MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA BRNO ČASOPIS PRO PRÁVNI VEDU A PRAXI ročník XXV, číslo 1/2017 Redakční rada Předseda: prof. JUDr. Jan Filip, CSc. Šéfredaktor: doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. Externí členové: doc. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D.; doc. JUDr. Kristián Csach, PhD; prof. JUDr. Jozef Čentéš, PhD; doc. JUDr. Tomáš Dvorak, Ph.D.; doc. JUDr. Monika Jurčová, PhD; Mgr. Michal Králik, Ph.D.; JUDr. Ján Matějka, Ph.D.; prof. JUDr. Mária Patakyová, CSc; JUDr. František Púry Ph.D.; JUDr. Michal Ryška; doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD; Dr. Gábor Sulyok; JUDr. David Uhlíř Interní členové: prof. JUDr. Josef Fiala, CSc; prof. JUDr. Zdeňka Gregorova, CSc; doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.; JUDr. Pavel Koukal, Ph.D.; prof. JUDr. Petr Průcha, CSc; doc. JUDr. Ing. Michal Radvan, Ph.D.; doc. JUDr. Ing. Josef Šilhán, Ph.D.; doc. JUDr. Mgr. Martin Škop, Ph.D.; prof. JUDr. Vladimír Týč, CSc; prof. JUDr. PhDr. Miloš Večeřa, CSc. Vydává: Masarykova univerzita, Brno ♦ Adresa redakce: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Veveří 70, 611 80 Brno, e-mail: redakce.cpvp@law.muni.cz ♦ Odborní asistenti redakce: JUDr. Tereza Kyselovská, Ph.D., e-mail: tereza.kyselovska@law.muni.cz; Ing. Mgr. JaroslavBenák, Ph.D., e-mail: jaroslav.benak@law.muni.cz ♦ Administrace: Mgr. Jana Kledusová, tel. 549 495 489, e-mail: jana.kledusova@law.muni.cz* Tisk: PointCZ, s.r.o., Milady Horákové 890/20, 602 00 Brno ♦ Objednávky vyřizuje Ekonomické oddělení Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Veveří 70, 611 80 Brno. Formulář je dostupný na adrese: http://cpvp.law.muni.cz/; vyřizuje Zdeňka Maťašová; e-mailová adresa: zdenka.matasova@law.muni.cz Předplatné na rok 2017 je 1200 Kč ♦ Cena jednoho čísla 350 Kč ♦ Vychází 4x ročně v češtině s anglickým summary, příležitostně v anglické mutaci. Toto číslo bylo dáno do tisku v březnu 2017. ISSN 1210-9126 (Print), 1805-2789 (Online) MK ČR E 6667 Časopis pro právní vědu a praxi je zařazený do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v České republice a je indexován v databázi ERIH PLUS (European Reference Index for the Humanities). Od čísla 2/2010 jsou publikované texty v ČPVP zpřístupněny se souhlasem autorů pro následné šíření zpracovaných dat v Právním informačním systému ASPI, a to s příslušným citačním vzorem. Články jsou anonymně hodnoceny dvěma recenzenty. Časopis pro právní vědu a praxi je vydáván jako recenzovaný odborný čtvrtletník. Rukopisy redakce přijímá v elektronické podobě. Bližší informace jsou uvedeny na adrese https://journals.muni.cz/cpvp/about/ edřtorialPolicies Časopis pro právní vědu a praxi, ročník XXV, 1/2017: 23-40; DOI: 10.5817/CPVP2017-1-2 23 Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik v právu Evropské unie Unfair Competition and Unfair Commercial Practices and Their Regulation in EU Private International Law David Sehnálek* Abstrakt Svoboda pohybu zpožj a postupující harmonizace vnitrostátního hmotného práva právem evropské unie usnadňuje přeshraniční transakce. Rozvoji obchodu dále napomáhá elektronizace služeb a intensivnější využívání internetu. Problémy, které v minulosti bylo možno řešit takřka výlučně nebo alespoň většinově na národní úrovni, nyní pískávají mezinárodní charakter. Mnohdy to bude důsledek záměrného jednání podnikatele, vyloučena ak není ani nechtěná aktivace zahraničního práva či sudiště. V tuzemské odborné literatuře není věnována dostatečná pozornost mezinárodněprávním aspektům nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. Právě na ně je proto tento článek zaměřen. S ohledem na zřetelný vliv práva Evropské unie, které národní kolizní a procesní normy nahradilo vlastní unifikovanou unijní úpravou, je zkoumána unijní regulace této problematiky, a to ve světle judikatury Soudního dvora EU. Cílem je identifikovat rizika spojená s úpravou proti nekahsoutěžnímu jednání s přeshraničním dopadem a vymezit pravidla pro určení rozhodného práva a místa sudiště. Klíčová slova Nekalá soutěže nekalé obchodní praktiky; mezinárodní právo soukromé; rozhodné právo; sudiště. Abstract The free movement of goods and the ongoing harmonisation between national substantive law and the European Union law facilitates cross-border transactions. Computerisation of services and intensified use of the Internet also contribute to the development of trade. Problems that could once be addressed almost exclusively or at least prevailingly at a national level are presently assuming an international character. This is true also in case of regulation of unfair competition and unfair commercialpractices. Phis topic is, however, not fully examined in the Czech scientific literature when it comes to its private international law and procedure dimension. Since the EU law has to a large extent replaced national conflict-of-law rules and rules of procedure with unified EU provisions, this article is focused primarily on the EU law regulation, including the case law of the Court of Justice EU. The objective of this article is to identify risks related to the regulation of unfair competition with cross-border implications and to determine the governing law and jurisdiction. Keywords Unfair Competition' Unfair Commercial Practices; Private International Eaw; Governing Eaw; Jurisdiction. * JUDr. David Sehnálek, Ph.D., odborný asistent, Katedra mezinárodního a evropského páva., Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno; advokát, Brno / Department of International and European Law, Faculty of Law, Masaryk University, Brno, Czech Republic / E-mail: david.sehnalek@gmail.com 24 ČPVP, ročník XXV, 1 /2017 Články Úvodem Tento článek1 je 2aměřen na problematiku nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik při přeshraničním obchodování v Evropské unii. Skutečností je, že obchod je v současné době do 2načné míry globalizován.2 Přispěla k tomu řada faktorů, a to jak právních, tak i neprávních. Mezi ty právní nepochybně patří právo Evropské unie, zejména ta jeho část, která upravuje fungování vnitřního trhu. Vliv svobod jednotného vnitřního trhu Evropské unie na obchod zbožím a službami mezi členskými státy a jeho neustále vzrůstající intenzitu je nepopiratelný. K snazšímu, a tedy i četnějšímu přeshraničnímu obchodu, přispívá rovněž harmonizace vnitrostátního práva unijním právem, neboť je nástrojem eliminace bariér obchodu vyplývajících z rozdílných vnitrostátních úprav. Příkladem faktoru neprávního je fenomén internetu a s ním související elektronizace řady činností, včetně prodeje zboží a služeb. Internet je v dnešní době zcela samozřejmě a běžně využíván pro podnikatelské účely především jako levný a rychlý prostředek šíření obchodních sdělení, reklamy,3 nástroj komunikace mezi obchodníkem a spotřebitelem, kontraktační nástroj, jakož i prostředek vlastního plnění smlouvy. Harmonizace právem Evropské unie nemá komplexní charakter, řada oblastí vnitrostátního práva zůstává i nadále v pravomoci