Z morální intuice se v posledních 15 letech stal naprosto klíčový pojem pro disciplíny zabývající se empirickým studiem morálky a zdá se, že nutnost popasovat se s tímto fenoménem se nevyhne dokonce ani více tradičně orientovaným morálním filosofům. Cílem příspěvku je vykreslit morální intuici jako ústřední a zároveň mnohovrstevnatý koncept v rámci zkoumání morálky. Za tím účelem stručně představím hlavní linie mého výzkumu, v nichž morální intuice zkoumám z hlediska jejich i) ontologie („Co to jsou morální intuice?“), ii) epistemologie („Jsou spolehlivým zdrojem morálního poznání?“) a iii) epidemiologie („Jak vznikají a mění se?“). Největší pozornost přitom budu věnovat otázce poslední, v rámci jejíhož zodpovídání se zaměřím na roli, kterou v šíření morálních představ sehrávají narativní umělecké formy.