Archeologické rozhledy LXV–2013878
Dolní Podyjí mezi Velkou a přemyslovskou Moravou
Archeologicko-historická interpretace výsledků
interdisciplinárního výzkumu z let 2007–2012
The lower Dyje (Thaya) River region between the periods
of Great Moravia and Přemyslid Moravia
An archaeological-historical interpretation of the results
of interdisciplinary research from 2007–2012
Jiří Macháček – Martin Wihoda
Příspěvek je souhrnnou archeologicko-historickou interpretací výsledků interdisciplinárních výzkumů,
které proběhly v letech 2007–2012 v prostoru dolního Podyjí (Česká republika). Tato oblast patřila v 9. stol.
k jádru tzv. Velké Moravy – raně středověké „říše“, jež v době svého největšího rozkvětu politicky a kulturně
ovládala nejen dnešní Moravu a Slovensko, ale významně ovlivňovala celou středovýchodní Evropu.
Velká Morava zanikla náhle na začátku 10. století. Článek se snaží zodpovědět na otázku, zda byl tento
kolaps tak fatální, jak se dosud předpokládalo, jak na onu katastrofu reagovaly široké vrstvy obyvatelstva,
jak vývoj ovlivnil sídlištní strukturu a kdy došlo k opětovné regeneraci společnosti.
raný středověk – Velká Morava – kolaps – Pohansko – dálkový obchod
The article presents a comprehensive archaeological-historical interpretation of the results of interdisciplinary
research conducted in the lower Dyje (Thaya) River region in the Czech Republic in 2007–2012.
In the ninth century this area belonged to the core of Great Moravia, an early medieval “empire” which
at its peak not only enjoyed political and cultural control over today’s Moravia and Slovakia, but also
significantly influenced the whole of central eastern Europe. Great Moravia collapsed suddenly at the
beginning of the tenth century. The article attempts to clarify whether this collapse was as fatal as has been
thought, how broad classes of the population reacted to this catastrophe, how development influenced the
settlement structure and when the regeneration of society occurred.
Early Middle Ages – Great Moravia – collapse – Pohansko – long-distance trade
Velkomoravský prolog
Oblast dolního Podyjí patřila v 9. stol. k nejužšímu jádru tzv. Velké Moravy. Raně středověká
„říše“ v době svého největšího rozkvětu politicky a kulturně ovládala nejen dnešní
Moravu a Slovensko, ale ovlivňovala i sousední oblasti na území dnešního Maďarska,
dolního Rakouska, Čech, Slezska, Lužice a Polska. Základ její sídlištní struktury tvořily
rozsáhlé sídlištní aglomerace a opevněná hradiska. V oblasti dolního Podyjí k nim patřil
Nejdek, Strachotín a především Pohansko u Břeclavi, dnes jedna z nejlépe prozkoumaných
lokalit svého druhu ve střední Evropě (Macháček 2007). Rozlehlá aglomerace na Pohansku
(50–60 ha) stála v 9. stol. spolu s ostatními centry bezpochyby na špici tehdejší sídlištní
hierarchie. Jejich potřebám byla podřízena i celá sídlištní struktura (Dresler – Macháček
878–894
2008). Kumulovaly všechny významné centrální funkce (politické, vojenské, správní,
náboženské i hospodářské a obchodní, viz Gringmuth-Dallmer 1999), a mohli bychom je
proto nazývat jakýmisi supercentry.
Stejně náhle, jako se Velká Morava na začátku 9. stol. objevila, tak o sto let později
i zanikla (Měřínský 1986; 2008; Třeštík 1987). Její centra včetně Pohanska byla opuštěna
či zchudla, elity byly rozprášeny, společenské struktury se zhroutily. Úpadek Velké Moravy
se tradičně vykládá jako důsledek vpádu kočovných Maďarů či vnitřních politických otřesů.
Současné archeologické bádání však nabízí i alternativní vysvětlení náhlého kolapsu, který
mohl být vyvolán např. změnami klimatu a přírodního prostředí (Macháček et al. 2007)
či přerušením tradičních obchodních tras, kterými na Moravu proudilo luxusní zboží, důležité
pro fungování velkomoravské ekonomiky založené na redistribučních mechanismech
(Wihoda 2010, 93; Štefan 2011, 347).
Byl však tento kolaps natolik fatální, jak se nám doposud jevilo? A jakým způsobem
na onu katastrofu reagovaly široké vrstvy obyvatelstva? Jak tento neblahý vývoj ovlivnil
sídlištní strukturu a proces utváření kulturní krajiny? Kdy došlo k regeneraci celé společnosti?
Řešení nastíněných otázek se stalo hlavním úkolem nejnovějšího bádání v dolním
Podyjí. Dílčí výsledky realizovaného výzkumu jsou detailně popsány v předchozích článcích
tohoto čísla Archeologických rozhledů (Dresler – Macháček 2013; Macháček et al. 2013;
Dresler 2013; Milo 2013; Dreslerová – Hajnalová – Macháček 2013; Videman – Macháček
2013), následující text pak lze chápat jako jeho archeologicko-historickou reflexi.
Archeologický model povelkomoravského a mladohradištního
vývoje v dolním Podyjí
Sídlištní struktura a populace
V dolním Podyjí registrujeme v 10. stol. náhlý úbytek obyvatelstva, který mohl být způsoben
různými faktory (např. odchodem části obyvatelstva do jiných, více či méně vzdálených
oblastí, násilím během válečných událostí, samoregulačními mechanismy působícími
v období krize apod.). Na Pohansku se tento regres projevuje zásadním snížením počtu
hrobů na pohřebiště u kostela při velmožském dvorci, které na základě superpozic, milodarů
a specifické orientace (V–Z) datujeme do povelkomoravského až mladohradištního
období. Jedná se pouze o 25 hrobů, což je 6 % z celého pohřebiště. Odpovídajícím způsobem
klesá i hustota zástavby (Macháček 2007, 330–331). Např. na jedné z prozkoumaných
ploch v tzv. Lesní školce lze do povelkomoravského období zařadit pouze 6 %
datovaných objektů. Nakonec osídlení z Pohanska mizí úplně.
V mladohradištním období (11.–12. stol.) se hustota osídlení v zájmovém území stabilizuje
někde na úrovní ca 40 % velkomoravského období. Původní velkomoravská centra
zůstávají opuštěna (Pohansko u Břeclavi) nebo přežívají jen ve značně pauperizované podobě
(Mikulčice). Sídlištní struktura se však více diferencuje. Namísto dvoustupňové velkomoravské
struktury, kterou tvořily jen supercentra a venkovské osady v jejich zázemí, zde
vznikla komplikovanější hierarchie, tvořená centry prvního řádu (Oberzentrum/komplexes
Zentrum), která kumulovala všechny funkce (např. Břeclav, Podivín, Hodonín), a centry
druhého či třetího řádu (Mittelzentrum, Unterzentrum). Ta plnila v sídlištní struktuře buď
jednu, nebo více centrálních funkcí, nikdy však všechny (Gringmuth-Dallmer 2011, 434–338).
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou … 879
Význam některých z nich spočíval v ekonomické rovině a souvisel hlavně se specializovanou
řemeslnou činností a dálkovým obchodem (Kostice – Zadní hrúd, Ladná). Sídlištní
struktura byla doplněna běžnými venkovskými sídlišti. Hlavní centra v zájmové oblasti
a nejbližším okolí zaujímala v porovnání s velkomoravským obdobím podstatně menší
plochu. Jejich vnitřní struktura přesto není dosud archeologicky dostatečně známá.
Subsistence
V povelkomoravském období došlo i k hluboké proměně subsistenčních zvyklostí
(Dreslerová – Hajnalová – Macháček 2013). Po zániku velkomoravských center na okolních
sídlištích podstatně poklesla produkce obilovin a změnila se i celková struktura
pěstovaných plodin, zejména se snížil podíl pšenice. Tuto změnu dokládá jak archeobotanická
analýza, tak úbytek a zmenšení velikosti obilních jam z 10. stol., které jsme zkoumali
v Kosticích – Zadním hrúdu. Úpadek zemědělské výroby doprovázel výrazný nárůst
podílu lovné fauny, jejíž kosti tvoří až třetinu veškerého osteologického materiálu z objektů
datovaných do tohoto období.
Poměrně vysoký, i když postupně klesající podíl kostí z lovné fauny zůstal zachován
i po celé mladohradištní období. Průměrná hodnota 14–16 % zjištěná v Kosticích – Zadním
hrúdu dalece překračovala zastoupení lovné zvěře na velkomoravském Pohansku. Stoupající
význam lovu byl snad reakcí na větší poptávku po masné produkci, kterou dokládá
i zvýšený podíl kostí prasat, jejichž konzumace dosáhla svého vrcholu v 11. stol. (okolo
60 % z celkového počtu klasifikovaných kostí). Zřejmě to souviselo se vznikem centrální
lokality druhého řádu v těchto místech a s možnostmi, které nabízel blízký (nově obnovený)
lužní les pro lov i chov prasat (viz Unger 1993, 136).
