6
Geografické rozhledy  1/12–13
výzkum a vývoj
Ekonomický růst a jeho
environmentální a sociální souvislosti
Co je ekonomický růst?
Ačkoliv se jedná o jedno z nejskloňovanějších
slov dneška, řada lidí neví, co pojem
ekonomický růst znamená. Běžně bývá
ekonomický růst definován jako meziroční
nárůst velikosti ukazatele hrubý domácí
produkt (HDP), který měří finální (tj. bez
meziproduktů) celkovou finanční hodnotu
vyprodukovaných statků a služeb v té které
národní ekonomice. HDP tedy měří peněžní
hodnotu statků a služeb vytvořených
za dané údobí na daném území (v  rámci
formální ekonomiky). Třebaže jde o exaktní
ekonomický pojem, resp. indikátor, má
koncept ekonomického růstu zároveň řadu
historických a hodnotových souvislostí. Od
18. století, kdy se poprvé výrazněji objevuje
víra v pokrok, je totiž součástí této vize
světlých zítřků nárůst materiálního blahobytu,
zprostředkovaný vědou, technikou
a  později průmyslovou výrobou (Bronck
1998). Ačkoliv klasičtí ekonomové, jako
byli Adam Smith či David Ricardo, se domnívali,
že ekonomický růst jednou skončí,
dnešní ekonomie si otázku konce růstu explicitně
neklade, implicitně tak předpokládá,
že růst bude pokračovat donekonečna.
Jaké jsou výhody ekonomického
růstu?
Pokud se v  ekonomice dané země vyprodukuje
a  prodá stále více statků a  služeb,
můžeme předpokládat, že za ně dostanou
její aktéři stále více zaplaceno. Pokud tedy
ekonomika roste (a počet obyvatel zůstává
stabilní), lze očekávat, že obyvatelé země,
která toho v  daném roce více vyprodukovala
a prodala, budou stále bohatší, protože
dostali více zaplaceno za své výrobky, resp.
budou bohatší firmy, které výrobky prodaly,
i domácnosti, které dostaly zaplaceno za
práci pro tyto firmy. Zároveň můžeme čekat,
že lidé najdou více možností zaměstnání než
dřív a že bohatší domácnosti a bohatší firmy
budou odvádět do státního rozpočtu vyšší
daně, což zpětně bude znamenat kvalitnější
státní služby. Růst je často na základě tohoto
zjednodušeného (a ve své jednoduchosti
velmi přitažlivého) modelu ztotožňován
s bohatnutím a rostoucím blahobytem celé
společnosti.
Co na to kritici?
K prvním kritikům ekonomického růstu
patřili autoři zprávy Římského klubu Meze
růstu v  roce 1972. Ti využili počítačové
modely nárůstu spotřeby nerostných surovin
a dospěli k názoru, že jejich nedostatek
bude růst časem omezovat. O rok později
zdůraznil ekonom E. F. Schumacher (2000,
kap. 8) limitující roli energie pro další růst.
Od 80. let se množí kritiky HDP jako ukazatele,
který sice měří „bohatnutí“ v podobě
nárůstu produkce, ale nedokáže měřit
„chudnutí“ společnosti vinou přetěžování
ekosystémů (Reid et al. 2005) a  spotřeby
neobnovitelných zdrojů. Diskuse o neudržitelnosti
růstu tváří v tvář environmentálním
limitům nabývá v posledních letech na naléhavosti
i v souvislosti s nárůstem množství
odpadů, zvyšováním cen primárních surovin
a hrozbou klimatických změn (Heinberg
2011, Victor 2010). Vzhledem k aktuálnosti
této diskuse se v druhé polovině textu podrobněji
věnujeme současným odborným
debatám o environmentální dimenzi ekonomického
růstu.
Další kritikové růstu zdůrazňují skutečnost,
že HDP měří pouze finančně ohodnocenou
produkci a nebere v potaz tzv. nepeněžní
či neformální ekonomiku, např. sféru
péče o děti či staré lidi v rodině, vzájemnou
sousedskou pomoc, dobrovolnou práci či samozásobitelství.
Nárůst HDP tak může i zde
maskovat ochuzení – často se např. uvádí
příklad matky, která dá své dítě do jeslí
a nastoupí jako prodavačka do MacDonalds:
vzroste HDP, ale ne nutně kvalita života.
