Pavel Koukal AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA Masarykova univerzita muni press muni law ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS IURIDICA EDITIO SCIENTIA AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA Pavel Koukal Masarykova univerzita Brno 2019 Vzor citace KOUKAL, Pavel. Autorské právo, public domain a lidská práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2019, 524 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Edice Scientia, 647. ISBN 978-80-210-9279-2 (brož.), 978-80-210-9280-8 (online). CIP - Katalogizace v knize Koukal, Pavel Autorské právo, public domain a lidská práva / Pavel Koukal. – 1. vydání. -- Brno: Masarykova univerzita, 2019. 524 stran. – Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Edice Scientia, č. 647. ISBN 978-80-210-9279-2 (brož.), 978-80-210-9280-8 (online) 347.78* 347.77/.78* 347.78.04* 342.7* (048.8)* - autorské právo - právo duševního vlastnictví - volné dílo - lidská práva - monografie 347.7 - Obchodní právo. Finanční právo. Právo průmyslového vlastnictví. Patentové právo. Autorské právo [16] Monografie vznikla jako výsledek projektu Grantové agentury ČR „Mezinárodní právo soukromé a  právo duševního vlastnictví – kolizní otázky“ (GA17-19923S). Recenzenti: prof. JUDr. Martin Boháček, CSc. JUDr. Zuzana Adamová, PhD. © 2019 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-9279-2 ISBN 978-80-210-9280-8 (online : pdf) DOI https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M210-9280-2019 5 OBSAH Seznam zkratek.........................................................................................................................13 Ústavní zákony .....................................................................................................................13 Zákony.......................................................................................................................................13 Mezinárodní smlouvy........................................................................................................15 Předpisy Evropské unie....................................................................................................17 Primární předpisy..............................................................................................................17 Nařízení................................................................................................................................17 Směrnice...............................................................................................................................17 Zahraniční právní předpisy.............................................................................................19 Další použité zkratky.........................................................................................................19 Úvod..................................................................................................................................................21 První část 1 Individualita autorského díla vs. autorskoprávně volná složka.......33 1.1 Dílčí shrnutí...............................................................................................................37 2 Vliv švýcarské autorskoprávní doktríny na české pojetí individuality autorského díla....................................................................................39 2.1 Dílčí shrnutí...............................................................................................................47 3 Německý přístup k autorskoprávní individualitě......................................49 3.1 Dílčí shrnutí...............................................................................................................57 4 Německý přístup k autorskoprávně volné složce díla............................59 4.1 Abstraktní výsledky tvůrčí duševní činnosti.............................................60 4.2 Skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí..............................61 4.3 Vědecké myšlenky, teorie, principy a objevy.............................................62 4.4 Myšlenky a principy počítačových programů...........................................64 4.5 Volná díla.....................................................................................................................69 4.6 Dílčí shrnutí...............................................................................................................70 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 6 5 Vliv německé autorskoprávní doktríny na české autorské právo...............................................................................................73 5.1 Dílčí shrnutí...............................................................................................................78 6 Autorskoprávní individualita (originalita) v kontextu judikatury SDEU..............................................................................................................79 6.1 Dílčí shrnutí...............................................................................................................87 7 Autorskoprávně volná složka díla v českém právu...................................89 7.1 Dílčí shrnutí...............................................................................................................95 8 Zdůvodnění obecného užívání jednotlivých kategorií autorskoprávně volné složky díla..........................................................................97 9 Autorskoprávně volná složka díla a komunikační (interpersonální) funkce díla....................................................................................99 9.1 Dílčí shrnutí.............................................................................................................102 10 Autorskoprávně volná složka díla v kontextu tzv. commons...........103 10.1 John Locke a commons.....................................................................................107 10.2 Samuel Pufendorf a commons......................................................................110 10.3 Čtyři kategorie commons dle Drahose......................................................112 10.4 Dílčí shrnutí.............................................................................................................115 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta..................117 11.1 Strukturální public domain..............................................................................118 11.2 Časově vymezená public domain.................................................................122 11.3 Autonomní public domain...............................................................................135 11.4 Výjimková public domain.................................................................................138 12 Shrnutí společných principů všech oblastí public domain...............143 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla.............................................................................................................................149 13.1 Metoda poměřování kolidujících zájmů....................................................152 13.1.1 Zájmy autora.......................................................................................................155 13.1.2 Zájmy prostředníků (vydavatelů, producentů)........................................159 7 Obsah 13.1.3 Zájmy uživatelů..................................................................................................162 13.1.4 Zájmy společnosti (veřejné a obecné)........................................................165 13.1.5 Dílčí shrnutí........................................................................................................167 13.2 Vybrané příklady kolize zájmů a jejich řešení.........................................168 13.2.1 Osobnostní zájmy autora a limitace obecné svobody jednání...........168 13.2.2 Fanfiction.............................................................................................................173 13.2.3 Užití částí díla a citační licence.....................................................................180 13.2.4 Dílčí shrnutí........................................................................................................200 13.3 Metoda rozlišování individualizovaných a neindividualizovaných částí díla (abstrakce-konkretizace)...........201 13.3.1 Historický exkurz do rozlišování mezi vnitřní a vnější formou díla a jeho obsahem..........................................................................202 13.3.2 Ulmerova kritika rozlišování mezi vnitřní formou díla a jeho obsahem..................................................................................................205 13.3.3 Forma a obsah z hlediska vnímání autorského díla...............................207 13.3.4 Vztah mezi Form und Inhalt Dichotomie a ideaexpression dichotomy......................................................................................210 13.3.5 Literární žánr a rozlišování individualizovaných a abstraktních prvků.........................................................................................232 13.3.6 Literární postavy a rozlišování individualizovaných a abstraktních prvků.........................................................................................234 13.3.7 Forma a obsah děl vědeckých.......................................................................244 13.3.8 Reflexe závěrů německé autorskoprávní doktríny ohledně limitů autorskoprávní ochrany děl vědeckých v českém a slovenském prostředí....................................................................................252 13.3.9 Redefinování limitů autorskoprávní ochrany děl vědeckých v českém autorském právu.......................................................259 13.3.10 Sémiotický pohled na volnost vědeckých myšlenek..............................260 13.3.11 Dílčí shrnutí........................................................................................................266 Druhá část 14 Ústavně konformní výklad a poměřování práv..........................................271 14.1 Ústavně konformní výklad v soukromém právu..................................272 14.2 Test proporcionality v užším slova smyslu..............................................274 14.3 Praktická konkordance.......................................................................................281 14.4 Dílčí shrnutí.............................................................................................................283 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 8 15 Autorskoprávně volná složka díla a její lidskoprávní zakotvení....................................................................................285 16 Autorskoprávně volná složka díla a obecná svoboda jednání.........287 16.1 Pozitivní a negativní stránka svobody jednání.......................................287 16.2 Interpersonální stránka svobody jednání..................................................290 16.3 Obecná svoboda jednání a nehmotné statky..........................................294 16.4 Obecná svoboda jednání a její vztah k jiným základním právům a svobodám............................................................................................297 16.5 Dílčí shrnutí.............................................................................................................300 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu...........................303 17.1 Svoboda projevu v mezinárodních dokumentech...............................303 17.2 Svoboda projevu v Listině základních práv a svobod.......................308 17.3 Projev, informace, ideje a idea-expression dichotomy.......................310 17.4 Autorské právo jako limitace svobody projevu.....................................312 17.5 Shrnutí vztahu mezi svobodou projevu a autorskoprávně volnou složkou díla........................................................319 18 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti.................................................................323 18.1 Ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti v ústavních dokumentech vybraných států..............................................324 18.2 Ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti v čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.................................328 18.3 Interpretace čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve světle mezinárodních lidskoprávních dokumentů....330 18.4 Dílčí shrnutí.............................................................................................................334 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti.......................337 19.1 Ochrana osobnosti v mezinárodních lidskoprávních dokumentech...........................................................................................................337 19.2 Ochrana osobnosti v Listině základních práv a svobod...................340 19.3 Vliv ústavněprávní ochrany osobnosti na autorskoprávně volnou složku díla.......................................................342 19.3.1 Osobnostní rozměr autorské tvorby...........................................................342 9 Obsah 19.3.2 Autorskoprávně volná složka díla a informační sebeurčení...............345 19.3.3 Zveřejnění díla a jeho vliv na interpersonální (komunikační) funkci autorského díla........................................................348 19.3.4 Zveřejnění díla a umělecká/vědecká kritika.............................................350 19.3.5 Kritéria pro posuzování přiměřenosti umělecké a vědecké kritiky..356 19.3.6 Ochrana integrity díla a všeobecná osobnostní práva..........................363 19.3.7 Všeobecná osobnostní práva a autorství vědeckých myšlenek..........367 19.3.8 Dílčí shrnutí........................................................................................................369 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku..........................373 20.1 Ochrana majetku v mezinárodních lidskoprávních dokumentech...........................................................................................................376 20.2 Ochrana „duševního majetku“ v Listině základních práv a svobod..........................................................................................................380 20.3 Limity ústavněprávní ochrany majetku a autorskoprávně volná složka díla..............................................................392 20.4 Dílčí shrnutí.............................................................................................................407 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství............................................................................................411 21.1 Dvě „přístupové cesty“ ke kulturnímu bohatství.................................412 21.2 Právo přístupu ke kulturním (uměleckým) statkům a vědeckým výsledkům ve vybraných lidskoprávních dokumentech..........................................................................414 21.3 Omezený rozsah čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod..................................................................420 21.4 Exclusive positive community a čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod..................................................................................429 21.5 Dílčí shrnutí.............................................................................................................434 Závěr...............................................................................................................................................437 Autorskoprávně volná složka díla a společné statky (commons).............437 Vnitřní struktura autorskoprávně volné složky díla.........................................438 Autorskoprávně volná složka díla a autorskoprávní individualita............439 Autorskoprávně volná složka díla a public domain.........................................441 Metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla......................443 Metoda vážení kolidujících zájmů.............................................................................443 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 10 Metoda rozlišování individualizovaných a neindividualizovaných částí díla (abstrakce-konkretizace)............................................................................444 Metoda poměřování základních práv a svobod (test proporcionality, praktická konkordance)......................................................446 Autorskoprávně volná složka díla a její lidskoprávní zakotvení................447 Obecná svoboda jednání..............................................................................................447 Svoboda projevu.............................................................................................................450 Ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti............................................452 Ochrana osobnosti.........................................................................................................453 Ochrana majetku.............................................................................................................454 Právo na přístup ke kulturnímu bohatství..............................................................457 Summary......................................................................................................................................459 General Conclusions and Methodology................................................................459 Selected Specific Findings.............................................................................................461 Individuality of Author’s Work vs. Non-Protected Parts of Copyrighted Work....................................................................................................461 Influence of the Swiss Copyright Doctrine on the Czech Concept of the Individuality of Author’s Work..................................................462 Influence of German Doctrine on the Czech Copyright.................................462 Individuality in the Context of the CJEU case law.............................................463 Free Components of Copyrighted Work and their Justification....................463 Free Components of Copyrighted Work in the Context of Commons......464 Method of Balancing Competing Interests...........................................................466 Method of Distinguishing Individualized and Non-Individualized Parts of Work (Abstraction-Specification)............467 Balancing Competing Constitutional Principles...................................................468 Literatura a další použité zdroje.................................................................................471 Odborné publikace a články.........................................................................................471 A...........................................................................................................................................471 B............................................................................................................................................471 C............................................................................................................................................473 D...........................................................................................................................................474 E...........................................................................................................................................476 F............................................................................................................................................477 G...........................................................................................................................................477 H...........................................................................................................................................479 Ch.........................................................................................................................................481 I.............................................................................................................................................482 11 Obsah J.............................................................................................................................................482 K...........................................................................................................................................483 L............................................................................................................................................486 M...........................................................................................................................................487 N...........................................................................................................................................489 O...........................................................................................................................................489 P............................................................................................................................................490 R............................................................................................................................................491 S............................................................................................................................................491 T............................................................................................................................................494 U...........................................................................................................................................496 V...........................................................................................................................................496 W..........................................................................................................................................497 Z...........................................................................................................................................498 Ostatní internetové zdroje............................................................................................498 Právní předpisy........................................................................................................................501 Právní předpisy České republiky................................................................................501 Důvodové zprávy...............................................................................................................502 Mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána.................................502 Ostatní mezinárodní smlouvy.....................................................................................504 Právní předpisy Italské republiky..............................................................................504 Právní předpisy Egypta...................................................................................................504 Právní předpisy Evropské unie...................................................................................504 Právní předpisy Francouzské republiky.................................................................505 Právní předpisy Moldávie..............................................................................................506 Právní předpisy Polské republiky..............................................................................506 Právní předpisy Portugalska.........................................................................................506 Právní předpisy Rakouské republiky........................................................................506 Právní předpisy Slovenské republiky.......................................................................507 Právní předpisy Spojených států amerických......................................................507 Právní předpisy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska..............................................................................................................507 Právní předpisy Spolkové republiky Německo..................................................507 Právní předpisy Švédského království.....................................................................508 Právní předpisy Švýcarské konfederace (Spolku)..............................................508 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 12 Právní předpisy Sovětského svazu............................................................................508 Soudní rozhodnutí................................................................................................................509 Soudní rozhodnutí České republiky.........................................................................509 Nálezy a usnesení Ústavního soudu.........................................................................509 Rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR........................................................................512 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR.........................................................................512 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR.......................................................................512 Rozhodnutí Nejvyššího soudu...................................................................................512 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu...............................................................513 Rozhodnutí nižších civilních soudů..........................................................................513 Soudní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva..............................513 Stanoviska Evropské komise pro lidská práva...................................................518 Soudní rozhodnutí Francouzské republiky..........................................................518 Soudní rozhodnutí Nizozemského království....................................................518 Soudní rozhodnutí Rakouské republiky.................................................................518 Soudní rozhodnutí Soudního dvora Evropského sdružení volného obchodu (ESVO)...........................................................................................519 Soudní rozhodnutí Slovenské republiky................................................................519 Soudní rozhodnutí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska..............................................................................................................519 Soudní rozhodnutí Spojených států amerických................................................519 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických (Supreme Court of the United States of America)............................................519 Rozhodnutí federálních soudů a státních soudů..................................................520 Soudní rozhodnutí Spolkové republiky Německo...........................................521 Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht)......521 Rozhodnutí Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof)......................521 Rozhodnutí nižších civilních soudů..........................................................................522 Soudní rozhodnutí Soudního dvora EU................................................................523 Rozhodnutí Soudního dvora EU...............................................................................523 Probíhající řízení o předběžných otázkách.............................................................524 Soudní rozhodnutí Švýcarské konfederace (Spolku).......................................524 Rozhodnutí Spolkového soudu (Schweizerisches Bundesgericht).................524 13 SEZNAM ZKRATEK Ústavní zákony 1 Listina základních práv a svobod Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR Ústava ČR – Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákony AutZ Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) InsZ Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ObčZ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ObčZ1964 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník OdrůdZák Zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochraně práv k odrůdám) OchrZn Zákon č.  441/2003  Sb., o  ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) OSŘ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád OznPůvod Zákon č.  452/2001  Sb., ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele 1 Není-li dále v textu specifikováno jinak, jsou všechny použité předpisy uváděny ve znění pozdějších předpisů, resp. u mezinárodních smluv ve znění posledních revizí. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 14 PrůmVz Zákon č.  207/2000  Sb., zákon o  ochraně průmyslových vzorů a  o  změně zákona č.  527/1990  Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích UžitVz Zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech ZákPr Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce SŘ Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád TŘ Zákon č.  141/1961  Sb., o  trestním řízení soudním (trestní řád) ZákVyn Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích zák. č. 352/2001 Sb. Zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů zák. č. 60/2000 Sb. Zákon č.  60/2000  Sb., o  ochraně olympijských symbolik zák. č. 151/1997 Sb. Zákon č.  151/1997  Sb., o  oceňování majetku a  o  změně některých zákonů (zákon o  oceňování majetku) zák. č. 35/1965 Sb. Zákon č.  35/1965  Sb., zákon o  dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) zák. č. 84/1972 Sb. Zákon č. 84/1972 Sb. o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech Seznam zkratek 15 Mezinárodní smlouvy Bernská úmluva Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb. ze dne 8. července 1980, o Bernské úmluvě o ochraně literárních a  uměleckých děl ze  dne 9.  září  1886, doplněné v  Paříži dne 4.  května  1896, revidované v  Berlíně dne 13.  listopadu  1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971 Dohoda TRIPS Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví [Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO); Příloha 1C] Evropská patentová úmluva Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 69/2002 Sb. m. s., ze  dne 1.  července  2002, o  přístupu České republiky k Úmluvě o udělování evropských patentů (Evropské patentové úmluvě) ze dne 5. října 1973 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Úmluva o  ochraně lidských práv a  základních svobod ve znění Protokolů 3, 5 a 8, přijatá v Římě dne 4. listopadu 1950 byla vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. Pod č. 209/1992 Sb. byl rovněž vyhlášen Dodatkový protokol k Úmluvě (Paříž, 20. března 1952), Protokol č. 2 k Úmluvě (Štrasburk, 6. května 1963), Protokol č.  4 k  Úmluvě (Štrasburk, 16.  září  1963), Protokol č. 6 k Úmluvě (Štrasburk, 28. dubna 1983) a Protokol č.  7 k  Úmluvě (Štrasburk, 22.  listopadu  1984). Protokol č. 11 k Úmluvě (Štrasburk, 11. května 1994) byl vyhlášen pod č.  243/1998  Sb.; Protokol č.  13 k Úmluvě (Vilnius, 3. května 2002) byl vyhlášen pod č.  114/2004  Sb. m. s.; Protokol č.  14 (Štrasburk, 13. května 2004) vyhl. pod č. 48/2010 Sb. m. s. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 16 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. ze  dne 10.  května  1976, o  Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. ze  dne 10.  května  1976, o  Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/2002 Sb. m. s. Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 48/2002 Sb. m. s. Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví č. 159/1991 Sb. Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o  Úmluvě o  zachování nemateriálního kulturního dědictví č. 39/2009 Sb. m. s. Vídeňská úmluva o smluvním právu Vyhláška ministra zahraničních věcí č.  15/1988  Sb. ze dne 26. února 1988, o Vídeňské úmluvě o smluvním právu, ve znění sdělení č. 9/2014 Sb. m. s. Všeobecná deklarace lidských práv Deklarace vyhlášená Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948 Seznam zkratek 17 Předpisy Evropské unie Primární předpisy Lisabonská smlouva Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 111/2009 Sb. m. s.  o  sjednání Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství Listina základních práv a svobod Evropské unie Listina základních práv a  svobod Evropské unie (2012/C 326/02) Smlouva o Evropské unii Smlouva o  Evropské unii, konsolidované znění (2012/C 326/01) Nařízení nařízení č. 6/2002/ES Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství nařízení č. 469/2009/ES Nařízení Evropského parlamentu a  Rady (ES) č.  469/2009 ze  dne 6.  května  2009 o  dodatkových ochranných osvědčeních pro léčivé přípravky (kodifikované znění) nařízení č. 1151/2012/EU Nařízení Evropského parlamentu a  Rady (EU) č. 1151/2012 ze dne 21. listopadu 2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin Směrnice směrnice č. 91/250/EHS Směrnice Rady ze  dne 14.  května  1991 o  právní ochraně počítačových programů (91/250/EHS) AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 18 směrnice č. 98/93/EHS Směrnice Rady 98/93/EHS ze  dne 29.  října  1993 o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících směrnice č. 96/9/ES Směrnice Evropského parlamentu a  Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází směrnice č. 98/71/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze  dne 13.  října  1998 o  právní ochraně (průmyslových) vzorů směrnice č. 2001/29/ES Směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti směrnice č. 2004/48/ES SměrniceEvropskéhoparlamentua Rady2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví směrnice č. 2006/116/ES Směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2006/116/ES ze  dne 12.  prosince  2006 o  době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Kodifikované znění) směrnice č. 2016/943/EU Směrnice Evropského parlamentu a  Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. června 2016 o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním Seznam zkratek 19 Zahraniční právní předpisy ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie (JGS Nr. 946/1811) BGB Bürgerliches Gesetzbuch. In  der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909, 2003 I S. 738). Zuletzt geändert durch Artikel 1 des Gesetzes vom 20. Juli 2017 (BGBl. I S. 2787) Grundgesetz/GG Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland in  der im  Bundesgesetzblatt Teil III, Gliederungsnummer 100-1, veröffentlichten bereinigten Fassung, das zuletzt durch Artikel 1 des Gesetzes vom 13. Juli 2017 (BGBl. I S. 2347) geändert worden ist německý Urheberrechtsgesetz/UrhG Urheberrechtsgesetz vom 9. September 1965 (BGBl. I S. 1273), das zuletzt durch Artikel 1 des Gesetzes vom 1. September 2017 (BGBl. I S. 3346) geändert worden ist rakouský Urheberrechtsgesetz Bundesgesetz über das Urheberrecht an  Werken der Literatur und der Kunst und über verwandte Schutzrechte (Urheberrechtsgesetz) vom 09. April 1936 (BGBl. Nr. 111/1936) švýcarský Urheberrechtsgesetz Bundesgesetz über das Urheberrecht und verwandte Schutzrechte vom 9. Oktober 1992 (SR 231.1) (Stand am 1. Januar 2017) Další použité zkratky Bundesgerichtshof německý Spolkový soudní dvůr Bundesgericht švýcarský Spolkový soud AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 20 Bundesverfassungsgericht německý Spolkový ústavní soud Nejvyšší soud USA Nejvyšší soud Spojených států amerických (Supreme Court of  the United States of  America) Soudní dvůr EU nebo SDEU Soudní dvůr Evropské unie Soudní dvůr ESVO Soudní dvůr Evropského sdružení volného obchodu 21 ÚVOD Monografie, kterou držíte v ruce, se zabývá autorskoprávní ochranou, resp. ne-ochranou z poněkud neobvyklého úhlu pohledu. Zatímco se běžné knihy o autorském právu věnují tomu, co je autorskoprávně chráněno, jak dlouho a za jakých podmínek, tj. příslušný autor rozebírá jednotlivé instituty autorského práva (autor, autorské dílo, autorská práva, odpovědnost za porušení autorského práva, autorskoprávní licence apod.), nám se svým způsobem bude jednat o přesný opak. Jára Cimrman vysvětluje, že  podle filosofie negativního externismu se to má s existencí věcí přesně naopak, než jak to odpovídá běžnému názoru. Jsoucno je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že  je. Cimrmanolog Ladislav Smoljak to  v  úvodu k  divadelní hře Blaník vysvětluje na příkladu s křídou. Uvádí, že „držím-li v ruce křídu, pak tato křída vyplňuje souvisle celý prostor svého okolí a jedině v místě, které vidíte, tato křída není“.2 To, co člověk drží v ruce, je vlastně jen jakási prázdná bublina v souvislém křídovém masivu. Na jiném místě potom tentýž interpret poukazuje na to, že díra v papíru, který symbolizuje lidské poznání, se napíná a zvětšuje stejným způsobem, jako papír samotný. Procesy, které se odehrávají v prázdném prostoru a na ploše papíru, jsou zrcadlově obrácené: „Jestliže se plocha zvětšuje, tedy rozpíná do všech směrů, otvor se naopak zmenšuje. A když se zase naopak plocha zmenšuje, otvor se zvětšuje.“3 Uvedené myšlenky nám s jistou nadsázkou mohou být základní metodologickou pomůckou. Pokud chceme sémanticky vymezit určitý pojem (znak), je velmi dobré zaměřit se nejdříve na negativní stránku pojmu, tedy na to, co daný pojem není. Určujeme tím mj. intenzi (obsah) pojmu.4 V oblasti ochrany duševního vlastnictví se  tradičně jedná o  vymezení negativních pojmových znaků předmětů ochrany.5 Pokud se tedy zabýváme tím, 2 Smoljak/Svěrák, Vyšetřování ztráty třídní knihy, 1967. 3 Smoljak/Svěrák, Akt, 1967. 4 „Rozsah pojmu odráží třídu individuí atd., na niž se pojem vztahuje. Obsah pojmu naproti tomu odráží komplex příznaků, který je společný všem věcem, jež daný rozsah pojmu odráží“ (Melzer, 2011, s. 7). 5 Viz např. Telec, 2012, s. 23 a násl.; Telec/Tůma, 2007, s. 15 a násl. Rovněž viz Srstkův termín „nedílo“ (Srstka In: Srstka, 2017, s. 66, 67). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 22 na které prvky se autorskoprávní ochrana nevztahuje, současně tím nepřímo určujeme i množinu předmětů, které pod rozsah pojmu autorského díla spadat mohou. Jak ovšem uvidíme, je  pojem autorskoprávně volné složky díla širší, než že  by  šlo pouze o  určení negativní intenze pojmu autorské dílo. Autorskoprávně volná složka totiž zahrnuje mj. i volná díla (§ 28 AutZ), která jinak pojmové znaky autorského díla splňují, stejně jako díla, která jsou vyloučena z ochrany z důvodu veřejného zájmu (§ 3 AutZ). K autorskoprávně volné složce díla tak můžeme přistupovat jednak z hlediska objektového, kdy s pomocí pojmových znaků autorského díla analyzujeme to, co autorskoprávně chráněno není (viz kapitola 4), jednak z hlediska právně-regulačního (rozsahu ochrany), kdy určujeme, které prvky lze z důvodu obecného či veřejného zájmu volně užívat, přestože jsou dostatečně individuální na to, aby splňovaly požadavky autorskoprávní individuality (kapitola 11). Tento druhý obsahový přístup již samozřejmě neodpovídá Cimrmanově filosofii negativního externismu, neboť se  naopak zaměřujeme na  pozitivní vymezení tzv. obecného fondu neboli public domain. V této knize nicméně často používáme alegorický obraz inspirovaný Grotiovým pojednáním o Mare liberum, kde hovoříme o  svobodném moři a  ostrovech exkluzivity, které v něm existují6 (např. kapitola 11 a 16). Cimrmanův příměr o prázdném prostoru, který se zvětšuje a zmenšuje tak, jak se napíná či smršťuje samotná plocha, proto vhodně zapadá do naší premisy, kterou se snažíme obhájit ve druhé části této knihy, že právní exkluzivita, ať již založená na osobnostních či majetkových právech, má v moři svobodného lidského jednání vytvářet pouze dílčí ostrovy,7 a že naopak moře nemá být uměle vysoušeno zaváděním nových majetkových práv. Obraz naší scenérie se tedy má podobat spíše ostrůvkům, které obepíná oceán obecné svobody jednání, než holandské krajině vysušeného moře s plavebními kanály. Autorskoprávně volnou složkou díla v  kontextu kombinace objektového a  právně-regulačního kritéria budeme rozumět tyto prvky: (i) abstraktní 6 Podobný příměr používá i Kur (Kur, 2009, s. 292). 7 Geiger, Fundamental Rights, a Safeguard for the Coherence of Intellectual Property Law?, 2004, s. 272. Úvod 23 výsledky tvůrčí duševní činnosti (umělecký styl či metoda; myšlenka; žánr; holý námět; obecná charakteristika literárních postav; formáty televizních pořadů apod.), (ii) skutečnosti existující objektivně, tj. nezávisle na lidském vědomí (denní zprávy; historické události; životopisné události; přírodní či  společenské jevy), (iii) vědecké poznatky, myšlenky, metody, principy, matematické vzorce, statistické grafy, vědecké objevy, (iv) myšlenky a principy, na nichž jsou postaveny počítačové programy, (v) volná díla, a konečně (vi) úřední díla a výtvory tradiční lidové kultury. Přestože jsme výše hovořili o  autorskoprávně volných prvcích, v  textu monografie používáme spíše pojem „autorskoprávně volná složka díla“, a to z následujících důvodů. Jedná se nám o to, že autorskoprávní volnost prvků v praxi neposuzujeme v rovině abstraktní, ale naopak na konkrétních případech, kdy jsou volné prvky zkombinovány s prvky chráněnými (například určujeme, zda u daného díla došlo k porušení autorského práva, přestože shoda mezi porovnávanými výtvory spočívá toliko v abstraktních prvcích nebo ve skutečnostech existujících nezávisle na lidském vědomí). Pojmem „složka“ tedy chceme zdůraznit, že  dané prvky jsou objektivně součástí autorského díla, nicméně autorskoprávní ochrana se na ně nevztahuje (platí to i u volných děl, neboť i ta často bývají užívána jako součást nového výtvoru). Kromě toho jsme hledali vhodný pojem pro souborné označení autorskoprávně volných prvků a jako vhodný se nám jevil právě uvedený termín. Do úvahy by samozřejmě přicházela i označení jako „množina“ či „soubor“. Co se  týče dalších terminologických záležitostí, používáme v  textu této knihy zaměnitelně pojmy „obecný fond“ a „public domain“. Autorem českého pojmu „obecný fond“ je Karel Knap, dle nějž „do obecného fondu náleží vše, co je předmětem obecného užívání, a to nejen z hlediska vlastního obsahu, ale i formy a vyjadřovacích prostředků, a vše, co je objektivně determinováno, takže nemůže tvořit výsledek individuální činnosti“.8 Anglický termín public domain (něm. Gemeinfreiheit, franc. domaine public)9 se potom používá k označení množiny statků, které jsou určeny k tzv. obecnému užívání, čímž je odlišena tato množina statků 8 Knap, 1974, s. 34. Obdobně viz Knap In: Brügger, 1976, s. 126, 127; Knap, 1986, s. 15. 9 Boyle, 2008, s. 10; Goldstein/Hugenholtz, 2010, s. 226 a násl.; Stang, 2011, s. 39 a násl.; Zech, 2012, s. 145 a násl.; Strömholm In: Ulmer/Schricker, 2007, s. 93; Ginsburg, A Tale of two copyrights, 1990, s. 1007; Peukert, 2012, s. 8 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 24 od statků soukromých a kolektivních (viz kapitola 12).10 Obsah a rozsah dalších pojmů jako je například vnitřní struktura public domain (strukturální, časově vymezená, autonomní a výjimková), commons či obecná svoboda jednání (Handlungsfreiheit) je potom vysvětlován v samotném textu. V této knize se snažíme rozlišovat mezi pojmy „obecný zájem“ a „zájem veřejný“. Veřejný zájem bývá vymezován jako veřejně, resp. obecně prospěšný, jehož nositelem je neurčitý, avšak rámcově určitelný okruh osob.11 Veřejný zájem je možné také podřadit pod kategorii tzv. veřejného blaha a  hraje roli tehdy, pokud se  naplněním určitého účelu sleduje vyhovění potřebám širšího celku (např.  státního, územního, sociálního).12 Pojem veřejný zájem při nakládání se statky obvykle implikuje tvorbu kolektivní vůle a zařazení do kategorie tzv. positive commons (viz kapitola 10, kapitola 21). Robert Alexy, který se  mj.  zabývá vztahem mezi individuálními právy a tzv. kolektivními dobry (veřejnými statky), na jednom místě své knihy Recht, Vernunft, Diskurs: Studien Zur Rechtsphilosophie uvádí, že kolektivní dobro může ve výjimečných případech sloužit jako prostředek (Mittel) k realizaci individuálních práv (kollektive Güter als Mittel für individuelle Rechte).13 Právě na tomto základě stavíme rozlišování mezi zájmem veřejným a zájmem obecným. Zatímco veřejný zájem v  našem pojetí představuje čistou volonté génerale14 abstrahovanou od  zájmů jednotlivých členů společnosti, obecný zájem je základem liberálního konceptu, na kterém v souladu s Peukertovými závěry15 10 Pojmem public domain budeme rozumět její čistou podobu (libre et gratuit), tedy obecné a bezúplatné užívání volných děl (§ 28 AutZ). Srov. Note on the meanings of the term „public domain“, WIPO, 2010, s. 2; Dillenz, 1983, s. 920. Naopak pod pojmem public domain nechápeme jakoukoliv formu zpoplatněného užívání volných děl (například domaine public payant; Urhebernachfolgevergütung; domaine d‘Etat) ani její variantu v podobě odvodů do tzv. kulturních fondů, kterou znalo československé socialistické zákonodárství (srov. § 1 odst. 1 vyhl. č. 4/1966 Sb.; § 21 odst. 1 nařízení vlády č. 159/1969 Sb.). 11 Průcha, 1998, s. 355. 12 Eliáš, 1998, s. 104, 105. 13 „Ein kollektives Gut soll ausschließlich als ein Mittel für individuelle Rechte angesehen werden, wenn seine Herstellung oder Aufrechterhaltung nichts anderes bedeutet, als daß Voraussetzungen für die Ausübung von Rechten durch ihre Träger und die Erfüllung durch ihre Adressaten geschaffen werden“ (přel. „Obecné dobro má výlučně představovat prostředek k realizaci individuálních práv, pouze pokud jeho vytváření a udržení neznamená nic jiného, než vytvoření podmínek pro výkon práv jeho poskytovatelům a naplnění práv jeho uživatelům“; Alexy, 1995, s. 246). 14 Rousseau, 1762, s. 56. 15 Peukert, 2008, s. 74; Peukert, 2012, s. 48. Úvod 25 stavíme public domain (viz kapitola 11 a 12). Obecný zájem totiž slouží jako prostředek k uspokojování individuálních, nikoliv veřejných zájmů. Jestliže například zákonodárce omezuje autorskoprávní ochranu u  děl úředních [§ 3 písm. a) AutZ], jde o omezení autorských práv ve prospěch veřejného zájmu. Oproti tomu obecný zájem se  promítá do  tzv.  motivační funkce autorského práva (incentive function; Anreizfunktion), stejně jako do toho, že s každým nově vzniklým výtvorem jsou vytvářeny předpoklady pro další individuální autorskou, vědeckou, vynálezeckou či objevitelskou tvorbu, neboť po určité době majetková i osobnostní autorská práva zanikají (časově vymezená public domain). Obecný zájem tak v oblasti public domain nachází své uplatnění například v tom, že autoři nemusí vytvářet svá díla ex nihilo, ale, Kohlerovými slovy řečeno,16 mohou čerpat vodu z „oceánu obecného fondu“. Svou roli hraje obecný zájem17 i u tzv. výjimkové public domain, kdy jednotlivci mohou realizovat svou osobnost na základě výjimek z autorskoprávní ochrany (§ 29 a násl. AutZ). Naším primárním cílem je provést analýzu prvků, které lze z autorskoprávního hlediska užívat, aniž by  docházelo k  porušování autorského práva. Stranou našeho hlavního zájmu proto ponecháváme jiné režimy ochrany (právo patentové, nekalosoutěžní ochranu, všeobecná osobnostní práva) a zabýváme se jimi pouze potud, pokud představují limitaci tzv. obecné svobody jednání (Handlungsfreiheit), případně pokud je analýza daného duševně vlastnického institutu podstatná pro vymezení vnitřní struktury public domain (kapitola 11). Cílem druhé části monografie je potom zodpovězení otázky, jaký ústavněprávní princip stojí v pozadí užívání obecných, tj. právem duševního vlastnictví nechráněných, statků. Zde se budeme snažit obhájit závěr, že základem užívání statků, u nichž absentuje zákonný zákaz nebo příkaz, je obecná svoboda jednání (Handlungsfreiheit), která je na ústavněprávní úrovni chráněná čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v rovině jednoduchého práva (tj. v horizontálních vztazích) v ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. 16 Kohler, 1880, s. 48. 17 „Účelem institutu legálního užití díla je řešit zákonným způsobem střet oprávněných (osobních i majetkových) zájmů autora (jako zájmů individuálních) s obecným zájmem na dovolení některých specifických případů užití děl, který odpovídá rozumnému uspořádání rozmanitých vztahů mezi lidmi“ (Telec/Tůma, 2007, s. 339). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 26 Tento přístup k normování a alokování statků používá Alexander Peukert, profesor Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem, ve svých dílech Güterzuordnung als Rechtsprinzip a Gemeinfreiheit, z nichž na řadě míst čerpáme. Důvodem pro osvojení si této metodologie není jenom skutečnost, že jsou nám blízké liberální přístupy a závěry, k nimž Peukert dospívá, ale také to, že nový občanský zákoník výslovně chrání svobodu jednotlivce jako základní hodnotu („Soukromé právo chrání důstojnost a  svobodu člověka […]“; § 3 odst. 1 ObčZ) a v textaci ustanovení § 19 se hlásí ke Kantovskému odkazu.18 Základem pro užívání tzv. obecných statků přitom je skutečnost, že absence zákonného zákazu nebo příkazu vytváří prostor pro lidskou svobodu, na jejímž základě se „libovůle jednoho slučuje s libovůlí druhého“.19 Co se týče používání zahraničních zdrojů, kterými s využitím interpretačně-hodnotící metody20 založené na  epistemicko-argumentačních důkazech podepíráme své závěry, vycházíme primárně z  německy psaných zdrojů. Hlavním důvodem k tomuto kroku není naše výrazná záliba v německých pramenech, ale  skutečnost, že  to  byla švýcarská a  ve  značném rozsahu i  německá autorskoprávní doktrína, která ovlivnila dílo zakladatele české moderní autorskoprávní doktríny prof. Karla Knapa (k tomu viz kapitola 5). Kromě toho to  byla opět německá ústavněprávní doktrína (prof.  Robert Alexy), která ovlivnila klíčové nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 43/04 a I. ÚS 546/03, jež vymezují funkci obecné svobody jednání v českém právním řádu. Mimo to ovšem čerpáme na řadě míst i ze závěrů angloamerické doktríny, jejíž příslušníci jako první začali vědecky analyzovat oblast public domain.21 Ostatně i prof. Peukert, jehož práce nám slouží jako základní inspirační zdroj, na řadě míst vychází ze závěrů Boylea, Drahose či Deazleyeho, přičemž závěry vycházející z prostředí common law komplexním způsobem začleňuje do institutů, na něž jsme zvyklí ve střední Evropě. 18 Sobek/Melzer In: Melzer/Tégl, 2013, s. 262. 19 Kant, 1797, s. XXXIV. 20 Weber, 1922, s. 55, 247, 486. Hesselink metodu užívanou humanitními vědami označuje za metodu argumentačně-scholastickou [„legal scholarship (die Lehre, la doctrine) is based to a large extent on (essentially scholastic) authority arguments“; Hesselink, 2009, s. 25 a 26]. 21 Litman, 1990, s. 968; Boyle, 2008, s. 10; Goldstein/Hugenholtz, 2010, s. 226 a násl.; Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 9. Úvod 27 Pokud přímo citujeme cizojazyčné zdroje, snažíme se uvádět v poznámkách pod čarou znění originálního textu, který v naprosté většině případů i překládáme. Důvody pro toto řešení jsou dva. Jednak uváděním přímých citací odhalujeme původní myšlenky citovaných autorů, jednak si neděláme „patent“ na to, že náš překlad musí být dokonalý. Zejména proto, aby si čtenář případně mohl sám udělat závěr ohledně významu citovaných pasáží, používáme jak původní text, tak jeho překlad. V této knize také vyžíváme metod obecné sémiotiky,22 především v případech, kdy analyzujeme příslušné znaky (slova, výtvory). Sémiotickou analýzu obvykle provádíme ve třech základních rovinách: syntaktické, sémantické a  pragmatické. Domníváme se, že  sémiotika nám v  oblasti práva duševního vlastnictví může pomoci vyřešit řadu otázek, které souvisí s tím, co  má  a  co  nemá být autorskoprávně chráněno, resp. v  jakém rozsahu. Autorské dílo je německou autorskoprávní doktrínou považováno za druh kvalifikované lidské komunikace (qualifizierte menschliche Kommunikation),23 přičemž sémiotika slouží mj. jako nástroj k rozlišování různých významů, které má daný znak v různých komunikačních (pragmatických) kontextech. Jestliže například chceme zkoumat otázku, zda má prosté sdílení autorských děl na Internetu požívat z hlediska ústavněprávně zaručené svobody projevu stejné ochrany, jako kvalifikované lidské projevy, které mají určitý sémantický význam a  dějí se  v  určitých pragmatických kontextech, je  to  právě sémiotika, která nám může pomoci vymezit jednotlivé roviny svobody projevu (viz  kapitola 17). Jiným příkladem může být autorskoprávní rozbor čapkovského slova „robot“. S použitím sémiotiky jsme opět schopni určit pragmatický rozměr tohoto pojmu a dospět k závěru, že pokud se toto slovo stalo součástí obecného jazyka, musí být právně volné bez ohledu na to, že se jedná o individualizovaný výsledek tvůrčí duševní činnosti autora.24 22 K obecnému využití sémiotiky při interpretaci textů srov. Eco, 1976, s. 50, 58; Eco, 1986, s. 13 a násl.; Nöth, 2000, s. 154. K využití sémiotických metod v právní interpretaci srov. Melzer, 2011, s. 7, 101 a násl. 23 Strömholm, 1989, s. 16; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 191; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 61; Schack, 2013, s. 4; Stang, 2011, s. 61. 24 Zde odhlížíme od toho, že od roku 2018 se jedná o dílo volné ve smyslu § 28 AutZ. Josef Čapek (1887–1945), který zemřel v koncentračním táboře Bergen-Belsen, byl soudně prohlášen za mrtvého až v roce 1948, přičemž za den jeho smrti bylo stanoveno datum 30. dubna 1947. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 28 Cíl našeho pojednání nicméně není pouze analyticko-deskriptivní, ale také interpretačně-aplikační. Snažíme se  nastínit, jak lze přistupovat k  autorskoprávně volné složce díla a které metody by soudy měly používat, když posuzují, zda užití konkrétního statku spadá pod obecnou svobodu jednání, nebo naopak zasahuje do autorských práv (srov. metoda vážení kolidujících zájmů – kapitola 13.1; metoda rozlišování individualizovaných a neindividualizovaných částí díla – kapitola 13.3). V  druhé části monografie se  potom specificky věnujeme problematice obecné svobody jednání a možností její limitace. Na konkrétních příkladech rozebíráme, jak může být obecná svoboda jednání omezována osobnostními právy, ústavněprávní ochranou majetku nebo právy k  tzv.  kolektivním statkům. Současně se snažíme nastínit meze (normativní, judikatorní) takového omezování, které mají zajistit, aby obecná svoboda jednání nebyla jako ústavní princip neproporcionálně vyčerpávána. S tím potom souvisí otázka limitace zákonodárce při vytváření nových předmětů duševně vlastnické ochrany, stejně jako soudů, které mají v některých případech tendenci poskytovat ochranu autorskoprávně volným prvkům prostřednictvím nekalosoutěžní ochrany. V  textu používáme zkrácený způsob citování v  poznámkách pod čarou, který spočívá v uvedení jména autora, roku vydání a příslušné strany, na kterou citace odkazuje (např. Telec/Tůma, 2007, s. 10). Detailní bibliografický záznam citovaného díla je potom uveden v seznamu použitých pramenů. V případě, že v daném roce citovaný autor vydal více děl, je citace doplněna ještě o  název díla tak, aby bylo možné jednotlivé prameny rozlišit (např. Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982, s. 21). Ustanovení právních předpisů jsou potom citována přímo v textu knihy. Při citacích domácích soudních rozhodnutí používáme pouze označení soudu a spisovou značku, přičemž datum rozhodnutí je uvedeno až v seznamu zdrojů. U rozhodnutí Nejvyššího soudu doplňujeme i název rozhodnutí, kterým se snažíme vystihnout podstatu sporu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Závěrečných vysokoškolských prací“, sp. zn. 30 Cdo 2864/2015). U zahraničních rozhodnutí používáme spisovou značku a označení stran sporu, případně uvádíme předmět/označení sporu [např. rozsudek ESLP ve věci Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku, číslo stížnosti 73049/01; rozsudek Nejvyššího soudu USA Úvod 29 ve věci Baker v. Selden, 101 U.S. 99 (1879); usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66]. Tato monografie vychází z právního i judikatorního stavu ke dni 1. 10. 2018. V průběhu provádění korektur a redakčních prací došlo k tomu, že Soudní dvůr EU vydal dne 13. 11. 2018 rozsudek ve věci Levola Hengelo BV proti Smilde Foods BV (C-310/17), který se dotýká pojmových znaků autorského díla. Závěry z tohoto rozsudku tak v knize nejsou obsaženy (v kapitolách 6 a 20.2 nicméně zmiňujeme probíhající řízení o předběžné otázce a poukazujeme na závěry generálního advokáta v této věci). PRVNÍ ČÁST 33 1 INDIVIDUALITA AUTORSKÉHO DÍLA VS. AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA Náš rozbor týkající se autorskoprávně volné složky díla začneme nejdříve použitím objektového hlediska. Vyjdeme z  obecných pojmových znaků25 autorského díla tak, jak jsou vymezeny v  ustanovení §  2 odst.  1  AutZ, a zejména si budeme všímat tzv. autorskoprávní individuality (jedinečnosti).26 Ta vychází z toho, že autorské dílo je výsledkem tvůrčí činnosti autora, přičemž jde o výsledek, který odráží autorovu osobnost a je s ní spjat.27 Autorskoprávní individualita nejen pozitivně vymezuje jeden z pojmových znaků autorského díla, ale současně negativně vymezuje první dvě oblasti autorskoprávně volné složky díla: (i) abstraktní výsledky a (ii) skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí. V dané souvislosti musíme uvést, že jak autorskoprávní individualita, tak tzv. autorskoprávně volná složka díla jsou vymezeny normativně.28 Záleží tedy na rozhodnutí zákonodárce (českého/evropského), jak z objektového 25 Dle české autorskoprávní doktríny patří mezi pojmové znaky autorského díla následující skutečnosti, které musí být splněny kumulativně: a) výsledek tvůrčí duševní činnosti (Knap, 1974, s. 22; Knap In: Brügger, 1976, s. 121; Knap, 1986, s. 14; Telec/Tůma, 2007, s. 17; Srstka In: Srstka, 2017, s. 70); b) jedinečnost (individualita) výsledku (Knap, 1974, s. 25, 26; Knap In: Brügger, 1976, s. 122; Knap 1986, s. 19; Telec/Tůma, 2007, s. 19; Srstka In: Srstka, 2017, s. 72); c) možnost zařazení výsledku do oblasti umění nebo vědy (Knap, 1971, s. 112; Knap, 1974, s. 27; Knap In: Brügger, 1976, s. 130; Knap, 1986, s. 23; Telec/Tůma, 2007, s. 21; Srstka In: Srstka, 2017, s. 72, 73); d) vyjádření výsledku ve smysly vnímatelné podobě (Knap, 1974, s. 23; Knap In: Brügger, 1976, s. 120, 129; Telec/Tůma, 2007, s. 22; Srstka In: Srstka, 2017, s. 72, 73). Pojmovými znaky naopak nejsou účel díla, stejně jako jeho umělecká či estetická kvalita nebo hodnota (Knap, 1974, s. 30; Knap In: Brügger, 1976, s. 130; Knap, 1977, s. 107; Knap, 1986, s. 22; Telec/Tůma, 2007, s. 24; Srstka In: Srstka, 2017, s. 66). 26 Pojem autorskoprávní individualita pochází z doktrinálních závěrů Karla Knapa, který jej převzal ze švýcarské a německé právní doktríny od Aloise Trollera (Troller, 1967, s. 387 a násl.; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 363 a násl.), Maxe Kummera (Kummer, 1968, s. 30 a násl., s. 69) a Eugena Ulmera (Ulmer, 1980, s. 119). Srov. též Knap, 1974, s. 26; Knap In: Brügger, 1976, s. 121; Knap, 1977, s. 106; Knap, 1986, s. 14. Pojem autorskoprávní individuality používá i Telec, který jej dává do souvislosti s pojmem jedinečnost (Telec, Některé základní a obecné otázky českého autorského práva 2. část, 2001, s. 42). Obdobně viz Srstka In: Srstka, 2017, s. 92. 27 Knap, 1977, s. 108; Knap, 1986, s. 25; Srstka In: Srstka, 2017, s. 84; Telec/Tůma, 2007, s. 18. Viz též rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 88. 28 Knap, 1974, s. 26; Knap In: Brügger, 1976, s. 123; Knap, 1986, s. 17. Srov. též Ulmer, 1980, s. 123; Hubmann, 1974, s. 87; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27, 28. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 34 hlediska stanoví autorskoprávně chráněnou a  nechráněnou složku autorského díla, stejně jako na rozhodovací praxi soudů, které příslušná ustanovení (§ 2 odst. 1 AutZ, § 2 odst. 6, § 65 odst. 2 AutZ) interpretují a aplikují. Oba pojmy (autorskoprávní individualita; autorskoprávně volná složka díla) jsou v  určitém významu (abstraktnost; objektivně existující skutečnosti) pojmy párové, a vzájemně tak vymezují svůj sémantický obsah. Musíme však současně předeslat, že vzájemně vylučující vztah individuality a autorskoprávně volné složky díla neplatí absolutně. Například volná díla (§ 28 AutZ) požadavky autorskoprávní individuality splňují. K objektovému hledisku tak musíme přidat hledisko právně-regulační, kdy určitý statek sice splňuje (resp. může splňovat) pojmové znaky autorského díla (zejména individualitu), ale zákonodárce k němu autorská práva nepřiznává (buď apriorně nebo posteriorně), či je omezuje na základě výjimek z autorskoprávní ochrany (§ 29 a násl. AutZ). Individuálními v  autorskoprávním slova smyslu tak mohou být popisy vědeckých poznatků, teorií, metod, principů, vzorců, grafů či  objevů (§ 2 odst. 6 AutZ). Stejně tak může být individuální i funkcionalita počítačových programů (§  65 odst.  2  AutZ). Ostatně i  tzv.  úřední díla [§ 3 písm. a) AutZ] jsou obvykle dostatečně individualizovaná na to, abychom mohli určit jejich autora [například Karel Eliáš, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; Bohumil Havel, zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), apod.]. Tyto autorskoprávně volné prvky potom nejsou postaveny na absenci autorskoprávní individuality, ale na tom, že existuje obecný, případně veřejný zájem na jejich vyloučení z autorskoprávní ochrany (k tomu viz dále). Obecný zájem spočívá v tom, že by monopolizace daných prvků byla na újmu rozvoje další umělecké, vědecké či programátorské tvorby (srov. vědecké poznatky, teorie, metody, postupy, principy či objevy; myšlenky a principy, na nichž je postaven počítačový program),29 veřejný zájem u  úředních děl potom spočívá v samotném fungování práva ve společnosti (srov. úřední díla).30 29 Kummer, 1968, s. 51; Knap In: Brügger, 1976, s. 126; Knap, 1974, s. 34; Knap, 1986, s. 15; Schack, 2013, s. 105, 154; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 32, 39; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 145. 30 Telec/Tůma, 2007, s.  72; Srstka In: Srstka, 2017, s.  71; Katzenberger/Metzger In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 256. 1 Individualita autorského díla vs. autorskoprávně volná složka 35 U prvních dvou kategorií (abstraktní prvky, skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí) nicméně platí, že autorskoprávní individualita negativně vymezuje obsah autorskoprávně volné složky díla a  vice versa. Vzhledem k  tomu, že  pojem autorskoprávní individuality je  pojmem dynamickým a  zejména v  poslední době prodělal značný vývoj (viz  rozbor judikatury Soudního dvora EU provedený v kapitole 6), budeme se autorskoprávní individualitou zabývat nejdříve z historického hlediska. V dané souvislosti si budeme všímat zdrojů, z nichž české pojetí individuality autorského díla vychází. Následně je budeme porovnávat s nejnovějšími trendy, které přináší legislativní i judikatorní vývoj v Evropské unii. Předtím, než se budeme věnovat vlivu švýcarské autorskoprávní doktríny na české pojetí individuality autorského díla, musíme ještě uvést, že autorskoprávní individualita je komplexním institutem, a kromě toho, že autorské dílo odlišuje od abstraktních prvků či skutečností existujících nezávisle na lidském vědomí, vymezuje jeho vztah i k dalším množinám výsledků lidské činnosti. První z těchto množin jsou výtvory běžné (banální), jež nejsou ničím výjimečné, originální či ozvláštněné. Jedná se o masu výtvorů, které vytváříme každý den, jako jsou běžné dopisy, e-mailová korespondence, sms zprávy, náčrty, plánky apod. Obecně platí teze, že to, co může vytvořit kdokoliv, není samo o sobě autorskoprávně chráněno.31 Autorskoprávní individualitu také nemají výtvory vytvářené rutinně či mechanicky,32 byť by se jednalo o výtvory, které byly vytvořeny se zvláštní pečlivostí, námahou či zvýšenými investicemi.33 Současně autorskoprávní individualita odlišuje autorská díla od  všech výtvorů, které jsou technicky či funkčně předurčeny.34 Autor totiž v takovém 31 Hubmann, 1974, s. 89; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 136; Waiblinger, 2012, s. 56. 32 Telec, 2012, s. 34; Telec, 2000, s. 539; Telec/Tůma, 2007, s. 17; Schack, 2013, s. 105. Srstka používá pojem řemeslně vytvářené výtvory (Srstka In: Srstka, 2017, s. 78). 33 Ulmer, 1980, s. 122. 34 Knap In: Brügger, 1976, s. 126; Telec, 2012, s. 33, 34; Telec In: Srstka, 2017, s. 44. Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ve  věci „Upeč třeba zeď “, sp. zn. 30 Cdo 739/2007; rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 89; rozsudek SDEU ve věci Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 49. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 36 případě nemá dostatek tvůrčího prostoru, aby vlastní tvůrčí fantazií vyjádřil uměleckou či vědeckou myšlenku. Prvky díla, které jsou předurčeny jeho technickou funkcí, nemohou vytvářet autorskoprávní individualitu. Druhou kategorií jsou výsledky tvůrčí duševní činnosti, které jsou chráněny průmyslovými právy (například se jedná o vynálezy, průmyslové či užitné vzory). Hlavní rozdíl zde spočívá v tom, že autorské dílo je promítnutím autorovy tvůrčí fantazie,35 jeho schopnosti tvůrčím způsobem kombinovat různé prvky, případně vytvářet zcela nové (fantazijní) výtvory.36 Na rozdíl od výsledku tvůrčí činnosti vynálezecké se u autorského díla jedná o výsledek, který není předurčen přírodními zákony, technickou či užitnou stránkou určitého řešení,37 oproti výsledku prosté činnosti designérské potom jde o výtvor pojmově spadající do oblasti umění či vědy.38 Dalším rozdílem je novost výsledku a s tím související princip časové priority. Zatímco v oblasti uměleckých či vědeckých děl je spíše neobvyklé, pokud dvě osoby vytvoří shodný či velmi podobný výtvor (k této problematice, která je jinak posuzována v české a jinak v německé autorskoprávní doktríně, viz dále), u  výsledků činnosti vynálezecké či  designérské (původcovské) je  shoda daleko častější, a  proto se  zde také setkáváme s  požadavky subjektivní novosti,39 stejně jako s principem časové priority.40 Třetí kategorií, od níž individualita odlišuje autorská díla, jsou poté již zmiňované výsledky, které jsou autorskoprávně volné z  důvodu své přílišné 35 Knap, 1971, s. 112; Knap, 1974, s. 32; Knap, 1986, s. 15. 36 Knap In: Brügger, 1976, s. 124. K problematice rozlišování mezi subjektivní a objektivní novostí viz kapitola 11. 37 Knap, 1971, s. 116; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 137. V oblasti průmyslových vzorů se potom uplatňují odlišná kritéria než u ochrany vynálezů a technických řešení. Z ochrany průmyslových vzorů jsou vyloučeny znaky, které jsou předurčeny technickou funkcí nebo funkcí vzájemného propojení (§ 7 PrůmVz; srov. též Koukal In: Koukal/Černý/Charvát, 2015, s. 45). V zásadě se tedy u znaků technického či funkčního předurčení aplikují podobné principy jak u průmyslových vzorů, tak u autorských děl. Autor autorského díla i původce průmyslového vzoru musí mít tvůrčí volnost, aby mohl originální kombinací jednotlivých prvků vyjádřit svou osobnost. 38 Knap, 1971, s. 112; Knap, 1974, s. 27; Knap In: Brügger, 1976, s. 130; Knap, 1986, s. 23; Telec/Tůma, 2007, s. 19; Srstka In: Srstka, 2017, s. 72, 73; Ulmer, 1980, s. 21, 149; Koukal, 2012, s. 95; Koukal In: Koukal/Černý/Charvát, 2015, s. 7. 39 Knap, 1970, s. 17; Chloupek/Hartvichová et al., 2017, s. 25; Jakl, 2004, s. 12; Vojčík, 2012, s. 265. 40 Knap, 1971, s. 114; Chloupek/Hartvichová et al., 2017, s. 201; Černý In: Koukal/Černý/ Charvát, 2015, s. 183; Jakl, 2004, s. 33; Vojčík, 2012, s. 262; Čada In: Horáček/Čada/ Hajn, 2011, s. 43. 1 Individualita autorského díla vs. autorskoprávně volná složka 37 abstraktnosti (abstraktní prvky) nebo proto, že existují objektivně (tj. nezávisle na lidském vědomí). Tyto výsledky jsou samy o sobě příliš obecné na to, aby mohly být přisuzovány konkrétní osobě. 1.1 Dílčí shrnutí Autorskoprávní individualita i autorskoprávně volná složka díla jsou vyme- zenynormativně.Obapojmyjsouv určitéoblasti(abstraktníprvky;objektivně existující skutečnosti) pojmy párové, a vzájemně tak vymezují svůj sémantický obsah. Volná díla (§ 28 AutZ) však požadavky autorskoprávní individuality splňují. K objektovému hledisku tak musíme přidat hledisko právně-regulační, kdy určitý statek může být individuální, ale zákonodárce k němu autorská práva z různých důvodů nepřiznává. Autorská práva se k autorskoprávně volným výtvorům nevztahují (i) apriorně [§ 2 odst. 6 AutZ (vědecké teorie, myšlenky, postupy, principy, vzorce, grafy či objevy), § 3 odst. 1 AutZ (úřední díla, výtvory tradiční lidové kultury), § 65 odst. 2 AutZ (principy a myšlenky počítačových programů)], (ii) posteriorně (volná díla – § 28 AutZ), případně jsou (iii) omezována na základě výjimek (§ 29 a násl. AutZ). Autorskoprávní individualita je komplexní institut, který autorská díla odlišuje od (i) běžných, rutinních či mechanických výtvorů, (ii) výsledků tvůrčí činnosti vynálezecké či designérské, a konečně (iii) výsledků, které jsou příliš obecné (abstraktní) nebo existují nezávisle na lidském vědomí (objektivně existující skutečnosti). 39 2 VLIV ŠVÝCARSKÉ AUTORSKOPRÁVNÍ DOKTRÍNY NA ČESKÉ POJETÍ INDIVIDUALITY AUTORSKÉHO DÍLA Vztahem mezi autorskoprávně chráněnou a autorskoprávně volnou složkou díla se v české autorskoprávní doktríně zabýval především Karel Knap, který byl výrazným způsobem ovlivněn částí německé (Kohler, Hubmann, Ulmer), ale zejména potom švýcarské právní doktríny (Kummer, Troller). Knap dovozuje, že základním kritériem pro autorskoprávní ochranu díla je jeho individualita, kterou v duchu Kummerových41 a Trollerových42 závěrů pojímá jako statistickou jedinečnost43 výsledku tvůrčí činnosti („pokud by  se  vyskytla dvě shodná díla splňující pojmový znak individuality, musí nezbytně jedno z nich být plagiátem“; „pojmový znak individuality je splněn jen tehdy, jestliže dosažený výsledek je jedinečný v tom smyslu, že lze považovat za prakticky vyloučené, aby tentýž výsledek projevující se jako autorské dílo byl nezávisle paralelně vytvořen i jinou osobou“).44 Vzhledem k tomu, že německá právní doktrína pojem (statistické) jedinečnosti nezná (naopak, staví se k tomuto konceptu spíše kriticky)45 a rovněž i novější názory ve  slovenské doktríně prezentované například Husovcem pokládají koncept (statistické) jedinečnosti za překonaný,46 podívejme se na to, jakým způsobem koncept statistické jedinečnosti vznikl a jak se vlastně tento pojem dostal do české autorskoprávní doktríny i do soudní praxe.47 41 Kummer, 1968, s. 30 a násl. 42 Troller, 1967, s. 385 a násl.; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 360 a násl. 43 „Mit dem Begriff ‚Individualität‘ wird nicht nur die Selbständigkeit, sondern auch die Einmaligkeit des Werkes hervorgehoben“ (přel. „Pojem ‚individualita‘ nezahrnuje pouze nezávislost, ale také jedinečnost díla“; Knap In: Brügger, 1976, s. 125; Knap, 1986, s. 19. Obdobně ke Knapovým závěrům viz Troller, 1980, s. 267). 44 Knap, 1986, s. 19, 20. 45 Ulmer, 1968, s.  527 a  násl.; Ulmer, 1980, s.  128; Haberstumpf, 1982, s.  72, 73; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 132; „Kummers Lehre von der statistischen Einmaligkeit wird deshalb ganz überwiegend und mit Recht abgelehnt“ (přel. „Kummerova teorie o statistické jedinečnosti je překonána a oprávněně odmítána“; Schack, 2013, s. 104. Obdobně viz Hubmann, 1974, s. 36). 46 Husovec, Judikatórna harmonizácia, 2012, s. 19. Shodně viz Adamová/Hazucha, 2018, s. 33. 47 Viz  například rozsudek Nejvyššího soudu ve  věci „Upeč třeba zeď  “, sp.  zn.  30 Cdo 739/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ve  věci „Paráda“, sp.  zn.  30 Cdo 360/2015; rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Závěrečných vysokoškolských prací“, sp. zn. 30 Cdo 2864/2015. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 40 Autorem pojmu statistická jedinečnost výsledku tvůrčí duševní činnosti je švýcarskýprofesorMaxKummer(1915–1999),kterýpostavilautorskoprávní ochranu na zúženém výkladu pojmu individualita (tzv. Präsentationstheorie).48 Poté, co Kummer ve svém díle Das urheberrechtlich schützbare Werk popsal velké množství výtvorů spadajících do oblasti umělecké a literární tvorby, začal zkoumat to, čím se tato díla vzájemně odlišují. Jeho metodou tedy byla komparace, kdy srovnával, jak se vybraná umělecká díla liší od již existujících výtvorů. Na základě svého zkoumání Kummer dospěl k závěru, že pokud má být výtvor individuální v autorskoprávním slova smyslu, musí se podstatným způsobem odlišovat od  již existujících výtvorů.49 Pouze a  právě tehdy zde existuje důvod, aby právo přiznávalo autorovi k takovému výtvoru časově omezená výhradní práva.50 Kummer chtěl dát svým dílem Das urheberrechtlich schützbare Werk soudům vodítko, jak na určitém objektivním základě posuzovat autorskoprávní individualitu (werkbezogene Individualität). Kummerovi se  tedy primárně jednalo o vytvoření návodu, který by vedl k rozlišování mezi výtvory chráněnými a nechráněnými.51 Kummer dovozuje, že pouze pokud u daného díla neexistuje shoda s již existujícími díly nebo je-li pravděpodobné, že tato shoda nemůže existovat, vzniká zde prostor pro autorskoprávní ochranu. Odmítá, že  by  mohly být autorským právem chráněny výtvory běžné či  banální. 48 Rehbinder, 2000, s. 91; Barudi, 2013, s. 30. 49 Kummer, 1968, s. 67. 50 Kummerovy závěry byly recipovány švýcarskou judikaturou (von Büren/Meer In: von Büren/David, 2014, s. 67, 68; Dessemontet, 2012, s. 43). Švýcarská rozhodovací praxe nicméně v pozdějších letech přesunula svou pozornost nikoliv ke statistické jedinečnosti předmětu autorskoprávní ochrany (autorského díla), ale k jedinečnosti vyjádření vlastního tvůrčího obsahu [„die statistische Einmaligkeit der Werkgestaltung, die sich vom allgemein Üblichen abheben muss“, přel. „statistická jedinečnost tvůrčího vyjádření, které se musí odlišovat od obecných výtvorů“; srov. rozsudek švýcarského Spolkového soudu (Schweizerisches Bundesgericht) sp. zn. 4A_404/2007]. Švýcarské soudy rovněž dovodily, že statistická jedinečnost znamená spíše pravděpodobnost, že nemohou vzniknout dva shodné výtvory, nikoliv stoprocentní jistotu, že  je  dílo zcela jedinečné (srov. rozsudek švýcarského Spolkového soudu sp. zn. 4C.86/2000: „Ainsi, la représentation graphique d‘un personnage ou d‘un animal doit être considérée comme individuelle lorsqu‘un autre artiste, travaillant indépendamment, n‘aurait pu, selon toute probabilité, créer un personnage ou un animal à l‘apparence identique“; přel. „Proto grafické znázornění osoby nebo zvířete musí být považováno za individuální, pokud by jiný autor, který by pracoval nezávisle na autorovi díla původního, nemohl, podle vší pravděpodobnosti, vytvořit osobu či zvíře, které má shodný vzhled“). K podobným závěrům v české autorskoprávní doktríně viz Telec/Tůma, 2007, s. 20. 51 Kummer, 1968, s. 75 a násl. 2 Vliv švýcarské autorskoprávní doktríny na české pojetí individuality autorského díla 41 Uvádí, že „každý je nadán přirozenou fantazií; každý maluje ‚svou vlastní krví‘; každý vytváří svůj vlastní výtvor, který není nikdy shodný s  výtvory jiných osob“.52 Vymezování autorskoprávní individuality díla znamená dle Kummera nikoliv subjektivní posuzování estetické kvality díla, ale porovnávání konkrétního výtvoru s již existujícími výtvory nebo s výtvory potenciálně vzniknuvší- mi.53 Kummer také dovozuje, že každé dílo může být původní (v tom smyslu, že pochází od určité osoby), nicméně ne každé dílo je jedinečné. Původnost proto, dle Kummera, předchází pojmu jedinečnost.54 Individualita je v Kummerově pojetí vymezena pozitivními a negativními kritérii. Mezi pozitivní kritéria patří například to, jaké myšlenky autor zamýšlel vyjádřit,55 které znaky jsou vnímatelné zrakem nebo sluchem56 či které znaky jsou pro daný výtvor specifické.57 Negativním kritériem potom může být přítomnost běžných prvků, které se obvykle vyskytují u dané kategorie autorských děl,58 či existence technického nebo funkčního předurčení.59 Jedinečnost autorského díla má  být dle Kummera pojímána teleologicky, a to z hlediska účelů, které autorské právo plní (ochrana autorovy osobnosti, podpora vzniku výsledků tvůrčí duševní činnosti). Z toho potom vyplývá, že  nikoliv ke  každému výtvoru musí existovat autorskoprávní ochrana. Ochranu mají mít pouze takové výtvory, které se zřetelně, co do tvůrčích prvků, odlišují od již existujících nebo potenciálně vzniknuvších výtvorů. Alois Troller (1906–1987) navázal na  Kummerovy závěry,60 nicméně autorskoprávní individualitu doplnil o kritérium estetického působení na smysly člověka,61 které Troller vysvětluje v duchu Kohlerových závěrů (srov. Kohlerův termín „imaginární obraz“)62 tak, že dílo musí vyvolávat konkrétní smyslovou 52 „Jedem […] seine eigene Phantasie angeboren [ist]; jeder malt ‚mit seinem Blut‘; und jeder bringt seine eigene Leistung hervor, die nirgends auf ein genau gleiches Gegenstück stösst“ (Kummer, 1968, s. 30). 53 „[…] nicht nach der Qualität, sondern nach der Verschiedenheit wird gefragt […]“ (Kummer, 1968, s. 36). 54 Ibid. 55 Kummer, 1968, s. 5. 56 Kummer, 1968, s. 8. 57 Kummer, 1968, s. 40. 58 Kummer, 1968, s. 47. 59 Kummer, 1968, s. 52, 70. 60 Troller, 1967, s. 385 a násl.; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 362. 61 Troller, 1967, s. 387; Troller, 1980, s. 267. 62 Kohler, 1907, s. 150. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 42 představu. Troller vychází z koncepčního rozdílu mezi výsledky tvůrčí činnosti, které lze chránit patentovou ochranou (vynálezy), a  mezi výsledky tvůrčí činnosti, které lze chránit autorskoprávně. Z toho, že estetické výtvory nepodléhají patentové ochraně [čl. 52 odst. 2 písm. b) Evropské patentové úmluvy], Troller nepřímo dovozuje, že estetické působení na lidské smysly je jedním z pojmových znaků autorského díla.63 Troller v dané souvislosti vychází z širokého pojetí estetiky reprezentovaného Nicolaiem Hartmannem (1882–1950) v jeho díle Ästhetik.64 Estetické působení chápe jednak jako výraz ontologického65 sepětí výtvoru a autorovy osobnosti, jednak mu jde o  objektivní působení na  lidský krasocit.66 Estetickým působením Troller rozumí skutečnost, že „dílo bezprostředně působí na lidské smysly; že je jimi vnímatelné, zejména zrakem nebo sluchem; a konečně, že přímo vyvolává zážitky či smyslovou představu bez toho, že by nejdříve muselo dojít k rozumové reflexi“.67 Pokud dílo působí toliko na lidský rozum, jedná se o působení jeho mimosmyslového obsahu. Z tohoto důvodu také Troller dospěl k závěru, že vědecké dílo je chráněno co do svého estetického působení, nikoli však jako výsledek vědecké tvůrčí činnosti,68 neboť primárním účelem vědeckého díla je působit na lidský rozum, nikoli na lidské smysly. Troller, podobně jako Kummer, při vymezení autorskoprávní individuality rozlišuje mezi pojmy individualita (Individualität) a původnost (Originalität). Tvrdí, že pojem „původní“ má význam ve smyslu „originality“, tedy jde o výtvor pocházející od určité osoby,69 zatímco pojem „individuální“ je spojen s jedinečností, tedy s pravděpodobností, že shodný výtvor nemůže být vytvořen jinou osobou.70 Individualitu potom Troller staví do kontrapozice k novosti, která 63 K  závěrům ohledně estetického působení na  smysly člověka v  české literatuře viz např. Telec/Tůma, 2007, s. 21; Telec, 2012, s. 25. 64 Hartmann, 1953, s. 8 a násl. 65 Hartmann, 1953, s. 29. 66 Troller, 1967, s. 387. Shodně viz Telec/Tůma, 2007, s. 21; Telec, 2012, s. 25. 67 „Das Adjektiv ‚ästhetisch‘ besagt hierbei, daß das Werk unmittelbar sinnlich wahrnehmbar sei, daß es also durch die Sinne, Augen und Öhr, wahrgenommen werde und dabei ein Erlebnis oder eine Vorstellung unmittelbar hervorrufe, ohne daß dabei die verstandesmässige Reflexion mitzuwirken habe“ (Troller, 1967, s. 386). Obdobně viz Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 366. 68 Troller, 1967, s. 414. 69 „Originell bedeutet bloss, dass das so bezeichnete Objekt den Ursprung im Geiste einer Person hat“ (přel. „Původnost znamená pouze, že daný předmět má původ v mysli určité osoby“; Troller, 1980, s. 271). 70 Troller, 1980, s. 272; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 364. 2 Vliv švýcarské autorskoprávní doktríny na české pojetí individuality autorského díla 43 se uplatňuje v právu vynálezeckém či právu průmyslových vzorů, kde je představitelné, že dvě osoby nezávisle na sobě vytvoří shodný vynález, technické řešení či průmyslový vzor.71 Troller se tak shoduje s Kummerem v tom, že autorskoprávní individualita je totožná se statistickou jedinečností,72 a dovozuje, že „každé dílo, které má být způsobilé autorskoprávní ochrany, je statisticky jedinečné“.73 Kummerovy závěry ohledně statistické jedinečnosti výsledku tvůrčí duševní činnosti byly nejdříve přejaty Knapem,74 a  poté se  rozšířily do  české75 a původně i do slovenské76 autorskoprávní doktríny. Trollerovy závěry týkající 71 „Von den besprochenen Begriffen unterscheidet nur die Individualität das Werk der Literatur und Kunst von den anderen Geisteswerken im Bereich des Immaterialgüterrechts; sie ist sein Wesensmerkmal“ („Oproti uvedeným konceptům pouze individualita odlišuje dílo literární a  umělecké od  ostatních duševních výtvorů v oblasti duševního vlastnictví; je jeho podstatným rysem“; Troller, 1980, s. 273). V české literatuře ke shodným závěrům dospívá Knap (srov. Knap, 1971, s. 117; Knap, 1974, s. 23; Knap, 1986, s. 18). 72 „Sodann kann die Individualität des Werkes nur mit der statistischen Einmaligkeit ermittelt werden“ („Individualita díla tak může být vymezena pouze skrze statistickou jedinečnost“; Troller, 1980, s. 273). Obdobně viz Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 364. 73 „Jedes urheberrechtlich schützbare Werk ist statistisch einmalig“ (Troller, 1980, s. 274). 74 Knap, 1971, s. 117, 118; Knap, 1974, s. 27; Knap In: Brügger, 1976, s. 122; Knap, 1986, s. 19–20. Potvrzení skutečnosti, že Knap převzal Kummerovy závěry, najdeme i u Trollera (srov. Troller, 1980, s. 267; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 363). 75 Srov. např. Telec/Tůma, 2007, s. 22; Telec In: Srstka, 2017, s. 50; Srstka In: Srstka, 2017, s. 73. 76 Srov. např. Švidroň, 1991, s. 172. Odlišný závěr ohledně statistické jedinečnosti je však vyjádřen v nejnovější slovenské literatuře (viz např. Husovec, Judikatórna harmonizácia, 2012, s. 17). Vojčík potom uvádí, že slovenský autorský zákon z roku 2003 (§ 7 zákona č. 618/2003 Z.z.) nerozlišoval mezi jedinečným dílem a dílem toliko původním (Vojčík, 2012, s. 101). Slovenský autorský zákon z roku 2015 (zák. č. 185/2015 Z.z.) v ustanovení § 3 odst. 1 hovoří o „jedinečnosti“ autorského díla: „Predmetom autorského práva je dielo z oblasti literatúry, umenia alebo vedy, ktoré je jedinečným výsledkom tvorivej duševnej činnosti autora vnímateľným zmyslami, bez ohľadu na jeho podobu, obsah, kvalitu, účel, formu jeho vyjadrenia alebo mieru jeho dokončenia.“ Adamová s Hazuchou se v komentáři ke slovenskému autorskému zákonu přiklánějí k reinterpretaci pojmu jedinečnost autorského díla ve smyslu judikatury SDEU. Autorské dílo je tedy, dle jejich názoru, autorův „vlastný duševní výtvor“ (Adamová/Hazucha, 2018, s. 33). Srov. uznesenie slovenského Ustavného súdu sp. zn. II. ÚS 647/2014: „Už z rozhodnutia SDEÚ vo veci Painer C-145/10 je zrejmé, že sa viac nevyžaduje štatistická jedinečnosť diela“ (bod 34). Viz též nález slovenského Ústavného súdu sp. zn. III. ÚS 651/2016: „V rozpore s označenou povinnosťou sa však rozhodnutia okresného súdu a krajského súdu dostali do priamej konfrontácie s judikatúrou Súdneho dvora, kterého uvedené rozhodnutie (pozri bod 29 odôvodnenia nálezu ústavného súdu), ale aj ďalšie prijaté rozhodnutia (pozri rozsudky Súdneho dvora: BSA C-393/09 z 22. 12. 2010; Football Association Premier League C-403/08 zo 4. 10. 2011; Painer C-145/10 z 1. 12. 2011; Football Dataco C-604/10 z 1. 3. 2012, SAS Institute C-406/10 z 2. 5. 2012) indikujú, že spomínaná slovenská doktrína jedinečnosti diela uplatňovaná pri výklade ustanovení § 7 ods. 1 autorského zákona je oveľa prísnejšia ako originalita vyžadovaná Súdnym dvorom, ktorý, ako už bolo uvedené, priznal autorskoprávnu ochranu dokonca častiam novinových článkov, a to za predpokladu, že obsahujú elementy predstavujúce ‚autorov vlastný duševný výtvor‘ “ (bod 31). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 44 se sémantického obsahu pojmů „původnost“ a „jedinečnost“, stejně jako otázky působení na lidské smysly, byly též převzaty českou autorskoprávní doktrínou,77 stejně jako rozhodovací praxí českého Nejvyššího soudu.78 Trollerův koncept jedinečnosti díla se konečně promítl přímo do textu autorského zákona (§ 2 odst. 1 AutZ), ovšem s tím, že u vymezených kategorií děl (počítačový program, fotografie a výtvor vyjádřený postupem podobným fotografii, databáze; § 2 odst. 2 AutZ) zákonodárce umožňuje, aby byly chráněny i takové výtvory, které dosahují toliko úrovně původnosti (v kontextu Trollerových závěrů jde o „originální výtvory“). Trollerova metodologie byla ve své celistvosti využita Knapem, neboť i Knap zkoumal pojmové znaky autorského díla v  porovnání s  jinými výsledky tvůrčí duševní činnosti (průmyslové vzory, vynálezy, technická řešení). Knap tedy rovněž vycházel ze základního předpokladu, že autorské dílo se odlišuje od předmětů průmyslového vlastnictví (vynálezy, průmyslové vzory), byť se v obou případech jedná o výsledky tvůrčí činnosti.79 Rozdíl mezi 77 Knap, 1971, s. 118; Knap, 1974, s. 27; Knap In: Brügger, 1976, s. 126; Knap, 1989, s. 18; Telec/Tůma, 2007, s. 19; Telec, 2015, s. 41; Telec, 2000, s. 539 a násl.; Srstka In: Srstka, 2017, s. 76. 78 Srov. např. rozsudek českého Nejvyššího soudu ve věci „Upeč třeba zeď “, sp. zn. 30 Cdo 739/2007 [„povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti. Každá lidská osobnost (nejen osobnost tvůrce, autora) duchovně pramení mimo sféru právního řádu, který ji pouze uznává (aprobuje) jako právně významnou (nemajetkovou) hodnotu (statek) a chrání ji svými vlastními zákonnými prostředky“]. Rovněž viz rozsudek českého Nejvyššího soudu ve věci „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015 [„Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve ‚vytvoření‘ něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. ‚Zvláštními osobními vlastnostmi‘ autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy ‚zvláštních osobních vlastností‘ vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo ‚vytvoření‘, resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu. Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy, odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém.“]. 79 Knap, 1971, s. 118; Knap, 1974, s. 25; Knap, 1986, s. 18. 2 Vliv švýcarské autorskoprávní doktríny na české pojetí individuality autorského díla 45 předměty tvůrčích práv průmyslového vlastnictví a  autorskými díly Knap spatřoval v  tom, že  autorská díla jsou jedinečná, tedy objektivně nová, zatímco u  vynálezů a  průmyslových vzorů se  uplatňuje pouze kritérium relativní novosti zakotvené právní úpravou.80 Jedinečnost autorského díla je přímým důsledkem objektivní reality, která spočívá v tom, že pouze dílo, které podle své povahy může pocházet jen od určité osoby, je individuální v autorskoprávním slova smyslu.81 Knap oproti tomu nesouhlasil se závěry německé doktríny reprezentované Ulmerem, která připouští ochranu děl malé mince (Werke der kleinen Münze),82 a dovozoval, že toto pojetí díky extenzivní interpretaci pojmu individualita narušuje vztah mezi výsledkem tvůrčí činnosti, který odpovídá objektivní realitě (Trollerovými slovy jde o  ontologickou jednotu autora a  jeho díla),83 a ve svých důsledcích vede ke znehodnocení autorskoprávní ochrany a k odcizení se jejím cílům i prostředkům. Kdyby, dle Knapa, nedocházelo k rozmělňování pojmu individuality v autorském právu, nebylo „by problematiky děl malé mince a  nedocházelo by  k  situacím, kdy se  spatřuje ‚nedokonalost‘ autorského práva v  tom, že  jeho instituty nelze řešit kolizi tzv.  paralelních děl“.84 80 Knap poukazuje na ustanovení § 25 zák. č. 84/1972 Sb. (dnes by se jednalo o § 5 ZákVyn), které novost váže nikoliv na objektivní skutečnost vytvoření výsledku, ale na skutečnost jeho zveřejnění, resp. předuveřejnění. 81 „Die Einmaligkeit des Urheberwerkes ist die unmittelbare und zwingende Folge dieser objektiven Realität. Es ist daher vorbehaltlos der Meinung beizupflichten, daß lediglich jenes Geisteswerk, das wesensmäßig nur von einer Person stammen kann, die Individualität im  urheberrechtlichen Sinne besitzt“ (přel. „Jedinečnost uměleckého díla je nezprostředkovaným a bezprostředním obrazem reality. Je proto třeba mít bezpodmínečně na paměti, že pouze takový výsledek duševní činnosti, který může pocházet pouze od jedné osoby, má individualitu v autorskoprávním slova smyslu“; Knap In: Brügger, 1976, s. 124). 82 Ulmer, 1980, s. 136; Obdobně viz Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 140; Schack, 2013, s. 151; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 74; Bisges, 2014, s. 32 a násl. 83 Troller, 1967, s. 385 a násl. 84 Knap, 1974, s. 26. Knap výslovně dovozuje, že „přiznávat povahu předmětu autorského práva i k výsledkům, které autorskoprávní individuality nevykazují, je v rozporu s podstatou a funkcí autorského práva a již tím se zájmem společnosti. Problematika tzv. děl malé mince, která vznikla z nedůslednosti autorskoprávní praxe, byla vždy Achillovou patou autorského práva“ (Knap, 1986, s. 21). Oproti tomu Ulmer poukazuje na to, že i díla malé mince (Werke der kleinen Münze), jako jsou katalogy, brožury či kompilace, mohou být autorskoprávně chráněny, pokud autor měl při jejich vytváření tvůrčí volnost (Ulmer In: Brügger, 1976, s. 193; Ulmer, 1980, s. 15, 136). Autorskoprávní ochranu děl malé mince potom dokládá řadou rozhodnutí německých soudů. Na druhou stranu si Ulmer byl vědom kritických názorů, které byly ohledně ochrany děl malé mince vyslovovány (např.  Hubmann, 1974, s.  36; Troller, 1980, s. 273), a jako řešení nabízel legislativní změnu, jež by u děl malé mince zavedla kratší dobu ochrany (Ulmer, 1980, s. 136). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 46 Knap dovozuje, že drobné výtvory by měly být chráněny spíše formou nekalosoutěžní ochrany, nikoliv formou absolutních majetkových práv.85 Shodné závěry nacházíme ve švýcarské doktríně u Rehbindera, který uvádí, že „judikatura bohužel nevytváří velké nároky na  úroveň individuality. Adresáře, katalogy, formuláře, návody, ceníky a pravidla her jsou také chráněny jako díla. Tato tzv. díla malé mince […] však mají být ponechána nekalosoutěžní ochraně […]. Protože tyto výtvory vyžadují pouze malé, spíše řemeslné dovednosti, nejsou obvykle individuální ani subjektivně, ani objektivně. Stačí je proto chránit před nekalosoutěžním užitím. Není však správné umožňovat autorům takových, obvykle průmyslových, výtvorů, aby požívali dlouhodobé ochrany autorských práv, a případné kulturní podpory.“86 Ochrana děl malé mince (Werke der kleinen Münze) však byla následně v české autorskoprávní doktríně připuštěna. Telec díla malé mince vymezuje jako díla, „která mají malou rozlišovací schopnost s ohledem na svou povahu a význam. Sem patří zejména, nikoli však výlučně, drobná díla grafická z oboru podnikové či reklamní (užité) grafiky, jako jsou různé logotypy apod.“87 , a dovozuje, že jejich autorskoprávní ochrana je možná,88 byť zřejmě i on u nich preferuje spíše nekalosoutěžní ochranu.89 Závěry ohledně přípustnosti ochrany děl malé mince konečně dovodil i český Nejvyšší soud v rozhodnutích „A co děti? Mají si kde hrát?“90 nebo „Paráda“.91 85 „Je tedy zřejmé, že jde o v podstatě o ochranu, jaká je jinak poskytována právem na ochranu proti nekalé soutěži, s tím rozdílem, že není vázána na zvláštní ‚nekalost‘ jednání a má tedy v tomto směru povahu absolutní. Skutečnost, že prosaditelnost autorskoprávní ochrany je u uvedených předmětů již z jejich povahy v podstatném rozsahu zcela vyloučena, znamená vážné diskreditování autorského práva a tím oslabení jeho společenské funkce“ (Knap, 1986, s. 22). 86 „Die Rechtsprechung stellt leider keine hohen Anforderungen an das Mass der Individualität […] So werden auch Adressbücher, Kataloge, Formulare, Gebrauchsanweisungen, Preislisten und Spielregeln als Werke geschützt. Doch sollte diese sog. kleine Münze des Urheberrechts […] dem wettbewerbsrechtlichen Leistungsschutz […] überlassen werden. Denn diese Erzeugnisse erfordern nur eine geringe, wenn auch vielleicht fachliche Leistung; sie sind in der Regel nicht subjektiv-individuell, sondern nur objektiveigenartig. Es genügt, sie gegen wettbewerbliche Ausbeutung zu schützen. Es ist nicht angebracht, den Verfassern solcher mehr industrieller Erzeugnisse den langen Urheberrechtsschutz und womöglich kulturelle Förderungsmassnahmen zugute kommen zu lassen“ (Rehbinder, 2000, s. 56). 87 Telec, 2012, s. 24. 88 „Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik celé řady děl, tradičně označovaných jako ‚díla malé mince‘ (něm. Werke der kleinen Münze, franc. ouvre de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř. je mají jen v zanedbatelné míře, která není dostatečná k rozlišení jednotlivých děl“ (Telec/Tůma, 2007, s. 19). 89 Telec, 2012, s. 24. 90 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 733/2016. 91 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 360/2015. 2 Vliv švýcarské autorskoprávní doktríny na české pojetí individuality autorského díla 47 2.1 Dílčí shrnutí Švýcarská autorskoprávní doktrína měla výrazný vliv na teoretická východiska Karla Knapa, který z ní převzal pojem statistická jedinečnost (původně se  jedná o  termín použitý Maxem Kummerem v  jeho teoretické práci Das urheberrechtlich schützbare Werk), stejně jako rozlišování mezi původností (Originalität) a individualitou (Individualität) výtvorů (Trollerův přístup). Díky dílům Karla Knapa se tzv. ontologické pojetí autorského práva rozšířilo do české, a původně i slovenské, autorskoprávní doktríny. Nejnovější slovenská doktrína nicméně například pojem statistická jedinečnost opouští a přiklání se k reinterpretaci pojmu jedinečnost autorského díla ve smyslu judikatury SDEU. Zatímco Knap, podobně jako Rehbinder, odmítal autorskoprávní ochranu děl malé mince (Werke der kleinen Münze) a navrhoval u nich toliko ochranu nekalosoutěžní, recentní česká autorskoprávní doktrína, stejně jako rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ochranu děl malé mince připouští. 49 3 NĚMECKÝ PŘÍSTUP K AUTORSKOPRÁVNÍ INDIVIDUALITĚ Zatímco švýcarská autorskoprávní doktrína rozlišuje pouze tři pojmové znaky autorského díla [(i) duševní výtvor (Geistesschöpfung), (ii) individuální povaha výtvoru (individueller Charakter), (iii) výtvor spadající do oblasti literatury a umění (Bereich der Literatur und Kunst)],92 přičemž pojem individuality je, jak již bylo řešeno, pojímán jako statistická jedinečnost výsledku tvůrčí činnosti (švýc. statistische Einmaligkeit, něm. Präsentationslehre), je německé pojetí autorskoprávní individuality postaveno na odlišných základech. Eugen Ulmer, jeden ze zakladatelů novodobé německé autorskoprávní doktríny, napsal v roce 1968 recenzi93 na Kummerovo již zmiňované dílo Das urheberrechtlich schützbare Werk. V ní na jednu stranu kladně oceňuje Kummerův závěr, že  bychom se  z  autorskoprávního hlediska měli vyhýbat otázkám ohledně posuzování kvality díla (v dané souvislosti uvádí, že také „nedokonalé malířské dílo, špatný román, kovbojky z Divokého západu, ilustrované brožury apod. jsou autorskoprávně chráněny“).94 Na druhou stranu se však Ulmer staví kriticky k tomu, že Kummer svou teorií statistické jedinečnosti vůbec neřeší autorskoprávní ochranu tzv. drobných výtvorů (Werke der kleinen Münze), jako jsou dopisy, brožury, katalogy, formuláře, obchodní podmínky aj. V dané souvislosti namítá, že v autorském právu bude, co do míry tvůrčí činnosti (Gestaltungshöhe), vždy rozdíl mezi díly čistého umění, díly architektonickými, díly užitého umění a díly malé mince (Werke der kleinen Münze). Minimálně z toho důvodu, že mají odlišný účel a uplatňuje se u nich různá míra tvořivosti. Z  tohoto důvodu zde nelze jednotně aplikovat doktrínu 92 Viz  ustanovení §  2 odst.  1 švýcarského Urheberrechtsgesetz: „Werke sind, unabhängig von ihrem Wert oder Zweck, geistige Schöpfungen der Literatur und Kunst, die individuellen Charakter haben“ (přel. „Díly jsou, bez ohledu na jejich hodnotu nebo účel, duševní výtvory z oblasti literární a umělecké, které mají individuální povahu“). Švýcarský autorský zákon oproti německému Urheberrechtsgesetz nebo oproti českému autorskému zákonu výslovně neupravuje výsledek tvůrčí činnosti vědecké. Díla vědecká jsou podřazována pod výsledek literární činnosti. Srov. von Büren/Meer In: von Büren/David, 2014, s. 59 a násl., s. 94. Obdobně viz Rehbinder, 2000, s. 87 a násl. 93 Ulmer, 1968, s. 527 a násl. Shodné závěry viz Ulmer In: Brügger, 1976, s. 192; Ulmer, 1980, s. 128. 94 „Auch das künstlerisch unvollkommene Gemälde, auch der schlechte Roman, Wildwestgeschichten, Illustriertenabhandlungen usw. sind urheberrechtlich geschützt“ (Ulmer, 1968, s. 529). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 50 o statistické jedinečnosti výsledku tvůrčí duševní činnosti, neboť míra tvůrčí činnosti je u uvedených kategorií děl různá. Ulmer navíc dodává, že se autorskoprávní ochrana vztahuje i na dílo nedokončené v jednotlivých fázích jeho vývoje (jako jsou například prvotní nákresy či koncepty),95 přičemž i zde je míra jedinečnosti (individuality) výsledku tvůrčí činnosti výrazně nižší než u dokončených děl čistého umění. Ulmer sice považoval Kummerovo dílo za významný pokus jak vymezit pojmové znaky autorského díla, nicméně s konceptem statistické jedinečnosti zásadně nesouhlasil. Dokonce Kummerovo dílo interpretoval tak, že ve svých důsledcích snižuje požadavky na míru tvůrčí duševní činnosti, neboť koncept statistické jedinečnosti ve  smyslu odlišnosti od  již existujících děl by umožňoval poskytovat ochranu i těm předmětům, které vůbec nevznikly na základě tvůrčí činnosti. Například uvádí, že běžný rodinný dům by se díky zásahům a přestavbám mohl stát „statisticky jedinečný“ (tj. odlišný od ostatních domů), ačkoliv u přestavby vůbec nepůjde o dílo umělecké,96 neboť činnost, která vedla k jejímu vzniku, nebyla tvůrčí. Kromě toho Ulmer vyčítá Kummerovi, že se díky konceptu statistické jedinečnosti zcela snaží oprostit autorské právo od hodnotících soudů, které by se vztahovaly k posuzování kvality97 tvůrčí činnosti. Ulmer sice souhlasí s  tím, že  nemá být posuzována kvalita díla (viz  výše), nicméně dodává, že  se  bez hodnotících soudů v  autorském právu neobejdeme. Nemohli bychom totiž ani dílo podřadit pod kategorii děl uměleckých či vědeckých,98 ani bychom nemohli posuzovat přípustnost tvůrčího zpracování u  parodie. Ulmer sice vylučuje estetické posuzování kvality děl, nicméně dodává, 95 Ibid. 96 „Ein gewöhnliches Wohnhaus kann durch An- und Umbauten so verwinkelt geworden sein, daß es eine statistische Einmaligkeit darstellt, ohne doch ein Kunstwerk zu sein“ (přel. „Běžný obytný dům byl natolik změněn přestavbami a nadstavbami, že dosahuje statistické jedinečnosti, ačkoliv vůbec nejde o dílo umělecké“; Ulmer, 1968, s. 529). 97 V české literatuře srov. Telcovo a Tůmovo kvalitativní kritérium (Telec/Tůma, 2007, s. 19). 98 Rehbinder s Peukertem následně poukazují na to, že bez hodnotících soudů není možné rozlišit sportovní výkon fotbalisty od  výkonu tanečníka či  baletky, kteří interpretují choreografické dílo. Podstatné, dle jejich názoru, je, jakou činnost daná osoba vykonává (sportovní výkon vs. výkon umělecký) a k jakému výsledku tato činnost směřuje (dosažení rychlosti, hbitosti či mrštnosti vs. působení na lidský krasocit). Výsledkem posouzení je potom hodnotící soud spočívající v tom, zda je daný výsledek chráněn jako autorské dílo (resp. umělecký výkon), nebo zda jde o výkon sportovní (viz Rehbinder/ Peukert, 2015, s. 71). 3 Německý přístup k autorskoprávní individualitě 51 že „zkušenost nás učí, že úplné vyloučení hodnotících soudů v autorském právu možné není. Soudce, který by byl literárně a umělecky slepý, by byl v oblasti autorského práva špatným soudcem.“99 Ve  svých pozdějších dílech Ulmer uvedené teze zopakoval a  zdůraznil, že například pro autorskoprávní ochranu děl užitého umění je podstatné to, zda jde o výsledek designérské činnosti, který spadá do oblasti umělecké tvorby, či nikoliv. Hodnotící soud ohledně toho, zda je daný design vůbec dílem uměleckým, nebo zda jde o „prostý design“, je potom zásadní pro přiznání příslušné formy právní ochrany. V prvním případě půjde o dílo užitého umění chráněné autorskoprávně, ve druhém případě půjde toliko o design chráněný formou průmyslových vzorů.100 Ulmer při vymezení pojmových znaků autorského díla vychází z ustanovení § 2 odst. 2 německého Urheberrechtsgesetz, který autorská díla definuje jako „osobní duševní výtvory“ (persönliche geistige Schöpfungen).101 Uvádí, že  původně navrhovaný pojem „výtvory nesoucí osobní pečeť “ (Schöpfungen eigenpersönlicher Prägung) byl z návrhu německého Urheberrechtsgesetz z roku 1965 vypuštěn, neboť pod takovou definici by spadala pouze díla klasické literatury nebo díla čistého umění. Úmyslem německého zákonodárce tak bylo vztáhnout pod autorskoprávní ochranu i výtvory, které nedosahují takové míry individuality, jakou mají díla čistého umění. Zákonná definice dle Ulmera zahrnuje nejen klasická umělecká díla, ale i moderní umělecké výtvory, které se odlišují od klasického umění tím, že nerespektují tradiční představy o formě, struktuře, skladbě či melodice díla. Autorskoprávně tak lze chránit i elektronickou hudbu, op-art (optické umění), počítačovou grafiku, počítačovou hudbu či počítačové programy.102 Co se týče individuální povahy výsledku (Individualität), ta je určena především volností autora při jeho vytváření (Gestaltungsspielraum). Jestliže je tvůrčí volnost autora zcela omezena (předurčena), autorskoprávní ochrana nepřichází do úvahy (jako příklad Ulmer uvádí chemické vzorce nebo logaritmické 99 „Die Erfahrung lehrt: Ein uneingeschränkter Verzicht auf Werturteile ist im Urheberrecht nicht möglich. Ein Richter, der literarisch oder künstlerisch wertblind ist, wäre ein schlechter Richter in Urheberrechtssachen“ (Ulmer, 1968, s. 529). 100 Ulmer In: Brügger, 1976, s. 193. 101 Ulmer, 1980, s. 127. 102 Ulmer, 1980, s. 127. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 52 výpočty).103   Současně však dodává, že  například u  děl kartografických je možné, aby se dvě díla výrazně podobala a lišila se pouze v dílčích rozdílech spočívajících ve způsobu znázornění terénu na mapě. Autorskoprávní individualita je dle Ulmera rovněž vyloučena u děl vytvářených rutinními či mechanickými prostředky, jako jsou divadelní obsahy děl, programy rozhlasových stanic či sbírky citátů.104 Individualita také nezahrnuje takové prvky díla, které se neodlišují od běžných prvků vyskytujících se u daného druhu umělecké/vědecké tvorby (žánrové prvky, obecné prvky uměleckého stylu apod.). U děl vědeckých potom jde o vědecké poznatky, jako jsou myšlenky, vědecké teorie, metody, doktrinální závěry apod.105 Obojí musí zůstat volné z důvodu svobody umělecké/vědecké tvorby. Stejný závěr platí i pro politické či společenské ideje, které musí zůstat volné z hlediska fungování demokratického diskursu.106 Individualita je  dle Ulmera postavena nikoliv na  tom, jak se  dílo odlišuje od jiných děl (Kummerovo pojetí), ale na tom, jak se dílo odlišuje od autorskoprávně volných prvků.107 Obojí, tedy jak individualita, tak autorskoprávně volné prvky (Gemeingüter), je  pro Ulmera normativním konceptem, který je následně vymezován soudní judikaturou,108 nikoliv konceptem statistickým či ověřitelným empiricky. Individualita díla se může projevovat jednak ve vnějších prvcích díla, jako je jeho struktura, skladba či melodika, ale také ve vnitřních (myšlenkových) prvcích, jako je samotný fantazijní obsah či způsob roztřídění myšlenkové materie. Ulmer v  dané souvislosti podrobuje kritice tradiční rozlišování mezi formou a obsahem díla (včetně Kohlerovy109 doktríny o vnitřní a vnější formě díla)110 a dovozuje, že individualita díla může spočívat nejen v jeho 103 Ulmer, 1980, s. 133; Ulmer In: Brügger, 1976, s. 195. 104 Ulmer, 1980, s. 122. 105 Ulmer, 1980, s. 275. 106 Ulmer, 1980, s. 119. 107 „Die Individualität beruht auf der geistigen Leistung, durch die sich die Werke von schutzlosen Gebilden abgrenzen“ (přel. „Individualita je postavena na tom, že jde o duševní výtvor, díky němuž se dílo odlišuje od výsledků, jež nepožívají ochrany“; Ulmer, 1980, s. 123). 108 Ulmer, 1980, s. 123. 109 Kohler, 1907, s. 149. 110 Ulmer, 1980, s.  120. V  českém prostředí naopak Knap z Kohlerových závěrů vycházel a doktrínu o vnější a vnitřní formě díla používal pro vymezení předmětu autorskoprávní ochrany (viz kapitola 13). 3 Německý přístup k autorskoprávní individualitě 53 formě, ale i v obsahu. Individualita se projevuje zejména v tom, že každý autor má svůj vlastní styl. Nejen díla umělecká, ale i vědecká jsou potom určena tím, že každý autor má svůj osobitý způsob uvažování, vyjadřování, souslednosti myšlenek a jejich utřídění, grafického ztvárnění, větné skladby či kompozice. Ulmer nicméně opakovaně zdůrazňuje, že  autorskoprávní ochrana není určena pouze dílům, která nesou „osobní pečeť autora“ (Schöpfungen eigenpersönlicher Prägung).111 I drobné výtvory, jako jsou slovníky či mapy, tak podléhají autorskoprávní ochraně, pokud jsou výsledkem tvůrčí činnosti autora a nejsou vytvářeny pouze mechanicky. Na Ulmerovy závěry navázali další němečtí autoři. Hubmann se ve svém díle Urheber- und Verlagsrecht z roku 1974112 v zásadě shoduje s Ulmerem na základních pojmových znacích autorského díla, stejně jako na normativním základě těch prvků, které autorskoprávně chráněny nejsou. Za základní pojmové znaky autorského díla Hubmann označuje: (i) duševní rozměr výtvoru (geistiger Gehalt), (ii) osobní povahu výtvoru (persönliche Schöpfung), (iii) smysly vnímatelnou podobu (wahrnehmbare Formgestaltung), a konečně (iv) individualitu (Individualität). Kromě toho musí daný výtvor spadat do oblasti literární, vědecké či umělecké činnosti (Werke der Literatur, Wissenschaft und Kunst).113 Uvedené pojmové znaky autorského díla se staly v německé autorskoprávní doktríně obecně přijímanou dogmatikou.114 Za  klíčový pojem autorského díla je  potom v  německé autorskoprávní doktríně označována individualita (Individualität),115 která se promítá nejen 111 „Der Urheberrechtsschutz läßt sich aber, wie bereits in der Lehre vom Gegenstand des Urheberrechts gezeigt wurde, nicht auf solche ‚Schöpfungen eigenpersönlicher Prägung‘ beschränken“ (přel. „Nicméně, jak již bylo uvedeno v pojednání o předmětu autorského práva, autorskoprávní ochrana se nevztahuje pouze na ‚výtvory nesoucí osobní pečeť tvůrce‘ “ (Ulmer, 1980, s. 124). 112 Hubmann, 1974, s. 87 a násl. 113 Ibid. 114 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 130 a násl.; Schack, 2013, s. 99 a násl. Rehbinder/Peukert, 2015, s. 68 a násl. 115 Schack, 2013, s. 103; Kopp, 2014, s. 109; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 135. Tento pojem je nicméně v německé soudní judikatuře označován také různými dalšími pojmy jako „schöpferische Eigentümlichkeit“ (přel. „tvůrčí osobitost“), „schöpferische Eigenart“ (přel. „tvůrčí charakter“) nebo „eigenschöpferische Prägung“ (přel. „vlastní tvůrčí ráz“). Srov. Schack, 2013, s. 103; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 135. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 54 do  toho, jak se  autorské dílo odlišuje od  volných prvků (Gemeingüter),116 ale také do toho, v čem se liší od jiných výsledků tvůrčí duševní činnosti, jako jsou průmyslové vzory či vynálezy.117 Autorskoprávní individualitu tak nemají především výtvory vytvářené rutinně či mechanicky, byť se případně jedná i o výtvory, které jsou vytvářeny se zvláštní pečlivostí, námahou či zvýšenými investicemi. Obecně také platí, že to, co může vytvořit kdokoliv, není samo o sobě autorskoprávně chráněno.118 Individualita tak odlišuje uměleckou korespondenci od  běžných dopisů či e-mailů, přednášku od běžné konverzace, umělecký design od běžných výrobků. Rovněž tak i výtvory, které jsou předurčeny technicky či funkcionálně, nemohou mít individuální povahu. Autor musí mít pro svou tvorbu alespoň minimální tvůrčí volnost (Gestaltungsspielraum).119 V opačném případě není vůbec možné hovořit ani o individualitě výtvoru, ani o tom, že by se jednalo o výsledek tvůrčí činnosti. Oproti švýcarské doktríně a judikatuře (viz výše) se německá doktrína staví odlišným způsobem k tomu, že by u drobných výtvorů nemohly existovat dva shodné výsledky, které byly vytvořeny nezávisle na sobě. Schack výslovně uvádí, že je autorskoprávní ochrana dvou shodných děl malé mince (Werke der kleinen Münze) přípustná.120 116 „Was bereits literarisches oder künstlerisches Gemeingut ist, kann nicht mehr den Stempel der Individualität tragen“ (přel. „Co je  již součástí literárního nebo uměleckého obecného fondu, nemůže nést znaky individuality“; Nordemann In: Loewenheim, 2010, s.  58). Obdobně viz Rehbinder/Peukert, 2015, s. 31; Schack, 2013, s. 105. 117 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 55, 78; Schack, 2013, s. 34, 103. Loewenheim/Flechsig In: Loewenheim, 2010, s. 27. 118 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27. 119 Hubmann, 1974, s. 36; Schack, 2013, s. 104; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 76; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 137. 120 „Voneinander unabhängige Doppelschöpfungen, die bei kürzeren Werken, insbesondere solchen der kleinen Münze, theoretisch denkbar sind, können deshalb beide vollen Urheberschutz genießen“ (přel. „Dvojité výtvory vytvořené nezávisle na sobě, které mohou teoreticky vzniknout u děl malé mince, mohou být oba autorskoprávně chráněny“; Schack, 2013, s. 103). 3 Německý přístup k autorskoprávní individualitě 55 Německé pojetí autorskoprávní individuality také nevyžaduje vyšší míru tvůrčí duševní činnosti.121 Ta musí dosahovat pouze určité minimální úrovně, která dílo odlišuje od každodenních výtvorů.122 Schack dále uvádí, že německé pojetí individuality se liší od britského pojetí „originality“ ve smyslu díla vytvořeného nezávisle na  jiném výtvoru,123 stejně jako od francouzského pojetí „originalité“ ve smyslu díla, které nese osobní pečeť autora (l‘empreinte du talent créateur personnel).124 Jedním ze specifických rysů německé autorskoprávní doktríny i  judikatorní praxe je  připuštění autorskoprávní ochrany drobných výtvorů, tzv.  děl malé mince (Werke der kleinen Münze), která 121 Míra úrovně tvůrčí činnosti byla nicméně v  minulosti německou judikaturou stanovena odlišně u děl užitého umění. Zde, s ohledem na možný souběh děl užitého umění a ochrany průmyslových vzorů, německé soudy dlouhou dobu vyžadovaly, aby individualita děl užitého umění přesahovala „tvůrčí schopnosti průměrného designéra“ („Da sich bereits die geschmacksmusterschutzfähige Gestaltung von der nicht geschützten Durchschnittsgestaltung, dem rein Handwerksmäßigen und Alltäglichen abheben muß […] Für den Urheberrechtsschutz ist danach ein höherer schöpferischer Eigentümlichkeitsgrad als bei nur geschmacksmusterfähigen Gegenständen zu verlangen…“; přel. „Vzhledem k tomu, že výtvor chráněný prostřednictvím průmyslových vzorů musí přesahovat průměrnou úroveň nechráněných, řemeslných či každodenních výtvorů […] Pro autorskoprávní ochranu se vyžaduje ještě vyšší míra tvůrčí duševní činnosti, než pro průmyslové vzory“; srov. rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Silberdistel“, sp. zn. I ZR 119/93, bod 14). Německý Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) nicméně v roce 2013 změnil svou judikaturu a v právní větě k rozsudku ve věci „Geburtstagszug“ konstatoval, že se má u děl užitého umění vyžadovat stejná míra tvůrčí duševní činnosti, jako u jiných druhů děl („An den Urheberrechtsschutz von Werken der angewandten Kunst […] sind grundsätzlich keine anderen Anforderungen zu stellen als an den Urheberrechtsschutz von Werken der zweckfreien bildenden Kunst oder des literarischen und musikalischen Schaffens. Es genügt daher, dass sie eine Gestaltungshöhe erreichen, die es nach Auffassung der für Kunst empfänglichen und mit Kunstanschauungen einigermaßen vertrauten Kreise rechtfertigt, von einer ‚künstlerischen‘ Leistung zu sprechen. Es ist dagegen nicht erforderlich, dass sie die Durchschnittsgestaltung deutlich überragen“; přel. „V principu se u děl užitého umění z hlediska jejich autorskoprávní ochrany neuplatňuje žádné jiné kritérium než u děl výtvarných, literárních či hudebních. K tomu, aby se jednalo o umělecký výtvor proto stačí, pokud tato díla dosahují takové míry tvůrčí duševní činnosti, která je dostačující z hlediska osob, které jsou vnímavé k umění a pocházejí z důvěryhodných kruhů, jež se uměním zabývají. Na druhou stranu však není nezbytné, aby jasně přesahovala průměrnou úroveň designu“; rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Geburtstagszug“, sp. zn. I ZR 143/12, bod 30). 122 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 74; Schack, 2013, s. 104. 123 „But the Act does not require that the expression must be in an original or novel form, but that the work must not be copied from another work — that it should originate from the author. In the present case it was not suggested that any of  the papers were copied” (přel. „Zákon však nevyžaduje, aby vyjádření bylo provedeno v původní nebo nové formě, ale to, že dílo nesmí být kopírováno z jiného díla – tj. že má pocházet od autora. V projednávaném případě nebylo tvrzeno, že by byl některý z dokumentů kopírován“). Srov. rozhodnutí Chancery Divison High Court of  Justice of  England and Wales ve věci University of  London Press, Ltd. v. University Tutorial Press, Ltd. [1916] 2 Ch. 601, s. 610. 124 Srov. rozhodnutí francouzského Cour de Cassation, Chambre civile 1, 13 Novembre 1973, sp. zn. 71-14469. Srov. též Schack, 2013, s. 104; Lucas/Lucas, 1994, s. 86. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 56 dosahují pouze minimální míry individuality. Příkladem jsou již zmiňované katalogy, cenové seznamy, brožury či sbírky kuchařských receptů.125 Německá soudní judikatura již před účinností německého Urheberrechtsgesetz z roku 1965 dovodila, že chráněny mohou být i drobné výtvory,126 nejde-li o  zcela běžné výtvory, i  pokud dosahují „pouze nízké míry tvůrčí duševní činnosti“.127 Kromě již zmiňovaných katalogů, manuálů či  formulářů jsou chráněny i reklamní slogany jako „jsem pružná jako jarní motýl ve ‚Forma‘ podpr- sence“128 nebo „postel s nebesy jako příruční zavazadlo“.129 Na druhou stranu však nejsou autorskoprávně chráněny pouhé telefonní seznamy130 nebo reklamní slogany typu „sedmý smysl“131 nebo „jízda na dálnici“.132 Podobně jako ve švýcarské doktríně se objevuje i v novější německé doktríně názor, že ochrana děl malé mince (Werke der kleinen Münze) je ve skutečnosti nekoncepčním ústupkem soudní praxe, který oslabuje základy autorskoprávní ochrany. Rehbinder s Peukertem uvádí, že je na místě spíše chránit díla malé mince nekalosoutěžní ochranou a že naopak poskytování časově dlouhého autorskoprávního monopolu vyvolává v  běžné populaci pocit nespravedlnosti.133 Schack potom dodává, že autorské právo nemá chránit sice hospodářsky zajímavé, ale kulturně bezvýznamné výtvory. Pokud ano, měla by být zvažována 125 Ulmer, 1980, s. 136; Schack, 2013, s. 151; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 140. 126 Loewenheim, 1987, s. 761; Schack, 2013, s. 151; Bisges, 2014, s. 32. 127 „Dabei kann unter Umständen ein bescheidenes Maß solcher geistiger Betätigung genügen“ (přel. „Za jistých okolností i malá míra tvůrčí duševní činnosti může dostačovat“; srov. rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Staatsexamensarbeit“ sp. zn. I ZR 106/78, bod 13). 128 Cit. dle Schack, 2013, s. 152. 129 Viz rozsudek Landesgericht Berlin ve  věci „Werbeprospekt“, sp.  zn.  16 S  3/73 (cit. dle GRUR 7/1974, s. 413). 130 „Telefonbüchern kommt ungeachtet des komplexen Regelwerks, das ihrer Erstellung zugrunde liegt, im allgemeinen kein urheberrechtlicher Schutz nach § 2 UrhG zu“ (přel. „Bez ohledu na komplexní soubor pravidel, která jsou základem jejich kompilace, nepodléhají telefonní seznamy autorskoprávní ochraně ve smyslu § 2 UrhG“; srov. rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci Tele-Info-CD, sp. zn. I ZR 199/96, právní věta). 131 Rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Der 7. Sinn“, sp. zn. I ZR 165/75, bod 7. 132 Rozsudek Oberlandesgericht Düsseldorf ve věci „fahr‘n auf der Autobahn“, sp. zn. 20 U 46/77 (cit. dle GRUR 11/1978, s. 640). 133 „Werzu vielschützt,brauchtsichnichtzu wundern,wennes derBevölkerungbeiUrheberrechtsverletzungen an Unrechtsbewusstsein mangelt“ (přel. „Pokud se chrání příliš mnoho, není se čemu divit, že běžní lidé přestávají mít pocit nespravedlnosti při porušení autorskoprávní ochrany“; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 74). 3 Německý přístup k autorskoprávní individualitě 57 délka doby ochrany, stejně jako rozsah výhradních práv.134 Rovněž dle jeho názoru mají díla malé mince spadat spíše pod nekalosoutěžní ochranu. Z takové formy ochrany by měli přínos nejen autoři klasických děl, která dosahují vyšší míry individuality, ale i všechny ostatní subjekty. Autorské právo totiž může být přijímáno pouze tehdy, nebudou-li výtvory, které se pouze minimálním způsobem liší od dennodenní produkce, monopolizovány na základě pouhé neformální ochrany s výrazně dlouhou dobou trvání (doba života autora plus 70 let). Současně Schack upozorňuje na to, že čím více snižujeme požadavky na autorskoprávní individualitu, tím více hrozí, že ideje, informace a myšlenky ve skutečnosti nezůstanou autorskoprávně volné,135 neboť hranice mezi autorskoprávně chráněnou a  nechráněnou složkou výtvoru se bude stírat. Odlišný názor nacházíme u Loewenheima, který dovozuje, že nekalosoutěžní ochrana děl malé mince je nedostatečná,136 neboť ne vždy musí být dílo malé mince užíváno v rámci hospodářské soutěže, případně nemusí být naplněny další podmínky generální klauzule. Kromě toho nekalá soutěž neposkytuje oprávněným subjektům žádná absolutní práva, která by bylo možné převádět či licencovat.137 Loewenheim proto vidí cestu v tom, aby soudy v praxi lépe prověřovaly, zda drobný výtvor ve skutečnosti neobsahuje pouze autorskoprávně volné prvky, a aby zkoumaly, zda vůbec jde o výsledek spadající do oblasti umělecké nebo vědecké činnosti.138 I on je toho názoru, že „každodenním, banálním nebo čistě manuálním výtvorům by měla být autorskoprávní ochrana odmítnuta“.139 3.1 Dílčí shrnutí Německá koncepce individuality se odlišuje od švýcarského pojetí zejména tím, že se v ní neuplatňuje koncept statistické jedinečnosti. Podstatné je, zda jde o  výsledek tvůrčí činnosti, který se  odlišuje od  každodenních 134 Schack, 2013, s. 154. Zde se Schack shoduje s názorem, který již dříve vyslovil Ulmer (Ulmer, 1980, s. 136). 135 Schack, 2013, s. 154. 136 Loewenheim, 1987, s. 768. 137 Ibid. 138 Loewenheim, 1987, s. 765. 139 „Dem Alltäglichen, Banalen oder rein Handwerklichen muß der Schutz versagt bleiben“ (Loewenheim, 1987, s. 769). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 58 či  mechanicky vytvářených výtvorů, stejně jako od  prvků, které tvoří tzv. obecný fond (Gemeingut). Kummerovy závěry byly v německé doktríně od počátku kritizovány a koncept statistické jedinečnosti je zde považován za překonaný. Německá autorskoprávní doktrína i soudní praxe, oproti švýcarskému systému, připouští jak ochranu dvojitých výtvorů (Doppelschöpfung), tak ochranu drobných výtvorů (tzv. děl malé mince; Werke der kleinen Münze). Nicméně i zde se setkáváme s názory (Schack; Rehbinder; Peukert), že ochrana děl malé mince by měla spíše spadat pod nekalosoutěžní ochranu. 59 4 NĚMECKÝ PŘÍSTUP K AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÉ SLOŽCE DÍLA Předmětem autorskoprávní ochrany jsou pouze individuální prvky díla.140 Nechráněné části díla naopak mohou být bez souhlasu nositele autorských práv volně užívány, ledaže jim je poskytována ochrana například prostřednictvím práva patentového nebo práva na ochranu proti nekalé soutěži.141 Při posuzování neoprávněného užití autorského díla se tedy vždy vyžaduje zkoumání nejen pozitivně vymezených prvků, které zakládají autorskoprávní individualitu díla, ale také těch prvků, které autorskoprávní ochraně nepodléhají.142 Kontrapozici k  autorskoprávně chráněným prvkům (tj.  prvkům nadaným autorskoprávní individualitou) tvoří prvky volné (Gemeingüter). Jak již bylo uvedeno, pojímá německá doktrína oba pojmy, tj. jak autorskoprávní individualitu, tak autorskoprávně volné prvky, jako normativní koncepty,143 které jsou vymezeny jednak právní úpravou, a jednak obsahově dotvářeny soudní judikaturou. Autorskoprávně volnými prvky německá doktrína144 rozumí: (i) abstraktní výsledky tvůrčí duševní činnosti (umělecký styl, žánr, umělecká metoda či technika, holý námět), (ii) skutečnosti, které existují nezávisle na lidském vědomí (přírodní či společenské jevy, vzhled krajiny, rostliny, živočichové, historické události, aktuální události apod.), (iii) vědecké myšlenky, teorie a objevy, (iv) myšlenky a principy, na kterých jsou postaveny počítačové programy, a konečně (v) volná díla. 140 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s.  144; Kopp, 2014, s.  114; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27, 31. 141 Berking, 2002, s. 107, 133. Nicméně kupříkladu ani patentové právo nechrání základní vědecké poznatky a teorie (tzv. Basiswissen; Peukert, 2012, s. 20). 142 V české literatuře viz Knapovy závěry („[…] ze skutečnosti, že rozhoduje výlučně shodnost v prvcích tvořících autorskoprávní individualitu díla, vyplývá především, že je právně bezvýznamná shodnost ve všech prvcích, které z hlediska obsahu i formy náležejí do obecného fondu duševní lidské činnosti, zejména v prvcích, které jsou důsledkem shodnosti obecných podkladů“; Knap, 1974, s. 39; „[…] rozlišování mezi prvky autorským právem chráněnými a prvky tímto právem nechráněnými má, jak vyplývá již z toho, co bylo jen příkladmo shora uvedeno, obecný, základní význam jak pro otázky pojmu autorského díla a rozsahu autorskoprávní ochrany, tak i pro otázky společenského uplatňování díla“; Knap, 1986, s. 17). Srov. též Telcův test pojmových znaků autorského díla (Telec, 2012, s. 29 a násl.). 143 Ulmer, 1980, s. 123; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27, 28; Berking, 2002, s. 55; Kopp, 2014, s. 133. 144 V českém prostředí k obdobným závěrům dospívá Šalomoun, který však čerpá ze zdrojů angloamerických (Šalomoun, 2009, s. 102). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 60 Zatímco u prvních dvou kategorií jde o uplatňování čistě objektového kritéria, u dalších kategorií přistupuje i kritérium právně-regulační. Například funkcionalita počítačových programů, stejně jako vědecké myšlenky či objevy, požadavky individuality splňovat mohou. Důvodem jejich autorskoprávní volnosti je řešení kolize mezi zájmy autora a obecnými zájmy, což se projevuje mj. v potřebě ochrany určitého diskursu (vědeckého, programátorského). Stejný závěr platí i u volných děl. 4.1 Abstraktní výsledky tvůrčí duševní činnosti Co se týče první kategorie, zde platí, že ani umělecký styl, ani žánr, umělecká metoda či technika nemohou být chráněny autorským právem z toho důvodu, že se jedná o „podhoubí“, z něhož „vyrůstají“ autorská díla nesoucí určité společné prvky. V německém právu platí teze, že by autorskoprávní ochrana těchto obecných konceptů byla na překážku literárního a uměleckého vývoje.145 Například literární žánr je  určitým druhem literární kompozice, která je  určena literární technikou, obsahem, délkou, typizovanými postavami nebo zápletkou. Tyto prvky jsou abstraktní, a  mohou se  proto shodně vyskytovat v jednotlivých dílech, která spadají pod daný žánr. Typickým příkladem mohou být obecné charakteristiky detektivů v různých detektivních románech146 (viz též kapitola 13.3.6). Ze stejných důvodů potom nejsou chráněny ani základní formy poezie (epická poezie, lyrická poezie, lyricko-epická poezie) či prózy, hudební stupnice, základní principy hudební rytmiky či melodiky, harmonie či instrumentace, výtvarné a sochařské techniky apod. Autorskoprávně volné jsou i myšlenky použití určitého materiálu (například změna formy sochy z bronzu do skla či plastu) či zobrazovací prostředky (použití laseru). Prostřednictvím autorského práva není možné chránit ani nové typy televizních pořadů, výukové metody, řečnické či pěvecké metody apod.147 145 Schack, 2013, s. 105; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 28; Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s. 69; Kopp, 2014, s. 156, 163. 146 Kopp, 2014, s. 12 a násl.; Handle, 2013, s. 77. 147 Kopp, 2014, s. 18 a násl.; Schack, 2013, s. 106. 4 Německý přístup k autorskoprávně volné složce díla 61 Chráněno je  pouze konkrétní (tj.  individuální) tvůrčí vyjádření, které je vytvářeno na podkladě těchto abstraktních konceptů (například konkrétní báseň využívá metod volného verše, konkrétní hudební dílo využívá určitou rytmiku, melodiku, harmonii apod.). Předmětem ochrany autorských práv není ani samotný abstraktní (tj. holý) námět, umělecký motiv, umělecké či společenské myšlenky, nebo obecné postupy. Tyto prvky musí rovněž zůstat volnými z důvodu obecného zájmu, kterým je svoboda umělecké tvorby.148 Autorské právo se již nicméně může vztahovat na námět individualizovaný, kterým je u uměleckých děl i obsah díla (tj. zápletka, dějový sled, klíčové scény apod.). V tomto ohledu se nicméně podstatně odlišují díla vědecká a umělecká, neboť u děl vědeckých ani individualizovaný obsah autorskoprávní ochraně nepodléhá, zatímco u děl uměleckých chráněn být může (k tomu viz kapitola 13). 4.2 Skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí Autorskoprávní ochrana se nevztahuje ani na ty předměty či skutečnosti, které existují nezávisle na lidském vědomí. Takové skutečnosti a události zahrnují vše, co existuje v přírodě nebo je součástí lidské historie.149 Patří sem prvky, jako je přírodní, sociální a kulturní prostředí (venkov, město, šlechtické sídlo, černošský slum apod.), prostředí pocházející z odlišných kultur, krajina, fauna, flóra či přírodní jevy (hurikán, extrémní sucho, blesk, sluneční svit, temnota, hluk). Kromě toho sem řadíme i přírodní zákony, společenské jevy, historické postavy a události, běžné společenské události (narozeniny, promoce, svatba, pohřeb), aktuální události a denní zprávy. Dokonce i události pocházející ze života určité osoby (tzv. životopisné události) jsou jako takové autorskoprávně volné a mohou být užívány různými autory (například dva autoři mohou z autorskoprávního hlediska psát o životě stejné žijící osoby).150 Tyto objektivně existující statky tvoří primární zdroj pro literární, vědeckou či uměleckou tvorbu (die Quellen geistigen Schaffens)151 a každý je může volně a bezúplatně používat pro potřeby vlastní umělecké či vědecké tvorby. 148 Schack, 2013, s. 107; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 28, 161. 149 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27. 150 Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s. 66. 151 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27; Hubmann, 1974, s. 30. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 62 Samotná skutečnost, že dva autoři popisují tytéž události nebo historické postavy, nemá za následek porušení autorských práv toho z autorů, který tak učinil dříve. Autorskoprávní ochraně by  podléhalo pouze konkrétní tvůrčí vyjádření, které by autor zvolil.152 Pokud však někdo použije například Trojskou válku jako půdorys pro budování vlastního příběhu, nebrání to jiným autorům v tom, aby napsali román či drama, které se bude odehrávat během dobývání Troje řeckými vojsky. 4.3 Vědecké myšlenky, teorie, principy a objevy Zatímco abstraktní výsledky tvůrčí duševní činnosti nebo skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí postrádají potřebnou individualitu, vědecké myšlenky, teorie, principy či objevy individuální být mohou (viz též kapitola 13.3.7). Popis konkrétního vědeckého či technického problému, nový přírodovědný, zeměpisný či kosmický objev individuální rysy mít může. Jak samotné vědecké/technické myšlenky/objevy, tak jejich popis (tj.  volba konkrétních slov, poznámkový aparát, grafy, schémata, vzorce apod.), jsou obvykle dostatečně individuální na  to, aby jim autorské právo případně mohlo přiznávat ochranu. Není totiž zásadního rozdílu mezi individualizovaným námětem u uměleckých děl literárních či filmových a individualizovanou vědeckou myšlenkou. Obojí je výsledkem tvůrčí duševní činnosti autora, obojí vyjadřuje autorovu osobnost dostatečně originálním způsobem. V oblasti ochrany děl vědeckých nicméně, oproti ochraně jiných děl literárních, platí odlišná pravidla. Vědecká díla sice jsou autorskoprávně chráněna (§ 2 odst. 1 německého Urheberrechtsgesetz), avšak rozsah jejich ochrany je současně limitován.153 Vědecká díla totiž vznikají v rámci vědeckého diskursu, 152 V rozsudku „Die Päpstin“ Landesgericht Hamburg (sp. zn. 308 O 324/01) posuzoval, zda natočením seriálu o životě Johanny von Ingelheim, tzv. papežky Jany (ital. La Papessa), došlo k porušení autorských práv (viz též kapitola 13.3.6). Soud konstatoval, že u literárních děl slovesných autorské právo nechrání pouze jejich originální vnější zpracování (vnější formu díla), ale také obsah díla. Literární díla jsou, oproti jiným druhům autorských děl, specifická tím, že obsahují dějové prvky, popis a charakterové vlastnosti postav, popis prostředí, časovou souslednost jednotlivých scén apod. Tyto prvky, pokud jsou individualizované, mohou být autorskoprávně chráněny. Na druhou stranu historické události vždy musí zůstat volné k obecnému užití. Srov. též Kopp, 2014, s. 261. 153 Schack, 2013, s. 107; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 66, 191; Waiblinger, 2012, s. 60 a násl.; Kopp, 2014, s. 51; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 69. 4 Německý přístup k autorskoprávně volné složce díla 63 který je postaven jednak na konfrontaci a zpochybňování vědeckých myšlenek, a jednak na volném toku vědeckých poznatků.154 Z důvodu podpory rozvoje vědecké činnosti, stejně jako z důvodu základních principů fungování vědeckého diskursu, proto nemůže být autorskoprávně chráněna samotná vědecká myšlenka,155 byť by se jednalo o myšlenku individualizovanou. Ze stejných důvodů není v obecné rovině chráněn ani samotný obsah vědeckého díla, neboť i ten obvykle bývá vyjádřením vědecké myšlen- ky.156 Chráněno je toliko zpracování vědecké myšlenky, které zahrnuje výběr slov, uspořádání textů,157 schémata, obrázky, posloupnost poznámkového aparátu apod., pokud ovšem nejsou tyto prvky vědecky či technicky předur- čeny.158 U posuzování předmětu autorskoprávní ochrany děl vědeckých každopádně nelze použít tradiční rozlišování mezi vnější a vnitřní formou díla a jeho obsahem (viz kapitola 13.3.7). To, které prvky mohou být u vědeckých děl autorskoprávně chráněny, je nutné posuzovat s přihlédnutím k potřebám vědeckého diskursu159 a obecného zájmu na šíření vědeckých poznatků.160 V některých případech (zejména v oblasti přírodních věd) tak nemusí podléhat autorskoprávní ochraně ani tzv.  vnitřní či  vnější forma vědeckého díla, neboť například zvolená metodologie předurčuje samotné zpracování (tj. strukturu) vědeckého díla nebo použitou terminologii.161 154 Haberstumpf, 1982, s. 64 a násl.; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 150; Waiblinger, 2012, s. 58. 155 Srov. rozsudek německého Bundesgerichtshof ve  věci „Staatsexamensarbeit“, sp. zn. I ZR 106/78, bod 15. 156 Haberstumpf, 1982, s. 70. 157 „Die Eigentümlichkeit liege in der schöpferischen Sammlung, Anordnung und Darbietung des wissenschaftlichen Materials“ [přel. „Ozvláštněnost zde spočívá ve tvůrčím výběru, uspořádání a prezentaci vědeckých materiálů“; srov. rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Monumenta Germaniae Historica“, sp. zn. I ZR 157/77 (cit. dle GRUR 4/1980, s. 229)]. 158 Haberstumpf, 1982, s. 65; Waiblinger, 2012, s. 68. 159 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s.  150; Waiblinger, 2012, s.  58; Kopp, 2014, s. 52. Rovněž viz „[…] aber ist die konkrete Gestaltung und Darstellung, in der die Lehre dargeboten wird, urheberrechtsschutzfähig, soweit nicht, wie im folgenden darzulegen sein wird, aus der Freiheit der wissenschaftlichen Lehre sich Beschränkungen des Urheberrechts auch für Darstellung und Gestaltung ergeben“ (přel. „[…] avšak konkrétní zobrazení a ztvárnění, kterými jsou poznatky vyjádřeny, jsou způsobilé být předmětem autorskoprávní ochrany, pokud však, jak je vysvětleno dále, z požadavku svobody vědeckých poznatků nevyplývají omezení i ve vztahu k takovému zobrazení a ztvárnění“; rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Staatsexamensarbeit“, sp. zn. I ZR 106/78, bod 14). 160 Haberstumpf, 1982, s. 75; Berking, 2002, s. 126. 161 Haberstumpf, 1982, s.  55, 76; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 151. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 64 4.4 Myšlenky a principy počítačových programů Zařazení počítačových programů pod oblast autorského práva předcházela od šedesátých let 20. století diskuze na téma zakotvení jejich adekvátní ochra- ny.162 Vzhledem k tomu, že počítačový program je na jednu stranu výsledkem tvůrčí duševní činnosti programátorské, a na stranu druhou jde o prostředek, který určuje činnost technického zařízení (počítače), byla zvažována jak ochrana patentová, tak ochrana autorskoprávní, případně ochrana sui generis.163 Nakonec zvítězila ochrana autorskoprávní, a to zejména díky své neformálnosti a rychlosti. V německém právu byla autorskoprávní ochrana pod vlivem Ulmerových doktrinálních závěrů zakotvena už novelou Urheberrechtsgesetz z roku 1985, kdy byly do katalogu děl obsažených v ustanovení § 2 Urheberrechtsgesetz doplněny počítačové programy.164 Téměř současně však německý Bundesgerichtshof ve věci „Inkasso-Programm“ rozhodl, že počítačové programy podléhají ochraně, pouze pokud míra tvůrčí duševní činnosti přesahuje schopnosti průměrného pro- gramátora.165 Tím se ovšem ochrana počítačových programů výrazným způsobem zkomplikovala, neboť na běžné počítačové programy nedopadala.166 162 Ulmer, 1980, s. 140 a násl.; Ulmer/Kolle, 1982, s. 489 a násl.; Berking, 2002, s. 131; Lehman In: Loewenheim, 2010, s. 99; Marly, 2012, s. 773 a násl. 163 Lehman In: Loewenheim, 2010, s. 99; Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/ Ohly, 2017, s. 1504. 164 Německý Urheberrechtsgesetz, podobně jako český autorský zákon, neobsahuje definici počítačového programu. Zákonodárce nechtěl, aby se legislativním vymezením počítačového programu bránilo technickému pokroku (Berking, 2002, s. 130; Loewenheim/ Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s.  1540; Lehmann In: Loewenheim, 2010, s. 102; Marly, 2012, s. 774). 165 Srov. rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Inkasso-Programm“, sp. zn. I ZR 52/83. Důvodem pro uvedený závěr bylo odlišení autorskoprávních výtvorů od výtvorů běžných, rutinních či  mechanických („die bloß mechanisch-technische Fortführung und Entwicklung des Vorbekannten bleibt in diesem Bereich“; rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Inkasso-Programm“, sp.  zn.  I  ZR  52/83, bod  42). Spolkový soudní dvůr sice dospěl k  závěru, že  počítačové programy jsou chráněny jako díla literární ve  smyslu §  2 odst.  1 německého Urheberrechtsgesetz, nicméně požadavkem jejich autorskoprávní ochrany je  skutečnost, že jde o vlastní duševní výtvor, který přesahuje úroveň tvůrčích schopností průměrného programátora („Lassen sich nach Maßgabe des Gesamtvergleichs mit dem Vorbekannten schöpferische Eigenheiten feststellen, so  sind diese dem Schaffen eines Durchschnittsprogrammierers gegenüberzustellen“; přel. „Jestliže při celkovém srovnání s dříve známými výtvory mohou přesahovat tvůrčí práci průměrného programátora“; rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Inkasso-Programm“, sp. zn. I ZR 52/83, bod 42). 166 Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s.  1502; Lehmann In: Loewenheim, 2010, s. 99. 4 Německý přístup k autorskoprávně volné složce díla 65 Dveře pro plnou autorskoprávní ochranu počítačových programů se potom definitivně otevřely až díky tomu, že evropský zákonodárce, mj. v reakci na rozhodnutí ve  věci „Inkasso-Programm“, rozhodl, že  míra úrovně individuality, která je požadována pro ochranu počítačových programů (čl. 1 odst. 3 směrnice č. 91/250/EHS), bude dosahovat toliko úrovně původnosti a že žádné další kritérium pro stanovení způsobilosti k jejich ochraně nesmí být uplatňo- váno.167 Následně byla na mezinárodní úrovni autorskoprávní ochrana počítačových programů zakotvena též do čl. 10 Dohody TRIPS a do čl. 4 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském.168 Rozhodující pro to, aby počítačové programy byly chráněny prostřednictvím autorského práva a ne pomocí práva patentového či ochrany sui generis, byly právně politické úvahy.169 Zájmy softwarového průmyslu měly být chráněny pokud možno co nejefektivněji tak, aby byla zajištěna rychlá a neformální ochrana softwaru, neboť vývoj softwaru je  spojen se  značnými náklady a možnosti jeho kopírování jsou velmi snadné („vývoj počítačových programů vyžaduje využití značných lidských technických a  finančních zdrojů, zatímco kopírování počítačových programů je možné s velice nízkými náklady v porovnání s náklady na jejich nezávislý vývoj“, bod 2 preambule směrnice č. 91/250/EHS). Tohoto cíle nemohlo být dosaženo s pomocí práva patentového, které je postaveno na úplném průzkumu novosti a udělení patentu obvykle trvá kolem tří let. Oproti tomu autorskoprávní ochrana nastupuje automaticky se zachycením počítačového programu ve smysly vnímatelné podobě (strojový nebo zdrojový kód) a vztahuje se navíc nejen na dokončené dílo, ale i na jeho části a  vývojové fáze. Proto zájmům softwarového průmyslu spíše vyhovuje autorskoprávní ochrana. Na druhou stranu si však byl evropský zákonodárce vědom toho, že tvorba počítačových programů je, podobně jako tvorba vědecká, založena na sdílení základních poznatků, postupů a principů. Aby nebyla výhradní ochranou jednotlivých částí počítačového programu podstatným způsobem 167 Viz bod 8 preambule směrnice č. 91/250/EHS, který stanoví: „Vzhledem k tomu, že kritéria uplatňovaná při zjišťování, zda počítačový program je nebo není původním dílem, by neměla obsahovat žádné kvalitativní hodnocení nebo posuzování estetických vlastností programu“. 168 Lehmann In: Loewenheim, 2010, s.  100; Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 1510. 169 Berking, 2002, s. 131. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 66 omezována tvůrčí činnost programátorů, vyjímá § 69a odst. 2 německého Urheberrechtsgesetz z autorskoprávní ochrany myšlenky a principy, na kterých jsou postaveny prvky počítačových programů či jejich jednotlivá rozhraní. Chráněno je „pouze vyjádření počítačového programu“ (bod 13 preambule směrnice č. 91/250/EHS). Evropská ochrana počítačových programů tak byla od počátku ovlivňována nejen německou novelou Urheberrechtsgesetz z roku 1985 a rozhodnutím ve věci Inkasso-Programm, ale také angloamerickou doktrínou idea-expression dichotomy,170 která má nicméně u počítačových programů poněkud jiný rozměr, než u jiných druhů děl. Klasická idea-expression dichotomy totiž představuje řešení kolize mezi svobodou projevu a autorskoprávní ochranou (viz kapitola 13.3.4). Tradičním důvodem vyloučení myšlenek (ideas) z autorskoprávní ochrany je tedy fungování obecného, stejně jako uměleckého či vědeckého diskursu. Oproti tomu rozlišování idea a expression je u počítačových programů postaveno na pragmatických základech a neopírá se přímo o nějaké filosofické či ústavněprávní základy, jako je tomu u klasické idea-expression dichotomy.171 U vyloučení myšlenek a principů, na kterých jsou postaveny počítačové programy, z autorskoprávní ochrany (§ 69 odst. 2 Urheberrechtsgesetz) se jedná spíše o právně politické rozhodnutí zákonodárce, který ponechal volnými určité prvky, které by jinak autorskoprávně chránitelné byly. Zákonodárce vychází z předpokladu, že pro rozvoj programátorské tvorby není nezbytné monopolizovat veškeré prvky určitého výtvoru, a tudíž jsou individualizované principy a myšlenky, na kterých je počítačový program postaven, ponechány volnými.172 Autorskoprávní ochrana se tak vztahuje pouze na „vyjádření počítačového programu“ (expression), nikoliv na „myšlenky a zásady, na kterých jsou založeny jednotlivé prvky programu včetně myšlenek a zásad, na kterých jsou založena rozhraní“ či „myšlenky a zásady, na kterých je založena logika, algoritmy a programovací jazyky“ (body 13 a 14 preambule směrnice č. 91/250/EHS). Vyjádřením se rozumí vnější forma počítačového programu (jeho zachycení strojovém či  zdrojovém kódu), případně jeho vnitřní struktura (tj. souslednost jednotlivých 170 Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1545. 171 Kopp, 2014, s. 63; Marly, 2012, s. 776. 172 Marly, 2012, s. 777. 4 Německý přístup k autorskoprávně volné složce díla 67 algoritmů).173 K  ochraně počítačových programů se  používá též termín „textura počítačového programu“ (Gewebe des Computerprogramms), který vyjadřuje to, že je chráněna struktura počítačového programu, včetně podprogramů, souslednosti jednotlivých prvků, uspořádání modulů, skupin příkazů apod. Nechráněnými prvky jsou potom především prvky, které jsou obecně známé. Například může jít o obecné počítačové algoritmy,174 stejně jako o počítačové jazyky či  programovací metody,175 matematické formule či  způsoby výpočtů176  apod. Podobně jsou vyloučena z ochrany také rozhraní v souladu s bodem 13 směrnice č. 91/250/EHS.177 Kromě toho však nelze autorskoprávně chránit ani řadu prvků, které jsou individualizované. Jedná se především o funkcionalitu počítačového programu. Samotné funkcionální prvky jsou tedy autorskoprávně volné, i kdyby byly sebevíce inovativní, stejně jako samotná myšlenka vytvořit počítačový program pro konkrétní účel či myšlenky a principy hraní počítačových her.178 Hranice mezi chráněnou a nechráněnou složkou počítačových programů je nicméně pružná a měla by být posuzována s ohledem na vážení kolidujících zájmů (Interessenabwägung).179 Kopp180 a Berking181 doporučují také používat angloamerickou metodu abstrakce-konkretizace (abstractions-filtration-comparison test; viz též kapitola 13.3). Z rozsahu ochrany je tak třeba nejdříve vyloučit prvky obecné, a potom ty individualizované prvky, které mají zůstat volnými z důvodu rozvoje tvorby počítačových programů. 173 Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1546. 174 Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1547; Berking, 2002, s. 136. 175 Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1547; Berking, 2002, s. 137. 176 Lehmann In: Loewenheim, 2010, s. 103. 177 Rozhraní jsou ty části programu, které mají usnadňovat propojení a vzájemnou interakci mezi prvky softwaru a hardwaru, a rovněž tak i interoperabilitu. Interoperabilitou se rozumí schopnost výměny informací a oboustranného využití vyměňovaných informací. Pokud by nebylo možné užívat myšlenky a principy, na nichž jsou založena jednotlivá rozhraní programu, počítačový program by nemohl spolupracovat se softwarovými nebo hardwarovými prvky jiného počítačového systému (Berking, 2002, s. 137; obdobně viz Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1548). 178 Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1548; Berking, 2002, s. 137; Kopp, 2014, s. 256. 179 Berking, 2002, s. 135. 180 Kopp, 2014, s. 64, 255. 181 Berking, 2002, s. 150 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 68 Vzhledem k tomu, že je oblast ochrany počítačových programů v plné míře harmonizována unijním právem, jsou pro určení rozsahu chráněných a volných prvků rozhodující především rozhodnutí Soudního dvora EU. Ten v případu Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury182 dovodil, že  předmětem ochrany dle směrnice č.  91/250/EHS je jakákoliv forma vyjádření počítačového programu, která umožňuje program rozmnožit v různých počítačových kódech, jako například zdrojový a  strojový kód.183 Předmětem ochrany jsou i  přípravné koncepční práce, které mohou vést k rozmnožení nebo pozdějšímu vytvoření takového pro- gramu.184 Naproti tomu, pokud jde o grafické uživatelské rozhraní, Soudní dvůr EU rozhodl, že takové rozhraní neumožňuje rozmnožení daného počítačového programu, ale představuje pouze prvek tohoto programu, jehož prostřednictvím uživatelé využívají funkce uvedeného programu.185 V souladu s rozhodnutím SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.186 může být předmětem ochrany dle směrnice č. 2001/29/ES programovací jazyk.187 Kopp nicméně podotýká, že s ohledem na vážení kolidujících zájmů je tento závěr problematický. Počítačový jazyk je jako kterýkoliv jiný umělý jazyk určen k obecnému užití, byť je jeho tvorba spojena se značnými finančními náklady. Pokud bychom umožnili monopolizaci samotného jazyka, znamenalo by to podstatnou překážku pro rozvoj tvůrčí činnosti. Účelem každého umělého jazyka je možnost, aby jiné osoby vytvářely odvozené výtvory postavené na jazykových vyjádřeních (pojmech) a syntaktických (programátorských) pravidlech.188 Počítačový jazyk je  možné považovat za  žánrový prvek, který se ze své povahy musí vyskytovat v různých navazujících dílech. Jestliže Soudní dvůr EU dovodil, že funkcionalita počítačového programu 182 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09). 183 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 35. 184 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 37. 185 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 41. 186 Rozsudek SDEU ve věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd. (C-406/10). 187 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 45. 188 Kopp, 2014, s. 255. 4 Německý přístup k autorskoprávně volné složce díla 69 nepodléhá autorskoprávní ochraně, neboť by to „znamenalo umožnit monopolizaci myšlenek na úkor technického pokroku a průmyslového rozvoje“,189 stejný závěr by měl platit i pro samotný programovací jazyk.190 Co se týče funkcionality počítačového programu, zde naopak Soudní dvůr EU zcela jednoznačně uvádí, že tato autorskoprávní ochraně nepodléhá.191 Funkcionalita obvykle představuje inovativní řešení určitého problému a je v řadě případů dostatečně individualizovaná na to, aby teoreticky autorskoprávně chráněná být mohla podobně jako obsah vědeckých děl (viz kapitola 13.3). Důvodem, proč funkcionalita nepodléhá autorskoprávní ochraně, je dle Soudního dvora EU skutečnost, že se autorskoprávní ochrana počítačových programů „vztahuje jen na individuální vyjádření díla, a že tak ponechává žádoucí volnost jiným autorům, aby vytvářeli podobné nebo dokonce stejné programy za podmínky, že se zdrží rozmnožování“.192 Unijní zákonodárce tedy ponechává ostatním subjektům volnost v tom, aby jiným způsobem dosáhly téhož řeše- ní.193 Naproti tomu ochrana samotné funkcionality by znamenala ochranu funkce, kterou má  počítačový program plnit, což by  ovšem znamenalo, že by po dobu života autora a 70 let po jeho smrti nikdo jiný nemohl vytvořit počítačový program se stejnou funkcí. Takový přístup by potom podstatným způsobem narušoval jak hospodářskou soutěž, tak svobodný prostor pro softwarové inovace.194 4.5 Volná díla Volně použitelnými prvky jsou samozřejmě i autorská díla, u nichž již uplynula doba ochrany autorských práv (§ 64 německého Urheberrechtsgesetz). Díky německé monistické koncepci, která se primárně opírá o osobnostní práva, by bylo představitelné, že by autorská práva (jak osobnostní, tak majetková) 189 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 40. 190 Kopp, 2014, s. 255. Shodně viz Loewenheim/Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1547. 191 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 40. 192 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 41. 193 Kopp, 2014, s. 256. 194 Ibid. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 70 zanikala již smrtí autora.195 Nicméně s ohledem na požadavky čl. 1 odst. 1 směrnice č. 93/98/EHS (resp. čl. 1 odst. 1 směrnice č. 2006/116/ES) je stanovena doba ochrany na dobu života autora a dobu života jeho nejbližších potomků (tj. 70 let po smrti autora). Konec doby ochrany je stanoven shodně jako v českém právu a skončí tedy posledním dnem sedmdesátého roku po smrti autora (§ 64 a § 69 německého Urheberrechtsgesetz). Dnem 1.  ledna 71.  roku po  smrti autora se  tak dílo stává právně volné a každý jej může volně užít.196 Německé autorské právo, oproti právu francouzskému197 nebo oproti § 11 odst. 3 AutZ nezná tzv. postmortální ochranu díla. Osobnostní práva zanikají uplynutím doby ochrany, a proto lze také volné dílo libovolně upravovat či měnit.198 Ve výjimečných případech může určitou postmortální ochranu poskytovat právo na ochranu proti nekalé soutěži, ovšem pouze pokud jsou naplněny zvláštní podmínky, které způsobují, že  doslovné převzetí cizího díla je  rozporné s dobrými mravy soutěže (například jde o otrockou napodobeninu, jež může uvést spotřebitele v omyl, že jde o originální dílo).199 Autorskoprávně volné prvky tvoří také všechna v dávné minulosti vzniklá díla, jejichž autor nebyl nikdy znám, jako jsou legendy, bajky, pohádky, lidové písně nebo výtvarná či sochařská díla neznámých mistrů.200 4.6 Dílčí shrnutí Německá doktrína autorskoprávní individualitu (Individualität) i  autorskoprávně volné prvky (Gemeingüter) pojímá jako normativní koncepty, které jsou vymezeny jednak právní úpravou, a jednak dotvářeny soudní judikaturou. Autorskoprávně volnými prvky německá doktrína rozumí: (i) abstraktní výsledky tvůrčí duševní činnosti (umělecký styl, žánr, holý námět, umělecká metoda či technika, umělecké či společenské myšlenky), (ii) skutečnosti, které 195 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 50. 196 Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s. 66; Schack, 2013, s. 258. 197 Lucas/Lucas, 1994, s. 352; Desbois, 1978, s. 509; Strömholm In: Ulmer/Schricker, 2007, s. 94. 198 Stang, 2011, s. 111 a násl., s. 149; Katzenberger/Metzger In: Loewenheim/Leistner/ Ohly, 2017, s. 1474; Schack, 2013, s. 182. 199 Stang, 2011, s. 260 a násl. 200 Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s.  65; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/ Ohly, 2017, s. 658. 4 Německý přístup k autorskoprávně volné složce díla 71 existují nezávisle na lidském vědomí (přírodní či společenské jevy, vzhled krajiny, rostlinstvo, živočišstvo, historické události, aktuální události, denní zprávy apod.), (iii) vědecké myšlenky, teorie, postupy, principy a objevy, (iv) myšlenky a  principy, na  kterých jsou postaveny prvky počítačových programů, a konečně (v) volná díla. Zatímco u prvních dvou kategorií jde o uplatňování čistě objektového kritéria, k dalším kategoriím přistupuje i kritérium právně-regulační. Důvodem autorskoprávní volnosti u myšlenek a principů, na kterých jsou postaveny počítačové programy, stejně jako u  vědeckých myšlenek, teorií, metod či objevů, jsou především požadavky fungování příslušného diskursu (vědeckého, programátorského). 73 5 VLIV NĚMECKÉ AUTORSKOPRÁVNÍ DOKTRÍNY NA ČESKÉ AUTORSKÉ PRÁVO Výše jsme uvedli, že  česká autorskoprávní doktrína byla od  konce šedesátých let výrazně ovlivněna švýcarským pojetím individuality autorského díla, které je charakteristické jednak statistickou jedinečností výsledku tvůrčí duševní činnosti (Kummer),201 jednak ontologickým sepětím autorského díla s osobností jeho tvůrce (Troller).202 Ačkoliv je  český autorský zákon z  roku 2000 postaven na  dualistickém (resp. kvazidualistickém) základě,203 čímž se  odchýlil od  německé monistické koncepce,204 vidíme, že minimálně co se týče problematiky děl malé mince (Werke der kleinen Münze), byl vliv německé literatury v českém prostředí signifikantní, a to nejen na autorskoprávní doktrínu, ale i na soudní praxi.205 Zatímco totiž ve švýcarské právní vědě byla ochrana děl malé mince jako obecný koncept odmítnuta,206 v německém prostředí se díky Ulmerovým závěrům autorskoprávní ochrana drobných výtvorů prosadila. Knap si byl vědom toho, že statistická jedinečnost výsledku tvůrčí duševní činnosti doplněná o Trollerovo ontologické sepětí osobnosti autora a jeho výtvoru, je s německým pojetím nízké míry tvůrčí činnosti, která se uplatňuje 201 Kummer, 1968, s. 30 a násl. 202 Troller, 1967, s. 385 a násl.; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 360 a násl. 203 Srov. Telec, Některé základní a obecné otázky českého autorského práva 1. část, 2001, s.  42. Český autorskoprávní dualismus je  specifický, neboť je  primárně postaven na osobnostním základě a současně zákonodárce omezuje plnou převoditelnost autorských práv inter vivos (Telec, Některé základní a obecné otázky českého autorského práva 1. část, 2001, s. 43). Telec s Tůmou v dané souvislosti hovoří o „autorskoprávním kvazidualismu“ (Telec/Tůma, 2007, s. 141), který se projevuje zejména v odlišném právním režimu autorských práv po smrti autora a v různé délce jejich trvání. 204 Německé autorské právo je v duchu Ulmerových teorií (Ulmer, 1980, s. 113) postaveno na čistě monistickém základě. Jedná se o právo jednotné a nedílné povahy, které je tak úzce spojeno s autorovou osobností, že je pojímáno jako právo osobní, přičemž práva osobní a majetkové povahy tvoří jeden celek (Ulmer, 1980, s. 116; Schack, 2013, s. 174; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 18). 205 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Co děti? Mají si kde hrát?“, sp. zn. 30 Cdo 733/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015. 206 Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 375 a násl.; Rehbinder, 2000, s. 56. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 74 u děl malé mince, obtížně slučitelná.207 Řešení Knap viděl, opět po vzoru švýcarské doktríny,208 v nekalosoutěžní ochraně drobných výtvorů, s čímž se ostatně ztotožňuje i německá kritika ochrany děl malé mince (viz výše uvedené kritické závěry Rehbindera s Peukertem či Schacka). Na druhou stranu však ve Knapových dílech vidíme i  zřetelný vliv závěrů Hubmannových209 (především co  se  týče pojmových znaků autorského díla nebo otázky následků zveřejnění díla)210 či Ulmerových [z Ulmera Knap čerpal například vymezení silných prvků díla nebo rozbor problematiky tvůrčí volnosti (Gestaltungsspielraum),211 která je předpokladem nejen autorskoprávní individuality, ale i tvůrčí činnosti jako takové].212 Německý vliv se nepřímo promítá i do Telcových závěrů ohledně pojmových znaků autorského díla (viz rozbor výluk z autorskoprávní ochrany; definování výtvoru jako „persönliche geistige Schöpfung“ apod.),213 a konečně do připuštění autorskoprávní ochrany děl malé mince.214 Nelze tedy říci, že je česká autorskoprávní doktrína zcela dominantně ovlivněna švýcarským pojetím autorskoprávní 207 „[…] přiznávat povahu předmětu autorského práva i k výsledkům, které autorskoprávní individualitu nevykazují, je v rozporu s podstatou a funkcí autorského práva a již tím se zájmem společnosti. Problematika tzv. děl malé mince, která vznikla z nedůslednosti autorskoprávní praxe, byla vždy Achillovou patou autorského práva“ (Knap, 1986, s. 21). „Skutečnost, že prosaditelnost autorskoprávní ochrany je u uvedených předmětů již z jejich povahy v podstatném rozsahu zcela vyloučena, znamená vážné diskreditování autorského práva a tím oslabení jeho společenské funkce“ (Knap, 1986, s. 22). 