Povídky Vladimíra Šrámka ٭


Plzeňský rodák Vladimír Šrámek (1958) působí na Anesteziologicko-resuscitační klinice, společném
pracovišti Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice U svaté Anny. Vedle mnoha
odborných lékařských prací napsal řadu básnických děl (mimo jiné Jednohubky, 2002; Nevěsta puštěná
ze řetězu, 2003; Divoký advent, 2006; Řeč chce syna, 2008) a několik souborů cestopisných črt
(například Spanilé jízdy, 1998), v nichž čtenáře zavádí do Rumunska či Bulharska, ale i do Peru.
Mimoto v literární revui Weles publikoval krátké povídky, jež se staly základem svazku nazvaného
Skokem plavmo: byl vydán společně Welesem a Masarykovou univerzitou v edici Srdeční výdej, a to
s doslovem Miroslava Chocholatého a ilustracemi Davida Davida.

Obsahuje čtyřiatřicet hutných povídek, většinou spojených postavou lékaře Karla Bárty. Jejich
dějištěm je tudíž nemocniční prostředí, leč odehrávají se i v různých hospodách, v Bártově brněnské
domácnosti nebo na jeho jihočeské chalupě. Reflektují hrdinovo dlouhé manželství se ženou Vlastou,
s níž se Bárta načas rozejde, ale stáří a podzim života v domově důchodců prožívá opět po jejím
boku. V několika povídkách se objevuje jeho milenka Klára, zatímco jiné ženy – třeba zdravotní
sestra Věra či servírka Blanka – vystupují jen v jedné povídce.

Jinde Bárta figuruje sám: pobývá na chalupě a v přírodě, při jedné jízdě autem zabije srnku. V
dalších epizodách se nechává ostříhat dohola, vede opilecký dialog se sochou T. G. Masaryka, se
synem Filipem putuje k prameni potoka nebo s ním hraje šachy. Dojde i na příhody z jeho dětství a
studentských let. Leckteré povídky pojí motivy alkoholu a sexu, které jsou namnoze pojaty
s humorem, ironií nebo s využitím překvapivých point. Vedle humorných příběhů (viz třeba vyprávění
o vegetariánské zabijačce) jsou tu ovšem i vážné povídky s motivy smrti.

Většina Šrámkových próz má realistickou povahu, ale některým z nich autor dává snový či
imaginativní ráz, zatímco jiné povídky koncipuje s důrazem na bizarnost a grotesknost. Část svých
textů ozvláštňuje kulturními, převážně antickými aluzemi, což podtrhuje i jejich názvy: Makropulos,
Odysseus, Prométheus, Achilles. Jakkoli běží o povídky, jejich souhrn zobrazuje téměř celý Bártův
život i jeho charakter, takže představuje jakousi synopsi románu. Ze žánrového hlediska lze tedy
mluvit o díle sui generis, nebo o žánrovém polotvaru. Problematické se jeví též pojetí času:
některé povídky jsou situovány do naší doby, jiné do minulosti (například vyprávění o sametové
revoluci v Plzni), případně se vyznačují jakýmsi bezčasím. Bárta je mužem středního věku i takřka
nemohoucím starcem; zobrazení jeho stáří je věrohodné a působivé, onen časový posun je však příliš
velký.

Miroslav Chocholatý ve zmíněném doslovu právem píše, že Šrámkovy povídky nejsou pouhými příhodami,
ale že v nich autor zápasí se životní prázdnotou, samotou a hodnotovým vakuem, přičemž invenčně
pracuje s motivy. Jde mu o mezilidské vztahy, jakož i o úniky z nudné, ubíjející každodennosti, byť
předkládá jen řešení povýtce mužská.

Ještě je třeba říci, že součástí knihy Skokem plavmo jsou medailonky Vladimíra Šrámka a Davida
Davida, které mohly být delší, konkrétnější a vážnější (čteme-li, že se Šrámek „během pracovní doby
věnuje básnické tvorbě“, můžeme se pousmát, ale raději bychom si přečetli charakteristiku této
tvorby). A Davidovy ilustrace? Nejsou popisné ani líbivé, nýbrž představují svébytný celek
groteskní ražby, vedoucí s autorovými texty jiskřivý dialog.


JIŘÍ POLÁČEK


٭Vladimír Šrámek: Skokem plavmo. Brno: Weles – Masarykova univerzita, 2010. 152 s.