byl odvozen podle jejich výskytů na Boninských ostrovech (Japonsko) J. Petersenem.

bostonit: žilná hornina blízká granitovému porfyru. Může obsahovat i foidy a na rozdíl od gauteitu (viz) nemá v základní hmotě sklo. V Českém středohoří se vyskytují bostonity sodalitové. Termín byl odvozen podle Bostonu v USA.

bowenit: jemnozrnná odrůda serpentinitu složená ze serpentinu s příměsí mastku a a magnezitu. Termín zavedl J. D. Dana (1950) na počest G. T. Bowena.

brekcie (breccia): 1) hrubozrnná klastická sedimentární hornina tvořená ostrohrannými úlomky hornin psefitové kategorie, pojenými jemnozrnnou základní hmotou, které je méně než 20 %.

2) hornina tvořená ostrohrannými hrubozrnnými úlomky rozdílného vzniku, např. sopečná brekcie (s pyroklasty), dislokační brekcie (vzniká tektonizací) nebo sedimentární intraklastická brekcie. Tento termín zavedl J. J. Ferber (1776).

bronzitit: pyroxenit tvořený převážně bronzitem. V ČR u Křemže v jižních Čechách. Termín zavedl G. H. Wiliams (1890).

břidlice: skupinové označení pro horniny různého původu a složení vyznačující se výraznou foliací (kliváží). Rozlišují se zejména:

1)      jílovitá břidlice (shale) je zpevněný jíl se štěpností rovnoběžnou s vrstevnatostí, obsahující zejména illit a křemen, případně kalcit (slinitá břidlice) nebo grafit (tzv. černá břidlice).

2)      jílovitá břidlice zčásti přeměněná (slate) s velmi doboru štípatelností podél ploch kliváže. Překrystalování postihuje méně než 50 % jílu (P. T. Flown 1953).

3)      metamorfované horniny (schist) různého původu:

-          kontaktně metamorfované břidlice plodová (spotted slate), skvrnitá, uzlíková apod.

-          regionálně metamorfované břidlice fylitová (clay slate, slate) či aspidní se rozlišují podle minerálního složení, např. vápnitá (calc schist, carbonate schist), kyzová (s pyritem), chloritoidová (bohatá Al₂O₃ a chudá K₂O a CaO), černá břidlice s grafitem, poněkud vyšším metamorfním stupňům odpovídá např. staurolit-granát-biotitová břidlice (v české literatuře = svor).

Odlišné složení mají:

-          břidlice zelená (greenschist) má bazický chemismus a obsahuje chlorit, minerály epidotové skupiny aktinolit či hornblendu. Vzniká regionální metamorfózou bazických vyvřelin. Název zavedl G. F. Neumann (1849).

-          břidlice modrá (blueschist) vysokotlaková s mastkem a kyanitem (W. Schreyer 1976)

-          břidlice chloritová na rozdíl od břidlice zelené obsahuje jen chlorit a má ultrabazické složení, podobně jako břidlice mastková.

4)      Podle specifických vlastností se uvádějí břidlice hořlavá (viz kukersit), pokrývačská (štípatelná v tenkých deskách) nebo roubíková (roubíkový rozpad způsobuje křížení laminární vrstevnatosti a kosé kliváže. Podle obsahu zkamenělin se uvádí břidlice graptolitová nebo diatomitová.

buchit: pískovec částečně roztavený na sklo na kontaktu hlubinných vyvřelin. Termín pro tuto horninu zavedl H. Möhl (1873).

buližník: viz lydit.

caliche (kalkrusta): kůra povrchových výkvětů solí (uhličitan vápenatý, sírany aj.) vzniklá odpařováním spodních vod při povrchu. Její výskyt je typicky vázán na hyperaridní podmínky např. pouště Atakama v Chile. Termín pro tyto evapority ze španělštiny (oblázek) odvodili J. T. Singewald a B. L. Müller (1916).

camptonit: melanokratní alkalický lamprofyr s vyrostlicemi barkevikitu, biotitu a Ti-augitu v základní hmotě tvořené labradoritem, amfiboly a augitem. V ČR spjat s essexitem u Roztok nad Labem. Termín podle Campton Falls (New Hapshire, USA) odvodil H. V. Rosenbusch (1887).

cokeit (cinder coal): přírodní koks. Vznikl kontaktním působením magmatu nebo přírodním vypálením uhelných slojí. Termín zavedl A. Lacroix (1910).

comendit: alkalický ryolit. Výlevná hornina s alkalickými živci, Na-pyroxeny a Na-amfiboly. Termín podle lokality Comende na ostrově San Pietro u Sardinie (S. Bertolio 1895).

corsit: orbikulární hornblendové gabro (složení: bytownit, hornblenda, ±hypersten). Termín byl odvozen podle výskytů na Korsice E. Collombem (1854).

čedič: viz bazalt.

dacit (dacite): vulkanická hornina obsahující plagioklas (andesin či oligoklas), křemen, alkalický živec a hornblendu, biotit nebo pyroxen. Hornina tvoří výlevný ekvivalent granodioritu či křemenného dioritu. Jeden z typických výskytů je doložen ze Slovenska z okolí Banské Štiavnice. Termín pro tuto horninu podle názvu římské provincie Dacia (dnešní Sedmihradsko) zavedli F. V. Hauer a G. Stacke 1863.

dalmatinit (dalmatianit): prekambrická metamorfovaná vulkanická hornina s typickou lokalitou výskytu v západním Québecku. Hornina se vyznačuje charakteristickými skvrnami, obsahujícími jemnozrnný křemen (světlé) nebo cordierit, antofylit či cummingonit (tmavé), zatímco v základní tkáni převládá biotit. Termín byl odvozen H. S. Cookem (1927) podle plemene psa.

desmozit: kontaktně metamorfovaná břidlice s páskovanou stavbou, složená z křemene, albitu a chloritu. Z řeckého výrazu desmos (pásek) její název odvodil J. K. L. Zincken (1841).

diabas: podle Rosenbusche bazalt předtřetihorního, hlavně však paleozoického stáří, podobně jako anglický dolerit. Diabasu odpovídá správně termín paleobazalt.

diaftorit: metamorfovaná hornina, která prošla zpětnou přeměnou (diaftorézou) z vyššího do nižšího stupně metamorfózy (např. fylity nebo svory vzniklé přeměnou pararuly). Termín zavedl F. Becke (1909).

diasporit: hornina tvořená hlavně diasporem. Vznikla lateritizací a následnými přeměnami bazických vyvřelin. Termín zavedl P. Krusch (1908).

diatomit: křemitá usazenina, tvořená schránkami rozsivek (Diatomaceí). Nezpevněná se označuje jako křemelina či infusorová hlinka, zpevněná (za vzniku druhotného opálu při diagenezi) jako diatomitová břidlice nebo rohovec. V ČR je známá z lokalit u Ledenic a Borovan a u Bíliny. Její název zavedli F. H. Hatch, R. H. Rastall a M. Black (1938).

diorit (diorite): hlubinná vyvřelina, s plagioklasem (oligoklas-andesin), hornblendou (±biotit, pyroxen). Pokud obsahuje více křemene (až 20 % světlých součástí), označuje se jako křemenný (křemenový) diorit (quartz diorite). Výskyt: ve středočeském plutonu (Benešov, Příbram), v kdyňském a brněnském masívu, v železnohorském plutonu též orbikulární. Jako přibližné synonymum termínu diorit bývá často uváděn tonalit.

dolerit (dolerite): vyvřelá hornina bazaltového složení, často v žilách předmesozoického stáří. Název z řeckého doleros (klamný) odvodil d’Aubuisson (1819). V češtině je tento termín málo frekventovaný, jako synonymum jej naopak zastupuje (přibližně) termín paleobazalt.

dolomit (dolomite, dolostone):

1)      sedimentární hornina tvořená Ca-Mg uhličitany (minerál dolomit) z více než 90 % (tj. obsah MgO 19,5 – 21,6 %). Vzniká vysrážením (evaporit), zatlačováním kalcitu dolomitem při diagenezi nebo selektivním odnosem vápníku v hořečnatých vápencích. V ČR je výskyt těchto dolomitů vázán na barrandien (Velká Chuchle) nebo moravský devon (Olomouc).

2)      dolomit krystalický (dolomitový mramor) vzniklý překrystalováním sedimentárního dolomitu nebo metasomatickou dolomitizací vápenců (Sušice, Horažďovice). Název zavedl H. B. Saussure (1792).

3)      dolomit kalcitický (calcitic dolomite) obsahuje 50 – 89 % minerálu dolomitu a kalcit.

droba (litický pískovec, greywacke) nedokonale tříděný pískovec s jemnozrnnou jílovito-prachovou matrix a směsí minerálů (živce) i horninových úlomků (zpravidla metamorfitů, bazických apod.). Výskyt v ČR je vázán na proterozoikum barrandienu, moravsko-slezský spodní karbon (kulm). Termín převzal G. S. O. Lazius (1789) podle starého hornického výrazu z Harzu.

dunit: téměř monominerální intruzivní hornina, tvořená olivínem (akcesoriemi bývá chromit, ilmenit, spinel). Jeho výskyt je znám z bushveldského komplexu v jižní Africe, z Uralu aj. Podle Mt. Dun na Novém Zélandě tento termín zavedl F. Hochstetter (1859).

durbachit: druh melanokratního syenitu obsahující K-živec, biotit, pyroxen a aktinolitový amfibol (±křemen). Charakteristický je vysoký obsah radioaktivních prvků v živci. Výskyt je znám z Písecka, Prachaticka nebo třebíčského masívu. Název zavedl A. Sauer (1891) podle Durbachu ve Schwarzwaldu.

durikrusta: pevná železem bohatá hornina, tvořící svrchní část lateritového profilu nebo pouštní povrch. Dělí se podle složení např. kalkrusta, gypkrusta, saltkrusta apod. Termín zavedl W. G. Woolnough (1927).

efuziva, efuzivní horniny (extrusive rocks, volcanic rocks), syn. výlevné horniny, extruzivní horniny, vulkanické horniny, sopečné horniny: souhrnný název pro horniny, které pronikly na zemský povrch v roztaveném stavu.

egeran: 1) paprsčitá odrůda vesuvianu,

             2) hornina egeranovec tvořená vesuvianem, granátem, Ca-plagioklasem a hornblendou, vznikající při kontaktní metamorfóze karbonátových hornin. Podle německého názvu Ohře termín zavedli U. Grubenmann a P. Niggli (1924).

eklogit (eclogite): hornina tvořená omfacitem (Na-pyroxen) a granátem bohatým pyropovou složkou. Složením odpovídá bazaltu. Typická je vysoká hustota (kolem 3,5 g.cm^-3), příměs vysokotlakových minerálů (kyanit, coesit, rutil, diamant) a retrográdní přeměny (amfibolizace). Tvoří čočky v leukokratních metamorfitech (Kutná Hora), žíly v ultrabazických horninách (Rouchovany) a uzavřeniny v horninách hlubinného původu (kimberlity, ultrabazika). Z řeckého výrazu eclogae (výběr) termín odvodil R. J. Haüy (1922).

enderbit: středně zrnitá hlubinná hornina, kyselý člen charnockitové série, je tvořen antipertitem, modravým křemenem, hypersténem a magnetitem. Podle Enderbyho země v Antarktidě termín zavedl C. E. Tilley (1936).

epidotit (epidozit): metamorfovaná hornina tvořená hlavně minerály epidotové skupiny s příměsí křemene, živce, uralitu a chloritu. Vzniká metamorfní diferenciací při metamorfóze bazických vyvřelin. Termín zavedl K. L. Reichenbach (1834).

erlan (pyroxenická rula, taktit, vápenatosilikátový rohovec): metamorfovaná hornina tvořená hlavně diopsidem a plagioklasem s příměsí křemene, kalcitu, minerálů epidotové skupiny a vesuvianu. Vzniká při regionální i kontaktní metamorfóze karbonátů s vyšší silikátovou příměsí. Jeho výskyt je doložen např. od Krásné Hory, Hazlova, Bludova (viz bludovit), Bechyňska. Termín erlan byl odvozen J. F. A. Breithauptem a C. G. Gmelinem (1823) podle lokality Erla u Cransdorfu v Sasku.

essexit (essexite) hlubinná alkalická vyvřelina, obsahující bazický plagioklas, alkalické živce, příměs analcimu a sodalitu a kolem 40 % tmavých minerálů (augit, barkevikit, biotit, diopsid). Jeho výskyt je znám např. v Českém středohoří v Roztokách nad Labem, peň v centru Doupovských hor. Kaiserstuhl aj. Termín zavedl J. H. Sears (1891) podle Essex County (Massachussets, USA).

