- 113 Vliv
věku a pohlaví tazatele a respondenta
na náročnost výběrového šetření v seniorské
populaci*
Marcela Petrová Kafková**
Ústav populačních studií,
Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita, Brno
The influence of age and gender of interviewer and respondent’s
characteristics on the difficulty of responding
to sample surveys among the elderly population
Abstract: This paper focuses on the issue of surveying older people.
Increasing interest in the issue of ageing and old age has
been accompanied by infrequent debate on the methodological
pitfalls that might influence research into this specific, albeit very
heterogeneous population. Interviewers routinely complete post-interview
questions that provide important information on such
criteria as respondent difficulty in answering the questions posed.
This article examines such difficulty in terms of interviewer and
respondent characteristics. It investigates three potential explanations
of why interviewers judge an interview as difficult: (1)
interviewer characteristics (age and gender), (2) socio-demographic
characteristics of the respondent and (3) respondents’ sense
of well-being. The data used in this study were obtained from four
surveys conducted with older people in the Czech Republic between
2007 and 2011. These surveys explored ageing and old age. The
findings show the crucial importance of respondents’ sense of well-being
and level of education. No interviewer age or gender effects
were observed.
Key words: Older people, ageing research, interviewer effect,
survey.
Data a výzkum - SDA Info 2012, Vol. 6, No. 2: 113-127.
(c) Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2012.
* Tento článek vznikl s podporou projektu „Stáří v prostoru: regenerace, gentrifikace a
sociální exkluze jako nové problémy environmentální gerontologie“ (GA ČR, č. grantu
P404/10/1555) – http://starnuti.fss.muni.cz.
** Veškerou korespondenci posílejte na adresu: Mgr. Marcela Petrová Kafková, Ph.D.,
Ústav populačních studií, Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita, Joštova 10,
602 00 Brno, nebo na e-mail: kfkv@seznam.cz.
- 114 Téma
seniorské populace a populačního stárnutí je aktuální a těší se
velkému zájmu různých oborů. Přestože je při výzkumu seniorů používána
široká škála výzkumných metod a technik, převážnou část znalostí o seniorské
populaci získáváme pomocí výzkumů s kvantitativním designem. Přitom
metodologii výběrového šetření se zaměřením právě na seniorskou populaci
je věnována malá pozornost. Vlivu výzkumného designu na výsledky se věnují
převážně autoři zkoumající patologické či kriminální chování [Lord, Frida
a Brennan 2005; Aquilino a Sciuto 1990] nebo genderovou problematikou
[Kane a Macaulay 1993; Huddy et al. 1997]. K tématu sice byla publikována
řada dnes už klasických studií v 50.–80. letech 20. století, např. [Benney,
Riesman a Star 1956; Freeman a Butler 1976], ale ty vzhledem k době svého
vzniku pravděpodobně nereflektují současnou demografickou a společenskou
proměnu. Narůstající zájem o problematiku stárnutí a seniorů tedy není provázen
zájmem o případná metodologická specifika kvantitativního výzkumu
této oblasti.
Tento text si neklade za cíl výše naznačenou nedostatečnost napravit,
domnívám se však, že tazatelem rutinně zaznamenávané informace obsahují
vhodný (a ne příliš často využívaný) materiál právě pro zkoumání vlivu
charakteristik tazatele a respondenta na zjištěné výsledky. Soustředím se
především na záznamy o náročnosti dotazování v  kontextu charakteristik
samotného tazatele (jeho věku a pohlaví, které jsou ve výběrových šetřeních
standardně zaznamenávány) i respondenta. Konkrétně se text věnuje třem
potenciálním zdrojům vlivu na obtížnost dotazování: 1. vlivu věku a pohlaví
tazatele, 2. vlivu sociodemografických charakteristik respondenta a 3. vlivu
subjektivní spokojenosti respondenta. A to na datech získaných v seniorské
populaci ve čtyřech výběrových šetřeních, která se soustředila právě na problematiku
seniorů a stárnutí.
Teoretická východiska
Vliv tazatele neznamená jen riziko neprofesionálně vedeného rozhovoru či
falšování dotazníků. I základní metodologické učebnice jako např. Babbie
[2012], Vaus [2002] či Disman [2000] obsahují informace o možném vlivu
pohlaví, věku, vzhledu či chování tazatele nejen na průběh rozhovoru, ale i
na získané informace. Babbie [2012:274] přirovnává úlohu tazatele k  neutrálnímu
médiu, skrze které jsou pouze kladeny otázky a zaznamenávány
odpovědi respondenta. V takovém případě by různí tazatelé získali od stejného
respondenta zcela identické odpovědi. Zdrojů možného zkreslení je
však mnoho. Luxusně oblečený tazatel může mít problémy s  dotazováním
chudších respondentů, chudě oděný naopak s dotazováním bohatých. Názory
tazatele vyjádřené gesty či intonací mohou výrazně zkreslit odpovědi respondentů.
Toto jsou zdroje zkreslení, kterým se dobrý tazatel může vyhnout, na
respondenty však působí i jeho pohlaví, věk a etnicita, tedy potenciální zdroje
zkreslení, které není možné eliminovat.
