brno v minulosti a dnes
31
Statutární město Brno
Archiv města Brna
Brno 2018
příspěvky k dějinám
a výstavbě brna
© Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2018
Redakční rada: PhDr. Libor Blažek (odpovědný redaktor),
Mgr. Radana Červená, Ph.D. (výkonná redaktorka), Mgr. Jana Čermáková, Mgr. Tomáš
Dvořák, Ph.D., PhDr. Aleš Filip, Ph.D., Mgr. Milena Flodrová, Mgr. Jindřich Chatrný,
PhDr. Hana Jordánková, Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., Mgr. Karel Mlateček, Ph.D.,
Mgr. Aleš Vyskočil, Ph.D.
ISBN 978-80-86736-57-0
ISSN 0524­‑689X
dana zapletalová
drobný příspěvek k nejstarší
břevnovské sfragistice
Summary: Although the editor of the first volume of Codex diplomaticus et epistolaris
regni Bohemiae Gustav Friedrich knew about the existence of the deed of Waldsassen
Abbot Daniel, he considered it a deperditum. However, Bedřich Mendl later found
a copy of its text in the monastery cartulary. Abbot Daniel confirmed in it the purchase
of land near Přívlaky in the Žatec region from the Břevnov Monastery Abbot
Jindřich, carried out with the agreement of the Břevnov Monastery. The deed was
provided with the seal of St. Adalbert of Prague and the seal of the abbot, according
to the corroboration. It therefore contains overlooked evidence of the early use of
seals in the Břevnov Monastery. This dates back to the period of the office of Abbot
Jindřich, i.e. probably the 1180’s.
Keywords: deed, ecclesiastical sigillography, monasticism, Břevnov, Rajhrad, Wald­­
sassen
263dana zapletalová / drobný příspěvek k nejstarší břevnovské sfragistice
Již před více než dvěma dekádami konstatovala Dana Stehlíková,1 že podle dochovaných
exemplářů a písemných zmínek začaly řeholní instituce používat pečeti teprve
ke konci 12. a na počátku 13. století. Některé řeholní domy disponovaly podle
ní zprvu relativně starším typem konventní (respektive kapitulní) pečeti, nesoucím
v opise titul chrámu nebo jen chrámového patrona. Tento typ konventní pečeti nazývá
autorka pečetí chrámovou (sigillum ecclesiae). Tak tomu bylo například u benediktinských
klášterů v Třebíči, ve Vilémově, v Kladrubech, na Ostrově, v Opatovicích
či u Sv. Jiří; otisky tohoto typu pečeti máme dochovány většinou až z 20. let
13. století. V některých případech přetrval tento typ pečeti hluboko do 14. století,
u několika klášterů však byl záhy nahrazen relativně mladším typem konventní pečeti,
již autorka vzhledem k obsahu nazývá pečetí konventu v užším slova smyslu
(v opise bývá sigillum conventus, monasterii, capituli), odlišnou od pečeti představeného
(sigillum abatis/fratris), jež se spolu s tímto typem pečeti začíná pravidelně objevovat.
Stalo se tak například u Kladrub v první polovině 30. let 13. století. U některých
ústavů, kde ovšem přímé doklady chybějí, připouštěla autorka, že se mohla
jako nejstarší užívat rovnou konventní pečeť druhého ikonografického, respektive
obsahového typu. U jiných ústavů pak máme doloženu pečeť představeného, jež
musela koexistovat již zároveň se starším typem pečeti (opět Kladruby k roku 1205),
u některých řádů patrně předchází pečeť představeného objevení se pečeti instituce
(například u rytířských řádů). Poměrně záhy se objevují i doklady proboštské pečeti,
jako je tomu, nepřekvapivě, opět u kladrubského opatství ve 30. letech 13. století.2
U Břevnova, ačkoli měl být podle konfirmace papežské protekce nejdůležitějším
ústavem po pražském biskupství,3 byla D. Stehlíková nucena konstatovat, že žádnou
velmi ranou sfragistickou památkou nedisponujeme. Za nejstarší doklad břevnovské
pečeti obecně pak považovala zmínku v koroboraci listiny na jméno opata
Dluhomila, kterou ovšem diktoval biskup Robert a zapsal neznámý písař.4 Dluhomilova
pečeť k roku 1222 zastupovala podle dikce koroborace patrně i konvent.
Pečeť samotná, podle let opatova úřadu datovatelná zhruba mezi léta 1217 a 1236,5
  1	 Stehlíková, Dana: Pečeti břevnovských a broumovských benediktinů do roku 1638. In: Milénium břevnovského
kláštera (993–1993). Sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách. Edd. Ivan Hlaváček,
Marie Bláhová. Praha 1993, s. 173–174.