evaporit: souborné označení pro horniny, které vznikly vysrážením při odpařování vody buď v uzavřených mořích (laguny) nebo v kontinentálním prostředí v jezerech. Patří k nim sůl kamenná, anhydrit, sádrovec, soli draselné a hořečnaté, sodné a boritany (borax a kernit). Termín zavedl C. Berkey (1922).

feldspatit (feldspatite): metamorfovaná hornina obsahující více než 90 % živců a příměsí nejčastěji biotitu nebo hornblendy, jejich přibýváním přechází do ruly nebo amfibolitu.

fenit: hornina tvořená alkalickým živcem a egirinaugitem. V podružném množství bývají přítomny Na-amfiboly, kalcit, titanit aj. Vzniká zpravidla alkalickou metasomatózou z granitoidů (fénitizace). V ČR se vyskytuje v jižní části lounského plutonu a v uzavřeninách v Českém středohoří. Podle území Fen v jižním Norsku tento termín odvodil W. C. Brögger (1921).

ferolit: obecné označení pro železné rudy magmatického, sedimentárního i metamorfního původu. Podle Hejtmana jde pouze o sedimentární železné rudy, ať je tvoří oxidy a hydroxidy železa (Ejpovice, Březina), siderity (Hrouda u Zdic), pelosiderity (v Beskydech) nebo silikáty (Nučice, tzv. skleněnka). Termín zavedl M. E. Wodsworth (1893).

flint: viz lydit.

flebit: chorizmit s páskovanou stavbou bez ohledu na původ granitické  (v migmatitech) či jiné složky. Termín zavedl K. H. Schemann (1936).

foidit (foidite, feldspathoidite): vyvřelá hornina tvořená z více než 60 % ze světlých součástí feldspatoidy. Termín zavedl S. I. Tomkeieff (1983).

foidolit: viz foidit.

fonolit (phonolit, znělec): výlevný ekvivalent nefelinového syenitu. Jsou v něm zastoupeny Na-ortoklas a sanidin, nefelin (příp. další foidy) spolu s pyroxeny (egirinaugit) a Na-amfiboly. Jeho výskyt v ČR je vázán především na České středohoří (Bořeň, Mariánksá hora, Milešovka, Bezděz). Termín zavedli A. G. Werner (1787) a M. M. Klaproth (1800) z řeckého phone (zvuk).

fosforit: původně název apatitu, dnes sedimentární hornina obsahující více než 19,5 % P₂O₅ (kolofanit, frankolit). Často se vyskytuje jako konkrece na dně mělkých moří nebo jako usazenina v jeskyních (viz guano). V ČR je ojediněle vázán na lokality v české křídové pánvi (Roudnice, Svitavy).

ftanit: viz silicit.

fulgurit (bleskovec): trubkovitá struktura, vznikající spečením pískových zrn úderem blesku. V ČR je doložen z křídových sedimentů na Blanensku.

fylit (phyllite): slabě metamorfovaná jílovitá břidlice obsahující mikrokrystalinní slídy (sericit, chlorit) orientované rovnoběžné s foliací, albit a křemen (často ve formě čoček). Plochy foliace jsou zvrásněné. Odrůdy se označují podle stavby (fylit konglomerátový, pokrývačský), podle příměsí (fylit grafitový, kalcitový, kvarcitový) nebo podle charakteristických minerálů (fylit sericitový, chloritový, biotitový, granátový apod.). Výskyty fylitů jsou uváděny od Železného Brodu, Kraslic, Chebu nebo Ještědu. Termín zavedl C. F. Neumann (1849) z řeckého phyllon (list).

gabro (gabbro): hrubozrnná vyvřelá hornina tvořená Ca-plagioklasy (zpravidla labradorit či bytownit) a augitem či dialagem. Pokud obsahuje olivín, označuje se jako olivinové gabro, a s křemenem jako křemenové gabro (např. u Smolotel ve středočeském plutonu). V ČR se gabra vyskytují např. u Kdyně a Poběžovic, na Ransku, u Benešova, na Špičáku v Orlických horách a v brněnském plutonu. Starý italský název zavedl L. V. Buch (1810).

gauteit: žilná hornina se základní hmotou tvořenou sanidinem a sklem s vyrosticemi andezinu, hnědé hornblendy, augitu a případně biotitu a sodalitu. Podle lokality Kout (Gaute) u Děčína termín zavedl J. E. Hibsch (1897).

gedritit: metamorfovaná hornina tvořená hlavně gedritem, často s příměsí granátu, kyanitu apod. V ČR se vyskytl u Poběžovic. Termín zavedl A. Lacroix (1922).

geysirit (křemenný sintr): uloženiny SiO₂ (hlavně jako opál) kolem horkých pramenů. Z islandského geysa (chvat, spěch) termín odvodil J. C. Delamétherie (1812).

glaukofanit (glaukofanová břidlice, modrá břidlice): metamorfovaná hornina tvořená glaukofanem (příměs tvoří epidot, rutil, křemen aj.). V ČR se vyskytuje u Železného Brodu. Termín zavedl M. Kispatič (1888).

glimerit (biotitit): vyvřelá hornina plutonická nebo žilná tvořená převážně biotitem. Obdobné horniny vznikají i metasomatickým odnosem prvků (kontakty pegmatitů se syenitem v třebíčském masívu). Výskyt v ČR glimerit má na lokalitách Klokoty a Hoštice u Tábora. Z německého názvu slídy termín odvodili E. S. Larsen a J. T. Pardee (1829).

gnějš: viz rula.

gondit: metamorfovaná hornina bohatá manganem, metamanganolit. Obsahuje zpravidla spessartin a křemen. Podle indického kmene Gondů termín odvodil L. L. Fermor (1909).

granit (žula, granite): nejčastěji hlubinná nebo žilná vyvřelá hornina vápenato-alkalická. Obsahuje křemen, K-živec v převaze nad kyselými plagioklasy, biotit a muskovit (±hornblendu, turmalin, andaluzit aj.). Vzniká utuhnutím magmatu korového (granity S a I) nebo plášťového (granity M) původu, přetavením nebo metasomatickými přeměnami na místě. Hojný v jihočeském plutonu (Šumava, Českomoravská vrchovina), krušnohorském plutonu i ve středočeském plutonu. Granit alkalický obsahuje alkalické živce, pyroxeny (egirin) a amfiboly (hastingsit, riebeckit) nebo biotit. Alkalické granity jsou známy z poloostrova Kola, jižního Norska a Dobrudži.

granit rapakivi (rapakivi granite) s velkými oválnými K-živci lemovanými plagioklasem patří k nejstarším alkalicko-vápenatým horninám. Vyskytuje se ve štítech (Švédsko, Ukrajina, Karelie, Kanada). Granit je starý název italského původu, v literatuře ho uvedl A. Cesalpinus (1596).

granitoid (granolit): skupinové označení pro horniny granitového vzhledu bez ohledu na složení (granity, granodiority a křemenové diority). Termín zavedl F. Loevinson-Lessing (1925).

granodiorit (granodiorite): hlubinná vyvřelá hornina, obsahující křemen, plagioklas v převaze nad K-živcem (oligoklas-andesin tvoří více než 2/3 z celkového obsahu živců), hornoblendu a biotit. Rozšířený ve středočeském plutonu (sázavský a blatenský typ), v brněnském plutonu a v žulovském masívu. Název zavedl G. F. Becker (1893).

granulit (granulite): nejčastěji světlá hornina vysokého stupně metamorfózy, bezslídná s destičkovitými křemeny, K-živcem a kyselými plagioklasy, s pyroxeny (hypersten i diopsid), granátem, kyanitem či sillimanitem a rutilem, spinelem apod. v tomto významu byla popsána J. H. G. Justim (1757) jako Namiester Stein (podle Náměště nad Oslavou), pak jako Weisstein.

Další významy:

-                                        jakákoli hornina granulitové facie (též granolit),

-                                        jemnozrnný granit s muskovitem (ve francouzské literatuře),

-                                        granoblastická metamorfovaná hornina bez břidličnatosti bez ohledu na složení (skalina)

-                                        neklastické pískové sedimenty (např. oolitové).

granulit bazický (trapgranulit, beerbachit, Murkstein) hornina vysokého stupně metamorfózy s převahou tmavých minerálů, pyroxenu (hlavně hyperstenu) (pyriklasit), hornblendy (pyribolit) či granátu (pyrigarnit) nad křemenem, K-živcem a plagioklasem. Výskyt v jižních Čechách (Chvalšiny, Křemže, Rudolfov).

greisen: odrůda ruly (aporulový) nebo granitu (apogranitový), která v důsledku metasomatických přeměn obsahuje hlavně slídy (cinvaldit), topaz, turmalin a kasiterit. Název horniny byl převzat jako starý saský hornický název (Greisstein), v literatuře byl zaveden Agricolou (1557). V ČR jsou výskyty greisenu především v Krušných horách (Cínovec, Slavkov).

grit: hrubozrnný pískovec, sedimentární hornina – pískovec – s hrubozrnnými a ostrohrannými klasty.

griquait: metamorfovaná hornina vysoké hustoty, odrůda eklogitu s granátem a dipsidem. Často tvoří uzavřeniny v kimberlitech, ale vyskytuje se i v granulitových komplexech (např. u Kremže v jihočeském moldanubiku). Název byl odvozen podle jihoafrického Griqualandu R. Beckem (1907).

grospydit: odrůda eklogitu, tvořená grossularem, klinopyroxenem a kyanitem. Termín zavedli A. P. Bobrievich et al. (1960).

gypsum (sádrovec): hornina tvořená hlavně minerálem sádrovcem, vzniká odpařením vody (evaporit). Název zavedl již Theophrastus v roce 320 př. n. l.

guano: fosfátové usazeniny, vzniklé akumulací odpadků ptáků, netopýrů apod. v aridním klimatu nebo v jeskyních, např. na Vánočním ostrově, ostrově Nauru nebo na Kubě. Název odvodil G. P. Merrill (1897) z rozšířených výrazů stejného významu (huanu, hovno,.hnůj apod.).

hadec: viz serpentinit.

halit (sůl kamenná): monominerální hornina, která vznikla vysrážením chloridu sodného z mořské vody nebo ze slaných jezer, jako výkvěty na pouštích (saltkrusta) nebo sublimací na sopkách.  Výskyt halitu je znám např. ze Slovenska (Solivar, Michalovce), z Polska (Wieliczka) aj.

hälleflinta: křemenem bohatá jemnozrnná, stejnoměrně zrnitá hornina, často páskovaná, obsahující křemen, živce, slídy, chlorit. Složením odpovídá metamorfovanému ryolitu či ryolitovému tufu. Termín byl zaveden ze švédštiny (hälle=hornina, flint=pazourek) A. Crondstedtem (1758).

harzburgit: hlubinná vyvřelá hornina, tvořená olivínem a hyperstenem ±diallag, diopisd, magnetit. Termín odvodil H. von Rosenbusch (1887) podle německého Harzburgu.

hercynitit: metamorfovaná hornina tvořená hercynitem, magnetitem, korundem a rutilem. V moldanubiku u Sepekova  obsahuje navíc flogopit. Termín zavedl E. Kalkowski (1881).

hornblendit: intruzivní hornina, tvořená hlavně hornblendou, s příměsí živce, biotitu, olivínu, titanitu aj. Výskyty v ČR jsou známy z lokalit Petrovice u Rakovníka a Milín. Termín zavedl J. Phillips (1846).

hyperit: hlubinná vyvřelá hornina ze skupiny gabra. Obsahuje plagioklas (nad An 50), augit, ortopyroxen. Obsahuje-li též olivín, označuje se jako olivínový hyperit. Výskyty hyperitu jsou známy z Kralovic u Plzně, Bystřice nad Pernštejnem; výskyty olivínového hyperitu jsou doloženy především z okolí Benešova ve středočeském plutonu.

chamozit: oolitová sedimentární železná ruda. Chamozit v ní bývá provázen kalcitem, sideritem nebo goethitem. Termín zavedl A. T. Hallimond (1925).

charnockit (charnockite): granitová hornina, obsahující ortopyroxen (hypersten). Termín zavedl T. H. Holland (1893) podle materiálu pomníku J. Charnocka v Kalkatě.

chorizmit: skupinové označení pro horniny tvořené dvěma horninovými složkami. Podle jejich stavebního uspořádání (tvaru) se rozlišují flebit, oftalmit, merizmit a stromatit. Nejrozšířenějším případem jsou migmatity, tvořené rulovou a granitovou složkou. Termín zavedl J. Huber (1942) z řeckého chorizma (prostorové rozdělení).

chloritit (chloritová břidlice): metamorfovaná hornina ultrabazického složení, tvořená z více než 90 % chloritem. Její výskyt je znám např. z okolí Sobotína na severní Moravě.

