STUDIA HISTORICA BRUNENSIA 60, 2013, 1–2
DAVID KALHOUS
SVATOVÁCLAVSKÁ ÚCTA V ŘÍŠI PŘED R. 1200.
POZNÁMKY K NEJSTARŠÍMU RUKOPISNÉMU
DOCHOVÁNÍ CRESCENTE FIDE (BAV.)1
Abstract:
The paper is focused on an analysis of eight manuscripts of the Bavarian
editions of Wenceslas legend Crescente fide (c. 970) from the period
before the year 1200 (today Admont, Munich, Zurich, and the Vatican).
The result is the finding that the text spreads especially in the Bavarian
area; we know with certainty that the two manuscripts were created in
Admont, one was copied in Tegernsee, respectively in Benediktbeuren
and the other two may be connected (at least on the basis of paleographic
arguments) also with the Bavarian environment. Furthermore we know
on basis of the comparison of transcripts that manuscripts Admont 412,
Admont 654, CLM 4605 (Benediktbeuren) and CLM 18547b (Tegernsee)
are mutually related, while the manuscript of unknown origin CLM 332
is textually close to the Vatican Reginensis Latinus 498. Due to the fact,
that it would be difficult to trace the linkage of the majority of manuscripts
on the Czech or Moravian environment, it seems more likely that
the text spreads through a limited number of Bavarian religious centers
(Nieder Alta?, Regensburg?).
Key words:
St. Wenceslas, paleography, 11th-12th century, Bavaria, hagiography,
Crescente fide, Tegernsee, Benediktbeuren, Admont, cult of saints.
1	 Doc. Vašků věnoval jeden ze svých prvních příspěvků svatováclavské tematice, proto
jsem zvolil toto téma i pro svůj příspěvek do jeho sborníku. Text vznikl v rámci grantového
projektu GAČR P405/12/0625 (MMFH N. S. I.). Navazuji zde na svůj starší
příspěvek Přemyslovské državy, sv. Václav a říše. In: Mezi raným a vrcholným středověkem.
Pavlu Kouřilovi k 60. narozeninám přátelé, kolegové a žáci. Red. J. Doležel
– M. Wihoda. Brno 2012, s. 411–420. Rád bych na tomto místě poděkoval dr. Johannu
Tomaschkovi (Admont) a paní Gabriele Wohlgemuth (Zürich) za bezplatné zaslání
scanů s texty Crescente fide, stejně jako pracovníkům Bavorské státní knihovny
za poskytnutí elektronické verze jimi chovaných rukopisů.
12 DAVID KALHOUS
Abychom byli schopni precizovat geografický rozměr svatováclavské
úcty, je bezpochyby třeba se vyrovnat s nejstarším rukopisným dochováním
václavských legend. Pro rozsah tématu nebude možné představit tento
problém v plném rozsahu. V následujících řádcích se proto zaměříme
na tzv. bavorskou redakci legendy Crescente fide, jež je obecně považována
za nejstarší latinskou legendu o svatém knížeti. Její vznik se klade buď
do Řezna nebo do prostředí pražského archipresbyteriátu, jež se proměnil
ve sbor kanovníků při svatojiřském klášteře.2 Jednotlivé rukopisy si nejprve
představíme, a to zejména s ohledem na jejich stáří, skladbu a případný
původ. Pokusíme se při tom respektovat rozlišení na místo vzniku,
prvotního uživatele a místo dnešního uložení, jak před časem opět důrazně
upozornil Dalibor Havel.3 Následně se budeme krátce věnovat rekonstrukci
možných vztahů mezi nimi.
V 11. a 12. století vzniklo minimálně osm rukopisů, které obsahují zápis
legendy Crescente fide. Rukopisy pocházejí vesměs z fondů klášterních
knihoven dnešního jižního Německa a v Rakousku. Pět jich dnes chová mnichovská
Bavorská státní knihovna (CLM 332,4 CLM 2552,5 CLM 4605,6
CLM 18547b7), jeden opečovává curyšská Ústřední knihovna (Ms RH 5),8
dva bychom nalezli v klášterní knihovně admontské (Admont 412, Admont
654) a konečně jeden doputoval jako součást švédské kořisti do Vatikánu
(Vatic. Reginensis Latinus 498).
Bezpochyby nejstarší jsou rukopisy CLM 4605 a CLM 18 547b. Rukopis
CLM 4605 se dochoval ve fondu kláštera Benediktbeuren. Svatováclavskou
úctu zde kromě zmiňovaného rukopisu dokládá i soupis relikvií v rukopi-
2	 Srov. M e r h a u t o v á , Anežka: Bazilika sv. Jiří na  Pražském hradě. Praha
1966.
3	 H a v e l , Dalibor: Nejstarší latinské rukopisy a zlomky v Čechách a na Moravě.
Brno 2012 (rukopis habilitační práce na FF MU, přístupný na https://is.muni.cz/do/
rect/habilitace/1421/havel/habilitace/ (staženo 29. 6. 2013), s. 14.
4	 H a l m , Karl – M e y e r , Wilhelm: Catalogus codicum Latinorum Bibliothecae
Regiae Monacensis, II. 1 (1–2329). München 1892, s. 84–85.