  2	 Tamtéž.
  3	 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (dále jen CDB) II. Ed. Gustav Friedrich. Pragae 1912, č. 259,
s. 248–251; CDB I, č. 38, s. 43–46.
  4	 CDB II, č. 228, s. 213–214: „[…] praesens scriptum sigillo nostro, quod pariter est capitulli nostri, eisdem super
hoc concessimus roboratum.“ Z listiny vyplývá, že pečetí disponovali ve stejné době zřejmě i další benediktinští
opati a také premonstráti. Je výslovně zmíněno, že to byli všichni ti, kteří tou dobou pobývali v Praze,
opisu listiny však chybí svědečná řada.
   5	 Životní data břevnovských opatů pocházejí až z novověkých pramenů a v těch případech, kdy je lze kontrolovat
podle diplomatických pramenů, se mnohdy ukazují jako sporná, někteří opati 13. století nejsou
dosvědčeni vůbec. Srov. Stehlíková, D.: Pečeti, s. 175, pozn. 8; Vilímková, Milada — Preiss, Pavel: Ve znamení
břevna a růží. Historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha 1989, s. 326–327.
brno v minulosti a dnes 31 | 2018264
je však pohříchu deperditní, stejně jako originál listiny, jež se dochovala
v opise.6
Velmi záhy se však na Břevnově začala uplatňovat i konventní pečeť s rekonstruovaným
opisem sigillum Brevnovensis monasterii. Starobylý pozdně románský konventní
typář s trůnícím sv. Vojtěchem a sv. Benediktem se používal ještě i v 90. letech
13. století a jeho otisky lze sledovat až do počátku 16. století. Tehdy byl sice
nahrazen jiným typářem, fyzicky se ale údajně ztratil až po roce 1950.7 Stylově se
blíží jiným pečetím z 30.–40. let 13. století, není však zcela vyloučeno ani jeho nepatrně
vyšší stáří.8
Zároveň však D. Stehlíková připouštěla existenci starší břevnovské pečeti chrámové.
A právě na tomto místě bych ráda upozornila na pozapomenutou skutečnost,
že pro takovouto pečeť disponujeme již delší dobu významnou indicií.
Tuto indicii obsahuje listina, o jejíž existenci sice Gustav Friedrich věděl, považoval
ji však za deperditum. Je to blíže nedatovaná listina waldsasského opata
Daniela, jenž jí stvrdil koupi pozemků u Přívlak na Žatecku od břevnovského
opata Jindřicha, uskutečněnou se souhlasem břevnovského konventu.9 Teprve
Bed­řichu Mendlovi se však podařilo nalézt opis této listiny v klášterním kopiáři
a editovat jeho text. Z něj vyplývá, že opat Daniel pořídil o této směně vysvědčující
listinu a nechal ji opatřit jak pečetí sv. Vojtěcha, tak i opatskou pečetí, a pro
všechny případy si směnu pojistil ještě svědečnou řadou osob ze Žatecka a opatových
příbuzných.10
B. Mendl listinu hodnotil jako pravou příjemeckou a podle údajů o obou opatech
vymezil, podobně jako již G. Friedrich, krajní dobu jejího vzniku léty 1169
a 1194. Poté se ovšem pokusil ony pozemky v okolí grangie v Přívlacích blíže lo­
   6	 Opis se podle záhlavního regestu v edici dochoval prostřednictvím Siebenaicherových dějin hradiského
kláštera ze 17. století. K diktátu viz Šebánek, Jindřich: Kdo byl notář Otakarus 5? In: Studie k české diplomatice
doby přemyslovské. Edd. Jindřich Šebánek, Jiří Pražák, Sáša Dušková. Praha 1959, s. 3–39; k literární
činnosti biskupa Roberta viz Pumprová, Anna: Robert Olomoucký. Výklad Písně písní. Brno 2010, s. IX–LXV,
zvláště s. XVII.
  7	 Stehlíková, D.: Pečeti, s. 175, 176–177.
   8	 Tamtéž, s. 176–177. Například u třebíčského opata Arnolda, želivských premonstrátů nebo majestátní pečeti
královny Kunhuty lze připustit, že výroba pečetidla poněkud předcházela dobu, kdy bylo toto otištěno na
datovanou písemnost a tímto časově ukotveno. Datace břevnovského typáře již do 20. let 13. století je tedy
dobře myslitelná.