Podle opětovného nárůstu objemu podzemních sil na obilí prozkoumaných v Kosticích
i podle zvyšující se hustoty archeobotanických nálezů na litr sedimentu usuzujeme na
stoupající produkci obilí v mladohradištním období. Roli hlavní kulturní plodiny přebírá
žito a především proso, jako méně náročné a na úrodu jistější rostliny. Podle značného
množství pecí, zřejmě chlebových, které byly v lokalitě prozkoumány, lze předpokládat,
že úroda vypěstovaná v okolí nebyla převážena jinam, ale byla přímo na místě zpracována
a možná i z větší části konzumována, příp. vyvezena až v podobě hotových potravinářských
výrobků. Tomu by podle jedné z hypotéz nasvědčovala také hustota archeobotanických
nálezů v sídlištních sedimentech, která je v porovnání s velkomoravským i povelkomoravským
horizontem mnohem větší. Mladohradištní centra druhého řádu se tak na rozdíl
od velkomoravských supercenter asi přímo aktivně podílela i na zemědělské prvovýrobě
a zpracování potravin.
Řemeslo a technologie
V období velkomoravském evidujeme prudký rozvoj řemeslné výroby, která je koncentrována
především ve všech velkomoravských centrech, což dokládá velké množství různých
dílenských objektů, objevených při archeologických výzkumech. Na Pohansku byla
vázána na výrobně-obytné jednotky – parcely či usedlosti, které se vyznačují přibližně pravoúhlým
tvarem a ohrazením. Se zánikem velkomoravské aglomerace na Pohansku upadá
v regionu i úroveň řemeslné produkce, jak lze dokumentovat např. na vývoji keramiky
(Macháček 2001, 262).
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou …880
K jejímu opětovnému zvýšení dochází až se vznikem centra druhého řádu v Kosticích –
Zadním hrúdu. Podle nálezů získaných archeologickým terénním výzkumem (Macháček
et al. 2013) i povrchovou prospekcí s detektorem kovů (Dresler – Macháček 2013) zde
identifikujeme doklady zpracování barevných kovů, kosťařskou výrobu a možná i výrobu
šperků. Mimořádně zajímavé jsou především početné nálezy olova ve formě různých pásků,
smotků, ale i slitků, které indikují místní kovolitectví. Se šperkařstvím může souviset
mimořádně vysoký počet nalezených záušnic (41 ks), z nichž některé asi nebyly dokončeny.
S řemeslnou výrobou v Kosticích – Zadním hrúdu mohou souviset i některá z odkrytých
pyrotechnologických zařízení. Nesporné je to v případě objektu č. 123, který obsahoval
větší množství strusky a kovových okují, nalezených při šlichování jeho výplně. To svědčí
o intenzivní kovozpracující činnosti probíhající v jeho okolí.
Je zřejmé, že v mladohradištním období se již profesionální a specializovaná řemeslná
výroba nekoncentrovala převážně v prvořadých centrech, jak tomu bylo v době velkomoravské,
ale docházelo k její prostorové diverzifikaci. Tímto způsobem vznikla centra druhého
řádu, jejichž hlavní význam ležel právě v hospodářské oblasti.
Společnost a její struktura
Na Velké Moravě existovala velice komplexní a sociálně silně stratifikovaná společnost
s relativně vysokou úrovní materiální kultury. Především elity zanechaly svůj odraz v bohatých
archeologických nálezech, ať již na pohřebištích, nebo v místech svých rezidencí,
k nimž počítáme i tzv. velmožský dvorec na Pohansku, který byl zřejmě imitací palatia
karolinské falce.
V povelkomoravském stupni došlo k erozi tohoto sociálního systému. Na Pohansku
se projevila zánikem ohrazení velmožského dvorce (Dostál 1975, 35–36), které bylo již
předtím nejméně jednou přestavováno, a následně i rozsáhlým požárem, při kterém došlo
k destrukci dřevohlinité hradby s kamennou plentou (Dresler 2011, 135–137). Absolutní
datování této události je značně nejasné. Mohlo k ní dojít někdy v prvním desetiletí 10. stol.,
ale jednoznačné důkazy prozatím chybějí (Dresler 2011, 180). Opevnění se v povelkomoravském
stupni nacházelo již v rozvalinách. S válečnými aktivitami souvisejí i hroby
z pohřebiště na velmožském dvorci s ostatky osob, které snad zemřely v důsledku válečných
zranění (např. hrob 20 – muž s dvěma rombickými šipkami u klíční kosti a v pánvi;
hrob 275 z nartexu kostela – muž s rombickou šipkou zabodnutou v hrudníku; tyto hroby
jsou považovány za jeden z výjimečných dokladů maďarských nájezdů na Velkou Moravu;
Kalousek 1971, 35–36, 159–160; Schulze 1984, 486; Schulze-Dörrlamm 2002, 111).
Nálezy rombických a deltoidních hrotů ze sídlištní vrstvy v prostoru velmožského dvorce
bývají spojovány se staromaďarskými nájezdy (Kouřil 2003, 125 s lit.). Synchronizace
všech těchto událostí je v současné době prakticky nemožná.
Z archeologického obrazu však v každém případě mizí velkomoravská elita, včetně
většiny jejích rezidencí, redistribučních a správních center. Nelze ovšem vyloučit, že část
velkomoravské nobility přežila i turbulentní počátky 10. stol. a přizpůsobila se nové situaci
i novým pánům – Maďarům (naznačují to některé nálezy z hrobů u nově objeveného druhého
kostela na Pohansku u Břeclavi či z pohřebiště v Nemilanech na Olomoucku, které
datujeme do počátku 10. stol. a spojujeme zčásti s nomádským prostředím). Možná to byli
právě její příslušníci, kteří oživili okamžitě po zklidnění politické situace ve středním
Archeologické rozhledy LXV–2013 881
Podunají v 70. letech 10. stol. dálkový obchod, který byl tak důležitý pro život raně středověké
společnosti. Prvotní impuls k této regeneraci však mohl vzejít již od nových elit,
které na Moravu přicházely od konce 10. stol. (Wihoda 2010, 210, 138).
K obnovení komplexních společenských struktur došlo v mladohradištním období. Po
krátké polské epizodě (1002/1003–1018/1029) ovládla Moravu přemyslovská knížata
(Wihoda 2010, 104–110), což znamenalo asi splynutí přežívajících moravských elit s urozenci
z Čech (Wihoda 2010, 110). Moc v zemi převzala nová, na přemyslovská knížata
vázaná vrstva družiníků, která si na Moravě vybudovala jednak vlastní sídla, jednak zčásti
oživila, doplnila, ale především významně transformovala hradskou správní soustavu.
Takto vznikl asi někdy okolo r. 1041 i hrad v Břeclavi, který nechal vybudovat po válce
s Bavory Přemyslovec Břetislav. Archeologicky jsou tato mladohradištní centra prvního
řádu málo známá. V Břeclavi proběhl v místech, kde se přemyslovský hrad hypoteticky
nacházel, jen drobný záchranný výzkum uvnitř dnešního zámku (Kordiovský – Unger
1972; Kordiovský 1987) a na předpokládaném předhradí (Klanicová – Peška 1996). Kromě
příslušníků elity (úředníci, klér) a členů vojenské posádky, kteří zřejmě sídlili uvnitř
hradu, lze v místě předhradí očekávat dílny, příp. obydlí řemeslníků, podobně jako např.
na soudobém přemyslovském centru na Starém Brně. Na protějším břehu řeky Svratky
archeologické výzkumy odkryly mladohradištní pece, železná struska a dokonce i jámy
na skladování obilí, které svědčí o existenci hospodářského zázemí hradu, lokalizovaného
do těchto míst (Zapletalová 2008, 152).
Na základě aktuálních výzkumů v Kosticích – Zadním hrúdu si můžeme udělat jistý
obrázek o společenské skladbě obyvatel mladohradištních center druhého řádu. Přítomnost
nobility zde dokládají součásti výzbroje (kování pochvy meče) a jezdecké výstroje (třmeny,
ostruhy), z nichž některé byly i honosně zdobeny (ostruhy plátované měděným plechem
nalezené detektorem kovů na povrchu polí). Dominantní složku místní komunity však
tvořili řemeslníci, obchodníci a zřejmě i zemědělci, kteří byli pochopitelně hlavní společenskou
vrstvou především na venkově.
Náboženství a kult
Některé archeologické struktury objevené při výzkumech na Pohansku nasvědčují
tomu, že v povelkomoravském období se část společnosti krátkodobě vrátila zpátky k předkřesťanské
víře. Tato pohanská reakce však nezasáhla celou společnost, což dokládají
některé pozdní hroby prozkoumané u rotundy na severovýchodním předhradí Pohanska,
které řadíme až počátek 10. století. O kontinuitě v náboženské oblasti svědčí i nepřerušená
existence některých venkovských nekropolí ve zkoumaném regionu, kde se pohřbívalo od
velkomoravského až po mladohradištní období (Stará Břeclav, DolníVěstonice „Na pískách“,
Prušánky atd.: Měřínský 1997, 91; Dostál 1968, 40).