208 Viz Rebinder, 2000, s. 56. 209 Hubmann, 1974, s. 35 a násl., s. 89. 210 Knap In: Brügger, 1976, s. 130; Knap, 1977, s. 111. 211 Ulmer, 1980, s. 133. 212 Knap, 1970, s. 113; Knap, 1974, s. 26; Knap In: Brügger, 1976, s. 121. 213 Telec/Tůma, 2007, s. 17, 19. 214 Telec/Tůma, 2007, s. 19; Telec, 2012, s. 24. 5 Vliv německé autorskoprávní doktríny na české autorské právo 75 individuality. Německý vliv se projevuje rozhodně více než vliv autorskoprávní doktríny USA215 či britského „skill and labour“.216 Otázkou nicméně zůstává, co vyplývá ze skutečnosti, kdy nejen novodobá česká rozhodovací praxe,217 ale i autorskoprávní doktrína218 připouští ochranu děl malé mince (Werke der kleinen Münze), ačkoliv autorské dílo má být „jedinečným“ výsledkem tvůrčí duševní činnosti autora (§ 2 odst. 1 AutZ). Na jednu stranu máme za to, že Knapovy teze ohledně statistické jedinečnosti díla a jeho ontologického sepětí s osobností tvůrce, stejně jako jeho odmítání ochrany děl malé mince, u nichž preferoval nekalosoutěžní ochranu, mělo (resp. má) své čisté teoretické zdůvodnění a  nepochybnou vnitřní logiku. Současně toto pojetí svým způsobem akcentuje obecnou svobodu jednání (Handlungsfreiheit), neboť autorskoprávní ochrana je  poskytována 215 Skutečností je, že se severoamerická doktrína promítla do čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS („Autorskoprávní ochrana nebude poskytnuta myšlenkám, postupům, výrobním metodám nebo matematickým pojmům jako takovým, nýbrž jejich vyjádření“), který byl i inspiračním zdrojem pro ustanovení § 2 odst. 6 AutZ (Telec/Tůma, 2007, s. 65; obdobně viz Prokeš, 2012, s. 288; Prchal, 2016, s. 61). Nicméně teze, že  se autorskoprávní ochrana nevztahuje na myšlenky postupy či principy, byla Knapem doktrinálně vyjádřena již dávno před přijetím Dohody TRIPS: „Především není ani v právu vynálezeckém předmětem ochrany již abstraktní myšlenka, neboť ta se jakékoli právní ochraně vymyká vůbec“ (srov. Knap, 1986, s. 14. Obdobně viz Knap, 1974, s. 28 Knap In: Brügger, 1976, s. 127). Okolnost, že se tzv. idea-expression dichotomy (čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS a čl. 2 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském), která má svůj původ v rozhodnutích Nejvyššího soudu USA ve  věci Baker v.  Selden, 101 U.S. 99 (1879), Mazer v.  Stein, 347 U.S. 201 (1954) a Harper & Row, Publishers, Inc. v. Nation Enterprises et al., 471 U.S. 539 (1985), promítla do ustanovení § 2 odst. 6 a § 65 odst. 2 AutZ, nepředstavuje pro českou autorskoprávní doktrínu zásadně nic nového. Pokud se  podíváme na  rozhodovací činnost českého Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ve věci „Upeč třeba zeď “, sp. zn. 30 Cdo 739/2007: „Je přitom třeba uvážit, že v daném případě předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována“; shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015), vidíme, že na problematiku autorskoprávně volné složky díla má daleko větší vliv německá autorskoprávní doktrína, neboť rozlišování mezi vnitřní a vnější formou díla, které do českého prostředí přinesl Knap, má původ právě v ní (Kohler, 1907, s. 146 a násl.; Hubmann, 1974, s. 35; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 29; Berking, 2002, s. 22 a násl.). Srov. též kapitolu 13.3. 216 Telec, Některé základní a obecné otázky nového českého autorského práva 2. část, 2001, s. 42. 217 Rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Co děti? Mají si kde hrát?“, sp. zn. 30 Cdo 733/2016; „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015. 218 Např. Telec/Tůma, 2007, s. 19. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 76 pouze takovým výtvorům, které dosahují vyšší míry individuality.219 Z toho také vyplývá skutečnost, že drobným výtvorům (Werke der kleinen Münze) dle  Knapa nemá být poskytována ochrana absolutní, ale  toliko relativní (nekalosoutěžní),220 případně se  má  jednat o  právně volné výtvory, které každý může užít bez omezení. Nelze však odhlédnout od toho, že české autorské právo, a to ani z pohledu doktrinálního (viz Telcovy závěry), ani legislativního (viz zakotvení kritéria původnosti v § 2 odst. 2 AutZ) či judikatorního (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.  zn.  30 Cdo 733/2016; 30 Cdo 360/2015) uvedené požadavky na  vyšší míru tvůrčí činnosti, jíž by  odpovídala i  vyšší míra individuality konkrétního výtvoru, nereflektovalo. Naopak s  tím, že  unijní (komunitární) právo připustilo autorskoprávní ochranu počítačových programů (čl. 1 odst. 3 směrnice č. 91/250/EHS), databází (čl. 3 odst. 1 směrnice č. 96/9/ES) a fotografií (čl. 6 směrnice č. 93/98/EHS) postavenou na principu původnosti, se v daleko větší míře otevřel prostor pro to, aby autorské právo poskytovalo ochranu i drobným výtvorům. Telec s Tůmou v dané souvislosti příznačně hovoří o „juristickém ústupku z přirozených ontologických pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů“.221 Řešení, dle našeho názoru, může spočívat ve  změně interpretace pojmu „jedinečnost“ díla (§ 2 odst. 1 AutZ), a to v kontextu závěrů německé autorskoprávní doktríny a aktuální rozhodovací praxe SDEU (viz dále), podobně jako tak činí nejnovější slovenská právní věda.222 Jestliže je totiž doktrinálně i  judikatorně připuštěna ochrana děl malé mince, můžeme obtížně trvat 219 „Shora uvedené vymezení obsahu pojmu výsledku tvůrčí činnosti v oblasti autorskoprávní nám umožňuje správně pochopit nejen rozsah, ale i společenský dosah problematiky tzv. děl malé mince. Je omylem domnívat se, že přiznání autorskoprávní povahy výsledku, u kterého není dostatečný důvod pro závěr, že jde o výsledek ve shora uvedeném smyslu individuální, je jen otázkou větší či menší blahovůle zákonodárce, popř. aplikační praxe“ (Knap, 1986, s. 20). 220 „Je tedy možno rozhodnout mezi alternativou, zda posuzovaný výsledek tvůrčí činnosti pojmový znak autorskoprávní individuality vykazuje, či nikoliv. Jedině v prvním případě jde o autorské dílo, k němuž vzniká výlučné autorské právo, zatímco v druhém případě jde z autorskoprávního hlediska o výsledek volný. Tertium non datur“ (Knap, 1986, s. 20). „Prakticky jediným právem, které přichází pro ochranu těchto výsledků v úvahu, je právo na ochranu proti převzetí nebo otrockém napodobení takto chráněného výsledku jiným subjektem, ovšem i to pouze za předpokladu, že inkriminovaný výsledek byl skutečně z takto chráněného výsledku druhým subjektem převzat nebo napodoben […] Je tedy zřejmé, že jde v podstatě o ochranu, jaká je poskytována právem na ochranu proti nekalé soutěži […]“ (Knap, 1986, s. 21). 221 Telec/Tůma, 2007, s. 19. 222 Husovec, Judikatórna harmonizácia, 2012, s. 16 a násl.; Adamová/Hazucha, 2018, s. 32. 5 Vliv německé autorskoprávní doktríny na české autorské právo 77 na tom, že výsledek tvůrčí duševní činnosti autora musí být statisticky jedinečný ve smyslu jeho neopakovatelnosti.223 Spíše jde o výsledek individuální, tedy nesoucí stopy individuality svého tvůrce (viz níže provedený rozbor autorskoprávní individuality v judikatuře SDEU), přičemž míra tvůrčí duševní činnosti musí dosahovat toliko minimální výše. Stejně tak bychom zřejmě mohli přehodnotit i tvrzení, se kterým původně přišel Knap224 a  které se následně objevuje i  u Švidroně,225 Telce s Tůmou226 či Srstky,227 že z autorskoprávního hlediska nemohou existovat dva shodné výtvory, které by byly vytvořeny nezávisle na sobě. Dle ustáleného doktrinálního názoru platí, že buď jedno je plagiátem (tj. jde o tzv. závislý výtvor, který obsahuje tvůrčí prvky díla původního), anebo ani jeden z takových výtvorů nepodléhá autorskoprávní ochraně. Takový závěr je nepochybně pravdivý v kontextu Kummerova či Trollerova pojetí jedinečnosti díla,228 nicméně již nutně nemusí být pravdivý v kontextu ochrany děl malé mince.229 Německá doktrína naopak uvádí, že u drobných výtvorů shody ve vnějších znacích děl, která byla vytvořena nezávisle na sobě, existovat mohou. Není zde tedy primárně podstatné to, zda se obě díla vzájemně odlišují/shodují (shoda má vliv toliko na rozložení důkazního břemene v autorskoprávním sporu, nikoliv na samotnou způsobilost výtvoru k autorskoprávní ochraně), 223 K upuštění od požadavku statistické jedinečnosti viz uznesenie slovenského Ústavného súdu sp. zn. II. ÚS 647/2014: „Už z rozhodnutia SDEÚ vo veci Painer C-145/10 je zrejmé, že sa viac nevyžaduje štatistická jedinečnosť diela. Potrebné je posúdiť originálnosť tých častí, ktoré poskytovali autorovi slobodu tvorivých rozhodnutí, do akej miery bol tento priestor aj využitý a či tieto tvorivé rozhodnutia autora zanechali na jeho diele ‚osobný otlačok‘, resp. ‚tvorivú osobnú stopu‘  “ (bod 34). 224 Knap, 1974, s. 38; Knap, 1986, s. 20; Knap, 1989, s. 19. 225 Švidroň, 1991, s. 173; 226 Telec/Tůma, 2007, s. 20. 227 Srstka In: Srstka, 2017, s. 73. 228 Srov. např.  závěry švýcarské judikatury: „Damit hat das Bundesgericht indirekt auch zum Ausdruck gebracht, dass eine sogenannte Parallel- oder Doppelschöpfung keinen urheberrechtlichen Schutz beanspruchen kann“ (přel. „Proto Spolkový soud správně nepřímo vyjádřil, že takzvané paralelní výtvory nemohou požívat autorskoprávní ochrany“; citováno dle von Büren/Meer In: von Büren/David, 2014, s. 69). 229 Telec s Tůmou ochranu shodných výtvorů připouští pouze u děl fiktivních (tj. u počítačových programů, databází či fotografií). Srov. Telec/Tůma, 2007, s. 36. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 78 ale to, zda se odlišují od autorskoprávně volných prvků, resp. od množiny výtvorů každodenních či běžných.230 5.1 Dílčí shrnutí Kromě švýcarské autorskoprávní doktríny se v českém pojetí autorského práva výrazným způsobem promítají také vlivy doktríny německé. Jedná se zejména o připuštění ochrany děl malé mince (Werke der kleinen Münze), kterou švýcarská autorskoprávní doktrína odmítá. Kromě ochrany děl malé mince můžeme vidět vliv německé autorskoprávní doktríny i  ve  vymezení silných prvků autorského díla nebo v  problematice tvůrčí volnosti (Gestaltungsspielraum). Německý vliv se také promítá do závěrů ohledně pojmových znaků autorského díla (například do definování díla jako osobního duševního výtvoru). Domníváme se, že pokud česká autorskoprávní doktrína i soudní praxe připustily ochranu děl malé mince, bylo by možné dospět také k závěru o autorskoprávní ochraně tzv. dvojitých výtvorů (Doppelschöpfungen), podobně jako je tento institut obsažen v německé judikatuře. 230 Schack, 2013, s. 103, 147, 152. Obdobný závěr viz Hubmann, 1974, s. 36; Ulmer, 1980, s. 15; Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s. 83. Viz též rozsudek Oberlandesgericht Köln ve věci „Klammerpose“, sp. zn. 6 U 189/97. Dle tohoto rozhodnutí je existence shodného autorskoprávně chráněného výtvoru přípustná, nicméně autora později vzniknuvšího výtvoru tíží důkazní břemeno, že dílo bylo vytvořeno skutečně nezávisle na díle prvotním („Für das Vorliegen einer Doppelschöpfung obliegt dem Urheber des später veröffentlichten Werkes die volle Beweislast, es sei denn, eine – möglicherweise – in das Unterbewußtsein eingetauchte Kenntnis des Werkes ist auszuschließen; hierzu kann ausreichen, daß der Schöpfer des späteren Werkes darlegen und beweisen kann, daß er die nach der Lebenserfahrung zu vermutende Kenntnis des älteren Werkes nicht besessen hatte“; přel. „Pro existenci dvojitého výtvoru nese autor pozdějšího díla veškeré důkazní břemeno, které směřuje k vyvrácení možnosti podvědomé znalosti prvotního díla; za tímto účelem postačí, aby autor pozdějšího díla dokázal, že při zohlednění svých životních zkušeností neměl předpokládanou znalost o starším díle“, bod 9). Jiným příkladem může být dvojitý výtvor spočívající v kombinaci německé vlajky s Davidovou hvězdou. V rozsudku „Vaterland“, sp. zn. 5 U 4831/00, Kammergericht Berlin rozhodl, že nezávislé vytvoření drobných děl obsahujících německou vlajku a Davidovu hvězdu v podobě, jak se vyskytuje na vlajce izraelské, představuje případ dvojitého výtvoru [„Vorliegend nimmt der Senat an, dass der seltene Fall einer Doppelschöpfung vorliegt“; přel. „V projednávaném případě soudní senát dovozuje, že jde o výjimečný případ dvojitého výtvoru“(cit. dle GRUR-RR, 2/2002, s. 50)]. Za autorskoprávně volný prvek naopak berlínský soud označil pouhý nápad spojit německou a izraelskou vlajku („Gegenstand des Urheberrechtsschutzes kann daher nicht etwa die Idee sein, die deutsche Fahne mit der israelischen zu verbinden“; přel. „Předmětem autorskoprávní ochrany nemůže být pouhý nápad spojit německou a izraelskou vlajku“; Ibid.). 79 6 AUTORSKOPRÁVNÍ INDIVIDUALITA (ORIGINALITA) V KONTEXTU JUDIKATURY SDEU Výše jsme se snažili zdůvodnit, z jakého důvodu se nám jeví jako vhodné pojímat kritérium jedinečnosti autorského díla jiným způsobem, než který vyplývá z  tradiční české autorskoprávní doktríny, jak byla prezentována Karlem Knapem. Ačkoliv jsou jeho závěry pro šíři autorskoprávně volné složky díla svým způsobem příznivé, neboť jeho jednoznačný závěr: „Tertium non datur!“,231 jímž vyjadřuje, že drobné výtvory nemají být autorskoprávně chráněny, de facto rozšiřuje okruh autorskoprávně volných předmětů, domníváme se, že požadavek eurokonformního výkladu a aplikace232 českého autorského práva233 by nás měl vést spíše k závěru, že autorskoprávní individualita vyžaduje pouze malou (minimální) míru tvůrčí duševní činnosti. Nový pohled na „jedinečnost“ autorského díla by se, dle našeho názoru, měl primárně opírat o závěry, které vyplývají z rozhodovací činnosti Soudního dvora EU,234 případně z  rozhodnutí slovenského Ústavného súdu, který z této judikatury rovněž vychází.235 Soudní dvůr EU se již v řadě svých rozhodnutí zabýval otázkou pojmových znaků autorského díla a v rámci řízení o  předběžných otázkách ve  věcech Infopaq,236 BSA,237 Eva-Maria-Painer,238 231 Knap, 1986, s. 20. 232 Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/01 („Primární komunitární právo tedy není Ústavnímu soudu cizí, ale prozařuje – zejména v podobě obecných zásad právních evropského práva – v široké míře do jeho vlastní rozhodovací činnosti“); usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/08 („Jelikož tedy uplatnění požadavků judikatury Soudního dvora vycházející z rozsudku Simmenthal II nebrání podstatné náležitosti demokratického právního státu tak, jak je Ústavní soud vyložil ve výše citovaných rozhodnutích, a zároveň navrhovatel uvádí, že se domnívá, že je napadené ustanovení v rozporu s právem Evropských společenství, je povinen sám zajistit plný účinek tohoto práva i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá napadené ustanovení nepoužité“; bod 38). 233 Shodně viz nález slovenského Ústavného súdu sp. zn. III. ÚS 651/2016, body 27, 31. 234 Viz též Dobřichovský, 2017, s. 61. 235 Srov. uznesenie slovenského Ústavného súdu sp. zn. II. ÚS 647/2014, bod 39. 236 Rozsudek SDEU ve věci Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08). 237 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09). 238 Rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 80 Football Dataco,239 Football Association Premier League240 a SAS241 vymezil autorské dílo jako „autorův vlastní duševní výtvor“ (author’s own intellectual creation; eigene geistige Schöpfung des Urhebers).242 Od doby přijetí směrnice č. 91/250/EHS, která harmonizovala podmínky autorskoprávní ochrany počítačových programů, je  na  úrovni unijního (komunitárního) práva výslovně připuštěna ochrana výtvorů, které postrádají vyšší míru autorskoprávní individuality.243 Domníváme se, že přístup unijního zákonodárce, který byl následně potvrzený i judikaturou Soudního dvora EU, se fakticky velmi blíží německému konceptu ochrany děl malé mince,244 z něhož vyplývá, že pouze banální či každodenní výtvory nejsou autorskoprávně chráněny.245 Pokud je však možné dílo zařadit do kategorie uměleckých nebo vědeckých výtvorů a zároveň míra tvůrčí duševní činnosti přesahuje minimální hranici, lze daný výtvor chránit jako autorské dílo.246 239 Rozsudek SDEU ve  věci Football Dataco Ltd a  další proti Yahoo UK  Limited a  další (C-604/10). 240 Rozsudek SDEU ve spojených věcech Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08); Karen Murphy proti Media Protection Services Ltd (C-429/08). 241 Rozsudek SDEU ve věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd. (C-406/10). 242 K  tomu blíže viz  Bently/Sherman, 2014, s.  204 a  násl.; König, 2015, s.  26 a  násl.; Barudi, 2013, s. 53 a násl.; Rosati, 2013, s. 102 a násl.; Torremans/Holyoak, 2013, s. 206; Husovec, Judikatórna harmonizácia, 2012, s. 16 a násl.; Zibner, 2017, s. 233. 243 „Počítačový program je chráněn, pokud je původní v tom smyslu, že je vlastním duševním výtvorem autora. Pro stanovení způsobilosti k ochraně není uplatňováno žádné jiné kritérium“ (čl. 1 odst. 3 směrnice č. 91/250/EHS). Obdobné ustanovení nacházíme i v čl. 3 odst 1 směrnice č. 96/9/ES (databáze) a v čl. 6 směrnice č. 93/98/EHS (fotografie). 244 Kopp, 2014, s.  62; Bisges, 2014, s.  42. Viz  též rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Fash 2000“, sp. zn. I ZR 111/02 („Das Gesetz setzt für die Schutzfähigkeit eines Computerprogramms keine besondere schöpferische Gestaltungshöhe voraus, sondern stellt in  erster Linie darauf ab, dass es sich um eine individuelle geistige Schöpfung des Programmierers handelt“; přel. „Zákon nevyžaduje pro způsobilost počítačového programu k autorskoprávní ochraně žádnou zvýšenou míru tvůrčí duševní činnosti, ale v kontextu požadavků první směrnice jde spíše o to, že je jde o vlastní duševní výtvor programátora“). 245 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 136, 139; Waiblinger, 2012, s. 56; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 29. 246 Srov. rozsudek ve věci Infopaq (C-5/08), kde SDEU dovodil, že „převzetí výňatku z chráněného díla, který tak jako výňatky dotčené v původním řízení obsahuje jedenáct po sobě jdoucích slov z tohoto díla, může představovat rozmnožování po částech […], pokud – což je povinen ověřit předkládající soud – takový výňatek obsahuje prvek díla, který je jako takový vyjádřením autorova vlastního duševního výtvoru“ (bod 48). 6 Autorskoprávní individualita (originalita) v kontextu judikatury SDEU 81 Soudní dvůr EU se ve své judikatuře rozhodl sjednotit pojem individuality (originality) autorského díla,247 jenž se vyskytuje v různých pramenech sekundárního unijního práva.248 Podmínky autorskoprávní ochrany jsou zatím Soudním dvorem stanoveny jednotně, tedy bez ohledu na to, o jaký výtvor se jedná.249 Shodná kritéria autorskoprávní individuality (tj. skutečnost, že jde o „autorův vlastní duševní výtvor“) stanovil Soudní dvůr EU jak u krátkých textů,250 247 Rosati, 2013, s. 106; Husovec, Judikatórna harmonizácia, 2012, s. 16; Prchal In: Černý et al., 2016, s. 169; Zibner, 2017, s. 234; König, 2015, s. 11 a násl., s. 26 a násl. 248 Srov. čl. 1 odst. 3 směrnice č. 91/250/EHS; čl. 3 odst. 1 směrnice č. 96/9/ES; čl. 6 směrnice č. 93/98/EHS. 249 Zajímavé nicméně bude, jak se  Soudní dvůr EU  postaví k  předběžné otázce v  případu Cofemel (Cofemel — Sociedade de Vestuário S.A. v. G-Star Raw CV, C-683/17), kde se předkládající portugalský soud ptá, zda „(1) Odporuje výkladu článku 2 písm. a) směrnice č.  2001/29/ES, uskutečněnému SDEU, vnitrostátní právní úprava  – v  projednávané věci čl. 2 odst. 1 bod i) Código de Direitos de Autor e Direitos Conexos (CDADC), která ochranu autorských práv přiznává dílům užitého umění, průmyslovým vzorům, a vzorům nebo dílům designu, které nad rámec sledovaného užitného cíle vytvářejí vizuální efekt, který má z estetického hlediska vlastní charakter a rozlišovací způsobilost, přičemž jeho originalita je základní kritérium, kterým se řídí přiznání ochrany v oblasti autorských práv? (2) Odporuje výkladu článku 2 písm. a) směrnice č. 2001/29/ES, uskutečněnému SDEU, vnitrostátní právní úprava – v projednávané věci čl. 2 odst. 1 bod i) CDADC – která ochranu autorských práv přiznává dílům užitého umění, průmyslovým vzorům a vzorům nebo dílům designu, pokud si vzhledem na mimořádně náročné posouzení, pokud jde o jejich uměleckou hodnotu, a vzhledem na názory převládající v kulturních a institucionálních kruzích, zaslouží označení ‚umělecká tvorba‘ nebo ‚umělecké dílo‘?“. Lze se domnívat, že Soudní dvůr EU by mohl v kontextu čl. 17 směrnice č. 98/71/ES přeci jenom připustit existenci hodnotícího soudu ohledně povahy konkrétního výtvoru (umělecké dílo vs. běžný design), neboť pouze tak lze právně odlišit umělecké dílo a průmyslový vzor (ohledně potřebnosti hodnotících soudů v autorském právu viz Rehbinder/Peukert, 2015, s. 71; Ulmer, 1968, s. 529). Bently nicméně upozorňuje na to, že takový závěr je s ohledem na jednotný koncept unijní autorskoprávní individuality nejistý (Bently, 2012, s. 664). Uměleckou povahou výtvoru se Soudní dvůr EU bude muset zabývat rovněž v řízení o předběžné otázce ve věci Levola Hengelo, kde se předkládající nizozemský soud ptá, zda unijní právo brání tomu, aby „chuť potraviny byla jako vlastní duševní výtvor autora chráněna podle autorského práva“ (Levola Hengelo BV proti Smilde Foods BV, C-310/17). Dle našeho názoru je nezbytné respektovat mezinárodní závazky Evropské unie, stejně jako jejích členských států vyplývající z Bernské úmluvy a z Dohody TRIPS (čl. 9 odst. 1) a při výkladu unijního práva zohlednit zejména ustanovení čl. 2 odst. 1 Bernské úmluvy, které hovoří o tom, že „výraz ‚literární a umělecká díla’ zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření“ [shodně viz Infopaq (C-5/08), bod 34]. Umělecká povaha autorského díla kromě toho vyplývá z bodu 10 preambule směrnice č. 2001/29/ES („mají-li autoři nebo výkonní umělci pokračovat ve své tvůrčí a umělecké činnosti […]“). 250 Rozsudek SDEU ve věci Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08), bod 37. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 82 tak u grafických uživatelských rozhraní,251 počítačových programů,252 data- bází253 či fotografií.254 V případě sportovních zápasů potom Soudní dvůr dovodil, že tyto autorskoprávní ochraně nepodléhají, nicméně mohou podléhat zvláštní ochraně, kterou jim případně přizná právo členského státu EU.255 Pro posouzení autorskoprávní individuality je podstatné, zda jde o výsledek lidské tvorby, a to tvorby, která spadá pod tvůrčí či uměleckou činnost.256 S povahou tvůrčí činnosti souvisí i otázka neexistence technického či funkčního předurčení. Pokud má autor volnost při vytváření a kombinaci tvůrčích prvků, je možné daný výtvor považovat za „vlastní duševní výtvor autora“.257 Na druhou stranu, pokud zde prostor pro tvůrčí volnost není, autorskoprávní ochrana se  na  daný výtvor nevztahuje,258 neboť „jednotlivé způsoby provedení myšlenky jsou tak omezené, že daná myšlenka i dané vyjádření jsou zaměni- telné“.259 Stejně tak se autorskoprávní ochrana nevztahuje na takové výtvory, u nichž vůbec neexistuje prostor pro „tvůrčí svobodu ve smyslu autorského práva“, tj. jde například o fotbalové zápasy.260 251 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), body 45 a 56. 252 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 45. 253 Rozsudek SDEU ve  věci Football Dataco Ltd a  další proti Yahoo UK  Limited a  další (C-604/10), bod 37. 254 Rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 87. 255 Rozsudek SDEU ve věci Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08), body 98, 102. 256 Viz a contrario rozsudek SDEU ve  věci Football Association Premier League Ltd a  další proti QC  Leisure a  další (C-403/08), bod  98. Viz  také bod 5 preambule směrnice č. 2006/115/ES. 257 Rozsudky SDEU ve věcech Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 50; Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), body 89 a 91; Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08), bod 98). 258 Rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 89. 259 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 49. 260 Rozsudek SDEU ve věci Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08), bod 98. 6 Autorskoprávní individualita (originalita) v kontextu judikatury SDEU 83 Z toho, že jde o vlastní duševní výtvor autora, také vyplývá, že musí nést „pečeť jeho osobnosti“,261 resp. prostřednictvím jednotlivých rozhodnutí uskutečněných v rámci tvůrčí volnosti může autor vytvořenému dílu „vtisknout svůj osobní dotek“.262 Autor tedy musí mít primárně tvůrčí volnost při výběru prvků díla a jejich zpracování (kombinování), přičemž z této tvůrčí volnosti potom usuzujeme na individualitu díla. Tak například u portrétní fotografie může tvůrčí volnost ve smyslu autorského práva spočívat ve volbě „kompozice, postoje fotografované osoby či osvětlení“.263 Při snímání fotografického portrétu může autor také „zvolit rámování, úhel snímku, nebo také vytvořenou atmosféru“.264 Konečně při reprodukci fotografického snímku může autor zvolit mezi „různými existujícími technikami vyvolání tu, kterou si přeje použít, nebo také případně využít programového vybavení“.265 Právě prostřednictvím těchto jednotlivých tvůrčích rozhodnutí může autor portrétní fotografie vytvořenému dílu vtisknout svůj „osobní dotek“.266 Podobný závěr platí i pro autorskoprávně chráněné databáze, kde je kritérium jejich autorskoprávní individuality splněno v případě, že jejich autor „prostřednictvím výběru nebo uspořádání údajů, které databáze obsahuje, vyjádří své tvůrčí schopnosti originálním způsobem prostřednictvím rozhodnutí učiněných na základě své tvůrčí svobody“.267 261 Rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 88; Football Dataco Ltd a další proti Yahoo UK Limited a další (C-604/10), bod 38. 262 Rozsudky SDEU ve věcech Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 92; Football Dataco Ltd. a další proti Yahoo UK Limited a další. Shodně viz Football Dataco, bod 38. Přestože SDEU pojímá pojmové znaky autorského díla jako autonomní pojmy unijního práva (Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08), bod 27), je pravděpodobné, že se zde inspiroval francouzským pojetím autorskoprávní individuality, které je charakterizováno jako „l’empreinte de la personnalité de l’auteur“ (Lucas/Lucas, 1994, s. 78). Francouzská doktrína obrazně řečeno rozlišuje mezi tělem a duší autorského díla. Zatímco autorskoprávní individualita (l’originalité) představuje duši díla, tělem díla je jeho forma (Gautier, 1991, s. 52). Dle francouzské doktríny musí být autorské dílo výronem osobnosti autora („une emanation de la personnalité de l’auteur“; Edelman, 1989, s. 19), přičemž autorskoprávní individualita je u výtvorů, které tradičně nespadají pod oblast autorskoprávní ochrany, jako jsou počítačové programy či databáze, dovozována právě z kombinace tvůrčích prvků a tvůrčí volnosti, kterou autor měl při jejich uspořádání (Judge/ Gervais, 2010, s. 381). Zcela shodný přístup nacházíme v judikatuře Soudního dvora EU. 263 Rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 91. 264 Ibid. 265 Ibid. 266 Rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 92. 267 Rozsudek SDEU ve  věci Football Dataco Ltd a  další proti Yahoo UK  Limited a  další (C-604/10), bod 38. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 84 Kromě prvků, které jsou předurčeny technicky či funkčně268 a u nichž tedy autor nemůže mít tvůrčí volnost, v jejímž rámci by mohl dílu dát „pečeť své osobnosti“, se autorskoprávní ochrana nevztahuje na „myšlenky, postupy, způsoby fungování nebo matematické pojmy jako takové“269 , ani na funkce počítačového pro- gramu,270 neboť monopolizace myšlenek by mohla být na úkor technického pokroku a průmyslového rozvoje.271 Rovněž tak „klíčová slova, skladba, příkazy a kombinace příkazů, volby, implicitní hodnoty, jakož i smyčky složeny ze slov, číslic nebo matematických pojmů, které – pokud jsou posuzovány odděleně – nejsou jako takové duševním výtvorem autora počítačového programu“.272 Obdobně se autorskoprávní ochrana nevztahuje ani na jednotlivá slova jako součást běžného jazyka.273 V rozhodnutí SAS Institut potom Soudní dvůr EU výslovně rozlišil mezi (i) prvky, které jsou natolik abstraktní, že nemohou být považovány za vyjádření tvůrčí osobnosti autora,274 a mezi (ii) tvůrčí kombinací těchto prvků, která individuální v autorskoprávním smyslu být může („teprve výběr, uspořádání a kombinace těchto slov, těchto číslic nebo matematických pojmů autorovi umožňují, aby vyjádřil svého tvůrčího ducha originálním způsobem a aby dosáhl výsledku, tedy uživatelské příručky k počítačovému programu, který představuje duševní výtvor“).275 Můžeme shrnout, že autorskoprávní individualita je dle judikatury Soudního dvora EU vymezena především: 1. odlišením individualizovaných tvůrčích prvků od prvků abstraktních, 2. objektivně existující tvůrčí volností autora při vytváření díla, 268 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 48. 269 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 33. 270 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 39. 271 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 40. 272 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 66. 273 Rozsudek SDEU ve věci Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08), bod 46. 274 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 66. 275 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 67. Shodně viz „teprve výběr, uspořádání a kombinace těchto slov autorovi umožňují, aby vyjádřil svého tvůrčího ducha originálním způsobem a aby dosáhl výsledku, který představuje duševní výtvor“ [Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08), bod 45]. 6 Autorskoprávní individualita (originalita) v kontextu judikatury SDEU 85 3. provedením tvůrčích kombinací v rámci tvůrčí volnosti, a konečně 4. provedením takových tvůrčích kombinací, které reflektují osobnost autora.276 Požadavek, aby dílo (5) spadalo do oblasti umělecké či vědecké tvorby, potom, dle našeho názoru, vyplývá jak z mezinárodních závazků EU (čl. 9 odst. 1 Dohody TRIPS), tak např.  z  bodu 10 preambule směrnice 2001/29/ES („bude napomáhat k harmonickému rozvoji literární a umělecké tvorby ve Společenství“; „zejména těch, které jsou vzhledem ke  své umělecké nebo odborné povaze významné v rámci vnitřního trhu“) nebo čl. 1 odst. 1 směrnice 93/98/EHS („Práva autora literárního nebo uměleckého díla…“).277 Na základě výše uvedeného rozboru se domníváme, že pojem „jedinečnost“ výsledku tvůrčí činnosti (§ 2 odst. 1 AutZ) se v situaci, kdy česká autorskoprávní doktrína, stejně jako rozhodovací praxe,278 připouští ochranu děl malé mince, podstatným způsobem neliší od  kritéria původnosti vyjádřeného v § 2 odst. 2 AutZ.279 Oba pojmy vyjadřují skutečnost, že autorské dílo musí být výsledkem autorovy tvorby, obě kritéria znamenají, že takový výsledek musí dosahovat minimální míry tvůrčí duševní činnosti. I u původních děl totiž musí jít o výsledek tvorby („duševní výtvor“), což s sebou potom přináší i požadavky, které zmiňuje Soudní dvůr EU, jako je objektivně existující míra volnosti, v rámci které dochází k uspořádání jednotlivých prvků. 276 Obdobně viz Husovec, Judikatórna harmonizácia, 2012, s. 19; König, 2015, s. 26 a násl.; Dobřichovský, 2017, s. 62. 277 Uměleckou povahu výtvoru zdůrazňuje také generální advokát Wathélet ve svém stanovisku k  řízení o  předběžné otázce ve  věci Levola Hengelo BV proti Smilde Foods BV (C-310/17): „Unie tudíž musí vyhovět zejména čl. 2 odst. 1 Bernské úmluvy, který určuje rozsah ‚literárních a uměleckých‘ děl, která mohou být chráněna podle autorského práva. Podle tohoto ustanovení výraz ‚literární a umělecká díla‘ zahrnuje všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti, bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření‘. Mimoto čl. 2 odst. 1 Bernské úmluvy obsahuje demonstrativní výčet ‚literárních a uměleckých“ děl‘ která jsou chráněna“ (bod 49). 278 „Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud z tohoto zorného úhlu věc v podstatě neposuzoval, když v zásadě bez dalšího dovodil, že sousloví ‚je to parádní‘ není a nemůže být autorsky chráněno, protože není jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, protože je to sousloví běžně užívané. Vzhledem k tomuto deficitu právního posouzení tak při úvaze, zda žalovaná zasáhla do práva autorského žalobce, zůstalo stranou pozornosti Vrchního soudu spolehlivé zjištění, zda užití sporného (byť minimálního) textu mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce (které je zřejmě spíše v obecném povědomí známo jako píseň, tj. jako skladba uzavřené formy, jejímž podkladem je slovesný text), resp. zda se případně jedná o zpracování díla žalobce, nebo zda nejde ani o jeden z těchto případů“ (rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015). 279 Odlišný názor viz Srstka In: Srstka, 2017, s. 76. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 86 Z rozhodnutí Soudního dvora EU také vidíme, že požadavky, které jsou českou doktrínou tradičně pojímány v  kontextu jedinečnosti tvůrčího výsledku280 jako neexistence předurčení (technického či  užitného), odlišení tvůrčí činnosti od činnosti administrativní či mechanické, promítnutí zvláštních osobních vlastností autora atd., Soudní dvůr EU neváhal aplikovat na portrétní fotografii, která je dle českého autorského zákona chráněna za podmínek, že je „autorovým vlastním duševním výtvorem“ (§ 2 odst. 2 AutZ), tedy dle Trollerova kritéria pouhé původnosti.281 Z  toho potom můžeme dovodit závěr, že  u  tradičních výtvorů „čistého umění“ nebo děl literárních došlo v důsledku připuštění ochrany děl malé mince a závěrů, které vyplývají z judikatury Soudního dvora EU, ke snížení požadované míry individuality.282 Naopak u děl, která jsou v právní doktríně označována za díla fiktivní (§ 2 odst. 2 AutZ),283 došlo ke zvýšení požadavků na jejich individualitu, neboť i u nich musíme posuzovat, zda autor vůbec 280 Knap, 1974, s. 34; Knap In: Brügger, 1976, s. 121; Knap, 1977, s. 106; Telec/Tůma, 2007, s. 17 a násl.; Srstka In: Srstka, 2017, s. 73, 76. 281 Troller, 1980, s. 271; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 194. 282 Soudní dvůr EU totiž v obecné rovině připouští u ochrany děl literárních i ochranu pouhých 11 slov [„Přesto nelze s přihlédnutím k požadavku extenzivního výkladu rozsahu ochrany poskytnuté článkem 2 směrnice 2001/29 vyloučit, že některé jednotlivé věty, nebo dokonce některé větné členy v dotčeném textu mohou čtenáři zprostředkovat původní povahu takové publikace, jako je článek z tisku, tím, že mu komunikují prvek, který je sám o sobě vyjádřením vlastního duševního výtvoru autora tohoto článku. Takové věty nebo větné členy tedy mohou být předmětem ochrany stanovené v čl. 2 písm. a) uvedené směrnice. S ohledem na tyto úvahy může převzetí výňatku z chráněného díla, který tak jako výňatky dotčené v původním řízení obsahuje jedenáct po sobě jdoucích slov z tohoto díla, představovat rozmnožování po částech ve smyslu článku 2 směrnice 2001/29, pokud – což je povinen ověřit předkládající soud – takový výňatek obsahuje prvek díla, který je jako takový vyjádřením autorova vlastního duševního výtvoru“; Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08), body 47 a 48], což je závěr, který by v kontextu Knapových závěrů ohledně ontologického pojetí individuality díla nejspíše nemohl obstát („Die Einmaligkeit des Urheberwerkes ist die unmittelbare und zwingende Folge dieser objektiven Realität. Es ist daher vorbehaltslos der Meinung beizupflichten, daß lediglich jenes Geisteswerk, das wesensmäßig nur von einer Person stammen kann, die Individualität im urheberrechtlichen Sinne besitzt“; přel. „Jedinečnost autorského díla je okamžitým a přesvědčivým důsledkem této objektivní reality. Je proto nutné bezvýhradně souhlasit s názorem, že pouze výsledek duševní činnosti, který ve své podstatě může pocházet pouze od jedné osoby, má individualitu v autorskoprávním smyslu“. Knap In: Brügger, 1976, s. 124; „Begriff der Individualität im Widerspruch zu der objektiven Realität verwässert und in ihrer Auswirkung zur Entwertung des Urheberschutzes und zu einer Entfremdung der ihm gestellten Aufgaben führen kann“; přel. „Pojem individuality může být rozřeďován, pokud je pojímán v rozporu s objektivní realitou, v důsledku čehož může docházet k devalvaci autorskoprávní ochrany a odcizování cílům a prostředkům, které jí byly přiděleny“; Knap In: Brügger, 1976, s. 125). 283 Telec/Tůma, 2007, s. 34. 6 Autorskoprávní individualita (originalita) v kontextu judikatury SDEU 87 měl tvůrčí volnost a zda v rámci této tvůrčí volnosti uspořádal jednotlivé prvky takovým způsobem, že reflektují jeho osobnost.284 6.1 Dílčí shrnutí Individualita (jedinečnost) autorského díla může být v  kontextu toho, že česká autorskoprávní doktrína, stejně jako soudní praxe, připouští ochranu děl malé mince, reinterpretována v duchu judikatury Soudního dvora EU, který pojem autorského díla pojímá jako „autorův vlastní duševní výtvor“. Autorskoprávní individualita (originalita) dle judikatury Soudního dvora EU  spočívá v  následujících požadavcích: (1) odlišení individualizovaných tvůrčích prvků od prvků abstraktních, (2) objektivně existující tvůrčí volnost autora při vytváření díla, (3) provedení tvůrčích kombinací v rámci tvůrčí volnosti, přičemž provedení tvůrčích kombinací, musí (4) reflektovat osobnost autora. Aby daný výtvor mohl být považován za autorské dílo, musí rovněž spadat (5) do oblasti umělecké či vědecké tvorby. Z judikatury Soudního dvora EU vyplývá, že autorskoprávní individualita (originalita) leží někde mezi pojmy jedinečnosti a původnosti. Požadavky, které byly tradičně kladeny na  autorské dílo (neexistence technického či jiného předurčení, odlišení od činnosti administrativní či mechanické atd.), totiž Soudní dvůr EU aplikoval na portrétní fotografii, která je dle českého autorského zákona chráněna za podmínek, že je „autorovým vlastním duševním výtvorem“ (§ 2 odst. 2 AutZ), tedy dle kritéria pouhé původnosti. Zatímco u tradičních děl „čistého umění“ nebo děl literárních došlo díky judikatuře Soudního dvora EU  ke  snížení požadované míry individuality, u děl, která jsou v právní doktríně označována za „díla fiktivní“ (§ 2 odst. 2 AutZ), došlo naopak ke zvýšení požadavků na jejich individualitu, neboť i u nich musíme posuzovat, zda autor vůbec měl tvůrčí volnost a zda v rámci této tvůrčí volnosti uspořádal jednotlivé prvky takovým způsobem, že reflektují jeho osobnost. 284 Rozsudek SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 92. Viz též Dobřichovský, 2017, s. 62. 89 7 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA V ČESKÉM PRÁVU Domníváme se, že bez ohledu na to, zda nakonec bude individualita autorského díla pojímána v duchu závěrů švýcarské autorskoprávní doktríny285 jako individualita ve smyslu statistické jedinečnosti,286 nebo zda se přikloníme k volnějšímu německému pojetí, které zahrnuje i ochranu děl malé mince, příp. k pojetí unijnímu, které nečiní rozdílu mezi jedinečností a původností autorského díla,287 vždy bude platit, že určitá složka autorského díla, která spadá do oblasti, jíž Karel Knap označoval za „obecný fond“ (Gemeingut),288 autorskoprávní ochraně nepodléhá. Jestliže vezmeme jako směrodatnou například judikaturu Soudního dvora EU, vyplývá z ní, že určité obecné prvky, jako jsou například slova,289 prvky předurčené290 nebo prvky, u nichž by jejich monopolizace byla na úkor technického pokroku a průmyslového rozvoje,291 autorskoprávní ochraně podléhat nemohou. Podobně český Nejvyšší soud hovoří o tom, že autorskoprávní ochraně nepodléhá „vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části“,292 případně skutečnosti, které existují nezávisle na autorově vědomí nebo jsou nějakým způsobem (funkčně/technicky) determinovány.293 285 Kummer, 1968, s. 30 a násl.; Troller, 1967, s. 385 a násl.; Troller, 1980, s. 267; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 360 a násl. 286 Knap In: Brügger, 1976, s. 125; Knap, 1986, s. 19; Telec/Tůma, 2007, s. 18; Švidroň, 1991, s. 172. 287 Husovec, Judikatórna harmonizácia, 2012, s. 21; Adamová/Hazucha, 2018, s. 33; Srov. uznesenie slovenského Ústavného súdu sp. zn. II. ÚS 647/2014, bod 34. 288 „Každé autorské dílo se tedy skládá nejméně ze dvou komponent: obecného fondu a jeho autorskoprávního ztvárnění […] Do obecného fondu náleží vše, co je předmětem obecného užívání, a to nejen z hlediska vlastního obsahu, ale i formy a vyjadřovacích prostředků a vše, co je objektivně determinováno, takže nemůže tvořit výsledek individuální činnosti“ (Knap, 1974, s. 34). Obdobně viz Knap In: Brügger, 1976, s. 126, 127; Knap, 1986, s. 15. 289 Rozsudek SDEU ve věci Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08), bod 46. 290 Rozsudek SDEU ve  věci Bezpečnostní softwarová asociace  – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), body 48 a 49. 291 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 40. 292 Rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Upeč třeba zeď  „, sp. zn. 30 Cdo 739/2007; „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015. 293 „Předmětem autorského práva nemůže být to, co existuje bez ohledu na autorovu tvůrčí činnost, nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno tak, že při splnění určitých podmínek by dvě osoby mohly nezávisle na sobě dospět k témuž výsledku. Myšlenkový obsah není sám o sobě předmětem ochrany, jejím předmětem je výlučně její tvůrčí ztvárnění“ (rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Valašské Královstvje“, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 90 Máme za  to, že  i  pokud bychom odmítli německou koncepci autorskoprávní individuality jako tu, která má již onu Knapem zmiňovanou „Achillovu patu“294 spočívající v ochraně děl malé mince, a drželi se švýcarského konceptu statistické jedinečnosti, můžeme, shodně s Knapovými závěry, považovat za správné závěry německé doktríny, že jak autorskoprávní individualita, tak „obecný fond“ jsou vymezeny normativně.295 Záleží tedy na rozhodnutí zákonodárce (českého/evropského), jak stanoví autorskoprávně chráněnou a nechráněnou složku autorského díla, stejně jako na rozhodovací praxi soudů, které příslušná ustanovení (§ 2 odst. 1 AutZ, § 2 odst. 6, § 65 odst. 2 AutZ) interpretují a aplikují. V dané souvislosti znovu podotýkáme, že oba pojmy (individualita; obecný fond) jsou v určitém rozsahu pojmy párové, a vzájemně tak vymezují svůj sémantický obsah. Současně však dodejme, že  zákonodárce není ve  své úvaze o  tom, co je autorskoprávně chráněno, a co je naopak autorskoprávně volné, zcela neomezen. Tím, že zákonodárce poskytuje určitým výtvorům časově omezenou ochranu, zasahuje do  obecné svobody jednání (Handlungsfreheit),296 což s sebou nese i otázku proporcionality takového zásahu (viz kapitola 16). V českém prostředí můžeme v duchu Knapových závěrů297 dovodit, že se každé autorské dílo skládá nejméně ze dvou komponent: obecného fondu a jeho autorskoprávního ztvárnění. Žádný autor totiž nevytváří své dílo ex nihilo. Naopak, autorská tvorba vychází „především z vjemového, myšlenkového a citového vybavení, které je každému člověku dáno do vínku již přírodním a společenským vývojem, doplněného jeho individuálním vývojem (včetně vlivů výchovy a prostředí) a životními zkušenostmi“.298 Z toho potom vyplývá závěr, že u každého díla je třeba rozlišovat mezi „prvky čerpanými ze zmíněných přírodních a společenských zdrojů, které jsou obecné povahy“ a „individuálními tvůrčími prvky, které jsou výronem osobnosti autora“.299 294 Knap, 1986, s. 21. 295 Ulmer, 1980, s. 123; Hubmann, 1974, s. 87; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27, 28. Shodně viz též Knap, 1974, s. 26; Knap In: Brügger, 1976, s. 123; Knap, 1986, s. 17. 296 Peukert, 2008, s. 891 a násl. 297 Knap, 1974, s. 34. 298 Knap, 1986, s. 15. 299 Ibid. 7 Autorskoprávně volná složka díla v českém právu 91 Knap zde vychází mj. ze závěrů německé doktríny, reprezentované v tehdejší době zejména Ulmerem300 a Hubmannem,301 která, jak již bylo uvedeno, rozlišuje různé kategorie autorskoprávně volné složky díla (obecného fon- du).302 Knap v dané souvislosti uvádí, že předmětem autorskoprávní ochrany není především „abstraktní myšlenka v díle ztvárněná, včetně námětu“.303 Námět potom není předmětem autorskoprávní ochrany tehdy, jestliže je užit ve své „abstraktní podobě bez konkrétního autorskoprávního ztvárnění“.304 Je-li však užit v konkrétním autorskoprávním ztvárnění, autorskoprávní ochrana se na něj vztahuje. Obdobné závěry platí i pro „skutečnosti v díle obsažené (zprávy apod.), pokud k užití došlo v jejich faktografické podobě“.305 Potřebu rozlišování mezi prvky, které sice jsou výsledkem tvůrčí duševní činnosti, ale jedná se o prvky abstraktní, a mezi prvky, které existují nezávisle na lidském vědomí (fakta, údaje, vědecké poznatky, historické události, přírodní jevy apod.), Knap zdůrazňuje v souvislosti s rozborem zdrojů, ze kterých autorská tvorba vyvěrá („Obsah autorské tvorby spoluvytvářejí dále i přírodní jevy a současné i historické skutečnosti života ve společnosti. Ať vědomě či nevědomky přejímá autor do své tvorby i výsledky kulturního vývoje nahromaděné předchozími generacemi, popřípadě na ně navazuje“).306 Autorskoprávní ochrana se potom nevztahuje na ty prvky díla, které jsou „obecné povahy“ a jako takové musí zůstat v obecném zájmu každému volně přístupné.307 Uvedené závěry byly následně převzaty Telcem s Tůmou, kteří s  odkazem na Knapa považují za „obecný fond“ vše, co je „obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony). Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z „obecného fondu“, anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole aj.“308 300 Ulmer, 1980, s. 275. 301 Hubmann, 1974, s. 30. 302 Ve  švýcarské doktríně shodné závěry nacházíme u  Kummera (Kummer, 1968, s.  51) či Trollera (Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 373). 303 Knap, 1974, s. 37. 304 Knap, 1974, s. 37. 305 Knap, 1974, s. 37. 306 Knap, 1986, s. 15. 307 Ibid. 308 Telec/Tůma, 2007, s. 65. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 92 Telec s Tůmou také nepřímo rozdělují prvky, které není možné chránit autorským právem, do několika skupin. První jsou abstraktní prvky, které postrádají autorskoprávní individualitu, jako jsou myšlenky, obecný (tj. holý) námět, metody, principy, zásady (§ 2 odst. 6 AutZ), druhou skupinu tvoří skutečnosti, jež existují nezávisle na lidském vědomí (denní zprávy, přírodní jevy, společenské jevy, historická fakta, data apod.).309 Konečně sem řadí i vědecké poznatky, objevy, teorie, vzorce či vědecké metody (§ 2 odst. 6 AutZ).310 Za zvláštní kategorii potom považují díla vyloučená z ochrany z důvodu veřejného zájmu [§ 3 písm. a) a b) AutZ].311 Pokud srovnáme uvedené závěry české autorskoprávní doktríny se závěry doktríny německé, můžeme říci, že okruh prvků, které tvoří autorskoprávně volnou složku díla, je v českém i německém právu v zásadě shodný, a proto lze ohledně detailního rozboru odkázat na argumentaci i závěry obsažené v kapitole 4. Skupinu prvků spadajících pod kategorii „matematický či obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě“ (§ 2 odst. 6 AutZ), kterou zákonodárce specificky vyjímá z autorskoprávní ochrany, potom můžeme řadit buď pod abstraktní výtvory, jež postrádají autorskoprávní individualitu (např. obecný matematický vzorec či statistický graf), případně pod vědecké výsledky, které jsou sice individuální (srov. například matematický vzorec typu E=mc2 ), ale důvodem jejich volnosti jsou principy fungování vědeckého diskursu, jenž je postaven na volném toku vědeckých myšlenek, jejich recepci a konfrontaci. Musíme nicméně dodat, že kupříkladu Knap k obecnému fondu přistupuje spíše objektově a všímá si toho, které prvky jsou natolik obecné či netvůrčí (tj. předurčené), že nesplňují požadavek autorskoprávní individuality. Pokud však analyzujeme autorskoprávně volnou složku díla v celé její komplexnosti, měli bychom k objektovému kritérium přidat i kritérium právně-regulační (rozsah ochrany), kdy si všímáme rovněž těch prvků, které sice mohou být individuální v autorskoprávním slova smyslu, ovšem zákonodárce z různých důvodů vylučuje, aby mohly tvořit předmět autorskoprávní 309 Telec/Tůma, 2007, s. 65; Telec, 2012, s. 35. 310 Telec/Tůma, 2007, s. 65. 311 Telec/Tůma, 2007, s. 274. 7 Autorskoprávně volná složka díla v českém právu 93 ochrany: vědecké poznatky, teorie, metody, postupy, objevy; myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu; volná díla; díla vyloučená z ochrany z důvodu veřejného zájmu. U  výše uvedených skupin se  čistě objektové kritérium uplatňuje u  prvních dvou oblastí [(i) abstraktní prvky, (ii) skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí], zatímco u dalších tří [(iii) vědecké myšlenky a objevy, (iv) myšlenky a principy fungování počítačových programů, (v) volná díla] je  rozhodující kritérium právně-regulační. Jinými slovy řečeno, důvodem autorskoprávní volnosti není nedostatek jejich individuality, ale spíše právně politické řešení kolidujících zájmů (viz též kapitoly 8 a 13.1). S ohledem na důležitost právně-regulačního kritéria musíme v českém prostředí do  množiny autorskoprávně volné složky díla přidat ještě (vi) díla vyloučená z ochrany z důvodu veřejného zájmu (§ 3 AutZ). Úřední díla (§ 3 písm. a) AutZ) jakožto literární díla slovesná by sama o sobě mohla být autorskoprávně chráněna. Jde o  výtvory, které jsou obvykle individuální v autorskoprávním slova smyslu. Tak jako autor díla sochařského svou tvůrčí činností (odebíráním hmoty u skulptury nebo tvarováním hmoty u plastiky) utváří celkový vzhled sochy, stejně tak i kterýkoliv soudce s pomocí slov vytváří text soudního rozhodnutí. Zejména u rozhodnutí vyšších soudů (Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud) hraje tvůrčí osobnost soudce, který rozhodnutí psal, svou významnou roli. Obzvláště to potom platí u tzv. odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu. Také u řady normativních právních aktů vnímáme pečeť osobnosti jejich tvůrce [Karel Eliáš, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; Bohumil Havel, zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) apod.]. Úřední díla jsou vyloučena z autorskoprávní ochrany z důvodu veřejného, nikoliv obecného zájmu. U úředních děl, která mají povahu právního předpisu, se především jedná o realizaci veřejného zájmu na regulativní funkci práva, neboť bez promulgace právní normy a bez toho, že by se měl její adresát možnost seznámit s jejím obsahem, by právo nemohlo regulovat chování právních subjektů.312 U děl, která mají povahu soudních a úředních 312 Telec/Tůma, 2007, s. 74; Katzenberger/Metzger In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 256; Peukert, 2012, s. 61. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 94 rozhodnutí, včetně rozhodčích nálezů,313 jsou potom důvody autorskoprávní výluky dvojí. Jednak jde o možnost účastníka soudního/správního řízení užít obsah individuálního právního aktu v rámci příslušného řízení, jednak je autorskoprávní výluka odůvodněna veřejnou kontrolou nad rozhodovací činností soudů a správních orgánů.314 Podobné argumenty platí i u veřejných listin, s nimiž zákon spojuje presumpci pravdivosti skutečnosti, která je ve veřejné listině zachycena (§ 568 odst. 1 a 2 ObčZ), veřejných seznamů, rejstříků či  sněmovních publikací (u  nich je  obecné užití odůvodněno zájmem veřejnosti na informování o obsahu budoucích právních předpisů).315 Nutno podotknout, že tzv. úřední díla sice jsou vyloučena z autorskoprávní ochrany, nicméně jejich užití je upraveno příslušnými veřejnoprávními předpisy [typicky zákonem č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv; zákonem č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů; zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), či zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení)].316 Rovněž tak nakládání se  soudními či  správními rozhodnutími podléhá režimu příslušných procesních předpisů (OSŘ, SŘ, TrŘ). Proto u úředních děl nemůžeme hovořit o tom, že jde o obecné statky (k vysvětlení tohoto pojmu viz kapitola 10), neboť svoboda jejich užívání je omezena zvláštní právní úpravou. Úřední díla jsou tedy sice vyloučena z  autorskoprávní ochrany, nicméně oproti jiným autorskoprávním výlukám nejde o  statky obecné, ale kolektivní, které patří všem.317 Poněkud jiné závěry již platí u výtvorů tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno jejich autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo o dílo pseudonymní (§ 3 písm. b) AutZ). Jejich vyloučení z autorskoprávní ochrany se  totiž neuskutečňuje z  důvodu veřejného zájmu, ale  zájmu obecného („Na rozdíl od úředních děl není důvodem výluky veřejný zájem na šíření těchto děl a přístup veřejnosti k nim“).318 Autor těchto děl není znám a ani znám být nemůže. 313 Telec/Tůma, 2007, s. 75. 314 Peukert, 2012, s. 61. 315 Katzenberger/Metzger In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 263. 316 Telec/Tůma, 2007, s. 74, 78. 317 „[…] amtliche ‚Werke‘ gem. § 5 UrhG gehörten ‚alle‘ “; (přel. „[…] úřední ‚díla‘ dle § 5 UrhG patří ‚všem‘ “; Peukert, 2012, s. 48). 318 Telec/Tůma, 2007, s. 81. 7 Autorskoprávně volná složka díla v českém právu 95 Z  tohoto důvodu zákonodárce, v  duchu Knapových úvah o  nemožnosti existence „bezsubjektního“ práva,319 vylučuje tyto obecné umělecké výtvory z autorskoprávní ochrany a ponechává je v režimu obecného užívání (obecných statků). Uplatní se u nich nicméně omezení, jež se vztahuje i na volná díla, které spočívá v tom, že je lze užít pouze způsobem, který nesnižuje jejich hodnotu. Telec s Tůmou v  dané souvislosti doporučují aplikovat per analogiam ustanovení § 11 odst. 5 AutZ, které kolektivním správcům a právnickým osobám sdružujícím autory zakládá actio popularis směřující k ochraně obecného fondu.320 Dodejme, že  v  různých částech světa jsou tzv.  tradiční kulturní výtvory (traditional cultural expressions) zařazeny do režimu statků kolektivních, kdy zákonodárce zavádí časově neomezenou kolektivní ochranu sui generis. Užití tradičních kulturních výtvorů je potom podmíněno předchozím souhlasem společenství, jež se o ochranu takových výtvorů stará, případně musí uživatel alespoň zaplatit odměnu (jakási obdoba domaine public payant). Dle stávající právní úpravy nicméně spadají výtvory tradiční kultury do public domain (jedná se tedy o obecné, nikoliv o kolektivní statky). Více se této problematice věnujeme v kapitole 21. 7.1 Dílčí shrnutí Bez ohledu na  to, jakým způsobem budeme pojímat individualitu autorského díla (švýcarské/německé/české/novodobé slovenské/unijní pojetí), vždy bude platit, že určitá složka autorského díla spadá do obecného fondu. Pokud srovnáme závěry české autorskoprávní doktríny se závěry doktríny německé, můžeme říci, že okruh prvků, které tvoří autorskoprávně volnou složku díla, je v českém i německém právu v zásadě shodný. Jedná se o: (i) abstraktní prvky, (ii) skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí, (iii)  vědecké myšlenky, principy, teorie, postupy, vzorce, grafy či  vědecké objevy, (iv) myšlenky a  principy počítačových programů, (v) volná díla. S ohledem na důležitost právně-regulačního kritéria nicméně musíme v českém prostředí do množiny autorskoprávně volné složky díla přidat ještě (vi) díla vyloučená z ochrany z důvodu veřejného zájmu (§ 3 AutZ). 319 Knap, Socialistická osobnostněprávní teorie, 1976, s. 32. 320 Telec/Tůma, 2007, s. 81. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 96 Kategorie děl vyloučených z autorskoprávní ochrany z důvodu veřejného zájmu (§ 3 AutZ) potom zahrnuje dvě ne zcela sourodé skupiny. Zatímco u děl úředních jde o kolektivní statky, které „patří všem“ (inclusive positive commons), výtvory tradiční lidové kultury jsou de lege lata statky obecnými, které „nepatří nikomu“ (inclusive negative commons). 97 8 ZDŮVODNĚNÍ OBECNÉHO UŽÍVÁNÍ JEDNOTLIVÝCH KATEGORIÍ AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÉ SLOŽKY DÍLA Důvody, pro  které zákonodárce určité prvky ponechává volné apriorně, nebo které posteriorně zařazuje do public domain, jsou různé. Již bylo uvedeno, že u abstraktních prvků (myšlenky, styl, žánr, umělecká metoda, holý námět apod.) je  důvodem jejich autorskoprávní volnosti jejich přílišná abstraktnost, která je rozporná s požadavky individuality. Jedná se zde o obecné, do značné míry generické, koncepty, které ze své povahy nemohou být indi- viduální.321 Stejně to platí i pro skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí. I ty jsou natolik obecné, že nespadají pod rozsah (extenzi) pojmu autorskoprávní individualita. U vědeckých myšlenek a objevů jsou důvodem jejich autorskoprávní volnosti základní principy vědecké práce, zejména skutečnost, že jejím cílem je snaha o šíření vědeckých poznatků napříč státy a kulturami, a rovněž tak možnost podrobovat vědecké poznatky jiných autorů kritice a konfronta- ci.322 Důvodem vyloučení vědeckých myšlenek a objevů z autorskoprávní ochrany je tedy obecný zájem na fungování vědeckého diskursu.323 U počítačových programů (§ 65 odst. 2 AutZ; čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS; čl. 1 odst. 2 směrnice 91/250/EHS) je potom důvodem vyloučení myšlenek, na nichž je počítačový program postaven, obecný zájem, který má zabránit monopolizaci myšlenek na úkor technického pokroku a rozvoje.324 Důvod vyloučení individualizovaných výsledků z  autorskoprávní ochrany je  zde čistě právně politický. Zákonodárce se rozhodl podporovat tvorbu v oblasti počítačových programů kombinací toho, že  jednak počítačové programy chrání jako díla literární (§ 65 odst. 1 AutZ), a jednak ponechává prostor pro tvorbu počítačových programů tím, že myšlenky a principy, na nichž 321 Jinými slovy řečeno, nemohou nést „pečeť osobnosti autora“ [SDEU ve věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), body 88 a 92; „připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti“; rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Upeč třeba zeď “, sp. zn. 30 Cdo 739/2007; rozsudek ve věci „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015]. 322 Kuhn, 1996, s. 133, 161; Haberstumpf, 1982, s. 64 a násl.; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 150; Waiblinger, 2012, s. 58. 323 Haberstumpf, 1982, s. 77; Handle, 2013, s. 45; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/ Ohly, 2017, s. 149. 324 Rozsudek SDEU ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd.  (C-406/10), bod 40. Obdobně viz Berking, 2002, s. 144 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 98 jsou počítačové programy postaveny, zůstávají autorskoprávně volné (§ 65 odst.  2  AutZ; body 13 a  14 preambule směrnice č.  91/250/EHS). Lze si představit, že by autorské právo ochranu individualizovaným myšlenkám a principům, na nichž je počítačový program vystavěn, poskytovalo. Stejně tak je představitelné, aby těmto individualizovaným myšlenkám poskytovalo ochranu právo patentové.325 Ze strany unijního zákonodárce se zde jedná o právně politickou volbu mezi různými přístupy, které vedou k podpoře vzniku výsledků tvůrčí duševní činnosti.326 Konečně i u děl volných se projevují právně politická rozhodnutí. Skutečnost, že doba autorskoprávní ochrany je omezená, vychází z toho, že žádný autor netvoří ex  nihilo a  že  pro vytváření nových uměleckých a  vědeckých děl potřebujeme, aby existoval tzv. obecný fond.327 Již Le Chapelier (1754–1794) ve svém díle Rapport, Au du Comiét de Constitution, sur la Pétition des Auteurs dramatiques z roku 1791 uvádí: „Literární vlastnictví je velmi odlišným druhem vlastnictví v porovnání s jinými druhy vlastnictví […] po uplynutí doby ochrany nastupuje ‚veřejné vlastnictví‘ a každý musí být oprávněn tisknout a šířit díla, která rozjasnila lidského ducha“.328 Konkrétní stanovení doby ochrany a jejího počítání je otázkou diskrece zákonodárce (českého, evropského), který je současně vázán mezinárodními závazky (čl. 7 odst. 1, čl. 7 odst. 4 Bernské úmluvy). Současně nicméně uveďme, že  diskrece zákonodárce není neomezená, neboť přílišným prodlužováním doby ochrany by se mohl fakticky vyprazdňovat obecný fond, a zákonodárce by tak zasahoval do ústavně zaručené svobody jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) neproporcionálním způsobem. K tomu blíže viz kapitoly 16 a 20. 325 Knap, 1974, s. 35; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 87; Lehmann In: Loewenheim, 2010, s. 99; Schack, 2013, s. 105; Čada In: Horáček/Čada/Hajn, 2011, s. 30; Donát In: Maisner, 2011, s. 19. 326 Lehmann In: Loewenheim, 2010, s. 103. 327 Knap, 1977, s. 113. „Je déclare, que s‘il me fallait choisir entre le droit de l‘écrivain et le droit du domaine public, je choisirais le droit du domaine public“ (přel. „Prohlašuji, že pokud bych si měl zvolit mezi právy autora a právní úpravou obecného fondu, zvolil bych si obecný fond“; Hugo, 1940, s. 317). 328 „[…] cependant c’est une propriété d’un genre tout différent des autres propriétés… après le délai fixé, la propriété du public commence, et tout le monde doit pouvoir imprimer, publier les ouvrages qui ont contribué à éclairer l’esprit humain“ (Chapelier, 1791, s. 16). Obdobné myšlenky ohledně časového omezení autorského práva vyjadřuje i Victor Hugo (1802–1885): „Vous savez, messieurs, que la propriété, toute sacrée qu‘elle est, admet cependant des limites“ (přel. „Víte pánové, vlastnictví, jakkoliv může být svaté, připouští omezení“; Hugo, 1940, s. 321). „Eh bien, la propriété littéraire appartient plus que toute autre à l‘intérêt général; elle doit subir aussi des limites“ (přel. „Literární vlastnictví přeci náleží více než které jiné do oblasti veřejného zájmu; ono musí být omezeno“; Ibid.). 99 9 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA A KOMUNIKAČNÍ (INTERPERSONÁLNÍ) FUNKCE DÍLA Autorská díla jsou tradičně považována za  tzv.  nehmotné statky (Immaterialgüter),329 které mají nejen nehmotnou povahu, ale jsou také nadány tzv.  potenciální ubikvitou.330 V  okamžiku, kdy nehmotný statek dosáhne veřejné sféry (tj. je zveřejněn; § 4 odst. 1 AutZ), stává se fakticky (nikoliv však právně) statkem veřejným331 (public goods,332 Gemeingüter333 ), který je charakteristický svou nerivalitní povahou.334 V digitálním prostředí je potom fakticky velmi obtížné užívání takového statku chránit i pomocí technických prostředků ochrany (§ 43 AutZ).335 To, co zakládá možnost výhradního užívání statku ve prospěch konkrétního subjektu, je tedy především právní regulace. Jen díky ní se z fakticky veřejného statku stává statek vzácný,336 tzv. klubovní (club goods),337 jehož povaha je sice nerivalitní (tj. užívání statku jednou osobou nevylučuje užívání statku jinými osobami; užíváním se statek nespotřebovává), ale je také exkluzivní (excludable)338 v tom směru, že nositel autorských práv má výhradní opráv- nění339 vyloučit ostatní z užívání takového statku. Autorská díla však neslouží pouze k  uspokojování individuálních zájmů (majetkových, nemajetkových) autora, ale současně plní komunikační funkci 329 Kohler, 1907, s. 1 a násl.; s. 21; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 54, 118; Peukert, 2008, s. 18; Jaeger, 2013, s. 18 a násl.; Jänich, 2002, s. 90 a násl.; Knap, 1971, s. 109 a násl.; Knap In: Brügger, 1976, s. 117 a násl.; Telec, Vzácnost, jedinečnost a duševní vlastnictví, 2014, s. 970 a násl.; Hermann-Otavský, 1909, s. 2. 330 Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 55 a násl.; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 2, 28. 331 „C‘est alors l‘autre personnage qui s‘en empare, appelez-le du nom que vous voudrez: esprit humain, domaine public, société“. (přel. „Ale jakmile je dílo zveřejněno, autor už není jeho pánem. Potom je zde druhá osoba, která dílo bere; nazývejte ji, jak chcete: lidský duch, obecný fond, společnost“; Hugo, 1940, s. 316). 332 Landes/Posner, 2003, s. 14. 333 Peukert, 2012, s. 11 a násl. 334 Merges, 2011, s. 36, 57; Cooter/Ulen, 2012, s. 40; Peukert, 2008, s. 104; Stang, 2011, s. 47; Stieper, 2009, s. 81. 335 Koukal In: Srstka, 2017, s. 238; Kutiš, 2013, s. 15; Dobeš, 2006, s. 667. 336 Landes/Posner, 2003, s.  374. K  problematice vzácnosti v  českém právu viz  Telec, Vzácnost, jedinečnost a duševní vlastnictví, 2014, s. 970 a násl. 337 Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2003, s. 120. 338 Landes/Posner, 2003, s. 12. 339 Landes/Posner, 2003, s. 8. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 100 (qualifizierte menschliche Kommunikation),340 neboť autor zveřejněním svého díla vstupuje do  komunikačního (interpersonálního) vztahu s  ostatními členy společnosti. V českém prostředí již Karel Knap upozornil na to, že „zveřejněním je dílo zpřístupněno veřejnosti, je ‚předáno‘ ke společenskému užití a stává se součástí fondu kultury“.341 Znamená to, že autorskoprávně chráněné předměty nejsou pouze individualistickými výtvory konkrétní osoby,342 která k nim má výhradní práva, ale jedná se také o kulturní, umělecké a vědecké statky, jež se stávají součástí obecného fondu (kulturního a vědeckého bohatství). Telec v dané souvislosti uvádí, že „účelem práva užívat plodů umění je dosáhnout, udržovat, pěstovat a rozvíjet harmonický vztah mezi tvůrci, na jedné straně, a uživateli, potažmo spotřebiteli, na straně druhé. Proto je toto právo důležité i pro samotné právo autorské a právo výkonných umělců.“343 Přestože jsou v moderním demokratickém právním státě i hmotné statky předmětem řady limitů a omezení,344 u autorských děl je potřeba poměřování individuálních zájmů tvůrce se  zájmy společnosti doslova „součástí genetické informace“, kterou tento druh nehmotných statků obsahuje.345 Uvedené principy však působí i  opačně. Platí totiž, že  nejen chráněné prvky autorského díla, ale i autorskoprávně volná složka, jsou vymezeny normativně. Tak jako se tedy zákonodárce musí vypořádat s tím, k jakému 340 Strömholm, 1989, s. 16; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 191; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 61; Schack, 2013, s. 4; Stang, 2011, s. 61. 341 „Durch seine Veröffentlichung wird das Werk für die Wahrnehmung der Öffentlichkeit zugänglich gemacht, es wird dem Bereich der gesellschaftlichen Nutzung übergeben um einen Bestandteil des Fonds der Kultur zu bilden“ (Knap, 1977, s. 112). Shodné závěry viz rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), bod 66. 342 Viz též Hugo, 1940, s. 321. 343 Telec, 2002, s. 66; Telec In: Ganea/Heath/Schricker, 2001, s. 67 a násl. Podobné závěry viz Prchal, 2016, s. 102; Geiger, 2006, s. 373; Geiger In: Derclaye, 2009, s. 37; Schack, 2013, s. 49. 344 Český ústavodárce, inspirován německou sebeomezující koncepcí vlastnického práva [„Eigentum verpflichtet“; čl.  14 (2) Grundgesetz (Základního zákona)], pojímá vlastnické právo nikoliv jako neomezené absolutní právo, ale jako právo sebeomezující, které plní i sociální funkci. Srov. Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 311; Pavlíček, 2002, s. 123. Obdobné závěry ve francouzské a německé doktríně viz Duguit, 1911, s. 154; Krause, 1982, s. 42 a násl.; Schlenker, 1986, s. 134 a násl., 223, 235; Leisner, 1972, s. 44 a násl. 345 Knap, 1988, s. 14 a násl., Schack, 2013, s. 46 a násl.; Telec, Politická svoboda a právo duševního vlastnictví: střet hodnot, 2013, s. 217; Hugo, 1940, s. 321. 9 Autorskoprávně volná složka díla a komunikační (interpersonální) funkce díla 101 nehmotnému statku a za jakých podmínek346 poskytne právní ochranu, musí též vymezit, které prvky a priori chráněny nejsou,347 nebo které již chráněny nejsou (stanovení doby ochrany, možnosti prodloužení doby ochrany obnovením zápisu apod.). Pokud si vezmeme metodologicky nejjednodušší případ, kterým jsou volná díla (§ 28 AutZ), vidíme, že zákonodárce na jednu stranu zohledňuje majetkové i nemajetkové zájmy autora a přiznává mu k jeho dílu výhradní majetková a osobnostní práva,348 na stranu druhou stanoví, že po určité době se daný výtvor stává právně volný.349 Stanovení doby ochrany u jednotlivých druhů děl (čl. 7 odst. 1, 7 odst. 4 Bernské úmluvy, § 27 AutZ), délka jejího počítání (§ 27 odst. 2, 3 a 8 AutZ), stejně jako otázka jejího případného znovuobnovení (§  106 odst.  3  AutZ), je  záležitostí normativního vymezení, ve kterém zákonodárce musí vyvažovat zúčastněné kolidující zájmy. Stanovení příliš dlouhé doby ochrany by mohlo nedůvodně bránit vzniku těch děl, v nichž by autor potřeboval použít cizí výtvory,350 naopak stanovení příliš krátké doby ochrany by nemuselo dostatečně zohledňovat majetkové zájmy autora na úplatném užívání díla.351 346 Telec In: Srstka, 2017, s. 39. 347 Mimo oblast autorského práva jde například o absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti ochranných známek (§ 4 OchrZn), výluky z patentovatelnosti (§ 3 odst. 2, § 4 ZákVyn) nebo znaky tzv. technického předurčení a vzájemného propojení u průmyslových vzorů (§ 7 odst. 1 a 2 PrůmVz). 348 Strömholm In: Ulmer/Schricker, 2007, s. 49, 58; Schack, 2013, s. 253; Ulmer, 1980, s. 346; Sterling, 2008, s. 429 a násl., s. 392 a násl.; Bently/Sherman, 2014, s. 142, 272 a násl.; Telec/Tůma, 2007, s. 4 a násl.; Srstka In: Srstka, 2017, s. 84 a násl., s. 94 a násl. 349 Výjimku ohledně časové omezenosti osobnostních práv autorských představuje například Francie, která v  čl.  121-1 Code de  la  propriété intellectuelle stanoví, že  osobnostní práva jsou „perpétuel, inaliénable et imprescriptible“ (přel. „věčná, nepřevoditelná a nezadatelná“). Podobným způsobem upravuje dobu trvání osobnostních práv i řada jiných států jako například Moldávie [čl. 23 odst. 10 Lege privind dreptul de autor şi drepturile conexe nr. 139: „Drepturile morale ale autorului sînt protejate pe un termen nelimitat“; přel. „Osobnostní autorská práva jsou chráněna na dobu neurčitou“] či Egypt [čl. 143 Law No. 82 of  2002 on the Protection of  Intellectual Property Rights: „The author and his universal successor shall enjoy over the work perpetual imprescriptible and inalienable moral rights“; přel. „Autor a jeho dědici požívají ve vztahu k autorskému dílu věčných, nepřevoditelných a nezcizitelných osobnostních práv“]. 350 Knap, 1977, s. 113. 351 Ulmer, 1980, s. 3. Ulmer a následně též Loewenheim v dané souvislosti poukazují na sociální funkci majetkových autorských práv, která představují základ pro  uspokojování základních životních potřeb autora (Ulmer, 1980, s. 6; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 63–64). Obdobně Schack zdůrazňuje, že existence autorského práva zajišťuje autorům obživu (Schack, 2013, s.  6). Viz  též usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66, bod 35. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 102 Potřeba vážení kolidujících zájmů (viz kapitola 13.1) se uplatňuje i v případě, že  zákonodárce vylučuje určité prvky z  autorskoprávní ochrany z  důvodu jejich přílišné abstraktnosti (§  2 odst.  6  AutZ), zákazu monopolizace myšlenek a principů, na nichž je založen kterýkoliv prvek počítačového programu (§ 65 odst. 2 AutZ), nebo ochrany vědeckého diskursu (§ 2 odst. 6 AutZ). Dokonce i stanovení autorskoprávních výjimek v užším slova smyslu (§ 29 a násl. AutZ)352 je také vytvářením normativních hranic mezi tím, které autorskoprávní prvky je možné použít bez souhlasu autora, a mezi tím, co je možné užít jen s jeho souhlasem. I zde by zákonodárce měl při volbě konkrétního legislativního řešení zohledňovat různé protichůdné zájmy (zájmy autora, uživatelů, obecný zájem, veřejný zájem) a volit uspořádání, které je vyvážené (čl. 7 Dohody TRIPS). U autorskoprávních výjimek v užším slova smyslu může jít například o zakotvení náhradních odměn za bezesmluvní užití díla (k tomu blíže viz kapitola 20.3). 9.1 Dílčí shrnutí Nehmotné statky jsou fakticky statky veřejnými (jedná se o statky potenciálně ubikvitní a nerivalitní). To, co zakládá výhradnost užívání nehmotného statku ve prospěch určité osoby, je právní regulace. Díky ní se z fakticky veřejného statku stává statek vzácný. Autorská díla plní komunikační (interpersonální) funkci. Svým zveřejněním se stávají součástí obecného fondu (kulturního a vědeckého bohatství společnosti). Potřeba poměřování a vyvažování individuálních zájmů tvůrce s jinými kolidujícími zájmy (zájmy společnosti či uživatelů) je autorskému právu vlastní (vyplývá ze  samotné povahy zveřejněných autorských děl). Zákonodárce tak není při stanovení mezí autorskoprávní ochrany zcela neomezen, neboť musí zohledňovat i sociální funkci autorského práva. 352 Prchal, 2016, s. 141 a násl.; Telec/Tůma, 2007, s. 337 a násl.; Prchal In: Srstka, 2017, s. 124 a násl.; Schack, 2013, s. 251 a násl.; Stieper, 2009, s. 6, 42 a násl., 100 a násl. Sterling, 2008, s. 519 a násl.; Bently/Sherman, 2014, s. 221 a násl. 103 10 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA V KONTEXTU TZV. COMMONS Množina statků, které jsou určeny k obecnému užití (public domain353 ; domaine public354 ; Gemeinfreiheit355 ), není tvořena homogenní masou nehmotných statků, ale sestává z různých kvalitativně i kvantitativně odlišných entit, které můžeme klasifikovat s  využitím základních principů soukromého práva podle jejich společných znaků nebo způsobu jejich vzniku. Dříve však, než se  zaměříme na  vnitřní strukturu public domain, musíme věnovat pozornost těm charakteristickým rysům, které tuto skupinu statků odlišují od statků, k nimž existují soukromá subjektivní práva (Güter die einer oder mehreren Personen gehören),356 stejně jako od statků kolektivních (Kollektiveigentum/Gemeinschaftsgüter).357 Dodejme, že s tímto rozlišováním souvisí i námi používaná terminologie. Zatímco u  autorskoprávně volné složky díla budeme používat český termín „statky určené k obecnému užití“ nebo „statky obecné“ (public domain, Gemeingüter, Gemeinfreiheit), u statků, které jsou ve společném užívání určitého společenství subjektů, budeme hovořit o „statcích kolektivních“ (collective goods, Kollektiveigentum/Gemeinschaftsgüter) či  „kolektivních dobrech“ (Kollektivgüter), a konečně u statků, které patří jedné či více osobám, budeme hovořit o „statcích soukromých“ či  „statcích individuálních“ (private goods, private Güter, Privateigentum). Pokud potom hovoříme společně o statcích obecných a statcích kolektivních, souhrnně používáme pojem „statky společné“ (commons). Tzv. společné statky (commons),358 jejichž užívání může mít různé podoby, jsou v odborné literatuře pojímány rozdílným způsobem. Podstatné je, zda autoři, kteří se jimi zabývají, rozlišují skupinu statků obecných od statků kolektivních, či nikoliv. 353 Boyle, 2008, s. 10; Goldstein/Hugenholtz, 2010, s. 226 a násl.; Stang, 2011, s. 39 a násl.; Zech, 2012, s. 145 a násl.; Strömholm In: Ulmer/Schricker, 2007, s. 93; Ginsburg, A Tale of two copyrights, 1990, s. 1007; Peukert, 2012, s. 8 a násl. 354 Desbois, 1978, s. 370; Hugo, 1940, s. 316. 355 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 49 a násl.; Peukert, 2012, s. 182. 356 Peukert, 2012, s. 49. 357 Peukert, 2012, s. 50. 358 Srov. Hardin, 1968, s. 1244; Scott, 1954, s. 124 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 104 Na zmatky kolem užívání pojmu commons upozorňuje Boyle, který zmiňuje, že public domain a commons jsou často používány jako synonyma,359 a to v kontrapozici k intellectual property protection (tedy k existenci výhradních práv, která se  vztahují k  určitému nehmotnému statku).360 Dle Boylea nicméně nejde o shodné pojmy. Zatímco právní režim commons jakožto kolektivních statků předpokládá existenci společné vůle a její tvorby v rámci určitého společenství, tedy něco, co můžeme označovat za „collective action“,361 samotná public domain žádnou společnou vůli, která by určovala užívání určitého obecného statku, který je právně volný, nevyžaduje.362 Užívání obecných statků je zde totiž postaveno na obecné svobodě jednání (general freedom of  action). Historicky se pojem commons objevil v souvislosti s užíváním půdy určitým vesnickým společenstvím.363 Tyto kolektivní statky zahrnovaly nejen půdu, ale také společnou infrastrukturu (např. veřejné cesty či zavlažování),364 která sloužila všem členům společenství k uspokojování společných (kolektivních) potřeb. Užívání kolektivních statků potom zahrnovalo úzce vymezenou skupinu subjektů a realizovalo se na základě principu kolektivního rozhodování (stanovení doby užívání, rozsahu užívání, způsobu užívání). Hess a Ostrom oproti tomu předkládají jiný význam pojmu commons, který odvozují nikoliv od evropského, ale amerického pojetí.365 Uvádí, že v Nové 359 Srov. „The public domain – a commons that includes those aspects of  copyrighted works which copyright does not protect“ (přel. „Public domain – společné statky, které zahrnují ty prvky autorského díla, jež nejsou autorskoprávně chráněny“; Litman, 1990, s. 968); „I therefore conclude by reviewing an effort at private reform that, while not affecting the technical scope of  ‘the public domain’, builds a commons that produces effectively the same result as the public domain – a permission-free, and lawyer-free, zone of  culture. This again is the ‘effective public domain’“ (přel. „Proto dovozuji na základě zohlednění snah o autonomní reformu, která nezasahuje do technického rozsahu ‚public domain’, že vytváření společných statků efektivně vytváří stejný výsledek jako public domain: bez-souhlasný a bez-právnický kulturní prostor. Toto je opět ‚efektivní public domain’“; Lessig, 2006, s. 64). „The counterpart to the common pasture in intellectual property is the public domain (the intellectual public domain, that is, for there is also a public domain in physical things, mainly roads, parks, and waterways)“; [přel. „Protějškem společné pastviny je v oblasti duševního vlastnictví public domain (duševní public domain, tj. obdoba public domain vztahující se ke hmotným předmětům, jako jsou silnice, parky a vodní cesty)“; Landes/Posner, 2003, s. 13]. 360 Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 31. 361 Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 8, 30 a násl. 362 Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 30. 363 Boyle, 2008, s. 9; Boyle, The Second Enclosure Movement, 2003, s. 58; Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 12; Drahos, 1996, s. 56. 364 Peukert, 2012, s. 47; Proudhon, 1845, s. 7, 153. 365 Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 13. 10 Autorskoprávně volná složka díla v kontextu tzv. commons 105 Anglii 18. století pojem commons označoval místa, která umožňovala svobodu projevu a demokratický proces. Dle uvedených autorek je commons jednotný narativní koncept (knowledge commons, information commons),366 který spočívá v dostupnosti společných statků všem osobám a vyžaduje „collective action around commons“.367 Hess a Ostrom uvádí, že pojem commons je třeba diferencovat v závislosti na tom, zda tento fenomén analyzujeme z hlediska zdrojů (resources systems), nebo naopak z hlediska vlastnického režimu (property-based regime). Obě autorky se potom přiklání ke „zdrojové analýze“368 a commons pojímají jako obecný institut, který se snaží popsat v jeho komplexnosti a různosti znalostních a informačních zdrojů (knowledge as a resource),369 a to bez ohledu na majetkový režim, kterým se řídí užívání takových statků.370 V  tomto díle se  přikláníme k  opačnému pojetí, kdy se  na  intangible commons nedíváme jakožto na  informační zdroj, který je  možné vytěžovat (subtractability),371 ale pojímáme je z hlediska toho, jakým vlastnickým (majetkovým) režimem se řídí jejich užívání. Vzhledem k tomu, že autorskoprávně volnou složku díla považujeme za normativní koncept (viz výše), budeme na ni nahlížet nikoliv pohledem ekonomické analýzy práva (přístup Hess/ Ostrom), ale  pohledem právní regulace dotýkající se  jednotlivých druhů statků. Tento přístup používají Peukert,372 Drahos373 či Boyle.374 Nedomníváme se totiž, že by commons mohly být pojímány jako ucelená kategorie, která je ovládána týmiž principy. Z hlediska vlastnického (majetkového) režimu zde existují dvě zásadně odlišné skupiny statků. První kategorií jsou statky obecné, které „nepatří nikomu“, druhou jsou statky kolektivní, které „patří všem“. První kategorie nevyžaduje žádné kolektivní rozhodování, druhá kategorie naopak kolektivní rozhodování (akci) vyžaduje. Rozlišování obou těchto skupin je odvozeno od Lockeovy teorie vlastnického práva a Pufendorfova dělení statků v původním stavu na communium positivum 366 Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 41 a násl. 367 Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 14. 368 Hess/Ostrom, 2003, s. 119. 369 Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 7. 370 Hess/Ostrom, 2003, s. 119. 371 Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 9. 372 Peukert, 2012, s. 46, 47. 373 Drahos, 1996, s. 58. 374 Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 30 a 31. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 106 a communium negativum.375 Pro české právní prostředí je uvedené rozlišování o to důležitější, že čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zakotvuje „právo přístupu ke kulturnímu bohatství“, které je založené na principu kolektivního rozhodování, nikoliv na principu obecné svobody jednání. Z toho potom také vyplývá závěr, že čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nemůže představovat ústavněprávní základ autorskoprávně volné složky díla (k tomu viz kapitola 21). Dodejme na tomto místě, že přístup Peukerta a Drahose ve svých důsledcích není zase tak odlišný od information/knowledge commons v pojetí Hess s Ostrom, či Lessiga,376 neboť z funkčního hlediska obě skupiny autorů rozlišují mezi obecnými statky, které jsou „volné“, od statků, které jsou „kolektivní“.377 Nicméně Peukert s Drahosem poukazují na to, že při přílišném uplatňování zdrojové (ekonomické) analýzy (resources analysis) se upozaďují rozdíly mezi tzv. pozitivním a negativním rozměrem společných statků (communium positivum vs. communium negativum). Pojem intellectual/knowledge commons, který používají Hess s Ostrom,378 tak nemůže zahrnovat public domain (tj. obecné statky) jednoduše proto, že u nich chybí kolektivní vůle, která určuje režim nakládání s kolektivními statky.379 Nejde totiž o statky, které by patřily všem, ale o statky, které nepatří nikomu. Tím samozřejmě není dotčena normativní povaha obecných statků (včetně autorskoprávně volné složky díla), která spočívá například v tom, že zákonodárce vymezí, které prvky jsou chráněné právy duševního vlastnictví a které nikoliv. Můžeme tedy říci, že na začátku určité kolektivní legislativní rozhodnutí, které určuje povahu daného statku, vždy existuje. Rozdíl je však v tom, že zatímco u statků kolektivních je nutné jejich užívání dále regulovat (je třeba stanovit podmínky užívání, upravit prior informed consent apod.), u statků obecných žádná taková regulace neexistuje. Daný statek může každý volně a bezúplatně použít. 375 Drahos, 1996, s. 57 a násl. 376 Lessig, 2006, s. 74 a násl. 377 Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 50. 378 Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 9. 379 K podobným závěrům dospívá i Boyle, který uvádí, že množina public domain je principálně odlišná od množiny statků zahrnujících commons, neboť public domain je spojena s neexistencí výhradních práv, zatímco kategorie „commons“ je spojena s kontrolou prováděnou větší skupinou osob („…controlled, if  at all, by some larger group“; Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 31). 10 Autorskoprávně volná složka díla v kontextu tzv. commons 107 10.1 John Locke a commons John Locke (1632–1704) svými filosofickými závěry v  díle Dvojí pojednání o vládě (Two Treatises of Government) podstatným způsobem ovlivnil západní liberální tradici, zejména svým zdůvodněním toho, proč by stát měl chránit lidskou svobodu, všeobecnou rovnost a majetek. Jeho vliv však přesahuje liberální politickou filosofii a zasahuje též do oblasti práva duševního vlastnictví, neboť jeho myšlenky ohledně ochrany majetku stály v pozadí doktríny „skill and labour“, která se uplatňuje zejména v angloamerickém právním myšlení.380 Hlavním přínosem Lockeových myšlenek je  teze, že  každý má  nezadatelné právo k výsledkům své práce. Z tohoto důvodu je také Lockeova teorie nejčastěji nazývána jako „investiční teorie“ (investment-based intellectual property),381 neboť existence práv duševního vlastnictví je založená na potřebě ochrany investice. S ohledem na námi zkoumané téma však naším cílem na tomto místě primárně nebude zabývat se  Lockeovým zdůvodněním ochrany vlastnického práva, ale spíše Lockeovými východisky, která nám pomohou vymezit sémantický obsah a rozsah tzv. společných statků (commons). Locke totiž začíná své úvahy o potřebě ochrany vlastnictví konstatováním, které bylo s ohledem na tehdejší teologické a filosofické závěry obvyklé, že Bůh dal Zemi celému lidstvu jako společný statek.382 V tomto původním stavu „nikdo nemá soukromé statky, které by zakládaly výhradnost vůči ostatním lidem, a to ke kterémukoliv z nich [tj. k jakékoliv části země nebo jejích produktů]“.383 Tento výchozí bod následně Lockeovi slouží k tomu, aby dovodil, jak vzniká individuálnívlastnictví.Pokudtotižspolečnéstatkymajísloužitindividuálním 380 Shiffrin In: Munzer, 2001, s. 138 a násl.; Drahos, 1996, s. 41 a násl.; Hughes, 1988, s. 297 a násl.; Fisher, 2001, s. 2. a násl.; Goldhammer, 2012, s. 180 a násl.; Merges, 2011, s. 31 a násl.; Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 54. Lockeův vliv nicméně překračuje rámec sféry britského vlivu a promítá se například i do italského občanského zákoníku (Codice civile), který řadí ochranu duševního vlastnictví v ustanoveních čl. 2229 až 2238 do knihy páté (Libro quinto) s názvem „Del lavoro“ (přel. „O práci“). Srov. Jacob, 2010, s. 20. 381 Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 54. 382 „God, who hath given the World to Men in common […]“ (přel. „Bůh dal svět lidem do společen- ství […]“ Locke, 1728, s. 160). Viz též Seliger, 1969, s. 195; Merges, 2011, s. 35. 383 „[…] nobody has originally a private Dominion, exclusive of  the rest of  Mankind, in any of  them, as they are in their natural State“ (Locke, 1728, s. 160). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 108 potřebám člověka, musí existovat způsob, jak dosáhnout jejich přivlastnění. Možnost přivlastnění potom Locke vidí v tom, že v původním stavu existuje nejen režim společných statků, ale také režim výhradního vlastnictví samotné lidské osobnosti. Locke říká, že člověk plně vlastní sebe samého, neboť na samotné lidské tělo, mysl ani lidského ducha se režim společných statků nevztahuje.384 Protože člověk vlastní sebe samého, je také vlastníkem toho, co má původ v jeho osobnosti,385 zejména v jeho práci. Přivlastněním potom Locke rozumí proces, kdy člověk výsledky vlastní práce spojí s tím, co je společné.386 Tímto smísením (mixed) vzniká individuální vlastnictví.387 Lockeova teorie měla své dopady nejen do oblasti absolutních práv (zejména v angloamerickém kontextu),388 která zakládají možnost vyloučit ostatní z užívání nějakého statku, ale také do oblasti právní regulace statků společných. Dle Locka je totiž výchozím stavem situace, kdy jsou všechny statky společ- né.389 Současně však Locke zdůrazňuje nejen potřebu existence soukromého vlastnictví statků, které vznikají přivlastněním, ale také existence nově vznikajících společných statků, na jejichž základě bude další přivlastňování vůbec možné. Na tuto druhou část Lockeovy teorie se přitom často zapomíná. Locke totiž říká, že přivlastňování má své přirozené meze, které vyplývají z toho, 384 „[…] every man has a Property in his own Person“ (přel. „[…] každý má výhradní panství nad vlastní osobou“ Ibid.). 385 „The Labour of  his Body and the Work of  his Hands, we may say, are properly his“ („Práce jeho těla a dílo jeho rukou, můžeme říci, že jsou skutečně jeho“; Ibid.). 386 „That Labour put a distinction between them and common…“ (přel. „Práce odlišuje to, co je individuální od společného […]“; Locke, 1728, s. 161). 387 „Whatsoever, then, he removes out of  the State that Nature hath provided and left it in, he hath mixed his Labour with it, and joined to it something that is his own, and thereby makes it his Property. It being by him removed from the common state Nature placed it in, it hath by this labour something annexed to it that excludes the common right of  other Men”; přel. „Jakmile potom jednotlivec vyjme statek z původního stavu, který mu příroda poskytuje, a smísí s ním svou práci, a připojí tak k němu něco, co je jeho vlastní, udělá z tohoto statku vlastní majetek. Tím, že je takový statek vyveden ze společného stavu, který příroda poskytuje, je lidskou prací vytvořen statek, který vylučuje společné právo ostatních lidí, jež by se k němu vztahovala“. Ibid.). Dodejme zde, že Lockeova teorie ochrany duševního vlastnictví není až tak odlišná od pojetí, které přinesli Kant či Fichte (viz kapitola 19.3), neboť i pro Locka představuje objekt vlastnického práva „emanaci lidské osobnosti“. Ovšem s tím rozdílem, že Locke zdůrazňuje práci a úsilí, které jsou nezbytné ke smísení vlastní aktivity s tím, co je společným statkem, zatímco Kant a Fichte zdůrazňují osobnostní aspekt autorské tvorby (autorské dílo je zhmotněným výsledkem lidské osobnosti). 388 Goldhammer, 2012, s. 189; Fisher, 2001, s. 15 a násl.; Drahos, 1996, s. 47; Dutfield/ Suthersanen, 2008, s. 54. 389 Merges, 2011, s. 52; Goldhammer, 2012, s. 183; Drahos, 1996, s. 43; Hughes, 1988, s. 297; Jacob, 2010, s. 20. 10 Autorskoprávně volná složka díla v kontextu tzv. commons 109 že zbude dostatek společných statků pro to, aby i ostatní lidé mohli nadále realizovat přivlastňování.390 Locke říká, že „stejný přirozený zákon, který umožňuje existenci vlastnictví, vlastnictví také omezuje“.391 Přivlastnění nesmí jít nad rámec podílu každého člověka na společných statcích tak, aby zbýval dostatek společných statků pro ostatní osoby.392 Na rozdíl od Hughese,393 Dutfielda se Suthersanen,394 nebo Mergese,395 kteří dovozují, že tato část Lockeovy argumentace zakládá v oblasti duševního vlastnictví nezbytnost existence public domain, jež ponechává určité společné statky jakožto „základní stavební kameny“ k dispozici ostatním subjektům (tvůrcům), Drahos upozorňuje na to, že Locke neměl termínem commons na mysli situaci, kdy je možné užívat statky na základě obecné svobody jednání (public domain), ale naopak pojmem commons myslel to, co tehdejší britské common law označovalo za tzv. veřejné statky (public goods).396 Locke tedy nechtěl říci, že commons nepatří nikomu, ale naopak, v souladu s koncepcí tzv. positive community,397 dovozoval, že společné statky patří všem, resp. že jde o práva určitého společenství k takovým statkům, jako jsou veřejné cesty či obecní 390 Dalším limitem je tzv. charita [„As Justice gives every Man a Title to the product of  his honest Industry, and the fair Acquisitions of  his Ancestors descended to him; so Charity gives every Man a Title to so much out of  another’s Plenty, as will keep him from extreme want, where he has no means to subsist otherwise”; přel. „Stejně jako spravedlnost dává každému člověku titul k výsledkům jeho čestné snahy, či k výsledkům snahy (akvizicím) jeho předků, i charita dává každému člověku titul k nadbytkům druhých lidí, což jej vede ke zdržení se od extrémního toužení po cizích statcích tam, kde on sám nemá žádné prostředky k živobytí“; Locke, 1728, s. 35], z níž vyplývá požadavek, aby vlastnické právo bylo využíváno nejen k uspokojování zájmů jednotlivce, ale rovněž společnosti jako celku. 391 „The same Law of  Nature, that does by this means give us Property, does also bound the Property too“ (Locke, 1728, s. 163). 392 „As much as any one can make use of  any Advantage of  Life before it spoils; so much he may by his Labour fix Property in: Whatever is beyond this, is more than his Share, and belongs to others” (přel. „Stejně jako každý může využívat jakýchkoliv výhod, které život přináší, předtím, než jsou statky zničeny, může každý svou prací vytvářet individuální statky; cokoliv jde ale nad rámec, činí více, než je jeho podíl, a tudíž patří ostatním“. Ibid.). 393 Hughes, 1988, s. 315 a násl. 394 Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 54. 395 Merges, 2011, s. 33, 39. 396 Drahos, 1996, s. 56. 397 Seliger, 1969, s. 181. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 110 pozemky.398 Z Lockeova hlediska tedy za intellectual/knowledge commons můžeme označit daleko spíše společné kulturní dědictví, resp. tradiční kulturní výtvory (viz  kapitola 21), než statky, jež je  možné užívat v  režimu public domain (tj. na základě obecné svobody jednání). 10.2 Samuel Pufendorf a commons Zatímco Lockeovo vymezení společných statků (commons) je postaveno na principu positive commons,399 tedy kolektivních statků, jejichž užívání je stanoveno na základě pravidel vytvořených kolektivní vůlí určitého (prvotního) společenství, Pufendorfův přístup byl přesně opačný. Jestliže Locke říká, že commons patří všem, Pufendorf se domnívá, že původní stav lze charakterizovat jako tzv. „negative community“ (communium negativum), neboť statky v něm nepatří nikomu.400 398 Domníváme se, že  Drahosova argumentace je  skutečně přesvědčivější, než například Mergesova (Merges, 2011, s. 33, 39), neboť Lockeovy pojmy dominion a commons (např. Locke, 1728, s. 63–67, s. 167) mají zjevně význam ve smyslu vlastnictví/spoluvlastnictví hmotných věcí, zejména co se týče vlastnictví půdy a užívacích práv k ní. Fisher v dané souvislosti upozorňuje na to, že Locke svou „apropriační“ argumentací nejspíše vůbec neměl na  mysli ochranu práva duševního vlastnictví (Fisher, 2001, s.  17, 18), ale  primárně ochranu vlastnického práva ke hmotným věcem (obdobný závěr uvádí i Jacob; Jacob, 2010, s. 22). Locke mohl obtížně dovozovat, že režim commons je postaven na nerivalitní a rovné svobodě každého užívat obecné statky, neboť užívání půdy je naopak rivalitní. Půda nikdy nemůže být z hlediska ekonomické teorie veřejným (kolektivním) statkem, maximálně může jít o kategorii tzv. common-pool resources (Hess/Ostrom, 2003, 123; Hess/ Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 16). Locke na mnoha místech mluví o tom, že individuálním přisvojením si toho, co je společné (dosud neobdělané půdy), dochází ke zvyšování společného užitku lidstva („increase the Common stock of  Mankind“; Locke, 1728, s. 167). Jak tedy správně uvádí Drahos (Drahos, 1996, s. 56), vychází Lockeova argumentace z dobových reálií a je primárně postavena na koncepci positive commons, tedy kolektivních statků, s nimiž se nakládá na základě kolektivní vůle (odpovídá tomu i to, že Locke hovoří o „podílu člověka“ na společných statcích). V kontextu terminologie, kterou používají Hess a Ostrom jde o „common-pool resource that needs to be managed, monitored, and protected, to ensure sustainability and preservation“ (přel. „společné statky, které je třeba spravovat, sledovat a chránit, aby byla zajištěna jejich udržitelnost a zachování“; Hess/Ostrom In: Hess/Ostrom, 2007, s. 10). 399 Drahos, 1996, s. 46; Selinger, 1969, s. 181. 400 „Eodem sensu etiam ejusmodi res dicuntur nullius, sensu magis negativo, quam privativo, i. e. quod nondum certo alicui sint assignatae, non quod certo alicui assignari nequeant” (přel. „Ve stejném smyslu se takové věci označují jako nepatřící nikomu spíše v negativním než v privativním smyslu, tj. protože ještě nebyly nikomu konkrétnímu přiděleny, ne protože by nikomu konkrétnímu přiděleny být nemohly“; Pufendorf, 1672, s. 453). 10 Autorskoprávně volná složka díla v kontextu tzv. commons 111 Německý právník a  filosof Samuel Pufendorf (1632–1694) rozlišuje mezi dvěma skupinami statků: communium positivum a  communium negativum.401 Ve  čtvrté kapitole svého díla De  Iure Naturae et  Gentium Pufendorf uvádí, že není zásadnějšího rozdílu mezi stavem communia positiva a individuálním vlastnickým právem.402 Oba dva režimy totiž předpokládají, že  k  užívání určitého statku je  nezbytný souhlas. U  individuálního vlastnického práva (tj. u soukromých statků) jde o souhlas vlastníka, u communia positiva (kolektivních statků) potom jde o souhlas celého společenství nebo přinejmenším jeho majoritní části.403 Pufendorf nicméně uvádí, že  v  původním stavu statky nebyly společné, ale byly volné (obecné) ve smyslu, že je každý mohl užívat.404 Pojem communium negativum tak znamená, že se k užívání statku žádný souhlas nevyžaduje. Communium positivum naproti tomu vede k tomu, že společný (kolektivní) statek patří určité skupině osob, která o nich kolektivně rozhoduje. Vzhledem k tomu, že Pufendorf původní stav označuje za communium negativum, odmítá též představu, že by v tomto stavu existovala nějaká prvotní shoda (smlouva) ohledně nakládání se společnými statky. Naopak, shoda dle Pufendorfa existuje až poté, co došlo k prvnímu přivlastňování provedenému 401 „Communionis vocabulum accipitur vel negative, vel positive“ (přel. „Pojem společných statků se chápe jak negativně, tak pozitivně“; Pufendorf, 1672, s. 453). 402 „Patet autem ex hisce, tam communionem positivam quam proprietatem innuere exclusionem aliorum ab ista re, quae communis aut propria dicitur“ [přel. „Z toho je zřejmé, že jak pozitivní (kolektivní) společné statky, tak individuální statky znamenají vyloučení jiných osob z toho, co je označováno jako společné nebo individuální“; Pufendorf, 1672, s. 456]. 403 „Communes autem res in altero significatu a propriis differunt in eo duntaxat, quod hae ad unam personam; illae autem ad plures eodem modo pertineant“ (přel. „Společné statky se v jiném významu liší od soukromých v tom, že soukromé patří jedné osobě, společné stejnou měrou/stejným způsobem patří více lidem“; Pufendorf, 1672, s. 453). Je s podivem, do jaké míry Pufendorf v teoretické rovině předvídal používání pojmu kulturní vlastnictví (cultural property) tak, jak se vyskytuje například v anglickém znění Úmluvy na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní (vyhl. č. 94/1958 Sb.). Pojmem „cultural property“ se rozumí vymezený okruh hmotných statků, o kterých se má kolektivně rozhodovat (viz čl. 8 a násl. Úmluvy na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní). Pojem „property“ zde tedy, podobně jako individuální vlastnické právo, představuje určitou formu kolektivní exkluzivity (viz též kapitola 21). 404 „His ita praemissis manifestum est, ante omnia hominum conventa fuisse omnium rerum communionem, non quidem illam, quam positivam diximus, sed negativam, i.e. res omnes fuisse in medio positas et non magis ad hunc quam ad illum pertinuisse” [přel. „Na základě předchozího je zřejmé, že před všemi lidskými dohodami bylo společenství statků, ale ne to, které označujeme jako pozitivní, ale negativní, tj. že všechny statky byly položeny doprostřed (byly na dosah všech, byly pro všechny) a nepatřily více ani tomu ani onomu“; Pufendorf, 1672, s. 458]. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 112 jednotlivými členy prvotního společenství. Pufendorf se ptá, jak mohl jeden člověk uložit ostatním osobám, aby respektovaly jeho vlastnické právo? V  dané souvislosti dovozuje, že  první výlučný uživatel potřeboval získat dobrovolný souhlas všech ostatních osob k respektování svého exkluzívního užívání.405 Jinými slovy vlastnické právo není dle Pufendorfa zcela přirozeným právem, ale je podmíněné tím, že ostatní subjekty budou přivlastnění určitého statku respektovat. Pufendorf při rozlišování mezi communium positivum a communium negativum také dospívá k závěru, že communium positivum je čistou exkluzí, neboť ti, kteří nejsou zahrnuti do užívání kolektivních statků, jsou z něj implicitně vyloučeni.406 Naproti tomu u statků patřících do skupiny communium negativum žádná taková exkluze neexistuje. Ta nastává až v situaci, kdy určitá osoba začne na základě individuálního aktu přivlastnění a souhlasu ostatních subjektů uplatňovat vlastní výhradní užívání statku, který byl původně společný, anebo v situaci, kdy dané společenství na základě společné vůle změní princip užívání společného statku a z communium negativum učiní communium positivum. 10.3 Čtyři kategorie commons dle Drahose Na základě Lockeova a Pufendorfova pojetí společných statků Peter Drahos definuje čtyři kategorie commons:407 (i) inclusive positive commons, (ii) exclusive positive 405 „Brevius poterat dici posita aequali facultate primaeva hominum in res, non posse intelligi, quomodo nudus actus corporalis unius, qualis est occupatio caeterorum facultati praejudicare possit, nisi ipsorum consensus accedat, i.e. nisi pactum interveniat“ (přel. „Stručněji bychom mohli říci, že za předpokladu stejné počáteční přivlastňovací schopnosti lidí nelze pochopit, jak by mohl prostý hmotný akt jednoho, jakým je přivlastnění si určitého statku, uškodit téže schopnosti ostatních, pokud by nedošlo k jejich souhlasu, tj. pokud by neexistovala dohoda“; Pufendorf, 1672, s. 460). 406 „Isthaec communitas a proprietate differt non quoad modum aut vim dominii (idem quippe pluribus in rem communem juris, quod uni in propriam, uti proprietas rei alicujus ad unum specantis quorumvis aliorum jus aequale in eam rem excludit; ita quoque a re communi excluduntur omnes alii; qui sunt extra illos, queis res dicitur communis); sed quoad pertinentiae terminum duntaxat, quod res propria ad unum hominem, communis ad plures spectet” [přel. „Toto společenství statků se liší od soukromých statků, ne pokud jde o způsob a sílu výhradnosti (ke společnému statku má totiž více lidí stejnou míru práva, jako jednotlivec ke statku soukromému, přičemž jako soukromý statek jedné osoby vylučuje stejné právo kohokoliv jiného k témuž statku, stejně tak i ze společných/kolektivních statků jsou vyloučeni všichni ostatní, kteří stojí mimo okruh těch, jejichž statek je označován za společný), ale pokud jde o vymezení výhradnosti, protože soukromý statek se týká jednoho člověka, společný/kolektivní statek více lidí“; Pufendorf, 1672, s. 455]. 407 Drahos, 1996, s. 58. 10 Autorskoprávně volná složka díla v kontextu tzv. commons 113 commons, (iii) inclusive negative commons a (iv) exclusive negative commons. Tyto kategorie se dle Drahose liší jednak v tom, zda je daný statek ponechaný k obecnému užití (positive), nebo zda jde o statek kolektivní, u něhož se předpokládá společná tvorba vůle, která současně vylučuje (negative) ostatní subjekty z užívání statku. Kromě toho Drahos rozlišuje, zda je statek určen k užívání v rámci úzce vymezeného společenství (exclusive), nebo zda jde naopak o statek, který je určen k užívání neomezeného množství osob (inclusive). Pokud uvedenou kategorizaci aplikujeme na oblast duševního vlastnictví, můžeme dospět k následujícím závěrům: Mezi poslední zmiňovanou kategorii tzv. (iv) exclusive negative commons budou v českém právním řádu patřit tzv. zeměpisná označení či označení původu (§ 8 odst. 2 OznPůvod; čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1151/2012/EU). Jedná se totiž o kolektivní statky určené pro  výhradní užívání členů konkrétně vymezené skupiny subjektů, které splňují podmínky tzv.  specifikace.408 Ostatní subjekty, které podmínky specifikace nesplňují, jsou z užívání takového označení vyloučeny, a to absolutně, neboť na zeměpisná označení/ označení původu nelze udělit licenci (§ 8 odst. 3 OznPůvod). Do třetí skupiny (iii) inclusive negative commons můžeme řadit většinu statků z námi sledované oblasti autorskoprávně volné složky díla. Jedná se o velmi podobnou skupinu statků, jako u inclusive positive commons (viz dále), nicméně tyto obecné statky nepatří „všem“, ale „nikomu“ (the commons does not belong to anyone).409 Jsou nerivalitní a každý na jejich základě může budovat vlastní výtvory. Do kategorie (i) inclusive positive commons náleží ty nehmotné statky, jejichž užívání zahrnuje širokou skupinu osob, která na jejich základě může vytvářet vlastní aplikace či výtvory, nicméně rozdíl oproti inclusive negative commons je v tom, že takové statky „patří všem“. Mezi inclusive positive commons historicky patřily tzv. objevy.410 Rozdíl mezi vědeckými poznatky, které vždy 408 Obdobný závěr viz  Telec, Některé základní otázky práva na  označení zeměpisného původu výrobků, 2016, s. 6. 409 Drahos, 1996, s. 58. 410 Telec, Vědecké objevy a právo, 2013, s. 574. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 114 spadaly do kategorie inclusive negative commons,411 a objevem spočívá v povaze lidské činnosti, která vedla k jejich vzniku. Zatímco objev je spojen s činností poznávací, v jejímž rámci daná osoba odhalí určitou již existující sku- tečnost,412 nový vědecký poznatek je  spojen s  tvůrčí činností vědeckou, v rámci níž vědec díky kombinaci stávajících poznatků přichází s formulací nového vědeckého závěru (jde např. o interpretaci naměřených dat, nalezení kauzální příčiny určitého jevu apod.). Telec uvádí, že „vědecké objevy jsou výsledkem vědeckého poznávání materiální části světa, jež je díky vědecké racionalitě omezeno pouze na tuto materiální část, z níž se vymykají veškeré jevy duchovní“.413 Vědecké objevy byly v  oblasti přírodních věd na území Československé socialistické republiky chráněny do 1. ledna 1991 prostřednictvím zák. č. 84/1972 Sb. Dle ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona bylo objevem „stanovení dosud neznámých, objektivně existujících jevů, vlastností nebo zákonitostí materiálního světa, dokázané vědeckou metodou“. Objev bylo možné chránit formou přihlášky objevu k Úřadu pro vynálezy a objevy, který na něj uděloval diplom. Udělením diplomu se předmět přihlášky uznal za objev a potvrdilo se tím současně i autorství přihlašovatele k objevu. Autorovi také vzniklo právo na odměnu a na výhody stanovené zákonem (§ 21 odst. 1 zák. č. 84/1972 Sb.). Objev nebyl soukromým statkem, ani statkem obecným, ale jednalo se o statek kolektivní, který patřil celé společnosti. Socialistická organizace, jejíhož předmětu činnosti se objev týkal, byla povinna zajišťovat ve spolupráci s autorem, aby se objevu plně, účelně a hospodárně využívalo. Zákonem o  vynálezech, průmyslových vzorech a  zlepšovacích návrzích (zákon č.  527/1990  Sb.) byla ochrana objevů zrušena, čímž také došlo k přeřazení objevů z kategorie inclusive positive commons do kategorie inclusive negative commons [§ 3 odst. 2 ZákVyn, čl. 52 odst. 2 písm. a) Evropské patentové úmluvy, § 2 odst. 6 AutZ]. K platnému právnímu stavu Telec uvádí, 411 „Stejně jako nemůže být předmětem autorského práva sama o sobě např. literární forma či metoda, nemůže jím být ani nejen vědecká teorie, ale  ani vědecká systematika, vědecká metoda, pokyny k řešení apod. I u děl vědeckých je z hlediska autorskoprávní ochrany třeba odlišovat obsah (vědecké poznatky) od jeho ztvárnění spočívajícího v takovém podání vědeckého (odborného) obsahu…“ (Knap, 1986, s. 24). 412 Nemusí se  jednat nutně o  objev vědecký (elektřina, magnetismus, jaderná energie), ale může jít i o objev zeměpisný (nový ostrov, světadíl) či kulturně-historický (nalezení ztraceného města v pralese, archeologický nález). 413 Telec, Vědecké objevy a právo, 2013, s. 563. 10 Autorskoprávně volná složka díla v kontextu tzv. commons 115 že  „vědecké  objevy spadají do  volného soukromoprávního režimu obecného užívání, tzn. do domaine public. Vlastnicky vzato, jedná se o věc bez pána (věc ničí)“.414 Do kategorie inclusive positive commons každopádně dle lege lata patří tzv. úřední díla (§ 3 písm. a) AutZ),415 či olympijské symboly dle zák. č. 60/2000 Sb. Jedná se o společné statky, které patří všem, přičemž příslušnými veřejnoprávními předpisy je upraveno jejich užívání. Kategorii (ii) exclusive positive commons tvoří kolektivní statky, které jsou k dispozici úžeji vymezené množině osob, přičemž užívání takových statků je  určováno kolektivní vůlí určitého společenství. V  oblasti nehmotných statků sem patří ochrana tzv. tradičních kulturních výtvorů (traditional cultural expressions).416 Tato skupina statků předpokládá tvorbu společné vůle, tedy určitou formu „společenského vlastnictví“. Ústavněprávním základem exclusive positive commons v oblasti nehmotných statků je v českém právu čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zakládá právo na přístup ke kulturnímu bohatství (viz kapitola 21.4). 10.4 Dílčí shrnutí Autorskoprávně volná složka díla obecně spadá mezi tzv.  obecné statky (Gemeingüter; inclusive negative commons). Výjimku tvoří úřední díla (§ 3 písm. a) AutZ), která patří mezi statky kolektivní (inclusive positive commons). 414 Srov. Telec, Vědecké objevy a právo, 2013, s. 570. K objevům se však vztahují také všeobecná osobnostní práva (§ 81 a násl. ObčZ), neboť objev je výsledkem tvůrčí činnosti objevitelské a jeho autor má právo na to, aby jeho jméno bylo uváděno v souvislosti s tímto nehmotným statkem. Z tohoto důvodu mají objevy blíže ke kategorii výtvorů, než věcí v právním smyslu (nejde tedy o kategorii Sachen, ale o kategorii gemeinfreie Immaterialgüter). Dle našeho názoru se dle stávající právní úpravy jedná o obecné statky, které nikomu nepatří, a každý je může volně užívat. Podobné závěry vyslovil Nejvyšší soud Spojených států amerických v rozhodnutí Bilski v. Kapos [US Supreme Court; 561 U.S. 593 (2010)]: „The Court’s precedents provide three specific exceptions to […] broad patent-eligibility principles: ‘laws of  nature, physical phenomena, and abstract ideas’. The concepts covered by these exceptions are ‘part of  the storehouse of  knowledge of  all men […] free to all men and reserved exclusively to none’” (přel. „Předchozí precedenty Soudu poskytují tři výjimky z […] široce definovaných zásad patentovatelnosti: ‚zákony přírody, fyzikální jevy a abstraktní myšlenky›. Statky, na které se vztahují tyto výjimky, jsou ‚součástí pokladnice poznání lidstva […] volně dostupné všem lidem a nevyhrazené pro nikoho‘ “; část II-A). 415 Peukert, 2012, s. 48. 416 Viz např. The Protection of Traditional Cultural Expressions: Draft Articles. Ohledně srovnání inclusive positive commons a exclusive positive commons viz např. Pérez, 2007, s. 66 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 116 Obecné statky se odlišují od statků individuálních (private Güter) či kolektivních (Kollektiveigentum/Gemeinschaftsgüter) tím, že  „nepatří nikomu“ (Gemeingüter), a  k  jejich užívání tak není třeba žádná cizí individuální ani kolektivní vůle. Rozlišování mezi statky obecnými a  statky kolektivními je  odvozeno od Lockeovy teorie vlastnického práva a Pufendorfova dělení statků v původním stavu na communium positivum a communium negativum. Zatímco Locke dovozoval, že v původním stavu byly všechny statky společné, Pufendorf byl toho názoru, že v původním stavu nepatřily nikomu a že jejich přivlastnění bylo podmíněno souhlasem ostatních subjektů. Na základě rozdílů mezi Lockeovým a Pufendorfovým pojetím společných statků (commons) Peter Drahos definuje čtyři kategorie commons: (i) inclusive positive commons, (ii) exclusive positive commons, (iii) inclusive negative commons a (iv) exclusive negative commons. Tyto kategorie se liší jednak v tom, zda je daný statek ponechaný k obecnému užití (positive), nebo zda jde o statek kolektivní, u něhož musí existovat kolektivní vůle, která může vyloučit (negative) ostatní subjekty z užívání statku. Rozlišování společných statků na exclusive a inclusive je potom postaveno na tom, zda je statek určen k užívání v rámci úzce ohraničeného společenství (exclusive), nebo zda jde o statek určený k užívání neomezeného množství osob (inclusive). 117 11 VYMEZENÍ GEMEINFREIHEIT (PUBLIC DOMAIN) DLE PEUKERTA Na Drahosovy417 a Boyleovy418 úvahy navazuje Peukert,419 který podrobuje kritice jednotné pojímání skupiny intellectual/knowledge commons, a naopak dovozuje, že commons zahrnují statky ve smyslu common-pool resources, nikoliv statky, které je možné užívat v režimu Gemeinfreiheit (public domain). Peukert uvádí, že  Hardinova teze o tzv. tragedy of  commons,420 která spočívá v nadužívání commons (tj. kolektivních statků, jako jsou například obecní pastviny) ze strany soukromých subjektů,421 neplatí pro nehmotné statky, jejichž povaha je nerivalitní. Přístupy ekonomické teorie, které platí pro kolektivní hmotné statky, nelze aplikovat na statky nehmotné. K nadužívání, a tím i znehodnocování nehmotných statků, které jsou nerivalitní a ubikvitní, docházet nemůže. Pro analýzu nehmotných statků tedy primárně není rozhodující jejich povaha, ale to, na základě jakých pravidel je možné dané statky užívat. Peukert uvádí, že je zásadní rozdíl mezi commons, které patří všem, a mezi obecnými statky, které nepatří nikomu.422 Koncept obecných statků není kolektivistický, ale naopak bytostně liberální. Je založen na obecné svobodě jednání (Handlungsfreiheit) a na stejných možnostech každého bezúplatně užívat množinu právně volných prvků.423 417 Drahos, 1996, s. 58. 418 Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 30 a 31. 419 Peukert, 2012, s. 48 a násl. 420 Hardin, 1968, s. 1244. 421 „Freedom in commons brings ruins to all“. Ibid. 422 „Gemeinschaftsgüter gehören allen; gemeinfreie Immaterialgüter niemandem“ (přel. „Kolektivní statky patří všem; obecné nehmotné statky nepatří nikomu“; Peukert, 2012, s. 48). 423 Peukert, 2012, s. 49. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 118 Alexander Peukert s přihlédnutím k závěrům angloamerické doktríny424 rozlišuje čtyři kategorie nehmotných obecných statků:425 (1) strukturální public domain (strukturelle Gemeinfreiheit), která spočívá v  negativním vymezení pojmových znaků nehmotných statků, (2) časově vymezená public domain (zeibedingte Gemeinfreiheit) související s principem časové omezenosti ochrany nehmotných statků, (3) autonomní public domain (gewillkürte Gemeinfreiheit), jež je  odvozena od  možnosti sebeomezení nositele výhradních práv (tj. od autonomie vůle), a konečně tzv. (4) „výjimková“ public domain (spezifische Gemeinfreiheit), která spočívá v možnosti užít jinak chráněné statky na základě výjimek, jež stanoví předpisy na ochranu duševního vlastnictví. 11.1 Strukturální public domain Pro předmět našeho zkoumání je  zřejmě nejdůležitější strukturální public domain, kterou Knap označuje za obecný fond,426 jenž je určen k obecnému užití všech osob. Strukturální public domain spočívá v tom, že zákonodárce v každém režimu duševně vlastnické ochrany (ať už se jedná o ochranu autorskoprávní, patentovou, známkovou či jinou) vymezuje pojmové znaky427 příslušných nehmotných statků, čímž současně určuje, které nehmotné předměty pod daný rozsah ochrany nespadají. Tak například společným znakem ochrany výsledků tvůrčí duševní činnosti (§ 3 odst. 1, § 6 ZákVyn; § 1 UžitVz; § 2 písm. d), § 4, § 5 OdrůdZák; § 3 odst. 1, § 5 odst. 1 PrůmVz; § 2 odst. 1 a 6 AutZ) je to, že se výsledek, 424 Drahos, 1996, s. 57 a násl.; Boyle, 2008, s. 63; Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 29. 425 K funkčním vazbám mezi časově vymezenou public domain a strukturálně vymezenou public domain se vyjadřuje rovněž Stang, který, v kontextu ústavněprávní ochrany nehmotných statků, zdůrazňuje vnitřní provázanost mezi souborem statků, jež autorskoprávní ochraně nepodléhají, a souborem statků, ke kterým autorskoprávní ochrana již uplynula (Stang, 2011, s. 69 až 73). Podobným způsobem se k dané problematice staví i starší německá literatura. Např. Hubmann výslovně hovoří o limitech autorského práva v širším slova smyslu a v rámci nich rozlišuje mezi Beschränkungen zugunsten den Allgemeinheit a zeitliche Begrenzung des Urheberrechts (Hubmann, 1974, s. 173, 181). Peukertovo vymezení public domain (Gemeinfreiheit) je dle našeho názoru inspirativní zejména díky své komplexnosti, neboť Peukert se nezabývá public domain pouze ve vztahu k autorským dílům, ale analyzuje možnost obecného užívání u  všech duševně vlastnických nehmotných statků (Peukert, 2012, s. 18 a násl.). 426 Knap, 1974, s. 34; Knap In: Brügger, 1976, s. 126; Knap, 1986, s. 15. 427 Knap, 1971, s. 112, 114; Knap In: Brügger, 1976, s. 120 a násl.; Telec, 2012, s. 23, 61; Vojčík, 2012, s. 99 a násl.; Švidroň, 1991, s. 168 a násl.; Telec In: Srstka, 2017, s. 36. 119 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta u něhož má právní řád poskytovat ochranu, musí odlišovat od existujících předmětů téhož druhu. Knap dovozuje, že  společným znakem výsledků tvůrčí duševní činnosti je jejich novost, která může mít čtyři různé formy: (i) absolutní, (ii) relativní, (iii) objektivní, (iv) subjektivní.428 Novost označuje za objektivní v případech, kdy je daný předmět „nový pro každého“, subjektivní potom, pokud je předmět „nový pro svého tvůrce“, avšak byl (resp. mohl být) nezávisle na něm vytvořen již i někým jiným. Absolutní novostí je dle Knapa novost celosvětová, zatímco relativní je novost posuzovaná pouze na určitém teritoriu. Na základě uvedeného Knap člení výsledky do tří skupin. Do první skupiny řadí výsledky spočívající v objevení něčeho, co v přírodě či ve společnosti sice existovalo, nebylo však dosud známo (objevy). Do druhé skupiny zařazuje výsledky spočívající v řešení problému, které je determinováno objektivními skutečnostmi, avšak jde o řešení nové (vynálezy).429 Do třetí skupiny řadí výsledky spočívající ve vzniku nového výtvoru, který je osobním, tj. individuálním výrazem svého tvůrce (autorská díla).430 Autorská díla jsou potom pro Knapa objektivně a absolutně novými výtvory, což vyplývá z ontologické jednoty autora a jeho díla (srov. Trollerovo pojetí nastíněné v kapitole 2), zatímco výsledky tvůrčí činnosti vynálezecké nebo průmyslově-vzorovéjsounovétolikosubjektivně,431 a v závislostina příslušné 428 Uvedenou klasifikaci Knap přebírá z německých, švýcarských a francouzských zdrojů. Viz např. Osterrieth, 1908, s. 223 a násl.; Ulmer, 1960, s. 418; Desbois, 1978, s. 44 a násl.; Troller, Neuheit, Originalität und Vorprüfung im Muster- und Modellrech, 1983, s. 609. V současné německé literatuře k rozboru subjektivní a objektivní novosti srov. Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 141 a násl.; Schack, 2013, s. 103. Ve švýcarské doktríně viz von Büren/Meer In: von Büren/David, 2014, s. 69. 429 Knap, 1974, s. 23. 430 Ibid. 431 Knap, 1974, s. 25. Čada používá pojem „formální novost“ (viz Čada In: Horáček/Čada/ Hajn, 2011, s. 42). Shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci „Venkovní pojistkový spodek“, sp. zn. 6 A 72/2001 [„Novost ve smyslu zákona o užitných vzorech (ale obdobně i ve smyslu zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů) je přitom novostí formální, striktně vymezenou. Jde totiž o to, že novost v materiálním smyslu (tedy z hlediska obecného jazykového významu), znamená všeobecně neznámost či jinakost, přičemž zůstává otevřenou otázkou, k jakému okruhu osob či srovnávacích objektů se tato materiální novost vztahuje. Podle § 4 odst. 1 a 2 zákona o užitných vzorech však platí, že technické řešení je nové, není-li součástí stavu techniky, přičemž stavem techniky je vše, co bylo přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli užitného vzoru právo přednosti, zveřejněno. Zákonodárce tak pojmu materiální novosti stanoví zřetelné hranice, činí z tohoto pojmu pojem formální, který možnou aplikační šíři pojmu materiální novosti značně omezuje“]. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 120 právní úpravě buď subjektivně-absolutně, nebo subjektivně-relativně.432 Rozdíl mezi objektivní a subjektivní novostí je pro Knapa zásadním rozlišovacím kritériem mezi právem autorským a právy průmyslovými. Knap v dané souvislosti uvádí, že autorská práva neznají princip priority, zatímco práva průmyslového vlastnictví se  bez tohoto institutu neobejdou. Objektivní novost je potom také jedním z hlavních důvodů, proč je autorskoprávní ochrana podstatně delší než ochrana práv průmyslových.433 Bez ohledu na to, zda se u výsledků tvůrčí duševní činnosti uplatňuje objektivní či subjektivní novost, vidíme, že to, co se dostatečně neodlišuje od masy již existujících předmětů (výtvorů), nemůže být chráněno prostřednictvím práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti. V oblasti ochrany vynálezů jde o to, že daný výsledek nedosahuje požadavků na tzv. inventive – step (vynálezecký krok – § 6 odst. 1 ZákVyn),434 u ochrany odrůd rostlin jde o to, že odrůda není nová a odlišná od již existujících odrůd (§ 5 OdrůdZák),435 u  ochrany designu jde o  takovou podobnost s  již existujícími vzhledy výrobků, které nepůsobí na informovaného uživatele odlišným celkovým dojmem (§ 5 odst. 1 PrůmVz).436 U  autorských děl potom platí, že  to, co  může vytvořit kdokoliv, není samo o sobě autorskoprávně chráněno.437 Autorskoprávně volné jsou také 432 Např. Knap dovozuje, že průmyslové vzory byly dle zák. č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a  chráněných vzorech chráněny na  základě principu subjektivní relativní novosti, neboť požadavek novosti nebyl novostí celosvětovou, ale pouze národní (Knap, 1970, s. 17). 433 „Bereits an dieser Stelle scheint es jedoch zweckmäßig zu sein, darauf aufmerksam zu machen, daß es gerade dieser grundlegende Unterschied des Urheberrechts von dem gewerblichen Rechtsschutz ist, in welchem die Erklärung der Tatsache zu suchen ist, daß dem Urheberrecht ein Begriff der Priorität unbekannt ist, während die gewerblichen Schutzrechte dieses Institut nicht entbehren können. Darin liegt auch einer der Hauptgründe, warum für die Urheberrechte eine wesentlich längere Schutzdauer in Betracht kommen kann, als für die gewerblichen Schutzrechte“ (přel. „Již v tomto okamžiku se však zdá být vhodné podotknout, že je to právě tento zásadní rozdíl mezi autorskými právy a ochranou průmyslového vlastnictví, ve kterém je třeba hledat vysvětlení skutečnosti, že autorská práva neznají prioritu, zatímco práva průmyslového vlastnictví se bez tohoto institutu neobejdou. To je také jeden z hlavních důvodů, proč lze uvažovat o mnohem delší době ochrany autorských práv než u práv průmyslových“; Knap, 1971, s. 114). 434 Chloupek/Hartvichová et al., 2017, s. 42. 435 Koukal In: Dobrovolná/Hurdík/Selucká, 2018, s. 355. 436 Koukal In: Koukal/Černý/Charvát, 2015, s.  27; Eichmann In: Eichmann/von Falckenstein, 2010, s. 93. 437 Hubmann, 1974, s. 89; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 136. 121 například výtvory vytvářené rutinně či mechanicky,438 abstraktní prvky (žánr, obecný námět apod.) nebo skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí (přírodní jevy, historické události apod.). Nové technické myšlenky, které představují řešení určitého problému a které splňují podmínky patentovatelnosti/zápisné způsobilosti, je však možné chránit dle předpisů o ochraně výsledků technické tvůrčí činnosti (§ 3 odst. 1 ZákVyn; § 1 UžitVz; čl. 52 odst. 1 Evropské patentové úmluvy). U strukturální public domain hraje roli to, že právní řád v obecné rovině definuje pojmové znaky určitého nehmotného statku (jde o tzv. rodové znaky; differentiae specificae).439 Pokud použijeme Grotiova příměru z oblasti námořního práva,440 můžeme říci, že se tím v oceánu441 obecné svobody jednání vytváří ostrovy, které jsou chráněné právy absolutní povahy.442 Jinými slovy se v oblasti nehmotných statků odlišuje hranice mezi „souší a mořem, které je svobodné“ (Mare liberum).443 Mimo rozsah autorskoprávní ochrany tak spadají například jednoduché informační bulletiny, denní zprávy, informace či údaje, telefonní čísla, slova jako součást jazyka, gesta jako součást nonverbální komunikace apod. K obecnému užití jsou také určeny všechny obecné koncepty, jako jsou pravidla a postupy, formáty, styly či vyjadřovací prostředky jako je harmonie, rytmus nebo melodika hudebních děl.444 Klíč k  porozumění strukturální public domain spočívá v  tom, že  základní znalosti, metody, poznatky, postupy, principy jsou obecnými statky, které jsou určeny k obecnému užití a nepatří nikomu. Informace o osudech lidí, historických událostech, denní zprávy, popisy určitého prostředí, umělecké 438 Telec, 2012, s. 34; Telec, 2000, s. 539; Telec/Tůma, 2007, s. 17; Schack, 2013, s. 105. 439 Telec/Tůma, 2007, s. 16. 440 Grotius, 1609. 441 Kohler, 1880, s. 48. 442 Geiger, Fundamental Rights, a Safeguard for the Coherence of Intellectual Property Law?, 2004, s. 272; Kur, 2009, s. 292. 443 Hugo Grotius (1583–1645) ve svém díle Mare liberum argumentuje, proč měli Nizozemci možnost využívat východoindické moře k vlastním obchodním aktivitám, čemuž se snažili bránit Portugalci se svou teorií Mare clausum. Grotius uvádí, že moře, podobně jako vzduch, je společným (resp. obecným) statkem, který může každý využívat (Grotius, 1609, s.  20). Opakem moře je  pevnina, u  níž se  může uplatňovat režim okupace a s ní související exkluzivity. 444 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 144, 658; Kopp, 2014, s. 52. 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 122 metody, literární či umělecký styl, umělecký koncept apod. jsou oním „svobodným mořem“, v němž se může každý svobodně pohybovat a využívat je pro vlastní tvorbu či uspokojování jiných zájmů či potřeb (zábava, vzdělávání, umělecká tvorba, vědecká tvorba apod.). Pouze konkrétní výsledky vytvořené na  základě takových obecných konceptů podléhají ochraně, která je však časově omezená. Díky působení času postupně slábne zájem na ochraně individualizovaných výtvorů, až se stanou právně volnými tím, že vstoupí do časově vymezené public domain (zeitbedingte Gemeinfreiheit), aby sloužily mj. k dalšímu rozvoji vědecké či umělecké tvorby. 11.2 Časově vymezená public domain Le Chapelier ve svém, již zmiňovaném, díle Rapport, Au du Comiét de Constitution, sur la Pétition des Auteurs dramatiques z roku 1791 dovozuje, že se „literární vlastnictví“ odlišuje od vlastnického práva k hmotným věcem, neboť má být časově omezeno („[…] po uplynutí doby ochrany nastupuje veřejné vlastnictví a každý musí být oprávněn tisknout a šířit díla, která rozjasnila lidského ducha“).445 Carla Hesse podotýká,446 že  moderní pojetí public domain jakožto množiny statků, která zahrnuje mj. volná autorská díla, se poprvé objevuje v revoluční Francii, a to v debatách ohledně návrhu francouzského autorského zákona z  roku 1793 (Décret du  19 juillet 1793 relatif aux droits de  propriété des auteurs d‘écrits en  tout genre, compositeurs de  musique, peintres et  dessinateurs). Přestože se diskuse ohledně potřeby ochrany autorů odehrávaly na myšlenkovém půdorysu silné ochrany autorů, kterou historicky prosazoval Denis Diderot (1713–1784), výsledkem, za který se následně zasadili Le Chapelier s Nicolasem de Condorcet (1743–1794),447 byla kombinace spočívající na jednu 445 „[…] après le délai fixé, la propriété du public commence, et tout le monde doit pouvoir imprimer, publier les ouvrages qui ont contribué à éclairer l’esprit humain“ (Chapelier, 1791, s. 16). 446 Hesse, 1991, s. 122. 447 Srov. též Ginsburg, A tale of two copyrights, 1990, s. 1007. Za zmínku stojí, že historická komparace ohledně přijímání moderních autorskoprávních kodexů ve Francii a v USA, kterou prof. Ginsburg provedla začátkem 90. let 20. století, byla publikována rok před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Feist v. Rural Telephone Service Co. [499 US 340 (1991)]. Toto rozhodnutí, které odmítlo doktrínu „sweat of  the brow“, bylo uvedeným článkem prof. Ginsburg, stejně jako jejím dalším článkem, který se zaměřoval na  ochranu informací v  autorském právu (Ginsburg, Creation and Commercial Value, 1990, s. 1865 a násl.), výrazně ovlivněno. Srov. též Geller, 1991, s. 802. Viz též Kretschmer/Bently/Deazley In: Deazley/Kretschmer/Bently, 2010, s. 16. 123 stranu v uznání přirozených práv autora k jeho výtvorům, na druhé straně ve skutečnosti, že tato práva mají být časově omezená.448 Diderot, který usiloval o ochranu autorů a nakladatelů, dovozoval, že nejen konkrétní výtvory, ale i myšlenky jsou imanentním a přirozeným vlastnictvím každé osoby, neboť jsou výsledkem její duševní činnosti.449 V Diderotově pojetí se v obou případech jedná o „plody lidské mysli“: „Co z bohatství tohoto světa může patřit člověku, pokud ne jeho výtvory, výjimečné výsledky jeho snažení se a studia, pozorování, pohledy, strávený čas, výzkumy, nejkrásnější hodiny a momenty jeho života? Pokud ne jeho myšlenky, city jeho srdce, části lidského bytí, které nikdy nezaniknou a zůstávají věčné? To vše mu nepatří? Jak je možné srovnávat člověka nadaného duševními schopnostmi s půdou, stromy, révou, které příroda dává k dispozici všem a jednotlivec se pouze zaslouží o vznik plodů jejich pěstováním a obděláváním? Kdo jiný, než autor je více oprávněn nakládat se svými výtvory tím, že je jinému daruje nebo prodá?“450 Diderotova argumentace je silně individualistická a pravděpodobně není zcela neutrální.451 Diderot uvádí, že vlastnický vztah k půdě se zakládá pouze na sociálním nároku, který je opodstatněn tím, že si půdu člověk přivlastní svým úsilím a prací, zatímco myšlenky, které pochází přímo od určité osoby, jsou tím nejvlastnějším, co člověk má. Dále dovozuje, že privilegia, která byla udělována autorům v období absolutistické monarchie, by měla být novým revolučním režimem uznána jako potvrzení věčného (tj. časově neomezeného) přirozeného literárního vlastnictví.452 V období francouzského osvícenství se nicméně setkáváme i s jinou argumentační pozicí, kterou vyjádřil markýz Nicolas de  Condorcet v  roce 1776 448 Hesse, 1991, s. 104–105. 449 Woodmansee, 1994, s. 35–55. 450 „En effet, quel est le bien qui puisse appartenir à un homme, si un ouvrage d’esprit, le fruit unique de son éducation, de ses études, de ses veilles, de son temps, de ses recherches, de ses observations; si les plus belles heures, les plus beaux moments de sa vie; si ses propres pensées, les sentiments de son cœur, la portion de lui-même la plus précieuse, celle qui ne périt point, celle qui l’immortalise, ne lui appartient pas? Quelle comparaison entre l’homme, la substance même de l’homme, son âme, et le champ, le pré, l’arbre ou la vigne que la nature offrait dans le commencement également à tous, et que le particulier ne s’est approprié que par la culture, le premier moyen légitime de possession? Qui est plus en droit que l›auteur de disposer de sa chose par don ou par vente?“ (Diderot, 1763, s. 32). 451 Hesse konstatuje, že ve skutečnosti Diderot hájil zájmy nakladatelů. V roce 1763 si jej najal André François Le Breton, předseda sdružení francouzských nakladatelů a vydavatel Encyklopedie, aby napsal pojednání, v němž by obhájil existenci stávajících nakladatelských privilegií na základě přirozenoprávní teorie (Hesse, 1991, s. 100). 452 Ibid. 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 124 ve svém článku Fragments sur la liberté de la presse.453 Condorcet usiloval o změnu pravidel pro vydávání knih, která existovala v jeho době, a současně se snažil o omezení cenzorských zásahů ze strany královských úředníků. V dané souvislosti se tak zabývá tím, kdo je odpovědný za vydání knihy.454 Dospívá k závěru, že to není autor, ale nakladatel, který dává dílu konečnou podobu, a nese tak odpovědnost za vydání díla v různých zemích. Na základě tohoto závěru pokračuje Condorcet úvahou ohledně výhradních práv, která se vztahují k myšlenkám, jež jsou v autorských dílech obsaženy. Condorcet tvrdí, že  k  myšlenkám nemůže existovat individuální vlastnic- tví.455 Ptá se: „Může člověk zabránit ostatním lidem, aby psali o týchž věcech, jako prvně on sám?“456 „Literární vlastnictví“ (la propriété littéraire) dle Condorceta není vlastnictvím v pravém slova smyslu, ale zakládá se pouze na tom, že společnost sama je za vlastnictví uzná. Nejedná se o právo, ale o „privilegium, neboť myšlenky mohou být odňaty z výlučné držby určité osoby bez nutnosti použití násilí“.457 Condorcet argumentuje, že  myšlenky samotné jsou součástí přírody, a proto mají být rovným způsobem k dispozici všem. Nemohou patřit pouze jednotlivci. I pokud by neexistovala žádná privilegia, stejně by „Kepler, Galileo, Huyghens a Descartes učinili své objevy […] I bez exkluzivity by Newton odhalil podstatu fungování světa[…]“.458 Dle Condorceta lidský pokrok spočívá nikoliv primárně v absolutních právech, která se vztahují k lidským výtvorům, ale ve volném a spravedlivém přístupu k myšlenkám. Condorcet dospívá k závěru, že je to pouhé „[…] vyjádření myšlenek, které požívá právní ochranu. Neexistuje pro samotné věci nebo ideje, ale pouze pro slova“.459 Francouzský revoluční zákonodárce, který v  letech 1791 až  1793 připravoval ochranu autorských práv postavenou na  moderních základech,460 453 Condorcet, 1776. 454 Condorcet, 1776, s. 294, 295. 455 Srov. též Pfister In: Deazley/Kretschmer/Bently, 2010, s. 131. 456 „Un homme a-t-il le droit d’empêcher un autre homme d’écrire les mêmes choses que lui-même a écrites le premier?“ (Condorcet, 1776, s. 308). 457 „Ce n’est pas un véritable droit, c’est un privilège, comme ces jouissances exclusives de tout ce qui peut être enlevé au possesseur unique sans violence“ (Condorcet, 1776, s. 309). 458 „Quand bien même il  n’existerait pas de  privilèges en  librairie […] Kepler, Galilée, Huyghens, Descartes, n’en eussent pas moins fait leurs découvertes; Newton n’en eût pas moins trouvé le système du monde […]“ (Condorcet, 1776, s. 309). 459 „[…] C’est donc uniquement pour les expressions, pour les phrases, que les privilèges existent. Ce n’est pas pour les choses, les idées; c’est pour les mots“ (Condorcet, 1776, s. 311). 460 Pfister In: Deazley/Kretschmer/Bently, 2010, s. 136. 125 byl  ovlivněn myšlenkami obou myslitelů.461 Konflikt, který existuje mezi tezemi, jež vyslovil Diderot, a mezi principem domaine public, jenž pochází z pera Condorcetova a Le Chapelierova, byl vyřešen tím, že ve francouzském autorském zákoně z roku 1793462 byla osobnostní práva autorská vázána na dobu života autora, majetková práva trvala po dobu života autora a dalších deset let (čl. 1, 2 a 7), a současně byla díky časovému omezení autorských práv zakotvena existence domaine public, včetně povinnosti uložit výtisk knihy do francouzské národní knihovny (čl. 6). Na uvedeném historickém rozboru vidíme, že vztah mezi strukturální public domain a časově vymezenou public domain byl, přinejmenším v kontinentálním právu, od počátku velmi úzký, neboť argumentační linie byla v obou případech obdobná. Existence public domain byla odůvodňována vyvážeností mezi zájmy autora a zájmy společnosti. Z toho potom vyplývá, že myšlenky a informace, které jsou v díle obsažené, může každý využívat (pokud nejde o technické myšlenky chráněné například patentovou ochranou), a že i tvůrčí prvky díla se musí po uplynutí doby ochrany stát právně volnými z důvodu podpory a rozvoje navazující umělecké či vědecké tvorby. Autorské právo tak může být popsáno nejen jako již několikrát zmiňovaná kvalifikovaná lidská komunikace (qualifizierte menschliche Kommunikation), ale metaforicky také jako společenská smlouva mezi autorem a společností.463 Obsahové vymezení této společenské smlouvy pregnantně vyjádřil Proudhon během diskusí o  změně autorskoprávní ochrany ve  Franci v  roce 1868. Proudhon výslovně odmítá srovnání mezi ochranou vztahující se k autorským dílům a  vlastnickou ochranou k  pozemkům.464 Ke vztahu mezi autorem a společností uvádí: „Mezi autorem a společností existuje tacitní smlouva, na jejímž základě bude autorovi poskytnuta výhoda v tom, že získá dočasné výhradní oprávnění (privilegium) k užití svého díla. Bude-li po díle velká poptávka, autor získá jeho užitím velké finanční prostředky. Pokud dílo bude společností odmítnuto, nezíská nic. Dovolme tedy, aby mu bylo uděleno výhradní právo na pokrytí nákladů na 30, 40 nebo 60 let […] Na jakém základě bychom mohli tvrdit, že s ním má být zacházeno odlišně, a kromě 461 Ginsburg, A tale of two copyrights, 1990, s. 1014; Hesse, 1991, s. 121. 462 Décret du 19 juillet 1793 relatif aux droits de propriété des auteurs d’écrits en tout genre, ompositeurs de musique, peintres et dessinateurs. 463 Obdobně viz Kohler, 1880, s. 47. 464 Proudhon, 1868, s. 26. 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 126 toho, jaký právní základ, komutativní spravedlnost, nebo ekonomický důvod nás mají vést k závěru, že autorovi má být poskytnuta časově neomezená ochrana?“.465 Dále rozvádí argumentaci, v níž odmítá analogii klasického a literárního vlastnictví: „Mí odpůrci mi řeknou, že užití každého výrobku či služby je hodné odměny, což znamená, že autor, jako poskytovatel směnné hodnoty, má právo, aby za užití obdržel náležitý ekvivalent. S tím naprosto souhlasím, ale chtěl bych zdůraznit svým odpůrcům, že myšlenka směny sama o sobě neimplikuje myšlenku vlastnictví. A pokud použijeme analogii [pozn. s vlastnictvím půdy], mohu na základě tržních principů a principů komutativní spravedlnosti konstatovat, že tím, že autorovi bylo uděleno dočasné privilegium, byl i dostatečně refundován. Někteří lidé chtějí, aby se dočasné privilegium stalo věčným. Je to nicméně podobné, jako kdyby vesničanka […], jíž bylo nabídnuto 50 centů za koš s jahodami, odpověděla: ‚Ne, musíte mi platit každý rok, navždy; musíte platit mně a mým dědicům 10 centů za rok‘. Je to jako kdyby výrobce obilí, masa, vína atd. odmítal, aby mu zákazníci platili za zboží přímo, a trval na tom, že mu musí být navždy placena tržní cena. Bylo by to, jako když Jákob žádal o právo na primogenituru výměnou za talíř čočky. V takovém případě by nebylo směny, neboť každá domácnost by produkovala pouze to, co by sama spotřebovala tak, aby se vyhnula nikdy nekončícímu placení licenčních poplatků, které by vyplývaly z každé jednotlivé směny hodnot. Absurdita takového řešení je zřejmá“.466 465 „Qu’en conséquence il se forme entre lui et la société un contrat tacite, en vertu duquel l’auteur sera rémunéré, à forfait, par un privilége temporaire de vente. Si l’ouvrage est très-demandé, l’auteur gagnera gros; s’il est rebuté, il ne recueillera rien. On lui accorde, trente, quarante, soixante ans pour faire ses frais. Je dis que ce contrat est parfaitement régulier et équitable; qu’il répond à toutes les exigences, qu’il ménage tous les droits, respecte tous les principes, satisfait à toutes les objections. L’auteur, en un mot, est traité comme tout le monde, comme les meilleurs: sur quoi fondé prétendrait-il être classé à part et obtenir, en sus de ce que le droit commercial, la justice commutative, la raison économique lui accordent, une rente perpétuelle?“(Proudhon, 1868, s. 24). 466 „On me dit que tout produit ou service mérite récompense, ce qui signifie que si l’auteur présente son œuvre à la consommation, il a droit d›en retirer, comme échangiste, un équivalent. J›accorde de nouveau la condition; mais je fais observer à mes antagonistes que l›idée d›échange, pas plus que celle de production, n›implique celle de propriété; et, suivant toujours la chaîne des analogies, je démontre, par les règles du commerce, par les principes de la justice commutative, que l›écrivain à qui l›on accorde un privilége temporaire pour la vente de ses œuvres est payé. On veut que ce privilége, de temporaire, devienne perpétuel. C›est absolument comme si la paysanne dont j›ai parlé, à qui l›on offre 50 centimes de son panier de fraises, répondait: Non, vous me payerez tous les ans, à perpétuité, à moi et à mes héritiers, 10 centimes; — comme si le producteur de blé, de viande, de vin, etc., déclinant le payement de sa marchandise, voulait en remplacer le prix pat- une rente perpétuelle. Ce serait, comm›e Jacob, exiger un droit d›aînesse en échange d›un plat de lentilles. A ce compte, il n›y aurait bientôt plus de commerce, chaque famille devant produire tout pour elle-même, à peine de se voir bientôt écrasée, par le fait de ses échanges, sous une infinité de redevances. L›absurdité saute aux yeux“ (Proudhon, 1868, s. 25). 127 Zakladatel německé autorskoprávní doktríny Josef Kohler (1849–1919), podobně jako Proudhon, odůvodňoval dočasnou povahu autorských práv sociální a komunikační funkcí autorského práva.467 Oproti klasickému vlastnickému právu, které se  vztahuje ke  hmotným předmětům, jako je  dům či  les,468 má  autorskoprávní ochrana poskytovat pouze dočasné výhradní oprávnění. S plynutím času se obecný zájem na šíření vědeckých a uměleckých myšlenek a přístupu ke kulturním statkům „zařezává do těla a krve zúčastněných kruhů“ a autorské dílo se stává „prvkem obecného kulturního života“.469 Kohler dokonce používá metaforického obrazu, kdy se  jednotlivé výtvory jakožto řeky vlévají do „oceánu obecného fondu, v němž se ztrácejí“.470 Na Kohlera v české autorskoprávní doktríně navazuje Knap, který uvedenou argumentaci přebírá včetně Kohlerova rozlišování délky ochrany u tvůrčích výsledků, a to v závislosti na tom, do jaké míry je daný výsledek individuál- ní.471 U vynálezů, kde se uplatňuje toliko novost subjektivní (tj. nejde o absolutně individuální výsledky), může být doba ochrany kratší, než u autorských děl, u nichž se dle Knapa uplatňuje novost absolutní.472 Absolutní novost spočívající ve vysoké míře individuality autorského díla potom také odůvodňuje delší dobu trvání autorskoprávní ochrany.473 467 „[…] eminent sozial Natur des Autorgutes“ (Kohler, 1880, s. 41). 468 Kohler, 1880, s. 41. 469 „[…] daß diese Güter einen so weitgehenden Individualismus nicht eintragen, daß sie mit des Zeit entweder untergehen, d. h. sich als wertlos zeigen, oder in das Fleisch und Blut der beteiligten Kreise einzudringen und zu Elementen des allgemeinen Kulturlebens werden“. (přel. „[…] že tyto statky nenesou tak rozsáhlý individualismus, což znamená, že buď časem zaniknou, tzn. ukážou se jako bezcenné, nebo se zaříznou do těla a krve zúčastněných kruhů a stanou se se součástí obecného kulturního života“ (Kohler, 1880, s. 47). 470 „Die geistige Errungenschaft des Einzelnen soll Gemeingut Aller werden; die Schöpfungen des Einzelnen sollen sich wie Ströme im Ozean des allgemeinen Kulturlebens vereinigen und verlieren“. (přel. „Duševní výtvor jednotlivce se stane obecným statkem; výtvory jednotlivce se spojí a ztratí se jako proudy v oceánu obecného kulturního života“; Kohler, 1880, s. 47, 48). 471 Kohler, 1880, s. 48. 472 Knap, 1974, s. 23. 473 „Tato ontologická podstata autorského díla určuje normativněprávní úpravu autorského práva do té míry, že v pozitivním směru vyvolává především naléhavou potřebu jednak širokých a časově neomezených osobních autorských práv (zejm. i práva na nedotknutelnost díla), jednak delší doby ochrany výlučných práv nakládat s dílem a práva na materiální prospěch z každého užití díla“ (Knap, 1988, s. 19). 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 128 Přestože se  v  historii objevily pokusy postavit autorskoprávní ochranu na  časově neomezených autorských právech,474 nakonec ve  většině států světa zvítězila koncepce časové omezenosti autorských práv. Ulmer ve svém díle Urheber- und Verlagsrecht z roku 1960 uvádí, že jediným evropským státem, kde se  uplatňovala časově neomezená ochrana, bylo Portugalsko.475 474 Ladas uvádí, že časově neomezená autorskoprávní ochrana existovala ve druhé polovině 19. století a v 1. polovině 20. století v některých latinskoamerických státech, například v Guatemale (čl. 5 Ley de Propiedad Literaria z roku 1879); Mexiku (čl. 1253 Código Civil Federal z roku 1884) či Venezuele (čl. 671 Código Civil z roku 1887, čl. 4 Ley de Propiedad Intelectual z roku 1894). Časově neomezenou ochranu znalo také portugalské právo na základě autorského zákona z roku 1927 (Srov. Ladas, 1938, s. 949, 971, 1081; obdobně viz Copinger, 1915, s. 514, 518, 527). Pokusy o prosazení časově neomezené autorskoprávní ochrany existovaly i v zemích common law. Jednalo se o sérii soudních sporů nazývaných jako Battle of  Booksellers. Když byl v roce 1710 ve Spojeném království přijat historicky první autorský zákon (Statute of  Anne), zaniklo výlučné právo autora na rozmnožování díla uplynutím 14 let od data prvního zveřejnění. Pokud byl autor na konci tohoto období stále živý, mohl požádat o prodloužení doby ochrany o dalších 14 roků. Autorské právo bylo v 18. století ve Spojeném království postaveno na registračním principu a každé dílo se muselo povinně registrovat v tzv. Stationers› Company, jíž spravovala úzce vymezená skupina nakladatelů, kteří nejen že rozhodovali o vydání děl, ale  také mj.  prováděli cenzuru (Adamová In: Dávid/Sehnálek/Valdhans, 2010, s. 857 a násl.). Nakladatelé brzy pochopili ekonomický význam autorskoprávní ochrany a ve druhé polovině 18. století se snažili prodlužovat dobu ochrany díky přirozenoprávní argumentaci. Stationers‘ tvrdili, že omezení doby ochrany prostřednictvím Statute of  Anne není možné, neboť common law již před jeho přijetím zakotvovalo ve prospěch autora časově neomezená práva (Deazley, 2006, s. 13 a násl.). K této argumentaci se nejdříve přiklonily britské soudy v rozhodnutí Millar v. Taylor z roku 1768 [Millar v. Taylor (1768) 4 Burr 2303]. Soudní spor vznikl na základě toho, že v roce 1729 Andrew Millar získal práva na vydání básně skotského básníka Jamese Thompsona (1700–1748) The Seasons. Poté, co Robert Taylor, knihkupec z Berwick-upon-Tweed, vydal v roce 1763 toto dílo bez souhlasu původního nakladatele, neboť doba ochrany již uplynula, podal Millar žalobu pro porušování autorských práv. Vzhledem k zániku autorskoprávní ochrany stanovené na základě Statute of  Anne, argumentoval Millar tím, že se jeho žaloba opírá o common law. Po rozsáhlé debatě nakonec King’s Bench Court rozhodl většinou hlasů tři ku jednomu ve prospěch časově neomezeného autorského práva. Krátce poté, co bylo vyhlášeno rozhodnutí Millar v. Taylor, však byla stejná otázka posuzována Sněmovnou lordů (House of  Lords) v případu Donaldson v. Becket [Donaldson v. Becket (1774) 4 Burr 2408]. Spor se týkal vydání stejného díla (básně The Season’s), ovšem s tím rozdílem, že sněmovna lordů rozhodla ve prospěch časové omezenosti autorských práv (Sherman/Bently, 1999, s. 13). Ve Spojených státech amerických se objevily podobné pokusy o zakotvení časově neomezené doby ochrany v případu Wheaton v. Peters [33 U.S. (8 Pet.) 591 (1834)], v němž Nejvyšší soud USA (Supreme Court) potvrdil pravomoc Kongresu USA zakotvit časově omezenou autorskoprávní ochranu a zamítl argumentaci, která dovozovala časově neomezenou ochranu z  common law. Srov. van Gompel In: Deazley/Kretschmer/Bently, 2010, s. 174. 475 Ulmer, 1960, s. 275. 129 Ke  změně zde došlo na  základě Código do  Direito de  Autor z roku 1966 (čl. 25).476 Ve Spojených státech amerických byla původně doba ochrany 14 let od data zveřejnění díla s možností prodloužení o dalších 14 let.477 Ve Velké Británii byla na základě Copyright Act of  1956478 zakotvena doba ochrany na období 50 let po smrti autora. Shodná doba ochrany byla zavedena ve Francii již od roku 1866,479 v důsledku čehož byla tato délka doby ochrany (jako minimální) zakotvena i do Bernské úmluvy při její Bruselské revizi v roce 1948 (viz čl. 7 odst. 1 Bernské úmluvy).480 Německo původně na základě pruského autorského zákona z roku 1837 uplatňovalo dobu ochrany třiceti let po smrti autora.481 Ke změně zde došlo v roce 1934, kdy byla doba ochrany prodloužena na  50  let po  smrti autora.482 Československo zavedlo dobu ochrany 50 let po smrti autora (původce) již v roce 1928.483 476 „A duração da protecção concedida pela presente lei ao autor, relativamente à utilização económica das obras literárias, artísticas ou científicas, compreende a vida do autor e mais 50 anos depois da sua morte” (přel. „Doba trvání ochrany, kterou právo přiznává autorovi v souvislosti s ekonomickým užíváním literárních, uměleckých nebo vědeckých děl, zahrnuje dobu života autora a minimálně 50 let po jeho smrti“; Art. 25 Código do Direito de Autor z roku 1966). 477 „[…] for the term of  fourteen years from the recording the title thereof in the clerk’s office […] the same exclusive right shall be continued to him or them, his or their executors, administrators or assigns, for the further term of  fourteen years” (Sec. 1 Copyright Act of  1790). 478 „Subject to the last preceding subsection, copyright subsisting in a work by virtue of  this section shall continue to subsist until the end of  the period of  fifty years from the end of  the calendar year in which the author died, and shall then expire…”; přel. „S výhradou předchozího pododdílu bude doba ochrany k autorskému dílu podle tohoto ustanovení i nadále trvat padesát let od konce kalendářního roku, ve kterém autor zemřel, a poté zanikne […]“ [Art. 2 (3) Copyright Act of  1956]. 479 „La durée des droits accordés par les lois antérieures aux héritiers, successeurs irréguliers, donataires ou légataires des auteurs, compositeurs ou artistes, est portée à cinquante ans à partir du décès de l’auteur“; přel. „Délka doby ochrany udělené předchozími zákony dědicům, nepravým nástupcům, obmyšleným nebo odkazovníkům autorů, skladatelů nebo umělců se prodlužuje na padesát let od smrti autora“ (Art. 1er Loi des 14–19 juillet 1866 sur les droits des héritiers et ayants cause des auteurs). 480 Srov. Ulmer In: Ulmer/Schricker, 2007, s. 18. 481 „Auch die Erben des Autors sollen denselben Schutz noch dreißig Jahre lang nach dem Tode ihres Erblassers genießen […]“; [přel. „Dokonce i dědici autora mají mít stejnou ochranu ještě po dobu 30 let od smrti jejich zůstavitele […]“ (§ 6 Gesetz zum Schutz des Eigenthums an Werken der Wissenschaft und Kunst gegen Nachdruck und Nachbildung vom 11. Juni 1837)]. 482 Nordemann In: Loewenheim, 2010, s. 354. Již v roce 1965 však tehdejší západní Německo zavedlo sedmdesátiletou dobu ochrany (§ 64 odst. 1 německého Urheberrechtsgesetz). Ulmer uvádí, že se tak stalo překvapivě a bez hlubší diskuse. Původní návrhy německé autorskoprávní reformy počítaly s dobou ochrany 50 let po smrti autora. Po vzoru západního Německa prodloužilo v roce 1972 dobu ochrany i Rakousko. Srov. Ulmer, 1980, s. 341. 483 „Původské právo k dílům literárním a uměleckým (hudebním a výtvarným) zaniká zpravidla padesát let po smrti původcově…“ (§ 38 odst. 1 zák. č. 218/1926 Sb.). 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 130 V rámci Evropské unie (resp. Evropských společenství) byla rozdílná doba trvání autorských práv vnímána jako zásadní překážka fungování vnitřního trhu, která znemožňovala volný pohyb výrobků, jež byly po různě dlouhou dobu chráněny autorským právem v  různých členských státech.484 V  návaznosti na  to  Komise ES  navrhla harmonizovat jak délku doby ochrany, tak i okamžik, od kterého se tato doba počítá. V roce 1993 byla přijata směrnice č.  93/98/EHS (kodifikované znění bylo vyhlášeno pod č. 2006/116/ES), která, v souladu s německou a rakouskou úpravou,485 stanovila dobu trvání autorských práv na 70 let po smrti autora (čl. 1 odst. 1 směrnice č. 93/98/EHS, čl. 1 odst. 1 směrnice č. 2006/116/ES).486 Zvolená forma harmonizace je  „maximální“, a  proto nedovoluje členským státům EU přijmout kratší, ale ani delší dobu ochrany. Doba ochrany majetkových práv autorských je stanovena tak, aby byla zajištěna obživa dvěma generacím dědiců autora.487 Ve Spojených státech amerických byla doba ochrany prodloužena v roce 1998 na základě tzv. Copyright Term Extension Act, kterým byl novelizován Copyright Act z roku 1976. Základní doba ochrany činí 70 let od smrti autora, resp. u  kolektivních děl 120  let od  vytvoření, či  95  let od  zveřejnění.488 Vzhledem k tomu, že jak státy Evropské unie, tak Spojené státy americké převzaly německý model trvání doby majetkových práv autorských v délce 70 let, lze předpokládat, že se tato doba ochrany postupně stane celosvětovým standardem.489 Adamová uvádí, že  doba ochrany a  s  ní  související public domain má  svůj praktický i filozofický rozměr. Přiměřená doba ochrany zabezpečí nositeli práv dostatečný prostor na vlastní šíření výsledků tvůrčí duševní činnosti, stejně jako mu umožní ekonomické zhodnocení jeho práce nebo investovaných prostředků.490 Na druhé straně dovolí po určitém čase, aby jiné osoby 484 Srov. například rozsudek ESD ve věci EMI Electrola v. Patricia (C-341/87), bod 11. 485 Telec/Tůma, 2007, s. 327. 486 Srov. též Myška In: Dobrovolná/Hurdík/Selucká, 2018, s. 263. 487 Myška In: Dobrovolná/Hurdík/Selucká, 2018, s. 263; Telec/Tůma, 2007, s. 327. 488 „Section 302 of  title 17, United States Code, is amended- (1) in subsection (a) by striking ‚fifty‘ and inserting ’70‘…“ (přel. „Ustanovení čl. 302 části 17 United States Code se mění v odstavci 1 písmeni a) nahrazením slovy ‚padesát‘ na ‚sedmdesát‘ “; Srov. Copyright Term Extension – Sonny Bono Copyright Term Extension Act). Viz též Žikovská, 2008, s. 71. 489 Nordemann In: Loewenheim, 2010, s. 354. Shodně viz Prchal, 2016, s. 71. 490 Adamová In: Dávid/Sehnálek/Valdhans, 2010, s. 861. 131 navázaly na výsledky autorské tvorby a dále participovaly na kulturním životě vlastním uměleckým či vědeckým vkladem do kulturního dědictví společnosti. Dle Adamové tak doba ochrany plní významnou úlohu při vyvažování zájmů mezi společností a nositeli práv.491 Obdobné závěry v německé autorskoprávní doktríně dovozuje Hubmann,492 Schack,493 Nordemann494 i Rehbinder s  Peukertem495 . V  českém prostředí viz  též shodné závěry Telce s Tůmou496 či Srstky.497 Dílo, které spadá do public domain, je možné dále používat bez povinnosti získat souhlas nositele autorských práv anebo nutnosti platit odměnu za použití. Od  pravé public domain (domaine public libre et gratuit),498 která zakládá bezúplatné užití autorského díla,499 Adamová odlišuje „platící“ public domain (domaine public payant), kterou historicky prosazoval například Victor Hugo500 a která spočívá v tom, že třetí osoby mohou užít (vydat) volné dílo, ovšem za podmínky zaplacení poplatku, který je odváděn do tzv. autorskoprávních fondů, jež slouží k podpoře umělecké a vědecké tvorby.501 Domaine public payant byla v minulosti opakovaně zvažována i na evropské úrovni,502 a to před přijetím harmonizační směrnice č. 93/98/EHS, kdy Evropská komise navrhovala dobu ochrany 50 let s následnou dvacetiletou domaine public payant.503 Posléze nicméně byla, zejména s ohledem na silný odpor Německa, domaine public payant jako evropský harmonizační koncept odmítnuta. To nicméně nezakazuje členským státům, aby ji případně zavedly, neboť harmonizační 491 Adamová In: Dávid/Sehnálek/Valdhans, 2010, s. 861. Obdobně viz Prchal, 2016, s. 73. 492 Hubmann, 1974, s. 181. 493 Schack, 2013, s. 253. 494 Nordemann In: Loewenheim, 2010, s. 366. 495 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 49. 496 Telec/Tůma, 2007, s. 333. 497 Srstka In: Srstka, 2017, s. 117. 498 Telec/Tůma, 2007, s. 334. 499 Stang, 2011, s. 114. 500 Hugo, 1940, s. 315 a násl. 501 Dietz, 1972, s.  459; Dillenz, 1983, s.  921. V  českém (resp. československém) právu byly na  principu domaine public payant postaveny tzv.  kulturní fondy zakotvené vyhl. č. 4/1966 Sb., resp. nařízením vlády č. 159/1969 Sb. S účinností od 1. 1. 1995 byla v České republice domaine public payant zrušena. Z celosvětového hlediska ji dnes nacházíme pouze v  Alžírsku, Keni, Rwandě, Senegalu, Republice Kongo, Côte d’Ivoire a Paraguayi (Note on the meanings of the term „public domain“, WIPO, 2010, s. 12). 502 Dietz, 1979, s. 405; Dietz, 1985, s. 383. 503 Von Lewinski, 1992, s. 789. 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 132 směrnice upravující dobu ochrany (směrnice č. 93/98/EHS, 2006/116/ES) takový koncept dovolují.504 Otázkou, kterou se u časově vymezené public domain musíme zabývat, je to, od  kterého okamžiku se  autorské dílo vlastně stává součástí obecného fondu? V závislosti na úhlu pohledu, který zvolíme, totiž můžeme buď říci, že je to již zveřejněním díla (§ 11 odst. 1, § 4 odst. 1 AutZ), nebo až po uplynutí doby ochrany majetkových práv autorských (§ 28 AutZ). Záleží na tom, zda budeme akcentovat časovou omezenost autorských práv, nebo zda budeme zdůrazňovat omezení autorských práv, které zakládá tzv. volné užití (§ 30 až 30 b AutZ) a bezúplatné zákonné licence (§ 31 a násl. AutZ). Knap dovozuje, že se součástí obecného fondu dílo nestává až v okamžiku, kdy uplynula doba ochrany, ale již v okamžiku jeho zveřejnění (§ 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 35/1965 Sb.; § 11 odst. 1 AutZ).505 V dané souvislosti uvádí, že ačkoliv je zveřejnění díla projevem výkonu osobnostních práv autora, paradoxně právě na základě zveřejnění dochází k určitému oslabení autorskoprávní ochrany, neboť se dílo stává součástí fondu kultury. Tyto důsledky přitom autor nemůže zvrátit uplatněním žádného omezení, z čehož potom vyplývá i to, že třetí osoby mohou zveřejněné dílo užít na základě volného užití (§ 15 odst. 2 písm. a) a písm. i) zák. č. 35/1965 Sb.; § 30 AutZ) nebo bezúplatných zákonných licencí (§ 15 odst. 2 písm. b) až h), § 15 dost. 3 zák. č. 25/1965 Sb.; § 31 až 39 AutZ).506 Knap srovnává instituty zveřejnění autorského díla a uveřejnění vynálezu, přičemž poukazuje na jisté paralely mezi autorskoprávní ochranou a ochranou patentovou.507 Každé zveřejnění díla s sebou dle Knapa přináší omezení 504 Von Lewinski, 1992, s. 790. 