5	 H a l m , Karl – M e y e r , Wilhelm: Catalogus codicum Latinorum Bibliothecae
Regiae Monacensis, II. 2 (2501–5250). München 1894, s. 7; H o l d e r -
E g g e r , Oswald: Aus Münchener Handschriften. NA 13, 1888, s. 573–577.
6	 G l a u c h e , Günther: Katalog der lateinischen Handschriften der Bayerischen
Staatsbibliothek München. Nova Series, III. 1. Die Pergamenthandschriften aus Benediktbeuren
CLM 4501–4663. Siebaden 1994, s. 181–182.
7	 H a l m , Karl. a kol.: Catalogus codicum Latinorum Bibliothecae Regiae Monacensis,
II. 3. (15121–21313). München 1878, s. 177.
8	 M o h l b e r g , Leo C.: Katalog der Handschriften der Zentralbibliothek Zürich, 1.
Mittelalterliche Handschriften. Zürich 1951, s. 160.
13SVATOVÁCLAVSKÁ ÚCTA V ŘÍŠI PŘED R. 1200
su CLM 4566, jehož vznik se klade do doby po r. 1053. Mezi klášterními
poklady totiž uvádí v jednom z dodatků zapsaných ještě v 11. století i ostatky
sv. Václava a Vojtěcha.9 Kromě dalších legendistických textů, Života
Willibrodova, Života sv. Martina z pera Sulpicia Severa, Život sv. Mikuláše,
Život sv. Jeronýma, Život sv. Gangolfa, Život sv. Ambrože z pera Paulinova
a Venantiův Život sv. Medarda, obsahuje CLM 4605 rovněž údajný nedatovaný
list pražského biskupa Šebíře (1031–1067) papeži a několik Eusebiových
textů spolu s pozdější rukou napsaným soupisem textů. Nevíme jistě,
zda rukopis pro potřeby tohoto kláštera a v jeho zdech vznikl. Samotný
klášter je sice starobylým založením (725/728) Karla Martella, nicméně byl
r. 955 v důsledku zpustošení Maďary opuštěn. O oživení zdejší komunity
se postaral již aušpurský biskup sv. Oldřich († 973). V intencích gorzské
reformy byl klášter nově osazen z Tegernsee r. 1031–1032 zásluhou opata
Ellingera.10 Představa, že by tedy CLM 4605 buď musel být nejpozději ze
třetího decénia 11. století, nebo by musel vzniknout prací jiného skriptoria,
není nutně platná. Potvrzení nebo vyvrácení hypotéz o chronologii jednotlivých
rukopisů umožní až důkladný paleografický rozbor činnosti zdejšího
skriptoria. Jedinou podstatnější indicií pro pozdější dobu vzniku rukopisu
je, že se zatím oživení zdejšího skriptoria spojuje právě až s činností Ellingerovou
a v této souvislosti se zmiňuje i vliv kláštera Tegernsee.11
S osudy kláštera Benediktbeuren jsou propojeny rovněž děje kláštera Tegernsee,
který byl podobně jako Benediktbeuren obnoven v 10. století12
– ostatně obě fundace k sobě nemají daleko ani čistě geograficky. Také zde
soupis relikvií potvrzuje, že ke klášternímu pokladu patřily i ostatky sv.
Václava – jedná se ovšem o soupis pozdějšího data, pořízený na okraj fol.
386 rukopisu CLM 18 840, pořízení za opata Ariba (1111–1134).13 Právě
9	 Srov. H o l d e r - E g g e r , O.: Aus Münchener, s. 566: „Sancti Adalperti episcopi.
Sancti Venezlawi.“ G l a u c h e , G.: Katalog, III. 1, s. 106 datuje tento rukopis
k r. 1050.
10	 O něm S c h m e i d l e r , Bernhard: Abt Ellinger von Tegernsee : 1017–1026 und
1031–1041: Untersuchungen zu seinen Briefen und Gedichten im clm 19412 und zu
den von ihm geschriebenen Handschriften. München 1938.
11	 H e m m e r l e , Josef: Das Bistum Augsburg, I. Die Benediktinerabtei Benediktbeuern.
Germania Sacra N. F. 28. Berlin – New York 1991, s. 66–67, 270.
12	 Diplomata Ottonis II. Ed. T. von Sickel. MGH DD 2.1. Hannover 1888, č. 192,
s. 219–220.
13	 Notae Tegernseense. MGH SS 15.2. Ed. O. Holder-Egger, Hannover 1888, s. 1067:
„De veste sancti Venezlai martyris.“ K rukopisu v poznámce W a t t e n b a c h ,
Wilhelm: Notizen asu Tegernsee. NA 8, 1883, s. 377 s edicí několika tam obsažených
historických zpráv. Dále srov. H a l m , K.: Catalogus codicum, II. 3. Codices num.
15121–21313 complectens. Tento evangelistářový rukopis datuje Christine Elisabeth
Eder, Die Schule des Klosters Tegernsee im frühen Mittelalter im Spiegel der Tegern-
14 DAVID KALHOUS
z Tegernsee pochází dvoudílný rukopis CLM 18 547a-b, který jako celek
vznikl podle rozboru Elisabeth Eder někdy ve třetí čtvrtině 11. století. Část
A je lekcionářem, jehož písmo je identické s písmem písaře sakramentáře
Mainz, Stadtarchiv II.1.14 Na přepisu Sulpiciova Života sv. Martina (fol.