Ke stabilizaci projektivního a symbolického subsystému moravské společnosti dochází
každopádně v mladohradištním období. Již v 70. letech 10. stol. byla na Moravě (či alespoň
v její části) obnovena církevní správa (Wihoda 2010, 100). Do této doby klademe i skupinu
25 hrobů z pohřebiště na velmožském dvorci na Pohansku. Oproti starším hrobům, které
se v některých případech vzájemně narušují, jsou striktně orientovány ve směru Z–V, což
ukazuje na rigidní křesťanský ritus. Vyznačují se i chudou výbavou, z níž se zachovaly
pouze dvě záušnice – charakteristický šperk povelkomoravského a mladohradištního období.
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou …882
Chudá výbava (esovité záušnice, skleněné a karneolové perly, někdy i mince) a poměrně
jednotný pohřební ritus (tzv. mladohradištní řadová kostrová pohřebiště) jsou charakteristické
i pro jiná soudobá pohřebiště v regionu (např. nově prozkoumané pohřebiště Břeclav –
Louky od Břeclavska, Břeclav – Masarykovo náměstí, Stará Břeclav – Přední Čtvrtky,
Lanžhot – Na stráži aj. Dostál 1968, 40–44; 1983, 61; Dresler 2013).
V průběhu mladohradištního období dochází k dalšímu budování církevní správy.
V Břeclavi je k r. 1141 připomínán tzv. velkofarní kostel, který stál asi někde na předhradí
přemyslovského hradu.Archeologickým výzkumem zde byla zachycena pozdně románská
svatyně předběžně datovaná do 13. stol. a mladohradištní hroby (Měřínský 2000, 85–86;
Klanicová – Peška 1996). Tyto nálezy souvisejí s intenzivním budováním farní organizace,
která se v českých zemích začíná etablovat snad již někdy na přelomu 11. a 12. stol.
(Štefan – Varadzin 2007, 42).
Obchod a dálkové kontakty
V povelkomoravském stupni jsou doklady kontaktů se vzdálenými regiony v porovnání
s přecházejícím obdobím mnohem vzácnější. Na Pohansku souvisejí cizorodé předměty
vesměs se zásahem starých Maďarů (Kouřil 2003, 122–124). Kromě rombických a deltoidních
šipek, jejichž původ může být i místní, je to především šipka s rozeklaným ostřím
z Lesní školky, která patří k typickým kočovnickým militariím, jež se ve východní Evropě
objevují od 9. do 13. stol. (Dostál – Vignatiová 1987, 37). Dalším předmětem, který se mohl
na Pohansko dostat prostřednictvím Maďarů, je bronzové kolečko s loukotěmi, u něhož je
předpokládán chazarský původ ze saltovo-majacké kultury (Kouřil 2003, 124). Dálkový
obchod, tolik důležitý pro redistribuční základy velkomoravské ekonomiky, však v 1. pol.
10. stol. prakticky ustal, neboť hlavní komunikační tepny směřující na jihovýchod i západ
byly přerušeny po příchodu Maďarů. To mělo bezesporu devastující dopad na soudržnost
celé společnosti (Wihoda 2010, 93; Štefan 2011, 347).
Zásadní změna v obchodním a komunikačním subsystému proběhla na přelomu povelkomoravského
a mladohradištního stupně. Původní centrum regionu, Pohansko, bylo opuštěno
a těžiště osídlení se přesunulo do nedaleké polohy Kostice – Zadní hrúd, kde se až do
2. pol. 10. stol. nacházela zcela běžná venkovská osada, patřící v 9. stol. k zemědělskému
zázemí velkomoravského centra. Počátky boomu tohoto sídliště identifikujeme podle nálezů
bavorských mincí a jejich imitací, které se našly nejen při archeologickém výzkumu,
ale i na povrchu polí s pomocí detektoru kovů (Videman – Macháček 2013). Pět ztrátových
mincí datovaných vesměs před rok 976 či do jeho blízkosti tvoří nejstarší soubor z 2. pol.
10. stol., který dosud známe ze širší geografické oblasti dolního Pomoraví, středního Podunají
a celé Karpatské kotliny. Zároveň spolu s Olomoucí, Starými Zámky u Líšně a Přerovem
tvoří největší soubor ztrátových mincí 10. stol. na Moravě. Mince tohoto tzv. velkého
střižku byly i vzhledem ke své vysoké hodnotě určeny takřka výhradně pro dálkový obchod.
Jejich výskyt na jižní Moravě naznačuje, že nedlouho po porážce Maďarů v bitvě na Lechu
(955) a po křtu jejich velkoknížete Gejzy (973) se střední Podunají znovuotevřelo dálkovému
obchodu, který byl na více než půlstoletí přerušen vpádem Maďarů. Kromě originálních
mincí ražených v Řezně, Nabburgu či Augsburgu se v Kosticích objevují také jejich místní
imitace, které podle některých teorií mohly dokonce předcházet oficiální ražbě českých
knížat. Chyby v ražbě imitativní mince z Kostic – Zadního hrúdu naznačují, že zřejmě
Archeologické rozhledy LXV–2013 883
nebyla vyrobena v oficiální mincovně, ale spíše někde v centrech obchodu, snad i samotnými
kupci. Vysoký obsah stříbra v této minci dokládá, že nešlo o snahu minci zfalšovat,
ale zmincováním drahého kovu do podoby denáru, obecně přijímaného na trhu, dosáhnout
jednoduššího způsobu uplatnění drahého kovu při obchodní transakci. V této souvislosti je
nutné upozornit na „starobylé mincovní právo“ vázané na blízký Podivín, které zmiňuje
ve své kronice sepsané ve 20. letech 12. stol. pražský kanovník Kosmas, a které snad lze
vztáhnout právě k 10. stol. (viz níže). O tom, že v zájmové oblasti neustal dálkový obchod
ani okolo přelomu tisíciletí, svědčí nálezy tří jednotlivých bavorských mincí z nedalekých
Hrušek a Nové Vsi, datovaných těsně po r. 1000.
Svého vrcholu dosahoval dálkový obchod v oblasti Kostic – Zadního hrúdu někdy
v 1. pol. 11. století. Z této doby pochází nejen největší počet dosud známých mincí, především
uherských ražeb Štěpána a Ondřeje, ale datujeme sem i fragment kupeckých vážek
objevený v sídlištní jámě z 11. století. Částečně sem patří i nálezy zploštělých kulovitých
bimetalických závaží (Kugelzonen-Gewichte) typu B2 podle H. Steuera (11.–12. stol.),
učiněné detektorem kovů. Ta jsou rozšířena především ve slovanských oblastech Pobaltí.
Na Moravě byly analogické exempláře dlouho známy jen z několika málo exemplářů
z Melic, Litovle a Olomouce, v poslední době jich však díky detektorům kovů přibývá.
Podle metrologické analýzy lze hmotnosti nalezených závaží vztáhnout k jednotkám
odvozeným z tzv. severské hřivny (základní jednotkou nalezených závaží byla 1/60 severské
hřivny). Tento hmotnostní standard se začal šířit ve 20. let 11. stol. ze Skandinávie
a do konce 11. stol. se prosadil na většině území severní a západní Evropy (Nightingale 1985,
199–200). Váhy, jejichž fragment (rozdělovač řetízku vah) jsme objevili při výzkumu
v Kosticích, patří k typu 5, příp. s menší pravděpodobností k typu 7 podle H. Steuera.
Datujeme ho tedy spíše do 11., než do 12. stol. (Steuer 1997, 29, 144–145). Spektrum nálezů
z těchto poloh doplňují tři zlomky stříbra, zlomek hřivny z cínového bronzu a velké
množství olova. Některé olověné předměty (především kotoučky s otvorem) bývají někdy
interpretované také jako závaží (např. Moździoch 2002, 156). Podle výskytu mincí si lokalita
svoje postavení na trasách dálkového obchodu udržela i po celé 12. stol., i když její
význam asi klesal.
Sídliště v Kosticích – Zadním hrúdu zřejmě plnilo funkci tržní vsi, podobně jako např.
dosud neobjevená Slivnice, kterou pražský Kosmas ve své kronice lokalizuje někam na
dolní tok Dyje a nazývá „villa cum foro“. Kostické sídliště navazovalo na velkomoravské
Pohansko a možná i na onen „trh Moravanů“ zmiňovaný v Raffelstettenském celním řádu
z počátku 10. stol., který byl hojně navštěvován bavorskými, ale především židovskými
kupci. Mohli to být jejich následovníci, kteří se sem v poslední čtvrtině 10. stol., když
pominulo maďarské nebezpečí, vrátili a aktivně přispěli v součinnosti s místními elitami
k obnovení dálkového obchodu spojeného s ražbou mince. To naznačuje i výše zmíněná
zpráva Kosmy o pokřtěném Židu Podivovi, zakladateli Podivína.