vnitrostátních zákonodárců. Jednou z oblastí, která sice harmonizována je, ale jen částečně, je problematika nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. V neharmonizováné oblasti je proto pro osoby využívající výhod vnitřního trhu obtížné cílit své aktivity na jednotlivé trhy. Ekonomické požadavky totiž vedou zpravidla k centralizaci a unifikaci produkce. V neharmonizované oblasti práva je však nezbytné cílené přizpůsobování zboží, služeb, reklamy a prodejních praktik místním legislativním požadavkům. Jinak se totiž vcelku reálně může stát, že jednání přípustné v jednom státě, bude, aniž by se jakkoliv změnilo, vyhodnoceno jako nekalo-soutěžní, a tudíž protiprávní ve státě jiném. Realita právní, zejména teritoriální podmíněnost práva a rozdílnost představ států o vhodném standardu úpravy se potkává s realitou ekonomickou, která trhy jednotlivých států vnímá spíše jako jeden homogenní celek.4 1 Článek vznikl v rámci řešení grantu „Vliv práva Evropské unie na českou regulaci nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik", č. GA14-20147S. 2 Zde je myšlena především globalizace v „malém" omezená jen na prostor Evropské unie. 3 K významu reklamy a internetu viz stanovisko generálního advokáta Bota ze dne 8. září 2016. Openbaar Ministerie proti Lucu Vanderborghtovi. Věc C-339/15, odst. 89. 4 Jakkoliv to neplatí absolutně, protože individuální preference a zvyky spotřebitelů se mezi jednotlivými státy mohou lišit. David Sehnálek - Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. 25 Praktickým důsledkem výše uvedeného je střet jednotlivých jurisdikcí v případě, že má nekálo soutěžní jednání určitého obchodníka přeshraniční dosah, a s tím spojená nutnost určení ro2hodného práva a pravomocných (příslušných)5 soudů. Cílem tohoto článku je identifikovat možná rizika, která pro přeshraniční podnikání vyplývají z unijní úpravy nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik, a to zejména v případě obchodování na internetu. Zaměřen bude na problematiku určení rozhodného práva a sudiště v mezinárodním právu soukromém a procesním Evropské unie. Výchozím předpokladem je, že právem Evropské unie harmonizované oblasti úpravy hrozbou v zásadě nejsou, jelikož se standardy mezi členskými státy nebudou výrazně lišit. Proto bude v první části článku pozitivně věcně vymezen rozsah unijním právem harmonizované úpravy nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. Následovat bude rozbor pravidel pro určení sudiště a rozhodného práva v evropském mezinárodním právu soukromém. Pozornost bude věnována judikatuře Soudního dvora EU. Ta se sice přímo netýká oblasti nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik, úzce s ní ale souvisí. Cílem a přínosem článku má být její doktrinální uchopení a vysvětlení, proč se závěry v ní obsažené týkají také v článku zkoumané problematiky. Dovožena budou též obecná pravidla, podle kterých se místo sudiště a rozhodné právo v oblasti nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik určuje. 1 Obecné vymezení úpravy nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik v právu Evropské unie Evropská unie v současné době nemá pravomoc regulovat komplexně nekalou soutěž, jako tak mohou činit prostřednictvím vlastního práva státy. Věcný záběr unijní úpravy nekalé soutěže proto nekoresponduje se záběrem úpravy této problematiky v § 2972 OZ a násl. Máme-li proto sledovat systematiku české úpravy podle zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže, pak lze konstatovat, že právo Evropské unie v současné době upravuje pouze klamavou reklamu a srovnávací reklamu ve směrnici 2006/114,6 nově pak též ochranu obchodního tajemství ve směrnici 2016/943.7 5 S pojmy „pravomoc" a „příslušnost" je v právu Evropské unie problém. Unijní právo totiž pojem „příslušnost" používá tam, kde by právo české mezinárodní právo soukromé užilo pojem „pravomoc". V tomto článku se budeme držet terminologie české doktríny, jakkoliv jsme si vědomi, že s ohledem na unijní rozměr této problematiky by stejně tak mohl a možná i měl být použit namísto pojmu „pravomoc" pojem „příslušnost" Srov. PAUKNEROVA, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, 441 s., s. 133, dále též KYSELOVSKÁ, T., ROZEHNALOVÁ, N. a kol. Rozhodování Soudního dvora EU ve vécechpříslušnosti (analýza rozhodnutí dle Nařízení Brusel Ibis). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 514 s., s. 25; KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 464 s., s. 382 a ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČKOVÁ, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení ÉJm I, Nařízení ŔJm II, Nařízení Brusel I). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 448 s., s. 202. 6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě. 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. června 2016 o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním. 26 ČPVP, ročník XXV, 1 /2017 Články Ú2kou souvislost s výše uvedenými oblastmi má právní unijní úprava nekalých obchodních praktik ve směrnici 2005/29.8 V této směrnici ale není unijní úprava ro2kročena do obou oblastí chráněných 2ájmů, t2n. ochrana není poskytována jak podnikatelům, tak i spotřebitelům, avšak soustřeďuje se jen na druhé uvedené. Podnikatelé ovšem v konečném důsledku i jejím prostřednictvím chráněni jsou, ale jen nepřímo. Ochrana před nekalými obchodními praktikami se dále dotýká nejenom úpravy otá2ek jinak patřících do nekalé soutěže (např. řada 2aká2aných nekalých obchodník praktik se týká rovněž reklamy, 2vlášť je-li klamavá, případně je postižitelná podle generální klau2ule nekalé soutěže), ale též smluvního práva (obrana proti 2neužívajícím smluvním podmínkám). Co unijní úpravě naopak chybí, je obecná a vše2ahrnující9 generální klau2ule nekalé soutěže obdobná § 2976 odst. 1 OZ. I když, příměr by možná byl trefnější směrem k německému právu, které platnou unijní úpravu pokrývá v 2ásadě komplexně v rámci jednotné úpravy v 2ákoně proti nekalé soutěži.10 Z pohledu tohoto článku je dále podstatné především to, že charakter harmonÍ2ace je v rŮ2ných oblastech unijní regulace nekalé soutěže rŮ2ný. Požadavky týkající se nekalých obchodních praktik a srovnávací reklamy představují úplnou harmonÍ2aci. Úprava klamavé reklamy je harmonÍ2ací minimální. Z pohledu námi 2koumané problematiky nejsou relevantní oblasti již právem Evropské unie harmonÍ2ované. Zde je situace obchodníka jasná a standard právní úpravy v jiných členských státech relativně snadno 2jistitelný a předvídatelný. V oblastech, které har-monÍ2ovány nejsou, anebo které jdou nad harmonÍ2ovaný minimální standard, v2niká nejistota ohledně právní úpravy daná tím, že se příslušné standardy nachá2Í výlučně v národním právu. Me2Í členskými státy se tak mohou 2načně lišit. Proto je v případě přeshraniční činnosti mimořádně důležité určení ro2hodného práva, podle kterého budou konkrétní situace posu2ovány, jakož i určení soudů, které řÍ2ení povedou. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). 