Irský ekonom Richard Douthwaite v knize
Iluze růstu (2000) podrobně hodnotil vývoj
řady indikátorů kvality života v Británii
v letech 1955–1988, včetně nezaměstnanosti,
rozvodovosti a  množství volného času,
a dospěl k názoru, že ve většině sfér, jimiž se
zabýval, došlo ke zhoršení situace.
Vedle environmentálních důsledků ekonomického
růstu a  skutečnosti, že ekonomický
růst nezohledňuje erozi nepeněžních
sociálních sítí a  vazeb, která jej často doprovází,
je tu ještě třetí závažný aspekt, a to
rozdělení tzv. ekonomického koláče. Kritici
upozorňují, že agregátní ekonomický růst
neříká nic o tom, jak je „ovoce“ makroekonomického
vývoje rozděleno uvnitř společnosti.
V praxi jsou to přitom právě období
rychlého růstu, která korelují s  nárůstem
ekonomických nerovností (Douthwaite
2000, s. 78−90), a všeobecně platí, že rozdíl
v příjmech mezi chudými a bohatými na
celém světě stoupá (Martinez-Alier 2002,
s. 16−18).
Zatímco ekonomové, politici a novináři mnohdy chápou ekonomický růst jako jednoznačně pozitivní, sílí zároveň proud, který jej zpochybňuje
jako žádoucí cíl směřování společnosti. Z růstového směřování však není snadné bez problémů vystoupit. Získávání zdrojů
pro další výrobu a spotřebu má přitom stále znepokojivější dopady v environmentální i sociální oblasti. Cílem článku je shrnout hlavní
přínosy a problémy ekonomického růstu a poskytnout tak podklady pro kritickou diskusi o ekonomickém růstu ve výuce.
Obr. 1: Březen 2012. Protest místních obyvatel v regionu Cajamarca (Peru) proti povolení těžby zlata
v plánovaném dole Conga mine. Těžba by ohrozila zejména zdroje pitné vody pro celou oblast. Kromě
plánovaného zničení 20 horských jezer (jedno z nich na obrázku) a systematického odčerpávání podzemní
vody hrozí také kontaminace těžkými kovy. Peruánský prezident Ollanta Humala vyhlásil kvůli
násilným střetům mezi policií a protestujícími obyvateli v oblasti již poněkolikáté výjimečný stav.
Foto: Diego Cupolo
7
Geografické rozhledy  1/12–13
výzkum a vývoj
Příčiny tohoto jevu jsou složité a souvisejí
s  interní dynamikou současného
globalizovaného ekonomického systému,
v němž zejména při absenci redistributivních
vládních politik a  omezené kontrole
korporátní moci dochází snadno ke koncentraci
kapitálu (včetně půdy) ve stále
méně rukou, k daňovým machinacím apod.
Ekonomický růst tak nemusí přinášet ani
očekávané klady, jako je nárůst zaměstnanosti
či daňového základu (Shrivastava,
Kothari 2012).
Z předchozího je patrné, že ekonomický
růst jako agregátní údaj, mapující nárůst
produkce, má jen velmi omezenou vypovídací
hodnotu o skutečné environmentální,
sociální, ale i ekonomické situaci v té které
zemi (resp. v jejích jednotlivých regionech).
Uvedené tři aspekty života přitom
navzájem úzce souvisejí. Jako konkrétní
příklad, kdy tlak na ekonomický růst omezil
nepeněžní aktivity a vedl k příjmovým
nerovnostem, které měly další sociální
důsledky, lze uvést případovou studii vesnice
v  indickém státě Kérala. Pod tlakem
mezinárodních institucí, volajících po větší
produkci a vývozu komerčních plodin, zde
úřady umožnily založení mangovníkových
sadů na půdě, která původně patřila drobnějším
zemědělcům či sloužila jako společná
pastvina. Zatímco pro nejbohatší aktéry,
nové majitele sadů, znamenal prodej ovoce
finanční přínos (a pro stát nárůst HDP),
drobní zemědělci a bezzemci ztratili půdu,
pracovní příležitosti (pěstování manga nevyžaduje
velké nasazení pracovní síly)
a možnost pastvy dobytka. Pokles stavů dobytka
omezil možnosti hnojení. Nejchudší
rodiny tak přestaly pěstovat potraviny pro
vlastní potřebu a staly se závislými na vládních
přídělech potravin (loupaná rýže). Pokles
pracovních příležitostí měl pak i další
nepříznivé sociální důsledky (nemožnost
provdání dcer apod.) (Saju 2009). Vzhledem
k tomu, že k „nárůstu bohatství“ (zde
ovoce jako tržní produkt) dochází v rámci
formální, tedy peněžní ekonomiky, zatímco
ke „zchudnutí“ dochází v nepeněžní ekonomice
(přístup k pastvinám a další), nebývají
případy, jako je tento, v makroekonomické
optice viditelné.