ignimbrit (ignimbrite): zpevněná pyroklastická hornina, tvořená směsí magmatických xenolitů, krystalů a skla. Vzniká spečením žhavých vyvrženin (nuée ardente) a následnou lithifikací. Podle stavby se rozlišují pulverit, lentikulit a lapidit. Výskyty ignimbritů v ČR jsou vázány na podkrkonošské paleovulkanity nebo křivoklátsko-rokycanské pásmo. Název odvodil P. Marshall (1932) z latiny (ignis=oheň; imbris=sprcha).

ijolit: vyvřelá alkalická hornina, tvořená nefelinem (50 – 70 %) egirinaugitem či jinými pyroxeny. Typický je i granát (melanit). Podle území Iijoki v severním Finsku její název odvodili W. Ramsay a H. Berghell (1891).

impaktit (impactite): jemně krystalický či sklovitý materiál brekciovité stavby vznikající přeměnami při dopadu meteoritu. K impaktitům patří např. suevit nebo alemonit.

intruzivum, intruzivní hornina (intruzive rock): vyvřelá hornina, která pronikla do starších hornin.

impregnační hornina: hornina obohacená o prvky přinesené pronikajícími vodními roztoky v nemetamorfních podmínkách. Patří k nim např. impregnace pískovců fosfáty z nadložních vrstev guána.

itabirit (železový svor): metamorfovaná hornina, tvořená rudami železa (magnetit, martit, hematit) s příměsí křemene a slíd. Z ČR je její výskyt znám z lokalit Vráto u Železného Brodu, Říčky v Orlických horách, Brtnice u Jihlavy. Termín podle kraje Itabira v Brazílii odvodil W. L. C. von Eschwege (1822).

jadeitit: metamorfovaná hornina, tvořená Na-pyroxenem, jadeitem. Vzniká z alkalických vyvřelin při metamorfóze za vysokých tlaků (eklogitová facie). Termín zavedl L. Mrazec (1898).

jaspilit (jaspilitový kvarcit): nehomogenní hornina tvořená střídajícími se pásky kryptokrystalického křemene (jaspisu) a pásky hematitu. Obsahuje více než 25 % celkového obsahu oxidů železa. K jaspilitům patří např. výskyty Fe-rud v desenské klenbě. Tento termín zavedli M. Gary et al. (1972).

jantar (sukcinit): fosilní pryskyřice jehličnatých stromů. V ČR je známa z Ervěnic, Boskovic a na Opavsku (v terciérních sedimentech).

jíl (clay): nezpevněný velmi jemnozrnný sediment nebo měkká hornina tvořená částicemi menšími než 0,002 mm, mezi nimiž převládají jílové minerály (s příměsí částic křemene, živců a karbonátů). Vzniká zvětráváním na místě nebo transportem a usazením zvětralinového materiálu. Výskyty sedimentárních jílů jsou doloženy z Žatce, Loun, chebské a budějovické pánve, jižní Moravy aj. Termín byl odvozen z anglosaského výrazu cloeg.

jílovec (argillite): zpevněný jíl, jehož jílové minerály nerekrystalovaly (tím se liší od rekrystalované jílovité břidlice). Obsahuje proto pouze částice velikosti jílu.

jílovec (claystone): usazená hornina obsahující více než 67 % minerálů v jílové frakci.

kakirit (protomylonit): kataklastická hornina, v níž jsou úlomky původní horniny obklopeny zónami intenzivního drcení a překrystalování. Podle jezera Kakir v severním Švédsku termín zavedl F. Svenonius (1894).

kalciarenit: písčitý sediment, tvořený zrny karbonátů velikosti písku. Termín zavedl A. W. Grabau (1904).

kalcilutit (calcilutite): vápenec tvořený převážně detritickými zrny kalcitu velikosti prachu nebo jílu.

kalcirudit (calcirudite): vápenec tvořený převážně detritickými zrny kalcitu většími než písek.

kalcisiltit (calcisiltite): vápenec tvořený převážně detritickými zrny kalcitu velikosti prachu (siltu).

kameny vulkanické: sopečné vyvrženiny tvořené pyroklasty většími než 64 mm (též sopečné pumy, bomby, bloky).

kaolin: 1) jílové minerály ze skupiny kaolinu (lépe kaolinit)

            2) jíl vznikající přeměnami granitoidních hornin, tzv. kaolinizací.

Výskyty kaolinu jsou známy z Karlových Varů, Kadaně, Plzeňska, Znojma. Název byl odvozen podle horského pásma v provincii Kieng-si v Číně.

karbonatit: souhrnný název pro vyvřelé horniny, obsahující primární karbonáty nebo karbonáty a silikáty. Dělí se podle druhu karbonátu (ankeritové, kalcitové, dolomitové i magnezitové) a podle silikátů (např. alkalické živce, alkalické pyroxeny a amfiboly a flogopit). Z Tanzanie jsou známy rovněž i recentní karbonantitové lávy. Termín zavedl W. C. Brogger (1921).

karbonát, karbonátová hornina (carbonate rock): hornina tvořená převážně sedimentárními karbonáty (vápence, dolomit), vzácně vzniká jako vyvřelá (karbonatit).

karbonit: přírodní koks, kontaktně metamorfované uhlí, též obecně fosilní uhlí.

karlsteinit: vyvřelá hornina, kaliem bohatý alkalický granit s mikroklinem, alkalickým amfibolem nebo křemenem. Na území ČR byla žíla karlsteinitu popsána od  Štekně u Strakonic. Název odvodil L. Waldman (1935) podle obce Karlstein ve Waldviertlu.

kataklasit: hornina přeměněná kataklazou (drcením), v níž je ještě zachován charakter výchozí horniny (Kjeruff 1885).

kärnait: afanitická harnina, tvořená sklovitou tkání s výrostlicemi sanidinu a uzavřeninami tufů. Má složení dacitu a je snad produktem impaktní metamorfózy. Termín zavedl N. B. Svenssen (1968) podle ostrova Kärnä v jezeře Lappajärvi ve Finsku.

kenel: svíčkové uhlí, snadno zápalné, leštitelné, obsahuje mikrospory. Jeho výskyt je znám v ostravském souslojí na Ostravsku a Karvinsku (černé) a ve slojích Anežka a Josef v sokolovské pánvi (hnědé).

keratofyr: zastaralý souborný název pro paleovulkanity různého složení (alkalické paleotrachyty, paleoandezity apod.). termín zavedl W. C. Gümbel (1874).

kersantit (kersanton): biotitový lampofyr, žilná vyvřelá hornina, tvořená plagioklasem (oligoklas a andezin) a biotitem (±augit, hornblenda). Vzskytl se v okolí Dačic v jihočeském plutonu. Termín zavedl A. Delesse (1851) podle lokality Kersantin u Brestu ve Francii.

khondalit: kvarcit se sillimanitem, někdy s příměsí granátu. Horniny tohoto druhu se vyskytují na Sedlčansku v plášti středočeského plutonu. Název podle kmene Khondů v Indii odvodil T. L. Walker (1902).

kimberlit: porfyrický slídnatý peridolit vyskytující se jako brekciovitý tuf v diatremách a žilách. Je vesměs silně serpentinizovaný a karbonizovaný (původní minerály bronzit, Cr-diopsid, flogopit, Cr-ilmenit, perovskit, diamant) s nodulemi ultrabazických a eklogitových hornin. Jeho výskyty jsou známy z jižní Afriky a Jakutska. Podle Kimberley v jižní Africe byl tento termín zaveden H. C. Lewisem (1887).

kinzigit: granát-grafitová pararula, obsahující rovněž živce, muskovit, cordierit nebo silimanit. Termín zavedl H. Fischer (1860) podle Kinzigsthal ve Schwarzwaldu.

kodurit: metamorfovaná hornina tvořená K-živcem, granátem (spessartin + andradit) a apatitem. Termín zavedl L. L. Fermor podle dolu Kodur (Vizagapatam, Indie).

komatiit: ultrabazická výlevná hornina s vysokým obsahem MgO (nad 9 %) a extrémně nízkým obsahem alkálií a TiO₂ a spinifexovým uspořádáním pyroxenů. Termín zavedli R. P. a M. J. Viljoen (1969).

konglomerát (slepenec, conglomerate): hrubozrnná sedimentární hornina, tvořená oválnými či poloostrohrannými úlomky (oblázky, valouny, balvany) v jemnozrnější základní hmotě obsahující písek nebo jíl. Je to zpevněný štěrk. Dělí se podle složení valounů (křemenový, granitový konglomerát) nebo podle jejich průměrně velikosti (konglomeráty blokové, balvanové, hrubozrnné, středno- a drobnozrnné) Termín zavedl C. Lyell (1835).

kontaktolit: kontaktně přeměněná hornina. Termín zavedl F. Loevinson-Lessing (1925).

koprolit: fosilizovaný živočišný exkrement, zpravidla fosfátový.

korundit (korundolit): tvořená korundem. Vyskytuje se ve  štítech, např. u Bajkalského jezera na Sibiři. Termín zavedl M. E. Wodswarta (1893)

křemelina: viz diatomit.

křemenec (ortokvarcit): sedimentární hornina vzniklá silicifikací (prokřemeněním jílovitých či vápnitých pískovců při diagenezi). Křemence budují skalecké i drabovské souvrství pražské pánve i neogen u Loun, Mostu a Zlivi u Českých Budějovic.

křída (chalk) v  petrologii:

                        2) vápnitý sediment sladkovodních jezer (jezerní křída).

                        Termín zavedl C. Lyell odvozením z řeckého výrazu lime (vápno).

kvarcit (z): Souborné označení pro horniny  s dominantním podílem SiO₂. Za kvarcity mohou být v rámci definice považovány:

1)                 metamorfované horniny tvořené více než z 80 % křemenem (metakvarcit). Tzv. metakvarcity jsou běžné ve všech metamorfovaných jednotkách Českého masívu (v moldanubiku, Krušných horách, na Ještědu) v různých metamorfních stupních.

2)                 sedimentární horniny (quartcarenite) tvořené jen křemenem, často zpevněné (ortokvarcit, křemenec).

3)                 sekundární (druhotné) kvarcity vzniklé silicifikací kyselých vyvřelin (zpravidla láv a tufů). Druhotné kvarcity jsou metasomatické horniny složené z křemene a minerálů aluminia (alunit, diaspor, korund) nebo vzniklé debazifikací, tj. odnosem železa, vápníku a alkálií z bazických hornin (podle N. I. Nakovnika 1968).

kvarcolit: vyvřelá hornina tvořená z více než 90 % primárním křemenem (zpravidla s příměsí alkalického živce).

kvarcporfyr (křemenný porfyr): afanitická vyvřelá hornina složení granitu s vyrostlicemi křemene a alkalického živce (±slídy). Dříve se tak označovaly paleoryolity. Termín zavedl J. Durocher (1845).

kukersit (hořlavá břidlice): bituminózní slinité břidlice ordovického stáří z Kukers v Estonsku. Bituminózní složku tvoří převážně sinice. Termín zavedl M. D. Zalesský (1916).

lamprofyr (lamprophyre): skupinový název pro tmavé žilné vyvřelé horniny s vyrostlicemi biotitu, hornblendy nebo augitu v jemnozrnné základní hmotě, v níž je K-živec, plagioklas nebo analcim. Složením jsou blízské syenitům (mineta s biotitem a diopsidem, vogezit s hornblendou), dioritům (kersantit s biotitem a diopsidem a spessartit s hornblendou) nebo gabrům (camptonit s augitem a monchiquit s augitem a sklem). Termín zavedl C. V. von Gümbel (1874).

lapilli: úlomky lávy psefitové velikosti, tvořící nezpevněné pyroklastické uloženiny (tefru). Termín zavedl C. Lyell (1835) odvozením z latinského výrazu lapillus (malý kámen).

larvikit (larvikite): syenit s Na-živci, oligoklasem a Ti-augitem, barkevikitem a lepidomelanem. Charakteristická je modrá labradorescence živců. Termín zavedl W. C. Brogger (1890) podle Larviku u Oslo.

laterit: hornina je součástí zvětrávacího profilu, často se zbytky staveb původní horniny, obohacená o oxidy železa a aluminia při zvětrávání zejména bazických hornin v tropických a subtropických oblastech i mírném klimatu. Výskyty lateritů u nás jsou známy u Kremže v jižních Čechách nebo u Bojanovic na jižní Moravě. Název byl odvozen F. Buchananem (1807) z latinského označení cihly (later).

latit (latite, trachyandezit): extruzivní ekvivalent monzonitu, s nímž má i shodné minerální složení (sanidin, bazický plagioklas). Termín zavedl F. L. Ransome (1898) podle oblasti Latium v Itálii. Obsahuje-li 5 – 20 % křemene, označuje se jako křemenný latit (quartz latite).

láva (lava): magma, které vyvřelo z vulkánu nebo pukliny na zemský povrch.