9 Spojení „obecná a všezahrnující" je použito zcela záměrně s ohledem na existenci tzv velké generální klauzule a tzv. generálních klauzulí malých ve směrnici 2009/25. Tyto generální klauzule však nejsou srovnatelné s tou českou dle § 2976 odst. 1 OZ - za prvé z důvodu omezení jejich personálního dosahu jen vztahy mezi spotřebiteli a obchodníky (B2C), za druhé z důvodu věcného omezení jen na oblast nekalých obchodních praktik. Všezahrnující charakter generální klauzule nekalé soutěže je patrný také z faktu, že v sobě dokáže „pohltit" i celou oblast nekalých obchodních praktik skrze nepojmenovanou skutkovou podstatu „porušení norem veřejného práva se soutěžním dopadem". K tomu srov ONDREJOVA, D. Nekalá souté^ v novém občanském %ákoníku. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 56 a násl. 10 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb. Ke komparaci české a německé úpravy viz NAVRÁTIL, P. Generální klausule nekalésouté^e [cit. 25. 2. 2017]. Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Dostupné z: http:// www.prf.cuni.cz/res/dwe-files/1404046095.pdf, s. 16-19. David Sehnálek - Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. 27 Směrnice 2006/114 a 2005/29 shodně požadují, aby členské státy vytvořily prostředky jejich prosa2ování. Soutěžitelé, spotřebitelé a třetí osoby, jež na tom mohou mít právní 2ájem, by měli mít možnost: 1. podat žalobu ohledně klamavé reklamy či v případě nedovolené srovnávací reklamy, jakož i v případě dotčení prostřednictvím nekalých obchodních praktik nebo 2. napadnout takovou reklamu nebo tyto nekalé obchodní praktiky u stanoveného nestranného správního orgánu.11 Požadavek existence mechanismů prosa2ování 2e strany dotčených jednotlivců analogicky obsahuje též směrnice 943/2016. Tím se povinnosti členských států vyplývající 2 uvedených směrnic nevyčerpávají, 2cela samo2řejmě je totiž jejich povinností 2ajistit též veřejnoprávní vynucování směrnic be2 va2by na podnět jednotlivce. Tato problematika ale přesahuje rámec námi vyme2eného problému, a proto nebude dále 2koumána. Úprava ve směrnicích je nastavena tak, že nespoléhá jen na aktivitu a po2ornost státu, ale předpokládá též iniciativu dotčených spotřebitelů a dalších osob, prostřednictvím které bude možné obě směrnice prosa2ovat též soukromoprávní cestou. To je mimořádně důležité, neboť tímto tlakem shora (ze strany veřejné moci) i zdola (ze strany jednotlivců) se pravděpodobnost, že cíle sledované unijní úpravou budou skutečně naplněny, výrazně zvyšuje. Z pohledu tohoto článku je ovšem podstatné to, že výše uvedené požadavky směrnic nijak nesouvisí s problematikou mezinárodního práva soukromého a také z nich nevyplývá, kde a jak konkrétně, tedy ve kterém státě a podle jakého práva, bude směrnice prosazována. Není to ostatně jejich účelem, jelikož byly přijaty na základě článku 114 Smlouvy o fungování EU a nikoliv v rámci justiční spolupráce v občanských věcech podle článku 81 odst. 2 písm. c) téže smlouvy. 2 Určení sudiště ve věcech nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik Mezinárodní právo soukromé je Evropskou unií regulované v rámci politiky justiční spolupráce v občanských věcech. Tato politika není úzce navázána na základní svobody vnitřního trhu, jakkoliv i s nimi souvisí. Jestliže unijní hmotněprávní úprava nekalé soutěže zasahuje jen některé instituty, jelikož je přijímána na právním základě článku 114 Smlouvy o fungování EU, který komplexní úpravu dané problematiky vylučuje, pak unijní úprava mezinárodního práva soukromého dosahuje též na ty oblasti vnitrostátní úpravy nekalé soutěže, které harmonizací pravidel dotčeny nijak nebyly. Je přitom nerozhodné, zda unijnímu vlivu unikly z důvodu absence pravomoci, či jen jejího nevykonání. Jinými slovy, z pohledu kompetenčního neexistuje překryv mezi pravomocí Evropské unie harmonizovat vnitrostátního právo na straně jed- ii Viz článek 5 směrnice 2006/114 a článek 11 směrnice 2005/29. 28 ČPVP, ročník XXV, 1 /2017 Články né a upravovat kolizní a procesní aspekty téže problematiky na straně druhé. I proto je tato kapitola 2aměřena siřeji než předcho2Í. Odlišná je též metoda regulace. V případě problematiky me2Ínárodního práva soukromého se totiž používají nařÍ2ení a nikoliv směrnice. Vnitrostátní právo v této oblasti bylo funkčně nahra2eno úpravou unijní. Pravidla pro určení sudiště v občanských a obchodních věcech12 jsou Evropskou unií unifikována nařÍ2ením Brusel I bis.13 Tento předpis sice nekalou soutěž explicitně ne2miňuje, jelikož se ale jedná o obchodněprávní problematiku, jež 2 jeho dosahu vyloučena není, je jím rovněž věcně upravena. 2.1 Určení sudiště dle nařízení Brusel I bis - obecné pravidlo Obecné pravidlo pro určení pravomoci obsažené v čl. 4 odst. 1 nařÍ2ení Brusel I bis stanoví, že pravomocnými jsou soudy určené podle místa sídla žalovaného. Z pohledu praktického je toto pravidlo výhodné pro toho, kdo je v po2Íci pasivní, tedy kdo je žalován. Osoba aktivní, žalující, se mu ale 2pravidla bude chtít vyhnout. NařÍ2ení Brusel I bis takovou možnost dává. V čl. 7 odst. 2 totiž ve věcech týkajících se deliktní nebo kva2ideliktní odpovědnosti,14 tedy typicky v oblasti nekalé soutěže, umožňuje žalobu podat u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.15 Volba obou svým vý2namem a va2bou k věci ekvivalentních řešení je přitom 2 povahy věci ponechána straně, která spor iniciuje, neboť jen ta je schopna nejlépe 2hodnotit, kde bude neúčelnější spor vést. Tato pravidla jsou zřetelným odrazem teoreticko-právního přístupu unijní úpravy mezinárodního práva soukromého, který nestaví na první místo zájem dotčených států, ale vychází spíše ze samé podstaty řešených problémů a účelu dotčené právní úpravy. 12 K přesnému vymezení pojmu „občanské a obchodní věci" srov. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní'právo soukromé. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 441 s., s. 128 a násl; dále též KYSELOVSKÁ, T., RO-ZEHNALOVÁ, N. a kol. Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech příslušnosti (analýza rozhodnutí dle Nařízení Brusel Ibis). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 514 s., s. 33 a násl. 13 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 14 Zahrnuty jsou „všechny nároky, směřující k uplatnění odpovědnosti žalovaného, které nesouvisejí se 'smlouvou' ve smyslu čl. [7] odst. 1 nařízení Brusel I [bis]". Viz PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, 441 s., s. 141; a ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČKO-VA, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení ÉJm I, Nařízení ÉJm II, Nařízení Brusel I). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer CR, 2013, 448 s., s. 245. 15 V angloamerické právní oblasti jsou uplatňovány doktrinální přístupy rozdílné vycházející z „testu skutečného a podstatného spojení" (real and substantial connection test), které sice mohou být svým širokým záběrem pragmatičtější a flexibilnější ve srovnání s popsaným mechanickým přístupem unijního práva, ale jejich nevýhodou je jejich neurčitost a obtížná předvídatelnost výsledku. Široký záběr je následně zužován prostřednictvím jiných principů, jako je napi. fórum non conveniens. Srov. DYER, A. Unfair Competition in Priváte International Law. Recueil des Cours de ItAcadémie de droit international de Ea Haye. 1988, vol. 211, s. 441. David Sehnálek - Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. 