- 115 Pokud
metodologické příručky hovoří o tom, že tazatel by se měl vzhledem
a vystupováním přizpůsobit prostředí, ve kterém bude dotazovat, znamená to,
že seniory by měli dotazovat tazatelé seniorského věku, protože 20letý tazatel
či tazatelka do prostředí seniorů „nemůže zapadnout“? Dle Dohrenwend et
al. [1968] je z hlediska ovlivnění výsledků riziková jak velká sociální distance,
tak příliš malá sociální distance tazatele a respondenta. Malá sociální distance
může znamenat vměšování se tazatele, velká může způsobit defenzivní postoj
respondenta. Nabízí se proto otázka, zda budou tazatelé v  seniorském
věku získávat odlišné výsledky než tazatelé mladší. Weiss [1968] vliv sociální
vzdálenosti popírá, ve svém výzkumu matek závislých na sociálních dávkách
nezjistila odlišnost výsledků získaných tazateli s podobným socioekonomickým
statusem a tazateli se statusem výrazně odlišným. Naopak Freeman a
Butler [1976] takovou odlišnost potvrzují, nutno však poznamenat, že ve své
studii „starší“ tazatele vymezili hranicí 32 let a nezkoumali tak interakci seniorský
respondent – seniorský tazatel. Podobně Benney et al. [1956] ukazují,
že mladší tazatelé jsou ke starším respondentům kritičtější, zatímco starší tazatelé
tyto respondenty častěji hodnotí jako milé a ochotné. Dle jejich zjištění
má však na vzájemnou interakci tazatel–respondent spíše než chronologický
věk vliv věk subjektivní [Benney et al. 1956].
O vlivu věku tazatele na průběh rozhovoru tedy zatím nebylo dosaženo
shody, podobně jako v otázce vlivu pohlaví tazatele. Většina výzkumníků se
shoduje na tom, že pohlaví tazatele na zjištěné výsledky vliv nemá, výjimkou
jsou otázky zaměřené na genderovou problematiku. Při dotazování v oblasti
genderové nerovnosti naopak odpovědi respondentů dle pohlaví tazatele
výrazně variují [Kane a Macaulay 1993; Huddy et al. 1997]. Názory na vliv interakce
dvojice stejného a opačného pohlaví při rozhovorech se liší. Hyman et
al. [1954] při analýze politických postojů nechali hodnotit příjemnost rozhovoru
tazatelem i respondentem. Jejich výsledky ukazují, že zatímco tazatelky
hodnotí stejně rozhovory s muži i ženami, tazatelé preferují rozhovory s muži.
A stejně tak respondentky jsou raději, pokud rozhovor s  nimi vede žena a
respondenti naopak upřednostňují jako tazatele muže. Přitom až polovina
dvojic tazatel–respondent hodnotí rozhovor naprosto odlišně.
Výzkum mentálního zdraví [Benney et al. 1956] však ukazuje jiné výsledky.
Benney et al. [1956] zjišťují, že tazatelé i tazatelky preferují rozhovor s  ženami.
Rozdílnost výsledků vysvětlují právě tématem výzkumu, kdy zatímco
téma politických postojů je stereotypně vnímáno jako mužské, oblast zdraví
je chápána jako ženské téma. Navíc Huddy et al. [1997] předpokládají menší
vliv pohlaví tazatele při dotazování seniorské populace, protože senioři jsou
méně vedeni potřebou působit na tazatele „správným dojmem“ než mladší
populace. Problematika vlivu tazatele na rozhovor je tedy velmi komplexní a
je ovlivněna nejen charakteristikami tazatele, ale i výzkumným tématem. Při
výzkumu seniorů a stárnutí je třeba vzít v úvahu, že téma zdraví je v dotaznících
obvykle zastoupeno.
- 116 Přes
nesmírnou heterogenitu populace, kterou obvykle nazýváme seniorskou,
poukazují někteří autoři na určitá obecně platící specifika při tomto
výzkumu. McKinley [1992 in Isaksson et al. 2007] zjistila, že senioři jsou velmi
opatrní při odpovídání na otázky týkající se zdravotního stavu. Rozhovor
(i standardizovaný) vždy znamená sociální interakci a nutně tak přináší větší
množství sociálně žádoucích odpovědí než jiné způsoby administrace dotazníků,
nadsazený tak bývá dobrý zdravotní stav, kvalita života a zapojení ve
společensky žádoucích aktivitách [Bowling 2006]. Evans et al. [2004] při porovnávání
výsledků rozhovorů tváří v tvář a telefonního dotazování zjistili, že
lidé starší 60 let častěji přiznávají úzkost a deprese v rozhovorech vedených
po telefonu. Podobně Picavet a Bos [1996] na základě analýzy devíti výzkumů
uskutečněných v Nizozemí na populaci starší 55 let usuzují, že výskyt disability
je značně závislý na způsobu administrace dotazníků. Dotazníky doručované
poštou vykazovaly výrazně vyšší výskyt disability v populaci než rozhovory
uskutečněné tváří v tvář.
Dotazníkové šetření tváří v tvář je však obecně považováno za vhodný způsob
výzkumu seniorské populace. Jde o techniku pro respondenty nejméně
náročnou, kdy jedinými požadavky jsou znalost stejného jazyka a základní
verbální a poslechové schopnosti [Bowling 2006]. Ve srovnání s telefonickým
dotazováním hodnotí respondenti v seniorském věku dotazování tváří v tvář
jako méně zdlouhavé [Herzog, Rodgers a Kulka 1983].
Je však třeba vzít v úvahu i připomínku Wengera [2001], že odpovídání
na otázky se podobá zkoušení a senioři mají častěji než mladší populace pouze
nízké vzdělání, což může vést ke zdráhání seniorů souhlasit s rozhovorem.