leptit (leptite): jemnozrnná metamorfovaná hornina (metamorfovaný tuf nebo efusivum) tvořená hlavně živci a křemenem s příměsí mafických minerálů (slíd, hornblendy popř. granátu). Výše metamorfovaný ekvivalent hälleflinty. Termín zavedl J. J. Sederholm (1897).

leptynit: ekvivalent granulitu metamorfovaný za podmínek amfibolitové facie. Minerály granulitové facie má např. v důsledku nízkého obsahu vody. Ve starší francouzské literatuře byla pod pojmem leptynit chápána jemnozrnná hornina tvořená živci, slídami a křemenem (např. aplit).Běžné jsou v kutnohorském krystaliniku. Termín zavedl R. J. Hauy (1813).

leucitit:  bazická vyvřelá hornina, tvořená hlavně leucitem a Ti-augitem (bez živců a křemene). Pokud obsahuje olivín, označuje se jako olivinický leucitit. V ČR se vyskytuje v Doupovských horách a Českém středohoří (vrch Číčov). Termín zavedl H. von Rosenbusch (1877).

lherzolit: peridotit s ortopyroxeny (enstatit či bronzit) i klinopyroxeny (diopsid, Cr-diopsid, diallag) a více než 50 % olivínu. Název byl odvozen podle Lac de Lherz v Pyrenejích. Termín zavedl J. C. de Lamétherie (1875).

lignit: v angličtině synonymum hnědého uhlí, v Německu též fragmenty dřeva v hnědém uhlí, v ČR nejméně prouhelněné hnědé uhlí. Typické lokality lignitu v ČR se nachází v Mydlovarech, Čičenicích v jižních Čechách, Dubňanech nebo Kyjově na jižní Moravě.

limburgit: tmavá alkalická vyvřelá hornina tvořící plně a žíly. Obsahuje pyroxen a olivín v základní hmotě hnědého skla. Živce chybí. Několik výskytů je limburgitu je známo z Českého středohoří. Název podle lokality Limburg v Kaiserstuhlu v Německu odvodil H. von Rosenbusch (1872).

limnokvarcit: pórovitá křemitá sladkovodní uloženina, tvořená amorfním křemenem (opálem). Vzniká chemogenně v souvislosti se změnami chemismu při vulkanické aktivitě. Typickou lokalitou jeho výskytu je např. Žiar nad Hronom na Slovensku. Termín odvodil F. Senft (1857).

liparit: viz ryolit.

listvenit: metasomaticky (listvenitizace) přeměněná ultrabazická hornina, tvořená směsí křemene, dolomitu, magnetitu, mastku a limonitu. Z ruského výrazu list (plátek) její termín odvodil G. Rose (1844).

luhit: lamprofyrová žilná hornina s výrostlicemi pyroxenu (Ti-augit) a s melilitem, kvarcitem, biotitem, olivínem a nefelinem. Termín zavedl podle nálezů na lokalitě Luhov u Mimoně K. H. Scheumann (1922).

lutit: souhrnný název pro sedimenty tvořené jílovými i písčitými částicemi. Z latinského výrazu lutum (bahno) tento termín odvodil A. W. Grabau.

lydit (chert, novaculit, buližník, jasper): druh silicitu, kompaktní kryptokrystalická křemitá hornina tmavé barvy, často s příměsí grafitu a jílu a se zbytky křemitých hub, spongií a radiolarií. SiO₂ je více než 90 %. Podle krajiny Lydie v Malé Asii termín zavedl Theophrastus již v roce 320 př. n . l. a do soudobé odborné literatury až F. A. Reuss (1801).

magmatit: vyvřelina, eruptivum. Horniny, které vznikly utuhnutím magmatu.

magnezit: v souhrnném vyjádření představuje uhličitan hořečnatý MgCO₃, na jehož povahu je však možné nahlížet několika způsoby:

1)    hornina vzniklá

-                metasomatozou (krystalický magnezit), např. v Alpách v Rakousku nebo tvořená MgCO₃, která může vznikat u Lučence na Slovensku

-                žilné útvary vyloužené v serpentinizovaných vyvřelinách s amorfním magnezitem, např. v Řecku.

-                evaporit vytvořený odpařením z vodného roztoku (Jelšava, Košice).

2)    minerální uhličitan hořečnatý

malchit: jemnozrnná žilná hornina složení křemenového dioritu (od dioritového porfyritu se liší nepřítomností porfyrických vyrostlic). Obsahuje plagioklas (andesin), hornblendu (±biotit, křemen). Ojedinělý výskyt malchitu v ČR byl zjištěn u Zbořeného Kostelce na území středočeského plutonu. Termín podle Malchen, Odenwald zavedl A. Ossan (1892).

manganolit: souhrnný název pro sedimentární horniny, tvořené hlavně minerály s manganem, zejména oxidy s jílovitou příměsí do 20 %. Patří k nim i recentní konkrece na mořském dně a v severských jezerech.  Ve střední Evropě se vyskytuje na Slovensku na lokalitách Kišovce a Švábovce u Popradu. Termín zavedl M. E. Wadsworth (1893).

mangerit: metamorfované horniny složení syenitu, monzonitu až dioritu, přeměněné v granulitové facii. Obsahují augit, hypersten, mesopertit, oligoklas až andesin, zčásti hornblendu a akcesorické rudy. Podle lokality Manger u Bergenu v Norsku tento termín zavedl C. F. Kolderup (1903).

marchit: pyroxenit tvořený diopsidem a enstatitem (Staré Město na severní Moravě). Termín zavedl F. Kretschmer (1917) podle německého názvu řeky Moravy (March).

marienbergit: porfyrický vulkanit (fonolit) se sanidinem, andesinem a augitem (±hornblenda, biotit) a natrolitem, popř. sodalitem v základní hmotě. Podle německého názvu Mariánské hory u Ústí nad Labem tuto horninu poprvé popsal J. E. Hubsch (1904), zatímco její užívaný termín zavedl později A. Johannsen (1938).

mariupolit: albit-nefelinový syenit s egirinem, lepidomelanem, sodalitem nebo kankrinitem. Tento termín zavedl J. Morozewitch (1902) podle Mariupolu u Azova na Ukrajině.

mastek (mastková břidlice, steatit, tuček, soapstone): souborný název pro horniny obsahující minerál mastek, které na dotek navozují pocit mýdla a jsou snadno rýpatelné nožem.

mejmečit: výlevná (vzácně i žilná) ultrabazická hornina, tvořená vyrostlicemi olivínu v základní hmotě tvořené augitem, magnetitem, serpentinem a chloritem. Hornina tvoří součást sibiřské trapové formace. Její označení bylo odvozeno podle řeky Mejmeči na poloostrově Tajmyr.

melilitit: vyvřelá výlevná hornina tvořená hlavně melilitem s příměsí augitu a případně olivínu. Termín zavedl C. T. Prior (1902).

melafyr: zastaralý název pro paleobazalty karbonského až triasového stáří.

melteigit: melanokratní člen ijolitové série. Intruzivní alkalická hornina s méně než 35 % nefelinu a Na-pyroxenu s příměsí biotitu a melaninu. Podle lokality Melteig v oblasti Fen v Norsku její termín odvodil W. C. Brogger (1921).

merizmit: heterogenní hornina (chorizmit) tvořená nepravidelnými úlomky rul v granitickém materiálu. Známou lokalitou výskytu merizmitů v ČR je „Granátová skála“ v Táboře. Termín do literatury zavedli J. Huber (1942) a P. Niggli (1948).

metaamfibolit: amfibolit, který vznikl metasomatickými přeměnami. Termín zavedl F. Loevinson-Lessing (1911).

metabazit: souborné označení pro metamorfované horniny vzniklé z bazických vyvřelin (bazaltů, gaber, andezitů apod.). Patří k nim zelené  a modré břidlice, prasinity, některé amfibolity a eklogity. Termín zavedl J. J. Sederholm.

metaferolit: metamorfovaný ferolit. Ve slabě přeměněných sériích bývají hematitové, v silněji (v ČR u Třebíče a Brtnice) spekularitové (viz itabirity), nebo magnetitové (Hrubý Jeseník). Také část skarnů lze označit jako metaferolity.

metakonglomerát: metamorfovaná hornina vznikající přeměnou slepenců. Tmel je zcela překrystalován, valouny bývají jen deformovány. Metakonglomeráty se vyskytují ve fylitech, svorech i rulách. Jsou známy z Krušných hor, krkonošsko-jizerského krystalinika a z moldanubika (Hluboká nad Vltavou, Pacov).

metakvarcit (kazachit): (1) druhotný kvarcit (monokvarcit) (S. F. Maškovcev, 1937), i (2) metamorfovaný křemenec.

metamorfity (metamorfované horniny, přemeněné horniny, metamorphic rocks): souborné označení pro všechny horniny, které byly změněny metamorfózou, tj. přizpůsobením mateřské horniny, protolitu změněným podmínkám teploty, tlaku a chemismu prostředí.

metasomatit (exchangit, replacit): horniny, jejíž složení je ovlivněno metasomatózou, tj. metamorfózou spojenou se změnami složení přínosem a nebo odnosem látek. Termín zavedl C. P. Berkey (1922).

miaskit: hlubinná vyvřelá hornina, nefelinický syenit, v níž převažuje K-živec nad plagioklasem (oligoklas, andesin i albit) a z tmavých minerálů převládá biotit. Podle města Miask na Urale termín zavedl G. Rose (1839).

migmatit (migmatite): metamorfované horniny (chorizmity) tvořené rulovou, příp. amfibolitovou (restit) a granitovou (metatekt) složkou v různém texturním vztahu. Podle vztahu obou složek se rozlišují stromatity (páskované), flebity (větvičkovité), merizmity (brekciovité), ptygmatity (plasticky zvrásněné) a anatexity (stínovité). Velký rozsah mají v moldanubiku. Nepoužívaná synonyma pro tyto horniny jsou miktit, miktosit, migmatitit. Používaný termín odvodil J. J. Sedderholm (1907) z řeckého výrazu migma (směs).

mikalit: metamorfovaná hornina, tvořená z více než 80 % slídami. Příměsí bývá křemen. Přechází do svoru a slídnaté břidlice.

mineta: původně starý hornický název pro oolitovou železnou rudu (ferolit) v Lorraine, v současnosti se tímto výrazem rozumí lamprofyrová žilná hornina tvořená K-živcem, Na-živcem a biotitem. Může obsahovat též olivín, diopsid či augit (kaskadit). Minety jsou hojné ve středočeském plutonu. V tomto významu pro tuto horninu název zavedl P. L. Voltze (1828) snad podle údolí Minkete ve Vogézách.

modlibovit: lamprofyr tvořený olivínem, melilitem, lazuritem, slídou, nefelinem a kalcitem (odrůda polzenitu bez monticellitu). Termín zavedl K. H. Scheumann (1922) podle obce Modlibohov v severních Čechách.

monchiquit: porfyrická žilná hornina, lamprofyr s vyrostlicemi Ti-augitu a olivínu (±barkevikit, biotit) v základní hmotě tvořené analcimem či sklem. V ČR má se vyskytuje u Velkého Března u Ústí nad Labem. Jižně od Děčína má i foidy. Podle Galdas de Monchique v Portugalsku termín zavedl L. von Verveke (1880).

mondhaldeit: žilná hornina s vyrostlicemi hornblendy a augitu, bytownitu a leucitu ve sklovité základní hmotě. Podle Mondhalde, Kaiserstuhl v Německu termín zavedl T. F. Graeff (1900).

monzonit (monzonite): skupinový název pro hlubinné vyvřeliny, přechodné mezi syenitem a dioritem. Tvoří je hlavně K-živec, plagioklas, pyroxeny (diopsid, augit) a biotit (±hornblenda). Obsah SiO₂ 49 – 62 % podle variant od olivinických monzonitů po křemenové (quartz monzonite, adamellite). Podle hory Monzoni v Tyrolsku termín zavedl A. Lapparent (1864).

moře kamenná: plošná akumulace balvanů či hranáčů na mírných svazích hor, vznikající rozpadem skalních masívů při mrazovém zvětrávání nebo obnažením balvanů ze zvětralinových plášťů. Výskyty kamenných moří jsou v ČR v Pošumaví na Mářském vrchu u Vimperka, na Čertově stěně aj.

mramor (marble): souhrnné synonymum pro krystalický vápenec, dolomit, magnezit či siderit. Mramory sestávají z rekrystalovaných karbonátů ve všech metamorfních stupních a liší se akcesorickými silikáty. Mramory nízkých metamorfních stupňů mohou obsahovat křemen, tremolit, epidot (skupina Branné, moravikum), mramory středních metamorfních stupňů provází fosterit, diopsid, flogopit a plagioklas (Raspenava, Nedvědice, Olešnice), mramory vyšších metamorfních stupňů wollastonit, flogopit, forsterit nebo diopsid (Český Krumlov, Chýnov). Termín podle řeckého výrazu marmaros (jiskřivý) zavedl již Theophrastus v roce 320 př. n. l.

