§ a § "Aíw, a § d § ■z- h ^ó, '"^ ^ § d § d í " 5 d 5 d § §□§□§□%□§□§ MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Mezinárodní právo soukromé Katedra mezinárodního a evropského práva ROZHODOVANÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ (ANALÝZA ROZHODNUTÍ DLE NAŘÍZENÍ BRUSEL Ibis) Jiří Valdhans, Klára Drličková a kolektiv §d§d§d§d§d§ §d§d§d§d§d § D § D □ í; □ S; § d § d § d § d § d § □ § § D § D § § 0 ü § □ § § a § d □ § □ § § D § D § ü § ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS D § D § □ § D § □ § D § D a § § □ a § § d § d □ ^ □ S; § d § d d § d § d § d d § d § d § □ § § D § D § IURIDICA Editio Scientia vol. 513 □ § □ § § a § a □ § □ § § D § D § § d § d § □ § D § □ § D § D § d § d § d § □ § d § d d § d § D § D § ü § § d § d § D § D § § D § D § □ § D § □ § D § D § d § d § d § □ § § D § D § d § d § d ü § D 3 □ d d § § a § D § D § § a □ § §D§D§D§D§D§D§ § D § D § § D § D § SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY d § d § § d D § D § □ § § D § D § d § d § d § D § D § D § D řada teoretická, Edice Scientia svazek č. 513 § o § □ § § D § D § § D § D § § d § d § d § § d D § D □ § § D § D § d § 0 § d D § D d § d § d § § 0 § □ § 0 § d d § d § D § D § § d § D § D § D § D § D § § D § D § d § d § d § § □ § § 0 § □ § 0 § d d § d § D § D § d § D § D § D § □ □ § § □ § § D § D § § D § D § § □ § § 0 § □ § § D § D § d § § d § rozhodovaní soudního dvora eu ve věcech uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí (ANALÝZA ROZHODNUTÍ DLE NAŘÍZENÍ BRUSEL Ibis) Jiří Valdhans, Klára Drličková a kolektiv Masarykova univerzita Brno 2015 Vzor citace: VALDHANS, Jiří; DRLIČKOVÁ, Klára. Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech uznania výkonu cizího soudního rozhodní: analýza rozhodnutí dle nařízení Brusel Ibis. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015. 292 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia; sv. č. 513. ISBN 978-80- 210-7784-3 (brož.) Katalogizace v knize - Národní knihovna ČR Valdhans, Jiří Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí: (analýza rozhodnutí dle nařízení Brusel Ibis) / Jiří Valdhans, Klára Drličková a kolektiv. - 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2015. - 292 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia ; sv. č. 513. ISBN 978-80- 210-7784-3 (brož.) 341.64* 341.171(4)* 341.985:347.95* - Soudní dvůr Evropských společenství - mezinárodní soudnictví - evropské právo - uznání a výkon cizích rozhodnutí v občanském soudním řízení - kolektivní monografie 341 - Mezinárodní právo [16] Tato publikace vznikla na Masarykově univerzitě v rámci projektu Interpretační činnost SD EU k problematice uznávání a výkonu soudních rozhodnutí a k problematice kolizní (Nařízení Brusel I, Rím I a Rím II) číslo MUNI/A/0964/2013 podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MSMT v roce 2014. Recenzenti: doc. JUDr. Kristián Csach, PhD., LL.M. doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, Ph.D © 2015 Jiří Valdhans, Klára Drličková, Lucia Hudecová, Pavlína Janečková, Iveta Rohová, Iva Šimková ©2015 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-7784-3 Obsah I Úvod.................................................................................................................................13 II Litispendence a související řízení................................................................15 II. 1 Úvod...........................................................................................................................15 II. 1.1 Popis analy2ované problematiky..................................................................15 II. 1.2 Cíle ustanovení o litispendenci.....................................................................17 II.1.3 Podmínky a následky aplikace ustanovení o litispendenci...................18 11.2 Podmínky aplikace ustanovení o litispendenci.....................................18 11.2.1 Podmínka stejné věci........................................................................................20 11.2.2 Podmínka stejných účastníků........................................................................25 11.2.3 Časový okamžik zahájení řízení....................................................................31 11.3 Právní následky litispendence.......................................................................33 11.4 Vztah výlučné příslušnosti a ustanovení o litispendenci.................39 11.5 Související řízení...................................................................................................48 11.6 Závěr..........................................................................................................................51 11.7 Seznam zdrojů.......................................................................................................53 III Předběžná nebo zajišťovací opatření........................................................57 111.1 Úvod...........................................................................................................................57 111.2 Působnost článku 35 a jeho postavení v rámci pravidel o příslušnosti..........................................................................................................58 111.3 Pojem předběžná nebo zajišťovací opatření a podmínky jejich nařízení..............................................................................68 111.4 Závěr..........................................................................................................................76 111.5 Seznam zdrojů.......................................................................................................78 IV Uznání a výkon rozhodnutí..............................................................................81 rV.l Pojem rozhodnutí................................................................................................83 IV 1.1 Úvod......................................................................................................................83 