Od Tachtadžjana a Nováka k APG III
Cílem rostlinných systematiků už od Linnéovy
doby je vytvořit systém klasifikace
rostlin, který by co nejlépe odrážel vzájemnou
evoluční příbuznost taxonů, zejména
druhů, rodů, čeledí a řádů. Od 18. stol. stále
roste množství a mění se povaha znaků,
na nichž je klasifikace postavena. Zatímco
na samém začátku šlo výhradně o schematicky
pojímané morfologické znaky
a výsledný systém byl převážně umělý,
uplatnily se v minulém stol. zásadně např.
poznatky získané studiem chromozomů
a jejich počtů. Během posledních 20 let
pak významně zlepšily klasifikaci metody
molekulární biologie. Z metodického
hlediska není použití dalšího souboru znaků
nic nového, důsledky jsou však značné.
Mimo jiné i z tohoto důvodu má rostlinný
systém dnešních vysokoškolských přednášek
jen málo společného se systémem
podle A. Tachtadžjana nebo F. A. Nováka,
který jsme vyslechli ve stejných posluchárnách
před čtvrtstoletím a který v upravené
podobě tvoří základ Klíče ke květeně
ČR. Přinejmenším z didaktického hlediska
je tento rozpor nežádoucí. Pro seznam
české květeny i seznam zavlečených druhů
jsme tudíž přijali třetí verzi klasifikace
cévnatých rostlin z r. 2009 s použitím
molekulárních poznatků (APG III – Angiosperm
Phylogeny Group III), jak ji rozpracovávají
internetové stránky Angiosperm
Phylogeny Website (Stevens 2001). Tato
verze je ve srovnání s oběma předchozími
ustálenější a proniká nejen do učebnic,
ale také do určovacích příruček a herbářů.
Jestliže v některých částech systému se
změnilo jen málo, jinde nezůstal kámen
na kameni. Např. v čeledi krtičníkovitých
(Scrophulariaceae) setrvávají z naší květeny
jen rody krtičník (Scrophularia), divizna
(Verbascum) a blatěnka (Limosella).
Všechny polocizopasné rody je podle molekulárních
poznatků nutné převést do
čeledi zárazovitých (Orobanchaceae), zatímco
rozrazily (Veronica), lnice (Linaria)
a jejich příbuzní se řadí do čeledi jitrocelovitých
(Plantaginaceae) a puštička
(Lindernia) do samostatné čeledi Linderniaceae.
Do jiných čeledí patří rovněž zavlečené
kejklířky (Mimulus) a pavlovnie
plstnatá (Paulownia tomentosa). Tyto změny
si vyžádají spoustu práce během přípravy
nového vydání klíče, kdy bude třeba
přepracovat klíče k určení čeledí i rodů
a nově uspořádat rozsáhlé partie knihy.
Dvacet druhově nejbohatších čeledí (podle
systému APG III) české květeny uvádí
tab. 4 na str. XXIV. Členění na domácí
a nepůvodní druhy, archeofyty a neofyty
i koncept dodatečných poddruhů jsou
vysvětleny v článku Botanické součty, rozdíly
a podíly (str. 69–72 tohoto čísla Živy),
kde čtenář najde i další souvislosti.
Křídlatky:
Fallopia versus Reynoutria
Běžného uživatele určovacích příruček
a obecněji rostlinných jmen se „velká“
taxonomie nijak zvlášť netýká, neboť zdrojem
potíží jsou především změny rodového
pojetí. Ty vycházejí z faktu, že rostlinné
jmenosloví by mělo být jedním z nástrojů,
jak vyjádřit vzájemnou evoluční příbuznost
jednotlivých taxonů. Zjednodušeně
lze říci, že všechny druhy jednoho
rodu by si měly být evolučně příbuznější
(a současně i podobnější) než jakémukoli
druhu řazenému do jiného rodu.
Informace získané v posledních desetiletích
metodami molekulární taxonomie
vedly k mnoha změnám v rodovém pojetí.
Nezřídka se ukázalo, že poměrně podobné
druhy jsou navzájem evolučně vzdálené,
zatímco jiné nápadné morfologické rozdíly
představují pouze ojedinělé adaptace,
kterým nelze přikládat při klasifikaci rozhodující
význam. V některých případech
molekulárně taxonomické výzkumy podpořily
starší názory a přístupy navržené
např. na základě morfologických znaků
a fytogeografických kritérií, naopak jinde
se dosud spíš nedaří najít vhodné morfologické
znaky odpovídající hypotézám formulovaným
podle výsledků molekulárních
metod.
Změny v rodovém pojetí se např. dotkly
dříve rozsáhlého rodu hvězdnice (Aster
sensu lato, tj. v širokém smyslu; obr. 2 a 3).
Zavlečené „americké astry“ jsou našim
hvězdnicím (Aster) tak málo příbuzné, že
je vhodné zařazení nejen do samostatných
rodů astřička (Symphyotrichum) a Eurybia,
ale také do jiného subtribu, což je taxon
sdružující příbuzné rody v rámci jedné
čeledi. Invazní křídlatky (Reynoutria)
živa 2/2013 XXI
1
1 Lektotyp, tj. dodatečně vybraný typ,
linnéovského jména Ranunculus ficaria
a současně také jména Ficaria verna
(orsej jarní) se nachází v Linnéově herbáři
v Londýně jako arch č. 715.12. Na dolní
okraj listu si Linné poznamenal druhové
epiteton Ficaria, které je vytištěno jako
marginálie u diagnózy a synonymiky
tohoto druhu v díle Species plantarum
z r. 1753 (© Linnean Society of London).
Jiří Danihelka
Jak se dělá seznam
Čeští botanikové i ostatní zájemci o poznání naší flóry mají přes 10 let k dispozici
jednosvazkový Klíč ke květeně České republiky (Kubát a kol. 2002), který
umožňuje bezpečně určit většinu domácích, zdomácnělých a častěji zavlékaných
nebo pěstovaných cévnatých rostlin. Po Polívkově Klíči k úplné květeně
zemí koruny České z r. 1912 jde o první příručku, která se vztahuje výhradně
k území České republiky, neboť všechny následující klíče a seznamy pokrývaly
bývalé Československo, v meziválečném období včetně někdejší Podkarpatské
Rusi. Výhradně k současnému území našeho státu se samozřejmě vztahuje
i Květena České republiky (Hejný a Slavík 1988 a další, viz Živa 2012, 4: LXXX).
Je to sice velmi významná monografie, zatím však není kompletní a k tomu
nejstarší svazky začínají být obsahově zastaralé. Oba citované klíče bylo možné
zároveň použít jako seznam květeny (v současném slovníku checklist), což se
přinejmenším v druhém případě i dělo. Vzhledem k existenci uvedeného jednosvazkového
klíče by se mohlo zdát, že žádný další seznam nepotřebujeme. Navíc
podle poměrně rozšířeného názoru o biodiverzitě střední Evropy už víme téměř
všechno. Ve skutečnosti se za uplynulé desetiletí v rostlinné taxonomii hodně
věcí změnilo – zejména použitím molekulárních metod – a zároveň pokračuje
poznání domácí květeny, která je značně dynamická, v posledních staletích
především vlivem člověka. V loňském roce proto vyšel nový Seznam cévnatých
rostlin květeny České republiky (Danihelka a kol. 2012), který navazuje na Klíč
ke květeně ČR a shrnuje nové taxonomické poznatky, jež se nashromáždily od
jeho vydání. Základní číselné údaje o naší květeně, jejím ohrožení a podílu
zavlečených druhů přináší článek na str. 69–72. Tento příspěvek přibližuje na
různých případech, s jakými potížemi se museli vyrovnat sestavitelé seznamu,
proč se rozhodli tak, a ne jinak, proč se některé druhy ztratily a jiné přibyly,
proč se některé jméno změnilo a jiné nikoli. Zkrátka čtení pro všechny, kteří
chtějí odpověď na opakovanou otázku: „Proč to zase změnili?“
Svolení k použití archu č. 715.12 bylo uděleno
pouze pro tištěnou Živu.
Uvedený obr. Ranunculus ficaria najdete na
internetové adrese:
http://www.linnean-online.org/5473/
se u nás tradičně oddělují do samostatného
rodu, zatímco většina současných květen
se řídí názorem belgického taxonoma
L.-P. Ronse De Craenea, který tyto invazní
druhy východoasijského původu před čtvrtstoletím
převedl do rodu opletka (Fallopia).
Taxonomické studium za použití molekulárních
metod však nedávno ukázalo (Gallaso
a kol. 2009), že oddělení křídlatek do
samostatného rodu lépe odráží příbuznost
v rámci čeledi rdesnovitých (Polygonaceae).
Vzhledem k tomu, že taková klasifikace
navíc na rodové úrovni odděluje domácí
nebo archeofytní bylinné liány od
obtížných vetřelců, zůstává v seznamu tradiční
pojetí.
Příkladem opačného postupu je spojení
rodů huseníček (Arabidopsis) a řeřišničník
(Cardaminopsis) z čeledi brukvovitých
(Brassicaceae); z čistě nomenklatorických
důvodů je v tomto případě nutné přijmout
jméno Arabidopsis. Ostatně morfologické
rozdíly mezi oběma tradičně rozeznávanými
rody byly poměrně nepřesvědčivé
a převážně kvantitativní. Spojení obou rodů
podporuje i fakt, že ve Skandinávii roste
alotetraploidní huseníček A. suecica, který
má jeden genom z huseníčku rolního
(A. thaliana) a druhý z řeřišničníku písečného
(C. arenosa; Jakobsson a kol. 2006).
Někdy umožňují výsledky molekulárních
studií různou interpretaci a variantní
řešení: v těchto případech jsme se snažili
zvolit takové rodové pojetí, které znamenalo
menší zásah do zavedeného jmenosloví.
Obvykle jsme také přihlédli k tomu,
jak se k rodovému pojetí stavějí botanikové
ze sousedních zemí, kde jsou k dispozici
nově vydané klíče a seznamy, a to zejména
v Rakousku (Fischer a kol. 2008) a Německu
(Buttler a Hand 2008, Jäger 2011). Důvod
k „opisování“ je nasnadě: se sousedními
zeměmi nejčastěji spolupracujeme,
a je proto výhodné, pokud se táž rostlina
také stejně jmenuje. Podobně jsme vzali
v potaz rodové členění použité v zatím
nedokončeném celoevropském seznamu
cévnatých rostlin The Euro+Med Plant
Base (Euro+Med 2006) a ve vydaných
svazcích květeny Flora Nordica (Jonsell
2000 a další), jež představuje jednu z nejprecizněji
zpracovaných současných flór.
Ve skupinách, kde se názory na rodové
pojetí značně liší nebo kde lze očekávat
další změny (např. u brukvovitých), a v čeledích
zpracovaných v 8. svazku Květeny
ČR jsme zásahy z ryze praktických důvodů
odložili. Ve srovnání s klíčem z r. 2002
se změny vymezení týkají 45 rodů; zatímco
25 rodů úplně „zmizelo“ a u dalších se
změnilo jejich vymezení, 35 rodů se nově
„objevilo“. To se odrazilo změnou rodového
zařazení asi 225 druhů, poddruhů
a kříženců, z čehož 65 úprav jde na vrub
přijetí samostatného rodu chlupáček (Pilosella).
Rodové pojetí ve výsledném seznamu
má také nezanedbatelný subjektivní
prvek, a to je třeba mít na paměti při posuzování
nejrůznějších statistik.
Dvacet druhově nejbohatších rodů podle
Seznamu cévnatých rostlin květeny ČR
(srov. Danihelka a kol. 2012) uvádí tab. 5.
Členění na domácí a nepůvodní druhy
a koncept dodatečných poddruhů jsou
vysvětleny v článku na str. 69–72 tohoto
čísla Živy, kde je také uveden stručný
komentář.