29 Vraťme se proto zpět k hmotněprávní úpravě nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. Veškeré výše uváděné směrnice mají něco společného, sledují určité cíle, v nichž se projevuje nejenom zájem soukromý, ale též zájem veřejný. Přijaty byly proto, aby zajistily funkčnost vnitřního trhu a soutěže na něm. Zde se projevuje především zájem veřejný, a to na ochraně volného přeshraničního obchodu zbožím a službami. Dotčeny jsou rovněž soukromé zájmy obchodníků na ochraně jejich práv, obdobně je dotčen též spotřebitel. Mezi postavením obchodníků a spotřebitelů je nicméně rozdíl. Obchodníci se zpravidla v námi sledované oblasti nachází v pozici třetí dotčené strany, tzn. mezi nimi a osobou, která se dopustila nekalosoutěžního jednání, typicky nevzniká smluvní vztah. Jednání nekalosoutěžně jednající osoby vůči spotřebiteli zpravidla ke vzniku smluvního vztahu vede, je však stiženo nějakou právní vadou (např. v případě nekalých obchodních praktik opomenutím, klamáním, donucením apod.). Spojujícím faktorem obou situací je ovšem to, že dotčeny jsou ekonomické zájmy, a to jak obchodníků, tak i spotřebitelů. Hmotněprávní unijní úprava nekalé soutěže je orientována na hospodářskou soutěž a s ní související ochranu spotřebitele. Jedno je přitom neoddělitelně spjaté s druhým. K pravidlům mezinárodního práva soukromého je proto nutné přistupovat tak, aby ochranu soutěže zahrnující rovněž zájmy spotřebitele také zajistila. V centru jeho pozornosti proto musí být protiprávní jednání obchodníka či zachování, resp. ochrana určitých práv dotčeného spotřebitele, zatímco irelevantní je povaha, resp. druh práva, jež bylo takovým protiprávním jednáním dotčeno,16 nebo smluvní typ spotřebitelské smlouvy, k jejímuž uzavření nekalá obchodní praktika směřovala, či plnění, které na jejím základě mělo být poskytnuto. Korektivem v oblasti procesní dále musí být zásada řádného a hospodárného soudního procesu, nebylo by totiž účelné vést spor tam, kde nelze dosáhnout jeho efektivního vyřešení. Pro určení sudiště je rozhodné protiprávní jednání obchodníka, důraz naopak není kladen např. na majetek či jim obdobná práva nekálo soutěžním jednáním dotčená. Takové jednání musí v určitém místě nastat (příčina, locus delicti commissi) a v určitém místě mohou nebo musí nastoupit jeho účinky (následek, locus damni infecti). Mezi těmito místy může být shoda, mohou se ale také nacházet v různých státech. Ochrana dotčeným právům zcela logicky musí být poskytována tam, kde k jednání došlo, nebo tam, kde se jeho následek projevil. Jiné řešení by jen těžko mohlo být efektivní a vést k dosažení sledovaného cíle. Tím neříkáme, že by nebylo myslitelné či teoreticko-právně zdůvodnitelné. Lze si například představit přístup, který bude určovat pravomoc podle hlediska zájmu státu. Ten by totiž nemusel existovat tehdy, pokud by protiprávní jednání účinky v daném státě nemělo vůbec, i když by právě zde došlo k protisoutěžnímu jednání. Takový přístup nicméně není v souladu s výše naznačenou koncepcí, na níž je nařízení Brusel I bis postaveno a kterou ostatně v našem právním prostoru považujeme za správnou. 16 DYER, A. Unfair Competition in Private International Law. Recueildes Cours de ItAcademie de droit international de La Haye, 1988, vol. 211, s. 386. 30 ČPVP, ročník XXV, 1 /2017 Články Na první pohled jasné pravidlo čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis v sobě nicméně skrývá určitá úskalí. Místo škodné události je totiž pojem, který lze interpretovat různým způsobem. Za takové místo lze považovat jak stát, kde bylo fakticky protiprávně jednáno, např. tím, že zde byla zveřejněna klamavá, případně srovnávací reklama či nepravdivá informace o soutěžiteli nebo jeho výrobcích a službách, stejně tak jím ale může být též stát jiný, pokud se v něm škoda projevila kupříkladu snížením zisku, poškozením dobrého jména či ztrátou obchodní příležitosti. V podmínkách jednání prostřednictvím internetu pak bude místo škodné události vůbec obtížné určit, potenciálně mohou účinky jednání nastoupit kdekoli, tudíž takovým místem může být kterákoliv lokace kdekoliv na světě, což ale z povahy věci nemůže být správný závěr. Odporoval by ostatně i účelu, pro který bylo nařízení Brusel I bis přijato.17 Problém se nadto dále komplikuje, uvážíme-li též současnou realitu obchodních vztahů, kdy v důsledku provázání jednotlivých soutěžitelů může mít újma podnikatele jednoho nepřímý vliv např. na pověst jiného, s ním propojeného, který má ale sídlo v jiném státě.18'19 Odpovědi na výše uvedené otázky lze dovodit z judikatury Soudního dvora EU. Poněkud problematický je však fakt, že dosud vydaná rozhodnutí se netýkají přímo problematiky nekalé soutěže. Zdá se totiž, jako by tato oblast regulace stála mimo sféru hlavního zájmu národních soudů kladoucích předběžné otázky. Dalším problémem je skutečnost, že řada rozhodnutí Soudního dvora EU se vztahuje k legislativě, jež stávající úpravu předcházela. Odlišný věcný záběr rozhodnutí je nicméně mnohdy irelevantní, a to proto, že dopad interpretovaných ustanovení je často obecný a může se se týkat i dalších oblastí, jež jsou předmětem regulace nařízením Brusel I bis.20 Fakt, že je v těchto rozhodnutích interpretována předcházející legislativa, pak také není překážkou, a to proto, že v námi sledované oblasti k zásadním změnám21 v úpravě nedošlo.22 Úprava nová nadto sama deklaruje kon- 17 Dotčen je princip předvídatelnosti řešení zmiňovaný např. v odst. 15 preambule nařízení Brusel I bis. Viz též HRNČIRIKOVA, M., RYŠAVÝ, L. Mezinárodní právo soukromé. Procesní otázky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014, 250 s., s. 69. 18 Tak např. v situacích, kdy jsou dotčeny společnosti dceřiné, může negativní důsledky pocítit též společnost mateřská a naopak. V dnešním globalizovaném světě přitom není výjimkou, že obě společnosti mají své sídlo v různých státech. 19 Nad rámec výše nastíněných právních problémů se nabízí další otázka, a totiž zda v situaci, kdy je určitým nekalosoutěžním jednáním dotčeno více soutěžitelů, mají tito možnost dle svého uvážení volit mezi jednotlivými sudišti, či zda jsou vzájemně vázáni již podanými návrhy, resp. volbou sudiště, kterou učinil např. první z nich, určitě by bylo možno identifikovat problémy a otázky další. 20 Jinými slovy odmítáme kazuistický přístup ve prospěch abstrakce. 21 Formulace jsou stejné. Více k problému viz ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČKO-VA, K., KYSELOVS KÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Rím I, Nařízení Rím II, Nařízení Bruseli). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 448 s., s. 244. 