IV 1.2 „Každé rozhodnutí soudu členského státu"............................................84 IV 1.3 Předběžná či zajišťovací opatření jako rozhodnutí...............................94 IV 1.4 Závěr......................................................................................................................97 IV.2 Proces uznání a výkonu rozhodnutí..........................................................99 IV2.1 Úvod......................................................................................................................99 IV2.2 Proces uznání a řízení o prohlášení vykonatelnosti............................103 IV2.3 Opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti........................121 IV2.4 Dílčí závěr k procesu uznání a prohlášení vykonatelnosti...............132 5 ROZHODOVÁNÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ IV2.5 Opravný prostředek proti ro2hodnutí o opravném prostředku proti ro2hodnutí o prohlášení vykonatelnosti........................................................................132 IY2.6 Dílčí 2avěr k opravnému prostředku proti opravnému prostředku proti ro2hodnutí o prohlášení vykonatelnosti........................................................................148 IY2.7 Částečné prohlášení vykonatelnosti.........................................................149 IV2.8 Závěr...................................................................................................................153 IV.3 Důvody pro odepření uznání, resp. výkonu - článek 45 Nařízení Brusel Ibis................................................................154 IY3.1 Úvod...................................................................................................................154 IY3.2 Zjevný ro2por s veřejným pořádkem státu u2nání - článek 45 odst. 1 písm. a) NařÍ2ení Brusel Ibis.................................155 IY3.3 Závažné vady řÍ2ení - článek 45 odst. 1 písm. b) NařÍ2ení Brusel Ibis.......................................................................................185 IY3.4 Neslučitelná ro2hodnutí - článek 45 odst. 1 písm. c) a d) NařÍ2ení Brusel Ibis.......................................................................................224 IY3.5 Porušení pravidel o příslušnosti - článek 45 odst. 1 písm. e) NařÍ2ení Brusel Ibis.......................................................................................235 IV. 4 Seznam zdrojů....................................................................................................238 V Výkon veřejných listin a soudních smírů.............................................243 VI Úvod........................................................................................................................243 V. 2 Pojem veřejná listina.......................................................................................244 V 3 Závěr.......................................................................................................................246 V. 4 Seznam zdrojů....................................................................................................246 VI Časová působnost Nařízení Brusel Ibis (článek 66)...................249 VI. 1 Úvod........................................................................................................................249 VI.2 Článek 66 odst. 2 Nařízení Brusel 1........................................................251 VI.3 Pravidla o litispendenci a vzájemných žalobách a časová působnost Nařízení Brusel Ibis.............................................254 VI.4 Závěr.......................................................................................................................258 VI. 5 Seznam zdrojů....................................................................................................259 VII Vztah Nařízení Brusel Ibis k jiným nástrojům...............................261 VILI Úvod........................................................................................................................261 VII. 2 Rozsah aplikace Nařízení Brusel Ibis v případě existence pravidla ve zvláštní úmluvě...............................264 VIL3 Další omezení aplikace zvláštních úmluv 6 Obsah na základě článku 71.......................................................................................267 VII. 4 Závěr.......................................................................................................................276 VIL5 Seznam zdrojů....................................................................................................277 VIII Vybraná rozhodnutí českých soudů k otázce uznání a výkonu podle Nařízení Brusel 1.............................................................279 VLILI Časová působnost Nařízení Brusel I v části o uznání a výkonu................................................................................................................279 VIII. 2 K důvodům pro odepření uznání............................................................280 VLIL3 Vztah Nařízení Brusel I k mezinárodní smlouvě ve zvláště vymezené věci..............................................................................287 VIII.4 Seznam zdrojů....................................................................................................290 IX Summary....................................................................................................................291 7 O autorech JUDr. Jiří Valdhans, Ph.D. je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (2002), kde od roku 2003 působí na Katedře mezinárodního a evropského práva. V roce 2006 ukončil doktorské studium v oboru mezinárodní právo soukromé. Vyučuje předměty z oblasti mezinárodního práva soukromého, práva mezinárodního obchodu a rozhodčího řízení. Ve všech těchto oblastech rovněž publikuje. Věnoval se zejména problematice mimo smluvních závazků s mezinárodním prvkem. JUDr. Klára