Od náboženství k praktikám uspořádávání, aneb symetrický přístup jako cesta z tvůrčí krize

Milan Fujda

 

Biografie osobní nespokojenosti a naděje

 

Dědičný odkaz studiu náboženství

Dědictví komparativního a historického studia

Dědictví sociologie

 

Max Müller a dědictví komparativního a historického studia

Zděděné cíle

Komparativní religionistika po vzoru komparativní lingvistiky – nestuduje jazyky, ale náboženství.

Cílem najít původ náboženství v lidské přirozenosti: „v lidské přirozenosti musí být základ pro všechna náboženství, musí tu být kámen, z něhož se staví oltáře, kostely a chrámy“

Zděděné zaměření

Náboženství je vázané na to, co se píše v náboženských textech – náboženství vlastně není ani tak o lidech, jako o textech a myšlenkách

 

Náboženství je tedy zvláštní osobní vztah člověka a božství, individuální osobní záležitost, jakkoliv sdílená s ostatními, ovšem způsobem, jemuž nikdy religionisté neměli potřebu věnovat pozornost. Již na počátku religionistiky jde ve studiu tedy primárně o jakousi soukromou moudrost, která se týká spíš věcí zásvětních než věcí tohoto světa. Náboženství v politice mají religionisté tendenci vnímat jako „zneužívání náboženství“ pro politické cíle.

 

Zděděná homogenizace

 

Zděděná hegemoničnost

Studium náboženství je tedy výrazně hegemonický diskurs:

a) Religionisté se od počátku vyznačují zvláštní nedůvěrou vůči svým informátorům, jimž v zásadě nelze věřit.

b) Religionisté se snaží svým pojmovým (klasifikačním) aparátem zkoumané skutečnosti spíš dominovat, než že by se jí snažili porozumět.

 

Ad a) Nedůvěra:

„K tomu musíme připočítat ještě množství parazitní literatury polemických teologickách spisů, příspěvky různých filosofických a teologických škol, které všechny chtějí být považovány za ortodoxní, ačkoliv si vzájemně protiřečí jako noc a den.“

„Zvláštní takzvané hieroglyfické rukopisy z Mexika a Guatemaly nám toho dosud mnoho o duchovním životě těchto [latinskoamerických] národů neřekly, a to, co sepsali sami domorodci ve svých jazycích, musíme užívat s největší opatrností.“

 

Jde tu tedy o dva základní problémy:

První vychází z předpokladů, že cílem vědeckého vyprávění je říci, „wie es eigentlich gewesen ist“ (Leopold von Ranke), a že k tomu je potřeba najít zdroje, jimž lze věřit, a dávat si pozor na ty, jimž se věřit nedá.

Druhý vychází z nešťastného sdílení ústředního konceptu – náboženství – s křesťanskými teology.

 

Ad b) Hegemonické klasifikace:

 

Dědictví sociologie

Náboženství jako soukromá osobní věc
Náboženství jako subsystém společnosti
Jak to Durkheimovi mohlo fungovat?
Jak to tedy sociologové dělají?

a) Redukcí pojmu „morálního společenství“ na pojem konkrétní sociální organizace, církve, a případně názorů postojů, představ, které by měly souviset s „jejím učením“ – kvantitativní dotazníková sociologie.

Tím podle mého soudu přestává být sociologie náboženství sociologií. Durkheimův zájem o sociální řád z ní zcela mizí.

b) Modifikací definice.

Jakou povahu má kategorie „nadpřirozeného“?

A) Etickou – pak se z kulturní vědy stává metafyzika, protože musí vědět, co „přirozené“.

B) Emickou – pak musí jako „nadpřirozené“ vnímat své předměty úcty lidé, kteří nás informují.