505 Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982, s. 21. 506 Knap, Socialistická osobnostněprávní teorie, 1976, s. 31; Knap, 1977, s. 112; Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982, s. 30. Viz též Telec/Tůma, 2007, s. 341. Zde si dovolujeme odhlédnout od toho, že § 29 odst. 2 AutZ obsahuje výjimky, na jejichž základě lze bezesmluvně užít autorské dílo, i pokud dosud nebylo zveřejněno (§ 4 odst. 1 AutZ). Jedná se zde o výjimku z obecného pravidla, která dle našeho názoru nemá přímý vliv na určení okamžiku, od nějž se autorské dílo stává součástí obecného fondu. 507 „Trotz der sich aus dem Wesen der Schutzgegenstände sowie auch aus dem Charakter des Schutzes ergebenden Unterschiede erscheint jedoch die Parallele zwischen den beiden Gebieten der Immaterialgüterrechte in Bezug auf den Veröffentlichungsbegriff völlig begründet“ (přel. „I přes rozdíly v povaze předmětu a povaze ochrany se zdá, že paralela mezi oběma oblastmi práv duševního vlastnictví ve vztahu k pojetí zveřejnění je naprosto opodstatněná“; Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982, s. 36). 133 autorského práva ve  prospěch zájmů veřejnosti.508 V  případě vynálezu, který je zveřejněn, avšak není u něj podána přihláška vynálezu, se technické řešení automaticky stává součástí stavu techniky jakožto podmnožiny obecného fondu (public domain).509 Předuveřejnění vynálezu samotným původcem je totiž v naprosté většině zemí na překážku novosti vynálezu, s čímž souvisí nemožnost získání patentové ochrany.510 Knap uvádí, že u výsledků tvůrčí duševní činnosti vynálezecké tedy záleží primárně na vůli původce (resp. jeho právního nástupce), zda před uveřejněním vynálezu podá přihlášku u příslušného úřadu, a získá tím možnost časově omezené patentové ochrany, která bude chránit samotnou technickou myšlenku. U zveřejnění autorského díla Knap vidí podobnosti s uvedenými principy patentového práva. Zveřejněním díla totiž nastává již zmiňovaná možnost bezesmluvního užití autorského díla na  základě výjimek. Veřejnost tak má možnost se s dílem seznamovat511 a užívat jej v rámci bezúplatných zákonných licencí (například na základě licence citační; § 15 odst. 2 písm. b) zák. č. 35/1965 Sb.; § 31 AutZ). V obou případech tak zveřejnění způsobuje, že se výsledek tvůrčí duševní činnosti stává součástí obecného fondu.512 Příslušné právní úpravy (autorskoprávní ochrana, ochrana patentová) se liší toliko v tom, co je předmětem časově omezené ochrany a v jaké míře je možné takto chráněný předmět užívat bez souhlasu nositele výhradních práv (k tomu blíže viz výjimková public domain). Jestliže jsme poukazovali na  souvislost mezi výkonem osobnostních práv autorských a  implicitním omezením autorských práv, které spočívá 508 „Mit dem Zeitpunkt der Veröffentlichung des Werkes sind daher schwerwiegende Interessen der Allgemeinheit verbunden.“ (přel. „S okamžikem zveřejnění díla jsou spojeny závažné obecné zájmy.“; Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982, s. 35). 509 „Wie im  Urheberrecht die Veröffentlichung eines Werkes führt auch im  Erfinderrecht die Veröffentlichung einer zum Schutz noch nicht angemeldeten Erfindung zur Gemeinfreiheit“ (přel. „Stejně jako je tomu u zveřejnění autorského díla, vede zveřejnění vynálezu, který dosud nebyl přihlášen k ochraně, k nastoupení obecného fondu“, Ibid.). 510 Chloupek/Hartvichová et al., 2017, s. 26; Mellulis In: Benkard, 2015, s. 232. 511 Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982, s. 35. Autorský zákon v současné podobě poněkud nesystémově umožňuje aplikaci některých výjimek i na dílo dosud nezveřejněné (§ 29 odst. 2 AutZ). Otázku rozsahu bezesmluvního užití je třeba dle našeho názoru v individuálních případech řešit poměřováním kolidujících práv. 512 Srov. též rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), bod 66. 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 134 v možnosti aplikace výjimek,513 můžeme, opět s využitím Knapových závěrů, poukázat i na „kvazi osobnostní“ omezení obecné svobody jednání, které nastává po  zániku ochrany osobnostních práv autorských a  které není časově omezeno. Telec s Tůmou v  dané souvislosti uvádí, že  pojem doba autorskoprávní ochrany není přesný, neboť i po zániku osobnostních práv autorských nastupuje časově neomezená doba postmortální ochrany díla.514 V kontextu české právní úpravy, která zakotvuje kvazidualismus autorských práv,515 se rozlišuje mezi dobou trvání majetkových a osobnostních práv. Zatímco osobnostní práva trvají po dobu života autora a jeho smrtí zanikají (§ 11 odst. 4 AutZ), majetková práva autorská obecně trvají po dobu života autora a 70 let po jeho smrti (§ 27 odst. 1 AutZ). Knap již v  monistickém systému ochrany autorských práv poukazoval na to, že tzv. postmortální ochrana zakotvená v tehdejším § 33 odst. 7 zák. č. 35/1965 Sb. ve skutečnosti není žádnou postmortální ochranou osobnostních práv autora, neboť díky smrti autora osobnostní práva již nemají svého nositele („subjektivní právo nemůže existovat jako právo bezsubjektní“).516 Upozorňoval na to, že sice i po zániku majetkové složky autorských práv zde existuje časově neomezená limitace, jež spočívá v tom, že dílo „smí být užito jen způsobem odpovídajícím jeho hodnotě a s uvedením díla autora“ (§ 35 odst. 2 zák. č. 35/1965 Sb.), nicméně hlavním smyslem této ochrany nebylo chránit osobnostní zájmy autora (jeho jméno, integritu díla), ale obecný fond.517 Shodné závěry můžeme dovozovat i  v  kontextu současné právní úpravy. Jestliže ustanovení § 11 odst. 5 AutZ zakládá postmortální ochranu díla, k níž jsou oprávněny vymezené subjekty (osoba autorovi blízká, právnická osoba sdružující autory, příslušný kolektivní správce), jedná se  o  ochranu obecného fondu (public domain, Fond der Kultur). Po smrti autora je totiž především 513 Prchal, 2016, s. 178 a násl. 514 Telec/Tůma, 2007, s. 326. Obdobně viz Srstka In: Srstka, 2017, s. 117. 515 Telec, Některé základní a obecné otázky českého autorského práva 1. část, 2001, s. 42 a 43; Telec/Tůma, 2007, s. 141; Tůma, 2012, s. 64. 516 Knap, Socialistická osobnostněprávní teorie, 1976, s. 32. 517 „[…] daß seine Verletzung unvermeidlich zum Untergang oder zu einer wesentlichen Deformierung des Werkes oder zu seinem Losreißen von der Person des Urhebers und somit auch zu einem Eingriff in den Fonds der Kultur führen müßte“ (přel. „[…] porušení nevyhnutelně vede k zásahu do integrity díla nebo k jeho podstatnému znetvoření nebo k popírání autorství určité osoby, čímž musí dojít také k zásahu do obecného fondu“; Knap, 1977, s. 113). 135 v obecném zájmu, aby nebylo zasahováno do integrity díla tím, že je užíváno způsobem, který snižuje jeho hodnotu. Stejně tak i povinnost uvádění jména autora je v souladu s ochranou pravdivosti objektivně existujících skutečností. Uvedené teze potvrzují i Telec s Tůmou, když dovozují, že postmortální ochrana neumožňuje uplatňovat satisfakční nárok, ale pouze nárok zdržovací či restituční („účelem je ochrana postmortálních zájmů týkajících se posmrtných děl, která je vykonávána v určitém obecném zájmu mravním, aniž těmto osobám samým vzniká protiprávním jednáním cizího jakákoliv újma“).518 Uvedené skutečnosti potom Tůma potvrzuje ve svém srovnání obecné občanskoprávní postmortální ochrany (§ 82 odst. 2 ObčZ) a zvláštní postmortální ochrany dle 11 odst. 5 AutZ.519 Dle našeho názoru se tedy autorské dílo stává součástí obecného fondu již okamžikem svého zveřejnění, kdy obecně nastupuje možnost uplatňování výjimek z  autorského práva (viz  též výjimková public domain). Na  základě objektivních právních skutečností (smrt autora, uplynutí doby) potom nejdříve dochází k zániku osobnostních práv autorských (§ 11 odst. 4 AutZ) a následně i k zániku majetkových práv autorských (§ 27 odst. 1 AutZ). Tím odpadají soukromoprávní omezení, kterými jsou chráněna soukromá subjektivní práva autorů, resp. jejich právních nástupců. Postmortální ochrana, která omezuje uživatele volného díla nejen po zániku osobnostních práv autorských, ale i poté, co se stane autorské dílo dílem volným (§ 28 AutZ), potom není projevem ochrany soukromých subjektivních práv v pravém slova smyslu, ale  jde o  způsob, kterým zákonodárce zakládá v  oblasti soukromého práva zvláštní autorskoprávní legitimaci (actio popularis)520 k ochraně obecného fondu (public domain), resp. kvality a struktury jeho jednotlivých prvků. 11.3 Autonomní public domain Autonomní public domain je  postavena na  obecné maximě svobody (čl.  2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), která se v oblasti soukromého práva projevuje v konceptu tzv. privátní autonomie (autonomie vůle).521 Díky tomu se nositel práv může svých práv zcela vzdát (majetková práva průmyslového vlastnictví), případně může ke svým 518 Telec/Tůma, 2007, s. 160. 519 Tůma In: Lavický, 2014, s. 490. 520 Telec/Tůma, 2007, s. 158. 521 Lavický In: Lavický, 2014, s. 55; Melzer/Tégl In: Melzer/Tégl, 2013, s. 44. 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 136 výtvorům poskytnout takovou volnou (veřejnou) licenci, která ostatním subjektům umožní bezúplatné a v zásadě neomezené užití jinak chráněných nehmotných statků (licence k autorským dílům, uměleckým výkonům).522 U práv duševního vlastnictví, která ke svému vzniku vyžadují formální registraci (např. § 11 odst. 2, § 34 odst. 3 ZákVyn; § 28 odst. 3 OchrZn; § 19 odst. 1, § 38 odst. 1 PrůmVz; § 11 odst. 2 UžitVz; § 26 OdrůdZák), rozhoduje vlastník/majitel těchto práv o vstupu daného nehmotného statku do public domain například tím, že neprodlouží dobu ochrany nebo že se výlučných práv vzdá jednostranným právním jednáním (§ 22 písm. c) ZákVyn, § 30 odst. 1 OchrZn, § 26 písm. b) PrůmVz, § 16 písm. b) UžitVz, § 25 odst. 1 OdrůdZák). Jiným příkladem může být i  zveřejnění vynálezu bez toho, že by původce či jeho právní nástupce podal na dané řešení přihlášku vynálezu. I zde dochází k tomu, že se na základě projevu vůle původce dané řešení (technická myšlenka) stává stavem techniky523 a nevztahují se k němu výhradní práva duševního vlastnictví (práva z  patentové ochrany, práva z ochrany užitno-vzorové). Ve všech těchto případech se změna zaznamenává do příslušného rejstříku průmyslově-právní ochrany, který je v kontextu ustanovení § 980 a násl. ObčZ veřejným seznamem524 a zápisy v něm provedené požívají presumpce všeobecné známosti a souladnosti se skutečným stavem (§ 980 odst. 1 a 2 ObčZ).525 U práv duševního vlastnictví, kde se neuplatňuje princip formálnosti (autorská práva, práva k nezapsanému průmyslovému vzoru, všeobecně známé ochranné známky), potom musíme rozlišovat, zda zákon dovoluje, aby se vlastník takových práv vzdal svým jednostranným projevem vůle, nebo zda existuje zákonný zákaz, který možnost vzdání se práv či jejich úplný převod neumožňuje (viz např. § 11 odst. 4, § 26 odst. 1 AutZ). Zmiňme, že zatímco práv k nezapsaným průmyslovým vzorům Společenství se jejich vlastník může vzdát (čl.  1 odst.  3 nařízení č.  6/2002/ES), u  autorských práv zákonodárce vzdání se práv zakazuje. Zatímco u osobnostních práv autorských to je logické, u majetkových práv autorských si lze představit, že by zákonodárce nemožnost vzdání se či převodu majetkových autorských 522 Srov. Myška, 2014, s. 18, 25; Peukert, 2012, s. 30. 523 Chloupek/Hartvichová et al., 2017, s. 26. 524 Kratochvíl In: Jakl, 2014, s. 23 a násl. 525 Srov. např. Charvát In: Koukal/Charvát/Hejdová/Černý, 2017, s. 511. 137 práv zrušil a namísto kvazidualistického systému by zavedl plný dualismus tak, jak se s ním setkáváme například ve Francii.526 S ohledem na legální zákaz vzdání se či převodu majetkových práv autorských je nutné v rámci autorskoprávní ochrany považovat za autonomní public domain pouze případy tzv. veřejných licencí. Bez ohledu na to, zda veřejné licence považujeme za dvoustranná právní jednání, která zakládají závazek (Myška,527 Husovec528 ), neboť z nich vyplývají nejen práva, ale i povinnosti (facere), nebo zda je charakterizujeme jako tzv. prostý protideliktní souhlas (Telec),529 je jejich podstatou skutečnost, že konkrétní autorské dílo je nabízeno k obecnému, bezúplatnému a časově neomezenému užití.530 Autorské dílo je do režimu obecného užívání (public domain) umisťováno nikoliv na  základě rozhodnutí zákonodárce, ale  na  základě autonomního projevu vůle nositele autorských práv. I  v  případě, že  bychom veřejné licence považovali za prostý protideliktní souhlas,531 nelze odhlížet od toho, že uživatel dílo užívá na základě obecné svobody jednání (Handlungsfreiheit), podobně jako je tomu u výjimkové public domain (viz dále). Můžeme zde však říci, že právní důvod užívání daného nehmotného statku je svým způsobem silnější u autonomní public domain, neboť obecná svoboda jednání je odvozena přímo od vůle nositele autorských práv, zatímco u výjimkové public domain jde toliko o bezesmluvní užití, které zakládá vůle zákonodárce. Vzhledem k tomu, že svoboda jednotlivce předchází existenci státu, který ji  pouze reflektuje a  uznává (viz  kapitola 16), je autonomní public domain svým způsobem důležitější než public domain výjimková. Domníváme se, že projev vůle směřující k umožnění obecného užití autorského díla nezakládá pouze absenci protiprávnosti jednání uživatele, který 526 „Osvědčenou legislativně právní inspirací by  pak mohla být např.  právní úprava francouzská, a to zejména ve vztahu k úpravě problematiky převodu práv k budoucím dílům a neznámým způsobům užití, formě převodní smlouvy, právních domněnek rozsahu převodu, ochraně zájmů autorů při sjednávání převodní ceny, včetně smluvního přímusu nabyvatele při podstatné změně podmínek apod.“ (Tůma, 2012, s. 69). 527 Myška, 2014, s. 127. 528 Husovec, 2013, s. 6. 529 Telec, Souhlas, nebo licenční závazek?, 2013, s. 459. 530 Myška, 2014, s. 104 a násl. 531 „Souhlasy, s nimiž se běžně setkáváme v právu duševního vlastnictví podobně jako ve všeobecném právu osobnostním, tedy nevedou ke vzniku právního závazku, a to ani netypového, protože zákon s nimi žádný takovýto následek nespojuje“ (Telec, Souhlas, nebo licenční závazek?, 2013, s. 459). 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 138 začal v dobré víře v projev vůle nositele autorských práv užívat autorské dílo pod některou z volných licencí, ale současně takový projev otevírá prostor obecné svobodě jednání jakožto jednomu ze základních strukturálních principů demokratického právního řádu,532 který se v soukromoprávních vztazích projevuje tím, že soukromé právo chrání „svobodu člověka a jeho důstojnost“ (§ 3 odst. 1 ObčZ). Pokud nějaké jednání (v  konkrétním případě užití autorského díla) není na základě autonomního projevu vůle nositele autorských práv zakázáno (nositel umožnil obecné užití daného statku), jde v kontextu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o jednání chráněné obecnou svobodou jednání. Právní řád zde tedy nechrání subjektivní užívací právo (Recht auf Nutzung),533 jako je tomu u závazku, ale svobodu („Nutzungsfreiheit“).534 11.4 Výjimková public domain Přestože jsou tradičně pojímány výjimky z autorskoprávní ochrany práva toliko jako omezení absolutních práv majetkové a  osobnostní povahy,535 domníváme se, že také možnost užít daný nehmotný statek na jejich základě je pokryta obecnou svobodou jednání (Handlungsfreiheit). Avšak obdobně, jako je tomu u autonomní public domain, ani zde právní řád nechrání soukromá subjektivní práva,536 ale svobodu, v jejímž rámci jednotlivec realizuje svou osobnost.537 Výjimková public domain souvisí se  sociální funkcí ochrany duševního vlastnictví.538 Zákonodárce nejenže poskytuje určitým statkům zákonnou ochranu postavenou na principu časově omezených výhradních práv, ale také umožňuje jejich bezesmluvní užití v případech, kdy jiný důležitý 532 Melzer/Tégl In: Melzer/Tégl, 2013, s. 85; Baroš In: Wagnerová, 2012, s. 64. Srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/04: „Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno“. 533 Stieper, 2009, s. 161. 534 Alexy, 1986, s. 197; Alexy, 1995, s. 236; Stieper, 2009, s. 162; Peukert, 2012, s. 35. 535 Prchal, 2016, s. 136 a násl. 536 Telec/Tůma, 2007, s. 340, 348. 537 Stieper, 2009, s. 159; Peukert, 2012, s. 68. 538 Schack, 2013, s. 4, 105; Stieper, 2009, s. 42 a násl.; Goldhammer, 2012, s. 69 a násl.; Hugo, 1940, s. 317. 139 zájem (vzdělávání, přístup k informacím a jejich šíření, osobní užití mimo rámec hospodářského styku apod.) odůvodňuje, aby uživatel nemusel získat souhlas nositele výhradních práv.539 Peukert nazývá čtvrtou oblast public domain jako „výjimkovou“ (spezifische Gemeinfreiheit), a to z toho důvodu, že autorská díla, ochranné známky, zapsané či nezapsané průmyslové vzory, vynálezy chráněné patentem či  technická řešení chráněná užitným vzorem apod. může každý bezúplatně užít za  stejných podmínek, které stanoví zákon. Práva majitele patentu tak nejsou porušena, pokud uživatel užívá chráněný vynález v rámci zákonných omezení [vynález je užíván např. tzv. předchozím uživatelem (§ 17 ZákVyn) nebo „při činnostech prováděných s předmětem vynálezu pro experimentální účely“ (§ 18 písm. e) ZákVyn)], autorské dílo je užíváno v rámci osobní potřeby fyzické osoby (§ 30 AutZ), ochranné známky jsou užívány ve slovnících (§ 9 OchrZn) apod. Domníváme se, že z hlediska svobody spočívající v možnosti bezesmluvního užívání daného statku není, co do podstaty, rozdílu mezi strukturální, časovou, autonomní či výjimkovou public domain.540 Ve všech těchto případech může každý subjekt, který splňuje zákonem stanovené podmínky (princip rovnosti), užít daný nehmotný statek. Rozdíl je v tom, že u strukturální public domain nejsou, oproti výjimkové public domain, stanoveny bližší podrobnosti užití. Naproti tomu u výjimkové public domain jsou omezení podstatně přísnější (§ 29 AutZ, čl. 9 odst. 2 Bernské úmluvy, čl. 13 Dohody TRIPS). Peukert nicméně zmiňuje, že je pouze věcí právně metodologickou, zda je užití určitého statku právně volné na základě toho, že je daný předmět z příslušné duševně vlastnické ochrany zcela vyloučen (srov. například označení, která naplňují absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti – § 4 OchrZn), nebo zda je užití jinak chráněného statku povolené na základě některé ze zákonem 539 „Außer auf die Einwilligung des Urhebers kann sich eine berechtigte Werknutzung auch auf gesetzlich vorgesehene freie Werknutzungen, gesetzliche und Zwangslizenzen gründen. Diese außervertraglichen Rechtsinstituten sollen die Befriedigung des gesellschaftlichen Interesses in den Fällen gewährleisten, für welche sich ein Vertragsweg nicht eignet oder ungenügend erscheint“ (přel. „S výjimkou souhlasu autora může legitimní užívání díla vycházet také ze zákonem předvídaného volného užití, zákonných nebo nucených licencí. Tyto mimosmluvní užívací právní instituty zajišťují uspokojování společenského zájmu v případech, kdy smluvní užití není vhodné nebo dostatečné“; Knap, 1977, s. 116). Obdobně viz Prchal, 2016, s. 94. 540 Peukert, 2012, s. 34, 35. 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 140 stanovených výjimek: „Dogmaticky se nacházíme ‚na druhém břehu‘ právní ochrany, a tudíž v oblasti public domain“.541 Pokud například srovnáme časově vymezenou public domain, kde zákonodárce omezuje uživatele autorského díla v tom, že volné dílo nesmí být užíváno způsobem, který by snižoval jeho hodnotu (§ 11 odst. 5 AutZ), a současně je nutné (pokud je to obvyklé), uvést jméno autora, s pravidly stanovenými u tzv. citační licence (§ 31 odst. 1 in fine: „vždy je však nutno uvést, je-li to možné, jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen“), vidíme, že základní principy užití jsou velmi podobné. Dané dílo může kdokoliv bezesmluvně užít za podmínek, které stanoví zákon. Odlišnost je toliko v podmínkách užití (zejména co do otázky úplatnosti/bezúplatnosti užití), které jsou u výjimkové public domain více restriktivní, neboť u volného užití (§ 30 AutZ) a bezúplatných zákonných licencí (§ 31 a násl. AutZ) musí být dodrženy podmínky tzv. tříkrokového testu (§ 29 AutZ).542 Pravdou je, že se ani u strukturální, ani u časově vymezené public domain tříkrokový test neuplatňuje (§  29 odst.  1  AutZ). Neznamená to  však, že by aplikace pravidla stanoveného v § 29 AutZ (resp. čl. 9 odst. 2 Bernské úmluvy, čl. 13 Dohody TRIPS) zásadním způsobem odlišovala výjimkovou public domain od strukturální public domain či časově vymezené public domain. Svoboda jednání je pouze jiným způsobem omezována ve prospěch absolutních práv majetkové a osobnostní povahy. K podobným závěrům dospívá i Malte Stieper, který s využitím Alexyho závěrů charakterizuje postavení subjektu užívajícího autorské dílo na základě některé z autorskoprávních bezúplatných licencí (v českém právu § 31 a násl. AutZ; v německém autorském právu § 45 a násl. Urheberrechtsgesetz) jako právní pozici, která nespočívá na  soukromých subjektivních právech (Recht auf etwas, Recht auf Nutzung),543 ale na svobodě (Nutzungsfreiheit).544 541 „…dogmatisch befindet man sich hier wie dort ‚jenseits‘ der Rechte und mithin in der Gemeinfreiheit“ (Peukert, 2012, s. 34). 542 Prchal, 2016, s. 136 a násl.; Telec/Tůma, 2007, s. 340 a násl.; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 51; Stieper, 2009, s. 100 a násl. 543 „Die bloße Abwesenheit eines Verbots begründet als solche daher noch kein auf eine bestimmte Person bezogenes ‚subjektives Recht ‘ “ (přel. „Pouhá neexistence zákazu jako takového totiž nezakládá jakékoliv ‚subjektivní právo‘ ve prospěch konkrétní osoby“; Stieper, 2009, s. 160). 544 Stieper, 2009, s. 162 a násl. 141 Svoboda představuje třístranný vztah mezi nositelem svobody, narušitelem svobody a  objektem svobody,545 přičemž souvisí s  tím, že  určitý subjekt je oprávněn konat nebo nekonat, jinými slovy není mu uložen ani zákaz jednání, ani není jeho jednání právně vyžadováno.546 Právní pozice uživatele autorského díla je jak u bezúplatných zákonných licencí (§ 31 a násl. AutZ), tak u tzv. volného užití (§ 30 až 30 b) AutZ) odvozena od absence zákonného zákazu či příkazu, a jedná se tedy o svobodu.547 Na rozdíl od konceptu soukromých subjektivních práv neposkytují bezúplatné zákonné licence (resp. volné užití) žádné právo na konání, které by bylo vynutitelné vůči jednomu subjektu (relativní právo) či vůči všem (absolutní práva), ale zakotvují všem osobám stejnou svobodu v užívání autorského díla.548 Přestože v české autorskoprávní doktríně takto doslovně výše uvedený závěr nezazněl, můžeme jej nepřímo dovodit z Telcových závěrů ohledně absence protiprávnosti užití díla u tzv. volných licencí či bezúplatných zákonných licencí. Telec konstatuje, že souhlas, ať již jde o souhlas autora, či o souhlas (ve  smyslu vyloučení protiprávnosti) zákonodárce, způsobuje, že  určité užití jinak chráněného statku není právně zakázané.549 V dané souvislosti dovozuje, že „uživatel díla, jednající způsobem dovoleným přímo zákonem, je přitom oprávněn k zákonem stanovenému účelu dílo bezplatně užít (nabývá bezplatnou licenci – svolení, a to ex lege), avšak není povinen tak skutečně učinit“.550 Vidíme, že se tyto závěry zcela shodují se závěry německé autorskoprávní doktríny s tou výhradou, že v českém právu dosud nejspíše nikdo necharakterizoval užití realizované v rámci výjimek z autorského práva jako svobodu (Nutzungsfreiheit), která by podléhala ústavněprávní i soukromoprávní ochraně (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; § 3 odst. 1 ObčZ). 545 Alexy, 1986, s. 194 a násl.; Alexy, 1995, s. 236. 546 Alexy, 1986, s. 202. Obdobně viz Knapp, 1995, s. 17. 547 „Die dem einzelnen Nutzer von einer Schranke des Urheberrechts eingeräumte Rechtsposition ist daher primär als rechtliche Freiheit zu qualifizieren“ (přel. „Právní pozice přidělená jednotlivému uživateli výjimkou z autorskoprávní ochrany proto musí být především kvalifikována jako svoboda v právním smyslu“; Stieper, 2009, s. 162). 548 Ibid. 549 Telec, Souhlas, nebo licenční závazek?, 2013, s. 457 a násl. 550 Telec/Tůma, 2007, s. 340. 11 Vymezení Gemeinfreiheit (public domain) dle Peukerta 143 12 SHRNUTÍ SPOLEČNÝCH PRINCIPŮ VŠECH OBLASTÍ PUBLIC DOMAIN Všechny čtyři kategorie public domain vymezují množinu statků, které jsou určeny k  obecnému užívání (obecné statky). Tím se  tyto obecné statky principiálně odlišují od statků, které jsou v určitém rozsahu551 (územním, časovém, personálním, věcném) chráněny absolutními právy osobnostní a majetkové povahy (soukromé statky), stejně jako od statků, které je možné užít na základě kolektivní vůle určitého společenství (statky kolektivní).552 Obecné statky, mezi které patří i námi sledovaná autorskoprávně volná složka díla, představují tu oblast působení práva, kde se „libovůle jednoho slučuje s libovůlí druhého“, aniž by bylo nutné užívání statku podmiňovat souhlasem jiné osoby (případně určitého společenství osob). V dané souvislosti můžeme znovu zmínit Pufendorfův závěr, že není podstatného rozdílu mezi exkluzí, kterou zakládá vůle společenství, a exkluzí, která je založena na vůli jed- notlivce.553 Jestliže potom zákonodárce umožňuje bezesmluvní a bezúplatné užití daného statku a zakotvuje tuto možnost pro všechny subjekty, které splňují zákonem stanovené podmínky, jedná se o užití nehmotného statku v režimu communium negativum, tedy stavu, kdy užití daných statků „nepatří nikomu“554 a každý je může užívat v rámci obecné svobody jednání.555 V jiném slova smyslu můžeme uvedené obecné statky charakterizovat i jako ono svobodné moře (Mare liberum), v jehož rámci může každý realizovat své vlastní aktivity. Hugo Grotius dovozoval, že každý národ může svobodně cestovat za jiným národem a obchodovat s ním.556 Moře totiž nepodléhá 551 K rozdílnosti rozsahu duševně vlastnické ochrany v jednotlivých státech viz též Telec In: Srstka, 2017, s. 38 a násl. 552 Peukert, 2012, s. 49; Peukert In: Kur/Mizaras, 2011, s. 197 a násl.; Boyle, 2008, s. 62. 553 Pufendorf, 1672, s. 455. 554 „[…] erklärte Handlungen gehören niemandem […]“. Peukert, 2012, s. 35. 555 „Mithin hat jedermann die gleiche Freiheit, das betreffende Immaterialgut im Rahmen der Gesetze diskriminierungsfrei zu verwenden“ (přel. „Každý má tedy stejnou svobodu užívat bez diskriminace daný statek v rámci právní úpravy“; Peukert, 2012, s. 35). „Denn die Schranken erlauben die betreffende Nutzung gerade allen Personen, welche die gesetzlichen Voraussetzungen der Schranke erfüllen“ (přel. „Protože tato omezení umožňují příslušné užití právě těm všem osobám, které splňují zákonné požadavky stanovené výjimkou“; Stieper, 2009, s. 162). 556 „Licere cuius genti quamvis alteram adire, cumque ea negatori“ (přel. „Jakémukoliv národu je dovoleno obchodovat s jakýmkoliv jiným národem, ke kterému dorazí“; Grotius, 1609, s. 1). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 144 přivlastnění, ale je svobodné a nepatří nikomu. Tak jako Portugalci nebyli dle Grotia oprávněni bránit Nizozemcům v obchodování s Východní Indií, ale obchod s těmito oblastmi byl svobodný a přístupný všem národům,557 stejným způsobem může každý člověk realizovat svou osobnost „v  moři obecné svobody jednání“,558 která je  v  oblasti duševního vlastnictví označována jako public domain. Jestliže zákonodárce stanoví, že určitý statek může každý užít za podmínek stanovených zákonem (princip rovnosti), znamená to, že v rozsahu takového užití uživatel realizuje svou svobodu (§ 3 odst. 1 ObčZ) a nezasahuje ani do práv ke statkům soukromým, ani do práv ke statkům kolektivním. Tyto závěry můžeme podpořit slovy Sobka s Melzerem, kteří uvádějí, že „[soukromé] právo umožňuje interakci nezávislých osob, sledujících své vlastní účely, při zachování rovnosti jejich svobody. Nemá nutit lidi ke shora nadiktovanému štěstí, ale má jim zajistit stejné podmínky k tomu, aby sledovali štěstí, jak si ho oni sami pro sebe jako jednotlivci definují“.559 Volba účelu užívání obecných statků, stejně jako rozsahu a forem využití svobody zůstává na autonomním rozhodnutí jednotlivce. Obecnou svobodu jednání u nehmotných statků, které spadají do oblasti public domain, by  potom v  obecné rovině nemělo narušovat ani právo na ochranu proti nekalé soutěži. V německé560 i rakouské561 nekalosoutěžní doktríně platí základní princip, jenž se nazývá jako „svoboda napodobování“ (Nachahmungsfreiheit), který znamená, že pokud některé prvky nejsou chráněny právy duševního vlastnictví (ať již apriorně nebo posteriorně), je možné 557 „Quare cum et ius et aequum postulet, libera nobis ita ut cuiquam esse Indiae commercia, superest, ut sive cum Hispanis pax, sive indutiae fiunt, sive bellum manet, omnino eam, quam a natura habemus libertatem tueamur“ [přel. „A tak protože požaduje právo a spravedlnost, abychom měli svobodné obchodování s Indií, zbývá, abychom zcela chránili svobodu, kterou máme od přirozenosti (danou), ať už se uzavře mír nebo příměří se Španěly, nebo bude pokračovat válka“; Grotius, 1609, s. 62]. „Secundum haec igitur Vir bonus iudicans Batavis libertatem commerciorum adjudicaret, Lusitanos et caeteros qui eam libertatem impediunt vetaret vim facere, damna restituere juberet“ (přel. „Podle toho by tedy správný člověk v roli soudce Holanďanům přiznal svobodu obchodování, Portugalcům a ostatním, kteří té svobodě brání, by zakázal dopouštět se násilí a přikázal by jim nahradit škody“; Grotius, 1609, s. 65). 558 „[…] ocean of  freedom“ (Kur, 2009, s.  292). K  problematice obecné svobody jednání v soutěžním právu viz Hajn, 2010, s. 40. 559 Sobek/Melzer In: Melzer/Tégl, 2013, s. 263. 560 Köhler In: Köhler/Bornkamm, 2015, s. 403 a násl.; Wiebe In: Heermann/Schlingloff, 2014, s. 1805. 561 Wiebe In: Wiebe/Kodek, 2009, s. 262; Kucsko In: Kucsko, 2003, s. 92. 145 12 Shrnutí společných principů všech oblastí public domain je volně využívat v rámci hospodářské soutěže,562 ledaže zde existují zvláštní soutěžněprávní okolnosti (například získaná soutěžní příznačnost), které jdou nad rámec podmínek obecného užívání stanovených příslušnou duševně vlastnickou úpravou.563 Uplatňování nekalosoutěžních nároků tam, kde zákonodárce zakládá obecné užívání nehmotných statků, by totiž jednak nabourávalo dělbu moci (soudy by v rozporu s výslovnou vůlí zákonodárce poskytovaly ochranu statkům, které mají být na  základě výslovného rozhodnutí zákonodárce právně volné), jednak by fakticky zakotvovalo časově neomezenou ochranu, a práva duševního vlastnictví, která jsou časově omezená, by se jevila jako obsoletní. Kromě toho je nekalosoutěžní omezování přebírání obecných statků v rozporu se samotnými základy hospodářské soutěže, kde platí, že užívání nechráněných prvků patří mezi základní podnikatelské strategie.564 Tak jako nikdo nemůže zakázat soutěžiteli, aby využíval na území České republiky vynález, který je  patentově chráněn toliko na  území Spolkové republiky Německo, stejně tak obecně nikdo nemůže soutěžiteli bránit, aby využíval statky, které spadají do strukturální či časově vymezené public domain. Podobně jako vědci budují svá vědecká díla díky parémii „stání na ramenou obrů“ (viz kapitola 21.3), i podnikatelé budují své inovační programy na tom, co již bylo objeveno, vytvořeno či vynalezeno, případně na tom, co vůbec nemůže být chráněno právy duševního vlastnictví. Soutěžní právo může ve výjimečných případech limitovat obecnou svobodu jednání, pokud se jedná o nekalost způsobu, jakým je imitace určitých prvků prováděna, nikoliv co se týče samotného přebírání volných prvků. I v takovém případě 562 Ohly In: Ohly/Sosnitza, 2014, s.  408. Viz  též rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Hummel-Figuren“, sp. zn. I ZR 68/51. („Wo die von diesen Sondergesetzen gezogenen Grenzen einen Schutz des ästhetischen Gehalts ausdrücklich und absichtlich ausschließen, kann dieser nicht über andere Rechtsnormen gewährt werden“; přel. „Tam, kde omezení uložená podle zvláštních zákonů výslovně a záměrně vylučují ochranu estetických prvků, nemůže být zákaz užívání dovozován z jiných právních norem“, bod 19). 563 Ohly In: Ohly/Sosnitza, 2014, s. 408. Viz též Husovec In: Kropaj/Kropajová, 2015, s. 171. 564 Ohly In: Ohly/Sosnitza, 2014, s.  408. Srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Bonito Boats, Inc. v. Thunder Craft Boats, Inc., 489 U. S. 141 (1989): „Imitation and refinement through imitation are both necessary to invention itself and the very lifeblood of  a competitive economy“ (přel. „Imitace a zdokonalení na základě imitace jsou nezbytné pro vynález sám, stejně jako pro samotnou životaschopnost konkurenceschopné ekonomiky“, s. 146). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 146 je  však nezbytné nekalosoutěžní ochranu aplikovat toliko subsidiárně565 a při vážení zúčastněných kolidujících zájmů.566 Dle našeho názoru je společným základem všech částí public domain obecná svoboda jednání, která je na ústavní úrovni chráněna čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (blíže viz kapitola 16) a v oblasti soukromého práva (tj. v horizontálních vztazích) ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ („Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka […]“). To však nevylučuje, abychom s ohledem na specifika konkrétního diskursu aplikovali i jiná ustanovení Listiny základních práv a  svobod, která zakotvují specificky zaměřené svobody, jako jsou svoboda projevu či svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 17 odst. 2; čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), případně abychom výjimky a omezení posuzovali na základě čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (omezení majetkových práv; viz kapitola 20.3). Musíme však zdůraznit, že obecná svoboda jednání je nezávislá na státu a  demokratický právní stát ji  pouze uznává jako jeden ze  svých základních strukturálních principů.567 Obecná svoboda jednání nevyžaduje bližší zdůvodnění, jedná se o „základní atribut právního státu“, který se projevuje v „respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů a na straně druhé sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a kdy je takový zásah proporcionální s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo“.568 Obecná svoboda jednání ve svém prazákladu není právním institutem, jedná se o základní a přirozený předpoklad pro uspořádání lidské společnosti a právního státu,569 který „pouze vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem“.570 Z  tohoto hlediska potom představuje právě obecná svoboda jednání ústavněprávní základ pro  veškerou právní úpravu nehmotných statků.571 565 Husovec In: Kropaj/Kropajová, 2015, s. 171; Ohly In: Ohly/Sosnitza, 2014, s. 408. 566 Wiebe In: Heermann/Schlingloff, 2014, s. 1806. 567 Srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, I. ÚS 167/04, Pl. ÚS 19/09. 568 Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03. 569 Baroš In: Wagnerová, 2012, s. 64. 570 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/04. 571 Peukert, 2008, s. 74. 147 Právo a svoboda jsou spolu úzce spjaty, neboť právo je z obecné svobody odvozeno.572 V  dané souvislosti můžeme znovu zmínit Kantovo tvrzení, že právo má respektovat lidskou svobodu a vytvořit „souhrn podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“.573 Jestliže potom zákonodárce zakotvuje výhradní užívání nehmotných statků, jejichž přirozená povaha je ubikvitní a nerivalitní, ve prospěch konkrétní osoby (statky soukromé) nebo ve  prospěch určitého společenství (statky kolektivní), děje se tak vždy na úkor obecné svobody jednání, která je základem pro užívání nehmotných statků v jejich přirozeném stavu. Uvedený pohled, který za  primární považuje obecnou svobodu jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, § 3 odst. 1 ObčZ), přičemž práva duševního vlastnictví z ní představují výjimku,574 neboť tuto obecnou svobodu omezují ve prospěch soukromých subjektivních práv majetkové a osobnostní povahy, je možná poněkud neobvyklý. Domníváme se nicméně, že má své hluboké liberální filosofické zakotvení, které může v českém prostředí vycházet z ústavněprávních tradic potvrzených judikaturou Ústavního soudu a také reflektovat liberální filosofické zakotvení recentního českého soukromého práva (k tomu blíže viz kapitola 16). 572 Kant, 1797, s.  XXXIV. K  problematice svobody jako principu v  soukromém právu viz Melzer/Tégl In: Melzer/Tégl, 2013, s. 82, 85; Lavický In: Lavický, 2014, s. 55. 573 „Das Recht ist also der Inbegriff der Bedingungen, unter denen die Willkür des einen mit der Willkür des andern nach einem allgemeinen Gesetz der Freiheit zusammen vereinigt werden kann“ (Kant, 1797, s. XXXIII). České soukromé právo, jehož součástí je i právo autorské, je přitom postaveno na Kantovských základech („[…] podobně jako ABGB se inspiruje… v kantovském liberalismu“; Sobek/Melzer In: Melzer/Tégl, 2013, s. 262), které spočívají v důrazu na lidskou svobodu a důstojnost člověka. 574 Kur, 2009, s.  292; Geiger, Fundamental Rights, a  Safeguard for the Coherence of Intellectual Property Law?, 2004, s. 273; Vorhoof In: Ginsburg/Besek, 2002, s. 639; Peukert, 2008, s. 896 a násl. Srov. též „The public domain entails the absence of  individual protection for, or exclusive rights to, a work. Once communicated, creative content belongs, as a matter of  principle, to the public domain. In other words, the fact that works are part of  the public domain is not a consequence of  the lapse of  copyright protection. Rather, protection is the exception to the rule that creative content becomes part of  the public domain once communicated“ [přel. „Obecný fond (public domain) znamená neexistenci individuální ochrany nebo výhradních práv k dílu. Jakmile je kreativní obsah zpřístupněn veřejnosti, patří zásadně do public domain. Jinými slovy, skutečnost, že díla jsou součástí public domain, není důsledkem zániku ochrany autorských práv. Ochrana je spíše výjimkou z pravidla, že se kreativní obsah stává součástí public domain, jakmile je zpřístupněn veřejnosti“; rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), bod 66]. 12 Shrnutí společných principů všech oblastí public domain 149 13 VYBRANÉ METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY K AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÉ SLOŽCE DÍLA Výše jsme se pokusili autorskoprávně volnou složku díla začlenit do kategorie obecných statků, jejichž užívání je postaveno na obecné svobodě jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, § 3 odst. 1 ObčZ) s tím, že aplikace jiných ustanovení Listiny základních práv a svobod (např. čl. 17 odst. 2; čl. 11 odst. 3) není vyloučena s ohledem na specifika příslušného diskursu (viz kapitoly 17 a 20). Současně jsme vymezili základní principy, kterými je tato kategorie statků ovládána: obecnost a bezúplatnost užívání, absence individuálního či kolektivního souhlasu nutného k jejich užívání, možnost provádění autonomních rozhodnutí v rámci svobodného prostoru. Jestliže jsme v kapitole 7 stanovili, že autorskoprávně volná složka díla zahrnuje šest základních oblastí: (i) abstraktní výsledky tvůrčí činnosti, (ii) skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí (objektivně existující skutečnosti), (iii) vědecké myšlenky, (iv) principy a myšlenky, na kterých jsou postaveny počítačové programy, (v) volná díla, a konečně (vi) díla vyloučená z ochrany ve veřejném zájmu, vidíme, že z hlediska struktury public domain lze autorskoprávně volnou složku díla podřadit jak pod strukturální, tak pod časově vymezenou či výjimkovou public domain.575 První dvě oblasti public domain přímo naplňují obecný fond,576 na  jehož základě jsou následně vytvářeny nové tvůrčí výsledky. Výjimková public domain k nim přistupuje na základě zveřejnění autorského díla577 , neboť již v tomto okamžiku se autorské dílo stává součástí obecného fondu (viz kapitola 11.2), s čímž souvisí možnost užívat konkrétní části díla na základě svobody vymezené výjimkami z autorskoprávní ochrany. 575 Autonomní public domain budeme v další části této práce opomíjet. Pro autonomní public domain, která se opírá o základní princip soukromého práva, kterým je autonomie vůle, totiž platí obdobné principy, jako pro výjimkovou public domain. Obě zakládají užívací svobodu (Nutzungsfreiheit), na níž je obecné užívání daného statku postaveno. 576 „Do obecného fondu náleží vše, co je předmětem obecného užívání, a to nejen z hlediska vlastního obsahu, ale i formy a vyjadřovacích prostředků a vše, co je objektivně determinováno, takže nemůže tvořit výsledek individuální činnosti“ (Knap, 1974, s. 34). 577 Zde opět odhlížíme od ustanovení § 29 odst. 2 AutZ, který ve výjimečných případech umožňuje bezesmluvně užít i dosud nezveřejněné dílo. Možnost takového bezesmluvního užití považujeme za problematickou s ohledem na zásah do osobnostního práva autora na zveřejnění díla (§ 11 odst. 1 AutZ). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 150 Všechny části public domain vytvářejí ono „podhoubí“, „common building blocks“578 či základní znalosti (Basiswissen),579 bez nichž by bylo nutné nová autorská díla vytvářet ex nihilo. Toto podhoubí si přitom zasluhuje stejnou ochranu, jaká je poskytována soukromým nebo kolektivním statkům. Bez „prezervace“ tohoto podhoubí bude podlamována možnost vzniku nových výsledků tvůrčí duševní činnosti, neboť „autorské dílo v obecném smyslu […] je vždy vytvořeno z obecného fondu a z individuálního autorskoprávního ztvárnění“.580 Vlastníci Walt Disney Studios, kteří s obavami sledují okamžik, kdy se postavička Mickey Mouse stane součástí obecného fondu,581 přičemž se snaží tomu zabránit využíváním známkoprávní ochrany,582 by měli s pokorou přiznat, že i samotný Walt Disney vytvořil na podkladu obecného fondu vlastní příběhy o Popelce či Sněhurce. Součástí obecného fondu nejsou pouze obecné statky typu logaritmické tabulky,Mendělejevovatabulkaperiodickýchprvků,Pythagorovavěta,Newtonovy zákony, denní zprávy, statistické grafy, chemické, fyzikální či  matematické vzorce, vědecké metody a postupy, literární a hudební formy, Shakespearovo vykreslení lidských povah, zdruhovělá označení (robot či linoleum) či historické události, ale také individuální prvky, které původně byly chráněny, ale s ohledem na uplynutí doby ochrany se z nich stala volná díla (§ 28 AutZ). Příklademobecnéhoužitíautorskoprávněvolnýchprvkůnámmůžebýthudební motiv, který se vyskytuje v symfonické básni Vltava od Bedřicha Smetany (1824– 1884), a současně jej nacházíme v izraelské hymně Hatikva. Jak Bedřich Smetana, tak autor hudby k izraelské hymně Samuel Cohen (1870–1940) využili lidového motivu (La Mantovana) a na jeho základě vytvořili vlastní hudební dílo.583 Jiným 578 Rachum-Twaig, 2016, s. 65. 579 Peukert, 2012, s. 20. 580 Knap, 1974, s. 37. 581 Macmillan, 2006, s. 58; Sprigman, 2002. 582 K problematice ochrany public domain před jejím známkoprávním privatizováním viz rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), body 92 až 102. 583 Za zmínku stojí, že hebrejské vysílání palestinského rozhlasu dokonce vysílalo shodnou část Vltavy namísto Hatikvy v době, kdy byla hymna sionistického hnutí v době britského protektorátu v Palestině zakázána. Hatikva se stala hymnou sionistického hnutí již v roce 1897, od roku 1948 je hymnou státu Izrael. Bedřich Smetana i Samuel Cohen použili shodné téma nezávisle na sobě. Je nanejvýš nepravděpodobné, že by Cohen někdy slyšel Smetanovu Mou vlast. Ani Smetana nemohl znát Cohenovo zhudebnění Hatikvy (v době jejího vzniku byl totiž již po smrti). Obě díla se přitom liší, a to jak melodicky, tak instrumentálně. Srov. též Gavriely-Nuri, 2007, s. 105; Joffe, 2004, s. 23. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 151 příkladem děl, která nesou podobné obecné prvky, mohou být kubistické obrazy Muž s loutnou od Georgese Braqua (1882–1963) a Španělské zátiší: slunce a stín od Pabla Picassa (1881–1973). Oba obrazy byly vytvořené v roce 1912. Přestože zpracovávají jiné téma, obsahují podobné abstraktní prvky, mají podobnou vizuální kompozici a strukturu. Oba obrazy spadají do uměleckého stylu kubismu, v němž jsou předměty zobrazovány z mnoha úhlů současně, oba obsahují dominantní vertikální cylindrický prvek, oba používají prvky písmen, číslic a symbolů. Podobné abstraktní prvky ostatně nalezneme i v jiných obrazech oboru auto- rů.584 Například v roce 1914 Pablo Picasso vytvořil obraz Mandolína a v témže roce Georges Braque namaloval obraz Housle. Obě tato díla, kromě podobného námětu (hudební nástroj), obsahují i podobné vizuální prvky. Pablo Picasso je ostatně znám svým výrokem, že „dobří umělci kopírují, zatímco ti nejlepší kradou“.585 Picassův výrok zde nepoužíváme z toho důvodu, abychom podrývali autorskoprávní ochranu, která chrání autorovu osobnost a jeho majetkové zájmy, ale spíše pro dokreslení toho, že umělecká inspirace patří mezi základní umělecké techniky.586 Autor se ve své tvorbě často inspiruje díly jiných autorů, a nachází se tak nejen v pozici aktivního tvůrce, ale rovněž v pozici uživatele, který využívá prvků obsažených v cizích dílech, a vytváří tak inspirovaná, nebo dokonce odvozená díla. Na uvedených příkladech vidíme, že určitá míra podobnosti autorských děl není ničím výjimečným. Zejména v době digitálního věku, kde je kopírování tak snadné (copy-paste),587 můžeme autory označit spíše za „prosumery“,588 než jako čisté producenty (producers) uměleckých či vědeckých děl. Autoři jsou tvůrci i uživateli589 zároveň. V daném kontextu se jeví jako podstatné, aby byl správně nastaven poměr mezi ochranou autorských práv (tj.  časově omezených výhradních práv 584 Witham, 2012, s. 55–58. 585 Sonvilla-Weiss In: Navas, 2015, s. 57; Dorner, 2011, s. 31. 586 Dorner, 2011, s. 31. 587 Dreier, 2011, s. 1060. 588 Toffler, 1980, s. 87. Skutečnost, že autoři pouze nevytvářejí autorská díla (producent), ale rovněž je sami užívají (consumer), se stává stále markantnější, zejména s rozvojem počítačové techniky a Internetu. Zatímco v dřívějších dobách bylo technicky obtížné převzít cizí výtvory nebo jejich části (fotografie, texty, hudba apod.), s rozvojem moderní techniky (nejnověji např. 3D skenování a 3D tisk) je tato možnost stále jednodušší. 589 Srstka rozlišuje mezi pojmem konzument a uživatel. Za konzumenta označuje osobu, která užije dílo pro osobní potřebu a dále jej neužívá, zatímco uživatelem rozumí toho, kdo s dílem dále nakládá. Srov. Srstka In: Srstka, 2017, s. 99. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 152 osobnostní a  majetkové povahy) a  ochranou obecné svobody jednání, která umožňuje užívání prvků spadajících do autorskoprávně volné složky. Nesprávné nastavení, ať již se jedná o rovinu normativní (legislativní), nebo rovinu aplikačně-interpretační (judikatorní),590 totiž může představovat nedůvodnou překážku pro vznik nových uměleckých či vědeckých děl.591 V následující části se proto pokusíme nastínit základní metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla. Našim cílem je nalezení způsobu, jak rozlišovat skupinu prvků, které mají podléhat autorskoprávní ochraně, od prvků, které naopak mají zůstat volně dostupné na základě obecné svobody jednání, případně na základě svobody uměleckého projevu. V  dané souvislosti provedeme bližší analýzu dvou základních metodologických přístupů. Prvním z  nich je  metoda vážení kolidujících zájmů (Interessenabwägung),592 kterou lze použít pro strukturální, časově vymezenou či výjimkovou public domain. Druhý přístup potom představuje metoda rozlišování prvků individuálních a neindividuálních (někdy též bývá nazývaná jako idea-expression dichotomy či Unterscheidung zwischen Form und Inhalt), která je použitelná pouze v oblasti strukturální public domain. Obě tyto metody potom musíme v  konečném důsledku doplňovat metodou poměřování základních práv a svobod, kterou se zabýváme ve druhé části této knihy (kapitola 14). 13.1 Metoda poměřování kolidujících zájmů Melzer uvádí, že pokud si uvědomíme „konflikt zájmů, který leží v základech interpretovaného ustanovení, můžeme se […] tázat proč […] byl daný konflikt zájmů 590 Knap, 1988, s. 9. Zmiňme zde například problematickou judikaturu českého Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ve  věci „Manažerský informační systém“, sp.  zn.  23 Cdo 971/2014, „BUN & THIGH MAX“, sp. zn. 23 Cdo 2962/2009), která umožňuje s pomocí nekalosoutěžní ochrany bránit užití těch prvků, jež spadají do oblasti strukturální public domain. Ke kritice názoru, že „tomu, co je pouhou myšlenkou či postupem, principem nebo metodou (a nepřísluší tudíž ochrana autorskoprávní podle § 2 odst. 6 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon), může svědčit ochrana soutěžněprávní“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve  věci „Manažerský informační systém“, sp.  zn.  23 Cdo 971/2014, „BUN & THIGH MAX“, sp. zn. 23 Cdo 2962/2009) viz např. Husovec In: Kropaj/Kropajová, 2015, s. 171 a násl. 591 Aufderheide In: Navas, 2015, s. 270 a násl., Handle, 2013, s. 171 a násl., Kopp, 2014, s. 182. 592 Schack, 2013, s. 5; Stang, 2011, s. 66; Kopp, 2014, s. 179 a násl. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 153 rozhodnut tak, jak byl rozhodnut“. Současně dodává, že „upřednostnění některého ze zájmů, které jsou ve vzájemném konfliktu, předpokládá zpravidla hodnotové rozhodnutí, tzn. že toto upřednostnění je odůvodněno něčím, co je obecně považováno za dobré, nějakou společenskou hodnotou“.593 Otázkou kolidujících zájmů se  v  oblasti autorského práva zabýval Karel Knap, který poměřování zájmů viděl ve dvou rovinách. První z nich byla rovina legislativního řešení spočívajícího v tom, jak má být určitý autorskoprávní institut nastaven (otázka kolizí de lege ferenda), druhá rovina směřuje ke správné aplikaci práva (otázka kolizí de lege lata).594 Kolize zájmů se také dle Knapa přímo promítá do funkce, kterou autorskoprávní instituty plní. Normativní či aplikační „kompromis“, který vychází z poměřování kolidujících zájmů, potom vymezuje například: (i) obsah a rozsah právní ochrany, včetně výjimek a omezení,595 (ii) pojmové znaky nehmotných statků v kontrapozici k obecnému fondu,596 (iii) vztah duševně vlastnické ochrany k jiným soukromým právům (např. právu vlastnickému),597 (iv) délku doby trvání duševně vlastnické ochrany,598 a konečně (v) následky neužívání některých nehmotných statků chráněných právy průmyslovými (zrušení ochranných známek pro neužívání, nucené licence u patentů na vynálezy).599 Z  hlediska kolize zúčastněných zájmů hraje u  autorskoprávní ochrany významnou roli skutečnost, že  se autorská díla svým zveřejněním stávají součástí obecného fondu (viz kapitola 11.2). Jestliže autor dílo zveřejní, vstupuje tím do komunikačního vztahu600 s uživatelskou veřejností. Autorské dílo přestává být dílem, které slouží pouze osobě svého tvůrce, ale začíná být prohlášením (Aussage) nebo vzkazem (Botschaft), který je určen ostatním osobám.601 593 Melzer, 2011, s. 161. 594 Knap, 1988, s. 9. 595 Knap, 1988, s. 12. 596 Knap, 1988, s. 15. 597 Knap, 1988, s. 16. 598 Knap, 1988, s. 17. 599 Knap, 1988, s. 18 a 19. 600 Schack, 2013, s. 4; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 61. 601 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 61. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 154 Z komunikačního cyklu potom vyplývá i okruh kolidujících zájmů,602 kterými jsou: (i) zájmy autora, (ii) zájmy prostředníků (vydavatelů, producentů), (iii) zájmy uživatelů a (iv) zájmy společnosti.603 Jestliže zákonodárce například vylučuje z  autorskoprávní ochrany určité výtvory, které jinak splňují pojmové znaky autorského díla (§ 3 písm. a) AutZ), řeší tím střet604 mezi individuálními zájmy autora a veřejným zájmem na přístup k obsahu úředních děl. Kolize právem chráněných zájmů se  samozřejmě promítá i  do  výjimek z autorskoprávní ochrany (§ 29 a násl. AutZ), tedy do oblasti tzv. výjimkové public domain. Jestliže zákonodárce v zákonem vymezených případech umožňuje bezesmluvní užití autorského díla, omezuje tím autorskoprávní ochranu ve prospěch užívací svobody (Nutzungsfreiheit),605 a to se zohledněním individuálních zájmů uživatelů (§ 30 AutZ) nebo obecného zájmu na rozvoji vědecké/umělecké tvorby či vzdělávací činnosti (§ 31 AutZ), šíření informací (§ 33, § 34 písm. b), c) a d) AutZ) či veřejného zájmu na výkonu veřejné správy (§ 34 písm. a) AutZ).606 Z Knapových závěrů vyplývá, že je třeba autorskoprávní řešení kolizí právem chráněných zájmů vnímat v kontextu toho, že je autorskoprávní ochrana součástí soukromého práva.607 Poukazuje tak například na to, že samotný vliv plynutí času na existenci subjektivních práv není specifikem pouze duševně 602 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s.  63; Schack, 2013, s.  5; Hilty, 2015, s. 819–820; Hilty, 2006, s. 180; Ghidini, 2010, s. 9 a násl.; Jaeger, 2013, s. 130–132; Kopp, 2014, s. 186; Stang, 2011, s. 60 a násl; Wegmann, 2013, s. 119. V českém právu se kromě Knapa (Knap, 1988, s. 9 a násl.) kolizemi zájmů zabývá Telec zejména s ohledem na ústavněprávní kolize základních práv a svobod (Telec/Tůma, 2007, s. 73; Telec, 2002, s. 61 a násl.; Telec, 2012, s. 5, 11; Telec In: Ganea/Heath/Schricker, 2001, s. 67 a násl.). Rovněž v Prchalově rozboru výjimek a omezení v oblasti autorskoprávní ochrany nacházíme prvky zkoumání kolizí zúčastněných zájmů (Prchal, 2016, s. 93). 603 Stang s poukazem na Rousseaua uvádí, že je nutné kvalitativně odlišovat zájmy celospolečenské (volonté génerale) od souhrnu zájmů všech jednotlivců (volonté de tous). Srov. Stang, 2011, s. 69. 604 Telec/Tůma, 2007, s. 72. 605 Stieper, 2009, s. 165 a násl. 606 Prchal, 2016, s. 183; Prchal In: Srstka, 2017, s. 131 a násl.; Telec/Tůma, 2007, s. 341. 607 Tuto tezi Knap samozřejmě nemohl expressis verbis vyjádřit s ohledem na dobové poměry v tehdejším Československu (rok 1988), nicméně z celého jeho textu, který byl inspirován díly Hubmannovými (Hubmann, 1974, s. 41 a násl.), Ulmerovými (Ulmer, 1960, s. 6 a násl.; Ulmer, 1980, s. 6 a násl.) či Trollerovými (Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 66, 112), je zřejmé, že Knap přistupuje k otázce řešení kolizí autorskoprávně relevantních zájmů klasickým civilistickým způsobem. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 155 vlastnické ochrany, kde se tradičně uplatňuje princip časové omezenosti doby ochrany (srov. výše časově vymezená public domain), ale že se v soukromém právu obecně setkáváme s tím, že subjektivní práva v určitém okamžiku vznikají a následně se vlivem času oslabují či zanikají. Jako příklad uvádí Knap promlčení či prekluzi.608 Právem chráněné zájmy tak mohou (díky působení času či nečinnosti nositele práv) „ztratit svou kvalitu zájmů právem chráněných, což může vést i k zániku subjektivního práva nebo k oslabení jeho prosaditelnosti ve vztahu k zájmům jiných účastníků právních vztahů, popř. k zájmu obecnému“.609 Obdobné kolize zájmů nenacházíme pouze u  výjimkové public domain či časově vymezené public domain, ale také u strukturální public domain. I zde zákonodárce z důvodu upřednostnění obecného zájmu na podpoře umělecké, vědecké či programátorské tvorby vylučuje určité prvky (abstraktní prvky, skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí, vědecké myšlenky, myšlenky a principy jednotlivých prvků počítačových programů) z autorskoprávní ochrany610 ve prospěch obecné svobody jednání. 13.1.1 Zájmy autora Při řešení kolizí zájmů, ať již jde o rovinu normativní (de lege ferenda) nebo o rovinu aplikační (de lege lata), nesmíme zapomínat na to, že se na straně autorských zájmů setkáváme nejen se zájmy majetkovými (vermögensrechtliche Interessen), ale  i  nemajetkovými (ideelle Interessen).611 Autor usiluje nejen o  ekonomické zužitkování svého díla (majetkový zájem), ale má také osobní vztah ke svému výtvoru, který nese pečeť jeho osobnosti612 (nemajetkové zájmy autora). 608 Knap, 1988, s. 17. 609 Knap, 1988, s. 12. 610 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 31; Peukert, 2012, s. 4. 611 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 63; Handle, 2013, s. 5–7; Stang, 2011, s. 62; Hubmann, 1974, s. 42; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 35; Telec/Tůma, 2007, s. 6, 141. V českém právu se do určité míry jedná o reflexi obecného rozlišování mezi soukromými majetkovými a osobními právy (Melzer/Telec/Tégl In: Melzer/Tégl, 2013, s. 184–188), resp. rozlišování mezi majetkovými a osobnostními právy autora (Telec, Některé základní a obecné otázky českého autorského práva 2. část, 2001, s. 41 a násl.; Telec In: Srstka, 2017, s. 46; Srstka In: Srstka, 2017, s. 84 a 94). 612 Knap, 1960, s. 14; Knap, Smluvní vztahy v autorském právu, 1967, s. 20; Knap, 1974, s. 32; Knap In: Brügger, 1976, s. 121; Telec/Tůma, 2007, s. 5, 19; Švidroň, 1991, s. 170. Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015; rozsudek SDEU ve věci Eva Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH (C-145/10): „Prostřednictvím těchto jednotlivých rozhodnutí tak může autor fotografického portrétu vytvořenému dílu vtisknout svůj ‚osobní dotek‘ “ (bod 92). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 156 Z  hlediska svých majetkových zájmů613 se  autor snaží zejména o  ekonomické zužitkování svého díla.614 Autor může investovat nemalé finanční náklady spojené nejen s vytvořením díla, ale rovněž s jeho užitím (šířením), a nese tak rizika615 spojená s tím, zda se mu vynaložené prostředky vůbec vrátí.616 Aby jeho náklady byly kompenzovány, má autor přirozený zájem na úplatném rozšiřování (§ 14 AutZ) či sdělování (§ 18 AutZ) rozmnoženin, v nichž je autorské dílo zachyceno,617 uživatelské veřejnosti. V této souvislosti obvykle usiluje o to, aby docházelo nejen k pokrytí nákladů spojených s vytvořením nebo šířením díla, ale rovněž aby užitím díla dosáhl zisku. Autorské právo tím, že autorovi přiznává absolutní majetková práva (§ 12 a násl. AutZ), posiluje jeho vyjednávací pozici na trhu.618 V ústavněprávní rovině jsou majetkové zájmy autora zohledněny především ochranou majetku zakotvenou v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, přičemž Spolkový ústavní soud v dané souvislosti dovodil, že podstatou majetkových práv autorských (grundgesetzlich geschützten Kern des Urheberrechts), která nesmí být vyprázdněna, je „zásadní přiznání majetkového prospěchu autorovi duševního výtvoru cestou soukromoprávní regulace a jeho svobody disponovat s dílem na vlastní odpo- vědnost“619 (viz též kapitola 20). 613 Hubmann, 1974, s. 43; Stang, 2011, s. 62; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 35; Schack, 2013, s. 5; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 63. 614 Telec, 2005, s. 4 a násl.; Telec/Tůma, 2007, s. 6; Handle, 2013, s. 6; Schack, 2013, s. 6; Ulmer, 1980, s. 3; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 35. 615 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 35. 616 Schack upozorňuje na to, že celá řada autorů, kteří díla nevytvářejí v pracovněprávním vztahu, žije pod hranicí životního minima (Schack, 2013, s. 6). 617 Ulmer, 1980, s. 3. Ulmer a následně též Loewenheim v dané souvislosti poukazují na sociální funkci majetkových autorských práv, která představují základ pro  uspokojování základních životních potřeb autora (Ulmer, 1980, s. 6; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 63–64). 618 Kopp, 2014, s. 187; Schack; 2013, s. 204 a násl.; Spindler In: Hilty/Drexl/Nordemann, 2009, s. 287 a násl.; Hilty/Peukert, 2004, s. 15. 619 „Zu den konstituierenden Merkmalen des Urheberrechts als Eigentum i.S. der Verfassung gehört die grundsätzlicher Zuordnung des vermögenswerten Ergebnisses der schöpferischen Leistung an den Urheber im Wege privatrechtlicher Normierung und seine Freiheit, in eigener Verantwortung darüber verfügen zu können. Das macht den grundgesetzlichen geschützten Kern des Urheberrechts aus“. Přel.: „Mezi určující znaky autorského práva v ústavněprávním smyslu patří zásadní přisouzení možnosti, aby autor získával majetkové zdroje vztahující se k jeho duševnímu výtvoru, a to na základě soukromoprávní regulace, stejně jako jeho svoboda tak činit na vlastní odpovědnost. To představuje ústavně chráněné jádro autorskoprávní ochrany“; usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66 (bod 34). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 157 Samotné majetkové zájmy bez toho, že by docházelo k jejich omezování ve prospěch jiných právem chráněných zájmů, by odůvodňovaly velmi širokou ochranu všech prvků díla, včetně prvků abstraktních, skutečností existujících nezávisle na lidském vědomí, vědeckých poznatků, teorií, objevů a metod, či principů a myšlenek, na nichž jsou postaveny prvky počítačových programů. Tato ochrana by navíc byla i časově neomezená.620 Schematickým přístupem, který zdůrazňuje ochranu majetkových práv a opírá se o Lockeovu teorii ochrany majetku,621 může být rčení, které používají někteří britští soudci: „What is worth copying is prima facie worth protecting“ (přel. „Co je hodno kopírování, je prima facie hodno i ochrany“).622 Dle tohoto názoru, který má blízko rovněž k Diderotově argumentaci směřující k časově neomezené autorskoprávní ochraně,623 má být v zásadě všechno, co má původ v  lidské činnosti, chráněno, včetně výtvorů, které se  neodlišují od  masy dennodenních a banálních výtvorů.624 Podstatné je, že pokud člověk zcela „vlastní“ svou osobnost, je „vlastníkem“ i všeho, co má v této osobnosti svůj původ. Nemajetkové zájmy autora se v českém autorském právu projevují zakotvením osobnostních práv absolutní povahy,625 či zvláštních osobnostních práv, 620 Stang, 2011, s. 63. 621 „The Labour of  his Body and the Work of  his Hands, we may say, are properly his“ (přel. „Práce jeho těla a dílo jeho rukou, můžeme říci, jsou skutečně jeho“; Locke, 1728, s. 160). 622 Srov. rozhodnutí Chancery Division of  the High Court of  Justice of  England and Wales ve věci University of  London Press, Ltd. v. University Tutorial Press, Ltd. [1916] 2 Ch. 601, s. 610. Ke kritice autorskoprávní ochrany postavené na těchto základech viz Macmillan, 2006, s. 176. 623 Diderot, 1763, s. 32. Viz též kapitola 11. 2. 624 Opačný názor prezentuje německá doktrína, viz např.: „Dem Alltäglichen, Banalen oder rein Handwerklichen muß der Schutz versagt bleiben“ (přel. „Každodenním, banálním nebo pouze manuálním výtvorům musí být odepřena ochrana“; Loewenheim, 1987, s. 769). 625 Mezi základní absolutní osobnostní práva patří: právo na osobování si autorství (§ 11 odst. 2 AutZ), právo rozhodnout o zveřejnění díla (§ 11 odst. 1 AutZ), právo na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Srstka In: Srstka, 2017, s. 84; Telec/Tůma, 2007, s. 146; Dobřichovský, 2013, s. 30 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 158 která se realizují prostřednictvím práva závazkového.626 Osobnostní práva zaručují svému nositeli, že jeho nemajetkové zájmy spočívající v ochraně jeho osobnosti či integritě jeho výtvoru, budou ostatními subjekty reflektovány. Pokud si  vezmeme například literární dílo vědecké (vědecký článek, monografie), lze si jen obtížně představit, že by si autor přál, aby jeho vědecké poznatky byly spojovány se  jménem jiné osoby. Naopak, právě autorovo jméno má být spojováno s novými vědeckými objevy či technickými řešeními, které vynalezl či objevil. Chce si vychutnat uznání vědecké komunity, a nehodlá připustit, aby „pohár slávy“ připadl někomu jinému. Osobnostní zájmy autora mají být respektovány i v případech, kdy se rozhodne své autorství utajovat (dílo anonymní – § 7 odst. 1 AutZ) či dílo vydávat pod jménem jiné osoby (dílo pseudonymní – § 7 odst. 1 AutZ). Je bytostným právem autora, aby zvážil společenskou, kulturní a politickou situaci, 626 Jedná se osobnostní práva autora (§ 11 AutZ) spojená s užitím díla v rámci licenčního závazku (§ 2371 a násl. ObčZ): právo autora udělit souhlas ke změnám díla, spojení díla s jiným dílem nebo zařazením díla do díla souborného (§ 2375 odst. 2 a 3 ObčZ), a právo autora na odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení (§ 2382 odst. 1 ObčZ). Oproti obecným osobnostním právům tato práva nepůsobí erga omnes, ale  pouze ve  vztahu ke konkrétní osobě (nabyvateli licence). Na druhou stranu tato práva, díky úzkému sepětí s osobností autora, zanikají jeho smrtí (§ 2009 odst. 2 ObčZ), nepodléhají promlčení (§ 612 ObčZ) a jsou nepřevoditelná (Melzer/Tégl/Telec In: Melzer/Tégl, 2013, s. 188). Sterling (Sterling, 2008, s. 298, 401) uvádí, že právo na odstoupení z důvodu změny přesvědčení (retraction right, Rückruf von Nutzungsrechten, droit de repentir) představuje komplementární právo k právu rozhodnout o zveřejnění díla (stejný závěr viz též Rigamonti, 2006, s. 362; Joffrain, 2001, s. 767). V německém právu (§ 42 Urheberrechtsgesetz) i v právu francouzském (čl. L121-4 Code de la propriété intellectuelle) se jedná o součást osobnostních práv v širokém slova smyslu (srov. Schack, 2013, s. 314 a násl.; Dietz/Peukert In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1048 a násl.; Desbois, 1978, 443; Metzger, 2002, s. 13, 136). Skutečnost, že zákonodárce chrání osobnostní práva, která obecně působí erga omnes, prostřednictvím relativních majetkových práv osobní povahy, je sice do určité míry nesystémová, nicméně v kontextu dělení soukromých subjektivních práv uvedeném v § 9 odst. 2 ObčZ (viz též Melzer/Tégl/Telec In: Melzer/Tégl, 2013, s. 188) jde nejspíše o přípustný způsob soukromoprávní regulace. O relativizaci osobnostních práv ostatně hovoří Tůma (Tůma In: Lavický, 2014, s. 399–400), který dovozuje, že „kupříkladu přirozené právo člověka na zdraví je v našem soukromém právu na úrovni zákona chráněno jak absolutním osobnostním právem na zachování tělesné a duševní integrity (viz § 91 a n. ObčZ), tak i některými relativními osobnostními právy pacienta (srov. zejm. zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách)“. Jako další příklady uvádí „soukromé relativní právo na odpověď a dodatečné sdělení podle tiskového zákona (zák. č. 46/2000 Sb.) a zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání (zák. č. 231/2001 Sb.), osobnostní práva vyplývající z antidiskriminačního zákona (zák. č. 198/2009 Sb.), dále některá osobnostní práva zaměstnanců stanovená v zákoníku práce (zák. č. 262/2006 Sb.), práva pacientů dle zákona o zdravotních službách (zák. č. 372/2011 Sb.) a zákona o specifických zdravotních službách (zák. č. 373/2011 Sb.)“. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 159 ve které má být dílo vydáno, a aby své jméno nedával přímo všanc cenzorům (v nedemokratických režimech), literárním kritikům či čtenářskému publiku jako takovému. Proto například Robert Galbraith je alter ego J. K. Rowlingové (*1965), Miroslav Petr byl pseudonymem Milana Uhdeho (*1936), Vlastimil Rada pseudonymem Karla Poláčka (1892–1845), George Orwell pseudonymem Erica Artura Blaira (1903–1950) nebo Mark Twain pseudonymem Samuela Langhorneho Clemense (1835–1910). Podobné závěry platí i ve vztahu k integritě díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Ani zde autor nemá zájem na tom, aby bylo zasahováno do prvků, které do díla vložil vlastní tvůrčí činností, aby byla měněna celková tvůrčí koncepce nebo aby jeho dílo bylo bez jeho souhlasu spojováno s jinými díly. V ústavněprávní rovině jsou osobnostní zájmy autora zohledněny ochranou jeho osobnosti zakotvenou zejména v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (viz kapitola 19). Osobnostní zájmy autora, jak již bylo několikrát řečeno, jsou sice omezovány již od okamžiku, kdy se autor rozhodne dílo zveřejnit (§ 11 odst. 1 AutZ), a umístit jej tak do obecného fondu,627 jehož plnou součástí se dílo stane po uplynutí doby ochrany majetkových práv (viz výklad provedený u časově vymezené public domain), nicméně v určitých případech jsou to právě osobnostní zájmy, které mohou převážit nad obecnou svobodou jednání a stanovit podmínky pro užití díla (resp. jeho prvků) mimo rámec osobnostních či majetkových práv autorských. Jedná se zejména o případy, kdy díky necitování cizích myšlenek (tj. vědeckých poznatků, teorií, objevů) dochází k  zásahům do  všeobecných osobnostních práv jejich tvůrce/původce (k tomu viz kapitola 13.2). 13.1.2 Zájmy prostředníků (vydavatelů, producentů) Vydavatel (producent) vstupuje do komunikačního cyklu v případech, kdy autor nemá dostatek zkušeností nebo možností, aby své dílo rozšiřoval svým čtenářům/divákům/posluchačům sám. Pokud má být autorské dílo šířeno efektivním způsobem a má se dostat k relevantní uživatelské veřejnosti (typicky u děl vědeckých), musí autor využít služeb subjektů, které dílo 627 Knap, 1977, s. 112. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 160 zprostředkují koncovým uživatelům.628 Jedná se například o vydavatele knih, filmové producenty či vysílatele. Jejich právní postavení je buď odvozeno od existence relativních majetkových práv (jedná se o nabyvatele autorskoprávní licence – § 2371 a násl. ObčZ), nebo jsou jejich majetkové zájmy chráněny právy souvisejícími s právem autorským (§ 75 a násl. AutZ).629 Na rozdíl od autorů, kteří k autorským dílům mají jak majetkové, tak nemajetkové zájmy, existují u  těchto prostředníků pouze zájmy majetkové,630 neboť na  základě (relativního) práva užít cizí autorská díla prostředníci maximalizují svůj zisk. Jak jsme uvedli u časově vymezené public domain, byli to právě vydavatelé, kteří se snažili ve Francii Diderotovým prostřednictvím631 nebo ve Velké Británii skrze tzv. Stationer’s Company o prosazení časově neomezené doby ochrany,632 a v současné době usilují v prostoru Evropské unie o zakotvení zvláštních práv vydavatelských.633 Vydavatel (producent) je ze své pozice podnikatelem, a proto mu jde zejména o dosažení zisku, jehož dosahuje tak, že úplatně šíří autorská díla, resp. jejich rozmnoženiny (§ 2376 odst. 4 ObčZ). Právní i hospodářská pozice prostředníků je primárně odvozena od postavení autora, a proto je v majetkovém zájmu vydavatelů, aby byla autorskoprávní ochrana co  nejširší634 (co do obsahu i rozsahu). V majetkovém zájmu prostředníků tak je nejen prodlužování doby ochrany autorských práv,635 ale také to, aby se autorskoprávní ochrana vztahovala i na ty prvky, které jsou z ní vyloučeny, případně aby docházelo k vytváření nových předmětů ochrany (ke kritice zavádění nových předmětů ochrany u tzv. tiskových děl viz kapitola 20.2). 628 Schack, 2013, s. 7; Handle, 2013, s. 9; Stang, 2011, s. 64. 629 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 233 a násl.; Schack, 2013, s. 303 a násl; Telec/Tůma, 2007, s. 666 a násl.; Prchal In: Srstka, 2017, s. 54. 630 Prchal In: Srstka, 2017, s. 60 a násl. 631 Hesse, 1991, s. 100. 632 Adamová In: Dávid/Sehnálek/Valdhans, 2010, s. 857 a násl.; Deazley, 2006, s. 90; Rose In: Deazley/Kretschmer/Bently, 2010, s. 67 a násl. 633 Viz čl. 11 návrhu Směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final. 634 Deazley, 2006, s. 45; Kostylo In: Deazley/Kretschmer/Bently, 2010, s. 31. V českém prostředí viz Prchal, 2016, s. 77. 635 Adamová In: Dávid/Sehnálek/Valdhans, 2010, s. 862. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 161 Jako příklad uveďme literární žánr, který jakožto abstraktní výsledek tvůrčí činnosti postrádající individualitu autorskoprávní ochraně nepodléhá.636 Literární žánr je označením pro obecné prvky, které obsahují literární díla určitého druhu.637 Bývalo by však nepochybným majetkovým zájmem prvního z  prostředníků (vydavatelů), který by  na  základě licence disponoval výhradním právem užít prvotní dílo nesoucí obecné prvky určitého žánru (např. žánru fantasy, detektivního žánru apod.), aby mohl vyloučit ostatní subjekty z užití těchto prvků, resp. aby mohl maximalizovat svůj zisk poskytováním podlicencí, které by uděloval ostatním subjektům na trhu. Jiným příkladem mohou být formáty televizních pořadů (Fernsehshow und Fernsehserien Formate).638 V  českém i  německém právu639 platí, že  samotný formát televizního pořadu není způsobilý k autorskoprávní ochraně, neboť obecné prvky („základní myšlenky, výběr postav či účinkujících, typický či charakteristický způsob vedení dialogů či moderování, situační umístění, jevištní dekorace, užití znělky nebo světelného upozornění, trvání pořadu, styl vedení kamery, osvětlení nebo střihu“),640 z nichž se tento formát skládá, jsou příliš abstraktní. Berking uvádí, že samotný formát může být chráněn, pouze pokud myšlenka roztřídění, sběru a uspořádání abstraktních prvků vytváří jednotné autorské dílo.641 Televizní formát je obvykle pouze obecným rámcem pro vytváření podobných pořadů či jednotlivých dílů seriálů. Pro posouzení případného zásahu do autorského práva či jeho ohrožení je rozhodující, zda „došlo k užití jednotlivých, formátem obsahově skloubených, pořadů či jejich autorskoprávně chránitelných prvků“.642 636 Ulmer, 1980, s.  130; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s.  144; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 72. 637 Kopp, 2014, s. 12. 638 Schack, 2013, s. 106. 639 Srov. rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „L’ecole des fans“, sp. zn. I ZR 176/01 (cit. dle. GRUR 10/2003, s. 876); rozsudek ve věci „Quizmaster“, sp. zn. I ZR 73/78, bod 18. 640 Telec/Tůma, 2007, s. 67. Obdobně viz Berking, 2002, s. 213. 641 Berking 2002, s.  214. Berking dovozuje, že  rozhodujícím klíčem pro  autorskoprávní ochranu televizních formátů je jejich individualita. Ta přitom bývá vyšší u formátu televizních seriálů než u formátu televizních pořadů. Formát televizních pořadů Berking srovnává právě s literárním žánrem (Berking, 2002, s. 219). Pokud je formát televizních pořadů natolik obecný, že jej lze považovat za jistý druh televizního žánru s abstraktními obecnými prvky (například kvízové soutěže), potom autorskoprávní ochraně nepodléhá. Jestliže však jde o individualizovaný televizní formát, potom může být v určitých případech chráněn jako dílo malé mince (Werke der kleinen Münze; Ibid.) 642 Telec/Tůma, 2007, s. 68. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 162 Při zdůrazňování majetkových zájmů producentů oproti obecné svobodě jednání uživatelů (jiných subjektů na trhu) můžeme dospět k závěru, že formát televizního pořadu sice autorskoprávně chráněn není, nicméně užití obecných prvků lze zakázat prostřednictvím nekalosoutěžní ochra- ny.643 Na tomto místě dodejme, že takové poměřování kolidujících zájmů je v obecné rovině přípustné, nicméně soudce aplikující právo by se měl v odůvodnění svého rozsudku vypořádat s tím, z jakých důvodů upřednostňuje majetkový zájem prostředníků nad obecnou svobodou jednání, která je normativně vyjádřena tím, že abstraktní prvky autorskoprávní ochraně nepodléhají (§  2  odst.  6  AutZ). Kupříkladu Schack upozorňuje na  to, že je možné abstraktní prvky (ideje/náměty) užívat i v hospodářském sty- ku.644 Německá judikatura potom k úspěšnému uplatňování nekalosoutěžních nároků u prvků, které jsou autorskoprávně volné, vyžaduje nastoupení dalších mimořádných okolností, jako je například parazitování na prvcích, které se staly příznačnými v příslušných obchodních kruzích, nebo poškozování dobrého jména jiného soutěžitele.645 Na  ústavněprávní úrovni jsou majetkové zájmy prostředníků chráněny především ústavně zaručenou ochranou majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Pokud se jedná o postavení prostředníků, kteří chtějí užívat autorskoprávně volnou složku díla (například vydávat volná díla nebo používat v jimi vydávaných dílech abstraktní prvky, jako je literární žánr, obecný námět, televizní formát), spadá ochrana jejich zájmů pod obecnou svobodu jednání (čl.  2 odst.  3 Listiny základních práv a  svobod; viz  kapitola  16) a v určitých výjimečných situacích (zejména při přebírání prvků spadajících pod vnější formu díla) též pod svobodu komerčního projevu (commercial speech; čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; viz kapitola 17). 13.1.3 Zájmy uživatelů Zájmy uživatelů jsou odvozeny od toho, že se autorské dílo svým zveřejněním stává součástí obecného fondu.646 S tím souvisí skutečnost, že uživatelé 643 Ibid. 644 „Frei sind Ideen auch dann, wenn sie kommerziell genutzt werden können“ (přel. „Myšlenky jsou volné i v případě, že by mohly být použity komerčně“; Schack, 2013, s. 105). 645 Ohly In: Ohly/Sosnitza, 2014, s. 408. 646 Knap, 1977, s.  112; rozsudek Soudního dvora ESVO ve  věci Municipality of   Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), bod 66. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 163 mohou chtít užívat autorské dílo na základě svobody zakotvené tzv. výjimkovou public domain. V  rámci užívací svobody (Nutzungsfreiheit) realizují svou osobnost a uspokojují nejrůznější potřeby, jako jsou touha po kráse a umění, relaxace, zábava, vzdělávání, výkon pracovních či hospodářských činností  apod. K  realizaci majetkových i  nemajetkových zájmů uživatelů slouží především výjimky z autorskoprávní ochrany, ať již jde o volné užití (§ 30 AutZ), nebo bezúplatné zákonné licence (§ 31 a násl. AutZ). Skupinu uživatelů můžeme v zásadě rozdělit na ty uživatele, kteří dílo pouze konsumují (cultural consumers; Kulturverbraucher),647 a na ty, kteří dílo využívají ke své další umělecké či vědecké tvorbě (prosumers).648 Zatímco u první skupiny jde o uživatele, kteří díla užívají pasivně a ke své osobní potřebě (nakoupení knihy, zhotovení fotokopie, zhlédnutí filmu v kině apod.), u druhé skupiny jde o aktivní užívání cizích výtvorů s cílem vytváření nových kulturních (uměleckých) statků, které po svém zveřejnění obohacují obecný fond. Jak již bylo uvedeno, mohou být zájmy uživatelů jak osobnostní, tak majetkové. Osobnostní zájmy uživatelů se  projevují například v  tom, že  svou osobnost realizují díky přístupu k cizím autorským dílům, zejména pokud jde o  návštěvu galerií, poslech hudby, sledování filmů, návštěvu divadel, četbu knih apod. Majetkové zájmy se potom projevují v tom, že užíváním cizích výtvorů může uživatel snižovat svoje pracovní (výrobní) náklady, zvyšovat své uplatnění na trhu (studium odborné literatury, studium jazyků), snižovat náklady na živobytí (přečtení knihy o úspoře energií) apod. Na ústavněprávní úrovni jsou zájmy uživatelů chráněny především obecnou svobodou jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), případně svobodou projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V některých případech, zejména pokud se jedná o užívání těch statků, které jsou chráněny jako kulturní památky či kulturní dědictví, může jít o právo na přístup ke kulturnímu bohatství (čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zde však již jde o užívání kolektivních statků, které je postaveno na jiných principech, než jaké obecně platí u public domain (viz kapitola 21). 647 Schack, 2013, s. 8. Viz též Srstka In: Srstka, 2017, s. 99. 648 Toffler, 1980, s. 87; Aufderheide/Jaszi, 2011, s. 77; Lee, 2011, s. 237 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 164 Dle našeho názoru nelze říci, že  by  zájmům uživatelů vždy odpovídala pouze co nejslabší autorskoprávní ochrana.649 Skutečností je, že na jednu stranu uživatelé chtějí, pokud možno, užívat co nejširší okruh autorských děl s co nejmenšími náklady. Na druhou stranu se však uživatelé domáhají toho, aby nabídka děl, která jsou určena k volnému užití nebo užití na základě některé z bezúplatných zákonných licencí, byla co nejširší, což v sobě zahrnuje otázku podpory vzniku uměleckých a vědeckých děl. S tím potom souvisí motivační funkce autorského práva, které má, kromě dočasné ochrany autorovy osobnosti a  jeho majetkových zájmů, vést k  podpoře vzniku autorských děl.650 V zájmu uživatelů tedy především je, aby autorskoprávní ochrana byla vyvážená (čl. 7 Dohody TRIPS; bod 31 preambule směrnice č. 2001/29/ES) a aby umožňovala jak vznik autorských děl, tak jejich přiměřené a odůvodněné obecné užívání v rámci některé z kategorií public domain (zejména pak výjimkové public domain). Zvláštní skupinou uživatelů (prosumerů) jsou potom vědečtí pracovníci. V  oblasti vědeckých děl je  totiž komunikační kontext tradičně postaven na sdílení vědeckých poznatků.651 Kvalitní vědecká díla vznikají díky „stání na ramenou obrů“ (viz též kapitola 21.2), přičemž obecné vědecké poznatky a objevy jsou považovány za právně volné, byť by i jinak splňovaly kritéria autorskoprávní individuality. S tím souvisí závěr, že u autorských děl vědeckých jsou zájmy autorů (a od nich odvozené zájmy prostředníků) omezovány ve prospěch zájmů ostatních členů vědecké obce. Ti k vlastní vědecké práci užívají v rámci výjimkové public domain autorskoprávně chráněné prvky (text, fotografie, části hudebních děl  atp.; § 31 písm. b) AutZ), cizí vědecké myšlenky, teorie a objevy (strukturální public domain), či volná autorská díla patřící do časově vymezené public domain. 649 Stang, 2011, s. 67. 650 Srov. tzv. incentive function of  copyright (Anreizfunktion des Urheberrechts), která se projevuje zejména v právu angloamerickém, nicméně našla své zakotvení i v bodě 4 preambule směrnice č. 2001/29/ES („Větší právní jistota a vysoká úroveň ochrany duševního vlastnictví poskytovaná harmonizovaným právním rámcem týkajícím se autorského práva a práv s ním souvisejících podpoří podstatné investice do tvůrčí a inovační činnosti včetně síťové infrastruktury a povede tím k růstu a vyšší konkurenceschopnosti evropského průmyslu, a to jak v oblasti obsahu a informačních technologií, tak obecněji v široké škále průmyslových a kulturních odvětví. Tato skutečnost zajistí zaměstnanost a podpoří vytváření nových pracovních míst“). Viz též Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 50; Stang, 2011, s. 57; Goldhammer, 2012, s. 133, 135; Merges, 2011, s. 134, 246; Bently/Sherman, 2014, s. 37; Katz, 1997, s. 877. 651 Merton, 1973, s. 274. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 165 13.1.4 Zájmy společnosti (veřejné a obecné) Matematicky vzato zahrnuje množina uživatelů i tyto jednotlivé uživatele. Z  toho bychom mohli dovozovat, že  souhrn zájmů jednotlivých členů množiny představuje zájmy celé množiny.652 Z hlediska kvantitativní analýzy by se mohlo zdát, že to, co je dobré pro většinu uživatelů, je dobré i pro celek. Obvykle tomu tak bude, nicméně pouhé kvantitativní hledisko se nejeví jako dostačující. Alexy, který se zabývá omezováním právních principů ve prospěch tzv. kolektivních dober (Kollektivgüter), upozorňuje na to, že jejich povaha je nedistribu- tivní.653 Ústavní soud přebírá Alexyho argumentaci a uvádí, že „ústavní úprava postavení jedince ve  společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a  svobod, jakož i ochranu veřejných statků (public goods, Kollektivgüter). Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání…“.654 Podobně jako u Rousseaua655 i u Alexyho vidíme, že  celospolečenské zájmy (ať již mají charakter zájmů veřejných či obecných), které se projevují v kolektivních dobrech, jsou nikoliv kvantitativně, ale kvalitativně odlišné od zájmů jednotlivců. V úvodu této monografie jsme potom rozlišili, že zatímco veřejné zájmy představují volonté génerale v její abstrahované podobě, obecné zájmy slouží jako prostředek k uspokojování zájmů individuálních (kollektive Güter als Mittel für individuelle Rechte).656 652 Tento utilitaristický přístup uplatňoval zejména Jeremy Bentham (1748–1832): „The interest of  the community, then, is what? The sum of  the interests of  the several members who compose it“ (přel. „Co je potom zájmem společnosti? Jde o souhrn zájmů řady jednotlivců, z nichž se skládá“; Bentham, 1823, s. 4). 653 Alexy, 1995, s. 240. 654 Srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 15/96. 655 „Il y a souvent bien de la différence entre la volonté de tous et la volonté générale; celle-ci ne regarde qu›à l›intérêt commun; l›autre regarde à l›intérêt privé, et n›est qu›une somme de volontés particulières: mais ôtez de ces mêmes volontés les plus et les moins qui s›entre-détruisent (a), reste pour somme des différences la volonté générale.“ (přel. „Mezi vůlí všech a obecnou vůlí je často veliký rozdíl; ta druhá sleduje pouze obecný zájem; ta první usiluje o soukromé zájmy a jde jenom o souhrn individuálních vůlí; ale pokud oddělíme od těchto vůlí jejich maxima a minima, která se vzájemně ruší, zůstává nám obecná vůle“; Rousseau, 1762, s. 56–57). 656 „Ein kollektives Gut soll ausschließlich als ein Mittel für individuelle Rechte angesehen werden, wenn seine Herstellung oder Aufrechterhaltung nichts anderes bedeutet, als daß Voraussetzungen für die Ausübung von Rechten durch ihre Träger und die Erfüllung durch ihre Adressaten geschaffen werden“ (přel. „Obecné dobro má výlučně představovat prostředek k realizaci individuálních práv, pouze pokud jeho vytváření a udržení neznamená nic jiného, než vytvoření podmínek pro výkon práv jeho poskytovatelům a naplnění práv jeho uživatelům“; Alexy, 1995, s. 246). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 166 Každopádně platí, že jak veřejné, tak obecné zájmy nejsou primárně odvozeny od souhrnu zájmů jednotlivců, ale od obecných dober, která mohou být i případně rozporná se zájmy většiny.657 V demokratickém právním státě se typicky jedná o princip ochrany menšiny658 , ochrany slabší strany659 nebo o princip rovnosti před zákonem.660 Obecné zájmy jsou v autorskoprávní oblasti nejčastěji reflektovány tzv. motivační funkcí autorského práva (incentive function; Anreizfunktion).661 Autorská díla jsou základem kulturního života společnosti. Kulturní a vědecký fond nevzniká samovolně, ale na základě toho, že autoři, vynálezci a objevitelé vytvářejí objektivně či subjektivně nové662 výtvory, kterými je obohacováno kulturní a vědecké poznání lidstva. Kromě toho je však obecným zájmem také to, aby autoři nemuseli vytvářet svá díla ex nihilo,663 ale aby, Kohlerovými slovy řečeno,664 mohli čerpat vodu z „oceánu obecného fondu“. Do něj následně přispějí tím, že svá díla zveřejní, zemřou a po skončení doby ochrany se jejich díla opět v plném rozsahu vlijí do „oceánu obecné svobody jednání“. Podobně jako v přírodě funguje koloběh vody, i v oblasti autorskoprávní ochrany probíhá přirozený koloběh vzniku a zániku autorskoprávní ochrany. S obecným zájmem na podpoře vzniku vědeckých a uměleckých děl tak souvisí požadavek, aby autorskoprávní ochrana byla vyvážená.665 Autorské právo, podobně jako právo vlastnické, není možné chápat čistě individualisticky, ale v kontextu jeho sociálního rozměru (Sozialpflichtigkeit des Urheberrechts).666 657 Viz též nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 23/14, bod 70. 658 Viz nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, bod 105; Pl. ÚS 55/10, body 72 až 76. 659 Viz nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3308/16, body 16 až 21. 660 Viz nález Ústavního soudu ČSFR, Pl. ÚS 22/92; nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/95, Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 5/01. 661 Jacob, 2010, s. 212; Schack, 2013, s. 7; Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 50; Stang, 2011, s. 57, Goldhammer, 2012, s. 133, 135; Merges, 2011, s. 134, 246. 662 Knap, 1971, s. 114; Knap, 1974, s. 25. 663 „Ať vědomě či nevědomky přejímá autor do své tvorby i výsledky kulturního vývoje nahromaděné předchozími generacemi, popřípadě na ně navazuje“ (Knap, 1986, s. 15). 664 Kohler, 1880, s. 48. 665 Srov. například kritiku Adamové a Prchala ohledně prodlužování doby ochrany autorských práv a práv souvisejících s právem autorským, které bylo provedeno v USA na základě tzv. Sonny Bono Term Extension Act, resp. v rámci EU na základě směrnice č. 2011/77/EU (Adamová In: Dávid/Sehnálek/Valdhans, 2010, s. 857 a násl.; Prchal, 2016, s. 77). 666 Viz též Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 64; Schack, 2013, s. 43; Stieper, 2009, s. 42; Stang, 2011, s. 82; Kopp, 2014, s. 169, 188. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 167 Sociální rozměr se  neprojevuje pouze v  oblasti výjimkové public domain (tj. výjimek z autorskoprávní ochrany),667 kde se s tímto pojmem setkáváme nejčastěji, ale také v oblasti časově vymezené nebo strukturální public domain. Ve všech těchto případech platí, že je úkolem zákonodárce stanovit „přiměřené hranice pro rozsah autorskoprávní ochrany, které budou respektovat sociální rozměr práva a zajistí odpovídající využívání a vytěžování“.668 13.1.5 Dílčí shrnutí Metoda poměřování kolidujících zájmů patří mezi obecné soukromoprávní výkladové metody, které se promítají i do oblasti autorského práva. Z komunikačního vztahu (qualifizierte menschliche Kommunikation) mezi autorem zveřejněného díla a ostatními subjekty vyplývají čtyři okruhy právem chráněných zájmů: (i) zájmy autora, (ii) zájmy prostředníků (vydavatelů, producentů), (iii) zájmy uživatelů a (iv) zájmy společnosti. Kolize právem chráněných zájmů se promítají do toho, jak má být určitý autorskoprávní institut nastaven (kolize de lege ferenda). Kromě toho také určují, jak má být právní úprava aplikována (kolize de lege lata). V oblasti obecného fondu (public domain) mají právem chráněné zájmy vliv například na stanovení předmětu ochrany (co je a co není chráněno), délku doby trvání autorských práv (osobnostních, majetkových) nebo rozsah autorskoprávní ochrany (úprava výjimek). Jak existence autorskoprávní ochrany, tak obecného fondu vedou ke vzniku nových uměleckých a  vědeckých děl. Přílišné zdůrazňování majetkových zájmů autorů (resp. prostředníků), které se promítá například do neustálého prodlužování doby ochrany, zavádění nových předmětů ochrany, či poskytování nekalosoutěžní ochrany tomu, co je autorskoprávně volné, může vést k  oslabování předpokladů pro  vznik nových děl. Ze  vzájemného poměřování kolidujících zájmů naopak vyplývá požadavek, aby autorskoprávní ochrana byla vyvážená a obecný fond, z něhož autoři čerpají při vytváření uměleckých a vědeckých děl, byl naplňován. 667 Prchal, 2016, s. 141; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 65. 668 „[…] bei der inhaltlichen Ausprägung des Urheberrechts sachgerechte Maßstäbe festzulegen, die eine der Natur und sozialen Bedeutung des Rechts entsprechende Nutzung und angemessene Verwertung sicherstellen“; srov. usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve  věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 35. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 168 13.2 Vybrané příklady kolize zájmů a jejich řešení Metoda vážení kolidujících zájmů je použitelná jako obecná metoda aplikace a interpretace soukromého práva, není to tedy specifikum, které by se aplikovalo toliko u rozdílů mezi autorskoprávně volnou a autorskoprávně chráněnou složkou díla. V oblasti strukturální public domain je potom vhodné tuto metodu, zejména co se týče abstraktních prvků, které jsou v díle obsaženy, doplnit o svébytnou autorskoprávní metodu spočívající v rozlišování individuálních a neindividuálních (abstraktních/konkrétních) částí díla (viz kapitola 13.3). Metoda vážení kolidujících zájmů nám pomáhá určit, zda máme dát v konkrétním případě přednost obecné svobodě jednání, tj. obecnému užívání prvků, které jsou obsažené v konkrétním autorském díle, nebo zda mají mít přednost individuální zájmy nositelů autorských práv (případně prostředníků). V následující části si dovolíme vybrat tři příklady, na nichž ukážeme, jak lze metodu vážení kolidujících zájmů používat. Nejdříve nastíníme, jakým způsobem mohou nemajetkové zájmy autorů určitých myšlenek omezovat jejich obecné užívání jinými osobami. Ve druhém a třetím případě se zaměříme na výjimkovou public domain a příkladmo uvedeme, kdy naopak může obecná svoboda jednání převážit nad autorskoprávní ochranou (problematika fanfiction; užití díla na základě citační licence). 13.2.1 Osobnostní zájmy autora a limitace obecné svobody jednání U  autorskoprávně volné složky díla mohou v  některých situacích převážit osobnostní zájmy autorů/původců nad individuálními zájmy uživatelů, případně prostředníků. Jedná se  zejména o  případy užití vědeckých děl, u nichž se autorskoprávní ochrana (§ 2 odst. 6 AutZ) nevztahuje na samotné vědecké poznatky, teorie, metody, postupy, principy či objevy (viz též kapitola 13.3), a autor se tak nemůže prostřednictvím osobnostních práv autorských (§ 11 odst. 2 AutZ, § 40 odst. 2 AutZ) domáhat toho, aby bylo jeho jméno spojováno s vědeckými poznatky, na které přišel, nebo s objevy, které učinil. Pokud jiné osoby převezmou takové poznatky a neuvedou, že jde o závěry, k nimž dospěl jejich původce, případně si samy osobují původcovství takových myšlenek, autorské právo neporušují.669 669 Vzhledem k tomu, že se autorskoprávní ochrana nevztahuje na nehmotné statky vymezené v § 2 odst. 6 AutZ, nelze zde ani použít citační licenci (§ 31 AutZ), která se vztahuje pouze na citování autorskoprávně chráněných děl či jejich částí (obdobně viz Šalomoun, 2005, s. 499). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 169 Zatímco u volných děl (časově vymezená public domain) autorský zákon stanoví, že dílo lze užívat jen se jménem autora („Je-li to obvyklé a nejde-li o dílo anonymní, musí být při jeho užití uveden autor“; § 11 odst. 5, § 28 AutZ), u strukturální public domain takové povinnosti expressis verbis stanoveny nejsou. V případě abstraktních prvků typu literární žánr, umělecký styl, obecné typy literárních postav, literární formy, holý námět, melodika, rytmika apod. to z povahy věci ani není možné, neboť zde chybí základní předpoklad, kterým je individualita výtvoru. U vědeckých myšlenek, poznatků, teorií, metod, postupů, principů, vzorců, grafů či vědeckých objevů (v této kapitole dále též jako „vědecké myšlenky“, „vědecké poznatky“ nebo „vědecké závěry“) to nicméně možné je, neboť ty ze své podstaty individuální jsou. Je například možné přesně určit, kdo je původcem teorie relativity [Albert Einstein (1879–1955)], objevitelem penicilinu [Alexander Fleming (1881–1955)] či rentgenového záření [Wilhelm Conrad Röntgen (1845–1923)]. Nemajetkové zájmy autora (vědce/objevitele), které jsou spojeny s užitím vědeckých myšlenek, se sice nemohou realizovat prostřednictvím autorského práva, nicméně nachází své zakotvení ve všeobecných osobnostních právech upravených v občanském zákoníku (§ 81, § 82 ObčZ). K tomuto závěru v českém právu dospívá Telec,670 stejně jako Tůma.671 Rovněž německá duševně vlastnická doktrína je toho názoru, že nemajetkové zájmy autora mohou být u vědeckých myšlenek realizovány prostřednictvím obecných principů deliktního práva.672 670 Telec, Vědecké objevy a právo, 2013, s. 570. 671 Tůma In: Lavický, 2014, s. 399. 672 Hubmann, 1957, s. 12, 16; Hubmann, 1967, s. 238, 239; Stang, 2011, s. 330 a násl.; Engel, 1982, s. 708. Německá doktrína majoritně považuje osobnostní právo autora na osobování si autorství, stejně jako původcovské právo vynálezce, za podmnožiny obecné osobnostní ochrany, která se vztahuje k vědeckým poznatkům jako takovým (Hubmann, 1967, s. 238–241; Mellulis In: Benkard, 2015, s. 393; Brandner, 1983, s. 689; Englert, 1978, s. 93). Opačný názor ve vztahu k osobnostním právům autorským prezentoval Ulmer (Ulmer, 1980, s. 28), který považoval osobnostní práva autorská za osobnostní práva svého druhu (sui generis), jejichž zakotvení se opírá nikoliv o deliktní ochranu v německém občanském zákoníku (§ 823 a násl. BGB), ale o ustanovení čl. 6bis Bernské úmluvy. V českém právu Knap uvádí, že „jak všeobecné osobnostní právo, tak osobnostní právo autorské spadají do kategorií osobnostních práv“. Ve vztahu k právu na ochranu osobnosti, jako „právu obecnému, je potom autorské právo právem zvláštním. To však nebrání tomu, aby bylo popřípadě použito i ustanovení obou práv, jestliže by konkrétní jednání, kromě zájmů chráněných právem autorským, dotýkalo i obecných zájmů chráněných právem na ochranu osobnosti“ (Knap, 1982, s. 16). Rovněž Telec s Tůmou zdůrazňují to, že se obě ochrany mohou případně uplatnit i souběžně (Telec/Tůma, 2007, s. 147; Tůma In: Lavický, 2014, s. 399, 405). Lze říci, že mezi všeobecnými osobnostními právy a právy autorskými sice existuje rozdíl, který se odvíjí od toho, že chrání odlišnou kategorii nehmotných statků (všeobecné osobnostní statky vs. autorská díla), nicméně obě formy ochrany se mohou funkčně doplňovat. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 170 Taková ochrana je potom obecně přípustná v případech, kdy dojde k převzetí individualizovaných, leč duševně vlastnicky nechráněných prvků (vědeckých myšlenek), které jsou přítomny ve vědeckém díle, bez uvedení odkazu na jméno původce takových myšlenek. Jedná se tedy de facto o právo vědce osobovat si  autorství/původcovství k  vědeckým myšlenkám, které není upraveno autorským zákonem, ale občanským zákoníkem. Engel v dané souvislosti uvádí, že od konce 17. století platí v oblasti západní vědy citační úzus, který přesahuje rámec autorského práva a který požaduje, aby autor uvedl ve svém díle všechny zdroje, jež sloužily k vytvoření daného vědeckého díla.673 V některých případech potom vědecká obec (stejně jako veřejnost) označuje určité zásadní vědecké poznatky či objevy přímo jménem svého objevitele. Proto hovoříme o Newtonových zákonech, Einsteinově teorii relativity, Archimédově zákoně, Gödelově teorému apod. Přiznání autorství (původcovství) určitých myšlenek (poznatků, informací, objevů) konkrétní osobě se stalo imanentní součástí vědecké práce.674 V oblasti ochrany technických výsledků tvůrčí duševní činnosti potom nacházíme odraz uznání autorství (původcovství) v § 8 odst. 2 ZákVyn.675 Uznání autorství k vědeckým myšlenkám omezuje obecnou svobodu jednání a přesahuje požadavky, které zakotvuje ustanovení § 31 AutZ.676 Zde již není rozhodující, zda pozdější autor použil prvky, jež spadají do kategorie vnější formy díla (viz dále), a tudíž měl v souladu s § 31 odst. 1 AutZ „uvést jméno autora, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen“. Citační odkaz je projevem uznání profesní cti a reputace, což se projevuje mj. v citačním indexu,677 jenž je potřebný nejen pro získání uznání ve vědeckém světě, ale i při kvalifikačních řízeních či úspěchu v grantových soutěžích. Citováním původce vědeckých myšlenek tak nedochází pouze k uspokojování nemajetkových zájmů autora, ale také jeho zájmů majetkových, neboť uvádění jména autora ve vztahu k vědeckým idejím plní i svou notifikační funkci,678 a má čím dál větší dopad na hospodářskou situaci konkrétního vědce. 673 Engel, 1982, s. 708. 674 Ibid. 675 Chloupek/Hartvichová et  al., 2017, s.  57. V  případě průmyslových vzorů se  jedná o původcovské právo designéra. Koukal In: Koukal/Černý/Charvát, 2015, s. 72. 676 Šalomoun, 2005, s. 499, 500. 677 Waiblinger, 2012, s. 111. 678 Engel, 1982, s.  705; Waiblinger, 2012, s.  111; Sprigman/Buccafusco/Burns, 2013, s. 1398; Dietz/Peukert In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 358. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 171 Zásah do všeobecného osobnostního práva679 se může odehrát například tak, že jiný vědec do svého vědeckého díla převezme myšlenky, které byly obsaženy v původním díle, a tyto následně vydává za své,680 čímž nerespektuje obecný citační úzus.681 V rámci ochrany poskytované žijícím autorům na základě ustanovení § 82 odst. 1 ObčZ, případně obecnému fondu v rámci tzv. postmortální ochrany (k tomu viz kapitola 11.2) dle § 82 odst. 2 ObčZ, je však třeba rozlišovat mezi jednotlivými nároky, které by žalobce uplatňoval. Důvodem takového rozlišování je poměřování kolidujících zájmů. Je nezbytné znovu zdůraznit, že samotné vědecké myšlenky jsou nehmotnými statky, které jsou určeny k obecnému užití.682 Všeobecná osobnostní práva autora k jím vytvořeným vědeckým myšlenkám sice limitují obecnou svobodu jednání, nicméně tak mají činit pouze v nezbytně nutném rozsahu. Existence zápovědního práva obsaženého v  souboru všeobecných osobnostních práv by tedy principiálně neměla vést k tomu, aby bylo veřejnosti bráněno v přístupu k myšlenkám, k nimž dospěl autor původního díla.683 Co se týče odstraňovacího nároku (§ 82 odst. 1 ObčZ), v jehož rámci by vědec či objevitel požadoval uvedení svého jména v publikaci, která by obsahovala jím vytvořené vědecké myšlenky, avšak neobsahovala by citační odkazy, jsou zájmy veřejnosti na přístupu k vědeckým poznatkům souladné se zájmy autora. Volnému šíření myšlenek zde není bráněno, naopak tím, že by soud uložil autorovi ideového plagiátu povinnost odstranit protiprávní stav (tj. citovat původního autora), posilovala by se pravdivost a objektivnost vědecké práce. V případě zdržovacího nároku, případně odstraňovacího nároku v podobě vypuštění celých pasáží, které obsahují konkrétní vědecké myšlenky, by nicméně situace byla odlišná. Jak již bylo uvedeno, vědecké myšlenky jsou 679 Švidroň hovoří u přebírání cizích myšlenek bez uvedení citace o parazitování na umělecké/vědecké tvorbě (Švidroň, 1991, s. 162). Telec potom pojímá takové dílo za „plagiát těžící z původního (předchozího) díla nebo je uchvacující“ (Telec, 2012, s. 30). V německé jurisprudenci Schmidt-Aßmann používá pojem „ideová krádež“ (Ideendiebstahl). Srov. SchmidtAßmann, 1998, s. 1229. 680 Stang, 2011, s. 335, 336; Kopp, 2014, s. 195. 681 Engel, 1982, s. 711. 682 Ulmer, 1980, s. 119; Altenpohl, 1987, s. 92; Schack, 2013, 167; Peukert, 2012, s. 50, 63. Obdobně viz též Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 59, 144, 149. 683 Obdobně viz Kopp, 2014, s. 195. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 172 na základě výslovné vůle zákonodárce (§ 2 odst. 6 AutZ, § 3 odst. 2 písm. a) ZákVyn) určeny k obecnému užití, a není tedy důvodu bránit jejich volnému šíření. Výjimku tvoří jen ty  případy, kdy jsou aplikované vědecké poznatky dočasně chráněny prostřednictvím práva patentového, práva užitných vzorů, případně jsou neoprávněně zveřejněny ve smyslu porušení obchodního tajemství. Pokud však nejde o tyto případy a současně se v konkrétním případě nevyskytují důvody hodné zvláštního zřetele (původní vědecké poznatky jsou výrazným způsobem dezinterpretovány nebo užity tak, že to odporuje vědeckým standardům v daném vědním oboru), není důvodu, aby cizí myšlenky nebyly nadále v příslušné práci uváděny, samozřejmě za podmínky jejich řádného citování. Autor, jehož autorství by  bylo u  konkrétních myšlenek zcela popíráno, by se také mohl domáhat určení svého autorství (§ 80, o. s.ř.) ve vztahu k těm vědeckým myšlenkám, k nimž dospěl. Kromě toho by také mohl požadovat náhradu nemajetkové újmy (§ 2951 odst. 2 ObčZ) a vyloučena by zřejmě nebyla ani náhrada újmy majetkové (§ 2956 ObčZ), pokud by autor například byl schopen prokázat, že díky absenci citací například přišel o vědecké granty. Uplatňování těchto nároků z povahy věci nebrání přístupu veřejnosti k vědeckým poznatkům, jež jsou obsaženy ve zveřejněném vědeckém díle. Veřejnost se s danými poznatky volně seznámit může, přičemž uplatňování nároků, byť by měly i majetkovou povahu, jako je tomu u peněžité satisfakce či náhrady škody, je na této skutečnosti nezávislé. Z hlediska poměřování mezi zájmy veřejnosti na přístupu k vědeckým myšlenkám a zájmy autora tedy je nezbytné, abychom při stanovení rozsahu všeobecných osobnostních práv rozlišovali jednotlivé situace a jim odpovídající uplatňované nároky. Náprava protiprávního stavu, kdy je určitému vědci upíráno autorství k jím vytvořeným vědeckým poznatkům, by neměla kolidovat se zájmy veřejnosti na přístupu k vědeckým myšlenkám,684 což by se mělo případně promítnout v zamítnutí žaloby, jíž by autor vědeckých poznatků uplatňoval vůči ideovému plagiátorovi zdržovací nárok, případně nárok odstraňovací v podobě úplného vypuštění konkrétních pasáží, ve kterých se autorovy vědecké poznatky nachází. 684 Altenpohl, 1987, s. 198 a násl. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 173 13.2.2 Fanfiction Jak již bylo uvedeno v části věnované majetkovým zájmům autora, tvůrce sám má  rovněž zájem na  možnosti používat autorskoprávně volnou či dokonce autorskoprávně chráněnou složku díla, jež vytvořil někdo jiný. Autoři v naprosté většině případů vytváří díla, která již nějakým způsobem navazují na to, co bylo dříve vytvořeno, vynalezeno či objeveno.685 Oproti tomu však zde máme pozici autorů děl, která ještě nejsou součástí public domain. Takoví autoři jsou chráněni nejen před doslovným použitím svého díla (použití jeho vnější formy), ale i před neoprávněným zpracováním svého díla, které může mít podobu převzetí formy vnitřní. Z hlediska řešení kolidujících zájmů jsou typickým příkladem tzv. pokračující romány, k jejichž šíření musí mít autorodvozenéhodílasouhlasautoradílapůvodního(k tomuviz kapitola13.3).686 S rozvojem Internetu a sociálních sítí se v dnešní době specificky setkáváme s tím, že fanoušci určitého díla (románu, filmu, seriálu, počítačové hry) na Internetu publikují a sdílí687 volná pokračování původních děl, případně vytváří jejich parodie. Tento jev je nazýván jako fanfiction.688 U  fanfiction se  zájmy autora-uživatele mohou jednoduše dostat do  kolize se zájmy (majetkovými i nemajetkovými) autorů původních děl. Pozdější autor je zde totiž v pozici tvůrce-uživatele (prosumer), který chce ve prospěch vlastního výtvoru využít individualizované náměty či tvůrčí prvky (postavy, klíčové scény, individualizované popisy prostředí), které jsou obsažené v cizím díle. Tushnet při vymezení fanfiction začíná konstatováním, že lidé byli u příběhů vždy fascinováni otázkou: „A co se stalo potom?“689 Fanfiction je tedy přímým produktem lidské fantazie, imaginace, ale i zvědavosti. Pokračující zpracování původních děl,690 jejichž podmnožinou je fanfiction, jsou tedy ve skutečnosti tak stará, jako lidské vyprávění samotné. 685 Knap, 1974, s. 34; Knap, 1986, s. 15. 686 Kopp, 2014, s. 15; Knopp, 2010, s. 28, 29. 687 Knopp, 2010, s. 28, 32; Elkin-Koren, 1996, s. 254, 255. 688 Kopp, 2014, s. 15; Knopp, 2010, s. 28 a násl.; Tushnet, 1997, s. 651 a násl.; Lipton, 2014, s. 427 a násl. 689 Tushnet, 1997, s. 652. 690 Z české literatury můžeme uvést pokračování osudů dobrého vojáka Švejka, které po smrti Jaroslava Haška (1883–1923) na základě žádosti nakladatele Adolfa Synka zpracoval Karel Vaněk (1887–1933). V roce 1923 měl vyjít čtvrtý díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války s názvem „Pokračování slavného výprasku“. Jaroslav Hašek bohužel předčasně zemřel, a nakladatel Adolf Synek proto požádal Karla Vaňka, aby knihu dopsal. Vaněk tak dokončil čtvrtý díl, na který navázal pátým dílem „Švejk v zajetí“ a šestým „Švejk v revoluci“. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 174 Počátky moderní fanfiction Tushnet klade do šedesátých let, kdy byla v USA vysílána druhá série seriálu Star Trek.691 Někteří fanoušci byli seriálem tak nadšení, že vytvářeli vlastní navazující dobrodružné příběhy pro seriálové postavy. S poukazem na Jenkinse s Tullochem692 Tushnet přirovnává fanfiction k lidové kultuře: odvozená díla vznikají autonomně a spontánně, nezávisle na  sociálních, kulturních nebo politických institucích; motivačními prvky jejich vzniku jsou dobrovolnost, nadšení; vznik děl a jejich užití má nekomerční charakter.693 Knopp uvádí, že fanfiction se v masovém měřítku mohla rozvinout díky Internetu, který slouží jako platforma pro neprofesionální tvorbu populárních literárních nebo filmových děl.694 I on zdůrazňuje, že primárním účelem fanfiction je její nekomerční užití na webových stránkách. Lipton u fanfiction zdůrazňuje především tři aspekty. Fanfiction má především nekomerční charakter, výrazně se odlišuje od díla původního (nehrozí tedy vyvolání nebezpečí záměny mezi původním dílem a  dílem odvozeným) a je psána neprofesionálními autory.695 Ohledně časového hlediska Lipton zmiňuje,696 že někdy fanouškovská díla vznikají dokonce i v průběhu natáčení filmu nebo vydávání pokračujících literárních děl. Příkladem mohou být fanouškovské romány (Harry Potter), seriály (Hra o trůny), populární filmy (Matrix, Batman, Titanic, Avatar, Jurský park) apod.697 Autory fanfiction jsou převážně mladí čtenáři/čtenářky, kteří na Internetu publikují vlastní pokusy inspirované původní sérií. Některé typizované prvky se ve fanfiction opakují: mezi postavami jsou například uměle vytvářeny heterosexuální či  homosexuální vztahy; jsou rozvíjeny vztahy osob, které v původním díle žádné přímé vztahy nemají; postavy z původního díla se také ocitají ve zcela jiném prostředí; původní postavy mají jiné charakterové vlastnosti apod. 691 Tushnet, 1997, s. 655. 692 Tulloch/Jenkins, 1995, s. 25 a násl. 693 Tushnet, 1997, s. 654. 694 Knopp, 2010, s. 28. 695 Lipton, 2014, s. 437. 696 Lipton, 2014, s. 427 a násl. 697 Podrobné informace o fanouškovských stránkách jsou dostupné [online] z: https:// www.fanfiction.net/. Zde je možné fanouškovská díla vyhledávat dle literárních žánrů, autorů původních děl, na základě jednotlivých postav, které jsou zpracovány v odvozených dílech apod. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 175 Knopp,698 Lipton699 i Tushnet700 shodně upozorňují na to, že fanfiction z autorskoprávního hlediska přináší celou řadu problémů, přičemž jejich řešení není vůbec jednoduché a  svým způsobem se  vymyká dosavadním přístupům. To, co se dříve spontánně uskutečňovalo v úzkém kroužku čtenářů, se díky Internetu děje globálně. Zatímco typický autor fanfiction je neprofesionální fanoušek, který díla vytváří i šíří bezúplatně, poskytovatelé webových platforem, na kterých dochází k šíření fanouškovských děl, využívají fanouškovská díla k dosahování zisku, neboť na svých stránkách mají umístěny přinejmenším reklamy. Dále je zjevné, že fanouškovské romány využívají řadu individualizovaných prvků (konkrétní dějové scény, charakteristické postavy, prostředí, dialogy, kouzelné předměty apod.), přičemž se tak obvykle děje bez souhlasu autora původního díla.701 O tom, že se autorské právo s fenoménem fanfiction teprve bude muset vypořádat, svědčí stále rostoucí počet fanouškovských děl, která jsou vydávána komerčně.702 Lipton v dané souvislosti uvádí, že například bestsellery Padesát odstínů šedi703 nebo Gabrielovo Inferno704 jsou ve skutečnosti fanouškovskou fikcí upíří ságy Twilight od americké spisovatelky Stepahnie Meyer (1973), přičemž 698 Knopp, 2010, s. 33. 699 Lipton, 2014, s. 465. 700 Tushnet, 1997, s. 651. 701 Lipton nicméně uvádí, že například J. K. Rowlingová vyslovila obecný souhlas s fanfiction o Harrym Potterovi, pokud takové užití bude ze strany autorů nekomerční, fanouškovské aktivity nebudou komerčně zneužívány třetími subjekty a odvozená díla nebudou vydávána klasickým způsobem (tj. ve formě tištěných nebo elektronických knih). Srov. Lipton, 2014, s. 429. 702 Amazon na  svých čtečkách Kindle vytvořil softwarovou platformu s  názvem Kindle Worlds, která uživatelům umožňuje publikovat fanouškovská díla (Lipton, 2014, s. 430). 703 Padesát odstínů šedi je  trilogie britské autorky E. L. James (*1963), která ji  původně napsala jako fanfiction o upíří sáze Twilight. Fanfiction nesla název „Master of  the Universe“ a  byla periodicky publikována na  fanouškovských stránkách pod pseudonymem „Snowqueen’s Icedragon“. V tomto zpracování ještě vystupovaly postavy z románů Twilight jménem Edward Cullen a Bella Swan. Poté, co Jamesová obdržela kritické komentáře ohledně příliš vysoké frekvence sexuálních scén, přesunula fikci na webové stránky http://www. FiftyShades.com a názvy postav změnila na Christiana Greye and Anastasii Steel. Dílo bylo následně vydáno knižně i zfilmováno. 704 Podobný osud jako Padesát odstínů šedi měla i románová fikce Gabrielovo Inferno kanadského autora Sylvaina Reynarda (*1950). I  tento román původně vznikal na  fanouškovských webových stránkách pod názvem Univerzita Edwarda Masena (Edward Masen je lidské jméno Edwarda Cullena ze ságy Twilight). V novém zpracování vydaném knižně se postavy jmenují Gabriel Emerson (původně Edward Masen) a Julia Mitchel (původně Bella Swan). Srov. Lipton, 2014, s. 429. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 176 oproti původní fanouškovské verzi zveřejňované na  webových stránkách došlo pouze ke změně názvů postav a detailů v zápletce. Z hlediska autorskoprávně volné složky díla budeme u fanfiction metodologicky primárně používat metodu rozlišení individualizovaných a abstraktních (obecných) prvků díla (k tomu viz kapitola 13.3). Proto například pouhé použití abstraktních prvků příslušného literárního žánru (obecná charakteristika typických postav či zvířat, prostředí, obecné dějové zápletky, obvyklé předměty, obvyklá prostředí apod.) není způsobilé vést k porušení či ohrožení autorského práva. Nicméně oproti závěrům spojeným s  autorskoprávní ochranou žánru (viz kapitola 13.3.5) vidíme, že fanfiction zahrnuje užití silných prvků, jako jsou individualizované názvy postav, jejich individualizované charakteristiky, individualizované dějové zápletky z původního románu, shodné popisy prostředí atp., které jsou obsaženy v původním díle bez souhlasu autora. Takové zpracování by tedy mělo být obecně považováno za neoprávněné (§ 40 odst. 1 AutZ). Nelze opomíjet také to, že postavy jsou v celé řadě případů pozměňovány či karikovány, což může zasahovat i do osobnostních práv autora (§ 11 odst. 3 AutZ). Například přehnané používání prvků se sexuální tématikou může v některých případech hraničit až s vytvářením pornografického díla, což může autor původního díla vnímat jako užití původního díla způsobem, který snižuje jeho hodnotu (§ 11 odst. 3 AutZ). Na druhou stranu nelze odhlížet od toho, že je fanouškovská tvorba fenoménem, který podporuje vlastní uměleckou tvorbu mladých autorů, obvykle nepředstavuje ekonomický substitut vůči původnímu dílu, ale naopak přispívá k jeho větší prodejnosti.705 Současně je fanfiction jistým druhem fanouškovské reflexe původních děl, což s sebou nese ochranu svobody uměleckého projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že u fanfiction dochází přímo k přebírání autorskoprávně chráněných prvků (doslovné užití textů, obrázků, specifických slovních obratů; užití prvků tvořících vnitřní formu díla jako jsou názvy postav, jejich charakteristika, vztahy, které mezi nimi existují v původním díle, použití klíčových scén z původního díla), nemáme zde co do činění se strukturální 705 Knopp, 2010, s. 32. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 177 public domain či časově vymezenou public domain, ale výjimkovou public domain, neboť posuzujeme, zda je možné použít autorskoprávně chráněné prvky díla či jeho obsah. Domníváme se, že při poměřování kolidujících zájmů je třeba postupovat obezřetně a namísto „těžkotonážních vah“, které by byly výrazně vychýleny pouze ve prospěch individuálních zájmů autora původního díla (potažmo zájmů prostředníků), je  při vážení spravedlnosti vhodnější spíše použít „váhy laboratorní“, které zohlední i individuální zájmy uživatelů či obecné zájmy veřejnosti na rozvoji laické (fanouškovské) umělecké tvorby. Při autorskoprávním hodnocení fanfiction bychom neměli automaticky přebírat myšlenková schémata typická pro šíření děl v tištěné podobě. Musíme zde zmínit, že v minulosti například německé soudy při posuzování tzv. pokračujících románů zaujaly stanovisko, že v navazujícím díle lze bez souhlasu autora převzít pouze obecné (tj. neindividualizované) prvky.706 Soudy vycházely z toho, že pokračující romány představují porušení autorského práva, neboť v navazujícím díle nedochází pouze k bezesmluvnímu využití obecných prvků, jako je tomu u literárního žánru, ale prvků, které jsou individualizovaným výsledkem tvůrčí činnosti autora (například převzetí konkrétní postavy, scény apod.). Navazující dílo dle tohoto přístupu využívá popularitu díla původního a do určité míry na ní parazituje. Příkladem je rozhodnutí německého Bundesgerichtshof, který ve věci Laras Tochter707 konstatoval, že v pokračujícím románu došlo k porušení autorských práv dědiců nositele Nobelovy ceny za literaturu Borise Pasternaka (1890–1960) k románu Doktor Živago (viz kapitola 13.3.6). U fanouškovského užití (fanfiction) by nicméně soudce měl brát do úvahy nejen to, že dochází ke zpracování původního díla bez souhlasu jeho autora, ale také by měl posoudit, zda zájmy konkrétního tvůrce-uživatele (prosumera) nepřevažují nad majetkovými, případně nemajetkovými zájmy autora původního díla. Zda tedy hrozí, že se šířením fanouškovského zpracování sníží prodeje díla původního,708 případně zda zde jsou jiné důvody, pro které bychom měli zájmy autora upřednostnit (například je známo, že autor je vyznavačem 706 Ulmer, 1980, s. 121; Hertin, 1997, s. 799; Kopp, 2014, s. 15. 707 Srov. rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Laras Tochter“, sp. zn. I ZR 65/96. 708 Knopp, 2010, s. 32. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 178 určitého světonázoru či politického přesvědčení, přičemž fanouškovské dílo vyvolává dojem, jako by autor přešel na ideově opačnou stranu). Shodně s Lipton709 se domníváme, že zatímco komerčně prodávaný lexikon, který obsahuje rozbor pojmů a postav, jež jsou obsaženy v sérii románů o Harrym Potterovi, nemůže být přípustnou formou fanfiction,710 neboť úplatný způsob šíření díla v tištěné podobě může představovat přímé ohrožení majetkových zájmů autora původního díla,711 u fanfiction v její klasické podobě, tj. pokud se jedná o nekomerční vytváření pokračujících románů a povídek, které je fanoušky sdíleno na webových stránkách, by měly být zohledněny zájmy uživatelů podepřené rozvojem jejich osobnosti712 a svobodou jejich 709 Lipton, 2014, s. 435. 710 Soud pro jižní obvod státu New York (United States District Court for the Southern District of  New York) v rozhodnutí Warner Bros. Entm’t Inc. v. RDR Books, 575 F. Supp. 2d 513 (S.D.N.Y. 2008) posuzoval spor mezi společností WarnerBros. Entertainment, Inc. jakožto producentem filmů o Harrym Potterovi a společností RDR Books, která vydala lexikon s názvem „Průvodce bytostí, postav, předmětů, událostí a míst, které existují ve světě Harryho Pottera od A až do Z“. Přestože Rowlingová obecně podporuje fanouškovskou tvorbu (viz výše), vydaný průvodce nebyl z její strany autorizován. Soud konstatoval, že komerční šíření nenaplňovalo všechny znaky fair use zakotvené v čl. 107 Copyright Act of 1976. Autor lexikonu totiž původní předlohu nedostatečně zpracoval, a neodlišil tak nové dílo od díla původního zejména v tom směru, že k němu nepřidal vlastní tvůrčí prvky. Co se týče kritéria „podstaty a  míry použitého původního díla“ (amount and substantiality of  the portion used in relation to the copyrighted work as a whole), zde soud konstatoval, že lexikon převzal větší část chráněných děl, než bylo nutné ve vztahu k jeho účelu (referenční příručka). Zejména se jednalo o doslovné převzetí některých pasáží popisu postav a jejich dialogů. Soud také konstatoval, že nové dílo může představovat ekonomický substitut vůči dílu původnímu (kritérium „effect of  the use upon the potential market for or value of  the copyrighted work“), a může tak nositelům autorských práv způsobit majetkovou újmu, zejména proto, že vydávání lexikonů původními autory (nebo alespoň s jejich souhlasem) je v oblasti fantazijní literatury běžné. Podle soudu by „referenční příručky k literárním dílům sice obecně měly být podporovány autorským právem, neboť poskytují prospěch čtenářům a studentům“, nicméně „by neměly ‚parazitovat‘ na dílech původních autorů […] bez placení obvyklé odměny“ [„In striking the balance between the property rights of  original authors and the freedom of  expression of  secondary authors, reference guides to works of  literature should generally be encouraged by copyright law as they provide a benefit readers and students; but to borrow from Rowling’s overstated views, they should not be permitted to ‚plunder’ the works of  original authors […] without paying the customary price“; srov. Warner Bros. Entm’t Inc. v. RDR Books, 575 F. Supp. 2d 513 (S.D.N.Y. 2008), s. 551]. 711 Knopp, 2010, s. 32. 712 „Die rechtliche Sanktionierung von Handlungen, die einerseits eine Wahrnehmung persönlicher Entfaltungsfreiheit und eine Ausübung von Kreativität sind, sollte nur erfolgen, wenn es  wirklich geboten ist und der Schutz der Urheber es tatsächlich erforderlich macht“ (přel. „Právní postihování jednání, která na jednu stranu vedou ke vnímání rozvoje lidské osobnosti a projevu lidské kreativity, by mělo být uskutečňováno, pouze pokud je to nezbytné a autorskoprávní ochrana to skutečně vyžaduje“). Knopp, 2010, s. 33. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 179 uměleckého projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), stejně jako obecným zájmem společnosti na podpoře kreativní tvorby. Uvedené aktivity (fanouškovské psaní) totiž lidé dělali odjakživa, jen v analogové době neměli možnost šířit své laické výtvory prostřednictvím Internetu. V minulosti se jednalo o strojopisná pokračování mayovek, foglarovek či doyleovek, které byly v  podstatě samizdatovým způsobem šířeny mezi okruh autorových přátel. Nedomníváme se, že by se díky Internetu, který umožňuje okruh přátel a známých podstatným způsobem rozšířit, něco měnilo na podstatě věci. Pořád jde o fanouškovskou tvorbu, které by autorské právo nemělo principiálně bránit. Hlavním rozlišovacím kritériem by tedy mělo být, zda je fanouškovské dílo šířeno komerčně a zda představuje ekonomický substitut, který může ohrozit majetkové zájmy autora.713 Na příkladu fanfiction vidíme, že výjimková public domain nutně nemusí být dovozována pouze z  tříkrokového testu, který je  zakotven v  §  29  AutZ (resp. čl. 9 odst. 2 Bernské úmluvy, čl. 13 Dohody TRIPS). Metoda vážení kolidujících zájmů nás totiž vede k  tomu, abychom nejen v  kontextu §  29  odst.  1  AutZ hodnotili, zda jsou užitím díla nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy (majetkové, nemajetkové) autora, ale abychom také posuzovali, zda nemožností užití díla není nepřiměřeně dotčena obecná svoboda jednání konkrétního tvůrce-uživatele. Z  hlediska poměřování kolidujících zájmů se  tak systém výjimek obsažený v  autorském zákoně nejeví jako uzavřený,714 ale otevřený, a to v tom směru, že na základě vážení kolidujících zájmů umožňuje zohlednit i ty situace, na které zákonodárce výslovně nepamatoval. Při poměřování kolidujících zájmů bychom potom neměli odhlížet od standardního testu proporcionality a měli bychom i s jeho pomocí dovodit, kterému z kolidujících zájmů, resp. ústavně zaručených principů má být dána přednost. V dané souvislosti lze využít také metodu poměřování v podobě tzv. praktické konkordance (viz kapitola 14.3). 713 Tushnet, 1997, s. 670. 714 „The Three-Step Test does not require limitations and exceptions to be interpreted narrowly. They are to be interpreted according to their objectives and purposes“. (přel. „Tříkrokový test nevyžaduje, aby výjimky a omezení byly vykládány restriktivně. Mají být vykládány v souladu s jejich cíli a účely“; srov. Geiger/Griffith/Hilty, 2008, s. 711). Opačně viz Prchal, 2016, s. 172. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 180 13.2.3 Užití částí díla a citační licence Jestliže jsme výše rozebírali jak případy, kdy osobnostní práva autora převažují nad obecnou svobodou jednání, tak situace, v  nichž by  naopak obecná svoboda jednání mohla převážit nad autorskoprávní ochranou, můžeme přesunout pozornost na rozsah obecné svobody jednání zakotvený tzv. velkou (něm. Großzitat715 ; § 31 odst. 1 písm. b) AutZ) či malou (něm. Kleinzitat716 ; § 31 odst. 1 písm. a) AutZ) citační licencí.717 Citace (z latinského citare: „uvádět cizí výrok“)718 v autorskoprávním slova smyslu znamená, že je doslovně převzata část cizího díla, případně celé drobné dílo. V tomto směru se liší autorskoprávní citace od obecných (neautorských) citací, které dopadají i  na  citování nechráněného obsahu. Rozdíl je v tom, že u autorskoprávní citace musí být citováno z cizího autorskoprávně chráněného díla v jeho vnější formě.719 Citaci u  tvůrčích práv duševního vlastnictví nacházíme zakotvenou ještě v zákoně o ochraně průmyslových vzorů (§ 23 odst. 1 písm. c) PrůmVz).720 Pokud srovnáme toto ustanovení s  ustanovením §  31  AutZ, vidíme, že  zatímco autorskoprávní citaci zákonodárce podřazuje pod výjimky z autorskoprávní ochrany (§ 29 a násl. AutZ), u zapsaných průmyslových vzorů hovoří o tom, že se práva ze zapsaného průmyslového vzoru na příslušné jednání („reprodukce pro účely citace nebo výuky“) vůbec nevztahují. 715 Schack, 2013, s.  269; Rehbinder/Peukert, 2015, s.  199; Spindler In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 1231; Stieper, 2009, s. 49. 716 Schack, 2013, s.  270; Rehbinder/Peukert, 2015, s.  199; Spindler In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 1234. 717 V českém prostředí viz Knap, Smluvní vztahy v autorském právu, 1967, s. 135; Knap, Autorský zákon a předpisy souvisící, 1982, s. 76; Telec/Tůma, 2007, s. 359; Šalomoun, 2005, s. 506. 718 Šalomoun, 2005, s. 499. 719 Šalomoun, 2005, s. 499; Shodně viz Rehbinder/Peukert, 2015, s. 198; Schack, 2013, s.  270. Z  opačného pohledu však musíme dodat, že  se  autorskoprávní citace může vyskytnout i ve výtvoru, který autorskoprávně chráněn není. Například může jít o autorskoprávní citaci v databázi, která je chráněna toliko zvláštním právem pořizovatele databáze (§ 88a a násl. AutZ). 720 „Práva vyplývající ze zapsaného průmyslového vzoru se nevztahují na […] jednání třetích osob spočívající v reprodukci pro účely citace nebo výuky, za předpokladu, že tato jednání jsou slučitelná s poctivou obchodní praxí a nejsou nepřiměřeně na úkor řádnému užívání průmyslového vzoru a že je uveden zdroj“ (§ 23 odst. 1 písm. c) PrůmVz). Viz též Charvát In: Koukal/Černý/Charvát, 2015, s. 104. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 181 V kontextu Peukertova vymezení public domain (viz kapitola 11) je v zásadě jedno, jakou normativní konstrukci zákonodárce volí. Podstatné je, že jednání, na které se příslušná výjimka či výluka z ochrany vztahuje, se „dogmaticky nachází mimo režim výlučné ochrany“,721 a tudíž v oblasti obecných statků (public domain). Pro obě autorskoprávní citační licence (velkou i  malou) je  společné to, že  představují jedno z  nejrozsáhlejších omezení autorského práva722 zakotvené ve prospěch individuálních zájmů uživatelů, stejně jako ve prospěch obecného zájmu na podpoře vědecké a umělecké tvorby. V oblasti vědecké tvorby jsou potom obě uvedené licence doplněny licencí vědeckou (§ 31 odst. 1 písm. c): „při vědeckém výzkumu“).723 Společným účelem obou licencí je umožnit vyvážené fungování komunikačního cyklu,724 který je dán tím, že zveřejněné autorské dílo plní interpersonální (komunikační) funkci (viz kapitola 19.3) a nese v sobě komunikační sdělení (poselství, vzkaz) pro své adresáty. V odůvodněných případech potom mají adresáti právo zveřejněné komunikační sdělení doslovně přebírat, tedy užít to, co bylo autorem vyjádřeno slovy, obrazem, tvarem či zvukem. To vše za podmínky, že mezi citujícím a citovaným dílem existuje vnitřní spojení (innere Verbindung), v jehož rámci citující autor podpírá vlastní umělecké či vědecké myšlenky použitím pasáží z citovaného díla.725 Účelem velké (vědecké) citace obecně je  podpořit (Belegfunktion) vlastní závěry či myšlenky,726 u malé citace potom jde o možnost umělce s využitím 721 Peukert, 2012, s. 34. 722 Na mezinárodní úrovni je citační licence obsažena v čl. 10 Bernské úmluvy („Citace z díla, které bylo oprávněně zpřístupněno veřejnosti včetně citací z novinových článků a z časopisů ve formě tiskových přehledů, jsou dovoleny s podmínkou, že jsou v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu odůvodněném sledovaným účelem“). V unijním právu ji potom nacházíme upravenou v čl. 5 odst. 3 písm. d) směrnice č. 2001/29/ES („[…] citáty pro takové účely, jako je kritika nebo recenze, za předpokladu, že se vztahují k dílu nebo jinému předmětu ochrany, které již byly oprávněným způsobem zpřístupněny veřejnosti, že uvádějí zdroj včetně jména autora, je-li to možné, a že jejich užití je v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem“). 723 Telec/Tůma, 2007, s. 360. 724 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 171; Schack, 2013, s. 4; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 61. 725 Ulmer, 1980, s.  312; Rehbinder/Peukert, 2015, s.  198; Spindler In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 1221. Shodně viz Knap, Autorský zákon a předpisy souvisící, 1982, s. 76; Telec/Tůma, 2007, s. 361. 726 Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1221; Stieper, 2009, s. 49, 53; Schack, 2013, s. 270. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 182 cizích autorskoprávně chráněných prvků vyjádřit vlastní umělecké obrazy, koncepty či myšlenky.727 Hlavním rozdílem mezi velkou citační licencí a malou citační licencí je kritérium kvantitativního rozsahu. Zatímco u malé licence lze použít pouze „výňatky ze  zveřejněných děl“, u  velké citační licence lze použít části cizích děl či  „drobná celá díla“.728 Kromě toho se  obě licence liší teleologicky, tj. ve svém účelovém vymezení. U malé citační licence účel použití stanoven není, a obvykle se proto taková licence používá při citování částí cizího díla v dílech uměleckých,729 u velké citační licence musí jít o užití cizího díla pro účely „kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu, vědecké či odborné tvorby“ (§ 31 odst. 1 písm. b) AutZ).730 Níže se pokusíme poukázat, že díky metodě poměřování kolidujících zájmů se mohou rozdíly mezi velkou i malou citační licencí stírat, resp. že je možné i v rámci malé citační licence použít pro účely umělecké tvorby rozsáhlejší části cizích děl, případně i celá drobná díla. Ze základního požadavku, který spočívá v tom, že se autorskoprávní citační licence vztahují pouze na zveřejněná autorská díla či jejich chráněné části, vyplývají dva základní závěry. Předně se velká autorskoprávní citační licence nevztahuje na díla volná, jejichž užití se řídí pouze ustanovením § 28 a § 11 odst. 5 AutZ. Znamená to například, že lze volná díla či jejich části doslovně použít i  pro jiné účely, než které vyplývají z  ustanovení §  31 odst.  1 písm. b) AutZ (kritika nebo recenze vztahující se k takovému dílu; vědecká či odborná tvorba),731 a současně je možné taková díla užívat komerčně. Kromě toho se ani velká ani malá citační licence nevztahuje na ty části díla, které spadají do oblasti strukturální public domain (abstraktní prvky, skutečnosti existující nezávisle na  lidském vědomí, vědecké myšlenky). Citační licence se také nevztahuje na počítačové programy (§ 66 odst. 7 AutZ), ani na myšlenky a principy, na  nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu (§ 65 odst. 2 AutZ). 727 Götting In: Loewenheim, 2010, s. 539. 728 Telec/Tůma, 2007, s. 359; Šalomoun, 2005, s. 506. 729 Šalomoun, 2005, s. 506. 730 Šalomoun, 2005, s. 507; Telec/Tůma, 2007, s. 359. 731 Pozn. malá citační licence dle § 31 odst. 1 písm. a) AutZ) účelově vymezena není. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 183 Při posuzování tzv.  ideového plagiátorství732 musíme tedy vzít do  úvahy, že z autorskoprávního hlediska nemusí být citovány všechny myšlenky jiných autorů, případně všechny prvky obsažené v cizím díle. Zejména se jedná o obecné poznatky, které jsou „základními stavebními prvky“ v daném vědním odvětví, případně jde o obecné koncepty, kterými se autor pouze inspiroval (jako je tzv. holý námět).733 Jinými slovy ne všechny zdroje, na jejichž základě bylo vytvořeno určité dílo, musí být z autorskoprávního hlediska uvedeny ve  formě citačních odkazů. Povinnost citování cizích myšlenek, metod, poznatků, postupů, teorií či  objevů potom vyplývá nikoliv z  autorského práva, ale ze všeobecných osobnostních práv (viz kapitola 13.2.1). Pokud jde o  použití prvků, které spadají do  kategorie vnější formy díla (viz dále), tj. jedná se o prvky autorskoprávně chráněné, zde je opět nutné provádět poměřování kolidujících zájmů. Podobně jako tomu bylo u fanfiction, ani při interpretaci pravidla chování upraveného velkou či malou citační licenci (§ 31 odst. 1 písm. a) a b) AutZ) nemůžeme odhlížet od obecného příkazu zákonodárce, aby předpisy soukromého práva byly vykládány ústavně konformním způsobem (§ 2 odst. 1 ObčZ; k tomu viz též kapitola 14). Z tohoto důvodu si při posuzování složitějších případů nevystačíme pouze s relačním hodnocením účelu, pro který byla použita část cizího díla, rozsahu citované části v porovnání s kontextem,734 do něhož je tato část vložena, a způsobem provedené citace, ale musíme provádět poměřování kolidujících zájmů a ústavně zaručených práv a svobod. Při citování cizího díla proti sobě z lidskoprávního hlediska735 stojí na jedné straně svoboda uměleckého projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv 732 Schmidt-Aßmann, 1998, s. 1229; Waiblinger, 2012, s. 58, 68 a násl. 733 Ve slovenské autorskoprávní doktríně viz Švidroň, 1991, s. 162 („Z toho […] vyplýva, že nie každé použitie výsledkov cudzej tvorby možno pokládať za plagiátorstvo“). Švidroň jako příklad přípustného využití výsledků cizí práce uvádí použití tzv. holého námětu (Švidroň, 1991, s. 165). Obdobný závěr viz Knap, 1974, s. 37; Knap In: Brügger, 1976, s. 126; Knap, 1986, s. 16; Adamová/Hazucha, 2018, s. 147. 734 Šalomoun např. zdůrazňuje, že je třeba posoudit, zda cizí dílo, v němž se citace vyskytuje, představuje pro původní dílo substitut v ekonomickém slova smyslu. Jinými slovy, má se posuzovat, jaký je dopad na hospodářské užití původního díla. U děl dramatických, která jsou zařazována do databází, sborníků či antologií bez souhlasu původního autora potom Šalomoun uvádí, že dramatický text je z ekonomického hlediska primárně určen pro samotné divadelní inscenace, a proto „samotný text zřejmě vůbec nebude v konkurenčním vztahu k dramatické inscenaci“ (Šalomoun, 2005, s. 509). 735 Telec, 2002, s. 58, 68, 72; Telec In: Ganea/Heath/Schricker, 2001, s. 72, 77. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 184 a svobod) či svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a na druhé straně barikády vidíme ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jde-li o majetkové zájmy autora citovaného díla, případně právo na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), pokud jde o nemajetkové zájmy autora citovaného díla. V Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních práv jde o aplikaci čl. 10 odst. 1 a 2 (svoboda projevu) v kontrapozici k čl. 1 Dodatkového protokolu (ochrana pokojného užívání majet- ku)736 nebo čl. 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života).737 Jestliže zaměříme naši pozornost na rozhodovací praxi, v níž české soudy řešily otázku přípustnosti citování autorského díla, můžeme zmínit soudní spor mezi Patrikem Šimonem a nakladatelskou společností ARGO. Městský soud v Praze738 se zde zabýval otázkou, zda lze v rámci velké citační licence citovat celý článek. Dospěl k závěru, že pokud žalovaný užil v odborné publikaci „Věra Nováková“739 podstatnou část žalobcova článku „Z vernisážníku Patrika Šimona“, který byl uveřejněný v periodiku Tvar č. 7/2002, jednal v souladu s tzv. velkou citační licencí. Daný článek soud označil za drobné dílo a jeho bezesmluvní užití podřadil pod ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) AutZ. Z  tohoto důvodu byla také žaloba na  vydání bezdůvodného obohacení zamítnuta. Ústavní soud, který se případem následně zabýval,740 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou a uvedl, že „výklad pojmu ‚drobného díla‘ jako relativně neurčitého pojmu spočívá v rovině tzv. soudního uvážení“, přičemž Městský soud v Praze soud toto uvážení nepřekročil. Použití celého článku v  cizím díle nicméně nemusí být bezproblémové. Česká odborná literatura se sice kloní k závěru, že v rámci velké autorskoprávní citační licence lze převzít i drobná celá díla jako je například písnička či báseň,741 na druhou stranu je vždy nutné rozsah citace poměřovat 736 Hugenholtz In: Dreyfuss/Zimmermann/First, 2001, s. 343 a násl.; Geiger In: Derclaye, 2009, s. 32; Geiger/Izyumenko, 2014, s. 323. 737 Hugenholtz In: Dreyfuss/Zimmermann/First, 2001, s. 346; Drexl In: Ziegler, 2007, s. 168; Geiger, 2006, s. 383. 738 Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 66 EC 76/2011. 739 Nováková/Brázda/Drury/Pečinková, 2010. 740 Usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3199/11. 741 Telec/Tůma, 2007, s. 360; Šalomoun, 2005, s. 507. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 185 s účelem, pro který bylo citované dílo v citujícím díle použito.742 U malé autorskoprávní citační licence se  potom dovozuje, že  lze přebírat pouze výňatky, nikoliv celá drobná díla.743 Švýcarská právní doktrína se k danému problému staví tak, že citace samotná nesmí sloužit jako zástěrka k bezesmluvnímu užití samotného citovaného díla. Jako příklad nepřípustné citace Cherpillod uvádí situaci, kdy by románová postava recitovala celou cizí báseň.744 Oproti tomu německá doktrína zdůrazňuje, že umělci disponují větší volností při použití částí cizích děl, než vědečtí pracovníci,745 neboť autorská práva je třeba poměřovat s ústavně zaručenou svobodou umělecké a vědecké tvorby zakotvenou v čl. 5 odst. 3 německého Grundgesetz.746 Na základě malé citace (Kleinzitat) tak umělec může k vyjádření vlastních tvůrčích myšlenek použít rozsáhlejší části cizího díla případně cizí dílo celé.747 To však vždy takovým způsobem, aby citované dílo nebylo užito tzv. parazitujícím způsobem (tj. není přípustné, aby cizí dílo bylo bezesmluvně užito pouze k obohacení jiného autora či nakladatele).748 Pro účely hodnocení uvedených rozhodnutí českých soudů (zejména co se týče otázky přípustného rozsahu citovaného díla) se můžeme zaměřit na podobné případy, v nichž doslovné převzetí větších částí cizích textů posuzovaly zahraniční soudy v německy mluvících zemích.749 742 Šalomoun, 2005, s.  507. Shodně viz  závěry slovenské právní doktríny (Adamová/ Hazucha, 2018, s. 305). 743 Telec/Tůma, 2007, s. 359. 744 Cherpillod In: von Büren/David, 2014, s. 299. Skutečností je, že švýcarské autorské právo výslovně nerozlišuje mezi velkou a  malou citací (Cherpillod In: von Büren/ David, 2014, s. 298) a v některých případech je nutné užití cizího díla opřít o koncept volného užití (freie Benutzung), který ve  švýcarském právu nemá výslovné normativní zakotvení a je dovozován z vymezení tzv. odvozených děl v § 3 odst. 1 švýcarského Urheberrechtsgesetz (Cherpillod In: von Büren/David, 2014, s. 308). 745 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 198. 746 Stieper, 2009, s. 52 a násl.; Schack, 2013, s. 49; Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1217. 747 Nejnovější německá literatura zde zdůrazňuje legislativní změnu, k níž došlo díky novelizaci ustanovení § 51 německého Urheberrechtsgesetz provedené v roce 2007, která taxativní výčet důvodů, pro které bylo možné bezesmluvně užít cizí autorské dílo v rámci citační licence, změnila na výčet demonstrativní (Zulässig ist dies insbesondere […]) Spindler In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 1214; Götting In: Loewenheim, 2010, s. 534. 748 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 199; Schack, 2013, s. 270; Handle, 2013, s. 48; Götting In: Loewenheim, 2010, s. 537. 749 Geiger, 2006, s. 392; Geiger, 2007, s. 713. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 186 Švýcarský Vrchní soud pro curyšský kanton (Obergericht des Kantons Zürich) posuzoval spor, který se týkal použití celého článku pojednávajícího o problematice migrantů. Curyšský deník Tages-Anzieger uveřejnil v  rubrice Tribuna, která je věnována aktuálním politickým otázkám, článek s názvem „Kriminalita cizinců bez příkras“ („Ausländerkriminalität nicht schönreden“), ve kterém švýcarský politik Christoph Mörgeli (SVP) s využitím statistických údajů argumentoval, že cizinci, zejména žadatelé o azyl, přispívají ke zvyšování kriminality. Autor obhajoval tezi, že je z hlediska národní bezpečnosti lepší více chránit státní hranice, než vynakládat veřejné prostředky na integraci cizinců. Dále autor apeloval na tehdy vládnoucí sociální demokraty, aby podpořili dlouhodobé návrhy švýcarské lidové strany (Schweizerische Volkspartei), které měly spočívat právě v lepší ochraně státních hranic, ve změně azylové politiky, které by učinila Švýcarskou konfederaci méně přitažlivou pro žadatele o azyl, a ve zpřísnění trestních postihů pro azylanty, včetně deportací do zemí původu. Na  tento článek ve  stejné rubrice zareagoval profesor novověkých dějin na  Basilejské univerzitě a  tehdejší předseda komise proti rasismu (Eidgenössischen Kommission gegen Rassismus) Georg Kreis s  článkem „Jak jsou ‚cizinci‘ ve Švýcarsku záměrně očerňováni“ („Wie die ‚Ausländer‘ in der Schweiz vorsätzlich schlecht gemacht werden“), v němž odlišným způsobem interpretoval statistická data a závěry Christopha Mörgeliho odmítl. Poukazoval na pozitivní efekty, které migrace přináší, a zpochybnil tezi, že migranti přispívají ke zvyšování kriminality. Následovala další výměna názorů mezi oběma protagonisty ve švýcarském tisku a posléze byly rozsáhlé části obou článků publikovány vedle sebe v pravicovém časopise „Schweizerzeit“ tak, aby čtenář měl možnost jejich vzájemného porovnání. V dané souvislosti byly pod článkem Georga Kreise otištěny kritické komentáře Eduarda Stäubleho s názvem „Konečné slovo Eduarda Stäubleho“ („Der abschliessende Kommentar von Eduard Stäuble“). Tento autor porovnal argumentaci v obou článcích, přičemž Georga Kreise osočil z toho, že jeho argumentace je sofismatická a že vnáší otázky rasismu do problematiky kriminality cizinců, což je téma, které je samo o sobě hodnotově neutrální (jedná se jen o sledování národnosti pachatelů trestných činů). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 187 Georg Kreis společně s vydavatelem jeho původního článku podali žalobu na  vydavatele časopisu Schweizerzeit (spol. Schweizerzeit Verlags AG) s  tím, že otištěním tří stran původního textu bez autorova souhlasu došlo k porušení autorského práva, neboť uvedený způsob citování byl excesivní. Soud prvního stupně žalobu zamítl a konstatoval, že účel, pro který bylo dílo použito (porovnání obou textů), mohl být naplněn pouze v případě, že byly převzaty podstatné části původního článku žalobce. Soud své rozhodnutí opřel o citační licenci zakotvenou v § 25 švýcarského Urheberrechtsgesetz750 a také o  články 16 a  17 Ústavy Švýcarské konfederace/Spolku (Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft), které zaručují svobodu projevu, právo na informace a svobodu tisku.751 Švýcarský Spolkový soud (Schweizerisches Bundesgericht)752 nicméně posoudil věc odlišně a soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně posoudil otázku přiměřenosti rozsahu citovaného díla. Spolkový soud přisvědčil, že v ustanovení §  25 švýcarského Urheberrechtsgesetz, které umožňuje bezesmluvně použít cizí zveřejněné dílo pro  ilustrační účel nebo pro  vysvětlení určité problematiky, řeší zákonodárce kolizi mezi autorským právem a  právem na svobodu projevu, nicméně užití cizího díla musí být přiměřené. V daném případě přitom, dle Spolkového soudu, mohlo být dosaženo sledovaného 750 Art. 25 Zitate: „(1) Veröffentlichte Werke dürfen zitiert werden, wenn das Zitat zur Erläuterung, als Hinweis oder zur Veranschaulichung dient und der Umfang des Zitats durch diesen Zweck gerechtfertigt ist. (2) Das Zitat als solches und die Quelle müssen bezeichnet werden. Wird in der Quelle auf die Urheberschaft hingewiesen, so ist diese ebenfalls anzugeben“ (přel. „(1) Zveřejněná díla mohou být citována, pokud citace slouží jako vysvětlení, odkaz nebo ilustrace, přičemž rozsah citace je odůvodněn tímto účelem. (2) Citace musí být jako taková označena, stejně jako citovaný zdroj. Pokud zdroj uvádí jméno autora, jeho jméno musí být také uvedeno“). Blíže viz Cherpillod In: von Büren/David, 2014, s. 297. 751 Art. 16 Meinungs- und Informationsfreiheit: „(1) Die Meinungs- und Informationsfreiheit ist gewährleistet. (2) Jede Person hat das Recht, ihre Meinung frei zu bilden und sie ungehindert zu äussern und zu verbreiten. (3) Jede Person hat das Recht, Informationen frei zu empfangen, aus allgemein zugänglichen Quellen zu beschaffen und zu verbreiten“. Art. 17 Medienfreiheit: „(1) Die Freiheit von Presse, Radio und Fernsehen sowie anderer Formen der öffentlichen fernmeldetechnischen Verbreitung von Darbietungen und Informationen ist gewährleistet. (2) Zensur ist verboten. (3) Das Redaktionsgeheimnis ist gewährleistet“ (přel. „čl. 16 Svoboda projevu a informací: (1) Svoboda projevu a právo na informace se zaručuje. (2) Každý má právo svobodně vyjadřovat své názory a neomezeně je vyjadřovat a šířit. (3) Každý má právo svobodně přijímat informace, získávat je z obecně dostupných zdrojů a šířit je“; čl. 17 Svoboda médií: „(1) Svoboda tisku, rozhlasového, televizního nebo jiného veřejného šíření a informací se zaručuje. (2) Cenzura se zakazuje. (3) Ochrana tiskového tajemství se zaručuje“). 752 Rozsudek Schweizerisches Bundesgericht ve věci „Schweizerzeit“, sp. zn. 4C.393/2004. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 188 účelu tím, že by Eduard Stäuble pouze citoval vybrané pasáže,753 nikoliv celé tři strany původního díla. Soud konstatoval, že u literárních děl musí být rozsah citovaného díla přiměřený vzhledem k účelu, ke kterému má citace sloužit. Čím rozsáhlejší část textu je použita, tím závažnější musí být důvod, pro který se tak stalo, jinak nelze bezesmluvní užití díla odůvodnit. Vztah mezi rozsahem citovaného textu a účelem, pro který byla daná pasáž použita, je potom takový, že citovaná pasáž nesmí mít v kontextu daného užití samostatný význam nebo převažovat nad samotným textem, v němž je cizí dílo citováno.754 Citace tak slouží zejména ke komparaci určitých skutečností nebo k potvrzení závěru, k němuž autor v citujícím díle dospívá. Geiger uvedené rozhodnutí podrobuje kritice, a to zejména z toho důvodu, že v některých případech není možné v rámci veřejné debaty v demokratické společnosti nebo v rámci odborné či umělecké kritiky porovnat dvě díla jiným způsobem, než že budou obě otištěna celá, resp. jejich podstatné části.755 Pokud jsou obě díla potřebná pro rozvíjení diskuse v demokratické společnosti (byť jde o diskusi kontroverzní a odehrávající se na jiných diskusních fórech, než byla původní platforma, kde citovaný autor uveřejnil své dílo), mělo by být doslovné převzetí rozsáhlejších pasáží přípustné. Podobný závěr ohledně přípustnosti převzetí celých děl v  obdobných kontextech uvádí ve švýcarské literatuře i Cherpillod.756 Opačný závěr, než k  jakému dospěl Schweizerisches Bundesgericht, potom můžeme nalézt v rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (Oberster Gerichtshof) ve  věci známé jako Medienprofessor.757 Rakouské autorské právo 753 „Wie bereits aufgezeigt wurde, war es für die Meinungsäusserung von Eduard Stäuble nicht erforderlich, dass der Artikel des Klägers wörtlich und in vollem Umfang abgedruckt wurde. Ein auszugsweises Zitieren hätte genügt“ (přel. „Jak již bylo uvedeno, pro vyjádření názorů Eduarda Stäubleho nebylo nutné, aby byl článek žalobce reprodukován doslovně a v plném rozsahu. Výňatky vybraných částí by  bývaly stačily“; rozsudek Schweizerisches Bundesgericht ve  věci „Schweizerzeit“, sp. zn. 4C.393/2004, s. 491). 754 „Zweck und Umfang des Zitats sind derart aufeinander bezogen, dass das Zitat im Vergleich zum zitierenden Text keine selbständige Bedeutung oder sogar die Hauptbedeutung beanspruchen darf“ (přel. „Účel a rozsah citace jsou vzájemně propojeny v tom směru, že citovaná pasáž nesmí mít samostatný nebo hlavní význam v porovnání s textem, v němž je použita“; rozhodnutí Schweizerisches Bundesgericht ve věci „Schweizerzeit“, sp. zn. 4C.393/2004, s. 487). 755 Geiger In: Derclaye, 2009, s. 45; Geiger, 2006, s. 392. 756 Cherpillod In: von Büren/David, 2014, s. 298. 757 Rozhodnutí rakouského Oberster Gerichtshof ve  věci „Medienprofessor“, sp.  zn.  4 Ob 127/01 g. Srov. též Perner/Zoppel In: Trstenjak/Weingerl, 2016, s. 111. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 189 v době, kdy byl případ rozhodován, rozlišovalo, podobně jako právo české (§ 31 AutZ) nebo německé (§ 51 německého Urheberrechtsgesetz), mezi malou a velkou citační licencí (§ 46 rakouského Urheberrechtsgesetz ve znění do listopadu 2015),758 nicméně u velké citace bylo možné, aby byla rozsáhlejší část díla použita, pouze pokud citující dílo patřilo do kategorie děl vědeckých.759 Rakouský Oberster Gerichtshof konstatoval, že doslovné převzetí 16 novinových článků na webové stránce provozované osobou, o které tyto články pojednávaly, bylo pokryto čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod, a to i přesto, že užití takových děl nebylo plně souladné s velkou autorskoprávní citační licencí (jak již bylo uvedeno, rakouské právo u tzv. velké citace vyžaduje, aby citující dílo bylo dílem vědeckým).760 Žalobcem byl vydavatel předních rakouských novin (Neuen Kronen Zeitung), v nichž byla v roce 1999 zveřejněna série článků, kde novináři poukazovali na podezřelé aktivity finančního manažera velké rakouské obchodní společnosti. V článcích byl žalovaný obviňován z toho, že si nechával z krachující 758 „Zulässig sind die Vervielfältigung und die Verbreitung sowie der öffentliche Vortrag, die Rundfunksendung und die öffentliche Zurverfügungstellung: […] 2. wenn einzelne Sprachwerke oder Werke der im § 2, z 3, bezeichneten Art nach ihrem Erscheinen in einem durch den Zweck gerechtfertigten Umfang in ein die Hauptsache bildendes wissenschaftliches Werk aufgenommen werden; ein Werk der im § 2, z 3, bezeichneten Art darf nur Erläuterung des Inhaltes aufgenommen werden“ (přel. „Je dovoleno rozmnožování, rozšiřování, stejně jako přednášení či vysílání autorských děl: […] pokud jde o užití cizích literárních zveřejněných děl vymezených v § 2 odst. 3, a to v rozsahu odůvodněném účelem užití v hlavním vědeckém díle; citované dílo může být použito pouze k vysvětlení obsahu“; § 46 odst. 2 rakouského Urheberrechtsgesetz ve znění do listopadu 2015). 759 Walter In: Loewenheim, 2010, s.  926; Walter, 2016, s.  83, 85. Schuhmacher, 2012, s. 531 a násl.; Reinprecht In: Kucsko, 2003, s. 1229. V listopadu 2015 bylo ustanovení § 46 rakouského Urheberrechtsgesetz zrušeno (podobně tomu je i u ustanovení § 54 odst. 1 a odst. 3a, které obsahovalo obdobné ustanovení ve vztahu k dílům výtvarným nebo ustanovení § 74 odst. 7 ve vztahu k dílům fotografickým) a nahrazeno novým ustanovením § 42f) odst. 1 bod 1 („einzelne Werke nach ihrem Erscheinen in ein die Hauptsache bildendes wissenschaftliches Werk aufgenommen worden“). To však obsahuje u velké citace stejné omezení jako dříve. Pokud se zaměříme na srovnání české a rakouské právní úpravy, můžeme zmínit, že v době účinnosti autorského zákona č. 35/1965 Sb. Knap také dovozoval, že ustanovení tehdejšího § 15 odst. 2 písm. c) zák. č. 35/1965 Sb. dovolovalo velkou citaci pouze u díla vědeckého nebo kritického, nebo při použití cizího díla v učebnicích či učebních pomůckách (Knap, Autorský zákon a předpisy souvisící, 1982, s. 77). Ustanovení současného § 31 odst. 1 písm. b) AutZ je formulováno šířeji, neboť umožňuje použít cizí dílo v rámci citace pro účely kritiky, recenze nebo pro účely odborné tvorby. Dle českého práva tedy není rozhodující to, zda citující dílo je dílem vědeckým, ale účel, pro který má být citované dílo použito. Viz též Šalomoun, 2005, s. 507; Telec/ Tůma, 2007, s. 360. 760 Reinprecht In: Kucsko, 2003, s. 1229; Walter In: Loewenheim, 2010, s. 927. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 190 společnosti vyplácet nepřiměřené odměny a že z ní vyvedl finanční prostředky. Následně musela tuto společnost před krachem zachránit vláda Rakouské spolkové země Salcbursko. Žalovaný kritiku svého jednání odmítal a aktivity Neuen Kronen Zeitung považoval za mediální kampaň vedenou proti své osobě. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v minulosti zabýval teorií mediální komunikace (včetně problematiky mediálních kampaní), zveřejnil všechny články včetně fotografií na  vlastní webové stránce http://www. medienprofessor.at. Žalobce doslovné bezesmluvní převzetí 16 článků a  fotografií považoval za porušení autorského práva a argumentoval tím, že se velká citační licence může vztahovat pouze na případy, kdy citující dílo spadá do oblasti děl vědeckých (die Hauptsache bildendes wissenschaftliches Werk). Tato podmínka v  daném případě splněna nebyla, neboť žalovaný umístil články na  své vlastní webové stránce, která žádný vědecký charakter neměla. Žalovaný oproti tomu namítal, že takové užití by mělo být v demokratické společnosti přípustné, neboť použitím článků chránil svá všeobecná osobnostní práva (čest, dobrou pověst), když poukazoval na metody, které média používají k vedení účelových mediálních kampaní. Rakouský Oberster Gerichtshof, který o věci rozhodoval v posledním stupni, konstatoval, že za daných okolností převážilo právo na svobodu projevu, které je zakotveno v čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod, nad majetkovými zájmy nositelů autorských práv. Soud dovodil, že absence zákonného požadavku ohledně povahy citujícího díla jakožto díla vědeckého byla překonána ústavně zaručenou svobodou projevu. Výkon majetkových práv autorských by v daném případě představoval překážku možnosti svobodně kritizovat média a zveřejňovat vlastní názory na Internetu, zejména poukazovat na mediální kampaň vedenou proti vlastní osobě.761 761 „Das fehlende Tatbestandserfordernis der Aufnahme in ein wissenschaftliches Werk wird im vorliegenden Fall dadurch ersetzt, dass das vom Beklagten mit der Aufnahme der Artikel in seine Homepage ausgeübte Recht der freien Meinungsäußerung weit stärker wiegt als die Interessen der Klägerin […] Dass dieser Zweck eine Einschränkung der Meinungsfreiheit durch das Urheber- und Leistungsschutzrecht in einer demokratischen Gesellschaft nicht rechtfertigen kann, bedarf keiner weiteren Begründung“ [přel. „Skutečnost, že zde nejde o citaci ve vědeckém díle, je v daném případě překonána skutečností, že žalovaný realizuje svou svobodu projevu, když články umístil na vlastní webovou stránku. Při takovém užití převažují zájmy žalovaného nad zájmy žalobců […] Není potřeba dále zdůvodňovat, že v daném smyslu nemohou v demokratické společnosti autorské právo a práva související sloužit jako omezení svobody projevu“ (rozhodnutí Oberster Gerichtshof, sp. zn. 4 Ob 127/01 g)]. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 191 Na uvedeném rozhodnutí vidíme, že i doslovné převzetí cizích textů může přesahovat rámec zákonem stanovené citační licence (lhostejno, zda velké či malé) a může být odůvodněno nemajetkovými zájmy určité osoby (ochrana cti a pověsti) či svobodou vyjadřovat vlastní názory v rámci demokratického diskursu. Z této obecné svobody potom těží nejen samotný nositel veřejného subjektivního práva, ale rovněž společnost jako taková, neboť bez ochrany svobody projevu by byl demokratický diskurs ohrožen (viz kapitola 17). Posledním rozhodnutím, které stojí za zmínku co do poměřování kolidujících zájmů,762 je  rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht) ve věci Germania 3, které následně vedlo k novelizaci ustanovení § 51 německého Urheberrechtsgesetz provedené v roce 2007. Německý dramatik Heiner Müller (1929–1995) vložil do svého dramatického díla Germania 3 Gespenster am toten Mann, které posmrtně vyšlo v roce 1996, rozsáhlé pasáže z  děl německého dramatika Bertolda Brechta (1898–1956). Konkrétně se jednalo o část z Brechtovy hry Život Galileiho (v první a osmé scéně prvního aktu) a  hry Coriolanus (ve  druhé scéně třetího aktu). Dílo navazuje na předchozí Müllerova dramata Die Schlacht a Germania Tod in Berlin a autor se v něm vypořádává s germánskou mytologií, otázkou „německého lidu“, obdobím Třetí říše a  druhou světovou válkou, počátky socialismu v bývalé Německé demokratické republice, maďarskými událostmi z roku 1956 a následně pádem Berlínské zdi a znovusjednocením Německa.763 Převzetím pasáží z Brechtových děl usiloval Müller nejen o vytvoření dramatického dialogu, ale zejména o to, aby divák uvažoval o Brechtových slovech, od  kterých se  Müller distancuje. Brechtovi dědicové nicméně odmítli dát nakladateli svůj souhlas k převzetí daných pasáží a podali žalobu k soudu, v  níž požadovali zákaz šíření díla s  uvedenými pasážemi. Věc posuzoval ve  druhém stupni Oberlandesgericht Brandenburg,764 který však jejich žalobu proti nakladateli zamítl. Soud konstatoval, že je ve výjimečných případech možné, aby byly na základě tzv. malé citační licence upravené v ustanovení 762 Stieper, 2009, s. 65; Schack, 2013, s. 249; Haass, 1999, s. 834 a násl.; Metzger, 2000, s. 924 a násl. 763 Müller, 1996. 