Obchodní trasa, která v dolním Podyjí vstupovala na Moravu, vedla ze středního Podunají
a Karpatské kotliny směrem k severu do Polska a Pobaltí ve směru starobylé jantarové
stezky. Etablovala se již na sklonku 10. stol., o čemž kromě nálezů z Kostic – Zadního
hrúdu svědčí i depoty západoevropských a arabských mincí a zlomkového stříbra ze severní
a střední Moravy – z Kelče, Komárova a nejnověji i Kojetína. Podél této trasy se kumulují
i nálezy raně středověkých kupeckých závaží, kterých na Moravě dnes evidujeme již více
než dvě desítky.
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou …884
Historická recepce nejnovějších archeologických objevů
v dolním Podyjí
Dolní Podyjí upoutalo pozornost soudobých pozorovatelů teprve na počátku 12. stol., kdy
se o zdejší prostor začal zajímat svatovítský děkan Kosmas (Skutil 1997, 96–103). Učinil
tak na okraji sporu, který vedlo pražské biskupství s olomouckým, a jehož předmětem byly
majetky v dolním Podyjí – konkrétně hrad Podivín a trhové vsi Slivnice a Sekyřkostel.
Celá kauza se nakonec táhla po více než dvě století a svědčí o mimořádném významu
dotčeného území v raně přemyslovské državě.
V průběhu dlouhého sporu vznikl soubor listin a různých kronikářských zápisů, jehož si záhy povšimla
i historická literatura. Svým způsobem jednostranná výpověď pramenů však zároveň předznamenala ráz
kritického výzkumu, který se od počátku ubíral dvěma odlišnými směry. První z nich si více všímal obecných
souvislostí a události v Dolním Podyjí sledoval zejména v rámci vztahu církevní a světské moci, který
se na přelomu 11. a 12. stol. projevil v tzv. boji o investituru (Dudík 1875; Bretholz 1896; Novotný 1913).
Druhý se naopak soustředil na výklad místopisných pasáží a v podstatě se vyčerpával hledáním hradu
Podivína s osadami Slivnicí a Sekyřkostelem. Takto pojal své úvahy již Franz Josef Schwoy, jenž navíc
posunul vznik podivínského hradu do období Velké Moravy (Schwoy 1793, 167). Více zdrženlivosti sice
projevil Řehoř Volný (Wolny 1846), nicméně ještě před koncem 19. stol. se pátrání po zmizelém, údajně
mojmírovském sídle stalo opakovně vyhlašovaným cílem vlastivědné práce (Noháč 1911, 154; Červinka
1942, 14).
Kritickou revizi stávajících názorů provedl Ladislav Hosák, který se také pokusil o střízlivý rozbor
všech známých historických pramenů a posléze dospěl k závěru, že někdejší hrad zmizel s regulací řeky
Dyje (Hosák – Nevřiva – Švestka 1959, 10–19). Hosákovo stanovisko bylo přijato s porozuměním, byť snahy
o lokalizaci podivínského hradu do různých míst v Podyjí neustaly ani v následujících letech (Prager
1965, 22–32; Matějek 1968, 245–254; Šrámek 1969, 294–298; Unger 1997, 124–136). Nejdále pak postoupil
Václav Hortvík, jenž přihlédl nejen ke středověkým pramenům, nýbrž i k mladší tradici a topografickým
příručkám, aby s jejich nápovědou opakovaně upozornil na podivínské předměstí Rybáře (Hortvík 1986,
81–89; 2011, 7–13). Ustálené souřadnice historického myšlení významněji narušil snad pouze příspěvek
Václava Richtera, jenž rozvinul starší představy a po zevrubném rozboru známých souvislostí předložil
k úvaze, zda záhadné tahanice o Podivín nesouvisejí s mojmírovským dědictvím, resp. zda na Podivín
nebylo přeneseno centrum moravské církevní správy, které se původně nacházelo v prostoru mikulčické
aglomerace, kde by se mohla nacházet trhová ves Slivnice a kde by místní trať „Kostelisko“ mohla odkazovat
na tajemný Zekirkostel (Richter 1958, 68–86; 1969, 100–103; Konečný 1975–1976, 9–22). Na dříve
vyslovené postřehy navázal rovněž Pavel Radoměrský, jenž se podobně jako Jaroslav Pošvář (1954, 7–16;
1986, 319–325) soustředil na mincovní právo a doložil, že se v Podivíně skutečně razily denáry. Právě
zdejší, na hradě ležící mincovna měla dát Podivínu jeho druhé jméno, totiž Zekir-Kostel (Radoměrský 1992,
243–256).
Není asi možno pochybovat, že dlouholetý a namnoze pečlivý a pracný výzkum přinesl velké množství
cenných poznatků. Přesto se nepodařilo nalézt odpověď na otázku, v čem spočíval význam této moravské
domény v Dolním Podyjí, nad níž se střetla dvě domácí biskupství za účasti duchovní a světské elity křesťanského
světa. Nešlo patrně o kus půdy, neboť ten by se dal ocenit. Sporná država měla mít nějakou vyšší,
snad symbolickou hodnotu, přičemž samotným aktérům nemuselo být jasné, o jakou tradici tu běží. Dále,
za práh takto naznačených předpokladů však historický výzkum nepokročil (Wihoda 1998, 279–290).
Dosud jen opatrné domněnky, že by se klíč k výkladu mocenských poměrů v dolním
Podyjí mohl ukrývat v 10. stol., nečekaně podpořil soubor pozoruhodných nálezů z lokality
Kostice – Zadní hrúd. Ztrátové mince, závaží severského typu i řemeslné polotovary naznačují,
že se na vyvýšených písečných dunách nad soutokem Dyje a Moravy rozložilo sídliště,
které snad půl století po pádu mojmírovské říše navázalo čilé kontakty jak s bavorským
Archeologické rozhledy LXV–2013 885
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou …886
Podunajím a Panonií, tak nově i se vzdáleným severem. Rozsah a povaha nálezů dokonce
nevylučují, že zde v jiné, zjevně však rustikálnější podobě ožil legendární trh Moravanů,
kam ještě kolem r. 904 pravidelně zajížděli franští kupci (Inquisitio 8, 119; Třeštík 1973,
869–892). Snad právě chvalně známá tradice pomohla vzkřísit „tržiště“, jež sice bylo pouhým
stínem někdejší slávy, nicméně pod ochranou místní nobility (?) přece jen vznikla na
severním břehu řeky Dyje jakási bezpečná „zemská brána“, která lákala kupce a řemeslníky
pro svou polohu na trojmezí mezi Bavorskem, Panonií a zbytkem Moravy. Ta ovšem
přežívala ve stínu mocnějších sousedů. Nejprve Maďarů, jejichž volný dohled nedlouho
po r. 955 vystřídala tributární závislost na přemyslovských knížatech.
Co se tedy dělo v dolním Podyjí mezi pádem mojmírovské říše a vznikem přemyslovské
správní soustavy? Nejprve asi můžeme vyloučit přímou návaznost přemyslovského hradu
v Břeclavi na Pohansko, a to nikoliv jen proto, že Pohansko zřejmě patřilo k dědičné, bezprostředně
spravované mojmírovské doméně, zatímco Břeclav byla od počátku budována
jako „pouhé“ provinční centrum, nýbrž proto, že v mezičase, snad někdy ve 2. pol. (?)
10. stol., se dolní Podyjí, tedy prostor mezi dnešní Břeclaví a Strachotínem, stalo „zemskou
branou“ na doteku tří velkých kulturních okruhů, západního, mediteránního a severského.
Na tomto „trojmezí“ vznikla komora, kde se začali shromažďovat kupci a řemeslníci,
a postupně se tady vytvořila soustava možná i propojených sídlišť, jež se mohla těšit z tržního
(Slivnice) a mincovního (Podivín) práva. Právě z dobově podmíněných poměrů (nebo
z nouze?) vzešlý stav zatížil v 11. a 12. stol. vztah pražského a olomouckého biskupství,
ale se značnými problémy se dle všeho potýkala i provinční správa.
Jak se celá kauza po staletí vyvíjela? Rozhodnutím knížete Břetislava I. se v Brně
a Olomouci usadili jeho mladší synové, ale nejvýznamnějším zemským sídlištěm zůstávala
Olomouc (Bláha 2000, 179–196). Právě tady se nacházelo sídlo biskupství, jež sice
v 10. stol. nebylo trvale obsazeno, nicméně pokud se Kosmas držel věrohodných výpovědí,
o uprázdněný stolec se zajímal již druhý z Břetislavových nástupců Vratislav II. a na
počátku své vlády (1061–1092) přesvědčil pražského biskupa Šebíře spravujícího tehdy
Čechy a Moravu jako jedinou diecézi, aby nebránil investituře moravského elekta (Kosmas,
II.21, 112). Ve shodě vypovídají olomoucké zápisky, podle nichž byl Jan třetím správcem
moravské diecéze a k jeho uvedení na Moravu došlo v r. 1063 (AGO, 648; Granum, 67;
Wihoda 2010, 127–138).