1–94 části B) se podle Eder podílelo až deset písařských rukou, které znalkyně
klade ještě do souvislosti s Gozpertovou skupinou a s rukopisem CLM
18 566a.15 Na fol. 111–205 pak rozeznala ještě dalších šest rukou, jimž se
dostalo vzdělání za působení známého učence Otloha (*1006/1010– † 23. 11.
brzy po 1070).16 Druhá část rukopisu kromě Crescente fide obsahuje i Životy
sv. Godeharda, sv. Magna, sv. Severa Ravenského, sv. Basilia a sv. Effremie;
dále jsou v rukopisu zapsány hymny a Jeronýmův List proti Heluidiovi.
Vzájemné srovnání obou rukopisů – respektive textů Crescente fide
v nich obsažených – ukazuje, že jsou příbuzné, přičemž CLM 4605 neobsahuje
varianty, které čteme v soudobých marginálních poznámkách CLM
18547b. To by naznačovalo, že CLM 4605 z Benediktbeuren představuje
spíše starší vrstvu textové tradice. Nicméně přesnější představu si budeme
moci učinit až po srovnání všech známých rukopisů.
Je nesnadné zjistit, jakým způsobem pronikla do  námi zmiňovaných
klášterů právě svatováclavská úcta. O určitých vazbách na české prostředí
nepochybně svědčí vepsání Šebířova listu do rukopisu CLM 4605. Avšak
pro 10. století prameny nedosvědčují žádné kontakty a o mnoho lepší není
situace i v následujících dvou staletích. Projdeme-li poměrně obsáhlý listář
z Tegernsee, nenarazíme ani na zmínku o českých zemích, natož pak
na české či moravské příjemce.17 S týmž výsledkem skončí i pátrání v místní
tradiční knize, jež navíc kromě hlavního klášterního patrona sv. Quirina
neuvádí jiné místní uctívané světce.18 (Totéž platí pro Benediktbeuren
seer Handschriften. StMBO 83, 1972, s. 100–101 do čtvrté čtvrtiny 11. století a jeho
vznik spojuje s činností čtvrté generace zdejších písařů.
14	 E d e r , E.: Die Schule des Klosters Tegernsee, s. 122–123.
15	 Tamtéž, s. 34.
16	 Tamtéž, s. 84–85. Otloh se okolo r. 1024 zdržoval v klášteře Hersfled, kde působil jako
písař. Eder (s. 56) jeho ruku určila v rukopise CLM 4 549. Viz R ö c k e l e i n ,
Hedwig: Otloh, Gottschalk, Tnugdal: Individuelle und kollektive Visionsmuster des
Hochmittelalters. (Europäische Hochschulschriften. Reihe III. Geschichte und Hilfswissenschaften.
Bd. 319) Dissertation Tübingen. Frankfurt am Main 1987.
17	 Die Tegernseer Briefsammlung des 12. Jahrhunderts. MGH Briefe 8. Hrsg. H. Plechl.
Hannover 2002. Soubor analyzoval v sérii studií P l e c h l , Helmut: Die Tegenseer
Handschrift Clm 19411. Beschreibung und Inhalt. DA 18, 1962, pp. 418–501;
t ý ž , Studien zur Tegernseer Briefsammlung des 12. Jahrhunderts. DA 11, 1954–
55, s. 422–461; 12, 1956, s. 73–113, 388–452; 13, 1957, s. 35–114, 394–481.
18	 Die Traditionen des Klosters Tegernsee 1003–1242. Quellen und Erörterungen zur
Bayerischen Geschichte NF 9.1. Ed. P. Acht. München 1952.
15SVATOVÁCLAVSKÁ ÚCTA V ŘÍŠI PŘED R. 1200
a zdejší tradiční knihu a nekrologium.19) Jen velmi nejistou indicií vzájemných
kontaktů by mohl být rukopis M II 74 z Olomoucké státní knihovny,
jež je znám i jako Zábrdovický evangeliář. U něj totiž moderní bádání předpokládá
původ z Tegernsee.20
Jen nepřímo oba kláštery s českým a moravským prostředím spojuje úcta
ke sv.Anastázii.Tato původně římská mučednice byla přenesena (nebo spíše
uloupena) z Verony r. 1053 a na počest této události byl záhy spolu s dílem
Rotulus historici sepsán krátký translační spis dílem mnicha Gottschalka.21
Nejstarší rukopis této skladby CLM 4588 (Ben. 88) pochází podle Oswalda
Holder-Eggera již z 12. století a pochází z Benediktbeuren.22 V přemyslovském
knížectví pak nejspíše vznikl staroslověnský překlad starší latinské
legendy o této světici.23 Ani tato indicie však není zcela jednoznačná, neboť
již z 9. století známe minimálně dva rukopisy legendy o sv. Anastázii, jež
vznikly ve Freisingen a v Řezně.24 Alespoň v případě Řezna jsou pak úzké
vazby na české země zcela nepochybné.
19	 Das Benediktbeurer Traditionsbuch. Ed. Baumann, ArchZ NF 20, 1914, 1–82;
Necrologium Benedictoburanum (CLM 5037) . Ed. F. L. Baumann. MGH Necr. I.
Hannover 1888, s. 3–7.
20	 P r a ž á k , Jiří: O původu svatovítské Apokalypsy. Studie o rukopisech 6, 1967,
s. 33–68; Č e r n ý , Pavol: Evangeliář zábrdovický a Svatovítská apokalypsa, Praha
2004, s. 31–36, 93–111.
