Problémy českého expresionismu Hana Kučerová: Základní problémy vývoje českého expresionismu. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2011, 296 s. Umělecké směry 20. století tvoří organickou součást výuky české literatury. Existuje o nich už mnoho odborných prací, což platí zejména o expresionismu. Pomineme-li cizojazyčné publikace, lze připomenout nejprve monografii Miroslava Míčka (Expresionismus, 1969), která je zaměřena – podobně jako slovenská kniha Eduarda Andráše (Expresionizmus, 1968) – na výtvarné umění. Literatury se týká soubor čtyř studií Jindřicha Chalupeckého (Expresionisté, 1992), po němž vyšla monografická práce Ingeborg Fialové-Fürstové (Expresionismus, 2000) a stejnojmenná publikace Norberta Wolfa (Expresionismus, 2005). Následoval sborník Jihočeské univerzity Hledání expresionistických poetik (2006). Poté byla vydána kolektivní výtvarná publikace !křičte ústa!: předpoklady expresionismu (2007). Dále Veronika Broučková knihou nazvanou Srdce a smrt (2009) přiblížila tvorbu členů Literární skupiny a Eva Jelínková v monografii Echa expresionismu (2010) osvětlila recepci tohoto směru v české avantgardě. Významně ho přibližuje rovněž Richard Murphy v publikaci Teoretizace avantgardy (2010). Je nutno uvést i antologie Ludvíka Kundery (Haló, je tady vichr – vichřice!, 1969) a Radka Malého (Držíce v drzých držkách cigarety, 2007). Problematice expresionismu je věnována též řada časopiseckých studií, jež napsali například Růžena Grebeníčková (Expresionismus jako hnutí a směr, Kritický sborník 3/1994), Jaroslav Sedlář (Expresionismus, Universitas 4/1998) či Jaroslav Med (Česká literatura a německý expresionismus v letech 1910-1920, Česká literatura 5/2005). V roce 2011 k těmto pracím přibyla kniha vydaná z pozůstalosti Hany Kučerové (1931-2008), pracovnice někdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Její název Základní problémy vývoje českého expresionismu zpřesňuje a zároveň obsahově zužuje podtitul Programová východiska a tvůrčí praxe Literární skupiny. Text této knihy má tři části. První z nich je rozčleněna na dvaatřicet krátkých kapitol a pojednává o Literární skupině, jakož i o jejím časopisu Host. Autorka zprvu nastiňuje kontext české literatury dvacátých let a pak charakterizuje expresionismus jako hlavní zdroj ideové koncepce Literární skupiny, jejíž názorový vývoj analyzuje ve spojitosti s vývojem Devětsilu. Rozebírá její manifest Naše naděje, víra a práce z roku 1922 a objasňuje podloží její názorové a směrové orientace upozorněním na souvislosti se skupinou Clarté, s romainsovským unanimismem, duhamelovským křesťanským humanismem, filozofií Henriho Bergsona nebo s tvorbou Ch. L. Philippa. Samozřejmě největší prostor věnuje expresionismu, jeho vývojovým proměnám a aplikaci v teoretických statích i beletristické činnosti členů Literární skupiny, přičemž poukazuje také na vlivy dalších směrů: naturalismu, kubismu a dadaismu. S tímto zaměřením posuzuje Sborník Literární skupiny z roku 1923 a probírá jednotlivé ročníky časopisu Host. Hodnotí relevantní teoretické projevy (jde hlavně o texty Karla Teigeho a Františka Götze) a četné soudobé polemiky, v nichž šlo nejenom o rozpory Literární skupiny a Devětsilu, nýbrž i o vztah mladé generace ke generaci čapkovské. Druhá část knihy má název Dvě vlny českého expresionismu. Hlavní představitele první vlny autorka vidí ve Lvu Blatném, Čestmíru Jeřábkovi, Bartoši Vlčkovi a Miloslavu Nohejlovi, jež nejdříve charakterizuje v obecné rovině a potom se jejich tvorbou zabývá v samostatných kapitolách. Nejprve v chronologickém sledu interpretuje prózy a hry Čestmíra Jeřábka, a to v časté konfrontaci s díly Lva Blatného a namnoze poměrně kriticky. Dále provádí interpretaci tří titulů Bartoše Vlčka a kratších próz a románů Miloslava Nohejla, u nějž právem akcentuje inspiraci šrámkovským impresionismem. Podobně analyzuje práce čtyř souběžců první vlny: dramata Jana Bartoše a prózy Miloše Jirka, Jaroslava Hůlky a Karla Hradce, autorů dnes již takřka zapomenutých. Do druhé vlny českého expresionismu, charakteristické revizí prvotních expresionistických principů a invenčními modifikacemi tohoto směru, Kučerová řadí Vladimíra Raffela, Egona Hostovského a Jana Weisse; každému z nich opět věnovala zvláštní kapitolu. V analýze šestice Raffelových prací z let 1927-1930 zdůrazňuje jejich exkluzivitu a spojitosti s tvorbou Paula Valéryho, Paula Moranda a Vladislava Vančury. Při interpretaci próz Egona Hostovského z druhé poloviny dvacátých let správně upozorňuje na jejich specifické postavení v kontextu expresionismu, což lze vztáhnout i na Weissovy prózy z téže doby: autorka si je toho při jejich výkladu vědoma, Weiss však v nich podle jejího mínění neopustil výchozí expresionistické stanovisko. V poslední části své knihy se Hana Kučerová soustředila na tvorbu zmíněného Lva Blatného, reprezentující celou éru českého poválečného expresionismu, jeho proměny, pozitiva i negativní stránky. V patnácti kapitolách postupně analyzuje její dramatické a prozaické složky včetně povídek z pozůstalosti, přičemž pozoruhodně často provádí komparace s tvorbou Vladislava Vančury. Jádro Blatného metody spatřuje v konstrukci svébytné reality, zatímco přínos jeho děl dává do souvislosti s prožitkem války a s jeho mezigeneračním postavením. Všechny tři části jsou doplněny bohatým poznámkovým aparátem, který obsahuje nejenom bibliografické údaje, ale i mnoho dalších informací. Bohužel však chybí soupis použité literatury (je uveden pouze seznam dvanácti excerpovaných meziválečných časopisů), jmenný rejstřík i autorčin medailon. Navzdory tomu je třeba vydání knihy uvítat. Ač podle ediční poznámky vznikla už v šedesátých letech, má i z hlediska dnešního literárněvědného diskursu vysokou úroveň a své místo mezi uvedenými publikacemi o expresionismu si najde. Vzhledem k svému obsahovému zúžení pomíjí další spisovatele ovlivněné expresionismem (třeba Jakuba Demla, Ladislava Klímu či Richarda Weinera), tvorbu vybraných autorů však analyzuje velmi detailně a zároveň významně prohlubuje naše poznání meziválečné literatury. Jiří Poláček