764 Rozsudek Oberlandesgericht Brandenburg ve věci „Stimme Brecht“, sp. zn. 6 U 177/96 (cit. dle Neue Juristische Wochenschrift 17/1997, s. 1162 a násl.). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 192 § 51 bodu 2 německého Urheberrechtsgesetz ve znění do 31. 12. 2007765 použity i větší pasáže uměleckého díla, pokud je to odůvodněno obecným zájmem na  konfrontaci s  myšlenkami a  ideovými postoji autora citovaného díla. Aby byla malá citace přípustná, musí jít o takové použití, které na jednu stranu nevyvolává dojem plagiátu, na stranu druhou je použití již existujícího díla odůvodněno vnitřním vztahem mezi citovanou pasáží a citujícím dílem. Brandenburský Oberlandesgericht dovodil, že německý autorský zákon v případě umělecké citace nepožaduje, aby čtenář ihned rozeznal citované dílo. Při citování uměleckých děl dostačuje i pouhé uvedení textu v kurzívě s tím, že je v závěru díla uvedeno, jaké zdroje autor při vytváření vlastního uměleckého díla použil. Soud rovněž konstatoval, že použití textu z Brechtova díla Coriolanus Heineru Müllerovi sloužilo k vyvolání diskuse nad hodnocením maďarských událostí roku 1956. Účelem citace tak byla mj. i kritika ideových postojů, které Bertolt Brecht vtělil do svých děl. Druhou sérii soudních sporů vedli Brechtovi dědicové před soudy v Bavorsku. I zde podali zdržovací žalobu, nicméně mnichovský Landgericht, který o věci rozhodoval v prvním stupni, převzal právní závěry brandenburského odvolacího soudu a žalobu zamítl. Na základě podaného odvolání ve druhém stupni rozhodoval mnichovský Oberlandesgericht,766 který ohledně doslovného převzetí Brechtových pasáží zaujal odlišný právní závěr. Odvolací soud konstatoval, že  použití konkrétních pasáží bez souhlasu nositelů autorských práv (dědiců) nebylo pokryto § 51 bodem 2 tehdejšího znění německého Urheberrechtsgesetz. Dle mnichovského odvolacího soudu je možné v rámci malé citace použít pouze malé části cizích děl, což v případě rozsáhlého převzetí Brechtových pasáží nebylo splněno. Soud konstatoval, že  majetkové zájmy autora původního díla vylučují převzetí rozsáhlejších pasáží, 765 „Zulässig ist die Vervielfältigung, Verbreitung und öffentliche Wiedergabe, wenn in  einem durch den Zweck gebotenen Umfang: 1.einzelne Werke nach dem Erscheinen in ein selbständiges wissenschaftliches Werk zur Erläuterung des Inhalts aufgenommen werden, 2.Stellen eines Werkes nach der Veröffentlichung in einem selbständigen Sprachwerk angeführt werden, 3.einzelne Stellen eines erschienenen Werkes der Musik in einem selbständigen Werk der Musik angeführt werden.“ (přel. „Je dovoleno rozmnožovat, rozšiřovat či sdělovat veřejnosti díla, v rozsahu, který je odůvodněn účelem užití, pokud jde o 1. umístění jednotlivých zveřejněných děl do samostatného vědeckého díla za ilustračním účelem; 2. umístění zveřejněného díla do samostatného literárního díla; 3. umístění částí zveřejněného hudebního díla do samostatného díla hudebního“). 766 Srov. rozsudek Oberlandesgericht München ve věci „Stimme Brecht“, sp. zn. 29 U 5758–97 (cit. dle Neue Juristische Wochenschrift 27/1999, s. 1975 a násl.). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 193 ledaže by se jednalo o použití v rámci tzv. velké vědecké citační licence (wissenschaftliches Großzitat – § 51 bod 1 německého Urheberrechtsgesetz ve znění do 31. 12. 2007), která umožňuje převzetí cizích textů ve vědeckém díle k názornému vysvětlení určité problematiky. Soud rovněž zaujal odlišný názor na způsob převzetí Brechtových textů a dovodil, že pouhé označení citovaných pasáží kurzívou s uvedením zdroje na konci díla nezohledňuje nemajetkové zájmy autora původního díla na  ochraně jeho autorství (zmínky na konci textu si totiž čtenář vůbec nemusel všimnout, a navíc si odkaz na Brechtova díla nemusel spojit s textem v kurzívě). Konečně soud konstatoval, že převzaté texty byly použity spíše v samostatné podobě než jako prostředek k dokreslení vlastních názorů. Použití ustanovení § 24 německého Urheberrechtsgesetz, které upravuje tzv. volné užití (freie Benutzung),767 bylo rovněž nepřípustné, neboť dle konstantní judika- tury768 německého Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof) zahrnuje tzv. volné užití pouze takové případy, kdy odvozené dílo představuje podstatné přepracování díla původního, a navíc autor odvozeného díla do svého výtvoru musí výrazným způsobem vnést nové tvůrčí prvky, jež jsou odrazem jeho vlastní tvůrčí osobnosti. Toto dle odvolacího soudu rovněž nebylo naplněno, neboť Heiner Müller příslušné Brechtovy pasáže převzal doslovně bez jakéhokoliv pokusu o jejich tvůrčí zpracování. Vzhledem k tomu, že vydavatel díla Germania 3 Gespenster am Toten Mann neměl možnost uplatnit opravný prostředek u německého Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof),769 podal, společně se vdovou po Heineru Müllerovi jakožto vedlejší účastnicí, ústavní stížnost k  německému Spolkovému 767 Ustanovení § 24 německého Urheberrechtsgesetz: „(1) Ein selbständiges Werk, das in freier Benutzung des Werkes eines anderen geschaffen worden ist, darf ohne Zustimmung des Urhebers des benutzten Werkes veröffentlicht und verwertet werden. (2) Absatz 1 gilt nicht für die Benutzung eines Werkes der Musik, durch welche eine Melodie erkennbar dem Werk entnommen und einem neuen Werk zugrunde gelegt wird“ [přel. „(1) Samostatné dílo, které je vytvořené v rámci tzv. volného užití cizího díla, může být bez souhlasu autora díla původního zveřejněno a užito. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na užití cizího díla hudebního, jehož melodie by byla seznatelná v novém díle, které by bylo na původním díle postaveno.“]. 768 Srov. například rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Laras Tochter“, sp. zn. I ZR 65/96; „Alcolix“, sp. zn. I ZR 263/91; „Asterix-Persifalen“, sp. zn. I ZR 264/91. Ohledně doktrinálních závěrů u limitů tzv. volného užití viz Ulmer, 1980, s. 165, 275 a násl.; Schack, 2013, s. 141; Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s. 75; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 659–664; Wegmann, 2013, s. 38 a násl. 769 Lindhorst, 2000, s. 688–689. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 194 ústavnímu soudu (Bundesverfassungsgericht),770 který jí  vyhověl a  přiklonil se na stranu vydavatele (ústavní stížnost vedlejší účastnice byla odmítnuta jako nepřípustná, neboť paní Müllerová se neúčastnila původního řízení před obecnými soudy). Spolkový ústavní soud shledal, že  nemožnost převzetí Brechtových pasáží by v daném případě představovala neústavní zásah do svobody uměleckého projevu. Spolkový ústavní soud konstatoval, že dílo Germania 3: Gespenster am toten Mann je  uměleckým dílem ve  smyslu čl.  5 odst.  3 německého Základního zákona (Grundgesetz)771 a představuje dramatické dílo, jež je výrazem osobitých tvůrčích schopností německého dramatika Heinera Müllera (autor do  díla vložil svou fantazii, emoce a  představy). Článek 5 odst.  3 Základního zákona rozsáhlým způsobem chrání lidskou svobodu v oblasti umění, a to jak svobodu vytvářet autorská díla (Werkbereich), tak možnost zajistit jejich šíření (Wirkbereich).772 Účelem této ústavněprávní ochrany je  poskytnout autonomní prostor pro  svobodnou uměleckou tvorbu, do které nezasahuje veřejná moc. V dané souvislosti je nerozhodné, zda umělecké dílo současně vyjadřuje i politické názory svého autora (bod 23). 770 Usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Germania 3“, sp. zn. 1 BvR 825/98. 771 „Kunst und Wissenschaft, Forschung und Lehre sind frei. Die Freiheit der Lehre entbindet nicht von der Treue zur Verfassung“ (čl. 5 odst. 3 Grundgesetz). Přel.: „Umění a věda, bádání a učení jsou svobodné. Svoboda učení nezprošťuje věrnosti ústavě“. 772 Spolkový ústavní soud odkázal na své dřívější rozhodnutí ve věci „Mefisto“ (sp. zn. 1 BvR 435/68), v němž konstatoval: „Die Kunstfreiheitsgarantie betrifft in gleicher Weise den ‚Werkbereich‘ und den ‚Wirkbereich‘ des künstlerischen Schaffens. Beide Bereiche bilden eine unlösbare Einheit. Nicht nur die künstlerische Betätigung (Werkbereich), sondern darüber hinaus auch die Darbietung und Verbreitung des Kunstwerks sind sachnotwendig für die Begegnung mit dem Werk als einen ebenfalls kunstspezifischen Vorgang; dieser ‚Wirkbereich‘, in dem der Öffentlichkeit Zugang zu dem Kunstwerk verschafft wird, ist der Boden, auf dem die Freiheitsgarantie des Art. 5 Abs. 3 GG vor allem erwachsen ist“ [přel. „Ochrana svobody uměleckého projevu se uplatňuje shodným způsobem jak na tvůrčí činnost autora, který vytváří autorské dílo (Werkbereich), tak na činnost související s uměleckým šířením takového díla (Wirkbereich). Obě formy ochrany tvoří neoddělitelnou jednotu. Nejen samotná tvůrčí činnost, ale také umělecká prezentace díla a jeho šíření jsou nezbytně nutné pro nakládání s dílem a obojí představuje formu uměleckého projevu; umělecké šíření díla (Wirkbereich), v jehož rámci je dílo zpřístupňováno veřejnosti, je tedy pokryto svobodou, jež je chráněna v čl. 5 odst. 3 Základního zákona“, bod 50]. Dále soud konstatoval, že článek 5 odst. 3 Základního zákona poskytuje nejen ochranu samotnému autorovi, ale také chrání vztah mezi autorem a jeho publikem. Vzhledem k tomu, že „není možné dílo šířit bez jeho rozmnožování a rozšiřování tiskem, je svobodou uměleckého projevu chráněn také vydavatel, který představuje prostředníka mezi autorem a veřejností“ („Da ein Werk der erzählenden Kunst ohne die Vervielfältigung, Verbreitung und Veröffentlichung durch den Verleger keine Wirkung in der Öffentlichkeit entfalten könnte, der Verleger daher eine unentbehrliche Mittlerfunktion zwischen Künstler und Publikum ausübt, erstreckt sich die Freiheitsgarantie auch auf seine Tätigkeit“, bod 54). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 195 Svoboda uměleckého projevu není právem neomezeným. Omezení se odvíjí od základních práv a svobod jiných osob (např. od ústavně zaručené ochrany soukromí a  osobní integrity) nebo z  jiných ústavně chráněných hodnot (ochrana mravnosti u děl pornografických či obscénních). Omezení může být také postaveno na ochraně majetku zaručené čl. 14 odst. 1 Základního zákona, který se rovněž vztahuje na ochranu duševního vlastnictví a v konkrétním případě na ochranu autorských děl (bod 24). Spolkový ústavní soud podrobil rozhodnutí mnichovského Oberlandesgericht kritice, a  to  zejména proto, že  při aplikaci §  51 bodu 2 německého Urheberrechtsgesetz dostatečně nezohlednil ústavně zaručenou ochranu svobody uměleckého projevu. Soud zejména dovodil, že mezi formu uměleckého projevu patří i citování děl jiných osob, přičemž vnitřní vztah mezi citujícím a citovaným dílem je třeba vidět šířeji, než pouze jako podporu vlastních názorů či tvrzení.773 Spolkový ústavní soud konstatoval, že umělecké dílo přestává být pouhým uměleckým dílem v situaci, kdy je zveřejněno, a vstupuje tak do sféry obecného společenského diskursu, stejně jako diskursu uměleckého. Umělecké dílo se stává součástí kultury, a přispívá tak k vytváření obrazu o konkrétním historickém období. Postupem času přestává být předmětem výlučných soukromých práv a stává se obecným statkem, který je, jakožto součást umění, určen k obecnému užití. Toto je mj. ústavněprávním odůvodněním časového omezení autorských práv. Současně z této premisy vyplývá, že čím více autorské dílo plní sociální roli (gesellschaftliche Rolle), tím více může být přebíráno ostatními osobami v rámci svobody umělecké tvorby (bod 28). Společenská dimenze umění je hlavním důvodem, proč autor musí přijmout, přinejmenším do určité míry, omezení svých práv tím, že jeho dílo bude 773 „Die durch Art. 5 Abs. 3 Satz 1 GG  geforderte kunstspezifische Betrachtung verlangt, bei der Auslegung und Anwendung des § 51 Nr. 2 UrhG die innere Verbindung der zitierten Stellen mit den Gedanken und Überlegungen des Zitierenden über die bloße Belegfunktion hinaus auch als Mittel künstlerischen Ausdrucks und künstlerischer Gestaltung anzuerkennen und damit dieser Vorschrift für Kunstwerke zu einem Anwendungsbereich zu verhelfen, der weiter ist als bei anderen, nichtkünstlerischen Sprachwerken“ (přel. „Při interpretaci a  aplikaci §  51 bodu 2 UrhG vyžaduje specifická povaha umělecké tvorby vycházející z čl. 5 odst. 3 věta první GG nejen nacházení vnitřního vztahu mezi citovanými pasážemi a myšlenkami či úvahami obsaženými v citovaném díle, ale jde nad rámec pouhé podpůrné funkce citovaného díla; uznává jej za formu uměleckého projevu a zahrnuje použití tohoto ustanovení i pro jiná umělecká díla, než pouze literární“; usnesení německého Bundesverfassungsgericht, sp. zn. 1 BvR 825/98, bod 27). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 196 použito ostatními autory, kteří s dílem přichází do styku v rámci obecného společenského diskursu. Interpretace a aplikace omezení autorských práv tak nespočívá pouze v podřazení skutkového stavu pod příslušná ustanovení autorského zákona, ale vyžaduje, aby soud posoudil ústavně chráněné zájmy (die verschiedenen verfassungsrechtlich geschützten Interessen). Ostatní autoři totiž mají ústavně zaručené právo být účastni uměleckého diskursu, který zahrnuje i  umělecké vytváření děl, jež jsou postavena na  již existujících dílech, bez toho, že by jim hrozily finanční postihy ve vztahu k jejich vlastní umělecké tvorbě. Tyto zájmy stojí v protikladu k výhradním právům autorů, která spočívají v možnosti bránit ostatním subjektům v komerčním nakládání s jejich uměleckými výtvory (bod 28). Jestliže v daném případě použití pasáží z děl jiného autora nepředstavuje hrozbu pro hospodářské užití původního díla, potom musí ochrana majetkových zájmů autora ustoupit před svobodou uměleckého projevu jiného tvůrce (bod 29). Na  základě těchto úvah Spolkový ústavní soud konstatoval, že mnichovský Oberlandesgericht při výkladu ustanovení § 51 bodu 2 německého Urheberechtsgesetz ve  znění do  31.  12.  2007 nevzal dostatečným způsobem do úvahy rozdíly mezi citováním uměleckých děl a jiných výtvorů. Pokud své závěry opřel pouze o judikaturu Spolkového soudního dvora, dopustil se takového výkladu jednoduchého práva, který je rozporný s ústavně zaručenou ochranou svobody uměleckého projevu zakotvenou v čl. 5 odst. 3 Základního zákona (bod 30). V případě uměleckých děl je třeba citační licenci vykládat jiným způsobem, než že citované dílo musí sloužit pouze k dokreslení nebo vysvětlení určitých závěrů, lepšímu porozumění určitým sdělením nebo opodstatnění toho, co bylo autorem napsáno (body 31 a 32). Umělec je oprávněn do svého díla doslovně přebírat cizí díla i v případech, kdy přebírané dílo slouží jako prostředek samotného uměleckého vyjádření. U posuzovaného díla je zřejmé, že se Heiner Müller kriticky staví k Bertoldu Brechtovi jakožto osobě, která v určitých obdobích zastávala konkrétní politické a morální postoje. V takovém případě je přípustné, aby autor vyjádřil své vlastní názory na určité historické události tím, že se vyjádří formou citace. Zda je taková forma uměleckého projevu přiměřená, nebo zda slouží pouze k obohacení citujícího autora, musí být posouzeno v kontextu 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 197 důkladného zhodnocení celého díla (bod 37). Funkční pojetí umělecké citace dle Spolkového ústavního soudu spočívá především v posouzení úmyslu, pro který bylo cizí dílo doslovně převzato, a stalo se tak součástí vlastního uměleckého vyjádření citujícího autora (Ibid.). Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ve věci Germania 3 je kladně hodnoceno v německé odborné literatuře. Becker774 kupříkladu uvádí, že rozhodnutí Germania 3 mění dogmatiku k výkladu § 51 německého Urheberrechtsgesetz, když akcentuje specifika umělecké tvorby. Metzger konstatuje, že mnichovský Oberlandesgericht nesprávně provedl hodnocení zúčastněných kolidujících zájmů, což bylo napraveno právě ze strany Ústavního soudu. Zejména vyčítá soudu druhého stupně závěr, že „Germania 3 představuje hrozbu pro ekonomické zájmy dědiců“ a dodává, že „člověk se nemůže zbavit dojmu, že ‚specialisté‘ z mnichovského odvolacího soudu ve svých autorskoprávních závěrech ztratili smysl pro reálné zájmy procesních stran, když dovodili, že čtenáři mohou přestat kupovat Brechtova díla díky Müllerovým citacím“. Dodává, že se potom nelze divit, že „oprava ze strany ‚generalistů‘ u soudu v Karlsruhe byla nezbytná“.775 Metzger uzavírá, že rozhodnutí Spolkového ústavního soudu představuje spíše šanci, než hrozbu, a otevírá prostor pro  horizontální působení základních práv v  oblasti autorského práva. Metzger nicméně současně zdůrazňuje potřebu vyváženého poměřování zúčastněných zájmů a dodává, že k závěru ohledně přípustnosti autorskoprávní citace jakožto formě uměleckého projevu bylo možné dospět i na základě správného poměřování zájmů v rovině jednoduchého práva.776 Podobné závěry zdůrazňující potřebu ústavně konformního výkladu citační licence, který pod formu uměleckého vyjádření zahrne také možnost doslovného citování rozsáhlejších částí cizího díla, můžeme nelézt i u Geigera777 774 Becker, 2000, s. 864. 775 „Zum anderen berücksichtigt das OLG mit keinem Wort, dass den Erben Brechts durch die Zitate in ‚Germania 3 Gespenster am toten Mann‘ keinerlei wirtschaftliche Einbußen drohen. Es liegt auf der Hand, dass ein Leser von ‚Germania 3‘ nicht deshalb vom Kauf eines Brecht-Stückes abgehalten wird, weil er die interessanten Textstellen bereits bei Heiner Müller als Zitate gefunden hat. Man kann sich des Eindrucks nicht erwehren, dass die Spezialisten vom OLG München bei ihren urheberrechtlichen Überlegungen den Blick für die tatsächlichen Interessen der Prozessparteien etwas aus dem Auge verloren haben. Eine Korrektur durch die Generalisten aus Karlsruhe war deshalb wünschenswert“ (Metzger, 2000, s. 933). 776 Ibid. 777 Geiger In: Derclaye, 2009, s. 45; Geiger, 2006, s. 392. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 198 či Göttinga778 . Dreier potom ve svém článku „Copy & Paste“779 uvádí, že problematika kopírování jakožto běžné umělecké techniky má své historické kořeny. Jako příklad uvádí vliv křesťanské eschatologie na uměleckou tvorbu byzantských ikonografů či západních středověkých malířů. Kopírování cizích děl se stává běžnou součástí tvůrčích technik mladých tvůrců na Internetu (videa na YouTube, hudební remixy apod.). Dreier v dané souvislosti podotýká, že střet mezi zastánci úzkého pojetí citační licence a širšího pojetí, které zdůrazňuje Spolkový ústavní soud, je do určité míry generační záležitostí. S ohledem na nové kontexty a způsoby, v nichž jsou umělecká díla vytvářena a užívána, doporučuje, aby byla redefinována pravidla ohledně autorskoprávního pojetí umělecké tvorby, která by kopírování cizích děl pojímala nejen jako legitimní, ale i legální formu uměleckého vyjádření.780 Na výše uvedených příkladech spojených s interpretací autorskoprávní citační licence ve středoevropském prostoru (Švýcarsko, Rakousko, Německo) vidíme, že doslovné lpění na textu zákona a tradičních autorskoprávních konstrukcích může v některých případech vést nejen k problematickým aplikačním závěrům, ale také k zásahům do ústavně zaručené svobody uměleckého projevu. Z hlediskačesképrávníúpravyje situacevelmipodobnájakov německémznění § 51 Urheberrechtsgesetz do 31. 12. 2007. I český autorský zákon, co do své textace, obsahuje taxativní výčet bezesmluvního užití autorského díla na základě velké či malé citační licence (§ 31 odst. 1 písm. a) a b) AutZ), přičemž přípustnost užití citovaného díla se liší jednak co do rozsahu, jednak co do účelu. Jak rakouské rozhodnutí ve věci Medienprofessor, tak rozhodnutí německého Bundesverfassungsgericht ve věci Germania 3 nám nicméně ukazují, že není nutné omezovat se pouze na doktrinální rozlišování mezi velkou a malou citační licencí. S pomocí poměřování kolidujících zájmů můžeme dospět k závěru, že přípustným užitím je i „velká-malá umělecká citační licence“, tedy doslovné převzetí cizího díla, resp. jeho částí jakožto formy uměleckého vyjádření. Znovu se můžeme vrátit k Melzerovým závěrům ohledně metody poměřování kolidujících zájmů,781 která slouží jako prostředek k nalezení objektivně 778 Götting In: Loewenheim, 2010, s. 540. 779 Dreier, 2011, s. 1059 a násl. 780 Dreier, 2011, s. 1060. 781 Melzer, 2011, s. 161. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 199 teleologického výkladového cíle konkrétního interpretovaného ustanovení. Primárním účelem citační licence (jak velké, tak malé) je umožnit, aby jiné osoby mohly bezesmluvně užít cizí autorské dílo ve prospěch vlastní umělecké či vědecké tvorby. Z tohoto obecného účelu vyplývá námi uváděný okruh kolidujících zájmů, přičemž jejich vzájemným poměřováním máme dospět k takovému výkladu, který směřuje k odstranění hodnotového rozporu v právním řádu.782 Jestliže tedy na základě poměřování kolidujících zájmů provádíme v konkrétním případě interpretaci ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) a b) AutZ contra verba legis sed secundum rationem legis,783 nečiníme tak svévolně, ale při zohlednění toho, že majetkové či nemajetkové zájmy autora citovaného díla mají ustoupit legitimním zájmům uživatele, který cizí dílo použil jako prostředek k vyjádření vlastních uměleckých či vědeckých myšlenek. Šalomoun k podobným závěrům dospívá s využitím závěrů angloamerické doktríny (fair-use doctrine; incidental inclusion) a v dané souvislosti mj. konstatuje: „Majetková práva autora je třeba chránit natolik, aby se na jeho talentu nikdo neobohacoval; tato ochrana nesmí však jít tak daleko, aby znemožňovala, případně nepřiměřeně omezovala vznik dalších uměleckých děl. Institut umělecké citace zpravidla tyto případy uspokojivě řeší“.784 Domníváme se nicméně, že metoda poměřování kolidujících zájmů, která má v ústavněprávní rovině podobu testu proporcionality (viz kapitola 14.2), je českému právnímu prostředí bližší, než využívání čtyř-krokového testu fair-use, který je zakotven v ustanovení čl. 107 Copyright Act of  1976. Jeví se nám proto jako vhodnější používat při interpretaci a aplikaci § 31 AutZ postupy, které jsou známé kontinentálnímu prostředí, a navíc jsou podepřené bohatou judikaturou Ústavního soudu,785 než se inspirovat koncepty, které zapadají do právní úpravy postavené na odlišných filosofických základech (srov. rozdíly mezi deontologickou osobnostní teorií autorského práva a konsekvencionalistickým zdůvodněním postaveným na tzv. incentive theory).786 782 Melzer, 2011, s. 165. 783 Melzer, 2011, s. 231. 784 Šalomoun, 2005, s. 503. 785 Srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Pl. ÚS 15/96, III. ÚS 256/01, Pl. ÚS 41/02, Pl. ÚS 7/03. 786 Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 51; Jacob, 2010, s. 19. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 200 13.2.4 Dílčí shrnutí Metoda poměřování kolidujících zájmů slouží jako pomocné kritérium k určení toho, zda máme dát v konkrétním případě přednost obecnému užívání prvků, které jsou obsažené v autorském díle, nebo zda mají mít přednost individuální zájmy nositelů autorských práv (případně prostředníků). Přestože se nemajetkové zájmy autorů vědeckých myšlenek nemohou realizovat prostřednictvím autorského práva (§ 2 odst. 6 AutZ), nachází své zakotvení ve všeobecných osobnostních právech upravených v občanském zákoníku (§ 81, § 82 ObčZ). Všeobecná osobnostní práva poskytují ochranu autorům, pokud dojde k převzetí individualizovaných, avšak duševně vlastnicky nechráněných prvků (vědeckých poznatků/teorií/myšlenek/principů/postupů/vzorců/grafů/objevů), které jsou přítomny ve  vědeckém díle, bez uvedení citačního odkazu. V rámci všeobecné osobnostní ochrany je však třeba rozlišovat mezi jednotlivými nároky, které by žalobce uplatňoval. Samotné vědecké poznatky/teorie/myšlenky/principy/postupy/ vzorce/grafy/objevy jsou totiž statky, které jsou určeny k obecnému užití. Všeobecná osobnostní práva autora k jím vytvořeným vědeckým myšlenkám tak sice limitují obecnou svobodu jednání, nicméně mají tak činit pouze v nezbytně nutném rozsahu. Existence zápovědního práva by tedy principiálně neměla vést k tomu, aby bylo veřejnosti bráněno v přístupu k myšlenkám či poznatkům, k nimž dospěl autor určitého vědeckého díla. Naopak, pokud autor uplatňuje odstraňovací nárok, kterým požaduje, aby bylo jeho jméno citováno v příslušné publikaci, jsou zájmy uživatelské veřejnosti spočívající v přístupu k vědeckým myšlenkám ve vzájemném souladu se zájmy autora. U fanfiction se zájmy autora-uživatele (prosumer) dostávají do kolize s majetkovými i nemajetkovými zájmy autorů původních děl, neboť pozdější autor využívá ve prospěch vlastního výtvoru individualizované náměty či tvůrčí prvky (postavy, klíčové scény, individualizované popisy prostředí), které jsou obsažené v původním díle jiného autora. Fenomén fanfiction vyžaduje obezřetné poměřování kolidujících zájmů, které se nutně nemusí odehrávat na klasických myšlenkových schématech, na něž jsme zvyklí u tištěných publikací. Měli bychom brát do úvahy nejen to, že dochází ke zpracování původního díla bez souhlasu jeho autora, ale měli bychom také zohlednit zájem 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 201 uživatelů na rozvoji jejich osobnosti, stejně jako svobodu uměleckého projevu. Svou roli hraje i obecný zájem společnosti na podpoře kreativní tvorby. Při posuzování přípustnosti fanfiction bude hrát roli mj. to, zda šíření fanouškovského zpracování ohrožuje prodeje díla původního (tj. zda fanouškovské dílo představuje ekonomický substitut vůči dílu původnímu), případně zda existují jiné důvody, pro které bychom měli zájmy autora původního díla upřednostnit (komerční charakter fanfiction apod.). Při poměřování kolidujících zájmů bychom neměli odhlížet od testu proporcionality. Ten budeme využívat například při posuzování výkonu citační svobody zakotvené v § 31 odst. 1 písm. a) a b) AutZ. Díky poměřování kolidujících zájmů, resp. ústavně zaručených základních práv a svobod, se mohou stírat rozdíly mezi velkou i malou citační licencí, neboť je možné dovodit, že i v rámci malé citační licence lze pro účely umělecké tvorby použít rozsáhlejší části cizích děl (případně celá drobná díla). Přípustným užitím tak může být i „velká-malá umělecká citační licence“, která spočívá v doslovném převzetí cizího díla, resp. jeho částí jakožto formy uměleckého vyjádření. 13.3 Metoda rozlišování individualizovaných a neindividualizovaných částí díla (abstrakce-konkretizace) Strukturální public domain, k  jejímuž vymezení je  možné použít metodu rozlišování individualizovaných a  neindividualizovaných částí díla (abstrakce-konkretizace), je  úzce spojena s  autorskoprávním konceptem individuality díla, který se liší v různých jurisdikcích a aktuálně podléhá vývoji s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU (viz kapitoly 1 až 6). Jak jsme již několikrát uvedli, je to právě individualita, která odlišuje to, co je autorskoprávně chráněno, od  toho, co  je  ab initio součástí obecného fondu,787 případně od toho, co podléhá ochraně technických výsledků tvůrčí duševní činnosti (ochrana patentová, ochrana užitno-vzorová).788 Obecné abstraktní koncepty, jako jsou holý námět, umělecká metoda, literární žánr, umělecký styl či sloh, rytmika, melodika apod., stejně jako skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí (přírodní zákony, společenské 787 Knap In: Brügger, 1976, s. 127. 788 Berking, 2002, s. 107; Altenpohl, 1987, s. 153; Handle, 2013, s. 40. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 202 jevy, historické postavy a události, flóra, fauna, denní zprávy apod.), samy o sobě postrádají individualitu, a proto nemohou být autorskoprávně chráněny. Co se týče vědeckých myšlenek (tj. vědeckých poznatků, teorií, metod, postupů, principů, vzorců, grafů či objevů), ty potřebnou míru individuality mít mohou, ovšem jsou vyloučeny z autorskoprávní ochrany z důvodu obecného zájmu na fungování vědeckého diskursu. Podobné závěry potom platí i pro výluku z ochrany u myšlenek a postupů, na nichž jsou postaveny prvky počítačových programů (§ 65 odst. 2 AutZ; body 13 a 14 preambule, čl. 1 odst. 2 směrnice č. 91/250/EHS). Díla úřední (§ 3 písm. a) AutZ) potom rovněž mohou být individuální v  autorskoprávním slova smyslu, ovšem jsou vyloučena z ochrany z důvodu veřejného zájmu. V následující části se pokusíme nastínit, jak lze metodologicky přistupovat k rozlišování mezi individualizovanými a neindividualizovanými částmi díla. V dané souvislosti se zaměříme zejména na kritiku tradičního přístupu, který spočívá v rozlišování mezi vnitřní (innere Form) a vnější (äußere Form) formou díla a jeho obsahem (Inhalt). Tuto metodu, kterou do české autorskoprávní doktríny přinesl Karel Knap789 a která našla své zakotvení i v judikatuře českých soudů,790 považujeme do jisté míry za překonanou791 ve vztahu k  určování předmětu autorskoprávní ochrany. Nelze ji  totiž beze zbytku použít u děl vědeckých, kde se v řadě případů stírá rozdíl mezi obsahem díla a jeho vnitřní formou. Na druhou stranu však považujeme rozlišování vnitřní/vnější formy díla a jeho obsahu za nosné z hlediska posuzování rozsahu autorskoprávní ochrany, zejména pokud jde o posuzování dovolenosti užití jednotlivých prvků v odvozených dílech. 13.3.1 Historický exkurz do rozlišování mezi vnitřní a vnější formou díla a jeho obsahem Požadavek, aby byla zohledňována interpersonální funkce autorského díla (viz kapitola 19.3) fungujícího jako komunikační sdělení pro příslušné adresáty (diváky, čtenáře, posluchače, návštěvníky), byl ve  středoevropském prostoru poprvé akcentován Johannem Gottliebem Fichtem (1762–1814), který 789 Knap, 1974, s. 29; Knap In: Brügger, 1976, s. 127; Knap, 1986, s. 15. 790 Srov. například rozsudek českého Nejvyššího soudu ve  věci „Upeč třeba zeď  “, sp. zn. 30 Cdo 739/2007; „Paráda“, sp. zn. 30 Cdo 360/2015. 791 Kopp, 2014, s. 124; Hilty, 2011, s. 99; Handle, 2013, s. 36, 52. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 203 dospěl k závěru, že obecné poznatky, jež dílo obsahuje, mají být volné. Takové poznatky není možné chránit, kontrolovat či monopolizovat. Autorské dílo dle Fichteho zahrnuje dvě roviny: „obsah knihy, myšlenky, které vyjadřuje“ (Inhalt des Buches, die Gedanken, die es vortägt) a „formu těchto myšlenek, včetně způsobu, jakým jsou prezentována jednotlivá slova nebo slovní obraty“ (die Art, wie, die Verbindung, in  welcher, die Wendungen und die Worte, mit denen es  sie vorträgt).792 Na rozdíl od formy díla patří myšlenky a poznatky, které dílo obsahuje, všem lidem. Čtenář tyto obecné poznatky (myšlenky) užívá v tom směru, že je „zvnitřní“, pochopí nejdříve smysl a význam slov, a následně smysl a význam jednotlivých sdělení. Takové myšlenky potom může čtenář libovolně spojovat s vlastními myšlenkami a může je využívat pro potřebu své další tvorby. Fichte zde upozorňuje na to, že samotná podstata myšlenkového světa spočívá v tom, že každý chápe sémantický smysl komunikačních sdělení jiným způsobem. Aby došlo k užití myšlenek, musí být čtenářem pochopeny, a musí tudíž projít jeho mys- lí.793 V tomto směru je tedy nutné, aby došlo ke změně „myšlenkové substance“ z osoby A, která je autorem určitého sdělení, do mysli osoby B, která je jeho příjemcem. Dle Fichteho potom nikdo nemůže být „vlastníkem“ myšlenek jednoduše proto, že nikdo nemůže vlastnit část mysli jiné osoby. V okamžiku, kdy je dílo zveřejněno, stávají se podle Fichteho myšlenky v díle obsažené obecným statkem, který je k dispozici k obecnému užití každého člověka.794 Fichteho závěry o rozlišování mezi formou a myšlenkovým obsahem díla byly následně rozpracovávány německou autorskoprávní doktrínou. Kohler navázal na Fichteho a stejně jako on dovozoval, že myšlenkový obsah díla (Inhalt) zůstává autorskoprávně volný. V tomto směru tedy jak obecné poznatky, které autor čerpal z  volně dostupných zdrojů, tak poznatky, které nově ve svém díle odhalil, nepodléhají autorskoprávní ochraně. U literárních děl nicméně Kohler rozlišil mezi jejich vnitřní a vnější formou (innere und äußere Form des Werkes).795 Kohler rozuměl vnější formou (äußere Form) díla způsob, jakým autor utváří myšlenkový obsah. U děl literárních tím měl na  mysli zejména slovosled, větnou skladbu, originální jazykové 792 Fichte, 1793, s. 474. 793 Fichte, 1793, s. 450, 456. 794 Fichte, 1793, s. 450. 795 Kohler, 1907, s. 146 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 204 výrazy, použité metafory, zvukomalbu, rytmus, výběr slov, tedy vše, čím autor vytváří individualizované formulace.796 Vnitřní forma (innere Form), na druhé straně, nezahrnuje samotný způsob jazykového vyjádření, ale především souslednost myšlenek a strukturu díla. Jedná se tedy o strukturu, výběr a uspořádání myšlenkového obsahu díla. Přestože tedy mohou dva autoři nezávisle na sobě popisovat tutéž historickou událost, která je z autorskoprávního hlediska volná (v  našem pojetí jde o  skutečnost nezávislou na lidském vědomí), lze předpokládat, že každý autor vyjádří svého tvůrčího ducha odlišným způsobem, a to nejen co se týče jazykového vyjádření, ale i co do způsobu, jakým bude taková událost popisována. Kohler pod vnitřní formou (innere Form) rozumí takové zpracování obsahu díla (Inhalt), které vede k vytvoření imaginárního obrazu (imaginäres Bild),797 jenž je přenášen do mysli čtenáře/pozorovatele. Nejedná se tedy o zachycení obrazu ve smysly vnímatelné podobě, ale v podobě intelektuální (poznávací). Zatímco vnější forma díla působí na lidské smysly, vnitřní forma díla působí na lidský rozum (schopnost porozumět obsahu). Dle Kohlera hraje roli rozlišování mezi obsahem a  vnitřní/vnější formou díla zejména u vymezení předmětu autorskoprávní ochrany. Obsah autorského díla je sice fakticky jeho součástí, ale autorskoprávní ochraně nepodléhá, zatímco vnitřní a vnější forma díla ano. Kromě toho Kohler viděl smysl v rozlišování mezi formou a obsahem u vymezení rozsahu autorskoprávní ochrany, tedy při posuzování případů porušení autorského práva. Plagiátor může změnit vnější formu díla (například při neoprávněně vyhotoveném otrockém překladu nebo při transpozici hudebního díla pro jiný hudební nástroj),798 může však také změnit vnitřní formu díla (pokud je překlad díla tvůrčí v tom směru, že překladatel dodržuje základní linii původního autora, nicméně přeložené dílo již má odlišnou strukturu).799 Musíme dodat, že Kohler své závěry ohledně vnější a vnitřní formy díla aplikoval toliko na dílo umělecké. U díla vědeckého naopak dospěl k závěru, že toto imaginární obraz nemá, neboť samotný popis vědeckých poznatků 796 Kohler, 1907, s. 139, 147. 797 Kohler, 1907, s. 149. 798 Kohler, 1907, s. 140. 799 Kohler, 1907, s. 141. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 205 postrádá potřebnou jedinečnost (vědecké dílo dle Kohlera odhaluje toliko vědeckou pravdu).800 13.3.2 Ulmerova kritika rozlišování mezi vnitřní formou díla a jeho obsahem Kohlerovy závěry byly v německé jurisprudenci následně podrobovány kritice. Ulmer poukazoval na to, že v některých případech není možné rozlišovat mezi obsahem díla, který zůstává právně volný, a jeho vnitřní formou, která je chráněna.801 Uvedl, že německé soudy u divadelních her dovodily porušení autorského práva, přestože forma porovnávaných děl byla odlišná,802 a v dané souvislosti kritizoval závěry, že autorské dílo chrání pouze formu díla (ať již se jedná o formu vnější či vnitřní). Ulmer tedy usiloval o přehodnocení názorů, že se individualita díla projevuje pouze v jeho formě. Ulmer tvrdil, že u děl hudebních, literárních a u abstraktních výtvarných děl či sochařských obvykle forma díla a jeho obsah spadá v jedno, neboť pouze dílčí aspekty, které mají samostatný myšlenkový základ, mohou být odděleny od formy těchto děl. U děl výtvarných to je znázorňovaný předmět, u děl literárních jde o  zápletku, u  děl vědeckých a  počítačových programů jde o myšlenky a postupy, na nichž jsou postaveny, u děl souborných jde o sbírané prvky, materiály nebo příspěvky. Pokud zaměříme pozornost na samotný obsah, zde Ulmer uvádí, že určitá část obsahu sice spadá pod oblast, kterou můžeme označit za „literární a umělecký obecný fond“ (literarisches und künstlerisches Gemeingut), nicméně samotný obsah nikdy není zcela autorskoprávně volný. Hranici mezi individuálními 800 Kohler, 1907, s. 150. 801 Ulmer, 1980, s. 120. 802 Srov. rozsudek německého Bundesgerichtshof ve věci „Gasparone“, sp. zn. I ZR 82/57: „Bei einem Bühnenwerk ist nicht nur die konkrete Textfassung oder die unmittelbare Formgebung eines Gedankens gegen Entlehnungen durch einen Dritten urheberrechtlich geschützt. Auch die Einfügung eines bestimmten Einfalls in einen Handlungsablauf kann unabhängig von der Wortgestaltung im einzelnen urheberrechtsfähig sein, ebenso wie der Gang der Handlung mit seinen dramatischen Konflikten und Höhepunkten, die Akt- und Szenenführung sowie die Rollenverteilung und Charakteristik der handelnden Personen Schutz genießen kann“. (přel. „U dramatického (jevištního) díla není autorskoprávně chráněno proti převzetí jinou osobou jen konkrétní znění textu nebo bezprostřední ztvárnění myšlenky. Rovněž začlenění určitého nápadu do průběhu děje může být způsobilé ochrany autorským právem nezávisle na slovním vyjádření, stejně tak jako obvykle může požívat ochrany děj se svými dramatickými konflikty a vyvrcholeními, průběh jednání a scén, rovněž i rozdělení rolí a charakteristika jednajících osob“; právní věta). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 206 a neindividuálními částmi viděl především v námětu díla, případně dílčích zápletkách, které jsou vždy výsledkem individuální tvůrčí činnosti autora. Hranice tak nemůže být vedena mezi formou díla a jeho obsahem, ale mezi zpracovávanou látkou (vorgegebener Stoff) a  vyjádřeným tvůrčím výsledkem (schöpferischer Leistung).803 Námět díla, který autor vytvořil, autorskoprávně chráněn je. Použití tohoto námětu v navazujících dílech (například pokračujících románech), ve kterých jsou využity charakteristiky postav, prostředí, dějové scény apod., představuje porušení autorského práva. U  jiných druhů děl, obzvláště u  děl vědeckých, Ulmer dospívá k  závěru, že u nich je sice okruh nehmotných předmětů, které jsou právně volné (myšlenky, teorie, postupy, metody, objevy), podstatně širší, ovšem ani zde nemůžeme hovořit o tom, že je obsah vědeckých děl zcela právně volný. Volné jsou myšlenky, které autor ve vědeckém díle zpracovává z hlediska svého významu,804 nicméně u způsobu, jakým jsou tyto myšlenky předkládány čtenáři, zvolených příkladů, vnitřního odkazování nebo struktury vědeckých závěrů se již jedná o výsledek individuální tvorby. Podobné závěry platí i pro díla souborná. Samotné prvky či materiály, které autor zařazuje do díla souborného, mohou být autorskoprávně volné, nicméně způsob výběru a jeho uspořádání je výsledkem individuální tvorby, a proto může být autorskoprávně chráněn.805 Ulmer na základě uvedených důvodů dovodil, že rozlišování mezi formou a  obsahem musí být nahrazeno rozlišováním mezi (i) individuálně chráněnými prvky díla (individuelle Züge des Werkes) a mezi (ii) prvky, které jsou určeny k obecnému užití (enthaltenes Gemeingut). Forma díla je jistě důležitým 803 Ulmer, 1980, s. 121. 804 „Vielmehr sind auch die Gedanken und Lehren, die im Werk enthalten sind, in ihrem Sinngehalt frei“ (přel. „Spíše jsou také myšlenky a teorie obsažené v díle ve svém významu volné“; Ulmer, 1980, s. 121). 805 Ulmer označuje za předměty, které mohou být chráněny autorským právem, také slovníky, sbírky rozhodnutí, sbírky citátů apod. (Ulmer, 1980, s. 122). Individualita takových děl je ovlivněna nejen jejich vnějším uspořádáním, ale rovněž výběrem jednotlivých prvků. V tomto směru se Ulmer vymezuje proti Trollerovým závěrům, které vychází z estetiky Nicolaie Hartmanna (viz též kapitola 2). Ulmer uvádí, že Troller sice správně u děl literárních považuje za chráněný i vnitřní duchovní obraz, který dílo ve čtenáři vyvolává (zápletka, individualizovaný námět, charakteristika prostředí a postav), nicméně u děl vědeckých již Troller nepřiznává ochranu způsobu výběru, struktury díla a  vnitřního odkazování, neboť kombinace těchto prvků duchovní obraz (geistige Bild) postrádá. Srov. Troller, 1959, s. 369, 373; Ulmer, 1980, s. 122. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 207 aspektem, který nás dovede k  závěru ohledně způsobilosti konkrétního výtvoru k  autorskoprávní ochraně,806 případně k  tomu, že  někdo neoprávněně vytvořil odvozené dílo, nicméně autorskoprávní ochranu nelze zužovat pouze na otázku vnitřní či vnější formy díla. Obsah díla, zejména literárního, může dle Ulmera podléhat autorskoprávní ochraně také tehdy, pokud je výsledkem tvůrčí činnosti autora. To, co má zůstat nechráněno, jsou ty prvky, které jsou právně volné z důvodu svobody „duchovního života“ (Freiheit des geistigen Lebens), zejména samotný zpracovávaný předmět, stejně jako myšlenky či teorie.807 13.3.3 Forma a obsah z hlediska vnímání autorského díla Ulmerovy myšlenky byly následně rozpracovávány německou autorskoprávní doktrínou. Hubmann dospěl k závěru, že rozlišování mezi vnitřní formou vědeckého díla a jeho obsahem není zcela odůvodněné, neboť autorskoprávně chráněn může být i samotný obsah.808 Pokud se v tehdejším autorskoprávním diskursu hovořilo o tom, že autorské právo nechrání myšlenky,809 viděl i  Hubmann klíč k  určení předmětu autorskoprávní ochrany (Problem des Rechtsgegenstandes)810 v  tom, že  se  bude rozlišování mezi chránitelnými a nechránitelnými prvky uskutečňovat na základě autorskoprávní individu- ality,811 nikoliv na základě parémie, že autorské právo nechrání myšlenky, ale pouze jejich vyjádření. Samotný myšlenkový obsah totiž v řadě případů individuální je („to, o čem dílo je“), a proto se na něj autorskoprávní ochrana obecně vztahuje.812 806 „Die Formgebung ist zwar, da sie notwendiger Teil des Werkschaffens ist, Voraussetzung für den Urheberrechtsschutz. Es  ist aber nicht erforderlich, daß die schöpferische Leistung gerade in  der Formgebung liegt“ (přel. „Forma je nezbytnou součástí autorského díla, a proto je jedním z předpokladů autorskoprávní ochrany. Není však nutné, aby duševní výtvor spočíval právě ve formě“; Ulmer, 1980, s. 124). 807 Ulmer, 1980, s. 123. 808 Hubmann, 1974, s. 36. 809 Hubmann, 1974, s. 30. 810 Hubmann, 1974, s. 29. 811 „Beim Inhalt ist also ebenso wie bei der Form danach zu unterscheiden, ober den allgemeinen Quellen oder dem individuellen Geist entstammt. Nur in ersterem Falle ist er frei, in letzterem dagegen gehört er dem Urheber“. (přel. „Co se týče obsahu, stejně jako u formy, je třeba rozlišovat mezi zdroji pocházejícími z obecného fondu, a prvky, které mají původ v individuální duševní činnosti. Zatímco v prvním případě jde o prvky volné, v druhém případě prvky patří autorovi“; Hubmann, 1974, s. 35). 812 Hubmann, 1974, s. 36. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 208 Skutečností je, že  pojmy jako vnitřní (innere Form) a  vnější forma (äußere Form) díla či jeho obsah (Inhalt) jsou v německé autorskoprávní doktríně i nadále používány,813 ovšem nikoliv primárně k určení předmětu autorskoprávní ochrany, ale podpůrně814 k tomu, jak autorské dílo na člověka působí a jakým způsobem se individualizované prvky díla promítají do děl odvozených (tj. zda odvozené dílo obsahuje podobné scény, postavy, charakteristiky prostředí, zda má podobné členění, dějovou či argumentační sousled- nost apod.). Zatímco vnější forma díla působí čistě na lidské smysly, vnitřní forma a obsah díla působí skrze smyslové vnímání na lidský rozum. Jedná se tedy o rozlišení různých vrstev autorského díla, které mohou různým způsobem vyjadřovat jeho individualitu. Z uvedených důvodů se rovněž i my domníváme, že bychom měli také v českém právu u autorskoprávně chráněných částí díla rozlišovat mezi (i) vnější formou díla, která je vnímatelná smysly, a (ii) individualizovanými prvky díla, které skrze smyslové vnímání působí na  lidský rozum.815 Například otázka posuzování oprávněnosti překladu díla do jiného jazyka je primárně otázkou hodnocení vnitřní formy či individualizovaného obsahu původního díla, neboť vnější formu dává přeloženému dílu jeho překladatel, který tvůrčím způsobem původní dílo přeložil.816 Původní dílo (vnitřní forma díla, obsah díla) tak čtenář vnímá rozumově, zatímco vizuálně vnímá překlad díla (vnější forma díla). Německádoktrínadovozuje,že prvky,kterébylytradičnězařazoványdo kategorie vnitřní formy díla, mohou být též označeny za jeho obsah. Je v zásadě jedno, zda jsou individualizované prvky díla, jako je námět, zápletka, charakteristika postav, dějová souslednost atp., označeny za tu či onu kategorii (vnitřní forma díla/obsah). Podstatné je, zda se jedná o prvky individualizované, nebo zda jde o prvky spadající do oblasti obecného fondu817 [prvky abstraktní jako jsou umělecký motiv, holý námět, žánr, umělecká metoda (viz kapitola 4.1); skutečnosti, které existují nezávisle na lidském vědomí, jako jsou historické události, denní zprávy, přírodní jevy, scenérie, rostlinstvo, živočichové, jazykové pojmy (viz kapitola 4.2)]. 813 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 29; Schack, 2013, s. 97; Loewenheim In: Loewenheim/ Leistner/Ohly, 2017, s. 146; Kopp, 2014, s. 122 a násl.; Berking, 2002, s. 30 a násl. 814 Kopp, 2014, s. 126. 815 Handle, 2013, s. 18; Kopp, 2014, s. 125. 816 Handle, 2013, s. 16. 817 Hubmann, 1974, s. 36; Haberstumpf, 1982, s. 60; Kopp, 2014, s. 126. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 209 Jak již bylo řečeno, u prvků neindividualizovaných se jedná buď o základní stavební kameny lidské tvorby jako takové, nebo jde o obecné prvky, které jsou součástí umělecké/vědecké inspirace či historického a sociálního vývoje lidstva.818 Například co se týče historických románů, platí, že nikdo nemá mít monopol na to, aby výhradně psal o životě určité osoby. Autorskoprávně 818 V USA byla podobným způsobem vyjádřena autorskoprávní volnost historických událostí (denních zpráv) v rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci International News Service v. Associated Press, 248 U.S. 215 (1918), ve kterém byla řešena otázka oprávněnosti přebírání denních zpráv mezi jednotlivými zpravodajskými agenturami. Žalující společnost Associated Press vlastnila okolo 950 novinových deníků po celých Spojených státech a zaměřovala se na shromažďování informací z celého světa. Informace získávala buď prostřednictvím vlastních reportérů, nebo od  jiných tiskových agentur, přičemž tyto informace poskytovala vlastním deníkům, ve  kterých byly informace otiskovány. Stranou žalovanou byla společnost International News Service rovněž podnikající v oblasti shromažďování a poskytování informací, které publikovala v nejrůznějších denících po Spojených státech. Příčinou sporu byla skutečnost, že společnost International News Service nezískala od  francouzské vládní tiskové agentury povolení k získávání informací o stavu na válečné frontě v Evropě. Proto, aby si udržela čtenářskou přízeň, začala si International News Service opatřovat zprávy přenosem informací prostřednictvím telegrafu. International News Serivce využila toho, že mezi vydáním novin na východním pobřeží USA a jeho pobřežím západním je časový rozdíl čítající 6 hodin. Vždy, když vyšly na východním pobřeží Spojených států noviny společnosti Associated Press, přetelegrafovali zaměstnanci International News Service jejich obsah svým kancelářím na západním pobřeží. Proto např. v San Franciscu vyšly deníky obou společností zároveň a měly shodný obsah ohledně dění na válečné frontě v Evropě (slovní vyjádření však bylo v obou novinách odlišné). Žalující společnost Associated Press podala žalobu pro zásah do tvrzeného majetkového práva k informacím. Požadovala, aby byl žalované straně v předběžném opatření uložen zákaz obstarávání informací výše uvedeným způsobem. Většina soudců Nejvyššího soudu USA dovodila, že zde sice neexistovalo žádné majetkové právo k informacím (quasi-property to news), které by vyplývalo z obecné ochrany majetku či z autorskoprávní ochrany, nicméně za protiprávní soudci označili způsob sbírání informací. Soudce zpravodaj Pitney, který formuloval většinové stanovisko, k otázce vyloučení autorskoprávní ochrany denních zpráv uvedl: „Nicméně pokud jde o novinové prvky – informace týkající se současných událostí, které jsou obsažené v literární tvorbě – nejde o výsledek tvorby novináře, ale jde o zprávu o záležitostech, které jsou obecně veřejně dostupné. Jde o historii dne.“ („But the news element — the information respecting current events contained in the literary production — is not the creation of  the writer, but is a report of  matters that ordinarily are publici juris; it is the history of  the day“; s. 234). Soudce Brandeis ve svém disentním stanovisku, v němž jinak odmítl závěr většiny soudců o důvodnosti nekalosoutěžního nároku, dovodil, že „obecné právní pravidlo spočívá v tom, že nejvznešenější výsledky lidské tvorby – znalosti, ustálené pravdy, koncepty a myšlenky – se stávají volnými na základě jejich dobrovolného komunikování vůči ostatním lidem, podobně jako obyčejný vzduch“ („The general rule of  law is that the most exalted human production – knowledge, established truths, concepts and ideas – became free as ordinary air after voluntary communication with others“; s. 250). Dále konstatoval, že „pouhému záznamu o jednotlivých událostech, ať již byl proveden slovem nebo fotograficky, který v sobě neobsahuje umělecké ztvárnění, je autorskoprávní ochrana odepřena“ („a mere record of  isolated events, whether words or photographs that do not include artistic skills, is denied such protection“; s. 254). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 210 chráněn je však již popis jednotlivých postav, jejich charakteristika, dějová zápletka, souslednost jednotlivých scén apod. Tyto myšlenkové prvky totiž již nejsou abstraktní, ale individualizované (viz dále provedený rozbor autorskoprávní problematiky historických postav). Podobně i u cestopisných děl nemá mít nikdo výhradní právo na to, aby popisoval život, zvyky obyvatelstva nebo krajinu v  určité zemi či  kontinentu. Můžeme tak najít průvodce po  Benátkách od  různých vydavatelství (Lonely-Planet, Marco Polo, Berlitz), které obsahují podobné informace o pamětihodnostech a životě v tomto městě. Autorskoprávně potom nejsou chráněny samotné cestopisné informace, ale pouze slovní popisy, způsob uspořádání publikace, způsob výběru, grafická stránka textu, jednotlivé fotografie, jejich výběr a uspořádání apod. 13.3.4 Vztah mezi Form und Inhalt Dichotomie a idea-expression dichotomy Zatímco ve  středoevropském prostoru (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Československo) byla pod vlivem Kohlerových závěrů tradičně používána dichotomie rozlišování mezi formou díla (Form) a jeho obsahem (Inhalt), která, jak již bylo uvedeno, v dnešní době slouží spíše jako pomocné kritérium k určení toho, na jaké oblasti lidské osobnosti autorské dílo působí (smysly, rozum) a  jakým způsobem se  individualizované prvky promítají do odvozených děl (rozsah ochrany), v angloamerickém světě se od poloviny 19. století vyvíjela paralelní doktrína s názvem idea-expression dichotomy.819 Ta našla své zakotvení i na mezinárodní úrovni v čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS a čl. 2 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském. V následující části se pokusíme ukázat, že mezi oběma doktrinálními pojetími není zásadní koncepční rozdíl.820 Současně však doporučujeme přidržovat se  z  právně metodologického hlediska spíše středoevropských tradic a instituty, jako jsou merger doctrine, abstractions test nebo scènes à faire, do  českého autorského práva „vpouštět skrze dveře“ pojmu autorskoprávní individuality. Institut merger doctrine je totiž postaven na otázce tvůrčí volnosti (Gestaltungsspielraum), abstractions test potom směřuje k  odhlížení 819 Drassinower, 2003, s.  3 a  násl.; Goldstein, 2003, s.  209; Torremans/Holyoak, 2013, s. 196; Goldstein/Hugenholtz, 2010, s. 216; Cohen, 1990, s. 175 a násl. 820 Berking, 2002, s. 69 a násl.; Handle, 2013, s. 34. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 211 od abstraktních prvků, resp. prvků existujících nezávisle na lidském vědomí, a konečně scènes à faire vylučuje z  autorskoprávní ochrany obvyklé prvky příslušného žánru. 13.3.4.1 Zakotvení idea-expression dichotomy v mezinárodních smlouvách Skutečnost, že  autorské právo neposkytuje ochranu myšlenkám (ideas), ale pouze jejich vyjádření (expression), našla své zakotvení v mezinárodních smlouvách až poměrně pozdě. V Bernské úmluvě nacházíme toliko vyloučení určitého segmentu strukturální public domain v podobě výluky z ochrany u skutečností existujících nezávisle na lidském vědomí (denní zprávy, tiskové informace; čl. 2 odst. 8 Bernské úmluvy). Teprve Dohoda TRIPS z roku 1995 v čl. 9 odst. 2 stanoví, že se ochrana autorských práv vztahuje pouze na vyjádření, nikoliv na myšlenky, postupy, výrobní/pracovní metody nebo matematické pojmy jako takové. Toto ustanovení zakotvuje na mezinárodní úrovni tzv. idea-expression dichotomy, která vylučuje z autorskoprávní ochrany určité prvky ve prospěch obecné svobody jednání.821 Ačkoliv bylo v přípravných verzích Dohody TRIPS dané ustanovení určeno pouze pro  oblast počítačových programů,822 nakonec bylo vztaženo na všechna autorská díla. Dohoda TRIPS na jednu stranu vymezuje, které statky jsou autorskoprávně volné („myšlenky, postupy, výrobní metody nebo matematické pojmy“), na druhou stranu neuvádí, co  se  rozumí pojmem „expression“ (vyjádření). Zejména ponechává na  jednotlivých státech a  jejich autorskoprávní doktríně, zda se  vyjádřením rozumí pouze vnější forma díla (případně navíc doplněná o požadavek trvalého zachycení), nebo zda se pojmem vyjádření rozumí autorskoprávní individualita v  širokém slova smyslu zahrnující například individualizovaný námět díla.823 Vzhledem k tomu, že ustanovení čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS původně směřovalo na vyloučení principů a myšlenek, na nichž jsou postaveny počítačové programy, bylo by možné in eventum dovozovat smysl a účel čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS z čl. 10 odst. 2 věta druhá Dohody TRIPS („Tato ochrana, 821 Peukert, 2012, s. 1. 822 Füller In: Stoll/Busche/Arend, 2009, s. 250. 823 Füller In: Stoll/Busche/Arend, 2009, s. 251. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 212 která nebude rozšířena na samotné údaje nebo materiály, nebude na újmu jakéhokoli autorského práva, spočívajícího v samotných údajích nebo materiálech“).824 Ten odlišuje ochranu kompilací zakotvenou v první větě čl. 10 odst. 2 Dohody TRIPS („Sestavování údajů nebo jiných materiálů, ať schopné zpracování počítačem nebo v jiné formě, které buď z důvodu výběru nebo uspořádání jejich obsahu představují duševní výtvor, bude chráněno jako takové“) od jednotlivých prvků, které jsou v dané kompilaci (souboru) obsaženy. Z toho bychom teoreticky mohli dovozovat, že hlavní důvod, proč mají být myšlenky (ideas) autorskoprávně volné, je  shodný jako výluka zakotvená v čl. 2 odst. 8 Bernské úmluvy, a že se tedy dané ustanovení má primárně vztahovat k  vyloučení skutečností, které existují nezávisle na  lidském vědomí.825 Tomu však neodpovídá text čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS („Autorskoprávní ochrana nebude poskytnuta myšlenkám, postupům, výrobním metodám nebo matematickým pojmům jako takovým“), který zjevně směřuje k vyloučení abstraktních prvků, případně těch prvků, které mají zůstat právně volné s ohledem na požadavky fungování příslušného diskursu (například diskursu vědeckého). Uvedená interpretace, která by se opírala toliko o historický výklad, by  potom nedávala smysl ani z  dalšího důvodu, neboť samotná výluka skutečností existujících nezávisle na lidském vědomí vyplývá implicitně z čl. 2 odst. 1 a čl. 2 odst. 8 Bernské úmluvy,826 kterému se musí všechny smluvní strany Dohody TRIPS přizpůsobit v souladu s čl. 9 odst. 1 Dohody TRIPS. Mohli bychom se potom ptát, z jakého důvodu by smluvní strany na dvou místech upravovaly tutéž záležitost. Smysl a účel ustanovení čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS proto musíme hledat v jiném inspiračním zdroji než v přípravných materiálech této mezinárodní smlouvy. Je jím čl. 102 b amerického Copyright Act of 1976,827 který stanoví, že se v žádném případě nebude autorskoprávní ochrana vztahovat na „myšlenky, postupy, procesy, systémy, metody, koncepty nebo objevy, bez ohledu na  formu, v nichž jsou popsány, vysvětleny, znázorněny či zachyceny“.828 824 Kopp, 2014, s. 54. 825 Füller In: Stoll/Busche/Arend, 2009, s. 251; Kopp, 2014, s. 54. 826 Kopp, 2014, s. 54; von Lewinski In: Loewenheim, 2010, s. 1079. 827 Prchal, 2016, s. 58 a násl.; Berking, 2002, s. 43. 828 „In no case does copyright protection for an original work of  authorship extend to any idea, procedure, process, system, method of  operation, concept, principle, or discovery, regardless of  the form in which it is described, explained, illustrated, or embodied in such work“ (čl. 102 b Copyright Act of  1976). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 213 Dané ustanovení je součástí Copyright Act of  1976 ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že je autorské právo USA postaveno na tzv. incentive theory829 a má v souladu s čl. 8 Ústavy Spojených států amerických sloužit k podpoře „pokroku v oblasti vědy a užitečných umění“,830 druhým je silná ochrana svobody projevu v ústavním pořádku USA. Nejvyšší soud Spojených států amerických (Supreme Court) v  souvislosti s  ochranou svobody projevu dovodil, že „ti, kdo získali naši nezávislost, věřili, že konečným cílem státu bylo, aby lidé mohli svobodně rozvinout své schopnosti […] Cenili si svobodu jako cíl i prostředek. Věřili, že svoboda je základem štěstí a odvaha je základem svobody. Věřili, že svoboda přemýšlet, jak chcete, a říkat, co si myslíte, jsou prostředky, které jsou nezbytné k tomu, aby se objevovala a šířila politická pravda; že bez svobody projevu a shromažďování by diskuse byla marná; že s těmito svobodami diskuse obvykle poskytuje dostatečnou ochranu před šířením škodlivých názorů; že největší hrozbou svobody je inertní lid; že veřejná diskuse je politickou povinností“.831 S tím samozřejmě souvisí i ústavní zakotvení svobody projevu v prvním dodatku Ústavy Spojených států amerických.832 Nimmer833 poukazuje na to, že autorské právo ze své povahy koliduje s ústavně zaručenou svobodou projevu, neboť díky zakotvení výhradních práv umožňuje, aby určitá díla nemohla být volně šířena. Právě z toho důvodu, 829 Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 50; Stang, 2011, s. 57, Goldhammer, 2012, s. 133, 135; Merges, 2011, s. 134, 246; Katz, 1997, s. 877. 830 „The Congress shall have Power […] to promote the Progress of  Science and useful Arts, by securing for limited Times to Authors and Inventors the exclusive Right to their respective Writings and Discoveries“ [přel. „Kongres má pravomoc podporovat vědecký pokrok a užitečné umění tím, že zajistí autorům a vynálezcům na omezenou dobu výhradní právo k jejich dílům a vynálezům“; Čl. 8 (8) Constitution of  the United States]. 831 „Those who won our independence believed that the final end of  the State was to make men free to develop their faculties […]. They valued liberty both as an end, and as a means. They believed liberty to be the secret of  happiness, and courage to be the secret of  liberty. They believed that freedom to think as you will and to speak as you think are means indispensable to the discovery and spread of  political truth; that, without free speech and assembly, discussion would be futile; that, with them, discussion affords ordinarily adequate protection against the dissemination of  noxious doctrine; that the greatest menace to freedom is an inert people; that public discussion is a political duty“ [rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Whitney v. California, 274 U.S. 357 (1927), s. 375]. 832 „Congress shall make no law respecting an establishment of  religion, or prohibiting the free exercise thereof; or abridging the freedom of  speech, or of  the press; or the right of  the people peaceably to assemble, and to petition the government for a redress of  grievances“ [přel. „Kongres nepřijme žádný zákon zavádějící náboženství, ani omezující svobodné projevování náboženství; nebo omezující svobodu slova, nebo tisku; nebo právo lidí pokojně se shromažďovat a podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd“; První dodatek k Ústavě Spojených států amerických (First Amendment to Constitution of  the United States of  America)]. 833 Nimmer, 1970, s. 1180. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 214 že v ústavním pořádku Spojených států amerických má Kongres na jednu stranu pravomoc k vydávání zákonů směřujících k podpoře „pokroku v oblasti vědy a užitečných umění“, avšak současně nesmí vydat žádný zákon, kterým by „omezoval svobodu projevu nebo tisku“, byl přijat princip, že se autorské právo nevztahuje na myšlenky, ale pouze na jejich vyjádření.834 Hlavním důvodem existence idea-expression dichotomy je tedy vyvažování kolidujících ústavně zaručených práv, resp. principů. Hugenholtz k tomu uvádí, že účelem čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS je také vyvažování kolidujících zájmů,835 což opírá o znění čl. 7 Dohody TRIPS („Ochrana a dodržování práv k duševnímu vlastnictví by měly přispět k podpoře technických inovací a k převodu a rozšiřování technologie, ke vzájemným výhodám výrobců a uživatelů technických znalostí způsobem, přispívajícím k sociálnímu a ekonomickému blahobytu a k rovnováze práv a povinností“).836 Kopp dodává, že účelem čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS je chránit společnost před přílišným rozšiřováním autorskoprávní ochrany. V případě pochybností, zda je určitý prvek chráněn, by tedy soudy měly rozhodnout ve prospěch obecné svobody jednání (volnosti myšlenek).837 Druhou mezinárodní smlouvou, která zakotvuje idea-expression dichotomy, je  Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o  právu autorském (WIPO Copyright Treaty). Ta v čl. 2, obdobně jako Dohoda TRIPS, stanoví, že „ochrana autorského práva se vztahuje na vyjádření, nikoli však na myšlenky, postupy, způsoby fungování nebo matematické pojmy jako takové“. Hlavním účelem tohoto ustanovení je uvést do souladu principy autorskoprávní ochrany obsažené v Bernské úmluvě s Dohodou TRIPS. Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském je totiž vůči Bernské úmluvě zvláštní úmluvou ve smyslu čl. 20 Bernské úmluvy (viz čl. 1 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském). Kopp uvádí, že zakotvení idea-expression dichotomy v obou mezinárodních smlouvách z této zásady činí celosvětově uznávanou zásadu autorského práva.838 834 Nimmer, 1970, s. 1189. Shodně viz Katz, 1997, s. 893. 835 Hugenholtz In: Correa, 2010, s. 319, 321. 836 Shodně viz Kopp, 2014, s. 56. 837 Ibid. 838 Kopp, 2014, s. 57. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 215 13.3.4.2 Projevy idea-expression dichotomy v autorském právu USA Důvodem zakotvení idea-expression dichotomy v  textu Copyright Act of   1976 je  již zmiňované řešení kolize mezi svobodou projevu a  autorskoprávní ochranou. Historicky byla tato důležitá autorskoprávní zásada zmíněna ve dvou rozhodnutích Nejvyššího soudu USA, konkrétně Baker v. Selden839 a Mazer v. Stein.840 Obě rozhodnutí řešila vztah mezi autorskoprávní ochranou a ochranou technických řešení. V prvním z nich (Baker v. Selden) se jednalo o to, zda se autorské právo vztahuje na ochranu technického řešení spočívajícího v metodě uchovávání účetních záznamů, v rozhodnutí Mazer v. Stein se potom Nejvyšší soud USA zabýval tím, zda byly autorskoprávně chráněny sošky (mužské a ženské taneční postavy) používané jako základna pro elektrickou lampu, ačkoli tato samotná lampa byla technickým řešením určeným k hromadné výrobě. V rozhodnutí Baker v. Selden Nejvyšší soud USA konstatoval, že samotný popis technické metody může být chráněn patentovým právem, ale nikoliv právem autorským. Nejvyšší soud uvedl, že „dát autorovi knihy výhradní práva k popisu technického řešení tam, kde neprobíhá žádné oficiální zkoumání jeho novosti, by bylo překvapivé a představovalo by podvod na veřejnosti. Tato záležitost je doménou patentové ochrany, nikoli autorského práva“.841 Dále dovodil, že „technický popis v knize, i když se na ni vztahuje autorské právo, neumožňuje uplatňovat výhradní práva na samotné technické řešení. Cílem popisu je podat vysvětlení; cílem technického řešení je použití. Ochrana popisu může být zajištěna autorskými právy. Ochrana technického řešení může být zajištěna, pokud je to vůbec možné, pouze patentem“.842 V rozhodnutí Mazer v. Stein Nejvyšší soud USA také dovodil, že je třeba oddělit autorskoprávní a patentovou ochranu, přičemž platí, že „na rozdíl od patentové ochrany neposkytuje autorskoprávní ochrana žádné výhradní právo k odhalenému technickému řešení; ochrana se vztahuje pouze na vyjádření myšlenky – nikoliv 839 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Baker v. Selden, 101 U.S. 99 (1879). 840 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Mazer v. Stein, 347 U.S. 201 (1954). 841 „To give to the author of  the book an exclusive property in the art described therein when no examination of  its novelty has ever been officially made would be a surprise and a fraud upon the public. That is the province of  letters patent, not of  copyright“ [Baker v. Selden, 101 U.S. 99 (1879), s. 102]. 842 „The description of  the art in a book, though entitled to the benefit of  copyright, lays no foundation for an exclusive claim to the art itself. The object of  the one is explanation; the object of  the other is use. The former may be secured by copyright. The latter can only be secured, if  it can be secured at all, by letters patent“ [Baker v. Selden, 101 U.S. 99 (1879), s. 105]. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 216 na myšlenku samotnou“.843 Na tomto základě potom soud dovodil, že skutečnost, že patentová přihláška zahrnovala i samotné sošky, nevylučuje, aby tyto sošky byly samostatně chráněny autorským právem.844 Z  historického pohledu vidíme, že  se  idea-expression dichotomy původně nevztahovala ani na vyloučení abstraktních prvků postrádajících individualitu (originalitu), ani na vyloučení skutečností existujících nezávisle na lidském vědomí, ale na vyloučení technických myšlenek, které mohou být chráněny právem patentovým. To je postaveno na úplném průzkumu novosti a má podstatně kratší dobu ochrany než autorské právo. Otázka vyloučení objektivně existujících skutečností je až záležitostí rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve  věci Harper & Row, Publishers, Inc. v. Nation Enterprises 845 z roku 1985. Vydavatel magazínu The Nation obdržel paměti bývalého prezidenta Geralda Forda s názvem „A Time to Heal“, které obsahovaly unikátní informace zejména ohledně rozhodnutí Geralda Forda směřujícího k udělení milosti bývalému prezidentu Richardu Nixonovi. Autorská práva k pamětem držela společnost Harper & Row. Příslušné informace zveřejnila vydavatelská společnost Nation Enterprises v článku, v němž byl popisován obsah pamětí a některé rozhodující pasáže z dosud nezveřejněné knihy byly doslovně odcitovány. Nejvyšší soud USA konstatoval, že užitím samotných objektivně existujících skutečností (informací, zpráv) nedošlo k porušení autorského práva, protože tyto spadají do public domain. Nicméně použití vyjádření ve formě doslovných citací již porušilo právo autora na zveřejnění díla. Pro podporu svých tvrzení ohledně volnosti objektivně existujících skutečností Nejvyšší soud USA konstatoval, že „žádný autor nemá autorské právo k myšlenkám a událostem, o nichž vypráví“.846 S poukazem na rozhodnutí International News Service v. Associated Press potom soud zopakoval, že samotné skutečnosti, které stojí v pozadí díla, nejsou součástí tvůrčí činnosti, ale historií všedního 843 „Unlike a patent, a copyright gives no exclusive right to the art disclosed; protection is given only to the expression of  the idea – not the idea itself“ [Mazer v. Stein, 347 U.S. 201 (1954), s. 217.]. 844 Mazer v. Stein, 347 U.S. 201 (1954), s. 217. 845 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Harper & Row, Publishers, Inc., et al. v. Nation Enterprises et al., 471 U.S. 539 (1985). 846 „No author may copyright his ideas or the facts he narrates“ [Harper & Row, Publishers, Inc., et al. v. Nation Enterprises et al., 471 U.S. 539 (1985), s. 556]. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 217 dne. Autorské právo se nicméně vztahuje k tvůrčímu zpracování myšlenek, tedy k jejich zachycení v určité formě. Hlavní funkcí autorského práva, která vyplývá z úmyslu tvůrců Ústavy Spojených států amerických, je tzv. incentive function,847 tedy podpora vzniku výsledků vědecké a umělecké tvorby. Tím, že  je  autorovi poskytnuto „obchodovatelné právo spočívající ve  využití vlastního vyjádření, autorské právo vytváří ekonomickou motivaci k vytváření a rozšiřování myšle- nek“.848 Nikoliv přirozenoprávní, ale ekonomická filosofie, která stojí za ustanovením čl. 8 Ústavy Spojených států amerických, na jehož základě může Kongres vydávat předpisy k autorskoprávní a patentové ochraně, poskytuje dostatečný nástroj k tomu, aby z podpory talentovaných jednotlivců měla prospěch společnost jako celek.849 Dále Nejvyšší soud potvrdil doktrinální závěry prezentované Nimmerem,850 že je to právě ústavně zaručená svoboda projevu zakotvená Prvním dodatkem k Ústavě Spojených států amerických, která z autorskoprávní ochrany vylučuje samotné myšlenky, stejně jako umožňuje použití výňatků z cizích zveřejněných děl na základě doktríny fair use.851 Nimmer se  poněkud provokativně ptá, co  to  vlastně znamená, že  autorské právo nechrání myšlenky, ale pouze jejich vyjádření. Co tedy autorské právo chrání? Znamená to, že plagiátorství v podobě převzetí individualizovaných prvků z jiného díla ovšem vyjádřených v jiné vnější formě je přípustné? S poukazem na závěry soudce Learneda Handa v rozhodnutí Nichols v. Universal Pictures Corp.852 (k tomu viz dále) potom uvádí, že se autorské právo nemůže vztahovat pouze k samotnému textu (v kontextu německé doktríny by se jednalo o „vnější formu díla“), neboť pouhou změnou formulací by jiný autor mohl převzít podstatné tvůrčí prvky autora díla původního.853 Idea-expression dichotomy je  tedy širším konceptem, než který by  vyplýval z doslovného znění příslušných ustanovení [čl. 102(b) Copyright Act of  1976, čl.  9  odst.  2 Dohody TRIPS)]. Především u  děl hudebních je  v  podstatě 847 Srov. Katz, 1997, s. 877. 848 „By establishing a marketable right to the use of  one’s expression, copyright supplies the economic incentive to create and disseminate ideas“ [Harper & Row, Publishers, Inc., et al. v. Nation Enterprises et al., 471 U.S. 539 (1985), s. 558] 849 Ibid. 850 Nimmer, 1970, s. 1188. 851 Harper & Row, Publishers, Inc., et al. v. Nation Enterprises et al., 471 U.S. 539 (1985), s. 560. 852 Nichols v. Universal Pictures Corp., 45 F.2d 119 (2nd Cir. 1930). 853 Nimmer, 1970, s. 1189. Obdobně viz Katz, 1997, s. 879. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 218 nemožné rozlišovat mezi myšlenkou, která stojí v  pozadí hudebního díla, a  jejím vyjádřením.854 Paradoxně se  potom idea-expression dichotomy používá právě v  těch případech, kde nedochází k  doslovenému přebírání cizího vyjádření (exact copying, literal copying), neboť zde bývá právní kvalifikace poměrně jasná.855 Z hlediska rozhodovací praxe amerických soudů tak účelem idea-expression dihotomy není prvoplánově stanovit hranici mezi vnější formou díla a jeho obsahem,856 ale spíše určit, zda byly v jiném díle použity prvky spadající do kategorie vnitřní formy díla, případně jeho individualizovaného obsahu. Z rozhodnutí federálního soudu pro druhý obvod (Second Circuit) ve věci Nichols v. Universal Pictures Corp. potom vyplývá, že rozlišování mezi myšlenkami a  jejich vyjádřením je  záležitostí dosti subjektivní. Doslova zde soudce uvedl, že „nikdo nebyl nikdy schopen vytvořit přesné hranice a nikdo to nikdy nedokáže“,857 a dále, že kdekoliv bude tato hranice stanovena, bude subjek- tivní.858 Přes tuto obtížnost se americkým soudům podařilo v rozhodovací praxi vytvořit tři základní metodologické přístupy: abstractions test, merger doctrine, scènes à faire, které slouží k odlišení autorskoprávně chráněné (expression) a autorskoprávně volné (idea) složky díla. Jak jsme již uvedli, všechny tyto tři přístupy mají svůj přímý protějšek ve strukturálním pojetí individuality reprezentovaném německou autorskoprávní doktrínou. Vzhledem k tomu, že české autorské právo není budováno na stejných principech jako v USA (zejména se zde přímo neuplatňuje incentive theory), domníváme se, že principiálně není nutné vycházet ze závěrů americké doktríny.859 Idea-expression dichotomy by ve středoevropském prostoru měla být otázkou rozlišování individualizovaných a neindividualizovaných částí díla (abstrakce-konkretizace), přičemž by měla být doplněna o metodu 854 Samuels, 1989, s. 337; Jones, 1990, s. 571. 855 Samuels, 1989, s. 372; Katz, 1997, s. 881. 856 Katz, 1997, s. 879; Kurtz, 1993, s. 1225. 857 „Nobody has ever been able to fix that boundary, and nobody ever can“ [Nichols v. Universal Pictures Corp., 45 F.2d 119 (2nd Cir. 1930)]. 858 „[…] that the line, whereever it is drawn, will seem arbitrary“ [Nichols v. Universal Pictures Corp., 45 F.2d 119 (2nd Cir. 1930)]. 859 Závěry doktríny a rozhodovací praxe soudů v USA ohledně idea-expression dichotomy přebírá například Prchal (Prchal, 2016, s. 59 a násl.), Šalomoun (Šalomoun, 2009, s. 100, 104), nebo Prokeš (Prokeš, 2012, s. 288). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 219 poměřování kolidujících zájmů.860 Jak se totiž pokusíme ukázat dále, u děl vědeckých je možné užívat i individualizované části obsahu vědeckých děl bez toho, že by se nutně jednalo o porušení autorského práva. Tento závěr však z angloamerické doktríny bezprostředně nevyplývá. 13.3.4.3 Abstractions test Abstractions test se snaží poskytnout soudům metodologii, jak lze pomocí myšlenkových postupů abstrakce – konkretizace odlišit přípustnou autorskoprávní inspiraci od kopírování a parazitování na cizích výtvorech. V českém prostředí to byl Karel Knap, který opakovaně zdůrazňoval, že žádný autor nevytváří díla na  „zelené louce“, ale  naopak, že  autorská tvorba vychází „především z vjemového, myšlenkového a citového vybavení, které je každému člověku dáno do vínku již přírodním a společenským vývojem, doplněného jeho individuálním vývojem (včetně vlivů výchovy a prostředí) a životními zkušenostmi“.861 Podobně i v německém prostředí Hubmann uvádí, že se autorské právo nevztahuje na tzv. preexistující ideje (vorgegebene Ideen), kterými rozumí něco, co se automaticky nachází v každém díle, podobně jako jsou přírodní zákony přítomny ve fyzikálních jevech. Hubmann v dané souvislosti poukazuje například na to, že u žánrových děl (viz též kapitola 13.3.5) by ochrana abstraktních prvků znamenala ochranu žánru jako takového.862 Abstractions test se ve Spojených státech amerických rozvinul právě při posuzování toho, zda je prvek užitý v konkrétním díle obvyklou součástí děl určitého druhu, či nikoliv. Tvůrcem tohoto testu je soudce Learned Hand, který jej použil v již zmiňovaném rozhodnutí Nichols v. Universal Pictures Corp.863 Podstatou testu je základní úvaha, že autorské právo poskytuje ochranu konkrétním prvkům pouze na určité úrovni abstrakce.864 Pokud se tato míra pře- 860 Kopp, 2014, s. 139. 861 Knap, 1986, s. 15. 862 Hubmann, 1957, s. 8. 863 V české autorskoprávní doktríně uvedené rozhodnutí shrnuje Šalomoun (Šalomoun, 2009, s. 97). 864 „[…] but there is a point in this series of  abstractions where they are no longer protected, since otherwise the playwright could prevent the use of  his ‹ideas›, to which, apart from their expression, his property is never extended“. (přel. „[…] ale v této sérii abstrakcí je okamžik, od kterého již nejsou chráněny, protože jinak by dramatik mohl zabránit použití svých ‚nápadů’, ke kterým se, na rozdíl od jejich vyjádření, nikdy nevztahují výhradní práva“; Nichols v. Universal Pictures Corp., 45 F.2d 119 (2nd  Cir. 1930). Srov. též Samuels, 1989, s. 325; Katz, 1997, s. 880; Drassinower, 2003, s. 10. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 220 sáhne, autorskoprávní ochrana se na daný prvek nepoužije.865 Soudce Hand v daném rozhodnutí posuzoval podobnosti v životních osudech dětí pocházejících ze dvou rodin – židovské (Cohens) a irské (Kellys). Ohledně podobností obou děl konstatoval, že  sice je  námět původního divadelního díla (Abie’s Irish Rose) individualizovaný (originální), nicméně v díle žalovaného byla použita pouze obecná myšlenka (holý námět), která autorskoprávní ochraně nepodléhá. Skutečnosti, že se do sebe zamiluje dcera z jedné rodiny a syn z rodiny druhé, že obě rodiny mají odlišné zvyky, rozdílná náboženství a že mezi nimi panuje vzájemná nevraživost, ještě nevedou k závěru, že by se v konkurenční divadelní hře jednalo o užití autorskoprávně individualizovaných prvků. Stejný závěr učinil i  ohledně základní charakteristiky postav. Obecné podobnosti obou děl potom přirovnává k námětu Shakespearových dramat Romeo a Julie (co se týče námětu) či Večera tříkrálového (co se týče postav).866 Hand ohledně své metodologie upozorňoval na to, že je odlišná od případů posuzování tzv. podstatné podobnosti (substantial similarity). Hlavním rozdílem je skutečnost, že se tzv. substantial similarity test používá při hodnocení, zda byla užita podstatná část jiného díla, tj. zda šlo o užití jeho vnější formy. Oproti tomu abstractions test se zaměřuje na užití těch prvků, které v kontinentální doktríně tradičně spadají do oblasti vnitřní formy díla (námět díla, dějová linie, charakteristiky postav apod.). Handův test začal být následně od 70. let 20. století označován v judikatuře federálních soudů za abstractions test.867 Newman868 potom upozorňuje na to, že ačkoliv se abstractions test vyvinul pro posuzování podobností dvou divadelních her, začala být metodologie abstrakce následně používána v oblasti počítačových programů (tzv.  abstractions-filtration-comparison test 869 ). Obecné prvky počítačového programu (funkce, struktura, programové moduly, algoritmy a datové struktury), které jsou obvyklé v dané oblasti870 nebo které postrádají potřebnou míru originality (kreativity), jsou odfiltrovány (filter- 865 Kurtz, 1993, 1227; Katz, 1997, s. 879; Jones, 1990, s. 583. 866 Nichols v. Universal Pictures Corp., 45 F.2d 119 (2nd Cir. 1930). 867 Srov. např. rozhodnutí Warner Bros. v. American Broad. Cos., 720 F.2d 231 (2nd Cir. 1983). 868 Newman, 1999, s. 685. 869 Např. rozhodnutí Computer Assocs. Int‘l v. Altai, Inc., 982 F.2d 693 (2nd Cir. 1992). 870 Srov. rozhodnutí ve věci The Gates Rubber Co. v. Bando Chem. Industries, Ltd. 9 F.3d 823 (10th Cir 1993). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 221 ing) od ostatního obsahu, který je následně u obou počítačových programů porovnáván (comparison). Ty prvky, které po odfiltrování abstraktních prvků zbydou (tzv. golden nuggets),871 jsou posuzovány testem podstatné podobnosti (substantial similarity test).872 13.3.4.4 Merger doctrine Hlavním účelem merger doctrine je, podobně jako u abstractions test, vyloučit z monopolizace ty prvky, které nemohou být součástí tvůrčí činnosti (kontinentální pohled), resp. které by  představovaly neodůvodněné překážky v autorské tvorbě jiných autorů (americký pohled).873 U abstractions test jde o obecné zdroje umělecké či vědecké inspirace, u merger doctrine jde o vyloučení prvků, které jsou technicky či funkčně předurčeny. V  kontinentálním právu je  autorskoprávní ochrana poskytována pouze tehdy, když měl autor dostatek volnosti (Gestaltungsspielraum),874 aby mohl vůbec tvořit. Jestliže je tvůrčí volnost autora technicky či funkčně předurčena, není dán prostor pro autorskoprávní ochranu.875  Autorskoprávní individualita tedy může existovat pouze tehdy, když existuje více způsobů, jak vyjádřit určitý obsah (myšlenku), a když obsah díla není předurčen přírodními zákony, logickými principy nebo funkcí, kterou má daný výtvor plnit.876 Pokud existuje pouze jedna možnost vyjádření myšlenky, daná činnost je předurčená, a příslušný výtvor proto není autorskoprávně chráněn.877 Jak již bylo řečeno, Soudní dvůr EU  požadavek tvůrčí volnosti jakožto základního předpokladu autorskoprávní individuality (originality) zopakoval 871 Samuelson, 2016, s. 1297. 872 Rozhodnutí ve věci The Gates Rubber Co. v. Bando Chem. Industries, Ltd. 9 F.3d 823 (10th Cir 1993), s. 839; Computer Assocs. Int‘l v. Altai, Inc., 982 F.2d 693 (2nd Cir. 1992), s. 710. 873 Murray, 2006, s. 794; Samuels, 1989, s. 391; Bathaee, 2008, s. 498. Americkému pohledu se  nicméně blíží odůvodnění SDEU v  rozsudku ve  věci SAS Institute Inc. v.  World Programming Ltd. (C-406/10). Zde SDEU dovodil, že „připustit, že by funkce počítačového programu mohla požívat autorskoprávní ochrany, by znamenalo umožnit monopolizaci myšlenek na úkor technického pokroku a průmyslového rozvoje“ (SAS, bod 40). 874 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 76; Kopp, 2014, s. 273; Berking, 2002, s. 78. 875 Ulmer, 1980, s. 133; Ulmer In: Brügger, 1976, s. 195. V českém prostředí viz Knap In: Brügger, 1976, s. 130; Knap, 1977, s. 111; Telec/Tůma, 2007, s. 17, 19. 876 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 137. 877 Obdobné principy potom platí i u ochrany průmyslových vzorů ve vztahu k prvkům technického předurčení a  vzájemného propojení. Srov. Koukal In: Koukal/Černý/ Charvát, 2015, s. 46. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 222 v  rozhodnutích Eva Maria Painer 878 , BSA879 , a  Football Association Premiere League880 . Pouze na základě tvůrčí volnosti autor může volně rozvíjet svou osobnost, která je  základem autorskoprávní ochrany (bod 17 preambule směrnice č. 93/98/ES). V kontinentálním právu na tvůrčí volnost nahlížíme jako na jednu z komponent, bez níž nemůžeme vůbec hovořit o autorskoprávní individualitě, neboť tam, kde tvůrce nemá volnost, nemůže ani provádět volbu v uspořádání jednotlivých prvků. Oproti tomu v judikatuře federálních soudů USA881 požadavek tvůrčí volnosti spadá nikoliv pod vymezení samotné individuality (originality) výsledku, jako je tomu v kontinentálním právu, ale pod rámec idea-expression dichotomy. Jedná se  tedy o  reflektování primárně motivační funkce autorského práva (incentive theory), stejně jako ústavně zaručené svobody projevu.882 Hlavní význam merger doctrine spočívá v tom, že tvůrčí vyjádření (expression) splývá v jedno (merge) s myšlenkou (idea) v těch případech, kdy myšlenka přímo předurčuje, jakou podobu má  vyjádření mít.883 Merger doctrine má, podobně jako samotná idea-expression dichotomy, především za cíl zajistit ostatním autorům dostatek prostoru pro jejich tvůrčí činnost, neboť zakazuje monopolizaci prvků, které jsou předurčeny technickou či užitnou funkcí. Úhel pohledu je zde tedy odlišný než u požadavku tvůrčí volnosti, který zakotvuje např. německá autorskoprávní doktrína.884 V merger doctrine primárně neprovádíme subjektivní analýzu toho, zda autor sám měl při utváření 878 „Tak je tomu tehdy, pokud mohl autor při realizaci díla vyjádřit své tvůrčí schopnosti prostřednictvím rozhodnutí učiněných na  základě své tvůrčí svobody“ [Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další (C-145/10), bod 89]. 879 „[…] jednotlivé způsoby provedení myšlenky jsou tak omezené, že daná myšlenka i dané vyjádření jsou zaměnitelné“ [Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvu kultury (C-393/09), bod 49]. 880 „To platí obzvláště pro fotbalové zápasy podléhající pravidlům hry, která neponechávají žádný prostor pro tvůrčí svobodu ve smyslu autorského práva“ [Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08), bod 98]. 881 Např. Frybarger v. International Business Mach. Corp., 812 F.2d 525 (9th Cir. 1987); McCulloch v. Albert E. Price, Inc., 823 F.2d 316 (9th Cir. 1987); M. Kramer Mfg. Co. v. Andrews, 783 F.2d 421, 436 (4th Cir. 1986). 882 Bathaee, 2008, s. 464; Jones, 1990, s. 561. 883 Samuels, 1989, s. 383; Jones, 1990, s. 575. 884 Berking, 2002, s. 77; Kopp, 2014, s. 268. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 223 prvků dostatek tvůrčí volnosti. Podstatné je, zda monopolizace určitých znaků nevytváří nedůvodnou překážku v tvorbě ostatních autorů.885 Jones886 uvádí, že merger doctrine má svůj prapůvod v rozhodnutí Baker v. Selden, v němž Nejvyšší soud USA dovodil, že prázdné účetní formuláře vyjadřovaly podstatu samotné popisované účetní metody, a proto je nebylo možné chránit autorským právem.887 Samuels dodává, že merger doctrine metodologicky zahrnuje posouzení dvou kolidujících výtvorů, přičemž u výsledku, z nějž žalobce dovozuje autorskoprávní ochranu, je třeba posoudit, zda existovalo vícero variant, jak uspořádat jeho prvky (vzhled, složení, strukturu apod.).888 Stěžejním a  pravděpodobně nejvíce citovaným rozhodnutím federálních soudů, které vyjadřuje podstatu merger doctrine, je  případ Herbert Rosenthal Jewelry Corp. v. Kalpakian.889 Zde federální odvolací soud pro devátý obvod (United States Court of  Appeals, 9th Circuit) rozhodoval o tom, zda žalovaní (Edward a  Lucy Kalpakian) porušili autorská práva vztahující se  k  ozdobnému kolíčku ve tvaru včely. Žalobce (společnost Herbert Rosenthal Jewelry) tvrdil, že se autorskoprávní ochrana vztahuje na jakýkoliv podobný předmět. Federální odvolací soud v daném případě konstatoval, že to, co je v dané věci „v sázce, je rozsah monopolu nositele autorských práv, tedy v jaké oblasti Kongres zamýšlel umožnit, aby autor mohl vyloučit ostatní“.890 S poukazem na závěry pocházející z rozhodnutí Baker v. Selden potom soud dovodil, že „když jsou ‚myšlenka‘ a její ‚vyjádření‘ neoddělitelné, potom kopírování ‚vyjádření‘ není vyloučeno, neboť ochrana ‚vyjádření‘ by  za  takových okolností přinášela nositeli autorských práv monopolizaci ‚myšlenky‘ bez toho, že by musel splnit podmínky vyplývající z patentového zákona“.891 885 Samuels, 1989, s. 191; Murray, 2006, s. 852; Bathaee, 2008, s. 480. Soudní dvůr EU dovodil shodné závěry v  již zmiňovaném rozsudku ve  věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd. (C-406/10), bod 40. 886 Jones, 1990, s. 576. 887 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Baker v. Selden, 101 U.S. 99 (1880), s. 103. 888 Samuels, 1989, s. 383. 889 Herbert Rosenthal Jewelry Corp. v. Kalpakian, 446 F.2d 738 (9th Cir. 1971). 890 „What is basically at stake is the extent of  the copyright owner’s monopoly – from how large an area of  activity did Congress intend to allow the copyright owner to exclude others“ [Herbert Rosenthal Jewelry Corp. v. Kalpakian, 446 F.2d 738 (9th Cir. 1971)]. 891 „When the ‚idea‘ and its ‚expression‘ are thus inseparable, copying the ‚expression‘ will not be barred, since protecting the ‚expression‘ in such circumstances would confer a monopoly of  the ‚idea‘ upon the copyright owner free of  the conditions and limitations imposed by the patent law“. [Herbert Rosenthal Jewelry Corp. v. Kalpakian, 446 F.2d 738 (9th Cir. 1971)]. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 224 Soudy ve  Spojených státech amerických však nepoužívají merger doctrine pouze v případech, kdy se jedná o rozlišení mezi technickou myšlenkou, která má  podléhat patentové ochraně, ale  také tam, kde je  oblast, v  níž se autor pohybuje, technicky či funkčně předurčena, přičemž zde sice existuje možnost jiného uspořádání prvků, než které autor zvolil, nicméně autorův tvůrčí přínos byl pouze zanedbatelný. Pokud je tvůrčí vyjádření příliš strohé a vyplývá z povahy věci tak, že přímo odráží myšlenky, které stojí v pozadí díla, není zde prostor pro tvůrčí autorství.892 Merger doctrine sice byla soudy v USA aplikována v celé řadě rozhodnutí, nicméně v akademické sféře je od konce 80. let 20. století podrobována kritice. Samuels se například ptá, jak je možné myšlenkově aplikovat dva pojmy (idea; expression), u nichž následně dovodíme, že splývají (merge). Byla potom skutečně idea myšlenkou a expression jejím vyjádřením nebo tomu bylo naopak?893 Upozorňuje přitom na to, že se soudy snaží detailně rozlišovat mezi oběma kategoriemi, avšak fakticky spíše usilují o to, aby autorskoprávní ochrana byla vyvážená (balanced). Jones tyto závěry potvrzuje a dovozuje, že podstatou idea-expression dichotomy, jejíž podmnožinou je i merger doctrine, ve skutečnosti není rozlišování mezi idea a expression, ale nastolení rovnováhy mezi obecnými zájmy a individuálními zájmy autora, mezi ochranou výsledků technické tvůrčí činnosti a výsledků činnosti vědecké a umělecké, a v neposlední řadě mezi autorskoprávní ochranou a ochranou soutěžní.894 Vidíme tedy, že v pozadí merger doctrine je  v  konečném důsledku poměřování kolidujících zájmů, podobně jako se s ním setkáváme v německém právu (viz kapitola 13.1). 13.3.4.5 Scènes à faire Koncept scènes à faire byl do autorského práva Spojených států amerických přinesen z francouzského prostředí.895 Doslova scènes à faire znamená „scény, které musí být provedeny“. Jedná se  o  vyloučení obecných prvků, jako jsou osvědčené typizované příběhy, obvyklé dějové prvky (zápletky, dějová linie), 892 Srov. rozhodnutí Morrissey v. Proctor & Gamble Co., 379 F.2d 675 (1st Cir. 1967), s. 678. 893 Samuels, 1989, s. 385, 386. Podobné výhrady vznáší i Jones. Ten dospívá k závěru, že aby mohla idea splynout s  expression, musela by  mít shodnou podstatu. Potom bychom ale mezi nimi nemohli funkčně rozlišovat, neboť by nebylo zřejmé, co vlastně bylo idea a co expression (Jones, 1990, s. 579). 894 Jones, 1990, s. 595. 895 Murray, 2006, s. 782; Kurtz, 1989, s. 86. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 225 bajky a folklórní příběhy z autorskoprávní ochrany. Tyto prvky jsou obvykle příliš obecné a spadají do oblasti public domain.896 Při porovnávání dvou děl, jež obsahují podobné prvky, musíme nejdříve vyloučit ty prvky, které jsou obvyklé. Shoda obou děl potom musí existovat v silných (individualizovaných) prvcích, nikoliv v tom, co bývá v dílech podobného druhu obvykle obsaženo. Kurtz897 uvádí, že termín scènes à faire byl v  americké judikatuře poprvé použit soudcem Yankwichem v rozhodnutí Cain v. Universal Pictures Co. z roku 1942.898 V daném případě se jednalo o to, zda film s názvem „When Tomorrow Comes“ porušoval autorská práva k románu „Serenade“, protože obsahoval podobné klíčové scény. Jak ve filmu, tak i v románu stráví milenci idylickou noc na kůru kostela, kde se ukryli před bouřkou. Soudce Yankwich konstatoval, že i dodatečné dějové prvky jako je hra na varhany, modlitba a hlad se nabízely s ohledem na situaci, ve které se scéna odehrávala. Z tohoto důvodu je označil francouzským termínem scènes à faire. Jestliže se totiž schovají dvě blízké osoby na kůru kostela před bouřkou, je nasnadě, že děj bude obsahovat určité prvky.899 Následně soudy v USA opakovaně rozhodly, že podobnosti, které spočívají v detailech vyplývajících z povahy určité scény, nepodléhají autorskoprávní ochraně. Pod rozsah scènes à faire například spadají takové scény, které publikum očekává u určitého typu děl. V rozhodnutí Walker v. Time Life Films900 federální odvolací soud pro  druhý obvod (United States Court of  Appeals 896 Kurtz, 1989, s. 86; Jones, 1990, s. 603; Murray, 2006, s. 782; Katz, 1997, s. 874. 897 Kurtz, 1989, s. 80. 898 Rozhodnutí United States District Court for the Southern District of  California ve věci Cain v. Universal Pictures Co., Inc. et al. 47 F.Supp. 1013. 899 „The other small details, on which stress is laid, such as the playing of  the piano, the prayer, the hunger motive […] are inherent in the situation itself. They are what the French call ‚scènes à faire‘. Once having placed two persons in a church during a big storm, it was inevitable that incidents like these and others which are, necessarily, associated with such a situation should force themselves upon the writer in developing the theme. Courts have held repeatedly that such similarities and incidental details necessary to the environment or setting of  an action are not the material of  which copyrightable originality consists“ (přel. „Ostatní malé detaily, na něž je kladen důraz, jako je hra na klavír, modlitba, motiv hladu […] jsou neoddělitelně spojeny s danou situací. Jsou tím, co Francouzi nazývají ‚scènes à faire‘. Jakmile v době velké bouře umístíte dvě osoby do kostela, je neodvratné, že se odehrají příhody, jako jsou tyto, a jiné, které jsou nezbytně spojeny s takovouto situací a které při utváření děje přichází spisovateli na mysl. Soudy opakovaně dovodily, že takové podobnosti a vedlejší detaily, které jsou nezbytné pro prostředí nebo uspořádání scény, nejsou takovými prvky, v nichž by spočívala autorskoprávní originalita“; rozhodnutí United States District Court for the Southern District of  California ve věci Cain v. Universal Pictures Co., Inc. et al. 47 F.Supp. 1013, s. 1017). 900 Walker v. Time Life Films, Inc., 784 F.2d 44 (2nd Cir. 1986). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 226 for the Second Circuit) posuzoval soudní spor mezi nositelem autorských práv (Thomas Walker) k románu Fort Apache a producentem (Time Life Films) televizního seriálu Bronx. Žalobce namítal, že jak kniha, tak televizní seriál obsahují tyto shodné prvky: vražda černého a bílého policisty provedená pistolí z blízka; pouliční bitky, opilci, vyloupená auta, prostitutky a krysy; v obou dílech jsou hlavními vyšetřovateli potomci irských přistěhovalců, kteří mají problémy s alkoholem a žijí v Queensu; v obou dílech se vyskytují policisté, kteří nejsou schopni dopadnout pachatele. S poukazem na Handův abstractions test soudce Feinberg dovodil, že uvedené obecné prvky jsou typické pro kriminální prostředí příslušných newyorských čtvrtí, a z tohoto důvodu nepodléhají autorskoprávní ochraně.901 Podobnost v těchto prvcích tak nemůže představovat substantial similarity, a tedy ani porušení autorského práva. Murray uvádí, že typicky nechránitelné prvky buď vyplývají z daného tématu, nebo jsou natolik obecné, že jsou součástí obecného fondu námětů, zápletek a dějových linií. Například pokud bude autor psát o milostném příběhu dvou lososů, kteří se vydávají na dlouhou pouť, v níž by se v horských peřejích nakonec spářili, je nasnadě, že daný příběh bude obsahovat prvky překonávání vodopádů, dlouhou cestu čítající tisíce mil, hrozbu medvědů, kteří číhají na svou kořist apod. Filmy o vztazích mezi mladými lidmi obsahují dějovou linii typu: chlapec potkává dívku, chlapec získává dívku, chlapec ztrácí dívku, chlapec získává dívku zpět. To vše bývá doplněno o typické charakteristiky postav (bezmyšlenkovitý chlapec, sebevědomá dívka), typickými konflikty jejich povah, komunikačními nedorozuměními apod.902 Kurtz shrnuje, že  se  v  americké judikatuře metodologie scènes à  faire používá ve dvou základních rovinách. První jsou případy, kdy určité dílo obsahuje prvky (scény, charakteristiky postav), které obsahovat musí,903 druhou 901 „Elements such as drunks, prostitutes, vermin and derelict cars would appear in any realistic work about the work of  policemen in the South Bronx. These similarities therefore are unprotectible as ‚scenes a faire’, that is, scenes that necessarily result from the choice of  a setting or situation“ [přel. „Prvky jako jsou například opilci, prostitutky, gangy a opuštěné automobily se objeví v každém skutečném díle o práci policistů v jižním Bronxu. Tyto podobnosti jsou proto nechránitelné jako ‚scènes à faire‘, tedy scény, které nutně vyplývají z vybraného prostředí nebo situace“; rozhodnutí Walker v. Time Life Films, Inc., 784 F.2d 44 (2nd Cir. 1986), s. 50]. 902 Murray, 2006, s. 793. 903 „[…] incidents, characters, or settings that naturally flow from or are standard to the treatment of  certain ideas and themes“ (přel. „[…] události, postavy nebo zápletky, které přirozeně vyplývají nebo jsou standardním zpracováním určitých myšlenek a  témat“). Srov. např.  rozhodnutí Hoehling v. Universal City Studios, Inc., 618 F.2d 972, 979 (2nd Cir., bod 21). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 227 oblastí jsou obecné zdroje lidské inspirace a imaginace obsahující základní dějová schémata, charakteristiky postav, prostředí, zápletky, konflikty a jejich rozuzlení apod. Ani jedny z těchto prvků autorskoprávní ochraně nepodlé- hají,904 neboť jednak nedosahují potřebné míry individuality (resp. origina- lity),905 jednak slouží jako základní stavební kameny pro budování určitého typu děl.906 Jestliže se  na  doktrínu scènes à  faire podíváme očima kontinentální doktríny, vidíme, že nepřináší nic, co by nebylo vlastní rozsahu autorskoprávní ochrany ve středoevropském prostoru. Potřebu rozlišování mezi prvky, které podléhají autorskoprávní ochraně a které jsou naopak součástí obecného fondu, v českém právu zavedl již Knap, který odlišil pojem autorské dílo od pojmu autorskoprávně chráněné prvky díla. Dle Knapa „obsah autorské tvorby spoluvytvářejí […] i přírodní jevy a současné i historické skutečnosti života ve společnosti. Ať vědomě či nevědomky přejímá autor do své tvorby i výsledky kulturního vývoje nahromaděné předchozími generacemi, popřípadě na ně navazuje“.907 Autorskoprávně volnou složku díla potom představuje například tzv. holý námět, který autor do svého díla převzal z obecného fondu.908 Chráněn je toliko námět individualizovaný, který je autorskoprávním ztvárněním námětu obecného.909 Knap dále dovozuje, že funkčně má rozlišování mezi autorskoprávně chráněnými a autorskoprávně volnými prvky díla význam zejména z hlediska posuzování děl odvozených.910 Jestliže někdo použije ve svém díle týž obecný námět jako jiný autor, jsou sice oba náměty součástí jejich autorských děl, nicméně ani jeden z těchto obecných námětů autorskoprávní ochraně nepodléhá.911 Přestože Knap hovoří o holém námětu, lze jeho metodologii použít v podstatě na jakoukoliv jinou složku, která patří do obecného fondu, jako jsou typizované (standardizované) scény, 904 Kurtz, 1989, s. 81. 905 Samuels, 1989, s. 386. 906 Kurtz, 1989, s. 106. 907 Knap, 1986, s. 15. 908 Knap, 1986, s. 16. 909 Knap, 1974, s. 37; Knap, 1986, s. 16. 910 „Tak například filmové dílo C vycházející z dramatizace B románu A může vykazovat shodné obecné prvky obsažené ve všech třech dílech (ty jsou z hlediska autorskoprávního užití bezvýznamné), kromě toho však může vykazovat prvky autorskoprávní individuality základního díla A i jeho zpracování dramatizací v díle B, takže v těchto prvcích jde o autorskoprávní užití děl A i B“ (Knap, 1974, s. 40). 911 Knap, 1986, s. 16. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 228 dějové zápletky, rozuzlení románů, charakteristiky postav apod.912 Šalomoun například výstižně uvádí, že obecná charakteristika vlastnosti postavy (jako např. chamtivost, hloupost, lstivost, strach apod.) nebo jejích vztahů s postavami ostatními (např. jsou to příbuzní, milují se, nebo se nenávidí) není chránitelná a patří do obecného fondu.913 Chránitelnými by se tyto prvky mohly stát až v jejich konkrétním tvůrčím zpracování. V německém a švýcarském prostředí spadá metodologie scènes à faire pod vymezení prvků, které jsou příliš abstraktní na to, aby vykazovaly autorskoprávní individualitu,914 nebo jde o obecné zdroje umělecké a vědecké inspirace (die Quellen geistigen Schaffens),915 jako jsou životopisné údaje, společenský život, historické události a osobnosti, mýty, legendy, historické tradice, denní zprávy či  náboženské zvyklosti.916 Všechny tyto skutečnosti slouží autorům jako zdroj jejich umělecké či  vědecké inspirace a  jako základní stavební kameny pro  „budování“ vlastních individualizovaných výtvorů. Jestliže se však jedná právě o tyto obecné inspirační zdroje, které spadají do obecného fondu, zůstávají právně volné, přestože byly do díla začleněny: „Co náleží do obecného fondu a bylo z něho převzato, zůstává společné“.917 Kopp upozorňuje na to, že u ochrany námětu, případně románových či filmových postav, se uplatňuje metoda abstrakce-konkretizace.918 Přebírání prvků z jiných děl je přípustné, pokud se jedná o prvky abstraktní. Německý Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) se v rozhodnutí Perlentaucher919 zabýval otázkou, do jaké míry je možné převzít abstrakty literárních děl publikovaných v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (žalobce). Žalovaný provozoval na svých webových stránkách www.perlentaucher.de kulturní internetový magazín, v němž přebíral abstrakty nových knih, které byly uveřejněny mj. v novinách žalobce. Abstrakty byly psány zaměstnanci žalovaného, přičemž někde obsahovaly parafráze, někde doslovné pasáže z abstraktů vytvářených žalobcem. 912 Srov. Šalomoun, 2009, s. 19, 102. 913 Šalomoun, 2009, s. 123. 914 Kopp, 2014, s. 237 a násl.; Handle, 2013, s. 71 a násl. 915 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 27. 916 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 28. 917 „Was den allgemeinen geistigen Quellen angehört und aus ihnen entnommen wurde, bleibt geistiges Gemeingut“ (Rehbinder/Peukert, 2015, s. 28). 918 Shodně viz Handle, 2013, s. 68 a násl.; Šalomoun, 2009, s. 124. 919 Rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Perlentaucher“, sp. zn. I ZR 12/08. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 229 Spolkový soudní dvůr konstatoval, že je nezbytné autorskoprávní ochranu u abstraktů knih pojímat jako ochranu formy díla. Obsah románů zůstává volný, neboť autorské právo se nevztahuje na samotné myšlenky, které musí zůstat volné pro další diskusi.920 Na druhou stranu však pouhé myšlence může být dána konkrétní forma, kterou představuje individualizovaná struktura textu. Ta může podléhat autorskoprávní ochraně, pokud je postavena na individuální fantazii autora, jako je sled událostí, charakteristika postav či uspořádání scén.921 Nicméně vzhledem k  tomu, že  žalovaný přebíral i  doslovné formulace, dovodil Spolkový soudní dvůr, že v daném případě došlo k porušení autorského práva. S poukazem na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Infopaq (C-5/08) německý Bundesgerichtshof vyslovil, že i relativně malá část díla může být chráněna autorským právem. Jestliže potom žalovaný doslovně přebíral některé pasáže z příslušných abstraktů, avšak neměl k takovému užití souhlas, bylo jeho jednání posouzeno jako protiprávní.922 Rozdíl mezi chráněnou a  nechráněnou složkou díla tedy spočívá v  tom, do  jaké míry je  převzetí prvků z  cizího díla konkrétní a  do  jaké míry je abstraktní. Pokud by žalovaný pouze převzal myšlenkový obsah děl (nejvíce abstraktní rovina), který by popsal vlastními slovy, bylo by jeho jednání právně v pořádku. S ohledem na povahu abstraktů (popis obsahu díla) by  se  texty mohly dokonce podobat i  co  do  své vnitřní struktury, která by byla například předurčena tím, o jakou kategorii literárních děl se jedná. Nicméně, co se týče konkretizace myšlenky v podobě samotných formulací, zde by se jednalo o neoprávněné užití autorského díla, resp. jeho části. 920 „Der gedankliche Inhalt eines Schriftwerkes muss einer freien geistigen Auseinandersetzung zugänglich sein. Die einem Schriftwerk zugrunde liegende Idee ist daher urheberrechtlich grundsätzlich nicht geschützt“ (přel. „Myšlenkový obsah literárního díla musí být přístupný svobodnému duševnímu rozboru. Myšlenka, která je základem literárního díla, proto není v zásadě autorským právem chráněna“; rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Perlentaucher“, sp. zn. I ZR 12/08, bod 36). 921 „Anders kann es sich verhalten, wenn diese Idee eine individuelle Gestalt angenommen hat, wie dies beispielsweise bei der eigenschöpferischen Gestaltung eines Romanstoffs der Fall ist. Dann kann die auf der individuellen Phantasie des Dichters beruhende Fabel wie etwa der Gang der Handlung, die Charakteristik der Personen oder die Ausgestaltung von Szenen urheberrechtlich geschützt sein“ (přel. „Situace se může lišit, pokud tato myšlenka přijala individuální podobu, jako je tomu například u vlastního tvůrčího utváření námětu románu. Pak může být námět vycházející z individuální imaginace tvůrce, jako je výstavba děje, charakteristika postav či uspořádání scén, chráněn autorským právem“; Ibid.). 922 Rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Perlentaucher“, sp. zn. I ZR 12/08, bod 54. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 230 Samotná abstraktní myšlenka, která nepodléhá autorskoprávní ochraně, byla německými soudy923 řešena také v rozhodnutí Puckman,924 kde Oberlandesgericht Hamburg popsal nechráněnou složku známé počítačové hry tak, že  hráč naviguje postavičku skrze bludiště obsahující různé tečky a čtyři vícebarevné postavičky. Cílem hry je  potom hromadit body tak, že  postavička „sní“ všechny tečky v bludišti. Za nechráněné prvky soud označil bludiště, postavičku, tečky, za jejichž sebrání se dostávají body, stejně jako přítomnost nějakého nepřítele, který v tom brání.925 Podobně i v rozhodnutí Bundesgerichtshof ve věci Wolfsblut byla za nechránitelnou označena samotná myšlenka zvířete, které doprovází hrdinu nebo umístění děje obou v rozsudku srovnávaných děl do Dawson City.926 Obdobným způsobem autorskoprávní ochraně obvykle nepodléhají ani formáty televizních pořadů či seriálů927 (viz též kapitola 13.1.2). Mezi typické případy abstraktních prvků, které jsou tzv. nasnadě, jsou obecné prvky děl patřících do určitého žánru (viz dále). 13.3.4.6 Dílčí shrnutí Zatímco ve středoevropském prostoru byla pro rozlišování mezi autorskoprávně chráněnou a autorskoprávně volnou složkou díla používána dichotomie formy díla (Form) a  jeho obsahu (Inhalt), v  angloamerickém světě se  od  poloviny 19. století paralelně vyvíjela idea-expression dichotomy. Mezi oběma metodologickými přístupy však není zásadnějšího rozdílu. Na mezinárodní úrovni je idea-expression dichotomy zakotvena v čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS, resp. čl. 2 Smlouvy světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (WIPO Copyright Treaty), které vychází z čl. 102 b amerického Copyright Act of  1976. Vzhledem k tomu, že v ústavním pořádku Spojených států amerických má  Kongres na  jednu stranu pravomoc k vydávání zákonů směřujících k podpoře „pokroku v oblasti vědy a užitečných umění“, avšak zároveň nesmí vydat zákon, kterým by „omezoval svobodu projevu nebo tisku“, nevztahuje se autorské právo na myšlenky (ideas), ale pouze na jejich vyjádření (expression). Hlavním účelem idea-expression dichotomy tedy 923 Kopp, 2014, s. 237. 924 Rozsudek Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg ve věci „Puckmann“, sp. zn. 3 U 192/82. 925 Rozsudek Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg ve věci „Puckmann“, sp. zn. 3 U 192/82 (citováno dle GRUR, 8/1983, s. 438). 926 Rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Wolfsblut“, sp. zn. I ZR 4/77, bod 19. 927 Kopp, 2014, s. 238. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 231 je  vyvažování kolidujících ústavně zaručených práv (svoboda projevu vs. ochrana duševní vlastnictví). Idea-expression dichotomy původně nesměřovala k vyloučení abstraktních prvků ani objektivně existujících skutečností z autorskoprávní ochrany, ale spíše byla užívána k tomu, aby z autorskoprávní ochrany byly vyloučeny technické myšlenky, které podléhají patentové ochraně. Následně však došlo díky judikatuře amerických soudů k rozšíření idea-expression dichotomy i na vyloučení neindividuálních prvků, které jsou v autorském díle obsaženy. Svou hlavní roli hraje používání idea-expression dichotomy nikoliv u doslovného převzetí určitého vyjádření (expression), které je záležitostí tzv. literal copying, ale u přebírání prvků, které ve středoevropském prostoru spadají do oblasti vnitřní formy díla (charakteristika postav, souslednost scén, individualizovaný námět apod.). Idea-expression dichotomy se projevuje ve třech dílčích metodologických testech. Prvním z nich je abstractions test, který poskytuje soudům návod, jak lze s pomocí myšlenkových postupů abstrakce-konkretizace odlišit přípustnou autorskoprávní inspiraci od  protiprávního kopírování a  parazitování na cizích výtvorech. Druhý z testů představuje merger doctrine, jejímž cílem je vyloučit z monopolizace ty prvky, které nemohou být součástí tvůrčí činnosti, resp. které by představovaly neodůvodněné překážky ve tvorbě jiných autorů (prvky technicky či funkčně předurčené). Třetím z testů je koncept scènes à faire, který směřuje k vyloučení obvyklých prvků (typizovaných scén, obvyklých postav, obecných zápletek apod.). Vzhledem k tomu, že merger doctrine je postavena na posuzování existence tvůrčí volnosti (Gestaltungsspielraum), abstractions test směřuje k  odhlížení od neindividuálních prvků, a konečně scènes à faire vylučuje z autorskoprávní ochrany obvyklé prvky, které se pravidelně vyskytují v určitých druzích děl, jeví se jako vhodnější, aby česká autorskoprávní doktrína slepě nekopírovala angloamerické instituty, které jsou postavené na odlišných právně filosofických základech, ale aby byla idea-expression dichotomy zasazena do konceptů, které jsou českému autorskému právu vlastní a které se opírají o středoevropské pojetí individuality autorského díla a vnitřní struktury obecného fondu. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 232 13.3.5 Literární žánr a rozlišování individualizovaných a abstraktních prvků Již jsme několikrát zmínili, že literární žánr hraje u literárních děl stejnou roli, jakou u děl užitého umění nebo děl architektonických představuje umělecký či architektonický styl/sloh. Jedná se o označení prvků, které jsou společné pro příslušnou kategorii literárních děl. Žánr lze označit za druh literární kompozice, která je v obecné rovině určena literární technikou, obsahem, délkou, typizovanými postavami nebo zápletkou.928 Literární žánr patří mezi typické oblasti obecného fondu, které obsahují preexistující prvky (vorgegebenen Stoff),929 jež autor začlení do svého díla, s tím, že jde o prvky určené k obecnému užívání. Schack uvádí rozdíl mezi individuálními prvky a prvky abstraktními (obecnými) na příkladu individualizovaného námětu. Pokud někdo vytvoří originální námět s individualizovanou zápletkou, dějovou linií, postavami apod. buduje individualitu díla jak co do jeho obsahu, tak i formy. Nicméně pokud někdo pouze individualizovaným způsobem zpracuje starověké báje či středověké legendy, zůstává obsah díla i nadále obecný. To, co může být v takovém případě chráněno, je pouze vnitřní či vnější forma díla.930 Pokud se blíže podíváme například na detektivní žánr, zjistíme, že v určitém období měly detektivní příběhy svá obecná pravidla. Čtenáři je možná znám román Hříchy pro pátera Knoxe od Josefa Škvoreckého (1924–2012), který je postaven právě na tom, že klasické detektivky na přelomu 19. a 20. století obsahovaly společné prvky.931 V  detektivním žánru hrají důležitou roli postavy a prostředí, v nichž se tyto postavy pohybují. Každá postava má v příběhu určitou typizovanou roli (detektiv, jeho pomocník, detektivova manželka či milenka, pachatel, oběť atd.). Stejně tak i prostředí je typizované. Pokud se bude detektivní román odehrávat v New Yorku, budou se zde vyskytovat prvky jako honičky v autech, noční kluby, bary, rande 928 Devitt, 1993, s. 576. 929 Ulmer, 1980, s. 121. 930 Schack, 2013, s. 103. 931 Ronald Arbuthnott Knox (1888–1957) byl anglický katolický kněz, který rovněž příležitostně psal detektivní příběhy. Škvorecký na základě jeho deseti pravidel vytvořil vlastní detektivní příběhy, v rámci nichž vždy dojde k porušení některého pravidla. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 233 v Central Parku, bezdomovci, gangy v Bronxu.932 Jestliže však půjde o detektivky z druhého konce Spojených států amerických (Kalifornie), můžeme se setkat s usmrcením herečky pocházející z  prostředí vyšší střední třídy žijící v Los Angeles, v románu nebudou chybět luxusní auta, široké bulváry, projížďky po pobřeží Pacifiku apod. Nejobecnějšími prvky každé detektivky, tzv. základními stavebními kameny (common building blocks)933 je  dějové schéma: zločin, pátrání, objasňování a  odhalení. Detektivka obvykle bude obsahovat drastické scény (vražda, krev), napínavý děj (detektiv se nebojí vrhat se do nebezpečí), autor může využívat prvků tajemna (tajné chodby, podzemní stoky, opuštěné továrny), k odhalení pachatele slouží nalezené stopy, ke zkomplikování děje potom autor použije falešné stopy či navázání osobního vztahu detektiva s některou z podezřelých osob. Jednání postav je obvykle přímočaré, epické.934 Dějová linie je také přímočará, neboť vše směřuje k odhalení tajemství, jež detektivka obsahuje, tj. k dopadení zločince. Obvyklým prvkem, který se v detektivních románech vyskytuje, je také postava detektivova pomocníka. Jestliže si vezmeme jako jiný příklad děl, která obsahují podobné prvky, žánr fantasy,935 vidíme, že se děj fantasy románů odehrává ve fiktivních fantazijních světech, v nichž se vyskytují prvky magie nebo jiných nadpřirozených prvků. Obvykle díla fantasy obsahují fantazijní postavy (trpaslíci, skřeti, čarodějové, elfové), nicméně tyto svébytné charaktery bývají doplňovány reálnými postavami ze středověku (rytíři, obchodníci, farmáři, kejklíři). Fantasy romány též obsahují typická místa (středověká města, hory, temné lesy, zříceniny, bažiny), s nimiž se běžně setkáváme v našem světě nebo která existovala v lidské minulosti. Poměrně důležitým dějovým prvkem fantasy románů bývá souboj dobra a zla,936 děj románů se odehrává ve středověku, přičemž technologický vývoj je ve fantasijních světech jen velmi omezený. Autoři fantasy románů často čerpají svou inspiraci v mytologii a jsou ovlivněni také středověkými hrdinskými eposy, legendami nebo bájemi [např. Robert E. Howard (1906–1936), 932 Srov. rozhodnutí Walker v. Time Life Films, Inc., 784 F.2d 44 (2nd Cir. 1986), s. 50. 933 Rachum-Twaig, 2016, s. 65. 934 Rachum-Twaig, 2016, s. 44. 935 Knopp, 2010, s. 29; Kopp, 2014, s. 13. 936 Parsons, 2015, s. 75. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 234 C. S. Lewis (1898–1936) či J. R. R. Tolkien (1892–1973)]. Fantasijní romány mohou obsahovat hororové prvky (Černí jezdci či postava Saurona v Tolkienově Pánovi prstenů; Voldemort, mozkomorové či  postava vlkodlaka Remuse Lupina v Harrym Potterovi; postava Bílé čarodějnice v Letopisech Narnie), do fantasijního světa je  třeba projít určitou branou (skříň v  prvním díle Letopisů Narnie; vyříznutý otvor v románové trilogii Jeho šerá hmota od Philipa Pullmana).937 Podobným společným prvkem může být i to, že hlavní postava je vychovávána v ústraní a nic netuší o svém skutečném původu (postava Harryho Pottera; postava Šasty v pátém díle Letopisů Narnie). Výše uvedené příklady ukazují, že common building blocks938 (zugrunde liegenden Gestaltungsideen)939 musí zůstat volné k  dispozici ostatním autorům, jinak by se literární žánr mohl obtížně rozvinout. Kopp vidí hranici mezi abstraktními vs. konkrétními prvky v  poměřování zájmů mezi autorem prvního díla a obecným zájmem na rozvoji literární tvorby v určité oblasti.940 Pokud bychom všechny tvůrčí prvky, na nichž je literární žánr postaven, „zmonopolizovali“, tedy maximálně bychom zohlednili majetkové a nemajetkové zájmy prvotního autora, potažmo prostředníků, a  upřednostnili bychom je  před zájmy společnosti i  zájmy ostatních tvůrců, utrpěl by  tím rozvoj umělecké tvorby. Při přílišném akcentování zájmů zakladatelů určitého literárního žánru, by mohlo dojít k tomu, že by ostatní tvůrci nemohli používat obecné prvky, jež jsou v původních dílech obsaženy, resp. by je navazující autoři použít mohli, ovšem pouze se  souhlasem původních autorů (případně vydavatelů).941 Metodu rozlišování abstraktních a konkrétních prvků bychom tedy měli doplňovat o metodu poměřování kolidujících zájmů.942 13.3.6 Literární postavy a rozlišování individualizovaných a abstraktních prvků S problematikou ochrany žánru úzce souvisí ochrana samotných literárních postav.943 I zde můžeme rozlišovat mezi obecnou charakteristikou postavy, 937 Wood, 2001, s. 239. 938 Rachum-Twaig, 2016, s. 64. 939 Kopp, 2014, s. 14. 940 Ibid. 941 Kopp, 2014, s. 238. 942 Kopp, 2014, s. 245. 943 V českém prostředí viz Šalomoun, 2009, s. 130 a násl. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 235 která vyplývá z určitého žánru, a charakteristikou, jež vyplývá z individuálních tvůrčích znaků, které jí dal konkrétní autor.944 Můžeme tedy rozlišit postavu jakožto typus (obecné vymezení literární postavy typu „maloměšťácký pomocník detektiva obdařený průměrnou inteligencí“) od konkrétní postavy token945 („Maloměšťácký pomocník detektiva obdařený průměrnou inteligencí, který sloužil jako vojenský lékař v Indii. Poté, co byl zraněn, se vrátil do Londýna, kde se seznámil s Sherlockem Holmesem a společně s ním bydlel v letech 1881–1904 ve viktoriánském domě na Baker Street 221 B“). V angloamerickém právu se rozlišování mezi typovou postavou a jejím individualizovaným tokenem nazývá „character delineation“,946 v německém prostředí hovoříme o konkretizaci postavy (Konkretisierung der literarischen Figuren).947 Jestliže se vrátíme k detektivnímu žánru, vidíme, že soukromý detektiv může mít různé schopnosti a vlastnosti. Prototypem detektiva, který se stal inspirací pro celou řadu spisovatelů, byl například Nick Carter. Čtenáři je možná znám jako neohrožený hrdina z české filmové parodie Adéla ještě nevečeřela, kterou v roce 1977 natočil český režisér Oldřich Lipský (1924–1986). Jedná se o fiktivní postavu, kterou původně vytvořil americký spisovatel John R. Coryell (1848–1924) v roce 1886. Tento geniální hrdina americké šestákové literatury se objevil ve více než tisíci příbězích, které vycházely od konce 19. století do 90. let 20. století ve Spojených státech amerických. Jde o člověka, který disponuje nadprůměrnou inteligencí, tělesnými schopnostmi, logickým myšlením či výbornou intuicí. Původně byl Nick Carter vytvořen Johnem Coryellem pro  časopis The New York Weekly (následně přejmenován na  Nick Carter Magazine), později se tato postava objevuje v příbězích vydávaných vydavatelstvím Street & Smith, které byly napsány Frederickem van Rensselaer Daeyem (1861–1922) pod pseudonymem „A Celebrated Author“ nebo „The Author of  Nick Carter“. Od roku 1964 do roku 1990 potom na základě souhlasu 944 Šalomoun, 2009, s. 123. 945 Rozlišování mezi obecnou kategorií typus a individuálním výtvorem token pochází ze sémiotické teorie (Eco, 1976, s. 53), konkrétně od Charlese Sanderse Pierce (cit. dle Nöth, 2000, s. 65). Token má individuální povahu a je vymezen individualizovanými znaky. Typus je obecná, generickými znaky určená kategorie. Srov. též Sharpe, 1979, s. 439; Bachrach, 1971, s. 415. 946 Srov. Skoller, 2015, s. 577; Wright, 2015, s. 228; Karjala, 2006, s. 24. 947 Stieper, Urheber– und wettbewerbsrechtlicher Schutz von Werbefiguren (Teil 1), 2017, s. 651; Handle, 2013, s. 74 a násl.; Kopp, 2014, s. 242 a násl.; Rehbinder In: Rehbinder, 1988, s. 170. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 236 vydavatelství Street & Smith vycházely romány o Nicku Carterovi v detektivní sérii s názvem „Nick Carter: Killmaster“, jejichž autory byli například Michael Avallone (1924–1999), Robert J. Randisi (*1951) nebo Michael Collins (*1924).948 Masové vydávání šestákových románů vedlo ke vzniku detektivního žánru, který se jmenuje „carterovky“. V jeho rámci představují geniální schopnosti a vlastnosti detektiva prvky, které jsou určeny k obecnému užití. Všechny detektivní romány a  povídky o  Nicku Carterovi sice vycházely pod gescí nakladatelství Street & Smith, nicméně jejich popularita dala vzniknout nejrůznějším imitacím. Například španělský spisovatel Manuel A. Bedoya představil čtenářům v roce 1916 osobu neohroženého a geniálního amerického detektiva Mack-Bulla, jehož přítelem je německý detektiv Nik-Arter.949 Ray Canoy potom uvádí, že  od  20. let vycházely v  Německu desítky imitací postavy Nicka Cartera, přičemž jejich vydávání přetrvalo Výmarskou republiku a trvalo až do 30. let. Detektiv Jack Kelly představoval německou verzi Nicka Cartera dokonce i v období nacistického Německa.950 Na uvedeném příkladu vidíme, že obecné vlastnosti typu: nadprůměrná síla a inteligence, schopnost intuice, inovativnost, vynálezecká činnost, schopnost rychlého učení se cizím jazykům, encyklopedické znalosti apod. mohou patřit k autorskoprávně volným prvkům, které mohou být použity i bez souhlasu autora. Jedná se o abstraktní (typové) prvky, jež jsou spojeny s určitým literárním žánrem, kterým jsou detektivní romány, v nichž vystupuje postava geniálního soukromého detektiva. Jinou typovou postavou detektiva může být i  osamělý drsňák, který žije v Kalifornii. Poprvé byl tento typ detektiva popsán v postavě Race Williamse, kterou vytvořil Carroll John Daly (1889–1958) v románu Knights of  the Open Palm z  roku 1923. S  velmi podobnou postavou se  následně setkáváme i v románech Raymonda Chandlera, jehož soukromý detektiv se jmenuje Phil Marlowe.951 Příběhy obou postav se odehrávají v Kalifornii, oba detektivové žijí osamělý život, mají rádi drinky, ženy, šachy, přičemž, na rozdíl od slovutného Sherlocka Holmese, nemají žádného pomocníka. Postavou Race Williamse 948 Cox, 1997, s. 120. 949 Close, 2008, s. 6. 950 Canoy In: Campbell/Guenther-Pal/Petersen, 2014, s. 121. 951 Baker/Nietzel, 1985, s. 46 a násl. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 237 byla inspirována také postava detektiva Mikea Hammera od amerického spisovatele Mickeye Spillanea (1918–2006). Abstraktním prvkem, který je  v  uvedených detektivních příbězích určen k obecnému užití, je zde opět postava soukromého detektiva, která sice není tak geniální, jako je tomu u Nicka Cartera, ale má určité typové charakterové vlastnosti, vede podobný soukromý život, holduje podobným koníčkům či neřestem atd. Zde se opět jedná o užití takových tvůrčích prvků, které jsou, díky své přílišné obecnosti, autorskoprávně volné a nemohou být monopolizovány ve prospěch konkrétního autora. Pokud však půjde o postavu nikoliv typovou, ale postavu jakožto token, zde již autorskoprávní ochrana do úvahy připadá. Rozdíl je v míře konkretizace tvůrčích prvků. Šalomoun uvádí, že  obecná charakteristika postavy autorskoprávní ochraně nepodléhá (obecný popis jejích vlastností, popis vztahů s ostatními osobami) a pro „autorskou ochranu postavy je důležitá její konkrétnost a jedinečnost“.952 Německé soudy opakovaně dovodily, že literární či filmová postava autorskoprávní ochraně podléhá, pokud je dostatečně individualizovaná (konkretizovaná), a současně jiný autor převezme do svého díla právě tyto individualizované prvky. Autorskoprávní ochrana se vztahuje nejen na samotný literární (tj. vnější) popis postavy, ale také na její vnitřní charakteristiku.953 Postava musí být dostatečně individualizovaná, aby bylo možné ji rozpoznat i mimo rámec samotného díla, což znamená, že musí mít „jedinečnou kombinaci vnějších znaků a vlastností, dovedností a typického chování, které utvářejí její jedinečnost, a  vždy vystupuje charakteristickým způsobem“954 . Autorskoprávní ochrana literární postavy může existovat nejen v rámci ochrany individualizovaného námětu díla, ale je poskytována také samostatně.955 Je sice pravdou, že individualizované (konkretizované) prvky literární postavy obvykle vnímáme skrze její chování, vztahy v rámci románu či roli, kterou v něm 952 Šalomoun, 2009, s. 124. 953 Stieper, Urheber– und wettbewerbsrechtlicher Schutz von Werbefiguren (Teil 1), 2017, s. 653; Rehbinder In: Rehbinder, 1988, s. 167. 954 „[…] eine unverwechselbare Kombination äußerer Merkmale sowie von Eigenschaften, Fähigkeiten und typischen Verhaltensweisen besitzen, aus denen besonders ausgeprägte Persönlichkeiten geformt sind, die jeweils in charakteristischer Weise auftreten“ (rozsudek Oberlandesgericht Köln ve věci „Pippi Langstrumpf“, sp. zn. 6 U 128/11, bod 11). 955 Rehbinder In: Rehbinder, 1988, s. 167. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 238 hraje,956 nicméně osobnost fiktivní postavy může mít i samostatnou individualitu. Německé soudy poskytly ochranu například postavě Pipi Dlouhé punčochy (Pippi Langstrumpf) ze stejnojmenného románu dětské spisovatelky Astrid Lindgrenové (1907–2002). Žalovaná společnost (maloobchodní řetězec) použila v reklamní kampani fotografii s názvem Lilly Kunterbunt znázorňující dívku, která nesla charakteristické rysy Pipi Dlouhé punčochy (vlasy v barvě mrkve, pevné copy, pihy, nos ve tvaru brambory, pestrobarevné šaty, dlouhé štíhlé nohy, pruhované punčochy).957 Obdobně i  z  rozhodnutí Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof) ve věci „Asterix-Persiflagen“958 vyplývá, že známé kreslené postavičky požívají autorskoprávní ochrany, která není omezena jen na jejich konkrétní grafické znázornění v určitých příbězích. Jestliže žalovaný vydal bez souhlasu nositelů autorských práv komiksovou knihu s  názvem „Hysterická dobrodružství Isterixe. Jubilejní fraška“ (Die hysterischen Abenteuer von Isterix. JubiläumsPersiflagen), porušil autorské právo vztahující se k postavám Asterixe a Obelixe. Spolkový soudní dvůr konstatoval, že dané postavy nejsou chráněny pouze co do svého vnějšího grafického vyobrazení, ale i co do své celkové cha- rakteristiky959 (tj. jak jednají, jaké mají vlastnosti a dovednosti, jaké oblečení obvykle nosí, zda jsou doprovázeni malým psíkem apod.). Metodu rozlišování mezi abstraktními a  konkrétními prvky, stejně jako vyloučení prvků existujících nezávisle na lidském vědomí (autorskoprávní volnost historických událostí a  postav) potom použil i  Zemský soud v  Hamburku (Landesgericht Hamburg) v  rozhodnutí Die Päpstin.960 Zemský 956 Stieper, Urheber– und wettbewerbsrechtlicher Schutz von Werbefiguren (Teil 1), 2017, s. 653. 957 Rozsudek Oberlandesgericht Köln ve věci „Pippi Langstrumpf“, sp. zn. 6 U 128/11, body 12 a 13. 958 Rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Asterix-Persiflagen“, sp. zn. I ZR 264/91. 959 „Der urheberrechtliche Schutz der Comic-Figuren Asterix und Obelix beschränkt sich nicht auf den Schutz konkreter zeichnerischer Darstellungen in verschiedenen Körperhaltungen mit der jeweils gleichbleibenden und das Äußere in schöpferischer Weise prägenden Kostümierung und Haartracht. Schutz genießen auch die allen Einzeldarstellungen zugrundeliegenden Gestalten als solche“ (přel. „Autorskoprávní ochrana komixových postaviček Asterixe a Obelixe není omezena pouze na jejich konkrétní grafické ztvárnění v různých situacích, vždy se stejnými kostýmy a účesy, které jim dávají tvůrčí vzhled. Podobně jsou chráněny i základní znaky postav jako takových, na kterých jsou založena jednotlivá ztvárnění“; rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Asterix-Persiflagen“, sp. zn. I ZR 264/91, bod 62). 960 Rozsudek Landesgericht Hamburg ve věci „Die Päpstin“, sp. zn. 308 O 324/01 (cit. dle GRUR-RR, 8/2003, s. 233 a násl.). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 239 soud v  Hamburgu posuzoval, zda natočením seriálu o  životě Johanny von Ingelheim, tzv. papežky Jany (ital. La Papessa), došlo k porušení autorských práv americké autorky Donny Woolfolk Cross (*1947) k  románu Pope Joan. A Novel. Kniha vyšla v roce 1996 a brzy se stala bestsellerem. V románu jsou vylíčeny životní osudy ženy, která údajně žila v 9. století a která se převlečená za mnicha dostala z německého kláštera do Říma, kde byla nakonec, díky utajování svého pohlaví, ve Vatikánu zvolena papežem. O tom, zda papežka Jana (Johanna) skutečně existovala, vedou historikové spory. Skutečností je pouze to, že se tato postava vyskytuje v některých historických pramenech počínaje od 13. století. Příběh se dočkal vícera filmových zpracování.961 V roce 1972 byl o životě papežky Johanny natočen film podle scénáře Johna Brileye. Následně v  roce 2000 britská televizní stanice BBC uvedla televizní film s názvem The Pontifical Johanna. Vzhledem k jeho velkému úspěchu plánovala společnost UFA Filmproduktion německou filmovou adaptaci historického příběhu, a to podle románu, který napsala žalobkyně. Na straně žalovaných stála německá filmová produkční společnost, která rovněž plánovala filmovou adaptaci života Johanny von Ingelheim, ovšem nikoliv ve filmu, ale v televizním seriálu (v koprodukci s americkou filmovou společností). Televizní adaptace byla založena na scénáři americké autorky Sarah Provost. Seriál měl být uveden v několika německých televizních stanicích, zejména v ARD. Žalobkyně nicméně v uvedeném seriálu viděla protiprávní filmové zpracování svého románu či jeho hlavní postavy a vůči německé produkční společnosti podala žalobu. Žalobkyně namítala, že  seriálová adaptace využívá tvůrčích prvků, které jsou obsaženy v původním díle. Uvedla, že došlo k napodobení jí vytvořené postavy, která má charakteristické vlastnosti a schopnosti. Autorka papežku Janu popsala jako osobu, která má silně individualistické rysy, je „průkopnicí feministického hnutí“ a bouří se proti diskriminaci žen v 9. století. Jana, jež se vyskytla ve scénáři seriálové adaptace, potom měla být napodobeninou postavy, kterou vytvořila žalobkyně. Protože se jedná o domnělou historickou postavu, obsahuje původní dílo řadu situací, postav a prvků, na jejichž základě byla osobnost hlavní postavy 961 Rustici, 2006, s. 153 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 240 utvářena. Tyto konkretizované (individualizované) prvky se potom vyskytly i ve scénáři seriálové adaptace. Již výběr uvedených prvků přitom byl výběrem tvůrčím, který vyplýval z tvůrčích schopností autorky Donny Woolfolk Cross. Uvedené prvky nebyly ani historicky ani jiným způsobem předurčené. Scénáristka Sarah Provost potom vytvořila plagiát románu „Pope Joan“. Převzala z něj totiž řadu detailů, a to jak charakteristiku postav, tak kontexty nebo prostředí, v němž se pohybují. Scénáristka samozřejmě mohla čerpat z autorskoprávně volných zdrojů, včetně historických pramenů (například z díla Martina Polona962 ), ovšem neučinila tak. Z toho vyplývá, že filmová verze je neoprávněným zpracováním původního díla. Žalovaná produkční společnost uváděla, že  žalobkyně neměla právo na ochranu před užitím postavy papežky Jany. Mělo se totiž jednat o historickou postavu, o níž hovoří řada historických zdrojů. Historická fakta a vyprávění jsou přitom součástí obecného fondu (public domain). Žalobkyně proto nemohla monopolizovat příběh o papežce Janě pouze pro sebe. Tvrzení, že Jana byla typem moderní ženy, která má nárok na vzdělání, nemůže být předmětem autorskoprávní ochrany, neboť jde o pouhý obecný koncept (abstraktní myšlenku). Žalovaná dále uvedla, že i samotné téma nutí scénáristu srovnávat pohlaví. Hlavní postava žila v  9.  století, usilovala o  vzdělání v  době, kdy bylo vyhrazeno výlučně mužům, a  následně měla nastoupit na  papežský stolec. Z dnešního pohledu tedy musela být emancipovaná. Scénáristka Sarah Provost potom nevytvořila plagiát románu žalobkyně, neboť scénář vycházel z obecně dostupných historických skutečností. Žalovaná dále poukázala na to, že seriál obsahoval nové díly, které vykazovaly svébytné prvky a v řadě aspektů se od románu žalobkyně lišily. Pokud ve scénáři existovaly nějaké podobnosti s původní knihou, jednalo se výlučně o užití autorskoprávně volných prvků. Literární díla jsou, oproti jiným druhům autorských děl, specifická tím, že  obsahují dějové prvky, popis a  charakterové vlastnosti postav, popis 962 Martin z Opavy († 1279 Boloňa), který byl znám také jako Martin Polák (Martinus Polonus), byl kronikář ze 13. století. Narodil se v Opavě, do dominikánského řádu vstoupil v Praze. Následně působil ve druhé polovině 13. století v Římě jako kazatel a kaplan u papeže Alexandra IV. a jeho následníků. Je autorem díla Chronicon, v němž je popisován právě příběh o papežce Janě (srov. Rhoïdes, 1904, s. 37, 39). 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 241 prostředí, časovou souslednost jednotlivých scén apod.963 Tyto prvky, pokud jsou dostatečně konkretizované, mohou být autorskoprávně chráněny. Na druhou stranu historické události vždy zůstávají k dispozici k obecnému užití. V  literárních dílech je  pravidelně zpracováno určité základní téma (literární předloha), které obsahuje prvky určené k obecnému užití. To platí zejména tehdy, když dílo zpracovává již dříve známé téma, jako je  život určité historické postavy. Soud nicméně shledal, že  žaloba je  důvodná, neboť ve  scénáři žalované produkční společnosti došlo k neoprávněnému převzetí konkretizovaných (individualizovaných) prvků z původního díla. Dle názoru soudu žalovaná neoprávněně užila tyto části původního díla: pasáž, kde se  Jana učí číst a  psát, včetně souvisejících dialogů; nájezd Vikingů; popis procesí; skutečnost, že Jana má bratra s týmž jménem, který umírá dříve než ona, přičemž Jana se následně vydává za něj; Jana se zamiluje v Německu do muže, s nímž se posléze setkává v Římě jako s velitelem papežské stráže; tento muž se stává jejím milencem a ona mu porodí dítě.964 Tyto prvky jsou výsledkem originální imaginace původní autorky a nejsou historicky ani jinak předurčeny. Samotné historické události, postavy a skutečnosti jsou nicméně určené k obecnému užití jako základní zdroj umělecké inspirace.965 Jejich použití tedy samo o sobě nevede k plagiátorství.966 To však již neplatí v případě, že je ze skutečného života historické postavy známo pouze několik málo podrobností. Zde může první autor na podkladu historického námětu vystavět individualizovaný příběh, který autorskoprávní ochrany požívá. Individualizovaný (konkretizovaný) příběh se  vyznačuje například tím, že jsou na pozadí historických událostí jednotlivým postavám dávány specifické charakterové vlastnosti nebo že historické postavy 963 Schack, 2013, s.  102; Nordemann In: Loewenheim, 2010, s.  91; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 157, 158. 964 Rozsudek Landesgericht Hamburg ve věci „Die Päpstin“, sp. zn. 308 O 324/01 (cit. dle GRUR-RR, 8/2003, s. 234). 965 Stejný závěr zaujal i  Oberlandesgericht München v  rozsudku ve  věci „Tannöd“, sp.  zn.  6 U 3595/08: „Hingegen sind historische, nicht auf der Phantasie des Autors beruhende, Umstände oder tatsächliche Begebenheiten in ihrem Kern dem Schutz nicht zugänglich“ (přel. „Na druhou stranu nemohou být ve svém jádru předmětem ochrany historické události, které nejsou výsledkem imaginace autora, okolnosti nebo aktuální události“; cit. dle Neue Juristische Online-Zeitschrift 40/2010, s. 2112). 966 Rozsudek Landesgericht Hamburg ve věci „Die Päpstin“, sp. zn. 308 O 324/01. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 242 navazují osobní vztahy s nehistorickými postavami. Individualizované prvky postav se potom vyskytují v oblasti jejich osobního života, zálib nebo negativních charakterových vlastností. Předpokladem pro ochranu těchto individualizovaných prvků je  to, že  jejich zpracování není předurčeno historickými událostmi. Tj. jedná se o takové skutečnosti, které nejsou obecně známé nebo vyzkoumatelné historickým bádáním. Čím méně jsou dané prvky předurčené historicky, tím větší prostor pro individuální autorskou tvorbu zde existuje. O neoprávněné užití autorského díla potom jde nejen tehdy, když jsou tyto prvky převzaty doslovně, ale i pokud jsou tvůrčím způsobem zpracovány. Je zřejmé, že hranice mezi abstraktními prvky, které jsou autorskoprávně volné, a  individualizovanými prvky, tedy ona hranice mezi typem a token, je proměnlivá a do určité míry subjektivní. Zatímco v některých případech je literární inspirace přípustná a představuje užití autorskoprávně volných prvků, v jiných případech již jde o zpracování cizího díla (tj. dochází k vytváření díla odvozeného). Uveďme ještě poslední rozhodnutí, v němž německý Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) opět použil metodu rozlišování abstraktních a konkrétních (individualizovaných) prvků. Jedná se o rozhodnutí ve věci Laras Tochter,967 v němž Spolkový soudní dvůr shledal, že došlo k porušení autorských práv dědiců nositele Nobelovy ceny za literaturu Borise Pasternaka (1890–1960) k románu Doktor Živago. Doktor Živago vyšel poprvé v italském překladu v roce 1957. Teprve o rok později bylo dílo vydáno v ruském jazyce ve Spojených státech amerických, kde byl také v roce 1965 natočen stejnojmenný film. Britský právník a spisovatel Jim Williams (*1947) vydal pod pseudonymem Alexander Mollin román s názvem Laras’s Child (něm. Laras Tochter, vydáno v roce 1994), v němž zachycuje pokračování osudů doktora Živaga a osob jemu blízkých. O této skutečnosti byl informován Pasternakův syn žijící v  Moskvě, který však k vydání pokračujícího románu neudělil souhlas. Žalobce (německý nakladatel) disponující licenčními právy k původnímu dílu tvrdil, že pokračující román představuje neoprávněné zpracování původního díla, což německý Spolkový soudní dvůr potvrdil. 967 Rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Laras Tochter“, sp. zn. I ZR 65/96. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 243 Spolkový soudní dvůr konstatoval, že Mollin neoprávněně zpracoval konkretizované (individualizované) tvůrčí prvky obsažené v původním románu. Odvozené dílo intenzivně využívalo charakteristiku postav, síť jejich vztahů, osudy, včetně míst, kde se v původním románu odehrávaly rozhodující události. V pokračujícím románu se vyskytují všechny hlavní postavy z původního díla: Jurij Živago, jeho celoživotní láska Lara, Toňa (jeho žena), Kaťa (dcera Lary z  jejího manželství s  Pavlem Antipovem/Strelnikovem) a  právník Komarovskij. Použity jsou charakterové vlastnosti i životní osudy Lary. Ta je líčena jako osoba závislá na svém milenci Viktoru Komarovském. Přestože román Laras’s Child (Laras Tochter) má svůj smysl i bez toho, že by čtenář nutně musel znát původní dílo, v postavě Lary, jejím jednání a vnitřních motivech se stále zračí její vztah k Juriji Živagovi, stejně jako k jejímu muži Strelnikovi. Podobně Mollin využívá Pasternakových tvůrčích prvků i ve vztahu k Živagově ženě Toně, když líčí její osudy ve francouzské emigraci. Ústředním motivem románu Laras Tochter je potom konfliktní vztah mezi Toňou a Larou, který se odehrává na půdorysu vztahu mezi Sašou (synem Živaga a Toni) a Kaťou (dcerou Lary a Strelnikova). Dalším individualizovaným prvkem, který Mollin převzal a který se objevuje hned v úvodu jeho díla, je například převzetí působivé „sáňkové scény“ z Doktora Živaga, která v původním románu slouží k vylíčení zlomu v osudech Živaga a Lary. Mollin využívá téhož prvku, včetně mnoha detailů a okolností z původní scény, aby čtenáře opět uvedl do děje. Spolkový soudní dvůr konstatoval, že u literárních děl je chráněna nejen vnější forma, ale i vnitřní uspořádání, které spočívá v popisu scén, dějových sekvencích, zápletce, vztazích mezi postavami, jejich charakteristi- kou apod.968 Román Laras Tochter přitom obsahuje řadu individualizovaných prvků a nedostatečným způsobem se odlišuje od původní předlohy. Tu autor nepoužívá pouze jako obecný námět k vlastní tvorbě, ale spíše původní látku zpracovává do podoby odvozeného díla. Pokud by mělo být převzetí tvůrčích prvků obsažených v původním díle oprávněné dle konceptu volného užití (freie Benutzung; § 24 Urheberrechtsgesetz), musely by  „vyblednout“ (verblassen) tím, že  by  byly začleněny do  výrazně 968 Rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Laras Tochter“, sp. zn. I ZR 65/96, bod 33. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 244 originálních prvků v  díle novém.969 Pokračující dílo tak nepředstavovalo pouhou autorskou inspiraci využívající abstraktní prvky obsažené v původním díle, ale jednalo se o neoprávněné zpracování původního díla. 13.3.7 Forma a obsah děl vědeckých V rozhodnutí Perlentaucher (viz kapitola 13.3.4.5) německý Bundesgerichtshof vychází z tradičního rozlišování mezi autorskoprávně chráněnou formou díla a jeho obsahem, který je volný. Přestože není pochyb o tom, že uvedená metodologie přiléhavě dopadala na situaci, kdy se jednalo o užití abstraktů popisujících obsahy literárních děl, u děl vědeckých je, co se týče obsahu díla a jeho formy, situace nepoměrně složitější. Již Ulmer970 s Hubmannem971 upozorňovali na to, že autorskoprávní individualita díla může spočívat jak v jeho formě, tak obsahu, případně v kombinaci obou těchto složek. Schack v dané souvislosti uvádí, že není rozhodující rozlišovat mezi formou a obsahem, ale určit individuální prvky díla.972 Přestože však určíme individuální prvky díla, může se stát, že i tyto budou vyloučeny z autorskoprávní ochrany, a to z důvodu fungování příslušného diskursu (například diskursu vědeckého). Hubmann973 a následně i Haberstumpf,974 Altenpohl975 či Loewenheim976 upozorňují na to, že u děl vědeckých je zdůvodnění volnosti jejich obsahu (vědeckých poznatků, teorií, metod, postupů, principů, statistických grafů, chemických či matematických vzorců, vědeckých objevů apod.; v této kapitole dále též jako „vědecké myšlenky“, „vědecké poznatky“ či „vědecké závěry“) odlišné od děl uměleckých. Samotný obsah vědeckých děl totiž nemusí být obecný, ale naopak individuální.977 Obsah díla je to, o čem dílo je, a to, o čem je vědecké dílo, jsou vědecké myšlenky, na které vědec přišel.978 Například obsahem historického díla tak bude interpretace a popis určité historické 969 Rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Laras Tochter“, sp. zn. I ZR 65/96, bod 35. 970 Ulmer, 1980, s. 122. 971 Hubmann, 1974, s. 136. 972 Schack, 2013, s. 103. 973 Hubmann, 1974, s. 36. 974 Haberstumpf, 1982, s. 74 a násl. 975 Altenpohl, 1987, s. 214. 976 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 149 a násl. 977 Altenpohl, 1987, s. 124. 978 Handle, 2013, s. 39. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 245 události či epochy, obsahem vědeckého díla biologického bude popis a fungování živého organismu. Haberstumpf uvádí, že vědecké dílo je předurčeno, co do svých cílů a užívaných metod, neboť hlavním posláním vědy je odhalování pravdy.979 S tím souvisí i otázka vědecké metody980 založené na ověřování pravdivosti určitých tvrzení (vědeckých hypotéz), ať již cestou empiricko-kauzálních důkazů (oblast přírodních věd), nebo pomocí důkazů epistemicko-argumentačních (oblast věd společenských, zejména věd humanitních). Podle judikatury Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht) je vědeckým poznáním „vše, co může být podle svého obsahu i formy považováno za vážný pokus odhalovat pravdu“.981 Smyslem vědecké práce nicméně není dosahovat pravdivosti poznání ve smyslu konečné univerzality, neboť poznávací proces je neúplný a nedokonalý. Všechny vědecké poznatky tak je nutné vnímat pouze jako prozatímní.982 To, co se v doktríně označuje jako dokázané závěry, může být pouze „dočasným chybovým stavem“, a vědecké závěry by tak měly být přijímány s výhradou „chyba připuštěna“.983 Vědeckým dílem může být konečně i takové dílo, které se snaží s pomocí vědeckých metod dokázat pravdivost tvrzení, jež nemají oporu v přírodních zákonech, v podstatě sociálních jevů, nebo které neodpovídají historickým událostem. Například i pojednání, které se snaží dokázat možnost fungování perpetuum mobile, případně které poskytuje nekonvenční pohled na některé historické události (holokaust, stalinské čistky, 11. září 2001 apod.) může být vědeckým dílem. Německý Bundesverfassungsgericht uvedl, že „autorskému dílu nemůže být upírána vědecká povaha jenom proto, že v něm uvedené závěry jsou jednostranné nebo nedostatečně zohledňují odlišné názory. Tyto skutečnosti mohou být důkazem toho, že  dílo 979 Haberstumpf, 1982, s. 63. Shodně viz Waiblinger, 2012, s. 45. 980 Plander, 1976, s. 25; Waiblinger, 2012, s. 55; Weber, 1922, s. 486; Haberstumpf, 1982, s. 70. 981 „Voraussetzung ist nur, daß es sich dabei um Wissenschaft handelt; darunter fällt alles, was nach Inhalt und Form als ernsthafter Versuch zur Ermittlung von Wahrheit anzusehen ist“ (usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Jugendgefährdender Schriften“, sp. zn. 1 BvR 434/87, bod 47). Spolkový ústavní soud v uvedeném rozhodnutí použil formulaci německého konstitucionalisty Rudolfa Smenda (1882–1975): „Co je míněno jako vážný pokus zjistit […] vědeckou pravdu, je výzkumem…“ („Was sich als ernsthafter Versuch zur Ermittlung […] der wissenschaftlichen Wahrheit darstellt, ist Forschung“). Viz Smend In: Rothenbücher, 1927, s. 67. 982 Kitcher, 2001, s. 19. 983 Kuhn, 1996, s. 133, 161. Viz též Waiblinger, 2012, s. 45. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 246 je  metodologicky vadné ve  smyslu obvykle používaných vědeckých standardů… [Pro zpochybnění vědeckosti díla] však nestačí, že se dílo jeví jako vědecky kontroverzní, pokud se toliko odlišuje od doktrinálních nebo metodologických směrů“.984 Pro určení „vědeckosti“ díla je nicméně podstatné, že vědecká činnost ze své povahy vyžaduje shromažďování rozsáhlého množství pramenů a vědeckých dat, jejich porovnávání s jinými daty (prameny) či jinými dříve vyslovenými názory, používání pravidel logického dovozování, stejně jako systematické a metodologické uspořádání poznatků.985 Vědecká díla jsou charakteristická tím, že jsou určena k rozšiřování znalostí a vědomostí čtenáře, a v tomto smyslu plní primárně poznávací, případně instruktážní účel.986 Typickými vědeckými díly slovesnými jsou vědecké monografie či články.987 Nicméně rovněž i jiná díla literární, jako jsou komentáře, disertační práce, habilitační práce, vědecké pocty, technické výkresy, vzdělávací plány, schémata apod.988 plní poznávací funkci, a proto může jít o vědecká díla. O vědecká díla se může jednat také u odlišných druhů děl (co do způsobu jejich vyjádření), než jsou díla literární slovesná. Vědeckými díly tedy mohou být i díla audiovizuální (například vědecké filmové dokumenty), díla fotografická nebo díla multimediální (webové stránky).989 Schack nicméně upozorňuje na to, že vědeckým dílem nikdy není samotný analyzovaný předmět, ale pouze jeho zobrazení. Proto například schematické znázornění stroje může představovat vědecké dílo, avšak stroj samotný (trojrozměrný předmět) autorským dílem vědeckým nebude.990 To, co chrání autorské právo, 984 „Einem Werk kann allerdings nicht schon deshalb die Wissenschaftlichkeit abgesprochen werden, weil es Einseitigkeiten und Lücken aufweist oder gegenteilige Auffassungen unzureichend berücksichtigt. All das mag ein Werk als fehlerhaft im Sinn der Selbstdefinition wissenschaftlicher Standards durch die Wissenschaft ausweisen […] Dagegen genügt es nicht, daß einem Werk in innerwissenschaftlichen Kontroversen zwischen verschiedenen inhaltlichen oder methodischen Richtungen die Wissenschaftlichkeit bestritten wird“ (usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Jugendgefährdender Schriften“, sp. zn. 1 BvR 434/87, bod 49). 985 Haberstumpf, 1982, s. 2; Kuhn, 1977, s. 118. 986 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 149; Haberstumpf, 1982, s. 3; Altenpohl, 1987, s. 32; von Büren/Meer In: von Büren/David, 2014, s. 94. 987 Haberstumpf, 1982, s. 1; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 149; Waiblinger, 2012, s. 51. 988 Handle, 2013, s. 37; von Büren/Meer In: von Büren/David, 2014, s. 94; Waiblinger, 2012, s. 51. 989 Waiblinger, 2012, s. 48; Schack, 2013, s. 115; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 96. 990 Schack, 2013, s. 115. Obdobně viz Ulmer, 1980, s. 139. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 247 je tedy pouze tvůrčí popis, zachycení či znázornění určitého objektu nebo vědecké myšlenky, nikoliv však předmět vědeckého zkoumání.991 Haberstumpf se detailněji zaměřuje na rozlišování mezi chráněnými a nechráněnými částmi vědeckých děl literárních a  shodně s  Hubmannem992 uvádí, že v oblasti přírodních věd je odhalování přírodního jevu obvykle pouhým popisem skutečnosti, která existuje nezávisle na  lidském vědomí.993 Totéž potom platí i pro archeologické či zeměpisné objevy. Obsah takových děl je dle Haberstumpfa předurčen předmětem lidského poznávání. To je také důvodem, proč je individualita uvedených vědeckých děl limitována. V přírodních vědách, které jsou vědami empiricko-kauzálními994 a  analyzují skutečnosti existující nezávisle na  lidském vědomí (předměty, látky, energie, přírodní jevy), platí, že je na základě naměřených dat ověřována určitá hypotéza s pomocí zvolené metodologie. Proto obvykle bude obsah děl dvou nezávisle pracujících vědců, kteří ověřují tutéž hypotézu s použitím týchž dat a metodologie, shodný. Waiblinger995 s poukazem na závěry von Moltkeho996 nicméně podotýká, že uvedené závěry jsou překonané. Tak jako žádný umělec nevytváří umělecké dílo z ničeho, stejně ani žádný vědec neformuluje vlastní vědecké závěry bez využití již existujících vědeckých teorií, metodologických přístupů a poznatků jiných vědců. Samotná formulace vědecké hypotézy, sběr dat a argumentů, které slouží k jejímu potvrzení, shromáždění a výběr dostupné literatury, to vše je výsledkem tvůrčího poznávacího procesu. Z tohoto důvodu nelze bez dalšího tvrdit, že poznávací proces v oblasti přírodních věd je jen neindividuálním procesem, který směřuje pouze k odhalování existujících jevů.997 U  děl přírodovědných je  obecně autorskoprávně chráněna jejich vnější forma (použité slovní vyjádření vědeckých myšlenek),998 případně individuální prvky (vnitřní forma díla), jako jsou struktura, zvolené příklady použití nebo souslednost jednotlivých částí vědeckého díla.999 991 Schack, 2013, s. 115. Shodně viz Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s. 69. 992 Hubmann, 1957, s. 7 a 8. 993 Habersftumpf, 1982, s. 63. 994 Weber, 1922, s. 485; Merton, 1973, s. 33; Kitcher, 2001, s. 26; Haberstumpf, 1982, s. 66. 995 Waiblinger, 2012, s. 74. 996 Moltke von, 1992, s. 73 a násl. 997 Waiblinger, 2012, s. 74. 998 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 73; Waiblinger, 2012, s. 63. 999 Waiblinger, 2012, s. 64. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 248 V  určitých situacích nicméně může být autorskoprávní ochrana vnější či vnitřní formy díla omezena.1000 Haberstumpf upozorňuje na to, že u vědeckých děl v oblasti logiky a matematiky je omezení dáno tím, že je slovní popis jednotlivých matematických důkazů předurčen sousledností jednotlivých logických kroků. Volba výrazových prostředků tak spadá v  jedno se samotnými myšlenkami, které dílo vyjadřuje (tj. s jeho obsahem).1001 U  vědeckých děl v  oblasti humanitních věd (historie, filosofie, teologie, právo) se omezení, která platí pro oblast věd přírodních, obvykle neuplatňují a autorskoprávní individualitu má jak vnější forma, tak vnitřní forma díla či jeho obsah. Vědcova tvůrčí osobnost se zde promítá do formulace samotných myšlenek, v nichž autor projevuje svou tvůrčí fantazii, do výběru metodologických přístupů, zvolené argumentace, shromážděných pramenů, citačních odkazů, použitých schémat, odrážek, číslování odstavců apod.1002 Z tohoto obecného pravidla však opět mohou existovat výjimky. Haberstumpf kupříkladu uvádí, že pokud budou dva autoři vytvářet mapu archeologického objevu zaniklého města, bude obsah díla (popis města) pravděpodobně shodný.1003 Shodnost obsahu (tj. obrazový nebo slovní popis archeologického nálezu) je však přípustná s ohledem na požadavek volnosti vědeckých poznatků. Žádný z vědců totiž nemá výhradní právo na to, aby popisoval nový archeologický objev. Německý Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) k  problematice rozsahu autorskoprávní ochrany děl vědeckých uvádí v  rozhodnutí „Staatsexamensarbeit“,1004 že závěry vědeckého poznání jsou volné a dostupné všem. Z tohoto důvodu je z povahy věci autorskoprávní ochrana vědeckých děl omezena. Jak vnější forma díla, tak i jeho vnitřní uspořádání sice obecně jsou autorskoprávně chránitelné, ovšem z požadavků fungování vědeckého diskursu může vyplývat něco jiného. Vnější forma díla (použitá terminologie), stejně jako vnitřní uspořádání díla mohou být v daném vědním oboru 1000 Waiblinger, 2012, s. 65. 1001 Haberstumpf, 1982, s. 60. 1002 Haberstumpf, 1982, s. 59; Altenpohl, 1987, s. 94. 1003 Haberstumpf, 1982, s. 58. 1004 Rozsudek Bundesgerichtshof ve věci „Staatsexamensarbeit“, sp. zn. I ZR 106/78. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 249 natolik standardizované, že  se  na  ně  autorskoprávní ochrana vztahovat nebude.1005 Uvedené závěry jsou důvodem, proč Loewenheim zdůrazňuje, že  otázka autorskoprávně chráněné a nechráněné složky díla nemá být otázkou dogmatického rozlišování mezi formou díla a jejím obsahem, ale volná složka vědeckého díla má být vymezena s ohledem na potřeby fungování vědeckého diskursu.1006 Jak jsme již uvedli, zatímco individualizované prvky autorskoprávní ochraně podléhat mohou a slouží mj. k identifikaci plagiátorství,1007 samotné autorem formulované vědecké myšlenky jsou z právního hlediska volné. Každý je proto může přebírat, a to i bez autorova souhlasu.1008 S ohledem na všeobecná osobnostní práva původce vědeckých poznatků by sice uživatel měl používat citační odkazy, aby bylo řádně identifikováno autorství/původcovství myšlenek (viz  kapitola 13.2.1), nicméně samotné autorské právo nechrání vědecké myšlenky, byť by i jinak splňovaly požadavky autorskoprávní individuality.1009 Z tohoto důvodu není možné jejich přebírání považovat za  plagiátorství v  autorskoprávním slova smyslu. Jestliže se  někdo například inspiruje cizím vědeckým filosofickým dílem a nepoužije ani vnější formu díla, ani individualizované prvky typu struktura díla, argumentační metody, souslednost díla apod., nemůže být shledán odpovědným za porušení autorského práva. Hlavním důvodem, proč jsou vědecké myšlenky, které obvykle tvoří obsah vědeckého díla, právně volné, je již několikrát zmiňovaná podstata fungování 1005 „[…] im fraglichen wissenschaftlichen Fachbereich üblichen Ausdrucksweise regelmäßig urheberrechtsschutzfähige eigenschöpferische Prägung fehlen wird; dasselbe gilt für einen Aufbau und eine Darstellungsart, die aus wissenschaftlichen Gründen geboten oder in Fragen des behandelten Gebiets weitgehend üblich sind und deren Anwendung deshalb nicht als eine eigentümliche geistige Leistung angesehen werden kann“ (přel. „[…] v daném vědním oboru nebudou obvyklé jazykové prostředky naplňovat kritérium vlastního osobitého charakteru; také pro skladbu a uspořádání, které se z vědeckého hlediska nabízí nebo jsou v daném vědním oboru obvyklé, platí, že jejich použití nelze považovat za  vlastní tvůrčí výsledek“; rozsudek Bundesgerichtshof ve  věci „Staatsexamensarbeit“, sp. zn. I ZR 106/78, bod 16). 1006 „Was frei bleiben müsse, sei in einer konkreten Wertung im Licht der Bedürfnisse der wissenschaftlichen Kommunikation zu bestimmen“ (přel. „To, co  musí zůstat volné, by  mělo být stanoveno na základě konkrétního posouzení s přihlédnutím k potřebám vědecké komunikace“; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 150). 1007 Waiblinger, 2012, s. 35 a násl. 1008 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 150; Waiblinger, 2012, s. 58. 1009 Waiblinger, 2012, s. 73. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 250 vědeckého diskursu1010 postaveného na volném toku myšlenek1011 a jejich neustálém přebírání a konfrontaci1012 (viz též kapitola 21.3). Důležitost volnosti vědeckých poznatků se  projevuje nejen v  oblasti strukturální public domain,1013 ale i ve výjimkové public domain,1014 neboť v rámci obecné svobody jednání je možné k podpoře vlastních myšlenek užít i části cizího díla, případně drobná celá autorská díla na základě velké autorskoprávní citační licence (§ 31 odst. 1 písm. b) AutZ). Pokud by  měl mít autor vědeckého díla výhradní práva k  obsahu díla, potom by ostatní vědci bez jeho svolení vůbec nemohli psát o vědeckých myšlenkách, k nimž dospěl.1015 Nicméně skutečnost, že vědecké poznatky jsou volné, nevyplývá pouze z obecných principů autorskoprávní ochrany, ale také z výluk, které stanoví právo patentové.1016 Peukert v dané souvislosti provádí analýzu všech tvůrčích práv duševního vlastnictví a dospívá k závěru, že informace a tzv. základní poznatky (Basiswissen) nejsou chráněny žádnou formou duševně vlastnické ochrany.1017 Vidíme, že zde existuje podstatný rozdíl mezi díly vědeckými a jinými díly literárními, neboť u literárních děl uměleckých se autorskoprávní ochrana zpravidla vztahuje na individualizované prvky díla označované jako vnitřní forma díla či jeho obsah. Proto v případech, kdy jiný autor v uměleckém díle užije individualizované prvky (např. individualizovaný námět díla), porušuje autorská práva autora původního díla (obvykle půjde o jeho neoprávněné zpracování). Například ruský spisovatel Dmitrij Jemec postavil svůj román o dívce Tanje Grotter (Tanja Grotter en de magische contrabas) na tom, že jde o mladou dívku, 1010 Ulmer, 1980, s. 119; Haberstumpf, 1982, s. 77; Altenpohl, 1987, s. 77; Handle, 2013, s. 45; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 149; Waiblinger, 2012, s. 74. 1011 Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s. 69. 1012 Haberstumpf, 1982, s. 64 a násl.; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 150; Waiblinger, 2012, s. 58. 1013 Peukert, 2012, s. 20. 1014 Peukert, 2012, s. 32. 1015 Ohledně důležitosti volnosti vědeckých myšlenek na  rozvoj společnosti viz  Plander, 1976, s. 31. 1016 Haberstumpf, 1982, s. 72; Handle, 2013, s. 40; Peukert, 2012, s. 20. V českém právu se jedná o ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) ZákVyn, resp. čl. 52 odst. 2 písm. a) Evropské patentové úmluvy. Srov. Chloupek/Hartvichová et al., 2017, s. 9. 1017 Peukert, 2012, s. 20. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 251 které v dětství zemřeli rodiče při souboji se zlou čarodějnicí (Chuma-del-Tort), na základě něhož má na nose pihu. Posléze je ponechána jako malé dítě přede dveřmi svých příbuzných, žije u zlých pěstounů, kteří upřednostňují svou dceru Pipu, a zhruba ve věku 10 let dostává pozvání do čarodějnické školy (Tibidox). Ve škole má dva přátele, s nimiž společně létají na hudebních nástrojích.1018 Zde se ze strany Dmitrije Jemce jednalo o využití individualizovaného námětu a individualizovaných prvků z románu Harry Potter a kámen mudrců od britské autorky J. K. Rowlingové. Ačkoliv byla vnější forma obou děl odlišná, nizozemské soudy, které spor rozhodovaly,1019 správně dovodily, že se zde jedná o neoprávněné zpracování původního díla, neboť Dmitrij Jemec k užití individualizovaných prvků neměl od J. K. Rowlingové souhlas.1020 Pokud zůstaneme u téže autorky a jejích románů o Harrym Potterovi, vidíme, že rovněž bezesmluvní užití individualizovaných prvků v lexikonu s názvem „Průvodce bytostí, postav, předmětů, událostí a míst, které existují ve světě Harryho Pottera od A až do Z“ vedlo soudy ve Spojených státech amerických k závěru, že autorské právo bylo porušeno. Ačkoliv soud pro jižní obvod státu New York dovodil,1021 že vydávání příruček a lexikonů poskytuje prospěch čtenářům a studentům, u děl uměleckých je nutné získat souhlas autora původního díla k přebírání individualizovaných prvků, jako jsou jména postav, jejich charakteristika, popis fantazijních postav, popis fantazijního prostředí apod. Jestliže by však šlo o dílo vědecké, právní závěry by mohly být zcela jiné. Souborné dílo, které by  například pojednávalo o  doktrinálních závěrech 1018 Karjala, 2006, s. 17 a násl.; Senftleben In: Hugenholtz/Quaedvlieg/Visser, 2013, s. 364; Zarin, 2017, s. 480; Šalomoun, 2009, s. 83. 1019 Rozhodnutí Rechtbank Amsterdam sp. zn. KG 03/477 SR, rozhodnutí odvolacího soudu Gerechtshof Amsterdam, sp. zn. 844/03 SKG. 1020 Současně soudy zamítly Jemecovu námitku týkající se parodického užití díla, neboť dílu chyběly humoristické prvky, které by původní dílo dostatečně zesměšňovaly. Satirické prvky směřované vůči stavu ruské společnosti nebyly shledány jako relevantní, neboť se jednalo o vydání díla v Nizozemí, kde čtenář podobné kritické narážky nemohl rozpoznat. Srov. rozhodnutí Rechtbank Amsterdam sp. zn. KG 03/477 SR, bod 7 a 9; rozhodnutí Gerechtshof Amsterdam, sp. zn. 844/03 SKG, bod 4. 7. 9. 3. Viz též Karjala, 2006, s. 19; Zarin, 2017, s. 480; Koukal, Parodie – pohled autorskoprávní a nekalosoutěžní, 2005, s. 232; Šalomoun, 2009, s. 83. 1021 Srov. rozhodnutí soudu pro jižní obvod státu New York (United States District Court for the Southern District of  New York) ve věci Warner Bros. Entm’t Inc. v. RDR Books, 575 F. Supp. 2d 513 (S.D.N.Y. 2008). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 252 Karla Knapa (1909–1994), by mohlo vyjít i bez souhlasu nositelů autorských práv, která se k jeho dílům vztahují. Vědecké pojednání by potom mohlo být zaměřeno na myšlenky, které jsou v jeho článcích a knihách obsaženy, či rozebírat jednotlivé autorskoprávní instituty, metody, které ve své vědecké práci používal, neboť fungování vědeckého diskursu je, oproti dílům uměleckým, postaveno na  principech volného přebírání vědeckých závěrů a jejich konfrontaci. Autorskoprávní ochrana je u děl vědeckých daleko více omezena ve prospěch strukturální či výjimkové public domain, což Loewenheim výstižně označuje jako přirozené limity autorskoprávní ochrany vědeckých děl.1022 Jiným příkladem, na němž můžeme demonstrovat rozdíly mezi uměleckými a vědeckými díly, může být fantazijní svět J. R. R. Tolkiena (1892–1973), světoznámého autora románů Pán Prstenů a Hobit. I zde vychází řada lexikonů a průvodců po Středozemi (například Průvodce světem J. R. R. Tolkiena, Tolkienův bestiář, Tolkienův svět), přičemž k jejich vydání je nutné získat souhlas nositelů autorských práv, neboť obsahují individualizované autorskoprávní prvky. Jestliže bychom se však nepohybovali ve světě fantazie a Tolkien by nebyl profesorem lingvistiky, ale  zeměpisným objevitelem, který by  popisoval hobity, skřety či elfy žijící v reálně existující Středozemi, potom by nikomu dalšímu nebylo možné bránit, aby formou encyklopedie či lexikonu zpracovával tytéž poznatky jako on. Stejně tak ani není možné bránit literárním vědcům, aby s pomocí metod, které nabízí literární věda, analyzovali Tolkienovo dílo. I zde se uplatní základní principy fungování vědeckého diskursu, které omezují autorskoprávní ochranu. 13.3.8 Reflexe závěrů německé autorskoprávní doktríny ohledně limitů autorskoprávní ochrany děl vědeckých v českém a slovenském prostředí Česká1023 i slovenská1024 autorskoprávnídoktrínatradičnědovozují,že vědecká díla autorskoprávní ochrany požívají. Vyplývá to ostatně i  přímo z textu samotného autorského zákona: „Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné 1022 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 149. 1023 Knap, 1974, s. 30; Knap In: Brügger, 1976, s. 120; Telec/Tůma, 2007, s. 21, 30. 1024 Švidroň, 1991, s. 175; Švidroň, 2000, s. 70; Adamová/Hazucha, 2018, s. 22. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 253 dílo umělecké a dílo vědecké“ (§ 2 odst. 1 AutZ).1025 Jestliže se však autorskoprávní ochrana vztahuje na díla vědecká, není tím myšleno, že by autorský zákon poskytoval ochranu samotným vědeckým myšlenkám.1026 Podobně jako v německém právu je i v České republice autorskoprávní ochrana děl vědeckých limitována. V českém prostředí se ochranou vědeckých děl a jejích limitů zabýval především Karel Knap, který již za účinnosti autorského zákona z roku 1965 (zák. č. 35/1965 Sb.) vyslovil dvě základní otázky, které se bezprostředně dotýkají limitů autorskoprávní ochrany děl vědeckých. Za prvé, zda vědecká teorie obsažená v autorském díle vědeckém je „účastna autorskoprávní ochrany, či nikoliv“,1027 a za druhé, zda „ve vědeckém díle je chráněno něco jiného než estetická podstata“.1028 Knap ve svém rozboru navazuje na úvahy, které již dříve v německé a švýcarské jurisprudenci vyslovil Kohler1029 a Troller.1030 Dovozuje, že to, co představuje individualitu tvůrčího výsledku, který spadá do oblasti nikoliv umělecké, ale  vědecké tvorby, je  ztvárnění vědecké myšlenky tvůrčí fantazií autora (vědce). Knap podobně jako Haberstumpf  1031 s Hubmannem1032 připouští, že značná část vědecké činnosti není vůbec autorskoprávně chráněna, podobně jako určitá výseč činnosti umělecké (například restaurátorská činnost),1033 a to z toho důvodu, že popis vědeckých poznatků nedosahuje potřebné míry individuálního zpracování. Ztvárnění vědecké myšlenky, které má být autorskoprávně chráněno, potom Knap vidí ve dvou rovinách. Jednak jde o ztvárnění textu, grafických, fotografických či obrazových prvků (obrázky, tabulky, grafy, schémata), jednak 1025 Obdobně viz „Dielom je literárne dielo, slovesné dielo, divadelné dielo, hudobné dielo, audiovizuálne dielo, dielo výtvarného umenia, architektonické dielo, dielo úžitkového umenia, kartografické dielo alebo iný druh umeleckého diela alebo vedeckého diela, ak spĺňa podmienky podľa odseku 1“ (§ 3 odst. 2 zák. č. 185/2015 Z. z.). 1026 Knap, 1974, s. 23. 1027 Knap, 1974, s. 22. 1028 Knap, 1974, s. 31. 1029 Kohler, 1907, s. 149. 1030 Troller, 1967, s. 408; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 354, 366. 1031 Haberstumpf, 1982, s. 63. 1032 Hubmann, 1957, s. 7 a 8. 1033 Shodně viz Telec/Tůma, 2007, s. 27. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 254 jde o  systematiku a  srozumitelnost vysvětlení konkrétní problematiky.1034 I  toto metodologicko-systematické ztvárnění vědecké myšlenky je  tvůrčí v tom směru, že vyjadřuje autorovu tvůrčí (vědeckou) osobnost a vyvěrá z volnosti, kterou má autor vědeckého díla, když vědeckým způsobem zpracovává konkrétní téma. Výsledný „imaginární obraz“ potom dle Knapa představuje právě onu autorskoprávní individualitu, bez níž není autorskoprávní ochrana vůbec možná.1035 Zatímco u děl uměleckých je jejich ochrana spojena s jejich uměleckostí,1036 u děl vědeckých vidí jejich ochranu odvozenou od vědeckosti.1037 Ta spočívá nejen ve volbě příslušné formy, ale také ve vědeckém ztvárnění obsahu (shromáždění materiálů, struktura textu, volba příkladů, používání vědeckých metod). Knap uvádí, že je to obsah vědeckého díla, který určuje jeho individualitu,1038 na druhou stranu však činí rozdíl mezi obecnými vědeckými poznatky, které jsou obsažené ve vědeckém díle, a jejich individualizovaným ztvárněním. Doslova uvádí, že „stejně jako nemůže být předmětem autorského práva sama o osobě např. literární forma či metoda, nemůže jím být nejen vědecká teorie, ale ani vědecká systematika, vědecká metoda, pokyny k řešení apod.“1039 Je zajímavé, že ačkoliv se Knap v řadě otázek ohledně pojmových znaků autorského díla názorově rozcházel s Ulmerem,1040 a naopak se přikláněl ke švýcarské ontologické doktríně reprezentované Kummerem1041 a Trollerem1042 , ohledně vnější a vnitřní formy vědeckých děl jsou Knapovy a Ulmerovy názory shodné. Rovněž Ulmer se  domníval, že  autorskoprávně chráněná složka děl vědeckých zahrnuje jak estetické působení na lidské smysly (tj. vizuální 1034 Knap, 1974, s. 33; Knap, 1986, s. 24. Obdobné závěry viz Ulmer, 1980, s. 123, 125. 1035 Knap, 1974, s. 32. 1036 Knap, 1986, s. 24. 1037 Knap, 1974, s. 33; Knap In: Brügger, 1976, s. 132. 1038 Ibid. 1039 Knap, 1986, s. 24. 1040 Zejména se jedná o Knapovu kritiku autorskoprávní ochrany děl malé mince (Werke der kleinen Münze), v níž spatřoval nedůvodné snižování hranice pro autorskoprávní ochranu, která vyplývá z ontologické jednoty mezi tvůrcem a jeho výtvorem. Viz kapitola 5. 1041 Kummer, 1968, s. 30 a násl., s. 47 a násl. 1042 Troller, 1967, s.  385, 397; Troller, 1980, s.  274; Troller, Neuheit, Originalität und Vorprüfung im Muster- und Modellrecht, 1983, s. 610; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 362. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 255 zachycení vědeckých poznatků), tak systematickou a metodologickou oblast, která vyvěrá z toho, jakým způsobem jsou vědecké poznatky uspořádány a předkládány čtenářům. V dané souvislosti Ulmer hovořil o ochraně tzv. textury (tkaniny) díla (Gewebe von urheberrechtlich geschützten Werken).1043 Knap nicméně rovněž upozorňoval na to, že každé autorské dílo obsahuje i nechráněnou složku, která leží v tzv. obecném kulturním/vědeckém fondu a autorskoprávní ochraně nepodléhá. V tomto směru potom u autorských děl vědeckých zůstává autorskoprávně volný „obecný obsah vědeckého díla“, kterým jsou samotné „obecné vědecké poznatky“.1044 Pokud srovnáme Knapovy poznatky se závěry německé doktríny, vidíme zde řadu shod, ale i řadu odlišností. Shodné jsou, byť s určitými výhradami, zejména závěry týkající se autorskoprávní individuality obsahu autorského díla,1045 stejně jako závěry ohledně tvůrčího zpracování samotné vědecké myšlenky. Podobně jako Ulmer1046 i Knap viděl rozsah autorskoprávní ochrany u děl vědeckých nejen ve vnější formě díla, ale také ve „v systematice pojetí a podání vědeckého obsahu, jeho uvedení, rozboru, utřídění, vysvětlení a zdůvodnění“.1047 V čem se nicméně Knapovy závěry s německou doktrínou rozcházejí, je jeho vytrvalé odmítání myšlenky, že  by  individualita díla mohla spočívat také v jeho působení na lidský rozum.1048 Knap rozumové působení autorského díla chápe pouze jako korektiv, který spočívá v tom, že „je to teprve tato rozumová činnost, která vjem koriguje a formuje, a působí tak při vzniku jakékoli smyslové představy (i při četbě románu, zhlédnutí filmu, výtvarného díla apod.)“.1049 Knap sice připouští, že vědecké dílo je individuální i co do svého obsahu, neboť tvůrčí činnost vědecká naplňuje požadavky autorskoprávní individuality,1050 nicméně zatímco německá doktrína učinila nakonec většinový závěr, že  z  hlediska rozsahu autorskoprávní ochrany má význam rozlišovat mezi individuálními prvky, které působí primárně na lidský rozum (vnitřní forma díla, obsah díla), 1043 Ulmer, 1980, s. 123, 137. Viz též Waiblinger, 2012, s. 93. 1044 Knap, 1974, s. 34; Knap In: Brügger, 1976, s. 127; Knap, 1986, s. 24. 1045 Knap, 1974, s. 33. 1046 Ulmer, 1980, s. 140. 1047 Knap, 1974, s. 33. 1048 K rozumovému působení vědeckých děl srov. Šalomoun, 2005, s. 502 („[…] vědecká díla se vnímají mozkem, kdežto umělecká srdcem“). 1049 Knap, 1974, s. 32. 1050 Knap, 1986, s. 24. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 256 a individuálními prvky, které působí primárně na lidské smysly (vnější forma díla),1051 Knap pojímá vztah mezi obsahem a formou díla jako dialekticko-jednotný („Pokud hovoříme o ztvárnění obsahu, nemáme ovšem na mysli obsah abstrahovaný od formy, nýbrž obsah v jeho dialektické jednotě s formou“).1052 Samostatné působení autorskoprávní individuality na lidský rozum (intelektuální působení) Knap odmítá a v duchu Trollerova estetického pojetí autorského práva1053 dovozuje, že pouze kombinace smysly vnímatelné a intelektuální stránky autorského díla vytváří bezprostřední smyslovou představu,1054 jež definuje autorské dílo z „objektivně ontologického hlediska“ a dotýká se „estetického smyslu“.1055 Pokud Knap hovoří o autorskoprávně volné složce díla, uvádí, že je třeba rozlišovat mezi „obsahovými prvky autorským právem chráněnými a  obsahovými prvky tímto právem nechráněnými“.1056 K vymezení autorskoprávně volné složky vědeckých děl nepoužívá pojem „obsah“, ale „obecný obsah“, do něhož „náleží nejen abstraktní myšlenkový obsah, ale vůbec vše, co z jakéhokoli titulu z hlediska obsahu i formy náleží do obecného užívání, a co tedy není výsledkem konkrétního individuálního ztvárnění“.1057 Tyto závěry potom vedou Knapa k tomu, že u děl odvozených „není předmětem užití autorskoprávní užití abstraktní myšlenky v díle ztvárněné, včetně námětu“.1058 U děl vědeckých potom Knap specificky dovozuje, že do odvozeného díla „nenáleží v konkrétním díle užité preexistentní ztvárnění, které je sice individuální ve smyslu autorskoprávním, avšak je výsledkem tvorby jiného autora, ať bylo v díle, jehož ochrana přichází konkrétně v úvahu, užito oprávněně či neoprávněně“.1059 Právě v této oblasti nacházíme nejslabší místo Knapovy argumentace. Knap na jednu stranu připouští, že ztvárnění obsahu autorského díla je individuální („i u těchto děl spočívá autorskoprávní individualita ve ztvárnění zmíněného obsahu“),1060 na stranu druhou však dovozuje, že tento individuální obsah nemůže být součástí odvozeného díla, neboť jde o obsah obecný, tedy součást obecného fondu. Ve  svých článcích přitom Knap dovozuje, že  znak 1051 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 148. 1052 Knap, 1974, s. 33. 1053 Troller, 1967, s. 390; Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 361. 1054 Knap, 1974, s. 29; Knap In: Brügger, 1976, s. 132. 1055 Knap, 1986, s. 24. 1056 Knap, 1986, s. 16. 1057 Knap, 1974, s. 34. 1058 Knap, 1974, s. 37. 1059 Knap, 1974, s. 34. 1060 Knap, 1986, s. 24. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 257 vědeckosti díla, které dílo vědecké odlišuje od  díla uměleckého, spočívá v jeho „obsahu, nikoli ztvárnění“.1061 Knap vytrvale odmítal myšlenku, že by individualita autorského díla mohla spočívat i v jeho působení na lidský rozum, stejně jako to, že by tradiční Kohlerovo rozlišování mezi vnitřní a vnější formou díla mohlo být v oblasti vymezení předmětu autorskoprávní ochrany překonáno.1062 Opakovaně uvádí, že Kohler byl nesprávně pochopen1063 a že předmětem autorskoprávní ochrany je toliko „autorskoprávní individualita díla ve výsledku individuálního ztvárnění myšlenky, které působí na smysly příjemců svým estetickým obsahem“.1064 Přestože estetické působení chápe Knap v duchu Trollerových závěrů1065 velmi široce, stále se v jeho pojetí jedná toliko o působení na lidské smysly korigované rozumovou recepcí myšlenek, které jsou v autorském díle sdělovány. Dalším slabým místem Knapovy argumentace je skutečnost, že Knap u autorskoprávně volné složky vědeckého díla nerozlišuje mezi abstraktními prvky či skutečnostmi, které existují nezávisle na lidském vědomí, a vědeckými myšlenkami konkrétního autora. Mezi uvedenými kategoriemi je  přitom teleologický rozdíl, který spočívá v  různém zdůvodnění jejich autorskoprávní volnosti. U „skutečností v díle obsažených (zprávy apod.), pokud k užití došlo v jejich faktografické podobě“,1066 je důvodem jejich právní volnosti to, že jejich povaha není sama o sobě individuální, a tyto skutečnosti slouží jako základní zdroje inspirace pro lidskou komunikaci vůbec. U vědeckých myšlenek, které konkrétní vědec vyslovil, je důvodem jejich autorskoprávní volnosti nikoliv to, že by se jednalo o myšlenky abstraktní, ale to, že jejich volnost vyplývá z požadavků vědeckého diskursu (viz výše). Knap, dle našeho názoru, také nesprávně používá analogii mezi „literární formou či metodou“ a „vědeckou teorií, systematikou, či metodou“.1067 Zatímco literární forma či metoda patří mezi abstraktní prvky náležející do obecného fondu, 1061 Knap, 1986, s. 24. 1062 Slovy Hiltyho jde o „zastaralá zděděná autorskoprávní dogmata“ („Mottenkiste überkommener urheberrechtlicher Dogmen“), která je třeba opustit, a v souladu s Ulmerovými závěry rozlišovat mezi individuálně chráněnými prvky díla a prvky, které jsou určeny k obecnému užití (Hilty, 2011, s. 99–100). 1063 Knap, 1974, s. 29; Knap In: Brügger, 1976, s. 127. 1064 Knap, 1974, s. 30. 1065 Troller, Immaterialgüterrecht, 1983, s. 361. 1066 Knap, 1974, s. 37. 1067 Knap, 1986, s. 24. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 258 vědecká teorie či  metoda má  svého konkrétního tvůrce, jehož obvykle známe jménem (Einsteinova teorie relativity, Marxova teorie třídního boje, Hawkingova teorie všeho, Weberova teorie byrokracie, Dworkinowa teorie právních principů atd.), a byla vytvořena na základě tvůrčí vědecké práce. Knapovy závěry ohledně obsahu a rozsahu vědeckých děl byly v českém a slovenském prostředí následně reflektovány dalšími autory. Švidroň například zcela přejímá Knapovy závěry ohledně jednoty vizuální a intelektuální složky autorského díla1068 a i on shodně dovozuje, že podstatou obou kategorií autorských děl (tj. jak uměleckých, tak vědeckých) je imaginární obraz.1069 Oproti Knapovi však Švidroň používá namísto pojmu „vědecká díla“, termín „vecná díla“. Jedná se o texty, které jsou budované lineárně, jsou charakteristické svou detailností (záleží u nich na každém slovu), logicky strukturované a zejména specifické jasným jazykem.1070 Ohledně vztahu mezi formou a obsahem Švidroň s poukazem na Mistríka uvádí, že „vo vecných textoch je vzťah medzi obsahom a formou […] minimálny, pretože pri čítaní vnímáme každů zložku samostatně, ako dve veliči- ny“.1071 Současně však v plném rozsahu přebírá Knapovy závěry ohledně jednoty obsahu a formy,1072 stejně jako rozlišování mezi vnitřní a vnější formou díla.1073 Obdobné závěry u ochrany vědeckých děl uvádí i Telec s Tůmou, když konstatují, že díla vědecká se „odlišují zejména vědeckou, tj. mimoprávní, povahou svého obsahu a formy, svým vědeckým ztvárněním určitých myšlenek, které se projevuje mj. ve vědeckém stylu, v autorově svobodné volbě vědeckých metod poznání, resp. ztvárnění, ve vědecké struktuře díla, ve vědecké argumentaci, v používání vědeckých pojmů a vůbec v používání jazyka vědy“.1074 S poukazem na Knapovy závěry potom dovozují, že „u děl vědeckých je pak zapotřebí uvážit nejen jejich působení literární, ale především obsahové, tj. vědecké ve vlastním smyslu, už kvůli tomu, že vědecké dílo může být vytvořeno i v jiné formě než výhradně literární (např. anatomický atlas)“,1075 a ve shodě s Trollerovými závěry zdůrazňují požadavek estetického působení na lidské smysly u obou kategorií děl.1076 1068 Švidroň, 1991, s. 171. 1069 Švidroň, 1991, s. 172. 1070 Švidroň, 1991, s. 176. 1071 Mistrík, 1977. Cit. dle Švidroň, 1991, s. 176. 1072 Švidroň, 1991, s. 174. 1073 Švidroň, 1991, s. 177. 1074 Telec/Tůma, 2007, s. 15. 1075 Telec/Tůma, 2007, s. 21. 1076 Ibid. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 259 13.3.9 Redefinování limitů autorskoprávní ochrany děl vědeckých v českém autorském právu Domníváme se, že by poznatky německé doktríny ohledně limitů autorskoprávní ochrany děl vědeckých mohly být zdrojem inspirace i pro české prostředí. Dle našeho názoru jsou správné zejména závěry, že obsah vědeckých děl je dostatečně autorskoprávně individuální. Je to zřejmé ve všech případech, kdy jiný vědec převezme vědeckou teorii či vědecké poznatky jiné osoby, avšak zachytí je ve zcela jiné formě. Pokud někdo ve vlastním díle „přeparafrázuje“ Dworkinovu teorii právních principů, budeme myšlenkovou podobnost obou děl dovozovat z hlediska působení textu na náš rozum. Knap autorskoprávní volnost vědeckých poznatků dovozoval z  toho, že u obsahu díla rozlišoval mezi individualizovaným obsahem a obsahem obecným.1077 Zatímco individualizovaný obsah podléhá autorskoprávní ochraně, obecné obsahové prvky jsou autorským právem nechráněné.1078 Rozlišování dvou rovin obsahu ale dle našeho názoru není příliš přesvědčivé. Jedná se stále o to, že se Knap držel Kohlerova rozlišování mezi vnitřní a vnější formou díla a jeho obsahem,1079 a z tohoto důvodu potom musel učinit argumentační ústupek v podobě kategorie „obecného obsahu“, na jehož základě by dovodil, že obsah jinak individualizovaného vědeckého díla zahrnuje i nechráněnou složku, která je součástí obecného fondu. Dle našeho názoru je  však daleko přesvědčivější argumentace německé autorskoprávní doktríny, že důvodem právní volnosti vědeckých poznatků jsou požadavky fungování vědeckého diskursu,1080 který je postaven na volném přebírání vědeckých závěrů a jejich konfrontace. Samotné dogmatické lpění na  kategoriích vnější/vnitřní formy díla a  jeho obsahu (potažmo v Knapově pojetí na obsahu „obecném“ a „individuálním“) považujeme z hlediska vymezení předmětu autorskoprávní ochrany za překonané. Dalším důvodem, proč je  vhodné vycházet ze  závěrů německé doktríny, je  výslovné vyloučení „matematických a  jiných obdobných vzorců“ či  „statistických grafů“ z autorskoprávní ochrany (§ 2 odst. 6 AutZ). Zatímco u vzorců 1077 Knap, 1986, s. 24. 1078 Knap, 1986, s. 16. 1079 Knap, 1974, s. 29; Knap In: Brügger, 1976, s. 127; Knap, 1986, s. 24. 1080 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 150. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 260 typu „ax + by + c = 0“ (obecná rovnice přímky) autorskoprávní individualita chybí, fyzikální vzorce typu „E = mc2 “ (Albert Einstein), „Fvz = V.ρk.g“ (Archimedes) nebo F1 =m1 a1 (Isaac Newton) dostatečně individuální jsou. Jedná se o výsledky tvůrčí vědecké činnosti, které nesou pečeť osobnosti svých autorů. Pokud pomineme vědeckou stránku, vidíme, že již i samotné označení písmen používaných v těchto vzorcích je otázkou kreativní volby. Důvodem, proč tyto vzorce nepožívají autorskoprávní ochrany, však není nedostatek jejich individuality (nejedná se tedy o výtvory abstraktní), ale obecné užívání zde vyplývá ze základních požadavků vědecké práce. Byť se jedná o jedinečné výsledky tvůrčí vědecké činnosti, jejich autoři nemají právo bránit ostatním vědcům v užívání těchto vzorců v navazujících vědeckých dílech. 13.3.10 Sémiotický pohled na volnost vědeckých myšlenek Na volnost vědeckých myšlenek se nemusíme dívat pouze z hlediska právně dogmatického, ale jako pomocný argument můžeme použít metody vědecké sémiotiky. Jedná se o metody, které se standardně používají při výkladu uměleckých a vědeckých textů1081 a kupříkladu Melzer je specificky používá při výkladu textů právních.1082 Z hlediska závěrů sémiotiky můžeme říci, že pragmatika vědeckého diskursu nás vede k závěru, že vědecké myšlenky jsou v sémantickém rozměru právně volné, zatímco pragmatika uměleckého diskursu naopak vede k závěrům, že autorské právo sémantický rozměr znaků chrání (tj. poskytuje ochranu individualizovanému námětu, konkrétní charakteristice postav, základní dějové linii, zápletkám, klíčovým scénám apod.). Abychom uvedený závěr odůvodnili, musíme nejdříve začít rozborem obecných principů, na kterých je sémiotika postavena. Základní stavební jednotkou systémů jsou informace.1083 Platí to jak pro systémy informační, tak fyzikální. V tomto směru rozlišujeme dva druhy informací: strukturální a intelektuální.1084 Strukturální informace existují nezávisle na  lidském vědomí a  představují formu uspořádanosti1085 systémů oproti 1081 Eco, 1976, s. 83, 131; Nöth, 2000, s. 418. 1082 Melzer, 2011, s. 88 a násl. 1083 Polčák, 2016, s. 73 a násl. 1084 Ebeling/Freund/Schweitzer, 1998, s. 455; Zech, 2012, s. 16. 1085 Ebeling/Freund/Schweitzer, 1998, s. 40; Polčák, 2016, s. 70. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 261 jejich přirozené entropii.1086 Strukturální informace rozlišujeme na faktické a potenciální.1087 Typickým příkladem strukturální informace je DNA, chemický vzorec, zeměpisné souřadnice apod. Strukturální informací nicméně může být i text, pokud s ním zacházíme pouze jako se souborem znaků nebo jej přenášíme čistě bez toho, že bychom analyzovali význam jednotlivých znaků (písmen) či souborů znaků (vět, odstavců).1088 Intelektuální informace, které jsou pro nás stěžejní, jsou naopak takovými informacemi, které existují pouze v závislosti na lidském vědomí, a jsou spojeny s tím, čemu se říká význam. Jedná se tedy o to, že určitá osoba pojímá informace jakožto znaky (Zeichen, signs),1089 kterým přisuzuje určitý význam, a to s použitím kódu.1090 Vědeckou analýzu intelektuálních informací poskytuje mj.  sémiotika (Semiotik; semiotics),1091 jejímž představitelem byl prostějovský rodák Edmund Husserl (1859–1938).1092 Sémiotika je nauka o znakových systémech, která zahrnuje syntax (Syntax; syntactics), sémantiku (Semantik; semantics) a pragmatiku (Pragmatik; pragmatics). Syntax se zabývá vzájemnými vztahy mezi znaky, sémantika významem znaků a pragmatika zkoumá pravidla použití znaků.1093 Informace se  na  nejzákladnější úrovni vyskytuje v  rovině syntaktické1094 či strukturální.1095 Pokud použijeme příměr Umberta Eca, tak samotná syntaktická informace je shlukem teček a čárek, přičemž sémantický rozměr jí  můžeme dát až  v  okamžiku, kdy s  pomocí kódu rozluštíme, že  tečka a čárka je v Morseově abecedě písmeno „a“.1096 Stejným způsobem kódujeme i  klasickou alfanumerickou sadu znaků (abecedu). Následně shluku písmen (souboru znaků) přidáváme význam a určujeme obsah a rozsah jednotlivých pojmů,1097 celých vět či odstavců. Obdobná pravidla platí i pro jiné znaky, než písmena (grafické symboly, zvuky, tvary apod.). 1086 Zech, 2012, s.  14, 16; Ebeling/Freund/Schweitzer, 1998, s.  34; Polčák, 2012, s.  37; Polčák, 2016, s. 73. 1087 Ebeling/Freund/Schweitzer, 1998, s. 40 a násl. 1088 Ebeling/Freund/Schweitzer, 1998, s. 58. 1089 Eco, 1976, s. 48; Eco, 1986, s. 32 a násl.; Nöth, 2000, s. 142. 1090 Nöth, 2000, s. 216; Eco, 1986, s. 167; Zech, 2012, s. 24. 1091 Nöth, 2000, s. 131 a násl. 1092 Husserl In: Husserl/Breda, 1970, s. 343–344. 1093 Nöth, 2000, s. 343. 1094 Eco, 1986, s. 34; 170; Nöth, 2000, s. 90. 1095 Ebeling/Freund/Schweitzer, 1998, s. 56; Zech, 2012, s. 16, 26. 1096 Eco, 1986, s. 165. 1097 Eco, 1986, s. 18. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 262 Pragmatický rozměr znaků potom spočívá v kontextu, v jakém jsou užity, a zejména v tom, jaký účel plní v rámci lidské komunikace.1098 Platí přitom, že sémantický rozměr znaků dovozujeme právě z jejich pragmatiky. Například básnická metafora má jiný význam z hlediska svého doslovného znění, jiný význam má při užití v básnické sbírce vydávané za konkrétním účelem.1099 Jiný význam mohou mít znaky také z hlediska estetiky jakožto symboly.1100 Tak například písmena „r“, „o“, „b“, „o“, „t“ dávají dohromady slovo „robot“, které mělo původní význam pro označení postavy umělých dělníků ve hře Karla Čapka (1890–1938) „R.U.R.“ (Rossumovi univerzální roboti). Pokud bychom analyzovali toto slovo ve spojení s dalšími slovy, všímali bychom si jeho umístění ve větné skladbě, prováděli bychom logické operace apod., zabývali bychom se syntaktickým rozměrem tohoto znaku. Pokud bychom si naopak všímali, jak se změnil rozsah a obsah tohoto pojmu, když se z označení konkrétní postavy v divadelní hře stalo označení používané pro entity, které jsou schopné vykonávat autonomní činnost (umělá inteligence), zabývali bychom se informací v její sémantické rovině. Pokud bychom si všímali funkcí, které slovo „robot“ plní v různých kontextech lidské interakce a komunikace, měli bychom před sebou pragmatický rozměr tohoto slova. Tak například bychom mohli zjistit, že pojem „robot“ či „robotická práce“ bude nejčastěji používán v lidské komunikaci ohledně strojů, techniky, počítačů, umělé inteligence, často se vyskytuje ve spojení s efektivitou, nechybovostí, schopností učení, náhradou za lidskou práci apod. Naopak vidíme, že můžeme použít spojení „robotický sex“, nikoliv však „robotická láska“, neboť roboti jsou případně schopni uspokojovat potřeby tělesné, ale nikoliv citové a vztahové. Podobně můžeme slovo robot použít v kontextu počítače, 1098 Eco, 1986, s. 34. 1099 Eco, 1986, s. 101, 122. 1100 Jiný význam má spojení znaků: Eva+jablko+ráj v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2108/14, bod 20, kde nás pragmatika daného diskursu (jde o právní argumentaci) vede k závěru, že tyto znaky mají mít význam jakožto určitý archetyp privátní autonomie jednotlivce. Jiný význam budou mít znaky zachycené v  grafické podobě na rytině Adam a Eva od Albrechta Dürera (1471–1528) z roku 1504. Zde Dürer využívá příběhu o prvotním hříchu mj. ke sdělení, že v ráji byly čtyři základní temperamenty ve vzájemné rovnováze. Temperamenty jsou symbolizovány zvířaty: kočka (v popředí obrazu) je symbolem cholerika; králík (za kočkou) představuje sangvinika; vlk (za Evou) je předobrazem flegmatika; los (za stromem) představuje melancholika. Papoušek, který se nachází nad podstavou Adama, potom symbolizuje hřích. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 263 který píše básně, daleko méně často se však slovo robot vyskytuje v básních samotných (ať již básních psaných člověkem nebo v básních psaných umělou inteligencí). Z kontextu, v jakém je daná informace používána, tak dovozujeme její pragmatický rozměr.1101 Jak jsme již uvedli, spočívá rozdíl mezi ochranou individualizovaných prvků (znaků) u  děl uměleckých a  vědeckých primárně v  rovině pragmatické (pragmatika diskursu).1102 Rozhodující je tedy kontext a účel užití daného znaku, resp. souboru znaků. Jestliže německá právní doktrína dovodila, že autorskoprávně volná složka vědeckého díla má být vymezena s ohledem na požadavky fungování vědeckého diskursu,1103 potom se tím ze sémiotického hlediska neříká nic jiného, než že se používají jiná právní pravidla ohledně užití znaků spadajících do oblasti umělecké tvorby a jiná pravidla již platí pro užití znaků vědeckých. Jestliže se  vrátíme zpět k  našemu příkladu se  světem J. R. R. Tolkiena (viz kapitola 13.3.7), můžeme říci, že užití znaku postavy hobita v komerčním lexikonu má za cíl populárně naučnou formou popsat tuto postavu, začlenit ji do kontextu příběhů odehrávajících se ve Středozemi či vymezit její charakteristické vizuální rysy či kulturní zvyky. Pragmatika užití znaku sice směřuje k obohacení lidského poznání, nikoliv však k cílům, které sleduje vědecká tvorba (kritická analýza, odhalování podstaty věcí, pravdivost poznání). Čtenář daného textu se má jednoduše dozvědět, kdo to jsou hobiti a jakou hrají roli v Tolkienově fantazijním světě. Získané informace mu pomáhají orientovat se v literárních dílech o Středozemi, případně v souvisejících výtvorech, jako jsou počítačové či deskové hry nebo filmová díla. Vědecká pragmatika oproti tomu také sleduje poznávací cíl, nicméně jeho konkrétní zaměření již je jiné. Použití znaku hobita ve vědeckém díle pojednávajícím o fantazijních postavách bude probíhat spíše v  kontextu komparace a abstrakce. Autor si bude všímat zdrojů (historických, literárních, mytologických, sociálních, psychologických, náboženských), z nichž Tolkien čerpal, a svá tvrzení bude doprovázet citačními odkazy na příslušné sekundární zdroje. S použitím metodologických přístupů estetiky potom autor 1101 Eco, 1986, s. 34, 112; Nöth, 2000, s. 89, 323. 1102 Eco, 1986, s. 22. 1103 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 150; Waiblinger, 2012, s. 58. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 264 může rozebírat, jaké estetické či mimoestetické funkce daný znak plní,1104 případně jaké nezamýšlené významy má.1105 Pragmatický rozměr vědeckého bádání tedy je primárně určen zaměřením poznávacího procesu. Tvůrčí vědecká činnost směřuje k vytváření nových poznatků, odhalování nových významů, objevování nových koncepcí, teorií či metod. Jinými slovy pragmatika vědecké tvorby směřuje k odhalování podstaty věcí (srov. požadavek pravdivosti vědeckého poznání u vědeckých děl, viz kapitola 13.3.7. a 21.3). Eco uvádí, že tak, jako každá specifická oblast lidského poznávání má svou vlastní sémiotiku, má i každá vědecká oblast vlastní pravidla, na nichž je fungování vědeckého diskursu postaveno.1106 Uvedené závěry potom nemusí platit pouze pro vědu jako takovou, ale jsou použitelné i pro oblast normativních právních systémů, jako je například právo.1107 Z  tohoto hlediska můžeme říci, že  pokud zákonodárce limituje ochranu děl vědeckých, reflektuje specifické potřeby fungování vědeckého diskursu a  umožňuje svobodnější užívání individualizovaných prvků, než je  tomu u děl uměleckých. Vědecká i umělecká komunikace totiž mají své odlišnosti. Interpersonální stránka autorských děl zahrnující vzkazy či poselství autora směřované jeho publiku (čtenářstvu, posluchačstvu, diváctvu, vědecké obci) je v obou případech odlišná. Komunikační sdělení jsou zaměřená jiným směrem, s čímž potom souvisí i odlišná pragmatika ohledně užití znaků v oblasti umělecké či vědecké tvorby. Odlišná pragmatika uměleckého a vědeckého diskursu rovněž určuje, do jaké míry je možné chránit znaky (slova) v jejich sémantickém rozměru. Z rozsudku Soudního dvora EU ve věci Infopaq1108 víme, že „slova jako taková […] nepředstavují prvky, na něž se ochrana vztahuje“.1109 Soudní dvůr tím má na mysli, že slova ve svém obvyklém sémantickém významu, který vyplývá z obecné lidské komunikace, autorskoprávně chránitelná nejsou. Z  toho potom 1104 Mukařovský, 1966, s. 108. 1105 Mukařovský, 1966, s. 98. 1106 Eco, 1986, s. 5. Obdobně viz Nöth, 2000, s. 160. 1107 Srov. též Polčák, 2016, s. 74 a násl. 1108 Rozsudek SDEU ve věci Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08). 1109 Rozsudek SDEU ve věci Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08), bod 46. 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 265 vyplývá závěr, že  pojem, který byl původně individualizovaný, ovšem následně „zdruhoví“ v tom směru, že se stane součástí obecného jazyka, není autorskoprávně chráněn. Jako příklad opět můžeme použít slovo „robot“, které samo o sobě je individuální a autorskoprávní ochraně proto svého času podléhat mohlo, nicméně začalo být lidmi používáno k označení umělé inteligence nebo automatizovaných strojů. Tím se stalo součástí obecného jazyka, přičemž pragmatika obecného užití znaků v rámci mezilidské komunikace nás vede k závěru, že musí být právně volné. Nikdo totiž není oprávněn zakázat ostatním osobám, aby užívaly pojmy, které slouží k obvyklému označování věcí, jevů či osob.1110 Pokud by tomu tak bylo, byla by zásadním způsobem narušena ústavně zaručená svoboda projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jestliže se však jedná o použití slova hobit, mohou být naše závěry odlišné. Soudní dvůr EU svým závěrem, který učinil v rozhodnutí Infopaq, nechtěl říci, že by se neměla poskytovat ochrana individualizovaným názvům děl či postav (§ 2 odst. 2 AutZ). Proto pokud někdo použije slovo „hobit“ k označení své podnikatelské provozovny/obchodního závodu či jej bez souhlasu nositele majetkových práv autorských použije jako hlavní postavu ve svém fantazijním románu, nemůže se z právně-sémiotického hlediska dovolávat obecné svobody jednání, ani ústavně zaručené svobody projevu, ledaže by prokázal, že se slovo hobit stalo obecným označením, které má význam ve smyslu „malého člověka“. V  oblasti vědecké tvorby nicméně obecně platí odlišná pravidla. I  bez ohledu na individualitu konkrétních pojmů lze daný pojem použít, pokud je to nezbytné z hlediska fungování vědeckého diskursu. Zmiňme na tomto místě již několikrát uváděné závěry německé autorskoprávní doktríny a rozhodovací praxe německého Bundesgerichtshof (viz kapitola 13.3.7), že vědecký diskurs může umožnit užití i těch prvků, které spadají pod oblast vnější či vnitřní formy díla. Na tom nic nemění ani námi uváděná limitace obecné svobody jednání spočívající v povinnosti citování autora vědeckých myšlenek s ohledem na ochranu jeho osobnostních zájmů (viz kapitola 13.2.1). 1110 Kopp kriticky rozebírá závěry Soudního dvora EU ve věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd. (C-406/10; bod 45) a závěry ohledně volnosti jazykových pojmů aplikuje i na počítačové jazyky (Kopp, 2014, s. 255). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 266 Jak jsme totiž uvedli, je rozsah nároků vyplývajících ze všeobecných osobnostních práv omezen, a jejich uplatňování tak může směřovat toliko k přiznání autorství/původcovství konkrétních poznatků (myšlenek), nikoliv však k bránění jejich užívání v rámci vědeckého diskursu. Domníváme se, že závěry sémiotiky jsou velmi vhodné pro rozlišování mezi částmi díla, které podléhají autorskoprávní ochraně, a částmi díla, které jsou naopak právně volné, a to z toho důvodu, že sémiotika nás učí, abychom vždy přihlíželi k pragmatickému rozměru znaků. Jedná se zde tedy o zkoumání toho, jaký je účel a kontext užití prvků, které jsou obsažené v určitém vědeckém či uměleckém díle. V tomto směru se potom můžeme lépe vyhnout paušalizovaným závěrům o  tom, že  něco vůbec autorskoprávní ochraně nepodléhá, nebo jí naopak podléhá vždy. Pragmatický rozměr znaků (prvků autorského díla) nás nutí, abychom při našich autorskoprávních úvahách zkoumali, jaké jsou požadavky ohledně jejich užití vyplývajícího z příslušného diskursu. Sémiotika nám také může pomoci určit rozsah ústavně zaručené svobody projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) v případech, kdy dochází k prostému sdílení autorskoprávně chráněných souborů na Internetu (k tomu viz kapitola 17.4). 13.3.11 Dílčí shrnutí Rozlišování mezi vnější/vnitřní formou díla (innere und äußere Form) a jeho obsahem (Inhalt), které pochází z Kohlerových doktrinálních závěrů a které do českého prostředí přinesl Karel Knap, by mělo být užíváno nikoliv k vymezování předmětu autorskoprávní ochrany, ale spíše k určení jejího rozsahu. Jednotlivé složky autorského díla (vnější forma, vnitřní forma, obsah) nám především pomáhají určit, jakým způsobem na nás autorské dílo působí a jak se individualizované prvky díla promítají do děl odvozených. Můžeme říci, že zatímco vnější forma díla působí na lidské smysly, vnitřní forma a obsah díla působí skrze smyslové vnímání na lidský rozum. Jak forma díla, tak i jeho obsah nicméně mohou být dostatečně individuální na to, aby mohly podléhat autorskoprávní ochraně. Domníváme se, že tradiční autorskoprávní teze spočívající v tom, že obsah autorského díla je volný, neboť autorské právo nechrání myšlenky, ale pouze jejich tvůrčí zachycení, není pravdivá. Obsahem díla je „to, o čem autorské dílo je“, což může být 13 Vybrané metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla 267 například i otázka použití individualizovaného námětu či zápletky v odvozeném díle. Podobně jako je tomu v německém autorském právu, měli bychom i v českém prostředí z hlediska předmětu autorskoprávní ochrany primárně rozlišovat mezi prvky individualizovanými a prvky, které tvoří obecný fond. Nicméně i u individualizovaných prvků může nastat situace, že jsou vyloučeny z autorskoprávní ochrany z důvodu fungování příslušného diskursu. Vědecké poznatky, teorie, metody, principy, vzorce, grafy či vědecké objevy jsou autorskoprávně volné z jiného důvodu, než například literární žánr nebo obecné popisy literárních postav. Důvodem autorskoprávní volnosti není jejich abstraktnost, ale to, že je vědecká tvorba postavená na volném toku myšlenek, jejich neustálém přebírání a konfrontaci. Jestliže by totiž autor vědeckého díla měl mít výhradní práva k obsahu díla, potom by ostatní vědci bez jeho souhlasu nemohli psát o vědeckých myšlenkách, k nimž dospěl. Zatímco u uměleckých děl literárních se autorskoprávní ochrana vztahuje i na užití individualizovaného obsahu, zejména pokud se jedná o tzv. pokračující romány či individualizované prvky literárních postav, u děl vědeckých je přípustné, aby jiný autor přebíral vědecké myšlenky tvořící obsah dříve vydaného vědeckého díla, aniž by tím porušoval autorská práva vztahující se k původnímu dílu. Rozdíl mezi volností obsahu vědeckých a  uměleckých děl vyplývá také z principů sémiotiky. Odlišná pragmatika vědeckého a uměleckého diskursu nás vede k závěru, že zatímco u uměleckých děl autorské právo chrání znaky (tj. prvky díla) i v jejich sémantickém rozměru, u děl vědeckých jsou znaky v  jejich sémantickém rozměru autorskoprávně volné. Sémiotika nás také může dovést k tomu, že užívání určitého slova (například robot), které bylo původně autorskoprávně chráněno, ale v průběhu doby ochrany „zdruhoví“ (tj. stane se součástí běžného jazyka jakožto pojem sloužící pro označování určitých předmětů, činností či skutečností) podléhá ústavně zaručené svobodě projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). DRUHÁ ČÁST 271 14 ÚSTAVNĚ KONFORMNÍ VÝKLAD A POMĚŘOVÁNÍ PRÁV Zatímco v první části této monografie jsme se zabývali dogmatickým vymezením pojmu autorskoprávně volné složky díla, jeho vnitřní strukturou a následně jsme rozebírali možné metodologické přístupy [metoda poměřování kolidujících zájmů, metoda rozlišování individualizovaných a neindividualizovaných částí díla (abstrakce-konkretizace)], s jejichž pomocí můžeme odlišit to, co  je  a  co  není autorskoprávně chráněno, v  následující části se budeme na autorskoprávně volnou složku díla dívat pohledem ústavně zaručených práv a svobod a jejich vzájemného střetávání. Důvody pro takový přístup jsou v zásadě dvojí. Prvním důvodem je povinnost ústavně konformního výkladu, která vyplývá z  konstantní judikatury Ústavního soudu,1111 stejně jako z  výslovného příkazu zákonodárce (§ 2 odst. 1 ObčZ). Druhým důvodem je skutečnost, že se při poměřování kolidujících zájmů, které se promítají do strukturální a časově vymezené public domain, stejně jako do komunikačního cyklu, v němž mohou být autorská díla či jejich části bezesmluvně užívány na základě výjimek z autorskoprávní ochrany (výjimková public domain), střetávají základní práva a svobody, případně jiné ústavně zaručené principy.1112 S tím potom souvisí metodologie poměřování těchto práv, která našla své zakotvení v testu proporcionality a v tzv. praktické konkordanci (k tomu viz dále). Holländer s odkazem na Larenze uvádí, že „princip není možné získat zobecněním nějakého pravidla, nýbrž prostřednictvím postupu zpátky od určité úpravy k myšlenkám, které jsou jejím základem“.1113 Spíše z praktických důvodů a se zohledněním 1111 Viz například nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 277/96: „V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje různé interpretace, je při jeho aplikaci úkolem všech státních orgánů interpretovat jej ústavně konformním způsobem“; sp. zn. Pl. ÚS 48/95: „V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem“; sp. zn. III. ÚS 86/98: „Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný“. Obdobné závěry viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/96, III. ÚS 189/95, Pl. ÚS 4/99. 1112 Stang, 2011, s. 76 a násl.; Stieper, 2009, s. 42 a násl.; Peukert, 2012, s. 66 a násl. 1113 Holländer, 2012, s. 211. K problematice zjišťování právních principů viz též Melzer, 2011, s. 56 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 272 toho, že právní principy mají často podobu základních práv a svobod,1114 se budeme v dalším textu zabývat právě vymezením těch základních práv a  svobod, která se  u  autorskoprávně volné složky díla střetávají a  která je nutno vzájemně poměřovat. Jsme si nicméně vědomi toho, že výčet principů, které se do public domain mohou promítat, může být i širší.1115 14.1 Ústavně konformní výklad v soukromém právu V oblasti soukromého práva zákonodárce výslovně kodifikoval povinnost tzv.  výkladu dle nadřazeného práva1116 tím, že  „každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec“, přičemž „rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit“ (§ 2 odst. 1 ObčZ). Povinnost tzv. ústavně konformního výkladu byla již před jeho výslovnou kodifikací opakovaně zdůrazňována Ústavním soudem v řadě jeho nálezů. Zmiňme zde například konstatování Ústavního soudu, že „povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam, je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy […]“.1117 Ústavní soud zavázal orgány veřejné moci poskytovat ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám, přičemž při výkonu svých pravomocí mají tyto orgány povinnost interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva z pohledu účelu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod.1118 1114 Melzer, 2011, s. 60. 1115 Může jít také o privátní autonomii, rovnost, ekvitu apod. (v obecné rovině viz Hurdík/ Lavický, 2010, s. 82 a násl.). Pila s Torremansem mezi principy ovlivňující podobu práv duševního vlastnictví řadí například i volný pohyb zboží, ochranu spotřebitele nebo svobodný přístup k informacím (Pila/Torremans, 2016, s. 24). Ochranu spotřebitele, která limituje tzv. Nachahmungsfreiheit, zmiňuje také Ohly v souvislosti s vymezením obecné svobody jednání v právu na ochranu proti nekalé soutěži (Ohly In: Ohly/Sosnitza, 2014, s. 409). 1116 Melzer/Tégl In: Melzer/Tégl, 2013, s. 76. 1117 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/98. 1118 Viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01, II. ÚS 523/02, III. ÚS 26/03. 14 Ústavně konformní výklad a poměřování práv 273 Lavický v dané souvislosti poznamenává, že při výkladu každého ustanovení soukromého práva je nutno si uvědomit, zda v jeho pozadí nepůsobí nějaké základní právo, popř.  zda zde nedochází ke  střetu dvou základních práv. Výklad zákonného ustanovení potom musí být proveden v souladu se základním právem, jež se v něm promítá. Pokud dojde ke střetu základních práv a svobod, je nezbytné takovou kolizi řešit testem proporcionality (viz dále).1119 Ústavně konformní výklad vedoucí k poměřování a optimalizaci kolidujících zájmů a jim odpovídajících principů tak spadá do standardního instrumentária základních interpretačních metod používaných při výkladu a aplikaci práva v demokratickém právním státě.1120 Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody mají často povahu právních principů,1121 které „prozařují“ celý právní řád,1122 včetně horizontálních právních vztahů v oblasti soukromého práva,1123 je účelné zabývat se otázkou, jaké ústavněprávní principy určené k poměřování a optimalizaci1124 se v oblasti public domain vyskytují (identifikace), v jakých přípa- dechse střetávají(kolize)a jaklzeústavněprávněřešitjejichkolize(metodologie). Lidskoprávní aspekty duševně vlastnické ochrany navíc nejsou v  české právní doktríně novum sub sole, neboť otázku „prozařování“1125 lidských práv do  ochrany duševního vlastnictví a  jejich poměřování1126 rozvinul Telec,1127 jehož práce byly v zahraniční literatuře kladně kvitovány například Geigerem1128 či Schackem.1129 1119 Lavický In: Lavický, 2014, s. 41. 1120 Alexy, 1995, s. 87, 196. 1121 Alexy, 1995, s. 262 a násl. Obdobně viz Melzer, 2011, s. 60; Holländer, 2012, s. 216. 1122 Viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4/97, III. ÚS 257/98, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 336/99 a další. 1123 Např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 185/04, I. ÚS 353/04, IV. ÚS 383/05, I. ÚS 557/05, IV. ÚS 27/09, I. ÚS 823/11. Srov. též Trstenjak In: Trstenjak/Weingerl, 2016, s. 7 a násl. 1124 Alexy, 1986, s. 75; Alexy, 1995, s. 197; Holländer, 2012, s. 230; Melzer, 2011, s. 69. 1125 Srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 139/98, I. ÚS 185/04. 1126 Telec, 2002, s.  73; Novák, 2011, s.  40 a  násl.; Telec In: Ganea/Heath/Schricker, 2001, s.  73; Ze  zahraničních pramenů viz  zejména Geiger/Izyumenko, 2014, s.  318 a  násl.; Rehbinder/Peukert, 2015, s.  198; Geiger, Die  Schranken des Urheberrechts, 2008, s.  461 a  násl.; Geiger, Der urheberrechtliche Interessenausgleich in  der Informationsgesellschaft  – Zur Rechtsnatur der Beschränkungen des  Urheberrechts, 2004, s.  817; Geiger, 2006, s.  371; Geiger In: Derclaye, 2009, s. 27 a  násl.; Drahos, 1999, s. 349 a násl.; Torremans In: Torremans, 2008, s. 195 a násl.; Dreier In: Dreyfuss/ Zimmermann/First, 2001, s. 309 a násl. 1127 Telec, 2002, s. 61 a násl.; Telec In: Ganea/Heath/Schricker, 2001, s. 68 a násl. 1128 Geiger, 2006, s. 384; Geiger In: Derclaye, 2009, s. 33. 1129 Schack, 2013, s. 43. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 274 Domníváme se, že v oblasti soukromého práva, kde existuje výslovný příkaz zákonodárce vykládat ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem (§ 2 odst. 1 ObčZ), je třeba zohledňovat nepřímé působení (tzv.  mittelbare Drittwirkung)1130 ústavněprávních principů vždy,1131 nikoliv pouze u případů právně složitých (hard cases). V tomto směru se náš přístup liší od závěrů, ke kterým dospěl Prchal, jenž je toho názoru, že vyvažování kolidujících principů má být primárně hledáno v autorském právu samotném, a teprve následně (subsidiárně) u tzv. hard cases má být přihlíženo k tzv. vnějším limitům autorského práva, které jsou určeny ústavněprávními principy.1132 14.2 Test proporcionality v užším slova smyslu Holländer dovozuje, že „zásada proporcionality je obecným metodologickým instrumentáriem, jež umožňuje racionální a transparentní řešení kolize a hierarchie účelů v právu, a to jak v tvorbě práva, tak i při jeho aplikaci“.1133 Melzer se testem proporcionality zabývá z hlediska interpretačně-metodologického a poměřování právních principů pokládá za důležitý nástroj objektivně teleologického výkladu.1134 1130 Holländer podotýká, že je v zásadě jedno, zda se působení lidských práv v soukromoprávních vztazích označuje za přímé či nepřímé. Podstatné je, že lidská práva, jakožto principy, v oblasti soukromého práva působí (Holländer, 2016, s. 13). Peukert vysvětluje rozdíl mezi přímým a nepřímým působením lidských práv v soukromoprávní oblasti tak, že zatímco přímé působení vyvolává bezprostřední soukromoprávní následky (neplatnost, povinnost k náhradě škody), u nepřímého působení jde o to, že lidská práva jsou základními hodnotami demokratického právního řádu, které „prozařují“ i do oblasti soukromoprávní zejména prostřednictvím výkladu obecných pojmů jako jsou dobré mravy, autonomie vůle či ochrana slabší strany (Peukert, 2008, s. 67 a násl.). Ondřejek nicméně upozorňuje na to, že proces konstitucionalizace soukromého práva by mohl ve svém důsledku vést až k tomu, že budeme aplikovat pouze ústavněprávní principy, a jednoduché (soukromé) právo aplikovat vůbec nebudeme (Ondřejek, 2016, s. 35). V této knize se kloníme k nepřímému vlivu lidských práv v soukromém právu, jak vyplývá z judikatury Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht) založené rozhodnutím ve věci Lüth („Der Rechtsgehalt der Grundrechte als objektiver Normen entfaltet sich im Privatrecht durch das Medium der dieses Rechtsgebiet unmittelbar beherrschenden Vorschriften“; přel. „Právní obsah základních práv jakožto objektivních norem se v soukromém právu rozvíjí bezprostředním dopadem na tuto oblast práva“, rozsudek Bundesverfassungsgericht ve věci „Lüth“, sp. zn. 1 BvR 400/51, bod 26. Srov. též Trstenjak In: Trstenjak/Weingerl, 2016, s. 8; Ondřejek, 2016, s. 36), stejně jako z řady rozhodnutí českého Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, II. ÚS 3/06, IV. ÚS 27/09, III. ÚS 3725/13, II. ÚS 577/13). 1131 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 62. 1132 Prchal, 2016, s. 99–100. 1133 Holländer, 2012, s. 147. Srov. též Alexy, 1995, s. 237 a násl. Obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/96, III. ÚS 256/01. 1134 Melzer, 2011, s. 64. 14 Ústavně konformní výklad a poměřování práv 275 Pokud navážeme na výše uvedené závěry ohledně povinnosti interpretovat a aplikovat jednoduché právo ústavně konformním způsobem, můžeme zmínit, že Ústavní soud ústavně konformní výklad promítá do celé řady konkrétních interpretačních závěrů,1135 které mají v naprosté většině případů společné to, že test proporcionality v užším slova smyslu byl použit jako základní výkladová metoda, která slouží k nalezení hodnotové rovnováhy mezi kolidujícími principy. Test proporcionality je jedním z projevů obecného principu proporcionali- ty,1136 který společně s principy legality a legitimity tvoří základní pilíře právního řádu v  demokratické společnosti.1137 Princip proporcionality (někdy též přiměřenosti) se může promítat do různých právně metodologických testů,1138 a to v závislosti na kontextech, v nichž se provádí poměřování. V oblasti autorského práva například český Nejvyšší soud označil za test proporcionality i tzv. tříkrokový test zakotvený v § 29 odst. 1 AutZ.1139 Český Ústavní soud pod vlivem doktrinálních závěrů Roberta Alexyho1140 převzal princip proporcionality v podobě strukturované maximy, která vyjadřuje kvalitu působení práva v demokratické společnosti. Princip proporcionality v tomto pojetí obsahuje tři základní požadavky: vhodnost (vztah mezi principem a cílem, na jehož základě je do tohoto principu zasahováno), potřebnost (posuzování cíle z hlediska možnosti volby méně zasahujícího opatření) a poměřování v užším slova smyslu (tj. porovnávání újmy na jednom z principů ve prospěch druhého principu). Toto pojetí principu proporcionality se potom promítá do nejčastěji používaného testu proporcionality, kterým je test, jenž vychází z nálezu Ústavního 1135 V oblasti soukromého práva zmiňme například respekt k autonomii vůle jednotlivce a  odmítání přílišného formalismu (nálezy Ústavního soudu sp. zn.  I. ÚS  113/04, I. ÚS 2061/08, I. ÚS 557/05), prioritu platnosti smlouvy před její neplatností (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, II. ÚS 3381/10), povinnost restriktivního výkladu ohledně neplatnosti smluv (nález Ústavního soudu sp. zn.  II. ÚS  87/04), ochranu dobré víry při nabývání vlastnického práva od nevlastníka (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/16, I. ÚS 2576/10, Pl. ÚS 78/06), zohlednění dobrých mravů při možnosti uplatnění námitky promlčení (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04) apod. 1136 Holländer In: Brzobohatá, 2005, s. 17; Holländer, 2016, s. 17. 1137 Šimíček In: Bahýľová, 2010, s. 28, 29. 1138 Kosař, 2008, s. 7. 1139 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Závěrečných vysokoškolských prací“, sp. zn. 30 Cdo 2864/2015, bod 25. 1140 Alexy, 1986, s. 75 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 276 soudu ve věci tzv. „Anonymního svědka“.1141 V tomto nálezu Ústavní soud mj.  rozlišil, že  existují základní práva, jež obsahují limitující klauzuli, a základní práva, která limitující klauzuli neobsahují.1142 Nicméně všechna základní práva a svobody mohou být omezeny, „i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá“, a to „v případě jejich kolize“1143 . V těchto případech potom Ústavní soud vytvořil metodologický test, který do  značné míry reflektuje Alexyho princip proporcionality. Ten vyplývá z toho, že základní práva a svobody patří mezi principy, tedy ideální příkazy (Prinzipien als ideales Sollen),1144 jež jsou určeny k optimalizaci (Prinzipien als Optimierungsgebote).1145 Holländer, který byl u nálezu Ústavního soudu v kauze „Anonymní svědek“ soudcem zpravodajem, v dané souvislosti uvádí, že principy jsou „druhem norem, pro které je charakteristická aproximativní, nikoliv absolutní, platnost“. Střetávání a vyvažování principů potom je nutné provádět „metodou zásady proporcionality čili příkazem k dosažení optimalizace míry naplnění obou v kolizi stojících principů“.1146 Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 uvedl, jakým způsobem má být řešena kolize základních práv a svobod: „První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny). Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). […] Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. […] Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv“.1147 Test proporcionality ve  standardním pojetí Ústavního soudu spočívá ve třech kritériích, která mají přispět k posouzení, zda v konkrétním případě 1141 Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. 1142 Kosař, 2008, s. 6. 1143 Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. 1144 Alexy In: Clérico/Sieckmann, 2009, s. 21. 1145 Alexy, 1986, s. 75. 1146 Holländer, 2012, s. 228. 1147 Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. 14 Ústavně konformní výklad a poměřování práv 277 došlo jen k takovému omezení práva, které je nutné a které lze spravedlivě požadovat tak, aby byl ještě naplněn účel omezení. Kritérium vhodnosti určuje, zdali opatření omezující základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl. Kritérium potřebnosti potom porovnává zvolený prostředek s jinými v úvahu připadajícími opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, která se však nedotýkají základních práv a svobod, respektive zasahují do  kolidujících práv v  menší míře. Konečně třetí kritérium představuje poměřování ve vlastním slova smyslu, u něhož mají být posuzovány „empirické, systémové, kontextové i hodnotové argumenty“ (Pl. ÚS 4/94). Kosař v dané souvislosti upozorňuje na to, co už bylo uvedeno výše, že uvedenou metodologii umožňující posuzování kolize ústavně chráněných principů Ústavní soud rozšířil svou judikaturou i na ty základní práva a svobody, které neobsahují limitující klauzuli.1148 Listina základních práv a svobod totiž neobsahuje žádnou generální limitační klauzuli vztahující se  na  všechna práva a svobody garantované ústavním pořádkem a limitační klauzule obsažená v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod („Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena“) se nevztahuje na tzv. nekvalifikovaná základní práva (tj. ta, jež nemají svou vlastní limitační klauzuli). Z tohoto důvodu potom byl Ústavní soud nucen akceptovat, že „některá základní práva jsou formulována v LZPS jako práva absolutní. Od tohoto zjištění zbýval již jen malý krůček k závěru, že základní právo lze omezit rovněž v zájmu jiného základního práva a k stanovení kritérií pro řešení takové kolize“.1149 Uvedené skutečnosti jsou pro naše další závěry dosti důležité. Ze samotné Listiny základních práv a svobod totiž výslovně nevyplývá, jak řešit omezování obecné svobody jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), která se ocitá v kolizi s jiným ústavně zaručeným principem. Jestliže bychom autorskoprávně volnou složku díla podřazovali pod rámec ústavně zaručené svobody projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a  svobod), byla by  situace nepoměrně jednodušší. Jako hlavní princip bychom použili svobodu projevu, která obsahuje v čl. 17 odst. 4 samostatnou 1148 Kosař, 2008, s. 5. 1149 Kosař, 2008, s. 5. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 278 limitující klauzuli („Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“). V návaznosti na to lze aplikovat i čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který ukládá povinnost šetřit podstatu základních práv a svobod, což se promítá zejména do třetího kroku testu proporcionality. V duchu Alexyho metodologie bychom potom měli zvolit takové řešení, které povede k naplnění kolidujícího (tj. druhého) principu dle škály ekvivalence: lehké (leicht), střední (mittel) a závažné (schwer) porušení prvního principu.1150 Případně, jako je  tomu u  tzv.  praktické konkordance (viz  kapitola  14.3), bychom přistoupili ke kompromisnímu naplnění obou principů. Takové řešení by bylo nejsnadnější i z toho důvodu, že bychom mohli více limitovat normativní volnost (Gestaltungsspielraum),1151 kterou má zákonodárce při zavádění nových předmětů ochrany či dalším prodlužování doby ochrany. Cíl, pro který by bylo možné omezit ústavně zaručenou svobodu projevu, by totiž bylo možné vymezit na základě čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž v dané souvislosti by bylo nutné naplnit kritérium „nezbytnosti omezení v demokratické společnosti“ (k tomu viz kapitoly 17.4 a 17.5). Problém však spočívá v tom, že samotná public domain sama o sobě nepředpokládá, že by autorskoprávně volné prvky (abstraktní prvky; skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí; volná díla; autorskoprávně chráněná díla, jež je možné užít na základě výjimek apod.) musely být nutně užívány v rámci jakéhokoliv diskursu. Podstata public domain je v „obecném zákoně svobody“, kde se „libovůle jednoho slučuje s libovůlí druhého“.1152 Public domain jistě hraje podstatnou roli pro  fungování demokratického diskursu, neboť bez ní by o určitých věcech vůbec nebylo možné diskutovat, nicméně obecná svoboda jednání, na níž je public domain postavena, 1150 Alexy In: Jickeli/Kreutz/Reuter, 2003, s. 777. 1151 Kriele In: Isensee/Kirchhof, 2000, s. 101 a násl. 1152 „Das Recht ist also der Inbegriff der Bedingungen, unter denen die Willkür des einen mit der Willkür des andern nach einem allgemeinen Gesetze der Freiheit zusammen vereinigt werden kann“ (přel. „Právo je tedy ztělesněním podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“; Kant, 1797, s. XXXIII). 14 Ústavně konformní výklad a poměřování práv 279 je  „svobodou od  příkazů“, kterou zdůrazňovali Hobbes,1153 Locke1154 nebo Kant.1155 Záleží tedy na  každém jednotlivci, jak s  touto svobodou naklá- dá,1156 a zda bude autorskoprávně volné prvky užívat tím, že „otevře dveře“ a ve vlastním výtvoru je vypustí do světa, nebo zda je bude užívat za „zavřenými dveřmi“ pouze v rámci své autonomní sféry (viz též kapitola 16). Ústavněprávní ochranu public domain, dle našeho názoru, nemůžeme zužovat pouze na reflektování interpersonální stránky autorského díla, kdy autor do svého díla zahrnuje komunikační sdělení určené jeho adresátům (divákům, posluchačům apod.). Je pravdou, že se autorské dílo stává součástí obecného fondu již svým zveřejněním (viz kapitola 11.2), nicméně součástí obecného fondu (public domain) jsou také abstraktní prvky či skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí. Tyto prvky existují objektivně a mohou, ale také nemusí být užívány diskursivně. Záleží vždy na autonomním rozhodnutí jednotlivce, jakým způsobem bude tyto prvky užívat. Z tohoto důvodu se kloníme k závěru, že principiálně není nezbytné posuzovat public domain pouze prizmatem svobody projevu. Jistě v  celé řadě případů nastane situace, kdy budou autorskoprávně volné prvky díla užity v rámci uměleckého či vědeckého diskursu. Například půjde o užití „common building blocks“ (přel. „základních stavebních kamenů“)1157 v díle, které spadá pod určitý žánr, nebo dojde k užití cizích vědeckých myšlenek v díle jiného autora. Potom je nepochybně aplikace čl. 17 odst. 2 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod namístě. Základní účel public domain je však širší. Nejedná se o pouhý základ fungování diskursu v  demokratické společnosti. Public domain je  odvozena od  Pufendorfova communium negativum,1158 ve  kterém neexistuje exkluze, jež by byla postavena na individuální nebo na kolektivní vůli (viz kapitola 10.2). 1153 Thomas Hobbes chápe svobodu jako nepřítomnost vnějšího donucení. „Svobodným člověkem je ten, komu není bráněno činit, co chce, s věcmi, na které svou silou nebo důvtipem stačí.“ (Hobbes, 2009, s. 146). 1154 Přirozená svoboda lidí spočívá dle Johna Locka v tom, že lidé jsou svobodní od politické moci, stejně jako od ovlivňování jinými osobami („Liberty is, to be free from Restraint and Violence from others“; Locke, 1728, s. 179). 1155 „Unabhängigkeit von eines Anderen nöthigender Willkür“ (přel. „Nezávislost na donucující libovůli jiného“; Kant, 1797, XLIV). 1156 Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, s. 178. 1157 Rachum-Twaig, 2016, s. 65. 1158 Pufendorf, 1672, s. 453. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 280 V rámci této autonomní sféry potom jednotlivec svobodně realizuje svou osobnost.1159 Z tohoto důvodu se domníváme, že především při abstraktní kontrole legislativního omezování obecné svobody jednání v podobě zavádění nových předmětů ochrany [například u nových práv vydavatelů dle čl. 11 a 12 návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final] či prodlužování doby ochrany (čl. 1 směrnice č. 2011/77/EU; § 73, § 77 AutZ), tedy v obrazném vytváření nových „ostrovů v oceánu obecného fondu“, jejich „rozšiřování, či udržování“, je nutné za základní princip považovat obecnou svobodu jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Tento závěr se potom promítá i do aplikace čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který slouží jako referenční kritérium pro hodnocení výjimek z autorskoprávní ochrany (viz kapitola 20.3 a zde uvedená judikatura německého Spolkového ústavního soudu). I zde bychom neměli zapomínat na to, že obecná svoboda jednání předchází majetková práva v tom směru, že zatímco obecná svoboda jednání nevyžaduje žádné další zdůvodnění (jedná se o základní strukturální princip demokratického právního řádu), alokování výhradních práv ve prospěch určitého subjektu ano. Jestliže tedy aplikujeme čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a  svobod na  výjimky z  autorskoprávní ochrany, neměli bychom zapomínat na to, že výjimková public domain je dogmaticky postavena na substantivně stejné svobodě každého užít daný statek za podmínek, které stanoví právní úprava, jako je tomu u public domain časově vymezené či public domain strukturální.1160 Jakožto právní princip by tedy obecná svoboda jednání měla „prozařovat“ i do posuzování výjimek z autorského práva, které provádíme v situacích, kdy zákonodárce již k danému nehmotnému statku vytvořil příslušná výhradní majetková práva. Obecná svoboda jednání by se potom samozřejmě měla promítat i do užití určitého autorskoprávně chráněného prvku v rámci uměleckého či vědeckého diskursu, jehož ochrana spadá pod čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv 1159 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03. 1160 „[…] dogmatisch befindet man sich hier wie dort ‚jenseits‘ der Rechte und mithin in der Gemeinfreiheit“ (přel. „[…] dogmaticky se nacházíme na ‚druhém břehu‘ právní ochrany, a tudíž v oblasti public domain“; Peukert, 2012, s. 34). 14 Ústavně konformní výklad a poměřování práv 281 a svobod (a s tím související omezení, které podřadíme pod čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Již bylo řečeno, že Ústavní soud v nálezu ve věci „Anonymního svědka“ dovodil, že „k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v  případě jejich kolize“. Následně v  nálezu ve  věci „Vojenských bytů“1161 dospěl k  závěru, že  i  nekvalifikovaná základní práva (u nás jde o obecnou svobodu jednání) mohou být omezena v zájmu jiného základního práva nebo veřejného statku.1162 Znamená to, že standardní test proporcionality tak, jak byl Ústavním soudem aplikován v kauze „Anonymního svědka“, můžeme použít i při poměřování kolize mezi obecnou svobodou jednání a principy, které ji omezují (ochrana majetku, ochrana osobnosti, kolektivní veřejné statky typu kulturní bohatství). Blíže se problematikou poměřování práv budeme zabývat u jednotlivých základních práv a svobod, u nichž zkoumáme jejich dopady na autorskoprávně volnou složku díla. 14.3 Praktická konkordance Princip praktické konkordance (praktische Konkordanz) nepochází ze závěrů RobertaAlexyho,ale vytvořiljejv 60.letech20.stoletíKonradHesse(1919–2005), profesor ústavního a církevního práva působící od poloviny padesátých let na Univerzitě ve Freiburgu, a následně také jako soudce Spolkového ústavního soudu.1163 V  Hesseho díle je  pojem praktické konkordance vymezen jako požadavek na dosažení maximálního účinku kolidujících práv. Hesse uvádí, že „práva chráněná ústavním pořádkem musí být poměřována vůči sobě tak, aby každé z nich našlo své uplatnění […]“ a že „musí existovat limit obou těchto práv tak, aby obě získala své optimální působení“.1164 Hesse vychází z principu jednoty ústavního pořádku1165 a  usiluje o  nalezení rovnováhy mezi kolidujícími základními právy a svobodami. Zatímco Alexyho metodologie směřuje ke zdůvodnění, proč má být upřednostněn jeden princip před druhým, Konrad Hesse se snaží 1161 Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 15/96. 1162 Kosař, 2008, s. 6. 1163 Ondřejek, 2012, s. 14; Holländer, 2016, s. 270. 1164 „Verfassungsrechtlich geschützte Rechtsgüter müssen in der Problemlösung einander so zugeordnet werden, daß jedes von ihnen Wirklichkeit gewinnt. […] beiden Gütern müssen Grenzen gesetzt werden, damit beide zu optimaler Wirksamkeit gelangen können“ (Hesse, 1999, s. 28). 1165 Hesse, 1999, s. 27. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 282 nalézt hodnotovou rovnováhu mezi oběma principy v tom, že bude vyhověno každému z nich. Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) použil praktickou konkordanci například v rozhodnutí „Josefine Mutzenbacher“,1166 v němž posuzoval kolizi mezi ochranou mladistvých osob a svobodou uměleckého projevu u pornografického románu, který pojednával o životě vídeňské prostitutky. K otázce poměřování obou principů Spolkový ústavní soud uvedl: „Jestliže svoboda uměleckého projevu koliduje s jiným ústavně zaručeným právem, potom musí být obě práva poměřována s cílem jejich optimalizace […] Pokud jde o ustavení požadované rovnováhy, musí být bráno do úvahy, že svoboda uměleckého projevu stanoví hranice pro výkon a rozsah konkurujících si ústavně zaručených práv. […] To vše vyžaduje, aby byly poměřovány kolidující zájmy bez toho, že by docházelo k upřednostňování některého z nich, a to ani obecně, ani ve vztahu ke konkrétnímu druhu děl“.1167 Praktickou konkordanci můžeme obrazně označit za inverzní Šalamounův soud.1168 Dítě se zde „nemá sekat“, ale naopak se má uchovat celistvé tak, aby se co nejvíce vyhovělo oběma „matkám“ (tj. principům), které se „o něj přetahují“. Český Ústavní soud praktickou konkordanci používá zejména v případech, kdy se vlastnické právo dostane do kolize s jiným právem nebo ústavně zaručenou hodnotou, jako je např. ochrana dobré víry.1169 Účelem soudů je „najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti“.1170 Kosař k nálezům českého Ústavního soudu, v nichž byla praktická konkordance použita, nicméně kriticky poznamenává, že by se neměla používat 1166 Usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Josefine Mutzenbacher“, sp. zn. 1 BvR 402/87. 1167 „Gerät die Kunstfreiheit mit einem anderen Recht von Verfassungsrang in Widerstreit, müssen vielmehr beide mit dem Ziel der Optimierung zu einem angemessenen Ausgleich gebracht werden. […] Bei Herstellung der geforderten Konkordanz ist daher zu beachten, daß die Kunstfreiheit Ausübung und Geltungsbereich des konkurrierenden Verfassungsrechtsgutes ihrerseits Schranken zieht […] All dies erfordert eine Abwägung der widerstreitenden Belange und verbietet es, einem davon generell – und sei es auch nur für eine bestimmte Art von Schriften – Vorrang einzuräumen“ (usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Josefine Mutzenbacher“, sp. zn. 1 BvR 402/87, bod 41). 1168 1 Kr 3, 24-27. 1169 Srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06, IV. ÚS 4684/12, II. ÚS 165/11, Pl. ÚS 10/16. 1170 Viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11. 14 Ústavně konformní výklad a poměřování práv 283 až po provedení vážící klauzule (tj. samotného poměřování principů), ale buď na jejím místě, nebo spíše už ve druhém kroku testu proporcionality, tedy u testu potřebnosti.1171 Je tomu tak proto, že praktická konkordance má sloužit k nalezení určitého modu vivendi mezi kolidujícími principy, aniž bychom nutně museli porovnávat závažnost obou v  kolizi stojících základních práv.1172 Výsledkem této formy poměřování totiž není upřednostnění jednoho principu vůči druhému, ale „uspokojení“ obou principů. Co se týče tématu této monografie, musíme zmínit, že Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) používá praktickou konkordanci v nálezech dotýkajích se výjimkové public domain (například rozhodnutí ve věci Kirchenmusik1173 , viz kapitola 20.3). 14.4 Dílčí shrnutí Při poměřování kolidujících zájmů, které se promítají do strukturální, časově vymezené i  výjimkové public domain se  střetávají ústavně zaručené principy, mezi něž typicky patří základní práva a svobody. Vzhledem k tomu, že  v  oblasti soukromého práva existuje výslovný příkaz zákonodárce (§ 2 odst. 1 ObčZ), aby ustanovení soukromoprávních předpisů byla vykládána ústavně konformním způsobem, je  nezbytné tento výklad používat ve všech případech, nikoliv pouze u případů složitých (hard cases). Základní práva a  svobody působí v  oblasti soukromého práva nepřímo (tzv. mittelbare Drittwirkung), přičemž pokud dojde při interpretaci a aplikaci soukromoprávního ustanovení ke  střetu dvou základních práv a  svobod, je třeba řešit takovou kolizi testem proporcionality. Hlavním ústavněprávním základem public domain je obecná svoboda jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), nikoliv svoboda projevu. Samotná public domain totiž sama o sobě neznamená, že by autorskoprávně volné prvky musely být užívány diskursivně (tj. v rámci lidského projevu). Public domain není postavena na interpersonální stránce lidské komunikace, ale je odvozena od Pufendorfova communium negativum, tedy stavu, ve kterém neexistuje právní exkluzivita. Obecná svoboda jednání, na níž je public domain 1171 Kosař, 2008, s. 17. 1172 Např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/97. 1173 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 284 postavena, spočívá v  „obecném zákoně svobody“. Každý může užívat autorskoprávně volné prvky bezúplatně a bez nutnosti získat souhlas od jiné osoby nebo společenství. Přestože Listina základních práv a svobod neobsahuje obecnou limitační klauzuli, na jejímž základě bychom mohli posuzovat omezení tzv. nekvalifikovaných základních práv a svobod (tj. těch práv, která neobsahují specifickou limitační klauzuli), dovodil Ústavní soud ve své judikatuře, že taková práva lze omezit v zájmu jiného základního práva. Uvedené závěry mají vliv na posuzování obsahu i rozsahu public domain. Ze samotné Listiny základních práv a svobod totiž výslovně nevyplývá, jak řešit omezování obecné svobody jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), která se ocitla v kolizi s jiným ústavně zaručeným principem. Standardní test proporcionality, který vychází z nálezu Ústavního soudu v kauze tzv. „Anonymního svědka“, tak můžeme díky související judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96) použít i pro řešení kolize mezi obecnou svobodou jednání a principy, které ji omezují (např. ochrana majetku, ochrana osobnosti, ochrana kulturního bohatství). Obecná svoboda jednání působí jako základní strukturální princip demokratické společnosti nejen samostatně (například pokud posuzujeme, zda zákonodárce do obecné svobody jednání nezasahuje neproporcionálně tím, že zavádí nové předměty ochrany), ale promítá se také do působení jednotlivých základních práv a svobod, které se k public domain vztahují (například pokud jde o aplikaci čl. 17 odst. 2 a 4 nebo čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). V souvislosti s omezením majetkových práv potom může být namístě aplikovat nejen test proporcionality v úzkém slova smyslu, ale také tzv. praktickou konkordanci, která spočívá v tom, že se snažíme nalézt hodnotovou rovnováhu mezi kolidujícími principy v tom, že bude vyhověno každému z nich. Praktická konkordance nachází své uplatnění zejména u výjimkové public domain. 285 15 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA A JEJÍ LIDSKOPRÁVNÍ ZAKOTVENÍ V dalších kapitolách se budeme zabývat ústavněprávními zdroji autorskoprávně volné složky díla. Budeme postupovat výkladem a generali ad speciale, tedy nejdříve se zaměříme na ty ústavněprávní principy, na nichž je autorskoprávně volná složka díla postavena (obecná svoboda jednání), resp. v nichž se může projevovat (svoboda projevu), a následně se zaměříme na ty základní práva a  svobody, na  jejichž základě zákonodárce vytváří výhradní práva osobnostní a majetkové povahy (ochrana výsledků tvůrčí duševní činnosti, ochrana osobnosti, ochrana majetku). Vzhledem k  tomu, že  tato práva zakládají právní exkluzivitu ve smyslu možnosti vyloučit ostatní z užívání daného statku (ius excludendi), budeme si všímat zejména toho, jakým způsobem může ochrana osobnosti a majetku limitovat public domain. V závěru se zaměříme i na vymezení rozdílů mezi public domain a právem na přístup ke kulturnímu bohatství (čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zde se pokusíme vysvětlit, že právo na přístup ke kulturnímu bohatství je postaveno na principech kolektivního rozhodování. Z tohoto důvodu jsou potom statky, které lze na základě kolektivní vůle užívat, statky kolektivními, zatímco autorskoprávně volná složka díla je s výjimkou úředních děl (§ 3 písm. a) AutZ) postavena na individualistickém základě, který vyplývá z  obecné svobody jednání (čl.  2 odst.  3 Listiny základních práv a svobod). 287 16 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA A OBECNÁ SVOBODA JEDNÁNÍ 16.1 Pozitivní a negativní stránka svobody jednání Obecná svoboda jednání (Handlungsfreiheit)1174 představuje všeobecnou svobodu všech subjektů, která je nezbytnou podmínkou pro realizaci osobnosti člověka ve  společnosti a  přispívá k  ochraně lidské důstojnosti.1175 Isaiah Berlin (1909–1997), rusko-britský spisovatel, filosof a diplomat židovského původu, který mj.  pomáhal vyvézt z  tehdejšího Sovětského svazu rukopis Pasternakovy knihy Doktor Živago a  který se  ve  svých obsáhlých Essays on Liberty zabýval filosofickými, právními a politickými otázkami svobody, v dané souvislosti uvádí, že „podstatou svobody vždy byla možnost zvolit dle svých přání, a protože si jednoduše přejeme volit, a to bez donucení, bez nátlaku, bez pohlcování v nějakém nesmírném systému; stejně jako právo vzdorovat, být nepopulární, stát si za svým přesvědčením jenom proto, že je to naše přesvědčení. To je pravá svoboda a bez ní není svoboda žádného druhu, ani její iluze“.1176 Berlin dále uvádí, že „nezbytnost volit mezi absolutními nároky je nevyhnutelným rysem lidského údělu. To dává cenu svobodě […] jako cíli, který existuje sám o sobě, a  ne  jako dočasná potřeba, jež vzniká z  našich zmatených představ, iracionálních a neurovnaných životů, jako potíž, kterou by nějaký všelék mohl jednou napravit.“1177 Následně se  Berlin zabývá otázkou omezení svobody, přičemž dodává, že svobodu lidí žít podle svého je nutné poměřovat s jinými hodnotami, 1174 Peukert, 2008, s. 74 a násl.; Peukert, 2012, s. 66 a násl.; Zech, 2012, s. 145 a násl. K pojmu svoboda jednání v českém právu viz Hurdík/Lavický, 2010, s. 83; Baroš In: Kmec, 2012, s. 65. 1175 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, bod 23. 1176 „The essence of  liberty has always lain in the ability to choose as you wish to choose, because you wish so to choose, uncoerced, unbullied, not swallowed up in some vast system; and in the right to resist, to be unpopular, to stand up for your convictions merely because they are your convictions. That is true freedom, and without it there is neither freedom of  any kind, nor even the illusion of  it“ (Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, úvodní motto). 1177 „The necessity of  choosing between absolute claims is then an inescapable characteristic of  the human condition. This gives its value to freedom […] as an end in itself, and not as a temporary need, arising out of  our confused notions and irrational and disordered lives, a predicament which a panacea could one day put right“ (Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, s. 214). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 288 jako jsou spravedlnost, štěstí, bezpečnost či veřejný pořádek.1178 Z tohoto důvodu svoboda nemůže být neomezená.1179 Svoboda tedy s sebou nese nejen autonomii (autonomii vůle), v jejímž rámci se jednotlivec může realizovat, ale také sebeomezení, které spočívá v tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.1180 Společně s ochranou lidské důstojnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv) patří svoboda mezi klíčové hodnoty demokratické společnosti a svým způsobem je ještě důležitější než kategorie rovnosti, která vyjadřuje kvalitu vztahů mezi svobodnými subjekty. Vzájemně rovní (ať již ve  smyslu rovnosti formální, materiální, rovnosti příležitostí či rovnosti výsledků)1181 si totiž můžeme být i v klecích, do kterých nás zavřou. Budeme mít zcela stejné možnosti volit, co budeme dělat se svým časem, stejné životní podmínky, stejný životní prostor ohraničený mřížemi klece… jenom nebudeme svobodní, a i naše důstojnost bude mřížemi klece omezována. Svoboda je tedy něčím nesmírně vzácným, něčím, co je základním předpokladem všestranného rozvoje lidské osobnosti. V tomto směru svoboda dominuje nad principem rovnosti, neboť je  podmínkou jeho realizace. Neplatí tedy, že by rovnost měla respektovat svobodu jednotlivce (osobní autonomie), ale že svoboda jednoho má respektovat svobodu druhého, což s sebou potom přináší i požadavek „rovné svobody“.1182 Dovolujemesi tvrdit,že obecnásvobodajednáníje nezávislána státu.Přestože Carl Schmitt (1888–1985) nemusí být díky svému angažmá v období Třetí říše vnímán jako osoba, kterou bychom měli citovat v souvislosti s pojednáním o svobodě, zmiňme jeho neotomistický závěr, že svoboda existuje nezávisle na státní moci a moderní stát pouze uznává možnost jednotlivce svobodně se realizovat: „Svoboda jednotlivce je podkládána za něco, co existuje před státem, svoboda jednotlivce je ve svém základu neomezená, zatímco státní moc je principiálně omezená v zasahování do autonomní sféry“.1183 Schmitt upozorňuje na to, že soukro- 1178 K podobným závěrům dochází i Alexy. Viz Alexy, 1995, s. 234, 258 a násl. 1179 Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, s. 215. 1180 Viz též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 94/05. 1181 Bobek In: Bobek/Boučková/Kühn, 2007, s. 10 a násl. 1182 Baroš In: Wagnerová, 2012, s. 63. 1183 „Die Freiheitssphäre des Einzelnen wird als etwas vor dem Staat Gegebenes vorausgesetzt, und zwar ist die Freiheit des Einzelnen prinzipiell unbegrenzt, während die Befugnis des Staates zu Eingriffen in diese Sphäre prinzipiell begrenzt ist“ (Schmitt, 1954, s. 126). 16 Autorskoprávně volná složka díla a obecná svoboda jednání 289 moprávní instituty, jako je např. ochrana vlastnictví, pouze doplňují obecnou svobodu a pomáhají ji realizovat.1184 Obecná svoboda jednání však ve svém základu není právním institutem,1185 jedná se o základní a přirozený předpoklad pro uspořádání lidské společnosti a právního státu,1186 který „pouze vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem“.1187 Obecná svoboda jednání má dvě základní stránky, a to pozitivní a negativ- ní.1188 Negativní stránka znamená především absenci donucení a současně absenci obecných pravidel a pokynů, jak se má jednotlivec v rámci své autonomní sféry chovat. Jedná se o již zmiňovanou tradiční „svobodu od příkazů“, kterou ve svých pracích zdůrazňovali myslitelé jako Hobbes, Locke nebo Kant. Isaiah Berlin uvádí, že v prostoru negativní svobody může každý usilovat o dobro vlastním způ- sobem,1189 přičemž negativní svoboda začíná otázkou, kdo je pánem („Who is master?“), resp. nad jakou oblastí jsem já pánem („Over what am I master?“).1190 Negativní svoboda potom spočívá nejen v nevměšování ostatních do autonomní sféry jednotlivce, ale  také v  jeho svobodných rozhodnutích něčím nebýt, něčemu nevěřit, něco si nemyslet, o něčem nemluvit, něco nesdílet, něčeho se neúčastnit, nehlasovat ve volbách, nebýt politicky ani odborově organizován apod. Podobným způsobem o svobodě v české právní vědě uvažuje i Viktor Knapp, který uvádí, že její podstatou je „chovat se podle své vůle“, přičemž svobodně se chová ten, kdo ke svému chování není nijak donucen. Donucení vylučující svobodu chování přitom nemusí být pouze fyzické, ale může být i psychické spočívající například v přímé hrozbě či tísni.1191 Svoboda má nicméně i svou stránku pozitivní, která spočívá v možnosti realizovat se, určovat s jakými osobami budu navazovat citové, společenské, umělecké a konečně i právní vztahy. Berlin uvádí, že pozitivní svoboda spočívá 1184 Schmitt, 1954, s. 171. 1185 „Die persönliche Freiheit kann natürlich niemals eine Institution sein.“ (Schmitt, 1954, s. 171). 1186 Schmitt, 1954, s. 171. Obdobně viz Baroš In: Wagnerová, 2012, s. 64. 1187 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/04. 1188 Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, s. 168; Peukert, 2008, s. 881. Obdobně viz Baroš In: Wagnerová, 2012, s. 62. 1189 Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, s. 30. 1190 Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, s. 36. 1191 Knapp, 1995, s. 16. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 290 v zodpovězení otázky, kým mám být ovládán („By whom I am to be governed?“). V rámci autonomní sféry je to potom především jednotlivec, který rozhoduje o svém osudu a jehož rozhodování závisí primárně na něm samotném, nikoliv na jiných osobách, institucích či silách.1192 Zatímco negativní svoboda znamená „možnost zavřít všechny dveře“ do autonomního prostoru, pozitivní svoboda naopak znamená možnost volby, které dveře a na jakou stranu otevřít, stejně jako svobodné rozhodnutí, jak moc zůstanou tyto dveře otevřené.1193 16.2 Interpersonální stránka svobody jednání Slavný anglický renesanční básník a  představitel metafyzické poezie John Donne (1572–1631) v roce 1624 napsal text, který velmi výstižně pojednává o přirozených limitech naší svobody: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl majetek tvých přátel nebo tvůj; smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní zvon; zvoní tobě!“1194 Holländer uvádí, že  svoboda nemá pouze autonomní, ale  zejména interpersonální charakter, neboť se „vyjevuje jen v konfliktu“, a poukazuje na to, že ve světě Robinsona Crusoa svoboda nemá rozumný smysl, neboť „svoboda jedince může být v konfliktu se svobodou jiného, v konfliktu s veřejnou mocí, ale nakonec i sama se sebou“.1195 Také Peukert, když se zabývá otázkou obecné svobody jednání jakožto základu pro utváření práv, která mají existovat k jednotlivým statkům, uvádí, že svoboda neexistuje sama pro sebe, ale nabývá smysl a rozvoj pouze ve vztazích mezi lidmi. Dodává, že „Robinson nebyl do okamžiku příjezdu Pátka na ostrově svobodný, ale sám“.1196 1192 Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, s. 178. 1193 Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, s. 174. Pozitivní svoboda byla pregnantně vyjádřena v písni Až se k nám právo vrátí od skupiny Spirituál kvintet: „Kam chci, tam půjdu, a co chci, budu číst […], a na co mám chuť, to budu jíst […]. Už nechci kývat, chci svůj názor mít […], já chci svůj život jako člověk žít“. 1194 „No man is an island entire of  itself; every man is a piece of  the continent, a part of  the main; if  a clod be washed away by the sea, Europe is the less, as well as if  a promontory were, as well as any manner of  thy friends or of  thine own were; any man’s death diminishes me, because I am involved in mankind. And therefore never send to know for whom the bell tolls; it tolls for thee!“ (Donne, 1624). 1195 Holländer, 2017, s. 9. 1196 „Robinson ist bis zur Ankunft von Freitag nicht frei, sondern allein“ (Peukert, 2008, s. 76). 16 Autorskoprávně volná složka díla a obecná svoboda jednání 291 Jestliže má svoboda i svou interpersonální stránku, musíme se ptát, jakou roli vlastně hraje svoboda v oblasti práva, které tradičně řeší kolize individuálních lidských vůlí. John Locke například ve  Druhém pojednání o  vládě (The Second Treatise Concerning Government) zdůrazňuje roli práva, které nejen respektuje, ale také chrání individuální svobodu. Locke uvádí, že „svoboda lidí pod vládou znamená mít stálé pravidlo, podle něhož se má žít, které je společné každému členu společnosti a vydané zákonodárnou mocí v ní zřízenou; možnost řídit se svou vlastní vůlí ve všech věcech, kde toto pravidlo nic nepředepisuje; stejně jako nebýt podroben nestálé, nejisté, neznámé, a svévolné vůli jiné osoby […]“.1197 Individuální svoboda podle Locka také není neomezená a právo přispívá k možnosti její realizace. Svoboda není tím, co si lidé zvolí, ale „svoboda nakládat dle své vůle se svou osobou, jednáním, statky a celým svým majetkem, v souladu s právem“.1198 Podobným způsobem pojímal svobodu i Immanuel Kant (1724–1804), který na pojmu svobody a autonomie postavil nejen svou teorii mravního jednání známou jako Kantův kategorický imperativ, ale  také fungování prá- va.1199 Za hlavní účel práva Kant označuje právě ochranu svobody. Právo má respektovat lidskou svobodu a vytvořit „souhrn podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“.1200 Právo a svoboda jsou spolu úzce spjaty, neboť právo je z obecné svobody odvozeno.1201 Pro Kanta představuje obecná svoboda nezávislost od vnějšího donucení, a jedná se tak o „jedinečné a původní právo, ke kterému je oprávněna každá osoba z titulu svého lidství“.1202 Kromě tohoto ontologického pojetí lidské svobody se však Kant následně zabývá jejím pojetím funkcionálním, přičemž dospívá k závěru, že svoboda jednotlivce, který žije ve společnosti, není myslitelná 1197 „Freedom of  Men under Government is, to have a standing Rule to live by, common to every one of  that Society, and made by the legislative Power erected in it; a Liberty to follow my own Will in all things, where the Rule prescribes not; and not to be subject to the inconstant, uncertain, unknown, arbitrary Will of  another man […]“ (Locke, 1728, s. 158). 1198 „[…] Liberty to dispose, and order as he lists, his Person, Actions, Possessions, and his whole Property, within the allowance of  those Laws“ (Locke, 1728, s. 162). 1199 Viz též Sobek/Melzer In: Melzer/Tégl, 2013, s. 263. 1200 „Das Recht ist also der Inbegriff der Bedingungen, unter denen die Willkür des einen mit der Willkür des andern nach einem allgemeinen Gesetze der Freiheit zusammen vereinigt werden kann“ (Kant, 1797, s. XXXIII). 1201 Kant, 1797, s. XXXIV. 1202 „…einzige, ursprüngliche, jedem Menschen kraft seiner Menschheit zustehende Recht“ (Kant, 1797, s. XLV). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 292 bez jejího omezení skrze právní pravidla.1203 Za základní stavební kameny právního řádu potom Kant považuje Ulpianovy maximy honeste vivere (zákaz využívat ostatní osoby jakožto prostředky, ale naopak je považovat za účely o sobě),1204 neminem laedere (příkaz neškodit ostatním osobám), suum cuique tribuere (dle Kanta má tato maxima svůj smysl v kontextu ochrany hodnot, neboť není možné někomu dávat něco, co  už  sám má; Kant proto říká, že suum cuique tribuere představuje obecnou možnost každého chránit „své“ proti ostatním subjektům).1205 Právo má  na  základě všeobecného zákona svobody zajistit vytvoření neutrálního prostředí, kde osobnost člověka může dojít svého svobodného naplnění v souladu se svobodnou vůlí všech ostatních. Interpersonální stránka svobody bývá v právním řádu nejčastěji vymezována jakožto autonomie vůle (privátní autonomie).1206 Z ústavněprávního hlediska však jde o podstatně užší princip, než je obecná svoboda jednání, neboť autonomie vůle ve své klasické podobě znamená možnost svobodné realizace při výkonu subjektivních práv (jedná se např. o „širokou možnost soukromoprávních subjektů utvářet soukromoprávní vztah podle jejich svobodné vůle“).1207 Obecná svoboda jednání však není omezena pouze na právní realizaci oso- by.1208 Již jsme s poukazem na Schmitta zmínili, že právo svobodu pouze uznává jako základ pro jakoukoliv normotvornou regulaci. Svobodná sféra jednotlivce a její „ústavní garance v podobě vymahatelného subjektivního práva jsou totiž conditiones sine qua non materiálního právního státu, který je vystavěn na úctě k základním právům jednotlivce. Právo na respektování autonomní a svobodné sféry jednotlivce působí vlastně jako konstanta vytčená před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivně právně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy.“1209 1203 Kant, 1797, s. XXXV. 1204 Kant, 1797, s. XLIII. 1205 Kant, 1797, s. XLIV. 1206 Viz zejména Hurdík/Lavický, 2010, s. 86 a násl.; Knapp, 1995, s. 15; Lavický In: Lavický, 2014, s. 55 a násl.; Melzer/Tégl In: Melzer/Tégl, 2013, s. 82. 1207 Lavický In: Lavický, 2014, s. 56; Hurdík/Lavický, 2010, s. 83. 1208 Locke například výslovně na několika místech rozlišuje mezi obecnou svobodou jednání (freedom to action) od nakládání se statky a vstupování do vztahů s jinými osobami („dispose of  their possessions and persons“). Srov. Locke, 1728, s. 72, 131, 163. 1209 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 43/04. 16 Autorskoprávně volná složka díla a obecná svoboda jednání 293 Svoboda jednání představuje „základní atribut právního státu“, který se projevuje v „respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů a na straně druhé sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a kdy je takový zásah proporcionální s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo“.1210 Obecnou svobodu jednání má  chránit a  respektovat jak soukromé, tak i veřejné právo.1211 Ústavní soud k tomu uvádí, že svobodu jednání „je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. […] Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno“.1212 Jak pozitivní, tak negativní stránka svobody je tedy na ústavní úrovni výslovně chráněna jako „subjektivní právo, které působí bezprostředně proti státní moci“ (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).1213 Kromě tohoto vertikálního rozměru má však obecná svoboda jednání i rozměr horizontální, který spočívá ve vymahatelnosti ochrany obecné svobody vůči ostatním jednotliv- cům.1214 V rovině soukromého práva je potom horizontální působení obecné svobody jednání vyjádřeno v § 3 odst. 1 ObčZ („Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka […]“). Znamená to, že nejen ústavní právo, ale i právo soukromé chrání „svobodu od příkazů“, která se projevuje mj. v možnosti nebýt rušen jinými osobami v realizaci své osobnosti, a to v rámci prostoru, který obecná svoboda jednání poskytuje. V oblasti public domain to mj. znamená, že pokud určité subjekty usilují o privatizaci právně volných statků,1215 mohou tím zasáhnout do svobody jednání všech ostatních osob. 1210 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03. 1211 Hurdík/Lavický, 2010, s. 82. 1212 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03. 1213 Nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 43/04, I. ÚS 113/04. 1214 Nálezy Ústavního soudu sp.  zn.  II. ÚS  691/04, I. ÚS  819/07, usnesení sp. zn.  III. ÚS 832/06. 1215 Srov. například rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), bod 102. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 294 16.3 Obecná svoboda jednání a nehmotné statky Thomas Jefferson ve svých Dopisech Isaacu McPhersonovi uvádí zajímavé závěry ohledně volnosti myšlenek: „Myšlenky by se měly svobodně šířit od jednoho ke druhému napříč zeměkoulí. Zdá se totiž, že vzájemné mravní poučení člověka a zlepšení jeho životních podmínek je podivně a benevolentně určeno přírodním zákonem. Příroda myšlenky vytvořila jako oheň, který je  rozprostřený nad celým univerzem, bez toho, že by se snížila jejich koncentrace v jakémkoli směru a podobně jako vzduch, ve kterém dýcháme, pohybujeme se a jsme. Proto jsou myšlenky nezpůsobilé k uvěznění nebo výhradnímu přivlastnění“.1216 V části, kde jsme popisovali vztah mezi public domain a tzv. commons (viz kapitola 10) jsme zmínili, že povaha nehmotných statků je ubikvitní a nerivalit- ní.1217 Ze své přirozené povahy mohou být nehmotné statky od okamžiku, kdy opustí autonomní sféru svého tvůrce (původce), užívány kýmkoliv a kdekoliv na světě (jsou tedy fakticky nevyloučitelné),1218 užíváním se nespotřebovávají (jsou nezuživatelné), přičemž jejich užívání jednou osobou nevylučuje, aby tentýž statek byl současně užíván jinými osobami (jsou nerivalitní).1219 Z hlediska své přirozenosti jsou tedy jakékoliv nehmotné statky, ať už řazené mezi statky způsobilé k ochraně prostřednictvím práv duševního vlastnictví nebo skrze všeobecná osobnostní práva, určené k obecnému užívání. Pokud neexistuje právní povinnost (zákaz/příkaz), která by bránila jejich užívání, jedná se obecné statky, které může kdokoliv užívat. Telec například uvádí, že v celé řadě států světa nejsou chráněny tyto nehmotné statky: „obchodní nebo pracovní postupy, diagnostické nebo léčebné metody lidí, zvířat nebo rostlin (zdravotnické a rostlinolékařské postupy), […] tradiční vědění u biologické rozmanitosti, tradiční vědění u genetické rozmanitosti k výživě a zemědělství; […] vědecké objevy“.1220 1216 „That ideas should freely spread from one to another over the globe, for the moral and mutual instruction of  man, and improvement of  his condition, seems to have been peculiarly and benevolently designed by nature, when she made them, like fire, expansible over all space, without lessening their density in any point, and like the air in which we breathe, move, and have our physical being, incapable of  confinement or exclusive appropriation“ (Jefferson, 1813, s. 383). 1217 Merges, 2011, s. 36, 57; Cooter/Ulen, 2012, s. 40; Peukert, 2008, s. 104; Rehbinder/ Peukert, 2015, s. 2, 28; Stang, 2011, s. 47; Stieper, 2009, s. 81. 1218 Landes/Posner, 2003, s. 14, 24; Wilson, 2009, s. 403 a násl.; Hettinger, 1989, s. 31, 34–35. 1219 Merges, 2011, s. 37; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 2; Stieper, 2009, s. 76. 1220 Telec In: Srstka, 2017, s. 38. 16 Autorskoprávně volná složka díla a obecná svoboda jednání 295 V následujících kapitolách se pokusíme vysvětlit, že základem pro existenci výhradních práv k nehmotným statkům je primárně ochrana lidské osobnosti nebo ochrana majetku. Zákonodárce reflektuje osobnostní a majetkové zájmy tvůrců a ke konkrétním statkům jim přiznává časově omezená osobnostní a majetková práva absolutní povahy,1221 na jejichž základě mají nositelé práv možnost vyloučit ostatní subjekty z užívání daných statků. Jestliže se však zaměříme na to, na základě čeho je vlastně možné nehmotné statky užívat ve stavu, kde neexistuje žádná ochrana (ať již duševně vlastnická nebo ochrana prostřednictvím všeobecných osobnostních práv), vidíme, že takové užívání spadá pod „všeobecný zákon svobody“. Podle přirozeného zákona svobody má totiž každý stejnou možnost užívat něco, co je ze své přirozené povahy dostupné všem. V takovém užívání potom není omezený užíváním ostatních subjektů, neboť možnost užívání nerivalitních statků mají všichni ve stejné míře. Ve stavu, kde neexistuje právní úprava, která by jednomu subjektu (statky soukromé) nebo společenství/kolektivu (statky kolektivní) přiznávala výhradní právo rozhodovat o nakládání s danými nehmotnými statky, může příslušné statky každý volně užívat, šířit a sdílet na základě obecné svobody jednání.1222 Pokud stát pouze reflektuje lidskou svobodu, která existuje nezávisle na něm (viz výše), a účelem práva je vytvořit „souhrn podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“,1223 potom se zdá být správný i Peukertův závěr, že právo duševního vlastnictví představuje výjimku z obecného pravidla, kterým je obecná svoboda jednání.1224 Existence výhradních majetkových práv totiž vyžaduje přesvědčivé zdůvodnění, zatímco obecná svoboda jednání zdůvodnění nevyžaduje. Stát ji toliko uznává, tato svoboda existuje nezávisle na něm. 1221 Telec, 2015, s. 72. 1222 Peukert, 2012, s. 71. 1223 Kant, 1797, s. XXXIII. 1224 Peukert, 2012, s. 68, 71. Obdobně viz Deazley, 2006, s. 107 a násl.; Benkler, 1999, s. 361, 424; Boyle, 2008, s. 145, 228. „IP rights are islands of  exclusivity in an ocean of  freedom“ (přel. „Práva duševního vlastnictví jsou ostrovy exclusivity v oceánu svobody“; Geiger, Fundamental Rights, a Safeguard for the Coherence of Intellectual Property Law?, 2004, s. 272); „[…] the general rule above any intellectual property is freedom of  information. […] Copyright is an exception which needs further justifications“ (přel. „obecným pravidlem, které převažuje nad jakýmkoliv duševním vlastnictvím, je svoboda informací. […] Autorské právo je výjimkou, jež vyžaduje další zdůvodnění“; Hoeren In: Ginsburg/Besek, 2002, s. 361 a násl.). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 296 Dle našeho názoru uvedené závěry nijak neoslabují pozici ochrany duševního vlastnictví, neboť jak se ještě pokusíme vysvětlit, jsou stávající práva duševního vlastnictví odvozena od lidskoprávní ochrany osobnosti a také majetku. Na druhou stranu však uvedené závěry vyžadují, aby pro kreování jakýchkoliv nových práv duševního vlastnictví například k  průmyslovým datům,1225 vydaným knihám (tiskovým publikacím)1226 nebo sportovním pře- nosům,1227 existoval relevantní ústavněprávní základ.1228 Jinými slovy, zákonodárce (ať již český nebo evropský) musí unést zdůvodnění, proč má existovat omezení obecné svobody jednání a proč má k danému nehmotnému statku existovat právo, které umožňuje, aby jeho nositel vyloučil ostatní z užití statku (ius excludendi), jenž je ze své přirozené povahy ubikvitní a nerivalitní. Podobným způsobem by měl zákonodárce postupovat i při prodlužování doby ochrany práv k nehmotným statkům.1229 Můžeme se vrátit zpět k Jeffersonovi a k jeho úvahám o volnosti myšlenek, které souvisí s  našimi závěry, že  nehmotné statky jsou ze  své přirozené (nikoliv však nezbytně právní) povahy statky, jež jsou určeny k obecnému užívání. Jefferson říká, že „pokud příroda učinila nějaký statek nezpůsobilý být předmětem výhradních práv, je to výsledek duševní činnosti, který je nazýván myšlenkou“. Tuto myšlenku může jednotlivec „vlastnit“ výlučně, jen pokud si ji ponechává pro sebe (faktická exkluzivita). Nicméně „v okamžiku, kdy je myšlenka prozrazena, stává se ‚vlastnictvím‘ všech, neboť jiná osoba, která s ní přijde do styku, se  myšlenky nemůže zbavit“.1230 Zvláštností zveřejněné myšlenky je  také to, že  jí  nikdo nevlastní méně, protože každý ji  má  celou. Jefferson uzavírá, že ten, kdo „ode mne přijímá myšlenku, obdrží instrukce, aniž by tím oslabil mou 1225 Digital Single Market strategy for Europe, COM (2015) 192 final; Peschel/Rockstroh, 2014, s. 571 a násl.; Zech, 2012, s. 215. 1226 Čl. 11 a 12. návrhu Směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final. 1227 Čl. 12a schváleného návrhu Evropského parlamentu ke směrnici o autorském právu na jednotném digitálním trhu [COM (2016) 0593 – C8-0383/2016 – 2016/0280 (COD)]. 1228 Peukert, 2008, s. 789, 794 a násl. 1229 Peukert, 2012, s. 72, 93. 1230 „If nature has made any one thing less susceptible than all others of  exclusive property, it is the action of  the thinking power called an idea, which an individual may exclusively possess as long as he keeps it to himself; but the moment it is divulged, it forces itself into the possession of  every one, and the receiver cannot dispossess himself of  it“ (Jefferson, 1813, s. 383). K dané problematice viz též rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), bod 66. 16 Autorskoprávně volná složka díla a obecná svoboda jednání 297 myšlenku, podobně jako ten, kdo rozsvítí svou svíčku bez toho, že by mne zastínil“.1231 Přestože Jefferson hovoří pouze o myšlenkách, jeho závěry potvrzují skutečnost, že ve stavu, kde právní regulace nestanoví žádný zákaz nebo příkaz ohledně užívání nehmotného statku, jedná se o statek obecný, který může každý užívat v rámci obecné svobody jednání. 16.4 Obecná svoboda jednání a její vztah k jiným základním právům a svobodám Prostřednictvím přístupu k autorskoprávně volné složce díla se realizuje jak pozitivní, tak negativní stránka obecné svobody jednání. Negativní svoboda jednání se projevuje v možnosti „zavřít“ před nehmotnými statky „dveře svého autonomního prostoru“. Jednotlivec je tak oprávněn v rámci své autonomní sféry nepřijímat myšlenky, nevěřit odlišným světonázorům, nesledovat televizní zpravodajství, nedívat se na filmy, nebýt vystavován reklamám na Internetu, nemít účet na Facebooku, nečíst určitou literaturu apod. V rámci pozitivní svobody naopak jednotlivec může volit, kterým výtvorům/ prvkům „otevře dveře“ nebo které myšlenky bude ze svého autonomního prostoru sdělovat ostatním osobám. Pozitivní svoboda tak spočívá v autonomním rozhodnutí, kterým myšlenkám člověk bude věřit, jaký bude jeho světový názor, jaké bude zastávat politické přesvědčení, jaké informace bude vyhledávat na Internetu, které televizní zpravodajství bude sledovat, na které filmy se bude dívat, kterým veřejně činným osobám bude naslouchat, která umělecká díla bude vnímat apod. Stejně tak ale  pozitivní svoboda spočívá v  možnosti rozšiřovat sdělení a  vzkazy ostatním, na  základě autorskoprávně volné složky díla vytvářet vlastní výtvory, publikovat vlastní vědecká díla s využitím citační licence, na základě obecných žánrových prvků psát vlastní romány apod. Již jsme zmínili, že obecná svoboda jednání představuje základ pro všechny oblasti public domain a  i  bez ohledu na  jiné svobody, které jsou účelově zaměřeny (svoboda projevu, svoboda vědeckého bádání  apod.), by  sama o sobě poskytovala svému nositeli ústavněprávní ochranu, neboť Ústavní soud dovodil, že obecná svoboda jednání je chráněna čl. 2 odst. 3 Listiny 1231 „He who receives an idea from me, receives instruction himself without lessening mine; as he who lights his taper at mine, receives light without darkening me“ (Ibid.). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 298 základních práv a svobod jakožto (veřejné) subjektivní právo.1232 V soukromoprávní oblasti (v horizontálních vztazích) je potom obecná svoboda jednání chráněna ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ. Na uvedených příkladech, kdy pozitivní a negativní stránku svobody aplikujeme na autorskoprávně volnou složku díla, nicméně vidíme, že se nám obecná svoboda jednání následně promítá („prozařuje“) do dalších ústavně zaručených práv a svobod. Například svoboda nepřijímat myšlenky se promítá do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), případně do práva na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Svoboda nevěřit světonázorovým idejím či nepřijímat určité politické postoje se promítá do svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), stejně jako svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pozitivní stránka obecné svobody jednání se potom odráží v právu na informace a svobodě projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a svým způsobem i ve svobodě vlastnické (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť majetková práva poskytují svému nositeli zdroj ekonomické obživy, díky čemuž může jednotlivec realizovat svou osobnost.1233 V návaznosti na výše uvedené se můžeme ptát, jaký má být vlastně vztah mezi obecnou svobodou jednání a jednotlivými základními právy a svobodami, které rovněž upravují příslušnou autonomní sféru jednotlivce? V dané souvislosti si dovolujeme znovu vyslovit závěr, že obecná svoboda jednání představuje základní strukturální princip, který jednak nepřímo „prozařuje“ do  aplikace jednotlivých ustanovení Listiny základních práv a svobod (viz dále) a jednak může být přímo použit při abstraktní kontrole norem. Peukert uvádí, že zákonodárce je omezen právě obecnou svobodu 1232 Srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03, I. ÚS 670/02, I. ÚS 557/05 a další. 1233 Srov. usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66. Obdobně viz uznesenie Ústavného súdu ve věci „Muž s odhalenou hruďou pred okupačným tankom“, sp. zn. II. ÚS 647/2014, bod 50 („Autorské právo sa snaží vytvoriť právny rámec na vytvorenie podmienok pre umeleckých fotografov tým, že im dočasne prepožičiava určité práva k ich výtvorom. Potreba súhlasu pri použití ich fotografií im pomáha zabezpečiť ich živobytie. Vďaka tomu sa autori nemusia spoliehať na podporu od mocných, ale môžu svoje výtvory tvoriť slobodne a následne voľne zhodnocovať na trhu“). 16 Autorskoprávně volná složka díla a obecná svoboda jednání 299 jednání v tom, aby neodůvodněně nevytvářel nové předměty ochrany (oslabování strukturální public domain), případně aby uměle neprodlužoval dobu ochrany (oslabování časově vymezené public domain), čímž by  docházelo (resp. dochází) k dočasnému nenaplňování obecného fondu.1234 Obě formy „legislativní expanze“ podléhají testu proporcionality a je úlohou Ústavního soudu jakožto negativního zákonodárce, aby v řízení o abstraktní kontrole norem posoudil, zda je příslušné opatření, které zasahuje do obecné svobody jednání, vhodné, potřebné, zda nepůsobí obecné svobodě jednání nepřiměřenou újmu a zda zde existují relevantní důvody (empirické, systémové, kontextové, hodnotové) pro příslušný legislativní zásah. U výjimkové public domain je situace poněkud složitější, neboť zde budeme obvykle aplikovat jako referenční kritérium čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který hovoří o limitech již existujících majetkových práv. Při hodnocení ústavněprávní konformity autorskoprávních výjimek bychom potom měli brát do úvahy nejen skutečnost, že majetková práva přiznávají svému nositeli majetkový prospěch a  svobodu disponovat s  příslušným statkem na vlastní odpovědnost1235 (viz kapitola 20.3), ale že se výjimkami také vytváří užívací svoboda (Nutzungsfreiheit) ostatních osob, která reflektuje přirozenou povahu nehmotných statků (ubikvita, nerivalita). Znamená to, že obecná svoboda jednání by měla jakožto základní strukturální princip „prozařovat“ i do aplikace čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jestliže se potom jedná o konkrétní kontrolu norem, ve které byla autorskoprávně volná složka díla užita v rámci určitého diskursu (obecného, vědeckého či uměleckého), můžeme aplikovat také ty články Listiny základních práv a svobod, které dopadají na ochranu svobody s účelovým vymezením (svoboda projevu, svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby). Pokud například čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má „právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“ a současně tento článek stanoví podmínky pro omezení tohoto 1234 Peukert, 2012, s. 73. 1235 Usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve  věci „Schulbuchprivileg“, sp.  zn.  1 BvR 765/66 (bod 34). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 300 práva (čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod),1236 potom můžeme na diskursivní užívání daných statků aplikovat i ustanovení upravující svobodu projevu. Především u omezení svobody „vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace“ se jeví dokonce jako velmi důležité přihlížet k limitačnímu čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví podmínky, za nichž mohou být svoboda projevu nebo právo na informace omezeny, zatímco čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod žádnou specifickou limitační klauzuli, která by spočívala v „nezbytnosti omezení obecné informační svobody v demokratické společnosti“, neobsahuje. Nicméně i do aplikace těchto účelově zaměřených svobod by měla jako základní strukturální princip „prozařovat“ obecná svoboda jednání, neboť v přirozeném stavu je to právě obecná svoboda jednání, která zakládá obecné užívání nechráněných statků. 16.5 Dílčí shrnutí Obecná svoboda jednání (Handlungsfreiheit) je svobodou od příkazů a jedná se o hodnotu, která je nezávislá na státu. Stát ji pouze uznává jako obecnou možnost jednotlivce svobodně se realizovat. Obecnou svobodu jednání chrání jak soukromé, tak veřejné právo. Ve vertikálním rozměru jde o strukturální princip, který chrání autonomní sféru jednotlivce vůči zásahům státní moci v případech, kdy jednání jednotlivce neporušuje žádný výslovně formulovaný zákaz či příkaz zákonodárce. V horizontálním rozměru spočívá obecná svoboda jednání v ochraně autonomní sféry jednotlivce vůči ostatním osobám. V oblasti soukromého práva je potom horizontální působení obecné svobody jednání vyjádřeno v ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ („soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka […]“). Obecná svoboda jednání je  základem public domain z  toho důvodu, že ve stavu, kde neexistuje právní úprava, která by jednomu subjektu (statky soukromé) nebo společenství (statky kolektivní) přiznávala výhradní právo (ius excludendi), může obecné statky, jejichž povaha je ubikvitní a nerivalitní, každý volně užívat. Práva duševního vlastnictví tak představují výjimku z obecného pravidla, kterým je obecná svoboda jednání. 1236 „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnost“ (čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). 16 Autorskoprávně volná složka díla a obecná svoboda jednání 301 Zatímco obecná svoboda jednání nepotřebuje zdůvodnění, existence výhradních práv majetkové povahy ano. Pokud zákonodárce omezuje obecnou svobodu jednání a vytváří nové předměty ochrany (průmyslová data, tiskové publikace, sportovní zápasy), musí unést argumentaci, proč má omezení obecné svobody jednání v daném směru vůbec existovat a proč má naopak k nehmotnému statku existovat právo, které umožňuje, aby jeho nositel vyloučil ostatní z užití ubikvitního a nerivalitního statku. 303 17 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA A SVOBODA PROJEVU 17.1 Svoboda projevu v mezinárodních dokumentech Svobodu projevu nacházíme zakotvenou ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, která v čl. 19 stanovila, že „každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice“. Jedná se o jedno ze stěžejních ustanovení tohoto mezinárodního, byť právně nezávazného1237 dokumentu, neboť tvůrci Všeobecné deklarace lidských práv byli toho názoru, že hrůzy druhé světové války byly důsledkem mj. toho, že Adolf Hitler odřízl německý lid od vnějšího světa a bránil volnému šíření informací.1238 Za zmínku stojí, že čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv nemá limitační klauzuli, což zdůrazňuje důležitost tohoto práva v demokratické společnosti.1239 1237 Srov. Malenovský, 1997, s. 542. Všeobecná deklarace lidských práv již od počátku nebyla vytvářena jako závazný mezinárodněprávní dokument, ale jejím cílem bylo pouze deklarovat seznam základních práv, přičemž záleží na vývoji každého státu, do jaké míry a zda vůbec bude garantovat tato práva jejich adresátům (Morsink, 1999, s. 322, 327; Gardiner, 2003, s. 225; Trstenjak In: Trstenjak/Weingerl, 2016, s. 6). Nelze však odhlédnout od toho, že tato deklarace je používaná i Evropským soudem pro lidská práva jako podpůrný interpretační zdroj při výkladu příslušných ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. rozsudek ESLP ve věci Catan a další proti Moldávii a Ruské republice, číslo stížnosti 43370/04, 8252/05 a 18454/06). Z tohoto důvodu je některými autory Všeobecná deklarace lidských práv považována za vyjádření základních lidskoprávních principů, které se staly součástí obecného mezinárodního práva (Schabas, 2015, s. 65; Telec, 2002, s. 67). Malenovský však poukazuje na to, že Všeobecná deklarace lidských práv neobsahuje mezinárodní lidská práva procesní povahy ani jakýkoli mezinárodní mechanismus kontroly jejího dodržování. Dokument tak nezakládá „účinný systém mezinárodní ochrany lidských práv“ (Malenovský, 2009, s. 2 a násl.). Současně však Malenovský upozorňuje na to, že se Všeobecná deklarace lidských práv v některých případech stala součástí mezinárodních smluv na základě odkazující normy [např. čl. 24 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993 (vyhl. pod č. 99/1996 Sb.)]; Ibid. 1238 Morsink, 1999, s. 66. 1239 Morsink uvádí, že  sovětská delegace, společně s  delegací československou, vytrvale usilovaly o formulaci, která by státům umožnila zákaz propagace „fašismu, agrese nebo nenávisti mezi národy“. Uvedené znění však narazilo nejdříve na odpor latinskoamerických států a následně i na nesouhlas Belgie, Velké Británie, Spojených států amerických a Kanady. Ukázalo se totiž, že v sovětském pojetí představuje fašismus jednu z forem kapitalismu, a proto by mohla být navržená limitační klauzule zneužita k potlačování jakýchkoliv aktivit, které by zpochybňovaly komunistické pojetí „lidové demokracie“ (Morsink, 1999, s. 68, 69). Ve Všeobecné deklaraci lidských práv se nicméně i u svobody projevu uplatní obecná limitace stanovená v čl. 29 odst. 2. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 304 V návaznosti na Všeobecnou deklaraci lidských práv se právo na informace a svoboda projevu objevuje v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, který rozlišuje mezi svobodou přesvědčení (právo zastávat svůj názor bez překážky), která je neomezitelná (čl. 19 odst. 1),1240 a mezi svobodou projevu a právem na informace (čl. 19 odst. 2), které „s sebou nesou zvláštní povinnosti a odpovědnost“, a mohou proto podléhat zákonem stanoveným omezením („Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná a) k respektování práv nebo pověsti jiných; b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky“). Kromě toho Mezinárodní pakt umožňuje státům zakázat válečnou propagandu (čl. 20 odst. 1) nebo národní, rasovou nebo náboženskou nenávist (čl. 20 odst. 2). Svoboda projevu se vztahuje na všechny formy projevu a  způsobů rozšiřování informací, které zahrnují mluvené a psané slovo, včetně znakové řeči, obrázků, jiných znaků a symbolů či uměleckých děl.1241 Svoboda projevu zahrnuje politický diskurs, komentáře týkající se veřejných záležitostí, agitaci, diskuse o lidských právech, žurnalistiku, kulturní a umělecké vyjádření, vyučování a náboženský dialog. Také může zahrnovat reklamu a jiná komerční sdělení.1242 V evropském prostoru je svoboda projevu zakotvena v čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice […]“).1243 I zde nacházíme limitující klauzuli, a to jak ve vztahu k možnosti států udělovat povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem (čl. 10 odst. 1), tak specifickou limitující klauzuli, která je inspirována1244 zněním čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv („Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní 1240 Sarah/Schultz/Castan, 2004, s. 518. 1241 Sarah/Schultz/Castan, 2004, s. 519. 1242 Ibid. 1243 V unijním právu potom jde o čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, který je v podstatě identický se zněním čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecná limitující klauzule je potom obsažena v čl. 52 Listiny základních práv Evropské unie. 1244 Schabas, 2015, s. 451. 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 305 bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci“). Z  hlediska námi sledovaného tématu je  důležité, že  původní návrhy čl.  10  Evropské úmluvy o  ochraně lidských práv a  základních svobod výslovně vymezovaly, v jaké formě je možné přijímat a rozšiřovat informace. Návrhy přípravného výboru (Drafting Committee) z června 1950, stejně jako návrhy plenárního zasedání konference starších zástupců (Plenary Conference of  Senior Officials), obsahovaly text, který byl následně z konečného znění vypuštěn („regardless of  frontiers, either orally, in writing or in print, in the form of  art or by duly licensed visual or auditory devices“; přel. „bez ohledu na hranice, a to ústně, písemně nebo tiskem, ve formě uměleckých děl nebo řádně povolenými vizuálními nebo sluchovými zařízeními“), nicméně který nám blíže pomáhá pochopit vztah mezi svobodou projevu a výsledky umělecké/vědecké tvorby.1245 Z přípravných prací (travaux préparatoires) je zřejmé, že svoboda projevu může být realizována i tak, že konkrétní osoba přijímá nebo rozšiřuje informace v podobě uměleckého výtvoru („in the form of  art“).1246 Svoboda projevu je  považována za  „jeden ze  základních prvků demokratické společnosti a  jednu ze  základních podmínek pro  její rozvoj a  seberealizaci každého člověka“.1247 To  platí jak pro  informace či  myšlenky, které jsou přijímány pozitivně, případně jsou v dané společnosti považované za neškodné, tak pro  informace, které uráží, šokují nebo znepokojují.1248 Právo vyjadřovat a šířit šokující či urážející myšlenky je o to více důležité, pokud nabourává 1245 Schabas, 2015, s. 449. 1246 Uvedenou formulaci ostatně nacházíme i v čl. 19 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech: „Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby“. Srov. též rozsudek ESLP ve věci Müller a další proti Švýcarsku, číslo stížnosti 10737/84, bod 27. 1247 „Freedom of  expression constitutes one of  the essential foundations of  a democratic society and one of  the basic conditions for its progress and for each individual’s self-fulfilment“ (rozsudky ESLP ve  věcech Palomo Sánchez a  další proti Španělsku, číslo stížnosti 28955/06, 28957/06, 28959/06 a 28964/06, bod 53; Lingens proti Rakousku, číslo stížnosti 9815/82, bod 41). 1248 Srov. rozsudky ESLP ve věcech Handyside proti Velké Británii, číslo stížnosti 5493/72, bod 49, Herri Batasuna a Batasuna proti Španělsku, číslo stížnosti 25803/04 a 25817/04, bod 76. K problematice uměleckých děl, která zachycovala kontroverzní témata, viz rozsudky Müller a další proti Švýcarsku, číslo stížnosti 10737/84, bod 36; Akdaş proti Turecku, číslo stížnosti 41056/04, body 28–30; Vereinigung Bildender Künstler proti Rakousku, číslo stížnosti 68354/01, body 33 až 35. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 306 zavedené postupy, pořádky či stereotypy.1249 Jedná se o vyjádření pluralismu v  demokratické společnosti, který zahrnuje střetávání různých ideových, náboženských, politických či kulturních proudů. Bez pluralismu, tolerance a otevřenosti k jiným názorům totiž demokratická společnost neexistuje.1250 Kosař uvádí, že nejsilnější ochrana musí být v demokratickém státě poskytována politickému projevu, nejslabší ochrany naopak požívá projev komerč- ní.1251 Ostatní formy projevu (občanský projev, akademický projev a umělecký projev) se nachází mezi těmito hraničními póly, nicméně umělecký projev získává v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva stále větší význam.1252 Z  hlediska formy zachycení uměleckého projevu, který podléhá ochraně čl.  10 Evropské úmluvy o  ochraně lidských práv a  základních svobod, se může jednat například o básně,1253 brožury,1254 slogany,1255 karikaturu,1256 výtvarná díla,1257 fotografie,1258 webové stránky,1259 román1260 nebo dílo grafic- ké.1261 Kromě toho se samozřejmě jedná o klasické formy svobody projevu jako je sdělování informací/myšlenek tištěnými médii1262 nebo rozhlasovým či televizním vysíláním.1263 1249 Rozsudek ESLP ve věci Women On Waves a další proti Portugalsku, číslo stížnosti 31276/05, bod 42. 1250 Rozsudky ESLP ve věcech Handyside proti Velké Británii, číslo stížnosti 5493/72, bod 49; Müller a další proti Švýcarsku, číslo stížnosti 10737/84, bod 33; Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku, číslo stížnosti 32772/02, bod 96; Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, číslo stížnosti 13470/87, bod 47. 1251 Kosař In: Kmec, 2012, s. 1029. Obdobně viz Schabas, 2015, s. 451. 1252 Kosař, Ibid. Srov. též rozsudky ESLP ve věcech Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, číslo stížnosti 21279/02 a 36448/02, bod 48; Müller a další proti Švýcarsku, číslo stížnosti 10737/84, bod 27. 1253 Rozsudek ESLP ve věci Karataş proti Turecku, číslo stížnosti 23168/94, bod 49. 1254 Rozsudek ESLP ve věci Baran proti Turecku, číslo stížnosti 48988/99, bod 29. 1255 Rozsudek ESLP ve věci Savgın proti Turecku, číslo stížnosti 13304/03, bod 32. 1256 Rozsudek ESLP ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku, číslo stížnosti 33348/96, bod 22. 1257 Rozsudek ESLP ve  věci Vereinigung Bildender Künstler proti Rakousku, číslo stížnosti 68354/01, bod 27. 1258 Rozsudek ESLP ve věci Österreichischer Rundfunk proti Rakousku, číslo stížnosti 57597/00. 1259 Rozsudky ESLP ve věcech Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku, číslo stížnosti 40397/12; Ahmet Yıldırım proti Turecku, číslo stížnosti 3111/10, bod 33. 1260 Rozsudky ESLP ve věcech Lindon, Otchakovsky-Laurens, a July proti Francii, číslo stížnosti 21279/02 a 36448/02, bod 48; Karataş proti Turecku, číslo stížnosti 23168/94, bod 49. 1261 Rozsudek ESLP ve věci Müller a další proti Švýcarsku, číslo stížnosti 10737/84, bod 27. 1262 Rozsudek ESLP ve  věcech De  Haes a  Gijsels proti Belgii , číslo stížnosti 19983/92, bod 37; Colombani a další proti Francii, číslo stížnosti 51279/99, bod 55; Fatullayev proti Azerbajdžánu, číslo stížnosti 40984/07, bod 88; Axel Springer AG proti Německu, číslo stížnosti 39954/08, bod 79. 1263 Rozsudek ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, číslo stížnosti 49017/99, bod 79. 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 307 Přestože samotná Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, oproti čl. 19 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, blíže nevymezuje, co se rozumí uměleckým projevem, dovodil Evropský soud pro lidská práva, že umělecký projev představuje „možnost účastnit se veřejné výměny kulturních, politických a sociálních myšlenek všeho druhu“.1264 Ti, kteří vytváří nebo šíří autorská díla totiž přispívají k výměně myšlenek a  názorů, což je  nezbytné pro  rozvoj demokratické společnosti.1265 Díla, která jsou krytá svobodou projevu, se sice obvykle vztahují k otázkám politického či veřejného diskursu (otázky národní bezpečnosti, postavení etnických menšin),1266 nicméně tato podmínka není pro aplikaci čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nutná.1267 Může se jednat o jakékoliv autorské dílo. Například ve věci turecké cenzury pornografického románu 11 tisíc prutů (Les onze mille verges) pocházejícího z pera francouzského autora Guillauma Apollinaira (1880–1918) Evropský soud pro lidská práva (paradoxně) poznamenal, že se dané dílo stalo součástí evropského literárního bohatství,1268 a  proto bránění v  jeho šíření představuje zásah do práva na svobodu projevu chráněného čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.1269 Ideové zaměření díla, jeho komunikační sdělení, zpracování díla, včetně kontextu užití, je  nicméně zásadní z hlediska posouzení přípustnosti omezení svobody projevu.1270 1264 „[…] which affords the opportunity to take part in the public exchange of  cultural, political and social information and ideas of  all kinds“ (rozsudek ESLP ve věci Müller a další proti Švýcarsku, číslo stížnosti 10737/84, bod 27). 1265 Rozsudky ESLP ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, číslo stížnosti 21279/02 a 36448/02, bod 48; Karataş proti Turecku, číslo stížnosti 23168/94, bod 49. 1266 Rozsudky ESLP ve věcech Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, číslo stížnosti 21279/02 a 36448/02, bod 48; Karataş proti Turecku, číslo stížnosti 23168/94, bod 50. 1267 Rozsudek ESLP ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, číslo stížnosti 13778/88, bod 64; Obdobně viz Bartoň, 2010, s. 98. 1268 Rozsudek ESLP ve věci Akdaş proti Turecku, číslo stížnosti 41056/04, body 28 až 30. 1269 Rozsudek ESLP ve  věci Akdaş proti Turecku, číslo stížnosti 41056/04, body  30, 32. Skutečností nicméně je, že kladné přijímání tohoto románu jakožto součásti evropského duchovního dědictví je diskutabilní. Například soudce Bonello ve svém disentujícím stanovisku k případu Soile Tuulikki Lautsi proti Itálii, číslo stížnosti 30814/06, rozsudek ve věci Akdaş proti Turecku kritizuje a považuje za absurdní, aby Evropský soud pro lidská práva chránil neplodné obscénnosti s tím, že daný román k vytváření evropského dědictví fakticky ničím nepřispěl. 1270 Rozsudky ESLP ve  věci Wingrove proti Spojenému království, číslo stížnosti 17419/90, body  61–64; Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, číslo stížnosti 13470/87, bod  56; Vereinigung Bildender Künstler proti Rakousku, číslo stížnosti 68354/01, body 33, 36. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 308 17.2 Svoboda projevu v Listině základních práv a svobod Na ústavní rovině není svoboda projevu zakotvena pouze v jednom článku, jako je tomu v případě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavodárce, v kontextu čl. 19 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, rozlišuje mezi svobodou přesvědčení (v oblasti umělecké tvorby se jedná především o svobodu vědeckého bádání a  umělecké tvorby: „Svoboda vědeckého bádání a  umělecké tvorby je  zaručena“; čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a mezi svobodou projevu v aktivním slova smyslu, která zahrnuje jak „právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem“ či „právo rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“, tak právo „informace svobodně vyhledávat či přijímat“ (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Mezi oběma svobodami je  funkční vztah,1271 neboť svoboda vědeckého bádání a  umělecké tvorby zahrnuje svobodu zvolit si  objekt vědeckého zkoumání/umělecké tvorby, určit vědeckou/uměleckou metodu, stejně jako formu zachycení výsledků. Svoboda projevu potom zahrnuje právo tyto výsledky svobodně šířit [tj. rozhodnout: (i) o tom, zda vůbec budou zveřejněny; (ii) o místě, čase a formě zveřejnění; (iii) o publiku, kterému je určeno dané sdělení apod.], právo na informace zahrnuje právo každého mít přístup k výsledkům vědy a umění pro účely vlastního osobního a profesního rozvoje, svobodu zvolit si médium, jehož prostřednictvím budou informace přijímány, nebo sdílet získané poznatky s ostatními osobami. Konečně také umožňuje dané poznatky/výtvory dále zpracovávat, případně shromažďovat data do databázových celků. Rozdíl mezi oběma kategoriemi svobod je nicméně zásadní v otázce jejich limitace. Zatímco svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je, podobně jako v  čl.  19 odst.  1 Mezinárodního paktu o  občanských a  politických právech, omezitelná pouze jinými základními právy a  svobodami (jedná 1271 Jäger In: Wagnerová, 2012, s. 392,383; Bartoň, 2010, s. 188. Viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 606/03. 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 309 se o tzv. imanentní omezení),1272 neboť obecně nikomu nelze v demokratické společnosti vnucovat, co  si  má  nebo nemá myslet, projev zastávaného přesvědčení nebo samotný umělecký projev ve smyslu vnější exprese již omezitelný je, a  to za podmínek stanovených v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod („svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“).1273 Při posuzování ústavněprávní konformity zásahu do  svobody projevu budeme tedy hodnotit, zda má své zakotvení v zákoně, zda zásah/omezení sleduje legitimní cíl (např. ochranu mravnosti nebo ochranu práv a svobod druhých osob) a zda jde o opatření, které je nezbytné v demokratické společnosti. V rámci hodnocení nezbytnosti zásahu potom dochází k poměřování kolidujících práv, neboť test nezbytnosti obsahuje dvě další kritéria: (i) zásah do  svobody projevu musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli; a (ii) důvody zásahu musí být závažné a dostatečné.1274 Nezbytnost zásahu v sobě nese také otázku tzv. společenské potřeby (pressing social need),1275 která je posuzována s ohledem na zájmy demokratické společnosti. 1272 Sarah, Schultz a Castan uvádí, že právo zastávat určité názory zakotvené v čl. 19 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je právem pasivní povahy a  je  zcela neomezitelné (Sarah/Schultz/Castan, 2004, s.  518). Rovněž Kosař uvádí, že jde o právo absolutní povahy (Kosař, 2008, s. 6). V dané souvislosti je však třeba vzít v úvahu, že svobodu „vědeckého výzkumu a tvůrčí činnosti“ specificky zmiňuje čl. 15 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jäger ohledně omezitelnosti práva zakotveného v čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uvádí, že zásadně není přípustné analogicky aplikovat ustanovení o omezení základních práv napříč Listinou základních práv a svobod. Současně dodává, že „meze předmětné svobody tvoří jiná práva a  hodnoty obsažené v  samotném ústavním pořádku (lidský život, lidská důstoj- nost, aj.), jedná se tedy o ústavně imanentní omezení základních práv“ (Jäger In: Wagnerová, 2012, s. 382). S Jägerovým závěrem souhlasíme, neboť v oblasti vědeckého bádání, zejména co se týče biomedicínského výzkumu, naráží svoboda vědeckého výzkumu a tvůrčí činnosti na právo na ochranu tělesné a duševní integrity osob, které se výzkumu účastní, včetně ochrany jejich osobních údajů. Proto závěr o naprosté neomezitelnosti práva zastávat určité názory, byť jde o názory v oblasti kryté svobodou vědecké či umělecké tvorby, není udržitelný v situacích, kdy je získávání vědeckých poznatků uskutečňováno díky výzkumu prováděného na jiných osobách (shodně viz Bartoň, 2010, s. 73). 1273 Obdobné ustanovení obsahuje i čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 1274 Schabas, 2015, s. 474; Kosař In: Kmec, 2012, s. 1002. 1275 Schabas, 2015, s. 474. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 310 17.3 Projev, informace, ideje a idea-expression dichotomy Jak čl. 10 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod rozlišují mezi dvěma pojmy, které oba podřazují pod koncept „svobody projevu“. Prvním z nich je pojem „informace“, druhým z nich jsou „ideje/myšlenky“. Pokusme se  nyní zamyslet nad tím, zda rozlišování mezi „informacemi“ (information), „idejemi“ (ideas) a  jejich „projevem“ (freedom of  expression) má nějaký právně relevantní význam, a to v závislosti na významu a kontextech, ve kterých jsou tyto pojmy používány. Zejména se zaměřme na to, zda lze pojmy ideas a expression dávat do souvislosti s idea-expression dichotomy ve smyslu čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS a čl. 2 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském. Domníváme se, že nám mohou pomoci závěry sémiotiky. Pokud se podíváme na anglické znění Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vidíme, že oproti čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS nestaví pojmy ideas a expression do vzájemné konfrontace, ale naopak pod obecný termín expression (vyjadřování/projev) řadí jak informace (information), tak ideje/ myšlenky (ideas). Vidíme, že oproti idea-expression dichotomy, která je primárně zaměřena na nehmotný předmět, na nějž hledí s různou mírou abstrakce/ konkretizace, je v čl. 10 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pojem expression používán ve smyslu diskursivní (komunikační) činnosti. Jedná se tedy o právo rozvíjet vlastní osobnost tím, že určité prvky ze svého autonomního prostoru „zvnějšňujeme“, tj. projevujeme navenek. Z pragmatického kontextu, v jakém je pojem expression použit v uvedených ustanoveních, stejně jako ze související judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz kapitola 17.2), můžeme dovodit, že jeho sémantický rozměr má význam ve smyslu komunikačního sdělení. Komunikační rozměr expression potom zahrnuje oba jeho póly: komunikátora (původce komuniké) i komunikanta (adresáta komuniké).1276 Proto také příslušná lidskoprávní ustanovení hovoří jak o možnosti zastávat názory a přijímat komunikační sdělení, tak o možnosti názory a informace šířit (tj. komunikovat je dále). 1276 Hofkirchner In: Ibekwe-SanJuan/Dousa, 2014, s. 63. 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 311 Pokud odhlédneme od uvedených sémantických rozdílů, vidíme, že v dalších aspektech je účel obou ustanovení podobný. Z rozboru, který byl proveden v kapitole 13.3.4, totiž víme, že hlavním důvodem zakotvení idea-expression dichotomy v systému autorského práva Spojených států amerických (odkud se následně rozšířil do čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS a čl. 2 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském) je řešení kolize mezi svobodou projevu zakotvenou v Prvním dodatku k Ústavě Spojených států amerických a čl. 8 Ústavy Spojených států amerických.1277 Znamená to, že idea-expression dichotomy není možné ztotožňovat s pojmy, které jsou použité v čl. 10 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale naopak idea-expression dichotomy hraje roli z hlediska limitace svobody projevu, která je obsažená v čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z judikatury amerických a německých soudů (viz kapitola 13.3.4) potom vyplývá, že expression ve smyslu čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS zahrnuje nejen zachycení díla ve vnější formě, ale také v podobě vnitřní formy díla, případně jeho individualizovaného obsahu. Svoboda projevu tedy může být omezena prostřednictvím autorskoprávní ochrany i v těch případech, kdy došlo k  převzetí individualizovaných částí autorského díla, ovšem v  jiné formě, než tomu bylo u původního díla. Současně však víme, že se jiná pravidla uplatňují u děl vědeckých, kde zůstávají volné samotné vědecké myšlenky, poznatky, teorie, principy, postupy, metody, matematické a  jiné obdobné vzorce, statistické grafy a  vědecké objevy zachycené v individualizovaném obsahu vědeckých děl, a to z důvodu požadavků fungování vědeckého diskursu (viz kapitola 13.3.7). U výjimkové public domain potom platí, že je někdy možné v rámci ústavně zaručené svobody projevu používat i celá drobná díla (viz například rozhodnutí rakouského Oberster Gerichtshof ve věci Medienprofessor),1278 přestože to z textu autorského zákona (v českém právu srov. § 31 odst. 1 písm. a) AutZ) výslovně nevyplývá. 1277 Nimmer, 1970, s. 1189; Katz, 1997, s. 893. 1278 Rozhodnutí rakouského Oberster Gerichtshof ve  věci „Medienprofessor“, sp.  zn.  4 Ob 127/01 g. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 312 Dle Hugenholtze je hlavním důvodem existence idea-expression dichotomy vyvažování kolidujících ústavně zaručených práv, resp. principů.1279 Stejný účel má potom i limitace svobody projevu zakotvená v čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jestliže potom máme hovořit o  aplikaci čl.  10 odst.  1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a  svobod na  autorskoprávně volnou složku díla, měli bychom posuzovat, zda užití abstraktních prvků, skutečností existujících nezávisle na lidském vědomí, vědeckých myšlenek, volných děl apod. mělo v konkrétním případě komunikační rozměr, tj. zda bylo použito jako expression (vyjádření) v rámci lidského diskursu. Současně bychom však neměli odhlížet od  toho, že  by  svoboda projevu neměla nadbytečně nahrazovat základní postuláty, které pro autorskoprávně volnou složku díla vyplývají již z obecné svobody jednání. Pokud tedy nějaké statky nejsou chráněny právy duševního vlastnictví (například jde o prvky spadající do strukturální public domain) nebo jimi již nejsou chráněny (volná díla), může je každý za stejných podmínek užívat přímo na základě obecné svobody jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; viz kapi- tola 16.3). Ústavně zaručenou svobodu projevu bychom proto měli aplikovat spíše u  výjimkové public domain, kde nám čl.  10 odst.  2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod poskytují podrobnější návod, jak řešit kolize mezi komunikačním sdělením a autorskými právy, která mohou svobodu projevu omezovat. 17.4 Autorské právo jako limitace svobody projevu Pro oblast střetu mezi svobodou projevu a  autorskoprávní ochranou je v evropském prostoru rozhodující, že Evropský soud pro lidská práva již ve dvou případech (Ashby Donald,1280 The Pirate Bay1281 ) rozhodl, že svoboda projevu (čl.  10 odst.  2 Evropské úmluvy o  ochraně lidských práv 1279 Hugenholtz In: Correa, 2010, s. 319, 321. 1280 Rozsudek ESLP ve věci Ashby Donald a ostatní proti Francii, číslo stížnosti 36769/08. 1281 Rozsudek ESLP ve věci Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku, číslo stížnosti 40397/12. 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 313 a základních svobod) je omezitelná ve prospěch práv jiných subjektů, přičemž za tato práva považuje nejen ochranu osobnosti, jak bývá nejčastěji uváděno,1282 ale také autorská práva.1283 V prvním případě se jednalo o autorská práva, jež byla vykonávána majiteli módních salónů ve vztahu k novým módním návrhům, které byly prezentovány na módní přehlídce,1284 přičemž tato díla byla neoprávněně vyfotografována a následně i šířena. Ve druhém případě se jednalo o autorská práva k nejrůznějším autorským dílům, která byla umístěna na webových stránkách s názvem The Pirate Bay.1285 V obou případech Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že šíření autorských děl sice spadá pod svobodu projevu (existoval zde tedy komunikační rozměr),1286 nicméně státy mají v otázce omezení svobody projevu ve prospěch ochrany práv jiných subjektů poměrně velkou míru uvážení,1287 jakým způsobem budou vyvažovat kolidující zájmy. V případu The Pirate Bay Evropský soud pro lidská práva dokonce konstatoval, že přestože je svoboda šířit informace chráněna čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, záruky poskytované ve vztahu k šíření takového materiálu nemohou dosahovat stejné úrovně, jako politický projev. S ohledem na to, že švédské orgány chránily autorská práva žalobců, soud shledal, že zde existoval legitimní důvod stanovený zákonem, pro který mohla být svoboda projevu omezena.1288 Geiger s Izyumenko uvádí, že poslední dvě zmiňovaná rozhodnutí jsou zásadní z toho důvodu, že představují jasné vyjádření externích limitů autorského práva, a  současně z  nich vyplývá, že  autorské právo není imunní vůči 1282 Např. Bartoň, 2010, s. 102, 237 a násl.; Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 436; Schabas, 2015, s. 473. Viz též například rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Delfi AS proti Portugalsku, číslo stížnosti 64569/09, body 138 a 139. K rozboru tohoto rozhodnutí viz Husovec, 2014, s. 85 a násl. 1283 Rozsudky ESLP ve věcech Ashby Donald a ostatní proti Francii, číslo stížnosti 36769/08, bod 36; Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku, číslo stížnosti 40397/12, část C. 1284 Rozsudek ESLP ve věci Ashby Donald a ostatní proti Francii, číslo stížnosti 36769/08, bod 36. 1285 Rozsudek ESLP ve věci Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku, číslo stížnosti 40397/12, části B a C. 1286 Obdobně viz  rozsudek ESLP Von Hannover proti Německu, číslo stížnosti 40660/08 a 60641/08, bod 103. 1287 Rozsudek ESLP Ashby Donald a ostatní proti Francii, číslo stížnosti 36769/08, bod 40; Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku, číslo stížnosti 40397/12, část D. 1288 Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku, číslo stížnosti 40397/12, část D. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 314 omezením zakotveným svobodou projevu.1289 Při pečlivém čtení obou rozhodnutí však zjistíme, že tomu je přesně naopak. Tedy nikoliv že by Evropský soud pro  lidská práva stanovil limity autorského práva (leda nepřímo), ale rozhodl o limitech svobody projevu, neboť primárním článkem, který aplikoval, zde nebyl čl.  1 Dodatkového protokolu, ale  čl.  10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednalo se o podobnou situaci, jako v případu Appleby,1290 kde Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že svoboda projevu (jednalo se o protesty environmentálních aktivistů) může být omezena z důvodu ochrany vlastnického práva vlastníka nákupní galerie.1291 Obdobným způsobem potom posuzoval zásah do svobody projevu i slovenský Ústavný súd ve věci „Muž s odhalenou hruďou pred okupačným tankom“.1292 Pokud se vrátíme k míře důležitosti, jakou Evropský soud pro lidská práva dává jednotlivým formám projevů,1293 vidíme, že se šíření autorskoprávně chráněných děl (tj. prosté šíření informací v jejich syntaktické podobě1294 bez jakéhokoliv dalšího sémantického rozsahu sdělovaných informací) blíží komerčnímu projevu, u kterého Evropský soud dovozuje, že nemá obsahový přesah do otázek veřejného zájmu, a proto mu není nutné přiznávat zvýšenou míru ochrany.1295 1289 Geiger/Izyumenko, 2014, s. 318. 1290 ESLP ve věci Appleby a další proti Spojenému království, číslo stížnosti 44306/98, bod 407. 1291 K rozboru tohoto rozsudku viz Bartoň, 2010, s. 107 a násl. Bartoň uvádí, že principiálně by měla mít ochrana vlastnického práva přednost, resp. svoboda projevu by neměla být nárokována vůči vlastnickým právům třetí osoby. Dodává, že majitel obchodního centra není povinen strpět ani umožnit demonstraci v prostorách tohoto centra, majitel restaurace není povinen strpět rozdávání letáků svým hostům apod. Uvedené teze jsou obecně správné, nicméně je třeba vnímat, že ani vlastnické právo není právem zcela absolutním a obsahuje v sobě vnitřní omezení (čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Za určitých okolností (například demonstrace na veřejném prostranství, které je ve vlastnictví určité osoby; vyvěšení transparentů na  bráně nadnárodní korporace  apod.) by mohla při poměřování zvítězit svoboda projevu i nad právem vlastnickým. 1292 „Keďže autor takto získava možnosť zakázať šíriť jeho dielo inými, na jemu zverené práva je nutné nahliadať ako na spôsob obmedzenia všeobecnej slobody prejavu“ (uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky, sp. zn. II. ÚS 647/2014, bod 30). 1293 Kosař In: Kmec, 2012, s. 1022; Bartoň, 2010, s. 91; Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 426. 1294 Někteří autoři takové nakládání s informacemi označují za šíření strukturálních informací (srov. Ebeling/Freund/Schweitzer, 1998, s. 58). 1295 Rozsudek ESLP ve věci Von Hannover proti Německu, číslo stížnosti 59320/00, bod 77. 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 315 Evropský soud pro lidská práva nicméně rozlišuje mezi prostým komerčním projevem a kvalifikovaným komerčním projevem, který kromě komerčních zájmů směřuje také k vyvolání veřejné diskuse. Kosař v dané souvislosti uvádí, že projev může mít i hybridní charakter, kdy se daný projev dostává do kategorie obecného občanského projevu,1296 a poukazuje například na rozsudek ESLP ve věci Barthold proti Německu,1297 v němž Evropský soud pro lidská práva dovodil, že pokud veterinář v rozhovoru pro místní noviny poukazoval na nedostupnost veterinární péče v noci a zdůraznil své zásluhy na záchraně domácího zvířete, bylo takové jednání kryto svobodou projevu, a  proto nemohlo jít o nedovolené soutěžní jednání, jak dovodily německé soudy. K rozlišování mezi jednotlivými druhy projevu nemusíme používat pouze judikaturu Evropského soudu pro lidská práva s jeho škálou projevů: politický, občanský, umělecký, akademický, komerční,1298 ale můžeme také zvolit metodu sémiotickou, která bude přihlížet k sémiotickým rovinám příslušných znaků. Sémiotická analýza jednotlivých druhů projevu by měla být primárně odvozena od pragmatického rozměru znaků.1299 Budeme se tedy ptát, jaký účel použitý znak plní v rámci lidské komunikace. V tomto směru bychom měli obecně vyjít z toho, jakou roli hraje svoboda projevu v demokratické společ- nosti.1300 Její hlavní účel je primárně diskursivní. Jedná se o to, aby se jednotliví aktéři mohli aktivně (vyjadřování, rozšiřování, sdělování, vyhledávání) či pasivně (přijímání) účastnit demokratického diskursu.1301 Z tohoto úhlu pohledu potom „projev“ primárně nespočívá pouze ve vyjadřování (vlastních) názorů (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale obecně v jakékoliv aktivní činnosti určité osoby zahrnující vyhledávání, přijímání či rozšiřování komuniké, pod která mohou spadat jak „ideje“, tak „informace“. 1296 Kosař In: Kmec, 2012, s. 1030. 1297 Rozsudek ESLP ve věci Barthold proti Německu, číslo stížnosti 8734/79. 1298 Kosař In: Kmec, 2012, s. 1021. 1299 Ebeling/Freund/Schweitzer, 1998, s. 55; Eco, 1986, s. 137. 1300 Srov. rozsudky ESLP ve věci Rekvényi proti Maďarsku, číslo stížnosti 25390/94, bod 42; Palomo Sánchez a  další proti Španělsku, číslo stížnosti 28955/06, 28957/06, 28959/06 a 28964/06, bod 53; Lingens proti Rakousku, číslo stížnosti 9815/82, bod 41. 1301 Schabas, 2015, s. 1008; Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 425; Kosař In: Kmec, 2012, s. 1005. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 316 Jestliže Evropský soud pro  lidská práva přiznává různým druhům projevů různou váhu z hlediska jejich ochrany, jedná se podle pravidel sémiotiky o to, že se jinak vymezuje důležitost jednotlivých sémiotických rovin znaků. Rozlišování mezi politickým, občanským, akademickým, uměleckým a komerčním projevem se liší zejména co do pragmatiky příslušných komunikačních sdělení. Rozhodující je účel a kontext, ve kterém jsou znaky použity. U politického projevu je podstatné například to, že svobodná politická debata představuje základ každé demokratické společnosti,1302 u občanského projevu jde o projev sledující veřejný zájem,1303 u uměleckého projevu jde potom o důležitost vztahu mezi uměleckou tvorbou a výměnou myšlenek a názorů, což se jeví pro demokratickou společnost jako nezbytné.1304 Podstatné je nicméně to, že se v uvedených případech vždy jednalo o komunikační znaky se sémantickým rozměrem (ideje/myšlenky), nikoliv o prosté informace v syntaktické podobě. Rozlišování mezi informacemi v jejich syntaktické podobě (informace) a mezi informacemi v rovině sémantické (ideje/myšlenky) by nicméně podle našeho názoru mělo být při vymezení vztahu mezi svobodou projevu a autorskoprávní ochranou důležité, neboť bychom měli činit rozdíl mezi tím, kdy se jedná o sdílení prostých informací zachycených v podobě autorských děl, a kdy již jde o sdělování informací, které mají přidaný (kvalifikovaný) sémantický obsah a rozsah (tj. jde o ideje/ myšlenky). Například v  rakouském rozhodnutí ve  věci Medienprofessor1305 mělo umístění cizích článků na  vlastní webové stránce jednoznačný sémantický obsah a rozsah, neboť osoba, jíž se články týkaly, chtěla poukázat na to, jakým způsobem jsou vedeny tzv. mediální kampaně. Naopak v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci The Pirate Bay se jednalo o sdílení syntaktických informací v rámci peer-to-peer sítí. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ashby Donalds a The Pirate Bay jsou tedy dle našeho názoru zásadní z jiných důvodů, než které uvádí Geiger a Izyumenko. Jedná se zde o to, že šíření autorského díla, ať již je sdělováno oprávněně, 1302 Rozsudek ESLP ve věci Lingens proti Rakousku, číslo stížnosti 9815/82, bod 41; rozsudek velkého senátu ESLP Bowman proti Spojenému království, číslo stížnosti 24839/94, bod 42. 1303 Rozsudek ESLP ve věci Monnat proti Švýcarsku, číslo stížnosti 73604/01, bod 58. 1304 Rozsudek ESLP Alinak proti Turecku, číslo stížnosti 40287/98, bod 42. 1305 Rozhodnutí rakouského Oberster Gerichtshof, sp. zn. 4 Ob 127/01 g. 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 317 či neoprávněně, může představovat ústavně zaručený projev: šíření informací v jejich syntaktické podobě.1306 Pokusme se  nicméně na  tento závěr podívat detailněji. Dříve bývalo v  oblasti umělecké a  vědecké tvorby obvyklé, že  komunikátor ve  svém komuniké, jež je adresováno komunikantovi, sice použil díla třetích osob (například na základě citační licence), nicméně je zakomponoval do svého vlastního sdělení, takže pořád bylo možné hovořit o „projevu“ ve smyslu sdělování vlastního obsahu1307 komunikátora. Jako příklad z  oblasti umělecké tvorby můžeme uvést rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ve věci Germania 31308 , kdy Heiner Müller použil části Brechtových dramat k vyjádření vlastního uměleckého sdělení (viz kapitola 13.2.3). To, co uvedená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ashby Donald a The Pirate Bay přinášejí zásadně nového, je skutečnost, že je bez sémantického přičinění komunikátora cizí znak (dílo) podřazen pod svobodu projevu garantovanou čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Měla by být ovšem poskytována stejná ochrana pouhému sdělování syntaktických (strukturálních) informací oproti sdělování informací sémantických v různých pragmatických kontextech (politický projev, veřejný projev, umělecký projev)? Domníváme se, že nikoliv. Nemůžeme přeci poskytnout stejnou ochranu „lidskému projevu“ tam, kde jde o pouhé sdělování znaku v jeho syntaktické podobě bez toho, že by takové sdělování mělo sémantický rozměr. Je přeci rozdíl mezi tím, když někomu půjčíme knihu, a mezi tím, když pasáže z dané knihy používáme k podpoře vlastních myšlenek. Druhý způsob sdělení jednoznačně má sémantický obsah i rozsah. Stejně tak je rozdíl mezi tím, když někomu kopírujeme noty (zde je syntaktická podoba informací nejzřetelnější), a mezi tím, když část cizího hudebního díla použijeme pro podporu vlastního hudebního sdělení. Podobně je rozdíl mezi tím, když někomu umožníme užít autorské dílo on-line, a mezi tím, když užitím díla on-line vyjadřujeme vlastní postoje či myšlenky. 1306 Srov. též závěry slovenského Ústavného súdu: „Sloboda informovania o udalostiach roku 1968 nebude nijako ohrozená, ak si sťažovateľ bude musieť vopred zabezpečiť súhlas od autora fotografií a následne pri ich použití dbať na ich označenie“ (uznesenie Ústavného súdu, sp. zn. II. ÚS 647/2014, bod 49). 1307 Ibekwe-SanJuan/Dousa, 2014, s. 65. 1308 Usnesení německého Bundesverfassungsgericht, sp. zn. 1 BvR 825/98. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 318 Zejména v případu The Pirate Bay, kde šlo jednoduše o to, že stěžovatelé provozovali jeden z největších světových serverů umožňující sdílení souborů na internetu (webové stránky The Pirate Bay), se sice jednalo o projev v demokratické společnosti, ale sémantický rozměr příslušných znaků byl velmi sporný. Jestliže tedy Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích vymezuje, co všechno může být projevem,1309 měli bychom s využitím sémiotiky přihlížet k jednotlivým rovinám komunikovaných znaků. Při zohlednění metod sémiotiky jsme schopni dovodit, jak je daný znak použit, a tomuto sémiotickému rozměru potom můžeme dát příslušnou normativní váhu. Sdílení informací v syntaktické podobě by z logiky věci nemělo podléhat takové ochraně, jako sdělování idejí v rámci občanského či politického diskursu. Jak již bylo uvedeno, prosté rozšiřování informací se bude spíše blížit projevu komerčnímu, kterému je poskytována nejslabší ochrana. Naproti tomu šíření idejí/myšlenek s sebou nese sémantický a pragmatický rozměr znaků, a tedy i možnost jejich podřazení pod kategorii projevu občanského, akademického, uměleckého, či dokonce politického. Zatímco u znaků v jejich syntaktické podobě mají státy větší míru volnosti při vyvažování kolidujících zájmů,1310 článek 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod naopak zužuje míru volnosti u projevů, které mají veřejný, či  dokonce politický charakter. Jestliže však má  daný projev současně komerční charakter,1311 je opět míra uvážení státu ohledně zásahu do svobody takového projevu větší než v případě, že jde o projev, 1309 Může se jednat o básně (Karataş proti Turecku, číslo stížnosti 23168/94, bod 49), brožury (Baran proti Turecku, číslo stížnosti 48988/99, bod 29), tiskovou konferenci (Çetinkaya proti Turecku, číslo stížnosti 75569/01, bod 28), slogany (Savgın proti Turecku, číslo stížnosti 13304/03, bod 32), karikatury (Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku, číslo stížnosti 33348/96, bod 22), výtvarná díla (Vereinigung Bildender Künstler proti Rakousku, číslo stížnosti 68354/01, bod 27), fotografie (Österreichischer Rundfunk proti Rakousku, číslo stížnosti 57597/00) nebo webové stránky (Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku, číslo stížnosti 40397/12; Ahmet Yıldırım proti Turecku, číslo stížnosti 3111/10). 1310 Rozsudek ESLP ve věci Ashby Donald a ostatní proti Francii, číslo stížnosti 36769/08, bod 40. 1311 Rozsudky ESLP ve věci Mouvement raëlien suisse proti Švýcarsku, číslo stížnosti 16354/06, bod 61; Casado Coca proti Španělsku, číslo stížnosti 15450/89, bod 50. Obdobným způsobem posuzuje danou otázku i český Ústavní soud, který dovodil, že komerčním projevům je poskytována nižší míra ochrany než projevům s veřejným přesahem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/11, bod 31). 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 319 který se týká záležitostí veřejného života.1312 Například český Ústavní soud v rozhodnutí ve věci ústavní stížnosti Pirátské strany, která byla žalována společností LEGO JURIS A/S1313 za neoprávněné užití postaviček (panáčků) stavebnice Lego® v předvolebním spotu, zdůraznil právě komerční aspekt daného sdělení (politická reklama). Tento komerční aspekt dokonce převážil nad tím, že se jednalo o součást politické kampaně (tj. o politický projev). Obecně sice platí závěr, že „projev by v zásadě neměl být považován za komerční, pokud se  týká věcí veřejných“,1314 nicméně hybridní charakter určitých projevů může vést k  závěrům ohledně větší míry volnosti států při zasahování do svobody projevu, zejména pokud jde o působení svobody projevu v horizontálních vztazích. 17.5 Shrnutí vztahu mezi svobodou projevu a autorskoprávně volnou složkou díla Na  rozhodnutích Evropského soudu pro  lidská práva ve  věcech Ashby Donald a The Pirate Bay, stejně jako i  dalších evropských soudů vidíme, že svoboda projevu vstupuje do sféry autorskoprávně volné složky díla především v těch případech, kdy je již určitý nehmotný statek chráněn autorským právem, přičemž se prismatem svobody projevu posuzuje, zda bezesmluvní užití tohoto statku bylo oprávněné či nikoliv. Vzhledem k tomu lze usuzovat, že se čl. 10 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 17 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod budou aplikovat především u výjimkové public domain. Současně je aplikace těchto ustanovení navázána na to, že určité sdělení má komunikační rozměr. Jak jsme však již několikrát uvedli, jsme toho názoru, že  by  se  svoboda projevu sama o sobě neměla užívat u strukturální či časově vymezené public domain. Jestliže je totiž něco právně volné, tj. jestliže zde neexistuje ani zákonný příkaz ani zákaz, který by  se  vztahoval na  užití určitých statků, není nezbytně nutné autorskoprávně volnou složku „strkat do sféry demokratického diskursu“ jen proto, aby bylo užití nějakého prvku podřazeno pod ustanovení čl. 10 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv 1312 Rozsudek ESLP ve věci Hertel proti Švýcarsku, číslo stížnosti 25181/94, bod 47. 1313 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/16. 1314 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/11, bod 31. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 320 a základních svobod, resp. čl. 17 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. Obecná svoboda jednání by měla, jakožto (veřejné) subjektivní právo chráněné čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, představovat dostatečnou ústavněprávní záruku, že rozvoj lidské osobnosti v její autonomní sféře bude respektován. Z rakouského rozhodnutí ve věci Medienprofessor (viz kapitola 13.2.3) víme, že svoboda projevu může v některých případech zcela převážit nad autorskoprávní ochranou a vytvořit prostor pro užívací svobodu (Nutzungsfreheit), a to i v rozporu s textem autorského zákona, což v sobě zahrnuje možnost převzít celá drobná díla jiného autora a publikovat je na vlastní webové stránce. Naopak jsme ukázali, že samotné sdílení autorskoprávně chráněných souborů na Internetu představuje poskytování informací v jejich syntaktické (strukturální) podobě. Jestliže takto sdílené informace nemají jakýkoliv podstatnější sémantický rozměr, měla by být u jejich šíření svoboda projevu více limitována, obdobně, jako je tomu u komerčního projevu. Ostatně i slovenský Ústavný súd v kauze „Muž s odhalenou hruďou pred okupačným tankom“ dovodil, že „sloboda informovania o udalostiach roku 1968 nebude nijako ohrozená, ak si sťažovateľ bude musieť vopred zabezpečiť súhlas od autora fotografií a následne pri ich použití dbať na ich označenie“.1315 Oproti jiným právům (ochrana osobnosti, ochrana majetku), která se promítají do oblasti kvalifikované lidské komunikace, v jejímž rámci dochází k užívání autorskoprávně chráněných i autorskoprávně volných prvků, svoboda projevu spíše posiluje obecnou svobodu jednání. V dané souvislosti se nabízí legitimní otázka, zda by z logiky věci neměla vyplývat pro ochranu autorskoprávně volné složky díla postavené na obecné svobodě jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) ještě přísnější kritéria, než která vyplývají z limitačního čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Pokud totiž obecná svoboda jednání „prozařuje“ jakožto základní strukturální princip demokratického právního řádu i do svobody projevu, přičemž samotná svoboda projevu obsahuje kritéria, pro  která je  možné ji omezit, měla by přinejmenším stejně přísná kritéria vyplývat i pro samotnou limitaci obecné svobody jednání. Pokud si vztahy mezi oběma svobodami představíme na systému množin, vidíme, že je obtížně představitelné, 1315 Uznesenie Ústavného súdu sp. zn. II. ÚS 647/2014, bod 49. 17 Autorskoprávně volná složka díla a svoboda projevu 321 aby jednání, které spadá pod svobodu projevu (podmnožina), nebylo přípustné v obecné svobodě jednání (množina). Domníváme se proto, že bychom při abstraktní kontrole ústavnosti legislativního řešení, které by  bez relevantních důvodů zavádělo nová práva k nehmotným statkům (například nově navrhovaná ochrana tiskových publikací či sportovních utkání) nebo by nepřiměřeným způsobem prodlužovalo dobu ochrany u stávajících kategorií duševně vlastnické ochrany, měli bychom také u obecné svobody jednání posuzovat, zda jde o opatření, jež je „nezbytné v demokratické společnosti“. 323 18 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA A OCHRANA PRÁV K VÝSLEDKŮM TVŮRČÍ DUŠEVNÍ ČINNOSTI V úvodní části bylo uvedeno (viz kapitoly 4 a 7), že autorskoprávně volná složka díla je  normativním konceptem a  že  záleží na  zákonodárci, které prvky ponechá autorskoprávně volné a které naopak podřadí pod autorskoprávní ochranu. Zatímco abstraktní prvky či skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí samy o sobě nesplňují požadavky individuálního tvůrčího výsledku, u volných děl (§ 28 AutZ), vědeckých poznatků, myšlenek, teorií, metod, postupů, principů, vzorců, grafů či objevů (§ 2 odst. 6 AutZ), stejně jako u myšlenek a principů, na kterých jsou vystavěny počítačové programy (§ 65 odst. 2 AutZ), hraje normativní vymezení autorskoprávně volné složky díla velmi důležitou roli. Uvedené prvky totiž samy o sobě individuální být mohou a pouze na základě rozhodnutí zákonodárce jsou vyloučeny z autorskoprávní ochrany (viz kapitola 4.3 a 13.3.7). Stejné principy se uplatňují i u volných děl, kde opět záleží na rozhodnutí zákonodárce, jak dlouhá bude doba ochrany, od kterého okamžiku se bude počítat u děl spoluautorských (§ 27 odst. 2 AutZ), jakým způsobem lze užívat volná díla (§ 11 odst. 5 AutZ) apod. Pokud odhlédneme čistě od autorskoprávní ochrany, vidíme, že i v jiných oblastech práv duševního vlastnictví je tzv. obecný fond vymezen normativně. Platí to jak u strukturální public domain, kde zákonodárce vymezuje, které statky nepodléhají příslušné duševně vlastnické ochraně (viz  kapi- tola 11.1), tak u časově vymezené public domain. Je například čistě právně politickým rozhodnutím, že „způsoby chirurgického nebo terapeutického ošetřování lidského nebo zvířecího těla a diagnostické metody používané na lidském nebo zvířecím těle se nepovažují za průmyslově využitelné vynálezy“ (§ 3 odst. 4 ZákVyn). V opačném směru byla na základě rozhodnutí unijního zákonodárce u léčiv zavedena forma tzv. dodatkových ochranných osvědčení (supplementary protection certificates), která prodlužují dobu ochrany základního patentu až o dalších 5 let (§ 35 m odst. 1 ZákVyn; čl. 13 odst. 1 nařízení č. 469/2009/ES). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 324 Jinýmpříklademnormativníhovymezeníobecnéhofondujsouobjevy,kterébyly zákonem o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích (zákon č. 527/1990 Sb.) přesunuty z kategorie inclusive positive commons do kategorie inclusive negative commons (viz kapitola 10.3). U autorskoprávní ochrany potom došlo na základě novely autorského zákona č. 216/2006 Sb. k přesunu politických projevů a řečí pronesených při úředním jednání (tehdejší znění § 3 písm. c) AutZ) z kategorie inclusive positive commons do kategorie inclusive negative commons ve smyslu užívací svobody zajištěné výjimkovou public domain (§ 34 písm. d) AutZ). Zákonodárce je  při normativním vymezení chráněných a  nechráněných statků na jednu stranu limitován ochranou a zachováním obecné svobody jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), na stranu druhou musí respektovat příkaz ústavodárce, že „práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem“ (čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V této kapitole se zaměříme na první oblast, kde dochází k omezení obecné svobody jednání, kterou je ústavněprávní zakotvení ochrany práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti tak, jak vyplývá z čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokusíme se v dané souvislosti vysvětlit, na jakých základech je tato ochrana postavena a jaký vztah má k ochraně osobnosti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) a ochraně majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). 18.1 Ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti v ústavních dokumentech vybraných států Pokud se podíváme do evropského prostoru, zjistíme, že výslovná zmínka o ochraně výsledků tvůrčí duševní činnosti, která je zakotvena v již zmiňovaném čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je poměrně ojedinělá. Ze západoevropských států1316 má výslovnou úpravu práv duševního vlastnictví na ústavní úrovni pouze Portugalsko1317 a Švédsko.1318 Ze států střední 1316 Schack, 2013, s. 42, 43; Goldstein/Hugenholtz, 2010, s. 23, 24. 1317 V čl. 42 portugalské ústavy ze dne 2. 4. 1976 (Constituição da República Portuguesa) se uvádí: „(1) É livre a criação intelectual, artística e científica. (2) Esta liberdade compreende o direito à invenção, produção e divulgação da obra científica, literária ou artística, incluindo a protecção legal dos direitos de autor“ [přel.: „(1) Svoboda duchovní, umělecké a vědecké tvorby se zaručuje. (2) Tato svoboda zahrnuje právo vynalézat, vytvářet a publikovat vědecká, literární a umělecká díla, včetně právní ochrany autorských práv“]. 1318 Švédská ústava z roku 1974, ve znění novelizace z roku 2014 [Kungörelse om beslutad ny regeringsform Svensk författningssamling (1974:152); Ändrad: (2014:1385)], v čl. 2:16 stanoví: „Författare, konstnärer och fotografer äger rätt till sina verk enligt bestämmelser som meddelas i lag“ (přel.: „Autoři, umělci a fotografové mají právo, aby jejich díla byla chráněna v souladu s ustanoveními zákona“). 18 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti 325 a východní Evropy můžeme zmínit Slovensko.1319 Polská ústava, stejně jako čl. 14 německého Grundgesetz,1320 se o ochraně duševního vlastnictví výslovně nezmiňuje a zakotvuje obecnou ochranu majetku,1321 přičemž zvlášť upravuje ochranu osobnosti, svobodu umělecké a vědecké tvorby, včetně práva šířit umělecké a vědecké výsledky.1322 Na  uvedených příkladech vidíme, že  se  v  evropském prostoru s  výslovným ústavněprávním zakotvením duševně vlastnické ochrany setkáváme spíše výjimečně, případně je tato ochrana vyjádřena deklaratorním způsobem. Například i Listina základních práv a svobod Evropské unie vyhlášená v Nice dne 7. prosince 2000, která je na základě čl. 6 odst. 1 Lisabonské smlouvy právně závazná při interpretaci a aplikaci unijního práva,1323 zakotvuje pouze to, že  „duševní vlastnictví je  chráněno“ bez jakýchkoliv bližších 1319 Článek 43 odst. 1 Ústavy SR (zák. č. 460/1992 Zb.), ve znění pozdějších předpisů, stanoví: „(1) Sloboda vedeckého bádania a umenia sa zaručuje. Práva na výsledky tvorivej duševnej činnosti chráni zákon. (2) Právo prístupu ku kultúrnemu bohatstvu sa zaručuje za podmienok ustanovených zákonom“. 1320 Čl. 14 odst. 1 a 2 německého základního zákona (Grundgesetz) z roku 1949 v účinném znění stanoví: „(1) Das Eigentum und das Erbrecht werden gewährleistet. Inhalt und Schranken werden durch die Gesetze bestimmt. (2) Eigentum verpflichtet. Sein Gebrauch soll zugleich dem Wohle der Allgemeinheit dienen.“ [přel.: „(1) Ochrana vlastnictví a dědění se zaručuje. Jejich obsah a omezení jsou stanoveny zákonem. (2) Vlastnictví zavazuje. Jeho užívání má také sloužit společnému blahu“]. Schack uvádí, že autorská práva jsou v německém Základním zákoně (Grundgesetz) zmíněna pouze v souvislosti se zákonodárnými pravomocemi Spolku (čl. 73 odst. 1 bod 9: „Der  Bund hat die ausschließliche Gesetzgebung über […] den gewerblichen Rechtsschutz, das Urheberrecht und das Verlagsrecht“; přel. „Spolek má výlučnou zákonodárnou pravomoc ohledně […] ochrany průmyslových práv, autorského práva a práv nakladatelů“; Schack, 2013, s. 43). 1321 Čl. 64 odst. 1. Konstytucje Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997: „(1) Każdy ma prawo do własności, innych praw majątkowych oraz prawo dziedziczenia. (2) Własność, inne prawa majątkowe oraz prawo dziedziczenia podlegają równej dla wszystkich ochronie prawnej. (3) Własność może być ograniczona tylko w drodze ustawy i tylko w zakresie, w jakim nie narusza ona istoty prawa własności“ [přel.: „(1) Každý má právo na vlastnictví, jiná majetková práva a právo dědit. (2) Vlastnictví, jiná majetková práva a právo dědit podléhají stejné právní ochraně pro všechny. (3) Vlastnictví může být omezeno pouze zákonem a pouze v míře, která neporušuje podstatu vlastnického práva“]. 1322 „Każdemu zapewnia się wolność twórczości artystycznej, badań naukowych oraz ogłaszania ich wyników, wolność nauczania, a także wolność korzystania z dóbr kultury“ (přel.: „Každému je zaručena svoboda umělecké tvorby, vědeckého výzkumu a šíření jeho výsledků, svoboda učení a svoboda užívání kulturních statků“; čl. 73 Konstytucje Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997). 1323 Listina základních práv Evropské unie má na základě čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy ode dne vstupu Lisabonské smlouvy v platnost stejnou právní sílu jako Smlouva o Evropské unii. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 326 podrobností ohledně způsobu či formy ochrany.1324 Určitá výkladová vodítka ohledně čl. 17 Listiny základních práv a svobod Evropské unie vyplývají z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Scarlet Extended, v němž Soudní dvůr EU dovodil, že „čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie sice zakotvuje ochranu práv duševního vlastnictví, nicméně z tohoto ustanovení ani z judikatury nijak neplyne, že by takové právo bylo nedotknutelné, a že by tudíž měla být zajištěna jeho absolutní ochrana“.1325 V dané souvislosti poukázal Soudní dvůr EU na své dřívější rozhodnutí ve věci Promusicae,1326 z něhož vyplývá požadavek poměřování práv duševního vlastnictví s  jinými základními právy. V unijním právu je tedy ochrana duševního vlastnictví zakotvená v čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv EU pojímána spíše jako obecný „mozaikovitý princip“ (k tomuto termínu viz dále), který je výsledkem působení jiných principů unijního práva.1327 Za zmínku na okraj stojí, že ve Spojených státech amerických je sice ochrana duševního vlastnictví rovněž obsažena přímo v Ústavě z roku 1789, nicméně zákonodárce ji v duchu Jeffersonových utilitaristických teorií odmítl pojímat 1324 Přílišnou stručnost vytýká čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie Geiger (Geiger, 2006, s. 376), který uvádí, že dané ustanovení vůbec nehovoří o nositelích práv, ani o tom, že ochrana za stanovených podmínek přísluší každému. Formulace „duševní vlastnictví je chráněno“ tak umožňuje i vytváření společenských forem vlastnictví postavených na kolektivním rozhodování. Podobně kritický je i Dietz, který dokonce označuje ustanovení čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie za obsahově prázdné, jelikož z něj nelze dovodit, na jakých základech má být ochrana poskytována, na jak dlouhou dobu, kterým subjektům a ve vztahu k jakým nehmotným statkům (Dietz, 2006, s. 8). Pila s Torremansem nicméně poukazují na to, že stručnost tohoto ustanovení představuje spíše výhodu a umožňuje, aby se orgány, jež aplikují unijní právo (zejména Soudní dvůr EU), nezaměřovaly příliš na to, jaké jsou filosofické základy unijní ochrany duševního vlastnictví, ale na to, aby s využitím pluralistických přístupů, které jsou příznačné pro unijní legislativu (Pila, 2014, s. 181 a násl; obdobně viz Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 53), mohla být práva duševního vlastnictví poměřována s jinými principy, jako jsou například svoboda projevu, zákaz diskriminace či volný pohyb zboží (Pila/Torremans, 2016, s. 23). 1325 Rozsudek SDEU ve věci Scarlet Extended SA proti Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs SCRL (SABAM), C-70/10, bod 43. 1326 Rozsudek SDEU ve  věci Productores de  Música de  España (Promusicae) proti Telefónica de España SAU (C-275/06), body 62 až 68. 1327 Rozsudek SDEU ve věci Laserdisken ApS proti Kulturministeriet (C-479/04), bod 65. 18 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti 327 jakožto lidské právo odvozené od osobnosti tvůrce/vynálezce,1328 a namísto toho zakotvil pravomoc Kongresu „podporovat vědecký pokrok a užitečné umění tím, že zajistí autorům a vynálezcům na určitou dobu výhradní právo k jejich dílům a vynálezům“.1329 Americký utilitaristický přístup se projevuje v tom, že zákonodárce by měl při vytváření duševně vlastnických monopolů zohledňovat skutečnost, že mohou sloužit pouze k rozvoji vědy a umění, a současně musí být práva časově omezena tak, aby další generace měly přístup k již vytvořenému kulturnímu a vědeckému obsahu.1330 1328 Jefferson výslovně odmítal přirozenoprávní teorii duševního vlastnictví a zdůrazňoval hlavně sociální a ekonomický význam ochrany duševního vlastnictví. Podle jeho názoru absolutní práva duševního vlastnictví nejsou přirozenými právy, která vyplývají z tvůrčí duševní činnosti (the monopoly is not designed to secure to the inventor his natural right in his discoveries). Jde o odměnu za to, že tvůrce přinesl společnosti nový výsledek (it was a reward to bring forth new knowledge). Jefferson pojímal nehmotné statky nikoliv jako výtvory, které odráží osobnost svého tvůrce, ale jako myšlenky, které jsou určeny k obecnému šíření. Můžeme opět zmínit Jeffersonův příměr, v němž vynálezecké myšlenky přirovnává ke svíčce, od níž jsou zapalována světla ostatních bez toho, že by došlo k újmě prvotního vynálezce („He who receives an idea from me, receives instruction himself without lessening mine; as he who lights his taper at mine, receives light without darkening me“; Jefferson, 1813, s. 383). Z tohoto důvodu také ve Spojených státech amerických není právní režim ochrany nehmotných statků rovnocenný s ochranou práv ke statkům hmotným (Baldwin, 2016, s. 64, 71; Boyle, 2008, s. 29 a násl.). 1329 „The Congress shall have Power […] to promote the Progress of  Science and useful Arts, by securing for limited Times to Authors and Inventors the exclusive Right to their respective Writings and Discoveries“ (čl. 8 Ústavy Spojených států amerických). Viz též Goldstein, 2003, s. 6, 9 a násl. V klasickém chápání americké doktríny, oproti kontinentálním systémům postaveným na droit d’auteur, neslouží autorské právo primárně k ochraně individuálních majetkových či nemajetkových zájmů autora, ale spíše k realizaci obecného zájmu na podpoře vědy a umění (Stang, 2011, s. 56; Goldhammer, 2012, s. 8, 32; Hughes, 2005, s. 997, 1047; Baldwin, 2016, s. 69 a násl.; Moore, 2003, s. 191, 200). Ochrana autorských práv figuruje jen jako prostředek k dosažení tohoto cíle. Ve Spojených státech amerických je hlavním účelem autorského práva vytvoření inovačního systému, který povede k rozvoji umělecké a vědecké tvorby s tím, že je autorům poskytována časově omezená ochrana. Tím mají být autoři motivováni k tomu, aby vytvářeli a šířili nová díla. Výhradní autorská práva potom mají přinést svému tvůrci možnost úhrady nákladů, které vynaložil na vznik a šíření díla (Baldwin, 2016, s. 16; Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 53; Goldstein, 2003, s. 9, 30). Hlavní funkcí, kterou autorské právo v americkém systému plní, je funkce motivační (incentive function; Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 50; Stang, 2011, s. 57, Goldhammer, 2012, s. 133, 135; Merges, 2011, s. 134, 246; Bently/Sherman, 2014, s. 37). Jedná se o funkci, kterou přinesl již britský Statute of  Anne z roku 1709, z jehož koncepce americké autorské právo vychází (Ginsburg, A Tale of two copyrights, 1990, s. 998, 1003). 1330 Dietz, 2006, s. 3; Ginsburg, A tale of two copyrights, 1990, s. 999; Boyle, 2008, s. 19. Ke kritice rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Eldred v. Ashcroft, 537 U.S. 186 (2003), které retrospektivně „posvětilo“ prodloužení doby ochrany provedené Copyright Term Extension – Sonny Bono Copyright Term Extension Act i u těch děl, která již byla volná, srov. Peukert, 2012, s. 84; Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 32; Boyle, 2008, s. 147; Prchal, 2016, s. 76. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 328 18.2 Ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti v čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Pokud se vrátíme zpět k české právní úpravě, vidíme, že se čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a  svobod výslovně vztahuje pouze na  ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti, nikoliv na práva na označení, jako jsou ochranné známky, označení původu, zeměpisná označení, tradiční zaručené speciality či obchodní firma. Telec se v dané souvislosti zamýšlí nad tím, zda ustanovení čl. 34 odst. 1 v Listině základních práv a svobod není vlastně nadbytečné, neboť ochrana majetku, která tvoří ústavněprávní základ ochrany majetkových práv duševního vlastnictví, je  zakotvena v  čl.  11 Listiny základních práv a  svobod, ochranu osobnosti, která stojí v pozadí ochrany osobnostních práv duševního vlastnictví, potom nacházíme v čl. 10 Listiny základních práv a svo- bod.1331 Důvodem ochrany tvůrčích práv duševního vlastnictví v čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je dle Telce nicméně zakotvení těchto práv v mezinárodních lidskoprávních dokumentech, které tvoří součást českého ústavního pořádku.1332 Kromě toho dodává, že čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod představuje ústavní příkaz daný zákonodárci, aby práva k výsledkům tvůrčí činnosti byla chráněna.1333 Podobný závěr přejímá i Šimáčková, když zdůrazňuje povinnost interpretovat čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v souladu s mezinárodněprávními závazky, které má Česká republika, a to jak ve vztahu k mezinárodním smlouvám „lidskoprávním“, tak k „obyčejným“ mezinárodním smlouvám o ochraně autorských práv a práv s autorským právem souvise- jících.1334 Šimáčková dále dodává, že „samostatné zakotvení […] kulturního práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti vychází z chápání lidské kultury jako svébytné hodnotové kategorie, klade hodnotový důraz na tvořivost lidského ducha a naplňuje mezinárodní závazky“.1335 K možnosti přímého použití čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod potom dodává, že ačkoliv je právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zařazováno mezi kulturní práva, je třeba přihlížet k tomu, 1331 Telec, 2002, s. 72. 1332 Telec In: Ganea/Heath/Schricker, 2001, s. 72. 1333 Telec, 2002, s. 70. 1334 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 691. 1335 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 690. 18 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti 329 že čl. 34 není obsažen ve výčtu článků uvedených v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se jej lze dovolávat přímo. Podobně jako Telec, dospívá i Šimáčková k závěru, že formulaci, která je použita v čl. 34 odst. 1 („jsou chráněna zákonem“), nelze chápat jako zúžení ústavní ochrany jen na  právní úpravu obsaženou v  zákonech, ale  jako legislativní příkaz ochrany.1336 Co se týče obsahové stránky, pojímá Šimáčková čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nejen jako konkretizaci ochrany majetku zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod,1337 ale také jako průmět ochrany osobnosti (čl. 10) a v některých situacích i svobody myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15) nebo svobody projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).1338 Uvedený závěr považujeme za správný. Zúžené pojímání, které by z čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dělalo pouhý průmět čl. 11 Listiny základních práv a  svobod, by  nebylo souladné s  mezinárodněprávními závazky České republiky, konkrétně s čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v němž je upravena ochrana „morálních [správně osobnostních] a materiálních zájmů, které vyplývají z vědecké, literární nebo umělecké tvorby“ (k tomu viz dále). Ve skutečnosti je tak nezbytné (a Ústavní soud to ve svých nálezech činí) poměřovat kolidující principy1339 a aplikovat čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom směru, že jde o průnik různých článků Listiny základních práv a svobod. Samostatná aplikovatelnost čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a  svobod je  sice možná,1340 nicméně, podobně jako činí Soudní dvůr EU ve vztahu k čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv EU,1341 1336 Ibid. Shodně viz Telec, 2002, s. 70. 1337 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, 691, 695. Obdobně viz  nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2186/14, bod 16. 1338 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 690. 1339 Viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16. 1340 Kromě již uvedeného nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14 Ústavní soud připouští přímou aplikaci čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v usneseních, v nichž se zabývá rozhraničením mezi soukromým a veřejným právem z hlediska soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 32/09, bod 22). 1341 Srov. rozsudky SDEU ve věcech Scarlet Extended SA proti Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs SCRL (SABAM), C-70/10, bod 44; Productores de Música de España (Promusicae) proti Telefónica de España SAU (C-275/06), bod 65; Laserdisken ApS proti Kulturministeriet (C-479/04), bod 65. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 330 jedná se u čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spíše o zakotvení jakéhosi „mozaikovitého“ principu, do něhož se v konkrétních případech promítá ústavně zaručená ochrana majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), ochrana osobnosti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod), svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) či svoboda projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). S ohledem na to, že čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ukládá zákonodárci, aby chránil výsledky tvůrčí duševní činnosti, jedná se z hlediska autorskoprávně volné složky díla o ustanovení, které zjevně směřuje k limitaci obecné svobody jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) ve prospěch statků, které patří jedné či vícero osobám (Güter gehören einer oder mehreren Personen).1342 Z výše uvedených názorů právní doktríny a judikatury Ústavního soudu lze usuzovat, že čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je primárně postaven na individualistickém pojetí, a proto je vyloučeno, aby byl aplikován na tzv. kolektivní statky. Oproti tomu čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jenž hovoří o právu na přístup ke kulturnímu bohatství za podmínek, které stanoví zákon, ochranu kolektivních statků umožňuje. Na tomto místě dodejme, že ochrana kolektivních statků předpokládá tvorbu kolektivní vůle, a tudíž se jedná o odlišný princip, než na kterém je obecně postavena public domain (viz kapitola 12 a 21.4). 18.3 Interpretace čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve světle mezinárodních lidskoprávních dokumentů Ustanovení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je odrazem úpravy obsažené v řadě mezinárodních lidskoprávních dokumentů. Z historického hlediska musíme připomenout především Všeobecnou deklaraci lidských práv, která v čl. 27 odst. 2 konstatovala, že „každý má právo na ochranu morálních 1342 Peukert, 2012, s. 50. 18 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti 331 a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby“.1343 Již z prvního mezinárodního lidskoprávního dokumentu je zřejmé, že jeho tvůrci považovali za nezbytné upravit režim ochrany výsledků tvůrčí činnosti, přičemž tato ochrana má primárně sloužit k uspokojování osobnostních zájmů autora (k tomu viz dále). Ochranu výsledků vědecké, umělecké a technické tvorby nacházíme také v čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ten, podobně jako čl. 27 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, deklaruje, že smluvní strany paktu „uznávají právo každého […] požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby“. Oproti Všeobecné deklaraci lidských práv se  nicméně u  Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech jedná o závazný pramen mezinárodního práva, který má  nejen mezinárodněprávní závaznost, ale na základě čl. 10 Ústavy ČR byl rovněž inkorporován do českého právního řádu1344 a navíc tvoří součást ústavního pořádku ve smyslu čl. 112 odst. 1 Ústavy ČR ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR.1345 1343 Zvláštní zakotvení ochrany morálních, resp. osobnostních zájmů autora je důsledkem požadavků francouzské delegace, která v souladu s francouzským přístupem k ochraně osobnostních práv (droit moral) požadovala, aby Všeobecná deklarace lidských práv, podobně jako čl.  6bis Bernské úmluvy, obsahovala přímou ochranu osobnostních práv autora, nejen jeho zájmů (Morsink, 1999, s. 220). Hlasování v přípravném výboru (Preparatory Committee) nakonec ovlivnily hlasy latinskoamerických států, které sice byly smluvními stranami Bernské úmluvy a postavily se v daném ohledu na stranu Francie, nicméně požadavek na ochranu „osobnostních práv“ byl na základě jejich podnětu z textu vypuštěn a čl. 27 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv zakotvuje pouze ochranu „morálních (tj. osobnostních) a materiálních zájmů“ tvůrce (Morsink, 1999, s. 222). 1344 Právní řád státu se skládá z vnitrostátních předpisů, inkorporovaných mezinárodních smluv (Malenovský, 2008, s. 430 až 435), a také z pravidel, která řeší koexistenci vnitrostátního a  mezinárodního práva. Inkorporované mezinárodní smlouvy zůstávají při procesu inkorporace pramenem mezinárodního práva a nadále mají mezinárodněprávní povahu, což se projevuje v posuzování jejich závaznosti pro daný stát (například co do uplatněných výhrad, platnosti atd.) či ohledně jejich výkladu. Na základě inkorporace je mezinárodním smlouvám pouze propůjčována vnitrostátní obecná závaznost. 1345 U tzv. zvláštní kategorie mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění čl. 10 Ústavy ČR, jež bylo účinné do 31. května 2002, je třeba zmínit, že dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 je nezbytné pod pojem ústavního pořádku podřadit nejen soubor právních předpisů vyplývajících z čl. 112 odst. 1 Ústavy ČR, nýbrž, se zohledněním čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, také „ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách“. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách tak představují i nadále referenční rámec pro abstraktní i konkrétní kontrolu norem prováděnou Ústavním soudem či obecnými soudy dle čl. 95 Ústavy ČR. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 výslovně uvedl, že „žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod“ (viz např. Pospíšil, 2017, s. 2). Ohledně shrnutí názorů, které nabízejí kritickou reflexi tohoto nálezu, viz Molek In: Bahýľová, 2010, s. 189 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 332 Mezinárodní pakt o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech dále hraje roli i  při interpretaci mezinárodních smluv, jako je  například Dohoda TRIPS, která v čl. 9 odst. 2 zakotvuje již několikrát zmiňovanou idea-expression dichotomy. Vídeňská úmluva o smluvním právu totiž stanoví, že mezinárodní smlouva „musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy“ (čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu). Následně Vídeňská úmluva o smluvním právu ohledně výkladu zakotvuje, že „spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel […] na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami“ (čl. 31 odst. 3 písm.  c) Vídeňské úmluvy o  smluvním právu). Minimálně v  Evropském prostoru, kde je naprostá většina států smluvními stranami Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (na rozdíl od USA, které tento pakt sice podepsaly, ale neratifikovaly), je nutné Dohodu TRIPS vykládat v souladu se závazky, které dotčeným smluvním stranám vyplývají z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Při výkladu a aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech bychom potom měli mít na zřeteli, že toto ustanovení se primárně vztahuje k ochraně zájmů autorů, tedy osob, které mají osobnostní vztah ke  svému výtvoru, nikoliv k  ochraně zájmů odvozených nositelů práv, jako jsou zaměstnavatelé nebo nabyvatelé licence. Zřetelně to akcentuje Komentář č. 17 Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva [Committee on Economic, Social and Cultural Rights (CESCR)],1346 když uvádí, že je rozdíl mezi závazky, které smluvním stranám vyplývají z čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a mezi majetkovými právy duševního vlastnictví. Výbor uvádí, že zatímco majetková práva duševního vlastnictví mohou sloužit také k ochraně investic, stejně jako zájmů hospodářských subjektů či korporací (intellectual property regimes primarily protect business and corporate interests and investments), a  mohou být převoditelná, lidská práva jsou ze své povahy nezadatelná a nezcizitelná, vycházejí z jedinečnosti lidské osobnosti a chrání její osobnostní zájmy. Hlavním účelem čl. 15 odst. 1 1346 General Comment No. 17 (Art. 15 para 1c) of  the Covenant E/C.12/GC/17 (21 November 2005), body 1 a 2. 18 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti 333 písm.  c) Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech je „deklarovat bytostně osobnostní charakter každého výtvoru lidské mysli a následný trvalý vztah mezi tvůrcem a jeho výtvorem“.1347 Přestože tedy například ze samotné Dohody TRIPS nevyplývají žádná osobnostní práva (čl. 9 odst. 1 Dohody TRIPS), mezi těmi smluvními stranami Dohody TRIPS, které jsou současně smluvními stranami Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, by měl mít přednost takový výklad, který akcentuje osobnostní pojetí tvůrčích práv duševního vlastnictví. Majetkové zájmy autora potom mají primárně spočívat v uspokojování jeho základních hospodářských potřeb, jak vyplývá z čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu).1348 Z výše uvedeného můžeme usuzovat, že i čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by měl být vykládán v souladu s osobnostním pojetím ochrany výsledků tvůrčí činnosti. Jestliže tedy například Šimáčková uvádí, že „přes systematické zařazení mezi kulturní práva je třeba právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti vnímat i jako konkretizaci ochrany majetku a vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny“, je tento závěr částečně správný (s ohledem na povahu čl. 34 odst. 1 jakožto „mozaikovitého článku“), nicméně je třeba zdůrazňovat primárně osobnostní rozměr autorskoprávní ochrany. Jak již bylo uvedeno, český překlad „morálních zájmů“ (moral interests) není nejšťastnější a mělo by se hovořit o ochraně „zájmů osobnostních“. 1347 „Their intention was to proclaim the intrinsically personal character of  every creation of  the human mind and the ensuing durable link between creators and their creations“ (General Comment No. 17 (Art. 15 para 1c) of the Covenant E/C.12/GC/17, bod 12). Komentář č. 17 Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva výslovně odmítá tezi, aby se kulturní lidská práva vztahovala na právnické osoby („Under the existing international treaty protection regimes, legal entities are included among the holders of  intellectual property rights. However, as noted above, their entitlements, because of  their different nature, are not protected at the level of  human rights“; přel. „V souladu se stávajícími mezinárodními smlouvami jsou právnické osoby zahrnovány do kategorie nositelů práv duševního vlastnictví. Nicméně, jak bylo uvedeno, jejich nároky, protože mají odlišnou povahu, nejsou chráněny na lidskoprávní úrovni“; Ibid., bod 7). 1348 General Comment No. 17 (Art. 15 para 1c) of  the Covenant E/C.12/GC/17 (21 November 2005), bod 15. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 334 18.4 Dílčí shrnutí Ustanovení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod slouží k omezení obecné svobody jednání, neboť z něj vyplývá ústavněprávní příkaz, aby zákonodárce chránil výsledky tvůrčí duševní činnosti zákonem. Při mezinárodním srovnání vidíme, že  výslovné ústavněprávní zakotvení ochrany výsledků tvůrčí duševní činnosti je spíše ojedinělé (z evropských států má výslovnou zmínku o ochraně tvůrčích práv duševního vlastnictví kromě České republiky pouze Portugalsko, Švédsko a  Slovensko). Ustanovení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které je ve smyslu čl. 41 Listiny základních práv a svobod přímo aplikovatelné, umožňuje, aby zákonodárce alokoval práva k nehmotným statkům ve prospěch jedné či několika osob a aby z obecných statků učinil na základě právní regulace statky soukromé. Čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je primárně postaven na individualistickém pojetí, a proto je vyloučeno, aby byl aplikován na tzv. kolektivní statky. Oproti tomu čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jenž hovoří o právu na přístup ke kulturnímu bohatství za podmínek, které stanoví zákon, ochranu kolektivních statků umožňuje. Ustanovení čl.  34 odst.  1 Listiny základních práv a  svobod by  mělo být vykládáno v  souladu s  mezinárodněprávními závazky České republiky. V dané souvislosti je třeba přihlížet k tomu, že hlavním účelem čl. 15 odst. 1 písm.  c) Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech, který hovoří o  právu každého „požívat ochrany morálních [správně osobnostních] a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby“, je ochrana osobnostních zájmů autorů. Ti totiž mají, na rozdíl od odvozených nositelů práv, jako jsou zaměstnavatelé nebo nabyvatelé licence, k dílu osobní vztah. Zatímco práva odvozených nositelů jsou primárně majetková a také převoditelná, základní lidská práva, která se vztahují k výsledkům vědecké a umělecké tvorby, jsou nezadatelná a nezcizitelná. Podobně jako tomu je u čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, mělo by být i ustanovení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod primárně vykládáno v kontextu osobnostní, nikoliv utilitaristické teorie ochrany duševního vlastnictví. 18 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti 335 Do rozsahu ochrany výsledků tvůrčí duševní činnosti se promítají různá ustanovení Listiny základních práv a svobod, jako je například ochrana majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), ochrana osobnosti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod), svoboda myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15), nebo svoboda projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ustanovení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod potom představuje jistý průsečík všech těchto kolidujících práv a je třeba jej považovat za „mozaikovitý princip“. 337 19 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA A OCHRANA OSOBNOSTI V předcházející kapitole jsme uvedli, jakým způsobem je obecná svoboda jednání omezována prostřednictvím ústavního příkazu k ochraně výsledků tvůrčí duševní činnosti, který vyplývá z  čl.  34  odst.  1 Listiny základních práv a svobod. V dané souvislosti jsme nicméně dospěli k závěru, že toto ustanovení je  v  jistém slova smyslu „mozaikovitým principem“, do  nějž se promítá nejen ochrana majetku zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jak bývá nejčastěji dovozováno, ale především ochrana osobnosti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Ta potom představuje primární zdroj omezení obecné svobody jednání, podobně jako je tomu u nehmotných statků chráněných všeobecnými osobnostními právy. V této kapitole se proto pokusíme rozebrat případy, kdy ochrana osobnosti vede k omezení obecného užívání výsledků tvůrčí duševní činnosti, zejména pokud se jedná o citování vědeckých myšlenek nebo užívání těch výtvorů a jejich částí, které se uskutečňuje v rámci výjimkové public domain. 19.1 Ochrana osobnosti v mezinárodních lidskoprávních dokumentech Je zajímavé, že  ústavněprávní ochraně osobnostních práv autora není v odborné literatuře věnována taková pozornost, jako ochraně práv majet- kových.1349 Přitom v kontinentální Evropě je autorskoprávní ochrana tradičně na osobnostních právech autora postavena. Byly to právě státy jako Francie či Německo, které, v duchu svých historických autorskoprávních tradic,1350 během Římské revizní konference konané v roce 1928 prosazovaly zakotvení osobnostních práv autora do čl. 6bis Bernské úmluvy.1351 1349 Srov. Telec, Některé základní a obecné otázky českého autorského práva 2. část., 2001, s. 61 a násl.; Dietz, 2006, s. 7; Drahos, 1999, s. 358; Geiger/Izyumenko, 2014, s. 332. 1350 Kant (Von der Unrechtmäßigkeit des Büchernachdruks, 1785); Fichte (Beweis der Unrechtmäßigkeit des Büchernachdruks, 1793), Diderot (Lettre sur le commerce des livres, 1763), Condorcet (Fragment sur la liberte de la presse, 1776). 1351 Strömholm In: Ulmer/Schricker, 2007, s. 25; Rigamonti, 2006, s. 357; Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010, s. 211; Sundara Rajan, 2011, s. 239 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 338 Jak již bylo uvedeno v  kapitole  18.3, zmínku o  ochraně „morálních“ zájmů autorů a výkonných umělců nacházíme také v čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech, jenž uznává právo každého požívat ochrany „morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z  jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby“. Toto ustanovení primárně sleduje ochranu nemajetkových, tj.  osobnostních zájmů autora. Anglický termín moral by proto měl být překládán nikoliv jako „morální“, ale „osobnostní“. Hlavním účelem čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech je „deklarovat bytostně osobnostní charakter každého výtvoru lidské mysli a následný trvalý vztah mezi tvůrci a jejich výtvory“.1352 V evropském prostoru ochranu osobnosti upravuje čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zajišťuje právo každého na  „respektování svého soukromého a  rodinného života, obydlí a  korespondence“. Tento článek je inspirován čl. 12 Všeobecné deklarace lidských práv1353 a zakotvuje právo každého na ochranu fyzické i osobní integrity, 1352 „Their intention was to proclaim the intrinsically personal character of  every creation of  the human mind and the ensuing durable link between creators and their creations“. Srov. General Comment No. 17 (Art. 15 para 1c) of the Covenant E/C.12/GC/17 (21 November 2005), bod 12. 1353 „Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům“ (čl. 12 Všeobecné deklarace lidských práv). Morsink uvádí, že článek 12 Všeobecné deklarace lidských práv má, oproti ostatním článkům, odlišnou textaci. Začíná totiž nikoliv obvyklými slovy, že „každý má právo“, ale naopak negativním výčtem, který vymezuje autonomní sféru jednotlivce. Druhá věta potom určuje pozitivní ochranu autonomní sféry (Morsink, 1999, s. 134). Dále Morsink popisuje, že v průběhu přípravy čl. 12 docházelo mezi státy, které se podílely na formulaci Všeobecné deklarace lidských práv, ke sporům ohledně slova svévolný (arbitrary). Některé státy, jako byly Sovětský svaz či Saudská Arábie, jej navrhovaly nahradit termínem nezákonný zásah (illegitimate), jiné státy, jako například Panama, v přípravném výboru (Drafting Committee) navrhovaly, aby byl použit pojem neodůvodněný (unreasonable). Konečné znění díky vyjednávacím schopnostem Johna P. Humphreye obsahuje slovo „svévolný“, a umožňuje tak hodnotit i případné zákonné zásahy do práva na ochranu soukromí a rodinného života jako projevy svévole. Současně došlo v konečném znění k odlišení mezi zasahováním do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence, a mezi útoky na čest a pověst, u nichž již adjektivum „svévolný“, které se vztahuje primárně k jednání orgánů veřejné moci, použito není (Morsink, 1999, s. 138). 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 339 právo na soukromí či sebeurčení, které působí nejen vůči státu,1354 ale i vůči ostatním subjektům.1355 Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře dovodil, že „soukromý život“ je široký pojem zahrnující oblast osobní autonomie, v rámci které každý může svobodně usilovat o rozvoj a naplnění své osobnosti a založit a rozvíjet vztahy s jinými osobami a vnějším světem.1356 Pokud jde o „soukromý život“, zahrnuje čl. 8 ochranu osobní autonomie a kvality života,1357 stejně jako ochranu fyzické, psychologické i  morální integrity člověka.1358 Pod rozsah ochrany osobnosti spadají nejen negativní povinnosti státu, které spočívají v nezasahování do autonomní sféry jednotlivce, ale také pozitivní povinnosti státu směřující k ochraně autonomní sféry.1359 Podle judikatury Evropského soudu pro  lidská práva zahrnuje právo na ochranu soukromého života nejen ochranu „vnitřního kruhu“, kde jedinec může žít dle své volby svůj vlastní osobní život a vyloučit z něj celý 1354 Schabas uvádí, že v průběhu přípravných prací na Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod přišla britská delegace s návrhem, aby byla do čl. 8 odst. 1 doplněna slova „má právo na ochranu před zásahem veřejné moci“ do svého soukromí, rodiny, obydlí a korespondence („Everyone shall have the right to freedom from governmental interference with his privacy, family, house or correspondence“). Přidáním slov „governmental interference“ by  došlo k  významovému posunu, neboť takové znění by  znemožňovalo aplikovat čl. 8 odst. 1 v horizontálních vztazích a současně by to neumožnilo dovodit pozitivní povinnosti státu ve vztahu k ochraně soukromého a rodinného života. Následná úprava provedená přípravným výborem (Drafting Committee), díky níž se slova o zásahu veřejné moci dostala až  do  limitačního odstavce („Státní orgán nemůže do  výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“), umožnila, aby se ochrana soukromého a rodinného života aplikovala i v horizontálních vztazích. Kromě toho je možné vůči státu požadovat i aktivní konání spočívající v ochraně osobnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Marckx proti Belgii, číslo stížnosti 6833/74). Srov. Schabas, 2015, s. 364–365. Obdobně viz Kratochvíl In: Kmec, 2012, s. 884. 1355 Schabas, 2015, 368; Kratochvíl In: Kmec, 2012, s. 868. 1356 Rozsudky ESLP ve věcech Svědkové Jehovovi proti Ruské federaci, číslo stížnosti 302/02, bod  117; Pretty proti Spojenému království, číslo stížnosti 2346/02, bod  61; Friedl proti Rakousku, číslo stížnosti 15225/89, bod 44. 1357 Rozsudky ESLP ve věci Pretty proti Spojenému království, číslo stížnosti 2346/02, body 61 a 65; Christine Goodwin proti Spojenému království, číslo stížnosti 28957/95, bod 90. 1358 Rozsudky ESLP ve věcech Söderman proti Švédsku, číslo stížnosti 5786/08, bod 40; Von Hannover proti Německu, číslo stížnosti 40660/08 a 60641/08, bod 95. 1359 Rozsudky ESLP ve věcech Đurđević proti Chorvatsku, číslo stížnosti 52442/09, bod 107; D.P. a J.C. proti Spojenému království, číslo stížnosti 38719/97, bod 118; Bevacqua a S. proti Bulharsku, číslo stížnosti 71127/01, bod 65. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 340 vnější svět, který není zahrnut do této volby, ale i právo vytvářet a rozvíjet vztahy s jinými osobami a vnějším světem.1360 Ochrana osobní autonomie ve smyslu „práva na sebeurčení“ vlastní identity se potom vztahuje na různé oblasti lidské osobnosti, jako je jméno či podo- bizna.1361 Podobně i způsob oblékání a jiné osobité prvky, které ovlivňují vzhled člověka, jsou věcí, která spadá pod ochranu soukromého života. Podle Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva patří osobní preference, které ovlivňují vzhled člověka na veřejnosti nebo v soukromí, mezi vyjádření lidské osobnosti, a proto spadají pod právo na ochranu soukromého živo- ta.1362 Ochrana se také vztahuje na shromažďování údajů o lidském soukro- mí.1363 Přestože tak Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, oproti čl. 12 Všeobecné deklarace lidských práv, výslovně nestanoví, vztahuje se ochrana soukromého života i na ochranu lidské cti a pověsti,1364 přičemž Evropský soud pro lidská práva dovodil, že tato ochrana zahrnuje i pozitivní povinnosti státu1365 spočívající v ochraně daného práva. 19.2 Ochrana osobnosti v Listině základních práv a svobod Na ústavní úrovni je ochrana osobnosti upravena především v čl. 10 Listiny základních práv a svobod,1366 který, oproti čl. 8 Evropské úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, rozlišuje mezi ochranou lidské cti, pověsti, a jména [„(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“], ochranou před zasahováním do soukromého a rodinného života [„(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života“)], a konečně ochranou informačního sebeurčení [„(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, 1360 Rozsudek ESLP ve věci Shimovolos proti Ruské federaci, číslo stížnosti 30194/09, bod 64. 1361 Rozsudky ESLP ve  věcech Aksu proti Turecku, číslo stížnosti 4149/04 a  41029/04, bod 58; Reklos a Davourlis proti Řecku, číslo stížnosti 1234/05, bod 40. 1362 Rozsudek ESLP ve věci S.A.S. proti Francii, číslo stížnosti 43835/11, bod 107. 1363 Rozsudky ESLP ve věcech Amann proti Švýcarsku, číslo stížnosti 27798/95, body 65, 69 až 70; S. a Marper proti Spojenému království, číslo stížnosti 30562/04 a 30566/04, bod 67; Khelili proti Švýcarsku, číslo stížnosti 16188/07, bod 55. 1364 Rozsudek ESLP ve věci Chauvy a další proti Francii, číslo stížnosti 64915/01, bod 70. 1365 Rozsudek ESLP ve věci Pfeifer proti Rakousku, číslo stížnosti 12556/03, bod 37. 1366 Tato obecná ochrana osobnosti je doplňována dalšími základními právy, jako je ochrana nedotknutelnosti obydlí (čl. 12), listovního tajemství či tajemství přepravovaných zpráv (čl. 13 Listiny základních práv a svobod). Srov. Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 282. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 341 zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“]. Současně je toto ustanovení doplněno o čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo na  nedotknutelnost osoby a  jejího soukromí („Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem“). Langášek uvádí, že výslovná úprava „nedotknutelnosti osoby“ nemá doslovný protějšek v jiných základních lidskoprávních dokumentech a že systematika Listiny základních práv a svobod je v tomto ohledu ne příliš promyš- lená.1367 Dodává, že „nedotknutelnost osoby“ v kontextu úpravy obsažené v čl. 8 získala v Listině základních práv a svobod především charakter práva na zachování tělesné a duševní integrity, tj. vyjádření nepřípustnosti jakýchkoli nedobrovolných zásahů do  tělesné schránky člověka a  jeho vědomí. Nedotknutelnost osoby, dle jeho názoru, představuje konkretizaci obecného principu ochrany lidské důstojnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) projevující se v tělesné a duševní sféře člověka.1368 Ochranu osobnosti potom upravuje zejména již zmiňovaný čl. 10 Listiny základních práv a svobod, jehož účelem je zajistit prostor pro rozvoj a realizaci osobnosti člověka.1369 Jedná se  o  možnost autonomně rozhodovat o svém osudu (right to be left alone), realizovat své představy o štěstí, uspořádání svých osobních vztahů, projevovat svou osobnost na soukromých i veřejných fórech (včetně sociálních sítí) apod. Wagnerová právo na respekt k lidské osobnosti a ochranu soukromého života rozděluje do  čtyř oblastí: (i) osobní soukromá sféra, (ii) rodinný život, (iii) soukromí v prostorové dimenzi (čl. 12 Listiny základních práv a svobod) a (iv) soukromí jako důvěrnost komunikace (čl. 13 Listiny základních práv a svobod).1370 Přestože je  ochrana osobnosti v  českém ústavním pořádku roztříštěna do  vícera článků, než jak ji  nacházíme upravenou v  Evropské úmluvě o  ochraně lidských práv a  základních svobod,1371 v  podstatných věcech 1367 Langášek In: Wagnerová, 2012, s. 186. 1368 Ibid. 1369 Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 281. 1370 Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 282. Obdobně viz Schabas, 2015, s. 369, 388, 399, 400. 1371 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/04, bod 56. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 342 se obě právní úpravy shodují. Evropský soud pro lidská práva (viz výše) totiž díky extenzivní interpretaci čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vytvořil prostor pro komplexní ochranu všech stránek lidské osobnosti.1372 V Listině základních práv a svobod je potom ochrana osobnostních statků jenom více diverzifikována. Čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a  svobod tak poskytují ochranu fyzickým, psychickým a morálním složkám lidské osobnosti,1373 lidské důstojnosti, cti a pověsti,1374 soukromí či informačnímu sebeurčení.1375 Čl. 12 a 13 Listiny základních práv a svobod potom poskytují ochranu právu na soukromí v jeho prostorové a komunikační dimenzi. Z hlediska našeho tématu je důležité, že ochrana osobnosti zahrnuje nejen ochranu vnitřního světa jednotlivce, ale také jeho projevy navenek, včetně nakládání s tzv. projevy osobní povahy,1376 mezi které tradičně patří autorská díla,1377 stejně jako vědecké myšlenky, poznatky, objevy apod., které sice mohou být individuální, ale autorskoprávní ochraně nepodléhají (§ 2 odst. 6 AutZ). 19.3 Vliv ústavněprávní ochrany osobnosti na autorskoprávně volnou složku díla 19.3.1 Osobnostní rozměr autorské tvorby Ústavněprávní ochrana osobnostních statků má  svůj výrazný dopad do oblasti autorskoprávně volné složky díla. Již jsme zmínili, že primárním účelem ochrany výsledků tvůrčí činnosti dle čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je ochrana osobnostních zájmů autorů/původců (viz kapitola 18.3), což vyplývá nejen z tradičního kontinentálního pojetí autorského práva, ale také z interpretace čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 1372 Kratochvíl In: Kmec, 2012, s. 867 a násl. 1373 Langášek In: Wagnerová, 2012, s. 186. 1374 Doležal, T./Doležal, A. In: Melzer/Tégl, 2013, s. 521. 1375 Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 284. 1376 Tůma In: Lavický, 2014, s. 445, 502 a násl.; Doležal, T./Doležal, A. In: Melzer/Tégl, 2013, s. 522. 1377 Knap In: Brügger, 1976, s. 23 a násl.; Knap, 1977, s. 103 a násl.; Telec, Některé základní a obecné otázky nového českého autorského práva, 2. část, 2001, s. 42; Telec/Tůma, 2007, s. 5. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 343 Zmiňme zde, že zakladatelem osobnostního pojetí autorských práv ve středoevropském prostoru byl Immanuel Kant, který ve svém díle Unrechtmäßigkeit des Büchernachdrucks1378 rozlišil mezi dílem jakožto hmotným předmětem (opus) a  mezi dílem jakožto projevem autorovy osobnosti (opera). K  prvnímu předmětu se dle Kanta vztahuje vlastnické právo (iura in rem), ke druhému se vztahují práva osobní (iura ad personam), neboť jde o výsledek, který má původ v autorově osobnostní sféře.1379 Na  Kantovy myšlenky ohledně externalizace autorovy vůle navázal Johann Gottlieb Fichte, který ve své práci Beweis der Unrechtmäßigkeit des Büchernachdrucks: Ein Räsonnement und eine Parabel nejen přispěl k osobnostnímu pojetí autorského práva, ale také položil základ pro odlišení mezi myšlenkou a jejím tvůrčím vyjádřením. Fichte, podobně jako Kant, rovněž rozlišoval mezi knihou jakožto předmětem vlastnického práva (das berduckte Papier) a jejím duševním rozměrem (sein Geistiges).1380 Dospěl přitom k  závěru, že  tento duševní rozměr, který vyjadřuje autorovu vnitřní vůli, se  vztahuje pouze ke vnějšímu zpracování určitých myšlenek, nikoliv k myšlenkám jako takovým. Na základě zveřejnění díla autor ztrácí kontrolu nad myšlenkami, které kniha obsahuje, ty se stávají obecným statkem a každý je může používat a spojovat se svými myšlenkami. To, co má původ v autorově osobnosti 1378 Kant, reprint 1987, s. 137–144. 1379 Kant se  zabýval tím, jak lze v  prostředí dosud nesjednoceného Německa čítajícího kolem 300 malých států zabránit šíření padělků děl, které byly v  německém jazyce vydány v jiném německém státě na základě tam přiznávaných panovnických privilegií. Pomůckou mu přitom bylo římské právo a jeho rozlišení mezi iura in rem a iura ad personam. Zatímco z hlediska ochrany vlastnického práva bylo rozmnožování a šíření cizích knih zcela v pořádku, Kant dospěl k závěru, že nemožnost prodeje je odvislá od autorovy osobnosti a jeho vnitřní vůle. Dle Kanta představuje kniha jednak hmotnou věc (Objekt) a jednak sdělení (Rede einer Person), které je určeno veřejnosti. Pokud pojímáme knihu pouze jako hmotný předmět, potom nám nikdo nemůže upírat právo na její kopírování, neboť se k ní vztahuje vlastnické právo a tato kniha „je naše“. Kniha je však více než pouhá „kniha“. Jedná se o externalizaci autorovy vůle, přičemž záleží pouze na jeho rozhodnutí, zda budou jeho myšlenky vůči veřejnosti vůbec komunikovány (tj. autor má právo rozhodnout o jejich zveřejnění), stejně jako na tom, prostřednictvím kterého vydavatele se tak stane. Vztah mezi autorem a vydavatelem knih je potom obdobný, jako vztah mezi autorem a mluvčím (botenähnliche Rolle des Verlegers). Z tohoto důvodu považoval Kant ty tiskaře, kteří vydávali díla jiných autorů bez jejich souhlasu, za neoprávněné prostředníky (mluvčí). Právo na ochranu proti tiskům, které byly vydány bez souhlasu autora, potom dovozoval z osobních práv, nikoliv z práv věcných (Kant, reprint 1987, s. 140). 1380 Fichte, 1793, s. 447. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 344 a k čemu se mají vztahovat osobnostní práva, je potom dle Fichteho vnější forma díla (blíže viz kapitola 13.3.1). Od poloviny 19. století se ve středoevropském prostoru pod vlivem německé doktríny rozvíjela osobnostní teorie autorskoprávní ochrany, která zdůrazňovala osobnostní zájmy autora, a to v jistém protikladu k angloamerickému pojetí autorského práva. Autorské právo chrání osobnostní vztah autora k jeho dílu, což se projevuje zejména v jeho právu rozhodnout o zveřejnění díla (§ 11 odst. 1 AutZ), v právu, aby autorovo jméno bylo spojováno s jeho výtvorem (§ 11 odst. 2 AutZ), a v právu na ochranu integrity díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Závěry německé doktríny do  české autorskoprávní teorie převzal i  Karel Knap, který se navzdory všudypřítomnému materialistickému pojetí v tehdejším socialistickém Československu snažil vybudovat autorskoprávní ochranu na osobnostním pojetí (Grundzüge der persönlichkeitsrechtlichen Theorie im sozialistischen Urheberrecht).1381 Knap uvádí, že „ontologické zkoumání podstaty díla jako předmětu ochrany autorských práv vede k závěru, že […] dílo je výsledkem individuální tvůrčí činnosti autora. Výsledný osobní vztah mezi autorem a jeho dílem určuje pojetí autorského díla jako předmětu právní regulace“.1382 Dále Knap dospívá k závěru, že autorské dílo je emanací lidské osobnosti.1383 Všechny autorskoprávně relevantní prvky tvůrčího výsledku jsou odvozené od autorovy osobnosti a ve svém souhrnu vytváří to, čemu se říká individualita v autorskoprávním smyslu, která je dle Knapa jedinečností ve smyslu neopakovatelnosti tvůrčího výsledku.1384 Na Knapa, co se týče osobnostního pojetí autorského práva, navázal Telec, který uvádí, že „povahově nikdy nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní 1381 Knap, 1977, s. 99 a násl. V české verzi Knap publikoval své myšlenky již v roce 1976 v článku Socialistická osobnostněprávní teorie autorského práva (Knap, Socialistická osobnostněprávní teorie, 1976, s. 23 a násl.). 1382 „Eine ontologische Untersuchung der Wesenszüge des Werkes als eines Gegenstandes des Urheberschutzes führt zu dem Ergebnis, daß […] das Werk Ergebnis einer individuellen, schöpferischen Urheberleistung ist. Durch das daraus zwischen dem Urheber und seinem Werk entstehende persönliche Band wird das Werk als Rechtsobjekt in einem entscheidenden Ausmaß bestimmt“ (Knap, 1977, s. 99). 1383 Knap, 1960, s. 14; Knap, Smluvní vztahy v autorském právu, 1967, s. 20; Knap, 1974, s. 26 a 32; Knap, 1977, s. 99, 106. 1384 Knap, 1974, s. 34; Knap In: Brügger, 1976, s. 121; Knap, 1977, s. 106. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 345 fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly, vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Často se  říká, že  se  jedná o  výron či  pečeť jeho osobnosti“.1385 U autorského díla tedy jde o takový tvůrčí projev, který odráží autorovu jedinečnost a mj. zahrnuje autorovy myšlenky, city, pohnutky, představy, schopnosti a dovednosti, tvůrčí talent, uměleckou genialitu apod. Podobně, jak to činil již Fichte, můžeme říci, že  autorské dílo je  externalizací autorovy vnitřní tvůrčí vůle.1386 19.3.2 Autorskoprávně volná složka díla a informační sebeurčení Z hlediska ústavněprávní ochrany osobnosti lze individualizované výtvory považovat za  projevy seberealizace a  autonomního sebeurčení tvůrců. Někdo v rámci sebeurčení nosí „podivné“ oblečení,1387 jiný vytváří „podivné“ hudební skladby. Někdo píše textové zprávy (SMS) a chatuje na Facebooku, jiný stále posílá spolužačkám/spolužákům pod lavicí milostné básně. Někdo sdílí své netvůrčí fotografie, které pouze dokumentují určitou situaci, jiný maluje a následně svá malířská díla rozšiřuje ve formě rozmnoženin. Další člověk se  zase realizuje tím, že  programuje počítačové programy či  píše vědecké stati v oblasti mikrobiologie. Ve všech těchto případech jde o projev seberealizace určité osoby, která má pouze rozdílné vnější formy. V  rámci tzv.  informačního sebeurčení (čl.  10 odst.  3 Listiny základních práv a  svobod)1388 autor rozhoduje o  tom, zda dílo vůbec opustí jeho vnitřní svět a  zda dojde k  jeho zachycení ve  smysly vnímatelné podobě (§ 2 odst. 1 AutZ). Některá díla autoři stále nosí v hlavě, ale k jejich realizaci nikdy nedojde. Americký spisovatel a literární kritik George Steiner (*1929) napsal knihu My Unwritten Books, v níž podrobně popisuje sedm knih, které nikdy nestihl napsat. Uvádí například, že nemohl napsat knihu odehrávající se v Izraeli, protože mu chyběla jasná vize a znalost hebrejštiny, nenapsal biografii brilantního sinologa, protože jeho osobnost následně shledal jako 1385 Telec, Některé základní a obecné otázky nového českého autorského práva, II. část, 2001, s. 42; Telec/Tůma, 2007, s. 5. 1386 Fichte, 1793, s. 443 a násl. Obdobně viz Kohler, 1907, s. 441. 1387 Rozsudek ESLP ve věci S.A.S. proti Francii, číslo stížnosti 43835/11, bod 107. 1388 Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 284. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 346 nevěrohodnou apod. Steiner dodává, že to nejlepší, co tvoříme, je jen špičkou ledovce námětů a nápadů. Za každou knihou leží jako stín díla, která nikdy nebyla napsána.1389 Pokud autor dílo vytvoří (dokončí), nebo vytvoří alespoň tu  část díla (§ 2 odst. 3 AutZ), která splňuje pojmové znaky autorského díla, vznikají k takovému výtvoru autorská práva (§ 9 odst. 1 AutZ), jež limitují obecnou svobodu jednání ostatních osob. Autor v rámci osobnostního sebeurčení rozhoduje o tom, zda jeho dílo bude vůbec zveřejněno (§ 11 odst. 1 AutZ), zda bude zveřejněno pod jeho skutečným jménem, pod pseudonymem nebo zda se rozhodne zůstat v anonymitě (§ 11 odst. 2 AutZ). Jestliže pod ochranu soukromí Evropský soud pro lidská práva řadí právo vytvářet a rozvíjet vztahy s jinými lidmi a vnějším světem,1390 potom by ochraně osobnosti dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod měla podléhat i kvalifikovaná komunikace (qualifizierte menschliche Kommunikation)1391 mezi autorem a jeho prvotním publikem, zejména v těch případech, kdy je dílo zpřístupňováno nikoliv celosvětové veřejnosti1392 na Internetu, ale úzkému okruhu diváků a posluchačů, ke kterým má autor osobní vztah. Neoprávněné pořízení nahrávky realizace takového díla (například pokud jde o realizaci díla dramatického formou jeho živého provozování) a její následné šíření zasahuje mj. do osobnostních práv autora (zejména se jedná o právo rozhodnout o způsobu a rozsahu zveřejnění díla dle § 11 odst. 1 AutZ). Jiné závěry však platí ohledně autorskoprávně volných prvků, které dílo obsahuje. I kdyby došlo k jejich neoprávněnému zveřejnění, autorské právo se na takový případ nevztahuje. Proto filosofické a politické myšlenky, přírodovědecké teorie a metody, informace o přírodních či zeměpisných objevech, historických událostech, literárních či uměleckých tradicích, stejně jako holé náměty románů, divadelních her nebo filmů, které jsou zveřejněny bez souhlasu autora, zůstávají i nadále autorskoprávně volné. Autor se může domáhat 1389 Steiner, 2008. 1390 Rozsudky ESLP ve  věcech Pretty proti Spojenému království, číslo stížnosti 2346/02, body 61 a 65; Christine Goodwin proti Spojenému království, číslo stížnosti 28957/95, bod 90. 1391 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 191; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 61; Schack, 2013, s. 4. 1392 Rozsudek SDEU ve  věci Nils Svensson and others v.  Retriever Sverige AB.  (C-466/12), body 26, 27; usnesení SDEU ve věci BestWater International GmbH v. Michael Mebes and Stefan Potsch (C-348/13), body 14 až 17. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 347 autorskoprávní ochrany pouze ve vztahu k individualizovanému (konkretizovanému) zpracování těchto prvků, nikoliv k těmto prvkům jako takovým.1393 Přestože autorskoprávně volné prvky principiálně spadají pod rámec obecné svobody jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; § 3 odst. 1 ObčZ), případně pod svobodu projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), existují z jejich obecného užívání výjimky. Zejména u vědeckých a technických myšlenek mohou díky jejich neoprávněnému zveřejnění vznikat odpovědnostní nároky. Například neoprávněným předuveřejněním vynálezu (§ 5 odst. 2 ZákVyn) může vzniknout povinnost k náhradě škody. Proto nelze bez dalšího tvrdit, že zveřejnění všech autorskoprávně volných prvků bez souhlasu osoby, která je vytvořila, je zcela bez právních následků. Budeme zde muset vždy zkoumat, zda zveřejnitel měl či  neměl právní povinnost1394 dané prvky (poznatky, myšlenky) utajovat (může jít o povinnost vyplývající za smlouvy, případně ze zákona; viz např. § 1730 odst. 2 ObčZ). Rovněž budeme zvažovat ochranu obchodního tajemství (např. § 2985 ObčZ; čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 3 směrnice č. 2016/943/EU). U individualizovaných vědeckých poznatků, teorií, metod, postupů a objevů potom mohou odpovědnostní nároky vznikající na základě jejich neoprávněného zveřejnění vyplývat z ochrany poskytované všeobecnými osobnostními právy (§ 82, § 2956 ObčZ). S výjimkou informování o skutečnostech, které existují nezávisle na lidském vědomí (srov. např. závěry Nejvyššího soudu USA ve  věci Harper & Row, Publishers, Inc. v.  Nation Enterprises1395 , viz kapitola 13.3.4), nikdo nemá právo zasahovat do informačního sebeurčení jednotlivce, které zahrnuje i to, zda projevy lidské osobnosti budou či nebudou zveřejněny. Z hlediska aplikace čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nicméně budeme muset rozlišovat, jaký zájem je  v  konkrétním případě chráněn. Pokud povinnost utajovat určité myšlenky či poznatky směřuje k ochraně osobnostních zájmů jejich původce, je možné takový případ podřadit pod ochranu osobnosti (např.  ochrana původcovství vynálezu, osobnostní zájem původce na utajování určitého řešení apod.). Pokud je však zájem 1393 Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010 s. 221; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 172. 1394 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 173. 1395 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Harper & Row, Publishers, Inc., et al. v. Nation Enterprises et al., 471 U.S. 539 (1985). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 348 na utajování myšlenek majetkový (zejména pokud jde o ochranu obchodního tajemství), uveřejnění takových informací pod ochranu osobnosti nespadá (může jít nicméně o zásah do ochrany majetku). Z  ústavněprávního hlediska musíme u  interpersonální (komunikační) stránky zveřejněných lidských výtvorů zdůraznit, že zatímco v soukromé sféře platí „absolutní informační sebeurčení“, sféra sociální, občanská a profesionální odráží sociální povahu základních práv, tj. skutečnost, že jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními osobami do komunikace1396 (u  autorských děl jde o  již několikrát zmiňovanou qualifizierte menschliche Kommunikation), která je  součástí demokratického diskursu. V  této druhé sféře již „neplatí naprosté informační sebeurčení, jinými slovy do této sféry lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu“.1397 19.3.3 Zveřejnění díla a jeho vliv na interpersonální (komunikační) funkci autorského díla Pokud se  autor rozhodne dílo zveřejnit, má  to  významné dopady. Zveřejněním díla totiž autor vstupuje do kvalifikované komunikace1398 s uživatelskou veřejností. Již bylo uvedeno, že na základě svého zveřejnění přestává být autorské dílo výtvorem, který slouží pouze osobě svého tvůrce, ale  začíná být prohlášením nebo vzkazem určeným ostatním osobám.1399 Přestože je tedy základem autorskoprávní ochrany její personální (osobnostní) stránka, která vyplývá z úzkého vztahu mezi autorem a výsledkem, který vytvořil, jednou z hlavních funkcí, které autorské dílo plní poté, co je zveřejněno, je funkce komunikační (interpersonální stránka díla).1400 Z ústavněprávního hlediska to znamená, že zveřejněním díla přestává platit absolutní informační sebeurčení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05) a  nastupuje imanentní omezení osobnostních práv, které spočívá v  tom, že se autorské dílo stává součástí společenského diskursu. 1396 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05. 1397 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05, bod 35. 1398 Schack, 2013, s. 4; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 61. 1399 Ibid. 1400 „Vedle funkce autonomního znaku má umělecké dílo ještě jinou funkci, funkci znaku komunikativního či sdělovacího. Tak například básnické dílo nefunguje pouze jako dílo umělecké, nýbrž zároveň též jako ‚slovo‘ vyjadřující stav duše, myšlenku, cit“ (Mukařovský, 1966, s. 86). 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 349 Knap již v 70. letech 20. století dovodil, že zveřejnění díla má závažný dopad, protože jím dochází k zeslabení osobnostněprávní složky. Zveřejněním díla se totiž dílo stává součástí obecného fondu, přičemž tyto důsledky nemůže autor následně odstranit uplatněním žádného osobnostněprávního omezení. Bezprostředním odrazem zveřejnění díla je i možnost užít dílo na základě volného užití nebo bezúplatných zákonných licencí.1401 Shodné závěry nacházíme i v německé literatuře. Například Dietz s Peukertem uvádí, že rozhodnutí o zveřejnění díla vede k odhalení intelektuálních, estetických, uměleckých, vědeckých, politických a dalších názorů autora, který si musí být vědom toho, že zveřejněním dělá svou osobu i dílo předmětem společenské kritiky.1402 Shodné závěry uvádí i Schack, podle něhož má rozhodnutí o zveřejnění či nezveřejnění díla zásadní povahu. Pokud autor cítí, že jde o dílo dosud nedokončené nebo že nedosahuje potřebné kvality, bude opatrný v tom, aby dílo opustilo jeho soukromou sféru, a nebude se chtít vystavit veřejné kritice.1403 K  podobným závěrům dospěl i  německý Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) v rozhodnutí Germania 3, kde konstatoval, že umělecké dílo přestává být pouhým individuálním výtvorem v situaci, kdy je zveřejněno, a vstupuje tak do sféry obecného společenského diskursu, stejně jako zvláštního diskursu uměleckého. Umělecké dílo se stává součástí kultury, a přispívá tak k vytváření obrazu o konkrétním historickém období.1404 Postupem času (70 let po smrti autora; viz § 27 odst. 1, § 28 AutZ) potom přestává být předmětem výhradních soukromých práv a stává se obecným statkem. Z hlediska sémiotického platí, že zveřejněné autorské dílo je vždy více než pouze tím, co může být smysly vnímáno z hmotného substrátu, v němž je dílo zachyceno. Autorské dílo má nejen syntaktický,1405 ale také sémantický a pragmatický rozměr (viz kapitola 13.3.10). Mukařovský uvádí, že všechny 1401 Knap In: Brügger, 1976, s. 31; Knap, 1977, s. 112; Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982, s. 30. Zde si opět dovolujeme odhlédnout od výjimky zakotvené v § 29 odst. 2 AutZ, která umožňuje některá bezesmluvní užití, přestože dílo nebylo dosud zveřejněno. 1402 Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010, s. 218. 1403 Shack, 2013, s. 185. 1404 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Germania 3“, sp. zn. 1 BvR 825/98, bod 28. 1405 Mukařovský v rovině vědecké sémiotiky hovoří o díle jakožto o „autonomním znaku“, tedy o smysly vnímatelné realitě (Mukařovský, 1966, s. 85, 86). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 350 znaky uměleckého díla (např. jednotlivá slova, zvukové složky, gramatické tvary, větná stavba, frazeologie, linie, barva, obrys, objem) se účastní sémiotického procesu a mají svůj význam. Významovou platnost mají také způsoby (postupy), které autor použil.1406 Jak často jsme ve školních lavicích při četbě poezie slyšeli větu: „Co tím chtěl básník říci?“ Možná nic, možná však měla příslušná metafora v básni jiný význam z hlediska svého doslovného znění a jiný význam měla při užití v daném kontextu.1407 Možná jsme stáli před obrazem či sochou a přemýšleli jsme nad významem, který má dané výtvarné či sochařské dílo, uvažovali jsme nad tím, co nám chtěl malíř/sochař použitými znaky sdělit. Úkolem publika tak v komunikačním vztahu není pasivně přijímat, co autor konkrétními znaky vyjadřuje, ale aktivně odhalovat sémantické významy díla a u děl uměleckých také vnímat jejich estetickou hodnotu.1408 I po zveřejnění díla tedy samozřejmě existují osobnostní a majetková práva autorská, nicméně současně začíná být „ostrov výhradních práv postupně omílán mořem obecné svobody jednání“. Na „pobřeží totiž doráží příboj výjimkové public domain“ (viz kapitola 11.4) a po uplynutí 70 let od smrti autora i časově vymezené public domain (viz kapitola 11.2). 19.3.4 Zveřejnění díla a umělecká/vědecká kritika S právem každého na přístup k prvkům, které tvoří obecný fond, zejména pokud jde o  prvky, jež spadají do  oblasti výjimkové public domain (tj. jde o prvky autorskoprávně chráněné, které je možné užívat na základě výjimek z autorskoprávní ochrany), úzce souvisí problematika umělecké a vědecké kritiky. Budeme se snažit ukázat, že autoři a vědečtí pracovníci sice musí v  demokratické společnosti strpět kritiku svých uměleckých výtvorů a vědeckých myšlenek, nicméně že  i tato kritika má své limity. „Hranice příboje“ výjimkové public domain, který „naráží na ostrov výhradních práv autorskoprávních“, je totiž vymezována mj. ochranou dobrého jména a cti příslušného tvůrce. 1406 Mukařovský, 1966, s. 112. 1407 Eco, 1986, s. 101, 122; Mukařovský, 1966, s. 157. 1408 Mukařovský, 1966, s. 80. Co se týče hodnoty, jako pojmového znaku autorského díla, viz Telec/Tůma, 2007, s. 24; Telec, 2012, s. 33, 37. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 351 Kritika autorských děl se ne vždy setkává s pochopením samotných umělců. Tak například Oscar Wilde (1854–1900) v Obrazu Doriana Graye uvádí: „Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla. Kritik je ten, kdo dovede tlumočit jinou formou a novými prostředky svůj dojem z něčeho krásného. Nejvyšší, stejně jako nejnižší forma kritiky je jakýmsi druhem autobiografie. Ti, kdož objevují v něčem krásném ošklivý smysl, jsou zkažení, a přitom neokouzlují. To je nedostatek, ti, kdož objevují v něčem krásném krásný smysl, jsou lidé s kulturou“.1409 Skutečností je, že umělec zveřejněním svého díla hodně riskuje. Odhaluje své nitro, pocity, představy, názory, touhy, předkládá veřejnosti své umělecké ideje, které jsou prezentovány v určité vnější formě, aby se staly předmětem posuzování jiných, více či méně erudovaných, osob.1410 Podobně i vědec zveřejněním díla předkládá vědecké obci své závěry, které jsou následně kriticky hodnoceny. Poměr mezi personální a interpersonální stránkou autorského díla by v ideálním případě měl být vyvážený. Pokud bychom příliš zdůrazňovali personální stránku autorské tvorby, včetně práva na nedotknutelnost díla, mohli bychom zcela upozadit tu část (kritického) demokratického diskursu, jejímž předmětem jsou umělecká a vědecká díla. Evropský soud pro lidská práva však v  dané souvislosti dovodil, že  „ti, kteří vytvářejí nebo šíří autorská díla […] přispívají k výměně myšlenek a názorů, což je nezbytné pro rozvoj demokratické společnosti“.1411 Pokud bychom naopak příliš zdůrazňovali interpersonální stránku, mohli bychom dospět k závěru, že žádná osobnostní ani majetková práva nejsou potřebná, neboť právo veřejnosti hodnotit, kritizovat a užívat vědecká a umělecká díla zcela převažuje nad osobnostními a majetkovými zájmy autora. Skutečností je, že  umělecká a  vědecká kritika je  v  demokratické společnosti velmi podstatná, neboť mj. slouží k rozlišení těch, kteří jsou původci skutečného umění, od  osob, které „podrývají umělecké zdraví, traviče studen 1409 Wilde, přel. Novák, 1964, s. 7. 1410 Schack, 2013, s. 185; Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010, s. 218. 1411 „Those who create or distribute a work […] contribute to the exchange of  ideas and opinions which is essential for a democratic society“ (rozsudky ESLP ve věcech Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, číslo stížnosti 21279/02 a 36448/02, bod 47; Karataş proti Turecku, číslo stížnosti 23168/94, bod 49). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 352 uměleckých“.1412 Obdobně to  platí i  pro vědeckou kritiku, která je  způsobilá odhalit nejen podvodníky a šarlatány, osoby, které vynalézají perpetuum mobile, ale také poskytnout zpětnou vazbu seriózním vědeckým závěrům. Vědecká metoda je totiž založena na porovnávání závěrů vědecké hypotézy a výsledků výzkumu. Empirické vědecké zkoumání umožňuje falzifikaci výsledků a vědecká hypotéza může být novými výzkumy vyvrácena.1413 Umělecká kritika je spojena s odpovědností, která je imanentní každému lidskému projevu,1414 nicméně u  kritiky je  tato odpovědnost ještě důležitější, neboť kritik ovlivňuje veřejné mínění a určuje směr diskursu, který se ohledně autorského díla povede. F. X. Šalda (1867–1937), doyen českých literárních kritiků, v dané souvislosti uvádí, že „opravdová kritika byla vždy ne povoláním, nýbrž posláním, ne zaměstnáním, nýbrž osudem, ne methodou, nýbrž intuicí, velkým vášnivým pohledem v hrůzu doby, v její neorganisovaný posud děj.“1415 Kritika plní především funkci informační. Jejím cílem je sdělit čtenářské, posluchačské či divácké veřejnosti, že zde existuje určité dílo, které by se mohlo stát předmětem jejího zájmu. Kromě toho však plní i funkci intelektuální. Nutí totiž pozorovatele, aby autorské dílo vnímal nejen svými smysly, ale také citem, a aby o něm přemýšlel rozumem. Kritika přispívá k realizaci interpersonálního rozměru autorského díla, neboť vede člověka k odhalování sémantických významů, které nesou jednotlivé znaky, jež jsou v díle obsaženy.1416 V rámci umělecké či vědecké kritiky potom lze hodnotit nejen autorskoprávně volné myšlenky, které představují sémantický rozměr zveřejněného díla, ale také užívat informace v jejich syntaktické podobě, tedy konkrétní jazyková/obrazová/zvuková/tvarová vyjádření, a to na základě autorsko- právnícitačnílicence(§ 31 AutZ).Bezmožnostidoslovněpřebíratčásticizího díla by nebyla umělecká ani vědecké kritika vůbec možná. Interpersonální 1412 Šalda, 1948, s. 166. Nejnověji se umělecké kritiky nepřímo dotýká Telec v článku Umělec nemá imunitu, v němž sice primárně poukazuje na limity svobody uměleckého projevu, nicméně jeho závěry o aplikaci maximy neminem laedere (Telec, 2018, s. 461) lze využít i pro oblast umělecké kritiky (viz dále uvedený závěr ohledně požadavku objektivity umělecké a vědecké kritiky). 1413 Kuhn, 1996, s. 26. 1414 „Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost…“ (čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). 1415 Šalda, 1948, s. 165. 1416 Eco, 1986, s. 26; Mukařovský, 1966, s. 87; Nöth, 2000, s. 158, 426. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 353 rozměr autorské tvorby tak zahrnuje též možnost v přiměřené míře užívat cizí výtvory za účelem kritiky či recenze (§ 31 odst. 1 písm. b) AutZ) při uvedení jména autora, názvu a pramene díla (k problematice citační licence viz kapitola 13.2.3). Ocitáme se zde opět ve sféře výjimkové public domain, kdy je užívací svoboda (Nutzungsfreiheit)1417 postavena na výjimkách z autorskoprávní ochrany. Kriticky soudit nicméně neznamená „pomlouvat a klevetit: soudit jest funkce rytířská a ne babí“.1418 Aby kritika nebyla pouhým sžíravým pliváním na umělecké výtvory jiných osob, musí naplňovat kritéria pravdivých skutkových tvrzení a přiměřených hodnotových soudů.1419 Rozdíl mezi oběma kategoriemi vymezil ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva (a v návaznosti na něj i Ústavní soud) tak, že zatímco existence skutečností (například volba nějaké umělecké metody či  techniky) může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů (například dovozování nezáměrných sémantických významů, které jsou v díle obsaženy) dokazatelná není,1420 neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují.1421 Zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností lze samo o sobě zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, obecně požívá ústavní ochrany.1422 Platí nicméně, že tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do  osobnostních práv záviset na  tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože hodnotový soud bez jakéhokoli faktického podkladu může být nepřiměřený.1423 Pokud tedy publikovaný názor vybočí z „mezí v demokratické společnosti obecně uznáva- 1417 Stieper, 2009, s. 162 a násl. 1418 Šalda, 1948, s. 12. 1419 Bartoň, 2010, s. 259. Kriticky lze potom dílo posuzovat i z hlediska právního. Zejména se jedná o posuzování kontroverzních výtvorů, při jejichž zveřejnění a následném užití se střetávají různá ústavně zaručená práva a svobody (Telec, 2018, s. 459). 1420 Rozsudky ESLP ve věcech Birol proti Turecku, číslo stížnosti 44104/98, bod 30; Prager a Oberschlick proti Rakousku, číslo stížnosti 15974/90, bod 32. 1421 Rozsudky ESLP ve  věcech Lingens proti Rakousku, číslo stížnosti 9815/82, bod  46; De Haes a Gijsels proti Belgii , číslo stížnosti 19983/92, bod 42. 1422 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03. 1423 Rozsudky ESLP ve věcech De Haes a Gijsels proti Belgii , číslo stížnosti 19983/92, bod 47; Oberschlick proti Rakousku, číslo stížnosti 11662/85, bod 63; Lindon, Otchakovsky-Laurens, a July proti Francii, číslo stížnosti 21279/02 a 36448/02, bod 55. K rozboru nepřiměřených hodnotových soudů viz též Telec, 2018, s. 458, 461. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 354 ných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany“.1424 Přípustností umělecké kritiky se  Evropský soud pro  lidská práva zabýval v rozsudku Azevedo proti Portugalsku,1425 v němž posuzoval kritiku vědecké publikace. Stěžovatel v  roce 2001 vydal knihu o  zahradách biskupského paláce ve  městě Castelo Branco. Kniha obsahovala řadu fotografií, výkresů a byla pojata jako vědecké dílo zabývající se rekonstrukcí a rozšířením zahrad. Ve druhé části díla stěžovatel posuzoval kvalitu dřívějších prací, které se týkaly daného tématu, přičemž o konkurenční autorce se autor vyjádřil následovně: „Poslední práce na dané téma nedosahuje ani kvalit průměrnosti, a […] svědčí o nepochopení úlohy umění […], což si zaslouží delší pobyt ve školních lavicích se studiem literatury a estetiky, zejména Aristotela, Horace, Goetha; také Benjamina W. a H. Brocha v případě školního neúspěchu“.1426 Za tento výrok byl autor portugalskými orgány odsouzen pro trestný čin urážky na cti. Evropský soud pro lidská práva nicméně zdůraznil úlohu kritického projevu v demokratické společnosti a dovodil, že „autorku, jejíž dílo bylo předmětem odborné kritiky, nelze považovat za ‚pouhou soukromou osobu‘. Jakožto autorka zveřejněného díla dostupného na trhu věděla, že její dílo může být kritizováno ze strany čtenářů nebo dalších členů vědecké obce“.1427 Pokud šlo o  prohlášení stěžovatele, které portugalské soudy považovaly za osobní útok proti autorce, zde Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že i když mají výroky negativní význam, nemají za cíl působit autorce újmu, ale  především směřují ke  kvalitě analýzy, kterou autorka provedla. Soud v  dané souvislosti připomněl svou ustálenou judikaturu, dle níž je třeba pečlivě rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními a hodnotovými sou- dy.1428 Odsouzení stěžovatele za trestný čin tak v daném kontextu považo- 1424 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96. 1425 Rozsudek ESLP ve věci Azevedo proti Portugalsku, číslo stížnosti 20620/04. 1426 „Les derniers ouvrages sur la question transpirent la médiocrité […] La confusion sur le rôle attribué à l’art […] mériterait une saison prolongée sur les bancs [de l’école] ‚primaire‘ de l’étude de la littérature et de l’esthétique, avec obligation de lire et d’analyser Aristote, Horace et Goethe; et aussi W. Benjamin et H. Broch en cas d’échec scolaire“ (Azevedo proti Portugalsku, číslo stížnosti 20620/04, bod 5). 1427 „En deuxième lieu, pour ce qui concerne la position de la plaignante, la Cour estime, contrairement au Gouvernement, que l’intéressée ne saurait être considérée comme un ‚simple particulier‘. En tant qu’auteure d’un ouvrage scientifique publié et disponible sur le marché, elle savait qu’elle s’exposait à d’éventuelles critiques de la part de lecteurs ou d’autres membres de la communauté scientifique“ (Azezvedo proti Portugalsku, číslo stížnosti 20620/04, bod 32). 1428 Ibid. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 355 val Evropský soud pro lidská práva za porušení čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přestože je veřejnost obecně oprávněná kritizovat autorská díla, stejně jako autorem vyjádřené vědecké či umělecké myšlenky, má i taková kritika své limity, které spočívají v ochraně osobnosti. Například konceptuální sochař a grafik David Černý (*1967) zasáhl do osobnostních práv bývalého ředitele Národní galerie Milana Knížáka (*1940) tím, že  o  něm v  souvislosti s udělováním ceny Jindřicha Chalupeckého prohlásil, že „je to čurák“ a „protože to  je  nafoukanej, kriploidní čurák“. Za  tento výrok požadoval Milan Knížák omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti, kterou David Černý podal, připomněl, že ústavně zaručená svoboda projevu, jíž se David Černý dovolával, nemá absolutní platnost, jelikož je obsahově omezena právy jiných osob.1429 Právo na svobodu projevu také může být limitováno, i co se týče formy, jíž se jedinec navenek projevuje. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, podle kterých měly výroky Davida Černého charakter hodnotového soudu, který nebylo možné ověřit z pohledu jeho pravdivosti či věcného základu. Ohledně postavení Milana Knížáka1430 soud konstatoval, že „musí-li veřejně činná osoba snést kritiku svého jednání, není povinna strpět bezdůvodné častování vulgarismy jen proto, že jde o veřejně činnou osobu“.1431 Ústavní soud dále shledal, že ačkoliv se stěžovatel označil za nekonformního umělce, a přestože je zřejmé, že překračování hranic a provokace jsou podstatou jeho tvorby, nelze sporné výroky charakterizovat jako umělecký projev, který by požíval zvýšené ochrany.1432 Předmětné výroky Ústavní soud označil spíše za formu jisté sebeprezentace a ztotožnil se s Vrchním soudem v Praze, že byly proneseny zcela zbytečně a  svědčily o  stěžovatelově úmyslu Milana Knížáka skandalizovat či dehonestovat. V dané souvislosti se Ústavní soud zbýval i subsidiaritou pronesených výroků a zdůraznil, že cíle, jehož se zřejmě stěžovatel snažil dosáhnout (kritika jednání názorového protivníka a vyjádření 1429 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/17, bod 25. 1430 K problematice statusu osoby, do jejíchž osobnostních práv bylo zasaženo, viz Bartoň, 2010, s. 243 a násl. 1431 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/17, bod 33; Obdobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 48. 1432 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/17, bod 33. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 356 vlastního názoru na jeho osobu), bylo možné dosáhnout i bez použitých výrazů a urážek.1433 Ústavní soud tedy v kolizi práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti upřednostnil práva Milana Knížáka na čest a důstojnost1434 a ústavní stížnost Davida Černého odmítl. Nepřiměřená kritika obvykle zasahuje do autorovy cti a pověsti, nepředstavuje „opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých“ (čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) a autor se proti ní může bránit prostřednictvím všeobecných osobnostních práv (§ 81 a násl. ObčZ). V jejich rámci může požadovat zdržení se jednání, odstranění protiprávního stavu (§ 82 odst. 1 ObčZ), nebo přiměřenou satisfakci peněžního či nepeněžního charakteru (§ 2951 odst. 2 ObčZ).1435 Vidíme, že hranice mezi strukturální (užívání cizích myšlenek) i výjimkovou public domain (bezesmluvní užívání chráněných výtvorů), která je postavena na možnosti užívat individualizované výtvory a jejich části v rámci umělecké a vědecké kritiky, má svá omezení, jež spočívají v ochraně všeobecných osobnostních práv. Podobně jako tomu je u povinnosti citovat vědecké myšlenky jiných osob, přestože to z autorskoprávní ochrany nevyplývá (viz kapitola 13.2.1), také u umělecké a vědecké kritiky představují právě osobnostní práva nejsilnější omezení obecné svobody jednání (resp. svobody projevu). 19.3.5 Kritéria pro posuzování přiměřenosti umělecké a vědecké kritiky Jago v Shakespearově Othellovi říká: „Poctivé jméno u muže i ženy je nejvnitřnější klenot jejich srdcí. Kdo krade měšec, krade brak, něco a nic: byl můj, je jeho, sloužil už kdekomu. Leč kdo mi ukradne mé dobré jméno, vezme mi, čím si nepomůže, mne však činí vskutku chudým“.1436 Autorská tvorba je  spojena nejen s  ochranou autorství či  integrity díla (k tomu viz dále), ale také s ochranou osobní i profesní cti autora či jeho pověsti. Pověst autora je svým způsobem podstatou jeho umělecké existence. Bez ní umělec nemůže očekávat, že bude schopen úplatně šířit svá díla tak, aby mu to dostačovalo k uspokojování základních životních potřeb. 1433 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/17, bod 33. 1434 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/17, bod 34. 1435 Tůma In: Lavický, 2014, s. 471 a násl.; Doležal T. In: Melzer/Tégl, 2013, s. 533. 1436 Shakespeare, přel. Saudek, 1983, s. 328. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 357 Kromě toho pověst autora souvisí také s  jeho společenským uznáním. Umělec může obtížně žít bez slávy. V mnoha ohledech bylo společenské odmítnutí určitých děl důvodem, proč jejich autoři žili v bídě. Práce skutečně velkých umělců bývají často uznány společností až s časovým odstupem. Například nizozemský malíř Vincent van Gogh (1853–1890) žil na hranici životního minima a během svého života prodal jediný obraz svému bratru Theovi. V dnešní době jsou obrazy Vincenta van Gogha jedněmi z  nejdražších, které se  v  aukčních domech prodáva- jí.1437 Naproti tomu sláva jmen konceptuálních umělců jako jsou Jeff Koons (*1955), Damien Hirst (*1965) či krále pop-artu Andyho Warhola (1928–1987), k níž výrazně přispívají i samotné aukční domy,1438 jež mají následně zisky z prodejů uměleckých děl, dnes sama o sobě stačí k tomu, aby se jejich díla prodávala za neuvěřitelně vysoké ceny.1439 Stejné principy se  potom uplatňují i  u  vědeckých pracovníků. I  jejich vědecká pověst je zárukou toho, že budou zváni na vědecká sympozia, přibíráni do vědeckých projektů, nebo že jejich názory budou vědeckou obcí respektovány. Domníváme se, že není ontologického rozdílu mezi obecnou občanskou ctí a mezi ctí uměleckou či vědeckou. Obě kategorie cti tvoří součást lidské osobnosti, obě se podílí na tom, jak je člověk vnímán ve společnosti.1440 Jsou také shodně důležité i z hlediska postmortálního, neboť určují, jakým způsobem se případně bude o dané osobě psát v učebnicích či historických knihách. Ústavní soud ohledně ústavněprávní ochrany cti dovodil, že „čest je integrální a důležitou součástí důstojnosti člověka“.1441 Čest se týká jakékoliv lidské aktivity: 1437 Sundara Rajan, 2011, s. 24. 1438 Thompson, 2010, s. 61 a násl. 1439 Thompson uvádí, že Warhol bral v 80. letech 20. století 40 000 amerických dolarů za portrét, v květnu 2007 se jeho obraz Zelená havárie prodal za 71,7 mil. amerických dolarů, Koonsova socha Růžový panter potom byla prodána za  1,8 milionu amerických dolarů, Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého od Damiena Hirsta byla v roce 2007 prodána za 12 milionů dolarů (Thompson, 2010, s. 11, 105, 111). Pravdou je, že oproti prodeji obrazu Gustava Klimta (1862–1918) Portrét Adély Bloch-Bauerové, který v roce 2006 zakoupil Ronald Lauder za 135 milionů amerických dolarů, to nejsou nejvyšší částky, nicméně určitě stačí k velmi slušnému životu autora (resp. jeho dědiců). 1440 Tůma In: Lavický, 2014, s. 422 a násl. 1441 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 358 aktivit soukromých, veřejných (politických), odborných a profesních činností (zpráva NS ČSR Cpj 138/69), případně i činností hospodářských. Nejvyšší soud ohledně ochrany cti dokonce dospěl k závěru, že „ochrana poskytovaná fyzickým osobám podle § 11 až 13 o.z. [pozn. aut. ObčZ1964] není ochranou specifickou pouze pro občanskoprávní oblast, ale slouží i pro ochranu fyzických osob, jde-li o jejich působení v oblasti práva obchodního“.1442 Při řešení kolize mezi právem na svobodu projevu a právem na ochranu cti jednotlivce používá Ústavní soud osmibodový test, který vyabstrahoval z vlastní judikatury a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.1443 Dle Ústavního soudu musí být brána v  potaz zejména „(i) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), (ii) obsah výroku (např. zda jde o projev ‚politický‘ či ‚komerční‘), (iii) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), (iv) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky ‚hvězdy showbyznysu‘), (v) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, (vi) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama ‚vyprovokovala‘ či jak se posléze ke kritice postavila), (vii) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, (viii) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil)“.1444 Ačkoliv jsme uvedli, že z ontologického hlediska není rozdíl mezi ctí občanskou a ctí uměleckou/vědeckou, vidíme, že mezi oběma kategoriemi existuje rozdíl z hlediska funkčního. Liší se v otázce míry zasahování do cti, a to proto, že umělec/vědec zveřejněním zařazuje dílo do obecného fondu, čímž z něj implicitně činí objekt kritického hodnocení a posuzování. Ústavní soud uvádí, že základní právo na ochranu cti se uplatňuje ve více sférách. Jde o  „soukromou sféru, sféru společenskou, občanskou a  profesionální, přičemž poslední tři lze označit za sociální sféru. V první sféře jde vlastně o ochranu 1442 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci „Odkup pohledávek“, sp. zn. 30 Cdo 1310/2005. 1443 Částečnou inspirací pro Ústavní soud bylo Poradní stanovisko (amicus brief) Benátské komise ze  dne 17.  března  2004 [CDL-AD (2004) 011]. Viz  Kosař In: Kmec, 2012, s. 1075. Kosař uvádí, že Evropský soud pro lidská práva používá jiný, tzv. šestibodový test formulovaný v rozsudku ESLP ve věci Axel Springer AG proti Německu, číslo stížnosti 39954/08 (viz Kosař In: Kmec, 2012, s. 1074, 1075). 1444 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03, II. ÚS 2051/14. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 359 soukromí, v jehož rámci se nepochybně také uplatňuje i právo na čest. Zásadně je věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět. Vrstva společenská, občanská a profesionální reflektují sociální povahu základních práv, resp. odrážejí fakt, že jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními jeho členy do komunikace a skrze své chování, ba dokonce skrze své samotné bytí, ovlivňuje ostatní členy společenství“.1445 Při umělecké či vědecké kritice se přitom nejedná pouze o uměnovědné či přírodovědné rozbory, které by se týkaly díla v jeho syntaktické dimenzi, ale  především jde o  hodnocení sémantické. V  tomto směru jsou kritickému rozboru podrobovány nejen samotné tvůrčí prvky, které autor použil ke svému vyjádření, ale především myšlenky, které autor svým dílem vyjadřuje, stejně jako vzájemný vztah mezi myšlenkou a jejím tvůrčím vyjádřením. Autor se tedy z hlediska umělecké či vědecké kritiky svého tvůrčího vyjádření nebo myšlenek v díle obsažených ocitá v podobné pozici, jako osoba, která sice není „veřejně činná“ (politik, veřejný činitel), nicméně se v důsledku zveřejnění díla stává osobou „veřejně známou“.1446 Tuto veřejnou známost je  nicméně nutné účelově vztahovat právě na  oblast umělecké/vědecké tvorby, ledaže by  autor byl současně uměleckou či  vědeckou celebritou. Jinými slovy, pokud se jedná o běžného výzkumníka, který píše vědecké články do  impaktovaných časopisů, je  zřejmé, že  v  oblasti své vědecké tvorby musí snášet větší míru společenské a odborné kritiky než v oblastech, které s jeho vědeckou činností vůbec nesouvisí. Stejně tak to platí pro běžné malíře, básníky, dramatiky, hudební skladatele či spisovatele. Jestliže však autor vede kontroverzní život, rád svou tvorbou provokuje, často se také z tohoto důvodu vyskytuje ve sdělovacích prostředcích, upřednostňuje uměleckou exhibici a považuje ji za formu svého vyjádření, bude 1445 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03. 1446 Bartoň vymezuje veřejnou známost určité osoby tak, že osoby jsou veřejně známé „nikoliv proto, že se podílejí na chodu státu či správě věcí veřejných, nýbrž v důsledku jiných okolností. Veřejná známost může být dána zpravidla tím, že vynikají v určitých aktivitách (umění, sport, podnikání, specifické profese), popř. se významně angažují v určitých záležitostech veřejného zájmu (advokáti, notáři, lobbyisté)“ (Bartoň, 2010, s. 249; obdobně viz Doležal T. In: Melzer/Tégl, 2013 s. 531; Tůma In: Lavický, 2014, s. 438). Kosař uvádí, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva na vrcholu pomyslného žebříčku možnosti zásahů do osobnostních práv stojí politici, kteří musí snést větší kritiku své osoby, a na nejnižších příčkách pomyslného žebříčku se nachází řadoví občané, kteří požívají vyšší míru ochrany před kritikou (Kosař In: Kmec, 2012, s. 1083). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 360 možnost kritiky jeho osobnosti a umělecké tvorby daleko větší. Pokud tedy půjde například o Jeffa Koonse (*1955), který vede nekonformní způsob života, včetně toho, že se oženil s italskou pornoherečkou maďarského původu známou jako La Cicciolina,1447 s níž vytvořil sérii erotických obrazů a skulptur, bude míra přípustných zásahů do jeho osobnosti podstatně vyšší. Stejně tak bude přípustná větší míra zásahů do osobnostní sféry u vědeckých celebrit typu Alberta Einsteina (1879–1955) nebo společensky angažovaných umělců, jako byl třeba Pablo Picasso (1881–1973). Při posuzování přiměřenosti umělecké kritiky budeme v kontextu „osmera“, které používá Ústavní soud, hodnotit, kdo výrok pronáší. V této souvislosti musíme brát do úvahy, že ve společnosti existují osoby literárních, filmových, divadelních a uměleckých kritiků, kteří jsou ve větší míře než běžní občané oprávněni kritizovat a hodnotit cizí výtvory a umělecké myšlenky, neboť to souvisí s podstatou fungování uměleckého diskursu. Osoby kritiků formují základní postuláty ve vztahu ke konkrétním dílům a určují, o jakých sémantických kontextech mají diváci či posluchači přemýšlet, když dané dílo čtou, dívají se na něj nebo když je poslouchají. Umělečtí kritici mohou být i hodně kritičtí a rozhodně se od nich neočekává, že budou schováni za pultík umělé objektivity či politické korektnosti. Šalda takové kritiky označuje za osoby nadané „uměleckou tupostí a bezpohlavností, jíž se zdvořilým jazykem říká také objektivnost“.1448 Jestliže Evropský soud pro lidská práva dovozuje, že je v demokratické společnosti přípustné rozšiřovat informace či myšlenky, které uráží, šokují nebo znepokojují,1449 stejně jako myšlenky, které nabourávají zavedené postupy, pořádky či stereotypy,1450 platí tím spíše, že kritici mají právo vynášet i expresivní soudy, které sice autorům nejsou příjemné, nicméně vystihují podstatu věcí. Ostatně Evropský soud pro lidská práva v již zmiňovaném rozhodnutí Azevedo proti Portugalsku zdůraznil, že jiné osoby mají v oblasti odborné tvorby právo vynášet kritické úsudky ohledně jiných vědeckých a uměleckých děl.1451 1447 Thompson, 2010, s. 112. 1448 Šalda, 1948, s. 165. 1449 Rozsudky ESLP ve věcech Handyside proti Velké Británii, číslo stížnosti 5493/72, bod 49; Herri Batasuna a Batasuna proti Španělsku, číslo stížnosti 25803/04 a 25817/04, bod 76. 1450 Rozsudek ESLP ve věci Women On Waves a další proti Portugalsku, číslo stížnosti 31276/05, bod 42. 1451 Rozsudek ESLP ve věci Azevedo proti Portugalsku, číslo stížnosti 20620/04, bod 33. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 361 Kritik také může využívat umělecké nadsázky a s její pomocí dovést čtenáře či diváka k určitým neobvyklým významům, které v sobě dílo skrývá. Mukařovský uvádí, že v umění je běžné, pokud autor svým dílem vyjadřuje i  něco, co  jím vlastně vyjádřit nechtěl nebo to  přinejmenším nezamýšlel (tzv. nezáměrnost v umění).1452 Nezáměrnost přitom odhaluje vnější pozorovatel, nikoliv autor. Nezáměrnost spočívá v tom, že pozorovatel pociťuje z díla cosi, co přesahuje záměr autora,1453 vnímá nezamýšlený nesoulad mezi strukturou díla a uměleckou myšlenkou.1454 Takovým vnějším pozorovatelem je potom i kritik, jenž publiku předkládá možné, autorem nezamýšlené, významy, které autorské dílo či jeho jednotlivé prvky obsahují. I  umělecká kritika nicméně musí být prováděna erudovaně, s  citlivostí, stejně jako s „pathosem a inspirací“.1455 Měla by primárně směřovat k posuzování estetické hodnoty díla, jeho myšlenek a zejména by měla být zaměřena na vztah mezi jednotlivými sémiotickými rovinami díla jakožto znaku. Také ale může být soustředěna na odhalování funkcí díla (estetické, společenské, technické, užitné). Kritika by  měla primárně směřovat ad rem, nikoliv ad hominem.1456 Nepřiměřenou kritikou tak bude kritika, u které je zjevné, že si kritik vyřizuje s autorem osobní účty, případně kritika, která je činěna z odlišných ideových pozic (což je samo o sobě přípustné), nicméně odmítá tolerovat cizí názory, postupy či metody.1457 Kritika bude také nepřiměřená, pokud není 1452 Mukařovský, 1966, s. 89. 1453 Mukařovský, 1966, s. 103. Pokud budeme kritiku pojímat jako jistou formu interpretace textu, uvidíme, že i v oblasti práva platí obdobné principy (viz např. Holländer, 2012, s. 296 a násl.). I právní text totiž může obsahovat významy, které jeho tvůrce nezamýšlel. „Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může zákonu rozumět lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší jako jeho autor“ (Radbruch, G. Rechtsphilosophie; citováno dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 671/02). Obdobně viz Melzer, 2011, s. 118. 1454 Mukařovský, 1966, s. 105. 1455 Šalda, 1948, s. 164. 1456 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/17, bod 33. 1457 Evropský soud pro lidská práva v řadě rozhodnutí zdůrazňuje, že právě tolerance k odlišným názorům patří mezi základní předpoklady demokratického diskursu. Viz např. rozsudky ESLP ve věcech Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku, číslo stížnosti 32772/02, bod 96; Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, číslo stížnosti 13470/87, bod 47; Palomo Sánchez a  další proti Španělsku, číslo stížnosti 28955/06, 28957/06, 28959/06, a 28964/06, bod 53, Axel Springer AG proti Německu, číslo stížnosti 39954/08, bod 78. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 362 objektivní1458 v tom směru, že sleduje čistě komerční cíle nebo je vedena se zřejmým úmyslem poškodit kritizovanou osobu. Taková kritika dokonce může mít i podobu nekalosoutěžního jednání.1459 Kritika by  rovněž měla být opřena o  konkrétní skutečnosti, a  naopak by neměla být paušalizující.1460 Právem přípustná kritika předpokládá, že při ní  nejsou překročeny určité věcné meze, stejně jako to, že  je  přiměřená co do obsahu i formy. Do úvahy je třeba vzít i použité výrazy, formulace, spojení apod. Současně musí přiměřená kritika vyvozovat z výchozích podkladů odpovídající hodnotící soudy.1461 Uvedené závěry platí nejen pro uměleckou kritiku, ale také pro kritiku vědeckou, kde ovšem platí určité odlišnosti. Vědecká kritika se primárně vztahuje k myšlenkám (poznatkům, teoriím), které vědecké dílo obsahuje, a teprve sekundárně k formě jejich zachycení. V rámci vědeckého diskursu se tak jedná o polemiku s cizími názory, přičemž vnější forma díla hraje roli pouze potud, pokud jsou autorem sdělované myšlenky nesrozumitelné či dvouznačné, nebo pokud forma nějakým způsobem reflektuje vědecké metody či postupy, které autor zvolil při potvrzování či vyvrácení vědecké hypotézy. Dalším rozdílem je to, že ve vědeckém světě není ustavena společenská role kritiků, ale naopak všichni členové vědecké komunity jsou povoláni k tomu, aby byli kritiky děl ostatních autorů. S  tím souvisí i  větší demokratizace vědeckého diskursu, která se projevuje právě v tom, že se ho aktivně účastní statisticky větší počet aktérů než diskursu uměleckého. Posláním každého člena vědecké obce je to, aby prováděl nejen vlastní výzkum, ale také kriticky hodnotil závěry, k nimž dospěli ostatní vědci, včetně toho, aby se kriticky vyjadřoval ke stávajícímu vědeckému paradigmatu.1462 1458 T. Doležal uvádí, že objektivní kritika musí být věcná, pravdivá a přiměřená. Blíže k těmto kritériím viz Doležal T. In: Melzer/Tégl, 2013, s. 530. 1459 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Rv. I 385/32 („Omezuje-li se vzájemné útočení časopisů jen na sledování zájmů politických, např. na zachování prestiže strany, nelze vybočení z mezí přípustné kritiky, třebas se nepřímo dotýkalo i časopisu, podřaditi pod zákon proti nekalé soutěži. Zneužije-li se  však stranicko-politického boje k  tomu, aby byl zasažen časopisecký podnik sám v základu své existence, narážejí počiny k tomu směřující již na ustanovení zákona proti nekalé soutěži“). 1460 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Pomozte chudému podnikateli“, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, rozsudek Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 19 C 49/2015. 1461 Usnesení Nejvyššího soudu ve věci „Mrtvá voda“, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012. 1462 Kuhn, 1996, s. 19. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 363 Konečně se  v  oblasti vědecké tvorby tradičně používá hodnocení dosažených výsledků metodou recenzního řízení (peer-to-peer review), které probíhá anonymně, což na jednu stranu přispívá k větší objektivitě hodnocení, na stranu druhou to umožňuje recenzentům „skrýt se za roucho anonymity“. Recenzní řízení se  potom odehrává nejen při hodnocení samotných vědeckých výsledků, ale  také u  vědeckých projektů. Případná účelová kritika v  těchto případech může mít závažné ekonomické důsledky, neboť konkrétnímu vědci je  následně upřena možnost financování jeho vědecko-výzkumných aktivit. Přestože mezi uměleckou a vědeckou kritikou existují jisté strukturální, formální a funkcionální odlišnosti, můžeme aplikovat kritéria zakotvená ve výše uvedeném „osmeru“ na  skutková tvrzení i  hodnotové soudy pronášené v rámci umělecké či vědecké kritiky obdobně. Snad jenom s tím rozdílem, že se u kritiky umělecké a kritiky společenskovědní budeme setkávat spíše s hodnotovými soudy (polemika, odlišná argumentace), zatímco v oblasti kritiky přírodovědné půjde o skutková tvrzení (vyvrácení závěrů vědecké analýzy, falsifikace výsledků měření či pozorování apod.). 19.3.6 Ochrana integrity díla a všeobecná osobnostní práva Přestože je ochrana autorské cti a pověsti na zákonné úrovni realizována na základě všeobecných osobnostních práv (§ 81 a násl. ObčZ), má autorská čest a pověst úzký vztah k ochraně integrity díla, která vyplývá z osobnostních práv autorských (§ 11 odst. 3 AutZ). Je tomu tak proto, že čl. 6bis Bernské úmluvy stanoví, že  je  autorovi poskytována ochrana proti takovým zásahům do  integrity díla (znetvoření, zkomolení nebo jiná změna díla), „který by byl na újmu jeho cti nebo dobré pověsti“. 1463 České autorské právo jde do  jisté míry nad rámec čl.  6bis Bernské úmluvy, neboť v  ustano- vení § 11 odst. 3 AutZ souvislost se zásahem, který by byl na újmu autorově cti nebo dobré pověsti, nenacházíme. Na jednu stranu tuto skutečnost není možné chápat jako rozpor se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z Bernské úmluvy (čl. 36 odst. 1 Bernské úmluvy), neboť tato stanoví pouze 1463 Guide to the Berne Convention for the Protection of Literary and Artistic Works (Paris Act, 1971), 1978, s. 42; Sundara Rajan, 2011, s. 12. Obdobné ustanovení potom nacházíme i v čl. 5 odst. 1 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech. Viz též Dobřichovský, 2013, s. 41. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 364 minimální standard (čl. 20) a její smluvní strany mohou autorům přiznávat více práv ve svých vnitrostátních předpisech. Na stranu druhou je však třeba přihlížet k tomu, že vnitrostátní předpisy mají být vykládány takovým způsobem, aby byly naplňovány mezinárodněprávní závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR).1464 Z tohoto důvodu nelze opomíjet to, že ochrana osobnostních práv autorských má  svůj původ v  ústavněprávní ochraně osobnosti (čl.  10 Listiny základních práv a svobod). Osobnostní právo autora na ochranu integrity díla (§ 11 odst. 3 AutZ) sice má „objektový charakter“, neboť je orientováno na ochranu autorského díla, nicméně má svou subjektovou relaci v tom směru, že by zásah do integrity díla měl souviset se zásahem do autorovy cti nebo pověsti, nebo by přinejmenším měl být na újmu autorovým osobním (morálním) zájmům.1465 Rovněž v německé literatuře je zdůrazňováno, že primárním účelem není ochrana integrity samotného díla, ale ochrana pověsti autora.1466 Městský soud v Praze potom výslovně uvádí, že nedotknutelnost díla spočívá v zásahu do umělecké, resp. morální integrity autora.1467 Nikoliv tedy každý zásah do integrity díla dosahuje potřebné hranice, která již vede k  tomu, že  jde o  zásah do  autorových osobnostních zájmů.1468 Drobné změny díla prováděné například v  rámci redakčního procesu,1469 změny v interpunkci, úprava hudebního díla spočívající v transpozici skladby do jiné tóniny s ohledem na potřeby interpretů,1470 nebo změny prováděné v souvislosti s citováním cizích děl na základě citační licence (§ 31 AutZ), 1464 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 692. K povinnosti výkladu vnitrostátních předpisů co  nejvíce v  souladu s  mezinárodními závazky státu viz  též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2239/07. 1465 Srov. též  §  14 odst.  3 německého Urheberrechtsgesetz: „Der Urheber hat das Recht, eine Entstellung oder eine andere Beeinträchtigung seines Werkes zu verbieten, die geeignet ist, seine berechtigten geistigen oder persönlichen Interessen am Werk zu gefährden“ (přel. „Autor má právo zakázat, aby došlo ke znetvoření nebo jinému hanlivému poškození jeho díla, které by mohlo ohrozit jeho oprávněné duševní nebo osobnostní zájmy vztahující se k dílu“). Také Knap dospívá k závěru, že právo na nedotknutelnost díla slouží „k zajištění morálních zájmů autora“ (Knap, Smluvní vztahy v autorském právu, 1967, s. 72). Obdobně viz Rehbinder/Peukert, 2015, s. 176. 1466 Schack, 2013, s.  191; Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010, s.  243; Dietz/Peukert In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 365. 1467 Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 216/90. 1468 Telec/Tůma, 2007, s. 152. 1469 Knap, Smluvní vztahy v autorském právu, 1967, s. 72; Schack, 2013, s. 193; Dietz/ Peukert In: Loewenheim, 2010, s. 244. 1470 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 179. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 365 jsou dovolené. Rovněž nezbytné změny,1471 které souvisí s realizací účelu užití díla nabyvatelem licence (§ 2375 odst. 2 ObčZ), by měly být obecně přípustné. Osobnostní právo autora na nedotknutelnost díla úzce souvisí s tím, že jiná osoba zasahuje do tvůrčích prvků díla například tím, že dílo zpracovává či jinak upravuje, mění jeho vnější ráz a koncepci, případně dokonce provádí takové změny, které snižují hodnotu díla (tj. dílo i autora dehonestují). Nemusí se přitom jednat pouze o zásahy do díla, ale i o spojování s jiným dílem. Schack například uvádí, že zásahem do integrity díla je jeho zkomolení, přemalování, zkrácení díla literárního, změna formátu díla výtvarného, umístění reklam do díla filmového, změna jeho barvy apod.1472 Dietz s Peukertem potom rozlišují mezi přímými a nepřímými změnami díla. Zatímco přímé změny spočívají v přímých zásazích do integrity díla, nepřímé změny souvisí s tím, že je dílo bez souhlasu autora umístěno do nového kontextu bez toho, že by bylo přímo změněno (například může jít o pouštění církevní hudby na pouťových atrakcích nebo její umístění do repertoáru neonacistické sku- piny).1473 Příkladem neoprávněného spojení s jiným dílem potom může být umístění hudebního díla do pornografického filmu [hudební skladba Bolero od Maurice Ravela (1875–1937)]. Jinou nevhodnou nepřímou úpravu může představovat převedení téhož hudebního díla do podoby stále se opakujícího zvonění mobilního telefonu.1474 Přestože jsme uvedli, že existuje úzká teleologická souvislost mezi ochranou integrity díla a ochranou autorovy osobnosti, nesmíme zapomínat na to, že  autorské právo chrání autorovu osobnost pouze „zprostředkovaně“, a  to  prostřednictvím zvláštního vztahu mezi autorem a  jeho výtvorem (die persönliche Beziehung zwischen Urheber und Werk).1475 Osobnostní statky jako čest, důstojnost či pověst jsou potom přímou, nikoliv zprostředkovanou, součástí autorovy osobnosti, a proto jsou chráněny všeobecnými osobnostními právy (§ 81 a násl. ObčZ). 1471 Schack, 2013, s. 193. 1472 Schack, 2013, s. 192. Obdobně viz Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010, s. 248, 249; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 176. 1473 Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010, s. 249. 1474 Ibid. 1475 Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010, s. 210; Schack, 2013, s. 21 a násl.; Barudi, 2013, s. 18, 156. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 366 Z  tohoto hlediska potom mají všeobecná osobnostní práva „záchytnou“ funkci (Auffangfunktion), jejímž prostřednictvím je možné chránit nemajetkové zájmy autorů, které nespadají pod taxativní výčet osobnostních autorských práv.1476 Obdobný závěr je ostatně dovozován i v české právní doktrí- ně.1477 Knap například uvádí, že jak „všeobecné osobnostní právo, tak osobnostní právo autorské spadají do kategorií osobnostních práv“. Ve vztahu k právu na ochranu osobnosti, jako „právu obecnému, je potom autorské právo právem zvláštním. To však nebrání tomu, aby bylo popřípadě použito i ustanovení obou práv, jestliže by se konkrétní jednání, kromě zájmů chráněných právem autorským, dotýkalo i obecných zájmů chráněných právem na ochranu osobnosti“.1478 Při posuzování zásahů do  integrity díla nicméně musíme brát do  úvahy, že každé dílo se skládá nejen z prvků individuálních, ale také prvků, které spadají do oblasti obecného fondu. Knapovými slovy řečeno je u každého díla třeba rozlišovat mezi „prvky čerpanými ze zmíněných přírodních a společenských zdrojů, které jsou obecné povahy“ a „individuálními tvůrčími prvky, které jsou výronem osobnosti autora“.1479 Z  toho potom vyplývá obecný závěr, že  díky převzetí neindividuálních prvků obecně nemůže dojít k zásahu do autorských osobnostních práv. Knap to vysvětluje na příkladu holého námětu, když uvádí, že „námět čerpaný z obecného duševního bohatství lidské společnosti se nemůže na základě skutečnosti, že byl jedním autorem zařazen do obsahu jeho díla, stát předmětem jeho autorského práva a tím pro něj výhradně chráněným. Nejde proto v tomto případě […] o případ volného užití autorského díla, nýbrž o případ užití obsahového prvku do autorského díla sice zařazeného, ale autorským právem nechráněného“. Jiná situace již samozřejmě je u individualizovaného (konkretizovaného) námětu, který autorskoprávní ochraně, včetně ochraně integrity díla, podléhá. Závěry o  nemožnosti autorskoprávní ochrany volných prvků platí i  pro autorskoprávně nechráněné, byť individualizované prvky, jako jsou vědecké poznatky, myšlenky, teorie, metody, vzorce, grafy či objevy. Ani zde nemůže jejich užití v podobě hrubé dezinterpretace, která fakticky způsobuje poškození dobrého jména vědeckého pracovníka, vést k odpovědnosti za zásah 1476 Rehbiner/Peukert, 2015, s. 63; Dietz/Peukert In: Loewenheim, 2010, s. 210; Schack, 2013, s. 45, 181 a násl. 1477 Telec, Vědecké objevy a právo, 2013, s. 570; Tůma In: Lavický, 2014, s. 399. 1478 Knap, Autorský zákon, 1982, s. 16. 1479 Knap, 1986, s. 15. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 367 do osobnostních práv autorských. Příslušné prvky totiž sice jsou součástí autorského díla, ale autorskoprávní ochrana se na ně nevztahuje. Zatímco uživatel, který nepřiměřeným způsobem zesměšní individualizovaný obsah určitého literárního uměleckého díla (z důvodu zjednodušení zde záměrně odhlížíme od  autorskoprávně přípustné parodie opírající se o § 38g AutZ), může zasáhnout do osobnostních práv autora na ochranu integrity díla, u  děl vědeckých tomu tak být nemůže, ledaže by  uživatel nevhodně karikoval vnější formu vědeckého díla. Ochranu osobnostních zájmů vědců a objevitelů nicméně mohou poskytovat všeobecná osobnostní práva, podobně jako tomu je u povinnosti uvádět autora/původce vědeckých poznatků. Již jsme uvedli, že právo vědce osobovat si autorství/původcovství k vědeckým myšlenkám/metodám/teoriím/principům/objevům/vzorcům, není upraveno autorským zákonem, ale občanským zákoníkem. Stejným způsobem, jako je tomu u povinnosti citovat cizí vědecké a umělecké myšlenky (viz kapitola 13.2.1), potom může být všeobecnými osobnostními právy omezována obecná svoboda jednání i v případech, kdy dochází k záměrnému zasahování do integrity vědeckých poznatků, teorií, myšlenek, metod, vzorců či objevů. Vždyvšakmusímemítna paměti,že jaku autorskoprávníochrany,taku ochrany poskytované všeobecnými osobnostními právy jde primárně o ochranu dobrého jména, cti a pověsti příslušného umělce či vědeckého pracovníka. Ochrana integrity výtvorů tak není „solipsistická“, ale vždy vyvěrá z ochrany osobnostní integrity jednotlivce, která je mu poskytována v jeho sociální sféře. 19.3.7 Všeobecná osobnostní práva a autorství vědeckých myšlenek Rozdíl mezi všeobecnými osobnostními právy a ochranou osobnostních práv autorských uvádí Ulmer na následující anekdotě: „Malíř M. se dozvěděl, že se jeho méně slavný kolega X. chlubil tím, že některé obrazy malíře M. ve skutečnosti namaloval on (malíř X.). Malíř M. prohlásil: ‚Pokud pan X. naznačuje, že maloval moje obrazy, budu mlčet. Pokud by ale říkal, že jsem maloval jeho obrazy, potom mám námitky‘ “.1480 1480 „Dem Maler M wird erzählt, sein minder bedeutender Kollege X rühme sich, einige Bilder des M seien in Wahrheit von ihm, dem X, gemalt. M soll darauf gesagt haben: ‚Solange der X angibt, er habe meine Bilder gemalt, will ich schweigen; aber wenn er sagen sollte, ich hätte seine Bilder gemalt, dann erhebe ich Einspruch‘ “ (Ulmer, 1980, s. 33). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 368 Dle Ulmera v prvním případě dochází k porušení osobnostních práv autorských, protože jsou dotčeny osobnostní zájmy malíře M., které se týkají jím vytvořených autorských děl. V druhém případě jde o porušení jeho všeobecných osobnostních zájmů. Námitka malíře M. totiž není založena na osobnostních právech autora (tj. nevztahuje se ke konkrétním dílům, které vytvořil), ale na ochraně jeho osobnosti (malíři M. vadí, že by jeho tvůrčí osobnost měla být spojována s obrazy, které nenamaloval).1481 U námi sledované problematiky autorskoprávně volné složky díla hrají osobnostní práva významnou roli z toho důvodu, že omezují obecnou svobodu jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, § 3 odst. 1 ObčZ) a  pokrývají i  ty  prvky, které autorskoprávní ochraně nepodléhají. Jedná se nejen o nepřiměřenou kritiku autorských děl (viz výše), ale také o určení autorství určité osoby ve vztahu k jí vytvořeným myšlenkám, teoriím, metodám, principům, vzorcům či odhaleným objevům. V kapitole 13.3.7 jsme uvedli, že vědecké poznatky, myšlenky, metody, principy či objevy by samy o sobě mohly splňovat podmínky autorskoprávní individuality a že z tohoto hlediska není zásadního rozdílu mezi obsahem díla uměleckého a vědeckého. V obou případech jde o to, že obsahem autorského díla je „to, o čem dílo je“. V případě uměleckého díla literárního je součástí obsahu individualizovaný námět, zápletka, děj, prostředí a postavy, u vědeckého díla jde o vědecké závěry, postupy, poznatky, metody, principy, vzorce, grafy či objevy (v této kapitole dále též jako „vědecké myšlenky“). Důvody, proč jsou vědecké myšlenky autorskoprávně volné, nespočívají v  nedostatku jejich individuality, ale  v  požadavcích fungování vědeckého diskursu, který je postaven na volném přebírání vědeckých poznatků, jejich konfrontaci a zpochybňování (viz kapitoly 13.3.7 a 21.3). Právě tento diskursivní rozdíl (nikoliv rozdíl co  do  individuality) způsobuje, že  zatímco se u literárních děl uměleckých autorskoprávní ochrana vztahuje na individualizované prvky díla označované jako vnitřní forma díla či jeho obsah, u děl vědeckých tomu tak není. 1481 Z toho také vyplývá to, že právo nebýt spojován s díly, která autor nevytvořil, nespadá pod právo na osobování si autorství (§ 11 odst. 1 AutZ), ale pod všeobecná osobnostní práva (§ 81 a násl. ObčZ). 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 369 Všeobecná osobnostní práva, na  rozdíl od  práva autorského, nicméně poskytují ochranu autorství/původcovství vědeckých myšlenek, které nelze chránit právem autorským (§ 2 odst. 6 AutZ) a v obecné (tj. neaplikované) podobě ani právem patentovým (§ 3 odst. 2 písm. a) ZákVyn). Autorství/ původcovství vědeckých myšlenek je chráněno všeobecnými osobnostními právy (§ 81 a násl. ObčZ). Přiznání autorství k vědeckým myšlenkám omezuje obecnou svobodu jednání, a  přesahuje tak požadavky, které stanoví autorskoprávní ochrana (§ 11, § 31 AutZ). Současně však platí, že uplatňování nároků vyplývajících ze všeobecných osobnostních práv musí zasahovat do  obecné svobody jednání pouze v nezbytně nutné míře. Proto se jejich prostřednictvím nelze domáhat nároku zdržovacího v tom smyslu, že by bylo bráněno volnému šíření daných vědeckých poznatků, ale spíše nároku odstraňovacího, kterým by byl napraven protiprávní stav spočívající v upírání autorství příslušných vědeckých závěrů (viz kapitola 13.2.1). Nárok určovací nebo satisfakční obecnou svobodu jednání spočívající ve volném šíření vědeckých poznatků neomezuje, a proto jeho uplatňování s obecnou svobodou jednání nekoliduje. 19.3.8 Dílčí shrnutí Ochrana osobnosti omezuje obecnou svobodu jednání ze všech ústavněprávních principů v největším rozsahu. Osobnostněprávní ochrana se totiž vztahuje i na prvky, které jsou z hlediska autorského práva volné (vědecké poznatky, teorie, metody, postupy, principy, vzorce, grafy a objevy). Osobnostněprávní pojetí autorského práva, které má svůj původ v německé doktríně (Kant, Fichte) a  které do  českého prostředí přinesl Karel Knap, se z ústavněprávního hlediska opírá o seberealizaci a informační sebeurčení jednotlivce. Právo na ochranu soukromého života (čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 10 Listiny základních práv a svobod) se vztahuje nejen na ochranu „vnitřního kruhu“, kde jedinec může žít dle své volby svůj osobní život a vyloučit z něj celý vnější svět, který není zahrnut do této volby, ale i na právo vytvářet a rozvíjet vztahy s jinými osobami a vnějším světem. Ochranu osobnosti v  Listině základních práv a  svobod upravuje především čl. 10, jehož účelem je zajistit prostor pro rozvoj a realizaci osobnosti AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 370 člověka. Jedná se o možnost autonomně rozhodovat o svém osudu, realizovat své představy o štěstí, uspořádání osobních vztahů nebo projevovat svou osobnost na  soukromých i  veřejných fórech. V  rámci tzv.  informačního sebeurčení (čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) autor především rozhoduje o tom, zda dojde k zachycení autorského díla ve smyslech vnímatelné podobě (tj. zda autorské dílo vůbec opustí autorův „vnitřní svět“). Po vytvoření díla potom autor určuje, zda jeho dílo bude vůbec zveřejněno (§ 11 odst. 1 AutZ), zda se tak stane pod jeho skutečným jménem, pod pseudonymem nebo zda autor zůstane v anonymitě (§ 11 odst. 2 AutZ). Pokud by nicméně došlo k neoprávněnému zveřejnění díla, nevztahuje se autorskoprávní ochrana na zveřejnění těch prvků, které jsou z ní vyloučeny. Znamená to, že prostřednictvím autorského práva se nelze bránit vůči neoprávněnému uveřejnění skutečností existujících nezávisle na lidském vědomí či vědeckých poznatků, myšlenek, teorií, principů, metod, grafů, vzorců nebo objevů. Přestože je základem autorskoprávní ochrany její osobnostní stránka, která vyplývá z úzkého vztahu mezi autorem a jím vytvořeným výsledkem, jednou z hlavních funkcí, které autorské dílo plní poté, co je zveřejněno, je funkce komunikační (interpersonální). Z  ústavněprávního hlediska můžeme říci, že zatímco v soukromé sféře se uplatňuje „absolutní informační sebeurčení“, sféra sociální, občanská a profesionální odráží sociální povahu základních práv, tj. skutečnost, že jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními osobami do komunikace, která je součástí demokratického diskursu. Znamená to, že zveřejněním díla přestává platit absolutní informační sebeurčení a nastupuje imanentní omezení osobnostních práv spočívající v tom, že se autorské dílo stává součástí obecného fondu, a přispívá tak k vytváření kulturního obrazu o konkrétním historickém období. Kromě toho může být autorské dílo, jež opustilo soukromou sféru autora, užíváno na základě výjimek z autorskoprávní ochrany. Se zveřejněním autorského díla souvisí také možnost jeho umělecké a vědecké kritiky. Co do zásahů do své umělecké/vědecké cti se autor musí smířit s  tím, že  se  zveřejněním svého díla ocitá v  podobné pozici, jako osoba, která sice není „veřejně činná“ (politik, veřejný činitel), ale je osobou „veřejně známou“. 19 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana osobnosti 371 Při posuzování přiměřenosti umělecké kritiky bychom měli zohledňovat, že ve společnosti existují osoby literárních, filmových, divadelních či uměleckých kritiků, kteří jsou ve větší míře než běžní občané oprávněni kritizovat a hodnotit cizí výtvory a umělecké myšlenky. Umělečtí kritici sice mohou být i hodně kritičtí, nicméně i jejich kritika musí splňovat kritéria přiměřených skutkových tvrzení a hodnotových soudů. Vědecká kritika je ovládána týmiž principy, avšak s tím rozdílem, že se vztahuje spíše k hodnocení obsahu vědeckých děl, nikoliv jejich formy (ledaže jsou autorem sdělované myšlenky nesrozumitelné či  dvouznačné nebo pokud forma reflektuje vědecké metody, které autor použil při potvrzování či vyvrácení vědecké hypotézy). Oproti umělecké sféře není ve vědeckém světě ustavena společenská role kritiků, ale naopak všichni členové vědecké komunity jsou povoláni k tomu, aby byli kritiky děl ostatních autorů. S ochranou cti a pověsti souvisí ochrana integrity díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Ochrana osobnostních práv autorských má  sice „objektový charakter“, neboť je orientována na ochranu autorského díla, nicméně má svou subjektovou relaci v tom směru, že by zásah do integrity díla měl souviset se zásahem do autorovy cti nebo pověsti, nebo by přinejmenším měl být na újmu autorovým osobnostním (morálním) zájmům. V  dané souvislosti platí, že ne každý zásah do integrity díla dosahuje této míry intenzity. Vzhledem k tomu, že se prostřednictvím autorskoprávní ochrany nelze bránit proti přebírání autorskoprávně volných prvků, plní „záchytnou“ funkci (Auffangfunktion) všeobecná osobnostní práva, jejichž prostřednictvím je možné chránit nemajetkové zájmy autorů, které nejsou pokryty osobnostními právy autora. Příkladem může být určení autorství k vědeckým myšlenkám nebo případy zesměšnění, zkreslení či dezinterpretování vědeckých myšlenek, které tvoří obsah určitého vědeckého díla. 373 20 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA A OCHRANA MAJETKU Obecná svoboda jednání je základem užívání všech právem nechráněných nehmotných statků (například pokud jde o obchodní nebo pracovní postupy, diagnostické nebo léčebné metody lidí, vědecké objevy apod.).1482 Je tomu tak proto, že v přirozeném stavu, kde neexistuje žádná právní exkluzivita, může každý dané statky, jejichž povaha je ubikvitní a nerivalitní (viz kapi- tola 9), užívat, přičemž jeho užívací svoboda není omezována užívací svobodou jiného. Plně v souladu s Kantovou tezí se zde „libovůle jednoho snoubí s libovůlí jiného podle obecného zákona svobody“.1483 Ústavodárce nicméně současně v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod deklaruje, že „každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. Je tedy zřejmé, že kromě osobnostních práv mohou u nehmotných statků obecnou svobodu jednání omezovat i práva majetková. Pojem majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i poměrně široký (viz dále), avšak dle našeho názoru je navázán na dvě základní podmínky. První podmínkou je skutečnost, že ne všechno, co vytváříme, nám musí nezbytně „patřit“ v tom směru, že máme možnost ostatní subjekty vyloučit z  užívání daného statku (viz  strukturální public domain), druhou podmínkou je  skutečnost, že  majetek ve  smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je pojmem právním, a proto musí být odvozován z textu, případně z účelu právní normy. Majetkem nutně nemusí být pouze majetek ve své klasické formě hmotného vlastnictví a může jít i o relativní majetková práva (pohledávky)1484 či práva k duševnímu vlastnictví, nicméně vždy je pojem majetku odvozován z textace jednoduchého práva. Rozhodující je, zda je majetkem převoditelný statek, jenž má majetkovou hodnotu, která je chráněna právem. 1482 Srov. Telec In: Srstka, 2017, s. 38. 1483 Kant, 1797, s. XXXIII. 1484 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s.  302. Telec výslovně za  majetek označuje i  licenci (Telec, Souhlas, nebo licenční závazek, 2013, s. 457; Telec, 2011, s. 444). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 374 Jestliže na jednu stranu zmiňujeme, že nehmotné statky jsou ve své přirozené podobě určené k obecnému užívání, musíme se ptát, ve kterých případech zákonodárce může obecnou svobodu jednání prolamovat tím, že obecný statek zařadí do kategorie statků soukromých, které patří jedné nebo více osobám (Güter die einer oder mehreren Personen gehören)?1485 Nemusíme zde zůstávat pouze v  rovině práva duševního vlastnictví. Ihering ve své knize Duch římského práva (Geist des römischen Rechts) uvádí příklad s lidskými vlasy: „Moje vlasy mi patří a poté, co jsou odstřiženy, jsou mým vlastnictvím, což ovšem neznamená, že mi v této formě musely patřit i předtím“.1486 I český občanský zákoník stanoví právní fikci, že „vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují […] lze přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou“ (§ 112 ObčZ). Jinak ovšem platí, že „lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí“ (§ 493 ObčZ). Je z právního hlediska v pořádku, že oddělené vlasy, na rozdíl od lidských tkání či orgánů jsou „kvazivěcí“ v právním smyslu, neboť za věc movitou jsou považovány pro účely přenechání jiné osobě za odměnu? I  v  oblasti hmotných statků se  můžeme legitimně ptát, na  základě čeho vlastně zákonodárce zakládá majetková práva k  určitým statkům a  kdo má  být jejich nositelem? Je  správné, aby skutečně vše, co  někomu patří, všechny věci hmotné i nehmotné (§ 1011 ObčZ), byly něčím vlastnictvím? Jak se pozná to, že „někomu něco patří“, „komu to patří“ a jaká je užívací svoboda ostatních subjektů ve vztahu k danému statku? Pokud budeme do důsledků aplikovat tezi, že nám jakýkoliv náš duševní či pracovní výsledek „patří“, můžeme se ptát, komu patří data, která byla v něčí prospěch naměřena někým jiným? Patří tomu, kdo je naměřil, anebo tomu, kdo si naměření objednal? Na základě čeho zákonodárce rozhodne, že autorské dílo zhotovené na objednávku i nadále „patří“ (tj. autorská majetková práva k němu vykonává) zhotoviteli (autorovi), nikoliv objednateli, který k němu má pouze licenci vyplývající z účelu smlovy o dílo (§ 61 odst. 1 AutZ)? Proč je tomu jinak u databázové ochrany, kde pořizovatelem databáze je i osoba, pro kterou databázi pořídí z jejího podnětu jiná osoba (§ 89 AutZ)? 1485 Peukert, 2012, s. 50. 1486 „Meine Haare gehören mir und, wenn sie abgeschnitten sind, fallen sie in mein Eigenthum, daraus folgt aber nicht, daß sie schon vorher in dieser Form mir gehören müßten“ (Ihering, 1871, s. 347). 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 375 Abychom mohli hovořit o majetkových právech, musíme mít na paměti, že majetková práva, aby vůbec mohla plnit svou roli v rámci ekonomické směny hodnot, musí mít jasně definovaný předmět, subjekty, obsah a roz- sah.1487 Bez těchto požadavků není možné hovořit o majetkových právech. Jedním z hlavních principů, kterými jsou majetková práva ovládána, je tedy princip právní jistoty. V oblasti práva závazkového je tento princip vymezen pojmem závazku, jeho předmětem, obsahem i subjekty, u absolutních majetkových práv je potom právní jistota určena mj. principem numerus clausus. Melzer výstižně uvádí, že absolutnímu právu „odpovídá povinnost všech ostatních toto právo respektovat. Tito ‚ostatní‘, tj. tertiové, mají mít možnost vůbec vědět, co mají respektovat: to je důvod pro numerus clausus absolutních práv; zpravidla se o tomto hovoří jen ve vztahu k právům věcným, avšak správně je aplikovat dané pravidlo na všechna absolutní práva. Tertiové však mají právo vědět, nejen jaká práva mají povinnost respektovat, ale i jaký konkrétní obsah tato práva mají mít […]“.1488 Pouze zákon stanoví, která práva jsou absolutní (§ 977 ObčZ).1489 Pouze zákon určuje, kdo je nositelem práva, které působí erga omnes, jak dlouho toto právo trvá, zda jde o právo převoditelné a jaké výjimky a omezení se k takovému právu vztahují. Pokusíme se  v  další části zdůvodnit, že  ústavněprávní ochrana majetku sama o  sobě nemůže sloužit jako zdůvodnění existence výhradních práv majetkové povahy, ale pouze jako nástroj vedoucí k jejich prosazování.1490 Zatímco osobnostní práva poskytují komplexní ochranu lidské osobnosti a jejích projevů, u majetkových práv je zákonodárce při jejich vytváření limitován celou řadou ústavněprávních principů, mezi které patří nejen obecná svoboda jednání, ale také svoboda projevu či ochrana osobních údajů.1491 Zákonodárce současně musí brát v potaz, že pro existenci majetkových práv musí existovat nějaký legitimní důvod. Existence legitimního důvodu naopak není potřeba ani u obecné svobody jednání, ani ochrany osobnosti. Tyto dva ústavní principy totiž žádné bližší 1487 Peukert, 2008, s. 101. 1488 Melzer, Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku, 2013, s. 259. 1489 Spáčil In: Spáčil, 2013, s.  4. Ohledně absolutních osobnostních práv viz  Tůma In: Lavický, 2014, s. 396. 1490 Peukert In: Hilty/Jaeger/Kitz, 2008, s. 66. 1491 Srov. bod č. 2 preambule směrnice č. 2004/48/ES: „Ochrana duševního vlastnictví by měla umožnit vynálezci nebo tvůrci získávat oprávněný zisk z vynálezu nebo díla. Měla by také umožňovat co největší šíření děl, myšlenek a nových know-how. Současně by neměla bránit svobodě projevu ani volnému pohybu informací nebo ochraně osobních údajů, včetně údajů na internetu“. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 376 zdůvodnění nepotřebují. Obecná svoboda jednání je základem rozvoje osob- nostijednotlivcev demokratickéspolečnostia ochranyjehodůstojnosti.Ochrana osobnosti potom dále konkretizuje negativní i pozitivní stránku obecné svobody jednání. Obecná svoboda jednání existuje nezávisle na státu (viz kapitola 16) a stát ji pouze uznává jako základní strukturální princip, resp. (veřejné) subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti,1492 či „konstantu vytčenou před závorku“,1493 a obdobně to platí i pro ochranu lidské osobnosti.1494 V oblasti práva soukromého je obecná svoboda jednání ve smyslu absence zákonného zákazu či příkazu jednat určitým způsobem chráněna na základě ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. 20.1 Ochrana majetku v mezinárodních lidskoprávních dokumentech Pokud se podíváme zpět k moderním kořenům lidskoprávní ochrany, vidíme, že ochranu majetku nacházíme ve Všeobecné deklaraci lidských práv samostatně, tj. odděleně od ochrany duševního vlastnictví,1495 a to v čl. 17, který uvádí, že každý „má právo vlastnit majetek“ a že jej nikdo nemůže být „svévolně zbaven“,1496 v důsledku čehož státy sice mají mít možnost omezovat vlastnické právo jednotlivců, nicméně měly by postupovat v souladu se zásadami právního státu.1497 1492 Srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03, I. ÚS 167/04. 1493 Nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 43/04, II. ÚS 3/06. 1494 Wagnerová In: Wagnerová, 2012, s. 277. Viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/14, bod 56; sp. zn. II. ÚS 2268/07, bod 44. 1495 Oproti tomu například Listina základních práv a svobod EU upravuje ochranu hmotného i nehmotného (tj. duševního) vlastnictví v jenom ustanovení (čl. 17). 1496 „(1) Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. (2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku“ (Čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv). Morsink popisuje, že proti této formulaci na půdě Spojených národů výrazně vystupovala zejména sovětská delegace, která navrhovala, aby slovo „svévolně“ („arbitrary“) bylo nahrazeno slovy „v rozporu se zákonem“ („that is contrary to the laws“). Viz Morsink, 1999, s. 149. 1497 Morsink uvádí, že  závěrečná podoba čl.  17 Všeobecné deklarace lidských práv sice je odrazem snahy o sblížení různých přístupů (individualistických, sociálních, strukturálních) k vlastnickému právu (Morsink, 1999, s. 148), nicméně současně má výrazný hodnotový charakter. Jestliže se sovětská delegace, vedená Pavlovem, snažila argumentovat tím, že „rozpor se zákonem“ (viz výše) je pouze upřesněním původního (a i nakonec schváleného) znění „svévolně“, bylo toto zdůvodnění většinovým hlasováním příslušné pracovní skupiny (Drafting Committee) odmítnuto s tím, že tvůrcům nejde o posvěcení možnosti státu zákonnými prostředky zbavovat osoby jejich majetku, ale že význam slova „svévolný“ má v angličtině význam nejen nezákonnosti, ale rovněž i nespravedlnosti („injustice“). Úmyslem tvůrců deklarace tak bylo vyjádřit přesvědčení, že nikdo nesmí být zbaven majetku nespravedlivě (Morsink, 1999, s. 150). 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 377 Je zajímavé, že  zatímco Deklarace práv člověka a  občana z  roku 1789 (Déclaration des Droits de l›homme et du citoyen), která je stále součástí francouzského ústavního pořádku,1498 označuje vlastnictví za „nezadatelné a posvátné právo“ („un droit inviolable et sacré“),1499 na mezinárodní úrovni se státy dlouho zdráhaly přijmout závazný lidskoprávní dokument, který by chránil vlastnické právo jako takové. V  atmosféře studené války sice došlo k  přijetí Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, nicméně samotné vlastnické právo v nich upraveno není. Důvodem byla nemožnost shody mezi státy sovětského bloku a státy kapitalistickými ohledně formulace chránící vlastnické právo a jeho omezení.1500 Na  regionální úrovni nacházíme ochranu vlastnického práva v  Africké chartě lidských práv a práv národů z roku 1981, která v čl. 14 zaručuje právo vlastnit majetek, jež může být omezeno „ve veřejném zájmu nebo zájmu společnosti a za podmínek, které stanoví zákon“.1501 Americká úmluva o ochraně lidských práv z roku 1969 potom v čl. 21 odst. 1 zakotvuje právo každého užívat a požívat vlastnictví, přičemž výkon tohoto práva může být omezen ve prospěch zájmů společnosti.1502 Tohoto práva nesmí být nikdo zbaven s výjimkou případů, kdy tak stanoví zákon z důvodu veřejného nebo společenského zájmu a za podmínky poskytnutí spravedlivé náhrady.1503 1498 Dietz, 2006, s. 3; Goldstein/Hugenholtz, 2010, s. 25. 1499 „La propriété étant un droit inviolable et sacré, nul ne peut en être privé, si ce n‘est lorsque la nécessité publique, légalement constatée, l‘exige évidemment, et sous la condition d‘une juste et préalable indemnité“ (přel. „Vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění“. Art. 17, Déclaration des Droits de l‘homme et du citoyen). 1500 Viz též Schabas, 1991, s. 135 a násl.; Drahos, 1999, s. 359. 1501 „It may only be encroached upon in the interest of  public need or in the general interest of  the community and in accordance with the provisions of  appropriate laws.“ (Art. 14 African Charter on Human and Peoples’ Rights). 1502 „Everyone has the right to the use and enjoyment of  his property. The law may subordinate such use and enjoyment to the interest of  society“. [přel. „Každý má právo na užívání a požívání svého majetku. Zákon může toto užívání a požívání podřídit zájmu společnosti“; Art. 21 (1) American Convention on Human Rights]. 1503 „No one shall be deprived of  his property except upon payment of  just compensation, for reasons of  public utility or social interest, and in the cases and according to the forms established by law“. [přel. „Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou případů, kdy tak stanoví zákon z důvodu veřejného nebo společenského zájmu a za podmínky poskytnutí spravedlivé náhrady“; Art. 21 (2) American Convention on Human Rights]. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 378 Vidíme, že otázky spojené s lidskoprávní ochranou vlastnického práva jsou do značné míry odvozené nejen od pojetí vlastnického práva (individualistická koncepce, sociální koncepce, socialistická koncepce), ale  zejména od možnosti státu odejmout vlastnické právo jeho nositeli, resp. od podmínek, za kterých tak může stát učinit. Co se  týče evropského regionu, který je  pro nás klíčový, zde původně v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zmínka o ochraně majetku nebyla,1504 a to z toho důvodu, že britská delegace požadovala, aby se  lidskoprávní ochrana omezovala pouze na  ta  práva, která představují zásadní principy fungování demokracie.1505 Právo na  pokojné užívání majetku bylo nakonec zahrnuto do čl. 1 Dodatkového protokolu, který obsahuje tři různá pravidla (pokojné užívání majetku; zbavení majetku; úprava užívání majetku),1506 jež je nezbytné vykládat a aplikovat ve vzájemných souvislostech.1507 Ohledně ochrany majetku čl. 1 Dodatkového protokolu stanoví, že „každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek“. Dále upravuje, že „nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva“. Konečně zde nacházíme ustanovení, které se týká omezení vlastnického práva a možností jeho zdanění: „Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut“.1508 1504 Sudre, 1997, s. 213. Čapek, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, II. část – Protokoly, 2010, s. 9. Bobek In: Kmec, 2012, s. 1245. 1505 Schabas, 2015, s. 961. 1506 Bobek In: Kmec, 2012, s.  1246; Schabas, 2015, s.  967. Čapek, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, II. část – Protokoly, 2010, s. 9. 1507 Srov. rozsudky ESLP ve věcech Beyeler proti Itálii, číslo stížnosti 33202/96, bod 107; Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, číslo stížnosti 7151/75, bod 69. 1508 Konečný návrh je výsledkem řady složitých vyjednávání mezi zúčastněnými státy. Finální znění vychází z belgického návrhu, který byl pozměněn ze strany Francie a Velké Británie (Schabas, 2015, s. 965). Původní návrh, který, podobně jako čl. 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, obsahoval zmínku o nemožnosti svévolného zbavení majetku („Every natural or legal person is entitled to the peaceful enjoyment of  his possessions. Such possessions cannot be subjected to arbitrary confiscation. The present measures shall not however be considered as infringing, in any way, the right of  a State to pass necessary legislation to ensure that the said possessions are utilised in accordance with the general interest“), byl sice v roce 1950 schválen v přípravném výboru (Drafting Committee), stejně jako ve  výboru legislativním (Legislative Committee), nicméně neprošel přes Výbor ministrů (Committee of  Ministers). Srov. Schabas, 2015, s. 963. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 379 Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má pojem „majetku“ dle čl. 1 Dodatkového protokolu autonomní význam, který se neomezuje na vlastnění hmotných věcí a je nezávislý na formálním dělení ve vnitrostátním právu, z čehož vyplývá, že i některá další práva a zájmy tvořící majetkové hodnoty mohou být pro účely ustanovení čl. 1 také považovány za „maje- tek“.1509 Čl. 1 Dodatkového protokolu je aplikovatelný pouze na existující vlastnictví. Naopak naděje, že dávno zaniklé vlastnické právo může být oživeno, nemůže být považována za „majetek“, stejně jako podmíněný nárok, který už zanikl v důsledku nesplnění podmínky.1510 Naproti tomu může mít za  jistých okolností povahu majetku „legitimní očekávání“, a  spadat tak pod ochranu čl.  1 Dodatkového protokolu. V  případech, kdy má  majetkový zájem povahu nároku, je možné nahlížet na oprávněnou osobu jako na někoho, kdo má legitimní očekávání, za podmínky, že je pro to ve vnitrostátním právu dostatečný právní základ, např.  pokud existuje ustálená judikatura potvrzující jeho existenci.1511 Čl. 1 Dodatkového protokolu je aplikovatelný i na duševní vlastnictví,1512 včetně přihlášky ochranné známky.1513 Pod pojem majetku Evropský soud pro lidská práva výslovně řadí i autorská práva,1514 například práva k fotografiím, které byly použity bez souhlasu autora.1515 V rozhodnutí Balan proti Moldávii potom Evropský soud pro lidská práva dovodil, že autorské dílo představuje majetkovou hodnotu chráněnou čl. 1 Dodatkového protokolu, 1509 Srov. rozsudky ESLP ve věcech Beyeler proti Itálii, číslo stížnosti 33202/96, bod 100; Broniowski proti Polsku, číslo stížnosti 31443/96, bod 129. K vymezení pojmu majetku viz též Schabas, 2015, s. 969, 970; Bobek In: Kmec, 2012, s. 1247. 1510 Rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, číslo stížnosti 39794/98, bod 69. 1511 ESLP ve věci Kopecký proti Slovensku, číslo stížnosti 44912/98, bod 52. Obdobným způsobem jako Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl i Ústavní soud. Srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/02, II. ÚS 528/02 nebo stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05. 1512 Rozhodnutí o přípustnosti Komise pro lidská práva ve věci A.D. proti Nizozemí, číslo stížnosti 21962/93, bod 157; Rozsudek ESLP ve věci Anheuser Busch Inc. proti Portugalsku, číslo stížnosti 73049/01, bod 72. Viz též Beiter, 2008, s. 714 a násl. 1513 Rozsudek ESLP ve věci Anheuser Busch Inc. proti Portugalsku, číslo stížnosti 73049/01, bod 78. 1514 Rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Melnychuk proti Ukrajině, číslo stížnosti 28743/03. 1515 Rozsudek ESLP ve věci Balan proti Moldávii, číslo stížnosti 19247/03, body 34, 35. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 380 přičemž v tomto případě současně shledal, že do tohoto práva bylo zasaženo neproporcionálním způsobem.1516 20.2 Ochrana „duševního majetku“ v Listině základních práv a svobod V českém ústavním právu je majetek ve své hmotné i nehmotné podobě chráněn na  základě čl.  11  Listiny základních práv a  svobod. Šimáčková ve shodě s Telcem1517 konstatuje, že „všechna ryze majetková práva duševního vlastnictví jsou chráněna podle čl. 11 Listiny v rámci ochrany práva vlastnit majetek“.1518 Pojem majetku je třeba v kontextu čl. 11 Listiny základních práv a svobod vnímat širokým pohledem jako soubor věcí hmotných i nehmotných. Závěr ohledně širokého pojetí majetku můžeme podepřít i tím, že Ústavní soud pod ochranu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zařazuje nejen práva duševního vlastnictví,1519 ale dokonce i nehmotné statky chráněné relativními majetkovými právy, jako je doménové jméno.1520 Telec dále výslovně za majetek označuje i licenci.1521 1516 V daném případě se jednalo o to, že v roce 1985 stěžovatel publikoval fotografii jednoho z moldavských hradů, přičemž v roce 1996 přijala moldavská vláda rozhodnutí, že daná fotografie má být použita jako pozadí na identifikačních kartách vydávaných Ministerstvem vnitra Moldávie. Stěžovatel o této skutečnosti nebyl vyrozuměn, a neměl tak možnost vyslovit nesouhlas s takovým užitím. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že vydávání občanských průkazů spadá pod oblast důležitého veřejného zájmu, nicméně tohoto cíle mohlo být dosaženo různými způsoby, které nezahrnovaly porušení práv stěžovatele (například fotografie mohly být použity na základě smlouvy uzavřené se souhlasem nositele práv). Vnitrostátním soudům se tak nepodařilo dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společnosti a zájmy stěžovatele (Balan, body 45, 46). 1517 Telec, 2002, s. 74 a násl.; Telec In: Ganea/Heath/Schricker, 2001, s. 76, 77. 1518 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 690. 1519 Např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 298/09, bod 30; nález sp. zn. II.ÚS 2186/14, bod 16; usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/16. 1520 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2912/12. Stejný princip by měl platit i pro ochranu obchodního tajemství, protože i to je chráněno pouze relativními majetkovými právy (Koukal In: Vojčík, 2016, s. 461 a násl.) 1521 Telec, Souhlas, nebo licenční závazek?, 2013, s. 457; Telec, 2011, s. 444. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 381 Majetkem ve  smyslu čl.  11 odst.  1 Listiny základních práv a  svobod1522 mohou být i majetková práva autorská, byť se nejedná o nehmotnou věc v právním smyslu1523 a tato práva se neoceňují.1524 Podstatné zde totiž není to, zda majetková práva autorská jsou nebo nejsou majetkem ve  smyslu občanskoprávním (§ 495 ObčZ),1525 ale to, že tato práva umožňují svému nositeli (příp. vykonavateli) ekonomické zužitkování autorského díla, ať již přímo nositelem práv nebo s jeho souhlasem (§ 12 odst. 1 AutZ). Tuto obecnou možnost získávat peněžní či nepeněžní příjmy z užití autorského díla potom chrání čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V  dané souvislosti musíme zmínit, že  německý Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) již začátkem 70. let 20. století konstatoval, že autorské právo, které obsahuje majetkovou složku, podléhá ochraně zakotvené v  čl.  14 odst.  1 Základního zákona (Grundgesetz).1526 Současně dovodil, že z hlediska ústavněprávní ochrany majetku je podstatou majetkových práv autorských (grundgesetzlich geschützten Kern des Urheberrechts), která nesmí být vyprázdněna, „zásadní přiznání majetkového prospěchu autorovi duševního výtvoru cestou soukromoprávní regulace a jeho svobody disponovat s dílem na vlastní 1522 V německém právu se jedná o takřka identické ustanovení obsažené v čl. 14 Základního zákona (Grundgesetz): „(1) Das Eigentum und das Erbrecht werden gewährleistet. Inhalt und Schranken werden durch die Gesetze bestimmt. (2) Eigentum verpflichtet. Sein Gebrauch soll zugleich dem Wohle der Allgemeinheit dienen. (3) Eine Enteignung ist nur zum Wohle der Allgemeinheit zulässig. Sie darf nur durch Gesetz oder auf Grund eines Gesetzes erfolgen, das Art und Ausmaß der Entschädigung regelt. Die Entschädigung ist unter gerechter Abwägung der Interessen der Allgemeinheit und der Beteiligten zu bestimmen. Wegen der Höhe der Entschädigung steht im Streitfalle der Rechtsweg vor den ordentlichen Gerichten offen“. Přel.: „(1) Vlastnictví a dědické právo se zaručují. Obsah a omezení jsou stanoveny zákonem. (2) Vlastnictví zavazuje. Jeho užívání má zároveň sloužit blahu společnosti. (3) Vyvlastnění je přípustné jen k blahu společnosti. Smí být provedeno jen zákonem nebo na základě zákona, který upraví způsob a rozsah náhrady. Náhrada je určena po spravedlivém uvážení zájmů společnosti a zúčastněných osob. K určení výše odškodného se lze v případě sporu obrátit na obecné soudy“. 