Návrat moravských biskupů do Olomouce však nebyl jednoduchý, přestože si biskup
Šebíř vybral odškodné dvanáct nejlepších vesnic v Čechách, 100 marek stříbra ročního příjmu
z knížecí komory a na Moravě si mohl ponechat majetky v dolním Podyjí, jmenovitě
dvůr u Sekyřkostela s příslušenstvím (curtem autem, que est in Moravia ad Sekircostel),
ves Slivnici s trhem (villam Sliunicam cum foro) a hrad uprostřed řeky Svratky (castrum
ibidem situm in media aqua Zuartka). Ten prý nesl jméno zakladatele Žida Podivy, který
se později dal pokřtít (Podiuin dictum a conditore suo Podiua, Iudeo sed postea catholico).
Potud Kosmas (Kosmas, II.21, 113), ovšem poněkud jiný příběh nabízí moravská tradice,
v níž se uchovaly vzpomínky na třetího biskupa Jana, jenž „statečně“ vystoupil v zájmu
práv a statků svého kostela Podivína (pro iuribus et bonis Podywyn ecclesie sue) proti pražskému
biskupu Jaromírovi, který tytéž statky méně spravedlivě obsadil v druhém roce po
svém vysvěcení (Granum, 67). Oč tu tedy šlo? Formálně vzato o majetky v dolním Podyjí,
přesněji Podivín, Sekyřkostel a Slivnici, jež si na knížeti vymohl pražský biskup Šebíř jako
náhradu za příjmy, o něž byl krácen po obnovení moravské diecéze v r. 1063. Ve shodě
Archeologické rozhledy LXV–2013 887
vypovídá Kosmův záznam k r. 1099, kdy na Moravu zavítal kníže Břetislav II. Podivín
tehdy náležel k državám moravského biskupství, nicméně z knížecí vůle byl hrad přestavěn
a poté s okolím, jak bývalo dříve (sicut antea fuerat), vrácen pražskému kostelu (Kosmas,
III.9, 169), který jej bez nesnází udržel po čtyři následující dekády, neboť v r. 1134 tady
zemřel pražský biskup Menhart (FRB II, 219). Ani tato dlouhá držba neotupila ostří letitého
sporu. V r. 1144 si olomoucký biskup Jindřich Zdík přivezl z Bamberku listinu, v níž
římsko-německý král Konrád III. vyňal poddané olomouckého kostela ze správní a soudní
pravomoci moravských knížat a zároveň Zdíkovi potvrdil vrácení hradu Podivína s výslovným
upozorněním, že hrad Podivín, majetek a věci k němu patřící ve starých dobách
(antiquo tempore) vlastnil moravský biskup, ale pro zmatení času a věcí (temporum ac rerum
perturbacione oborta), připadl jmenovaný hrad (predictum castellum) pražský diecézi
(CDB I, 138; Dušková 1986, 313–317). Příznivý ortel, jehož výslednou podobu stanovil
možná samotný Zdík, popřel stávající vrchnostenská práva, což se neobešlo bez hlasitých
protestů druhé strany. Olomoucký biskup proto uznal pražské nároky a zároveň přesvědčil
krále Konráda III., aby vyzval českého knížete Vladislava II. k odškodnění. A Vladislav II.,
který Zdíkovi i Konrádovi III. vděčil za knížecí stolec, prosbě vyhověl a daroval pražskému
biskupství želivský újezd (CDB I, 157).
Jindřich Zdík s konečnou platností a poměrně spravedlivě uzavřel vleklý spor, jenž po
více než sedm dekád zatěžoval vztahy obou biskupství. Prozíravá transakce zároveň vytvořila
dostatečné zázemí pro věcnou spolupráci, z níž vybočily snad jen renovační snahy
svatovítské kapituly na počátku 13. století. Krátce před r. 1201 totiž pražský kanovník
Arnold vinil biskupa Daniela II., že neprávem zastavil některé církevní statky, mezi nimiž
byl zmíněn také Podivín. Zjevná pomluva ovšem nevzbudila širší ohlas a byla zamítnuta
i papežem (CDB II, 23; 31). Většího úspěchu dosáhl až Danielův nástupce Ondřej, jenž
v červenci r. 1221 získal příslib českého krále Přemysla Otakara I., že Podivín bude vrácen
pražskému biskupství (CDB II, 217). Ani tento závazek nepřesáhl rovinu pouhé formální
proklamace, protože o rok později olomoucký biskup Robert volně disponoval patronátním
právem farního kostela v Podivíně (CDB II, 235; 237).
Arnoldův protest nás opět přivádí k otázce věčného návratu, v čem spočíval faktický
význam malé moravské domény, která sice ležela v blízkosti Břeclavi, a přece jí nebyla podřízena
a ani jinak nebyla vsazena do provinčních struktur. Vleklý spor napovídá (Wihoda
1998, 280–290), že v Podivíně mohly rozhodovat i jiné než jen čistě ekonomické úvahy
a nejspíš obě strany sporu tušily, že Podivín nějak souvisel se vztahem pražského biskupa
k Moravě a zdejšímu biskupství a obecně s církevní správou v 10. stol., neboť právě tam lze
datovat Kosmovu historku o pokřtěném Židu Podivovi i mlhavé narážky na jakási starobylá
práva (Iura quoque antique institutionis super eodem castro reformare intendentes),
včetně ražby mince (Richter 1958, 68–86).
Tím se obloukem dostáváme k době, která nás v souvislosti s novými archeologickými
objevy učiněnými v posledních letech v dolním Podyjí eminentně zajímá. Na konci 10. stol.
zasáhly střední Podunají výrazné změny, jejichž obrysy naznačil příjezd dvanácti uherských
vyslanců na dvorský sjezd do Quedlinburku o Velikonocích r. 973. Ústy svých zástupců se
kníže Gejza zavázal přijmout křest a ještě před r. 1000 v Uhrách převážil kulturní a politický
vliv evropského Západu (Érszegi 2000, 600–607). Podunajím opět putovaly kupecké
karavany, které se již nemusely trmácet do Prahy a Krakova. Jinou hrozbu pro trh v pražském
podhradí představovala nově otevřená magistrála, jež směřovala z Magdeburku přes
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou …888
Poznaň a Hnězdno na Rus. Boleslav II. si patrně uvědomoval, že Praha přestává být branou
do slovanského světa a snažil se zvrátit nepříznivý vývoj. Na Vyšehradě otevřel novou
mincovnu a r. 990 zaútočil na piastovské hrady v Poodří. Podle některých starších názorů
nechal zhruba ve stejné době vypálit Staré Zámky u Líšně (Staňa 1972, 109–171; 1986,
86–89; 2000, 197–208), i když takové datování si dnes zaslouží důkladnější revizi. Podobně
jako svého času mojmírovská knížata se zřejmě Boleslav II. pokoušel vstoupit do obchodu
na dunajské magistrále. Možná, že právě tehdy se zrodila ona pozoruhodná vazba
Podivína na pražské biskupství. Pokud přijmeme opatrný předpoklad, že se zde měli shromažďovat
kupci a že jednou z položek byli otroci, musel být přítomen kněz, který těmto
nešťastníkům nabízel a uděloval svátost křtu. A připomeňme si ještě, že moravská diecéze
neměla vždy svého pastýře, což znamenalo, že duchovní správu v Podivíně muselo zajistit
právě pražské biskupství (Wihoda 2010, 94–104).
Můžeme tedy spojit Podivín s pokusem knížete Boleslava II. zapojit se do dálkového
obchodu v Podunají? Proč ne. Tomuto výkladu neodporuje Kosmova historka o pokřtěném
Židu Podivovi, ani „starobylé mincovní právo“. Jen asi bude nutno nahradit „hrad Podivín“
zemskou branou, která sahala zhruba od nově objevené trhové vsi či mýtnice u Kostic a brodu
přes řeku Dyji (u pozdější Břeclavi) patrně až ke Strachotínu a byla vybavena zvláštními
výsadami. Naznačený výklad zajímavým způsobem dokresluje mocenské dění na
počátku 11. stol., kdy Moravané náleželi ke spojencům polského knížete Boleslava Chrabrého
(Staňa 1991, 53–75). Dobře zpravený Thietmar z Merseburku datoval polský zájem
o jižní předpolí Moravské brány k r. 1002 a připomenul, že Moravané, na rozdíl od Čechů,
zachovali Piastovcům věrnost i za vleklých říšsko-polských válek (Thietmar, VI.10–VI.12,
139–141). V polském zájmu vázali české a bavorské síly mimo Poodří a v r. 1017 zaskočili
a pobili velký houf Bavorů (Thietmar, VIII.57, 228).