Drličková, Ph.D. je absolventkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity (2006), kde od roku 2007 působí na Katedře mezinárodního a evropského práva. V roce 2011 ukončila doktorské studium v oboru mezinárodní právo soukromé. Vyučuje předměty z oblasti mezinárodního práva soukromého, práva mezinárodního obchodu a rozhodčího řízení. V rámci své vědecké a publikační činnosti se doposud věnovala zejména problematice mezinárodního rozhodčího řízení. V současnosti se zaměřuje na vztah unifikovaného hmotného práva a práva kolizního, zejména z pohledu Vídeňské úmluvy. Problematice Vídeňské úmluvy se věnuje i v rámci mezinárodní soutěže Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot. JUDr. Lucia Hudecová, Ph.D. je absolventkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity (2010), kde do letošního roku působila na Katedře mezinárodního a evropského práva jako studentka doktorského studijního programu v oboru mezinárodní právo soukromé. V rámci své vědecké a publikační činnosti se zaměřovala na problematiku odpovědnosti za výrobek a problematiku ochrany osobnostních práv z pohledu mezinárodního práva soukromého. Mgr. Bc. Pavlína Janečková je absolventkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity (2013), kde v současnosti působí na Katedře mezinárodního a evropského práva jako studentka doktorského studijního programu v oboru mezinárodní právo soukromé. 9 ROZHODOVÁNÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ Mgr. Iveta Rohová je absolventkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (2013). V současné době působí na téže fakultě na Katedře mezinárodního a evropského práva jako asistentka v oboru právo Evropské unie a zároveň jako studentka doktorského studijního programu, obor mezinárodní právo soukromé. V rámci svého studia a publikační činnosti se zaměřuje především na problematiku určování pravomoci (příslušnosti) soudů v řízeních s mezinárodním prvkem a na otázky evropských vlivů na formování kolizních pravidel. Mgr. Iva Šimková je absolventkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (2013). V současné době působí na téže fakultě na Katedře mezinárodního a evropského práva jako studentka doktorského studijního programu, obor mezinárodní právo soukromé. 10 Seznam zkratek Bruselská úmluva CR EU Nařízení Brusel I Nařízení Brusel Ibis Nařízení Řím I Nařízení Rím II SEU SFEU Soudní dvůr/SDEU ZMPS Úmluva ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Česká republika Evropská unie Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Rím I) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimo smluvní závazkové vztahy (Řím II) Smlouva o Evropské unii Smlouva o fungování Evropské unie Soudní dvůr Evropské unie Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém 11 I ÚVOD JUD r. Jiň Valdhans, Ph.D. Evropské integrační snahy na počátku druhé poloviny minulého století jsou opírány o celou řadu důvodů. Nechceme v žádném případě s těmito důvody polemizovat, nyní se zaměříme pouze na jeden z těchto aspektů. Jedním z nepodstatnějších důvodů byl podle nás záměr takové ekonomické spolupráce, která bude schopna na evropském kontinentu vytvořit silný ekonomický celek za současného zachování dostatečného pocitu národní autonomie. Právně byly tyto ekonomické snahy zastřešeny vytvořením celní unie širokého rozsahu umožňující mimo jiné obchodovat se zbožím bez vnitřních omezení. Záhy se ovšem začaly objevovat další související právní aspekty či dopady této spolupráce. Zatímco zboží mohlo být přepraveno bez omezení mezi jednotlivými členskými státy v prostoru bez „vnitřních" hranic, jakmile se v souvislosti s takovou transakcí objevil právní problém, vnitřní hranice byly znovu pevně vztyčeny, ať již z hlediska určení příslušnosti soudních orgánů oprávněných k řešení takového problému, tak i z hlediska následného přesunu soudního rozhodnutí ze státu původu do potencionálního státu výkonu. Primární cíl volného pohybu zboží proto fungoval bezproblémově do doby vzniku právního problému. Rádné fungování vnitřního trhu bylo nabouráváno existencí samostatných soudních soustav s vlastními a odlišnými pravidly určování vlastní mezinárodní příslušnosti, stejně jako pravidly pro možnost uplatnění cizích soudních rozhodnutí. Vzhledem k citlivosti na veškerá omezení možného naplňování principů jednotného vnitřního trhu byly další kroky nasnadě. Jsou ostatně popsány v první kapitole monografie zpracované na stejném pracovišti pod vedením našich kolegů prof. Rozehnalové a Dr. Kyselovské. Prvním právním aktem byla Bruselská úmluva uzavřená s cílem unifikovat jak přístup k soudům v rámci Evropského společenství, tak i otázku vzájemného uznání rozhodnutí. Bruselská úmluva byla následována Nařízením Brusel I a Nařízením Brusel Ibis. Posun mezi Bruselskou úmluvou a Nařízením Brusel I byl logickým krokem - úmluva existovala v několika verzích, každé podepsané jinými členskými státy, navíc došlo k posunu civilněprávní justiční 13 ROZHODOVÁNÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ spolupráce ze třetího, nekomunitárního, do prvního, komunitárního, pilíře. Lze si stěží představit, že by komunitami instituce tohoto posunu nevyužily. Nutnost a vhodnost posunu mezi Nařízením Brusel I a Brusel Ibis prověří až následující roky. Z hlediska úpravy mezinárodní příslušnosti doznal tento právní text minimálních, lze říci kosmetických změn, a to i přes původní mnohem velkorysejší záměry. Naproti tomu, snad i z nutnosti alespoň nějakých změn, oblast uznání a výkonu doznala změn podstatných - zrušení prohlášení vykonatelnosti, proti sobě jdoucí, navzájem se přerušující řízení. Již úprava v Bruselské úmluvě a Nařízení Brusel I byla postavena na principech vzájemné důvěry ve fungování soudních soustav ostatních členských států a schopnosti řešit případné nesrovnalosti prostřednictvím vnitrostátních opravných prostředků. Zda za pomoci nové právní úpravy dojde k ještě vyšší rychlosti volného pohybu soudních rozhodnutí, ukáže až její uplatňování v praxi. Jak jsme již uvedli výše, tato monografie je sice vytvořena jako samo-statná, nicméně úzce tematicky navazuje na monografii ROZHODOVANÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH PŘÍSLUŠNOSTI (ANALÝZA ROZHODNUTÍ DLE NAŘÍZENÍ BRUSEL Ibis) autorů ze stejné katedry Kyselovské, Rozehnalové a dalších. Nepovažujeme proto za nutné znovu na tomto místě poukazovat na vývojové tendence v rámci evropského justičního prostoru, či na metodologický přístup k řešeným otázkám. Prosíme čtenáře, aby tuto monografii chápal jako ve své podstatě pokračování díla našich kolegů, na které se snažíme co nejlépe navázat. 