Situace, kdy je ekonomický růst vykoupen
ztrátami v  nepeněžní ekonomice
a  marginalizací zranitelných skupin obyvatel
především v  zemích globálního Jihu,
jsou přitom běžným jevem. Joan Martinez-Alier
(2002) podrobně mapuje řadu tzv.
environmentálních konfliktů mezi místními
obyvateli a korporátní či státní mocí. Tyto
konflikty jsou způsobené zabíráním původně
samozásobitelsky užívané půdy (vč. lesů
a  vodních zdrojů) pro komerční produkci,
výrobu energie či těžbu. Jestliže tedy budeme
v dalším textu hovořit o environmentální
dimenzi sporu o ekonomický růst, je třeba
mít na paměti, že se nejedná o abstraktní
hru čísel a pojmů, ale ve svých důsledcích
o konkrétní mocenské konflikty, často s ničivými
dopady na velké skupiny obyvatel,
viz též Sachs a Santarius (2007) či webové
stránky organizace Survival International.
Jeden z mnoha environmentálních konfliktů
současnosti ilustruje obr. 1.
Efektivnost jako řešení?
V  environmentální rovině dialogu mezi
kritiky a zastánci ekonomického růstu se
často objevují dvě linie. Jednu z nich můžeme
označit jako argument o efektivnosti:
Zastánci ekonomického růstu často souhlasí
s tím, že trvalý nárůst spotřeby materiálů
a energie je nemožný, ale domnívají se, že
tento problém řeší technologický pokrok.
V některých zemích spotřeba energie
či zdrojů stagnuje, zatímco HDP roste.
Z toho odvozují, že růst HDP lze oddělit
(anglicky decouple, hovoří se proto o decouplingu)
od spotřeby přírodních zdrojů.
Z  knih vycházejících z  této filozofie lze
jmenovat např. Faktor čtyři (Weizsäcker
et al. 1996), který nabízí návody, jak docílit
dvojnásobného objemu produkce zboží
a služeb za využití pouhé poloviny přírodních
zdrojů.
Ukazuje se ale, že ačkoliv technologie
mnohdy skutečně dokáže výrazně snížit
spotřebu energie či materiálů na jednotku
výroby, dochází tedy k  relativnímu decouplingu,
nedaří se docílit tzv. decouplingu
absolutního, tedy růstu objemu produkce
provázeného absolutním snižováním celkového
objemu spotřeby materiálů a  energie.
V  této souvislosti hraje klíčovou roli
tzv. Jevonsův paradox, tedy právě jev, kdy
vyšší materiálová či energetická efektivita
vede ve středně- či dlouhodobém horizontu
nikoliv k nižší, ale k celkově vyšší spotřebě,
která pak dílčí materiálové či energetické
úspory neguje (Polimeni et al. 2009, s. 86).
Tato zákonitost není až tak protiintuitivní,
pokud si uvědomíme, že úspora materiálu
či energie snižuje náklady produkce, a tedy
i cenu výsledného výrobku. Důsledkem je
jednak větší dostupnost daného výrobku,
a tedy vyšší objem jeho celkové spotřeby,
jednak technologický rozvoj novějších variant
daného produktu. Např. vyšší efektivita
výroby automobilů tak měla za následek
větší počet prodaných kusů a  také vývoj
nových, větších a  luxusnějších modelů;
vyšší efektivita spalovacích motorů pak
výkonnější motory a více najetých kilometrů.
Úspory při výrobě i provozu jednotlivých
automobilů tak, zdánlivě paradoxně,
z tržně-ekonomického hlediska ale vlastně
velice logicky, vedly v  daném sektoru ke
zvýšení celkové spotřeby materiálů i energie.
