V příspěvku budou stručně zmíněny různé přístupy k disociaci a možnost jejich integrace. Zdůrazněna bude souvislost disociativních fenoménů s traumatem, neboť se ukazuje, že disociace jsou jeho citlivým indikátorem. Diagnostika disociací s využitím klinických interview, dotazníků či projektivních metody je zaměřena téměř výhradně na symptomatologii. Výzkumy disociací pomocí Rorschachovy metody vedly k tvorbě specifických škál, které mohou inspirovat i diagnostiku disociací pomocí TAT. Představen bude dosud jediný existující přístup k posouzení disociativních fenoménů v příbězích evokovaných TAT. V původním výzkumu 22 traumatizovaných dívek (14 až 16 let) byly analyzovány protokoly TAT s cílem identifikovat v naracích disociativní projevy. Předběžný seznam potenciálních disociativních projevů v příbězích TAT byl porovnán se seznamem disociativních fenoménů v naracích vyvolaných TAT u souboru 13 netraumatizovaných dívek. Některé disociativní fenomény se vyskytovaly pouze v příbězích, které vytvořily traumatizované dívky, např. traumatické flashbacky, autobiografické intruze nekoheerentní s dějem příběhu, popisování postav se zastřeným viděním či popisování scén znásilnění.