Merseburský biskup nazval Moravany bojovníky (polského knížete) Boleslava (Mararenses
Bolizlavi milites). Možná chtěl zdůraznit, že se těšili důvěře piastovského dvora
a můžeme-li dnes soudit, silnější polská posádka se skutečně zdržovala jen v Přerově
(Staňa 1998, 46–69; Procházka – Drechsler – Schenk 2006). Právě odtud bylo možno ovládat
strategicky významný brod přes Bečvu i svazek dálkových cest směřujících z Polska
do Podunají. Co však Poláky a Moravany sbližovalo? Byli to snad společní nepřátelé nebo
výnos z dálkového obchodu, který směřoval z evropského severu a východu přes OpavuKylešovice,
Přerov a „podivínskou komoru“ dále do Středomoří? Nevíme, byť u Kelče
a nejnověji u Kojetína nalezené depoty arabských dirhamů a zlomkového stříbra z doby
okolo r. 1000 tento směr úvah přinejmenším nepopírají a polská tradice, která ještě na
počátku 12. stol. prohlašovala, že Boleslav Chrabrý porazil Maďary a posunul hranice svých
držav k Dunaji (Gallus, I.16, 16), jej dokonce činí velmi zajímavým. Do tohoto historického
kontextu dobře zapadají i nálezy bimetalických závaží a kupeckých vážek z kostického
sídliště, které odkazují k oblasti, kde se běžně neplatilo mincemi, ale odvažovaným
stříbrem – tedy do Skandinávie, Pobaltí a Polska. Uvedená hypotéza o propojení severu
a jihu Evropy přes tržiště v Kosticích musí být v dalších fázích bádání ještě potvrzena,
např. nálezy arabských mincí, které zde dosud chybějí.
Uzavřený kruh nejistoty a dohadů prolamuje teprve český zábor kolem r. 1029 a reformy
knížete Břetislava I. Nálezy uherských a moravských denárů potvrzují, že si řemeslnickokupecká
osada v poloze Kostice – Zadní hrúd uchovala jistý význam vlastně až do konce
12. věku a také Podivínští se nadále zaklínali starobylými svobodami, zatímco Břeclav se
Archeologické rozhledy LXV–2013 889
marně dovolávala provinčních zvyklostí. Některé spory se táhly napříč staletími a ještě
v r. 1538 obvinil Hartman z Lichtenštejna pány ze Žerotína, že dovolili svým lidem ze Staré
a Nové Břeclavi zaorávat „starodávnou“ (uherskou), Břeclav obcházející cestu z Lanžhota
do Podivína. Obdobná stezka směřovala ještě v 18. stol. z Podivína na Lednici a do Rakous
(Hortvík 1986, 87).
Závěr
Díky nejnovějšímu archeologickému, numismatickému i historickému bádání přestává být
10. stol. na Moravě onou temnou epochou, za kterou bývalo vždy považováno. Naše objevy
učiněné v dolním Podyjí ukazují, že přelom velkomoravské a mladohradištní periody
nebyl pouze dobou dezintegrace a zániku starých struktur, ale současně i časem, kdy na
Moravě, podobně jako v celé střední Evropě, vznikaly nové a mnohem stabilnější společenské
jednotky. Východiskem jejich existence se stal hospodářský boom, který souvisel
s otevřením nových obchodní spojení i radikální proměnou a modernizací celého ekonomického
systému.
Na rozdíl od nemonetární směny na Velké Moravě, kde neexistovala místní ražba a cizí
mince se nacházejí jen vzácně, začaly od poslední třetiny 10. stol. kolovat mezi obyvatelstvem
jižní Moravy stříbrné denáry, a to nejdříve bavorské a české, od 11. stol pak ve značném
množství také uherské a nakonec i místní moravské. Tyto mince nebyly pouze tezaurovány
v depotech, ale nacházejí se i jednotlivě, v běžném sídlištním kontextu či v hrobech
na řadových pohřebištích. Musely se stát běžnou součástí tehdejšího života, ačkoli zpočátku,
před zavedením denárů malého střižku, jen jako platidlo v transakcích dálkového obchodu.
Souviselo to jistě s rozvojem tržního prostředí a procesem formování státních struktur,
které na Velké Moravě, fungující ještě na archaickém principu centrální redistribuce, neexistovaly.
Ekonomika založená na tržních vztazích, volném oběhu mincí, výběru daní a různých
poplatků státní mocí se ukázala jako mnohem životaschopnější a z hlediska rozvoje
středověké společnost i perspektivnější.
Počátky tohoto procesu byly v dolním Podyjí úzce svázány se znovuoživením dálkového
obchodu. V místě dotyku tří raně středověkých útvarů (přemyslovská Morava, Uhry
a Východní marka) se zformovala nová zemská brána, v níž se prolínaly vlivy ze tří velkých
kulturních okruhů – západního, mediteránního a severského. Nebylo to pouze jedno
místo, ale jakási 25 km dlouhá komora, kde se začali shromažďovat kupci a řemeslníci,
a postupně se tady vytvořila soustava možná i vzájemně propojených sídlišť různých funkcí.
Kromě zkoumaných Kostic – Zadního hrúdu k nim mohla patřit i Ladná, odkud známe
větší množství mincí z 11.–12. stol., hradisko Dolní Věstonice – Vysoká zahrada (historický
Strachotín, kam podle historických zpráv směřovala v 11. stol. cesta z Podunají), dále
Břeclav, kde byl důležitý přechod přes řeku Dyji a kde se vybíralo mostné, z něhož plynuly
nemalé příjmy kapitule ve Staré Boleslavi či klášteru Hradisko u Olomouce (Měřínský
2001, 80–83) a samozřejmě i Podivín se „starobylým mincovním právem“.
Obchodně-řemeslnická osada v Kosticích – Zadním hrúdu jako součást oné komory
zčásti nahradila velkomoravské Pohansko a možná i blíže nelokalizovaný trh Moravanů,
který zmiňuje Raffelstettenský celní řád z počátku 10. století. Zřejmě přebrala funkci
obchodní stanice – emporia, ležící při jihovýchodním vstupu na země při soutoku Dyje
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou …890
s Moravou (Macháček 2007, 354–362). Její rozmach souvisel s uvolněním poměrů na
středním Dunaji po porážce Maďarů na Lechu (955), a zejména s přijetím křesťanství velkoknížetem
Gézou (972), které vedlo ke znovuotevření dálkových obchodních tras v tomto
regionu (Zeller 2007, 56). Moravané se k nim prakticky okamžitě připojili tím, že oživili
komunikaci vedoucí ve směru starobylé jantarové stezky. Staronová trasa doplnila západovýchodní
magistrálu spojující Řezno, Prahu, Krakov a Kyjevskou Rus, s níž se křížila
někde u Olomouce.
Kdo dálkový obchod na jihu Moravy v 2. pol. 10. stol. organizoval, není prozatím úplně
jasné. Možná to byli lidé pražského knížete Boleslava II., který se chtěl zapojit do dálkového
obchodu v Podunají, možná příslušníci znovu se formující moravské nobility, kteří
se snažili o regeneraci obchodních kontaktů z dob Velké Moravy.
Zkoumaná sídliště žila až do 12. století. V nových podmínkách 13. stol. však svůj smysl
ztratila a byla opuštěna. Zdejší obyvatelstvo se zřejmě přesunulo k přemyslovskému hradu
v Břeclavi, který patřil k důležitým centrům knížecí a královské správy na Moravě, či do
okolních vesnic, které kontinuálně existují do dnes. Někdejší „zemská brána“ s tržištěm
a mincovnou byla zapomenuta a stala se součástí příběhu z legendárních časů.
Tato práce vznikla v rámci projektu „Mezi Velkou a přemyslovskou Moravou. Archeologie kolapsu a oživení
raně středověké společnosti“ (reg. č. GAP405/12/0111) podporovaného GA ČR.
Prameny
AGO: Annales Gradicenses et Opatowicenses. Ed. W. Wattenbach. In: Monumenta Germaniae Historica
Scriptores XVII., Hannover 1861, 643–652.
CDB I: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. (805–1197). Ed. G. Friedrich. Praha 1904–1907.
CDB II: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II. (1198–1230). Ed. G. Friedrich. Praha 1912.
FRB II: Fontes rerum Bohemicarum II. Ed. J. Emler. Praha 1874, 201–237.
Gallus: Galli Anonymi Cronicae et Gesta ducum sive principum Polonorum. Ed. K. Maleczyński. Monumenta
Poloniae Historica Nova Series II. Kraków 1952.
Granum: Granum catalogi praesulum Moraviae. Ed. J. Loserth. Archiv für Österreichische Geschichtsforschung
78, 1892, 41–97.
Inquisitio: Inquisitio de theloneis. Ed. L. Havlík. Magnae Moraviae fontes historici IV, Brno 1971, 114–119.
Kosmas: Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. Edd. B. Bretholz et W. Weinberger. Monumenta Germaniae
Historica Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum Nova series II. Berolini 1923.
Thietmar: Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon. Ed. F. Kurze. Monumenta Germaniae Historica
Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum 54. Hannover 1889.
Literatura
Balcárková, A. 2013: Povelkomoravská a mladohradištní keramika datovaná mincemi z Kostic – Zadního
hrúdu. Archeologické rozhledy 65, 786–824.
Bláha, J. 2000: Topografie a otázka kontinuity raně středověkého ústředí v Olomouci. In: L. Polanský –
J. Sláma – C. Třeštík edd., Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II.
(† 7. února 999), Praha, 179–196.