Druhy, poddruhy a variety
Základní taxonomickou jednotkou v zoologii
i botanice je druh, a proto také druhy
tvoří nejdůležitější položky všech seznamů,
květen i určovacích klíčů. Na jejich
vymezení v domácí květeně se středoevropští
taxonomové vcelku shodnou. Existují
i sporné otázky, ty se ale týkají malého
počtu rostlin. Druhy u apomikticky se
rozmnožujících rostlin se svou biologickou
podstatou výrazně liší od druhů u rostlin
s převládajícím pohlavním rozmnožováním,
v jednotlivých skupinách však najdeme
obecně dodržované konvence. Např.
u ostružiníků (Rubus) musí mít určitý
apomiktický morfotyp areál o poloměru
nejméně 20 km, aby mělo smysl ho popsat
jako druh, zatímco u jeřábů (Sorbus) se
takový požadavek neuplatňuje. Při práci
na seznamu jsme se naštěstí mohli opřít
o názory příslušných specialistů.
Mnohem větší potíže jsou s poddruhy,
které nejčastěji představují morfologicky
rozdílné regionální nebo ekologické varianty
uvnitř druhů. Např. pracovní definice
přijatá v monografii Flora Nordica
(Jonsell 2004; Květena ČR se v tomto ohledu
příliš neodlišuje) vyžaduje, aby se poddruhy
lišily nejméně dvěma navzájem
nezávislými morfologickými znaky. Mezi
dvěma poddruhy se obvykle nacházejí
přechodné zóny a jednotlivé rostliny často
nelze jednoznačně určit. Důležitá je geografická,
ekologická nebo aspoň fenologická
diferenciace. Jinými slovy, dva poddruhy
by se neměly vyskytovat na jednom
místě, zejména ne v jedné populaci. V tom
případě je vhodnější klasifikovat rozdílné
rostliny buď na druhové úrovni, anebo jako
různé variety. Mezi dvěma různými druhy
by však neměli existovat morfologicky
intermediární a zároveň plodní jedinci,
případně by měli být velmi vzácní. Při sestavování
seznamu a srovnání s přístupem
v sousedních zemích jsme si uvědomili,
že se s kategorií poddruhu v naší květeně
zachází poměrně štědře. Příkladem je
zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare),
u něhož klíč sice uvádí tři subspecie, předchází
však poznámka, že „jsou mezi sebou
spojeny četnými přechody“, a v 6. svazku
květeny se u jedné z nich dočteme, že se
vyskytuje „jako příměs v populacích subsp.
orbiculare v Bílých Karpatech“. K tomu
přistupuje fakt, že se vnitrodruhové členění
zvonečníku hlavatého v celé střední
Evropě přejímá z monografie staré víc než
100 let (Schulz 1904), která budí nedůvěru,
neboť poddruhy z této původně dizertační
práce nedávají geografický a většinou
ani ekologický smysl. Proto jsme se rozhodli
nepřijmout u této ohrožené rostliny
žádné vnitrodruhové členění a počkat, až
někdo její proměnlivost seriózně zhodnotí.
Třeba svým poněkud „lehkovážným“
přístupem k podobnému studiu vybídneme.
Při práci na seznamu jsme se setkali
s množstvím případů, kde sice existuje
silné podezření, že si určité morfologické
odchylky hodnocení na úrovni poddruhu
nezasluhují, přesto nelze věc s dobrým
svědomím rozhodnout takzvaně od stolu.
Kulturní rostliny
Hodnocení variability kulturních rostlin je
mnohdy složitější než klasifikace planě
rostoucích druhů. V minulosti se i zde
široce uplatňovaly kategorie Mezinárodního
kódu botanické nomenklatury (od
r. 2011 Mezinárodní kód nomenklatury
řas, hub a rostlin), o čemž se můžeme přesvědčit
např. v Klíči ke květeně ČR, kde ve
zpracování rodu brukev (Brassica) najdeme
čtyři poddruhy a 10 variet. Tento případ
působí ještě poměrně střízlivě, stačí
ale nahlédnout do některých monografií
kulturních rostlin, kde nás vyvede z míry
nepřehledná džungle poddruhů, variet,
konvariet, subvariet, forem a subforem
připomínající Synopsis středoevropské
flóry (Ascherson a Graebner 1886–98),
ačkoli jsou to často díla o mnoho desetiletí
mladší. Taxonomické kategorie podle
botanického kódu však slouží k popisu
a klasifikaci proměnlivosti organismů,
která je výsledkem přirozeného výběru,
zatímco nápadná morfologická variabilita
kulturních rostlin je výsledkem umělého
výběru zaměřeného na užitkové vlastnosti.
Výsledné artefakty pak často v přírodě
bez péče člověka neobstojí. Je tedy zřejmé,
že klasifikace kulturních rostlin jako poddruhů
nedává smysl a naopak zatemňuje
význam tohoto taxonomického ranku v hierarchii
biologické klasifikace. Snažili jsme
se proto v závislosti na míře morfologických
rozdílů oddělovat přírodní populace
od planých buď na úrovni samostatných
druhů, anebo variet. Příkladem druhého
přístupu je konopí seté (Cannabis sativa),
kdy plevelné rostliny hodnotíme jako C. sativa
var. spontanea. Tento přístup je i praktický,
poněvadž samčí rostliny se obvykle
nedají určit a ke spolehlivému určení
samičích rostlin potřebujeme zralé plody.
K vnitrodruhové klasifikaci kulturních
rostlin se nejlépe hodí taxonomické kategorie
Mezinárodního kódu nomenklatury
pěstovaných rostlin (Brickell a kol. 2009).
Dobře známá a zavedená jsou jména kultivarů,
s nimiž se setkáme třeba v samoobsluze.
Jablka odrůdy Topaz by se ve
floristickém seznamu s použitím obou
nomenklatorických kódů jmenovala Malus
domestica ′Topaz′. Jména kultivarů
neboli odrůd se však do seznamu dostala
jen výjimečně, pokud tyto rostliny zplaňují.
Mnohem častěji jsme u některých
rodů použili formální kategorii skupina
(Group), která sdružuje kultivary a jednotlivé
rostliny na základě podobnosti v určitých
znacích, většinou morfologických.
U okrasných rostlin jde často o kultivary
vzniklé postupným křížením několika planých
druhů, kdy ani neexistuje vhodné
jméno podle botanického kódu. Např. Linné
sice popsal kadeřávek jako Brassica
oleracea var. sabauda, vhodnější je však
označovat tuto méně častou zeleninu jako
B. oleracea skupina Sabauda (B. oleracea
Sabauda Group), česky brukev zelná skupina
Sabauda nebo jednoduše kadeřávek,
nikoli pseudovědecky brukev zelná kadeřávek.
Překvapit může použití skupin
u pšenic (Triticum). V Klíči ke květeně ČR
je uvedeno 8 druhů, z nichž pět popsal
a pojmenoval už C. Linné. Dnes víme, že
kromě vzácně pěstované diploidní pšenice
jednozrnky (T. monococcum) jde o tetraploidní
nebo hexaploidní rostliny, které
obsahují jeden nebo dva genomy z rodu
mnohoštět (Aegilops). Přijmeme-li druhy na
základě genomové konstituce, je třeba pro
tetraploidní pšenice použít jméno T. turXXII
živa 2/2013
gidum; sem patří tvrdé pšenice pěstované
v Itálii pro mouku na výrobu těstovin (semola
di grano duro), T. turgidum skupina
Durum, dosud převážně označované T. durum.
U nás nejčastěji pěstovaná pšenice
je hexaploidní pšenice setá (T. aestivum),
zastoupená jak skupinou Aestivum, tak
méně často špaldou (skupina Spelta, pro
niž se častěji používá binom T. spelta).
Žádná z polyploidních pšenic není známa
z přírody: jsou to druhy, které vytvořil
během neolitu člověk a navzdory nápadným
morfologickým rozdílům jde o blízce
příbuzné rostliny podobné genomové
konstituce. Přístup použitý v seznamu
české květeny není nijak originální, stejně
postupoval např. D. J. Mabberley ve vynikající
příručce Plant-Book (2008).
Kříženci
Určování kříženců má v české botanice
značnou tradici. Uvádějí je mimo jiné obě
vydání Dostálovy květeny, Květena ČR
a Klíč ke květeně ČR. Ze zahraničních
květen se křížencům podrobně věnuje např.
C. Stace ve vynikající New Flora of the British
Isles (2001). Tento přístup zdaleka
není samozřejmý a např. v rakouském klíči
(Fischer 2008) jsou kříženci zmíněni
jen výjimečně. Obecně platí, že spolehlivé
určování kříženců je mnohem obtížnější
než určení „čistých“ rostlin. Obtíže přibývají
s mírou variability druhů: pokud ji
neznáme dostatečně, je pravděpodobnost
správného určení kříženců malá. V minulosti
byli botanikové odkázáni na morfologické
znaky, mohli prohlédnout pyl a vzít
v potaz fertilitu podezřelé rostliny. K tomu
později přistoupila možnost spočítat chromozomy,
a tím spolehlivě určit křížence
rodičovských druhů různých ploidních
úrovní, pokud jsme měli k dispozici živé
rostliny. Další nástroje poskytly molekulární
metody a průtoková cytometrie, která je
mnohem pohotovější než tradiční cytotaxonomický
přístup a často ji lze použít
i v případech, kde předpokládané rodičovské
druhy sice mají stejný počet chromozomů,
ale současně se liší velikostí genomu.
Opakovaně se dnes při revizi herbářových
dokladů ukazuje, že rostliny určené
dřív jako kříženci velmi pravděpodobně
představují jen krajní případy variability
domnělých rodičů, a že tedy některé starší
údaje o výskytu kříženců jsou mylné. Olomoučtí
kolegové B. Trávníček a M. Dančák
např. nedávno zjistili, že rostliny, podle
nichž kdysi K. Domin popsal pod jménem
Glyceria ×digenea křížence zblochanu
vodního (G. maxima) a z. řasnatého (G. notata),
nenesou žádný příznak hybridního
původu a s největší pravděpodobností jde
o robustní exempláře druhého z domnělých
rodičů. Takový kříženec nejspíš ani
neexistuje a dominovské jméno patří do
synonymiky zblochanu řasnatého. Stejný
autor také popsal z vátých písků v Polabí
smělek Koeleria pseudocristata jako morfologicky
přibližně intermediární druh mezi
smělkem štíhlým (K. macrantha) a s. jehlancovitým
(K. pyramidata). Jméno se celé
století potulovalo českou botanickou literaturou,
aniž někdo věděl, o jaké rostliny
ve skutečnosti jde. Kolegové z výše uvedeného
pracoviště však nedávno zjistili, že je
to ve skutečnosti fantom a že typové herbářové
doklady představují směs obou
uvedených druhů. Zatím u nás nikdo nesbíral
ani jejich křížence, kterého K. Domin
pod jménem K. ×dubia uváděl z písčin
u Staré Boleslavi. Uvedené příklady
ukazují, proč někteří kříženci z naší květeny
„zmizeli“, a také ilustrují obtíže, jež
se s určováním kříženců pojí. Některé rody
a příbuzenské skupiny důkladné studium
teprve čeká, a proto můžeme ještě počítat
se změnami také v seznamech květeny.
Zase změnili jméno!
Ačkoli je nomenklatorická stabilita jedním
z cílů vědeckého jmenosloví, jsou některé
její principy současně zdrojem nestability,
byť je takových změn poslední dobou ve
středoevropské květeně pořídku. Navíc
v určitých případech je možné zavedená
jména konzervovat, čehož také rozumní
badatelé využívají. U málo frekventovaných
jmen je však vhodné dát volný průchod
nomenklatorickým zásadám a pravidlům.
Uplatnění principu priority např. způsobilo,
že pryšec kosmatý se musí jmenovat
Euphorbia illyrica namísto E. villosa
a kostřava nepravá Festuca pulchra, nikoli
F. pseudovina, jelikož obě jména v uvedených
párech se vztahují k témuž taxonu,
avšak první je vždy starší než druhé.
Podobně je zdrojem změn i princip typifikace:
každé nově uveřejněné jméno je
vázáno na nomenklatorický typ, což je
v případě druhu nebo poddruhu preparovaná
rostlina uložená v herbáři. Nově uveřejněná
jména jsou bez uvedení typu (od
1. ledna 1958) neplatná a pro jména publikovaná
před zavedením tohoto ustanovení
se typy (přesněji lektotypy) určují
dodatečně podle přesných pravidel. U některých
starších jmen se občas ukáže, že
se jméno používá pro jiný taxon, než kterému
odpovídá rostlina, již je třeba přijmout
za nomenklatorický typ. To se týká
např. orseje jarního (Ficaria verna). Toto
jméno musí mít z nomenklatorických důvodů
stejný typ jako linnéovské Ranunculus
ficaria (obr. 1), jehož typová rostlina
je nejspíš tetraploidní a má v úžlabí listů
pacibulky. Naše tetraploidní rostliny se
tedy musí jmenovat Ficaria verna subsp.
verna, nikoli F. verna subsp. bulbifera
(srov. Laegaard 2001). Vzhledem k tomu,
že se u nás diploidní subspecie bez pacibulek
nevyskytuje, nezpůsobí tato změna
velký zmatek. Situace je obtížnější
v zemích, kde rostou oba poddruhy.