Že nejde o  jev výjimečný, ale spíše
typický, ukazují například data pro americkou
ekonomiku posledního půlstoletí: patrné
jsou jak výrazné pokroky v jednotkové
efektivitě produkce (snižování energetické
náročnosti, viz obr. 2), tak i více než dvojnásobný
nárůst celkové spotřeby energie
v přesně stejném období (obr. 3).
Statistiky poukazující na stagnující
spotřebu energie při rostoucím HDP například
v některých evropských zemích navíc
nezohledňují realitu globalizované ekonomiky:
energeticky a  surovinově náročná
výroba je dnes často přesouvána do zemí
s levnou pracovní silou a omezenou environmentální
a  sociální legislativou. Americký
energetik Richard Heinberg to vyjadřuje
lapidárně: „Čína pálí uhlí na výrobu
amerického spotřebního zboží“ (Heinberg
2011, s. 166).
Nahraditelnost zdrojů?
Heinberg ve své knize Konec růstu (2011,
kap. 3) polemizuje i  s  druhou nejběžnější
myšlenkovou linií zastánců ekonomického
růstu, argumentem o nahraditelnosti zdrojů.
S pomocí řady dat poukazuje na skutečnost,
že snadno dostupné nerostné zdroje včetně
ropy (kde se hovoří o  tzv. ropném zlomu)
jsou již z významné části vytěženy. Těžba
dalších, dosud zbývajících zdrojů, tlačená
Obr. 2: Pokles energetické náročnosti americké ekonomiky na jednotku HDP v období 1960–2004.
Údaje o HDP pro jednotlivé roky jsou přepočítány na hodnotu amerického dolaru z roku 2000.
Zdroj: Polimeni et al. 2009, s. 152
8
Geografické rozhledy  1/12–13
výzkum a vývoj
rostoucí poptávkou, vede nejen ke stále problematičtějším
důsledkům sociálním a  environmentálním
(např. těžba ropy v Amazonii
či uhlí a hliníku ve východních indických
státech), často spojeným s politickou
destabilizací, ale je také stále ekonomicky
i  energeticky nákladnější. Vývoj cen řady
surovin (nikl, olovo, měď, zinek) vykazuje
v posledních desetiletích nárůst, naše technologie
jsou navíc závislé na celé řadě dalších,
méně známých prvků, jako jsou prvky
vzácných zemin, které z 97 % dodává Čína.
Nahraditelnost zdrojů tedy v některých případech
funguje, zpravidla ale jen v omezené
míře. Není možné nahradit všechny tyto
a další zdroje, jako je uran, ale i půda nebo
voda (Heinberg 2011, s. 124−143).
Heinberg (2011) patří k autorům, kteří
se domnívají, že ekonomický růst (chápeme-li
ho jako pravidelný nárůst HDP v jednotlivých
zemích) vezme postupně za své,
ať si to přejeme, nebo ne. Jako příčinu vidí
nejen rostoucí spotřebu zdrojů, ale také
rostoucí zadlužení, které znemožní další
úvěry a destabilizuje ekonomiku. Na druhé
straně existuje i občanské hnutí za dobrovolný
„nerůst“ (décroissance, degrowth),
které je nejsilnější ve Španělsku a ve Francii.
Usiluje o environmentálně udržitelný
a  sociálně spravedlivý nerůst a  domnívá
se, že objem ekonomické produkce v tzv.
rozvinutých zemích začne postupně klesat
a  poté se ustálí na stabilní hladině, která
je nižší než dnes. Hnutí décroissance
je velmi košaté a rozmanité a není snadné
ho jednoznačně charakterizovat. Jeho
stoupenci usilují například o  alternativní
ekonomické sítě, samozásobitelství, spolubydlení
a další formy sdílení, vyslovují
ovšem i politické požadavky na omezení
délky pracovní doby, podporu lokálních
měn, moratoria na další těžbu některých
zdrojů či budování infrastruktury atd. (Latouche
2012). Indičtí autoři Shrivastava
a Kothari (2012) poukazují v této souvislosti
v kontextu zemí globálního Jihu také
na důležitost legitimizace a  podpory tradičních,
„neindustriálních“ způsobů života,
které převládající důraz na ekonomický
růst dosud marginalizoval.
