Příspěvek reflektuje poválečnou kritikou tzv. režisérismu, který byl definován jako příliš svévolná režijní interpretace dramatického textu a zároveň neorganická podoba inscenace, v níž některá ze složek převažuje nad dalšími. Na základě teoretických textů v dobovém tisku a vybraných inscenačních příkladů jsem pojmenovala klíčové tendence tehdejšího uvažování o vztahu textu a divadla.