LISTY
FILOLOGICKÉ
FOLIA
PHILOLOGICA
140/2017/1-2
300
LISTY FILOLOGICKÉ CXL, 2017, 1-2
A tak se zrodil problém. Měla by nyní církev Husa rehabilitovat a zařadit ho do řady příkladných osobností (světců), snažících se vést své stádo horlivým kazatelstvím a mravným životem? Odpovídá jasně a zamítavě. Husova ekleziologie překračuje katolické pravo věří, byla a je nadále neslučitelná s oficiálním výkladem. Takový závěr vítají i dnešní protestantské církve, které by Husovým svatořečením ztratily svou identitu. Tuto tezi nevychýlilo ani poslední šetření kostnického procesu nebo bádání na poli konciliarismu, oceňující Husovu názorovou pevnost.
V souvislosti s Husovým procesem je namístě upozornit i na Polcovu poznámku, že při procesu by se Hus nechoval tak tvrdošíjně, kdyby ho kromě vnitřního přesvědčení nehnala také touha nezklamat své Pražany, kteří se za jeho života shromažďovali v Betlémské kapli. Vždyť známe prosbu českého pána Jana z Chlumu, který při veřejném slyšení 7. a 8. června 1415 Husa zapřísahal, aby od Pravdy neustupoval. Do Husových posledních úvah tak vstupuje další motiv. Jak významnou roli tu hrála jeho hrdost a ctižádost, obětující raději život než ztrátu cti v očích příznivců? Nejde již o přílišné psychologizování?
S J. Polcem lze jistě souhlasit, že Husova víra a myšlení patřily plně středověku. Roubování jeho učení do kontextu moderních ideologií je nepatřičné. Polcovo pojetí výkladu je neokázalé a dobře fundované, ale autor nezapře, že jeho myšlení je usazeno v proudu novotomismu.
Pavel Spunar (Praha)
Magistri Iohannis Hus Postilla adumbrata, (edd.) BOHUMIL RYBA - GABRIEL SILAGI.
Turnhout, Brepols (Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis, 261; Magistri Iohannis Hus Opera omnia, 13) 2015, XLIII, 787 s. ISBN 978-2-503-55275-0.
Husovu poslední sbírku latinských kázání kriticky vydal už v roce 1975 Bohumil Ryba v nakladatelství Academia. Gabriel Silagi ji nyní revidoval a připravil k novému vydání v belgickém nakladatelství Brepols jako 261. svazek ediční řady Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis (CCCM).
Jedná se o 13. svazek ediční řady Magistri Iohannis Hus Opera omnia (MIHOO), jež vycházela od konce 50. let 20. století v nakladatelství Academia. Brepols její vydávání převzal začátkem nového tisíciletí. Některé Husovy texty zde vycházejí poprvé, jindy bývá opraveno a doplněno vydání starší: Questiones (CCCM 205, ed. Jiří Kejř, 2004, MIHOO 19A), Quodlibet (CCCM 211, ed. Bohumil Ryba, 2006, původně 1948, MIHOO 20), Polemica (CCCM 238, edd. Jaroslav Eršil - Gabriel Silagi, 2010, původně 1966, MIHOO 22), Dieta de tempore Magistro Iohanni Hus attributa (CCCM 239, 239A, ed. Jana Zachová, 2011, MIHOO 26A-B / Dubia 1), Enarratio Psalmorum (CCCM 253, ed. Jana Nechutová et al., 2013, MIHOO 17), Constancien-sia (CCCM 274, ed. Helena Krmíčková et al., 2016, MIHOO 24); v rámci ediční řady
RECENZE
301
byly jako dodatek vydány rovněž texty Jeronýma Pražského (CCCM 222, edd. František Smahel - Gabriel Silagi, 2010, MIHOO, Supplementum I) a nejstarší kolejní katalogy pražské univerzity (CCCM 271, edd. František Smahel - Zuzana Silagiová, 2015, MIHOO, Supplementum II). Přestože od založení řady MIHOO uplynulo už téměř 60 let, ještě asi polovina plánovaných svazků Husova díla na své kritické vydání teprve čeká a můžeme jen doufat, že k jejímu dokončení nebude potřeba stejně dlouhé, nebo dokonce ještě delší období.
Nejnovější vydání kazatelské sbírky Postilla adumbrata tedy patří mezi reedice. Je uvedeno krátkou německou předmluvou, v níž Gabriel Silagi, koeditor již čtvrtého svazku MIHOO, přibližuje mimo jiné dva hlavní důvody, proč se rozhodl Rybovu edici nově vydat (s. V): chtěl jednak nově zpřístupnit tento nejobsáhlejší Husův latinský spis a doplnit ho o nově nalezené literární odkazy, jednak rehabilitovat jméno předního českého medievisty Bohumila Ryby, který v prvním vydání ze sedmdesátých let nemohl být z politických důvodů jako editor uveden.
Ryba dal sbírce název Postilla adumbrata, tedy „načrtnutá, nedokončená" sbírka kázání. Jedná se o příručku pro kazatele, jež vedle základního návrhu kázání pro jednotlivé neděle a svátky církevního roku obsahuje také autorovy poznámky a upozornění, jakým způsobem v závislosti na typu publika přistupovat k tématu kázání, na co se zaměřit a které motivy blíže rozvést (srov. např. s. 46, 366, 476). Sbírka vznikala během pohnutých let 1411 a 1412, kdy Hus pro obranu Viklefových spisů a kritiku odpustkové buly papeže Jana XXIII. čelil klatbě a po ztrátě podpory královského dvora byl nakonec nucen opustit Prahu. I proto tato sbírka více než jiné Husovy postily obsahuje odkazy na Viklefa (s. 3, 41, 65, 66, 91, 92, 107, 393 aj.), a jak editor v předmluvě dodává, odráží se v ní neklid doby jejího vzniku (s. XXVIII). Příručka tak tvoří důležité pojítko mezi Husovou sbírkou tzv. Betlémských kázání (Sermones in Bethlehem, 1410-1411) a Českou nedělní postilou (1413).