Mramor dolomitický (dolomitic marble, magnesian marble) je takový mramor, který obsahuje více než 90 % minerálního dolomitu, mramor kacitický (calcitic marble) má více než 90 % kalcitu, mramor vápenatosilikátový (též erlan) je mramor obsahující vápenaté i hořečnaté silikáty.

mugearit: olivínový andezit až bazalt s oligoklasem (±K-živec) a trachytovou stavbou. Termín zavedl A. Harker (1904) podle Mugeary, ostrov Skye, Skotsko.

mylonit (mylonite): jemnozrnná kompaktní hornina, často s páskovanou stavbou, která vznikla drcením (dynamometamorfózou) v poruchových zónách z hornin různého složení, např. u Mladé Vožice a Přibyslavi z rul, u Kaplice z granitů. Termín odvodil C. Lapworth (1886) z řeckého mylos (mlýn).

naxit: metamorfovaná hornina (alit) složená z flogopitu (60 %) a korundu (33 %) s příměsí plagioklasu a turmalinu. Termín podle ostrova Naxos zavedl J. Papastamation (1939).

nebulit: viz anatexit.

nefelinit (nephelinite): vulkanická hornina bazického složení tvořená nefelinem a augitem (či egirinaugitem) případně olivínem. Výskyty v ČR jsou popsány z Českého středohoří (Střekov) a z Doupovských hor, olivínové nefelinity tvoří např. Lovoš, Klapý a Vinařickou horu u Kladna. Termín zavedl F. A. Zirkel (1866).

nefrit: kompaktní hornina tvořená jemnou směsí jehličkovitých krystalů hornblendy a pyroxenů. Termín odvodil z řeckého výrazu nephros (ledvina) A. G. Werner (1780).

niklesit: pyroxenit s diallagem, enstatitem adiopsidem. Podle německého názvu Raškova (Nikles) na severní Moravě termín odvodil F. Kretschmer (1917).

norit (norite): hlubinná vyvřelá hornina tvořená z bazického plagioklasu a hypersténu (±klinopyroxen). Typické výskyty z ČR jsou známy z lokalit Mohelno, Načetín či Ransko. Termín byl odvozen podle Norska J. Ermarkem (1823).

oblázky (pebbles): hladké oválné kameny o velikosti od 4 do 60 mm.

obsidian: tmavé vulkanické sklo, složením odpovídající ryolitu (výjimečně bazičtější). Jeho výskyty jsou známy např. z východního Slovenska nebo v dómech na Aljašce a Novém Mexiku v USA. Termín zavedl již Theophrastus v roce 320 př. n. l.

odinit: žilná hornina, lamprofyr bazaltového složení s vyrostlicemi labradoritu a augitu v základní hmotě tvořené tabulkovitými živci s hornblendou. Odinity jsou známy z lokality Krankenstein v německém Odenwaldu. Název zavedl C. Chelius (1892) podle boha Odina.

ofiolit: (1) původně hornina tvořená serpentinitem s příměsí diallagu a granátu (A. Brogniart, 1813).

(2) asociace bazických hornin (pillow láv) s radiorality a karbonáty, vznikající v mořském prostředí, např. v proterozoiku barrandienu (G. Steinmann, 1906). (3) asociace pillow láv s podložními gabry a peridotity v oceánské litosféře (A. Coleman, 1978).

oftalmit: heterogenní hornina (chorizmit) s čočkovitými agregáty minerálů obklopených jemnozrnnější základní tkání. Patří k nim např. perlové ruly moldanubika. Z řeckého výrazu ophtalmos (oko) termín odvodil P. Niggli (1948).

olivinit: (1) metamorfovaná hornina, tvořená olivinem, (2) souhrnný název pro perodotit, obsahující 50 – 95 % olivinu (±pyroxen, ±hornblenda) (H. Sjörgen, 1876).

organolit: hornina organického původu, nejčastěji vznikající nahromaděním rostlinných zbytků (uhlí, resin, bitumen) (F. Senft, 1857).

organodetritická hornina (bioclastic rock): hornina tvořená úlomky či rozbitými zbytky organizmů. Viz též organolit.

ortoamfibolit: viz amfibolit.

ortobřidlice (ortoschist): břidlice vzniklá z vyvřelé horniny zpravidla v nízkých a středních metamorfních stupních.

ortorula (orthogneiss): břidličnatá hornina vyšších metamorfních stupňů, která vznikla přeměnou vyvřelin kyselých a intermediárních (např. ryolitů, granitů). Složení: křemen, biotit (±muskovit nebo hornblenda), plagioklas (±K-živec). Patří k nim bítešská rula, část rul kouřimských, mirotické a starosedelské, bechyňská rula a ortoruly Krušných hor. Termín zavedl H. V. Rosenbusch (1891).

ortokvarcit: (1) klastická sedimentární hornina, zpevněný pískovec, tvořený křemenovými zrny tmelenými křemenem; (2) metamorfovaný kvarcit. Termín ortokvarcit zavedl E. Weinschenk (1905).

osit: guano tvořené kostmi želv a jiných mořských živočichů. Z latinského výrazu os (kost) termín odvodil J. Leidi (1880).

ouachitit: žilná nebo subvulkanická hornina, tvořená biotitem, augitem, magnetitem a apatitem (±melanit, nefelin) v základní sklovité hmotě analcimového složení. Ojedinělé výskyty ouachititu jsou známy např. v těšínitové formaci u Nového Jičína. Termín zavedl J. F. Kemp (1891) podle řeky Ouachita v Arkansasu v USA.

ozokerit: pevný šedobílý, hnědý či černý bitumen voskového vzhledu (zemní vosk) vznikající oxidací ropy. Termín zavedl E. G. Glocker (1833).

palit: souhrnný název mylonitizovaných granitoidů. Termín podle Pfahlu v Bavorském lese zavedl C. Frentzel (1911).

pantellerit: alkalický ryolit s vyrostlicemi anortoklasu (je zastoupen více než 95 % ze živců) a egirinaugitu a cossyritu (Na-pyroxeny převládají nad Na-amfiboly) v tmavé trachytické základní hmotě. Podle ostrova Pantelleria jižně od Sicílie termín odvodil E. Foerster (1881).

paraamfibolit: viz amfibolit.

parabřidlice (paraschist): souhrnný název pro břidličnaté horniny, které vznikly přeměnou sedimentů (např. fylit, svor, pararula).

pararula (paragneiss): rula vzniklá ze sedimentů (většinou jílovitých břidlic) metamorfózou vyšších stupňů. Obsahuje křemen, K-živce i plagioklasy a biotit, popř. cordierit, sillimanit, granát apod. Podle dalších minerálů se rozlišuje pararula svorová (s nízkým obsahem živců), pararula grafitová, dvojslídná, amfibol-biotitová apod. Pararuly tvoří hlavní horniny moldanubika. Termín zavedl H. von Rosenbusch (1891).

parakonglomerát: slepenec, v němž se nevytříděné valouny v základní tkáni navzájem nedotýkají.

pazourek (flint): viz silicit.

pegmatit (pegmatite): hrubozrnná žilná hornina většinou granitového složení, vyskytují se však i syenitové, dioritové a gabrové pegmatity. Žíly jsou často zonální, charakteristické je grafické prorůstání křemene a živců a obsah minerálů vzácných zemin (beryl, spodumen, lepidolit, kolumbit, tantalit aj.). K nejznámějším lokalitám výskytu pegmatitů v ČR patří Písek, Dolní Bory, Rožná, okolí Domažlic. Termín odvodil R. J. Haüy (1813) z řeckého výrazu pegma (rámec, soustava).

pelagit: málo používané označení manganových konkrecí na mořském dně.

pelit (pelite, mudstone): sedimentární nezpevněná hornina (viz jíl), tvořená jílovými částicemi o velikosti do 0,004 mm. Termín zavedl C. F. Naumann (1858). Pelity se dělí hlavně podle složení:

kaolinitové jíly (přemístěný kaolin) v chebské pánvi, v budějovické a třeboňské pánvi, Šatov u Znojma.

halloysitové jíly u Michalovců na Slovensku.

montmorillonitové jíly (přeplavený bentonit) z formací Braňany a Obrnice v Českém středohoří.

illitové jíly v Chebské pánvi.

pemza (pumice): světlé pěnovité vulkanické sklo, v němž póry tvoří často i větší část objemu. Složení je většinou ryolitové, popř. ryodacitové či dacitové. Pemza má velmi nízký obsah vody. Výskyt je znám např. z východního Slovenska (Zemplín).

penkatit: krystalický vápenec obsahující kalcit a brucit v množství odpovídajícím molekulárnímu poměru (63 a 37 %). Vzniká kontaktní metamorfózou dolomitických vápenců a dolomitů. Termín zavedl F. Roth (1851) podle hraběte J. Marzani-Pencati.

pěnitec (tufa, pěnovec, vápnitý sintr, jeskynní sintr, vápnitá pěna, travertin): vápnitá usazenina vysrážená ze studených vod, zčásti krasových. Tvoří se v jeskyních nebo pod skalními převisy v horách, kde je průměrná roční teplota kolem +5 °C a vlhko. Podle rostlinného prostředí se rozlišují pěnovce řasové, játrovkové, listové, trávové, mechové apod. Lokality výskytů travertinů v ČR jsou např. Svatý Jan pod Skalou a Kodská rokle. Termín K. Absolona definovali V. Ložek a K. D. Jäger.

peridotit (peridotite): ultrabazická vyvřelá hornina, tvořená hlavně olivinem (90 %). Podle dalších minerálů se rozlišují peridotity jen olivinické (Šumperk), pyroxenické (Nízké Tatry), amfibolové (Kdyně, Poběžovice, Milín) a slídnaté (Prachatice). Termín odvodil P. L. A. Cordier (1848) z franocuzského výrazu peridot pro olivín.

perlit: ryolitové sklo s drobně perličkovitou odlučností. Výskyt je znám např. z lokality Hliník v Kremnickém a Štiavnickém pohoří. Termín zavedl F. S. Beudant (1822).

pikrit (picrite): ultrabazická, většinou žilná vyvřelá hornina bohatá olivínem (s příměsí Ti-augitu či amfibolů), bez alkalických afinit (s těšínity v Beskydech, Loděnice u Prahy, Lugarská žíla ve Skotsku). Termín zavedl G. Tschermak (1866) podle řeckého výrazu pikros (hořký).

písek (sand): nezpevněný sediment vznikající v různých prostředích, mořském, jezerním, říčním, glaciofluviálním (i jako vátý, vulkanický apod.). Je tvořen klastickými částicemi o velikosti 0,0625 (1/16 mm) až 2 mm. Podle velikosti částic se dělí na velmi hrubý (1 – 2 mm), hrubý (0,5 – 1 mm), střední (0,25 – 0,5 mm), jemný (0,125 – 0,25 mm) a velmi jemný. Převládajícím minerálem je křemen (křemenový písek) s příměsemi, písek vápnitý, živcový, lithický (tj. s úlomky hornin), černý (s těžkými minerály), glaukonitový, fosfátový. Termín definoval C. K. Wentworth (1922).

pískovec (sandstone): zpevněná sedimentární hornina (písek), tvořená zrny od 0,0625 do 2 mm. Tmel může být primární (jílovitý), nebo sekundární (karbonátový, křemitý, fosfátový apod.). Podle složení se rozlišují křemenový pískovec (quartzarenite), arkózový pískovec (feldspathic sandstone, subarkose) s obsahem živců nižším než arkóza (méně než 15 %), vápencový pískovec (calcarenite) tvořený detritickými zrny kalcitu velikosti písku apod. Nejznámější v ČR je hořický pískovec a v české křídové pánvi (tvoří např. Prachovské či Adršpašské skály). Termín zavedl C. Lyell (1833).

plagiaplit: leukokratní dioritový aplit. Termín zavedli L. Duparc a S. Jerchov (1902).

plauenit: syenit, obsahující 8 – 10 % křemene. Termín podle Plauenscher Grund u Drážďan odvodil A. G. Werner (1788).

plutonit, plutonická hornina (plutonic rock): vyvřelá hornina, která vznikla utuhnutím magmatu pod zemským povrchem. Termín zavedl T. Scheerer (1862) podle řeckého boha podsvětí Pluta.

plyn zemní: souhrnný termín pro všechny plyny unikající ze zemské kůry při vulkanické aktivitě, z vrtů a důlních děl, při využívání geotermální energie i samostatně. Zemními plyny se nejčastěji rozumí uvolňování oxidu uhličitého, dusíku, sirovodíku, vzácných plynů, hélia, uhlovodíků, vodních par, methanu a bahenních plynů vznikajících při prouhelnění. Na území ČR jsou úniky zemních plynů vesměs uhlovodíkového složení známy z jižní Moravy (Hluk) a Ostravska (Horní Žukov).

polofylit: viz břidlice fylitová.

polzenit: žilný lamprofyr složený z olivínu a melilitu (±Mg-biotit, monticellit) bez pyroxenu. Dělí se na vesecit s melilitem a modlibovit bez melilitu. Podle německého názvu řeky Ploučnice termín zavedl K. H. Scheumann (1912).

popel:    1) hornina vznikající vyhořením uhelných slojí v přírodních podmínkách (spalovací metamorfózou), např. na kontaktech vyvřelin (Medlovice u Kyjova).

