Symetrie trigonální, zhášení rovnoběžné.
Štěpnost nemá, častá je nepravidelná odlučnost kolmo k protažení sloupců.
Tvoří obvykle krátce i dlouze sloupcovité průřezy, může být jehlicovitý, radiálně paprsčitý, příčné průřezy jsou zpravidla ditrigonální. Barva je velmi rozmanitá od světle okrové přes světle zelenou a modrou až po velmi syté odstíny zelené, modré nebo hnědé. Nápadným znakem je velmi silný pleochroismus, kdy absorpce ve směru řádného paprsku je větší (ω>>ε). Vzhledem k optickému charakteru vykazuje ve směru kolmém na osu z tmavší a rovnoběžně s ní světlejší odstíny. Zcela běžná je zonální stavba, někdy i velmi komplikovaná. Některé Li-turmalíny pleochroismus nejeví a jsou bezbarvé.
Ve směru vertikály je index ω. Chm−, Chz−.
Obrázek vpravo znázorňuje orientaci hlavních optických směrů v turmalínu (podle Pichler a Schmitt-Riegraf, 1997).
V křemeni a živcích má pozitivní reliéf.
D = 0,027–0,032
Střední dvojlom, obvykle vykazuje interferenční barvy 2. řádu.
Zpravidla je stabilním minerálem.
Turmalín je velmi variabilní ve svém složení a tomu odpovídají i optické vlastnosti. Nejběžnějším typem je skoryl. Výjimečně jsou turmalíny anomálně dvojosé, vykazují pak malý úhel 2V.
Nejběžnějším horninotvorným turmalínem je skoryl. Ten je hojnou akcesorií kyselých granitů, běžný je v pegmatitech. Může tvořit i monominerální horninu – turmalínovec. Je součástí i některých metamorfitů – především rul a svorů. V sedimentech bývá detritický, v některých vápencích a pískovcích může být autigenní. Li-turmalíny (elbaity) jsou zpravidla vázány na speciální Li-pegmatity. Běžnou asociaci tvoří skoryl s křemenem, živci a muskovitem, elbaity zpravidla s křemenem, lepidolitem a topazem.