22 Kontinuita je tak zajištěna už od Bruselské úmluvy z roku 1968. Viz též PAUKNEROVA, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 441 s., s. 126. David Sehnálek - Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. 31 tinuitu s úpravou předcházející.23 Dřívější závěry Soudního dvora EU jsou proto obecně platné i dnes, ledaže by výslovně z legislativy či novější judikatury vyplýval opak.24 Pokud jde o určení místa vzniku škody,25 výklad článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis připouští obě předestřené možnosti. K tomuto závěru dospěl Soudní dvůr EU v rozhodnutí Shevill,26 v němž byla řešena otázka škody způsobené pomluvou v tisku distribuovaném mezinárodně, tedy ve více různých státech. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr EU konstatoval, že v takovém případě je místem, kde došlo ke vzniku škody, to místo, kde je dotyčný vydavatel usazen, jelikož právě zde došlo k protiprávnímu jednání, jež je příčinou vzniklé škody. Dále dovodil, že místem, kde se škoda projevila, je také to místo, kde byl tisk distribuován za předpokladu, že zde byl poškozený znám. Právě zde se totiž projevily účinky protiprávního jednání.27 V obou případech je založena pravomoc soudů vést v dané věci řízení, její rozsah je ale rozdílný. Soud určený podle místa protiprávního jednání je oprávněn projednat celý případ v plném rozsahu způsobené škody, zatímco soudy určené podle místa vzniku škody mohou projednat spor jen v rozsahu újmy způsobené v daném státě.28 Zobecníme-li toto jinak velmi konkrétní řešení, pak platí, že Soudní dvůr EU sledoval hledisko protiprávního (protisoutěžního) chování doplněné o hledisko 23 Předcházející legislativou byla Bruselská úmluva z roku 1968 a nařízením č. 44/2001, tzv nařízení Brusel I. Kontinuita výkladu je potvrzena nařízením Brusel I bis v odst. 38 jeho preambule. 24 Srov. rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 18. července 2013. OFAB, Ostergótlands Fasti-gheter AB proti Frank Koot a Evergreen Investments BV. Věc C-147/12. Identifikátor ECLI: ECLLE-U:C:2013:490, odst. 28. 25 Rozumí se škoda přímá, kdy je mezi protiprávním jednáním a jejím vznikem příčinná souvislost. K problematice viz ROZEHNALOVA, N., TYC, V. Evropský justiční prostor (v ávilních otázkách). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 401 s., s. 209. 26 Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. března 1995. Fiona Shevill, Ixora Trading Inc., Chequepoint SARL a Chequepoint International Ltd proti Presse Alliance SA. Věc C-68/93. 27 Více viz ROZEHNALOVA, N., VALDHANS, J., D KLIČ KOVÁ, K, KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení ŔJm I, Nařízení ŔJm II, Nařízení Brusel I). 1. vyd. Praha: Wolters Klu-wer ČR, 2013, 448 s., s. 251. 28 Považujeme za nutné upozornit, že v oblasti hospodářské soutěže (její veřejnoprávní části) obdobné omezení dovoženo nebylo. Soudy proto v obou naznačených situacích mohou projednat škodu, jež byla způsobena kupř. kartelovou dohodou v plném rozsahu. Jsme toho názoru, že důvod rozdílného přístupu byl správně identifikován generálním advokátem Jääskinenem (přestože se ve svém stanovisku v konečných závěrech se Soudním dvorem EU neshodl), když ve svém stanovisku konstatoval, že se jeví užitečným zohlednit všechna místa, kde byl narušen trh porušením článku 101 Smlouvy o fungování EU, jelikož cílem pravidel práva hospodářské soutěže je chránit řádný průběh hospodářské činnosti, tedy zájem veřejný a nikoliv chránit individuální zájmy dané společnosti, jako je tomu v případě pomluv, ale i škody způsobené nekalosoutěžním jednáním. V oblasti hospodářské soutěže tento zájem naopak pokrývá celé území Evropské unie, což ospravedlňuje odlišný přístup. Srov. stanovisko generálního advokáta N. Jääskinena přednesené dne 11. prosince 2014. Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) v. Evonik Degussa GmbH a další. Věc C-352/13. odst. 50. Pokud jde o reflexi v odborné literatuře viz např. Wurmnest, W, International ju-risdiction in competition damages cases under the Brussels I Regulation: CDC Hydrogen Peroxide. Common Market Law Review, 2016, Issue 1, s. 242. 32 ČPVP, ročník XXV, 1 /2017 Články zvláště úzké vazby mezi sporem a určitým státem. S ohledem na praktický postup v soudním řízení (možnosti a dostupnost v otázkách dokazovaní, doručování apod.) jen toto hledisko dostatečně ospravedlňuje založení pravomoci soudů výše uvedených států, neboť právě takové řešení nejlépe zohledňuje požadavek řádného a hospodárného soudního procesu.29 Ten by nebyl naplněn, pokud by spor měl být veden ve státě jiném, kde takto úzká vazba na spor dána není. To samozřejmě neznamená, že by zde spor nemohl být fakticky řešen, nebylo by to ale účelné. Případ Shevill se sice týkal jen pomluvy v tisku, závěry v něm obsažené jsou nicméně analogicky přenositelné též do oblasti nekalé soutěže. Vzato do důsledku, pomluva ve skutečnosti není problematice nekalé soutěže vzdálená, naopak s ní úzce souvisí. Nekalá soutěž jako právní kategorie totiž zahrnuje mimo jiné též ochranu pověsti soutěžitele,30 která může být poškozena nejenom přímo (pomluvou, nekalým srovnáním v reklamě apod.), ale též prostřednictvím dalších typicky nekalosoutěžních praktik jako např. vyvoláním nebezpečí záměny v případě zboží či služby (nekvalitní neznačkové zboží vydávající se za kvalitní zboží originální). V obou případech má být nadto aplikována jedna a ta samá právní norma, a to na podstatou obdobnou situaci. Při jejím výkladu musí být sledován identický požadavek řádného a hospodárného soudního procesu, jenž je naplněn jen tehdy, je-li místo vedení sporu úzce spojeno s řešenou věcí. Opět přitom platí, že možná jsou samozřejmě i řešení jiná. Jen plně neodpovídají smyslu a duchu právní úpravy a výše nastíněnému doktrinálnímu základu unijní úpravy pravidel pro určování pravomoci soudů. Je-li rozhodujícím kritériem zvlášť úzká vazba k určitému státu a jejím projevem dle rozsudku Shevill je možnost vést soudní řízení tam, kde je protiprávně jednající (pomlouvající) osoba usazena, pak lze též dovodit pravomoc soudů státu usazení osoby, která se dopustila nekálo soutěžního jednání. Spojujícím faktorem obou situací je totiž místo usazení, jež lokalizuje protiprávně jednající osobu v prostoru vzniklá škoda. Si- tuace se liší jen tím, jakým jednáním škoda byla způsobena, jež ale pro jeho povahu nelze považovat za dostatečně distinktivní prvek, který by ospravedlňoval jiné právní řešení. Tentýž závěr platí též pro druhé pravidlo dovozené v případu Shevill. Zakládá-li dle rozsudku zvlášť úzkou vazbu účinek protiprávního pomlouvačného jednání, pak analogicky i v případě nekálo soutěžního jednání musí být založena pravomoc soudů toho státu, kde takový účinek nastal. I zde ale musí platit stejná omezení, a proto výše uvedené tvrzení je platné jen za předpokladu, že se v tomto státě poškozený hospodářské soutěže účastnil. Požadavek účasti na hospodářské soutěži je obdobný rozhodnutím Shevill stanovenému požadavku zná- 29 Srov. rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 21. května 2015. Cartel Damage Claims Hydro-gen Peroxide SA (CDC) v. Evonik Degussa GmbH a další. Věc C-352/13, odst. 41. 