2) vulkanický popel vznikající jako pyroklastická hornina tvořená drobnými částicemi vulkanického skla a lávy i samostatnými krystaly o velikosti 0,0625 až 2 mm.

porcelanit: 1) kompaktní termálně metamorfovaná hornina, zpravidla jílovitá nebo slinitá břidlice (obsahující křemen, živce, mullit, sillimanit, wollastonit, cordierit). Častý na kontaktech bazaltů se sedimenty české křídové pánve (Čeřovka u Jíčína, Kunětická hora).

2) obecný název pro různé sedimenty (buližníky, silicifikované tufy apod.) vzhledem připomínající porcelán. Též termálně přeměněné laterity a bauxity.

porfyr:  1) žilná hornina s výrostlicemi živců s převahou K-živce nad plagioklasy. Podle složení může být rozlišován např. granitový, syenitový apod. Hojné výskyty porfyrů jsou známy především ze středočeského plutonu (Benešovsko, Blatensko).

              2) porfyr křemenový (F. Zirkel 1873) je zastaralý termín pro paleoryolit (Davle, Tatibity, Opárno, křivoklátsko-rokycanské pásmo aj.).

porfyrit: žilná hornina porfyrické stavby. Podle složení bývá rozlišován např. granodioritový, dioritový nebo gabrový porfyrit. Termín křemenový porfyrit (H. von Rosenbusch 1877) je již zastaralý název pro paleovulkanit dacitového složení, paleodacit (Kozí hory, Nová Paka). Termín porfyrit je znám už od antických dob.

porfyroid: metamorfovaná hornina přechodná mezi halleflintou a ortorulou. Hornina má ryolitové složení. Obsahuje sericit, křemen a albit, bazičtější se nazývají porfyritoidy (Lukavice u Chrudimi, Jeseníky, Nová Rabyně). Termín zavedl J. C. Delamétherie (1795).

poros: diageneticky zpevněný celistvý pramenit.

prach (silt): klastický sediment s úlomky o velikosti mezi jílem a jemnozrnným pískem (1/16 mm). Často jako eolický nebo transportovaný ve vodní suspenzi. Prach vulkanický je nezpevněná pyroklastická hornina s částicemi menšími než 1/16 mm.

prachovec, siltovec (siltstone): jemnozrnná zpevněná sedimentární hornina, obsahující převážně částice velikosti prachu (zpevněný prach).

pramenit: sladkovodní vápenec (dříve travertin) vznikající usazováním z minerálních, často temperovaných vod. Vytváří deskovité útvary uprostřed s vývěry vod, tzv. pramenitové kupy. Termín definovali V. Ložek a K. D. Jäger.

prasinit: druh zelené břidlice, metamorfovaná hornina bazického složení, obsahující chlorit, minerály epidotové skupiny a charakteristický Na-amfibol barroisit (±albit, kalcit). Výskyty prasinitů jsou v Alpách, v ČR jsou známy z Jeseníků a železnobrodského komplexu. Termín zavedl E. Kalkowski (1886) z řeckého výrazu prasinos (trávově zelený).

predazzit (periklasový mramor): kontaktně metamorfovaný dolomitový vápenec, obsahující kalcit a periklas (většinou přeměněný na brucit). Termín zavedl G. P. A. Petzholdt (1843) podle lokality Predazzo v Tyrolsku.

propylit: hydrotermálně přeměněný andezit, dacit apod. Živce jsou albitizovány, sericitizovány a tmavé minerály nahrazeny uralitem, epidotem, chloritem a karbonáty. Termín zavedl F. von Richthofen (1868) z řeckého výrazu propolos (služebník, který jde vpředu).

protogin: břidličnatý granit, tvořící masív Mont Blanc. Je tvořen ortoklasem, mikroklinem, oligoklasem a křemenem s příměsí zelené slídy. Termín zavedl L. Jurine (1806).

protomylonit: soudržná brekcie složená z úlomků drcených hornin, v nichž je zachována stavba původní horniny (viz též kakirit). Termín zavedl H. Backlund (1918).

psamit (psammite, arenit, pískovec): klastická zpevněná hornina o velikosti zrna 0,0625 až 2 mm. Termín odvodil A. Brogniart (1807) z řeckého výrazu psammos (písek).

psefit (psephite, rudit, konglomerát, slepenec): hrubozrnná zpevněná klastická hornina tvořená oválnými součástmi s průměrem nad 4 mm. Zrnitostí odpovídá štěrku. Termín odvodil A. Brogniart (1813) z řeckého výrazu psephos (oblázek).

pseudotachylit: tmavý mylonit, v němž působením tlaku vzniklo sklo (melt mylonite). Zpravidla vzniká jako produkt šokové metamorfózy. Termín zavedl F. Zirkel (1876).

ptygmatit (folded migmatite): odrůda migmatitu s extrémně plasticky provrásněnými žilkami metatektu. Termín zavedl J. J. Sederholm (1907) podle řeckého výrazu ptygma (záhyb).

pyrolit: teoreticky vypočítaný materiál svrchního pláště (olivín a pyroxen) složením odpovídající jednomu dílu průměrného bazaltu a dvěma dílům dunitu. Termín zavedli D. H. Green a A. E. Ringwood (1956).

pyroklastika (pyroclastic rock, tuf, tefra, vulkanoklastika): úlomkovité vulkanické produkty vznikající fragmentací lávy při erupci. Dělí se podle zrnitosti a podle složení.

pyroxenit (pyroxenite): (1) hlubinná vyvřelá hornina obsahující pyroxen (též pyroxenolit) nebo více druhů pyroxenů, méně než 40 % olivínu; (2) metamorfovaná hornina granulitové facie, tvořená pyroxenem. Pzroxeny se rozlišují podle druhu pzroxenu (např. diopsiditit známý z ranského masívu, augitit z Českého středohoří nebo enstatitit). Termín zavedl H. Coquand (1857).

raabsit: žilná vyvřelá hornina, tvořená mikroklinem, alkalickým amfibolem a biotitem (±olivín, diopsid) (tzv. alkalická mineta). Termín zavedl L. Waldmann (1935) podle města Raabs ve Waldviertlu.

radiolarit: pevná křemitá hornina, druh silicitu, vzniklá lithifikací radiolarií. Je tvořena různými modifikacemi SiO₂. Výskyt radiolaritů na území Českého masívu je vázán na svrchní proterozoikum barrandienu (tzv. buližníky), např. v Šárce v Praze, u Starého Plzence aj.

rapakivi: viz granit.

rašelina: organogenní sediment, který vzniká kvašením a hnitím organické vesměs rostlinné hmoty pod vodou za nedostatku vzdušného kyslíku. Výskyty jsou v na území Českého masívu známy z okolí Soběslavi, Třeboňské pánve, Šumavy nebo Krušných hor.

redwitzit: skupinový název lamprofyrových hornin variabilního složení (syenitové až dioritové) a proměnlivé stavby se šlíry a čočkami biotitu. Údajně vznikají asimilací kontaktních rohovců granitem. Podle Marktredwitz ve Fichtelgebirge termín zavedl K. Willman (1919).

regolit:  1) zbytková hornina vznikající zvětráváním matečných hornin na místě. Dělí se na klastické a chemogenní.

               2) regolit (měsíční): obecný název pro nezpevněné úlomkovité horniny z povrchu Měsíce a planet. Termín zavedl G. P. Merrill (1897) z řečtiny (regos=pokrývka; lithos=kámen).

replacit: viz metasomatit.

resinit: souborný název pro pryskyřice vyskytující se v uhlí.

rezidua klastická: viz též regolit; sypké horniny vznikající in situ zvětrávánímn matečných hornin. Podle velikosti částic se dělí na úlomkovitá, písková, štěrková a jílová.

rezidua chemogenní: viz též regolit; např. laterity.

rodingit: gabro a serpentinizovaný peridotit metasomaticky přeměněné na hrubozrnný agregát diallagu a grossularu (resp. hydrogrossularu). Termín zavedl P. Marschall (1911) podle řeky Roding na Novém Zélandě.

rohovec: 1) kontaktní keralit, keratit (hornfels) je kompaktní metamorfovaná hornina s granoblastickou stavbou, obsahující zpravidla křemen, živce a slídy a podle složení a podmínek kontaktní metamorfózy cordierit, pyroxeny či amfiboly. Hojný na kontaktech středočeského plutonu s jílovými břidlicemi pláště (Sedlčany, Říčany). Termín zavedl K. von Leonhardt (1823).

               2) sedimentární (hornstone) kompaktní, silicitová hornina se částicemi různého původu (např. menilit, pazourek), nejčastěji chemogenní.

               3) vápenatosilikátový (viz erlan).

rongstockit: alkalická hlubinná vyvřelá hornina. Obsahuje Na-plagioklas, příměs K-živce a foidů a augit, hornblendu či biotit. Tvoří peň o průřezu 600 m² u Roztok  v centru Doupovských hor. Termín zavedl J. E. Hibsch (1900) podle Roztok u Ústí nad Labem.

ropa (crude oil): není v pravém slova smyslu horninou, spíše součástí horniny. Je to směs přírodních kapalných uhlovodíků a v nich rozpuštěných uhlovodíků pevných a plynných. Podle převládajícího uhlovodíku se rozlišují ropy parafinické, naftenické (cykloparafinické) a aromatické. Ve střední Evropě jsou výskyty naftenických ropných ložisek ve wienské pánvi a aromatických u Měnína v karpatské předhlubni.

rudit (rudite): klastická sedimentární hornina tvořená úlomky hrubšími než písek, v české literatuře je užívanější synonymum psefit.

rula (gneiss): metamorfovaná hornina, tvořená většinou křemenem, živci a slídami. Ortorula (leukokratní rula) má tyto minerály v poměru odpovídajícím granitoidům, pararula odpovídá jílovité břidlici. Ruly se dále dělí podle přídatných minerálů např. biotitová, granátová, amfibol-biotitová, sillimanitová, cordieritová nebo pyroxenová. Pyroxene gneiss je nepřesný název jak pro rulu obsahující diopsid (terminologicky nahrazuje erlan), tak i pro rulu s hypersténem, odpovídající granulitové facii (trappgranulit, pyroxenový granulit). Granulitová rula je leukokratní rula s minerály granulitu s příměsí slíd, přechodná hornina mezi ortorulou a granulitem nebo zbřidličnatělý granulit (B. von Cotta 1862). Jiným kritériem může být stavba (rula páskovaná, perlová, konglomerátová či rula stébelnatá známá z Doubravčan). V různých jazycích se označuje gneiss, gnějs či gneis, což jsou termíny českého původu (hnízdo) používané krušnohorskými horníky ve středověku.

ryodacit: výlevný ekvivalent granodioritu. Je většinou porfyrický (křemen, plagioklas). Z tmavých minerálů obsahuje biotit, často hornblendu nebo i pyroxeny. Je to přechodná hornina mezi ryolitem a dacitem. Jeho výskyty jsou na východním Slovensku (Lesná, Vranov nad Topľou). Termín zavedl A. N. Winchell (1913).

ryolit (rhyolite, liparit): efuzivní ekvivalent granitu, kdy křemen a alkalické živce (±biotit) jsou v převaze nad plagioklasem. Může obsahovat i menší množství hornblendy či pyroxenů a v základní hmotě sklo. Ryolit alkalický obsahuje hlavně alkalické živce, pyroxeny a amfiboly. Typické výskyty ryolitů ve střední Evropě se nachází v Kremnickém pohoří a Štiavnických vrších (Bartošova Lehotka, Hliník) nebo ve Slánských vrších. Termín odvodil F. von Richthofen (1860) podle řeckého výrazu rheo (téci).

rytmit: hornina tvořená  pravidelně se střídajícími polohami odlišných hornin, např. drob a jílovitých břidlic. Někdy bývá definována pouze jako druh chorizmitu.

sádrovec: druh evaporitu tvořený minerálním sádrovcem. V ČR se výskytuje např. v Kateřinkách či Kobeřicích u Opavy.

samozit: metamorfovaná hornina tvořená diopsidem a oxidy železa. Mívá pisolitickou stavbu a složením odpovídá slabě přeměněnému bauxitu. Termín zavedl J. de Lapparent (1837) podle ostrova Samos v Egejském moři.