Vzhledem k výraznému prodloužení naděje dožití a zlepšujícímu se zdravotnímu
stavu populace nese dotazování zdravých šedesátníků a sedmdesátníků
stejné znaky jako dotazování zdravých mladších jedinců. Specifický přístup
si vyžaduje spíše až dotazování seniorů starších 80 let, kdy se častěji objevují
křehkost a různá mentální a fyzická omezení. Rozhovor s nejstaršími si proto
žádá přístup reflektující mentální a fyzickou energii seniorů.
Otázkou, zda senioři odpovídají na otázky s menší přesností než mladší
respondenti, se zabývali např. Rodgers a Herzog [1987]. Autoři ukázali, že
přesnost odpovědí na faktografické otázky není u většiny otázek závislá na
věku; pokud nějaké rozdíly v přesnosti odpovědí zaznamenali, pak to bylo ve
prospěch starších respondentů, kteří odpovídali přesněji. Herzog a Dielman
[1985] však v jiném výzkumu zjistili určitou nepřesnost seniorů při odpovídání
na věk, u jiných otázek (zdraví, volební chování, mobilita...) odlišnost
od mladších nezaznamenali1
. Smith et al. [1997] ve své studii vlivu věku na
přesnost odpovědí na faktografické otázky docházejí k závěru, že není možné
tuto přesnost odpovědí analyzovat jen ve vztahu k věku, ale jako kombinaci
kognitivních schopností jedince ve vztahu k jeho věku. Populace zkoumaná
1	 Autoři na základě těchto zjištění doporučují neptát se respondentů na věk, který se
mění, ale na rok narození.
- 117 -
v tomto textu je vymezená poměrně úzkou věkovou hranicí 60–79 let. Vzhledem
k tomu, že jde převážně o jedince v tzv. třetím věku, nepředpokládám, že
v náročnosti dotazování bude samotný chronologický věk přinášet významné
rozdíly. Stejně tak jde obecně o populaci bez velkých zdravotních problémů,
ty totiž výrazněji nastupují až v tzv. čtvrtém věku či vysokém stáří [Pacovský
1990].
Jak už bylo zmíněno, větší roli než samotný chronologický věk zřejmě
hraje pociťovaný či subjektivní věk [Benney et al. 1956], který bude v tomto
textu analyzován pomocí obecnější kategorie životního optimismu. Westerhof
a Barrett [2005 in Vidovićová 2008] ukazují, že subjektivní mládí posiluje
celkovou životní spokojenost, a to bez ohledu na sociodemografické charakteristiky
či zdraví jedince. Subjektivní věk je tak významným indikátorem
kvality života obecněji [Vidovićová 2008]. Můžeme se přitom domnívat,
že respondenti, kteří vykazují vyšší kvalitu života či více životního optimismu
jsou celkově otevřenější novým věcem a vztahům, což z nich dělá i lepší
partnery pro tazatele. Tento životní optimismus přitom není podmíněn jen
zdravotním stavem jedince, ale jde o multidimenzionální charakteristiku, kde
zdravotní i psycho-sociální faktory hrají stejně významnou roli [Farquhar
1995]. Rodgers a Herzog [1995] na základě analýzy odpovědí „nevím“ zjistili,
že tyto chybějící odpovědi se častěji vyskytují u respondentů s horším zdravím,
méně se zajímajících o výzkumné téma, méně zapojených v sociálních
vazbách, s  nižším vzděláním a u žen. Obecně tyto charakteristiky odkazují
k seniorům, jejichž stárnutí je možné považovat „za méně úspěšné“. Životní
spokojenost a vyrovnanost, sociální participace a zachování sociálních vazeb
společně s uspokojivým zdravotním stavem totiž společně vedou ke způsobu
stárnutí, který sociální gerontologové nazývají „úspěšné“ (successful ageing)
[Bowling a Dieppe 2005]. Životní spokojenost či optimismus se tak zdá být
prvkem ovlivňujícím náročnost rozhovoru s respondentem.
V textu se tedy zaměřím na otázky vlivu tazatele a respondenta na subjektivně
tazatelem pociťovanou náročnost dotazování. K jejich zodpovězení
formuluji následující hypotézy:
H1: 	Starší tazatelé hodnotí dotazování seniorů jako méně náročné než
tazatelé mladší.
H2: 	Tazatelé (obou pohlaví) hodnotí jako obtížnější dotazování respondentů
opačného pohlaví.
H3: 	Dotazování vzdělanějších respondentů je tazateli vnímáno jako
méně náročné než dotazování respondentů s nižším vzděláním.
H4: 	Náročnost dotazování je ovlivněna pocitem životní spokojenosti
(optimismu) seniora, u spokojenějších je dotazování snazší.
H5: 	Náročnost dotazování je více ovlivněna životním optimismem respondenta
než jeho sociodemografickými charakteristikami.
- 118 Data
a proměnné
Otázky o vlivu respondenta a tazatele na tazatelem subjektivně hodnocenou
náročnost dotazování se pokusím zodpovědět pomocí analýzy dat získaných
ze čtyř datových souborů „Kvalita života seniorů ve městě“ (dále označovaný
jako „QinCity 1“), „Senioři ve velkých městech – percepce proměn urbánního
prostředí“ (dále označovaný jako „QinCity 2“), „Spotřebitelé a spotřeba
ve vyšším věku“ (dále označovaný jako „Spotřebitelé“) a „Ageismus 2007“.