30 DYER, A. Unfair Competition in Priváte International Law. Recueildes Cours de ItAcadémie de droit internati-onal de La Haye, 1988, vol. 211, s. 396 a násl. David Sehnálek - Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. 33 mosti v dotčeném státě a má stejný význam. Známost je totiž 2ajištěna 2apojením do veřejného života v daném státě, což je 2 hlediska podstaty ekvivalentem účasti na hospodářské soutěži. I 2de, stejně jako v předcho2Ím případě, druh jednání, který vedl ke vniku škody, není nadán dostatečnou ro2lišovací 2působilostí a nemá proto schopnost jednání v určitém místě ukotvit pro potřeby určení sudiště. Účinek protiprávního jednání naopak tuto schopnost be2pochyby má. 2.2 Určení sudiště dle nařízení Brusel I bis - obrana proti nekalé soutěži v prostředí internetu Tato obecná pravidla je nutné dále konkretÍ2ovat tehdy, pokud dochá2Í k nekalosoutěž-nímu jednání prostřednictvím internetu. Fy2ické aspekty jednání, které se tak výra2ně projevily v ro2hodnutí Shevill, jsou 2de relativÍ2ovány. Jednání učiněné prostřednictvím internetu totiž může mít účinky kdekoliv ve světě a platí to jak pro jednání osoby, která se nekalosoutěžního jednání dopustila, tak i pro možné následky ve vztahu k osobě, jíž byla újma způsobena. Jinými slovy, 2 pohledu strany, která ne-kalosoutěžně jedná, mohou být jejím jednáním teoreticky dotčeny veškeré státy světa.31 Obdobně pak 2 pohledu osoby, která se proti nekálo soutěžnímu jednání brání, přichá2Í v úvahu možnost požadovat ochranu kdekoliv na světě, jelikož prostřednictvím internetu kdekoliv na světě potenciálně působí nebo působit může. Tento přístup by nicméně vedl ke 2cela absurdním 2ávěrům, totiž že spor může být veden prakticky kdekoliv, v jakémkoliv státě, čímž by byl popřen samotný smysl a účel existence nařÍ2ení Brusel I bis. Rovněž by bylo relativi2ováno pravidlo pro určení soudní pravomoci stanovené v čl. 7 odst. 2 nařÍ2ení Brusel I bis. Je nutné je proto odmítnout. RÍ2Íka jsou ostatně i faktická. Takto by totiž snadno mohla být opakovaná soudní řÍ2ení 2neužita šikano2ním 2půso-bem, 2vlášť v kombinaci s instituty předběžných opatření.32 Řešení této situace l2e opět dovodit 2 judikatury Soudního dvora EU v2tahující se k pomluvě. V případu eDate Advertising Soudní dvůr EU posu2oval situace, kdy byla prostřednictvím internetových stránek šířena informace 2asahující do osobnostních práv dotčených osob. Případ nebyl nijak komplikovaný 2 pohledu směrnice 2000/31, tedy pokud jde o určení osoby, která je odpovědná 2a šířené informace. Otá2ka totiž 2něla, jak l2e pravidla pro určení pravomoci adaptovat podmínkám prostoru internetu. Jak generální advokát, tak i Soudní dvůr EU dovodili, že určovatel, jímž je distribuce, resp. šíření informace v podmínkách internetu, a všudypřítomnost obsahu zve- 31 Srov. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. října 2011. eDate Advertising GmbH a další v X a Société MGN LIMITED Spojené věci C-509/09 a C-161/10. ECLI:EU:C:2011:68. Odst. 46. 32 A nejde jen o možné dočasné omezení vyplývající vždy z povahy sporu, ale již samotný fakt, že je proti určitému subjektu vedené soudní řízení může mít značné negativní dopady, např. pokud jde o důvěru ze strany investorů (zejména v případě začínajících podnikatelských projektů) či obchodních partnerů. 34 ČPVP, ročník XXV, 1 /2017 Články řejněných informací ztrácí na důležitosti,33 a ,,[N] Review, 2012, Issue 3, s. 1220. 38 Srov. ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČKOVÁ, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Rím I, Nařízení Rím II, Nařízení Brusel I). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 448 s., s. 225. 39 Viz článek 5 směrnice 2006/114 a článek 11 směrnice 2005/29. David Sehnálek - Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. 35 2ajištění nápravy přímo v dotčené věci ve va2bě na dotčenou osobu. Zároveň se jedná o obranu, která nevyžaduje 2prostředkování s ri2ikem možnosti uvážení, 2da k prosa2o-vání unijních standardů přistoupit, či nikoliv. V případě nekalé soutěže vše výše uvedené bereme 2a 2cela samo2řejmé. Ve v2tahu k nekalým obchodním praktikám tomu už tak s ohledem na veřejnoprávní charakter úpravy nemusí být. V případě spotřebitelských smluv obsahuje nařÍ2ení Brusel I bis pravidla stanovící speciální pravomoc. Projevuje se 2de všeobecný konsens prostupující unijním právem jako celkem, že spotřebitele je nutno ro2umně (tj. nikoliv absolutně) chránit. Tato pravidla umožňují spotřebiteli žalovat 2e spotřebitelské smlouvy druhou stranu buď u soudů členského státu, v němž má žalovaná strana bydliště, nebo u soudu místa bydliště spotřebitele.40 Vlastní úprava těchto pravidel spadá spíše do oblasti spotřebitelského práva, nebylo by proto systematické se jejímu ro2boru na tomto místě věnovat.41 Problém spatřujeme jinde. Nekalosoutěžní praktiky, jakož i nekalé obchodní praktiky, přesahují rámec samotného kontraktu a mohou být činěny již ve fázi prekon-senzuální. Situaci pak dále komplikuje fakt, že nekalé obchodní praktiky činěné v prekonsenzuální fázi zpravidla k uzavření smlouvy směřují. Vzniká proto otázka, jak k nim z pohledu nařízení Brusel I bis přistoupit. Možností je buď široké chápánísmlouvy zahrnující téžfázip/edsmluvni, nebo naopak uchopení tohoto problému prostřednictvím úpravy mimosmluvních závazků. Soudní dvůr EU tento problém řešil v ro2hodnutí Henkel.42 Skutkový stav tohoto sporu spočíval v činnosti pana Henkela, německého státního příslušníka, který v obchodních jednáních se 2áka2níky 2 Vídně použil nekalé obchodní praktiky rakouským právem 2aká2ané. Pro toto jednání byl žalován 2e strany jednoho 2 rakouských ne2Ískových sdružení na ochranu spotřebitele. Z pohledu právního je podstata problému v tom, že: 1. spor nemá přímou va2bu na žádnou smlouvu, a 2. žalobu podává osoba třetí, která i kdyby smlouva skutečně u2avřena byla, nebude její smluvní stranou. 3. žaloba je podávána ještě předtím, než v2nikne skutečná škoda, ve fá2Í, kdy je podávána má preventivní charakter.43 4. sdružení na ochranu spotřebitele neprosa2uje 2ájem vlastní, ale 2ájem veřejný. 40 V článcích 17 až 19 nařízení Brusel I bis. 41 Odkazujeme proto na odbornou literaturu. Např. ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČ-KOVA, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení ÉJm I, Nařízení ÉJm II, Nařízení Brusel I). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 448 s., s. 273 a násl; či PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 441 s., s. 146 a násl. 42 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 1. října 2002. Verein fůr Konsumenteninformation proti Karlu Heinzi Henkelovi. Věc C-l 67/00. 43 Nutno zdůraznit, že z pohledu cílů sledovaných Evropskou unií ve vztahu k ochraně spotřebitele mají preventivní žaloby či opatření obecně mimořádný význam, jelikož pro dotčené osoby bude zpravidla lepší škodě předcházet, než ji následně složitě právní cestou řešit. Viz WILMAN, EG. The end of the absence? The growing body of EU legislation on priváte enforcement and the main remedies it provides for Common Market Eaw Review. 