  9	 CDB I. Ed. Gustav Friedrich. Pragae 1907, č. 351, s. 316. Listina nebyla nově editována a zhodnocena ani
v Jagošová, Anna: Diplomata Bohemiae et Moraviae antiquissima. Prolegomena k CDB I. Dizertační práce obhájená
na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Brno 2015, s. 282–283.
 10	 Mendl, Bedřich: Známá — neznámá listina z Friedrichova Kodexu. In: Sborník prací věnovaných prof. dru
Gustavu Friedrichovi k šedesátým narozeninám. 1871–1931. Praha 1931, s. 259–261. Edice na s. 261: „[…]
presentis pagine scripto tradi voluimus et beati Adalberti, eiusdem loci patroni, sigillo insignavimus. Preterea
et sigillum abati inpressimus et testes adnotavimus: Yanec, videlicet filium episcopi Janis, Hermannum, fratrem
eiusdem abbatis, et Siffridum, cognatum eius, ceterosque quam plures in provincia Saczensi.“
265dana zapletalová / drobný příspěvek k nejstarší břevnovské sfragistice
kalizovat. Nejprve vyšel z imunity Jindřicha Břetislava pro waldsasské majetky
na českém území a mezi těmito lokalitami našel Roztyly na Žatecku, jež jsou od
Přívlak vzdáleny zhruba 3 km, na opačném břehu Ohře, k níž dosahovala údajně
velmi široká přívlacká klášterní pole, a jež byly klášteru roku 1165 darovány spolu
se sousední vsí Doudlebce.11 Roztyly se ovšem nacházejí již v protekčním privilegiu
Lucia III. z 9. března 1185.12 Směna tedy musela proběhnout před počátkem
roku 1185 a vzhledem k dopravním možnostem v zimních měsících, které cestu ke
kurii spíše znemožňovaly, ještě dříve. Tomu by nasvědčoval i výskyt jednoho ze
svědků, Janka, syna pražského biskupa Jana, v listinách z let 1183 a 1184.13 Pokud
je určení lokality správné, a mnoho jiných možností se zřejmě nenabízí, pak tedy
směna nejspíše proběhla před polovinou 80. let 12. století a zhruba do této doby
lze patrně také klást její zlistinění.
To ovšem, jak si povšiml již B. Mendl, zásadně měnilo a mění pohled na počátky
sfragistiky u řeholních institucí v českých zemích. Prvými doklady známými do této
doby byly pečeti a zmínky z johanitského prostředí — k roku 1189 máme doloženy
pečeti českého velkopřevora Bernharda a preceptora pražského špitálu Martina14
a o pečeti téhož špitálu se hovoří v listině datované podle užití staršího knížecího
typáře před rok 1188.15 Teprve s odstupem se dochovaly otisky jiných řeholních institucí
a jejich představených.16
Zájem břevnovských opatů o pečetěnou listinu ve 12. století vyplývá ze zmínek
o některých deperditech i z napodobování starších pečetí při výrobě sfragistických
falz na jméno Boleslava II. a Břetislava I.17 Snaha po zpečetění písemnosti autentickou
pečetí vysokého světského nebo církevního hodnostáře nikterak nevybočuje
z dobových tendencí. Sigillum authenticum definoval dekretál Alexandra III.
 11	Srov. CDB I, č. 227, s. 204–206. Je nutno mít na paměti, že říční síť mezi těmito lokalitami se od raného
středověku radikálně změnila.
 12	Viz CDB I, č. 306, s. 276.
 13	 Tamtéž, č. 300, s. 269–270; č. 304, s. 273–274.
 14	 Tamtéž, č. 325, s. 296–297; Jagošová, A.: Diplomata, s. 125. Martin byl příbuzný vyšehradského probošta
Gervasia a sám se stal litoměřickým a později pražským proboštem. Oba muži přiměli krále Vladislava
k založení johanitského špitálu a je výslovně doloženo, že se postarali o vybudování špitálního kostela,
srov. Vlček, Pavel — Sommer, Petr — Foltýn, Dušan a kol.: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1997, s. 457.
V koroboraci listiny je ovšem Martin titulován jako někdejší probošt a nyní preceptor (představený) pražského
špitálu. Nápisová pečeť však nese Martinovo označení jako frater i jako prepositus.
 15	 CDB I, č. 318, s. 290. Bedřichova listina může spadat buďto do časového rozmezí mezi koncem roku 1172
a zářím 1173, nebo mezi koncem roku 1178 a létem roku 1182, anebo do období po říjnu roku 1182. Srov.
Bláhová, M.: Historická chronologie. Praha 2001, s. 623.