14 II LITISPENDENCE A SOUVISEJÍCÍ RIZENI JUDr. Lucia Hudecová, Ph.D. II.l Úvod Úprava litispendence v právním řádu je jedním z výsledků uplatňování zásady ne bis in idem. Na rozdíl od normy vnitrostátního původu, která konstatuje pravomoc svých soudů a vymezuje se v určitých případech oproti řízením v jiných státech, si úprava litispendence v případě unifikované normy vyžaduje odlišný přístup.1 Jelikož Nařízení Brusel Ibis představuje procesní předpis, který v rámci své působnosti kromě jiného určuje mezinárodní příslušnost soudů členských států EU, je bezpochyby žádoucí i úprava případných situací paralelních soudních řízení. Právní doktrína rozeznává vícero způsobů řešení těchto situací a konkrétní způsob je značně závislý na zastávané právní kultuře. Z anglosaské právní oblasti je známá aplikace doktríny forum non convenience? nebo tzv anti suit injunction? Nařízení Brusel Ibis vychází z řešení založeném na pravidle časové priority v podobě úpravy litispendence. II.1.1 Popis analyzované problematiky Zakotvení úpravy litispendence a souvisejících řízení v Nařízení Brusel Ibis směřuje k tomu, aby nedocházelo k paralelním soudním řízením, a tím i předchází vzniku neslučitelných soudních rozhodnutí. Oba instituty směřují 1 ROZEHNALOVÁ,Naděžda;VALDHANSJiří;DRLlČKOVÁJzh( )dnutí. brondissementsrechtbank Maastricht o rozvodu manželství v Německu ještě uznáno. Na návrh paní Kriegové prohlásil předseda Arrondissementsrechtbank Almelo rozhodnutí Amtsgericht Heide lbergpnznávayící paní Kriegové nárok na výživné v měsíčních splátkách za vykonatelné. Pan Hoffman proti prohlášení 219 Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 2. 1988. Horst Ludwig Martin Hoffman vs. Adelheid Krieg Věc 145/86. 220 Článek 33 Nařízení Brusel I, článek 36 Nařízení Brusel Ibis. 221 Článek 38 Nařízení Brusel I. Ustanovení nemá v Nařízení Brusel Ibis obdobu. 222 Článek 43 Nařízení Brusel I. 223 Článek 34 odst. 3 Nařízení Brusel I, článek 45 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel Ibis. 110 IV Uznání a výkon rozhodnutí rozhodnutí Amtsgericht Heidelberg za vykonatelné nepodal opravný prostředek. Odvolal se až proti nařízenému výkonu rozhodnutí, na jehož základě mu měla být pravidelně strhávána částka ve výši výživného z platu. Hoge Raad der Nederlanden se obrátil na Soudní dvůr se dvěma předběžnými otázkami: ,ýAusí být na výkladě článku 26 Bruselské úmluvy rozsudku vydaném v jednom členském státě pňzfián v jiných členských státech stejný účinek jako ve státě vydání? Jinými slovy, musí být takové rozhodnutí vykonatelné pro stejné případy jako ve státě vydání, ačkoli bylo ve státě výkonu manželství jiz rozvedeno?" „Pokud bude odpověď na první otázku kladná, znamená článek 26 ve spojení s článkem 31 Bruselské úmluvy,224 ze rozhodnutí vykonatelné ve státě vydání je vykonatelné ve stejných případech také ve státě, v němž je %ýdáno o jeho výkon? Jinými slovy, musí být cizj rozhodnutí, které bylo vjednom členském státě prohlášeno za vykonatelné, vykonáno ve všech případech, v nichzje vykonatelné ve státě vydání, ačkoli výkon podle vnitrostátního práva dožádaného státu není možný z důvodů, které nespadají do působnosti Bruselské úmluvy?" Odůvodnění: Ve vztahu k první položené předběžné otázce Soudní dvůr uvedl následující. Ustanovení Bruselské úmluvy je nutno interpretovat ve světle stěžejního cíle tohoto dokumentu, kterým je dosažení volného pohybu soudních rozhodnutí mezi členskými státy. Tento cíl přitom může být naplněn pouze tehdy, bude-li uznání cizího soudního rozhodnutí mít za následek, že toto rozhodnutí bude mít v dožádaném státě v zásadě stejné účinky, jako by se jednalo o tuzemské soudní rozhodnutí. Z uvedeného je patrné, že rozhodnutí, které bylo uznáno na základě článku 26 Bruselské úmluvy, musí mít ve státě výkonu zásadně tytéž účinky, jaké má ve státě původu. Odpověď na první předběžnou otázku byla tedy kladná. V odpovědi na druhou předběžnou otázku Soudní dvůr nejprve zdůraznil, že rozhodnutí, o jehož výkon bylo v daném případě žádáno, stanovilo povinnost manžela platit výživné manželce, a to v rámci povinností vyplývajících z manželského svazku. Výkon takového rozhodnutí proto nezbytně předpokládá existenci manželství. Otázkou tedy je, zda rozhodnutí o rozvodu manželství vydané ve státě, v němž je žádáno o uznání cizího rozhodnutí ukládajícího povinnost platit výživné druhému z manželů, může být překážkou výkonu onoho cizího rozhodnutí, a to i tehdy, kdy cizí rozhodnutí, o jehož 224 Článek 33 ve spojení s článkem 38 Nařízení Brusel I. 111 ROZHODOVÁNÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ výkon je žádáno, je nadále vykonatelné ve státě původu, neboť zde rozhodnutí o rozvodu manželství nebylo doposud uznáno. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o rozvodu manželství je na základě článku 1 vyloučeno z působnosti Bruselské úmluvy. Dále, z žádného ustanovení Bruselské úmluvy nelze dovodit povinnost soudů členského státu, v němž je žádáno o uznání a výkon cizího rozhodnutí ukládajícího povinnost platit výživné, aby podmínily účinky domácího rozhodnutí o rozvodu manželství jeho uznáním v členském státě, v němž bylo vydáno rozhodnutí stanovující povinnost manžela platit výživné. Současně však Bruselská úmluva nebrání soudům členského státu, v němž je žádáno o výkon cizího rozhodnutí ukládajícího vyživovací povinnost, aby při rozhodování o prohlášení cizího rozhodnutí za vykonatelné vzaly do úvahy rozhodnutí domácího soudu o rozvodu manželství. Z těchto důvodů Soudní dvůr uzavřel, že v případech, kdy prohlášení cizího rozhodnutí za vykonatelné brání důvody v dožádaném státě, které leží mimo oblast působnosti Bruselské úmluvy, a zůstávají tedy v působnosti vnitrostátního práva, nemusí být toto rozhodnutí prohlášeno za vykonatelné a vykonáno v dožádaném členském státě. Vlastní hodnocení autorky: Má-li být dosaženo cílů Bruselské úmluvy, kterým je volný pohyb soudních rozhodnutí mezi členskými státy, je nutné požadovat, aby rozhodnutí, které bylo uznáno v jednom členském státě v souladu s článkem 26 Bruselské úmluvy, mělo v tomto státě v zásadě stejné účinky jako ve státě původu. Současně v tomto svém rozhodnutí Soudní dvůr odlišil formální pojetí vykonatelnosti (viz rozhodnutí ve věci C-267j97 Eric Coursier vs. Fortis Bank S A, 'Martine Coursier, née Bellami) soudního rozhodnutí ve smyslu Bruselské úmluvy od důvodů existujících ve státě výkonu, které je soud v dožádaném státě povinen při rozhodování o nařízení výkonu zohlednit. Jedním z těchto důvodů může být například existující rozhodnutí ve věci, která nespadá do působnosti Bruselské úmluvy, za předpokladu, že toto rozhodnutí je neslučitelné s rozhodnutím, o jehož výkon je žádáno. Uvedené závěry bez dalšího platí i ve vztahu k Nařízení Brusel I, neboť to se v dotčených ustanoveních nikterak neliší od Bruselské úmluvy. Ve vztahu k Nařízení Brusel Ibis je nepochybně nadále platný také závěr uvedený v prvém bodu výrokové části, neboť i Nařízení Brusel Ibis vychází ze zásady automatického uznání soudních rozhodnutí vydaných v jiném členském státě (teorie rozšíření účinků). Přestože Nařízení Brusel Ibis ruší řízení o prohlášení 112 IV Uznání a výkon rozhodnutí vykonatelnosti, lze dle našeho názoru také odpověď na druhou položenou otázku nadále použít ve vztahu k tomuto předpisu. V této části totiž Soudní dvůr vymezil důvody, které leží mimo oblast působnosti Bruselské úmluvy a na jejichž základě je soud dožádaného členského státu oprávněn odmítnout vykonat rozhodnutí vydané v jiném členském státě.225 C-267/97 Eríc Coursier vs. Fortis Bank SA, Nartine Coursier, née Bellami226 Právní věta: „Pojem „vykonatelnost", obsazený v prvním odstavci článku 31 Bruselské úmluvy,221 je nutno chápat ryze ve formálním slova smyslu, tedy jako formální vlastnost cizích rozhodnutí, nikoli jako zahrnující okolnosti, za nichž rozhodnutí mů^e být vykonáno ve státě původu. Je na soudu státu, v němzje žádáno o uznání a výkon cizího rozhodnutí, aby v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti, zahájeném na základě článku 37 odst. 1 Bruselské úmluvy228 Zkoumal, v souladu se svým vnitrostátním právem, právní účinky takového rozhodnutí ve vztahu k soudem nařízené likvidaci. " Faktický stav: Fortis Bank SA, se sídlem v Lucemburku, uzavřela s panem a paní Coursierovými, žijícími ve Francii, smlouvu o půjčce, na jejímž základě získali manželé půjčku ve výši 480000,— LUF. Manželé Coursierovi však půjčku nesplatili včas, a proto se Fortis Bank rozhodla vymáhat dlužnou částku soudní cestou. CourďAppel Nancy (Francie) přiznal Fortis Bank právo na dlužnou částku včetně úroků z prodlení a soudních nákladů v celkové výši 563282,— LUF. Následně Tribunál de Commerce v Briey, Francii, nařídil provést likvidaci podniku pana Coursiera a současně ustanovil správce konkurzní podstaty. O několik měsíců později bylo konkurzní řízení zastaveno pro nedostatek postižitelného majetku. Podle francouzského práva však takové soudní rozhodnutí nebrání věřitelům vymáhat dlužnou částku cestou individuální civilněprávní žaloby. Vzhledem k tomu, že byl pan Coursier 225 Pokud bychom se striktně omezili na skutkové okolnosti daného případu, došli bychom k závěru, že předmětné rozhodnutí Soudního dvora již ve vztahu k Nařízení Brusel Ibis použitelné není, neboť Nařízení v článku 1 odst. 2 písm. e) výslovně vylučuje spory týkající se vyživovací povinnosti (obě rozhodnutí tedy leží mimo oblast působnosti Nařízení). Katio argumentace ve zkoumaném rozhodnutí Soudního dvora je však dle našeho názoru nadále použitelné i ve vztahu k novému Nařízení Brusel Ibis. 226 Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 4. 1999. Eric Coursier vs. Fortis Bank SA, Nartine Coursier, née Bellami. Věc C-267/97. 227 Článek 38 odst. 1 Nařízení Brusel I. 228 Článek 43 Nařízení Brusel I. 113 ROZHODOVÁNÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ v té době zaměstnán v Lucemburku, podala Fortis Bank návrh na prohlášení původního rozhodnutí Cour cľAppel Nancy za vykonatelné na území Lucemburska. Předseda Tribunál ďArrondissment Tuxembourg žádosti vyhověl a prohlásil rozhodnutí za vykonatelné v souladu Bruselskou úmluvou. Pan Coursier podal proti rozhodnutí Tribunáld>Arrondissment LMxembourg opravný prostředek dle článku 37 odst. 1 Bruselské úmluvy. S odkazem na ustanovení francouzského práva tvrdil, že napadené soudní rozhodnutí není ve Francii již nadále vykonatelné, a proto nemůže být s ohledem na znění článku 31 Bruselské úmluvy prohlášeno za vykonatelné ani v jiném členském státě. Cour Supérieure de Justice Tuxembourg, rozhodující o opravném prostředku, přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku. „Ovlivňuje skutečnost, %e rozhodnutí vydané v jednom členském státě v rámci likvidace probíhající pod dohledem soudu (tedy v řícení, které je vyloučené ^působnosti Bruselské úmluvy), které nelze uznat podle vnitrostátního práva dožádaného státu, poskytuje v souladu s právem státu vydání jedné %e stran exekuční imunitu, nějakým způsobem vykonatelnost tohoto rozhodnutí, která je dle článku 31 Bruselské úmluvy73 nezbytnou podmínkou - vlastností, jiz musí rozhodnutí mít, aby mohlo být v dožádaném členském státě prohlášeno za vykonatelné dle Bruselské úmluvy?" Odůvodnění: Soudní dvůr se ve svém odůvodnění opětovně odvolal na jeden z hlavních cílů Bruselské úmluvy,230 a sice zajištění