Všechna čtyři výchozí výběrová šetření byla vedena formou dotazníkového
šetření tváří v tvář (face-to-face) buď na starší populaci, či se na tématiku
stárnutí a věku soustředila. Ve všech případech byly použité papírové dotazníky
(PAPI). Soubory se liší věkovým rozpětím respondentů, z tohoto důvodu
si seniorskou populaci arbitrárně vymezuji hranicí 60 let a do sloučeného
souboru jsem zahrnula pouze respondenty ve věku 60–79 let.
Tématem šetření QinCity 1 byla kvalita života seniorů v kontextu charakteristik
venkovního prostředí. Sběr dat probíhal v  květnu–červnu 2011 ve
velkoměstské populaci starší šedesáti let a byl realizován v centrálních oblastech
třinácti největších měst jednotlivých krajů a hl. m. Praze. Výběrové
kvóty byly stanoveny pro města, pohlaví, vzdělání a podíl mladších (60–69
let) a starších seniorů (70+ let). Celkový počet rozhovorů byl 1001.
Šetření QinCity 2 se také věnovalo zkušenosti stárnutí v městském prostoru,
data byla sbírána v listopadu–prosinci 2011 v centrálních oblastech
tří největších měst – Praze, Brně a Ostravě. Zaměřen byl opět na populaci
starší 60 let. Výběrové kvóty byly stanoveny křížové pro věk a pohlaví, volné
pro vzdělání v jednotlivých městech. Celkem bylo provedeno 921 rozhovorů.
Spotřebitelé se zaměřili na tématiku starších konzumentů a jejich spotřeby
jako jednoho z aspektů aktivního stárnutí. Měli odlišnou cílovou populaci,
a to obyvatele České republiky starší čtyřiceti let. Výběrové kvóty byly stanoveny
křížové pro pohlaví a věk, volné pro vzdělání, kraj a velikost obce.
Výsledný soubor obsahuje 1 443 rozhovorů. Sběr dat probíhal v listopadu–
prosinci 2011.
Posledním použitým souborem je Ageismus zaměřený na dospělou
populaci České republiky (18–80 let). V šetření byly zjišťovány obecné ageistické
postoje a stereotypy vůči stáří a starším lidem a zkušenost s věkově
specifickým chováním [Vidovićová 2008]. Data byla sbírána pomocí stratifikovaného
adresného náhodného výběru (random address), který odrážel
rozložení populace z  hlediska pohlaví, věku, vzdělání, regionů a velikosti
obce respondenta. Sběr dat se uskutečnil v květnu–červnu 2007. Výsledkem
je 1 810 rozhovorů.
Výsledný soubor zahrnuje respondenty z  těchto čtyř výběrových šetření
odpovídající zvolenému věkovému rozmezí 60–79 let. Celkové N nového
souboru je 2 734. Původní datové soubory přitom vždy tvoří alespoň 20 %
vytvořeného souboru (blíže tabulka 1).
- 119 Testované
proměnné
Náročnost dotazování ve všech čtyřech datových souborech vyplňoval tazatel
po skončení rozhovoru. Na čtyřbodové škále měl zvolit, zda bylo vyplňování
dotazníku s konkrétním respondentem 1. „velmi náročné“, 2. „dosti náročné“,
3. „docela jednoduché“, 4. „velmi jednoduché“. Pro účely některých analýz
byla tato proměnná rekódována na „jednoduché“ a „obtížné“.
Tazatel měl dále zaznamenat svoje pohlaví (žen 73 %) a věk (18–82 let).
Věk tazatele byl následně dichotomizován na 18–59 let a 60 let a více, tedy
na populaci seniorskou a mladší. Podrobnější kategorizace nepřinesla odlišná
zjištění, a to ani v kategorii nejmladších tazatelů do 30 let, takže jsem s ní
z  důvodu přehlednosti při finálních analýzách nepracovala. Průměrný věk
tazatelů ve vytvořeném souboru je 47,4 (± 15,6) a tři čtvrtiny tazatelů jsou
mladší 60 let. Podrobnější charakteristika výsledného souboru viz tabulka 2.
Tabulka 1. Základní charakteristika použitých datových souborů
Datový soubor
rok sběru
dat
N %
Průměrný
věk tazatelů
Původní N
souboru
Původní
věkové rozpětí
souboru
QinCity 1 2011 892 32 51,2 (±16,5) 1001 60+ let
QinCity 2 2011 753 27 41,8 (±13,5) 921 60+ let
Spotřebitelé 2011 561 21 43,2 (±13,8) 1443 40+ let
Ageismus 2007 543 20 53,3 (±14,5) 1810 18–80 let
Tabulka 2. Základní sociodemografické charakteristiky souboru
%
věk tazatele 18–59 let 75
60+ let 25
pohlaví tazatele muž 27
žena 73
věk respondenta 60–69 let 63
70–79 let 37
pohlaví respondenta muž 43
žena 58
vzdělání respondenta ZŠ 18
vyučen(a) 41
SŠ 29
VŠ 13
Poznámka: N = 2 749. Součty v jednotlivých kategoriích se nemusejí rovnat celkovému
N nebo 100 % v důsledku chybějících odpovědí, případně zaokrouhlování.