21	 K činnosti Gottschalkově srov. W a n d e r w i t z , H.: Quellenkritische Studien
zu den bayerischen Besitzlisten des 8. Jahrhunderts. DA 39, 1983, s. 67–68; Geary,
P a t r i c k J.: Phantoms of Remembrance. Memory and Oblivion at the End of the
First Millennium. Princeton 1994, s. 115–133.
22	 H o l d e r - E g g e r , Oswald: Handschriften der Königlichen Bibliothek zu München.
NA 11, 1884, s. 389–441, 404. G l a u c h e , G.: Katalog, s. 144 jej nepopisuje,
neboť tvoří součást původního souboru, který do Bavorské státní knihovny
přešel z knihovny dvorské pod sign. CLM 1073, viz H a l m , K. – M e y e r ,
W.: Catalogus codicum, II. 1 (1–2329), s. 228. Editor bohužel tento rukopis neznal,
srov. Translacio S. Anastasie. Ed. G. Waitz. MGH SS 9, s. 224–229. Srov. rovněž
Chronica Dominorum abbatum, Sp. 512: „Anno Domini millesimo quinquagesimo
tercio corpus sanctae Anastasiæ Virginis et Martyris translatum est a Verona ex Monasterio
sanctae Mariæ ad Organa ad Monasterium sancti Benedicti in Beyren, ubi
tunc temporis adhuc requieverunt in Monasterio sanctæ Mariæ ad Organa corpora
sanctorum Martyrum Chrysogoni et Castorii: quæ non longe post a quondam fratre
translata sunt ad hunc locum et Monasterium Tegernsee.“
23	 Č a j k a , František: Církevněslovanská legenda o svaté Anastázii. Praha 2011.
24	 Z Řezna pochází mnichovský rukopis EM. E. 41, 84r-87r, ve Würzburgu bychom
nyní nalezli původně freisinský manuskript Sgn. M.p.th.q.15, F. 187r-190r. Kromě
toho známe ještě rukopis 12. století, který bychom nyní nalezli v milánské Bibliotheca
Ambrosiana pod signaturou E84c, fol. 266r-267r. Srov. Č a j k a , F.: Legenda o sv.
Anastázii, s. 61; La Passio Anastasiae: introduzione, testo critico, traduzione. Ed.
P. F. Moretti. Roma 2006, s. 66.
16 DAVID KALHOUS
Další možností je uvažovat o zprostředkování kláštera Nieder Altaich,
v jehož případě máme doloženy jak vazby na Tegernsee, tak na české země.
Jednak pozdně středověká kronika kláštera Tegernsee tvrdí, že r. 1001 byl
opatem v Tegernsee na přání mnichů i z vůle vévody Jindřicha zvolen opatem
stávající opat v Nieder Altaichu Godehard.25 Jednak, a to s o něco větší
jistotou, prameny dokládají vazby mezi Nieder Altaichem a přemyslovskými
Čechami. Konfirmace Přemysla Otakara I. pro klášter Ostrov u Davle
skrývá kromě mnoha aktových záznamů včetně aktu zakládacího z doby
Boleslava II. a Boleslava III. i stručnou naraci o počátcích kláštera. Neznámý
notář mj. zmiňuje, že Ostrov byl osídlen právě skupinou mnichů
z Nieder Altaichu, jimž stál v čele jakýsi Lambert.26
Kromě kontaktů s českými zeměmi mohl zájem o sv. Václava a jeho kult
v Nieder Altaichu probudit opat Václav.27 Nemuselo se pochopitelně jednat
o Čecha, nicméně jméno tohoto muže (pokud není jménem dodatečně přijatým)
dostatečně prozrazuje přítomnost určité svatováclavské úcty v generaci
jeho rodičů. Mnoho o něm nevíme, snad jen že byl r. 1055 ustanoven
opatem v Leone,28 aby se o osm let později stal opatem v NiederAltaichu.29
25	 Viz Chronica Dominorum abbatum hujus Venerabilis monasterii S. Quirini Martyris
Tegernseensis. Ed. B. Pez. In: P e z , Bernhard: Thesaurus anecdotorum novissimus,
seu veterum monumentorum, III.3, Sp. 505. Text kroniky známe díky pergamenovému
rukopisu CLM 1072 (Teg. 1407), kde byl podle H o l d e r a - E g g e r a ,
O.: Handschriften der Königlichen Bibliothek zu München, s. 389–441, 404 zapsán
během 14./15. století, a to spolu se spisy „De Fundatione monasterii Tegernseense“
(F. 1–13v) und „Anotacio consecracionis ecclesiae et alterium“ (F. 46an.). Pez je
vydal ve stejném svazku (Sp. 475–590).
26	 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. Ed. G. Friedrich. Praha 1904–
1907, č. 40, s. 47.
27	 Srov. o  něm stručně N o v o t n ý , Václav, České dějiny I. 2. Od  Břetislava I.
po Otakara I., 1035–1197. Praha 1913, s. 126–127.