Bretholz, B. 1896: Dějiny Moravy. První svazek. Druhé oddělení (do 1197). Brno.
Červinka, I. L. 1942: Kde stával hrad Podivín. Sborník velehradský nová řada 13, 14–18.
Dostál, B. 1968: K prehistorii a protohistorii Břeclavi. In: Břeclav. Dějiny města, Břeclav, 9–44.
— 1975: Břeclav–Pohansko IV. Velkomoravský velmožský dvorec. Brno.
— 1983: Pravěké a raně historické osídlení lanžhotského katastru. In: R. Vermouzek ed., Lanžhot. Příroda
a dějiny, Brno, 45–63.
Dostál, B. – Vignatiová, J. 1987: Břeclav–Pohansko 1984 (okr. Břeclav). In: Přehled výzkumů 29 (1984), Brno,
36–38.
Dresler, P. 2011: Opevnění Pohanska u Břeclavi. Brno.
— 2013: Nové mladohradištní pohřebiště u Břeclavi: trať Louky od Břeclavska. Archeologické rozhledy 65,
776–785.
Dresler, P. – Macháček, J. 2008: The hinterland of an Early Mediaeval centre at Pohansko near Břeclav. In:
L. Poláček Hrsg., Das wirtschäftliche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren. Spisy Archeologického
ústavu AV ČR Brno 31, Brno, 313–325.
— 2013: Vývoj osídlení a kulturní krajiny dolního Podyjí v raném středověku. Archeologické rozhledy 65,
663–705.
Dreslerová, G. – Hajnalová, M. – Macháček, J. 2013: Subsistenční strategie raně středověkých populací v dolním
Podyjí. Archeozoologické a archeobotanické vyhodnocení nálezů z výzkumu Kostice – Zadní
hrúd (2009–2011). Archeologické rozhledy 65, 825–850.
Dudík, B. 1875: Dějiny Moravy. Od roku 906 do roku 1125. Praha.
Dušková, S. 1986: K problematice dvou nejstarších listin olomouckého kostela na Podivín, minci a imunitu.
In: Numismatica Moravica VI. Denárová měna na Moravě, Brno, 313–317.
Érszegy, G. 2000: Die Christianisierung Ungarns anhand der Quellen. In: Europas Mitte um 1000. Beiträge
zur Geschichte, Kunst und Archäologie. Hadbuch zur Ausstellung 2, Stuttgart, 600–607.
Gringmuth-Dallmer, E. 1999: Methodische Überlegungen zur Erforschung zentraler Orte in ur- und frühgeschichtlicher
Zeit. In: S. Moździoch ed., Centrum i zaplecze we wczesnośredniowiecznej Europie
środkowej. Spotkania Bytomskie III, Wrocław, 9–20.
— 2011: Zentren unterschiedlichen Ranges im nordwestslawischen Gebiet. In: J. Macháček – Š. Ungerman
Hrsg., Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa, Bonn, 431–440.
Hortvík, V. 1986: In media aqua Zwartka. Příspěvek k lokalizaci podivínského hradu. Jižní Morava 22,
81–89.
— 2011: Kostelík na podivínském předměstí Rybáře – fakta a dohady. Jižní Morava 47 (svazek 50), 7–13.
Hosák, L. – Nevřiva, O. – Švestka, J. 1959: Dějiny města Podivína. Brno.
Chaloupecký, V. 1948/1948: Kdy byla Morava připojena k českému státu. Český časopis historický 48/49,
241–247.
Kalousek, F. 1971: Břeclav–Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Brno.
Klanicová, E. – Peška, J. 1996: Archeologický výzkum na náměstí T. G. Masaryka v Břeclavi (okr. Břeclav).
In: Přehled výzkumů 37 (1992), Brno, 74–75.
Konečný, L. 1975–1976: Nejstarší politicko-církevní ústředí Moravy. Sborník prací filosofické fakulty brněnské
univerzity – řada uměnovědná F 19–20, 9–22.
Kordiovský, E. 1987: Břeclavský zámek (Archeologické nálezy). Mikulov.
Kordiovský, E. – Unger, J. 1972: Mladohradištní a středověké nálezy na břeclavském zámku (okr. Břeclav).
In: Přehled výzkumů 16 (1971), Brno, 101.
Kouřil, P. 2003: Staří Maďaři a Morava z pohledu archeologie. In: J. Klápště – E. Plešková – J. Žemlička edd.,
Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha, 110–146.
Macháček, J. 2001: Studie k velkomoravské keramice. Metody, analýzy a syntézy, modely. Brno.
— 2007: Pohansko bei Břeclav. Ein frühmittelalterliches Zentrum als sozialwirtschaftliches System. Studien
zur Archäologie Europas 5. Bonn.
Macháček, J. – Balcárková, A. – Dresler, P. – Milo, P. 2013: Archeologický výzkum raně středověkého sídliště
Kostice – Zadní hrúd v letech 2009–2011. Archeologické rozhledy 65, 735–775.
Macháček, J. – Doláková, N. – Dresler, P. – Havlíček, P. – Hladilová, Š. – Přichystal, A. – Roszková, A. – Smolíková,
L. 2007: Raně středověké centrum na Pohansku u Břeclavi a jeho přírodní prostředí. Archeologické
rozhledy 59, 278–314.
Matějek, F. 1968: Záhada Sekyřkostel – Podivín. Časopis Matice moravské 87, 245–254.
Měřínský, Z. 1986: Morava v 10. stol. ve světle archeologických nálezů. Památky archeologické 76, 18–80.
— 1997: K problematice nekropolí druhé poloviny 10. až počátku 13. století na Moravě. In: Z pravěku
do středověku. Sborník k 70. narozeniním Vladimíra Nekudy, Brno, 87–94.
Archeologické rozhledy LXV–2013 891
Měřínský, Z. 2000: Hradisko Břeclav–Pohansko a počátky Břeclavského hradu. In: Z. Měřínský ed., Konference
Pohansko 1999. Archaeologia mediaevalis Moravica et Silesiana I., Brno, 71–90.
— 2001: Počátky břeclavského hradu. In: E. Kordiovský – E. Klanicová eds., Město Břeclav, Břeclav –
Brno, 118–130.
— 2008: Morava v 10. a na počátku 11. století. In: T. Štefanovičová ed., Bitka pri Bratislave v roku 907
a jej význam pre vývoj stredného Podunajska, Bratislava, 79–112.
Milo, P. 2013: Geofyzikálne prieskumy včasnostredovekých sídliskových lokalít na dolnom Podyjí. Archeologické
rozhledy 65, 706–734.
Moździoch, S. 2002: Castrum munitissimum Bytom: lokalny ośrodek władzy w państwie wczesnopiastowskim.
Warszawa.
Nightingale, P. 1985: The Evolution of Weight-Standards and the Creation of New Monetary and Commercial
Links in Northern Europe from the Tenth Century to the Twelfth Century. The Economic History
Review 38, 192–209.
Noháč, J. 1911: Vlastivěda moravská. Místopis Moravy. Brněnský kraj. Břeclavský okres. Brno.
Novotný, V. 1913: České dějiny I.2. České dějiny od Břetislava I. do Přemysla. Praha.
Pošvář, J. 1954: Moravská mincovna v Podivíně. Numismatické listy 9/1–2, 7–16.
— 1986: Počátky mincovního práva a mincoven na Moravě. In: Numismatica Moravica VI. Denárová
měna na Moravě, Brno, 319–325.
Prager, J. 1965: Příspěvek k počátkům Podivína. Vlastivědný věstník moravský 17, 22–32.
Procházka, R. – Drechsler, A. – Schenk, Z. 2006: Raně středověká sídlení aglomerace Přerov (8.–12. století):
současný stav poznání. Archeologické rozhledy 58, 668–694.
Radoměřský, P. 1992: Tajemná mincovna Zekir (zvaná též Sekýř) na jižní Moravě. Poklad z Běhařova u Klatov.
Archeologické rozhledy 44, 243–256.
Richter, V. 1958: Podivín, Zekirkostel a Slivnice. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity – řada
uměnovědná F 2, 68–86.
— 1969: K otázce Sekirkostela. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity – řada uměnovědná
F 13, 100–103.
Schulze, M. 1984: Das ungarische Kriegergrab von Aspres-le`s-Corps. Untersuchungen zu den Ungarneinfällen
nach Mittel-, West- und Südeuropa (899–955 n. Chr.) mit einem Exkurz: Zur Münzchronologie
altungarischer Gräber, Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 31, 473–514.
Schulze-Dörrlamm, M. 2002: Die Ungareinfälle des 10. Jahrhunderts im Spiegel archäologischer Funde.
In: J. Henning Hrsg., Europa im 10. Jahrhundert. Archäologie einer Aufbruchszeit, Mainz, 109–122.
Schwoy, F. J. 1793: Topographie vom Markgrafthum Mähren. Wien.