 16	 Mendl, B.: Známá — neznámá listina, s. 265; Stehlíková, D.: Pečeti, s. 173–175.
 17	 Pražák, Jiří: Břevnovská deperdita z doby přemyslovské. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity
C 7, 1960, s. 111–112. Týž: Privilegium pervetustum Boleslai. In: Milénium břevnovského kláštera (993–1993).
Sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách. Edd. Ivan Hlaváček, Marie Bláhová. Praha
1993, s. 19–21; Stehlíková, D.: Pečeti, s. 177.
brno v minulosti a dnes 31 | 2018266
(1159–1181) a poté se užití pečeti jako ověřovacího prostředku v českých zemích
oproti době předchozí dosti rozšířilo.18
Konkrétně u opata Jindřicha máme však doklad z nejpádnějších. Přináší ho spurie
na jméno knížete Bedřicha na hranický újezd,19 jež je podle hodnocení Jindřicha
Šebánka20 paleograficky blízká době urovnání sporu Břevnova, potažmo Rajhradu
s hradiským klášterem, a nemůže tedy v dochované podobě pocházet z roku 1169,
kam se hlásí. V ní se uvádí, že opat Jindřich žádal o zlistinění a zpečetění královskou
pečetí. Je skutečně velmi dobře možné, že obsah donace, kterou měl dostat rajhradský
klášter na prosbu eremity Jurika, jenž příslušné území vyklučil a kolonizoval,
skutečně již nezprostředkovával pouhý nepečetěný tradiční zápis, ale zpečetěná listina.
Dochovaná kopie Vladislavovy královské pečeti na falzu totiž dosti věrně napodobuje
jeho čtvrtý typář ze stejné doby, do níž má donace Hranicka spadat. Před
paleografickým upřesněním doby sepsání falza byla tato pečeť dokonce považována
za ojediněle se vyskytnuvší otisk typáře pátého.21 To bude sotva náhoda. Pozdější
výrobce razidla tedy dosti pravděpodobně musel kopírovat originální předlohu.
Důvodem pro vznik falza, respektive kopie listiny, mohlo hypoteticky být jednání
u kurie, které opat Dluhomil zamýšlel, ale nakonec svolil k rozhodnutí sporu před
smírčí komisí.
Dikce výše citované waldsasské listiny připouští výklad, že pečeť měl nejen břevnovský
konvent, ale i sám opat. Vzhledem k časově blízkým pečetím johanitských
představených to skutečně není vyloučeno. Břevnov tedy nejen přijímal pečetěné
písemnosti, ale i sám aktivně pečetil v době na naše poměry dosti rané. Svou roli při
časném docenění pečeti mohl kromě znalosti soudobé kanonistiky sehrát i fakt, že
nejen waldsasský opat Daniel, ale i břevnovský opat Jindřich byl původem cizinec.
Dosvědčují to německá jména jeho příbuzných, kteří se uvádějí ve svědečné řadě
Danielovy listiny: bratr Heřman a další příbuzný Sifrid. Na rozdíl od B. Mendla
(i když ten hovořil pouze o prvé zmínce) se však zdráhám pronášet výroky o prvenství
břevnovského kláštera, co se sfragistické praxe týče. Jednak ani zmínka o břevnovských
pečetích, ani zmínka o pečeti pražského johanitského špitálu nepocházejí
z přesně datované listiny, a nelze tedy určit ani prvenství písemné zprávy o nich.
Zároveň však musíme mít na paměti, že naše poznání je kromě dochování materiálu
limitováno i metodicky — dochovaný otisk typáře bývá datován podle písemnosti
a razidlo samozřejmě mohlo být k dispozici i výrazně dříve. K tomu připočtěme,
že u některých konventů, jež vznikly ještě v průběhu raného středověku, se nám
 18	 Srov. Jagošová, A.: Diplomata, s. 112–121; Maráz, Karel: Sfragistika. Studijní texty pro posluchače pomocných věd
historických a archivnictví. Brno 2014, s. 153.
 19	 CDB I, č. 247, s. 218–219.
 20	 Šebánek, J. — Dušková, S.: Studie k českému diplomatáři. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity
2, 1953, č. 2–4, s. 263–264, 278, pozn. 35.
 21	 Viz Čarek, Jiří: O pečetech českých knížat a králů z rodu Přemyslova. In: Sborník příspěvků k dějinám hlavního
města Prahy 8, 1938, s. 6–7.
267dana zapletalová / drobný příspěvek k nejstarší břevnovské sfragistice
nedochoval nejen archiv, ale někdy ani paměť na dobu a okolnosti fundace. Není
tedy vůbec vyloučeno, že Břevnov a pražští johanité nebyli žádnými průkopníky‑pečetiteli,
ale že nám u jiných ústavů pouze chybějí informace.