- 120 U
respondentů byl ze sociodemografických charakteristik sledován věk,
pohlaví a vzdělání (ve čtyřech kategoriích). Zdravotní stav nebyl zjišťován
v šetření Ageismus, proto s ním v analýzách nepracuji, i když jde o proměnnou
zejména v  případě seniorské populace podstatnou. Nahrazuji ji širší
kategorií subjektivní kvality života či životního optimismu, jehož je zdravotní
stav jednou, nikoliv však jedinou komponentou. Životní optimismus
seniora měřím pomocí několika proměnných, dostupných ve všech čtyřech
datových souborech. První z nich je subjektivní věk, který je indikátorem respondentova
zdraví, psychických a sociálních charakteristik, a to spíše než
věk chronologický [Bowling et al. 2005]. Subjektivní věk byl zjišťován otázkou
„Bez ohledu na Váš věk, řekl(a) byste, že se cítíte jako:“ s 5 variantami
odpovědí: 1. „mladý/á“, 2. „středního věku“, 3. „vyššího středního věku“,
4. „starší“ a 5. „starý/á“. Dalšími proměnnými jsou celkový pocit štěstí („Když
zvážíte všechny okolnosti svého života, kam byste sám/sama sebe umístil/a
na stupnici od 1 do 10, kde 1 je „velmi šťastný/á“ a 10 „vůbec ne šťastný/á“)
a subjektivní bohatství (desetibodová škála, 1 – „chudý“, 10 – „bohatý“) jako
jeden z faktorů ovlivňujících celkovou životní spokojenost a tím i subjektivní
kvalitu života [Cummins 2000].
Posledním použitím indikátorem je index PGCM – škála akceptace stárnutí
(The Philadelphia Geriatric Center Moral Scale), kterou Lawton [1975]
vytvořil pro zachycení pocitu spokojenosti a v českém prostředí její validitu
potvrdila Vidovićová [2008]. Škála nabývá hodnot 1 – 3, kdy 1 znamená
nízkou akceptaci stárnutí a 3 vysokou. Index je vytvořen z položek srovnávajících
chuť do života, pocit užitečnosti a štěstí v minulosti a současnosti.
V použitém souboru má index průměr 1,8 (± 0,46).
Výsledky analýz
Náročnost dotazování byla zaznamenána u 99,5 % rozhovorů. Jako „velmi
jednoduché“ tazatelé hodnotili 17 % rozhovorů, 43 % jako „docela jednoduché“,
32 % jako „docela náročné“ a 8 % jako „velmi náročné“. Mírnou
většinu (60 %) rozhovorů tedy tazatelé považovali za jednoduché. Tazatelky
hodnotily dotazování jako jednoduché častěji (62 %) než tazatelé (54 %.)
Dotazování seniorů tedy bylo snazší pro tazatelky než pro tazatele, kteří jsou
také v  tazatelské síti výrazně méně zastoupeni (27 %). Celkově jednodušší
bylo dotazování u výzkumů městských seniorů (QinCity 1 – jednoduché
v 61 %, QinCity 2 – 67 %) než zbylých dvou výzkumech. Ve Spotřebitelích
bylo jednoduchých 56 % rozhovorů, v Ageismu 52 %.
První hypotéza předpokládá, že dotazování seniorské populace budou
jako obtížnější hodnotit mladší tazatelé. Starší tazatelé jsou respondentům
svými zkušenostmi i věkem blíže a tato sociální blízkost by měla znamenat
i jejich větší porozumění tématu výzkumu. Jak však ukazují data, mladší i
starší tazatelé hodnotili dotazování jako jednoduché v 60 % rozhovorů (viz
tabulku 3). Pokud bychom se nespokojili s  dichotomizací věku tazatelů a
- 121 zaměřili
se na nejmladší tazatele, zjistíme, že ani tazatelé mladší 30 let nehodnotí
dotazování seniorů jako obtížnější (63 % jako jednoduché).
Už výše jsme viděli, že tazatelky celkově hodnotí dotazování seniorské populace
jako méně náročné než tazatelé, komplexnější pohled získáme, pokud
do analýzy vstoupí i pohlaví respondenta. Tazatelky považovaly dotazování
mužů i žen za stejně obtížné (38 %). Muži však hodnotí dotazování seniorů
a seniorek odlišně (Kendallovo tau-c = 0,12; p>0,001). Zatímco rozhovor
s muži byl pro ně obtížný v 39 %, se ženami v 51 % (tabulka 4). Při sledování
genderové interakce se ukazuje určitý vliv věku mužů v úloze tazatelů.
Seniorští tazatelé považovali dotazování za snadnější než mladší tazatelé.
Nejobtížnější bylo dotazování žen tazateli mladšími 60 let. Ženy – tazatelky
hodnotí dotazování stejně obtížně bez ohledu na svůj věk i pohlaví respondentů.
Hypotéza o větší náročnosti dotazování v  genderově heterogenních
dvojicích i první hypotéza o vlivu věku se tedy potvrdila pouze v podsouboru
tazatelů – mužů. Vzhledem k tomu, že téměř ¾ rozhovorů uskutečnily ženy,
neměl věk ani pohlaví ve většině rozhovorů vliv.