sanidinit: představuje buď kontaktně metamorfované horniny složení syenitu (C. W. Nose 1808) tvořící např. bloky ve vulkanitech Laacher See, nebo se může vyskytovat ve formě intruziv tvořených hlavně sanidinem (A. Johanssen 1937).

sapropelit: druh uhlí, tvořený sapropelem (produktem anaerobního rozkladu organizmů ve vodě). Sapropelity se rozlišují podle geologického stáří recentní saprokol, terciérní saprodyl a karbonský sapantrakon, nebo podle složení jako kenel, boghed a přechodné druhy. Termín zavedl H. Potonié (1906).

saxonit: peridotit s enstatitem. Podle názvu Saska termín odvodil M. E. Wadsworth (1884).

sediment (usazenina, uloženina): materiál různého původu usazený po transportu vodou, vzduchem či ledovcem (sedimentary rocks). Termín zavedl F. Boyle (1685) z latinského výrazu sedere (usaditi se).

serpentinit (hadec): hornina tvořená hlavně minerály serpentinové skupiny (antigorit, chrysotil, lizzardit). Vzniká zpravidla nízkoteplotními přeměnami peridotitu. Jsou ovšem známy i sedimentární serpentinity (přeplavený materiál ultrabazik). Často obsahuje magnetit, reliktní pyroxeny a granáty. Výskyty serpentinitů na území Českého masívu jsou Mohelno, Kutná hora, Dolní Bory, Bernartice nebo Bečov. Termín zavedl A. von Humboldt (1823) podle latinského výrazu serpens (had).

shonkinit (šonkinit, shonkinite): nefelinitový syenit či monzonit, složený z augitu (kolem 50 %), biotitu, ortoklasu, plagioklasu s příměsí olivínu, hornblendy, nefelínu a sodalitu. Obsahuje více než 60 % tmavých minerálů. Název zavedli W. H. Weed a L. V. Pirson (1905) podle názvu indiánského území Shonkin Sag v Montaně.

silexit: hornina tvořená žilným křemenem magmatického původu. Obsahuje zpravidla malé množství K-živce, turmalínu, pyritu. Vzniká za vyšší teploty než žilný křemen hydrotermální a neobsahuje pneumatolytické minerály. Nesprávně se tohoto termínu používá i k označení rohovcových hlíz v karbonátech, vhodnější je silicit.

silicit (chert): běžně používaný termín pro geneticky různorodou skupinu sedimentárních hornin tvořených SiO₂:

1)    hornina masívní, tvořená SiO₂ v různých modifikacích vč. krystalického či amorfního, pokud není klastického původu. Sem patří např. diatomity.

2)    Hornina tvořená modifikacemi křemene chemogenního původu, např. lydit, pazourek, rohovec, křemitý sintr, geysirit, limnokvarcit, ftanit.

3)    křemenové horniny biogenního původu: diatomit (křemelina, diatomová břidlice) např. z Ledenic a Borovan, Hájku u Františkových Lázní, Kučlína, Bechlejovic, radiolarit (Šternberk, Konice) a spongilit (česká křídová pánev: Zeměchy, Březová, Boskovice aj.).

4)    křemité horniny nejasného původu: buližníky v proterozoiku barrandienu, menility v karpatském flyšovém pásmu.

sintr (sinter): porézní silicit vysrážený z vody, tvořený kryptokrystalickými odrůdami SiO₂ biogenně nebo chemogenně v jeskyních i v půdách dříve též obdobná hornina vápnitá (vápnitý sintr, travertin, pěnovec).

skarn: silikátová hornina, která vznikla zpravidla metasomatickými přeměnami karbonátů na kontaktu hlubinných vyvřelin. Obsahuje Ca-silikáty (granáty, pyroxeny, hornblendu) spolu s křemenem a karbonáty a často magnetit či ilmenit. Obdobné složení, ale odlišnou geologickou pozici, mají i regionálně metamorfované sedimentární železné rudy, také označované jako skarny. Tzv. reakční skarny vznikají látkovou výměnou na styku karbonátových a silikátových hornin (taktity). Výskyty skarnů u nás jsou u Přísečnic, Měděnce, Malešova, Vlastějovic, Věchnova, Rudy, Obřího dolu aj. Starý švédský hornický název do odborné literatury zavedl V. M. Goldschmidt (1911).

sklo: podchlazený silikátový roztok, obsahující krystality. Termín do odborné literatury uvedl J. J. Teal (1888). V přírodě se rozlišují:

1)    sklo vulkanické granitového složení (černý obsidián chudý vodou, světlá pemza, smolek bohatý vodou a perlit s kuličkovou odlučností) i bazického složení, tmavý i světlý sideromelán (tachylit).

2)    sklo thetomorfní či diaplektické vznikající extrémními tlaky při šokové metamorfóze např. v impaktních kráterech (Nordlingen Ries).

3)    křemenné sklo vznikající tavením zrn křemene v pískovcích buď na kontaktu s neogénními vulkanity, nebo při úderu blesku (viz fulgurit).

slepenec: viz konglomerát.

skalina (fels): metamorfovaná hornina různého původu s všesměrnou stavbou (opak břidlice, schist). Termín definoval B. Hejtman (1963).

skalní proudy: seskupení bloků odolnějších hornin, přemístěných soliflukcí od místa původních skalních výchozů. Přechází do skalních řek nebo skalních „ledovců“ (glaciers).

slín (marl): usazená nezpevněná hornina tvořená směsí jílu (25 – 75 %) a karbonátů (25 – 75 %), většinou mořského původu. Hojné výskyty slínů jsou v karpatské předhlubni na Moravě.

slínovec: částečně zpevněný slín (zcela zpevněný je slinitá břidlice). Pro slínovce v České křídové pánvi se zpravidla používá místního označení opuka.

smirek: metamorfovaná hornina tvořená korundem s příměsí magnetitu, křemene aj. (chloritoid, diaspor, margarit), vznikající metamorfózou bauxitů. Výskyty smirku jsou v Turecku (Izmir), Řecku (Naxos), na Urale (Marmarskoje) a v USA (Chester). Smirek je starý název odvozený podle lokality Izmir (Smyrna).

smolek (retinit, stigmit): vulkanické sklo granitového složení, obsahující až 10 % vody. Typické výskyty má v Německu (Míšeň) a na Slovensku (Hliník a Merník). Termín zavedl Schultze (1759).

soli: evapority vznikající odpařením vody. Podle složení se rozlišují soli draselné a hořečnaté, tvořené sylvinem, karnalitem, kieseritem či kainitem (Stassfurt v SRN, Elsasko) a soli sodné, především sůl kamenná (minerál halit) např. v SR (Michalovce, Vranov, Prešov), mirabilit (síran sodný, Glauberova sůl) v Utahu (Velké solné jezero) nebo natrit, nitronatrit, termonatrit a trona (v tzv. chilském ledku).

sparit (sparite): vápenec obsahující kalcitické pojivo se zrnitostí hrubší než je mikrit.

spessartit: lamprofyr, žilná hornina dioritového složení (kyselý plagioklas, hornblenda, augit, popř. olivín). Výskyty jsou ve středočeském plutonu (Říčany, Příbram) i plutonu jihočeském (Dačice). Termín odvodil H. von Rosenbusch (1896) podle pohoří Spessart.

spilit (spilite): zelená bazická hornina vznikající spolupůsobením mořské vody na bazaltovou lávu při podmořských výlevech. Plagioklas je nahrazen albitem (vzácně K-živcem) a tmavé minerály směsí chloritu, karbonátů a epidotu. Typická je pillow struktura (polštářová). Spility se vyskytují jako součást ofiolitového sledu oceánské kůry. Běžné jsou v proterozoiku barrandienu (Blovice, Štěchovice). Termín zavedl A. Brogniart (1827).

spilozit: kontaktně metamorfovaná břidlice se skvrnami, tvořenými shluky albitu a chloritu. Vzniká spolu s adinolou na kontaktech paleobazaltů. Termín zavedl Zincken (1841).

spongolit (spongiolit, spongilit): odrůda silexitu, křemitý sediment rohovcového vzhledu, tvořená převážně jehlicemi hub. Termín definoval L. Cayeux (1929).

spongodiatomit: usazená hornina složená ze skeletu spongií (hub) a schránek diatomaceií. Druh silexitu. Termín definoval L. Cayeux (1927).

spraš: eolický kontinentální sediment s převahou částic ve frakci 0,004 – 0,063 mm. Obsahuje zhruba ½ křemene a živce, karbonáty a jílové minerály. Vyloužením karbonátů vznikají konkrece, tzv. cicváry. Velký rozsah spraší je na Moravě na hranici Českého masívu a karpatské soustavy (Znojmo, Brno, Vyškov).

sparagmit: místní název pro prekambrické (jotnien) metamorfované horniny sedimentárního původu (konglomeráty, pískovce, arkózy) ve Skandinávii. Termín zavedl J. Esmark (1820).

stiriolit: silicit vysrážený z vodních kapek horkých pramenů, rozstřikovaných kolem gejzírů. Tyto silicity popsal a definoval Walter (1976) podle výskytů v Yellowstonském národním parku v USA.

stromatit: chorizmit s páskovanou stavbou metamorfního původu (např. erlan-rulový stromatit u Týna nad Vltavou) nebo se stavbou migmatitovou v moldanubiku Pošumaví. Termín zavedl P. Niggli (1948).

suevit: sklovitá brekciovitá hornina, která vznikla z tufů působením tlaku a tavení při meteoritovém impaktu v kráteru Riess v SRN. Termín zavedl podle germánského kmene Suevů A. Sauer (1920).

svor (micacite, mica schist): regionálně metamorfovaná jílovitá břidlice, tvořená převážně křemenem a slídami (muskovit, biotit) s malou příměsí živců a minerály středních metamorfních stupňů (granátem, staurolitem, kyanitem, turmalinem). Obdobné horniny vznikají z rul retrográdní metamorfózou. Výskyty svorů jsou známy z Klínovce, Domažlic, Kaplic a celého moravika (Vranov nad Dyjí, moravská svorová zóna).

syenit (syenite): hlubinná vyvřelá hornina, tvořená K-živcem a plagioklasem (jehož je méně než 1/3 podílu živců) a hornblendou, příp. biotitem či pyroxenem. Křemene syenit obsahuje méně než 5 %. Výskyty: Tábor, Vodňany, Prachatice, Jihlava. Syenit nefelinický (nepheline syenite) je hlubinná vyvřelina tvořená alkalickými živci, nefelinem a alkalickým amfibolem nebo pyroxenem. Syenit alkalický s převládajícím alkalickým živcem, typický erigin, augit, křemen a plagioklas chybí. Sofie, Ditrau, Mariupol, na poloostrově Kola, ojediněle i ve středočeském plutonu (Milín). Syenity s foidy jsou sodalitový (Ústí nad Labem), leucitový (Monte Somma), kankrinitový (Stockholm) nebo analcimový (Maine, Kazachstán). Název definoval a zavedl H. von Rosenbusch (1907).

šošonit (shoshonite): odrůda kaliového olivínového trachybazaltu, tvořící nejčastěji žíly. Charakteristický je porfyrický labradorit lemovaný ortoklasem a augitem. Může obsahovat malé množství biotitu, křemene nebo olivínu. Podle řeky Shoshone v Yellowstonském národním parku USA tento termín zavedl J. P. Iddings (1895).

štěrk: sypký sediment tvořený částicemi o průměru nad 2 mm (pokud obsahuje částice pouze do 10 mm, označuje se jako štěrčík). Podle složení se rozlišují štěrky monomiktní (částice jednoho druhu), oligomiktní (částice dvou druhů) a polymiktní (částice více druhů). Podle původu se rozlišují mořské, říční, jezerní, glacifluviální či antropogenní štěrky.