Mimořádně nepříjemná je změna jména
tak běžného druhu, jakým je vrba křehká
(Salix fragilis). Při zpracování vrb pro výše
citovanou květenu skandinávských zemí
se totiž ukázalo, že pravá vrba křehká nebyla
zastoupena mezi vrbami označenými
tímto jménem v herbářích, s nimiž Linné
pracoval, neboť se v jeho době v okolí
Uppsaly pravděpodobně ani nevyskytovala.
Podle nomenklatorických pravidel bylo
možné (s jistým zjednodušením) vybrat
jako lektotyp buď rostlinu přímo z Linnéova
herbáře, která odpovídá vrbě pětimužné
(S. pentandra), anebo z jiného herbáře,
s nímž Linné pracoval, která patří kříženci
mezi vrbou bílou (S. alba) a vrbou křehkou,
jenž se však dosud označuje jako S. ×rubens;
anebo jméno S. fragilis konzervovat
živa 2/2013 XXIII
32
2 a 3 Hvězdnice chlumní (Aster amellus;
obr. 2) a hvězdnice zlatovlásek (Galatella
linosyris, dříve A. linosyris; obr. 3)
se dnes řadí do různých rodů. Zlatovlásek
se liší absencí jazykovitých květů,
jiné druhy rodu Galatella je však mají.
Foto K. Fajmon (2) a D. Michalcová (3)
výběrem vhodného neotypu, což by byla
musela schválit nomenklatorická komise.
Ta však s nepříliš přesvědčivou argumentací
tento návrh odmítla a vyzvala
zúčastněnou specialistku, aby popsala
vrbu křehkou jako nový druh, což se i stalo
(Belyaeva 2009). V našem seznamu jsme
proto pro dotyčný druh přijali poněkud
excentrické jméno S. euxina, což souvisí
s jeho předpokládaným původem v severním
Turecku a Gruzii (Pontus euxinus je
antické označení Černého moře). Prostá
náhrada jednoho jména druhým by tolik
nevadila, jméno S. ×fragilis by se ale mělo
začít používat pro rostliny označované až
dosud jako S. ×rubens, neboť se vztahuje
k témuž taxonu a zároveň je starší. Bez
ohledu na to, jak často se u nás nekřížená
vrba křehká vlastně vyskytuje, což zatím
nevíme, jsme v seznamu ponechali jednoznačné
jméno S. ×rubens, které by bylo
vhodné navrhnout na konzervaci.
Čerství i dávní přistěhovalci:
potíže s identitou
Jak jsem již uvedl, květena je dynamická,
přičemž lze předpokládat, že původcem
většiny změn je člověk. To vyjadřuje členění
naší květeny na druhy domácí, které
tu byly přítomny před příchodem neolitického
zemědělství, archeofyty – zavlečené
od počátku neolitu zhruba do r. 1500
(tj. před objevením Ameriky), a neofyty.
Analýza souboru nepůvodních druhů ukázala
(Pyšek a kol. 2012), že za posledních
200 let k nám byly zavlečeny každoročně
v průměru asi čtyři neofytní druhy, a nic
nenaznačuje, že by nově zavlékaných druhů
mělo v dohledné době ubývat. První
vydání katalogu nepůvodní květeny (Pyšek
a kol. 2002) zahrnovalo 1 378 taxonů,
zatímco druhé vydání z r. 2012 jich má
1 454. Ve srovnání s prvním katalogem
adventivních druhů přibylo na seznam
151 taxonů, z nichž část představují nově
zavlečené nebo nově zplanělé rostliny,
a naopak 75 taxonů bylo vyřazeno, takže
přírůstek činí jen 76 položek. Na této změně
se podílí aktuální dynamika květeny
i pokračující poznání. Např. lze na základě
archeobotanických nálezů a dalších
informací považovat 41 taxonů dosud klasifikovaných
jako archeofyty za domácí,
a tudíž se musely vyřadit. Podobně byly
nutné přesuny několika málo archeofytů
mezi neofyty. Tak hrachor pačočkový (Lathyrus
aphaca) byl u nás poprvé zaznamenán
až v polovině 19. stol., přičemž další
nálezy pocházejí z počátku 20. stol., a proto
je tento půvabný druh vhodnější považovat
až za neofytní přírůstek. To s sebou
přineslo i jeho vyřazení z červeného seznamu
(Grulich 2012).
Některé druhy se k nám sice dostaly dávno,
ale byly rozeznány teprve před krátkou
dobou. Ostnatec skvrnitý (Scolymus maculatus)
byl zavlečen na naše území už
v r. 1969, kdy byl sebrán v Brně na skládce
pod Červeným kopcem, rostlina však byla
určena jako světlice vlnatá (Carthamus
lanatus) a pod tímto jménem ležela dalších
40 let v herbáři (Danihelka 2013). Jiný
pozoruhodný případ představují kamejky
z příbuzenského okruhu kamejky rolní
(Buglossoides arvensis, syn. Lithospermum
arvense). Donedávna byl od nás uváděn
právě jen tento druh, v naší květeně
považovaný za archeofyt. V r. 2005 byly na
nádraží ve Strážnici na Hodonínsku pozorovány
drobné modrokvěté rostliny, jež
se podařilo určit jako L. arvense subsp. sibthorpianum
a pod tímto jménem byl nález
také uveřejněn (Jongepier a kol. 2006).
Podle nejnovějších poznatků se ve střední
Evropě – Českou republiku nevyjímaje –
vyskytují dva velmi podobné taxony – kamejka
rolní a k. ztloustlá přehlížená (B. incrassata
subsp. splitgerberi). Obvykle se
vyznačují smetanově bílými korunami,
někdy i s namodralou střední částí korunní
trubky (vzácně se najdou i rostliny s celými
korunami namodralými) a odlišují se
hlavně tvarem a žilnatinou děložních
lístků, tloušťkou plodní stopky a různou
mírou asymetrie kalicha (Zippel a Wilhalm
2003), zatímco drobné modrokvěté rostliny
zavlečené do Strážnice (populace stále
existuje) náležejí mediteránnímu až submediteránnímu
poddruhu kamejky ztloustlé,
B. incrassata subsp. incrassata (obr. 4).
Ačkoli byla kamejka ztloustlá přehlížená
u nás rozeznána teprve nedávno, považujeme
ji za archeofyt.
Postupné poznání naší květeny přináší
nejen floristické novinky, ale občas je nutné
opravit i dlouho tradované chyby a omyly,
které se většinou týkají zavlečených
rostlin. Převážně jde o příslušníky taxonomicky
obtížných rodů, jakým je sveřep
(Bromus). Příkladem je sveřep B. grossus,
což je západoevropský druh, který tam roste
nebo spíš rostl jako velmi specializovaný
plevel špaldových polí; od nás ho pod
jménem B. secalinus subsp. multiflorus
uvádí s jistými pochybnostmi jak Nová
květena ČSSR (Dostál 1989) a nejnovější
klíč, tak první vydání Katalogu nepůvodních
rostlin (Pyšek a kol. 2002). Studium
většiny dokladů sveřepů v českých a moravských
herbářích však ukázalo, že tento
vzácný plevel u nás v přírodě pravděpodobně
nikdy nikdo nesbíral, a tudíž se zde
nejspíš ani nevyskytoval, přičemž takto
určené rostliny jsou většinou pravý sveřep
stoklasa, B. secalinus subsp. secalinus.
V případě druhu B. riparius se nám ani
nepodařilo vypátrat, jaký je původ údajů
o jeho výskytu na našem území.
Se studiem zavlečených druhů jsou
spojeny determinační potíže. Jestliže jde
o zavlečené rostliny evropského původu,
bývá určování snadné, poněvadž je k dispozici
kvalitní, byť mírně zastaralá Flora
Europaea. Některé země mají moderní květeny
nebo aspoň dobré i horší klíče a lze
také pracovat s internetovými prameny.
Většina evropských rostlin je navíc zastoupena
ve velkých pražských a brněnských
herbářích, a tak lze výsledné určení ověřit
srovnáním s herbářovými doklady. Při
determinaci rostlin, které k nám byly zaXXIV
živa 2/2013
pampeliška (Taraxacum) 221 221 221 Asteraceae
ostružiník (Rubus) 127 127 113 5 9 1 Rosaceae
ostřice (Carex) 88 87 1 86 2 38 Cyperaceae
chlupáček (Pilosella) 62 59 3 62 Asteraceae
jestřábník (Hieracium) 59 59 57 2 Asteraceae
jetel (Trifolium) 36 34 2 17 3 16 Fabaceae
rozrazil (Veronica) 35 35 24 7 3 1 4 Plantaginaceae
violka (Viola) 31 27 4 24 2 2 3 30 Violaceae
kontryhel (Alchemilla) 30 29 1 25 5 Rosaceae
pryšec (Euphorbia) 30 27 3 17 4 9 6 Euphorbiaceae
svízel (Galium) 28 26 2 22 1 1 4 1 Rubiaceae
vikev (Vicia) 27 25 2 12 6 1 2 6 Fabaceae
česnek (Allium) 27 27 14 1 1 3 8 Amaryllidaceae
šťovík (Rumex) 27 23 4 15 6 6 27 Polygonaceae
mochna (Potentilla) 27 26 1 23 1 3 17 Rosaceae
pryskyřník (Ranunculus) 27 25 2 25 1 1 1 Ranunculaceae
kostřava (Festuca) 26 20 6 26 2 Poaceae
vrba (Salix) 26 25 1 23 1 2 37 Salicaceae
merlík (Chenopodium) 26 25 1 9 5 2 1 9 9 Amaranthaceae
růže (Rosa) 25 21 4 18 1 1 5 Rosaceae
Tab. 4 Počty taxonů 20 největších rodů české květeny. Celkový počet je členěn na druhy a dodatečné poddruhy (vysvětlení
v článku na str. 69–72). Do celkového počtu taxonů nejsou zahrnuti kříženci. Česká jména čeledí v textu a tab. 5
Dodatečné
poddruhy
Domácí
Zdomácnělé
archeofyty
Zdomácnělé
neofyty
Přechodně
zavlékané
archeofyty
Přechodně
zavlékané
neofyty
Kříženci
Rod Taxony Druhy
Čeleď
(APG III)
vlečeny z jiných kontinentů, rostlinný
taxonom nebo florista vstupuje na mnohem
tenčí led. Určení čeledi se s trochou
erudice obvykle podaří snadno, s rodem to
někdy bývá horší. Navíc člověk občas ani
netuší, odkud rostlina vlastně pochází,
a tedy ani neví, zda má sáhnout po Flóře
Severní Ameriky, Flóře Číny, Flóře SSSR,
anebo hledat v sešitových vydáních jihoamerických
flór, pokud nějakou vůbec
v knihovně najde.
Potíže s určováním cizokrajných druhů
výstižně ilustruje případ rodu chlupatka
(Eriochloa) z čeledi lipnicovitých (Poaceae),
který se vyskytuje v tropech a subtropech
celého světa. Rostliny sbírané
v 60. a 70. letech v Brně, kam byly většinou
zavlečeny s vlnou, jejich nálezci určili
jako E. ramosa a E. punctata. Pod těmito
jmény byly nálezy uveřejněny a doklady
uloženy v brněnském univerzitním herbáři.