28	 Annales Altahenses Maiores. MGH SRG 4. Ed.W. von Giesebrecht – E. von
Oefele. Hannover 1891, s. 51, 1055 „Quo tempore Richerius abbas Cassinensis,
qui et Leonensem abbatiam regebat, unam, id est Leonensem, sponte remisit, qua
in mox ex petitione ipsius Richerii apud Florentiam tradidit imperator Wenzlao monacho
Altahensi, viro admodum modesto et sapienti. Ea tempestate obiit Altanensis
abbas Dietmarus, vir onmigena pietate probatus, pro quo communi fratrum conseiisu
eligitur Adalhardus, eiusdem congregationis monachus, bonis quibusque merito aequiparandus.
Et quoniam pridem obierat Waltheri Veronensis episcopus, imperator
ibidem constitutus Diotpoldum substituit in locum eius. Quod vero Deo amabilem
principem divina providentia defendat semper et muniat, hinc, qui velit, colligat.“
Montecassinské prameny tyto informace ovšem nepotvrzují.
29	 Tamtéž, s. 
61, 1063: „Rex in Frisingun 3 natale Domini celebravit, ubi constituit
Wenzlaum Altaensibus patrem, eiusdem congregationis monachum et fratrem, sed
tunc temporis abbatem Leonensem. Is ergo Altaham veniens in dominica circumci-
17SVATOVÁCLAVSKÁ ÚCTA V ŘÍŠI PŘED R. 1200
K r. 1068 letopisec oplakává jeho smrt.30 S ohledem na svatováclavský kult
a jeho šíření je pak třeba upozornit na jeho dlouholeté kontakty s klášterem
Monte Cassino, kde o dvě desetiletí dříve sestavil legendu o sv. Václavovi
pozdější arcibiskup Vavřinec z Amalfi a kde určitou indicií úcty k tomuto
světci je i to, že ho nalezneme ve zdejším kalendáriu.31 Nepostrádáme
ani doklad zdejší svatováclavské úcty, byť je až pozdějšího data – rukopis
Lipské městské knihovny č. 195 z 12. století obsahuje mj. text václavské
legendy Oportet nos fratres.32 I když si pro nedostatečně prozkoumané působení
zdejšího skriptoria nemůžeme být zcela jisti proveniencí rukopisu,
vlastnická poznámka rukou 12.–13. století spojuje rukopis s niederaltašským
klášterem vcelku bezpečně.
Dříve jsme také zmínili postavu učeného Otloha. I on by mohl být tím
hledaným pojítkem mezi českým prostředím a  Bavorskem, stejně jako
mezi jednotlivými, nejenom bavorskými církevními centry. Víme, že do r.
1024 se vzdělával v Hersfeldu, později zakotvil v Tegernsee, kde se podílel
na výchově jedné generace písařů, aby nakonec zakotvil v Řezně. Ve své
Liber visionum Otloh jednak připomíná založení nového kláštera Guntherem-Vintířem,33
jednak se zmiňuje o tom, jak nejmenovaný pražský biskup
umíral v obavách před zatracením.34 Z jiných dokladů víme, že Otloh
do Čech údajně posílal i nějaké knihy svým přátelům.35
sione fratribus cunctis congaudentibus, susceptus est cum ingenti honore simulque
communi leticia universae familiae.“
30	 Tamtéž, s. 75, 1068.
31	 T ř e š t í k , Dušan: Laurentius aus Montecassino und Laurentius aus Amalfi. Mediaevalia
Bohemica 1, 1969, s. 73–92. Legendu vydal Francis Newton (MGH Quellen
zur Geistesgeschichte des Mittelalters). Pozoruhodné je, že ač Chronica monasterii
Cassinensis. Ed. H. Hoffmann, MGH SS 34. Hannover 1980, s. 200–201 líčí zdejší
pobyt sv. Vojtěcha, o sv. Václavovi a jeho mučednické smrti se nezmiňuje; svatováclavské
relikvie zřejmě neobsahoval ani zdejší klášterní poklad uložený v kostele
sv. Štěpána a Benedikta (tamtéž, s. 490 k r. 1103). Sv. Václava tak kromě legendy
s Monte Cassinem spojuje již jen zmínka ve zdejším kalendáriu z l. 1098–1099 (rukopis
Borgianus Latinus 211 dle B o r s t , Arno: Der karolingische Reichskalender
und seine Überlieferung bis ins 12. Jahrhundert, I. MGH Libri Memoriales II.1. Hannover
2001, s. 129.
32	 N a u m a n n Robert: Catalogus librorum manuscriptorum qui in Bibliotheca Senatoria
Civitatis Lipsiensis asservantur. Grimma 1838, č. 195, s. 59–62, zejm. na s. 61.
Zmiňuje jej i  P e k a ř , Josef, Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die Echtheit
Christians. Prag 1906, s. 381–383.
33	 Otlohi de Sancto Emmeramo Liber visionum. Ed. P. G. Schmidt. MGH Quellen zur
deutschen Geistesgeschichte 13. Weimar 1989, kap. 14, s. 82.
34	 Tamtéž, kap. 14, s. 84.
35	 H l a v á č e k , Ivan: Úvod do latinské kodikologie. Praha 19942, s. 82.
18 DAVID KALHOUS
Zatímco v případě dvou již analyzovaných rukopisů se díky šťastné shodě
okolností daří spojit je s místem jejich vzniku, je situace u dalších rukopisů
dosti obtížná. Důvodem je, že oproti karolínské a ottonské době zůstává
paleografie říšských skriptorií 11.–12. století nedostatečně prozkoumaná
a naše schopnost přesvědčivě propojit rukopisy s místem jejich vzniku, či
alespoň časného uchovávání při absenci raných vlastnických poznámek
a dalších indicií prudce klesá.