1523 Telec, 2011, s. 446; Tůma, 2012, s. 69; Koukal In: Lavický, 2014, s. 1730. 1524 Srov. § 17 odst. 5 zák. č. 151/1997 Sb.; Telec/Tůma, 2007, s. 315. 1525 „Přes svůj název nejsou majetková autorská práva majetkem v soukromoprávním smyslu (tj. předmětem soukromoprávních vztahů) a z toho vyplývá i jejich neocenitelnost“ (Telec/Tůma, 2007, s. 312). 1526 „Diese sichernde und abwehrende Bedeutung der Eigentumsgarantie gebietet, die vermögenswerten Befugnisse des Urhebers an seinem Werk als ‚Eigentum‘ im Sinne des Art. 14 GG anzusehen und seinem Schutzbereich zu unterstellen“, přel. „Tento zabezpečovací a obranný význam garantování vlastnictví vyžaduje, aby majetková práva autora k jeho dílu byla považována za ‚majetek‘ ve smyslu čl. 14 GG a aby byla podřízena rozsahu jeho ochrany“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66, bod 30). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 382 odpovědnost“.1527 Kautely ústavněprávní ochrany majetkových autorských práv potom dále rozvedl v rozhodnutí ve věci „Kirchenmusik“, kde uvedl, že „z hlediska ústavněprávních záruk vyplývá autorovi oprávnění užívat své duševní vlastnictví v ekonomickém slova smyslu. Ústavně tak jsou chráněna nejen subjektivní majetková práva vymezená v autorském zákoně, ale také potenciální právo dispoziční a užívací. Zákonodárce je potom ve smyslu čl.  14 odst.  1 věty druhé Základního zákona zásadně oprávněn přiznat autorovi právo k jím vytvořenému výsledku a současně mu udělit svobodu disponovat s těmito právy na vlastní odpovědnost“.1528 V úvodní části této kapitoly jsme nicméně naznačili určité námitky proti bezbřehému chápání majetku, který by byl chráněn ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Šimáčková uvádí, že „doposud bývají studenti práv káráni, pokud v souvislosti s pohledávkami či obchodními podíly hovoří o vlastnictví“ a dodává, že „z dikce Listiny, Úmluvy a judikatury ESLP je zřejmé, že ochrana vlastnictví i majetku se v ústavněprávní rovině překrývá a neobstojí názor, že je možné vlastnit jen věc, a věc je jen to, ‚nač je možné si sáhnout‘ “.1529 V obecné rovině je samozřejmě tato teze pravdivá a přispívá k překonávání materialismu, který by spočíval v akcentování toliko hmotných aspektů našeho bytí. Na druhou stranu však i šíře pojetí majetku má své ústavněprávní limity. Ty vyplývají z toho, že pokud něco má být majetkem, musí být ostatním subjektům jasné, co přesně je předmětem majetkových práv, co je jejich obsahem, jaký je rozsah práv, a zejména jaké povinnosti vyplývají pro ty osoby, které nositeli práv nejsou. Především u absolutních práv, která působí erga omnes, by mělo být 1527 „Zu den konstituierenden Merkmalen des Urheberrechts als Eigentum i.S. der Verfassung gehört die grundsätzlicher Zuordnung des vermögenswerten Ergebnisses der schöpferischen Leistung an den Urheber im Wege privatrechtlicher Normierung und seine Freiheit, in eigener Verantwortung darüber verfügen zu können. Das macht den grundgesetzlichen geschützten Kern des Urheberrechts aus“ (přel.: „Mezi určující znaky autorského práva jakožto majetku v  ústavněprávním smyslu patří zásadní přisouzení možnosti, aby autor získával majetkové zdroje vztahující se k jeho duševnímu výtvoru, a to na základě soukromoprávní regulace, stejně jako jeho svoboda tak činit na vlastní odpovědnost. To představuje ústavně chráněné jádro autorskoprávní ochrany“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66; bod 34). 1528 „Aus seiner verfassungsrechtlichen Gewährleistung erwächst dem Urheber die Befugnis, dieses ‚geistige Eigentum‘ wirtschaftlich zu  nutzen. Verfassungsrechtlich geschützt sind nicht nur die im Urheberrechtsgesetz einzeln normierten Vermögensrechte, sondern das potentielle Verfügungsrecht und Verwertungsrecht. Der Gesetzgeber ist im Rahmen des Regelungsauftrags nach Art 14 Abs 1 Satz 2 GG grundsätzlich verpflichtet, das vermögenswerte Ergebnis der schöpferischen Leistung dem Urheber zuzuordnen und ihm die Freiheit einzuräumen, in eigener Verantwortung darüber verfügen zu können“ (usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 35). 1529 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 302. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 383 třetím osobám (tertiům) jasné, „jaká práva mají povinnost respektovat“, stejně jako „jaký konkrétní obsah tato práva mají mít“.1530 Ochrana majetku má tedy dvojí základní rozměr. Prvním je rozměr vertikální, který spočívá v tom, že je majetek chráněn vůči svévolným zásahům státní moci.1531 Za zmínku stojí, že v případech, kdy Evropský soud pro  lidská práva posuzoval aplikovatelnost čl.  1 Dodatkového protokolu na duševní vlastnictví, šlo právě o situace, kdy do nich zasahovala státní moc. V  rozsudku Balan proti Moldávii to  byl stát, nikoliv soukromý subjekt, který užil dané fotografie bez souhlasu autora.1532 Podobně tomu bylo i v případu Anheuser Busch, který se týkal ochranné známky, a šlo v něm o to, zda stát proporcionálně zasáhl do majetkového práva tím, že zrušil registraci ochranné známky (resp. ji prohlásil za neplatnou).1533 Horizontální rozměr ochrany majetku potom spočívá v  jeho působení vůči třetím osobám. V dané souvislosti musíme zmínit, že nejen absolutní majetková práva, ale i relativní majetková práva působí vůči třetím osobám. U absolutních majetkových práv to vyplývá z jejich tradiční povahy, u relativních majetkových práv jde o projev zásady, že do závazkového vztahu obecně nemohou třetí osoby zasahovat bez souhlasu jeho subjektů.1534 Horizontální rozměr ochrany majetku je postaven mj. na principu právní jistoty. Třetím osobám (tertiům) musí být zřejmé, jaké chování se od nich z hlediska právní regulace očekává (jinými slovy řečeno, které jednání je právně aprobované a  které je  reprobované). Jestliže tedy například aktuálně řeší Soudní dvůr EU otázku, zda „chuť potraviny je jako vlastní duševní výtvor autora chráněna podle autorského práva“,1535 má toto řízení nejen rozměr čistě 1530 Melzer, Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku, 2013, s. 259. 1531 Srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1693/08. 1532 Rozsudek ESLP ve věci Balan proti Moldávii, číslo stížnosti 19247/03, body 8 až 10. 1533 Rozsudek ESLP ve věci Anheuser Busch Inc. proti Portugalsku, číslo stížnosti 73049/01, body 22 a 23. Viz též Beiter, 2008, s. 719. 1534 „Představa, že závazková práva nepůsobí ‚proti všem‘ v tom smyslu, že jejich subjekty nejsou chráněny proti neoprávněným zásahům třetích osob, ale jen vůči protistraně, neodpovídá realitě“ (Spáčil In: Spáčil, 2013, s. 4). K působení závazkových vztahů vůči třetím osobám viz též Hulmák In: Hulmák, 2014, s. 193. 1535 Řízení SDEU o  předběžné otázce ve  věci Levola Hengelo BV proti Smilde Foods BV (C-310/17). Ze stanoviska generálního advokáta Wathéleta vyplývá, že chuť nelze považovat za dílo ve smyslu Bernské úmluvy ani Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (body 52 a 54). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 384 autorskoprávní (vymezení pojmových znaků autorského díla), ale také rozměr ústavněprávní, neboť tertiovi (uživateli) by v ideálním případě mělo být zřejmé, zda se jednalo či nejednalo o výtvor, na který se vztahují absolutní majetková práva. Ihering zmiňuje, že v pozadí všech soukromých práv je ochrana lidské osob- nosti.1536 Majetková práva poskytují ochranu osobnosti svému nositeli tím, že mu zprostředkují zdroj ekonomické obživy,1537 díky čemuž může realizovat svou osobnost a představy o štěstí. Existence majetkových práv zajišťuje, že  jednotlivec může samostatně a  nezávisle na  kolektivu realizovat své zájmy, záliby, představy a touhy. Schack v dané souvislosti výslovně upozorňuje na to, že jednou z funkcí autorského práva je poskytovat obživu umělcům.1538 Existence majetkových práv je tedy imanentní součástí otevřené společnosti a kapitalistického systému, neboť bez nich by neexistovala ekonomická samostatnost jednotlivců, která jim umožňuje jednat nezávisle na kolektivu.1539 Na druhou stranu ovšem svou osobnost a představy o štěstí (§ 3 odst. 1 ObčZ) realizují i ti, kteří chtějí užívat statky, které jsou nechráněné v tom směru, že u nich neexistuje právní příkaz či zákaz, který by omezoval jejich užívání (strukturální či časově vymezená public domain), případně chtějí užívat statky chráněné na základě některé z výjimek (Nutzungsfreiheit; výjimková public domain). Zásadní rozdíl mezi vlastnickou svobodou a  obecnou svobodu jednání je potom v tom, že vlastnická svoboda má primárně pozitivní rozměr, který spočívá v tom, že pouze nositel výhradního práva může v rámci exkluzivního prostoru realizovat svou osobnost.1540 Tento pozitivní rozměr vlastnické svobody je vytvářen na úkor negativní svobody všech ostatních osob, které nemohou realizovat svou osobnost v plné šíři, ale pouze „v té části oceánu obecné svobody jednání, kde neexistují ostrovy právní exkluzivity“. 1536 Ihering, 1871, s. 334. 1537 Srov. usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66, bod 34. 1538 Schack, 2013, s. 6. 1539 Telec, Není informace jako informace, 2014, s. 523. Srov. též uznesenie slovenského Ústavného súdu, sp. zn. II. ÚS 647/2014, bod 49. 1540 Peukert, 2008, s. 901. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 385 Jestliže však ostrovy právní exkluzivity1541 vůbec neexistují, mohou všichni realizovat svou osobnost stejným způsobem.1542 Domníváme se, že není plně pravdivá teze uváděná v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/08, že vlastnické právo tvoří „jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Podle liberální tradice, která stála u zrodu ideologie základních práv a svobod, je vlastnické právo všezahrnující kategorií autonomního postavení jednotlivce vůči veřejné moci“. Pokud čteme například myšlenky Johna Locka pozorně, vidíme, že funkčně rozlišoval mezi ochranou svobody, života a statků,1543 neboť každá z těchto kategorií se jinak projevuje vůči ostatním jednotlivcům i vůči veřejné moci. Podobně i Berlin považuje za základ lidské existence především negativní stránku obecné svobody jednání spočívající v tom, že máme možnost „zvolit dle svých přání, a protože si jednoduše přejeme volit, a to bez donucení, bez nátlaku, bez pohlcování v nějakém nesmírném systému; stejně jako právo vzdorovat, být nepopulární, stát si za svým přesvědčením jenom proto, že je to naše přesvědčení“.1544 Podřazení lidské autonomie pouze pod autonomii vlastnickou je dle našeho názoru nesprávné. Naopak, vlastnická autonomie slouží pouze jako dílčí, byť důležitý, nástroj k  realizaci lidské osobnosti. Skutečnost, že v době komunistického režimu byla v naší vlasti vlastnická autonomie hrubým způsobem likvidována, ještě neznamená, že bychom měli vlastnickou svobodu idolatrizovat. Lidská osobnost se může jak vůči státu, tak vůči ostatním jedincům realizovat i bez existence majetkových práv. Locke uvádí, že „svoboda lidí pod vládou znamená mít stálé pravidlo, podle něhož se má žít, které je společné každému členu společnosti a vydané zákonodárnou mocí 1541 Geiger, Fundamental Rights, a Safeguard for the Coherence of Intellectual Property Law?, 2004, s. 272. 1542 Peukert, 2012, s. 71. 1543 „So that the end and measure of  this Power, when in every Man’s hands in the state of  Nature, being the preservation of  all of  his Society, that is, all Mankind in general, it can have no other end or measure, when in the hands of  the Magistrate, but to preserve the Members of  that Society in their Lives, Liberties, and Possessions […]“ (přel. „Z účelu a měřítka moci, která v rukou každého člověka v přirozeném stavu směřuje k zachování celého jeho živobytí, pro lidstvo samotné vyplývá, že lidská moc obecně nemůže mít žádný jiný účel nebo měřítko, než že svěřena do rukou úředníka má za úkol zachovat členy společnosti v jejich životech, svobodách a majetku […]“; Locke, 1728, s. 259). Obdobné rozlišení viz Locke, 1728, s. 226, 289. 1544 „The essence of  liberty has always lain in the ability to choose as you wish to choose, because you wish so to choose, uncoerced, unbullied, not swallowed up in some vast system; and in the right to resist, to be unpopular, to stand up for your convictions merely because they are your convictions“; Berlin In: Berlin/Hardy/Harris, 2002, úvodní motto. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 386 v ní zřízenou; možnost řídit se svou vlastní vůlí ve všech věcech, kde toto pravidlo nic nepředepisuje; stejně jako nebýt podroben nestálé, nejisté, neznámé, a svévolné vůli jiné osoby…“.1545 O tento základní princip se jedná při limitaci toho, co může, resp. nemůže být majetkem. Obecná svoboda jednání totiž vylučuje, aby hranice „podrobení se cizí vůli“ byly pro třetí osoby (tertie) neurčité. Pufendorf v dané souvislosti výslovně uváděl, že pokud první člověk chtěl, aby ostatní osoby respektovaly jeho vlastnické právo (výhradní užívání určitého statku), musel od nich nejdříve získat jejich souhlas (viz kapitola 10.2).1546 Takové respektování však není možné, pokud tertiové nebudou znát přesný rozsah omezení své obecné svobody jednání, zejména to, k čemu se výhradní práva vztahují, a jaká jsou jejich omezení. Zatímco tedy ochrana majetku ve  vertikálním rozměru (tj.  vůči veřejné moci) připouští jeho široké pojetí, neboť jde o ochranu majetkové hodnoty vůči svévolnému jednání veřejné moci, u majetku v horizontálním směru je široké pojetí jeho ochrany sice přípustné, ovšem pouze pokud je jednoznačně vymezeno, ve prospěch koho je daný statek alokován, co se rozumí chráněným statkem, jaký je obsah a rozsah práv, jak dlouho tato práva trvají, a jak jsou stanoveny jejich výjimky a omezení. Pokud se tedy zaměříme na široké pojetí majetku, které vyplývá z textace ustanovení §  1011 ObčZ, stejně jako z  textu důvodové zprávy (zákonodárce v důvodové zprávě k občanskému zákoníku uvádí, že návrh „opouští scholastiku terminologického odlišování předmětů, jež jsou ve vlastnictví a jež jsou ‚jen‘ v majetku, neboť obsahový rozdíl mezi postavením vlastníka a ‚majitele‘ není žádný“),1547 je namístě poukázat na to, že již v roce 2012 Telec s Tůmou upozornili na rizika tohoto pojetí, když argumentují, že by vztažení absolutních majetkových práv k nehmotným statkům bylo rozporné s teleologickým pojetím nehmotných věcí v právním smyslu, a to zejména proto, že vztažení vlastnického práva v subjektivním slova smyslu (§ 1012 ObčZ) na nehmotné statky, k nimž zákon výslovně nepřiznává absolutní majetková práva (například jde o prostá loga, 1545 „Freedom of  men under government is, to have a standing rule to live by, common to every one of  that society, and made by the legislative power erected in it; a liberty to follow my own will in all things, where the rule prescribes not; and not to be subject to the inconstant, uncertain, unknown, arbitrary will of  another man…“ (Locke, 1728, s. 143). 1546 Pufendorf, 1672, s. 460. 1547 Konsolidovaná důvodová zpráva k  vládnímu návrhu nového občanského zákoníku, s. 259. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 387 prostá data, recepty atd.), by vedlo k popření práva duševního vlastnictví.1548 Postavení „vlastníka“ (ve smyslu § 1012 ObčZ) takového statku by totiž bylo paradoxně silnější, než postavení nositele práv k nehmotným statkům, k nimž absolutní majetková práva přiznávají zvláštní právní předpisy. Typickým příkladem mohou být databáze, u  nichž by  petitorní ochrana (§  1040, 1042 ObčZ) poskytovala vlastníku „prostých dat“ oproti „pořizovateli databáze“ (§ 88 a 88a AutZ) časově neomezenou a podstatně silnější právní ochranu (zejména by absentovala omezení stanovená v § 91 AutZ). Vidíme, že ne vše, co má původ v naší osobnosti, musí být nutně chráněno jako majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Hypertrofie majetkových práv například k  vědeckým poznatkům, teoriím, metodám, postupům, grafům, vzorcům či objevům by dokonce vedla ke znemožnění tradičního vědeckého diskursu. Zakotvení petitorní ochrany (§ 1040, § 1042) k prostým datům by potom vedlo k možnosti uplatňovat časově neomezená výhradní práva k jakýmkoliv strukturovaným souborům „jedniček a nul“. Aby se však lidé mohli „svobodně pohybovat v moři obecné svobody jednání“ a „obchodovat mezi sebou“ (používáme zde opět paralelu s Grotiovou doktrínou Mare liberum, viz kapitola 12), musí toto moře existovat. Abychom mohli volně dýchat, nemůžeme žít v  „křídovém masívu“, který souvisle vyplňuje celý prostor svého okolí (Cimrmanův negativní externismus). Pokud moře „vysušíme“ tím, že  budeme extenzivní interpretací pojmu majetek vytvářet nově chráněné nehmotné statky, logicky se tím bude oslabovat ta autonomní oblast, kde se „libovůle jednoho slučuje s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“. Domníváme se, že ačkoliv byl Grotius Holanďan, nesouhlasil by s tím, aby svobodné moře bylo zcela vysušeno a doprava se v něm uskutečňovala pouze plavebními kanály, tak jako je tomu ve velké části Nizozemí. Přesně tomuto obrazu vysušeného moře s pouhými plavebními kanály bychom se přitom mohli přiblížit, pokud bychom extenzivně zaváděli majetkovou exkluzivitu k veškerým statkům, které člověk vytváří. Pojetí majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tedy sice může být široké, nesmí však být bezbřehé. Limitem pro vytváření nových ostrovů exkluzivity v  moři obecné svobody jednání je  právě zachování 1548 Telec/Tůma In: Jakl, 2012, s. 83–84. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 388 autonomního prostoru všech lidí, na kterém je postavena obecná svoboda jednání, stejně jako požadavek právní jistoty, který obrazně spočívá v tom, že „kormidelník pozná, že v dané oblasti může zajet na mělčinu ostrova exkluzivity“, případně že tento „ostrov, který stojí v cestě jeho plavbě, bude po určitém čase zaplaven vodou“ (tj. exkluzivita zanikne z důvodu plynutí času). Kromě toho je  limitem vytváření majetkových práv samozřejmě i  samotná „existence plavidel“, která se  v  moři obecné svobody jednání pohybují, tj. ochrana lidské osobnosti a důstojnosti. V oblasti autorskoprávní ochrany je potom limit konstituování či prolongování majetkových práv specificky postaven mj.  na  ochraně obecného fondu, bez něhož není umělecká či vědecká tvorba možná, neboť každý výtvor navazuje již na to, co bylo v minulosti vytvořeno/objeveno/vynalezeno. Limitem majetkových práv duševního vlastnictví je tedy zachování public domain, a to ve všech jejích podobách (strukturální, časově vymezená, autonomní i výjimková). Zákonodárce by tedy měl zohledňovat skutečnost, že jak existence majetkových práv, tak existence onoho „podhoubí“, z něhož vyrůstá umělecká a vědecká tvorba, vedou k podpoře a vzniku nových uměleckých a vědeckých děl. Domníváme se, že zavádění některých nových investičních práv, která souvisejí s právem autorským,1549 obecnou svobodu jednání (public domain) oslabují, aniž by pro to existoval přesvědčivý a závažný důvod. Nestačí pouze to, že  příslušné subjekty (vydavatelé, provozovatelé sportovních utkání) v rámci své běžné podnikatelské činnosti vytváří nehmotné statky, které mají ubikvitní a nerivalitní povahu, přičemž „čelí obtížím při udělování licencí na publikace online a při získávání spravedlivého podílu z hodnoty, kterou vytvářejí“.1550 Existuje nebezpečí, že se zde za ochranou investice ve skutečnosti neskrývá nic jiného než určitý nehmotný aspekt podnikatelské činnosti, který však přímo vyplývá z její povahy. S podobným zdůvodněním, jaké nacházíme 1549 Práva vydavatelů [čl.  11 a  12 návrhu směrnice Evropského parlamentu a  Rady o  autorském právu na  jednotném digitálním trhu, 14.  9.  2016, COM (2016) 593 final] nebo provozovatelů sportovních utkání [čl.  12a schváleného návrhu Evropského parlamentu ke směrnici o autorském právu na jednotném digitálním trhu (COM(2016)0593 – C8-0383/2016 – 2016/0280(COD)]. 1550 Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final, s. 3. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 389 v  návrhu směrnice Evropského parlamentu a  Rady o  autorském právu na jednotném digitálním trhu [COM (2016) 593 final], je možné zavádět nová majetková práva i knihovnám či filmovým archivům, které digitalizují svůj knihovní/filmový fond, či dokonce univerzitám, které archivují a zpřístupňují školní díla. Také advokáti mohou mít teoreticky výhradní práva ke  způsobu vedení obhajoby či  k  udělovaným právním radám, modelky ke způsobu chůze či nošení oblečení, sportovci mohou disponovat výhradními právy ke způsobu trénování či pohybům svého těla apod. Jestliže se podíváme na zdůvodnění, které nabízí návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu [COM (2016) 593 final] u práv vydavatelů, dočítáme se, že „vydavatelé tisku čelí obtížím při udělování licencí na publikace online a při získávání spravedlivého podílu z hodnoty, kterou vytvářejí. To by mohlo v konečném důsledku ovlivnit přístup občanů k informacím. Tento návrh stanoví nové právo vydavatelů tisku, jehož cílem je usnadnit udělování online licencí na jejich publikace, pokrytí jejich investic a prosazování jejich práv“.1551 Problémem je, že vydavatelé z historického hlediska nedělají nic jiného než v minulosti, kdy žádná výhradní práva neměli (resp. nemají),1552 pouze se tak děje v digitálním prostředí. Za účelem dosažení zisku vydavatelé standardně vykonávají předmět své podnikatelské činnosti, kterou je  vydávání knih. Podnikají zcela stejně, jako výrobci automobilů, elektroniky, lékaři, advokáti, daňoví poradci, jenom se potýkají s přirozenými externalitami, které vyplývají ze samotné povahy (ubikvita, nerivalitní povaha) těch statků, které úplatně rozšiřují/sdělují veřejnosti. Domníváme se  nicméně, že  externality nelze řešit přiznáváním nových výhradních práv. Především je zde v sázce princip rovnosti, který se v ekonomické oblasti projevuje ve férovosti hospodářské soutěže. Jiní prostředníci (například poskytovatelé služeb v  informační společnosti) mohou 1551 Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final, s. 3. 1552 Dle českého autorského zákona má nakladatel pouze právo na „odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny jím vydaného díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby“ (§ 87 odst. 1 AutZ). Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final jim má přiznávat „práva stanovená v článku 2 a v čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/29/ES k digitálnímu užití jejich tiskových publikací“, tedy právo na rozmnožování a sdělování díla veřejnosti. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 390 oprávněně namítat, že  je  jejich hospodářské postavení narušováno tím, že žádná výhradní práva k nehmotným statkům, které zpřístupňují koncovým uživatelům, nemají. Dále se domníváme, že tak jako stát nemá provozovatelům vleků a lanovek sanovat externality typu nedostatek sněhu, stejně tak nemá sanovat vydavatelům externality, které vyplývají z toho, že elektronické knihy jsou nerivalitní a ubikvitní. Jak jsme uvedli, s investiční logikou nemusíme skončit pouze u vydavatelů a provozovatelů sportovních utkání. Můžeme chránit samostatnou investici i u marketingových společností, reklamních agentur, podnikatelů, kteří se věnují volebním kampaním, či u prostředníků typu Google, kteří zpřístupňují na Internetu amatérská videa. V podstatě stačí, když jakýkoliv nehmotný aspekt jakéhokoliv podnikání, který navíc původně nepochází od prostředníka, ale  od  osoby, která statek vytvořila, zákonodárce označí za  samostatný nehmotný statek a přizná k němu výhradní, byť časově omezená,1553 práva. Na příslušném reklamním billboardu tak nebude zachyceno pouze samotné autorské dílo, ale také nehmotný „reklamní statek“, k němuž bude mít výhradní práva příslušná reklamní agentura. Na průběh vedení právní obhajoby se budou vztahovat zvláštní práva „poskytovatele právního poradenství“ a díky lobbyingu lékařského stavu se nakonec zavede mimo režim patentové ochrany sui generis ochrana způsobu chirurgického nebo terapeutického ošetřování lidského těla. Domníváme se dále, že investiční logika nejen ohrožuje obecnou svobodu jednání (public domain), ale také již existující autorskoprávní instituty. Jestliže je důvodem existence nových vydavatelských práv možnost, aby si vydavatel „mohl nárokovat podíl na odměně za užití díla“ [čl. 12 návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final], je logicky rozsah možnosti získat majetkový prospěch za užití díla, včetně možnosti s dílem disponovat na vlastní odpovědnost,1554 oslabován. 1553 Dle návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM(2016) 593 final, má jít o 20 let počínaje od prvního dne měsíce ledna roku následujícího po dni zveřejnění (čl. 11 odst. 4). 1554 Srov. usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66, bod 35. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 391 Nová vydavatelská práva zasáhnou i do problematiky osiřelých děl, která nebude možné užívat na základě výjimky stanovené v § 37a AutZ bez toho, že by se současně zjišťovalo, zda se k takovému dílu nevztahují práva vydavatelská. Tuto problematiku přitom návrh směrnice vůbec neřeší. Jak trefně poznamenává Prchal v souvislosti s rozborem prodlužování doby trvání práv souvisejících s právem autorských „je zvláštní, že Evropská komise nejprve prosazuje prodloužení doby trvání majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, a příslovečně do roka a do dne prosadí směrnici o osiřelých dílech, jejichž jednou z příčin je právě příliš dlouhá doba trvání majetkových práv, v důsledku čehož se nositel práv stane nedohledatelným“.1555 Existence nových vydavatelských práv bude také fakticky i právně limitovat nakládání s autorským dílem, neboť autor „tiskové publikace“ bude k plné realizaci dalšího licenčního převodu vždy potřebovat ošetřit práva vydavatelů. Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final sice v čl. 11 odst. 2 uvádí, že „právy uvedenými v odstavci 1 nejsou dotčena a nijak ovlivněna žádná práva, která právní předpisy Unie poskytují autorům a jiným nositelům práv v souvislosti s díly a jinými předměty ochrany, které jsou součástí tiskové publikace. Těchto práv se nelze vůči těmto autorům a jiným nositelům práv dovolávat, a zejména je nesmí zbavit práva využívat svá díla a jiné předměty ochrany nezávisle na tiskové publikaci, jejíž jsou součástí“, nicméně unijní zákonodárce těžko může takto neproporcionálně vstupovat do autonomie vůle smluvních stran a nechat oba předměty ochrany (autorská díla, díla vydavatelská) jako dvě zcela nezávislé entity. Z povahy věci to ani není možné, neboť uživatelé (tertiové) budou vždy užívat konkrétní text, na kterém budou nově váznout dvě práva (práva autorská a práva vydavatelská). Aby tedy autor mohl fakticky umožnit užití svého díla jinými osobami, bude muset mít smluvně ošetřená práva vydavatelská, čímž se výrazným způsobem oslabuje realizace autonomní public domain (možnost umožnit užití autorského díla na základě některé z volných licencí). Jestliže si  tuto situaci potom promítneme do  oblasti šíření vědeckých poznatků, můžeme říci, že tzv. Open-Access1556 , který aktuálně Evropská komise prosazuje v řadě evropských projektů (například Horizon 2020), bude záviset 1555 Prchal, 2016, s. 72. 1556 Myška, 2014, s. 71 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 392 nejen na autonomii vůle autora, ale také na autonomii vůle vydavatele, neboť ke sdělování díla veřejnosti bude muset poskytnout volnou licenci také on. Vznik nových práv vydavatelů se jeví jako neodůvodněný, a to nejen proto, že se nepříliš systematicky nabourává do tradičních práv duševního vlastnictví, ale také z toho důvodu, že unijní zákonodárce odhlíží od principu smluvní volnosti, v jejímž rámci autoři tradičně vydavatelům poskytují příslušná oprávnění na základě licenčních ujednání.1557 Výše uvedenými úvahami nechceme říci, že je zcela vyloučen vznik jakýchkoliv nových investičních majetkových práv, ale  chceme poukázat na  to, že pro vznik takových práv musí existovat skutečně závažné důvody. Tato práva potom nesmí podstatným způsobem oslabovat tradiční majetková práva (in concreto majetková práva autorská) tím, že jejich nositelům zužují prostor pro získávání majetkového prospěchu, včetně možnosti disponovat s autorským dílem na vlastní odpovědnost (viz již několikrát zmiňované usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci Schulbuchprivileg). 20.3 Limity ústavněprávní ochrany majetku a autorskoprávně volná složka díla Jestliže jsme výše uvedli, že ne vše, co má původ v naší osobnosti, musí být majetkem ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, musíme také zdůraznit, že ochrana majetku není zcela absolutní,1558 ale jedná se o princip, který je ze své povahy určen k optimalizaci,1559 tj. k poměřování s jinými principy či hodnotami. 1557 Problematiku smluvních aspektů dané problematiky zmiňuje například Císařová, když uvádí: „Řešením je dostatečná smluvní úprava vzájemných vztahů mezi autory, nakladateli a kolektivními správci tak, aby nakladatelů od autorů platně získali potřebná práva včetně nároku na příjem podílu na odměnách inkasovaných kolektivními správci z práv jimi spravovaných“ (Císařová, 2017, s. 40). 1558 Peukert, 2008, s. 708; Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 311. Viz též „[…] převzetím tzv. Hedemannovy koncepce v čl. 11 odst. 3 Listiny […] ústavodárce […] respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích“ (nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 451/11). 1559 Alexy, 1995, s. 238; Holländer, 2012, s. 211. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 393 Ústavodárce akcentuje v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod maximu, že  „vlastnictví zavazuje“,1560 z  níž se  odvíjí možnost zákonodárce provádět omezení majetkových práv, které vyplývá z vnitřní podstaty vlastnického práva, například ve  prospěch tzv.  kolektivních dober (veřejných statků)1561 nebo ve prospěch práv jiných osob. Jedná se o to, že vlastnické právo nemá být jednotlivcem vykonáváno tak, aby ohrožovalo veřejné/ obecné zájmy nebo práva jiných subjektů. Listina základních práv a svobod vlastnictví nechápe čistě individualisticky, ale zdůrazňuje jeho sociální funk- ci.1562 V případě autorskoprávně volné složky díla se ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod promítá především do výjimkové public domain, kdy je vytvářena užívací svoboda (Nutzungsfreiheit) na úkor absolutních práv majetkové povahy.1563 1560 „Princip ‚vlastnictví zavazuje‘, plynoucí z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zohledňuje skutečnost, že  vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, nýbrž že na ústavní úrovni jsou připuštěna jeho omezení, a to zákonem a z důvodu ochrany práv druhých (včetně práva vlastnického) či ochrany veřejného zájmu“ (nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2144/14). Viz též Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 312. Šimáčková poukazuje na to, že již v Lockeových myšlenkách nacházíme sebeomezení vlastnického práva. Je tomu skutečně tak, neboť Locke pracuje s pojmem charity, z něhož vyplývá požadavek, aby vlastnické právo bylo využíváno nejen k uspokojování zájmů jednotlivce, ale rovněž společnosti jako celku [„Stejně jako spravedlnost dává každému člověku titul k výsledkům jeho čestného snažení se, či k výsledkům snahy (akvizicím) jeho předků, i charita dává každému člověku titul k nadbytkům druhých lidí, což jej vede ke zdržení se extrémního toužení po cizích statcích tam, kde on sám nemá žádné prostředky k živobytí“; Locke, 1728, s. 35]. Locke si byl vědom toho, že jiné osoby mohou mít legitimní zájem na tom, aby užívaly věc, která patří někomu jinému. 1561 Alexy uvádí, že je nutné poměřovat nejen základní práva mezi sebou, ale také základní práva s tzv. kolektivními dobry (Kollektivgüter; Alexy, 1995, s. 232 a násl.). Test proporcionality, který slouží k nacházení optimálního vztahu mezi oběma hodnotami, vychází ze standardního testu proporcionality (v českém právu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 či Pl. ÚS 16/98). Při poměřování je třeba vzít do úvahy to, že pokud má být kolektivní dobro relevantním vážícím kritériem, musí mít povahu normativní (normativer Status des Kollektivgutes; dobro musí být dovoditelné z obecných zásad uspořádání demokratické společnosti nebo z textu zákona), musí být racionální (begründete Natur des Kollektivgutes; k  zohlednění dobra musí existovat racionální a  přesvědčivé důvody) a nedistributivní (kollektive Güter sind nicht-distributive Güter; pro kolektivní dobro je typické, že prospěch z něj je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání). Srov. Alexy, 1995, s. 239. Uvedenou metodologii používá Ústavní soud v případech, kdy má být základní právo omezeno ve prospěch tzv. „veřejného statku“ (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/96: „V případě kolize je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné, resp. určitý veřejný statek. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku“). 1562 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 311. 1563 Geiger, Fundamental Rights, a Safeguard for the Coherence of Intellectual Property Law?, 2004, s. 273; Vorhoof In: Ginsburg/Besek, 2002, s. 639. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 394 V  ustanovení čl.  11 odst.  4 Listiny základních práv a  svobod se  potom setkáváme s tím, že zákonodárce umožňuje, aby ve veřejném zájmu (utilitas publica), na základě zákona a za náhradu (compensatio ex communi) bylo majetkové (vlastnické) právo vyvlastněno, resp. aby bylo nuceně omezeno. Vyvlastnění je „umožněno jen z konkrétního zákonného důvodu a zákonnou procedurou a za přiměřenou nebo také spravedlivou náhradu. Důvody tedy stanoví zákon a obsah a rozsah vyvlastnění musí být přiměřené účelu, pro který se vyvlastňuje“.1564 V právu duševního vlastnictví se s tímto druhem omezení setkáváme u nucených licencí v právu patentovém (§ 20 odst. 2 ZákVyn) a právu odrůdovém (§ 21 odst. 1 OdrůdZák). Naproti tomu se v autorskoprávní oblasti nucená omezení ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod neuplatňují. Institut tzv. náhradních odměn není možné považovat za náhradu za nucené omezení majetkového práva, neboť k omezení nedochází ve prospěch veřejného zájmu, ale buď ve prospěch subjektivních práv jiných osob, nebo ve prospěch zájmu obecného, který má svůj přímý průmět do užívacích svobod jednotlivých uživatelů (viz dále). Autorskoprávní výluka zakotvená u děl vyloučených z autorskoprávní ochrany z důvodu veřejného zájmu (§ 3 písm. a) AutZ) je potom také otázkou vnitřních limitů autorského práva, nikoliv vnějšího omezení, za které by měla příslušet příslušným tvůrcům (autorům úředních děl) peněžitá náhrada. Pro účely dalšího výkladu si dovolíme učinit dílčí závěr, že zatímco omezení zakotvená v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývají ze samotné povahy majetkových práv a jejich sociální funkce, omezení dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod představují vnější limit majetkových práv, který se projevuje zejména v uplatňování principu subsidiarity a minimalizace omezení, stejně jako v otázce stanovení procedury vedoucí k omezení majetkového práva nebo peněžité náhrady. Při aplikaci omezení, které zakotvuje čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, bychom měli u nehmotných statků brát do úvahy jejich přirozenou povahu, která je nerivalitní a ubikvitní (viz kapitola 9). Ze své přirozené povahy se v okamžiku opuštění autonomní sféry svého tvůrce (původce) 1564 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 314. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 395 stávají statky, které může kdokoliv a kdekoliv na světě užívat1565 (jsou fakticky nevyloučitelné). Exkluzivitu zakládá svou mocí právo, přičemž k existenci výhradních práv majetkové povahy, musí existovat relevantní důvod. Z tohoto hlediska bychom neměli zapomínat na to, že pokud aplikujeme čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod na výjimky z majetkových práv autorských, neomezujeme tím pouze majetkové právo, ale také „navracíme užívání nehmotného statku do jeho přirozeného stavu“. Ve stavu, kde žádná exkluzivita neexistuje, totiž spadá užívání daného statku pod všeobecný zákon svobody zakotvený v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pobřeží „ostrova exkluzivity“, který zákonodárce „vytvořil“, tak může být v dané oblasti více „vykrojeno“ ve prospěch užívací svobody. Anebo také k žádnému vykrojení docházet nemusí a namísto svobodného moře je  v  daném místě budován „kolektivní přístav“, kde se  ohledně užívání daného statku uplatňuje kolektivní vůle (čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; viz kapitola 21). V tomto směru bychom tedy měli mj. rozlišovat, ve prospěch jakého režimu ochrany, resp. ne-ochrany je  vlastně majetkové právo, které se  vztahuje k určitému soukromému nehmotnému statku, omezováno. V  daném směru nám může částečně pomoci rozlišování mezi veřejným a obecným zájmem, jak jsme jej vymezili v úvodu. Zatímco omezení ve veřejném zájmu totiž obvykle povede k zařazení nehmotného statku, resp. jeho užívání, do kategorie positive commons (například inclusive positive commons jako jsou úřední díla), omezení v obecném zájmu vede k zařazení nehmotného statku, resp. jeho užívání do kategorie negative commons (mezi inclusive negative commons patří například vědecké poznatky, teorie, metody, principy, vzorce, grafy či objevy). O specifické omezení potom jde u exclusive positive commons, jako jsou v  některých zemích tradiční kulturní výtvory (traditional cultural expressions) nebo u  exclusive negative commons (chráněná označení původu), neboť tyto kategorie commons představují kolektivní statky, které jsou specifické kolektivní tvorbou vůle, jež je potřebná pro nakládání s příslušnými statky. 1565 Srov. rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), bod 66. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 396 Z  ústavněprávního hlediska si  však na  tomto místě dovolíme namísto Peukertova rozlišování mezi statky soukromými, obecnými a kolektivními,1566 či Drahosovy kategorizace commons,1567 vyjít z Alexyho závěrů ohledně ústavněprávního rozměru pojmu veřejných statků (kolektivních dober). Důvodem je skutečnost, že český Ústavní soud u otázky omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96 a navazující nálezy) vychází právě z doktrinálních závěrů tohoto autora. Pokud se podíváme na Alexyho argumentaci blíže, vidíme, že pod veřejnými statky nemá na mysli pouze klasické veřejné statky, jako jsou přírodní suroviny, veřejné cesty, jak je chápe v kontextu vymezení společného užívání věci v právním smyslu občanský zákoník (§ 490 ObčZ),1568 ale jedná se mu spíše o veřejné statky v širokém (de facto nehmotném) slova smyslu, jako je bezpečnost, obrana, zdraví apod.1569 Alexy se zamýšlí nad tím, jaká je vnitřní struktura vztahů mezi individuálními právy, jež mají podobu principů,1570 a kolektivními dobry (veřejnými statky).1571 Alexy uvádí, že  veřejný statek může mít podobu nejen klasického obecného dobra (v pojetí Rousseaua by se jednalo o volonté génerale), které existuje nezávisle na individuálních zájmech, ale ve výjimečných případech se může jednat také o prostředek sloužící k realizaci individuálních práv a svobod. Ocitáme se zde v kategorii kollektive Güter als Mittel für individuelle Rechte, která dle Alexyho znamená, že  „kolektivní dobro má  výlučně představovat prostředek 1566 Peukert, 2012, s. 48, 50. 1567 Drahos, 1996, s. 57. 1568 Blíže viz Kühn In: Melzer/Tégl, 2014, s. 208. 1569 Kromě toho, že Alexy tyto statky vyjmenovává (vnější a vnitřní bezpečnost, hospodářský pokrok, ochrana životního prostředí, kulturní pokrok), širší pojetí zcela jednoznačně můžeme dovodit i z jeho příměru, který spočívá ve srovnání „obecných dober“ a „obecných zel“. Mezi obecná zla (allgemeine Übel) řadí například kriminalitu, znečišťování životního prostředí, ošklivost měst, netoleranci apod. (Alexy, 1995, s. 240). 1570 Alexy, 1995, s. 257. 1571 Alexy definuje celkem čtyři krajní vztahy mezi individuálními právy a obecnými dobry: (1) Všechna individuální práva jsou výlučným prostředkem k  dosažení kolektivních dober (Alle individuellen Rechte sind ausschließlich Mittel für kollektive Güter); (2) Všechna kolektivní dobra jsou výlučným prostředkem k realizaci individuálních práv (Alle kollektiven Güter sind ausschließlich Mittel für individuelle Rechte); (3) Všechna kolektivní dobra jsou identická se stavem, kde existují a naplňují se individuální práva (Alle kollektiven Güter sind identisch mit Zuständen, in denen individuelle Rechte existieren und erfüllt werden). (4) Mezi individuálními právy a kolektivními dobry nejsou žádné účelové/zprostředkované vztahy ani vztah identity (Zwischen individuellen Rechten und kollektiven Gütern bestehen keine Zweck/ Mittel-Relationen und keine Identitätsrelationen). Srov. Alexy, 1995, s. 243 a násl. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 397 k realizaci individuálních práv, pouze pokud jeho vytváření a udržení neznamená nic jiného než vytvoření podmínek pro výkon práv jeho poskytovatelům a naplnění práv jeho uživatelům“.1572 Jestliže potom kolektivní dobro spočívající v podpoře vědecké či umělecké tvorby nemá samostatnou povahu, ale jeho hlavním účelem je umožnit, aby jednotlivci mohli bezúplatně, na nerivalitním a rovném základě užívat příslušné nehmotné statky (jako je tomu například u inclusive negative commons), potom by se měl čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod používat jako princip, do kterého silně „prozařuje“ obecná svoboda jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Znamená to, že pojem „zákonem chráněné obecné zájmy“, který ústavodárce používá v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, má nejen svůj kolektivní význam, ale i význam individuální v tom směru, že „zákonem chráněné obecné zájmy“ ve skutečnosti představují vytvoření podmínek pro realizaci užívacích svobod ostatních jednotlivců. V individuálním smyslu se tedy pojem „zákonem chráněné obecné zájmy“ projevuje například v tom, že autoři nemusí vytvářet svá díla ex nihilo, ale mohou „čerpat vodu z oceánu obecného fondu“ (strukturální public domain, časově vymezená public domain, výjimková public domain), v kolektivním smyslu lze tentýž pojem chápat jako omezení majetkového práva ve prospěch kolektivních dober jako je například regulativní funkce práva, veřejná bezpečnost, výkon soudnictví a veřejné správy (§ 3 písm. a) AutZ, § 34 písm. a) AutZ). Pokud máme čl.  11 odst.  3 Listiny základních práv a  svobod aplikovat na oblast autorského práva, musíme opět zmínit to, že z kvalifikované lidské komunikace, kterou představuje autorské dílo, vyplývá tzv.  sociální rozměr autorskoprávní ochrany (Sozialpflichtigkeit des Urheberrechts).1573 Ten se projevuje zejména u výjimkové public domain (vnitřních limitů autorského práva)1574 a spočívá v tom, že zákonodárce stanoví výjimky z autorskoprávní ochrany. Sociální rozměr autorského práva potvrdil na unijní úrovni i Soudní 1572 „Ein kollektives Gut soll ausschließlich als ein Mittel für individuelle Rechte angesehen werden, wenn seine Herstellung oder Aufrechterhaltung nichts anderes bedeutet, als daß Voraussetzungen für die Ausübung von Rechten durch ihre Träger und die Erfüllung durch ihre Adressaten geschaffen werden“ (Alexy, 1995, s. 246). 1573 Schack, 2013, s. 43; Stieper, 2009, s. 42; Stang, 2011, s. 82; Kopp, 2014, s. 169, 188; Rehbinder/Peukert, 2015, s. 51, 185 a násl. 1574 Prchal, 2016, s. 136 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 398 dvůr EU  v  rozhodnutí Scarlet Extended, kde konstatoval, že  z  ustanovení čl. 17 odst. 2 Charty základních práv EU „nijak neplyne, že by takové právo bylo nedotknutelné, a že by tudíž měla být zajištěna jeho absolutní ochrana“.1575 Níže se  pokusíme nastínit případy z  rozhodovací praxe německého Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht), v  nichž tento soud posuzoval omezení autorského práva právě prismatem čl.  14 odst.  2 Základního zákona (Grundgesetz), který obsahově odpovídá čl.  11 odst.  3 Listiny základních práv a svobod. Vnitřními limity autorských práv se  zabýval Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) v řadě svých rozhodnutí.1576 V obecné rovině dovodil, že každá právní úprava, která vychází z čl. 14 odst. 1 a 2 Základního zákona (Grundgesetz), musí reflektovat princip rovnosti. Tento požadavek se vztahuje také na ochranu duševního vlastnictví.1577 Dále ve své judikatuře vyslovil, že ačkoliv je zákonodárce povinen přiznat autorovi majetková práva, čímž chrání jeho svobodu rozhodovat o nakládání s dílem na vlastní odpovědnost, musí také přiměřeným způsobem omezit rozsah autorského práva tak, aby bylo zajištěno užití autorských děl s ohledem na jejich přirozenou povahu a sociální význam.1578 Omezení autorských práv je  potom navázáno na  zveřejnění autorského díla, na jehož základě autorské dílo přestává být k dispozici pouze autorovi, ale záměrně (tj. na základě autorovy vůle) vstupuje do sociální sféry, 1575 SDEU ve věci Scarlet Extended SA proti Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs SCRL (SABAM), C-70/10, bod 43. 1576 Stieper, 2009, s. 45 a násl.; Götting In: Loewenheim, 2010, s. 475; Kleinemenke, 2013, s. 490, 495. 1577 „Das Bundesverfassungsgericht hat mehrfach ausgesprochen, daß jede Regelung im Sinne des Art 14 Abs 1 Satz 2 GG das Gleichheitsgebot beachten muß […]. Dies gilt auch für das geistige Eigentum“ (přel. „Spolkový ústavní soud opakovaně uvedl, že jakékoli ustanovení ve smyslu čl. 14 odst. 1 věty druhé GG musí splňovat požadavek rovnosti […]. Toto platí i pro duševní vlastnictví“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 47). 1578 „Im einzelnen obliegt ihm jedoch die Aufgabe, bei der inhaltlichen Ausprägung des Urheberrechts sachgerechte Maßstäbe festzulegen, die eine der Natur und sozialen Bedeutung des Rechts entsprechende Nutzung und angemessene Verwertung sicherstellen“ (přel. „Jednotlivě jej však zavazuje úloha stanovit přiměřené hranice pro rozsah autorskoprávní ochrany, které budou respektovat povahu a sociální rozměr těchto práv a zajistí adekvátní využívání a vytěžování“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 35). 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 399 čímž přispívá k obrazu kulturního a duchovního života dané doby.1579 Tento sociální rozměr duševního vlastnictví (sozialer Bezug des geistigen Eigentums) umožňuje, aby zákonodárce přiměřeným způsobem omezil autorské právo zakotvením výjimek z ochrany.1580 Úkolem zákonodárce proto není pouze zohledňovat základní právo na přiznání ekonomického prospěchu autorovi za jeho duševní výtvor, ale také brát do úvahy zájmy uživatelské veřejnosti.1581 Přestože má zákonodárce při stanovení výjimek poměrně široké pole uvá- žení,1582 výjimky nemohou být stanoveny arbitrárně. V souladu s ustanovením čl. 14 odst. 2 Základního zákona (Grundgesetz) je zákonodárce oprávněn omezit majetková práva pouze při dodržení principu proporcionali- ty.1583 Přílišné omezení, které by nebylo vyžadováno sociálním rozměrem autorského práva, by nebylo souladné s čl. 14 odst. 2 Základního zákona (Grundgesetz).1584 Výjimky z autorskoprávní ochrany tedy nesmí přesahovat rámec vymezené oblasti a musí být odůvodněny účelem, který omezení sleduje. Čím silnější zásah do ústavně zaručených práv, tím závažnější důvody musí existovat, aby odůvodnily omezení majetkového práva.1585 U výjimkové public domain potom zákonodárce musí respektovat pozitivní roz- měrvlastnickésvobodya zohlednit,že primárnízpůsobužitísoukromýchstatků 1579 „Mit der Veröffentlichung steht das geschützte Musikwerk nicht mehr allein seinem Schöpfer zur Verfügung. Es  tritt vielmehr bestimmungsgemäß in  den gesellschaftlichen Raum und kann damit zu einem eigenständigen, das kulturelle und geistige Bild der Zeit mitbestimmenden Faktor werden […]. Es löst sich mit der Zeit von der privatrechtlichen Verfügbarkeit und wird geistiges und kulturelles Allgemeingut.“ (přel. „Svým zveřejněním přestává být chráněné hudební dílo k dispozici pouze svému tvůrci. Spíše záměrně vstupuje do společenského prostoru a může se stát samostatným faktorem, který přispívá ke kulturnímu a duchovnímu obrazu doby […] Soukromoprávní ochrana na něj postupně přestává být aplikovatelná a dílo se stává součástí duševního a kulturního obecného fondu“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Vollzugsanstalten“, sp. zn. 1 BvR 743/86 a 1 BvL 80/86; cit. dle GRUR 3/1989, s. 196). 1580 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 45. 1581 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 62. 1582 „Bei der Bestimmung dessen, was als angemessene Verwertung eines Werks anzusehen ist, hat der Gesetzgeber einen verhältnismäßig weiten Gestaltungsraum“ (přel. „Při určení toho, co má být považováno za přiměřené využívání díla, má zákonodárce relativně široký prostor pro uvážení“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Unbekannte Nutzungsarten“, sp. zn. 1 BvR 213/08, bod 36). 1583 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 71. 1584 „Eine übermäßige, durch den sozialen Bezug des Urheberrechts nicht geforderte Einschränkung kann nicht mit Art 14 Abs 2 GG gerechtfertigt werden“ (přel. „Nadměrné omezení, jež sociálním rozměrem autorského práva nebylo vyžadováno, nemůže být odůvodněno čl. 14 odst. 2 Základního zákona“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 62). 1585 Ibid. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 400 (tj. statků alokovaných ve prospěch jedné či několika osob) by měl být založen na souhlasu nositele práv. Jinými slovy systém úplatných zákonných licencí tak, jak jej známe z § 72 AutZ, nebo jak jej zakotvovalo sovětské autorskoprávní zákonodárství,1586 je jako obecný princip nepřípustný. Naopak, zcela souladný s ústavněprávním omezením autorského práva je systém bezúplatných zákonných licencí, který je doplněný o formu tzv. náhradních autorských odměn, jež autorům zajišťují kompenzaci za bezesmluvní užití autorského díla.1587 Spolkový ústavní soud v dané souvislosti od sebe odděluje právo na bezesmluvní užití autorského díla a  právo na  obdržení náhradní odměny. Ne za každé bezesmluvní užití musí autor obdržet odměnu.1588 Bezesmluvní a bezúplatné užívání je nicméně přípustné pouze v případě, že kolidující princip (veřejný zájem, obecný zájem, základní právo či svoboda) dosahuje vyšší intenzity.1589 Pokud se  jedná o  méně závažné působení kolidujícího 1586 Srov. čl. 104 sovětského zákona „O schválení základních zásad soukromého práva v SSSR a svazových republikách“ [Об утверждении основ гражданского законодательства Союза ССР и союзных республик, (online; cit. 30. 10. 2018), dostupný z: http:// pravo.by/upload/pdf/gaspadarchae_pravo/sov_period/ob_utvergdenii_osnov_gragdanskogo_zakonod.pdf], který nabyl účinnosti dne 1. května 1962. Zákon v části čtvrté obsahoval základní zásady pro ochranu autorského práva. Čl. 103 Zákona o schválení základních zásad soukromého práva v SSSR a svazových republikách umožňoval bezesmluvní a bezúplatné užití pro nejrůznější účely (adaptace díla, informování o aktuálních událostech apod.), čl. 104 umožňoval bezesmluvní užití díla na základě zákonných úplatných licencí. V obou případech bylo nutné uvést jméno autora a zdroj. Viz též Levitsky, 1964, s. 89, 225; Pechtl, 1982, s. 37, 77–79. 1587 „Diese Beschränkung führt dann zu einer wesentlichen Beeinträchtigung des wirtschaftlichen Wertes der geschützten Leistung, wenn die Möglichkeit der freien Honorarvereinbarung nicht durch einen gesetzlichen Vergütungsanspruch ersetzt wird, wenn also die Freigabe des Werkes unentgeltlich erfolgt“ (přel. „Toto omezení pak vede k významnému narušení ekonomické hodnoty chráněného výtvoru, není-li možnost svobodného ujednání odměny nahrazena zákonným nárokem na odměnu, tj. je-li uvolnění díla bezúplatné“; usnesení německého Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66 bod 43). 1588 „Die Verfassung fordert nicht, daß dem Urheber für jede öffentliche Werkwiedergabe ein Ausschließungsrecht eingeräumt sein muß, ob  auch ein Vergütungsanspruch ausgeschlossen werden darf, hängt davon ab, ob Gründe des Gemeinwohls vorliegen, denen bei Beachtung des Grundsatzes der Verhältnismäßigkeit der Vorrang vor den urheberrechtlichen Interessen gebührt“ (přel. „Ústava nevyžaduje, aby autorovi bylo uděleno právo na vyloučení ostatních z jakéhokoli veřejného rozmnožování děl; to, zda autor má či nemá právo na odměnu, závisí na tom, zda zde existují důvody veřejného zájmu, které mají s ohledem na zásadu proporcionality přednost před autorskoprávně chráněnými zájmy“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 62). 1589 Srov. usnesení Bundesverfassungsgericht ve  věci „Kirchenmusik“, sp.  zn.  1 BvR 352/71, bod 72. Rehbinder s Peukertem například uvádí, že bezesmluvní a bezúplatné užití je přípustné u citační licence dle § 51 německého Urheberrechtsgesetz (Rehbinder/Peukert, 2015, s. 65). 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 401 principu, měl by mít autor právo na náhradní odměnu. V rozhodnutí, které se týkalo tzv. církevní hudby (Kirchenmusik) sice Spolkový ústavní soud rozlišil mezi konáním koncertů církevní hudby a bezúplatným provozováním hudebních děl při náboženských obřadech, nicméně ani druhý případ, dle názoru soudu, neodůvodňoval bezúplatné bezesmluvní užití soudobé církevní hudby během náboženských obřadů. Z tohoto důvodu bylo příslušné ustanovení Urheberrechtsgesetz shledáno jako protiústavní. Spolkový ústavní soud s využitím tzv. praktické konkordance konstatoval, že pro bezúplatné užití1590 díla při náboženských obřadech neexistuje důvod, a dovodil, že takové omezení autorského práva je neproporcionální, neboť bez závažného důvodu vyčerpává podstatu práva na ochranu majetku. V návaznosti na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu bylo ustanovení § 52 odst. 2 německého Urheberrechtsgesetz novelizováno a provozovatel autorskoprávně chráněné hudby musí platit tzv. náhradní odměnu. Z českého pohledu jde jistě o rozhodnutí zajímavé, neboť autorský zákon užití díla při občanských a náboženských obřadech řadí mezi bezesmluvní a bezúplatná užití (§ 35 odst. 1 AutZ). Jaké by bylo případné rozhodnutí českého Ústavního soudu, nelze předjímat. Nicméně situace by mohla být u veřejného užívání soudobé církevní hudby přeci jenom rozdílná, neboť Spolkový ústavní soud při posuzování zásahu do práva na ochranu majetku zvažoval i  otázku kvantitativního užití hudebních děl soudobé sakrální hudby, která je vzhledem k počtu návštěvníků bohoslužeb v Německu statisticky významnější než v České republice. Rozhodnutí však může být zajímavé s ohledem na to, že bezúplatné užití je v českém právu umožněno i pro obřady občanské nebo při úředních akcích pořádaných orgány veřejné správy (§ 35 odst. 1 AutZ). 1590 „Der Ausschluß des Vergütungsanspruchs kann auch nicht mit dem Interesse der Allgemeinheit an  einem ungehinderten Zugang zu  zeitgenössischer Kirchenmusik begründet werden. Diesem Gesichtspunkt ist durch den generellen Ausschluß des Zustimmungsrechts in  ausreichender Weise Rechnung getragen; er rechtfertigt aber nicht, dem Urheber auch noch die vergütungsfreie öffentliche Werkwiedergabe anzusinnen“ (přel. „Vyloučení práva na odměnu nemůže být odůvodněno obecným zájmem na neomezeném přístupu k soudobé církevní hudbě. Tento aspekt je dostatečně odůvodněn již tím, že se k užití díla nevyžaduje souhlas; neodůvodňuje nicméně právo veřejně užít autorské dílo bezúplatně“ (usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71, bod 65). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 402 Domníváme se, že  právní úprava zakotvující výjimky z  autorskoprávní ochrany by  měla být vyvážená a  měla by  hledat spravedlivou rovnováhu mezi kolidujícími zájmy. Přestože jsme výše zmínili rozhodnutí německého Bundesverfassungsgericht, která směřují spíše k  ochraně majetkových autorských práv, naopak v již několikrát zmiňovaném rozhodnutí Germania 31591 (viz kapitola 13.2.3) Spolkový ústavní soud dospěl k závěru, že při aplikaci § 51 bodu 2 německého Urheberrechtsgesetz soudy dostatečně nezohlednily ústavně zaručenou ochranu svobody uměleckého projevu. Spolkový ústavní soud dovodil, že čím více autorské dílo plní sociální roli (gesellschaftliche Rolle), tím více může být přebíráno ostatními osobami v rámci svobody umělecké tvorby. Společenská dimenze umění je hlavním důvodem, proč autor musí přijmout omezení svých práv v tom směru, že jeho dílo bude použito ostatními autory, kteří s dílem přichází do styku. Interpretace a aplikace omezení autorských práv tak nespočívá pouze v podřazení skutkového stavu pod příslušná ustanovení autorského zákona, ale vyžaduje, aby soud posoudil kolidující ústavně chráněné zájmy (verschiedene verfassungsrechtlich geschützte Interessen).1592 Co se týče otázky, zda je zákonodárce oprávněn měnit v průběhu času rozsah omezení autorského práva, zde Spolkový ústavní soud dovodil, že „subjektivní právo zakotvené čl. 14 odst. 1 Základního zákona neznamená neporušitelnost právní pozice po celou dobu jeho trvání […] Článek 14 odst. 2 Základního zákona umožňuje zákonodárci, aby zasáhl do  existujících práv a  dal jim nový obsah […] Nicméně takové omezení subjektivního práva je  přípustné pouze, pokud se  tak děje ve veřejném zájmu, přičemž je nutno brát na zřetel princip proporcionality“.1593 V rozhodnutí „unbekannte Nutzungsarten“ Spolkový ústavní soud přezkoumával ústavnost novely německého autorského zákona (Urheberrechtsgesetz) z  roku 2008, která zrušila ustanovení §  31  odst.  4 Urheberrechtsgesetz, 1591 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Germania 3“, sp. zn. 1 BvR 825/98. 1592 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Germania 3“, sp. zn. 1 BvR 825/98, bod 28. 1593 „Dabei ist zu beachten, dass die Gewährleistung eines subjektiven Rechts durch Art. 14 (1) GG nicht Unantastbarkeit einer Rechtsposition für alle Zeiten bedeutet […] Art. 14 (2) GG ermächtigt den Gesetzgeber, in bereits begründete Rechte einzugreifen und diesen einen neuen Inhalt zu geben […] Die Umformung subjektiver Rechte ist aber nur zulässig, wenn sie durch Gründe des öffentlichen Interesses unter Berücksichtigung des Grundsatzes der Verhältnismäßigkeit gerechtfertigt ist“ (usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Unbekannte Nutzungsarten“, sp. zn. 1 BvR 213/08, bod 46). 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 403 jež stanovilo, že licenční ujednání ohledně práva užít dílo, které v době udělení licence nebylo známo, je neúčinné.1594 Dané ustanovení bylo nahrazeno novým zněním §  31a (Verträge über unbekannte Nutzungsarten). Toto nové ustanovení více přihlíží k autonomii vůle smluvních stran. Na jednu stranu umožňuje autorovi, aby vypověděl smlouvu v rozsahu nového užití, o němž byl ze strany nabyvatele licence vyrozuměn (u děl vytvořených před přijetím novely činila lhůta k výpovědi 1 rok počínaje od 1. ledna 2008; § 137 l Urheberrechtsgesetz), na stranu druhou umožňuje smluvním stranám, aby sjednaly způsob stanovení licenční odměny i za užití, které bylo v době uzavření smlouvy neznámé. Podstatné rovněž je, že práva vypovědět smlouvu ze  zákonem stanovených důvodů se  autor nemůže vzdát. Kromě toho má autor právo na zvláštní odměnu za užití díla způsobem, který v době uzavření smlouvy nebyl znám (§ 32c Urheberrechtsgesetz). Spolkový ústavní soud ústavní stížnost zamítl s tím, že zákonodárce sice zasáhl do již existujících soukromých subjektivních práv, nicméně učinil tak proporcionálním způsobem (dostatečně ochránil práva nabytá v dobré víře tím, že umožnil autorovi vypovědět licenční závazek), a šetřil tak jejich podstatu. Vzhledem k  tomu, že  ustanovení čl.  14 odst.  2 Základního zákona (Grundgesetz) se v podstatných rysech neliší od čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jsou uvedená rozhodnutí Spolkového ústavního soudu inspirativní i pro českou ústavněprávní praxi. Vidíme, že  pokud již zákonodárce zakotví v  oblasti ochrany duševního vlastnictví určité majetkové právo, může jej současně omezit, ale musí šetřit jeho podstatu (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).1595 Kromě toho se musí vyvarovat svévole tak, aby možnost užít daný nehmotný statek měli všichni příslušníci určité skupiny subjektů bez diskriminačního rozlišování prováděného v rámci dané kategorie.1596 Na uvedených rozhodnutích Spolkového ústavního soudu dále vidíme, že řešení kolize mezi majetkovými právy a jinými ústavněprávními principy [kolektivní statky (dobra), základní práva a  svobody] může spočívat v  tzv.  praktické konkordanci (viz  též 1594 V českém právu by se jednalo o § 2372 odst. 1 ObčZ. 1595 V obecné rovině viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 114/94, Pl. ÚS 5/01, II. ÚS 190/94. 1596 Schack, 2013, s. 47; Stieper, 2009, s. 45. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 404 kapitola 14.3).1597 Ta spočívá v tom, že sice je umožněno bezesmluvní užití autorského díla, ale nejde o užití bezúplatné. Z požadavku spravedlivé rovnováhy mezi kolidujícími zájmy je však zřejmé, že pouhá majetková logika spočívající v ochraně investice nám při určování limitů autorského práva nedostačuje, neboť nejde pouze o  to, jak velký bude „ostrov autorskoprávní exkluzivity“, ale také o to, jak „široký bude užívací kanál obecné svobody jednání“. Při zakotvení nových výjimek v oblasti autorského práva1598 tak nejde pouze o omezování majetkových práv, ale také o vytváření užívacích svobod. Na  řešení kolizí mezi ústavně zaručenými principy neexistuje žádný jednoduchý recept a  vždy půjde o  hledání modu vivendi mezi principy, které se střetly. Nicméně jak zákonodárce, tak soudní orgány by měly mít při aplikaci výjimek z autorského práva na paměti nejen zužující výklad opírající se o § 29 AutZ, případně požadavek vysoké úrovně ochrany tvůrců a jiných nositelů práv (body 4 a 9 preambule směrnice č. 2001/29/ES),1599 ale také to, že obecná svoboda jednání oproti majetkovým právům nevyžaduje žádné další zdůvodnění a že ve stavu, kdy neexistují výhradní práva osobnostní a majetkové povahy, jsou nehmotné statky užívány všemi subjekty bez omezení právě na jejím základě.1600 Co se týče časově vymezené public domain, zde je z ústavněprávního hlediska situace obdobná jako u výjimek z autorskoprávní ochrany. I tady časové omezení vyplývá ze sociální funkce autorského práva.1601 Autorské dílo se stává součástí obecného fondu již svým zveřejněním,1602 kdy přestává být k  dispozici pouze autorovi, ale  záměrně (tj.  na  základě jeho vůle) vstupuje do sociální sféry.1603 S plynutím času se obecný zájem na volném užití vědeckých a uměleckých děl „nabourává do těla a krve zúčast- 1597 Stieper, 2009, s. 46. 1598 Srov. čl. 3 až 7 návrhu Směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final. 1599 Ke  kritice principu vysoké úrovně ochrany autorských práv a  práv souvisejících viz Peukert In: Hilty/Jaeger/Kitz, 2008, s. 49 a násl. 1600 Peukert, 2008, s. 908; Peukert In: Hilty/Jaeger/Kitz, 2008, s. 63. 1601 Stang, 2011, s. 82 a násl. 1602 Knap, 1977, s. 112; Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982, s. 21. 1603 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Vollzugsanstalten“, sp. zn. 1 BvR 743/86 a 1 BvL 80/86; usnesení Bundesverfassungsgericht ve  věci „Kirchenmusik“, sp.  zn.  1 BvR 352/71, bod 45. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 405 něných kruhů“ a autorské dílo se stává „prvkem obecného kulturního života“.1604 Uplynutím doby ochrany se potom jednotlivé výtvory jakožto řeky vlévají do „oceánu obecného fondu, v němž se ztrácejí“.1605 Jestliže jsme výše uvedli, že bezesmluvní a bezúplatné užití autorského díla může být odůvodněno pouze vyšší mírou intenzity kolidujícího principu, musíme se ptát, co je z ústavněprávního hlediska tímto principem, jehož intenzita může zcela „vyprázdnit podstatu majetkového práva“, neboť způsobuje jeho zánik (§ 28 AutZ). Musíme totiž vzít do úvahy, že stále nejhranějšími dramaty jsou Shakespearovy hry, stále se v koncertních sálech hraje Dvořákova Novosvětská symfonie, a také v oblasti literární tvorby představují díla klasických autorů 18. a 19. století dobře prodejný artikl. Z hlediska upřednostňování majetkových zájmů nositelů autorských práv (dědiců), resp. prostředníků (vydavatelů), by tedy teoreticky mohla být doba ochrany časově neomezená. Principem, který je  způsobilý „vyprázdnit podstatu majetkového práva“, je obecná svoboda jednání, která se objevuje na obzoru v podobě výjimkové public domain již okamžikem zveřejnění autorského díla a následně nabývá na intenzitě díky působení času. Právě působení času je potom tím hlavním faktorem, proč po určité době majetková práva autorská zcela zanikají.1606 Časově vymezená public domain je  tedy legislativním řešením kolidujících principů a zájmů v čase.1607 Uvedené závěry potvrdil německý Spolkový ústavní soud v  rozhodnutí „Schallplatten“,1608 které se sice týkalo obsahu a doby trvání práv výkonných umělců, nicméně podstata ústavněprávní argumentace dopadá i na práva autorská. Spolkový ústavní soud dovodil, že  z  ústavněprávního hlediska zákonodárce není povinen zakotvit časově neomezená (tj. věčná) majetková práva.1609 Působení času je dle názoru soudu relevantním faktorem pro zánik 1604 Kohler, 1880, s. 47. 1605 Kohler, 1880, s. 48. 1606 Knap, 1988, s. 12 a 17. 1607 Stang, 2011, s. 93. 1608 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Schallplatten“, sp. zn. 1 BvR 766/66. 1609 „Die Verfassung verpflichtet den Gesetzgeber nicht, ‚ewige‘ Urheber- oder Leistungsschutzrechte einzuräumen“ [přel. „Ústava nedává zákonodárci povinnost poskytovat ‚věčné‘ autorské právo a práva s ním související“; usnesení Bundesverfassungsgericht ve  věci „Schallplatten“, sp.  zn.  1 BvR 766/66 (cit. dle Neue Juristische Wochenschrift 4/1972, s. 147]. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 406 subjektivních práv. Dalším důvodem je skutečnost, že autorská díla slouží jako obecný zdroj inspirace pro  uměleckou a  vědeckou tvorbu. Kromě toho soud konstatoval, že časově neomezená autorská práva by představovala problém pro jednoznačnou identifikaci nositele těchto práv. Soud totiž dospěl k závěru, že po několika generacích by bylo velmi obtížné hledat skutečného nositele/nositelů autorských práv, resp. práv souvisejících.1610 Soud rovněž zamítl námitku, která spočívá v nerovném postavení nositele/ nositelů autorských práv (resp. práv souvisejících) v porovnání s postavením vlastníka/spoluvlastníků hmotné věci, a konstatoval, že rozdílná povaha statků (co  do  jejich formy a  funkcí) odůvodňuje rozdílnou dobu trvání majetkových práv, a to jak v porovnání hmotných a nehmotných statků, tak co se týče rozdílů mezi jednotlivými právy duševního vlastnictví.1611 Hlavním kritériem pro posuzování proporcionality ve vztahu ke stanovení délky doby ochrany je potom vážení kolidujících zájmů.1612 Na výše uvedených rozhodnutích opět vidíme, že princip proporcionality v konečném důsledku patří mezi nejdůležitější právně metodologické přístupy, které bychom měli mít na zřeteli při interpretaci a aplikaci těch ustanovení autorského práva, která vymezují public domain ve všech jejích podobách (strukturální, časově vymezená, autonomní, výjimková). Autorské právo není primárně postaveno na  principu vysoké úrovně ochrany duševního vlastnictví, ale na vyváženém hledání hranic mezi zúčastněnými zájmy.1613 Autorské právo by  ve  svém důsledku nemělo vést k  neproporcionálním omezením jiných základních práv a svobod, jako jsou obecná svoboda jednání nebo svoboda projevu. Požadavek ústavně konformního výkladu, který v sobě zahrnuje poměřování základních práv a svobod, svým způsobem převažuje nad restriktivním výkladem výjimek z autorskoprávní ochrany,1614 resp. mu dává nezbytný teleologický rámec. Ostatně i samotný Soudní dvůr EU ve své judikatuře zdůrazňuje, že „členské státy musí při provádění výše uve- 1610 Usnesení Bundesverfassungsgericht ve  věci „Schallplatten“, sp.  zn.  1 BvR 766/66 (cit. dle Neue Juristische Wochenschrift 4/1972, s. 147). 1611 Ibid. 1612 „Die Angemessenheit der Schutzdauer kann zu verschiedenen Zeiten je nach der Bewertung der widerstreitenden Interessen verschieden beurteilt werden“ (přel. „Přiměřenost doby ochrany může být v různých obdobích při hodnocení kolidujících zájmů posuzována odlišně“; Ibid). 1613 Peukert In: Hilty/Jaeger/Kitz, 2008, s. 78. 1614 Rehbinder/Peukert, 2015, s. 66. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 407 dených směrnic dbát na to, aby se opíraly o výklad těchto směrnic, který umožní zajistit spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými základními právy chráněnými právním řádem Společenství. Dále je nutné, aby při plnění opatření, která tyto směrnice provedla ve vnitrostátním právním řádu, orgány a soudy členských států nejen vykládaly své vnitrostátní právo v souladu s uvedenými směrnicemi, ale rovněž, aby se neopíraly o takový jejich výklad, který by byl v rozporu s danými základními právy nebo s jinými obecnými zásadami práva Společenství, jako je princip proporcionality“.1615 20.4 Dílčí shrnutí Ochrana majetku představuje další z ústavněprávních principů, který omezuje obecnou svobodu jednání a umožňuje, aby práva k určitým statkům byla alokována ve prospěch jedné či několika osob (Güter die einer oder mehreren Personen gehören). Oproti ochraně osobnosti je však ochrana majetku daleko více limitována. Jednak tím, že u nehmotných statků, které jsou ze své přirozené povahy ubikvitní a nerivalitní, musí pro majetková práva existovat přesvědčivý a závažný důvod, jednak tím, že jsou majetková práva omezována svou sociální funkcí. Kromě toho je existence veškerých majetkových práv, která působí erga omnes, spojena s požadavkem právní jistoty. Aby totiž majetková práva mohla plnit svou roli v rámci ekonomické směny hodnot, musí mít jasně definovaný předmět, subjekty, obsah a rozsah (u absolutních majetkových práv se právní jistota projevuje mj. v principu numerus clausus). Na ústavněprávní úrovni jsou majetková práva duševního vlastnictví chráněna na základě čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení sice připouští široké pojetí majetku zahrnující i nehmotné statky, avšak ochrana majetku nemůže být bezbřehá. Nikoliv ke všemu, co lidé vytvoří, resp. co má původ v lidské osobnosti, musí existovat majetková práva. Ústavně zaručená ochrana majetku má svůj vertikální a horizontální rozměr. Zatímco vertikální rozměr spočívá v  ochraně majetkových hodnot před svévolnými zásahy státní moci, horizontální rozměr spočívá v tom, že třetím osobám (tertiům) musí být zřejmé, jaké jednání je právně aprobované či reprobované. S tím souvisí požadavek, aby majetková práva byla 1615 Rozsudek SDEU Productores de  Música de  España (Promusicae) proti Telefónica de  España SAU (C-275/06), bod 68. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 408 jednoznačně vymezena co do předmětu, obsahu, rozsahu, stejně jako výjimek a omezení. K zavádění nových předmětů majetkových práv (například pokud jde o průmyslová data, tiskové publikace, sportovní utkání) nebo k  prodlužování doby ochrany musí existovat přesvědčivý a závažný důvod. Zákonodárce je v dané oblasti limitován mj. principem obecné svobody jednání, který na  rozdíl od  majetkových práv nevyžaduje žádné bližší zdůvodnění. Stát totiž pouze uznává obecnou svobodu jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) jako základní strukturální princip, který je na něm nezávislý a představuje základní oblast, kde se „libovůle jednoho slučuje s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“. Stát v oblasti obecné svobody jednání potom „vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo“.1616 Z  ústavněprávního hlediska je  podstatou majetkových práv autorských (grundgesetzlich geschützter Kern des Urheberrechts), která nesmí být vyprázdněna, „zásadní přiznání majetkového prospěchu autorovi duševního výtvoru cestou soukromoprávní regulace a jeho svobody disponovat s dílem na vlastní odpovědnost“ (usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66; bod 34). Majetková práva autorská poskytují ochranu osobnosti svému nositeli tím, že mu zprostředkují zdroj ekonomické obživy, díky čemuž může realizovat svou osobnost a představy o štěstí. Existence majetkových práv zajišťuje, že jednotlivec může samostatně a nezávisle na kolektivu realizovat své zájmy, záliby, představy a touhy. Výjimky z autorskoprávní ochrany potom představují nejen omezení autorských práv dle čl.  11  odst.  3  Listiny základních práv a  svobod, ale  také zakládají užívací svobody (Nutzungsfreiheiten). Pojem „zákonem chráněné obecné zájmy“ (čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), kterým jsou omezena majetková práva, má nejen svůj kolektivní rozměr (ochrana veřejných zájmů), ale  také rozměr individualistický (obecné zájmy) v  tom směru, že  kolektivní dobro představuje vytvoření podmínek (kollektive Güter als Mittel für individuelle Rechte) pro realizaci individuálních práv, resp. svobod. 1616 Srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 546/03. 20 Autorskoprávně volná složka díla a ochrana majetku 409 V oblasti public domain to znamená, že autoři mohou svá díla vytvářet s využitím prvků, které tvoří obecný fond. U výjimkové public domain hraje svou roli sociální rozměr autorskoprávní ochrany (Sozialpflichtigkeit des Urheberrechts). Přestože je zákonodárce povinen autorovi přiznat majetková práva, musí také přiměřeným způsobem omezit rozsah autorského práva tak, aby bylo zajištěno užití autorských děl s ohledem na jejich přirozenou povahu a sociální význam. Stanovení výjimek z autorskoprávní ochrany však nesmí vyčerpat samotnou podstatu majetkového práva. Výjimky z autorskoprávní ochrany proto musí být přiměřené a musí být odůvodněny účelem, který omezení sleduje. Kompromisním řešením kolize mezi existencí majetkových práv autorských a možností bezesmluvního užívání chráněných děl může být tzv.  praktická konkordance, která má podobu náhradních autorských odměn (bezesmluvní, ale úplatné užití). Zatímco stanovení výjimek z autorskoprávní ochrany nemůže zcela vyčerpat podstatu majetkových práv, u časově vymezené public domain je ústavním principem, který vede k zániku majetkových práv, obecná svoboda jednání doplněná o působení času. Časově vymezená public domain je legislativním řešením kolidujících principů v čase. 411 21 AUTORSKOPRÁVNĚ VOLNÁ SLOŽKA DÍLA A PRÁVO NA PŘÍSTUP KE KULTURNÍMU BOHATSTVÍ Poslední oblastí, kterou se  budeme z  ústavněprávního hlediska zabývat, je vztah mezi public domain a právem na přístup ke kulturnímu bohatství. Jedná se o to, zda autorskoprávně volná složka díla může být odůvodněna na základě čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje „právo na přístup ke kulturnímu bohatství za podmínek stanovených zákonem“. Pokusíme se zdůvodnit, že čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. příslušná zákonná úprava, má primárně zajišťovat přístup ke kolektivním statkům, tedy takovým statkům, jejichž užívání předpokládá tvorbu kolektivní vůle. Z pohledu Drahosovy kategorizace commons jde o  exclusive positive commons (viz  kapitola 10.3), z hlediska Peukertova rozlišování statků jde o kolektivní statky, které patří všem (Gemeinschaftsgüter/Kollektivgüter; viz kapitola 12). Oproti tomu užívání statků spadajících pod autorskoprávně volnou složku díla je obecně postaveno na liberálním konceptu obecné svobody jednání. Statky tvořící autorskoprávně volnou složku díla jsou principiálně statky obecnými, které může každý užívat za  stejných podmínek, jako všichni ostatní. K užívání obecných statků (public domain; gemeinfreie Immaterialgüter)1617 tak není potřebná individuální ani kolektivní vůle. Výjimku tvoří pouze ty výtvory, u nichž je autorskoprávní ochrana omezena ve veřejném zájmu [úřední díla – § 3 písm. a) AutZ], které nespadají do kategorie inclusive negative commons, ale inclusive positive commons. Naopak kolektivní statky, podobně jako statky soukromé, omezují obecnou svobodu jednání a vytváří určitý druh „kolektivní exkluzivity“.1618 Ohledně vztahu mezi obecnou svobodou jednání a  výhradními právy, která mají kolektivní povahu, potom platí obdobné závěry, které jsme uvedli v předcházející kapitole. Při vytváření kolektivních práv musí zákonodárce respektovat princip proporcionality. Jinými slovy musí například u  volných děl (§  28  AutZ), která by  chtěl podřadit pod režim kolektivních statků, brát do úvahy, že omezení obecné svobody jednání je přípustné, pouze pokud 1617 Boyle, The Opposite of Property, 2003, s. 18 a násl.; Boyle, The Second Enclosure Movement, 2003, s. 34; Chander/Sunder, 2004, s. 1356; Peukert, 2012, s. 50. 1618 Hazucha In: Kono, 2009, s. 224. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 412 to odůvodňuje vyšší míra intenzity kolidujícího principu. Současně by měl stanovit výjimky ve  prospěch obecné svobody jednání, podobně jako je tomu u výjimek a omezení autorskoprávní ochrany. Pokud si vezmeme například situaci v Polsku, kde byla autorská díla Fryderyka Chopina (1810–1849) stejně jako jeho podobizna a jméno zákonem1619 prohlášena za kulturní dědictví, které je spravováno Institutem Frederyka Chopina,1620 měla by být obecná svoboda jednání uživatelů omezována pokud možno, co nejméně, a institucionální souhlas, který podmiňuje užívání kolektivních statků, by měl primárně směřovat k ochraně integrity výtvorů, podobně jako je tomu v § 11 odst. 5 AutZ. V této kapitole se znovu budeme zabývat úvahami o rozdílech mezi obecnými a kolektivními statky a současně se pokusíme nastínit limity omezování obecné svobody jednání prostřednictvím kolektivních práv. Kromě toho poukážeme na to, že čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod hovoří pouze o přístupu ke kulturnímu bohatství, zatímco autorskoprávně volná složka díla tradičně zahrnuje i přístup k vědeckým poznatkům, teoriím, metodám, principům, vzorcům, grafům či objevům. Právě skutečnost, že autorskoprávně volná složka díla zahrnuje i vědecké výsledky (myšlenky), je dalším důvodem, proč čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nepovažujeme za možný ústavněprávní základ public domain. 21.1 Dvě „přístupové cesty“ ke kulturnímu bohatství Právo přístupu ke kulturním (uměleckým)1621 statkům a vědeckým výsledkům může být v obecné rovině realizováno jak prostřednictvím obecné svobody 1619 USTAWA z dnia 3 lutego 2001 r. o ochronie dziedzictwa Fryderyka Chopina (Dz.U. z 2001 r. Nr 16, poz. 168). 1620 Srov. Narodowy Instytut Fryderyka Chopina [online, cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http:// pl.chopin.nifc.pl/institute/ 1621 V další části textu budeme, s ohledem na znění čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, hovořit o kulturních statcích, které zahrnují podmnožinu výsledků uměleckých. Kulturní statky jsou obvykle pojímány značně široce a zahrnují nejen umělecké výtvory, ale  také způsob života, formy jazyka (dialekty), náboženství, obřady, zvyky, lidové tradice apod. Srov. General Comment No. 21, 2009, s. 3; Shaheed, 2011, s. 4. Viz též Tylor, 1871, s. 13; Nöth, 2000, s. 513; Schmidt, 1994, s. 202 násl. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 413 jednání (public domain), tak prostřednictvím přístupu ke kolektivním statkům (cultural heritage, cultural property). Jedná se nicméně o dva rozdílné modely.1622 U public domain jde jak o výjimkovou public domain, která umožňuje na základě výjimek z  autorskoprávní ochrany přímý přístup ke  chráněným statkům, tak o časově vymezenou public domain, která zajišťuje přístup ke kulturním (uměleckým) statkům poté, co uplyne doba ochrany. U vědeckých poznatků, teorií, metod, principů, postupů, vzorců, grafů a objevů hraje roli obecné užívání, které je zaručeno skrze strukturální public domain. Žádný autor/vědec/vynálezce/objevitel není „ostrov sám pro sebe“.1623 Každý tvůrce čerpá z toho, co již dříve vytvořili jiní.1624 Můžeme zde připomenout slova Isaaca Newtona (1642–1727), který parafrázoval slavnou větu Bernarda z Charters (?–1130)1625 následovně: „Pokud jsem viděl dále, než ostatní, bylo to díky tomu, že jsem stál na ramenou obrů“.1626 Obecný kulturní a vědecký fond tedy nevzniká samovolně, ale na základě toho, že autoři, vynálezci a objevitelé vytváří nové výsledky duševní tvůrčí činnosti (výtvory), kterými je jednak (i) obohacováno kulturní a vědecké poznání lidstva, jednak (ii) jsou vytvářeny předpoklady pro další individuální autorskou, vědeckou, vynálezeckou či objevitelskou tvorbu. Obdobné závěry platí i pro kulturní bohatství. Šimáčková uvádí, že kulturní bohatství v dějinném vývoji vznikalo a vzniká z výsledků tvůrčí duševní činnosti lidí.1627 Tuto tezi potvrzuje Zpráva nezávislého experta v oblasti kulturních 1622 Chander/Sunder, 2004, s. 1356; Kono/Hazucha In: Kono, 2009, s. 150; von Lewinski In: von Lewinski, 2008, s. 522; Pérez, 2007, s. 92. 1623 „No man is an island entire of  itself…“. Donne, 1624. 1624 „Autor však není izolován od společnosti, v níž žije a vyvíjí se […] Žádný autor netvoří jen ze sebe sama. Jeho autorská tvorba vychází především z vjemového, myšlenkového a citového vybavení, které je každému člověku dáno do vínku již přírodním a společenským vývojem, doplněného jeho individuálním vývojem (včetně vlivů výchovy a prostředí) a životními zkušenostmi […] Ať již vědomě nebo nevědomky přejímá autor do své tvorby i výsledky kulturního vývoje nahromaděné předchozími generacemi, případně na ně navazuje“ (Knap, 1986, s. 15). 1625 „Dicebat Bernardus Carnotensis nos esse quasi nanos gigantum umeris insidentes, ut possimus plura eis et remotiora uidere, non utique proprii uisus acumine, aut eminentia corporis, sed quia in altum subuehimur et extollimur magnitudine gigantea“ (přel. „Tak pravil Bernard z Charters: Jsme jako trpaslíci sedící na ramenou obrů, takže můžeme vidět více a dále. Ovšem ne proto, že by náš zrak byl jasnější nebo naše těla vyšší, nýbrž proto, že nás nese a vyzvedává mohutná postava obrů“; Iohannes Sarisberiensis, Metalogicon, Lib 3, cap. 4, 46. Citováno z Kern/Ebenbauer/KrämerSeifert, 2003, s. XVI). 1626 „If I have seen further than others, it is by standing upon the shoulders of  giants“. Newton, 1676. Citováno z Koyré, 1952, s. 315. 1627 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 696. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 414 práv, která uvádí, že „koncept kulturního dědictví odráží dynamický charakter něčeho, co bylo vyvinuto, postaveno nebo vytvořeno, interpretováno a re-interpretováno v dějinách, a přenášeno z generace na generaci. Kulturní dědictví spojuje minulost, současnost a budoucnost, protože zahrnuje věci zděděné z minulosti, které jsou dnes považovány za tak hodnotné či významné, že je jednotlivci a společenství chtějí předat dalším generacím“.1628 Oproti public domain, která je postavena na liberálních základech obecné svobody jednání, institut kulturního bohatství (cultural heritage, cultural property) předpokládá, že bude existovat režim kolektivního nakládání s hmotnými či  nehmotnými statky. Koncepce exclusive positive community, která se  zde aplikuje, znamená, že nikoliv každý má právo na přístup k danému statku (může se jednat i o vymezenou skupinu osob, odtud termín exclusive commons). Současně se předpokládá existence souhlasu (prior informed consent),1629 kterým je užívací právo jednotlivce podmíněno (positive commons). V tomto směru potom představuje čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dílčí reflexi čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (k tomu viz dále). Druhá oblast, tj.  public domain, na  jejímž základě se  jednotlivec může „účastnit kulturního života“ nebo „užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití“, je totiž realizována na základě obecné svobody jednání zakotvené čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 21.2 Právo přístupu ke kulturním (uměleckým) statkům a vědeckým výsledkům ve vybraných lidskoprávních dokumentech Pokud se na právo přístupu ke kulturnímu bohatství podíváme z historického hlediska, musíme připomenout především Všeobecnou deklaraci lidských práv, která v čl. 27 odst. 1 konstatovala, že „každý má právo svobodně se  účastnit kulturního života společnosti, těšit se  z  umění a  podílet se  na  vědeckém pokroku a jeho výsledcích“. 1628 „The concept of  heritage reflects the dynamic character of  something that has been developed, built or created, interpreted and re-interpreted in history, and transmitted from generation to generation. Cultural heritage links the past, the present and the future as it encompasses things inherited from the past that are considered to be of  such value or significance today, that individuals and communities want to transmit them to future generations“ (Shaheed, 2011, s. 4). 1629 Dalibard/Kono In: Kono, 2009, s. 247 a násl. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 415 Již z prvního mezinárodního lidskoprávního dokumentu, byť jde o dokument, který není v českém právu právně závazný, je zřejmé, že jeho tvůrci řešili nejen ochranu práv duševního vlastnictví, ale také přístup ke kulturním (uměleckým) statkům/vědeckým výsledkům.1630 Morsink uvádí, že John Peters Humphrey (1905–1995), který je  pokládán za  hlavního autora Všeobecné deklarace lidských práv, pocházel z Montrealu, kde se výrazným způsobem účastnil kulturního života a často se stýkal s umělci. Z tohoto důvodu se také právo „těšit se z umění“ dostalo na první místo před „právo podílet se na vědeckém pokroku“.1631 Morsink také dodává, že  právo účastnit se  kulturního života a  podílet se  na  výsledcích vědeckého pokroku mělo v  myslích tvůrců Všeobecné deklarace lidských práv výraznou společenskou dimenzi, neboť jeho realizací dochází k rozvíjení nejrůznějších složek lidské osobnosti.1632 Kromě rozvoje umělecké stránky člověka (vnímání umění a  vytváření prostoru pro  jeho další vytváření), jde také o rozvoj lidského intelektu (přístup k vědeckým poznatkům), stejně jako o rozvoj tělesné integrity, například díky možnosti užívat nejnovější vědecké poznatky v oblasti medicíny.1633 Široké pojetí přístupu ke  kulturním (uměleckým) statkům a  vědeckým výsledkům nacházíme i v čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Právo na přístup ke kulturním (uměleckým) statkům dle tohoto článku zahrnuje možnost užívání: forem jazyka (dialektů), jednotlivých druhů ústní a písemné literatury, hudby či písní, neverbální komunikace, náboženských a občanských obřadů, sportu a her, původních výrobních metod, potravin, oděvů, architektury či zvyků a tradic, jimiž jednotlivci nebo komunity vyjadřují svou kulturní, uměleckou či náboženskou jedinečnost.1634 V oblasti přístupu k vědeckým výsledkům (plodům vědeckého pokroku) jde zejména o možnost užívání: vědeckých výsledků, objevů, teorií, metod či technologických aplikací.1635 1630 Morsink, 1999, s. 219. 1631 Morsink, 1999, s. 218. 1632 Obdobně viz General Comment No. 21, 2009, s. 3; Shaheed, 2011, s. 4. 1633 Morsink, 1999, s. 219. 1634 General Comment No. 21, 2009, s. 3. 1635 Chapman In: Chapman/Russel, 2002, s. 307. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 416 Ustanovení čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech rovněž reflektuje vnitřní pnutí mezi přístupem ke  kulturním (uměleckým) statkům a  vědeckým výsledkům na jedné straně a jejich ochranou na straně druhé. Podobně jako je tomu u čl. 27 Všeobecné deklarace lidských práv, také čl. 15 Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech deklaruje, že  smluvní strany paktu „uznávají právo každého (a) účastnit se kulturního života; (b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití“ [čl. 15 odst. 1 písm. a) a b)], avšak současně zakotvuje právo „(c) požívat ochrany morálních (pozn.  osobnostních) a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby“ [čl. 15 odst. 1 písm. c)]. Z přípravných prací na čl. 15 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyplývá, že zástupci Sovětského svazu společně se zástupci zemí východního bloku dlouhou dobu odmítali formulaci týkající se ochrany majetkových zájmů autorů a vynálezců, neboť právo využívat kulturní (umělecké) statky a vědecké výsledky by nemělo být nutně spojováno s majetkovými právy.1636 Klíčovým argumentem, který nakonec vedl k zakotvení ustanovení o ochraně osobnostních a majetkových zájmů autorů a vynálezců, byla skutečnost, že všechna práva uvedená v čl. 15 jsou vzájemně propojena, takže každé z nich může též představovat nástroj pro realizaci těch ostatních.1637 Existence výhradních práv autorů či vynálezců tak může být chápána i jako základní předpoklad pro možnost účasti na kulturním bohatství či vědeckém pokroku z toho důvodu, že kulturní (umělecké) statky či vědecké výsledky po zániku výhradních práv tvoří obecný fond, který je určen k tomu, aby z něj mohl kdokoliv čerpat. Možnost každého účastnit se  kulturního života, stejně jako právo užívat plodů vědeckého pokroku, které je zakotvené v čl. 15 odst. 1 písm. a) Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech, je  v  prvním sledu pojímáno jako negativní svoboda. Rozhodnutí, zda se účastnit kulturního života, a to buď samostatně, nebo společně s ostatními, včetně volby forem této účasti (návštěva divadel, četba knih, poslech 1636 Delegát Sovětského svazu například uváděl, že autorské právo je příliš komplikované a nejednotně upravené na to, aby státy mohly dosáhnout shody ohledně ochrany práv k autorským dílům. Srov. Chapman In: Chapman/Russel, 2002, s. 314. 1637 Ibid. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 417 hudby apod.), záleží na každém člověku, a jako takové musí být státní mocí respektováno. Na volbě každého člověka také záleží, jaké kulturní a vědecké statky bude užívat a k jakým účelům.1638 V daném ohledu se takto vymezená užívací svoboda v zásadě shoduje s obecnou svobodou jednání. Aby nicméně byla zajištěna autonomní sféra jednotlivce v plném rozsahu, zahrnuje čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech i pozitivní závazky státu spočívající v zajištění podmínek účasti na kulturním a vědeckém životě,1639 podpoře vytváření kulturních a vědeckých statků nebo rozvoji kulturních služeb.1640 V tomto směru je potom právo na přístup ke kulturnímu bohatství a plodům vědeckého pokroku nejen negativní svobodou každého jednotlivce, ale  také veřejným subjektivním právem, které předpokládá určité aktivní povinnosti ze strany státu.1641 Pokud mají být kulturní (umělecké) a  vědecké výsledky prospěšné pro všechny, měly by být i široce rozšířeny.1642 Z tohoto důvodu také Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva (Committee on Economic, Social and Cultural Rights) definoval kritéria, která se týkají pozitivních závazků, jež pro smluvní strany vyplývají z čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech.1643 Tato kritéria spočívají především v  dostupnosti (availability), kterou můžeme rozumět existenci kulturních (uměleckých) a vědeckých statků nebo souvisejících kulturních/vědeckých služeb (knihovny, muzea, divadla, kina nebo sportovní stadiony), jež jsou přístupné všem, kteří je chtějí užívat.1644 Přístup k vědeckým výsledkům potom rovněž zahrnuje vstup do národních parků a rezervací, včetně možností zkoumat rostliny a zvířata, která se tam nacházejí.1645 1638 General Comment No. 21, 2009, s. 2. 1639 Donders, 2011, s. 377. 1640 Ibid. Donders hovoří o trojici závazků, které vyplývají z čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech: závazek respektovat, chránit a naplňovat („tripartite typology: obligations to respect, protect and fulfil“; Donders, 2011, s. 376). 1641 General Comment No. 21, 2009, s. 2; Chapman, 2009, s. 28. 1642 Donders, 2011, s. 379. 1643 General Comment No. 21, 2009, s. 5. 1644 Obdobně viz Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 697. 1645 Chapman In: Chapman/Russel, 2002, s. 318. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 418 Dalším kritériem je přístupnost (accessibility). Přístupnost spočívá v zajištění skutečně účinných možností pro jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, aby mohli plně a bez jakékoliv diskriminace1646 využívat kulturní nebo vědecké1647 statky, stejně jako služby, které s nimi souvisí.1648 Přístupnost zahrnuje rovněž zajištění přístupu pro starší osoby nebo osoby se zdravotním postižením.1649 Zapojením (acceptability)1650 potom rozumíme takový stav, kdy jednotlivci nebo skupiny jednotlivců, kterých se  přístup ke  kulturním (uměleckým) a vědeckým výsledkům týká, mají možnost aktivně se podílet na tvorbách legislativních, koncepčních a metodických materiálů včetně tvorby konkrétních kulturních či vědeckých politik daného státu. Kitcher v dané souvislosti zdůrazňuje, že vědecká a kulturní politika daného státu by neměla být ovlivňována pouze zájmy politiků či průmyslových podniků, ale na tvorbě jednotlivých politik by se měli aktivně podílet i zástupci kulturní obce, vědečtí pracovníci, univerzity, stejně jako zástupci občanské společnosti.1651 Kromě čl.  15 odst.  1 Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a kulturních právech musíme zmínit také právo na vzdělání,1652 které je upraveno v čl. 13 tohoto paktu, stejně jako v čl. 29 odst. 1 (c) Úmluvy o právech dítěte („Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se shodují, že výchova dítěte má směřovat k: […] výchově zaměřené na posilování úcty k rodičům dítěte, ke své vlastní kultuře, jazyku a hodnotám, k národním hodnotám země trvalého pobytu, jakož i země jeho původu, a k jiným civilizacím“). Vzdělávání má podstatný vliv na formování kulturní/vědecké osobnosti člověka a také v jeho rámci dochází ke zpřístupňování kulturních (uměleckých) statků a vědeckých výsledků. Právě vzdělávání v naprosté většině případů vede k tomu, že se z kulturního (uměleckého) nebo vědeckého „konzumenta“ stává kulturní (umělecká) či vědecká osobnost, která sama produkuje umělecká či vědecká díla, objevy, vynálezy, technologické aplikace apod.1653 Z tohoto důvodu jsou také mezinárodní povin- 1646 Chapman In: Chapman/Russel, 2002, s. 330; General Comment No. 21, 2009, s. 6; General Comment No. 14, 2000, odst. 18; Donders, 2011, s. 378. 1647 General Comment No. 14, 2000, odst. 12. 1648 General Comment No. 21, 2009, s. 5; Chapman, 2009, s. 10; Donders, 2011, s. 377. 1649 Chapman, 2009, s. 14. 1650 General Comment No. 21, 2009, s. 5; General Comment No. 14, 2000, odst. 12. 1651 Kitcher, 2001, s. 121. 1652 Shaheed, 2011, s. 13. 1653 Chapman, 2009, s. 25. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 419 nosti v oblasti kulturního a vědeckého vzdělávání některými autory podřazovány pod již zmiňované pozitivní závazky státu (obligations to fulfil),1654 které vyplývají z čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Potřeba kulturního vzdělávání je potom zvláště zdůrazňována v některých mezinárodních smlouvách, které se týkají ochrany kulturního (hmotného i nehmotného) dědictví.1655 Výše uvedené lidskoprávní dokumenty (zejména však čl.  15 odst.  1 Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech) nicméně vymezují pouze obecný cíl, kterým je právo přístupu ke kulturním (uměleckým) statkům a vědeckým výsledkům. Z textu mezinárodních dokumentů přímo nevyplývá, na jakých základech má být přístupu ke kulturním (uměleckým) statkům a vědeckým výsledkům dosahováno. Rovněž doporučení, která vydává Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva (Committee on Economic, Social and Cultural Rights), jsou v daném ohledu pouze velmi obecná. Z hlediska naplnění svých mezinárodních závazků tudíž státy mohou zvolit jak režim kolektivních statků (kulturního vlastnictví), který se uplatňuje zejména u některých forem ochrany tradičních poznatků [tradiční kultura (traditional culture); tradiční znalosti (traditional knowledge); znalosti původních národů (knowledge of  indigenous people)],1656 tak režim postavený na obecné svobodě jednání (public domain). 1654 Donders, 2011, s. 377. 1655 Srov. čl. 14 Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví [„Každý smluvní stát všemi vhodnými prostředky usiluje: a) podporovat uznání, úctu a posilování prestiže nemateriálního kulturního dědictví ve společnosti, zejména prostřednictvím: i) výchovných, osvětových a informačních programů zaměřených na širokou veřejnost, především mládež, ii) zvláštních výchovných a vzdělávacích programů uvnitř příslušných společenství a skupin, iii) činností posilujících kapacity pro zachování nemateriálního kulturního dědictví, především správy a vědeckého výzkumu, a iv) neformálního předávání poznatků; (b) dbát o stálou informovanost veřejnosti o nebezpečích ohrožujících toto dědictví a o aktivitách prováděných při plnění této Úmluvy; (c) podporovat výchovu k zachování přírodních prostor a památných míst, jejichž existence je nezbytná pro projevy nemateriálního kulturního dědictví“]; čl. 27 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví [„1. Smluvní státy budou usilovat všemi odpovídajícími prostředky a zejména prostřednictvím vzdělávacích a informačních programů o to, aby jejich národy ve stále větší míře oceňovaly a respektovaly kulturní a přírodní dědictví definované v čl. 1 a 2 Úmluvy. 2. Smluvní státy se zavazují, že budou široce informovat veřejnost o nebezpečích, jež ohrožují toto dědictví, a o akcích uskutečňovaných na základě této Úmluvy“]. 1656 Pérez, 2007, s. 68; Hess/Ostrom, 2007, s. 5, 49; Hazucha In: Kono, 2009, s. 223 a násl. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 420 Podobně jako jsme uvedli u ochrany majetku, musíme nicméně i na tomto místě zopakovat, že režim public domain by měl mít před kolektivními statky přednost, neboť obecná svoboda jednání, na jejímž základě dochází k užívání nehmotných statků v jejich přirozeném stavu, nepotřebuje žádné zdůvodnění, zatímco režim kolektivních statků ano. U kolektivních statků musí existovat přesvědčivý a důležitý důvod, pro který mají být tyto statky vytvářeny. Pérez v dané souvislosti upozorňuje na to, že například režim kolektivních statků obsažený v „Návrhu ustanovení o ochraně tradičních kulturních folklorních výtvorů“ (Draft provisions for the Protection of   Traditional Cultural Expressions of  Folklore),1657 který v roce 2004 připravil pod gescí WIPO Intergovernmental Committee on Intellectual Property and Genetic Resources, Traditional Knowledge and Folklore, předpokládá získání souhlasu k užívání chráněných statků (čl. 3), případně alespoň zaplacení odměny (jakási obdoba domaine public payant). Ani jeden z těchto požadavků přitom není souladný s principy, na kterých je postavena klasická public domain.1658 21.3 Omezený rozsah čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Pokud odhlédneme od  rozdílu mezi obecnými a  kolektivními statky, můžeme poukázat na to, že závazky, které vyplývají z čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jsou širší než obsah veřejného subjektivního práva, které vyplývá z čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, také z jiného důvodu. Mezinárodní pakt totiž hovoří jak o  právu účastnit se  kulturního života, které je pojímáno jako právo mít přístup ke kulturním (uměleckým) statkům (čl. 15 odst. 1 písm. a),1659 tak o právu na přístup k vědeckým výsledkům (čl. 15 odst. 1 písm. b), resp. k plodům vědeckého pokroku.1660 Oproti tomu se čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vztahuje pouze na přístup ke kulturnímu bohatství.1661 Právo na přístup k vědeckým 1657 The Protection of Traditional Cultural Expressions/Expressions of Folklore: Revised Objectives and Principles. 1658 Pérez, 2007, s. 90, 94. 1659 General Comment No. 21, 2009, s. 4; Hansen In: Chapman/Russel, 2002, s. 301. 1660 Chapman In: Chapman/Russel, 2002, s. 314; Donders, 2011, s. 377. 1661 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 696. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 421 výsledkům (v kontextu strukturální public domain jde o vědecké poznatky, teorie, metody, principy, vzorce, grafy či objevy) se opírá buď přímo o obecnou svobodu jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nebo o specifické svobody, jako je svoboda vlastní tvůrčí vědecké práce (čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a  svobod: „Svoboda vědeckého bádání a  umělecké tvorby je zaručena“),1662 nebo o svobodu akademického projevu zakotvenou čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz kapitola 17.2). Již jsme uvedli, že kulturní bohatství může být pojímáno i poměrně široce1663 a v určité oblasti by mohlo zahrnovat i vědecké výsledky (například co se týče tradičních způsobů výroby, tradičních způsobů léčení apod.). Domníváme se  nicméně, že  mezi kulturními (uměleckými) statky a  zveřejněnými1664 vědeckými výsledky existuje, zejména, co se týče práva přístupu k nim, podstatný rozdíl. Základní vědecké poznatky (Basiswissen) nechrání ani autorské, ani patentové právo [§ 2 odst. 6 AutZ, § 3 odst. 2 písm. a) ZákVyn, resp. čl. 52 odst. 2 písm. a) Evropské patentové úmluvy]. Výjimku mohou tvořit pouze aplikované poznatky v podobě technických řešení, které je možné dočasně chránit patentovou/užitno-vzorovou ochranou (§ 11 ZákVyn, § 12 UžitVz). Jinak jsou vědecké poznatky, metody, teorie, principy, postupy, vzorce, grafy či objevy právně volné. U kulturních (uměleckých) statků však tyto principy neplatí. U uměleckých děl je například autorskoprávně chráněn i individualizovaný námět díla, charakteristické znaky jednotlivých postav, klíčové scény apod. (viz kapitola 13). Rozdíl mezi kulturními (uměleckými) statky a vědeckými výsledky dále spočívá v tom, že některé kulturní (umělecké) statky podléhají určitým formám kolektivního rozhodování (například užívání olympijských symbolů dle zák. č. 60/2000 Sb. nebo tzv. traditinal cultural expressions – k tomu viz dále), což je princip, který naopak není možné použít u vědeckých výsledků. 1662 Jäger In: Wagnerová, 2012, s. 380. Viz též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/14, body 65, 88. 1663 Viz výše nastíněné extenzivní pojetí zahrnující nejen umělecké výtvory, ale také způsob života, formy jazyka, náboženství, obřady apod. Srov. General Comment No. 21, 2009, s. 3. Srov. též Tylor, 1871, s. 13; Nöth, 2000, s. 513; Schmidt, 1994, s. 202 a násl. 1664 Odhlížíme zde od utajovaných informací, které mohou podléhat ochraně obchodního tajemství dle § 2985 ObčZ. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 422 Kuhn uvádí, že „čím více se snažíme rozlišit mezi vědcem a umělcem, tím složitější úkol máme před sebou“.1665 Ačkoliv jsme si vědomi toho, že vědecká práce a kulturní (umělecká) tvorba se v jistých momentech překrývají, domníváme se, že koncepční rozdíl mezi výsledky vědeckými a kulturními (uměleckými) je v zásadě trojí. Jedná se o rozdíl (i) v předmětu poznávání, (ii) v metodách, které se u těchto lidských činností používají, a konečně (iii) v účelu, který obě činnosti plní. Rozdíl v  předmětu poznávání spočívá v  tom, že  kultura je  sémiotickým systémem,1666 tedy souborem znaků vytvářených člověkem. Oproti tomu znaky, které se vyskytují v přírodě (signa naturalia), mají odlišnou povahu.1667 Přírodní znaky totiž samy o sobě nemají kulturní rozměr.1668 Jedná se například o to, že struktura DNA bez toho, že by se stala objektem lidského poznání a komunikace, nemá sémantický obsah ani rozsah.1669 Ten jí dává až člověk, a to v určitém kontextu.1670 Oproti tomu znaky, které vytváří člověk v rámci kulturní tvorby, vždy implicitně nějaký sémantický obsah a rozsah mají,1671 minimálně ten, který jim na základě konvencí přisuzují lidské bytosti (signa ad placida).1672 Samotným jádrem kultury je tedy vytváření určitých komunikačních sdělení. Přírodní subjekty sice také komunikují (srov. komunikaci zvířat nebo rostlin), nicméně sémantický obsah a rozsah těmto znakům dává až interpret (člověk).1673 V tomto směru tedy můžeme vymezit rozdíl mezi kulturou a přírodními vědami tak, že  zatímco kulturní statky jakožto komunikační znaky mají 1665 „The more carefully we try to distinguish artist from scientist, the more difficult our task becomes“ (Kuhn, 1977, s. 341). 1666 Schmidt, 1994, s. 203. 1667 V české antropologické filosofii viz např. Šmajs, 1996, s. 20 a násl. 1668 Kroeber, 1928, s. 341; Eco, 1976, s. 21. Přírodní znaky obvykle stojí zcela mimo zájem sémiotiky. Jestliže se sémiotika vymezuje jako věda, která analyzuje znaky z pohledu individuálních, konvenčních nebo kulturních kódů, přírodní znaky samy o sobě jsou předmětem jiných (přírodních) věd (Eco, 1986, s. 11; Nöth, 2000, s. 43, 134). Mukařovský například v  oblasti umělecké estetiky zdůrazňuje, že  pro umění je  klíčový samotný znak a  jeho vnitřní struktura, nikoliv souvislosti a  vztahy s  jinými věcmi a  subjekty (Mukařovský, 1966, s. 127), které jsou naopak doménou přírodních či společenských věd. 1669 Srov. Zechovo pojímání DNA jako strukturní informace prvního řádu (Zech, 2012, s. 57). 1670 Eco, 1976, s. 21. 1671 Eco, 1986, s. 40, 55; Nöth, 2000, s. 191. 1672 Nöth, 2000, s. 191. 1673 Nöth, 2000, s. 192. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 423 samy o sobě určitý význam, znaky přírodní jej nemají.1674 Pokud si vezmeme například způsob oblékání, architektonické dílo, hudební dílo či náboženský obřad, všechny tyto kulturní statky mají určitý význam,1675 který jim s pomocí kódů přisuzují jak komunikátoři (tvůrci), tak komunikanti (diváci, posluchači, návštěvníci apod.). U statků přírodních však apriorně chybí význam, který by jim přikládal komunikátor. Vždy je rozhodující význam, který danému znaku přikládá komunikant (vědec, pozorovatel, objevitel). Tak například kontinent nacházející se pouze na jižní polokouli, na němž žijí klokani, sám o sobě žádný význam v sémiotickém slova smyslu nemá. Skutečnost, že je nazýván Austrálií, je záležitostí jeho objevitelů a  souvisejících komunikačních konvencí (sémiotických kódů) v jednotlivých státech (resp. komunitách), které se mohou případ od případu i lišit (například Velká Británie v roce 1982 válčila o Falklandy, zatímco Argentina o Malvíny). V oblasti věd společenských a humanitních je přesné rozlišení mezi kulturními statky a vědeckými výsledky složitější. Vztah mezi kulturními statky a zkoumanými společenskými jevy nebo duševními procesy je totiž ovlivňován tím, že zkoumané objekty a fenomény jsou výsledkem kulturních procesů a samy o sobě již mají určitý komunikační význam.1676 Hlavním posláním společenských a humanitních věd je odhalovat vztahy člověka a společenských skupin ke zkoumaným objektům, případně vztahy mezi společenskými jevy navzá- jem.1677 Metoda, kterou používají společenské vědy, potom není primárně kauzálně-empirická, ale  interpretačně-hodnotící.1678 Můžeme říci, že  v  řadě oblastí (etnologie, antropologie, archeologie, muzeologie, uměnovědná studia, kulturologie, literární věda, religionistika  apod.) se  užívání kulturních (uměleckých) statků a  vědeckých výsledků prolíná. Při četbě etnografické studie se čtenář seznamuje nejen se samotným vědeckým textem, v  němž autor například rozebírá vzorce chování, zvyky, náboženství, hudbu či umění 1674 Eco, 1976, s. 17. 1675 Význam je  v  rámci sémiotiky určován s  použitím kódu, který je  obvykle stanoven na základě společenských konvencí. Není nicméně vyloučeno, aby existoval i kód individuální (určený přímo komunikátorem – např. šifra), či kód kulturní (kód stanovený širší kulturní komunitou). Srov. Eco, 1976, s. 66; Eco, 1986, s. 20–22, 51; Nöth, 2000, s. 152. 1676 Eco, 1976, s. 40. 1677 Weber, 1922, s. 14; Kuhn, 1977, s. 340. 1678 Weber, 1922, s. 55, 247, 486. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 424 jihoamerického indiánského kmene, který byl teprve ve 2. polovině 20. století objeven v Amazonii, ale také se přímo seznamuje s kulturními statky, o kterých kniha pojednává. Do určité míry tedy mohou vědecké výsledky v oblasti humanitních a  společenských věd sloužit i  jako jisté médium, díky němuž dochází ke sdělování statků kulturních (uměleckých). Můžeme nicméně říci, že pokud čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod hovoří o právu na přístup ke kulturnímu bohatství, má tím především na  mysli přístup k  primárním kulturním (uměleckým) statkům, nikoliv ke statkům, které jsou adresátům zprostředkovávány díky vědeckým dílům či popularizačním publikacím. U přístupu ke kulturnímu bohatství se tedy jedná například o přístup ke knihovním fondům, muzejním sbírkám, uměleckým předmětům umístěným v galeriích či ateliérech, přístup do divadel či koncertních sálů apod.1679 Kromě výše uvedeného objektového kritéria spočívá rozdíl mezi vědeckými výsledky a kulturními (uměleckými) statky v účelech a metodách,1680 které jsou při jejich vytváření používány.1681 Zatímco vytváření kulturních statků sleduje především účely umělecké, náboženské či sociální, účel vědy je primárně poznávací (kognitivní).1682 Vědci jde především o to, aby objevil nové poznatky, odhalil nové jevy,1683 přišel na nové principy fungování věcí,1684 nové souvislosti mezi přírodními či společenskými jevy, aby díky novým poznatkům a přístupům měnil stávající paradigmata,1685 případně aby již existující věci (jevy) zdokonalil či zefektivnil. Naproti tomu osoba, která vytváří nové statky kulturní, usiluje o rozvoj sociální komunikace (tradice, zvyky, oblékání), nebo přispívá k uspokojování lidských potřeb, jako je bydlení (architektura), oblékání či sport. V oblasti podmnožiny statků uměleckých se potom primárně jedná o potřebu vlastního tvůrčího vyjádření, s níž souvisí otázka estetického působení1686 a vnímání uměleckosti. 1679 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 697; General Comment No. 21, 2009, s. 4; Faheed, 2011, s. 15. 1680 Telec, Vědecké objevy a právo, 2013, s. 563; Plander, 1976, s. 25; Waiblinger, 2012, s. 50. 1681 Kuhn, 1977, s. 348; Merton, 1973, s. 268; Chapman, 2009, s. 6. 1682 Kuhn, 1977, s. 297, 313; Merton, 1973, s. 270. 1683 Kitcher, 2001, s. 66. 1684 Merton, 1973, s. 514; Weber, 1922, s. 51. 1685 Kuhn, 1996, s. 92 a násl.; Kuhn, 1977, s. 293; Merton, 1973, s. 283. 1686 Mukařovský, 1966, s. 74, 127; Telec/Tůma, 2007, s. 21; Knap, 1974, s. 32; Knap In: Brügger, 1976, s. 126 a násl. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 425 Weber uvádí rozdíl mezi kulturní (resp. uměleckou) a  vědeckou tvorbou na  příkladu estetického působení přírodních jevů na  smysly člověka.1687 Zatímco vědec v padajícím vodopádu vidí přírodní jev, který má příčinu v tom, že na kapalné skupenství vody působí zemská gravitace,1688 umělec ve vodopádu vidí jev, který na něj esteticky působí a vyvolává v něm iracionální vjemy, konotace či myšlenky, jež se stanou zdrojem inspirace v následném uměleckém zachycení. Podobný rozdíl je mezi historikem umění a malířem. Historik umění rozebírá příčiny, které vedly k namalování obrazu, souvislosti s uměleckou tvorbou jiných tvůrců, případně se zabývá dopady, které dané umělecké dílo mělo na soudobou společnost či na tvorbu jiných autorů. Umělec naopak v díle vidí artefakt, jenž využívá pro svou další tvorbu. Ať již se jedná o uměleckou inspiraci, vytvoření odvozeného díla, použití hudebního motivu, či o umístění výtvarného díla do koláže či asambláže. Věda a kultura tedy mají odlišné metody a plní odlišný účel. Věda je postavena na racionálním a poznávacím základě.1689 V rámci vědecké práce jsou používány metody vědeckého pozorování a analýzy, stejně jako logické metody indukce, dedukce, abstrakce, falsifikace vědecké hypotézy, skepticismu či parsimonie, přičemž cílem vědeckého poznání je snaha o odhalení objektivní pravdy.1690 Při vytváření kulturních (uměleckých) statků jsou oproti tomu využívány metody, které primárně nepůsobí na lidský rozum, ale na lidské smy- 1687 Weber, 1922, s. 89. 1688 Weber hovoří o empiricko-kauzálním pozorování (empirisch-kausale Betrachtung). Weber, 1922, s. 485. Obdobně viz Merton, 1973, s. 33; Kitcher, 2001, s. 26, 66. 1689 Kuhn, 1977, s. 52 a násl.; Weber, 1922, s. 535; Merton, 1973, s. 270. 1690 Kitcher, 2001, s.  66. Podle judikatury německého Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht) je vědeckým poznáním „vše, co může být podle svého obsahu i formy považováno za vážný pokus odhalovat pravdu“ (srov. usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Jugendgefährdender Schriften“, sp. zn. 1 BvR 434/87). Kuhn ve svém díle Structure of  scientific revolutions nicméně upozorňuje na určitou relativizaci objektivního poznání, když uvádí, že vědecké poznání se uskutečňuje vždy pouze v rámci určitého paradigmatu, které se mění v průběhu vědeckých revolucí. Jako příklad uvádí změnu Aristotelovského fyzikálního paradigmatu na paradigma Newtonovské fyziky a následně na paradigma, které přinesl Albert Einstein (1879–1955). Kuhn své závěry ohledně změn vědeckého paradigmatu doplňuje citátem z autobiografie Maxe Plancka (1858–1947), který prohlásil, že nová vědecká pravda se stane dominantní nikoliv díky tomu, že vědec přesvědčí své oponenty, ale díky tomu, že „staří oponenti vymřou a nová generace vědců se již s novými poznatky ztotožňuje“ („a new scientific truth does not triumph by convincing its opponents and making them see the light, but rather because its opponents eventually die, and a new generation grows up that is familiar with it“). Cit. dle Kuhn, 1996, s. 151. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 426 sly. V rámci kulturní komunikace tedy jde především o sdělování významů, citů, dojmů, nikoliv nutně o racionální proces. Základními metodami kulturní (umělecké) tvorby potom je využití prvků tance, pohybu, symbolů, obrazů, mluveného či psaného slova, zvuků či gest, které primárně neslouží k odhalování podstaty jevů (znaků), což je naopak typické pro vědeckou tvorbu,1691 ale spíše k zachycení určitých komunikačních významů.1692 Kromě toho je  možné spatřovat rozdíl mezi vědou a  kulturou i  v  tom, co Merton nazývá „sdílením vědy“ a „universalismem“.1693 Universalismus vědy spočívá v tom, že „věda nezná hranic“. Opakem universalismu je podle Mertona entocentrismus, který je naopak příznačný pro některé formy kulturní tvorby (viz dále uvedený rozbor ochrany tradičních kulturních výtvorů), případně pro některé deviantní formy vědeckého diskursu, kterými byla národně-socialistická věda v nacistickém Německu.1694 V otevřených společnostech (open debate societies)1695 jsou vědecké poznatky sdíleny napříč státy a uskutečňuje se  zde mezinárodní mobilita vědeckých pracovníků, kteří s  pomocí týchž metodologických přístupů provádí vědecký výzkum v  různých oblastech lidského poznání. Nejedná se přitom o nic novodobého. Již ve středověku byla mezinárodní mobilita vědeckých pracovníků běžnou praxí na  evropských univerzitách. Z naší historie známe případ, kdy se na dvoře Rudolfa II (1552–1612) v jeden okamžik setkali velikáni astronomie Johannes Kepler (1571–1630) a Tycho de Brahe (1546–1601). Díky tomu Kepler v Praze pod Braheovým vedením objevil a vypočítal první dva ze svých Keplerových zákonů.1696 „Sdílením vědy“ potom Merton označuje skutečnost, že vědecké poznatky jsou právně volné a jsou obecnými statky, které mohou využívat všichni příslušníci vědecké obce. Vědci jsou na základě etické parémie publish or perish vedeni k šíření svých závěrů. Díky tomu jsou základní vědecké poznatky, objevy, metody, principy, postupy, vzorce a teorie sdíleny napříč celou vědeckou obcí. Vědecké poznatky nejsou nikým vlastněny, naopak v oblasti vědeckého poznání je snaha co nejvíce minimalizovat výhradní práva, která by bránila 1691 Kuhn, 1977, s. 345. 1692 Eco, 1977, s. 4, 22; Nöth, 2000, s. 235; Mukařovský, 1966, s. 85 a násl. 1693 Merton, 1973, s. 273. 1694 Merton, 1973, s. 272. 1695 Kitcher, 2001, s. 94 a násl. 1696 Curley, 2013, s. 55. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 427 volnému šíření vědeckých poznatků. Co je naopak uznáváno jako obecná povinnost, je citování vědeckých závěrů, k nimž dospěli jiní autoři. Vědecké uznání, které se projevuje v tom, že je vědecké dílo citováno, tak představuje v očích vědců mnohdy důležitější hodnotu než samotné duševní vlastnic- tví.1697 Sdílení vědy se projevuje také v tom, že vědci přirozeným způsobem spolupracují na výzkumných projektech, článcích či monografiích. Opakem „sdílení vědy“ je dle Mertona utajování poznatků ve formě obchodního tajemství, nebo výhradnost, kterou zakládá patentová ochrana.1698 Vědci jsou si totiž vědomi Newtonova citátu o „stání na ramenou obrů“, což je vede jednak ke snaze stát na jejich ramenou, jednak ke snaze být samotnými obry. Závěry ohledně nezbytnosti volného šíření vědeckých poznatků z důvodu rozvoje vědeckého poznání, stejně jako svobody umění, vědy, bádání a učení [čl. 5 odst. 3 Základního zákona (Grundgesetz)] potom v německé autorskoprávní doktríně zdůrazňuje též Haberstupmf1699 s Planderem.1700 Dle jejich názoru je hlavním důvodem volného užívání vědeckých závěrů, metod či principů obecný zájem na podpoře a rozvoji vědeckého poznání a s tím souvisejícího technologického a ekonomického rozvoje společnosti. Pokud jde o autorskoprávně volnou složku díla, zde musíme připomenout, že  rozlišování mezi kulturními (uměleckými) a  vědeckými výsledky hraje velmi důležitou roli. Autorský zákon sice poskytuje ochranu nejen dílům uměleckým, ale i vědeckým (§ 2 odst. 1 AutZ), nicméně co se týče rozsahu autorskoprávní ochrany, existují u  vědeckých děl výrazné odlišnosti oproti dílům uměleckým (blíže viz kapitola 13.3.7). Zatímco u děl vědeckých je autorskoprávně volný jejich obsah a v některých případech nemusí autorskoprávní ochraně podléhat ani vnější či vnitřní forma, u děl uměleckých tyto složky díla autorskoprávní ochraně podléhají. 1697 Merton, 1973, s. 274. 1698 Merton zde cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci United States v. American Bell Tel. Co., 167 U.S. 224 (1897), kde tento soud dovodil, že: „Vynálezce je tím, kdo objevil něco, co má hodnotu. Je to jeho absolutní vlastnictví. Je oprávněn stáhnout tento výsledek z veřejné sféry, a stejně tak je oprávněn požívat všech výhod a požitků, které mu přiznává zákon za to, že svůj vynález zveřejnil“. („The inventor is one who has discovered something of  value. It is his absolute property. He may withhold the knowledge of  it from the public, and he may insist upon all the advantages and benefits which the statute promises to him who discloses to the public his invention“). Srov. Merton, 1973, s. 275. 1699 Haberstumpf, 1982, s. 6. 1700 Plander, 1976, s. 28. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 428 Otázka autorskoprávně chráněné a  nechráněné složky vědeckých děl potom nemá být otázkou dogmatického rozlišování mezi formou díla a jeho obsahem, ale volná složka vědeckého díla má být vymezena s ohledem na potřeby fungování vědeckého diskursu1701 postaveného na volném toku myšlenek1702 a jejich neustálém přebírání a konfrontaci. Každý proto může přebírat vědecké myšlenky, a to i bez souhlasu původního autora.1703 Základní vědecké poznatky jsou zcela právně volné, což vyplývá nejen z obecných principů autorskoprávní ochrany (§ 2 odst. 6 AutZ), ale také z práva patentového.1704 Ze všech výše uvedených důvodů se domníváme, že čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nelze považovat za ústavněprávní zdroj autorskoprávně volné složky díla. Kromě toho, že primárně zakotvuje přístup ke kolektivním statkům, který je postaven na kolektivní vůli určitého společenství, nepokrývá oblast přístupu k vědeckým poznatkům, teoriím, metodám, principům, postupům, vzorcům, grafům a objevům. Ty zůstávají vždy volné z důvodu fungování vědeckého diskursu a nelze u nich vytvářet formy kolektivního vlastnictví. To bylo také důvodem, proč byla opuštěna socialistická koncepce kolektivní ochrany objevů, a zákon o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích (zákon č. 527/1990 Sb.) přeřadil objevy z kategorie inclusive positive commons do kategorie inclusive negative commons.1705 1701 „Was frei bleiben müsse, sei in einer konkreten Wertung im Lichte der Bedürfnisse der wissenschaftlichen Kommunikation zu bestimmen“ (přel. „To, co  musí zůstat volné, by  mělo být stanoveno na základě konkrétního posouzení s přihlédnutím k potřebám vědecké komunikace“; Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 150). 1702 Loewenheim In: Loewenheim, 2010, s. 69. 1703 Loewenheim In: Loewenheim/Leistner/Ohly, 2017, s. 150; Waiblinger, 2012, s. 58. 1704 Haberstumpf, 1982, s. 72; Handle, 2013, s. 40; Peukert, 2012, s. 20. V českém právu se jedná o již zmiňované ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) ZákVyn, resp. čl. 52 odst. 2 písm. a) Evropské patentové úmluvy. Srov. Chloupek/Hartvichová et al., 2017, s. 9. 1705 „Proti dosavadnímu stavu však návrh zákona neupravuje zvláštní ochranu objevů založenou dosud na jejich formálním přihlašování a zápisu u správního orgánu. Tato právní úprava se neosvědčila. Z vědeckého hlediska jsou s objevy spojovány nejvýznamnější výsledky vědy a základního výzkumu, které jsou prověřovány a uznávány světovou vědeckou veřejností, aniž je takové uznání podmíněno formálním rozhodnutím orgánu státní správy. Proto v souladu se stanoviskem Československé akademie věd a Slovenské akademie věd návrh zákona upouští od jejich dosavadní právní regulace na základě administrativně právního úkonu s tím, že se ochrana skutečných vědeckých objevů bude řídit principy a zvyklostmi běžnými ve vědeckém světě, tj. jejich zveřejněním“ (Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích). 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 429 21.4 Exclusive positive community a čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Domníváme se, že  přístup ke  kulturnímu bohatství tak, jak je  vymezen v čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, daleko spíše odpovídá koncepci exclusive positive commons, než koncepci inclusive negative commons, což je princip, který se jinak uplatňuje u public domain. Jedním z důvodů je skutečnost, že čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod není přímo aplikovatelný, ale předpokládá, že právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek, které jsou stanoveny zákonem.1706 S tím je potom spojena tvorba kolektivní vůle ohledně nakládání s danými statky. Šimáčková uvádí, že „jako kulturní bohatství jsou v právu vnímány především předměty kulturní hodnoty – lidské výtvory nebo jejich soubory, které jsou významné pro historii, literaturu, umění nebo vědu (případně i přírodniny a přírodní útvary). Dále jsou to kulturní památky, sbírkové předměty, archiválie, originály děl výtvarného umění žijících autorů“.1707 Podobné vymezení nacházíme také v čl. 1 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví1708 resp. v čl. 2 Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví.1709 Obě tyto úmluvy přitom předpokládají, že kulturní dědictví (materiální i nemateriální) bude chráněno v tom smyslu, že o jeho užívání bude kolektivně rozhodováno. 1706 Srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, Pl. ÚS 21/04; usnesení sp. zn. III. ÚS 3551/11. 1707 Šimáčková In: Wagnerová, 2012, s. 697. 1708 „Pro účely této Úmluvy budou za ‚kulturní dědictví‘ považovány: památníky: architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace prvků, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy; skupiny budov: skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy; lokality: výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou světovou hodnotu z dějinného, estetického, etnologického či antropologického hlediska“ (čl. 1 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví). 1709 „ ‚Nemateriálním kulturním dědictvím‘ se rozumí zkušenosti, znázornění, vyjádření, znalosti, dovednosti, jakož i nástroje, předměty, artefakty a kulturní prostory s nimi související, které společenství, skupiny a v některých případech též jednotlivci považují za součást svého kulturního dědictví. Toto nemateriální kulturní dědictví, předávané z pokolení na pokolení, je společenstvími a skupinami lidí neustále přetvářeno v závislosti na jejich prostředí, na jejich interakci s přírodou a na jejich historii, dává jim pocit identity a kontinuity, podporuje takto úctu ke kulturní rozmanitosti a lidské tvořivosti. Pro účely této Úmluvy se bere v úvahu pouze nemateriální kulturní dědictví slučitelné se stávajícími mezinárodními nástroji týkajícími se lidských práv, jakož i se zásadami vzájemné úcty mezi společenstvími, skupinami i jednotlivci a trvale udržitelného rozvoje“ (čl. 1 Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 430 V oblasti ochrany duševního vlastnictví se kulturní dědictví (bohatství) vyskytuje zejména u tzv. tradičních znalostí (traditional knowledge)1710 či tradičních kulturních výtvorů (traditional cultural expressions).1711 Tradiční kulturní výtvory jsou chápány tak, že zahrnují čtyři kategorie tvůrčích výsledků: slovní výtvory (verbal expressions), jako jsou příběhy, eposy, legendy, lidové povídky, poezie, hádanky; hudební výtvory (musical expressions), zejména lidové písně a hudební díla; výtvory performativní (expressions by action), jako jsou tanec, hry, obřady, rituály; a konečně hmotné předměty (tangible expressions), jako jsou výkresy, návrhy, malby, řezba, plastiky, keramika, mozaiky, šperky, kosmetika, textil, koberce, kostýmy, hudební nástroje  atd.1712 Tradiční kulturní výtvory jsou nedílnou součástí kulturní a společenské identity domorodých a regionálních společenství1713 a zahrnují využití v hudbě, umění, designu, logotypech, divadelních hrách, architektonických dílech, ve způsobu provádění řemesel apod. Telec uvádí, že „subjektivní soukromá práva k tradičnímu vědění se od ostatních práv duševního vlastnictví odlišují tím, že se jedná o práva společenství (community rights), nikoli individuální. Tato práva náleží domorodému a místnímu společenství lidí, nikoli jednotlivci, který může být jen správcem (vykonavatelem) těchto práv. Jedinec ani nemůže s tradičním věděním v tomto právně pojmovém smyslu sám nakládat, a to ani jako příslušník určitého domorodého nebo místního společenství, např. kmene“.1714 Dutfield a Suthersanen potom označují chráněné kolektivní statky za třetí generaci práv duševního vlastnictví (third generation of  intellectual property rights), která je primárně odvozena od práva etnických skupin na sebeurčení a jejichž obsahem je právo být členem původního kulturního společenství a z tohoto důvodu mít i omezené užívací právo k danému typu kolektivních statků.1715 Původní společenství bývá vymezováno jako společenství osob, které je spojováno společenskými normami, historií, rituály či zvyky a žije v určitých přírodních a společenských podmínkách.1716 Kulturní zvyklosti a tradice 1710 Kono In: Kono, 2009, s. 14 a násl.; Dutfield, 2003, s. 19 a násl.; Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 216, 327 a násl.; Taubman/Leistner In: von Lewinski, 2008, s. 59 a násl. 1711 Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 343. 1712 Dutfield, 2003, s.  20. Viz též čl. 1 Revised Draft Provisions for the Protection of  Traditional Cultural Expressions/Expressions of Folklore: Policy Objectives and Core Principles, WIPO/GRTKF/IC/9/4. 1713 Hazucha In: Kono, 2009, s. 147. 1714 Telec, Přírodní léčitelství, tradiční vědění a duševní vlastnictví, 2016, s. 348. 1715 Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 216. 1716 Hazucha In: Kono, 2009, s. 147. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 431 napomáhají posilovat jeho identitu, a ochrana tradičních kulturních výtvorů tak do určité míry souvisí s ochranou národnostních menšin.1717 Kontrola nad tradičními kulturními výtvory potom zahrnuje jednak právo udělit či neudělit souhlas (prior informed consent)1718 k jejich užívání, jednak zahrnuje ochranu kulturních, společenských a náboženských hodnot a zájmů.1719 Režim kolektivního rozhodování je  kontradiktorní k  liberálnímu režimu public domain, který je postaven na rovném a neomezeném (tj. bezesmluvním a bezúplatném) přístupu každého k nehmotným statkům.1720 Úmluva o  zachování nemateriálního kulturního dědictví například předpokládá, že státy přijmou obecnou politiku zaměřenou na „podporu funkce nemateriálního kulturního dědictví ve společnosti a na zahrnutí zachování tohoto dědictví do plánovacích programů“ (čl. 13 písm. a) nebo „zajištění přístupu k nemateriálnímu kulturnímu dědictví při dodržení obvyklých postupů, jimiž se řídí přístup ke specifickým aspektům tohoto dědictví“ (čl. 13 písm. d). Je zřejmé, že užívání statků, které jsou autorskoprávně volné, může být takovými plánovacími programy omezováno. Příkladem ze  středoevropského prostoru může být již uvedený polský zákon o ochraně kulturního dědictví Fryderyka Chopina (Ustawa o ochronie dziedzictwa Fryderyka Chopina). Jednotlivé aktivity, které směřují k ochraně takového dědictví, zahrnují mj. zpřístupňování děl Frederyka Chopina či ochranu jejich integrity.1721 Pérez v dané souvislosti upozorňuje na to, že ve většině západoevropských států je přístup k tradičním kulturním výtvorům, jako je například folklór, založen na principu public domain.1722 Obdobný závěr uvádí i Lucas-Schloetter, která je navíc toho názoru, že pokud má být kolektivní ochrana tradičních kulturních výsledků účinná, musí být časově neomezená.1723 1717 Stoll/Hahn In: von Lewinski, 2008, s. 13. 1718 Dalibard/Kono In: Kono, 2009, s. 251. 1719 Ibid. 1720 Peukert, 2012, s. 48; Pérez, 2007, s. 92; Paterson/Karjala, 2003, s. 639; Coombe, 2003, s. 1179 a násl. 1721 „(4) Pozyskiwanie, gromadzenie, zabezpieczanie i udostępnianie przedmiotów oraz miejsc związanych z jego życiem i twórczością. (5) ochronę dóbr osobistych wymienionych w art. 1 ust. 1 oraz działania zmierzające do zachowania integralności twórczości Fryderyka Chopina“ (Art. 3 Ustawy o ochronie dziedzictwa Fryderyka Chopina). 1722 Pérez, 2007, s. 76. 1723 Lucas-Schloetter In: von Lewinski, 2008, s. 390. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 432 Český zákonodárce výtvory tradiční lidové kultury sice považuje za autorská díla [§ 3 písm. b) AutZ], nicméně je vylučuje z autorskoprávní ochrany,1724 což současně znamená, že tyto výtvory spadají pod režim public domain zahrnující bezesmluvní a bezúplatné užití všemi subjekty (jedná se tedy o obecné, nikoliv kolektivní statky; inclusive negative commons). Z autorskoprávního hlediska existuje jen jediné omezení, a to že s nimi nesmí být nakládáno způsobem, který by snižoval jejich hodnotu (viz kapitoly 7 a 11.2). Proto mohou dva autoři zpracovávat táž folklórní díla a autorské právo neporušuje ani jeden z nich, přestože nejspíše budou v obou těchto dílech obsaženy shodné prvky. Kvalitativní ani kvantitativní rozsah folklorních prvků je z hlediska odpovědnosti za porušení autorskoprávní ochrany nerozhodný.1725 Pérez konečně při rozboru ochrany tradičních kulturních výtvorů upozorňuje na to, že aktivity WIPO, které vyústily do návrhu Revised Draft Provisions for the Protection of  Traditional Cultural Expressions /Expressions of  Folklore: Policy Objectives and Core Principles, mohou ve svém důsledku představovat hrozbu pro užívání autorskoprávně volných děl, neboť režim kolektivního rozhodování předpokládá, že bude nutné získat předchozí souhlas (prior informed consent) od  příslušných společenství (communities).1726 Taková společenství mohou v režimu kolektivní sui generis ochrany požádat o registraci tradičních kulturních výtvorů a následně mohou udělovat či zamítat souhlas s užíváním kolektivně chráněných statků. Jedná se tedy o typický příklad exclusive positive commons, kde se prostřednictvím kolektivní vůle omezuje užívání statků, které jsou jinak z autorskoprávního hlediska volné. V českém prostředí by přijetí takového režimu například znamenalo, že by některý ze „slováckých krúžků“ na základě registračního režimu rozhodoval o tom, kdo a za jakých podmínek bude užívat tradiční výtvory slovácké lidové kultury (tanec, zpěv, kroje apod.). Muzeum romské kultury v Brně by rozhodovalo o užití tradičních výtvorů romské kultury, Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, z.s., by chránilo moravskou charvátštinu nebo původní charvátské písně apod. 1724 Telec/Tůma, 2007, s. 72. 1725 Lucas-Schloetter In: von Lewinski, 2008, s. 394. 1726 Pérez, 2007, s. 86. 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 433 Vraťme se nicméně zpět k článku 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k jeho roli, kterou hraje ve vztahu k autorskoprávně volné složce díla. Na základě výše uvedených rozborů si troufáme tvrdit, že autorskoprávně volná složka nejenže nemůže být tímto ustanovením odůvodněna, ale  naopak jde o  ustanovení, které přispívá k  její limitaci, podobně jako je tomu u čl. 10 a 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud by  zákonodárce na  základě čl.  34 odst.  2 Listiny základních práv a svobod chtěl omezit užívání výtvorů, které spadají do oblasti public domain [například u výtvorů tradiční lidové kultury – § 3 písm. b) AutZ], musel by se nejspíše vypořádat s tím, z jakého důvodu zasahuje do obecné svobody jednání zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a zejména s tím, že by míra působení kolidujícího principu musela dosahovat takové závažnosti, že by bylo nutné omezit obecné užívání dané skupiny volných statků. Pospíšil k dané problematice při rozboru ustanovení čl. 25 Listiny základních práv a  svobod, které upravuje ochranu národnostních a  etnických menšin, uvádí: „V momentě, kdy se právní úprava vydává […] cestou pozitivního zakotvení zvláštních práv (jazykových, kulturních, vzdělávacích aj.), ať už jsou adresována jednotlivci či kolektivu, vzniká problém výlučnosti (exkluzivity) této ochrany, jež se vymyká tradičnímu pojetí ochrany lidských práv […]. Státu tak vzniká povinnost činit konkrétní opatření směřující k uchovávání znaků odlišné identity a jednotlivcům, popř. dokonce i samotným komunitám jednotlivců, vzniká právo dovolávat se takových opatření. Tato zvláštní pozitivní práva, jejichž přiznání vlastně dovoluje příslušníkům menšin požívat preferenčního zacházení, mají sloužit k ochraně a uchování charakteristických rysů a tradic. V těchto případech je ovšem s jednotlivcem nakládáno nikoliv jako s příslušníkem lidského rodu, nýbrž jako s příslušníkem určité specifické sociální struktury. Tato práva nestojí na univerzálních východiscích, nýbrž jsou přímo odvislá od sociálního kontextu, sociálního postavení jednotlivce jako nositele určitých zvláštních znaků, které jsou kolektivně sdíleny a jež jej odlišují od jiných jednotlivců. Tato práva tak chrání jednotlivce z titulu jeho příslušnosti k určité partikulární skupině, která se odlišuje od zbytku obyvatelstva. Působí tedy selektivně a výlučně“.1727 Zakotvení ochrany kolektivních statků tak není pouze otázkou kolize s obecnou svobodou jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), 1727 Pospíšil In: Wagnerová, 2012, s. 553. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 434 ale také s principem rovnosti (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Výše uvedenými úvahami nechceme říci, že by zakotvení ochrany traditional cultural expressions bylo v českém právním řádu zcela vyloučeno. Omezení obecné svobody jednání by nicméně muselo projít testem proporcionality. Jinými slovy by musel zákonodárce zdůvodnit, proč „nejvznešenější výsledky lidské tvorby“ nemají zůstat „volnými na základě jejich dobrovolného komunikování vůči ostatním lidem, podobně jako obyčejný vzduch“.1728 Zákonodárce by se musel vypořádat s tím, proč se tradiční kulturní výtvory tak zásadně liší od  „novodobých kulturních výtvorů“, které po  uplynutí doby ochrany vstupují do časově vymezené public domain (§ 28 AutZ), proč k ochraně tradičních kulturních výtvorů nepostačuje soft law řešení (například dotační), které nevede k omezení obecné svobody jednání, případně proč u těch ochran duševního vlastnictví, na jejichž základě nejčastěji dochází k „parazitování“1729 na tradičních kulturních výtvorech, neexistují možnosti zakotvení absolutních výluk pro získání ochrany (v oblasti známkoprávní může jít například o absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti dle § 4 písm. k) OchrZn; u autorskoprávní ochrany potom může jít o rozlišování mezi existencí práv a jejich výkonem apod.). Z hlediska třetího kroku testu proporcionality by též bylo důležité, aby zákonodárce zakotvil přiměřeným způsobem výjimky z kolektivní ochrany ve prospěch výjimkové public domain. 21.5 Dílčí shrnutí Kromě ochrany osobnosti a majetku může představovat omezení obecné svobody jednání také „právo na přístup ke kulturnímu bohatství“ zakotvené v čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení je postaveno na odlišných základech, než které se uplatňují u public domain, 1728 Parafrázujeme zde disentující stanovisko soudce Brandeise k rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci International News Service v. Associated Press, 248 U.S. 215 (1918), s. 250. 1729 Coombe jako příklad uvádí spor mezi domorodými interprety z Tchajwanu a německou hudební skupinou Enigma ohledně písně Return to Innocence, která obsahovala nahrávku domorodých písní kmene Ami (Coombe, 2003, s. 1187). Lucas-Schloeter potom zmiňuje příklad indiánských či čínských legend (Pocahontas, Mulan), které byly užity ze strany Walt Diesney Studios, nebo maorských figurek použitých ve stavebnici LEGO® Bionicle. Lucas-Schloetter In: von Lewinski, 2008, s. 342 (Obdobně viz Coombe, 2003, s. 1189). V oblasti biotechnologií se pro parazitování na tradičních znalostech užívá termín „biopiracy“ (srov. Dutfield In: Kono, 2009, s. 263; Chander/Sunder, 2004, s. 1367; Dutfield/Suthersanen, 2008, s. 335). 21 Autorskoprávně volná složka díla a právo na přístup ke kulturnímu bohatství 435 neboť primárně slouží k vytváření kolektivních statků, které „patří všem“ (Kollektiveigentum/Gemeinschaftsgüter). Součástí public domain jsou naopak obecně statky, které „nepatří nikomu“ (Gemeingüter). Právo přístupu ke kulturním (uměleckým) statkům a vědeckým výsledkům může být realizováno jak prostřednictvím obecné svobody jednání (public domain), tak pomocí kolektivních statků (cultural heritage, cultural property). Jedná se nicméně o dva rozdílné koncepty. Statky, které tvoří autorskoprávně volnou složku díla, jsou statky obecnými, které může každý užívat za stejných podmínek jako ostatní osoby (inclusive negative commons). K užívání obecných statků tak není potřebná individuální ani kolektivní vůle. Výjimku tvoří pouze ty výtvory, u nichž je autorskoprávní ochrana omezena ve veřejném zájmu [úřední díla – § 3 písm. a) AutZ], které spadají do kategorie inclusive positive commons. Oproti tomu režim kulturního bohatství (cultural heritage, cultural property) předpokládá existenci kolektivního nakládání s hmotnými či nehmotnými statky. Koncepce exclusive positive community, která se zde aplikuje, znamená, že právo na přístup k danému statku nemá každý, ale pouze ten, který získá souhlas (prior informed consent) od příslušného společenství. Ustanovení čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které hovoří o právu účastnit se kulturního života a užívat plodů vědeckého pokroku, nestanoví, jakým způsobem mají státy uvedená práva zajišťovat. V daném směru je možné, aby se tak dělo jak prostřednictvím public domain, tak s pomocí kulturního vlastnictví (cultural property). Režim public domain by nicméně měl mít před kolektivními statky přednost, neboť obecná svoboda jednání, na jejímž základě dochází k užívání nehmotných statků, které jsou ve svém přirozeném stavu nerivalitní a ubikvitní, nepotřebuje žádné zdůvodnění, zatímco režim kolektivních statků ano. U kolektivních statků podobně jako u statků soukromých musí existovat přesvědčivý a závažný důvod, pro který mají být tyto statky vytvářeny a chráněny. Při vytváření kolektivních práv musí zákonodárce respektovat princip proporcionality a zejména zdůvodnit, proč míra působení kolidujícího principu dosahuje takové závažnosti, že je nutné omezit obecné užívání nehmotných statků. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 436 Ustanovení čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má rozsah omezený pouze na „přístup ke kulturnímu bohatství“. Public domain oproti tomu tradičně zahrnuje i přístup k volným vědeckým výsledkům (tj. vědeckým poznatkům, teoriím, metodám, principům, postupům, vzorcům, grafům či objevům). Věda a kultura mají odlišný předmět poznání, používají odlišné metody a plní odlišný účel. Zatímco v  oblasti vědy se uplatňují principy vědeckého universalismu a sdílení vědeckých myšlenek, oblast kulturně-umělecká se řídí jinými pravidly. Z autorskoprávního hlediska platí, že zatímco obsah vědeckých děl je volný a v některých případech ochraně nemusí podléhat ani jejich vnější či vnitřní forma, u děl uměleckých tyto složky autorskoprávní ochraně podléhají. Vzhledem k tomu, že čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nepokrývá užívání vědeckých výtvorů, které spadají do strukturální public domain, nepovažujeme jej za ústavněprávní zdroj autorskoprávně volné složky díla. 437 ZÁVĚR Autorskoprávně volná složka díla a společné statky (commons) 1. Autorskoprávně volná složka díla představuje důležitý prostor, v němž jednotlivci mohou realizovat svou osobnost. Podobně jako námořníci potřebují ke svým plavbám svobodné moře (Mare Liberum) a  žádný stát, jednotlivec či  společenství nemohou vůči volnému moři uplatňovat výhradní práva (ať již individuální nebo kolektivní povahy), stejně tak i public domain, pod kterou spadá autorskoprávně volná složka díla, představuje prostor, v  němž jednotlivci mohou svobodně realizovat svou osobnost. 2. Z obecnějšího hlediska můžeme autorskoprávně volnou složku díla podřadit pod kategorii společných statků (commons). Ta ovšem není homogennía dělíse na dvězákladníoblasti:obecnéstatky(Gemeingüter), které „nepatří nikomu“, a  kolektivní statky (Kollektiveigentum/ Gemeinschaftsgüter), které „patří všem“. K užívání obecných statků není třeba žádná cizí individuální ani kolektivní vůle, zatímco kolektivní statky tvorbu kolektivní vůle předpokládají. 3. Rozlišování mezi statky obecnými a  kolektivními je  odvozeno od  Lockeovy teorie vlastnického práva a  Pufendorfova dělení statků v  původním stavu na  communium positivum a communium negativum. Zatímco Locke dovozuje, že v původním stavu byly všechny statky společné, Pufendorf je  toho názoru, že  v  původním stavu nepatřily nikomu a že jejich přivlastnění bylo podmíněno souhlasem ostatních subjektů. Na základě rozdílů mezi Lockeovým a Pufendorfovým pojetím společných statků (commons) Peter Drahos definuje čtyři kategorie commons: (i) inclusive positive commons, (ii) exclusive positive commons, (iii) inclusivenegativecommonsa (iv)exclusivenegativecommons.Tytokategorie se liší jednak v tom, zda je daný statek ponechaný k obecnému užití (positive), nebo zda jde o  statek kolektivní, u  něhož musí existovat kolektivní vůle, na jejímž základě je možné vyloučit (negative) ostatní subjekty z užívání statku. Rozlišování společných statků na exclusive a inclusive je potom postaveno na tom, zda je statek určen k užívání v  rámci úzce ohraničeného společenství (exclusive), nebo zda jde o statek určený k užívání neomezeného množství osob (inclusive). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 438 4. Autorskoprávně volná složka díla obecně spadá pod tu  oblast nehmotných statků, které může každý volně a  bezúplatně užívat k  uspokojování svých potřeb nebo k  vytváření nových výtvorů (vědeckých či  uměleckých děl, vynálezů, objevů, designů  apod.). Jedná se tedy o inclusive negative commons. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze úřední díla, která podřazujeme pod kategorii inclusive positive commons. Taková díla sice nejsou autorskoprávně chráněna [§ 3 písm. a) AutZ], avšak nejedná se o zcela volné statky. Úřední díla „patří všem“ a příslušné veřejnoprávní předpisy upravují jejich bližší použití. Vnitřní struktura autorskoprávně volné složky díla 5. V knize jsme dospěli k závěru, že autorskoprávně volná složka díla je vnitřně strukturována. Zahrnuje tak především prvky, které a priori nesplňují pojmové znaky autorského díla, zejména pokud jde o jeho individualitu. V tomto směru jsou autorskoprávně volné (i) abstraktní prvky,jakojsouliterárnížánr,uměleckýstyl,hudebnístupnice,základní principy hudební rytmiky či  melodiky, harmonie či  instrumentace, grafické a sochařské techniky, myšlenky použití určitého materiálu, zobrazovací prostředky, holý námět, umělecký motiv, umělecké či  společenské myšlenky, nebo obecné pracovní postupy. Kromě toho nejsou autorským právem chráněny ani (ii) skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí (objektivně existující skutečnosti). Mezi ně patří vše, co existuje v přírodě nebo je součástí denních událostí a  lidské historie, například přírodní, sociální a  kulturní prostředí, krajina, fauna, flóra, přírodní jevy, přírodní zákony, společenské jevy, historické postavy a události, společenské události, aktuální události nebo denní zprávy. 6. Kromě toho nelze chránit autorským právem prvky, které samy o sobě individuální být mohou, ovšem zákonodárce je  z  autorskoprávní ochrany vylučuje s  ohledem na  požadavky fungování příslušného diskursu (vědeckého, programátorského). Jedná se  o  (iii) vědecké myšlenky, principy, teorie, postupy, vzorce, grafy či  vědecké objevy nebo (iv) myšlenky a principy, na kterých jsou postaveny počítačové programy (obecné počítačové algoritmy, počítačové jazyky, programovací metody, matematické formule či  způsoby výpočtů, Závěr 439 rozhraní nebo funkcionalita počítačových programů). U  vědeckých myšlenek a obdobných výsledků vědecké tvorby jsou důvodem jejich autorskoprávní volnosti základní požadavky fungování vědeckého diskursu, který je  postaven na  volném šíření vědeckých poznatků napříč státy a kulturami, stejně jako na možnosti podrobovat vědecké poznatky jiných autorů kritice a konfrontaci. U počítačových programů je důvodem vyloučení myšlenek a principů, na nichž jsou postaveny, obecný zájem na  tom, aby se  monopolizací myšlenek/principů nebránilo technickému pokroku a rozvoji [rozsudek SDEU ve věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd. (C-406/10), bod 40]. 7. Samostatnými kategoriemi autorskoprávně volné složky díla, u nichž se uplatňuje nikoliv objektový, ale  pouze právně-regulační přístup, jsou (v) volná díla a  (vi) úřední díla. U  volných děl (§  28 AutZ) je  důvodem zániku majetkových práv autorských obecný zájem na podpoře vzniku nových autorských výsledků spojený s působením času. Kategorie děl vyloučených z ochrany z důvodu veřejného zájmu (§ 3 AutZ) potom dle našeho názoru obsahuje dvě nesourodé skupiny statků. Úřední díla [§ 3 písm. a) AutZ] jsou vyloučena z autorskoprávní ochrany z důvodu veřejného zájmu, náleží do oblasti inclusive positive commons a „patří všem“. Oproti tomu výtvory tradiční lidové kultury [§ 3 písm. b) AutZ] jsou vyloučeny z ochrany z důvodu obecného zájmu, spadají do množiny inclusive negative commons a „nepatří nikomu“. 8. V některých státech náleží výtvory tradiční kultury (traditional cultural expressions) do oblasti kolektivních statků (Kollektivgüter ; exclusive positive commons), u nichž je jejich užití podmíněno předchozím souhlasem (prior informed consent) společenství, jež se o ochranu takových výtvorů stará, případně musí uživatel alespoň zaplatit odměnu (obdoba domaine public payant). V českém právním řádu se nicméně tento režim ochrany nevyskytuje. Autorskoprávně volná složka díla a autorskoprávní individualita 9. První dvě oblasti autorskoprávně volné složky díla úzce souvisí s pojmem autorskoprávní individuality. Oba pojmy (autorskoprávní individualita i  autorskoprávně volná složka díla) jsou vymezeny normativně a v určité oblasti (abstraktní prvky; objektivně existující skutečnosti) vzájemně vymezují svůj sémantický obsah. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 440 10. Česká koncepce autorskoprávní individuality je  spojena s  dílem Karla Knapa, který byl ovlivněn švýcarským rozlišováním mezi individualitou (Individualität) a  původností (Originalität) výsledku tvůrčí duševní činnosti (pojetí Kummerovo a Trollerovo), stejně jako požadavkem ontologické jednoty autora a  jeho díla (Troller). Díky dílům Karla Knapa se  tento přístup, který pojímá individualitu jako statistickou jedinečnost tvůrčího výsledku, rozšířil do  české, a původně i slovenské, autorskoprávní doktríny. Nejnovější slovenská právní věda však již pojem statistická jedinečnost opouští a přiklání se  k  reinterpretaci pojmu jedinečnost autorského díla ve  smyslu judikatury SDEU. 11. Oproti švýcarské doktríně recentní česká autorskoprávní doktrína (Telec, Tůma), stejně jako rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, připouští ochranu děl malé mince (Werke der kleinen Münze). Tyto závěry Knap odmítal a navrhoval u drobných výtvorů toliko ochranu nekalosoutěžní. Ohledně pojetí individuality autorského díla jsme se v knize přiklonili k německému a nejnovějšímu slovenskému pojetí, které považuje koncepci tzv. statistické jedinečnosti autorského díla za překonanou a namísto zkoumání tohoto kritéria přihlíží k tomu, jak se daný výsledek odlišuje od prvků tvořících obecný fond (Gemeingut). V dané souvislosti může být pro české autorské právo inspirací též německá doktrína, která připouští ochranu tzv.  dvojitých výtvorů (Doppelschöpfungen), jež byly vytvořeny nezávisle na sobě. Zatímco dle stávajícího českého pojetí stojícího na principu absolutní novosti platí, že ani jeden z těchto výtvorů nemůže být chráněn, německý přístup připouští jejich ochranu (zejména u  děl malé mince), pokud oba naplňují pojmové znaky autorského díla. Autor pozdějšího výtvoru však musí prokázat, že jej skutečně vytvořil nezávisle na prvotním díle. 12. V  kontextu toho, že  česká autorskoprávní doktrína, stejně jako soudní praxe, připouští ochranu děl malé mince, dospěli jsme k závěru, že můžeme pojem jedinečnosti autorského díla (§ 2 odst. 1 AutZ) reinterpretovat v duchu judikatury Soudního dvora EU, který autorské dílo pojímá jako „autorův vlastní duševní výtvor“ [rozsudek SDEU ve věci Infopaq International A/S proti Danske Dagblades Forening (C-5/08) a  navazující judikatura]. Autorskoprávní individualita (originalita) dle judikatury Soudního dvora EU zahrnuje (1) odlišení Závěr 441 individualizovaných tvůrčích prvků od  prvků abstraktních, (2)  objektivně existující tvůrčí volnost autora při vytváření díla, (3) provedení tvůrčích kombinací v rámci tvůrčí volnosti, přičemž provedení tvůrčích kombinací, musí (4) reflektovat osobnost autora. Daný výtvor musí rovněž (5) spadat do oblasti umělecké či vědecké tvorby. 13. Z  judikatury Soudního dvora EU  vyplývá, že  autorskoprávní individualita(originalita)ležíněkdemezitradičnímipojmyjedinečnosti (§ 2odst. 1AutZ)a původnosti(§ 2odst. 2AutZ).Požadavky,kterébyly tradičně kladeny na autorské dílo (neexistence technického či jiného předurčení, odlišení od činnosti administrativní či mechanické atd.), totiž Soudní dvůr EU aplikoval na portrétní fotografii, která je dle českého autorského zákona chráněna za podmínek, že je „autorovým vlastním duševním výtvorem“ (§ 2 odst. 2 AutZ), tedy dle kritéria pouhé původnosti. Domníváme se, že  zatímco u  tradičních děl „čistého umění“ nebo děl literárních došlo ke  snížení požadované míry individuality, u děl, která jsou v právní doktríně označována za „díla fiktivní“ (§  2  odst.  2  AutZ), došlo naopak ke  zvýšení požadavků na jejich individualitu, neboť i u nich musíme posuzovat, zda autor vůbec měl tvůrčí volnost a zda v rámci této tvůrčí volnosti uspořádal jednotlivé prvky takovým způsobem, že reflektují jeho osobnost. Autorskoprávně volná složka díla a public domain 14. Obecné statky (Gemeingüter), mezi něž patří naprostá většina prvků tvořících autorskoprávně volnou složku díla, bývají označovány též jako obecný fond (Gemeingut) či public domain. Podobně jako se společné statky dělí na různé podskupiny, má své vnitřní členění i samotná public domain. V knize jsme využili Peukertovo rozlišování public domain na (i) strukturální public domain, (ii) časově vymezenou public domain, (iii) autonomní public domain a (iv) výjimkovou public domain, přičemž jsme prokázali použitelnost tohoto dělení v českém právním řádu. 15. Strukturální public domain spočívá v tom, že zákonodárce v každém režimu duševně vlastnické ochrany vymezuje pojmové znaky příslušnýchnehmotnýchstatků,čímžsoučasněurčuje,kterénehmotné předměty pod daný rozsah ochrany nespadají. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 442 16. Časově vymezená public domain reflektuje obecný zájem na podpoře tvorby nových výtvorů a je projevem poměřování kolidujících zájmů v čase. Právě díky působení času postupně slábne zájem na ochraně individualizovaných výtvorů, až  se  stanou právně volnými tím, že vstoupí do časově vymezené public domain. Časově vymezená public domain je též jednou z fází „autorskoprávního koloběhu“. Zveřejněním se autorské dílo stává součástí obecného fondu, přičemž uplynutím doby ochrany majetkových práv autorských (70 let po smrti autora) se autorská díla „vlévají do oceánu obecného fondu“. Z něj následně mohou čerpat pro svou uměleckou či vědeckou tvorbu další autoři. 17. Autonomní public domain je postavena na maximě svobody (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl.  2  odst.  3  Listiny základních práv a  svobod), která se  v  oblasti soukromého práva projevuje v  konceptu tzv.  privátní autonomie (autonomie vůle). Díky tomu se  příslušná osoba může zcela vzdát svých práv (např.  u  majetkových práv průmyslového vlastnictví), případně může ke svým výtvorům poskytnout takovou volnou(veřejnou)licenci,kteráostatnímsubjektůmumožníbezúplatné a  v  zásadě neomezené užití jinak chráněných nehmotných statků (veřejné/volné licence k autorským dílům, uměleckým výkonům). 