Obě jména se tak objevila v Nové květeně
ČSSR. Její autor k nim připojil ještě
třetí druh – E. procera, o němž rovněž uvádí,
že byl do Brna zavlečen s vlnou. Celkem
snadno lze s použitím dostupné literatury
zjistit, že se jména E. procera a E. ramosa
vztahují k témuž druhu a správné je první
z nich. Srovnáním sběrů z Brna se dále
ukázalo, že veškeré tamní nálezy patří
jedinému druhu, nikoli dvěma, a přiklonil
jsem se k názoru, že s velkou pravděpodobností
jde o chlupatku E. punctata. Ze
tří druhů zbyl nakonec jeden a pod tímto
jménem se brněnské nálezy dostaly do
nového seznamu české květeny i katalogu
nepůvodní flóry. Opakované studium
rostlin s použitím dalších literárních pramenů
o několik měsíců později sice potvrdilo,
že brněnské rostliny opravdu náležejí
k jednomu druhu, ale s největší pravděpodobností
je to E. procera (Z. Kaplan, nepublikovaný
údaj).
Překvapení tohoto typu se týkají i druhů,
u nichž bychom to nečekali. V současnosti
je např. v tisku studie ukazující, že jeřáb
dubolistý (S. quernea) není ve skutečnosti
pražský ani český endemit, jak jsme se
dosud domnívali, ale jde jen o zplanělé
exempláře západoevropského jeřábu Mougeotova
(S. mougeotii, srov. Lepší a kol.
2013). V seznamu však zatím figurují oba
druhy.
Domácí novinky
Česká republika patří k floristicky dobře
probádaným zemím. Navzdory tomu se
stále ještě dají objevit v naší přírodě nové
druhy, a to dokonce druhy nové pro vědu.
Je však pravda, že patří převážně do apomiktických
skupin, v nichž se vyznají obvykle
jen specialisté. Česká botanika má
v této oblasti velmi dobré postavení a tradici,
zejména pokud jde o studium pampelišek
(Taraxacum), ostružiníků a v poslední
době i jeřábů. Od r. 2002 do vydání
pojednávaného seznamu tak bylo popsáno
19 nových druhů a dva nové poddruhy
a popis nového endemického druhu jeřábu
ze severních Čech vyšel ve vědeckém
časopise Preslia letos v zimě (Lepší a kol.
2013). V některých případech jsou to druhy
s malými areály, u jeřábů téměř vždy
stenoendemity, u tzv. ruderálních pampelišek
(Taraxacum sect. Taraxacum nebo
T. officinale s. lat.) mají však nově popisované
druhy větší rozšíření a nezřídka
se později najdou i v sousedních zemích.
A platí to i obráceně. Všechny tyto přírůstky
bylo nutné promítnout do seznamu,
stejně jako nálezy zavlečených druhů, což
je však téma, které přesahuje cíl tohoto
článku.
Na pomezí vědy a řemesla
Na předchozích stránkách jsem se pomocí
různých příkladů pokusil vysvětlit, nejen
kterými otázkami jsme se při práci na
Seznamu cévnatých rostlin květeny České
republiky zabývali, ale také důvody některých
rozhodnutí, jež se na první pohled
mohou zdát málo srozumitelná. Sestavování
takového seznamu je práce na pomezí
vědy a řemesla, s jejímž výsledkem nejenže
člověk není sám nijak zvlášť spokojen,
poněvadž v mnoha případech jde stále
o inventuru problémů a bílých míst, ale
ani se nezavděčí mnohým uživatelům. Jak
názorně ukazují příklady, je to současně
práce nekonečná a její výsledek rychle
zastarává. Snad se mně aspoň trochu povedlo
ukázat, že mnohé z toho, co uživatelé
často považují za svévoli autorů, má
ve skutečnosti objektivní a rozumné důvody
a znamená i změnu k lepšímu. Směrem
k důkladnějšímu poznání vlastní květeny
a přesnějšímu jmenosloví, v budoucnosti
snad i k jeho větší stabilitě.
Citovaná literatura je uvedena na webových
stránkách Živy u článku J. Danihelky
Botanické součty, rozdíly a podíly.
živa 2/2013 XXV
Tab. 5 Dvacet nejbohatších čeledí seznamu květeny České republiky (Danihelka a kol. 2012). Čtvrtý a následující sloupce
obsahují taxony bez členění na druhy a dodatečné poddruhy. Kříženci nejsou zahrnuti do celkového počtu taxonů.
Všechny tab. v obou článcích (str. 69–72 a XXI–XXV) orig. J. Danihelka
Čeleď (APG III) Taxony Druhy Dodatečné Domácí archeofyty neofyty archeofyty neofyty Kříženci
poddruhy
hvězdnicovité (Asteraceae) 685 666 19 510 27 39 5 104 91
růžovité (Rosaceae) 325 315 10 238 8 20 7 52 44
lipnicovité (Poaceae) 290 273 17 147 23 14 12 94 32
bobovité (Fabaceae) 179 171 8 88 11 18 5 57 2
brukvovité (Brassicaceae) 163 148 15 64 22 19 10 48 8
šáchorovité (Cyperaceae) 131 127 4 124 1 6 40
hluchavkovité (Lamiaceae) 122 112 10 65 9 9 10 29 28
hvozdíkovité (Caryophyllaceae) 119 108 11 89 8 4 5 13 12
miříkovité (Apiaceae) 109 99 10 67 8 3 13 18 1
pryskyřníkovité (Ranunculaceae) 97 91 6 73 3 4 2 15 10
laskavcovité (Amaranthaceae) 86 82 4 16 13 12 7 38 13
jitrocelovité (Plantaginaceae) 77 75 2 46 12 7 2 10 7
vstavačovité (Orchidaceae) 71 66 5 70 1 35
zárazovité (Orobanchaceae) 59 52 7 48 2 1 1 7 9
brutnákovité (Boraginaceae) 58 56 2 30 7 2 2 17 12
rdesnovité (Polygonaceae) 53 47 6 28 1 11 1 12 35
pupalkovité (Onagraceae) 47 47 20 8 19 48
mořenovité (Rubiaceae) 38 35 3 28 2 2 6 1
chřestovité (Asparagaceae) 37 34 3 23 2 1 11 2
lilkovité (Solanaceae) 36 36 2 3 4 27
Celkem Zdomácnělé a invazní Přechodně zplaňující
4 Kamejka ztloustlá pravá (Buglossoides
incrassata subsp. incrassata) se vyznačuje
soudečkovitě ztlustlými plodními stopkami
(Strážnice, 2012). Foto J. Kameníček
4
Projekt LONGWOOD propojuje několik
vědeckých oborů zabývajících se minulostí
přírody: historii, historickou geografii,
paleoekologii, archeologii a ekologii
s hlavním tématem dlouhodobého vývoje
lesů a jejich vegetace. Východiskem projektu
je skutečnost, že lesy střední Evropy
ovlivňoval člověk po dobu nejméně 8 tisíciletí,
kdy se zpočátku spíš extenzivně
využívané ekosystémy postupně transformovaly
do dnešní podoby. Podrobnosti
tohoto procesu jsou dosud málo známé,
a to zejména ze dvou důvodů – kvůli nedostatečné
spolupráci mezi výzkumnými
obory a kvůli rozdílům v časoprostorovém
rozlišení používaném v jednotlivých disciplínách.
Dosavadní studie zpravidla využívají
buď přímá data na malých územích,
nebo pomocí modelování pokrývají
oblasti o velikosti kontinentů. Projekt
LONGWOOD má za cíl pomocí široké
škály primárních pramenů a v nejvyšším
možném časoprostorovém rozlišení analyzovat
a rekonstruovat dlouhodobý vývoj
druhového složení, struktury a způsobů
managementu lesních porostů. Zahrnuje
území historické Moravy a českého Slezska
v časovém období od neolitu do současnosti.
Příčiny a souvislosti pozorovaných
jevů se analyzují s použitím kvalitativních
i kvantitativních faktorů, a to jak přírodních,
tak řízených člověkem. Lesní hospodaření
a ostatní antropogenní vlivy jsou
postaveny na roveň přírodním faktorům
ovlivňujícím dlouhodobou dynamiku lesa.
Snahou je tedy posílit vnímání lidského
faktoru v ekologii jako vnitřního, konstitutivního
prvku ekosystémů. Díky propojení
informačních zdrojů a metod z přírodních
věd a humanitních oborů by měl
vzniknout spolehlivější základ pro lesní
management a ochranu lesů ve střední
Evropě.
Jaké přístupy a metody používáte pro
poznávání historického vývoje lesa?
Radim Hédl (RH): Při pohledu do minulosti
vegetačního ekologa zajímá, jak se
vyvíjela současná lesní vegetace a které
vlivy přitom hrály roli. Možností je řada,
jedním z dnes často používaných přístupů
je opakování starých botanických záznamů.
Pracujeme tedy s prostorově a časově
definovanými soupisy rostlinných druhů.
S takovými informacemi se můžeme „podívat“
několik desítek let do minulosti.
Ve 20. stol. se v přírodě děly velké změny
vyvolané člověkem; zčásti šlo o změny
hospodaření. My chceme vědět, jak se odrazily
na diverzitě lesní vegetace. Využíváme
také informace o ekologických požadavcích
druhů, což umožňuje odhadnout
změny podmínek prostředí – samozřejmě
pokud k tomu nemáme přímá data, což se
také někdy stává.
Péter Szabó (PSz): V historii nás zajímají
informace o druzích stromů, míře zalesnění
a lesním hospodaření od 11. do 20. stol.
Systematicky procházíme určité zdroje –
např. všechny edice listin, urbáře (těch je
asi 900) nebo soupisy lesů z Josefského
a Stabilního katastru. Jednotlivé informace,
kterých je několik desítek tisíc, vkládáme
spolu s jejich geografickou lokalizací
do databáze. Pak jsou analyzovány
různými způsoby. Protože prehistorické
informace z fosilních pylových dat mohou
být interpretovány pouze ve světle archeologických
údajů, připravujeme pro Moravu
zároveň archeologickou databázi. Její
nejmladší vrstvu tvoří první zmínka o osídlení
z písemných zdrojů, což nám umožňuje
rekonstruovat základní vzorce středověké
kolonizace.
Petr Kuneš (PK): Na dlouhodobé časové
škále (několik tisíc let) získáváme poznatky
o vegetaci pomocí paleoekologických
metod. Využíváme zejména přirozené sedimentární
záznamy z jezer nebo rašelinišť,
z nichž provádíme pylovou analýzu. Pyl
uložený v takových sedimentech vypovídá
o druhovém složení okolní vegetace, která
pyl v dané době vyprodukovala. K tomu
je zapotřebí přesné datování uloženin, které
se provádí např. pomocí obsahu izotopu
radioaktivního uhlíku. Výsledkem jsou
dlouhodobé vývojové řady zobrazující
pomocí pylových diagramů až několik tisíc
let.
Jakým způsobem lze získat
z obrovského objemu různorodých dat
ucelený a pravděpodobný obraz?
RH: Základem je srovnávat pouze ta data,
která umožní věrohodnou rekonstrukci
historického vývoje vegetace. Historická
botanická data se v tom velmi podobají
jakýmkoli jiným archivním informacím.
Staré materiály bývají často „děravé“
a naše metody proto vždy počítají s jistou
mírou aproximace. Přesto poskytují cenné
údaje využitelné pro posouzení tak komplexního
jevu, jakým je dlouhodobý vývoj
vegetace a jejího prostředí. Nedokonalosti
v datech se řeší někdy sofistikovanými
výpočetními metodami. Používáme statistické
přístupy, které srovnávají určitým
způsobem definované celky.
PSz: Historická a archeologická data jsou
analyzována pokročilými metodami pomocí
geografických informačních systémů
(GIS). Z primárních údajů se pomocí
zobecnění vytvoří model. Je přitom důležité
chápat omezení vlastní používaným
zdrojům a také jejich časovou proměnlivost.
Data o rozšíření dubu z urbářů jsou
nevyhnutelně neúplná – některé lokality
postrádají tento zdroj, nebo jsou v nich
vynechány lesy. Pokud např. srovnáváme
urbáře s téměř kompletními informacemi
ze Stabilního katastru, musíme být velmi
opatrní.
PK: Cílem paleoekologie je samozřejmě
interpretovat získaná data nejen na časové,
ale i prostorové škále. K tomu je zapotřebí
mnoha lokalit, proto se snažíme
pokrýt palynologickými záznamy pokud
možno celé území. Interpretační otázkou
zůstává, odkud pyl do odebírané sedimentační
pánve doletěl. Tyto otázky se již dnes
dají uspokojivě řešit pomocí modelů využívajících
vlastností šíření pylu a jeho
množství, které daný druh ve vegetaci vyprodukuje.