2016, Issue 4, s. 915. 36 ČPVP, ročník XXV, 1 /2017 Články Aktivaci speciálních pravidel pro určení pravomoci soudů v této věci s mezinárodním prvkem brání bod 2. z přehledu výše. Problém specifikovaný v bodě 1. by totiž bylo jinak možné překonat širokým pojetím „smlouvy" tak, že zahrnuje i předsmluvní jednání. Uplatnění pravidel pro určení pravomoci podle ustanovení pro mimosmluvní závazkové vztahy brání bod 2 a 3., škoda totiž ještě nevznikla, jen více či méně reálně hrozí. Navíc by vznikla jinému subjektu. Použití nařízení Brusel I bis v případě bodu 4. brání fakt, že se týká pouze věcí občanskoprávních a obchodních a nezasahuje do oblasti práva veřejného. Na straně druhé je ale faktem, že spotřebitelské sdružení je soukromoprávní osobou, která není nadána žádným speciálními pravomocemi či pověřena výkonem veřejné moci. I kdybychom vzali za své široké pojetí konceptu smlouvy, jakože přístup unijního práva takový v současné době není,44 nelze do tohoto konceptu žádným způsobem zahrnout osobu, která smluvní stranou není, nikdy nebyla a ani nebude.45 Nadto z již existující judikatury Soudního dvora EU vyplývá, že se úprava deliktů a kvazideliktů v nařízení Brusel I bis týká všech otázek, které směřují k uplatnění odpovědnosti žalovaného a které nejsou záležitostmi, jež se týkají smluv a pravidel pro ně stanovených.46 A konečně, pokud jde o to, že škoda dosud nevznikla, pak z interpretace článku 7 odst. 3 nařízení Brusel I bis požadavek skutečného vzniku škody nevyplývá jako předpoklad jeho aplikace, ani není rozhodujícím faktorem pro určení pravomocného soudu, což jasně dokazuje i případ Shevill, který byl rozebírán v kapitole předchozí.47 Preventivní žaloby na ochranu spotřebitele před nekalými obchodními praktikami, které byly podány sdruženími na ochranu spotřebitele, proto jsou věcíde-liktní či kvazideliktní odpovědnosti a pravomoc v nich je určována na základě nařízení Brusel I bis,48 což ostatně potvrzuje i aktuální judikatura Soudního dvora EU.49 44 Srov. stanovisko generálního advokáta Saugmandsgaarda ,^4čkoliv se pojem smluvního závazkového vztahu neomezuje na závazkové vztahy mezj účastníky řícení, zpamená přinejmenším konkrétní a existující závazek..." Stanovisko generálního advokáta H. Saugmandsgaarda 0e ze dne 2. června 2016. Verein rur Konsumente-ninformation v. Amazon EU Sárl. Věc C-191/15. odst. 50. 45 Nadto tato osoba sama není v postavení spotřebitele. 46 Tamtéž, odst. 36. 47 Tamtéž, odst. 46. 48 ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČKOVÁ, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení ÉJm I, Nařízení ÉJm II, Nařízení Brusel I). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer CR, 2013. 448 s., s. 225. 49 Viz rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 28. července 2016. Verein rur Konsumenteninfor-mation v Amazon EU Sárl. Věc C-191/15. odst. 38. David Sehnálek - Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. 37 3 Určení rozhodného práva ve věcech nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik Kolizní úprava sledované problematiky je přímočařejší tím, že problematiku nekalé soutěže, na rozdíl od úpravy procesní, výslovně upravuje. Je to důsledkem historického vývoje, který vedl k identifikaci nekalé soutěže jako jedinečného a samostatného mimosmluvního závazku, který vyžaduje svou vlastní kolizní úpravu.50 Právní úprava je v unijním právu obsažena v nařízení Rím II v ustanovení článku 6, který zahrnuje jak oblast soukromoprávní (nekalou soutěž), tak i oblast veřejnoprávní (hospodářskou soutěž v užším pojetí).51 Spojujícím prvkem obou těchto částí je to, že tato právní úprava poskytuje ochranu soukromoprávním nárokům z obou uvedených oblastí soutěžního práva.52 Z pohledu koncepčního lze konstatovat, že právní úprava kolizní problematiky nekalé soutěže v nařízení Rím II53 není postavena na hledisku zájmů států, ale vychází z odlišných a pevně daných kritérií, v jejichž středu leží individuální zájmy spotřebitelů a soutěžitelů.^ Politika státu a potažmo i Evropské unie se přesto znatelně projevuje, jak ostatně deklaruje i preambule tohoto nařízení, když vymezuje Unií sledovaný cíl, jímž je ochrana soutěžitele, spotřebitele a veřejnosti a řádného fungování tržního hospodářství,55 kdy takto pojatý cíl lze chápat též jako projekci zájmu veřejného.56 S ohledem na to, že nařízení Rím II používá pojem „nekalásoutěž", je nutné upozornit na povinnost autonomního výkladu.57 Jeho význam tudíž není nijak spjat s významem tohoto pojmu v právu českém. Na straně druhé je nutné vykládat nařízení Rím II ve vaz- 50 Srov. DYER, A. Unfair Competition in Priváte International Law. in Recueil des Cours de ItAcadémie de droit international de Ea Haye. 1988 Vol. 211., s. 431. 51 Patrně je to též důsledek trendu jistého sbližování přístupu k hospodářské soutěži v unijním právu s přístupy, které jsou tradiční v právu Spojených států amerických, kde striktní rozdíl mezi nekalou soutěží a hospodářskou soutěží není pociťován a kde úprava nekalé soutěže míří na prostředky omezování soutěže, zatímco soutěž hospodářská na účinky. Tamtéž, s. 403. 52 Srov. ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČKOVÁ, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Rím I, Nařízení RJm II, Nařízení Brusel I). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. 448 s., s. 177. 53 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy. 54 SYMEONIDES, S. Rome II and Tort Conflicts: Missed Opportunity. American Journal of Comparative Eaw 2008, Issue 1, s. 183 a 184. 55 Preambule nařízení Rím II odst. 21. 56 Soudní dvůr EU hovoří o zájmu kolektivním, dle jeho názoru platí, že: „ cílem čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení [nařízení Rím II. - vloženo autorem]y'e chránit kolektivní z4ÍmJ —přesahující rámec vztahů mezi stranami sporu — tím, ž§ stanoví pravidlo konkrétnépňzpůsobené tomuto účelu." Viz výše citovaný případ C-191/15, odst. 45. 57 K tomu viz PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 441 s., s. 91; dále též KYSELOVSKÁ, T, ROZEHNALOVÁ, N. a kol. Rozhodování Soudního dvora EU ve vécech příslušnosti (analýza rozhodnutí dle Nařízení Brusel Ibis). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 514 s., s. 34 a násl. 38 ČPVP, ročník XXV, 1/2017 Články bě na jiné nástroje unijního práva, včetně nařÍ2ení Brusel I bis. Instituty a pojmy ro2ebí-rané výše při výkladu nařÍ2ení Brusel I bis proto mají svůj odra2 i v rámci kolÍ2ní problematiky ro2ebírané na tomto místě.58 Nebudou 2de 2 tohoto důvodu 2novu opakovány. V souvislosti s ro2ebíranou problematikou považujeme 2a ne2bytné upo2ornit na § 2973 NOZ, který stanoví limit pro aplikaci českých nekálo soutěžních pravidel.59 Toto ustanovení není kolÍ2ní normou, 2abraňuje pou2e extrateritoriálnímu uplatňování nového občanského 2ákoníku. Nebrání však použití občanského 2ákoníku tehdy, pokud na něj odkáže určitá kolÍ2ní norma. KolÍ2ní problematika v této oblasti je řešena výlučně unijním právem v nařÍ2ení Rím II, nikoliv českým občanským 2ákoníkem. Ro2hodným právem je dle nařÍ2ení Rím II právo 2emě, ve které: 1. dochá2Í nebo 2. pravděpodobně dojde k narušení soutěžních v2tahů nebo společných 2ájmů spotřebitelů. Právní úprava má tedy preventivní charakter,60 obdobně, jako to pro oblast procesní bylo dovo2eno judikatorně Soudním dvorem EU v již ro2ebíraném případu Henkel. Pokud ovšem jednání z nekalé soutěže postihuje výlučně zájmy určitého soutěžitele, použije se obecný článek 4 nařízení Rím II a na jeho základě určené právo, jímž je buď lex loci damni infecti nebo lex domicili commissi. Tento postup přichá-2Í v úvahu v případě podplácení, odlákávaní 2aměstnance, bojkotu určitého soutěžitele apod.61 V literatuře se uvádí, že důvodem je relativně omezené narušení trhu,62 domníváme se však, že přesnější je vycházet z toho, že takovým jednáním nebyl aktivován, respektive neprevažuje zájem veřejný, ale zájem soukromým a z toho důvodu lze použít obecné pravidlo pro určení rozhodného práva. 58 Viz např. výše citovaný případ C-191 /15, kde v odst. 38 a 39 Soudní dvůr EU povinnost soud konstatuje: „Soudní dvůr již v kontextu Úmluvy %e dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech... rozhodl, ž§preventivní žplobapodaná sdružením na ochranu spotřebitelů za účelem dosažení zákalu používání klausulí považovaných za ^neužívající ve smlouvách uzavřených obchodníkem s jednotlivá, má deliktní nebo kvazjdeliktnípovahu ve smyslu čl. 5 bodu 5 této úmluvy... Ve světle cíle soudržného používánípňpomenutého v bodě 56 tohoto rozsudkujepňtom úvaha —podle které se v oblasti ochrany spotřebitelů mimosmluvní odpovědnost vztahuje rovněž naporušení právního řádu vyplývající zypoužjvání zneužívajících klauzulí a úkolem sdružení na ochranu spotřebitelůje takovým klauzulím bránit. .. — v plném rozsahu přenositelná na výklad nařízení Řím I a R/m II. Je tak třeba konstatovat, Ž§ se žaloba na zdržení sejednání upravená směrnicí 2009122 týká mimosmluvní'odpovědnosti vyplývající z§ skutečnosti vedoucí ke vzniku škody ve smyslu řtoý II nařízení ŔJm II. " 59 § 2973 NOZ stanoví: „Ustanovení této hlavy se nevztahují na jednání v rozsahu, v jakém má účinky v zahraničí, pokud z mezinárodních smluv, jimižje Česká republika vázána a které byý vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv, nevyplývá něco jiného" 60 ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČKOVÁ, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Rím I, Nařízení Rím II, Nařízení Brusel I). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 448 s., s. 177. 61 Ibidem, s. 179. 62 Ibidem, s. 179. David Sehnálek - Mezinárodněprávní aspekty nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. 39 Judikatura Soudního dvora EU v oblasti kolizní problematiky nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik je omezená. Aktuálním případem je v tomto článku již citované rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 28. července 2016 ve věci Verein für Konsumenteninformation v. Amazon EU Sárí týkající se otázky kvalifikace závazků uplatněných v rámci žaloby na zdržení se jednání, jejímž cílem je zakázat používání nepřiměřených ustanovení ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli. Spor byl iniciován rakouským sdružením na ochranu spotřebitele proti lucemburské společnosti Amazon EU Sárí působící na dálku prostřednictvím německých webových stránek též v Rakousku. Žaloba byla podána proti nepřiměřeným podmínkám jejího webového obchodu, které tato společnost používala ve svých obchodních podmínkách s tím, že žalováno bylo na zdržení se tohoto jednání. Použitelnost článku 6 odst. 1 nařízení Rím II na tuto situaci byla dovožena s ohledem autonomní pojetí nekalé soutěže pro potřeby nařízení Rím II, když podle generálního advokáta Saugmandsgaarda se toto ustanovení vztahuje na „ka^dý úkon, který by mohl ^ménit vztahy me^i účastníky na trhu, buď me^i konkurenty, nebo vůči spotřebitelům kolektivně."63 Soudní dvůr EU tuto argumentaci přijal. Je-li pojetí nekalé soutěže podle nařízení Rím II takto široké, pak nutně musí zahrnovat též používání nepřiměřených podmínek vkládaných do obchodních podmínek, jelikož i ony narušují kolektivní zájmy spotřebitelů jako kategorie a ovlivňují podmínky hospodářské soutěže.64 Závěr Řešení problémů v oblasti určování mezinárodní pravomoci soudů a rozhodného práva se neobejde bez znalosti doktríny. Pravidla obsažená v nařízení Brusel I bis a nařízení Rím II totiž vykazují vysokou míru obecnosti. Nařízení Brusel I bis problematiku nekalé soutěže výslovně nezmiňuje vůbec, použije se proto alternativního pravidla stanovící kritéria pro soudní pravomoc pro mimosmluvní závazkové vztahy obecně obsažená v článku 7 odst. 2 tohoto nařízení. Žalobu je proto možné podat rovněž u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Výklad tohoto ustanovení je problematický, jelikož škodná událost může být chápána jako místo, kde škoda vznikla, nebo místo, kde došlo ke vzniku události, jež škodu zapříčinila. Pro potřeby nekalé soutěže je místo vzniku škody všude tam, kde se obchodník účastní hospodářské soutěže a je zde ve svých zájmech poškozen. V takto určených státech ovšem může být projednána újma, kterou zde utrpěl, nikoliv újma celá jako v případě určovatele druhého. Pravidlo omezující rozsah škody, kterou lze v určitém státě projednat, je ovšem modifikováno pro újmu způsobenou v prostředí internetu použitím doplňkového kritéria v podobě centra zájmů 63 Viz stanovisko generálního advokáta H. Saugmandsgaarda 0e ze dne 2. června 2016. Verein für Konsumenteninformation v. Amazon EU Sárl. Věc C-191/15. odst. 73. 64 Viz rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 28. července 2016. Verein für Konsumenteninformation v. Amazon EU Sárl. Věc C-191/15. odst. 42 a stanovisko generálního advokáta H. Saugmandsgaarda 0e ze dne 2. června 2016. Verein für Konsumenteninformation v. Amazon EU Sárl. Věc C-191/15. odst. 73. 40 ČPVP, ročník XXV, 1 /2017 Články obchodníka. V každé zemi, kde takové centrum zájmů má, typicky to bude všude tam, kde podniká, bude moci žalovat na celou utrpěnou újmu. V ostatním zůstává pravidlo nezměněno. Kolizní úprava v nařízení Rím II výslovnou úpravu nekalé soutěže obsahuje. Výklad pojmu pro potřeby tohoto nařízení je autonomní na vnitrostátním právu a zahrnuje též problematiku nekalých obchodních praktik upravených unijním právem. Dopadá též na fázi předsmluvní (použije se i bez vazby na konkrétní smlouvu), je-li cílem žaloby zakázat používání nepřiměřených ustanovení ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli. Rozhodným právem je podle článku 6 odst. 1 nařízení Rím II právo toho státu, kde dochází nebo kde pravděpodobně dojde k narušení soutěžních vztahů nebo společných zájmů spotřebitelů s výjimkou situací, které nemají obecný dopad v tom smyslu, že se týkají jen jednoho jediného soutěžitele. V takovém případě se použije postup upravený článkem 4 nařízení Rím II a rozhodným právem obecně bude právo země, kde škoda vznikla.