Má třetí hypotéza předpokládá vliv vzdělání respondenta na náročnost
dotazování. Tato souvislost je v datech patrná. Zatímco dotazování respondentů
se základním vzděláním bylo tazateli hodnoceno jako náročné v 53 %
rozhovorů, u vysokoškolsky vzdělaných to bylo v 27 % rozhovorů. Náročnost
dotazování klesá lineárně se vzděláním respondenta (viz tabulku 5). Nižší
Tabulka 3. Náročnost dotazování dle věku tazatelů
náročnost dotazování
jednoduché obtížné
18–59 let 60 % 40 %
věk tazatelů 60+ let 60 % 40 %
celkem 60 % 40 %
Poznámka: N = 2 734.
Tabulka 4. Náročnost dotazování dle pohlaví respondenta a
tazatele, podíl náročných rozhovorů
věk tazatelů respondent respondentka
tazatel
celkem 39* 51*
18–59 let 43* 55*
60+ let 35* 45*
tazatelka
celkem 38 38
18–59 let 38 38
60+ let 39 39
Poznámka: N = 2 734, * = p>0,05.
- 122 vzdělání
seniorů (ve srovnání s mladšími jedinci) tak může představovat určitou
překážku při výzkumech této populace a klást zvýšené nároky na tazatele.
Životní optimismus jsem operacionalizovala pomocí několika proměnných.
Hypotézu o snazším dotazování optimističtějších seniorů můžeme
potvrdit jen částečně. V celkovém souboru je patrný značný vliv subjektivního
věku, štěstí, bohatství a PGCM na náročnost dotazování, a to ve směru,
že s lidmi spokojenějšími, úspěšněji stárnoucími, bohatšími považují tazatelé
vyplňování dotazníku za jednodušší. Pokud se však zaměříme zvlášť na
60leté a 70leté, můžeme tuto souvislost potvrdit mezi šedesátníky, mezi sedmdesátníky
už je vztah slabší. Mizí vliv štěstí, klesá vliv subjektivního věku
a PGCM, vztah bohatství zůstává zachován (viz tabulku 6).
Tyto výsledky můžeme interpretovat tak, že životní optimismus má na
náročnost dotazování značný vliv, s přibývajícím věkem však do vztahu začínají
vstupovat i další faktory, zřejmě především reálná fyzická a mentální
omezení. Neznamená to však, že by náročnost dotazování byla podmíněna
pouze rozhovorem se seniorem ve třetím nebo čtvrtém věku, půjde zřejmě
o jeden z důležitých faktorů, který náročnost ovlivňuje. Až ve čtvrtém věku,
Tabulka 5. Náročnost dotazování dle vzdělání respondenta.
Řádková procenta
náročnost dotazování
jednoduché náročné
ZŠ 47 53*
vyučen(a) 60 40
SŠ 61 39
VŠ 73 27*
celkem 60 40
Poznámka: N = 2 734, * p>0,05.
Tabulka 6. Hodnoty Pearsonova r pro náročnost dotazování
v celé populaci a v podsouborech 60 a 70letých
celkem věk 60–69 let věk 70–79 let
věk ,12** ,07** ,06
pohlaví ,03 ,03 ,02
vzdělání −,13** −,16** −,09**
subjektivní věk ,21** ,22** ,13**
štěstí ,15** ,18** ,09*
bohatství −,15** −,15** −,14**
PGCM −,16** −,18** −,10**
Poznámka: ** p>0,01, * p>0,05.
- 123 tedy
přibližně od 75–80 let, se totiž začíná častěji projevovat specifická fenomenologie
stáří [Pacovský 1990].
Pro testování páté hypotézy o větším vlivu životního optimismu než sociodemografických
charakteristik respondenta jsem použila binární logistickou
regresi, kde náročnost dotazování byla závisle proměnnou (viz tabulku 7).
Ze sociodemografických charakteristik respondenta byly v modelu testovány
pohlaví a vzdělání. Nezávisle proměnné vyjadřující životní optimismus
seniora byly subjektivní věk, štěstí, bohatství a PGCM. Výsledný model má
poměrně malou vysvětlující hodnotu (Nagelkerkovo pseudoR2
= 0,11).
Jako klíčový faktor pro náročnost dotazování ukázala regrese vzdělání respondenta.
Šance, že budou tazatelé hodnotit rozhovor s respondentem jako
snadný, se snižuje s klesajícím vzděláním. Vysokoškolsky vzdělaní respondenti
mají 2,27krát větší šanci, že tazatel bude rozhovor s nimi hodnotit jako
snadný než senioři se základním vzděláním. Z faktorů odkazujících k životní
spokojenosti či optimismu působí nejsilněji bohatství a subjektivní věk.
Se seniory, kteří své materiální poměry hodnotí jako lepší, bylo dotazování
jednodušší. Respondenti kteří se cítí „staří“, mají 1,75krát menší šanci, že
Tabulka 7. Regresní model náročnosti dotazování seniorů
nestandardizovaný
koeficient
std.
koeficient
Exp(B)
signifikance
Wald
B std. chyba
konstanta −0,36 0,64 0,07 0,57
sociodemografické charakteristiky
vzdělání
VŠ referenční kategorie
ZŠ 0,82 0,30 2,27 0,01
vyučen(a) 0,00 0,26 1,00 1,00
SŠ −0,05 0,26 0,95 0,85
pohlaví (0–žena, 1–muž) 0,31 0,17 1,36 0,07
životní optimismus
subjektivní
věk
starý(á) referenční kategorie
mladý(á) −1,33 0,50 0,26 0,01
středního věku −1,10 0,30 0,33 0,00
vyššího středního
věku
−0,57 0,28 0,56 0,04
starší −0,57 0,28 0,57 0,04
bohatství -0,14 0,05 0,87 0,01
štěstí 0,04 0,05 1,04 0,45
PGCM 0,25 0,22 1,29 0,24
Poznámka: N = 721.