Na základě současných poznatků
můžeme předpokládat pokryvnost
a prostorové uspořádání vegetace v okolí
odebíraných profilů v minulosti. Kombinací
lokalit se pak dají sestrojit přímo paleovegetační
mapy.
PSz: Existují dvě možnosti, jak spojit data
z různých disciplín. Buď srovnáváme dva
soubory dat, např. pylový profil a archivní
dokument – z obou zdrojů lze odvodit
vývoj vegetace ve stejné době. Nebo srovnáváme
modely představující dílčí poznatky
jednotlivých disciplín. To je zjevně
náročnější, avšak na úrovni velkých geoXXVI
živa 2/2013
Pavla Doubková
Dlouhodobá dynamika
lesů ve střední Evropě:
rozhovor k projektu LONGWOOD
LONGWOOD (Long-term Woodland Dynamics in Central Europe: from Estimations
to a Realistic Model; www.longwood.cz) je pětiletý projekt financovaný
Evropskou výzkumnou radou (ERC – erc.europa.eu). Cílem rady je povzbudit
rozvoj evropského výzkumu nejvyšší úrovně a podpořit originální hraniční
(mezioborový) výzkum. Jde o prestižní zdroj podpory vědy – grantů financovaných
ERC je v České republice zatím jen několik. Tento grant se podařilo získat
pro období 2012–16 týmu z Botanického ústavu AV ČR, v. v. i. Řešitelem projektu
LONGWOOD je Péter Szabó z Oddělení vegetační ekologie v Brně, kde je
realizována větší část projektu. Na výzkumu se podílejí čtyři pracovní skupiny.
Paleoekologická skupina se zabývá časovým rámcem tisíců let, historická ekologie
má záběr necelé poslední tisíciletí, vegetační ekologie poslední století
a pracovní skupina GIS zajišťuje provázanost disciplín. Jednotlivé skupiny čítající
mezi 3–6 specialisty jsou vedeny Petrem Kunešem, Péterem Szabó, Radimem
Hédlem a Janou Müllerovou.
grafických regionů pravděpodobně jediná
možnost.
RH: Pokud jde o propojování různých zdrojů,
můžeme je porovnávat jako vzájemně
nezávislé, nebo pomocí jednoho vysvětlovat
druhé. Tímto způsobem se ve vědě
asi nejběžněji vysvětlují příčiny, avšak
většinou se vědci pohybují pouze v rámci
svých oborů. Jedním z hlavních cílů našeho
projektu je prozkoumat dlouhodobý
vliv člověka na lesní vegetaci. Zde se např.
snažíme vysvětlit současnou diverzitu
lesní vegetace prostřednictvím informací
o minulém hospodaření.
Jak často se vaše poznatky shodují
nebo rozcházejí se soudobými
písemnými materiály? Existuje nějaký
klíč k rozhodnutí, když různé přístupy
přinesou konfliktní výsledky?
RH, PSz: To je obecná otázka po platnosti
vědeckých poznatků. Pokud se ukáže, že
zkoumání stejné otázky srovnatelnými
metodami přináší odlišné výsledky, nezbývá
než bádat dál. Můžeme přehodnotit
metodiku, nebo prozkoumat jiné možnosti
interpretací. V obecné rovině se vědecká
práce hlavně týká svobody myšlení,
nejde o mechanické srovnávání faktů.
Myslíme si, že je naivní domnívat se, že
věda hledá definitivní „klíče“ k řešení studovaných
otázek. Tento pohled byl vlastní
prehistorické fázi moderní přírodovědy,
řekněme někdy v 18. stol., dnes s ním
těžko vystačíme. Další možností je ovšem
chápat zdánlivě si odporující výsledky jako
pozitivní věc, protože takové případy nás
motivují k prověření platnosti zažitých
„pravd“ nebo metod vlastních daným oborům.
Nakonec tedy mluvíme o možnosti
posunout obor o něco dál.
Váš projekt je soustředěný na Moravu,
předpokládáte, že budou jeho výstupy
zobecnitelné pro území celé střední
Evropy? Představoval tento region
z pohledu historického vývoje lesů
a lesního hospodaření víceméně homogenní
prostor?
RH, PSz: Nejde jen o vývoj hospodaření,
ale také zobecnitelnost stran přírodních
podmínek. Z botanického pohledu tvoří
střední Evropu relativně různorodý prostor
zhruba mezi Rýnem a Karpaty a mezi
jižním Švédskem a Alpami. V tomto regionu
existuje řada menších jednotek poměrně
odlišného charakteru, např. severní
nížina na glaciálních sedimentech s borovými
lesy představuje jiné prostředí než
vápencové Karpaty. Tato místní specifika
lze těžko překročit. Na druhou stranu
máme regiony zahrnující relativně široké
spektrum podmínek, které jsou společné
pro značnou část území střední Evropy.
Morava je takovým regionem, najdeme zde
přibližně čtyři charakteristická prostředí:
dlouhodobě odlesněné nížiny až pahorkatiny,
většinou substrátově a vegetačně
chudé ploché hornatiny, karpatský flyš
a dvě oblasti středně vysokých pohoří.
V rámci takto široce koncipovaných prostředí
existuje řada specifických lokalit,
na jejichž poznání rozhodně nechceme
rezignovat, právě naopak.
Lze na poměrně malém území Moravy
nacházet stále nové lokality přinášející
dosud neznámá data?
RH: Morava je botanicky důkladně prozkoumaná
na základní úrovni. Jde hlavně
o to, jaké nové interpretace můžeme přinést.
Podstatou našeho zkoumání je propojení
historie a současnosti lesů, integrace
přístupů a poznatků několika obvykle
nezávisle pracujících disciplín. Tedy nové
příběhy s částečně známými východisky.
Nemluvíme zde však pouze o zkoumání
na úrovni lokalit, nejzazším cílem je podat
komplexní obrázek o vývoji lesů v modelovém
území poměrně velkého rozsahu.
PSz: Pokud se týče archivních dat, zatím
nikdo neprovedl jejich systematický souhrn.
Podrobně známe historii několika
málo lokalit. To vyplývá i ze skutečnosti,
že výzkum historie lesů se tradičně zaměřoval
na jednotlivá místa. Velmi neobvyklé
prozatím bylo sbírat velké množství
údajů z rozsáhlého území. Něco takového
umožňuje až poměrně nedávný rozvoj
metodik, hlavně využití GIS. Ty ostatně
také vyžadují nové přístupy k využití kvalitativních
dat.
PK: Z Moravy a Slezska již dnes pochází
řada kvalitních paleobotanických dat. Jejich
revizí jsme ale zjistili, že se soustřeďují
do malých oblastí, které byly podrobně
zkoumány. Vzhledem k tomu, že se
živa 2/2013 XXVII
4
1 2 3
1 až 3 Členové řešitelského týmu
projektu LONGWOOD. Zleva:
Petr Kuneš, Péter Szabó a Radim Hédl.
Snímky z archivu výše jmenovaných
4 Rozložité stromy v zapojeném
mladším lese mohou být dokladem
historického hospodaření. Tento dub
zimní (Quercus petraea) indikuje bývalý
les střední, kde mohl jako tzv. výstavek
volně růst do šířky. Foto R. Hédl
Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) je
dvoudomý opadavý strom a představuje
jediného zástupce čeledi jinanovitých
(Ginkgoaceae). Ačkoli připomíná listnatý
strom, patří mezi nahosemenné dřeviny.
V druhohorách byl rozšířen po celé severní
polokouli. Přestože je velmi odolný, postupně
vymizel z Ameriky a Evropy – dochoval
se pouze v Číně, kde je národním
stromem. Odtud se znovu dostal pomocí
člověka do okrasných výsadeb v Evropě.
Název Ginkgo vznikl zkomolením čínského
jména (yin xing–jin sing) – stříbrná
meruňka. Stejně mu říkají též v Japonsku.
V Číně a Japonsku se konzumují jeho pražená
semena. Číňané po tisíce let využívají
také jinanové listy – proti astmatu, kašli,
ale i demenci. Současná farmakologie vyrábí
z listů zejména různé tinktury, o nichž
se uvádí, že napomáhají proti mozkovým
příhodám a s tím souvisejícím potížím.
Děčínský exemplář jinanu dvoulaločného
byl zasazen někdy po r. 1735, asi po dokončení
výstavby loveckého dvora, který
se tehdy nalézal na levém břehu Labe v jinak
neobydlené krajině. Teprve po výstavbě
železniční trati Děčín – Drážďany
(1864) se jinan vyvíjel v obydlené části
města Podmokel (Bodenbach), v sousedství
tehdy již barokně přestavěné budovy
zámečku. Mezi ním a řekou byl pravděpodobně
i násep železniční trati.
Strom vedu v pozornosti od r. 1963.
Průvodce Děčínsko (Nakladatelství Olympia,
1984) uvádí jeho výšku 22 m a obvod
v prsní výši 3,15 m. Vzhledem k tomu, že
se takové údaje často opisují, není jisté,
k jakému datu se vztahují. V zimních obdobích
se několikrát stalo, že se vrcholový
letorost zlomil. Jinak strom vykazuje obdivuhodnou
životaschopnost. Je dlouhodobě
zamořován výfukovými plyny motorových
vozidel (hlavní městská tepna),
kořeny jsou napájeny solankou (chemické
ošetření vozovky), a přesto stále přežívá.
Každoročně kvete, na podzim se zbarví
listí a opadávají kulatá semena.
V srpnu 2012 jsem provedl vlastní měření:
výšku jsem srovnávací metodou vypočítal
na 25,7 m; obvod ve výši 1 m činí
4,05 m; stáří stromu může být až kolem
270 let (záleží na věku v době výsadby,
přesné údaje nejsou k dispozici).
zabýváme spíše širšími regionálními souvislostmi,
potřebujeme zaplnit i bílá místa
na mapě. Hledáme proto vhodné záznamy,
které by přinesly důležité doplňující informace.
Zjišťujeme, že řada oblastí byla
v minulosti opomíjena, přestože mají z paleoekologického
hlediska velký potenciál.
Do kterého období v minulosti by vás
lákalo přenést se v čase a prohlédnout
si reálnou podobu tehdejší krajiny?
PSz: Vzděláním jsem medievista se zaměřením
na pozdní středověk. Rád bych se
podíval na konec 14. stol., navštívil několik
lesů a viděl na vlastní oči kácení a pařezení,
o nichž víme z písemných zdrojů
té doby. Bylo by skvělé najít odpovědi na
některé otázky, které z retrospektivy se
zdají být zoufale složité.
RH: Mě by asi nejvíc zajímal raný holocén,
tedy doba, kdy se vegetace a druhy otevřených
glaciálních stanovišť postupně přeměňovaly
v zapojené lesní prostředí. Také
bych se rád podíval, co s diverzitou vegetace
udělalo rozšíření zemědělství v neolitu.
Ne že bychom neměli žádnou představu,
ale až na úroveň druhového složení
rostlinných společenstev se dostáváme velmi
obtížně, pokud vůbec. Ideální by bylo
konečně vymyslet stroj na cestování časem
a spousta otázek by se rázem vyřešila.
PK: Napínavých období se najde v minulosti
mnoho a platí, že čím dále zpět v čase
jdeme, tím méně informací získáme. Zajímalo
by mne tedy se přenést do klimatického
optima holocénu a zjistit, jak to bylo
se zalesněností krajiny, jakou skutečnou
roli hráli herbivoři nebo co páchal oheň.
V souvislosti se zalesněním a spásáním by
byla zajímavá i poslední doba ledová –
k těmto otázkám existuje řada kontroverzí,
které neumíme uspokojivě vyřešit.
Zůstaly v dnešní krajině stopy, které
může „číst“ i laik, vnímavý člověk
procházející krajinou?
RH: Nepochybně, jen musíme vědět, o které
stopy jde. Někdy jsou to celkem jasné
věci, někdy však pouhé pocity a domněnky,
bohužel léty opakování petrifikované
coby pravda o historii přírody. Známý
britský historický ekolog Oliver Rackham
tomu říká faktoidy, tedy ve skutečnosti
nepravdivá fakta. Intuice je při poznávání
reality výborná věc, jen by měla být
důkladně korigována zpětnou vazbou kritického
myšlení.