Skutil, J. 1997: Kosmovy zprávy o Podivínu a o moravském biskupství 11. století. In: Podivín. Vlastivědný
sborník jihomoravského města, Břeclav – Brno, 96–103.
Staňa, Č. 1972: Velkomoravské hradiště Staré Zámky u Líšně. Stavební vývoj. Monumentorum tutela –
Ochrana pamiatok 8, 109–171.
— 1986: Mince jako historický pramen v archeologických nálezech 8. až 12. století. In: Denárová měna
na Moravě. Sborník prací z III. numismatického symposia 1979. Ekonomicko-peněžní situace na Moravě
v období vzniku a rozvoje feudalismu (8.–12. století). Numismatica Moravica VI., Brno, 86–89.
— 1991: Ekspansja Polski na Morawy za panowania Bolesława Chrobrego i problematyka archeologiczna
tego okresu, Studia Lednickie 2, 53–75.
— 1998: Přerov – eine Burg des Bolesław Chrobry in Mähren. In: J. Henning – A. Ruttkay Hrsg., Frühmittelalterliche
Burgenbau in Mittel- und Osteuropa, Bonn, 49–69.
— 2000: Pronikání Boleslava II. na Brněnsko ve světle archeologických objevů. In: L. Polanský – J. Sláma –
C. Třeštík edd., Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999),
Praha, 197–208.
Steuer, H. 1997: Waagen und Gewichte aus dem mittelalterlichen Schleswig. Funde des 11. bis 13. Jahrhunderts
aus Europa als Quellen zur Handels- und Währungsgeschichte. Köln – Bonn.
Šrámek, R. 1969: Sekyřkostel – záhada. Časopis Matice moravské 88, 294–298.
Štefan, I. 2011: Great Moravia, Statehood and Archaeology. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg., Frühgeschichtliche
Zentralorte in Mitteleuropa, Bonn, 333–354.
Štefan, I. – Varadzin, L. 2007: Počátky farní organizace v Čechách a na Moravě ve výpovědi archeologie.
In: J. Hrdina – B. Zilynská edd., Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním
středověku, Praha, 33–53.
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou …892
Třeštík, D. 1973: „Trh Moravanů“ – ústřední trh Staré Moravy. Československý časopis historický 21, 869–892.
— 1987: Pád Velké Moravy. In: J. Žemlička ed., Typologie raně feudálních slovanských států, Praha, 27–76.
Unger, J. 1993: Změny struktury osídlení ve 12. až 14. století na jižní Moravě. Archaeologia historica 18,
119–139.
— 1997: Hledání podivínského hradu. In: Podivín. Vlastivědný sborník jihomoravského města, Břeclav –
Brno, 124–136.
Videman, J. – Macháček, J. 2013: Nové mincovní nálezy z dolního Podyjí v kontextu raně středověké Moravy.
Archeologické rozhledy 65, 851–871.
Wihoda, M. 1998: Causa Podivín. Časopis Matice moravské 118, 279–290.
— 2010: Morava v době knížecí 906–1197. Praha.
Wolny, G. 1846: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert. Brünn.
Zapletalová, D. 2008: Die Problematik der Lage der Machtzentren und ihrer Nebenareale im Rahmen des
frühmittelalterlichen Brno und dessen Umgebung. In: I. Boháčová – L. Poláček Hrsg., Burg – Vorburg –
Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen
in Mikulčice, VII, Brno, 149–168.
Zeller, B. 2007: Baiern, das Ostfränkische Reich und die Ungarn zwischen der Niederlage bei Pressburg
un dem Sieg auf dem Lechfeld bei Augsburg 907–955. In: R. Zehetmayer Hrsg., Schicksalsjahr 907.
Die Schlacht bei Pressburg und das frühmittelaterliche Niederösterreich. Eine Publikation des NÖ
Landesarchivs St. Pölten, St. Pölten, 45–56.
TThhee lloowweerr DDyyjjee ((TThhaayyaa)) RRiivveerr rreeggiioonn bbeettwweeeenn tthhee ppeerriiooddss
ooff GGrreeaatt MMoorraavviiaa aanndd PPřřeemmyysslliidd MMoorraavviiaa
AAnn aarrcchhaaeeoollooggiiccaall--hhiissttoorriiccaall iinntteerrpprreettaattiioonn ooff tthhee rreessuullttss
ooff iinntteerrddiisscciipplliinnaarryy rreesseeaarrcchh ffrroomm 22000077––22001122
The lower Dyje (Thaya) River region formed part of the core of Great Moravia in the ninth century.
The basic settlement structure of this empire involved vast settlement agglomerations and fortified
strongholds. Those located within the lower Dyje River region included Nejdek, Strachotín and, above
all, Pohansko near Břeclav. As abruptly as it rose at the beginning of the ninth century, Great Moravia
disappeared a century later. The empire’s centres, including Pohansko, were abandoned or became
impoverished; the elite dispersed and the social structure collapsed. The fall of Great Moravia is
traditionally interpreted as the result of an invasion by nomadic Hungarians or internal political
upheaval. However, contemporary archaeological research offers an alternative explanation for the
sudden collapse, which could have been caused, for example, by the disruption of traditional trade
routes that were important for the functioning of an economy based on redistribution mechanisms.
Yet, was this collapse as total as is generally believed? And how did the broad classes of the population
react to this catastrophe? How did this calamitous development influence the settlement structure
and the process of forming the cultural landscape? When did society as a whole regenerate?
Answering these questions became the main task of the latest research project in the lower Dyje River
region, which included analytical surface collections, remote land surveying, geophysical prospecting,
archaeobotanic and archaeozoological analyses, numismatic study and actual archaeological field
excavations of the trade-craft settlement at the Kostice – Zadní hrúd site.
Discoveries made in the lower Dyje River region indicate that the turn of the Great Moravian
and Late Hillfort periods was not only a time of disintegration and demise of older structures, but also
a time when new and much more stable social units formed in Moravia and the whole of central
Europe. The foundation for their existence was an economic boom related to the opening of new trade
connections and the radical transformation and modernisation of the entire economic system.
In contrast to non-monetary exchange in Great Moravia, where the local minting of coins did
not exist and foreign coins appeared only sporadically, silver denarii began to be circulated among
the population of south Moravia in the last thirty years of the tenth century; in the beginning this
Archeologické rozhledy LXV–2013 893
involved Bavarian and Bohemian coins, but by the eleventh century a substantial number of Hungarian
and even local Moravian coins were already in circulation. These coins were not only amassed
in hoards; they are also found individually, in common settlement contexts, in graves and in cemeteries.
Although at the beginning they were used only as currency in long-distance trade transactions,
the coins must have become a regular part of life at the time, a phenomenon that was clearly related
to the development of the market environment and the formation process of state structures. An economy
based on market relations, the free circulation of coins, the collection of taxes and various
duties by the ruling authorities proved to be a far more viable system, one that was more promising
from the perspective of the development of medieval society.
The beginnings of this process in the lower Dyje River region were closely tied to the revitalisation
of long-distance trade. The new regional gate that formed at the site where three early medieval
areas came into contact (Přemyslid Moravia, Hungary and the March of Austria) was a mingling of
three great cultural spheres – western, Mediterranean and Nordic. The gate was not a single location
but a chamber around 25 km long in which merchants and craftsmen began to gather, gradually creating
a system of settlements of various functions that were perhaps even associated with one another.
As part of this chamber, the trade-craft settlement in Kostice – Zadní hrúd partially supplanted
Great Moravian Pohansko and possibly even the market of Moravians (the site of which is unknown)
mentioned in the Raffelstetten Customs Regulations from the beginning of the tenth century. The
settlement evidently took over the function of a trade station – emporium situated at the entrance to
the territory at the confluence of the Dyje and Morava rivers. The peak period of Kostice – Zadní hrúd
was marked by a liberalisation of relations on the middle Danube following the defeat of the Hungarians
at Lechfeld (955) and especially by the adoption of Christianity by Grand Prince Géza (972),
which led to the reopening of long-distance trade route in the region. The Moravians almost immediately
joined in by reviving routes leading toward the traditionalAmber Route. With a junction somewhere
near Olomouc, the old/new trail expanded the west-east route connecting Regensburg, Prague,
Krakow and Kievan Rus’.
The investigated settlement in Kostice – Zadní hrúd remained occupied until the twelfth century;
in the new environment of the thirteenth century, the settlement however lost importance and was
abandoned. The local population apparently moved to the Přemyslid stronghold in Břeclav, one of the
prominent centres of princely and royal administration in Moravia, or to the surrounding villages,
which exist to this day. The former ‘regional gate’ with a marketplace and a mint was forgotten and
became part of the lore from legendary times.
English by David J. Gaul
JIŘÍ MACHÁČEK, Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, A. Nováka 1,
CZ-602 00 Brno; machacek@phil.muni.cz
MARTIN WIHODA, Historický ústav, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, A. Nováka 1, CZ-602 00
Brno; wihoda@phil.muni.cz
MACHÁâEK – WIHODA: Dolní Podyjí mezi Velkou a pfiemyslovskou Moravou …894