- 124 jejich
dotazování budou tazatelé hodnotit jako jednoduché, než ti, kteří se cítí
„starší“. Naopak pocit štěstí a škála akceptace stárnutí svůj vliv na hodnocení
náročnosti dotazování neprokázaly (v modelu jsou statisticky nesignifikant-
ní).
Pátou hypotézu tedy není možné jednoznačně potvrdit, způsob přijímání
vlastní životní situace hraje v  otázce náročnosti rozhovoru se seniorem
značný vliv, zásadní je však také vzdělání respondenta. Vzhledem k postupně
narůstajícímu vzdělání populace je možné předpokládat, že se vliv vzdělání
bude snižovat a subjektivní faktory tak získají na významu.
Závěr
Tento text se věnoval problematice vlivu tazatele a respondenta na průběh
standardizovaného rozhovoru. A to při dotazování seniorské populace. Přestože
se tématika populačního stárnutí a seniorů těší velkému zájmu různých
oborů, poněkud překvapivě stranou zůstává oblast metodologická. Metodologické
texty z oblasti výzkumu stárnutí se obvykle věnují spíše kvalitativním
metodám. Výběrová šetření jsou sice velmi oblíbenou metodou výzkumu seniorů,
ale případná metodologická úskalí se řeší pouze ojediněle. Můj text má
být drobným příspěvkem k oživení této diskuze.
Pro zjišťování průběhu rozhovoru využívám tazatelem zaznamenávané
informace o náročnosti dotazování, které jsou ve většině výzkumů rutinně
sbírány. Analyzuji informace o seniorech ve věku 60–79 let získané ze čtyř
výběrových šetření, která se právě na výzkum seniorů či obecněji stárnutí
zaměřila. Dostupná data bohužel neumožňují srovnávat pohled tazatelů a seniorů
na rozhovor, protože hodnocení rozhovoru seniory nebylo v žádném
z nich zjišťováno.
Dostupná literatura se značně rozchází v hodnocení vlivu tazatele na průběh
a výsledky rozhovoru. První analýzy nepotvrdily vliv věku ani pohlaví
tazatelů. Podrobnější analýza však určitou variabilitu ukázala a zdá se, že dotazování
seniorů je snadnější pro ženy. Náročnost rozhovoru, kterou tazatelky
zaznamenaly, není totiž ovlivněna jejich věkem ani pohlavím dotazovaných.
U mužů jsem však určitou variabilitu zaznamenala, kdy pro mladší tazatele
se dotazování zdálo být obtížnější. Což částečně koresponduje se zjištěním
Benney et al. [1956], že pokud jsou zkoumaná témata vnímána stereotypně
spíše jako ženská, upřednostňují respondenti obou pohlaví ženy – tazatelky.
Vzhledem k tomu, že ve zkoumaných datech výrazně převažovaly tazatelky
nad muži tazateli, není celkově efekt tazatelů patrný.
Z charakteristik respondenta se ukázalo, že na průběh rozhovoru má zásadní
vliv jeho vzdělání. Snadnost rozhovoru roste v  podstatě lineárně se
vzděláním. U respondentů se základním vzděláním hodnotili tazatelé rozhovor
jako jednoduchý v polovině případů (47 %), u vysokoškoláků v 73 %.
Velký vliv má však také životní postoj seniorů vyjádřený zejména jejich subjektivním
hodnocením věku. Se seniory, kteří přistupovali k životu s větším
- 125 optimismem,
bylo pro tazatele snadnější rozhovor uskutečnit. Což potvrdily
nejen hodnoty korelačních koeficientů, ale i binární logistická regrese. Přes
sledování úzkého věkového rozmezí naznačily výsledky i určitý vliv věku respondentů,
konkrétně určitý rozdíl mezi šedesátníky a sedmdesátníky. Kdy
ve skupině sedmdesátníků slábne vliv životního optimismu zřejmě na úkor
reálně nastupujících omezení. Tyto rozdíly jsou však příliš malé na to, aby
z nich bylo možné vyvozovat jednoznačné závěry. Dostupná data mi bohužel
přímo vliv zdravotního stavu neumožnila analyzovat, zástupně jej analyzuji
v širší kategorii životního optimismu.
Celkově výsledky naznačují, že rozhovor se seniory, které můžeme označit
jako „úspěšně stárnoucí“, je pro tazatele snazší, jde totiž o jedince otevřenější
novým podnětům. Nalezené souvislosti ukazují na potřebnost dalšího
zkoumání vlivů tazatele i respondenta na průběh výzkumu. Bohužel zejména
o tazatelích máme u většiny výběrových šetření jen velmi kusé informace a
nevíme nic o jejich vystupování či vzhledu, tedy faktorech které průběh celé
interakce tazatel–respondent silně ovlivňují.
Mgr. et Mgr. Marcela Petrová Kafková, Ph.D. působí v  Ústavu populačních
studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Jejím
výzkumným zájmem je sociologii stárnutí, problematika aktivního stárnutí
a populační změny. V současnosti se soustředí především na oblast environmentální
gerontologie.
Literatura
Aquilino, William S., Leonard Lo Sciuto. 1990. „Effects of Interview Mode on Self-Reported
Drug Use“. Public Opinion Quarterly 54(3):362–393.