PSz: Je toho určitě hodně, zejména s využitím
krajinné archeologie můžeme leccos
přímo vidět. Pokud si vyhradíme pár
dnů k přečtení základní literatury, můžeme
najít mnoho zajímavých věcí, které
nevyžadují žádné speciální znalosti. Na
druhou stranu by měly být napsány jednoduché
příručky, jakými jsou třeba v Anglii
publikace Woodland Heritage Manual
od Iana Rotherhama a jeho spolupracovníků.
Mají za cíl naučit širokou veřejnost,
na co se dívat v lesích. Výsledkem
je spousta kvalitního výzkumu provedeného
amatéry. V příštím projektu možná
připravíme něco podobného pro českou
veřejnost.
Vaší ambicí je také poskytnout
podklady pro diskuzi o způsobech
lesního managementu a ochrany lesů.
Jaké poučení z historie by mohlo být
atraktivní pro lesníky a vlastníky lesů?
RH, PSz: Přispět k diskuzi o hospodaření
v lesích představuje nepochybně jeden
z hlavních (ne-li vůbec hlavní) aplikovaných
cílů projektu. Způsob lesního hospodaření
v České republice je velmi dobře
promyšlený a stojí na ekologicky validním
poznání lesních ekosystémů. Jako hlavní
nedostatek vnímáme rigiditu systému, který
stěží připouští něco mimo svá vlastní
pravidla. V historii byly, pokud víme, také
poměrně striktní zásady jak v lesích hospodařit
– a přesto lesy vypadaly dost odlišně
než dnes. V tomto srovnání se nám jako
nejdůležitější poučení jeví princip plurality
přístupů. Nejhorší je myslet si, že něco
dělám správně, protože tak se to přece
dělalo vždycky. Netrvejme na kdysi stanovených
pravidlech, jakkoli dobře myšlená
a vymyšlená mohou být. Umožněme
v lesích různorodost hospodářských přístupů
a hlavně – neustále o nich diskutujme
a buďme otevření změnám.
Děkujeme za rozhovor.
XXVIII živa 2/2013
5
1
5 Analýza pylových zrn nalezených
v sedimentech poskytuje palynologům
informace o vegetaci, která se v minulosti
vyskytovala v blízkosti místa odběru.
Na snímku pylové zrno smrku (Picea).
Foto P. Kuneš
1 Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba)
v Děčíně, srpen 2012. Foto V. Pelcman
Václav Pelcman
Děčínský jinan dvoulaločný
živa 2/2013 XXIX
Pocházíte z rodiny advokáta. Co Vás
přivedlo k zájmu o přírodu a ke studiu
přírodních věd?
Snad to byla otevřená atmosféra v rodině,
zájem všech jejích členů o veškeré dění
v okolí a jistě i tatínkova obsáhlá knihovna
a dědečkova zahrada v Letech u Řevnic,
kam jezdíme s rodinou dosud.
Měla jste možnost setkat se s mnoha
významnými osobnostmi přírodních
věd, namátkou jmenujme zakladatele
fytocenologické vědy J. Braun-Blanqueta,
kterému jste věnovala vzpomínku
v časopise Nika (1981, 2/4: 14–15).
Kteří učitelé Vás však ovlivnili nejvíc?
Během mého studia to byl jistě prof. Karel
Cejp, mnohostranný mykolog a vedoucí
mé diplomové práce, a jeho tehdejší asistentka
Olga Fassatiová, a to nejen jako
odborníci, ale i jako vynikající osobnosti.
Později při mém návratu na Přírodovědeckou
fakultu UK v Praze to byl v první
řadě Jan Jeník, s nímž jsem začala spolupracovat
na výzkumu kořenových systémů.
Právě on mě přivedl ke geobotanice
a byl mi inspirací pro pohled na přírodu
jako celek a vzorem pro svou pracovitost
a oddanost vědeckému bádání.
Na pražské katedře botaniky Přírodovědecké
fakulty Univerzity Karlovy
jste pracovala v letech 1959–71 a pak
se tam zase vrátila po r. 1990. Měla
jste tak možnost neobvyklého srovnání
v dosti dlouhém časovém odstupu.
Lze porovnat studenty, učitele a celkově
atmosféru pracoviště v obou obdobích?
Myslím, že srovnání je obtížné. Po návratu
jsme byli již všichni starší a poznamenaní
obtížným obdobím normalizace. Šedesátá
léta byla jedinečná atmosférou naděje na
změnu totalitního útlaku předešlých let
a rozvojem kultury, což bylo patrné v uvolněné
atmosféře pracoviště. Naskytly se
možnosti výjezdů do zahraničí, kolegové
cestovali na univerzity v Africe, ve Spojených
státech, Egyptě. Ústřední postavou
geobotaniky byl už jmenovaný Jan Jeník,
který i ze svého pobytu na univerzitách
v Africe studenty inspiroval. Na geobotanice
byla tehdy skupina velmi nadaných
a pracovitých studentů, kteří vykonali mnoho
dobré vědecké práce (Václav Větvička,
Adolf Češka, Jan Štursa, Marcel Rejmánek,
Jiří Kolbek, Věra Komárková, Leoš Bureš
a řada dalších). Sehraný kolektiv byl ovšem
nuceně rozprášen, a to na dlouhou dobu.
Po 20 letech, po návratu J. Jeníka, nástupu
Pavla Kováře na katedru a také mém jsme
byli všichni zaměstnáni snahou obnovit
pracoviště a ducha geobotaniky. Myslím,
že výsledky jsou povzbudivé; dnes štafetu
přebírají noví učitelé z mladší generace
a noví studenti se uplatňují jak na fakultě,
tak ve vědeckých ústavech, na pracovištích
ochrany přírody, v muzeích i jinde.
Možná ještě zajímavější srovnání se
nabízí z pražského a středočeského
pracoviště státní ochrany přírody
(dnes Agentura ochrany přírody
a krajiny ČR, Krajské středisko Praha
a střední Čechy). Tam jste na plný
úvazek působila v letech 1972–90,
ale spolupracujete s ním dosud. Co se
za tu dobu v ochraně přírody změnilo,
co zůstává a co by se změnit mělo?
Na tehdejší Pražské středisko státní památkové
péče a ochrany přírody (PSSPPOP)
jsem nastoupila v únoru 1972. Jak už název
napovídá, byli jsme spojeni s památkáři,
což mělo jistě obohacující význam, na
druhou stranu byla ochrana přírody v té
době úzce spjata s terénem. Pracovali
jsme na ochranářském mapování, vytipovávali
cenná území a navrhovali jejich
ochranu na základě geologického, botanického
i zoologického výzkumu. Zatímco
geologii zpracovával externista Jiří Kříž,
botaniku jsem měla na starosti já a entomologii
můj vedoucí Jaromír Strejček. Byla
to tedy práce výzkumná, pro specialisty-odborníky,
a tvůrčí. Je třeba říci, že se děla
trochu ilegálně, šlo více o naši vlastní iniciativu
než úřední povinnost, byl to silný
vnitřní pocit ochránit a zachovat cennou
přírodu před zbytečným ničením. Na začátku
90. let došlo k velkým organizačním
změnám: ochrana přírody se oddělila od
památkové péče, se zřízením krajů přešla
správa chráněných území na příslušné
krajské úřady, ochranářské plány zpracovávají
v současnosti externisté. Krajským
střediskům Agentury ochrany přírody a krajiny
ČR zůstává spíše posudková a poradenská
činnost, důležitá je také jejich
spoluúčast na monitoringu chráněných
území a druhů. A samozřejmě péče o krajinu.
Mrzí mne, že dnešní pracovníci nejsou
více motivováni k odborné činnosti
v terénu.
Sama jste zažila v ochraně přírody
zásadní posun od zákazů vstupu
a zákazů jakékoli činnosti směrem
k aktivní péči a k návratu tradičních
způsobů hospodaření. Byla jste ostatně
jednou z těch, kteří tento posun vyvolali
(jako jedna z prvních jste u nás prosazovala
a vyzkoušela např. řízené
vypalování vřesovišť). Kam se podle
Vás bude ochrana přírody ubírat
do budoucna?
Celkem jasný záměr můžeme spatřovat
v cílené péči o chráněná území na základě
ochranářských plánů a v kontrole jejich
plnění vždy po 10 letech. Je ale zásadní,
zda se budou ochranářské plány zpracovávat
na základě fundovaných znalostí
o přírodě a jak budou následně plněny.
Závisí to jistě na finančním zabezpečení,
neboť aktivní péče je drahá – viz pastva,
kosení, hospodaření v lesích se snahou
o obnovení přirozené skladby apod.
Během své dlouholeté odborné
kariéry jste vystřídala řadu pracovišť,
ale téměř vždy jste působila
ve tvůrčích týmech s vynikajícími
odborníky. Měla jste prostě štěstí
na spolupracovníky,
Pavel Špryňar
„Dívej se, abys viděl.“
Rozhovor s Jarmilou Kubíkovou
u příležitosti jejích osmdesátin
Stěží uvěřit, že doc. RNDr. Jarmila Kubíková, CSc., oslavila v únoru už osmdesáté
narozeniny (*12. února 1933), a to stále uprostřed houževnatého tvůrčího
úsilí na poli botaniky, ekologie a ochrany přírody. Životopis jubilantky s bibliografií
sestavil již Jiří Kolbek (Preslia 1993: 77–80), na stránkách Živy připomenuli
životní osudy J. Kubíkové také Jan Jeník (Živa 1998, 3: XXXV) a Pavel Kovář
(Živa 2003, 2: XXI). Nežli sestavovat další z řady životopisů, využil jsem raději
možnosti zeptat se paní docentky osobně.
1
1 Jarmilu Kubíkovou známe mimo
jiné jako zkušenou organizátorku
a vedoucí botanických exkurzí – na
snímku při výkladu v přírodní rezervaci
Milovická stráň na Pálavě (2007).
Foto P. Špryňar
nebo máte nějaký osvědčený
klíč k jejich výběru?
Musím říci, že jsem měla štěstí na kolegy
a přátele. Asi se budu trochu opakovat, ale
za všechny musím jmenovat především
J. Jeníka, J. Strejčka, Vladimíra Skalického,
J. Kříže, Vojena Ložka, Josefa Ruska, Ivana
Makáska a další. V závislém postavení
se buď setkáte s vynikajícími lidmi, nebo
máte smůlu. Bohužel se vždy vyskytne
někdo, kdo druhým nepřeje, a to je pak
zlé. Např. na katedře botaniky působily
za minulého režimu dvě takové osoby
a snažily se dobrý kolektiv rozbít. Nebylo
to však na věky.
Věnovala jste se řešení nejrůznějších
odborných otázek, např. mykorhizním
vztahům, vývoji struktury půd na
vápencích, vlivu klimatu na vegetaci,
významu historie lesů pro druhové
složení bylinného podrostu, analýze
vegetační diverzity Prahy nebo
příčinám vysoké biodiverzity
bělokarpatských luk. Kde jste brala
a berete své nápady?
Jestli čekáte nějaký zaručený návod, tak
Vás zklamu. Na to nelze jednoznačně odpovědět.
Inspirovala jsem se svými přáteli,
literaturou a hlavně tím, co jsem viděla
v přírodě. Řídím se heslem z motta známé
knihy amerického rostlinného ekologa
Roberta H. Whittakera Communities and
Ecosystems (1975): Look to see – Dívej se,
abys viděl.
Když se ohlédnete za svým dosavadním
plodným odborným životem, co považujete
za nejvýznamnější výsledky?
Jednoznačně nejvýš si cením svého podílu
na vyhlášení pražských maloplošných
zvláště chráněných území. Těch je dnes
celkem 90. U 80 % z nich (72 území) jsem
za svého působení na PSSPPOP spolu
s kolegy připravovala podklady pro vyhlášení.
V dnešní hektické době, kdy se developeři
snaží vše zastavět, je zákonná územní
ochrana jednou z nejlepších záruk, že
takto zajištěná příroda přetrvá. Věřím, že
v budoucnu, až na mě mí kolegové a žáci
zapomenou a všechny přestane zajímat, co
jsem kdy napsala, tak námi vytyčená pražská
chráněná území budou stále existovat.
Během kariéry se Vám podařilo to, co
málokomu – dlouhodobě spojit odborný
pohled rostlinného ekologa s rozumně
byrokratickým přístupem státního
úředníka a s následným uskutečněním
myšlenek z pozice praktického ochranáře.