volného pohybu soudních rozhodnutí mezi členskými státy. Dosažení tohoto cíle má sloužit co nejjednodušší a nejrychlejší řízení ve státě, v němž je žádáno o uznání a výkon soudního rozhodnutí vydaného v jiném členském státě. Z tohoto důvodu je řízení o prohlášení vykonatelnosti upraveno tak, aby umožňovalo co nejrychlejší vydání rozhodnutí, a to aniž by strana, proti níž je výkon rozhodnutí navrhován, mohla v této fázi činit jakákoli podání, a působit tak průtahy v řízení. K její obraně slouží výhradně opravný prostředek proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti upravený článku 37 odst. 1 Bruselské úmluvy.231 Vzhledem k tomu, že Bruselská úmluva upravuje pouze řízení o prohlášení vykonatelnosti, zatímco samotné vykonávací řízení je plně ponecháno na úpravě vnitrostátními normami státu, v němž je o uznání 229 Článek 38 Nařízení Brusel I. 230 Stejně tak Nařízení Brusel I i Nařízení Brusel Ibis. 231 Článek 43 Nařízení Brusel I. V nařízení Brusel Ibis obdobu tohoto ustanovení nenajdeme. 114 IV Uznání a výkon rozhodnutí a výkon žádáno, je třeba striktně rozlišovat mezi vykonatelností rozhodnutí ve formálním slova smyslu a okolnostmi, které mohou mít za následek, že rozhodnutí již nebude možné vykonat (např. proto, že dlužník svůj dluh již splnil). Z tohoto důvodu je nutné podmínku „vykonatelnosti" rozhodnutí v článku 31 Bruselské úmluvy232 vykládat výhradně tak, že odkazuje na vykonatelnost cizího soudního rozhodnutí ve formálním slova smyslu a nikoli na faktické okolnosti, existující ve státě původu, které by mohly mít vliv na nařízení vlastního výkonu rozhodnutí. S ohledem na uvedené důvody Soudní dvůr dospěl k závěru, že rozhodnutí cizího státu, které splňuje (formální) náležitosti způsobilého exekučního titulu, je nutné považovat za „vykonatelné rozhodnutí" pro účely článku 31 Bruselské úmluvy. Vlastní hodnocení autorky: V uvedeném rozhodnutí Soudní dvůr interpretoval pojem „vykonatelnost" rozhodnutí pro účely článku 31 Bruselské úmluvy. Soudní dvůr zdůraznil potřebu rozlišovat mezi vykonatelností ve formálním slova smyslu (jedná se o ryze formální vlastnost rozhodnutí) a vykonatelností v materiálním slova smyslu (ta zahrnuje okolnosti, které mohou mít vliv na nařízení samotného výkonu rozhodnutí v dožádaném státě). Článek 31 Bruselské úmluvy dle názoru Soudního dvora pracuje s čistě formálním pojetím vykonatelnosti soudního rozhodnutí. Soud, u nějž je podán návrh na prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí, je proto povinen zkoumat splnění pouze formálních náležitostí a nepřihlížet k faktickým okolnostem, za nichž může být předmětné rozhodnutí vykonáno ve státě původu. Tyto okolnosti mohou být zohledněny až při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, které podléhá výhradně vnitrostátním procesním předpisům.233 Shodné ustanovení, jaké obsahoval článek 31 Bruselské úmluvy, najdeme v článku 38 Nařízení Brusel I. Závěry zde uvedené lze proto vztáhnout také k tomuto ustanovení. Přestože Nařízení Brusel Ibis ruší řízení o prohlášení vykonatelnosti, nestává se analyzované rozhodnutí Soudního dvora dle našeho názoru obsoletním ani ve vztahu k tomuto Nařízení. Článek 39 Nařízení Brusel Ibis stanoví, že rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je zde vykonatelné, je vykonatelné v jiném členském státě, aniž 232 Článek 38 Nařízení Brusel I. Obdobně také článek 39 Nařízení Brusel Ibis. 233 K tomu blíže rozhodnutí 145/86 Horst Ludwig Martin Hoffman vs. Adelheid Krieg. 115 ROZHODOVÁNÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ je vyžadováno prohlášení vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení pracuje s pojmem „vykonatelnost" rozhodnutí, obdobně jako článek 31 Bruselské úmluvy, považujeme interpretaci pojmu „vykonatelnost" ve smyslu analyzovaného rozhodnutí Soudního dvora použitelnou i pro výklad článku 39 Nařízení Brusel Ibis. C-456/II Gothaer Allgemeine Versicherung AG, ERGO Versicherung AG, Versicherungskammer Bayern-Versicherungsanstalt des öffentlichen Rechts, Nürnberger Allgemeine Versicherungs AG, Krones AG vs. Samskip GmbH Právní věta: „Články 32 a 33 Naň\enl Brusel i234 musí být vykládány v tom smyslu, Zý je soud, na nemaje poradováno uhnání rozhodnutí, jímž soudjiného členského státu odmítl svou příslušnost na základě smluvního ustanovení o zplození příslušnosti, vázán Zjištěním platnosti tohoto ustanovení, které je obsazeno v odůvodnění pravomocného rozsudku prohlašujícího žalobu za nepřípustnou. " Faktický stav: Skutkový stav tohoto rozhodnutí byl popsán výše v části týkající se interpretace pojmu „rozhodnutí". Jak bylo uvedeno, Landgericht Bremen se obrátil na Soudní dvůr se třemi předběžnými otázkami. Pouze třetí z nich se přímo dotýkala výkladu článku 33 Nařízení Brusel I:235 „Je nutno článek 32 a článek 33 nařízení BruselI vykládat ve světle judikatury Evropského soudního dvora týkající se zásady rozšíření účinků (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. února 1988, Hoffmann, 145/86, Recueil, s. 645) v tom smyslu, zý každý členský stát musí uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu týkající se platnosti smluvního ustanovení o zalomení příslušnosti uzavřeného mezj stranami, když se podle vnitrostátního práva uvedeného soudu stane zjištění ohledně platnosti ujednání o soudní příslušnosti konečným, a to i v případě, zý je toto rozhodnutí navíc součástí rozsudku o pňpustnosti, kterým se žaloba zamítá?" 