Někdy kolem r. 1150 byla zřejmě Crescente fide zapsána do dvou rukopisů,
které bychom dnes nalezli v knihovně štýrského kláštera Admont. Klášter,
založený r. 1074 salcburským arcibiskupem, představoval pro své okolí
výrazné intelektuální centrum a předpokládá se, že zde již od 12. století
fungovalo skriptorium. Významu zdejšího souboru rukopisů však neodpovídá
jejich zpracování – dodnes bohužel máme k ruce pouze rukopisný katalog
z konce 19. století, který mnoho informací o jednotlivých rukopisech
nepodává.36 Rukopisy si proto zasluhují důkladnější průzkum. Z rozboru
zde obsažených textů Crescente fide je zřejmé, že Admont 41237 a Admont
65438 jsou vzájemně příbuzné a že mají blízko k již dříve analyzovaným
textům z Tegernsee a Benediktbeuren. Zatímco Admont 412 obsahuje kromě
Crescente fide již jen Život sv. Kolomana, Umučení sv. Bonifáce biskupa,
Umučení sv. Kyliána biskupa, Život sv. Zikmunda a Život sv. Benigna,
jež alespoň obsahově spojují místo vzniku rukopisu či jeho objednatele s jihoněmeckým
prostředím, nalezli bychom v Admont 654 hned několik textů
z pera Sulpicia Severa, jež doprovázejí sermony Lva Velikého, Maxima
a kněze Decorsa, Lucianova Historie objevení (těla) sv. Štěpána, Život sv.
Hrodberta a dva životy sv. Bonifáce z per Wilibaldova a Otlohova, Osm
36	 W i c h n e r , Jacob O.S.B.: Catalogus codicum manu scriptorum Admontensis. L.
s. 1889 (rukopis). Za zprostředkování děkuji dr. Tomaschkovi. Po dokončení rukopisu
jsme měl možnost oba rukopisy analyzovat a na základě příbuznosti rukou s rukopisy
jednoznačně admontského původu se domívám, že i tyto rukopisy byly vytvořeny
ve zdejším skriptoriu.
37	 Anonym, Handschriften des Stiftes Admont in Steyermark aus dem Verzeichniß des
Herrn Bibliothekar Albert Muchar, Archiv der Gesellschaft für Ältere Deutsche Geschichtskunde…
6, 1838, s. 175–176 jej datuje do 11. století; P e r t z , Georg Heinrich:
Verzeichniss der auf der Oesterreichischen Reise untersuchten Handschriften.
Archiv der Gesellschaft für Ältere Deutsche Geschichtskunde… X, 1851, s. 639 jej
datuje do století dvanáctého.
38	 Anonym, Handschriften, s.180 jej spojuje až s 15. stoletím; Pertz, G. H.: Verzeichniss,
s. 643 jej datuje do 12. století. Podle L e v i s o n , Wilhelm: Conspectus codicum
hagiographicorum. MGH SRM 7. Hannover – Leipzig 1920, s. 552 byl rukopis
zapsán okolo r. 1150. Historikové umění jej pak datují již do první poloviny 12. století,
srov. B u b e r l , Paul, Die illuminierten Handschriften in Steiermark. Leipzig
1911, č. 187, s. 158.
19SVATOVÁCLAVSKÁ ÚCTA V ŘÍŠI PŘED R. 1200
čtení o  Barnabášovi, Wallafridův Život sv. Othmara, Ratramnův trakták
O krvi Páně a několik dalších spisů. Skladba rukopisu zřetelně ukazuje, že
jeho opisovači měli k dispozici četné texty karolínské doby, přičemž zejména
Život sv. Hrodberta by odkazoval k salcburskému arcibiskupství, jehož
hlava ostatně byla zakladatelem kláštera. Mohli bychom tedy usuzovat, že
rukopisy vznikly pro potřeby relativně mladého kláštera právě zde, případně
že vznikly v samém Admontě ranou činností zdejšího skriptoria díky
zápůjčkám ze Salcburku. O žádných kontaktech mezi Admontem a českým
prostředím před r. 1200 však nejsme zpraveni, vojtěšská kapitola v dějinách
Salcburku je také až pozdějšího data. Nicméně dva zmiňované rukopisy nejsou
jediným svědectvím o povědomí o sv. Václavovi ve zdejším regionu.
Byť Admontské letopisy platí za pouhou odvozeninu klosterneuburských
letopisů,39 spolu se Salcburskými letopisy, Annales Garstenses a několika
dalšími letopisy z rodiny rakouských klášterních análů obsahují zápis
o Václavově mučednické smrti. Shoda v nesmyslném letopočtu 898 přitom
jasně prokazuje vzájemnou příbuznost těchto tří textů.40
Rukopis CLM 2552 rovněž vykazuje vazby na jihoněmecké prostředí.