Nefunkčnost této pomůcky objasnil již Durkheim:

Proč to děláme? Proč si nemůžeme pomoci?
Jaké má toto provázání nástrojů uspořádání společnosti se sociologickou a religionistickou reflexí důsledky?
Příklady:

Oddělení historie a mýtu znemožňuje porovnávání způsobů konstruování společných dějin a s nimi kolektivních identit a v našich a „jiných“ společnostech. Co v tomto ohledu vlastně získáváme tím, že prince Rámu, který je pro některé lidi tak významný, že kvůli němu byli schopni srovnat se zemí mešitu postavenou na místě jeho rodiště, umisťujeme do zcela jiného výkladového rámce než Karla IV., jehož identita a význam je stejně zkonstruovaný jako identita a význam Rámův, jakkoliv v jeho případě málokdo pochybuje, že v konkrétním období žil na konkrétním místě na Zemi.

Na základě čeho bychom měli úplně jinak studovat příběh o Rámovi, příběh o Karlovi IV. a příběh o pejskovi a kočičce? V čem nám hranice mezi náboženským a nenáboženským pomáhají studovat, jak funguje společnost, v níž žijeme, jaké jsou světy, které sdílíme?

Východiska
Projekt „Zvládání nemoci, vyjednávání zdravotní péče“
Nyní si dovolím vyprávět:

Martě je přibližně 50. Trpí rakovinou prsu a léčí se na specializované klinice. Podstoupila operaci, ale odmítla podstoupit chemoterapii, což jejího lékaře naštvalo takovým způsobem, že jí vyhrožoval, že jí pojišťovna neproplatí žádnou další péči. Neudělal to, protože Marta jej nejdříve navštívila s právníkem, a později si našla novou lékařku. Každopádně Marty nechuť podstoupit terapii nemá co do činění s neochotou se léčit, nebo pro své zdraví něco obětovat. Marta naopak důkladně studuje laboratorní výsledky, konzultuje je, kromě své lékařky, s odborníkem na čínskou medicínu, a na základě jeho doporučení vyloučila ze svého jídelníčku veškeré maso, umělý cukr a mouku. Marta je velice odpovědná, ví co chce, určitě nechce snížit riziko zhoršení svého zdravotního stavu, a proto taky nechce podstoupit chemoterapii. Jak ke své lékařce, tak k odborníkovi na čínskou medicínu chodí konzultovat svůj zdravotní stav a pečlivě sleduje stav markerů indikujících přítomnost rakovinných buněk. Oba její lékaři, čínský i klasický, o sobě vědí, ale nikdy spolu nemluvili, nikdy se neviděli. Případné rozpory mezi nimi si Marta řeší sama, podle svého uvážení a podle znalostí, které získává z literatury, kterou studuje. Takže tito lékaři v zásadě nespolupracují. A Marta je ani nezkoušela spojit. Koneckonců každý z nich žije v jiném městě.

Je čínská medicína souhrnem nějakých „náboženských“ praktik? Možná, možná ne, proč by to mělo být důležité?. Důležité je, že doktoři spolu nekomunikují, ale Marta je stejně drží ve svém úsilí o vyléčení pohromadě. Distribuuje mezi nimi kompetence a předpokládá, že kombinace jejich znalostí jí pomůže spíš, než jen jeden z nich. Konzultace u jednoho lékaře jí pojišťovna proplácí, s druhými konzultacemi je to složitější. Ale Martě stojí za to si za svou léčbu připlatit.

Jak je možné, že za jednoho lékaře musí Marta připlácet a druhého jí pojišťovna proplácí, jak Marta rozděluje kompetence mezi nimi a jak vyhodnocuje informace, které od nich získává? Proč jí vadí hrozba, že jí pojišťovna neproplatí konzultace na speciální klinice, a jindy ji ani nenapadne, že by ji pojišťovna měla něco proplácet? Jak Marta vlastně hodnotí to, nakolik ji ten který lékař pomáhá, jak určuje, že její léčba je úspěšná?

To jsou jen některé z otázek, které si lze klást. Myslím, že o tom, jaký je řád naší společnosti a jakou roli v ní hrají různé praktiky léčení nemoci, nám takové otázky kladené ve vztahu k životním osudům, jako je ten Marty, řeknou víc než řada asymetrických, hegemonických a teoreticky vadných studií o náboženství v moderní společnosti.

Závěrečná poznámka k asymetriím, aneb jak vznikl nápad na projekt „Zvládání nemoci, vyjednávání zdravotní péče“