234 Ustanovení odpovídají článku 2 písm. a) a článku 36 Nařízení Brusel Ibis. 235 Článek 36 Nařízení Brusel Ibis. 116 IV Uznání a výkon rozhodnutí Odůvodnění: S odkazem na svou dřívější judikaturu (145/86 Horst Ludmg Martin Hoffman vs. Adelheid Krieg) a na Jénardovu zprávu k Bruselské úmluvě236 Soudní dvůr uvedl, že uznání rozhodnutí vydaného soudem jiného členského státu musí nutně mít ten důsledek, že je rozhodnutí přiznána stejná váha a účinnost, jaké požívají ve členském státě původu (jedná se o teorii rozšíření účinků formulovanou v citovaném rozhodnutí). Základem tohoto systému je vysoká úroveň vzájemné důvěry mezi soudy členských států. Pouze ta dokáže zajistit jednotnou aplikaci pravidel pro založení soudní příslušnosti, jakož i pravidel týkajících se uznání a výkonu soudních rozhodnutí, která jsou vzájemně úzce propojena. Jsou to právě společná pravidla pro založení příslušnosti, která ospravedlňují zásadu, že soud ve státě výkonu není v souladu s článkem 35 odst. 3 oprávněn přezkoumávat příslušnost soudu členského státu původu. Z článku 36 Nařízení Brusel I současně vyplývá, že rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáno ve věci samé. Připuštění, aby soud ve státě výkonu přezkoumával platnost smluvního ustanovení o založení příslušnosti soudu za situace, kdy se s touto otázkou vypořádal soud ve státě původu v odůvodnění svého rozhodnutí, by bylo v rozporu se zásadou vzájemné důvěry a zákazem přezkumu rozhodnutí ve věci samé. Navíc, pojem „překážka věci rozsouzené" je v unijním právu nutno vykládat tak, že se nevztahuje pouze k výrokové části rozhodnutí, ale dotýká se též jeho odůvodnění, jakožto nezbytné opory výrokové části, a nelze jej proto oddělit. Z uvedeného vyplývá, že jsou soudy ostatních členských států vázány rozhodnutím, v němž soud jednoho členského státu posoudí platnost smluvního ustanovení o volbě soudu a na základě tohoto posouzení konstatuje svoji příslušnost, nebo naopak vydá rozhodnutí o své nepříslušnosti. Články 32 a 33 Nařízení Brusel I musí být proto vykládány v tom smyslu, že je soud, u nějž je žádáno o uznání rozhodnutí soudu jiného členského státu, jímž tento soud odmítl žalobu z důvodu své nepříslušnosti na základě smluvního 236 Report by Mr P. Jenard on ťhe Protocols of 3 June 1971 on ťhe interpretation by ťhe Court of Justice of ťhe Convention of 29 February 1968 on the mutual recognition of companies and legal persons and of the Convention of 27 September 1968 on juris-diction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters. In EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=uriserv:OJ.C_.l9 79.059. 01. 0066.01.ENG 117 ROZHODOVÁNÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ ustanovení o volbě soudu, vázán posouzením platnosti takového ustanovení, obsaženého v odůvodnění rozsudku, a není oprávněn tyto závěry přezkoumávat. Vlastní hodnocení autorky: Soudní dvůr vyšel ze své dřívější judikatury týkající se výkladu článku 33 Nařízení Brusel I, přesněji řečeno jeho předchůdce - článku 26 Bruselské úmluvy. S odkazem na zásadu vzájemné důvěry mezi soudy členských států a zákaz přezkumu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě ve věci samé dovodil, že soudy dožádaného členského státu jsou povinny uznat také rozhodnutí, v němž soud jiného členského státu vyslovil svoji nepříslušnost na základě smluvní doložky o volbě soudu, a nejsou oprávněny přezkoumávat závěry soudu stran posouzení platnosti takové doložky. Vzhledem k tomu, že i Nařízení Brusel Ibis vychází ze zásady vzájemné důvěry mezi soudy členských států, zásady automatického uznání rozhodnutí vydaných v jiném členském státě a zákazu přezkumu rozhodnutí ve věci samé, je možné uvedené závěry Soudního dvora vztáhnout také na Nařízení Brusel Ibis, konkrétně jeho článek 36, jenž nahrazuje článek 33 Nařízení Brusel I. 198/85Fernand Carron vs. Federal Republic o f Germaný31 Právní věta: „Odstavec druhý článku 33 Bruselské úmluvf^ musí být vykládán v tom smyslu, zýpovinnost navrhovatele uvést adresu pro doručování stanovená v tomto odstavci musí splňovat kritéria daná procesními předpisy státu, v nemaje padáno o výkon rozhodnutí V případě, %e zákony tohoto státu nestanoví lhůtu pro splnění této povinnosti, je posledním dnem lhůty den, kdy je vydáno rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti. Stejně tak následky nesplnění povinnosti poskytnout adresu pro doručování se ňdí vnitrostátním právem členského státu, v nemaje padáno o výkon rozhodnutí, avšak s výhradou, Zý jsou respektovány cíle [Bruselské] úmluvy. " Faktický stav: Spolková republika Německo podala proti panu Carronovi, belgickému státnímu příslušníkovi s bydlištěm v Antverpách, žalobu na náhradu škody. Landyericht Duisburg rozhodl ve prospěch Spolkové republiky Německo a uložil panu Carronovi povinnost zaplatit žalobci odškodné ve výši 5 240 000,— DM. Rechtbank van eerste aanleg v Antverpách prohlásil 237 Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 7. 1986. Fernand Carron vs. Federal Repubkc of Germany. Věc 198/85. 238 Článek 40 odst. 2 Nařízení Brusel I. 118 IV Uznání a výkon rozhodnutí na návrh Spolkové republiky Německo rozhodnutí německého soudu za vykonatelné v souladu s postupem dle Bruselské úmluvy. Žalovaný podal proti prohlášení vykonatelnosti opravný prostředek, přičemž jako důvod uvedl, že řízení o prohlášení vykonatelnosti trpělo zásadní vadou, neboť navrhovatel (SRN) nesplnil svou povinnost dle článku 33 odst. 2 Bruselské úmluvy, a sice povinnost uvést adresu pro doručování v obvodu dožádaného soudu. Rechtbank van eerste aanleg Antwerpen, který o opravném prostředku rozhodoval, návrh zamítl s odůvodněním, že požadavku článku 33 odst. 2 bylo vyhověno. Adresa pro doručování byla uvedena v dokumentu oznamujícím žalovanému, že rozhodnutí bylo prohlášeno za vykonatelné. Pan Carron napadl toto rozhodnutí opravným prostředkem podle článku 37 odst. 2 Bruselské úmluvy.239 Belgický Hof van Cassatie se obrátil na Soudní dvůr se třemi předběžnými otázkami týkajícími se interpretace článku 33 odst. 2 Bruselské úmluvy: ,j\íá být lhůta a také způsob (forma), v nízje navrhovatelpovinen poskytnout adresupro doručování ve smyslu druhého odstavce článku 33 Bruselské úmluvy, stanovena v souladu s právními předpisy státu, v nemaje padáno o prohlášení rozhodnutí za vykonatelné?" „Bude-li na první otázku odpovězeno kladně, ňdí se také podmínky pro ulomení pokuty či jiné sankce z® nesplnění této povinnosti právními předpisy státu, v němž j s %ádáno o prohlášení rozhodnutí za vykonatelné?" „Vpřípadě, ze bude