Omezený prostor článku nedovolil zmínit
další aspekty tématu, například komplikovanou
diskusi o vztahu mezi peněžními
příjmy a subjektivní spokojeností či vztah
rostoucího systémového zadlužení k  ekonomickému
růstu a  související otázku
kompatibility současného ekonomického
systému s nerůstem. V každém případě je
patrné, že v  případě růstu (i  nerůstu) jde
o klíčové téma, o kterém ještě hodně usly-
šíme.
Naďa Johanisová, Eva Fraňková,
Fakulta sociálních studií MU v Brně
johaniso@fss.muni.cz,
eva. slunicko@centrum.cz
Poděkování:
Vznik tohoto textu byl podpořen z  grantu
Environmentální aspekty životního způsobu
III (MUNI/A/0788/2011).
Aplikace do výuky:
1. Zamyslete se nad otázkou: „Co je bohatství?“, nejprve samostatně
či ve dvojicích. Poté diktujte své postřehy učiteli, který je bude v bodech
shrnovat na tabuli formou myšlenkové mapy. Jedná se o metodu
brainstormingu, kdy učitel postřehy nehodnotí, pouze zapisuje
a shrnuje. Mělo by se ukázat, že pojem „bohatství“ zahrnuje víc než
jen peníze (ale např. i přírodu, přátelství apod.). Aktivita může sloužit
jako úvodní evokace tématu „ekonomický růst“.
2. Ve skupinách po dvou až třech pracujte s papírem, na jehož ploše
budou rovnoměrně rozmístěny pojmy: ekonomický růst, ropný zlom,
třetí svět, vyčerpání zdrojů, pokrok, blahobyt, nepeněžní ekonomika,
klimatické změny, výroba, spotřeba, dobrovolná skromnost. Spojte
šipkami pojmy, které nějak souvisí.Tuto souvislost nahlas formulujte,
např.: „Ekonomický růst může být ohrožen ropným zlomem, protože
ropa, nutná k výrobě, bude stále dražší.“ Své postřehy diktujte učiteli,
který je komentuje a celé schéma znázorní na tabuli. Aktivita může
sloužit jako závěrečná reflexe tématu „ekonomický růst“.
Literatura a zdroje dat:
BRONCK, R. (1998): Progress and the Invisible Hand. Warner Books,
London, 265 s.
DOUTHWAITE, R. (2000): The Growth Illusion. Lilliput Press, Dublin,
383 s.
HEINBERG, R. (2011):The End of Growth. Clairview, Forest Row, U.K.,
320 s.
LATOUCHE, S. (2012): Malé pojednání o poklidném nerůstu. Za tratí,
Praha, 108 s.
MARTINEZ-ALIER, J. (2002): The Environmentalism of the Poor. Edward
Elgar, Cheltenham, U.K., 312 s.
Polimeni, J.M., et al. (2009): The Myth of Resource Efficiency: The
Jevons Paradox. Earthscan London, 184 s.
REID, W.,MOONEY, H.A., CROPPER, A., et al. (2005): Ekosystémy
a lidský blahobyt. Rada hodnocení ekosystémů k miléniu, Centrum
pro otázky životního prostředí, Praha, 138 s.
SACHS, W., SANTARIUS, T. (eds) (2007): Fair Future, Zed Books, London,
276 s.
SAJU, T.S. (2009): The Political Ecology of Agrarian Ecosystem Change
in a  Kerala Region: A Gender and Class Analysis. Disertační
práce, Department of Geography, University of Madras, Chennai,
Indie, 256 s.
SHRIVASTAVA, A., KOTHARI, A. (2012): Churning the Earth: The Making
of Global India. Penguin, India, 365 s.
SCHUMACHER, E.F. (2000): Malé je milé. Doplněk, Brno, 284 s.
Victor, P. (2010): Questioning Economic Growth. Nature, roč. 468,
s. 370−371.
WEIZSÄCKER, E.U., LOVINS,A.B., LOVINSOVÁ, H. (1996): Faktor čtyři.
MŽP, Praha, 331 s.
Obr. 3: Nárůst celkové spotřeby primární energie v americké ekonomice v období 1960–2004.
BTU = British Thermal Unit (britská tepelná jednotka), odpovídá přibližně hodnotě 1055 joulů.
Zdroj: Polimeni et al. 2009, s. 153
Economic Growth and its Environmental and Social Implications. This article summarizes current arguments for and against continued economic
growth, emphasizing the current “enhanced effectiveness”, and “substitution of resources” discussion and ends with a brief introduction of
the degrowth movement.