Babbie, Earl R. 2012. The Practice of Social Research. Cengage Learning.
Benney, Mark, David Riesman, Shirley A. Star. 1956. „Age and Sex in the Interview“.
American Journal of Sociology 62(2):143–152.
Bowling, Ann. 2006. „Mode of questionnaire administration can have serious effects on
data quality“. Journal of Public Health 27(3):281–291.
Bowling, Ann, Dieppe Paul. 2005. „What is successful ageing and who should define it?“
BMJ 331:1548–51.
Bowling, Ann, Sharon See-Tai, Shah Ebrahim, Zahava Gabriel, Priyha Solanki. 2005.
„Attributes of age-identity“. Ageing & Society 25(4):479–500.
Cummins, Robert A. 2000. „Personal Income and Subjective Well-being: A Review“.
Journal of Happiness Studies 1(2):133–158.
Disman, Miroslav. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele.
Praha: Karolinum.
Dohrenwend, Barbara S., John Colombotos, Bruce P. Dohrenwend. 1968. „Social Distance
and Interviewer Effects“. Public Opinion Quarterly 32(3):410–422.
Evans, Maggie, David Kessler, Glyn Lewis, Tim J. Peters, Deborah Sharp. 2004. „Assessing
mental health in primary care research using standardized scales: can it be
carried out over the telephone?“ Psychological Medicine 34(01):157–162.
- 126 Farquhar,
Morgan. 1995. „Elderly people´s definitions of quality of life.“ Social Science
& Medicine. 41(10):1439–1446.
Freeman, John, Edgar W. Butler. 1976. „Some Sources of Interviewer Variance in Surveys“.
Public Opinion Quarterly 40(1):79–91.
Herzog, A. Regula, Lynn Dielman. 1985. „Age Differences in Response Accuracy for
Factual Survey Questions“. Journal of Gerontology 40(3):350–357.
Herzog, A. Regula, Willard L. Rodgers, Richard A. Kulka. 1983. „Interviewing Older
Adults: A Comparison of Telephone and Face-to-Face Modalities“. Public Opinion
Quarterly 47(3):405–418.
Huddy, Leonie, Joshua Billig, John Bracciodieta, Lois Hoeffler, Patrick J. Moynihan,
Patricia Pugliani. 1997. „The Effect of Interviewer Gender on the Survey Response“.
Political Behavior 19(3):197–220.
Hyman, Herbert H. 1954. Interviewing in social research. Chicago: University of Chicago
Press.
Isaksson, Ulf, Regina Santamäki-Fischer, Björn Nygren, Berit Lundman, Sture Åström.
2007. „Supporting the Very Old When Completing a Questionnaire“. Research on
Aging 29(6):576–589.
Kane, Emily W., Laura J. Macaulay. 1993. „Interviewer Gender and Gender Attitudes“.
Public Opinion Quarterly 57(1):1–28.
McKinlay, John 1992. „Advantages and Limitations of the Survey Approach: Some
Problems and Challanges“ Pp. 114–137 in Daly, J., I. Mc Donald, E. Willis (eds.).
Researching Health Care. London: Tavistock.
Lawton, M. Powell. 1975. „The Philadelphia Geriatric Center Morale Scale: A Revision“.
Journal of Gerontology 30(1):85–89.
Lord, Vivian B., Paul C. Frida, Pauline K. Brennan. 2005. „The effects of interviewer
chracteristics on arrestees´responses to drug-related questions“. Applied Psychology
in Criminal Justice 1(1):36–55.
Pacovský, Vladimír. 1990. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum.
Picavet, H. S., G. A. van den Bos. 1996. „Comparing survey data on functional disability:
the impact of some methodological differences.“ Journal of Epidemiology and Community
Health 50(1):86–93.
Rodgers, Willard L., A. Regula Herzog. 1987. „Interviewing Older Adults: the Accuracy
of Factual Information“. Journal of Gerontology 42(4):387–394.
Rodgers, Wiliard L., Regula A. Herzog. 1992. „Collecting data about the oldest old:
Problems and procedures.“ Pp. 135–156 in Richard M. Suzman, David. P. Willis,
Kenneth G. Manton (eds.). The oldest old. New York: Oxford University Press.
Smit, Johannes H., Dorly J. H. Deeg, Ben A. Schmand. 1997. „Asking the Age Question
in Elderly Populations: A Reverse Record Check Study“. The Journals of Gerontology
Series B: Psychological Sciences and Social Sciences 52B(4):P175–P177.
Vaus, David De. 2002. Surveys in Social Research 5th Edition. London: Routledge.
Vidovićová, Lucie. 2008. Stárnutí, věk a diskriminace: nové souvislosti. Brno: Masarykova
univerzita Mezinárodní politologický ústav.
Weiss, Carol H. 1968. „Validity of Welfare Mothers’ Interview Responses“. The Public
Opinion Quarterly 32(4):622–633.
Wenger, Clare G. 2001. „Interviewing older people“. Pp. 259–278 in James A. Holstein,
- 127 Jaber
F. Gubrium (eds.), Handbook of Interview Research: Context and Method.
Thousand Oaks : SAGE Publications.
Westerhof, Gerben J., Anne E. Barrett. 2005. „Age Identity and Subjective Well-Being:
A Comparison of the United States and Germany“. The Journals of Gerontology
Series B: Psychological Sciences and Social Sciences 60(3):S129–S136.