odpověď na první otázku záporná, vjaké lhůtě ajakým způsobem je navrhovatelpovinen adresu pro doručování poskytnout ajakou sankci, pokud nějakou, lze Za nesplnění této povinnosti uložit?" Odůvodnění: Soudní dvůr uvedl, že články 31 až 49 Bruselské úmluvy240 představují autonomní úpravu řízení o prohlášení vykonatelnosti, společnou pro všechny členské státy. První stupeň tohoto řízení, které probíhá bez účasti povinného (exparte), umožňuje navrhovateli obdržet rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti v nejkratším možném čase. V této fázi soud zkoumá splnění výhradně formálních požadavků. Teprve v druhém stupni, který je fakultativní, může strana, vůči níž je výkon navrhován, činit návrhy a namítat důvody pro odepření prohlášení vykonatelnosti. Odvolací řízení 239 Článek 44 Nařízení Brusel I. 240 Jedná se o články 38 až 56 Nařízení Brusel I, které s ohledem na zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti nemají v Nařízení Brusel Ibis ekvivalent. 119 ROZHODOVÁNÍ SOUDNÍHO DVORA EU VE VĚCECH UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍHO SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ má povahu sporného řízení (inter partes). Ve skutečnosti však Bruselská úmluva stanoví pouze obecné schéma a cíle, kterých musí být dosaženo ve všech členských státech. Nestanoví podrobná pravidla pro postup v řízení. Naopak, na několika místech výslovně odkazuje na vnitrostátní právo státu, v němž je o prohlášení vykonatelnosti a o výkon cizího rozhodnutí žádáno. Např. článek 33 odst. 1 Bruselské úmluvy241 výslovně stanoví, že postup při podávání návrhu na prohlášení vykonatelnosti se řídí právem členského státu, v němž se návrh podává. Součástí úpravy tohoto postupu je také povinnost navrhovatele uvést adresu pro doručování v obvodu soudu, jemuž je návrh adresován.242 Z tohoto důvodu se podmínky splnění této povinnosti, včetně následků jejího nesplnění, řídí právem státu, v němž je o prohlášení rozhodnutí za vykonatelné a o jeho následný výkon žádáno. Použití vnitrostátních právních předpisů je ovšem limitováno požadavkem respektování základních cílů a zásada Bruselské úmluvy. Jinými slovy, podmínky stanovené vnitrostátními předpisy pro uvedení adresy pro doručování ve smyslu článku 33 odst. 2 Bruselské úmluvy, jakož i sankce za nesplnění této povinnosti, nesmí být v rozporu s cíli Bruselské úmluvy, kupř. nesmí vzbuzovat pochybnosti o účincích prohlášení rozhodnutí za vykonatelné, či jej dokonce zcela znemožňovat. Vlastní hodnocení autorky: Přestože Bruselská úmluva (Nařízení Brusel I) obsahuje autonomní úpravu řízení o prohlášení vykonatelnosti, neobejde se tato zcela bez odkazu na vnitrostátní právo. Na několika místech se unifikovaná úprava výslovně dovolává použití vnitrostátních právních předpisů členského státu výkonu. Dle článku 33 odst. 1 Bruselské úmluvy (článek 40 odst. 1 Nařízení Brusel I) se tímto právem řídí mj. postup při podávání návrhu na prohlášení vykonatelnosti. Soudní dvůr v analyzovaném rozhodnutí uvedl, že součástí tohoto postupu je také Bruselskou úmluvou (Nařízením Brusel I) stanovená povinnost navrhovatele uvést adresu pro doručování v obvodu dožádaného soudu. Vzhledem k tomu, že Bruselská úmluva ani Nařízení Brusel I nestanoví podrobněji podmínky pro splnění této povinnosti, je nutné přijmout závěr, že tyto jsou stanoveny vnitrostátními předpisy dožádaného státu, a to včetně následků porušení této povinnosti. Výjimkou bude situace, kdy by vnitrostátní právní úprava 241 Shodně článek 40 odst. 1 Nařízení Brusel I. 242 Článek 33 odst. 2 Bruselské úmluvy, článek 40 odst. 2 Nařízení Brusel I. 120 IV Uznání a výkon rozhodnutí odporovala cílům a základním zásadám unifikované úpravy. K tomu však Soudní dvůr uvedl pouze jediný, značně obecně formulovaný příklad: sankce za nesplnění povinnosti uvést adresu pro doručování nesmí vážným způsobem ztěžovat, či dokonce znemožňovat prohlášení rozhodnutí za vykonatelné. Limity použití vnitrostátního práva tak zůstávají dle našeho názoru poměrně neostré. Vzhledem k tomu, že Nařízení Brusel Ibis již nezná řízení o prohlášení vykonatelnosti, stává se analyzované rozhodnutí ve vztahu k novému předpisu nadbytečným. Článek 41 odst. 3 Nařízení Brusel Ibis dokonce stanoví, že strana, která žádá o výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, nemusí mít adresu pro doručování v dožádaném členském státě. IV.2.3 Opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti Článek 43 Nařízení Brusel I243 umožňuje kterékoli straně, aby podala proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti opravný prostředek. Ten přitom musí být podán ve lhůtě jednoho měsíce, případně dvou měsíců od doručení prohlášení vykonatelnosti (lhůta je závislá na tom, zda osoba, vůči níž je výkon navrhován, má bydliště na území některého členského státu či nikoli). Řízení o opravném prostředku má povahu sporného řízení a teprve v této fázi řízení jsou strany oprávněny činit návrhy a namítat důvody pro neuznání.244 Návrhu na odepření prohlášení vykonatelnosti může soud vyhovět pouze z důvodů uvedených v článcích 34 a 35 Nařízení Brusel I.245 Rozhodnutí nesmí být za žádných okolností přezkoumáno ve věci samé.246 Ve vztahu k ustanovení článku 43 Nařízení Brusel I se Soudní dvůr zabýval otázkou, zda může opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti podat 243 Články 36, 37 a 40 Bruselské úmluvy. Bruselská úmluva obsahovala zvláštní ustanovení pro opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti, jejž mohla podat osoba, vůči níž je výkon navrhován (článek 36 a článek 37 odst. 1), a pro opravný prostředek proti odmítnutí prohlášení vykonatelnosti, který mohl podat oprávněný, tedy osoba žádající o uznání a výkon cizího rozhodnutí (článek 40 Bruselské úmluvy). Ustanovení jsou nahrazena jediným článkem, a sice článkem 43 Nařízení Brusel I, který je proveden Přílohou č. III k Nařízení. V Nařízení Brusel Ibis ekvivalent přirozeně nenajdeme. 244 ROZEHNALOVÁ,Naděžda;VALDHANSJiří;DRLlČKOVÁ,I