V dnešní době je však obvyklá
spíš úzká specializace, která může vést
až k myšlenkové izolaci jednotlivých
oborů a odvětví. Lze tomu předejít?
To je úloha pro odborné vysoké školy,
které by měly vyučovat širokou vědeckou
základnu, v našem oboru od geologie, pedologie,
chemie až po systematickou botaniku
a zoologii, a také fyziologii. Jako další
nadstavba by k tomu připadly zejména
nové molekulární metody společně se statistickými
postupy a počítačovým softwarem.
Je toho hodně, ale je to užitečné.
Naopak předčasná specializace vytváří nešťastné
lidi vázané pouze na jeden obor
a neschopné se adaptovat při případné
ztrátě zaměstnání. Učitelé by měli studentům
stále zdůrazňovat výše uvedené heslo
– dívej se, abys viděl!
Co byste doporučila studentům, kteří
by se dnes chtěli vydat po Vašich
stopách a ponořit se do rostlinné
ekologie nebo do biologických
problémů ochrany přírody?
Doporučila bych totéž, co v předchozím
odstavci – co nejširší odborný základ a co
největší zájem o přírodu jako celek.
Do Živy přispíváte mimo jiné botanickými
obrázky ze svých cest po Evropě
a Středozemí (Alpy, Dolní Sasko,
Kanárské otrovy, Kréta, Rhodos aj.).
Máte nějaká další místa, kam se
plánujete podívat?
Do letadla se mi už nechce, takže zbývá
hlavně střední Evropa. Asi nejvíc mě stále
lákají Alpy. Byla jsem v nich už mnohokrát,
ale dá se tam jezdit celý život.
Na návrh J. Jeníka jste byla na valném
shromáždění České botanické společnosti
v únoru 2013 zvolena čestnou
členkou. V rámci botanické obce jde
o poměrně vysoké ocenění a uznání těm,
kteří se význačným způsobem zasloužili
o obor i o Společnost. Co může podle
vás ČBS (která loni oslavila 100 let
od svého založení, viz Živa 2012, 4),
nabídnout novým členům dnes?
Botanická společnost stále nabízí podle
mého názoru hodně – tři skvělé odborné
časopisy, přednáškové cykly po celé České
republice, odborné konference, floristické
kurzy v nejrůznějších koutech vlasti.
Dříve snad byl společenský život pestřejší,
např. nějaké to pivo po přednáškách
(to nechybí ani teď – pozn. autora). Možná
by mohla Společnost navrhnout i zahraniční
exkurzi spojenou s návštěvou obdobných
spolků v Německu, Rakousku,
Polsku; a třeba rovnou navázat užší spolupráci.
Pokud mi to dovolí zdraví, chci se
na činnosti Společnosti stále aspoň trochu
sama podílet. Letos jsem si už naplánovala
na 20. dubna vedení botanické exkurze
do bažantnice v Praze – Satalicích.
Jako předsedkyně redakční rady
sborníků Natura Pragensis a Bohemia
centralis máte postaráno o stále nové
úkoly k řešení. Za Vámi je hezká řádka
vydaných svazků. Prozraďte prosím,
co chystáte v těchto sbornících
do budoucna?
Co nevidět by měla vyjít ve sborníku Natura
Pragensis monografie o mnohonožkách
Prahy. Další čísla Bohemia centralis se
budou týkat Českého krasu – ke 40. výročí
vyhlášení CHKO. Pak se připravuje svazek
věnovaný Brdům, a to v souvislosti
s návrhem vyhlásit novou chráněnou krajinnou
oblast. Práce je dost!
Když Vás nedávno oslovili spolupracovníci
z Agentury ochrany přírody
a krajiny ČR, jaký dárek byste si
od nich přála k osmdesátinám, dala
jste přednost letu balonem. Není to
přece jen poněkud nerozvážné?
Zatím jsem neletěla, uvidím v létě. Mohlo
by to být krásné. Láká mě podívat se na
krajinu středních Čech tak, jak jsem ji
ještě na vlastní oči neviděla – z ptačí per-
spektivy.
Pro Váš životopis je příznačné, že jste
v různých obdobích byla často trnem
v oku mocenské vrchnosti, ať už pro Váš
„třídní původ“ nebo jasně deklarované
progresivní odborné a konzervativní
politické názory. Nechystáte se alespoň
po své osmdesátce přenechat osvětu
a snahu o zlepšení světa mladším?
Myslím, že svět jsem se nesnažila předělávat,
to nelze. Ale vyjadřovat se k různým
problémům je přece zapotřebí. V tomto
ohledu se mnou můžete počítat i nadále.
Děkuji za odpovědi a přeji Vám
za čtenáře Živy mnoho zdraví a elánu
do dalších let!
K blahopřání se připojuje i redakce Živy.
XXX živa 2/2013
2
2 Přírodovědným klenotem jihozápadní
Prahy jsou území s vápencovým podkladem
a členitým reliéfem, s přirozenou
vegetací a bohatou flórou i faunou.
Přírodní rezervace Prokopské údolí zde
byla vyhlášena v r. 1978 a přírodní park
Prokopské a Dalejské údolí v r. 1993,
mimo jiné na základě botanických studií
J. Kubíkové. Foto P. Špryňar
Ani nevíme, jak se to přihodilo, a Ing. Josefu
Vařekovi bylo v březnu 2013 osmdesát.
To se sice lidem stává, jenže tenhle příběh
se vymyká hned v několika ohledech.
Ani náš protagonista, ani členové znovu se
rodícího týmu na geobotanickém oddělení
katedry botaniky Přírodovědecké fakulty
Univerzity Karlovy v Praze po r. 1989
netušili, že správcem základní laboratoře
oddělení se na víc než 20 let stane chemický
praktik s odborností na neželezné
kovy a technologie uranového průmyslu,
že se bude podílet i na terénních botanicko-ekologických
exkurzích a na publikovaných
výstupech ze studentských praxí a že
po celé této životní etapě bude i s 8 vnučkami
od svých dvou synů stále svěží a platný
při spravování laboratorní agendy na
univerzitě. Ostatně fotografie z r. 2011
pořízená na alpinu Botanické zahrady Na
Slupi je výmluvným dokladem.
Vezměme to však po pořádku. Rodištěm
J. Vařeky je malá obec Moravské Málkovice
v okrese Vyškov na rozhraní Hané
a Slovácka. Rodina nepatřila k bohatým,
ba právě naopak, což ovlivnilo Josefův celoživotní
názor na svět s kritickým pohledem
na bezpracné zbohatlictví a velkohubost
provázející elitářství ve smyslu povýšenectví.
Absolvoval gymnázium ve Vyškově
s maturitou v r. 1952 a poté vystudoval
Vysokou školu chemicko-technologickou
v Praze se specializací organická chemie
(1952–57). Podle dobových, resp. režimních
„zvyklostí“ dostal umístěnku do Moravských
chemických závodů v Ostravě,
kde pracoval v oddělení výroby kyseliny
dusičné a dusíkatých hnojiv. Zhruba po
třech letech přešel do Vítkovických železáren
Ostrava, do závodu zpracovávajícího
lateritickou železoniklovou rudu. Roku
1962 přišla nabídka z Výzkumného ústavu
kovů v Panenských Břežanech (Praha – východ)
na pokračování v oboru. Nedlouho
poté (1964) následovalo pozvání Státního
geologického úřadu na práci do zahraničí,
konkrétně na Kubu, do jednoho z největších
světových podniků pro výrobu
niklu amoniakálním loužením, kde pak
pracoval jako hlavní technolog výzkumného
oddělení. Po návratu z Kuby v r. 1969
působil krátce na generálním ředitelství
Kovohutě Praha a r. 1972 přešel do výzkumu
Vývojového závodu uranového
průmyslu – do nově se tvořícího Ústavu
jaderných paliv se sídlem na Zbraslavi.
V letech 1972–80 byl vedoucím oddělení
chemické technologie a věnoval se problému
zpracování zirkonové rudy. V období
1981–90 v této funkci vedl tým přibližně
20 kolegů ve spolupráci s katedrou
jaderné chemie Fakulty jaderného inženýrství
ČVUT (byl řešitelem státního úkolu
Separace izotopů uranu na iontoměničích
pro předpokládanou výrobu jaderného
paliva).
V r. 1992, kdy se začaly stavět na nohy
ty z univerzitních oborů, které byly z různých
důvodů předtím víc než jiné personálně
i finančně ochuzené, přála neuvěřitelná
náhoda tomu, že se J. Vařeka stal
zaměstnancem pražské geobotaniky. Inzerát
pověšený mimo jiné „do průvanu“ na
vstupní brance do Botanické zahrady v Benátské
2, kde sídlí katedra botaniky, nezůstal
nepovšimnut, a tak mohli čerstvě rehabilitovaní
pedagogové katedry prof. Jan
Jeník (vedoucí) a doc. Jarmila Kubíková
přijmout muže ve zralém věku (jak známo,
riziková odvětví uranového průmyslu
umožňovala odchod do důchodu při snížené
věkové hranici, což byl i případ našeho
oslavence, který se ovšem v té době
necítil ani trochu „na odpočinek“). Nový
začátek odstartoval místem laboranta oddělení
geobotaniky a pokračoval odborným
asistentstvím, kdy se stal pravou
rukou vyučujících ve stěžejním cvičení
oboru, tzv. geobotanickém praktiku, dnes
přejmenovaném na kurz ekologických
metod. Takto lapidární popis práce však
ani zdaleka nemůže postihnout roli Josefa
v chodu celého oddělení – stal se duší
a možno říci i hybatelem všeho, co souvisí
s organizací práce studentské komunity
na oddělení. Postupné zařizování technického
zázemí a uvádění do chodu analytických
procedur, což bylo provázené
přísným okem nad uživateli inovovaných
laboratorních prostor – to si jistě mnozí
absolventi odtud odnesli jako vklad do
života. Navzdory nekonečnému boji se
studentským nepořádkem v okolí digestoří,
kultivačních prostor a v pracovnách
posluchačů se Josef Vařeka myslím nikdy
oněm „vychovávaným“ nezprotivil, protože
jeho káravý tón byl vždycky zároveň
skoro omluvný. Kvalifikovaným zaváděním
nových analytických metod při zpracování
půdy, toxických substrátů nebo
biomasy a organického opadu významně
přispěl ke vštípení nejen elementárních
návyků při pohybu v laboratorním prostředí,
ale u pokročilejších také k nezávislosti
na slepé víře ve správnost údajů o vzorcích
dodaných na objednávku analytickou
firmou a zaplacených z grantu. Coby správce
geobotanické laboratoře za ni vždy bojoval
a při sníženém úvazku to činí dodnes.
Josef – s fyzickou výbavou zkušeného
turisty – ovšem také vydatně pomáhal při
přípravě a realizaci letních exkurzí spjatých
s výukou vegetace střední Evropy,
např. do rakouských Alp, do Karpat na
Slovensko, na Podkarpatskou Rus, do Rumunska,
na Balkán nebo k Baltu. Velmi
efektivně participoval na tradičním geobotanickém
cvičení – kurzu zimní ekologie
– zejména při aranžmá a obsluze
meteorologických a jiných zařízení, instalovaných
a využívaných k získání naměřených
hodnot různých proměnných při
změnách prostředí, často v tvrdých terénních
podmínkách. Díky svému účinnému
podílu na sběru kvalitních a občas unikátních
dat se stal spoluautorem publikačních
výstupů z některých projektů uvedeného
typu, ačkoli ve své pozici nepodléhal
hodnocení za ně.
Josef Vařeka dlouhá léta přispívá k dobré
atmosféře a pohodě v komunitě geobotanického
oddělení na pražské fakultní
přírodovědě, byl a je oporou mladým, prakticky
i radou v „kutilské“ oblasti, oplýval
technickou kreativitou a spoluvymýšlel ta
nejvhodnější řešení pro experimenty v terénu
i v laboratoři. Dosud vždy byl poslední
instancí v opravě čehokoli. Pokud
se nyní rozhodne skutečně odejít na bohatě
zasloužený odpočinek, přejme mu trvající
dispozice k dalšímu rozvíjení zájmu
o přírodu, ať už v podobě jeho oblíbeného
zahrádkaření a chataření nebo turistiky.
A pevné zdraví!