Do Bavorské státní knihovny se dostal z knihovny cisterciáckého kláštera
Aldersbach. Počátky zdejší klášterní komunity sahají již do doby kolem
r. 1120, kdy zde místní šlechta založila augustiniánskou kanonii. Až
o generaci později, r. 1146, došlo zásluhou Oty I. Bamberského k přeměně
kanonie v cistercký klášter. O vazbě na české prostředí ve 12. století však
nesvědčí žádné doklady, byť tato fundace leží nedaleko českých hranic.41
Rovněž o činnosti zdejšího skriptoria toho mnoho nevíme, přičemž absence
vlastnických poznámek nám nedovoluje jednoznačně spojit vznik rukopisu
právě s Aldersbachem.42
39	 S c h m a l e , Franz-Josef: Die österreichische Annalistik im 12. Jh., DA 31, 1975,
s. 185–186. Srov. dále B e i h a m m e r , Alexander: Die alpenländische Annalengruppe
(AGS) und ihre Quellen. MIÖG 106, 1998, s. 253–327.
40	 Annales Admuntenses. Ed. G. Waitz. MGH SS 9. Hannover 1851, s. 573 k r. 898: „Beatus
Venezlaus Boemorum dux passus est.“ Srov. Annales Mellicenses. Ed. G. Waitz.
MGH SS 9. Hannover 1851, s. 496; Annales S. Rudberti Salisburgenses. Ed. G. Waitz.
MGH SS 9. Hannover 1851, s. 771: „Venezlaus passus est“.; Auctuarium Cremifanenses,
s. 552; Auctuarium Garstense. Ed. G. Waitz. MGH SS 9. Hannover 1851,
s. 565–566: „Beatus Venezlaus Boemie dux passus est.“ Annales S. Emmerami Minores.
Ed. G. Waitz. MGH SS 13. Hannover 1881, s. 47, ani Annales ex Annalibus Iuvvavensibus
Antiquis Excerpti. Ed. H. Bresslau. MGH SS 30. 2. Leipzig 1934, s. 744.
41	 Srov. C h a r v á t o v á , Kateřina: Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142–
1420, I. Fundace 12. století. Praha 20132
.
42	 K l u g s e d e r , Robert, Das Scriptorium und die Bibliothek des ehemaligen Zisterzienserklosters
Aldersbach. Vilshofener Jahrbuch 8, 2000, s. 13–28.
20 DAVID KALHOUS
Až na  přelom 12. a  13. století se řadí curyšský rukopis Ms RH 5.43
Do zdejší knihovny opět doputoval v důsledku nákupů a rekvizic 19. století
z knihovny kláštera Rheinau. Počátky tohoto kláštera údajně sahají již
do 11. století, zdejší románská bazilika byla vysvěcena r. 1114 a již r. 1120
také zdejší konvent založil svůj kopiář. Víme o jeho vazbách na St. Gallen
a na známé reformní centrum v Hirsau. O vazbách na české prostředí opět
nevíme nic. Pokud rukopis nedoputoval do klášterní knihovny druhotně,
mohla by být prostředníkem svatováclavské úcty tři blízká církevní centra
– sv. Václav se jednak objevuje v Calendarium Bernoldi (1074–1096), jež
se váže na Kostnici či Schaffhausen,44 a v kalendáriu Notkerově;45 jednak
můžeme Crescente fide, ovšem v tzv. české redakci, objevit ve stuttgartském
rukopisu LB Cod.bibl.fol.56, tedy v jednom z rukopisů tvořících součást
zwiefaltenského pasionálu z l. 1125–1130.
Přestože ani předchozí rukopisy nenabízely přehnané množství indicií,
jež by umožnily bezpečně určit jak původ textu, tak místo vzniku rukopisu
a případně místa jeho uchování, ještě komplikovanější se situace jeví
u vatikánského rukopisu Vatic. Reginensis Latinus 498. Rukopis obsahuje
pouze legendy. Jedná se o součást sbírek, jež si s sebou ze Švédska přivezla
královna Kristýna. Původ rukopisu proto lze hledat jak v různých oblastech
dnešního Německa, tak i v českých zemích. Andreas Willmart jako autor
soupisu rukopisů sice rozlišil v rukopisu 3 ruce (1–90v, 91–114, 114–153)
a jednoznačně jej spojil s Bavorskem 12. století,46 avšak předpokladatelný
bavorský vliv v českých zemích by, myslím, dovoloval hledat původ rukopisu
i v domácím prostředí.
Neznámého původu je ovšem i mnichovský rukopis CLM 3332, jenž
do sbírek Bavorské státní knihovny přešel z dvorské knihovny, přičemž
místo jeho původního uložení bohužel neznáme. Žádnou příhodnou vlastnickou
poznámku in margine nečteme, a tedy i jeho původ umožní upřesnit
43	 M o h l b e r g , L.: Katalog, s. 160.
44	 B o r s t , A.: Reichskalender, s. 318–320 dle H 1 Reichenau.
45	 D ü m m l e r , Ernst: Das Martyrologium Notkers und seine Verwandten. FdG 25,
1885, s. 195–220, 203–204, 209 hledá původ tohoto textu v St. Gallen a domnívá se,
že byl později upraven Herrimanem Kulhavým (dnes stuttgartský rkp.). Další redakci
pak datuje do poloviny 12. století, viz tamtéž, s. 214–215 (CLM 5256 z Chiemsee
a 22058 z Wessobrunu). Srov. tamtéž, s. 215: „In Brage translatio sancti Venzlai martyris.“
Tamtéž, s. 219: „Apud Bragam civitatem Boemiae sanctae Ludmilae martiris,
aviae Veneszlai ducis et martiris. Apud Bragam civitatem Bohemiae sancti Venezlai
ducis et martyris.“
46	 W i l m a r t , Andreas: Codices Reginenses Latini, 2. Cod. 251–500. Roma 1945,
s. 719–724. Rukopis jako první objevil D u d í k , Beda: Iter Romanum. Wien 1855,
s. 250–251, 319–326, který jej také ve svém souboru vydal. Právě jeho edice je základem
vydání ve FRB, a tedy všech dalších rozborů filiace václavských legend.