šungit (grafitit): hornina, tvořící polohy a čočky v prekambrických sedimentech, tvořená téměř výhradně čistým uhlíkem v přechodné formě mezi amorfním uhlíkem a grafitem. Lokalita Šunga v Karelii. Termín grafitit zavedl W. Suzi (1893).

tachylyt (nesprávně tachylit): tmavé až opakní sklo bazaltového složení s krystality bazaltových minerálů. Z řeckého výrazu tachys (náhlý) a lytos (tavený) termín odvodil A. Breitheupt (1826).

taktit: souborný název pro kontaktně metamorfované karbonáty s metasomatickými proniky látek z vyvřeliny. Patří k nim některé skarny a kontaktně metamorfovaný erlan. Mirovický a sedlčansko-krásnohorského ostrov na středočeském plutonu, Horažďovice. Termín zavedl J. L. Hess (1919).

tannbuschit: melanokratní nefelinový bazalt, resp. melanokratní olivínový nefelinit. Termín zavedl J. E. Hibsch (1898) podle německého názvu Jedlové u Benešova nad Ploučnicí.

tefra (pyroklastikum, tuf): souborný název pro nezpevněné pyroklastické horniny, vznikající ejekcí vulkanického materiálu. Termín zavedl S. Thorarinsson (1953) podle řeckého výrazu tephra (popel).

tefrit: alkalická výlevná vyvřelina, bezolivínový bazalt s foidy (může být nefelinový, analcimový či leucitový) a Ca-plagioklasy. Výskyty jsou v Českém středohoří (leucitové tefrity), na Kunětické hoře (nefelinový tefrit) nebo Ralsku (sodalitový tefrit).

tektonit (tectonite): hornina s velmi jemnozrnnou stavbou, která vznikla během tektonických procesů přeměnami hornin různého složení.

těšínit (teschenit): alkaliemi bohaté gabro, obsahující augit či egirin-augit, Na-amfiboly (barkevikit), někdy biotit či olivín a Ca-plagioklas, analcim nebo i nefelin. Výskyty těšínitů jsou mezi Ćeským Těšínem a Novým Jíčínem, ojediněle v okolí Karlštejna. Termín zavedl L. Hohenegger (1861) podle Těšína ve Slezsku.

theralit: středně zrnitá alkalická hlubinná vyvřelina s převahou tmavých minerálů (Ti-augit, Na-amfibol, biotit, olivín) nad bazickým plagioklasem a nefelinem. Výskyty theralitů jsou známy z Montany, Skotska, Odenwaldu, šmouha v esexitu Doupovských hor. Termín odvodil H. von Rosenbusch (1887) podle řeckého města Théry.

tholeiit (tholeiite): druh bazaltu, obsahující plagioklas, augit a ortopyroxen (±olivín). Vyskytuje se na středooceánských hřbetech i v kontinentálních riftech. Termín zavedl J. Steininger (1840) podle Tholei v oblasti Nahe v Německu.

thuresit: žilný alkalický syenit s mikroklinem (cca 70 %) a Na-amfibolem, hornblendou s jádry tvořenými augitem a příměsí albitu a křemene. Výskyty thuresitů jsou v údolí Dyje severně od Raabs. Termín zavedl L. Waldmann (1935) podle Thures ve Waldviertlu.

till: netříděné ledovcové usazeniny s opracovaným detritem (ledovcové souvky) v jílové hmotě. Jako tilly jsou obecně označovány všechny morénové sedimenty bez rozdílu zrnitostního složení. Termín byl odvozen podle skotského lidového názvu, odborně jej definoval J. Williams (1789).

tillit: zpevněný till. Na území ČR se vyskytl ve svrchním proterozoiku Železných hor. Termín zavedl A. Penck (1906).

tinguait: středně zrnitá alkalická žilná hornina, tvořená alkalickým živcem, nefelinem (příp. dalšími sodnými foidy) a egirinem nebo egirinaugitem (±biotit). Složením odpovídá nefelinovému syenitu. V ČR se vyskytuje v Českém středohoří (žilný doprovod esexitu u Roztok nad Labem). Termín zavedl podle Sierra de Tingue u Rio de Janeiro v Brazilii H. von Rosenbusch (1887).

titanolit: alkalický pyroxenit s titanitem a magnetitem. V ČR se vyskytl ve staroměstském pásmu u Bušína. Termín zavedl F. Kretchmer (1917).

tonalit (tonalite): hlubinná vyvřelá hornina, obsahující hornblendu anebo biotit, andezin a příměs křemene (křemenový diorit). Hojný je ve středočeském plutonu (Benešovsko). Podle Monte Tonale v severní Itálii termín zavedl G. Roth (1864).

topazovec: hornina tvořená převážně topazem. Vzniká metasomatickými účinky zbytkových roztoků granitového magmatu za přínosu fluoru (lokalita Cínovec).

trachyandezit (latit): efuzivní hornina, přechodného složení mezi trachytem a andezitem. Obsahuje vyrostlice andezinu (±ortoklasu) v základní hmotě s Fe-Mg silikáty, plagioklasem a ortoklasem. V Českém středohoří se vyskytuje na lokalitách nedaleko Ústí nad Labem (Libov) a Tepelské vrchovině. Termín zavedl A. Michel-Lévy (1894) z řeckého trachos (hrbolatý).

trachybazalt: alkalický bazalt obsahující Ca-plagioklasy s příměsí K-živce nefelinu nebo noseanu. Termín zavedl E. Bořický (1874).

trachyt (trachyte): výlevná hornina s alkalickými živci (sanidin, anortoklas), biotitem, augitem či diopsidem (±Na-plagioklas, Fe-olivín). Trachyt alkalický obsahuje tmavé minerály egirinaugit, egirin nebo riebeckit. Některé trachyty obsahují foidy: sodalit (Milešovka, Kletečná, Velký a Malý Bezděz), natrolit (viz marienbergit) nebo leucit (Loučná v Krušných horách). Typická lokalita jeho výskytu je Drachefls v povodí Rýna. V ČR na Špičáku u Teplé a u Valkeřic. Termín zavedl podle řeckého výrazu trachos (hrbolatý) A. Brogniert (1813).

trapgranulit: pyroxenový granulit (A. Stelzer 1871).

tras: světlé tufy trachytového složení, tvořené úlomky pemzy. Vyskytují se v Eifelu

travertin (travertine): světlá vápnitá usazenina kolem horkých pramenů, vznikající rychlým vysrážením z vody, z části i biochemického původu. Leštitelná odrůda se označuje jako onyxový mramor. Ve střední Evropě se vyskytuje např. na Slovensku (Vyšné Ružbachy, Vrútky).

troktolit (pstruhovec, Forellenstein): gabro s Ca-plagioklasem a olivínem (±pyroxen). Výskyty troktolitů jsou v ČR v ranském masivu, v Polsku u Nowa Ruda se vyskytuje v okolí. Termín zavedl A. van Lassaux (1875) z řeckého troktos (pstruh).

trondhjemit (tronhjemite, leukotonalit): odrůda tonalitu s nízkým obsahem tmavých minerálů a vyšším obsahem křemene. V ČR má výskyt na lokalitě Požáry ve středočeském plutonu či se vyskytuje ve formě valounů v dobříšských slepencích. Termín zavedl V. M. Goldschmidt (1916) podle města Trondhjem v Norsku.

tuf (tuff): kompaktní zpevněná pyroklastická hornina, tvořená úlomky vulkanického materiálu o průměru menším než 64 mm. Podle velikosti částic se dělí na aglomerátové, lapillové, pískové, popelové a prachové (siltové). Tuf lithický (lithic tuff) je tvořen převážně horninovými úlomky.

tufit (tuffite): souhrnný název pro horniny, tvořené směsí pyroklastického a detrtického materiálu. Dělí se podle velikosti částic podobně jako tuf.

turmalit (tourmalite, turmalinit): žilná hornina tvořená turmalinem a křemenem. V ČR se vyskytuje zejména v jižní části středočeského plutonu (Putim, Písecko, Sepekov). Termín zavedl A. Daubrée (1841).

uhlí: kaustobiolit vznikající ze zbytků rostlin procesy prouhelnění (biochemické, geochemické a fyzikální změny). Uhlí černé vznikalo v karbonu a permu (podstatně méně v mezozoiku) z výtrusných rostlin (přesliček a plavuní). Má vysoký stupeň prouhelnění. Uhlí hnědé vznikalo z rostlin krytosemenných (obsahuje lignin ze dřeva jehličnatých stromů). Uhlí kanelové je sapropelové uhlí, obsahující spóry.

ultramylonit (puré parfaite): mylonit, v němž byly stavby původních hornin účinky tlaku zcela přepracovány za vzniku téměř afanitické homogenní horniny s náznaky pouze paralelní stavby (Přibyslav, Mladá Vožice). Termín zavedl R. Staub (1915).

urtit (urtite): vyvřelá hornina s více než 70 % nefelinu a příměsí egirinaugitu a apatitu, živce zcela chybí. Podle Lujavr Urt na poloostrově Kola tento termín zavedl W. Ramssay (1894).

vápenec (limestone): velmi rozšířená sedimentární hornina, jejíž hlavní složkou je kalcit (méně aragonit). Dělí se podle příměsí (jílovité, písčité, křemité, dolomitické – magnesian limestone, dolomitic limestone), podle struktur (mikritové, organodetritické, organogenní, lithografické – lithographic limestone) i podle geneze na sladkovodní (jezerní křída) a mořské, nebo chemogenní, biochemické i organogenní. Organogenní jsou zoo- i fytogenní (numulitové, lumachelové, korálové, globigerinové=křída). V ČR výskyty vápenců jsou zejména v devonu pražské pánve, Moravského, Mladečského a Hranického krasu a Štramberka.

Vápenec krystalický je metamorfovaná karbonátová hornina (viz mramor), vápenec rekrystalovaný je překrystalován při zpevnění (diagenezi).

variolit: hornina bazaltového nebo andezitového složení se sférolitovými, živcovými a pyroxenovými mikrolitovými agregáty, variolami, v mikrokrystalické matrix. Variolity jsou některé spility barrandienu (Kamenec, Koterov, Zbečno, Zlončice).

vesuvit: leucitový tefrit s převahou leucitu nad plagioklasem. Podle Vesuvu tento termín zavedl A. Lacroix (1917).

vesecit: lamprofyr tvořený olivínem, monticellitem, melilitem a lazuritem v základní hmotě složené z monticellitu, flogopitu a nefelinu. Podle obce Vesce u Světlé pod Ještědem tento termín zavedl K. H. Scheumann (1922).

vogezit: lamprofyrová žilná hornina syenitového složení. Obsahuje ortoklas a hornblendu (±plagioklas, pyroxen) (Úročnice u Benešova ve středočeském plutonu). Termín zavedl H. von Rosenbusch (1887) podle pohoří Vogézy.

vřídlovec: usazená chemogenní hornina složená z aragonitu. Vysrážela se z teplých (nad 30 °C) pramenů (Karlovy Vary), při nižších teplotách mohl vznikat pouze pěnovec (travertin).

vulkanoklastika: souborné označení pro nesouvislé sopečné produkty (sopečné vyvrženiny) transportované atmosférou. Podle velikosti částic se dělí na vulkanické bloky a balvany, kameny a bomby, lapilli, vulkanický písek, popel a jemný popel (silt).

vyvřeliny, vyvřelé horniny (eruptivní, magmatické): vznikají krystalizací magmatu (přirozené silikátové taveniny). Dělí se na hlubinné, utuhlé pod zemským povrchem a extruzivní, jejichž magma tuhlo na povrchu po výlevu. Intruzivní se dále dělí na abysální (hlubinné, plutonické) a hypabysální žilné a mělce podpovrchové.

websterit: pyroxenit s hypersténem a diopsidem či diallagem (±olivín). Podle lokality Webster v Severní Karolíně termín zavedl G. H. Williams (1890).

weigelit: ultrabazická intruzivní hornina, tvořená hornblendou, enstatitem a olivínem. termín zavedl F. Kretschmer (1917) podle vrchu Weigelsberg (dnes Skřivánčí vrch) u Habartic jiho-jihovýchodně od Starého Města.

wehrlit: skupinový název pro ultrabazické horniny obsahujcí diallag a olivín. Výskyty wehrlitů jsou z ČR známy z lokalit Hvožďany, Zábřeh, Ransko. Termín zavedl F. von Kobell (1838) podle chemika Wehrleho.

wesselit: ultrabazická alkalická žilná hornina složená z barkevikitu, Ti-augitu, haünu, nefelinu a analcimu (±olivín). Termín zavedl K. H. Scheumann (1922) podle Veselí nad Pl. v severních Čechách (Wesseln).

yosemitit: leukokrátní granit. Termín zavedl P. Niggli (1923) podle údolí Yosemite v Kalifornii v USA.

zelenokámen (greenstone): metamorfovaná bazická hornina (metabazit) s epidotem, chloritem a hornblendou (A. G. Werner 1787). Termín se dnes užívá jen pro označení prekambrických formací s převážně bazickými vyvřelinami (zelenokamenové pásy).

zobtenit: odrůda přeměněného gabra (metabazit) s oky diallagu obklopenými uralitem v zrnité hmotě tvořené epidotem a saussuritizovaným plagioklasem. Termín zavedl L. von Busch podle lokality Zobtenberg ve Slezsku.

znělec: viz fonolit.

železivec (ironstone): sedimentární hornina, tvořená převážně minerály železa s příměsí jílu.

žula: viz granit.

Příloha A Hlubinné a výlevné horniny s křemenem

Příloha B Žilné horniny s křemenem

Příloha C Horniny bez křemene a foidů

Příloha D Horniny s foidy

Příloha E Štěpené žilné horniny s foidy

Příloha F Ultrabazické horniny

Stáhnout tuto kapitolu ve formátu PDF (1,08 MB)