živa 2/2013 XXXI
1
1 Josef Vařeka mezi kvetoucími
konikleci na alpinu Botanické zahrady
Na Slupi, Přírodovědecké fakulty
Univerzity Karlovy v Praze, v r. 2011.
Foto Z. Heilková
Pavel Kovář
Josef Vařeka – chemik v univerzitní geobotanice
XXXII živa 2/2013
Kalendář biologa
18. květen 2013: Den fascinace rostlinami.
Druhý ročník mezinárodního projektu
nabízí ve dnech 13.–25. května výstavy,
komentované prohlídky, exkurze do přírody,
semináře s odborníky atd. Blíže na:
www.plantday12.eu/czech.htm.
1. duben – 31. říjen 2013: Čižba – umění
jemné a líbezné. Národní zemědělské muzeum,
lovecký zámek Ohrada, Hluboká
nad Vltavou. Více na: www.nzm.cz/ohrada
Informace pro autory
Texty přijímáme v tiskové i elektronické
podobě ve formátu .doc, .txt, .rtf. Rozsah
jednoho příspěvku do ca 7 stran (v PC při
formátu A4 řádkování 1,5), jedna tisková
strana Živy (pouze text) odpovídá ca 8 900
znaků včetně mezer.
Obrazové materiály musí být originální,
s uvedením autora (převzaté pouze se svolením
autora nebo majitele autorských práv
k reprodukci). Tiskové rozlišení obrazového
materiálu 300 dpi při daném formátu.
Fotografie v elektronické podobě posílejte
v plném rozlišení a původní velikosti, náhledy
po dohodě, přijímáme i dia, fotografie,
pérovky (barevné i černobílé) k naskenování
v redakci. Veškeré podklady
vracíme. Text článku doplňte stručným
obsahem v českém a anglickém jazyce
v rozsahu ca 400 znaků včetně mezer.
Ivan Fontana – Aforismy
Svoboda slova! Modleme se, aby se také
myšlenky dostaly ke slovu.
Jazykové zrcadlo: Duch je chuD.
Zákon džungle je římským právem přírody.
Nepsané zákony platí i pro analfabety.
Statistika servíruje výsledky tak, aby nasytily
oponenty.
Pravda je závislá na tom, kdo ji dříve
pojmenuje.
Organizační řád slouží zakladatelům. Pokud
se jejich nástupci hodlají chopit moci,
musí ho změnit.
Ušetříme-li nyní na kultuře, budeme mít
divadlo zase na ulici.
Až žádná příroda nebude, vyhlásíme nové
paradigma.
Kontaktní údaje
pro předplatitele
SEND Předplatné, s. r. o.
P. O. Box 141
140 21 Praha 4
tel.: 225 985 225
fax: 225 341 425
sms: 605 202 115
e-mail: send@send.cz
www.send.cz
Výstavba silnic vede v mnoha případech
k přímému ničení přírodního nebo přírodě
blízkého prostředí a současně vyvolává
rozpad (fragmentaci) biotopů. Provoz na
nich je nejen zdrojem různých látek znečišťujících
okolí a hluku, ale navíc na nich
hynou volně žijící živočichové. Na řadu
druhů působí jako překážky znemožňující
pohyb v krajině a migraci. V poslední
době se o silnicích hovoří také v souvislosti
se světelným znečištěním. Abychom
byli objektivní, musíme přiznat, že některým
zvířatům přítomnost silnic naopak
vyhovuje. Např. početnost severoamerického
křečka bělonohého (Peromyscus leucopus)
v blízkosti cest se zvyšuje, protože
mu příkopy poskytují vhodný úkryt před
predátory. Nicméně stále platí, že silniční
síť má na přírodu negativní vliv. I když
se současná civilizace bez dopravní infrastruktury
neobejde, měli bychom se snažit
rozumným způsobem snížit negativní dopad
silniční dopravy na přírodu a krajinu.
Zatímco pozemní savci, obojživelníci
a ptáci patří mezi modelové skupiny, na
nichž bývá ovlivnění silničním provozem
zkoumáno nejčastěji, ví se jen málo o tom,
do jaké míry zasahuje do bionomie letounů
(Chiroptera). Dosavadní poznatky, k nimž
přispěli také odborníci z České republiky
(Živa 2008, 4: 181–182), potvrzují, že netopýři
hynou po střetu s vozidly a že výstavba
a obnova silnic ničí nebo poškozuje
jejich úkryty a prostředí, v němž tito aktivně
létající savci získávají potravu, a přerušuje
jejich důležité letové trasy.
Na 20 liniích směřujících kolmo na šestiproudovou
hlavní silnici M6 v Kambrii
na severozápadě Anglie zjišťovali Anna
Berthinussenová a John Altringham z univerzity
v Leedsu hlasové projevy netopýrů
pomocí ultrazvukových detektorů, a to
dva roky po sobě v období června až září.
Na každé z nich si předem vytyčili 8 bodů
různě vzdálených od dálnice. Současně zaznamenávali
proměnné související s biotopem,
jako jsou teplota, rychlost větru nebo
intenzita hluku, a základní typ prostředí.
Ukázalo se, že jak aktivita, tak počet
druhů netopýrů a početnost nejhojněji se
vyskytujícího druhu (netopýra hvízdavého
– Pipistrellus pipistrellus) se s rostoucí
vzdáleností od dálnice zvyšovaly. Celková
aktivita netopýrů měřená 1,6 km od
dálnice byla dokonce 3,5× vyšší než nad
vozovkou.
Výzkum potvrdil, že silnice působí negativně
nejen na aktivitu netopýrů pátrajících
po potravě, ale i na samotný počet
druhů (druhovou bohatost). Autoři se domnívají,
že jejich zjištění lze vztáhnout
na další společenstva (synuzie) hmyzožravých
netopýrů v celém světě. Doporučují
současně, aby se prostupnost silnic
pro letouny zvyšovala vytvářením míst,
kterými mohou bezpečně prolétat, ať už
podchody nebo nadchody. Ve vzdálenosti
do 1 km od vozovky jsou rovněž vhodné
zásahy zlepšující prostředí pro netopýry.
Protože účinnost dosud prováděných opatření
zůstává nejasná, je nezbytné další
promyšlené monitorování netopýřích
společenstev.
[Journal of applied Ecology 2012, 49:
82–89]
Jan Plesník ZAUJALO NÁS
Aktivitu netopýrů a druhovou bohatost jejich
společenstev mohou významně ovlivňovat silnice
Z nové knihy I. Fontany alias Mojmíra
Soukupa, emeritního pracovníka Výzkumného
ústavu meliorací a ochrany půdy, vydané
koncem r. 2012 – Aforismy z celofánu.
Chceš zažít 14 dní i nocí plných:
Přírody zblízka • Přednášek odborníků • Terénních exkurzí • Vlastního výzkumu
• Práce v laboratoři • Otázek a odpovědí • Pohybových, přemýšlecích a tvořivých her • Potu,
sebepoznání a nezapomenutelných zážitků • Deště, bláta a slunných dní • Lidí, jako jsi Ty?
Pojeď s námi!
Přihlášku a bližší informace najdeš na www.arach.cz
Letní biologické soustředění středoškoláků
ARACHNE
3.–17. srpna 2013 • Janské Lázně
Akci pořádá Sdružení Arachne, o. s., ve spolupráci se studenty a pedagogy Přírodovědecké fakulty
Univerzity Karlovy v Praze pro studenty středních škol z celé České a Slovenské republiky.
Na soustředění přispívá Přírodovědecká fakulta UK v Praze a Nadace Vodafone ČR.
živa 2/2013 XXXIII
Viry pro 21. století
Jan Konvalinka,
Ladislav Machala
Edice Průhledy
Populárně-naučná publikace zachycuje
vývoj poznání virů a jejich
význam především z hlediska
humánní medicíny a na několika
příkladech chorob (neštovice, dětská
obrna, AIDS, SARS, chřipka,
marburg a ebola) popisuje možnosti,
jak s těmito infekčními mikroorganismy
bojovat. Jedna kapitola
se také zabývá možnostmi zneužití
virů při terorismu a jako bojových
prostředků. V závěru autoři
uvažují o významu virů v současnosti i budoucnosti, o možnostech
ochrany před virovými nákazami a o využití virů ve prospěch
člověka. Druhé vydání.
144 str. – brožovaná – doporučená cena 250 Kč
Nauka o krajině
Jaromír Kolejka
Edice Živá a neživá příroda
Kniha přibližuje klíčové poznatky
krajinářských škol Východu i Západu,
jejich teoretické a praktické
aspekty. Zvláštní pozornost je
věnována strukturním a dynamickým
stránkám krajiny a krajinných
jednotek. Praktickým potřebám
managementu jsou věnovány
dodatky popisující procesy tvorby
krajinných map, historických změn
využití krajiny, ekologické stabilizace,
optimalizace využívání a hodnocení
přírodních rizik pomocí
geodat a technologií GIS.
440 str. – vázaná – doporučená cena 495 Kč
Život s literaturou
Lubomír Doležel
Edice Paměť
Vzpomínková kniha předního česko-kanadského
lingvisty a literárního
teoretika zachycuje události
jeho života v kontextu 20. stol.
Osobní život je pouze podložím
toho, co je vlastním předmětem
pamětí: autorův intelektuální vývoj,
příspěvek ke studiu literatury
obecně a české literatury zvlášť.
Úvahy literárního teoretika mohou
být často příliš složité a abstraktní,
L. Doležel věří, že se naučil
psát o takových tématech nejen
přesně, ale i jasně.
288 str. – vázaná – doporučená cena 395 Kč
Rovnokřídlí České republiky
Petr Kočárek a kol.
Edice Atlasy a Průvodce
Rovnokřídlí jsou velmi nápadnou
skupinou hmyzu. Avšak publikace,
která by je přiblížila široké
odborné veřejnosti, dosud nebyla
v naší literatuře zpracována. Dílo
přináší kompletní přehled všech
druhů naší fauny, doplněný o druhy
vyskytující se v okolních státech,
které by mohly být u nás také
objeveny. Přiložené CD obsahuje
originální audionahrávky projevů
stridulujících druhů. Významnou
součástí je i obrázkový determinační
klíč. Atlas je určen odborníkům,
učitelům, ale i studentům,
žákům a všem zájemcům o přírodu, profesionálům i amatérům.
288 str. – vázaná – doporučená cena 395 Kč
Antarktida
Pavel Prošek a kol.
Edice Mimo – přírodní vědy
První původní česká monografie
zahrnuje čtyři tematické celky.
První část obsahuje obecnější informace,
druhý celek se orientuje
na historii objevů a přítomnost
člověka, včetně ekologických problémů
s tím spojených. Třetí část
je regionálně zúžena na ostrov Jamese
Rosse, jeho objevování, prosazování
a stavbu české antarktické
stanice. Autory publikace jsou
přední odborníci, a proto je v ní
uvedena také řada původních informací.
Kniha je určena širší čtenářské obci.
348 str. – vázaná s přebalem – doporučená cena 595 Kč
Každou nohou v jiné době
Pavel Kovář
Edice Krásná literatura
Současné střední a starší generaci
„rozpůlil život“ r. 1989, mladí vnímají
ozvuky doby před zlomem
jen zprostředkovaně. Těžké roky
normalizace vystřídala naděje na
pozitivní změny, ale křivka trendů
se otočila jinam a vzestupy
i pády se promítají také do vědy
a kultury. Autor sestavil ze svých
publikovaných i nepublikovaných
esejí, rozhovorů a povídek svazek
nepřímé dokumentace dobových
odrazů, jež zasahovaly především
do sféry ekologie.
188 str. – brožovaná – doporučená cena 235 Kč
ACADEMIA, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i.
Vodičkova 40, 110 00 Praha 1, tel. 221 403 820, fax 224 941 982
http://www.academia.cz; eshop@academia.cz
Objednávky přijímá: Knihkupectví Academia
Expedice ACADEMIA Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 221 403 840–842
Rozvojová 135, 160 00 Praha 6 – Lysolaje Národní tř. 7, Praha 1, tel. 221 403 856
tel. 221 403 831; fax 296 780 510 Na Florenci 3, Praha 1, tel. 221 403 858
e-mail: expedice@academia.cz Nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954–6
Kulturně-literární centrum Academia Ostrava
Zámecká 2, Ostrava 1, tel. 596 114 580