21SVATOVÁCLAVSKÁ ÚCTA V ŘÍŠI PŘED R. 1200
až paleografický průzkum podniknutý se znalostí činnosti jiných soudobých
skriptorií. Osahuje rovněž takřka výhradně legendy, mezi nimi také
Vita Haimrami, jež autorovi Crescente fide posloužila jako zdroj inspirace.47
Oproti jiným zápisům Crescente fide vyznačuje se četnými vsuvkami
a vynechávkami, jež jej alespoň malým dílem přibližují vatikánskému rukopisu
– ukazuje se to zejména při srovnání textů kapitoly 5.
Náš výzkum nejenom shromáždil údaje o  povědomí o  sv. Václavovi,
avšak také nastínil v případě, kdy to bylo možné, vzájemné vazby mezi
rukopisy a institucemi, kde vznikly. Naše analýzy byly ovšem limitovány
našimi nedostatečnými znalostmi o činnosti říšských skriptorií 11. a 12.
století, jež neumožňují jenom na základě vnějších znaků, tedy zejména písma,
většinu rukopisů pevně spojit s místem jejich vzniku a mnohdy ani
s místem jejich prvotního užití. Dosud nabyté informace o zkoumaných
rukopisech bude navíc nepochybně nutno ještě prohloubit alespoň důkladnějším
prozkoumáním těch z nich, které jsme neměli možnost poznat jako
celek. Také srovnání dochovaných textů přineslo zatím pouze prozatímní
výsledky, které bude třeba dále prohloubit. Již teď ale rozdíly mezi Dudíkem
a Emlerem otištěným textem Crescente fide, jež vycházel z vatikánského
rukopisu 498, a nejstaršími známými rukopisy naznačují, že bude
třeba prohloubit rovněž naše poznání vztahů mezi václavskými legendami,
neboť dosavadní studie nevycházely ze znalosti rukopisů, avšak zakládaly
se na nedostatečné edici.
Výsledky pátrání po rukopisech bavorské redakce Crescente fide ukazují,
že se text rozšířil zejména v Bavorsku a bavorské Východní marce. Pouze
klášter Rheinau, byť leží na jihu Německa, nachází se již ve Švábsku.
Vezmeme-li do úvahy i další doklady svatováclavské úcty, tedy zmínky
o sv. Václavovi v soudobých kalendáriích a martyrologiích spolu s rukopisným
dochováním jiných legendistických textů, zejména legendy Oportet
nos fratres a legendy Gumpoldovy, přibude i několik dalších lokalit na východě
Saska v okolí Magdeburgu, kde máme dosvědčenu i přítomnost svatováclavských
relikvií v Halberstadtu a Quedlinburgu. Rozšíření dokladů
po mém soudu ukazuje, že se svatováclavská úcta šířila po říši díky několika
centrům, které byly s českými zeměmi v bezprostředním kontaktu
(Řezno, Nieder Altaich, Magdeburg).
47	 S t a b e r , Josef: Die älteste Lebensbeschereibung des Fürsten Wenzeslaus und
ihr Ursprungsort Regensburg. In: Das heidnische und christliche Slaventum: Acta II
Congressus internationalis historiae Slavicae Salisburgo-Ratisponensis anno 1967
celebrati, 2. Annales Instituti Slavici 6.2. Hrsg. F. Zagiba. Wiesbaden 1970, s. 183–
193. Editorovi Vita Haimrammi Brunu Kruschovi však tento rukopis nebyl znám,
srov. Arbeonis episcopi Frisingensis Vita vel passio sancti Haimhrammi martyris. Ed.
B. Krusch. MGH SRG 13. Hannover 1920, s. 15–17.
22 DAVID KALHOUS
SANKT-WENZELS VEREHRUNG IM REICH VOR DEM J. 1200
Wir haben uns mit acht ältesten Handschriften der Legende Crescente fide beschäftigt,
die um 970 um die Stadt Regensburg oder in Prag verfasst worden sei. Sie sind in München,
Admont, Zürich und Vatikan aufbewahrt. Die Analyse der Handschriftenüberlieferung hat
gezeigt, dass sie besonders mit dem bayerischen Raum verknüpft worden sind – mit Sicherheit
wurde der Text in Tegernsee und Benediktbeuren abgeschrieben; vielleicht sind
die weiteren zwei Handschriften in Admont entstanden. Wir wissen auch, dass die Hss.
Admont 412 und 654 mit den Hss. CLM 4605 und CLM 18547b miteinander verwandt sind.
Demgegenüber steht CLM 332 dem Vatic. Reginensis Latinus 498 nahe. Weiter können wir
voraussetzen, dass es nur wenige Kirchenzentren gab, durch die die Ehre zum hl. Wenzel
(und das Wissen über Böhmen) vermittelt worden ist.
23SVATOVÁCLAVSKÁ ÚCTA V ŘÍŠI PŘED R. 1200