18. Výjimková public domain souvisí se sociální funkcí ochrany duševního vlastnictví. Zákonodárce nejenže poskytuje určitým statkům časově omezenou výhradní ochranu, ale také umožňuje jejich bezesmluvní užití v případech, kdy jiný důležitý zájem odůvodňuje, aby uživatel nemusel získat souhlas nositele výhradních práv. Malte Stieper s využitím Alexyho závěrů charakterizuje postavení subjektu užívajícího autorské dílo na základě některé z autorskoprávních bezúplatných licencí jako právní pozici, která nespočívá na soukromých subjektivních právech (Recht auf etwas, Recht auf Nutzung), ale na svobodě (Nutzungsfreiheit). Také my  jsme s  využitím závěrů české autorskoprávní doktríny dospěli k  závěru, že  právní pozice uživatele autorského díla je  jak u bezúplatných zákonných licencí (§ 31 a násl. AutZ), tak u tzv. volného užití (§ 30 až 30 b AutZ) odvozena od absence zákonného zákazu či  příkazu, a  jedná se  tedy o  svobodu. Na  rozdíl od  soukromých subjektivních práv neposkytují bezúplatné zákonné licence (resp. volné užití) žádné právo na konání, které by bylo vynutitelné vůči jednomu subjektu (relativní práva) či vůči všem (absolutní práva), ale zakotvují všem osobám stejnou svobodu v užívání autorského díla. Závěr 443 Metodologické přístupy k autorskoprávně volné složce díla Metoda vážení kolidujících zájmů 19. V tomto díle jsme rozebrali tři metodologické přístupy k rozlišování těch skupin prvků, které mají podléhat autorskoprávní ochraně, od  prvků, které naopak mají zůstat právně volné. Prvním z  nich je  metoda vážení kolidujících zájmů (Interessenabwägung), která patří mezi obecné soukromoprávní výkladové metody, jež se  promítají i  do  oblasti autorského práva. Z  komunikačního vztahu mezi autorem zveřejněného díla a ostatními subjekty (qualifizierte menschliche Kommunikation) vyplývají čtyři okruhy právem chráněných zájmů: (i)  zájmy autora, (ii) zájmy prostředníků (vydavatelů, producentů), (iii) zájmyuživatelůa (iv)zájmyspolečnosti.Kolizeprávemchráněných zájmů se promítají do toho, jak má být určitý autorskoprávní institut nastaven (kolize de lege ferenda). Kromě toho také určují, jak má být právní úprava aplikována (kolize de lege lata). V oblasti public domain mají právem chráněné zájmy vliv například na stanovení předmětu ochrany (co je  a  co  není chráněno), délku trvání autorských práv (osobnostních, majetkových) nebo rozsah autorskoprávní ochrany (úprava výjimek z  autorskoprávní ochrany). Metoda poměřování kolidujících zájmů slouží jako pomocné kritérium k určení toho, zda máme dát v konkrétním případě přednost obecnému užívání prvků, které jsou obsažené v autorském díle, nebo zda mají mít přednost individuální zájmy nositelů autorských práv (případně prostředníků). Soudy, které posuzují, jaké prvky jsou zcela autorskoprávně volné, případně které je  možné užít na  základě výjimkové public domain, by se dle našeho názoru měly při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení autorského zákona vyhýbat příliš paušalizujícím závěrům. Jestliže například Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 971/2014 a 23 Cdo 2962/2009 dovodil, že „tomu, co je pouhou myšlenkou či  postupem, principem nebo metodou (a  nepřísluší tudíž ochrana autorskoprávní podle § 2 odst. 6 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon), může svědčit ochrana soutěžněprávní“, měl by se v odůvodnění daného rozhodnutí zabývat vážením kolidujících zájmů a zejména zdůvodnit, z  jakého důvodu je  obecná svoboda jednání, která je  základem strukturální public domain, omezována ve prospěch majetkových zájmů konkrétního soutěžitele. V německé nekalosoutěžní doktríně, která AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 444 je v základních otázkách shodná s českou právní úpravou, totiž platí princip tzv. Nachahmungsfreiheit (svobody napodobování). Znamená to, že pokud některé prvky nejsou chráněny právy duševního vlastnictví (ať již apriorně nebo posteriorně), je možné je volně využívat v rámci hospodářské soutěže, ledaže zde existují zvláštní soutěžněprávní okolnosti (například získaná soutěžní příznačnost), které jdou nad rámec podmínek obecného užívání stanovených příslušnou duševně vlastnickou úpravou. Metoda rozlišování individualizovaných a neindividualizovaných částí díla (abstrakce-konkretizace) 20. Metodu rozlišování individualizovaných a neindividualizovaných částí díla (abstrakce-konkretizace) je  možné použít u  strukturální public domain. Zatímco ve středoevropském prostoru byla pro rozlišování mezi autorskoprávně chráněnou a  autorskoprávně volnou složkou díla používána dichotomie formy díla (Form) a jeho obsahu (Inhalt), v angloamerickém světě se od poloviny 19. století paralelně vyvíjela idea-expression dichotomy. Mezi oběma metodologickými přístupy dle našeho názoru není zásadnějšího rozdílu. 21. Na  mezinárodní úrovni je  idea-expression dichotomy zakotvena v čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPS, resp. čl. 2 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o  právu autorském (WIPO Copyright Treaty), které vychází z čl. 102 b amerického Copyright Act of  1976. Vzhledem k  tomu, že  v  ústavním pořádku Spojených států amerických má Kongres na jednu stranu pravomoc k vydávání zákonů směřujících k  podpoře „pokroku v  oblasti vědy a  užitečných umění“, avšak zároveň nesmí vydat zákon, kterým by  „omezoval svobodu projevu nebo tisku“, nevztahuje se autorské právo na myšlenky (ideas), ale pouze na jejich vyjádření (expression). Hlavním účelem idea-expression dichotomy tedy je vyvažování kolidujících ústavně zaručených práv (svoboda projevu vs. ochrana duševního vlastnictví). 22. Idea-expression dichotomy se projevuje ve třech dílčích metodologických testech.Prvnímz nichje abstractionstest,kterýposkytujesoudůmnávod, jak lze s pomocí myšlenkových postupů abstrakce-konkretizace odlišit přípustnou autorskoprávní inspiraci od  kopírování a  parazitování na cizích výtvorech. Druhý z testů představuje merger doctrine, jejímž cílem je vyloučit z monopolizace ty prvky, které nemohou být součástí Závěr 445 tvůrčí činnosti, resp. které by představovaly neodůvodněné překážky ve  tvorbě jiných autorů (prvky technicky či  funkčně předurčené). Třetím z  testů je  koncept scènes à  faire, který směřuje k  vyloučení prvků, jež jsou obvyklé u určitého druhu scén (žánru). 23. Dospěli jsme k  závěru, že  pokud je  merger doctrine postavena na  posuzování existence tvůrčí volnosti (Gestaltungsspielraum), abstractions test směřuje k odhlížení od neindividuálních prvků a scènes à  faire vylučuje z  autorskoprávní ochrany obvyklé prvky, které se pravidelně vyskytují v určitých druzích děl, jeví se jako vhodnější, aby česká autorskoprávní doktrína slepě nekopírovala angloamerické instituty, které jsou postavené na  odlišných právně filosofických základech, ale aby byla idea-expression dichotomy zasazena do konceptů, které jsou českému autorskému právu vlastní a  které se  opírají o  středoevropské pojetí individuality autorského díla a  vnitřní struktury obecného fondu. 24. Středoevropské rozlišování mezi vnější/vnitřní formou díla (innere und äußere Form) a jeho obsahem (Inhalt) pochází z Kohlerových doktrinálních závěrů a do českého prostředí jej přinesl Karel Knap. Domníváme se, že by nemělo být užíváno k vymezování předmětu autorskoprávní ochrany, ale spíše k určení jejího rozsahu. Jednotlivé složky autorského díla (vnější forma, vnitřní forma, obsah) nám pomáhají určit, jakým způsobem na  nás autorské dílo působí a  jak se  individualizované prvky díla promítají do  děl odvozených. Můžeme říci, že  zatímco vnější forma díla působí na lidské smysly, vnitřní forma a obsah díla působí skrze smyslové vnímání na lidský rozum. 25. Jak forma díla, tak i jeho obsah mohou být dostatečně individuální na  to, aby mohly podléhat autorskoprávní ochraně. V  knize jsme vyslovili závěr, že „tradiční autorskoprávní dogma“ spočívající v tom, že obsah autorského díla je volný, neboť autorské právo nechrání myšlenky, ale pouze jejich tvůrčí zachycení, není pravdivé. Obsahem díla je to, „o čem autorské dílo je“, přičemž obsah díla může být stejně individuální jako jeho forma. To  se  projevuje zejména při použití individualizovaného námětu či zápletky v odvozeném díle. 26. Podobně jako je tomu v německém autorském právu, měli bychom i  v  českém prostředí z  hlediska předmětu autorskoprávní ochrany primárně rozlišovat mezi prvky individualizovanými a prvky, které AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 446 tvoří obecný fond. Nicméně také u  individualizovaných prvků může nastat situace, že  jsou vyloučeny z  autorskoprávní ochrany z  důvodu fungování příslušného diskursu. Vědecké myšlenky jsou autorskoprávně volné z jiného důvodu, než například literární žánr nebo obecné popisy literárních postav. Důvodem autorskoprávní volnosti u  vědeckých myšlenek není jejich abstraktnost, ale  to, že  je  vědecká tvorba postavená na  volném toku poznatků, jejich přebírání a  konfrontaci. Jestliže by  autor vědeckého díla měl mít výhradní práva k  obsahu díla, potom by  ostatní vědci bez jeho souhlasu nemohli psát o  vědeckých myšlenkách (tj.  poznatcích, teoriích, metodách, vzorcích, grafech či  objevech), k  nimž dospěl. Zatímco u  uměleckých děl literárních se  autorskoprávní ochrana vztahuje i na užití individualizovaného obsahu (například pokud jde o pokračující romány či individualizované prvky literárních postav), u děl vědeckých je přípustné, aby jiný autor přebíral vědecké myšlenky tvořící obsah dříve vydaného vědeckého díla, aniž by tím porušoval autorská práva autora původního díla. 27. Rozdíl mezi volností obsahu vědeckých a uměleckých děl vyplývá také z principů sémiotiky. Odlišná pragmatika vědeckého a uměleckého diskursu nás vede k závěru, že zatímco u uměleckých děl autorské právo chrání znaky (tj. prvky díla) i v jejich sémantickém rozměru, u děl vědeckých jsou znaky v jejich sémantickém rozměru autorskoprávně volné. Sémiotika nás také může dovést k tomu, že užívání určitého slova (například robot), které bylo původně autorskoprávně chráněno, ale v průběhu doby ochrany „zdruhoví“, tj. stane se součástí běžného jazyka jakožto pojem sloužící pro  označování určitých předmětů, činností či skutečností, podléhá ústavně zaručené svobodě projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Metoda poměřování základních práv a svobod (test proporcionality, praktická konkordance) 28. Obě uvedenémetodypotom musíme doplňovat metodou poměřování základních práv a svobod. Při poměřování kolidujících zájmů, které se  promítají do  strukturální, časově vymezené i  výjimkové public domain, se střetávají ústavně zaručené principy, mezi které typicky patří základní práva a svobody. Vzhledem k tomu, že v oblasti soukromého práva existuje výslovný příkaz zákonodárce (§ 2 odst. 1 ObčZ), aby Závěr 447 ustanovení soukromoprávních předpisů byla vykládána ústavně konformním způsobem, je nezbytné tento výklad používat ve všech případech, nikoliv pouze u případů složitých (hard cases). 29. Základní práva a svobody působí v oblasti soukromého práva nepřímo (tzv.  mittelbare Drittwirkung), přičemž pokud dojde při interpretaci a aplikaci soukromoprávního ustanovení ke střetu dvou základních práv a svobod,je třebatakovoukoliziřešittestemproporcionality,jenžvychází z nálezu Ústavního soudu v kauze „Anonymní svědek“ (Pl. ÚS 4/94). 30. V souvislosti s omezením majetkových práv potom může být namístě aplikovat nejen test proporcionality v úzkém slova smyslu (například co se týče výkladu citační licence zakotvené v § 31 AutZ nebo při posuzování mezí umělecké či vědecké kritiky), ale také tzv. praktickou konkordanci, která spočívá v tom, že se snažíme nalézt hodnotovou rovnováhu mezi kolidujícími principy tím, že bude vyhověno každému z nich. Praktická konkordance nachází své místo zejména v oblasti výjimkové public domain a  uplatňuje se  při zakotvení náhradních odměn (srov. usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Kirchenmusik“, sp. zn. 1 BvR 352/71). Užití konkrétního výtvoru tak sice může být bezesmluvní, ale nikoliv bezúplatné. Autorskoprávně volná složka díla a její lidskoprávní zakotvení Obecná svoboda jednání 31. Základní ústavněprávní tezí, kterou jsme se  snažili obhájit, je skutečnost, že ve stavu, v němž neexistuje žádný právní zákaz ani příkaz, který by omezoval užívání nehmotných statků, řídí se jejich užívání obecnou svobodou jednání (Handlungsfreiheit). Uvedené závěry do určité míry mění pohled na problematiku výhradních práv duševního vlastnictví, neboť výhradní práva duševního vlastnictví nejsou považována za  základní princip, ale  za  výjimku z  obecné svobody jednání [srov. např. rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), bod 66]. Domníváme se nicméně, že díky tomuto přístupu výhradní práva nejsou oslabována, ale naopak je duševně vlastnické ochraně dáváno racionální zakotvení, neboť k vytváření výhradních práv musí existovat přesvědčivý důvod. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 448 32. Obecná svoboda jednání (čl.  2 odst.  3 Listiny základních práv a  svobod) je  svobodou od  příkazů a  hodnotou, která je  nezávislá na  státu. Stát ji  pouze uznává jako obecnou možnost jednotlivce svobodně se  realizovat. Obecnou svobodu jednání chrání jak soukromé,takveřejnéprávo.Ve vertikálnímrozměrujdeo strukturální princip, který chrání autonomní sféru jednotlivce vůči zásahům státní moci v případech, kdy jednání jednotlivce neporušuje žádný výslovně formulovaný zákaz či příkaz zákonodárce. V horizontálním rozměru spočívá obecná svoboda jednání v  ochraně autonomní sféry jednotlivce vůči ostatním osobám. V oblasti soukromého práva je potom horizontální působení obecné svobody jednání vyjádřeno v ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ („soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka […]“). 33. Obecná svoboda jednání je základem public domain z toho důvodu, že ve stavu, kde neexistuje právní úprava, která by jednomu subjektu (statky soukromé) nebo společenství (statky kolektivní) přiznávala výhradní právo (ius excludendi), může obecné statky, jejichž povaha je  ubikvitní a  nerivalitní, každý volně užívat. Obecné užívání nehmotných statků v  jejich přirozeném stavu je  tak postaveno na  Kantovském zákoně svobody, v  němž se  „libovůle jednoho slučuje s libovůlí druhého“. 34. Ústavněprávním základem public domain dle našeho názoru nutně nemusí být svoboda projevu. Samotná public domain totiž sama o  sobě nepředpokládá, že  by  autorskoprávně volné prvky musely být užívány diskursivně (tj.  v  rámci lidského projevu). Public domain primárně není postavena na  interpersonální stránce lidské komunikace, ale  je  odvozena od  Pufendorfova communium negativum, tedy stavu, ve kterém neexistuje právní exkluze. Každý může užívat autorskoprávně volné prvky bezúplatně a bez nutnosti získat souhlas od jinéosobynebospolečenství.Jestližeje něcoprávněvolné,tj. jestliže zde neexistuje ani zákonný příkaz ani zákaz, který by se vztahoval na užití určitých statků, není nezbytně nutné autorskoprávně volnou složku díla podřazovat pod oblast demokratického diskursu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a  svobod, čl.  10 odst.  1 Evropské úmluvy o  ochraně lidských práv a  základních svobod). Obecná svoboda jednání by  měla, jakožto (veřejné) subjektivní právo Závěr 449 chráněné čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, představovat dostatečnou ústavněprávní záruku, že rozvoj lidské osobnosti v její autonomní sféře bude respektován. 35. Public domain jistě hraje podstatnou roli pro fungování demokratického diskursu, neboť bez ní by o určitých věcech vůbec nebylo možné diskutovat, nicméně obecná svoboda jednání, na  níž je  public domain postavena, je  širším konceptem než ústavně zaručená svoboda projevu. Public domain bychom tak neměli zužovat pouze na  reflektování interpersonální stránky autorského díla, kdy autor do svého díla zahrnuje komunikační sdělení určené jeho adresátům. Je pravdou, že se autorské dílo stává součástí obecného fondu již svým zveřejněním, nicméně součástí obecného fondu (public domain) jsou také abstraktní prvky či skutečnosti existující nezávisle na lidském vědomí. Tyto prvky existují objektivně a  mohou, ale  také nemusí být užívány diskursivně. Záleží vždy na  autonomním rozhodnutí jednotlivce, jakým způsobem bude tyto prvky užívat. Z tohoto důvodu se  domníváme, že  především při abstraktní kontrole legislativního omezování obecné svobody jednání, které má  aktuálně podobu zavádění nových předmětů ochrany (práva vydavatelů k  tiskovým publikacím, práva provozovatelů sportovních utkání), je  nutné za základní princip považovat obecnou svobodu jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). 36. Dospěli jsme nicméně k závěru, že obecná svoboda jednání působí jako základní strukturální princip demokratické společnosti nejen samostatně (například pokud posuzujeme, zda zákonodárce do obecné svobody jednání nezasahuje neproporcionálně zaváděním nových předmětů ochrany), ale  také se  promítá („prozařuje“) do  působení jednotlivých základních práv a svobod, které se k public domain vztahují (například pokud jde o aplikaci čl. 17 odst. 2 a 4 nebo čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). Jestliže tedy například aplikujeme čl.  11  odst.  3  Listiny základních práv a  svobod, který slouží jako referenční kritérium pro hodnocení výjimek z autorskoprávní ochrany, neměli bychom zapomínat na to, že obecná svoboda jednání předchází majetková práva v tom směru, že zatímco obecná svoboda jednání nevyžaduje žádné další zdůvodnění (jedná se o základní strukturální princip demokratického právního řádu), alokování výhradních práv ve  prospěch určitého subjektu ano. Při hodnocení ústavněprávní AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 450 konformity autorskoprávních výjimek bychom potom měli brát do  úvahy nejen skutečnost, že  majetková práva přiznávají svému nositeli majetkový prospěch a  svobodu disponovat s  příslušným statkem na  vlastní odpovědnost, ale  že  se  výjimkami také vytváří užívací svoboda (Nutzungsfreiheit) ostatních osob, která reflektuje přirozenou povahu nehmotných statků (ubikvita, nerivalitní povaha). 37. Přestože Listina základních práv a  svobod neobsahuje obecnou limitační klauzuli, na  jejímž základě bychom mohli posuzovat omezení tzv.  nekvalifikovaných základních práv a  svobod (tj.  těch práv, která neobsahují specifickou limitační klauzuli), dovodil Ústavní soud ve své judikatuře, že taková práva lze omezit v zájmu jiného základního práva. Uvedené závěry mají vliv na posuzování obsahu i rozsahu public domain. Ze samotné Listiny základních práv a svobod totiž výslovně nevyplývá, jak řešit omezování obecné svobody jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), která se ocitla v kolizi s jiným ústavně zaručeným principem (základním právem či jiným ústavním principem). Standardní test proporcionality, který vychází z nálezu Ústavního soudu v kauze tzv. „Anonymního svědka“ (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94), tak můžeme díky související judikatuře Ústavního soudu („k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu základního práva a svobody“; nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/96) použít i pro řešení střetu mezi obecnou svobodou jednání a principy, které ji  omezují (ochrana majetku, ochrana osobnosti, ochrana kulturního bohatství). Svoboda projevu 38. Oproti jiným právům (ochrana osobnosti, ochrana majetku, ochrana kolektivních statků), které obecnou svobodu jednání spíše omezují, svoboda projevu obecnou svobodu jednání „posiluje“. 39. Jestližepůjdeo konkrétníkontrolunorem,ve kterébylaautorskoprávně volná složka díla užita v rámci určitého diskursu (obecného, vědeckého či uměleckého), je namístě aplikovat články Listiny základních práv a svobod, které dopadají na ochranu svobody s účelovým vymezením (svoboda projevu, svoboda vědeckého bádání a  umělecké tvorby). Pokud čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý Závěr 451 má „právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“ a současně tento článek stanoví podmínky pro  omezení tohoto práva (čl.  17 odst.  4 Listiny základních práv a svobod), potom lze na diskursivní užívání daných statků aplikovat ustanovení upravující svobodu projevu. Nicméně i v tomto případě by do aplikace čl. 17 odst. 2, resp. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod měla jako základní strukturální princip „prozařovat“ obecná svoboda jednání. 40. Při posuzování ústavněprávní konformity zásahu do  svobody projevu budeme hodnotit, zda má  své zakotvení v  zákoně, zda zásah/omezení sleduje legitimní cíl (např. ochranu mravnosti nebo ochranu práv a svobod druhých osob) a zda jde o opatření, které je nezbytné v demokratické společnosti. Při hodnocení nezbytnosti zásahu potom dochází k poměřování kolidujících práv, neboť test nezbytnosti obsahuje dvě další kritéria: (i) zásah do svobody projevu musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli a (ii) důvody zásahu musí být závažné a dostatečné. Nezbytnost zásahu v sobě nese také otázku tzv.  společenské potřeby, která je  posuzována s  ohledem na zájmy demokratické společnosti. 41. Na rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Ashby Donald a ostatní proti Francii (číslo stížnosti 36769/08) a Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku (číslo stížnosti 40397/12), stejně jako i dalších evropských soudů jsme ukázali, že  svoboda projevu vstupuje do sféry autorskoprávně volné složky díla především v těch případech, kdy je  již určitý nehmotný statek chráněn autorským právem, přičemž prismatem svobody projevu posuzujeme, zda bezesmluvníužitítohotostatkubylooprávněnéči nikoliv.Čl. 10 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 17 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod tak budeme aplikovat především u výjimkové public domain. 42. V  knize jsme též vyslovili názor, že  idea-expression dichotomy není možné ztotožňovat s  pojmy, které jsou použité v  čl.  10 odst.  1 Evropské úmluvy o  ochraně lidských práv a  základních svobod resp. čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [„informace“ (information), „ideje“ (ideas) a „projev“ (expression)]. Vzhledem k tomu, AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 452 že  hlavním účelem idea-expression dichotomy je  řešení kolize mezi svobodou projevu a autorskoprávní ochranou, hraje tento koncept roli z hlediska limitace svobody projevu, která je upravena v čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ochrana práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti 43. Ustanovení čl.  34 odst.  1 Listiny základních práv a  svobod, které stanoví, že  „práva k  výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem“, slouží k  omezení obecné svobody jednání, neboť z  něj vyplývá ústavněprávní příkaz, aby zákonodárce na zákonné úrovni chránil výsledky tvůrčí duševní činnosti. 44. Z  hlediska mezinárodního srovnání je  výslovné ústavněprávní zakotvení ochrany výsledků tvůrčí duševní činnosti spíše ojedinělé (z evropských států má výslovnou zmínku o ochraně tvůrčích práv duševního vlastnictví kromě České republiky pouze Portugalsko, Švédsko a Slovensko). Ustanovení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a  svobod, které je  ve  smyslu čl.  41 Listiny základních práv a svobod přímo aplikovatelné, umožňuje, aby zákonodárce alokoval práva k  nehmotným statkům ve  prospěch jedné či  několika osob a aby z obecných statků (Gemeingüter) učinil formou právní regulace statky soukromé (Güter die einer oder mehreren Personen gehören). Čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je primárně postaven na individualistickém pojetí, a proto je vyloučeno, aby byl aplikován na tzv. kolektivní statky. Oproti tomu čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jenž hovoří o právu na přístup ke kulturnímu bohatství za  podmínek, které stanoví zákon, ochranu kolektivních statků (Kollektivgüter) umožňuje. 45. Ustanovení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by mělo být vykládáno v  souladu s  mezinárodněprávními závazky České republiky. V dané souvislosti je třeba přihlížet k tomu, že hlavním účelem čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který hovoří o právu každého „požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby“, je ochrana osobnostních zájmů autorů, kteří mají, na rozdíl od odvozených nositelů práv jako jsou zaměstnavatelé nebo nabyvatelé licence, k dílu osobní vztah. Při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. Závěr 453 c) Mezinárodního paktu o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech, stejně jako čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by proto měl mít přednost takový výklad, který akcentuje osobnostní pojetí tvůrčích práv duševního vlastnictví. 46. Do  rozsahu ochrany výsledků tvůrčí duševní činnosti se  promítají různá ustanovení Listiny základních práv a svobod, jako je například ochrana majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), ochrana osobnosti (čl.  10 Listiny základních práv a  svobod), svoboda myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15), nebo svoboda projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ustanovení čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod potom představuje jistý průsečík všech těchto kolidujících práv a je třeba jej považovat za projev „mozaikovitého principu“. Ochrana osobnosti 47. Ochrana osobnosti omezuje obecnou svobodu jednání ze  všech ostatních ústavněprávních principů v největším rozsahu a vztahuje se i na některé prvky, které jsou z hlediska autorského práva volné (vědecké poznatky, teorie, metody, principy, vzorce, grafy a objevy). 48. Osobnostněprávní pojetí autorského práva, které má  svůj původ v německédotríně(Kant,Fichte)a kterédo českéhoprostředípřineslKarel Knap, se z ústavněprávního hlediska opírá o seberealizaci a informační sebeurčení jednotlivce (čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Listiny základních práv a svobod). 49. V rámci tzv. informačního sebeurčení (čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a  svobod) autor především rozhoduje o  tom, zda dílo vůbec opustí jeho „vnitřní svět“ a zda dojde k jeho zachycení ve smyslech vnímatelné podobě. Po vytvoření díla potom autor určuje, zda jeho dílo bude zveřejněno (§ 11 odst. 1 AutZ), zda bude zveřejněno pod jeho skutečným jménem, pod pseudonymem nebo zda se rozhodne zůstat v  anonymitě (§  11 odst.  2 AutZ). Pokud by  nicméně došlo k  neoprávněnému zveřejnění díla, nevztahuje se  autorskoprávní ochrana na zveřejnění těch prvků, které jsou z ní vyloučeny. Znamená to, že  prostřednictvím autorského práva se  nelze bránit například vůči uveřejnění skutečností existujících nezávisle na lidském vědomí či vědeckých poznatků, myšlenek, teorií, principů, metod nebo objevů. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 454 50. Přestože s využitím autorskoprávní ochrany nelze bránit v užívání (zveřejnění či  přebírání) autorskoprávně volných prvků, plní zde „záchytnou“ funkci (Auffangfunktion) všeobecná osobnostní práva, jejichž prostřednictvím je možné chránit nemajetkové zájmy autorů, které nespadají pod osobnostní autorská práva. 51. Přestože je  základem autorskoprávní ochrany její osobnostní stránka, jednou z  hlavních funkcí, které autorské dílo plní poté, co je zveřejněno, je funkce komunikační. Z ústavněprávního hlediska můžeme říci, že zatímco v soukromé sféře platí „absolutní informační sebeurčení“, sféra sociální, občanská a  profesionální odráží sociální povahu základních práv, tj.  skutečnost, že  jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními osobami do komunikace, která je součástí demokratického diskursu. Znamená to, že zveřejněním díla přestává platit absolutní informační sebeurčení a nastupuje imanentní omezení osobnostních práv, které spočívá v tom, že se autorské dílo stává součástí obecného fondu, a přispívá tak k vytváření kulturního obrazu o  konkrétním historickém období. Kromě toho může být autorské dílo, které opustilo soukromou sféru autora, užíváno na základě bezúplatných zákonných licencí nebo tzv. volného užití. Ochrana majetku 52. Ochrana majetku představuje další z ústavněprávních principů, který omezuje obecnou svobodu jednání a umožňuje, aby práva k určitým statkům byla alokována ve prospěch jedné či několika osob. Oproti ochraně osobnosti je však ochrana majetku více limitována, neboť u nehmotných statků, které jsou ze své přirozené povahy ubikvitní a nerivalitní, musí pro majetková práva existovat přesvědčivý a závažný důvod. Majetková práva duševního vlastnictví jsou také omezována svou sociální funkcí. Mimo to  je  existence veškerých majetkových práv, která působí erga omnes, spojena s požadavkem právní jistoty. Z toho potom vyplývá, že pokud mají majetková práva plnit svou roli v rámci ekonomické směny hodnot, musí mít jasně definovaný předmět, subjekty, obsah a rozsah (u absolutních majetkových práv se právní jistota projevuje mj. v principu numerus clausus). 53. Na ústavněprávní úrovni jsou majetková práva duševního vlastnictví chráněna na základě čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení sice připouští široké pojetí majetku zahrnující Závěr 455 i nehmotné statky (srov. rozsudky ESLP ve věcech Anheuser Busch Inc. proti Portugalsku, číslo stížnosti 73049/01, nebo Balan proti Moldávii, číslo stížnosti 19247/03), avšak ochrana majetku nemůže být bezbřehá. Nikoliv ke všemu, co lidé vytvoří, resp. co má původ v lidské osobnosti, musí existovat majetková práva. 54. Ústavně zaručená ochrana majetku má svůj vertikální a horizontální rozměr. Zatímco vertikální rozměr spočívá v ochraně majetkových hodnot před svévolnými zásahy státní moci, horizontální rozměr spočívá v tom, že třetím osobám (tertiům) musí být zřejmé, jaké jednání je  právně aprobované či  reprobované. S  tím souvisí požadavek, aby majetková práva byla jednoznačně vymezena co do předmětu, obsahu, rozsahu, stejně jako výjimek a omezení. 55. Máme za  to, že  není pouhou věcí právně politického rozhodnutí zákonodárce, které nehmotné aspekty lidské činnosti označí za právem chráněné nehmotné statky. K zavádění nových předmětů majetkových práv (například pokud jde o  průmyslová data, tiskové publikace, sportovní utkání) nebo k prodlužování doby ochrany musí existovat přesvědčivý a závažný důvod. Zákonodárce je v dané oblasti limitován mj. principem obecné svobody jednání, který na rozdíl od majetkových práv nevyžaduje žádné bližší zdůvodnění. Stát totiž pouze uznává obecnou svobodu jednání (čl.  2  odst.  3 Listiny základních práv a svobod) jako základní strukturální princip, který je na něm nezávislý a představuje oblast lidské svobody, kde stát „vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a  kdy je  takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo“ (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03). Je úlohou zákonodárce, a to jak pozitivního, tak negativního (tj. Ústavního soudu), aby nejen poskytoval ochranu nehmotným statkům na základě přiznání výhradních práv osobnostní nebo majetkové povahy, ale  aby také chránil public domain. Oba vzájemně kontradiktorní principy, tj. jak exkluzivita, tak neexkluzivita totiž vedou k ochraně lidské osobnosti, stejně jako k podpoře vzniku nových uměleckých a vědeckých výsledků. 56. Z  ústavněprávního hlediska je  podstatou majetkových práv autorských, která nesmí být „vyprázdněna“, „zásadní přiznání majetkového prospěchu autorovi duševního výtvoru cestou soukromoprávní AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 456 regulace a jeho svobody disponovat s dílem na vlastní odpovědnost“ (usnesení Bundesverfassungsgericht ve věci „Schulbuchprivileg“, sp. zn. 1 BvR 765/66, bod  34). Majetková práva autorská poskytují ochranu osobnosti svému nositeli tím, že mu zprostředkují zdroj ekonomické obživy, díky čemuž může realizovat svou osobnost a představy o štěstí (srov. též uznesenie slovenského Ústavného súdu sp. zn. II. ÚS 647/2014, bod 50). Existence majetkových práv zajišťuje, že jednotlivec může samostatně a  nezávisle na  kolektivu realizovat své zájmy, záliby, představy a touhy. 57. Výjimky z  autorskoprávní ochrany dle našeho názoru představují nejen omezení autorských práv dle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale také zakládají užívací svobody (Nutzungsfreiheiten). Pojem „zákonem chráněné obecné zájmy“ (čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a  svobod), kterým jsou omezena majetková práva, má  nejen svůj kolektivní rozměr (ochrana veřejných zájmů), ale také rozměr individualistický (obecné zájmy) v tom směru, že kolektivní dobro představuje vytvoření podmínek (kollektive Güter als Mittel für individuelle Rechte) pro realizaci individuálních práv, resp. svobod. U výjimkové public domain hraje svou roli sociální rozměr autorskoprávní ochrany (Sozialpflichtigkeit des Urheberrechts). Přestože je zákonodárce povinen autorovi přiznat majetková práva, musí také přiměřeným způsobem omezitrozsahautorskéhoprávatak,abybylozajištěnoužitíautorských děl s  ohledem na  jejich přirozenou povahu a  sociální význam. Stanovení výjimek z  autorskoprávní ochrany však nesmí vyčerpat samotnou podstatu majetkového práva. Výjimky z  autorskoprávní ochrany proto musí být přiměřené a musí být odůvodněny účelem, který omezení sleduje. Kompromisním řešením kolize mezi existencí majetkových práv autorských a  možností bezesmluvního užívání chráněných děl může být tzv. praktická konkordance, která má podobu náhradních autorských odměn (bezesmluvní, ale úplatné užití). 58. Zatímco stanovení výjimek z autorskoprávní ochrany nemůže zcela vyčerpat podstatu majetkových práv, u časově vymezené public domain je ústavním principem, který vede k zániku majetkových práv, obecná svoboda jednání doplněná o působení času. Časově vymezená public domain je legislativním řešením kolidujících principů v čase. Závěr 457 Právo na přístup ke kulturnímu bohatství 59. Kromě ochrany osobnosti a  majetku může představovat omezení obecné svobody jednání také „právo na  přístup ke  kulturnímu bohatství“ zakotvené v  čl.  34 odst.  2 Listiny základních práv a  svobod. Toto ustanovení je  postaveno na  odlišných základech, než které se  uplatňují u  public domain, neboť primárně slouží k vytváření kolektivních statků, které „patří všem“ (Kollektiveigentum/ Gemeinschaftsgüter). S výjimkou úředních děl jsou naopak součástí public domain obecné statky, které „nepatří nikomu“ (Gemeingüter). 60. Právo přístupu ke  kulturním (uměleckým) statkům a  vědeckým výsledkům obecně může být realizováno jak prostřednictvím obecné svobody jednání (public domain), tak pomocí kolektivních statků (cultural heritage, cultural property). Jedná se  nicméně o  dva rozdílné koncepty. Statky, které tvoří autorskoprávně volnou složku díla, jsou statky obecnými, které může každý užívat za stejných podmínek, jako ostatní osoby (inclusive negative commons). K užívání obecných statků tak není potřebná individuální ani kolektivní vůle. Oproti tomu režim kulturního bohatství (cultural heritage, cultural property) předpokládá existenci kolektivního nakládání s hmotnými či nehmotnými statky. Koncepce exclusive positive commons, která se  zde aplikuje, znamená, že právo na přístup k danému statku nemá každý, ale pouze ten, kdo získá souhlas (prior informed consent) od příslušného společenství. 61. Domníváme se, že režim public domain by měl mít před kolektivními statky přednost, neboť obecná svoboda jednání (Handlungsfreiheit), na jejímž základě dochází k užívání nehmotných statků, které jsou ve svém přirozeném stavu nerivalitní a ubikvitní, nepotřebuje žádné zdůvodnění, zatímco režim kolektivních statků ano. U kolektivních statků, podobně jako u statků soukromých, musí existovat přesvědčivý a závažný důvod, pro který mají být tyto statky vytvářeny a chráněny. Při vytváření kolektivních práv tak musí zákonodárce respektovat princip proporcionality a  zejména zdůvodnit, proč míra působení kolidujícího principu dosahuje takové závažnosti, že je nutné omezit obecné užívání nehmotných statků. 62. Ustanovení čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má rozsah omezený pouze na „přístup ke kulturnímu bohatství“. Public domain oproti tomu tradičně zahrnuje volné užívání vědeckých výtvorů AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 458 (tj.  vědeckých poznatků, teorií, metod, principů, postupů, vzorců, grafů či  objevů). Vzhledem k  tomu, že  čl.  34 odst.  2 Listiny základních práv a  svobod nepokrývá užívání vědeckých výtvorů, které spadají do strukturální public domain, nemůžeme jej považovat za ústavněprávní zdroj autorskoprávně volné složky díla, ale naopak za princip, který omezuje obecnou svobodu jednání. 459 SUMMARY General Conclusions and Methodology This monograph deals with the issue of the non-protected parts of copyrighted works in  the view of  constitutional law protection. Firstly, the author focuses on the copyright-free elements of the author’s works in the context of the commons. Based on the conclusions of Peter Drahos and Alexander Peukert we can divide the commons into two separate groups: goods which belong to nobody (Gemeinfreiheit, negative commons), and goods which belong to everyone (Gemeinschaftsgüter, positive commons). The author uses Peukert’s structural approach to the public domain; especially his division of the public domain into four parts (structural public domain, time-limited public domain, autonomous public domain, and exceptions public domain) and from this perspective analyzes various forms of intangible assets at the national level. In  this respect, he  pays attention to  the constitutional law regulation of intangible assets [Art. 2 (3), Art. 11, Art. 34 (1), (2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms of the Czech Republic]. In his book, the author achieves the same conclusions on the copyright-free elements, as we can find in the German jurisprudence. The public domain in the sense of copyright covers non-individual elements such as (i) abstract features (genres, general plots, general types of characters, typical scenes, ideas, chemical or mathematical formulas etc.) or (ii) facts existing objectively (news, facts, elements of nature, historical events, biographical data). On the other hand, other parts of the public domain can be individual per se, but the copyright law does not protect them, due to public interests, technological progress in the software development, or the nature of scientific discourse. In this regard, the public domain also entails (iii) scientific ideas, principles, theories, and  discoveries, (iv)  ideas and  principles underlying computer programs, (v) free works, and (vi) works excluded from copyright protection in the public interest. The last category (works excluded from copyright protection due to the requirements of public interest; Sec. 3 of the Czech Copyright Act) includes two not very cohesive groups of  human creations. While official works AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 460 (laws, governmental regulations, court or  administrative decisions) can be considered as collective goods belonging to all (positive inclusive commons), “works of traditional folk culture” are common goods that do not belong to anyone. The author deals with three methodological approaches to the copyrightfree elements: the method of balancing competing interests, the method of distinguishing between individualized and non-individualized elements, and  notably the  method of  balancing fundamental rights and  freedoms (proportionality test, practical concordance). The author holds the opinion that the use of intangible assets in their natural state is based on the principle of public domain [see also the decision of the EFTA Court in Vigeland case, Municipality of Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16)]. Intellectual property rights are only islands of exclusivity in the sea of freedom. In the original state, intangible goods are ubiquitous and non-rival. If there exists no legal prohibition restricting their use, we consider them as goods that everyone can use freely. From the constitutional law perspective, we can regard the general freedom of action (Handlungsfreiheit) as basics of the public domain, which is expressed by a saying: “what is not prohibited by law is allowed” [Art. 2 (3) of  the Czech Charter of  Fundamental Rights and  Freedoms]. In  some Central European countries (Germany, the  Czech Republic), the  general freedom of action is a human right that can be protected not only between individuals but also against state authorities. Based on  Peukert’s  conclusions and the corresponding case law of the Czech Constitutional Court (particularly judgments No. I. ÚS 43/04, I. ÚS 546/03) the author considers the general freedom of action to be independent of the state power and to be the basic structural principle of a democratic state. In the second part of the book, therefore, the author analyzes which constitutional principles strengthen the general freedom of action such as freedom of expression [Art. 17 (2) Charter of Fundamental Rights and Freedoms of the Czech Republic], but also principles that provide limits (protection of personality, property protection, and right to access cultural heritage). In this regard, the author concludes that personality protection represents the most significant restriction on the general freedom of action, and may Summary 461 limit the use of those elements, which are free from the copyright protection (scientific ideas, theories, principles, discoveries). The author especially highlights that scientists are required to cite another author’s scientific findings, theories, methods or discoveries, even though it is neither needed nor prescribed by the copyright law. On the  other hand, when we  focus on  the existence of  property rights or collective forms of protection such as traditional cultural expressions, the general freedom of action can be restricted to a much lesser extent. For the creation of individual or collective proprietary rights, there must exist convincing and compelling reasons for allocating exclusive rights to a particular subject. For the  economic rights of  the authors, this reason can be found, for example, in ensuring that an individual author can independently pursue his/her interests, hobbies, ideas and desires. However, when imposing new economic rights such as the rights of publishers or sports operators, the requirement of a convincing and compelling reason is doubtful. From this point of view, it is likely that by allocating rights to these intangible assets in favor of certain subject groups (press publishers, organizers of sporting events), the legislator may intervene into the general freedom of action disproportionately. Selected Specific Findings Individuality of Author’s Work vs. Non-Protected Parts of Copyrighted Work The Czech copyright law defines the  individuality of  an  author’s  work (autorskoprávní individualita; Individualität) as  well as  free components of an author’s work (volná složka díla; Gemeingut) in a normative way. Therefore, it is up to the legislator which elements will be protected and to which extent. The author highlights that we can use both notions to define the content of  the corresponding term, since, for example, abstract elements, news or objectively existing facts cannot be individual per se. Thus, they cannot contribute to the individual parts of the work. On the other hand, free works (Sec. 28 of the Czech Copyright Act) meet the requirements of the individuality. For this reason, the copyright-free AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 462 elements need to be analyzed not only from the subject matter perspective but also from the perspective of exceptions and limitations provided by the legislature. Hence, the individual parts of the works, which everyone can use freely and on the same conditions as other subjects, cover different elements, such as official works, works of traditional folk culture (Sec. 3 of the Czech Copyright Act); principles and ideas which underlie any element of a computer program [Sec. 65 (2) of the Czech Copyright Act]; free works (Sec. 28 of the Czech Copyright Act); and works which can be used under copyright exceptions (Sec. 29 ff. of the Czech Copyright Act). Influence of the Swiss Copyright Doctrine on the Czech Concept of the Individuality of Author’s Work The Swiss Copyright doctrine had a  significant impact on  the theoretical writings of Karel Knap, the founder of the modern copyright jurisprudence in former Czechoslovakia. The conclusions of Swiss legal scholars can be found, among other things, in the concept of statistical uniqueness of the copyrighted work that comes from Max Kummer’s monography Das urheberrechtlich schützbare Werk. Knap was also influenced by Alois Troller’s distinction between the  “originality” and  the  “individuality” of  the outcomes of human creative activity, or Troller’s aesthetic approach towards assessing the individuality of an author’s work. Thanks to Karel Knap’s doctrinal conclusions, the so-called ontological concept of the copyright protection was extended to the Czech, and initially also the  Slovak, copyright literature. However, the  latest findings of  the Slovak doctrine deny the notion of statistical uniqueness and reinterpret the concept of uniqueness of an author’s work within the meaning of the CJEU case law. Compared to the Swiss doctrine, however, the latest Czech copyright doctrine (Telec), as well as the Supreme Court’s case law, allow the protection of small coin works (Werke der kleinen Münze). Influence of German Doctrine on the Czech Copyright In addition to the teachings of Swiss legal scholars, the Czech conception of copyright also significantly reflects the impacts of the German copyright tradition. The conclusions of the German jurisprudence and the case-law of the German Supreme Court (Bundesgerichtshof), which enables the small Summary 463 coin works protection (Werke der kleinen Münze), were adopted by several decisions of  the Czech courts (see among others the  judgement of  the Czech Supreme Court No. 30 Cdo 733/2016, No. 30 Cdo 360/2015). On the  other hand, the  protection of  double creations (Doppelschöpfung) is still not permissible. The author argues that if the Czech Supreme Court decided that we could consider even one word as a copyrighted work, then the judicature indirectly opened also the way to allow the protection of independently created outcomes. Individuality in the Context of the CJEU case law In the light of the case law of the Czech Supreme Court, we can reinterpret the traditional views on the individuality (uniqueness) of the author’s work. We should consider the individuality of the authors‘ works under the case law of the Court of Justice of the EU which uses the notion of “author’s own intellectual creation” when assessing the subject matter of the copyright protection. The concept of individuality, according to Court of Justice of the EU, includes (1) the differentiation of individualized creative elements from the abstract elements, (2) the objectively existing freedom of the author when creating his work, (3) the execution of creative choices and (4) the reflection of the author’s personality, which must be present in the author’s work. For a specific creation to be considered an author’s work, the creative outcome must also fall (5) into the field of artistic or scientific creations. The author of the book expresses the opinion that if we take the case law of the Court of Justice of the EU seriously, then we must admit that the EU law approach towards the copyright individuality lies somewhere between the traditional concepts of individuality (uniqueness) and originality. Free Components of Copyrighted Work and their Justification No matter how we assess the individuality of the author’s work (Swiss / German / traditional Czech / modern Slovak / Union approaches), it will always happen that a specific component of the author’s work falls outside the copyright protection. If we compare the conclusions of the Czech legal scholars with the findings of their German colleagues, we can say that the copyright free elements are AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 464 the same. They include (i) abstract elements, (ii) objectively existing facts, (iii) scientific ideas, principles, data, and discoveries, (iv) ideas and principles underlying any element of computer programs, (v) free works and (vi) works excluded from the protection due to the public interest. The reasons why the legislator leaves certain elements not protected a priori, or which he/she puts posteriorly into the public domain, are different. The reason why the law excludes abstract elements (ideas, style, genre, artistic method, general plots, etc.) from the copyright protection can be seen in their abstractness. The same applies to the features existing independently of human consciousness (facts of nature, historical events, news). These elements are not copyrightable because they cannot be individual in the copyright sense. However, other components, such as scientific thoughts, methods, principles or discoveries, can be individual because we know their authors. The reason for excluding scientific results from the copyright protection is, therefore, a general interest in the functioning of scientific discourse. The same conclusions apply mutatis mutandis to the ideas and principles of computer programs [Sec. 65 (2) of the Czech Copyright Act] where the exclusion of these features comes from the general interest preventing the monopolization of ideas due to the requirements of the technological progress. The fact that the legislator limits the copyright protection in time and enables, 70 years after the author’s death, the work to enter the public domain reflects the needs to promote the progress of art and science. No author builds his/her work ex nihilo, and therefore it is necessary that the so-called general fund exists. Free Components of Copyrighted Work in the Context of Commons The copyright free elements fall into the  so-called common assets (Gemeingüter) which belong to nobody. However, official works (Sec. 3 Czech Copyright Act) are collective goods, which belong to all. We can derive the distinction between common and collective goods from Locke’s property theory and Pufendorf’s division of estates in their natural state (positive and negative community). While Locke anticipates that all assets were Summary 465 in common in the original state, Pufendorf is of the opinion that the assets belonged to nobody and that their appropriation was subject to the consent of all other persons. Based on the differences between Lockean and Pufendorf’s concept of the common goods (commons) Peter Drahos defines four categories of commons: (i) positive inclusive commons, (ii) exclusive positive commons, (iii) negative inclusive commons, and (iv) exclusive negative commons. Alexander Peukert  uses a similar methodology and concludes that there are commonswhichbelongto nobodysuchas publicdomainworks(Gemeinfreiheit, common goods), and goods which belong to everyone (Gemeinschaftsgüter, collective goods). We may conclude that the public domain in the sense of copyright is based on liberal teachings like the Kantian concept of freedom (“law is a set of  conditions under which one can arbitrarily unite with one another below the general law of  liberty”). The Czech legislator, who used Kantian philosophy as the primary inspiration source for the new Civil Code (Law No. 89/2012 Coll), also took this approach. The author of the book agrees with Peukert that the public domain includes four parts (structural public domain, time-limited public domain, autonomous public domain, and exceptions public domain). All these parts of the public domain are built on the same equal freedom, which allows to freely use intangible assets that are ubiquitous and non-rival. They can be in the best way defined as  negative inclusive commons. On  the other hand, collective goods require the creation of the collective will. In other words, we can characterize the public domain as the free sea (Mare liberum) within which everyone can carry out his/her activities. Hugo Grotius concluded that every nation could travel freely to other nations and trade with them. The sea is not subject to the appropriation, but it is free and does not belong to anyone. In the same way, every person can develop his/her personality in  the sea of  cultural and  scientific freedom, which is  called the public domain. At the constitutional law level, the public domain is guaranteed by the general freedom of action [Art. 2 (3) of the Charter of Fundamental Rights AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 466 and Freedoms of the Czech Republic]. We can see the protection of the public domain also in the field of civil law. Here it is based on the Sec. 3 (1) of the Czech Civil Code, which stipulates that “Private law protects the dignity and freedom of  an individual and his natural right to pursue his happiness and the happiness of  his family or people close to him in a way that does not unreasonably harm others”. That view, which regards the general freedom of action [Art. 2 (3) of the Charter of  Fundamental Rights and  Freedoms of  the Czech Republic, Sec. 3 (1) of the Czech Civil Code] as the primary one, while intellectual property rights constitute only the exception because they restrict the freedom in favor of subjective rights, is perhaps somewhat unusual. However, the author of this book believes this conclusion has its liberal philosophical reasoning, which comes from Czech constitutional law traditions confirmed by the case law of the Constitutional Court and reflects the liberal philosophical wording of the recent private law. Method of Balancing Competing Interests The method of balancing competing interests is one of the general rules of the interpretation of legal texts, which we can use in the field of copyright protection. The range of interests is defined by the communication dimension of an author’s work and includes four groups of interests protected by law: (i) personal and economic interests of the author, (ii) interests of  intermediaries (publishers, producers), (iii) interests of  users and (iv) general interests of the society. The method of balancing competing interests has an impact on future legislation and determines how the copyright law is to be regulated (collisions de lege ferenda). Besides, they also specify how we should interpret and apply the law (collisions de lege lata). In the area of public domain the competing legitimate interests frame, for example, the subject matter of the copyright protection (what is, and is not protected), the duration of the author’s rights (moral, economic) or  the scope of  copyright protection (exceptions and limitations). Both the  existence of  copyright protection and  the  public domain lead to the creation of new artistic and scientific works. An excessive emphasis Summary 467 on the property interests of authors (or intermediaries), such as prolonging the extension of the protection period, the establishing of new subject matter of the protection, or the application of the unfair competition protection to elements which can be freely used under the copyright regime, can weaken the conditions for creating new works. The method of balancing competing interests, therefore, leads to the conclusion that copyright protection should not be robust, but balanced. Method of Distinguishing Individualized and Non-Individualized Parts of Work (Abstraction-Specification) The distinction between the inner (innere Form) and outer form (äußere Form) and  its content (Inhalt), which comes from Kohler’s  teachings and  which was brought to the Czech copyright law by Karel Knap, should be used not to define the subject matter of the copyright protection, but rather to determine its scope. The individual components of an author’s work (the outer form, the inner form, the content) help us, in particular, to determine how the work of the author affects our senses and how the individualized elements of the work are reflected in derivative works. We can say that while the external form of the work concerns the human senses like seeing or hearing, the inner form or the content of the work touches human reason. However, both the form of the work and its content may be sufficiently individual to be subject to copyright protection. We believe that the traditional views of the copyright law, consisting in the fact that the content of the author’s work is free because the copyright does not protect ideas, but only their creative expressions, is not correct. Similarly as in German copyright law, also in the Czech system of author’s rights protection, we should instead distinguish between individualized elements and  elements that constitute the general fund (public domain). However, even in case of personalized elements, there may also be situations where, for example, certain scientific works are excluded from copyright protection due to the functioning of the scientific discourse. We cannot protect scientific knowledge, theory, methods or  discoveries by copyright for other reasons than the literary genre or general descriptions of literary characters. In the latter case, the purpose is the uttermost AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 468 abstraction, while the former concerns the requirements of the functioning of the scientific work, which is based on the free flow of thoughts, their constant acceptance, and confrontation. If the author of a scientific work had exclusive rights to the content of his/her work, then the other scientists, without his consent, could not write about the scientific ideas (i. e., the knowledge, theories, methods, discoveries) that he formulated. While copyrighted works cover the use of individualized content in literary works of art, especially in case of so-called continuing novels or individualized descriptions of literary characters, it is permissible for scientists to take over scientific ideas without violating the copyright in the original work. The difference between the  possibility to  use the  content of  scientific and artistic works also follows from the principles of semiotics. The differing pragmatics of scientific and artistic discourse leads us to the conclusion that, while copyright protects the signs in the semantic dimension in works of art, the signs in the semantic aspect of scientific results are copyright free. Semiotics can also lead us to the conclusion that the use of a word (such as a robot) which was initially protected by copyright but later has become generic is  subject to  constitutionally guaranteed freedom of  expression [Article 17 (2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms of the Czech Republic). Balancing Competing Constitutional Principles Fundamental rights and freedoms also play a role in the sphere of private law and indirectly influence the application and interpretation of the legislative texts (mittelbare Drittwirkung). If a conflict of fundamental rights and freedoms occurs, we must address such a collision by the proportionality test. Due to the explicit mandate of the legislator [Article 2 (1) of the Czech Civil Code] to interpret the provisions of private law in a constitutionallyconforming manner, it is necessary to use this method in all situations, not only in difficult cases. Although the Charter of Fundamental Rights and Freedoms of the Czech Republic does not contain a general limitation clause, the  Constitutional Court has decided in several occasions that non-qualified rights and freedoms (i. e., the  rights that do  not have a  specific limitation clause) may Summary 469 be restricted in the interest of other fundamental rights or constitutional principles. These conclusions have an impact on the assessment of both the content and the scope of the public domain because we can use standard proportionality tests, such as those used by the Constitutional Court in the “Anonymous witness” (judgment No. Pl. ÚS 4/94) case or the practical concordance (judgments No. II. ÚS 3/06, IV. ÚS 4684/12, II. ÚS 165/11, Pl. ÚS 10/16). While the general freedom of action does not require further justification, because it is independent of the state and the state only recognizes liberty as a primary structural principle, the creation of exclusive rights of economic nature does. If the legislator aims to restrict the general freedom of action and seeks to create new intangible assets such as press publications, sporting events, or the collective goods like the traditional cultural expressions, he must comply with the requirements of the test of proportionality. In particular, he must justify why the colliding principle (the protection of private or collective property) is so severe that it is necessary to restrict the general use of intangible assets. 471 LITERATURA A DALŠÍ POUŽITÉ ZDROJE Odborné publikace a články A ADAMOVÁ, Z., HAZUCHA, B. Autorský zákon. Komentár. Bratislava: C. H. Beck, 2018. AHRENS, H. J., STARCK, J., BORNKAMM, J., GLOY, W. (eds.) Festschrift für Willi Erdmann zum 65. Geburtstag. Köln: Heymanns, 2002. ALEXY, R. Recht, Vernunft, Diskurs: Studien Zur Rechtsphilosophie. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1995. ALEXY, R. Theorie der Grundrechte. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1986. ALEXY, R. Theorie Der Juristischen Argumentation: Die Theorie Des Rationalen Diskurses Als Theorie Der Juristischen Begründung; Nachwort (1991): Antwort Auf Einige Kritiker. 2. vyd. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1991. ALEXY, R. Zum Begriff Des Rechtsprinzips. Berlin, 1979. ALTENPOHL, M., Der Urheberrechtliche Schutz von Forschungsresultaten. Bern: Stämfli & Cie AG, 1987. AUFDERHEIDE, P., JASZI, P. Reclaiming fair use: How to put balance back in copyright. Chicago: University of Chicago Press, 2011. B BACHRACH, J. E. Type and Token and the Identification of the Work of Art. Philosophy and phenomenological research, 3/1971. BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P., PODHRÁZKÝ, M., SUCHÁNEK, R., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L. Ústava České republiky – komentář. Praha: Linde, 2010 (cit. jako Bahýľová, 2010). BAKER, R.A., NIETZEL M. T. Private Eyes: One Hundred and One Knights: a Survey of  American Detective Fiction, 1922–1984. Bowling Green: Popular Press, 1985. BALDWIN, P. The Copyright Wars: Three Centuries of   Trans-Atlantic Battle. Princeton: Princeton University Press, 2016. BARTOŇ, M. Svoboda Projevu: Principy, Garance, Meze. Praha: Leges, 2010. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 472 BARUDI, M. Autor und Werk  – eine prägende Beziehung? Tübigen: Mohr Siebeck, 2013. BATHAEE, Y. A  Constitutional Idea-Expression Doctrine: Qualifying Congress‘ Commerce Power When Protecting Intellectual Property Rights. Fordham Intellectual Property, Media & Entertainment Law Journal, 2/2008. BECKER von, B. Zitat und Kunstfreiheit. Das „Brecht-Zitate“-Urteil des Bundesverfassungsgerichts. Zeitschrift für Urheber- und Medienrecht, 10/2000. BEITER, K. D. The Right to  Property and the Protection of  Interests in Intellectual Property – A Human Rights Perspective on the European Court of Human Rights’ Decision in Anheuser-Busch Inc. v. Portugal, International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 6/2008. BENKARD, G. Patentgesetz, Gebrauchsmustergesetz, Patentkostengesetz. 11. vyd. München: Verlag C. H. Beck, 2015. BENKLER, Y. Free as  the Air to  Common Use: First Amendment Constraints on Enclosure of the Public Domain. New York University Law Review, 2/1999. BENTHAM, J. An Introduction to the Principles of  Morals and Legislation. London: Pickering, 1823. BENTLY, L. The return of industrial copyright? European Intellectual Property Review, 10/2012. BENTLY, L., SHERMAN, D. Intellectual Property Law. Oxford: Oxford University Press, 2014. BERKING, Ch. Die Unterscheidung von Inhalt und Form im Urheberrecht. BadenBaden: Nomos, 2002. BERLIN, I., HARDY, H., HARRIS, I. Liberty: [incorporating Four Essyas on Liberty]. 2. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2002. BISGES, M. Die Kleine Münze im Urheberrecht. Baden-Baden: Nomos, 2014. BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P., KÜHN, Z. Rovnost a diskriminace. Praha: C.H. Beck, 2007. BOYLE, J. The Opposite of  Property? Law and Contemporary Problems, 1–2/2003 (cit. jako Boyle, The Opposite of Property, 2003) Literatura a další použité zdroje 473 BOYLE, J. The Public Domain: Enclosing the Commons of  the Mind. New Haven, Conn: Yale University Press, 2008. BOYLE, J. The Second Enclosure Movement and the Construction of the Public Domain. Law and Contemporary Problems, 1–2/2003 (cit. jako Boyle, The Second Enclosure Movement, 2003). BRANDNER, H. E. Das allgemeine Persönlichkeitsrecht in der Entwicklung durch die Rechtsprechung. Juristenzeitung, 18/1983. BRÜGGER, P. Homo Creator. Festschrift für Alois Troller. Basel: Helbing & Lichtenhahn, 1976. BRZOBOHATÁ, K. (ed.). České právní myšlení a logika – Minulost a perspektivy II. Brno: Masarykova univerzita, 2005. BÜREN VON, R., DAVID, L. (eds.) Schweizerisches Immaterialgüter– und Wettbewerbsrecht. Band I. Allgemeiner Teil I/1 Grundlagen. 2. vyd. Basel: Helbing & Lichtenhahn, 2002. BÜREN VON, R., DAVID, L. (eds.) Schweizerisches Immaterialgüter– und Wettbewerbsrecht. Band II. Urheberrecht und der verwandte Schutzrechte. 3. vyd. Basel: Helbing & Lichtenhahn, 2014. C ČAPEK, J. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. II. část – Protokoly. Praha: Linde, 2010 (cit. jako Čapek, Evropská úmluva o ochraně lidských práv, II. část – Protokoly, 2010). CAMPBELL, B., GUENTHER-PAL, A., PETERSEN V. R. (eds.). Detectives, Dystopias, and Poplit: Studies in  Modern German Genre Fiction. Rochester: Boydell & Brewer, 2014. ČERNÝ, M., PRCHAL, P., LATTOVÁ, S., ŠMONDRK, P. Právo duševního vlastnictví. Připomínky a ex post úvahy. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o. p. s., 2016 (cit. jako Černý, 2016) CÍSAŘOVÁ, Z. Právo nakladatelů na  podíl na  odměně inkasované kolektivními správci v  rozhodnutích německých soudů. In: Aktuální otázky práva autorského. 2017. CLÉRICO, L., SIECKMANN, J.R. (eds). Grundrechte, Prinzipien und Argumentation. Baden-Baden: Nomos, 2009. CLOSE, G. Contemporary Hispanic Crime Fiction: A  Transatlantic Discourse on Urban Violence. New York: Palgrave Macmillan, 2008. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 474 COHEN, A. B. Copyright Law and the Myth of  Objectivity: The Idea- ExpressionDichotomyandtheInevitabilityof ArtisticValueJudgements, Indiana Law Journal, 1/1990. CONDORCET, C., M., J.-A.-N. Oeuvres completes de Condorcet: Fragment sur la liberte de la presse, 1776 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: http:// archiviomarini.sp.unipi.it/78/ COOMBE, R. J. Fear, Hope, and Longing for the Fututre of Authorship and a Revitalized Public Domain in Global Regimes of Intellectual Property, DePaul Law Review, 4/2003. COOTER, R., ULEN, T. Law & Economics. Boston: Addison-Wesley, 2012. COPINGER, W., A, EASTON, J., M. 5. vyd. The Law of  Copyright. London: Stevens & Haynes, 1915. CORREA, C. M. (eds.) Research Handbook on the Protection of  Intellectual Property Under WTO Rules: Intellectual Property in  the WTO. Cheltenham (UK), Northampton (MA, USA): Edward Elgar, 2010. COX, J. R. Paperback Detective: The Evolution of the Nick Carter Series from Dime Novel to Paperback, 1886–1990. Primary Sources & Original Works, 1–2/1997. CURLEY, R. Scientists and Inventors of   the Renaissance. New York (USA): Britannica Educational Publishing, 2013. D DÁVID, R., SEHNÁLEK, D., VALDHANS, J. (eds.) Dny práva – 2010 – Days of  Law. 4. ročník mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2010. DEAZLEY, R. Rethinking Copyright. History, Theory, Language. Cheltenham (UK), Northampton (MA, USA): Edward Elgar, 2006. DEAZLEY, R., KRETSCHMER, M., BENTLY, L. Privilege and Property. Essays on the History of  Copyright. Cambridge: Openbook publishers, 2010. DERCLAYE, E. Research Handbook on the Future of  EU Copyright. Cheltenham (UK), Northampton (MA, USA): Edward Elgar, 2009. DESBOIS, H. Le droit d’auteur en France. 3. vyd. Paris: Dalloz, 1978. Literatura a další použité zdroje 475 DESSEMONTET, F. Intellectual Property Law in Switzerland. Alphen aan den Rijn (NL)/Bern (CH): Kluwer Law International/Stämpfli Publishers, 2012. DEVITT, A. J. Generalizing about Genre: New Conceptions of an Old Concept. College Composition and Communication, 4/1993. DIDEROT, D. Lettre sur le commerce des livres (1763) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: http://classiques.uqac.ca/classiques/Diderot_denis/lettre_ commerce_livre/lettre_com_livre.html DIETZ, A. Schutz der Kreativen (der Urheber und ausübenden Künstler) durch das Urheberrecht oder Die fünf Säulen des modernen kontinentaleuropäischen Urheberrechts, GRUR Int., 4/2015. DIETZ, A. The Harmonization of Copyright in the European Community. International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 4/1985. DIETZ, A. The Possible Harmonization of  Copyright Law Within the European Community. International Review of   Intellectual Property and Competition Law, 4/1979. DIETZ, A. The Social Endeavors of Writers and Artists and the Copyright Law. International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 4/1972. DIETZ, A. Verfassungsklauseln und Quasi-Verfassungsklauseln zur Rechtfertigung des Urheberrechts – gestern, heute und morgen. GRUR Int, 1/2006. DILLENZ, W. Überlegungen zum Domaine Public Payant. GRUR Int, 12/1983. DOBEŠ, P. Technické prostředky ochrany autorských práv z  pohledu mezinárodního,evropskéhoa českéhoprávapo zásadnínoveleautorského zákona – 2. část. Právní rozhledy, 18/2006. DOBŘICHOVSKÝ, T. K  harmonizační roli SDEU při výkladu kritérií originality autorských děl. In: Aktuální otázky práva autorského. 2017. DOBŘICHOVSKÝ, T. Osobnostní práva autorská – podněty ke změnám v rámci mezinárodní úpravy. In: Aktuální otázky práva autorského. 2013. DOBROVOLNÁ, E., HURDÍK, J., SELUCKÁ, M. Evropské soukromé právo v čase a prostoru. II. díl. Část deskriptivní, analytická a systémově analytická. Brno: Masarykova univerzita, 2018. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 476 DONDERS, Y. The right to  enjoy the benefits of  scientific progress: in search of state obligations in relation to health. Medicine, Health Care and Philosophy, 4/2011. DOI https://doi.org/10.1007/s11019-011-9327-y DONNE, J. Devotions upon Emergent Occasions, 1624 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https://web.cs.dal.ca/~johnston/poetry/island.html DORNER, J. I Borrow, You Steal: Plagiarism through centuries and across art forms. LOGOS: The Journal of  the World Book Community 4/2011. DRAHOS, P. A Philosophy of  Intellectual Property. Aldershot (UK), Vermont (USA): Dartmouth Publishing Company, 1996. DRAHOS, P. Intellectual Property and Human Rights. Intellectual Property Quaterly, 3/1999. DRASSINOWER, A. A rights-based view of the idea/expression dichotomy in copyright law. Canadian Journal of  Law & Jurisprudence, 1/2003. DREIER, T. Copy & Paste. GRUR, 12/2011. DREYFUSS, R., ZIMMERMANN, D. L., FIRST, H. (eds.) Expanding the Boundaries of  Intellectual Property. Oxford: Oxford University Press, 2001. DUGUIT, L. Le droit social, le droit individuel et la transformation de l’État. Paříž: Félix Alcan Éditeur, 1911. DUTFIELD, G. Protecting Traditional Knowledge and Folklore: A Review of  Progress in Diplomacy and Policy Formulation. Ženeva: International Centre for Trade and Sustainable Development (ICTSD), 2003. DUTFIELD, G., SUTHERSANEN, U. Global Intellectual Property Law. Cheltenham (UK), Northampton, MA (USA): Edward Elgar, 2008. E EBELING, W., FREUND, J. SCHWEITZER, F. Komplexe Strukturen: Entropie und Information. Stuttgart: Teubner, 1998. ECO, U. A Theory of  Semiotics. Bloomington (Indiana, USA): Indiana University Press, 1976. ECO, U. Semiotics And the Philosophy of  Language. Bloomington (Indiana, USA): Indiana University Press, 1986. EDELMAN, B. La Propriété littéraire et artistique. Paris: Presses universitaires de France, 1989. Literatura a další použité zdroje 477 EICHMANN, H.; FALCKENSTEIN, R. Geschmacksmustergesetz: Gesetz Über Den Rechtlichen Schutz Von Mustern Und Modellen. 4. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2010. ELIÁŠ, K. Veřejný zájem (Malá glosa k velkému tématu). Ad Notam, 5/1998. ELKIN-KOREN, N. Cyberlaw and Social Change: A Democratic Approach to  Copyright Law in  Cyberspace. Cardozo Arts & Entertainment Law Journal, 2/1996. ENGEL, F.W. Persönlichkeitsrechtlicher Schutz für wissenschaftliche Arbeiten und Forschungsergebnisse. GRUR, 12/1982. ENGLERT, B. Grundzüge des Rechtsschutzes der industriellen Formgebung – ein Beitrag zur Reform des deutschen Geschmacksmusterrechts. Köln: Carl Heymanns Verlag, 1978. F FICHTE, J. G. Beweis der Unrechtmäßigkeit des  Büchernachdrucks. Ein Räsonnement und eine Parabel, 1793 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupný z: http://www.copyrighthistory.org/cam/tools/request/ showRecord?id=record_d_1793 FISHER, W. Theories of  intellectual property, 2001 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://cyber.harvard.edu/people/tfisher/iptheory.pdf G GANEA, P., HEATH, CH., SCHRICKER, G. (eds.) Urheberrecht gestern, heute, morgen. Festschrift für Adolf Dietz zum 65. Geburtstag. München: Verlag C.H.Beck, 2001 (cit. jako Ganea/Heath/Schricker, 2001). GARDINER, R. K. International Law. Harlow: Pearson Longman, 2003. GAUTIER, P.-Y. Propriete Litteraire Et Artistique. Paris: Presses Universitaires de France, 1991. GAVRIELY-NURI, D. The Social Construction of „Jerusalem of Gold“ as Israel’s Unofficial National Anthem. Israel Studies, 2/2007. GEIGER, Ch. „Constitutionalising“ Intellectual Property Law? The Influence of Fundamental Rights on Intellectual Property in Europe. International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 4/2006. GEIGER, Ch. Copyright and the Freedom to Create – A Fragile Balance. International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 6/2007. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 478 GEIGER, Ch. Der urheberrechtliche Interessenausgleich in  der Informationsgesellschaft  – Zur Rechtsnatur der Beschränkungen des  Urheberrechts. GRUR Int, 10/2004 (cit. jako Geiger, Der urheberrechtliche Interessenausgleich in der Informationsgesellschaft – Zur Rechtsnatur der Beschränkungen des Urheberrechts, 2004). GEIGER, Ch. Die Schranken des  Urheberrechts als  Instrumente der Innovationsförderung  – Freie Gedanken zur Ausschließlichkeit im Urheberrecht. GRUR Int, 6/2008 (cit. jako Geiger, Die Schranken des Urheberrechts, 2008) GEIGER, CH. Fundamental Rights, a  Safeguard for the Coherence of Intellectual Property Law?. International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 3/2004 (cit. jako Geiger, Fundamental Rights, a Safeguard for the Coherence of Intellectual Property Law?, 2004) GEIGER, Ch., GRIFFITH, J. HILTY, R. „Declaration on a balanced interpretation of  the ‚three-step test‘ in copyright law“. International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 6/2008. GEIGER, CH., IZYUMENKO, E. Copyright on  the Human Rights’ Trial: Redefining the Boundaries of  Exclusivity Through Freedom of Expression. International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 3/2014. GELLER, P. E. Copyright in Factual Compilations: U.S. Supreme Court Decides the Feist Case. International Review of   Intellectual Property and Competition Law, 6/1991. GHIDINI, G. Innovation, Competition and Consumer Welfare in Intellectual Property Law. Cheltenham (UK), Northampton, MA  (USA): Edward Elgar Publishing, 2010. GINSBURG,J.C.A Taleof twocopyrights:literarypropertyin Revolutionary France and America. Tullane Law Review, 5/1990 (cit. jako Ginsburg, A Tale of two copyrights, 1990). GINSBURG, J. C. Creation and Commercial Value: Copyright Protection of Worksof Information.ColumbiaLawReview,7/1990(cit.jakoGinsburg, Creation and Commercial Value, 1990). GINSBURG, J. C., BESEK, J. M. Adjuncts and Alternatives to Copyright: Alai Congress June 13–17, 2001, New York, U.S.A. New York: Kernochan Center for Law, Media & the Arts, Columbia University School of Law, 2002. Literatura a další použité zdroje 479 GOLDHAMMER, M. Geistiges Eigentum Und Eigentumstheorie: Rekonstruktion Der Begründung Von Eigentum an  Immateriellen Gütern Anhand Der UsAmerikanischen Eigentumstheorie. Tübingen: Mohr Siebeck, 2012. GOLDSTEIN, P. Copyright’s Highway: From Gutenberg to the Celestial Jukebox. Stanford, Calif: Stanford Law and Politics, 2003. GOLDSTEIN, P., HUGENHOLTZ, B. International Copyright. Principles, Law, and Practice. Oxford: Oxford Universtiy Press, 2010. GROTIUS, H. Mare liberum sive de jure quod Batavis competit ad Indicana commercia dissertatio. Elzevier, 1609 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https:// archive.org/details/ned-kbn-all-00009105-001 H HAASS, J. Müller oder Brecht? Zeitschrift für Urheber- und Medienrecht, 11/1999. HABERSTUMPF, H. Zur Individualität wissenschaftliche Sprachwerke. Freiburg/ Breisgau: Hochschulverlag, 1982. HAJN, P. Komunitární a  české právo proti nekalé soutěži. Brno: Masarykova univerzita, 2010. HANDLE, M. Der urheberrechtliche Schutz der Idee. Bern: Stämpfli Verlag, 2013. HARDIN, G. The Tragedy of the Commons. Science, 1968 (Vol. 162). HARTMANN, N. Ästhetik. Berlin: W. de Gruyter, 1953. HEERMANN, P.  W., SCHLINGLOFF, J. Münchener Kommentar zum Lauterkeitsrecht. Band 1, Grundlagen des  Lauterkeitsrechts, Internationales Wettbewerbs- und Wettbewerbsverfahrensrecht, das  Unionsrecht und die UGPRichtlinie, Vorabentscheidungsverfahren: § § 1-4 UWG. 2. vyd. München: C.H. Beck, 2014. HERMANN-OTAVSKÝ, K. O  autorskoprávní ochraně děl architektonických. Právník, 1/1909. HERTIN,P. W.ZururheberrechtlichenSchutzfähigkeitvonWerbeleistungen unter besonderer Berücksichtigung von Werbekonzeptionen und Werbeideen. GRUR, 11/1997. HESS, Ch., OSTROM, E. Ideas, Artifacts, and Facilities: Information as a Common-Pool Resource. Law and Contemporary Problems, 1–2/2003. HESS, Ch., OSTROM, E. Understanding Knowledge As a Commons: From Theory to Practice. Cambridge, Mass: MIT Press, 2007. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 480 HESSE, C. Publishing and Cultural Politics in Revolutionary Paris, 1789–1810. Berkeley: University of  California Press, 1991 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/ view?docId=ft0z09n7hf;brand=ucpress HESSE, K. Grundzüge Des Verfassungsrechts Der Bundesrepublik Deutschland. Heidelberg: Müller, 1999. HESSELINK, M. A European Legal Method? On European Private Law and Scientific Method. European Law Journal, 1/2009. HETTINGER, E. Justifying Intellectual Property. Philosophy & Public Affairs, 1/1989. HILTY, R. M., JAEGER, T., KITZ, V. Geistiges Eigentum: Herausforderung Durchsetzung. Berlin: Springer, 2008. HILTY, R.M. Das Urheberrecht und der Wissenschaftler, GRUR Int, 3/2006. HILTY, R.M. Urheberrecht. Bern: Stämpfli, 2011. HILTY, R.M. Vergütungssystem und Schrankenregelungen  – Neue Herausforderungen an den Gesetzgeber. GRUR, 10/2015. HILTY, R.M., DREXL, J., NORDEMANN, W. Schutz von Kreativitat und Wettbewerb. Festschrift fur Ulrich Loewenheim zum 75. Geburtstag. München: Verlag C.H.Beck, 2009. HILTY, R.M., PEUKERT, A. Interessenausgleich im Urheberrecht. Baden-Baden: Nomos, 2004. HOBBES, T. Leviathan, aneb, Látka, forma a moc státu církevního a politického. Praha: OIKOYMENH, 2009. HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. HOLLÄNDER, P. Putování po stezkách principu proporcionality: intence, obsah, důsledky, Právník, 3/2016. HOLLÄNDER, P. Soumrak moderního státu – post scriptum. Právnické listy, 1/2017. HORÁČEK, R., ČADA, K., HAJN, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011. HUBMANN, H. Das Persönlichkeitsrecht. 2. vyd. Köln: Böhlau, 1967. HUBMANN, H. Der Rechtsschutz der Idee. UFITA, 1957 (24). Literatura a další použité zdroje 481 HUBMANN, H. Urheber– und Verlagsrecht. 3. vyd. Mnichov: Verlag C.H.Beck, 1974. HUGENHOLTZ, B., QUAEDVLIEG, A., VISSER, D. A Century of  Dutch Copyright Law. Auteurswet, 1912–2012. Amstelveen: deLex, 2013, HUGHES, J. Copyright and Incomplete Historiographies: Of  Piracy, Propertization, and Thomas Jefferson. Southern California Law Review, 5/2005. HUGHES, J. The Philosophy of Intellectual Property. Georgetown Law Journal, 2/1988. HUGO, V. Actes et paroles: 3. Paris: Librairie Ollendorff, 1940. HULMÁK, M. a  kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010. HUSOVEC, M. Judikatórna harmonizácia pojmu autorského diela v únijnom práve. Bulletin slovenskej advokácie, 12/2012 (cit. jako Husovec, Judikatórna harmonizácia, 2012) HUSOVEC, M. Povinnosť eurokonformného výkladu ‘contra verba legis’?, 2012 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www.lexforum.sk/433 (cit jako Husovec, Povinnosť eurokonformného výkladu, 2012) HUSOVEC, M. Souhlas, nebo licenční závazek? Revue pro právo a technologie, 8/2013. HUSOVEC, M. Zodpovednosť Na Internete: Podľa Českého a Slovenského Práva. Praha: CZ. NIC, 2014. HUSSERL, E., BREDA. H. L. Husserliana: Gesammelte Werke: Philosophie Der Arithmetik: Mit Ergänzenden Texten 1890–1901. Hague: M. Nijhoff, 1970. Ch CHANDER, A., SUNDER, M. The Romance of  the Public Domain, California Law Review, 5/2004. CHAPELIER, M. L. Rapport fait par M. Le Chapelier au du Comité de Constitution, sur la Pétition des Auteurs dramatiques [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k48171h.image.r=RAPPORT++- FAIT+++++PAR+M+LE+CHAPELIER.f24.langFR AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 482 CHAPMAN, A. Towards an  Understanding of  the Right to  Enjoy the Benefits of Scientific Progress and Its Applications. Journal of  Human Rights, 1/2009. CHAPMAN, A, RUSSEL, S. Core Obligations: Building a Framework for Economic, Social and Cultural Rights. Antwerpy: Intersentia, 2002. CHLOUPEK, V., HARTVICHOVÁ, K. et  al. Patentový zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017. I IBEKWE-SANJUAN,F.,DOUSA,M. T.Theoriesof  Information,Communication and Knowledge: A  Multidisciplinary Approach. Dordrecht: Springer Netherlands, 2014. IHERING, R. Geist Des Römischen Rechts: Dritter Theil. Leipzig: Breittopf, 1871. ISENSEE, J., KIRCHHOF, P. (eds.) Handbuch des Staatsrechts der Bundesrepublik Deutschland. Heidelberg: C. F. Müller Juristische Verlag, 2000. J JÄNICH, V. Geistiges Eigentum – eine Komplementärerscheinung zum Sacheigentum? Tübigen: Mohr Siebeck, 2002. JACOB, J. Ausschließlichkeitsrechte an  immateriellen Gütern: eine kantische Rechtfertigung des Urheberrechts. Tübigen: Mohr Siebeck, 2010. JAEGER, T. System einer Europäischen Gerichtsbarkeit für Immaterialgüterrechte. Berlin, Heidelberg: Springer-Verlag, 2013. JAKL, L. Právní ochrana vynálezů a užitných vzorů: vypracování jejich popisů a nároků na ochranu. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 2004. JAKL, L. (eds.) Nový občanský zákoník a duševní vlastnictví. Praha: Metropolitan University Press, 2012. JAKL, L. (eds.) Nový občanský zákoník a práva k duševnímu vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. JEFFERSON, T. The Papers of  Thomas Jefferson, Retirement Series, Volume 6: 11 March to  27 November 1813. Princeton: Princeton University Press, 2004 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z: https://books.google. cz/books/about/The_Papers_of_Thomas_Jefferson_Retiremen. html?id=Nuo9DwAAQBAJ & redir_esc=y Literatura a další použité zdroje 483 JICKELI, J., KREUTZ, P., REUTER, D. Gedächtnisschrift Für Jürgen Sonnenschein: 22. Januar 1938 Bis 6. Dezember 2000. Berlin: De Gruyter, 2003. JOFFE, L. Sound track: to the state. Jewish Quarterly, 3/2004. JOFFRAIN, T. Deriving a (moral) right for creators. Texas International Law Journal, 4/2001. JONES, R. H. The Myth of the Idea/Expression Dichotomy in Copyright Law. Pace Law Review, 3/1990. JUDGE, E.F. GERVAIS, D.J. Of  Silos and Constellations: Comparing Notions of Originality in Copyright Law. Cardozo Arts & Entertainment Law Journal, 1/2010. K KANT, I. Metaphysische Anfangsgründe der Rechtslehre, 1797 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z: http://www.e-rara.ch/zut/content/ titleinfo/4200762 KANT, I. Von der Unrechtmäßigkeit des Büchernachdrucks. UFITA, 1987 (106). (cit. jako Kant, reprint 1987) KARJALA, D. S. Harry Potter, Tanya Grotter, and the Copyright Derivative Work. Arizona State Law Journal, 1/2006. KATZ, J. S. Expanded Notions of Copyright Protection: Idea Protection within the Copyright Act. Boston University Law Review, 4/1997. KERN, M., EBENBAUER, A., KRÄMER-SEIFERT, S. Lexikon Der Antiken Gestalten in Den Deutschen Texten Des Mittelalters. Berlin: De Gruyter, 2003. KITCHER, P. Science, Truth, and Democracy. Oxford: Oxford University Press, 2001. KLEINEMENKE, M. Fair Use im  deutschen und europäischen Urheberrecht?. Baden-Baden: Nomos, 2013. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J. BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech: Komentář. Praha: C.H. Beck, 2012 (cit. jako Kmec, 2012). KNAP, K. Autorské právo. Praha: Orbis, 1960. KNAP, K. Autorský zákon a předpisy souvisící. Komentář. Praha: Panorama, 1982 (cit. jako Knap, Autorský zákon a předpisy souvisící, 1982). AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 484 KNAP, K. Der Öffentlichkeitsbegriff in  den Begriffen der Werkveröffentlichung und der öffentlichen Werkwiedergabe. UFITA, 1982 (92); (cit. jako Knap, Der Öffentlichkeitsbegriff, 1982) KNAP,K.DerWerberstellungvertragimtschechoslowakischenUrheberrecht. UFITA, 1967 (49). (cit. jako Knap, Der Werberstellungvertrag im tschechoslowakischen Urheberrecht, 1967) KNAP, K. Grundzüge der persönlichkeitsrechtlichen Theorie im sozialistischen Urheberrecht. UFITA, 1977 (79). KNAP, K. Instituty autorského práva ve vědeckotechnickém a společenském vývoji. In: Aktuální otázky práva autorského, práv průmyslových, práva soutěžního, 1989. KNAP, K. Quo vadis současného autorského práva. In: Aktuální otázky práva autorského, práv průmyslových, práva soutěžního, 1986. KNAP, K. Schranken des  Verfügungsrechts auf dem Gebiet der Immaterialgüterrechte. GRUR Int, 6–7/1983. KNAP, K. Smluvní vztahy v autorském právu. Praha: Orbis, 1967 (cit. jako Knap, Smluvní vztahy v autorském právu, 1967) KNAP, K. Socialistická osobnostněprávní teorie autorského práva. In: Aktuální otázky práva autorského, práv průmyslových, práva soutěžního, 1976 (cit. jako Knap, Socialistická osobnostněprávní teorie, 1976) KNAP, K. Subjektivní práva a  právem chráněné zájmy v  oblasti práv k nehmotnýmstatkům.In:Aktuálníotázkyprávaautorského,právprůmyslových, práva soutěžního, 1988. KNAP, K. Urheberrechtlicher Schutz von Kunstwerken und Geschmacksmusterschutz. UFITA, 1971 (61). KNAP, K. Užití autorského díla. In: Aktuální otázky práva autorského, práv průmyslových, práva soutěžního, 1974. KNAP, K. Vztah ochrany autorskoprávní k ochraně průmyslověprávní. In: Aktuální otázky práva autorského, práv průmyslových, práva soutěžního, 1970. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995. KNOPP, M. Fanfiction – nutzergenerierte Inhalte und das Urheberrecht. GRUR, 1/2010. Literatura a další použité zdroje 485 KOHLER, J. Das Autorrecht: eine zivilistische Abhandlung;zugleich ein Beitrag zur LehrevomEigenthum,vomMiteigenthum,vomRechtsgeschäftundvomIndividualrecht. Fischer: Jena, 1880 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: http://dlib-pr. mpier.mpg.de/m/kleioc/0010/exec/books/%22160676%22. KOHLER, J. Urheberrecht an Schriftwerken und Verlagsrecht. Stuttgart: Verlag von Ferdinand Enke, 1907. KÖHLER, H., BORNKAMM, J. Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb: Preisangabenverordnung, Unterlassungsklagengesetz, DienstleistungsInformationspflichten-Verordnung. 33. vyd. München: Verlag C.H. Beck, 2015. KÖNIG, E.-M. Der Werkbegriff in Europa: Eine Rechtsvergleichende Untersuchung Des Britischen, Französischen Und Deutschen Urheberrechts. Tübingen: Mohr Siebeck, 2015. KONO, T. (eds.) Intangible Cultural Heritage and Intellectual Property. Communities, Cultural Diversity and Sustainable Development. Antwerp: Intersentia, 2009. KOPP, L. Die Freiheit der Idee und der Schutz von Schriftwerken. Tübigen: Mohr Siebeck, 2014. KOSAŘ, D. Kolize základních práv v  judikatuře Ústavního soudu ČR. Jurisprudence, 1/2008. KOUKAL, P. Právní ochrana designu – průmyslové vzory, autorská díla. Praha: Wolters Kluwer, 2012. KOUKAL, P. Parodie  – pohled autorskoprávní a  nekalosoutěžní. Právny obzor, 2–3/2005. KOUKAL, P., ČERNÝ, M., CHARVÁT, R. Zákon o ochraně průmyslových vzorů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. KOUKAL,P.,CHARVÁT,R.,HEJDOVÁ,S.,ČERNÝ,M.Zákono ochranných známkách. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. KOYRÉ, A. An Unpublished Letter of Robert Hooke to Isaac Newton. ISIS, 4/1952. KRAUSE, P. Eigentum an  subjektiven öffentlichen Rechten: die Tragweite des Eigentumsschutzes von öffentlich-rechtlichen Leistungsansprüchen am Beispiel der Rentenversicherung. Duncker & Humblot: Berlin, 1982. KROEBER, A. L. Subhuman culture beginnings. The Quarterly Review of  Biology, 3/1928. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 486 KROPAJ, M., KROPAJOVÁ, M. Sub Specie Aeternitatis: Život a dielo Prof. Jána Švidroňa. Bratislava: Ústav štátu a práva SAV, 2015. KUHN, T.S. The Essential Tension: Selected Studies in Scientific Tradition and Change. Chicago: University of Chicago Press, 1977. KUHN, T.S. The structure of  scientific revolutions. 2. vyd. Chicago: The University of Chicago Press, 1996. KUMMER, M. Das urheberrechtlich schützbare Werk. Bern: Stämfli Verlag, 1968. KUR, A. Of Oceans, Islands, and Inland Water – How Much Room for Exceptions and Limitations under the Three-Step Test. Richmond Journal of  Global Law and Business, 3/2009. KUR, A., MIZARAS, V. The Structure of  Intellectual Property Law. Cheltenham (UK), Northampton (MA, USA): Edward Elgar Publishing, 2011. KURTZ, L. A. Copyright: The Scenes a Faire Doctrine. Florida Law Review, 1/1989. KURTZ, L. A. Speaking to the Ghost: Idea and Expression in Copyright. University of  Miami Law Review, 5/1993. KUCSKO, G. Geistiges Eigentum. Wien: MANZ‘sche Verlags, 2003. KUTIŠ, R. Digitálna správa práv ako príklad možností regulácie kyberpriestoru. Revue pro právo a technologie, 7/2013. L LADAS, S. P.  The International Protection of   Literary and Artistic Property in Two Volumes. Volume II. New York: Macmillan Company, 1938. LANDES, W. M., POSNER, R. A. The Economic Structure of  Intellectual Property Law. Cambridge (Massachusetts, USA): Harvard University Press, 2003. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. Praha: C.H.Beck, 2014. LEE, H. K. Cultural consumer and copyright: A  case study of  anime fansubbing. Creative Industries Journal, 3/2011. LEISNER, W. Sozialbindung Des  Eigentums. Berlin: Duncker & Humblot, 1972. LESSIG, L. Re-crafting a Public Domain. Yale Journal of  Law & the Humanities, 3/2006. Literatura a další použité zdroje 487 LEVITSKY, S. L. Introduction to Soviet Copyright Law. Leyden: A.W. Sythoff, 1964. LEWINSKI von, S. EC Proposal for a Council Directive Harmonizing the Term of Protection of Copyright and Certain Related Rights. International Review of  Intellectual Property and Competition Law, 6/1992. LEWINSKI von, S. Indigenous Heritage and Intellectual Property: Genetic Resources, Traditional Knowledge and Folklore. 2. vyd. Austin: Wolters Kluwer, 2008. LINDHORST, H. Anmerkung zu  BVerfG: Übernahme umfangreicher Zitate in Theaterstück – Stimme Brecht. Multimedia und Recht, 11/2000. LIPTON, J.D. Copyright and the Commercialization of Fanfiction. Houston Law Review, 2/2014. LITMAN, J. The Public Domain. Emory Law Journal, 4/1990. LOCKE, J. Two Treatises of   Government. 1728 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=BHZKAAAAYAAJ&- printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false LOEWENHEIM, U. Der Schutz der kleinen Münze im  Urheberrecht. GRUR, 11/1987. LOEWENHEIM, U. Handbuch des Urheberrechts. 2. vyd. Mnichov: Verlag C.H.Beck, 2010. LOEWENHEIM, U., LEISTNER, M., OHLY, A. (eds.) Urheberrecht, Kommentar. 5. vyd. Mnichov: C.H.Beck Verlag, 2017. LUCAS, A., LUCAS, H.J. Traité De La Propriété Littéraire Et Artistique. Paris: Litec, 1994. M MACMILLAN, F. Public Interest and the Public Domain in an Era of  Corporate Dominance. Cheltenham (UK), Northampton (MA, USA): Edward Elgar, 2006. MAISNER, M. Základy Softwarového  Práva. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a  poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 5. vyd. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2008. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 488 MALENOVSKÝ, J. Obecně uznávaná pravidla mezinárodního práva, mezinárodní smlouvy a naše Ústava. Právník, 7/1997. MALENOVSKÝ, J. Zapomenuté a falzifikované, známé a ještě nenapsané kapitoly šedesátileté epopeje Všeobecné deklarace lidských práv. Právník, 1/2009. MARLY,J.DerSchutzgegenstanddes urheberrechtlichenSoftware-schutzes, GRUR, 8/2012. MELZER, F. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 7/2013 (cit. jako Melzer, Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku, 2013). MELZER, F. Metodologie nalézání práva. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011. MELZER, F., TÉGL, P. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–112. Praha: Leges, 2013 (cit. jako Melzer/Tégl, 2013). MELZER, F., TÉGL, P.  Občanský zákoník  – velký komentář. Svazek  III. § 419–654. Praha: Leges, 2014. MERGES, R. P.  Justifying Intellectual Property. Cambridge (USA): Harvard University Press, 2011. MERTON, R. K. The Sociology of  Science: Theoretical and Empirical Investigations. Chicago: University of Chicago, 1973. METZGER, A. „Germania 3 Gespenster am toten Mann“ oder Welchen Zweck darf ein Zitat gemäß § 51 Nr. 2 UrhG verfolgen? Zeitschrift für Urheber- und Medienrecht, 11/2000. METZGER, A. Rechtsgeschäfte über das Droit moral im deutschen und französischen Urheberrecht. München: Verlag C.H.Beck, 2002. MISTRÍK, J. Štylistika slovenského jazyka. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatel‘stvo, 1977. MOLTKE von, B. Das Urheberrecht an den Werken der Wissenschaft. Nomos: Baden-Baden, 1992. MOORE, A. D. Intellectual Property: Theory, Privilege, and Pragmatism. Canadian Journal of  Law and Jurisprudence, 2/2003. MORSINK, J. The Universal Declaration of  Human Rights, Origins, Drafting, and Intent. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1999. MUKAŘOVSKÝ, J. Studie z estetiky. Praha: Odeon, 1966. Literatura a další použité zdroje 489 MÜLLER, H.  Germania  3 (drei), Gespenster Am  Toten Mann: Mit Einem Lexikalischen Anhang. Köln: Kiepenheuer & Witsch, 1996. MUNZER, S. R. New Essays in  the Legal and Political Theory of   Property. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. MURRAY, M. D. Copyright, Originality, and the End of the Scenes a Faire and Merger Doctrines for Visual Works. Baylor Law Review, 3/2006. MYŠKA, M. Veřejné licence. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014. N NAVAS, E. (eds.) The Routledge Companion to Remix Studies. New York (US), London (UK): Routledge, 2015. NEWMAN, JON O. New lyrics for an old melody: The idea/expression dichotomy in the computer age. Cardozo Arts & Entertainment Law Review, 3/1999. NIMMER, M. B. Does Copyright Abridge the First Amendment Guarantees of Free Speech and Press? University of  California Law Review, 6/1970. NÖTH, W. Handbuch der Semiotik. 2. vyd. Stuttgart: Metzler, 2000. NOVÁK, D. Střet ochrany osobních údajů a  práv duševního vlastnictví v evropské judikatuře. Bulletin advokacie, 10/2011. NOVÁKOVÁ, V., BRÁZDA, P., DRURY, R., PEČINKOVÁ.  P. Věra Nováková. Praha: Argo, 2010. O ONDŘEJEK, P.  Princip proporcionality a  další modely řešení kolizí základních práv. Jurisprudence, 1/2012. ONDŘEJEK, P. Konstitucionalizace soukromého práva na příkladu limitů jednání právnických osob. Jurisprudence, 4/2016. OHLY, A., SOSNITZA, O. Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb mit Preisangabenverordnung: Kommentar. 6. vyd. München: C. H. Beck Verlag, 2014. OSTERRIETH, A.  Lehrbuch Des  Gewerblichen Rechtsschutzes. Leipzig: A. Deichert, 1908. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 490 P PARSONS, D. J. R. R. Tolkien, Robert E. Howard and the Birth of  Modern Fantasy. Jefferson (NC, USA): McFarland, 2015 PATERSON, R. K., KARJALA, D. S. Looking beyond Intellectual Property in Resolving Protection of the Intangible Cultural Heritage of Indigenous Peoples. Cardozo Journal of  International and Comparative Law, 2/2003. PAVLÍČEK, V. et al. Ústava a ústavní řád České republiky – Komentář. 2. díl: Práva a svobody. 2. vyd. Praha: Linde, 2002. PECHTL,E.Das NeuereSowjetischeUrheberrechtUnterBesondererBeruecksichtigung Der Internationalen Beziehungen. München: Florentz, 1982. PÉREZ, R. Comparison between the Public Domain System and the Model of the WIPO Draft Provisions for the Protection of Traditional Cultural Expressions/Expressions of Folklore. RIDA (212), April 2007. PESCHEL, CH., ROCKSTROH, S. Big Data in der Industrie – Chancen und Risiken neuer datenbasierter Dienste. Computer und Recht, 9/2014. PEUKERT, A. Die Gemeinfreiheit. Tübigen: Mohr Siebeck, 2012. PEUKERT, A. Güterzuordnung als Rechtsprinzip. Tübigen: Mohr Siebeck, 2008. PILA,J.Pluralism,PrinciplesandProportionalityin IntellectualProperty.Oxford Journal of  Legal Studies, 1/2014. DOI https://doi.org/10.1093/ojls/gqt029 PILA, J., TORREMANS, P. European intellectual property law. Oxford (UK): Oxford University Press, 2016. PLANDER, H. Wissenschaftliche Erkenntnisse und Urheberrecht an wissenschaftlichen Werken. UFITA, 76 (1976). POLČÁK, R. Informace a data v právu. Revue pro právo a technologie, 13/2016. POLČÁK, R. Internet a proměny práva. Praha: Auditorium, 2012. POSPÍŠIL, I. Sledování souladu legislativy s ústavním pořádkem při tvorbě práva. Správní právo, 3/2017. PRCHAL, P. Limity autorskoprávní ochrany. Praha: Leges, 2016. PROKEŠ, M., O povaze práv autora a jedinečnosti jako znaku autorského díla. Právní fórum, 7/2012. PROUDHON, J.-B.-V. Traité du  domaine public ou  de  la  distinction des  biens considérés principalement par rapport au domaine public. Dijon: Lagier, 1845. Literatura a další použité zdroje 491 PROUDHON, P.-J. Les Majorats Litteraires: Examen D‘un Projet De Loi Ayant Pour but De Créer, Au Profit Des Autheurs, Inventeurs Et Artistes Un Monopole Perpétuel. Paris: Librairie internationale, 1868. PRŮCHA, P.  Základní pojmy a instituty správního práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998. PUFENDORF, S. De  jure naturae et  gentium libro octo, 1672 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  https://archive.org/details/ samuelispufendor1672pufe R RACHUM-TWAIG, O. A Genre Theory of Copyright. Santa Clara High Technology Law Journal, 1/2016. REHBINDER, M. (eds.) Festschrift für Wolf Schwarz zum 70. Geburtstag. BadenBaden: Nomos, 1988. REHBINDER, M. Schweizerisches Urheberrecht. Bern: Stämpfli, 2000. REHBINDER, M., PEUKERT, A. Urheberrecht. Ein Studienbuch. 17. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2015. RHOÏDES, E. D. Paepstin Johanna: Eine Studie Aus Dem Mittelalter. Leipzig: J. Zeitler, 1904. RIGAMONTI, C., P. Deconstructing moral rights. Harvard International Law Review, 2/2006. ROSATI, E.  Originality in  Eu  Copyright. Cheltenham (UK), Northampton (MA, USA): Edward Elgar Publishing, 2013. ROTHENBÜCHER,K,SMEND,R.,HELLER,H.,WENZEL,M.Das Recht der freien Meinungsäusserung. Der Begriff des Gesetzes in der Reichsverfassung. Berlin: Walter de Gruyter, 1927 (cit. jako Rothenbücher, 1927) ROUSSEAU, J. J. Du contrat social. Amsterdam: Marc Michel Rey, 1762. RUSTICI, C. M. The Afterlife of  Pope Joan: Deploying the Popess Legend in Early Modern England. Ann Arbor: University of Michigan Press, 2006. S ŠALOMOUN, M. Citace a její právní regulace. Právní rozhledy, 14/2005. ŠALOMOUN, M. Ochrana názvů, postav a příběhů uměleckých děl. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 492 ŠALDA, F.X. Boje o zítřek: Meditace a rapsodie. Praha: Melantrich, 1948. SAMUELS, E. The Idea-Expression Dichotomy in Copyright Law. Tennessee Law Review, 2/1989. SAMUELSON, P. Functionality and Expression in  Computer Programs: RefiningtheTestsfor SoftwareCopyright Infringement.BerkeleyTechnology Law Journal, 2/2016. SARAH, J., SCHULTZ, J., CASTAN, M. The International Covenant on Civil and Political Rights: Cases, Materials, and Commentary. 2. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2004. SCHABAS, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary. Oxford: Oxford University Press, 2015. SCHABAS, W. A. The Omission of the Right to Property in the International Covenants. Hague Yearbook of  International Law, 1991. SCHACK, H. Urheber- und Urhebervetragsrecht, 6. vyd. Tübigen: Mohr Siebeck, 2013. SCHLENKER, R. U. Soziales Ruckschrittsverbot Und Grundgesetz: Aspekte Verfassungsrechtlicher Einwirkung Auf Die Stabilitat Sozialer Rechtslagen. Berlin: Duncker und Humblot, 1986. SCHMIDT, S. Kognitive Autonomie und soziale Orientierung. Frankfurt/Main: Suhrkamp, 1994. SCHMIDT-AßMANN, E. Fehlverhalten in  der Forschung  – Reaktionen des Rechts. Neue Zitschrift für Verwaltungsrecht, 12/1998. SCHMITT, C. Verfassungslehre. Berlin: Duncker & Humblot, 1954. SCHUHMACHER, W. Unzulässiges Bildzitat. Wirtschaftsrechtliche Blätter, 9/2012. SCOTT, G. The Economic Theory of  a  Common-Property Resource: The Fishery. Journal of  Political Economy, 2/1954. SELIGER, M. The Liberal Politics of  John Locke. New York: Praeger, 1969. SHAHEED, F. Report of   the independent expert in  the field of   cultural rights (A/HRC/17/38), 2011 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https:// documents-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/G18/002/68/PDF/ G1800268.pdf?OpenElement SHAKESPEARE, W. Tragédie. Přel. SAUDEK, A. E., Praha: Odeon, 1983. Literatura a další použité zdroje 493 SHARPE, R. A. Type, token, interpretation and performance. Mind, 351/1979. SHERMAN, B., BENTLY, L. The Making of  Modern Intellectual Property Law: The British Experience, 1760–1911. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. SKOLLER, J. Sherlock Holmes and Newt Scamander: Incorporating Protected Nonlinear Character Delineation into Derivative Works, Columbia Journal of  Law & the Arts, 4/2015. ŠMAJS, J. Kultura proti přírodě. 2. vyd. České Budějovice: Dobromysl, 1996. SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z. Akt, 1967 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=2lrIlgKAsAg (cit. jako Smoljak/ Svěrák, Akt, 1967) SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z. Vyšetřování ztráty třídní knihy, 1967 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  https://www.youtube.com/ watch?v=5uR7RfFMBDI (cit. jako Smoljak/Svěrák, Vyšetřování ztráty třídní knihy, 1967) SPÁČIL, J. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. Praha: C.H.Beck, 2013 SPRIGMAN, CH. The Mouse That Ate the Public Domain: Disney, the Copyright Term Extension Act and Eldred v. Ashcroft. 2002 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z:  https://supreme.findlaw.com/legal-commentary/the- mouse-that-ate-the-public-domain.html SPRIGMAN, CH., J., BUCCAFUSCO, CH., BURNS, Z. What’s a Name Worth? Experimental Tests of the Value of Attribution in Intellectual Property. Boston University Law Review, 4/2013. SRSTKA, J. a kol. Autorské právo a práva související. Vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. STANG, F.L. Das urheberrechtliche Werk nach Ablauf der Schutzfrist. Tübigen: Mohr Siebeck, 2011. STEINER, G. My Unwritten Books. New York: New Directions, 2008. STERLING, J.A.L. World Copyright Law. 3. vyd. London: Sweet & Maxwell, 2008. STIEPER, M. Rechtfertigung, Rechtsnatur Und Disponibilität Der Schranken Des Urheberrechts. Tübingen: Mohr Siebeck, 2009. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 494 STIEPER, M. Urheber- und wettbewerbsrechtlicher Schutz von Werbefiguren (Teil 1). GRUR, 7/2017 [cit. jako Stieper, Urheber– und wettbewerbsrechtlicher Schutz von Werbefiguren (Teil 1), 2017] STIEPER, M. Urheber- und wettbewerbsrechtlicher Schutz von Werbefiguren (Teil 2). GRUR, 8/2017 [cit. jako Stieper, Urheber– und wettbewerbsrechtlicher Schutz von Werbefiguren (Teil 2), 2017] STOLL, P.  T., BUSCHE, J., AREND, K. WTO-Trade-related Aspects of  Intellectual Property Rights (Max Planck Commentaries on World Trade Law). Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2009. STRÖMHOLM, S. Was  bleibt vom Erbe übrig?  – Überlegungen zur Entwicklung des heutigen Urheberrechts. GRUR Int, 1/1989. SUDRE, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přel. MALENOVSKÝ, J., Brno: Masarykova univerzita, 1997. SUNDARA RAJAN, M. T. Moral Rights: Principles, Practice and New Technology. Oxford: Oxford University Press, 2011. ŠVIDROŇ, J. Tvorba a právo. Bratislava: Veda, 1991. ŠVIDROŇ, J. Základy práva duševného vlastníctva. Bratislava: Juga, 2000. T TELEC, I. Autorské právo k fotografiím podle nového autorského zákona. Právní rozhledy, 12/2000. TELEC, I. Duševní vlastnictví a jeho vliv na věc v právním smyslu. Právní rozhledy, 12/2011. TELEC, I. Některé základní a  obecné otázky českého autorského práva 1. část. Bulletin advokacie, 2/2001 (cit. jako Telec, Některé základní a obecné otázky českého autorského práva 1. část, 2001) TELEC, I. Některé základní a  obecné otázky českého autorského práva 2. část. Bulletin advokacie, 3/2001 (cit. jako Telec, Některé základní a obecné otázky českého autorského práva 2. část, 2001) TELEC, I. Některé základní otázky práva na označení zeměpisného původu výrobků. Právní rozhledy, 1/2016 (cit. jako Telec, Některé základní otázky práva na označení zeměpisného původu výrobků, 2016) TELEC, I. Není informace jako informace. Právní rozhledy, 15–16/2014 (cit. jako Telec, Není informace jako informace, 2014). Literatura a další použité zdroje 495 TELEC, I. Pojmové znaky duševního vlastnictví. Praha: C. H. Beck, 2012. TELEC, I. Politická svoboda a právo duševního vlastnictví: střet hodnot. Právník, 3/2013 (cit. jako Telec, Politická svoboda a právo duševního vlastnictví: střet hodnot, 2013). TELEC, I. Právo duševního vlastnictví v informační společnosti. Praha: Leges, 2015. TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví: Lidskoprávní základy, licenční smlouva. Brno: Doplněk, 2002. TELEC, I. Přírodní léčitelství, tradiční vědění a duševní vlastnictví. Právní rozhledy, 10/2016 (cit.  jako Telec, Přírodní léčitelství, tradiční vědění a duševní vlastnictví, 2016) TELEC, I. Souhlas, nebo licenční závazek?. Právní rozhledy, 13–14/2013 (cit. jako Telec, Souhlas, nebo licenční závazek?, 2013). TELEC, I. Televizní přijímače na hotelových pokojích. Právní rádce, 7/2005. TELEC, I. Umělec nemá imunitu. Právní rozhledy, 13–14/2018. TELEC, I. Vědecké objevy a právo. Právník, 6/2013 (cit. jako Telec, Vědecké objevy a právo, 2013). TELEC, I. Vzácnost, jedinečnost a duševní vlastnictví. Právník, 11/2014 (cit. jako Telec, Vzácnost, jedinečnost a duševní vlastnictví, 2014). TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2007. THOMPSON, D. Jak prodat vycpaného žraloka (za  12 milionů dolarů). Přel. HYRMANOVÁ-McELVEEN, A., Zlín: Kniha Zlín, 2010. TOFFLER, A. The Third Wave. New York: William Morrow & Company, 1980. TORREMANS, P.  Intellectual Property and Human Rights. Enhanced Edition of  Copyright and Human Rights. Hague: kluwer Law International, 2008. TORREMANS, P., HOLYOAK, J. Holyoak and Torremans Intellectual Property Law. Oxford: Oxford University Press, 2013. TROLLER, A. Die Bedeutung der statistischen Einmaligkeit im urheberrechtlichen Denken. Bern. Verlag Stämpfli, 1980. TROLLER, A. Immaterialgüterrecht. Band I. 3. vyd. Basel: Helbing Lichtenhahn Verlag, 1983 (cit. jako Troller, Immaterialgüterrecht, 1983) AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 496 TROLLER, A. Immaterialgüterrecht: Patent-, Marken-, Urheber-, Muster- und Modell-, Wettbewerbsrecht, Band I. Basel: Helbing Lichtenhahn Verlag, 1959. TROLLER, A. Neuheit, Originalität und Vorprüfung im  Muster– und Modellrecht. GRUR Int., 6–7/1983 (cit. jako Troller, Neuheit, Originalität und Vorprüfung im Muster- und Modellrecht, 1983) TROLLER, A. Urheberrecht und Ontologie. UFITA, 1967 (50). TRSTENJAK, V., WEINGERL, P. The Influence of  Human Rights and Basic Rights in Private Law. Cham: Springer, 2016. TULLOCH, J., JENKINS, H. Science fiction audiences: Watching doctor who and star trek. London: Routledge, 1995. TUSHNET, R. Legal Fictions: Copyright, Fan Fiction, and a New Common Law. Loyola of  Los Angeles Entertainment Law Journal, 3/1997. TŮMA, P. K otázce převoditelnosti majetkových autorských práv. Bulletin advokacie, 4/2012. TYLOR, E. B. Primitive Culture: Researches into the Development of  Mythology, Philosophy, Religion, Language, Art, and Custom. Vol. 1. New York: Holt, 1871. U ULMER, E. Der urheberrechtliche Werkbegriff und die moderne Kunst – Rezensionsabhandlung. GRUR, 9/1968. ULMER, E. Urheber und Verlagsrecht. 2. vyd. Berlin, Heidelberg: Springer Verlag, 1960. ULMER, E. Urheber und Verlagsrecht. 3. vyd. Berlin, Heidelberg (DE), New York (USA): Springer, 1980. ULMER, E., KOLLE, G. Der Urheberrechtsschutz von Computerprogrammen. GRUR Int, 8–9/1982. ULMER, E., SCHRICKER, G. International Encyclopedia of  Comparative Law: Vol. 14. Copyright. Tübingen: Mohr Siebeck; Leiden: Martinus Nijhoff, 2007. V VOJČÍK, P. Právo duševného vlastníctva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. Literatura a další použité zdroje 497 VOJČÍK, P. (eds.) Košické dni súkromného práva I. Košice: Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, Právnická fakulta, 2016. W WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012 (cit. jako Wagnerová, 2012). WAIBLINGER, J. „Plagiat“ in  der Wissenschaft: Zum Schutz wissenschaftlicher Schriftwerke im Urheber- und Wissenschaftsrecht. Baden-Baden: Nomos, 2012. WALTER, W. Grundriss des  Österrechischen Urheber-, Urhebervetrags- und Verwertungsgesellschaftenrechts, 2016 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  https://unternehmensrecht.univie.ac.at/fileadmin/user_upload/i_ unternehmensrecht/Lehre/SS_2016/Vorlesungen/Walter/Skriptum_ Urheberrecht_I.pdf WEBER, M. Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre. Tübigen: Mohr Siebeck, 1922. WEGMANN, K. Der Rechtsgedanke der freien Benutzung des § 24 UrhG und die Verwandten Schutzrechte. Baden-Baden: Nomos, 2013. WIEBE, A., KODEK, G. et al. Kommentar zum UWG: gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2009 WILDE, O. Obraz Doriana Graye. Přel. NOVÁK, J., Z., Praha: Mladá fronta, 1964. WILSON, J. Could There be a Right to Own Intellectual Property?. Law and Philosophy, 4/2009. DOI https://doi.org/10.1007/s10982-008-9041-y WITHAM, L. Picasso and the Chess Player: Pablo Picasso, Marcel Duchamp, and the Battle for the Soul of  Modern Art. Lebanon: UPNE, 2012. WOOD, N. Paradise Lost and Found: Obedience, Disobedience, and Storytelling in  CS  Lewis and Philip Pullman. Children’s Literature in Education, 4/2001. WOODMANSEE, M. The Author, Art, and the Market. Rereading the History of  Aesthetics. New York: Columbia Press, 1994. WRIGHT, K. Blueprints of Character: Applying the Distinct Delineation Test and Character Copyright Protection to  Original Literary Places. AIPLA Quarterly Journal, 1/2015. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 498 Z ZARIN, B. In  the Restricted Section: Harry Potter and Unauthorized Sagas. Elon Law Review, 2/2017. ZECH, H. Information als Schutzgegenstand. Tübigen: Mohr Siebeck, 2012. ZIBNER, J. Originalita v  pojetí práva Evropské unie. Revue pro právo a technologie, 15/2017. DOI https://doi.org/10.5817/RPT2017-1-8 ZIEGLER, K.S. Human Rights and Private Law: Privacy as Autonomy. Oxford and Protlang (Oregon, USA): Hart Publishing, 2007. ŽIKOVSKÁ, P. Doba trvání autorských práv v USA. In: Aktuální otázky práva autorského. 2008. Ostatní internetové zdroje Décret du 19 juillet 1793 relatif aux droits de propriété des auteurs d’écrits en tout genre, compositeurs de musique, peintres et dessinateurs [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www.copyrighthistory.org/cam/ tools/request/showRecord.php?id=record_f_1793 Digital Single Market strategy for Europe, COM (2015) 192 final. [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/ EN/TXT/?uri=celex%3A52015DC0192 General Comment No. 17 (Art. 15 para 1c) of  the Covenant E/C.12/ GC/17 (21 November 2005) [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupný z:  http://docstore.ohchr.org/SelfServices/FilesHandler.ashx?enc= 4slQ6QSmlBEDzFEovLCuW1a0Szab0oXTdImnsJZZVQcM- ZjyZlUmZS43h49u0CNAuJIjwgfzCL8JQ1SHYTZH6jsZteqZOpB- tECZh96hyNh%2 F%2FHW6g3fYyiDXsSgaAmIP%2BP General Comment No. 14: The Right to the Highest Attainable Standard of Health (Art. 12). 11. 8. 2000. E/C.12/2000/4 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://undocs.org/E/C.12/2000/4 General Comment No. 21. Right of everyone to take part in cultural life (art. 15, para. 1 (a), of the International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights). 21. 12. 2009. E/C.12/GC/21 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www.refworld.org/docid/4ed35bae2.html Literatura a další použité zdroje 499 Guide to the Berne Convention for the Protection of Literary and Artistic Works (Paris Act, 1971). Ženeva: WIPO, 1978 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www.wipo.int/edocs/pubdocs/en/copyright/615/ wipo_pub_615.pdf Návrh Evropského parlamentu ke  směrnici o  autorském právu na  jednotném digitálním trhu (COM(2016)0593  – C8-0383/2016  – 2016/0280(COD). [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupný z:  http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc. do?pubRef=-%2 F%2FEP%2F%2FTEXT%2BREPORT%2BA8-2018- 0245%2B0%2BDOC%2BXML%2BV0%2F%2FEN & language=EN NávrhsměrniceSměrniceEvropskéhoparlamentua Radyo autorskémprávu na jednotném digitálním trhu, 14. 9. 2016, COM (2016) 593 final [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/ CS/TXT/?uri=CELEX%3A52016PC0593 Note on  the meanings of  the term „public domain“ in  the Intellectual Property System with special reference to the protection of Traditional Knowledge and Traditional Cultural Expressions/Expressions of Folklore. WIPO/GRTKF/IC/17/INF/8. 24. 11. 2010 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: http://www.wipo.int/edocs/mdocs/tk/en/ wipo_grtkf_ic_17/wipo_grtkf_ic_17_inf_8.doc (cit. jako Note on  the meanings of the term „public domain“, WIPO, 2010) Poradní stanovisko Benátské komise ze  dne 17.  března 2004 [CDL-AD [2004]011]; Amicus Curiae Opinion on  the relationship between the Freedom of  Expression and Defamation with respect to  unproven defamatory allegations of fact as requested by the Constitutional Court of Georgia.[online;cit.30. 10. 2018].Dostupnéz: https://www.venice.coe. int/webforms/documents/default.aspx?pdffile=CDL-AD(2004)011-e Revised Draft Provisions for the Protection of  Traditional Cultural Expressions / Expressions of  Folklore: Policy Objectives and Core Principles, WIPO/GRTKF/IC/9/4 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z:  http://www.wipo.int/edocs/mdocs/tk/en/wipo_grtkf_ic_9/wipo_ grtkf_ic_9_4.pdf TheProtectionof TraditionalCulturalExpressions/Expressionsof Folklore: Revised Objectives and Principles. [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z:  http://www.wipo.int/edocs/mdocs/tk/en/wipo_grtkf_ic_9/wipo_ grtkf_ic_9_4.pdf AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 500 The Protection of Traditional Cultural Expressions: Draft Articles [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www.wipo.int/meetings/en/doc_ details.jsp?doc_id=276220. Všeobecná deklarace lidských práv OSN ze dne 10. prosince 1948 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupná z:  http://www.osn.cz/wp-content/ uploads/2015/12/UDHR_2015_11x11_CZ2.pdf 501 PRÁVNÍ PŘEDPISY Právní předpisy České republiky [online]. Dostupné z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č.  84/1972  Sb. o  objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech Zákon č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a chráněných vzorech Zákon č. 60/2000 Sb., o ochraně olympijských symbolik Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád Zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech Zákon č. 452/2001 Sb., ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele Zákon č.  441/2003  Sb., o  ochranných známkách a  o  změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a  o  změně některých dalších zákonů (zákon o  soudech a  soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) Zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochraně práv k odrůdám) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů Zákon č. 35/1965 Sb., zákon o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 502 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce Zákon č. 207/2000 Sb., zákon o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č.  527/1990  Sb., o  vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) Zákon č.  218/1926  Sb. z. a  n., o  původském právu k  dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském) Vyhláška vlády Československé socialistické republiky č.  4/1966  Sb., o příspěvcích za užití volných děl literárních, vědeckých a uměleckých a o příspěvcích uživatelů děl Nařízení vlády České socialistické republiky č. 159/1969 Sb., o kulturních fondech, o příspěvcích příjemců autorských odměn a odměn výkonných umělců kulturním fondům, o příspěvcích za užití volných děl literárních, vědeckých a uměleckých a o příspěvcích uživatelů děl Důvodové zprávy Konsolidovaná důvodová zpráva k  vládnímu návrhu nového občanského zákoníku [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://obcanskyzakonik. justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o o vynálezech, průmyslových vzorech a  zlepšovacích návrzích [online; cit. 30.  10. 2018]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0216_03.htm Mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána [online]. Dostupné z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Úmluvao zachovánínemateriálníhokulturníhodědictví –sděleníMinisterstva zahraničních věcí o  Úmluvě o  zachování nemateriálního kulturního dědictví č. 39/2009 Sb.m.s. Právní předpisy 503 Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví – Sdělení Federálníhoministerstvazahraničníchvěcío Úmluvěo ochraněsvětového kulturního a přírodního dědictví č. 159/1991 Sb. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolů 3, 5 a 8,přijatáv Římědne4. listopadu1950bylavyhlášenapodč. 209/1992 Sb. Pod č. 209/1992 Sb. byl rovněž vyhlášen Dodatkový protokol k Úmluvě (Paříž, 20. března 1952), Protokol č. 2 k Úmluvě (Štrasburk, 6. května 1963), Protokol č. 4 k Úmluvě (Štrasburk, 16. září 1963), Protokol č. 6 k Úmluvě(Štrasburk,28. dubna1983)a Protokolč. 7k Úmluvě(Štrasburk, 22. listopadu 1984). Protokol č. 11 k Úmluvě (Štrasburk, 11. května 1994) byl vyhlášen pod č. 243/1998 Sb.; Protokol č. 13 k Úmluvě (Vilnius, 3. května 2002) byl vyhlášen pod č. 114/2004 Sb. m. s.; Protokol č. 14 (Štrasburk, 13. května 2004) vyhl. pod č. 48/2010 Sb.m.s. Úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní (vyhl. č. 94/1958 Sb.). Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 48/2002 Sb.m.s.) Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o  právu autorském (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/2002 Sb.m.s.) Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993 (vyhl. pod č. 99/1996 Sb.) Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 69/2002 Sb. m. s., ze dne 1. července 2002, o  přístupu České republiky k  Úmluvě o  udělování evropských patentů (Evropské patentové úmluvě) ze dne 5. října 1973 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č.  111/2009  Sb.m.s. o  sjednání Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství Mezinárodní pakt o  hospodářských, sociálních a  kulturních právech  – vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. ze dne 10. května 1976, o  Mezinárodním paktu o  občanských a  politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Dohoda o  obchodních aspektech práv k  duševnímu vlastnictví (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č.  191/1995  Sb., o  sjednání Dohody o  zřízení Světové obchodní organizace (WTO). Příloha  1C. Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví) AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 504 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb. ze dne 8. července 1980, o  Bernské úmluvě o  ochraně literárních a  uměleckých děl ze  dne 9. září 1886,doplněnév Pařížidne4. května 1896,revidovanév Berlínědne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971 Vyhláška Ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb. ze dne 26. února 1988, o Vídeňské úmluvě o smluvním právu, ve znění sdělení č. 9/2014 Sb.m.s. Ostatní mezinárodní smlouvy The African Charter on Human and Peoples’ Rights [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www.achpr.org/instruments/achpr/ American Convention on Human Rights [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z:  http://www.cidh.org/Basicos/English/Basic3.American%20 Convention.htm Právní předpisy Italské republiky Codice civile [online; cit. 30. 10. 2018], dostupný z: http://www.jus.unitn.it/ cardozo/obiter_dictum/codciv/Codciv.htm Právní předpisy Egypta Law No. 82 of 2002 on the Protection of Intellectual Property Rights [online; cit. 30. 10. 2018], dostupný z: http://www.wipo.int/wipolex/en/ Právní předpisy Evropské unie [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/homepage.html?locale=cs Smlouva o Evropské unii, konsolidované znění (2012/C 326/01) Listina základních práv a svobod Evropské unie (2012/C 326/02) Nařízení Evropského parlamentu a  Rady (EU) č.  1151/2012 ze  dne 21. listopadu 2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství Právní předpisy 505 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 469/2009 ze dne 6. května 2009 o  dodatkových ochranných osvědčeních pro  léčivé přípravky (kodifikované znění) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. června 2016 o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním SměrniceEvropskéhoparlamentua Rady2001/29/ESze dne22. května 2001 o harmonizaciurčitýchaspektůautorskéhoprávaa právs nímsouvisejících v informační společnosti Směrnice Rady 98/93/EHS ze  dne 29.  října  1993 o  harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází Směrnice Rady ze  dne 14.  května  1991 o  právní ochraně počítačových programů (91/250/EHS) SměrniceEvropskéhoparlamentua Rady2004/48/ESze dne29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Kodifikované znění) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. října 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů Směrnice Evropského parlamentu a  Rady (EU) 2016/943 ze  dne 8.  června  2016 o  ochraně nezveřejněného know-how a  obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním Právní předpisy Francouzské republiky Code de  la  propriété intellectuelle [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupný z: http://www.wipo.int/wipolex/en/profile.jsp?code=FR Décret du 19 juillet 1793 relatif aux droits de propriété des auteurs d’écrits en tout genre, compositeurs de musique, peintres et dessinateurs [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www.copyrighthistory.org/cam/ tools/request/showRecord.php?id=record_f_1793 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 506 Loi des  14–19 juillet 1866 sur les  droits des  héritiers et  ayants cause des auteurs [online; cit. 30. 10. 2018], dostupný z: http://www.persee.fr/ doc/baip_1254-0714_1866_num_6_110_22608 Déclaration des Droits de l’homme et du citoyen [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupnýz: https://www.legifrance.gouv.fr/Droit-francais/Constitution/ Declaration-des-Droits-de-l-Homme-et-du-Citoyen-de-1789. Právní předpisy Moldávie Lege privind dreptul de  autor şi  drepturile conexe nr. 139 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://lex.justice.md/md/336156/ Právní předpisy Polské republiky Konstytucje Rzeczypospolitej Polskiej z  dnia 2 kwietnia  1997 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www.sejm.gov.pl/prawo/konst/ polski/kon1.htm USTAWA z  dnia 3 lutego  2001 r. o  ochronie dziedzictwa Fryderyka Chopina (Dz.U. z 2001 r. Nr 16, poz. 168), [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z:  http://prawo.sejm.gov.pl/isap.nsf/download.xsp/ WDU20010160168/T/D20010168L.pdf Právní předpisy Portugalska Código do Direito de Autor [online; cit. 30. 10. 2018] dostupný z: https:// dre.tretas.org/dre/57811/decreto-lei-46980-de-27-de-abril Constituição da  República Portuguesa [online; cit. 30.  10.  2018] dostupný z:  https://www.parlamento.pt/Legislacao/Paginas/ ConstituicaoRepublicaPortuguesa.aspx Právní předpisy Rakouské republiky Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie (JGS Nr. 946/1811) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://www.ris.bka.gv.at/ Bundesgesetz über das  Urheberrecht an  Werken der Literatur und der Kunst und über verwandte Schutzrechte (Urheberrechtsgesetz) vom 9. April 1936 (BGBl. Nr. 111/1936) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://www.ris.bka.gv.at/ Právní předpisy 507 Právní předpisy Slovenské republiky [online]. Dostupné z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky zákon č. 618/2003 Z.z., o autorskom práve a právach súvisiacich s autorským právom (autorský zákon) zákon č. 185/2015 Z.z., autorský zákon Právní předpisy Spojených států amerických Copyright Act of  1790 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupný z: https:// copyright.gov/about/1790-copyright-act.html Copyright Act of 1909 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://www. copyright.gov/history/1909act.pdf Copyright Term Extension (Sonny Bono Copyright Term Extension Act) [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupný z:  https://www.congress.gov/ bill/105th-congress/senate-bill/505/text Copyright Act of 1976 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://www. copyright.gov/title17/92chap1.html První dodatek k  Ústavě Spojených států amerických (First Amendment to Constitution of the United States of America) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z:  https://www.senate.gov/civics/constitution_item/ constitution.htm?utm_content=buffer05951#amdt_1_(1791) Ústava Spojených států amerických (Constitution of  the United States) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://www.senate.gov/civics/ constitution_item/constitution.htm Právní předpisy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska Copyright Act 1956 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: http://www. legislation.gov.uk/ukpga/1956/74/introduction/enacted Právní předpisy Spolkové republiky Německo Bürgerliches Gesetzbuch. In  der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909, 2003 I S. 738). Zuletzt geändert durch Artikel 1 des Gesetzes vom 20. Juli 2017 (BGBl. I S. 2787) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://www.gesetze-im-internet.de AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 508 Gesetz zum Schutz des Eigenthums an Werken der Wissenschaft und Kunst gegen Nachdruck und Nachbildung vom 11. Juni 1837) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://books.google.cz/books?id=jyRDA- AAAcAAJ & printsec=frontcover & hl=cs#v=onepage & q & f=false GrundgesetzfürdieBundesrepublikDeutschlandin derim Bundesgesetzblatt TeilIII,Gliederungsnummer100-1,veröffentlichtenbereinigtenFassung, das zuletzt durch Artikel 1 des Gesetzes vom 13. Juli 2017 (BGBl. I S. 2347) geändert worden ist [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https:// www.gesetze-im-internet.de Urheberrechtsgesetz vom 9. September 1965 (BGBl. I S. 1273), das zuletzt durch Artikel 1 des Gesetzes vom 1. September 2017 (BGBl. I S. 3346) geändert worden ist [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://www. gesetze-im-internet.de Právní předpisy Švédského království Kungörelse om  beslutad ny  regeringsform Svensk författningssamling (1974:152); Ändrad: (2014:1385). [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  http://www.riksdagen.se/ sv/dokument-lagar/dokument/svensk-forfattningssamling/ kungorelse-1974152-om-beslutad-ny-regeringsform_sfs-1974-152] Právní předpisy Švýcarské konfederace (Spolku) Bundesgesetz über das  Urheberrecht und verwandte Schutzrechte vom 9. Oktober1992(Standam 1. Januar2017)[online;cit.30. 10. 2018].Dostupný z: https://www.admin.ch/opc/de/classified-compilation/19920251/ Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft/Constitution fédérale de  la  Confédération suisse/ Costituzione federale della Confederazione Svizzera/Constituziun federala da  la  Confederaziun svizra [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z: https://www.admin.ch/ opc/de/classified-compilation/19995395/201801010000/101.pdf Právní předpisy Sovětského svazu Schválení základních zásad soukromého práva v  SSSR a  svazových republikách (Об утверждении основ гражданского законодательства Союза ССР и союзных республик), [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupný z:  http://pravo.by/upload/pdf/gaspadarchae_pravo/sov_period/ob_ utvergdenii_osnov_gragdanskogo_zakonod.pdf 509 SOUDNÍ ROZHODNUTÍ Soudní rozhodnutí České republiky Nálezy a usnesení Ústavního soudu [online]. Dostupné z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 Nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 114/94 Nález ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95 Nález ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94 Nález ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95 Nález ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 190/15 Nález ze dne 8. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 5/96 Nález ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96 Nález ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96 Nález ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 189/95 Nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 Nález ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 25/97 Nález ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98 Nález ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 Nález ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98 Nález ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98 Nález ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 16/98 Nález ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 4/99 Nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 315/99 Nález ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000 Nález ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 4/97 Nález ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01 Nález ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99 Nález ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 510 Nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 Nález ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 369/01 Nález ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02 Nález ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02 Nález ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02 Nález ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 Nález ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 26/03 Usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 349/03 Nález ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 Nález ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04 Nález ze dne 18. 4. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03. Usnesení ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 606/03 Nález ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 113/04 Nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 Nález ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04 Usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 3/04 Nález ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 670/02 Nález ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02 Nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 Nález ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04 Nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 Nález ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04 Nález ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04 Nález ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 2108/14 Nález ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 Nález ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04 Stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 Nález ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 Nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 94/05 Nález ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 383/05 Soudní rozhodnutí 511 Nález ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06 Nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Nález ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05 Usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 832/06 Nález ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 Nález ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07 Nález ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06 Usnesení ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/08 Usnesení ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/08 Nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1693/08 Nález ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2239/07 Nález ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09 Nález ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV.ÚS 298/09 Usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/09 Nález ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 19/09 Nález ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 55/10 Nález ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08 Nález ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10 Nález ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 Nález ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 Nález ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10 Usnesení ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3551/11 Nález ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11 Nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11 Usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 3199/11 Nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 Nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 Nález ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4684/12 Usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2912/12 Nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 512 Nález ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13 Nález ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2186/14 Nález ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14 Nález ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13 Nález ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2144/14 Nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16 Nález ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 3/14 Nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 Nález ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16 Nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16 Nález ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 23/14 Usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1041/17 Usnesení ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2166/16 Rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR [online]. Dostupné z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Nález ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR [online]. Dostupné z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Rozsudek ze dne 29. 3. 1934, sp. zn. Rv. I 385/32 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR [online]. Dostupná z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Stanovisko kolegia ze  dne 18.  9.  1969 k  ochraně osobnosti a  tiskovým zprávám, sp. zn. Cpj 138/69 Rozhodnutí Nejvyššího soudu [online]. Dostupná z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Rozsudek Nejvyššího soudu ve věci „Valašské Královstvje“ dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009 Soudní rozhodnutí 513 Rozsudek ve  věci „Pomozte chudému podnikateli“ ze  dne 30.  6.  2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 Rozsudek ve  věci „Odkup pohledávek“ ze  dne 31.  5.  2006, sp. zn. 30 Cdo 1310/2005 Rozsudek ve věci „Upeč třeba zeď  “ ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007 Rozsudek ve  věci „BUN & THIGH MAX“ ze  dne 28.  7.  2010, sp. zn. 23 Cdo 2962/2009 Usnesení ve věci „Mrtvá voda“ ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012 Rozsudek ve věci „Paráda“ ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015 Rozsudek ve  věci „Co  děti? Mají si  kde hrát?“ ze  dne 31.  8.  2016, sp. zn. 30 Cdo 733/2016 Rozsudek ve  věci „Závěrečných vysokoškolských prací“ ze  dne 29.  10.  2015, sp. zn. 30 Cdo 2864/2015. Rozusudek ve  věci „Manažerský informační systém“ ze  dne 17.  12.  2015, sp. zn. 23 Cdo 971/2014 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu [online]. Dostupná z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci „Venkovní pojistkový spodek“ ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 6 A 72/2001 Rozhodnutí nižších civilních soudů RozsudekOkresníhosouduv Trutnověze dne28. 1. 2016,sp. zn. 19C 49/2015 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 66 EC 76/2011 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1990, sp. zn. 13 Co 216/90 Soudní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupná z:  https://www.echr.coe.int/Pages/home. aspx?p=caselaw&c=#n14597620384884950241259_pointer Rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice ze dne 10. 7. 2002, číslo stížnosti 39794/98 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 514 Rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Melnychuk proti Ukrajině ze dne 5. 7. 2005, číslo stížnosti 28743/03 Rozhodnutí o  přijatelnosti ve  věci Österreichischer Rundfunk proti Rakousku ze dne 25. 5. 2004, číslo stížnosti 57597/00 Rozsudek ve  věci Bowman proti Spojenému království ze  dne 19.  2.  1998, číslo stížnosti 24839/94 Rozsudekve věciAhmetYıldırımprotiTureckuze nde18. 12. 2012,číslo stížnosti 3111/10 Rozsudek ve  věci Akdaş proti Turecku ze  dne 16.  2.  2010, číslo stížnosti 41056/04 Rozsudek ve věci Aksu proti Turecku ze dne 15. 3. 2012, číslo stížnosti 4149/04 a 41029/04 Rozsudek ve  věci Alinak proti Turecku ze  dne 29.  3.  2005, číslo stížnosti 40287/98 Rozsudek ve věci Amann proti Švýcarsku ze dne 16. 2. 2000, číslo stížnosti 27798/95 Rozsudek ve  věci Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze  dne 11.  1.  2007, číslo stížnosti 73049/01 Rozsudek ve věci Appleby a další proti Spojenému království ze dne 6. 5. 2003, číslo stížnosti 44306/98 Rozsudek ve  věci Ashby Donald a  ostatní proti Francii ze  dne 10.  1.  2013, číslo stížnosti 36769/08 Rozsudek ve  věci Axel Springer AG  proti Německu ze  dne 7.  2.  2012, číslo stížnosti 39954/08 Rozsudek ve věci Azevedo proti Portugalsku ze dne 27. 3. 2008, číslo stížnosti 20620/04 Rozsudek ve  věci Balan proti Moldávii ze  dne 29.  1.  2008, číslo stížnosti 19247/03 Rozsudek ve  věci Baran proti Turecku ze  dne 10.  11.  2004, číslo stížnosti 48988/99 Rozsudek ve věci Barthold proti Německu ze dne 25. 3. 1985, číslo stížnosti 8734/79 Soudní rozhodnutí 515 Rozsudek ve věci Bevacqua a S. proti Bulharsku ze dne 12. 6. 2008, číslo stížnosti 71127/01 Rozsudek ve věci Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, číslo stížnosti 33202/96 Rozsudek ve věci Birol proti Turecku ze dne 1. 3. 2005, číslo stížnosti 44104/98 Rozsudek ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 28. 9. 2005, číslo stížnosti 31443/96 Rozsudek ve věci Casado Coca proti Španělsku ze dne 24. 2. 1994, číslo stížnosti 15450/89 Rozsudek ve věci Catan a další proti Moldávii a Ruské federaci ze dne 19. 10. 2012, číslo stížnosti 43370/04, 8252/05 a 18454/06 Rozsudek ve věci Çetinkaya proti Turecku ze dne 27. 6. 2006, číslo stížnosti 75569/01 Rozsudek ve věci Colombani a další proti Francii ze dne 25. 6. 2002, číslo stížnosti 51279/99 Rozsudek ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku ze dne 17. 12. 2004, číslo stížnosti 33348/96 Rozsudek ve věci D.P. a J.C. proti Spojenému království ze dne 10. 10. 2002, číslo stížnosti 38719/97 Rozsudek ve věci De Haes a Gijsels proti Belgii ze dne 24. 2. 1997, číslo stížnosti 19983/92 Rozsudek ve věci Delfi AS proti Portugalsku ze dne 16. 6. 2015, číslo stížnosti 64569/09 Rozsudek ve věci Đurđević proti Charvatsku ze dne 19. 7. 2011, číslo stížnosti 52442/09 Rozsudek ve věci Fatullayev proti Azerbajdžánu ze dne 22. 4. 2010, číslo stížnosti 40984/07 Rozsudek ve věci Fredrik Neij a Peter Sunde Kolmisoppi proti Švédsku ze dne 19. 2. 2013, číslo stížnosti 40397/12 Rozsudek ve věci Friedl proti Rakousku ze dne 31. 1. 1995, číslo stížnosti 15225/89 Rozsudekve věciHandysideprotiVelkéBritánii ze dne7. 12. 1976,číslo stížnosti 5493/72 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 516 Rozsudek ve věci Herri Batasuna a Batasuna proti Španělsku ze dne 30. 6. 2009, číslo stížnosti 25803/04 a 25817/04 Rozsudek ve věci Hertel proti Švýcarsku ze dne 25. 8. 1998, číslo stížnosti 25181/94 Rozsudek ve věci Chauvy a další proti Francii ze dne 29. 6. 2004, číslo stížnosti 64915/01 Rozsudek ve věci Christine Goodwin proti Spojenému království ze dne 11. 7. 2002, číslo stížnosti 28957/95 Rozsudek ve  věci Karataş proti Turecku ze  dne 8.  7.  1999, číslo stížnosti 23168/94 Rozsudek ve věci Khelili proti Švýcarsku ze dne 18. 10. 2011, číslo stížnosti 16188/07 Rozsudek ve věci Kopecký proti Slovensku ze dne 28. 9. 2004, číslo stížnosti 44912/98 Rozsudek ve  věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a  July proti Francii ze dne 22. 10. 2007, číslo stížnosti 21279/02 a 36448/02 Rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, číslo stížnosti 9815/82 Rozsudek ve věci Marckx proti Belgii ze dne 13. 6. 1979, číslo stížnosti 6833/74 Rozsudek ve věci Monnat proti Švýcarsku ze dne 21. 9. 2006, číslo stížnosti 73604/01 Rozsudek ve věci Mouvement raëlien suisse proti Švýcarsku ze dne 13. 7. 2012, číslo stížnosti 16354/06 Rozsudek ve věci Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, číslo stížnosti 10737/84 Rozsudek ve věci Oberschlick proti Rakousku ze dne 23. 5. 1991, číslo stížnosti 11662/85 Rozsudek ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku ze dne 20. 9. 1994, číslo stížnosti 13470/87 Rozsudek ve věci Palomo Sánchez a další proti Španělsku ze dne 12. 9. 2011, číslo stížnosti 28955/06, 28957/06, 28959/06 a 28964/06 Soudní rozhodnutí 517 Rozsudek ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ze dne 17. 12. 2004, číslo stížnosti 49017/99 Rozsudek ve věci Pfeifer proti Rakousku ze dne 15. 11. 2007, číslo stížnosti 12556/03 Rozsudek ve  věci Prager a  Oberschlick proti Rakousku ze  dne 26.  4.  1995, číslo stížnosti 15974/90 Rozsudek ve  věci Pretty proti Spojenému království ze  dne 29.  4.  2002, číslo stížnosti 2346/02 Rozsudekve věciReklosa DavourlisprotiŘeckuze dne15. 1. 2009,číslo stížnosti 1234/05 Rozsudek ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999, číslo stížnosti 25390/94 Rozsudek ve věci S. a Marper proti Spojenému království ze dne 4. 12. 2008, číslo stížnosti 30562/04 a 30566/04 Rozsudek ve věci S.A.S. proti Francii ze dne 1. 7. 2014, číslo stížnosti 43835/11 Rozsudekve věciSavgınprotiTureckuze dne2. 2. 2010,číslostížnosti13304/03 Rozsudekve věciShimovolosprotiRuskéfederacize dne21. 6. 2011,číslo stížnosti 30194/09 Rozsudek ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013, číslo stížnosti 5786/08 Rozsudek ve  věci Soile Tuulikki Lautsi proti Itálii ze  dne 3.  11.  2009, číslo stížnosti 30814/06 Rozsudek ve  věci Sporrong a  Lönnroth proti Švédsku ze  dne 23.  9.  1982, číslo stížnosti 7151/75 Rozsudek ve  věci Svědkové Jehovovi proti Ruské federaci ze  dne 10.  6.  2010, číslo stížnosti 302/02 Rozsudek ve  věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu ze  dne 25.  6.  1992, číslo stížnosti 13778/88 Rozsudek ve věci Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku ze dne 30. 6. 2009, číslo stížnosti 32772/02 Rozsudekve věciVereinigungBildenderKünstlerprotiRakouskuze dne25. 1. 2007, číslo stížnosti 68354/01 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 518 Rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu ze dne 24. 6. 2004, číslo stížnosti 59320/00 Rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu ze dne 7. 2. 2012, číslo stížnosti 40660/08 a 60641/08 Rozsudek ve věci Wingrove proti Spojenému království ze dne 25. 11. 1996, číslo stížnosti 17419/90 Rozsudek ve věci Women On Waves a další proti Portugalsku ze dne 3. 2. 2009, číslo stížnosti 31276/05 Stanoviska Evropské komise pro lidská práva [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  https://www.echr.coe.int/Pages/home. aspx?p=caselaw&c=#n14597620384884950241259_pointer Rozhodnutí o přípustnosti ve věci A.D. proti Nizozemí ze dne 11. 1. 1994, číslo stížnosti 21962/93 Soudní rozhodnutí Francouzské republiky [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https://www.legifrance.gouv.fr/ Rozhodnutí Cour de Cassation, Chambre civile 1, 13 Novembre 1973, sp. zn. 71-14469 Soudní rozhodnutí Nizozemského království [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://uitspraken.rechtspraak.nl/ Rechtbank Amsterdam sp.  zn.  KG  03/477 SR  Gerechtshof Amsterdam sp. zn. 844/03 SKG Soudní rozhodnutí Rakouské republiky [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/default.aspx Oberster Gerichtshof ve věci „Medienprofessor“, sp. zn. 4 Ob 127/01 g. Soudní rozhodnutí 519 Soudní rozhodnutí Soudního dvora Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) Municipality of  Oslo v. Norwegian Board of  Appeal for Industrial Property Rights (E-5/16), ze dne 6. 4. 2017 Soudní rozhodnutí Slovenské republiky [online]. Dostupná z: ASPI (Wolters Kluwer ČR, 2018) Nález Ústavného súdu sp. zn. III. ÚS 651/2016 Uznesenie Ústavného súdu sp. zn. II. ÚS 647/2014 Soudní rozhodnutí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska Donaldson v. Becket (1774) 4 Burr 2408 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  http://www.copyrighthistory.org/cam/tools/request/ browser.php?view=case_record & parameter=Donaldson%20v.%20 Becket%20(1774)%204%20Burr.%202408,%202%20Bro.%20P.C.%20 129 & country=&core=all Chancery Divison High Court of   Justice of   England and Wales ve  věci University of   London Press, Ltd. v.  University Tutorial Press, Ltd. [1916], 2 Ch. 601, [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  https://www.cipil.law.cam.ac.uk/virtual-museum/ university-london-press-v-university-tutorial-1916-2-ch-601 Millar v. Taylor (1768) 4 Burr 2303 [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  http://www.copyrighthistory.org/cam/tools/request/ showRecord?id=commentary_uk_1769 Soudní rozhodnutí Spojených států amerických Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických (Supreme Court of the United States of America) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://supreme.justia.com/ Baker v. Selden, 101 U.S. 99 (1879) Bilski v. Kapos US Supreme Court; 561 U.S. 593 (2010) AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 520 Bonito Boats, Inc. v. Thunder Craft Boats, Inc., 489 U.S.141 (1989) Eldred v. Ashcroft, 537 U.S. 186 (2003) Harper & Row, Publishers, Inc. v. Nation Enterprises et al., 471 U.S. 539 (1985) International News Service v. Associated Press, 248 U.S. 215 (1918) Mazer v. Stein, 347 U.S. 201 (1954) United States v. American Bell Tel. Co., 167 U.S. 224 (1897) Wheaton v. Peters 33 U.S. (8 Pet.) 591 (1834) Whitney v. California, 274 U.S. 357 (1927) Rozhodnutí federálních soudů a státních soudů [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://law.justia.com Computer Assocs. Int’l v. Altai, Inc., 982 F.2d 693 (2nd Cir. 1992) Frybarger v. International Business Mach. Corp., 812 F.2d 525 (9th Cir. 1987) Herbert Rosenthal Jewelry Corp. v. Kalpakian, 446 F.2d 738 (9th Cir. 1971) M. Kramer Mfg. Co. v. Andrews, 783 F.2d 421, 436 (4th Cir. 1986) McCulloch v. Albert E. Price, Inc., 823 F.2d 316 (9th Cir. 1987) The Gates Rubber Co. v. Bando Chem. Industries, Ltd. 9 F.3d 823 (10th Cir 1993) United States District Court for the Southern District of  California ve věci Cain v. Universal Pictures Co., Inc. et al. 47 F.Supp. 1013 Walker v. Time Life Films, Inc., 784 F.2d 44 (2nd Cir. 1986) United States District Court for the Southern District of  New York ve věci Warner Bros. Entm’t Inc. v. RDR Books, 575 F. Supp. 2d 513 (S.D.N.Y. 2008) Warner Bros. v. American Broad. Cos., 720 F.2d 231 (2nd Cir. 1983) Hoehling v. Universal City Studios, Inc., 618 F.2d 972, 979 (2d Cir.). [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  https://www.law.cornell.edu/background/ amistad/6182d972.htm Morrissey v. Proctor & Gamble Co., 379 F.2d 675 (1st Cir. 1967). [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  https://www.law.cornell.edu/copyright/ cases/379_F2d_675.htm Soudní rozhodnutí 521 Nichols v. Universal Pictures Corp., 45 F.2d 119 (2nd Cir. 1930) [online; cit. 30.  10.  2018]. Dostupné z:  https://cyber.harvard.edu/people/tfisher/ IP/1930%20Nichols.pdf Soudní rozhodnutí Spolkové republiky Německo Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://lexetius.com/ Usnesení „Schulbuchprivileg“ ze dne 7. 7. 1971, sp. zn. 1 BvR 765/66 Usnesení „Kirchenmusik“ ze dne 25. 10. 1978, sp. zn. 1 BvR 352/71 Usnesení „Germania 3“ ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 1 BvR 825/98 Usnesení „Unbekannte Nutzungsarten“ ze  dne 24.  11.  2009, sp.  zn.  1 BvR 213/08 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://beck-online.beck.de Usnesení „Schallplatten“ ze  dne 8.  7.  1971, sp.  zn.  1 BvR 766/66 (Neue Juristische Wochenschrift 4/1972) Usnesení „Vollzugsanstalten“ ze dne 11. 10. 1988, sp. zn. 1 BvR 743/86 und 1 BvL 80/86 (GRUR 3/1989) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https://www.bundesverfassungsgericht.de/ Usnesení „Jugendgefährdender Schriften“ ze dne 11. 1. 1994, sp. zn. 1 BvR 434/87 Usnesení „Mefisto“ ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 1 BvR 435/68 Rozsudek „Lüth“ ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 1 BvR 400/51 Usnesení „Josefine Mutzenbacher“ ze dne 3. 11. 1992, sp. zn. 1 BvR 402/87 Rozhodnutí Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://www.jurion.de Rozsudek ve věci „Geburtstagszug“ ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. I ZR 143/12 Rozsudek ve věci „Fash 2000“ ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. I ZR 111/02 Rozsudek ve věci „Silberdistel“ ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. I ZR 119/93 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 522 Rozsudekve věci„Staatsexamensarbeit“ze dne21. 11. 1980,sp. zn. I ZR 106/78 Rozsudek ve věci „Tele-Info-CD“ ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. I ZR 199/96 Rozsudek ve věci „Der 7. Sinn“ ze dne 25. 2. 1977, sp. zn. I ZR 165/75 Rozsudek ve věci „Inkasso-Programm“ ze dne 9. 5. 1985, sp. zn. I ZR 52/83 Rozsudek ve věci „Hummel-Figuren“ ze dne 22. 1. 1952, sp. zn. I ZR 68/51 Rozsudek ve věci „Quizmaster“ ze dne 14. 11. 1980, sp. zn. I ZR 73/78 Rozsudek ve věci „Laras Tochter“ ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. I ZR 65/96 Rozsudek ve věci „Alcolix“ ze dne 11. 3. 1993, sp. zn. I ZR 263/91 Rozsudek ve věci „Asterix-Persiflagen“ ze dne 11. 3. 1993, sp. zn. I ZR 264/91 Rozsudek ve věci „Gasparone“ ze dne 30. 1. 1959, sp. zn. I ZR 82/57 Rozsudek ve věci „Perlentaucher“ ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. I ZR 12/08 Rozsudek ve věci „Wolfsblut“ ze dne 27. 1. 1978, sp. zn. I ZR 4/77 [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://beck-online.beck.de Rozsudek ve  věci „Monumenta Germaniae Historica“ ze  dne 7.  12.  1979, sp. zn. I ZR 157/77 (GRUR 4/1980) Rozsudek ve věci „L’ecole des fans“ ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. I ZR 176/011 (GRUR 10/2003) Rozhodnutí nižších civilních soudů [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://beck-online.beck.de Rozsudek Landesgericht Berlin ve  věci „Werbeprospekt“ ze  dne 18.  2.  1974, sp. zn. 16 S 3/73 (GRUR 7/1974). Rozsudek Oberlandesgericht Düsseldorf ve věci „fahr‘n auf der Autobahn“ ze dne 1. 12. 1977, sp. zn. 20 U 46/77 (GRUR 11/1978) Rozsudek Landesgericht Hamburg ve věci „Die Päpstin“ ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 308 O 324/01 (GRUR-RR, 8/2003) Rozsudek Kammergericht Berlin ve  věci „Vaterland“ ze  dne 26.  9.  2000, sp. zn. 5 U 4831/00 (GRUR-RR, 2/2002) Rozsudek Oberlandesgericht Brandenburg ve  věci „Stimme Brecht“ ze  dne 1. 12. 1997, sp. zn. 6 U 177/96 (Neue Juristische Wochenschrift 17/1997) Soudní rozhodnutí 523 Rozsudek Oberlandesgericht München ve věci „Stimme Brecht“ ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 29 U 5758/97 (Neue Juristische Wochenschrift 27/1999) Rozsudek Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg ve věci „Puckman“ ze dne 31. 3. 1983, sp. zn. 3 U 192/82 (GRUR 8/1983) Rozsudek Oberlandesgericht München ve věci „Tannöd“ ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 6 U 3595/08 (Neue Juristische Online-Zeitschrift 40/2010) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: http://www.justiz.nrw.de/ Rozsudek Oberlandesgericht Köln ve věci „Pippi Langstrumpf“ ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 6 U 128/11 Rozsudek Oberlandesgericht Köln ve věci „Klammerpose“ ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 6 U 189/97 Soudní rozhodnutí Soudního dvora EU Rozhodnutí Soudního dvora EU [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupná z: https://curia.europa.eu/jcms/jcms/index.html Usnesení ve věci BestWater International GmbH v. Michael Mebes and Stefan Potsch (C-348/13) ze dne 21. 10. 2014 Rozsudek ve věci Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvo kultury (C-393/09) ze dne 22. 12. 2010 Rozsudek ve  věci Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a  další (C-145/10) ze dne 1. 12. 2011 Rozsudek ve spojených věcech Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08) a Karen Murphy proti Media Protection Services Ltd (C-429/08) ze dne 4. 10. 2011 Rozsudek ve věci Football Dataco Ltd a další proti Yahoo UK Limited a další (C-604/10) ze dne 1. 3. 2012 Rozsudek ve  věci Infopaq International A/S  proti Danske Dagblades Forening (C-5/08) ze dne 16. 7. 2009 Rozsudek ve věci Laserdisken ApS proti Kulturministeriet (C-479/04) ze dne 12. 9. 2006 Rozsudek ve věci Nils Svensson and others v. Retriever Sverige AB. (C-466/12) ze dne 13. 2. 2014 AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA 524 Rozsudek ve věci Productores de Música de España (Promusicae) proti Telefónica de España SAU (C-275/06) ze dne 29. 1. 2008 Rozsudek ve věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd. (C-406/10) ze dne 2. 5. 2012 Rozsudek ve věci Scarlet Extended SA proti Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs SCRL (SABAM) (C-70/10) ze dne 24. 11. 2011 Rozsudek ve věci EMI Electrola GmbH proti Patricia Im- und Export a dalším (C-341/87) ze dne 24. 1. 1989 Probíhající řízení o předběžných otázkách Cofemel — Sociedade de Vestuário S.A. v. G-Star Raw CV (C-683/17) Levola Hengelo BV proti Smilde Foods BV (C-310/17) Soudní rozhodnutí Švýcarské konfederace (Spolku) Rozhodnutí Spolkového soudu (Schweizerisches Bundesgericht) [online; cit. 30. 10. 2018]. Dostupné z: https://www.bger.ch/index/juridiction.htm Rozsudek ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 4A.404/2007 Rozsudek ve věci „Schweizerzeit“ ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 4C.393/2004 Rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 4C.86/2000 Vědecká redakce MU prof. Ing. Petr Dvořák, CSc. (předseda); PhDr. Jan Cacek, Ph.D.; Mgr. Tereza Fojtová; doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D.; Mgr. Michaela Hanousková; doc. RNDr. Petr Holub, Ph.D.; doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.; prof. MUDr. Lydie Izakovičová Hollá, Ph.D.; prof. PhDr. Mgr. Tomáš Janík, Ph.D.; prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D.; doc. RNDr. Jaromír Leichmann, Dr. rer. nat.; PhDr. Alena Mizerová; doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D. ; doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.; Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.; prof. RNDr. Ondřej Slabý, Ph.D.; prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A.; doc. PhDr. Martin Vaculík, Ph.D. Ediční rada PrF MU doc. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. (předseda); prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.; prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc.; prof. JUDr. Věra Kalvodová, Dr.; prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc.; doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D.; doc. JUDr. Radim Polčák, Ph.D.; doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc.; doc. JUDr. Ing. Josef Šilhán, Ph.D. AUTORSKÉ PRÁVO, PUBLIC DOMAIN A LIDSKÁ PRÁVA JUDr. Pavel Koukal, Ph.D. Vydala Masarykova univerzita Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno v roce 2019 Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity Edice Scientia, sv. č. 647 Tisk: Point CZ, s.r.o., Milady Horákové 890/20, 602 00 Brno 1. vydání, 2019 ISBN 978-80-210-9279-2 ISBN 978-80-210-9280-8 (online : pdf) DOI https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M210-9280-2019 www.law.muni.cz ISBN 978-80-210-9280-8 muni press muni law 9 788021 092808