Text se dochoval ve dvou rukopisech, jejichž dochování a popis Bohumil Ryba siřeji podal v předmluvě z roku 1967 (s. XV-XXIX). Jako základní zvolil Ryba rukopis Knihovny Národního muzea v Praze se signaturou XII F 1, který je na rozdíl od dochování v kodexu C 3 Břevnovské klášterní knihovny úplnější (navíc obsahuje sermones de sanctis), byť pravděpodobně méně odpovídá Husově původní redakci (s. XXIII). Pro několik kázání, která se nám dochovala i jinde, však editor využil také množství dalších rukopisů (viz jejich soupis na s. 2).
Co edice přináší nového, je především aktualizovaný a doplněný aparát autorit a přehled primární a sekundární literatury. Na tomto místě je třeba také zmínit, že nově je určeno třináct míst, na nichž Hus explicitně cituje autora jménem Parisiensis. Ryba ho ztotožnil s Husovým předchůdcem Matějem z Janova (pro svá studia na Sorbonně zvaným Mistr Pařížský), ovšem tato identifikace byla záhy zpochybněna, neboť konkrétní spis, z kterého Hus cituje, se nepodařilo přesně zjistit a Hus navíc na Matěje z Janova v žádném jiném díle neodkazuje. Gabriel Silagi se staví za zjištění Jiřího Kejře z roku 1979, že pařížským mistrem je u Husa Guilelmus Alvernus, který byl v Husově době v českých knihovnách hojně zastoupený, případně Guilelmus Peraldus; nově také Silagi identifikuje až 150 odkazů na Guilelmovo dílo (s. VII, 748-751).
302
LISTY FILOLOGICKÉ CXL, 2017, 1-2
Rybová edice včetně kritického aparátu je přizpůsobena zvyklostem řady CCCM. Jednotlivá kázání jsou řazena chronologicky podle nedělí a svátků církevního roku (jejich pořadí odpovídá roku 1411, srov. s. XXII); nakonec je jako apendix připojeno ještě jedno kázání (s. 682-684), které není přímo Husovo, ale základní (muzejní) rukopis ho do sbírky zahrnuje. Na okraji vydávaného textu jsou kromě foliace obou hlavních rukopisů připojena rovněž čísla stran vydání z roku 1975. Edice je opatřena dvěma soupisy obsažených kázání (jeden podle pořadí nedělí a svátků církevního roku, druhý podle incipitů), rejstříky biblických i nebiblických autorit a seznamem v textu obsažených bohemik. Do publikace je znovu vloženo osm Rybou vybraných ukázek dochovaných rukopisů, ovšem - na rozdíl od vydání z roku 1975 - barevných a v lepší kvalitě.
Pokud lze vůbec mluvit o nějakých formálních nedostatcích edice, lze jich najít jen pomalu a nejsou závažné - jedná se především o typografické nepřesnosti v českých slovech s diakritikou (s. 607, 608, 611, 618, 777 a jinde), jež jdou ovšem na vrub vydavatele. Tato drobnost nic nemění na skutečnosti, že nové vydání kazatelské sbírky Postilla adumbrata je připraveno po všech stránkách kvalitně, a poskytuje tak spolehlivý pramen pro všechny zájemce o zkoumání Husova kazatelského díla.
Libor Švanda (Brno)
KATEŘINA VOLEKOVÁ, Česká lexikografie 15. století. Praha, Academia 2015, 418 s. ISBN 978-80-200-2486-2.
Teoretickým pracím o češtině ve starších údobích byla věnována řada publikací, zpravidla monotematicky zaměřených a nepřihlížejících k rozvoji určitého typu jazykově reflexivního textu v celistvosti. V tomto ohledu nedávno pokročil výzkum v oblasti sťředněčeských gramatik díky monografii Ondřeje Koupila (Grammatykáři: Grama-tografická a kulturní reflexe češtiny 1533-1672, Praha 2008; 2. revid. vyd. 2015), v případě nejstarší české lexikografie pak zásluhou Kateřiny Volekové, o jejíž publikaci bychom rádi referovali v tomto příspěvku.
V knize, jež vychází z autorčiny stejnojmenné disertační práce, jsou mapovány počátky lexikografických snah v českých zemích s využitím 360 dobových pramenů pojednávajících různou formou o českém lexiku. Jako hlavní cíl si autorka stanovila popsat obecný rozvoj starší české lexikografie spolu s proměnami slovníkového obsahu a způsobu zpracování, též zjistit příspěvek tehdejších lexikografických prací ke staročeské slovní zásobě. V úvodních kapitolách jsou shrnuty hlavní vývojové tendence lexikografie latinské a německé, jež stály u zrodu českého slovníkářství, v dalších částech knihy se pod drobnohled dostává již výhradně lexikografie česká - nejprve glosy v cizojazyčných textech, pak slovníky (zvlášť jsou probrány slovníky české, latinsko-české, česko-latinské atd., dále je uplatněno třídění v závislosti na tematice a funkci textu, např. penitenciální texty, právní slovníčky, mamotrekty).