Břevnov tedy nejpozději v 80. letech 12. století disponoval konventní pečetí staršího
chrámového typu a opatskou pečetí. Do jisté míry se dokážeme vyslovit i k jejich
podobě. Obě pečeti byly jednostranné a měly zcela jistě kulatý tvar; zahrocený
ovál neboli mandorla se v církevní sfragistice rozšířil až po IV. lateránském koncilu
a u nás jej poprvé užil biskup Ondřej.22 Tento tvar začali ještě v průběhu 13. století
užívat břevnovští opati (pečeti nižších hodnostářů se nezachovaly) a podřízené
řádové domy, respektive asi i jejich představení. Nejlépe je ovšem tato praxe sledovatelná
u Rajhradu, i když u Broumova a Police nad Metují lze očekávat analogické
poměry.23 U konventní pečeti lze s vysokou mírou pravděpodobnosti uvažovat
o vyobrazení sv. Vojtěcha, i když jsou známy i případy, kdy je namísto klášterního
patrona inzerovaného v opise v pečetním obraze zpodobněn sv. Benedikt. Vyloučit
nelze ani možnost, že byli, podobně jako na mladším a dlouho užívaném břevnovském
konventním typáři, zobrazeni trůnící světci oba. U opatské pečeti lze podle
soudobých analogií očekávat stojící figuru v pontifikálním oděvu s opatskými insigniemi
a knihou symbolizující řeholi.24
Dochovaná pozdně románská konventní pečeť relativně mladšího obsahového
typu, jenž se u klášterů, kde změnu dokážeme sledovat (Kladruby, Třebíč) a kde k ní
bylo vůbec přistoupeno, objevil nejdříve ve 30. letech 13. století, tedy není prvním
typářem, kterým kdy břevnovský konvent disponoval.25 Zároveň bylo zřejmě od
počátku rozlišováno mezi pečetí konventu a opata, i když první otisk opatské pečeti,
již ve tvaru mandorly, se dochoval teprve z pokročilejšího období úřadu opata
Martina.26 Situace, kdy Dluhomil roku 1222 pečetil svou vlastní pečetí a její platnost
se vztahovala i na konvent, tedy měla patrně zvláštní důvody (ztrátu, zcizení či zapomenutí
konventního pečetidla?, dosud nedodaný nový pečetní typář?),27 které
již zpětně nedokážeme určit.
 22	 Nový, Rostislav: Pečeti pražských a olomouckých biskupů (Studie ze sfragistiky přemyslovského období). In: Sborník
archivních prací 10, 1960, č. 1, s. 184–185; Maráz, K.: Sfragistika, s. 98–99.
 23	 Stehlíková, D.: Pečeti, s. 178–182, 184–185; Pavelková, Jindra: Exkurz do sfragistiky rajhradského kláštera.
In: An umění a vědy miloval… Milovníci a mecenáši věd a umění v řeholním rouše. Katalog výstavy. Brno
2014, s. 17–18.
 24	 Stehlíková, D.: Pečeti, s. 173–174.
 25	 Tamtéž, s. 176.
 26	 Tamtéž, s. 178. Pečeti však chybí opis, proto není vyloučeno, že ji používali i Martinovi předchůdci.
 27	 K časové, potažmo finanční náročnosti zhotovení velkého a reprezentativního typáře viz Maráz, K.: Sfragistika,
s. 16–17.
zusammenfassung
329zusammenfassung
dana zapletalová
ein winziger beitrag zur breunauer sphragistik
Der Herausgeber des I. Teils von Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae
Gustav Friedrich wusste zwar über die Existenz der von Daniel, Abt von Waldsassen,
herausgegebenen Urkunde Bescheid, er hielt sie jedoch für ein Deperditum.
Bedřich Mendl fand jedoch später im Klosterkopialbuch deren Abschrift. Abt Daniel
bestätigte damit einen Ankauf der Grundstücke bei Přívlaky im Žatec­‑Gebiet
vom Břevnover Abt Jindřich (Heinrich), der sich mit der Übereinstimmung des
Břevnover Konvents verwirklichte. Die Urkunde wurde ihrer Corroboratio zufolge
mit dem St.-Adalbert­‑Siegel und mit dem Abtsiegel versehen. Deren Text enthält so
ein übersehenes Indiz für frühe Anfänge der Siegelvewendung/ Gebrauch des Siegels
im Břevnover Kloster, die in die Zeit des Abtamtes von Jindřich, wahrscheinlich
in die 80-er Jahre des 12. Jahrhunderts fallen.
Übersetzt von der Autorin